vzájemnost i specifika pastorační a sociální práce€¦ · stěžejní mezinárodní dokument...
TRANSCRIPT
Vzájemnost i specifika pastorační a sociální práce
Úvodem
Téma příspěvku pojednám v kontextu tématu-názvu celé učebnice. Již klíčová slova v nadpisu
ukazují na témata, kterých bych se rád dotkl. Představíme proto – i pro nezasvěcené –
porozumění pastorační práci dle jejích ilustrativních základních normativních textů
a zkušeností. Současně, resp. ještě předtím definujeme sociální práci dle etických kodexů
sociálních pracovníků. Etické kodexy nám poskytnou pohled do závazného étosu
profesionální sociální práce. Tento étos nespadl samozřejmě z nebe. Tvoří ho odborné
poznatky a zkušenosti a etické a lidsko-právní principy. Na základě všeho dosud naznačeného
budeme moci dát do vztahu sociální práci a pastoraci a snažit se prezentovat to, co mají
společné a co je ono navíc v pastorační činnosti. Ve vtahu můžeme dále vidět i étos sociálních
pracovníků, resp. jeho etické a lidsko-právní principy a etické aspekty – principy práce
pastorační. Opět se nám může objevit něco stejného, podobného i specifického. Svou roli
sehraje to, co je specifické pro křesťanskou etiku a mravnost. Cílem ale není jen představit
a srovnávat, nýbrž připravit půdu pro vzájemné porozumění, pro hlubší porozumění sobě a
své práci, pro vzájemné obohacení, vidění společných zájmů i cílů a pro možnou plodnou
spolupráci a vzájemnou oporu pastoračních a sociálních pracovníků, zejména v konkrétním
místě jejich působení.
1. Porozumění sociální práci
Nejprve si představíme chápání sociální práce dle mezinárodního i národního etického kodexu
sociálních pracovníků a podle příslušného Doporučení Rady Evropy o sociálních
pracovnících. Poukážeme přitom na základní eticko-lidskoprávní principy, na nichž toto
porozumění staví. Vycházíme z toho, že etické kodexy prezentují étos povolání či profesní
morálku sociálních pracovníků. Blíže se nyní s pojmem étos povolání seznámíme.
1.1 Étos povolání
Velmi stručně řečeno se na určité povolání či funkci váží etické požadavky, které vyplývají
hlavně z věcného úkolu či lépe z oboru či tematické oblasti. Étos povolání umožňuje zachytit
odborné jednání („technické, metodické“) v jeho morálním významu a objektivně zavázat
subjektivní svědomitost. Rovněž se ukazuje, že se výkon určitého povolání chápe jako spojení
dvou rovných kompetencí: té odborné a mravní. Vidíme tedy, že se pojmem étos označuje
celek všech postojů, přesvědčení, hodnot a norem, který pro své jednání uznává jako závazný
určitá osoba či skupina lidí, instituce, společenství. Někdy se proto taky hovoří o tzv.
vnitřních sociálních morálkách. Étos povolání je vztažen ke skupině (lékaři, sociální
pracovníci), zahrnuje ale i vnitřní přesvědčení jednotlivých členů: vezměme např. asi
nejznámější Hippokratovu přísahu lékařů (a její další aktualizace), kde se lékaři zavazují, že
budou podle svého nejlepšího vědomí a svědomí pečovat o tělesné blaho a zdraví svých
pacientů. Vnímáme zde odborné poznatky i morální rozměr, proto můžeme étos definovat
takto zde ve zkratce jako způsoby života jedince nebo skupiny (v našem případě především
skupiny povolání sociálního pracovníka), které jsou utvářeny určitými základními postoji
a určitou racionalitou.1
A o étosu sociálních pracovníků se dozvídáme právě v etických kodexech. Podíváme se
tedy dále, na čem je vystavěn.
1.2 Základní cíle a principy povolání sociálních pracovníků
Stěžejní mezinárodní dokument Etika v sociální práci – prohlášení principů2 uvádí v kapitole
2 Definice sociální práce, že se profese sociální práce zasazuje za sociální změnu, řešení
problémů v lidských vztazích a také za zplnomocnění (empowerment), způsobilost
a osvobození lidí a podporuje je s cílem, aby napomáhala blahu (wellbeing, Wohlergehen,
dobrému lidskému bytí). Sociální práce zasahuje v místech, kde dochází k vzájemnému
působení lidí a jejich prostředí. Využívá k tomu teorie lidského chování a sociálních systémů.
Základem sociální práce jsou principy lidských práv a sociální spravedlnosti.
Definice zdůrazňuje principy lidských práv a sociální spravedlnosti. Signatáři dokumentu
před tím v preambuli vyznávají, že považují etické vědomí za základní část praxe povolání
sociálních pracovníků a jejich způsobilost a závazek eticky jednat za podstatný aspekt kvality
služby. Jako cíl práce IASSW a IFSW označují podporu debat o etice a etických reflexí
v členských asociacích, mezi poskytovateli sociální práce a studujícími obor sociální práce.
Tento dokument zůstává na rovině všeobecných principů a zároveň respektuje specifické
výzvy a problémy jednotlivých zemí, a proto chce povzbudit sociální pracovníky v různých
1 Srov. KLUXEN Wolfgang: Ethos, in: Lexikon der Bioethik, Band 1 (A-F), Gütersloh: Gütersloher Verlagshaus, 2000, s. 693-694; GRUBER Hans-Günter: Ethisch denken und handeln. Grundzüge einer Ethik der Sozialen Arbeit, Stuttgart: Lucius, 2005, s. 25, 46; LAUBACH Thomas: Zugänge. Grundaspekte der ethischen Reflexion, in: HUNOLD Gerfried/LAUBACH Thomas/GREIS Andreas (Hrsg.): Theologische Ethik. Ein Werkbuch, Tübingen: A. Francke, 2000, s. 30. 2 Srov. www.ifsw.org/en (3. 3. 2008), www.sozialarbeit.at/eticint.htm (10. 10. 2005), http://sspcr.cz (3. 3. 2008). Označovaný jako Mezinárodní etický kodex sociální práce – principy, ze společné dílny International Federation of Social Workers (IFSW) (Mezinárodní federace sociálních pracovníků) a International Association of Schools of Social Work (IASSW) (Mezinárodní asociace vzdělavatelů v sociální práci) schválený valným shromážděním těchto organizací v australské Adelaide v říjnu 2004.
místech, aby reflektovali jim vlastní výzvy a dilemata a činili ohledně nich eticky
informovaná rozhodnutí.
Kapitola 4 Principy je rozdělena na dvě podkapitoly: 4.1 Lidská práva a lidská důstojnost,
4.2 Sociální spravedlnost. V první z nich se konstatuje, že se sociální práce zakládá na
respektu k vnitřní hodnotě a důstojnosti člověka a na právech, která z toho vyplývají. Sociální
pracovníci mají podporovat a chránit tělesnou, psychickou, emocionální a spirituální integritu
a blaho každé osoby. Co to konkrétněji znamená, se dozvídáme v rozvinutí ve čtyřech
bodech:
respektovat právo na sebeurčení (bez ohledu na hodnoty a životní rozhodnutí těchto lidí za
předpokladu, že neohrožují práva a legitimní zájmy druhých),
právo na účast (ohledně rozhodnutí a jednání, které se týkají jejich života),
jednat s každou osobou celostně (kontext rodiny, společenství, prostředí, vnímat všechny
aspekty života) a
poznávat a rozvíjet silné stránky dané osoby, skupiny či společenství.
Ve druhé podkapitole se sociální pracovníci zavazují, že budou podporovat sociální
spravedlnost s ohledem na společnost i na lidi, s nimiž pracují. Přiblížení toho, oč se jedná,
zahrnuje pět bodů:
odmítat jakoukoli negativní diskriminaci,
uznávat různost,
spravedlivě rozdělovat zdroje,
odmítat nespravedlivou politiku a praktiky,
pracovat solidárně (odmítat sociální podmínky, které napomáhají sociálnímu vyloučení,
stigmatizaci či utlačování, a pracovat na inkluzivní společnosti).
Doporučení (2001) Rady Evropy o sociálních pracovnících3 ve své preambuli uznává, že
„sociální práce byla a nadále je významným příspěvkem k odpovědi na ekonomické a sociální
změny a k podpoře bezbranných lidí a společenství v období změn“, že „podporuje sociální
blaho jednotlivců, skupin a komunit, zjednodušuje sociální soudržnost v období změn
a podporuje a ochraňuje zranitelné členy společnosti tím, že spolupracuje s uživateli služby,
s komunitami a jinými profesemi (...) Někteří potřebují pomoc a vedení (...) péči, podporu
a ochranu. Sociální pracovníci odpovídají na tyto potřeby“, že „podstata profesionální sociální
práce vyžaduje nejvyšší úroveň odpovědnosti při rozhodovacím procesu a zralý úsudek ze
strany sociálních pracovníků (...)“, že „je profese s těsnými vazbami na další sociální profese.
3 Srov. Doporučení Rec (2001)1 Výboru ministrů členským státům o sociálních pracovnících přijaté dne 17. ledna 2001 na 737. schůzi náměstků ministrů, http://radaevropy.cz (3. 3. 2008).
Odvozuje své znalosti z humanitních a sociálních věd a ze systematického oceňování své
vlastní praxe...“
Etický kodex sociálních pracovníků České republiky4 v čl. 1 Etické zásady odst. 1.1.
konstatuje, že je „sociální práce založena na hodnotách demokracie, lidských práv a sociální
spravedlnosti“, že „sociální pracovník respektuje právo každého jedince na seberealizaci
v takové míře, aby současně nedocházelo k omezení stejného práva druhých lidí“, že takový
pracovník svými znalostmi, dovednostmi a zkušenostmi „pomáhá jednotlivcům, jednotlivým
skupinám, komunitám a sdružení občanů při jejich rozvoji a při řešení konfliktů jednotlivců se
společností a jejich následků.“
1.3 Prozatímní výtěžek
Citované dokumenty ukazují, že je ve středu zájmu konkrétní člověk s jeho základními
vztahy, že jde o řešení problematických vztahů a podporu podpůrných zdravých vztahů,
o osvobozování lidí s cílem, aby se jejich život mohl plně rozvíjet a dařit. Přednostního práva
se dostává těm nejvíce zranitelným a znevýhodněným. Neopomíjejí se ale souvislosti celku.
Vyžaduje se spolupráce s dalšími aktéry společnosti a okolního světa. Normativními základy
sociální práce jsou eticko-lidskoprávní principy. Obraz člověka je celistvý, respektuje různé
rozměry jeho existence, včetně spirituální dimenze. U sociálních pracovníků se jako součást
profese očekává a vyžaduje mravní kompetence, způsobilost k etické diskusi a reflexi, což
současně představuje podstatné měřítko pro posouzení kvality služby. Ze základních principů
můžeme jmenovat lidská důstojnost, spravedlnost, solidarita, subsidiarita, opce pro chudé,
pojetí práce zaměřené na subjekt a jeho uskutečňování, a další témata sociální etiky jako jsou
společenské struktury, instituce, mechanizmy, sociální vina, vztah práva a morálky.
Je pravdou, že jasně převažují principy a nedostává se tolik na postoje, motivy, úmysly.
I my zde – není to naším tématem5 - více neřešíme vztah existujícího étosu v kodexu a etiky
a dále vztah k způsobilosti etické reflexe a mravní kompetence v konkrétních případech. I
přes oceňování kodexů nějak vnímáme, že určitě existence a taky dodržování kodexu se
nekryjí s mravní způsobilostí a schopností eticky reflektovat.
Pojetí sociální práce ve smyslu etických kodexů sociálních pracovníků jejich mezinárodní
federace a asociace vzdělavatelů prezentuje relevantní a závazné porozumění. S fundamentem
lidská práva, tedy jako lidskoprávní profese, představuje rovněž změnu paradigmatu, která
4 Srov. http://sspcr.unas.cz (3. 3. 2008). Byl schválen plénem Společnosti sociálních pracovníků dne 19. 5. 2006 a nabyl účinnosti dnem 20. 5. 2006. 5 Viz více např. MILFAIT René: Eticko-lidskoprávní principy etických kodexů sociálních pracovníků. Příspěvek k mravní kompetenci, in: připravovaný Manuál Etika a lidská práva v sociální práci, Praha: CSS Praha, 2008.
souvisí s hrůznými a bolestnými zkušenostmi „konečného řešení sociálních problémů“ za
doby nacionálního socialismu.6
Podobnou změnu paradigmatu (taky zásadní sebeporozumění) prodělala i pastorace
v rámci církve v římskokatolické tradici. Proto se s ní dále ve stručnosti seznámíme a budeme
mít přitom na mysli to, co jsme dosud napsali o sociální práci a jejích cílech a normativních
základech.
2. Porozumění pastorační práci
Oznámenou změnu paradigmatu obsahuje nejdůležitější dokument ekumenického II.
vatikánského koncilu (1962 – 1965) i pro křesťanskou etiku,7 totiž Pastorální konstituce
o církvi v dnešním světě Gaudium et spes (Radost a naděje).8 Objevují se nám zde spolu obě
veličiny: pastorace i křesťanská etika.
2.1 Základní východiska
Nejnovější komentář k tomuto dokumentu9 si stanovuje jako svůj princip změněné určení
místa a procesu pastorace, a sice lásku a úctu k lidem a proto jejich nouzi a očekávání.
Místem, na němž přichází řeč na víru, je společenský, politický, kulturní a hospodářský život.
Vyznání víry církve se určuje nové místo: dnešek lidí v tomto světě. O víře se samozřejmě
hovoří a víra se prožívá uprostřed společenství Božího lidu. Víra se umisťuje do dnešní
situace lidí a život lidí do výpovědí víry. Tato dynamika je ochotna zaujímat pozici
i podle druhých, tzn. podle jejich situace, potřeb, zkušeností. Prezentaci víry přitom jde
o zkušenost záchrany, osvobození (spásy) všech lidí.10
Už z dosud vysloveného zaznamenáváme společné zaměření pastorace s pojetím sociální
práce: konkrétní lidé v jejich konkrétních podmínkách a úctu k nim, vnímání jejich nouze
a očekávání, zasazení do rámce společnosti, zájem o záchranu, osvobozování těchto lidí. Tím,
6 Srov. HÜDEPOHL-LOB Andreas: Berufliche Soziale Arbeit und die ethische Reflexion ihrer Beziehungs- und Organisationsformen, in: HÜDEPOHL-LOB Andreas / LESCH Walter (Hg.): Ethik der Sozialer Arbeit. Ein Handbuch, Paderborn: Ferninand Schöningh, 2007, 118-121. 7 Srov. HÄRING Bernhard: Moraltheologie für das dritte Jahrtausend, Köln: Styria, 1999, 22. Autor asi myslí odvrat od individualistické morálky a jejího předem daného katalogu správného pojetí na všechny případy a otevření se hlavně tématům, která lidi zajímají a trápí, dále poznatkům vědeckých disciplín a zkušenostem lidí, propojování problémů současného člověka a světa s vírou a reflexí křesťanské etiky. 8 Srov. GS, in: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995, 173-265. Vyhlášena v Římě dne 7. prosince 1965. 9 Srov. SANDER Hans-Joachim: Theologischer Kommentar zur Pastoralkonstitution über die Kirche in der Welt von heute Gaudium et spes, in: HÜNERMANN Peter und HILBERATH Bernd Jochen (Hrsg.): Herders Theologischer Kommentar zum Zweiten Vatikanischen Konzil, Band 4, Freiburg im Breisgau: Herder, 2005, 581-886. 10 Srov. tamtéž 700-703.
co je navíc, je víra a zkušenost jejího prožívání v daných podmínkách i uprostřed společenství
souvěrců. Spirituální rozměr člověka či jedna dimenze jeho vztahů (tzv. transcendence) je
konkrétně pojmenována.
Načrtneme-li spolu s komentátory tuto pastorální konstituci jako elipsu, můžeme vyznačit
dvě ohniska:11
k výpovědím víry se dochází v kontrastu speciálních lidských problémů společenského života
a všeobecných křesťanských obsahů. Jako konstituce představuje víc než jen pouhé pastorační
směrnice. Společenství Božího lidu se zde identifikuje s otázkami a problémy lidí a světa
a neizoluje se od nich. Jde mu o konkrétní osobní, společenskou a spirituální situaci lidí. Při
projednávání jednotlivých bodů dokumentu se používá metoda vidět-posoudit-jednat. Odráží
se i v členění textu:
• nejprve přichází analýza humánní situace, jež je vypracována pomocí sociologické
perspektivy;
• dále následují teologicko-etické kategorie, které zahrnují analýzu do řeči víry;
• a posléze stanoviska ke konkrétním jednotlivým problémům, které jsou z hlediska víry
zvláště naléhavé.
Opět při porovnání vidíme, že dochází ke spojení lidských problémů společenského života
s relevantními humanitními vědami, s obsahy víry, s principy lidských práv a křesťanské
etiky, s příklady závažných aktuálních problémů, jako tomu podobně bylo u definování
sociální práce: konkrétní lidé a jejich problémy, vědecké vědomosti a zkušenosti práce
a spojení s etickými a lidskoprávními principy jako normativními základy a orientacemi
a posléze potřeba jejich využití při řešení konkrétních situací, problémů, konfliktů či dilemat
každodenní sociální práce. A v obou případech jde o plně zdařilý lidský život a jeho vedení.
Proto si křesťanská etika vytyčuje cíl plně zdařilý život člověka, tzn. včetně existenciálních
otázek smyslu života i dokonce toho možného absolutního smyslu a jeho významu pro řešení
a jednání v přítomnosti, onoho odkud-kam člověka a světa, otázku autora programu lidský
život, nějakého absolutního základu a cíle lidské existence, ve spojení s tím absolutního
přijetí, uznání, bezpečí pro každého člověka.
Nechme nyní zaznít první článek nadepsaný Těsné spojení církve s celou rodinou národů,
jenž představuje výchozí situaci celého textu: „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby,
zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků,
a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu. Jejich společenství se totiž skládá
z lidí, kteří jsou sjednoceni v Kristu, při svém putování do Otcova království jsou vedeni Duchem 11 Srov. tamtéž 702-703.
svatým a přijali zvěst o spáse, kterou mají předložit všem. Proto také toto společenství cítí, že je
opravdu těsně spjato s lidstvem a jeho dějinami.“12
Osloveni jsou všichni lidé, text se obrací k znamením času a je učiněna opce (přednostní
volba, viz výše kodexy a viz i dále) pro chudé a trpící všeho druhu. Radost a naděje, smutek
a úzkost se týkají osobních zkušeností a pocitů lidí, kteří je potřebují přímo či nepřímo
vyjádřit. Osobní obsah dostává sociální a politickou dimenzi. Koncil se obrací ke všem
lidem,13 čímž otevírá univerzální dialog, který je sekulární povahy. Svět je místem společného
života a dialogu, který vyžaduje pastorační blízkost i odstup.14
Snad můžeme již na tomto místě vyjádřit potěšující sdělení: vždyť se – kromě specifik
východisek víry – jedná o tytéž cíle a zájmy. Je možno spojit síly. A sociální pracovník, jenž
jedná ve smyslu svého étosu je vlastně subjektem načrtnutého pastoračního programu.
A křesťan, který je sociálním pracovníkem, současně naplňuje takový pastorační program.
Potřetí a: pastorační pracovníci žijící dle tohoto programu splňují požadavky základních
eticko-lidskoprávních principů sociální práce.
Rozviňme dále závazně vymezené nezpochybnitelné základy pastorace, jak jsme to učinili
i s ohledem na sociální práci.
2.2 Nezpochybnitelné základy pastorace
Učitelským úřadem církve definovaný pojem pastorace tak překonává pojetí duchovenské
činnosti, které znamenala individuální celoživotní „vedení duší“ „laiků“ od kleriků a jež se
orientuje jen na spásu duše. Měla v tomto užití platonizující, klerikální, patriarchální
a paternalistickou konotaci. Pojem pastorace zahrnuje sice původní individuální péči,
obsahuje však i klasická témata křesťanského sociálního učení, protože se týkají politického
a sociálního řádu. Především je ale „celkovým pojmem pro jednání církve podle evangelia
v její současnosti, tedy jednáním všech v církvi ve světě a pro svět, které se orientuje podle
evangelia a znamení času.“15
Pastoraci v pojetí dokumentu Gaudium et spes pak můžeme vymezit jako „onen vztah -
jednání církve vůči světu, který musí Boží lid budovat podle evangelia. Pastorace je tak
kriteriologickým pojmem, ne pojmem platonizujícím, paternalistickým a patriarchálním. Neboť se
12 GS 1. 13 Srov. GS 2. 14 Srov. SANDER Hans-Joachim: op. cit., 713. 15 Srov. BUCHER Rainer: Kosmos – Kirche – Körper. Anmerkungen zum Konzept einer „Heilender Pastoral“, in: Concilium 2 (2002) 192.
nezaměřuje na ‚duše‛, ale na celého člověka, vychází ze základní perichoreze16 církve a světa
v pastoraci a z pastorální činnosti celého Božího lidu, mužů i žen.“17
Obsah pastorace lze vyjadřuje i slovy českého pastorálního teologa jako „zabývání se lidmi
v konkrétních životních podmínkách, tedy v určité zemi, v určité dějinné situaci, v určitém historickém
a kulturním kontextu. Jejím posláním je řešit konkrétní problémy konkrétních lidí ve světle a síle
evangelia.“18 Proto je potřeba znát problémy a očekávání lidí. Znát tedy jejich osobní
a sociální situace, umět dát odpověď evangelia na tyto problémy.19.
Leitmotiv této sociální pastorace se orientuje podle věty závěrečného prohlášení římské
biskupské synody z roku 1971:20. „pro nás je zasazování se za spravedlnost a účast na přetváření
světa podstatnou součástí hlásání radostného poselství ,to znamená poslání církve k vykoupení
lidského pokolení a k jeho osvobození z každého stavu utlačení.”
Z toho důvodu může evangelizace znamenat „proměnu života v různých světech lidského
života ve směru Boží vláda“. Plyne z toho přednostní péče o přispívání k utváření humánní
společnosti a ne o vnitrocírkevní problematiku a zájmy. Jde o „základní otázku a výzvu“ –
znamení doby – a Boží vládu. Jedná se o změněné paradigma křesťansko-církevní praxe:
transformace „zaopatřující a členské duchovenské činnosti” na pastoraci orientovanou na
subjekt a participaci, jejíž přednostní péčí je, aby všichni měli život.21
Reprezentovat Boží spásu přitom znamená pastorační čin, při němž se posiluje důstojnost
osob a uplatňuje význam každodenního konání ve prospěch lidského osvobození. Církev má
přispívat k humánnímu utváření životních podmínek.22
Konstatuje se, že „kdo následuje Krista (…) sám se stává více člověkem (…) Žádným lidským
zákonem se nemůže tak dobře zabezpečit osobní důstojnost a svoboda člověka jako Kristovým
evangeliem (…) Evangelium totiž zvěstuje a vyhlašuje svobodu Božích dětí, zavrhuje každé otroctví,
které koneckonců pochází z hříchu (srov. Řím 8,14-17), má v úctě důstojnost svědomí a jeho svobodné
rozhodování (…) V tomto Božím řádu se spravedlivá autonomie tvora a zvláště člověka nejenom
neruší, ale spíše vrací k původní důstojnosti a upevňuje v ní. Církev proto mocí evangelia (…)
vyhlašuje práva člověka a uznává a velmi cení dynamismus dnešní doby, s nímž se tato práva všude
podporují. Toto hnutí je ovšem třeba naplnit duchem evangelia…“23 (viz proprium křesťanské
etiky).
16 Rozuměj vzájemné pronikání. 17 Tamtéž. 18 OPATRNÝ Aleš: Pastorace v postmoderní společnosti, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001, 9. 19 Srov. tamtéž 9-10. 20 De iustitia in mundo 6, in: WIDL Maria: Pastorale Weltentheologie – transversal entwickelt im Diskurs mit der Sozialpastoral, Wien: Kohlhammer, 2000, 33. 21 Tamtéž 36, 12-13, 32. 22 Srov. SANDER Hans-Joachim: op. cit., 759. 23 GS 41.
Z duchovního poslání společenství Božího lidu plynou „úkoly, světlo a síla, které mohou
sloužit k vybudování a upevnění lidské společnosti…“ Pastorační pracovník bude mít podle
pastorální konstituce v úctě „všechno pravdivé, dobré a spravedlivé v nejrůznějších institucích,
které si lidstvo vytvořilo a nepřetržitě vytváří.“ Lidé pastoračně činní budou
i „všechny takové instituce podporovat a rozvíjet,“ pokud to na nich záleží a pokud se to
srovnává s posláním církve.24
2.3 Prozatímní výtěžek
Porozumění pastoraci či pastorační práci nám opět potvrdilo styčné společné zájmy, principy
a přístupy sociální a pastorační práce i specifické zdroje práce pastorační. Vyplynula nám i
z obou stran deklarovaná potřeba a ochota spolupráce s druhými a jejich podpora. Sociální a
pastorační pracovníci, organizace sociální práce a církve či farnosti, sbory, církevní zařízení
zejména v oblasti sociální práce mohou a mají tedy spolupracovat na společném díle a se
společnými cíli a prostředky i vlastními specifiky. Svou roli bude a musí hrát pro obě skupiny
odbornost, zkušenosti, základní normativní principy a postoje.
Jedním specifikem je ztotožnění se učedníků Ježíše Krista s lidmi, resp. s jejich radostmi
a nadějemi, s jejich dobrým, poctivým, pravdivým dílem v různých oblastech osobního
a společenského života, i s jejich bolestmi, úzkostmi, strachy, nouzí a jakýmkoli utrpením, jak
to můžeme vyčíst z preambule dokumentu Radost a naděje. Spolu s tím můžeme konstatovat,
že mají být takoví následovníci ochotni a schopni vidět a posoudit věci pozitivní i negativní,
můžeme snad poznamenat že tedy znamení života i znamení smrti. Nejprve jsou ale uvedena
znamení života a pak až znamení smrti. Jinými slovy: nejprve příklady dobré praxe a následně
případy praxe bolestné, nelidské.
K takovému přístupu potřebuje pastorační pracovník, jenž se eticky zodpovědně
rozhoduje a jedná, umět naslouchat (srov. např. Iz 50,4-5) Božímu slovu, tradici, živému
a putujícímu společenství Božího lidu i jeho svědkům v minulosti a v současnosti, lidem ve
společnosti, poznatkům vědeckých disciplín, sociálním pracovnicím a pracovníkům i chudým,
trpícím, utlačovaným, málo ceněným, vyloučeným, otrokům nenávisti, zloby a násilí. Jestliže
chce žít a učit terapeutický étos, musí být bdělý a pozorný, aby uměl poznávat a rozlišovat
nové možnosti dobra i nová nebezpečí. Jeho identita je tedy dynamická a vyzvána ke stálému
prohlubování.25
24 GS 42. 25 Srov. HÄRING Bernhard: op. cit., 19-23; SANDER Hans-Joachim: op. cit., 716.
Text (biblický) s tak vysokým stupněm autority ovšem nespadl z nebe. Je určitě
výsledkem zkušeností a praxe mnohých angažovaných svědků, které se opíraly a musejí stále
znovu opírat o ještě hlubší základ s ještě větší, dokonce hlavní autoritou: a sice o smysl
základních normativních textů (tzn. svědectví, zkušeností, vyznání, interpretace zkušeností)
křesťanství. Těmito texty jsou biblické zprávy či biblická svědectví. V nich se skrývá
obrovský potenciál a proud života, řekněme Božsko-humánního života. Odborně se mluví
o Božím zjevení (sebesdělení) pro lidi přijatelným lidským způsobem a lidmi hlásaným.
Interpretace jednotlivých příběhů, zpráv a svědectví pak slouží novému či potvrzenému
sebeporozumění čtenáře či posluchače. Zde se učedníci dozvídají hlavní informace o své
identitě následovníků. Bible jako zakládací listina je hlavní referenční veličinou, rozhodujícím
pramenem pro křesťanskou etiku i mravnost. Úkolem jednotlivých křesťanů, pastoračních
pracovníků, sociálních pracovníků křesťanů či/ působících v zařízeních s křesťanským
zřizovatelem je proto, aby tvořivě aplikovali smysl textů při řešení současných problémů,
výzev, konfliktů nebo dilemat. Bylo by dobré, kdyby tak činili svědectvím postojů, slov
a jednání, pomocí srozumitelného slovníku pro lidi, s nimiž se setkávají a současně zase
prostřednictvím sdělení svého specifického pohledu.
Tím se vracíme na začátek odstavce a budeme ho dokumentovat jedním takovým
biblickým podobenstvím, které souzní s preambulí dokumentu Radost a naděje a které
odpovídá pomocí obrazů na otázku, v čem že vlastně spočívá následování svého Mistra a kde
člověk naplňuje své lidství a kde se taky proviňuje, když nekoná tam, kde má konat.
A opětovně zazní myšlenka, že i sociální pracovníci, kteří se nehlásí ke křesťanství a církvi,
mohou působit v intencích křesťanské pastorace. Berme dále citovaný text jako příklad dobré
praxe i varování:
„Tehdy řekne král těm po pravici: 'Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.
Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.'
Tu mu ti spravedliví odpoví: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?'
Král jim odpoví a řekne jim: 'Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.'
Potom řekne těm na levici: 'Jděte ode mne (...) Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.'
Tehdy odpoví i oni: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?'
On jim odpoví: 'Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.“ (Mt 25)
V průběhu tohoto příspěvku se objeví ještě nějaké vybrané ilustrativní příběhy pro to, co je
jedinečné pro cestu křesťanského poselství zejména ve vztahu k sociální práci a jejím
spirituálním rozměrům. Dáme tak prostor i tzv. narativní etice, v níž důležité mravní poselství
v sobě nesou vyprávěné příběhy. Jejich individuální i skupinové čtení, promýšlení, zakoušení
a sdílení nabízí terapeutickou sílu. Nyní provedeme ještě menší shrnutí, v němž nám nově
zablesknou důležité etické principy a jejich korespondování s principy sociální práce.
2.4 Bilance fundamentů
Pastorální konstituce pastorálního II. vatikánského koncilu vyzývá k tomu se nedržet „čistě
individualistické etiky“. Aby se toto uskutečňovalo, je potřeba, aby „v sobě jednotliví lidé
a jejich skupiny pěstovali a ve společnosti šířili mravní a společenské ctnosti.“26 Objevují se nám
zde kromě principů i ctnosti, tzn. trvalé postoje dobrého života.
Stejně tak zdůrazňuje od svého začátku pastorální konstituce GS křesťanskou solidaritu
(viz princip solidarity) s celým lidstvem a v celých dějinách. Každý člověk je postaven před
základní rozhodnutí: buď pro solidaritu, jež přináší záchranu a uzdravení ve všech oblastech
života, nebo pro uzavření se v hříchu, jinými slovy pro solidaritu v sevření či poutech hříchu.
Proto kritika individualistické morálky a etiky. Pastorální konstituce volá ke společné
zodpovědnosti, k uskutečňování vysvobozování ve všech oblastech života (viz diakonicko-
uzdravující pastorace). Základní rozhodnutí představuje nejhlubší vyjádření lidské osoby.
Tím se nezapomíná na pojmenování jednotlivých rozhodnutí, činů a selhání. Pohlíží se na ně
z hlediska základní volby a z hlediska toho, že mají vliv na dynamiku života lidské osoby a
tak na ni samotnou. Základní volbu dobra a Boha můžeme vystihnout tak, že lidská osoba
vyjadřuje pravdu v lásce, kterou projevuje, a s určitou odolností a pevností uskutečňuje
životní pravdu tím, že za ni přejímá zodpovědnost. Zodpovědná svoboda má za následek
novou rovinu důstojnosti a životní síly. Lidská osoba (viz princip personality) může ale
upadnout do hlubokých rozporů se sebou a ztratit svou existenciální pravdu. Opakem
26 GS 30.
rozhodnutí pro solidaritu záchrany a osvobozování bude otroctví v individuálním a
skupinovém egoismu hříchu. Základní rozhodnutí je možno vidět
i v souvislosti se změnou smýšlení, postojů a jednání, s lítostí a smířením
(metanoia=obrácení, pronikavá změna smýšlení, jednání, vnímání), v nichž může opět člověk
nabýt své osobní pravdy.27
Základní volbu lásky pak reprezentuje přednostní rozhodnutí ve prospěch chudých,
utlačených a vyloučených, prostě těch, kteří nejvíce potřebují lásku, potvrzení a osvobození.
Hovoří se o opci pro chudé. V rámci této základní opce či základního postoje si můžeme klást
„kontrolní“ otázky typu „kolik lidí hledá naši podporu, lásku a pomoc a není absolutně
v pozici se za to odvděčit?“ či „kolik lidí, kteří se jeví jako naši nepřátelé, se staví proti nám?
Nejsou to právě ti, kteří nejvíc potřebují uzdravení, osvobození?“28
Církev se ve své pastorální konstituci zavázala k tomu, že základem vztahu mezi ní
a světem i „podkladem pro jejich vzájemný dialog“ je téma lidské důstojnosti, lidského
společenství a hlubokého smyslu lidské činnosti.29
A nyní přistoupíme ke slíbeným zvoleným příběhům s terapeutickým a mravním
obsahem. Pro omezený počet stránek doporučíme a zařadíme na závěr jako přílohu dva známé
biblické příběhy pro individuální i skupinové čtení a meditování.
2.5 Ilustrativní příběhy dobré praxe pastorace: sladěný pohyb „na horu a z hory“
Uzdravující, proměňující rozměr víry můžeme představit například na tomto příběhu
evangelia (srov. Mt 8,1-4). Scénář prvních veršů: „když sestoupil z hory, tu k němu přistoupil...“
obsahuje stejné prvky jako text 17. kapitoly stejné knihy, který pojednává o tzv. proměnění na
hoře (srov. Mt 17,1-8; Mk 9,2-8; Lk 9,28-36; 2 P 1,17-18), na něž navazuje oznámení „Když
sestoupili z hory (…) když přišli k zástupu, přistoupil k němu jeden člověk a na kolenou
prosil...“ (Mt 17,9a.14; Lk 9,37-38; Mk 9,9.14-15. I závěrečné verše Matoušova evangelia
pojednávají o zkušenosti, pochybnosti, vizi a poslání spojených s blíže zeměpisně neurčeným
místem „na hoře“ (srov. Mt 28,16-20).30.
Příběhy uzdravování nastupují po sestupu z hory, odkud jde Ježíš se svými učedníky
k lidem. A z druhé strany k nim přistupují a volají je ti, kdo potřebují pomoc. Cesta – pohyb
směrem jít k lidem je ve spojení s oním vystoupit na horu. Symbolická řeč o hoře zve
27 Srov. HÄRING Bernhard: op. cit., 60-62. 28 Srov. tamtéž 63. 29 GS 40. 30 Srov. DREWERMANN Eugen: Das Matthäusevangelium. Bilder der Erüllung. Dritter Teil, Düsseldorf: Walter-Verlag, 1995, 280-292.
k dosažení bodu, na němž se nebe dotýká země, do zóny, kde se setkává živý Bůh s člověkem.
Na tomto místě pak má vlastní život člověka a jeho celkový svět své centrum. Odevzdává se
zde středu světa, kde život člověka může nalézt svou vnitřní osu a jednotu a přitom se rozevřít
mezi tím nahoře a dole, mezi výškou a hloubkou.31
Tato zkušenost a tento postoj spojení, spojování a sjednocování souvisí s důvěrou
v „ruku“, která člověka nese a vede k místu, kde se celý svět sjednocuje. Tímto „centrem,
středem země“ je sám oslavený Ježíš, jehož člověk zakusil jako vnitřní oporu, střed orientace,
osu svého bytí, spojovací článek mezi Bohem a člověkem, jako někoho, kdo umožňuje
překonat „nížiny“ a propasti života.32
2.5.1 Poselství příběhu o uzdravení malomocného
První scéna po sestoupení z hory se věnuje uzdravení malomocného, tedy někoho, kdo je
považován za nemocného, postiženého, hříšného, nečistého a kdo je tak sociálně vyloučen.
Jedná se tedy o člověka, který je na okraji společnosti a života, kdo je „dole“, kdo je ohnut
a zkrušen svým utrpením. Jeho situaci je možno nazvat jako „žádný život“ s trojím strádáním:
žádná pomoc a podpora (musel volat z dálky); žádná moc (resp. bezmoc); jeho život je možno
ohodnotit jako smrt před smrtí, protože malomocní byli počítáni k mrtvým.33
Zde diagnostikované onemocnění poukazuje na nechráněnost a citlivost člověka, na
rozpory v něm či působené zvenčí, na ohraničení života mezi tím uvnitř a vně, na skutečnost
onemocnět, ne-moci, být bezmocný tělesně i duševně díky chladu, lhostejnosti, nepřátelství
a způsobené bolesti.34
Symbolicky zvolený nemocný orgán v tomto příběhu – tedy kůže – zaměřuje pozornost
také na zkušenost, kdy se v člověku náhle probudí všechny strachy, traumata, vzpomínky
nebo sny, fantazie, očekávání a touhy, které se v něm zformovaly již v dětství, když se dotýká
nějakého člověka či by se ho jen rád dotkl nebo jím nechal dotýkat. Celé tělo, celá zóna
citlivosti se stává bolestí. Člověk se sám v sobě cítí nečistým a vyloučeným, že už nepatří do
31 Srov. DREWERMANN Eugen: Das Matthäusevangelium. Bilder der Erfüllung. Zweiter Teil, Düsseldorf: Walter-Verlag, 1994, 394-395. 32 Srov. tamtéž 394-396. 33 Srov. ZULEHNER Paul Michael: Mystik – zeitgemäße Antworten aus dem Glauben. Mystik und Politik. Ein bibelpastorale Meditation, Prag, 18.11.2004, in: Kirchliche Identitäten in Mittel- und Osteuropa. 17. bis 20. November 2004, Prag. Gemeinsam veranstaltet von Pos T-Netzwerk der mittel- und osteuropäischen Pastoraltheologinnen und Pastoraltheologen und Pastorales Forum Wien e.V. Zde citované bylo obsahem prvního stavebního kamene přednášky nazvaného „člověk“. 34 Srov. DREWERMANN Eugen: Das Matthäusevangelium. Bilder der Erfüllung. Zweiter Teil, 57.
okruhu běžných, „normálních“ lidí. „Zamrzlá nechuť“ společnosti jej „vyselektuje“ a už
nestrpí v okruhu domněle zdravých.35
V „sestupu z hory“ se tak vnímají a analyzují znamení života a smrti, teologicky se
reflektuje diagnóza kultury, hlavní aktéři osobně přistupují k životnímu příběhu, k jeho
zvratu, selhání a ranám a vůbec ke každodennosti konkrétního člověka. Rozumějí dále
základním potřebám a přáním lidské bytosti a tomu, jak jsou naplněny, resp. nenasyceny.
Současně vidí a posuzují i politický přístup k řešení situace, společenské a náboženské
struktury, a zasazují se za svobodu, spravedlnost a pravdu.36
2.5.2 Biblická symbolika částí těla
Svou roli hraje i symbolika různých částí těla, a to nyní hlavně nohou, tváře a rukou.
K poznámce „nohy“ lze připojit sloveso přijít k někomu, jít za někým37 Vyjdeme-li z toho, že
je člověk nohama spojen se zemí, že tedy poskytují stabilitu, umožňují stání i chůzi, je možno
už v tuto chvíli interpretovat zmíněný obraz tak, že tím, že Ježíš a jeho následovníci přicházejí
k postiženému, mu umožňují, aby se „postavil na vlastní nohy“, získal stabilitu a vydal se
nově na cestu svým životem. Takový člověk už také nemusí „ležet u nohou svých nepřátel“.
Noha také určitým způsobem ztělesňuje svět člověka.38
„Nohy“ jsou důležité i u těch, kteří k pastoračnímu stylu Nazaretského a jeho
následovníků přicházejí pro pomoc. Když totiž přivádějí či přinášejí ty, kteří pomoc potřebují,
jimž už jejich „nohy“, „oči“, „ruce“ většinou neslouží, a kladou je k jeho „nohám“, tedy pod
moc jeho božské lásky. Díky záchraně jejich života „vidí“ostatní toto dílo jako svědectví a
chválí Boha. Podle tohoto působení může člověk poznat, kým je pro něho a další lidi Ježíš z
Nazaretu, rozpoznat jeho identitu a poslání, jak se to dozvídá i na základě svého dotazu a
hledání Jan Křtitel se svým okolím: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat někoho jiného?
(…) Odpověděl jim: Jděte, zvěstujte Janovi, co jste viděli a slyšeli: Slepí vidí, chromí chodí,
malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze
tomu, kdo se nade mnou neuráží“ (Lk 7,18-23; srov. Mt 11,1-6; Iz 29,18-19; 35,5-6).
Již na počátku Ježíšovy veřejné činnosti je pomocí podobných slov, citace a interpretace slov
proroka Izaiáše (srov. Iz 61,1-2) vyhlášen program jeho působení: „Duch Hospodinův je nade
mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil
35 Srov. tamtéž 58. 36 Srov. ZULEHNER Paul Michael: op. cit.Toto je obsahem druhého stavebního kamene nazvaného „člověk dnes“. Můžeme zde postřehnout ozvěnu Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě. 37 Srov. tamtéž. Toto je obsahem třetího stavebního kamene nazvaného „uzdravování“. 38 Srov. SCHROER Silvia / STAUBLI Thomas: Die Körpersymbolik der Bibel, Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1998, 205; např. Sk 3,1-11; srov. rovněž zkušenosti fyzioterapie v oblasti bodů na nohou.
zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych
vyhlásil léto milosti Hospodinovy“ (Lk 4,18-19).
Je však potřeba dodat, že tento styl jeho působení vyvolal u mnohých hněv, zášť a snahu
jej odstranit, zničit jeho – řečeno pomocí obrazu „hory“ - mystické spojení s Bohem a cestu
takových slov a činů (srov. Lk 4,28-29). I pastorační pracovník, jenž reprezentuje skutečně
svého Mistra, se může setkat s mnohými problémy, překážkami, intrikami a odporem.
Kvůli lásce, která překonává strach, je ale Ježíš ochoten a rozhodnut „jít až do krajnosti, do
konce.“ Obrazem pro to je umývání nohou. Zcela překvapující je pro člověka tento akt velké
úcty a něhy. V Ježíšově době bylo umývání nohou službou otroka, aby se setřela špína a prach
z nohou jeho pána, jeho hosta. S tím souvisí také vyzutí sandálů, které jsou úzce s nohou
reálně a symbolicky spojeny, které pak znamená zřeknutí se přivlastnění. Zout si boty a jít bos
je v bibli spojeno se zkušenostmi bezmoci, se zármutkem (srov. Mi 1,8), dále s chudobou
nebo zajetím (srov. 2 Sam 15,30; Am 2,6; 8,6; Lk 10,4; 22,35). Zout si boty se rovná také
odhalení sebe, symbolické nahotě (srov. Ex 4,25; Iz 6,2; 7,20). Jedná se tedy o gesto pokory,
podrobení a odevzdání se. Současně je to ale spojeno s důvěrou, že je mu Bůh milostiv.39.)
Kdo musel mýt druhým nohy, patřil k těm, kteří něco ztrácí, prohrávají.40 Jde ale přece
doslova o to, druhého očistit, vrátit mu vědomí neviny. V každém případě jde o to se postavit
tam, kde ten druhý stojí a doprovázet ho tak, že je schopen zaujmout své vlastní stanovisko.
Ježíš byl přibit na kříž, takže jeho ruce a nohy byly proraženy hřeby. Pastorační pracovníci se
mohou opřít o to, že mají tedy Boha, který je Bohem s rukama a nohama, který jedná mocně
v dějinách, trpí se svým lidem, je konkrétní a dosažitelný.“41
Tvář potom symbolizuje příklon.42 Symbolika ruky a rukou vychází z toho, že hebrejské
slovo jad (ruka) patří k nejčastějším slovům hebrejské bible vůbec. Původně označovalo ruku
jako celek. Ruce proto vyjadřují vztahy, nálady, poselství. Velmi důležitým bylo rozlišování,
zejména v rituálních předpisech, mezi levou a pravou rukou:
kněz koná obřad očišťování od malomocenství pravou rukou a prsty pravé ruky, přičemž levá
dlaň mu slouží pouze jako „nádobka“ (srov. Lev 14,15-18). Uchopení nebo vedení pravou
rukou je výrazem přátelského vztahu plného důvěry (srov. např. Ž 63,9; 73,23). Lidské
jednání se koncentruje v rukou. Zejména je určující jednání, jež je solidární a utváří
společenství.43
39 Srov. DREVERMANN Eugen: Tiefenpsychologie und Exegese, Bd. II, Olten: Patmos, 1998, 384-385. 40 Srov. SCHROER Silvia / STAUBLI Thomas: op. cit., 222. 41 Tamtéž 229. 42 Srov. ZULEHNER Paul M.: op. cit. 43 Srov. SCHROER Silvia / STAUBLI Thomas: op. cit., 171-173, 181, 185.
Pro interpretaci uzdravující pastorace může posloužit obraz, na němž zachyceny prázdné
ruce člověka, jenž potřebuje pomoc. Symbolizují tedy jeho potřebnost, a tvořivě stvořitelsky
uzdravující pravá Ježíšova ruka, která z tohoto člověka činí božskou mocí nové stvoření
a přináší mu nový život.44 To postihuje i symbolika jeho levé ruky, která drží svitek Zákona,
aby se ukázalo, že Ježíš jedná jako Mojžíš na hoře Sinaj, když vystupuje na horu, setkává se
zde s Hospodinem a pak sestupuje k lidem, aby jim tlumočil Hospodinova ustanovení (srov.
Ex 19,1-20,21); současně naplňuje slova proroka Ezechiele, který přináší Boží zákon ve
smyslu „žij!“45 Hospodin je opět na cestě, vidí nouzi, vyhodnotí ji a jedná (srov. Ez 16,6-14).
Krásně se zde spojuje uspokojení základních trvalých životních potřeb člověka s celostním
budováním osobnosti a uvědomění si své důstojnosti. Jedinečným způsobem to nabízí
a shrnuje výrok Janova evangelia o „životu v plnosti“ (srov. např. Jan 6).
Inspiraci, pramen postojů a jednání i sílu pro službu životu, k jeho uzdravování,
posilování a proměně mohou pastorační pracovníci čerpat i ze smyslu základních
normativních biblických znamení života.46
2.5.3 Shrnující výtěžek jako nabídka inspirace
Načrtnutý postup vede k výzvě jít za Ježíšem, následovat ho, a vzít si při zacházení s lidmi
jeho jako měřítko. To znamená „přicházet k lidem, přiklonit se k nim s tváří, „dotýkat se“
uzdravujícím způsobem a stávat se prostředím záchrany.“47
Různí lidé, zejména různí lidé v nouzi a oběti bezpráví, potřebují vyvést z oblastí „vlády
smrti“ zpět na cestu života, ze lži do pravdy. Je třeba ale také překonávat strukturální viny
a hříchy, tedy odhalovat, obžalovávat a měnit struktury, které jsou v pozadí těchto jevů.
A chápat veřejnou činnost jako formu lásky k bližnímu, což lze vše odůvodnit hlavními
skutečnostmi Ježíšova poselství: obrácením, osobní i společenskou změnou a Božím
milosrdenstvím, jeho útěchou.48
Církev má podle toho být spirituální a diakonická. K tomu je rozhodující, aby měla vnitřní
sílu a vůdčí vizi, aby tedy plná Boha stála na straně lidí a aby ale proto také provedla
44 Srov. ZULEHNER Paul M.: op. cit. Toto je obsahem čtvrtého stavebního kamene nazvaného „ruce“. Zmíněným obrazem je St. Georg zu Obernzell auf der Insel Reichenau. 45 Srov. tamtéž. 46 Srov. např. MILFAIT René: „Chceš být zdráv?“ Vybrané biblické obrazy pro porozumění člověku a jeho určení, Praha: Síť, 2005. 47 Srov. ZULEHNER Paul M.: op. cit. Toto je obsahem pátého stavebního kamene nazvaného „církev“. 48 Srov. tamtéž. Toto je obsahem šestého stavebního kamene nazvaného „obrácení a útěcha“.
odpovídající změny vnitřní církevní architektury, tedy strukturální změny.49 Využijeme
obrazu, na němž jsou zahlédnuti jedinci i společenství Božího lidu třikrát:
před Ježíšem jako ti, kdo sami potřebují uzdravení, za Ježíšem jako uzdravení a jako Ježíš
uzdravující druhé.50
Ježíšův přístup je tedy rozhodnut odpovědět v Boží síle odborně na výzvu a potřeby lidí
v konkrétní situaci. Dokumentují to i slova „chci, buď čist“ (Mt 8,3; Mk 1,41). Proces
uzdravení vyžaduje svůj čas, proto je možno vidět za citovaným výrokem darovanou,
bezpečnou zónu přijetí, uznání, aby dotyčný mohl vyslovit vše, co prožil, pociťoval a cítí.51
V takovém člověku roste odvaha žít a tím se „hned“ (srov. Mt 8,3b; Mk 1,42) mění svět,
protože se tato lidská bytost jako uzdravená účastní života společnosti. Ukazuje se, že a jak se
s lidskostí stávají Ježíšova slova skutečností. Už nezáleží na tom, jak s touto osobou druzí
manipulují a jak ji soudí. Může osobně vstoupit do bezprostřední sféry Boží blízkosti, které
vděčí za záchranu a která jí dovoluje a umožňuje žít. Může se postavit před Boha, jenž ji chce,
uznává, miluje. Tento Ježíšův přístup a jednání mohou pastorační a sociální pracovníci
považovat za skutečně kněžský.52
Takové jednání je stálou výzvou pro jednotlivé křesťany i církve a jejich trvalým úkolem.
Naplnit jej mohou ti, kdo jdou cestou smýšlení, vnímání a jednání Ježíše z Nazaretu, kdo jsou
jako on napojeni na Božího Ducha a žijí z Něho. A zároveň mají potřebnou osobnostní
zralost, znalosti a dovednosti. Pak jsou ochotni a schopni jednat mysticko-politicky.
Symbolika onoho „být na hoře“ a „sestoupit z hory“ v sobě nese a neoddělitelně spojuje
skutečnost a zkušenost „být ponořen v Bohu a vynořit se u chudých.“ Setkává se tak zdravě
láska k Bohu, k bližnímu i k sobě, mystika a politika, kontemplace a akce.53
Pro pastorační a sociální práci a spolupráci nám zde tryská stále čerstvý a čistý pramen
života, který může prezentovat a poskytovat specifický zdroj pastoračních pracovníků pro ně
samé, pro jejich spolupracovníky a zejména pro ty, kdo jsou v situaci nouze. Jak vidíme,
nejedná se o žádnou ideologii, ale o živá setkávání s různými rozměry vztahů, v nichž jde
o osvobozování lidí, budování vědomí jejich důstojnosti, sebeúcty, sebedůvěry na základě
49 Srov. tamtéž. Toto je obsahem sedmého stavebního kamene nazvaného „církev: spirituálně a diakonicky“. 50 Srov. tamtéž. Toto je obsahem závěrečného, osmého stavebního kamene nazvaného „my...“ Ještě před tím je v sedmém políčku text promluvy ilustrátora benediktinského mnicha Insel Reichenau: „Ty, která pozorně vnímáš, ty, který pozorně vnímáš! Vstup do této události! Vydej se na Boží horu! Odtud jdi (ponořen/a v Bohu) k lidem na okraji. Zaměř na ně svůj pohled, zacházej s nimi podle Ježíšova způsobu, poskytni jim náklonnost a úctu, domov a moc, a tím stopy života před smrtí.“ 51 Srov. DREWERMANN Eugen: Das Markusevangelium. Erster Teil. Bilder von Erlösung, ...............213. 52 Srov. tamtéž 213-214; DREWERMANN Eugen: Das Matthäusevangelium. Bilder der Erfüllung. Zweiter Teil, 60. 53 Srov. ZULEHNER Paul M.: op. cit.
absolutního přijetí, uznání, o sycení jejich základních, i těch nejhlubších potřeb a tužeb,
o solidaritu, spravedlnost, včetně potírání různých příčin, které přesahují jedince, o spojení
spirituality a sociální práce, o zdroj síly, orientace a naděje pro ty, kdo jsou v roli
poskytujících pomoc.
Představené pojetí sociální a pastorační práce, jejich porovnání a vybrané příběhy ilustrující
příklady dobré praxe pastorace z jejich základních normativních textů nás vedou k tomu, že
načrtneme dále cíle tzv. diakonicko-uzdravující pastorace.
2.6 Cíle diakonicko-uzdravující pastorace
Závaznému porozumění pastorace odpovídá i koncept tzv. uzdravující pastorace, které jde
o „integrální a konkrétní účinnost spásy evangelia pro všechny lidi“. Tento koncept tak
vstupuje do oblasti na „rozhraní těla a psyché“ i do dalších sociálních souvislostí. Připomíná
rovněž, že „křesťanská tradice reprezentuje víru, že na nás Bůh nečeká teprve ve vítězství nad
utrpením, ale už v hrobě našeho zoufalství z utrpení.“54 Uzdravující pastorace chce proto
překonat štěpení spásy a uzdravení, víry a života, mystiky a politiky a poukázat na skutečnost,
že je třeba se „při pohledu na Ježíšovo působení nově učit, že Bůh se nevyskytuje na druhém
břehu léčivě osvobozující praxe, ale v ní.“55
Setkáváme se s „alternativní křesťanskou praxí, která protestuje proti subtilní i otevřené
nelidskosti, pozvedá svůj hlas ve prospěch těch, kteří nedisponují definiční mocí, svou rozhodující
matici má v léčivě osvobozujícím jednání samotného Ježíše.“ Takto jednající církev „zpřítomňuje
‚dále žijícího‛ Krista v jeho celku jen tehdy, když ztělesňuje zároveň dále milujícího Krista v reálně
zakusitelné diakonii.“56
Podle evangelijního zpracování je Ježíšova praxe vykreslena jako dvojohnisková:
hlásá a uzdravuje a v tom se prolamuje Boží vláda. Jeho přístup se staví proti lidské nouzi
a nevolí cestu pasivní smířenosti. Taková diakonická služba nebude podle významného
českého protestantského teologa podceňovat „tělesné strádání únikem do takzvané spirituality, (...)
ani nepropadá dnešní módě, že jen zdravý, silný, schopný jedinec je člověkem v plném smyslu.“57
54 Tamtéž 192, 194, 187. 55 BAUMGARTNER Isidor: Heilende Seelsorge – ein verkehrtes Leitwort?, in: Theologisch-praktische Quartalschrift 145 (1997) 238-244, 239f., in: BUCHER Rainer: op. cit., 187. 56 Tamtéž 187-188. 57 FILIPI Pavel: Diakonická církev – výzva tohoto tisíciletí, in: Sborník písemných materiálů z konference „Služba potřebným – výsada a závazek církve – výzva třetího tisíciletí“, Diakonie v ČR a ERC ve dnech 7. – 8. června 2002 v Brně, http://www.diakonie.cz/soubory/sbornik.pdf (10.5.2005).
Cílem takto pojatého křesťanského uzdravování je úplné, celostní uzdravení. Člověk se
může se vším, co k němu patří – tělesné a duchovní, tělesné a duševní, individuální a sociální,
zdravé a nemocné, silné a slabé – přijmout jako ten, kterého přijal a přijímá Bůh. Uzdravení
(„Heilung“) má tak co do činění se spásou („Heil“). Snahou je tedy zprostředkovat celostně
pojatému člověku setkání s Vzkříšeným, dotyk Boží uzdravující síly, z níž může čerpat
životní odvahu a sílu také k zvládání a zpracovávání tělesných i psychických traumat a jejich
následků. Tato občerstvující posila se nabízí i těm, kteří takto poškozeným v různých
podobách poskytují pomoc, oporu a ochranu.58
V rámci oboru pastorální psychologie se načrtává pojetí pastorace jako setkávání osoby
s osobou zasazené do vztahového rámce sociálních struktur (s důrazem na jedince),
doprovázení jeho individuálního životního příběhu s ohniskem ve vztahové schopnosti,
v empatickém vnímání a naslouchání, transparenci, vytrvalosti, útěše, darování se a v tom
nechat se v dialogu obdarovat. Tato pastorace zaměřená na jedince vyrůstá ale ze spolužití
křesťanské obce a je schopna ji nově oživovat. Týká se každého z této obce na základě jeho
povolání a obdarování, v nejlepším případě kombinace kompetence v povolání a charismatu
(Boží silou posílená silná stránka člověka či zadarmo dané Boží obdarování člověku; srov.
empowerment v sociální práci). Pastorální psychologie je zaměřena na pastorační obec
s pastoračními charismaty, kde je pokud možno nejvíce těch, kdo jsou zkušení v tom, nést
obtíže druhého.59 Připomeňme v této souvislosti výzvu pastorační apoštolské autority: „Berte
na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův“ (Gal 6,2).
Pastorální psychologie symbolizuje uzdravující pastoraci, rozpomíná se na svůj praobraz
v podobenství o ztracené a zraněné ovci, kterou pastýř hledá, najde a donese zpět (srov. Lk
4,18). Chce pomoci pastoračním pracovníkům k uzdravující kompetenci v různých životních
otázkách, které opět vedou církev k lidem. Shrnutí své symboliky spatřuje v uvedených
programových slovech pastorálního koncilu.60 U hledání, nalezení a donesení ztracené
a zraněné ovce (rozuměj jako obraz pro člověka v nějaké nouzi a bídě) do prostředí přijetí,
bezpečí a péče, bychom mohli hovořit doslova o „Božím streetworku“ a následné kontinuální
péči.
Kombinace žitého povolání být člověkem, konkrétně mužem či ženou, křesťanem,
pastoračního obdarování, vystavěné obce s uzdravující pastorací, kompetence ve svém oboru,
zvážení potřeb a možností, schopnost spolupráce a koordinace se státními i nestátními
58 Srov. BAUMGARTNER Isidor: op. cit., 39. 59 Srov. tamtéž 40-41. 60 Srov. tamtéž 89; GS 1.
institucemi otevírá prostor pro vhodný a tak plodný vstup do různých oblastí lidského soužití,
včetně světa sociální práce.
3. Vybrané základní etické principy
Následně bychom dali slovo dvěma základním etickým principům, které jsme zaznamenali
v definici pastorační a sociální práce. Vedle narativní etiky dostane prostor i normativní
fundamentální a sociální etika. Vzhledem k tématu pastorace bychom na začátku tohoto
postupu krátce představili porozumění křesťanské etice.
4.1 Proprium křesťanské etiky
Tím cizím slovem v názvu se myslí to, co je specifické, vlastní, jedinečné. Při přemýšlení
o etice pro pastorační práci nelze nepřipomenout, že tím, co je specifické pro křesťanskou
etiku a mravnost, je rozhodnutí pro osobu Ježíše Krista a pro porozumění člověku, které s tím
souvisí, a pro specifický horizont smyslu. Pro ježíšovské a tím křesťanské chápání člověka je
charakteristické, že jsou lidé Bohem stvořeni a milováni a že volá k zodpovědnosti za jejich
jednání a utváření světa. Tím se formulují dvě podstatné charakteristiky člověka:
rovnost všech lidí a jedinečnost každého člověka.
Každý člověk je sám o sobě originální, nenahraditelný, nesměnitelný, ale není povýšen nad
ostatní. Z tohoto obrazu člověka a zaslíbené spásy vyrůstají opce pro jednání (solidarita
člověka s člověkem, pomoc utlačovaným a slabým, ochrana lidské důstojnosti, zasazování se
o spravedlnost, ochrana všeho živého a kritický odpor proti každému ideologickému zabrání,
přivlastnění člověka). Společný hlas těchto opcí je utvářen přikázáním lásky k Bohu, k sobě
a k bližnímu.61
Křesťanská víra a etická reflexe mohou spolupůsobit. Víra se může v etické reflexi projevovat
rozmanitým způsobem:62
� jako věřící důvěra může motivovat k mravnímu jednání,
� jako vědomosti (obsahy) víry může přispívat pozitivními orientačními body pro
rozhodování a posuzování jednání,
� jako zkušenost víry prohlubuje a utváří mravní kompetenci člověka.
61 Srov. GREIS Andrea / LAUBACH Thomas: Handeln. Auslegungsperspektive theologisch-ethischer Reflexion, in: HUNOLD Gerfried W./LAUBACH Thomas/GREIS Andreas (Hrsg.): Theologische Ethik. Ein Werkbuch, Tübingen: A. Francke, 2000, 82-83. 62 Srov. PINDL Michael: Glaube. Leitperspektive theologisch-ethischer Reflexion, in: HUNOLD Gerfried W./LAUBACH Thomas/GREIS Andreas (Hrsg.): op. cit., 60.
Ježíšova praxe, poselství a jeho stálé působení má zásadní význam pro mravní jednání
a etickou reflexi, jak to lze ukázat na těchto třech aspektech:63
� jde hlavně o jednající osobu a pak až o jednotlivé jednání s jeho následky,
� máme před očima životní praxi jako model plně zdařilého lidského bytí (nabízí
podněty a východiska pro řešení konkrétních problémů),
� hlásáním živého bezprostředního jednajícího Boha otevírá perspektivu smyslu,
dokonce toho absolutního a posledního smyslu lidského života.
Pastorální koncil si je vědom toho, že může „mluvit ke všem lidem s úmyslem objasnit
tajemství člověka a účastnit se řešení hlavních otázek naší doby“ jen „ve světle Krista, který je
obraz neviditelného Boha.“ V něm se spatřuje „klíč, střed a cíl celých lidských dějin“.64
V rámci křesťanské etiky a mravnosti nelze nezmínit alespoň jako odkaz tzv. Magnu Chartu
křesťanské etiky, tzn. tzv. Ježíšovu řeč na hoře (srov. Mt 5-7) či na rovině (srov. Lk 6) a
v nich zejména preambule – tzv. blahoslavenství.
4.2 Princip personality
Pastorační pracovník, zejména ten, jenž se snaží o život z víry podle biblických svědectví
a o službu v duchu pastorální konstituce II. vatikánského koncilu, se setká s mnohými
různými lidmi v rozmanitém prostředí při různých příležitostech a z rozdílných důvodů.
Víra se podle pastorální konstituce staví do humánních i nehumánních situací své doby
a dějiny lidí do této víry. Sociálním, politickým a kulturním místem, v němž se vše setkává, je
lidská osoba. Lidská personalita se proto stává maticí pro určení pastorálního místa:
přesněji řečeno lidské osoby se svými problémy, které zakoušejí doslova na svém těle, ve
vlastní existenci, ve vlastním společenství, jsou pastoračními místy. Respektují se různé síly
a kontexty lidského života, které ho utvářejí, poskytují mu možnosti i jej ohrožují. Tato
skutečnost vede k pastoraci tzv. znamení času.65
První kapitola první části GS (čl. 11 – 45) proto provádí antropologické ukotvení. Je
nadepsána Důstojnost lidské osoby a zahrnuje články 12-22. Jedná se o princip, pomocí něhož
a prostřednictvím něhož je člověk ve středu projednávání. Lidé přece zápasí ve znameních
času o společenské, kulturní, politické a náboženské uznání své důstojnosti. Utváření lidského
života je zde pastoračním problémem. Člověk je představen ve dvojím vydání, tedy jako muž
63 Srov. tamtéž 63-64. 64 GS 10. 65 Srov. SANDER Hans-Joachim: op. cit., 704-710.
a žena, a jako celistvý v jednotě duše a těla. Vše ohrožuje moc hříchu a ukazuje se
ambivalence lidské existence s „vznešeným povoláním i hlubokou bídou“.66
Společenství Božího lidu se proto bude snažit být solidární s člověkem v této ambivalenci.
Věrnost svědomí znamená hledat pravdu života. Tato věrnost svědomí „spojuje křesťany
s ostatními lidmi při hledání pravdy a při pravdivém řešení mnoha mravních problémů, které
vyvstávají v životě jednotlivců a ve společenském soužití.“67
Lidská důstojnost tvoří krystalizační bod obrazu člověka, nejvyšší cíl a měřítko veškerého
zodpovědného jednání. 68 Důstojnost člověka představuje nejvyšší morální princip. Jedná se
o tak základní rozlišení a takový bezpodmínečný nárok, že mu podléhá každé jednání. Z toho
také plyne, že se důstojnost člověka nesmí stát předmětem etického zvažování, ale je vždy
principem, a to na základě respektování člověka jako účelu sama o sobě. Tím se rovněž říká,
že se etické zvažování dober uskutečňuje právě s ohledem na tuto důstojnost člověka a že se
tím liší od jiného, například ekonomického zvažování, jež probíhá s ohledem na užitečnost,
prospěšnost a praktičnost.69
S určitým obrazem člověka souvisí mravní požadavky. Setkávají se zde ty všeobecné první
či nezpochybnitelné základní podmínky lidského bytí a obsažnější antropologická sdělení
podle určitých duchovních nebo filozofických tradic.70 Pojem důstojnosti může znamenat
osobní důstojnost člověka i způsob života, podobu zdařilého života ve smyslu lidsky
důstojného života. Individuální důstojnost každého člověka jako personálně tělesné bytosti
zahrnuje personální a tělesný aspekt: personálním aspektem se myslí lidské právo na
sebeurčení podle nejlepšího vědomí a svědomí a aspektem tělesným lidské právo na tělesnou
integritu a život i právo na materiální podmínky samostatného utváření života.71
Obsahově bohatá a náročná biblická antropologie, v níž je možno vnímat obrysy zdařilého
lidského bytí, tvoří předpoklad biblické etiky. Teologický obsah vymezeného pojetí člověka
stvořeného k obrazu Božímu (srov. Gen 1,26-27 (Sir 17,3-4) Sir 17,6-7 Mdr 2,23 2 Kor 4,4.6b
Kol 1,15 Řím 8,29 2 Kor 3,18 Kol 3,9-11 1 Kor 15,49 Ž 8 Ž 144,3 Jób 7,17-18) se potom dále
rozvíjí ve čtyřech základních vztazích lidského bytí, a sice ve vztahu k Bohu (stvořenost); ve
vztahu k druhému člověku (mezilidské vztahy, oboupohlavnost); ve vztahu k sobě samému
(celistvost); a konečně ve vztahu ke stvoření (zodpovědnost).72
66 GS 13,3; srov. SANDER Hans-Joachim: op. cit., 726-728. 67 GS 16. 68 Srov. GRUBER Hans-Günter: op. cit., 50. 69 Srov. PÖLTNER Günther: Grundkurs Medizin-Ethik, Wien: Facultas AG, 2002, 54-55. 70 Srov. SCHOCKENHOFF Eberhard: op. cit., 233-235. 71 Srov. PÖLTNER Günther: op. cit., 53. 72 Srov. SCHOCKENHOFF Eberhard: op. cit., 237-243.
Jako hlavní reprezentant lidské důstojnosti ve světě víry je představen Ježíš Kristus. Je tím
řeč o smyslu lidského bytí a významu každého člověka. Vyjadřuje se úcta k člověku a uznání
hloubky jeho existence. Sebesdělení Boží znamená čin, který objasňuje povolání každého
člověka stávat se skutečným člověkem. V Kristu se Bůh spojuje s každým člověkem ve
smyslu jeho vlastního stávání se skutečným člověkem a naplňování lidství. Nikdo se tedy
nevylučuje. Znovu se objevuje téma povolání. Tentokrát se rozšiřuje o jeden rozměr, když se
hovoří o „posledním povolání člověka“. Toto povolání je „ve skutečnosti jen jedno, totiž
božské“.73
Biblická antropologie v kristologické reflexi vypovídá o tom, že je zde člověk, jenž žije
zcela z toho, že je protějškem Boha, a že je zde zároveň Bůh, jenž se přibližuje v obrazu
člověka. V Ježíši Kristu lze spatřovat krajní cíl a nejvyšší naplnění lidského života, vzor
pravého lidského bytí a tedy porozumění tomu, co může pro všechny lidi znamenat život ve
svobodě, lásce, spravedlnosti a solidaritě.74
V Ježíši Kristu se také ukazuje člověk jako obraz a podoba Boha v propasti opuštěnosti,
hříchu a smrti, což ale zase znamená, že už neexistuje situace a propast lidské existence, v níž
by nebylo možno zastihnout a dostihnout imago Dei. A lidskou důstojnost podle toho tedy
není možno člověku odebrat či jej jí zbavit. Na této nedotknutelnosti lidské důstojnosti se pak
mohou přes ekvivalenty tohoto odůvodnění společně dohodnout zástupci a odborníci různých
náboženských a sekulárních tradic.75
„Nepotlačitelnou touhu po důstojnosti stále probouzí v srdcích lidí kvas evangelia.“76
Bůh, který je vykreslen a dosvědčen v biblických zkušenostech se staví na stranu těch,
jejichž důstojnost je ohrožena či již porušena. Jeho láska patří i těm, jejichž život provází
nemoc, utrpení a selhání. Nikdo tak před Bohem neztrácí svou důstojnost za žádných
okolností. Tato Boží opce pro člověka a zejména pro lidi, jejichž důstojnost je porušena,
představuje existenciální základ pro prosazování myšlenky lidské důstojnosti, pro spravedlivé,
pečlivé a solidární vzájemné setkávání lidí a pro princip opce pro chudé, tzn. zejména
ponížené, pro ty, kdo jsou zbaveni svých práv77 (srov. Ž 146,7-9; Mi 6,8; Mt 25,34-40).
Úctu a lásku pak pastorální konstituce vztahuje i na ty, „kdo ve věcech sociálních, politických
nebo i náboženských smýšlejí a jednají jinak.“ Tito lidé si přesto zachovávají osobní
důstojnost. Vyzývá k „důvěrnému seznámení se s jejich způsobem myšlení“ a k zahájení
73 GS 22. 74 Srov. SCHOCKENHOFF Eberhard: op. cit., 245-246. 75 Srov. WELKER Michael: op. cit., 261-262. 76 GS 26. 77 Srov. GRUBER Hans-Günter: op. cit., 54-55.
rozhovoru. „Láska a přívětivost“ však neznamená lhostejnost „k pravdě a dobru“. Své místo
má odpuštění.78
Lidská osoba ve své neopakovatelné jedinečnosti zakazuje každý pokus ji vtěsnávat do
jakýchkoli mocenských praktik, z čehož plyne pro jednotlivce i pro politické a sociální
instituce a jejich zástupce požadavek respektovat každého člověka jako osobu a podporovat
úplný rozvoj jeho osoby.79
Požadovanou úctu k lidské důstojnosti lze doložit těmito i pro pastoraci závaznými slovy:
„…každý musí považovat bližního, nikoho nevyjímaje, za druhé já a musí mít ohled především
na jeho život a prostředky nutné k životu důstojnému člověka (srov. Jak 2,15-16) (…) máme
naléhavou povinnost chovat se jako bližní vůbec ke každému člověku, a kdekoli se s ním
potkáme, poskytnout mu účinnou službu...“80
Proto pastorální koncil zdůraznil, že „lidská osoba je a musí být počátkem, nositelem
i cílem všech společenských institucí…“81 Lidská osoba ve své bezpodmínečné hodnotě –
důstojnosti je tedy posledním, nezpochybnitelným měřítkem společenského řádu a utváření
sociálních struktur. Z tohoto důvodu se hovoří o principu personality jako o sociálním
principu či jako principu sociální etiky a v tomto smyslu o sociální etice jako o etice
sociálních struktur. O správném a nesprávném jednání tak musí být řeč na rovině jedince i na
rovině společenských struktur a institucí, které svými normami, institucemi, zákony
a předpisy toto chování určují. Jako lidské produkty se pak mohou a mají měnit.82
Personalita je proto principiálním výchozím a cílovým bodem křesťanské sociální etiky.83
4.3 Princip solidarity (opce pro chudé)
Solidarita představuje jako konkretizace důstojnosti osoby a uskutečňování tohoto mravního
nároku jeden z hlavních principů sociální etiky, přičemž se pohybuje na rozhraní individuální
etiky a etiky struktur. Pojem solidarity se také stal právním pojmem, jak to dokumentuje
Charta základních práv EU. Solidarita vyznačuje étos sociální práce.
Solidarita s trpícími se proto může považovat za základní motiv jednání v sociální práci,
aktéři v ní mohou za sebou stát v odporu proti nelidským životním podmínkám, tedy
78 GS 28. 79 Srov. PÄPSTLICHER RAT RÜR GERECHTIGKEIT UND FRIEDEN: op. cit., čl. 130 a 131. 80 GS 27. 81 GS 24. 82 Srov. BAUMGARTNER Alois: op. cit., 265-267. 83 Srov. MARX Reinhard / WULSDORF Helge: Christliche Sozialethik. Konturen – Prinzipien – Handlungsfelder, AMATECA – Lehrbücher zur katholischen Theologie, Band XXI, Paderborn: Bonifatius, 2002, 154-155.
veškerým společenským i politickým strukturám a dalším jevům, které odporují rozvoji lidské
důstojnosti. A utrpení druhých se může stát kritériem a vážným případem solidární lásky:84
solidarita proto náleží vzhledem k lidské nouzi a sociální chudobě přednostně sociálně
slabým, vykořisťovaným, zbaveným svých práv, chudým a vyloučeným. Teologicko-etické
pojetí solidarity sice navazuje na sociologické chápání - jež vidí hlavně zkušenost
sounáležitosti na základě společných předpokladů, motivů, přesvědčení, zájmů, které ale
mohou být velmi rozmanité -, se nicméně vztahuje k lidskému bytí člověka samého, které je
společné všem lidem. Solidaritu lze tak považovat za etický postoj, který znamená ono stát za
sebou v odporu proti životním podmínkám, které odporují osobní důstojnosti a rozvoji
člověka. Svou roli v tomto vymezení hrají procesy vzájemné identifikace a znalosti
o následcích nelidských životních podmínek.
Každý člověk v nouzi má přece jako osoba nárok na pomoc a blízkost bližních. Jeho
situace se tak neřeší vyloučením a stigmatizací, ale společenskou osvětou a bezpodmínečným
přijetím. Jako bližní a součást společnosti má nárok na solidaritu celé společnosti.
Univerzálním základem solidarity, tohoto zvláštního postoje univerzální zodpovědnosti za
cizí utrpení, je respekt k osobní důstojnosti každého člověka a kritériem pro míru a rozsah
solidární náklonnosti, sounáležitosti a lásky je nouze a utrpení druhého.
Křesťanská etika pohlíží tedy na solidaritu z hlediska individuálně etického a z perspektivy
etiky ctnosti jako na základní postoj, smýšlení a motiv jednání, které člověka uschopňují
k tomu, aby se dal do služby druhým, resp. určitému společenství. Zároveň ale reflektuje
solidaritu z pohledu sociální etiky či etiky struktur jako procesy vzájemné identifikace
a povinnosti pomoci a podpory mezi jedincem a společenstvím.
Takto se pojem solidarity analyzuje podle důležitosti pro možnosti rozvoje jedince a výstavbu
společnosti. Proto se hovoří o solidaritě jako sociálním a právním principu.85
Závěrem
Seznámili jsme se s pojetím sociální práce, jak jej představuje závazný étos sociálních
pracovníků. V něm jsme se zaměřili na základní eticko-lidskoprávní principy. V dalším kroku
jsme prezentovali porozumění pastoraci a opět podtrhli fundamenty, včetně základních
etických principů. To nám dovolilo provést vzájemné porovnání sociální a pastorační práce
s tím, že jsme shledali společné, styčné principy, zájmy a cíle, společný závazek
84 Srov. GRUBER Hans-Günter: op. cit., 93-103; BAUMGARTNER Alois: Solidarität. I. Begriffsgeschichte, in: LThK 9, 709. 85 Srov. BAUMGARTNER Alois: Solidarität. I. Begriffsgeschichte, in: LThK 9, 709; GRUBER Hans-Günter: op. cit., 98.
spolupracovat s dalšími aktéry v péči o lidi a o společensko-politický rámec v tomto kontextu.
Spolupráce v konkrétním místě i obecně je možná, nutná a plodná. Umožňuje to fundament
eticko-lidskoprávních principů, z nichž jsme některé blíže vysvětlili. Současně nic nebrání
respektování a využívání specifických zdrojů, ba naopak; ani nebezpečí nereflektovaného
stírání specifik, zejména zatlačování speciálních zdrojů pastorační práce.
Pastorační i sociální pracovníci se mohou vzájemně obohacovat a podporovat. Při snaze
porozumět náplni sousední činnosti mohou hlouběji porozumět i své práci. Rovněž mohou
zjistit, že se pod heslem sociální práce dle svého etického kodexu a konkrétního nasazení ve
prospěch osvobozování lidí a budování jejich trvale udržitelného plně zdařilého života (včetně
tedy uspokojování duchovního a mravního rozměru osobnosti) zařazují do proudu
pastoračních snah. Jejich zkušenosti jsou užitečné a podstatné pro pastorační pracovníky i pro
(křesťanskou) etiku a utváření jejích hodnot a norem. Kristovi učedníci jako profesionální
sociální pracovníci mohou sehrát zvláštní roli kolegiálních mostů pro kontakty, výměny
zkušeností, při společném hledání eticky zodpovědného řešení konkrétních případů, konkrétní
spolupráci a vzájemné podpoře. Obě skupiny pracující s lidmi a ještě s lidmi v nouzi za ne
vždy zrovna snadných ekonomických a jiných rámcových podmínek, potřebují zázemí,
porozumění, lidské přijetí, „dobíjení baterek“, zpětnou vazbu, zdroj motivace, proč vůbec
takto konat a ještě s určitými postoji a principy. Zde se nabízí zvláštní místo pro specifické
prameny a zkušenosti pastorační práce. Je tady ještě Někdo jiný, kdo se o ně a jejich
(společnou) práci zajímá, vidí ji a je v těchto různých vztazích a kontextech a situacích pro ně
působivě terapeuticky přítomný. Nejde pak o nějaké otázky důkazů existence Boha či
dogmatické problémy v církvích, ale o vztahy těhotné přítomností Toho, kdo chce pro lidi
svobodný zodpovědný plně zdařilý život.
Tyto zdroje a znamení života jsou ve službě všem zúčastněným aktérům. A taky ukazují,
že odbornost a étos (ve smyslu dodržování kodexů či jiných předpisů) plně nevyčerpávají
mravní kompetenci sociálních ani pastoračních pracovníků. Je zde potřeba tvořivá práce
reflexe a zodpovědného používání v praxi rozhodování a jednání. Pastoračním i sociálním
pracovníkům se na základě specifika křesťanské etiky a mravnosti, na základě základních
normativních dokumentů nabízí, že je může někdo vnitřně uzdravovat, proměňovat
a uschopňovat k naplňování jejich poslání. Současně působí podpůrně zdravé společenství lidí
postavené na těchto základech. Hlavními zdroji jsou pro pastorační pracovníky smysl
biblického svědectví, eticko-lidskoprávní principy, poznatky a zkušenosti různých vědeckých
disciplín, včetně zkušeností a vědomostí sociální práce, dále sociální učení církve, teologická
etika.
Pro pastorační pracovníky zejména je pak výzvou, že se Kristovi učedníci a učednice mají
identifikovat s lidmi, zejména s chudými a trpícími, kteří prožívají radost a naději, smutek
a úzkost, a jsou vyzváni k solidárnímu postoji a jednání. Z toho plyne také velká výzva pro
ekumenické působení i jako naplňování Ekumenické charty.86
V pastorační práci se má prokázat, co znamená naděje křesťanské víry. V takové
pastoraci jde o solidaritu se všemi lidmi, kteří uskutečňují své lidství. V popředí přitom stojí
jejich zkušenosti bezmoci. Radost a naděje je zařazena před smutek a úzkost proto, aby
člověk nepodlehl této bezmoci a nenechal se jí ovládnout. Nehovoří se o členech církve, ale o
učednících, a proto se zdůrazňuje následování Ježíše Krista v podmínkách dané doby.
Zvýrazněná solidarita jako pastorační a diakonický základní postoj představuje zpřítomnění
Krista a předchází vlastní komunitě. Místy církve jako společenství Božího lidu jsou tato
ohniska eliptické identity: Ježíš Kristus a to, co se týká člověka a lidí společně, zvláště to, co
je trápí a pronásleduje.87
Příloha
Ztracený syn a milosrdný Otec: nedůstojný život a návrat domů (Lk 15,11-32):
Milosrdný Samařan: vidět-přistoupit-účinně konat (Lk 10,25-37):
Otázky k přemýšlení, diskusi a konání:
Jak se rozumí sociální práci podle etických kodexů sociálních pracovníků?
Jaké základní eticko-lidskoprávní principy tento étos povolání či profesní morálka obsahuje?
Co se rozumí pod pastorací?
Které základní normativní texty do ní patří?
Když srovnáte pojetí sociální a pastorační práce, co objevíte společného a co specifického?
Můžete jmenovat nějaké ilustrativní biblické příběhy dobré praxe pastorace s inspirací pro
sociální práci?
Vyzkoušejte si týmovou rozpravu nad textem na základě svých zkušeností a předporozumění.
Zaznamenali jste určitý terapeutický potenciál?
Které základní eticko-lidskoprávní principy zaznívají v pastoraci?
Které z nich jsou stejné jako v sociální práci a jaká mají specifika?
86 Srov. Charta oecumenica. Směrnice pro růst spolupráce mezi církvemi v Evropě. Podepsána ve Štrasburku 22. dubna 2001. V ČR ji podepsali společně představitelé církví sdružených v Ekumenické radě církví a římskokatoličtí biskupové dne 22. ledna 2007 při společné ekumenické bohoslužbě, http://ekumenickaradacirkvi.cz (10. 4. 2008). 87 Srov. SANDER Hans-Joachim: op. cit., 710-713.
Jaké máte zkušenosti se spoluprací sociálních a pastoračních pracovníků? Pomohl Vám tento
příspěvek alespoň odstranit předsudky či lépe porozumět sociální a pastorační práci?
Kde může pastorace zejména prospět?
Kde ve Vašem místě si dovedete představit plodnou spolupráci? Co jí naopak brání? Co se
s tím dá dělat?Kam se obrátit? Koho oslovit?
Vaše zkušenosti by mě velmi zajímaly.