prolegomena k latinským spisům mistra klareta: k 600. výročí úmrtí karla iv

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Prolegomena k latinským spisům Mistra Klareta: K 600. výročí úmrtí Karla IVAuthor(s): ANEŽKA VIDMANOVÁSource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 101, Čís. 4 (1978), pp. 193-207Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23460403 .

Accessed: 16/06/2014 00:23

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 195.34.79.20 on Mon, 16 Jun 2014 00:23:22 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/stable/23460403?origin=JSTOR-pdf

http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp


Prolegomeaa k latinským

spisům Mistra Klareta

ANEŽKA VIDMANOVÁ (PRAHA)

K 600. výročí úmrtí Karla IV.

Karel IV. se jako „Karolus hiis sanus, rex, caesar, ator, Elianus" objevuje ve v. 2437 Klaretova Glosáře jako jedna z autorit, o něž Klaret opřel svůj největší slovník. V Karlovi je dokonce spatřován iniciátor celé Klaretovy literární činnosti, jejímž hlavním cílem bylo ulehčit Čechům studium. Okolo Klareta je však dosud hodně nejasného, a proto jako příspěvek ke Karlovu jubileu přinášíme stať o této problematice.

Když před padesáti lety vydal Václav F 1 a j š h a n s dvousvazkovou edici Klaret a jeho družina,1 dočkal se pro věcný přínos vydaných děl živého ohlasu i chvály,2 vyvolal však svou ediční metodou i značný ne

souhlas,3 který nejostřeji formuloval Vilikovský: „Shrneme-li tedy svůj úsudek o Flajšhansově práci: jedinou její zásluhu možno spatřovat v tom, že velmi důležitý a cenný materiál činí všeobecně přístupným; kdo ho chce použít, musí si provést sám kritiku i výklad textu — tedy práci, již obyčejně čekáme od vydavatele — a opravit Flajšhansova nedopatření. Jsme však národ tak veliký a bohatý, abychom si mohli

častěji dovolit přepych edice, jež ihned po svém vyjití volá po nové?"4 Ani vydavatel ani žádný z recenzentů se tehdy nezamýšleli nad tím, jaký je vztah edice k vlastnímu Klaretovu dílu, ani nad podobou a formál ními znaky jednotlivých spisků, ani nad jejich chronologií. Všichni

mlčky souhlasili s vydavatelem, že všechny tyto spisky vzešly z Kla retova okruhu, Klaretovo osobní autorství opatřovali otazníkem a autora a komentátora měli za touž osobu. V padesátiletí, které uplynulo od

vydání, byla objevena další část Klaretova díla5 a byly nalezeny další

rukopisy známých děl,6 bylo zjištěno Klaretovo celé jméno7 a navržena

1 Klaret a jeho družina. Sv. I. Slovníky veršované. Sv. II. Texty glossované, Text

rukopisů upravil a vydal V. F I a j š h a n s, Praha 1926 a 1928 ( Sbírka pramenů k po znání literárního života československého, skup. I, řada I, číslo 1) — dále cituji šifrou

Kl., římskou číslicí svazku a arabskou číslicí stránky. K tomu viz základní článek

Flajšhansův, Klaret: LF 50, 1923, 232—244; týž, K staročeským slovníkům: ČČM

96, 1922, 98—101; týž, Staroslověnské výrazy u Klareta: Slovanský sborník věnovaný

prof. Františku Pastrnkovi k sedmdesátým narozeninám, Praha 1923, str. 26—29; týž, Z dějin našich nářečí: Naše řeč 8, 1924, 161—166; týž, Hanka jecit II (Česká jména v Liber viaticus): ČNM 102, 1928,1—13; týž, Anonymus a Vokabulář: LF 65, 1938, 33—46.

2 J. B. Novák: CČH 33, 1927, 198—199; J. Pekař: ČČH 34, 1928, 198—199; Č. Zíbrt: Český lid 29, 1929, 34—40; V. Č.: Časopis pro dějiny venkova 16, 1929, 70; A. Sobolevskij: Izvestija 2, 1929, 698 (neviděla jsem); A. Brtickner: Zeit

schrift jíir slavische Philologie 6, 1930, 300—305.

3J. Vilikovský: Bratislava 2, 1928, 442—453; odpověď Flajšhansova tam

též, 842—846; odpověď Vlikovského: Bratislava 3, 1929, 158—159. 4 Bratislava 2, 1928, 453. 5 Bohumil Ryba, K rukopisným latinsko-českým slovníkům ostřihomským: LF 75,

1951, 89—123. 6 Vilikovský našel Flajšhansem nezískaný rukopis rajhradský H. m. 6 s Glosá

řem (Bratislava 3, 1929, 159). Tento rukopis nepřešel s ostatními rajhradskými rukopisy do brněnské univerzitní knihovny, ale je dnes uložen v brněnském státním archivu (za

tuto informaci děkuji dr. Vladislavu Dokoupilovi). Vilikovský také zjistil frag ment Medikamináře v třeboňském rukopise A 4 [Latinská poesie žákovská v Čechách,

Bratislava 1932, str. 155; srov. Jaroslav Weber, Soupis rukopisů státního archivu

v Třeboni, Praha 1958. str. 46; za zapůjčení fotokopií příslušných folií třeboňského ru

193



ANEŽKA VIDMANOVÁ

jeho identifikace,8 u některých děl byl přinesen pádný důkaz o tom, že jde o vlastní práci Klaretovu,9 a bylo prokázáno rozšíření Klaretových slovníků za hranice Čech.10 Mnoho Flajšhansových znění, zvláště ve slovnících, bylo opraveno nebo vyloženo,11 některé klaretovské výrazy byly objasněny věcně.12 Když se stalo jisté, že slibovaný třetí svazek

kopisu A 4 děkuji dr. Pavlu Spunarovi). O ostřihomském rukopise Glosáře viz před cházející poznámku.

7 Bohumil Ryba, Nové jméno Mistra Klareta: VKČSN 1943, tř. filos.-hist.-filol. č. V. 8 Po nezdařené identifikaci F. M. Bartoše, Mag. Claretus de Solencia a Petrus

Clarificator: LF 60, 1933, 153—157 novou identifikaci s osobním lékařem arcibiskupa Arnošta z Pardubic, jeho kaplanem a spolustolovníkem, oltářníkem sv. Kateřiny, kanov níkem pražského kostela a arcijáhnem boleslavským M. Bartolomějem z Hostýne, navrhl Ryba ve studii, citované v předcházející poznámce. Tuto identifikaci přijal F. M. Ba r toš, Ještě jednou o Mistru Klaretovi: Český časopis filologický (dále ČČF) 2, 1943/44, 143—147 = Záhada Mistra Klareta: Knihy a zápasy, Praha 1948, str. 29—33 a je přijí mána všeobecně. Hypotézu Bartošovu, že by Klaret mohl být synem Arnošta z Pardubic, vyslovenou v právě zmíněném článku, odmítl v referátu o něm Václav Chaloupée k ý : ČCH 47, 1946, 369—372. Bartoš se k osobě Klaretově vrátil v článku Něco nového o M. Klaretovi: Jihočeský sborník historický 22, 1953, 28—29. Námitky proti Rybově identifikaci vznáší A. Vidmanová v článku Karel IV. a latinská literatura v Cechách v Karlovském sborníku Karlovy univerzity (v tisku) a přednesla je na před nášce v Klubu historiků na brněnské filozofické fakultě 18. IV. 1977 a v medievalistické

skupině Jednoty klasických filologů 25. IV. 1978. Z důvodů, které proti ztotožnění Kla reta s lékařem Bartolomějem uvádí, je třeba škrtnout odkaz na domnělý závěrečný verš

Complexionaria Nam non sum medicus, sed sum brevitatis amicus, protože nepochází od Klareta, ale až od rubrikátora R1 (viz dále).

9 Autorství tzv. Glosáře, který Klaret sám nazval Poklad chudých, prokázal Ryba zjištěním akrostichu v tomto spise v článku, uvedeném v pozn. 7; tím zároveň určil

jako Klaretův i Bohemář; pro Vokabulář prokazoval Klaretovo autorství tamtéž identi fikací řeky Lycaon s Vlkanou. Pro Enigmaticus dokázal Ryba Klaretovo autorství roz luštěním příslušné hádanky Enigmatiku v článku Klaretovo autorství Enigmaticu: LF 64, 1937, 266—267.

10 Kromě článků už uvedených, zejména Rybová v pozn. 5, Václav M a c h e k, Česká a slovenská jména rostlin, Praha 1954; Eugen Pauliny, Klaretov Glosář a Bo hemář na Slovensku: Jazykovedný časopis 9, 1958, 59—69.

11 Václav F 1 a j š h a n s, Několik etymologií: Časopis pro moderní filologii (dále ČMF) 26, 1939/40, 112—113; týž, Zivok: ČCF 1, 1942/43, 59—63; Bohumil Ryba, Ně kolik temných slov z Klaretova Glosáře: ČMF 26, 1939/40, 184—192; týž, Několik ne jasných latinsko-českých dvojic ptáků v Klaretově Glossàri: LF 67, 1940, 320—335; t ý ž, K nejstarším latinsko-ěeským slovníkům: LF 69, 1942, 1—19, 123—127, 233—244; t ý ž, Staročeská jména antických Mus, větrů a podsvětních řek: ČČF 1, 1942/43, 49—53, 137— 140, 216—220; týž, Stě. hrmnicě, přěselnicě, rozpuk, vichřec, vichřicě, vocher: ČČF 1, 1942/43, 180—184; t_ý ž, Nové výklady ke Klaretovi: ČČF 2, 1943/44, 57—68, 220—224; týž. Stě. lysatec: ČČF 3, 1944/45, 70—72; týž, Klaretův echites, selonites, itistus: ČMF 29, 1946, 154—159; Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu, Praha 1957, str. 764—770, kde je publikován Vokabulář v. 14—18, 293—300, 366—371, 435—437, Bohemář v. 373—384 a Glosář v. 922—1014 s odůvodněním oprav na str. 772 a 773; příslušná hesla ve vycházejících akademických slovnících Staročeský slovník a Slovník středověké latiny v českých zemích.

12 František Jílek, Klaretovo české názvosloví mluvnické: VKČSN 1950, tř. filos. hist.-filol., č. IV; týž, První české termíny z dialektiky: Universitas Carolina 1, 1955, 1—40 (k tomu referát Bohumila Ryby, K novějším pracím o středolatinském latinsko českém slovnikářství: LF 86, 1963, 177—182); Milan B 1 a h y n k a, Poznámky k výkladu Claretova Enigmaticu: SbVPŠ Olomouc, Jazyk a literatura 2, 1955, 262—265; Jaromír Spal — Emil Hadač, Názvy rostlin v Rukopise vodňanském: Sborník Pedagogického institutu v Plzni, Jazyk a literatura 3, 1960, 15—68 s referátem B. Ryby v LF 86, 1963, 352—361; Vratislav Šmelhaus — Jiří Andreska, Klaretovské čihařské názvosloví: Práce výzkumných ústavů lesnických ČSSR, sv. 20, 1960, 211—223 s referátem J. Kra maříka v Českém lidu 48, 1961, 181 a B. R y b y v LF 86, 1963, 361; Josef T ř í š k a, Literární činnost předhusitské university, Praha 1967, str. 10—11, 32; Dana Martín ková, Poznámka k 421. a 438. verši Klaretova Glosáře: Zprávy Jednoty klasických filologů (dále ZJKF) 10, 1968, 81—82; Emanuel Michálek, Příspěvek k výkladu

194



PROLEGOMENA K LATINSKÝM SPISOM MISTRA KLARETA

edice, v němž měl prof. Tille objasnit prameny vydaných spisů,13 nevyjde, hledali tyto prameny pro jednotlivá díla různí badatelé, ze

jména folkloristé,14 a Wesselski oddělil komentátora od autora. To vše bylo vesměs vykonáno podle Flajšhansovy edice a z jejího pod nětu, a je tedy jejím nesporným ospravedlněním.

A přece měl Vilikovský pravdu, zejména pokud jde o neslovníkové

Klaretovy spisy. Flajšhansova pozornost byla zaměřena na české výrazy ve slovnících — ostatně takový byl jeho úkol, neboť zpracovával Klare tovo dílo pro akademickou Sbírku staročeských slovníků. Latinské spisy neslovníkové uveřejnil více méně mimochodem,15 podrobněji se z nich

zabýval jen Enigmatikem a Exemplariem pro jejich význam folkloris

tický.16 Proto se pro klaretovské didaktické básně musí užívat Flajš hansovy edice velmi opatrně a při řešení otázek autorských, formálních a chronologických je nutno se vrátit k rukopisu kapitulnímu M108, z něhož edice vyšla, jehož podobu však značně zatemnila.

Pražský rukopis kapitulní M 108 (dále M),17 uložený dnes v Archivu Pražského hradu, je pro klaretovské neslovníkové práce vlastně ruko pisem jediným, protože druhý kapitulní rukopis, uložený tamtéž, který některé z těchto spisků (a navíc Medicaminarius) přináší, L 52 (dále L) z první poloviny 15. století,18 je pouhým opisem básní i komentářů jako celku. Flajšhans19 soudil, že L je bezprostředním opisem M. To je však přes veškerou jejich textovou souvislost málo pravděpodobné. Vadí tomu jak Medicaminarius, který je jen v L, tak pořadí jednotlivých textů.

Flajšhans se domníval, že Medicaminarius vyplňoval celou složku, která mohla být v M původně jako složka druhá mezi zápisem Ortulu (Flajš hansova Fysiologiáře] a Astronomiku (Flajšhansova Astronomiářej, ačkoliv si všiml, že podle starého značení folií nic nechybí. Měl pravdu v tom, že by Medicaminarius výborně vyplnil právě jeden sestern (jeho 718 veršů by se přesně vešlo na 24 stránek sesternu při hustotě 29 a 30 řádek na stránku, jaká je právě v prvním sesternu M). Avšak Medi caminarius není komentovaný, jak by patrně byl, kdyby byl skutečně

Klaretova lexika: Slavia 42, 1973, 403—409; týž, Poslání Emauzského kláštera a české

památky s ním souvisící: Z tradic slovanské kultury v Cechách, Praha 1975, str. 149—153, zvi. str. 151; týž, Přihorpen Caldeus v Klaretově Glosáři: LF 101, 1978, 73—75; týž, Ke Klaretovu slovotvornému systému: SaS 37, 1976, 220—223; t ý ž, K ohlasům antiky v nejstarších českých slovnících: SaS 39, 1978, 142—149.

13 Kl. II 546 a znovu v odpovědi Vilikovskému, Bratislava 2, 1928, 842, 843, 844.

14 Albert Wesselski, Klaret und sein Glossator. Bohmische Volks- und Mônchs márlein im Míttelalter, Briinn—Prag—Leipzig—Wien 1936, k tomu referát F 1 a ] š h a n s ů v v ČCH 42, 1936, 592—594 a Vilikovského v Časopise Matice moravské ( dále

ČMM) 61, 1937, 221—231; Clareti Enigmata (The Latin Riddles of Claretj, ed. with In troduction and Notes by F. P e a c h y, Berkeley—Los Angeles 1957 (Folklore Studies

7); soupis Karla Dvořáka, Index exemplorum paleobohemicorum má vyjít v AUC—

Monographiae. « Kl. II 253. 16 Václav F 1 a j š h a n s, Nový pramen české lidovědy: Národopisný věstník 16, 1922,

113; týž, Slovenská pohádka o 12 měsíčkách doložena r. 1366: Český lid 24, 1924, 4—5; týž, Povídka o třech lenoších z r. 1366: Český lid 24, 1924, 52—53; týž, Naše

hádanky: Národopisný věstník českoslovanský 18, 1925, 1—32; týž, Klaretovy hádanky: Sborník prací věnovaných prof. Dru Janu Máchalovi k sedmdesátým narozeninám, Praha

1925, str. 298—306. 17 A. Podlaha, Soupis rukopisů knihovny metropolitní kapituly pražské, díl II,

Praha 1922, str. 334, č. 1468. 18 Tamtéž str. 230—231, č. 1296. 19 Kl. I 205, II 63—64, 95.

195



ANEŽKA VIDMANOVÁ

pro M napsán jako složka mezi komentovaným Ortulem a rovněž ko

mentovaným Enigmatikem. V rukopise samém není po nějaké ztracené složce sebemenší stopy. Rozhodně nebyla u ostatních složek při vazbě. Vazač si totiž označil jednotlivé listy klaretovské části (tj. dnešní fol. 1—69) písmeny a pořadovými čísly A I-X, B I-X, C I-X, D I-X, E I-X,20 F I-X, G l/U bez ohledu na složky. Z listů žádný nechybí, a tak v první polovině 15. stol., kdy byl L psán, nemohl mít jeho písař v M k dispozici 0 nic více, než máme dnes my. Určitý vztah mezi M a L však prozrazuje 1 pokračování klaretovské části v obou rukopisech. Jednotlivé texty si ve společné části obou rukopisů odpovídají takto:

L fol. 137r—149r = M fol. 44r—55v ( Astronomicus) L fol. 149r—157v — M nemá (Medicaminarius) L fol. 157"—168v = M fol. 33v—44r (Complexlonarius) L fol. 168ra—170ra = M fol. 70r—71v (prozaická Dieta notabilis neboli Regimen conser

vans salutem). Závěrečná část asi o 30 řádcích v M schází. Byla nejspíše napsána

na vloženém lístku, na nějž odkazuje značka ;|;. Tento vložený lístek se pravděpo

dobně ztratil už při vazbě či spíše ještě před ní, protože není po něm ve hřbetě stopy a vazač pracoval pečlivě, neboť lístky vložené do prvního sesternu drží dobře. L má

text úplný; to tedy také svědčí proti bezprostřednímu opisu L z M, neboť v první

polovině 15. stol. byl tento spisek v M už rozhodně bez konce,

h fol. 170rb—175vb = M fol. 72r—81v (prozaický Tractatus de creacione21 quatuor ele

mentorum). V M dnes chybí konec, protože po utržení dolních částí fol. 81 a 82

zbývá z nich jen necelá horní polovina a text končil v dolní části fol. 81v. V 15. stol.

však pravděpodobně nebyl M ještě takto poškozen.

V L je zbytek fol. 175v a fol. 176r volné, v M následují dictamina a verše, které nemají

se sledovaným tématem nic společného. L fol. 176v—185v = M fol. 22r—33v (Flajšhansův Enigmaticus)

Je tedy velmi pravděpodobné, že L není přímým opisem M, ale že byl mezi nimi mezičlánek, který vznikl opisem jednotlivých složek ruko pisu M nedlouho po r. 1366 ještě před jejich svázáním v rukopis M. Písař tohoto předpokládaného mezičlánku neopisoval svou předlohu jako celek, ale opisoval jednotlivé texty v libovolném pořadí. Měl patrně k dispozici volné složky dnešního M II, III, IV, V ja VII (o nich dále), a to v době, kdy nebyly dosud popsány zadní listy složky IV, tedy před napsáním Exemplaria. Kromě těchto pěti složek budoucího rukopisu M musel mít písař mezičlánku k dispozici ještě další složku s Medicami nariem, která však patrně nesouvisela s opisem klaretovských básní, z něhož vznikl rukopis M. V M by totiž nekomentovaný Medicaminarius nejspíše navazoval na rovněž nekomentovaný Complexionarius, s nímž souvisí i tematicky. Complexionarius však v M začíná i končí mimo hranice složek, takže před ním ani po něm se mechanicky nic ztratit nemohlo. Zdá se tedy, že buď napsal Medicaminarius na zvláštní sestern písař M1 (o něm dále), že však tento sestern neměl k dispozici komen tátor a dostal jej do rukou zase až písař mezičlánku mezi M a L, nebo že písaři pracující pro budoucí rukopis M neopsali Medicaminarius vůbec, protože jim jeho téma bylo vzdálenější. Ve 14. století byly určitě klaretovské didaktické básně opsány vícekrát, než jen jednou pro M. Je to vidět z komentátorových doplňků v Ortulu (o to a dále) a vyplývá

20 Při číslování přeskočil E IV, ve složce žádný list nechybí. 21 Podlaha II, str. 334 čte omylem circatione.

196



PROLEGOMENA K LATINSKÝM SPISŮM MISTRA KLARETA

to i z písařských chyb, kterých je v M na přímý přepis z originálu příliš mnoho. I když však nebyl L opsán přímo z M, je jeho celková odvozenost z M nesporná. Proto je L důležitým pramenem pro Medicaminarius, pro který přináší zápis nejstarši a jediný úplný, pro ostatní klaretovské didaktické básně je však jeho cena omezená; přesto je někdy užitečné k němu přihlédnout, protože reflektuje stav komentářů dříve, než byly do M napsány mladší výkladové glosy, takže tím pomáhá určit starou

podobu komentářů u Astronomiku a Flajšhansova Enigmatiku. Základem

práce o klaretovských neslovníkových spisech musí být však rukopis M.

Flajšhans se sice zabýval uspořádáním složek v jeho klaretovské

části,22 avšak jen povrchně, jak ukazuje jeho chybné členění složek.

Správně konstatoval vložené lístky do prvního sesternu, nevšímal si však druhu papíru a domníval se, že celá klaretovská část rukopisu (s výjimkou posledních dvou listů, na nichž shledával jiné písmo a

inkoust) byla psána „v celku touž rukou, rovněž tak glosy i komentáře", třebaže zároveň upozorňoval na to, že „písmo se někdy mění, podle toho, jak se písaři psalo". U rubrik pochválil stálost jejich barvy, ne

napadlo ho však, že se nemusejí opírat o touž předlohu, jako vlastní text. Protože Flajšhans bagatelizoval zápis v M a věci, zapsané tam

dvakrát, tiskl jen jednou, protože rukopisné znění většinou mlčky opra voval, aniž je zpravidla poznamenal, a protože věřil v původnost, a tedy i přesnost rubrikátorova členění a slepě je následoval, znemožnil sobě i jiným poznat podobu klaretovských neslovníkových básní.

Proto, dříve než bude možno se pustit do otázek autorských, formál ních a chronologických, je třeba se vrátit ke kodikologickému rozboru

rukopisu M. Tento rukopis tvoří dnes sedm složek. První tři složky jsou sesterny (I: fol. 1, 2, 4, 6, 8, 10 / 11, 13, 15, 17, 19, 20; II: fol. 22, 23, 24, 25, 26, 27 / 28, 29, 30, 31, 32, 33; III: fol. 34, 35, 36, 37, 38, 39 / 40, 41, 42, 43, 44, 45), pak následuje dvojlist (IV: fol. 33, 34 / 68, 69), do něhož je vložen kvatern (V: fol. 48, 49, 50, 51 / 52, 53, 54, 55) a sestern (VI: fol. 56, 57, 58, 59, 60, 61 / 62, 63, 64, 65, 66, 67). Po dokončení klaretov

ských textů na zadních částech dvojlistu IV., tj. po fol. 68 a 69, následuje oktern (VII: fol. 70, 71, 72, 73, 74, 75, 76, 77 / 78, 79, 80, 81, 82, 83, 84, 85) s prozaickými texty. Do prvního sesternu jsou vloženy lístky různého formátu vesměs menšího než je normální list, foliované dnes 3, 5, 7, 9, 12, 14, 16, 18. Papír v rukopise je trojího druhu. První sestern je i s vlo

ženými lístky, které jsou ze stejného druhu papíru jako úplné listy, popsán tak hustě, že se mi nepodařilo rozeznat filigrán, který prosvítá na fol. 20. Odlišnost papíru první složky od papíru ostatních složek však dostatečně prokazuje odlišná hustota mřížky v papíru. Další druh papíru je ve složkách II—VI. Je vyznačen hrubou mřížkou a filigránem luku.23 Třetí druh papíru je v posledním okternu (neklaretovském). Na psaní klaretovské části rukopisu se podílelo několik písařů, jejichž písmo není snadné přesně rozlišovat.24 Dobře lze poznat přípisky pozdějších období,

22 Kl. II 4—5. 23 Nejblíže jsou mu filigrány č. 795—797 u C. M. B r i q u e t a, Les jiligranes, T. I,

Leipzig 19232. Srov. i Vladimir A. Mošin i Seid M. T r a 1 j i č, Voděni znakoví XIII

i XIV vijeka I, Zagreb 1957, str. 60. 24 Srdečně děkuji dr. Marii Kostílkové za pomoc při rozlišování jednotlivých

písařů. Ještě většími díky jsem jí zavázána za laskavou ochotu, s níž vychází vstříc

a někdy dokonce předchází mým přáním, jak pokud jde o kapitulní rukopisy, tak o se

kundární literaturu.

197



ANEŽKA VIDMANOVÁ

avšak souvěké písmo textu a původních glos, jakkoli pochází od několika písařů, má velmi podobný duktus i tvary některých písmen (např. stejné dvojí a a dvojí S u různých písařů). Pro přesné rozlišení podílu jednot livých písařů by bylo třeba důkladného paleografického zkoumání; ná sledující rozlišení je jen hrubé a opírá se více o celkový dojem, jakým písmo v tom kterém úseku působí, a o formální uspořádání stránky, než o žádoucí paleografický rozbor, který čeká na odborného paleografa.

V prvním sesternu si jeho písař M1 nalinkoval pro psaní veršů zrcadlo 0 29—30 řádcích, které ponechávalo na vnitřním a horním okraji stran asi 2 cm, na vnějším a dolním okraji asi 6 cm volných. Hustotu řádko vání volil tak, aby se mu na složku vešel celý Ortulus. Uprostřed složky však zjistil, že by se mu asi na 10—20 veršů nedostalo místo, a proto od fol. llv psal na každé straně jeden až dva verše ještě pod nalinko vanou hranici veršového zrcadla. První tři strany sesternu jsou popsány černějším inkoustem, než ostatní, nicméně se zdá, že všechny verše napsal do prvního sesternu týž písař M1. Měl před sebou předlohu, která přinášela jen verše samotné bez jakéhokoli nadpisu. Rozhodně v ní nebyl žádný komentář, neboť kopisté komentovaných básní počítali už při psaní veršů na to, aby se komentář vešel k verši, k němuž patří, a proto zpravidla nezapisovali verše do pravidelných řádek.25 Jako žádný opiso vač nevyhnul se ani písař M1 omylům a nepřesnostem. Na některé upo zornil v poznámkách edice Flajšhans,26 z jiných je to např. nadbytečné ast ve v. 725 nebo verš 713, znějící v rukopise vespis habens subula se

protegit hanc nocituram, u něhož předpokládám původní znění vespis habens subulam se protegit hac nocituram.21 Stejně černým inkoustem jako verše zapsal na prvních třech stranách písař M1 několik málo velmi stručných glos. Všechny další staré glosy na těchto třech Hranách 1 dále v celém sesternu —a je těch glos tolik, že na ně nestačily okraje stran ani meziřádkový prostor, takže bylo třeba vkládat další lístky

—

napsal k Ortulu další písař M2. Občas se mu glosa nevešla tam, kam patřila, napsal ji tedy o kousek dále, měl-li tam místo.28 Duktus písaře M2 se liší od duktu písaře M1 nepatrně, barva jeho inkoustu je vcelku rezavá, kolísá však u jednotlivých glos maličko v barvě. Je to proto, že písař M2 neopisoval cizí komentář, ale vytvářel svůj komentář vlastní; je tedy písař M2 zároveň komentátorem K1. Důležitou součástí kterého koli komentáře, zejména komentáře školského, jsou paralely a citáty z autorit.29 Na všechny vhodné citáty si však autor komentáře hned ne

25 Tak ]e správně odhadnuto místo ve všech komentovaných rukopisech, do nichž byl jak základní text, tak komentář opisován z předlohy a nevznikal v rukopise samém. Jako příklad můžeme uvést opisy školní básně Rudium doctrina cizího původu s komen tářem českého původu v rukopisech UK X F 24, fol. 67r—90v, kam byl text i komentář zapsán před r. 1378, Cap. 127, fol. 40r—55v z let 1378/79, ve vídeňském 3265, fol. 61r—70v, datovanén jen obecně do 14. stol., a ve dvou dalších pražských univerzitních rukopisech z přelomu 14. a 15. stol., III G 12, fol. 168r—193v a III G 21, fol. lr—10r.

28 Za některé další chyby v textu Ortulu nemůže písař M1, ale vydavatel (nebo sa zeč?}: např. ve v. 56 je v edici exaltant místo správného rukopisného exultant, v. 679 post se m. sub se, v. 687 aptans m. optans, v. 718 vanus m. vacuus.

27 Flajšhans tiskne nocitura a k tomu poznámku: nocitum či nocituram?

28 Editor komentovaného rukopisu má v edici umístit glosy tam, kam patří věcně, nikoli tam, kam je písař napsal, protože tam měl náhodou místo, které mu chybělo na příslušném místě. Bohužel Flajšhans ani netiskl glosy na správném místě ani ne zachovával jejich rukopisné umístění.

29 Anežka Vidmanová, Klasická filologie očima medievalisty: ZJKF 19, 1977, 9—14.

198




vzpomene, ale připisuje poznámky k jednotlivým veršům tehdy, když si na něco vhodného vzpomene nebo někde si něco vhodného přečte. Ko mentář tedy nevzniká najednou a v celku, proto rozdíly v barvě (a někdy poněkud i v duktu) písma jsou u autora komentáře samozřejmé. Naproti tomu, je-li komentář hotov už v předloze a je opisován jako celek, je psán celý týmž inkoustem nebo se jeho barva mění postupně, nikoli

napřeskáčku, jak je tomu u komentáře Ortulu. Proto je komentář K1

bezpečně autorem komentáře k Ortulu, ne snad jen jeho písařem. Kromě komentování revidoval komentátor K1 opis písaře M1. Je to vidět z ně

kterých jeho oprav (např. v. 29 cape, -r- nadepsáno, v. 141 tergens, g škrtnuto) a ze dvou dvojverší, patřících nepochybně do Klaretova

textu, které M1 vynechal; K1 napsal na příslušné místo (tj. k v. 65 a 132) ručičku a in margine připsal v prvním případě dvojverší s nesrozumi

telným koncem (proto je asi Flajšhans v edici vynechal):

Cantans omnis avis placet, hec mage carminé vocis: Clericus orando placet et mage alea volando (škrtnuto) conando,

kde by v druhé polovině hexametru bylo snad možno za předpokladu, že mage bylo mechanicky opakováno z předcházejícího verše, uvažovat o původním znění et aleluia vacando, případně o znění s klaretovským krácením slov et mage aleia vocando; na druhém místě připsal komen tátor in margine v. 133 a 134 edice. Před začátkem básně, jak bylo zvykem komentátorů, nadepsal titul spisku a jméno jeho autora. Shodně s Klaretem ve v. 1 označuje báseň jako Ortulus phisologie (proto raději užívám tohoto starého názvu než Flajšhansova Fysiologiáře), ve shodě s Klaretovým posledním, tj. 728. (či správně 730.) veršem píše, že byl compilatus a magistro Clareto. Už písař M1 počítal s tím, že jeho opis vyzdobí rubrikátor. Na začátku Ortulu nechal pro něho mezeru přes tři

řádky na rubrikovou iniciálu O, na začátku jednotlivých kapitol počítal s červenými iniciálami přes dva řádky. Rubrikátor opravdu všechny iniciály doplnil, navíc červeně proškrtal první písmena všech veršů, označil značkami začátky paragrafů a vyplnil červenou vlnovkou ne

popsaná místa ve veršovém zrcadle a připsal ke každému paragrafu český název ptáka, jemuž je paragraf věnován. Také v komentáři pro škrtal všechna velká písmena a podtrhal jména autorit. Protože pracoval až po komentátorovi, nenašel pro český název ptáka někdy místo in

margine, a proto jej psal někdy interlineárně, jindy na levém okraji nebo i na konec verše buď ještě do veršového zrcadla nebo mimo ně. Přitom vycházel tento rubrikátor R1 jen z textu, který rubrikoval, tedy z práce písaře M1 a komentátora K1, neměl před sebou předlohu, v níž

by bylo zachyceno Klaretovo rozvržení spisku. Proto rubrikátor R1

udělal občas značku paragrafu na špatné místo a dokonce napsal nadpis

Epylogus o dva verše dříve, před v. 719, ačkoliv v 719 a 720 vykládají ještě o netopýru — vespertilio a epilog začíná až v. 721. Rubrikové části

nejsou tedy integrální součástí spisku, za jaké je pokládal Flajšhans, proto nelze vzájemně opírat české názvy ptáků z Glosáře o české rubri kové názvy ptáků v Ortulu, jak to dělal Flajšhans i další badatelé. Ostatně jsou kromě převažujících shod mezi těmito názvy i rozdíly: zlatawek v Glosáři v. 270 je sice nepochybně klaretovsky zkrácený zlatohlawek Ortulu, v. 159, rovněž není pochyby o tom, že hornuss

(Glosář v. 294) je totéž co hornuch (Ortulus v. 155); v Ortulu v. 227

199



ANEŽKA VIDMANOVÁ

však odpovídá české roj [psáno rog) latinskému agmen, v Bohemáři v. 993 je roy examen. Snad by bylo dokonce správné Flajšhansovu úvahu obrátit: zatímco on se domníval,30 že Klaret vytvořil těchto 135 českých názvů ptáků pro Ortulus a užil jich znovu v Glosáři, víme dnes, že rubrikátor připisoval do Ortulu české názvy ptáků teprve v době, kdy Glosář byl již tři roky hotov,31 takže nanejvýš by mohl rubrikátor pře bírat české názvy pro ptáky z Glosáře do Ortulu. Spíše se však zdá, že česká jména ptáků pro Ortulus nemusel rubrikátor R1 nikde hledat. Jde v něm o ptáky v Čechách známé, kteří samozřejmě měli svá česká

jména, a mezi nimi je jen několik ptáků cizích, ale takových, kteří se také často vyskytovali ve fysiologiářích a různých exemplech (např. pelikán), nemluvě už o spisech přírodovědných, jako jsou knihy De animalibus Alberta Velikého a spis De rerum naturis Tomáše ze Chan timpré, které byly kolem poloviny 14. stol. u nás už hodně rozšířeny. Proto je možno soudit, že jména ptáků, v nichž se shoduje rubrikátor Ortulu s Klaretovým Glosářem, nejsou Klaretovými výtvory, ale jsou starší, třebaže některá tato jména jsou písemně doložena, pokud dnes

víme, poprvé u Klareta.

Písař druhé složky M2 byl, jak se zdá, totožný s komentátorem K1. Veršové zrcadlo si nalinkoval stejně široké a dlouhé jako písař M1, mezery mezi linkami však volil menší, takže se mu na stránku vešlo 33—36 veršů. Na začátku spisů počítal s místem na iniciálu přes tři

řádky (fol. 22r A, fol. 26v P), na začátku odstavců s jednořádkovými červenými iniciálami, které pak rubrikátor trochu zvětšil, takže sahají nad i pod řádek. K iniciále P nakreslil na okraj postavu se svatozáří, držící kotouč (Flajšhans ji pokládá za anděla, myslím však spíše, že jde o Krista, držícího Slunce), kterou rovněž rubrikátor dokreslil. Písař M2 byl poněkud lepším opisovačem než M1, ovšem i on má např. ve v. 754 pori místo poli, které Flajšhans správně mlčky opravil. Bohužel

však edice nadělala chyby tam, kde se jim písař vyhnul: v. 4 delectant que místo delectant que, v. 319 tamen est res (?) m. tum est res, v. 346 postque m. perque, v. 680 simul m. sicut, v. 754 frigere m. frigore, v. 779 multe fiunt m. fiunt multe apod.; kromě toho vypadl v edici po v. 355 verš Nigrescens celum de vespere fit pluviosum. Když písař M2 skončil ve druhé složce svou práci, začal pracovat na komentáři. Na horní okraj na začátku složky připsal Iste liber dicitur Enigmaticus, na vnější okraj k velkému P připsal Secundus liber de naturalibus. Komentář zřejmě nedokončil, velké kusy obou spisků v této složce jsou bez jakékoli glosy, a to i na místech, jež by okomentování potřebovala. Po komentátorovi K1, totožném s písařem M2, dostal i druhou složku do práce rubrikátor R1, který i zde jako v první složce vycházel jen z opisu, který rubrikoval. Třebaže kreslil iniciálu P na fol. 26v i do kresloval postavu u ní, přesto měl oba spisky za jediné dílo: oba jsou totiž psány hexametrem a v druhém se v poslední části často objevuje na začátku veršů eur (v. 744, 749, 760, 768, 775j, což se k hádankám v prvním spisku výborně hodí. Proto rubrikátor spojil oba spisky svým rubrikovým explicitem v jedno: Explicit enigmaticus, incipitur (!) complexionarius. I v tom Flajšhans rubrikátora následoval, zatímco písař L (nebo jeho předloha) si uvědomil, že explicit je rubrikátorovým

30 Kl. Il 5. 31 Glosář napsal Klaret v letech 1359/60—1363/4, Ortulus byl rubrikován r. 1366.

200




omylem, a neopsal jej. Skutečný Enigmaticus má tedy jen 322 veršů, tzv. Secundus liber de naturalibus (v edici v. 323—785] k němu nepatří.

Dříve však, než rubrikátor R1 přistoupil k práci na prvním a druhém sesternu, popsal další písař, M3, 18 řádek, které zbyly na konci druhého sesternu, začátkem Complexionaria, který pak z větší části vyplnil sestern III. Písař M3 zvolil linkování ještě hustší než M2, pro 43—47 veršů na stránce, pro počáteční iniciálu ponechal mezeru přes 4 řádky, pro iniciály na začátku kapitol vynechával místo přes dva řádky. Nelze dokonce vyloučit, že se na opise Complexionaria podílelo několik písařů. Předkreslené linkování je místy křivé, rozestupy řádků jsou nepravi delné, písmo je někde stlačenější, jinde roztahované a celkově je ne urovnané. Pro zjednodušení však označujeme písaře Complexionaria, ať už jednoho nebo několik, šifrou M3. Complexionarius nebyl souvěkovcem komentován.

Když byl Complexionarius dopsán, zbývalo ve složce jeden a půl folia nepopsaného. Další písař, M4, vynechal dva řádky a začal se stejnými mezerami na iniciály jako písař M3 opisovat další spis, Astronomicus. Když dopsal III. sestern, neměl asi po ruce dost papíru na další sestern, a tak si nalinkoval stejným rastrem jen dvojlist IV, na který se mu ovšem Astronomicus nemohl vejít. Proto popsal jen první polovinu dvojlistu a vložil do něho opět stejně nalinkovaný kvatern, na který se mu Astronomicus přesně vešel. Týž písař M4 napsal k Astronomicu i stručný komentář (komentátor K2). Zdá se, že teprve v této chvíli dostal rubrikátor R1 do práce složky I—V, v nichž ve všech postupoval stejně jako v první a druhé složce,32 i když pochopitelně dokresloval rubrikové iniciály vždy v té velikosti, na jakou mu nechali písaři M1, M2, M3 a M4 místo. Do dvouveršové mezery po Complexionariu napsal verš Nam non sum medicus, sed sum brevitatis amicus, který tedy není možno vztahovat na Klareta, a Explicit Complexionarius, incipit Astro nomicus. Když svou práci skončil, datoval ji v lehké šifře33 na konci Astronomiku: Explkckt bstrpnpmkcxs ante Felicis et AuctiM anno M°C°C°C°LX°vr etc. Skončil tedy rubrikátor R1 rubrikování složky I—V v sobotu před svátkem sv. Felixe a Adaukta, tj. 29. srpna 1366.35 To je

tedy terminus ante quem pro Ortulus, Enigmaticus, Complexionarius a Astronomicus a pro to, co marginálie nazývá Secundus liber de natu ralibus, a pro komentáře k Ortulu, Enigmatiku a knize De naturalibus. Rovněž zárodečný komentář k Astronomiku vznikl před tímto datem, většina komentáře k Astronomiku však vznikla až po tomto datu, jak je vidět z toho, že ji nedostal do rukou rubrikátor, takže v ní chybějí červené doplňky u velkých písmen a u jmen autorit. Za tento rozšířený komentář k Astronomiku je odpovědný komentátor K3. Ani on nepsal celý komentář najednou, ale postupně, a opět měl na některých místech potíže s tím, aby se jeho výklad nevzdálil příliš od místa, k němuž patří, vystačil však s volnými okraji. Zdá se, že všechny glosy nejsou jeho samostatným dílem, ale že je našel v nějakém jiném komentovaném

32 Viz obdobnou iniciálu O na fol. lr na začátku Ortulu a na fol. 33v na začátku Com

plexionaría. 33 Nevím, proč rubrikátor užil průhledné šifry, spočívající v tom, že samohlásky kro

mě začátečního E jsou nahrazeny písmenem, které je v abecedě následuje. Pokus užít toho jako klíče pro Astronomicus selhal.

34 Místo Adaucti. 35 Gustav Friedrich, Rukověť křesťanské chronologie, Praha 1934, str. 300 a 158..

201



ANEŽKA V1DMAN0VÁ

rukopise Astronomiku. Svědčí pro to jeho opisovačská nedopatření, z nichž jedno je obzvláště zajímavé, protože je v glose, kterou je složení komentáře k Astronomiku v předloze komentátora K3 datováno. Glosa k v. 243 a 244,36 napsaná na horním okraji fol. 47r, zní takto: V mília et ducenti anni ante incarnacionem (nadepsáno minus uno) et iam sunt mille CCC [X škrtnuto) LX et in quolibet gradu C annos consumit polus articus. Přímý autor této glosy by jen stěží v ní musel nadepisovat a škrtat dokonce v číslici běžného roku, naproti tomu při opise se takovéto chyby v datech dělají často. Není divné, že komentátor K3, který nemohl tuto glosu zapsat do rukopisu M před koncem srpna 1366, nezměnil datum své předlohy na běžný rok, jak by byl smysl glosy vyžadoval, neboť to je při opisech běžné37 a stejně si vedl i písař ruko pisu L, který ještě v první polovině 15. stol. opsal na fol. 140v tuto glosu přesně bez jakéhokoli nadepsání nebo škrtu, také však ve znění mile CCCLX. Vznikl tedy komentář k Astronomiku v rukopise M spoje ním dvou komentářů: jednoho z r. 1360 a druhého z r. 1366.

Další písař popsal oktern neklaretovskými prozaickými spisy a poté písař mezičlánku mezi M a L pořídil svůj opis. Teprve pak přistoupil poslední klaretovský písař M5 k opisu Exemplaria auctorum. Veršové zrcadlo o 29—30 řádcích si nalinkoval na sestern VI užší, než bylo v předcházejících složkách, počítal tedy, jak se zdá, hned při opise s komentářem. Verše vyplnily úzké zrcadlo většinou beze zbytku a občas přes ně přesáhly. Pro iniciálu na začátku spisku vynechal písař M5 mezeru přes čtyři řádky, pro tři iniciály na začátku dalších tří oddílů (každý po 50 exemplech) počítal s mezerou třířádkovou, na začátku kapitol nechával dvouřádkovou mezeru pro rubriku. Každý paragraf, tj. každé čtyřřádkové exemplum, vyznačil předsunutím prvního písmena před veršové zrcadlo. Po popsání sesternu VI pokračoval na zadních listech dvojlistu, nalinkovaných už písařem M4. Toto linkování mu však

nevyhovovalo: na fol. 68r psal ob řádek, pak bez ohledu na předznačené linky. Po posledním exemplu na fol. 69v vynechal dva řádky a napsal závěr, snad klaretovský: Determinant tempia supra dieta iam exempla. Zda byl písař M5 horší kopista, než jeho předchůdci, jak se zdá např. z v. 783, kde napsal callem místo collem, nebo zda jen opisoval horší předlohu, nelze bez kolace většího úseku poznat; chyby edice (i v inter punkci) jsou v této části obzvlášť rušivé: v. 43 communia m. convivio, v. 45 amator m. arator, v. 46 sapis m. lapis?8 v. 706 latroque m. latro quia, v. 753 capitur m. caper, v. 798 utrisque m. uterque apod. Rozhodně se zápisem, třebaže někdy neprávem, nesouhlasil dosti často komentá tor, a proto jej opravoval, např. v 23 eas na illas, v. 35 dicas na ponas, ve v. 38 změnil tunc na cuncti a si na sibi, nezdá se však, že by se v těchto opravách opíral o nějaký jiný zápis Exemplaria, spíše jde o jeho vlastní konjektury. Komentátor však i u Exemplaria pracoval až po rubrikátorovi, který je odlišný od rubrikátora R1. Rubrikátor R2 přidělal velké červenomodré a malé červené iniciály, proškrtal první písmena veršů, podtrhl závěrečný verš a připsal doložku Explicit exemplarius

36 Kl. Il 110 tiskne tuto glosu mylně mezi v. 241 a 242, v úvodě ke spisku na str. 95 ji vztahuje k v. 240.

37 O stejnou setrvačnost v opisování data se opírá i chybné datování nejstaršího prvotisku české Kroniky trojánské do r. 1468.

38 Wesselski, str. 10 předpokládal, že písař Exemplaria v rukopise M chybně přepsal lapis své předlohy jako sapis, jde tu však až o chybu Flajšhansovu.

202




auctorum. Na vnitřní okraj listů napsal k začátku jednotlivých exempel jejich nadpis. Tyto nadpisy vymýšlel sám, neopisoval nadpisy Klare tovy — Klaret zřejmě všechna exempla stejně jako ostatní latinské spisy členil jen graficky, a stejně jako nedával jednotlivým spiskům zvláštní nadpis, ale jen v jejich úvodu a závěru jim dal název nebo naznačil jejich obsah, tak také nepojmenovával zvláštními nadpisy jednotlivé kapitoly a paragrafy. Proto i rubrikátor R2 připsal občas exemplum jinému hrdinovi, než který v něm vystupuje: např. ex. 93, jehož hrdinou je ibis, nadepsal de ciconiap asi proto, že čáp byl u nás všeobecně znám, kdežto ibis ne; jindy volil srozumitelnější pojmenování, např. u ex. 129, kde Klaret jmenuje svého hrdinu bidens, nadepisuje R2 de oui, podobně nadepisuje ex. 118 de asino, a tím už vlastně vysvětluje Klare tovo brunellus jako narážku na osla jménem Brunellus z Cremony, který je hlavní postavou díla Spéculum stultorum Nigella Wirekera. Teprve po rubrikátorovi pracoval komentátor. Podle písma se zdá být totožný s komentátorem K3, není to však jisté. Zato nepochybně svůj komentář

neopisoval z nějaké předlohy, ale tvořil jej přímo, jak zase ukazují malé rozdíly v barvě inkoustu u různých glos.40 Wesselski, který odlišil tohoto komentátora od Klareta, stavěl jej nad něho. Zatímco se mu Klaret jevil jako člověk bez vlastních názorů, který se drží tradice a dogmat a víru oceňuje pro její význam v praktickém životě, shledával u komentátora větší zdrženlivost v otázce dogmat, větší svobodomysl nost a moudrost. Protože je v komentáři k Exemplariu několikrát citován sv. Augustin, pokládal komentátora za augustiniána a stejnou řádovou příslušnost předpokládal i pro Klareta. Domníval se totiž, že oba mu žové, Klaret i jeho komentátor, museli být v úzkém styku, dokázal-li komentátor rozumět i temným Klaretovým exemplům. Vilikovský ne souhlasil s vyšším hodnocením komentátora než Klareta, neboť komen tátorovi jeho próza nekladla takové překážky, jako nedlouhé distichon Klaretovi, musel-li do něho své exemplum vtěsnat. Vilikovský také ukázal, že komentátor čerpal neméně než Klaret ze školních knih, jinak však s Wesselskim souhlasil, a to i v tom, že se při částečné odlišnosti bajky, citované komentátorem, od bajky, na niž narážel v distichu Klaret,

domníval, že komentátor Klaretovi neporozuměl. To je však omyl. Samo zřejmě bylo cílem středověkých komentátorů stejně jako dnešních inter pretů objasnit nejasná místa textu, navíc však přidávali ad libitum para lely a nejrůznější citáty, někdy až do protikladu vzdálené od věci, o kterou v komentovaném úseku vlastně šlo.41 V Klaretově době nepo třebovala Klaretova exempla výkladu, jaký bychom k nim potřebovali my dnes, v jeho Exemplariu šlo o exempla do té míry známá, že stačilo v distichu připomenout jen jejich hlavní rysy. Důraz kladl Klaret na morální poučení, které z připomenutého exempla vyvozoval v druhém distichu, kvůli tomuto morálnímu poučení, a nikoli kvůli bajkám, svůj Exemplarius skládal. Komentátor mnohdy uvedl v prozaickém převy

39 Tato záměna zároveň dosvědčuje, že rubrikátor R2 znal přírodovědné kompendium Alberta Velikého, vydané Hermannem Stadlerem pod titulem De animalibus libri XXVI (Munster 1920). V kn. XXIII, kap. 24 (str. 1499) je ibis charakterizován takto: Est autem avis magna in multis ciconiae náturám imitans, sed non est ciconia quia rostrum longum quidem sed aduncum habet.

40 Tím je zodpovězena otázka, položená V i 1 i k o v s k ý m v ČMM 61, 1937, 225. 41 A. V i d m a n o v á, Ze středověké školy: ZJKF 3, 1961, 83—89; táž, Lateinische

Lesebucher im Lichte der Textkritik: Graecolatina et orientalia 5, 1973, 185—194.

203



ANEŽKA VIDMANOVÁ

právění touž bajku, na kterou Klaret v distichu pomýšlel, nebyl však k takovéto vázanosti ničím nucen, a proto mu není možno vytýkat, že Klaretovi neporozuměl, cituje-li bajku poněkud odlišnou. Pěkně je to vidět na ex. 32 a jeho komentáři,42 kde navíc získáváme terminus post quem pro složení komentáře. Toto exemplum vypráví o laiku, který se stal bohem, a mohl proto dávat déšť nebo sucho; když však nedával sucho, byl bit, a tak božskou mocí pohrdl. Wesselski našel tento příběh až v řecké pohádce z r. 1518,43 Vilikovský44 jej objevil v Admontském quadragesimale, napsaném sice až r. 1434, ale vzniklém už za vlády Karla IV. Admontské quadragesimale vypráví o člověku, který si myslel, že Bůh v něčem nejedná dobře, a proto řekl, že on sám, kdyby byl Bohem, by si troufal se zachovat všem. V tu chvíli se stal Bohem a měl vyhovět svým dvěma sousedům, z nichž jeden potřeboval pro svou za hradu déšť, druhý, hrnčíř, potřeboval sucho, protože sušil na slunci hrnce. Když v Boha proměněný člověk vyhověl zahradníkovi, zlobil se hrnčíř, že mu zničí hrnce. Ke Klaretovu distichu, resumujícímu toto vy právění, napsal komentátor: Exemplum de begardo, quod factum fuit in Herfordia. Non sine re cupias nomen habere magistři. Tento komentá torův přípisek vztáhl Vilikovský45 na konkrétní událost: 23. prosince 1367 byl v Erfurtě souzen begard Johannes Hartmanni de Villa Astman stetten dictae dioec. Magunt. vel dictus Johannes Spinner, který se sice pokládal za identického s Bohem, netvrdil však, že by měl v moci déšť nebo sucho.46 Proto měl Wesselski k tomuto určení Vilikovského výhrady. Zvláště mu vadilo, že bylo v rozporu s Flajšhansovou datací komento vaného Exemplaria spolu se všemi ostatními Klaretovými spisy v ruko pisu M do r. 1366. Vilikovský sice o správnosti této datace poněkud pochyboval, vcelku ji však připouštěl. Přesto na svém určení trval a domnělou časovou diskrepanci mezi napsáním komentáře r. 1366 a pro cesem s begardem koncem r. 1367 vysvětloval tím, že se o begardově přečinu vědělo na Karlově dvoře jistě dříve, než se konal sám proces, protože inkvizitorem byl v něm dvorní kaplan Karla IV. Walther Kerling.47 Doopravdy tu o žádnou časovou diskrepanci nejde, datace Exemplaria do r. 1366 vyplývá z omylu Flajšhansova, že údaj rubrikátora na konci V. složky se vztahuje na napsání celého rukopisu. O době, kdy byl Exemplarius pro rukopis M napsán, ani o době jeho složení nevypovídá však rukopis M nic. Klaret vyprávěl ve zkratce známé exemplum, v pod statě shodné se zápisem v Admontském quadragesimale, nemyslel při něm na erfurtskou událost. Komentátor však nepochybně narážel na ni.

42 Kl. Il 169. 43

Wesselski, str. 33—35. 44

Vilikovský, ČMM 61, 1937, 227. Toto exemplum otiskl již dříve spolu s popi sem v článku, který napsal společně s V. Til lem, Rukopisná bohemika v Admontě: Časopis archivní školy 11, 1933, 100, 116—119. Rukopis Admontského quadragesimale je dnes uložen v pražské univerzitní knihovně pod sign. XX B 5.

45 Vilikovský, Bratislava 2, 1928, 452.

46 Listinu o jeho inkvizici publikoval Ign. v. D o 11 i n g e r, Dokumente vornehmlieh zur Geschichte der Valdesier und Katharer, Beitráge zur Sektengeschichte des Mittel alters II, Miinchen 1890, str. 384—389.

47 Jeho postavení na Karlově dvoře vystihuje Karlův list, napsaný 9. července 1369 v Lucce, takto: ad requisitionem venerabilis et religiosi viri fratris Waltheri Kerling, ordinis praedicatorum, magistři in theologia, inquisitoris haereticae pravitatis auctoritate apostolica in certis provinciis et partibus Alemanniae constituti, capelloni nostri, com mensalis domestici, devoti, dilecti (Paul Fredericq, Corpus documentorum inquisitionis haereticae pravitatis Neerlandicae I, Gent—S'Gravenhage 1889, str. 209).

204




Tím získáváme jako terminus post quem pro složení komentáře k Exem

plariu konec r. 1367 či spíše r. 1368. Dokonce by snad bylo možno uva žovat o tom, že komentátor Exemplaria měl nějaký osobní vztah k Er furtu. Jméno Erfurtu se totiž objevuje i v jeho komentáři k ex. 88, kde

je odkaz Exemplum de quadam ancila, factum Erfordie.iS Tento komen tátor komentář v Exemplariu nedokončil. S komentováním přestal u ex. 9249 a pokračovatele mezi souvěkovci nenašel. Třebaže o dataci

Exemplaria nevypovídá rukopis M nic, bylo by snad možno uvažovat o tom, že r. 1366, kdy byly rubrikovány složky I—V, nebyl Klaretem

ještě složen, protože jinak by stěží při svém vysloveně školském cha rakteru byl opomenut.

Klaretovská část dnešního rukopisu M je tedy dílem zhruba osmi lidí:

pěti písařů (M1—M5), dvou rubrikátorů (R1—R2] a tří komentátorů

(K1—K3), z nichž K1 je patrně totožný s písařem M2 a K2 s M4. Proto bude nyní třeba modifikovat nebo opustit některé závěry klaretovských badatelů, jež jsou poznamenány tím, že vlivem edice pokládali rubriká tora za kopistu Klareta a všechny komentátory měli za touž osobu, pokud ji dokonce přímo neztotožňovali s Klaretem.50 Zjištěná spolu práce asi osmi lidí na klaretovské části rukopisu M vyvolává otázku, kde mohlo být v sedmém až osmém desetiletí 14. stol. soustředěno tolik

kleriků, kteří by mohli mít na takovýchto látkách zájem nebo kterým by mohla být takováto práce přikázána. Tu se stává důležitým ukaza telem vazba rukopisu M. Nemá desky, byl pro ni použit jen tvrdší per gamen, který z přední strany nestačí na úplné zakrytí listů a na zadní straně vybíhá v chlopeň, k níž jsou pomocí protaženého pergamenového proužku připojeny tři provázky, které se otáčely kolem jakéhosi knoflíku z tvrdé kůže, přišitého na přední stranu. Otočením provázků kolem tohoto

knoflíku, popřípadě jejich zavázáním, se rukopis zavíral. Na přední straně

vazby je nalepen papírový štítek s nápisem Hortulus philosogice. Takováto vazba je typická pro školské rukopisy, obsahující díla, jež se probírala na středním stupni výuky, tj. po absolvování školy elementární a před vstupem na univerzitu. Tomuto vzdělávacímu stupni odpovídá i obsah Klaretových básní i úroveň komentářů. Do školského prostředí ukazují také různé lusus calami na vnitřních stranách vazby, psané vesměs mladšíma rukama než kodex sám, např. Civilis nomen appellativum, Jezu Criste qui passurus nebo moy míli czechowe, ale i pouhé Istius, In omnibus apod.51 Delší užívání rukopisu M pro výuku potvrzují i mladší glosy, připsané do něho v 15. stol., které zde byly ponechány stranou. Tu se přímo nabízí jako místo, kde rukopis M postupně vznikal, škola při svatovítské kapitule. Ostatně mezi kapitulními rukopisy se zachovaly rukopisy M i L podnes. Okolnost, že není o rukopisu M ani zmínky v souvěkých soupisech knižního fondu pražského kostela,52 je irrele

48 Kl. II 188. 49 Domněnka Wesselského, str: 9, opřená o Flajšhansův výklad v Kl. II

156, že od ex. 93 psal text jiný písař, a proto že zde komentář chybí, je mylná. 50 Formálními a chronologickými otázkami se budu zabývat v článku Latinské spisy

Mistra Klareta, osobou Klareta, jeho komentátorů a tzv. spolupracovníků v článku Kla

ret a jeho družina. 51 Sedm českých přísloví, napsaných na vnitřní straně přední vazby, otiskl V. F 1 a j š

h a n s, Staročeské hádanky v rukopise kapituly svatovítské: Český lid 12, 1903, 492. 52 Antonín Podlaha — Eduard Š i 111 e r, Chrámový poklad u sv. Víta, Praha

1903, str. X—XI, XXIII—XXV, XXVI, XXVIII, XXX, XLIX—LIII, LVU, LX (inventáře z let

1354, 1355, 1365, 1368, 1374, 1387, 1396}.

205



ANEŽKA VIDMANOVÁ

vantní, protože knihy, sloužící jazykovému vzdělání a vzdělání všeobec nému v rozsahu trivia a quadrivia, které nepochybně musely školy mít a jejichž zbytky nás v rukopisných fondech došly, nejsou zachyceny v žádném ze známých inventářů ze 14. stol.53 Ostatně i Klaretův Glosář a Bohemář se zachovaly v kapitulních knihovnách a předpokládá se, že v Bratislavě a v Ostřihomi sloužily potřebě kapitulních škol.54 Domnívám se, že pro pražskou kapitulní školu u sv. Víta byl nejen napsán rukopis M a L, ale že pro její potřebu byly složeny i komentáře a dokonce že

pro tuto školu sepsal většinu svých spisů, tak výrazně prozářených peda gogickým zaujetím a láskou k mládeži, i Klaret sám.

Zbývá shrnout: Klaretův je v rukopise M jen text básní (ovšem bez

četných chyb, ty jdou na vrub písařů). Názvy kapitol a paragrafů jsou vlastním dílem rubrikátorů, interlineární glosy a marginální komentáře dílem komentátorů. Způsob zápisu básní, zejména Complexionaria, ne

vylučuje spoluúčast pokročilejších žáků, ostatek bude spíše dílem uči telů. Statuta pražského kostela z r. 1350 dovolují, že školmistr může mít

zástupce in grammatica, logica et philosophia;55 mezi těmito školmistro

vými pomocníky by se nejspíše mohli najít Klaretovi komentátoři. A ne mohl být Klaret sám svatovítským školmistrem? Víme, že v letech 1370—1375 jím byl Konrád, po něm následoval Mistr Fridman,56 neví se

však, kdo byl před Konrádem. Nemohl to být právě Klaret? Obsahu

Klaretových spisů by rozhodně více odpovídalo, kdyby jejich autor byl svatovítským školmistrem, než arcibiskupovým osobním lékařem. V tomto

postavení by mohl být Klaret v dobrém kontaktu se všemi, jež připomíná v Glosáři, a zároveň jako pouhý mistr, ne však kněz, by nebyl tak důle

žitý, aby bylo divné, že se jméno Klaret zatím neobjevilo v žádné listině. Ostatně na to, že neměl žádné vynikající postavení, ukazuje i pouhé magister, jak jej opakovaně označují komentátoři, kteří vždy uváděli

všechny hodnosti komentovaného autora, které měl, aby mu dali dopo

ručení. Ke školmistrovi by se také výborně hodil pseudonym Claretus, tj. ten, který se stal (literární činností] slavný. Sed adhuc sub iudice lis est.

53 Alespoň jsem je nenašla u institucí, o nichž se ví, že měly školy, na základě sou

pisu Ivana Hlaváčka, Středověké soupisy knih a knihoven v českých zemích, Praha 1966.

54 E. Pauliny, Jazykovedný časopis 9, 1958, 69. 55 Statuta metropolitanae ecclesiae Pragensis anno 1350 conscripta, ed. Antonlus

Podlaha, Pragae 1905, str. 35. 56 w. W. Tomek, Dějepis města Prahy V, Praha 1881, str. 135.

206




Prolegomena ad opera Magistři Clareti Latina RÉSUME

ANEŽKA VIDMANOVÀ

Ex editione „Klaret a jeho družina" nuncupata, quam Venceslaus Flajšhans curavit, multi viri docti in commentationibus suis, quae in notis 1—16 enumerantur, hauserunt. quamquam — non iniuria — editio haec castigatur. Ad questionem formae poematum authenticae nec non temporis, quo Clareti opera orta sint, solvendam liber hic nullo modo sufficit; qua de causa via et ratione ut ita dicam codicologica investigandus est codex metropolitanus Pragensis M 108 ut testis prope unicus, cum alter codex elusdem bibliothecae L 52 copia eius, quamvis non directa, sit. Poemata Clareti in codice M 108 exarata studio et labore octo clericorum sunt exorta, id est trium scribarum, trium aliorum scribarum, qui etiam officio commentatoris fungebantur, et duorum rubrica torum. Ab ingenio Clareti textus solus poematum [et hoc sine mendis, quae multa in

codice, pluriora in editione invenies) pendei, ti tuli paragraphorum et voces avium Bo hemicae in Ortulo exaratae rubricatoribus, glossae ìnterlineares nec non commentarii

marginales commentatoribus debentur. Rubricator R1 finivit operám suam die 29 mensis

Augusti a. 1366, qui dies indicai terminům ante quem pro Ortulo, Enigmatico, Secundo libro De naturalibus (qui in editione perperam pars est Enigmatici), Complexionario, Astronomico aeque atque pro commentariis Ortulum, Enigmaticum, Secundum librum De naturalibus illustrantibus. Commentarius Astronomici maiore ex parte post hunc diem exaratus est, sed in nonnullis expositionibus ex deperdito quodam commentario

vetustiore, a. 1360 orto, haustus est. Nihil e codice nostro elicitur ad tempus, quo

Exemplarius auctorum ortus sit, statuendum, sed probabile videtur hoc opus demum

post a. 1366, commentarium certe post finem anni 1367 ortum esse. Codex M 108 videtur in schola ad capitulum ecclesiae metropolitanae Pragensis ex

stante exaratus esse, et hoc pro usu scholarium hic degentium. Cum omnia Clareti

opera imprimis in bibliothecis olim capitularibus asservantur et cum tenore et argu mentis optime ad medium studiorum gradům quadrent, licet opinari Magistrům Clare

tum ante a. 1370 officio magistři scholae ad s. Vitum functum esse potius quam ut

idem esset ac M. Bartholomeus de Hostin medicus archiepiscopalis.

207



prolegomena k latinským spisům mistra klareta: k 600. výročí úmrtí karla iv

Documents