ti 60 · 2012-07-09 · s dojemnou melodií modlitby el mole rachamim, všichni vstávají ke...

60ČASOPIS MEZINÁRODNÍHO SDRUŽENÍ červenec 2012

Osvětim Foto: Matěj Stránský

(ilustrační foto k článku Pochod živých na 17. straně)

strana 2 červenec 2012

Kulturou proti antisemitismu 2012Michaela Vidláková, foto Michal Stránský

Oni to snad v tom ICEJ majís počasím nějak domluveno.Neděle, 22. dubna, celou

dobu počasí nic moc, ale na tuhle akcise přece jen umoudří. Ba i slunce senechává vidět. Scházíme se jako vždyna náměstíčku, zpovzdálí na nás shlížíbusta Franze Kafky. Vlají izraelskévlajky, transparenty, zazní šófary, prvníuvítání s písničkami, které zpívá dětskýsbor Studánka z umělecké školy z Po-lice nad Metují. Ale vždyť já ty děti užznám! V únoru jsem byla v Polici jakopamětník vyprávět ve škole a pak ještěvečer na pořadu pro veřejnost v měst-ské knihovně, tam jsem už slyšela tyjejich křišťálové hlasy zpívat hebrejsképísně. Pak tedy procházíme známoutrasou - Maislovkou a Širokou naPalachovo náměstí a dál přes most doValdštejnské zahrady.

I v dřívějších letech byl pokaždépěkný kulturní pořad, ale letos to bylosnad nejlepší ze všech předchozích.

Nejprve zazní Valdštejnskou za-hradou sytý hlas Michala Forštas dojemnou melodií modlitby El molerachamim, všichni vstávají ke vzpo-mínce na zavražděné oběti šoa. JanPotměšil procítěně přečte český pře-klad. Celým pořadem provází moderá-torka Veronika Sedláčková, která vždy

uvítá a uvede jednotlivé účinkující.Všechny přítomné tradičně pozdravímístopředseda senátu pan PřemyslSobotka, který nad touto akcí vždypřebírá záštitu a jeho slova nejsou jenběžný formalismus, opravdu smyslupl-ně promlouvají k posluchačům. Dalšípozdrav a sympatický proslov proneseprimátor hlavního města Prahy panBohumil Svoboda.

Následuje několik písní v provede-ní Pavlíny Jíšové s hudebním doprovo-dem a poté jako vždy je na podiumpozván pamětník, který přežil šoa.Letos je to místopředseda TI JaroslavKraus a jeho vyprávění strhne všechnyposluchače. Bez papíru, zvučným hla-sem, bez jediného přeřeknutí, bez hle-dání slov vypráví napínavý příběh své-ho útěku z transportu smrti. Vzpomínána své kamarády, kteří utíkali s ním,mezi nimi i jeden mladičký kluk jmé-nem Arnošt Lustig. Může tohle být,jak sám sebe nazývá, 90letý stařec?I když hudba, zpěv, proslovy, vše bylopěkné a zajímavé, toto byl asi proposluchače zlatý hřeb programu. (Pro-jev Jaroslava Krause přinášíme naprotější straně.)

Po jeho vyprávění vystoupila izra-elská zpěvačka Karen Malka a násle-dovala dojemná recitace textové kolá-

že, při níž posluchače opět rozechvívalJan Potměšil, střídaný BarborouLukešovou a dětským hlasem. Matkaa dítě na cestě na smrt. Poslední zvolá-ní „Maminko...!“ Nevím, kdo se ubrá-nil dojetí, já ne. A opět zpěv KarenMalky následovaný věcným zhodno-cením soudobého antisemitismu z ústMojmíra Kalluse, ředitele česképobočky ICEJ, a pozdravným proje-vem izraelského velvyslance J. E. panaJaakova Levyho. Závěr pořadu patřilopět zpěvu, Pavla Jíšová zazpívala čes-ký překlad známé písně Jerušalajimšel zahav, a pak ji zazpívala ještě spo-lu s ní hebrejsky Karin Malka. Na-konec nastoupily děti z umělecké ško-ly z Police nad Metují pod vedenímučitelky Miriam Blažkové, která s ni-mi hebrejské písně nastudovala, a za-zpívaly opět těmi kouzelnými křišťálo-vými hlasy píseň Erec Jisrael šeli, Mázemě Izrael. Nevím, jak komu, ale mněse zase draly slzy do očí.

Škoda, že akce má tak malou publi-citu v českých médiích, to každou bou-račku v televizi ukáží, ale aby pozvalina akci, jejímž heslem je: „K vítězstvízla postačí, když slušní lidé neuděla-jí nic“, to bohužel u nás nejde!?

Tak zase za rok, ano?

červenec 2012 strana 3

Vážení přítomní, drazí hosté,dovolte mi, abych Vám nabídl něko-lik střepin svých vzpomínek z obdo-bí šoa, chcete-li holocaustu!

Období šoa bylo také hlavnímnámětem knih známého spisovatele,který bohužel - je to už více než rok -zemřel. Ano, byl to Arnošt Lustig.Shodou okolností jsme Arnošt a jástrávili řadu měsíců v železné klecinabité elektrickým proudem, on podčíslem 96433 a já pod číslem 96420.

Ono to všechno začalo v září 1944,když z Terezína byl vypraven prvníz likvidačních transportů do průmy-slových objektů na vraždění nevin-ných civilistů, kteří podle zákonaněmeckého státu byli posouzeni jakonebezpeční, nevhodní, nepřátelé vyššíkasty lidského rodu. Proto museli býtzničeni.

Přijeli jsme do Auschwitz Birkenaua část našeho transportu byla zavraž-děna v plynu hned po příjezdu. Druháčást byla přikázána do tábora B II E,takzvaného „cikánského“.

A do toho cikánského tábora jedno-ho dne přišli civilisté - byli to němečtíinženýři - s cílem vybrat odborníky dozbrojního průmyslu v Třetí říši.

Já nevím, co to bylo - snad vnuknu-tí, drzost, odvaha, všechno dohromady- co mě vedlo k tomu, že jsem tomuněmeckému inženýrovi do očí tvrdil,že jsem vyučený soustružník a že jsempracoval v pražské továrně Auto Praga.Přitom jsem vůbec nevěděl, kde tatovárna je a soustruh jsem v životěneviděl. Takto dali dohromady 150 lidípro lipský transport a odjeli jsme dopobočného tábora - koncentračníhotábora Buchenwald do Duryňska, 30kilometrů jižně od Lipska, do městajménem Meuslowitz. Tam byla velkázbrojovka a u ní byl koncetrační táboruž v běhu. To muselo být v listopado-vých dnech - jednou po apelu nás stálataková skupinka sedmi lidí mého věku(mně tehdy bylo 22 let) - a vyprávělijsme ty poslední bonkes, vtipy a zprá-vy, co jsme se kdo dozvěděl, když sek nám blížil takový mladý, hubený,sedmnáctiletý kluk. Chvilku nás po-slouchal a pak chtěl, abychom muodpověděli na pro něj důležitou otázku:„Jestli, když se ta husa do trouby dává... a už ta kůrka na huse jde do hněda ...nebo do zlatova...“ No, pár kopanců odnás ho zahnalo a já jsem se FrantyOplatky ptal: „Prosím tě, kdo to je? Ty

s ním bydlíš na baráku!“ A Franta říká:„Ále, to je kluk, kterej má pořád hlada pořád jenom mluví a žvaní o jídlecelej den. Nějakej Lustig.“ Ano, takhlejsem poznal Arnošta Lustiga.A s Arnoštem jsme pak prožili podzim-ní, zimní i jarní měsíce, prožili jsmenálety na tu zbrojovku i na náš tábor,hledali jsme nevybuchlé pumy, sloužilijsme dvanáctihodinové noční a denníšichty - až do 12. dubna 1945.

Toho dne jsme už nešli do továrny,ale na nádraží. Nákladním vlakem bylevakuován celý meuslowitzský tábor,jeli jsme na jih Německa. Pamatuji si,že jsme projeli městem Plavnema vjížděli jsme do Krušnohoří z té ně-mecké strany. Minuli jsme Klingen-thal, tam jsme zpomalili a zastavilijsme v Kraslicích na bočné koleji. Tamjsme zůstali stát, já vám neřeknu už jakdlouho. Bylo to ale dost dlouho, proto-že nám už dovolili vynést z vagonůněkteré mrtvé kamarády a nemocné.

Najednou se přiřítil vlak, transportplný tanků a vojenských vozidel a jáještě zahlédl na obloze americké leta-dlo, jak se natáčí a přímo útočí na tentransport a na nás. No, řeknu vám,když ta kulometná palba vyryla do

Jaroslav Kraus vypráví napínavý příběh svého útěku z transportu smrti


podlahy toho našeho nákladního vago-nu hezkou řádku, to se vám zastavírozum. Já jsem už jenom viděl, jakněkolik lidí přeskakuje příkop u vlaku.V čele byl takový velký ruský vězeňs oholenou hlavou a za ním několiklidí se škrábalo do stráně, která přilé-hala ke kolejím. Skočil jsem za nimi,vůbec jsem nepřemýšlel, jenom jsemchtěl pryč od těch výbuchů, od tépalby, protože vagony začaly hořeta vybuchovaly.

Šplhali jsme strání a asi v poloviněse ozvala shora palba z pušek. Nadnámi byla rojnice příslušníků Hitlerju-gend, která tam cvičila a vzala si násza cíl. Dostal jsem se přískokamaa plížením do smrčiny, kde jsem sevzpamatovával a hledal trochu odde-chu. Když jsem vyšel z toho lesíka,viděl jsem dva stíny, byli to FrantaPekárek a Jirka Lampl z našeho tábo-ra. My tři jsme si hned uvědomili, ženávrat je nemožný. Naše zkušenostiz Birkenau i z Meuslowitz byly takové,že jsme dobře věděli, co to znamená sepokusit o útěk z „ochrany našich stráž-ných“. Vyrazili jsme dál do lesů a dohor. Tam jsme bloudili a hladověli.Rozhodli jsem se jít podle potůčku, donížiny, až k trati. Já jsem zahlédl vlaka na něm na tabulce bylo napsáno„Plauen - Falkenau“. No, Falknov! Tobylo v Čechách! Tak jsme vyrazilipodél kolejí do Čech. V první zatáčcebyla barikáda proti tankům a najednouna nás mířilo dvacet pušek dobrovolní-ků Volkssturmu. Jednoho pověřili, abynás odvedl do nejbližší četnické stani-ce, která byla v Bleistadtu, dnes se tojmenuje Oloví. Četník na stanici bylstarší, také měl starý psací stroj a sepi-soval s námi protokol. Já jsem se před-stavil jako první. Řekl jsem, že jsemJaroslav Krátký, narozený v Hodoníně,pracoval jsem jako totálně nasazený,že vybombardovali město, kde jsembyl ... Každý jsme měli připravenousvoji „pohádku“. Když ten četníksepsal protokoly, tak povídá: „Teď miale řekněte, kdo vám to dosvědčí?Musíte mi dát adresu na nějaké svěd-ky.“ To jsme ochotně dali. On se na násdíval a řekl: „Já jsem řekl pravou adre-su!“ Jirka Lampl - ten byl nejbystřejší- mu řekl: „Efraim Winternitz, Dlouhátřída, Praha.“ A já pohotově: „HugoLöwenstein, Boleslavská, Praha 12.“

Už si nepamatuju, jaká byla ta třetíadresa. On to zapsal, zaklapl notesa odvedl nás zatemněným Bleistadtemdo nějaké továrny, kde nás zavřel nacelou noc do protileteckého krytu.

Ráno přišel, odvedl nás na nádražía řekl: „Teď pojedeme buď do Karlo-vých Varů na gestapo anebo do Falk-nova na úřad práce.“ Vybrali jsme siFalknov, samozřejmě. Přišli jsme donějaké továrny a tam načesaná Němkařekla: „To je dobře, mně utekli fran-couzští zajatci, jděte se ubytovat dotoho baráku, kde bydleli a zítra začne-te pracovat.“ V baráku bylo prázdno,ale bylo tam pár oděvů, staré šatstvo,takže jsme celou noc pálili naše kon-centráčnické hadry. Oblékl jsem sinějaké montérky a na hlavu - pamatu-ji si - šoférskou čepici s tím lesklýmštítkem.

Žádná práce druhý den nebyla -přišel nálet, který jsme přežili v něja-kých krytech. Na náměstí se řadilafronta těch vybombardovaných, takjsme se do fronty zařadili také my.Pamatuji si toho úředníka na radnicidodnes. Starší, šedivé vlasy, silné brýlea velké zuby spravované zlatem.A když jsem mu řekl, že jsem z Prahy,tak mi česky odpověděl: „Já pracovatOdkolek Prag, já znát Prag!“ Tak po-vídám: „Vidíte, jsme krajani ... a jápotřebuji, abyste mi napsal, že jsembyl vybombardovaný ve Falknově (tobyla přece pravda!) a že jsem přišelo svůj majetek (to byla taky pravda!)a nemám žádné dokumenty.“

Já to potvrzení mám dodneška ...potvrdil mi všechno a připsal, aby miŘíšská dráha šla v ústrety, a dal tam tokulaté razítko s tou říšskou orlicí, codrží v drápech ten věnec s hákovýmkřížem. Podepsán je tam starostaa policejní služebna Falkenau. Co jsemchtěl víc? Falešné papíry, civilní oblek.

Přesto jsme se cítili stále nejistěa raději jsme zamířili do KarlovýchVarů. Je to kus cesty. V KarlovýchVarech je taková ulice do kopce a kdyžjsem došel na vršek, slyšel jsem, že zestrany přijíždí nějaké nákladní auto,takový divný zvuk - jelo totiž na dře-voplyn. Vy asi už nevíte, co je to dře-voplyn.

Na dveřích auta jsem četl německýa český nápis: „S. Figlovský, Miku-landská ulice 14, Praha 1.“ A s těmi

českými šoféry jsme se už domluvili.V noci jsme projeli ještě nějaké lesy naJohanngeorgenstadt, vyložili jsme celýnáklaďák (nějaká prkna a dřevěnédesky) a pak už jsme jeli. Ráno v Kar-lových Varech, večer v Novém Straše-cí. Pamatuji, že jsme tam přenocovalina náměstí pod košatými stromy meziněmeckými tanky. Druhý den jsmevyrazili na Prahu. Když jsme se blížilik Bílé Hoře, kde byla konečná praž-ských tramvají, viděl jsem tam stojícípražskou tramvaj číslo 22.

Dodnes mi zůstal v paměti můjpocit: ...před třemi lety jsem bylz tohoto města vyhnán, po třech letechjsem zase ve své rodné Praze a dívámse na tu dvaadvacítku...

Proč vám to ale vykládám? Před-stavte si, že za pár let Arnošt Lustignapsal jednu ze svých povídek „Tmanemá stín“ a ta byla zfilmována podnázvem „Démanty noci“. Ten filmvyhrál nějaké ceny ...a je tam dokoncei to, jak kamera najíždí na konečnoustanici tramvají a zabírá tramvaj s číslem 22. Tak vidíte, jaké „náhodya podivnosti“ se to dějí.

No, s Arnoštem Lustigem jsme sepo válce stýkali, byli jsme společně nanějakém plesu, také jsme společně za-žili Silvestra, to ale nechci vykládat.Pak se mu narodil syn a přibližně v tédobě jsme se začali rozcházet. Vyšlymu první knížky, stal se známým spiso-vatelem, dostal se na Barrandov, pakemigroval. Po emigraci jsme se setká-vali na nějakých pietních nebo slavnost-ních shromážděních - a pořád to byl tenkluk z toho meuslowitzského tábora.

Vzpomínám si na naše poslednísetkání. V Kaprově ulici, na stanicimetra Staroměstská, jsem sjížděl naeskalátoru dolů a proti mně, směremnahoru, jsem zahlédl šedivou hlavua zavolal jsem: „Arnošte, Arnošte!“On se otočil, usmál se těma modrýmaočima, začal mávat, já sjížděl dolů a onna tom eskalátoru pořád nahoru, a mněse zdálo, že nad ním vidím modrouoblohu s bílými obláčky. Za pár dnípřišla zpráva, že Arnošt Lustig zemřel.

Teď mi nezbývá, než vám všempoděkovat za vaši trpělivost, se kteroujste vyslechli devadesátiletého starce,jak vykládá pár střepů ze svých vzpo-mínek. Děkuji.

Jaroslav Kraus


K 50. výročí letních táborů Sühnezeichen Michaela Vidláková, foto archiv Sühnezeichen

Od 27. 4. do 1. 5. 2012 se u příležitosti 50. výročízahájení letních pracovních táborů dobrovolníkůAktion Sühnezeichen - Friedensdienste (Akce smí-

ření a služby pro mír) konalo v Magdeburku slavnostní set-kání současných i bývalých účastníků těchto táborů i činov-níků a členů ASF. Tak jako před čtyřmi lety při 50. jubileuASF v Berlíně, také letos mne pozvali jako pamětnici šoai dlouholetou spolupracovnici ASF, abych promluvila naslavnostním zahájení. Tématem mého proslovu mělo býthlavně v čem vidím přínos ASF v minulosti a jaké úkolybych považovala jako potřebné pro budoucnost.

Varovala jsem předem pořadatele setkání, že vzhledemk tomu, že nejde o akci pro širší veřejnost, ale spíše o set-kání takříkajíc „mezi námi“, pokud mám promluvit, pakbudu mít i poněkud kontroverzní připomínky. Prý to nevadí.

A tak jsem se ve svémprojevu vrátila ke svým dlou-holetým vztahům k AktionSühnezeichen. Mluvila jsemo tom, jak jsem dlouho zazlí-vala rodičům, kteří s toutočinností započali již v 60. le-tech minulého století, proč sezabývají Němci, tímto nej-větším nepřítelem Židů, jakého kdy dějiny poznaly, jako bynebylo dost co dělat na pražské Židovské obci, kde jsem v tédobě začala své dobrovolné aktivity. I o tom, že jsem alepostupně ocenila postoj zakladatele Sühnezeichen Dr.Kreyssiga, který se snažil o morální obrodu německéhonároda, hlavně jeho mladé generace. Uznat a nezastírat vinuNěmců, ale s pokáním a s pokorou žádat národy, postiženéněmeckou agresí a brutalitou - ne o odpuštění, ale o smíře-ní jako most pro budoucnost. Tato žádost o smíření(Versöhnung, odtud název organizace) měla být vyjádřenapředevším dobrovolnou prací tam, kde bylo ublíženo: např.věnovat se sociální práci s oběťmi války v obsazenýchzemích, zejména s přeživšími šoa, opravovat poničené syna-gogy, židovské hřbitovy, pracovat v památnících v bývalýchkoncentračních táborech, těch možností bylo mnoho.Současně navazovat poničené lidské vztahy mezi „národemzločinců“ a „národy obětí“. Právě to bylo na této organiza-ci zcela jedinečné a vyjadřoval to i její název - Akce smíře-ní a typické logo: silueta skloněného člověka se vztaženýmarukama. Cesta od pokání přes prosbu o smíření ke spřátele-ní. I když za těch 50 let se na činnosti ASF podílelo jenněkolik tisíc lidí v mnohamilionovém národě, jejich prácea stopa, kterou za sebou zanechali, je velice cennáa významná. Jako konkrétní příklad jsem uvedla oblíbenostdobrovolníků na našich židovských obcích v oblasti domá-cí péče u přeživších šoa.

Jenže v posledních letech mi připadá, jako by se ty prv-ní dva kroky pozvolna vytrácely. Organizace se dnes jme-nuje Aktion Sühnezeichen Friedensdienste, a jak bylo vidno

také na plakátu letošního setkání, stále větší důraz jekladen na Friedensdienste,služby pro mír, i tam byloono slovo vytištěno velikýmipísmeny, zatímco AktionSühnezeichen jen malými.A změnilo se i logo: místo

prosícího človíčka je nyní logem fádní zelená větvička.A s tím vším se smazává i jedinečnost Aktion Sühne-zeichen. Mírových organizací je mnoho, ale jen jediná mělave svém ustanovení jako prioritu prosbu o smíření. (V tuchvíli se sálem ozval veliký potlesk. Zejména dlouholetíčlenové, ale i mnoho mladých tím vyjádřilo svůj souhlass mými pocity, které mnozí zřejmě sdíleli, ale nikdo to asinechtěl říci veřejně a nahlas.)

Pokud jde o budoucnost: Dá se říci, že morální obrodaněmeckého národa byla dovršena? Když v Německu pozo-rujeme stále více sílící extremismus, antisemitismus, antiiz-raelismus, neonacismus? Dnešní německá mládež už nemázábrany v kontaktech s ostatními - a jistě je to v pořádku, žedějiny ve sjednocené Evropě se takto pohnuly. Proto bydnes byla důležitější práce na vlastní půdě - zmínila jsem seo projektu Antisemitismus a holocaust, který v českých ško-lách realizuje ICEJ ve spolupráci s Židovským muzeema Terezínskou iniciativou, a že zcela jistě by bylo něcopodobného zapotřebí v německých školách. V Německu másoučasný antisemitismus často jako hlavní formu antiizrae-lismus a i zde by měla pomoci osvěta a výchova. Takže pro-stor pro činnost ASF je v tomto směru veliký a pro budouc-nost teď potřebnější než pletí na hřbitově, setkávánís mladými z jiných zemí. Klesá i potřeba pomoci přeživším,jichž už valem ubývá.

Svůj projev jsem uzavřela s tím, že na ASF si velicecením toho, že ve světě, kde se většina rukou napřahuje jenpro peníze, je dobře, že tu je i někdo, kdo tu ruku napřahu-je proto, aby ji mohl někomu podat.


Koncert pro Terezín Anna Lorencová, foto Sven Sewitz

8. května uvedla paní Gaby Flatowv Berlíně Koncert pro Terezín za účas-ti několika členů Terezínské iniciativy.Do programu zařadila kromě dalšíchi díla židovských skladatelů vězněnýchv Terezíně - Viktora Ullmanna (1898-1944), Gideona Kleina (1919-1945),Hanse Krásy (1899-1944), básnířkyIlse Weberové (1903-1944), která zabezesných nocí psala básně a písněo trpké terezínské skutečnosti. Rodnáčísla uvedených autorů předznamená-vají, že žádný z nich nepřežil; přežilavšak, navzdory všemu, jejich díla.

Koncert se konal v Pamětním chrá-mu „Kaiser-Wilhelm-Gedächtnis-Kir-che Berlin“. Ani ten však válku nepře-žil. Poznali jsme ho již v obnovenépodobě s nádhernými barevnými vitrá-žemi ve tvaru malých čtvercovýchokének. Z čela kostela se nad přítomnésklání neobvyklé ztvárnění Kristaz kovu zlatavé barvy (tombak) v nad-lidské velikosti.

Součástí koncertu byla i skladbačeského autora Jaroslava Krčka (1939)- Tři písně o lásce pro mezzosopran,varhany a violoncello. A také vystou-pení skvělého ženského sboru z Lito-měřic, pod vedením PhDr. VladimíraFrühaufa.

Před koncertem jsme odpoledne

společně s tímto sborem navštívili čes-ké velvyslanectví v Berlíně, kde nászástupce velvyslance informoval o čin-nosti zastupitelského orgánu, provedlmístnostmi úřadu a nabídl nám maléobčerstvení. Milým překvapením bylyobrázky Helgy Hoškové, které tamvisely, a výstavka zobrazující životv ghettu, zejména pohledem terezín-ských dětí.

Součástí našeho programu bylai návštěva jedné z berlínských škol zaúčasti žáků z vyšších tříd, které sezúčastnil i litoměřický ženský sbor. Pokrátkém úvodu jsme my tři absolventkyTerezína - Dagmar Lieblová, AnnaHanusová a já seděly proti žákůma zodpovídaly jejich dotazy. Na požádá-ní Anička Hanusová zazpívala a zahrálana klavír a sklidila velký potlesk.

Vlastní koncert ve zcela zaplněnémkostele zahájil velvyslanec Českérepubliky v Německu pan JUDr. Ru-dolf Jindrák a hned poté jsme byli vta-ženy do moci hudby. Za naši malou„delegaci“ si dovolím konstatovat, žepotěšila naše uši, oči, srdce i duši. PaníGaby Flatow patří náš veliký obdiv.Tím víc, když jsme se dozvěděly, žefinanční výtěžek z koncertu hodlávěnovat na opravu varhan v terezín-ském kostele.

Ženský komorní sbor z Litoměřic Cantica Bohemica pod vedením PhDr. Vladimíra Frühaufa

Památcežidovských občanů- obětí šoa na Turnovsku

Zůstat člověkem, poskytnout svémubližnímu ochranu a pomoc, to je

motto, které si zvolili autoři publikace„Židé na Turnovsku“ Terezie Dubino-vá, Ph.D., a Mgr. Pavel Jakubec prosvou práci.

Druhá světová válka ukončila životstředo- a východoevropských židov-ských komunit, které po staletí tvořilysoučást civilizace a kultury této částisvěta. S velikou vděčností je tudížtřeba přivítat knížku, kterou jmenovaníautoři vydali na paměť dědictví židův česko-polském příhraničí, z velkéčásti obětí šoa. Její poselství je jasné:poučit se z minulosti, pochopit, co sev Evropě stalo a nedopustit podobnéselhání v budoucnosti.

První část knihy seznamuje čtenářes životem a zvyky židů, s jejich nábo-ženstvím a rituály, s některými výrazya jejich významem. Sleduje také jejichpřítomnost v Evropě a jejich historii.

Další kapitoly už jsou věnoványmístním poměrům a dějinám. Odkrý-vány jsou stopy po nemovitostech,synagogách, hřbitovech, nejen v sa-motném Turnově, ale i v okolí. Dozví-dáme se o rozvoji židovských pospoli-tostí už na přelomu 15. a 16. století,o osudech a zdrojích obživy jejichčlenů, u některých doložených jmény,obrázky, fotografiemi, dokumenty.

Rok 1848 znamenal i pro zdejšížidy uvolnění, vysvobození z ghetta,zařazení do hospodářského života,změnu jejich postavení. Zrovnopráv-nění umožnilo židům provozovatobchod s obilím a luštěninami, s drů-beží, textilem a kůžemi a nelze opomi-nout ani lihovarnictví a hospody.

První světová válka přinesla setká-ní zdejších usedlíků s uprchlíky zejmé-na z Haliče a Bukoviny, a s jejichnezvyklou kulturou. Nedostatečnémateriální zajištění přineslo některéobtíže, ale ochota pomoci v nouzipotřebným byla neochvějná.

Život v poválečném svobodnémČeskoslovensku znamenal pro Turnov


snížení počtu židovských spoluobčanůa vyústil ve starosti, které předzname-naly druhou světovou válku a židov-skou tragédii. Zase bylo třeba pomá-hat uprchlíkům, tentokrát ze Sudet.Druhou světovou válku přežilo zdeprokazatelně jen 42 osob židovskéhopůvodu.

V současné době se péčí města Tur-nova, Židovské obce v Praze a akciovéspolečnosti Matana koná rozsáhlý historický výzkum a obnova židov-ských památek nejen v samotném Tur-nově, ale i v okolí, což kniha vzorněa obsáhle dokumentuje. Je také dopl-něna separátem v polštině. Společnásnaha města Turnova a ostatních zain-teresovaných představitelů institucísvědčí o úsilí uchovat a obnovit židov-ské památky a připomínky obětí druhésvětové války.

Jsme rádi, že nás kniha seznámilase záslužnou činností na tomto poli vezdejším regionu a děkujeme za ni.

Eva Štichová

PříběhOtty Wolfa ožívá

Před několika lety, myslím, že tobylo v r. 1997, jsem si koupila

a přečetla knihu „Deník Otty Wolfa“a hned mi bylo jasné, že je to svědec-tví obdobné jako „Deník Anny Fran-kové“. V obou ohromuje příběh o sta-tečnosti lidí, jak se odehrával tuv obsazeném Nizozemí, tu na našemúzemí. Stateční a odvážní nebyli jen ti,kteří v sobě našli odhodlání ukrýt se,nepoddat se, riskovat. Stejnou odvahuprokázali i ti, kteří věděli, že dávajívšanc životy své a svých rodin a dob-rovolně pomáhali ohroženým. Hrdino-vé na obou stranách.

Kniha dost zapadla, snad jen naškolách někteří učitelé ji užili jakoilustraci při vyučování o době okupa-ce. Málokterý náš občan se dovědělo příběhu statečných, který se tehdyodehrál na Olomoucku.

Proto mě velice překvapil článekv 19. čísle časopisu Respekt v letoš-ním roce. Nejen že vylíčil událostitěch let, ale informace o druhém živo-

tě Ottových zápisků, které dlouho pojeho dramatické smrti promluvilyk srdcím dětí v dalekém New Jersey.Tam učitelka dějepisu ve svých hodi-nách seznámila děti s tímto deníkem.Následovaly společné zájezdy do Tere-zína, Osvětimi i na Moravu - a koneč-ně i nápad postavit přímo na místě, kdese Wolfovi skrývali, pomník. Pomníkna paměť těch, kteří v tom úkrytuvzdorovali násilí okupantů, ale i těch,kteří přes nebezpečí, které jim hrozilo,pomáhali ohroženým Wolfům a nikdyje neprozradili.

Více najdete v článku v 19. čísleRespektu nebo na www.Respekt.cz/Fo-togalerie.

E. Št.

Film „Hanin kufřík“v České televizi

Když jsme tu před nějakou doboupsali o knížce „Hanin kufřík“

a o besedě s Jiřím Bradym, kde námsdělil, že se pracuje na jejím zfilmo-vání, netušili jsme, že k tomu dojde takbrzy.

Dne 5. května t. r. jsme film mohlispatřit v naší televizi. Začal tím, žeukázal cestu ředitelky japonskéhoCentra pro výzkum holocaustu, paníFumiko, po stopách Hanina kufříku,který se z Osvětimi dostal do jejichjaponského muzea. Pátrala po osudechmalé Hany, jíž kdysi patřil. Odjela doPrahy i Terezína a pátrala a pátrala.Pomohly jí transportní listiny i někteříbývalí terezínští vězni, a tak se dostalaaž k Hančinu bratrovi Jiřímu Brady-mu, který přežil a usadil se v Kanadě.Tak mohly ve filmu být i některé starédokumenty a fotografie dřívějšíhoživota jejich rodiny. Pod vlivem Fumi-ko se japonské děti seznamují s toutohistorií, ale také se současnými český-mi dětmi a umiňují si společně nepři-pustit její opakování.

Vzpomínání Jiřího Bradyho přímodo kamery je ovšem nejdojímavější,stejně jako jeho cesta s dcerou dodnešní Osvětimi.

Závěr filmu, který ukazuje jehorozvětvenou rodinu, jeho schopnostpřekonávat traumata, úspěšně začít

nový život, povzbuzuje nejen jehopotomky, ale i ostatní děti, které vefilmu vidíme, v odhodlání pomocísilné vůle odolávat nepřízni osudu,nepoddávat se.

To je poselství, které tento film takzdařile předává následujícím generacím.

E. Št.

Dánští židév Terezíně

Je nám známo, že mezi židovskýmosazenstvem z různých zemí oku-

povaných Němci bylo také 500 Dánů. 5. května t. r. byla o nich pod

názvem „Historie věčně živá“ vysílánapozoruhodná reportáž Českého roz-hlasu 6.

Již dávno před očekávaným vpá-dem Němců do Dánska se mnoho dán-ských židů připravovalo na včasnýútěk do Švédska. Pomáhaly jim v tomrybářské lodě, většinou za úplatu.Říkali tomu „drahý útěk“, nicméněbyla to záchrana života a s jen nepatr-nou výjimkou se to podařilo. Ti, kteříneměli to štěstí (a finanční prostřed-ky), byli deportováni do Terezína.Zajímavým faktem bylo, že německýzmocněnec v Dánsku, Werner Best,uprchlíkům v úniku do Švédska nijakurputně nebránil, přesto, že o nichmusel něco tušit, neboť nemohl pře-hlédnout ty nové hotely, domy a lodi,které si najednou dánští rybáři pořizo-vali. Co překvapuje ještě víc, je jehodomluva s Eichmannem, že dánští židézůstanou v Terezíně a nebudou depor-továni dál, což bylo dodrženo. Byl jimtaké povolen četnější přísun kvalitníchbalíčků potravin z domova. Díky těmtopodmínkám se dánští židé dočkalihned po válce šťastného návratu, o toradostnějšího, že našli své příbytkyvětšinou zachovalé, v pořádku. Spíš sesetkali s nějakými drobnými vykrádač-kami příležitostnými zloději než vyra-bováním ze strany nacistů, jak bylozvykem v jiných okupovaných zemích.

Perzekuce židů pod nacistickýmpanstvím probíhala na různých mís-tech odlišně.

E. Št.


Minulosta připomínání židův Turnově

Zásluhou centra vzdělávání a dialo-gu ICEJ a osobně pana Radka

Hejreta jsem se dostala do městaTurnova, kde nám při příležitostivýstavy a přednášek pro studenty tur-novských středních škol připraviliv Městském muzeu nevšední zážitek.

Když si teď po návratu v klidu pro-hlížím kalendář a knihu, které jsemdarem obdržela, obdivuji invencia kvalitu, kterou se vyznačují. Židov-ský kalendář je výsledkem spoluprácečeských a polských dětí při projektu„Společná paměť“. Podkladem provypracování kalendáře byla výtvarnásoutěž s tématy:

1) židovská synagoga, 2) židovský hřbitov, 3) židovské symboly.Konečná grafická úprava kalendáře

dala vzniknout obdivuhodnému dílu. Také kniha „Židé na Turnovsku“,

věnovaná památce židovských občanůTurnova zavražděných za druhé světo-vé války v koncentračních táborech,zpracovaná paní Terezií Dubinovou,Ph.D., a panem Mgr. Pavlem Jakub-cem, zaslouží ocenění. (O obsahu vícev recenzi na 6. straně tohoto čísla.)

To ale není všechno. Alena Novotnáse svým kolegou Janem Tomsou připra-vili v tomto muzeu výstavu svých děl,vytvořených pod dojmem návštěvyv Osvětimi. Jejich fotografie, kresby,malby a skulptury, doprovázené texty,na mne hluboce zapůsobily a snad senemýlím, že stejné to muselo být i u stu-dentů, kteří si přišli poslechnout takénaši přednášku o šoa. Ta následovalav přednáškovém sále muzea. Pan RadekHejret podal nejprve přehledně a velicefundovaně úvod do historického vývojetzv. židovské otázky, potom následovalomé vyprávění o holocaustu. Pozornostvšech studentů a učitelů několika střed-ních škol byla až dojemná.

Nezbývá než nakonec vyjádřit vřelýdík za vlídné přijetí, za krásně připrave-ný a společně prožitý program, a hlavněza vzácnou, zřejmě již léta trvající akti-vitu tamních institucí i občanů, věnova-nou bývalým židovským obyvatelůmTurnovska, obětem šoa.

Granty Claims Conference Věra Baumová, sociálně zdravotní komise TI

K zásluhám představitelů městaTurnova patří i rekonstrukce synagogyve městě, kterou jsem však pro nedo-statek času i mých fyzických sil nesta-čila navštívit.

Po celém dnu plném dojmů jsemopouštěla Turnov s vděčností a nepře-stanu na jejich obdivuhodnou snahus úctou vzpomínat.

Eva Štichová

Terezínská iniciativa je příjemcem grantů Claims Conference (dále jenCC), které jsou určeny pro domácí a zdravotní péči dosud žijícíchobětí protižidovské nacistické perzekuce. Pomoc dosud mohl získat

každý, kdo byl pro svůj židovský původ postižen, je občanem ČR a narodilse nejpozději 8. 5. 1945. Claims Conference současně připouští, že o tutopomoc mohou žádat i ti, kteří se narodili ještě po osvobození těhotnýmmatkám, tedy cca do konce roku 1945.

Pokud se týká grantu na domácí péči, obracejte se, prosím, o bližší infor-mace na středisko EZRA v Praze a na sociální pracovníky jednotlivýchžidovských obcí mimo Prahu dle místa bydliště, a to i v případě, že nejstečleny příslušných obcí.

Pokud se týká zdravotního grantu, své požadavky předávejte sociálnímuoddělení ŽO v Praze, kde u paní Kopecké získáte potřebné informace.

V letošním roce bychom chtěli využít zdravotní grant kromě pří-spěvků na léky, zdravotní pomůcky apod. také na částečné hrazení res-pitních pobytů, nadstandardní lůžkovou péči, případně rehabilitace. Jevšak potřeba jasně prokázat, že se jedná o oprávněného klienta, popsatdůvod respitního pobytu (krátkodobý odlehčovací pobyt na Hagiborui v ostatních zařízeních), či lůžkové péče, u rehabilitací přiložit lékařskédoporučení.

O finanční příspěvek na léky, zdravotní pomůcky, léčebnou péči apod.můžete žádat také Nadační fond obětem holocaustu. A to z peněz německénadace Erinnerung, Verantwortung und Zukunft, který je z daru DeutscheBahn. O příspěvek mohou žádat žijící oběti nacistické perzekuce. Pokud ježadatel již příjemcem pomoci ze zdravotního fondu CC, může čerpat maxi-málně do výše 100 Euro, pokud není příjemcem příspěvků CC, může čerpatdo výše 250 Euro. V tomto případě je možné využít žádost na proplacenípotravinových doplňků, které ze zdravotního grantu CC nejsou hrazeny.O příspěvek se žádá prostřednictvím formuláře, koordinátorkou je ZlataKopecká, která žádosti přijímá a vyřizuje.

A co my - narození po válce?Veškeré prostředky z grantů CC jsou dosud určeny pouze pro přeživší

oběti holocaustu, tzv. I. generaci. Ale i my, příslušníci II. generace, jsme jižve věku důchodovém, nebo k němu rychle směřujeme. I my máme svénemoci a bolesti a v některých případech možná i sociální problémy. Z tohodůvodu požádala Terezínská iniciativa Nadační fond obětem holocaustuo příspěvek pro naléhavou pomoc II. generaci. Nadační fond tento příspěvekschválil pro rok 2012 ze svého programu Péče, a to ve výši 50 tis. Kč. Nárokna čerpání z tohoto grantu mají všichni členové TI z druhé generace a přímípotomci členů TI - přeživších obětí holocaustu. Přestože nejde o velkou část-ku peněz, chtěli bychom získat informace o případech těch z vás, kteří jsteskutečně v naléhavě těžké zdravotní a sociální situaci. Prosíme vás, abystese ozvali a popsali své problémy, abychom i pro vás mohli začít zajišťovatpomoc. Své dopisy adresujte, prosím, na sekretariát Terezínské iniciativy,Maiselova 18, 110 00 Praha 1, nebo e-mail: [email protected].

Vdopravních prostředcích a restauracích se

stáváme maně svědky útržků debat

a rozhovorů cizích a neznámých lidí na

sedadlech a židlích v našem bezprostředním okolí.

Svědky nechtěných a často proti své vůli s ohledem na

jejich obsah.

Už dlouho nebyla etika a estetika na tak hluboko

pokleslé úrovni jako v současnosti. Snad jen v dobách

normalizace nebo reálného či bezpřívlastkového

takzvaného socialismu.

Svou velkou vinu na tom nese nesporně i bulvární

televize. Při surfování na televizi narážím na programy

a zejména seriály založené na zmíněné ubohé úrovni,

jejíž level (abych byl aspoň trochu in) spoluovlivnily

a utvrzují. Běda, stane-li se člověk zajatcem seriálu.

Ví o svém zajetí, ale často se nedovede z něho vymanit.

Jeden příklad za všechny: Jde o seriál, v jehož formátu

je lidská hloupost, primitivita, útočnost i záludnost,

umocněné touhou vyhrát slušnou sumu peněz.

Směšnost se v ní považuje za originalitu, trapnost

za humor. Není třeba uvádět název seriálu, vyplyne

z příkladu. Po rozvázání

ruličky s menu prohlásí účastnice seriálu znalecky:

„Kuřecí nugetky? Já sice nevím, co jsou nugetky,

ale asi to bude něco z kuřecího masa.“

Při provádění turistů Terezínem vystojím občas malou

frontu před pokladnou Malé Pevnosti, abych ukázal

zakoupenou vstupenku. A znovu se stanu nahodilým

svědkem časté reakce českých turistů na otázku

pokladní: „Jen na Malou Pevnost, nebo taky do města,

do bývalého židovského ghetta?“ Až příliš často je

odpověď: „Jen na Malou Pevnost.“ Protože vím, že tón

dělá muziku, slyším v odpovědi i údiv, jak si vůbec

může někdo myslet, že by nás (mne) mohl zajímat osud

bývalých židovských spoluobčanů. Svrbí mě jazyk.

Chtělo by se mi přistoupit k turistovi a zeptat se ho,

proč nemá zájem. Pud sebezáchovy zakáže ptát se.

(Díky, pude.) Obávám se, že by se mi dostalo reakce

asi v tomto znění/smyslu: „Kurva vole, co se do toho

s...š, ty plesnivej dědku vole?“ Tedy v případě, že by

šlo o vcelku slušného současného občana. Pokud by

byl ráznější a razantnější, bylo by v jeho odpovědi

zčásti vytečkovaných slov podstatně víc. Pokud by,

doufám, zůstalo jen u slovní reakce. Na stejné úrovni je

i další z kladných prvků člověka jedenadvacátého

století: empatie. Až na vzácné výjimky.

V loňském roce jsem se setkal s majitelem a ředitelem

neobvyklé střední školy, gymnázia Přírodní škola,

s panem Tichým. Ze setkání s ním a několika studenty

mám jen velice příjemné vzpomínky. Už v minulých

číslech TI byly uveřejněny veskrze kladné rysy této

školy a jejího guru. Není třeba nic přidávat.

V dubnu a květnu jsem měl po přednášce

ve dvou pražských školách k studentům ve věku

16 a 17 let: v Gymnáziu Sázavská, v Sázavské 5 na

Vinohradech, a v Gymnáziu Ústavní, v Ústavní 400

v Bohnicích. První ze zmíněných událostí byla

umocněna tím, že k ní došlo na místě za války

vyhořelé synagogy, v níž jsem měl barmicva

a do níž jsem chodil o vysokých svátcích, abych

udělal radost vrchnímu rabínovi Dr. Gustavu Sichrovi,

kterého jsem si vážil a miloval.

Na obě přednášky vzpomínám rád a se

zadostiučiněním. Studenti na téma byli dobře

připraveni pedagogickým sborem. Jejich dotazy

svědčily o tom, že přemýšlejí. Dotazů bylo

nadprůměrně a byly subtilnější a v dobrém slova

smyslu rafinovanější než obvykle. Neomezily se pouze

na fyzické utrpení, ale i na složitější a obtížněji

zodpověditelnou problematiku stavu mysli, naděje

a beznaděje, doufání a zoufání, zapomínání

a případného odpuštění atd.

V přijetí pedagogy a studenty a v celkové režii byly

přítomny všechny tři ceněné principy začínající

na -e- etika, estetika a empatie. Ta třetí, které si vážím

nejvíc, projevovaná individuálními kontakty

po ukončení oficiálního programu.

Třeba se v historicky krátkém čase, možná, rozšíří

světýlko na světlo, a otazník nahradí vykřičník.


Světýlko?Pavel Stránský

strana 10 červenec

TEREZÍNSKÁ TRYZNA 2012V neděli 20. května 2012 v 10 hodin na Národním hřbitově v Terezíně

Letos, stejně jako v minulých letech, jsme se zúčastnili smutečního shromáždění na paměť zemřelých na Národním hřbi-tově v Terezíně, jehož dominanty tvoří křesťanský kříž s trnovou korunou a Davidova hvězda.

Pro ty, kteří se Terezínské tryzny nezúčastnili, uvádíme pro informaci ve stručnosti její program. Po nastoupení čestné stráže následovalo kladení věnců zástupci příslušných organizací. Za Terezínskou iniciativu to byla

naše předsedkyně Dagmar Lieblová a člen předsednictva Zdeněk Pošusta. Po zaznění České národní hymny přivítal ředitel Památníku Terezín Jan Munk významné hosty, kteří sledovali průběh

tryzny z čelného podia. Vlastní obřad tryzny pak zahájil předseda ústředního výboru ČSBS Jaroslav Vodička. Velmi zasvěcený projev k tématu nacistického zatýkání, mučení a vraždění zejména židovských vězňů, přednesla před-

sedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Miroslava Němcová.Křesťanskou modlitbu za zemřelé přednesl Jiří Hladík, probošt Katedrální kapituly u sv. Štěpána v Litoměřicích,

a židovskou modlitbu za zemřelé „El mole rachamim“ vrchní pražský a zemský rabín Karol E. Sidon. Děčínský pěvecký soubor zazpíval na konec „sbor z 3. dějství Verdiho opery Nabucco“ a ředitel Památníku Terezín tryz-

nu ukončil. Po skončení tryzny jsme se ještě zúčastnili dalšího velmi příjemného obřadu, bohatého občerstvení, jímž je Památník

Terezín pověstný. Anna Lorencová, foto Radim Nytl

Modlitbu za zemřelé přednesl rabín Karol E. Sidon Děčínský pěvecký sbor zazpíval z opery Nabucco

2012 strana 11

Projev předsedkyně Poslanecké sněmovnyParlamentu Miroslavy Němcové na Terezínské tryzně

Vážení ústavní činitelé, členovédiplomatického sboru, váženédámy, vážení pánové!

Naše letošní setkání na tomto místěje stejně jako v minulosti dialogemmezi mrtvými oběťmi zvrácené fašis-tické představy o ovládnutí světaa mezi námi, živými. Na mnoha mís-tech planety se podobný dialog ode-hrává. Je až příliš mnoho míst s podob-nou historií, jakou provždy poneseTerezín.

Mluvím o dialogu a myslím tímspolečné přemýšlení nad tím, co sevlastně stalo. Fakta známe. Počty obě-tí, které sem přišly z mnoha místEvropy také. Víme, kolik transportůodtud odjelo do vyhlazovacích táborů.Víme, že i v posledních dnech války sezde odehrávala dramata, když semdorazili účastníci tragických pochodůsmrti. Dokumenty i knihy jsou všemdostupné, každý den války lze zobrazitv děsivých podrobnostech.

Nad čím tedy máme přemýšlet?Možná nad větou, kterou pro její stáléopakování nemám ráda, protože seobávám, že ji vnímáme už jenom jakozvuk slov, ne pro její obsah. Mám namysli větu: „Národ, který nepochopísvou minulost, nepoučí se z ní, musí siji zopakovat.“ Myslím si, že většinadnešních obyvatel planety chápe, co seběhem druhé světové války stalo, cobylo její příčinou, jaké byly důsledky.Víme to i my, v dnešní České republi-ce. Učili jsme se to ve školách a máme,jak jsem řekla, nepřeberné množstvípramenů, z nichž můžeme čerpat.Minulosti snad rozumíme, snad jsmeto podstatné pochopili, snad jsmedostatečně poučeni.

Také příčiny druhé světové válkybyly důkladně popsány. Dominujemezi nimi propojení hospodářské krize v tehdejším Německu se selhá-ním rozhodující části politickýcha společenských elit. Výsledkem jev první fázi radikalizující se společ-nost utvrzovaná demagogickou propa-gandou v tom, že existuje snadné ře-šení nashromážděných obrovských

problémů. Jakou podobu toto snad-né řešení mělo?

Nejprve bylo nutno stanovit nepří-tele, na prvním místě Židy a Cikány. Ti jsou určeni k likvidaci. Druhá sku-pina: podřadné slovanské národy.Budou vystěhovány nebo zotročeny.Odpůrci těchto plánů v Německu patřído třetí skupiny. Po vymezení kdo jekdo, musí být ovládnut tisk, rozhlas,média. S jejich pomocí půjde vybičovatvášně na ulici, na univerzitách, v ne-mocnicích, divadlech, všude. Každýden bude stupňován tlak a demonstro-vána agresivní síla. V době, kdy sepeníze tisknou třikrát denně a lidé mají panický strach z budoucnosti,mají tato - zatím dílčí řešení - opojnoupřitažlivost.

Od dílčích řešení vede v totalitnímsystému nutně cesta k řešením koneč-ným. Válka vypukla, cesta k likvidacinaší civilizace se otevřela. Zápaso duši, život a budoucnost národů trvalšest let. Stál desítky miliónů životů,z mapy světa mizela města, vesnice.V ghettech a koncentračních táborechse odehrálo něco, pro co do té doby veslovnících nebyl výraz. Teď říkámeholocaust, Šoa.

Pojmenování máme, příčiny zná-me, minulost jsme snad pochopili,důsledky jsou průkazně jasné. Může setedy historie opakovat? Co je obsahemnašeho dialogu s mrtvými, kvůli nimžjsme sem dnes přišli?

Snad by stačilo, kdybychom jimřekli: za týden uplyne sedmdesát let odatentátu na jednoho ze strůjců apoka-lypsy, zastupujícího říšského protekto-ra Reinharda Heydricha. Někteří z vásjste ho sice přežili, ale konec války jsteneoslavili. Svoboda vaším osudemnebyla.

Jsem si jista, že právě na tomtomístě si plně uvědomujeme svou zod-povědnost. Věřím, že obstojíme. Ženedovolíme nikomu, aby pomocídemagogie dělil naši společnost nasprávné a vadné. Aby místo hledáníshody vyvolával nenávist. Aby místoposilování demokracie a z ní plynoucí

svobody každého z nás prosazoval jinýspolečenský systém.

Nepřipustíme, aby byl opět zažeh-nut oheň, který zničil tolik nadějía způsobil bolest a ztráty, které nikdynebudou nahrazeny.

Na závěr mi dovolte jedno připo-menutí. Během války se ve všechzemích proti fašistům postavilo mnoholidí, civilistů, kteří neváhali pomocitěm nejvíce ohroženým. Bylo tomu taktaké v tehdejším Československu.Dokonce se tyto dobré síly projevilypřed samotným vypuknutím války,v době, kdy naše země byla již oku-pována.

Jedním z těch, kdož pochopili hroz-bu vznášející se nad našimi židovský-mi spoluobčany, byl Brit, sir NicolasWinton. Z Terezína během válkyodjížděly transporty zoufalých vězňůvstříc beznaději, vstříc smrti. Alevzpomeňme na vlaky naděje a života,které Nicolas Winton a jeho pomocní-ci vypravili z Prahy a zachránili tak669 židovských dětí.

Za tento čin opakovaně navrhuji,aby siru Nicolasi Wintonovi byla udě-lena Nobelova cena míru. Stejné ná-vrhy podával také MUDr. PřemyslSobotka v době, kdy byl předsedouSenátu Parlamentu České republiky.Tuto možnost nám poskytuje našeústavní funkce. Zatím jsme nebyliúspěšní, ale nepovažuji to za podstat-né. Naopak podstatné je, že my všich-ni skutky lidí jako je Nicolas Wintonponeseme ve své paměti, řeknemeo nich dalším a budeme se jimi inspi-rovat.

Za chvíli zde přítomný sbor zazpí-vá známou árii z opery GiuseppaVerdiho, Nabucco. Přeloženo z italšti-ny: „Leť, myšlenko, na zlatých kříd-lech.“

Nicolas Winton oslavil včera, 19.května 2012, své 103. narozeniny.Bylo by báječné, kdyby odtud k němunyní letěl pozdrav na zlatých křídlechnašeho vděku.

Šťastné narozeniny a děkujemevám, sire Nicolasi Wintone.


V pražském Rudolfinu se 4. listopadu 2012uskuteční unikátní koncert klasické hudbyRekviem za Osvětim věnovaný všem obětem holocaustu.

Autorem Rekviem za Osvětim je romskýskladatel Roger Moreno-Rathgeb.

Originální hudební večer bude mít hvězdnéobsazení: vystoupí sólisté Národního divadlaMartin Bárta a Martin Šrejma, vynikajícíaltistka Jana Wallingerová a mladátalentovaná sopranistka Pavlína Matiová.Pod vedením dirigenta Riccarda M. Sahitihoje doprovodí Kühnův smíšený sbora Romský filharmonický orchestrz Frankfurtu nad Mohanem.

Tento koncert je součástí stejnojmennéhoevropského kulturního projektu; prvníz koncertů se uskutečnily začátkem květnav Amsterdamu a Tilburgu (Nizozemí) jakosoučást oslav výročí konce druhé světovéválky a oba měly mimořádný ohlas. Po pražském koncertu následují představenív dalších evropských metropolích. Projektmá přitáhnout pozornost k tématům rasovénesnášenlivosti v dnešní Evropě.

Srdečně Vás zveme k nádhernémuhudebnímu zážitku a na doprovodnéakce, které proběhnou na podzim 2012:

- výstava Genocida Romů v době 2. světové války

- filmová přehlídka

- odborné debaty na téma holocaustu a jeho dnešních ozvěn.

Realizátorem české části projektu je občanské sdružení Slovo 21.

Více informací na www.slovo21.cz a na www.requiemforauschwitz.eu.

Rekviem za Osvětim:Památník obětem holocaustuvytesaný v hudbě


Koncentrák na Karláku Ojedinělá výstava Paměti národa na Karlově náměstí

v Praze se koná od 23. května do 30. června 2012(pravděpodobně však bude prodloužena). Na místě ji dopro-vází bohatý program v podobě besed s pamětníky, historiky,s filmovou projekcí a komentovanými prohlídkami.

Na trávě parku vyrostla kulisa baráku mauthausenskéhokoncentračního tábora, který připomíná 70. výročí atentátuna zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.Uvnitř jsou velké fotografické zvětšeniny nejen dobovýchsnímků, ale i portréty a výpovědi účastníků atentátu a foto-grafie potomků statečných lidí, kteří důležitému atentátunapomáhali nebo hrdinné atentátníky schovávali.

V říjnu 1942 bylo v Mauthausenu zavražděno 252 odbo-jářů. To, co následovalo po atentátu v protektorátu

a v židovské komunitě zvlášť, si snad v našem časopisenemusíme připomínat. To všichni čtenáři vědí.

Výstavu uspořádalo občanské sdružení Post Bellum. Jdeo velmi důstojnou a pietní připomínku důležité události,která se v někdejším protektorátu udála a na niž mohou býtpotomci statečných odbojářů právem hrdi.

Pokládám za dost důležitý fakt, že jsem na výstavě vidělhodně mladých lidí, pravděpodobně školní mládeže.

V rozhlasové anonci jsem však bohužel zaznamenal, želágrový barák snad navozuje v návštěvníkovi pocit stísně-nosti a hrůzu koncentračního tábora. Tak to tedy ne! Protitomu se ohrazuji, to v žádném případě! To by totiž velmizdařilou expozici degradovalo a vytvářelo jakousi, promiň-te mi ten výraz, šaškárnu.

A tou výstava určitě není.Text i foto: - mist -


UKÁZKA Z LITERÁRNÍCH A VÝTVARNÝCH PRACÍ

Příběh plný otazníků

Síla lidských emocí je někdynezvladatelná. Někdy je to možná„ke škodě věci“, jindy ale ne.

Protože i emoce dělají člověka člově-kem. V nedávné době jsem byla zasaže-na třemi silnými citovými zážitky.

Ten první: Pan učitel nám ve školevyprávěl o strastiplné historii židovskéhonároda a hrůzách holocaustu.

Ten druhý: Byla jsem na školnímpředstavení filmu „Nicholas Winton -síla lidskosti“.

Ten třetí: Listovala jsem stránkami„Terezínské pamětní knihy“ a z nekoneč-ně dlouhých seznamů těch, kteří se zadruhé světové války ocitli v hrůznémsvětě terezínského ghetta, na mě několi-krát zakřičelo příjmení Mahler.

Všechna tato setkání se smutnýmiosudy lidí vyhnaných ze své „zemězaslíbené“ mi vyústila do připomenutínedávné historie mých předků, tak jak ji znám z vyprávěnísvé maminky. Za svobodna Mahlerové.

Píše se rok 1942 a můj pradědeček Jiří, jedenz Mahlerových, se nachází v Olomouci. Stejně jako každýjiný Žid dostal dopis, který mu přikazoval dostavit se v urči-tý den na předem dané místo. Nechtěný transportní vlak jižpřijel, míří do Terezína!

Středoškolské vzdělání nic neznamená, to dokazujei skutečnost, že dědeček „raději“ při svém nástupu uvedljako svou živnost kamenictví. To je v naší rodině už velicedlouho. Žena, muž, vzdělaný či nikoli, bohatý nebo chudý,na tom nezáleželo, každý musel pracovat. Hlavním dědo-vým posláním byla těžká ruční práce.

V Terezíně nebylo veselo. Kdekdo pláče, mí příbuznínebyli výjimkou. Někdo již nepřežil, třeba to pro ně bylojisté vysvobození. Všichni přemýšlí, co bude dál.

Jednou se ale něco změnilo, dědovi přišla do cesty jednamladá slečna. Pocházela z Prahy a přišla do ghetta stejnéhoroku jako on. Děda od té chvíle necítil pouze nenávistk Hitlerovi, německému vůdci, teď se v jeho srdci rozlilai láska. A tak se stereotypní život v Terezíně jednoho dneaspoň na několik hodin změnil, rozezněly se jím tóny sva-tebního pochodu.

Nevinní, bezradní lidé v té době platili za svůj původ tounejhorší cenou, svým životem. Továrny na smrt, plynovékomory, jedou na plné obrátky. Židovské pokolení se poma-lu ale jistě vyprazdňuje. Děda, a nejen on, začal přemýšlet,kdy že přijde řada i na něho a jeho nejbližší, kteří se takéocitli v Terezíně. Čekal a čekal… ale ono zatím nic.Z vypravování vím, že tyto chvíle pro něho byly nejhorší.Nevěděl, co bude za pár hodin, zítra, natož za týden.

Mé předky potkává další rána, ta je stihla v roce 1943.Strýček je zapsán na listině těch, kteří budou deportováníjedním z transportů do polské Osvětimi. Provinění, kteréhose prý dopustil, bylo asi natolik závažné, že byl odveden dojednoho z nejhorších koncentračních táborů.

A tu se ghettem rozletěla zpráva! Může se ještě emigro-vat, Židé dostali ještě jednu šanci. Údajně by odešli do Švý-carska výměnou za zajatce, vše vedl Červený kříž. Někteříse ihned zaradovali, zapsali na listinu. Ale někteří byli opa-trní, nějaké to vnitřní já jim říkalo: „Nejezdi, nepodepisuj sena tu listinu, je to dozajista past!“ Děda nebyl jediný, předkterým byla tak těžká volba. Rozhodl se neodejít… A pak,když přijel vlak Červeného kříže, začal svého rozhodnutílitovat! Nevynesl si nad sebou ortel smrti?

Jestliže byl Terezín tragédie, tak Osvětim byla peklo.Koncem roku 1944 dozorci vyhnali všechny své „vězně“ dopolí. Začal pochod smrti, který skončil až po konci války.Strýček nebyl jediný, který se z něho vrátil živ, ale obrazvraždy jeho bratra, kterého na pochodu potkal, mu utkvělpřed očima a stále se mu vracel. Jeho bratra zastřelili nelí-tostně a krutě před jeho očima.

Válka nakonec skončila. Z mých předků ji přežili jenstrýc a děda s novomanželkou a tatínkem!

„Vzpomínky zůstanou,“ to se zpívá v jedné písničce, aleněkdy je lepší zapomenout. Podle vyprávění vím, že se tou-to dobou někdy děda i babička trápili a nechtěli o tom mlu-vit, ale žili spolu dál a dál… Možná právě to, že se vzaliv tak nepřátelské době, je drželo tak dlouho pospolu, rozdě-lila je až… smrt. Naštěstí přirozená, ne v koncentráku.

Iva Vondrová, 13 let, ZŠ Světlá nad Sázavou

Petra Binková, 7. třída, ZŠ Buštěhrad


ŠKOLNÍ MLÁDEŽE PO NÁVŠTĚVĚ TEREZÍNA

Tady se to nemůže stát

První člověk (řekněme „č. 1“): pětadvacet let,právnická vysoká škola, žádný vztah ani pří-lišné rodinné vazby. Rád cestuje, umí jazyky.

Člověk č. 2: žena středního věku, povolánímžena v domácnosti, tři děti (8, 13 a 15 let). Jejímanžel má již skvěle nastartovanou kariéru, nechcese stěhovat (jako ostatní příbuzní). A koneckonců,kdo by se přece staral o nemocného dědečka?

Člověk č. 3 je již velmi starý, bydlí sám v ještěstarším domě (který mimochodem jeho rod vlastníjiž po staletí) a - vzhledem k jeho zdravotnímu sta-vu - ho třikrát denně navštěvuje ošetřovatelka.

Tři odstavce, tři lidé, tři generace, jiné životy.To znamená také spousty odlišných zdůvodněnípro rozhodnutí tady i přes zjevné nebezpečí zůstat.(Avšak ještě jednodušší je blížící se „malý pro-blém“ vůbec nebrat na vědomí.) Je snadné si před-stavit, že s podobnými důvody se potýkalo dalších několikset tisíc lidí. I přes nezanedbatelnou osobní individualitujednotlivců však ony důvody musely nutně pramenitz několika málo zdrojů, a sice citových („Co bude s mourodinou, která tu zůstane? Přece je tady nenechám!“...),strachu z nového prostředí, materiálních - egoistických(„Opustit vše, co jsem tady zbudoval?“/„Vždyť tohle všech-no nikdy nebudu schopen odvézt!“) anebo, ne tak obvyk-lých, vlasteneckých.

U posledního si dovolím krátkou zastávku. Díky dnešní-mu obrazu okolního světa, starajícího se pouze sám o sebe,je těžké, ba dokonce i komické představit si, že mohl‘doma’ někdo zůstat čistě z loajality. Nemyslím však z loa-jality pouze ke své rodině či nejužšímu okruhu přátel, ale keVŠEM. Potřeba zůstat ve své zemi se svým národemi v časech nejhorších. Jakkoliv to může znít vtipně, takušlechtilé to je. O čem jiném je vlastenectví, pojem, kterýdnes (možná pouze zdánlivě) již nic neznamená?

Nevyhnutelně však musí následovat otázka, zda by mělav mysli duševně vyrovnaného (ať už to znamená cokoliv)zvítězit láska k vlasti nebo raději pud sebezáchovy. Neboťv době, o které mluvím, slovo „zůstat“ často znamenalospáchat sebevraždu.

Láska k vlasti. Tři slova (resp. dvě a půl), ale co člověk,to jiná představa o tom, co vyjadřují. Podle mého názoru jiale můžeme „praktikovat“ i v Americe nebo Británii. Stejnětak nemusíme být lhostejní k událostem doma, kdekoliv seprávě nacházíme. Těžko posoudit, jestli by lidé, kterých seto týkalo, pomohli své zemi více po odchodu do zahraničínebo po odchodu do vězení. Samozřejmě by šlo také dlou-ze diskutovat o tom, co to vůbec pomoc své zemi je.

Tady se to nemůže státAle může. Stát se může přece cokoliv.V roce 2002 Čechy postihly ničivé záplavy nebývalého

rozsahu. Z koryta se rozlila i řeka Otava, tekoucí hned zanaším domem. Bylo nanejvýš nepravděpodobné, že by sevoda mohla vyšplhat mírným kopečkem i k našemu plotu(nakonec ale bylo nutné nosit vysoké gumovky, když jsmese chtěli procházet po kuchyni). Nikdy se přece nic takové-ho nestalo! Přesto, že tomu nikdo nevěřil, jsme ale podnik-li určitá opatření pro případ, že by vody bylo přece jen více,než se obecně předpokládalo. Proto jsme, když bylo povšem, vyměňovali pouze podlahy.

Ve třicátých letech dvacátého století se u našeho souse-da, Německa, dostali k moci nacisté. Drtivá většina lidí sivšak odmítla připustit možnost, že by se ta špína mohladostat i přes plot. Všichni víme, jak to dopadlo. Možná, žepředstava Německa, přivlastňujícího si naši malou nezají-mavou zemi, vypadala až příliš nereálně. Proč se také stra-chovat? S velkými bratry za zády si na nás nikdo netroufne!A kdyby přece jen, oni jim už vysvětlí, proč si s námi nema-jí raději nic začínat.

Jenže chyba lávky, Velká Británie a Francie nebyly pou-ze našimi bratry, ale také našeho neškodného souseda.Raději si „to rozházet“ s námi než s ním. Komu bychomtaké potom mohli jít žalovat?

Otázkou je, zda bylo možné ono „spolčení s ďáblem“předvídat. Myslím, že ne. Alespoň s námi se o tom nikdoneradil. Bylo tedy třeba předpovídat nepředpověditelné.Nejspíš nebylo úplně moudré spoléhat se (neboli být závis-lí) na pomoc ostatních. Jenže ono tak úplně nelze sázet pou-ze na sebe, nežijeme přece na ostrově. (Jistě, poslední větuponěkud kazí skutečnost, že by bylo možné vést další úva-hu na téma pravděpodobnosti existence státu, který se uživípouze tím, co si sám vyrobí a vytěží. To je ale v tomto pří-padě naprosto irelevantní.)

Markéta Čeplová, 15 let, ZŠ Písek

Zapamatuj si své jméno - Tereza Bubnárová, 9. třída


Výstava Josefa Čapka v DachauZdeněk Pošusta

Vlednu tohoto roku jsem byl

velice potěšen pozvánkou nanásledující vernisáž. Na zá-

kladě iniciativy Dr. Björna Mensinga,evangelického faráře v Dachau, a Dr.Ulricha Grochtmanna, předsedy Čap-kovy společnosti pro porozumění mezinárody a humanismus, se konala 15.ledna 2012 ke 125. výročí narozeníumělce výstava politických karikaturJosefa Čapka.

Její vernisáž se uskutečnila v přá-telské, přímo rodinné atmosféře, v ho-vorně - sále evangelického kostelaSmíření, umístěného v prostoru býva-lého koncentračního tábora Dachau.Přítomni byli nejen evangelíci, alei katolíci v čele s diakonem KlausemSchultzem, místní a zahraniční židé(až z Peru!). Samozřejmě nechyběl aniErnst Grube (78), bývalý terezínskývězeň a místopředseda Společenstvíbývalých vězňů KT Dachau. Výstavuzahájil Dr. Mensing a odborný projevpřednesl Dr. Grochtmann. Vrcholnýmzážitkem byla nejen účast, ale zejménaprojev MUDr. Jaroslava Dostála - zetěJosefa Čapka.

Výstava představuje politické kari-katury Josefa Čapka z let 1933 - 1938v politickém kontextu doby. Karikaturyjsou doplněny texty, novinovýmivýstřižky a komentáři. Velká část těch-to karikatur pochází z doposud stále

málo známých (převážně německých)novin a časopisů z Prahy a doposudneztratila nic na své aktuálnosti. Vidí-

me-li Čapkovy politické karikatury,otiskované dlouho před válkou zejmé-na v Lidových novinách, je zřejmé, ženacisty přiváděly k zuřivosti, jejímžnásledkem bylo Čapkovo zatčení. Anti-militantní karikatury zjemnila řada kre-seb z knížky O pejskovi a kočičce.

Josef Čapek v Dachau a jiných KT

Josef Čapek bylzatčen gestapem nadovolené v Želiviu Humpolce přímosymbolicky, v prvníden 2. světové války -1. září 1939, a násled-ně vězněn v Praze naPankráci a odtuddeportován do nejstar-šího koncentračníhotábora Dachau. (V Da-chau byla vězněnařada českých umělců jako Emil Filla,Viktor Preissig, Karel Frinta či JiříKroha.) Koncem září 1939 byl JosefČapek převezen do dalšího koncen-tračního tábora, a to do Buchenwaldu.Náhoda jej svedla dohromady s Emi-lem Fillou. Pracovali na táborovézahradě, poté byli přiděleni do„Ahnenforschungskommanda“, asidvacetičlenného uskupení, které měloza úkol malovat pro esesmany rodo-kmeny, jež „dokazovaly“ jejich čistě

árijský původ. Ilustrovali také kníž-ky, museli malovat pohlednice

a portréty esesmanů a jejichrodin. Práce v tomto prostře-

dí dala Čapkovi možnostkreslit a malovat i jinak.Tajně, na útržky papíru,pořizoval drobné kresbytužkou. Zachovalo se jichněkolik desítek. Také pře-kládal poezii, zachoval sepřeklad sedmi básníz angličtiny a španělštiny.

Na jaře 1942 se Čap-kův pobyt v Buchenwaldu

chýlil ke konci. Onemocněl úplavicía několik týdnů strávil v táborovénemocnici.

V červnu 1942 byl přemístěn dokoncentračního tábora Sachsenhausen,kde byl půl roku v samovazbě. Kekonci války byl přemístěn 25. 2. 1945do koncentračního tábora Bergen-Bel-sen v Dolním Sasku u Hannoveru.V táboře vypukla epidemie tyfu, jížpodlehlo tisíce lidí. 15. 4. tábor osvo-bodila britská armáda, ale evidencinově zemřelých se podařilo zřídit až25. 4. Mezitím umíraly každým dnemstovky lidí. V této evidenci však Čap-kovo jméno chybí. S určitostí tedy lzeříci jen to, že Josef Čapek zemřel naskvrnitý tyfus mezi 4. a 25. dubnem1945.

Čapkova společnost pro porozumění mezi národya humanismus

Společnost byla založena v roce1983 v Dortmundu a od roku 1991sídlí v Hagenu. Předsedou společnostije Dr. Ulrich Grochtmann, znalec čes-kého jazyka a kultury, mj. studovalslovanské jazyky a kulturu na univerzi-tách v Kolíně nad Rýnem a v Praze.

Cílem společnosti je podporaporozumění mezi národy, osvícenía kritické historické i současné hod-

Zleva: Dr. Ulrich Grochtmann, Dr. Jaroslav Dostál, Dr. Björn Mensing

Mír v roce 1937 „Jen aby mě tady nenašli - jestlijsem se tady dobře schoval …?“

Kdo to zvládne?


nocení společnosti. Vychází z oceně-ní díla bratří Čapků a kulturníchevropských tradic, které mají véstk posílení demokratického, sociálníhoa kritického humanismu. Společnostmj. vydává grafiku a karikatury Jose-fa Čapka na pohlednicích či jinýchformátech.

Závěrem chci poděkovat Dr. Björ-nu Mensingovi, nejen za uspořádánívýstavy, ale i za velice příjemný večers Dostálovými v jeho rodině. Nemohutaké opomenout setkání s několikalidmi na vernisáži. První byla dáma,rodinná příslušnice jedné z poprave-ných obětí protinacistické skupinyBílá Růže (Die Weiße Rose). BíláRůže byla nenásilná skupina složenápřevážně z členů akademické obceMnichovské univerzity, která v letech1942 a 1943 v Mnichově rozšiřovalaletáky a antifašistická hesla. Po odha-lení její činnosti bylo v roce 1943popraveno stětím šest jejích hlavníchčlenů. O činnosti této skupiny bylnatočen i stejnojmenný film, který bylpromítán i u nás.

Další milé setkání bylo se ženou,která na mne promluvila velice pěknoučeštinou. Ptal jsem se, jak si udrželatak dlouho jazyk, odpověděla mi, že je

čistokrevná Němka a že česky se na-učila z úcty ke svému manželovi, kterýbyl po válce odsunut z Čech do Bavor-ska, přestože nikdy nebyl nacista.

A poslední setkání - to byla cestaz Prahy do Dachau a zpět s panem Dr.Dostálem a jeho dcerou Kateřinou,neuvěřitelně milými a úžasně vzděla-nými lidmi.

Do základního koncentračního tábora Auschwitzpřijelo i několik autobusů studentů středních školz České republiky, pod organizací ICEJ, která spo-lupracovala na organizaci s dalšími mezinárodními partnery.

Cílem bylo dát studentům příležitost setkat se s bývalými vězni tohoto vyhla-zovacího tábora a v jejich doprovodu navštívit jedno z míst genocidy.

S českými studenty přijeli i dva bývalí vězni, kteří jsou častými hosty besedo holocaustu na školách v Moravskoslezském kraji - Luděk Eliáš a MichalSalomonovič. Málokdo si uvědomuje, že tito dnes již starší lidé svým vyprávě-ním o neradostných prožitcích na hranici života a smrti sdělují mladé generacizkušenosti, které nesmí být zapomenuty. Aby i další generace věděly, co přineslaválka a rasové zákony. Beseda probíhala na 16. bloku, kde je umístěna česko-slo-venská expozice.

Pokud stáli mladí lidé na prostranství mezi bloky, byl slyšet čilý ruch rozho-vorů a povídání, někteří zahraniční účastníci dokonce zpívali. Avšak ve chvíli,kdy vstoupili do některé z expozic, bylo na mladých lidech vidět, jak na nědopadla tíha pietní atmosféry a ruch rozhovorů se náhle změnil v hrobové ticho.Fyzické doklady genocidy - kufry, vlasy, brýle, boty, silně působí na city pro-cházejících. Z podzemních cel se raději snaží co nejrychleji dostat ke světlu. Veškvírách popravčí zdi na dvoře vězeňského bloku se hromadí kamínky, objevujíse i květiny a svíčky.

Pak se účastníci seřadili k tříapůlkilometrovému pochodu směrem do táborav Birkenau, kde zahynula většina obětí této nacistické „továrny na smrt“. Davprochází známou branou s nápisem „Arbeit macht frei“. Česká výprava byla i zdedobře viditelná pod vlajkami naší republiky. V Birkenau zapaluje bývalý vězeňLuděk Eliáš svíčky na paměť smrti svých nejbližších. Za naší tiché účasti.

Na zpáteční cestě domů byli studenti ubytováni v Třinci, kde byl večer zakon-čen besedou s paní Zuzanou Skácelovou, která se spolu s rodiči skrývala naSlovensku a pak byla vězněna v táboře Vyhně.

Účast na pochodu dala přítomným studentům jistě mnohem víc, než obsahu-jí osnovy výuky.

Pochod živých v OsvětimiMichal Salomonovič

Jako každoročně, tak i letos 19. dubna, se zaplnil bývalý koncentrační táborAuschwitz-Birkenau mladými lidmi z celého světa, aby si „Pochodemživých“ připomněli 6 milionů židů, kteří zahynuli v období holocaustu.

Pochod živých (March of the Living) je každoročně pořádaný 3,5 kilometro-vý pochod v Den památky holocaustu (Jom ha-šoa) z koncentračního táboraAuschwitz I do Auschwitz II Birkenau, největšího komplexu nacistických kon-centračních táborů postavených během druhé světové války. Symbolizuje pocho-dy smrti, které se ke sklonku války konaly v řadě míst Evropy.

„Proč se tolik zbrojí?“ „Proč?!“ „No kvůli možnému konfliktu.“„A proč je možný nějaký konflikt?“ „No, protože se tolik zbrojí.“

Michal Salomonovič,Jana Hlávková (ICEJ)

a Luděk Eliáš

Věra Rosenzweigová (nyní VěraIdan) se narodila 20. dubna 1926

v Košicích. V Terezínské pamětní knize jemylně uveden rok 1920. Její matka Pavla,roz. Fuchsová, se narodila 1899 v Jablun-kově, její otec Oskar Rosenzweig se naro-dil 1890 v Ostravě. Za 1. světové války bylraněn, před smrtelnou střelou ho prýzachránila stříbrná tabatěrka, kterou mělv náprsní kapse. Po čtyřech letech v rus-kém zajetí se z Vladivostoku vrátil domů.V roce 1925 se v Praze oženil s PavlouFuchsovou a odešel za prací do Košic,rodina přišla za ním. Tam se v roce 1926narodila Věra a 1929 Marianna, všichni jíříkají Miriam. Asi deset let bydleli v Koši-cích, v roce 1936 se rodina vrátila doOstravy. Od dubna do června 1940 chodilaVěra i Miriam v Ostravě do české školy, odzáří 1940 do června 1941 do školy sionis-tické mládeže. Otec Oskar Rosenzweig bylv říjnu 1939 odtransportován z MoravskéOstravy do Niska. Odtud uprchl do Ruska,do Krechovic. Rusové ho podezírali, že ješpion, a často ho vyslýchali. Když v roce1941 napadlo Německo Sovětský svaza Němci obsadili Krechovice, zůstala mohl pracovat, poněvadž byl „hospodář-sky důležitý Žid“. Asi v roce 1943 prýzemřel na zápal plic, ale Věra si myslí, žeho Němci zabili. Matka a obě dcery bylydeportovány z Ostravy transportem Bm 30. září 1942 do Terezína. Až do transpor-tu do Osvětimi bydlela s dalšími pětiOstravačkami v „bejváku“ na půdě. Věrapracovala v zeleninové „štábní“ zahradě,kde se jí občas podařilo získat něco k jídlu.Později pracovala v prádelně mimo tere-zínské ghetto. Z Terezína byly obě dcerys matkou deportovány 15. 5. 1944 trans-portem Dz do Osvětimi. Dostaly se dorodinného tábora B 2 B v Osvětimi-Bře-zince, kde byly celkem dva měsíce. Předlikvidací rodinného tábora v červenci 1944odjely všechny tři z Osvětimi s transpor-tem 250 českých židovských žen do pra-covního tábora Christianstadt nedalekoDrážďan. Tábor patřil ke koncentračnímu

táboru Gross-Rosen. Pracovalo se velmitěžce při kácení stromů, odstraňování paře-zů a stavbě betonové silnice do lesa.Později Evina matka opravovala vojenskéoblečení, Miriam pracovala na několikamístech mimo tábor. Věra ve skupině dese-ti děvčat chodila lesem na stavbu domu.Les byl plný hub, což byl jejich oběd. Aždo listopadu byly všechny vězeňkyněv hadrech z Osvětimi. Po intervenci ně-meckých zaměstnavatelů dostaly z Osvě-timi teplé oblečení, ale zůstaly v dřevá-kách. Už v Ostravě jako čtrnáctiletá se Věrakamarádila s patnáctiletým Ottou Immerg-lückem (*1925 v Ostravě), budoucím man-želem. Odešli stejným transportem Bm doTerezína a stejným transportem Dz doOsvětimi. Otík a jeho bratr Kurt (*1923)odjeli z Osvětimi se skupinou mladýcho několik dnů dříve než Věra na práci doSchwarzheide. Architekt, který vybraldeset děvčat na práci a byl zodpovědný zastavbu domu v lese, zprostředkoval kores-pondenci mezi těmito děvčaty a muži veSchwarzheide. 2. února 1945 začal pro 500vězeňkyň pochod smrti. Asi sto z nichuprchlo, protože v Osvětimi nepřišly o vla-sy a měly civilní oblečení. Strastiplná cestatrvala více než 6 týdnů. Pochodovalo sev pětistupech přibližně dvacet km denně.Skončily v Chebu; odtud byly v dobytčích

vagonech transportovány do KT Bergen--Belsen, kam dojel vlak 25. března. V tábo-ře panovaly kruté podmínky, hlad, nemocia hlavně tyfus. Tábor osvobodili Angličané15. dubna. Nemocná Věra, Miriam i jejichmatka čekaly čtrnáct dnů, než je vzali dolazaretu v Celle, kde matka 2. května pod-lehla nemoci a skončila ve společnémhrobě. Z Celle se Věra s Miriam dostaly 15. července do univerzity Siktuna-Stiftel-sen-Rosengar ve Švédsku, která byla změ-něna na nemocnici. Většina se léčila z těž-kého stavu tuberkulózy. Do Prahy se sestryvrátily transportem koncem srpna 1946.Věru čekal na nádraží Otík, který z KTSchwarzheide odešel v pochodu smrti kon-cem dubna 1945, do Terezína přišli 9. květ-na. Léčil se s tuberkulózou v nemocniciPraha - Krč. Věra s Ottou měli svatbu naStaroměstské radnici 23. října 1947. V květ-nu 1949 se vystěhovali do Izraele, v kibu-cu Hachotrim žili deset let. Narodili se jimtam tři synové - Rani, Gadi a Dani. Věra mácelkem 7 vnoučat a 2 pravnoučata. Každédva týdny připravuje šabatovou večeři procelou rodinu. Navštěvuje kurz malování,univerzitu III. věku, chodí pravidelně cvi-čit, hraje bridž, řídí auto, ráda cestuje.

Co mají tyto tři ženy ještě společného -kromě toho, že se narodily v Ostravě, kdestrávily své pěkné dětství, odkud byly de-portovány se svými rodinami do Terezínatransportem Bm 30. září 1942? Kromětoho, že v Terezíně sdílely společnou man-sardu? Kromě toho, že byly nuceny opustitTerezín, odjet do neznáma „dál na Vý-chod“ a projít dalšími koncentračnímitábory? Kromě toho, že se přece jen dočka-ly konce války a osvobození a v Izraelinašly svou novou vlast? Kromě toho, žetvrdě pracovaly, založily rodiny, vychovalyděti a radují se z vnoučat a pravnoučat?

Všechny tři se narodily v Ostravě v roce1926 - to znamená, že v minulém roce osla-vily své 85. narozeniny. Popřejme jim dodalších let hodně zdraví, štěstí, spokojenýa klidný život v rodině i celé zemi! Hebrej-sky Ad mea veesrim šana - Do 120 let!


Ostravské rodačky v Izraeli - Cipora, Michal a Věra Eva Strnadlová

Poděkovánípatří všem třem ostravským rodačkám za vstřícnost a trpělivost. Dokončení článku pomocí korespondence, e-mailů,telefonátů i rozhovorů přes Skype nebylo vždy jednoduché. Za pomoc děkuji i paní Maud Michal Beer, prostějovskérodačce žijící od roku 1949 v Izraeli. Její informace z Terezínské pamětní knihy byly pro mne velmi důležité.

(Pokračování z minulého čísla)

INFORMACE - VZKAZY - VÝZVY - PROSBY

Z Benešova přišla smutná zpráva, že ve věku nedožitých 89 let nás navždy opustila paní Hana Blánová. Byla jednou zetří dcer předválečného benešovského rabína, který byl Němci jako rukojmí popraven ještě před deportacemi židů. HanaBlánová přišla do Terezína se svými sestrami bez rodičů. Díky Haně Blánové byla v Benešově na židovském hřbitově otev-řena pamětní síň na památku umučených benešovských židů. Pokud jí to zdraví a síly dovolovaly, vzorně se o síň starala.Nyní, při návštěvě této vkusně a taktně upravené síně budeme vzpomínat i na tuto milou, skromnou a inteligentní ženu.Budeš nám scházet, Hanko! Evelina Merová

✡ ✡ ✡

Trocha statistiky, aneb pár čísel celkem k ničemuPředsednictvo TI se skládá z 20 členů. Tři nejstarší oslavili nebo oslaví v letošním roce devadesátiny.Průměrný věk je 79,2, přeživším členům předsednictva je průměrně 82,8. Členové II. generace jsou čtyři a v průměru jim je 64 let. Nejmladšímu je 62.

✡ ✡ ✡

Týdenní setkání v HarrachověPan hrabě z Harrachu by se asi podivil, že v městečku po něm pojmenovaném si v týdnu od 3. do 10. června užívalo krá-sy krajiny i vymoženosti pobytu v pohodlném hotelu „Sklář“ asi dvacet členů Židovské obce v Praze, od miminek až potéměř staleté.Zatímco v minulosti bylo město proslaveno svými sklářskými dílnami a podniky, dnes se nám při jeho jméněvybavuje hlavně lyžování a nebezpečné skokanské umění, na které je krásný pohled v televizi.Naše skupina „turistů“ chodila hlavně na výlety; do kopce lanovkou, dolů po svých. V hotelu byl i bazén, sauna, výřivka,každý si mohl vybrat. Večer jsme hráli hazardní žolíky a jeden večer s hudbou se tančilo. Nejlepší tanečník, pan dr. GustavSinger, měl o zábavu postaráno.Nezbývá než poděkovat pražské ŽO i naší pečlivé velitelce Veronice. A. L.


Vydává Terezínská iniciativa, Jáchymova 3, Praha 1. Tel./fax: 222 310 681, e-mail: [email protected]ční rada: Eva Fantová, Doris Grozdanovičová, Anna Lorencová, Michal Stránský, Eva Štichová, Michaela Vidláková

Bankovní účty: v Kč: 59433011/0100, v EUR: 342781234555011/0100, v USD: 348331234555011/0100Číslo 60 vyšlo v červenci 2012. MK ČR E 10779


Ten letošní se lišil od posledního a předcházejících hlavně tím, že

se na něj dostavilo mnohem méně čle-nů a hostů. Nevím přesně - proč. Určitě to není úmrtností. Ti, kteří se dostavili, byli čilejší a veselejší než posledně.

Příčina tedy nebyla v našich čle-nech, ale příčinu tohoto rozdílu spíše vidím v předsednictvu nebo ve výkon-ném výboru.

Z vážného pohledu to byl opravdu pěkný sněm největší organizace pře-živších šoa, kteří byli vězněni v dů-sledku nacistických protižidovských zákonů, a potomků těchto přeživších.

Mně se líbilo:

Za prvé to, že přišli mladí lidé, ak-tivní v činnosti, která směřuje k tomu, co máme v našich stanovách - a to: „aby památka obětí šoa nebyla nikdy zapomenuta.“

Za druhé to, že ti starší, kteří na sněmu promluvili, mluvili věcně, bez frází a zbytečností, střídmě a moudře.

Na mě nejvíce zapůsobil příspěvek Pavla Hoffmanna o poměrech u ně-meckých sousedů.

Všichni hosté promluvili jako naši přátelé a příznivci a myslím, že bylo dobře, že nebyli pozváni představitelé orgánů a organizací, které byli dříve zváni spíše z povinnosti.

Tak to bylo jen mé letmé ohlédnutí za naším sněmem v roce 2012, po-drobný popis všeho, co se tam řeklo a kdo tam vystoupil, jste si jistě již přečetli v našem časopise číslo 59 na stránkách 4-8.

Nám už jde všechno pomaleji než dříve, a proto by bylo dobře už teď začít uvažovat o tom, jak zajistit větší návštěvnost sněmu v roce 2013.

A přeji nám všem, aby ten příští byl alespoň tak úspěšný jako ten le-tošní.

J. K.

„Tady je randál jak v židovské škole,“ řekl někdejší zubní lékař, nyní důchodce, a rozhlédl se po svých spolustolovnících v očekávání souhlasného přitakání. Asi mi byl však vidět na výrazu tváře nesouhlas a rozhořčení, a tak se na mne obrátil ještě jednou s dotazem: „Proč se to vlastně říká, nevíte?“

„Jde o obyčejný český antisemi-tismus a rasismus vůbec,“ odpověděl jsem a má žena mě pod stolem kopla do holeně. Její kopnutí mělo v man-želské nonverbální komunikaci zna-menat - „nech to bejt a tejkni to ízy“ - neboť správně vycítila, že se kvapem schyluje ke konfl iktu.

„V židovské škole se hodně dis-kutuje a ve dvojicích argumentuje. Navíc v jazyce, který českému uchu

zní cize a nesrozumitelně,“ doplnila informaci má poučená žena.

Stalo se na Sicílii v jídelně hotelu při večeři. Menší skupina českých turistů seděla na zájezdu - Senior 55+ kolem stolů pro šest lidí. U toho naše-ho seděly tři manželské páry, kromě zubaře a jeho ženy ještě porodní asis-tentka s manželem a my dva.

Do jídelny před okamžikem přišla nová, daleko větší skupina večeří-cích.

„Domlouvají se nějakým podiv-ným chrochtajícím jazykem!“ kon-statovala scestovalá porodní asistent-ka a připojila světaznalou poznámku: „A holandština to tedy určitě není!“

Noví turisté se u večeře bavili, navzájem si sdělovali dojmy z cesty,

a podle mého názoru nebyli hlučněj-ší, než by byli jakýkoliv jiní turisté. Kdyby byla v jídelně ve většině česká skupina, nebo německá či francouz-ská, hlučela by stejně.

Téma konverzace se u našeho stolu naštěstí změnilo a větší pozor-nost se zaměřila na právě servírované špagety.

Druhý den jsme nasedli do auto-busu a jeli na výlet. Po chvilce nám průvodkyně sdělila šťastnou novinu:

„Zítra už budete mít v jídelně při večeři větší klid. Ta izraelská skupina už dnes odpoledne odjíždí!“

Zubař se na mě obrátil a beze slo-va se usmál.

Triumfálně.

- mist -

OHLÉDNUTÍ ZA NAŠÍM SNĚMEMNení sněm jako sněm

Jak v židovské škole

ti 60 · 2012-07-09 · s dojemnou melodií modlitby el mole rachamim, všichni vstávají ke...

Documents