The Tunnel and The Light: Essential Insights On Living and Dying

All rights reserved. No part of this book may be reproduced or transmitted in any form or by any means, electronic or mechanical, including photocopying, recording or by any information storage or retrieval system, without permission in writing from The Barbara Hogenson Agency Inc.

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograficky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu The Barbara Hogenson Agency Inc.

Copyright © The Elisabeth Kübler-Ross Family Limited Partnership, 1999Photographs © Ken RossTranslation © Jiří Královec, 2012© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2012

ISBN 978-80-7462-145-1

110

Člověk na Zemi existuje už čtyřicet sedm milionů let a ve své současné podobě, jejíž součástí je i aspekt bož-ství, pak sedm milionů let. Každý den lidé všude na světě umírají. A naše společnost, která dokáže vyslat člověka na Měsíc a zase ho živého a zdravého dostat zpátky, přitom nevynaložila vůbec žádné úsilí na to, aby prozkoumala smrt a aby dospěla k její aktuální, komplexní a úplné definici. Není to zvláštní?

Nějaké definice samozřejmě existují, ale u  všech narážíme na nějaké výjimky. Po požití barbiturátů nebo při silném podchlazení může EEG monitor uká-zat jen rovnou čáru, a přesto vás bude možné přivést zpátky k životu, aniž nastane poškození mozku. Jaká-koli definice, z níž existují výjimky, očividně nemůže být definicí úplnou a dokonalou.

A  tak jsem ve svém mladickém nadšení tomuhle duchovnímu řekla: „Učiním před Bohem takový slib – budu žít tak dlouho, dokud tu definici smrti nenajdu.“ Byla to velice naivní, dětinská představa – myslet si, že budeme-li mít pořádnou definici smrti, rázem usta-nou soudní spory a my lékaři se vrátíme ke své původ-ní roli těch, kdo léčí a uzdravují.

S  jinými představiteli církve jsem v  té době měla spoustu problémů, protože toho hodně napovídali, a přitom svým slovům snad ani sami nevěřili a vůbec podle nich nežili. A tak jsem si toho svého přítele tro-chu dobírala: „Vy faráři pořád jen stojíte na kazatelně a hlásáte: proste, a bude vám dáno. Tak já tě teď pro-sím: pomoz mi udělat výzkum o smrti.“

Prožitky blízké smrti

111

Kdesi se píše: „Proste, a bude vám dáno, tlucte, a bude vám otevřeno.“ Nebo, řečeno trochu jiným jazykem: „Učitel se objeví, když je žák připraven.“ Potvrdilo se mi, že je to naprostá pravda. Neuplynul ještě ani tý-den od chvíle, kdy jsem vznesla tuhle důležitou otázku a zavázala se, že na ni najdu odpověď, když za námi přišly sestřičky z  oddělení a  vyprávěly nám o  jakési ženě, nějaké paní Schwartzové, která už patnáctkrát pobývala na jednotce intenzivní péče.

Pokaždé měli všichni za to, že ta žena zemře, ale ona přesto vždycky dokázala z  jednotky intenzivní péče odejít po svých a žít několik dalších týdnů nebo měsíců. Zkušenosti paní Schwartzové pro nás byly prvním případem toho, čemu dnes říkáme prožitky blízké smrti.

Tahle událost přišla takřka zároveň s  tím, jak vzrůstala má citlivost vůči dalším nevysvětleným je-vům, k nimž docházelo v okamžicích, kdy mí pacienti byli velmi blízko smrti. Mnozí z nich začali mít „halu-cinace“, při nichž zažívali přítomnost svých blízkých a  zjevně s  nimi i  nějakým způsobem komunikovali, i když já sama v tu chvíli nikoho dalšího neviděla ani neslyšela.

Všimla jsem si také, že i  ti nejzlostnější pacienti, s  nimiž bylo velmi těžké vyjít, se krátce před svou smrtí najednou hluboce a dokonale uvolnili a působili dojmem naprostého klidu a vyrovnanosti. Přestala je sužovat bolest, a  to třeba i navzdory tomu, že jejich rakovinou napadené tělo bylo plné metastáz. V  sa-motném okamžiku smrti vyzařovaly rysy v jejich tváři neuvěřitelný klid a  vyrovnanost a  jakýsi vnitřní jas, což jsem nedokázala pochopit, protože to bylo často v situaci, kdy smrt nastala ve fázi hněvu, smlouvání

112

nebo deprese.Třetí a možná nejsubjektivnější věc, které jsem si

všimla, vycházela z faktu, že jsem měla ke svým paci-entům vždycky velice blízko a nebránila jsem se tomu, aby se mezi námi vytvořil hluboký a láskyplný vztah. Oni se dotýkali mého života a já se dotýkala jejich ži-votů velmi intimním, smysluplným způsobem. A přes-to jsem často už jen pár minut po smrti toho člověka necítila žádnou lítost nebo bolest, žádné vnitřní po-hnutí, až jsem si říkala, jestli se mnou třeba není něco v nepořádku. Když jsem se podívala na tělo nějakého zemřelého pacienta, měla jsem podobný pocit, jako bych se dívala třeba na zimní kabát odložený s přícho-dem jara, zkrátka na něco, čeho tu už není zapotřebí. V duchu jsem měla před očima neuvěřitelně zřetelný obraz skořápky, lastury – a ten člověk, kterého jsem měla ráda a na němž mi záleželo, už v ní nebyl.

Zjistili jsme, že i život po smrti je možné zkoumat. Tenhle objev pro mě byl mimořádně silnou a dojem-nou zkušeností. A já se teď pokusím shrnout, co jsme se dozvěděli za celá ta léta výzkumu zaměřeného na „prožitky blízké smrti“, jak tento jev alespoň proza-tím označujeme.

Naším ideálním cílem bylo shromáždit alespoň dvacet případů. Dneska jich máme dvacet tisíc. Ni-kdy jsme je nepublikovali – a  já jsem ráda, že jsme to nikdy neudělali. Když jsme ty případy začali vyhle-dávat, zjistila jsem, že sice existuje spousta lidí, kteří jsou ochotni svěřit se mi se svými prožitky, ale své vy-právění vždycky začínali větou: „Doktorko Rossová, já vám něco povím, ale jen když mi slíbíte, že o tom neřeknete živé duši.“ Někteří lidé byli v tomto ohledu téměř paranoidní, protože když se ze svého úžasného

113

prožitku probrali a pokusili se o tom, co pro ně bylo tak posvátné a intimní, někomu vyprávět, druzí jim většinou shovívavě poklepali na rameno a řekli: „To dělají ty léky. Je normální, že lidé v  takovou chvíli blouzní.“

Občas také dostávali nálepku psychiatrického paci-enta, což v nich samozřejmě vyvolalo velký vztek ane-bo depresi. Kdykoli něčemu nerozumíme, potřebuje-me si pro to hned najít nějakou škatulku. Hodně věcí dosud neznáme, ale to ještě neznamená, že neexistují.

Sbírali jsme takové případy nejenom ve Spojených státech, ale také v Austrálii a Kanadě; nejmladšímu z našich pacientů byly dva roky, nejstarším byl sedma-devadesátiletý muž. Součástí našeho výzkumu byli lidé různého kulturního a  náboženského zázemí včetně Eskymáků, původních obyvatel Havaje, australských Aboriginálců, hinduistů, buddhistů, protestantů, ka-tolíků, Židů a několika lidí bez vyznání, z nichž ně-kteří sami sebe označovali za agnostiky nebo ateisty. Považovali jsme za důležité shromáždit údaje od co nejrozmanitějšího spektra lidí, reprezentujících růz-ná náboženství a  různé kultury, protože jsme chtěli mít jistotu, že náš výchozí materiál nebude zkreslený, ale že bude zachycovat obecně lidské prožívání nezá-vislé na tom, jakým formativním vlivům byl kdo v ra-ném věku vystaven – ať už šlo o vlivy náboženské nebo jiné.

Významný je také fakt, že podobné prožitky měli lidé stejně tak po nehodě jako po vražedném úto-ku, sebevražedném pokusu nebo třeba po pomalém a vleklém umírání. Více než polovina případů v na-šem výzkumu se týkala náhlých událostí. V  těchto situacích neměli pacienti možnost nějak se na smrt

114

připravit nebo ji předjímat.Ti z  vás, kdo jsou připraveni a  ochotni slyšet

pravdu, nebudou muset při hledání svých vlastních případů chodit příliš daleko. Pokud děti vycítí vaši motivaci, podělí se s vámi o své poznání velmi lehce a bez zábran. Ale pokud jste vůči těmto věcem nasta-veni negativně, velmi rychle na to přijdou a nesvěří se vám vůbec s ničím. Vůbec nepřeháním, když vám říkám: dokážete-li se zbavit vlastní negativity, všech-no se před vámi otevře dokořán. Pacienti to vycítí a budou se vám svěřovat. A vy časem zjistíte, že vám předají veškeré poznání, jaké právě potřebujete a na něž jste připraveni – ale ne víc. Víte, někteří z vás už jsou jakoby na střední škole, a jiní zase chodí teprve do první třídy. Vždycky se vám dostane toho, co po-třebujete, ale ne vždy dostanete to, co chcete. To je univerzální zákon.

***

Občas říkávám, že to, co vidíte, když se na sebe dívá-te do zrcadla, nebo když se den co den strachujete, že jste příliš tlustí, že máte příliš plochou hruď nebo příliš široké boky nebo moc vrásek, že to nejste vy, jací jste doopravdy. Tohle všechno je naprosto nepod-statné. Jste krásní svou jedinečností. Na světě žijí mi-liardy lidí a  žádní dva nejsou úplně stejní, dokonce ani jednovaječná trojčata ne. A já jsem jedno takové trojče. (s mírným pousmáním)

Na památku dětí, které zahynuly v  Osvětimi a  Majdanku, používáme přirovnání ke kukle a  mo-týlu. Říkávám, že se podobáme kukle. Kukla je to, co vidíte v zrcadle. Je to jenom dočasný příbytek pro

115

vaše skutečné, pravé já. Když se kukla poškodí tak, že už ji nelze spravit, zemřete. Dojde k tomu, že kukla, tvořená fyzickou energií, uvolní – použijeme-li sym-bolického vyjádření – motýla, který se až do té doby skrýval v jejím nitru.

Subjektivně prožíváte svou smrt stejně, ať vaše kuk-la zanikne v důsledku vraždy, sebevraždy, náhlé smrti nebo pozvolného umírání. Příčina úmrtí nemá žádný vliv na to, jak okamžik své smrti vnímáte. Nesmrtel-ná část vaší bytosti se vymaní z  vaší tělesné schrán-ky, z fyzické skořápky. To, co potom necháte pohřbít nebo spálit, to už nejste vy, to už je jenom ta kukla. Je velmi důležité, abychom tomu rozuměli. Když pra-cuji s malými dětmi, názorně jim předvádím, jak se to odehrává. V ten okamžik naráz zkrásníte. Budete mnohem krásnější, než jak teď sami sobě připadáte ve vlastních očích. Budete dokonalí. Všemožné zásahy do integrity vašeho těla, jako třeba mastektomie nebo amputace, vás po smrti nedoprovázejí. Tělo, které bu-dete mít pak, už nebude tvořeno fyzickou energií, ale energií psychickou.

Společní jmenovatelé

A teď se s vámi podělím o tři společné jmenovatele, které z našeho výzkumu vyplynuly.

Až opustíme fyzické tělo, nebudeme pociťovat na-prosto žádnou paniku, strach nebo úzkost. V té chvíli budeme disponovat plným uvědoměním. Uvědomění stojí výš a je obsáhlejší než vědomí, protože zahrnuje také všechno to, co se děje v okolí místa, kde ze svého fyzického těla vystoupíte. Uvědomujete si, co se lidem,

116

kteří jsou blízko vašeho těla, honí hlavou, jakými vý-mluvami sami sebe obelhávají a podobné věci.

Vždycky budeme zažívat fyzickou neporušenost a  celistvost. Budeme si plně uvědomovat prostředí, v němž k oné nehodě nebo vůbec k úmrtí došlo, ať už to bude pokoj v nemocnici, naše vlastní ložnice po nějaké koronární příhodě, nebo třeba místo havárie nebo leteckého neštěstí. Budeme plně vnímat členy resuscitačního nebo záchranného týmu, kteří se bu-dou snažit vyprostit naše tělo z vraku auta. Budeme to sledovat z odstupu několika stop, v takovém poněkud netečném, nezaujatém stavu mysli – pokud zde ovšem vůbec mohu použít slova „mysl“, protože ve většině případů už touhle dobou nebude žádné spojení s mys-lí, s fungujícím mozkem, existovat. To všechno se ode-hrává ve chvíli, kdy přístroje neukazují žádné projevy mozkové aktivity a kdy lékaři často nezjistí už vůbec žádné známky života.

Naše druhé tělo, jehož existenci si nyní uvědomuje-me, už není fyzické, ale éterické. Za chvíli si řekneme něco o energiích, z nichž se jednotlivé existenční for-my utvářejí – tedy o energii fyzické, psychické a spiri-tuální, a také o tom, čím se mezi sebou liší.

Je pochopitelné, že mnozí z našich pacientů, které se nakonec podaří úspěšně resuscitovat, nejsou vždyc-ky zrovna vděční, když se jejich motýl musí znovu vtěsnat zpátky do kukly. S oživením tělesných funkcí totiž musíme znovu přijmout všechny bolesti a handi-capy, které naši existenci ve fyzickém těle doprovázejí.

V éterickém těle nezažíváme bolest ani žádná tě-lesná postižení. Mnozí z mých kolegů si kladli otázku, zda nejde prostě jen o projekci našich toužebných přá-ní, což si samozřejmě lze snadno představit – a bylo

117

by to také naprosto pochopitelné. Pokud byl někdo po mnoho let ochrnutý, němý, slepý nebo nějak jinak postižený, může se samozřejmě těšit na okamžik, kdy jeho trápení skončí. Je ale velmi snadné zjistit, zda jde o pouhou projekci vlastních přání, nebo ne.

Za prvé: v  polovině našich případů šlo o  náhlé, nečekané nehody nebo o  jiné situace, kdy prožitek blízký smrti přišel náhle a nečekaně a kdy lidé neby-li schopni předvídat, co se jim stane. Tak tomu bylo třeba v případě jednoho našeho pacienta, kterého sra-zil bezohledný řidič – pacient přišel o  nohu a  řidič z místa nehody ujel. A přece: když se náš pacient ocitl mimo své fyzické tělo, viděl svou amputovanou nohu ležet na dálnici, a současně si plně uvědomoval, že ve svém éterickém, úplně dokonalém a kompletním těle má nohy obě. V  takové situaci sotva můžeme před-pokládat, že pacient o ztrátě své nohy věděl předem, a do nastalé situace tudíž promítal své toužebné přání moci znovu chodit.

A za druhé: je ještě jeden, mnohem jednodušší způ-sob, jak projekci toužebného přání vyloučit: ptát se nevidomých lidí, kteří nevnímají ani rozdíl mezi svět-lem a tmou, jak prožitek blízký smrti vypadal v jejich případě. Kdyby se jednalo jen o projekci jejich přání, nebyli by nám tihle lidé schopni tak přesně a dopo-drobna popsat prostředí, v němž se nacházeli.

Vyptávala jsem se několika úplně slepých lidí, kteří nám byli o svém prožitku blízkém smrti ochotni vy-právět, a oni nejen dokázali uvést, kdo vešel do míst-nosti jako první a kdo se podílel na jejich resuscitaci, ale uměli nám naprosto přesně a do nejmenších de-tailů popsat, co měl kdo z přítomných na sobě. Pokud by se tu jednalo o  pouhou projekci vlastních přání,

118

nemohl by slepý člověk něco takového dokázat.Je třeba, abyste pochopili, že to, o čem teď mluvím,

není vzkříšení, jak je popsáno v křesťanské věrouce. Tělo, které dostáváme při prožitku blízkém smrti, je jenom přechodnou, dočasnou formou. Je tvořeno psychickou energií a pomáhá nám prožívat smrt jako příjemné setkání, ne jako děsivou událost, která budí strach a hrůzu.

***

Jakmile projdeme něčím, co symbolizuje přechod, proměnu – konkrétní podoba tohoto přechodu je kul-turně podmíněnou záležitostí a zpravidla ji vnímáme jako bránu, most nebo tunel – začneme si uvědomo-vat světlo. Je to světlo, které se vymyká jakémukoli popisu. Je bělejší než bílé, nepředstavitelně jasné a v okamžiku, kdy se k němu přiblížíme, nás zcela ob-klopí dokonalá láska, láska bez podmínek a omezení. A jakmile jednou něco takového zakusíme, už nikdy, opravdu vůbec nikdy nemůžeme mít ze smrti strach. Smrt není děsivá. Problémem je pouze to, jak naklá-dáme se svým životem, v co jej proměníme.

Lidé, kteří tohle světlo spatří, jsou na kratičký oka-mžik obdařeni veškerým poznáním. Pokud se však musejí zase vrátit – tedy pokud jde o prožitek blízký smrti – velkou část toho bohužel znovu zapomenou. Jednu věc si ale často pamatují – a je to něco, co by-chom měli mít neustále na paměti i  my – totiž, že zodpovědnost za svůj život máme zcela ve vlastních rukou. Za svůj život nemůžeme nikoho kritizovat a vinit a odsuzovat a nenávidět. Jen a pouze my sami jsme odpovědni za to, jak bude vypadat konečný účet

119

našeho života ve fyzickém těle. Tohle poznání může pořádně zahýbat s pořadím našich priorit.

V přítomnosti onoho neuvěřitelného světla, které lidé nazývají Kristem nebo Bohem nebo Láskou nebo Světlem, v  závislosti na tom, z  jakého prostředí po-cházejí, se budeme zodpovídat ze všeho, co jsme v ži-votě udělali. V  tu chvíli pochopíme, jak často jsme se nerozhodli pro tu nejlepší a nejušlechtilejší z da-ných možností, a byli jsme pak nuceni nést důsledky svých rozhodnutí a trpět kvůli nim.

Tam už budeme vědět, že tou absolutně jedinou věcí, na níž doopravdy záleží, je láska. Všechno ostat-ní, naše úspěchy, naše tituly, peníze, které jsme vydě-lali nebo to, kolik norkových kožichů jsme nahroma-dili ve svém šatníku, je naprosto nepodstatné, nemá to vůbec žádný význam. A bude nám také dáno pochopit, že to, co děláme, není samo o sobě důležité – důležité je, jak to děláme. Jediné, na čem záleží, je, abychom to, co děláme, dělali s láskou.