MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Mezinárodní vztahy

Rigorózní práce

Reciprocita nebo šikanování:

Vztahy KLDR, USA a Korejské republiky

prizmatem stimulus-response theory

Mgr. Jan Blinka

2015

[2]

Obsah Poděkování ................................................................................................................................................... 4

Poznámka k přepisu cizích jmen .................................................................................................................... 5

1. Úvod ......................................................................................................................................................... 6

2. Teorie stimulus-response .......................................................................................................................... 8

2.1 Waltz a Wendt .................................................................................................................................... 8

2.2 Podstata teorie stimulus-response ...................................................................................................... 9

2.3 Vzorce kooperačního/konfrontačního chování .................................................................................. 10

2.4 Liberální a konzervativní pohled na teorii stimulus-response ............................................................ 11

2.5 Strategie šikanování a strategie reciprocity ....................................................................................... 13

2.6 Atributy efektivní strategie reciprocity .............................................................................................. 16

2.7 Použití teorie stimulus-response v akademickém výzkumu ............................................................... 17

2.8 Triangularita a teorie stimulus-response ........................................................................................... 18

3. Hypotézy, výzkumné otázky .................................................................................................................... 20

3.1 Metody a vyhodnocení dat ............................................................................................................... 23

4. Role USA na Korejském poloostrově........................................................................................................ 27

5. Krátký exkurz do vztahů mezi zmíněnými aktéry před koncem studené války ......................................... 32

6. Konec studené války a proměna východoasijského bezpečnostního komplexu ....................................... 35

7. Vztahy KLDR-Jižní Korea .......................................................................................................................... 41

8. Vztahy KLDR-USA .................................................................................................................................... 56

9. Trilateralismus USA-KLDR-Jižní Korea ...................................................................................................... 71

10. Číselné a grafické vyjádření kooperace/konfrontace ............................................................................. 76

11. Analýza dat, potvrzení či vyvrácení hypotéz .......................................................................................... 85

12. Závěr ..................................................................................................................................................... 97

Anglické resumé........................................................................................................................................ 100

Přílohy ...................................................................................................................................................... 101

1. Seznam událostí KLDR-Jižní Korea ..................................................................................................... 101

2. Seznam událostí KLDR-USA ............................................................................................................... 103

3. Seznam událostí KLDR-USA-Jižní Korea.............................................................................................. 105

Jmenný index ............................................................................................................................................ 109

Zdroje ....................................................................................................................................................... 110

Primární zdroje ..................................................................................................................................... 110

Novinové články.................................................................................................................................... 111

Sekundární literatura ............................................................................................................................ 113

[3]

Prohlašuji tímto, že jsem rigorózní práci na téma „Reciprocita nebo šikanování: Vztahy KLDR, USA

a Korejské republiky prizmatem stimulus-response theory“ zpracoval sám pouze s využitím

pramenů v práci uvedených. Zároveň prohlašuji, že rigorózní práce je rozšířením a aktualizací mé

magisterské diplomové práce.

………………………………………………………….

[4]

Poděkování

Děkuji doc. PhDr. Zdeňku Křížovi, Ph.D. za jeho vstřícný přístup a za cenné rady, které mi při psaní

této rigorózní práce udílel.

[5]

Poznámka k přepisu cizích jmen

Všechna korejská vlastní jména jsou kromě názvů hlavních měst psána v anglické transkripci.

V závorce je uveden český přepis, pokud je znám. Důvodem je sjednocení psaní těchto jmen podle

jednotné formy, za níž byla zvolena kvůli častější rozšířenosti v odborné literatuře anglická verze.

[6]

1. Úvod

Test raket dlouhého doletu, konfrontační rétorika, pak nabídka k jednání, podepsání smlouvy o

spolupráci, ale vzápětí testování nukleární nálože, vyhlášení válečného stavu, znovu bilaterální i

multilaterální negociace, následovaná zastavením jaderného programu. Pak opět zhoršení

vzájemných relací a ukončení diplomatických styků.

Takto by se dalo popsat chování Severní Koreje ke Korejské republice, Spojeným státům a

mezinárodnímu společenství jako celku od konce studené války až do současnosti – stálé střídání

kooperativního a konfrontačního chování. Jak na takové jednání mají ostatní aktéři reagovat? Jak

mají k Severní Koreji přistupovat? Mají na její nepřátelské impulzy zvyšující napětí odpovídat

konfrontačně, nebo mají „nastavit druhou tvář“ a reagovat kooperativně?

Podobné otázky si musí pokládat většina politiků, kteří do vztahů s Pchjongjangem vstupují.

Američané, Jihokorejci, Rusové, Japonci i další se jistě sami sebe ptají, zda mají s Korejskou lidově

demokratickou republikou (KLDR) jednat z pozice síly či zda mají přijít s pozitivními pobídkami.

Zatímco první jednání může vést k eskalaci napětí a vyhrocení situace, druhé může být viděno jako

projev slabosti, a následně zneužito.

Pomoci s odpověďmi na výše zmíněné otázky by jim mohla mimo jiné i tato rigorózní práce, jejímž

tématem je studium vztahů mezi Severní Koreou, Spojenými státy a Jižní Koreou v období od konce

studené války do současnosti prizmatem teorie stimulus-response.

Přelom 80. a 90. let minulého století byl obdobím velkých změn v mezinárodním prostředí, v jehož

důsledku padlo bipolární rozdělení světa, změnily se aliance i skončila stará nepřátelství. Stranou

tohoto dění nezůstal ani východoasijský bezpečnostní komplex, jehož součástí je mimo jiné i

Korejský poloostrov tvořící svébytnou podjednotku v tomto systému. Skládá se ze dvou primárních

hráčů, jimiž jsou Jižní a Severní Korea, a z řady sekundárních aktérů, z nichž jsou nejvýznamnější

Spojené státy, které sehrály důležitou úlohu při rozdělení poloostrova i vzniku dvou korejských

států, z nichž jeden je jejich spojencem a druhý nepřítelem. Proměna mezinárodního prostředí po

konci studené války ovlivnila rozložení sil na Korejském poloostrově i vztahy primárních a

sekundárních aktérů, mezi nimiž se vytvořila dříve nevídaná konfrontačně-kooperační dynamika.

Předmětem studia této rigorózní práce, jež je rozpracováním a aktualizací magisterské diplomové

práce, jsou vztahy mezi třemi nejvýznačnějšími aktéry na Korejském poloostrově, jimiž jsou KLDR,

Korejská republika a Spojené státy. Jejich relace jsou zkoumány jak v dyadické, tak triadické formě,

a to z hlediska růstu a poklesu kooperace/konfrontace. Jako nejvhodnější teoretické východisko

[7]

pro tento model byla zvolena teorie stimulus-response, podle níž je pokles či růst

kooperace/konfrontace ve vztazích mezi aktéry závislý na impulzech, na něž svým jednáním

reagují. Jinými slovy, tato teorie tvrdí, že jak se jeden hráč chová k druhému, tak ten druhý

odpovídá – na kooperativní podněty reaguje kooperativně, na konfrontační konfrontačně. Zda je

tento předpoklad pravdivý, může mít důležité implikace pro praktickou politiku. Pokud by se státy

v mezinárodních vztazích chovaly podle teorie stimulus-reponse, mohli by politici jednoduše

změnit své chování dle cílů, kterých chtějí dosáhnout – pokud by byla jejich cílem spolupráce,

stačilo by přijít s kooperativními impulzy a pobídkami, pokud by naopak chtěli vyvolat konflikt,

nejsnazší cestou k němu by byla konfrontace a zvyšování napětí.

Teorie stimulus-response však není jedinou možností, jak přistupovat ke změnám

konfrontace/kooperace mezi aktéry. Proti ní stojí strategie šikanování, která tvrdí, že státy mají

tendenci kooperativního chování svých oponentů zneužívat či naopak mohou být do spolupráce

„donuceni“ tvrdou a nekompromisní politikou. Na základě prvního teoretického východiska jednají

političtí liberálové, na základě druhého pak političtí konzervativci. Tato rigorózní práce by měla

pomoci rozhodnout, jaké chování je v relacích Severní Korea-Spojené státy-Jižní Korea běžnější, a

tedy jaké z nich je vhodné uplatnit v budoucí politické praxi.

Cílem je tedy posoudit, zda jsou dyadické a triadické vztahy mezi studovanými aktéry vedeny

reciprocitou anebo šikanováním, a rozhodnout, zda teorie stimulus-response platí i pro jeden

z nejméně pravděpodobných případů, kterým je chování Severní Koreji vůči ostatním aktérům.

Rigorózní práce se skládá ze tří hlavních částí: v první, teoretické části je nejprve představena teorie

stimulus-response a proti ní stojící strategie šikanování, následně jsou na základě těchto

teoretických východisek formulovány hypotézy a counter-hypotézy a jsou vyřčeny výzkumné

otázky, nakonec je zvolena nejvhodnější metoda k jejich zkoumání – data jsou z empirické materie

roztříděny do kategorií chování, k nimž je přisouzena bodová hodnota umožňující vytvořit

konfrontačně-kooperativní škálu. Ve druhé, narativní části jsou popsány jak dyadické vztahy mezi

Jižní a Severní Koreou a mezi Severní Koreou a Spojenými státy, tak triadické vztahy mezi všemi

sledovanými aktéry. Třetí část je pak částí analytickou, v níž jsou na empirickou materii aplikovány

teoretické předpoklady a získaná data jsou analyzována. Celou práci shrnuje závěr.

Po přečtení by měl čtenář být nejen seznámen s vývojem kooperace/konfrontace ve sledovaných

vztazích, měl by také být schopen rozhodnout, zda je pro dosažení cílů vhodnější uplatnit vůči

Pchjongjangu strategii reciprocity, anebo strategii šikanování. Tedy jestli je účelnější přistupovat

k němu podle liberálních či konzervativních zásad politiky.

[8]

2. Teorie stimulus-response

Existuje mnoho teorií, které se pokoušejí vysvětlit vznik konfliktů či spolupráce v mezinárodních

vztazích. Zatímco jedny hledají příčiny těchto fenoménů na úrovni jednotlivce a jeho psychiky, další

se zaměřují na studium rozhodovacích procesů, vnitropolitického zřízení či anarchické povahy

mezinárodního systému. Do poslední kategorie by spadala také teorie stimulus-response, neboli

teorie akce a reakce, jejímž prizmatem jsou nahlíženy vztahy Severní Koreje, Jižní Koreje a

Spojených států v této rigorózní práci.

2.1 Waltz a Wendt

Teorie, které hledají vysvětlení příčin vzniku válek a spolupráce na úrovni mezinárodního systému,

lze rozdělit na dvě hlavní linie – waltzovskou a wendtovskou, jež sice vycházejí ze stejných premis,

ale vyvozují protikladné závěry. Podle obou autorů, Kennetha Waltze i Alexandra Wendta, je hlavní

charakteristikou mezinárodního systému nepřítomnost centrální, nadstátní autority, která by

udávala pravidla a zajišťovala harmonii mezi jednotkami systému – národními, suverénními státy.

Ty jsou tak odkázány samy na sebe při zajištění svých zájmů a potřeb. Jak tvrdí Kenneth Waltz

společně s J. J. Rousseauem, jelikož je každý stát soudcem vlastního jednání v mezinárodních

vztazích, tak se za jistých okolností nebude zdráhat použít vojenskou sílu, pokud si bude cenit

naplnění vlastních cílů více než míru. Kvůli absenci nadstátní autority, která by měla prostředky

k vynucení mezinárodního práva, a mohla tak zabránit konfliktům, jsou války nevyhnutelné.

Anarchie mezi zeměmi je tedy hlavním důvodem vzniku válek (Waltz 2001: 160 a 182).

Naopak Alexander Wendt odmítá názor, že anarchii jako takové lze přičítat vinu za vznik

ozbrojených konfliktů, anarchie je podle něj to, co si z ní každý udělá – je v ní skryt jak potenciál

pro konfrontaci, tak potenciál pro spolupráci. Podle Wendta nejsou neorealisty zdůrazňovaná

svépomoc a mocenská politika znaky anarchické struktury mezinárodního systému, ale jsou to

důsledky působení realistického pohledu na vytváření identit a procesů (Wendt 1992: 394-395).

Wendt uznává, že v hobbesovském přirozeném stavu, v němž se státy bez centrální autority

nacházejí, je spolupráce kvůli nedostatku důvěry složitá, avšak společně s akademiky, kteří se

zabývali studiem tzv. vězňova dilematu1, dochází k závěru, že egoistické chování, kdy jeden z aktérů

zneužije dobré vůle ostatních, je pro daný stát výhodné jen v krátkodobém horizontu a pokud se

1 Michael Taylor a Robert Axelrod.

[9]

„hra“ hraje jen jednou. Z dlouhodobého hlediska je však výhodnější spolupracovat - „hra“ se totiž

opakuje v mnoha kolech, a stát tak může být za své předchozí podvádění potrestán. Použitím tzv.

tit-for-tat strategy (strategie oko za oko) mohou i egoistické státy prolomit bariéru nedůvěry a

ustavit mezi sebou kooperativní instituce (Wendt 1992: 416).

Wendt tedy popisuje poněkud jiný přirozený stav než Waltz. Zatímco Waltz vychází z hobbesovské

války všech proti všem, Wendt chápe anarchii jako umožňující nejen konfrontaci, ale také

spolupráci, a to na základě pravidla „oko za oko“, neboli „jak se chováš ty ke mně, tak se budu

chovat já k tobě“. Kooperativními akcemi je postupně vytvářena mezi státy důvěra, která vede

k prohloubení spolupráce a nahrazení realistického pohledu na svět a mezinárodní vztahy více

liberálními názory.

2.2 Podstata teorie stimulus-response

Podobnými slovy, jimiž byl popsán Wendtův pohled na anarchii, by se dala shrnout také podstata

teorie stimulus-response – její jádro totiž leží v recipročním chování jednotlivých aktérů. Hráči,

v případě mezinárodních vztahů státy, jednají s ohledem na podněty přicházející k nim z okolního

prostředí v duchu premisy „oko za oko, zub za zub“. Na kooperativní chování tedy odpovídají

kooperativně, na konfrontační naopak konfrontačně.

Základní rozbor teorie stimulus-response předkládá ve své knize o příčinách ozbrojených konfliktů

What Causes War? Greg Cashman, podrobněji ji pak rozebírá Russell J. Leng ve své práci „Interstate

crisis behavior, 1816-1980: realisms versus reciprocity“. Převážně z těchto dvou publikací vychází

popis teorie pro potřeby této rigorózní práce. Nutno podotknout, že Cashmanova publikace je

učebnicí vzniku a průběhu konfliktů, citace, které jsou z ní přebírány, tedy nemusí vyjadřovat

autorův vlastní názor, ale mohou jím být pouze převzaty, aniž by se s nimi shodoval.

Jak uvádí Cashman, státy neexistují ve vakuu – v mezinárodním prostředí spolu interagují, dostávají

se do kontaktu s nestátními aktéry a podněty, které k nim z okolí přicházejí, ovlivňují do jisté míry

jejich následné akce. Jaká bude jejich povaha, závisí na charakteru vyslaných stimulů – na

kooperativní odpoví kooperativně, na konfrontační konfrontačně. A bude se tak dít u všech států

bez ohledu na jejich vnitropolitické zřízení, či osobní vlastnosti vůdců. Podle této teorie jsou totiž

všechny státy strukturálně stejné, a tedy se neliší ani v chování. Ke státům je přistupováno jako

[10]

k tzv. black boxes, černým skříňkám, do jejichž útrob se nedá nahlédnout. A není to ani nutné,

jelikož se předpokládá, že všechny státy odpovídají na dané podněty shodně (Cashman 2000: 161).

2.3 Vzorce kooperačního/konfrontačního chování

Teorie stimulus-response studuje jednání mezi státy v dyadických, tedy bilaterálních vztazích, kdy

jeden aktér reaguje na podněty vyslané druhým aktérem. Cashman popisuje čtyři vzorce chování,

které mohou mezi nimi vzniknout: 1) symetrické/reciproční chování: stát odpovídá přesně v duchu

„oko za oko“, jeho reakce se typem i rozsahem shodují s akcemi druhého státu, úroveň

konfliktu/kooperace zůstává tedy konstantní; 2) eskalační chování/soupeření: státy odpovídají na

přicházející podněty pokaždé odvážnějšími, nepřátelštějšími akcemi, jejich chování je tak stále

agresivnější a aktéři se záhy dostávají do eskalační spirály, která může vést až k vypuknutí války;

3) asymetrická eskalace: eskaluje pouze jeden ze států, zatímco druhý odpovídá recipročně;

4) deeskalace: oba státy reagují na chování toho druhého méně nepřátelskými a více

kooperativními akcemi, úroveň spolupráce v čase roste, zatímco míra konfliktu se snižuje, nastává

tak deeskalační spirála. I deeskalační chování může být buď symetrické nebo asymetrické, Cashman

je však kvůli zjednodušení nerozlišuje (Cashman 2000: 161-162).

Zásadní otázkou je, proč státy své konfliktní/kooperační chování mění a přecházejí z jednoho

vzorce do druhého. Leng a Goodsell vysvětlují fenomén změny symetrického chování na eskalační

tím, že se jeden z aktérů uchýlí k použití hrozby vojenskou. Cashman za vznikem stejného

fenoménu vidí chybné odhadnutí úrovně nepřátelství jednotlivými lídry, kteří reagují nepřiměřeně

a nevědomky eskalují, přestože jsou přesvědčeni o tom, že jednají recipročně (Cashman 2000: 162).

Podle Bartose a Wehra strany unilaterálně eskalují konflikt z důvodu deprivace oponentem,

válečné kultury, rozdílných hodnot a neslučitelných cílů či ze zdánlivé racionality – stát využije své

vojenské převahy k překonání protivníka. Deeskalace může nastat v případě úbytku solidarity

veřejnosti s konfliktem, úbytku zdrojů, změny politiky a politiků, či pokud stát již nevidí logiku

v pokračování konfliktu (Bartos, Wehr 2002: 99 a 114-115). Tímto zdůvodněním se však všichni

autoři dostávají na jiné úrovně analýzy vzniku konfliktů, čímž popírají jednu z premis teorie

stimulus-response, která tvrdí, že státy jsou „černé skříňky“, jež se budou chovat za všech okolností

stejně. Také Cashman tento odklon ve vysvětlení uznává (2000: 162), čímž implicitně přiznává, že

na chování států působí také jiné vlivy než pouze akce jeho oponenta, a tedy, že je mylné

předpokládat, že všechny státy budou reagovat na tentýž podnět stejně. Především je nutné

[11]

zdůraznit Cashmanem prezentovaný názor, přikládající význam jednotlivým vůdcům a jejich

chybnému vnímání příchozích stimulů – v těchto případech je eskalace závislá na konkrétních

osobnostech, čímž se vysvětlení příčin vzniku konfliktů dostává na úroveň jednotlivce. V sekci knihy

„What Causes War?“ věnované psychologickým vysvětlením vzniku válek Cashman uvádí, že ne

všichni jedinci budou vnímat totožné podněty stejně, a tedy ani jejich reakce na ně nemohou být

shodné (Cashman 2000: 72). Důležité je právě ono vnímání – odpovědi totiž budou determinovány

na základě toho, jak jsou stimuly vnímány příjemcem. Pokud lídr kvůli chybné percepci vyhodnotí

podnět jako konfrontační, odpoví na něj nepřiměřeně nepřátelsky, a konflikt tak eskaluje. Podobně

však lze argumentovat i v případě deeskalace, jež může být dle výše uvedeného zjištění Bartose a

Wehra iniciována změnou politiky či politiků, čímž je opět potvrzena důležitost roviny jednotlivců.

Zatímco pro popis chování států v rámci jednoho konfliktního/kooperačního vzorce je teorie

stimulus-response dostačující, pro vysvětlení přechodu z jednoho vzorce do druhého tomu tak

není. Chybí jí totiž explanační potenciál, který by objasnil důvody, proč stát své jednání mění a jako

první unilaterálně eskaluje či deeskaluje. V těchto případech pak musí být vysvětlení hledáno jinde

– například na vnitrostátní úrovni či na úrovni jednotlivců.

2.4 Liberální a konzervativní pohled na teorii stimulus-response

Přesto může mít teorie stimulus-response důležité implikace pro praktickou politiku. Pokud by se

totiž potvrdila pravdivost jejího základního předpokladu, že se státy chovají recipročně a na

kooperativní chování odpovídají kooperativně, zatímco na konfrontační konfrontačně, stačilo by

aktéru A zvolit takové jednání, které by přimělo aktéra B k požadované reakci. Předpokládejme, že

by hlavním cílem prvního státu bylo snížit úroveň napětí a zvýšit úroveň spolupráce – stačilo by

tedy chovat se v dyadickém vztahu kooperativně, což by samo o sobě mělo stačit k vyvolání

pozitivní odezvy druhého státu. S touto premisou teorie stimulus-response se ztotožňuje liberální

pohled na mezinárodní vztahy, podle něhož jsou všechny státy ze své podstaty kooperativní a

mírumilovné a k válkám se uchylují jen kvůli strachu z nepřátelských úmyslů ostatních. Pro liberály

není důležité, jaké je vnitrostátní zřízení jednotlivých zemí, všechny by podle nich odpovídaly na

totožné stimuly stejně. S tímto názorem nesouhlasí političtí konzervativci, podle nichž jsou

demokratické státy ze své podstaty zásadně odlišné od států komunistických či autoritativních.

Jelikož se liší povahou, budou mít i rozdílné cíle, a tedy se dá předpokládat, že jejich odpovědi na

tytéž podněty budou odlišné. Lišit se budou také ve vnímání snahy o spolupráci – zatímco pro

[12]

demokratické země jsou kooperativní akce projevem přátelských úmyslů, autoritativní režimy je

vidí jako znaky slabosti, a proto na ně budou odpovídat agresivně, budou se totiž snažit využít

domnělé převahy nad protivníkem ve svůj prospěch. Cashman uvádí příklad vztahu Spojených států

a Sovětského svazu, v němž na americké kooperativní chování odpovídala Moskva agresivními

akcemi a požadované sovětské spolupráce bylo dosaženo až v odpovědi na tvrdé a neústupné

jednání Washingtonu. Podle politiků-konzervativců tak premisy teorie stimulus-response platí

pouze ve vztahu zemí se stejným vnitropolitickým zřízením a pro úspěšné jednání demokracií

s autoritativními režimy je vhodnější použít tzv. bullying strategy, neboli strategii šikanování, která

přiměje nekooperativní stát ke spolupráci z pozice síly (Cashman 2000: 163-164).

Liberální a konzervativní přístupy představují dva rozdílné pohledy nejen na teorii stimulus-

response, ale také na praktickou zahraniční politiku. Zastánci prvního z nich by v politické praxi

věřili v reciprocitu a spolupracovali by se všemi státy bez ohledu na jejich vnitropolitické zřízení –

věřili by v jejich dobré úmysly a snahu po mírových, kooperativních vztazích. Liberální země by byly

těmi, které by činily první kroky směrem ke spolupráci a k deeskalaci napětí. Zda by byly ve svém

přístupu úspěšné, by záviselo na univerzálnosti teorie stimulus-response. Zatímco političtí

liberálové věří v její všeobecnou platnost, konzervativci k ní přistupují zdrženlivě. Podle nich neplatí

mezi státy, jež se ze své vnitropolitické podstaty odlišují. Konzervativní politik by tak jednal dle

zásad akce a reakce při nakládání se zeměmi demokratickými, u nichž by očekával reciproční

chování, avšak ve vztazích s nedemokraciemi by uplatnil strategii šikanování, jelikož by se obával,

že jeho podněty ke spolupráci budou druhou stranou zneužity. Pokud je konzervativní přístup

k teorii stimulus-response pravdivý, měly by demokratické státy ve snaze přimět autoritářské

režimy ke kooperaci používat vůči nim tvrdého, nekompromisního přístupu a jednání z pozice síly,

na nějž by nedemokracie odpověděly požadovanou spoluprací. Důsledkem pro praktickou politiku

by byl závěr, že vůči autoritářským zemím je vhodné používat strategii šikanování.

O uplatnění konzervativních premis v zahraniční politice se snažil mimo jiné Ronald Reagan, který

pohlížel na mezinárodní vztahy jako na boj mezi demokraciemi a totalitarismem, jež spolu hrají hru

s nulovým součtem. Podle Reagana se Sovětskému svazu kvůli jeho „špatné“ podstatě, která byla

odlišná od „dobré“ povahy Spojených států, nedalo při vyjednávání věřit, a tak měla být vůči němu

přijata tvrdá a rozhodná vyjednávací taktika z pozice síly a odhodlání bránit vlastní zájmy třeba i

vojensky. (Leng 1984: 339).

Reaganovými postoji, jež byly v souladu se strategií šikanování, a soupeřením mezi liberálním a

konzervativním přístupem k teorii stimulus-response se ve své práci zabývá Russell Leng, který na

[13]

základě studia vztahů Spojených států a Sovětského svazu v průběhu tří mezinárodních krizí

(berlínské blokády v letech 1948-1949, berlínské krize z roku 1961 a kubánské raketové krize z roku

1962) nachází důkazy podporující liberální předpoklad reciprocity – Sověti odpovídali kooperativně

mnohem více na americké pobídky, nežli na hrozby. Vyvrací tím platnost Reaganova

konzervativního přístupu k Sovětskému svazu. Avšak Leng také uvádí, že Moskva nikdy nezačala

spolupracovat před tím, než Washington ukázal odhodlání bránit své zájmy. Nejefektivnější při

dosahování svých cílů tedy byly Spojené státy tehdy, když vůči SSSR uplatnily tzv. metodu cukru a

biče („carrot and stick“), jež je založena na kombinaci hrozeb a pozitivních pobídek (Leng 1984:

353).

2.5 Strategie šikanování a strategie reciprocity

Leng a Wheeler uvádí čtyři tzv. strategie ovlivňování (influence strategies), jež mohou státy uplatnit

vůči ostatním aktérům při dosahování vlastních cílů. Jsou to vlastně různé formy diplomacie, jejichž

cílem je prosazení národních zájmů nenásilnými prostředky. Stát se tak může v dyadických vztazích

chovat podle strategie šikanování (bullying strategy), strategie reciprocity (reciprocating strategy),

strategie appeasementu (appeasing strategy) či strategie pokus-omyl (trial-and-error strategy)

(Leng, Wheeler 1979: 656 a 658).

Jak bylo zmíněno výše, z liberalismu a neo-realismu vychází strategie reciprocity, respektive

strategie šikanování. Zatímco první z nich je v souladu s teorií stimulus-response, druhá její premisy

popírá. Jsou to tedy dvě protichůdná stanoviska, která, jak bylo již uvedeno, mohou mít dopady na

praktickou politiku. Jelikož jsou na jejich základě formulovány hypotézy a counter-hypotézy této

rigorózní práce, je nutné se na ně podívat pozorněji; další dvě Lengem a Wheelerem zmíněné

strategie budou nastíněny pouze rámcově.

Strategie šikanování vychází z neo-realistického pohledu, které popisují mezinárodní systém jako

anarchické prostředí, v němž se hraje hra s nulovým součtem a platí v něm pravidlo „člověk člověku

vlkem“ – státy se musí mít stále na pozor před akcemi ostatních aktérů, kteří se chtějí obohatit na

jejich úkor. Pozitivní pobídky ke spolupráci a koncese jsou konzervativními politik chápány jako

projev slabosti a trestají se jejich zneužitím a přitvrzením akcí ze strany oponenta. Nejlepší cestou,

jak jej přinutit ke kooperaci, je pomocí síly, rozhodnosti a tvrdosti. Stát jednající podle strategie

šikanování tak bude na všechny oponentovy akce, které nedosahují očekávané úrovně spolupráce

[14]

či nesplňují všechny požadavky, odpovídat stále tvrdším jednáním a hrozbami či tresty (Leng,

Wheeler 1979: 658).

Pro úspěšné uplatnění šikanování, je nutné, aby se stát projevil jako tvrdší a odhodlanější naplnit

všechny deklarované hrozby a tresty. Bez důvěryhodné demonstrace tohoto odhodlání nebude

protivník přesvědčen o aktuálnosti nebezpečí, které mu od druhého aktéra hrozí v případě

nespolupráce a nesplnění požadavků. Avšak problém nastane v případě, kdy se rozhodnou

uplatňovat proti sobě šikanování aktéři, kteří jsou si v míře odhodlání naplnit své hrozby rovni. Oba

zaujmou nekompromisní vyjednávací postoj, jenž bude v reakci na nespolupráci druhé strany stále

přitvrzován. Žádná ze stran nebude chtít ustoupit, jelikož by ztratila tvář a projevila se jako slabší.

To však povede k eskalaci napětí, které bude mít tendenci přerůst v otevřený vojenský konflikt,

pokud někdo svou strategii nezmění (Leng 1984: 340). Avšak čím vyšší jsou sázky, o něž se hraje,

tím těžší je chování změnit a vystoupit z eskalační spirály. Pokud jsou si tedy státy ve svém

odhodlání hájit vlastní zájmy a naplňovat hrozby rovny, není šikanování nejvhodnější způsob

dosažení vytyčených cílů.

Strategie reciprocity2, jež je v souladu s premisami teorie stimulus-response, nabízí řešení, jak se

zatažení do eskalační spirály vyhnout, umožňuje totiž soupeřům přejít do fáze kooperace bez ztráty

tváře. Avšak neznamená to, že nebezpečí eskalace konfliktu v tomto případě neexistuje – aktéři

totiž odpovídají recipročně jak na kooperativní, tak na konfrontační podněty, které k nim z okolí

přichází. Záleží tedy na jejich oponentovi, jestli bude napětí ve vzájemných vztazích eskalovat či

deeskalovat.

Hráč, který jedná podle reciproční logiky, by měl začít „hru“ pozitivní pobídkou ke spolupráci a

následně přizpůsobit své chování podnětům oponenta. Tento typ hry nazývá Axelrod strategií „oko

za oko“ (tit-for-tat strategy). Podle Lenga však v reálu nezačínají mezistátní interakce kooperativní

pobídkou, ale naopak demonstrací odhodlání a pevného postoje, které jsou kombinovány

s nabídkou k usmíření. Tento postup je nazýván metodou cukru a biče (carrot-and-stick) a na rozdíl

od čisté reciprocity považuje určitou míru tvrdého postoje za nutnou. Stát totiž musí ukázat, že je

odhodlán bránit své vitální zájmy v případě potřeby silou, avšak je připraven se svým oponentem

jednat a míru spolupráce zvýšit (Leng 2004: 59).

2 Ze strategie reciprocity vychází koncept GRIT (Graduated Reciprocation in Tension-reduction) Charlese E. Osgooda, jehož cílem bylo snížit studenoválečné napětí mezi supervelmocemi pomocí kroků na budování důvěry a snížení závodů ve zbrojení (Leng, Wheeler 1979: 660-661).

[15]

Výhodou reciprocity je její předvídatelnost – každý z aktérů může odhadnout reakci svého

oponenta podle povahy vlastního jednání. Kromě předvídatelnosti je druhým znakem reciprocity

rovnocennost – aby reciprocita fungovala, musí být akce jednotlivých hráčů rozsahem benefitů či

hrozeb zhruba stejné. Robert O. Keohane definuje reciprocitu jako „výměnu zhruba rovnocenných

hodnot, v níž jsou akce každé strany závislé na předešlých akcích ostatních, a to tak, že na dobré

odpovídají dobrým a na zlé zlým“ (Keohane 1986: 6-8).

Výměny v rámci jednoho kola hry mohou probíhat simultánně, nebo následně, přičemž první

z případů je vzácnější – málo kdy se stane, že na sebe strany reagují v reálném čase. Simultánní

výměna je však vhodná pro aktéry, kteří zastávají názory blízké konzervatismu a mají strach

z exploatace ostatními. Tento druh reciprocity jim může pomoci překonat nedůvěru a ustavit

kooperaci, rostoucí s každým kolem hry. Následná reciprocita, při níž na sebe akce a reakce navazují

s časovým odstupem, vytváří mezi aktéry jakýsi dluh, který není vlastně nikdy splacen – s každým

kolem výměny totiž vzniká dluh nový, což klade mnohem větší nároky na vzájemnou důvěru.

Vzniklé vztahy jsou však pevnější a spolupráce efektivnější (Keohane 1986: 21-22).

Třetí strategií ovlivňování je appeasement, který je opakem šikanování – aktér, jednající podle ní,

bude na nekooperativní chování svého oponenta odpovídat stále dalšími pozitivními pobídkami,

jimiž se bude snažit přimět druhou stranu ke spolupráci a k přijetí smířlivého postoje. Logickým

odůvodněním tohoto postupu je názor, že požadavky soupeře jsou konečné a mohou být

uspokojeny kompromisem. Nejvhodnějším příkladem použití této strategie v praxi je Mnichovská

dohoda z roku 1938 (Leng, Wheeler 1979: 661).

Podle strategie pokusu a omylu má být stát flexibilní a přizpůsobovat své chování podle toho, jak

na něj odpovídá druhá strana – jednání vedoucí k pozitivním reakcím má být opakováno, naopak

to, které není tak úspěšné, či vyvolává negativní odpovědi, má být zavrhnuto. Státy tedy vstupují

do vzájemných interakcí bez předpokladů o nejvhodnější strategii a vybírají si ji až na základě

stimulů od svého protivníka (Leng, Wheeler 1979: 662).

Jaká z těchto čtyř strategií ovlivňování je však nejefektivnější? Šikanování a appeasement vidí Leng

a Wheeler jako extrémní strategie, jejichž úspěšnost je diskutabilní – appeasement zamezí válce

jen za cenu diplomatické porážky a pravděpodobnost války se mnohonásobně zvyšuje, pokud

jedna, či obě strany sporu uplatní strategii šikanování. Nejvhodnější je podle nich reciprocita, která

umožňuje i v průběhu krize deklarovat snahu po nalezení kooperativního řešení a vyhnutí se války

bez ztráty tváře, a jež je také jako jediná účinná proti šikanování (Leng, Wheeler 1979: 664-666).

[16]

Avšak, jak vyplývá z pozdější Lengovy studie, větší účinek než samotné pozitivní pobídky ke

spolupráci má metoda cukru a biče, která kombinuje koncese s deklarací odhodlaného postupu

bránit vlastní zájmy. Stát, reagující na šikanování, dá nejprve najevo tvrdost, jež podpoří

věrohodnost jeho hrozeb v případě nespolupráce, a následně nabídne svému oponentovi pozitivní

pobídky (Leng 1984: 353).

2.6 Atributy efektivní strategie reciprocity

Čím to, že je reciprocita tak úspěšná i při jejím uplatnění proti šikanování? Axelrod uvádí čtyři

důvody efektivity jeho tit-for-tat strategy: 1) hráč, který podle ní jedná, deklaruje ochotu

spolupracovat tím, že otevírá hru pozitivní pobídkou, a nikdy neuteče z vzorce recipročního chování

jako první; 2) není zneužitelná, jelikož hráč okamžitě odpoví na konfliktní jednání protistrany či na

její snahu zneužít kooperativní koncese změnou chování; 3) je odpouštějící, protože na stimuly ke

spolupráci reaguje ve stejném duchu nehledě na to, co se stalo mezi aktéry v minulosti; a 4) je jasná

a rozpoznatelná – aktér může lehce určit, zda protistrana jedná podle zásad reciprocity na základě

jejích odpovědí na vlastní chování. Reciprocita v Lengově chápání má všechny tyto znaky kromě

prvního – nepovažuje za nutné otevírat relaci kooperativní pobídkou, jelikož to neodpovídá realitě.

V praxi je relace zahájena stranou, která chce změnit statut quo, na což je jí odpovězeno tvrdým

odmítnutím, až po něm následuje jedna či dvě pobídky ke kooperaci, které mají za cíl prolomit

eskalaci konfliktu (Leng 2009: 165-166).

Avšak kdy demonstrují státy ochotu vystoupit z eskalační spirály a začít spolupracovat? Tento krok

souvisí s tím, zda je politickým vůdcům bližší tvrdý postoj nebo pozitivní pobídky, jinými slovy jestli

jednají spíše metodou „cukru“ nebo „biče“. První možností je chovat se podle Axelrodovy strategie

tit-for-tat a učinit nabídku na spolupráci co nejdřív to bude možné, aktér se tak bude snažit vyřešit

spornou situaci dřív, než se vymkne z rukou. Druhou možností je jednat podle Lengova vnímání

reciprocity a zahájit hru demonstrací tvrdého postoje, na nějž naváží jedna či dvě bezpodmínečné

pozitivní pobídky. Tento postup je považován za nejefektivnější vyjednávací strategii vůbec. Třetí

možností je přijmout striktní strategii oko za oko, v níž aktér nenabízí žádné pobídky ke spolupráci,

reaguje pouze na stimuly od svého oponenta. Dosažení kooperace tak závisí na iniciativě druhé

strany, pokud ta však zaujme stejně nekompromisní postoj, státy zůstanou chyceny ve spirále

eskalace (Leng 2009: 166-168).

[17]

Podobně jako načasování lze rozdělit i míru iniciativy ke spolupráci. Nejkooperativněji se projeví

hráč, který nejprve nabídne druhé straně unilaterální koncese bez jakýchkoli donucovacích akcí, a

pak se vrátí k chování podle zásad teorie stimulus-response. Problém tohoto přístupu je, že může

být druhou stranou považován za projev slabosti, může být zneužit a místo kooperativní reakce na

něj může být odpovězeno konfrontačně. Opatrněji jednající stát přijme metodu cukru a biče – na

konfrontační podněty svého oponenta odpoví ve stejném duchu, čímž projeví rozhodnost bránit

své zájmy, avšak zároveň učiní pobídky k jednání, ukazuje tak cestu k eventuálnímu vyřešení krize.

Třetí možností je reagovat na negativní stimuly rozhodným a tvrdým postojem, avšak s nižší mírou

nepřátelství. Strana tak projeví snahu po zastavení eskalace konfliktu, ale nenabídne její řešení

(Leng 2009: 168).

Jak Leng uvádí, empirická pozorování favorizují metodu cukru a biče nad čistě kooperativním

jednáním. Státy projevují největší ochotu ke spolupráci až po té, co dají druhé straně najevo

odhodlání bránit své zájmy. Podobně také pozitivní koncese doplňují rozhodnou odpovědí na

konfliktní jednání oponentů. Aktéři se totiž chtějí vyhnout zneužití jejich kooperativních pobídek a

nechtějí být považováni za slabé (Leng 2009: 169).

2.7 Použití teorie stimulus-response v akademickém výzkumu

Russel Leng společně s Hughem Wheelerem přispěl svými výzkumy nemalou měrou k vyvrácení

víry v platnost konzervativní strategie šikanování a na několika studiích dokládá, že reciprocita je

pro mediaci krizí a snižování napětí efektivnější. Zatímco šikanování vede státy do spirály eskalace,

reciprocita jim dovoluje přejít do fáze spolupráce bez ztráty tváře.

Kromě Lenga se teorií stimulus-response ve svém akademickém bádání zabývali také další autoři,

jejichž výčet podává Cashman ve své knize „What Causes War?“.

Jelikož se teorie stimulus-response primárně zaměřuje na vztahy mezi dvěma aktéry, byla nejčastěji

používána v průběhu studené války k vysvětlení supervelmocenských relací3, či k objasnění vztahů

mezi západním a východním blokem4, avšak autoři jí aplikují také na různé válečné dyadické

3 Vztahy mezi USA a SSSR se zabývali Jan Triska a David Finley, nebo Ole Holsti. Vztahy mezi SSSR a Čínskou lidovou republikou studoval např. Frank Mogdis a Goldstein a Freeman zkoumali reciprocitu mezi všemi stranami velmocenského trojúhelníku SSSR-USA-ČLR. 4 Tuto problematiku řešili mimo jiné William Gamson a Andre Modigliani.

[18]

konflikty5 i na arabsko-izraelský konflikt.6 Všichni Cashmanem zmiňovaní autoři docházejí ke

zjištění, která podporují premisu teorie stimulus-response – „kooperace produkuje kooperaci,

konfrontace konfrontaci“, a to bez ohledu na vnitropolitické zřízení, čímž favorizují liberální

hypotézu nad konzervativní. Například Goldstein a Freeman docházejí k závěru, že akce Sovětského

svazu, Spojených států a Čínské lidové republiky jsou vůči sobě navzájem skoro vždy reciproční,

přičemž žádná ze supervelmocí nezneužívala kooperativního chování ostatních. Podobně

významné jsou závěry studie vztahů mezi blízkovýchodními zeměmi, kterou provedla trojice autorů

Wilkenfeld, Lussier a Tahtinen7. Zaměřovali se v ní na zjištění, zda chování státu navenek více

ovlivňují akce ostatních aktérů vůči němu, či zda jsou důležitější vnitrostátní faktory, jako například

teorie obětního beránka či byrokratické procesy. Autoři došli k závěru, jenž je v souladu s teorií

stimulus-response – rozhodující jsou podle nich akce ostatních, na něž daný stát odpovídá

recipročně. Všechny zmíněné studie tedy dávají na základě empirických výzkumů za pravdu

liberálnímu, nikoli konzervativnímu přístupu k mezinárodní politice (Cashman 2000: 165-168).

Chtějí-li tedy státy dosáhnout v bilaterálních vztazích s ostatními spolupráce, měly by sami začít

s kooperativním jednáním, ostatní aktéři přijmou tento vzorec a začnou také spolupracovat.

Avšak co když je stát tím, proti němuž je strategie šikanování uplatňována? Jak vyplývá z výzkumu

Lenga a Wheelera, používání této strategie vede pouze k eskalaci konfliktu a snaha odpovídat na

ni ve stejném duchu zvyšuje nebezpečí vypuknutí války. Nejlepší reakcí na šikanování je podle

autorů přidržení se kooperační taktiky, díky níž může konflikt deeskalovat a státy se mohou dostat

ze spirály konfrontace do spirály spolupráce (Cashman 2000: 169).

2.8 Triangularita a teorie stimulus-response

Jak bylo zmíněno výše, tradičně je teorie stimulus-response aplikována na bilaterální vztahy. A

pokud je analyzováno více států zároveň, sledují se mezi nimi dyadické interakce. Avšak postupem

času si autoři uvědomili limity tohoto přístupu a začali reciprocity aplikovat na triangulární vztahy

mezi státy. Například Goldstein a Freeman studovali supervelmocenský triangl Spojené státy,

Sovětský svaz a Čínská lidová republika a došli k závěru, že pouze interakce mezi posledními dvěma

5 Leng a Goodsell se zabývali studiem pěti bilaterálních konfliktů mezi léty 1864 a 1962. 6 Arabsko-izraelský konflikt studovali např. Jeffrey Milstein, J. M. McCormick nebo trojice autorů Wilkenfeld, Lussier a Tahtinen. 7 Ve své práci „Conflict Interactions in the Middle East, 1949-1967“ studovali vztahy mezi Egyptem, Irákem, Izraelem, Jordánskem, Libanonem a Sýrií v letech 1949 a 1967.

[19]

vykazují prvky triangularity. Sovětsko-čínské vzájemné chování má podle jejich zjištění tendenci být

ovlivňováno akcemi vůči Spojeným státům či jimi produkované. Důsledkem je to, že se Peking a

Moskva na jednu stranu navzájem trestají za spolupráci s Washingtonem, na druhou stranu se

odměňují, pokud je proti Spojeným státům někdo z nich nepřátelský (Goldstein, Freeman 1991: 25

a 29).

Proč je však důležité se na vztahy dívat z triangulární perspektivy? Především proto, že dyadické

vztahy se nedějí ve vakuu a vstupují do nich další aktéři, kteří mohou svými akcemi ovlivňovat

reakce ostatních zúčastněných, což se děje především v regionálních konfliktech.

Woo Seong-ji definuje triádu, nebo také trojúhelník, jako „blízký a vzájemně závislý vztah tří států,

jehož existence vytváří sérii pobídek a omezení pro kooperativní, respektive pro konfliktní chování

mezi těmito státy.“ Povaha vztahu dvou aktérů v triádě ovlivňuje další existující dyády a zároveň je

jimi zpětně ovlivňována, státy se tak dostávají do vzájemné provázanosti – akce jednoho z nich mají

přímý dopad na zbývající členy systému, což je důležité především pro formování pocitu

bezpečnosti každého aktéra (Woo 2003: 50-51).

Goldstein a Pevehouse triangulární vztahy popisují na příkladu bosenského konfliktu. Do tohoto

regionálního bilaterálního sporu mezi srbskými silami a bosenskou vládou začalo zasahovat

mezinárodní společenství jako externí mocnost, jež se svým jednáním snažilo usměrnit vzájemné

interakce válčících stran. Triangulární vztah nastane, pokud regionální hráč změní své chování vůči

svému oponentovi na základě podnětu externího aktéra, přičemž vyvolaná změna může reagovat

na externí stimuly recipročně či inverzně8. Pokud stát odpovídá v souladu s reciproční

triangularitou, zvýší v reakci na kooperativní externí podnět spolupráci se sousedem, avšak jestliže

jedná podle inverzní triangularity, bude spolupracovat jen na základě konfrontačního jednání

externí mocnosti. Chování externího aktéra je tedy determinováno akcemi regionálního hráče vůči

svému oponentovi (Goldstein, Pevehouse 1997: 515-516).

Mezi stranami triády mohou podle Dittmera vzniknout tři vzorce vztahů: 1) tzv. ménage à trois,

neboli rovnovážná trojice, v níž existují symetrické vztahy mezi všemi aktéry; 2) romantický

trojúhelník, v němž má centrální hráč dobré vztahy s ostatníma dvěma, zatímco mezi nimi existuje

nepřátelství; a 3) stabilní manželství, jež je charakterizováno přátelstvím dvou aktérů a jejich

oboustranným nepřátelstvím k poslednímu článku triády. (Dittmer 1981: 489-490). Jaký vzorec

8 Jako inverzní nazývají Goldstein a Pevehouse takové akce, které spadají pod strategii šikanování. Jejich podstatou je zneužívání kooperativního chování oponenta a spolupráce v reakci na jeho konfliktní jednání.

[20]

vztahů se mezi státy ustálí, záleží na tom, zda aktéři sdílí stejnou ideologii a zda je k sobě pojí

smluvní závazky. Podle empirických pozorování měla trojice SSSR-USA-ČLR snahu tíhnout

k poslední variantě tripolarity. Existence nedůvěry, jež je podle Dittmera endemická anarchickému

mezinárodnímu systému, a nebezpečí vzájemného nukleárního zničení zabránily vzniku kooperaci

podporujících pobídek, jež by ustavily rovnováhu mezi všemi stranami strategického trojúhelníku

(Dittmer 1981: 512-513).

Výše popsaný koncept triangularity je možné použít pro teoretické vysvětlení regionálních sporů,

do nichž kromě dvou lokálních států zasahuje také třetí externí aktér. Těmito charakteristikami

disponují mimo jiné i vztahy mezi Severní Koreou, Jižní Koreou a Spojenými státy. Dva korejské

státy mezi sebou vedou letité spory, v nichž hraje klíčovou roli Washington. Proč je tomu tak a jaká

je vlastně pozice Spojených států vzhledem k Severní a Jižní Koreji bude objasněno v dalších

kapitolách.

Výzkumem triangularity ve východní Asii se zabývá mimo jiné Woo Seong-ji, který identifikuje

v daném regionu dva tradiční trojúhelníky, které spolu v průběhu studené války soupeřily (Soul-

Tokio-Washington a Pchjongjang-Peking-Moskva) a čtyři nově vzniklé triangly, mezi nimiž je i ten,

který je předmětem této rigorózní práce (Woo 2003: 59).

3. Hypotézy, výzkumné otázky

Výše bylo ukázáno, že proti sobě stojí dva pohledy na teorii stimulus-response, která ve své

podstatě uvádí, že aktéři determinují své chování na základě podnětů, které k nim přicházejí zvenčí.

Liberalismus a z něj vycházející strategie reciprocity podporují názor, podle něhož státy mají

tendenci odpovídat na kooperativní stimuly kooperativně, a na konfrontační naopak konfrontačně.

Proti tomu však stojí konzervativní pohled a strategie šikanování, které reciproční chování států

odmítají a nahrazují jej tzv. inverzní odpovědí – aktér tíhne ke zneužívání kooperativních pobídek

oponenta, zatímco kooperativně reaguje na jeho tvrdé a nekompromisní jednání.

Tyto vzorce chování lze sledovat nejen v dyadických, ale také v triadických vztazích, které jsou

formovány mezi dvěma regionálními aktéry a externí mocností, což je případ také relací mezi

Severní Koreou, Jižní Koreou a Spojenými státy. Washington zasahuje do dění na Korejském

poloostrově jako vnější hráč, jenž má zájem na zabránění vzniku otevřeného konfliktu mezi

[21]

Pchjongjangem a Soulem a zvýšení jejich spolupráce, a to z důvodu nastolení/zachování stability

v regionu.

Na základě těchto teoretických předpokladů lze formulovat několik hypotéz a counter-hypotéz, a

to jak pro dyadické, tak pro triadické vztahy mezi zmíněnými aktéry, jež budou v této rigorózní práci

ověřovány, respektive vyvracovány. Hypotézy vycházejí z předpokladů reciprocity, counter-

hypotézy odrážejí proti ní stojící strategii šikanování.

Ze tří Dittmerem definovaných vzorců vztahů lze systém KLDR, ROK a USA popsat jako stabilní

manželství – Jižní Koreu a Spojené státy pojí dlouholeté spojenectví a smluvní závazky, které jsou

ve velké míře zaměřeny proti severokorejské hrozbě. Pchjongjang je v této triádě hráčem, jehož

pojí nepřátelství s jejími zbývajícími členy. Důvody pro vznik tohoto vztahového vzorce budou

uvedeny v dalších kapitolách.

Jelikož jsou Spojené státy a Jižní Korea spojenci, nejsou vztahy mezi nimi sledovány. Tato rigorózní

práce se zaměřuje pouze na relace mezi nepřáteli, což znamená KLDR vs. USA a KLDR vs. Jižní Korea,

a to jak v jejich dyadické, tak v triadické podobě. Pro dyadické vztahy jsou formulovány tyto

hypotézy:

H1: Na kooperativní chování Spojených států bude Severní Korea odpovídat kooperativně.

H2: Na konfrontační chování Spojených států bude Severní Korea odpovídat konfrontačně.

H3: Na kooperativní chování Jižní Koreje bude Severní Korea odpovídat kooperativně.

H4: Na konfrontační chování Jižní Koreje bude Severní Korea odpovídat konfrontačně.

Triadické vztahy vycházejí z předpokladu, že Washington je vnějším aktérem, jehož cílem je ovlivnit

relace mezi zbývajícími hráči tak, aby na Korejském poloostrově nepropukl otevřený konflikt a byla

zachována regionální stabilita. Spojené státy mají zájem na tom, aby relace mezi korejskými

zeměmi přešly z konfrontace do kooperace, a tomuto účelu podřizují své chování vůči

Pchjongjangu. V triádě jsou tedy akce USA vůči KLDR determinovány předešlým severokorejským

jednáním směřovaným k Jižní Koreji. Z toho lze vyvodit následující hypotézy:

H5: Na kooperativní chování Severní Koreje směrem k Jižní Koreji odpoví Spojené státy

kooperativně.

H6: Na konfrontační chování Severní Koreje směrem k Jižní Koreji odpoví Spojené státy

konfrontačně.

[22]

Opakem reciprocity je šikanování, jehož podstata spočívá v tom, že aktéři kooperaci zneužívají a

odpovídají na ni konfrontačně, či naopak se nechají konfrontačním chováním svého oponenta

přinutit ke spolupráci. Pro dyadické vztahy lze na základě tohoto předpokladu formulovat čtyři

counter-hypotézy:

CH1: Severní Korea bude na kooperativní chování Spojených států odpovídat konfrontačně.

CH2: Severní Korea bude na kooperativní chování Jižní Koreje odpovídat konfrontačně.

CH3: Severní Korea bude na konfrontační chování Spojených států odpovídat kooperativně.

CH4: Severní Korea bude na konfrontační chování Jižní Koreje odpovídat kooperativně.

Ze strategie šikanování je možné vyvodit také counter-hypotézy odrážející triadické vztahy:

CH5: Na kooperativní chování Spojených států vůči Severní Koreji odpoví Severní Korea

konfrontačně směrem k Jižní Koreji.

CH6: Na konfrontační chování Spojených států vůči Severní Koreji odpoví Severní Korea

kooperačně směrem k Jižní Koreji.

Proti sobě tak stojí dvě série tezí, z nichž jedna reprezentuje strategii reciprocity, druhá strategii

šikanování. Cílem této rigorózní práce je pomocí potvrzení či vyvrácení hypotéz rozhodnout, která

z nich platí a která nikoliv. Otázkou tedy je, jaká z těchto strategií lépe popisuje vztahy mezi Severní

Koreou, Jižní Koreou a Spojenými státy? Pokud by se potvrdila platnost reciprocity, znamenalo by

to, že hráči mají tendenci odpovídat na podněty svého oponenta ve stejném duchu. Implikací pro

praktickou politiku by bylo, že stát, jehož cílem je zvýšení spolupráce s ostatními, musí přijít

s kooperativními pobídkami. Avšak jestliže by došlo k vyvrácení teorie stimulus-response a

potvrzení strategie šikanování, měl by aktér pro dosažení vlastních cílů zastávat tzv. hard-line policy

vedenou z pozice síly.

Další výzkumné otázky souvisí s rolí Spojených států na Korejském poloostrově – je možné ve

vztazích USA-KLDR-Jižní Korea sledovat projevy triangulárního řetězení, neboli jsou akce Spojených

států vůči Severní Koreji determinovány severokorejským chováním směrem k Jižní Koreji? Pokud

bude odpověď záporná, je snaha Spojených států ovlivnit svými akcemi dění na Korejském

poloostrově zbytečná. Ať již je působení Washingtonu na Severní Koreu určováno liberálními či

neo-realistickými předpoklady, nesetkává se s požadovanou odpovědí, jelikož se jím nenechá

Pchjongjang ve svých na Soul zaměřených akcích nijak ovlivňovat. Ve sledovaném triadickém

systému by tedy neexistovalo žádné triangulární řetězení, mezi aktéry by fungovaly pouze dyadické

vztahy. Avšak pokud by byla odpověď kladná, prokázalo by se, že Spojené státy mohou svým

[23]

jednáním usměrňovat severokorejské chování vůči Jižní Koreji. Jaká by povaha tohoto amerického

působení měla být, by záviselo na odpovědi na první výzkumnou otázku – tzv. soft-line policy

v případě existence reciprocity a hard-line policy při potvrzení platnosti strategie šikanování.

3.1 Metody a vyhodnocení dat

Při návrhu metodologie výzkumu, sběru a vyhodnocení dat vychází tato rigorózní práce ze studií,

které se již tématem teorie stimulus-response a triangularity zabývaly. Různé metody použité

jinými výzkumníky byly zkoumány a postupně zjednodušovány a kombinovány tak, aby vyhovovaly

pro potřeby této rigorózní práce.

Teorie stimulus-response, jež byla definována výše, je aplikována na triádu Severní Korea, Jižní

Korea a Spojené státy, v níž jsou zkoumány dyadické i triadické vztahy v období od konce studené

války do současnosti. Odůvodnění, proč jsou sledování zrovna tito aktéři v takto vymezeném

časovém rámci, bude podáno v následujících kapitolách. Lze však prohlásit, že jedním

z předpokladů, na jehož základě byl předmět studia zvolen, byla snaha potvrdit či vyvrátit platnost

teorie stimulus-response na jednom z tzv. nejméně pravděpodobných případů, a tak rozhodnout o

její platnosti i pro méně extrémní situace.

Popis metodologie pro aplikaci teorie stimulus-response na empirickou materii podává

učebnicovým způsobem Cashman v knize „What Causes War?“, avšak zmiňují ji mimo jiné i

Goldstein9 a Leng,10 kteří se reciprocitou ve svých výzkumech dlouhodobě zabývali.

Nejprve je nutné určit, na základě jakých empirických dat bude teorie testována. Goldstein

a Freeman uvádějí, že reciprocitu lze sledovat na vojenských výdajích nebo na událostech. V prvním

případě akademici zkoumají, zda výdaje na vojenství určité země klesají či stoupají v důsledku

nárůstu, respektive poklesu výdajů jeho protivníka. Zaměřují se tedy na změny rozpočtů a nákupů

jednotlivých armádních odvětví a pozorují jejich vývoj v čase. Druhou možností, která je mezi

výzkumníky rozšířenější, je zkoumat reciprocitu na sériích událostí. Vědec si vybere konkrétní

období, v němž studuje jednotlivé akce dyády států vůči sobě navzájem a pokouší se mezi nimi najít

reciproční chování nebo naopak šikanování (Goldstein Freeman 1991: 18-19). Interakce daných

9 Studie „Reciprocity in Superpower Relations: An Empirical Analysis“; „U.S.-Soviet-Chinese Relations: Routine, Reciprocity, or Rational Expectations?“ či „Reciprocity, Bullying, and International Cooperation: Time-series Analysis of the Bosnia Conflict“. 10 Studie „Reagan and the Russians: Crisis Bargaining Beliefs and the Historical Record“ nebo „Reciprocating Influence Strategies in Interstate Crisis Bargaining“.

[24]

zemí je nutné studovat systematicky a důkladně, Cashman (2000: 164) tak doporučuje činit dle

rozsahu sledovaného období na týdenní či dokonce na denní bázi. Většina autorů, jejichž studie

jsou zmiňovány v teoretické části této rigorózní práce, používá pro generování odpovídajících

událostí různé databáze – např. WEIS (World Events Interaction Survey),11 KEDS (Kansas Event Data

System)12 a COPDAB (Conflict and Peace Data Bank).13 Data jsou často získávána také z databází

novinových článků významných zpravodajských agentur (např. Reuters), jejichž obsah je pomocí

klíčových slov kódován a přepisován na jednotlivé akce a protiakce podle schématu „kdo udělal

komu co“ (Goldstein, Pevehouse 1997: 519).

Jakmile jsou shromážděna potřebná empirická data, je nutné umístit je na škálu, podle níž bude

možné určit míru konfrontace, resp. kooperace u jednotlivých akcí. Jak širokou a detailní stupnici

si výzkumník zvolí, je pouze na něm – např. Cashman (2000: 165) uvádí devítibodovou škálu jdoucí

od nejkooperativnějších (bod 1) k nejkonfliktnějším (bod 9); Goldstein (1991: 200) srovnává

COPDAB stupnici o rozsahu od +92 do -102 se škálou WEIS (od +6 do -6), k nimž přiřazuje konkrétní

konfrontačně-kooperační kategorie,14 a do nich pak rozděluje jednotlivé akce a protiakce.

Takto selektovaná data mohou být díky přiřazené číselné hodnotě zaneseny do grafu či tabulky,

které graficky znázorní vývoj konfrontace a kooperace pro danou dyádu ve sledovaném časovém

období. Nutno podotknout, že do jednoho grafu se zanášejí vždy akce i protiakce – tedy nejen ty

vedené státem A vůči státu B, ale také obráceně. Na základě toho lze rozhodnout, zda mezi aktéry

existuje reciprocita, šikanování, či zda není potvrzen ani jeden z uvedených vzorců chování.

Goldstein (1991: 197-198) rozebírá několik problémů, které se u tohoto typu výzkumu mohou

objevit. Nejdůležitější z nich jsou problémy s daty: ta mohou být nedůvěryhodná, mohou být

vybírána, kódována a přiřazována do jednotlivých kategorií subjektivně (což hrozí i této rigorózní

práci), či mohou být ze své podstaty zatížena subjektivitou a předsudky. Aby se vyhnul těmto

problémům, musí výzkumník především kombinovat data z jednotlivých zdrojů (např. používat

několik databází událostí).

11 Goldstein, Freeman: „U.S.-Soviet-Chinese Relations: Routine, Reciprocity, or Rational Expectations?“ 12 Goldstein, Pevehouse: „Reciprocity, Bullying, and International Cooperation: Time-series Analysis of the Bosnia Conflict“. 13 Goldstein: „Reciprocity in Superpower Relations: An Empirical Analysis“. 14 Například kategorie na škále COPDAB od nejvíce kooperativních k nejkonfliktnějším jsou podepisování dohod, ekonomická a vojenská spolupráce, reciproční politické či ekonomické návštěvy, výměna kulturních delegací, neutrální vztahy, slovní napadání, ekonomické nebo diplomatické sankce, mobilizace vojenských sil a válka.

[25]

Výše uvedený metodologický postup byl pro potřeby této rigorózní práce upraven. Předně se pro

shromažďování empirických dat nepoužívá žádné databáze událostí či novinových článků. Data jsou

získávány ze studia primárních a sekundárních pramenů, jež se zabývají popisem vztahů mezi

Spojenými státy, Severní Koreou a Jižní Koreou v období od konce studené války do současnosti.

Jako hlavní prameny byly voleny politiky jednotlivých států, vyjádření jejich představitelů, oficiální

dokumenty a studie, novinové články, články ze zpravodajských agentur, tisková prohlášení,

historicko-analytické vědecké práce a studie zaměřující se na konkrétní témata, jako jsou např. Six-

Party Talks, ekonomická spolupráce nebo ozbrojené pohraniční střety. Pro získávání empirických

dat nebyl zvolen žádný specifický (měsíční, týdenní či denní) časový vzorec, jako je tomu u výše

zmíněných prací, události jsou voleny podle jejich důležitosti na základě toho, jak často a v jakém

rozsahu jsou zmiňovány v příslušných primárních a sekundárních pramenech. Tento postup byl

zvolen jednak kvůli jeho jednoduchosti a podobnosti s kvalitativním empirickým výzkumem, jednak

kvůli nemožnosti přístupu do placených databází WEIS a COPDAB. Jeho nevýhodou však je hrozba

opomenutí některých událostí, jež nebyly ve studovaných pramenech zmíněny, což může vést ke

zkreslení výsledků výzkumu.

Také kooperačně-konfrontační škála byla upravena tak, aby lépe odpovídala zaměření této

rigorózní práce. Výše zmíněné stupnice Cashmana a Goldsteina se totiž ukázaly nedostatečně

diferenciovanými a definovanými – jejich rozsah byl malý a kategorie příliš obecné, nedokázaly by

tedy přesně vystihnout nuance ve sledovaných konfrontačních/kooperačních aktech. Na základě

kombinace Cashmanovy a Goldsteinovy stupnice se studovanou materií byla vytvořena

podrobnější škála, která lépe postihuje kategorie jednání, jež se mezi sledovanými aktéry vyskytují.

Akce v ní byly řazeny od těch nejvíce kooperativních („dobrovolné sjednocení zemí“) k těm

nejkonfliktnějším („použití jaderných zbraní“). Posloupnost jednotlivých aktů směrem od bodu 0

k hraničním hodnotám vyjadřuje nárůst eskalace či deeskalace, který tyto kroky vyvolají. Nižší

hodnota je přisouzena slovnímu jednání, zatímco politické či ekonomické akty jsou spojeny s vyšší

bodovou hodnotou. Nejvíce bodů pak mají vojenské činy, jelikož ovlivňují konfrontaci a kooperaci

nejvíce. K takto seřazeným kategoriím chování byla posléze přiřazena bodová stupnice, jejíž rozsah

je čistě arbitrární. Výsledkem je škála o rozsahu +80 až -80 bodů se čtyřiatřiceti kategoriemi

chování. Nutno podotknout, že i přes podobnost se stupnicemi Cashmana a Goldsteina je výsledná

škála zatížena velkou mírou subjektivity, a to především při řazení jednotlivých kategorií jednání,

což může ovlivnit výsledky výzkumu.

[26]

Zbytek metodologického postupu zůstává stejný – události jsou zaneseny do stupnice, je jim

přiřazena číselná hodnota, na jejímž základě je vytvořen kooperačně-konfrontační graf pro

jednotlivé dyadické a triadické vztahy. Následně je rozhodnuto o potvrzení či vyvrácení hypoté

Body Kategorie chování 80 70 60 50 45 40 38 35 33 30 25 23 20 10 5 0 -10 -15 -20 -23 -25 -27 -30 -35 -38 -40 -43 -45 -50 -53 -55 -60 -70 -80

dobrovolné sjednocení zemí sjednání strategických aliancí setkání na nejvyšší úrovni podepisování dohod a smluv dodávání ekonomické, potravinové pomoci, sjednávání ekonomické spolupráce ukončování jaderného programu povolování inspekcí, stahování vojenských prostředků, omezení propagandy uvolňování ekonomických sankcí návštěvy ministrů, speciálních vyslanců rozhovory, vyjednávání kulturní, ekonomické a sportovní návštěvy zrušení vystoupení z NPT vyhlašování politik (official verbal support of policy) slovní deklarace záměrů (mild verbal support) omluvy, obnovení horké linky, znovuotevření industriálního komplexu, ukončování voj. cvičení neutrální či bezvýznamné akty verbální nesouhlas s kroky oponenta politika zaměřená proti oponentovi ukončování jednání, vypovídání rozhovorů přerušení všech kontaktů na vysoké úrovni vypovídání mezinárodních inspektorů obnovování vojenských cvičení vojenská cvičení a přesuny vojenské techniky, demonstrace síly přijímání rezolucí a sankcí ukončování ekonomické a potravinové spolupráce spouštění/obnovování jaderného programu vypovídání smluv a příměří vojenské kroky neozbrojeného charakteru omezené ozbrojené střety testování raket jaderné testy ozbrojené střety většího rozsahu otevřená válka použití jaderných zbraní

[27]

4. Role USA na Korejském poloostrově

Spojené státy byly první západní zemí, s níž Korea uzavřela mezinárodní smlouvu, čímž se tato

východoasijská země začala otevírat světu. A právě zde, v roce 1882, kdy oba státy podepsaly tzv.

Smlouvu o přátelství a obchodu, je nutné hledat nejen počátky angažmá Spojených států na

Korejském poloostrově, ale také zárodky nepřátelství Severní Koreje vůči USA. Ve smlouvě se totiž

Washington mimo jiné zavázal angažovat se na straně Koreji v případě jejího vnějšího ohrožení,

svůj závazek však nesplnil, naopak v roce 1905 podepsal tajný protokol s Japonskem, jemuž dává

volnou ruku na Korejském poloostrově výměnou za uznání vlivu Spojených států na Filipínách.

Tento krok mnozí Korejci nazývají první americkou zradou, která pokračovala ve stejném roce

zprostředkováním rusko-japonské mírové smlouvy, tzv. Smlouvy z Portsmouth, umožňující

japonskou vládu na poloostrově trvající až do roku 1945 (Oberdorfer 1997: 5). Nejenže Spojené

státy zradily vlastní úmluvu s Korejci, ony přímo podpořily japonskou okupaci, vyznačující se

brutalitou, násilnou japanizací a snahou o asimilaci původního obyvatelstva – takový výklad

událostí použitelný Pchjongjangem pro obhájení svého protiamerického postoje viní Washington

za ztrátu korejské suverenity, za jejíž obnovení bojoval Kim Il-sung a další v době druhé světové

války. Přestože budoucí severokorejský vůdce strávil většinu války v Sovětském svazu, oficiální

verze jeho životopisu praví, že bojoval se svými guerillami proti Japoncům ze skryté základny na

posvátné hoře Paektu (Myers 2011: 37).

S koncem druhé světové války v Pacifiku se Washington stal přímo zodpovědným nikoli pouze za

ukončení japonské nadvlády nad Korejským poloostrovem, ale také za jeho rozdělení na dva

samostatné a de facto znepřátelené státy, což mnozí Korejci považují za druhou americkou zradu

– USA totiž neudělaly nic, aby dosáhly ustanovení tzv. Káhirské deklarace z roku 1943, v níž se

společně s Velkou Británií a Čínou shodly na tom, že by Korea měla být po skončení války „svobodná

a nezávislá“ (Oberdorfer 1997: 5). Avšak kvůli strachu z obsazení celé bývalé japonské kolonie

sovětskými vojsky přistoupili Američané na jaře 1945 k načrtnutí linie, která rozpůlila poloostrov

na dvě okupační zóny, sovětskou a americkou, jež po nevydařených jednáních v roce 1948 vyhlásily

samostatnost. Nutno podotknout, že Valné shromáždění OSN uznalo Korejskou republiku jako

jedinou legitimní vládu nad celým poloostrovem (Kim 2007: 238). Jak uvádí Henneka, jednou

z chyb, kterých se Spojené státy při správě jižní poloviny Korejského poloostrova dopustily, bylo, že

převzaly do svých rukou všechny správní orgány dříve řízené Japonci. Toto využila severokorejská

propaganda, jež vykreslovala Američany jako imperialisty nelišící se od dřívějších kolonizátorů.

V očích Severokorejců se tak korejská válka, kterou v červnu 1950 zahájil útokem na jih Kim Il-sung,

stala válkou za „opravdové“ osvobození země od imperialistů (Henneka 2006: 22). Americké

[28]

jednotky, jež se z Jižní Koreje stáhly v červnu 1949, se do ní následujícího roku na základě rezoluce

Rady bezpečnosti OSN vrátily, aby vedly koalici zemí bránících jih poloostrova proti severokorejské

agresi. Po třech letech bojů bylo podepsáno příměří skoro na téže linii, kudy probíhala předválečná

hranice mezi Severní a Jižní Koreou. Přestože byly územní zisky obou válčících stran bezvýznamné,

ztráty na životech i majetku byly enormní, a to především v severní části poloostrova, kde bylo

americké bombardování tak ničivé, že mu padly za oběť téměř všechny budovy i infrastruktura. Jak

prohlašuje Samuel S. Kim, válka zanechala v Severokorejcích strach ze Spojených států a nenávist

vůči nim, jež byly podporovány stálou přítomností amerických sil v Jižní Koreji. Americké angažmá

v korejské válce lze tedy považovat za základ výše zmíněného nepřátelství KLDR ke Spojeným

státům (Kim 2007: 238-241). Tyto pocity reflektuje také severokorejská propaganda, pro niž je

korejská válka zdrojem anti-amerikanistických kampaní. Velmi často zobrazovanými tématy je

například zabíjení vesničanů a civilistů a mučení žen a dětí americkými vojáky (Myers 2010: 139).

Americké angažmá v korejské válce však Severokorejcům také dala lekci o výhodách jaderných

zbraní. Přestože jich Spojené státy nepoužily, diskutovaly o jejich možném nasazení a to, spolu se

stále živými vzpomínkami na japonskou kapitulaci po jaderném bombardování Hirošimi a Nagasaki

na Severokorejce silně zapůsobilo – ve světle studenoválečné doktríny jaderné deterence si

uvědomili, jaký mají nukleární zbraně nejen vojenský, ale také politický význam, což mělo vliv na

vývoj vlastních jaderných kapacit po konci studené války (Henneka 2006: 23 a 25).

Na válečné zkušenosti z let 1950-19653 a americké účasti v ní vybudovalo severokorejské vedení

pomocí propagandistického aparátu identitu celého státu – korejská rasa je tak čistokrevná a

ctnostná, že by nebyla schopná vzdorovat zlu tohoto světa bez rodičovského vůdce, který by ji měl

chránit především proti americkým imperialistům, jež ovládají pomocí loutkového režimu jižní část

Korejského poloostrova. Takto interpretuje severokorejský světonázor Brian Myers ve své knize

„The Cleanest Race: How North Koreans See Themselves – And Why It Matters“.

Přestože byly severokorejsko-americké vztahy v průběhu studené války zmrazené, zaujímal

Washington stále zásadnější místo ve strategickém myšlení a plánování Pchjongjangu. S rozpadem

bipolárního světa se Spojené státy staly klíčové nejen pro přežití severokorejského režimu, ale také

pro dosažení mezinárodní legitimity, zajištění ekonomické pomoci a investic a získání taktických

výhod ve vztazích s Jižní Koreou. Zatímco v době studené války byly relace s USA nahlíženy s malými

výjimkami pouze prizmatem nepřátelství a soupeření, s koncem 80. let a změnou ve spojeneckých

svazcích se v chování Pchjongjangu začala objevovat snaha přisoudit Spojeným státům

ekonomickou a bezpečnostní roli, kterou dříve hrály Sovětský svaz a Čína. Po odklonu tradičních

[29]

spojenců měl být Washington tím, kdo pomůže zajistit dosažení hlavního cíle severokorejského

režimu – jeho přežití. Prostředkem, který měl přinutit USA ke spolupráci, se měly stát jaderné

zbraně, jež byly společně s dalšími hrozbami, jako například s biologickými a chemickými zbraněmi

a konvenčními silami, využívány jako trumf pro jednání nejen s Washingtonem. Kromě odstrašující

funkce měl nukleární arzenál plnit roli hrozby, která zažene protivníky do kouta a donutí je

přistoupit na podmínky diktované Pchjongjangem (Manning 2002: 62).

S koncem studené války se také proměnila anti-americká rétorika v oficiálních vyjádřeních KLDR.

Ty se již nezabývají tolik rolí Spojených států jako lídra světového imperialismu, ale nově se

zaměřují na práva a povinnosti USA jako státu v mezinárodním systému. Podle Morrise (1996: 109)

se tím Pchjongjang snaží říci, že KLDR je stejně jako USA nezávislou zemí a má právo na to vybrat si

svou vlastní ideologii a svůj vlastní systém.

Změna přístupu KLDR ke Spojeným státům je dalším fenoménem, který je možné vysledovat

v relacích těchto dvou zemí po konci studené války. Jeho důsledkem je kvalitativní i kvantitativní

nárůst vzájemných styků a kooperace. Pokud byly relace USA-KLDR v období 50.-80. let zmražené,

je jejich rozvoj v post-studenoválečném světě bezprecedentní. Se změnami způsobenými koncem

bipolárního rozložení sil byl nastartován proces otevírání se Severní Koreje světu – důkazem je

mimo jiné založení diplomatických vztahů s Washingtonem a Tokiem, či dva mezikorejské summity

na nejvyšší úrovni, jež jsou podrobněji popsány v následujících kapitolách. K této proměně chování

byl Pchjongjang donucen ztrátou svých hlavních spojenců a proměnou politického, ekonomického

a bezpečnostního prostředí východoasijského regionu. Pokud chtěl severokorejský režim

dosáhnout svého hlavního cíle, jímž je jeho přežití, musel se novému prostředí přizpůsobit, avšak

bez zásadních vnitrostátních reforem, které by mohly ohrozit tamější politickou a sociální stabilitu.

Klíčovou se pro přežití režimu stala ekonomická situace, jež se po zavedení tržních cen do

obchodních vztahů KLDR-SSSR a KLDR-ČLR ještě zhoršila. Reforem po čínském vzoru se

severokorejské vedení obávalo jako možného původce nestability, rozhodlo se proto nahradit

jedny dodavatele zahraniční pomoci druhými – místo Sovětského svazu měly ekonomickou a

později také potravinovou pomoc dodávat Spojené státy, Jižní Korea a mezinárodní organizace. Tak

by se Pchjongjang vyhnul nutnosti reformovat a mohl by pokračovat v business as usual. Svou roli

v tomto plánu měly sehrát i jaderné zbraně.

Podle Manninga se Kim Il-sung rozhodl ke zlepšení vztahů se Spojenými státy někdy v roce 1990 či

1991, a to za účelem zmírnění bezpečnostních hrozeb a zvýšení legitimity severokorejského režimu.

Změnu v rétorice Pchjongjangu lze však sledovat již od roku 1988 a vůči Jižní Koreji dokonce od

[30]

roku 1980, od kdy začaly být severokorejské plány na sjednocení poloostrova umírněnější –

navrhují konfederaci dvou rovnocenných entit, které si udržují autonomii a jejich sociální systém i

po znovusjednocení. Cílem tedy bylo i v tomto případu udržení režimu u moci (Manning 2002: 68).

V roce 1990 se rozběhlo také mezinárodní dění okolo severokorejského jaderného programu. Jak

bylo popsáno výše, Severokorejci pohrozili Sovětům, že v případě ustavení diplomatických styků

mezi Sovětským svazem a Jižní Koreou budou nuceni vyvinout vlastní nukleární zbraně. Pokroku

v severokorejském jaderném programu si všimly brzy Washington i Soul, kteří zareagovaly strategií,

jež měla Pchjongjangu zabránit v dosažení statusu atomové velmoci. Jak píše Mazarr (1997: 56-57),

tato strategie se stávala ze čtyř elementů: 1) stažení amerických jaderných zbraní z jižní části

poloostrova; 2) potvrzení americko-jihokorejských bezpečnostních svazků; 3) suspendování

vojenského cvičení Team Spirit USA-Jižní Korea; a 4) souhlas s bilaterálním jednáním mezi USA a

KLDR.

Jaderný program je základním kamenem vztahu mezi Washingtonem a Pchjongjangem od 90. let

až do současnosti. Zásadně totiž ovlivňuje nejen vztahy těchto zemí, ale také dění na Korejském

poloostrově – KLDR jednou prohlašuje, že nemá program na obohacování uranu, později jeho

existenci naopak potvrdí; jindy USA nabízejí ekonomickou a potravinovou pomoc za zastavení

jaderného programu, na což KLDR reaguje pozitivně a do země pozve inspektory IAEA, které o

několik měsíců později zase vyhostí; a v neposlední řadě Jižní Korea mění svůj přístup ke KLDR od

usmiřovacího k více reciproční politice podle změny prezidentů. Především kvůli nejasnostem

ohledně severokorejského jaderného programu, jehož existence i rozsah jsou jednou přiznávány,

podruhé zase popírány vzniká komplex blufování, v němž podle Tima Beala není nic tak, jak se zdá

– jeden se snaží oblafnout druhého. Pchjongjang má na jedné straně kvůli snaze vyhnout se

mezinárodním sankcím dobré důvody popírat existenci jaderného programu, avšak na druhé straně

má kvůli snaze odstrašit USA důvody také pro jeho přiznání (Beal 2005: 75).

Spojené státy se však neúčastní pouze dyadických vztahů na Korejském poloostrově, ale svým

chováním zásadně ovlivňují také relace mezi dalšími dvěma aktéry, a i v tomto případě se jejich role

v průběhu desetiletí měnila. Victor D. Cha uvádí (2004: 139 a dále) tři hlavní úlohy, které

Washington od počátku studené války až do současnosti sehrál: pro mezikorejské vztahy byl

nejprve „zadržovatelem“ (cotainer), posléze zprostředkovatelem (facilitator) a nakonec

narušitelem (impeder).

Role zadržovatele se překrývá s dobou studené války. Americká přítomnost na Korejském

poloostrově a spojenectví se Soulem měly zadržovat a odstrašovat případný útok Pchjongjangu,

[31]

přičemž jihokorejsko-americká aliance se zdála i přes občasné výkyvy neotřesitelná a zlepšení

vztahů se severním sousedem nebylo na pořadu dne. Avšak překvapivě Spojené státy nezadržovaly

od invaze pouze KLDR, ale také Korejskou republiku. Jak vláda prvního jihokorejského prezidenta

Syngman Rhea, tak jeho nástupce Park Chung-hea se netajila záměry na sjednocení země, a to i za

použitím síly. I to byl jeden z důvodů, proč si Američané drželi operační velení aliance ve svých

rukou (Cha 2004: 140-142).

S koncem studené války a proměnou bezpečnostně-politického prostředí východní Asie se mění

také role Spojených států v mezikorejských vztazích. Washington se stává mediátorem či

facilitátorem, který se snaží přispět k intenzivnějším interakcím mezi Soulem a Pchjongjangem, a

tak snížit napětí na poloostrově. Vrcholem této fáze je období první severkorejské jaderné krize a

vyjednávání Agreed Framework (1993-1996), při níž dochází k řetězení vztahů mezi všemi aktéry:

Jižní Korea totiž naléhá na svého amerického spojence, aby jeho pokroky ve vztazích se Severem

doprovázela stejná zlepšení i v mezikorejských relacích, na což Washington přistupuje a tlačí na

Pchjongjang, aby rozvíjel dialog také se Soulem. Jak Cha uvádí, tato dynamika vytvořila podmínky

nutné k tomu, aby mezikorejské vztahy mohly v roce 2000 vygradovat prvním summitem hlav

korejských států (Cha 2004: 143-144).

Poslední popsanou rolí jsou Spojené státy jako narušitel a překážka relací KLDR a Korejské

republiky, a tu začíná Washington hrát s nástupem prezidenta Bushe v roce 2001. Nově zvolený

prezident se totiž distancuje od politiky Billa Clintona a podniká kroky (např. zařazení KLDR do tzv.

osy zla), které podrývají oteplování mezikorejských vztahů. Nutno zmínit, že nový kurz americké

administrativy sloužily také jako zdůvodnění toho, proč výsledky Sunshine Policy jihokorejského

prezidenta Kim Dae-junga nebyly takové, jak se předpokládalo (Cha 2004: 146-147). Zde se však

prolíná příčina s důsledkem a jejich odlišení není jednoduché – byla Bushova severokorejská

politika založená na striktní reciprocitě částí problému, nebo politika slunečního svitu prezidenta

Kima opravdu nenesla takové ovoce? I když se tato práce nezaměřuje primárně na srovnání těchto

politik, dle zjištění, které budou prezentovány v dalších kapitolách, se zdá, že Bushův přístup byl

jedním z důvodů ochlazení vztahů.

[32]

5. Krátký exkurz do vztahů mezi zmíněnými aktéry před koncem

studené války