Zápisky z Istanbulu2009

Je pondělí, 23. března 2009. V suterénu jedné londýnské restaurace, se objevil na nástěnce rozpis na čtrnác-tý týden. Beru ho do ruky a vidím v mém řádku tři dny volna pěkně v řadě za sebou, což se moc často nestá-vá. Od této neděle od půl jedenácté v noci, až po čtvrtek do pěti odpoledne. Dlouhá doba na to, aby zůstala nevyužita. Celý zbytek dne přemýšlím, co s tím.

Doma jsem pak procházel webovky nízkonákladových leteckých společností, až mě uhranul řádek „Istanbul“ a bylo rozhodnuto.

Istanbul – město, ležící na dvou kontinentech současně. Rozdělené Bosporem, spojené dvěma mosty a sítí trajektů a protknuté Zlatým rohem. Město s bohatou historií, sahající až do dob antiky. Metropole Výcho-dořímské a později Osmanské říše. Město poznamenané nájezdy Křížových výprav a obchodní i mocenské centrum. Město, ležící na strategické mořské cestě mezi Černým a Marmarským mořem.

Město, po celou dobu své existence velmi moderní a to dodnes. Jež přesto dýchá nepopsatelnou atmosférou z každého okamžiku jeho historie.

Pondělí, 30. března 2009

Včera se mi špatně spalo - posunoval se čas a taky jsem byl lehce nervozní.Ve tři dvacet budík a v pět už na zastávce za obchodňákem vyhlížím noční N213ku, která mě odveze do Croy-donu. Z Croydonu jede vlak na letiště Gatwick a z Gatwicku se v šest dvacet vznáší letadlo směr Istanbul - Sabıha Gökçen na jehož palubě za maličkým okýnkem na nepohodlných sedačkách pomalu spokojeně usíná rozespalý Michal.

Celníci v budkách na letišti jsou nějací moc důslední. Trvá jim to. Po zhlédnutí mě za okýnkem se úředník rozpřáhl a vrazil na čistou stránku mého českého pasu kulaté turecké razítko s takovou silou, až mu knírek poskočil. Dvakrát svižný úder na hubku s inkoustem a pak úder do pasu z výšky oči. Nekecám.A jsem oficiálně v Turecku.

Před letištěm jsem si chvilku počkal na autobus E10, kterým jsem se za 4 Liry dostal na konečnou - Kadıköy, což je jeden z několika přístavů trajektu na asijské straně Istanbulu. Platil jsem Eury, vráceny mi byly Liry v kurzu 1:2.Cestou busem není vidět nic hezkého. Jen si pomalu začínám všímat, že Turci jsou posedlí vlajkami, přede-vším pak tureckými.

Za 1,40 Lir si kupuju žeton na trajekt - veřejná doprava tady funguje na žetony. Trajektem se dostávám do přístavu Üsküdar Iskelesı na evropské straně Istanbulu, kde se tyčí stovky minaretů. Pěšky procházím měs-tem v podstatě na protilehlý břeh výběžku pevniny mezi Zlatým rohem a Marmarským mořem, na kterém leží historická část města a hlavně čtvrť Sultanahmed. Tam se nachází většina nejzajímavějších míst Istanbu-lu, včetně pro mě nejzajímavějšího místa, kterým je právě můj hostel. Cestou si kupuju kebab. Ten nejlepší, jaký jsem kdy jedl.

Nacházím hostel, ve kterém mám rezervovaný pokoj, ale majitel tam není. Prý přijde za hodinu, říká pro-davač z vedlejšího krámu. Jenže za hodinu je situace pořád stejná tak se jdu ubytovat jinam. Sezóna ještě nezačala a tím se mi vše usnadňuje. O ulici dál jsem našel sdílený pokoj za 25 Lir na noc se snídaní v ceně. Je to spartánsky zařízený pokoj o velikosti 2x3 metry, kam se sotva vešly dvě postele. Ale na dnešek na něj není rezervace, takže budu mít pokoj jen pro sebe.

Má prvotní obava z pověstných tureckých záchodů byla naštěstí zbytečná, zato sprcha v mém hostelu řeše-ním nezapřela tureckého ducha. Okachlíkovaná koupelna se záchodem, umyvadlem a sprchovým koutem. Zní to sice jako popis normální koupelny, až na to, že sprchový kout je doslova sprchový kout. V rohu míst-nosti, nad malým odpadem, je prostě na hadici přimontovaná jednoduchá sprcha. Se spádováním podlahy se nikdo neobtěžoval - bohatě stačí velklá stěrka na dlouhé tyči, kterou se po osprchování voda z celé míst-nosti nahrne do odpadu. Nicméně účel byl splněn - smyl jsem ze sebe pot a prach cest a vyrážím na večerní procházku vlahým přímořským večerem, abych nasál atmosféru jako z pohádek tisíce a jedné noci.

Cestou do nedalekého centra si dávám večeři v jedné z mnoha restaurací kolem. Dobrovolně jsem se nechal zlákat jejím šéfem, postávajícím na ulici. Před každým podnikem totiž někdo postává a prostě se snaží při-lákat zákazníky. Je to vesměs otravné. Stačí se zastavit a nahlédnout do vystaveného menu a už jsou na vás nalepení jako mouchy. Teda spíš kolemjdoucí jsou mouchy a oni pavouci. Myslím ale, že většině turistů se tato hra moc nelíbí. Tenhle chlapík je však celkem vtipný, tak jdu k němu. Sedám si venku – je už celkem teplo a jen spokojeně sleduju, jak vydává rozkazy, číšnící pobíhají a ještě stíhá lovit další kolemjdoucí.

Před jídlem jsem dostal „zdrama“ předkrm v podobě dutého „vítacího chleba“ s něčím jako tzatziky a s krát-kým pojednáním o něm od šéfa - pavouka.

Se západem slunce jsem dorazil na nejprofláklejší místo Istanbulu - tedy prostor kolem Sultanahmed Camii, známější pod názvem Modrá mešita, Hagie Sofie a Hyppodromu, kterým jsem mimochodem procházel už cestou k hostelu, ale v zápalu hledání nějak nezaregistroval. Jak se to říká – pro stromy nevidí les?

Tohle místo má své kouzlo. Po půl roce v Londýně obzvlášť. Sedím v parku na lavičce u fontány, kolem jsou palmy. Přede mnou se tyčí šest minaretů Modré mešity a za mnou kopule Hagie sofie střežena čtyřmi mina-rety. V pozadí hyppodromu egyptský obelisk a to vše je orámováno nekonečnou řadou dalších mešit. Dokon-ce i obloha je jiná - prostě dýchá orientem.

Je příjemně teplo. A turisti? Na prstech by se dali spočítat. Může to být dokonalejší?

Pomalu si začínám zvykat, že éter občas prořízne z amplionů na ochozech minaretů znějící zpěv muezzina, svolávající muslimy k modlitbě.

Modlitby skončily a Modrá mešita je zase otevřena turistům. Kolem se nenápadně prochází pár samozva-ných průvodců. Jeden se na mě nalepil. Není nějak otravný, ale přece jen trošku vlezlý. S příslibem „snad zítra“ jsem se ho zbavil. Na obloze příznačně svítí obrácený půlměsíc a já vcházím bosý dovnitř. Zuté boty si nesu sebou ve vyfasovaném sáčku. Má chodidla si užívají měkoučký koberec. Oči se kochají nekonečným množstvím propracovaných detailů všude kolem a uši vnímají jen posvátné ticho. Nikdy dříve jsem v žádné mešitě nebyl - o to exotičtější to pro mě vše bylo.

Mešita je pojmenována podle převládajícího modrého obložení, líbezně kontrastujícím s již zmíněným čer-veným kobercem. Kolik mocných vládců osmanské říše se tudy procházelo stejně jako já? Nebýt žároviček, nahrazující knoty olejových lamp v nízko pověšeném lustru - dominantě nitra této svatyně, mohl bych si my-slet, že jsem se přenesl v čase. Posadil jsem se – samozřejmě „na turka“ a se zavřenýma očima se na chvilku bezstarostně zasnil.

Cestou na hostel procházím starou tržnici pod mešitou. Je už tma a stánky jsou dávno zavřeny. Jen občas lze zaslechnout bublání vodních dýmek z pár nedalekých čajoven před tržnicí. Zajímavá atmosféra. Sedí sem a líbí se mi, ale pozornému oku stejně neuniknou detaily, které působí přinejmenším zvláštně. Pozastavil jsem se, když za výlohou jednoho krámu s koberci v Sultanahmedu visela replika Poslední večeře Páně od Da Vin-chiho.

Večer ještě na recepci objevuju taje turecké klávesnice na počítači, který je tam k dispozici. Musím uznat, že to je další exotický zážitek. Hlavně po té, co se mi do toho nezvaně vložil recepční. Nad tureckým počítačem i hosteliérem jsem však hravě zvítězil, chvilku pobrouzdal všudypřítomným internetem a spokojen jsem odešel spát.

Úterý, 31. března 2009

Temná a tichá kobka téměř v podzemí způsobila, že se mi spalo božsky. Snídaní na prosklené střeše s výhle-dem přímo na dominanty Sultanahmedu, s Marmarským mořem a Asií v zádech jsem pozvolna odstartoval další skvělý den.

V ulici o kousek dál nacházím ubytování na zbylé dvě noci. Jedna noc v pokoji se čtyřmi dvoupatrovými pa-landami za podobnou cenu, jako včera. Mají tady i zamykací skříňky. Odkládám tam pár drobností, abych mohl hned vyrazit.

Sedím na schodech pod Modrou Mešitou, listuju průvodcem a vymýšlím plán na dnešek. Průvodce od Lone-ly Planet se ukazuje jako nenahraditelný pomocník. Rozhodl jsem se projít podle něj několik tras městem. Úměrně s narůstajícími davy turistů narůstá počet stánkařů. Oživla fontána a mezi žlutými taxíky začínají kličkovat koňské povozy. U tohohle být nemusím. Mizím zadní brankou pod mešitou na tržnici Arasta bazaar. Čajovny tam zejí prázdnotou, ale hemžení tu už taky začíná. Trhovci vystavili před krámky barevný porcelán, vyvěsili koberce a šátky. S bubláním potahují z vodních dýmek a v malých hloučcích mezi povídáním vyhlíže-jí zákazníky. Občas se zastavím, abych si něco prohlédl, a v tu chvíli mám jednoho z nich za zády. Prchám dál.

Můj blahosklonný papírový průvodce mě vede z dosahu turistického hluku. Vysoké minarety Sultanahmed Camii zmizely za horizontem střech. Občasné obchůdky se suvenýry na mé trase naznačují, že sem zbloudilá noha turisty občas zavítá. Přece jen jsem pořád v centru, i když oprýskané domy tomu moc nenasvědčují.

Od Arasta bazaaru jsem tedy sešel dolů k chrámu Küçük Aya Sofya, který byl Osmany přestavěn na mešitu. Podle některých je jednou z nejkrásnějších v Istanbulu. A mají pravdu. Decentní bílé stěny doplněné modrý-mi ornamenty mě uchvacují. Díky absenci turistů a tedy i hlídačů jsem si ji důkladně prohlídl a prošel se i po vnitřních ochozech. Nádhera. Ale musím jít dál.

Cestou dál si uvědomuju, jak je Istanbul špinavé město.

Jdu zpět nahoru, ale trošku jinou cestou. Pomalu se za mnou otevřel zajímavý výhled na moře. Přicházím na nádvoří mešity Sokollu Mehmet Paşa, Tady mě především zaujalo panorama stovek rezivějících satelitních parabol a jdu dál.

Ještě není ani poledne. Přicházím zpět k Hyppodromu. Důchodci pod egyptským obeliskem krmí holuby, je teplo a vládne příjemná atmosféra. Tentokrát bez nápovědy průvodce vyrážím po hlavní ulici západně nad Sultan Ahmed. Míjím kaskády s fontánami. Prohlížím si podivný hřbitov se sloupovými náhrobky. Tahle ces-ta vede k Velké tržnici, ale já nahoře schválně uhýbám z proudu lidí zase dolů, k moři – tam, kde není pro běžné návštěvníky metropole nic zajímavého k vidění. Tržnici si nechám na později.

Ubývá turistů a všudypřítomných krámů se suvenýry a kebaby. Přede mnou se objevil chlápek s obrovským tácem na hlavě, plným sezamových preclíků bejgele. Bravurně tác jednou rukou sundává, podává mi preclík za Liru a zase jej nasazuje s lehkostí zpátky na hlavu jako nějaký klobouk. Drobné nazpět loví po kapsách a odchází spokojeně dál.

Další ulička, kterou procházím, by se klidně dala pojmenovat Obuvncká, nebo snad Baťův ráj. Nebyly tam obchody s botami, ale přímo samostatné obchůdky, které se specializovaly na podrážky a platformy, další na přezky a spony, jiný nabízel jen tkaničky, další různé ozdůbky a spousta dalších. Já vím, že v Istanbulu jsou k vidění zajímavější věci, no ale pobavilo mě to.

Příkrou uličkou přicházím až k nábřeží. Na lavičce píšu pár pohledů, co jsem koupil cestou a pak se zase se zavřenýma očima na chvilku zasnívám. Bylo poledne a slunce pálilo, až mě spálilo.

Obešel jsem pobřeží až k Bosporu. Cestu mi po levé ruce lemovaly zbytky starých rozpadlých hradeb a na-pravo kamenné nábřeží, poseto opalovajícími se chlápky. Na balvanech měli postavené doslova opalovací svatyně z kamenů a kamínků s malinkou zídkou proti větru a s malým ohništěm. Doslova mistrovství v opa-lování a stavění opalovacích plácků. Prostě tam jen tak leželi a chytali bronz a já to nějak nechápal.

Prošel jsem nádhernými parky Paláce Topkapi. Vyšel jsem spodní brankou. Úzkou uličkou, po levé straně s netypickými dřevěnými řadovými domky, stoupám nahoru a vycházím z poza Hagie Sofie na už známý pro-stor mezi ní a Modrou Mešitou.

Jdu ještě jednou do Arasta bazaaru. Napřed do muzea mozaik. Asi jsem vešel nějakým špatným vchodem - nikdo po mě nechce vstupné. Mozaiky jsou zajímavé, připomínají mi dobrodružství Tajemného Etruska od Mika Waltariho.

Rozhoduji se přetrpět otravné prodejce a procházím pár krámků s koberci. Nejsou zas tak hrozní. Právě na-opak. Jeden z nich mi dokonce dává téměř odborný výklad o historii, původu, výrobě a kvalitě koberců. Ale jeho výraz, když opravdu nechci koupit žádný z koberců, se mi nelíbí.

Hlavní cesta od Sultan Ahmed ke Grand Bazaaru je lemována spoustou čajoven a kuřáren vodních dýmek nargile, v jejichž předsíních jsou žhavírny uhlí. Samotný Grand Bazaar (Kapalıçarşı) je možná historicky zají-mavý, ale nic pro mě. Tržnice s davy lidí. Ovšem je pravda, že se tady dají pořídit snad nejkvalitnější koberce a levné a kvalitní šperky. Možná by se tu dalo i romanticky bloudit hodiny. Ale to přenechám jiným. Milovní-kům davů.

Nějakým zázrakem jsem se dokázal z Bazaaru vymotat – je vážně obrovský. Prošel jsem mezi branou uni-verzity a Beyazıt Camii (mimochodem camii znamená mešita). Davy turistů vystřídaly davy pospíchajících Istanbulanů na rušné ulici. Dlouhý zástup lidí, odcházejících z centra po práci domů lemuje řada prodejců „všehochutě“ - od opasků a hodinek, až po vyšívané dečky. Za brankou na nádvoří kolem Şehzade Camii však vládne klid a ticho. Slunce už zašlo za obzor, ale obloha modře září.

Domů mě doprovází jasný půlměsíc. Hlavou se mi honí stovky zážitků.

Středa, 1. dubna 2009

Při snídani opět na prosklené střeše s výhledem plánuju dnešek. Většinu podstatného jsem viděl včera, tak si dopřeju trošku volnější den.

Podzemní vodní nádrž Yerebatan. Tahle podivuhodná stavba stojí za povšimnutí. Před její návštěvou je ale lepší si o ní něco přečíst - ostatně tak, jako o většině památek. Pokud člověk neví, o co se jedná, tak jen vleze do díry pod zemí s hromadou sloupů a trochou vody pod dřevěnou lávkou, ve které se prohánějí tuční kap-říci. Informovaný člověk však nahlédne do šestnáct století staré cisterny vybudované byzantskými staviteli přímo v centru města. Stovky sloupů podpírající klenutý strop se topí v příjemném tichu umocňující nepo-psatelnou atmosféru. Důmyslný provozovatel nádrže však počítal s romantickým zasněním návštěvníků. Ti dostanou na konci prohlídky pomyslnou facku na probrání ze zasnění v podobě restaurace, umístěné přímo dole, před východem z cisterny. Kulaté stolečky se svíčkami a znuděný číšník. Škoda.

Vracím se k Şehzade Camii, odkud mě včera vyhnala noc a pokračuju uličkama k Süleymaniye Camii – jedné z největších dominant města. Právě na ní probíhají opravy, tak dlouho nezůstávám a jdu dál.

Na břehu Bosporu u Galatského mostu objevuju mnohem lepší tržnici – Egyptský bazar, ve kterém se pro-dává koření, sušené ovoce, různé oříšky, ovoce a tak podobně, taky spousta dřevěných výrobků, vodních dýmek a jiných užitečných domácích potřeb. Na jeho okraji pak i čerstvé ryby.

Mešitu Yeni – další velmi známou konturu města si prohlížím jen z dálky. Mnohem víc mě zaujal Galatský most obležený z obou stran rybáři. Je jich tam tolik, že se na nich uživí i pár prodejců různého vybavení, kteří mezi nimi procházejí s dřevěnými bedýnkami s různými rybářskými pomůckami.

Přechodem přes most se mi ukazuje zase trošku jiná silueta města a jeho ještě špinavější část. Ale dlouho se nezdržuju. Spíš jako raritu si prohlížím istanbulské vlakové nádraží – jednu ze zastávek slavného Orient Expresu.

Zbytek dne se už jen tak procházím a zkoumám zákoutí, která jsem přehlédl. S kelímkem deseti deka pe-čených kaštanů za tři Liry se vracím k Sultan Ahmed. Cestou mě obelstil leštič bot. Doplatil jsem na svou dobrou povahu. Leštič přede mnou „náhodou“ ztratil kartáč, já ho dohonil, abych mu jej vrátil, on mi za to vyleštil boty a pak jsem mu musel zaplatit 10 Lir. Ale poučil jsem se. Pouliční prodavači jsou až moc přátelští, ptají se, odkud jsem a pak mou zemi nade vše milují. Když si od nich nenechám nic vnutit, tak se tváří jako bych jim ublížil. Už na ně zvyšuju hlas. Zabírá to. Oni jsou přece taky ukřičení.

Samozřejmě jsem zavítal i do Topkapi Paláce, ale jen do jeho venkovních částí, kde se neplatí vstupné a ode-šel jsem posedět nad čajem a prohnat tabák vodní dýmkou.

Dýmku jsem dokouřil se spolubydlícím, který šel kolem. On mi za to zahrál na jeho ukulele a pak jsme spo-lečně zašli na rybu do jedné z mnoha restaurací pod Galatským mostem. Třeba byla právě od některého z rybářů, které jsem viděl odpoledne.

Vrátil jsem se na hostel. Na prosklené verandě jsem objevil točité schůdky ještě nad ni. V tiché jasné noci jsem tam seděl, nad hlavou jen tmavomodrou klenbu a hltal jsem doušky vlahého přímořského vzduchu. Snad do zásoby.

Čtvrtek, 2. dubna 2009

Naposled snídám klasickou místní snídani levných ubytovacích zařízení, tedy vajíčka na tvrdo, chléb, sýr, olivy a čaj, nebo kávu.

Pěšky, přes už známá místa, jdu zpět k přístavišti. Z doku Eminönü İskelesi odjíždím trajektem zpět na asij-skou stranu města. S obtížemi nacházím druhé nástupiště nádraží. Tentokrát mě autobus stojí jen tři liry. Trošku mě znervózňuje čas, ale nakonec odbavení bez problému stíhám.

Letadlo se odlepuje od země a začínám si uvědomovat, že ještě dnes mě čeká odpolední směna v práci a že se mi tam po tomhle výletě nebude ani trochu chtít. Z paměti se mi samy vynořují vzpomínky na špinavé uličky i domy, bez kterých by ovšem Istanbul ztratil kus atmosféry. Vzpomínky na všudypřítomné trojkolky s čajem v samovarech, vozíky plné preclíků, kukuřice a kaštanů i jejich vůně a chuť. Vzpomínky na vůni ko-ření, na vůni orientu.

MichalPochylý

2012