rozh

ovor

s j

aros

lave

m j

irm

anem

, šk

oly

v př

írodě

– 1

2, n

ízké

tat

ry,

fran

cie,

běst

vina

, ch

orva

tsko

, ná

zory

na

park

ety

ve t

řídác

h a

hynu

tí „

duch

u po

rgu“

poezie, historie porgu, podzimní nabídka výstav v praze, english page,

stalo se…, porgáni po přechodu – m

ikiš, poslední strana aleše rolečka…

29

tirář/obsah

2

PORGAZEEN 29časopis Prvního obnoveného

reálného gymnázia

ŠéfredaktorJakub Seidl

RedakceMikuláš BryanCyril Hirsch

(C. H. je redaktorem na základě předběžnéhonařízení Obvodního soudu v Praze 8 a na konci

roku bude stejně nakopán do zadku)

Ondřej HojdaJakub Jedlička

Jakub KrčMartin Pehal

Grafická úprava a sazbaŠtěpán Klimeš

Jazyková úprava a korekceTereza Botlíková

IlustraceVeronika Barešová

Martin VlachŠtěpán Klimeš

Technická asistence?Tu nepotřebujem!

TiskJK Kopírování

www.kopirovani.cz

Adresa a ý-mejl redakcePORG, Lindnerova 3,

Praha 8, 180 00porgazeen@seznam.cz

Internetový magazínhttp://www.porg.cz/porgazeen

Martin Vlach

Cena 15 Kč

Vaše příspěvky velmi uvítáme a) komukoliv z redakceb) viz adresa a ý-mejl

PORGAZEEN 29vychází za opětovné podpory nadace

OPEN SOCIETY FUND,od níž redakce dostala grant

na výrobu časopisu.Děkujeme

Obsah:Důvodník 3Fiktivní úvodník 3Stalo se… 3Zážitky nemusí být pozitivní, ale silné 5ŠvP Francie 6Moje cesta na školu v přírodě 7Jestli tohle je profesorka, tak já jsem školník 8S primány na Běstvině aneb Vorvávačka 8Běstvina 9Něco o ŠvP v Běstvině 10Hrvatski po čésky 10PORG má své CD 11Rozloučení se Salmovskou 11Ještě ty novoty 12Parketky 12Zahyne duch PORGu? 13Parkety, novoty a duch PORGu 14Jsme mladí a krásní 14Poetická stránka 15PORG skrze roky 16English page 17Jaroslav Jirman 18Pohádka o jazykových příručkách 20Mýtus o Stvoření PORGu 20Sranda? 20Podzimní nabídka výstav v Praze 21Test 22Cesty za folklorem 22Druhý domov 24Filmový ráj…?! 25Porgáni po přechodu 26Nadživot 27Sladká předchuť vánoc 28

důvodník/fiktivní úvodník/stalo se…

29 3

Vážení čtenáři,držíte v rukou 29. číslo školního časopisu PORGazeen. Dou-

fám, že jste na jeho existenci za dobu, která uplynula od mi-nulého čísla, nezapomněli. Ta prodleva měla několik důvodů,z nichž asi nejvážnějším byla malá tvořivost nás všech.

Je logické, že pokud se snažíme udržet kvalitu časopisu naminimálně stejně vysoké úrovni jako doposud (snad se nám todaří), je v době všeobecné tvůrčí impotence nutné snížit ka-denci vydávání jednotlivých čísel. (Tady by se dala ta metafo-ra s impotencí „vtipně“ rozvést, třeba: „Snad si všichni do bu-doucna seženeme více viagry,“ apod., ale na to nejsem dneskadost vtipnej.)

První, čeho jste si zřejmě na tomto čísle všimli, byla cena. Jejízvýšení opravdu nebylo plodem mé sociální necitlivosti, aleprosté ekonomické nutnosti. Příští rok již neobdržíme dotaciod OSF, což by při současných nákladech na výrobu PORGazee-nu a bývalých prodejních cenách znamenalo smířit se s tím, žepříští školní rok vyjde ještě tak jedno číslo a šlus. To nehodlámdopustit – zvýšení ceny je jen jedním z řady kroků, které sesnažíme podnikat – dále se pokoušíme srazit výrobní nákladya neprožírat (všimli jste si absence uvozovek?) finanční rezer-vy, jak se prý občas dělo v minulosti.

Ještě než vám popřeji příjemný čtenářský zážitek, musím váspoprosit: fakt zkuste psát víc.

Přeji vám příjemný čtenářský zážitek. (Snad vám k němu do-pomůže tento PORGazeen. Kdyby ne, obraťte se na knihovníka,jistě vám doporučí nějakou pěknou knihu.)

Jakub Seidl

DŮVODNÍK

(Jak

ub S

eidl

nen

í aut

orem

– p

ozn.

gra

f.)

Přes prázdniny se naše škola oblékla donového, avšak v jádru zůstala stejná, za-tímco v pavilonu je tomu obráceně. Zven-ku se tváří jakoby nic, ale uvnitř zpychl.(Však také zlí jazykové patřící staršímstudentům tvrdí, že dříve to tam bylolepší.)

Možná i proto byl jubilejní piknik oprav-du slavnostní. Malá noční hudba předne-sla hymnu velmi originálně, ředitel opětpronesl netradiční projev, šachový mistr

zdeptal většinu účastníků simultánky hra-né naslepo (Má prohra byla opravdu trist-ní – z přemíry snahy mu co nejdéle vzdo-rovat jsem se intelektuálně vysílil anabídl mu asi v patnáctém tahu dámu.Hned jsem se sice chytil za hlavu, alebylo to marné. Opravdu si všechny figurkypamatoval.).

Stoly se prohýbaly pod lahůdkami ješ-tě více než v minulých letech. Tohlevšechno bylo pro mne už po několikátéa tedy normální.

Zvláštní bylo, že jsem poprvé v životěvítal nové malé studentíky a stal se jejichtřídním. Moji milí primáni byli nerozezna-telní, zvláště když jsme si je s JakubemKrčem oblékli do porgáčských triček.Jevili se nesměle, zakřiknutě, a proto po-kusů o tradiční společnou fotku bylomožná více než v jiných letech. To druhýden už bylo ostychu méně, hoši – malincíčiperové – se začali hemžit a já zaslechljejich vysoké pronikavé hlasy a uvědomilsi, že na tento kmitočet je lidské ucho

Stalo se…Andrej Plecháček

29

stalo se…

4

Začala škola, 4. 9. jsme se všichni sešlina pikniku, který byl letos zpestřen foto-grafickou soutěží. V porotě byli i režiséřiJuraj Jakubisko a Helena Třeštíková(a PORG se má zase čím vychloubat).Soutěž nevyhrál Cyril, ale KZB, a tak byC. H. neměl zapomenout na sázku, kterouprohrál. Ovšem na ŠvP na to pochopitel-ně neměl čas…

U protinožců začala a už i skončilaolympiáda, vyhráli jsme pár medailí, ale

kromě Hilgertové a boxera s křivým no-sem jsem to moc nesledovala.

Po třech letech byla naše škola opětu moře v Chorvatsku, v prašném Marešověkempu. Cestou tam se nám poblil jedensekundán (a to chtěl nejdřív sedět vzadu,kde to houpe!!!), ale já jsem slyšela, žese zvracelo i v jiných autobusech. Jinakjsme cestu zvládli a navzdory Ančinýmchmurným předpovědím užívali krásnéhopočasí.

Stalo se nevídané, oktáva nemá žádnýprůser; letos to odnesla kvinta.

Zpátky do Prahy odjel náš autobus jakoprvní, takže jsme mohli nejdřív vyslechnouzprávy o zasedání MMF. Prý to bylo snad po-prvé, co byl celý národ na straně policajtů…

Pořád nám někdo připomíná maturitu –už dost, prosím nebojte se, maturitní plesse už chystá a podle anket, které kolujínaší třídou, to vypadá zajímavě. Máte sena co těšit.

Kateřina Kolínská

+++ Je tu nová fasáda. Nevím, jestli hezkánebo ošklivá, každopádně je už dost oko-paná +++ Na Běstvinu se jelo, dojelo, pro-žila se a… Primáni jsou fakt dost hustý.Někteří až moc, ale nám to nevadí a stej-ně je všechny milujeme +++ Pár studentůvylítlo, pár přilítlo a někteří co vylítli zasepřilítli, ale bohužel časem asi zase vylít-nou +++ V každé třídě je počítač a paří sea paří… a komu to nestačí, ať se jde po-dívat do septimy na úpadek z největších.Najde zde marnit čas i to do začátku škol-ního roku nejzarytější „anticomputerov-

ské“ jádro školy – Pehala a Hojdu. Ty po-čítače byly opravdu dobrý nápad +++PORGazeen sice není žádný bulvár, aletrocha té investigativní žurnalistiky nenínikdy na škodu. Tak tedy: Honza B. mělmenší úlet s Terezou L., Dominik H. mělstřední úlet s Hankou T., Petr K. měl po-kročilý úlet s Jindrou T. a Petrou V., MaxB. měl takový obyčejný úlet s Petrou V.a snad nejpřekvapivější úlet byl tenJakuba Sl. s Petrem K. a Dominikem H.V našem ústavu jsou holt vzájemné vzta-hy studentů opravdu na vyšší úrovni než

jinde +++ Chorvatsko proběhlo, myslím,naprosto výtečně a ty drobné alkoholovéexcesy ať přijmou kantoři i studenti s po-chopením. Protože jak známo, milí přáte-lé, jen ten, kdo je bez viny, ať hodí kame-nem, že ?! +++ Ale stejně se s námi něcoděje. Viděl jsem tuhle naproti sobě v met-ru sedět čerstvě zamilovaný pár a té sleč-ně koukalo štěstí z očí. A pak jsem vedlení viděl odrazem skla ostatní, včetněsebe, a v našich očích nebylo zhola nic.Snad je to jenom tím začátkem školy.Každopádně radši jezděte tramvají +++

Cýřa Hiršů

nejcitlivější (viz každá učebnice fyzikálníakustiky). Děvčata – už za rok za dvaslečny – projevila během třídnické troj-hodinovky tolik temperamentu, že by tojiným stačilo na celé měsíce života.Všichni se vyznačovali vlastností, která jespolečná všem našim nováčkům – na vět-šinu věcí se ptali hned vzápětí, co jstejim ji podrobně vysvětlili.

Běstvina – primáni získávali tvář, velicetěžce se shromažďovali na jedno místo,nechtěli večer zhasínat, ráno byli k ne-probuzení, v chatkách nechávali nepořá-dek, hrnky a talíře zůstávaly neuklizenéna stolech, lavicích i v trávě (Zajímalo bymě, jak je možné, že PORG kumuluje ta-kové množství jedinců, které použité věcihned po použití přestanou zajímat.).

Se septimou byla sranda i dobrá spolu-práce, dopoledne ve volném tempu projek-tově učili, ale také nakupovali, v kuchynivařili, pekli, smažili, odpoledne si celkemochotně hráli, sportovali, a dokonce i kuřá-ci byli ochotní popoběhnout, bylo-li to po-třeba. Večer, když už malí spali, se v jídelněodehrávaly šílené a strhující války s papíro-vými koulemi. Bitvy plné intrik, záludnostía rafinovaných zrad. Největšími zrádci bylipodle mého mínění Martin Pehal, Eva Šťast-ná, Jakub Seidl, Jan Balcar a všichni ostat-ní septimáni, třídního nevyjímaje.

Poslední večer byl vymyšlen ZávodDavida Copperfielda. Na počest oktavánů,kteří nás přijeli navštívit. Bohužel je to

tak vysílilo, že se ho nezúčastnili. Vy-hnout se mu však nemohou – nebyli bypřipuštěni k maturitě.*

Po škole v přírodě se primáni stali zku-šenými mazáky, kteří mají standardní por-gácké parametry, a jejich hlasy na frek-venci jeden kilohertz se rozjely na plnývýkon.

Čtrnáctidenní vsuvka normální školy.Nic zajímavého. Protože všichni už čekalina…

ChorvatskoPobyt v Dalmácii byl ve znamení pohody,prodloužených prázdnin, dobrých projek-tů, koupání, posedávání v kavárnách, po-jídání smažených rybiček, ucpaných zá-chodů, alkoholické aféry kvintánů,urputných volejbalových soubojů, přetla-čování v páce, večerních sedánků namolu, glagolení rezkych velboždycha mnohého jiného, co mně jako šéfovi ur-čitě zůstalo utajeno. Co mi však neušlo,bylo to, že se prima stala permanentnímzdrojem hluku a klukovský slovník žum-pou jazyka českého. Moji kolegové to ne-mohli neslyšet, obraceli se ke mně sezřejmou zvědavostí, co jako budu dělat.Škodolibě mi sdělovali, jaké že mají pri-máni líbezné hlásky a jak jsou všude ne-přeslechnutelní a jestli už jsem někdy sly-šel z úst takhle malého dítěte takhlestrašné slovo. Také, že žádali andělskéhoprimouška XY, aby neříkal za každým dru-

hým slovem… Dotyčný slíbil, že vyhoví.Nicméně potřeba ulevit si v životě plnémobtíží byla, kurva, silnější.

Už jsme zase ve škole.Primánci jsou milí, šikovní, živí, aktivní,chytří a ještě pořád strašně hluční. Jakdlouho jim, ksakru, těch tisíc hertzů naplný pecky vydrží? Bude například kolegaFantys dříve hluchý, nebo kluci začnoudříve mutovat a z holek budou slečny?

Sekunda čeká miminko, tercie má úžas-ný picí stroj (Matěj Čuchna už ví, že se veškole nejezdí na koloběžce.), kvarta jetvrdohlavá – nechce se naučit větrat,chce házet aktuálně nepotřebné věci nazem, stále by ráda krátila ve zlomku způ-sobem závislým pouze na momentálnímrozpoložení dotyčného jedince.

Kvinta snad už žije normálním spořáda-ným životem, sexta má vyhlášený výjimeč-ný stav ve fyzice, septima uspořádá závod– už se na něj těším, bude to bomba!

Oktáva už ví, že tentokrát se maturitatýká jich, ale myslí si, že je tato neblaháudálost daleko. Opak je pravdou. Loučeníje přede dveřmi. Snažte se toho tady, dra-zí oktaváni, co nejvíce stihnout.

* Tímto vyhlašuji datum závodu na17. 12. 2000. Určitě nastoupí MichalSvoboda, Jan Kalivoda, Max Brabec.Propagace a organizace závodu: septima.Vítěze zvu k Mikulášovi do jeho báječné-ho podniku U čtyř koal.

školy v přírodě

29 5

12Pan profesor Kubíček (dále jen Kubíček)nám vysvětlil, že silné zážitky jsou buďHlad, nebo Zima, a podle toho se hodno-tí úspěšnost školy v přírodě. Odrovnalanás Zima.

VĚCIPůvodně jsem myslela, že číslo 12 zname-ná věci, ale ne jídlo a oblečení. Jak naiv-ní! Počítá se všechno mimo stanovenýchnevěcí (pití, lékárnička, hajzlpapír, brýle),ale co se vejde do peněženky je jedna věcdohromady, pokud ji za pochodu nevyndá-te. Taky můžete s někým něco sdílet, tře-ba batoh. Ještě jedno pravidlo – má-li ně-kdo podezření, že máte víc věcí, než smíte,může vás prohledat a když se neplete,něco si pro sebe sebrat (jako nevěc). Ši-mon sebral Aničce svetr, dva dny ji nechalmrznout jen v tričku (na noc jí svetr vrá-til) a ta ho stokrát proklela. Inu, v nouzipoznáš přítele. Jo, a ještě si vzal chleba.Šumavou chodilo 13 lidí a 174 věcí.

DEN PRVNÍPrvní den jsme šlapali ze Sušice do Antýglu(35 km) a nadešli jsme si, protože mi nikdonevěřil, že jdeme blbě, což Kubíček přiznalaž u cíle. Eva se učí nazpaměť Máchův Máj,vsadila se o vídeňskou kávu (s kým asi).Ulehli jsme na trávu a neusnuli, protoženám promokly celty a umrzly nohy. Stanmájí jen Magda Fialová s MikulášemBryanem. Taky mají kytaru, zkrátka snobár-na. Zjistila jsem, že Jakub Seidl s EvouŠťastnou milují lidovky typu Stůj břízo ze-lená a dokážou je vyřvávat i cestou do kop-ce. Zpočátku jsem zpívala občas s nimi,potom už ne, a během několika dnů jsmes Aničkou po Jakubovi házely šutry.

DEN DRUHÝRáno si zalepujeme sedřená chodidlaa jdeme nahoru a dolů, načež Terka jededomů busem, protože si pohmoždila kot-ník a zkrátka nemůže chodit. Všichni jízávidíme. Celý den rozebíráme jednotlivépasáže z Rychlých Šípů. Kubíček ses Jakubem sází, jestli byla vlajka pro„Zradu“ žlutá nebo černá. Prohraje. Našlijsme prázdnou zavřenou boudu, která mázastřešenou verandu, a zalézáme do spa-cáků hned po příchodu, protože nás oku-pují komáři. Postupně je střídají kousavémušky. V noci hladina stoupá, budí násdéšť, takže si až do rána zahřívám nohy.

DEN TŘETÍVstaneme do mračna krvežíznivého hmy-zu a po upozornění správy parku, že by-chom měli platit každej tisícovku pokutyza to, že spíme v národním parku, odchá-zíme do deště. Obědváme ve vietnamskérestauraci, která se tváří jako čínská, a podvou hodinách ji opouštíme a hledámemísto na přespání. Kubíček se ŠimonemVránou a Zajícem se nechali seřvat odtlustýho dědka, protože nakoukli přesjeho plot. Sedíme o kus dál na silnici,smějeme se a pozorujeme, jak Kubíčekobhajuje své názory bez stopy rozčilenív hlase, kdežto dědek na něj řve sprostýslova naprosto beze smyslu, aby ukázal,že tady je pánem ON. Dědek argumentynezvládá, vyklízí pole a za ruku táhnevnoučka (nu, já si ten závěr pamatuji tro-chu jinak, ale proč ničit panu profesoroviKubíčkovi jeho gloriolu – pozn. red.).

Spíme ve stodole (luxus!) jednoho sta-rého pána, hřejeme si na kamnech spacá-ky(!), pijeme čaj a dlouho do noci s nímdiskutujeme. Zkouší na nás představucesty do pekla. Povídá nám nejdřív o tomdomě, pak o svý bejvalce, o sedmi astrál-ních tělech, o pekle, nebi, homeopatiia končíme hádkou kvůli homosexuálům.Pokud by měl někdo zájem se s pánem se-známit, Magda má kontakt.

DEN ČTVRTÝObjevuje se efekt kvalitních bot; čím laci-nější sandále, tím méně puchýřů. Nekupuj-te dobrý boty! Jdeme do Vimperka na vlak,vystupujeme ve Volarech a šťastlivci, játaky, jdou do bazénu! To je nádhera!Chvála teplé vodě! Pokračujeme do HorníPlané, kde nám laskavá paní otevírá školua s bázlivým pohledem nás prosí, abychomji nezdevastovali. Jsme nesmírně vděční,protože v noci zase prší a venku je okoloosmi. Ještě dlouho hrajeme wurmya Kubíček nám na dobrou noc vypráví po-hádku o metru, co se převlíklo za autobus.

DEN PÁTÝDojdeme do Vyššího Brodu a somrujeme pokempu. Soutěží somrovací tým PetraVicherková s Aničkou Kletenskou proti Ši-monovi s Martinem. Holky to vyhrajou, pro-tože tvrdí, že hrají táborovou hru o hledánídobrých lidí. Zbytek dne děláme to nejlepší,co se dá – totiž nic. Píšeme pohledMatějovi Kotalíkovi. Noci jsou chladné.

DEN ŠESTÝRáno balíme věci do sudů a půjčujeme silodě. Je nás jedenáct a tak se jeden stří-dá na porcelánu. Je Teplo! Svítí Sluníčko!Haleluja! Většinou jenom soulodímea hrajeme slovní hry. Dnes je první den,kdy nemusíme chodit, tak si hned po pří-jezdu do kempu rozbalujeme spacákya válíme se na trávě, hrajeme wurmya Kubíček nás učí karetní hru, kde každývsadí 3 koruny a jeden sebere bank, cožse rovná topince se sýrem vedle v bufetu.Za tmy hrajeme mafii.

DEN SEDMÝPlavíme se po řece do Krumlova. Nejdůleži-tější poučka zní: Proud je moudrý. Protose nejlépe popluje, když se všech pět lodíchytne a nepustí. Nádherně se takhle pře-tahují mělčiny. Opalujeme se. V plánumáme přespat v kempu v Krumlově, nazítřísi procourat město a večer vlakem doPrahy. Nikdo u sebe nemá na útratu víc nežpadesát korun. Co tu budeme celý zítřekdělat? Je tu vlna hlasů, které by raději od-jely ještě dnes. Ta opojná představa měk-kých peřin a plné ledničky! Zásadně protinení nikdo. Takže to balíme. Večerním vla-kem se vracíme do Prahy, cestou obehraje-me Kubíčka v Mariáši, jsme zmožení a pří-šerně špinaví a já dostávám šílený nápad,že bych si to někdy ráda zopakovala.

P. S.O prázdninách jsem zkoušela přemluvitkamarády, abychom podnikli nějaký „vý-let“. Něco na způsob dvanáctky, ani nez poloviny tak drsný. Zírali na mě, jakobych spadla z jahody. „Cože? Chodit?A proč?“ Asi se dám ke skautům

-Julie Holubová

DODATEK:Nyní v listopadu je možné konečně při-znat barvu. Byla tu ještě kromě kategoriedrsoň (12 věcí), kategorie normoň(21 věcí). Tereza Chábová s Aničkou bylynormoňky, ale Tereza podváděla, věcíměla 52, totiž ty přespočet nastrkané vespacáku. Anička měla asi 26 věcí a Petratak pět navíc. Přišli na to jen Aničce, cel-kem jsme se podezíravě kontrolovali asišestkrát. Myslíte, že 12 věcí na týdenv lese je Drsňárna, nebo Prasárna?

Zážitky nemusí být pozitivní, ale silné(deník z letní školy v přírodě)

Školy v přírodě

29

školy v přírodě

6

Jdu si takhle jednou po schodech –a koho nepotkám. Ano, je to sám VelkýŠéfredaktor Jakub Seidl. Na jeho pozdrav:„Nazdar, napiš něco do PORGazeenu!“jsem neuváženě odpověděl ano. A proto-že sliby se mají plnit, i když o tom zrovnanezpívá Janek Ledecký, začal jsem pře-mýšlet, o čem můj příspěvek bude.

Nebudu vás napínat: ostatně velkýnadpis nahoře prozradil vše. Budeme sipovídat o jedné z letních sportovních(i když tento přívlastek se zrovna moc ne-hodí) škol v přírodě.

Původně byl plán Francie (jak bududále zkráceně nazývat tuto akci) poně-kud odlišný, ostatně počítalo se s většímzájmem ze strany studentů. Bydlet semělo přímo pod Verdonem, snad se pů-vodně plánoval i výhradně porgáčský au-tobus, z toho všeho ale postupem časusešlo.

Spektrum účastníků Francie nebylo nej-širší: hodně primánů/sekundánů, Janekjako hrdý zástupce sekundy/tercie (ostat-ně Janek svou šířkou vydá za tři primá-ny/sekundány – dále pro jednoduchostprimány), já a Viktor jako ještě hrdějšízástupci tercie/kvarty, několik kvartá-nek/kvintánek a Eliška. Nikdo staršía zodpovědnější tam nebyl, takže všech-no zůstalo na profesorském sboru, kterýreprezentovaly paní profesorky Vlčkováa Výšková. Bydlelo se v kempu u mořea nutno říci, že to nebyl typický český„komorní“ kemp, nýbrž notně rozlehlýareál, ve kterém se jeden mohl snadnoztratit. Bydlelo se v karavanech, našešestnáctičlenná výprava zabrala hned tři.Vzhledem k celkovému počtu to ale bylozrnko zlata v moři bahna. Proto se nikdonemohl divit, že se v kempu francouz-ským nadšencům vyplatilo provozováníněkolika obchodů a stánků, nejčastějijsme ale navštěvovali ten, kde prodavačpravidelně vyvěšoval na tabuli výsledkyz EURA 2000 (Po vypadnutí našich „kopá-listů“ nás to, pravda, kapku těšit přesta-lo…).

Co se samotných karavanů týče, čekalijsme daleko horší kvalitu. S prostorem tobylo slabé, ale do karavanu se podařilovtěsnat koupelnu se sprchou a záchodem,dvě miniložničky pro dva (opravdu mini-mální prostor), kuchyňku se sporákema dřezem a největší místnost, místnostspolečenskou, kde prostor zabíraly gauče(na těch spali další dva lidé), stůl (kde„spaly“ Magiky) a skříň (kde spalo pri-mánské oblečení).

V tomto prostoru jsme žili celý tenslavný týden. Druhým místem, kde násmohli francouzští špióni zhlédnout přímo

v akci, byla pláž. Tam jsme „žili“ v časo-vém rozmezí 9.00–11.30 dopolednea 14.00–17.00 odpoledne. Pláž byla vcel-ku volná, což bylo způsobeno teprve serozjíždějící turistickou sezónou, prázdni-ny měly začít až za pár dní, tudíž lidíbyla polovina oproti normálnímu provo-zu kempu.

Abyste měli představu, popíšu vám nášprůměrný francouzský den:

8.00– vstává služba, žebrá o penízeu profesorek, odchází nakoupit ba-gety na snídani

8.30– služba usíná znavena stereotypnímřezáním baget, nájezd primánů nazásoby másla a džemu ve stylu „cosi kdo stihne urvat, to má“

9.00– na pláži kvartánky chytají bronz,primáni chytají ryby, my chytámeJanka (a stahujeme ho pod vodu),Janek chytá vzduch (do zásoby)

11.30– odchod z pláže, služba se probouzíse spálenými zády

13.00– většina lidí si vaří instantní polév-ky, fazole, kukuřici, luncheon meatnebo cokoli poživatelného k obědu

14.00– zase na pláži, úspěch slaví knihyRoberta Asprina

17.00– už ani plavat v moři nás nebaví,odchod do karavanů, trpné čekánína večeři

18.00– teplá večeře, primáni marnotratněplní odpadkové koše zbytky jídla,

terciáni vyjídají poslední drobtyz hrnců, Janek nejen z hrnců

22.00– přichází profesorky, aby zhaslysvětlo, vypnuly hlasitou hudbu,poslaly nás do postelí a ujistilynás, že nás přijdou zkontrolovat.Po pěti minutách už je vše při sta-rém

23.00– Janek kazí zábavu, když odcházíspát, je nutno ztišit hudbu a zhas-nout světlo

24.00– spát odchází méně odolní terciáni,do karavanu se vloudily primánky(oh la la – pozn. red.)

2.00– primáni (A co ty primánky? – pozn.graf.) odcházejí spát, konečněvládne noční klid

Ovšem stereotypní průběh celého týdneby nás jistě unudil, a tak jsme si pobytzpestřovali nejrůznějšími akcemi.

Důležitým podnikem byl celodenní výletke kaňonu Verdon, druhému největšímuna světě. Někdo tvrdí, že je i nejkrásněj-ší (určitě všichni Francouzi, protože jsoustrašně nafoukaní), což ovšem Janek (mázkušenosti díky návštěvě Grand Canyonuv USA) popřel. Každopádně to byla úžas-ná podívaná. Krom toho jsme se vykou-pali v jezeře pod Verdonem, což bylaoproti slanému moři moc a moc příjemnázměna, navštívili jsme vesnici, která bylazajímavá bagetami „une michette“ (pod-le pekaře Michela), které byly pečeny na

ŠvP Francie

Víte, co je největší krize časopisu? Kdyžgrafik píše články, aby měl čím zaplnitmísto na stránkách.

To byl jenom vtip na začátek tak špat-ně na tom PORGazeen ještě není, alek věci. Na letní sportovní školu v přírodějsem se přihlásil na přechod Nízkých Taters sl. p. Fořtíkovou. Před odjezdem jsemmusel absolvovat několik informačníchschůzek plných trapného humoru na mojiosobu ze strany slečny profesorky. Napří-klad: „Štěpáne, hlavně si nezapomeňtespacák.“ (Když jsme byli na jaře na biolo-gickém víkendu, nepřikládal jsem balenívysokou důležitost, a tak jsem na tako-vou malou věc prostě zapomněl.) Na prv-ní schůzce mi byl do ruky vložen papírs odjezdem vlaku, seznamem věcí, co sijistě nesmíme zapomenout a rozpisemtrasy. Nabyl jsem dojmu, že když se buduřídit papírem a nezapomenu si spacák,tak bude vše v pořádku. Od té doby jsemna školu v přírodě nemyslel a výklady ne-poslouchal.

V den odjezdu jsem si odpoledne sba-lil, podle pokynů zkontroloval, jestliopravdu mám spacák a vydal se na nádra-ží. Na sraz napsaný na mém papíře jsemdokonce přišel včas. V radosti mě ale pře-rušilo zjištění, že jsem na místě srazusám. Rozhlédl jsem se kolem a jen tak zezvědavosti se podíval na tabuli odjezdů,kde je tam napsaný vlak, kterým mámejet na Slovensko. To už moje nervozitastoupla. Vlak napsaný na mém papíru natabuli nebyl, ale právě měl odjet vlakstejným směrem. Šel jsem se podívat nanástupiště. A viděl odjíždějící vlak. Ažv tuto chvíli jsem si teprve vzpomněl, žesl. p. se také zmiňovala o možné změnějízdního řádu a později nám říkala, žek ní opravdu došlo a že sraz je o 15 mi-nut dříve.

Zapřemýšlel jsem nad tím, co budu dě-lat. Zůstat týden v Praze se mi nechtěloa tak jsem se rozhodl, že prostě ostatnínějak dohoním. Zavolal jsem si tatínka(Maminka by mi jen vynadala a řešení by

mi stejně najít nepomohla.). Než přijeltatínek, zjistil jsem si na informacích, žemi vlak opravdu ujel, že jede stále při-bližně 100 km/h směrem na Slovenskoa že tedy nejde dohnat, ale také jsemzjistil že za hodinu jede další. Tatínek pochvíli dorazil na nádraží a společně jsmedošli k závěru, že nejlepším řešenímbude, když dojedu na Slovensko, pokusímse najít kde se nachází ostatní a buď sek nim přidám nebo přijedu zase zpátky.Po kunzultaci s maminkou, která vše za-kázala a vynadala mi, jsme rozhodli, žepojedu.

Do odjezdu zbývala asi půlhodina.A tak jsme se pokoušeli kontaktovatsl. p., popř. kohokoliv z naší výpravy. Zji-stit číslo na některý z mobilů se nám ne-podařilo. Vyzkoušeli jsme tedy dobroti-vost železnice a pokusili se zanechatvzkaz na nádraží v Ružomberoku (cílovástanice vlaku). Bohužel problém nastal vespojovatelce ŽSR kdesi na Slovensku. Tase po druhém neúspěšném přepojení vel-

Moje cesta na školu v přírodě

školy v přírodě

29 7

dřevěném uhlí (a byly moc dobré).Jednou z prvních zastávek byl také ame-rický hřbitov, což je oficiálně území USA,takže s klidem můžeme tvrdit, že jsmenavštívili „Státy“. Bohužel jen velmi máločasu vyzbylo na jedny velmi krásné jes-kyně, na místo si už ale opravdu nevzpo-menu, proč tak málo času, to ale vím ji-stě: zbytečně jsme drahocenné minutyztráceli na hloupostech typu plechováhvězda zavěšená mezi dvěma skalami.Kvůli tomu jsme v jedné vesnici stáli půlhodiny!

Perfektní atmosféru výletu dále kazilapříšerná baba průvodkyně, která ne a nezmlknout, ačkoli ji celá porgáčská zadníčást autobusu svorně proklínala. Dalijsme si tu práci a měřili přestávky v řeči– když nepočítáme zastávky, zmlkla popr-vé na déle než 18 vteřin až po osmi hodi-nách. Zkrátka noční můra.

Absolvovali jsme ještě jeden výlets cestovkou, tentokrát do blízkého přísta-vu, kde se točily filmy z četnické stanice(Četník ve výslužbě…). Tento výlet patřilk veselejším zážitkům: když jsme dorazilina místo, přesunovali jsme se hlemýždímtempem na neustále slibované tiché ná-městíčko, kde si povíme víc. Konečnějsme k němu dorazili, ovšem „tiché“ ná-městíčko bylo místem, nad kterým přelé-távaly helikoptéry, kde funěl z pumpyvodu chlemtající pes a průměrný početprojíždějících aut se počítal na minuty(Tohle jsem nepochopil. Ale zní to dobře,tak jsem to nechal – pozn. red). Snad

proto si z historie a současnosti přístavunepamatuji lautr nic.

Následující asi hodinový rozchod jsmestrávili otravováním černošského malířena nábřeží, kterého Ork s Jakubem nauči-li zdravit kolemjdoucí pozdravem: „Čau,socko!“, pozorováním Francouzů při pe-tangu a mapováním cen zmrzliny.

Zpestřující akcí byl výlet na trhy doPort Grimaud. Toho jsme se (a když říkámmy, myslím tím terciány a Janka) neú-častnili a věru, že jsme měli, protožebych se vyhnul kruté ráně osudu, která miod středy znemožnila koupání: horkévodě na polévku, která po ladném letuvzduchem skončila na mé hrudi. Od tédoby jsem si chodil na pláž jen počístv hutné zásobě knih, které jsem s seboutáhnul, pojíst něco zmrzliny a zahrát sibadminton s Vitusem. Každé dopolednemě pak čekala nutná návštěva u kulhajícíšikmooké francouzské doktorky, která měnejprve zafačovala dokonale od pupku ažna bradu, později slevila na polovinuhrudníku.

I tak by byl pobyt stereotypní, nebýtdalších zajímavých akcí v rámci polední-ho klidu nebo večerního volna. V průbě-hu odpoledního klidu převažovalo váleníse v karavanech, čtení, hraní Magikůa Wastelandů a poslouchání hudby. Plusdo středy vaření polívek a jiných posilo-vadel (po mém opaření bylo vaření zaká-záno). Když se mi podařilo někoho probu-dit z letargie a nečinnosti, hrál se

badminton (i pí prof. Bosáková se necha-la strhnout davem – jiný sport se neprak-tikoval).

Primáni překvapili, když se jim několi-krát podařilo ráno úspěšně vstát a rybařit– snad dokonce i něco chytili. Vzhledemk tomu, že jsem nikdy nevstal dřív než nasnídani, vám o tomto neporeferuji.

Konečně večery byly věnovány nejprvepokecu a poslechu, později basketbalu –to po seznámení s Kryštofem alias Kikim,který ve Francii žije s rodinou. Ten sev kempu vyznal a navíc vlastnil basketba-lový míč, takže nebylo důvodu si čas odčasu nezaskočit zaházet. Největší legracepřišla ve chvíli, kdy jsme se shromáždilive složení Kiki, já, Vitus, tři Poláci, jedenultravysoký Chorvat, růžový úchylák, ItalAlberto a Ork, který vzápětí zbaběle zdrh-nul. O hodně přišel, bylo to dosti zábavnéutkání (hlavně proto, že nikdo nikomunerozuměl). Hlášky jako „Podvójny!“nebo „Máš Tomáša!“ si pamatuji ještědnes.

Na závěr by mělo přijít krátké a výstiž-né shrnutí a zhodnocení Francie. Tady homáte:

Rozhodně to nebyla „sportovní“ školav přírodě, což ale většině z nás vyhovo-valo. Moře bylo úžasné, počasí nám přá-lo, profesorky byly usměvavé a vlídné a aťsi kdo chce co chce říká, považuji Franciiza jednoznačně vydařenou.

Tomáš Krajča

29

školy v přírodě

8

ŠK: „Můžu vám říkat kotě?“ZF: „Ne. Opovažte se.“ŠK (po chvíli): „A můžu vám říkat slimáčku?“ZF: „Vy mi budete říkat PANÍ PROFESORKO!!!“

ZF: „Roleček mi říká uhihňaná uzenka.“

KE: „Východ (myšleno světová strana) je u dveří (třídy).“ZF: „To je logický.“

ZF: „Pravo je tam, kde není volant. (…) Mně se to totiž plete.“

ZF (při Člověče, nezlob se): „Jen mě Štěpáne vyhoďte, tady ne-jste ve škole.“JOŽO**: „Ta vaša profesorka… je vydatá?“ (Jožo dále popiso-val paní profesorku. Jeho popis se však hodí spíše pro erotic-ký časopis – pozn. graf.)

* Výrok jednoho z našich spolunocležníků na Ramže.** Slovák. Poprvé jsme ho potkali na Ďurkové. Nemáte na nějněkdo adresu?

© Vel’ká Chochul’a

„JESTLI TODLE JE PROFESORKA, TAK JÁ JSEM ŠKOLNÍK“*Perly z Nízkých Tater (v chronologickém pořádku)

* tj

. je

jí ve

rand

a a

okol

í; **

chat

a Li

ptov

– u

byto

vací

zař

ízen

í ště

dron

ínsk

ého

typu

; **

*zav

řená

mi naštvala a dispečer už jí odmítl znovuvolat.

Nastal čas pro odjezd. Kolem vlaku tovypadalo, jak ráno před Výstavištěm.(Vlak mířil na Ukrajinu.) Vstoupil jsem dovlaku, prošel jsem vagónem a našel kupékam se nasoukali všichni „běžní“ lidé(„bežní“ – pokus o neprotizákoné ozna-čení skupiny lidí, kterých jsem se nabál).Vlak odjel.

Cesta byla nezajímavá, ale poměrněrychle utekla. Za zmínku stojí snad jento, že asi půl hodiny před vystoupenímjsem musel uvolnit sedadlo, protože naněj měla místenku škola mentálně zao-stalých Slováků.

Vlak zastavil ve stanici Ružomberok.Teď jsem si teprve znovu uvědomoval, žepokud se tatínkovi nepodařilo zanechatvzkaz sl. p. budu ji také muset podle vel-

mi přibližného rozpisu trasy honit poNízkých Tatrách. Naštěstí se mu to poda-řilo. Omluvil jsem se všem za to, že namě museli hodinu čekat, ti mě pro změnuseznámili se Psem. (Pes – ztělesnění tohonejhoršího ze psa)

Další průběh školy v přírodě už byl zce-la normální a nezajímavý, proto o němpsát nebudu.

Štěpán Klimeš

S primány na Běstvině aneb VorvávačkaČím jsem starší, tím více obdivuji odkaztradičního britského „seniorského“ sys-tému výchovy. Student se naučí respek-tu k autoritám a naučí se přijmout svépostavení ve společnosti. To se pocho-pitelně během studia s přibývajícím vě-kem mění, od postu vychovávaného po-sluhovače až k postu obsluhovanéhovychovatele. Jakýsi pokus implantovatseniorský systém výchovy do těla naše-ho gymnázia probíhá každoročně pro-střednictvím společného týdenního po-bytu septimy a primy na Běstvině.Zatímco odvrácenou tváří britské verze

tohoto systému bývá šikanování mlad-ších staršími, na Běstvině byla minimál-ně tento rok situace diametrálně odliš-ná…

Jak jsme bydleliUbytovali jsme se podle modelu dva sep-timáni + čtyři primáni na jednu chatku.S Vojtou Helebrantem jsme naštěstí nej-větších sígrů zůstali ušetřeni. I z těch sevšak nakonec vyklubaly celkem fajn děti.

Jak jsme si vařiliHnusně. Výjimkou byl náš guláš ze šestikil masa.

Jak jsme je šikanovaliV tomto ohledu byla naše předběžná oče-kávání veliká. Svou roli pochopitelně se-hrál způsob, jakým s námi zacházeli„naši“ septimáni. Vzpomínky jsou dodnesživé – skupina roztřesených primánůvchází do chatky. Na postelích jsou roz-valeny obrovské postavy. „Takže pánové,“zaburácí jeden z nich. „Teď vám rozdělí-me jména zvířat. Když pak zařveme vašejméno, musíte nás začít obsluhovat. Tyseš prase!“

Stejně jako se z nezletilých obětí sexu-álních deliktů často stávají pederasti,v oblasti šikany si největší naděje dělal

S primány na Běstvině aneb Vorvávačka

školy v přírodě

29 9

Martin Pehal. Cejch prasete se mu vpálilaž příliš hluboko.

Primáni se však ukázali být vůči ši-kaně poměrně imunní. Když už se námje podařilo přinutit k nějaké podle na-šeho názoru ponižující činnosti, bavi-la je.

Jednou, když po večerce zlobili, jsmenejukřičenější jedince ve stylu „kdyžteda máte tolik energie, tak jí pudetevyběhat“ vyhnali ze spacáků a začalis nimi běhat kolem tábora. Na začátkujsme se div nezadusili smíchy, ovšem poněkolika kolečkách – no schválně, kdomyslíte, že na konci škemral, abychomuž zastavili?

HonzíkNa první pohled se zdá býti jenom usmě-vavým brýlatým primánem. Na druhý po-hled zjistíte, že se jedná o démona, kterýsvé okolí rafinovaně mučí a zahanbujesvým altruismem. Jak jinak se mohu vy-jádřit o stvoření, které, ač nemělo službu,postávalo den co den před dveřmi do ku-chyně a žadonilo, aby smělo mýt nádobí?Když o to Honzík požádal Martina Pehala,který se právě na nádobí chystal, rozkoplmu tento podle vlastních slov málem drž-ku, domnívaje se, že si z něj primoš dělásrandu.

Anebo:Honzík (drží v ruce nenačatá bébéčkaa podává je mým spolužačkám): „Tadyjsem vám přinesl sušenky.“

Eva Š.: „Honzíku, tobě ty sušenky nechutnaj?“

Honzík: „Chutnaj, ale já mám ještě jednobalení.“

(Bereme a žereme sušenky, Honzík spoko-jeně odchází.)

O pět minut později nám Honzík přiná-ší druhé balení svých sušenek.

Jak jsme si hráliHráli jsme si neustále, a to zejména různénásilné, militaristické hry. Po primánskévečerce válka kupodivu nikdy nepřestala,ba naopak, rozhořela se s větší intenzi-tou. Každý večer jsme se (profesoři a sep-timáni) shromáždili v jídelně a zhruba ho-dinu se masakrovali papírovými koulemi.Nikdo neznal bratra, největším zrádcem seukázal být pan profesor Plecháček.

S Evou jsem se vsadil, že nevydrží 30 mi-nut bez přestávky opakovat „půlka duch-ny“. Samozřejmě, že jsem to kilo prohrál,ovšem jen kvůli své neuvěřitelné dobrotě –Evě jsem odpouštěl i přeblepty typu „půl-ka buchny“. (Že by freudovské přeřeknutí?)

VorvávačkaNezbytná závěrečná hra. Byli jsme rozdě-leni do čtyř skupin – Brůnova, Kubíčkova,Plecháčkova a moje. (Anžto bylo nutnovytvořit čtyři skupiny a já jsem ze septi-mánů nejzodpovědnější, heč!)

Úkoly byly vesměs fyzicky náročné(zvláště když je absolvujete s primánemv podpaždí) a nesmyslné – přenášení dře-věné klády z bodu A do bodu B a zpátky,přeručkovávání provazu, atp. Hru prý vy-myslel p. prof. Přibík. Po dramatickéma místy semiregulérním boji zvítězila sku-pina pana prof. Brůny, my jsme bylio pouhé tři body druzí, což jsme ovšempřijali se stoickým klidem (ale přece jen,prohrát o tři bodíky, to nasere…).

ShrnutíŠvP na Běstvině byla nezapomenutelnýmzážitkem. Zajímavá byla spolupráce s pro-fesory. Z „protivníků“ se na týden stalisoudruzi ve zbrani v boji proti přesile ma-lých, ale o to nezdolnějších hejkalů.

Shrnutí: snad jsme primány dostatečněpřipravili na život na PORGu. A snad jsmese pro ně stali alespoň takovými vzory,jakými pro nás byli „naši“ septimáni.

Jakub Seidl

Tak jako každý rok jela septima s primouna Běstvinu. První den jsme zůstali bezoběda. Služby jsme si rozdělili až po pří-jezdu. Hned poté jsme si vybalili a sezná-mili se s primány, s kterými jsme bydleli.Pak přišla na řadu bojovka. Profesoři (letosPlecháček, Kubíček a Brůna) nás rozdělilido čtyř štábů a skoro dvě hodiny jsme po-bíhali po lese. Různými zbraněmi, kteréhráli primáni, jsme se snažili zneškodnitostatní štáby. Byla hrozná zima a mokro.

Po večeři jsme hráli fotbal a poté ná-sledovalo vzájemné seznamování v rámcirůzných her. Večerku měli primáni tradič-ně v půl desáté. Septima potom připravo-vala program na další den.

Vstávali jsme v sedm a hned nato ná-sledovala rozcvička. Skoro všichni septi-

máni se postupně vytráceli s tím, že jdoupomáhat službě do kuchyně. Na po rozc-vičkovém zpívání v klubovně už nebyl té-měř žádný septimán.

Po snídani měly rozdělené služby při-dělenou skupinu primánů a probíhal „vý-chovný program“. Jedna skupina vyráběladraky (pod vedením Martina P.), další va-řila polévku ze všeho co našli v lese(s Magdou F. a Klárou H.). Třetí skupinamalovala (se mnou a s Cyrilem), vyrábělabarometr (s Eliškou) nebo dělala cokolivjiného (s Honzou, Vojtou a Jakubem).Naše skupina měla samozřejmě nejlepšívýsledky, hlavně co se sexuální výchovytýče, po diskuzích s Cyrilem a s Honzou…

Jídlo celých pět dní celkem ušlo. Nej-větší úspěch měly profesorské bramboro-

vé knedlíky s masem a zelím. Hned ponich uvařil nejlepší jídlo Honza, guláš.Omylem jsme na jeho přípravu objednali6kg masa… Naštěstí se všechno využilo.

Odpoledne jsme hráli různé hry a bo-jovky. Nejhroznější byla „Přibíkova vorvá-vačka“, kdy jsme během hodiny a půlměli nasbírat co nejvíce bodů v různýchdisciplínách. Chvilkami mi připadalo, žeje nám všem 12 let…

Poslední den přijeli čtyři oktavánia strávili s námi jistě příjemný večer u tá-boráku. Ráno jsme už jen balili a uklízeli.

Co napsat na závěr? Celých pět dnůbylo fajn, ale všichni jsme přijeli jak fy-zicky tak i psychicky vyčerpáni. Nepočíta-je primu.

Petra Veselá

Běstvina

Osud redaktora školního časopisu, kterývzniká a je udržován kreativitou studen-tů, je věru politováníhodný. Zvláště po-kud se kreativita studentů rovná nule.Jeden by čekal, že po tak podivuhodnéškole v přírodě, jakou Chorvatsko bez po-chyby bylo, se sejde ve školním časopisecelá plejáda příspěvků – tu ten se rozplý-vající nad vynikajícími projekty, onen sedurdící nad pochybnou kvalitou semiau-tentické kuchyně, další meditující o nut-nosti přehodnotit celý systém presentacía návdavkem nějaký o ožralých studen-tech, zašantročených svačinách a jančí-cích zástupcích, ukradených sandálech,nejdražších horalkách na světě a vůbeco všech těch vzrušujících věcech, které seza ten týden seběhly.

A ono prd. Koneckonců, jak již bylonaznačeno na začátku, kreativita stu-dentů našeho výběrového gymnasia serovná nule. A jmenovanému ubohému re-daktorovi pak nezbývá, než napsat člá-nek, aby „v tom PORGazeenu jako něcobylo, ne?“

Znechucení takového redaktora je pakpochopitelné. Propadá pocitům marnostia beznaděje, anžto se mu jeví jako tcho-řovina na entou popisovat pro spolustu-denty to, co tam zažili (vždyť to přecezažili) a nezbývá mu, než vypotit plytkýa optimistický članek, který by předestřelrodičům, kteří čirou a podivuhodnou ná-hodou dostanou do rukou školní časopis,upravenou a censurovanou versi pobytuv zahraničí, tak, aby náhodou nepošra-motila jejich mínění o ústavu, kterémusvěřili své potomky. Nu, tady je:

Při nastupování bylo trochu zmatků, alenikomu to nevadilo. Všichni byli uvolně-ní a nikdo nekřečil. Studenti našehogymnásia jsou zodpovědní a vždy chodív čas. Cesta autobusem proběhla bez se-bemenších problémů. Všichni byli uvol-nění a nikdo nekřečil. Rozdělování dostanů proběhlo bez handrkování a nepo-kojů. Všichni byli uvolnění a nikdo ne-křečil. Jsme přeci všichni tolerantní mla-

dí lidé. Všichni dodržovali večerku, včaschodili spát. Zákaz požívání alkoholu,byv několikrát probranou věcí, byl dodr-žován jak profesory, tak studenty.Všichni byli uvolnění a nikdo nekřečil.Odpolední program byl nápaditý a pest-rý, koneckonců pobyt u moře v soběukrývá široké spektrum potenciálníchčinností – výlet, výlet a plavání, plavánía výlet, fotbal a výlet, plavání. Ale nikdokvůli tomu nekřečil. Hrome, zapomněljsem na fotbal a plavání. Ale nešť, stej-ně to byla nejubožejší kombinace, pokteré ani pes neštěkl.

A vůbec bylo všechno až trestuhodněv pořádku. Kuchyně nejlepší, jakou sičlověk dokáže představit a na jakou jezvyklý ze všech jídelen, které kdy navští-

vil. Holt Czechische Küche je k známávšude po světě, proč by ji nemohli serví-rovat i v Chorvatsku. Nikdo kvůli tomunekřečil a všichni byli uvolnění. I závě-rečné presentace se všechny vydařily navýbornou.

Cesta autobusem zpátky byla podivu-hodně zábavná. Obsah balíčků s jídlemnás oblažoval prvních deset minut cesty,ale nikdo kvůli tomu nekřečil a všichnibyli uvolnění. Náš autobus dorazil předškolu první ze všech, což je úspěch nej-větší. Jen ty bicykle v přívěsu dorazily ažza tři hodiny.

Po celou dobu pobytu byli všichniuvolnění a nikdo nekřečil. Škola v příroděse nám povedla.

Vasil P.

Hrvatski po čésky

29

školy v přírodě

10

Vedení školy rozhodlo, že se seznámíme se Septimány (To velkéS napsal autor. Nechal jsem to tak – pozn. Septimán Seidl), a pro-to jsme s nimi vyrazili na školu v přírodě. Bylo to tam opravdumoc prima, protože jsme se seznámili úplně se všemi Septimánya dokonce i s některými oktavány. Dělali jsme tam spoustu zají-mavých věcí, např. jsme se naučili vyrábět draky (To nás naučiliMartin a Ondřej, to bylo legrace) nebo jsme se učili vařit polév-ku z lesních plodů (To byla taky legrace, ale kdo to má jíst?).

Také jsme dělali nepříjemné věci. Třeba jsme museli každé ránozpívat lidové písně. Měli jsme také mnoho dobrých her, jako noč-

ní bojovku, nebo jedenapůlhodinové závody v různých disciplí-nách, při kterých se bohužel stal jeden úraz. Šlo to.

Ale nejhorší byl odjezd, protože před příjezdem autobusu jsmemuseli vysbírat všechny papírky, kterých tam bylo opravdu mno-ho, určitě i po těch školách před námi. Pro Septimány to muse-la být určitě zábava: „Tady máš papírek, seber papírek, támhleje další, makej! makej!“ (M. P., J. S.)

Jinak to bylo opravdu moc hezké.Nejmenovaný Primán (Honzík – pozn. red.)

P. S.: Víte, že cesta do Prahy byla zdánlivě kratší než cesta tam?

Něco o ŠvP v Běstvině

názory

29 11

Na konci letošního června se publikummohlo setkat s dlouho očekávaným vý-tvorem – školním kompaktem Nahránopo škole.

Pokud disk založíte do svého přehrá-vače, čeká vás ze začátku příjemná dvo-jice koled, umně zaranžovaná panemprofesorem Uhlířem. Vůbec celkovýduch nahrávky (ačkoli se na ní samo-zřejmě podíleli samí hudebníci) je pro-dchnut odpovědným přístupem profesi-onála. V dalších skladbách nás nicméněčeká několik dramatických stylovýchpřemetů, které mají zajisté za-chytit všechno, co se v současné doběna PORGu na hudebním poli podniká. Tos sebou ale přináší několik úskalí: pře-devším rozbití do několika „stylovýchcelků“ (koledy, jazz, Okurky, discosrač-ka na závěr) – takový postup ale byl ur-čitě plánován již dopředu a po přečtenívysvětlujícího úvodu na první straněbookletu jej lze i pochopit. Druhýmotazníkem je vůbec smysl vlastního na-hrávání hudby, která ve škole (alespoňúdajně) žije – právě profesionálním na-hráváním ve studiu se neubrání doko-nalému umrtvení, byť je nahrávka pro-fesionálně skvěle zvládnutá, studioprostě nezachytí atmosféru. Vzhledemk tomu, že až na Mikišovo PodzimníBlues (č. 5) a dvě skladby Okurek, kteréjsou ale dostupné na jejich vlastním CDDemáč (2000) se jedná o převzatéskladby, se nabízí otázka, proč by si ta-kovou nesourodou hudební žeň poslu-chač pouštěl. Hned se omlouvám zapoužití možná pejorativně znějící for-mulace v předchozí větě, chci vyjádřitobdiv hudebníkům zejména v opravduskvělých jazzových a jazzrockovýchskladbách pod čísly 4 až 7.

Avšak, upřímně řečeno, pokud siopravdu budu chtít vychutnat geniálníZappovu Peaches en Regalia, pustím siji raději z originální desky. (Zde si ne-mohu odpustit malé rýpnutí – názevskladby byl změněn z originálníhoPeaches en Regalia na Peaches inRegalia – na významu se nic nemění,naopak z onoho nic neznamenajícího„en“ se stalo „in“, máme tedy „Broskvev korunovačních klenotech“, přesto alesoudím, že originální název by měl býtrespektován. Zda mělo slůvko „en“ zna-menat „in“ nebo něco jiného, už námFrank Zappa nepoví…*)

Faktem zůstává, že skladby přinášejínejvětší radost jak hudebníkům, tak po-sluchačům, když „(…)se potulují po tří-dách o přestávkách, v klubu Salmovskánebo při Vodních slavnostech,“ jak popi-suje v úvodu p. prof. Uhlíř, prostě kdyžnejsou zataveny do plastické hmoty.

Zdá se, že smyslem cédéčka, na kterébylo vynaloženo takové úsilí (taktéžpopisované v předposledním odstavciúvodu), zůstávají reklamní důvody. Jeto smutný, i když v poslední době užmnohokrát konstatovaný fakt: vše, čímse v poslední době škola navenek pre-zentuje, ať už záměrně nebo jaksi mi-moděk, provází stále přítomný jasnýcíl: nalákání sponzorů a reklama (což jezvláště škodlivé) i za cenu zakrýváníněkterých faktů. Školní cédéčko pro-dchnul tento duch zejména v jeho úče-lu: jakési upoutávky pro sponzory, jakje vidět i na dalších stránkách bookle-tu: texty i kresby, vykradené z PORGa-zeenů, poněkud monotematicky zamě-řené na tvorbu jediného MatějeKotalíka, který navíc nebyl o svoleník otištění těchto textů požádán a dnesse od těchto svých raných výtvorů,podle vlastních slov, distancuje.

Dovolte ještě na závěr několik pozná-mek ke skladbám: Dvojice skladeb Nu-kleárních okurek by stála za obšírnějšíanalýzu spolu s jejich ostatními sklad-bami – na „Nahráno po škole“ ale jasněvynikají kytarové hráčské schopnostiHonzy Balcara, a to překvapivě v jazzo-vých a jazzrockových skladbách – vy-vstává tedy otázka, proč své umění roz-pouští v tak mělkých a neinvenčníchskladbách, jejichž texty jim opravdu nakvalitě nepřidají.

Obal cédéčka není veden žádným vý-tvarným záměrem – fotografie školníchlavic s položenými nástroji a na tabulikřídou napsaným názvem je asi to prv-ní, co by každého při návrhu obaluškolního cédéčka napadlo. Stačilo byjen málo – druhá fotografie, která bylavytisknuta na zadní stranu, je už dale-ko zajímavější a daleko spíše evokujejistou atmosféru.

Ondřej Hojda

*Zemřel v r. 1993 ve třiapadesáti letech na rakovinu

PORG má své CD

Názory

Když jsem v minulém čísle nesmělenaznačoval, že by mohla být dalšíSalmovská, neočekával jsem, že by zamnou okamžitě po vydání inkrimino-vaného článku přiběhly myriády lidía počaly mi plnými hrstmi cpát svéliterárně-dramaticko-hudební elabo-ráty, ale asi jsem přeci jen v hloubiduše doufal v malinko větší reakcinež nesmělé Adélino zašpitnutí, žeby měla nějaké básničky.

Přiznejme si to otevřeně, z jednohopoetického výstupu, byť sebelepšího,se nedá vybudovat nosný a zajímavýprogram zvící hodiny a půl. Po několi-ka dnech vyptávání a doprošování kdekoho, jsem si jako další číslo mohl při-psat hudební výstup pánů profesorůKubíčka a Fantyse. A tím to haslo.

Nejspíš nemá cenu dávat v plendalší výzvu, další termíny, žádat čiprosit o aktivitu. Takže raději marněpřemítám, jak se rozloučit s nedá-vnou zesnulou tradicí bez zbytečnéhořkosti, bez lítosti a bez patosu.Snad jedině citací nedávno zesnulé-ho básníka Ivana Diviše: „Je tok posrání, ale jen se neposrat. Jen seneposrat.“

Mikuláš Bryan

Od chvíle napsání tohoto příspěvkuse mnohé změnilo:

5. 1. 2001

proběhne akce poměrně příbuzná,ale ne zcela nepodobná předcházejí-cím literárně-orálně-katastrofálním

dýchánkům v Salmovské literární ka-várně, ježto se však změnil majitel

našeho oblíbeného objektu, celá ve-selice proběhne v

Balbínově poetické putice,

ležící neočekávaně v Balbínověulici. Jak se tam dostat ví Péťa

„Semnadrženej“ Kalfus. Příspěvkynoste: Mikulášovi a Honzovy z oktávy.

Rozloučení

se

Salmovskou

názory

Na začátku roku mě po obvyklé euforiipřepadla obvyklá deprese. Jako obvykle.Neobvyklé bylo, že deprese byla jaksihlubší než obyčejně a nebyla z toho, žeskončily prázdniny. Naprosto mě totiž vy-děsilo zjištění, že v několika třídách jsoumísto koberců PARKETY. Nejde o to, že byse mi parkety nelíbily (i když – nelíbí semi), jde o to, čeho jsou symbolem a conaznačují o dalším vývoji školy.

Už jsme si zvykli, že do toho, co se veškole děje, nemáme co „kecat“. Respekti-ve, můžeme o tom dlouze diskutovats třídním, můžeme se rozčilovat, můžemepsát vysoce tendenční petice, při nejlep-ším můžeme dosáhnout diskuse s p. ředi-telem Klausem a p. prof. Plecháčkem, aleto je tak všechno. Už víme, že náš názorbude vyslechnut, vyvrácen (na všechnolze najít argument – v nejhorším ten:„tak to prostě je, smiřte se s tím“) a na-konec p. prof. Klaus pokývá hlavou, ode-jde a udělá přesně to, co chtěl, neboť nanaší škole neexistuje mechanismus, kte-rým mu v tom zabránit.

Proč tedy nezakládáme studentskérady? Možná si ještě pamatujeme na„Laubriádu“ a co z toho pošlo. Nemám namysli konkrétní postuláty o směru školy.Katastrofálním důsledkem tehdejšíchzdlouhavých a na konci už skutečně ne-plodných diskusí je, že se diskutovánío škole chápe jako cosi nejapného, užpřekonaného a vlastně nepatřičného.Tenkrát skončily diskuse zhnusením nastraně rodičů a pocitem marnosti u stu-dentů. Byl vytvořen ošklivý precedens,totiž, že studenti by se měli hlavně učita ne si užívat pubertálních záchvatův diskusích o škole.

Ale jak už jsem řekla, na tohle všech-no jsme si zvykli. Koneckonců, zvyknemesi i na parkety. Chtěla bych jen pana ře-ditele upozornit, že by se cesta, kterounastoupil, nemusela vyplatit ani podlejeho měřítek.

Zamysleme se nad tím, co dělá našiškolu tak výjimečnou a prestižní. V sou-časnosti jsou to hlavně dobré výsledkyv různých „hitparádách“ (aspoň předpo-kládám – asi se sem děti nebudou hlásitkvůli velké zahradě, což?). A proč? To, žeje nás 160, nám umožňuje (a nutí nás)uvažovat v individuální rovině. Musíme sitedy říci (například): „Havlín, Turba,Gaydečková, Kroftová a spol. napsali dob-ře sondu Maturant“, a nikoliv: „oktáva 99napsala dobře sondu Maturant“. Kdyžzkoumáme tímto způsobem výsledky, zji-stíme, že úspěch v určitém roce nebyl za-jištěn ani tak kvalitou výuky, jako spíševyšší koncentrací nadaných studentů.Nadaní studenti samozřejmě zvyšují prů-

Parketky

O nové podlahové krytině – parketách,pro nově příchozího zdánlivě nejmenšízměně, která se na PORGu v rámci sta-vebních úprav udála, se v předešlýchdvou článcích zmiňují Eva i Jakub. Obase od nich (resp. jejich kritiky) odráže-jí dál, k vyšším myšlenkám. Já u nichzůstanu. Na začátek si přečtěte dva ci-táty z dnes už téměř pradávného tisku,na které jsem narazil při probírání sevýstřižkovým archivem PORGu:

„Zařizovací náklady budou poměrně ne-velké. Chceme si dopřát jediný luxus, a tojsou koberce do tříd. Jen jednou v životějsem učil ve třídě s kobercem – byla tomyslím původně síň tradic – a to si nedo-vedete představit ten rozdíl v atmosféře.“

– To řekl Svobodnému Slovu OndřejŠteffl, zakladatel gymnázia, 28. srpna1990, tedy několik dní před vlastním za-početím jeho historicky prvního školníhoroku. To ukazuje, že koberce hrály důleži-tou úlohu v samých začátcích PORGu, za-tím dokonce neexistujícího. Že se ujalya plnily svůj úkol, nás přesvědčuje dalšícitát, tentokrát od paní psycholožkyLudmily Trapkové z 10. 8. 1992:

„(...)Kdyby se mě někdo zeptal: ‚A jakáta atmosféra vlastně je?‘ řekla bych:‚Takový příjemný nepořádek.‘ Ale kdo ví.Možná bych vám sdělila něco více o svémvztahu k pořádku a vy byste to viděli ji-nak. Tedy konkrétněji: Ve třídách jsou ko-berce, které pohlcují zvuk, a místnosti pů-sobí teple.“

Nemusíme si ale jistě argumentovat jentím, co někdo kdysi napsal. Stačí, když posobě vstoupíte do třídy s kobercem a dotřídy s parketami a do třídy s kobercem.Chlad a teplo. Cizota a domov. Uniformitaa vlastní tvář. Tady se zastavíme – sku-tečně, tři nově vyparketované učebny pů-sobí až neuvěřitelně stejně. V oktávě jsemsi dokonce všiml malého stupínku v pro-storu před tabulí, který se z parket vy-loupl. Od zbytku třídy jej odděluje zlatálišta. Že by jakési dělení území? Profesoruž není partnerem, ale stojí o několikcentimetrů výše...

Ale i subjektivní, estetické argumenty,které zjevně mat-fyzikálnímu vedení našíškoly nepřipadají relevantní, mají svůj re-álný základ. Především – pohlcování zvu-ku. Zkoušel jsem v parketové třídě (pri-mě) promluvit k osobě, která stála asi třimetry ode mne, zatímco na druhém kon-ci třídy se středně hlasitě bavila skupinkaprimánů. Neslyšeli jsme se. Zvuk byl, ar-tikulace se rozpadla. Nejhůře ovšem v ta-kových třídách dopadnou profesoři, kteřítam mají učit. Musí sami sebe přeřvat.Mimochodem, větší hluk (nejspíš jste sitoho ani nevšimli) je i na chodbách – bě-

hem stavebních úprav totiž zmizel spora-dicky rozmístěný nábytek, který tamsplňoval stejnou funkci – primáni ani ne-musí ječet tolik, co ječí, aby byli slyšetpo celé škole.

Dalším ochuzením po odstranění ko-berců je výrazné zmenšení prostoru tříd.Mám na mysli, že se drasticky zmenšil ko-munikační prostor v takové učebně – ko-berec na rozdíl od parket neodpuzujek posazení a vytváří se tak vlastně další„patro“, kde se dá existovat. Rád vzpo-mínám na některé hodiny literaturya především dramatické výchovy v nižšíchročnících, kdy jsme se přesunutím pra-covního prostoru do kroužku na kobereczbavili lavic, které se prostě občas stáva-jí spíše bariérami pro komunikaci. „Nená-padné“ zrušení dramatické výchovy v pri-mě a sekundě je sice řešení, mě se alejeví jako to úplně nejhorší.

Druhou, menší část své poznámky bychchtěl věnovat nové úpravě pavilonu.Opravdu velkorysá rekonstrukce zcela pře-bourala střed pavilonu: vznikla útulňouč-ká několikametrová chodba s holými stě-nami, vrcholící dveřmi do záchodků. Zeseverního křídla byla „vykopnuta“ výtvar-na – přestěhovala se z relativně slušnýchsvětelných podmínek do tmavého sklepaa byla nahrazena skvělou přírodovědnouučebnou. V té se opět uplatnil nový trend„omyvatelných“ podlahových krytin (tymají ale své opodstatnění jen v pracov-ních prostorech, jako je výtvarna nebo la-boratoř) a navíc sem byly zakoupeny na-prosto nesmyslné židle, ze kterých sedícíneustále sjíždí dopředu na lavic,i a nutí hotak vlastně do značně uzavřené tělesnépolohy (opření o lavici), která má proka-zatelně špatný vliv na držení těla a potaž-mo i vnímání vyučujícího.

Pokud by zde měl být nějaký závěr,pak tedy, aby vedení školy lépe promýš-lelo své investice a hlavně – VRAŤTENÁM KOBERCE!

Ondřej Hojda

Ještě ty novoty

2912

měry i na jiných školách, ale pokud jev ročníku 100 studentů, průměr je „prů-měrnější“ ergo nadaní jedinci zmizív davu. U nás záleží na každém člověku.

Troufám si tvrdit, že vyšší koncentracenadaných studentů byla způsobena jinýmdruhem přijímacích zkoušek. To, že máškola studenty vynikající jiným způsobemnež na ostatních školách (třeba tím, žese umějí dobře vyjadřovat, jsou tvůrčí,iniciativní atd., než že dobře vypočítalipět příkladů z matematiky a udělali slov-ní rozbor) jí může umožnit „vyšvihnoutse“ nahoru i při např. materiálních nedo-statcích. V současnosti se bohužel dělajína PORG zkoušky až bolestně podobnétěm „běžným“.

Další mé upozornění se týká samot-ných parket, respektive zmizení kobercůa mizení i ostatních exatributů PORGu,jako jsou alternativní výuka, chápánísouvislostí a obecně snaha vycházet stu-dentům vstříc. Udělala jsem si soukro-mou anketu mezi studenty PORGu. Ptalajsem se jich, proč sem šli nebo co bylorozhodujícím faktorem, který rozhodovalmezi PORGem a státní školou. Odpověďbyla u všech děsivě stejná: „Protože tamměli pomalovaný zdi a koberce ve tří-dách!!!“ Tedy ne díky velké zahradě. Nedíky převážně mužskému profesorskémusboru ani díky prvenství v Kalibru. Tyhlevěci jim totiž mohou poskytnout i státníškoly, a zadarmo. Naše škola nebyla spe-cifická tím, že se na ní studenti hodněnaučili, ale tím, že se tady mohli (aspoňteoreticky) rozvíjet jako osobnosti a bylotu příjemnější prostředí (= pomalovanézdi, gauče, koberce), vstřícnější profeso-ři a škola si zakládala na tom, že ke stu-dentům přistupuje jako k osobnostem.Tento trend však PORG pomalu opouští.Tím nechci říci, že mám pocit, že mě pro-fesoři neberou jako osobnost, spíše se mizdá, že už se tyto věci neberou jako vý-sada, ale jako individuální záležitostmezi profesorem a studentem.

Jak už jsem jednou řekla, velká zahra-da mnoho nových zájemců nepřitáhne.V začátcích PORGu se k přijímacímu říze-ní hlásilo okolo dvou stovek studentů,kteří sem nešli kvůli prvnímu místuv Kalibru, ale z důvodu výše uvedenýchkvalit. Dnes se nám o dvou stech ucha-zečích o studium na naší škole může jenzdát. Záleží-li panu řediteli tolik na prv-ním dojmu, který u nás návštěvník získá,nebyla by potom investice do každoroč-ního čištění koberců efektivnější reklam-ní tah, než letáčky???

Eva Šťastná

názory

29 13

Duch PORGu hyne. Neděje se to nijak dramaticky, jeho umírání není doprovázenoefektními záchvaty či vykašláváním krve. Spíše jde o postupnou degeneraci. Abychobjasnil, co je tím „duchem PORGu“ myšleno, uvedu několik příznačných faktů: Mízí,a to zvláště v tomto roce,

Tvůrčí aktivita odrážející se v Salmovské a PORGazeenu. Sexta již několik let ne-hraje dříve obvyklé divadelní představení, představení uskutečněná mají kolísajícíúroveň, ale i ty vynikající (např. červnové Sáňky se zvonci loňské kvinty) navštěvujípouze babičky herců a minimální vzorek nás ostatních.

Dlouhodobě klesá zájem studentů o dění ve škole. Tyto a další příznaky vzrůstají-cí apatie mají jednu zásadní příčinu – klesající hladinu hrdosti na školu.

Mám-li však být na školu hrdý, mám-li se s ní ztotožňovat a cítit se být její sou-částí (součástí aktivní a tvořící, nejen trpně přijímající), mám-li se namáhat pro jejízlepšení, musím mít pocit, že je výjimečná, že za to (a také o to) stojí.

PORG vždy výjimečný byl. Ať to zní jakkoliv elitářsky, právě tato výjimečnost, oje-dinělost byla nejsilnějším důvodem:

a) pro studenty, aby věnovali škole svůj volný čas a zapojovali se i do akcí „navíc“.

b) pro profesory, aby stále vymýšleli nové postupy a projekty, učili věci, co jinde ne-učí, taktéž dělali něco „navíc“.

c) i pro rodiče, že stojí za to platit školné, aby jejich dítě vyspělo v rozumnou, tvo-řivou a samostatně myslící bytost.

(Mimochodem, máte pocit, že škola dělá „maximum pro rozvoj osobnosti studenta“?Já takovou atmosféru na škole nevnímám. Spíše jako by se rozmáhala průměrnost,strach vyniknout.)

Tato výjimečnost bohužel zvolna eroduje. Najít univerzální důvod pro tuto erozi lzestěží – obvykle to bývá odbýváno bonmotem, že revoluční nadšení z počátku deva-desátých let a založení PORGu vyprchal. Ano, velmi příhodné – co můžeme dělat pro-ti běhu dějin, tady máme objektivní a nezvratný důvod, proč nebýt aktivní, proč senesnažit udržet si svůj specifický charakter.

V této souvislosti si dovolím označit jednoho z viníků – je jím kromě již zmíněnélenosti studentů i ředitel školy pan Václav Klaus. Čím že se podle mého názoru pro-vinil?

Soustavným potlačováním možností studentů něco na škole změnit. Kdykolivpan ředitel něco na škole mění, programově se nezajímá o názor studentů. Ať se jižjedná o změnu systému hodnocení, zrušení třídních fondů, nebo např. naposledy od-stranění koberců ze tříd a zavedení ošklivých parket. Pokud nějaká diskuse proběh-ne, pak je to již s křížkem po funuse, tj. bez možnosti ovlivnit realitu.

Mimochodem, třídní fondy mají jednu věc společnou s oním legendárním malová-ním na zdi. Obě tyto věci umožňovaly studentům měnit své „teritorium“, svůj ži-votní prostor podle vlastních (byť někdy esteticky sporných, nebo nedejbože do-konce neekonomických) představ. To je podle mého názoru pro možnost ztotožněnitse se školou velmi důležité. Stejně jako pokrytí podlahy. Je zásadní rozdíl mezi ko-bercem, navozujícím atmosféru obývacího pokoje, a mezi parketami, navozujícímipocit sokolovny.

Ptal jsem se jednoho oktavána, co říká těm „parketkám“. Jeho odpověď byla pří-značná – „Nelíbí se nám, ale diskutovat o tom s Klausem nemá cenu, protože před-stava, že by naše názory něco změnily, je přímo absurdní.“

Přesto si myslím, že je chyba rezignovat na diskusi a propadat apatii a nezájmu.Možná, že by situaci prospěla nějaká forma studentské rady – ne že by se snad mělascházet pravidelně a „úřadovat“, minimálně by ale mohla být prostředníkem mezivedením školy a studenty – je fakt, že v současné době ředitel nemá možnost dis-kutovat se studenty a k jejim názorům přihlédnout při svém rozhodování, ani kdybyo to měl zájem – zkuste diskutovat se stošedesáti lidmi najednou. Fungování tako-vé rady je ovšem možné pouze za dvou předpokladů – že bude vedení školy ochotnoji brát jako partnera k diskusi, ale především – že bude někdo ochotný zvednout za-dek a v té radě se angažovat.

Jakub Seidl

Zahyne duch PORGu?

29

názory

14

Byl jsem velmi mile překvapen, kdyžjsem byl redaktorem PORGazeenu vyzvánk případné reakci na tři septimánskéčlánky. Dát ve stejném čísle příležitostdruhé straně, aby se rovněž vyjádřila –to je jev, který z našich novin a časopisů(a to ještě jen některých) vymizel takzhruba před 60 lety. To myslím zcela bezironie.

Menší radost jsem pak sice pochopitel-ně prožíval při čtení inkriminovanýchpříspěvků, ale nebýt dvou maličkostí, anibych žádnou reakci nepsal. Články jsousice ostré, nicméně ředitel je tu mimojiné od toho, aby byl kritizován, když seněkomu něco nelíbí.

Samotná reakce:

1) Ve všech zmiňovaných článcích miponěkud chybělo uvedení faktu, žev septimě (odkud jsou všichni tři pisa-telé) koberec je a až do jejich maturityv roce 2002 zůstane (pokud tedy budouchtít).

Jestli se naopak oktaváni nebrániliparketám z důvodu, „že to je stejně jed-no“, to nevím. Nevědí to však ani pisate-lé článku (v tomto případě Eva) a mini-málně na rozdíl ode mne na červnovéoktavánské třídnické schůzce „o parke-tách“ nebyli.

2) V článku Evy nepokládám za korekt-ní závěrečnou zmínku „…dnes se námo 200 uchazečích ani nezdá“. PokudEva ve zbytku článku nepřímo kritizujemě, coby ředitele, pak bych za korekt-ní považoval srovnat čísla z roku 1998(než jsem se ujal funkce) s dneškema nikoli se stavem z let 1991 a 1990,kdy byl PORG široko daleko jediná ne-státní škola.

V dubnu 1998 se přihlásilo k prvnímu(normálnímu) kolu přijímacích zkoušekdo primy 39 uchazečů (přišlo jich 36),proto se dělalo ještě kolo druhé (16 zá-jemců), celkem tedy 55.

V dubnu 2000 se k přijímacímu řízenídostavilo 127 uchazečů, druhého kola(které se dělalo jen proto, že pár dětíbylo na první kolo nemocných) se pakúčastnilo 9 uchazečů, celkem tedy 136(loni 95).

Poměr 39 (36) : 127 považuji za velmivýrazný (a za úspěch školy i svůj). Zejmé-na, pokud si uvědomíme, že (čistě demo-graficky) dětí je méně a osmiletých školv Praze více.

Mimo jiné v roce 1994, když se vybíra-li dnešní (dle tvrzení autorky – „velminadaní“) studenti septimy, se vybíraloz menšího počtu uchazečů. Více uchaze-čů bylo naposledy v roce 1992. 200a více uchazečů bylo pouze v letech 1990a 1991.

Zbytek mé reakce je pak již pouze sou-hrn subjektivních názorů k dané proble-matice:

a) Duch PORGu hyne. Zcela zřetelně sipamatuji na rok 1993 (to ještě dnešníseptimáni začínali pátý ročník ZŠ),když jsem začal na PORGu učit. Hlavníčlánky v PORGazeenu (tehdy teprvenějak začínal nebo to byl jiný tehdejšístudentský časopis) se týkaly problé-mu, že „Duch PORGu“ hyne. „DuchPORGu“ pak hynul velmi silně i v dal-ších letech, zejména v době takzvanéLaubriády. Nyní „Duch Porgu“ hyneopět. Pevně věřím, že bude „hynout“ještě za dvacet let.

b) To, že se Jakubovi sháněly těžko přís-pěvky do tohoto PORGazeenu, že studen-ti dosud nezorganizovali Salmovskou (anidivadlo) nijak nesouvisí s parketami, fa-sádou školy, židlemi v pavilonu atd.

Nechť Jakub uvede, kdy škola (nebo jáosobně) sebeméně bránila (nebo jenomnepodpořila) jakémukoli projektu studen-tů podporujícímu „Ducha PORGu“: Divad-lo, časopis, soutěže, noční promítání,sportovní aktivity, sbírka na studentav Indii, cédéčko, fotosoutěž, třídníakce…

Dovolím si v této souvislosti i neskro-mně připomenout, že vytvoření školníhoCD či proběhlá fotosoutěž byly moje ná-pady (fotosoutěž navíc mnou takřka100% organizována) zrealizované v le-tošním roce. Jistě, jsou to jen dvě akce(a možná to není ten „Duch PORGu“, comají autoři na mysli), ale ve škole je kro-mě mě ještě 175 studentů + 20 učitelů.Přispělo jich aspoň 10% (dle svých mož-ností) podobně?

c) Ondřej má pravdu v tom, že v primě sedíky parketám zhoršila akustika. S byto-vými architekty hledáme řešení.

Parkety ve škole (v naší) byly odjakži-va, za normalizace je pobili dřevotřískoua linem, posléze kobercem. I pod septi-mou jsou původní parkety. Jediné místo,kde nejsou, je původní (a nyní znovuob-jevený) stupínek v oktávě – proto asi taOndřejovi v žaludku ležící zlatá lišta„symbolizující vyvýšenost pedagoga“.Ach jo.

Václav Klaus

Parkety, novoty a duch PORGu

Když jsem před rokem, byv ještě mladým a neotrkaným za-jícem s touhou bouřit a bořit, vyvěsil na školní nástěnkuletáček vyhotovený vedením školy se zvýrazněnými pasáže-mi, které jsem považoval za obzvlášť zábavné, byl jsembezmála odveden před kárnou komisi. Nakonec se to obeš-lo jen s drobným otcovským pokáráním od pana ředitele,nesoucím se v duchu „kdybyste radši udělal něco konstruk-tivního“. Na celou věc se po několika dnech v poklidu za-pomnělo.

Dnes má škola letáček zbrusu nový a dlužno říci, že o pozná-ní smysluplnější, než byl ten minulý. Nevím, mohu-li si za topřičítat jakékoliv zásluhy, ale i tak mám radost, že zmizely for-mulace jako „krásná a rozlehlá zahrada“, i když je nám stále

podsouváno, že ji často využíváme k zábavě a odpočinku, že jepočítačová síť dnes již opravdu „moderní“ a „s přístupem na in-ternet po celý den“. Podobných nadneseností bylo opraveno ví-cero, jak zjistíte bedlivým porovnáním obou inkriminovanýchtextů.

Vedení školy patří za toto vřelý dík a zároveň i můj obdiv zaschopnost podívat se pravdě do očí a místo reklamy podávatinformace. Jen mě přeci jen malinko mrzí zarputilé trvání nakomické a poněkud nešťastné formulaci „Profesorský sbor jepřiměřeně mladý…“.

Mikuláš Bryan

Jsme mladí a krásní

poetická stránka

29 15

* * *(Adéla Gemrothová)

(21. 10. 2000)

Vesmír je černý koktejl z ostružinjsem slámka, která saje

duchovní mléko hvězdných dálav

A vždycky znova zatoužímmít na něj výhled jako z ráje

můj bét a jód a táw

Vesmír je plný drobného zrníje na nebeské klenbě

a svítí nad zemí

nebeská šelma si do noci vrníi když mám oči jen dvě

přec údivem z té podívané oněmím

Je sto tak jako jedna hvězdatolik, že nevím si to představita přece je zná všechny jménem

spím a přec se mi to nezdámalá se mohu před něj postavit

a zná mě celekdyž mě do náruče něžně bere

jsem jméno Boží psáno jeho perem.

Poetická s

tránka

A. G

em

roth

ová, M

. Kota

lík* * *(Adéla Gemrothová)

(12. 1. 2000)

Mít vlasy z vlny ovčía rty mít světlým medemi ze slaného větru očitéž tělo míti kluzkým ledem

To by ses, milý, do mě jdaspíš procházel mým stínema tápal jako v noci tmapo tom mém hlubokém klíně

Býti tak tichou pěnouV kapce moře solíneviditelnou rybkou

To byla bych Ti potom ženoujakou Bůh Adamovi stvořila ne jen rýží sypkou

JÍZDA(Neznámý čínský autor, překlad Bohumil Mathesius)

V oblaku páry letíme – já i má brůna.Zahnědlé lesíky pádí mi vstříc jak psi.

Chrám. Gong zní ránem. Kosé slunko visíjak přicloněná lampa kalnou mlhou.

Hle, štěstí: koně mezi kolenytak letět zlatem polí zrosených!

Šíp. Padám. Zvoní zem. Kůň vzepjatýdo světla stoupá. Z prázdných očí dvou

trčí mu hrůza jako černá věž.

VEHOR(Matěj Kotalík)

In nūbe nebulae volitō meā cum brūnāSilvulae autumnī currunt ad mē ut canēsAereus sonat, sōl in caelō trānsversus pendetUt obumbrāta lampas semper māne natat.

Ēn fortūna – equus mihi inter genua estAh, iam in aurō rōris agrī currere sīc!Sagitta ecce, cadō, terra etiam sonatEquus nunc līber est, ad lūcem ascendit is.Oculī equī inānēs sunt in hōc horrōreEt horror hīc haeret sīc velut nigra turris.

Na počátku roku se dokončuje transformace na obecně prospěšnou společnost. Odchází profesorka Pohanková, která se začíná jme-novat Márquesová. Probíhá boj za nezrušení letních škol v přírodě - prozatím je vyhrán. Konkurs na ředitel vyhrává dosavadní učitelzeměpisu a ekonomie Václav Klaus. „Vzal jsem na svá bedra určitou odpovědnost a tato odpovědnost je velká. Proto mám určitá prá-va či pravomoci, které z funkce ředitele plynou. Jedním z nich je třeba právo vybírat si své spolupracovníky,“ řekl mimo jiné v rozho-voru pro PORGazeen.

Vrací se prof. Plecháček z cesty kolem světa.Říjnová škola v přírodě má téma „Prácheňský region“ a vzpomínky na to hezké větši-ně lidí přehlušují vzpomínky na hnusné stravování. Jdeme si udělat smaženici z hub v lese a na večeři do restaurace. Silvestr hrajeHlízovou věž ze Zvíkova, literární projekt vraždí literáty. Přijíždí tam Martin C. Putna a v závěru své přednášky uráží ženské publi-

1998

Tento rok není zapsán jako rok velkých změn. Jen se rozvíjí, co bylo dříve započato - ředitel Klaus stabilizuje ekonomickou situaciškoly. Vychází PORGazeen 22 - 26. Ondřej Hojda diskutuje o smyslu vyučování matematiky, matematici mu to vyvrací. Z důvodů údaj-ného houbového napadení je poražen a rozřezán růžový kaštan na školním dvoře, jeho dosud nejkrásnější dominanta. Odchází pro-fesor Suchomel (opouští jako třídní primu), profesorka Reslová (ta odjela na rok do Glasgow) a profesorka Fořtíková (ta se stěhujedo Jablonce; jak se ještě na podzim ukazuje - pouze dočasně. Odchází také rodilý liverpoolský alkoholik McKeown. V červnu se mezidalšími školami v přírodě koná i Pleva Tropy - Plecháčkova a Valáškova obdoba drsného závodu, při kterém se pohybujeme v prosto-ru jižní části Šumavy. Na Soumarském Mostě potkáváme Suchomelovu školu v přírodě, která právě absolvovala 36-hodinový pochoda skoro všichni spí. V září přichází svěží dvojice nových angličtinářů - Petr Fantys a Mike Baugh. Honza Kalivoda laje Klausovi, ženeotevřel volitelnou architekturu. Koná se druhá, třetí a čtvrtá Salmovská. PORG se, převlečen do kostýmů, účastní úchylného„Leopoldova korunovačního průvodu“.

Pan profesor Roleček byl kvůli autonehodě zcela vyřazen z provozu (školy), a to od ledna do června. Místo něj přichází na krátkoudobu prof. Procházka, který je úžasný a vypadá jako Krteček. V květnu odmaturoval Mikiš, František Havlín, Komča, Jaromír a celá taveselá oktáva ‘99. Prof. Jirman nemůže odejít na plánovaný sabbatical. Prof. Valášek zahajuje svou civilní vojenskou službu ve škol-ní knihovně. Přijímací zkoušky se mění s pohovorů a psychologických testů na znalostní testy. Oproti dřívějšímu vyvěšení výsledkův abecedním pořadí je zvolena forma žebříčku.

Týden v listopadu trávíme podruhé ve Střelských Hošticích, kde vychází deník Posel od Otavy. Přijeli jsme tam v době podzimníhobarevného listí, odjíždíme z vydatně zasněženého areálu. Šéfredaktorství PORGazeenu je předáno Jakubu Seidlovi. (jaktože jste se ne-zmínili o Mě! – pozn. graf.)

29

porg skrze roky

16

1999

Někdo už má nové tisíciletí a někdo ne. Je to deset let, co byl založen PORG V záříjedeme na Běstvinu s primány, a to jako první třída, která už tam sama byla cobyprima - cyklus se uzavírá. Klaus vylučuje dvě terciánky za kouření marihuany nazáchodku. V otázce drog od nynějška škola zastává „velmi konzervativní postoj“.Červnové škola v přírodě se konají po celé Evropě: dvě na Slovensku, jedna v Irsku,

jedna ve Francii, jedna naUkrajině a dvě doma. V září jev Praze jednání MMF a tak sejedeme schovat do Chorvatska,podruhé na Murter. Zdá se, žemísta konání škol v přírodě sezačínají opakovat v tříletých cyklech - snad nepojedeme příště do Štědronína! Ško-la dostává novou omítku, střechu a fyzikální učebnu. Svítivá žluť provokuje k zaš-pinění. Počítače ve třídách sice částečně odstranily sektu „pařanů“ z počítačovéučebny (přesto zde ale někteří studenti žijí půlživot – pozn. graf.), zároveň ale vý-razně rozšířily jejich základnu. Odešla prof. Elstnerová a Mike odjel zpátky do USA.

2000

Na PORG letos v září přišli studenti už podesáté. Nikdo (naštěstí)nepořádal žádné pompézní oslavy, ani nebyly (zatím) pořádányžádné výroční večírky. My v PORGazeenu jsme se rozhodli pro mír-nou formu připomínání: náhled do historie. Neboť, ačkoli se námto nezdá dnes velmi rychle zapomínáme věci, které byly ještě přednedávnem samozřejmostí. Ti, co pamatují, mohou utřít nostal-

gickou slzu, anebo si osvěžit zašlé vzpomínky. Ti, co nepamatují,se mohou poučit a patrně se budou lecčemu divit.

V tomto a následujících číslech bude vždy část historického mi-niseriálu „PORG skrze roky“ a rozhovor s osobou, která je nějakýmvýznačným způsobem spjata s dějinami naší školy.

Ondřej Hojda

PORG skrze roky

porg skrze roky/english page

Riding trains can be pleasurable. I know many Czechs complainabout ČD. The trains don’t run on time and when they dothey’re dirty and the staff are surly and the list goes on andon and on. But I like the trains here. When I lived in BerounI used to visit Prague two or three times a week and the trainride along the Berounka was a pleasure. The views were alwayspleasing. And it was a real treat to get a compartment to my-self. I’d close the door, sit back and admire the river whilst lis-tening to the sound of the wheels rolling on the tracks – verypleasant. It’s true that the buses ran more often than thetrains but I found the buses to be too crowded for comfort,particularly when two or three passengers were engaged inmobile telephone conversations. For some it must be difficultto imagine how we ever live without them. But we did!Anyway that’s another story.

Trains can be educational too. You never know whom you’llmeet like the man I met from Pilsen who tried to tell me aboutCzechs. When he found out I spoke English he couldn’t wait togive me a history lesson about the American troops passingthrough his city during World War Two. I think he felt bitterlydisappointed that the Americans let the Russians get toPrague first and believed that if the Americans had done itfirst the last 50 years would have been kinder to the Czechpeople, but I digress. Then he went on to tell me if tragedystrikes a Czech, for example, his pig takes ill and dies, hedoesn’t hope that his neighbour’s pig stays healthy. On thecontrary he wishes his neighbour’s pig would die too.

You can even learn to speak another language on Czech trains.I bet ČD doesn’t know their passengers are providing this freeservice. One Sunday evening on a train packed full of youngsoldiers returning to barracks I had to share my compartmentwith two of them who were engaged in a most important con-versation. One of them, whilst eating a sandwich, listenedvery carefully to every word his companion uttered. His friendtalked and talked and talked; I thought to myself, is his storyever going to end? Whilst one talked the other chewed.Occasionally, in every possible tone of voice and speed, thehungry one would say a couple of words – in fact they werethe only words he spoke between Smíchovské nádraží andBeroun. He said the same words so often and in so many ways,I had them memorised before the train had even passedDobřichovice. Of course when I got home I pulled out myčesko-anglický slovník and searched for them but in vain.I could say the words, but I couldn’t find them in my dictio-nary. And I had no idea what they meant. I eventually learnedfrom a Czech mate that “ox” has more than one use: “Ty vole!”

Steven Pruner

Jet vlakem může být příjemné. Vím, že si mnoho Čechů na drá-hy stěžuje. Vlaky nejezdí včas a když ano, personál je nevrlýa hrubý a tak dále a tak dále a tak dále. Ale já mám rád tu-zemské vlaky. Když jsem bydlel v Berouně, byl jsem zvyklý takdvakrát či třikrát týdně jezdit do Prahy. A cesta kolemBerounky byla potěšením. Výhled byl vždy příjemný a byl tokrásný požitek mít kupé sám pro sebe. Zavřel jsem dveře, sed-nul si dozadu a obdivoval řeku, zatímco jsem poslouchal zvukkol jedoucích po kolejích – velmi příjemné. Je sice pravda, žeautobusy jezdily častěji než vlaky, ale mně přijdou nepohodlněpřeplněné. Zvláště pak, když jsou dva nebo tři cestující zabrá-ni hovořením do mobilního telefonu. Pro některé je těžké sipředstavit, jak jsme vůbec mohli bez nich žít. Ale žili jsme! Touž je však jiný příběh.

Vlaky mohou být také výchovné. Nikdy nevíte, koho potkáte.Třeba jako já toho muže z Plzně, který se mi pokoušel vyprá-vět o Češích. Když přišel na to, že mluvím anglicky, nemohl sedočkat, až mi dá lekci z dějin o amerických jednotkách, kteréprošly městem za druhé světové války. Myslím si, že byl rozho-řčeně zklamán tím, že Američané dovolili Rusům, aby se do-stali do Prahy jako první. Věřil, že kdyby to Američané nedo-pustili, posledních padesát let by bylo k českému národumilejších, ale já nesouhlasím. Potom mi začal vysvětlovat, žekdyž Čecha zasáhne neštěstí, např. když mu onemocní a zemřeprase, tak doufá, že ani to sousedovo nezůstane zdravé a žetaké zemře.

Ve vlaku v Čechách se dokonce můžete naučit i cizí řeč. Vsadímse, že ČD ani netuší, že cestující poskytují tuto službičku zce-la zdarma. Jedno nedělní odpoledne ve vlaku plném vojáků,kteří se vraceli do kasáren, jsem se musel podělit o své kupése dvěma z nich. Byli zabráni do velice důležité konverzace.Jeden z nich, zatímco jedl sendvič, velmi pozorně naslouchalkaždému slovu, které pronesl jeho společník. A jeho kamarádmluvil a mluvil. Sám pro sebe jsem si pomyslil, jestli ten jehopříběh vůbec někdy skončí. A zatímco mluvil, ten druhý žvý-kal. Pouze občas pronesl hladovec pár slov, vždy jiným tónema jinou rychlostí. Vlastně to byla jediná věta, kterou řekl meziSmíchovským nádražím a Berounem. Ta stejná slova opakovaltolikrát a na tolik způsobů, že jsem si je zapamatoval, ještěnež vlak vůbec projel Dobřichovicemi. Samozřejmě, když jsemse dostal domů, vytáhl jsem svůj česko-anglický slovník a hle-dal jsem, ale zbytečně. Uměl jsem ta slova říci, ale nemohljsem je najít ve svém slovníku. Tudíž jsem neměl ani ponětí,co ta slova znamenají. Nakonec jsem se od svého českého ka-maráda dozvěděl, že slovo „ox“ má více než jen jeden význam:„Ty vole!“

Překlad: Joachim Veselý

Jet po kolejích a učit se česky

Ridin’ The Rails And Learnin’ Czech

English page

29 17

kum svým vyjádřením o ženské literatuře. Necitlivě a kontroverzně je vypuštěn prostřední kód chápání souvislostí, ruší se odděle-né hodnocení mluveného a písemného projevu v jazycích. Proběhne první Salmovská. Spolu s oktávou ‘98 se definitivně PORGemloučí Ondřej Šteffl, který si v této třídě dosud nechával vyučování matematiky. Sexta poprvé v květnu odjíždí na biologický terén-ní výjezd s prof. Fořtíkovou a Miloněm. Před Vánoci probíhá první filmová noc s Monty Pythony. Jarda a Silvestr resuscitují čajovnu.

29

rozhovor s Jaroslavem Jirmanem

18

Jaroslav Jirman je v současné době (po odchodu p. prof.Zelenky) posledním profesorem, který působí na PORGu odjeho začátků. Narodil se v roce 1958 v Novém Městě nadMetují, vychodil gymnázium v Dobrušce. Po dvouleté vojen-ské službě studoval Katolickou teologickou fakultu, poslézepůsobil jako farář v různých farnostech ve východních Če-chách, dále pak v osmdesátých letech pracoval jako nočníhlídač a zároveň studoval na VŠCHT. Studia tam ale nedo-končil, protože v roce 1990 nastoupil jako učitel na právě seformující První Obnovené Reálné Gymnázium. Jako poslední-ho „přežívajícího“ z původního profesorského sboru jsme sejej ptali na toto období, ale i na současnost a vyhlídkyPORGu.

Jak jste se dostal k okruhu lidí, kteří stáli u zrodu PORGu?Mám dojem, že jsem si v novinách přečetl inzerát, že se hledáučitel latiny, byly tam k tomu nějaké požadavky, například na-psat, jak si představuji výuku. Pamatuji se, jak jsem to smolilv Krkonoších na chalupě a pak si pamatuji konkurs, kde se sešloasi osm latinářů. Ondřej Šteffl potom s užším týmem lidí, kteřítaké učili na gymplu rok nebo dva, byl konkursní komisí. S těmijsme se při konkursu volně bavili, především o tom, jak si před-stavujeme práci s mládeží v hodinách, bylo to docela zajímavéa příjemné. Myslím, že v tom užším týmu byl taky JirkaPodzimek, který vypracoval test pro adepty, kde měl člověk za-škrtávat literaturu, kterou přečetl. Byly v něm různé chytáky, tře-ba byli vyměněni autoři a názvy těch děl, nebo tam byly napsá-ny neexistující knihy a podobně.

S jakými idejemi jste šel do školství?To už si vůbec nepamatuju.

Asi už tehdy bylo jasné, že PORG je (nebo bude) jakási jináškola…Já jsem tehdy dělal nočního hlídače, a k tomu školství jsemtehdy už směřoval, v podstatě „dvěma cestami“: Jedna už dneszní jen jako humor, protože my jsme tenkrát neměli kde bydlet,tak jsem si říkal: „Nebylo by špatný někde sehnat místo škol-níka.“ To bylo ještě za komunismu. Po revoluci jsem se pak po-ptal na pár školách, a potom už byl vlastně ten zmíněný inze-rát… Začal jsem tedy učit tu latinu, a taky dějepis, protože přinástupu jsem předkládal vysokoškolský index, a když tam O.Šteffl viděl, že jsem absolvoval pět let historie, tak mě pře-mluvil i na dějepis. Byl jsem učitel na částečný úvazek, učil la-tinu, dějepis jenom jednu třídu, myslím, že jsem rok učil i řeč-tinu…

A KEK?Ano, a KEK, ten tehdy vlastně vzniknul. V devadesátém, ještěnež začala škola, jsme měli v Davli shromáždění, pobyli jsme tamtýden, abychom se seznámili, a jak bylo Štefflovým zvykem, po-zval si tam i různé odborníky na psychologii, kteří nás víceménětestovali. Pamatuji se na našeho prvního manažera, který při jed-né takové hravé aktivitě (měli jsme si stavět z kostek) nadělalze všeho vždycky samé kosočtverce…

Co se týče počátečních idejí pro školu, mluví o se i o různýchbizarních nápadech – třeba že by se celá měla odehrávat nakolech a podobně…Ano, takových nápadů měl Šteffl vždycky spoustu, protože byl

velmi kreativní, jen to mělo jednu chybu – často to neuměl do-táhnout do konce, nebo to zůstalo viset ve vzduchu. Myslím si,že ze začátku to odpovídalo i tehdejšímu duchu doby – po listo-padu měl každý představu, že všechno teď bude radikálně jinak.Z toho on vycházel i při výběru učitelů, snažil se, aby tam nevy-bral žádné zaběhnuté učitele, takže lidé, kteří skutečně předtímučili, tam byli možná tři.

Jaké byly poměry na škole přibližně po prvním roce?Od začátku jsme byli skvělá parta, vládla tam ta atmosféra za-čátku devadesátých let, celé to nadšení a otevřenost k dělánínových věcí myslím odpovídaly tepu celé společnosti. I stu-denti byli nadšení. Všechno se neslo v duchu až nekritickéhonadšení. To bylo sice docela fajn – pořád jsem se divil, pročnás ti studenti neustále tak obdivují a zbožňují. S učenímjsem tehdy začínal, a třeba právě historii jsem v některýchčástech znal méně. Myslím, že to nadšení bylo dobrým impul-sem do začátku a vytvořilo i dobré vztahy mezi profesorya studenty.

Jak rychle vyprchalo?Bohužel, takovým zlomem. Jednak nastal zlom učitelského týmuve vztahu k Ondřeji Štefflovi. Lidé už začali být přece jen una-veni tím, jak neustále hýřil nápady, a zároveň to trochu házel nanás. V podstatě to bylo tak, že kdyby člověk chtěl všechny ty ná-pady uskutečnit doopravdy, bylo by to nemožné, a navíc by trá-vil všechny své víkendy u Ondřeje na chalupě vymýšlením dalšíchprojektů… Celkově nastalo jakési vyčerpání, i Ondřej vyčerpalsvé nápady poté, co narážel na těžkopádnou realitu – bylo tro-chu znát, že ho to přestalo bavit. Tenhle zlom nastal asi tak potřetím roce školy.

Zlomový okamžik ve vztazích profesorů se studenty nastal ješ-tě o dost později, když si studenti začali všímat a mluvit o tom,že škola už není, co bývala a že se vlastně stáváme normálníškolou. Nedovedu už to pojmenovat jejich slovy, ale velkou rolihrálo vzpomínání a srovnávání; jak to bylo dřív a jak je to teďúplně jiné.

Myslíte, že bylo možné zachovat původní duch školy?Nebylo to možné. Myslím si, že se v podstatě vyvíjela dobře, typočátky patřily k jakýmsi jejím dětským bolestem. V celé spo-lečnosti sledujeme podobný vývoj: nadšení z Občanského fóraa z toho, jak všichni držíme pohromadě, se rozdrobilo do poli-tických stran, vznikla různá napětí a mnoho lidí tohle prožíva-lo s určitou nostalgií. Zdá se mi, že to ale bylo logické vyústě-ní.

Jaké byly první třídy, které na PORG přišly?Tehdy se nabraly třídy od primy do kvarty. Když jsem přišel, zdá-li se mi ti kvartáni skoro jako dospělí lidé, a tak jsme s nimii jednali – mělo to něco do sebe.

A jak se studenti změnili?Změnili se hodně – už tu není ten nekritický obdiv, jsou to nor-mální studenti. S určitou nostalgií ale občas vzpomínám na stu-denty, kteří škole obětovali velmi mnoho. Některé seminárnípráce z dějepisu byly mnohastránkové, jaké by dnes uspělyi jako magisterská práce… Mnoho bylo ale opět vyhnáno ob-rovským, občas i hektickým nadšením, mnoho bylo dáno přátel-skými vztahy.

aroslav Jirman„Pofiád tu pulzuje ten správn˘ Ïivot“J

rozhovor s Jaroslavem Jirmanem

29 19

Na začátku to mělo takový daleko rodinnější charakter. Na celéškole byly jen čtyři třídy, na letní i poprázdninovou školu v pří-rodě se celá škola vešla na nějakou horskou chalupu, kde jsmei večery trávili všichni společně, to bylo skvělý.

Nemyslíte si, že změny v povaze studentů jsou dány takétím, že se rekrutují z jiných sociálních vrstev – místo „dětíintelektuálů“ spíše (aniž to myslím pejorativně) „děti pod-nikatelů“?Ano, tahle změna, připadá mi, bude ještě dále narůstat, na dru-hé straně dost dětí „chudých intelektuálů“ je tu pořád.

Myslíte si, že demokracie ve škole pořád funguje?K tomuhle nemám úplně důvěru, protože si myslím, že mnoholidí toužilo po jakési formální demokracii – vadí mi na tom taformalita – nelze si hrát na demokracii v takovém malém spo-lečenství, například zavádění studentského výboru jako institu-ce – ten může být zřízen jednoúčelově, pokud má nějaké svémísto.

Studentská rada také několikrát vznikla a zanikla. Třeba za„Laubriády“…Tam to mělo své místo, ale důležitější, než aby byla nastálonějaká taková rada, je aby profesoři byli vstřícní vůči studen-tům a aby studenti nebrali školu a učitele jako nějakého ne-přítele, vůči kterému musí napřít své síly a lstivost, aby ško-lou prošli. Jde o tu spolupráci a vstřícnost – myslím si, žetyhle věci u nás stále fungují. Přestože profesoři napomínajístudenty, že jsou nepřezutí a šlapou jim na paty kvůli takovýmhloupostem, pulzuje pod tímhle šedým školským kabátem tensprávný život, který je daleko hůře hmatatelný na velkýchgymnáziích. Tam je kvůli velkému počtu tříd a anonymitěvšechno podobné pohlceno školským systémem s „nutností“řádu a pořádku.

Velikou předností naší školy je to, že je malá a malá zůstane.To se týká i učitelů – na velkých školách je řada dobrých učitelů,ale podobně, jako se průměrný student schová v té šedi a pro-jde, i mezi profesory se schová řada dosti průměrných. NaPORGu, kde jsou vztahy daleko osobnější, stimuluje samo pro-středí, aby k těmto jevům nedocházelo.

PORG během let prodělal několik větších či menších profe-sorských „exodů“. Jak se vlastně sborovna změnila?Spousta lidí se na začátku devadesátých let vrhala na něcoužitečného, kde se realizovala a pak pokračovala dál. S tímsouviselo rychlé střídání učitelů – z jejich strany to je doce-la pochopitelné, byli to lidé, kteří šli dál a neuvázali se najednom místě. Studentům to pochopitelně přinášelo mnoházklamání. Myslím si, že dnes už je to standardní, i když tro-chu se to asi ještě střídat bude, protože tady máme mnohomladých učitelů, třeba na částečný úvazek. Někdo z nich tadyzůstane, někdo půjde dál, ale zdá se, že určité jádro už je vy-tvořené.

Jak vidíte současnost PORGu?Zdá se mi, že už se vyrovnaly určité výkyvy, kde mezi učiteli šloo to, jestli mají být poměry spíš liberální, nebo jestli je potřebastudenty držet zkrátka. O tom už diskuse není.

…Držet zkrátka?Ne, zdá se mi, že tohle nezvítězilo v takové formě, jak jsem seobával. Je sice asi potřeba, aby, když sem přijde někdo, kdo semchce hlásit svoje dítě, nebyl odrazen nepořádkem ve třídách.Nikdy to ale není namířené proti studentům s obavou, že by námmohli přerůst přes hlavu.

Byl jste první, kdo by byl měl nárok na tzv. sabbatical (se-dmý rok placeného volna). V posledním rozhovoru v dubnu1998 jste zmiňoval, že této možnosti využijete jako pro-středku proti upadnutí do učitelských stereotypů. Než jsteale mohl na sabbatical odejít, nové vedení školy jej zrušilo.Není vám to líto a vyslovil byste se pro jeho opětovné zave-dení?Je pravda, že jsem s tím počítal a nějakým způsobem jsem sei připravoval. V tomto směru to bylo trochu zklamání. Myslím si,že je to určitě dobré a užitečné. Sám na sobě si uvědomuji, žečlověk má tendenci najet do určitých stereotypů.

S realitou jsem se ale smířil a už na to ani nemyslím. Neplá-nuji ani, že bych si třeba na rok našel něco jiného. Baví mě aleobčas učit jiné předměty. Proto jsem si vzal úvazek ještě na jinéškole, na Lauderově gymnáziu, což je židovská škola, kde učímfilosofii a religionistiku. Je to pro mě podnětné a myslím si, žemi to i rozšiřuje obzory.

Máte nějaké srovnání mezi „svými“ dvěma školami?Právě jsem tam začal učit, jenom jeden den v týdnu, takže tamtomu nejsem tak blízko. Určitě to ale bude podobné, protože jeto taky malá škola. Vznikla teprve nedávno a s různými otřesy sedává dohromady.

Děkujeme za rozhovor.

Ptali se Jakub Seidl a Ondřej Hojda,v kempu Belvedere, Chorvatsko, 28. 9. 2000

Přepis rozhovoru Ondřej Hojda

(Redakce PORGazeenu plánuje další rozhovory s osobami spja-týmmi s historií PORGu (např: bývalými řediteli) – pozn. red.)

29

literární tvorba apod.

20

Na počátku stvořil Klaus PORG.Shlédl na něj a zjistil, že je to dobré.

Ale při druhém pohledu shledal, že školaje pustá a prázdná. A tak stvořil lavicea židličky, tabule, katedry a vymalovalškolu překrásnými barvami, které zářilyv širou dál. Škola byla krásná, ale bylo tujakoby mrtvo. Tak Klaus stvořil sobě pod-řadné profesory. Bylo jich 21–13 mužůa 8 žen. A ti osídlili sborovnu a bylišťastni. Ale dlouho jim to nevydrželoa časem se začali nudit. A z nudy, nevě-douce co dělat, začali běhat po školea ničit židličky. A tu si Klaus uvědomil, ženěco udělal špatně. Ale nevěděl co a ne-věděl, jak to napravit. A škola pod nátla-kem profesorů pustla. A nakonec, jedno-ho dne když už PORG neměl žádnéžidličky ani lavice, ba ani katedry a tabu-le zde nebyly, teprve tehdy vysvitlv Hlavě Klausově spásný nápad – stvořístudenty. I dal se do tvoření. Jako prvnístvořil Oktávu, ale s tou profesoři spoko-

jeni nebyli, že prý jsou moc chytří a že užje nemají co učit. Poté přišla na světSeptima, ale té se na něm moc nelíbilo,strach z následné oktávy a maturity je vy-děsil natolik, že se všichni rozutekli.Sexta, ta zvrhlá třída, byla již od svéhopočátku odsouzena k zániku a Kvinta, tase ani jednomu z profesorů moc nelíbila.Primáni byli malí a uječení, studentySekundy zase zajímalo šikanováni ubo-hých primánků víc než studium. A Tercie?Tolik spících a líných dětí jste pohroma-dě ještě neviděli. A tak Klaus stvořilKVARTU k obrazu svému, vložil do nívšechny představy ideálního studenta.Profesoři přestali lámat židličky a udive-ně zírali, tak dokonalou třídu ještě nevi-děli. Učit tak pilné, inteligentní a tvořivéstudenty je jedna báseň. Klaus shlédla viděl. že je to dobré.

A tak KVARTA zachránila svět.

Bára Řepová

Mýtus o Stvoření PORGu

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylou Boha, a to Slovo bylo Bůh. Bůh vypa-dal asi jako Pravidla českého pravopisu.

Měli to tam jako v antickém Řecku:Olympu vládl již zmíněný Pravidel české-ho pravopisu se svojí manželkou Struč-nou mluvnicí českou. Jednou k nim při-šel jejich posel Původ zeměpisných jmena oznámil: „Zlý bůh podsvětí Šmírbuchsi vzal za manželku nově vydanou Slov-ničku českých slangů. U té ani nevíme,kolik má hesel. Možná je mnohemmoudřejší, než naše vládkyně Stručnámluvnice česká“.

„To určitě ne! Vždyť já mám na svých224 stranách 164 paragrafů a navíc věc-ný rejstřík!“

„Co zmůžeš, Stručná mluvnice česká!Je hlídá trojhlavý Zakopaný pes!“

„Co ten Albatros nevydá!“ zareagovalkliďas Pravidel.

„Ještě že ten Zakopaný pes pelichá,“pokračoval Původ. „Našel jsem jeho stra-nu 115, na které je toto rčení: ‚Dopadljak sedláci u Chlumce.‘“

„Och, jak výstižné,“ vykřikla Mluvnice.Pravidel odpověděl: „Zavolejme si Ety-mologický slovník jazyka českého, ať námto vysvětlí.“

„Jsem Etymologický slovník jazyka čes-kého, mám osm tisíc hesel a rejstříks 32 tisíci odkazy. Vím vše.“

„Vysvětli nám rčení ‚Dopadl jak sedlá-ci u Chlumce‘,“ poručila Mluvnice.

„Bohužel, stranu s vysvětlením tohotorčení jsem si zapomněl v Delfách u tohoošklivého smrtelníka Slovníku českých sy-nonym. Má sice 20 tisíc hesel, ale tustranu mi stříhat nemusel. Je to pako!“

„Ty nemluvíš spisovně! Jsi ve spojeníse Šmírbuchem,“ zhrozila se Mluvnice.

„Ksakru, jsem prozrazen.“„Pozor, Šmírbuch útočí!“ upozornil

Původ zeměpisných jmen.„I jdi mi k šípku, Šmírbuchu, mládež

už nikdy nebude mluvit spisovně,“ zně-la poslední Pravidlova spisovná věta…

Matouš Glanc, David Helebrant

POHÁDKA O JAZYKOVÝCH PŘÍRUČKÁCH

Celou svou školní docházku jsem marně přemýšlel, proč majíučitelé a profesoři tak malý smysl pro humor. Nechápal jsem,proč se ty spousty vtípků a vtipů, které nám studentům přijdouv některých situacích až geniální, profesorům nelíbí. Nechápaljsem, proč se nikdy nezasmějou...?! Ale mám pocit, že nasklonku studia na PORGu jsem to snad pochopil.

Oni jim ty naše vtípky směšný přijdou. Upřímně věřím, že sejim v duchu chechtaj stejně jako my. Ale ti chudáčci se jimsmát nesmí. Je mi proto líto nevyužitého profesorského po-tenciálu. Té spousty humoru, která přijde nazmar.

Nevěřím, že Plecháčka s Kubíčkem nikdy nenapadlo vyhoditpojistky, aby nemuseli jít učit, že Fořtíková nikdy neměla chuť

přinést do školy živého pavouka a vyděsit jím celou sborovnu,nevěřím, že se Podaná nikdy nechtěla projet po chodbě natěch zabavených koloběžkách. No, a když si představím tuspoustu absurdních žertů pánů Krče, Valáška a Rolečka, je miz toho smutno.

A proto, studenti! Važte si té možnosti, kterou máme.Možnosti svobodného humoru. S úctou přijímejte kárání za svéfórky a jenom zkuste nenápadně pozorovat tu nepatrnou ji-skřičku v očích kantora, který vás plísní.

Cýřa Hiršů

SRANDA?

podzimní nabídka výstav v Praze/varování

29 21

Zdravíčko, studenti!Raději nevzpomínám, že bylo léto. Září

jsem nezachytilo, říjen tak příjemně končí,před námi 11. listopad a pranostika říká,že Martin přijíždí na bílém koni.Pranostikám věřím, často se potvrzují.Podzimní počasí má svoje přednosti.Pravidelně mne nutí ke kultuře. A takmohu dohnat to, co jsem zameškala.

V létě jsem viděla jen dvě výstavy. Prvnína Vyšehradě. Soudobý malíř Jan MariaValt se spojil s řezbářem VladimíremDubalem. Jeho dřevěné sochy byly velmikrásné a duchovní. Druhá byla v Plznia slibovala mnoho. Jmenovala se: Erotic-ký šperk a zklamala mne. Byla to tvorbasoučasná. Náramky, prsteny, čelenkya další ozdoby lidského těla byly ze sou-časných materiálů. Papír, plast, drátek,občas kůže nebo látka. Náměty vtipné, aleco naplat. Chyběly mi drahé kameny, zla-to a stříbro. Stále jsem v hlavě měla šper-ky minulosti.

Září přišlo s novou nabídkou:

Křídla slávy(Výstavní síň Rudolfinum 14. 9. 2000–14. 1. 2001)

Podtitul expozice zní: Hynais, češtíPařížané a Francie. Výstava nezklame,sama jsem ji prošla poněkolikáté.Rudolfinum je plné krásných plátenz konce 19. a začátku 20. století. Pokudsi chcete oddychnout od současnéhoumění, máte možnost vidět na vlastní očivelká plátna i kabinetové obrazy „české-ho Pařížana“ Hynaise a jeho přátel.Marolda známe dobře, protože jsme vidě-li v Obecním domě jeho akvarely a kvaše.Čermák (odjel do Bosny a maloval vdovya sirotky, kteří zbyli po místní válce),Mucha (jeho zmenšené plakáty pro SarahBernhardt máme všichni doma), Preisler

(malíř smutných Černých jezer), Kalvoda,Brožík a další. Autoři ovlivnění impresio-nismem, symbolismem a pařížskými salo-ny. Umělci patřící do „generace Národní-ho divadla“. Zkrátka vřele doporučuji.A proč „Křídla slávy“? Zkuste spočítat,kolik perutí se sešlo ve dvou patrech na-jednou.

William Blake(Císařská konírna, Pražský hrad 15. 9.–19. 11. 2000)

Motto: …Mým světem je představivost.Tento svět smetí je mimo moji pozor-nost…

Autora, žijícího na konci 18. a začátku19. století, většinou vnímáme jako literá-ta. Je to asi tím, že jeho grafické, kreslíř-ské a malířské dílo je v takto rozsáhlémsouboru představeno Evropě teprve nyní,a to právě zmiňovanou výstavou. Dokon-ce i princ Charles se přišel při své říjnovénávštěvě Prahy podívat. V Londýně budeobdobná souborná výstava otevřena ažv listopadu. Vystavené dílo nám vysvětlí,co je to mysticismus. V expozici jsem na-šla pouze jeden nedostatek – u grafik michybělo označení techniky, kterou bylylisty vyrobeny.

Veletržní palác

Velká novina. Stálá sbírka moderníhoumění byla otevřena v nové úpravě. To,co lze vidět, nemá cenu vyjmenovávat.Jen připomínám, že turisté žasnou nadoriginály impresionistů, kubistů, fauvis-tů. Vrtí hlavou v úžasu, že Praha má takvelké zastoupení světového moderníhoumění, ke kterému, hurá, můžeme řaditi některé Čechy.

Sbírka je rozložena chronologicky.Ve 4. patře se „projdete“ 19. stoletím, se-stoupíte na 3. podlaží (20. století) a po-malu až do současnosti (2. patro). Dalšípředností je, že každý úsek je na stěněoznačen, a tak víte, že právě koukáte natoho a toho malíře či skupinu. Podrob-nosti o nich se dočtete na panelu. Může-te si představit, i jak asi doba vypadala,protože ve skleněných vitrínách jsou šaty,sklo, denní potřeby a některé další znakydoby.

Autoři nepominuli ani tak přehlíženýsocialistický realismus, který mi přišelmezi ostatní tvorbou legrační. Zastou-pen je i „Bruselský styl“, což je doba ponaší úspěšné expozici na světové výsta-vě roku 1958.

Doporučuji, je na co se koukat, ale zajedno odpoledne nezvládnutelné.

V přízemí a prvním patře jsou příležitost-né výstavy. V současnosti je to pohled dorozsáhlé

Kramářovy sbírky

Nezapomeňte, že jsou i další a menší,např.:

Zdeněk Rykr – Elegie avantgardy(Dům u Kamenného zvonu)

Karel Čapek fotograf(Obecní dům)

Přeji příjemný podzim a předvánoční zimu.

Jitka Huňková

Podzimní nabídka výstav v PrazeRedakce PORGazeenu – časopisu Prvního odbnoveného reálného gymnázia

Vám tímto oznamuje,že Váš výtisk PORGazeenu je otočen vzhůru nahama.

Měli byste ho neprodleně otočit!V případě že takto neuděláte neneseme zodpovědnost za jakékoliv následky omezující vaše čtení PORGazeenu!

29

test/cesty za folklorem

22

(Tento test vznikl jako vedlejší produkt mého článku „Cesty zafolklorem“ a je tedy důkazem toho, jak nerada píšu souvislý text.Přistupujte tedy k němu s pochopením a hlavně – nic od něj, pro-sím, nečekejte. – pozn. aut.)

a) Uvažovali jste někdy vůbec o tom, co je to folklor???

b) Máte ho rádi??? Líbí se vám???

c) Napadlo vás někdy, že v ČR existuje početná skupina lidí,pro které je folklorní akce nejdůležitější kulturníudálostí roku???

d) Víte, že existují místa, kde je folklor ještě živý akde NENÍ považován za folklor, ale za normální styl života???

e) Byli jste někdy na takovém místě???

Pokud odpovíte ANO

na otázku a)Jste normální, přemýšliví studenti prestižního gymnázia. Obdob-ně jako k folkloru přistupujte i k jiným fenoménům a přijetí navysokou školu vás nemine. Přeji hodně štěstí.

P.S.: Právě vám je určen článek „Cesty za folklorem“.

Na otázku b)Vypadáte takto: pokud jste dívka, máte deset spodniček a nanich červenou sukni vyšívanou květinovými motivy. Dále šněro-

vačku utaženou ad absurdum, růžolící tváře (jako jablíčka), dvacopy, neustále výskáte a se smíchem někam odbíháte. V lepšímpřípadě se točíte na místě a občas si dupnete. Juch!

Pokud jste mladík, …to už radši ani nebudu popisovat, všakvy víte… zdůrazním jenom vydří čepici na hlavě

Pokud tak nevypadáte, okamžitě to napravte!!!

na otázku c)Gratuluji. Máte výjimečnou fantazii, skoro jako Pehal. Jen takdál.

na otázku d)Ráda bych věděla, kde jste se to dozvěděli. Vezměte korespon-denční lístek a napište na něj, odkud jste se dozvěděli o existen-ci výše popsaných akcí (např. z internetu, od kamarádů, z bro-žurky, od rodinného přítele etc.). Koresponďák odešlete donašeho centra. Obratem vám bude zasláno poděkování v národ-ních barvách + katalog šněrovaček a beranic.

na otázku e)Jste na tom jako já. Přečtěte si článek „Cesty za folklorem“ a po-rovnejte ho se svými zkušenostmi. Potom žijte dál obvyklým ži-votem, občas jen se zastavte, zasněně se zahleďte a nostalgickysi povzdechněte: „Mám já to ale štěstí.“

Pokud jste na všechny uvedené otázky odpověděli NE,jste beznadějný ignorant a není vám pomoci.

A teď už ten slibovaný článek:

Test,který vám umožní zjistit něco o sobě prostřednictvím vašeho vztahu k folkloru

Motto: „Javorník, Javorník.“

Vždycky jsem si folklor pletla s dechov-kou. Myslela jsem si, že to jsou takové tynechutné události, když si paní Novákováz řeznictví oblékne čepec s holubičkoua červenou sukni, pan Vomáčka z hospo-dy si vezme beranici a žluté pumpky,stoupnou si k mikrofonu a nyvými unylý-mi hlasy zazpívají, že „jelínek přeskočilpotok a nebyl to jelínek byla to mámilá.“ Myslela jsem si, že je to záležitostdůchodců a šílenců a že slušný člověkfolklorem opovrhuje. Inu, zdání klamea lidé se mění…

To jsem takhle jednoho prázdninovéhorána snídala housku s marmeládou, igno-rovala otce hádajícího se s novinamia tupě zírala do kulturní přílohy Lidovýchnovin. V záplavě bezduchých článků jsemsi nevědomky přečetla i článek o tom, ženějaká vesnice někde v p… světa slavínějaké výročí existence… Až asi za čtvrt

hodiny (prázdninové snídaně bývají dlou-hé) mi došlo, že ta vesnice slaví 650 letexistence, což je docela úctyhodný věk.To ale nebylo to hlavní, co mě zaujalo.To, co natočilo moje kroky do Javorníkanad Veličkou, byl program, který sliboval:Dvě horňácké cimbálové muziky, SouborHorňáckých mužů, Soubor Horňáckýchžen, Soubor Horňáckých dětí a Horňáckýtaneční soubor, dále průvod lidu v hor-ňáckých lidových krojích, přátelský fot-balový zápas a hlavně EKOLOGICKÝVÝŠLAP PO HORŇÁCKÝCH KOPCÍCH (neke-cám). Trochu z nudy a dekadentní styli-zace jsem se rozhodla odjet, vysvětlujícto rodičům větou: „Něco tak absurdníhomusim vidět…“ To jsem ještě nevěděla,co mě čeká – já hloupá povýšená Pra-žačka.

Javorník nad Veličkou leží až u slo-venských hranic, poblíž Veselí nadMoravou, a spolu s dalšími asi osmivesnicemi tvoří Horňácko. Popravdě ře-

čeno, když jsem do Veselí přijela, děla-ly mi ty národopisné oblasti docela po-tíže, protože jsem si ze začátku oprav-du myslela, že jsem na Moravě. Hnedprvní domorodec mi DŮRAZNĚ vysvětlil,že: „Tohle je Slovácko, žádná Morava,Slovácko, pamatuj si to: SLO-VÁC-KO!“Zapamatovala jsem si to a o patnáct ki-lometrů dál jsem se to pokusila použít.Bohužel toho hodného, skoro až kou-zelného dědečka, kterého jsem se ptalana cestu, má poznámka typu „Tady natom Slovácku je krásně!“ vůbec nepotě-šila, naopak, zrak mu zkrhavěl a začalna mě křičet: „Horňácko! Tohle jeHorňácko, pamatuj si to: HOR-ŇÁC-KO!!!“ To jen tak k tomu jejich národní-mu uvědomění.

Javorník ve tři hodiny odpoledne ješ-tě nevykazoval žádné známky oslavnebo alespoň příprav na ně (a to mělv 17.00 být průvod v krojích!). Všudeticho a klid, nikde ani noha. Když mě

Cesty za folklorem aneb Popis prázdninového zážitku

cesty za folklorem

29 23

začaly chytat paranoidní obavy, že jsemsi třeba spletla vesnici, a jestli neníještě jeden Javorník v Jeseníkách,ozval se najednou nezvratný důkaztoho, že jsem na správném místě: ně-kdo v hospodě asi tři metry ode mnezanotoval – ne, zařval – „Javorník,Javorník“, širým moravským (HOR-ŇÁC-KÝM!!! – pozn. red.) hlasem a já málemspadla z lavičky. Pokoušela jsem se tenhlas mnohokrát popsat, ale vždycky měnapadala jen samá klišé, takže vám jenřeknu, že byl sytý a mocný a že seOPRAVDU nesl od doliny k dolině, ačko-liv jeho majitel seděl v hospodě. Kdonezažil, nepochopí.

Po tomto zázračném zjevení samé pod-staty Javorníka se situace změnila jakomávnutím kouzelného proutku. Po vesni-ci začaly chodit děvuchy v krojích (atmo-sféra vládla asi stejná, jako když 6. pro-since začnou chodit Mikulášové) avysvětlily mi, že teď jsou všichni na hřiš-ti, kde sledují fotbalový zápas. Tak prototen mrtvolný klid.

Na hřišti to vypadalo přesně tak, jakbyste čekali. Pobíhaly tam postavy v dre-sech a z amplionu chraptěl hlas komen-tátora, proti němuž jsou Eda Hrubeša nejmenovaný profesor našeho gymná-zia zábavní lidé. Všude stánky s burčá-kem, klobásami, buřty a kyselými okur-kami (žlučníkářova noční můra). Prostoruza hřištěm vévodilo takové to pódiumvyzdobené jedlovým chvojím a stylizova-ným nápisem „Vítejte nám“, které figu-ruje i v pořadech typu „sobotní odpoled-ne s dechovkou“. Až jsem se vyděsila, dočeho jsem to vlezla.

Ale to už začínal Průvod lidu v kro-jích, a to byl první z magnifikantníchzážitků toho dne, který mě přesvědčilo úctyhodnosti místní kultury. Jehoúčastníci totiž neměli vůbec probléms tím, že jdou v průvodu a že jsou v kro-jích, nestyděli se, nehihňali se (ani mlá-

dež), nesnažili se sami sebe parodovat– naopak, hrdě kráčeli v naprosto fan-taskních krojích, ženy, muži, starci, sta-řeny, děti, nemluvňata (ta taky v kro-jích), dokonce mládež (předpokládám,že vy byste asi s průvodem v krojích ně-jaké problémy měli, viďte, milí spolužá-ci). Mimoto byly součástí průvodu dvaalegorické vozy (ne, kapitalista měšcemnetřásl – škoda), starosta s pobočníkem,myslivci (ano, normální, živí myslivci,nemám ponětí proč) a DVĚ hudby (cožje v jednom průvodu organizační nero-zum), z toho jedna byla najatá dechov-ka a druhou tvořili horňáčtí muži zpíva-jící mocnými hlasy lehce obscénnílidové písně.

Průvod prošel vesnicí, na hřišti se za-stavil, provolal slávu Javorníku a odpo-jili se z něj ti, co už nemohli (starcia nemluvňata). K mému údivu se všech-no otočilo a šlo se vesnicí zpátky. Zaslabou čtvrthodinku se průvod znovu ob-jevil na hřišti, znovu se z něj oddroliliméně výkonní jedinci (tentokrát maléděti a matky rodin) a vydal se na třetíkolečko vesnicí. Za čtvrt hodiny byliopět všichni zpátky. Tentokrát odpadlapřední kapela (dechovka) a torzo průvo-du se za zpěvu jadrných lidových písnívydalo znovu obejít svůj milovaný šest-setpadesátiletý Javorník. To už mi připa-dalo moc a odešla jsem se najíst. Kdyžjsem po hodině a půl zvedla hlavu odknihy a uzeného žebírka, otáčel se zrov-na na hřišti sám poslední jediný alego-rický vůz a jeho naprosto opilé osazen-stvo nabíralo dech k dalšímu kolečkuvesnicí… A jestli neumřeli, jezdí tamdodnes.

Večerní program, kde měly vystupovatvšechny ty slibované horňácké soubory,se ukázal být naprosto nechutnou besíd-kou. Začalo se v osm ukázkou dětskýchpopěvků a říkadel. Nejhorší asi bylo,když na pódiu sedm děvčátek čtvrt hodi-

ny hrálo „Zlatou bránu“. S postupujícítmou se úroveň programu nezlepšovala.Zajímavější bylo pozorovat publikum.V přírodním hledišti totiž seděl zaručeněcelý Javorník a určitě valná část těchzbylých sedmi vesnic. Všechny věkovékategorie – stejně tak jako v průvodu.Napjatě poslouchali, ani nedutali, sledo-vali „program“. Bylo jasné, že se právěúčastní jedné z nejdůležitějších akcív roce (a tím nechci říci, že by nemělidost jiného kulturního vyžití). NaHorňácích bylo vidět, že jsou hrdí nasvou identitu, na své lidové písně, nasvá dětská říkadla, na své lidové krojea že si je nenechají vzít. To demonstro-vali mimo jiné tím, že kdo doma kroj měl(většinou zděděný po praprapra…), vzalsi ho, kdo neměl, dal si ho ušít aneboaspoň zpíval lidové písně. Zpívání bylovůbec hlavním rysem těch podivnýchoslav. Po skončení programu vyšlo naje-vo, že se nedaleko pódia usadilo „tvrdéjádro“ místních zpěváků a popíjejíc vy-datně domácí slivovicu, zpívá naprostočistými, sytými hlasy stále další lidovépísně. Nutno zdůraznit, že i přes obludnépromile alkoholu v krvi dokonale intono-vali. Nezpívali lidové písně proto, že byzrovna dneska byl folklorní večer. Zpívalije, protože to byly jejich oblíbené pís-ničky, asi tak, jako my posloucháme ka-zety. Večerní program se zanedlouhoproměnil ve volné sousedské setkání.Údolím zněl zpěv, který spolu s textypísní člověka odnášel o sto let zpátky,lidé byli srdeční a horňácký Krakonoš tonejspíš velebně pozoroval z protějšíhokopce.

Mezitím jsem si s Horňáky povídalaa snažila se o nich zjistit něco víc.Znovu se ukazovalo, že mají na rozdíl odnás naprosto pevné kulturní kořeny.Nehodlali se vzdát svého nářečí, svýchpísní, svého způsobu života. Nechtěli seodstěhovat do většího města kvůli pe-

29

cesty za folklorem/druhý domov/vtip

24

Velectěné čtenářstvo!Dovolte, abych vás přivítala v nově

vzniklé rubrice PORGazeenu, v rubrice,kterou si zamilujete a už od ní neod-trhnete oči. Bude se zabývat tím, conás mladé zajímá nejvíce – restaurace-mi a jejich alternativami. V každémčísle vás budeme vtipnou a nenáročnouformou seznamovat s vybranými praž-skými podniky, které by stálo za tonavštívit či alespoň do nich nahléd-nout, aby se vaše jistě divoké pitkyi romantická posezení ve dvou mohlapřesunout do míst vhodnějších pro stu-denty prestižního gymnázia. V honběza stále lepšími a krásnějšími kavárna-mi, bary, hospodami a jánevímčímještějsme odhodláni nešetřit svých sil jakfyzických, tak psychických a přinášetvám pokaždé informace cenné a vašimduším libé. Pevně doufám, že budetes naším servisem spokojeni.

Začnu kavárnou z nejlepších, kavár-nou, kde se spojilo vše dobré, co kdy lid-stvo vymyslelo v oboru občerstvovánísebe sama mimo domov, a vytvořilo té-měř geniální substanci zvanou KABINET.

Je mnoho míst, kde si může člověkv klidu přečíst noviny. Třeba na zahraděv ratanovém křesle, nebo v tramvajinebo ve škole pod lavicí, samozřejmě,ale jen v příjemné kavárně, kde se šerosnoubí s tlumeným osvětlením, kdekáva je překapávaná, dobrá a včas ser-vírovaná, kde hostů není mnoho a obs-

luha je až familierní, jen v takové ka-várně je možno si jejich četbu vychut-nat. Nemusím snad zdůrazňovat, že všeuvedené Kabinet má a ještě mnoho na-víc. Oplývá například naprosto fantask-ními položkami na jídelním lístku. Podnázvy jako „Pod pláštíkem jablko“ nebo„oblíbená svačinka žáka Tomaidese“ setotiž neskrývají nějaké zběsilé pokusyšíleného kuchaře, ale lahodné sladkéi slané pochoutky, které většině ostat-ních pražských kaváren bohužel zatímchybí. Místními gastronomickými speci-alitami jsou například jablko v županu,tousty se záhadnou, ale dobrou náplní,tajná směs sýrů, zvaná Dejvický bourr-sin a mnoho dalších.

Kabinetu nutno vzdát poctu též proněkolik revolučních přínosů do nápojové-ho lístku. Na prvním místě se bezesporupatří zmínit Horkou jablečnou šťávu seskořicí, v pražských kavárnách naprosténovum, které v zimě zahřeje, v létě osvě-ží a přitom v něm není kofein ani thein,takže ho můžete s klidem popíjet i kolemjedenácté hodiny večerní, aniž byste semuseli bát nedobrovolně probděné noci.Druhým malým zázrakem je Pravá horkáčokoláda, která má hustotu pudingu, cožje nikdy nespatřený ideál všech těchpseudočokolád alias nahnědlých vodiček.V neposlední řadě nutno zdůraznit, žev Kabinetu mají opravdu výtečnou kávu,vždy ve vkusných hrníčcích, vždy tako-vou, jak má být.

Ceny jsou v Kabinetu příjemně lidové,atmosféra snad lepší než na PORGuv roce 1991 a otvírací doba je vyloženěseriózní: 11.00–23.00, o víkendu15.00–23.00. Proto, chcete-li se styli-zovat do role intelektuála, trávícíhocelý život v kavárnách, nebo jestli ta-kovým intelektuálem jste, je pro vásKabinet domovem a vytouženým rájem.Ti, kdo se nejsou schopni učit bez ciga-rety v ruce, ocení horní, tiché a klidnépatro, kde lze v rychlosti spáchat refe-rátek či seminárku mezi dvěma douškykávy. Kdo je mentálním blížencemTeresky Klímové a cítí nutkavou potře-bu se seznamovat, zjistí, že Kabinet jemístem mnoha setkání a lidé že jsoutam novým známostem přímo nakloně-ni. Nepatříte-li do žádné z uvedenýchskupin, bude se vám v Kabinetu prostělíbit a to za to stojí také.

Přeji hezký kulturní zážitek, dobrouchuť a příjemné posezení.

A kde Kabinet najdete? Na rohuTerronské a Roosveltovy ulice, resp. jdě-te z Vítězné náměstí (= „kulaťák“, metroDejvická) ulicí Jugoslávských partyzánůa u pizzerie Grosseto zahněte doprava.A tam…

Eva Šťastná

nězům, nechtěli jiný nábytek, než měli.Zní to jako přiblblá idylizace venkova,ale ti lidé působili šťastně a vyrovnanězpůsobem, o jakém se nám ani nesnilo.To všechno jen díky tomu, že se nevzda-li své minulosti. Naopak, ctí své rodiče,mají v úctě své prarodiče, rádi vzpomí-nají na nejrůznější legendární pra-pra…rodiče. Jejich děti neodcházejíz domova na druhý konec republiky, alezůstávají bydlet ve vedlejším domě a vů-bec jim nevadí, že se celý život budouvídat se stejnými lidmi. Mimochodem,

z Horňácka pochází celá řada veřejněčinných lidí, kteří se tam rádi vracejí.Kam se hrabe Bolek Polívka a jehoValašské království. Horňáci jsou nasebe hrdí, ale do světa to neroztrubují.Čím déle jsem je poslouchala, tím vícejsem si musela přiznat, že mi nezbývánež Horňákům bledě závidět a v úctěpřed nimi smeknout.

Stala jsem se svědkem malého, nená-padného zázraku někde na okraji naší re-publiky. A po tom všem, co jsem v Javor-níku nad Veličkou zažila, musím uznat,

že folklor by se neměl odsuzovat, proto-že to není druh hudby, ale naše minu-lost.

Eva Šťastná

P.S.: Ekologického výšlapu jsem se nezú-častnila. On taky žádný nebyl. Hlavní or-ganizátor zpíval až do svítání „Javorník,Javorník“, a potom blaženě usnul na pó-diu pod nápisem „Vítejte nám“ v krojiz roku 1852 a s flaškou od slivovice v ná-ručí.

Druhý domovKabinet

Víte už nyní proč PORGazeen tak dlouho nevyšel?

filmový ráj…?!

29 25

Na začátek bych, místo pro tento člá-nek nepodstatného úvodu, rád zpětněpoděkoval p. prof. Valáškovi, že se midíky jím darované přihlášce podařilominulý rok poprvé navštívit Letní fil-movou školu v Uherském Hradišti. Letosse konal 26. ročník této dnes již kul-tovní akce („protože co je na filmovce,prostě musí být kultovní“ – J. Králík, ře-ditel LFŠ).

Oproti roku minulému, kdy mi Hradištěvyrazilo dech svou útulností, pohodovos-tí a hlavně hladkým průběhem celéhopodniku, jsem tento rok vyrazil již bezzbytečné pokory a s nutkavou potřebouvěci kritizovat. Avšak i toto léto mi těchdevět dní přineslo, až na několik výjimek,pouze milá překvapení.

Čtenáře věci neznalé bych rád upozor-nil, že sousloví „filmová škola“ v názvu jelehce zavádějící. Jedná se v podstatěo filmový maraton, kdy snímky běží sou-časně v šesti kinech od 8.30 do 24.00.

Mimo filmů se ve městě pořádají(avšak jak mi „místní“ potvrdili, bohuželjen těch několik dní v roce) i další kul-turní akce. Mezi ně tento rok patřilymimo jiné koncerty kapel Mňága &Žďorp, Psí vojáci, Mig 21 nebo popůlnoč-ní párty DJ Jana Čechtického (známéhoi jako herce, např. ze Šeptej, Knoflíkáři,Anděl Exit…).

Letos do města přibylo, mimo již –v dobrém slova smyslu – obvyklého letní-ho kina i cirkusové šapitó. V něm se sesvou hrou představili Dr. Jiří Stivín aMr. Ctibor Turba, Bolek Polívka, souborTeatro Tatro nebo třeba slovenská dvojiceBilbo (J. Reidinger) a Števo (Š. Capko) sesvou klaunérií Rozbité talíře (byla mimojiné uváděna i v pražském divadle Alfrédve dvoře).

Pokud by se někdo už při těchto řád-cích rozhodl jet na příští ročník filmovéškoly, je třeba dodat, že všechny tytoakce spolu se vstupem na jednotlivé fil-my jsou zahrnuty v poplatku, který mápodobu osmi zelených bankovek pro stu-denty a deseti podobných pro ostatní.V poplatku jsou zahrnuty i doprovodnépublikace, katalogy, ale hlavně Filmovélisty.

Právě ty jsou totiž nedílnou součástícelého festivalu. Jedná se o denně vy-cházející čtyř- až osmistranu plnou ko-mentářů upoutávek na filmy pro daný dena většinou nechybí ani nějaký ten fejeto-nek. Měl jsem však možnost prolistovat sia přečíst i starší Filmové listy a můj po-cit, že s přibývajícími ročníky tento deníkztrácí na kvalitě, mi potvrdili i „veteráni“LFŠ. Pro tyto noviny psal dříve některé zesvých postřehů například i Josef Škvorec-

ký a nemálo také chybí pravidelné sloup-ky Jana Rejžka. I ty, ač mi z valné částipřišly lehce sebestředné, byly milýmzpestřením tohoto listu.

Právě názory a úvahy těchto lidí, a toaniž bych snižoval práci nynější omlaze-né redakce, byly hnacím motorem disku-sí a kontroverze, které na posledních roč-nících LFŠ tak chybí. Avšak vraťme sezpátky právě k letošní akci, jejímiž hlav-ními tématy byly Film a klaun, Mim a ko-mik, Film a mystifikace, Belgický a chil-ský film a Film experimentální.Samozřejmě, že se dala zhlédnout i vět-šina z připravovaných filmových novinek(doporučil bych zejména britsko-americ-ký Andělin popel, americkou Magnoliia animovaný Slepičí úlet Nicka Parkera),krátkometrážní tvorba a hlavně ty nej-větší lahůdky z tzv. Zlatého fondu kine-matografie, z nichž většinu už nikde jin-de než zde, bohužel, neuvidíte. A právěz tohoto cyklu mi letos nejvíce chybělyfilmy Tančírna (E. Scolla; Francie, Itálie,Alžírsko; 1982) a Zvětšenina (M.Antonioni; VB; 1966), které jsou kultov-ní opravdu na 100%, promítány byly kaž-dý rok a na takovéto akci by tedy oprav-du chybět neměly.

Snad nejpovedenější snímky, kromějiž osvědčených filmových „hitů“, jsemletos objevil v cyklu Film & mystifikace.Za vidění stojí určitě filmy This is SpinalTap (R. Reiner; USA; 1984), Hard CoreLogo (B. McDonald; USA; 1996)a Mňága-Happy End (P. Zelenka; ČR;1996), které se sice všechny zabývajíhudebním prostředím, ale jejich přitaž-livost pro diváka-nehudebníka se tímnijak nesnižuje.

V Hradišti bylo mimo jiné k viděníi několik „raritek“, mezi něž patří napří-klad ani ne půlhodinový povídkový filmvýše zmiňovaného Petra Zelenky –Powers. Přeplněné kino Hvězda se u nějbavilo nejméně stejně dobře, jako předněkolika lety na Knoflíkářích. Powers bylynatočeny pro německou televizi a v Čes-ké republice je tedy už s největší pravdě-podobností neuvidíme. Dále bylo kupří-kladu k vidění jedno z prvníchevropských sci-fi, a to německý, němýsnímek Metropolis (F. Lang; 1927) za ži-vého klavírního doprovodu Filipa Topolaze skupiny Psí vojáci.

Avšak husarský kousek, který až nebez-pečně odkazoval na cyklus Film & mysti-fikace, se letos povedl organizátorům.Jejich smyšlená zpráva o tom, že UherskéHradiště navštívil, jako jeden z mnohahostů, i Johny Depp, se objevila nejen veFilmových listech, ale i v MF Dnes a ser-visu ČTK.

Ale i bez J. Deppa bylo na LFŠ hostůnemálo. Podívat se a diskutovat o fil-mech svých i ostatních přijeli napříkladíránský režisér Gholem Reza Ramezani sesvým snímkem Kočár, ruský kameramanVadim Jusov (dvorní kameramanA. Tarkovského), ředitel filmového mu-zea v Mnichově Stephan Drössler nebojeden z nejznámějších nezávislých reži-sérů převážně hudebních filmů, PeterSempel.

Takto tedy vypadá ta oficiálnější strán-ka akce. Avšak na LFŠ se nejezdí jen a jenkvůli filmům, ale také kvůli lidem, pro-středí a tamním vinným sklípkům. O tomby ostatně mohl vyprávět náš společnýspolužák a kamarád Martin Pehal, který semnou loni na akci vyrazil a své blitkyuklízel z předsálí největšího kina ve měs-tě, kina Hvězda, snad celé následující do-poledne.

Víno nepiji, a tak mi přišel vhod rocko-vý klub Titanic, kde se přímo do zkuma-vek rozlévá místní specialita zvaná Krev.A tak u osmé baňky se z pražských inte-lektuálů, filmových odborníků a hippíkůpod 20 let stávají celkem příjemní spolu-pijani.

Tím se však dostávám k jednéz mála věcí, které mi na této akci vadí.Totiž to, že i z celkem normálních a pří-jemných lidí se zde na devět dní stávajífilmaři-teoretici, kteří dokáží zasvěcenědebatovat i o filmu, který snad ani nevi-děli.

Tento článek tedy berte i jako výzvua pozvánku na příští ročník. Většina pres-tižních gymnaziálních ústavů má totiž natéto akci své zastoupení a osamělý por-gán zde nutně potřebuje posily. Jde jeno to dobře se pobavit u dobrých filmůa lehce rozvířit stojaté vody Letní filmovéškoly v Uherském Hradišti – 2001.

Cýřa Hiršů

Poznámka: Letos jsem byl v Hradišti také(ovšem nepoblil jsem se a tedy nestálCýřovi za zmínku) a připojuji se k Cyrilověvýzvě. Jenom malé upozornění – pokud doHradiště pojedete, připravte se kromě skvě-lých zážitků (letos například Cyrilemzhlédnutý, leč nezmíněný belgický filmRosetta) na několik filmových rohypnolů –pro mne to tento rok byly například filmyLidství a Dandy (toho natočil právě ten„jeden z nejznámějších nezávislých režisé-rů“ Sempel). LFŠ si ovšem rozhodně na-přesrok zaslouží hojnější porgánskouúčast.

Jakub Seidl

FILMOVÝ RÁJ…?!

29

porgáni po přechodu

26

ÚVODUplatnění farmaceuta bude v každé doběvelmi dobré. Drsně řečeno, lidi budounemocní pořád, a to čím dál tím víc.Nástupní plat lékárníka-absolventa jednes v pražských lékárnách zhruba17000 čistého, nemluvě o práci ve ve-doucích funkcích (na to vám stačíMgr. a mužské pohlaví) nebo dokonceo práci pro zahraniční firmy (např. kos-metika). Proto je zájem o studium na FaFvelký, asi pětkrát převyšuje nabídku. Ti,co tam lezou, ale nevědí, že studium zdeznamená vzdát se nejlepších let života.Toto jsou mé zkušenosti s vysokou ško-lou.

STAŤByl jsem Jeho Veličenstvem šéfredakto-rem požádán napsat něco do PORGazee-nu. Něco o tom, jak se mi studuje. Zpo-čátku jsem sice neměl moc chuti a poopětovném prolistování posledními„Seidlzeeny“, pobaviv se čtením o prdě-ní, šukání, dementovi a menstruaci(J. Seidl dvakrát v 28. PORGazeenu) do-konce žádnou, ale nakonec jsem se roz-houpal a, jak vidíte, lezou ze mě stejněobludná souvětí jako zamlada. Pár dnůpo vyhození mám navíc velkou chuť vy-střihnout své bývalé škole náležitou po-chvalu.

Vysoká škola mě uvítala příjemně. Byloto jako nástup do důchodu. Po maturitěa po přijímačkách dlouhé prázdninya pak pohoda na kolejích. Přesunul jsemse totiž do Hradce Králové s úmyslem(vy)studovat tam Farmaceutickou fakul-tu UK. Dalo by se říct, že celý podzimjsem si užíval vzpomínek na PORG. Vždy,když jsem večer u okna pozvedal k ústůmlahváče, kochaje se pohledem na hradec-ké sídliště, jsem si připadal jako válečnýveterán. Radost mi přinášela popovídánís mými spolubydlícími (zejména s jednímnáruživým filosofem, studujícím VŠ peda-gogickou), každopáteční posezení v Lo-cále s „mou“ oktávou 99, sem tam náv-štěvy mého mateřského gymnázia,Salmovská. To doplňovaly občasné bez-starostné návštěvy nepovinných předná-šek, spolužáci a spolužačky byli taky fajn(na FaF je 80% děvčat – tomu říkám pří-jemné studijní prostředí).

Bohužel, místo blažené smrti, na kte-rou tento „nácvik na důchod“ vypadal, sev magickém roce 2000 dostavilo prvnízkouškové a bylo třeba se oklepat. Před-měty prvního semestru buď čerpaly zestředoškolské látky (obecná biologie,chemie, fyzika, latina), nebo byly zají-mavé (historie farmacie), nebo směšnějednoduché (ekologie, matematika – tedypro mě jako Plecháčkova maturanta). Toznamená, že na to, aby byla zkouškav kapse, mi stačilo se maximálně dena noc šrotit. Spolužáci mě buď obdivova-li, nebo nesnášeli. Přesto jsem v té doběkradmo podal přihlášku na Přírodovědec-kou fakultu. Začínaly se totiž projevovatnegativní dopady života na kolejích.

Ve druhém semestru, když jsem se užnutně musel rozkoukat, o čem že ta far-macie je, na mě udeřila i škola. Přesnějinástup předmětů, kde mi je porgáčská fi-kanost a okecávání na nic, předmětů,kde jde jen a pouze o učení se nazpa-měť. Nemohu vám bohužel vylíčit před-mět nejobávanější, farmaceutickou che-mii ve třeťáku, kdy se člověk učí stovky,možná tisíce vzorců a jejich triviálních(neodvoditelných) názvů, protože se dotřeťáku nedostanu. Mně stačila už bota-nika. Tu jsem se začal učit doslova odpíky (nebo od heřmánku obecného,Chamomilla recutita, čeleď Asteraceae –hvězdnicovité, úbor z jazykovitýcha trubkovitých květů, květní vzorce blabla, obsahuje seskviterpenické saponi-ny… takový věci teďka fakt umim, to jehnus, co?), ale i ti, co botaniku ze střed-ní školy trochu znali, byli brzy v koncích.Představte si nekonečný systém rostlin(samozřejmě latinsky), ve kterém se do-konale vyznáte. Představte si devadesátotázek (to je víc než klapek na klaví-ru!)z organologie, fyziologie a taxono-mie rostlin, o každé jste připraveni chr-lit dvacet minut fakta, která neokecáte.Z toho je dvě stě rostlin, které musítepoznat, ne, to je slabé slovo, vy musítepoznat kus seschlého stonku s pár lístky,bez květů a podobných zbytečností.V takovéto podobě nerozezná Melilotusofficinalis od Medicago sativa nikdo.Nechuť podporuje také absence smyslumnoha faktů pro farmacii samotnou (víváš lékárník, kolik má čeleď Brassicaceaetyčinek?).

K tomu přibereme předmět morfologiea fyziologie člověka, což je známá medi-cínská „anča“ plus fyziologie, to všescvrklé do jednoho semestru (těm, co seprávě zděsili, poněvadž tuší, o jakémmoři informací mluvím, opakuji: ano, dojednoho semestru).

Výsledkem je, že začínáte hnít a chát-rat v neustálém kolotoči škola-koleje. Cose týče školy, zlatou medaili u mě získaltzv. „božský čtvrtek“, v každý tento denjsem totiž od 7.00 do 19.00 čuměl domikroskopů. Co se týče kolejí, tam tráví-te zbytek času. Zavrtáváte se hloubějia hlouběji do svého studijního doupěte,až jednou skončíte jako ta prastará shni-lá želva v Nekonečném příběhu I. Výhodumají nespolečenští jedinci, také děvčata(ty to přece jen dokážou vysedět), začí-náte přicházet na to, co je to nebýt „stu-dijní typ“.

Pátraje po nějaké další dokumentaci,narazil jsem ve své elektronické schráncena nesmazaný mail, který jsem odeslalzačátkem letního semestru. S připojený-mi poznámkami to je hezký ilustračnímateriál:

Čau Kozel, gratuluju k fyzice! Mámnějaký nový chemický fóry.

Tak za prvý, začíná nám bioorg. che-mie. Určitě si vzpomínáš na cyklopen-tanoperhydrofenanthren, tak ten ne-jenže zvládám levou zadní, ale dalekovětší sranda je s odvozováním jeho da-leko vyvinutějších „bratrů“. Teďka tadytu učebnici nemám, ale někdy ti ukážutakový struktury a názvy, že z toho ne-zderivuješ. (Měl jsem na mysli „trans-2-(1-pyrrolidinyl)cyklohexylester kyseliny{}3-pentoxyfenylkarbamové“ nebo „cis-9-3-[4-(2-hydroxyethyl)-1-piperazinyl]pro-pyliden-2-trifluorm ethylthioxanten“? Užnevím.)

Pokročil jsem i ve fyzikální chemii.Objevil jsem Rastovu (!fakt) metodu,asi za dva týdny ji budu dělat. Nevím,jestli se do laborky smí nosit kazeťák,ale pokusím se Kubíčka přemluvit, žek Rastově metodě je regéčko nutný.(Ing. Vladimír Kubíček, Csc., je jednímz mála zábavných vyučujících, zajímal bymě případný příbuzenský vztah s fyziká-řem na PORGu. Některé jeho hlášky sestaly kultovními.)

Mé zkušenosti s vysokou školou

Už víte, co budete studovat po ukončení gymplu? Na tomto místě bychom vám rádi zprostředkovali zkušenosti našich bývalých spolužá-ků s tím, na co jsme prý na PORGu soustavně připravováni – se studiem na VŠ. Snad vás jejich postřehy nejen pobaví, ale i poučí (brr,už je to klišé venku). Redakce

PORGÁNI PO PŘECHODU

porgáni po přechodu/nadživot

29 27

Zato pěkně flákám morfologii+fyzi-ologii. Nemám dva testy a dva proto-koly. Botanika zatím v mezích, protožeještě nemusím prokazovat jakékolivznalosti. (To přijde později. Testy Mgr.Chobota a jejich důsledky – zápočetz botaniky, to je největší postrach prvá-ků. Mgr. Chobot je beznadějně nejslav-nější postava fakulty, kam se hrabe třebaděkan. Už na imatrikulační párty ve„VŠ Klubu“ U Cikána jsem o něm slyšelpíseň. Musím říct, že to, co jsme předvá-děli v Salmovské, byl proti této satiře no-voroční projev prezidenta republiky) Tojest asi sto (dvě stě) kytek poznat,správně zařadit plus česky i latinskyjejich plná jména a čeledi. To zname-ná, ze u zkoušky dostaneš květináčs nějakým seschlým stonkem a řekneš:(eee, teďka asi pět minut vymejšlímjedinou kytku, kterou bych uměl)„Proskurník obecný, Althaea officina-lis, čeleď Solanaceae“ – ta čeleď je ur-čitě blbě, ale je to jediná čeleď, kterouzatím znám. (Samozřejmě je to čeleďMalvaceae, slézovité) A Chobot řekne:„Proskurník lékařský, kolego, uvidímese v září.“ (Taky že jsme se v září viděli,naposled…)

Taky jsem dneska počítal krvinkynějakýmu dárcovi. Teda ta krev prýbyla 100% zdravá, z infúzní stanice,ale jak leukocyty, tak erytrocyty bylytotálně mimo normu, typoval bychžloutenku nebo tak něco. Nebo jsemto blbě spočítal… (Praktika z fyziologiebyla většinou zábavná. Například zjišťo-vat na spolužačkách pomocí fonendosko-pu, kudy putuje spolknuté sousto…Méně chlípná už byla pitva živého(!)potkana, to jsem měl pocit, že by rozře-

zat zasloužila vyučující. Pitva nemělacokoliv společného s účelem praktik –něco se dozvědět o anatomii člověka.Tehdy mě napadlo, kolik tahle škola užasi spotřebovala pokusných zvířat. Oh,yeah, vivisection… Miliony zvířat užv mukách zahynuly na následky umělevyvolaných nádorů. A objevíme-li někdyuniverzální lék na rakovinu, bude to jendalší impuls, aby si lidé nevážili zdraví.Tabákové firmy se napakují, vyvstanouale nové neduhy lidí a s nimi nové utr-pení pokusných zvířat.) Takže na far-mačce spousta srandy. Měj se, Mikiš

KAZATELSKÁ ODBOČKA:Na FaF se neubráníte tomu, že začnetepostupně nasávat „způsob lékárnickéhomyšlení“. To není jiné než myšlení všechkšeftařů: co nejvíc vyrobit a co nejvíc vy-dělat. To, že každý máme doma spoustunespotřebovaných Paralenů, jen svědčío úspěších tohoto myšlení.

Na prvních přednáškách jsem se do-zvěděl: statisticky je zjištěno, že třetinaz celkového množství vyrobených lékůbohužel skončí v popelnici. Pro farmace-utický průmysl to je ale výhra, ne prohra!„S vitamíny, s kalciem!“ řve na nás tele-vizní reklama. Místo neatraktivního cele-ru si pak (pod heslem prevence) koupímenějaké sušenky, jež jsou díky svým „éč-kům“ dlouhodobým předplatným do ordi-nace zubaře, internisty či onkologa…a dále samozřejmě do lékárny. Tento kruhse nepodaří prolomit, jeho motorem jeosobní prospěch zúčastněných zdravotní-ků. Je dále založen na nepoučitelnostilidí. Heslem správného pacienta by mělobýt: „Proč sportovat, zdravě jíst, hodně

spát, chodit do přírody, když dneska jsouna všechno prášky?“ Číst tyto řádky kte-rýkoliv lékárník, ostře a spravedlivě by seza všechny ohradil. Jistě. Je mnoho poc-tivých, ale bohužel také dostatek padou-chů, se stejným poměrem jako v každéjiné branži. Sobecký pošťák vás aleo zdraví nepřipraví.

ZÁVĚR:Farmaceutická fakulta v HK přináší klady:

• finančně dobré uplatnění• pestré studium – témata diplomovýchprací mohou být z oblastí chemie, medi-cíny, botaniky nebo historie farmacie

a zápory:

• studium je především o „šrocení“• zapomeňte na velkorysost profesorů

a demokracii. Když se někdo rozhodneznepříjemnit vám život, tak vám hoznepříjemní a vy nic nezmůžete.

V článku jsem se příliš nezmiňoval o ži-votě na kolejích, tedy:

• bezstarostné mejdánky atd., to je nakolejích neopakovatelné,

• bydlíte společně se svými spolužáky,v těžších časech se dají dát hlavy do-hromady,

naproti tomu:

• zapomeňte na klid, dostatek spánku,normální jídlo.

Michal Doležal

Za pět minut končí hodina. Jen s nej-větším vypětím sil přemáhám třas a tvá-řím se jakoby nic.

Kubíček něco vykládá, mí nepřátelé sezdají být výkladem zcela strženi… Alepozor, postřehl jsem v Baal Carově tvářinervózní tik – zachytil můj pohled.

Teď už vím že nebudu sám, a takévím, že on ví, že já vím.

Opatrně odhaduji svoje možnosti –nic moc. Sedím skoro úplně u dveří, za-tímco Honzovi, který sedí veprostředzadní lavice, prakticky stačí otočit se achmátnout. Ví o tom a jeho tik začínábýt škodolibě výsměšný.

Vsunuji ruku do lavice, kde leží dla-žební kostka, kterou jsem ráno vyrvalz chodníku. Sevřu ji v ruce – okamžitěse dostaví pocit síly a jistoty. Až toKubíček odpíská, vyřídím Balcara dla-

žební kostkou a vrhnu se k Cíli. Vítězovéjsou vždy dva, což mi při celkovém po-čtu šesti chlapců ve třídě dává po odeč-tení Balcara slušné šance… Teď se všakVojta, který sedí vedle mne, na židli na-točil a nakročil směrem k Nirváně.Provedl to tak nápadně, že na sebe upo-zornil všechny konkurenty. Můj plán sezhroutil jako domeček z tácků od piva.Sedím od Ohniska Rozkoší ze všech nej-dál a ani moje síla, obratnost a reflexypardála mne tentokrát asi nezachrání.Měl jsem ten chodník vorvat do mrtě!

Náhle však – Nápad! Ještě jednouzkontroluji hodiny – do konce zbývá de-set sekund (Pan profesor Kubíček končívždy přesně!). Zvedám se ze židle a su-verénně mířím k Pramenu Slasti. Směremk profesorovi utrousím „Jdu si pro se-šit!“ (Na konci hodiny zcela neprůstřel-

ná výmluva) a pak se již kochám bez-mocnou nenávistí v očích Nepřátel. V je-jich pohledech je tolik zášti, jako by sena mne dívali všichni laureáti Nobelovyceny míru za posledních pět let. V tensamý okamžik, ve kterém končí hodina,já usedám na první židli vítěze a vstu-puji do Ráje, jsem jím pohlcen a jenjako ve snu vnímám, že z boje o druhémísto vzešel jako vítěz Helebrant…

NASTÁVÁ 10 MINUT NADŽIVOTA.

Umístění počítačů do tříd byla rozhodněnovinka se zdaleka největším dopademna chování nás septimánů od koupě to-asteru… Ještě že septimánky hraní ne-zajímá, to už by fakt byla jatka.

Jakub Seidl

Nadživot

Tajemným řízením Nebes jsme znovu dospěli k naplněnía dovršení času. Ještě poslední záchvěvy léta, ještě sezdá, že je možno se opájet teplem v posledních paprs-cích… Avšak „Vanitas vanitatum“, všechno má svůj čas,nic nelze zadržet, vše rychle prchá a pomíjí. Pokusme setedy radovat i z této změny a intimita našich příbytkůse nám stane poetickým útočištěm. Můžeme pokojněsledovat rozklad a zmar tam venku za okny, k nám ne-proniká chlad počínající zimy, nechme klidně déšť, aťbije do oken, to nás nevyruší.

S klidem toho, kdo dosáhl pravého poznání, usedně-me ke krbu kamnům, ohřívadlu, nebo prostě něčemu, covydává teplo a kde můžeme pozorovat rozkošnou hruplaménků ohně. Jistě se každému nashromáždilo běhemléta mnoho různých věcí a nebylo času se jimi zabývat.Všechny ty předměty, které jsme si přivezli z cest, kterénám byly přivezeny a které jsme získali podivuhodnýmicestami osudu. Tajemné kameny zvláštních tvarů, vonnérostliny, mušle měňavých barev a hedvábného lesku,knihy a artefakty neznámého určení a vůbec to všechno,co se obvykle nahromadí doma po létě.

Nyní je ten čas a správná doba k těšení se s nimi,máme čas až do léta a tak nemusíme spěchat, užijme sito.

Že se venku setmělo, nebe se zatáhlo studenýmimračny a začal padat první sníh? Tím lépe, rozsvítíme siněkolik svíček, více světla nepotřebujeme, bolely by násoči a věci by ztratily půvab. Ponořme se zcela do tétorozkoše, vychutnávejme si ji…

Promýšlejme umístění jednotlivých předmětů, roze-stavujme je, zkoušejme, kde jim bude nejlépe, kde je je-jich pravé místo. Budeme s nimi přece trávit zbytek ži-vota.

A což teprve knihy, jaké ony nám poskytují tajemnévzrušení a zvláště ty, kterým nerozumíme. Dostal jsemknihu v starosyrštině, zcela okouzlující tajmné za-žloutlé stránky v jazyce i písmě zcela nesrozumitelném.Ano, jedině nad takovou knihou lze snít.

Takováto činnost je ovšem i poněkud vysilující.Nepochybuji o tom, že jste si připravili k tak náročnémuúkolu šálek čaje či malé kafíčko. No dobrá, ale cok němu, něco malého zakousnout, malé „dolce“, jak jeto zvykem v civilizovaných zemích. Že žádné nemáme?

Tak si ho připravíme:

Hruškový koláč aneb slastná předchuť vánocZákladem nám bude „křehké těsto“, které získáme správ-ným smíšením polohrubé mouky, másla, žloudku a lžícesádla. A zatímco těsto v chladu odpočívá, vytvoříme doněj náplň.

Oloupané, na čtvrtky nakrájené hrušky dáme na hlu-bokou pánev do rozpáleného másla (zmírníme oheň)a smažíme. Mezitím postupně přidáme: med a třtinovoumelasu, vlašské ořechy, skořici, hřebíček a špetku karda-momu (vše jemně mleté), taktéž strouhanou pomeran-čovou kůru – vše dle vlastní chuti a úvahy.Tímto pak naplníme těstem vyloženou formu, kterou ob-vykle používáme k těmto účelům, ze zbylého těsta vy-tvoříme mřížku či jiný ornament a dáme zvolna péci…

Jakmile upečený koláč vyjmeme z trouby, pochopímeopojeni jeho vůní: přiblížil se čas spásy, je třeba chys-tati se na něj, blíží se vánoce.

Aleš Roleček

Říjen, posel zimy, klepe na dveře našich příbytků.Občas se snese déšť, který zaplaví zastřené okno,a vítr sype mrtvé listí platanu na osamělé schodiště.

Blíží se rodinné večery, tak líbezné, když je venkuvšecko pokryté sněhem, náledím a mlhami a na krbuve vlahém ovzduší salónu kvetou hyacinty.

(Aloysius Bertrand)

Sla

dká p

ředchuť

vánoc