MODERNÍ DĚJINY.CZ

1Materiály v tomto souboru jsou určeny pouze pro vzdělávací účely. Citujte zdroj. Neužívejte dílo komerčně.

VZPOMÍNKY JOSEFA BUKOVSKÉHO, ODSOUZENÉHO K TRESTU SMRTI_VÝSLECH NA PLZEŇSKÉM GESTAPU

Nastalo nekonečné vyslýchání s použitím všech mož-ných forem nátlaku a občas nějaký ten kanadský žertík. Například: ihned po předvedení do vyšetřovací místnosti na gestapu v Plzni jsem dostal otázku, kterou jsem měl zodpovědět do dvou minut. Vyšetřovatel s pistolí v ruce a s pohledem na hodinky dal mi termín „nur zwei minu-ten“, a protože jsem do dvou minut neodpověděl, padla rána z otevřených dveří z vedlejší místnosti a prostřelený klobouk mi vyletěl z ruky. Vyšetřující komisař si do něho s chutí kopnul.

Při výslechu oba vyšetřující tropili takový rámus, že něja-ká dobrá nadřízená duše přišla napomenout vyšetřující-ho: „Herr Pittermann, bischen humanische“. Později jsem se dozvěděl, že to byl velitel plzeňského gestapa. Z de-seti dnů na gestapu asi dva a půl dne trval můj výslech a vyšetřující komisař Herr Pittermann došel k závěru, že jsem „grosser Gauner“. V protokolu, který jsem pode-psal, a který šel se mnou k soudnímu přelíčení, bylo černé na bílém – nepřítel německé říše.

Podepsáním protokolu skončil můj „těžký život“ na gesta-pu a přesto, že moje vyhlídky do dalších okamžiků nebyly nikterak růžové, měl jsem dokonce radost, že se mi poda-řilo obhájit pro členy naší skupinky to, na čem jsme se do-hovořili v případě zatčení: Podpora členů rodin po zatče-ných a popravených (nic víc). Bylo to velmi důležité – bez

mého svědectví o různých akcích zůstalo již na každém, k čemu se sám přiznal. Všechny členy naší skupiny jsem získal já, a proto mně byl vyšetřujícím komisařem udělen titul vedoucí skupiny.

LÉČENÍ Z NÁSLEDKŮ VÝSLECHU NA OŠETŘOVNĚ BORSKÉ VĚZNICEZ gestapa mne odvezli do vězeňské ošetřovny na Borech, byl jsem hozen na lůžko, z kterého, jak mne informoval soused, odvezli před tím 19 letého chlapce do márni-ce – vnitřní vykrvácení, rozdupaný hrudník. Příští den byl na nosítkách na naší ošetřovnu přivezen zřízenci městské sanitky učitel Dykast, odněkud z Brd. Provinil se hrozným zločinem vůči svému svědomí a Führerovi – nechal jen jednou přespat ve škole nějakého člověka. Na to byl trest smrti.

Na ošetřovně nás leželo celkem šest: Dykast, Maršálek, Schilinger, Hněvsa, Vogel a já, zotavovali jsme se z nedo-statečného pochopení úsilí válečné mašinérie Německé říše. Vogel – Němec, byl vyšetřován pro nějakou šmelinu, a jakožto Němec měl „úlevu“ se s námi vyvalovat na ka-valci. Ostatní jsme byli Češi.

Sestřičku zastával k naší spokojenosti dlouholetý pří-slušník borské trestnice Lojza, odsouzený již v minulé republice za pytlačení na dvacet let. Střelil daňka, ale

MODERNÍ DĚJINY.CZ

2Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“,

který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

že ten Daněk byl myslivec, to nám řekl těsně před na-ším odjezdem. Lojza zastával rovněž funkci prvního asi-stenta Dr. Němečka. Do ordinační místnosti nás vodíval Lojzík podle potřeby, a protože neměla čekárnu, byl jsem několikrát přítomen ošetření herce plzeňského divadla pana Rudolfa Hněvsy. Bylo mi všelijak, když Dr. Němeček ošetřoval rány na břiše ležícího Hněvsy. Na obou půlkách sedací části těla zely hluboké vyhnisané rány velikosti lid-ské dlaně a z nich se šklebily nažloutlé pánevní klouby. Při každém ošetření byla odstřihávána další a další uhnívající tkáň.

ČEKÁNÍ NA SMRT V DRÁŽĎANSKÉ VĚZNICI Dne 12. prosince 1944 asi v 9 hodin mne předvedli do soud-ní síně, kde se nás sešlo sedm, a usedli jsme na lavici ob-žalovaných. Seděl jsem na kraji lavice a hned v příčné lavi-ci seděli naši právní zástupci ex-offo, před sebou otevřená akta a tak jsme čekali, až se slavný Volksgericht sejde. Zdánlivě všechno v pořádku, podle předpisu, až na to, že jsem si přečetl všechna naše jména na menším papírku – útržku - nejbližšího právního zástupce a u každého jmé-na uviděl křížek. A přelíčení teprve mělo začít! Hned mne napadlo, že to bude stejně komedie, když rozsudek je již hotov.

Soud sestával mimo soudců v talárech, zapisovačů, pře-kladatelů i z několika uniforem s generálskými lampasy (SA, SS), tedy společnost četná a pestrá. Netrvalo to ani tak dlouho a rozsudky byly vyneseny - sedm rozsud-ků smrti. U mne si pamatuji 4 paragrafy: velezrada, ze-mězrada, pobuřování lidu, sabotáže. Každý paragraf stačil na vynesení tohoto rozsudku. Nežli mne strčili zase zpát-ky do cely, dostal jsem na ruce od častého používání pěk-ně vyleštěné náramky, které se nosí sto dní, aby je na dal-ších sto dní zdědil zase někdo jiný.

Aby se nám těch sto dní (termín do vykonání rozsudku smrti) dobře snilo o tom, jak je život krásný, dali nám ruce do želez a návdavkem jako spolubydlící štěnice, kterých bylo v drážďanské věznici požehnaně. Železa, která za-klapnutím ozubených segmentů sevřela obě ruce, byla nanýtována na silný textilní pás vzadu uzamykatelný. Klíč od želez nosil dozorce a odemkl nám jen k jídlu. Na dří-vější celu jsem se již nevrátil, dali mě na celu č. 5 – jednu z cel pro tzv. „todeskandidáty – kandidáty na smrt“. Ješ-tě než jsem se tam dostal, uviděl jsem na chodbě stejně postiženého a rovněž s náramky Antonína Kníře, s nímž jsem pracoval ve vězeňské dílně v Budyšíně. Po válce byl ředitelem Lokomotivky v plzeňské Škodovce. Stačili jsme na sebe jen mrknout a již za mnou zaklaply dveře.

JEDINÁ ŠANCE – PŘÍPRAVA ÚTĚKUJako první úkol jsme si stanovili naučit se otevírat žele-za. Představili jsme si, jak asi jsou konstruovaná a jejich funkci. Do zubů zapadá nějaké pero, které je třeba vy-máčknout štěrbinou tenkým plochým kovovým plíškem. Kde ale sehnat plíšek, když v cele nic takového není. A přesto jsme jej objevili. Na kohoutu radiátoru topení byl mosazný štítek s polohami warm / kalt, přišroubovaný dvěma šroubky. Plíšek jsme tedy měli, dokonce jsme jej i rozřezali podkůvkou z Arnoštovy boty, v ohybu byla tak ochozená, že byla ostrá jako nůž.

Pátý den našeho pobytu v cele byl učiněn dobrý tah – ote-vírali jsme si železa podle potřeby. Partie nevypadala již tak beznadějně. Po uvolnění rukou přišlo na pořad roz-pracovat do nejmenších podrobností vlastní útěk. Ihned v prvních dnech našeho pobytu v cele jsme si všimli u ob-délníkového okénka, že pod odpadlou omítkou se červe-nají cihly. Stačilo by u tří cihel vyškrábat maltu a vylomit pouze třetinu cihel, mezi zdí a první mříží by vznikl do-statečný prostor k protažení těla. K vyškrábání malty by byl zapotřebí nástroj podobný šroubováku a zároveň by se s ním vyšroubovaly šrouby železného okna, které bylo v cele asi 30 cm před mříží. Proto jsme ze sklápěcí železné postele vylomili kulatinu, na jedné straně jsme ji ohnu-li jako rukojeť a druhou stranu při střídání ve dne v noci jsme brousili a brousili o betonovou podlahu, až se narodil docela slušný šroubovák. Pak jsme již snadno odšroubo-vali železné okno, znovu přišroubovali, ale již jen na dva šrouby, aby v případě potřeby byla snadná okamžitá de-montáž.

Další úkol bylo nosit z každé vycházky (ze dvora) na bo-tách co nejvíce bláta k zamáznutí spár mezi cihlami po vy-škrábané maltě. Plán útěku se zdál jednoduchý: V tu noc, kdy jsme chtěli útěk uskutečnit – bylo to z neděle na pon-dělí (v neděli bývá v trestnici málo dozorců) – vylomíme cihly, rozřežeme podkůvkou každou přikrývku na tři díly, svážeme všechny v dlouhý pás, vyšel by dvojmo, aby se nemusel přivazovat, ale dal se stáhnout z mříže prvního poschodí na dvůr.

Po sešplhání na dvůr by nás ještě čekala čtyři a půl metru vysoká zeď. Tu jsme chtěli stéci asi tak, že jeden z nás by si vylezl na hrablo, které bylo na dvoře k úklidu sně-hu a byl by vyzdvižen oběma až na vrchol zdi i s nastříha-nými pásy. V místech, kde jsme chtěli překonat zeď, byl na druhé straně silný strom, který jednou větví zasahoval do prostoru dvora. Ten, co by byl nahoře, přivázal by pás k větvi a taháním by pomáhal dalšímu, který by po pásu

MODERNÍ DĚJINY.CZ

3Materiály v tomto souboru jsou určeny pouze pro vzdělávací účely. Citujte zdroj. Neužívejte dílo komerčně.

vyběhnout, ale rychle jsem si to rozmyslel. Nezbývalo nic jiného, než si rozepnout košili a všechen bramborový salát si vysypat na nahé tělo.

Na dvoře po sejití s Jardou a Arnoštem jsem se poctivě rozdělil. Na každého z nás přišly asi dvě velké hrsti salátu. Podkůvka nám ještě vykonala poslední službu, než jsme se s ní rozloučili, přeřezali jsme jeden druhému textilní pás s okovy a odhodili to u hradby na dvoře. Tímto oka-mžikem spadl z nás punc „todeskandidáta“. Další porada co dál: Já a Jarda jsme zastávali názor při nejbližší pří-ležitosti se pokusit o útěk. Jarda to dotvrdil slovy. „Když kobyla dodělává, nejvíce kope“. Arnošt byl jiného názoru, útěk zavrhl, nechtěl být ke konci války zastřelen na útě-ku. Nebyl zastřelen, ale popraven v Lipsku, kam byli od-transportováni pěšky všichni vězňové z rozbombardované drážďanské věznice (mnoho vězňů přišlo již při bombardo-vání o život).

Naším dalším úkolem s Jardou bylo hledání skuliny ze dvora a ta se našla: Na dvoře jsme nalezli poklop od šach-ty ústředního topení jak věznice, tak soudní budovy. První podle ujednání jsem do šachty vlezl já, zavřel za sebou poklop a již jsem se podle potrubí soukal někam do ne-známa. V některých místech to šlo velmi těžko. Uvažo-val jsem, nemám-li se vrátit, ale nakonec jsem narazil na šachtu, kde probleskovalo slabé světlo. Tak vzhůru za ním a při nadzdvižení poklopu (zdvihal jsem ještě kupu cihel) vylezl jsem do rozbombardované kotelny ústřední-ho topení. Na ohromné hromadě cihel a různého zdefor-movaného zařízení kotelny ležel rozbitý veliký kotel.

Po zvážení situace začal jsem si ihned z cihel budovat úkryt a očekával Jardu. Trvalo to dosti dlouho, než se objevil, těsně za ním vylezl Josef Šťáral – spolupracov-ník z Budyšína. Po zběžné prohlídce kotelny našli jsme si všichni montérky po zaměstnancích kotelny, dodělali jsme si každý úkryt a čekali, až se setmí.

Čert mně napískal, abych navrhl ještě za světla prohléd-nout a upřesnit si cestu, kterou v noci půjdeme. Jen jsem ze šachty vystrčil hlavu, kde se vzal, tu se vzal, snad při-lákán hlukem při bourání cihel z průlezu z krytu stál tady dozorce ozbrojen samopalem a slovy: „Komm heraus“ na-čisto mi zkazil radost ze znovunabyté svobody. Nedalo se nic dělat, ještě že objevil jenom mne a již jsem pochodoval tři kroky před ním a pořád kupředu. Cestou se před námi objevil kráter o velkém průměru a ve zdi po výbuchu bom-by vystřižený jazyk, který začínal asi dva metry nad zemí. „Links“ zařval na mne dozorce, když jsem se rozmýšlel,

šplhal a zespodu by byl postrkáván hrablem třetím a na-konec oba by vytáhli posledního. Dolů za zeď se dostat bylo by již hračkou. Všechno bylo již připraveno, ale pro jistotu jsme provedení odložili o týden, na příští neděli.“

ZÁCHRANA – BOMBARDOVÁNÍ DRÁŽĎAN V ÚNORU 1945Dne 14. února 1945 v noci jsme byli probuzeni silným le-teckým bombardováním a potom ještě v několika vlnách v ranních hodinách. Za svištění padajících a vybuchujících bomb celá věznice se otřásala v samých základech; připa-dalo nám to, jako by byla vybrána za hlavní cíl. Krčili jsme se pod oknem, snad to bylo nejlepší místo. Při jednom výbuchu se utrhlo to naše těžké železné okno, přeletělo celou celu a zaseklo se do dveří. Věznice byla bombardo-váním značně poškozená, dozorci během dopoledne vy-váděli vězně na jeden z dvorů, který neměl poškozenou zeď. Pozoroval to pořád jeden z nás z okna, co se na dvoře děje. Čekali jsme, že vyvedou také nás, „todeskandidáty“, ale podle zvuků na chodbách jsme zjistili, že vyvádění vězňů skončilo.

Počkali jsme ještě asi dvě hodiny, a když se nic nedělo, za-čali jsme se osvobozovat sami: Utrhli jsme ze sklápěcího stolu jedinou nohu, kterou měl a použili ji jako páku k utr-žení radiátoru topení o třech žebrech, což se nám dosti brzy podařilo. Radiátor nám posloužil jako beranidlo k vy-lomení dveří. Jako nejsilnějšímu z nás - Jaroslavu Hrabá-kovi - jsme ho u okna naložili na záda a my dva zbývající jsme měli za úkol ho nadlehčovat a v konečné fázi silou do dveří dorazit. Nevím, kolikrát jsme se s tím beranem proti dveřím rozběhli, ale pamatuji si, že to byla vždycky rána jako z děla. Dveře byly již zevnitř hodně zdemolova-né, ale obdivuhodně ve svém železném rámu odolávaly. Konečně jsme slyšeli kroky a cinkání klíčů. Ještě jsme si v rychlosti rozdělili úlohy, co každý musí udělat při ote-vření dveří. Arnošt vlevo, Jarda vpravo a já jsem dozor-ci proletěl mezi nohama a byl jsem na nohou dříve, nežli se on stačil zvednout ze země. Do přízemku jsem to vzal nejkratší cestou sešplháním po armovacích drátech, kte-ré trčely z rozbitého betonového ochozu. V přízemí byly všechny cely otevřené, proto jsem tu a tam do některé na-hlédl. Měl jsem štěstí – v cele hned u vchodu na dvůr jsem objevil pod postelí pro vyhladovělého vězně přímo poklad v podobě umyvadla bramborového salátu. Den před tím jsme ho měli k obědu, pro každého tak asi půl druhé po-lévkové lžíce. Tady v této cele žila veš – také vězeň - kte-rá při rozdělování potravy ostatním vězňům se uměla tak vydatně přiživit. V první chvíli jsem chtěl s tím umyvadlem

MODERNÍ DĚJINY.CZ

4Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“,

který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

jsem chtěl jít do Schönbachu. V horách jsem však narazil na drátěným pletivem oplocenou oblast- asi vojenskou – na různých místech označenou Flügel A-F atd.

Projít touto oblastí jsem si netroufal, tak jsem postupoval pořád podél plotu a až u Teplic jsem přešel naši státní hranici. Cestou jsem se živil všelijak; na větrem ometeném poli jsem vyštipoval srdíčka řepky olejky. Jednou jsem se vloupal ze zahrady do stodoly venkovského hospodářství a zavrtal se do sena, potřeboval jsem se zahřát a prospat. Bohužel, stejně jsem se nezahřál a zimou jsem neusnul. Ráno přišla do stodoly hospodyňka a přinesla beranovi, který pobíhal v ohrádce přímo pode mnou velikou kouli velikosti dětské hlavy uhnětenou z neloupaných vařených brambor s otrubami a osolenou červenou solí.

Po odchodu hospodyňky jsem ze seníku slezl a oslovil berana: „Milý berane, dnes se musíš spokojit se senem, tlustý jsi již dost a dnešní výjimka ti neuškodí“ a jelikož beran neměl námitek, přidal jsem mu do jeslí ještě not-nou dávku sena. Bramborovou kouli jsem si odnesl nahoru na seník a mohu říci, že toto jídlo bylo velice chutné a vý-živné. Z malého okénka ve střeše jsem pozoroval, co se děje na dvoře a když starý hospodář s pomocníkem polské národnosti zapřáhl kobylku do bryčky, naložili dva pytle obilí a odjeli asi do mlýna a hospodyňka si rovněž někam odskočila, podíval jsem se ze zvědavosti do kurníku. Jako změna a zpestření jídelníčku mi přišlo velice vhod šest vajec. Pak jsem ještě udělal prohlídku na sýpce a všechny kapsy jsem si naplnil zrním. Počkal jsem do večera, až se setmělo a pak pokračoval v trmácivé cestě dále kupředu.

Od Teplic jsem šel na Most, Žatec, u Břvan jsem přešel protektorátní hranici a u dobrých lidí poprvé po dlouhé době jsem se dosyta najedl. Byl jsem pohoštěn bílou kávou a lívanci, ani jsem je nepočítal, bylo jich hod-ně. A pak k bratrovi do Prahy, kam jsem došel přesně za deset dní, tj. 24. února 1945. U bratra jsem se úspěš-ně ukrýval až do konce války.

kudy kráter obejít. Ale tentokrát tě „Herr Wachmeister“ neposlechnu, je to má poslední příležitost a skokem jsem to vzal vpravo k jazyku ve zdi – mžik nahoru a kotoulem dolů na druhé straně za hradbou. Pochybuji, že by to do-kázal také „Herr Wachmeister“ v jeho letech a s jeho tě-lem, které se jistě také přiživovalo na účet hladových věz-ňů. Za hradbou jsem dlouho neotálel a vzal to poklusem k fotbalovému hřišti přes prkennou hradbu – přes hřiště, znovu přes hradbu a k řadě rodinných domků, vzdálenou asi tak 200m, pak přes zahrádky, rodinným domkem přes ulici, znovu domkem, zahrádkou, nikde živá duše a dveře všechny otevřené a znovu přes ulici, domkem, zahrádkou a byl jsem v polích za městem.

Teď jsem teprve zvolnil tempo a namířil si to k nějaké osamocené továrně v polích. Až když jsem vešel dovnitř, zjistil jsem, že se tam vyrábí různé keramické zboží. Zase nikde nikdo. V jednom koutě byla kovářská výheň, kovad-lina a na zdi na hřebíku obnošený vojenský kabát a civilní čepice s lesklým štítkem, jako by to zvlášť pro mne někdo tady přichystal. Z továrny jsem již vypadl jako nenápad-ný dělník odcházející z práce. Po mém odchodu se chlapci znovu zazdili a v noci se jim podařilo uprchnout. Jardovi se asi šlo velmi špatně, z výslechu na gestapu měl nara-ženou páteř, při chůzi se šikmo šoural. Na cele nás o tom informoval slovy: „Ty volové mi zpřeráželi paprsky na ob-ratlích v kříži“.

CESTA DOMŮPřede mnou však byla dlouhá cesta do Čech. Bylo to v únoru, v Rudohoří sněhu po kolena, asi také pěkný mráz, na rybníku v horách vysekaný led měl dobrých pat-náct centimetrů. V otevřené krajině jsem šel pouze v noci a v lese i ve dne. K orientaci mi stačila v noci hvězdná obloha, pouze k překontrolování směru, jinak kupodivu jsem nějak pudově držel správný směr. Určil jsem si směr do Schönbachu (dnešní Luby u Chebu), za prvé republi-ky jsem na chebských tratích jezdil a v Schönbachu jsem měl několik dobrých přátel i mezi Němci. Dostal jsem se kolem Kamenice za Cvikov a odtud kolmo přes Rudohoří