MODERNÍ DĚJINY.CZ

1Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

PŘÍLIŠ DRAHÁ ČOKOLÁDA - PŘÍBĚH HELENKY KRÁLOVÉ A JEJÍ RODINY

Příběhy hrdinů, zla a utrpení začínají zcela obyčejně a ne-nápadně. Životní události nás formují a mnohdy stavějí do situací, které jednou za čas odhalí náš charakter. Hr-dinství i zlo prochází totiž vždy životy obyčejných lidí. Vy-dejme se nyní do ulice Pod Záhorskem, kde dům č.p. 22/1 slouží přímo jako učebnice o charakteru lidí v mimořádně těžké době nacistické okupace.

NOVOMANŽELÉ VÁCLAV A PAVLA KRÁLOVIKoncem května 1923 se do zmíněného domu přistěhoval dvaatřicetiletý Václav Král – vyučený číšník, nyní již „stát-ní civilní strážník“. O pouhých čtrnáct dní později se Vác-lav Král oženil a do nového bytu 1+1 ve druhém poschodí přivedl sedmadvacetiletou ženu Pavlu. Nevěsta pochá-zela z česko-německé rodiny a původně byla pokřtěna jako Paula Berta. Její otec František, původem z Přebu-ze u Nejdku, byl v Plzni městským strážníkem. První let-ní den roku 1925 se manželům Královým narodila dcera Helenka. V roce 1929 se Václav Král odstěhoval dočasně do Bratislavy, kde zastával funkci obvodního inspektora na cizineckém oddělení policie. Poté, co se za rodinou vrá-til do Plzně, stal se obvodním inspektorem civilní stráže.

Vraťme se však ještě jednou do roku 1923. Svatba Václava a Pavly Králových tehdy proběhla v arciděkanském chrá-mu sv. Bartoloměje. Oddával je osobně dvaačtyřicetiletý arciděkan Antonín Havelka. Ženich, nevěsta ani arciděkan Havelka netušili, že život všech tří během dvaceti let tem-ně poznamená doba Protektorátu. Ač měli novomanželé s arciděkanem Havelkou pramálo společného, pár styč-ných momentů by se našlo.

BOJOVNÝ ARCIDĚKAN V ČELE FAŠISTICKÉ VLAJKYDíky bádání PhDr. Karla Řeháčka ze Státního oblastní-ho archivu v Plzni se můžeme pokusit stručně předsta-

JIŘÍ SANKOT

vit komplikovanou osobnost Antonína Havelky. Pocházel z Modlešovic na Strakonicku a již ve svém prvním působi-šti, ve Vejprnicích se projevoval velice horlivě a bojovně. Právě díky svým nepřehlédnutelným kvalitám a spoleh-livosti se stal r. 1908 kaplanem v Plzni, kde zároveň vy-učoval náboženství na české reálce. V roce 1918 se stal administrátorem plzeňského arciděkanství. Stalo se tak ve velmi rozjitřené době – den po masakru hladových dětí uherskými vojáky na Koterovské třídě. V témže roce skončila první světová válka a česká veřejnost se otočila proti katolické církvi jako symbolu habsburské nadvlády. Antonín Havelka musel svést boj o arciděkanský úřad s představitelem reformistického hnutí v církvi a pozděj-ším zakladatelem husitské církve ThDr. Karlem Farským. Používaly se intriky a lobbystické tlaky. Zvítězil Anto-nín Havelka a následně byl obviňován z přehnané touhy po moci a ze lpění na funkcích. On sám svou neoblíbenost přikládal vrozené upřímnosti. Pravdou je, že arciděkan Havelka se výraznou měrou zasadil o rekonstrukci chrá-mu sv. Bartoloměje a jeho Šternberské kaple. Zároveň se snažil o politickou činnost. Za české katolické strany kan-didoval v letech 1911 – 1920 neúspěšně do rakouského i československého parlamentu. Roku 1919 se probojoval alespoň do městského zastupitelstva. Podporoval řadu spolků - křesťanských, ženských, školských i dělnických. Vedle těchto aktivit se věnoval podpoře místní tělový-chovné organizace Orel a publicistické a novinářské čin-nosti. V polovině 30. let minulého století se Havelka stále častěji a kritičtěji vyjadřoval ke společenským poměrům v zemi i v Plzni. V roce 1934 založil Kostelní spolek pro Pl-zeň a okolí a začal vydávat měsíčník Vždy věrná Plzeň pod ochranou plzeňské Matky Boží, který sloužil jako tribuna jeho stále pravicovějším názorům. Osobně tehdy posvětil základní kámen moderního kostela sv. Antonína Paduán-ského ve Skvrňanech, který se měl stát chloubou města.

MODERNÍ DĚJINY.CZ

2Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“,

který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

V roce 1938 o sobě dával Havelka hlasitě vědět jako hlava plzeňské pobočky fašistického Hnutí za nové Českoslo-vensko – Vlajky. V hnutí platil za mluvčího nejextrémněj-ších antisemitských názorů. První světovou válku vysvět-loval jako „následek tažení kapitálu židovského proti vše-mu křesťanstvu“ a následný vznik republiky charakterizo-val takto: „Rozbourali jsme chlívek a postavili nový, ale prase jsme tam nechali. Vláda naše podléhá židovskému vlivu.“ Když se ve 30. letech snažili Židé pod vlivem vývoje v Německu přestoupit na katolickou víru, prohlásil Havel-ka, že takových Židů sice není mnoho, ale že těm, kteří se k římskokatolické víře přihlásili, přestup tak snadným neudělá, a dále uvedl, že bude-li nás Hitler žádati, aby i u nás byly zavedeny Norimberské zákony, tak to udělá-me. Při tom vysvětloval: „žid zůstane židem, i kdyby se mu sebe více na hlavu při křtu vody nalilo“. Koncem roku 1938 byla Vlajka oficiálně zakázána, ale prostřednictvím tisku pravicové Strany národní jednoty působili její představi-telé i nadále. Navíc schůzky plzeňských vlajkařů získaly punc dobrodružnosti a ilegálnosti.

Ještě před okupací se v budově arciděkanství (dnešní bis-kupství) v noci tajně scházeli členové Vlajky a přetřásali možnosti útoků na Židy a imigranty. Někteří zúčastnění se hrdě zdravili zdviženými pravicemi, diskutovaly se útoky na obě židovské synagogy, na židovský hřbitov i na židov-ské obchody. Havelka se později hájil, že byl vždy proti ta-kovým hloupým nápadům. Nicméně k útoku na plzeňský židovský hřbitov v únoru 1939 došlo. Lidé kolem Havel-ky navíc iniciovali sejmutí židovské hvězdy (stavitel Jan Wiesner) z Velké synagogy a letákovou akci „Židi ven“. Po vzniku Protektorátu byla Vlajka opět povolena jako Český národně socialistický tábor - Vlajka a Havelka se stal znovu vedoucím její plzeňské pobočky. Konzistentně vystupoval vyhraněně protižidovsky - v tisku i ve veřej-ných projevech. Roku 1940 zahájil svým projevem výstavu Žid – nepřítel lidstva. Havelka patřil tradičně k nejštědřej-ším mecenášům hnutí Vlajka.

Vedle Židů se Havelka netajil nepřátelstvím k dlouhole-tému sociálně demokratickému starostovi Plzně Luďkovi Pikovi a poslanci Gustavu Habermannovi. Skupině kolem Havelky se podařilo v prosinci 1938 Luďka Pika sesadit z funkce starosty. Nicméně intriky pokračovaly i uvnitř Strany národní jednoty a město nového starostu nenašlo.

Po zřízení Protektorátu se Havelka dostával stále častěji do konfliktu s nacistickou mocí. Odmítal okupaci, stavěl se na odpor rekvizici zvonů a odmítal poskytovat Němcům informace, které by vedly k perzekucím obyvatelstva. Tváří v tvář antisemitismu hitlerovského střihu dokonce Něm-cům nevydal ani seznam přibližně devadesáti plzeňských Židů, které krátce před vznikem Protektorátu pokřtil. Stal

se tak nepohodlným, s Vlajkou se během let 1941 – 42 ro-zešel a v květnu 1942 se musel „z rozkazu říšských úřadů“ okamžitě odebrat k nucenému pobytu do františkánského kláštera v Zásmukách u Kolína. Po osvobození se krátce vrátil do funkce plzeňského arciděkana, ale v listopadu 1945 byl zatčen a v dubnu 1946 proběhl za mimořádné pozornosti plzeňské veřejnosti soud s představiteli místní Vlajky. Bývalý arciděkan byl odsouzen na patnáct let vě-zení. Propuštěn byl na základě amnestie Antonína Zápo-tockého v roce 1954. V témže roce zemřel.

PROTEKTORÁTNÍ SVĚT STUDENTKY HELENKY KRÁLOVÉNěkdejší novomanžel Václav Král se po vzniku Protekto-rátu zapojil aktivně do plzeňské pobočky odbojové orga-nizace ÚVOD. Dcera Helena v té době navštěvovala tercii Městského dívčího reálného gymnasia dr. Fr. Lukavského ve Veleslavínově ulici. Škola si zakládala na bohaté umě-lecké činnosti svých žákyň a organizovala řadu akademií a koncertů. Není divu, že dívky zde byly od nejnižších roč-níků také národnostně velmi uvědomělé. Odmítaly při-jmout okupaci a odpor dávaly všemožně najevo.

Prvním projevem odporu byly nenápadné odznaky – Něm-ce dráždila především jehlice s obrysy někdejší republiky z bílého skla a ve tvaru srdce a s nápisem „Naše byla, naše je a naše zůstane.“ V zářijových dnech roku 1939, kolem druhého výročí smrti T.G.Masaryka, začaly žačky chodit do školy v čepicích zvaných „masaryčky“ a nosily květiny k pomníku prvního prezidenta na Masarykově ná-městí. Oktavánka Věra Sinecká dokonce za třídu odnesla kytici s vědomím učitele a během vyučování. U pomníku se dostala do konfliktu s příslušníkem Gestapa, který ji nutil, aby z kytice sejmula trikolóru. Po drzé odpovědi, že když mohou Němci oslavovat Hitlera, my Češi si budeme dávat květiny Masarykovi, bylo děvče i s rodiči předvolá-no na Gestapo a v jejich bytě proběhla prohlídka. Gestapo navštívilo i učitele, který děvče k pomníku pustil.

Ani mladší žákyně nechtěly pochopit tlak, pod kterým se nacházeli vyučující. Po neúspěšném atentátu na Hit-lera v listopadu 1939 žákyně VI.B doslova bombardova-ly učitele při dějepise nepříjemnými otázkami, na které jim pedagog nemohl veřejně odpovědět. Ředitel školy byl následně povolán na Gestapo. Vyšetřovatelem byl říšský Němec. V ruce držel lístek s texty jako „deutsche Soldaten sind Holomken“ a jmény několika sextánek, kte-ré podobné výroky pronášely. Vyšetřovatel chtěl výroky vysvětlit a vyhrožoval hlášením do Berlína. Nakonec sta-čil slib ředitele, že s děvčaty promluví a sepíše z jednání protokol. Ředitel nicméně sepsal protokol sám se sebou a děvčata zavolal pouze k podepsání „výslechu“. Jedna z žákyň přesto odmítla protokol podepsat s tím, že Hit-

MODERNÍ DĚJINY.CZ

3Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

GABČÍK A KUBIŠ POD ZÁHORSKEMMěsíc po nastěhování Bíbových – koncem prosince 1941 - se v domě objevili dva cizí mladíci. Jejich kroky vedly k bytu č. 6, kde bydleli Královi. Představili se tajuplným heslem „Adina zdraví Plzeň – 8. březen je dobrý.“ Václav Král heslo znal, ale nebyl si vůbec jistý. Mohlo jít o nasa-zené konfidenty Gestapa. Přesto pustil oba muže do bytu. Aby posílili Královu důvěru, vyprávěli mu, že krátce před svou misí byli přijati exilovým prezidentem Edvardem Be-nešem. Jednalo se skutečně o parašutisty skupiny An-thropoid - Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše, kteří byli do Pro-tektorátu dva dny před tím vysazeni s úkolem zlikvidovat zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Parašutisté dostali před seskokem celkem tři záchytné adresy. První adresa byla právě na vrchního policejního inspektora tajné policie Václava Krále v Plzni, druhá měla parašutisty zavést k dílovedoucímu plzeňského želez-ničního depa a poslední adresa vedla parašutisty k pen-zionovanému železničáři Václavu Stehlíkovi do Rokycan. Jozef Gabčík byl po seskoku zraněn na noze, a potřeboval se v úkrytu u Králových vyléčit. Zároveň oba atentátníci potřebovali protektorátní doklady. Pro jejich opatření byl Václav Král výborným prostředníkem. Jako inspektor taj-né policie a jako bratranec referenta na úřadě práce měl ideální kontakty.

S pomocí bratrance Ladislava, kolegy Jana Bejbla, sta-rostů Újezda (Vojtěcha Rojíka) a Radobyčic (Karla Baxy) a celé řady dalších lidí zajistil inspektor Král pro parašu-tisty novou identitu, pracovní knížky, potraviny i bezpečný úkryt – nejen v Plzni, ale i v Praze. Jozef Gabčík získal doklady na jméno Zdeněk Vyskočil a Jan Kubiš se stal Ottou Strnadem. Ještě na silvestra se parašutisté rozdě-lili. Kubiš odjel do Prahy a Gabčík si léčil nohu u Králových. Po uzdravení se odebral za Kubišem do Prahy. Byt Králo-vých byl krátkou dobu „neaktivován“. Poté, co se para-šutisté vrátili do Plzně, bydleli opět u Králových nebo se ukryli v chatě E 1301 za mlýnem v Radobyčicích.

Ve stejné době začalo Jarce Bíbové vrtat hlavou, proč, když někdy v noci cvaknou domovní dveře a ona tatínkovi pootevře dveře od bytu, nikdo domů nepřijde. Zdálo se, že se pod rouškou tmy po domě pohybují cizí lidé. Za nějakou dobu spatřila Jarka i její maminka v domě Helenu Králo-vou se zcela neznámým mladým mužem. Když se na něj zeptaly paní Králové, řekla, že jde o Helenina kamaráda. Podezřelé věci zaznamenala i kamarádka Olga Jiříkovičo-vá. V době, kdy byla čokoláda v Protektorátě nevídaným zbožím, začala ji Helena Olze nosit. Když se udivená ka-marádka ptala, kde ji vzala, vysvětlila Helena, že přijeli příbuzní z Moravy a čokoládu přivezli. Jednoho dne však Hela Olze vše prozradila – o koho jde a proč jsou u nich doma. Olga pak ke Královým přišla a spatřila za stolem

lera nenávidí. Když v pozdější době nebylo možné oble-čením a veřejnými projevy dávat najevo postoje k repub-lice a Protektorátu, našla si děvčata skromnější způsoby. Po rozpuštění Junáka se například skautky scházely v po-sluchárně fyziky, vedly si skautskou kroniku a rozdělovaly si služby. Gestapo kvůli kronice navštívilo učitelku zpěvu Marii Blechovou a její dceru, septimánku Květu Blecho-vou. V jiné třídě žákyně A. Tichotová pravidelně 28. října a 7. března pokládala na stůl třídní učitelky červeno-mod-ro-bílou kytičku.

V takovém prostředí se formoval životní postoj Helenky Králové z ulice Pod Záhorskem. Jako žákyně měla spíše horší prospěch. Z cizích jazyků se učila německy, fran-couzsky, latinsky … a v sextě také anglicky. Německý ja-zyk ji doslova „ničil“ – mívala z něj na vysvědčení čtyřku. Škola ji pravděpodobně celkově příliš nebavila, a tak zlobila. V kvartě a kvintě měla na vysvědčení dokonce dvojku z cho-vání. Jediným světlým bodem mezi předměty pro ni byl zpěv.

Helena byla kamarádská dívka. Přátelila se nejen se spolu-žačkami, ale i s děvčaty Bartíkovými z domu. „Maruša“ Bartí-ková byla o čtyři roky starší a Karlička o dva. Největší kama-rádku však našla Helena zcela náhodou, při bruslení v roce 1939. Stala se jí o rok mladší Olga Jiříkovičová. Dnes se již jmenuje Forstová a bydlí stále v Plzni. Dívky se vnímaly jako sestry, které nic nemůže rozdělit – společně chodily do měs-ta i do kostela. Každý den se scházely v 16 hodin u Branky. Jakmile jedna z dívek nepřišla, druhá za ní vyrazila domů. Rodiče děvčat se navzájem neznali, ale dívky měly k rodičům té druhé důvěru jako k vlastním. Paní Forstová charakterizu-je Helenku v dopise historikovi Vlastislavu Janíkovi jako inte-ligentní, milou, usměvavou a hezkou. Podle jiných pamětníků měla skutečně moc pěkné tmavé oči.

HELENČINA OBDIVOVATELKA - JARKA BÍBOVÁK Bartíkovým do domu chodila vypomáhat paní Marie Bíbo-vá, která s sebou brávala svou dcerku Jarku. Dívka byla o pět let mladší než Helena a k děvčatům v domě vzhlížela s patřič-nou úctou. Dospívající slečny jí byly vzorem, měla je ráda a ně-kolikrát si dokonce spolu i hrály. S velkou radostí přijala proto Jarka v jedenácti letech - v listopadu 1941 - rozhodnutí rodičů přestěhovat se natrvalo do domu Pod Záhorskem. Jarka chodila prvním rokem do měšťanky. Dělalo jí radost, že může do ško-ly chodit společně s Helou a Karlou – měly stejný směr. Bíbovi bydleli o patro níže než Královi, přímo nad vchodem do domu. To byla výhoda, protože když se tatínek vracíval kolem půl je-denácté večer, bylo slyšet cvaknout domovní dveře. Jarka nebo maminka pak pootevřely dveře od bytu a čekaly, až tatínek přijde domů. Bylo to hlavně proto, že v té době bylo nařízeno a tvrdě kontrolováno zatemnění a na chodbě nebylo možno rozsvítit světlo.

MODERNÍ DĚJINY.CZ

4Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“,

který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

chovává parašutisty. Požadoval, aby vše bylo nahlášeno plzeňskému Gestapu. Když byl ze stanice vykázán s ne-pořízenou, vydal se na místní četnickou stanici. Četníci se mu pokusili vysvětlit dosah takového jednání a také oni odmítali informovat Gestapo. Nepříčetný Mareška začal vyhrožovat, že policisty i četníky udá za sabotáž. Nezbylo než na plzeňské Gestapo zavolat. Četníci pak byli pově-řeni zatčením rodiny Stehlíkových a Mareškových a jejich převezením do Plzně. Zatčeni byli Václav Stehlík a jeho žena, jejich dcera – Mareškova manželka - a dva synové. V autě se ještě četníci snažili Marešku od udání na Gesta-pu odradit, ale marně. Děti Mareškových - chlapce a děv-če - se naštěstí podařilo včas ukrýt u sousedů a četníci po nich nepátrali.

František Mareška se bohužel strefil do doby, kdy na pl-zeňském Gestapu panovala velmi nervózní atmosféra. Na pražské ústředí Gestapa totiž vytrvale chodila udání na velitele plzeňského Gestapa, SS-Hauptsturmführera Antona Lehnera za to, že nekoná své povinnosti a kryje různé protiříšské činy v Blovicích. Ten samý pisatel před tím vytrvale posílal anonymy na své blovické spoluob-čany právě na plzeňské Gestapo. Protože však manžel-ka Antona Lehnera pocházela z tohoto města, snažil se velitel udání „zametat pod koberec“. Zneklidnělý Lehner se pustil do pátrání po udavači na vlastní pěst a zjištění bylo překvapivé. Šlo o blovického faráře Karla Slabeňá-ka, který pak zatčené navštěvoval ve vězení a porůznu je dobrotivě utěšoval.

Anton Lehner potřeboval před nadřízenými vykázat čin-nost. Druhý den po zatčení Stehlíkových proběhl atentát na Reinharda Heydricha a vypuklo běsnění zvané Hey-drichiáda. Stehlíkovi včetně zaskočeného Marešky byli odvezeni na střelnici do Lobez a stali se prvními oběťmi Heydrichiády. Dosud nevídaná srdceryvná scéna byla po-dle pamětníků příliš drsná i pro jinak otrlé členy německé popravčí čety.

MATURITY VE STÍNU HEYDRICHIÁDYV nešťastném období po atentátu na Heydricha probí-haly na dívčí reálce, kde v sextě studovala sedmnácti-letá Helena Králová, maturity. V kronice školy se může-me dočíst: „Již 12. června jsme poznali, jak na atentát reagoval inspektor německého jazyka Gustav Werner… Bylo to o posledním dnu maturit na našem ústavu, odpo-ledne. Zkoušela se němčina. Najednou se rozlétly dveře a do maturitní síně vletěl Werner. Nikoho z nás si nevšiml a usedl na ředitelovo místo. S opovržením odsunul poda-né otázky a dal se sám do zkoušení. Když se zkoušené děvče rozplakalo, odehnal je od stolu a zavolal si další. Ta (Würflová) se slzami v očích a celá se třesouc odpovídala.

dva muže v domácím oblečení. Zeptali se dívky, zda hraje karty. Odpověděla, že ráda, a další tři dny chodila ke Krá-lům hrát s těmito muži karty.

TAJNÁ AKCE CANNONBURY V dubnu 1942 se již po Plzni pohybovalo více parašutistů – kromě Gabčíka s Kubišem (Anthropoid) také Josef Val-čík a Alfred Bartoš (Silver A), Adolf Opálka a Karel Čurda (Out Distance). Jejich úkolem bylo založení požárů v oko-lí Škodových závodů při plánované bombardovací akci s velkolepým názvem „Cannonbury“.

Parašutisté se tentokrát sešli v rodině vrchního rady drah ing. Františka Krále (pouhá shoda příjmení s inspektorem) na Klatovské třídě 78. Manželka ing. Krále Karolína byla totiž sestrou Marie Moravcové z pražského Žižkova. Ta spolu s manželem Aloisem, synem Vlastimilem a Janem Zelenkou – Hajským patřila mezi nejobětavější pomocní-ky parašutistů. Někteří z parašutistů byli ubytováni přímo v domě na Klatovské, u švadleny Aloisie Hrdličkové. Ta byla čerstvě vdovou a žila pouze se svým dvacetiletým synem Jirkou. Protože se Jiří rád chlubil, odstěhovala jej maminka k sousedům – rodině Smolových – s tím, že je nemocná a potřebuje si odpočinout. Jiří spal u Smolových v kuchyni na kanapi, ale – jak dnes vzpomíná tehdy dva-náctiletý Richard Smola – Jirka velice dobře věděl, jaká je pravá příčina jeho exilu. Dokonce doma bral parašutistům cigarety a chodil je prodávat do sousední hospody. Jindy naháněl sousedům hrůzu svými jednoznačnými narážka-mi, až jej museli důrazně napomínat.

Další rodinou, která v Plzni pomohla ukrýt parašutisty, byli Kučerovi z Resslovy ulice. Inspektor Václav Král pa-rašutisty umístil také v cele policejní budovy a dokonce zařídil odvoz do strakonické nemocnice. Akce Cannonbury nakonec proběhla v noci 25.-26.4.1942, ale skončila fias-kem. Parašutisté při tom zapálili v okolí Škodových závo-dů dvě stodoly a zbytečně se vystavili velkému nebezpečí.

NÁSTUP SVÉRÁZNÝCH UDAVAČŮAniž to kdokoliv tušil, ve stejné době hrozilo celé plzeňské skupině velké nebezpečí z nedalekých Rokycan. Zde žil důchodce Václav Stehlík, který se 29. prosince 1941 jako první ujal Gabčíka s Kubišem a odvedl zraněného Gabčí-ka ke svému dobrému známému lékaři MUDr. Zdenkovi Čápovi, který mu dal nohu do sádry. Stehlíkův zeť Franti-šek Mareška pak 30. prosince doprovodil oba parašutisty na vlak do Plzně, kde vyhledali Václava Krále. Mareška byl však nespolehlivý alkoholik a tchána s oblibou vydíral a vyhrožoval, že jej udá na Gestapu. Po jedné z takových neshod se vydal koncem května 1942 na českou policejní stanici v Rokycanech, aby nahlásil, že tchán doma pře-

MODERNÍ DĚJINY.CZ

5Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Stejný den ve čtyři hodiny odpoledne, ostatně jako kaž-dý jiný den, měla s Helenou schůzku její věrná kamarádka Olga. O tomto dni napsala v roce 2011 Vlastislavu Janíko-vi: „Jednoho dne Helenka nepřišla na sraz a já jela za ní. U vchodu mě zastavil muž v civilu a ptal se mě, kam jdu. Řekla jsem, že ke Králům. Ptal se mě, do jakého poscho-dí. Řekla jsem do 1. poschodí. Pak to šlo rychle. Vzal mě za ruku, strčil do dveří bytových, kde stála paní Králová, dlaněmi opřená o zeď a jen se na mě podívala. Pak jsem musela jít do kuchyně, kde byli dva v uniformách a jeden v civilu. Ten mně napřed mírným hlasem řekl, abych při-znala a řekla vše, co vím o mužích. Řekla jsem, že jsem tam nikdy nikoho neviděla. A padla první facka. Ti dva na mě začali německy řvát a ten v civilu mně to překlá-dal. Z pokoje jsem slyšela Helenčin pláč a řvaní němčou-rů. Po hodinovém výslechu se otevřely dveře, ve kterých stála Hela. Do smrti nezapomenu ten výraz v očích. Ptali se mě, jestli je to Hela, já kývla a pak ji odvedli do poko-je. V životě jsem nedostala tolik pohlavků a řevu. Vděčím Hele za svůj život a život celé mé rodiny. Doufala jsem, že se vrátí, ale bohužel se tak nestalo. Ale mám od ní ručně vyšitou krabičku s mým monogramem. Co steh, to vzpomínka a slza… Když mě propustili, vzali mi legitimaci, i studentskou. Takže jsem chodila bez nich jak bezdomo-vec. Na gestapu jsem se musela hlásit každý den a pak jít do školy, měla jsem přísný zákaz někomu něco říci. Po roce mně vrátili legitimaci. Stále jsem myslela na Helu, tak křehkou a milou dívku …“

Večer byli Královi zaevidováni na pražském Gestapu v obávaném Petschkově paláci. Gestapáci zde již měli na-konzervované hlavy parašutistů a po devíti zadržených požadovali, aby je identifikovali. Víme, že Václav Král iden-tifikoval hlavu č. 3 – Jozefa Gabčíka. Stejně jako ostatní zadržení, byli i Královi odvezeni do Malé pevnosti Terezín a později do Mauthausenu. V Mauthausenu byli plzeňští vlastenci 24. října 1942 voděni - za zvuků reprodukované hudby a v rozmezí dvou minut - do studené podzem-ní místnosti. Zdálo se, že jim bude změřena výška. Když po vodící liště sjela zarážka domnělého výškoměru, ukon-čil vězňův život zákeřný výstřel do týlu. Teprve sedmnác-tiletá Helenka Králová byla takto zavražděna v osm hodin padesát šest minut ráno. Čtyři minuty po desáté stejným způsobem našla smrt její maminka Pavla. Muži přišli na řadu po jedné hodině odpoledne. Václav Král byl zabit dvě minuty před pátou hodinou.

TAJEMSTVÍ NOVÝCH NÁJEMNÍKŮVe stejný den, kdy si Gestapo přijelo pro rodinu Královu – 17. června 1942 – se zaplnilo plzeňské náměstí vynu-ceným shromážděním obyvatel města. Na shromáždění vášnivě promluvil ministr školství a lidové osvěty, kola-

Wernerův hněv se trochu utišil a rozhovořil se sám. Vy-kládal shromážděným maturantkám, jak jsou Češi nero-zumní, že nechtějí splynout s Němci, to že by potom byla čistá arijská rasa. Pak je utěšoval, aby se nebály, že přišel pouze proto, aby nás profesory kontroloval, neboť každý český profesor je lenoch a k tomu ještě nespolehlivý. Ale my to tu o nich všechno máme napsáno, řekl a poklepal si na kapsu. A nenajde-li se původce Heydrichovy smrti, tak dáme všechny Čechy vykomandovat na ulici, postavíme proti nim strojní pušky a pif, paf, puf (což provedl názorně, aby nebylo mýlky) všechny postřílíme. Jistě se mu tímto mírumilovným prohlášením velice ulehčilo, neboť potom hned povstal, každému z profesorů podal s úsměvem ruku a zeptav se ještě, kdo propadl, odešel.“

KAM Z PRAHY ODVÉZT ATENTÁTNÍKYParašutisté se po atentátu ukrývali v Praze, konkrétně v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Důleži-tou roli prostředníka mezi Prahou a Plzní tehdy sehrával ing. arch. Jaroslav Cuhra. Ve svém pražském bytě se ra-dil s kaplanem zmíněného kostela ThDr. Vladimírem Pe-třkem, jak bezpečně dostat parašutisty z Prahy na ven-kov. Architekt Cuhra využil toho, že projektoval kostel sv. Antonína Paduánského ve Skvrňanech. Vyjednával s pl-zeňským ÚVODem přímo na staveništi kostela možnost úkrytu parašutistů ve zdejší boudě pro zedníky. Odsud měla další cesta atentátníků vést do poutního místa Ma-riánská Týnice u Kralovic. Bohužel, na nic z toho nedošlo. 16. června 1942, šest dní po masakru v Lidicích, se pa-rašutista výsadku Out Distance Karel Čurda dobrovolně přihlásil na pražském Gestapu a udal všechny spolupra-covníky. Mezi nimi byl umučen i bratr ing. arch. Jaroslava Cuhry. Nicméně samotný Jaroslav Cuhra válku zázračně bez úhony přežil a stal se později dlouholetým vězněm komunistického režimu. Jeho pravnuk před časem matu-roval na plzeňském církevním gymnáziu.

POSLEDNÍ VZPOMÍNKY NA HELENKU KRÁLOVOUV červnu býval dům Pod Záhorskem 22/1 nejkrásnější. V předzahrádce lákavě dozrávaly třešně. Na den po Čur-dově udání - 17. červen 1942 - si vzpomíná tehdy dva-náctiletá Jaroslava Bíbová – Hanigerová jako by to bylo dnes. Slzy jí při tom vstupují do očí. Po poledni jela s paní Královou do města. Cílem Jarčiny cesty byl pěvecký sbor. Paní Pavla Králová se tvářila ustaraně. Václav Král se dlouho nevracel z práce a ona se za ním jela podívat. Když se Jarka později odpoledne vracela ze sboru domů, zatáhla ji známá paní z protějšího domu k sobě do bytu. Oknem pak sledovaly auta klatovského Gestapa, muže v civilu a… najednou z domu vyváděli policisté několik lidí. Mezi nimi i Helenku Královou a její rodiče.

MODERNÍ DĚJINY.CZ

6Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“,

který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

der. Tato Angličanka, vrstevnice Heleny Králové, se po vy-puknutí druhé světové války zapojila v pouhých patnácti letech do činnosti britské zpravodajské služby MI6 (sekce Oddělení pro zvláštní operace). Vozila parašutisty na le-tiště, odkud startovali k operacím do Evropy. Tak osobně poznala i členy výsadku Anthropoid před jejich odletem do Plzně.

MAJITELKA DOMU SE ŽLUTOU HVĚZDOUK domu Pod Záhorskem 22/1 patří ještě jeden válečný příběh. Helenčina kamarádka a sousedka Karla Bartíková, spolumajitelka domu, měla jednu velkou touhu – naučit se malovat a ve svobodné vlasti studovat na Vysoké ško-le uměleckoprůmyslové. Začala proto v divadle navštěvo-vat Josefa Skupu, který jí učil malovat. U profesora Skupy se seznámila s Pavlem Krausem - mladíkem, jenž vodil v divadle loutky. Pavlův tatínek byl Žid a zahynul v kon-centračním táboře. V lednu 1942 bylo totiž na podnět Re-inharda Heydricha rozhodnuto o systematickém vyvraž-ďování Židů. Pavlova maminka byla křesťanka a děti - Pa-vel a Edita - jí zůstaly. Musely však jako židovští míšenci nosit označení – žlutou hvězdu. Rodina bydlela v Pařížské ulici u pražského Staroměstského náměstí. Ještě za vál-ky spáchala Pavlova maminka sebevraždu a přenechala děti své služebné – Marii. Karle Bartíkové se pohledného židovského mladíka zželelo, a tak si opatřila také žlutou židovskou hvězdu, aby jej mohla doprovázet na akce pří-stupné Židům. Přátelství postupně přerostlo v lásku.

SKUPA, SPEJBL I HURVÍNEK NA GESTAPUMezitím byl profesor Josef Skupa zatčen za činnost pro-ti Říši a vězněn v nechvalně proslulé drážďanské věznici Mathilda – přestupní stanici do koncentračních táborů. Jaké byly okolnosti Skupova zatčení? V knize Pavla Gry-ma „Klauni v dřevácích“ (1988) se mj. uvádí: „Podle zatím neurčitých náznaků se zdálo, že divadlo začíná vzbuzo-vat pozornost gestapa. Skupa se tvářil, jako by nevěděl, že divadelní autobus dvakrát posloužil jako útočiště pro vysílačku ilegální skupiny v Chrástu a podle všeho i k pře-vozu zbraní ukrytých na poli chrásteckého sedláka No-vého. Ten také za svou činnost v únoru 1945 zaplatil ži-votem… V noci na 18. ledna 1944 kdosi zaklepal na okno Flajšhanzova chrásteckého přízemního bytu. Flajšhanz - kolega - poznal Skupu. Otevřel okno. Skupa mu podal ruku a na otázku, kam tak pozdě v noci jde, odpověděl: Jak vidíte, někam na procházku. A po chvilce ještě dodal: Pozdravujte všechny v Praze. Za Skupou stál četník s na-sazeným bodlem.

Skupa byl tedy v Chrástu zatčen pozdě večer 17. ledna, ještě v noci byl z četnické stanice autem plzeňského ge-stapa převezen do Plzně a na různých místech dlouho vy-

borant Emanuel Moravec. Bouřil o tom, že se řeší osud českého národa na dlouhou dobu, ne-li navždy. Z Heleniny školy se akce zúčastnily žákyně septimy a oktávy a celý učitelský sbor. Myšlenky Emanuela Moravce se pak před-čítaly žákům i v následujících dnech.

Do domu Pod Záhorskem a do bytu Králových se na ně-jakou dobu nastěhovalo Gestapo. Šlo o lidské primitivy. Pokud například paní Marie Bíbová vytírala právě chodbu a setkala se zde s gestapákem opouštějícím byt Králo-vých, mohla si být jistá, že jí schválně kopne do kýble. Již 18. listopadu 1942 se do bytu Králových přestěhoval z Tře-mošné bezdětný manželský pár. Šestadvacetiletý úředník František Kohout, původem z Kozolup, a jeho jedenadva-cetiletá manželka Jaroslava. V březnu 1945 se manželům Kohoutovým narodila dcera. Lidé se měli před novými ná-jemníky na pozoru – šeptalo se, že F. Kohout vozí Gesta-po. Jistý Franz Kohout byl dokonce na seznamech Gesta-pem odměněných Čechů po atentátu. Měl dostat 30000 K. Vzpomínky kozolupského pamětníka prof. ing. Lumíra Kule, CSc. ale ničemu podobnému nenasvědčují: „Franti-šek Kohout byl vyučen jako obchodní příručí ale pracoval v závodech Škoda jako úředník. Jeho otec byl dlouhole-tým velitelem hasičů v Kozolupech (1922-1937). Franti-šek byl zástupcem vedoucího skautského oddílu v Ko-zolupech. Byl znám jako velmi dobrý malíř. Vzpomínám na velkou indiánskou hlavu na čelní stěně naší klubovny, která vévodila v garáži pronajaté jako klubovna. Vím, že maloval velké plakáty na akce místních hasičů nebo So-kola, jehož byl členem. Po válce už zde nepůsobil. Občas jsem ho potkal na Klatovské třídě při mé cestě do školy, prohodili jsme pár slov o novinkách v obci. To byl asi začá-tek 50. let, od té doby jsme se neviděli.“

Při náletu 25.4.1945 spadla na střechu domu Pod Záhor-skem střepina zápalné bomby. Na půdě domu dodnes na-jdeme ohořelé trámy. Střepina prohořela do bytu po rodině Králových a zdemolovala celý jeden pokoj. Rodina Kohou-tova se z domu o měsíc později odstěhovala do Kozolup. Stejný nálet se stal málem osudným paní Marii Bíbové. Při útěku z krytu se kolem ní omotala hořící deka, kterou ze sebe shodil jiný člověk. Jarčina maminka se pak z po-pálenin léčila ve Fodermayerově pavilonu v Doudlevcích. Dcera Jaroslava se v roce 1952 provdala za tehdejšího studenta Ladislava Hanigera. Letos spolu oslavili dia-mantovou svatbu.

Na hrdinství rodiny Králových upomíná od roku 1997 pamětní deska umístěná vedle vchodu do domu, kde žili. Vznik desky i její text jsou dílem plzeňského lékaře MUDr. Škudery. Slavnostního odhalení se zúčastnila také třiasedmdesátiletá britská baronka Margaret Susan Ry-

MODERNÍ DĚJINY.CZ

7Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

stapa. Ohořelé loutky Spejbla a Hurvínka pak byly ob-jeveny na skládce. Lépe dopadl Josef Skupa, kterému se podařilo po velkém náletu na Drážďany 14. února 1945 z pobořené věznice ve zdraví uprchnout.

Karla Bartíková se za Pavla provdala v roce 1946 a Jo-sef Skupa jim šel za svědka. Manželství bohužel nevy-drželo a Karla se později provdala ještě jednou.

slýchán. Protože se nepodařilo opatřit dost pádných dů-kazů a protože ani předvolaní svědkové nevypověděli nic podstatného, co by Skupovi přitížilo, drážďanský soud v listopadu 1944 Skupu odsoudil spíš formálně pro poslech zahraničního rozhlasu. Rozsudek zněl na pět let…“ Divadlo bylo uzavřeno a loutky – Spejbl a Hurví-nek - skončily v trezoru plzeňského Gestapa. Skupovi i jeho loutkám přinesly svobodu nálety v závěru války. 20. prosince 1944 zasáhl nálet budovu plzeňského Ge-

ZVLÁŠTNÍ PODĚKOVÁNÍ:Vlastislavu JaníkoviJaroslavě a Ladislavu HanigerovýmMarii RaškovéIng. Ludmile Šikové, katastrální úřadPhDr. Karlu Řeháčkovi, SOA PlzeňMgr. Miroslavu Eisenhammerovi, SOA PlzeňProf. ing. Lumírovi Kule, CSc.Denise Kirschnerové, dramaturgyni Divadla S+HPavlu BukovskémuIng. Jaroslavu CuhroviIng. Richardu Smolovi

PRAMENY:Vložka knihovní 554, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-městoSmlouva trhová, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, č.d. 300/1902Kupní smlouva, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, č.d. 364/1902Opis Prohlášení, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, č.d. 755/1912Smlouva trhová, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, č.d. 968/1912Opis Prohlášení, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, č.d. 1401/1912Odevzdávací listina, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, č.d. 1068/1918Smlouva trhová, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, č.d. 418/1931Opis Odevzdávací listiny, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, č.d. 1425/1933Odevzdávací listina, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, č.d. 124/1940Opis Odevzdávací listiny, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, č.d. 3639/1944Prohlášení, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, č.d. 727/1961Dohoda o vydání věci, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-město, v.z. 2371/1992LV 282, Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-městoRozpis výloh na postavení jednopatrového domu rožního pro blahorodého pána pana Václava Kabáta, majitele realit v Plzni, v majetku pana Pavla BukovskéhoStavební dokumentace domu Pod Záhorskem 22/1, Odbor stavebně správní Magistrátu města PlzněMatrika Plzeň - okresní úřad 07, SOA PlzeňTřídní výkazy Městského dívčího reálného gymnasia dr. Fr. Lukavského v Plzni, Archiv města PlzněKronika Městského dívčího reálného gymnasia dr. Fr. Lukavského v Plzni, Archiv města PlzněDomovní list Pod Záhorskem 1, Archiv města PlzněAdresář města Plzně pro rok 1937, Archiv města PlzněKorespondence Vlastislava Janíka s paní Olgou Forstovou, v majetku Vlastislava JaníkaRozhovor s Jaroslavou a Ladislavem Hanigerovými, nahrávka uložena u autoraKorespondence s Jaroslavou a Ladislavem Hanigerovými, uložena u autoraRozhovor s ing. Jaroslavem Cuhrou, nahrávka uložena u autoraRozhovor s ing. Richardem Smolou, nahrávka uložena u autora

MODERNÍ DĚJINY.CZ

8Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“,

který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Korespondence a rozhovor s Pavlem BukovskýmKorespondence s Vlastislavem Janíkem, uložena u autoraKorespondence s PhDr. Karlem Řeháčkem, uložena u autoraKorespondence s Prof. ing. Lumírem Kule, CSc., uložena u autoraKorespondence s Denisou Kirschnerovou, uložena u autora

LITERATURA:Janík, Vlastislav: Příběh rodiny Královy, v tiskuPhDr. Řeháček Karel: Sluncem a stínem. Plzeňský arciděkan Antonín Havelka, v tiskuIng. Cuhra, Jaroslav: Svědomí paměti, kopie rukopisu uložena u autoraČvančara, Jaroslav: Někomu život, někomu smrt, Laguna Proxima 1997Keller, Patrik: Blovice od soumraku do kuropění 1938-1945, Nava Plzeň 2012Růžička, David: Na hrdiny se nesmí nikdy zapomenout, In: Vítaný host Plzeň, březen 2013

DALŠÍ ZDROJE:Fotografie z archivu rodiny HanigerovýchFotografie z archivu autoraFotografie ze shromáždění v Plzni 17.6.1942 jsou z neonacistické webové stránky http://nassmer.blogspot.cz/