1.SUBSTANTIVA V ČESKÉM JAZYCE

Kategorie podstatných jmen

1) KATEGORIE PÁDŮ vyjadřuje závislost či nezávislost jména na jiném slově ve větě a vztahy mezi slovy, první pád je

nezávislý. Určujeme funkci syntaktickou (pád patří k větnému členu) a věcný význam (věcné sémantické vyjádření něčeho)

a) Funkce sémantická: 1. pád = pád podmětu 2. pád = pád neshodného přívlastku i předmětu 4. pád = pád předmětu5. pád = oslovení - samostatný větný člen

b) Věcný význam: 1. pád = pád původce děje2. pád = pád přivlastňovací (kniha mého otce)4. pád = pád cíle děje (něco je zasaženo dějem)

2. pád původce děje (kázání Jana Husa) cíl děje (upálení Jana Husa) význam částečnosti (hrnek mléka, sklenice vody) význam vlastnosti (muž vysoké postavy) význam srovnání (silnější tebe)

2) KATEGORIE JMENNÉHO ČÍSLA vyjadřuje protiklad u jmen a protiklad mezi jediností (jeden) a mnohostí (dva a více)(stará čeština měla ještě navíc třetí číslo tzv. duál = dvojné číslo - párové předměty, duál zaniká ovšem zůstávají některé tvary - párové součásti lidského těla (nohy, oči, uši))Výjimky:

a) pomnožná = tvar množného čísla vyjadřující jedinost b) hromadná = tvar jednotného čísla vyjadřující mnohost, větší počet chápán jako celek

(uhlí, dříví, listí)c) látková = nečleněné nebo nečlenitelné předměty (mouka, krupice), mnohost se tvoří

opisem (tři sáčky mouky)

3) KATEGORIE JMENNÉHO RODU výhradně podstatná jména; přídavná jména přijímají rod od podstatného jménaVýjimky:

a) podstatná jména obourodá (současně mají dva rody - mužský i ženský) - zdrobněliny některých vlastních jmen (Míša, Stáňa, Zdena; rez)

b) střet rodu mluvnického (m-ž-s) a k němu přiřazeného přirozeného rodu (m-ž) z biologického hlediska (neživé věci nemají přirozený rod)

názvy mláďat (hříbě, kuře, dítě) = mluvnicky - střední, přirozený - ?, kámen = mluvnicky - mužský, přirozený - ? (neživé věci nemají přirozený rod)

c) kategorie životnosti (jen u mužského rodu, teoreticky by měl být i u ženského)mluvnická - závisí na koncovkáchbiologická - opravdová životnost

4) KATEGORIE JMENNÉHO VZORUvzor - vybírán jazykovědci, na základě domluvy pravidla domluvy

1) vysoká frekvence užívání2) naprosto slohově neutrální a spisovné

naprosto pravidelné (žádné dvojtvary...)

3.SPISOVNÝ JAZYK A JEHO UŽITÍ

SPISOVNÝ JAZYK 1) Hovorový

běžně užívaný v publicistickém stylu, ve sdělovacích prostředcích apod.2) Přísně spisovný

nepoužívá se běžně, ale hojně užívaný je ve slavnostních projevech mluvených i psaných, knižní jazyk

Spisovný jazyk je reprezentativním útvarem národního jazyka, plní nejrozmanitější funkce (jazyk státních aj. dokumentů, vědeckých a úředních spisů, literární tvorby, jednací jazyk oficiálních zasedání, u některých mluvčích i jazykem běžného styku).

4.ŽÁNRY LIDOVÉ SLOVESNOSTI

Lidová slovesnost je součástí lidové kultury a folklóru. Jedná se o slovesnou tvorbu vznikající i předávanou ústně a původně také z velké části určenou praktickému životu. Díla lidové slovesnosti nespojujeme se jménem určitého autora (sběratelé: Čelakovský, Kollár, Erben, Němcová,...)přísloví = drobný lyrický žánr, hutná a soustředěná formulace závažné myšlenky nebo moudrostipranostika = přísloví tématicky zaměřené na vztah člověka (hospodáře) k přírodě, lidová moudrostzaříkadla, pracovní písně, pořekadlo = ustálené spojení slov vyjadřující jistou situaci. Vyslovuje se jistý postřeh, ne životní zkušenost jako u přísloví.

pohádka = prozaický výpravný žánr se smyšleným dějem a takovým hlavním hrdinou, který zpravidla představuje dobro, poctivost, moudro, pracovitost, chytrost a sílu. Hrdina pohádky prochází zkouškami, překonává překážky a vítězí nad zlem.

fantastické, kouzelné - vystupují nadpřirozené bytosti; zvířecí; legendární - biblické postavy; novelistické - vycházejí z každodenní reality (Chytrá horákyně); umělé - tvoří vlastní fantastiku, vycházejí ze způsobu života člověka v přítomnosti

Erben, Němcová, Andersen, Saint Exupéry, Čapek, Werich, Wilde, Wolker

pověst = žánr lidové vypravěčské prózy, místo je dáno určitěji, postavy jsou historické osobnosti (byť bájné), čas je vymezen historickou skutečností (husitství...). Pověsti se měnily podle vypravěče, nedotčeno zůstalo tzv. historické jádro. (Jirásek, Smetana - Libuše, Vrchlický - Selské balady)

balada = lyrickoepická báseň, pochmurně a temně laděná. Její děj směřuje rychlým spádem k tragickému závěru. Nerovný boj hrdiny se silami, jimž nakonec podléhá.

Balady fantastické - hrdina poražen vybájněnou bytostí, mocí přírodyBalady sociální - hrdina bojuje se zlem vznikajícím v lidských vztazích - závist, nenávist, zrada aj.

5.OBOHACOVÁNÍ SLOVNÍ ZÁSOBY ČESKÉHO JAZYKA

= záležitost lexikologie, která se zabývá slovní zásobou - nejdynamičtější disciplína plná změn, nejméně stabilní (změna světa kolem nás)1) ZMĚNA SLOVNÍHO VÝZNAMU - polysémie - některé slovo má více než jeden význam (oko,

kohout)

2) TVOŘENÍ SLOV a) odvozování:

slova nemotivovaná (značková) - svojí formou nijak nenaznačují vlastní význam (dřevo, dům, pes, jít, devět) - je jich menšina

slova motivovaná (popisná) - svojí formou se opírají o slova jiná - odvozená (dřevěný, pracovna)

Mnohdy to slovo, od kterého je slovo popisné odvozeno zaniká. Odvozování je možné třemi druhy - předponou, příponou nebo předponou i příponou, pomocí nichž odvozujeme od kořenů slov. Souhrnem všech slov od jednoho kořene vznikají slova příbuzná (slovní čeleď). Každá předpona, přípona vyjadřuje něco konkrétního.

b) skládání - vznik složeného slova (složenina) složeniny vlastní (pravé) - dvě části složeného slova jsou spojeny

samohláskami -o-, -e/ě-, -i- ; ale druhá část složeniny nemusí existovat samostatně (ropovod, koželuh)

složeniny nevlastní (nepravé) - spřežky - nemají žádnou spojovací samohlásku, obě dvě části se dají psát zvlášť, nejčastěji v odborném stylu (sebekritika)

b) tvoření zkratek a zkratkových slov zkratky iniciální (= počáteční písmeno) - z každého slova první písmeno zkratková slova - ze sousloví se vyberou slabiky = slova (narozdíl od

zkratek)

3) SPOJOVÁNÍ SLOV V SOUSLOVÍpředmět se pojmenuje dvěma či více slovy, toto spojení má význam jako celek, jednotlivá slova svůj samostatný význam ztrácejí; nelze nahrazovat jednotlivé členy synonymy a nelze měnit pořádek slov v sousloví

a) univerbalisace = tendence likvidovat sousloví a nahrazovat je jednoslovnými pojmenováními

místo sousloví použijeme podstatné jméno odvozené z přídavného jména (tendence prostě sdělovacího stylu) z otázkou spisovnosti - většinou jsou hovorová a některá obecná (písemka)

použití zpodstatnělého přídavného jména ze sousloví (sekaná pečeně - sekaná)

ze sousloví z jména přídavného a podstatného zachováme jen jméno podstatné (psací stroj - stroj)

vytvoření složeniny ze sousloví (technický film - techfilm) použití vlastního jména z názvu výrobku samostatně (godhajský salám

- godhaj) b) multiverbalisace = jednoslovná pojmenování nahrazovat souslovími

(sportovat - provozovat sport; zkoušet - provádět zkoušku)

4) PŘEJÍMÁNÍ SLOV Z CIZÍCH JAZYKŮ = jedna z nejpohodlnějších metod, která ovšem naráží na problém gramatiky (způsob psání) a zařazení (skloňování)Pravidla pro volbu jazyků při přejímání - přejímáme z toho jazyka, kde daný obor je lepší než jinde, ale jazyk se brání přejímání z cizích jazyků

němčina - většina slov zůstala v rovině nespisovné, obecné češtiny - nevpuštěno do spisovné češtiny; kulturně nulový přínos (nejneoblíbenější národ)latina a řečtina - mrtvé, dále se již nemění jazyky - ohromná výhoda, protože se dají využit ve všech oborech: lékařství, kultura, věda a technikaitalština - hudební názvosloví vážné hudby a hudebních nástrojůfrancouzština - kultura, umění, kulinářství, móda a kosmetika, diplomacie angličtina - sport, moderní technika, populární hudbaruština - psychologické důvody - naděje obrozenců proti Němcům a po roce1948 (věci přinesené socialismem)

slova mezinárodní = slova existující ve většině evropských jazycích - sbližují jednotlivé jazyky mezinárodní slova bez českých synonym (molekula, kino) mezinárodní slova s českým synonymem (historie- dějepis, rádio- rozhlas)

mezinárodní slovo, které není v češtině (autostráda - dálnice)

6.SUBSTANTIVA V ČESKÉM JAZYCE

Kategorie podstatných jmen

2) KATEGORIE PÁDŮ vyjadřuje závislost či nezávislost jména na jiném slově ve větě a vztahy mezi slovy, první pád je

nezávislý. Určujeme funkci syntaktickou (pád patří k větnému členu) a věcný význam (věcné sémantické vyjádření něčeho)

a) Funkce sémantická: 1. pád = pád podmětu 2. pád = pád neshodného přívlastku i předmětu 4. pád = pád předmětu5. pád = oslovení - samostatný větný člen

c) Věcný význam: 1. pád = pád původce děje2. pád = pád přivlastňovací (kniha mého otce)4. pád = pád cíle děje (něco je zasaženo dějem)

2. pád původce děje (kázání Jana Husa) cíl děje (upálení Jana Husa) význam částečnosti (hrnek mléka, sklenice vody) význam vlastnosti (muž vysoké postavy) význam srovnání (silnější tebe)

3) KATEGORIE JMENNÉHO ČÍSLA vyjadřuje protiklad u jmen a protiklad mezi jediností (jeden) a mnohostí (dva a více)(stará čeština měla ještě navíc třetí číslo tzv. duál = dvojné číslo - párové předměty, duál zaniká ovšem zůstávají některé tvary - párové součásti lidského těla (nohy, oči, uši))Výjimky:

d) pomnožná = tvar množného čísla vyjadřující jedinost e) hromadná = tvar jednotného čísla vyjadřující mnohost, větší počet chápán jako celek

(uhlí, dříví, listí)f) látková = nečleněné nebo nečlenitelné předměty (mouka, krupice), mnohost se tvoří

opisem (tři sáčky mouky)

3) KATEGORIE JMENNÉHO RODU výhradně podstatná jména; přídavná jména přijímají rod od podstatného jménaVýjimky:

d) podstatná jména obourodá (současně mají dva rody - mužský i ženský) - zdrobněliny některých vlastních jmen (Míša, Stáňa, Zdena; rez)

e) střet rodu mluvnického (m-ž-s) a k němu přiřazeného přirozeného rodu (m-ž) z biologického hlediska (neživé věci nemají přirozený rod)

názvy mláďat (hříbě, kuře, dítě) = mluvnicky - střední, přirozený - ?, kámen = mluvnicky - mužský, přirozený - ? (neživé věci nemají přirozený rod)

f) kategorie životnosti (jen u mužského rodu, teoreticky by měl být i u ženského)mluvnická - závisí na koncovkáchbiologická - opravdová životnost

5) KATEGORIE JMENNÉHO VZORUvzor - vybírán jazykovědci, na základě domluvy pravidla domluvy

3) vysoká frekvence užívání4) naprosto slohově neutrální a spisovné

naprosto pravidelné (žádné dvojtvary...)

7.ZÁKLADNÍ ZNAKY POEZIE

Literatura umělecká (krásná) neboli beletrie se dělí na prózu (epiku), drama a poezii (lyriku) - dělení podle rozdílnosti jazykových a slohových prostředků.

POEZIE - básnictví, literatura psaná veršem, to znamená řečí vázanou, organizovanou především rytmicky a melodicky. Vyjádření básníkova subjektivního vztahu ke společnosti.

personifikace = druh metafory, přenesení významů odpovídajících lidské bytosti na zvířata, rostliny, neživé předměty, jevy apod. epiteton = básnický přívlastek, obrazné pojmenování aktualizující některou vlastnost předmětu nebo jevu a vyjadřující vůči němu určitý hodnotící, zejména pak citový vztahbásnická inverze = záměrné obrácení pořádku slov, slovosled české věty je volný, ale ne ovšem libovolný; využití k ozvláštnění básnického textu

verš = základní stavební jednotka básně, verš je především organizován rytmicko-melodicky; příslušnost k prozodickým systémůmrytmicko-melodické členění = charakteristický rys básnického textu, v němž verš je základním melodickým celkem a jeho vnitřní organizace je dána rytmicky, tedy pravidelným opakováním určitého zvukového prvkumetrum = pravidelné opakování stejného počtu slabik, hlavně střídajících se rytmicky důrazných a nedůrazných, a jeho jednotkou je stopasloka = rytmický, intonační a významový celek složený z několika veršů, který je graficky ohraničen

rytmus = pravidelné střídání slabik přízvučných a nepřízvučných, které se seskupují do stopdaktylská stopa = přízvučná - nepřízvučná - nepřízvučnátrochejská stopa = přízvučná - nepřízvučná (veršovaná stopa sestupná)

jamb = nepřízvučná - přízvučná (veršová stopa vzestupná) anapest = nepřízvučná - nepřízvučná - přízvučná

daktylotrochejská stopa - střídání stopy daktylské s trochejskou

rým = zvuková shoda hlásek nebo slabik na konci veršů - samohlásky a alespoň jedné souhlásky Základní rýmová schémata:

rým sdružený (aabb), rým střídavý (abab), rým přerývaný (abcb nebo abac)rým obkročný (abba) rým postupný (abc(d) abc(d))

Rozlišujeme také rým úplný (shoda dvou samohlásek a jedné souhlásky) a rým neúplný (shoduje se jedna samohláska a jedna souhláska)

LYRIKAlyrika milostná, přírodní, vlastenecká, náboženská, popisná, reflexivnížánry lyriky - hymnus, elegie, óda, sonet, epigram, aforismus, pořekadlo, píseň častý průnik žánrů lyrických a epických (balada, romance) nebo lyrických a dramatických

8.VYPRAVOVÁNÍ

Vypravování a vyprávěcí postupy jsou podstatnou složkou literatury umělecké, základem děl epických, pověstí, pohádek, povídek a románů. Uplatňují se také v tvorbě publicistické, někdy i v odborných pracích (historická tématika, životopisné partie apod.). Vypravování jazykově zobrazuje jedinečné události, příběhy se zápletkami a s jejich rozuzlením. Potřeba kompoziční složitost vypravování (nutnost charakteristiky osob, popisu prostředí apod.)

Slohové postupy - vyprávěcí (dominantní), popisný, charakterizační, úvahový i prostě informační - mohou se prolínat a střídat

Vyprávěcí postup - vytváření postupné dějové linie a navíc dodatečné podání určité dějové složkynebo retrospektivní podání (vzpomínky na minulost) Je možné přerušit dějovou linii vedlejšími příběhy, což má za následek tzv. retardační účinek -

zvýšení napětí čtenáře. Paralelní děje se mohou vyprávět za sebou, čímž se vyjadřuje složitost děje a zvyšuje se napětí. Subjektivně zabarvený popis - volný sled smyslového vnímání a smyslových dojmů (líčení dějů...) Užití personifikujících sloves, přídavných jmen odvozených od sloves, podstatných jmen dějových,

jmenných jednočlenných vět

1) expozice (uvedení do situace)2) zápletka3) stupňování, vyvrcholení4) rozuzlení

Řeč vypravěče a postav - nejčastěji podoba přímé řeči (s uvozovací větou se slovesem mluvení nebo myšlení, a grafickými symboly - uvozovkami)

1) ich forma - vlastní pohled, 2) er forma - postava se může stát spoluvypravěčem

nevlastní přímá řeč (není graficky vyčleněna) - znaky jako přímá řečřeč polopřímá - převádí obsah řeči postavy do řeči vypravěče

- ponechává si projevy psychologie postavy, atmosféry, styl jejích promluv aj.řeč nepřímá - uvozovací věta, o promluvách postav informuje vypravěčvnitřní monolog - vyjádření myšlen. procesů postavy, citů, duševního světa

Jazyk - užití spisovných i nespisovných forem jazyka v závislosti podle tématu, ale s mírouSlovník vypravování - dějová slovesa v činném rodě, přídavná jména, podstatná jména - konkrétní pojmenování (ne strom, ale dub...)Syntax vypravování - maximální rozmanitost

1) věty oznamovací, tázací, rozkazovací, zvolací - napětí, spád, - podle postoje mluvčího

2) jednodušší, volnější větná stavba 3) složitější stavba souvětí - uvolnění

Věty časové: když - neočekávaný, překvapující děj, dokud - délka trvánísotvaže - děj po němž bezprostředně něco následujezatímco - souběžnost

Dynamika vypravování a zvláštní druhy větné skladby se snaží postihnout1) postupnost a dynamiku smyslového vnímání a myšlenkových složek, jak se vybavují2) děj, ke kterému v každém okamžiku může dojít3) chvíle, ve kterých stále nedochází k očekávanému vývoji dění

9.ODLIŠENÍ HUMOR-IRONIE-SATIRA-SARKASMUS-GROTESKA

(SLOHOVÉ ROZVRSTVENÍ SLOV. ZÁSOBY)

a) humor = druh komického významového zabarvení jednotlivých motivů, témat i celých děl. Na rozdíl od nelítostné, výsměšné satiry a sarkasmu vyznívá humor laskavou úsměvností, chápavým, moudrým a shovívavým smíchem nad lidskými nedostatky, omyly a chybami. Někdy se rozlišuje humor dobrácký, cynický, černý, šibeniční, anglický aj.

b) groteska = literární, filmový a výtvarný žánr, jehož celkové humorné vyznění vyplývá ze střetnutí motivů významově různorodých, protikladných, kontrastních. V grotesce postavy jednají v rozporu s předpoklady a zvyklostmi, se vznešenými zásadami a záměry, úmysly, jež proklamují.

c) satira = báseň, próza či drama, vysmívající se nedostatkům a vadám společnosti nebo také individuálním lidským pokleskům a chybám, na rozdíl od shovívavějšího humoru tvorba ostře hodnotící a odsuzující

a) ironie = jemný výsměch - způsob zesměšňujícího vyjádření užitím slov opačného významu (prostředek satiry)

sarkasmus = ironie vystupňovaná do jízlivého, někdy i nenávistného posměšku (prostředek satiry)

10.ZMĚNY SLOVNÍHO VÝZNAMU

1) zachování významu - význam těchto několik málo slov, která označují ty nejzákladnější pojmy, se nikdy nezměnil - matka, slunce, chodit, bílý,...

2) zužování významu - hlavně v odborném stylu, kde by vše mělo být jednoznačné šroub - dnes představuje vše co spojuje dvě části k sobě, proto vzniká nové slovo vrut, čímž je zúžen význam slova šroubnábytek - ve staročeštině znamenal nabytý majetek, ale dnes vybavení bytu

3) rozšiřování významuzápas - ve staročeštině znamenal druh sportovního souboje, soupeři se drželi za pas, dnes představuje veškerá sportovní utkání

POJMENOVÁNÍ POMOCÍ ZMĚN SLOVNÍHO VÝZNAMUDnes má většina slov více významů:

a) primární = prapůvodní význam s novými významy - přidání sekundárních významů, které nazývání podle podobnosti, takže nedochází k přeplnění slovní zásoby

křídlo (u letadla podle ptáka)b) sekundární = druhotný, vedlejší význam obsahující souvislost s primárním (podobnost vnější nebo

vlastností)

1) METAFORA = přenesení názvu na základě vnější podobnosti nebo funkcea) hřeben má tři významy:

1. primární = nástroj na česání2. sekundární = nějaký ostrý útvar (střecha, hory...) 3. sekundární = masitý výběžek na hlavě některých ptáků

b) metafory založené na záměně smyslových kvalit sladká melodie, hořký pláč (shoda pocitů - stejné uspokojení)

c) lidová rčení házet hrách na zeď, mazat med kolem úst, hrát druhé housle

2) METONYMIE = přenesení názvu na základě věcné (místní, časové, příčinné) souvislosti kování = původně činnost, ale i zdobené kováníAMPÉR = jméno objevitele, ale i značka ve fyzice synekdocha = zvláštní druh metonymie - záměna celku částí (část pro pojmenování celku), nebo naopak část celku (celek pro pojmenování části)

žok chmelu (ne celé rostliny, ale jen šišek)

3) HYPERBOLA = nadsázka - úmyslné užití intenzivnějšího, silnějšího výrazu s cílem vyjádřit citové zaujetí

4) IRONIE = z citových důvodů užití slova opačného významu než máme na mysli, ale ne každý je schopen ironii pochopit; - potřeba příslušné intonace hlasu a v psaném textu uvozovky

5) EUFEMISMUS = zjemnění - užití jemnějšího výrazu s cílem vyhnout se výrazu nepříjemnému, příliš strohému či společensky nevhodnému

zemřít = eufemismy skonat, zesnout, odejít, opustit

(SYNEKDOCHA?)

11.SLOVNÍ ZÁSOBA ČESKÉHO JAZYKA

NAUKA O SLOVNÍ ZÁSOBĚ A TVOŘENÍ SLOV

Slovní zásoba = hromada různě kombinovaných jednotek vyjadřujících určitý vztahZákladem slovní zásoby je slovo = ustálená skupina hlásek, která má svůj vlastní význam a tvoří ustálený celekSlovní zásoba se skládá s tzv. lexikálních jednotek

1) jednoslovná pojmenování - slova - je jich většina

2) víceslovná pojmenování - sousloví - předmět pojmenován více slovy, ale jednotlivá slova v sousloví si zanechávají svůj původní význam (základní devítiletá škola)

3) frazeologická spojení - předmět pojmenován více slovy, ale jednotlivá slova ztrácejí svůj samostatný význam (někdy slova z frazeologismu vůbec samostatně neexistují)

(žít na vysoké noze, křížem krážem, hlava nehlava)

Individuální slovní zásoba je slovní zásoba každého člověka, závisící na inteligenci a orientacia) aktivní = množství lexikálních jednotek, které aktivně používáme (3 - 10 tisíc slov)b) pasivní = slovní zásoba, kterou máme, ale aktivně nepoužíváme (9 - 36 tisíc slov)

TYPY SLOVNÍKŮ ČESKÉHO JAZYKA

Slovník = jazykovědná příručka, která určitý nějaký pohled na slovní zásobu1) překladové - nejčastěji dvojjazyčné (i troj- a vícejazyčné)2) výkladové - jen v jednom jazyce - vykládá příslušná hesla

a) jazykové (mluvnice) - výklad slov z hlediska lingvistického b) naučné (encyklopedie) - význam slova z hlediska širšího všestranného poučení

Uspořádání hesel ve slovníku1) abecední uspořádání2) retrográdní uspořádání - uspořádání abecedně podle konce slov (využití - RÝMY)3) věcné uspořádání (pojmové) - řazení podle vztahu souvislostí 4) synonymické uspořádání - podobné jako překladové

5) obrázkové slovníky - dlouhá tradice (Komenský - „Orbis pictus“) - dříve se moc neužívaly, ovšem po revoluci se ukázaly jako vhodné pro výuku cizích jazyků

Příklady slovníků Ottův slovník naučný - 28 svazků + 12 dodatkových svazků; vytvořen na přelomu století, dodnes

nebyl překonán Příruční slovník jazyka českého - 9 svazků, 250 000 hesel

1) slovník historický - slovní zásoba určitého období2) slovník dialektologický - největší nářečí3) slovník frazeologický - rčení, přísloví, pranostiky4) slovník cizích slov - nejfrekventovanější cizí slova v češtině s uvedením českých synonym5) slovník zkratek - nejdůležitější zkratky a zkratková slova6) slovník etymologický - etymologie = lingvistická disciplína zabývající se vznikem a vývojem

slov, napomáhá k pochopení systému jazyka7) slovník frekvenční - zabývá se frekventovaností slov a slovních druhů v češtině8) slovník ortografický (pravopisný) - vysvětluje pravopis daných slov

slovník ortoepický (výslovnostní) - nauka o spisovné výslovnosti

12.ADMINISTRATIVNÍ STYL

nejedná se o samostatný funkční styl - součást stylu odborného styl určený pro oficiální, neosobní styk mezi jedincem a institucí, institucí a jedincem, institucemi

navzájem apod. 1) neosobní styl (žádné zabarvení)2) stručnost, výstižnost, pravdivost3) často používá formuláře4) užívání tzv. klišé = ustálené obraty, používány v jisté situaci v publicistickém stylu

(pokud ztratí obsah stane se frází) Předem děkuji za kladné vyřízení mé žádosti

ÚTVARY - žádost, životopis, posudek a další (oběžník, zápis, objednávka, inzerát)

1) Žádost bílý papír A4, počítačová úprava

Adresa Adresa instituce

Datum

VĚC: Žádost o........ = nevětná výpověď= vysvětlení (jeden či více odstavců)

stručné neosobní klišé

podpis = stvrzení žádosti

2) Životopispravdivé, stručné a věcné vystižení průběhu dosavadního života, většinou příloha jiného administrativního útvaru - řada podob (podle účelu), A4

Životopis Jana Krouzy (příloha k žádosti o ...)

1. odstavec: vylíčení dosavadního života(jmenuji se..., narodil jsem se..., školy..., rodina) - nesmí být přehnané2. odstavec: zájmy a záliby3. odstavec: současné důležité osobní záležitosti4. odstavec: vše ostatní - co se nevešlo do předchozích částí (zdravotní stav, řidičský průkaz, vlastnictví)

Datum Podpis

3) Posudek důležitý a prospěšný útvar - komplexní a především objektivní charakteristika posuzované osoby

(potlačení osobního pohledu) zneužíván za totality, po revoluci snaha o likvidaci, ale soukromé podniky jej znovuobnovují

Posudek na Jana Krouzu

1. část: stručné přehledné představení posuzovaného jedince (data, vzdělání), přehled zaměstnání s pracovním hodnocením

2. část: vylíčení profesního profilu (jak a kde pracoval)

3. část: charakterové vlastnosti - nutno zbavit se všechemocí !!!

Závěr: kladné i záporné záležitosti hodné zřetele(zvláštní dovednosti, nemoci,...)

Datum vypracoval podpis

Uvedení nepravdivých údajů může být trestné!

13.SLOVNÍ PŘÍZVUK V ČEŠTINĚ

Slovní přízvuk = zvýšený důraz na některou část slova (čeština - na první slabice slova, polština na předposlední, ruština - pohyblivé) dlouhá slova nevystačí s jedním přízvukem - dva přízvuky (první hlavní a druhý vedlejší), značka

pro přízvuk: ´klišé slovo s předložkou - přízvuk převeden ze slova na předložku ´do´města

Výjimky:1) na slově po předložce je důraz (pak si slovo nechává přízvuk)2) po předložce následuje příliš dlouhé slovo3) po předložce je slovo nesklonné (od zcela neznámého)4) jedná-li se o původně dvojslabičnou předložku (podle - dle: ´dle

´zákona, ´podle´zákona )Příklonky jsou osobní zájmena, která nemají přízvuk a vyslovují se splývavě se slovem, se dávají za

slova (vidím ho, koupil jsem)

(+ odlišnosti od polštiny a ruštiny)

14.UMĚLECKÝ STYL

Umělecký styl je styl umělecké prózy, dramatu a poeziedvě základní funkce

1) estetická - učit krásnu, zapůsobit na city (ne vždy cit krásy)2) poznávací - obohacuje rozum, vyvolávají představy událostí v jejich nově

poznávaných souvislostech)osobité (neomezené) využití jazykových prostředků - spisovných i nespisovných, archaismů, neologismů, obrazných pojmenování, přirovnání, citově zabarvených slov, nových slovních spojení aj.využití všech slohových (kompozičních) postupů - v různé míře podle literárního žánru

slohový útvar – vypravování

15.JAZYKOVÉ SKUPINY V EVROPĚ

Jazyková skupina = skupina teritoriálně blízkých jazyků vzniklých z jednoho společného prazákladu

Indoevropské jazyky - většina evropských a některé asijské jazyky1) germánské jazyky - angličtina, němčina, holandština a severské (švédština, HOL,

norština, dánština, islandština) 2) baltské jazyky - litevština a lotyština3) keltské jazyky - irština a bretonština4) italické jazyky = LATINA - tzv. mrtvý jazyk užívající se ve vědních oborech apod., vulgární

latina se běžně používá v mluvě a dala vzniknout románským jazykům5) románské jazyky - italština, francouzština, španělština, portugalština a rumunština6) řecký jazyk7) indoíránské jazyky - velmi mnoho (perština) 8) slovanská+ arménština, albánština

(sem přidat)

Ugrofinské jazyky - maďarština a finština (nepatří mezi indoevropské)

16.NESPISOVNÁ ČEŠTINA A JEJÍ ÚTVARY

SPISOVNÝ JAZYK Spisovný jazyk je reprezentativním útvarem národního jazyka, plní nejrozmanitější funkce (jazyk státních aj. dokumentů, vědeckých a úředních spisů, literární tvorby, jednací jazyk oficiálních zasedání, u některých mluvčích i jazykem běžného styku).

a) hovorový - běžně užívaný v publicistickém stylu, ve sdělovacích prostředcích apod.b) přísně spisovný - nepoužívá se běžně, ale hojně užívaný je ve slavnostních projevech

mluvených i psaných, knižní jazyk

NESPISOVNÝ JAZYKa) teritoriální

dialekt (nářečí) - dnes stírání nářečí (žádné v ČR) - jednotnější běžně mluvený jazyk

interdialekt (nadnářeční útvar) - nářeční znaky společné větším oblastem - dnes čtyři interdialekty:

1) obecná čeština 2) obecná hanáčtina3) obecná moravská slovenština4) obecná laština

b) sociální 1) argot = mluva deklasovaných společenských vrstev (tajný jazyk zločineckého

podsvětí - ostatní lidé mu nerozumí)2) slang = mluva profesních a zájmových skupin

profesionální - mluva různých povolání (horníci, železničáři, zedníci aj.) zájmový - mluva zájmových skupin (myslivecký, sportovní, studentský aj.)

17.SLOVESA V ČEŠTINĚ

Kategorie sloves a) kategorie osob a čísla (tři osoby - jednotné a množné)

neosobní slovesa se vyskytují pouze ve 3. os. č. j. (základ jednočlenných vět)1) slovesa označující přírodní děje (prší,..)2) slovesa označující fyzické stavy (bolí, píchá,...) slovesné tvary mohou být 1) určité (můžeme určit osobu) Píchá mě sláma.2) neurčité (nemůžeme určit osobu) Píchá mě na prsou.

onikání - místo druhé osoby bylo užito třetí - plurálu (Pane komisaři, mají slitování...)

onkání - při oslovení se místo druhé osoby používala osoba třetí - singuláru (Bety, má mne opravdu ráda?)

b) kategorie času (minulý, přítomný, budoucí) = tvar sloves, kterým se vyjadřuje časové zařazení slovesného děje

přechodník - zjednodušení vět, používá se místo vedlejší věty1) přítomný - současnost (souběh dvou probíhajících dějů)2) minulý - předčasnost (jeden děj předchází ději jinému (dodělav...)) gnómický prézens = užití přítomného času ve významu mimočasovosti (člověk

je savec, voda je kapalina) historický prézens = užití přítomného času na místě času minulého - cílem je

jazykové oživení (hlavně v umělecké literatuře)

c) slovesný způsob (oznamovací, rozkazovací, podmiňovací)1) oznamovací způsob (INDIKATIV) vyjadřuje, zda je děj skutečný nebo neskutečný2) rozkazovací způsob (IMPERATIV) vyjadřuje děj přikázaný, který má být

uskutečněn3. osoba vyjádření rozkazu opisným tvarem (částice + sloveso v

oznamovacím způsobu) (Ať přinese křídu!)3) podmiňovací způsob (KONDICIONÁL) vyjadřuje děj podmíněný

a) děj je ještě uskutečnitelný - přítomný (bych + příčestí minulé)b) děj je neuskutečnitelný - minulý

(byl bych býval + příčestí minulé)

d) slovesný vid1) nedokonavý - děj probíhající, neukončený (kopat), děj pravidelně opakovaný

(kopávat) 2) dokonavý - děj ukončený, jednorázový (vykopat)dokonavý vid se vytvoří buď příponou nebo předponou (kopnout, vykopnout)vidové dvojice jsou dvě slovesa, která mají stejný význam, ale liší se vidově (kopat - kopnout)

e) slovesný rod rozlišení činitele a nositele děje

1) činný rod: Zedník staví dům. (ČD = podmět, ND = předmět)2) trpný rod: Dům je stavěn zedníkem. (ČD = předmět, ND = podmět)

opisné pasivum (pro dokonavý vid) - tvarem slovesa být + příčestí trpné (je stavěn)

zvratné pasivum (pro nedokonavý vid) - tvarem zvratného slovesa (se staví)

f) slovesná třída a vzorpět tříd, vzor se volí stejnými pravidly jako u podstatných jmen - pravidelnost, frekventovanost, neutrálnost

SYNTAKTICKÝ ROZBOR

Vysvětlete rozdíl mezi idů a jdou (= monoftongizace diftongů)monoftongizace diftongů = přeměna dvojhlásky (diftongu) v samohlásku (monoftong)

18.PUBLICISTICKÝ STYL A JEHO ZÁKLADNÍ ÚTVARY

Publicistický styl = styl hromadných sdělovacích prostředků (tisk, televize, rozhlas)funkce informační, přesvědčovací (apelativní, agitační), ale noviny pouze utvrzují (každý si kupuje noviny, které jsou blízké jeho názorům) - v praxi apelativní funkce nefungujeZNAKY

1) publicistický styl musí být psán hovorovou podobou spisovné češtiny (publicistika je věc veřejná) - někdy (a s mírou lze používat i výrazy nespisovné (hlavně ve sportu)

2) aktuálnost - klíčový znak3) snadná orientace - pořady se dávají ve přesně stanovený čas; noviny mají titulky, články

jsou přesně umístěny (kouzlo titulku - viz kameloti)

TISK = všechno napsané - noviny (deníky, týdeníky) a časopisy noviny jsou „na jedno použití“ - požadavek rychlé informace

klišé (ustálené zautomatizované obraty používané v jistých situacích) - urychluje informaci, ale může se stát frází - nebezpečné (už nic neříká, výpověď ztrácí obsah)

stručné - rychlý příjem informací (titulky)1. hledisko dělení

a) zprávy = krátké útvary přinášející nějakou informaci bez komentáře - informativní funkceb) článek = novinový útvar, který přináší informaci, kterou komentuje subjektivně - funkce

informativní a apelativní

2. hledisko dělenía) čistě publicistické útvary - nemohou být nikde jinde (úvodník, komentář, interview...)b) publicisticko-umělecké útvary a publicisticko-odborné útvary - prostředky stylu

publicistického i uměleckého (fejeton, dobře psaná reportáž...)c) čistě umělecké útvary - dnes méně časté (básně, romány na pokračování - snaha zlepšit

kvalitu socialistických novin)čistě odborné útvary - stále se píší (testy, rady); ostatní masmedia - převaha uměleckých útvarů

Tři základní útvary:a) fejeton = kratší publicisticko-umělecký útvar - většinou humorné a subjektivní zamyšlení

nad jakýmkoliv problémem s cílem donutit čtenáře k zamyšlení může s mírou používat prostředky z nespisovné češtiny

b) reportáž1) aktuálnost = živé přiblížení průběhu nějaké události2) dramatičnost - reportáž zachycuje děj, cílem je, aby si tento děj čtenář či posluchač

dokázal živě představit (u TV to vidí); nutnost volit vhodný styl (pohřeb, sport, přílet delegace...)

hlavně u sportu (= opravdu skutečná reportáž)3) emocionálnost (citovost) - vlastní angažovanost (s mírou)

Konkrétní prostředky: 1. záměna minulého času za čas přítomný

u psané formy (noviny) - působí dramaticky a aktuálně2. užívání krátkých vět, vět jednočlenných, nevětných výpovědí

(př. rychlý hokej - vyškrtnutí všech sloves - rychlý spád)3. užívání slušných slangových výrazů - ofsajd, aut, kopat

desítku...Hlavní požadavky na reportáž:

1. postřeh (př. událost i mimo hru - sledování ostatních hráčů...)2. jazyková pohotovost

c) interview = rozhovor novináře s osobností musí mít co říci podstatné části populace - zvolit vhodného člověka a téma, které

osloví co nejvíce lidí (deregulace, volby,...), dopředu (rámcově) připravit otázky pro zpovídaného; nenechat zpovídaného uhýbat od tématu (znovu zopakovat otázku); schopnost improvizace

beseda = specifický typ interview (s více lidmi), mnohem náročnější pro novináře - umění řídit besedu, průběžně shrnovat témata

Nástěnné noviny - důležité informace pro určitý kolektiv lidí (překrouceno za komunismu)aktuálnost, zajímavost, jazyková kvalita, vysoká grafická úroveň; důležité je i správné umístění nástěnky

Kritika = hodnocení nějakého kulturního počinu - věcná objektivita a formální kvalita a) recenze = hodnocení filmu, koncertu, knihy, výstavy, hudebniny, ...b) glosy = krátké kritické poznámky, často psané s ironickým tónem (umění, politika)

Esej = umělecký či publicistický útvar; subjektivní, nadčasové, originální, filosofické zamyšlení nad nějakým problémem (filosofičtější, složitější úvaha)

19.ZÁJMENA, ČÍSLOVKY A NEOHEBNÉ SLOVNÍ DRUHY

Zájmena

Zájmena jsou plnovýznamový ohebný slovní druh. Neoznačují sama osoby, zvířata, věci, děje nebo vlastnosti, nýbrž jen zastupují příslušná podstatná a přídavná jména nebo na osoby, zvířata, věci ukazují (nabývají významové určitosti teprve ze situace a souvislosti).

Podle významu rozeznáváme různé druhy zájmen:

ZÁJMENA URČITÁ1) zájmena osobní - označují první, druhou a třetí osobu (já, ty, on, ona, ono, my, vy,

oni, ony, ona a zvratné zájmeno se, které vyjadřuje vztah k podmětu, ať jde o osobu první, druhou nebo třetí) úlohou osobních zájmen je označovat role v komunikaci (já - označuje mluvčího, ty - adresáta,

on, ona, ono - zastupují označení předmětu komunikace kromě mluvčího a adresáta a odkazují na něj v rámci textu nebo situace)

2) zájmena přivlastňovací - přivlastňujeme jimi osobě první, druhé nebo třetí (můj, tvůj, jeho, její, náš, váš, jejich - nesklonné, a zvratné svůj)

3) zájmena ukazovací - v řeči jimi ukazujeme na určitou osobu, zvíře, věc nebo vlastnost (ten, tento, tenhle, onen, aj.)

4) zájmena tázací - tážeme se jimi po osobě, zvířeti, věci nebo vlastnosti, abychom jimi doplnili svou znalost něčeho (kdo, co, jaký, který, čí) - žádáme doplnění informace

5) zájmena vztažná - připojují k sobě některé věty v souvětí (kdo, co, jaký, který, čí, jenž) - vyjadřují i vlastnost nebo vztah k substanci

6) zájmena neurčitá - blíže jimi neurčujeme, o kom nebo o čem je řeč, nebo to určujeme jen obecně (někdo, něco, některý, nějaký, něčí aj.)

7) zájmena záporná - popíráme existenci nějaké osoby, zvířete, věci, děje nebo vlastnosti (nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný)

a) zájmena bezrodá - mají pro mužský, ženský a střední rod tytéž tvary (např. některá osobní zájmena)

b) zájmena rodová - mají pro každý rod zvláštní tvar (skloňování podle vzorů přídavných jmen)

Číslovky

Číslovky jsou slova významu číselného - označují počet, pořadí apod., vyjadřují kvantitu, a to buď počítanou, určitou, vyjádřitelnou čísly, nebo nepočítanou, neurčitou, čísly nevyjádřitelnou. Číslovky nemají jednotnou slovně druhovou povahu.

Dělení číslovek podle významu:1) číslovky základní - vyjadřují počet, samy o sobě pojmenovávají čísla (odpovídají na otázku kolik)

určité (jeden, dva) a neurčité (mnoho, málo)2) číslovky řadové - označují místo v číselné řadě, pořadí (odpovídají na otázku kolikátý) určité (první, druhý, třetí) a neurčité (několikátý, poslední)3) číslovky druhové - označují počet (množství) druhů (odpovídají na otázku kolikerý)(dvojí, čtverý, paterý, několikerý)4) číslovky násobné - vyjadřují počet opakování děje (dvakrát se splést), násobenost

substance (dvojitá střecha), srovnání (dvakrát tak přesný)(odpovídají na otázku kolikrát, kolikanásobně, kolikanásobný)

Skloňování - základní podle zájmen nebo podstatných jmen, řadové, druhové, násobné - podle

přídavných jmen a některé se neskloňují vůbec

Příslovce

Příslovce jsou slova neohebná, která vyjadřují bližší okolnosti dějů, jako: 1) místo (všude, zde, tam, domů) 2) čas (již, potom, později, zítra) 3) způsob (pečlivě, dobře, lépe) 4) příčinu (proto, vzteky, hlady, smíchy, na zlost) 5) označují stupeň vlastnosti a míru předmětu (velmi pěkný, trochu později, ještě

dříve, dost peněz...)

Zájmenná příslovce - příslovce příbuzná zájmenům formálně i významově1) zájmenná příslovce místa (kde, odkud, kudy) - vyjadřují vymezení místa dotazem,

ukázáním, odkazem apod.2) zájmenná příslovce času (kdy, odkdy, nakdy) - vyjadřují vymezení časového úseku

dotazem, ukázáním, odkazem 3) zájmenná příslovce způsobu (jak, jakpak, tak) 4) zájmenná příslovce příčiny = proč, proto

se zájmeny podobná struktura útvarů neurčitých a záporných

Zájmena modální a stavová (predikativa) - stavová zájmena vyjadřují stavy přírodní, psychické, tělesné aj. (teplo, zima, pěkně)- modální zájmena vyjadřují možnost, žádoucnost nebo nutnost děje vyjádřeného v infinitivu nebo ve vedlejší větě (Je možno si vypůjčit...)

příslovečné spřežky (obvykle spojení předložky a substantiva, adjektiva nebo zájmena) (zdola, popaměti, zčistajasna)

od spřežek se musí jasně odlišovat ty případy, kdy jde jasně o předložkovou vazbu (vystoupil jsem na horu)

můžeme-li do výrazu vsunout přívlastek, nejde o spřežku spřežky je také možno nahradit jiným příslovcem

Předložky

Předložky jsou slova neohebná, která vyjadřují podobně jako příslovce různé okolnosti, vztahy (místo, čas, způsob, příčinu aj.), ale jejich význam se projevuje teprve ve spojení se jmény ve vazbě předložkové. Předložka řídí pád jména, s nímž je spojena. 1) vlastní (původní) - mají význam pouze předložek (od, v, na)2) nevlastní (nepůvodní) - mohou být i jiným druhem slov

(uprostřed vikýře - leží uprostřed...) některé předložky se pojí pouze s jedním pádem (např. s prvním pádem - versus,

kontra), jiné s více pády. předložky s (z povrchu pryč); z (zevnitř něčeho) - u sporných případů se preferuje

předložka z .

Spojky

Spojky jsou slova neohebná, která spojují jednotlivé větné členy nebo věty.1) spojky souřadicí (a, i, ani, nebo, ale, avšak, však, nejen - nýbž i, buď -

nebo apod.) - obvykle spojují souřadné větné členy nebo souřadné věty 2) spojky podřadicí (aby, ač, jakmile, jestliže, když-li, protože, třebaže, že

apod.) obvykle připojují větu závislou k větě řídící a vyjadřují vztah mezi oběma větami před spojkami spojujícími věty nebo větné členy píšeme zpravidla čárku. Před spojkami a,

i, ani, nebo nepíšeme čárku, mají-li význam slučovací.

Částice

Částice jsou slova neohebná, která uvozují samostatné věty a naznačují jejich druh (rozkaz, přání, zvolání apod.), anebo různý postoj mluvčího k jejich obsahu a podobně vyjadřují i charakter větného členu, před kterým stojí. (přací, odpověďové, negační, modální, intenzifikační, vytýkací, modifikační)

Citoslovce

Citoslovce jsou slova neohebná, která vyjadřují city, nálady a vůli mluvících nebo označují hlasy a zvuky. Ve větě stojí zpravidla samostatně, nespojují se s jiným slovem ve skladebnou dvojici.

Oddělujeme je čárkou (výjimky - pokud je necítíme jako samostatné nebo pokud ve větě nahrazují určité sloveso, podstatné jméno apod.)

20.D) VÝVOJ ČEŠTINY VE VZTAHU K VÝVOJI SPOLEČNOSTI

9. století - pronikání křesťanství - uplatnění latiny a staroslověnštiny (= první slovanský spisovný jazyk)1097 - vyhnání slovanských mnichů ze Sázavského kláštera - totální vítězství latiny11.-12. století - první písemné stopy češtiny (vpisky českých slov, slovní spojení a nakonec věty)Latinská zakládací listina litoměřické kapituly (1057) - český přípisek ze 13. století - primitivním pravopis.- spřežkový pravopis

do konce 13. století - pouze písně Hospodine, pomiluj my a Svatý Václave14. století - hospodářský, politický a kulturní rozvoj - rozvoj spisovné češtiny (královský dvůr, města,

rozšíření slovní zásoby o názvy nových věcí)15. století - husitské hnutí - počeštění měst, uplatnění češtiny ve veřejném životě, při bohoslužbách a

kázáníchJan Hus - diakritický pravopis, důraz na odstranění jazykových nedostatků u lidí

humanismus - výrazný rozvoj češtiny, bohatá česky psaná literatura, čeština na školách, úřadech, mezinárodní jazyk v Polsku a Uhrách; obohacování o nová slova

knihtisk, slovníky, Veleslavín, dokonalost jazyka Bible kralické; bratrský pravopis - užívají již háčky, až do národního obrození

Jan Amos Komenský - používá již složitější souvětíbitva na Bílé hoře - zpomalení rozvoje češtiny, germanizace, čeština pouze na venkově

konec 18. století - národní obrození; zrušení nevolnictví - posílen český živel v poněmčených městech

Josef Dobrovský - autor vědecké mluvnice češtinyJosef Jungmann - sepsání a obohacení slovní zásoby češtiny (česko-německý slovník)František Palacký

rozvoj češtiny v krásné próze, poezii a ve vědě (Tyl, Borovský, Němcová - používají i hovorový styl spisovné češtiny)Jan Gebauer - zásluhy o poznání vývoje češtiny a ustálení spisovného jazyka

Rakousko - Uhersko - primární jazyk: němčinavznik Československa - řada nových úkolů pro češtinu - nutnost dotvořit terminologii pro některé

obory (právo, technika, vojenství, poštovní služba...)negativní vliv tzv. brusičů - odmítají přejatá slova, kladou důraz na nezkaženost lidového

jazyka

konec 20. let - Pražský lingvistický kroužek - odmítnuto brusičství, na jazyk se pohlíží z hlediska funkcí, které plní

spisovná čeština se vyvíjí jako funkčně diferencovaný jazyk psaný a jazyk oficiálního veřejného mluveného styku

intelektualizace češtiny (v souvislosti s rozvojem vzdělání)

terminologizace (roste počet termínů); determinologizace - termín se rozšiřuje z oblasti přísně odborné do méně odborné nebo neodborné) - model, pojem, parametr...

stylová diferenciace češtiny = rozvoj publicistického stylu - stává se i stylem projevů mluvených - rozhlas, televize...)

integrace češtiny a stírání nářečích internacionalizace jazyka = přejímání slov z cizích jazyků, cizí prvky v češtině

současná doba - výrazný vliv angličtiny, která se stala hlavním jazykem mezinárodního stykusummit, hardware...)

21.STYL PROJEVŮ MLUVENÝCH A PSANÝCH

1) projev písemný (psaný nebo tištěný)

chybí grafické prostředky pro vyjádření těchto stavů (pouze v omezené míře interpunkce) písemný projev není zapojen do situace, chybí tedy bezprostřední působivost písemné vyjádření musí být úplnější než ústní - autor písemného projevu není se čtenářem

v přímém spojení (např. v písemném návodu k obsluze nějakého přístroje musí být jednotlivé úkony přesně vypsány a příslušné součástky přesně pojmenovány)

písemný projev je mnohem přehlednější - v písemném textu se tedy čtenář lépe orientuje - rozdělení na odstavce, psaní na nový řádek člení text mnohem výrazněji než přestávky řeč mluvenou; možnost použití zkratek a značek

čtenář může číst text vícekrát a k místu, kterému nerozuměl se může vrátit - proto můžou být písemné projevy hutnější a pojmově i skladebně složitější, aniž by tím ztratili na jasnosti (především u projevů odborných - nejen přečíst, ale především studovat)

2) projev ústní (pronášený ústně) bezprostřední styk mluvčího s posluchači - zvýšení působivosti mluvené řeči (neplatí však

v rozhlase, televizi nebo na nahrávkách) - mluvčí se tedy může přizpůsobovat reakci posluchačů (zjistí-li třeba, že mu posluchači dobře nerozumí, může zvolnit tempo, zesílit hlas, opakovat důležitá místa apod.)

zvukové prostředky se nemohou s písemnými rovnat - melodie hlasu (mohou ji však do určité míry odpovídat znaménka), vyjádření tempa hlasu, zabarvení hlasu, mimiky obličeje, gesta - pro ty neexistují grafické prostředky - nejvýrazněji se v nich projevuje citový stav a zaujetí mluvčího

mluvené vyjádření bývá úzce spjato se situací, ze které se někdy vyrozumívají některé údaje nutné k pochopení

mluvený projev není tak přehledný jako písemný text - např. při použití dlouhých a složitých souvětí s nejrůznějšími vsuvkami a odbočkami, může posluchač ztratit souvislost - proto je nutná jednodušší

stavba vět a souvětí.

23.SKLADBA

výpověď = ucelená myšlenka vymezená v textu velkým písmenem a koncovým interpunkčním znaménkemvěta = ucelená myšlenka s jedním predikačním vztahem (přísudkem)nevětná výpověď = ucelená myšlenka bez predikačního vztahu

souvětí = výpověď o více než jedné větě1) VĚTA JEDNODUCHÁ

a) Přísudek - základní větný člen - dělá větu (sloveso ve tvaru určitém - v osobě) plnovýznamové sloveso - samo o sobě má jasný význam pomocné (sponové) sloveso (být, stát se)- sama o sobě nejsou

přísudkem, vytvářejí sponu mezi podmětem a přísudkem - přísudek jmenný se sponou

sloveso modální (způsobové) - přísudek složený, modální slovesa jsou neplnovýznamová

sloveso fázové - označují nějakou fázi děje (začínat, končit,..)- přísudek složený

slovní druh, který plní funkci slovesa (citoslovce), A vrabec frnk z okna podstatné jméno, Mladost - radost - mladost = (je) radost -

myšlenkově to věta obsahuje, ale není to vyjádřeno - věta elipsa (výpustka)

b) Podmět - druhý základní člen podstatné jméno nebo zájmeno v prvním pádě - nevyjádřený podmět je v

závorce vždy: osobní zájmeno ON !!! slovní druhy, které plní funkci podstatného jména - často např. citoslovce,

Crr se ozvalo z vedlejší místnosti. sloveso - Milovat znamená žít - nevyjádřený podmět - není ve větě přímo obsazen, ale lze ho tam dosadit, (on) -

vždy jen osobní zájmeno všeobecný podmět = podmět, který není ve větě vyjádřen a ani nelze za něho

dosadit konkrétní osobu, věc (podmět je myšlen obecně, všeobecně, nezajímá nás konkrétní osoba) - Hlásili to v rozhlase.

žádný podmět - věta jednočlenná, Prší.

c) Přívlastek - rozvíjející větný člen, vždy závisí na podstatném jménu, ptáme se na něho vztažnými zájmeny (jaký, který,...)

shodný (shoda se jménem na kterém závisí - PÁD) neshodný několikanásobný - oddělený čárkami, libovolně přehazovatelné postupně rozvíjející - žádné čárky, nepřehazovatelné těsný - nevypustitelný beze změny smyslu věty - žádné čárky volný - vypustitelný bez změny smyslu věty, čárky - ANO

znalost těsného a volného přívlastku se projevuje v zápise (čárky), v grafu nikoli

d) Přístavek = rozvíjející větný člen - shodný přívlastek vyjádřený podstatným jménem. Je obyčejně rozvitý a dodatečně blíže určuje větný člen, ke kterému je volně přistaven. Odděluje se čárkami.

Václav Havel, prezident ČR, odletěl do USA

e) Předmět - rozvíjející větný člen, závisí buď na slovese nebo na přídavném jméně nebo na příslovci - ptáme se na něho všemi pádovými otázkami (kromě 1.), plete se s příslovečným určením

f) Příslovečné určení - rozvíjející větný člen, závisí na slovesu, přídavném jménu nebo příslovci, ptáme se zájmennými příslovci - příslovečné určení má přednost před předmětem

místa, času, způsobu, míry, příčiny, podmínky, účelu, přípustky (navzdory čemu), prostředku (prostředek činnosti)

g) Doplněk - jediný rozvíjející větný člen, který má současně závislost na jméně (i zájmeno) a slovese - nejčastěji: přechodník, přídavné jméno ve jmenném tvaru, vždy vyjadřuje přechodnou vlastnost, málokdy se vyskytuje. Leže na pláži opaloval se.

přípodmětný přípředmětný Viděl jsem ho unaveného.

2) SOUVĚTÍ = výpověď o více než jedné větě - věta hlavní a věta vedlejšía) věta hlavní = věta, která nezávisí na žádné jiné větě a tudíž se na ní nemůžeme zeptat,

buď není uvozena žádnou spojkou, nebo spojkou souřadicí (a, i, ale, nebo,...)

b) věta vedlejší = věta závisí na nějaké jiné větě a tudíž se na ní mohu zeptat, začíná spojkou podřadicí (že, aby, kdyby, když, jestliže, li, protože, ačkoliv, třebaže, jelikož), začíná-li něco na vztažný výraz (jaký, který, čí, jenž)

Přehled vět vedlejších - viz větné členy (věta vedlejší přísudková,...)

Vztahy mezi souřadně spojenými větami - u hlavních i vedlejších vět1) poměr slučovací = spojení vět významově rovnocenných, žádný logický vztah (a, i,

ani,...) - před spojkou ve sluč. poměru - žádná čárka2) poměr stupňovací = poměr ve kterém druhá věta sděluje intenzivnější, závažnější obsah

než věta první (dokonce, navíc, ještě k tomu,...)3) poměr odporovací = obsahy vět se stavějí proti sobě, nebo-li se konfrontují (ale,

avšak, jenže,...) Slíbil, že přijde, ale nepřišel.4) poměr vylučovací - obsahy dvou vět se vzájemně vylučují (platí-li první věta, druhá

neplatí a naopak - nesmí platit obě) (buď-nebo, či,...)5) poměr důvodový - druhá věta objasňuje (vysvětluje) důvod věty první (neboť, vždyť,

totiž) (souřadicí spojka - z jakého důvodu?, podřadicí spojka - z jaké příčiny?) rozhoduje FORMA ne obsah

6) poměr důsledkový - druhá věta objasňuje důsledek věty první (a proto, a tedy, tedy, a tak)

Zvláštnosti ve skladbě

1) samostatný větný člen - z důvodu zdůraznění se dává před nebo za větu, odděluje se čárkou, ve větě se na něj většinou odkazuje ukazovacím zájmenem nebo příslovcem

Hudba, ta dokáže potěšit.2) oslovení - není to větný člen, vždy v pátém pádě (před, za i uprostřed věty), vždy odděleno

čárkou3) citoslovce - většinou není větný člen - odděluje se čárkou (většinou na začátku věty)4) vsuvka - není to větný člen; buď věta nebo nevětná výpověď, která není mluvnicky

začleněna do základní věty, odděluje se čárkami nebo např. pomlčkami, závorkou5) elipsa = věta nedokončená (neúplná); věta ve které bývá z důvodu znalosti kontextu

vypuštěn přísudek (nebo jiný důležitý větný člen) Kde jsi byl? V Praze

Algoritmus určování1) a) podtrhneme všechna slovesa ve tvaru určitém vlnovkou = zjistíme počet vět

b) nad první slovo každé věty napíšeme číslo, VH, VV 2) zakreslíme graf souvětí - SS = souvětí souřadné (více vět hlavních), SP = souvětí

podřadné (jedna věta hlavní)rozbor jednotlivých vět

24.VZTAHY VE SLOVNÍ ZÁSOBĚ

1) POLYSEMIE (mnohoznačnost) - nějaké slovo má více než jeden význam - drtivá většina jsou jednoznačné (př. některé místní názvy, citoslovce, odborné termíny)oko (5 významů), koruna (14 významů), hlava (14 významů), list (8 významů)primární význam a sekundární významy - vznik podle podobnosti, významu - metafora, metonymie

2) HOMONYMIE homonyma = slova souzvučná, stejně znějí, ale něco jiného znamenají, žádný vzájemný vztah mezi slovy, mají jiný původ a nejsou stejně stará, náhodná podoba, ve slovnících - každé má zvláštní heslo - př. role

1. naplnění úlohy (divadelní role) - z novější doby - z francouzštiny2. role papíru - něco stočeného (rollen) - středověk - z němčiny

3. pozemek, pole - (rolník) - nejstarší - český původ = archaismus - pole (místo rolníka by měl být polník)

= tři jednoznačná slova žádné pravidlo pro rozlišení homonymie a polysémie - jedině podle slovníku

3) SYNONYMIE synonyma = slova souznačná (různě znějící, totéž znamenající) - malé množstvípředevším - první české + druhé přejaté (spolupráce-kooperace, hospodářství-ekonomika)1) synonyma se liší v intenzitě vyjádření (nehoda-neštěstí-pohroma-katastrofa)

malé množství absolutně zaměnitelných synonym2) rozdíl ve slohové rovině (slohový rozdíl), (matka - rodinný vztah - neutralita, maminka - citový

vztah k matce) synonyma nejsou většinou zaměnitelná (měsíc-luna, otec-fotr)

4) ANTONYMIE, antonyma = slova opačného významu (malý-velký, těsný-široký, bílý-černý, chytrý-hloupý) - některá se liší se intenzitou tvoření antonym: a) slova úplně různě znějící (malý-velký)

b) stejný kořen + předpona NE- (velký-nevelký) - liší se zase v intenzitě někdy nelze použít; BEZ- (mocný-bezmocný, cenný-bezcenný)

dluh-nedluh - použití v odborných termínech - stručnost a jasnost - v běžné mluvě nepoužíváme

25.E) PRINCIPY TŘÍDĚNÍ SLOV NA SLOVNÍ DRUHY

Tvarosloví (morfologie) jedna z disciplin jazykovědy, určování slovních druhů každé slovo - tři pohledy

1) morfologický charakter slova a) ohebné - neohebnéb) skloňování - časováníc) typ skloňování (jmenné, složené, zájmenné)

2) hledisko sémantické (věcný význam slova)3) hledisko syntaktické (ve funkci jakého větného členu se dané slovo vyskytuje)

Algoritmus určování slovních druhůa) ohebné

časování (- SLOVESA) skloňování

číselný výraz (- ČÍSLOVKY) nečíselný výraz

ukazuje, odkazuje (- ZÁJMENA) pojmenovává

jmenné skloňování (- PODSTATNÉ JMÉNO) složené skloňování (- PŘÍDAVNÉ JMÉNO)

b) neohebné neintelektualizované (bezrozumové) (- CITOSLOVCE) intelektualizované

plnovýznamové (plný význam stojí-li samo o sobě) (- PŘÍSLOVCE) neplnovýznamové

tvoří pády (- PŘEDLOŽKA) vyjadřuje vztahy vět a slov (- SPOJKA)

modální charakter (modus = slovesný způsob - postoj mluvčího ke společnosti, práci - zvolací, žádací) (- ČÁSTICE)

26.JAZYKOVĚDA A JEJÍ DISCIPLÍNY, JAZYKOVÁ KULTURA

Jazykověda = nauka o jazyce a jeho užívání analyzovat, popisovat a vysvětlovat jazyk ustálenou soustavou dorozumívacích prostředků,

znaků

1. užitá2. aplikovaná - v oblasti automatizace (automatické ukládání a vyhledávání informací, komunikace

mezi člověkem a strojem)Jazykové disciplíny1. fonologie - nauka o systému a funkci fonémů2. fonetika - nauka o tvoření hlásek a o jejich akustickém znění3. gramatika - zabývá se popisem a výkladem jazykových jednotek různého stupně složitosti a

pravidly jejich kombinování morfologie (tvarosloví) - nauka o vnitřní stavbě slovních druhů syntax (skladba) - nauka o stavbě vět a souvětí

4. lexikologie - nauka o slovní zásobě (význam slov, vztahy mezi nimi, spojovatelnost slov apod.)5. slovotvorba - nauka o tvoření a vnitřní utvářenosti slov6. jazykověda historická - zabývá se vývojem jazyka, jeho přechodem od jednoho stavu k druhému 7. jazykověda synchronní - zabývá se stavem jazyka v jistém období8. dialektologie - obor zabývající se studiem nářečí (hlavně místních)9. stylistika - nauka o způsobu výběru a využití jazykových prostředků v jazykových projevech, o

slohové výstavbě jazykových projevů, textů, a také o stylovém zabarvení jazykových prostředků10. textová lingvistika - nová disciplína, zabývá se výstavbou souvislých jazykových projevů,

textů (písemných i ústních)

Růst zájmu lingvistiky na některé oblasti jevů, které souvisí s jinými vědními obory - nové disciplíny: sociolingvistika - všímá si soustavně vzájemných vztahů jazyka a společnosti v historii i

současnosti psycholingvistika - zabývá se psychickými jevy a procesy souvisejícími s jazykem

Hlavní zásady jazykové kulturyjazyková kultura = úroveň jazykového vyjadřování, jeho správnost a vytříbenost a péče o jazykovou stránku ústních i písemných projevů - týká se všech stylů a je součástí kultury vůbec požadavek správnosti požadavek vhodnosti (i správný jazykový prostředek lze užít nevhodně) - záleží na konkrétních

podmínkách, v nichž je jazykového prostředku užitopožadavek slohové vytříbenosti = splnění slohových požadavků, které se kladou na vyjadřování v

konkrétních podmínkách požadavek srozumitelnosti a jasnosti vyjádření požadavek výstižnosti vyjádření vzhledem k obsahu sdělení a autorovu záměru požadavek působivosti a přesvědčivosti vyjádření - hlavně v publicistickém stylu

požadavek estetické účinnosti - specifické pro umělecký styl

27.

JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY HISTORICKÉ PRÓZY

1) historismus = pojmenování zaniklé skutečnosti (brnění, halapartna, nůše)archaismus = slovo, které existovalo ve staré češtině, nahrazeno slovem modernějším autoři

historické prózy jimi navozují atmosféru (okřín = mísa)

28.FUNKČNÍ STYLY

1. styl prostě sdělovací - nejběžnější styl mezilidské komunikace, informativní funkce, dominantní je v něm obecná čeština (nespisovná)

2. styl publicistický - styl hromadných sdělovacích prostředků funkce poznávací, agitační (apelativní) - každé noviny mají jinou pravdu požadavek spisovné češtiny, může se objevit i nespisovná čeština (sport)

3. styl umělecký - umělecký projev (literatura, divadlo, film) funkce estetická (učit krásnu, nejen o hezkých příbězích, zapůsobit na city), poznávací

(nové poznatky), jazyk je neomezený4. styl odborný - dělení podle náročnosti - populárně odborný (pro laiky), vědecký (jen pro

odborníky) funkce - poznávací, jazyk je pouze spisovný (pracuje s odbornými termíny)

v rámci tohoto stylu je ještě styl administrativní = styl komunikace mezi úřadem a člověkem, přesně dané slovní útvary, velmi nezáživná čeština

29.TYPY ČESKÉHO PRAVOPISU

primitivní pravopis rozdíly zanedbává, píše Ť jako T, Š jako S

diakritický pravopisužívá rozlišovacích znamének (teček, čárek, háčků, kroužků) nad písmeny, v některých jazycích i pod nimi (francouzština)

spřežkový pravopisvyjádření odchylných hlásek skupinami písmen, tak se psalo dlouho ve staré češtině a takto píše dosud polština: szczerze [ščeře] možnosti užití latinky pro jiné jazyky

bratrský pravopis platil za oficiální až do doby národního obrození, místo teček se nad písmeny z, c, r píší už háčky, pro š se užívá spřežka (dnešní německé ostré s), hláska j se píše písmenem g, dvojhlásky aj, ej se píší ay, ey, hláska v se označuje písmenem w, písmeno v označuje hlásku u na začátku slova; délka samohlásek se označuje čárkami, avšak dlouhé í se označuje písmenem j; po c, z, s a ve spojce i se píše vždy y