R. L. Stine

Stopy hrůzy 22

Večírek s překvapením

2

VEČÍREK

S PŘEKVAPENÍM

R. L. Stine

Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit

3

Copyright © 1989 by Parachute Press, Inc.

Translation © Jan Klíma, 1993

Published in the arrangement with

Permissions & Rights Int. Ltd.

ISBN 80-85279-93-2

4

Prolog

Bylo to snadné a vyřídil to jedna dvě.

Puška poskočila a práskla jako laciná rachejtle.

Sbohem, Evane!

Přeji ti hezký sny!

Jak to bylo jednoduché! A vlastně to nebylo zase tak nepříjemný.

Zvláště, kdyţ na to člověk přestal myslet.

Zvláště, kdyţ člověk tu scénu zasunul kamsi do nepouţívané části

mozku a radši myslel na své děvče…

Byla na něj tak ošklivá…

Jinak to nemůţe nazvat… Pořád na ni musel myslet. I tehdy, kdyţ

potřeboval myslet na něco jiného, aţ ho občas napadlo, ţe se z ní

zblázní.

Uvědomoval si, ţe by kvůli ní dokázal provést cokoliv.

Chovala se k němu tak ošklivě! Musí jí zlomit, zlomit, zlomit…

Musí být s ním, musí jí záleţet jen na něm, tak jako jemu záleţí jen

na ní.

A teď to taky tak bude.

Otřel paţbu pušky do košile a rychle odcházel cestičkou mezi

stromy.

Les byl zase tichý, úplně tichoučký.

Všude svěţí zeleň, všechno vypadalo přátelsky a přívětivě.

Přidal do kroku, pod botami mu praskaly suché větvičky. Pak se

naposledy ohlédl na mrtvolu.

Projde mi to?

Samozřejmě, ţe jo…

5

I.

Sobota odpoledne

Meg Daltonová stiskla ruční brzdu a s klouzáním zastavila kolo na

prašné cestě. Zhluboka se nadýchla a usmála se. „Fakt tu voní jaro!“

Slunce prozařovalo vysokými stromy, jejichţ svěţe zelené listy se

ještě zcela nerozvinuly. Stromy třešní a slídy krvavé uţ kvetly a

zdobily shadysideský park ostrůvky bílé a růţové barvy.

V květnu je to tady opravdu nádherné, uvaţovala Meg. Je to jako

projíţďka pohádkovou krajinou. Kamarádky se jí kvůli takovýmhle

řečem vţdycky smály. A tak si teď radši nechávala své pocity pro

sebe.

Její dva kamarádi, líně šlapající do pedálů, ji konečně dojeli. „Co

se děje, Meg?“ zavolal na ni Tony. „Proč zastavuješ?“

„Pojedeme aţ k řece,“ navrhla Shannon, kdyţ je míjela. „A jedem,

chci se projet,“ volala přes rameno. Musím shodit to kilo, co jsem

přes zimu nabrala.“

Meg nevěřícně zírala na kamarádku. Shannon měla totiţ perfektní

postavu a ţádné kilo navíc neměla. Se svými měděnými vlasy,

modrýma očima a plnými, krásnými ústy vypadala jako filmová

hvězda Molly Ringwaldová.

„Potřebuju nové kolo,“ ozval se Tony. „Nemám uţ na pedálech

ţádnou gumu!“

„Pssst,“ přerušila ho Meg a ukázala na záhon růţových a

purpurových květin před nimi. „Koukej, kolibřík!“

„Tak pojedeme dál nebo ne?“ ozvala se netrpělivě Shannon,

čekající opodál. „Kdybych tušila, ţe to má být výlet za krásami

6

přírody, tak jsem si vzala poznámkový blok!“

Shannon naskočila do sedla a šlapala pryč. Meg ji následovala a

snaţila se ji dohonit, zatímco Tony bezmocně volal: „Počkejte,

nemůţu tak rychle šlapat – nemám na pedálech gumu!“

Projeli kolem veřejného hříště, kde právě probíhalo hlučné

softbalové utkání, a zahlédli tam pár známých ze školy. Za hřištěm, v

travnatých stráních se lidé opalovali a svačili.

Jako kdyby všichni vylezli ze svých ulit a vyrazili za trochou

legrace, napadlo Meg. Ale i kvůli tomuhle přirovnání by se mi

posmívali, uvědomila si.

Kaţdý si z Meg dělal legraci – ţe je do všeho moc hr a ţe se pro

všechno hned nadchne. Byla malá a k její velké lítosti měla pořád

ještě dívčí postavu. A s kulatým obličejem, velkýma modrýma očima

a světlými vlasy ji občas povaţovali za malou holku, coţ ji přivádělo

k šílenství.

Veverčí mládě se jí připletlo do cesty a Meg musela strhnout kolo,

aby je nepřejela. „Mohla jsi skórovat pět bodů za přímý zásah!“ volal

Tony jedoucí o pár metrů za ní.

„To byl fór!“ zavolala za sebe Meg a přidala, aby dohonila

Shannon.

„Tony má nějakou dobrou náladu,“ poznamenala Shannon, aniţ

by přestala sledovat cestu.

„Celý odpoledne nedělá nic jinýho, neţ ţe nadává na svoje kolo,“

povzdechla si Meg.

„Ale u něj je to známka dobrý nálady, ne?“ ušklíbla se Shannon.

Meg se nuceně zasmála. Shannon měla pravdu. Tony byl celou

zimu děsně náladový – neustále se rozčiloval kvůli kaţdé maličkosti

a někdy se začal rozčilovat jen tak, pro nic za nic.

Nejdřív si myslela, ţe to je její vina, ţe uţ jí má Tony dost, kdyţ

uţ spolu chodí víc neţ dva roky. Myslela si, ţe se s ní chce rozejít a

neví, jak jí to říct. Ale pokaţdé, kdyţ to Tonymu nadhodila, zatvářil

se dotčeně a přísahal, ţe je všechno v pořádku.

Jak se cesta svaţovala k řece, půda byla stále měkčí a občas se

musely vyhýbat velikým louţím.

„A jak to vypadá s tebou a Dwaynem?“ Pošťouchla Meg

7

kamarádku. Pokud věděla, byla tohle ta jediná věc, pro kterou si

mohla Shannon dobírat.

„Ten blbeček,“ vykřikla Shannon udýchaně, jak usilovně šlapala

do pedálů. „Pořád za mnou leze jako opuštěný pes a vyvaluje na mě

ty své smutné černé oči. A přitom pořád ukazuje svaly v těch svých

sraţených tričkách, aby na mě udělal dojem!“

„Pracuje na sobě v jednom kuse,“ připustila Meg. „Má fakt

parádní postavu!“

Shannon se na ni překvapeně podívala: takovouhle poznámku by

právě od Meg nečekala. „Stejně to je blbeček! V jednom kuse se

poflakuje v lese a hraje s tvým bratrancem Brianem Čaroděje a

rytíře. Teda – Shannon si najednou uvědomila co řekla. „Nechtěla

jsem říct, ţe tvůj bratranec je blbeček. Já…“

„Neomlouvej se,“ smála se Meg. „Brian je fakt trochu divnej!“

Zdálo se, ţe dívky uţ nemají, co by k tomu dodaly.

Dlouhou dobu pokračovaly mlčky v jízdě, aţ Meg najednou

zamrazilo: nebylo to však kvůli studenému větru, ale protoţe si

vzpomněla, co se stalo přesně před rokem. Přesně před rokem totiţ

Brian našel Evana, Shannonina bratra.

Přesně před rokem – také to byl takovýhle krásný jarní den – našel

Brian Evana zastřeleného ve Fearstreetském lese.

Meg mimoděk zavrtěla hlavou, jako by se z ní snaţila vytřást

tuhle vzpomínku.

Alespoň ţe uţ se Shannon zase dokáţe smát, napadlo ji. Alespoň

si uţ zase můţe dělat legraci ze starých přátel a vyjet si s nimi na

kole do parku.

Tahle zima byla zatraceně dlouhá.

Meg zpomalila, aby ji Tony mohl dohonit. „Jak to jde, ty loudo?“

„Řekl bych, ţe mi prokluzuje řetěz,“ zamručel. Přestoţe od řeky

foukal studený vítr, měl bundu celou propocenou. Zastavil, přetáhl si

ji přes hlavu a uvázal kolem pasu. „Potřebuju nové kolo,“ opakoval,

slezl z kola a začal studovat řetěz.

Ráda ho pozorovala, kdyţ si něco takhle zamyšleně prohlíţel –

líbily se jí vrásky, které se mu objevily na čele, a zamyšleně

pokrčené tmavé obočí. „Budeš přece pracovat u táty, aţ skončí

škola,“ připomněla Meg. „Tak si na nový kolo našetříš!“

8

„To určitě,“ mrmlal Tony a utíral si zamaštěné ruce do dţínsů.

„Za to, co mně táta platí za pumpování vzduchu, si můţu koupit tak

leda cuc na kládě!“ Vyšplhal se do sedla a rozjel se.

Jela za ním klikatou cestičkou, vedle které, za dlouhými pásy luk

a polí, tekl úzký a rychlý proud řeky. Řeka se teď vylila z břehů,

protoţe v zimě napadla spousta sněhu. Meg zahlédla dole u řeky

Shannon, jak na konci cyklistické stezky mluví se dvěma děcky ze

školy, taky na kolech.

Jak přijíţděli blíţ, poznala v nich Lisu Blumovou a Coryho

Brookse. Lisa a Cory byli pár, z kterého měli všichni ve škole tak

trochu legraci. Bydleli v sousedních domcích, vyrůstali spolu a

odjakţiva spolu kamarádili. Minulou zimu spolu začali chodit – a od

té chvíle si přestali rozumět.

Tony a Meg se připojili k hovořící trojici. „Zrovna se vracíme,“

řekl Cory. „Je tu zima.“

„Co děláte dnes večer?“ obrátila se Shannon k Lise.

„Nemám ponětí. Cory nic nenaplánoval,“ řekla Lisa a zatvářila se

mírně znechuceně. „Mám dojem, ţe zapomněl, ţe máme rande!“

„Myslel jsem, ţe se jen tak někde projdeme,“ bránil se Cory

nejistě. Pokusil se Lisu obejmout, ale ta uhnula.

„My s Tonym dneska taky nikam nejdem,“ informovala Meg.

„Musím večer napsat závěrečnou práci z psychologie. Mám děsný

zpoţdění, vůbec…“

„Počkej, málem jsem vám zapomněla říct velkou novinu,“

přerušila ji Lisa. „Víte, kdo přijede? Ellen Majorová!“

Shannon zalapala po dechu a kolo jí vyklouzlo z ruky. Rychle

hmátla po řídítkách a jen taktak je zachytila. „promiň, vyklouzlo mi

kolo,“ omluvila se Lise, celá pobledlá.

„Bude bydlet u tety,“ pokračovala Lisa.

Všichni mlčeli.

Meg věděla, ţe ve skutečnosti myslí všichni na totéţ: na to, co se

stalo před rokem, na Shannonina bratra Evana.

Ellen Majerová a Evan spolu chodili od okamţiku, kdy přišli na

střední školu. A Ellen, Meg a Shannon byly nerozlučné přítelkyně

ještě o něco déle.

Jenomţe kdyţ zemřel Evan, všechno se změnilo.

9

Za pár měsíců po tom, co se to stalo, se Ellen odstěhovala – a

nikdo o ní neslyšel, aţ teď!

„To je prima, ţe ji zase uvidíme,“ řekla Meg i Lisa, ale její

nadšení znělo trochu falešně. Moc se s Ellen nekamarádila.

Shannon neřekla nic. Dívala se mlčky na řeku a v očích měla

nepřítomný výraz.

„Co abychom uspořádali párty, aţ přijede!“ navrhla Meg.

Podívala se na Tonyho, ale ten se raději zadíval někam mimo.

„To bychom mohli,“ souhlasila Lisa.

„A proč?“ zeptala se příkře Shannon.

„No… abychom ji… přivítali…, ţe je zase doma,“ koktala Meg,

zaskočena neočekávaným odporem. „Abychom jí ukázali, ţe nám na

ní pořád ještě záleţí…“

„Jenomţe Evan je stejně mrtvý, zašeptala Shannon, aniţ by se na

kohokoliv podívala.

„Ale měli bychom Ellen ukázat, ţe si nemyslíme, ţe to je její

vina!“ trvala na svém Meg sama překvapena, jak jí na tom záleţí. Do

téhle chvíle si vlastně ani neuvědomila, jak jí tu Ellen chybí.

„Snad jo…“ připustila váhavě Shannon, tak tiše, ţe ji v šumění

větru bylo sotva slyšet.

„Podle mě je ten mejdan bezvadný nápad,“ prohlásila Lisa. „A

nejlíp bude, kdyţ Ellen nic neřekneme, bude to překvapení!“ Znáte

Ellen! Ještě by nepřišla, kdyby to věděla předem.“ Lisa nasedla na

kolo a neţ se rozjela, slibovala: „S tím mejdanem vám pomůţu! A

řeknu to lidem – a začnu hned dneska!“

„Se mnou můţete taky počítat,“ prohodil Cory.

Meg se znova koukla na Tonyho, který se ostatně díval do země.

„Tony – je něco špatně?“

„Ne, všechno je v pořádku.“

„A co si o tom večírku myslíš?“

„Prima. Bude to dobrý!“

„Musíme uţ jet,“ řekla Lisa a rozjela se. „Ahoj!“

Meg, Shannon a Tony se za nimi dívali, dokud nezmizeli mezi

stromy. „Asi bychom měli taky vyrazit,“ prohodila Shannon. Byla

ještě pořád pobledlá a vypadla dočista vyčerpaně.

„To se mi snad jenom zdá!“ vykřikl Tony.

10

Obě děvčata se na něj vyděšeně podívala. „Tony co se stalo?“

„Mám prázdnou duši!“ Zdvihl oběma rukama kolo nad hlavou a

viditelně se chystal třísknout s ním o zem.

„Tony to nesmíš!“ vykřikla Meg.

Vzpamatoval se a zvolna poloţil kolo na trávu.

„Tony, pojedeme pomalu a ty můţeš kolo víst…“

„Jeďte napřed,“ zamručel. „Nečekejte na mě… Ahoj!“

Kdyţ zjistily, ţe to myslí váţně, dívky nasedly na kola a vyrazily.

Kdyţ se dostaly do lesíka, slyšely ještě, jak Tony kolo proklíná a

kope do něj.

„Co to s ním je?“ zeptala se Shannon ironicky. „Neměl by

navštívit psychiatra?“

„Nemám ponětí,“ povzdechla si Meg. „Občas takhle vybuchne.“

Sama si lámala hlavu, co se s Tonym děje. Přece nebylo normální,

aby se člověk takhle rozzuřil na vlastní kolo – nebo snad jo?

Večer, ve svém pokoji, se Meg marně snaţila soustředit na

závěrečnou práci z psychologie. Ať se snaţila sebevíc, nakonec

skončila myšlenkami u Ellen. Jestlipak vypadá stejně jako před

rokem uvaţovala: vysoká, hubená, hezká blondýna. Jestlipak o ní

ještě všichni říkají, ţe vypadá jak Daryl Hannahová?

Přivítat Ellen večírkem na její počest byl přece jenom skvělý

nápad. Meg si uţ teď dovedla přestavit, jak bude Ellen překvapená a

jak bezvadně se všichni budou bavit.

Zazvonil telefon.

Zvedla sluchátko téměř s povděkem za to vytrţení.

„Je to Meg?“ šeptal kdosi. Slabě, jako by to jen vítr foukal do

mikrofonu.

„Špatně vás slyším!“ zeptala se s nervózním pocitem dole u

ţaludku. „Kdo je to?“

„Na tom nezáleţí,“ ozvalo se šeptem.

Kdo by to mohl být? Neznámý šeptal dál.

„Varuju tě! Nech plavat tu párty pro Ellen!“

„Tak moment!“ vykřikla Meg rozčileně a projel jí záchvěv

strachu. Strachu a zlosti.

„Myslím to váţně! Smrtelně váţně! Ţádná párty!“ Anonymní

šepot. Nebyla si jista, jestli je ten hlas muţský nebo ţenský, starý

11

nebo mladý. „Jestli neposlechneš, tak uvidíš, jak váţně to myslím!“

„Kdo je to? Co je to za pitomý vtip?“

Ve sluchátku klaplo a naskočil vyzváněcí tón.

Zavěsila sluchátko, ale navzdory tichu, které se v pokoji

rozhostilo, v uších jí zněl výhruţný šepot a zněl stále hlasitěji a

hlasitěji. Zmizel, teprve kdyţ si přitiskla dlaně na uši, jako by ten

neznámý byl ukryt někde za záclonami a ne kdesi v neznámu.

12

II.

Sobota večer

Meg seděla u psacího stolu a hleděla na telefon tak upřeně, aţ se

proměnil v nejasnou bílou skvrnu. Co to mělo znamenat?

Pak uvaţovala, jestli má strach.

Ne, strach neměla. Spíš měla zlost a taky se jí to dotklo.

To si ten člověk na druhém konci drátu opravdu myslí, ţe ji snad

můţe zastrašit tím stupidním šeptáním?

Ať uţ to byl kdokoliv, zřejmě viděl v biografu víc špatných

hororů, neţ bylo zdrávo: Halloween V, Freddy se vrací, Pátek 13. –

pokračování 400! Takové kraviny. A holky v těch filmech byly buď

coury, nebo přihlouplé uzlíčky nervů. Jeden výhruţný telefon

šeplavým hlasem a sesypaly se na hromadu, bez sebe hrůzou.

Jenomţe tohle je skutečnost a ne připitomělý film. A ten, kdo

volal, určitě Meg špatně znal Moţná, ţe byla malá a nevypadala na

svůj věk. Moţná, ţe nebyla tak sečtělá jako některá děcka v

Shadyside – ale určitě nepatřila k těm, se kterými se dá snadno

manipulovat. Jak jí často vyčítala matka, byla tvrdohlavá jako

mezek. A Meg to koneckonců povaţovala spíš za lichotku.

Nicméně si povšimla, ţe se jí rozbušilo srdce. No tak dobře,

připustila, třeba z toho jsem trochu rozčilená.

Popadla telefon a vyťukala Tonyho číslo, ale bylo obsazeno.

Jako naschvál! S kým se můţe vybavovat?

Potřebovala si o tom s někým promluvit. Napadli ji rodiče, ale

zavrhla to. Určitě by to vzali strašně váţně a chtěli by rovnou zavolat

policii . A určitě by jí ten večírek zakázali.

13

A přitom byl ten telefon nejspíš jen přihlouplý fór některého

děcka ze školy.

Vyťukala znovu Tonyho číslo – pořád obsazeno.

Zavěsila a zkusila zavolat Lise. Lisa zdvihla sluchátko okamţitě a

rovnou se ptala: „Kde jsi?“

„Coţe?“

„Je to Cory?“

„Ne, tady Meg!“

„Promiň, myslela jsem, ţe to je Cory. Má malý zpoţdění…

Dobrou hodinku!“

„to mě mrzí,“ řekla soucitně Meg.

„zkouším se na to dívat z tý lepší stránky,“ dodala Lisa naštvaně.

„Třeba ho přejelo auto!“

„To je správný,“ zasmála se Meg. „Takovýhle věci člověk nesmí

brát moc váţně.“

„Co děláš ty? Čekáš na Tonyho?“

„Ne, nikam dneska nejdem… Měla bych psát tu práci z

psychologie.“

„Jenţe?“

„Jak to víš, ţe tu je nějaký ‚jenţe’?

„Umím číst myšlenky,“ vtipkovala Lisa.

„Jenomţe… mi právě volal nějaký cvok!“

„Fakt?“ řekla Lisa se zájmem. „nějaký úchylák? Mně jednou

jeden volal – nic neříkal, jen tak přerývavě dýchal. Bylo to šílený!“

„Tenhle šeptal,“ vysvětlila Meg a začínala litovat, ţe Lise volala.

Lisa, se svým suchým smyslem pro humor, si z toho bude leda dělat

legraci. Nikdy nebrala nic váţně.

„Co ti šeptal?“ vyptávala se Lisa. „Sladké hloupůstky?“

„Ne… Řekl mi, abych nedělala tu párty pro Ellen!“

„Coţe?“

„Přesně tak! Varoval mě, abych nedělala pro Ellen ţádný

večírek.“

„Dobrý…,“ řekla Lisa uznale. „Který nepřátele večírků známe?“

„Nemohla jsem ten hlas poznat… Bylo to takový divný,

přerývavý šeptání. Vlastně ani nevím, jestli to byl kluk nebo holka.“

„Vsadím se, ţe to byl Cory,“ vtipkovala Lisa. „Je schopný všeho,

14

aby ke mně nemusel přijít včas!“

Meg to nepřipadalo moc ţertovné a byla trochu podráţděná, ţe

Lisa nebere celou záleţitost váţněji. „Bylo to trochu strašidelná,“

zdůraznila. „Kolika lidem jsi uţ řekla o Ellen a o tom večírku?“

„Spoustě,“ prohlásila Lisa. „Potom, co jsme se rozešli, jsem šla

nakupovat a v obchodě jsem potkala spoustu lidí ze školy. A řadě lidí

jsem zavolala teď, večer, jak jsem tady seděla a čekala, víme na

koho… Počkej, někdo zvoní! To bude on musím letět, domluvíme to

později!“ Poloţila dříve neţ jí Meg stačila říct ahoj.

Meg se musela smát. Celou tu dobu si Lisa na Coryho stěţovala a

shazovala ho, ale jen se ozval zvonek, letěla ke dveřím. Opravdu do

něj byla blázen.

Bezmyšlenkovitě znova vyťukala Tonyho číslo a tentokrát slyšela,

jak telefon vyzvání. „Halo?“

„Ahoj, Tony. To jsem já.“

„Ahoj,“ řekl Tony, ale znělo to, jako kdyby byl duchem

nepřítomen.

„Tony, právě jsem absolvovala ten nejšílenější telefonní rozhovor

mého ţivota! Někdo mě varoval abychom nedělali večírek pro

Ellen!“

„Mě taky,“ vykřikl Tony.

„Coţe?“

„Jo, zrovna mi volal! Mluvil šeptem – myslím, ţe to byl chlap, ale

určitě to nevím. Mohla by to být i holka.“

„A co ti říkal?“

„Nemám ti pomáhat s tou párty. Varoval mě, ţe jestli ho

neposlechnu, skončím ve špitále, místo na večírku.“

„Někdo si dělá pitomou srandu, co?“

„Těţko říct, Meg. Připadalo mi, ţe to myslí zatraceně váţně!“

„Neblázni, Tony! Přece nevěříš, ţe to myslel váţně?“ Meg ovšem

doufala, ţe ji Tony ujistí, ţe to byl určitě jen hloupý šprým, který

nemusí brát váţně. Tony ji ale zklamal – jak to, ţe je víc vystrašený

neţ ona?

„Máš ponětí, kdo by to mohl být?“ ozval se Tony.

„To tedy nemám. Asi někdo ze školy. Někdo, kdo nemá co dělat,

protoţe nemá ţádné rande…“

15

„Myslíš?“ Nevypadalo to, ţe by Tonyho přesvědčila. „Nenapadá

mně nikdo, kdo by mohl udělat něco tak pitomého… Co kdyţ… Co

kdyţ…“

„Co kdyţ co?“ pobízela ho netrpělivě Meg.

„Nevím. Moţná, ţe bychom to měli brát váţně! Někomu to říct,

třeba zavolat poldy…“

„Coţe? To myslíš váţně?“ křičela rozčileně Meg. „Nikdy bych…“

„heleď, já mám strach o tebe – chápeš?“ přerušil ji. „Nechci, aby

ti kvůli tomu hloupému večírku nějakej cvok ublíţil!“

„Není to ţádný hloupý večírek,“ protestovala Meg. „Je to večírek

pro Ellen, pro mou nejlepší kamarádku. A kdyţ ho chci udělat, tak

mě neodradí jeden pitomý telefon,“ křičela. „Zvlášť, kdyţ to je podle

mě jenom stupidní ţert nějakého debila.“

Tony se na hezkou chvíli odmlčel a pak přisvědčil. „Asi máš

pravdu. Trochu mě to sebralo…“

„Promiň, nechtěla jsem na tebe křičet,“ omlouvala se Meg a

snaţila se uklidnit.

„Mám… mám za tebou zajít… abys na to přestala myslet?“ zeptal

se Tony, ale vyznělo to spíš jako prosba neţ dotaz.

„Ne, nemám čas se s tebou bavit,“ řekla Meg. „Musím přece psát

tu psychologii!“

„Slyšel jsem dobře, ţe říkáš ano?“

„Ne. Řekla jsem ne!“

„Ale myslela jsi ano!“

Meg se zasmála. Tonyho naléhání jí dělalo dobře. „Myslela jsem

ne, fakt!“

„Takţe mám přijít, protoţe potřebuješ trochu utěšit, jo?“

„Ne, potřebuju být nějakej čas sama. Musím psát…!“

„Já ti rozumím! Nedokáţeš se beze mě na to psaní

zkoncentrovat!“

„Ale jo!“

„Slyším dobře, ţe říkáš jo? Takţe já jedu!“

„Řekla jsem jo, ale myslela jsem…“

„Myslela sis, ţe chceš být se mnou!“

„No… moţná,“ souhlasila váhavě Meg.

„Moţná? To je skoro jako ano!“ řekl Tony šťastně. „Za chvilku

16

jsem u tebe!“

„Tak fajn,“ souhlasila Meg stejně šťastně.

17

III.

Pondělí odpoledne

Meg si před sebe rozloţila rozepsanou závěrečnou práci a rozhlédla

se po studovně. Co je to tam vzadu za rámus? Jedním pohledem

zjistila, ţe tam na jednom ze stolků předvádějí své umění Cory

Brooks a jeho kámoš David Metcalf z gymnastického oddílu.

Studovna byla široká obdélníková místnost bez oken. Vysoko nad

čtenářskými stolky, vyplňujícími celou místnost, byly zavěšený

dlouhé řady zářivek, které místnost zalévaly zářivým jasem. Vpředu

stál malý stolek pro sluţbu. Stolek byl momentálně opuštěný, protoţe

paní Frankelová chodila zásadně pozdě; to také umoţňovalo

produkci Coryho a Davida na stole.

Do studovny vstoupila Shannon, usadila se na obvyklé místo v

řadě za Meg a unaveně se na Meg usmála: „Ahoj!“

„Ahoj!“ Meg zašátrala v tašce pro pozvánky, které před chvílí

koupila.

„Ten Foster asi zapomněl, ţe uţ končí škola,“ stěţovala si

Shannon. „Teď začal brát brát úplně novou látku!“

„Smůla,“ utrousila Meg. Moc Shannon neposlouchala, protoţe

věděla, ţe má zásadní odpor k panu Fosterovi, ke škole a k jakékoliv

práci obecně. Kdykoliv se objevila ve studovně, doprovázela to

nářkem a nějakými stíţnostmi.

Meg konečně našla svazek pozvánek a poloţila je před Shannon.

„Jak se ti líbí?“ Ve světélkujícím zeleném a růţovém rámečku byl

stříbrný nápis: POZVÁNKA NA UVÍTACÍ VEČÍREK.

„Co to má být?“ nechápala Shannon a obratně si nanášela rtěnku

18

na sešpulené rty.

„Pozvánky. Na tu párty pro Ellen!“ vysvětlila Meg a ukázala na

rtěnku. „To je nějaká nová barva?“

„Viděla jsem ji v jednom časopise,“ přikývla Shannon. „Jak se ti

líbí?“

„No je… teda… děsně zvláštní!“

„Heleď, Meg, fakt myslíš, ţe s tím večírkem to je dobrý nápad?“

Shannon uloţila rtěnku do kabelky a začala v ní hledat kapesník.

„No, já nevím… Myslím, ţe jo. Prostě si myslím, ţe bychom měli

Ellen ukázat, ţe jsem na ní nezapomněli! My tři jsme přece byly

celou dobu nejlepší kamarádky! A Ellen chodila s Evanem takovou

dobu, ţe uţ skoro patřila do vaší rodiny!“

Shannon se na Meg zatrpkle podívala a ta hned zalitovala, ţe se o

Evanovi zmínila. Kdyţ Shannon mlčela, Meg se otočila ke své práci,

načeţ se za jejími zády konečně ozvalo. „Jak chceš posílat pozvánky,

kdyţ ani nevíš, kdy ten večírek bude?“

„To mám vymyšlený,“ řekla Meg hrdě a otočila se znova dozadu

k Shannon. „Vzpomínáš, jak jsem ti říkala, ţe tátova společnost

rekonstruuje staré rodinné sídlo Halseyů? Můţeme to mít tam a

zadarmo – kdyţ po sobě pořádně uklidíme!“

„V tom starým baráku v lese na Fear Street?“ řekla uţasle

Shannon. „Vţdyť to tam je o strach! A jak chceš…“

„Ten dům je kompletně zrestaurovaný!“ vysvětlila Meg. „Vevnitř

je jak nový. Je z toho perfektní místo na mejdany! A uvaţ, jaký to

bude bezva, ţe tam budeme úplně sami!“

Co se týče výhodnosti vyhnout se moţným kontaktům s rodiči

Shannon souhlasila. Ale zásadně protestovala proti tomu mít večírek

na Fear Street. Jenomţe v té chvíli se dostavila paní Frankelová a

hned začala pokřikovat, aby byli všichni tiše a studovali.

Meg se definitivně otočila zpátky, vzala pozvánky a začala

vyplňovat první jména. Rozhovor se Shannon jí připomněl staré

časy. Měla na Ellen spoustu hezkých vzpomínek. Od té chvíle, kdy

se poprvé potkaly ve škole, zaţily spolu spoustu dobrodruţných a

veselých příhod.

Jenomţe nejvíce ze všeho se jí drala do paměti ta tragédie, co se

udála právě před rokem. Ellen a Evan – ti dva se měli opravdu rádi –

19

a pak v jediném okamţiku, byl Evan mrtvý a všechno se změnilo.

Samozřejmě, fakt je, ţe Evan se občas choval jako blázen, ţe byl

občas tvrdohlavý a impulsivní a ţe se kvůli tomu často dostával do

malérů. Jenţe jindy byl zase prima a byla s ním spousta legrace…

Kaţdopádně se s ním člověk nikdy nenudil…

Pořád se nemohla smířit s tím, ţe uţ tady není.

A zrovna tak se s tím doteď nedokázali smířit všichni ostatní, kdo

ho blíţ znali.

Meg se rozhlédla po studovně. Fakticky skoro všichni, kdo měli

co dělat s tou tragickou událostí, kdo se s Evanem dobře znali, seděli

teď v téhle místnosti.

Klouzala očima z jedné tváře na druhou: Shannon – Evanova

sestra. Jako by s Evanem zemřel i kus jejího ţivota. Dřív nikdy

nechyběla tam, kde se něco dělo, a vţdycky byla samá legrace. Po

Evanově smrti se ničeho nezúčastňovala. Zdálo se, ţe uţ ţádné

kamarádky ani nepotřebuje. Jako by se stáhla do sebe, jako by se

chtěla naučit spoléhat se jen na sebe, aby ji další podobná ztráta uţ

nemohla tak bolet.

Tony seděl aţ vzadu a zrovna něco horlivě zapisoval do sešitu.

Byl s Evanem velký kámoš. Tony Evana obdivoval a snaţil se ho

napodobovat, uvědomila si Meg. Líbilo se mu, ţe Evan je takový

bezprostřední, ţe vţdycky udělal, co si usmyslel a kašlal na to, co si

o tom myslí lidi. Tony touţil, být zrovna takový – ale chyběla mu

Evanova lehkomyslnost: příliš musel myslet na to, ţe je chudší neţ

ostatní děcka ve škole, příliš myslel na to, co si o něm ostatní myslí.

Kdyţ se dozvěděl, ţe Evan je mrtvý, pokoušel se zahrát si na

tvrdého chlápka – jenomţe na pohřbu se sloţil a začal brečet a od té

doby byl tak divně náladový…

Na druhém konci studovny seděl její bratranec Brian. Se svými

blond vlasy, modrýma očima a důlečky ve tvářích, kdyţ se usmíval,

vypadal jako naprosté neviňátko. Ale Meg věděla, ţe to je jen zdání:

Brian byl zvláštní a uzavřená povaha, ve které se nikdo moc

nevyznal.

Momentálně nestudoval, ale listoval v časopise Drak. Brian totiţ

trávil většinu času tím, ţe se potloukal se svým přítelem Dwaynem,

hrál Čaroděje a rytíře a diskutoval s Dwaynem o bojovnících

20

čtvrtého stupně, dracích a podobných věcech, které Meg absolutně

nezajímaly.

Brian a Evan kamarádi nebyli. Ale toho osudného dne byl Brian

ve Fearstreetském lese. Podle toho, co všem řekl, zaslechl výstřel,

rozběhl se tím směrem a našel Evana leţet na zemi a u něj plačící

Ellen, neschopnou slova, neschopnou jakékoliv vysvětlení.

Co vlastně dělal Brian sám ve Fearstreetském lese, to nikdo

nevěděl. Ostatně Brian se od Evanovy smrti tak změnil. Ještě víc se

ponořil do těch zvláštních her na hrdiny. Prospěch ve škole si zhoršil

a jeho rodiče o něj měli váţně obavy. Jenomţe nevěděli, co dělat.

Jeden kluk, který zemřel v lese – jedna smrt – uvaţovala Meg, a

kolik ţivotů se odvíjí docela jinak.

Ani nevěděla, koho by jí mělo být nejvíc líto. Moţná, ţe Ellen.

Chudák ellen, ta se asi cítila nejvíc provinile. Bylo by stačilo, aby se

jí podařilo Evana zadrţet, vymluvit mu, aby do toho lesa šel…

Podle toho, co Meg slyšela, Evan tenkrát večer odešel, aby

dokázal, ţe se nebojí… Komu to chtěl dokázat – to nikdo nevěděl,

nechtěl do prozradit ani Ellen. „Prostě potřebuju vypadnout tady z té

nudy!“ řekl tehdy Ellen. Popadl tátovu loveckou pušku – pro strýčka

příhodu – a spěchal na Fear Street. Ellen ho prosila, aby alespoň

nechal pušku doma – ale Evan odmítl.

Pak šla Ellen domů, ale dostala strach a neměla doma stání.

Nakonec vyrazila taky na Fear Street a snaţila se v lese Evana najít.

Pak uslyšela výstřel! A to byl ten výstřel, který dočista změnil jejich

ţivoty. Běţela směrem, odkud výstřel vyšel a našla Evana leţet

obličejem k zemi, levou nohou zapletenou ve vyčnělém kořenu.

Byl mrtev. Zaklínil si nohu do toho kořene, ztratil rovnováhu a

upadl – nárazem puška spustila a bylo to.

Pár minut nato se objevil Brian. Ačkoliv byl také ve stavu šoku,

podařilo se mu dostat ellen z lesa a z Fear Street.

Byla to prostě nehoda. Ellen o tom nikdy nedokázala mluvit a za

pár měsíců nato se s celou rodinou odstěhovali. Vlastně o ní od té

doby nikdo neslyšel – aţ do teď.

Třeba všechny tři zase budeme dobrý kamarádky, tak jako před

tím, uvaţovala Meg s optimismem, který byl pro ni typický.

„Meg! Meg Daltonová!“ vyrušilo ji z úvah volání.

21

Zdvihla hlavu a uviděla paní Frankelovou. „Meg, uţ tě volám pět

minut! Ten článek, co čteš, musí být jako detektivka!“

Meg cítila, jak rudne. „Promiňte, paní učitelko.“

„Máš v kanceláři nějakou zprávu! Pojď sem a vezmi si

propustku.“

Meg odloţila pozvánky na stůl a celá červená si šla vyzdvihnout

propustku. Kdo by mi mohl nechat v kanceláři nějakou zprávu?

Uvaţovala. Někdo z našich? Ţe by někdo doma onemocněl nebo

něco takového?

Popadla propustku a rozběhla se po chodbě ke sborovně.

„Ahoj, Meg!“ zavolala na ni Lisa, usazená v ţidli pro dozor na

chodbě. „Co se děje? Uţ jsi slyšela, ţe se Gary a Krista rozešli?“

„Promiň, Liso,“ řekla Meg. „Heleď, momentálně nemám čas,

promluvíme si později, jo?“ Lisa vypadala šokovaně, ţe Meg odmítá

probrat takovou čerstvou novinu, ale Meg uţ běţela dál.

Kdyţ ale bez dechu a s nervózním tlakem kolem ţaludku vrazila

do dveří kanceláře před sborovnou, nikdo tam nebyl. „Je tu někdo?“

zavolala, ale nikdo se neozval. Konečně ze sborovny vyšla tajemnice

školy, slečna Markinsová a udiveně se na Mag zadívala.

„Prý tu mám nějakou zprávu,“ vysvětlovala Mag.

Slečna Markinsová sešpulila rty a zavrtěla hlavou. Pak přejela

očima růţové lístky se vzkazy na stole a definitivně zavrtěla hlavou.

„Ne, nic tu pro tebe není!“

„Určitě ne?“ naléhala Meg. „Teď mě sem poslali ze studovny!“

Sekretářka se zatvářila dotčeně, ţe Meg pochybuje o jejích

slovech, ale s přemáháním znova prohlédla vzkazy. „Je mi líto. Asi

někdo něco popletl!“

„Aha… Asi jo,“ připustila váhavě Meg, otočila se a pomalu vyšla

na chodbu. Na jednu stranu se jí ulevilo, protoţe zpráva ve sborovně

bývala většinou špatná zpráva. Ale na druhou stranu jí vrtalo hlavou,

proč by ji někdo tahal ze studovny sem, kdyţ tu ţádná zpráva není?

Zastavila se u Lisy a pár minut s ní klábosila. Teď uţ nemělo cenu

spěchat zpátky, věděla, ţe by stejně nic nenastudovala. A vyplňovat

pozvánky – to mohla stejně dobře dělat doma.

„Co děláš po škole?“ zeptala se Lisy. „Nechceš zajít k nám a

pomoc mi psát pozvánky?“

22

„Mám schůzi Spectatoru,“ zavrtěla Lisa hlavou. Vyhodila tuţku

směrem ke stropu a zase ji obratně chytla. „Připravujeme poslední

číslo. Kaţdej uţ hoří netrpělivostí, co?“ Lisa byla zástupkyně

šéfredaktora školního časopisu. „Ale jinak ti s tím večírkem ráda

pomůţu,“ dodala rychle. „Nebyly jsme sice s Ellen ţádné velké

kamarádky, ale byla mi vţdycky sympatická!“

Povídali si ještě pár minut a pak Meg zamířila zpátky do

studovny. Lisa je legrační holka, pomyslela si Meg. Má fakt smysl

pro humor! A s těmi tmavými vlasy vypadá děsně inteligentně…

Proč nemůţu vypadat trošku jako ona, pomyslela si hořce při

představě svého dětského kukuče.

Hodila propustku na stůl před paní Frankelovou, která pilně

známkovala písemky a ani se nenamáhala vzhlédnout. Posadila se

zpátky na své místo, rozhlédla se po studovně a pro jistotu se

podívala, kolik je hodin. Pak sklopila oči k desce stolu.

Načeţ uviděla své pozvánky na večírek pro Ellen.

Lépe řečeno to, co z nich zbylo: někdo totiţ pozvánky na

kousíčky rozstříhal.

Kdo mohl provést takovou lumpárnu? Dumala Meg.

Otočila se a koukla na Shannon. Ta si četla a ani nevzhlédla.

„Shannon!“

Shannon zdvihla oči a zavřela knihu. V knize měla zastrčený prst,

aby věděla, kde přestala číst.

„neviděla jsi někoho motat se tady, kolem mého místa?“ šeptala

Meg.

„Ne,“ zavrtěla Shannon hlavou a dívala se přes Meg směrem k

paní Frankelové. „Byl jsem si v knihovně pro tuhle kníţku! Přišla

jsem pár vteřin před tebou.“

Meg se dívala zamyšleně na Shannon. Cítila se provinile za to, ţe

Shannon podezírala – jenomţe kdyţ Shannon se ten nápad s párty

pro Ellen od začátku moc nelíbil. Ovšem Shannon by nikdy něco

takového neudělala – nebo snad jo?

Chystala se, ţe Shannon ukáţe rozstříhané pozvánky, kdyţ se jí

vybavil ten šeptavý hlas sobotního večera.

Bylo by moţné, ţe ten cvok, co jí telefonoval byl teď tady, ve

23

studovně? Mohla by to být dokonce Shannon?

Ne, samozřejmě, ţe ne. Takový nesmysl.

Ale kdo tedy?

Smetla opatrně zbytky pozvánek do tašky a začala hledat pero. Do

konce hodiny zbývalo deset minut a za tu chvíli by mohla sestavit

seznam věcí, které je třeba koupit na večírek.

Vzadu někdo hlasitě zívl a všichni se zasmáli. Meg našla pero,

nalistovala ve svém poznámkovém bloku čistý list a nadepsala ho:

Seznam věci na večírek pro Ellen.

„Meg, pojď sem, prosím tě!“ ozvalo se od stolku před ní.

Co je zase teď?

Zavřela blok a spěchala k paní Frankelové. „Zdá se, ţe máš další

vzkaz!“ řekla paní Frankelová udiveně.

„Víte to jistě?“ zeptala se Meg opatrně.

„Dneska si člověk nemůţe být jistý vůbec ničím,“ prohlásila paní

Frankelová suše. „ale raději se jdi přesvědčit!“

Meg tedy znova vyrazila ke sborovně. Kdyţ míjela Lisu, pokrčila

rameny, jako by chtěla říct: já tomu taky nerozumím!

Třeba slečna Markinsová našla ten první vzkaz, napadlo ji. A

skutečně, kdyţ přišla do kanceláře sborovny, sekretářka jí podávala

dlouhou bílou obálku. „Někdo ji sem musel teď dát,“ vysvětlila.

„Právě jsem ji objevila na stole. Ani nevím, kdo to byl!“

Meg poděkovala a vyšla z kanceláře. Obálka byla pevně zalepená

a chvíli trvalo, neţ ji otevřela a vyndala kus sloţeného linkovaného

papíru.

Text byl napsán neumělým hůlkovým písmem červenou tuţkou a

Meg si ho přečetla alespoň třikrát.

MEG, POZORUJU TĚ. NEDĚLEJ TU PÁRTY NECHCI TI

UBLÍŢIT –. ALE ASI BUDU MUSET.

24

IV.

Pondělí odpoledne – později

„Shannon, Shannon – počkej moment! Potřebuju ti něco říct!“

snaţila se Meg překřičet dav, hrnoucí se po chodbě po skončení

vyučování.

Shannon se otočila a přitom si přehodila přes rameno naditou

tašku s učením. „Nemůţu!“ volala na Meg, která se prodírala

shlukem smějících se kluků a holek a snaţila se Shannon dohonit.

„Jdu k zubaři a uţ teď jdu pozdě!“

Zvonek zazvonil dřív, neţ se Meg stačila vrátit do studovny.

Nejdřív se snaţila najít Tonyho, aby mu ukázala výhruţný dopis,

který zrovna dostala, ale nikde ho neviděla – ani ve studovně, ani na

chodbě.

„Shannon – počkej na mě!“ zavolala znovu.

Shannon se otočila a opakovala: „Fakt nemůţu! Zavolej mi večer,

jo?! A zmizela za rohem.

„Hele neviděla jsi Shannon?“ Nad Meg se tyčil Dwayn Colligan.

Připadalo jí, ţe z něj vidí jen modré tričko napjaté přes mohutné

svaly na prsou.

Ten kluk je velký, ţe ani nevypadá stejně starý jako my, napadlo

Mag. A moţná, ţe ani není, ţe pětkrát prolít, kdyţ všechny ty hodiny

co se má učit, tráví posilováním.

„Zrovna jste se minuli,“ řekla Mag chladně. Dwaynea nesnášela

ani představu, ţe by si mohl něco začít se Shannon. Nebyl pro ni dost

dobrý. Vlastně nebyl dost dobrý ani pro jejího psa. Naštěstí se v

tomhle se Shannon shodly. Po pravdě řečeno, Meg se protivilo i to,

25

ţe Dwayne kamarádil s jejím bratrancem Brianem, ale proti tomu

ovšem nemohla nic dělat.

„Kdybys ji viděla, tak jí řekni, ţe bych jí chtěl něco ukázat,“

snaţil se Dwayne překřičet hluk na chodbě.

„A co?“ ptala se Meg.

Přimhouřil významně jedno oko oplzle se ušklíbl; pak odklusal a

hlasitě se přitom smál jako by se mu povedl obzvláště dobrý fór.

Je to hulvát, pomyslela si Meg. Shannon by mu měla jednou

provţdy říct, ať se jde vycpat.

Vrátila se do studovny, aby tam posbírala své věci, a pak zašla ke

své skříňce ve druhém poschodí. Kdyţ přišla blíţ, uviděla Tonyho:

opíral se jednou rukou o stěnu a ve druhé drţel lístek papíru, který

četl.

„Ahoj,“ odpověděl tiše a podal jí lístek, který četl.

Hodila na zem tašku a podívala se na papír: byl pokryt

povědomými kostrbatými písmeny naškrábanými červenou tuţkou.

„Takţe jsi dostal taky jeden!“ konstatovala a sehnula se k tašce, aby

mu ukázala svůj.

TONY, četla, JESTLI DOJDE K TÉ PÁRTY – JE Z TEBE

MRTVOLA. PŘÍTEL.

„Bylo to v mé skříňce,“ podotkl Tony. Dočetl lístek, který dostala

Meg, a vypadal značně otřesen. „Kdo to můţe být? Zná nás oba, ví,

kde máme skříňky, kde jsme, co děláme…“

„To nemám ponětí,“ zavrtěla Meg hlavou. „chybí nám jakákoliv

stopa!“

„Pořád si ještě myslíš, ţe to je jenom špatný vtip?“ řekl Tony

ponuře a zmačkal svůj lístek do kuličky.

„Ne… Uţ ne. Ale kdo můţe mít zájem na tom, aby se ten večírek

nekonal? Proč je někdo odhodlaný jít aţ takhle daleko?“

Tony pokrčil rameny. Vytáhl ze skříňky hnědý svetr a přetáhl si

jej přes hlavu. „Zatím ještě nevíme, k čemu všemu je opravdu

odhodlaný!“ podotkl, kdyţ si oběma rukama uhlazoval vlasy.

„Co tím chceš říct?“

„Otázka je, čeho všeho je schopný! Půjdeme tak daleko, aby nás

fyzicky napadl?“

Zahleděla se Tonymu do očí a viděla v nich strach. „To je

26

nesmysl!“ řekla nakonec, ale neznělo to úplně přesvědčivě. Původně

rozhodně ţádný strach neměla. Měla jenom vztek, ţe někdo můţe

něco takového beztrestně provádět. Ale kdyţ viděla na Tonyho tváři

neskrývané obavy, osten strachu zasáhl i ji.

„Ale řeknu ti, ţe vůbec nestojím o to vyzkoušet, k čemu

doopravdy odhodlaný jsou!“ prohlásil Tony s pohledem upřeným

kamsi mimo.

„Co tím chceš říct?“

„Chci tím říct, ţe bysme se na ten večírek měli prostě vykašlat!

Můţeme se přece setkat s Ellen a bavit se s ní i bez nějaký hogo fogo

párty pro sto lidí!

„Jenţe o to teď nejde!“ prohlásila Meg ostře. „Nemůţeme přece

nechat toho cvoka – ať uţ to je kdokoliv – aby nám vykládal, co

smíme a co ne. Kdyţ jsme se rozhodli, ţe uděláme večírek tak ho

uděláme! Ţijeme ve svobodný zemi, ne?“

„Jenomţe někomu děsně záleţí na tom, aby se ten večírek

nekonal!“ opakoval Tony a začal si přehazovat anonymní varování

zmuchlané do kuličky z jedné ruky do druhé.

„Na to kašlu!“ prohlásila Meg a cítila, jak v ní roste vlna

odhodlání. „Kašlu na to, co ten cvok chce nebo nechce. Budeme mít

večírek. A zjistíme kdo se nás snaţí zastrašit a vyřídíme si to s ním

nebo s nima!“

„Meg, prosím tě,“ uchopil ji křečovitě za rameno. „Rozmysli si

to! Oba bychom si to měli ještě rozmyslet, neţ se nějak

rozhodneme!“

„Ne, já uţ jsem se rozhodla!“ opakovala tvrdohlavě. Vytrhla se

mu a uvědomila si, ţe ji Tony zklamal – tím, jak snadno se nechal

zastrašit. Má takový strach o mě nebo o sebe? Dumala.

Kaţdopádně byl prostě vyděšený.

Pak si vzpomněla na Shannon. Jestlipak jí taky někdo vyhroţoval

po telefonu? Řekla by jí, kdyby dostala anonymní dopis?

Určitě by mi něco řekla, usoudila Meg.

Shannon přece stála u zrodu toho nápadu stejně jako já nebo

Tony, uvaţovala dál. Proč nevyhroţuje někdo taky jí?

„Někdo mi rozstříhal všechny pozvánky,“ podotkla nakonec k

Tonymu.

27

„Coţe?“

„Měla jsem je ve studovně na stole. Někdo mě nechal zavolat do

kanceláře, a kdyţ jsem se vrátila, byly rozstříhaný na kousky!“

„Vţdyť tam za tebou seděla Shannon,“ namítl Tony.

„Shannon tvrdí, ţe odešla do knihovny. Kaţdopádně nikoho

neviděla.“

„To je divné,“ vrtěl Tony hlavou a usilovně vzpomínal. „Neviděl

jsem ji, ţe by šla pryč!“

„Tys ji neviděl odcházet?“

„Ne!“ potvrdil Tony. „Byl jsem ve studovně celou dobu a vsadím

se, ţe Shannon tam byla taky!“

„Tak to je tedy divný,“ povzdechla si Meg a opřela se o svou

skříňku. „Tony, ty myslíš, ţe by Shannon…“

„Já nevím,“ pokrčil rameny. „Fakt je, ţe ze začátku ten večírek

nechtěla, vzpomínáš si, ne? Ale nezdá se mi, ţe by…“

„Ne, určitě ne,“ zamítla znovu tohle řešení Meg. „Je to moje

nejlepší kamarádka!“

Rozevřela anonymní varování, které dostala a prohlíţela si

pozorně text. Vypadají ta písmena na dívčí rukopis? Moţná, ţe jo…

Těţko říct.

Náhle se Meg zmocnil zvláštní pocit, jako by do lístku – a

skutečně, na druhém konci chodby někdo stál! Vzápětí ho i poznala –

byl to její bratranec Brian a tvářil se – pokud to mohla zdálky

posoudit – velice divně. Jak dlouho uţ je takhle pozoruje?

„Briane!“ zavolala.

Škubl sebou a zatvářil se vyděšeně, jako by ho někdo přistihl při

něčem nedovoleném.

Tony se k němu rozeběhl, ale Brian se otočil a utekl.

28

V.

Pondělí večer

„Meg, co tam nahoře pořád děláš?“ volala paní Daltonová do

prvního patra, kde měla Meg svůj pokoj.

„Domácí práci, mami!“ křičela dolů Meg. „Jestli tu psychologii

neodevzdám, tak mi neuzavřou ročník!“

„Myslela jsem, ţe jsi tu práci dopsala uţ před několika týdny,“

divila se paní Daltonová.

„No… Já… Dělám na tom. Ale vlezlo mi do toho pár jiných

věcí!“

„Tak to bys teda měla pořádně zabrat!“ doporučila dceři paní

Daltonová.

„Díky za radu, mami! Ale jestli budu celý večer odpovídat na tvé

dotazy, tak toho moc neudělám!“

„Poslyš, není ti něco? Jsi poslední dobou nějaká nervózní?“

„Mami – prosím tě, nech mě na pokoji!“

Ticho.

Pak slyšela, jak dole matka odchází z haly do pokoje.

Meg se opět sklonila k papírům na stole. Nebyla to ovšem

ročníková práce z psychologie, ale koneckonců práce z psychologie

to byla. Začínala krasopisným nadpisem:

SEZNAM PODEZŘELÝCH.

Kdyţ psala tlustou jedničku, špička tuţky se zlomila a Meg

rozčíleně hodila tuţku na zem. Popadla další a napsala: 1. BRIAN.

Pod to napsala klasickou otázku, kterou znala z detektivek:

PROČ?

29

A) Protoţe dneska tajně pozoroval, co s Tonym děláme, a choval

se divně.

B) Protoţe utekl, kdyţ uviděl, ţe jsme ho zahlédli

C) ?

Rozčileně kousala do gumy na horním konci tuţky. Proč? Proč?

Proč? Jaký proboha mohl mít Brian důvod, aby chtěl zabránit

večírku na uvítání Ellen?

Snaţila se najít nějaké vodítko v minulosti, ale nic ji nenapadalo:

Brian a Ellen? Brian a Ellen…. Nic. Absolutně nic.

Brian a Ellen se znali jenom od vidění, nikdy spolu skutečně

nekamarádili. Brian zcela určitě neměl ţádný důvod, aby Ellen

nesnášel nebo dokonce nenáviděl…

Brian byl ten, kdo před rokem Ellen pomohl. Postaral se o ni v ten

hrozný den ve Fearstreetském lese, kdyţ se Evan zastřelil. To Brian

našel otřesenou Ellen plakat vedle jeho těla.

Evan.

Ellen a Evan.

Má s tímhle vším Evanova smrt něco společného? Přestala kousat

do tuţky a napsala: MOŢNOST: NENÁVIDÍ NĚKDO ELLEN

KVŮLI EVANOVI?

Pak připojila k seznamu podezřelých druhé jméno:SHANNON.

Pod jméno napsala opět: PROČ? A odpověděla si:

A) Protoţe Evan byl její bratr. Moţná, ţe si myslí, ţe Ellen

zavinila jeho smrt.

B) Shannon byla poblíţ, kdyţ někdo rozstříhal ve studovně

pozvánky na večírek

C) Shannon se nápad s večírkem na uvítání Ellen od začátku

nezamlouval.

D) Shannon se od smrti Evana hodně změnila.

Po krátké úvaze zase poslední řádek tlustou čarou přeškrtla. To by

nebylo fér, uvědomila si: všichni jsme se přece po Evanově smrti

změnili.

Shannon je moje nejlepší kamarádka, hloubala Meg dál a přitom

nervózně poklepávala tuţkou o stůl. Přece by se mě nesnaţila takhle

zastrašovat. Ta by na mě nezkoušela takovéhle triky odkoukané z

filmových hororů.

30

Nebo snad jo?

Dokázala by s ní Shannon jednat zcela upřímně a čestně, kdyţ by

šlo o Ellen a o tuhle párty?

„Já vlastně nevím,“ prohlásila nakonec Meg nahlas a rozhodla se,

ţe prozatím ponechá Shannon na seznamu podezřelých.

A kdo jiný připadal v úvahu?

„Meg, tak jak jsi daleko s tou prací?“ ozvalo se zezdola.

Paneboţe, zaúpěla Meg, máma! Uţ zase.

„Jde to, mami,“ zavolala. „Jenomţe teď jsem kvůli tobě ztratila

nit!“

„To je tím, ţe tu práci šiješ horkou jehlou!“ rozesmála se

hystericky paní Daltonová. Její vlastní ţerty jí vţdycky připadaly

ohromně legrační.

„Díky za povzbuzení, mami!“

Slyšela, jak matka odchází a stále se ještě kucká smíchy. Meg se

opět vrátila ke své práci detektiva-amatéra, S údivem zjistila, ţe jaksi

podvědomě připsala do seznamu další jméno: ELLEN. Proč je Ellen

podezřelá?

A) Protoţe někdo ze školy jí mohl zatelefonovat a upozornit ji na

chystaný večírek.

B) Nikdy ani nezavolala, ani nenapsala některé ze svých bývalých

kamarádek. Třeba se nechce s nikým setkat

C) Nikdy nikomu nevysvětlila, proč se zčista jasna tak kvapem

odstěhovali.

Určitě, Ellen si své místo mezi podezřelými zaslouţí, rozhodla

Meg. Ale jak by se jí podařilo doručit ta dvě varování psaná

červenou tuţkou mně a Tonymu?

Třeba s pomocí někoho dalšího. Někdo ve škole jí mohl

pomáhat…

Je teda klidně moţné, ţe vlastně hledáme dva lidi! Uvědomila si

Meg.

Napsala číslo 4 a dumala, jestli nějaký čtvrtý podezřelý existuje.

Je tady ještě někdo, kdo o večírku ví, kdo zná Meg a Tonyho a kdo

by mohl mít dostatečný důvod chtít večírku zabránit?

Nikdo ji moc nenapadal, a tak připsala DWAYNE.

Proč?

31

Protoţe ho nesnáším! Odpověděla si upřímně.

Zazvonil telefon.

Dívala se na něj jako hypnotizovaná a váhala, zda ho má či nemá

zdvihnout. Mohu ho prostě nechat zvonit, přesvědčovala sama sebe.

Ale hned věděla, ţe to neudělá. Kdykoliv zvonil telefon, vţdycky

běţela zdvihnout sluchátko, i kdyţ třeba věděla, ţe hovor není pro ni.

Prostě jí šlo na nervy nechat telefon zvonit jen tak.

Nechala ho ještě jednou zazvonit, zhluboka se nadechla a zdvihla

sluchátko. „Halo?“

„Ahoj, Meg.“

„To jsi ty, Tony?“

„Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?“

„Jak to myslíš? Děje se něco?“

„Totiţ… Dostal jsem o tebe strach. Myslím… myslím, ţe za

mnou dneska večer někdo šel!“

„Někdo to sledoval? Kdy?“

„Kdyţ jsem šel domů. Pomáhal jsem tátovi u pumpy. Musel

někam jet autem, tak jsem šel domů pěšky. Bylo to děsný, pořád

jsem měl pocit, ţe za mnou někdo jde… Ale kdyţ jsem se otočil

nikdo tam nebyl!“

„A pak?“

„A pak jsem uslyšel kroky. Hned za mnou. Začal jsem utíkat a ten

za mnou začal utíkat taky!“

„Viděl jsi ho? Byl to kluk nebo holka?“

„Byla tma jako v pytli! Neviděl jsem nic… Kromě toho se pořád

drţel kus za mnou!“

„Jsi si jistý, ţe se ti to nezdálo?

„Samozřejmě, ţe si jsem jistý!“ odsekl uraţeně.

„Ještě nejsem úplný cvok, jestli o tom nevíš!“

„Promiň, Tony. Nekřič! Napadlo mě jenom ţe…“

„Poslouchej, Meg, začíná jít do tuhého. Podle mě to ten chlap

myslí smrtelně váţně!“

„Coţpak jsi vůbec nic neviděl? Nemáš ponětí, jak ten člověk

vypadal? Jestli byl velkej nebo malej?“

„Ne! Nemám! Běţel jsem jako o ţivot a byl jsem rád, kdyţ jsem

byl doma! A uţ se přestaň pořád vyptávat!“

32

„Promiň. Nemusíš hned křičet.“

„Volám ti hned, jak jsem se dostal domů. Napadlo mě, ţe tě třeba

taky sledovali nebo něco takového… Meg – ten večírek! Já

nevím…“

„Co tím chceš říct?“

„Nevím, jestli to stojí za to. O jeden večírek víc nebo míň…“

„To je pravda,“ souhlasila Meg. „Ale teď uţ jde o princip!“

„O princip? Neblázni, na principy se můţu vykašlat! Heleď, Meg,

mě někdo sledoval a mám fakt strach! Nebudu přece riskovat ţivot

kvůli jednomu večírku!“

„Coţpak to nechápeš?“ křičela Meg. „Tady uţ přece nejde o ten

večírek! Jestli někomu tak strašně záleţí na tom, aby ho překazil, tak

k tomu musí mít zatraceně dobrej důvod! A my musíme zjistit, o co

tady vlastně jde!“

„Vidím, ţe tobě se to líbí!“ řekl Tony trpce. „Připadáš si jako

slečna Marpleová, co? Líbí se ti hrát si na detektiva! Je to vzrůšo,

co!“

„Trochu moţná jo,“ připustila Meg. „Ale hlavně nedovolím, aby

mi někdo nařizoval, co můţu a nemůţu dě-“

„Ale se mnou nepočítej!“ přerušil ji Tony.

„Nepočítej?“ opakovala Meg šokovaně. „v čem?“

„V ničem. S tím večírkem jsem skončil. A s tebou… s tebou

taky!“

Šokovaně se odmlčela: měla pocit, ţe se ta slova změnila v šípy,

které se jí zabodly hluboko do hrudi. Tohle nečekala…

„Myslíš to váţně?“ vydechla.

„Sbohem!“ zamumlal tiše a zavěsil.

Meg naštvaně práskla sluchátkem. Samozřejmě, Tony to plácl jen

tak, aniţ si to rozmyslel. Samozřejmě, ţe to tak nemyslel, přece se se

mnou kvůli tomuhle nerozejde!

Nebo snad jo?

„Přijdu na to, kdo za tímhle vězí a proč!“ prohlásila Meg

polohlasitě. Znovu zvedla sluchátko a začala vyťukávat Tonyho

číslo. Pak se zarazila a zase zavěsila. Nechám to den, dva uleţet a

pak mu zavolám, rozhodla se. Prozatím si prostě nepřipustí, ţe se s ní

Tony rozešel, poručila si. Taková hloupost! Přejela si rukou přes

33

obličej a s údivem zjistila, ţe je od krve: podle svého dobrého zvyku

se v rozčilení kousala do spodního rtu, aţ jí z něho začala téct krev.

Takhle tu práci z psychologie nenapíšu nikdy, povzdechla si Meg.

Jenţe teď uţ se prostě nesoustředím, nezývá, neţ to odloţit na zítřek.

A co tenhle večer?

Zadívala se na seznam podezřelých. Číslo 3: Ellen!

Nelíbilo se jí, ţe tam Ellen vystupuje. Koneckonců ten večírek byl

pro Ellen a všechny ty komplikace s ním spojené taky. Cítila by se

mnohem líp, kdyby mohla Ellen prostě vyškrtnout…

Zavolám jí! Napadlo ji zčistajasna.

Takový jednoduchý a skvělý nápad. Zavolám jí a řeknu jí, jak se

těším, ţe se zase uvidíme! Vzápětí si uvědomila, ţe je z toho nápadu

překvapivě nervózní a ţe jí nějak vyschlo v hrdle. To snad není

moţné, bojovala sama se sebou, byly jsme přece nejlepší kamarádky!

Měla jsem jí zavolat uţ dřív, peskovala se. Proč jsem vlastně celé ty

měsíce čekala na to, aţ mně zavolá ona?

Natáhla se pro sluchátko a zavolala informace. Náhle měla ruce

jako led. Ellenino číslo získala bez problémů. Vyťukala číslo

meziměstského kódu a pak místní číslo. Telefon zvonil nezřetelně,

jako by v ohromné dálce: jednou, dvakrát, po třetí se ozval Ellenin

hlas: „Haló?“

„Ellen? To jsem já, Meg!“

„Meg? Je to moţný? Ahóój!“ křičela Ellen. Vypadalo to, ţe má

skutečnou radost. Meg si oddechla, najednou se cítila o moc lépe.

„Co děláš? Jak ţiješ?“

„Dobře! Mám se fajn… A ty?“

„Jde to,“ řekla Meg. „Je to zvláštní slyšet tě zase po té dlouhé

době!“

„Já vím,“ připustila provinile Ellen. „Pořád se chystám ti napsat

nebo tak… Nějak jsem pořád v jednom kole a …“

„Jaký to je v nový škole?“

„Je to dobrý, ale dost jiný, úplně jiný neţ v Shadyside… Budu ti o

tom povídat, aţ se sejdeme! Přijedu do Shadyside, víš to?“

„vím, proto ti taky volám… Chtěl jsem ti říct, ţe jsem fakt ráda.

Já…“

„Budu bydlet u tety Amy. Doufám, ţe budeš mít dost času,

34

abychom všechno probraly!“

„Určitě. Chybělas mi, Ellen,“ vyhrkla Meg. Původně nechtěla být

tak sentimentální, ale řekla to, aniţ o tom přemýšlela. Bylo to tak

příjemné popovídat si se starou kamarádkou, tak uklidňující – jako za

starých časů, jako by se nic nestalo…

„Ty mně taky, Meg!“

„Máš nějaký konkrétní plány, co budeš dělat? Co bys chtěla vidět

a s kým mluvit?“ vyptávala se rozčileně Meg.

„Ani ne. Co Tony, jak se mu daří?“

„Dobře… Je pořád stejný.

„Pořád spolu ještě chodíte?“

„Jo, chodíme…“ Alespoň ještě před pěti minutami, pomyslela si

Meg. Ale tohle můţe počkat.

„Jsem moc ráda, ţe jsi zavolala, Meg. Uţ se nemůţu dočkat, aţ se

uvidíme!“

„Já taky ne.“

Chvíli spolu ještě klábosily víceméně o ničem, dokud Meg

neusoudila, ţe by se hovor mohl natolik prodraţit, ţe ji za něj bude

otec hubovat. Ellen slíbila, ţe se ozve, jakmile přijede do Shadyside,

a s tím zavěsily.

Meg se cítila báječně: Ellen byla fajn jako vţdycky, pěkně si

popovídaly a vypadalo to, ţe měla upřímnou radost, ţe se Meg

ozvala. Našla tuţku a chystala se vyškrtnout Ellen ze seznamu

podezřelých. Pak zaváhala a znovu si v duchu přehrávala jejich

rozhovor.

Nebyla Ellen aţ trochu moc šťastná, ţe ji Meg volá?

Netěšila se aţ trochu moc, ţe se uvidí?

Takhle se vlastně Ellen nikdy nechovala… Bylo to trošku násilné,

trochu v tom zazníval falešný tón! Trochu té sladkosti tam bylo

navíc!

Tohle nebyla Ellen, jak ji znala! Takhle by se normálně

nechovala!

Proč se ale Ellen přetvařovala? Skrývala něco?

35

VI.

Středa večer

„Proč mu prostě jednu nevrazíš?“ divila se Meg.

„Zkoušela jsem to. Měl z toho legraci.“

„A ţe byste si to vyříkali – to asi taky nejde, co!?“

Lisa obrátila tmavé oči ke stropu a povzdechla si. „Nedělám nic

jinýho, neţ ţe s ním debatuju o nás dvou. Strávili jsme nekonečný

hodiny tím, ţe jsme si to vyříkávali. Je to jeden z důvodů, proč nás

uţ moc nebaví být dohromady. Nedostaneme se k ničemu jinýmu,

neţ ţe si objasňujeme, proč si nerozumíme. Vlastně nám ani nezbývá

ţádný čas na to, abychom si rozuměli…“

Meg se dlouze napila dietní coly a zabořila se do velké koţené

klubovky. Chvíli se mlčky rozhlíţela po dřevem obkládaných

stěnách místnosti a pak prohodila: „Tenhle váš pokoj se mi fakt líbí!“

Líbily se jí police s knihami, zaplňující stěnu aţ ke stropu, velká

televize, zabudovaná uprostřed a velké skleněné dveře, kterými se

vstupovalo na terasu na zahradě za domem. „takovouhle pracovnu

doma nemáme!“ podotkla nakonec.

„Nesnaţíš se takhle náhodou změnit téma?“ zeptala se Lisa

ironicky.

Meg se zasmála. „Jenţe já nevím, co bych ti poradila,“ přiznala

se. „Mně to s Tonym taky neklape. Děsně jsme se pohádali kvůli

tomu večírku pro Ellen. On má opravdu strach! Bojí se, ţe ten cvok,

co se nás snaţí vystrašit, to myslí váţně. Ale řekla jsem mu, ţe kdyţ

já se pro něco rozhodnu, nikdo mě nedokáţe tak vyděsit, abych si to

rozmyslela.“

36

„Moţná, ţe má Tony pravdu… A ţe jsi prostě tvrdohlavá!“ řekla

Lisa a přehodila si dlouhé nohy přes koţený okraj klubovky v níţ

seděla. „Alespoň má o tebe strach! Kdyby někdo vyhroţoval mně,

Cory by nejspíš řekl: „No jo, a nevíš, co je dneska v televizi?“

Meg se zasmála: kdyţ Lisa parodovala Coryho, byla bezvadná.

„Třeba byste se nějakou dobu neměli vidět,“ navrhla. „Myslím, ţe

Cory je fajn kluk. Třeba jenom od něj chceš trochu moc. Vyrostli jste

spolu, bydlí hned vedle! Připadá mu to samozřejmý, ţe tě má jistou.“

Lisa dopila colu a stiskla plechovku v dlani, aţ z ní udělala

placku. „Co tě to popadlo, Meg! Já přece od tebe nechtěla ţádnou

dobrou radu! Chtěla jsem si jenom postěţovat!“

Obě dívky se zasmály.

„Ale zdá se mi, ţe jsem sobec!“ omlouvala se Lisa a obratně vrhla

deformovanou plechovku přes půl místnosti do koše u stolu.

„Vidělas? Dva body!“ Zatvářila se zase váţně a dokončila omluvu.

„Přijdeš, abys mi řekla o těch děsných věcech, který se ti přihodily, a

já pořád mluvím o sobě a o Corym. Promiň, jestli má někdo opravdu

problém, tak jsi to ty. Proč vlastně nezavoláš policii?“

„To víš, ţe jo!“ řekla Meg ironicky. „Půjdu na policii a řeknu jim,

ţe někdo ve studovně rozřezal moje pozvánky na večírek. Uţ vidím,

jak jsou z toho celý pryč! Na takový případ určitě nasadí celý

oddělení. Moţná, ţe si i přizvou protiteroristický komando!“

„Co si dáváš na obličej?“ zeptala se trochu neočekávaně Lisa.

„Coţe?

„Máš perfektní pleť! Jemnou jako nemluvně!“

„Coţe?“ opakovala tupě Meg a mimoděk si začala zkoumat rukou

pleť na obličeji.

„Člověk má dojem, ţe sis obličej zrovna umyla. Vypadáš, jako by

sis ho před pěti minutami vydrhla!“ konstatovala Lisa závistivě.

„Tak se mi zdá, ţe teď chceš změnit téma zase ty!“ zamumlala

Meg.

„Ne, promiň… Jen mě to tak napadlo!“ Lisa vyskočila a protáhla

se, pak přešla ke dveřím na terasu a vyhlédla ven. „Podívej, a co

kdyby ses na ten večírek vykašlala? Budeš mít po starostech!“

„Ale já nechci!“ prohlásila Meg zarputile. „V první řadě mi fakt

záleţí na Ellen. Chtěla bych jí ukázat, ţe jsme na ni nezapomněly…“

37

„A v druhý řadě?“

„A kromě toho začínám být fakt zvědavá. Chtěla bych zjistit, proč

někomu tak strašně záleţí na tom, abychom se s Ellen nesešly!“

„Jak to myslíš?“

„Podle mě tedy nejde jen o nějaký stupidní fór… Někdo má

opravdovský důvod, proč chce ten večírek překazit! Jenom nechápu,

jaký!“

„Myslíš, ţe to je proto, ţe někdo Ellen nenávidí?“

„Ale já neznám nikoho, kdo by Ellen nenáviděl! Ty jo?“ namítla

Meg.

Lisa se chvíli mlčky dívala do tmy, neţ odpověděla. „Já taky ne.

Ale co jiného by v tom mohlo být? Ještě by to mohlo mít něco

společného s Evanem!“

„Jo, to mě taky napadlo… Evan! Proč to napadlo tebe?“

„Ani nevím… Prostě, kdyţ myslím na Ellen, tak nějak

automaticky myslím i na Evana. Vţdyť víš: Ellen a Evan! Vţdycky

jsme o nich mluvili současně… Ale Evan je uţ rok mrtvý. Proč by

kvůli němu chtěl někdo překazit tenhle večírek?“

„Právě ţe nevím,“ povzdechla si Meg. „Je to pro mě úplná

záhada. Ale je to záhada, na kterou musím přijít! A právě proto to

nevzdám! Kdyţ toho necháme, tak uţ se nikdy nedozvíme, o co tady

vlastně šlo.“

„Uţ ti někdo řekl, ţe jsi děsně tvrdohlavá?“

„Jo, kaţdý!“ potvrdila Meg. „Co tam venku vidíš?“

„Tamhle přes zahradu je vidět Coryho pokoj. Koukám, ţe se tam

svítí… Zajímalo by mě, jestli je doma.“ Chvíli ještě pozorovala

rozsvícené okno a pak se opět usadila v koţené klubovce. „A máš

teda nějakou potuchu, kdo by se mohl snaţit vás dva zastrašit? Máš

alespoň nějaký podezření?“

„Ale musíš mi slíbit, ţe se mi nebudeš smát!“ řekla Meg opatrně.

„Přece mě znáš!“ řekla Lisa vyhýbavě.

„Právě proto. Proto chci, abys mi slíbila: „Nebudu se ti smát.“

„Dobře, dobře, slibuju… A kdyţ, tak jen trošku!“

„Teda – udělala jsem si seznam podezřelých!“

„A na něm máš koho?“

„Číslo jedna je Brian!“

38

Lisa se šokovaně narovnala. „Brian? Proč zrovna Brian? Je to

přece tvůj bratranec, ne?“

„Jo. Z druhého kolena. Ale proto ho ještě nemůţu vyloučit. Je sice

příbuzný, ale stejně je pěkně praštěný. V jednom kuse vysedává s

Dwaynem a hraje ty hry na hrdiny!“

„No, nevím,“ řekla Lisa pochybovačně. „Koho tam máš dál?“

„Shannon!“

„Coţe?“ Lisiny černé oči se zvětšily úţasem.

„Shannon sedí ve studovně zrovna za mnou. Kdyby chtěla, mohla

ty pozvánky snadno rozřezat… Řekla, ţe nikoho neviděla, protoţe

byla v knihovně. Ale Tony byl ve studovně taky a říká, ţe pokud ví,

tak Shannon nikam nešla.“

„A co ten telefonát a ten výhruţný dopis?“

„Ale Meg, je to přece tvoje nejlepší kamarádka, ne?“

„To je… Já vím, ţe to je šílený nápad… Ale Shannon se hodně

změnila od Evanovy smrti. A od samého začátku byla proti tomu

večírku.“

Lisa si povzdechla a zavrtěla hlavou. „Takţe tvůj bratranec a tvoje

nejlepší kamarádka. Koho dalšího máš na tom seznamu? Mámu a

tátu?“

„Podívej, Liso, já…“

„Nejsou to moc nadějný podezřelý, Meg! Proč by se tě třeba

Shannon snaţila takhle děsit? Proč by ti to prostě neřekla na rovinu?“

„To nevím,“ pokrčila Meg rameny. „Prostě se mi zdá občas divná,

to je všechno. Třeba si myslí, ţe Ellen můţe za to, co se stalo

Evanovi? Třeba se bojí něčeho, co by se na tom večírku mohlo stát…

Fakt nevím. Já prostě…“

„Tak proč nejdeš a nezeptáš se jí?“ přerušila ji Lisa.

„Coţe?“

„Přesně tak!“ Lisa vyskočila z křesla a začala přecházet sem tam

po místnosti. „Je to tvoje nejlepší kamarádka. Jsi z toho nešťastná, ţe

ji máš jako jednu z podezřelých – tak prostě jdi a zeptej se jí! Zeptej

se, proč nechce večírek pro Ellen. Promluv si s ní mezi čtyřma

očima. Takhle se to přece mezi přáteli má dělat, ne?“

„Dobře… dobře,“ tišila ji Meg. „Koukám, ţe jsem na tom asi

stejně jako ty: nechci ţádný dobrý rady – chtěla jsem si jen

39

postěţovat!“

Meg se zdvihla, poděkovala Lise a vyrazila ven k autu. Chladný

jarní vzduch ji osvěţil a hned se jí lépe uvaţovalo. Třeba má Lisa

pravdu, usoudila nakonec. Třeba bych si mohla se Shannon hned

zítra popovídat. Vklouzla do matčiny toyoty a vyrazila k domovu.

Přitom v duchu znovu a znovu zkoušela, jak to zítra Shannon řekne.

Odbočila na příjezdovou cestu a zastavila kousíček před garáţí.

Světlo nad garáţí vrhalo ţlutavou záři na dlaţbu přede dveřmi.

Meg vystoupila z auta a najednou se zarazila: ten stín na zápraţí!

Ten tam přece normálně není!

A jestli patří někomu, kdo se tam krčí ve tmě – pak ten někdo

určitě čeká na mě! Uvědomila si.

40

VII.

Středa večer

Meg byla mţikem zpátky za volantem a přitom nespouštěla oči ze

stínu na zápraţí. Stín se nehýbal.

Svírala křečovitě klíčky zasunuté v zapalování a bojovala s

náhlým impulsem vycouvat zpět a ujet!

Ale taky by bylo moţné, ţe to je Tony, napadlo ji. Kolikrát uţ

takhle na ni čekal – na zápraţí, aniţ zazvonil a šel dovnitř? Nejmíň

desetkrát!

Moţná, ţe se přišel omluvit, usmířit se…

Vyndala zase klíček ze zapalování a zvolna otevírala dveře toyoty.

Ale spíš to nebude Tony… To by jí uţ šel naproti, uvaţovala. Spíš

to bude ten cvok, co jí telefonoval. Nebo ten, co sledoval Tonyho…

Stín se stále nehýbal.

Dokázal by někdo vydrţet tak dlouho takhle nehnutě stát?

Otevřela dvířka vozu trochu víc a zavolala: „Kdo je tam?“

K jejímu překvapení to znělo víc naštvaně neţ ustrašeně.

Ticho.

„Kdo je to? Je tam někdo?“

Ticho. Stín se nepohnul.

„Tony – jsi tam?“

Takhle dlouho by nikdo nehnutě nevydrţel, usoudila nakonec.

Vysoukala se z auta a neslyšně se plíţila přes mokrý trávník k

zápraţí. Cítila, jak v ní stoupá strach a stahuje jí hrdlo.

Krok po kroku se blíţila ke dveřím domu a její tenisky vydávaly v

mokré, vysoké trávě mlaskavé zvuky. Proč tam jdu? Vyčítala si. Proč

41

jsem tak pitomá? Proč se neseberu a neutíkám pryč? Těsně u zápraţí

se zastavila.

„Kdo je tam?“

A pak se rozesmála: stín vrhal sloupec květináčů, který její otec

nechal přede dveřmi opřený o zábradlí.

„Meg, začínáš z toho cvokatět!“ vyčetla si nahlas.

Vešla do domu a vyběhla do svého pokoje, aby se z toho všeho

vyspala; ze všeho nejdřív však pečlivě zamkla na všechny západy.

Čtvrtek odpoledne

Meg zašťourala vidličkou v jasně oranţové hmotě na talíři. Pokud

to byly makaróny se sýrem, postrádala makaróny. Byl-li to jen sýr,

proč ta podivná barva?

Jídelna byla neobvykle pustá. Moţná, ţe zpráva o lekavé

oranţové hmotě, která byla dnes na programu, se roznesla a většina

kluků a holek se rozhodla pojíst někde jinde. Jen Cory Brooks a pár

jeho kamarádů se neúnavně předvádělo kolem stolu u dveří. Ty

kluky snad nikdy nepřestane bavit házet po sobě krabicemi s

mlékem, pomyslela si.

Okna na protější straně byla otevřena; venku byl zatím nejteplejší

den tohoto jara. Ze hřiště zazníval hřmot dechovky, která k

všeobecnému utrpení stále znova a znova cvičila slavnostní pochod

pro vyřazení absolventů.

Meg opatrně ochutnala makaróny se sýrem – podle očekávání to

nemělo ţádnou chuť. Otráveně zdvihla oči od talíře a uviděla

Shannon, jak míří s tácem k jejímu stolu. Shannon se kysele ušklíbla,

patrně se uţ nadýchala aroma oranţové hmoty na talíři.

Teď, anebo nikdy, nadechla se Meg. Dobře věděla, ţe její

rozhovor se Shannon nebude ţádná procházka růţovým sadem. Ale

tahle příleţitost byla stejně dobrá jako kaţdá jiná, takţe s chutí do

toho a půl je hotovo!

„Co to má být?“ ukazovala Shannon znechuceně na talíř a usedla

naproti Meg.

„Polyuretanová pěna!“ prohlásila Meg. „Pouţívá se hlavně ve

formě kuliček, které se nacpou do balíků, aby se to vevnitř

42

nerozbilo!“

Shannon prohrábla hmotu vidličkou zhruba stejně nadšeně jako

před chvílí Meg. „Koukej – mám pocit, ţe mi ten sajrajt kousl do

vidličky!“

Meg se nezasmála. Místo toho se dívala Shannon upřeně do očí,

jako by z nich chtěla vyčíst odpověď na otázky, které se ještě

neodhodlala poloţit.

„Co ti je?“ zeptala se Shannon a odloţila definitivně vidličku na

tác. „Chováš se ještě podivněji neţ obvykle!

„Musím… musím se tě na něco zeptat,“ řekla Meg tiše.

„Tak do toho! Ptej se. Ale hlavně se přestaň tvářit jako na

pohřbu!“

„Promiň!“ Meg si ani neuvědomovala, ţe vypadá tak váţně.

Chystala se celou tu záleţitost odbýt napůl ţertem. To se jí ale teď uţ

těţko podaří. „Víš… Já vím, ţe to je nesmysl… Ale musím se tě na

to zeptat!“

„Tak dělej,“ prosila ji Shannon. „Vţdyť já to napětí uţ déle

nevydrţím!“

Meg se zhluboka nadechla a zároveň cítila, jak rudne. „Nevolala

jsi mi v sobotu v noci? A neposlala jsi mi lístek, ve kterém mi

vyhroţuješ?“

„Coţe?“

„Někdo mi telefonoval a poslal mi ten lístek…“

„Lístek? Jaký lístek?“ Shannon vypadala nelíčeně zmatená.

„Někdo mi v něm vyhroţoval. Nechce, abych dělala ten večírek

pro Ellen!“

„Někdo ti vyhroţoval? Ty si myslíš, ţe já jsem ti vyhroţovala?“

Meg si uvědomila, ţe šlápla vedle. „Ne, já jenom…“ Přemýšlela

zuřivě, co by řekla, aby zachránila situaci, ale jak to v takových

chvílích bývá, nic ji nenapadalo.

„Meg – z čeho přesně mě obviňuješ?“ zeptala se Shannon hlasem,

který náhle přeskočil několik oktáv. Oběma rukama se pevně drţela

okraje stolu.

„Neobviňuju tě z ničeho. Jenom jsem se ptala,“ bránila se Meg

neobratně. „Prostě jsem potřebovala slyšet, ţes to ty nebyla!“

„Třeba tě to překvapí, ale nebyla!“ vybafla Shannon. Počáteční

43

šok se rychle měnil v záchvat zlosti. „Můţeš mi laskavě prozradit,

proč bych ti měla vyhroţovat?“

„Já nevím,“ přiznala Meg. „Ale někdo mi vyhroţoval. A někdo

sledoval Tonyho a … Jsem z toho děsně vynervovaná. Asi uţ

nedovedu logicky uvaţovat…“

„To teda asi opravdu ne,“ přisvědčila mrazivě Shannon.

„Ale, Shannon, nechtěla jsem…“

„Myslím, ţe jsi chtěla! Nevím proč, ale chtěla jsi mě urazit a

chtěla jsi mě obvinit. Myslela jsem, ţe jsme kamarádky, ţe si

důvěřujeme! Já bych tě v ţivotě z něčeho takového neobviňovala!

Ale asi jsme kaţdá jiná. Úplně jiná. Tohle bych do tebe neřekla!“

Shannon dala do posledních slov všechno pohrdání, kterého byla

schopna.

„Shannon, já to takhle nemyslela… Chtěla jsem jenom…“

Shannon, tvář zrudlou hněve, vyskočila od stolu, otočila se k Meg

zády a dlouhými, rychlými kroky vypochodovala z jídelny. Meg

zůstala sedět nehnutě, jako přimrzlá k ţidli a připadala si jako

bezcharakterní zrádce.

Tak ti, Liso, moc děkuju, opakovala si v duchu tys mi teda fakt

poradila! Teď uţ jsem zůstala úplně bez přátel. Nejdřív Ellen, pak

Tony a teď Shannon.

Uvědomovala si ovšem, ţe ve skutečnosti z toho nemůţe vinit

Lisu, ale jenom sebe. Tenhle rozhovor se nikdy neměl uskutečnit

takhle! Nikdy jsem takhle přímo neměla Shannon obvinit,

uvědomovala si opoţděně.

I kdyţ…

Nepřehnala to Shannon trochu? Proč reagovala tak hystericky?

Obvykle se hned tak neuráţela… Je moţné, ţe se takhle snaţila

zakrýt, ţe má špatné svědomí? Je moţné, ţe tak vybouchla prostě

proto, ţe nechtěla, aby se Meg vyptávala dál?

Ne, zavrtěla Meg hlavou. Natolik ji znala, aby věděla, ţe se

Shannon rozčílila doopravdy. Nic nehrála, opravdu ji to obvinění

šokovalo!

A taky na to měla plné právo, uvědomila si Meg. Chovala jsem se

jako blázen, nadávala si. Asi uţ se mnou nikdy nepromluví. A já se jí

vlastně ani nedivím!

44

Meg zkroušeně seděla v jídelně, dívala se na dveře, za nimiţ před

chvílí Shannon zmizela, a přála si, aby ji dokázala přivolat silou vůle

zpět, aby se jí mohla omluvit a pokusit se jí všechno vysvětlit.

Pak si vzpomněla na Tonyho. Kde ten vězí? Proč je tak zatraceně

tvrdohlavý? Coţpak si neuvědomuje, ţe ho teď potřebuju nejvíc?

Kdyţ takhle zhodnotila svoji beznadějnou situaci, uklidnila se

natolik, aby si uvědomila, ţe má hlad. Odstrčila tác s makaróny

stranou a vytáhla z tašky papírový sáček se svačinou. Vzhledem ke

zkušenostem se školní jídelnou si vţdycky brala z domova něco k

jídlu.

Začala sáček rozbalovat, ale najednou si všimla, ţe z něj

prosakuje jakási tekutina. Jenomţe co by tam mohlo téci? Vevnitř

mělo být jablko a sendvič!

Strčila dovnitř ruku: bylo tam cosi mokrého a lekavého. A bylo to

odporně husté!

NEE!

Bleskem vytrhla ruku ze sáčku, ten se převrhl a z něj vyhrkla

červená tekutina, rovnou Meg na blůzu a sukni. Meg to téměř

nevnímala: vytřeštěně zírala na prsty, z nichţ červená tekutina

stékala na zápěstí a pak skapávala na talíř s makaróny.

„Krev!“ ječela Meg. „V mé tašce byl pytlík krve!“

45

VIII.

Čtvrtek večer

Jestliţe posledních pár dní měla Meg potíţe s tím, aby se dokázala

soustředit na závěrečnou práci z psychologie, tenhle večer to bylo

absolutně nemoţné. Dívala se na papíry na stole, ale jediné, co

viděla, byl upatlaný svačinový sáček, z něhoţ kapala červená

tekutina – ze které se naštěstí vyklubala jen červená barva. Pak zase

viděla Shannon, její uraţený výraz, Shannon absolutně šokovanou z

jejího podezření…

„Musím se jí omluvit,“ usoudila nahlas. Nemohla uţ vydrţet

pomyšlení, ţe ji Shannon nenávidí, tísnil ji pocit, ţe se na Shannon

provinila… ţe ji zradila.

Auto bylo sice zaparkováno před domem, ale Meg se rozhodla, ţe

se raději projde. Shannon bydlela jen asi o devět nebo deset ulic dál

alespoň bude mít čas rozmyslet si, co jí řekne.

Skoro celé odpoledne pršelo a vzduch byl ještě nasycen vlhkostí a

svěţe voněl. V louţích na chodnících se zrcadlilo ţluté světlo

pouličních lamp. Meg šla rychle a občas se bavila tím, ţe

přeskakovala větší louţe.

Kdyţ došla k domu, kde Shannon bydlela, uvědomila si, ţe

vlastně pořádně neví, co jí řekne. Prostě se spolehne na její

velkorysost a poprosí ji, aby se nezlobila. I kdyţ si uvědomovala, ţe

Shannon – zvláště po posledním roce – je dost neoblomná a není

moc přístupná citům. Ale co jiného mohla dělat?

Harperovi bydleli v domě, za nímţ se rozkládal velký, pečlivě

ostříhaný trávník. U příjezdové cesty rostla rozloţitá stará vrba

46

střeţící vchod domu jako stařičký vrátný. Předek domu byl úplně

tmavý, ale Meg věděla, ţe Harperovi vţdycky pobývají v pokoji

nebo kuchyni na druhé straně domu.

Shannon se objevila ve dveřích jen pár vteřin po tom, co Meg

zazvonila. „To jsi ty!“ řekla znechuceně místo pozdravu.

„Přišla jsem ti padnout k nohám!“ řekla Meg barvitě a marně se

snaţila, aby se jí netřásl hlas. „Chci se ti omluvit. Řekni, co mám

udělat, a já to udělám. Mám hrozný výčitky svědomí!“

„To je v pořádku,“ řekla Shannon a dívala se kamsi za Meg.

„Musíš se se mnou usmířit,“ pokračovala Meg. „Jsi přece moje

nejlepší kamarádka a –“

„Pojď dál,“ přerušila ji Shannon a otevřela dveře dokořán. Hlas

měla bezbarvý a lhostejný.

Meg šla za Shannon a postupně i začala vnímat okolí. Shannon

měla na sobě bermudy a bílé tričko. Ruce a nohy měla bílé jako

vyřezané ze slonové kosti. V květnu jsme ještě po zimě všichni

vybledlí, uvědomila si Meg. Vešly do obývacího pokoje, Shannon

rozsvítila mosazný lustr u stropu a usadila se ve staroţitném

dvojkřesle potaţeném červeným sametem.

Tenhle obývací pokoj Meg přímo nesnášela. Částečně proto, ţe

všechen nábytek byl takový drahý a nepohodlný. A také proto, ţe na

stěně visela veliká fotografie Evana v tmavohnědém rámu. Ať člověk

seděl v pokoji kdekoliv, vţdycky se koukal na fotografii, a to

deprimovalo Meg ještě víc, neţ nepohodlná vyřezávaná ţidle, na niţ

se usadila.

Rozhodně to nebyl typický obrázek Evana. Uţ kvůli tomu, ţe měl

na sobě tmavé sako a kravatu. Zřejmě se zrovna vrátil z nějaké

rodinné oslavy, nejspíš svatby. Jeho světlé vlasy, které byly vţdycky

divoce rozcuchané, měl ulízaný dozadu, díval se prázdně před sebe a

přitom se nuceně usmíval tak, jak ho Meg v ţivotě neviděla.

Meg ovšem chápala, ţe Harperovi si chtějí uchovat v paměti

Evana ne takového, jaký skutečně byl – potíţista, který dělal jeden

malér za druhým – ale takového, jako na fotografii: uhlazeného a

ukázněného.

Kdykoliv se Meg dívala na tu fotografii, vţdycky si naopak

připomněla toho druhého Evana. Jako by její mysl odmítala přijmout

47

tenhle falešný obraz – toho uhlazeného neznámého – a místo něho se

jí vţdy vybavil Evan skutečný, se všemi svými chybami a

nectnostmi.

Vzpomněla si na jeden večer, kdy se všichni – včetně Shannon,

Ellen a Tonyho – bavili dole, v suterénu tohoto domu. Tony a Evan

hráli kulečník uprostřed místnosti, Meg, Ellen a Shannon hrály stolní

tenis – čtyřhru, i kdyţ byly jen tří.

Vzpomínky byly tak jasné, ţe si vybavovala i zvukovou kulisu

toho večera: výkřiky a smích, nárazy míčku na pálky a nakřáplý

zvuk, kdyţ míček poskakoval po dlaţdicové podlaze, a do toho

všeho údery tága do lesklých, barevných kulečníkových koulí.

Toho večera byl Evan obzvláště zdivočelý. Naboural odpoledne

jedno z rodinných aut do náklaďáku jedoucího před ním a Tony si ho

kvůli tomu dobíral. „Já za to přece nemohl!“ prohlásil Evan a vítězně

se zašklebil na Tonyho po úspěšném šťouchu.

„Naboříš se do zadku auta před sebou a není to tvoje vina?“

pošťuchoval Tony.

„Bodejť! Ten náklaďák jel pomaleji neţ je minimální rychlost na

dálnici. Tak co jsem mohl dělat? Měl jet rychleji!“

Tony se smál, aţ zkazil šťouch.

„Tak jsi ho chtěl trošku popostrčit, viď?“ zamumlala Ellen.

„Trošku ho popostrčil a z auta je vrak!“ smál se Tony, aţ zalykal

smíchem.

„Takţe vy jste se proti mně domluvili, co?“ řekl Evan a civěl na

Ellen. V tu ránu bylo po legraci.

„Ne, Evane. Tony a já –“

„Nekecejte!“ křičel Evan a práskl tágem do kulečníkového stolu.

„Máte z toho děsnou srandu, co? Nějakej idiot v náklaďáku přibrzdí,

a kdyţ se kvůli němu nabourám, tak se vy dva můţete umlátit

smíchy!“

„Do smrti dobrý!“ řekl dobrácky Tony a zdvihl ruce, jako ţe se

vzdává.

„Ne, budeme se bít!“ vykřikl Evan, zdvihl svoje tágo jako kord a

začal s ním šermovat. Prásk – prásk – Prásk! S obličejem divoce

sešklebeným bušil Evan do Tonyho tága, aţ si vynutil, ţe Tony

přistoupil na souboj.

48

„Evane – přestaň!“křičela v předtuše špatného konce Ellen.

Evan zdvihl tágo jako baseballovou pálku a švihl jím po Tonym.

Ten uhnul a tágo zasáhlo Ellen do ramene. Vykřikla a uskočila ke

stěně. „Evane!“

Ale Evan si jí nevšímal. Vyskočil mezitím s Tonym na

kulečníkový stůl a oba soustředěně šermovali jako ve filmu. Meg se

pamatovala, jak se Tony tvářil: uculoval se, pro něj to byla jen

legrace.

Ale Evan vypadal váţně, jemu šlo o to, aby zvítězil. Za chvíli uţ

rozpoznali všichni kromě Tonyho, ţe pro Evana to není legrace, ale

opravdový boj. Kulečníková tága do sebe s praskotem naráţela, oba

bojovníci seskočili na zem, útočili a kryli se.

Evanův obličej zbrunátněl, hněvivě se šklebil a oči měl

přimhouřené. Náhle švihl vší silou tágem a ozval se křaplavý náraz.

Tony rozevřel oči dokořán, pak je obrátil v sloup a klesl k zemi. Z

hlavy mu tekla krev.

Evan se na Tonyho ani nepodíval. Prohlíţel si pozorně tágo a pak

ustaraně podotkl. „Asi jsem ho zlomil!“

Ellen se k němu vrhla a křičela: „Zbláznil ses? Cos to udělal?“

Evan se zatvářil udiveně: snad si předtím ani neuvědomoval, co

dělá. Jeho výraz se rázem změnil, sklopil hlavu a sklonil se k

Tonymu. „Tony, nestalo se ti nic? Já tě nepraštil schválně! Nějak mi

sklouzla ruka, víš?“

„To je dobrý,“ řekl Tony ztěţka a usmál se na Evana. Odpustil by

mu cokoliv.

Meg a Shannon raději odvezly Tonyho na úrazové oddělení

shadysideské nemocnice. Kdyţ s Tonym odcházeli, slyšeli, jak dole

Ellen křičí na Evana a nutí ho, aby se přiznal, ţe to udělal schválně.

Tony to odnesl pěti stehy.

Byl to děsný večer – ale s Evanem člověk nikdy nevěděl, co se

můţe stát. Někdy s ním byla děsná legrace a byl to ten

nejprímovnější kluk. Jindy mu sklouzla ruka a lidi končili u doktora.

„Pořád se koukáš na tu fotku,“ ozvala se Shannon a její slova

vrátila Meg do současnosti.

„Promiň, vţdycky ve mně vyvolá nějaký vzpomínky!“

„Je to šílená fotka, co?“ potřásla Shannon hlavou. „Vypadá na ní

49

jako nějaký mimozemšťan!“

Rozhodně tam nevypadá jako Evan,“ přitakala Meg.

Na chvíli se zase ponořily mlčky do vzpomínek, aţ se Meg

vzpamatovala a opakovala: „Musíš mi ten dnešek odpustit, Shannon.

Asi jsem měla chvilkový pominutí smyslů. Fakt se moc omlouvám!

Ztratila jsem na chvíli hlavu!“ Chvilku se odmlčela, protoţe jí

selhával hlas, a pak dořekla: „těch posledních pár dní jsem trochu

šílená! Tuhle jsem v noci přišla od Lisy a k smrti mě vyděsily stíny

od květináčů přede dveřma. Byl jsem si jistá, ţe tam na mě někdo

číhá!“

„Chudinko,“ řekla Shannon bez jakékoliv známky soucitu v hlase.

„Kdypak mi padneš k těm nohám?“

„Odpusť mi a udělám cokoliv! Fakt! Dokonce půjdu za Garym

Brandtem a řeknu mu, ať si s tebou dá rande!“

„Já snad špatně slyším!“ vydechla Shannon.

„Víme přece obě, ţe by sis s ním chtěla dát rande, ale nevíš, jak

na to!“

„Meg, poslyš –“

„Půjdu za ním a domluvím ti to. Fakt! Udělám to, abych odčinila

to dnešní odpoledne!“

„Já se z tebe zblázním!“ vyhrkla Shannon a nevěřícně zírala na

kamarádku. „Ty to snad myslíš váţně!“

„Samozřejmě, ţe to myslím váţně. Nechci, abys na mě byla

naštvaná!“

„Dobře, na věky dobrý!“ prohlásila Shannon. „Ale neopovaţuj se

Garym Brandtovi cokoliv vykládat!“

„Jistě, já –“

„Slibuješ?“

„Slibuju,“ prohlásila Meg. Konečně se trochu uklidnila. „Fakt se

uţ nezlobíš?“

„To víš, ţe ne! Já jsem to taky trochu přehnala. Taky mě to mrzí!“

Shannon přešla k Meg a krátce ji objala. „A teď mi řekni o těch

výhruţkách! Pořád tomu nemůţu uvěřit,“ vrtěla udiveně hlavou.

Meg jí tedy vyklopila, jak jí někdo telefonoval, jak dostala

výhruţný dopis a jak někdo zase sledoval Tonyho. „Počkej – málem

bych ti zapomněla říct, ţe jsem mluvila s Ellen!“ vzpomněla si, ráda,

50

ţe můţe změnit téma. „Zavolala jsem jí a byla moc milá. Fakt se těší,

ţe nás zase všechny uvidí!“

„To je prima,“ řekla Shannon. „Myslím, ţe ten večírek je docela

fajn nápad… Měla jsi pravdu a všechno, co jsem proti tomu měla,

beru zpátky!“

„To je skvělý!“ rozzářila se Meg. „Takţe bys mi i pomohla dát ho

do kupy?“

„To víš, ţe jo!“ pokrčila Shannon rameny. „Proč bychom neměly

riskovat ţivot obě? Poloţíme své mladé ţivoty za právo svobodně

konat večírek!“

Meg se zasmála, ale v hloubi duše jí to zas tak legrační

nepřipadalo.

„Abych nezapomněla,“ řekla Shannon, „ten víkend tady bude taky

Mike – takţe ho musíme taky pozvat, i kdyţ Ellen moc neznal!“

Mike byl nevlastní bratr Shannon. Kdyţ Shannon zemřela matka,

její otec se znovu oţenil a za pár let na to se narodil Mike. Meg ho

téměř neznala, protoţe studoval někde v Nové Anglii.

„To je prima,“ souhlasila Meg. „Mike je fajn kluk!“

„Je tak strašně podobný Evanovi, aţ mi z toho běhá mráz po

zádech,“ podotkla Shannon zadumaně. „Ale kdo se podle tebe tak

snaţí ten večírek zlikvidovat?“

„Nemůţu na to přijít!“ přiznala Meg a pokusila se usadit na

nepohodlné ţidli alespoň trochu pohodlně. „Začínám z toho

cvokatět!“

„Musí to být někdo, kdo nenávidí Ellen!“ přemýšlela Shannon

nahlas.

„Ale kdo? Namítla Meg. „Ellen byla jednou z nejoblíbenějších

holek v Shadyside!“

„To je pravda!“ kapitulovala Shannon. „Fakt mi nic nenapadá…

Ale co kdyţ to naopak s Ellen nemá co dělat? Třeba to je někdo, kdo

nenávidí tebe!“ Zasmála se, tohle řešení jí přišlo ţertovné.

Meg byla šokována: tak tohle ji nenapadlo. „Prima! Jako třeba

kdo?“

„Nevím. Vykašli se na to,“ couvala Shannon rychle. „Byl to

pitomý nápad… Takţe někdo se snaţí ten večírek překazit. Někdo

chce zabránit, abychom se všichni zase sešli – ale proč?“

51

„Čeho se ten neznámý bojí?“ lámala si Meg hlavu. „Bojí se, ţe

bychom mluvili o něm? Ţe by nám něco prozradila Ellen?“

„Moţná… moţná, ţe jo! Teď ale, kdo by mohl mít nějaký hřích

na svědomí, aby se bál, ţe to na něj práskne…“ Shannon zamyšleně

bubnovala prsty na desce staroţitného stolku, náhle se zarazila a

vykřikla: „Brian!“

Meg se na ni uţasle zadívala. „Brian?“ Vybavil se jí její seznam

podezřelých, na němţ Brian figuroval na prvním místě. „Jak jsi na

něj přišla?“

„No… Je to podivín. Já vím, ţe je tvůj bratranec, ale fakt se chová

divně! A od smrti… od toho dne před rokem se chová ještě

podezřelejší!“ Shannon oţila, její podezření se jí zdálo čím dál tím

oprávněnější. _ Nebylo ti nikdy divný, co tam Brian v lese dělal?

Kde se tam vzal u Ellen, jen pár vteřin po tom… po tom…“

nedořekla Shannon.

„Shannon, ale nemyslíš si přece, ţe Brian má nějakou vinu na

tom, ţe Evan…“ lekla se Meg.

Shannon se zadívala Meg přímo do očí, pak pokrčila rameny.

„Ale moţný by to bylo!“

„Moţný jo, ale…“ Meg uznávala, ţe Brian je podivín. A také jí to

vţdycky přišlo jako zvláštní náhoda, ţe našel Ellen a Evana chviličku

potom, co se Evan zastřelil. Ale ve své důvěřivosti ho nikdy

nepodezřívala, ţe by do Evanovy smrti mohl být nějak zapleten.

„Asi bych si měla s Brianem promluvit mezi čtyřma očima!“

prohlásila nakonec.

„Zkus to provést trochu šetrněji neţ se mnou!“ neodpustila si

Shannon.

Obě dívky se zasmály. Meg byla šťastná, ţe se odhodlala za

Shannon zajít; teď snad budu dokonce schopná doma napsat tu práci

z psychologie, zoufala.

Rozloučila se se Shannon a venku se poklusem vydala po mokrém

chodníku k domovu. Silnice byla teď samá voda – během její

návštěvy muselo zřejmě znova pršet. Podél obrubníků tekly potůčky

vody a přeskakování louţí změnilo jogging na překáţkový běh.

Proti ní se vynořily na obzoru reflektory a v jejich záři viděla, jak

auto rozstřikuje vodu na obě strany. Meg zabočila blíţ ke kraji a

52

běţela dál. Náhle s úţasem zpozorovala, ţe vůz vybočil z původního

směru a řítí se přímo na ni.

Dokonce zřejmě ještě zrychlil.

Stála nehybně jako ochrnutá a vteřiny, které jí zbývaly, aby

uhnula, aby skočila stranou, rychle míjely.

Stála tam jako vyděšená srnka v kuţelu světlometů, pak zdvihla

ruce, jako by se chtěla proti mase kovu řítící se na ni zaštítit, a

vykřikla.

53

IX.

Čtvrtek večer, později

Řidič zabočil k chodníku před domem a zaparkoval. Měl pocit, ţe

mu srdce hrčí stejně usilovně jako stěrače na předním skle: Sem –

Tam, Sem – Tam, Sem – Tam!

Vypnul motor a stěrače zmrtvěly uprostřed skla. Srdce však bušilo

dál. Nesnaţil se vystoupit, protoţe měl pocit, ţe by ho nohy ani

neunesly. Zíral skrz čelní sklo do deště a čekal, aţ mu bude lépe, aţ

se trochu uklidní, aţ si bude připadat trochu normálněji.

Moţná ale, napadlo ho v náhlé panice, ţe uţ se cítit normálně

nebude nikdy!

Definitivně přestalo pršet. Byla to prudká jarní bouřka a přehnala

se během pár minut.

Kde to vlastně je?

Rozhlédl se kolem. Chvíli mu trvalo, neţ poznal dům svého

bratrance Marka. Pak se mu začaly vybavovat další podrobnosti:

seděl v Markově autě, které si ráno půjčil. A zrovna je vracel, kdyţ si

všiml Meg běţící po ulici. A pak… a pak…

Pak ji přejel.

Ne. Nepřejel ji.

Ale téměř ji přejel.

Na co to vlastně myslel, kdyţ uviděl Meg? Co se to s ním děje?

Uvědomil si, ţe je úplně zpocený: tričko mohl ţdímat a po čele mu

stékaly potůčky potu. Měl pocit, ţe má horečku, ţe celý ţhne…

Jako by mu chvílemi mozek vypovídal poslušnost!

Přední sklo se zvolna zapocovalo, za chvíli bude uvnitř jako motýl

54

v kukle – bezpečný před všetečnýma očima a nikdo se nedozví, ţe tu

byl… Moţná, ţe by tu takhle mohl zůstat na věky…

Téměř srazil Meg. Zamířil přímo na ni a ještě přidal plyn!

I přes hluk motoru slyšel, jak křičí!

Viděl její hrůzou vytřeštěné oči.

Viděl, jak k němu vztahuje ruce. A přece přidal plyn, přece nestrhl

volant stranou.

Zahlédl, jak v poslední vteřině uskočila a dopadla tvrdě na

chodník.

Teprve pak strhl volant doleva a měl co dělat aby se dostal zpátky

na silnici. Zmizel, jak nejrychleji mohl, a ani se neohlédl.

Snad uţ se ani nikdy normálně cítit nebude.

Chtěl přece Meg jenom postrašit.

Nic víc. Jenom ji pořádně postrašit! Ukázat jí, ţe to myslí váţně,

ţe uţ se nebude zdrţovat s nějakým telefonováním, dopisy nebo

pytlíky s napodobenou krví.

Jenomţe pak, kdyţ ji uviděl na silnici, přestal se kontrolovat,

přestal vládnout noze, která tiskla plyn, přestal vládnout rukám, které

svíraly volant.

Mohl ji zabít! Ale chtěl ji jenom postrašit!

Uţ jednou zabil. A teď málem zabil po druhé!

Vymyká se mi to z rukou… Úplně se mi to vymyká z rukou…

Ale tentokrát to dobře dopadlo. Podařilo se jí uskočit. Je v

pořádku. Nic se jí nestalo…

Alespoň se mu ji konečně podařilo vyděsit!

Moţná, ţe je natolik vystrašená, ţe s tím večírkem uţ dá pokoj.

Protoţe k tomu večírku nesmí dojít! Nesmí! Nesmí! Pak bude zase

všechno v pořádku.

Pak bude moci zase myslet jen na tu jednu vraţdu. Tak jako na ni

myslí teď – kaţdý den – aţ do konce ţivota…

Praštil zoufale hlavou do postranního okénka.

Musím se vzpamatovat! Musím se vzchopit! Bojoval sám se

sebou.

Rozbolela ho levá strana hlavy. Fajn! Připadalo mu, ţe přichází k

sobě. Jakmile ho bolí hlava – to uţ je skoro v pořádku!

Jenom jsi ji vystrašil! Musíš ji vystrašit – aby přestala s tím

55

večírkem!

Nemáš ţádnou jinou moţnost. Ten večírek nesmí být! Jinak se

všichni sejdou a Ellen jim to řekne…

Nesmíš ji nechat povědět, jak to před rokem bylo…

Meg ze sebe strhala promočené zablácené šaty a hodila je na

podlahu doprostřed pokoje. Pak si běţela dát horkou sprchu.

Aţ na modřinu na rameni, v místě, kde přistála na obrubníku

chodníku, se jí nic nestalo. Potřebovala uţ jenom, aby se jí přestaly

třást ruce, aby jí srdce bilo normálně a nohy neměla jako z rosolu.

Horká sprcha by to měla spravit. Ještě štěstí, ţe rodiče uţ spali.

Vůbec netouţila po vysvětlování, proč vypadá, jako kdyby skočila po

hlavě do bláta.

Co by jim mohla říct?

Sama si nebyla jistá, co si o tom má myslet. Má snad zavolat

policii? Ale co by jim řekla?

Viděla vlastně jen ty zářící reflektory. O autu za nimi nemohla říct

vůbec nic. Byla úplná tma – a kdyţ se do ní zavrtaly ty dva

světlomety, neviděla uţ teprve nic.

Navíc se zdráhala uvěřit, ţe na ni řidič najel úmyslně. Třeba jen

na okamţik ztratil koncentraci…

Silnice byla po té bouřce kluzká, moţná, ţe prostě dostal smyk.

Moţná, ţe jí prostě vůbec neviděl. Moţná, ţe ona sama tu příhodu

zveličuje…

Ne, to určitě ne! Vţdyť ji málem zabil!

Zachvěla se. Ani horká voda, z níţ stoupala pára, nedovedla

zahnat zamrazení z té vzpomínky.

Rychle se utřela a natáhla na sebe své nejteplejší flanelové

pyţamo. Pak posbírala zablácené šaty a odnesla je do koše na

špinavé prádlo.

Uvaţovala, co by ji tak mohlo trochu povzbudit…

Tony! Tony ji určitě nějak uklidní.

Uvědomila si, jak moc jí chybí. A teď zrovna ho strašně

potřebovala!

Navlékla si na pyţamo bavlněný domácí plášť a usadila se k

telefonu. Oknem zahlédla půlměsíc – nebe se mezitím vyjasnilo.

56

Vyťukala Tonyho číslo. Slyšela, jak telefon vyzvání.

„Dělej, Tony! Kde vězíš?“ šeptala netrpělivě.

„Halo,“ poznala hlas Tonyho otce.

„Tady Meg. Je Tony doma?“

„M-Meg?“ opakoval pan Colavito zajíkavě. To znamenalo, ţe

strávil večer v nedaleké hospodě. Coţ nikoho nepřekvapilo, protoţe

tam trávil kaţdý večer.

„Ano, Meg. Je Tony doma?“ opakovala trpělivě.

„Ne, ještě ne.“

„Není doma?“ ujišťovala se nedůvěřivě.

„Ne… Ně-někam asi šel.“

Tonyho otec byl stejně dobře informován jako obvykle.

„Aha. Děkuji. Promiňte, ţe jsem vás vzbudila!“

Meg zavěsila. Tonyho otec pil v poslední dobou ještě víc neţ

obvykle. Tony o tom nerad mluvil, ale věděla, ţe mu to dělá starost.

Zírala zamyšleně na telefon: kde můţe být tak pozdě, kdyţ zítra je

škola?

Soustředila se a vyslala mentální signál: Tony… Tony… Pokusila

se ještě více zkoncentrovat, aby posílala své potenciální telepatické

schopnosti, a v duchu opakovala: Zavolej mi. Potřebuju s tebou

mluvit… Tony!

Pak její odváţný psychotronický pokus narušila přízemní

myšlenka: nemá Tony náhodou rande s nějakou jinou holkou?

Tony byl v té chvíli asi šest bloků od domova. Kráčel po Canyon

Road a o telepatické zprávě neměl potuchy. Boty měl nacucané

vodou, stejně tak jako nohavice dţínů. Zřejmě přehlédl pár louţí, a

tím víc se těšil, aţ se doma převlékne do suchého.

Ticho kolem něj rušilo jen mlaskání jeho podráţek na mokrém

chodníku a kapání vody stékající ze stromů.

Najednou zaslechl hlasitý periodicky se opakující pleskavý zvuk.

Tonymu se okamţitě udělalo slabo od ţaludku… Zvuk přicházel od

jednoho z domků před ním. Za chvilku uţ vidě, ţe na domě jsou na

střeše připevněny reflektory, které ozařují příjezdovou cestu a boční

stěnu domu. Světlo jako ve dne – ţasl Tony.

Pomalu kráčel blíţ a po chvíli dokonce identifikoval postavu,

57

která driblovala pod košem, jehoţ deska byla připevněna na garáţi.

Byl to Brianův partner z her na hrdiny. „Čau Dwayne!“ Dwayne

střelil, ale netrefil se, chytil odraţený míč a dribloval zpátky. „Mně

se zdálo, ţe tu psi větří nějakou škodnou!“ přivítal přátelsky Tonyho.

Tony přeběhl sousední trávník k Dwayneovi, vyčíhal si vhodný

moment a vypíchl mu míč.

„Heleď, nech toho, Tony, máš ruce od hovna!“

„Koukej, jak se to dělá!“ řekl Tony a vystřelil: míč se ani nedotkl

obroučky. „Čistej!“

„Štěstí,“ utrousil Dwayne.

„Co tady blbneš uprostřed noci?“ ptal se nechápavě Tony a

rozhlíţel se po jasně ozářené ploše.

„Rád trénuji v noci,“ řekl Dwayne. Dodribloval pod koš a z

výskoku zavěsil. „uklidňuje mě to!“ Chytil odraţený míč a vystřelil

znova. „Kde se tady bereš, Tony?“

„Tak, náhodou,“ odpověděl Tony vyhýbavě.

Dwayne dribloval kolem Tonyho. Jeho bicepsy přitom jen hrály:

měl obrovské svaly. Po tisíci hodinách strávených posilováním

nevypadal na teenagera.

„Jak ti to jde?“ pokračoval Tony v rozhovoru, právě kdyţ Dwayne

z výskoku nedal koš.

„Ale jo,“ pokrčil Dwayne rameny. Chytil odraţený míč a

dribloval pryč.

„Jak jseš daleko se Shannon?“ zeptal se Tony a začal se culit.

„Moc ne,“ konstatoval váţně Dwayne. Mrštil míčem na stěnu

garáţe a postěţoval si. „Abych nekecal, nechce si se mnou dát

rande!“

„To je teda votrava,“ poznamenal Tony a rozběhl se pro odraţený

míč.

„Nevím, proč,“ řekl Dwayne, opřel se rukama o kamennou zeď

domu a rozcvičoval se. „Vím jen, ţe její brácha mě nesnášel!“

„Evan?“

Nemohl mě vystát. Řekl mi, ať nechám jeho ségru na pokoji.

Jestli mě někdy uvidí, ţe se kolem ní motám, tak prej toho budu

litovat!“

„Fakt?“ Tony usilovně dribloval. To, co slyšel, byla pro něj

58

novinka. Evan s ním nikdy o Dwayenovi nemluvil.

„Něco ti povím, kamaráde,“ řekl Dwayne a na jeho bledé tváři se

objevil široký úsměv. „Kdyţ našli Evana před rokem zastřeleného,

tak mě to potěšilo. Byla to dobrá zpráva, protoţe jsem mohl začít

chodit za jeho ségrou!“

Tony cítil, jak se ho zmocňuje vztek.

„Evan byl můj nejlepší kamarád!“ vykřikl tak hlasitě, aţ mu

přeskočil hlas.

Rozpřáhl se a vší silou mrštil basketbalový míč Dwayneovi na

ţaludek.

Dwayne vyhekl a neţ se vzpamatoval, Tony uţ utíkal po kluzkém

nacucaném trávníku pryč. Byl uţ o tři domy dál, kdyţ Dwayne

konečně nabral dech, aby zařval: „Přeskočilo ti, vole?“ Ale za

Tonym neběţel.

Tony přesto utíkal dál a zastavil se, aţ kdyţ minul další dvě ulice.

Byl sice propocený jako myš, ale cítil se mnohem líp.

Vlastně byl sám se sebou velice spokojený. Něco nelichotivého.

Lépe řečeno to přímo nesnášel.

Evan byl skvělý kluk.

Dwayne byl odporný cvok první třídy.

Nemohl tam přece jen tak stát a poslouchat, jak někdo takový jako

Dwayne vykládá, ţe je rád, ţe Evan je mrtev. Musel ho za to praštit a

taky to udělal.

Tony se po tomto incidentu cítil tak skvěle, ţe běţel celou cestu

domů, přes čtyři bloky, aniţ jedinkrát zpomalil.

59

X.

Pátek večer

Meg si uvědomovala, ţe kvůli té práci z psychologie bude mít

pěkný průšvih. Měla uţ tři dny zpoţdění, napsala jen dva odstavce a

ještě ke všemu si nebyla jistá jestli za něco stojí.

Jenomţe tady byla dobrá rada drahá: jak má psát o psychologii,

kdyţ musí myslet na tolik jiných věci?

Kdyby aspoň mohla mluvit s Tonym, říci mu, co se všechno

seběhlo, říci mu o tom pytlíku s falešnou krví, o tom autě, co se ji

pokoušelo přejet…

Hledala Tonyho ve škole, ale nenašla.

Odloţila pero a napadlo ji: je pátek večer, touhle dobou by měli

být někde spolu. Místo toho sedí sama doma a píše tu otravnou práci.

Co jí vlastně chce tím mlčením dokázat? Ţe dovede být stejně

paličatý jako ona? Proč jí uţ dávno nezavolal?

„Půjdu za ním!“ prohlásila polohlasitě a vyskočila ze ţidle. „A

hned teď!“

zavolala na rodiče, ţe jde za Tonym, sebrala klíčky od auta z

jejich obvyklého místa u dveří a vyrazila na konec Canyon Road, kde

v malém řadovém domku Tony s otcem bydlel.

Zaparkovala u chodníku a rozběhla se po pár schůdcích ke

dveřím. V duchu si uţ představovala, co Tonymu řekne a jak se

spolu udobří.

Dříve, neţ stačila zazvonit, dveře se samy otevřely a v nich se

objevil Tonyho otec. Při pohledu na Meg před sebou vypadal ještě

překvapeněji neţ ona.

60

„Dobrý den,“ pozdravili současně a Meg si znovu uvědomila, jak

je Tony podobný svému otci.

Zrovna se chci trošku… projít,“ pravil pan Colavito, coţ

přeloţeno znamenalo, ţe míří do hospody na rohu.

„Je Tony doma?“ byla obvyklá otázka, kterou poslední dobou

kladla panu Colavitovi.

„Ne, není,“ zněla stejně obvyklá odpověď. Meg zklamaně mlčela

a pan Colavito dodal: „Bohuţel… Mám mu něco říct, aţ přijde?

„No… Nevíte, kam šel?“

Pan Colavito vzal Meg přátelsky kolem ramen a zvolna s ní

scházel na chodník. „Někam šel s tím Brianem… Není to náhodou

tvůj bratranec?“

„Brian? Ano, to je!“ potvrdila Meg. Pokud jí paměť sahala, Tony

v ţivotě nikam s Brianem nešel. Pro jistotu se ještě jednou nevěřícně

zeptala: „Tony, ţe šel někam s Brianem?“

„No jo. Šli spolu hrát… nějakou hru!“ Pan Colavito nervózně

přešlapoval, těšil se uţ do hospody.

„Čaroděje a draky?“

„Nějak tak. Tony říkal, ţe se vrátí brzy. Tak zavolej později!“ Pan

Colavito na rozloučenou smekl zdvořile čepici, kterou měl jako

obvykle naraţenou hluboko do čela, a pádil pryč.

„Děkuju… A neřekli, kam jdou?“ volala za ním Meg.

Pan Colavito zavrtěl rukou, ţe ne, a zmizel za rohem.

Meg se vrátila k autu a zamyšleně si sedla za volant. Tony a hrát

Čaroděje a draky? A s Brianem, kterého nemohl vystát? Měla pocit,

ţe uţ ničemu nerozumí. Proč, k čertu, šel Tony v pátek večer hrát s

Brianem hru, která ho nikdy nebavila?

Ţe by šli do Fearstreetského lesa? Brian s Dwaynem tam

chodívali vţdycky, kdyţ hráli tuhle hru…Je to vůbec moţné, ţe by

Tony šel na to pochmurné místo, po tom, co se tam stalo Evanovi?

Meg si nejdřív myslela, ţe se trošku projede, ale najednou si

připadala strašně unavená. Namířila rovnou domů, zaparkovala auto

na původní místo, vyběhla nahoru a zalezla do postele.

Stejně jí trvalo skoro hodinu, neţ usnula. A kdyţ se jí to podařilo,

měla divné, fantasmagorické sny, v nichţ někoho pronásledovala, ale

ztratila jeho stopu, a tak honila někoho zcela jiného; nakonec

61

pronásledovala lidi, které dokonce vůbec neznala.

Vzbudil ji telefon. Hezkou chvíli to povaţovala za součást snu.

Telefon zvonil a ona dál honila neznámé padouchy a ti honili ji.

Nakonec se natolik probrala, ţe zdvihla sluchátko.

„Nazdar, Meg. Nejsou u tebe Brian a Tony?“

„Ne, kdo volá?“

„Tady Tonyho otec.“

„Dobrý večer… Já jsem uţ spala. Ale…“

„Takţe u vás taky nejsou!“ Pan Colavito měl stísněný hlas a

mluvil tak zřetelně, ţe snad ani nebyl opilý. „Promiň, ţe tě budím…“

Teprve teď koukla Meg na hodinky: byly čtyři ráno. „Ale volala mi

Brianova matka. Brian nepřišel domů… a Tony taky ne. Nemáš

ponětí, kam mohli jít?“

„No… Nevím…,“ Meg teprve zvolna docházelo, co jí pan

Colavito říká a proč mluví tak vylekaně. „Moţná, ţe šli do

Fearstreetského lesa!“ navrhla.

„Zavolám policii!“ rozhodl se pan Colavito. „Vypadá to, ţe kluci

zmizeli!“

62

XI.

Sobota, brzy ráno

Meg nemohla usnout. Hlavou se jí honily děsivé představy, co se

stalo s Tonym a Brianem v těch nehostinných místech

Fearstreetského lesa, kde se uţ odehrálo tolik tragédií, objasněných i

neobjasněných. Co tam jenom Tony dělal? Lámala si hlavu. Proč tam

s Brianem chodil?

A proč uţ nejsou dávno zpátky?

Najednou si uvědomila, ţe tam musí jít, ţe se musí sama

přesvědčit, co se stalo. Potmě nahmatala v šatníku staré dţíny a

začala si je navlékat. Nesmím vzbudit naše, říkala si v duchu ještě v

okamţiku, kdy ztratila rovnováhu, narazila do stolu, máchala rukou a

shodila stolní lampu.

„Co to bylo?“ zaslechla ve vedlejším pokoji matku. Za moment

nato vyrazil otec na výzvědy, rozsvítil v hale a vzápětí nakoukl do

jejího pokoje.

Meg – ty někam jdeš? Víš, kolik je hodin?“ Otec zíval a mhouřil

oči jako medvěd, který se předčasně probudil ze zimního spánku.

„Já vím, ţe je ještě noc, tati, ale potřebuju si někam zajít!“

„Kam chceš jít?“ opakoval otec a hladil si černé strniště na

tvářích. Vypadal mírně popleteně a zjevně mu zcela nedocházelo, co

právě slyšel.

„Totiţ… víš… Tony se ztratil!“

„Ztratil? Jak to myslíš? Kde?“

„Myslím, ţe ve Fearstreetském lese!“

Zatímco její otec přemýšlel o významu této zprávy, Meg si

63

natáhla přes hlavu tlustý vlněný svetr; vzápětí, zjistila, ţe si ho

obléká obráceně, ale usoudila, ţe pro pátrání v lese to nebude vadit.

„Jestli ti dobře rozumím – tak se chystáš do Fearstreetského lesa!“

Otec se začal probouzet.

„Já musím, víš. Tony a Brian tam odpoledne šli a doteď se

nevrátili.“

„Fear Street? Sama? Teď, uprostřed noci?“ opakoval otec a

pokoušel se nalézt v tom co slyšel, něco rozumného. To se mu ovšem

nepodařilo. „Nezlob se, ale to ti nedovolím!“

„Ale, tati – prosím tě! Musím tam jet! Brian mi jednou ukázal

jeskyni, kam chodí hrát!“ naléhala Meg. „Myslím, ţe bych ji našla.

Ale policie ji beze mě nikdy nenajde! Chvíli o tom přemýšlel, a kdyţ

vyslechl ještě několikrát: „Tati, prosím tě!“ podvolil se. „Tak dobře,

ale pojedu s tebou. Počkej moment!“ řekl a zmizel v loţnici.

Meg nervózně přecházela v hale. Seshora slyšela tlumený otcův

hlas vysvětlující matce, co se děje, pak bouchání dveří, jak se otec

oblékal a chodil sem a tam po místnosti. Dívala se netrpělivě na

hodinky, ale přitom byla ráda, ţe se k ní otec přidal.

Ţe Fearstreetský les je nebezpečný, nebyla jenom pověra. V těch

tmavých kopcích, které se táhly kilometry od konce Fear Street, se

opakovaně beze stopy ztráceli lidé. Podivná a nemoţná neštěstí, ke

kterým tam došlo, popisovali pravidelně v novinách. Jindy zase

zvířata, která byla normálně zcela mírumilovná, tam s

nevysvětlitelnou zuřivostí napadla náhodné chodce.

A nejzvláštnější věcí bylo, ţe tam nikdy nehnízdili ţádní ptáci.

Ţádní ptáci tam ani neklovali do zralých lesních plodů, ani

nevyklovávali červy ze země. Během let navštívila tento les řada

univerzitních týmů, které se snaţily vysvětlit, proč v lese neţijí ţádní

ptáci. Ale vědci odjíţděli domů a záhada zůstávala.

Konečně se objevil Megin otec, oblečený v manšestrových

kalhotách a teplé vlněné košili.

„Vezmu s sebou ještě pár baterek a jedem… Cestou mi povíš, co

se vlastně stalo.“

K povídání toho zase nebylo tolik. Zatímco projíţděli prázdnými

ulicemi směrem k Fear Street, Meg vysvětlila, jak se dozvěděla, ţe

Tony s Brianem odešli a ţe se dosud nevrátili.

64

„Tony ale tuhle hru nehraje, ne?“ zeptal se pan Dalton a zapnul

stěrače, jak na skle začala kondenzovat hustá mlha.

„Nehraje,“ potvrdila Meg, „tím se mi to zdá záhadnější!“

„Bylo mi to hned divný,“ vysvětloval otec. „Tony na tyhle hry

nemá fantazii!“

Meg byla příliš unavená, aby se snaţila vyzvědět od otce, co tím

chtěl přesně říci. Věděla, ţe otec z její známosti s Tonym ţádnou

radost nemá. Takţe si do Tonyho chtěl nejspíš trochu rýpnout. Ale

momentálně neměla nejmenší náladu na podobné diskuse. Jediné, na

čem jí záleţelo, bylo, aby našli Tonyho a Briana v pořádku.

Kdyţ zabočili do Fear Street, nebe jakoby ztmavlo – ale bylo to

jen vliv velkých stromů, které se skláněly nad cestou. Minuli starý

hřbitov a po úzké klikaté cestě dorazili na konec silnice.

Blikající červená světla jim prozradila, ţe policie uţ je na místě.

Dva vozy silniční hlídky parkovaly na kraji lesa a při pohledu na

nehlučně blikající krvavě červené světlo se Meg rozbušilo srdce a

stáhlo hrdlo.

Vyskočila z auta ještě o chvilku dřív, neţ otec zastavil, a

rozeběhla se k policejním vozům. Vrazila přímo do Tonyho otce,

který se opíral o jedno z policejních aut a měl co dělat, aby udrţel

rovnováhu, i bez toho, ţe by do něj někdo strkal. V červeném

blikajícím světle měl oči kalné a zarudlé.

„Jsou někde uvnitř,“ ukázal rukou k lesu, a jak promluvil, dýchla

na Meg levná kořalka. „Poldové našli otisky jejich bot. Určitě je

najdou!“ Spojeným vlivem pohnutých událostí této noci pan Colavito

špatně artikuloval a Meg měla potíţe porozumět, co říká.

Vzápětí se objevili Brianovi rodiče, Sid s Marge. Vypadali podle

okolností: nevyspale, ustaraně a unaveně. „Meg, to je od tebe hezký,

ţes přišla,“ řekl strýček Sid a znova a znova jí vděčně tiskl ruku, jako

by se chtěl přesvědčit, ţe se mu to nezdá. „Ale nemusela jsi jezdit!

Brian a Tony se určitě v pořádku objeví, takţe… Nazdar, Todde!“

Megin otec se vynořil ze tmy a s obavami se zeptal: „Pořád je

ještě nenašli?“

„Ještě ne. Ale jsou někde v lese!“ odpověděla Marge šeptem s

pohledem upřeným do země.

„Brian tu hru tak rád hraje, ţe kolikrát úplně ztratí pojem o čase,“

65

poznamenal Sid. „Uţ se mu to tyhle dny stalo několikrát…“

„tak nějak to bude,“ řekl Megin otec nepříliš přesvědčivě a

pohledem zabloudil k místu, kde stál Tonyho otec, stále ještě opřený

o policejní vůz. Náhle si pan Dalton vzpomněl na svítilny, které

přinesl z domova. Nabídl jemu Brianovu otci a vykročil k lesu:

„Pomůţeme jim hledat, pojďme!“

„Side, počkej,“ ozvala se Marge. Nenechávej mě tu samotnou!“

Sid se disciplinovaně zastavil a Marge dodala: „Víš, ţe nám policie

řekla, ať tu počkáme a ať je sami nehledáme!“

„Mně to neřekli,“ trval na svém pan Dalton. „Nebudu tady jen tak

postávat!“

„Půjdu s tebou,“ ozvala se Meg a natáhla ruku pro druhou

svítilnu. „Vím, kde je ta jeskyně, ve které tu hru hrají. Pojď za

mnou!“

Její otec chvíli váhal, ale kdyţ viděl, jak odhodlaně se Meg tváří,

vzdal marné protesty a raději souhlasil. „Tak dobře, ale drţ se při

mně, rozumíš? Půjdeme pořád spolu!“

Meg přikývla a s kuţelem světla namířeným před sebe vyrazila do

lesa. Země byla pokrytá spadaným listím a ulámanými větvičkami.

Kaţdý krok byl provázen praskavým zvukem, který se rozléhal

celým lesem. Jednou se Meg zastavila, protoţe měla dojem, ţe je

někdo sleduje, ale byl to jen zvuk jejich bot drtících větvičky na

cestě.

„Někdo by si měl s těma klukama trochu promluvit,“ uvaţoval

nahlas pan Dalton, klopýtající o vystouplé kořeny za Meg. „Přece

nás nemůţou takhle vyděsit!“

Meg neodpověděla. Měla plnou hlavu vzpomínek na Evana a na

Briana, který ho před rokem, kousek odtud, našel zastřeleného.

Koutkem oka zahlédla, ţe otcova baterka bliká mezi stromy

trochu víc nalevo – neuvědomila si ale, ţe se jejich dráhy rozcházejí.

Najednou se zachvěla chladem: sem, do lesa jaro ještě pořádně

neproniklo. Nedaleko se ozvalo kuňkání rosničky, které vzápětí

přerostlo v celou symfonii, kdyţ se rozkuňkaly všechny ţáby široko

daleko. Třepetání nad hlavou nemohlo patřit ţádnému ptáku – takţe

netopýr! Uvědomila si nervózně.

„TONY!“ vykřikla v náhlém pudu, ale nepoznávala svůj hlas.

66

Připadal jí, jako kdyţ vyděšená holka ječí v nějakém filmovém

hororu. Noční můra na Fear Street, napadlo ji. Přichází Freddy!

Freddy je tu!

Ne!

Takovéhle myšlenky mi ještě chybějí! Napomenula se v duchu.

Musím myslet na něco povzbuzujícího – třeba na to, ţe aţ je

najdeme, půjdu se vyspat!

„TONY! TONY!“ ať to zní, jak to zní, hlavně ať uţ je najdeme!

Pokračovala ve svém monologu.

Cosi se pohnulo za mohutným javorovým kmenem… Bylo to

zvíře nebo člověk?

„TONY?! BRIANE? JSTE TADY?“

Ne, bylo to zvíře, v kuţelu světla se objevil oslněný mýval, který

horlivě hledal cestu zpět, do tmy.

Aniţ o tom moc přemýšlela, sledovala chvilku mývala a snaţila se

ho znova zachytit světlem baterky. Kdyţ si uvědomila, ţe se příliš

vzdálila od původního směru, zastavila se a svítila obloukem na

všechny strany. Kuňkání ţab ustalo stejně náhle jako začalo a

najednou jediným zvukem, který slyšela, bylo praskání větviček pod

nohama…

„Tati?! Kde jsi?“

Ţádná odpověď. Zřejmě jsem se dostala příliš daleko, kdyţ jsem

honila toho pitomého mývala, uvědomila si. Teď můţu kromě

Tonyho a Briana hledat ještě i vlastního otce!

„TONY?! TONY?! SLYŠÍŠ MĚ?“

A kde vlastně je policie? Jak to, ţe nevidí jejich baterky? Ţe by se

dostala tak daleko od ostatních?

Otočila se kolem dokola a pak ještě jednou. Všude jen tma.

Kterým směrem je vlastně silnice?

Začala šplhat do kopce. Co chvíli přitom klouzala po mokrém listí

a proklínala Fearstreetský les s jeho kopci a roklemi, které byly

záludné i za dne. „TONY! TATI!“

Ticho.

Nesmím ztratit rozvahu, umiňovala si. Ale nebylo to jednoduché

předsevzetí, kdyţ se jí třásly nohy a srdce měla aţ v krku.

Nesmím se bát, nařizovala si, a pak slevila: alespoň ne víc, neţ se

67

uţ bojím. „TATÍ!“ Ale ústa měla tak vyschlá, ţe ji bylo sotva slyšet:

„TATI? TONY?“

Kde všichni vězí? A kde vězím já?

Popošla několik kroků dopředu, pak zabočila vlevo. V kuţelu

světla se objevila podezřelá silueta, ale kdyţ k ní opatrně došla, byl

to je trs kvetoucího plevele. Vrátila se zpět – ale jde teď zpátky k

silnici nebo hlouběji do lesa? Opsala baterkou kruh a najednou měla

pocit, ţe celý les se jí točí před očima.

TAK DOST!

Vyrazila, soustředěna na to, aby šla stále rovně – i kdyţ, pravda,

nevěděla přesně kam. Vyplašila další zvíře, které se rychle klidilo ze

světla. „TATI! TONY! OZVĚTE SE!“

Zůstala tiše stát a najednou měla pocit, ţe zaslechla poblíţ

praskání větviček.

„Kdo je to?“ zavolala, ale odpovědělo jí ticho. Ţe by se mi to jen

zdálo?

Pokračovala v chůzi, vzápětí větvička praskla těsně za jejími zády

a v tichu lesa to zaznělo jak výstřel.

Zastavila se. Někdo tam byl! „Tony? Briane? Jste to vy?“ Svítila

pátravě kolem sebe, ale nikoho neviděla.

Najednou si přiznala to, co si dosud bála přiznat: nemohl to být

ani Tony, ani Brian. Ale ani otec nebo policie – ti všichni by se přece

uţ dávno ozvali!

Někdo další, někdo neznámý se pohyboval poblíţ!

Zrychlila, ale kroky za ní – teď uţ zřetelné – zrychlily také.

Snaţila se utíkat po špičkách a nedělat hluk, ale na nerovné, kořeny

protkané zemí to nebylo moţné.

Její pronásledovatel byl rychlejší.

Kdosi ji zezadu surově uchopil za rameno!

68

XII.

Sobota, časně ráno

Vzápětí jí úder vyrazil baterku z ruky. Baterka přistála nedaleko na

hromadě tlejícího listí, které její světlo zcela pohltilo. Meg se snaţila

vykroutit ze sevření, ale ruka, která ji drţela rameno jako ve svěráku,

ji svírala stále pevněji. Po chvíli z ramene do celého těla a

ochromovala ji.

Sevření se stávalo stále nesnesitelnější. Cítila horký dech na tváři,

čpěla z něj cibule a přepálený tuk smaţených hranolků.

„Varoval jsem tě, ţe nechci ten večírek!“

Muţ v temnu jen šeptal, ale jeho slova jí duněla v uších jako řev

bouřlivého moře.

Zmobilizovala poslední síly a zoufalým škubnutím se vyprostila

se škrtícího sevření. Vrhla se dopředu – a vykřikla, kdyţ jí půda

zmizela pod nohama a ona padala do neznáma. Rozpřáhla ruce, aby

se něčeho zachytila, ale nebylo čeho.

Padala po hlavě do příkré rokle a pak se kutálela po jejím svahu.

Něco ji udeřilo do hlavy – kámen nebo pařez, pomyslela si a

současně se jí zajiskřilo před očima. Ještě neţ ztratila vědomí,

pocítila ostrou, pulsující bolest.

Probrala se téměř okamţitě: bolela ji hlava a rameno. Na okamţik

ztratila pojem o tom, co se stalo a kde je, a se znepokojením hledala

ve tmě kolem sebe strop, psací stůl a prádelník svého pokoje.

Neleţela však v posteli, ale v hromadě tlejícího listí. Posadila se a

přes bodavou bolest v hlavě si začala uvědomovat, co se stalo.

„Haló!“ pokusila se volat, ale nevydala ani hlásku. Mimoděk si

69

začala ohmatávat hlavu a vybírat větvičky z vlasů. Moje vlasy!

Napadlo ji. Ty dostaly zabrat!

Je to moţný mít takovéhle starosti? Vyděsila se vzápětí. To snad

je tou ránou do hlavy… Zaťala zuby, přemohla bolest a slabost a

postavila se na nohy.

Kousek před ní leţelo nehybné tělo.

Nebo alespoň kus těla. Viděla vykasané tričko a kus obnaţených

zad. Tričko bylo roztrhané a zakrvavené. Pak si všimla modrých

dţínů a nehybné ruky.

Přejela si rukou oči, jako by si myslela, ţe to je jen halucinace,

která pak zmizí.

Ale nezmizela. Klekla si a dotkla se nehybného těla: bylo tak

skutečné, jak jen mohlo. Bylo také teplé. Vzápětí se pohnulo a

ozvalo se zaúpění.

Převrátila ho a podívala se mu do tváře: Brian! Byl ţivý, ale kdyţ

se dotkla skvrn na tričku, cítila teplou lepkavou tekutinu – krev!

Brian! Ale kde je Tony?

„Briane, slyšíš mě?“ sklonila se ke zraněnému.

Zasténal, ale nepohnul se. Váhala, co má dělat: všechny poučky o

poskytování první pomoci se jí v hlavě spletly… Má ho ošetřit? Má

ho posadit? Nebo se má raději vyvarovat toho, aby s ním hýbala?

Náhle na ně kdosi seshora posvítil svítilnou a v jejím světle

uviděla Brianův obličej: byl oteklý a zkrvavený. Bála se pohnout –

kdo to tam nahoře je? Mohl to být otec – ale také se jí vybavil

nepřátelský šepot a smrtící sevření, ze kterého jen taktak unikla.

„Meg?! Co ty tady děláš?“ volal známý hlas z vrcholku rokle.

„Tony!“ vykřikla radostně Meg. „Jsi v pořádku? Nestalo se ti

nic?“

Sklouzl po stěně rokle a pak doběhl k Meg, vzal ji do náručí a

zdvihl do výšky.

„Tony – děsně jsem se o tebe bála! Mám takovou radost! Nejdřív

jsem se lekla, ţe to je zase ON!“

„Kdo on?“ nechápal Tony.

„ON!“ opakovala Meg. „Co mě pořád varuje kvůli tomu večírku s

Ellen! Chytil mě a drţel mě a…,“ Meg vzlykla, jak na ni aţ teď

dolehlo nebezpečí, kterému unikla. Tony ji pevně objal a přitiskl si

70

její čelo na tvář. „Uţ se neboj. Všechno bude zase v pořádku!“

chlácholil ji.

„Vyškubla jsem se mu a spadla sem!“ dodala Meg a zároveň si

vzpomněla na Briana. „Ale Brian! Leţí tu Brian!“ ukázala na leţící

tělo. „Je zraněný!“

Cítila, jak Tony strnul, pustil ji a ustoupil o krok zpět. „Já vím…

Šel jsem pro pomoc, ale zabloudil jsem. Místo abych šel k silnici, tak

jsem se motal v lese!“

„Ale co se tady dělo?“ zeptala se Meg opět vyděšeně. „Je strašně

potlučený!“

„Spadl do rokle,“ vysvětlil Tony. „Myslím, ţe mu zhasla svítilna a

běţel potmě… Nebyl jsem u toho, kdyţ spadnul. Strašně dlouho

jsem ho hledal a pak jsem šel pro pomoc!“

„Ale nechápu, proč…“

„Jak jsi ho našla?“ přerušil ji Tony. „A co tu vlastně děláš?“

„Tvůj táta mi telefonoval, ţe jste se nevrátili… Měla jsem o tebe

strach…“ Chytila Tonyho za ruku a ten ji k sobě opět přitiskl.

„Málem jsi na to doplatila!“ šeptl něţně. Šťastně se k němu tiskla:

stále ještě ji má rád, stále mu na ní záleţí.

„POJĎTE SEM!“ ozvalo se nahoře volání. „TADY JSOU!“

„MLÁDEŢI – JSTE V POŘÁDKU?“

Křik byl doprovázen kmitáním svítilen a za chvilku se objevili

dva policisté následovaní Meginým otcem. „Meg, jsi v pořádku?“

volal uţ z dálky pan Dalton a běţel ji obejmout. Pořád jsem tě měl

vedle sebe a najednou jsi zmizela!“ huboval ji. „Měl jsem o tebe

strach!

„Kde máš toho druhého?“ volal seshora policista na Tonyho, kdyţ

si na něj posvítil. Byl to mladíček, který Meg nepřipadal starší neţ

Tony. Choval se velice energicky, jako by chtěl všem předvést, ţe

svůj první výjimečný případ má plně pod kontrolou.

Tony mţoural do světla a ukázal kus stranou. „Brian je támhle.

Spadnul a je zraněný!“

„Zavolej ambulanci,“ otočil se policista na kolegu a slézal roklí k

leţícímu Brianovi. Druhý policista se rozeběhl zpátky k policejnímu

vozu.

„Je pěkně zřízený!“ poznamenal policista, klekl si vedle Briana a

71

klouzal světlem po jeho těle.

Brian se zavrtěl a otevřel oči. Pokoušel se posadit, ale policista

mu přikázal, aby se zbytečně nehýbal.

„Co jste tady vyváděli?“ otočil se policista zpět na Tonyho a

znova mu posvítil do obličeje.

Tony rychle uhnul, ale i ta chvíle stačila, aby si Meg všimla, ţe

vypadá velice unaveně a velice vystrašeně. „Spadl… sem do rokle.

Nebyl jsem v té chvíli s ním, tak nevím…“

„to teda byl pád!“ poznamenal nedůvěřivě policista a posvítil si

baterkou na Tonyho šaty: tričko měl roztrhané a zablácené.

„Běţel jsem pro pomoc,“ vysvětloval Tony. „Ale zabloudil jsem.“

„A co jste tady vlastně dělali – takhle pozdě v noci?!“ naléhal

policista. V dáli se ozvala siréna ambulance.

„Nic,“ řekl Tony rozpačitě. „Hráli jsme tady takovou hru…“

„Pěkná hra,“ zavrčel policista. Svlékl si sako stejnokroje a přikryl

jím zraněného. „Potřebuješ bejt v teple!“ řekl Brianovi, který na něj

mlčky zíral. „Neboj se, budeš zase v pořádku!“ Brian nic neřekl.

Snad ani nevěděl, kde je a co se mu stalo.

Za pár minut se objevili dva muţi v bílých pláštích, slezli opatrně

do rokle a šetrně uloţili Briana na nosítka.

„Nic mi není,“ opakoval Brian několikrát. Díval se upřeně na

Meg, ale nebyla si jistá, jestli jí poznává. „Nic mi není!“ slyšela ještě,

kdyţ uţ oba muţi zmizeli za okrajem rokle.

„Čeká na tebe táta!“ řekl pan Dalton Tonymu a nenamáhal se

skrýt, jak je naštvaný. „A já musím promluvit s Marge a Sidem.

Uvědomuješ si, ţe jste vlastní lehkomyslností stáli spoustu lidí

spoustu nervů?“ řekl hněvivě Tonymu.

Tony se díval kamsi stranou a neodpověděl.

„Kdybych já byl tvým tátou, tak máš doţivotní domácí vězení!“

pokračoval pan Dalton v kázání.

„No jo, to víte, ţe jo!“ zamumlal Tony.

„Co jsi říkal?“ vylítl Megin otec.

„Tati, nech toho!“ zasáhla Meg. „Tony za to přece nemůţe. Uţil si

tady svoje. Víš, jaký to muselo být – ztratit se tady v noci v lese? Tak

ho nech…“

„Chtěl jsem přivést pomoc!“ opakoval tiše Tony.

72

Pan Dalton ještě chvíli zamračeně pozoroval Tonyho, ale uţ nic

neřekl. Pak se zadíval na Meg a uţasle řekl: „Vţdyť ty jsi samý

bláto! Co se ti stalo?“

„Uklouzla jsem,“ zalhala Meg a byla ráda, ţe ve tmě není vidět,

jak se začervenala. „Neviděla jsem včas tu rokli a víš, jak je hrozně

strmá!“

„Chudák Brian,“ poznamenal tiš Tony.

„Chudák Brian?“ opakoval vztekle pan Dalton. „Není na tu lítost

trošku pozdě? Doufám, ţe příště si to dvakrát rozmyslíte, neţ se

vydáte blbnout v noci do lesa!“ Pan Dalton podráţděně vyrazil

napřed, jako by další konverzace s Tonym byla nad jeho síly.

Meg a Tony se loudali vzadu, Meg se do Tonyho zavěsila a při

chůzi se o něj důvěrně opírala. „Proč jsi vlastně šel s Brianem hrát tu

hru?“ šeptala tak, aby je její otec neslyšel.

Tony pokrčil rameny. „Ani nevím. Myslel jsem, ţe by to mohla

být sranda.“

„Ale nikdy předtím tě to ani nenapadlo,“ naléhala Meg a pečlivě

sledovala, aby byl otec z doslechu.

„No jo, to je fakt,“ přiznal Tony. „Prostě jsem chtěl konečně

zkusit, jaký to je… Ale nevěděl jsem, ţe to Brian tak hrozně proţívá.

Jak jsme vlezli do lesa, celej se proměnil,“ vykládal rozčileně. „Stal

se z něho čaroděj třetího stupně nebo co. On tu postavu nehrál – on

se jí stal! Bere to všechno úplně váţně. Vţije se do té hry tak, aţ z

toho jde na člověka strach!“

„A kterou postavu jsi hrál ty?“ vyptávala se Meg, drţela Tonyho

za ruku a pečlivě překračovala kořen vyčnívající do cesty.

„No… Bojovníka, tuším. Bylo to uhozený!“

„Ty přece na takovýhle hry nejsi!“ opakovala Meg mimoděk

slova svého otce. „A Briana jsi nikdy nemohl vystát! Jak to, ţe teď,

najednou…“

„Vţdyť to není pravda!“ vyjel na ni Tony a pustil Meginu ruku,

jako by ho pálila. „Kolikrát ti to mám vykládat? Byl jsem zvědavý, a

to je všechno! Nech mě ţít! Připadám si jako u výslechu!“

„Promiň,“ omluvila se Meg rychle, zaskočena tak prudkou reakcí.

„Já to tak nemyslela. Nezapomeň, ţe mám tuhle noc taky něco za

sebou!“

73

Zdálo se, ţe teprve teď si uvědomil, ţe Meg má za sebou zákeřné

přepadení. Sklopil hlavu a zamručel: „Promiň, já vím! A viděla jsi

toho chlápka, co tě přepad?“

„Byla tam děsná tma a seběhlo se to tak rychle,“ vrtěla Meg

hlavou. „Vyrazil mi nejdřív z ruky baterku a drţel mě zezadu…

neviděla jsem nic… Zase mi začal šeptat o tom večírku… Pak jsem

se vytrhla a slítla do tý rokle!“

„Coţe? Zase ten večírek?“ Tony jí poloţil obě ruce na ramena a

zastavil ji. „Co ti přesně říkal?“

„Varoval jsem tě s tím večírkem, nebo něco takového,“

vzpomínala Meg. „Připadalo mi, ţe je nejspíš blázen. A mačkal mi

rameno, ţe mě ještě teď bolí!“

„Myslíš, ţe vás sledoval?“ zeptal se rozčileně Tony. „To by na

tebe musel čekat před domem – a pak jet za váma!“

„Já fakt nevím,“ řekla Meg beznadějně. „Nevím, co si o tom všem

mám myslet. Včera večer, kdyţ jsem šla od Shannon… tak mě,

myslím, chtěl někdo přejet! Tony, já mám strach… Já…“

„No tak… No tak…,“ chlácholil ji Tony jako malé dítě a tiskl

Meg k sobě. „Hlavně, ţe jsi v pořádku. Je toho na tebe moc!

Zatraceně moc! Ale teď uţ ten večírek necháš plavat a budeš mít

pokoj!“

„Coţe?“ vyprostila se Meg z objetí a zadívala se udiveně na

Tonyho.

„Meg, začíná to být o strach! Nechápeš, ţe to začíná být opravdu

nebezpečný,“ naléhal Tony. „Viď, ţe tu párty necháš plavat!“

„Nikdy,“ řekla Meg se zatvrzelým úšklebkem. „Tak to mě teda

neznáš! Ten večírek pro Ellen bude! Je to jediný způsob, jak přijít na

to, kdo má tohle všechno na svědomí!“

Tony ji pustil a zadíval se jí váţně do očí. Pak si povzdechl a

zavrtěl hlavou.

Má o mě takový strach, radovala se Meg. Je to drahoušek.

„Vypadáš tak děsně váţně, Tony. Na co myslíš?“

„Ţe děláš strašnou chybu,“ řekl a vypadal vyděšeně. „Měla by sis

to ještě rozmyslet, Meg. Skutečně o tom přemýšlet. Nejdřív tě ten

chlap málem přejel a teď tě zase přepad v lese… A co kdyţ to

všechno je jenom takový varování, ţe to příště dopadne hůř!“

74

XIII.

Neděle odpoledne

Neděle byla slunná a uklidňující a připomínala spíše léto neţ jaro.

Meg spala dlouho, loudavě a vydatně posnídala a pak vyrazila do

North Hills navštívit Briana. Brian nesměl opustit lůţko, protoţe

doktoři měli podezření na vnitřní zranění. Kdyby bylo na ní, dovedla

by strávit neděli příjemněji. Ale otec s matkou do ní tak dlouho

hučeli a přesvědčili ji, ţe Brian bude šťastný, kdyţ ji uvidí, ţe

kapitulovala a řekla si, ţe čím dřív to bude mít za sebou, tím lépe.

Brian bydlel v obrovském bílém domě nad řekou. Kdykoliv Meg

pohlédla na velkou dvoukřídlou bránu s vysokými sloupy po

stranách, měla pocit, ţe stojí před jiţanskou plantáţí a ne před

domem pro obyčejné smrtelníky. Vzpomínala, jak jako malá

chodívala k Brianovi na návštěvu, často si to sama, bez doprovodu,

namířila dlouhou chodbou pokrytou červeným kobercem a

nakukovala do jednoho prázdného pokoje za druhým. Nakonec se

vţdy začala bát a běţela ze všech sil zpátky, tam, kde se zdrţovali

dospělí, coţ byla buď knihovna, nebo místnosti v přední části. Ten

dům byl prostě moc velký, moc starý, moc strašidelný… ţádný div,

ţe tu z Briana vyrostl trochu podivín.

Kdyţ Meg přicházela po cestě lemované pečlivě zastřiţenými

křovinami, uviděla, ţe pře domem parkuje povědomý Ford Taurus.

Vzápětí z domu vyšli Cory Brooks a jeho kamarád David Metcalf.

Všimla si, ţe proti svému zvyku se ani nesmějí, ani neţertují.

„Ahoj, Meg! Jak se daří?“ Cory vypadal tak potěšeně, ţe Meg

nenapadlo, ţe to bude spíš tím, ţe má návštěvu u Briana za sebou,

75

neţ z radosti, ţe ji vidí.

„Jde to,“ řekla.

„Sluší ti to,“ řekl David.

Meg upadla do rozpaků: teď si uvědomila, ţe se dokonce ani

nečesala – koneckonců šla přece jenom navštívit Briana.

„Slyšel jsem o tý scéně s pytlíkem na svačinu!“ podotkl se

sympatiemi Cory.

„Pochutnala sis, co? Nevěděl jsem, ţe jsi upír!“ zavtipkoval David

a rozesmál se; ale nikdo se k němu nepřidal.

„Byla to jen barva!“ ušklíbla se Meg. „Ale tak vypadala jako

krev!“

„Takovej ubohej fór!“ vrtěl Cory hlavou.

„On to totiţ asi ţádej fór nebyl!“ poznamenala Meg, a přestoţe

svítilo sluníčko, po zádech jí přeběhl mráz.

„No jo, Lisa mi říkala, ţe se tě někdo snaţí vyděsit,“ řekl Cory.

Najednou vytřeštil oči a vystrašeně pootevřel ústa. „Lisa! Paneboţe!

Úplně jsem na ni zapomněl.“ Podíval se na hodinky a zaúpěl: „Měl

jsem se pro ni uţ před hodinou stavit!“

Rozběhl se k autu a David za ním. „Kluci, jak je Brianovi?“ volala

za nimi Meg.

„Nic moc!“ volal přes rameno Cory a startoval, zatímco David se

kvapně soukal dovnitř.

„Skoro nemluví! A kdyţ, tak to nedává moc smysl!“ volal David z

rozjíţdějícího se auta.

„Ono to moc smyslu nedávalo ani před tím,“ poznamenala Meg a

hned si vynadala, ţe tak ošklivě mluví o svém nešťastném, zraněném

bratranci. Sledovala ještě, jak auto s corym a Davidem zrychluje a

mizí v zatáčce, načeţ usoudila, ţe déle uţ návštěvu odkládat nemůţe,

a odevzdaně zazvonila.

„Ahoj, Meg,“ vítala ji teta. „tvoje máma zrovna volala, ţe jdeš…

to bude mít Brian radost!“

„Ahoj, této, jak se mu daří?“

Teta se chvíli váhavě kousala do rtu, neţ se rozhodla, ţe si můţe

dovolit mírně optimistickou prognózu. „Bude to dobré… Je jenom

trošku… duchem nepřítomný. Myslím, ţe tomu říkají poúrazový

šok!“

76

„Jasně, musel to být děsný šok!“ přitakala Meg a nervózně si

uvědomovala, ţe neví, co by měla říkat. Neřekla tedy nic a vyrazila

dlouhou chodbou kolem jídelny plné zrcadel k Brianovu pokoji.

„Na pohled je to tu horší neţ ve skutečnosti,“ volala za Meg teta

Marge.

Meg se ohlédla: najednou jí připadalo, ţe teta Marge hrozně

zestárla. Meg vyrobila na tváři úsměv a pevně se rozhodla, ţe se

bude usmívat i na Briana, ať se děje, co se děje – přišla ho přece

povzbudit.

Zaklepala na bytelné dubové dveře a vešla, Brian na ni pohlédl,

ale ani se nesnaţil posadit.

„Briane – jsi to ty!“ usmívala se Meg a v duchu se peskovala: co

to blábolím. Proč prostě neřeknu: „Páni, Briane, ty vypadáš, jako

kdyby tě protáhli sekačkou na trávu!“ Kdybych mu takhle

naservírovala, jak děsně vypadá – to by bylo povzbuzení!

„Ahoj, Meg,“ pozdravil ji. Přestoţe měl pravou tvář tak oteklou,

ţe sotva hýbal ústy, hlas zněl celkem přirozeně a jasně. Pod jedním

okem měl monokl, takţe oko téměř nemohl otevřít a ránu na bradě

mu zašili čtyřmi stehy.

„Teda, Briane, ty ale umíš padat! Měl bys dělat kaskadéra!“

povzbudila bratrance Meg.

Snaţil se zasmát, ale pak toho raději nechal.

„Čaroděj nepotřebuje kaskadéra,“ řekl nakonec. Alespoň takhle

mu Meg rozuměla – Brian mluvil tiše a pomalu, ţe ho skoro

neslyšela.

„Nepřinesla jsem ti ani bonbóny, ani kytku,“ vysvětlovala Meg a

usadila se na konci Brianova královského loţe. „Myslela jsem si, ţe

bys o to nestál.“

Zíral na ni svým jediným zdravým okem a neřekl nic.

„Nepotřebuješ něco? Nemám ti něco přinést? Třeba nějaký

domácí úkol?“ zasmála se.

Patrně ji ani neposlouchal, protoţe řekl. „Jak vypadám?“

„No… abych tak řekla… nestojí to za moc,“ připustila,

rozhodnuta, ţe nebude lhát. Koneckonců existovala zrcadla, a tak se

mohl přesvědčit sám. „Lépe řečeno, býval na tebe hezčí pohled!“

Zdálo se, ţe přemýšlí o její odpovědi. Nakonec zamumlal něco v

77

tom smyslu, ţe nemá moc věcí změnit – mluvil teď tak tiše, ţe ho

skoro neslyšela.

„Moţná, ţe aţ skončím školu, tak ty věci, do kterých se pustím,

dopadnou líp,“ řekl trochu hlasitěji a upřeně na Meg zíral zdravým

okem.

„Brzo to bude dobré,“ povzbuzovala ho Meg. „Dostáváš nějaký

prášky proti bolestem?“

„Myslím, ţe jo,“ odvrátil hlavu.

„Teda zavařil sis to tentokrát pěkně,“ podotkla Meg. Mělo to znít

jenom jako škádlení, ale neznělo.

„Přišlas mi dělat kázání?“ najeţil se Brian. „Tak to mi tu fakt

chybělo!“

„Promiň, nemyslela jsem to tak,“ omluvila se Meg. Z nějakého

důvodu do něj vţdycky ryla – uţ kdyţ byli malí, nedovedla ho vystát

déle neţ pár minut. Uvědomila si ovšem, ţe tentokrát, by měla být

ohleduplnější. Vţdyť vypadal, jako kdyby se srazil s náklaďákem.

Najednou si vzpomněla, jak Shannon podezřívala Briana, ţe je

nějak namočený do té tragédie před rokem ve Fearstreedském lese.

Bylo by moţné, ţe Brian opravdu celý ten rok něco skrývá, něco

hanebného?

„Co jste vlastně s Tonym tak pozdě v lese dělali?“ zeptala se

náhle. Naklonila se k Brianovi a upřeně se mu zadívala do očí v

naději, ţe z něj vytáhne pravdu.

Brian ale mlčel. Aţ po chvíli řekl nepřítomně: „Objevil se

bojovník a zápasil o své bytí!“

„Briane, prosím tě…“ Meg potlačila zlost, kterou v ní tahle

odpověď vyvolala.

„Ale čaroděj zná kouzla, o nichţ bojovníci nemají ponětí!“

„Dobrý, Briane. To stačí. Takţe jsi s Tonym hrál Čaroděje a

rytíře, nebo jak se to jmenuje.“

„Souboj ještě neskončil,“ prohlásil Brian záhadně.

Meg usoudila, ţe bude nejlépe, kdyţ změní téma. Nevypadalo to,

ţe by se jí Brian chtěl svěřit s tím, co se stalo. „Myslíš, ţe budeš ve

škole včas k závěrečným testům?“

Brian neodpověděl.

„Maturanti uţ to mají odbytý,“ pokračovala. „Teď uţ jen čekají na

78

závěrečný vysvědčení a slavnostní odevzdání diplomů. Ale v úterý

má pršet, takţe to asi přeloţí dovnitř.“

Znova nic neřekl. Ale díval se na ni upřeně, jako by v duchu

bojoval bitvu sám se sebou, jestli jí má cosi říci nebo ne.

„Odhalím všechno, aţ dosáhnu čtvrtého stupně a stanu se

skutečným čarodějem,“ prohlásil nakonec.

Meg měla pocit, ţe uţ ty řeči o čarodějích nepřeţije. Jen taktak s

Brianem nezatřásla, aby se vzpamatoval.

Proč jí vlastně nechce prozradit, co v pátek v noci v tom lese

dělali? Byl to Tonyho nápad? Nebo naopak Brian Tonyho nějak

přinutil, aby s ním šel? Tony o tom mlčel a teď Brian zrovna tak!

Coţpak mají strach – ale z čeho? Nebo z koho?

„Vypadáš unaveně, Briane. Raději uţ půjdu,“ zdvihla se Meg.

„Jsi hodná,“ řekl tiše. Hodná, ţe jsem přišla – nebo hodná, ţe uţ

jdu? Dumala Meg.

„Neboj, neţ se naděješ, tak budeš fit,“ řekla optimisticky. „Chce

to jen být v klidu!“ Stiskla mu ruku na rozloučenou, ruka byla

poddajná a neţivá, jako přezrálá broskev.

Kdyţ chtěla odejít, chytil ji za zápěstí a s překvapivou silou ji

zadrţel. Čekala, co řekne, ale Brian mlčel a jen se na ni díval. Čekala

trpělivě, co se bude dít a po hezké chvíli Brian skutečně promluvil.

„Měl bych… se k něčemu přiznat,“ pustil konečně její ruku.

„Coţe?“ zeptala se, ale rozuměla dobře. Venku se opět zatáhlo a v

pokoji se setmělo. Vzduch proudící od okna se ochladil a zvlhl:

bouřka byla na spadnutí.

Meg se zachvěla – ale nebylo to chladem – najednou měla tušení,

co Brian řekne, k čemu se chystal přiznat.

Zhluboka se nadechla. „Briane, podívej se na mě!“

Otočil k ní a zadíval se jí do očí.

„Briane – tys mi volal, viď? Ţe jsi mi telefonoval?“

„Telefonoval,“ přisvědčil tiše.

79

XIV.

Neděle odpoledne

„Coţe?“

Ţe to s jeho přiznáním půjde tak snadno a tak rychle, ji přece jen

překvapilo. A stejně ji šokovalo, ţe o tom mluví tak lhostejně, jako

by o nic nešlo.

Čekala, ţe se jí omluví, ţe jí to vysvětlí – ale místo toho na ni jen

upřeně civěl.

V pokoji byla uţ taková tma, ţe obešla postel a rozsvítila

lampičku na nočním stolku. Ţluté světlo vytvářelo na Brianově

obličeji stíny, které ještě zdůraznily monokl pod okem a oteklou

čelist – vypadal teď opravdu hrozně.

„Takţe se přiznáváš, ţe jsi volal?“ vyjelo z Meg trochu hlasitěji a

trochu pronikavěji, neţ zamýšlela.

Jenomţe ji opravdu naštvalo, ţe se tváří, jako by o nic nešlo.

„No jo,“ řekl a usmál se zdravou polovinou tváře. „Teda, chtěl

jsem…“

Neţ mohl pokračovat, rozevřely se dveře a objevila se v nich

hlava Brianova otce. „Všechno v pořádku?“ zeptal se starostlivě.

„Všechno v pořádku!“ potvrdila Meg rychle.

„Jak ti je?“ obrátil se na Briana.

„Dobře,“ řekl Brian po chvíli, která Meg připadala skoro

nekonečná.

„Nechcete něco k jídlu? Nebo něco pít?“ Colu nebo něco jiného?

Čaj?“

„Ne, děkujem,“ vrtěla hlavou Meg. „Nic nepotřebujeme.“

80

Otec váhavě zavřel dveře a Meg slyšela, jak pomalu odchází. Pak

se otočila k Brianovi: „Čekám, ţe mi to nějak vysvětlíš!“

„Jo, jistě,“ mţoural Brian svým zdravým okem na Meg. „Volal

jsem Evana.“

„Evana?“‘

„Já to dokáţu, Meg. Ovládám uţ síly čaroděje čtvrtého stupně.

Myslím, ţe dokáţu Evana přivolat!“

„Přestaň s těmahle kecama!“ okřikla ho Meg a rozčileně

vyskočila. „Dala jsem ti jasnou otázku a chci na ni jasnou odpověď!

Nemysli si, ţe mě oblafneš tímhle blábolením o dracích a kouzlech.

Vyklop, jak to bylo!“

Brian vypadal najednou k smrti vyděšeně.

Meg se zarazila. Já ho přece nemohla takhle vyděsit! Ujišťovala

se. Čeho se vlastně bojí? Rozhodla se, ţe neodejde, dokud to nezjistí.

„Tak telefonovals mi nebo ne?“

„Ale jo, telefonoval,“ připustil a díval se z okna. „Asi třikrát nebo

čtyřikrát.“

„Coţe? Třikrát nebo čtyřikrát? A proč?“

„Chtěl jsem tě varovat –,“ zarazil se. „Nemůţu ti nic víc říct.

Prostě nemůţu!“

„Před čím jsi mě chtěl varovat?“ trvala na vysvětlením. „Co jsi

tím chtěl dokázat?“

Tahle poznámka ho rozčílila. Zrudnul a odsekl.

„Nic jsem nechtěl dokázat. Vţdyť ti to říkám. Chtěl jsem tě

varovat!“

„Varovat?“

„Abys… no… abys byla opatrná. Jenţe, jsem ti nemohl říct, ţe …

Nemohl jsem se přiznat, ţe… Prostě to nešlo. Vţdycky jsem to

poloţil dřív neţ jsi to zdvihla.“

„Coţe?!“ O čem to mluví? Copak se zrovna nepřiznal, ţe to byl

on, ten šeplavý hlas, co se ji snaţil vyděsit a co jí vyhroţoval…

„Bál jsem se, Meg. Nechtěj, abych ti to vysvětlil. Fakt nemůţu.

Uţ takhle jsem toho řekl víc, neţ bych měl. Nemůţu ti říct nic víc,

fakt ne.“

„Co mi nemůţeš říct? K čemu se nemůţeš přiznat?“

Smutně zavrtěl hlavou. „Ty jsi ale fakticky nepochopila vůbec

81

nic, viď?“

„K čemu se nemůţeš přiznat?“ Meg byla úplně zmatená: proč by

jí nemohl říct, o co jde?

„Prostě nemůţu. Přestaň mě nutit! Bylo by to pro tebe

nebezpečný… pro nás oba by to bylo nebezpečný. Varuju tě…“

„Přestaň pořád s tím varováním! Nemá to ani hlavu, ani patu!“

Meg začínala mít vztek. „Pořád mě varuješ a nic mi nechceš

vysvětlit!“

Náhle se posadil a chytil ji za ruku. Naklonil se dopředu, aţ se jí

téměř dotýkal svým oteklým, pomláceným obličejem; v matném

světle lampičky na nočním stolku vypadal jako přízrak z filmového

hororu.

„Buď opatrná!“ Meg ovanula vůně dezinfekce a měla pocit, ţe se

začíná dusit. „Jsou věci, o kterých nemáš ponětí. Nebezpečí, ve

kterých jde o krk! V tom lese to nebyla náhoda… Chci říct…

Nemůţu… Ale prostě: dávej si pozor! Nemysli si, ţe nevím, co

říkám!“

On mně vyhroţuje, napadlo Meg.

To není varování – to je hrozba! Ale proč?

Pustil její ruku stejně náhle jako se jí před chvílí chopil a sklesl

zpátky na lůţko. Najednou vypadal zcela vyčerpaně.

„Briane…“

Otočil se k ní zády.

Vyšla tiše z pokoje a vydala se po tlustém koberci k venkovním

dveřím. Před domem se na okamţik zastavila, opřela se o jeden z

bílých sloupů, zhluboka dýchala a snaţila se zbavit zápachu koţních

mastí, který do sebe před chvílí absorbovala.

Zaslechla tlumené kroky a vzhlédla: nějaká dívka přicházela k

domu.

„Ellen?!“

„Meg!“ vydechla šokovaně Ellen.

„Co tu děláš?“ nechápala Meg.

„No… já…,“ upadla Ellen do rozpaků.

„Nemám tušení, ţe uţ jsi přijela!“

„Já vím, já…“

Meg přistoupila k Ellen a srdečně ji objala. „Vypadáš skvěle!“

82

řekla, odstoupila o krok a obdivně si ji prohlíţela. Ellen vypadala

pořád tak, jak si ji pamatovala. Byla krásná a ani k tomu

nepotřebovala nějaký make-up. Měla teď trochu delší a trochu

světlejší vlasy. Ale pořád je nosila jen tak přehozeny přes úzká

ramena, pořád byla tak štíhlá a útlá, pořád vypadala jako Daryl

Hannahová.

Ellen se trochu rozpačitě usmála. „Jsem tu jen pár hodin. Byla

bych ti zavolala!“

„Pořád se z toho nemůţu vzpamatovat,“ vykládala Meg.

„Kouknu, kdo to jde – a vidím tebe!“

„to je fajn, ţe tě vidím,“ řekla Ellen trochu škrobeně a dívala se

přitom ke dveřím Brianova domu. „Jak se má Shannon?“

„Dobře. Uţ se těší, aţ tě uvidí!“

„Bydlím u tety Amy. Co kdybys vzala Shannon a přišly jste obě,

zítra po škole?“

„Bezva! Přijdem!“ rozzářila se Meg. „Takovou dobu jsme se

neviděly! Uţ se těším, jak to všechno probereme!“

„Já taky!“ Ellen se zachvěla a přitáhla si plášť více k tělu:

nezávisle na roční době bylo Ellen vţdycky chladno.

„Ale … kde se tady bereš?“ ukázala Meg na Brianův dům. Teprve

teď si připamatovala, kde se vlastně s Ellen potkaly.

„Slyšela jsem, co se Brianovi stalo… O té nehodě v lese. Tak

jsem si řekla, ţe… ţe se u něj stavím a pozdravím ho!“

„Potřebuje povzbudit jak sůl!“ souhlasila Meg, ale v duchu se

nepřestávala divit. „Je na tom dost blbě!“

„Musel to být děsný pád!“ řekla Ellen a zavřela oči, jako kdyby si

to chtěla v duchu představit. Objala Meg a zeptala se: „Takţe zítra,

jo?“

„Uţ se těším. Fakt vypadáš skvěle!“

„Dík,“ Ellen se otočila a pokračovala k domu.

Meg ji sledovala, dokud nezmizela uvnitř, a pak vyrazila rychle

domů, aby to stihla dřív, neţ se rozprší. V duchu přitom viděla

Briana, jeho pomlácený obličej a jeho hrozby – nebo to bylo přece

jen varování?

Jakmile vyběhla do svého pokoje, vrhla se k telefonu a volala

Tonyho. Buď doma, Tony, přála si. Buď doma!

83

„Halo?“

„Tony, ahoj! To jsem já!“

„Ahoj, Meg. Jak ţiješ?“

„Já dobře… ale byla jsem navštívit Briana!“

„Jo? Tak povídej!“ řekl s viditelným zájmem. „Podle hlasu bych

řekl, ţe se něco stalo!“

„Představ si… Nevěřil bys, co mi Brian řekl! Jsem z toho úplně

vyděšená! Nikdy bych to do něj neřekla!“

„Brian?“ opakoval nevěřícně Tony.

„Řekl mi, ţe by bylo líp, kdyby mlčel… ale nakonec mi to řekl…

Haló?“

Na druhé straně bylo dlouhé ticho. Konečně, téměř šeptem Tony

řekl: „takţe Brian ti to řekl?“ Meg měla pocit, ţe je z toho stejně

šokován, jako byla před tím ona.

„Varoval mě…“

„Poslyš…,“ začal Tony, ale Meg ho přerušila.

„Naši jsou doma, musím končit. Chtěla bych o tom s tebou

mluvit, Tony!“

„Jo,“ souhlasil. „Tak Brian tě varoval!“

„Jo, a říkal…“

„Musím s tebou mluvit, Meg,“ spěchal Tony. „Ještě dneska!“

„Dneska nemůţu,“ zamítla jeho návrh. „Musím dopsat tu

ročníkovou práci!“

„Dobře. A co zítra večer na té slezině, co pořádá David? Sejdeme

se tam a pak se někam spolu ztratíme!“

„Bezva. Uţ se těším,“ řekla spokojeně Meg. Poslední dobou Tony

odmítal mluvit o čemkoliv váţném – a teď se dobrovolně nabídl, ţe

se sejdou, sami dva, aby všechno spolu probrali.

„Zajdeme k River Edge,“ navrhl Tony, „tam budeme mít klid!“

„River Edge?“ podivila se Meg. „Myslíš to místo, co se mu říká

milenecký skok?“

„Je to hezký místo a budeme tam sami,“ řekl tiše Tony. „Uţ jsme

takhle spolu sami nebyli ani nepamatuju. Bude to prima: nikde nikdo

– jen my dva!“

„To jo – ale není to tam trochu nebezpečný?“

„Neboj, dám na tebe pozor!“ slíbil Tony.

84

XV.

Neděle odpoledne

Dokud Tony nepraštil sluchátkem, ani si neuvědomoval, jak

křečovitě je svíral. Teď se díval na odkrvenou dlaň a cítil, jak ho

svědí. Začal ji škrábat nehty druhé ruky, rychleji a rychleji, aţ byla

dlaň červená a rozdrásaná, ale svědění nepolevovalo.

Zpocený zátylek ho nepříjemně studil, a kdyţ přecházel k

pohovce, uvědomil si, ţe se mu chvějí nohy. Praštil sebou na

pohovku, podloţil si ruku pod hlavu a civěl do stropu.

Takţe Brian promluvil. Ani ho to nepřekvapilo, poslední dobou

měl dojem, ţe se k tomu schyluje, ţe Brian dál mlčel nevydrţí. Měl

slabé nervy – a teď do toho ta návštěva Ellen a chystaný večírek –

vítaná příleţitost, aby vyklopil, co ví.

Tony udělal, co bylo v jeho silách, aby si to Brian rozmyslel, neţ

začne něco vykládat. Proto ho vylákal do Fearstreetského lesa a pro

výstrahu zmlátil.

Jenţe Brian stejně mluvil.

Zazpíval. To je ten správný výraz, který vţdycky pouţívali v

televizních gangsterkách. Brian zpíval.

Takţe Meg uţ to ví.

Meg ví, ţe Evana zabil on, Tony. Brian jí to vykecal.

Tony bouchl pěstí do polštářů a zařval: byl to výkřik plný bolesti,

lítosti a zloby.

Co budu dělat? Uvaţoval Tony. Teď, kdyţ to Meg ví. Kdyţ ví,

jak to před rokem bylo.

V duchu se mu uţ bůhví po kolikáté vybavila ta scéna ve

85

Fearstreetském lese. V duchu viděl Ellen a Evana.

Znova drţel v rukách Evanovu loveckou pušku, znova se o ni s

Evanem rvali, ze všech sil, nesmyslně, zbaveni posledních zbytků

rozvahy. Pak zazněl výstřel. Jako kdyby třeskla silvestrovská

rachejtle.

A Evan leţel na zemi.

A Tony se stal vrahem.

A v pozadí ječící ellen. Po celou tu dobu, co se rvali s Evanem

jako psi, vnímal Tony zvukovou kulisu ječící Ellen, bylo to, jako by

v lese vyla siréna, jako rozbité poplašné zařízení. Seděla na padlém

stromu, ruce přitisknuty k hlavě, vytřeštěnýma očima civěla na

Tonyho a ječela na něj, na toho kluka, který se stal vrahem.

Ale Tony přece nechtěl Evana zastřelit.

Nebo snad ano?

Tuhle mučivou otázku si kladl znova a znova, ale odpovědět si

nedovedl. Co chtěl v tom osudném okamţiku? Chtěl zastřelit svého

kamaráda a Ellenina přítele nebo ne? Připadalo mu v té chvíli, ţe

musí Evana zastřelit?

Ne, to ne! Určitě to nechtěl udělat! Bylo to neštěstí. Jen nešťastná

náhoda. Prali se a puška spustila.

Spustila, protoţe sis to přál, protoţe jsi zmáčkl spoušť!

Ne!

Chtěl ses Evana zbavit!

Ne!

Z těchhle myšlenek se zblázní! Moţná, ţe uţ blázen vlastně je.

Ale co bude dělat teď? Co má udělat s Meg?

Jenomţe vlastně nemá na vybranou. Meg s ním chce mluvit.

Určitě proto, ţe nemůţe uvěřit tomu, co jí Brian řekl. Chce, aby to

Tony popřel, aby všechno bylo zase jako dřív.

Kdyţ to popřu, tak mi uvěří. Ale tím to přece neskončí! Pořád

tady ještě je Brian. A pořád tady ještě je Ellen. Ellen můţe taky začít

mluvit. Ellen ho můţe shodit zrovna ta, jako to udělal Brian.

Moţná, ţe jsem udělal chybu, kdyţ jsem Briana zmlátil, uvaţoval

o tom, co se událo před několika dny v lese. Se zavřenýma očima si

vybavil, jak spolu bojovali v temném lese, a v duchu slyšel údery

svých pěstí, kdyţ mlátil Briana do prsou, do břicha a obličeje.

86

A Brian stejně promluvil. Přestoţe rok mlčel a přestoţe mu Tony

tak názorně domluvil. Nebo snad právě proto?

A teď je tu navíc problém zvaný Meg!

Coţpak si Brian neuvědomil, ţe kdyţ si pustil pusu na špacír,

ohroţuje tím Meg? Ne, to se ví, ţe ne, Brianovi to určitě nedošlo. Ale

co má udělat s Meg?

Nemůţe ji přece nechat, aby šla na policii. Nemůţe ji nechat, aby

všem vyklopila, ţe Tony je vrah. Zničila by mu ţivot. To by byl jeho

konec. Konec jeho ţivota.

To nemůţe dopustit!

Ale Meg si tohle tajemství pro sebe nenechá. Na to je příliš

zásadová. Rozhodně se nemůţe spolehnout, ţe bude mlčet. Ale

nemůţe přece Meg zabít – nebo snad ano?

„Ne!“ vykřikl nahlas a prudce se posadil. Moţná, kdyţ zůstanu

sedět, zadoufal, přestane mi zvonit v uších. Moţná, ţe mě přestanou i

svědit dlaně.

Nemůţe ji zabít – ale na druhé straně… musí ji zabít! Proto jí

přece pozval na River Edge. A jestli to je něčí vina, tak tedy

Brianova. Protoţe on, Tony, uţ nemá na vybranou. Teď mu nic

jiného nezbývá. Buď zemře Meg nebo on.

A jemu se umřít nechce. Musí tedy odejít Meg.

Stačí, kdyţ do ní trochu strčí – a jeho tajemství bude v bezpečí.

Pak si Brian i Ellen dají dobrý pozor! Určitě jim dojde, kdo by byl na

řadě další!

Jenomţe… jde tady o Meg. Meg! Meg! Meg! Měl jsem ji přece

rád! Strašně mi na ní záleţelo. Coţpak můţu opravdu uvaţovat o

tom, ţe ji zabiju? Coţpak bych to opravdu dokázal – prostě ji strčit

přes útes dolů?

Jsem snad chladnokrevný zabiják?

Ne! Nebo snad ano?

Podle hlasu měla Meg strach. Vypadalo to, ţe se opravdu bojí.

Ale zřejmě se přece jen nebojí dost!

Jak můţe být tak důvěřivá? Jak mohla souhlasit s jejich výletem k

River Edge! Je tak šíleně důvěřivá a naivní. A hloupá. Moţná taky,

ţe prostě Brianovi nevěří. Třeba si myslí, ţe Brian lţe…

Proč by vlastně měla Brianovi věřit. Kaţdý přece ví, ţe to nemá v

87

hlavě v pořádku. Věčně pobíhá po lese a hraje s Dwaynem tu

pitomou hru.

Ne, nemám na vybranou, uvědomil si znova. Musím chudáčka

Meg zabít. Mám k tomu řadu důvodů: ví toho příliš moc; budu tím

varovat Briana i Ellen; a aţ tu Meg nebude, padne i ten pitomý

večírek pro Ellen.

Ale přece Meg! Nemůţu zabít Meg! Ji ne!

Ale musím.

Kdyţ jsem mohl zabít nejlepšího kamaráda, můţu zabít Meg taky.

Odpusť mi to, Meg! Chápeš, ţe to musím udělat, viď? Já vím, ţe

ano…

Vţdycky jsi s kaţdým tak cítila.

88

XVI.

Pondělí odpoledne

„Takţe to auto se tě snaţilo přejet – a ty jsi ani nezavolala policii?“

ţasla Shannon.

„Ne. Asi jsem měla – ale nezavolala,“ řekla Meg. „Totiţ – co

bych jim řekla? Vţdyť jsem ho ani pořádně neviděla. Nejdřív byla

moc tma a pak mi svítil rovnou do očí!“

„No jo, ale…“ namítala Shannon.

„A kromě toho, kdyţ o tom teď uvaţuju – třeba mě ani nechtěl

přejet. Chci říct – silnice byla po tom dešti kluzká, třeba jen na

moment nezvládl řízení. Kdyţ zavolám policii, stejně nemůţou na

nic přijít. Byla by to škoda času.“

„A co ten chlápek, co tě chytil za límec v tom lese?“

„to máš to samé! Neviděla jsem ho,“ rozhodila Meg bezmocně

rukama. „Nevím nic, podle čeho by ho policie mohla najít… Nedívej

se na mě ta, Shannon!“ protestovala Meg. „Fakt by to byla škoda

času!“

„Jak myslíš,“ pokrčila Shannon rameny.

Zastavily se před domem Elleniny tety a znechuceně pohlédly

vzhůru: trávník se prudce zvedal do kopce a k jasně ţlutému domu s

čerstvě natřenými bílými okenicemi vedlo asi sto schodů.

„Měly jsme si s sebou vzít horolezecký nádobíčko,“ poznamenala

Shannon a pustila Meg napřed. „A bernardýna, který by nám dal

první pomoc!“ Stoupala za Meg po křivých schodech a v polovině uţ

lapala po dechu. „Jdeš večer… na ten večírek… k Davidovi

Metcalfovi? Má rodiče pryč…. Bude oslavovat maturu.“

89

„Jo, já vím. Mám tam sraz s Tonym,“ Meg se sesula na schody a

zašeptala: „Sestro – kyslík!“

„Docela se těším, aţ Ellen uvidím,“ poznamenala Shannon. „Ale

neţ tam vylezem, budeme tak udýchaný, ţe se budeme muset

dorozumívat posunkama!“

„Vypadá skvěle!“ vzpomínala Meg a najednou měla ze setkání

docela trému.

Shannon zírala kamsi dopředu a vzhůru, a kdyţ se Meg podívala

tím směrem, uviděla Ellen: stála nahoře na kopci a mávala jim.

„Ahój!“

„Ahój! Tak pohyb!“

„Hoď nám lano!“

Ellen měla na sobě vínové tričko bez rukávů a tenisové kraťasy,

které zdůrazňovaly její dlouhé nohy. V odpoledním slunci vypadaly

její blond vlasy skoro stříbrně.

Pak se na vršku odehrálo všeobecné objímání doprovázené

zjištěním, ţe nikdo se vlastně nezměnil a všechny zúčastněné

vypadají skvěle a všichni jsou šťastní, ţe jsou zase pohromadě.

„Půjdeme dovnitř?“ ptala se Ellen. „Teta není doma, šla

nakupovat…“

„Co kdybychom zůstaly tady,“ navrhla Meg a sedla si na trávník.

„Je tu taky hezky… Zboţňuji takovýhle pohled na ulice pode mnou!“

„Meg stačí ke štěstí jen málo!“ zasmála se Shannon. Posadila se

na nejvyšší schod a upravovala si modrou blůzu.

„Tak povídejte, jak ţijete?“ zubila se Ellen a vlasy jí zářily ve

slunci. Sedla si mezi obě kamarádky a stiskla Meg ruku.

„Prima!“

„Fajn! A co ty?“

„Jo, bezva. Fakt, bezva!“ řekla Ellen a zachichotala se, coţ Meg

bezpečně signalizovalo, ţe Ellen je nervózní. Dobře si pamatovala,

ţe kdyţ byla Ellen opravdu v úzkých chichotala se takhle za kaţdou

větou.

Dívaly se, jak dole pod kopcem projíţděl chlape na kole, a Meg

horečně přemýšlela, co by řekla. Honem, honem, potila se, někdo uţ

něco musí konečně říct… Doku jsme stály, tak to bylo bezvadný a

teď jsme se nějak zadrhly…

90

„Co nová škola?“ zeptala se konečně Shannon.

Ellen si dala ruce za hlavu a uloţila se na trávě. „Celkem dobrá. Je

dost velká… Mnohem větší neţ tady v Shadyside. Občas si tam

připadám… trošku ztracená,“ zahihňala se.

Zase se dívaly dolů, pod kopec. „a co je nového u vás?“ zeptala se

Ellen a její strnulý úsměv se trochu uvolni.

„Celkem nic,“ usoudila Shannon.

Meg zuřivě probírala minulý rok, ale nic zajímavého se jí

nevybavovalo. Vţdyť to je celý rok, uvaţovala zoufale, něco se přece

muselo stát! „Pár nových učitelů,“ řekla konečně.

„Cory Brooks a Lisa Blumová spolu začali chodit!“ vzpomněla si

Shannon.

„Nekecej!“ ţasla Ellen – aţ trochu moc, uvědomila si Meg.

Koneckonců takové překvapení to zase nebylo. „to jsou věci!“

„Chodíš s někým?“ ozvala se Meg a vzápětí cítila, jak rudne.

Samozřejmě, normálně na té otázce nic nebylo – ale ptát se zrovna

Ellen, jejíţ kluk se zastřelil!

Ale vţdyť uţ je to rok! Uklidňovala se. Nesmím být taková

citlivka.

Ellen vypadala trochu zaskočena. „Ne… Nějak jsem nepotkala

nikoho… kdo by na mě udělal takový dojem,“ společenský usměv se

jí vrátil na tvář. „Pár schůzek jsem absolvovala, ale…,“ ušklíbla se

výmluvně.

„Představ si, ţe Suki Thomasovou chytli v obchodě, jak krade!“

změnila Shannon námět.

„To je překvapení!“ řekla Ellen ironicky.

„Bylo to dost váţné,“ dodala Meg. „Musí se hlásit pravidelně na

sociálním a tak.“

„Takţe u kluků je ještě populárnější, co?“ hádala Ellen.

„Přesně tak,“ přikývla Meg.

„Ale to je hlavně proto, ţe dá kaţdému, kdo jí řekne!“ podotkla

přátelsky Shannon.

„Shannon jde jako vţdycky rovnou k jádru věci!“ zasmála se

Ellen.

Dole pod nimi se objevila zelená dodávka rozváţející květiny. Na

obloze se objevil malý mráček a zaclonil slunce. Děvčata usilovně

91

pozorovala dodávku a snaţila se vymyslet nějaké další téma k

hovoru.

„Chtěla bych se tě zeptat na spoustu věcí,“ podotkla nakonec

Meg, „ale je to taková doba, co jsme se neviděly, ţe nějak nevím,

kde začít.“

Ellen a Shannon ihned souhlasily s touto analýzou, která

vysvětlovala, proč se nebaví tak volně a nenuceně, jako to dokázaly

dříve.

„Pořád chodíš s Tonym?“ zeptala se Ellen, aniţ se na ni dívala.

„Jo, chodím,“ potvrdila Meg a znovu cítila, jak se červená. „Ale –

Tony je nějaký divný.“

„Povídej!“ řekla Ellen dychtivě. Posadila se a s očima

přimhouřenýma proti slunci pozorovala zvědavě Meg.

„Je tu pěkně,“ podotkla Shannon.

„Fakt ţe jo!“ souhlasila ochotně Meg a v duchu naříkala: to je

šílený, proč nejsme schopný se o ničem normálním bavit?“

„Teď mi Shadyside připadá nějaký malý,“ řekla se zívnutím Ellen.

„Odpusťte, koukala jsem do dvou do rána na televizi. Představte si,

ţe doma nemáme kabelovou televizi!“

„Jak můţeš vydrţet bez kabelu?“ šokovaně řekla Shannon.

Ellen pokrčila rameny a vrátila se k původní poznámce. „Půjčila

jsem si od tety auto a projíţděla se po městě. Všechno vypadá stejně,

jen je to menší. Během půlhodinky se dostaneš z jednoho konce na

druhý.“

„No jo, Shadyside rozhodně ţádný velkoměsto není,“ podotkla

Meg tak hlubokomyslně, ţe se za to hned zastyděla.

„Hraješ ještě tenis?“ zeptala se Shannon.

Zdálo se, ţe ji Ellen nevnímala a Shannon pokračovala.

„Těch pár setů v sobotu ráno, ty mi chybějí!“

„Pamatuješ si ty hry, co jsme hrály jako holky?“ zeptala se Meg a

sebekriticky si pomyslela: kdyţ tě nic nenapadá, začni vzpomínat na

dětství!

„To víš, ţe jo! Vzpomínáš, jak jsme hrály polívka se vaří maso na

talíři?“ vyskočila Shannon zřejmě šťastná, ţe se objevil bezpečný

námět hovoru. „To teda byla pitomá hra!“

„Ale nejpitomější nebyla,“ vzpomínala se smíchem Ellen.

92

„Nejpitomější byla „bacha myš.“

„Na tu jsem uţ skoro zapomněla,“ přiznala Meg. „Byla to vlastně

soutěţ v ječení, ne? Myslely jsme, ţe tu je jako myš a kdo ze sebe

vydá ten nejšílenější a nejpronikavější výkřik!“

„to byla skvělá hra,“ přidala se Shannon. „Mohly bysme to zrovna

zkusit. Vsadím se, ţe bych vyhrála!“

„Vsaď se, ţe ne,“ řekla Ellen.

Ale přece jen se k té pitomosti ze svého dětství nesníţily a místo

toho se snaţily vzpomenout na něco dalšího, co by jim vydrţelo na

chvíli konverzace. Meg si připadala pořád trapněji a trapněji a

věděla, ţe ostatní dvě na tom nejsou líp a přitom pomyšlení se cítila

trapně dvojnásob.

Dole pod schody zaparkovalo šedé auto a Ellen rychle vyskočila.

„To je tetička. Asi bych jí měla jít pomoct s nákupem.“ Vypadalo to,

ţe je tetičce za tohle vyrušení vděčná.

„My uţ taky jdem,“ řekla Shannon s úlevou, kterou jen stěţí

skrývala.

„No, takţe… se uvidíme v sobotu večer a jdeme spolu na pizzu,

jo?“ zeptala se Meg ledabyle. V sobotu večer se měl konat večírek, a

ţe si zajdou ve třech na pizzu byla lest, kterou chtěli Ellen na večírek

vylákat.

„Jasně, prima!“ souhlasila Ellen s přehnaným nadšením. „Takţe v

sobotu!“

„Čau, Ellen!“

Meg a Shannon rychle seběhly po schodech a mlčky došly aţ k

červené mazdě, kterou k Ellen přijely. „No, to jsme si popovídaly –

jako za starých dobrých časů! Řekla Shannon ironicky.

Meg byla tak zklamaná, ţe jí bylo aţ do pláče. Nicméně ho

statečně zadrţovala. Bylo to příšerné, opakovala si v duchu, ale přece

jen si nebyla úplně jistá, ţe Shannon to proţívá tejně, a tak nahlas

řekla vyčkávavě: „Nějak jsme si neměly moc co povědět, viď!“

„Asi to tak muselo dopadnout,“ řekla Shannon a posadila se za

volant. Na rozdíl od Meg se v takovýchhle chvílích snaţila

nepříjemnosti minimalizovat a přijmout je jako něco normálního, s

čím se mělo počítat.

„To byl přece trapas!“ naříkala Meg a opět bojovala s pláčem.

93

„No, já byla taky trochu nesvá,“ připustila Shannon. Chvíli se

mlčky soustředila na řízení, pak dodala. „Ale nezapomeň, ţe jsme se

uţ rok neviděly!“

„Nech toho, Shannon!“ přerušila ji zlomeně Meg. „Jen si to

přiznej, ţe to bylo hrozný. Měly jsme obě jazyk jako svázaný!“

„Ale, Meg, ty děsně přeháníš!“ chlácholila ji Shannon. „Nebylo to

tak hrozný. Opravdu! Byly jsme všechny tři nervózní – ale to přejde

Nás i Ellen… V sobotu na večírku to uţ tutově bude lepší!“

„Nemluv mi o tom večírku!“ zaúpěla Meg a zakryla si obličej

rukama. „Takovej průšvih! Jak jsem si vůbec někdy mohla myslet, ţe

je to dobrej nápad! Je to jako noční můra! Teď vidím, ţe ten chlap,

co mi to chtěl překazit, měl vlastně pravdu!“

„Meg, neblázni…“

„Přece mi nechceš namluvit, ţe nám bude Ellen vděčná za to, ţe

se před ní najednou objeví všichni známý! Vţdyť nestála ani o to,

aby viděla nás dvě!“

„Meg – uklidni se! Děláš z komára velblouda! Z toho, ţe jsme

byly dneska odpoledne trochu nerv=zní, přece neplyne, ţe ellen

nebude mít z večírku radost! Uvidíš, ţe to dobře dopadne! Ten

večírek je něco úplně jiného. Nám dvěma to v sobotu sedne líp. A

Ellen tutově taky.“

Meg jen nedůvěřivě vrtěla hlavou. Shannon zastavila a Meg,

ponořena do ponurých myšlenek, řekla: „Co je, proč stojíš?“

„Protoţe jsi doma!“ smála se Shannon. „Laskavě si vystup a

nezapomeň večer na Davidův mejdan!“

Meg zamumlala cosi, co mohlo být ahoj, a běţela domů.

Myšlenka na mejdan u Davida vytlačila naštěstí ponurý odpolední

záţitek a převládla radost z toho, ţe uvidí Tonyho. Uţ si ani

nevzpomínala, kdy si spolu naposledy – sami dva – někam vyšli. A

potřebuje s ním probrat tolik věcí!

Moţná, ţe jí Tony vysvětlí co se jí to Brian snaţil naznačit, před

čím ji to vlastně varoval. Taky se uţ nemohla dočkat, aţ Tonymu

přednese své podezření ohledně Briana. Třeba jí Tony bude moci

vysvětlit, co se tady vlastně děje…

94

XVII.

Pondělí večer

„Kdybych nevěděla, ţe Davidovi rodiče jsou pryč, tak by mě to

fakt nenapadlo!“ řekla Shannon ironicky a s vykulenýma očima

pozorovala probíhající večírek.

„No tady to vypadá!“ přidala se Meg, prohlíţející si hemţení před

Davidovým domem okénkem auta, které se Shannon právě snaţila

zaparkovat.

Mohutné reproduktory byly vytaţeny před dům a vyřvávaly

taneční hudbu pro páry, které tancovaly v garáţi. Celý trávník byl

obleţený povykující mládeţí. Dva párečky se miliskovaly na

schůdcích před zápraţím a jiný pár se objímal pod stromem vedle

příjezdové cesty. Všechna světla v domě byla rozsvícena a vypadalo

to, ţe v domě je snad ještě víc lidí neţ venku.

Shannon vystoupila z vozu a zabouchla dveře. Měla na sobě bílé

leginy a hedvábnou růţovou blůzu. Nějaký kluk na trávníku

zahvízdal na prsty a zavolal: „Shannon, tobě to sluší!“ Vtipná

poznámka byla odměněna hurónským smíchem muţské části

trávníku.

„Moţná jsme měly ten večírek pro Ellen udělat taky tady,“

podotkla Shannon. „Tenhle mejdan vypadá boţí!“

„Kouknem se dovnitř, ne?!“ navrhla Meg.

„Štěstí, ţe jsme přišly takhle brzy, neţ to tady bude všechno

pozvracený,“ libovala si Shannon.

Cestou ke vchodu do domu se Meg rozhlíţela po Tonym, přestoţe

věděla, ţe takhle brzy tady nejspíš nebude.

95

„Postřeh!“ zavolal kdosi a kolem hlavy jim proletěl basketbalový

míč, odrazil se od domu a odskákal na ulici. Kluci na trávníku se

váleli smíchy.

„Kde je David?“ zeptala se Shannon nějakého známého.

Pokrčil rameny. „Vůbec jsem ho ještě neviděl. Jak jsi maturovala

z angliny?“

Teď zase pokrčila rameny Shannon a spěchala za Meg, která si

razila cestu do obýváku kolem párků na schodech. Všude bylo

nacpáno kluků a holek ze školy a odevšad se ozýval smích a hlasitý

hovor. Davidův kamarád z gymnastického oddílu, Arnie Tobin, leţel

na pohovce a spal, patrně přiotráven alkoholem.

„Tady to vypadá,“ konstatovala Shannon. „To snad není pravda!“

„Heleď – tamhle je Lisa,“ vykřikla Meg. Zamávala na Lisu, která

se vybavovala s hloučkem kamarádů u dveří do jídelny.

„Čau – Shannon, kvůli mně ses oblíkat nemusela!“

Meg se otočila po hlase a uviděla Dwaynea… V ruce drţel

plechovku s pivem a s úsměvem se k nim blíţil. Přitom si jeho tmavé

oči měřily Shannon od hlavy k patě a nazpátek.

„Koukám, ţe ty ses na to taky oblík!“ odsekla Shannon. Dwayne

měl na sobě potrhané šedé tričko s hnědými fleky vepředu a vybledlé

dţíny s odtrţenou kapsou.

Dwayne se pokusil přitisknout se k Shannon – byl o dobrých třicet

centimetrů vyšší – a ta před ním krok za krokem ustupovala. „Přišla

sis se mnou zatancovat, viď!“ řekl ţádostivě.

„To víš, ţe jo. Celý týden po ničem jiném netouţím!“ řekla

Shannon ironicky.

„zatancujeme si vestoje nebo vleţe?“ zeptal se a hned se při té

představě začal pochechtávat.

„No ne, Dwayne, kam ty na ty svalnatý řeči chodíš? Do pomocný

školy?“

Úsměv Dwayneovi zmizel z tváře. „Takovéhle řeči si nech, jo?“

Já nejsem ţádný blbec, jasný?“ chytil Shannon za paţi.

„Heleď – pusť mě!“ vyškubla se.

Zasmál se. „Snad se mě nebojíš?“

„to víš, ţe ne. Slimáků se taky nebojím, ale nesnáším, kdyţ se mě

dotýkají.“

96

Zrudl a vztekle se na Shannon díval. „Co do mě pořád reješ?

Chtěl bych si s tebou jenom zatancovat!“ tlačil sek Shannon, která

pře dním couvala do kouta.

„Měli bychom se líp poznat,“ řekl uţ zase s úsměvem. Přitom se

nedíval Shannon do očí, ale upřeně zíral na její vypasovanou blůzu.

„Uvidíš, ţe nejsem takový špatný…“

„Dwayne, prosím tě, nech toho!“

„Kdyţ nám spolu bude dobře dneska, můţeme si to uţit ještě líp v

sobotu, na večírku pro Ellen!“

„Coţe? Co to blábolíš? Na ţádný večírek tě nikdo nezval!“ křičela

Shannon.

„To se mýlíš! Suki Thomasová mě poţádala, abych ji tam

doprovodil.“

Shannon ustoupila aţ ke zdi a Dwayne, posilněný mohutným

douškem piva, se k ní začal tisknout.

„Dwayne, nech toho. Já s tebou tancovat nebudu. A myslím to

váţně!“

„Nevíš, o co se připravuješ!“ šklebil se Dwayne významně.

Meg usoudila, ţe je nejvyšší čas, aby se do toho vloţila. „Shannon

– chce s tebou mluvit Tony!“ vykřikla první věc, která ji napadla.

Přiběhla k Shannon a táhla ji pryč. „Je v kuchyni a potřebuje se tě na

něco zeptat!“

Dwayne se na Meg vztekle podíval a utrousil. „Tony? To jako

Lančmít? Lančmít je tady taky? Neměl by uţ bejt v posteli?“

Meg ho ignorovala a táhla Shannon pryč. Dwayne je následoval,

ale kdyţ se Shannon otočila a vrhla na něj zničující pohled, zdvihl

ruce na znamení, ţe se vzdává. „Uhrančivý pohled!“ Zasmál se.

„Dobře, dobře, rozumím. Díky za taneček, uvidíme se v sobotu!“

Mrštil prázdnou plechovkou na pohovku, kde se odrazila od Arnieho

břicha a odkutálela pryč. Arnie se ani nepohnul.

„Díky za pomoc, ale já bych toho cvoka zvládla sama taky,“ řekla

Shannon. „Stačí dobře mířený úder srolovanýma novinama přes

čumák!“

„Kdyby aspoň nebyl taková vazba,“ podotkla Meg. „Jde z něj

trochu strach.“

„Co takhle zajít do jídelny?“ navrhla Shannon. „Vypadá to, ţe tam

97

je spousta jídla!“

„Ani ne, podívám se, jestli… Jé, támhle je! Tony!“ Tony – v

dţínsech a šedém koţeném saku – stál ve dveřích na ulici a rozhlíţel

se, nejspíš po Meg.

„Ahoj, Tony, čau, Tony,“ řekla Shannon a zmizela v jídelně.

„Buďte zdráv, cizinče!“ přivítala Meg šťastně Tonyho a vzala ho

za ruku; ruka byla ledově chladná.

„Je to tu velký,“ ocenil večírek Tony a rozhlíţel se kolem. „Kde je

David?“

Davida uviděli skoro současně. Objevil se zároveň s Corym ve

dveřích do pracovny: oba dva šli po rukách a nohy se jim komíhaly

ve vzduchu. Náhle se Corymu začaly z kapsy sypat drobné na zem a

oba kluci se se smíchem zhroutili na zem.

„Tak půjdem, ne!? Navrhl Tony a vedl Meg ke dveřím.

„Ale vţdyť jsi sotva přišel. Nechceš s nikým mluvit?“

„Jenom s tebou. Pojďme někam, kde budeme sami,“ usmál se na

ni. Vypadáš nervózně, všimla si Meg. A je děsně bledý.

Za pár minut uţ seděli v autě, které si Tony půjčil od otce, a

ujíţděli po River Road směrem k River Edge. Trochu se ochladilo a

od řeky foukal studený vítr. Meg měla sice na sobě několik vrstev

triček, ale teď si přála, aby si sebou vzala sako. „Je tu děsná tma,“

zašeptala a přitiskla se k Tonymu.

„No jo, je tu málo svítilen,“ souhlasil Tony.

Silnice stoupala, jak šplhala na hřeben, pod nímţ se řeka

rozdělovala. River Ridge byla vlastně původně indiánská stezka.

Začínala dole, na východním břehu řeky Conononky, a pak vedla

souběţně s řekou a přitom šplhala vzhůru, aţ se ocitla vysoko nad

vodou, na ţulových útesech. Nejvzdálenější a nejvyšší konec se

jmenoval milenecký skok, i kdyţ nikdo přesně nevěděl, proč. Cesta

po Ridge byla romantická, zvláště za teplých jarních večerů a letních

nocí.

Hezkou chvíli jeli mlčky, aţ Meg poznamenal: „Dneska toho moc

nenamluvíš!“

„Stačí mí, ţe jsi vedle mě,“ řekl Tony. Připadalo jí, ţe má cizí

hlas: nervózní a jako by úzkostí přiškrcený. Nebo si to jenom

98

namlouvá, protoţe je sama nervózní?

Nedaleko vrcholku zajel ke straně a zaparkoval mezi dvěma

stromy. Vypnul zapalování a zhasl světla. „Pojď, projdeme se!“

„Nemám sako,“ řekla a zachvěla se zimou. „Půjčíš mi svoje?“

Upadl do rozpaků. „Neboj,“ řekl tiše. „Já tě zahřeju!“

Vystoupila a šla za ním, na stezku vedoucí k vrcholu. Dole ve tmě

slyšela šumění řeky. Cestička z udusané hlíny se měkce bořila pod

jejíma nohama, Tony natáhl za sebe ruku a Meg se jí vděčně chopila.

„Je to tady trošku o strach, nemyslíš?“ volala Meg, dohonila

Tonyho a šla první, aniţ pustila jeho ruku. Nahoře se vyplašeně

zastavila: „Heleď, jsme úplně na kraji skály! Měli by sem dát

zábradlí nebo něco takového!“

Tony mlčel, stál těsně za ní a oběma rukama ji pevně sevřel za

ramena. Pak udělal krok dopředu a Meg chtě nechtě s ním.

99

XVIII.

Pondělí večer

Pár vteřin a budu to mít za sebou, uvaţoval. Stačí do ní trochu strčit

a je dole. Vyřídím to jednoduše a rychle.

Tak proč váhám? Nechápal.

Kdyby nebyla tak strašně důvěřivá! Kdyby se v jeho náručí aspoň

necítila tak bezpečná! Ani jí nebylo divné, ţe jí nechtěl půjčit sako…

Moţná, ţe nakonec ani nic neví. Moţná, ţe bych ji zabil, aniţ

bych vlastně musel…

Rozhodl se, ţe zjistí, na čem je. „Tak co ti vlastně Brian

napovídal?“ řekl tiše a odváděl ji pryč od kraje propasti, zpátky na

cestu.

„Mluvil hrozně záhadně,“ řekla Meg a zachvěla se. „Vůbec jsem

tomu nerozuměla!“

„A co přesně řekl?“ naléhal netrpělivě Tony.

„Říkal, ţe mě varuje. Ale znělo to… jako by mi vyhroţoval!“

„Před čím tě varoval?“

„To právě nevím. Říkal, abych byla opatrná, ţe zdání klame…

Podle mě to nedávalo ţádný smysl. Vypadalo to, jako by se sám

hrozně bál. Taky říkal, ţe mi hrozí nebezpečí…“

„Od koho? Od toho chlápka, co se snaţí překazit ten večírek?“

Tiskl ji pevně k sobě – kdyby bylo třeba, můţe ji srazit dolů i odsud.

Byla by tak překvapená, ţe by se ani nebránila.

„to právě nevím, to mi neřekl!“

Takţe Brian se úplně nesloţil, uvědomil si Tony. Málem jí to řekl,

málem jí řekl, ţe to nebezpečí jsem já – ale dostal strach. A Meg nic

100

netuší.

„Napadlo mě, ţe bys to mohl vědět ty – koho myslel!“ řekla Meg

a důvěřivě se o něj opřela.

„Nemám ponětí,“ prohlásil Tony. „Co ještě ti Brian řekl?“

Musí to s ní skončit, rozhodl se. Musí ji tam hodit, protoţe i kdyţ

jí to zatím nedošlo, dřív nebo později si to dá dohromady. A to by

byl jeho konec.

Důvěřivě se o něj opírala – stačil by jeden pohyb a bude po

starostech – alespoň částečně.

„Brian říkal, ţe jsem v nebezpečí. To je vlastně všechno. Mám prý

být opatrná!“

„Ale v jakém nebezpečí?“ zeptal se nevinně. „Před kým tě

varoval?“

Tak do toho! Konec váhání! Strčíš ji a utečeš. Ani neuslyšíš, jak

bude křičet a jak vyšplouchne voda. Zmizíš a všechno dobře

dopadne. Bude po starostech…

„Já myslím, ţe… ţe před sebou!“ řekla nejistě. „Byla jsem z toho

úplně popletená… vypadalo to, ţe mě varoval před sebou. Je to

moţný?“

Začal znova váhat. „To nevím – i kdyţ Brian je divný!“

„Ale jak by to mohl být Brian,“ uvaţovala nahlas. „Tenkrát v noci

v tom lese – ten chlap, co mě chytil zezadu a já jsem pak spadla do tý

rokle – to nemohl být Brian. Ten v té rokli uţ leţel celý pomlácený!“

Teď uţ jí to dojde, uvaţoval Tony. Teď na to uţ musí přijít, ţe

jedinej, kdo ji mohl v tom lese chytit, jsem byl já!

„Tak kdo by to mohl být?“ zeptal se. Napjal svaly a zavřel oči –

byl připraven. Ale nebyl připraven ji vidět, jak mizí v prázdnu.

„Myslíš, ţe by jich mohlo být víc, kdo se snaţí překazit ten

večírek?“ napadlo ji. „Brian a někdo další?“

Otočila se a zadívala se mu do očí.

Ne, to nesmíš! Nesmíš se na mě dívat! Nesmíš mi to dělat ještě

těţší!

Má takový roztomilý obličej, jako panenka. Tak dokonalý. Tak

krásný.

Nesmíš být sentimentální! Přikázal si. Samozřejmě, ţe ti na ní

záleţí. Ale ještě víc ti záleţí na tom, abys zůstal na svobodě, abys

101

zůstal ţiv… a aby to strašný tajemství zůstalo navţdycky pohřbený!

„Brian a ještě někdo další? To nevím…“ uvědomil si, ţe se mu

chvěje hlas. Je moţné, ţe by si nevšimla, jak je rozčilený?

Hlavně se uţ zase otoč! Přestaň se mi tak zamilovaně dívat do očí!

„Tony – ty ale s tím vším nemáš nic společného, ţe ne?“ zeptala

se najednou.

„Coţe?“ Tony cítil, jak se zachvěl, jako kdyby na něj sáhla smrt.

Přitiskla se čelem k jeho tváři. „Napadla mě taková hloupost – ţe

třeba Brian myslel tebe… Je to zvláštní, jaký nesmysly se člověku

honí hlavou, kdyţ je rozčilený a snaţí se něčemu přijít na kloub!“

„Mě?“ zašeptal Tony. „To snad ne. Mě určitě ne!“

uţ na to skoro přišla. Měl pocit, ţe cítí, jak jí za čelem

přitisknutým k jeho tváři pracuje mozek na plné obrátky. Poznala to,

ţe lţe? Ví uţ, ţe to je on, kdo zabil Evana?

Popošla zpátky k propasti a řekla: „Ráda poslouchám, jak řeka

dole šumí… Je to takový uklidňující!“

Třeba by sis to rád poslechla víc zblízka, napadlo ho. Měl pocit,

ţe se její hlas změnil, ţe z něj čiší podezření… Nebo si to jen

namlouvá?

Chytil ji za ruce, vzepřel se a zhluboka nadechl.

„Co se děje, Tony?“ zeptala se tiše.

„Nic… co by se dělo.“

Jeden pohyb a je to vyřízené. Ani si neuvědomí, co se děje, a bude

dole.

Ne! To nemůţe udělat! Ne! Nemůţe!

Nejsem přece vrah, uvědomil si. Zabil jsem Evana, ale vrah

nejsem!

Nebo jo? Svede to ještě jednou?

Měl pocit, ţe se mu rozskočí hlava. Na okamţik se cítil tak

omámený, ţe měl pocit, ţe se zřítí dolů sám.

Uklidnil se a přitiskl se k Meg. Najednou se mu v hlavě

rozjasnilo: Jaký by to mělo smysl ji zabíjet? Nic neví, nic si

nedomyslela… Zabít Meg by mu přece vůbec nepomohlo!

Jeho problém se jmenoval Brian. A druhý jeho problém měl

jméno Ellen. Ti dva – ti byli nebezpeční!

Meg mu nikdy nebezpečná nebyla.

102

Dobře, zůstaneš naţivu, Meg. A budeš mít svůj večírek pro Ellen.

Snaţil se tomu večírku zabránit, ale nevyšlo to. Koneckonců

problém nevězel v tom večírku – problém vězel v těch dvou: v

Brianovi a v Ellen! Brian a Ellen.

Půjdu s nima na ten večírek, uvaţoval. Doprovodím své dva

problémy a dám si na ně pozor. Poslechnu si, co budou povídat.

Najednou si vzpomněl na revolver, který jeho otec schovával v

suterénu ve skříni. A vedle něj byla krabice s náboji.

Revolver – ten bych si mohl vzít s sebou. Pro všechny případy.

To je ono. Vezmu si s sebou v sobotu večer revolver.

Na Briana. A na Ellen.

Pro vlastní bezpečnost.

Brian uţ mě málem shodil. A kdo ví, co si na mě s Ellen vymyslí

v sobotu! Budu připraven a nenechám se zaskočit.

„Tony – co je s tebou? Takhle divně ses ještě nikdy netvářil!“

Znepokojeně se mu zblízka zadívala do očí – poprvé měl pocit, ţe v

jejích očích kmitlo podezření.

„Ale… to nic není. Je mi zima. Pojď, půjdem zpátky k autu!“

„A to mně ani nedáš pusu?“

Proč se mu tak upřeně dívá do očí? Co v nich chce vyčíst? Ţe není

vrah?

„Pusu? To víš… ţe dám!“

Znova ji objal a políbil a přitom přemýšlel o revolveru, který na

něj čekal doma, ve skříni v suterénu.

103

XIX.

Sobota večer

Meg zaparkovala u chodníku a nerozhodně se podívala nahoru, kde

na kopci svítil dům Elleniny tety Amy. Tmavé schodiště lemovala

řada ţlutých světel končících naoře, před hlavním vchodem do domu.

Ţe by se mi chtělo šplhat ještě jednou nahoru, tak to tedy ne,

pomyslela si Meg a stiskla tlačítko houkačky. Ale Ellen nikde.

Zahoukala ještě jednou a trochu déle. Proč do těch zahraničních aut

montujou tak slabé houkačky, vztekala se.

V tom se Ellen objevila na zápraţí a gestikulovala, ţe bude za

chvíli dole.

Meg na ni zamávala a oddechla si, ţe se vyhnula schodům. Uţ teď

byla tak nervózní, ţe jí bylo úplně jasné, ţe z celého večírku nebude

mít vůbec nic. Ale kdyţ uvidím, ţe to Ellen udělalo radost, tak to

stálo za to – skončila svůj monolog. Meg, Shannon a Lisa od rána

připravovaly večírek v Halsey Manor House: vyčistily dům po

řemeslnících, vyzdobily místnost pro večírek balónky a květinami a

dovezly jídlo a pití.

Měla bych se na ten večírek těšit, přemítala, zatímco čekala na

Ellen, ale místo toho se čím dál víc bojím. Co kdyţ to bude propadák

a Ellen z něj bude totálně otrávená? Bude pak na mě mít vztek aţ do

smrti! Jak jsem si mohla vymyslet takovou hloupost?

Ale kdyţ Ellen běţela po schodech dolů, usmívala se a její úsměv

zaplašil nejhorší obavy. Třeba to přecejen nedopadne tak hrozně,

uklidnila se trochu Meg. Za starých časů Ellen nikdy nezkazila

ţádnou legraci a Meg najednou pocítila jistotu, ţe dneska večer tomu

104

nebude jinak. Třeba bude dokonce ráda, ţe si její starší přátelé kvůli

ní dali takovou práci.

Byl chladný a větrný večer. Počasí jako by si pořád nechtělo

uvědomit, ţe uţ je léto. Ellen měla na sobě černé punčocháče,

červenou minisukni a černé tričko s dlouhými rukávy. Vypadala

skvěle. Tak bych chtěla být takhle vysoká, povzdechla si závistivě

Meg, kdyţ Ellen vklouzla do auta a usadila se vedle ní.

„Ahoj,“ řekla Ellen. „Kde máš Shannon?“

„Stavíme se pro nic cestou,“ řekla Meg, zařadila zpátečku a

otáčela se. „Vypadáš skvěle!“

„Ty taky,“ vrátila Ellen kompliment. „Ty vypadáš pořád stejně.

Tak asi na deset!“

„No tos mě potěšila!“ zasmála se Meg. Zamířila teď na západ k

Old Mill Road, která vedla na Fear Street.

„Kde na nás Shannon čeká?“ zeptala se Ellen. Schoulila se na

sedadle a opřela si kolena o přístrojovou desku. „U ní doma?“

Vypadala, jako by se jí ta představa dvakrát nezamlouvala:

koneckonců byl to také dům, kde bydlel Evan.

„Ne, máme s ní sraz v Halsey Manor House,“ vysvětlila Meg co

moţná nejlhostejněji. Jako by se na tomhle místě setkávala s

Shannon pravidelně.

„Coţe? V tom starým baráku v lese? Ţasla Ellen. „Ve

Fearstreetském lese?“

Meg přikývla a neodvaţovala se odtrhnout oči od silnice: věděla,

ţe neumí lhát, a tak jediná naděje byla, ţe se Ellen přestane vyptávat.

„Co tam dělá?“ vyzvídala Ellen, pootevřela okénko, ale pak

usoudila, ţe je venku moc chladno a zase je vytáhla nahoru.

„No… vlastně ani nevím. Prostě mi řekla, ať se tam pro ni

stavíme.“ Meg usoudila, ţe politika vlastně ani nevím, bude

bezpečnější, neţ vymýšlet nějaké komplikované zdůvodnění. „Jak se

daří tetě? Líbí se ti u ní?“ rozhodla se raději změnit téma.

Ellen si povzdechla a ještě víc se v sedadle schoulila.

„Já ti ani nevím,“ řekla nerozhodně a chvíli mlčky pozorovala, jak

ve tmě míjejí světla domů. „Moţná jsem se sem ani neměla vracet.

Připomnělo mi to příliš moc věcí…“

Tak to bude bezvadné, pomyslela si Meg. Teď ji vysadím do

105

domu, kde jí připomenu ještě zbytek toho, na co si nevzpomněla!

Zabočila do Fear Street, rychle minula hřbitov a rozpadající se

domy naproti. Jak zabočila na Fear Street, jako by noc ztmavla. Ještě

ke všemu z nějakého důvodu nesvítila pouliční světla a většina

domů, které teď míjely, byla také tmavá.

Ellen se zachvěla a zavřela oči. „Tohle místo nemůţe vystát,“

poznamenala, kdyţ projíţděly Fearstreetským lesem. Kdyţ otevřela

oči, dodala. „Rozhodla ses ukázat mi okolí rodného města?!“

„Tak trochu,“ řekla Meg, kterou nic lepšího nenapadlo. Kdyby se

večírek konal u Shannon, byl by to taky průšvih. On by to byl

průšvih, ať by to bylo kdekoliv… Prostě jsem se bodla, a

pokračovala ve svém sebeobviňování. Ellen se prostě ještě nesebrala

z toho, co se jí tady před rokem stalo. A ani se nesnaţí předstírat, ţe

ani. Moţná, ţe se s tím nevyrovná nikdy…

Zabočila na úzkou prašnou cestu, která vedla lesem k Halsey

Manor House. Měla pocit, ţe by měla Ellen něco vyprávět, ale

naprosto nic ji nenapadalo – připadala si stejně nemoţná, jako během

své první návštěvy v pondělí. A kdyţ se ve světlech reflektorů

vynořila masivní kamenná budova, Meg zaplavil pocit jakési hrozby

visící ve vzduchu, hrozby velké jako to sídlo pře nimi.

„Frankensteinův zámek,“ poznamenala Ellen. „Tady jsem nebyla

uţ celou věčnost. Kdyţ jsem byla malá, tak tu párkrát někdo slavil

narozeniny. Byly to ty nejponuřejší oslavy, co si pamatuju!“

Tak teď si jednu takovou ponurou oslavu zopakuješ, pomyslela si

optimisticky Meg. N okamţik měla šílený nápad pokračovat po

kruhové příjezdové cestě k domu kolem dokola a odvézt Ellen

zpátky k její tetě. Anebo prostě pokračovat v jízdě pryč, někam, kde

uţ nebudou povědomé domy a kde ellen nebudou trápit

vzpomínky…

Meg, já tě nepoznávám, hubovala se vzápětí. Takováhle jsi nikdy

nebyla… Jedna z tvých nejlepších vlastností přece je, ţe jsi vţdycky

dovedla i z průšvihu udělat úspěšnou akci! Tenhle večírek bude

skvělý, jen co se rozjede! A kdyţ ne přímo skvělý, tak alespoň

bezvadný. A Ellen se bude líbit, jinak to prostě dopadnout nemůţe!

Uklidněna zajela ke vchodu do domu a zastavila. Ţádná jiná auta

vidět nebyla – všichni dostali pokyn, aby parkovali za budovou. Dvě

106

kamenné pochodně zakončené ţárovkami vrhaly na dveře matné

ţlutavé světlo a obloukovitý vchod vypadal jako vchod do zámku.

„Počkám tady,“ řekla Ellen. „Tohle místo mi nahání husí kůţi!“

Meg stiskla kliku a otevřela dveře auta. „Jen hezky pojď se mnou.

Přece mě v tom nenecháš samotnou!“

Ellen se zamračila a s povzdechem se soukala z auta. „Taky ti tu

není moc do smíchu, co? Prosím tě, co tu ta Shannon provádí?“

Připojila se k Meg kráčející ke dveřím. „No jo, tak půjdem spolu!“

Meg byla tak rozčilená, ţe sotva pletla nohama. Ještě nikdy

nepořádala večírek s překvapením a uţ teď se zapřísahala, ţe tenhle

bude poslední. Otevřela těţká vrata a vešla do vstupní haly.

Jejich sportovní boty vydávaly na mramorové podlaze mlaskavý

zvuk, který se prázdnou halou ozýval ozvěnou ze všech stran.

Obrovský lustr, změť krystalu a mosazi, dominoval místnosti, aniţ se

namáhal ji příliš osvětlovat.

„Tudy, jestli se nepletu,“ řekla Meg, jako by si nebyla jista, kudy

má jít. Prošla halou k masivním dveřím na konci a otevřela je. „Měla

by být tady?!? Konstatovala, ale místnosti tonula ve tmě. V ţivotě

jsem snad nebyla takhle nervózní, napadlo Meg. Pane boţe – jen ať

to není úplný průšvih!

Ellen váhavě vešla za Meg do tmavé místnosti. V té chvíli se

místnost rozsvítila a objevilo se několik desítek rozesmátých tváří:

„Ahóóój, Ellen!!“

Ellen nechápavě zírala na Meg, jako by se doţadovala vysvětlení.

„Ahóój! Ellen!“ křičeli přítomní a smáli se.

„Koukněte na ni!“ křičela z rohu místnosti Shannon. „Fakt nic

netušila!“

Meg se podívala na Ellen v očekávání, ţe se také rozesměje, ţe na

ní uvidí potěšení z té pozornosti, které se jí dostalo.

Ale úsměv se nedostavil.

Ellen vypadala k smrti vyděšeně.

107

XX.

Sobota večer

Následující okamţiky utkvěly Meg v hlavě jako fotografie. Shannon

se objímá s Ellen. Ellen se konečně podaří vyloudit na tváři úsměv.

Ellen objímá Lisu. Lisa si dobírá Ellen, jak ji večírek překvapil. Ellen

říká ţertem Meg, ţe jí tohle jednou oplatí. Tony a ellen – oba jsou

velice nesví, kdyţ se tak nějak prkenně zdraví. Tony blahopřeje Meg,

ţe se jí podařilo dát večírek dohromady. Kluci a holky se tlačí kolem

Ellen a vítají ji zpátky doma. Jak přibývá gratulantů, Ellen vypadá

čím dál spokojeněji.

„Probíhá to prima!“ zakřičela Shannon Meg do ucha, aby

překřičela hluk v místnosti. Meg sebou polekaně škubla: Shannon

stála za ní a Meg ji neviděla. „Ellen vypadá skvěle, co? Ale ţe z toho

byla vykulená, kdyţ jsme rozsvítili!“ Shannon zase odeběhla za

dalšími známými a Meg zamířila k Tonymu, který seděl stranou od

ostatních a s nikým se nebavil. „Proč si nesundáš to sako?“ oslovila

ho Meg. „Je tu děsný vedro!“

„Mně je akorát,“ odsekl naštvaně. Ruce měl vraţené do kapes

koţeného saka, které mu nad pasem odstávalo, jako by tam něco

ukrýval.

„Ellen to sluší, co?“ podotkla Meg, které se ohledně večírku opět

vrátil optimismus.

„Hm… Asi jo.“

„Co je s tebou? Všichni kromě tebe se tu baví!“ Uţ jsem zase

nějaká agresivní, uvědomila si vzápětí. Asi jsem ještě pořád trochu

nervózní – začalo to sice dobře, ale do konce je ještě daleko.

108

„Nech mě bejt!“ zamručel Tony. „Víš, ţe mě večírky nebaví.“

„Zatančíme si pak?“ Políbila ho na tvář.

„Moţná,“ pousmál se nuceně.

Poté, co se všichni pozdravili s Ellen, zábava se skutečně

rozproudila. Škola skončila, a tak byli všichni ve správné náladě k

oslavování.

Všimla si Lisy, která něco vyprávěla Ellen a bohatě přitom

gestikulovala rukama. Ale Ellen vypadala nesoustředěně a pohledem

co chvíli zabloudila kamsi za Lisu. Meg sledovala její pohled a

uţasla: Ellen se dívala na Tonyho! Ale chvíli nato se uţ Ellen ţivě

bavila s velkou skupinou přátel. Uprostřed místnosti pak Meg

zahlédla Lisu s Corym: konečně je jednou viděla pohromadě, aniţ by

se hádali. O pár metrů dál seděla Suki Thomasová s odbarvenými

vlasy nápadně učesanými, jako to nosí pankáči. Ruku měla ovinutou

kolem Dwaynea, ale ten jako by to ani nevnímal, rozhlíţel se

neúnavně kolem a hledal Shannon. Veliká m místnost vibrovala

smíchem a hovorem – koneckonců byl to večírek, jak má být,

usoudila spokojeně Meg.

„Rychle – pusť nějakou muziku!“ křičela Shannon na Meg za

jejími zády. „A pusť ji na plný pecky! Je to prima večírek!“

Meg si půjčila přenosný přehrávač a bedny od Tonyho. Rozběhla

se přes místnost na druhou stranu, aby dala do přehrávače kazetu.

Uprostřed místnosti ji zastavila Ellen. „Je to tady moc hezký!“ objala

Meg. „Moc jste mě překvapili… aţ jsem z toho trochu dojatá!“

„Bála jsem se, ţe se na mě kvůli tomu naštveš!“ přiznala se Meg a

uchichtla se. Asi jsem se s tím chichotáním nakazila od Ellen,

pomyslela si.

„Bylo to od tebe hrozně hezké,“ řekla dojatě Ellen. „Ani si to

nezaslouţím!“

„Nebuď hloupá,“ oponovala Meg. „Všichni jsme tě chtěli přivítat

doma. Chybíš nám tady – a mně obzvlášť!“

„Ty mi chybíš taky!“ zašeptala Ellen. Meg měla pocit, ţe vidí v

jejím oku slzu – coţ nebylo Ellen vůbec podobné. To ji ten večírek

musel opravdu dojmout!

„Zrovna jdu pustit nějakou muziku!“ křičela Meg a spěchala k

přehrávači. Odkudsi se vynořil Dwayne a zastoupil jí cestu.

109

„Nevidělas Shannon?“ zeptal se, kdyţ do něj téměř narazila.

„Teď ne,“ řekla neochotně. Podívala se po Suki a našla ji, jako

objímá nějakého jiného kluka.

„Řekni jí, ţe ji hledám, jo?“

„To víš, ţe jo!“ ujistila ho a běţela dál. Na stole s přehrávačem

rychle prohrábla kupu kazet s taneční hudbou, vybrala ten největší

rámus a pustila ho.

V mţiku vyplnil místnost ječivý zvuk trubky a rytmické drnčení

kytar. Několik párů začalo tancovat. Meg se rozhlíţela po Tonym,

ale nemohla ho nikde najít. Nakonec ho objevila, jak sedí v rohu na

zemi a srká sodovku.

„Zatancujeme si?“ křičela. Stála nad ním a pohupovala se v rytmu

hudby.

„Později,“ utrousil a dlouhým douškem se napil z plechovky. Meg

si ještě všimla, ţe přes horko v místnosti si tvrdohlavě na sobě

nechával koţené sako.

„Bezva večírek,“ řekla Lisa, která se náhle objevila mezi ní a

Tonym. Objala Meg a dodala: „Fakt se ti to povedlo!“

„Nám se to povedlo!“ opravila ji Meg. „Myslím, ţe si všichni

zaslouţíme…“

Uţ nikdy tu větu nedokončila. V místě, kde stál přehrávač, začal

nějaký zmatek a pak hudba zmlkla uprostřed melodie. Několik párů,

které právě tancovaly, se překvapeně ohlédlo a někdo vykřikl.

„Co se děje?“ volala Meg.

„Brian!“

Brian, turban bílých obvazů na hlavě, stál mezi stolem s

reproduktory a dveřmi. Meg a Shannon se k němu rozeběhly a kdosi

volal: „Přišla se na nás podívat mumie!“ Pár lidí se zasmálo.

„BUĎTE VŠICHNI ZTICHA!“ křičel Brian.

„Briane, co tu děláš?“ volala na něj zmateně Meg.

Pod obvazy viděla, ţe Brianovi nepříčetně planou oči a jeho tvář

křiví podivný úsměv. Zdvihl obě ruce vysoko nad hlavou gestem

ţádajícím o klid.

„Briane, prosím tě.“ Naléhala na něj Meg. Ale zdálo se, ţe ji

vůbec neslyší.

„Co je mu?“ Ellen přiběhla k Meg s ustaraným výrazem. „co chce

110

dělat?“

„Slyšte slova čaroděje čtvrtého stupně!“ křičel Brian s rukama nad

hlavou.

Ohromná místnost ztichla jako kouzlem. Nikdo se ani nepohnul.

„Dosáhl jsem čtvrtého stupně! Ovládám sílu! Dnes večer přivedu

mezi nás Evana!“

„NEE!“ vykřikla Ellen, tvář zkroucenou strachem.

„Já to vyřídím!“ zařval Tony a vrhl se k Brianovi. Jednu ruku měl

zaťatou v pěst, druhou sahal pod sako.

„Počkej, nech ho…“ táhla Meg Tonyho zpátky.

„Vrátím Evana mezi nás ţivé – a to TEĎ!“ vykřikl Brian. Spojil

ruce nad hlavou a zvolna je spouštěl níţ, aţ ukazovaly na dveře.

Zároveň se dveře začaly znova otevírat.

„Co to vyvádí?“ křičela Shannon. „Co ho to napadlo?“

„Ne! Okamţitě toho nech!“ ječel Tony, odstrčil Meg a vrhl se k

Brianovi.

Dveře se rozevřely dokořán a v šeru haly stála jakási postava.

Pak se postava zvolna blíţila.

„To má být vtip?“ vykřikla Shannon. „To je pěkně blbý fór.“

Tony strnul, ruku pod sakem.

Brian, oči rozzářené, vítězně ukazoval na vysokou postavu, která s

přibývajícím světlem začala dostávat povědomé rysy.

Někteří zalapali po dechu. Někteří zaječeli.

Postava, která se objevila, byl Evan.

111

XXI.

Sobota večer

„NEE! TO PŘECE NEJSI TY, EVANE!“ hystericky ječel Tony.

Evan se upřeně díval na Tonyho. Jeho oči vypadaly v barevném

světle místnosti bílé. Zdvihl ruku a obviňujícím gestem jí ukázal na

Tonyho. Pak popošel o krok blíţ.

„NE! TY JSI MRTVÝ!“ ječel Tony s obličejem změněným

strachem. Náhle vyndal ruku zpod saka a v ní se objevila velká černá

pistole.

„VÍM, ŢE JSI MRTVÝ, PROTOŢE –“

Evan pokročil k Tonymu o další krok.

„Tony – co chceš dělat s tím revolverem?!“ křičela vyděšeně Meg.

„Kde jsi ho… Tony, neblázni…“

„Dobře… Tak teda dobře!“ křičel Tony a jako hypnotizovaný

zíral Evanovi do očí. „Já vím, proč jsi přišel! Tak já jim to teda

povím! Řeknu jim, jak to bylo! Ať to všichni vědí, kdo tě zabil!“

„Miku! Co tě to napadlo!“ vykřikla náhle Shannon. Otočila se k

Tonymu: „To není Evan – to je Mike, můj nevlastní brácha! Slyšíš,

tak na něj přestaň mířit!“

Nevím, co se to s ním děje, pomyslela si Meg, ale musím mu ten

revolver sebrat, dokud s ním něco hrozného nevyvede. Klopýtavě

vyrazila vpřed a hmátla po zbrani, ale Tony uhnul a hrubě ji odstrčil

stranou. Pak opět zamířil na postavu před sebou.

„Dobře, tak jo! Všechno povím!“ křičel Tony. „O to ti přece jde,

ne? Tak teda poslouchejte – všichni! Řeknu vám, kdo Evana zabil.

Řeknu vám, jak to všechno bylo! Já…“

112

Nedořekl, protoţe v té chvíli zhasla světla.

Místnost zaplnil křik a panika. Většina se vrhla ke dveřím. Meg se

ve tmě snaţila najít Tonyho. Chtěla ho zadrţet, chtěla mu sebrat

zbraň, zjistit, co se děje, proč byl tak vyděšený a k čemu se to chystal

přiznat…

Přiznat?

Teď uţ si tím byla jista: Tony se chystal k něčemu přiznat.

Cítila, ţe se celá chvěje. Najednou si uvědomila, co znamenalo

Brianovo varování, a také jí došlo, ţe Brian se musel na téhle scéně

dohodnout s Mikem a ţe jim šlo o to, aby Tonyho vyděsili!

Ano – to divadlo mělo jediný cíl – vyděsit Tonyho!

Těsně vedle ní se ozval ohlušující výstřel a Meg vykřikla. V hluku

kácených ţidlí, jak se všichni snaţili ve tmě dostat ven, bylo slyšet

sténání raněného.

„Světlo!“ křičela Meg. „Rozsviťte někdo! Tam u dveří je

vypínač!“

Vzápětí se v místnosti rozsvítilo. První, co Meg uviděla, byl Tony,

leţící u jejích nohou. Tvář měl zkřivenou bolestí a strachem. Rukou

se drţel za rameno a skrz prsty mu kapala na koberec krev.

„Tony!“

„Někdo… Někdo na mě střelil!“ šeptal nevěřícně. „Dostal jsem ji

do ramene!“

„Chyťte ho!“ zakřičel vpředu dívčí hlas. „Chyťte ho někdo!“

Chytit? Koho? Nechápala Meg.

Zdvihla hlavu a uviděla, jak někdo běţí ke dveřím. Všechno se

seběhlo tak rychle, ţe nemohla uvěřit svým smyslům. Ale ano, vidí

dobře: je to Dwayne – a v ruce má Tonyho pistoli!

„Chyťte ho! Zastřelil Tonyho!“

Dwayne zakopl o skládací ţidli a přistál na břichu. Pistoli však z

ruky nepustil a neţ se kdo vzpamatoval, vyškrábal se opět na nohy a

pistolí udrţoval všechny v patřičném odstupu.

„Uţ jsem byl skoro venku,“ vztekal se. „Který blbec rozsvítil?!“

„Dwayne – proč jsi střílel na Tonyho?“ křičela Meg.

Tony, zhroucený na podlaze, zasténal a snaţil se drţet rameno tak,

aby se kaluţ krve kolem něj příliš nezvětšovala.

„Drţ hubu! Ty drţ hubu!“ ječel Dwayne a namířil na Meg. Viděla

113

na něm, ţe se zoufale snaţí rozhodnout, co by měl udělat.

Nepochybně chtěl ve tmě zastřelit Tonyho a pak zmizet. Jenţe teď ho

pár desítek lidí vidělo, jak utíká s pistolí v ruce.

Ale proč? Proč chtěl Dwayne Tonyho zastřelit? A proč si Tony

přinesl na večírek pistoli? Meg z toho byla stejně popletená jako

vyděšená.

„Nemám jinou moţnost,“ prohlásil po chvíli Dwayne a očima

nervózně těkal z jednoho na druhého. „Nechci, aby mě někdo z vás

honil!“

Náhle popoběhl dopředu a popadl Ellen za paţi. Pistoli jí přiloţil

ke spánku a nařídil: „Půjdeš se mnou! Stejně se hodíš jako rukojmí

nejlíp – taky ses podepsala na tom, ţe je Evan mrtvej!“

Meg chvíli myslela, ţe špatně slyší. Ellen ţe je nějak namočená

do Evanovy smrti? Ellen taky? Co tím chce Dwayne říct?

„Ne… Prosím tě, já ne…“ bránila se Ellen.

Ale Dwayne ji vlekl ke dveřím, pistoli přitisknutou k její hlavě.

„Jestli někdo poběţí za mnou, tak je po ní!“ řval Dwayne, ale nikdo

se ani nepohnul Nikdo taky nepochyboval, ţe to myslí váţně.

„Udělejte, co chce! Prosím vás!“ křičela Ellen.

Někdo ho přece musí zastavit, nemůţeme ho přece nechat, aby

odvlekl Ellen s sebou, rozhlíţela se Meg po ostatních. Chtěl zastřelit

Tonyho, přece ho nemůţeme nechat, aby dostal i Ellen.

Stejně je to moje vina, napadlo ji. Je to přece můj večírek. Takţe

taky moje zodpovědnost.

V koutku duše si byla vědoma toho, ţe neuvaţuje úplně správně.

Ale na to, aby mohla chladnokrevně uvaţovat, byla příliš rozčilená.

Věděla jenom, ţe musí něco udělat. Rychle se plíţila podél zdi

dopředu a snaţila se přitom drţet ve stínu tak, aby ji Dwayne,

ustupující pozpátku ke dveřím, neviděl. Kdyby se jí podařilo sebrat

mu pistoli nebo alespoň dát Ellen šanci utéct.

Rozčilením se jí točila hlava: podlaha jako by se jí kroutila pod

nohama a stěny na ni padaly. Ale přese všechno se jí dařilo jít dál, tiš

a vytrvale.

„Nikdo ani hnout!“ nařizoval Dwayne. „Nebo mě donutíte udělat

něco, co bych nerad!“ Drţel Ellen kolem pasu a vláčel ji napříč

místností ke dveřím. Teď uţ nedrţel pistoli u Elleniny hlavy, ale

114

výhruţně jí mával a mířil na lidi kolem dokola jako varování

kaţdému, kdo by ho snad chtěl sledovat.

Podařilo se jí to: byla u dveří dřív.

Zhluboka se nadechla. Dwayne ustupoval pozpátku rovnou k ní,

byl uţ jen pár metrů. Ještě kousek a dosáhne na zbraň v jeho ruce.

Teď, teď se stačí natáhnout a …

Dwayne se prudce otočil a uviděl ji.

Meg se natáhla po pistoli a v té chvíli viděla jeho oči a jeho výraz.

Tak věděla, ţe se zlomek vteřiny zpozdila.

Jak se Meg pohnula, srazil Dwayne Ellen k zemi. Pak chytil Meg

za ruku, kterou jí zkroutil za záda. Načeţ ji strčil ke zdi a přitiskl jí

pistoli ke krku, aţ vykřikla bolestí.

„Tak pohyb, zlato! Jdeš s náma! Vţdycky jsem chtěl mít dvě

holky!“

Připadala si jako ve zrychleném filmu: všecko se dělo příliš

rychle. Příliš rychle, aby tomu rozuměla, příliš rychle, aby o tom

vůbec mohla uvaţovat.

Najednou byli v tmavé chodbě. Dwayne postrkoval obě děvčata

před sebou, přitom do nich šťouchal pistolí, aby je nenapadlo

zdrţovat nebo zastavovat. Nakonec běţeli tak rychle, ţe Meg sotva

stačila.

Ellen, s bezvýraznou tváří, mlčela a dívala se neţivě před sebe.

Meg připadalo, jako by Ellen ani nevěděla, co se děje. Meg se snaţila

zastavovat, občas odmítala běţet dál, ale Dwayne ji pokaţdé přitiskl

pistoli ke krku. Cítila chladivý dotek kovu a mrazení jí probíhalo

celými zády a nezmizelo ani pak, kdyţ uţ zase běţela tlak pistole

pominul.

Kdyţ se dostali k hlavním dveřím, Dwayne se zastavil a chvíli

váhal. Ellen upřeně zírala na dveře ke svobodě a Meg si na moment

myslela, ţe se pokusí je otevřít a utéct. Ale pak Ellen sklopila hlavu,

zavřela oči a odevzdaně čekala, aţ jí Dwayne řekne, kam půjdou.

Ten, aniţ dveře vůbec otevřel, se náhle rozhodl a táhl obě děvčata

zase pryč.

„Budou nás hledat venku,“ prohlásil hlasem, který zněl tak klidně

a pevně, jak pevně tlačil pistoli Meg do zad. „Takţe zůstaneme

vevnitř!“

115

S děvčaty před sebou sestupoval po schodišti do suterénu. Meg

potmě zakopla a padala, ale hrábnutím rukou ji zachytil a postrčil

dopředu. „Budou prohledávat les aţ do rána. A my budeme v bezpečí

a pohodě tady. Útulně se tu zabydlím i se svýma dvěma

přítelkyněma!“ Rozesmál se. Byl se sebou ohromně spokojený.

„Ale proč?“ zmohla se Meg na dotaz. Hlas měla přiškrcený a

tichý.

„Padej!“ zavrčel a prostrčil ji, aţ málem sletěla ze schodů.

„Proč?“ opakovala, ale raději se uţ nezastavovala. Byla uţ příliš

vyděšená, aby se bránila, ale taky nic nechápala a musela se zeptat.

„Proč jsi chtěl zastřelit Tonyho?“

„Protoţe nevím, na co všechno ten blbeček přišel. Nemoh jsem

riskovat… ţe to všem vykecá…“

„Vykecá – ale co?“

„Ţe jsem zabil Evana!“

116

XXII.

Sobota večer

„Ale Evana zabil Tony!“ řekla ohromeně ellen. „Já ho viděla!“

Meg se šokovaně zastavila a vyděšeně vyjekla. „Tony? Ellen, to

nemyslíš váţně?“

„Evana zabil Tony,“ opakovala Ellen.

„Ale, to přece není moţný, vţdyť –,“ začala Meg, ale Ellen jí

skočila do řeči.

„Meg, ty prostě nic nevíš!“

„Pohyb, pohyb,“ mával pistolí Dwayne.

Meg násilím potlačila myšlenky na Tonyho a obvinění, které

Ellen proti němu vznesla, a vrátila se do současnosti. Kde to vlastně

jsme? Dumala. Ocitli se teď v nerenovované části domu. Prošli

postupně spoustou tmavých místností: některé byly nacpány

přikrytými kusy nábytku, některé hostily jen mnohaleté vrstvy

prachu a jiné byly plné podivných nástrojů a zařízení. Dwayne

otevřel další dveře a vklopýtal do další místnosti. Nahmatal vypínač

a rozsvítil: byly ve velikánské kuchyni. Soudě podle mnoţství

pavučin a prachu, nevařilo se tady uţ hezky dlouho. Špinavé měděné

nádobí bylo rozvěšeno po zdech a v rohu trůnil velký sporák, plný

mastných a připečených skvrn. Na dřevěných policích se kupily mísy

a hrnce, které nikdo celá léta nedrţel v ruce. Místnost čpěla hnilobou

a plesnivinou.

„Rozkošný, co?“ pochvaloval si Dwayne. „Není nad přítulnou,

teploučkou kuchyň! Co vy na to?“ Spokojeně se zasmál. „Dwayne to

zase jednou zvládnul. Tady nás v ţivotě nenajdou. Trošku tady

117

pobudeme, uděláme si pohodlí, a ţe to vzrůšo opadne, tak odsud

zmizíme… Račte se posadit, dámy!“ ukázal děvčatům na zem vedle

sporáku.

Pak pistolí střídavě míří na obě dívky a s puberťáckým zvukem

napodobujícím výstřel, dělal, ţe na ně střílí.

„Sranda, to je tvoje, viď Dwayne!“ podotkla Ellen.

„Drţ hubu,“ odpověděl Dwayne a rozesmál se, jako by se mu

povedl obzvláště dobrý fór.

„Na co si to vůbec hraješ?“ pokračovala Ellen. „Viděla jsem na

vlastní oči Tonyho, jak Evana zastřelil. Co to do tebe vjelo? Proč se

chováš jako šílenec?“

„Takţe vy jste na to vlastně nepřišli, jak to bylo?“ Dwayne byl

upřímně šokován.

„Já vím, jak to bylo!“ zdůraznila Ellen. „Byla jsem tam. Jela jsem

s Tonym do Fearstreetského lesa za Evanem… Měli jsme o něj

strach, protoţe jsem zrovna řekla Evanovi, ţe se s ním rozcházím!“

„Coţe jsi mu řekla?“ vyhrkla Meg. Teď uţ nerozuměla vůbec

ničemu. Ellen se rozešla s Evanem! A Tony prý…

„Promiň mi to, Meg. Fakt mě to moc mrzí,“ obrátila se Ellen na

Meg, kdyţ viděla její úţas. „Ale je na čase, abys poznala, jak to na

světě chodí. Scházela jsem se s Tonym, abys to nevěděla. Chtěli jsme

spolu chodit. Tak jsem to řekla Evanovi.“

„Ty a Tony!“ Meg se snaţila, aby její hlas zněl normálně, ale

začínalo toho na ni být moc.

„No uţ je to tak – já a Tony. Dovedeš si představit, jak Evan

vyváděl. Dostal hysterický záchvat a začal běsnit. Pak popadl tátovu

pušku a vyrazil do lesa. Přitom křičel, ţe musí něco rozstřílet na

cucky. Cokoliv. Tak jsme ho s Tonym sledovali,“ vykládala Ellen

klidně. Jako by obě na chvíli zapomněly na Dwaynea a na to, kde

jsou. „Měli jsme o něj strach. Počínal si jako šílený, mysleli jsme, ţe

bychom ho mhli trochu uklidnit. Ale sotva jsme ho našli, hned se

Evan porval s Tonym a pušku… Pak zazněl výstřel a … Evan byl

mrtvý. Tony ho zastřelil!“

„Já tomu nevěřím“ řekla Meg zatvrzele. Přitáhla si kolena k bradě

a zlomeně si o ně opřela hlavu. „Tony ţe byl u toho? Ne, to není

moţné, Brian řekl…“

118

„Brian přiběhl nějakou minut potom, co Tony Evana zastřelil.

Zastihl mě s Tonym, jak přemýšlíme, co máme dělat. Tony byl k

smrti vystrašený,“ vzpomínala Ellen. „Pak ho napadlo, jak se z toho

vyvlíkne: naaranţuje to tak, jakoţe se Evan zastřelil sám, nešťastnou

náhodou. Pak pohrozil mně a Brianovi, ţe nás zabije, jestli ho

shodíme. Viděli jsme s Brianem, jak se přitom tváří – myslel to

smrtelně váţně.“

„Já tomu nevěřím… to prostě není moţné,“ trvala na svém Meg.

„Nech mě, ať to dopovím,“ řekla Ellen. „Tony to naaranţoval jako

nehodu a zmizel. Já jsem… Já jsem se z toho tak trochu zhroutila.

Byl jsem tak vyděšená, ţe jsem nemohla vůbec uvaţovat. A Brian na

tom nebyl o moc líp. Nakonec, kdyţ Tony utekl, došli jsme pro

pomoc. Celý ten rok jsem s Brianem drţeli jazyk za zuby. Celou tu

dobu jsem se báli říct, ţe Evana zastřelil Tony.

„Teď se uţ nedivím, ţe byl Tony celý rok nějaký divný,“ podotkla

Meg.

Dwayne se zasmál. Meg se na něj překvapeně podívala. Na chvíli

skoro zapomněla, ţe tu nad nimi stojí s pistolí v ruce. Čemu se

směje? Co by na tomhle mohlo být k smíchu?

„Myslel jsem, ţe Tony přišel na to, jak to bylo, ţe se to chystá tam

nahoře všem vyklopit. Uţ jsem ho viděl, jak všem říká, ţe jsem to

udělal já. Ţe jsem Evana oddělal.“ Znova se zasmál a zavrtěl hlavou.

„Tohle se teda Tonymu povedlo. To je ale vůl!

Začal přecházet po kuchyni a přitom točit pistolí v ruce.

„Jak bys ty mohl Evana zabít?“ nechápala Ellen. „No jak? Viděla

jsem, jak se Evan s Tonym pere o tu pušku. Viděla jsem, jak Evan

padnul k zemi. Viděla jsem jak umřel!“

„Jsi stejně pitomá jako Tony,“ zavrtěl Dwayne hlavou. „Tony

totiţ nikoho nezabil, Evana jsem oddělal já!“ prohlásil a znělo to

skoro jako by na to byl hrdý. „Hráli jsme v lese s Brianem Čaroděje a

rytíře, kdyţ jsme zaslechli výstřel. Brian řekl, ţe se musíme jít

podívat, co se stalo. Já řekl, ţe nepůjdu, ţe uţ jdu domů. Ale pak

jsem ho tajně sledoval.“

„Takţe tys tam byl taky?!“ vykřikla Ellen.

„Viděl jsem vás jako na dlani. Ze začátku jsem si taky myslel, ţe

Tony Evana zastřelil, ale kdyţ jsem se na Evana podíval zblízka.

119

Nejenom, ţe nebyl mrtvý, ale nebyl ani škrábnutý. Praštil se do hlavy

o šutr a byl v bezvědomí!“

„Ne, to… to není moţné,“ zaúpěla Ellen. „takţe… Evan ţil a ty –“

Dwayne přikývl. „Nenáviděl jsem ho, odjakţiva. Hlídal mě, abych

si nemohl dát rande s jeho ségrou. Ani promluvit jsem s ní nemohl.

Nebyl jsem pro ni dost dobrý! Jednal se mnou, jako bych byl nějaký

obtíţný hmyz!“ sypal ze sebe zatrpkle Dwayne. „Kdyţ jsem ho tam

našel, tak mě napadlo, ţe to je moje příleţitost. Sebral jsem tu pušku

a vyřídil si to sním! Byl přece uţ mrtvý, ne? Tři lidi si to mysleli, tak

jsem se postaral, aby to byla pravda!“

„Takhle chladnokrevně někoho zabít – to jsem ještě neslyšela,“

vykřikla Meg. Přitom si uvědomila, ţe se celá chvěje; nohy a ruce

měla studené jako led a ústa vyschlá, ţe stěţí dýchala.

Dwayne se začal hihňat, znělo to jako ţenský smích, jako

chichotání šílence. „Jsem jednička, já to vím,“ chlubil se. „Největší

sranda je, ţe to bylo tak snadný. Docela jsem se při tom pobavil!“

A teď zabije nás, uvědomila si Meg. Zastřelil Evana, jako kdyby

plácačkou zabil mouchu. Má z toho legraci, ani ho nenapadlo, ţe by

toho měl litovat. Před chvílí nahoře chtěl zastřelit Tonyho, protoţe si

myslel, ţe o tom ví… A teď jsme na řadě my, teď toho víme moc

my…

Ţivé nás odsud odejít nenechá!

Dwayne se na ni šklebil, jako kdyby četl její myšlenky. Pohrával

si výhruţně s pistolí a upřeně je pozoroval.

Něco musím udělat, umiňovala si Meg. Nemůţu tady jen tak sedět

a čekat, jak to dopadne. Alespoň se musíme pokusit dostat odsud

ven!

„Jak můţe někoho takhle jednoduše zabít!“ křičela Ellen s

odporem – ale také s nově probuzeným strachem.

„Takhle,“ prohlásil Dwayne, zamířil na ni a natáhl spoušť.

„Ne, neblázni-,“ Ellen zdvihla vyděšeně ruce před obličej.

Dwayne se zasmál a opět vydal dětinský zvuk, napodobující výstřel.

Jenomţe pokaţdé to takhle neskončí, uvědomila si Meg. Jednou –

a uţ to nebude dlouho trvat – zmáčkne kohoutek doopravdy!

„Můţeme si uţ stoupnout?“ ozvala se nahlas. „Uţ necítím nohy!“

„To víš, ţe jo,“ řekl Dwayne mechanicky a nespouštěl oči z Ellen.

120

„Jak je libo!“ Zatočil pistolí v ruce a upustil ji na betonovou podlahu.

Meg pomáhala Ellen vstát a zatímco se Dwayne shýbal pro

pistoli, zašeptala jí do ucha: „Bacha! Myš!“

Dwayne popadl pistoli a bleskově se otočil: Máte nějak dlouhý

vedení, vy dvě!“ zasmál se spokojeně. „Mohly jste přece zkusit

utéct!“

„Kam bysme asi běţely?“ prohlásila Meg rezignovaně.

Lámala si hlavu, jestli jí Ellen rozuměla. Přitom si netroufala na

Ellen ani pohlédnout, Dwayne je pozoroval jako ostříţ.

Ale umínila si, ţe se jen tak nedá. Před chvílí se Dwayne chlubil,

ţe zabít Evana bylo tak snadné. Neměla nejmenší chuť, aby to

jednou mohl říkat o ní. Neměla chuť skončit v téhle opuštěné,

zasviněné suterénní kuchyni.

Přitiskla se zády ke studené kachlíkované stěně a přitom se

posunula o pár centimetrů blíţ k Ellen. Teď je řada na tobě, Ellen,

pomyslela si a nenápadně Ellen ťukla do paţe. Vzpomínáš si na tu

hru? Bacha! Myš! Pochopila jsi, co jsem ti šeptala? Ellen, prosím tě!

„Copak? Co se děje?“ zpozorněl najednou Dwayne a zdvihl

pistoli.

„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ“ zaječela náhle Ellen z plných plic a

místnost vyplnil ohlušující jekot k smrti vyděšeného člověka.

Zároveň ukazovala Dwayneovi za záda: „MYYYŠ! MYYYYŠ!“

Dwayne se zmateně ohlédl.

Meg věděla, ţe má jen okamţik. Moţná dokonce ještě méně.

Natáhla ruku po velké měděné pánvi na zdi. Pánev byla těţší neţ

předpokládala, ale přesto ji jediným pohybem sundala ze skoby, a

kdyţ se Dwayne otočil zpátky, máchla jí proti němu.

Zasáhla ho přímo do hlavy.

Byla to taková rána, ţe se pánev rozezvučela nárazem kovu na

kost.

Dwayne nevydal ani hlásku.

Zavřel oči. Z nosu mu vytryskla krev a dva vylomené zuby spadly

na zem.

Pak spadl i on.

Meg sebrala pistoli z podlahy. Aţ teď ji najednou přepadla

slabost. Posadila se a v tichu sklepní místnosti slyšela, jak jí divoce

121

buší srdce.

Zaplať pánbůh, ţe ještě tluče! Opakovala si šťastně.

„Poběţme nahoru!“ ozvala se Ellen. „Uţ tam určitě bude policie!“

Naposled se podívaly na Dwaynea leţícího v kaluţi krve a pak se

rozeběhly bludištěm tmavých, prázdných místností ke schodišti.

„Poslyš, Meg,“ volala zezadu Ellen, která s potíţemi drţela s Meg

krok. „V pořádání večírků jsi fakt jednička!“

122

XXIII.

Neděle odpoledne

„Takţe nakonec to byl Tony, kdo se celou dobu snaţil ten večírek

překazit!“ Shannon hodila Mikeovi přes celý rok pár ponoţek a ten je

uloţil do kufru.

„No jo, byl to Tony,“ přisvědčila Meg a nešťastně zavrtěla hlavou.

„Jak jsem mohla být tak pitomá!“

„Nebyla jsi pitomá,“ rychle ji opravovala Shannon. „Byla jsi…

jak bych to řekla…“

„Moc důvěřivá,“ přispěchal na pomoc Mike a přidal do kufru pár

dţínů.

„To je jenom jiný slovo pro to, kdyţ je člověk pitomej,“

poznamenala Meg.

„Meg, prosím tě – co je s tebou?!“ řekla Shannon. „zaţila jsi

poslední dobou hrozný věci… My všichni jsme je proţívali. Ale

nemůţeš kvůli tomu… jak bych to řekla…“

„zahořknout,“ doplnil Mike. Odjakţiva ho bavilo doplňovat věty,

které Shannon nakousla a nedokončila.

„No jo, já vím… Alespoň jsem se hodně poučila,“ povzdychla si

Meg.

„Bude Tony v pořádku?“ zeptala se Shannon.

„Ztratil spoustu krve, ale ambulance včera přijela naštěstí rychle.

Dostal se do nemocnice včas a doktoři říkají, ţe to bude dobrý,“

vykládala tiše Meg. Tahle část jejího ţivota vzala taky za své.

Připadalo jí, ţe byla na Tonyho strašně zvyklá – jaké to asi bude teď,

kdyţ se bude muset obejít bez něj.

123

Shannon štítivě nadzdvihla pár špinavých bílých ponoţek. „Tyhle

fusekle si doufám s sebou nebereš?!“

„Ne, ty ti věnuju! Dárek od milujícího bratříčka!“

Shannon je beze slova přihodila Mikeovi do kufru. „Vlastně ani

nesmrděj víc, neţ to ostatní!“

„Mluvila jsem s Tonyho otcem,“ dodala Meg. „Najme někoho,

kdo zkusí Tonymu pomoct. Víš, aby to měl v hlavě v pořádku.

Nějaký jeho známí znají opravdu dobrého cvokaře v New Yorku. Asi

to bude trvat hezky dlouho… Chudák Tony, má to v hlavě děsně

popletený.“

„Představ si, co za ten poslední rok zaţil!“ ozval se Mike. „Celý

rok ţil v domnění, ţe Evana zabil, celý rok byl vyděšený, ţe to vyjde

najevo a ţe má navţdycky zničený ţivot!“ Mike zavrtěl hlavou. „A

pak se ukáţe, ţe Evana nezabil! To je síla!“

„Chudák Tony. Chudák Ellen,“ řekla Shannon. „A chudák

Brian… Všichni jsme to odnesli!“

„Kde je Ellen?“ zeptal se Mike.

„Dneska ráno jela domů,“ řekla Meg. „To jsem zvědavá, kdy ji

zase uvidíme.“

Ani prudké světlo pronikající záclonami, ani štěbetání ptáků za

oknem nedokázaly zabránit, aby na chvilku nezavládlo tísnivé ticho:

všichni se odmlčeli a vybavovali si ta hrozné události na včerejším

večírku.

„Tvůj bratranec Brian je docela formát,“ ozval se konečně Mike.

„Kdyţ za mnou přišel s tím nápadem, abych předstíral, ţe jsem Evan,

myslel jsem si, ţe se zbláznil.“

„Všichni jsme ho měli trochu za blázna,“ přiznala se Meg. „A on

se zatím, chudák, jenom bál Tonyho. Ponořil se do světa čarodějů a

draků, aby nemusel myslet na svět kolem sebe.“

„Ale nebýt jeho a Ellen,“ podotkl Mike s uznáním, „asi bychom

se nikdy pravdu nedozvěděli.“

„Brian a Ellen?“ opakovala s údivem Meg.

„No jo. To byl jejich společný plán – abych na večírku

představoval Evana!“

„Takţe proto se Ellen vydala za Brianem,“ došlo Meg. „Aby

spolu naplánovali to malé divadlo!“

124

„Takţe Ellen vlastně o večírku na přivítání věděla!“ uvědomila si

Shannon.

„Brian jí o něm řekl,“ potvrdil Mike. „Uţ to nemohli vydrţet dál

mlčet, cítili se děsně provinile!“ vysvětlil Mike. „Museli s pravdou

ven. Aby všichni věděli, co se vlastně tenkrát v tom lese stalo a jak je

to s Tonym! Celý měsíce se chystali jít na policii, aţ jim nakonec

připadalo, ţe po té době jim uţ nikdo neuvěří.“ Mike se napil z

plechovky coly na stole a dodal: „A taky se děsně báli Tonyho.

Mysleli si, ţe to pro ně bude bezpečnější, kdyţ ho odhalí před tolika

lidma!“

„Ale Brian to fakt zahrál skvěle,“ vzpomněla si Meg. „V tu chvíli

jsme mu všichni věřili!“

„Byl to od něj odváţný plán,“ uznale řekl Mike a zavřel kufr.

„Od tebe to bylo taky odváţný!“ zdůraznila Meg. Najednou cítila,

jak se jí do očí hrnou slzy, a tak se rychle odvrátila. Bylo na ni těch

vzpomínek moc!

Shannon popošla k posteli, na níţ Meg seděla, vzala ji kolem

ramen a utěšovala ji: „Neboj, budeš zase v pořádku… Všichni

budeme zase v pořádku!“

Meg si hřbetem ruky otřela slzy a vydala se s Shannon doprovodit

Mikea dolů.

V hale přede dveřmi Mike odloţil kufr a poţádal Shannon:

„Řekni, prosím tě, tátovi, ţe můţeme jet na letiště!“

„Provedu, pane!“ zasalutovala Shannon a běţela na zahradu za

domem.

Mike se s úsměvem otočil k Meg. „Přijedu zase v červnu…

Moţná bychom spolu mohli někam vyrazit, co ty na to?“

Meg opětovala úsměv. „To by bylo prima… Ráda s tebou půjdu,

Miku. Jenom… slib mi jedno…“

„A sice?“

„Prosím tě – ţádné večírky!“

125

R. L. Stine

VEČÍREK S PŘEKVAPENÍM Z anglického originálu The Surprise Party,

vydaného nakladatelstvím Pocket Books, New York 1989,

přeloţil Jan Klíma

Obálku navrhl Oldřich Pošmurný,

grafickou úpravu a sazbu zhotovil KURS 99

Vydalo Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit

v edici Buldok jako svou 64. publikaci, Praha 1993

Odpovědný redaktor Josef Novák

Vytiskl Tisk, s. p., Brno

1. vydání

ISBN 80-85279-93-2

126