Regionální geografie České republiky Literatura: •

•

•

•

•

•

•

•

•

•

•

Czudek, T.: Reliéf Moravy a Slezska v kvartéru. Tišnov: SURSUM, 1997. 213 s.

Demek, J. et al.: Geomorfologie českých zemí. Praha, Nakladatelství ČSAV, 1965. 335 s.

Demek, J. (ed.):Zeměpisný lexikon ČSR – Hory a nížiny. Praha: Academia, 1987. 584 s.

Demek, J. (ed.): ČSSR – příroda, lidé a hospodářství. Brno: Nakladatelství ČSAV, 1975. 300 s.

Demek, J., Novák: Vlastivěda moravská. Neživá příroda. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost

v Brně, 1992. 242 s.

Kunský, J.: Fyzický zeměpis Československa. Praha: SPN, 1968. 537 s.

Kunský, J.: Československo fyzicky-zeměpisně. Praha: SPN, 1975. 251 s.

Mištera, L. et al.: Geografie ČSSR. Praha: SPN, 1985. 385 s,

Mištera, L. et al.: Geografie krajů ČSSR.

Novák, Hudec: Vlastivěda moravská. Živá příroda. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost

v Brně, 1997. 335 s.

Vlček (ed.): Zeměpisný lexikon ČSR – Vodní toky a nádrže. Praha: Academia, 1984. 315 s.

Úvod Rozloha: 78 864,1 km2

Počet obyvatel: 10 289 621 (k 1. 1. 1999) Hustota zalidnění: 130,5 ob./km2

Nej… Nejvýše položený bod Sněžka 1 602 m n. m. pohoří Krkonoše Nejníže položený bod výtok Labe u Hřenska 115 m n. m. okres Děčín Největší přehradní nádrž Lipno 4 870 ha okresy Český Krumlov a Prachatice Největší rybník Rožmberk 489 ha okres Jindřichův - max. hloubka 6,2 m Hradec Největší jezero Černé jezero 18,4 ha okres Klatovy - max. hloubka 39,8 m Nejdelší řeka Vltava 433 km Největší plocha povodí Labe 51 103,9 km2

Nejteplejší minerální pramen Vřídlo 72 °C Karlovy Vary Nejhlubší propast Hranická propast - 244,5 m okres Přerov Největší národní park Šumava 685,2 km2 pohoří Šumava Největší chráněná krajinná oblast Beskydy 1 160 km2 pohoří Beskydy Nejvýše položené sídlo Filipova Huť 1 093 m n. m. okres Klatovy Nejníže položené sídlo Hřensko 130 m n. m. okres Děčín Největší obec Praha 1 193 270 obyv. hlavní město Nejmenší obec Závraty 14 obyvatel okres Č. Budějovice

Geologická stavba a vývoj

(Literatura: Zdeněk Mísař – Geologie ČSSR. Díl I (Český masiv), 1983; Díl II (Západní Karpaty)) Stručná stratigrafická tabulka

éra perioda epocha trvání (mil. let) holocén

mladý střední kv

arté

r (č

tvrto

hory

)

pleistocén starý

2

pliocén 5 neogén miocén 19

24

oligocén 12 eocén 16

kenozoikum

terc

iér

(třet

ihor

y)

paleogén paleocén 11

39

svrchní 35 křída spodní 36

71

svrchní 16 střední 25 jura spodní 18

59

svrchní 10 střední 10

mezozoikum (druhohory)

trias spodní 10

30

svrchní 15 perm spodní 40

55

svrchní 40 mla

dší

karbon spodní 25

65

svrchní 14 střední 11 devon spodní 25

50

svrchní silur spodní

50

ordovik 55 svrchní 15 střední 25

paleozoikum (prvohory)

star

ší

kambrium spodní 30

70

proterozoikum (starohory)

2 030

prek

ambr

ium

archaeozoikum (prahory)

2 000

27

26385465

100136152177195205215225240280320345359370395

445500515540570

2 600

4 600 Dvě základní jednotky: Český masiv (ČM) a Západní Karpaty (ZK) Mocnost zemské kůry: průměrně 30 – 40 km, rozdíl mezi ČM a ZK – centrálnSedlčan), ZK mají 52 – 53 km. Nejmenší mocnost na jihu Moravy: Dolnomoravsk

í část ČM max. 42 km (okolí ý úval 32 – 33 km.

Český masiv

Území je rozděleno do bloků – ker. Základní zlomový systém ČM má 3 směry (viz také mapa): 1. Sudetský směr (SZ-JV) – Jáchymovský zlom, Sázavský zlom, … 2. Krušnohorský směr (JZ-SV) – Litoměřický zlom, zlom Červenohorského sedla, zlom Boskovické brázdy,… 3. Jizerský směr (S-J) – Jizerský zlom, Blanická brázda,… ⇒ kerná stavba (viz také mapa) , členění na bloky. ČM má kosočtverečný tvar a zasahuje i za hranice (na SZ – Durynský les v Německu (nadm. výška do 980 m n.m.); na J (Novohradské hory) se noří pod třetihorní a kvartérní sedimenty v Rakousku (údolí Dunaje), kde jím Dunaj vytváří průlomová údolí. Vývoj Českého masivu Prvohory 5(?) strukturních pater podle tektogenezí: moldanubické patro (moldanubická tektogeneze ⇒ vltavsko-dunajská geosynklinála: Český a Bavorský les,

Šumava, Českomoravská vrchovina) – k povrchu pronikají žulové horniny a metamorfují se. Zbytek Českého masivu zalit mořem (sopečná činnost na dně).

assyntské patro (assyntská tektogeneze) – vyvrásnění Slavkovského lesa, Domažlicka, Krušných a Orlických hor ⇒ horský předěl mezi oblastí sasko-durynskou a barrandiensko-chrudimskou

kaledonské patro (kaledonská tektogeneze) – ústup moře, vrásnění opět postihlo oblast Západních Sudet (totéž co při assyntské tektogenezi).

variské (hercynské) patro (variská tektogeneze: devon – karbon) – území Českého masivu stmeleno v jediný blok, metamorfóza hornin, pronikání žulových těles k povrchu (17 plutonů, např. nejrozsáhlejší Středočeský pluton, Smrčinský pluton, Krkonošsko-jizerský pluton, Žulovský pluton atd.) ⇒ vyklenutí povrchu.

Od dob variského vrásnění probíhá denudace (zarovnávání povrchu). V depresích vznikají sladkovodní pánve ⇒ černouhelná sedimentace (karbon – perm), pánve vytvářejí oblouk: plzeňská, kladenská (rakovnicko-kladenská), drobné pánve v Podkrkonoší, žacléřsko-wałbrzyšská (těžba uhlí ve Svatoňovicích ⇒ též název žacléřsko-svatoňovická; oblast Žacléře se táhne od Vraní hory na Trutnovsku až po východ Krkonoš), ostravská pánev (součást hornoslezské pánve). Druhohory

Formování platformního pokryvu variských pohoří (sedimenty jury, křídy až kvartéru). Trias – od SV proniká spodnotriasové moře na Broumovsko a Trutnovsko, na jeho dně sedimentace (hrubozrnné arkózovité pískovce a slepence – zbarvené do červena). Zbytek Českého masivu souší. Jura – poklesem se vytvořil průliv v lužicko-labské oblasti ve směru Rumburk – Brno. Moře zasáhlo dále na J ⇒ jurské vápence (jižní Morava: Moravský kras – Olomoučany, Rudice, Hrabůvka; okolí Brna – Stránská skála, Švédské valy, Hády; podél lužické poruchy se sedimenty dostaly na povrch na Rumbursku (Brtníky) a Šluknovsku. Křída - nejrozsáhlejší mořská transgrese v Českém masivu (od SV z Broumovska), zaplaven byl hlavně prostor křídové tabule (pánev 300 km dlouhá a 100 km široká). Česká (křídová) tabule - mocnost sedimentů dosáhla 500 – 600 m (na Mělnicku extrémních 700 m), sedimenty vystupují na povrch. Na vrcholu mořské transgrese (v období turonu) ukládání turonských pískovců (⇒ dnes skalní města), poté ústup moře. Jihočeské pánve – moře proniklo od J, mocnost sedimentů 300 m (překryty mladšími sedimenty). Osoblažská (Opolská) křídová tabule – ve Slezsku.

Na konci druhohor alpinská orogeneze ⇒ tlaky na Český masiv ⇒ Český masiv se rozlámal na kry oživení hlubinných zlomů (3 systémy zlomů), projevy sopečné činnosti (hlavně na křížení zlomů). V důsledku tlaku od J pokles v prostoru Jihočeských pánví ⇒ příkopová propadlina vyplněná sladkovodním jezerem. Třetihory

Pokračuje tlak alpinského vrásnění, ve starších třetihorách příkopová propadlina v Podkrušnohoří (chebská, sokolovská, mostecká a žitavská pánev), podél zlomové linie sopečná činnost. Sokolovská pánev je od mostecké oddělena stratovulkánem Doupovských hor, mostecká od žitavské Českým středohořím (hlubinný magmatizmus – batolity, lakolity, na povrch se dostaly až denudací. Nejvyšší vrchol Č. středohoří je Milešovka

tvořená andezitem, dále Lovoš, Bořeň aj.). Labe si Českým středohořím prorážela cestu (současně se zvedáním území) ⇒ antecedentní průlomové údolí Porta Bohemica, na rozdíl od Ohře, která v systému podkrušnohorských pánví vytvořila nucený meandr kolem stratovulkánu Doupovských hor (vznikl mnohem rychleji). Kamenné varhany – skalní útvar složený z množství vertikálních odlučných sloupců neovulkanitů (bazalty, andezity, fonolity), připomínající píšťaly varhan (např. NPR Panská skála u Kamenického Šenova – nejstarší chráněný geologický výtvor na našem území). Neovulkanity v Českém masivu tvoří přes 500 km dlouhý česko-slezský oblouk, který se člení na dvě části:

1) Krušnohorsko-oharecká tektonicko-vulkanická zóna (stratovulkán Doupovských hor, České středohoří + periferně rozptýlené výskyty)

2) Sudetsko-labská tektonicko-vulkanická zóna (rozptýlené aglomerace vulkanitů). Rozhraní mezi nimi: údolí Jizery od ústí k Mnichovu Hradišti, pak směrem na Mimoň, údolím Ploučnice k Ještědu a Lázním Libverda.

V podkrušnohorských pánvích jezera ⇒ sedimentace ⇒ dnes hnědé uhlí. Tropické zvětrávání – v krasových oblastech vznik mogotů (Supíkovice, Písečná) a ukládání ložisek

kaolínu (okolí Kaznějova, na Plzeňsku, u Vidnavy). Čtvrtohory

V pleistocénu zalednění pevninským i horským ledovcem (2 fáze: elsterské neboli halštrovské zalednění a poté sálské zalednění), před čelem ledovce fluvioglaciální sedimenty (akumulační oblasti). Zaledněno: Šluknovsko, Frýdlantský výběžek, Žitavská pánev, Žulovská pahorkatina, část Zlatohorské vrchoviny, Osoblažská nížina, Opavská pahorkatina, Moravská brána (po hlavní evropské rozvodí), Ostravská pánev ⇒ bludné balvany, morénové tvary.

Periglaciální zóna – permafrost o mocnosti až 100 m, intenzivní eolická činnost ⇒ sprašové pokryvy, nejčastěji na nejsvrchnějších terasových stupních, hlavně v okolí Brna a v Polabí.

Západní Karpaty Karpaty jsou mladé pohoří vzniklé při alpsko-himalájské orogenezi. Zemská kůra je i zde rozčleněna do bloků omezených hlubinnými zlomy. Z mohutného oblouku Karpat k nám ze Slovenska zasahují Západní Karpaty svým vnějším obloukem, lemovaným pásmem Vněkarpatských sníženin. Vývoj Západních Karpat Prvohory Vývoj Západních Karpat byl do konce prvohor obdobný vývoji Českého masivu (vznik horského pásma hercynským vrásněním a jeho následné zarovnání). Ke konci prvohor došlo k poklesu tohoto území a k mořské transgresi. Druhohory Vzniká alpsko-karpatská předhlubeň zatopená mořem, v ní se usazují mohutné vrstvy usazenin. V křídě se začátkem alpinského vrásnění dochází k vyvrásnění jádra Karpat a bradel (na Slovensku), v mořských pánvích se usazují vrstvy písků a jílů – tzv. flyš. Třetihory Ústup moře při vyvrásnění flyšového pásma v systém mohutných příkrovů (podslezská, slezská, magurská jednotka), které svým tlakem na okraj Českého masivu vytvořily čelní předhlubeň Karpat – pás Vněkarpatských sníženin (Dyjsko-svratecký a Hornomoravský úval, Moravská brána), do nichž opět dočasně proniklo moře. Čtvrtohory Vznik současné říční sítě, pevninské zalednění (2 etapy) proniklo Moravskou branou až k hlavnímu evropskému rozvodí a jeho tavné vody je překročily (odtékaly porubskou branou do povodí Bečvy, resp. Dunaje). V předpolí ledovce kryogenní modelace, ukládání spraší.

Geomorfologie Střední nadmořská výška Česka je 430 m n. m. (Evropa 315 m n.m., včetně ostrovů 290 m n.m.)

Plocha podle nadmořské výšky: Plocha podle výškové členitosti:

do 200 m n.m. 5 % roviny 4 % 200 – 500 62 % pahorkatiny 50 % 500 – 1000 32 % vrchoviny 34 % nad 1000 1 % hornatiny 12 % Geomorfologická regionalizace

Rozdělení na geomorfologické regiony, regionalizace dvojího typu:

1) podle relativní výškové členitosti: roviny – Česká tabule, všechny úvaly (Vněkarpatské sníženiny)

0

pahorkatiny ploché 30

členité vrchoviny ploché členité hornatiny ploché členité velehornatiny – u Poznámka: případně je možno regio nížiny a vysočiny (hran 2) Geomorgologické členění ČR

Vypracováno Geografickým ústavem Č systém subsystém provincie soustava vyšší podsoustava geomorfolog celek podcelek nižší okrsek geomorfolog Systém SubsystémHercynský systém Hercynská EpihercynAlpsko-himalájský systém Karpaty Panonská p Přehled a charakteristika geomorfologic

75 150 225 300 450 600

v

vČ

h J

ětšina území

nitřní část Českého masivu (Slavkovský les, eskomoravská vrchovina) raniční pohoří (Šumava, Krušné hory, Krkonoše,eseníky) a Brdy

nás nejsou

nalizovat podle absolutní nadmořské výšky do dvou kategorií: ici tvoří vrstevnice 200 m n. m.)

SAV v roce 1976 (vedoucí Tadeáš Czudek). Má následující hierarchii:

ické jednotky

ické jednotky

Provincie Soustava pohoří Česká vysočina Šumavská s.

Českomoravská s. Krušnohorská s. Krkonošsko-jesenická s. Poberounská s. Česká tabule

ské nížiny Středoevropská nížina Středopolské nížiny Západní Karpaty Vněkarpatské sníženiny Vnější Západní Karpaty

ánev Západopanonská pánev Vídeňská pánev

kých celků – viz samostatná kapitola.

Typy pohoří

1. kerná pohoří – v Česku dvojího typu: 1) složité kerné pohoří: systém kolmých zlomů ⇒ vyzdvižené a pokleslé kry (např. Hrubý Jeseník –

nejvyšší kra je Pradědsko-keprnická s nejvyšším vrcholem Praděd) 2) jednoduché kerné pohoří: např. Krušné hory – klínová kra, příkrý zlomový svah je na našem území,

pozvolný svah se sklání na německou stranu. (Nejvyšší bod: Klínovec 1244 m.)

2. sopečná pohoří – Doupovské hory (stratovulkán), České středohoří (hlubinný magmatizmus).

3. vrásnozlomová pohoří – vrásová pohoří vyzdvižená tektonicky (okrajová pohoří: Šumava, Krkonoše, Jizerské hory).

4. vrásová pohoří – Vnější Západní Karpaty (Bílé Karpaty, Moravskoslezské Beskydy) Typické tvary

1. zarovnané povrchy: peneplén – centrální část Českomoravské vrchoviny (různá stáří) etchplén – vrcholové části většiny našich pohoří, nejtypičtější jsou na Šumavě (tzv.

Šumavské pláně – nepropustné podloží, plochá rozvodí ⇒ rašeliniště), dále v Jizerských horách, Krkonoších.

2. skalní města: většinou v oblastech křídové mořské transgrese… Děčínské stěny (nejvyšší bod Děčínský Sněžník), Jetřichovické skalní stěny (zde

Pravčická brána), nejvíce v České tabuli (Jičínská a Ralská vrchovina): Polomené hory, Hradčanské stěny (nad Máchovým jezerem), Hruboskalské skalní město, Malá skála, Příhrazské stěny, Český ráj, Kokořínsko (kokořínské pokličky – „červená poklice na úzkém sloupu“); dále Adršpašsko-teplické skály (nejrozsáhlejší skalní město ve stř. Evropě), Broumovské stěny, Stolová hora, Ostaš, Hejda, Křížový vrch, Maštale… (viz samostatná kapitola)

- mikrotvary zvětrávání, pseudokrasové tvary atd. (viz geomorfologie).

3. krasový reliéf: vápence devonského a jurského stáří (více viz samostatná kapitola a geomorfologie).

4. glaciální tvary: vznik v pleistocénu – ledovcové kary (např. 5 jezer na Šumavě), oblíky (oblíková krajina v Žulovské pahorkatině), sandry, eskery, …

5. periglaciální tvary: vznikly mrazovým zvětráváním – mrazové sruby oddělující kryoplanační terasy (Hrubý Jeseník – u Petrových kamenů), balvanová moře a proudy (Břidličná hora), vrcholová skaliska „tor“ (Dívčí kameny v Krkonoších, na Keprníku, Vozka v Jeseníkách atd.)

Jeskyně a krasová území Pestrá geologická stavba a její dlouhý vývoj ⇒ mnoho přírodních podzemních dutin - jeskyní a propastí. Od roku 1992 jsou všechny jeskyně přísně chráněny podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (jeskyně s archeologickým obsahem také navíc podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči). Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (oddělení péče o jeskyně) + Česká speleologická společnost: “Jednotná evidence speleologických objektů” (JESO): zatím zaregistrováno celkem 2227 jeskyní a propastí, z toho je 1771 krasových a 456 pseudokrasových, 1062 v Moravském krasu a 378 v Českém krasu.

Kras je typ krajiny, území charakteristické podzemním odvodňováním a vysokým účinkem chemického rozpouštění krasových hornin, které společně s dalšími modelačními činiteli vytváří soubor svérázných povrchových i podzemních tvarů. Za těchto podmínek vznikají také svébytné typy ekosystémů. Krasové horniny jsou převážně karbonáty - např. vápence, dolomity, křída, spraše, ale také sůl, sádrovec a klastické horniny s karbonátovým tmelem. Voda v nich za vhodných fyzikálních a klimatických podmínek rozpouštěním (korozí), i mechanickým působením (zejména erozí, evorzí a řícením) vytváří krasové jevy. Primární krasové jevy jsou na povrchu zejména škrapy a škrapová pole, geologické varhany, závrty a uvaly (uvala vznikne spojením více závrtů, ale je menší než polje), krasová údolí a kaňony, hltače, ponory a vývěry vod. V podzemí jsou to krasové kapsy (zcela zaplněné jeskyně), jeskyně, propasti a jejich systémy. Sekundární krasové jevy jsou jeskynní výplně - krápníkové formy, sintry, různé minerální výplně (souhrnné označení speleotémy) a jiné sedimenty. Sekundárním krasovým jevem povrchovým jsou travertiny. Rozpouštění karbonátů je zintenzívněno oxidem uhličitým, který srážková voda pohlcuje z atmosféry. V ní rozpuštěný vápenec (roztok je kyselý uhličitan vápenatý) je po opětovném uvolnění kysličníku uhličitého zdrojem sekundárních krasových jevů. Rozpouštění vápence:

CaCO3 + H2O + CO2 ⇄ Ca2+ + 2.HCO3–

Pseudokras je typ reliéfních forem, v němž jsou krasové tvary vytvořeny v nekrasových horninách. Nejčastěji se jedná o mechanickou činností vytvořené rozsedlinové jeskyně a propasti, suťové a blokové labyrinty, erozní převisy, brány, tunely i dutiny vzniklé selektivním zvětráváním. Ojediněle vznikají ve všech typech hornin, nejčastější jsou však v pískovcích a jim příbuzných horninách. Kras v ČR

V ČR je kras vyvinut převážně v různých typech vápenců a ojediněle také ve vápnitých dolomitech. Nejvýznamnější krasové oblasti, jako Moravský kras, Český kras a většina severomoravských

krasových území, jsou vázány na devonské a méně často na silurské vápence. Většinou jsou nemetamorfovány nebo jen slabě přeměněny, jsou však výrazně postižené procesy vrásnění. Většina malých krasových území vznikla v krystalických, tedy různým stupněm metamorfózy postižených, vápencích a to zejména v oblastech moldanubické, lužické (západosudetské), moravskoslezské a ve středočeských metamorfovaných ostrovech. Čočky vápenců jsou i v jiných metamorfovaných jednotkách. Jejich stáří je převážně staroprvohorní. Jurské vápence jsou v malém rozsahu zkrasovělé v lužické oblasti na Lužickém hřbetu a větší krasová území vytváří na východě republiky ve vnějším bradlovém pásmu Západních Karpat. Křídové vápence tvoří regionálně omezené facie v české křídové pánvi a zřetelně zkrasovělé jsou zejména v území západně od Kutné Hory.

Krasová území České republiky jsou převážně malými ostrovy s nedokonale vyvinutou krasovou morfologií a s omezeným spektrem krasových jevů. I větší krasová území, jako na příklad Český kras, jsou tvořena nesouvislou mozaikou vápencových poloh, izolovaných a přerušovaných nekrasovými horninami. Jen Moravský kras je ucelenější krasovou oblastí s širokou škálou dobře vyvinutých krasových fenoménů včetně volných podzemních toků.

Typologicky naše krasové oblasti podle litologie krasových hornin představují kras karbonátový. Jde převážně o kras rozptýlený, který se tvořil opakovaným krasověním v průběhu měnících se klimatických a geomorfologických podmínek. Zcela zvláštním typem krasu je kras hydrotermální, prvně popsaný ze Zbrašovských aragonitových jeskyní, vznikající pronikáním teplých minerálních vod vápencovým masívem (teplicové krasovění).

Krasové regiony mají obvykle geomorfologický vývoj shodný s geomorfologickým celkem, jehož jsou součástí. S výjimkou Moravského krasu a několika dalších území se naše krasová území v reliéfu výrazněji neprojevují. Tvoří obvykle nevýrazné vyvýšeniny či krátké hřbety nebo naopak morfologické sníženiny. Převážná část povrchu karbonátů v českých zemích je přikryta zvětralinami či jinými pokryvnými sedimenty různého stáří a charakteru. Pokryvné útvary se podílejí jednak na urychlení krasového procesu nebo naopak vývoj krasu zastavují, fosilizují. Pod sedimenty se obvykle uchovaly i doklady zkrasovění z předcházejících geologických období.

Vývoj krasu v českých zemích lze rozdělit do několika výraznějších fází oddělených horotvornými procesy anebo mořskými záplavami. Nejstarší prokazatelná perioda krasovění je vázána na sedimentaci staroprvohorních vápenců a rozpadá se do řady dílčích fází. Další perioda krasovění je vázána na konečné fáze variského horotvorného procesu a trvala až do nástupu svrchnokřídové záplavy. Výsledkem této periody je řada projevů fosilního krasu pod svrchnokřídovými uloženinami v Českém i Moravském krasu. Nejmladší perioda krasovění trvá od konce svrchnokřídové záplavy dodnes. Je rozčleněna na řadu dílčích fází vázaných na projevy alpínského vrásnění v předpolí Českého masívu a oddělených buď krátkodobými mořskými záplavami (východní okraj Českého masívu) anebo výraznými fázemi akumulací kontinentálních sedimentů (neogénní uhelné pánve, třetihorní a čtvrtohorní terasy). V průběhu třetihor vznikaly nejvýznamnější podzemní jeskynní systémy Českého, Moravského a Severomoravského krasu, i v dalších izolovaných krasových ostrovech. Uvedené fáze krasovění produkovaly typologicky odlišné formy krasu a to zejména v závislosti na tektonických, klimatických a hydrologických poměrech. Pseudokras v ČR

Pseudokrasové jevy se v ČR vyskytují poměrně hojně. V mimořádném množství a pestrosti jsou vázány převážně na mohutná souvrství kvádrových pískovců české křídové pánve. Převažují zde puklinové, vrstevní, kombinované, výklenkové a blokové (suťové) jeskyně, puklinové či rozsedlinové jeskyně a propasti. Mnoho těchto přírodních podzemních prostor bylo také upravováno člověkem. V české křídové pánvi jsou v opukách, slínovcích a vápnitých pískovcích vyvinuty též jevy považované za přechodné, nebo krasové. Mimořádně rozsáhlé jsou systémy rozsedlinových, puklinových a blokových jeskyní a propastí v pískovcích a slínovcích flyšového pásma Západních Karpat. Procesy, provázející mladý reliéf, daly také vzniknout převážně rozsedlinovým a puklinovým jeskyním ve vulkanitech Českého Středohoří a dutinám ve vulkanoklastických horninách Doupovských hor. Ojediněle jsou pseudokrasové dutiny, převážně překryté rozsedliny, rozevřené pukliny a suťové dutiny ve skalách a skalnatých srázech, roztroušeny po celém území republiky. Vázány jsou převážně na pevné horniny s blokovým rozpadem, zejména magmatity a metamorfity.

Ochrana jeskyní a krasových jevů

Všechny jeskyně v České republice jsou přísně chráněny podle § 10 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Nesmí být ničeny ani poškozovány, přičemž zákon z tohoto zákazu připouští výjimky pouze v dobývacích prostorech s povolenou těžbou podle zákona č. 44/1988 Sb. (horní zákon). Jinou výjimku z ochrany jeskyní, než řádně povolenou těžbu nerostů, zákon č. 114/1992 Sb. nepřipouští.

Pro uplatnění ochrany jeskyní dle § 10 se považují: - za “jeskyně” všechny dutiny v zemské kůře, které jsou přírodního původu, ať již mají jakýkoli tvar, rozměr, průběh, genezi či způsob odkrytí. Mohou být volné, částečně nebo zcela zaplněné (vodou, sedimenty, a pod.), - za “přírodní jevy na povrchu a pod zemí, které jsou s jeskyněmi v přímé příčinné souvislosti” všechny primární i sekundární krasové jevy povrchové i podzemní, u pseudokrasových jeskyní všechny geologické prvky a jevy, které s dutinami komunikují, podmiňují je, jsou na ně vázány, nebo s nimi jakkoli souvisí (na příklad geneticky nebo morfologicky). Nutno zdůraznit, že tyto “jevy, které jsou s jeskyněmi v přímé příčinné souvislosti”, mohou mít často větší vědecký či ekologický význam než samotná jeskynní dutina. Příkladem jsou krasové kapsy či travertiny s paleontologickým či archeologickým obsahem.

Vedle této “obecné”, avšak nejpřísnější ochrany mohou být jeskyně chráněny také jako součást některé z kategorií zvláště chráněných území : PP, NPP, PR, NPR, CHKO, NP. Všechny významnější krasové oblasti v ČR jsou CHKO (např. Moravský i Český kras), všechny významnější jeskyně jsou NPP nebo jsou součástí NPR či NP. Jeskyně s archeologickým obsahem jsou chráněny také podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Karsologické členění ČR

Pro potřeby regionálního členění a pro jednotnou evidenci krasových i pseudokrasových jevů bylo území ČR rozděleno na 3 (základní) krasové a pseudokrasové soustavy, ty dále na menší celky, jednotky, oblasti a skupiny. Na jejich číselné indexy navazuje evidenční číslování všech postupně registrovaných krasových i pseudokrasových jevů.

Základem tohoto karsologického členění a jeho terminologie je regionálně geologické členění ČR (Chlupáč, Štorch, 1992 a Čtyroký, Stráník, 1994), jehož hranice byly v odůvodněných případech korigovány podle členění geomorfologického (Czudek 1976 a Demek 1987), případně i podle hydrografického (Vlček 1984).

Karsologické členění pokrývá beze zbytku celé území ČR, tedy nejen oblasti s výskytem krasu. Je to zejména proto, že výskyt pseudokrasových jevů není regionálně omezen. Avšak vzhledem k pestrosti geologické stavby českých zemí je i potenciální existence karbonátových výskytů a tedy krasových jevů mnohem širší než je

rozsah dnes poznaných krasových území a prakticky není vyloučena ve většině geologických jednotek. Tak je i pro evidenci dalších, dosud nepoznaných, krasových jevů vytvořen systémový prostor.

Viz mapa Jeskyně a krasová území ČR 1 : 500 000 (AOPK ČR, Kartografie Praha 1998). Moravský kras – největší a nejdokonaleji vyvinuté krasové území v ČR, vytvořené v devonských vápencích (25 km dlouhé a 3-5 km široké pásmo od Brna po Sloup a Holštejn). Vyvíjí se od starších druhohor, v mladších třetihorách byl proces krasovění přerušen mořskou transgresí (uložení sedimentů), po regresi zmlazena říční síť. Téměř zarovnaný povrch je mírně ukloněn k J a je odvodňován Punkvou, Křtinským potokem a Říčkou do Svitavy, podle toho je členěn na tři vývojově samostatné části:

1) severní (povodí Punkvy) – nejlépe vyvinutá část, nejširší spektrum krasových útvarů. Ústřední jeskynní soustavou je systém Amatérské jeskyně.

2) střední (povodí Křtinského potoka) – centrální jeskynní systém zde je Rudické propadání – Býčí skála. 3) jižní (povodí Říčky) – centrální jeskynní systém: Ochozská jeskyně.

Rozsáhlá škrapová pole, závrty a uvaly, krasové kaňony (např. Pustý a Suchý žleb), slepá a poloslepá krasová údolí (např. Sloupské a Holštejnské), mohutné ponory a vývěry (např. vývěr Punkvy v Pustém žlebu), mohutná propast Macocha. Archeologické nálezy (pozůstatky neandertálců z jeskyní Kůlna a Švédův stůl).

Český kras – po Moravském krasu druhé největší krasové území v ČR, podél dolního toku Berounky mezi Berounem a Prahou. Devonsko-silurské vápence Barrandienu jsou od sebe odděleny břidlicemi a vulkanity a rozčleněny zlomy, které brání vývoji jednotné hydrografie a souvislých jeskynních systémů. Krasové kaňony Berounky a přítoků, nedlouhé sloje a chodby, nehluboké propasti, na povrchu ojedinělá škrapová pole a skupiny závrtů. Kras se vyvíjí už od prvohor ⇒ četná přemodelování, mocné sedimentární výplně dutin. Archeologický význam (mnoho dutin osídleno od staršího paleolitu). CHKO Český kras. Zpřístupněné Koněpruské jeskyně + řada dalších (jeskyně Sv. Ivana – v travertinech, jeskyně Axamítova brána, Dědkova díra, Turské maštale – zničeno lomem, jeskyně Martina, Kozí díry, V prdeli, Závrt s mastným flekem).

kras Králického Sněžníku – v údolí Moravy Tvarožné díry: vývěrový subhorizontální systém chodeb a kanálů o délce asi 245 m.

Hranický kras – v devonských vápencích kry Maleníku: Hranická propast, Zbrašovské aragonitové jeskyně aj. Bečva zde vytváří kaňon.

Javoříčský kras – v devonských vápencích vrchu Špraňek, jeskyně vázané na tok Špraněk (Javoříčské jeskyně, Zkamenělý zámek aj.)

Mladečský kras – v devonských vápencích vrchu Třesín; Mladečské jeskyně, jeskyně Podkova (horizontální se dvěma vchody, délka 162 m), jeskyně Ve štole (speleoterapeutická léčebna).

Krasová území Západních Karpat a předhlubní jsou vázána na tektonické kry jurských vápenců ve vnějších příkrovech flyšového pásma, významný zejména Štramberský kras (archeologicky významná jeskyně Šipka – NPP, jeskyně Slámova sluj aj.) a kras Pavlovských vrchů (jeskyně Na Turoldu – délka přes 500 m, specifická „korálovitá“ morfologie stěn, dříve přístupná veřejnosti). Nej… v jeskyních ČR NEJDELŠÍ JESKYNĚ 34 900 m Jeskynní soustava Amatérské jeskyně, zahrnující Starou a Novou Amatérskou j., Punkevní j. s propastí Macochou a Výtokem Punkvy, j. Třináctku, j. Spirálku, j. Pikovou dámu a ponorovou j. Novou Rasovnu. Je rozsáhlým vícepatrovým systémem prostorných chodeb a dómů s mohutnými komíny a propasťovitými vstupy, aktivním průtočným, s řadou sifonů a polosifonů, s hojnými krápníkovými formami a erozními tvary. Je protékán od ponoru v Nové Rasovně potokem Bílá voda a od přítokového sifonu v tzv. Sloupské větvi Sloupským potokem, které se v ní spojují v Punkvu, jež následně protéká dnem propasti Macochy a vodními dómy Punkevních jeskyní do Vývěru Punkvy v Pustém žlebu. Aktuální celková délka činí 34 900 m a denivelace přes 110 m. Soustava leží v NPR Vývěry Punkvy v CHKO Moravský kras. NEJHLUBŠÍ PROPAST 273,5 m Hranická propast, též Macůška. Propast dosud neznámé hloubky. Je hydrotermálního původu, z větší části je zaplněna mineralizovanou slabou kyselkou. Hloubka suché části je 69 m k hladině jezera, automatická sonda Hyball dosáhla celkové hloubky 273,5m (tj. 204,5m pod hladinou, dne 18.9.1995), aniž by dosáhla dna. Propast je významnou lokalitou geologickou, hydrologickou i historickou. Její jezero je nejhlubším přírodním jezerem v ČR. Leží v NPR Hůrka u Hranic.

NEJDELŠÍ PSEUDOKRASOVÁ JESKYNĚ 1 065 m Teplická jeskyně je pseudokrasovou blokovou jeskyní v pískovcích České křídové pánve. Leží v NPR Adršpašsko-teplické skály v CHKO Broumovsko. NEJHLUBŠÍ PSEUDOKRASOVÁ PROPAST 57,5 m Kněhyňská jeskyně, též Kněhyňská propast, je rozsedlinová pseudokrasová propast s členitým systémem puklinových chodeb a síní v křídových pískovcích flyšového pásma Západních Karpat v Moravskoslezských Beskydech. Její hloubka činí 57,5 m a celková délka chodeb 280 m. Leží v PP Kněhyňská jeskyně v CHKO Beskydy. NEJDELŠÍ TRAVERTINOVÁ JESKYNĚ 30 m Jeskyně Sv. Ivana pod kostelem a klášterem ve Sv. Janu pod Skalou (též Ivanka) je uměle upravenou, původně přírodní dvousíňovou jeskyní vzniklou v holocénních travertinech. Je aktivní vývěrovou jeskyní, dříve údajně léčivého krasového pramene zvaného Ivanka. Jeskyně sloužila jako poustevna sv. Ivana, později jako podzemní kostel (úprava zachována) a v jedné síni je klášterní krypta. Délka jeskyně činí 30 m. Jeskyně je významnou lokalitou geologickou (významný holocenní profil) a historickou. Leží v NPR Karlštejn v CHKO Český kras. NEJDELŠÍ DOLOMITOVÁ JESKYNĚ 1 040 m Bozkovské dolomitové jeskyně, též Stará a Nová Bozkovská jeskyně. Členitý systém chodeb a dómů s podzemními jezery a přepadovým vývěrem, s krápníkovými formami a s unikátní selektivní morfologií stěn a stropů. Vznikla převážně korozí v čočce vápnitých dolomitů uprostřed fylitů železnobrodského krystalinika v Železnobrodské vrchovině. Její celková délka činí 1 040 m, z toho zpřístupněná trasa 350 m, denivelace je 43 m. Je významnou lokalitou geologickou a zoologickou (zimoviště netopýrů a vrápenců, bezobratlí) a má největší krasové podzemní jezero v Čechách. Jeskyně je technicky upravena a zpřístupněna veřejnosti. NPP Bozkovské dolomitové jeskyně. NEJDELŠÍ LEDOVÉ JESKYNĚ Mezi následujícími třemi jeskyněmi lze těžko rozhodnout, kterou z nich kvalifikovat jako největší. Jeskyně Naděje, též Ledová jeskyně, je puklinovou pseudokrasovou jeskyní, vzniklou v neovulkanitech (fonolit) České křídové pánve v Lužických horách. Její délka činí 30 m, hloubka 6 m. Zalednění je celoroční. Jeskyně je PP Naděje. Ledové sluje u Vranova nad Dyjí představují celkem 14 pseudokrasových rozsedlinových, puklinových, suťových a kombinovaných propasťovitých jeskyní v bítešské ortorule, z nichž některé mají paledové mikroklima. Délka jeskyní dosahuje až přes 400 m a jejich hloubka až přes 30 m. Leží v NP Podyjí. Jeskyně Piková dáma v Moravském krasu je propasťovitým systémem, jež je součástí soustavy Amatérské jeskyně. V jedné z větví jeskyně je Ledová chodba s téměř celoročním zaledněním, tedy s paledovou funkcí. Leží v PR Bílá voda v CHKO Moravský kras. NEJVĚTŠÍ PODZEMNÍ PROSTORA (DÓM) 70 × 30 × 60 m Obří dóm v jeskynním systému Rudické propadání. Dóm leží na podzemním řečišti Jedovnického potoka a má rozměry půdorysu 70 × 30 a výšku 60 m. Leží v CHKO Moravský kras. NEJDELŠÍ JESKYNĚ S ARAGONITOVÝMI FORMAMI Zbrašovské aragonitové jeskyně v Teplicích nad Bečvou jsou členitým systémem chodeb, dómů a komínů, korozního, převážně hydrotermálního původu. Díky své genezi na zóně minerálních pramenů se v nich vytvořily vedle u nás ojedinělých gejzírových stalagmitů také unikátní formy aragonitu - onyxové sintry a jehlicovité a krystalické tvary. Jeskyně má doposud výrony kyselky, z níž se uvolňuje CO2 a vytváří podzemní plynová jezera. Celková délka jeskynního systému činí 930 m, z toho zpřístupněná trasa cca 300 m, denivelace téměř 70 m. Jeskyně je technicky upravena a zpřístupněna veřejnosti. Leží na území připravované NPP Zbrašovské jeskyně. NEJMOHUTNĚJŠÍ PROPAST Propast Macocha je mohutnou řícenou propastí s jezírky a vodním tokem Punkvy na dně, se vstupy do Punkevních jeskyní a se sifony do Amatérské j. Její hloubka činí 139 m ke hladině jezírka, 168 m celkem (tj. na dno Spodního jezírka). Je významnou lokalitou geologickou, zoologickou (zimoviště netopýrů a vrápenců, bezobratlí včetně vodních), botanickou (endemické druhy rostlin) i historickou (historie speleologických výzkumů). Dno propasti je přístupno veřejnosti z Punkevních jeskyní. Leží v NPR Vývěry Punkvy v CHKO Moravský kras.

NEJHLUBŠÍ KRASOVÉ JEZERO >204,5 m V Hranické propasti, zvané též Macůška nebo Propast, je v hloubce 69m pod povrchem hladina krasového jezera dosud neznámé hloubky (sonda Hyball po 204,5 m nedosáhla dna). Tvoří jej mineralizovaná kyselka o teplotě 14-16,5° C (ve větší hloubce až 20° C). Leží v NPR Hůrka u Hranic. NEJROZSÁHLEJŠÍ PLYNOVÁ JEZERA Zbrašovské aragonitové jeskyně v Teplicích nad Bečvou obsahují v některých hlouběji položených částech (např. Galašův dóm, jeskyně Tunel, jeskyně Smrti) koncentrace CO2, který se zde uvolňuje z přírodních výronů, vázaných na minerální prameny. Plyn tvoří v jeskyních plynová jezera s relativně proměnlivými koncentracemi až přes 80%. NEJDELŠÍ PODZEMNÍ VERTIKÁLA 153 m Rudická propast v jeskynním systému Rudické propadání v Moravském krasu je jedním z nejvyšších komínů tohoto systému, otevřeném na povrch umělým průkopem do závrtu u Rudic. Tak vznikla nejdelší vertikála v ČR o délce 153 m. Jeskyně leží v CHKO Moravský kras. NEJDELŠÍ PODZEMNÍ TOK přes 10 km Podzemní tok Punkvy a jejích zdrojnic Sloupského potoka a Bílé vody v jeskynní soustavě Amatérské jeskyně tvoří ucelený kontinuální krasový vodní systém od Sloupského propadání přes Sloupsko-šošůvské jeskyně a od Holštejnského propadání v Nové Rasovně přes jeskyně Pikovou dámu, Spirálku, Třináctku a Starou Amatérskou j., po jejich soutoku pak společně přes Novou Amatérskou j., Červíkovy j., dno Macochy, vodní dómy Punkevních jeskyní až po Výtok Punkvy, o celkové délce přes 10 km. Leží v CHKO Moravský kras. NEJDELŠÍ VEŘEJNOSTI ZPŘÍSTUPNĚNÁ JESKYNĚ návštěvní trasa 1 230 m Sloupsko - Šošůvské jeskyně s jeskyní Kůlnou v Moravském krasu, o celkové délce 4 165 m, mají technicky upravenu a veřejnosti zpřístupněnu návštěvní trasu v délce 1 230 m. Leží v CHKO Moravský kras. NEJVĚTŠÍ VEŘEJNOSTI ZPŘÍSTUPNĚNÁ PODZEMNÍ PROSTORA 97 × 44 × 20 m Hlavní dóm Kateřinské jeskyně v Moravském krasu je rozlehlou, převážně řícenou prostorou o délce 97 m, šířce až 44 m a výšce dosahující 20 m. Spolu s jeskyní je technicky upraven a zpřístupněn veřejnosti a již tradičně se v něm pořádají koncertní vystoupení. Jeskyně leží v NPR Vývěry Punkvy v CHKO Moravský kras. NÁLEZY NEJSTARŠÍCH LIDSKÝCH POZŮSTATKŮ V Českých zemích byly nalezeny kosterní pozůstatky neandrtálského člověka v těchto jeskyních : - v jeskyni Šipka ve vrchu Kotouči u Štramberka (NPP Šipka), - v jeskyni Švédův stůl v jižní části Moravského krasu (PR Údolí Říčky v CHKO Moravský kras), - v jeskyni Kůlna v severní části Moravského krasu (CHKO Moravský kras). NEJSTARŠÍ ZÁZNAM JESKYNĚ NA TOPOGRAFICKÉ MAPĚ r. 1627 Hranická propast byla zakreslena již na tzv. Komenského mapě Moravy z roku 1627 (vydal holandský rytec a nakladatel N. I. Piscator) v podobě “rozpolceného kopce” a označena nápisem “Propast”.

Zpřístupněné jeskyně 1) Bozkovské dolomitové jeskyně (Bozkov) – členitý systém chodeb a dómů v metamorfovaných

staropaleozoických dolomitech, s podzemními jezery a přepadovým vývěrem, krápníkové formy. Celková délka 1 040 m, zpřístupněno asi 350 m. NPOP Bozkovské dolomitové jeskyně.

2) Koněpruské jeskyně (Beroun) – v CHKO Český kras, největší jeskynní systém v Čechách na ostrohu Zlatého koně; třípatrový jeskynní systém o délce asi 2 000 m (zpřístupněno 600 m), hojné krápníkové formy (včetně tzv. koněpruských růžic), geologicky významné – profil devonským útesem, kosterní pozůstatky Homo sapiens fossilis, pozůstatky penězokazecké dílny z 15. stol., zimoviště netopýrů a vrápenců. NPP Zlatý kůň.

3) Chýnovská jeskyně (Chýnov) – víceúrovňový ukloněný jeskynní systém v krystalických vápencích (mramory, amfibolity), aktivní podzemní tok ⇒ evorze. Celková délka 1 170 m, zpřístupněno asi 400 m. NPP Chýnovská jeskyně.

4) Javoříčské jeskyně (Slavětín u Litovle) – rozsáhlý třípatrový systém chodeb a dómů v devonských vápencích s bohatými a mohutnými krápníkovými formami. Celková délka asi 4 000 m, zpřístupněno 740 m. NPR Špraněk.

5) Mladečské jeskyně (Chudobín u Litovle) – subhorizontální systém chodeb a dómů v devonských vápencích vrchu Třesín (korozní a tektonický původ). Krápníkové formy, jezírka. Celková délka 1 080 m, zpřístupněno 350 m. NPP Třesín.

6) jeskyně Na Pomezí (Lipová Lázně) – dvoupatrový rozlehlý systém chodeb, dómů a vysokých komínů v krystalických vápencích, krápníkové formy. Celková délka asi 1 000 m, zpřístupněno 530 m. NPP Jeskyně na Pomezí.

7) jeskyně Na Špičáku (Písečná) – dvoupatrový horizontální systém puklin, chodeb a dómů v krystalických vápencích mogotu Špičák u Supíkovic, chodby mají výraznou srdčitou profilaci (výmolná činnost tavných vod ledovce), bez krápníkové výzdoby. Středověké nápisy a kresby. Celková délka asi 400 m, zpřístupněno 230 m.

8) Zbrašovské aragonitové jeskyně (Teplice nad Bečvou) – členitý systém chodeb a dómů s výraznými komíny, vznikly v devonských vápencích teplicovým krasověním – působením výronů hydrotermálních kyselek podél tektonických puklin. Unikátní onyxové sintry, gejzírové krápníky, kužely se středovým kanálem, krystalové formy aragonitu (aragonitové hvězdice), jezera CO2. Celková délka 930 m, zpřístupněno 300 m. Připravována NPP Zbrašovské jeskyně.

v CHKO Moravský kras: 9) jeskyně Balcarka (Ostrov u Macochy) – dvoupatrový členitý systém chodeb a vysokých dómů,

s hojnými krápníkovými formami a výraznou barevností. Celková délka 930 m, zpřístupněno 605 m.

10) Kateřinská jeskyně (Blansko) – patrový systém s vysokými dómy, bohaté krápníkové formy (unikátní palmové stalagmity). Celková délka 950 m, z toho přístupných 430 m.

11) Sloupsko-šošůvské jeskyně (Sloup v Moravském krasu) – rozsáhlý dvoupatrový systém jeskyní vázaný na Sloupský potok, s hojnými krápníkovými formami. Celková délka 4 165 m, zpřístupněno 1 170 m. Na návštěvní trasu je uměle napojena jeskyně Kůlna (rozsáhlá sluj, významné archeologické naleziště) – celková návštěvní trasa tak činí 1 230 m (nejdelší v ČR).

12) Punkevní jeskyně (Blansko) – rozsáhlý dvoupatrový systém chodeb a dómů s podzemním tokem Punkvy, hojné krápníkové formy, hluboká jezírka, propojení se dnem Macochy. Celková délka 3 900 m, zpřístupněno 1 260 m. Součást systému Amatérské jeskyně. Zpřístupněny včetně plavby po Punkvě.

Pískovcová skalní města skalní město - výrazné skalní geomorfologické tvary (věže, bloky, stěny, izolované skály), které připomínají zříceniny města; vznikají zvětráváním a odnosem v propustných horninách. Vyskytují se zejména v pískovcích oddělených soustavou puklin na kvádrovité bloky (dochází k hloubkové erozi). Děčínské stěny (nejvyšší bod Děčínský Sněžník), Jetřichovické skalní stěny (zde Pravčická brána), nejvíce v České tabuli (Jičínská a Ralská vrchovina): Polomené hory, Hradčanské stěny (nad Máchovým jezerem), Hruboskalské skalní město, Malá skála, Příhrazské stěny, Český ráj, Kokořínsko (kokořínské pokličky – „červená poklice na úzkém sloupu“); dále Adršpašsko-teplické skály (nejrozsáhlejší skalní město ve stř. Evropě), Broumovské stěny, Stolová hora, Ostaš, Hejda, Křížový vrch, Maštale… K nejznámějším v ČR patří Prachovské skály, Adršpašsko-teplické skály, Broumovské stěny, Děčínské stěny, Suché skály aj., vzniklé v pískovcích křídového stáří. CHKO Broumovsko Broumovské stěny, skalní pískovcové město na levém břehu Metuje na okraji kuesty kvádrových pískovců. Nejvyšší Božanovský Špičák (773 m n. m.). JZ svah je mírný, členěný roklemi, s několika osamělými skalami (např. Hvězda); na JV končí Broumovské stěny Korunou (772 m n. m.) a Špičákem. PR od roku 1956 (638 ha). Ve skalním městě zbytky původního lesního porostu. Adršpašsko-teplické skály, největší skalní město v ČR, v Sudetském (Broumovském) mezihoří. Zaujímá plochu 28 km2. Vytvořilo se v kvádrových pískovcích svrchního turonu. Reliéf má charakter vrchoviny na okraji kuestovitě ukloněné. Ploché vrcholy skal ve výšce do 786 m n. m. (Čáp). Chráněná oblast od roku 1933 na ploše 1 772 ha. Zbytky původního jedlovo-bukového lesa. Pramenná oblast Metuje. Česká křídová tabule, geomorfologický celek v severovýchodních Čechách. Táhne se od Krušných hor a Žatecka až k Sudetským horám, Děčínským mezihořím pokračuje do Německa a na Moravě dosahuje k Boskovicím. Zaujímá asi čtvrtinu území Čech. Původem pánev, ve svrchní křídě mořský záliv. Řeky vtékající do zálivu zanášely dno hrubými písky a jemným kalem; celková mocnost usazenin kolem 700 m. Po ústupu moře zůstaly v pánvi vodorovně uložené pískovce, opuky, slínovce aj., při okrajích pánevně prohnuté. V třetihorách tabule postižena příčnými a podélnými zlomy, které ji rozdělily na různě velké pískovcové masívy, jež se podél zlomů posunovaly. Při okrajích jednotlivých tabulí, kde je zvýšená eroze, vznikala skalní pískovcová města. V západní části České křídové tabule pronikly křídovými usazeninami třetihorní vulkanity, které vytvořily sopouchy, lakolity a žíly. Pískovce České křídové tabule jsou největší zásobárnou vody v Českém masívu. CHKO Labské pískovce → NP České Švýcarsko CHKO Lužické hory České Švýcarsko, národní park v severních Čechách na pravém břehu Labe na Děčínsku; 79 km2. Byl vyhlášen v roce 1999 na území, které je z většiny součástí Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce, z malé části Chráněné krajinné oblasti Lužické hory. Navazuje na národní park Saské Švýcarsko na německé straně hranic, vyhlášený roku 1991. Předmětem ochrany jsou především členitá pískovcová pahorkatina s četnými skalními útvary a rozsáhlé původní lesní ekosystémy v téměř neosídlené krajině. Vzácná flóra i fauna (vydra, sokol, rys, čáp černý aj.). – Významná oblast cestovního ruchu. Mezi největší turistické magnety patří Děčínské a Jetřichovické stěny se skalními městy a skalními mosty (Pravčická brána) a plavba soutěskami říčky Kamenice. Hlavním střediskem cestovního ruchu je pohraniční městečko Hřensko na labském břehu. Sídlem správy parku je Krásná Lípa. Děčínská vrchovina, častěji Děčínské mezihoří – tektonická pánev mezi Krušnými horami a Sudetskou soustavou; vyplněna křídovými sedimenty mělkého moře. Nejnověji proříznutá údolím Labe pod Děčínem. Postižena saxonskými zlomy, posuny ker a jejich částečným úklonem. Dělí se na Děčínské stěny, Růžovskou plošinu a Jetřichovická skalní města.

Děčínské stěny, pískovcové skalní útvary v Děčínské vrchovině. Základem jsou strukturní plošiny ve výšce 400 – 550 m n. m. Jejich okraje lemují kaňonovitá údolí Labe a jeho přítoků. Ve skalních stěnách vznikla vlivem eroze a ronu skalní města. Nejznámější Tiské stěny; nad nimi Děčínský Sněžník. Jetřichovské stěny, vrchovina z kvádrových pískovců v severních Čechách, součást Děčínské vrchoviny. Velmi členitý povrch, četné skalní útvary (komíny, kaňony, skalní brány – Pravčická brána). Zalesněné. Pravčická brána, přirozená skalní brána v severních Čechách v Děčínské vrchovině nedaleko Hřenska. Vznikla v druhohorních kvádrových pískovcích zvětráváním (vydrolováním) a eolickou erozí podél puklin a vrstevních ploch. Výška 16 m, šířka 27 m; vlastní „most“ je široký 7 – 8 m, mocný 3 m. NPP (4,5 ha, vyhlášena v roce 1963); přírodní útvar evropského významu. CHKO Kokořínsko Kokořínsko, CHKO severně od Prahy; 272 km2. Plošina z kvádrových pískovců je rozčleněna kaňonovitými údolími, řada skalních útvarů (skalní věže, tzv. pokličky aj.). V údolích inverze vegetačních stupňů. Významná rekreační oblast s lidovou architekturou, hrad Kokořín. Kokořínský důl, PR v CHKO Kokořínsko; do kvádrových pískovců středního turonu hluboko zaříznutý kaňon Pšovky, větvící se v řadu menších bezvodých údolí a roklí. Jednotlivé skalní věže, místy i menší skalní města jsou tvořená pískovcem. Charakteristickým fenoménem jsou tzv. Kokořínské pokličky, odolné, limonitem zpevnělé vrstvy kryjící shora pískovcové věže. CHKO Český ráj Jičínská pahorkatina, území ve východních Čechách na levém břehu Jizery; Sokol, 562 m n. m. Tvořena třetihorními sedimenty, zejména pískovci, z nichž vystupují četné výrazné bazaltové suky, sopouchy a žíly (Trosky, Mužský, Vyskeř aj). Řada pískovcových skalních oblastí (Hrubá Skála, Prachovské skály). Hruboskalské skalní město, území v severovýchodních Čechách v Jičínské pahorkatině. Tvořeno kvádrovými kaolinickými pískovci. Četné skalní útvary (věže, římsy, výklenky, jeskyně a strže) vznikly erozí a selektivním zvětráváním. Malá Skála, obec v severních Čechách v okrese Jablonec nad Nisou na Jizeře; 1 050 obyvatel (1999). Turistické středisko, východiště do okolních skalních oblastí (Suché skály, Besedické skály). Nad obcí skalní hrad Vranov. Prachovské skály, území v severovýchodních Čechách západně od Jičína, součást Jičínské pahorkatiny. Plošina z kvádrových pískovců je rozčleněna soutěskami a strmými kaňonovitými údolími. Četné skalní útvary. Turistická oblast. Přírodní rezervace (243 ha, vyhlášena v roce 1933). Ralská pahorkatina, území v severních Čechách v Severočeské tabuli; nejvyšší Ralsko, 696 m n. m. Členitá pahorkatina z křídových sedimentů (pískovce, slínovce) s průniky neovulkanických těles, místy skalní města. Příhrazské skály (stěny)

Klima

A Faktory ovlivňující klima A.1 Invarianty (neměnné faktory) 1. Reliéf – poloha daná zeměpisnou šířkou ovlivňuje délku slunečního svitu (výraznější ovlivnění je pak především v členitějším reliéfu):

α + 23,5° (21.6.)

α (20.3., 23.9.) α - 23,5° (22.12.)

s

h⊙ = 90° - ϕ + δ⊙ = α + δ⊙ ϕ - zeměpisná šířka (α = 90° - ϕ) δ⊙ - deklinace Slunce h⊙ - polední výška Slunce

2vz

3

4

5

6 A

( N( P

V zimních obdobích do hlubokých údolí už nezasahuje sluneční svit (díky nízké výšce Slunce jsou prakticky tále ve stínu).

. Poloha vzhledem k oceánu – vzdálenost po rovnoběžce 780 km (La Manche – Aš), i když vzdušná zdálenost k Terstu (322 km) je menší (podstatnější je však vzdálenost k Atlantiku vzhledem k významu ápadního proudění).

. Ráz aktivního povrchu – roli hraje využití povrchu (lesy, zastavěné plochy…)

. Georeliéf – tvary reliéfu (⇒ návětrný/závětrný efekt, …)

. Nadmořská výška ⇒ výšková stupňovitost podnebí

. Ekonomické aktivity ⇒ ostrovy tepla v místech lokalizace sídel (klima měst), průmyslových závodů…

.2 Dynamické faktory Pro jejich pochopení je nutné rozumět všeobecné cirkulaci atmosféry v mírném pásmu.)

a území ČR jsou převážnou část roku vzduchové hmoty mírného pásu a jen v určitých obdobích sem pronikají tzv. vpády) hmoty ze severních oblastí (typické pro zimu) nebo tropické vzduchové hmoty (spíše v létě).

ovětrnostní situace – je průměrný stav určitého rázu počasí trvající několik dní.

Základní povětrnostní situace v ČR 1. Západní cyklonální

řídící TV nad Atlantským oceánem u Azorských ostrovů

TN v oblasti Islandu a Skandinávie

od západu postupují atmosférické

fronty (nejčastější v zimě, kdy převládá jihozápadní proudění s přílivem oceánského vzduchu ⇒ snížení teplotních amplitud)

časté srážky

2. Severovýchodní cyklonální

TV od Azorských ostrovů se rozšiřuje po Britské ostrovy

TN nad Ukrajinou

převládá severní proudění, které

přináší chladný vzduch z vyšších zeměpisných šířek (⇒ v zimním období tak proniká chladný vzduch ze severu, lidově zvaný Polák)

3. Jihozápadní cyklonální

TN nad Britskými ostrovy TV nad jihovýchodní Evropou

frontální rozhraní přes Francii

k severovýchodu oblačné počasí se srážkami (tato

situace byla i při povodních v červenci 1997)

4. Brázda nízkého tlaku nad střední Evropou

TN nad Severním mořem, z ní vybíhá brázda nízkého tlaku vzduchu k jihu (až ke Středozemnímu moři)

nejvydatnější srážky, převládá

počasí s velkou oblačností

5. Cyklona nad střední Evropou

rozsáhlá a hluboká TN přímo nad střední Evropou

oblasti TV nad Atlantikem a nad

severovýchodní evropskou částí Ruska

atmosférické fronty postupují od

JZ přes naše území k SV v létě intenzivní srážky (srovnej

situaci 3; do situace 5 se vyvinula situace 3 i při povodních v červenci 1997)

6. Západní anticyklonální

TV nad západní Evropou (Německo)

TN severovýchodně od Islandu

Převládá severozápadní proudění

(časté v letním období)

7. Severovýchodní anticyklonální TV mezi severní částí Britských

ostrovů a jihem Skandinávského poloostrova

TN na západ od Islandu

převládá severní proudění (⇒

v zimě velmi nízké teploty)

8. Anticyklóna nad střední Evropou

TV nad střední Evropou TN ve vyšších zeměpisných

šířkách u Islandu nejčastěji na podzim (např. babí

léto) v zimě způsobuje teplotní inverze

Pro nás jsou rozhodující tlaková níže nad Islandem a tlaková výše nad Azorskými ostrovy.

B Chod meteorologických prvků B.1 Teplota vzduchu

I VI XII

Průměrná roční teplota vzduchu … ∅ tr ∈ ⟨ 0,7 °C; 9,5 °C⟩. Minimální ∅ tr = 0,7 °C je na Sněžce; maximální ∅ tr = 9,5 °C je v Hodoníně (přitom Praha-Klementinum má ∅ tr = 9,4 °C). Dlouhodobý teplotní normál za celou ČR (období 1931 – 1960) je 7,4 °C. Roční chod teploty: nejchladnější leden, nejteplejší červenec (mezi tím plynulý přechod). Oproti tomuto plynulému chodu se pravidelně (prakticky každoročně) objevují výrazné zvraty – tzv. singularity, k nimž patří především: 1. Zmrzlí mužové – vpád arktického vzduchu (po 10.5.) 2. Medard – od 2. dekády června do počátku července zesiluje oceánské proudění ⇒ mnoho srážek (tzv.

evropský „monzun“ – přitom to není opravdový monzun, protože mu chybí odpovídající zimní složka). 3. Babí léto – konec září, vlivem vysokého tlaku vzduchu převládá proudění od J až JV ⇒ výrazné oteplení. 4. Vánoční (Štědrovečerní) obleva – vlivem oceánského proudění se zmírní teplotní amplitudy ⇒ oteplení a

dešťové srážky místo sněhových. Extrémní teploty … ⟨-42,2 °C; +40,2 °C⟩. Minimum dne 11. 2. 1929 – Litvínovice u Českých Budějovic (-42,2 °C); maximum v Praze-Klementinu v roce 1983. Extrémy nebývají na vrcholcích, ale v nížinách a sníženinách (větší amplitudy teploty než jinde). B.2 Srážky

95 % srážek jsou vertikální srážky, vypadávají za cyklonálních povětrnostních situací (1. – 5.). Dlouhodobý průměrný úhrn srážek v ČR (období 1961 – 1990) je 666 mm (za období 1901 – 1950 je to 693 mm).

Rozložení úhrnu srážek během roku (1961 – 1990) mm % leden 39,7 6,0 únor 35,9 5,4 březen 38,1 5,7 duben 47,1 7,1 květen 72,5 10,9 červen 83,7 12,6 letní srážkové maximum červenec 78,8 11,8 (314,3 mm; 47,2 %) srpen 79,3 11,9 září 54,0 8,1 říjen 41,0 6,2 listopad 48,0 7,2 prosinec 47,4 7,1 celkem 665,5 100,0 Rozdíly v rámci republiky:

Srážkově chudé jsou… Žatecká pánev, Řipská tabule, Kladenská tabule (vše do 450 mm) – vliv srážkového stínu Krušných hor (na

německé straně mírnější svah s hojnými srážkami) státní hranice SRN ČR

Dyjskosvratecký a Dolnomoravský úval (do 500 mm) – závětří Alp a Českomoravské vrchoviny

Srážky bohaté mají … Jizerské hory (úhrn přes 1 700 mm) Šumava, Moravskoslezské Beskydy (1 500 – 1 700 mm) Krkonoše, Hrubý Jeseník (1 400 – 1 500 mm) Český les, Orlické hory, Rychlebské hory (1 200 mm)

Denní extrémy (extrémní úhrny během 24 h)

Nová louka v Jizerských horách, 29. 7. 1897 : 345 mm (středoevropský extrém) – srážky způsobily sesuvy, záplavy na Liberecku a Jablonecku ⇒ projekt a budování přehradních nádrží v Jizerských horách. Srážkové úhrny při povodních 1997 a 1998 – viz kapitola o hydrologických poměrech ČR. B.3 Vlhkost vzduchu

Průměr v ČR je 79 %, nižší je v aglomeracích (Ø asi 60 %), nejvyšší v krasech (v jeskynních Ø až 96 %). B.4 Oblačnost a sluneční svit

Sleduje se denní chod oblačnosti , kde rozlišujeme dva základní typy: statický typ – vrstevnatá oblačnost z vyzařování, nejvíce je jí ráno, k večeru se rozpouští (převládá od října

do března) dynamický typ – kupovitá oblačnost z výstupných proudů, minimum ráno, maximum odpoledne (převládá

od dubna do září) Sleduje se také roční chod oblačnosti, počet hodin slunečního svitu za rok (maximum na jižní Moravě – asi 2 000 h/rok; minimum v sz. a severních Čechách – asi 1 500 h/rok).

C Klimatické oblasti

Makroklimatická regionalizace byla vytvořena v Geografickém ústavu ČSAV v Brně (1971, ed. Evžen Quitt) na základě dlouhodobých měření meteorologických prvků. Výstupem je mapa 1 : 500 000. Využito Atlasu podnebí (údaje 1901 – 1950, resp. 1926 – 1950), který obsahuje 70 map vytvořených interpolací ze staničních údajů. Vybráno bylo 14 map: rozložení Ø teplot vzduchu v lednu, dubnu, červenci a říjnu (4 mapy) Ø počet letních dní (tj. den, kdy max. teplota je 25 °C a vyšší) Ø počet mrazových dní (tj. den, kdy min. teplota je –0,1 °C a nižší) Ø počet ledových dní (tj. den, kdy max. teplota není vyšší než – 0,1°C) Ø počet dní s Ø teplotou 10 °C a vyšší srážkové úhrny ve vegetačním období (duben – září) srážkové úhrny v zimním období (říjen – březen) počet dní se srážkami 1 mm a více počet dní se sněhovou pokrývkou počet jasných dní (pokrytí menší než 2/10) počet zamračených dní (pokrytí větší než 8/10)

Území celého Československa rozděleno na více než 15 000 čtverců 3 x 3 km, metodou děrných štítků se zpětně odečítaly hodnoty pro každý čtverec ⇒ 3 oblasti (23 podoblastí, z toho 13 v ČR): Teplá oblast: podoblasti T1 – T5 (ta je nejteplejší a nejsušší), v ČR je jen T2, T4 (Dyjskosvratecký úval, Dolnomoravský úval, Polabí)

Mírně teplá oblast: podoblasti MT1 – MT11 (te je nejteplejší a nejsušší), v ČR z toho 8.

Chladná oblast: podoblasti CH1 – CH7 (ta je nejteplejší), z toho v ČR pouze CH4, CH6, CH7 (podoblast CH4 je ve vrcholových částech Krkonoš a Jeseníků).

D Vývoj podnebí

paleogén – střední oligocén: savanové podnebí se suchou zimou svrchní oligocén – střední miocén: podnebí stále vlhkého tropického deštného pralesa (⇒ tropické zvětrávání) spodní pliocén: savanové podnebí stření pliocén: značně suché podnebí svrchní pliocén: mírné vlhké podnebí, otepluje se pleistocén: nástup střídání glaciálů (Ø teplota 0 – 2 °C, poměrně sucho, vznik permafrostu) a interglaciálů (Ø teplota 10 – 12 °C, srážky 750 – 1 000 mm, zahlubování řek) holocén: období časové vymezení charakteristika klimatu preboreál 8 300 – 7 700 př. n. l. chladné podnebí, Ø teplota o 5 °C nižší než dnes boreál 7 700 – 6 000 př. n. l. podnebí kontinentální s teplými a suchými léty, Ø teplota o 2 °C

vyšší než dnes atlantik 6 000 – 5 000 př. n. l. zvlhčování podnebí, srážky o 60 – 70 % vydatnější než dnes,

oceánský ráz klimatu 5 000 – 4 000 př. n. l. holocenní klimatické optimum, Ø teplota o 3 °C vyšší než dnes,

končí suchým výkyvem 4000 př. n. l. epiatlantik 4 000 – 1 250 př. n. l. nestálé podnebí se střídáním suchých a vlhkých období subboreál 1 250 – 750 př. n. l. suché podnebí s léty o 1 – 2 °C teplejšími než dnes subatlantik 750 př. n. l. – 600 n. l. zvýšení srážek, chladnější podnebí než dnes

V následujících tisíci letech se klima příliš neměnilo, od počátku novověku stoupá antropogenní ovlivnění klimatu (intenzivní využívání fosilních paliv) ⇒ oteplování.

E Ochrana ovzduší

V atmosféře jsou obsaženy i sloučeniny síry (SO2, H2S), sloučeniny dusíku (N2O, N2O5,NO2, NH3), sloučeniny uhlíku (CH4, CO2) a další znečišťující látky. Lidská činnost má velký vliv na znečištění ovzduší, proto je nutné regulovat vypouštění znečišťujících látek do ovzduší. Ochrana ovzduší je právně ošetřena těmito zákony:

• zákonem č. 309/1991 Sb., o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami, vyhlášeném v úplném znění pod č. 211/1994 Sb.

• zákonem ČNR č. 389/1991 Sb., o státní správě ochrany ovzduší a poplatcích za jeho znečišťování, vyhlášeném v úplném znění pod č. 212/1994 Sb.

• zákonem č. 86/1995 Sb., o ochraně ozónové vrstvy Země. V oblasti ochrany ovzduší jsou používány dva základní pojmy, a to znečišťování a znečištění ovzduší. Pro vypouštění neboli vnášení do atmosféry (emise) se používá pojem znečišťování ovzduší (určitá činnost nebo děj). Znečištění ovzduší je možno chápat jako obsah (imisi) těchto látek v ovzduší v takové míře a době trvání, že nepříznivě ovlivňují životní prostřed (jde o určitý stav). Přenos znečišťujících látek v atmosféře se označuje jako transmise.

Zdroje znečištění ovzduší Zdroje znečišťování ovzduší jsou podrobně a úplně evidovány v REZZO (registr emisí a zdrojů znečišťování ovzduší). REZZO obsahuje čtyři kategorie:

REZZO 1 – velké zdroje - stacionární zařízení ke spalování paliv o tepelném výkonu vyšším než 5 MW a zařízení zvlášť závažných technologických procesů (provozní evidenci shromažďuje Česká inspekce životního prostředí)

REZZO 2 – střední zdroje - stacionární zařízení ke spalování paliv o tepelném výkonu 0,2 – 5 MW, zařízení závažných technologických procesů, jakož i uhelné lomy a obdobné plochy s možností hoření, zapaření nebo úletu znečišťujících látek (provozní evidenci shromažďují okresní úřady)

REZZO 3 - malé zdroje - zařízení ke spalování paliv o tepelném výkonu do 0,2 MW, technologická zařízení nezahrnutá mezi střední a velké zdroje, pracovní plochy spojené s možností znečišťování ovzduší, skládky paliv, surovin, produktů, odpadů a zachycených exhalátů, jiné stavby, zařízení a činnosti výrazně znečišťující ovzduší (provozní evidenci shromažďují obecní a městské úřady)

REZZO 4 – mobilní zdroje – silniční motorová vozidla, železniční a kolejová vozidla, plavidla a letadla vesměs se pohybující po dopravních trasách a posuzované zpravidla jako liniové zdroje (zpracovává z hlavní části Ministerstvo dopravy a spojů ČR).

Emise ze zdrojů znečišťování ovzduší REZZO 1 – 3 (tis. tun)

REZZO rok Emise tuhé

Oxid siřičitý SO2

Oxidy dusíku NOx

Oxid uhelnatý CO

Uhlovodíky CxHy

ČR 1 1990 401,5 1 596,0 493,9 105,2 23,8 1998 33,3 362,6 143,5 207,9 21,2 1998/1990 (%) 8 23 29 198 89 ČR 1 – 3 1990 631,4 1 875,7 531,6 680,5 152,7 1998 75,7 432,0 164,2 397,9 66,5 1998/1990 (%) 12 23 31 58 44 Emise ze zdrojů REZZO 4 (tis. tun)

rok Emise tuhé

Oxid siřičitý SO2

Oxidy dusíku NOx

Oxid uhelnatý CO

Uhlovodíky CxHy

1990 - - 210,4 210,3 72,5 1995 6,8 7,5 193,5 266,4 24,9 1998 10,5 10,8 248,7 369,4 105,2 index* (%) 154 144 118 176 145

* tuhé emise, SO2 … 1998/1995; NOx, CO, uhlovodíky … 1998/1990 Podíl jednotlivých kategorií REZZO na emisích celkem (v %)

Rok Emise tuhé

Oxid siřičitý SO2

Oxidy dusíku NOx

Oxid uhelnatý CO

Uhlovodíky CxHy

REZZO 1 2 3 4 1 2 3 4 1 2 3 4 1 2 3 4 1 2 3 4 1990 64 12 24 - 85 5 10 - 67 3 2 28 12 25 40 23 11 22 35 321995 51 25 21 3 87 5 7 1 46 3 4 47 36 8 26 30 19 16 44 211998 39 13 36 12 82 3 12 3 35 2 3 60 27 3 22 48 12 5 22 61 SO2 – oxid siřičitý – do ovzduší se dostává především spalováním fosilních paliv. SO2 poškozuje především dýchací systém. U člověka zvyšuje výskyt akutního a chronického astmatu, bronchitidy a plicního emfyzému (rozedma plic). Dlouhodobé působení oxidu siřičitého při koncentraci okolo 50 µg/m3 vede ke zvýšení úmrtnosti na choroby krevního oběhu a chronickou bronchitidu. SO2 již ve velmi nízkých koncentracích působí negativně na rostlinstvo. Mezi nejcitlivější patří lišejníky, které rychle hynou. Účinky oxidu siřičitého působí i na vyšší rostliny, je poškozován jejich fotosyntetický aparát, což vede k poškození a odumírání keřů a stromů a k hynutí celých lesních porostů (nejvíce jsou napadeny rostliny s neopadavými listy, tedy jehličnany). Nejvyšší přípustné přízemní koncentrace (imisní limity) pro SO2 jsou následující:

IHr (průměrná roční koncentrace) 60 µg/m3

IHd (průměrná denní koncentrace) 150 µg/m3 IHk (průměrná půlhodinová koncentrace) 500 µg/m3.

NOX – oxidy dusíku – pokud se hovoří o oxidech dusíku jako o škodlivých látkách, jsou tím míněny NO a NO2 . Vznikají při všech spalovacích procesech, tedy i při provozu motorových vozidel. Působí nepříznivě na vnitřní orgány a krevní oběh. Tyto oxidy se v krvi vážou na červené krevní barvivo a zhoršují přenos kyslíku z plic do krevního oběhu. Dále mají určitou roli při onemocnění dýchacích cest a při vzniku nádorových onemocnění. Imisní limity NOX :

IHr 80 µg/m3

IHd 100 µg/m3

IHk 200 µg/m3. Obě tyto látky SO2 a NOX jsou spolu s SO3 hlavními složkami kyselých dešťů. Za kyselé deště se v usnesení Mezinárodní konference o okyselení prostředí (Stockholm 1983) považují srážky s nižším pH než je 4,7 a je-li množství síry přenesené srážkami vyšší než 0,5 g/m2 . Kyselé deště nepříznivě působí na:

• Lidskou populaci a živočichy. Uvolňují z půdy těžké kovy a hliník. Tyto cizorodé látky se pak dostávají do pitné vody a do potravního řetězce. Zvlášť nebezpečné je uvolňování Al, který způsobuje demenci.

• Živočišstvo, zejména vodní. Při změně pH vod dochází k úhynu vodních živočichů. • Rostlinstvo. Kyselé deště způsobují poškození až ztrátu listí a jehličí. Vyluhují živiny (Ca, Mg) a

uvolňují cizorodé látky. • Památky a hmotný majetek. Velmi nepříznivě působí zejména na kovové stavby a konstrukce.

Hydrologické poměry Závisí na klimatických poměrech – Ø úhrn srážek 666 mm.m-2.rok-1 ⇒ 53 mld. m3 v celé ČR za rok. Obecně platí tzv. třetinové pravidlo:

Celkový objem srážek ⇒ asi 1/3 odtok + 1/3 výpar + 1/3 vsak

v s p

Rozložení odtoku podle povodí: 63,0 % z povodí Labe 27,6 % z povodí Dunaje, přitom: 27,0 % z povodí Moravy 0,6 % z povodí Dunaje vyjma Moravy (některé šumavské toky, např. Kateřinský potok aj., a některé toky na moravsko-slovenském pomezí: Vlára a další přítoky9,4 % z povodí Odry Území ČR náleží úmořím tří moří: Severního (povodím Labe), Baltského (poDunaje). Českem prochází hlavní evropské rozvodí (na našem území oostatními dvěma povodími). V geomorfologickém celku Kralický Sněžník se nachází trojný bod – styčn„střecha Evropy“). Tento rozvodní uzel je na jižním svahu pod vrcholem vnazývaný Trójmorski Wierch). V této oblasti pramení Morava, Lipkovský pKłodzka (Kladská Nisa, přítok Odry). Plocha hlavních povodí v ČR:

povodí plocha v ČR (km2) pLabe 49 933 6Dunaj 21 547 2 Dunaj v Čechách 509 Morava 20 720 Váh 318 (?) Odra 7 386 9

elmi závisí na retenčníchopnosti krajiny a hlavněůdy

Váhu).

vodím Odry) a Černého (povodím dpovídá hranici povodí Dunaje s

ý bod všech tří úmoří (nazývaný rchu Klepý (1144 m n.m., polsky otok (přítok Tiché Orlice) a Nysa

odíl z rozlohy ČR 3,3 7,3 0,6 26,3 0,4 ,4

A Vodní toky

V Česku převládají horní úseky toků, navíc v nižších pohořích ⇒ malé možnosti energetického využití.

Do 12. stol. měly toky přirozený režim (autoregulační systém ⇒ dynamická rovnováha), poté zásahy člověka – napřimování toků (kvůli splavování dřeva a plavbě vůbec), částečné zahrazování koryt (menší přehrady), stavba rybníků. Na přelomu 19. / 20. stol. zvýšená potřeba vody pro průmysl ⇒ kanály odvádějící vodu z koryt řek, budování přehrad proti povodním. V 60. letech vybudováno mnoho velkých přehrad. Dnes má pouze 10 % z celkové délky toků přirozený (neregulovaný) režim.

Celková délka vodních toků v Česku je zhruba 16 900 km, asi 34 % z této délky je upraveno člověkem. Nejdelší vodní toky v ČR:

tok délka (km) plocha povodí (km2) Qa (m3/s; 1930 - 1980) Vltava 430 28 090 150 Labe 357 (370, 379) 51 393 308 Dyje (s Moravskou Dyjí) 301 13 418 44 Ohře 299 (291, 256) 5 613 38 Morava (po Myjavu) 258 24 109 120 Berounka (s Mží) 239 8 861 36 Sázava 219 4 350 25 Obecně hydrologická poznámka: Pravidlo vymezení pramenné zdrojnice – vybíráme tu, která je:

1) delší (pokud to nestačí, tak…) 2) má větší povodí 3) je při soutoku vodnatější 4) pramení ve větší nadmořské výšce

Bývá často porušeno z historických důvodů (Labe x Vltava). A.1 Systém Labe Labe Bílé Labe Malé Labe Běluňka Úpa Metuje Dřevíč Židovka Orlice Tichá Orlice Třebovka Divoká Orlice Zdobnice Bělá Kněžná Dědina Loučná Chrudimka Novohradka Doubrava Klejárka Cidlina Javorka Bystřice Mrlina Výrovka Vlkava Jizera Mumlava Kamenice Libuňka

Vltava Teplá Vltava Studená Vltava Křemžský potok Malše Stropnice Bezdrevský potok Lužnice Dračice Nežárka Kamenice Žirovnice Otava Křemelná Vydra Volyňka Blanice Lomnice Kocába Sázava Šlapanka Sázavka Želivka (Hejl) Trnava Blanice Jevanský potok (Propast) Konopišťský potok Berounka Mže Úhlavka Úterský potok Radbúza Zubřina Úhlava Úslava Klabava Třemošná Manětínský potok Střela Zbirožský potok Rakovnický potok Klíčava Loděnice Botič Rokytka Bakovský potok Pšovka Liběchovka Ohře Odrava Libocký potok Svatava Rotava Rolava Teplá Liboc Blšanka Chomutovka Bílina Srpina Ploučnice Svitavka Robečský potok Jílovský potok Kamenice Chřibská Kamenice

Labe – celková délka toku 1165 km (12. nejdelší v Evropě), z toho v ČR 357 km, pramen v Krkonoších na Labské louce ve výšce 1384 m n.m. Pozn.: v 16. stol. přes Labskou louku vedla obchodní stezka (tzv. Česká stezka), 1684 bylo území přičleněno k českým zemím symbolickým vysvěcením pramene Labe, 1968 byla provedena úprava pramene – svedení do skruží (ujasnění, kde v rašeliništi přesně leží pramen), okolo umístěny kovové desky s erby měst, jimiž Labe protéká. Velký a nevyrovnaný spád horního toku – vodopády: po opuštění rozvodnicové plošiny padají toky do údolí zde zvaného „důl“ (Labský vodopád do Labského dolu, Úpský do Obřího dolu apod.). Doly byly přemodelovány ledovcem – jde o trogy. V Krkonoších rozeznáváme 3 typy vodopádů:

1) tektonicky podmíněné 2) podmíněné rozdílnou odolností hornin a prohlubované zpětnou erozí (Mumlavský vodopád,

vodopád Bílého Labe) – většinou tvoří kaskády. 3) vodopády glaciální geneze – s vazbou na glaciální pochody (v místech visutých údolí; Labský a

Úpský vodopád). Voda je akumulována před stupněm karu a pak přepadává, jsou vyšší než v Tatrách.

Rozlišujeme dvě skupiny vodopádů: celková výška nadmořská výška horní hrany vodopády Labského dolu Labský v. 34 m 1 255 m n.m. Pančavský v. 148 m (4 stupně) 1 298 m n.m. Pudlavský v. 122 m 1 032 m n.m. v. Dvorského potoka 68 m 943 m n.m. v-y Labské kaskády 62 m 984 m n.m. Malý labský v. 17 m 869 m n.m. vodopády Obřího dolu Horní úpský v. 129 m (3 stupně) 1 363 m n.m. v. Lavinové strouhy 34 m 1 102 m n.m. Dolní úpský v. 45 m 1 031 m n.m. Labský vodopád – visutý, padá do Labského dolu (v něm je soutěska Labská rokle), severní stěna je ve svahu Vysokého kola. Pančavský vodopád – také visutý, padá do Pančavského dolu (část Labského dolu), název asi z něm. plantschen = cákat, šplíchat; má čtyři stupně a je největší v Krkonoších. Je-li dostatek vody, mění se výška na 162 m (zaktivní se další rameno). Dále po toku Labe… Přítok Bílé Labe má pramen ve vyšší nadmořské výšce (1 390 m n.m.) než pramen Labe (1 384 m n.m.). Labe má 7 přítoků s plochou povodí větší než 1 000 km2: 3 pravostranné: Jizera (v Brandýse n/L), Cidlina (Nymburk), Ploučnice (Děčín). 4 levostranné: Orlice (Hradec Králové), Vltava (Mělník), Ohře (Litoměřice), Bílina (Ústí n/L) Vltava se vlévá do Labe u Mělníka – je při soutoku delší a vodnatější než Labe… Vltava Labe délka 433 km 249 km plocha povodí 28 090 km2 13 714 km2

průměrný průtok Qa 150 m3/s 98 m3/s specifický odtok q = Q/P 5,75 l.s-1.km-2 7,15 l.s-1.km-2

Vývoj Ø průtoků Labe (m3/s) po směru toku: Labská 2 (kulminace 18.–19.7. 1997: 170 m3/s…85x Ø) Jaroměř (za ústím Metuje a Úpy) 16 Nymburk (za ústím Cidliny) 70 Mělník (za ústím Vltavy) 251 Ústí n/L (za ústím Bíliny) 293 Hřensko 308 … při maximu 18-krát vyšší, při minimu 1/10.

Labe, vývoj průtoku v m3/s (CD-ROM Diderot 2001) Na celé délce Labe 3 přehrady: Labská (pod Špindlerovým Mlýnem) – vystavěna 1910 – 1916 v rámci protipovodňového programu v Jizerských horách, 41 m vysoká hráz je zapuštěna 7 m pod původní dno koryta; v 60. letech problémy s průsaky ⇒ 1968 oprava, nařízení udržovat ji prázdnou; špatný technický stav. Les Království (nad Dvorem Králové n/L) – vystavěna 1910 – 1916 u obce Bílá Třemešná (⇒ název přehrady též Bílá Třemešná nebo Krausovy boudy), Intzeho typ (oblouková zděná gravitační), výška hráze 40 m, od 1923 vodní elektrárna (po provedení úprav). Střekov (v Ústí n/L – důležitá pro plavbu: zdymadla…).

Orlice -délka 35 km (od soutoku Tiché a Divoké Orlice), plocha povodí 2 037 km2, průměrný průtok 21,3 m3/s. Vzniká u Týniště nad Orlicí spojením Tiché a Divoké Orlice, ústí do Labe zleva v Hradci Králové.

Tichá Orlice - délka 108 km, plocha povodí 755 km2, průměrný průtok 7 m3/s. Pramení JZ od Králického Sněžníku. Na řece leží Ústí nad Orlicí, Choceň. Divoká Orlice - pramení v Bystřických horách v Polsku, délka 111,3 km (99,3 km v ČR), plocha povodí 806,5 km2, průměrný průtok u ústí 10,9 m3/s. Hlavní přítoky: Zdobnice, Kněžná. Na řece leží Klášterec nad Orlicí, Žamberk, Kostelec nad Orlicí. Přehradní nádrž Pastviny, vyrovnávací nádrž Nekoř.

Cidlina - pravostranný přítok Labe u Poděbrad; délka 89,7 km, plocha povodí 1 177 km2, průměrný průtok u ústí 4,6 v/s. Hlavní přítok Bystřice (zleva). Na řece leží Jičín, Nový Bydžov, Chlumec nad Cidlinou. Protéká Žehuňským rybníkem. Jizera - délka 165 km, plocha povodí 2 193 km2, průměrný průtok 23,9 m3/s. Pramení v Jizerských horách, teče k J a JZ nejprve hlubokým údolím, od Turnova otevřenou krajinou České křídové tabule, ústí zprava do Labe u Toušně. Hlavní přítoky: zprava Kamenice, Mohelka, zleva Mumlava, Oleška, Libuňka, Žehrovka. Na řece leží Semily, Železný Brod, Turnov, Mnichovo Hradiště, Mladá Boleslav, Benátky nad Jizerou. Vltava - délka 433 km (nejdelší tok na území ČR), plocha povodí 28 090 km2, průměrný průtok 150 m3/s. Vltava tvoří hydrografickou osu velké části Čech. Hlavní zdrojnice (Teplá Vltava) pramení na Šumavě pod Černou horou (1 172 m n. m.); u Volar se stéká s druhou hlavní zdrojnicí, Studenou Vltavou (ta pramení v Bavorsku), a vzniká vlastní Vltava. Teče nejprve mělkým šumavským údolím k JV, pod Vyšším Brodem se obrací k S a protéká převážně hlubokým úzkým údolím; pouze v dolní části teče nížinnou krajinou. Ústí do Labe zleva u Mělníka. Hlavní přítoky zprava Malše, Lužnice a Sázava, zleva Otava a Berounka. – Řada vodních nádrží s hydroelektrárnami: Lipno I (plochou největší v ČR), Lipno II, Hněvkovice (zdroj vody pro JE Temelín), Kořensko, Orlík (největší objem vody v ČR, 716 mil. m3), Kamýk, Slapy, Štěchovice, Vrané. Na řece leží Vyšší Brod, Český Krumlov, České Budějovice, Hluboká nad Vltavou, Týn nad Vltavou, Praha, Roztoky, Kralupy nad Vltavou. Splavná souvisle 92 km; pro nákladní dopravu je využíván úsek Praha – Mělník (hlavní přístav Praha), osobní rekreační plavba na vodních nádržích, v Praze a na úseku Praha – Slapy.

Lužnice, německy Lainsitz – řeka v Rakousku a Čechách; délka 187 km (v Čechách 153 km), plocha povodí 4 226 km2, průměrný průtok v ústí 24,3 m3/s. Pramení v Rakousku na jižním svahu Freiwaldu (Novohradských hor), teče převážně k S, u Tábora se obrací k JZ, ústí u Týna nad Vltavou zprava do Vltavy do vzdutí přehradní nádrže Orlík. Hlavním přítokem je Nežárka. V Třeboňské pánvi protéká rybníkem Rožmberk; umělý kanál Zlatá stoka spojuje Lužnici s dalšími rybníky, kanál Nová řeka s Nežárkou. Na řece leží Gmünd, České Velenice, Veselí nad Lužnicí, Soběslav, Planá nad Lužnicí, Tábor, Bechyně. Je vodácky nejvyužívanější českou řekou (sjízdných 146 km). Otava - délka 113 km, plocha povodí 3 788 km2, průměrný průtok 26 m3/s. Vzniká soutokem Vydry a Křemelné na Šumavě, teče převážně k S a V, ústí do Vltavy pod Zvíkovem ve vzdutí přehradní nádrže Orlík. Hlavní přítoky zprava Volyňka a Blanice, zleva Ostružná a Lomnice. Na řece leží Sušice, Horažďovice, Strakonice, Písek. Ve středověku rýžování zlata. Sázava - délka 225 km, plocha povodí 4 349 km2, průměrný průtok 25,2 m3/s. Pramení ve Žďárských vrších, teče převážně k Z (od Světlé nad Sázavou hluboké údolí s řadou zakleslých meandrů) a ústí zprava do Vltavy (u Davle). Hlavní přítoky zleva Želivka, Blanice. Na horním toku rybník Velké Dářko a vodní nádrž Pilská. Na řece leží Žďár nad Sázavou, Havlíčkův Brod, Světlá nad Sázavou, Ledeč nad Sázavou, Zruč nad Sázavou, Sázava, Týnec nad Sázavou. Berounka, řeka vytvořená soutokem zdrojnic Mže a Radbuzy v Plzni, ústí do Vltavy v Praze 5-Lahovicích. Největší levostranný přítok Vltavy. Délka 139 km (245 km s Mží), plocha povodí 8 861 km2, průměrný průtok u ústí 36 m3/s. Hlavní přítoky zprava Úslava, Klabava, Litavka, zleva Střela, Loděnice. Na Berounce leží Křivoklát, Nižbor, Beroun, Karlštejn, Praha-Radotín. Protéká CHKO Křivoklátsko a CHKO Český kras.

Ohře, německy Eger – řeka v Německu a v SZ Čechách; délka 300 km, plocha povodí 5 614 km2, průměrný průtok 37,9 m3/s. Pramení ve Smrčinách v Bavorsku, na českém území teče k SV a V; protéká Chebskou pánví a Sokolovskou pánví, hlubokým údolím mezi Doupovskými horami a Krušnými horami, od Loun nížinou. Ústí do Labe u Litoměřic. Největší přítoky Odrava a Teplá zprava. Přehradní nádrže Skalka a Nechranice. Část vody odváděna do povodí Bíliny (pro potřeby průmyslu). Na řece leží Cheb, Sokolov, Karlovy Vary, Kadaň, Žatec, Louny. Bílina - protéká Mosteckou pánví, délka 84,2 km, plocha povodí 1 070,9 km2, průměrný průtok u ústí 5,5 m3/s. Pramení v Krušných horách. Na řece leží Jirkov, Most, Bílina. Přehradní nádrž Jirkov u Jirkova. V těžební oblasti přeložky, umělé koryto, část toku mezi Chomutovem a Mostem vede potrubím. Voda velmi silně znečištěna. Ploučnice - délka 106 km, plocha povodí 1 194 km2, průměrný průtok 8,6 m3/s. Pramení pod Ještědem, teče převážně k Z, na dolním toku hlubokým údolím; ústí v Děčíně zprava do Labe. Na řece leží Mimoň, Česká Lípa, Benešov nad Ploučnicí, Děčín.

(CD-ROM Diderot 2001) A.2 Systém Moravy Morava Krupá Branná Desná Divoká Desná (Desná) Hučivá Desná Moravská Sázava Mírovka Třebůvka Jevíčka Javoříčka Špraněk (Špránek) Oskava Oslava Sitka Cholinka Trusovický potok Bystřice Bečva Rožnovská Bečva Vsetínská Bečva Bystřice Juhyně Blata

Romže (Valová) Hloučela Haná Velká Haná Malá Haná Moštěnka Rusava Dřevnice Olšava Velička Dyje Rakouská Dyje Moravská Dyje Želetavka Blatnice Jevišovka Jihlava Třešťský potok Jihlávka Oslava Balinka Rokytná Svratka Nedvědička Loučka (Bobrůvka) Bitýška Svitava Křetinka Punkva Bobrava Litava Rakovec Trkmanka Kyjovka Morava - pramení v celku Králický Sněžník v nadm. výšce 1 380 m n.m. nad tzv. Tvarožnými dírami (drobné krasové jevy ⇒ na vodnosti horního toku se podílejí i krasové prameny). Vlévá se do Dunaje ve 136 m n.m. pod Devínem. Přítoky z Hrubého Jeseníku mají ráz bystřin (Krupá, Branná, Desná … ta vzniká soutokem Hučivé Desné a Divoké Desné – na té je údolní nádrž přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně). Střední tok začíná v Hornomoravském úvalu (od Bludova), Napajedelskou bránou vtéká do Dolnomoravského úvalu. Vytváří vnitřní deltu (od Litovle – zúžený Třesínský práh, pak rozšíření ⇒ síť ramen, dnes řada z nich opuštěná; řeka Blata je zřejmě jedna z původních hlavních větví vnitřní delty. V Litovelském Pomoraví meandrující úseky. Významnější úpravy na toku: Morava nemá žádné přehrady (jen na přítocích, ale malé), na dolním toku zbudován Baťův plavební kanál mezi Otrokovicemi a Rohatcem – délka 56 km, z toho 26 km upraveným korytem Moravy, zbytek umělý průplav zprovozněný 1938. Zbudován k dopravě lignitu z Ratíškovic na Hodonínsku do otrokovické elektrárny (na železných člunech 36 m dlouhých), 1945 kanál porušen, ale už 1947 obnoven. Vodoměrná stanice Olomouc-Nové Sady: Ø průtok 27 m3/s (kulminační průtok za povodní:10. - 11.7.1997: 650 m3/s … 24x více než Ø).

Bečva - největší levostranný přítok Moravy. Vznikla soutokem zdrojnic Vsetínské a Rožnovské Bečvy u Valašského Meziříčí. Délka od soutoku 119,6 km, plocha povodí 1 625 km2, průměrný průtok u ústí 17,5 m3 /s. Na Bečvě leží Valašské Meziříčí, Teplice nad Bečvou, Hranice, Lipník nad Bečvou, Přerov.

Ø průtok v Dluhonicích 17 m3/s; kulminační průtok během povodní 7. - 8.7. 1997 850 m3/s … 50x více než Ø; přitom vyšší než Morava v OL a nastoupil dříve! Dyje, německy Thaya – řeka na Moravě a v Rakousku, pravostranný přítok Moravy u Moravského Jána na česko-slovensko-rakouském trojmezí; délka 226,6 km (s rakouskou Dyjí 302,4 km), plocha povodí 13 418,7 km2, průměrný průtok u ústí 43,9 m3/s. Vzniká spojením zdrojnic Moravské a Rakouské Dyje v Rakousku u města Raabs an der Thaya. Ve třech úsecích tvoří česko-rakouské hranice. Hlavní přítoky zleva Želetavka, Jevišovka, Svratka, Trkmanka, Stupava. Na řece leží Bítov, Vranov nad Dyjí, Dolní Věstonice, Znojmo, Břeclav. Přehradní nádrže Vranov, Znojmo a Nové Mlýny. Národní park Podyjí mezi Vranovem nad Dyjí a Znojmem (hluboce zaklesnuté meandrující údolí, teplomilná flóra a fauna). CHKO Pálava (biosférická rezervace).

Svratka - délka 174 km, plocha povodí 7 100 km2, průměrný průtok 27,2 m3/s. Pramení ve Žďárských vrších, teče převážně k JV a J (do Tišnova hlubokým údolím, pak otevřenou krajinou), ústí do nádrže Nové Mlýny II (Věstonická nádrž) na Dyji. Vodní nádrže Vír I, Vír II, Brněnská přehrada. Největší přítok Svitava zleva. Na řece leží Tišnov, Brno.

Punkva, krasový tok v severní části Moravského krasu. Délka 12 km (z toho na povrchu 7 km), plocha povodí 170 km2, Ø průtok 1 m3/s. Vzniká soutokem Sloupského potoka a Bílé vody v podzemí v Amatérské jeskyni, protéká Punkevními jeskyněmi a dnem Macochy, vyvěrá na povrch v Pustém žlebu u Skalního mlýna a ústí do Svitavy zleva u Blanska.

(CD-ROM Diderot 2001) A.3 Systém Odry Odra Budišovka Luha Jičínka Lubina Ondřejnice Opava Černá Opava Střední Opava Bílá Opava Opavice Hvozdnice Moravice Ostravice Černá (Ostravice) Bílá (Ostravice) Olešná Morávka Lučina Olše Lomná Stonávka Osoblaha Prudník Nysa Kłodzka Bělá Vidnavka Stěnava Lužická Nisa Černá Nisa Mandava Smědá Systém Odry lze rozdělit do 4 základních oblastí: 1) SV Morava – největší část povodí Odry v ČR 2) Jesenický výběžek (řeky Osoblaha, Bělá) 3) Broumovská vrchovina (za Broumovskými stěnami: řeka Stěnava – přítok Kladské Nisy) 4) Frýdlantsko a Šluknovsko (Lužická Nisa, Smědá) Odra – pramen ve voj. prostoru Libavá (dnes přístupný) v JV svahu Fidlova kopce (680 m n.m, nejvyšší vrchol Oderských vrchů) v nadm. výšce 633 m n.m. Na toku územím ČR vytváří 2 výrazné pravoúhlé zákruty podmíněné tektonikou:

CHKO Poodří (1991; 80 km2): ochrana mokřadů evropského významu, široká údolní niva, meandry, aluviální louky – nejrozsáhlejší komplex v ČR dlouhý 22 km podél toku, četné tůně, rybníky.

Ostrava

Odry

Na státní hranici: → délka od pramene 120 km (tj. 14 % z celkové délky 861 km) → plocha povodí 4 700 km2 (4 % z celkových 118 600 km2) … ovšem v celé ČR povodí 7 386 km2

→ Ø průtok 43 m3/s (7 % z průtoku v ústí: 610 m3/s) Ø průtok v Bohumíně (ještě před ústím Olše) 28 m3/s, kulminační průtok během povodní 8.-9.7. 1997 2 100 m3/s … 75x Ø Unikátní vodohospodářský systém, založený na velkých přehradních nádržích na přítocích Odry – zásobování průmyslu a obyvatel … tzv. vodohospodářská soustava Odry (budována od poč. 50. let) … viz kapitola o přehradních nádržích.

Opava - délka 119 km, plocha povodí 2 089 km2, průměrný průtok 15 m3/s. Vzniká soutokem Černé Opavy a Střední Opavy u Vrbna pod Pradědem v Hrubém Jeseníku, část toku (25 km) tvoří hranici mezi ČR a Polskem, ústí do Odry zleva v Ostravě. Hlavní přítok zprava Moravice, zleva Opavice. Na řece leží Vrbno pod Pradědem, Krnov, Opava, Kravaře.

Moravice - délka 105 km, plocha povodí 901 km2, průměrný průtok 7,7 m3/s. Pramení v Hrubém Jeseníku pod Vysokou Holí, protéká Nízkým Jeseníkem, ústí do Opavy zprava u Opavy. Přehradní nádrže Slezská Harta, Kružberk.

Ostravice - délka 65 km, plocha povodí 828 km2, průměrný průtok 14,2 m3/s. Vzniká soutokem Bílé a Černé Ostravice v Moravskoslezských Beskydech u Starých Hamrů, teče k S, ústí do Odry zprava v Ostravě. Přítoky Morávka a Lučina zprava. Přehradní nádrž Šance. Na řece leží Frýdlant nad Ostravicí, Frýdek-Místek a Ostrava. Olše, polsky Olza – řeka v ČR a v Polsku; délka 89 km, plocha povodí 1 120 km2, průměrný průtok 12,5 m3/s. Pramení ve Slezských Beskydech v Polsku, v ostravské aglomeraci tvoří hranici mezi ČR a Polskem, ústí do Odry na česko-polské hranici. Osoblaha, polsky Osobłoga – řeka v ČR a v Polsku; délka 58 km (v ČR 35 km), plocha povodí 1 008 km2 (v ČR 433 km2). Pramení u Města Albrechtic, část toku tvoří hranici mezi ČR a Polskem, ústí do Odry zleva v Polsku. Lužická Nisa, německy Neisse, polsky Nysa Łużycka – délka 252 km (v Čechách 55 km), plocha povodí 4 297 km2, průměrný průtok v ústí 32 m3/s. Pramení v Jizerských horách, teče k S, ústí do Odry zleva pod Gubenem. Střední a dolní tok tvoří hranici mezi Německem a Polskem. Přítoky Smědá, Mandava. Na řece leží Jablonec nad Nisou, Liberec…

(CD-ROM Diderot 2001) A.4 Splavnost vodních toků v ČR ČR minimálně využívá vnitrostátní vodní dopravu, navíc jsme „ztratili“ Dunaj (ten je po zprovoznění průplavu Dunaj-Mohan v roce 1992 součástí transevropské vodní magistrály). Délka splavných úseků v ČR: 303 km z toho střední Labe (Pardubice* – Mělník) 102 km

dolní Labe (Mělník – stát. hranice) 109 km Vltava (Slapy – Mělník) 91 km Berounka (výústní trať) 1 km *) úplná splavnost vlastně až od Chvaletic (viz dále v textu)

Vltava - v historii hlavní dopravní tepnou Čech: splavování dřeva ze Šumavy (budování umělých kanálů), nejčastěji přepravovanou komoditou byla sůl ze Solné komory (přes Šumavu nošena do Budějovic, později i po koňské dráze z Lince). Převážel se i stavební materiál. Na poč. 20. stol. bylo po Vltavě ročně přepravováno na dřevěných vorech okolo 500 tis. tun zboží, ve 30. letech pokles tohoto objemu (světová krize), definitivní zánik vybudováním Vltavské kaskády v 60. letech 20. stol. – původní účel kaskády byla přitom modernizace dopravní cesty, dopadlo to ale jinak: nádrže plní hydroenergetickou funkci, ale úseky, které měly umožnit plavbu, zůstaly nedobudovány. Labe – od konce 19. stol. zahájen projekt Labské vodní cesty Praha – Hamburk: budování jezů a zdymadel (slouží dodnes). Projekt splavnění úseku Mělník – Pardubice byl součástí záměru propojit Labe s Odrou a Dunajem už za Rakouska-Uherska. S rozpadem monarchie se ale práce zpomalily, změnil se význam vodního režimu: místo dopravy dostalo přednost zemědělství. Vodní cesta Mělník – Pardubice byla proto poté budována podle místních potřeb, dodnes zůstal nepropojen úsek mezi Chvaleticemi a Přeloučí (jeho dobudováním by bylo Labe splavné až do Pardubic, úsek se má dokončit, ale není jasné kdy – chybí finance). Faktická splavnost je tedy jen do Chvaletic – tam se dopravuje hnědé uhlí pro elektrárnu. Doprava zboží do měst na Labi už dnes nemá takový význam jako kdysi, železnice už není přetížená (vodní cesta proto přestává být potřebná).

(Pozn.: viz vládní nařízení o úpravě vodních cest č. 635/1996.)

V ČR je přes 1 000 jezů. A.5 Vodní kanály v ČR Schwarzenberský (Švarcenberský) plavební kanál – propojuje Vltavu s Dunajem kvůli splavování dřeva ze Šumavy do Vídně. Projekt- Josef Rosenauer 1775, délka 44 km, pokud se připočítají i tzv. smyky (odbočky do jiných toků, hlavně do skláren na české straně) a regulační části, dosáhne celková délka 89 km. Začíná pod Třístoličníkem, pokračuje k JV do rakouského potoka Zwettlbach. Napájen vodou z 30 potoků a 3 nádrží. První plavba 1791, kompletní zprovoznění 1824. Později rozšířen o smyky (Želnavský atd.), ukončení plavby 1966 (finanční náročnost), dodnes je ale řada úseků funkčních.

Zlatá stoka – napájení rybníků na Třeboňsku, celková délka 45,5 km. Projekt – Štěpánek Netolický (stavba 1506 –1520), odvádí vodu z Lužnice a zase se do ní vrací. Šířka 2 – 4 m, Ø hloubka 1,5 m. Leží na ní město Třeboň, rybník Rožmberk na ní neleží (je na Lužnici), Zlatá stoka jej má chránit před povodní.

Nová řeka – ochrana rybníku Rožmerk před povodní, napájení rybníků na Třeboňsku, plavba vorů mezi Lužnicí a Nežárkou…

Vchynicko-tetovský kanál – propojuje řeku Vydru a řeku Křemelnou. Projekt – Josef Rosenauer, zbudován 1799 – 1801, délka 14,4 km (z toho 5 km pod povrchem (?)), výškový rozdíl 190 m. U Vchynice-Tetova odbočuje z Vydry, aby obešel její nesplavný úsek (NPR Povydří – prudký spád s peřejemi a obřími hrnci) a ústí do Křemelné. Účel: splavování dřeva ze Šumavy (užíván do r. 1952).

Opatovický kanál – odbočuje z Labe u Opatovic n/L a ústí zpět do Labe mezi Přeloučí a Chvaleticemi. Délka 35 km, zbudován 1489 – 1514 za Pernštejnů k napájení asi 250 rybníků (řada rybníků dnes vysušena ⇒ ztratil význam). Působí přirozeně, protéká ochranným pásmem minerálních vod (Lázně Bohdaneč).

Otava

Křemelná

Povydří

VTK Vchynice-Tetov

Vydra

Baťův plavební kanál (viz kap. A.3 Systém Moravy)

kanál (náhon) Alba – v Orlické tabuli mezi toky Bělá a Orlice kvůli regulaci vodních toků (část toku Bělá je před ústím odváděna do Orlice). Další kanály… např. Sánský (u Poděbrad: Cidlina-Mrlina), Laterální neboli Hořínský či Vraňansko-Hořínský (z Vltavy před ústím odbočuje do Labe za soutok – 10 km), kanál mezi Ohří a Bílinou (Chomutovem – převod vody pro průmysl) a mnoho dalších, méně významných…

B Vodní nádrže a jezera → vody se zpomaleným oběhem – vodní plochy…

B.1 Jezera → jsou přirozené vodní útvary, deprese zaplněné vodou. Klasifikace podle původu: 1) Jezera ledovcového původu Největší, relativně nejstabilnější. Vyskytují se ve dvou oblastech: na Šumavě a v Krkonoších. Šumava:

m n.m. plocha (ha) hloubka (m) poloha Černé j. 1 008 18,47 39,8 ssz. svah Jezerní hory (1 343 m) Čertovo j. 1 030 10,34 36,7 jz.svah Jezerní hory Plešné j. 1 090 7,48 18,3 sv. svah Plechého (1 378 m) Prášilské j. 1 079 3,72 14,9 s. svah Poledníku (1 314 m) j. Laka* 1 096 2,78 3,9 sv. svah Debrníku (1 336 m) *) postupně zarůstá v rašelinné jezírko + 3 jezera v Bavorsku (Bayerischer Wald): Grosser Arber (Velký Javor 1 456 m; nejvyšší vrchol Šumavy bez ohledu na hranice států) – v jeho karech dvě ledovcová jezera: Velké Javorské (jv. svah, 934 m n.m., 7 ha, hloubka 16 m) a Malé Javorské (sz. svah, 2,7 ha) Grosser Rachel (Velký Roklan, 1 452 m) – v jeho karu na v. svahu Roklanské jezero (3,4 ha). Krkonoše – zde jezera menší (převážně na polské straně), na české straně jen jedno: Mechové jezírko (930 m n.m.; 0,048 ha; 0,8 – 0,9 m) – pod Kotelními jámami 1 km ssz. od Dolních Míseček, není v karu, ale je hrazené morénou; postupně zarůstá. Na polské straně se jezera ledovcového původu jmenují staw (rybník): Velký staw – 1 225 m n.m., 6,5 ha, karové, stěna karu 180 m vysoká. Roste zde vzácná vodní kapradina Šídlatka jezerní. Malý staw – 1 183 m n.m., téměř 3 ha, karové, má podzemní odtok, pramenná oblast Velké Lomnice. 2) Jezera říčního původu → málo stabilní (rychle zanikají), jsou také ve dvou hlavních oblastech: střední Polabí a Dolnomoravský úval. Největší jsou na toku Dyje: Křivé j. (0,5 ha, na pravém břehu), j. Kutnar (0,5 ha;3 km S od Lednice), Květné j. (největší: 0,7 ha) (všechna 3 jsou chráněna). Z meandrů Bíliny vzniklo Komořanské jezero (zaniklo odvodněním 1831). 3) Jezera hrazená sesuvem → patří sem nejmladší jezero v ČR: Mladotické jezero (na Mladotickém potoce – příttok Střely): vzniklo 1872 díky rozsáhlému sesuvu (antropogenní: díky těžbě pískovce, od 1871 stavba železnice ⇒ zářez trati ⇒ porušení stability svahu + intenzivní srážky). Původně mělo 82 ha, rychle se zmenšuje: 1972 … 5,9 ha; 1996 … 4,3 ha. Max. hloubka 6 m, množství ostrůvků. Další jezera hrazená sesuvem: ve Vsetínských vrších časté sesuvy ⇒ vznikají vodní plochy s trváním 2 – 4 roky (postupně zaneseny); největší S od Velkých Karlovic…jezero U osady Jezerné (1 ha, zaniklo; dnes v místě zaniklého jezera rybník); Hošťálková (sesuv 1920) atd. 4) Krasová jezera Ve všech krasových oblastech, často bývají poměrně velká (např. velké a malé jezírko na dně Macochy) Hranické jezírko – nejhlubší v ČR (zjištěno 175 m).

Pseudokrasová jezera: Hruboskalsko – pseudozávrty, jejich ucpáváním vznikají deprese po část roku zaplněné vodou. Moravskoslezské Beskydy – v Radhošťské hornatině u Pusteven… Mořské oko: terénní sníženina s protáhlou vodní plochou 15 m dlouhou. Příčinou jsou svahové pochody (odsedání skalních stěn)

5) Rašelinná (organogenní) jezírka → rašeliniště… v centru vodní plocha Jeseníky – u Rejvízu:

m n.m. plocha (ha) hloubka (m) poloha Velké mechové jezírko* 769 0,169 2,95 1,5 km jz. od Rejvízu Malé mechové jezírko 745 0,092 (5) 0,8 km jv. od Rejvízu

*) asymetrický profil jezerní pánví

Šumava – na Modravských slatích atd. (menší jezírka v komplexech) Krušné hory – Velké jeřábí jezero (v pramenné oblasti Rolavy) Jizerské hory – Černá jezírka

6) Antropogenní jezera → vznikla v důsledku těžby, např. těžbou štěrkopísku (Náklo, Poděbrady, Moravičanská jezera atd.) nebo zatopením lomů (Žulovská pahorkatina). (Chomutovské) Kamencové jezero – 2. největší jezero v ČR: 16 ha, hloubka 3 m, 330 m n.m., na SV okraji Chomutova. Původ není zcela jasný: v podloží jsou hnědouhelné sloje, část zřejmě vyhořela a došlo k propadnutí. Část pánve je současně zatopený lom na kamencovou břidlici. Rychle se zanáší, pH kolísá 2 – 5 (Ø je 3) ⇒ nejsou tu ryby. Na břehu Podkrušnohorský park kultury a oddechu.

B.2 Vodní nádrže

V ČR je mnoho umělých vodních ploch.

Rozlišujeme dva typy umělých vodních nádrží – podle výšky hráze: → do 6 m: rybník → nad 6 m: přehradní (nejčastěji údolní) nádrž

Ovšem u našich největších rybníků není z historického hlediska toto hydrologické kritérium dodržováno.

Rybníky

→ mají všechny zemní sypanou hráz. Byly u nás zakládány odedávna: Kladrubská listina (1115) – nejstarší dochované záznamy o budování rybníků Karel IV. – mj. Velký Dokeský rybník (Máchovo jezero) aj. Největší rozmach ve 14. – 15. stol. … vznik rybničních soustav (Jihočeská, Polabská, jihomoravská v prostoru Lednicko-valtickém…), starší rybníky často přebudovávány na větší. konec 16. stol. – úhrnná plocha rybníků dosáhla maxima 180 tis. ha, poté jejich postupné rušení ze dvou hlavních důvodů:

1) konkurence dovážených ryb 2) snaha získat více zemědělské půdy

⇒ v současnosti rozloha rybníků asi 40 000 ha, celkový počet asi 21 000. Největší význam má jihočeská oblast (v jihočeských pánvích … Třeboňská a Hlubocká rybniční soustava).

Jihočeské pánve: obě jsou tektonického původu, jsou odděleny Lišovským prahem (jeho nejvyšší vrchol: Baba 583 m n.m.), dno pánví je vyplněno třetihorními a kvartérními sedimenty. Ø nadmořská výška Třeboňské pánve je 457 m n.m., Českobudějovické pánve 408 m n.m. Třeboňská pánev se skládá z dílčích pánví (Lomnická, Kardašořečická,…).

Lp ČBp Tp

ČBp 640 km2

TP 1 360 km2

Lišovský práh (geomorfologicky patří k Třeboňské pánvi)

1) Třeboňská rybniční soustava → rozvoj za Viléma Rožmberka, který si povolal Jakuba Krčína z Jelčan ⇒ rybník Rožmberk na řece Lužnici (postaven 1584 – 1590), je to největší rybník v ČR, hráz dlouhá 2,5 km a vysoká 12 m; současná plocha 489 ha (při založení 700 ha, později zvětšen na 1 000 ha, ale silná abraze břehů ⇒ opětovné zmenšení). Rybochovná funkce, dnes i rekreační, na hrázi desítky dubů letních (věk 150 – 450 let). Vybudován umělý kanál Nová řeka: délka 13 km, vychází z Lužnice u osady Majdalena, ústí do Nežárky. Byla užívána i pro plavbu vorů (je hlubší než Zlatá stoka, u ústí do Nežárky hloubka až 10 m), Zlatá stoka – napájí řadu rybníků v okolí Třeboně (projekt rybníků a stoky: Štěpánek Netolický).

2) Hlubocká rybniční soustava → okolí Hluboké n/Vltavou, zdejší systém budován za Pernštejnů.

Bezdrev – 3. největší v ČR (393 ha), délka hráze 400 m, výška hráze 7,8 m,; založen 1490-92 za Viléma z Pernštejna (chovný, dnes rekreační).

Dehtář – 246 ha (9. v ČR), výška hráze 9,6 m; rekreační funkce (uprostřed 2 ostrovy).

Vrbenské rybníky – od 1990 vyhlášena PR (významná mokřadní společenstva).

Vltava Bezdrev Hluboká n/V

Dehtářský potok

Dehtář Vrbenské rybníky České Budějovice

3) Novohradská rybniční soustava → u Českých Velenic a Nových Hradů, většina rybníků na vodním toku Jakule, největší zde je Žárský rybník (120 ha) – jeden z nejstarších v ČR (znám už 1221, zvětšen 1358). Jsou v něm ostrůvky s parky a letohrádky. Byňovský rybník (1521; 78 ha) – na toku Jakule.

4) rybniční soustava Tachovské brázdy → v okolí Plané, založeny opaty z Tepelského kláštera na konci 15. stol.: Anenské rybníky – přírodní rezervace rybník Regent – největší v oblasti (50 ha) Tisovské rybníky – JV od Tachova, 7 rybníků, mokřadní rezervace (PR) 5) Žďárská rybniční soustava → ve Žďárských vrších. Velké Dářko – největší v oblasti (206 ha; zároveň největší rybník Českomoravské vrchoviny), založen 1480 na horním toku Sázavy, pohon hamrů. V okolí je rezervace s ochranou rašelinišť (Dářko-Radotínské rašeliniště; borovice blatka…). Malé Dářko … v prostoru mezi Velkým a Malým Dářkem je bifurkace propojující Doubravu (přítok Labe) a Sázavu.

6) rybníky hradecko-pardubické oblasti → zdrojem vody je Opatovický kanál. Rybníky založené Pernštejny (celkem asi 250), řada z nich vysušena nebo přeměněna na štěrkopískovny. Bohdanečský rybník (90 ha) – NPR s ochranou mokřadů, ložiska rašeliny (zdroj pro Lázně Bohdaneč).

7) rybníky poděbradské oblasti → největší je zde Žehuňský rybník : na Cidlině, 14 km V od Poděbrad, 321 ha (5. v ČR), hráz 7 m, vybudován 1492-97, v 50. letech 20. stol. rekonstrukce, využití k závlahám.

Hradec Králové Opatovice n/L Opat. k. Bohdanečský rybník Lázně Bohdaneč Semín Labe Pardubice Přelouč

prům. zóna s usazovacími nádržemi

8) rybníky dokeské oblasti → Velký dokeský rybník (Máchovo jezero) – 284 ha (8. v ČR), má nejvyšší hráz: 12,5 m, leží na Břehyňském a Robečském potoce, dnes má především rekreační funkci (2 ostrůvky), součást vojenského prostoru Ralsko (jen Máchovo jezero zpřístupněno). Severně od Máchova jezera Polomené hory, v nich skalní město Hradčanské stěny. Mezi Máchovým jezerem a rybníkem Břehyně je NPR Břehyně-Pecopala (čti pekopala?) k ochraně mokřadů, uvnitř této rezervace je NPP Swamp (bažina slatinného charakteru).

Hradčanské stěny NPR B.-P. Břehyně Máchovo jezero Doksy

9) rybníky na Hodonínsku → skupina 8 pravidelně uspořádaných Hodonínských rybníků na řece Kyjovce (úhrnná plocha 150 ha), Mutěnické rybníky: 11 rybníků založených v pol. 19. stol., původně jich bylo více, ale byly přeměněny v ornou půdu, rybochovné.

10) Tovačovské rybníky → na Přerovsku, od pol. 15. stol. součást obranného systému místní tvrze, za Pernštejnů rozšíření (založili rybníky Hradecký, Zámecký, Skašov aj.), v pol. 18. stol. některé vypuštěny, plocha ale zůstala zamokřená ⇒ po 2. sv. válce obnova rybníků Kolečko, Křenový, Hradecký. Z bývalého rybníka Skašov dnes štěrkopískovna (⇒ úhrnná plocha díky odtěžování 540 ha).

11) rybníky lednicko-valtické oblasti → 4 rybníky na potoce Včelínek, největší je Nesyt (296 ha – největší na Moravě; hráz 8,5 m; založen v 16. stol., 1933 obnoven), další jsou Hlohovecký, Prostřední, Mlýnský.

Největší rybníky v ČR podle plochy rybník plocha

(ha) max. hloubka

(m) výška hráze

(m) objem (m3)

1. Rožmberk 489 6,2 12 5,9 mil. 2. Horusický 415 6,0 3. Bezdrev 393 5,0 7,6 5,6 mil. 4. Dvořiště 337 4,5 6,65 mil. 5. Žehuňský 321 6,0 7,0 6,0 mil. 6. Velký Tisý 317 3,4 7. Záblatský 305 3,0 3,4 mil. 8. Nesyt 296 3,0 8,5 4,7 mil. 9. Máchovo jezero 284 12,0 12,5 6,3 mil. 10. Dehtář 246 6,0 9,8 Přehradní nádrže V ČR poměrně mnoho, ale žádná není tzv. „velká přehrada“ (tj. s výškou hráze nad 100 m), nejvyšší hráz v ČR mají Dalešice … 99,5 m. Přehrady podle funkce: → žádná přehrada neplní jen jednu funkci (výjimkou mohou být přehrady na pitnou vodu).

1. zdroj pitné vody Vír – pro Brno, na Svratce Švihov (neboli Želivka) – pro Prahu, na Želivce Římov – pro České Budějovice, na Malši aj. 2. zdroj vody pro průmysl → 2 přehrady u nás plní funkci zdroje chladicí vody pro jaderné elektrárny: Hněvkovice – pro JETE (vybudovány 1986 – 90), hráz betonová gravitační, je na Vltavě S od Hluboké n/V, vyrovnávací nádrž Kořensko. Dalešice – pro JEDU, dokončena 1979 na řece Jihlavě; hráz vysoká 99,5 m, je nejhlubší v ČR (85,5 m); je zároveň jednou z přečerpávacích elektráren v ČR (k tomuto účelu ji doplňuje vyrovnávací nádrž Mohelno – dokončena 1978, hráz 50 m). Pozn. Pro JE Blahutovice byla plánována stavba přehrady u Hustopečí n/Bečvou.

3. hydroenergetické přehrady → na nich bývají vodní a přečerpávací elektrárny. Přečerpávací elektrárny: Dalešice (viz výše) Dlouhé stráně – vybudována pro akumulaci přebytků JE Blahutovice, dolní nádrž na Divoké Desné, horní nádrž v rozsoše Mravenečníku (Dlouhá stráň). Štěchovice – dolní nádrž na Vltavě, 25 km J od Prahy, horní na vrchu Homole, akumuluje přebytky vodní elektrárny Slapy a vyrovnává průtoky této nádrže, má zdymadlo pro osobní lodní dopravu – jeho rozdíl hladin 20 m je největší v ČR.

Přehrady s vodními elektrárnami: Vltavská kaskáda – zbudována v 60. letech… Lipno I – plochou největší v ČR 4 870 ha, dokončena 1960. Lipno II – vyrovnávací nádrž pro Lipno I. Orlík – největší v ČR objemem vody (stálý objem 280 mil. m3, celkový objem 716,56 mil. m3), má také nejdelší vzdutí (68 km); výška hráze 91 m, dokončen 1963. Kamýk – dokončen 1963 Slapy –dokončeny 1957, vyrovnávací nádrž Štěchovice s přečerpávací elektrárnou Vrané – dokončena 1935 Mimo to i na dalších přehradách v ČR jsou umístěny vodní elektrárny (Slezská Harta, Les Království, Střekov…) 4. regulace průtoků hlavně v horských oblastech, zabraňují vysokým kulminacím průtoků při povodních. Přehrady v Jizerských horách – Oto Intze …první přehrady ve střední Evropě, tzv. Intzeho typ: gravitační se zděnou obloukovou hrází. Vybudoval 6 přehrad (projekt 1901, budovány 1904 – 1906):

Harcov – na Harcovském potoce, ochrana Liberce, od 70. let průmyslové využití vody (Textilana Liberec) Bedřichov – na Černé Nise, 1975 uzpůsobena pro výrobu elektřiny, Akademie věd zde zkoumá proudění vody. Fojtka – dnes i rekreační funkce Mlýnice – na Albrechtickém potoce, nad ní je nádrž zachycující splaveniny Mšeno – na Mšenském potoce v katastru Jablonce n/Nisou. + přehrada na Bílé Desné, která se rok po napuštění (1915) protrhla (1916) a jmenuje se Protržená, od 1996 prohlášena za kulturní památku.

Souš – na Černé Desné, vybudována 1911 – 1915, už v 20. letech musela být důkladně opravena, od 1974 zdroj pitné vody pro Jablonec, díky žulovému podkladu je překyselená, musí se letecky vápnit (100 t vápence během 2 dnů)

Josefův Důl – dokončena 1982 na Kamenici, pitná voda pro Liberecko a Jablonecko (jenže dodnes není pro Jablonec přivaděč). 5. zavlažování Rozkoš – přehrada má dva zdroje: porok Rozkoš a přivaděč z Úpy. Dokončena 1970, 1 012 ha, voda pro závlahy na středním Labi (Hradecko, Poděbradsko), rekreační areál. Nové mlýny – jejich primární funkce je zdroj pro závlahový systém pro jižní Moravu, doplňkově rekreační (ale je zde mnoho komárů a mušek). Problémy: 1) velmi mělké a přitom velká plocha ⇒ značné vlnění ⇒ silná abraze břehů a sesuvy (část břehů musela být proto vybetonována).

2) byly zatopeny velké plochy cenných lužních lesů

Česká Skalice přivaděč p.R. Labe Úpa

Rozkoš Jaroměř Metuje Nové Město Labe n/M

Jihlava Svratka II I III Děvín Dyje Dyje Mikulov

Nové mlýny jiný název (ha) výška hráze (m) hloubka (m) dokončena Nové Mlýny I Mušovská p. 528 6,4 4,5 1978 Nové Mlýny II Věstonická p. 1 031 7,0 5,3 1980 Nové Mlýny III Novomlýnská p. 1 668 9,5 7,8 1987 Σ 3 227 Vodohospodářská soustava Odry – budována od poč. 50. let pro uspokojení potřeb rostoucího počtu obyvatel a rozvíjejícího se (těžkého) průmyslu na Ostravsku. Je založena na systému velkých přehrad na přítocích Odry (jmenovány podle uvedení do provozu):

rok dokončení nádrž na řece primární účel 1958 Kružberk Moravice pitná voda 1962 Žermanice Lučina voda pro průmysl (hutnictví) 1963 Těrlicko Stonávka voda pro báňský průmysl 1964 Morávka Morávka pitná voda 1970 Šance Ostravice pitná voda 1997 Slezská Harta Moravice pitná voda

→ k tomu menší nádrže Olešná (na řece Olešné u Frýdku-Místku, 1964; proti povodním a zásoba vody), Baška (na řece Baštici u Frýdku-Místku, 1963; rezervoár vody), Větřkovice (na Svěceném potoce, 1976; voda pro průmysl – Tatra Kopřivnice).

Největší přehradní nádrže v ČR podle plochy

nádrž tok (ha) hráz ↕ (m) hloubka (m) objem stálý/celkový (106 m3) 1. Lipno I Vltava 4 870,0 42,0 20,0 23,4 / 306,0 2. Orlík Vltava 2 732,0 91,0 74,0 280,0 / 716,56 3. Švihov Želivka 1 670,0 62,0 55,7 18,0 / 298,30 4. Nové Mlýny III Dyje 1 668,0 9,5 7,8 23,8 / 87,60 5. Slapy Vltava 1 392,0 70,0 58,0 68,0 / 269,30 6. Nechranice Ohře 1 338,0 50,0 46,0 2,65 / 287,60 7. Nové Mlýny II Dyje 1 030,8 7,0 5,3 19,6 / 34,0 8. Rozkoš Rozkoš 1 001,3 26,0 17,0 12,05 / 76,15 9. Slezská Harta Moravice 923,0 64,8 61,3 ? / 201,38

10. Vranov Dyje 765,0 60,0 58,0 31,5 / 132,60

C Podpovrchové vody Dělíme na dva typy podle obsahu rozpuštěných minerálních látek:

vody prosté < 1g/l < vody minerální (EuroMatoni 1,5l PET) (Matonni 0,7l sklo)

→ zásoby jsou značně diferencované…v Českém masivu především puklinová voda (nejvíce Česká křídová tabule), v sedimentárních pokryvech průlinová voda (údolní nivy). Oblasti největších zásob…

I Česká křídová tabule → má charakter artéské vody v dílčích pánvích, celková zásoba 83 km3 vody je z 80 % kvalitní pitná voda (pro srovnání roční odtok z území ČR je 15,2 km3, objem vody v našich nádržích je 0,62 km3). Nejbohatší jsou okrajové části ČKT, např.:

Loučenská tabule (Svitavsko) – pramen Nadymač v obci Nové Hrady (vydatnost 90 l.s-1) Úpsko-metujská tabule Jizerská tabule Ralská pahorkatinaOkolí Mělníka – v Mělnické Vrutici tzv. Velký pramen … nejvydatnější v ČR: 140 l.s-1

Českotřebovská tabule – v Březové n/Svitavou tzv. Sůlkovy prameny (asi 100 l.s-1), v Brněnci Nádražní prameny (asi 100 l.s-1) + množství menších pramenů (okolo 20 l.s-1 každý); celková vydatnost v okolí Březové je asi 900 l.s-1 Využití: byl to hlavní zdroj pitné vody pro Brno do doby, než se jím stala nádrž Vír na Svratce. II Broumovská vrchovina a Děčínská vrchovina Polická pánev (okolí Police n/Metují) – vydatné prameny, zdroj pitné vody pro Trutnov, Jaroměř, Hradec Králové…

1) v okolí Teplic n/Metují (při okraji Adršpašského skalního města) 2) Vysoká Srbská a Machov

Děčínská vrchovina – největší vydatnost v okolí Hřenska (asi 20 l.s-1), nejvíce pod Pravčickou bránou

III Poříčná voda v kvartérních sedimentech (k pitnosti třeba upravit): • CHOPAV Kvartér řeky Moravy • CHOPAV Kvartér Orlice (zdroj vody pro Hradec Králové)

IV Prostá voda v krasových oblastech lokální význam, nejvíce Třesínský práh (prameny Čerlinky – objevitelem doc. Panoš, působil na katedře geografie v Olomouci) – hlavní zdroj vody pro Olomouc. C.2 Minerální vody

klasifikace podle teploty: vody chladné

25 °C 50 °C

vody teplé (termální) vody horké (zřídla)

teplé vody – podél hlubších zlomů: Teplice v Čechách, Jáchymov, Jánské lázně, Teplice n/Bečvou (teplicové krasovění), Velké Losiny (zde téměř 50 °C). horké vody - jen v Karlových Varech, nejteplejší je Vřídlo (73 °C).

klasifikace podle rozpuštěných látek:

Kyselka – voda s obsahem CO2 nad 1g/l (většinou je juvenilního původu)

I alkalické vody – převaha kationtů alkálií (Na+, K+), npř. Bílinská kyselka (severní Čechy) II zemité vody – převaha kationtů Ca2+, Mg2+

III glauberové minerální vody – převaha kationtů Na+ a aniontů síranů (Karlovarsko… Podkrušnohorská zlomová oblast) IV sádrovcové minerální vody – převaha kationtů Ca2+ a aniontů síranů (Luhačovické vody) V hořké minerální vody – převaha Mg2+ a aniontů síranů (Šaratice) VI slané minerální vody – převaha Na+ a Cl- (lázně Darkov – zde navíc brom a jod); u nás převážně v oblastech flyšového pásma.

Oblasti výskytu: 1) Podkrušnohorská zřídelní oblast Františkovy Lázně – západní okrajová zlomová linie Chebské pánve; Glauberovy minerální vody, prameny Glauber I, Glauber II…, max. mineralizace v těchto vodách 23 g/l; vydatnost asi 1 000 l.min-1. Ve 20. Letech navrtány i umělé zdroje. Většina pramenů je v délce 2,5 km v údolí Slatinného potoka. Kromě toho přirozené výrony CO2 (mofety) – např. lokalita Hájek (Soos), kde jsou i výrony železité kyselky Císařský pramen (Ø teplota 18 °C).

Mariánskolázeňská oblast – Kynžvart, Konstantinovy Lázně, Mariánské Lázně; 40 pramenů studených kyselek (Glauberovy vody), max. mineralizace 12 g/l, nejznámější Ferdinandovy prameny, Lesní pramen.

Karlovarská oblast – v údolí říčky Teplé, které je vázáno na hlavní karlovarský zřídelní zlom – soustředěný výron minerálních vod. Podél celé zlomové linie vyvěrají prameny, ale je zde zřídelní deska: v hloubce 1 – 5 m pod povrchem, je mocná 10 – 15 m. Příčina: s výstupem vody vzniká chemickou sedimentací souvislý aragonitový krunýř, ten je pak tlakem zespodu prolamován ⇒ náhlé vývěry vody doprovázené vyklenováním povrchu – od 1750 se tomu zabraňuje umělým navrtáváním vřídelní desky až po zlom. I pramen Vřídlo je takto uměle navrtán. Celková vydatnost je 2 000 l.min-1. Další prameny jsou i ve svazích mimo údolí (podružné zlomy ⇒ Ruská koruna, Zámecký pramen).

ƍ ƍ (další prameny) Teplá

zřídelní deska podružné zlomy hlavní krušnohorský zlom

Doupovské hory – výskyt zde souvisí s přívodními kanály sopečné činnosti (vody jsou z větší hloubky než v Karlových Varech), 3 lokality: Kyselka – od poč. 19. stol., prameny Alžběta, Josef, Otto, Matonniho pramen (alkalická kyselka

2 g/l, teplota 12 °C, přirozená vydatnost 25 l.min-1; dnes se čerpá z uměle navrtaných pramenů). Korunní – prameny Štěpánka, Kateřina (2,5 g/l) Klášterec n/Ohří – mineralizace přes 4 g/l.

Bílina – Bílinská kyselka (alkalická kyselka, vyvěrá JZ od Bíliny v údolí Bělé, mineralizace 7,5 g/l, jedna z nejsilnějších alkalických kyselek).

Jáchymovsko – radioaktivní teplé minerální vody, vycházejí z důlní vody (těžba uranu): pod povrchem je soustřeďována do jímacích nádrží a pak vedena do lázní. Prameny Curie I – V (v dole Svornost), teplota 29 °C. Vydatnost původně 400 l.min-1 (ten nejvydatnější z nich), dnes po antropogenním ovlivnění 30 l.min-1 každý. V letech 1995 – 6 vybudován automatický monitorovací systém pramenů. Lázně Jáchymov otevřeny 1911, hlavním pramenem je umělý pramen Akademika Běhounka.

2) oblast Frýdlantska podél zlomů, kolem nichž se zvedly Jizerské hory (⇒ prameny jsou na úpatí). Lázně Libverda – zemité kyselky a sádrovcové vody (Kristiánův pramen aj.) Vratislavice – alkalická kyselka jímaná pro stolní vodu

3) oblast hradecko-pardubická Běloves – lázně, součást Náchoda, lázně dnes nejsou v provozu, čerpání pramene Ida (= Běloveská kyselka, má mnoho arzenu a železa) aj. Janské Lázně – jsou naše nejstarší lázně; termální prameny Černý a Janův (léčba dětské obrny). Velichovky a Lázně Bohdaneč – léčba rašelinou (nejsou proto vázány na velké prameny).

4) oblast Jeseníků Velké Losiny – u říčky Desné, termální prameny sirných vod, prameny Eliška, Mariin, Marie Terezie. Lázně Bludov – pramen Therma (objeven 1929): 1. soukromé radioaktivní sirné lázně, teplota 30 °C. Lázně Jeseník – první vodoléčebný ústav na světě (1822 – Priessnitzovy lázně), 80 pramenů v poblasti Studniční hory a Zlatého Chlumu. Karlova Studánka – v údolí Bílé Opavy, studené vody (7 °C) prosté i minerální (Maxmiliánův pramen, Karlův pramen); klimatické lázně.

5) oblast střední Moravy V okrese Olomouc: Slatinice – lázně se sirovodíkovou minerální vodou (15 °C), zahřívá se pro koupele. Minerální voda v Domašově n/Bystřicí – 2 vrty minerální uhličité vody. Těšíkovská kyselka – v údolí Trusovického potoka (SV od Šternberka). Okres Přerov: Teplice n/Bečvou – teplé vody, 2 vrty v levém břehu Bečvy (minerální hydrogenuhličitano-vápenato-hořečnaté kyselky). Horní Moštěnice – zemito-alkalická kyselka, dříve Hanačka, dnes Hanácká kyselka (stáčena i jako stolní voda … Minvita).

Pedogeografické poměry (Tomášek, M.: Atlas půd ČR. Český geologický ústav, Praha 1995.) z nauky o krajině agrární krajinu! U nás jsou půdní poměry ovlivněny těmito faktory: 1) matečný substrát Český masiv: minerálně slabé, většinou písčitohlinité půdy Karpaty: mocné sedimentární pokryvy, minerálně bohaté (zvláště v moravských úvalech). 2) podnebí hlavně rozložení srážkových úhrnů vyšší úhrny ⇒ promyvný režim … vrchoviny, hornatiny bažinný režim – gleje, pseudogleje nižší úhrny ⇒ nepromyvný režim (oběh vody jen v části půdního profilu)…Polabí a jižní Morava (mimo zavlažované oblasti) irigační režim … uměle zavlažované půdy 3) georeliéf ovlivňuje mocnost půdního pokryvu (vliv na odnos materiálu): svah / nedokonale odvodněné rozvodí atd. 4) podzemní voda hladina mělká (⇒ glejový proces) / hluboká velký vliv v nivních půdách 5) biota ovlivňuje kvalitu humusu 6) stáří recentní půdy (vznikly a vyvíjejí se v současných podmínkách) reliktní půdy paleosoly (pohřbené – překryty sprašemi apod.) … hodně v okolí Brna 7) lidé snižuje se podíl lesní půdy, úprava vodního režimu, vznik antropogenních půd (na navážkách…) Půdní typy v ČR černozemě – rozšířeny v nejsušších a nejteplejších oblastech (srážky 450 – 650 mm, Ø tr asi 8 °C), nadmořská výška do 300 m n. m., výskyt v Dolnomoravském a Dyjskosvrateckém úvalu. Matečný substrát: spraše (obsahují jemná zrna 0,001 – 0,05 mm, obsah CaCO3, nejsou vrstevnaté, vznikly v periglaciálním klimatu … pleistocén). Lokality výskytu spraší evropského významu na jižní Moravě:

Brno – Červený kopec (úplný sled spraší z celého pleistocénu, pohřbeny) Dolní Věstonice Sedlec u Mikulova Bořetice (uměle odkryty zářezem cesty) Znojmo Lechovice

Půdní proces: Půdní profil: mocný horizont spraší, nad ním mocný humusový horizont (80 cm) – nejúrodnější ⇒ cukrovka, obiloviny. Občas trpí vysycháním (nutné závlahy).

šedozemě – méně rozšířené, oblast Hané a Královéhradecka (Polabí). Matečný substrát: spraš. Půdní proces: humifikace + illimerizace Půdní profil: pod humusovým horizontem je eluviální horizont (jsou také velmi úrodné). hnědozemě – nižší stupně pahorkatin (do 450 m), vyšší srážky (až 700 mm), vznikly pod dubohabrovými lesy. Matečný substrát: spraše, sprašové hlíny. Půdní proces: illimerizace. Půdní profil: humusový horizont (30 cm), pod ním světlý iluviální horizont (zajílený), humusový horizont dnes rozrušen orbou. Hodnotná zemědělská půda, výhoda: vysychají méně snadno než černozemě. illimerizované půdy – nadmořská výška do 700 m, vyšší srážky (do 900 mm), vznikají pod doubravami a bučinami. Matečný substrát: sprašové hlíny a glaciální sedimenty. Půdní proces: illimerizace. Půdní profil: humusový horizont, pod ním vybělený eluviální horizont (až decimetry), pod ním iluviální. Pro zemědělství méně výhodné: nutné úpravy včetně meliorace (proti zamokření). hnědé půdy (hnědé lesní půdy) – nejrozšířenější půdní typ v ČR, na místě původních listnatých lesů, jsou vázány na členitější reliéf (vrchoviny). Matečný substrát: libovolný. Půdní proces: vnitropůdní zvětrávání. Půdní profil: humusový horizont (málo mocný), zvětralý horizont, pod ním matečná hornina (zvětrává, zvětraliny se stávají součástí zvětralého horizontu, blíž k povrchu se dostávají orbou). Pro zemědělství problematické (je třeba sbírat kameny), přirozeně by měly být zalesněny. Jde o mladé půdy (vývojem přecházejí v illimerizované půdy nebo podzoly). podzoly – ve vyšších nadmořských výškách ve vlhkém chladném podnebí (srážky nad 800 mm), vznikly pod jehličnatými (zejména smrkovými) lesy. Matečný substrát: žuly, ruly (minerálně chudé horniny). Půdní proces: podzolizace (v kyselém prostředí se minerály, především oxidy Fe a Al rychle rozpouštějí a jsou přesunovány). Půdní profil: humusový horizont (málo mocný), pod ním vybělený eluviální horizont, pod ním iluviální horizont. Zemědělsky nejméně využívány, musí být hnojeny. Nejlepší využití: louky, pastviny.

Velkoplošná zvláště chráněná území ČR severně od 50. rovnoběžky Krkonošský NP 1963 36 200 ha Biosférická rezervace UNESCO Krkonoše jsou pohoří na česko-polských hranicích, táhnou se v délce 35 km od Novosvětského sedla (888 m n. m.) na Z ke Královeckému sedlu (516 m n. m.) na V. Plochá vrcholová část spadá strmě k SV do Polska, JZ svahy jsou rozčleněny hlubokými údolími. Ve čtvrtohorách zaledněny. Jedna z nejvýznamnějších oblastí cestovního ruchu v ČR, největší střediska Harrachov, Rokytnice nad Jizerou, Špindlerův Mlýn, Pec pod Sněžkou.. V současnosti silně poškozeny průmyslovými imisemi a nadměrnou návštěvností.

NP Českosaské Švýcarsko 2000 30 000 ha Území budované křídovými pískovci, proražené soutěskou Labe; skalní města s hlubokými roklemi a zajímavou květenou. CHKO Broumovsko 1991 41 000 ha Zemědělská krajina s bohatým výskytem skalních měst z turonských kvádrových pískovců.

CHKO České středohoří 1976 107 000 ha Vulkanické kupy, homole a stolové hory vulkanického původu s velmi bohatou květenou a zvířenou typickou pro stepi, lesostepi a teplomilné lesy.

CHKO Český ráj 1955 12 500 ha Nejstarší CHKO v ČR, území budované kvádrovými pískovci se skalními městy; zachovaná lidová architektura.

CHKO Jizerské hory 1967 35 000 ha Horské území druhotně zalesněné, dnes těžce poškozené exhalacemi. Přirozený les se uchoval jen na příkrých skalnatých severních svazích; četná rašeliniště.

CHKO Kokořínsko 1976 27 000 ha Krajina drobných skalních měst a osamělých skalních věží budovaných kvádrovými pískovci, v centru Kokořínský důl – hluboký kaňon Pšovky.

CHKO Lužické hory 1976 35 000 ha Území na styku lužického žulového masivu, oblasti křídových pískovců a vulkanických hornin; zachovaná typická lidová architektura.

CHKO Orlické hory 1969 20 000 ha Horské pásmo druhotně zalesněné, jen místy zbytky přirozených porostů, zejm. bukových. na 50. rovnoběžce

CHKO Jeseníky 1969 74 000 ha Rozsáhlé pohoří s doklady glaciální činnosti, v karech bohatá květena, zbytky přirozených smrčin a bučin.

CHKO Křivoklátsko 1978 63 000 ha Biosférická rezervace UNESCO Téměř souvisle zalesněné území se zbytky porostů přirozené skladby, častý výskyt tisu. Bohatá květena a zvířena lesního, lesostepního i stepního charakteru.

CHKO Slavkovský les 1974 64 000 ha Zalesněné území s řadou rašelinišť a významnou hadcovou květenou, vodohospodářsky vysoce cenné (minerální prameny). jižně od 50. rovnoběžky

NP Šumava 1991 69 000 ha Biosférická rezervace UNESCO (něm. Böhmerwald) Kerné pohoří s převážně plochou vrcholovou částí (tzv. Pláně, 900 – 1 100 m n. m.), nad níž se zvedají jednotlivé vrcholy. K jihozápadu strmé svahy, na severozápad do Čech klesá pozvolněji. Převážně druhotné smrkové lesy, místy jsou zachovány původní lesní porosty. Četná rašeliniště se vzácnou květenou. Stopy po čtvrtohorním zalednění (8 ledovcových jezer). Pramenná oblast Vltavy a přítoků.

NP Podyjí 1991 6 300 ha Na jihozápadní Moravě u hranic s Rakouskem, zaujímá hluboké meandrující údolí středního toku Dyje od Vranova nad Dyjí po Znojmo s okolní pahorkatinou. Inverze vegetačních stupňů; ve vyšších polohách teplomilné doubravy a skalní lesostepi, v údolí chladnomilné a vlhkomilné druhy. Řada vzácných druhů rostlin a živočichů, zejména bezobratlí. 14 jeskyní Ledové sluje. Na rakouské straně NP Thayatal (13 km2, vyhlášen v roce 2000). CHKO Beskydy 1973 116 000 ha Horský masív na pomezí ČR a SR, převážně zalesněný, se zbytky smíšených porostů pralesovitého charakteru (Mionší, Mazák, Razula apod.).

CHKO Bílé Karpaty 1980 71 500 ha Biosférická rezervace UNESCO Většinou odlesněné horské pásmo s typickými květnatými horskými loukami, rozptýlenou zelení a velmi bohatou květenou.

CHKO Blaník 1981 4 000 ha Harmonická krajina s pestrým střídáním luk, lesů, polí a rybníků; osu tvoří tok řeky Blanice, dominantu bájný vrch Blaník.

CHKO Blanský les 1989 21 235 ha Krajina většinou porostlá smíšenými lesy, na ostrůvcích krystalických vápenců a hadců významná květena i zvířena.

CHKO Český kras 1972 13 200 ha Centrální část barrandienu, zkrasovělé území významné z paleontologického hlediska, s bohatou stepní a lesostepní květenou a zvířenou.

CHKO Litovelské Pomoraví 1990 9 600 ha Široké údolí Moravy s řadou mrtvých ramen, tůní a říčních meandrů; lužní lesy a mokřady s bohatou květenou a zvířenou (zejm. ptactvem).

CHKO Moravský kras 1956 9 200 ha Nejlépe vyvinuté krasové území v ČR, s rozsáhlými jeskynními systémy a klasickými ukázkami povrchového krasu s významnou květenou i zvířenou.

CHKO Pálava 1976 7 000 ha Biosférická rezervace UNESCO Mohutné vápencové bradlo nápadně vystupující nad údolím Dyje, bohatá stepní a lesostepní květena i zvířena, zbytky teplomilných doubrav, významná archeologická lokalita.

CHKO Poodří 1991 8 150 ha Niva přirozeného toku Odry s četnými mrtvými rameny a tůněmi, lužním porostem, lukami a mokřady; významná hnízdiště ptactva.

CHKO Šumava 1991 94 500 ha Část původní CHKO Šumava po vyčlenění národního parku plní dnes ochrannou funkci, zahrnuje cenné rezervace (Boubínský prales, Černé a Čertovo jezero).

CHKO Třeboňsko 1979 70 000 ha Biosférická rezervace UNESCO Ukázka citlivého zásahu člověka do krajiny, v 16.stol. vytvořena z nehostinných močálů krajina rybníků a lesů; významné lokality vzácné ptačí fauny, blatkou porostlá rašeliniště a pískové přesypy.

CHKO Žďárské vrchy 1970 71 500 ha Harmonická krajina lesů, luk, pastvin, rybníků a drobných sídel, typické ojedinělé rulové skály a skalky s reliktními porosty.

CHKO Železné hory 1991 38 000 ha Výběžek Českomoravské vrchoviny vrchovinného až horského charakteru, zasahující na severozápadě až k Labi; hřeben a východní část místy zalesněny porosty přirozené skladby, jinde převládá mozaika zemědělských kultur s rozptýlenou zelení.

Geomorfologické členění ČR

Vypracováno Geografickým ústavem ČSAV v roce 1976 (vedoucí Tadeáš Czudek). Má následující hierarchii: systém subsystém provincie soustava vyšší podsoustava geomorfologické jednotky celek podcelek nižší okrsek geomorfologické jednotky Systém Subsystém Provincie Soustava Hercynský systém Hercynská pohoří Česká vysočina Šumavská s. Českomoravská s. Krušnohorská s. Krkonošsko-jesenická s. Poberounská s. Česká tabule Epihercynské nížiny Středoevropská nížina Středopolské nížiny Alpsko-himalájský systém Karpaty Západní Karpaty Vněkarpatské sníženiny Vnější Západní Karpaty Panonská pánev Západopanonská pánev Vídeňská pánev VYŠŠÍ GEOMORFOLOGICKÉ JEDNOTKY ČESKÁ VYSOČINA I Šumavská soustava IA Českoleská podsoustava IA-1 Český les IA-2 Podčeskoleská pahorkatina IA-3 Všerubská vrchovina IB Šumavská hornatina IB-1 Šumava IB-2 Šumavské podhůří IB-3 Novohradské hory IB-4 Novohradské podhůří II Česko-moravská soustava IIA Středočeská pahorkatina IIA-1 Benešovská pahorkatina IIA-2 Vlašimská pahorkatina IIA-3 Táborská pahorkatina IIA-4 Blatenská pahorkatina IIB Jihočeské pánve IIB-1 Českobudějovická pánev IIB-2 Třeboňská pánev IIC Českomoravská vrchovina IIC-1 Křemešnická vrchovina IIC-2 Hornosázavská pahorkatina IIC-3 Železné hory IIC-4 Hornosvratecká vrchovina IIC-5 Křižanovská vrchovina IIC-6 Javořická vrchovina IIC-7 Jevišovická pahorkatina IID Brněnská vrchovina

IID-1 Boskovická brázda IID-2 Bobravská vrchovina IID-3 Drahanská vrchovina III Krušnohorská soustava IIIA Krušnohorská hornatina IIIA-1 Smrčiny IIIA-2 Krušné hory IIIA-3 Děčínská vrchovina IIIB Podkrušnohorská podsoustava IIIB-1 Chebská pánev IIIB-2 Sokolovská pánev IIIB-3 Mostecká pánev IIIB-4 Doupovské hory IIIB-5 České středohoří IIIC Karlovarská vrchovina IIIC-1 Slavkovský les IIIC-2 Tepelská vrchovina IV Krkonošsko-jesenická soustava IVA Krkonošská podsoustava IVA-1 Šluknovská pahorkatina IVA-2 Lužické hory IVA-3 Ještědsko-kozákovský hřbet IVA-4 Žitavská pánev IVA-5 Frýdlantská pahorkatina IVA-6 Jizerské hory IVA-7 Krkonoše IVA-8 Krkonošské podhůří IVB Orlická podsoustava IVB-1 Broumovská vrchovina IVB-2 Orlické hory IVB-3 Podorlická pahorkatina IVB-4 Kladská kotlina IVC Jesenická podsoustava IVC-1 Zábřežská vrchovina IVC-2 Mohelnická brázda IVC-3 Hanušovická vrchovina IVC-4 Králický Sněžník IVC-5 Rychlebské hory IVC-6 Zlatohorská vrchovina IVC-7 Hrubý Jeseník IVC-8 Nízký Jeseník IVD Krkonošsko-jesenické podhůří IVD-1 Vidnavská nížina IVD-2 Žulovská pahorkatina V Poberounská soustava VA Brdská podsoustava VA-1 Džbán VA-2 Pražská plošina VA-3 Křivoklátská vrchovina VA-4 Hořovická pahorkatina VA-5 Brdská vrchovina VB Plzeňská pahorkatina VB-1 Rakovnická pahorkatina VB-2 Plaská pahorkatina VB-3 Švihovská vrchovina

VI Česká tabule VIA Severočeská tabule VIA-1 Ralská pahorkatina VIA-2 Jičínská pahorkatina VIB Středočeská tabule VIB-1 Dolnooharská tabule VIB-2 Jizerská tabule VIB-3 Středolabská tabule VIC Východočeská tabule VIC-1 Východolabská tabule VIC-2 Orlická tabule VIC-3 Svitavská pahorkatina STŘEDOEVROPSKÁ NÍŽINA VII Středopolské nížiny VIIA Slezská nížina VIIA-1 Opavská pahorkatina KAPRATY ZÁPADNÍ KARPATY VIII Vněkarpatské sníženiny VIIIA Západní Vněkarpatské sníženiny VIIIA-1 Dyjsko-svratecký úval VIIIA-2 Vyškovská brána VIIIA-3 Hornomoravský úval VIIIA-4 Moravská brána VIIIB Severní Vněkarpatské sníženiny VIIIB-1 Ostravská pánev IX Vnější Západní Karpaty IXA Jihomoravské Karpaty IXA-1 Mikulovská vrchovina IXB Středomoravské Karpaty IXB-1 Ždánický les IXB-2 Litenčická pahorkatina IXB-3 Chřiby IXB-4 Kyjovská pahorkatina IXC Slovensko-moravské Karpaty IXC-1 Vizovická vrchovina IXC-2 Bílé Karpaty IXC-3 Javorníky IXD Západobeskydské podhůří IXD-1 Podbeskydská pahorkatina IXE Západní Beskydy IXE-1 Hostýnsko-vsetínská hornatina IXE-2 Rožnovská brázda IXE-3 Moravskoslezské Beskydy IXE-4 Jablunkovská brázda IXE-5 Slezské Beskydy IXE-6 Jablunkovské mezihoří PANONSKÁ PÁNEV ZÁPADOPANONSKÁ PÁNEV X Vídeňská pánev XA Jihomoravská pánev XA-1 Dolnomoravský úval

Geomorfologické celky – popis ČESKÁ VYSOČINA

I

r→mz

P I

r→zV

P I

r→m

P

4šovbm I

r→hRmz

Ph I

I Šumavská soustava

IA Českoleská podsoustava

A-1 Český les ozloha: 789 km2 střední výška: 628,2 m nejvyšší bod: Čerchov (1 042 m)

členitá vrchovina, zčásti plochá hornatina kerného až klenbového typu. Převážně krystalinické horniny oldanubika. Povrch se příkřeji sklání k V. Rozsáhlé hřbety a hrástě, široce rozevřená údolí, vzácněji zbytky

arovnaných povrchů. Smrkové monokultury, řídké osídlení, na S antropogenní tvary po hlubinné těžbě rud. odcelky: Čerchovský les, Kateřinská kotlina, Přimdský les, Dyleňský les.

A-2 Podčeskoleská pahorkatina ozloha: 746 km2 střední výška: 491,1 m nejvyšší bod: Chebský vršek (679 m)

členitá kerná pahorkatina v pokleslém území chebsko-domažlického příkopu. Horniny krystalinika. Rozsáhlé bytky třetihorních zarovnaných povrchů (etchplén, pediplén), mělké tektonické kotliny. Tvary zvětrávání žul. e střední části četné rybníky. Mělká údolí Mže, Radbuzy a přítoků. odcelky: Tachovská brázda, Chodská pahorkatina.

A-3 Všerubská vrchovina ozloha: 206 km2 střední výška: 517,0 m nejvyšší bod: Kameňák (751 m)

členitá vrchovina s kernou a klenbovou stavbou. Horniny krystalinika. Výrazné vypuklé tvary s kryogenní odelací. Všerubský průsmyk (510 m) – strukturní sníženina hlavního evropského rozvodí. odcelky: Českokubická vrchovina, Jezvinecká vrchovina.

IB Šumavská hornatina

959 km2, megaantiklinály a megasynklinály porušené mladšími zlomy v krystalinických horninách, osu tvoří umavská větev moldanubického plutonu; ve střední části hornatiny kolem státní hranice zbytky etchplénu, kraje jsou rozřezány hlubokými údolími Vltavy a jejích přítoků a přítoků Dunaje. V okrajových částech podél odních toků rozsáhlé údolní pedimenty; různé formy zvětrávání žul (skalní hradby, izolované skály, žokovité alvany se skalními mísami, žlábkovými škrapy atd.), silná kryogenní modelace – kary, kryoplanační terasy, razové sruby a srázy. Nejvyšší bod české části Plechý (1 378 m).

B-1 Šumava ozloha: 1 671 km2 střední výška: 921,5 m nejvyšší bod: Plechý (1 378 m)

plochá hornatina, tektonická klenba porušená mladšími kernými pohyby. Metamorfované krystalinické orniny moldanubika (ruly, pararuly, ortotuly, svory) s průnikem moldanubického plutonu (žuly, granodiority). ozsáhlé zbytky zarovnaných povrchů na náhorních plošinách a širokých hřbetech, tvary periglaciální a glaciální odelace. Plechý: oblý vrchol strukturního hřbetu, asymetrický vývoj svahů, na sv. svahu kar s jezerem Plešné,

alesněn přirozenými horskými smrčinami. odcelky: Šumavské pláně, Železnorudská hornatina, Trojmezenská hornatina (v ní Plechý), Boubínská hornatina, Želnavská ornatina, Vltavická brázda.

B-2 Šumavské podhůří

rozloha: 2 407 km2 střední výška: 634,4 m nejvyšší bod: Libín (1 096 m) → členitá vrásno-zlomová vrchovina; krystalinické horniny moldanubika (ruly, pararuly, svory). Převládá selektivní eroze a denudace, vliv i tektonických pohybů. Široké oblé strukturní hřbety ve směru SZ-JV, tj. kolmo na hlavní směr odvodňování (Otava, Blanice, Vltava).

Podcelky: Strážovská vrchovina, Svatoborská vrchovina, Vimperská vrchovina, Prachatická hornatina (v ní Blanský les), Českokrumlovská vrchovina, Bavorovská vrchovina IB-3 Novohradské hory

rozloha: 162 km2 střední výška: 809,9 m nejvyšší bod: Kamenec (1 072 m) → plochá hornatina, tvořena krystalinickými horninami (ruly, žuly) moldanubického plutonu. Omezena výraznými zlomovými svahy (až 300 m vysokými), ve střední části zbytky zarovnaného povrchu, okraje rozřezány hlubokými údolími, v plochých údolích rašeliniště. Tvary zvětrávání granodioritů (exfoliační klenby, izolované skály, skalní hradby, žokovité balvany) a kryogenní tvary (mrazové sruby, balvanová moře)

Podcelky: Pohořská hornatina, Jedlická vrchovina. IB-4 Novohradské podhůří

rozloha: 719 km2 střední výška: 555,8 m nejvyšší bod: Kohout (870 m) → sníženiny, pahorkatiny a vrchoviny v podhůří Novohradských hor, krystalinické horniny.

Podcelky: Kaplická brázda, Stropnická pahorkatina, Soběnovská vrchovina, Hornodvořišťská sníženina, Klopanovská vrchovina.

II Česko-moravská soustava

IIA Středočeská pahorkatina

6 328 km2, členitá pahorkatina s vrchovinným územím v tektonických klenbách; převážně na granodioritech středočeského plutonu. Sirně rozčleněný erozně denudační reliéf, místy tektonicky silně porušený, s výraznými strukturními hřbety, zbytky zarovnaných povrchů a hluboce zařezanými údolími. IIA-1 Benešovská pahorkatina

rozloha: 2 410 km2 střední výška: 366,2 m nejvyšší bod: Stráž (638 m) → členitá pahorkatina na granodioritech středočeského plutonu. Silně rozčleněný erozně denudační reliéf, tektonicky porušený, s hluboce zaříznutými údolími Vltavy a Sázavy.

Podcelky: Dobříšská pahorkatina, Březnická pahorkatina. IIA-2 Vlašimská pahorkatina

rozloha: 1 232 km2 střední výška: 492,1 m nejvyšší bod: Javorová skála (723 m) → členitá pahorkatina na granodioritech středočeského plutonu a horninách moldanubika. Silně rozčleněný erozně denudační reliéf, tektonicky porušený, se strukturními hřbety a hrástěmi, hluboce zaříznutá údolí Sázavy, Blanice, Želivky.

Podcelky: Mladovožická pahorkatina, Votická vrchovina IIA-3 Táborská pahorkatina

rozloha: 1 599 km2 střední výška: 449,3 m nejvyšší bod: Velký Mehelník (633 m) → členitá pahorkatina na granodioritech středočeského a moldanubického plutonu. Rozčleněný erozně denudační reliéf, místy tektonicky porušený, zbytky neogenních zarovnaných povrchů, hluboce zaříznutá údolí Vltavy, Lužnice, Otavy; místy lemovaná pleistocenními říčními terasami.

Podcelky: Písecká pahorkatina, Soběslavská pahorkatina IIA-4 Blatenská pahorkatina

rozloha: 1 087 km2 střední výška: 509,2 m nejvyšší bod: Drkolná (729 m)

→ členitá pahorkatina na granodioritech středočeského plutonu a horninách moldanubika; rozčleněný erozně denudační reliéf, na Z tektonicky vyklenutý.

Podcelky: Horažďovická pahorkatina, Nepomucká vrchovina.

IIB Jihočeské pánve

2 000 km2, tektonicky podmíněné pánve na sedimentech, reliéf: roviny až ploché pahorkatiny, rozdělen asymetrickou hrástí Lišovského prahu (členitá pahorkatina na rozvodí Vltavy, Malše a Lužnice) na dvě pánve. IIB-1 Českobudějovická pánev

rozloha: 640 km2 střední výška: 408,0 m nejvyšší bod: Vráže (480 m) → v průměru 10-12 km široká tektonická sníženina protažená ve směru SZ-JV. Svrchnokřídová a třetihorní souvrství s podložím krystalinického moldanubika (vystupuje při sz. okraji pánve). Omezena výraznými zlomovými svahy, reliéf mírně zvlněný až plochý (výsledek erozních a denudačních procesů po vyprázdnění jezerních vod v třetihorách). Akumulační tvary (nánosy štěrkopísků, sprašové hlíny, široké aluviální nivy, rašeliny). Významná rybníkářská oblast.

Podcelky: Putimská pánev, Blatská pánev. IIB-2 Třeboňská pánev

rozloha: 1 360 km2 střední výška: 457,0 m nejvyšší bod: Baba (583 m) → tektonicky podmíněná pánev s rovinným reliéfem uprostřed, plochou pahorkatinou na V a asymetrickou hrástí s reliéfem členité pahorkatiny na Z. Významná rybníkářská oblast. Součástí je Lišovský práh na pararulách, ortorulách a granitoidech moldanubického plutonu.

Podcelky: Lomnická pánev, Kardašořečická pahorkatina, Lišovský práh.

IIC Českomoravská vrchovina

11 742 km2, rozsáhlé území na česko-moravském pomezí. Střední část vrchovinná, okraje pahorkatinný reliéf. Složena z krystalinických hornin (granitoidy centrálního moldanubického plutonu, metamorfované horniny moldanubika). Napříč jí prochází hlavní evropské rozvodí. Okraje rozřezány hlubokými údolími vodních toků. V oblastech složených z granitoidů vznikl kupovitý reliéf s tvary zvětrávání (žokovité balvany, viklany…). Nejvyšší bod Javořice 837 m. IIC-1 Křemešnická vrchovina

rozloha: 2 634 km2 střední výška: 551,5 m nejvyšší bod: Křemešník (765 m) → plochá vrchovina tvořená metamorfovanými horninami, monotónní reliéf rozřezaný hlubokými údolími vodních toků, na Z omezen dlouhým výrazným zlomovým svahem – tzv. Načeradecký sráz.

Podcelky: Jindřichohradecká pahorkatina, Pacovská pahorkatina, Želivská pahorkatina, Humpolecká vrchovina. IIC-2 Hornosázavská pahorkatina

rozloha: 1 869 km2 střední výška: 463,0 m nejvyšší bod: Roudnice (661 m) → členitá pahorkatina, horniny krystalinika se zbytky křídových a neogenních usazenin. Křídové usazeniny vystupují v prolomu Dlouhé meze. Reliéf se sklání k S.

Podcelky: Kutnohorská plošina, Světelská pahorkatina, Havlíčkobrodská pahorkatina, Jihlavsko-sázavská brázda. IIC-3 Železné hory

rozloha: 748 km2 střední výška: 480,4 m nejvyšší bod: Pešava (697 m) → plochá vrchovina s trojúhelníkovým půdorysem protažená od JV k SZ, pestré geologické složení. Jádro tvoří vyvřeliny nasavrckého a chvaletického žulového masivu. Vrchovinu tvoří klínová kra ukloněná k SV, na JZ omezena zlomovým svahem Dlouhé meze. Složité údolí Chrudimky, krasové jevy ve vápencích u obcí Prachovice a Vápenný podol. Název podle dolování železné rudy.

Podcelky: Chvaletická pahorkatina, Sečská vrchovina. IIC-4 Hornosvratecká vrchovina

rozloha: 1 135 km2 střední výška: 580,2 m nejvyšší bod: Devět skal (836 m) → členitá vrchovina až hornatina, krystalinické horniny s ostrůvky permokarbonských a křídových usazenin. Vyklenutý povrch prořezán hlubokým údolím Svratky (u obce Štěpánov je prolomem). Na SZ Žďárské vrchy – úzké hřbety se skalními útvary a hluboká rozevřená údolí; Na JV Nedvědická vrchovina – masivní klenba s hlubokými zaříznutými údolími (v údolí Křetínky zaklesnuté kry křídových hornin jako stolové hory).

Podcelky: Žďárské vrchy, Nedvědická vrchovina. IIC-5 Křižanovská vrchovina

rozloha: 2 722 km2 střední výška: 541,2 m nejvyšší bod: Harusův kopec (741 m) → plochá vrchovina, tvořena krystalickými břidlicemi (hlavně ruly) a hlubinnými vyvřelinami, plochý povrch je rozřezaný hlubokými údolími vodních toků. Místy jsou uchovány hluboké tropické zvětraliny (okolí Žďáru n/S), kryoplanační terasy, pod obcí Staré Hobzí je průlomové údolí Moravské Dyje.

Podcelky: Bítešská vrchovina, Brtnická vrchovina, Dačická kotlina. IIC-6 Javořická vrchovina

rozloha: 624 km2 střední výška: 603,5 m nejvyšší bod: Javořice (837 m) → nejvyšší část Českomoravské vrchoviny. Plochá vrchovina tvořená horninami centrálního moldanubického plutonu. Megaantiklinála postižená zlomy, tvary reliéfu ovlivněné vlastnostmi žul: kupovitý povrch tvořený ruwary s četnými balvany a drobnými tvary zvětrávání (skalní mísy, žlábkové škrapy…). Javořice je výrazný kuželovitý vrchol s izolovanými žulovými skalisky na vrcholu.

Podcelky: Jihlavské vrchy, Novobystřická vrchovina. IIC-7 Jevišovická pahorkatina

rozloha: 2 010 km2 střední výška: 414,3 m nejvyšší bod: Zadní hora (633 m) → členitá pahorkatina střídající se s kotlinami na krystalinických horninách, místy jsou na plochém povrchu zbytky tropických zvětralin, plochá Jaroměřická kotlina vznikla vlivem menší odolnosti hornin vůči tropickému zvětrávání, hluboká údolí vodních toků vytvářejí zaříznuté meandry.

Podcelky: Jemnická kotlina, Bítovská pahorkatina, Jaroměřická kotlina, Znojemská pahorkatina.

IID Brněnská vrchovina

1 963 km2, území v okolí Brna s členitým reliéfem tvořeným Boskovickou brázdou a dvěma vrchovinami. Jádro vrchoviny tvoří horniny brněnského plutonu obklopené prvohorními horninami (vápence, pískovce, droby, břidlice), ve střední části vyvinut reliéf hřbetů a sníženin ve směru S-J; ve vápencích Moravského krasu četné krasové jevy. V brněnské aglomeraci značný vliv člověka. IID-1 Boskovická brázda

rozloha: 409 km2 střední výška: 354,6 m nejvyšší bod: Nad Amerikou (553 m) → protáhlá 3-10 km široká sníženina ve směru SV-JZ; vyplněná permokarbonskými a neogenními usazeninami. Většina vodních toků probíhá napříč brázdou (Rokytná vytváří zaklesnuté meandry). Je rozdělena Žernovickou hrástí (součást Českomoravské vrchoviny) na Malou Hanou na S a Oslavanskou brázdu na J (nesouměrná – sklání se od Z k V). Boskovická brázda tvoří pruh nezalesněného terénu mezi okolním vyšším, zalesněným terénem.

Podcelky: Oslavanská brázda, Malá Haná. IID-2 Bobravská vrchovina

rozloha: 371 km2 střední výška: 316,7 m nejvyšší bod: Lipový vrch (478 m) → členitá vrchovina tvořená protáhlými hřbety – hrástěmi – a protáhlými sníženinami – prolomy. Složena z hlubinných vyvřelin brněnského plutonu, sníženiny jsou vyplněny křídovými, neogenními a čtvrtohorními usazeninami. Hřbety jsou proraženy četnými průlomovými údolími. Četné tvary zvětrávání v žulách (izolované

skály, balvany, skalní mísy, žlábkové škrapy), v brněnské aglomeraci povrch silně pozměněn činností člověka. Řečkovicko-kuřimský prolom je důležitým dopravním koridorem.

Podcelky: Leskounská vrchovina, Lipovská vrchovina, Řečkovicko-kuřimský prolom. IID-3 Drahanská vrchovina

rozloha: 1 183 km2 střední výška: 462,8 m nejvyšší bod: Skalky (735 m) → členitá vrchovina oválného půdorysu, pestré horninové složení: V – spodnokarbonské droby, břidlice a slepence; Z – granitoidy brněnského masivu; střed – devonské vápence. Klenbovitá stavba, střední bezlesé části tvoří plochý reliéf se zbytky zarovnaného povrchu na rozvodích, Z a V zalesněné okraje konkávně prohnuty, tektonicky rozlámány a rozřezány hlubokými údolími. Na devonských vápencích Moravský kras (jeskyně, závrty, propasti, kaňonovitá údolí, suchá údolí, ponorná Punkva). Na J v okolí Brna reliéf hrástí a prolomů.

Podcelky: Adamovská vrchovina, Moravský kras, Konická vrchovina.

I

r→pz

P I

r→fJjrB(

P I

r→Stz

P

I

r→mnv

III Krušnohorská soustava

IIIA Krušnohorská hornatina

IIA-1 Smrčiny ozloha: 289 km2 střední výška: 572,1 m nejvyšší bod: Háj (758 m)

členitá pahorkatina, kerná a klenbová, tvořená různě metamorfovanými krystalickými břidlicemi rostoupenými žulovým masivem. Plochý zvlněný povrch je na okrajích rozřezaný údolími vodních toků. Tvary větrávání žul, zbytky starých tropických zvětralin. odcelky: Ašská vrchovina, Hazlovská pahorkatina, Chebská pahorkatina.

IIA-2 Krušné hory ozloha: 1 607 km2 střední výška: 707,6 m nejvyšší bod: Klínovec (1 244 m)

plochá hornatina tvořená převážně horninami krušnohorského krystalinika (rulové jádro, obal: svorová a ylitová série), do nichž pronikly variské hlubinné vyvřeliny. Izolovaně zachované zbytky lávových příkrovů. de o jednostranně ukloněné kerné pohoří s příkrým zlomovým JV svahem (tj. na českou stranu). Ve V polovině e tento svah jednostupňový (výška 500-600 m) a silně rozčleněný koryty vodních toků, v Z polovině pohoří je ozdělen opakovanými zdvihy. Zbytky třetihorních sopečných tvarů (sopek a lávových proudů) – např. ožídarský Špičák. Ve vrcholové ploché části rašeliniště. Krušné hory jsou mírně ukloněné i SZ směrem

Loučenská hornatina je proto nižší než Klínovecká). odcelky: Klínovecká hornatina, Loučenská hornatina.

IIA-3 Děčínská vrchovina ozloha: 278 km2 střední výška: 358,4 m nejvyšší bod: Děčínský Sněžník (723 m)

členitá vrchovina, převážně na kvádrových pískovcích svrchní křídy s průniky neovulkanitů (bazaltových). ilně rozčleněný erozně denudační reliéf tektonicky a litologicky podmíněné sedimentární stupňoviny (na J silně

ektonicky rozlámané), strukturní plošiny, hluboce zaříznutá kaňonovitá údolí Labe a přítoků, tvary selektivního větrávání kvádrových pískovců, NP České Švýcarsko. odcelky: Děčínské stěny, Jetřichovické stěny.

IIIB Podkrušnohorská podsoustava

IIB-1 Chebská pánev ozloha: 271 km2 střední výška: 458,2 m nejvyšší bod: Doubravský vrch (534 m)

tektonická sníženina: nesouměrná příkopová propadlina paleogenního zarovnaného povrchu, vyplněná iocénními jíly a písky. Reliéf denudačních plošin a říčních teras s rozevřenými, místy asymetrickými údolími,

a Z ojedinělé neovulkanické tvary (kotlinky u Františkových Lázní a Hájku s výplní křemeliny a slatiny a ývěry CO2; Komorní hůrka – kvartérní sopka tvořená pyroklastiky (popel, písek, pumy, balvany) z velké části

vytěženými – na vrcholu a JZ svahu šachta a štoly, kterými byl v 1. pol. 19. stol. prokázán sopečný původ – spojeno s J. W. Goethem), NPR Soos (?). Významné antropogenní tvary (kaolínové jámy, pískovny, povrchová těžba jílů).

Podcelky: nečlení se. IIIB-2 Sokolovská pánev

rozloha: 312 km2 střední výška: 451,8 m nejvyšší bod: Dvorský vrch (573 m) → průměrně 8 km široká tektonická sníženina protažená směrem JZ – SV, složená z oligocenních souvrství, v podloží krušnohorské krystalinikum a variské magmatity. Příkopová propadlina omezená příkrými zlomovými svahy, vyplněná zvlněným erozně denudačním reliéfem, rozčleněným tektonickými pohyby ker; četné antropogenní tvary.

Podcelky: člení se přímo na 4 okrsky. IIIB-3 Mostecká pánev

rozloha: 1 105 km2 střední výška: 272,1 m nejvyšší bod: bezejmenný (450 m) → tektonická sníženina v SV křídle podkrušnohorského prolomu, protažená JZ – SV v délce 80 km. Tvořena jezerními sedimenty třetihorní severočeské pánve. Dno je pahorkatina až plošina s erozně denudačním a akumulačním reliéfem zarovnaných povrchů, říčních teras a proluviálních kuželů. Povrch pánve se sklání od Z k V a je porušen četnými antropogenními tvary, zejména hnědouhelnými lomy.

Podcelky: Žatecká pánev, Chomutovsko-teplická pánev. IIIB-4 Doupovské hory

rozloha: 607 km2 střední výška: 558,2 m nejvyšší bod: Hradiště (934 m) → plochá hornatina sopečného původu (složená z třetihorních sopečných materiálů). Stratovulkán zhruba kruhového půdorysu, ve střední části oválná sníženina – rozrušená kaldera otevřená k V hlubokým údolím potoka Liboce, kalderu obklopují nejvyšší vrcholy. Radiální odstředivá říční síť na vnějších svazích, na lávových proudech strukturní plošiny, v okrajových částech oddělené tabulové hory, sopečné kupy a kužely. Okrajem prochází hluboce zaříznuté průlomové údolí Ohře.

Podcelky: člení se přímo na 3 okrsky. IIIB-5 České středohoří

rozloha: 1 265 km2 střední výška: 362,9 m nejvyšší bod: Milešovka (837 m) → členitá vrchovina až plochá hornatina budovaná třetihorními vulkanity povrchových a podpovrchových těles (ze 3/4 čediče, z 1/4 znělce), doplňkově svrchnokřídovými horninami a miocénními jezerními sedimenty. Silně destruovaná automorfní vulkanická hrásť podkrušnohorské tektonické zóny, mírně se rozšiřuje ve směru JZ – SV v délce 75 km. Zvlněné neogenní a pleistocenní zarovnané povrchy, výrazné suky ve tvaru kuželů, kup a krátkých hřbetů. Tvary periglaciálního mrazového zvětrávání vulkanitů (Panská skála – zbytek čedičového suku, 15 – 20 m vysoká). Území je rozřezáno hlubokými antecedentními údolími vodních toků, např. dopravně významné průlomové údolí Labe hluboké až 400 m (zvané Česká brána neboli Porta Bohemica). V západních okrajových částech antropogenní tvary po těžbě uhlí. Milešovka je tektonicky vyzdvižený vypreparovaný lakolit, vyskytují se na ní mrazové sruby a srázy s deskovitou odlučností.

Podcelky: Verneřické středohoří, Milešovské středohoří.

IIIC Karlovarská vrchovina

1 241 km2, vrchovina složená z krystalických břidlic a vyvřelin, na SZ a JZ omezena výraznými zlomovými svahy, ve střední části zbytky zarovnaného povrchu, osu tvoří údolí řeky Teplé, které je v pramenné oblasti ploché a postupně se zařezává, nad plochý povrch se zvedají mladé sopečné útvary a jejich zbytky. IIIC-1 Slavkovský les

rozloha: 559 km2 střední výška: 661,8 m nejvyšší bod: Lesný (983 m) → členitá vrchovina složená z metamorfovaných hornin (ruly, svory) a vyvřelin (žuly). Četné zbytky sopečných tvarů a třetihorních usazenin. Na SZ a JZ omezena výraznými zlomovými svahy, osou je zaříznuté údolí Teplé.

Tvary zvětrávání žul, kryogenní tvary (mrazové sruby, kryoplanační terasy). Na zlomech vývěry minerálních pramenů. Rašeliniště, vrchoviště; antropogenní tvary po staré těžbě rud.

Podcelky: Kynžvartská vrchovina, Hornoslavkovská vrchovina, Bečovská vrchovina. IIIC-2 Tepelská vrchovina

rozloha: 682 km2 střední výška: 627,3 m nejvyšší bod: Podhorní vrch (847 m) → plochá vrchovina složená z krystalických břidlic, granitoidů a neovulkanitů. Kerný reliéf se stupňovitě sklání od SZ k JV. Rozsáhlé zarovnané povrchy, výrazné neovulkanické suky, zlomové svahy, mělká i hluboce zaříznutá údolí.

Podcelky: Toužimská plošina, Bezdružická vrchovina, Žlutická vrchovina.

I

r→ms

P I

r→rpz

P I

r→phnbp

P I

r→bphP I

r

IV Krkonošsko-jesenická soustava

IVA Krkonošská podsoustava

VA-1 Šluknovská pahorkatina ozloha: 276 km2 střední výška: 423,4 m nejvyšší bod: Hrazený (608 m)

členitá pahorkatina ve Šluknovském výběžku, složená z biotitických žul lužického plutonu s průniky ladotřetihorních vyvřelin. Mírně zvlněný erozně denudační reliéf rozčleňují izolované sopečné kupy, některá

tarší údolí jsou vyplněna glacifluviálními sedimenty. odcelky: člení se přímo na 2 okrsky.

VA-2 Lužické hory ozloha: 180 km2 střední výška: 509,2 m nejvyšší bod: Luž (793 m)

plochá hornatina na kvádrových pískovcích svrchní křídy s průniky neovulkanitů (čediče, znělce). Silně ozčleněný erozně denudační reliéf v tektonicky a litologicky podmíněné sedimentární stupňovině, vyzdvižený ři lužické poruše. Výrazné neovulkanické suky a pískovcové strukturní hřbety s tvary zvětrávání. Hluboce ařezaná kaňonovitá říční údolí. odcelky: Lužický hřbet, Kytlická hornatina.

VA-3 Ještědsko-kozákovský hřbet ozloha: 200 km2 střední výška: 518,5 m nejvyšší bod: Ještěd (1 012 m)

plochá hornatina, výrazný hrásťový a antiklinální hřbet budovaný horninami slabě přeměněného krystalinika, ermskými sedimenty a vulkanity a svrchnokřídovými sedimenty, tektonicky vysunutými na JZ svah. Úzký řbet ve směru SZ – JV dlouhý 58 km, byl vyzdvižen pohyby při lužické poruše (probíhá při JZ úpatí a zlomech a SV svahu). Rozsáhlé dílčí tektonické elevace se skalními tvary kryogenně přemodelovanými (kamenná moře, alvanové proudy). Místy tvary zvětrávání pískovců, vzácně jeskyně v krystalických vápencích, hřbet přetínají růlomovými údolími Mohelka a Jizera, S okraj Lužická Nisa. odcelky: Ještědský hřbet, Kozákovský hřbet.

VA-4 Žitavská pánev ozloha: 187 km2 střední výška: 384,2 m nejvyšší bod: Prosečský hřeben (593 m)

tektonická sníženina mezi Jizerskými horami a Ještědsko-kozákovským hřbetem, budovaná krystalickými řidlicemi a granitoidy, na SZ zakrytými třetihorními jezerními sedimenty s lignitovými slojemi. Dno tvoří ahorkatinný reliéf s plochými suky, žulovými exfoliačními klenbami, strukturně denudačními a hrásťovými řbety, zarovnanými povrchy, rozevřenými údolími (s epigenetickými úseky).

odcelky: Liberecká kotlina, Hrádecká pánev.

VA-5 Frýdlantská pahorkatina ozloha: 241 km2 střední výška: 359,4 m nejvyšší bod: Andělský vrch (572 m)

→ členitá pahorkatina složená z rul a biotitických žul krkonošsko-jizerského plutonu s průniky a příkrovy mladotřetihorních čedičů a znělců, na něž se váží izolované kupy vyčnívající nad mírně zvlněný reliéf. V pleistocénu zaplněny vlivem zalednění až 20 m mocnými vrstvami glacifluviálních štěrkopísků.

Podcelky: nečlení se. IVA-6 Jizerské hory

rozloha: 417 km2 střední výška: 695,8 m nejvyšší bod: Smrk (1 124 m) → plochá pahorkatina; jádro tvoří granitoidy krkonošsko-jizerského plutonu, na okrajích horniny krystalinika, ojedinělé kupy mladotřetihorních sopečných hornin (Bukovec). Kerná hornatina omezená na S výrazným zlomovým svahem vůči Frýdlantské pahorkatině, plochý povrch s rašeliništi se sklání id S k J. Tvary zvětrávání žul (exfoliační klenby, skalní hradby – např. Frýdlantské cimbuří, aj.), kryogenní modelace (kryoplanační terasy).

Podcelky: Smrčská hornatina, Jizerská hornatina. IVA-7 Krkonoše

rozloha: 454 km2 střední výška: 901,0 m nejvyšší bod: Sněžka (1 602 m) → členitá hornatina složená z intenzivně zvrásněných proterozoických a prvohorních krystalických břidlic krkonošského krystalinika, které tvoří rozsáhlou klenbu, do jejíhož podloží pronikly žuly krkonošsko-jizerského plutonu. Kerná hornatina se zbytky zarovnaného povrchu a starých mělkých údolních depresí ve vrcholové části. Na SV omezena prudkým zlomovým svahem směru SZ-JV, zatímco JZ svahy jsou rozčleněny hlubokými údolími toků (některá z nich přemodelována ledovcem); četně tvary glaciální a periglaciální modelace (izolované skály, strukturní půdy, ledovcové kary), zřízen Krkonošský národní park (1963, 385 km2).

Podcelky: Krkonošské hřbety, Krkonošské rozsochy, Vrchlabská vrchovina. IVA-8 Krkonošské podhůří

rozloha: 1 247 km2 střední výška: 463,2 m nejvyšší bod: Hejlov (835 m) → členitá pahorkatina až členitá vrchovina v rozlehlé podhorské sníženině mezi Krkonošemi, Jizerskými horami a Ještědsko-kozákovským hřbetem. Složena ze slabě přeměněných staropaleozoických hornin krystalinika, ve střední části a na V překrytých sedimentárními a vulkanickými horninami podkrkonošské permokarbonské pánve. Pestrý denudační reliéf plochých rozvodních hřbetů s relikty zarovnaných povrchů, rozsáhlých suků, strukturních hřbetů a s hustou soustavou zaříznutých konsekventních a subsekventních údolí, zčásti antecedentních. Kryogenní tvary, recentní svahové procesy.

Podcelky: Železnobrodská vrchovina, Podkrkonošská pahorkatina, Zvičinsko-kocléřovský hřbet.

IVB Orlická podsoustava

IVB-1 Broumovská vrchovina

rozloha: 535 km2 střední výška: 527,1 m nejvyšší bod: Královecký Špičák (881 m) → členitá vrchovina na karbonských až křídových sedimentech proložených permskými porfyry a melafyry. Silně rozčleněný erozně-denudační reliéf vnitrosudetské pánve, silně tektonicky porušený, se strukturními tvary (strukturní hřbety, suky, kuesty, stolové hory - Ostaš), charakteristické skalní tvary selektivního zvětrávání a odnosu (pískovcová skalní města … Broumovské stěny, Adršpašsko-teplické skály).

Podcelky: Žacléřská vrchovina, Polická vrchovina (v ní Polická pánev), Meziměstská vrchovina. IVB-2 Orlické hory

rozloha: 341 km2 střední výška: 713,0 m nejvyšší bod: Velká Deštná (1 115 m) → plochá hornatina na horninách jádra orlicko-kladské klenby, na intruzivních vyvřelinách. Silně rozčleněný erozně denudační reliéf asymetrické kerné stavby, vyzdvižený zarovnaný povrch, zlomové svahy na SV-V, rozsochy na JZ-Z, místy skalní tvary zvětrávání a odnosu.

Podcelky: Deštenská vrchovina, Mladkovská vrchovina, Bukovohorská vrchovina. IVB-3 Podorlická pahorkatina

rozloha: 1 115 km2 střední výška: 454,1 m nejvyšší bod: Špičák (841 m)

→ členitá pahorkatina na horninách krystalinika, fylitech, intruzivních vyvřelinách, sedimentech říčních i mořských. Rozčleněný erozně denudační reliéf v předpolí Orlických hor, tektonicky rozrušený (kry, hrástě), strukturní tvary, pleistocenní říční terasy Metuje, Divoké a Tiché Orlice.

Podcelky: Náchodská vrchovina, Žamberská pahorkatina, Moravskotřebovská pahorkatina. IVB-4 Kladská kotlina

rozloha: 58 km2 střední výška: 549,8 m významný bod: Hůrka (585 m) → tektonicky podmíněná kotlina s reliéfem členité pahorkatiny na křídových sedimentech. Vznikla prolomením střední části původně celistvé orlicko-kladské klenby. Většina území kotliny je v Polsku, k nám zasahuje Králickou brázdou (výše uvedené údaje jsou za území ČR). Výskyt proluviálních podhorských kuželů a pleistocenních říčních teras.

Podcelky: Králická brázda.

IVC Jesenická podsoustava

IVC-1 Zábřežská vrchovina

rozloha: 734 km2 střední výška: 426,5 m nejvyšší bod: Lázek (714 m) → úzká členitá vrchovina protažená SSZ-JJV, jižní část zvrásněné prvohorní sedimenty, severní část krystalické břidlice, ve střední části zbytky zarovnaného povrchu. Průlomová údolí Moravské Sázavy a Třebůvky, krasové jevy u Javoříčka a na Třesíně u Mladče (devonské vápence).

Podcelky: Zábřežská vrchovina, Mírovská vrchovina, Bouzovská vrchovina. IVC-2 Mohelnická brázda

rozloha: 119 km2 střední výška: 288,8 m střední sklon: 2° 08’ → úzká protáhlá sníženina protékaná Moravou, směru SSZ-JJV, šířka 3 – 5 km, vyplněná pliocenními a čtvrtohorními usazeninami. Údolní niva Moravy dosahuje mocnosti až 28 m, v západní části náplavové kužely Moravské Sázavy, Mírovky a Třebůvky, akumulační říční terasy a mírné svahy kryté sprašovými hlínami nebo sprašemi.

Podcelky: nečlení se. IVC-3 Hanušovická vrchovina

rozloha: 793 km2 střední výška: 527,2 m nejvyšší bod: Jeřáb (1 003 m) → vrchoviny a kotliny při záp. úpatí Nízkého Jeseníku, složené z krystalických břidlic a zvrásněných prvohorních usazenin, hluboce zaříznutá údolí vodních toků, na vrcholech a hřebenech skalní útvary – izolované skály, skalní hradby, mrazové sruby.

Podcelky: Úsovská vrchovina, Hraběšická vrchovina, Šumperská kotlina, Branenská vrchovina. IVC-4 Králický Sněžník

rozloha: 76 km2 střední výška: 930,9 m nejvyšší bod: Králický Sněžník (1 423 m) → členitá hornatina (větší část v Polsku), složená z rul, migmatitů a svorů s vložkami krystalických vápenců, ve střední části zbytky zarovnaného povrchu přemodelovaného kryogenně v pleistocénu, zbytky tropického krasu v Mramorovém lomu (mogoty, tropické zvětraliny), jeskyně, ponory (např. jeskyně Tvarožné díry), prameny Moravy, Krupé a Kladské Nisy (⇒ trojrozvodí: Klepý 1 143 m).

Podcelky: nečlení se. IVC-5 Rychlebské hory

rozloha: 276 km2 střední výška: 644,7 m nejvyšší bod: Smrk (1 125 m) → plochá hornatina složená z krystalinických hornin a hlubinných vyvřelin (žulovský pluton), nejvyšší výšky má hlavní hřbet směru SZ-JV podél státní hranice (od něj stupňovité klesání na obě strany). Zbytky zarovnaného povrchu na hlavním hřbetu přemodelovány kryogenně (izolované skály, kryoplanační terasy, kamenná moře), výrazný zlomový svah na SV je vázán na okrajový sudetský zlom. Krasové tvary v krystalických vápencích. Antropogenní tvary (těžba hornin a rud).

Podcelky: Hornolipovská hornatina, Travenská vrchovina, Sokolský hřbet. IVC-6 Zlatohorská vrchovina

rozloha:527 km2 střední výška: 495,8 m nejvyšší bod: Příčný vrch (975 m) → členitá vrchovina složená z krystalinických hornin, zvrásněných a zčásti přeměněných karbonských hornin a křídových až čtvrtohorních usazenin. Kerná stavba – kry klesají od úpatí Hrubého Jeseníku k SV a V, okraje pevniny v pleistocénu pokryty pevninským ledovcem, vrcholy a hřbety kryogenně přemodelovány (izolované skály, kryoplanační terasy), zbytky tropického krasu v mramorech, krasová ostrovní hora Velký Špičák (516 m, v Supíkovické pahorkatině u obce Písečná, jeskyně Na Špičáku s chodbami srdcovitého profilu). Oblast staré i současné rudní těžby, antropogenní tvary.

Podcelky: Bělská pahorkatina, Rejvízská hornatina, Hynčická hornatina, Jindřichovská pahorkatina. IVC-7 Hrubý Jeseník

rozloha: 530 km2 střední výška: 887,6 m nejvyšší bod: Praděd (1 491 m) → členitá hornatina složená z krystalinických hornin (jádro ruly, obal metamorfované devonské horniny). Kerná stavba – stupňovitě uspořádané kry se zbytky zarovnaného povrchu ve vrcholových částech, přemodelováno kryogenně (izolované skály, kryoplanační terasy, tory, mrazové sruby a srázy, balvanová moře a proudy, strukturní půdy, thufury). Podél zlomů vyvěrají minerální prameny (Karlova Studánka). Ve Velké kotlině byl v pleistocénu ledovec. Horní hranice lesa v 1 300 – 1 350 m (uměle snížena pastvou), na alpských loukách uměle vysazena kleč. Svahy hustě zalesněny smrkem. Stopy po těžbě rud, turistická oblast, CHKO. NPR Šerák-Keprník (pralesovitý porost).

Podcelky: Keprnická hornatina, Medvědská hornatina, Pradědská hornatina. IVC-8 Nízký Jeseník

rozloha: 2 894 km2 střední výška: 482,5 m nejvyšší bod: Slunečná (800 m) → plochá vrchovina složená ze spodnokarbonských drob a břidlic, ostrůvky vulkanitů, neogenních usazenin a spraší. Na S a V usazeniny pevninského zalednění. Omezen příkrými zlomovými svahy, plochý povrch se sklání k JV a V, zbytky zarovnaného povrchu, pravoúhlé ohyby řek Odry, Moravice, Opavy, Hvozdnice. V minulosti těžba břidlic, rud, dodnes stavební kámen.

Podcelky: Brantická vrchovina, Stěbořická pahorkatina, Bruntálská vrchovina, Slunečná vrchovina, Domašovská vrchovina, Vítkovská vrchovina, Oderské vrchy, Tršická pahorkatina.

IVD Krkonošsko-jesenické podhůří

IVD-1 Vidnavská nížina

rozloha: 47 km2 střední výška: 270,4 m střední sklon: 1° 48’ → plochá pahorkatina složená z třetihorních a čtvrtohorních usazenin, pevninské zalednění, náplavové kužely toků stékajících z Rychlebských hor. Sprašové hlíny, dříve těžba lignitu u obce Uhelná.

Podcelky: nečlení se. IVD-2 Žulovská pahorkatina

rozloha: 107 km2 střední výška: 336,8 m nejvyšší bod: Boží hora (525 m) → členitá pahorkatina složená z žul a granitoidů žulovského plutonu, kupovitý povrch tvořený ruwary (nízké exfoliační klenby) byl pevninským ledovcem částečně změněn v oblíkovou krajinu. Nad plochý povrch se zvedají vysoké ostrovní hory (vysoké exfoliační hory – bornhardty), na nichž jsou četné tvary zvětrávání a odnosu žuly (izolované skály, skalní mísy, žlábkové škrapy, tafone, žokovité balvany), četné hrance. U obce Vidnava hluboké tropické zvětraliny (kaoliny), u Supíkovic zbytky tropického krasu, četné mramorové a žulové lomy.

Podcelky: člení se přímo na 2 okrsky.

V

r→ssu

P V

r→aet

P V

r→pj(

P V

r→sb

P V

r→ss

P

V

r→spm

P

V Poberounská soustava

VA Brdská podsoustava

A-1 Džbán ozloha: 311 km2 střední výška: 416,6 m nejvyšší bod: Louštín (537 m)

plochá vrchovina, tektonicky vyzdvižená tabule z křídových usazenin, mírně ukloněná k SV, na JZ omezená trmým svahem. Plochý povrch rozčleňují hluboké zářezy potoků tekoucích převážně k SV, které ve strmých vazích odkrývají podložní prvohorní jílovce a pískovce. Četné sesuvy odlamujících se okrajů křídových sazenin. odcelky: Ročovská vrchovina, Řevničovská pahorkatina.

A-2 Pražská plošina ozloha: 1 128 km2 střední výška: 302,5 m nejvyšší bod: Na rovinách (435 m)

členitá pahorkatina na proterozoických a staropaleozoických horninách Barrandienu a na permokarbonských křídových sedimentech. Rozčleněný erozně denudační reliéf s neogenními zarovnanými povrchy a xhumovaným předkřídovým zarovnaným povrchem; strukturní hřbety a suky, epigenetická údolní síť, říční erasy Vltavy, spraše. odcelky: Říčanská plošina, Kladenská tabule.

A-3 Křivoklátská vrchovina ozloha: 745 km2 střední výška: 417,8 m nejvyšší bod: Radeč (721 m)

členitá vrchovina složená ze zvrásněných proterozoických hornin s vložkami buližníků a spilitů (tvoří suky), ři SZ okraji pruh prvohorních vyvřelin, při JV okraji souvrství břidlic, pískovců a vulkanitů. Výrazným rysem sou hřbety směru JZ-SV, hluboce zaříznuté údolí Berounky tvoří zaklesnuté meandry. Periglaciální tvary mrazové sruby, kryoplanační terasy). odcelky: Zbirožská vrchovina, Lánská pahorkatina.

A-4 Hořovická pahorkatina ozloha: 427 km2 střední výška: 352,7 m nejvyšší bod: Na skále (508 m)

členitá pahorkatina složená ze zvrásněných prvohorních břidlic a vápenců. Rozdílná odolnost hornin ⇒ trukturně denudační reliéf s ostře odlišenými vrchovinami a vhloubenými jednotkami. Součástí je Hořovická rázda (asi 8 km široká) - na úpatí jejích svahů suťové kužele. odcelky: Hořovická brázda, Karlštejnská vrchovina.

A-5 Brdská vrchovina ozloha: 827 km2 střední výška: 556,0 m nejvyšší bod: Tok (865 m)

členitá vrchovina složená z proterozoických a prvohorních souvrství (břidlice, pískovce, křemence); trukturně denudační reliéf s širokými a zaoblenými hřbety směru SZ-JV, od nižšího okolního reliéfu oddělený trmými strukturními svahy. Četné tvary periglaciálního zvětrávání a odnosu (tory, sutě). odcelky: Brdy, Hřebeny, Příbramská pahorkatina.

VB Plzeňská pahorkatina

B-1 Rakovnická pahorkatina ozloha: 1 003 km2 střední výška: 439,6 m nejvyšší bod: Lišák (677 m)

členitá pahorkatina budovaná metamorfity Barrandienu, granitoidovými tělesy a permokarbonskými edimenty; dvě dvojice strukturně tektonických permokarbonských sníženin a hrásťových a klenbových ahorkatin s etchplénem. Tvary zvětrávání a odnosu žul (tory, mrazové sruby, pseudokary, balvanová moře atd.), ísty výrazné svahy na zlomových liniích, na Z nápadné vrchy na třetihorních vulkanitech. odcelky: Kněževeská pahorkatina, Žihelská pahorkatina, Manětínská vrchovina.

VB-2 Plaská pahorkatina

rozloha: 2 180 km2 střední výška: 423,3 m nejvyšší bod: Vlčí hora (704 m) → členitá pahorkatina tvořená zčásti metamorfovanými proterozoickými horninami tepelsko-barrandienské oblasti, pokryvy sedimentů různého stáří a zpevnění a ojediněle neovulkanity. Homogenní destrukční reliéf tektonicky konsolidované oblasti s nevýraznými pohyby ker. Zbytky zarovnaných povrchů, strukturně denudační sníženiny, místy probíhají významné recentní svahové procesy lineární a plošné eroze.

Podcelky: Stříbrská pahorkatina, Kaznějovská pahorkatina, Plzeňská kotlina, Kralovická pahorkatina. VB-3 Švihovská vrchovina

rozloha: 1 424 km2 střední výška: 460,3 m nejvyšší bod: Koráb (773 m) → plochá vrchovina podmíněná různě odolnými horninami proterozoika a pozdně variskými magmatity a ojedinělými karbonskými sedimenty. Strukturně denudační reliéf, na okrajích neotektonicky porušený. Široce rozevřená subsekventní, méně též průlomová údolí. Četné kryogenní tvary v buližníkových tělesech.

Podcelky: Chudenická vrchovina, Merklínská vrchovina, Klatovská kotlina, Radyňská vrchovina, Rokycanská pahorkatina.

V

r→třaD

P V

r→dh(eo

P

V

r→kSz

P

VI Česká tabule

VIA Severočeská tabule

IA-1 Ralská pahorkatina ozloha: 1 356 km2 střední výška: 318,2 m nejvyšší bod: Ralsko (696 m)

členitá pahorkatina na svrchnokřídových kaolinických, místy vápnitých pískovcích, s četnými drobnými ělesy sopečných hornin (žíly, lakolity). Strukturně denudační reliéf sedimentárních stupňovin, mělkých kotlin a íčními terasami a rašeliništi, rozsáhlé zarovnané povrchy typu kryopediment. V kvádrových pískovcích kaňony soutěsky. Četné vrchy na neovulkanitech (vypreparované čediče, znělce a trachyty) tvoří krajinné dominanty. o povodí Panenského potoka pronikl přes Jítravské sedlo halštrofský ledovec. Antropogenní tvary (montánní). odcelky: Dokeská pahorkatina, Zákupská pahorkatina.

IA-2 Jičínská pahorkatina ozloha: 1 244 km2 střední výška: 305,6 m nejvyšší bod: Sokol (562 m)

členitá pahorkatina, místy plochá vrchovina na křídových slínovcích a pískovcích s rozptýlenými proniky robných bazaltových těles. Tektonicky podmíněný strukturně denudační reliéf (kuesty, tabulové plošiny, rásťové a antiklinální hřbety), erozně denudační a tektonické kotliny s rozsáhlými zarovnanými povrchy kryopedimenty). Říční terasy na Jizeře, Cidlině a Labi, ve střední a Z části krajinné dominanty – vrchy na xhumovaných sopečných horninách (Trosky: Panna 57 m, Baba 47 m; Vyskeř, Mužský aj.), tvary zvětrávání a dnosu křídových pískovců (CHKO Český ráj - Prachovské skály, Hrubé skály, Příhrazské skály). odcelky: Turnovská pahorkatina, Bělohradská pahorkatina.

VIB Středočeská tabule

IB-1 Dolnooharská tabule ozloha: 1 139 km2 střední výška: 229,2 m nejvyšší bod: Říp (459 m)

členitá pahorkatina tvořená křídovými slínovci, méně neovulkanity. Destrukční reliéf (neotektonické pohyby er různé intenzity) s rozsáhlými strukturně denudačními plošinami, svahy při zlomových liniích, říční terasy na V V, vzácně neovulkanické suky (Říp – efuzivní neovulkanická kupa z nefelinitu a sodalitu; četné tvary větrávání a odnosu na příkrých svazích – mrazové sruby aj., soliflukční suťový plášť). odcelky: Hazmburská tabule, Řipská tabule, Terezínská kotlina.

VIB-2 Jizerská tabule

rozloha: 949 km2 střední výška: 260,2 m nejvyšší bod: Horka (410 m) → členitá pahorkatina z křídových pískovců a slínovců. Erozně denudační reliéf s rozsáhlými strukturními plošinami, výrazné údolní zářezy (většinou bez stálých toků), říční terasy.

Podcelky: Středojizerská tabule, Dolnojizerská tabule. VIB-3 Středolabská tabule

rozloha: 2 266 km2 střední výška: 215,0 m střední sklon: 1° 16’ → plochá pahorkatina na křídových horninách (místy odkryto krystalinické až permské podloží) – erozně až strukturně denudační a akumulační reliéf se zarovnanými povrchy, suky a říčními terasami, údolními nivami a tvary na spraších a vátých píscích.

Podcelky: Nymburská kotlina, Čáslavská kotlina, Mělnická kotlina, Mrlinská tabule, Českobrodská tabule.

VIC Východočeská tabule

VIC-1 Východolabská tabule

rozloha: 1 689 km2 střední výška: 251,5 m nejvyšší bod: Na šancích (352 m) → plochá pahorkatina na křídových slínovcích, jílovcích a pískovcích, s říčními a eolickými sedimenty. Slabě rozčleněný erozně denudační reliéf říčních teras a údolních niv, se sprašovými pokryvy a závějemi.

Podcelky: Cidlinská tabule, Chlumecká tabule, Pardubická kotlina. VIC-2 Orlická tabule

rozloha: 966 km2 střední výška: 290,6 m nejvyšší bod: U rozhledny (451 m) → plochá pahorkatina na křídových slínovcích a jílovcích, s říčními a eolickými sedimenty. Slabě rozčleněný erozně denudační a akumulační reliéf říčních teras a údolních niv.

Podcelky: Úpsko-metujská tabule, Třebechovická tabule. VIC-3 Svitavská pahorkatina

rozloha: 1 692 km2 střední výška: 412,2 m nejvyšší bod: Baldský vrch (693 m) → členitá pahorkatina s vrchovinným územím na V, na křídových slínovcích, jílovcích a pískovcích, s lokalitami neogenních mořských a pleistocenních říčních sedimentů. Rozčleněný erozně denudační a akumulační reliéf; ploché kuesty, strukturně denudační plošiny, říční terasy, sprašové pokryvy.

Podcelky: Českotřebovská vrchovina, Loučenská tabule, Chrudimská tabule. STŘEDOEVROPSKÁ NÍŽINA

VII Středopolské nížiny

VIIA Slezská nížina

VIIA-1 Opavská pahorkatina

rozloha: 394 km2 střední výška: 258,3 m nejvyšší bod: Almín kopec (315 m) → plochá pahorkatina na kvartérních sedimentech kontinentálního zalednění. Plochý periglaciální reliéf pokrytý sprašovými hlínami.

Podcelky: Osoblažská nížina, Poopavská nížina, Hlučínská pahorkatina.

KAPRATY ZÁPADNÍ KARPATY

VIII Vněkarpatské sníženiny

VIIIA Západní Vněkarpatské sníženiny

VIIIA-1 Dyjsko-svratecký úval

rozloha: 1 452 km2 střední výška: 210,0 m nejvyšší bod: Výhon (356 m) → sníženina s plochým reliéfem, část čelní hlubiny vyplněná neogenními a kvartérními usazeninami, v nejnižších částech údolní nivy lemované akumulačními terasami. Při okrajích nížinné pahorkatiny s kryopedimenty, na Z sprašové závěje.

Podcelky: Jaroslavická pahorkatina, Drnholecká pahorkatina, Dyjsko-svratecká niva, Dunajovické vrchy, Rajhradská pahorkatina, Pracká pahorkatina. VIIIA-2 Vyškovská brána

rozloha: 141 km2 střední výška: 226,5 m nejvyšší bod: Na hanácké (339 m) → úzká protáhlá tektonická sníženina propojující Dyjsko-svratecký a Hornomoravský úval. Pahorkatinný erozně akumulační reliéf na neogenních a kvartérních sedimentech.

Podcelky: Rousínovská brána, Ivanovická brána. VIIIA-3 Hornomoravský úval

rozloha: 1 315 km2 střední výška: 225,8 m nejvyšší bod: kóta 345 m (na Uničovské plošině) → široká protáhlá sníženina - příkopová propadlina vyplněná neogenními a kvartérními usazeninami; osu tvoří niva Moravy, na Z nížinné pahorkatiny, na V náplavové kužely jesenických toků, v nivách lužní lesy (CHKO Litovelské Pomoraví).

Podcelky: Prostějovská pahorkatina, Středomoravská niva, Holešovská plošina, Uničovská plošina. VIIIA-4 Moravská brána

rozloha: 534 km2 střední výška: 263,5 m nejvyšší bod: Lučická Stráž (339 m) → tektonická sníženina SV-JZ s plochým periglaciálním reliéfem přecházejícím plynule na JZ do Hornomoravského úvalu a na SV do Ostravské pánve. Plochá pahorkatina na badenských sedimentech, na SV uloženiny halštrofského a sálského zalednění, rozsáhlé sprašové pokryvy. Rozsáhlé plošiny, široce zaoblené rozvodní hřbety a plochá, často suchá a asymetrická údolí. Velký dopravní význam.

Podcelky: Bečevská brána, Oderská brána.

VIIIB Severní Vněkarpatské sníženiny

VIIIB-1 Ostravská pánev

rozloha: 486 km2 střední výška: 244,0 m nejvyšší bod: Kouty (333 m) → rovina a plochá pahorkatina na různě mocném souvrství třetihorních mořských sedimentů a čtvrtohorních ledovcových, říčních a eolických sedimentů, které spočívají na zpevněných karbonských sedimentech obsahujících sloje černého uhlí. Silně porušená třetihorní radiální tektonikou (dodnes doznívá), kvartérní akumulační sníženina s říčními terasami, zbytky morén, pokryvy sprašových hlín; četné antropogenní tvary (haldy, poklesy).

Podcelky: dělí se přímo na 7 okrsků.

IX Vnější Západní Karpaty

IXA Jihomoravské Karpaty

IXA-1 Mikulovská vrchovina

rozloha: 81 km2 střední výška: 263,4 m nejvyšší bod: Děvín (550 m) → členitá vrchovina hrásťového typu tvořená flyšovými jílovci a pískovci příkrovu ždánické jednotky, jurskými vápenci, neogenními a kvartérními sedimenty. Erozně denudační reliéf na střižném příkrovu s výraznými strukturními tvary, zbytky zarovnaných povrchů, četné periglaciální tvary.

Podcelky: Pavlovské vrchy, Milovická pahorkatina.

IXB Středomoravské Karpaty

IXB-1 Ždánický les

rozloha: 470 km2 střední výška: 270,7 m nejvyšší bod: U slepice (438 m) → plochá vrchovina tvořená paleogenními sedimenty ždánické jednotky vnějšího flyše. Klenbovitě vyklenuté území se zbytky pobadenského zarovnaného povrchu a hluboce zařezanými údolími v nejčlenitější SV a JV části, prameny Trkmanky.

Podcelky: Hustopečská pahorkatina, Boleradická vrchovina, Dambořická vrchovina. IXB-2 Litenčická pahorkatina

rozloha: 590 km2 střední výška: 293,7 m nejvyšší bod: Hradisko (518 m) → členitá pahorkatina na paleogenních a miocenních jílech, píscích, štěrcích a pískovcích, zčásti překrytých sprašemi; erozně denudační pahorkatinný a vrchovinný reliéf s výraznými vlivy tangenciální a radiální tektoniky.

Podcelky: Bučovická pahorkatina, Orlovická vrchovina, Zdounecká brázda. IXB-3 Chřiby

rozloha: 335 km2 střední výška: 342,6 m nejvyšší bod: Brdo (587 m) → členitá vrchovina na paleogenních jílovcích, pískovcích a slepencích račanské jednotky magurského flyše. Kerná vrchovina elipsovitého tvaru s intenzivními neotektonickými zdvihy, úzkými strukturně podmíněnými rozvodními hřbety, hlubokými údolími a intenzivní periglaciální modelací. Skalní útvary, prameny Kyjovky a Litavy, významná turistická oblast.

Podcelky: Stupavská vrchovina, Halenkovická vrchovina. IXB-4 Kyjovská pahorkatina

rozloha: 482 km2 střední výška: 235,2 m nejvyšší bod: Babí lom (417 m) → členitá pahorkatina na paleogenních jílovcích a pískovcích ždánické a račanské jednotky, panonských jílech a píscích, spraše. Mírně zvlněný pahorkatinný a vrchovinný reliéf; plochá rozvodí a široká úvalovitá a neckovitá údolí, výrazná Čejčská kotlina na JZ.

Podcelky: Mutěnická pahorkatina, Věteřovská vrchovina, Vážanská vrchovina, Kudlovická pahorkatina,.

IXC Slovensko-moravské Karpaty

IXC-1 Vizovická vrchovina

rozloha: 1 399 km2 střední výška: 338,7 m nejvyšší bod: Klášťov (753 m) → členitá vrchovina na zvrásněných horninách račanské a bystrické jednotky magurského flyše, místy na mezozoických a neogenních sedimentech a neovulkanitech. Erozně denudační reliéf hornatin, vrchovin,

pahorkatin a sníženin, diferencovaný podle odolnosti a uložení hornin příkrovu, při okraji mladé zlomy; zbytky zarovnaných povrchů, asymetrická údolí Dřevnice a Olšavy, kryopedimenty, úpatní haldy.

Podcelky: Fryštácká vrchovina, Zlínská vrchovina, Komonecká hornatina, Luhačovická vrchovina, Hlucká pahorkatina. IXC-2 Bílé Karpaty

rozloha: 575 km2 střední výška: 473,0 m nejvyšší bod: Velká Javořina (970 m) → plochá hornatina složená z pískovců a jílovců bělokarpatské a bystrické jednotky magurského flyše, neovulkanitů, na slovenské straně i z vápenců bradlového pásma. Členitý erozně denudační reliéf na flyšovém příkrovu, častá inverze reliéfu, zbytky zarovnaných povrchů, průlomová údolí, četné sesuvy, CHKO Bílé Karpaty.

Podcelky: Žalostinská vrchovina, Javořinská hornatina, Straňanská kotlina, Lopenická hornatina, Chmeľovská hornatina. IXC-3 Javorníky

rozloha: 229 km2 střední výška: 631,6 m nejvyšší bod: Javorník (1 019 m) → plochá hornatina složená z flyšových hornin rozlámaných na kry, hluboká zaříznutá údolí, četné sesuvy na svazích. Skalní město Pulčínské skály s puklinovými jeskyněmi.

Podcelky: Ráztocká hornatina, Pulčínská hornatina.

IXD Západobeskydské podhůří

IXD-1 Podbeskydská pahorkatina

rozloha: 1 508 km2 střední výška: 353,0 m nejvyšší bod: Skalka (964 m) → členitá pahorkatina budovaná křídovými a paleogenními flyšovými horninami ždánicko-podslezského a slezského příkrovu, s vyvřelinami těšínitů, krami kulmských a bradly jurských hornin a neogenními a kvartérními sedimenty. Pásmo vrchovin, pahorkatin a brázd SV-JZ směru, erozně denudační reliéf na hluboce denudované příkrovové struktuře, zbytky zarovnaných povrchů, průlomová údolí, tvary vzniklé kontinentálním zaledněním. Ve sníženinách náplavové kužele.

Podcelky: Kelčská pahorkatina, Maleník, Příborská pahorkatina, Štramberská vrchovina, Frenštátská brázda, Třinecká brázda, Těšínská pahorkatina.

IXE Západní Beskydy

IXE-1 Hostýnsko-vsetínská hornatina

rozloha: 629 km2 střední výška: 552,9 m nejvyšší bod: Vysoká (1 024 m) → plochá hornatina protažená ve směru Z-V a rozdělená hlubokým údolím Vsetínské Bečvy na Hostýnské vrchy (na Z) a Vsetínské vrchy (na V). Budována horninami magurského příkrovu karpatského flyše, četné sesuvy na svazích, formy zvětrávání a odnosu pískovců (puklinové jeskyně, voštiny, mrazové sruby). Hostýnské vrchy mají výrazný čelní svah s pedimentem na úpatí.

Podcelky: Hostýnské vrchy, Vsetínské vrchy. IXE-2 Rožnovská brázda

rozloha: 109 km2 střední výška: 486,5 m významný bod: Poskla (576 m) → sníženina ve zvrásněných souvrstvích jílovců, slepenců a pískovců na styku magurského a slezského příkrovu. Erozně denudační reliéf se stopami dvou stupňů mladotřetihorního zarovnání. Periglaciální mrazové sruby a strukturní terasy.

Podcelky: člení se přímo na 2 okrsky. IXE-3 Moravskoslezské Beskydy

rozloha: 623 km2 střední výška: 703,3 m nejvyšší bod: Lysá hora (1 323 m) → členitá hornatina, flyšové souvrství jílovců, pískovců a slepenců slezského příkrovu, na SV mocnější, na JZ méně mocné (zato zvrásněnější a strměji ukloněné k J). Čelo příkrovu je příčně zvrásněno a diagonálně

tektonicky porušeno. Strukturní erozně denudační reliéf se stopami tří stupňů mladotřetihorního zarovnání. Mrazové sruby, balvanové proudy, strukturní terasy, sesuvy, CHKO Beskydy.

Podcelky: Radhošťská hornatina, Lysohorská hornatina, Klokočovská hornatina. IXE-4 Jablunkovská brázda

rozloha: 74 km2 střední výška: 441,9 m střední sklon: 5° 22’ → brázda v souvrství paleogenních pískovců a jílovců v příčné synklinále slezského příkrovu. Při okrajích erozně denudační reliéf se stopami zarovnaného povrchu, na dně sníženiny akumulační plošiny porušené erozními říčními terasami.

Podcelky: člení se přímo na 2 okrsky. IXE-5 Slezské Beskydy

rozloha: 54 km2 střední výška: 613,7 m nejvyšší bod: Velká Čantoryje (994 m) → plochá hornatina, součást rozrušené příčné antiklinály slezského příkrovu (ve směru SSZ-JJV), pískovcová souvrství tektonicky porušená v ose antiklinály. Erozně denudační reliéf na vrásovém příkrovu se stopami tří stupňů mladotřetihorního zarovnání a periglaciální modelace (mrazové sruby, strukturní terasy), sesuvy.

Podcelky: Čantoryjská hornatina. IXE-6 Jablunkovské mezihoří

rozloha: 26 km2 střední výška: 592,3 m nejvyšší bod: Girová (840 m) → členitá vrchovina na flyšových souvrstvích okraje vrásového příkrovu. Erozně denudační strukturní reliéf se třemi stupni mladotřetihorního zarovnání, periglaciální modelace (mrazové sruby, strukturní terasy).

Podcelky: nečlení se. PANONSKÁ PÁNEV ZÁPADOPANONSKÁ PÁNEV

X

r→s

P

X Vídeňská pánev

XA Jihomoravská pánev

A-1 Dolnomoravský úval ozloha: 965 km2 střední výška: 183,2 m nejvyšší bod: Staré hory (302 m)

sníženina s plochým reliéfem na neogenních a kvartérních sedimentech. Osou je široká niva Moravy spolu nivou Dyje, lemovaná terasami a nížinnými pahorkatinami. Pískové přesypy, v nivách lužní lesy. odcelky: Dyjsko-moravská pahorkatina, Dyjsko-moravská niva, Valtická pahorkatina.

Geografická poloha ČR 1.1.1993 … vznik samostatné České republiky

Poloha území: jádrová poloha v rámci střední Evropy české země se člení na 2 základní regiony: Čechy a Moravu. Morfologické ohraničení českých zemí:

Čechy: kompaktní Český masiv ohraničený okrajovými pohořími Morava: část Českého masivu + Karpaty (přechod ve slovenské území).

Rozdíly v sídelní struktuře: Čechy: 1 centrum (Praha) Morava: 3 základní kulturně-politická centra (Brno, Ostrava, Olomouc – mají blíž k Bratislavě než

k Praze). Státnost: oblast jižní Moravy je součástí Panonské nížiny ⇒ otevřené území… v historii střetávání 4 politicko-kulturních cest: 1) k JV: Alföld (Velká uherská nížina – po levém břehu Dunaje včetně Podunajské nížiny) → sem směřovaly asijské nomádské kmeny (civilizační zpoždění oproti západu) 2) k JZ: „pás úlehů“ … úzký pás z jižní Francie přes severní Švýcarsko, jižní Bavorsko a Rakousko na jižní Moravu → napojení na západní kulturu 3) k S: území Moravské brány, dále do Polska a pak Německa či Ruska (tento směr je považován za hlavní směr evropského osídlování). 4) k J: přes rakousko do Itálie.

SJ směr: tzv. Jantarová stezka (propojovala Jadran a Balt). rozloha ČR: 78 864,1 km2 (21. místo v Evropě) počet obyvatel: 10 302 215 (sčítání 3.3.1991 … 14. místo v Evropě) 10 278 098 (31.12.1999) hustota zalidnění: 130,3 obyv./km2

Matematicko-geografická poloha Mezní body

světová strana obec mezní poloha vzdálenost S Lobendava 51° 03’ 22’’ s.š. J Vyšší Brod 48° 33’ 09’’ s.š. 278 km

Z Krásná 12° 05’ 33’’ v.d. V Bukovec * 18°51’ 40’’ v.d. 493 km

* do 1996 uváděna Hrčava 18° 51’ 56’’ v.d. Maximální délka ČR ve směru poledníku: 276 km Maximální rozměr ČR ve směru rovnoběžky: 452 km Délka státní hranice: 2290,2 km (2293 km) z toho: Německo 810,3 km Polsko 761,8 km (779 km) Rakousko 466,3 km (452 km) … údaje v závorce jsou od dr. Szczyrby Slovensko 251,8 km Hranice ČR-SR byla vymezena až postupně po vzniku ČR. Řeka Morava byla v 70. letech upravována ⇒ historické hranice zde byly změněny (ukrojeno ze Slovenska) – bylo potřeba po rozpadu federace toto vyrovnat: ČR odevzdala osadu U Sabotů (dříve součást obce Javorník) a získala osadu Sidonie (dříve součást obce Vršatské Podhradie). Státní hranice ČR je až na drobné změny totožná s tou, která byla vytyčena při vzniku ČSR 1918 na historickém principu (současná ČR je právním kontinuem hranic zformovaných v bývalém Československu)…

Vypořádání se ČSR s Německem, Rakouskem a Maďarskem po jejich porážce v 1.světové válce – na mírové konferenci v Paříži (leden 1919 – 1920), byla ukončena přijetím závazných smluv: 1) versailleská smlouva podpis 23.6.1919, platnost 20.1.1920 → uzavřena mezi vítěznými mocnostmi (5 spojenými a 21 přidruženými včetně ČSR) a Německem ⇒ hranice ČSR-Německo. K Československu připojeno Hlučínsko. 2) saintgermainská smlouva podpis 10.9.1919 → uzavřena mezi vítěznými mocnostmi a Rakouskem; Rakousko uznalo ČSR jako samostatný nástupnický stát Habsburské monarchie. 3) trianonská smlouva podpis 4.6.1920 → uzavřena mezi vítěznými mocnostmi a Maďarskem (Uherskem), ČSR získala Slovensko a Podkarpatskou Rus. Hranice byla určena delimitační komisí v Paříži (7 členů, z toho 5 ze spojeneckých zemí: USA, GB, Japonsko,…). Mírové smlouvy obsahují body: 1. Uznávají historické země českých zemí (pouze s mírnými úpravami). 2. Vymezují hranice Slovenska a Podkarpatské Rusi (na historickém principu). 3. Navrhují řešení hranice s Polskem (Poláci chtěli etnický princip, ČSR historický). 4. Zmezinárodňují toky: Labe od Mělníka, Vltava od Prahy, Odra od ústí Opavy. 5. Uznávají za české území: část doků v Hamburku a Štětíně na 99 let (dořešení přístupu k Baltu a Severnímu moři). Úpravy historických hranic – celkem 6 úprav (3 ve prospěch, 3 v neprospěch): 1., 2. připojeno Valticko a Vitorazsko

Valticko do 1919 součást Rakouska – 5 obcí + Valtice, celková rozloha 93 km2, 11 000 obyvatel. Dnes problém vztahů ČR – Lichtenštejnsko (Lichtenštejnové tam byli a zůstali, po 2. sv. válce byli Benešovými dekrety vyhoštěni) ⇒ Lichtenštejnsko dodnes jako jediné neuznalo suverenitu ČR). Vitorazsko leží v horním povodí Lužice u Českých Velenic (11 obcí, 11 000 obyvatel).

3. připojeno Hlučínsko (součást historického Ratibořska): 316 km2, 38 obcí, 50 000 obyvatel, historický název „Prajzská“. 4., 5. žádost o Kladsko a Lužici … zamítnuto Kladsko do 1742 české země, pak Marií Terezií podstoupeno Prusku Lužice je „slovanský výběžek“ do Německa, centrum v Budyšíně, po třicetileté válce bylo podstoupeno Sasku. 6. územní spor s Polskem… plánoval se plebiscit na sporném území v Horním Slezsku (podle jeho výsledků se mělo rozhodnout, která území připadnou komu … etnický princip). K plebiscitu nedošlo, nastaly střety, území bylo připojeno k ČR na historickém principu (Poláci přišli o jižní Těšínsko… kompenzací bylo předání Oravy – 385km2, 16 000 obyv. – a Horního Spiše – 195 km2, 9 000 obyv. – při dělení 1993 žádali Slováci kompenzaci, ale nedostali ji s tím, že šlo o záležitost platných mírových smluv). Jedno město Těšín bylo při rozhraničování rozděleno na dvě města: Český Těšín a Cieszyn. Po Mnichovu Poláci Těšínsko anektovali (bylo ekonomicky výhodnější než Orava a Spiš). Mnichov zrušil všechny tři mírové smlouvy, v listopadu 1938 vydán protokol o stanovení hranic mezi novou Česko-slovenskou republikou a Říší německou. Ztráty ČSR po Mnichovu a Vídeňské arbitráži:

před Mnichovem a V.a. 140 508 km2 100,0 14 729 536 obyv. 100,0 odevzdáno Německu 28 291 20,1 3 817 865 25,9 Polsku 805 0,6 227 3*99 1,5 Maďarsku 11 833 8,4 972 092 6,6 zbylo ČSR 99 579 70,9 9 712 180 66,0 Po osvobození návrat ke smlouvám z Paříže, odevzdána Podkarpatská Rus. Wagnerův index: vystihuje vývoj hranic území… poměr skutečné délky hranice k obvodu kruhu se stejnou plochou, jakou má území. ČR: 2,4 Polsko 1,8.

Hraniční přechody silniční (1996) počet objem přepravy* podíl Slovensko 16 47 081 636 16,0 % Polsko 23 86 374 665 29,2 % Německo 27 126 221 270 42,8 % Rakousko 15 35 319 486 12,0 % celkem 81 294 997 087 100,0 % * tzn. výjezdy + vjezdy dohromady železniční (1996) počet objem přepravy podíl Slovensko 8 8 131 889 65,0 % z toho 25,6 % Mosty u Jablunkova – Čadca

26,9 % Český Těšín – Čadca Polsko 7 1 132 038 8,9 % z toho 66,2 % Petrovice u K. - Zebrzydowice Německo 7 2 059 090 16,3 % z toho 46,9 % Děčín – Bad Schandau Rakousko 4 1 246 820 9,8 % z toho 67,6 % Břeclav - Hohenau celkem 26 12 669 837 100,0 % Mezinárodní letiště (provozované Českou správou letišť, s.p.) :

Praha-Ruzyně … asi 5 mil. lidí Brno-Tuřany … asi 100 tis. lidí Ostrava-Mošnov … asi 100 tis. lidí Karlovy Vary … asi 20 tis. lidí

Silniční s Polskem 1-2) Český Těšín (včetně Chotěbuze) – Cieszyn 38 186 573 (44,2 %) 3) Náchod – Kudowa Stona 8 254 054 (9,4 %) 4) Bohumín – Chałupki 5 236 359 5) Harrachov – Jakuszyce 4 101 615

Σ1-5 55 778 801 (64,6 %) Silniční s Rakouskem 1) Mikulov – Drasenhofen 7 314 184 (20,7 %) 2) Dolní Dvořiště – Wullowitz 6 669 466 (18,9 %) 3) Hatě – Kleinhaugsdorf 6 370 341 (18,0 %) 4) Studánky – Weigetschlag 3 384 574 5) České Velenice – Gmünd 2 554 432 Σ1-5 26 292 997 (74,4 %)

Silniční se Slovenskem 1) Břeclav – Kúty 12 817 872 (27,2 %) 2) Horní Bečva – Makov 9 483 243 (20,1 %) 3) Mosty u Jablunkova – Svrčinovec 5 158 467 4) Starý Hrozenkov – Drietoma 4 721 301 5) Hodonín – Holíč (nad Moravou) 4 301 240 Σ1-5 36 482 123 (77,5 %)

Silniční s Německem 1) Rozvadov – Waidhaus 13 085 340 (10,4 %) 2) Pomezí n/Ohří – Schirnding 12 095 995 (9,6 %) 3) Folmava – Furth im Wald 9 365 435 4) Cínovec – Zinnwald 8 780 510 5) Železná Ruda – Bayer. Eisenstein 8 243 899 6) Aš – Selb 7 551 776 7) Svatý kříž – Waldsassen 6 256 647 8) Vojtanov – Schönberg 6 107385 Σ1-8 71 486 987 (56,7 %)

Územně-správní členění V principu je to krajské zřízení – má historický základ, ovšem ve srovnání s okolními státy specifický vývoj: reforma střídala reformu. Vývoj územně-správního členění lze rozdělit do 6 etap:

1) poč. 13. stol. až bitva na Bílé hoře

V Čechách se v 11. století vytvořila síť zeměpanských krajských hradů, ve 13. stol. se regionální správa přenesla z hradů do měst… stavovské zřízení - významné šlechtické rody byly pověřeny správou části území, české země rozděleny do 12 krajů se správními a soudními pravomocemi. V čele kraje hejtman (zástupce šlechtického rodu), velká města měla magistráty, na venkově byly zřízeny vrchnostenské úřady. 1348 – Karel IV. Ustavuje země Koruny české (hlavní země České království, vedlejší země Moravské markrabství, Slezsko, Chebsko, Horní a Dolní Lužice…), fakticky trvaly až do 1918.

2) bitva na Bílé hoře až 1849

→ po bitvě na Bílé hoře omezení svrchovanosti. Ferdinand II. Habsburský: Obnovené zřízení zemské 1627 pro Čechy, 1628 pro Moravu. Stavovské zřízení bylo oklešťováno habsburskou šlechtou. 1742 – ztráta většiny Slezska (37 000 km2) 1751 – krajská reforma za Marie Terezie, v čele krajů hejtmani (nikoliv šlechtic z titulu vrchnosti na území, ale zeměpanský úředník – šlechtic dosazený Vídní).

Přehled tehdejších krajů:

Čechy 17 Praha, Boleslav, Litoměřice, Beroun, Kouřim, Rakovník, Žatec, Loket, Plzeň, Klatovy, Písek, České Budějovice, Tábor, Čáslav, Chrudim, Hradec Králové, Jičín

Morava 6 Olomouc, Přerov, Brno, Uherské Hradiště, Znojmo, Jihlava Slezsko 2 Opava, Těšín

Josef II. Provedl reformu krajské správy tak, že zachoval kraje, ale založil navíc instituci krajských úřadů a rychtář (soudní a správní úředník města či vesnice) byl volen.

3) 1849 – 1918

absolutizmus → utužení státní správy. Rozvoj společnosti a ekonomiky potřeboval racionální správní systém, který by zajišťoval svobodu a rovnost občanů, určitou samosprávu území, ale zároveň efektivně vybíral daně.

Reforma (1849) zavedla s platností od 1850 nové uspořádání: základní jednotka státní správy… politický okres (v čele okresní hejtman), nad nimi kraje, nad nimi země. základní jednotka samosprávy… obec (nový pojem) – vymezeny užitím mapování josefského stabilního katastru 1 : 2 880 (z 80. let 18. stol.). hrabě Stadion (1848-9): Stadionova reforma – obce seskupil do celků zvaných soudní okresy (dodnes považováno za zdařilou geografickou regionalizaci!), několik soudních okresů pak tvořilo okres politický. Hlavní zásada při vymezování: aby všechny okresy (na úrovni soudních, ale i politických) měly obdobný počet obyvatel ⇒ vhodné i pro volby (odpadlo stanovování volebních okrsků). Celá reforma (obce → 291 soudních okresů → 131 politických okresů → 10 krajů → 3 země) vydržela jen 5 let:

1855 – propojení soudní a politické moci – každý soudní okres byl jmenován samostatným okresem politickým, krajů bylo ustaveno 20.

1861 – ústavou obnoveny zemské sněmy (pro Moravu v Kroměříži) 1862 – říšský zákon o obecním zřízení (platný do 1919, umožnil volbu obecních zastupitelstev). 1862-68 kraje postupně rušeny 1868 – kraje zrušeny (obnovení až 1949) , podle nové ústavy musela být soudní a politická moc rozdělena, proto opět zavedeny soudní a politické okresy (až do 1949).

4) 1918 – 1948

1921-28 pokus obnovit kraje pod názvem župy, zákon byl vydán, ale fungovaly jen na Slovensku (v české části obavy o převahu Němců v některých vymezených župách a jejich připojení k Německu či Rakousku ⇒ zůstaly jen na papíře). 1928 nové zemské zřízení: 4 země … česká, moravskoslezská (samostatné Slezsko by mohli Němci chtít odtrhnout), slovenská a Podkarpatská Rus. Zřízeny byly zemské úřady, ovšem stát získal silný vliv v zemské i okresní samosprávě.

5) 1948 - 1989

1.2.1949 – zrušeny země, obnoveny a zestátněny kraje (13 v české části), vymezeny nové okresy (187, do jisté míry s ohledem na strukturu rušených soudních okresů), zrušena veškerá samospráva i statutární města. 1.7.1960 – nová reforma: 7 krajů, 75 okresů (+Praha) – často vznikaly z „ne-geografických pohnutek“, uměle, nuceně vznikala nová centra: Blansko × Boskovice, Žďár n/S × Nové Město na Moravě, Semily × Turnov. Tabulka: Sídla krajů v Česku 1850 – 2000 (tučně – vždy sídlem kraje, kurzívou – pouze jedenkrát sídlem kraje)

1850 1855 1949 1960 2000 Brno Brno Brno Brno Brno Česká Lípa Čáslav České Budějovice České Budějovice České Budějovice České Budějovice České Budějovice Hradec Králové Hradec Králové Hradec Králové Cheb Hradec Králové Jihlava Ostrava Jihlava Jičín Cheb Karlovy Vary Plzeň Karlovy Vary Olomouc Chrudim Liberec Praha Liberec Opava Jičín Olomouc Ústí nad Labem Olomouc Pardubice Jihlava Ostrava Ostrava Plzeň Litoměřice Plzeň Plzeň Praha Mladá Boleslav Pardubice Pardubice Nový Jičín Praha Praha PRAHA město Olomouc Ústí nad Labem Ústí nad Labem Opava Zlín Zlín Písek Plzeň PRAHA město Praha Tábor Uherské Hradiště Znojmo Žatec

10 (+ Praha) 20 13 7 13 (+ Praha) Ø 7 886 km2 Ø 3 943 km2 Ø 6 066 km2 Ø 11 223 km2 Ø 6 066 km2

Tabulka: Počet a průměrná rozloha okresů Česka v letech 1850 – 2000 1849 1855 1868 1928 1948 1949 1960 2000 p.o. s.o. p.o. s.o. p.o. s.o. p.o. s.o. p.o. s.o. okr. okr. okr. Čechy 79 208 208 - 89 208 105 228 115 227 - - -Morava 25 76 76 - 30 76 45 106 48 108 - - -Slezsko 7 7 27 - 7 7 - - - - - - -ČESKO 131 291 311 - 126 291 150 334 163 335 187 75 76Ø km2 602 271 254 - 626 271 526 236 484 236 421 1052 1038 6) po 1989 rozdělení veřejné správy na státní správu a samosprávu. Základním článkem samosprávy se opět staly obce. Zbytek byl ponechán státní správě, ale krajské zřízení bylo r. 1990 zrušeno jako nadbytečný článek (stačily okresy). 1993 – v nové ústavě ČR zakotvena dvouúrovňová samospráva (ZÚSC – obce, VÚSC – kraje nebo země):

Ústava ČR - Hlava sedmá

Územní samospráva Čl. 99 Česká republika se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky. Vyššími územními samosprávnými celky jsou země nebo kraje. Čl. 100 (1) Územní samosprávné celky jsou územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu. Zákon stanoví, kdy jsou

správními obvody. (2) Obec je vždy součástí vyššího územního samosprávného celku. (3) Vytvořit nebo zrušit vyšší územní samosprávný celek lze jen ústavním zákonem. Čl. 101 (1) Obec je samostatně spravována zastupitelstvem. (2) Vyšší územní samosprávný celek je samostatně spravován zastupitelstvem. (3) Územní samosprávné celky jsou veřejnoprávními korporacemi, které mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu. (4) Stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem. Čl. 102 (1) Členové zastupitelstev jsou voleni tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. (2) Funkční období zastupitelstva je čtyřleté. Zákon stanoví za jakých podmínek se vyhlásí nové volby zastupitelstva před uplynutím jeho funkčního období. Čl. 103 O názvu vyššího územního samosprávného celku rozhoduje jeho zastupitelstvo. Čl. 104 (1) Působnost zastupitelstev může být stanovena jen zákonem. (2) Zastupitelstvo obce rozhoduje ve věcech samosprávy, pokud nejsou zákonem svěřeny zastupitelstvu vyššího územního samosprávného celku. (3) Zastupitelstva mohou v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky. Čl. 105 Výkon státní správy lze svěřit orgánům samosprávy jen tehdy, stanoví-li to zákon. VÚSC byly ustanoveny po několika letech: ústavním zákonem č. 347/97 Sb. z roku 1997. 1.1.1996 – vznik samostatného okresu Jeseník (z 23 obcí okresu Šumperk + 1 obec: Zlaté Hory z okresu Bruntál) ⇒ 77 okresů, z toho 4 městské: Praha-město, Brno-město, Ostrava-město, Plzeň-město … ty nemají samostatný okresní úřad, tuto funkci plní magistrát města. Zavedena statutární města. Současný stav veřejné správy: Základní dělení: státní správa – většina veřejné správy samospráva – dílčí pravomoci (ZÚSC, VÚSC); v úrovni samosprávy obcí je vyčleněna kategorie statutárních měst – ta mají právo zřídit si vnitřní samosprávu Organizace veřejné správy… Ústřední veřejná správa → nejvyšším orgánem je vláda, ta koordinuje činnost ministerstev → kromě toho: Český statistický úřad, Český úřad zeměměřičský a katastrální, Státní úřad pro jadernou bezpečnost, Český báňský úřad, Česká komise pro vědecké hodnosti, Úřad průmyslového vlastnictví, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, Úřad pro státní informační systém, Správa státních hmotných rezerv. Územní veřejná správa → výkon veřejné správy na dílčích územně-správních jednotkách: obcích, okresech, krajích).

Obec: novelizovaný zákon č. 128/2000 Sb. … Zákon o obcích Kraj: novelizovaný zákon č. 129/2000 Sb. … Zákon o krajích Okres: zákon ČNR č. 425/1990 … Zákon o okresních úřadech Hlavní město: zákon č. 131/2000 Sb. … Zákon o hlavním městě Praze Obec spravuje obecní (městské) zastupitelstvo, dalšími orgány jsou obecní (městská) rada, starosta (u statutárních měst primátor) a obecní (městský) úřad (u statutárních měst magistrát). Zákon o obcích uvádí, kolik zastupitelů si může obec zvolit:

Obyvatel v obci Členů obecního zastupitelstva do 500 5 – 9

501 – 3 000 7 – 15 3 001 – 10 000 11 – 25

10 001 – 50 000 15 – 35 50 001 – 150 000 25 – 45

150 001 a více 35 – 55

Obecní rada … počet radních má být 5 – 11 a přitom lichý, ale maximálně 1/3 počtu zastupitelů v obci (proto je-li zastupitelů méně než 15, rada se nevolí a její funkci přebírá starosta).

Obec nad 3 000 obyvatel se může stát městem, nová obec může vzniknout odloučením od jiné obce, budou-li mít i pak nová i zbylá obec aspoň 1 000 obyvatel.

Zákon o obcích vymezuje pojem statutární město – tato města jsou předem určena a vyjmenována v zákoně. Mají magistrát a primátora. Smysl: mají právo rozdělit se na městské obvody spravované „malými“ radnicemi ⇒ možnost vykonávat vnitřní samosprávu. To uplatňuje jen 6 měst v ČR: Praha, Brno, Ostrava, Plzeň, Ústí nad Labem, Pardubice. Zákon o obcích se nevztahuje na hlavní město Prahu – pro ni platí zvláštní zákon, podle něhož je Praha hlavním městem, samostatným krajem a statutárním městem s povinností rozdělit se na městské obvody a části. Seznam statutárních měst ČR (populace k 31.12.1999; kurzíva vyznačuje nekrajská města):

Pořadí v ČR město obyvatel1. Praha 1 186 8552. Brno 383 5693. Ostrava 321 2634. Plzeň 167 5345. Olomouc 103 0156. Liberec 99 5887. České Budějovice 98 9268. Hradec Králové 98 7009. Ústí nad Labem 96 070

10. Pardubice 92 06911. Havířov 87 11312. Zlín 81 40013. Kladno 71 50814. Most 69 85215. Opava 61 17118. Karlovy Vary 54 48721. Jihlava 51 814

(Pozn.: statutárními městy nejsou (16.) Karviná, (17.) Frýdek-Místek, (19.) Teplice a (20.) Děčín, přestože jsou větší než Jihlava).

Kraje: orgány kraje jsou zastupitelstvo kraje, rada kraje, hejtman kraje a krajský úřad. Počet členů zastupitelstva je určen takto:

Obyvatel v kraji Zastupitelstvo má členů Do 600 000 45 600 001 – 900 000 55 900 001 a více 65

Počet členů rady je 9 v kraji do 600 000 ob., 11 v kraji nad 600 000 ob. Zákon o krajích se nevztahuje na hlavní město Prahu (v zákoně o hlavním městě Praze se ale uvádí její působnost jako samostatného kraje).

NUTS

Jedná se o územní členění ČR pro statistické potřeby Evropské unie (Eurostat). Klasifikace NUTS ( La Nomenclature des Unités Territoriales Statistiques) byla zavedena Statistickým úřadem Evropských společenství (Eurostatem) pro potřeby klasifikování jednotné unifikované struktury územních jednotek, využívá ke statistickému monitorování a k analýzám sociální a ekonomické situace v regionech a pro potřeby přípravy, realizace a hodnocení regionální politiky, od roku 1988 je klasifikace NUTS používána pro úkoly spojené s čerpáním ze Strukturálních fondů EU. Klasifikace obsahuje 6 úrovní NUTS (NUTS 0 až NUTS 5), které představují velikostní skupiny. Vymezení jednotlivých úrovní NUTS je charakterizováno počtem obyvatel a rozlohou. Klasifikace CZ-NUTS Klasifikace CZ - NUTS je vypracována na podkladě metodických principů a standardu Eurostatu. ČR je dělena od 1.1.2000 na 14 krajů - vyšších územních samosprávných celků (VÚSC). Průměrná velikost těchto krajů je v porovnání s průměrem NUTS 2 za EU menší co do počtu obyvatel 2,5 krát, co do rozlohy 4 krát. Tyto kraje jsou proto zařazeny do úrovně NUTS 3. Pro potřeby poskytování dat, zejména k čerpání Strukturálních fondů EU, je v tomto případě nutné vytvořit seskupení krajů, tzv. oblasti na úrovni NUTS 2. Vytvoření této úrovně NUTS 2 v podmínkách ČR má ryze statistický charakter. Rozhodujícím pro seskupování krajů do oblastí (NUTS 2) byla jejich velikost měřená počtem obyvatelstva, aby byla zajištěna porovnatelnost údajů za oblasti NUTS 2 v ČR s oblastmi stejné úrovně NUTS v EU. V ČR to má být územní jednotka, jejíž počet obyvatelstva je vyšší než 1 milion. Přitom z hlediska využití pro vnitrostátní komparace bylo užitečné sledovat i relativně rovnoměrné rozdělení obyvatelstva do oblastí NUTS 2. Klasifikace má 6 úrovní NUTS s následujícím významem: NUTS-0 stát Česko NUTS-1 území Česko NUTS-2 oblast 8 NUTS-3 kraj 14 NUTS-4 okres 77 NUTS-5 obec 6244

Regionální struktura ČR

Euroregiony

→ od konce 60. let existuje v západní Evropě myšlenka společné strategie rozvoje pohraničních oblastí (poprvé na hranicích SRN Nizozemí, SRN Francie). → řeší oblast regionálního rozvoje, vzdělávání, otázky pohybu za prací, dopravní a technické infrastruktury, životního prostředí. Euroregiony mají vnitřní strukturu: • Rada schvaluje strategické priority pro spolupráci • Sekretariát složen ze samostatných úřadů na každé straně hranice Dnes je v Evropě přes 180 hraničních a přeshraničních regionů + 8 velkých regionů přeshraniční spolupráce (např. Baltik – Švédsko, Polsko, Rusko, Litva, Lotyšsko) Regionální politika EU zařadila do svých cílů také iniciativu INTERREG (přeshraniční spolupráce, 1991)…

INTERREG 1: řeší územně vnitřní hranice EU INTERREG 2: řeší územně vnější hranice EU (tj. členské státy EU x nečlenské)

ČESKO: Obecně je problém vymezení příhraničního regionu – využití administrativního členění (je nejjednodušší, např. okresní úroveň) – v ČR takto 36 okresů (cca 50 % rozlohy státu, více než 1/3 obyvatelstva). Vůči členským zemím EU podpora iniciativy INTERREG 2 v rámci programu PHARE; od roku 2000 podpora rozšířena i na přeshraniční spolupráci mezi asociovanými státy EU (+ pohraniční oblast sousedící s Polskem a Slovenskem). Podávané projekty musí splňovat několik podmínek, např. : 1. pozitivní dopad na území sousedícího státu 2. preference společných projektů a projektů obcí 3. nutná spolu´část české strany na financování – min. 25 % nákladů (dotace EU nevratná) → tzv. „velké

projekty“ – investiční akce : komunikace, kanalizace, ČOV)… v rámci Phare zřízen i tzv. „Fond malých projektů“ – neinvestiční projekty, finančně méně náročné programy (kulturní výměny, plánovací a rozvojové studie, turistika, životní prostředí atd.).

Maximální dotace EU činí 50 tis. €, spoluúčast žadatele musí být minimálně 10 % nákladů. Tab.: Euroregiony a výbory pro spolupráci v ČR

euroregion vznik okresy * sousední stát Nisa 1991 LB, JN, SM, DC (část) D, PL Labe 1992 UL, LT, DC (část), TP (část) D Krušnohoří 1992 MO, CV, LN, TP (část) D Egrensis 1992 KV, CH, SO, TC D Šumava – Bayerischer Wald - Mühlviertel 1993 DO, KT, PR, CK D, A Jihočeský výbor pro spolupráci se zahraničím 1991 CB, ST (část) A Výbor pro spolupráci s Dolním Rakouskem 1991 ZN, BV, BM, B-venkov, JI, HO, TR, JH A Glacensis 1996 TU, RK, UO, SU, JE, HK PL Praděd 1997 BR (část), JE / Moravský Beroun PL Silesia 1997 OP, BR (část) PL Pomoraví 1997 ZN, BV, HO A, SK Těšínské Slezsko 1998 KI, FM / Třinec PL Beskydy 2000 FM PL, SK

* tučně vyznačená města resp. zkratky okresů vyznačují sídla na české straně euroregioů Vybrané projekty realizované v čeko-německém pohraničí

odbory spolupráce projekt euroregion Životní prostředí Přírodní park Východní Krušnohoří Krušnohoří Technická infrastruktura ČOV Rumburk-Seifhennersdorf-Varnsdorf Nisa Doprava Modernizace nádraží ČD Cheb Egrensis Podpora hospodářství Centrum rozvoje podnikání Sušice Šumava Cestovní ruch Přeshraniční naučná stezka Krupka, Dubí Labe Rozvoj měst / obnova venkova Přeshraniční rozvoj venkova ve Šluknovském výběžku Nisa Kultura, vzdělání Rekonstrukce divadla Karlovy Vary Egrensis Sport Olympiáda dětí a mládeže Labe

Regionální podpora podnikání

Nedílná součást státní politiky podpory malého (do 50 osob) a středního (do 250 osob) podnikání. V ČR realizována od 1992 (od 1996 v gesci MMR) Regionální podpora malého a středního podnikání reaguje na stav hospodářského rozvoje jednotlivých regionů (nižší koupěschopná poptávka obyvatelstva, nižší daňové příjmy místních rozpočtů → zpětné ovlivnění podnikatelského prostředí). Platí schéma:

region = okres

region – funguje na základě prostorových vazeb, což okresy ne vždy splňují.

Usnesením vlády ČR č. 682 (12. 7. 2000) schválena „Strategie regionálního rozvoje“ → definovány a vymezeny regiony se soustředěnou podporou státu. Byly vymezeny na okresní úrovni podle charakteristik z let 1996-98, a to na dobu čtyř let: 1. strukturálně postižené regiony → oblasti s vysokým zastoupením průmyslu a vysokým stupněm urbanizace, jejichž průmyslová základna prochází výraznou restrukturalizací a poklesem, spojeným s nadprůměrnou nezaměstnaností. Jedná se o tyto regiony (záleží i na pořadí, které vyjadřuje relativní intenzitu postižení):

1. Most 6. Kladno 2. Karviná 7. Ostrava-město 3. Teplice 8. Přerov 4. Chomutov 9. Louny 5. Děčín 10. Frýdek-Místek

Tyto okresy dohromady představují 1,72 mil. obyvatel, což je 16,7% z počtu obyvatel v ČR. Rozlohou tvoří 9,3% ČR (7 308 km2). (Dříve sem zařazený okres Nový Jičín se už v hodnotách ukazatelů uspokojivě zlepšil).

2. hospodářsky slabé regiony → oblasti charakteristické nízkou životní úrovni, nadprůměrným podílem zaměstnanosti v primérním sektoru, nízkou hustotou osídlení a vesměs také s nadprůměrnou nezaměstnaností; obecně jde o venkovské oblasti s nižším stupněm urbanizace a ekonomického rozvoje, avšak s lepším přírodním prostředím. Jedná se o tyto regiony (záleží i na pořadí):

1. Louny 6. Jeseník 2. Tachov 7. Třebíč 3. Znojmo 8. Prachatice 4. Český Krumlov 9. Břeclav 5. Bruntál 10. Svitavy

Tyto okresy dohromady představují 0,86 mil. obyvatel, což je 8,3% z počtu obyvatel v ČR. Rozlohou tvoří 17,2% ČR (13 525 km2).

Usnesení č. 1257 (11. 12. 2000): → schváleny regionální programy podpory malého a středního podnikání: REGION, VESNICE, REGENERACE, PREFERENCE, PROVOZ, HRANICE, REGIOZÁRUKA → schváleny programy malého a středního podnikání s celoplošnou působností na území ČR: ZÁRUKA, KREDIT, TRH, KOOPERACE, START, SPECIAL, MARKETING, PORADENSTVÍ, MALÉ PŮJČKY, DESIGN

• cílem programů je zvýšení počtu zaměstnanců • poskytování podpor ve formě zvýhodněných úvěrů a příspěvků na úhradu úroků podnikatelským subjektům

(do 50, resp. 250 zaměstnanců). • období trvání programů je 2001 – 2004 • regionální programy lze kombinovat s většinou celoplošných programů.

Regionální programy: REGION - pro firmy ve strukturálně postižených a hospodářsky slabých regionech, pro subjekty velikosti do 50 i do 250 zaměstnanců. VESNICE - pro sídla firem v malých obcích do 2 999 obyvatel, subjekty velikosti 51 – 250 zaměstnanců. PREFERENCE – ve strukturálně postižených regionech, pro firmy do 50 zaměstnanců. REGENERACE – v památkových rezervacích a zónách (městských i venkovských), firmy do 50 zaměstnanců. HRANICE – v příhraničním území se SRN a Rakouskem (program spolufinancování z Phare), pro firmy do 50 zaměstnanců. PROVOZ – ve strukturálně postižených a hospodářsky slabých regionech a malých obcích do 2 999 obyvatel (do 50 zaměstnanců) REGIOZÁRUKA – ve strukturálně postižených a hospodářsky slabých regionech, subjekty do 250 zaměstnanců Výběr celoplošných programů KOOPERACE – podpora zakládání a rozvoje kooperačních vazeb sdružení malých a středních podnikatelů k posílení jejich postavení na trhu (např. v maloobchodě). START – pomocí zvýhodněných úvěrů umožnit vstup do podnikání a jeho rozvoj v počáteční fázi pro pracovníky uvolněné ze zaměstnání v důsledku restrukturalizace hutního průmyslu (pracovník před uvolněním pracuje v podniku hutní výroby minimálně 1 rok a současně byl propuštěn po 1. 7.1 1999). SPECIAL – podpora zvýšení zaměstnanosti občanů z problémových skupin obyvatelstva (ZPS, invalidé apod.)

Obyvatelstvo Vývoj počtu obyvatel

rok zdroj počet obyvatel 1650 odhad 2 000 000 1705 podložený odhad 2 400 000 1754 neúplné sčítání* 3 360 000 1787 nedokonalé sčítání 4 355 000 1840 nedokonalé sčítání 6 369 000 1860 nedokonalé sčítání 7 256 000 1869 1. sčítání lidu 7 617 000 1880 sčítání lidu 8 222 013 1900 sčítání lidu 9 372 214 1910 sčítání lidu 10 078 637 1921 sčítání lidu 9 999 521 1930 sčítání lidu 10 677 700 1940 sčítání lidu 11 144 456 1950 sčítání lidu 8 896 133 1961 sčítání lidu 9 571 531 1970 sčítání lidu 9 807 697 1980 sčítání lidu 10 288 946 1991 sčítání lidu 10 302 215 1999 ČSÚ (31.12.) 10 278 098

* tzv. Tereziánské konskripce 1918 vznik ČSR ⇒ dopady do populace (ovlivnění Češi – Slováci atd.), jednotná ekonomika a sociální politika (demografické sblížení populací). 30. léta … Češi „dokončili“ demografickou revoluci. v období 1918-38 dvě etapy:

předkrizové období (do 1929) – stabilní měna a ekonomika, provedena pozemková reforma, pozemní práce (železnice, její elektrifikace, rozvoj sítě silnic, plánování dálnic atd.). 1918 uzákoněna 8h pracovní doba, zavedeny podpory v nezaměstnanosti, nemocenské, invalidní a starobní pojištění dělníků, zákon o ochraně nájemníků, přídavky na dítě, placená dovolená ⇒ zlepšení sociální situace v populaci.

-

- období krize (1929-34) – v ČSR 920 tis. nezaměstnaných (odhaduje se, že toto číslo je ale jen 50 – 60 % skutečného stavu). Nejdříve krize postihla zemědělství (postižení zemědělských rodin, periferních oblastí). Poté postižen lehký průmysl (opět Sudety) – více byla nezaměstnaností postižena německá populace.

Následovala konjunktura (ekonomicky tažená výdaji na posílení obrany státu – hrozba války). Ovšem 1937 byla průměrná reálná mzda ještě stále 17 % pod úrovní před krizí. Přibývá sociálních nepokojů v souvislosti s nezaměstnaností. Politická nestabilita ⇒ střídání vlád, komunisté se dostávají do parlamentu, vzrůstá aktivita národnostních menšin. 1945/6 … ovlivnění struktury populace: odsun 2,7 mil. Němců Střední stav obyvatelstva 1999: 10 282 784 z toho ženy: 5 279 961 (51,3 %) Reprodukce obyvatelstva

Před 1. světovou válkou → rychle klesá plodnost, snižuje se počet narozených → úmrtnost klesla pod 20 ‰, naděje na dožití v Ø 45 let → vysoká emigrace do ciziny (ročně 25 – 30 tis. lidí) Vliv 1. světové války: nenarodilo se asi 550 tis. dětí, které byly statisticky očekávány ⇒ narušení struktury populace (navíc zabito asi 300 000 vojáků + 60 000 civilistů). Po 1918 klesá podíl preprodukční složky obyvatelstva z 1/3 na 28 %, zvýšil se počet ekonomicky aktivních lidí (zapojením žen do práce).

Počet narozených dětí ve 20. stol. byl mnohokrát ovlivněn politicko-ekonomickými změnami: konec 1. sv. války ⇒ nejvíce narozených dětí světová hospodářská krize ⇒ pokles počtu narozených nacistická okupace ⇒ mnoho narozených (vliv silných ročníků poválečných let + únik lidí do rodiny před nuceným pracovním nasazením a omezené možnosti aktivit mladých lidí) konec 2. světové války ⇒ mnoho narozených („baby-boom“) 1958 - legalizováno umělé přerušení těhotenství ⇒ pokles 60. léta - propopulační opatření, očekávání zlepšení ekonomické situace ⇒ nárůst počtu narozených 1968 – zklamání z neúspěšného vývoje ⇒ pokles 70. léta – silné poválečné ročníky mají děti + propopulační opatření ⇒ poslední vzestup porodnosti 90. léta ⇒ trvalý pokles porodnosti vlivem změn v životním stylu + nepříznivá situace mladých lidí.

1999 Absolutní počty…

narození živě 89 471 zemřelí celkem 109 768 mrtvě 303 z toho do 1 roku 413 celkem 89 774 do 28 dnů 261 ⇒ přirozený přírůstek – 20 297

sňatky 53 523 rozvody 23 657 Na 100 obyvatel…

narození 8,7 zemřelí 10,7 ⇒ přirozený přírůstek – 2,0 potraty 5,1 sňatky 5,2 rozvody 2,3

rozvody na 100 sňatků 44,2 Novorozenecká úmrtnost 2,9 ‰ Kojenecká úmrtnost 4,6 ‰ Mrtvorozenost 3,4 ‰ Národnostní struktura (% ČR) národnost 1921 1930 1991 česká 94,8 slovenská 67,7 * 68,9 * 3,1 německá 30,6 29,5 0,5 polská 1,0 0,9 0,6 ukrajinská a rusínská 0,1 0,2 maďarská 0,1 0,1 0,2 židovská 0,4 0,3 ostatní a nezjištěno 0,1 0,1 celkem 10 006 tis. 10 674 tis. 10 302 tis.

* uznávána československá národnost, z výpočtu podle obcovací řeči u nás bylo 1 600 Slováků (1921) a 44 000 Slováků (1930). Město s nejvyšším podílem Poláků v ČR: Jablunkov (20 %). Slováci (315 000) se koncentrují v Praze a na Ostravsku (těžký průmysl). Maďaři (20 000) jsou hlavně v severních Čechách a na severní Moravě. Řekové (3 500) k nám byli přijati v rámci humanitární pomoci na přelomu 40./50. let – během 2 let přivezeno asi 13 000 Řeků na Jesenicko, Krnovsko (po 1989 možnost zpětného vystěhování) – generace dětí těchto Řeků je asimilovaná, neovládá ani řečtinu.

Romská populace … přihlásilo se k ní asi 40 000 Romů, odhad počtu byl ale asi 300 000 (jejich míra reprodukce je přitom vyšší). Za 1. republiky směli kočovat, po válce byli přinuceni se usadit (⇒ Chánov v Mostě atp.). Moravská národnost – k ní se přihlásilo v r. 1991 asi 13,2 % obyvatel, slezská národnost 0,4 % obyvatel. Náboženství s industrializací klesá počet věřících. vyznání 1921 1930 1991 římskokatolická církev 80 % 39 % bez vyznání 43,9 % českobratrská církev husitská 5 % 7,3 % 1,7 % evangelíci 2,5 % → bašta katolíků: jižní Morava (Uherské Hradiště … největší podíl římských katolíků v populaci) → na střední Moravě pravoslaví (jako odnož husitů po sporech ve 20. letech 20. stol.)

Sídla V Česku je síť velmi hustých menších sídel (ve srovnání s Evropou). sídlo = základní sídelní jednotka (v ČR 15 291 je sídel) … síť sídel je už delší dobu konstantní, je konzervována od 18. stol. s malými odchylkami (např. Havířov). Na území měst se základní sídelní jednotka označuje jako urbanistický obvod (např. Olomouc se skládá z 68 sídel neboli urbanistických obvodů). obec – v ČR 6 244, jejich počet se vyvíjí… Vývoj počtu obcí: 1930 11 768 1950 11 459 1960 8 726 1970 7 515 1980 4 778 1991 5 768 1999 6 244 Trend: postupná integrace sídel do větších obcí, v tom předěl po 1989 (období dočasné dezintegrace). Každá obec je ekonomickým subjektem, snaha o ekonomický provoz vede k integraci obcí. Sídelní systém / sídelní struktura … nerovnoměrná, v průměru 2 – 3 km, jsou zde rozdíly:

- -

český typ struktury (Čechy + Vysočina) … menší sídla a menší vzdálenosti mezi nimi moravský typ struktury (Morava + Slezsko) … charakter ovlivněn bouřlivou industrializací v 19. stol. (více nových obcí).

⇒ hustá je síť dopravní infrastruktury zajišťující spojení sídel. Mezisídelní vazby v prostoru určují charakter sídelního systému. Základní etapy vývoje osídlení ČR (3 etapy) I) etapa vytvoření trvalého osídlení v oblastech k osídlení nejpřirozenějších (v úrodných nížinných oblastech v 5. – 7. stol., vznik nejstarších sídel): Polabí, dolní Povltaví, dolní tok Berounky, Poohří, Plzeňská kotlina, Dolnomoravský úval, Dyjsko-svratecký úval, Opavsko. 7. stol. … asi 0,5 mil. obyvatel konec 12. stol. … asi 1,1 mil. obyvatel II) od 12. stol.: období německé kolonizace v oblasti Sudet (13. – 15. stol.) – v dříve nepřístupných horských a podhorských oblastech, nové hospodářské aktivity: rozvoj řemesel, těžba rud (horní města). V třicetileté válce byla zabita asi 1/3 populace.

Podetapa: 17. stol. … valašská kolonizace Karpat i na Slovensku) ⇒ disperzní osídlení (samoty, malá sídla). III) rozpad feudálního systému, industrializace ⇒ migrace do měst ⇒ změna sídelní struktury. Řada měst stagnuje a upadá, jiná naopak prudký rozvoj (Ostrava, Kladno…). V této etapě se prohloubily a zvýraznily rozdíly mezi městskou a vesnickou populací. Praha a její zázemí Severočeská oblast Karlovarsko základ dnešních urbanizovaných území Plzeňsko Brněnsko Depopulace – už od počátku industrializace probíhá v jižních Čechách.

Průběh urbanizace

index růstu (konec/začátek období, v %) Současná velikostní kategorie sídel 1869 - 1975 1950 – 1970 1970 – 1975

nad 500 000 437 108 102 200 000 – 500 000 493 * 126 105 50 000 – 200 000 480 147 107 20 000 – 50 000 325 132 110 10 000 – 20 000 247 131 111

* růst hlavně Ostrava Nejvíce rostla největší města v předválečném období, po válce rostla spíše menší města. Podíl měst nad 10 000 obyvatel na populaci ČR se vyvíjel takto:

1961 38 % 1991 56 % 1999 54,7 %

Srovnání urbanizace ČR s ostatními státy (za městské obyvatelstvo označujeme obyvatele v obcích nad 2000 obyvatel):

Velká Británie 90 % Francie 85 % ČR 75,2 %

Vývoj počtu obcí a jejich podílu na populaci ČR v období 1970 – 1991

1970 1980 1991 Velikostní skupina obcí obcí % obyv. obcí % obyv. obcí % obyv. 0 – 199 1 490 2,1 528 0,7 1330 1,6

200 – 499 2 805 9,5 1535 5,1 1954 6,2 500 – 999 1 794 12,7 1345 9,2 1226 8,4

1 000 – 1 999 800 11,1 705 9,4 644 8,6 2 000 – 4 999 400 12,3 390 11,5 347 10,2 5 000 – 9 999 120 8,6 136 9,2 131 8,9

10 000 – 19 999 59 8,3 78 10,8 71 9,7 20 000 – 49 999 26 7,7 39 11,2 41 11,6 50 000 – 99 999 13 8,9 17 12,0 18 12,4

100 000 a více 4 18,8 5 20,9 6 22,4 celkem 7 511 100,0 4 778 100,0 5 768 100,0 populace ČR celkem 9 607 697 10 291 927 10 298 731 obce do 500 obyvatel … úbytek 12 % (1970) → 8 % (1991) 500 – 5 000 obyvatel … úbytek 35 % → 24 % 5 000 – 20 000 obyvatel … (malý) růst 17 % → 19 % Přírůstek obyvatel ve městech a ostatních obcích ČR 1961-1991 přírůstek za období (v počtech obyvatel) přírůstek % hustota ob. 1961-70 1970-80 1980-91 1961-91 1961-91 1991 ČR 236 166 484 230 6 804 727 200 7,6 130,6 (vybraná) města 465 789 568 717 249 799 1 284 305 28,5 735,3 ostatní obce - 229 623 - 84 487 - 242 995 - 557 105 - 11,0 63,5 Přírůstky 1961 – 1991

Kategorie obcí (dle 1991) růst (%) 10 000 – 19 999 35,6 20 000 – 49 999 46,7 50 000 – 99 999 36,3 nad 100 000 obyvatel 14,6

Obyvatelstvo je na území republiky rozloženo poměrně rovnoměrně při značné koncentraci obyvatel ve městech, v nichž žije 70,9% obyvatel. V obcích s méně než 1000 obyvateli žije 16,7% obyvatel. Největším městem státu je Praha s 1,2 mil. obyvatel. V České republice je celkem 6 244 obcí, z nichž pouze 5 má více než 100 000 obyvatel a 22 obcí má více než 50 000 obyvatel. Město dle zákona o obcích jím může být každá obec od 3 000 obyvatel (zároveň je potvrzena kontinuita měst už dříve zavedených). Nesplní-li obec velikostní kritérium,v ale splní jiná kritéria, může být také vyhlášena městem. Tato další kritéria jsou: je střediskovou obcí – obsluhuje více lidí, než má obyvatel převažují vícepodlažní domy nad jednopodlažními vybavenost obsahuje: ZŠ, zdravotní zařízení s aspoň 3 stálými lékařskými místy a lékárnou, společenský sál, kino, pošta, peňěžní služby, sportoviště, tělocvična, ubytovací zařízení s nejméně 20 lůžky je vedena obecní kronika ve středu obce je soustředěná zástavba se středovou plochou všechny ulice jsou pojmenovány region celkem obcí z toho města míra urbanizace střední Čechy * 1 147 66 54 % jižní Čechy 743 48 64 % západní Čechy 636 69 72 % severní Čechy 504 70 81 % východní Čechy 1 083 86 65 % jižní Morava 1 468 82 61 % severní Morava 652 60 71 % ČR celkem 6 234 482 70 %

* mimo Prahu Nové obce s městským statutem (od 4.6. 1998):

Buštěhrad (Kladno) Dolní poustevna (Děčín) Týnec n/L (Kolín) Ronov n/Doubravou (Chrudim) Mirotice (Písek) Kopidlno (Jičín) Nová včelnice (Jindřichův Hradec) Dolní Kounice (Brno-venkov) Poběžovice Domažlice) Karolinka (Vsetín) Přimda (Tachov) Velká Bystřice (Olomouc) Žandov (Česká Lípa) Počty obcí podle okresů k roku 1997 střední Čechy

okres obcí z toho měst podíl měst Mladá Boleslav 122 8 69 % Příbram 120 6 58 % Kladno 100 6 67 % Praha-západ * 80 7 36 %

* dominance jádra západní Čechy

okres obcí z toho měst podíl měst Cheb 39 9 85 % Plzeň-sever 100 7 44 % Plzeň-jih 102 8 37 % Karlovy Vary 54 8 80 % Sokolov 38 10 82 %

jižní Čechy (dlouhodobě depopulační region … na Plzeňsko)

okres obcí z toho měst podíl měst České Budějovice 107 9 75 % Tábor 111 7 67 % Český Krumlov 46 5 52 % severní Čechy (menší počet obcí, ale větší města)

okres obcí z toho měst podíl měst Chomutov 44 5 88 % Liberec 57 9 85 % Teplice 34 8 85 % Most 26 4 90 % Ústí nad Labem 22 3 86 % Děčín 52 11 84 % Litoměřice 105 9 62 % Louny 7 4 60 % východní Čechy

okres obcí z toho měst podíl měst Hradec Králové 101 6 76 % Náchod 78 10 74 % Pardubice 115 6 73 % Trutnov 75 11 70 % Chrudim 112 7 53 % Jičín 111 5 53 % Svitavy 113 6 52 % jižní Morava

okres obcí z toho měst podíl měst Zlín 82 10 75 % Jihlava 121 4 64 % Žďár nad Sázavou 197 5 48 % Třebíč 173 6 54 % Znojmo 147 4 44 % Brno-venkov 137 9 34 % Uherské Hradiště 78 5 41 % severní Morava

okres obcí z toho měst podíl měst Bruntál 71 6 63 % Frýdek-Místek 75 6 57 % Jeseník 23 3 48 % Karviná 15 7 90 % Nový Jičín 55 10 70 % Olomouc 93 4 63 % Opava 80 7 56 % Přerov 103 5 65 % Šumperk 78 7 51 % Vsetín 58 4 54 %

Urbanizace jako proces 70. léta … stanovena pravidla pro urbanizaci, v 70.-80. letech integrace obcí. Dokument: „Středisková soustava osídlení“ … stanoveny kategorie sídel: 1. SOOV … střediska osídlení oblastního významu 2. SOOV … střediska osídlení obvodního významu … 170 3. SOMV … střediska osídlení místního významu … 800 4. Nestředisková sídla … 15 291 V praxi fungovala jen kategorie 2. – 4., 1. nikdy nebyla uvedena do praxe (měla to být největší města … vázala na sebe široké urbanizované území, nebyly vymezeny). Chyběly peníze na finance rozvoje sídel podle priorit (technická infrastruktura, bytové fondy…), setrvačností dodnes fungují (?).Vyrovnávání rozdílů mezi městem a venkovem v rámci střediskových obcí (přeceňování venkova) ⇒ po 1989 silný dopad. Územní plánování a urbanizace

11 sídelních regionálních aglomerací (SRA), jejich jádra měla být SOOV (1.), kromě toho bylo stanoveno 23 městských regionů. Celé území těchto dvou úrovní vázalo 71 % populace ČR.

SRA jádra 1 Pražská-středočeská Praha, Kladno 2 Českobudějovická České Budějovice 3 Plzeňská Plzeň 4 Karlovarsko-chebská Karlovy Vary, Cheb, Sokolov 5 Ústecko-chomutovská Ústí, Most, Chomutov, Teplice 6 Liberecká Liberec, Jablonec nad Nisou 7 Hradecko-pardubická Hradec Králové, Pardubice 8 Brněnská Brno 9 Gottwaldovská Gottwaldov

10 Ostravská Ostrava, Opava, Frýdek-Místek, Karviná, Nový Jičín, Kopřivnice 11 Olomoucká Olomouc, Prostějov, Přerov

SRA, MR .. viz ofocená tabulka a mapka KFV … komplexní funkční velikost sídla (další z kvantifikačních metod) KFV = (O + P + S) / 3 O … podíl počtu obyvatel v sídle k populaci ČR P … pracovní příležitosti v průmyslu (opět podíl na všech v ČR) S … pracovní příležitosti ve službách (opět podíl na všech v ČR)

Tab.: Památkové rezervace a zóny:

památkové rezervace památkové zóny bývalý kraj MPR PRVT MPZ PZVT Středočeský 3 12 39 - Jihočeský 8 16 23 50 Západočeský 6 7 29 48 Severočeský 5 9 24 15 Východočeský 8 5 36 5 Jihomoravský 6 9 37 9 Severomoravský 5 3 26 12 celkem 41 61 214 156 Do seznamu památek UNESCO bylo zapsáno: 1) Praha 2) Český Krumlov 3) Kutná Hora 4) Telč 5) Zelená Hora (u Žďáru nad Sázavou) 6) Lednicko-valtický areál 7) Holašovice (u Českých Budějovic) 8) Kroměřížský zámek 9) Litomyšl 10) Sloup nejsvětější Trojice v Olomouci

Zemědělství Regionální diferenciace zemědělství je silně ovlivněna přírodními podmínkami:

1) reliéf – převažují pahorkatiny a vrchoviny, průměrná svažitost 7 % (ve srovnání s Evropou méně výhodné)

2) půdy – zrnitost vypovídá o stupni obdělávatelnosti: těžké půdy 9 % středně těžké půdy 84 % lehké půdy 7 %

půdní typy: hnědé 45 % (rovnoměrné rozložení) hnědozemě 13 % (okrajově podél černozemí) černozemě 11 % (úvaly, Polabí) illimerizované a oglejené půdy 12 %

3) klima – hodnocena podle Quittovy klasifikace, region … MTv (mírně teplý vlhký) 25 % Tmv (teplý mírně vlhký) 14 % V 60. letech vypracováno ohodnocení půd – obce byly rozčleněny podle přírodních a ekonomických podmínek pěti výrobních oblastí a jedenácti podoblastí :

1. Výrobní oblast kukuřičná se třemi podoblastmi K1, K2, K3 2. Výrobní oblast řepařská se třemi podoblastmi R1, R2, R3 3. Výrobní oblast bramborářská se dvěma podoblastmi B1 a B2 4. Výrobní oblast bramborářsko-ovesná s jednou podoblastí B3 5. Výrobní oblast horská se dvěma podoblastmi H1 a H2 .

(Podrobná charakteristika viz samostatná tabulka) Tab.: Podíl výměr výrobních oblastí a podoblastí ČR na výměře zemědělské a orné půdy k 31.12.1999

Podoblast K1 K2 K3 R1 R2 R3 B1 B2 B3 H1 H2 nezař.zemědělská půda 2,7 1,7 0,5 14,6 10,9 8,8 24,8 11,7 16,0 3,7 4,6 0,1orná půda 3,3 2,0 0,5 17,9 12,7 9,8 25,6 11,4 13,5 1,8 1,6 0,0 Oblast kukuřičná řepařská bramborářská b-o horská nezař.zemědělská půda 4,9 34,3 36,5 16,0 8,3 0,1 orná půda 5,8 40,4 37,0 13,5 3,4 0,0

Zdroj: Statistická ročenka půdního fondu ČR 2000 V 70. letech nová bonitace půd v mapách 1 : 5 000, vymezeny BPEJ (bonitované půdně-ekologické jednotky) – stanovení produkční schopnosti zemědělské půdy hodnocením ve škále 100 bodů. Podle BPEJ jsou nejkvalitnější půdy v okresech Hradec Králové, Nymburk, Kutná Hora, Olomouc, Prostějov, Přerov. PES = produkční ekonomická skupina → v 70. letech byly rozděleny katastry do 42 skupin PES, jednalo se o základ pro pozemkovou daň a diferenciální příplatky (fungovalo do 1991) – snaha přinutit zemědělce pěstovat na půdě příslušné plodiny (tlak na ekonomický běh zemědělství). Další klasifikace půd vždy vycházely z dřívějších klasifikací (přírodních podmínek, BPEJ). Na počátku 90. let byla pro každý katastr stanovena úřední cena půdy. Transformace českého zemědělství po r. 1989: do 90. let státní statky a JZD, nástrojem návratu k soukromému zemědělství se staly restituce. Problémem je ztráta vztahu k půdě, dnes je asi 50 % půdy obhospodářováváno družstvy, asi 30 % obchodními společnostmi (a.s., s.r.o.).

Tab.: Podnikatelská struktura zemědělství 1.1.1990

Podnikatelská forma orná půda (%) zemědělská půda (%) socialistický sektor celkem 98,5 94,8

státní statky 31,9 33,4 JZD 66,5 61,4 ústředně řízené podniky MZe ČR 4,3 3,8 ostatní ústředně řízené podniky 2,7 4,2

soukromě hospodařící rolníci * 1,3 3,9 půda ostatních sektorů 0,2 1,3

100,0 100,0 celkem (3 232 tis. ha) (4 296 tis. ha) * hlavně česko-polské pohraničí (okres FM) Tab.: Podnikatelská struktura fyzických a právnických osob v zemědělství 1995 (Agrocenzus)

obhospodařovaná zem. půda Podnikatelská forma Počet (tis. ha) (%) průměrná výměra

(ha z.p.) podniky fyzických osob celkem 24 183 826 23,3 34 soukromě hospodařící rolníci 22 443 768 21,7 34 obchodní společnosti celkem 1 465 996 28,0 680 s.r.o. 1 132 714 20,1 631 a.s. 298 269 7,6 902 družstva 1 151 1666 47,0 1447 státní podniky 80 53 1,5 660 ostatní 25 7 0,2 287 celkem 26 904 3548 100,0 132

Zdroj: Zpráva o stavu zemědělství ČR za rok 1998 („Zelená zpráva“) Zemědělský půdní fond

% stavu k 31.12.1999 výměra k 31.12.1999 Druh pozemku 1.4.1966 1.1.1976 1.1.1986 1.1.1991 1.1.1996 (ha) (% ČR) zemědělská půda 105,4 103,8 101,1 100,1 99,9 4 282 446 54,3

orná půda 108,3 107,1 105,6 104,0 101,5 3 095 960 39,3 chmelnice 83,7 90,2 99,5 100,4 101,4 11 268 0,1 vinice 51,5 80,1 104,7 102,1 100,9 15 494 0,2 zahrady 91,7 92,8 96,9 98,4 99,0 160 329 2,0 ovocné sady 97,8 110,6 107,0 103,8 101,8 49 196 0,6 louky 99,0 92,5 85,2 86,7 94,7 664 938 8,4 pastviny 102,3 100,3 89,9 89,7 95,2 285 261 3,6

nezemědělská půda . . . . . 3 603 964 45,7 lesní pozemky 98,7 99,2 99,7 99,8 99,8 2 634 470 33,4 vodní plochy . . . . . 159 213 2,0 zastavěné plochy . . . . . 130 281 1,7 ostatní plochy . . . . . 680 000 8,6

celkem . . . . . 7 886 410 100,0

Zdroj: Statistická ročenka půdního fondu ČR 2000. Dlouhodobě dochází k úbytku zemědělské půdy, v posledních 10 letech nejvíce v Podkrušnohoří (zábor pro povrchovou těžbu) a na Šumavě.

Instituce: Ministerstvo zemědělství – zajišťuje zemědělskou politiku státu (především formou dotací do zemědělství, lesnictví a vodního hospodářství). Státní fond tržní regulace – od 1993 zajišťuje regulaci trhu zemědělských a potravinářských výrobků (regulace zásob subvencemi dovozu nebo vývozu, intervenčními nákupy, stanovením minimální ceny regulovaných výrobků). Reguluje se především mléko, potravinářská pšenice, brambory a škrob, prasata, chmel… Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond a.s. (vlastněn státem) – od 1994 poskytuje garance na úvěry zemědělským podnikům a subvencuje úroky těchto úvěrů. Podporuje v rámci účelových programů ZEMĚDĚLEC. PROVOZ, EXPORT, KRMNÉ OBILÍ… aj. (včetně PHARE, FAO…). Trh s půdou Trh s půdou je v ČR nedostatečně vyvinutý (je substituován trhem pachtu). Hlavní příčiny malého obchodování s půdou: • nedostatek kapitálu v zemědělství • nízká výnosnost (⇒ nevýhodnost investic do nákupu půdy) • vlastnická roztříštěnost parcel • nedořešené vlastnické vztahy • nedokončené restituce (dodnes nedořešeno téměř 10 % výměry zemědělské půdy) Tab.: Průměrné tržní ceny zemědělských kultur využívaných k zemědělství 1998

Druh pozemku Kč/m2 Počet prodejů (%) orná půda 4,95 42,56 louky 2,54 34,43 pastviny 2,90 8,09 chmelnice 5,79 0,09 vinice 7,02 0,17 zahrady 6,10 13,05 ovocné sady 6,51 1,61 celkem 4,00 100,0

Zdroj: Zpráva o stavu zemědělství ČR za rok 1998 („Zelená zpráva“) Agrární trh práce

V zemědělství pokračuje mírný pokles zaměstnanosti . Specifická míra agrární nezaměstnanosti činila v roce 1998 5,5 % (nejvíce v severočeském regionu: 12,5 %, v středočeském 7,1 %), její hodnoty a dynamika závisí na specifickém postavení zemědělců na trhu práce (malé možnosti uplatnění jinde, vazba na venkov atd.). Lze rozlišit 3 základní sociálně-ekonomické skupiny mezi zemědělským EAO (podíly k roku 1998: • námezdní pracovníci v zemědělství (bez vlastnického vztahu k výrobním zdrojům) … 61,5 % (přibývá jich) • sdružení podnikatelé (podílníci na půdě, majetku, kapitálu a práci v podnicích právnických osob – členové

družstev, akcionáři a společníci v obchodních společnostech) … 27,3 % (ubývá jich) • individuální podnikatelé (vlastníci a nájemci výrobních zdrojů, tjh. soukromě hospodařící rolníci a sdružení

fyzických osob vč. rodinných příslušníků) … 11,2 % (mírně jich přibývá) Sociální situace na venkově

Od 1843 se za venkovské obyvatelstvo považují občané v obcích do 2 000 obyvatel. Podle Eurostatu je ovšem venkov územím obcí, které mají hustotu osídlení nižší než 100 obyv./km2 (téměř 5 000 obcí, 75 % rozlohy státu a 22,3 % obyvatel). Hlavním problémem venkova je všeobecně vyšší úroveň nezaměstnanosti a nižší průměrná mzda v porovnání s městem. České zemědělství v mezinárodním srovnání

Podíl zemědělství na tvorbě HDP v ČR 1998 činil 1,8 % (EU 1,6 %) při podílu na celkové zaměstnanosti EAO 4,2 % (spolu s lesnictvím a rybářstvím 5,4 %, v EU tento podíl 5,0 %, v Polsku 28,1 %, v Maďarsku 29,4 %).

Průměrná mzda v zemědělství činila 1998 jen 78,2 % vůči celostátnímu průměru. Podíl agrárního obchodu na celkovém zahraničním obchodu činil 4,9 % u vývozu (EU 7,6 %) a 6,6 % u dovozu (EU 10,6 %). V ČR se výdaje obyvatelstva na potraviny, nápoje a tabák pohybují okolo 30 %, průměr EU však činí 17,5 % (příčinou je nízká výkonnost české ekonomiky). Podíl zemědělské půdy na území ČR je 54,3 %, v EU jen 41,5 %, avšak v Polsku 59,1 % a v Maďarsku 66,6 %. Velké rozdíly mezi ČR a EU jsou v úrovni využití zdrojů – hektarových výnosech a užitkovosti:

komodita ČR EU index EU/ČR obiloviny (t/ha) 4,14 5,39 1,30 řepka (t/ha) 2,47 3,03 1,23 brambory (t/ha) 19,31 34,53 1,79 cukr (t/ha) 5,80 8,06 1,39 mléko (kg/ks/rok) 4 453 5 513 1,24

Průměrná velikost zemědělského podniku v ČR je asi 130 ha, v EU jen 17,4 ha. Na světovém trhu jsou v zásadě konkurenceschopné česká pšenice, ječmen řepka a brambory tyto komodity jsou zároveň jediné ziskové na českém trhu – náklady by musely poklesnout o 18 % u cukru, 14 % u mléka, 2 % u prasat atd., aby se staly ziskovými). Tab.: Saldo agrárního zahraničního obchodu 1998 komodity saldo (mil. Kč)* mléko a mléčné výrobky, ptačí vejce, med 4 336zelenina, poživatelné rostliny, kořeny, hlízy - 4 030ovoce, ořechy - 6 000obilí - 603mlýn. výrobky, slad, škroby apod. 1 384olejnatá semena a plody 1 112živočišné a rostlinné tuky a oleje -959cukr a cukrovinky 71přípravky z obilí -564přípravky ze zeleniny, ovoce, ořechů aj. - 2 060různé potravinové přípravky - 3 859nápoje, lihové tekutiny a ocet 1 865zbytky a odpady z potravinářského průmyslu, krmivo - 4 524tabák a tabákové výrobky - 209ostatní komodity - 5 117CELKEM - 19 157* záporné saldo → převaha dovozu Zdroj: Zpráva o stavu zemědělství ČR za rok 1998 („Zelená zpráva“)

Rostlinná výroba Tab.: Sklizňové plochy hlavních plodin Tab.: Výnosy hlavních plodin na orné půdě v r. 1998 na orné půdě 1998

Plodina ha % orné půdy Plodina t/ha orná půda celkem 3 100 566 100,0 Pšenice ozimá 4,3 obiloviny celkem 1 678 285 54,1 Pšenice jarní 3,2

pšenice 912 301 29,4 Žito 3,6 ječmen 577 694 18,6 Ječmen ozimý 3,9

okopaniny 163 580 5,3 Ječmen jarní 3,5 brambory rané 18 482 0,6 Oves 3,1 brambory ostatní 53 373 1,7 Brambory rané 15,6 cukrovka technická 81 409 2,6 Brambory ostatní 23,1

olejniny celkem 349 624 11,3 Cukrovka 42,7 řepka 264 310 8,5 Řepka 2,6 mák 27 881 0,9 Len stonky 3,0

len - stonky 3 719 0,1 Zelenina konzumní 16,0 zelenina konzumní 34 459 1,1

Zdroj: Zpráva o stavu zemědělství ČR za rok 1998 („Zelená zpráva“) Obiloviny

Osevní plochy obilovin se v 90. letech postupně zvyšovaly, ale od r. 1999 se snižují. Hektarový výnos obilovin je v ČR hluboko pod průměrem EU, při rostoucích cenách se stále snižuje rentabilita pěstování. Klesá i potřeba produkce obilovin ke krmení (s výjimkou kukuřice pro krmení prasat a drůbeže). Díky nadprodukci obilovin v EU (⇒ subvence vývozu) se snižuje možnost uplatnění českého obilí na světovém trhu. Celková produkce obilovin ve výši 6 570,8 tis. t (r. 2000) převyšuje spotřebu o asi 200 tis. t. Pšenice Rok 2000: osevní plochy představují 31,4 % orné půdy; rostoucí celková produkce 4 116,4 tis. t ( z toho 94 % ozim, 6 % jař) mírně převyšuje spotřebu. Hektarový výnos je nízký (4,25 t/ha oproti asi 6 t/ha v EU) a dále se mírně snižuje (nedostatek financí na agrotechniku). Problémy s exportem vlivem nízkých cen nadbývající pšenice v EU. Ječmen Rok 2000: osevní plocha 16 % orné půdy (klesá); hektarový výnos 3,84 t/ha (oproti 4,41 t/ha v EU). celková produkce 1 660,4 tis. t (ozim 34 %, jař 66 % - má i sladovnické využití). Výroba a vývoz sladu je tradičním odvětvím - výrobci sladu stimulují prvovýrobu ječmene (dodávky kvalitního osiva atd.), problémem je cenová úroveň v porovnání s nižšími světovými cenami (vliv subvencí v EU). Klesá i domácí spotřeba sladu, snižuje se i poptávka po krmném ječmeni. Žito V posledních letech přebytky ⇒ snižování osevních ploch. Rok 2000: osevní plochy 1,4 % orné půdy; hektarový výnos 3,44 t/ha (oproti 4,53 t/ha v EU). Celková produkce 151,1 tis. t. Oves Rok 2000: osevní plochy 1,6 % orné půdy, výnos 2,76 t/ha, produkce 140,1 tis. t (10 tis. t vývoz). Kukuřice na zrno Rok 2000: osevní plochy 1,3 % orné půdy, výnos 5,80 t/ha, produkce 348,0 tis. t (vývoz 30 tis. t, dovoz 40 tis. t), z toho 92 % užito jako krmivo. Luskoviny

Rok 1999: osevní plochy 1,5 % orné půdy (dochází k redukci), celková produkce 123,3 tis. t. Dominantní luskovinou zůstává hrách (85 % osevních ploch a 88 % produkce všech luskovin). Fazol se pěstuje jen na 300 ha na jižní Moravě s produkcí 437 t (většinu domácí potřeby kryje dovoz – 3 446 t). Dovoz čočky vzrůstá (7 898 t). Naopak hrách zůstává významnou exportní komoditou (54 262 t v roce 1998).

Cukrovka – cukr

Světová produkce surového cukru roste (128,3 mil. t v roce 1998), možnosti vývozu proto klesají. V EU se zvyšuje podpora výrobců cukru, u nás je tomu naopak. Hektarový výnos cukrovky 42,74 t/ha je stále za výkonností EU (v Německu 53,5 t/ha). Klesá i spotřeba cukru. Osevní plochy jsou omezovány: 2,6 % orné půdy v roce 1998 (pokles oproti 1996 o 21,5 %). Produkce cukrovky 2 691 tis. t (1999, trvale klesá). Výroba cukru z cukrovky 1998: 468 tis. t (podstatně převyšuje domácí spotřebu asi 400 tis. t). Cenově výhodný cukr i dovážíme. Cena cukrovky 1998: 795 Kč/t (klesá), cena krystalového cukru 14,50 Kč/kg. V roce 1998 bylo v provozu 16 cukrovarů (10 Čechy, 6 Morava), předpokládá se pokles na 10. Brambory a bramborový škrob

Hektarový výnos 1998: 21,15 t/ha (EU 32,1 t/ha) – nízký vlivem nedostatečného hnojení a mechanizace. Spotřeba brambor dlouhodobě klesá, snižují se i sklizňové plochy brambor, 1998: 2,3 % orné půdy, celková produkce 1 519,8 tis. t. (konzumní rané 19 %, konzumní ostatní 74 %, průmyslové 7 %), na škrob bylo zpracováno 5 % produkce. Dovoz a vývoz brambor je tradičně nízký (přitom dovoz je výrazně vyšší než vývoz), vyvážíme především škrob. Nabídka na domácím trhu mírně převyšuje poptávku. Výroba škrobu se snižuje (nahrazována výhodnější výrobou z pšenice a kukuřice, tlak nízkých cen na světových trzích). Olejniny

Řepka olejná Patří mezi přední olejniny světa (36 mil. t semene, asi 11 mil. t oleje – třetí po sójovém a palmovém oleji). Ve většině zemí se její produkce zvyšuje. V ČR je hlavní olejninou (hlavně ozimá, zčásti jarní – náhrada za poškozený ozim), její produkce vzrůstá. Rok 1998: sklizňové plochy 10,5 % orné půdy (79,6 % výměry všech olejnin), hektarový výnos 2,62 t/ha, celková produkce semene 853,5 tis. t. Dovoz je minimální, zpracuje se asi 500 tis. t (včetně 40 tis. t na výrobu metylesteru řepkového oleje) ⇒ nutnost vývozu. Odbyt je ale dobrý, osevní plochy se zvětšují (uvolněním od ostatních plodin) a očekává se proto nárůst vývozu. Taktéž odpadních produktů (extrahovaných šrotů a pokrutin) je více, než lze využít ke krmení ⇒ přes 1/2 také na vývoz. OLEOPROGRAM: program výroby metylesteru řepkového oleje (MEŘO) z řepky olejné. Od roku 1992, vybudováno 17 provozoven. Takto se zpracovává asi 250 tis. t. řepky (⇒ 65 tis. t MEŘO). Od 1997 zahájen prodej bionafty (směsné palivo s podílem přes 30 % MEŘO). Slunečnice Rok 2000: osevní plochy 1 % orné půdy, výnos 2,3 t/ha, produkce 69 000 t. Mák Rok 2000: osevní plochy 1 % orné půdy, výnos 0,5 t/ha, produkce 15 732 t (klesá – vinou nedostatků při pěstování, poptávka je vysoká a nestačí se pokrýt). Pěstuje se hlavně na vývoz. Hořčice Rok 2000: osevní plochy 0,5 % orné půdy, 0,85 t/ha, produkce 12 750 t.Velká část na vývoz. Sója Rok 2000: pouze 1 916 ha osevních ploch, 1,4 t/ha. Len 1998: lněné semeno z olejného lnu 905 t, z přadného lnu 1 200 t, roste potávka ⇒ zvyšují se i osevní plochy olejného lnu (1998 … 646 ha, 1999 … 2 200 ha) Ovoce

V roce 1998 bylo podle odhadu FAO sklizeno celosvětově 431,2 mil. t ovoce, z toho 153 mil. t ovoce mírného pásma. ČR se podílí 0,3 % na produkci ovoce mírného pásma. Celková sklizeň 1998: 413,3 tis. t ovoce (z toho jablka 69 %); výkup pro zpracovatelský průmysl činil 56,4 tis. t (z toho 81 % jablka). Ovocné sady 49,2 tis. ha, z toho 38 % intenzivní sady. Rozložení plochy sadů podle krajů: Středočeský 24 %, Brněnský 20 %, Ústecký 13 %, Královéhradecký 9 %… Hektarový výnos je většinou na úrovni asi 25 % výnosu daného druhu ovoce v EU (33 % českých sadů je přestárlých, jen 11 % tvoří mladé intenzivní sady). Snižování ploch sadů v 1. pol. 90. let se roku 1995 obrátilo vlivem dotací na obnovu sadů. Roční spotřeba ovoce v ČR je 73 kg/obyv., je však stále nízká (u když od 1989 do 1997 došlo ke zvýšení o 82 % vlivem celoroční dostupnosti jižního ovoce v MO síti). Dovoz ovoce mírného pásma do ČR 1998: 89,1 tis. t, vývoz 73,7 tis. t.

Zelenina

Celosvětová produkce zeleniny 1998 (odhad FAO) byla 599,4 mil. t (z toho nejvíce rajčata 15 %, hlávkové zelí 8 %, cibule 7 %). V EU se pěstitelské plochy zvyšují se současnou intenzifikací výnosů. Produkce zeleniny v ČR v roce 1998 činila 552,9 tis. t (0,1 % světové produkce), z toho tržní produkce 337,2 tis t.. Pěstitelské plochy představovaly 1,1 % orné půdy, z toho 17 % cibule, 11 % hlávkové zelí, 11 % mrkev. Hektarový výnos zeleniny v průměru dosahoval 57 % průměru EU. Dovoz čerstvé zeleniny stále roste (v roce 1998 dovezeno 277,2 tis. t, vyvezeno 3,9 tis. t), přes 1/2 pochází z Polska a Nizozemska. Obdobná situace je i u zpracované zeleniny. Roční spotřeba čerstvé zeleniny v ČR 1998 činila 75,8 kg/obyv., zelenina celkem (v přepočtu na čerstvou) pak 81 kg/obyv.

Chmel

České odrůdy chmele a technologie jeho pěstování se staly základem evropského i světového chmelařství. Český žatecký chmel se stal mezinárodním jakostním standardem a zůstává svými vlastnostmi jemného aromatického chmele jedinečný. V průběhu 90. let se ve změněném ekonomickém prostředí měnily podmínky pro uplatnění českého chmele na domácím i světovém trhu. Úspornější technologie chmelení se stále vyšším zastoupením cenově výhodnějších chmelových výrobků z odrůd s vysokým obsahem hořkých látek snižovaly spotřebu aromatického chmele. Domácí odrůdová skladba s výhradním zastoupením jemných aromatických chmelů se tak stala nevýhodnou. Český chmel místo expanze do dalších teritorií naopak některá odbytiště ztratil (východní Evropa, USA). Z těchto důvodů došlo v druhé polovině devadesátých let k poklesu jeho cen a ke snižování výměry obdělávaných chmelnic v ČR. Světová výměra pěstování chmele dosáhla nejvyšší úrovně 95 535 ha v roce 1992. Vzhledem k přebytku chmele na světovém trhu dochází v posledních letech k výraznému poklesu ploch chmelnic až na 57 807 ha v roce 1999. Výměrou pěstování chmele v roce 1999 zůstává Česká republika s 6 061 ha (tj. 10,5 % světové plochy) na třetím místě ve světě za Německem (18 301 ha - 31,7 % světové plochy) a USA (13 857 ha - 24,0 % světové plochy). Světová produkce chmele 93 747 t (1999) zůstává přibližně na stejné úrovni. S rozšiřováním ploch vysokoobsažných odrůd chmele se očekává, že se celková světová výměra chmele bude dále snižovat. Podle ÚKZÚZ Žatec dosáhla v roce 1999 ze sklizňové plochy 5 991 ha celková produkce chmele 6 453 t, při průměrném výnosu 1,08 t/ha. Sklizňová plocha v ČR se tak ve srovnání s rokem 1998 zvýšila o 358 ha (6,4 %), produkce sušeného chmele vzrostla o 1 557 t (31,8 %). Dvě třetiny chmelových výrobků zpracovávaných českými pivovary pocházejí z dovozu. To vyplývá z absence nových hořkých či vysokoobsažných odrůd v ČR. Produkce domácích jemných aromatických odrůd byla v letech 1998 a 1999 zobchodována. Z toho vyplývá trend pro české chmelařství do příštích let, tzn. rozsah pěstování odrůd Žateckého poloraného červeňáku udržet na úrovni zhruba 6 000 ha, přitom podporovat zavádění nových českých hybridních odrůd do pěstování až na rozsah zhruba 500 - 700 ha. Rozšíření těchto výkonnějších odrůd přispěje ke zlepšení ekonomiky pěstitelů a umožní postupně nahradit dovoz granulí a extraktů hořkých odrůd pro české pivovary. Světová produkce piva podle předběžných údajů vzroste o 3,2 % na 1 324 mil. hl. Výstav piva v České republice v roce 1999 činil 17,8 mil. hl. (pokles vůči 1998 2,7 %). V nejbližších letech se neočekává nárůst odbytu piva na domácím trhu. Mezi světovými producenty piva zaujímá ČR šestnácté místo, z hlediska spotřeby piva na obyvatele si udržuje ČR s 161,1 litry první místo. Vinařství a vinohradnictví Celosvětová výměra vinic dosahuje přibližně 7,4 mil. ha, přičemž 60 % vinohradů se nachází v Evropě, světová produkce hroznů dosahuje cca 60 mil. t. Evropa se na této produkci, ale i spotřebě, podílí 60 %. V ČR z 12 500 ha zemědělské půdy v kategorii vinic je asi 12 000 ha na Moravě a 500 ha v Čechách. Od roku 2000 platí novela vinařského zákona, vinařství je regionalizováno přímo zákonem:

region (2) → vinařská oblast (6 v Čechách, 10 na Moravě) → vinařská obec (asi 350 v celé ČR) 1) Český region – roztříštěný, 6 oblastí:

Pražská, Mělnická, Roudnická, Čáslav, Most (nová oblast – kdysi vinohrady, pak těžbou zničeny, dnes rekultivováno), Velké Žernoseky (nejsevernější vinařská oblast v Evropě)

2) Moravský region – kompaktní územní celek rozčleněný na 10 oblastí: Znojemská, Brněnská, Mikulovská, Velkopavlovická, Kyjovská, Podluží, Mutěnická, Bzenecká, Strážnická, Uherskohradišťská

Ročník 1999/2000 byl svou kvalitou i objemem sklizených hroznů nejlepší za posledních 15 let. Podle údajů ČSÚ se z 11,1 tis. ha plodných vinic ČR sklidilo 67,1 tis. t hroznů při průměrném výnosu 6,04 t/ha. Modré vinné hrozny se na celkové sklizni podílely 21 % (v českém vinařském regionu byl jejich podíl na produkci vyšší). V posledních letech se klučily větší plochy vinohradů než vysazovaly ⇒ pozastavilo se jejich stárnutí. Průměrný věk vinic tak nyní dosahuje 17 let (z toho v českém regionu 20,7 let). Vinice ve stáří do 10 let včetně tvoří necelých 23 %, vinice 10 - 25 let kolem 60 % a vinice nad 25 let 17 % všech vinic v ČR. I když se plochy nově vysázených vinic v roce 1999 mírně zvýšily, dosahuje dluh v obnově vinic v ČR již 4 200 ha. V posledních letech dochází ve vinohradnictví ke změnám v reakci na změny v poptávce - mění se odrůdová skladba vinic (posun k odrůdám produkujícím hrozny vyšší kvality), zvyšuje se podíl výsadby modrých odrůd, který v současné době dosahuje téměř 50 %, apod. Ve výsadbách převládají především odrůdy Frankovka, Rulandské modré a Svatovavřinecké; z bílých odrůd se jedná zejména o odrůdy Chardonnay, Sauvignon a Rulandské šedé. Produkce vína v ČR kryje potřeby domácího trhu zhruba z 50 %, a proto je třeba víno dovážet. Dovoz vína: objem 496,5 tis. hl (z toho sudové 52 %, lahvové 48 %, v obou případech převažuje dovoz červeného nad bílým). Největší objem sudového vína pochází z Itálie (47 %), Maďarska (20 %) a Slovenska (20 %), mezi největší dovozce lahvového vína patří Španělsko (51 %) a Slovensko (14 %). Vývoz vína z ČR nedosahuje vysokého objemu. V roce 1998/99 představoval 12,6 tis. hl. Spotřeba v ČR ročně 16 l/os. 3/4 produkce je bílé víno, 1/4 červené víno. Dochází ke koncentraci výroby na pozadí koncentrace vlastnických subjektů: Bohemia Sekt a.s., Starý Plzenec (okres Plzeň-jih): největší výrobce, podíl na trhu 25 % (české produkce). Je mimo oblasti, ale koupil podnik Víno Mikulov (⇒ dodávky kvalitního vína). Největší producent šumivých vín. Soare Jablonec nad Nisou – 2. největší producent šumivých vín (jde o nový podnik). Dále: Vinium Velké Pavlovice Družstevní vinařské sklepy Hodonín Vinné sklepy Valtice Znovín Znojmo (se sídlem v Šatově).

Len Od počátku devadesátých let se pěstování lnu rozšířilo, celkové plochy prudce stoupaly z 50 - 70 tis. ha až na rekordních 165 tis. ha v roce 1998, z toho 53,2 % ploch bylo oseto ve Španělsku. Odbyt lnářských surovin již není směřován především na textil, ale jinou širokou průmyslovou spotřebu (papírenský průmysl, stavební průmysl, automobilový průmysl). Celkový výnos dlouhého vlákna se odhaduje na 35,1 tis. t a koudele 47,9 tis. t. Při procesu začleňování ČR do EU musí být brán ohled na tendence, které budou i pro další vývoj lnářství v ČR určující:

1. Rozsah klasické zemědělsko-výrobní a zpracovatelské technologie v tradičních lnářských zemích bude mít klesající trend. Budou nadále pěstovány špičkové kvality lnářských surovin, zejména dlouhého vlákna pro výrobu luxusního textilního sortimentu pro export zboží do zemí s vysokou životní úrovní. Trh tohoto zboží bude stále ovlivňován módními vlnami a bude velmi labilní.

2. V nových lnářských zemích EU jsou silně podporovány tendence radikálního snížení výrobních nákladů na sklizeň lnu a na lnářskou prvovýrobu. Zaváděním netradičních výrobních postupů se podstatně sníží cena lněného vlákna. Nové technologické výrobní postupy mají dvojí efekt: - -

snižování pěstitelského rizika, užití lněné suroviny při výrobě širokého sortimentu kvalitního, ale lacinějšího lněného zboží.

3. Len a konopí jako přírodní ekologické a recyklovatelné suroviny mají dosáhnout v zemích EU po roce 2000 masového užití v netextilních sektorech; podmínkou je snížení produkčních nákladů a ceny suroviny.

V roce 1999 bylo v ČR celkem oseto 0,2 % orné půdy textilním lnem (nárůst 26 % oproti 1998). Při předpokladu výnosu rosených stonků 3,1 t celkový objem výroby činí 16 430 t rosených stonků, přitom v roce 1998 byl sklizeno 11,2 tis. t rosených stonků, a to je o 74 % více než v roce 1997. Nejlepších výsledků v pěstování lnu je dosahováno v Českomoravské vrchovině. Dovoz lnářských surovin byl v roce 1998 vyšší než vývoz. Saldo zahraničního obchodu s textilem a oděvy ze lnu je ovšem kladné.

Živočišná výroba Tab.: Stavy hospodářských zvířat k 1. 3. 1999 Tab.: Výroba a užitkovost odvětví živočišné výroby 1998

Kategorie zvířat tis. ks Ukazatel hodnota Skot celkem 1657 Výroba masa (tis. t. ž. hm.) 916,5 krávy 642 hovězí vč. telecího (tis. t. ž. hm.) 246,6 Prasata celkem 4 001 vepřové (tis. t ž. hm.) 669,9 prasnice 317 Výroba drůbežího masa (tis. t ž. hm.) 240,9 Drůbež celkem 30 222 Výroba ryb tržních (tis. t ž. hm.) 17,2 slepice 11 902 Celková snáška vajec (mil. ks) 3 615 Koně 23 Nosnost (ks / ks . rok) 280,9 Ovce a berani 86 Výroba mléka (mil. l) * 2 736,2 Kozy a kozli 34 Průměrná dojivost (l / ks. rok) * 5 022,0

Zdroj: Statistická ročenka ČR 1999. * rok 1999 Mléko

Světová produkce kravského mléka roste a poptávka klesá ⇒ pokles cen. V řadě zemí včetně ČR byly zvýšeny podpory výrobců (v EU na 57 % a v ČR na 44 %). V ČR postupně klesá stav dojených krav při zvyšování užitkovosti (vliv dotací intenzivním chovům). Roční spotřeba v ČR je poměrně nízká: čerstvé mléčné výrobky 81,6 kg/obyv., sýry 11,5 kg/obyv. (EU 104,6 kg/obyv. a 15,9 kg/obyv.). V přepočtu na mléko bylo mlékárenských výrobků vyvezeno 677,3 mil. l (podpor subvencemi) a dovezeno 106,2 mil. l. Jatečný skot

Světová produkce hovězího masa v roce 1998 mírně vzrostla a dosáhla 57,7 mil. t ž. hm., poptávka stagnovala ⇒ pokles cen. V ČR je chov skotu i přes růst podpory skotu ztrátový a dlouhodobě klesají stavy skotu, poptávka po hovězím se dlouhodobě snižuje. V roce 1998 činil dovoz 17,8 tis. t, vývoz 20,8 tis. t. Vlivem propuknutí epidemie / paniky BSE klesla od r. 2000 prudce poptávka po hovězím mase, snižuje se jeho spotřeba i cena, zcela se změnil mezinárodní obchod s touto komoditou. V červnu 2001 byl potvrzen výskyt 1 případu nákazy BSE v ČR (Dušejov u Jihlavy, vybito 134 krav, u nichž testy dodatečně neprokázaly nakažení) ⇒ zákaz vývozu českého hovězího do řady zemí. Jatečná prasata

Světový trh s vepřovým v roce 1998 zaznamenal obrovský převis nabídky ⇒ pokles cen. V ČR je subvencování produkce neúčinné (vzhledem k velké celosvětové nadprodukci), spotřeba je dosti vysoká. Vlivem BSE vzrostla poptávka po vepřovém ⇒ růst ceny. Jatečná drůbež

Světová produkce se pod vlivem poptávky a příznivých cen dlouhodobě zvyšuje, je podpořena i změnou stravovacích návyků vlivem BSE. Spotřeba drůbežího masa v ČR mna obyvatele v roce 1998 dosáhla 17,9 kg (světový průměr je 23,1 kg). Samozásobení drůbeží se na výrobě v ČR podílelo 8 %. Ovce a kozy V chovu ovcí od roku 1990 dochází k restrukturalizaci základního stáda z vlnařského zaměření na převážně masnou užitkovost. Stavy ovcí poklesly od roku 1990 do 1999 o 80 % na 86 047 kusů. Stavy koz poklesly na 33 900 kusů v roce 1999 tj. od roku 1995 o 25 %. Od roku 1990 klesaly porážky ovcí a koz masném průmyslu o 97,6 %, (z 5 937 t ž. hm. na 198 t ž. hm.) v roce 1999. Saldo zahraničního obchodu se skopovým a kozím masem je záporné, třebaže množství dovezeného masa je nízké. Oproti tomu zahraniční obchod ze živými zvířaty má kladné saldo. Sladkovodní ryby Produkce ryb chovem v období roku 1992 až do roku 1998 klesala z 20,3 tis. tun na 17,2 tis. tun ž. hm. V roce 1999 proti roku 1998 vzrostla produkce ryb chovem o 9,3 %. V roce 2000 se předpokládá růst produkce ryb chovem proti roku 1999 pouze o 1 %. (tj. na 19 000 tun). Spotřeba sladkovodních ryb v ČR je stále na nízké úrovni, kolem 1 kg/obyv./rok, spotřeba ryb celkem je asi 5 kg/obyv./rok. Důvodem daleko vyšší spotřeby mořských ryb je velký sortiment rybích výrobků a v některých případech i nižší cenová hladina než u ryb

sladkovodních. Saldo zahraničního obchodu se sladkovodními rybami je po několik roků kladné, největší podíl na vývozu sladkovodních ryb má naše tradiční ryba “Český kapr”, který představuje 88 % exportu, nejvýznamnějšími odběratelskými zeměmi jsou Německo a Slovensko, dále následují Rakousko, Belgie a Francie. Včely Do roku 1998 stav včel klesal, od té doby kolísavě stagnuje na úrovni asi 550 tis. kmenových včelstev, roční produkce díky zvyšování výnosnosti mírně vzrůstá a pohybuje se nad hranicí 7 000 t.Saldo zahraničního obchodu s medem je přitom dlouhodobě kladné. Tab.: Roční spotřeba potravin v ČR 1998

Potravinová skupina kg/obyv. maso celkem v hodnotě na kosti 82,2

hovězí 14,3 telecí 0,3 vepřové 45,7 drůbež 17,9 ostatní 4,0

ryby celkem 5,3 mléko a mléčné výrobky v hodnotě mléka bez másla 197,0 máslo 4,0 sádlo 5,0 rostlinné tuky a oleje 16,6 vejce (ks/obyv.) 319 cukr rafinovaný celkem 36,5 obiloviny celkem v hodnotě mouky bez rýže 100,0 brambory celkem 76,0 luštěniny 2,0 zelenina celkem v hodnotě čerstvé 81,5 ovoce mírného pásma v hodnotě čerstvého 47,5 jižní ovoce 25,6

Zdroj: Zpráva o stavu zemědělství ČR za rok 1998 („Zelená zpráva“) Tab.: Lesní půda podle kategorií (ha) v tom v tom lesy

celkem porostní půda hospodářské ochranné zvláštního určení 1990 2 629 905 2 582 780 . . . 1999 2 634 470 2 581 845 2 005 857 93 447 482 541

Dálnice a rychlostní komunikace v ČR průběh (orientačně) časový horizont D1 Praha – Brno - Vyškov v provozu Vyškov – Kroměříž – Přerov – Lipník nad Bečvou stavba 2001 – 2008 R1 pražský okruh stavba do 2008 D2 Brno – Břeclav – st. hranice v provozu D3/R3 D3: Praha – Tábor – České Budějovice – Velešín stavba 2002 - 2010 R3: Velešín – státní hranice stavba 2005 – 2008 R4 Praha - Skalka v provozu Skalka – Třebkov (u Písku) stavba 2002 - 2010 D5 Praha – Plzeň – Rozvadov (státní hranice) v provozu obchvat Plzně stavba 2000 – 2004 R6 Velká Dobrá – Nové Strašecí, Cheb – státní hranice v provozu zbývající úseky na trase Praha – Karlovy Vary – Sokolov - Cheb stavba nejméně do 2010 R7 Praha - Slaný v provozu Slaný – Louny - Chomutov stavba nejméně do 2010 D8 Praha – Lovosice, Řehlovice - Trnice v provozu Lovosice – Řehlovice (přes CHKO Č.S.), Trnice – státní hranice stavba do 2006 R10 Praha - Turnov v provozu D11/R11 D11: Praha – Libice n/C v provozu D11: Libice n/C – Hradec Králové – Vlčkovice (u Jaroměře) stavba 2001 – 2010 R11: Vlčkovice – Trutnov – státní hranice stavba od 2008 R35 Rádelský Mlýn – Hodkovice, Mohelnice – Lipník (bez obchvatu OL) v provozu Liberec – Jičín – Hradec Králové – Česká Třebová – Mohelnice stavba nejméně do 2010 obchvat Olomouce stavba do 2007 R43 Troubsko (u Brna) – Linhartice (u Moravské Třebové) stavba od 2004 R46 Vyškov - Olomouc v provozu D47 Lipník n/B – Bělotín – Ostrava – Bohumín – státní hranice stavba nejméně do 2010 R48 Bělotín – Nový Jičín - Rychaltice v provozu Rychaltice – Frýdek Místek – Český Těšín stavba do 2010 R49 Hulín – Fryšták – Slušovice – Horní Lideč – státní hranice stavba od 2006 R52 Brno - Pohořelice v provozu Pohořelice – státní hranice stavba od 2006 R55 Olomouc – Přerov stavba od 2008 Hulín – Otrokovice - Břeclav stavba nejméně do 2010 Železniční koridory průběh dokončení I Děčín – Praha – Kolín – Pardubice – Česká Třebová – Brno - Břeclav 2002 II Břeclav – Otrokovice – Přerov – Hranice – Ostrava – Petrovice u Karviné 2004 Odbočná trať Přerov – Olomouc – Česká Třebová 2005 III Cheb – Plzeň – Beroun – Praha (– Dětmarovice – Český Těšín) 2010 IV Praha – Tábor – České Budějovice – Horní Dvořiště 2008