1

Malachi Martin

Poslední papež

V originále Windswept House, Doubleday/Main Street Books, z německé verze "Der Letzte Papst" přeložil Jaroslav Voříšek © 2015

Předmluva německého vydavatele Páter a trojnásobný doktor Malachi Martin byl poradcem a důvěrníkem tří papežů.

Patřil k vatikánským insiderům. Ve svém románu odhaluje spiknutí, jaké si nezasvěcený jen stěží dokáže představit. Co insideři již dávno věděli a ostatní alespoň tušili, odhalil páter Martin krátce před svou smrtí jednomu novináři: Tato kniha je zpráva o skutečných událostech. Pouze tam částečně změnil místa a jména, a zvolil románovou formu s cílem chránit jisté osoby.

Páter Martin velmi dramaticky popisuje obřad ve Vatikánu z roku 1963, který nebyl ničím jiným, než okultním rituálem k intronizaci nejvyššího padlého anděla, Lucifera, do vedení katolické církve. Od postavy Nimroda ve Starém zákonu a od stavby Babylónské věže mocenské elity nikdy nepřestaly sledovat svůj horečnatý sen o světovládě. „Dělají všechno možné, aby dosadily svého muže za papeže. Pokud se jim to podaří, pak by byl Satan skutečným vládcem,“ říká páter Martin.

Malachi Martin

O konci náboženství (tak, jak je známe).

Napsal Uri Dowbenko

(Upozornění: Následující řádky jsou jedním z posledních interview Malachi Martina

před jeho smrtí v roce 1999.)

Od Nimroda a stavby Babylónské věže mocenské elity nikdy nepřestaly sledovat svůj horečnatý sen o světovládě.

Román bývalého jezuity Malachi Martina nabízí strhující pohled za kulisy kliky insiderů ve Vatikánu, která chce římsko-katolickou církev přeměnit na základ pro politicko-religiózní Nový světový řád.

Děj románu zahrnuje skupinu hodnostářů, spolupracujících v Církvi se seskupením stejně smýšlejících vůdčích sil s cílem vytvoření pevné infrastruktury jednosvětového náboženství jako univerzální zastřešující organizaci pro všechny lidi od vyznavačů kultu voodoo až po ‚Episcopal Church‘.

Nový ekumenismus se skrývá v hávu globalismu. Na denním pořádku jsou téma jako požadavek po kontrole obyvatelstva, ochrana životního prostředí a světský humanismus, přičemž spiklenci usilují o naprostou sekularizaci náboženství.

2

Nejdramatičtější a nejkontroverznější premisí již v prologu románu je obřad ve Vatikánu z roku 1963, okultní rituál, intronizující padlého archanděla Lucifera jako hlavu římsko-katolické církve.

Věří dr. Martin, že zmíněná intronizace skutečně byla tak, jak ji ve svém klíčovém románu popisuje?

„Ano, je tomu tak,“ říká důrazně. „Sebeméně o tom nepochybuji. Ale místo, čas atd. jsou zde zatajeny k ochraně viníků a k bezpečí nevinných.“

Bylo to tehdy ve Vatikánu obecně známé? „Jistěže ne,“ vysvětluje dr. Martin. „Avšak věděl jsem to díky svému členství ve vatikánských kruzích, které se o tom dozvěděly. A nejenom tam. Jsem si jistý, že existují určití lidé, pohybující se po Washingtonu, kteří vědí něco z toho, co se opravdu děje. Mnozí říkají: „Odkud to víte? Nu je tomu prostě tak... víme to.“

Děj knihy „Windswept House“ („Poslední papež“) se odehrává v dnešní Evropě, kde internacionální skupina spiklenců, zahrnující církev i stát, plánuje světovou vládu ve jménu Lucifera. Jsou tedy bez ohledu na to, co se děje, papež i církevní hierarchie nuceni sloužit padlému andělu?

„Ne,“ prohlašuje dr. Martin. „Zatím to znamená, že Lucifer, nejvyšší archanděl a vůdce revolty proti Bohu, má důvěrný vztah s jistými (oficiálními) hodnostáři ve Vatikánu. Intronizace ještě neznamená, že tam panuje. Znamená to, že dělají všechno možné, aby jej tam uvedli. Ideální by bylo udělat svého muže papežem. V tom případě by byl Satan intronizován.“

A konec všeho? Jednosvětová vláda je fait accompli (hotová věc), soudí dr. Martin. Čtenář si musí nezbytně učinit závěr, že Nový světový řád je dávno rozhodnutá věc, že světová vláda je již zde a nyní instalována, a protože je na všechno pozdě, zbývá nám jen bědování.

Avšak od bývalého jezuity bychom nečekali globalistickou agitaci, nebo snad ano? Kdo je Malachi Martin? Malachi Martin je autorem 15 knih na religiózní a geopolitické téma; je velice

vážený a respektovaný jako celosvětově renomovaný vědec. Studoval teologii v Lovani a promoval ze semitských jazyků, archeologie a

orientálních dějin. Poté studoval v Oxfordu a na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. V letech 1958 až 1964 sloužil v Římě, kde byl důvěrným spolupracovníkem jezuity kardinála Bey i papeže Jana XXIII., a současně profesorem na papežském Biblickém institutu.

Malachi Martin je autorem početných bestsellerů. Také byl římsko-katolickým knězem Tovaryšstva Ježíšova do roku 1964, kdy jezuity opustil. Proč?

„Bylo to těžké rozhodnutí," říká o tom. „Viděl jsem cestu, jíž se Církev ubírá, cestu, kterou církevní funkcionáři svými rozhodnutími razili a zpřetrhali všechny vazby morálky i svaté horlivosti. Když poté v roce 1962 začal koncil, viděl jsem průnik takových tendencí do Vatikánu, zastupovaných skupinou kardinálů z Belgie, Německa a Francie. Ti vmanévrovali Církev do zcela nové eklesiologie. To jsem nemohl akceptovat.“

Jako poradce tří papežů má dr. Martin v sobě také něco „romantického“, onu zvláštní a svéráznou římskou směs ze snášenlivosti a mocenské politiky. „Začínal jsem jako poradce o Židovstvu,“ pokračuje dr. Martin. „Byl jsem vzdělán v semitských

3

jazycích a strávil jsem půl druhého roku studiem Talmudu. ... Pak moji představení v Římě usoudili, že Židovstvu velmi dobře rozumím. Hledali někoho, kdo by je mohl objasnit, protože studoval celou otázku židovsko-křesťanských vztahů. A tak jsem byl přizván k pomoci.“

A výsledek? „Vypracovali dokument, který jistým způsobem zprostil židovský národ obžaloby z viny na Kristově smrti.“

Na základě vašeho zkoumání? „Ne, na základě mých bádání ne,“ říká Martin. „Byl jsem jen kolečkem v převodovce. Také jsem nesouhlasil s konečným dokumentem. Zacházelo to příliš daleko. A pak tam byly i výroky o povinnosti katolíků studovat Židovstvo a lépe jej poznávat.“

Byla to tedy probíhající ekumenizace Církve? „Ano, to je ono, řečeno jedním slovem,“ uzavírá Martin. Nemohl jsem s výsledkem

toho všeho souhlasit, protože jsem se domníval, že se již zašlo příliš daleko.“ Dr. Martin také spolupracoval s tajnou službou Vatikánu. Co tam dělal? „Šlo jen o

posouzení záležitostí v Izraeli – bylo však zcela lhostejné, jaké protikřesťanství tam mezi Izraelci je. Vždyť tam bylo vždy, a stále ještě je. A jaká byla pozice Arabů? Žil jsem v Jordánsku, Libanonu a v Egyptě. Znal jsem ta místa velmi dobře a mohl jsem hájit postavení Církve i různých křesťanských komunit.“

Mimořádně talentovaný dr. Martin je také znám jako praktikující exorcista a dokonce na to téma napsal knihu ‚Rukojmí ďábla‘ (v německé verzi ‚Geisel des Teufels‘.)

Říká, že již při svém prvním exorcismu poznal zlo jako sílu, která ve světě nesporně existuje a nelze ji popírat.

„Žil jsem tehdy v Káhiře a bylo to zlé,“ vzpomíná dr. Martin. „Víte, musíte vstoupit do jeho přítomnosti, nebo jej ve své přítomnosti vpustit

dovnitř, abyste se dozvěděl něco o jeho existenci, která je skrz naskrz zlem. Je neviditelné, nemůžeš je vidět. Ale víš naprosto přesně: chce tě zabít. Zabít! A to

tím nejstrašnějším způsobem,“ opakuje hypnotickým hlasem. „Jde to až do morku kostí, do hloubi duše, jen pouhou svou přítomností.“

Jak tedy vysvětluje fenomén posedlosti? „Je to otázka svobodné vůle,“ říká dr. Martin. „Po prvé při práci, kterou jsem dělal po 31 let v oné části světa, jsem tam měl v posledních deseti letech nebo tak přibližně co dělat s mladými muži a ženami, tak třicet nebo dvacet let starými, kteří přicházeli a říkali: ‚Poslyš, uzavřel jsem pakt s ďáblem. Chtěl jsem tu ženu… Chtěla jsem toho muže… Chtěl jsem onu práci, chtěl jsem peníze… Chtěl jsem to a ono, uzavřel jsem pakt, a on mi dal, co jsem chtěl, ale teď se jej nemohu zbavit. Ovládá mou vůli. Prosím, osvoboď mě. Jiní zase přicházeli se závislostí na spiritualistických seancích nebo channelingu.“

Malachi Martin je rovněž znám jako seriózní vědec a znalec apokryfních spisů, a napsal také knihu o ‚scribal character‘ svitků od Mrtvého moře.

Příkaz globalistů „Podobně jako choulostiví intelektuálové 30. let, kteří byli zamilováni do

nacionálního socialismu (stejně jako do fabiánského socialismu), i internacionalisté na konci tohoto století rovněž dláždí dobrými úmysly svou cestu do globalistického pekla.

4

Užívají hegeliánského historického modelu, podle nějž byl nejdříve kapitalismus (teze), pak komunismus (antiteze) a nyní Nový světový řád (syntéza), který povstal z popela studené války dříve si konkurujících ideologií.

(Budoucí) internacionální socialismus nebo také ‚korporativní fašismus‘ (Martin tím pravděpodobně myslí fašismus velkokoncernů; pozn. němec. překl.) alias globalismus je již skutečností, nadcházející filosofií přelomu tisíciletí. V jeho knize ‚Megatrends 2000‘) jej futurista John Naisbitt nazývá ‚socialismem volného trhu‘, hybridním ekonomickým systémem, který na globální úrovni spojuje politiku státního prospěchu s multinárodními koncerny.

Avšak globalismus jako sekulární náboženství má svá zcela vlastní dogma. Jeho primární víra spočívá na představě, že národní stát dosloužil. Jinak řečeno, národní suverenita je minulostí a světová vláda je nevyhnutelná. Avšak tyto snahy musejí být – přinejmenším zatím ještě – pro ‚neumyté masy‘ říkány kryptickou řečí, protože jinak by je velice popudily.“

Mluvčí globalistů, Zbigniew Brzezinski, bývalý profesor Columbijské univerzity, někdejší poradce prezidenta Cartera pro otázky národní bezpečnosti a zakladatel Trilaterální komise, řekl v Gorbačovově nadaci v „State of the World Forum“ roku 1995 doslova: „Nemůžeme do světové vlády jen tak rychle naskočit. Požadujeme proces postupného rozšiřování demokratické spolupráce.“ – Srozumitelně řečeno to znamená, že lidé musejí být nejprve ještě dál indoktrinováni.

Také eurokrat Jean-Marie Guehenno odkazuje na zmíněnou globální hegemonii neboli totalitarismus One World, který nazývá „říší bez vládce“. Guehenno o tom píše v knize „The End of the Nation-State“ (1995, která v originální francouzštině má titul „La fin de la democratie“ (Konec demokracie). Od té doby, tvrdí tam, co národní státy zastaraly, se musí „důvěřovat mudrcům, kteří jsou schopni myslet a v tomto konečném, omezeném světě se starat o náš společný osud“. – Mají nás vést k tomu, co nazývá „Imperial Age“. Zřejmě se Guehenno také sám počítá k oněm „mudrcům“.

Nejotřesnější je však v jeho knize kapitola s názvem „Náboženství bez Boha“. Připomíná nám obraz humanisty, který zaťatou pěstí hrozí prázdnému nebi. Ultimativní řešení problému spočívá pro internacionalisty v „globálním politbyru“, které má řídit svět, jak to navrhuje Paul Mazur v „Unfinished Bussines“ (1979).

Podle slov dr. Martina je Guehenno jedním z transnacionalistických byrokratů, kteří věří, že globalismus spočívá na „rozvoji nových a stále větších vzájemných vztazích mezi vládami světa“.

Na druhé straně jsou internacionalisté osobami, „pracujícími na mocenské bázi financí, průmyslu a techniky“. Společně představují skupinu globalistů, sociálních inženýrů, kteří lstivě vystupují v zájmu sblížení Východu a Západu za tak zvaný Nový světový řád.

Luciferská geopolitika I na církevního činitele má Malachi Martin velmi pozoruhodné vědomosti o

luciferismu, věroučném systému, který si vzal za vzor lidskou moudrost a sekulární humanismus, a má za svého prince padlého archanděla Lucifera, jenž má ovládnout svět.

Čtenáři „Posledního papeže“ mají dojem, že stará tradiční církev je dobrá, zatímco se současně dozvídáme, že je zasvěcena Luciferovi. Konfrontováni s těmito dvěma

5

alternativami docházejí k závěru, že římsko-katolická církev je dobrá, přestože je vedena Luciferem – tedy klasická dvojná vazba, „double b ind“ (a navíc k tomu neuvěřitelně náročná, ba neřešitelná. Tato dvojná vazba je všude na 646 stranách románu ještě zesilována).

„Nuže tedy, Církev sama nebyla předána Luciferovi,“ argumentuje dr. Martin. „On byl ve Vatikánu intronizován vatikánskými představiteli. To však ještě neznamená, že také Církev vlastní. ‚Církev‘ je i bez toho víceznačný pojem, protože neznamená jen fyzický blok kostelů, klášterů, knihoven, akademií, far a katedrál. Je však i skupinou věřících, nacházejících se ve stavu milosti, ať jsou v očistci nebo v nebi. To je Tělo Kristovo…

Byla to vždy – již od čtvrtého století – tato organizace, vybudovaná císařem Konstantinem. Ale ani to není to na Církvi tím podstatným. Církev může existovat i bez toho. Proto tedy mystické Tělo Kristovo nepadlo do rukou Lucifera. Organizace do jisté míry již ano. A to je problém.“

Co s tím, když jeho kniha zavádí své čtenáře do duševního dilema, do dvojné vazby? K volbě zůstávají dvě možnosti, buď A: lucifersky kontrolovaná Církev, nebo B: lucifersky kontrolovaný Nový světový řád. Co má tedy Malachi Martin na mysli?

„Nový světový řád je definitivně dosažen, vytvořen lidmi, kteří věří na Lucifera,“ říká dr. Martin. „Zde není o čem pochybovat.“

A pak začíná vysvětlovat svůj modus operandi. „Avšak jsou to lidé, kteří se – přinejmenším ve svém jednání – považují za

humanisty a filantropy. Chtějí něco dělat proti hladu a nemocem. Chtějí omezit světové obyvatelstvo. Věří, že jinak by svět upadl do obrovského hladomoru. Chtějí se také angažovat ve vzdělávání. Rádi by uzavřeli spojenectví s římsko-katolickou církví, ale raději s jiným papežem, než s tím současným (Janem Pavlem II.), neboť vědí, že by jim stál v cestě, protože je zásadně proti potratům, antikoncepci a genetickému inženýrství.“

A co je míněno „procesem“, na nějž se ve své knize odvolává? Dr. Martin odpovídá, že existuje „luciferský proces sekularizace religiózního

myšlení, takže všeobecný duchovní postoj (common mind today) dnes vychází z toho, že země musí být přeměněna na pozemský ráj. Není žádný Bůh tam nad oblaky, není ani peklo pod zemí. Jde o totální sekularizaci.“

(Okamžitě nám přijde na mysl klasická rocková hymna „Imagine“ Johna Lenona: Imagine – představ si –, že už nejsou žádné státy‘, zpívá Lenon, to není vůbec těžké. Už tu nejsou, proč by se lidé měli zabíjet, nebo za co by byli ochotni umírat. A také již není žádné náboženství.“)

Mají luciferisté také časový harmonogram? „Nyní jsme podle oficiální učení luciferistů dospěli k tomu, co nazývají „the

Availing Time“ (čas, který se musí využít). Mají tradiční výraz, jenž říká, že v těchto letech lze dosáhnout intronizace prince, jímž je myšlen Lucifer, ‚největší mocnost na zemi‘, která se má postarat o lidskou civilizaci a má být lidmi vzývána a zbožňována.“

A s jakým cílem?

6

„K zvýšení a posílení Luciferovy moci. To je účel sám o sobě, luciferský cíl. Pokud to nezvládnou v těchto letech, pak je to na neurčitou dobu pryč (without resolution: mají smůlu!) Proto toho chtějí bezpodmínečně dosáhnout.“

A jaké jsou příští kroky v tomto „procesu“? „Nejbližším cílem je naprostá sekularizace školství,“ říká dr. Martin. „A snaha

očistit je od všech úvah o životě a smrti – medicína, společenské nauky, finance, narození člověka, vývoj atd. –, všechno má být zabaveno jakýchkoli postranních religiózních myšlenek. Všechno má být oproštěno od náboženských ‚pověr‘, takže člověk bude nahlížen a nakládáno s ním už jen čistě vědecky a čistě lidsky. Tak to je ten ‚proces‘. Spočívá v tom, aby se lidský duch dostal tak daleko, že bude všechno akceptovat. Zmíněný ‚proces‘ má všechny stupně vzdělávání – od nejnižších až po nejvyšší, ba i veškeré veřejné aktivity – zcela zbavit všech religiózních pojmů a myšlenek.

Existuje také jistá úroveň satanismu, satanského rituálu, připravující lidi na totální přijetí Lucifera. Oni mají své vlastní čarodějnické kroužky, oběti a rituály.“

Oddávání se satanismu a zahrávání si s ním, jak se v těchto rituálech děje, vede jen k další formě „sebeodevzdání“, vedoucí k čirému luciferství?

„Je to příprava na luciferství a někdy také vede k obratu,“ tvrdí dr. Martin. „Jsou luciferisté, kteří začali se satanskými rituály, ale v jistém smyslu dělali cosi, co vede ke třem věcem: k způsobení bolesti bez jejího vnímání, k způsobení smrti také bez jejího vnímání, a k používání ohně.“

Windswept House – poselství a podtitul Ve Windswept House bojují křesťané a luciferisté o zbytky římsko-katolické církve.

Román je kontroverzní a provokativní příběh, politický thriller s metafyzickým obsahem. Noří se do nejtemnějších hlubin zrady, intrik a machiavelistické politiky na nejvyšší úrovni Církve. Román spočívá na faktech, je přeplněn dlouhými poznámkami, týkajícími se reálných historických a geopolitických událostí, jako je pád sovětského impéria a helsinské dohody. Windswept House je v zásadě prostředek k vyjádření prostého poselství – Nový světový řád je tu – teď a zde!

(Poté následuje výtah z pasáže, líčící spiknutí kardinálů s cílem přinutit k odstoupení „slovanského“ papeže, protože se stal „překážkou pro plány luciferistů“! Malachi Martin tedy až do samého konce považoval Wojtylu za skutečného papeže, jak naznačuje již název románu, což nepotřebuje komentáře.)

Budoucnost bojující Církve Ve svém románu „Windswept House“ (Poslední papež) se Malachi Martin ptá po

příčinách bezmocnosti „slovanského papeže“. Čím však ten skutečně v jeho očích je? „Myslím, že Jan Pavel II. z nějakého důvodu od samého počátku usiloval o jednu

jedinou věc,“ říká dr. Martin, „o vytvoření toho, co nazývá univerzálním shromáž-děním věřících s katolickým jádrem, kolem nějž by se seskupily protestantské konfese, církve a sekty, a na které by se dále nabalili věřící Židé, věřící muslimové, hindové a buddhisté. Tedy univerzální religiózní shromáždění, které by mohlo vyvíjet mocnou dynamiku směrem k civilizaci a řešení současných problémů. To je to jediné, o čem lze říci, že o to tento muž celým srdcem, tělem i duší usiloval na všech svých cestách.

7

Chtěl přátelství se všemi.“ (Program zednářů, humanistů a kabbalistů na zničení Kristovy církve nelze vyjádřit jasněji!; pozn. překl.)

„Dnes v každém státu vidíme tři složky: vládu, průmysl a to, co nazýváme ‚NGO‘, tedy nevládní organizace. Tato sdružení mají dohromady obrovskou moc a Církev je s nimi házena do jednoho pytle. Ještě před nějakými padesáti nebo sedmdesáti lety lidé k Církvi vzhlíželi, kdykoli šlo o nějakou etickou nebo morální otázku – dnes to již nedělají!“

A je zde ještě jedna choulostivá záležitost. Něco tu nesouhlasí. Malachi Martin je kněz; má tedy bojovat proti zlu. Přesto je jeho kniha jasným důkazem, že hodil ručník do ringu.

„Nevidím pro to žádný důkaz,“ protestuje dr. Martin. „Předhazuje se mi toho hodně, například že autor si papeže váží a ctí jej, přestože s ním v mnoha věcech nesouhlasí. Autor věří v Nejsvětější svátost. Věří v neomylnost papeže. Věří v záchranu Církve. Věří na peklo. Věří v existenci zla, pocházejícího od ďábla.“

Proč potom v románu nevítězí Kristus? Soudí snad dr. Martin, že luciferské síly již zvítězily? „Ne, to jistě ne,“ zdůrazňuje dr. Martin. „Román je pouze prozatímní zpráva. Moje

kniha má otevřený konec – všichni ještě čekají. Čekáme na to, že tento muž něco udělá. Je Kristovým náměstkem. Vím, hájím jej, ale...

Čtenáři, kteří mi volají nebo píší, se ptají, co se o tom již ví. Odpovídám jim: Čtěte moji příští knihu.“

Martinovou smrtí 28. července 1999 je jeho nabídka již bezpředmětná. Je psáno: „Podle ovoce jejich poznáte je.“ Malachiho souhlas s tzv. „procesem“ je

jediným konkrétním ovocem románu „Windswept House“. Je román proroctvím? Nebo jen varováním? V každém případě existuje Nový

(luciferský) světový řád, který dr. Martin popisuje, „proces“ historie zásadního „religiózního“ obratu.

Takže tedy je jasné, že kniha je mistrovským – luciferským – dílem. Copyright © 1999 Uri Dowbenko

Třetí tajemství z Fatimy a II. vatikánský koncil Zapsáno 22. 9. 2010: Jak dosvědčuje páter Maxmilian Kolbe, jen několik málo měsíců po fatimském

zjevení na podzim 1917 se početní členové lóží u příležitosti třistaletého jubilea zednářstva srotili před Vatikánem a hlasitě skandovali: „Satan musí ve Vatikánu vládnout a papež bude jeho otrokem!“ Podle výpovědi pátera Malachi Martina, bývalého soukromého tajemníka kardinála Bey, byl 29. června, na sv. Petra a Pavla, tedy den před korunovací Pavla VI. a během druhého vatikánského koncilu, Vatikán početnými preláty zasvěcen Satanovi. Malachi Martin své vylíčení nikdy nedovolal a v četných interview je stále znovu opakoval, až byl nakonec v létě 1999 nalezen zavražděný ve svém newyorském obydlí.

Zde musím věc zkorigovat. Oficiální příčina smrti tohoto vysokého církevního hodnostáře, který sloužil třem papežům (jednomu pouze 33 dny, protože ten „překvapivě“ zemřel), zní na sebevraždu. Byl nalezen ještě žijící. Podle státního

8

návladního si do hrudi zarazil masivní dřevěný kůl. Umírající Malachi obvinil démona. To byla jeho poslední slova.

Malachi Martin

Poslední papež

(originální titul Winswept House) Skupina vlivných mužů různých národností z politiky, hospodářství a katolické

církve chce vytvořit Nový světový řád: globální společnost. Tomu stojí papež v cestě, protože kdo ve Vatikánu tahá za nitky, má největší možnosti vlivu. K provedení svého převratu chtějí spiklenci katolickou církev zreformovat, papežství a celibát mají být zrušeny. Hříčkou v tomto mocenském boji se v románu stávají bratři Paul a Christian Gladstone. Právník Paul je díky svým vztahům ke zmíněné skupině jmenován generálním tajemníkem ministerské rady EU. Jeho bratra Christiana využívá kardinál Maestroianni, stojící v centru intriky, jako tajného kurýra. Papež je svou zpravodajskou službou o spiknutí informován, ale dvě encykliky, na nichž právě pracuje, považuje za důležitější. Tím jen nahrává do karet svým protivníkům, kteří jej krátce před koncem jeho ruské cesty hodlají internovat v zapadlém polském klášteře. Spiklenci ovšem netuší, že se Christian Gladstone mezitím stal nejlepším důvěrníkem papeže...

Intronizace padlého archanděla Lucifera Dějiny jako prolog: Předznamenání konce času

1957

Diplomati, kteří prodělali tvrdé časy a hrubé mravy finančního světa i

mezinárodních sporů, na nějaká předznamenání příliš nedají. Přesto byl podnik toho dne tak nadějný, že šest ministrů zahraničí, kteří se 25. března 1957 sešli v Římě, mělo pocit, že všechno, co je obklopovalo – neotřesitelnost starobylého hlavního města Evropy, svěží vítr, jasné nebe a příjemné počasí – jsou příznivým pokynem osudu k položení základního kamene nové budovy národů.

Jako partneři při výstavbě nové Evropy, jež měla odstranit svárlivý nacionalismus, který ten prastarý trojúhelník tak častokrát rozštěpil, bylo těchto šest mužů a jejich vlády přesvědčeno, že svým zemím otvírají širší ekonomický horizont a vyšší politický cíl, než bylo vůbec považováno za možné. Právě se chystali podepsat Římské dohody; stáli před založením Evropského hospodářského společenství (EHS).

V nedávné minulosti nebylo v jejich hlavních městech nic než smrt a zkáza. Ještě před rokem zlikvidovaly sovětské tanky revoltu v Maďarsku; každým dnem mohly převálcovat Evropu. Nikdo nedůvěřoval USA nebo jejich Marshallovu plánu nést

9

zátěž výstavby nové Evropy. Kromě toho se žádná z evropských vlád nechtěla dostat do soukolí americko-sovětské rivality, která se v následujících letech mohla ještě vyhrotit.

Jako by to bylo nejsamozřejmější ve světě takové reality, podepsalo se všech šest ministrů jako zakládající členové EHS: tři zástupci států Beneluxu, protože Belgie, Holandsko a Lucembursko podrobily myšlenku nové Evropy zkoušce ohněm a shledaly ji rozumnou – nebo přinejmenším za proveditelnou. Dále představitel Francie, protože jeho země měla být pulzujícím srdcem nové Evropy tak, jako jím byla i v staré Evropě. Zástupce Itálie proto, že jeho země byla živoucí duší Evropy, a představitel Západního Německa, protože svět nadále neměl jeho zemi již nikdy vylučovat.

Tak povstalo Evropské společenství. Pronášely se přípitky na geopolitické vizionáře, kteří to umožnili: na Roberta Schumana a Jeana Monneta z Francie, na Konráda Adenauera ze Západního Německa a na Paula-Henri Spaaka z Belgie. A ze všech stran se gratulovalo. Nemělo by dlouho trvat, až také Dánsko, Irsko a Anglie nahlédnou přednosti nového systému, a byť si to i vyžádá trpělivou pomoc, možná se připojí i Řecko, Portugalsko a Španělsko. Přirozeně trval dál problém, jak držet na uzdě Sověty. Kromě toho muselo být nalezeno nové těžiště. V jednom však nebylo pochyb: Vznik zárodečného EHS byl zkušebním kamenem nové Evropy, který musel přijít, chtěla-li ta přežít.

Po všech podpisech, zpečetěních a přípitcích přišel na řadu typicky římský rituál, který je privilegiem diplomatů – audience u osmdesátiletého papeže v jeho vatikánském paláci.

Na tradičním trůnu uprostřed pompy vatikánské ceremonie v nádherně okrášleném sále přijala Jeho Svatost Pius XII. šest ministrů a jejich doprovod s přátelským úsměvem. Jeho uvítací pozdrav byl upřímný, poznámky stručné. Postojem připomínal dlouholetého majitele a obyvatele obrovitého statku, jenž přišlým spolubydlícím, kteří měli tolik plánů do budoucna, dal několik rad.

Evropa, upomenul je Svatý Otec, zažila své velké období, kdy společná víra oživovala srdce svých lidí. Evropa by si mohla znovu získat svůj geopolitický význam a zazářit v novém lesku, kdyby v ní začalo bít nové srdce. Evropa, dal najevo papež, by mohla znovu ukout nadpozemskou, společnou a závaznou víru.

Ministři se v nitru zarazili. Pius upozornil na největší obtíž, před kterou stálo EHS v den svého zrození. V jeho slovech zaznívalo varování, že ani demokratický socialismus, ani kapitalistická demokracie, ani vyhlídka na dobrý život či mystická „Evropa“ nemohou být hnací silou k uskutečnění jejich snu. Řečeno prakticky, jejich nové Evropě scházel zářivý střed, vyšší princip, vyšší síla, která sjednocuje a pohání kupředu. Slovem, jejich Evropě schází cosi, co jim byl papež schopen nabídnout. Jemu nescházelo to, co ztělesňoval.

Když domluvil, udělal Svatý Otec tři kříže k tradičnímu papežskému požehnání. Jen několik málo přítomných pokleklo; ostatní, kteří zůstali stát, alespoň sklonili hlavy. Bylo jim nemožné spojit si papeže se spásnou silou, kterou jako náměstek Kristův osvědčoval reprezentovat, nebo tuto sílu akceptovat jako jediný sjednocující faktor, který je schopen uzdravit duši světa; také nechtěli připustit, že ekonomické a politické dohody by nebyly pojivem, které srdce a duše lidstva udrží pohromadě.

Jakkoli zdánlivě tak křehkému, mohli tomuto jedinečnému a nad nimi trůnícímu církevnímu velmoži jen závidět. Vždyť on byl, jak později poznamenal Belgičan Paul-

10

Henri Spaak, hlavou univerzální organizace: A on byl víc než jen zvoleným reprezentantem této organizace. Byl držitelem moci, jejím středem, jejím těžištěm.

Z okna své pracovny ve druhém poschodí papežského paláce viděl Svatý Otec, jak dole na náměstí nastupují architekti nové Evropy do svých limuzín.

„Co myslíte, Vaše Svatosti? Může být jejich nová Evropa dost silná k zadržení Moskvy?“

Pius se obrátil k společníku, německému jezuitovi, svému dlouholetému příteli a preferovanému zpovědníku. „Marxismus je pořád ještě nepřítel, otče. Ale na tahu jsou Anglosasové.“ V dikci papeže byl Anglosasy míněn angloamerický establishment. „Jejich Evropa dojde daleko a bude se rychle rozvíjet, ale největší den pro Evropu ještě nenastal.“

Jezuita nedokázal sledovat papežské vize. „Jaká Evropa, Vaše Svatosti? Největší den pro čí Evropu?“

„Pro Evropu, která se dnes zrodila.“ Papež odpověděl bez váhání. „Toho dne, kdy tento Svatý stolec bude zapřažen před novou Evropu diplomatů a politiků – Evropu, jejímiž centry jsou Brusel a Paříž – od toho dne bude mít církev vážné potíže.“ Pak se obrátil znovu k oknu a viděl limuzíny odjíždět přes Svatopetrské náměstí. „Nová Evropa bude mít svůj malý svátek. Ale jenom jeden den.“

1960

Žádný slibný podnik neměl tak na kahánku a žádná důležitá vatikánská záležitost se

neprobírala mezi papežem a jeho poradci jako onen bod na denním programu Svatého Otce toho únorového jitra roku 1960. Od dne svého zvolení papežem před necelými dvěma roky Jeho Svatost Jan XXIII. – „dobrý papež Jan“, jak byl záhy nazýván“ – pozdvihl Svatý stolec, papežskou vládu i většinu vnějšího diplomatického a religiózního světa do nové úrovně. Nyní se zdálo, že chce také pozdvihnout i samotný svět. Již ve chvíli svého zvolení byl tento korpulentní selský muž zamýšlen pouze jako přechodný papež, jako schůdný kompromis, jehož krátké vladařství by zajistilo trochu času – odhadovalo se čtyři až pět let – k nalezení vhodného nástupce, který měl Církev provést nebezpečími studené války. Ale již několik málo měsíců po své intronizaci a k úžasu všech svolal do Vatikánu ekumenický koncil. Téměř všichni vatikánští úředníci – mezi nimi i všichni poradci, kteří byli pozváni k důvěrnému jednání v papežských komnatách ve třetím poschodí paláce – měli již plné ruce práce s přípravou koncilu.

Se sobě vlastní přímostí seznámil papež se svými myšlenkami muže, kteří se zde k tomu účelu shromáždili – dobrý tucet nejdůležitějších kardinálů, několik biskupů a monsignorů ze státního sekretariátu. K dispozici byli také dva zkušení portugalští tlumočníci.

„Přijali jsme rozhodnutí,“ svěřila se Jeho Svatost svým rádcům. „Ale dáváme přednost tomu, nenechat je padnout jen z Naší strany. Je třeba prodiskutovat,“ prohlásil papež, „mezitím již světově proslulý dopis, který přijal jeho předchůdce na Petrově Stolci.“ Historie tohoto listu, podotkl dále, je již tak dobře známá, že ji dnes ráno hodlá načrtnout jen v hrubých rysech.

Fatima, kdysi spíše neznámé městečko v Portugalsku, měla v roce 1917 rázem dosáhnout proslulosti jako místo, kde tři malé rolnické děti – dva chlapci a jedno děvče – byly svědky šesti navštívení neboli zjevení Svaté Panny Marie. Tak jako miliony katolíků, ví dnes i každý z přítomných, že Panna svěřila dětem z Fatimy tři

11

tajemství. Každý také ví, že dvě z dětí – jak jim nebeská návštěvnice prorokovala – zemřely v mladých letech; žije pouze nejstarší z nich, Lucia. Každému je také známo, že Lucia, která mezitím vstoupila do kláštera, již před dlouhým časem vyjevila obě první tajemství z Fatimy. Avšak podle slov Lucie bylo přáním Svaté Panny, aby „papež roku 1960“ vyjevil i ono třetí tajemství. A tentýž papež má zároveň zasvětit „Rusko“ Panně Marii. Posvěcení má být uděleno v tentýž den všemi biskupy světa, každým v jeho vlastní diecézi a každým stejnými slovy. Toto posvěcení by se mělo rovnat celosvětovému veřejnému odsouzení Sovětského svazu.

Svatá Panna podle Lucie slíbila, že se „Rusko“ po řečeném zasvěcení obrátí a nebude již představovat žádnou hrozbu. Pokud by ovšem její přání „papež roku 1960“ nesplnil, pak by se „Rusko jeho pochybením rozšířilo nad všechny národy“, důsledkem by bylo utrpení a zmar, a víra Církve by upadla tak hluboce, že „dogma víry“ by zůstalo nedotčené pouze v Portugalsku.

„Co je dnes ráno třeba učinit jako první,“ s těmi slovy vyňal dobrý papež Jan obálku z malé kazety, ležící vedle něj na stole, „je asi zřejmé“. Jeho poradci zneklidněli. Sešli se zde tedy k soukromému čtení tajného dopisu Lucie. Bez přehánění lze tvrdit, že miliony lidí na celém světě čekaly, že „papež roku 1960“ své slovo dodrží a vyjeví obsah třetího tajemství, jež bylo až dosud tak neúprosně zachováváno, a že se podrobí příkazu Nejsvětější Panny. S touto postranní myšlenkou zdůraznila Jeho Svatost své přesné a doslovné chápání slůvko „privátní“. Když si mohl být jistý, že jeho napomenutí k mlčenlivosti našlo plnou odezvu, předal Svatý Otec dopis z Fatimy oběma portugalským překladatelům; ti pak tajný text říkali italsky.

Po skončení překladu nechal papež debatovat o rozhodnutí, které raději nechtěl učinit sám. „Musíme přiznat, že od srpna 1959 jsme vedli choulostivá vyjednávání se Sovětským svazem. Naším cílem je, aby se nejméně dva preláti pravoslavné církve SSSR účastnili koncilu.“ Papež Jan stále znovu zdůrazňoval, že nadcházející druhý vatikánský koncil považuje za „náš koncil“.

Co by tedy měl dělat, ptala se Jeho Svatost onoho rána. Prozřetelnost jej určila „papežem roku 1960“. Pokud by se však podrobil tomu, co sestra Lucie jednoznačně popsala jako příkaz Královny nebes – kdyby On a jeho biskupové veřejně, oficiálně a po celém světě prohlásili, že „Rusko“ setrvává v mnoha zhoubných bludech –, byl by konec s jeho iniciativou směrem k Sovětskému svazu. Ale nehledíc na jeho nejvroucnější přání, vidět pravoslavnou církev zastoupenou na koncilu – kdyby pontifex veškerou autoritu svého úřadu i své hierarchie využil k provedení příkazu Svaté Panny – rovnalo by se to ocejchování Sovětského svazu a jeho marxistického diktátora Nikity Chruščova za zločince. Nemstili by se Sověti ve své zuřivosti? Nebyl by pak papež odpovědný za novu vlnu pronásledování – za hroznou smrt milionů lidí v celém Sovětském svazu i jeho satelitních státech?

Na zdůraznění své starosti nechala Jeho Svatost znovu číst odstavec dopisu z Fatimy. Viděl ve všech tvářích společníků svítat pochopení – a v některých i poděšení. Když každý v této místnosti tak snadno pochopil klíčovou pasáž třetího tajemství, ptal se, nebudou jí snad Sověti stejně tak rychle rozumět? Neodvodí si z ní strategickou informaci, která by jim zajistila neocenitelnou výhodu v poměru k svobodnému světu?

„I tak můžeme náš koncil uspořádat, ale…“ Papež nepotřeboval myšlenku vyslovit. Všechno bylo jasné. Zveřejnění tajemství by všude vyvolalo bouřlivé reakce. Přátelsky smýšlející vlády by to hluboce zneklidnilo. Sověti by byli na jedné straně izolováni, na

12

druhé straně však strategicky zvýhodněni. Rozhodnutí, které dobrý papež přijme, by mělo stěžejní geopolitický význam.

Nikdo nepochyboval o dobré vůli sestry Lucie. Ale někteří z poradců upozornili, že uběhlo téměř dvacet let mezi dnem v roce 1917, kdy vyslechla slova Svaté Panny, a dny, kdy v polovině třicátých let tento dopis napsala. Jakou záruku má Svatý Otec, že čas její vzpomínky nezatemnil? A jaká je jistota, že tři nevzdělané rolnické děti – z nichž žádné nebylo tehdy starší jedenácti let – tak komplikované poselství svědomitě tlumočily?

Nemohla zde v ústním podání zapůsobit také dětská fantazie? A nemohlo to být dokonce ještě něco jiného, co pravdu zkomolilo? Jednotky Sovětského svazu intervenovaly ve španělské občanské válce, která zuřila jen několik kilometrů daleko, když Lucie psala svůj dopis. Nepřibarvila Lucie strachem ze Sovětů i svá slova?

V souladu názorů, který se vytvořil, byl pouze jeden skeptický hlas. Kardinál – německý jezuita, který byl nedávno přítelem a preferovaným zpovědníkem papeže – nedokázal mlčet k takovému zlehčování role Božího zásahu. Je jiná věc, jestliže ministr světské vlády vydává na pospas praktický význam víry; něco takového však lze stěží strpět od církevních hodnostářů, kteří radili Svatému Otci.

„Rozhodnutí, které zde přijmeme,“ argumentoval jezuita, „je prosté a na první pohled patrné. Buď akceptujeme tento dopis, podrobíme se jeho doslovnému znění a počkáme si na důsledky, nebo jeho obsah zpochybníme. Potlačíme dopis jako historický relikt; budeme pokračovat jako dosud a připravíme se ze svobodného rozhodnutí o zvláštní ochranu. Ale nechť už se rozhodneme jakkoli, nikdo by neměl pochybovat o tom, že mluvíme o osudu celého lidstva.“

1963

Intronizace padlého archanděla Lucifera se odbývala 29. června 1963 v římsko-

katolické citadele – vhodné datum pro naplnění historického závazku. Jak každý stoupenec tohoto ceremoniálu věděl, tradice satanismu již dávno prorokovala, že čas knížete tohoto světa nastane, až papež přijme jméno apoštola Pavla. Tento předpoklad – signál pro nastávající čas žně – byl o osm dní dříve splněn zvolením nejnovějšího nástupce svatého Petra.

Od skončení papežské konkláve bylo jen stěží dost času k nezbytným komplexním přípravám; ale nejvyšší soud rozhodl, že není příhodnější doba než právě svátek obou knížat citadely, svatého Petra a Pavla. A nemohlo být také vhodnější místo než kaple svatého Pavla, ležící tak blízko papežského paláce.

Obtíže příprav byly dány především povahou nadcházející ceremonie. Bezpečnostní opatření v oblasti, kde se kaple nacházela, byla tak rozsáhlá, že veškerý náklad na provedení obřadu nemohl uniknout odhalení. Měl-li být cíl dosažen – tedy měl-li se příchod knížete skutečně udát v den žně – pak musela být každá zastávka křížové cesty obrácena ve svůj opak. Svaté muselo být zprofanováno, profánní povzneseno. Nekrvavé zobrazení průběhu oběti bezejmenného slabocha na kříži muselo být nahrazeno vznešenou a krvavou urážkou jeho důstojnosti. Vina musela být pociťována jako nevina, bolest jako radost. Milost, pokání a odpuštění musely zaniknout v orgiích opaků. A všechno muselo být provedeno naprosto bezchybně. Pořadí událostí, význam slov, obsah konání – všechno se muselo sloučit v perfektní inscenaci rouhačství, v definitivní rituál ničemnosti.

13

Celá delikátní aféra byla vložena do zkušených rukou důvěrného strážce knížete tohoto světa v Římě. Jako mistr uměleckého obřadu římské církve byl tento ostrovtipný a výmluvný prelát se žulovým obličejem stejně tak mistrem ceremonie temnoty a ohně, určené knížeti světa. Bezprostřední cíl každé ceremonie, jak dobře věděl, spočíval v uctění „hrůzy zoufalství a beznaděje“. Ale dalším cílem bylo otřesení záštitou bezejmenného, obsazení citadely slabocha v čas žně, prosazení příchodu knížete do citadely navzdory veškerému odporu, vytlačení strážců citadely a zmocnění se všech klíčů, které slaboch strážci svěřil.

Strážce se do problému bezpečnostních opatření pustil frontálně. Tak nenápadné pomůcky jako pentagram, černé svíce a odpovídající dekorace se nechaly bez problému vydat jako součást římského obřadu. Avšak o ostatních kultovních položkách – např. misce s kostmi a rituální kakofonii, obětním zvířeti i vlastní oběti – to již neplatilo. Musela se tedy uspořádat paralelní intronizace. Takovou současně probíhající paralelní slavností dokázali bratři v k tomu zmocněné „cílící“ kapli dosáhnout stejného výsledku. Za předpokladu, že všichni účastníci na obou dějištích budou „cílit“ na každý jednotlivý prvek akce v římské kapli, dostala by události v „cíli“ žádoucí průběh. Všechno bylo otázkou souzvuku srdcí, jednoty chtění a perfektní synchronizace slov i konání mezi „cílící“ kaplí a „cílem“. Živá vůle a aktivní intelekt účastníků, koncentrované na cíl knížete světa, by pak překonaly všechny vzdálenosti.

Pro tak zkušeného muže jako strážce byla volba „cílící“ kaple snadná; stačil telefonát do Spojených států. Během jednoho roku dosáhli stoupenci knížete v Římě takového souladu srdcí a téměř dokonalé jednoty vůle s přítelem strážce, jménem Leo, biskupem kaple v Jižní Karolině.

Leo nebylo pouze jeho jméno; byla to i charakteristika. Stříbřitá čupřina na jeho velké hlavě připadala celému světu jako mohutná lví hříva. Během dobrých čtyřiceti let, co jeho Excelence svou kapli vybudovala, se tam shromáždilo množství stoupenců; prováděli tam neslýchané blasfémie a spolupracovali s těmi, kteří s nimi sdíleli své postoje i konečný cíl a prokazovali mimořádné schopnosti, takže jeho dům byl již mezitím zasvěcenci všeobecně považován za mateřskou kapli Spojených států.

Zpráva, že jeho kaple byla vyvolena za „cílící“ objekt tak významné události jako intronizace knížete v srdci římské citadely, znamenala vysoké vyznamenání. Pro Lea mluvila kromě toho i skutečnost, že jeho mimořádné znalosti ceremonie i zkušenosti ušetří hodně času. Tak například nebylo třeba prověřovat jeho znalosti kontradiktorických zásad, na nichž spočívalo každé uctívání archanděla. Nebylo rovněž pochyb o jeho odhodlání dát všechno do oné poslední bitvy všech bitev, která měla skoncovat s římsko-katolickou církví jako papežskou institucí, jíž byla od svého založení bezejmenným slabochem.

Nikdo mu také nemusel vysvětlovat, že nejvyšší cíl nespočíval přímo v likvidaci římsko-katolické organizace. Leo chápal, jak hloupé a marnotratné by to bylo. Mnohem rozumnější by bylo přeměnit tuto organizaci v něco prospěšného, přizpůsobit ji velkolepému, celosvětovému řádu humanity a nechat ji s ním splynout. Jinak řečeno, napojit ji na široké spektrum humánních – a výhradně humánních – cílů.

Jako rovnocenně duchovně spříznění a experti se tedy strážce a americký biskup mohli při projednávání dvojité ceremonie omezit na jmenný seznam účastníků a inventář položek.

14

Jmenný seznam strážce – člena římské kaple – zahrnoval muže nejvyšší autority a prestiže, vysoce postavené církevní hodnostáře i laiky, jejichž úsudek měl váhu, skutečné služebníky knížete tohoto světa v citadele. Někteří byli během desetiletí vyhledáni v římské falanze, vybráni, vyškoleni a podpořeni v postupu, zatímco další představovali novou generaci, která za svou úlohu pokládala provádění plánů knížete po příští desetiletí. Všichni chápali naprostou nutnost zůstat neodhaleni, protože zákon, pravidlo říká, že „jistotou pro zítřek našeho přesvědčení je dnes neexistovat“.

Leova účastnická listina – muži i ženy, kteří zanechali své stopy v hospodářství, vládách i sociálním životě – byla v každém ohledu tak působivá, jak to strážce očekával. Avšak teprve oběť, řekla Jeho Excelence – dítě –, je skutečně přiměřenou cenou za znásilnění nevinnosti.

Seznam kultovních předmětů a pokynů, potřebných pro paralelní ceremonii, se v podstatě soustředil na prvky, které v Římě nemohou být použity. V Leově „cílící“ kapli musely být čtyři fióly, obsahující zemi, vzduch, oheň a vodu. Vyřízeno! Musí v ní stát miska kostí. Vyřízeno! Rudé a černé sloupy. Vyřízeno! Příslušný znak. Vyřízeno! Zvířata. Vyřízeno! A ještě seznam dalších položek. Vyřízeno! Vyřízeno!

Problémem synchronizace obou ceremonií byl pověřen Leo. Jako obvykle byl pro účastníky v obou kaplích připraven svazek tiskovin, který se rouhavě nazýval misálem. A také jako obyčejně byl jeho text sepsán v bezvadné latině. Pomocí telefonického spojení a obřadního posla měli být účastníci na obou stranách kdykoli schopni vykonávat své úlohy v perfektní harmonii s kooperujícími bratry.

Během celého dějství musel být puls každého jednotlivého účastníka zaměřen na nenávist, nikoli na lásku. Radostné přijetí bolesti a naplnění muselo být pod Leovým vedením v této kapli dovedeno až k dokonalosti. Zmocněním dirigovat pokyny a osvědčení – poslední a všechno rozhodující prvky, které sloužily jedině a výhradně tomuto podniku – byl poctěn osobně strážce ve Vatikánu.

Pokud se každý přesně přidrží zákona, mohl by kníže konečně vykonat svou starou pomstu na slabochovi, nemilosrdném nepříteli, který jako vtělené milosrdenství putoval staletími a před nímž nezůstala skrytá ani nejtemnější ze všech temnot.

Všechno ostatní si Leo dokázal představit. Akt intronizace by vytvořil perfektní kamufláž, neprůhlednou a sametově hebkou, pod níž by se kníže světa skryl uprostřed oficiálního církevního společenství římské citadely. V příšeří intronizace by pak kníže mohl tuto temnost vyzařovat a rozlévat jako nikdy dříve. Přítel i nepřítel by jí byly stejnoměrně zasaženi. Ponurost jeho vůle by byla tak fundamentální, že by jí byl podvrácen samotný účel existence citadely – ustavičné uctívání bezejmenného. Nakonec by časem kozel vyhnal beránka a zmocnil by se citadely. Kníže toho světa by se zmocnil domu, který nebyl jeho.

„Přemýšlej o tom, příteli.“ Leo byl již předem téměř bez sebe radostí. „Nehotové bude dokončeno. To bude svorníkem mé kariéry, korunovačním závěrem století!“ Leo nebyl daleko od pravdy.

Nastala noc. Strážce a několik akolytů byli v kapli svatého Pavla zaměstnáni posledními přípravami. Naproti oltáři byl vytvořen půlkruh klekátek. Na oltáři bylo naaranžováno pět svícnů s elegantními černými voskovými svícemi. Na tabernáklu byl stříbrný pentagram, zakrytý červenomodrou rouškou. Trůn, symbol panujícího knížete, stál vlevo od oltáře. Stěny s krásnými freskami a malbami, znázorňujícími scény ze

15

života Krista a apoštolů, byly překryty černou látkou a příslušně vyzdobeny zlatými symboly z příběhu knížete tohoto světa.

Zatímco se blížila velká hodina, postupně se v citadele scházeli oddaní služebníci knížete, římská falanga. Bylo mezi nimi několik vynikajících osobností, v současnosti působících v kolegiu, hierarchii a byrokracii římsko-katolické církve, a rovněž několik světských představitelů falangy, kteří byli svým způsobem neméně významní než členové hierarchie.

Vezměme si třeba Prusa, který právě vešel do dveří – vzorný příklad člena nové generace laiků, jaký by měl být. Ještě ani ne čtyřicetiletý již nabyl jistého významu v kritických mezinárodních záležitostech. Dokonce i světlo černých svící se ostře odráželo od ocelových obrouček jeho brýlí a holé lebky, jako by jej chtělo obzvláště vyzdvihnout. Jako internacionální vyslanec, vyvolený za mimořádného generálního zmocněnce intronizace, položil Prus na oltář koženou tašku s listinami zplnomocnění a pokynů, než zaujal své místo v půlkruhu.

Asi třicet minut před půlnocí byla všechna klekátka obsazena novou žní tradice, seté, opatrované a pěstěné po více než osmdesát let v staré citadele! Přestože zpočátku nepočetná, usadila se skupina pod ochranou temnoty jako cizí

těleso a cizí duch v lůně svého hostitele a oběti. Postupně infiltrovala všechny složky i aktivity v římské citadele a rozšířila krevním oběhem katolické církve své symptomy – pohrdání zákonem a zneužívání moci ve vysokých úřadech, úchylky od pravého učení, opovrhování morálním soudem, rozmělňování sakrálních předpisů i zamlžování všech podstatných vzpomínek, slov i gest, svědčících o její přítomnosti.

Takového druhu byli muži, kteří se shromáždili k intronizaci ve Vatikánu – a taková byla tradice, s níž infiltrovali celosvětovou administrativu, jejíž střed tvořila citadela. S misály v rukou, s pohledem na oltář a trůn, a s hluboce koncentrovanou vůlí i myšlenkami čekali mlčky na půlnoc, aby k svátku svatého Patra a Pavla ohlásili jediný skutečně svatý den Říma.

„Cílící“ kaple – velký sál v přízemí farní školy – byla zařízena přísně podle pravidel. Biskup Leo se o všechno postaral osobně. Když jeho vybraní akolyté s mlčenlivou horlivostí pořádali poslední detaily, sám všechno ještě jednou zkontroloval.

Nejdříve ze všeho oltář, postavený u severní stěny kaple – na něm ležel velký kříž, jehož hlava mířila na sever. Těsně vedle byl červeně zahalený pentagram, doplněný po obou stranách černými svícemi. Nad tím visela rudá tabernákulová lampa, v níž hořel rituální plamen. Na východní straně oltáře stála klícka a v ní Flinnie, sedm týdnů staré štěně (pozn. p. č.: V němčině má slovo „Welpe“ širší význam mláděte psa, vlka nebo lišky.), klidně připravené na okamžik, kdy by bylo knížeti užitečné. Za oltářem stály ebenově zbarvené svíce, jejichž knoty čekaly na dotek rituálního plamene.

Ještě rychlý pohled k jižní stěně – na bufetu kadidelnice s kostním uhlím a okuřovadlem. Před bufetem červené a černé sloupy s hadím štítem a zvonem nekonečna. Pohled k východní stěně – čtyři fióly se zemí, vzduchem, ohněm a vodou obklopují druhou klícku. V ní je holubice, netečná k určenému osudu, jako parodie nejen bezejmenného slabocha, nýbrž celé Nejsvětější Trojice. U západní stěny stojí připravený pulpit s knihou. Půlkruh klekátek je orientován na sever k oltáři. Po jejich stranách jsou emblémy příchodu – miska s kostmi na západní straně poblíž dveří, na

16

východě srpek měsíce a pěticípá hvězda s vzhůru mířícími kozlími rohy. Na pultících leží po výtisku misálu pro každého z účastníků.

Nakonec pohlédl Leo přímo k vstupu do kaple. Speciální mešní roucha, totožná s těmi, která si již on i jeho pilní akolyté oblékli, visela na věšáku vedle dveří. Právě porovnával své náramkové hodinky s velkými nástěnnými hodinami, když vstoupili první účastníci. Spokojen s přípravami odebral se do velké sousedící šatny, která sloužila jako sakristie. Arcikněz a bratr Medico měli zatím připravit oběť. Během necelých třiceti minut by měl jeho ceremoniální posel navázat telefonické spojení s „cílem“, kaplí svatého Pavla ve Vatikánu. Pak by měla nastat velká hodina.

Tak jako byly rozdílné nároky na uspořádání v obou kaplích, stejně tak rozdílné byly i požadavky na účastníky. Ti v kapli svatého Pavla, bez výjimky muži, měli sutany a šerpy, pokud zastávali církevní úřad, nebo bezvadně ušité černé obleky, když se jednalo o světské hodnostáře. Soustředěni na svůj cíl a s pohledem upřeným na oltář a prázdný trůn skutečně vypadali jako zbožní římští klerici a věřící laici, za něž také byli všeobecně považováni.

Svou hodností a stupněm v římské falanze se podobně různili i účastníci v „cílící“ kapli, ale přesto byli značně odlišní od svých druhů ve Vatikánu. A namísto toho, aby se posadili nebo poklekli plně oděni, každý z nich při vstupu svůj oděv odložil a vzal na sebe bezešvé roucho, předepsané pro intronizaci – k oběti vhodné modročervené, po kolena sahající a bez rukávů, vpředu otevřené s výstřihem do tvaru písmene V. Převlékání se dělo zcela tiše a mlčky, beze spěchu a vzrušení, s naprostou koncentrací a rituální důstojností.

Po převlečení procházeli účastnící obřadu kolem misky s kostmi a po hrstičce z ní odebírali, a teprve poté zaujali svá místa v půlkruhu stolic naproti oltáři. Zatímco miska se prázdnila a klekátka se naopak plnila, počala tichem otřásat rituální kakofonie. Do ustavičného klapotu a rachocení kostí začali mluvit účastníci – se sebou samými, s ostatními, s knížetem, s nikým! Zpočátku zcela tiše, ale přesto se znepokojivou rituální kadencí.

Přicházeli další účastníci. Do rukou byly brány další kosti. Půlkruh se doplnil. Mumlavá kadence, zpočátku tiché, nelibozvučné sussuro (šumění), rychle sílilo. Ustavičně se stupňující hatmatilka z modliteb, proseb a chřestění kostí vyvolala jistý druh vázaného zanícení. Hluk nabyl čehosi zuřivého, téměř násilnického; stal se kontrolovaným koncertem chaosu, nervy drásajícím chórem nenávisti a revolty. Slovem, koncentrovaná předehra intronizace knížete tohoto světa v citadele slabocha.

Jeho červenomodré roucho povlávalo elegantně sem a tam, když Leo přistoupil k místu vzývání. Na okamžik měl pocit, že je všechno perfektně připraveno. Jeho spolucelebrant, téměř holohlavý a obrýlený arcikněz, již zažehl několik černých voskovic. Červeným vínem naplnil velký zlatý kalich a zakryl jej pozlacenou paténou. Na ni pak vložil veliký krajíc nekvašeného bílého chleba.

Třetí muž, bratr Medico, seděl na lavici. Zručný jako oba ostatní, držel na klíně dítě, svou dceru Agnes. Leo vzal s uspokojením na vědomí, že Agnes se zdá být klidná a připravená na proměnu. Tentokrát skutečně vypadala být odhodlaná k procesu. Měla na sobě dlouhé bílé roucho, sahající jí až po kotníky. A tak jako jejímu štěněti, byla i jí podána lehká dávka uklidňujícího prostředku, aby byla schopna splnit svůj účel pro mystéria.

„Agnes,“ šeptal bratr Medici dítěti do ucha, „brzy bude čas jít s tatíčkem.“

17

„Není můj tatíček…“ Vzdor podané droze otevřelo děvčátko oči a upřeně se podívalo na svého otce. Jeho hlas zněl slabě, ale slyšitelně. „Bůh je můj tatíček…“

„Blasfémie!“ Slova Agnes rázem změnila Leovu spokojenou náladu jako úder blesku. „Blasfémie!“ Vypálil to slovo jako střelu. Jeho ústa se téměř změnila v pušku, chrlící oheň výtek na bratra Medica. Ať lékař nebo ne, ten chlap byl hlupák! Dítě mělo být náležitě připravené! Měl na to dost času!

Bratr Medico zbledl jako stěna pod útokem biskupa Lea. Ne tak jeho dcera. Ta se snažila zaměřit své nezapomenutelné oči na něco jiného; pokoušela se setkat s Leovým divokým, zuřivým pohledem, a znovu odvážně opakovala: „Bůh je mým tatíčkem…!“

Vzrušením se chvějící bratr Medico objal rukama hlavu své dcery a nutil ji znovu na něj pohledět. „Miláčku,“ domlouval jí, „já jsem tvůj tatíček. Vždy jsem byl tvůj tatíček. Ano, dokonce i tvoje matička od té doby, co nám odešla.“

„Ne můj tatíček… Tys mi vzal Flinnii... Nesmíš Flinnii ubližovat… Je to přece jen malé štěňátko… Malé štěně udělal Bůh…“

„Agnes, poslouchej. Já jsem tvůj tatíček. Už bude čas…“ „Ne můj tatíček… Bůh je můj tatíček… Bůh je moje mamička. Tatíčkové nedělají

nic, co se Bohu nelíbí… Ne můj…“ Protože věděl, že se v „cíli“ ve Vatikánu jistě již čeká na navázání telefonického

obřadního spojení, dal Leo arciknězi příkaz energickým pokývnutím. Tak jako již častokrát v minulosti byl nouzový postup jediným řešením, a protože bylo žádoucí, aby oběť byla během prvního rituálního výkonu při vědomí, muselo se to bezpodmínečně stát nyní.

Arcikněz chápal své kněžské povinnosti vážně; posadil se vedle bratra Medica a vzal na klín tělo Agnes, oslabené drogou. „Agnes, poslechni mě. Já jsem také tvůj tatíček. Pamatuješ se ještě, jak jsme se měli rádi? Vzpomínáš si?“

Agnes se však dál zarputile bránila. „Ne můj tatíček… Tatíčkové nedělají se mnou špatné věci… neubližují mi… neubližují Ježíši…“

Nastala velká hodina. Začal čas žně pro příchod knížete v citadele. Když zazněl zvon nekonečnosti, všichni účastníci v Leově kapli společně povstali. S misály v rukou za ustavičného chřestění kostí jako děsivého doprovodu zanotovali z plných hrdel svou procesní hymnu, triumfální profanaci hymny apoštola Pavla „Mara Atha! Přijď, ó Pane! Přijdi, ó kníže! Zjev se…“

Akolyté, kteří všechno pečlivě nastudovali, vyšli ze sakristie před oltář. Za nimi, vyzáblý, ale přesto důstojně vyhlížející ve svém rudém rouchu, nesl bratr Medico oběť k oltáři a položil ji vedle krucifixu. V kmitavém stínu zastřeného pentagramu se její vlasy témž dotýkaly klece, v níž se choulil její pejsek. Jako další v pořadí šel arcikněz s očima blýskajícími se za skly brýlí, přinesl ze sakristie jedinou černou svíci a zaujal své místo vlevo od oltáře. Poslední předstoupil biskup Leo s kalichem a hostií v rukou, a do procesní hymny vpadl se slovy „tak se staň!“ Poslední slova prastarého zpěvu zazněla přes oltář do „cílící“ kaple.

„Staň se! Amen! Amen!“ zazněla až do kaple svatého Pavla. V jednotě srdce i vůle s „cílícími“ účastníky v Americe zanotovala římská falanga refrén mystérií, který pro ně stál napsán v jejich latinských misálech, začínající ódou na znásilněnou pannu a končící vzýváním trnové koruny.

V „cílící“ kapli se biskup Leo chopil obětního váčku, který nosil zavěšený na krku, a uctivě jej položil mezi hlavu krucifixu a patu pentagramu. Poté akolyté za

18

ustavičného mumlání, hučivého chóru účastníků a chřestění kostí vložili tři pravoúhlé kousky kadidla na žhoucí dřevěné uhlí v kaditelnici. Téměř okamžitě dým v sále zahalil svým štiplavým odérem rovnoměrně oběť, celebranty i účastníky.

Aniž by mu k tomu bylo dáno znamení, obřadní posel, který svou roli dobře nastudoval, dal svému protějšku ve Vatikánu na vědomí, že vzývání ihned začne. V americké kapli zavládlo okamžité ticho. Biskup Leo s vážným výrazem zvedl krucifix vedle těla Agnes, opřel jej hlavou dolů o přední stranu oltáře a obrácen ke shromáždění pozdvihl levou ruku k zvrácenému požehnání – palec s dvěma prostředními prsty sevřený do dlaně a s ukazováčkem a malíčkem mířícím vzhůru jako symbolem kozlích rohů: „Volejme!“

Obklopen temnotou i ohněm zanotoval v obou kaplích příslušný celebrant řadu vzývání knížete. Účastníci v obou kaplích vždy zapěli náležitou odpověď. Každá z nich pak následovala také v „cílící“ kapli v Americe; náležité konání – rituální zpodobnění ducha i významu slov. Za naprostý souzvuk slov i síly vůle v obou kaplích odpovídal obřadní posel, který pečoval o telefonické spojení. Z tohoto dokonalého souzvuku měla být utkáno náležité předivo lidských přání a představ, obklopující drama intronizace knížete tohoto světa.

„Věřím v jedinou moc,“ zanotoval biskup Leo s niterným přesvědčením. „A její jméno je kosmos,“ zazpívali účastníci obou kaplí v pravý opak zvrácenou odpověď z latinského misálu. V „cílící“ kapli následovalo „příslušné“ konání. Dva akolyté okuřovali oltář. Další dva přinesli fióly se zemí, vzduchem, ohněm a vodou, položili je na oltář, uklonili se před biskupem a vrátili se na svá místa.

„Věřím v jednorozeného syna kosmického úsvitu,“ zanotoval Leo. „A jeho jméno je Lucifer.“ Druhá prastará odpověď. Leovi akolyté zažehli

pentagramové svíce a zamávali nad nimi kadidlem. Třetí vzývání: „Věřím v tajuplného Jediného.“ Třetí odpověď: „A ten je jedovatým hadem v jablku života.“ Za ustavičného

chrastění kostí přistoupili sloužící k rudému sloupu, otočili štít s hadem a tím odhalili jeho druhou stranu se stromem poznání.

Strážce v Římě a biskup v Americe zanotovali čtvrté vzývání: „Věřím v starého Leviatana.“

Na obou stranách Atlantiku, na obou kontinentech zazněla jednohlasně čtvrtá odpověď: „A jeho jméno je nenávist.“ Rudý sloup a strom poznání zahalil dým kadidla.

Páté vzývání: „Věřím v starého ferinu.“ Pátá energická odpověď: „A jeho jméno je lež.“ Černý sloup byl jako symbol všeho

zvetšelého a hnusného znovu zahalen dýmem kadidla. V mihotavém, voskovicemi vrhaného světla a v modravém dýmu kadidla, který se

kolem něj čeřil, zamířil Leo pohled na klícku s Flinií, která stála vedle Agnes na oltáři. Štěně bylo nyní čilé; postavilo se, jako by je monotónní zpěv a chrastění kostí probudily. „Věřím v starého kraba,“ zanotoval Leo šesté latinské vzývání.

„A jeho jméno je živoucí bolest,“ přišel důtklivý táhlý zpěv šesté odpovědi, zdůrazněný klapotem kostí. Všechny pohledy se zaměřily na akolytu, který přistoupil k oltáři, sáhl do klece, kde štěně v radostném očekávání vrtělo ocáskem a jednou rukou tiskl ubohé zvíře dolů, zatímco druhou prováděl perfektní vivisekci tím, že zoufale

19

kňučícímu štěněti nejprve amputoval pohlavní orgány. Služebník si při tom počínal tak obratně, že se trýzeň štěněte i zběsilý jásot účastníků dlouho ozývaly v rituálu bolesti.

Dbalý každého detailu, shlédl biskup Leo na oběť; přestože téměř v bezvědomí, stále ještě se vzpírala. Pořád se ještě bránila a také dosud pociťovala bolest. Prosila o slitování. Leo byl spokojen. Jaká to perfektní malá oběť! Ta jistě knížete potěší. Nemilosrdně a podle předpisu provedli Leo a strážce shromáždění zbývajícími čtrnácti vzýváními, zatímco „náležité“ konání, které pak následovalo, se vystupňovalo v divoké scény perverze.

Konečně biskup Leo uzavřel první část obřadu velkým vyzváním: „Věřím, že kníže tohoto světa bude dnešní noci ve staré citadele intronizován a založí odtamtud novou společnost!“

Odpověď byla i v této již tak strašidelné scenérii přednesena s mimořádně působivým gestem: „A její jméno bude ‚univerzální církev člověka‘.“

Pro Lea nastal čas vzít do náručí Agnes. Pro arcikněze přišel čas uchopit do pravice velkou hostii a do levice kalich. Nastal čas pro Lea předříkávat obětní formuli a po každé rituální otázce vyčkat na odpověď, kterou účastníci četli ze svých misálů.

„Jak znělo jméno oběti, když se poprvé narodila?“ „Agnes!“ „Jak znělo jméno oběti, když se podruhé narodila?“ „Agnes Susannah!“ „Jak znělo jméno oběti, když se potřetí narodila?“ „Rabah Jericho!“ Leo položil Agnes znovu na oltář a bodl ji do ukazováčku levé ruky, až se z drobné

rány vyronila krev. Proniknutá chladem, s nevolností v útrobách Agnes cítila, jak je zdvižena z oltáře,

ale přesto nebyla schopna na cokoli pohledět. Jen sebou škubla při ostrém vpichu do levé ruky. Vnímala jednotlivá slova, v nichž se ozývalo cosi hrozivého, co nedokázala pojmenovat. „Oběť… Agnes… potřetí… Rahab Jericho…“

Leo smočil levý ukazováček v krvi Agnes, pozdvihl jej, aby všichni účastníci viděli, a zanotoval obětní píseň.

„Tato krev naší oběti byla prolita… k naplnění naší služby knížeti… aby suverénně panoval v Jákobově domě… v nové zemi vyvolených.“

Nyní byl na řadě arcikněz. Se stále ještě pozdviženým kalichem a hostií odříkával rituální opakování oběti.

„Beru tě s sebou, přečistá oběti… přináším tě k neblahému severu… kladu tě na samotný vrchol knížete.“

Arcikněz položil hostii Agnes na hruď a kalich plný vína držel nad jejím břichem. U oltáře s arciknězem a akolytou Medicem po boku nyní Leo pohlédl na obřadního

posla. Poté, co se ujistil, že strážce s kamenným výrazem i jeho římská falanga jednali v naprosté shodě s ním, zanotoval spolu se svými účastníky prosebnou modlitbu.

„Prosíme tě, pane náš, Lucifere, kníže temnot… sýpko všech našich obětí… přijmi náš dar… včetně převzetí mnohých hříchů.“

A v naprostém souzvuku, výsledku dlouhého procvičování, odříkávali biskup a arcikněz nejposvátnější slova latinské mše. Při pozdvihování hostie „HOC EST ENIM CORPUS MEUS.“ Při pozdvihování kalicha: „HIC EST ENIM CALIX SANGUINIS MEI, NOVI ET AETERNI TESTAMENTI, MYSTERIUM FIDEI QUI PRO VOBIS

20

ET PRO MULTIS EFFUNDETUR IN REMISSIONEM PECCATORUM. HAEC QUOTIESCUMQUE FECERITIS IN MEI MAMORIAM FACIETIS.“

Účastníci okamžitě zareagovali novým přívalem rituální kakofonie, potopou chaosu, hotovým bábelem slov a chřestění kostí, doprovázeným výbuchy oplzlostí všeho druhu, zatímco biskup pozřel kousíček hostie a usrkl doušek z kalicha.

Na Leovo znamení – opět zvrácené požehnání – přešla nespoutaná kakofonie do poněkud uspořádaného chaosu, když se přítomní poslušně stavěli do řad. Jak míjeli oltář k přijímání – kousku hostie a doušku z kalicha – měli také možnost obdivovat Agnes. Aby nezmeškali nic z rituálního trestání oběti, chvatně se zase vraceli ke svým klekátkům a nedočkavě přihlíželi, jak biskup zcela zaměřil svou pozornost na dítě.

Leo stál znovu o oltáře. Jeho zpocený obličej byl zarudlý radostným tušením okamžiku největšího osobního triumfu. Stručné pokývnutí obřadnímu poslu u telefonu. Krátké čekání. Pak odpověď znovu ve formě přikývnutí. Řím byl připraven.

„Mocí, propůjčenou mi jako paralelnímu celebrantu oběti a paralelního vykonavatele intronizace, vedu nyní všechny zde i v Římě k vyvolání Tebe, knížete všeho stvoření! Jménem všech v této kapli shromážděných i všech bratří v římské kapli, zapřísahám Tě, ó kníže!“

Arcikněz odříkal druhou modlitbu. Jeho recitace, vyvrcholení všeho toho, na což čekal, byla plná emocí.

„Ujmi se domu svého nepřítele… Vejdi tam, kde je Ti půda připravena… Sestup ke svým věřícím služebníkům, kteří Ti lůžko přichystali, kteří zřídili Tvůj oltář a požehnali jej hanebností.“

Odpovídalo řádnému průběhu, že Leo odříkával poslední modlitbu v „cílící“ kapli: „Podle velesvatého pokynu z hory, jménem všech bratří, prosím Tě, kníže temnot, a

štolu nesvatosti není kladu v Tvé ruce, trojitou korunu Petrovu. Na Luciferův nemilosrdný příkaz, podle nějž Ty zde může vládnout, kde existuje církev, jediná církev od pobřeží k pobřeží, jedna velká a mocná obec z mužů a žen, ze zvířat a rostlin, na níž je znovu náš kosmos zbaven pout, jednotný a svobodný.“

Na Leovo poslední slovo a gesto zaujali všichni přítomní v kapli svá místa. Rituál přešel na „cíl“ v Římě.

Intronizace knížete v citadele slabocha byla nyní téměř ukončena. Zbývaly ještě zmocnění, pokyny a svědectví. Strážce se obrátil od oltáře a nevlídně se podíval na prušáckého mezinárodního vyslance, jehož kožená taška obsahovala dopisy se zplnomocněními a pokyny. Všichni přihlíželi, jak opustil své místo a přistoupil k oltáři, vyňal z tašky papíry a se silným akcentem předčítal zmocnění:

„Z pověření shromážděných a přesvatých starších prohlašují, zmocňuji a zasvěcuji tuto kapli nadále ve vnitřní kapli, nárokovanou a přivlastněnou Oním, jehož jsme jako pána a mistra našeho lidského osudu intronizovali.

Kdokoli bude v této vnitřní kapli zvolen a určen za posledního následovníka Petrova úřadu, pak podle své úřední přísahy on sám i všechno, co učiní, bude ochotnou službou spiknutí jednoty, jež zřídí domov všem lidem země i všude v lidském kosmu. Staré nepřátelství má změnit v přátelství, toleranci a přizpůsobivost, vytvořit vzor pro zrození, výchovu, práci, finančnictví, obchod, průmysl, vzdělávání, kulturu i svědectví o životě a umírání, o nakládání se smrtí. Tak bude utvořena nová epocha lidstva.“

„Staň se!“ Strážce předříkal římské falanze rituální odpověď.

21

„Staň se!“ Na znamení obřadního posla přednesl biskup Leo ve své kapli její potvrzení. Další krok rituálu, pokyny a příkazy, představovaly vlastně přísežnou věrolomnost,

s níž v kapli svatého Pavla přítomní klerici – kardinálové, biskupové a monsignorové –osvědčovali své rozhodnutí znesvětit svátost svěcení, jímž se jim kdysi dostalo milosti a moci světit ostatní.

Internacionál vyslanec pozdvihl na znamení levou ruku. „Přísaháte všichni zde přítomní,“ předříkával slova přísahy, „že poté, co jste si vyslechli zmocnění, jí budete poslušni bez výhrad a námitek, ochotně a bez odkladu?“

„Přísaháme!“ „Přísahá každý z vás jmenovitě, že ve výkonu svého úřadu budete sloužit výhradně

cílům jednotné církve člověka?“ „To slavnostně přísaháme!“ „Je každý z vás připraven tuto jednomyslnou vůli zpečetit vlastní krví, a uznává, že

by vás Lucifer potrestal, pokud se jí zpronevěříte?“ „Tak tomu chceme a jsme k tomu připraveni.“! „Je každý z vás bez výhrad srozuměn s tím, že skrze tuto přísahu přejde moc nad

vašimi dušemi z rukou starého nepřítele, velkého slabocha, do všemocných rukou vašeho pána Lucifera?“

„Jsme s tím srozuměni.“ Nastal čas pro poslední část rituálu. Pro svědectví. S oběma dokumenty před sebou na oltáři nastavil vyslanec svou levou paži strážci.

Ten s kamennou tváří bodl vyslance zlatou jehlou do levého palce a vtlačil krvavý otisk prstu vedle jména vyslance na text zplnomocnění.

Vatikánští účastníci učinili neprodleně totéž. Když všichni členové falangy vyhověli poslednímu požadavku rituálu, zazněl v kapli svatého Pavla malý stříbrný zvon.

V americké kapli zazněl zvon nekonečnosti třikrát jemným, melodickým hlasem tiché potvrzení. Bim! Bam! Bim! Velice okouzlující zvuk, pomyslel si Leo, když obě shromáždění zanotovala závěrečný zpěv.

„Bim! Bam! Bim! Takto budou stará místa vládnout. Takto se zhroutí kříž i skála. Již navždy! Bim! Bam! Bim!“

Přítomní opouštěli kapli podle pořadí svých hodností. Nejprve akolyté, pak bratr Medico se spící a vyděšenou Agnes v náručí. Nakonec ještě zapěli arcikněz a biskup Leo, když se vraceli do sakristie stejnou cestou, jakou z ní přišli.

V časných ranních hodinách svátku Petra a Pavla vyšli účastníci římské falangy na Damašský dvůr. Několik kardinálů a hrstka biskupů vzala na vědomí uctivý pozdrav stráže a než nastoupili do svých limuzín, ledabyle ji požehnali křížem. Během okamžiku zazářily zdi kaple svatého Pavla tak jako vždy svými nádhernými freskami a obrazy Krista i apoštola Pavla, jehož jméno nejnovější nástupce Petra přijal.

1978

Po papeže, který přijal jméno apoštola, bylo léto roku 1978 poslední na zemi.

Vyčerpán turbulencemi svého patnáctiletého úřadu a v důsledku dlouhé nemoci byl 6. srpna Bohem odvolán z nejvyššího úřadu římsko-katolické církve.

Byli muži, kteří pracovali na novém konceptu papežství i Církve. Podle jejich náhledu již neměli papež a Církev nadále stát stranou a nabídnout lidskému pokolení

22

lůno katolicismu. Nastal čas, aby se papežství a Církev jako instituce přidaly k úsilí lidstva o vytvoření lepšího světa pro všechny. Papežství se mělo vzdát své důvěry v dogmatickou autoritu a upustit od svého lpění na absolutní a výhradní nárok na pravdu.

Takové plány přirozeně nebyly šířeny v izolovaném vakuu vnitřní vatikánské politiky. Kardinál-státní tajemník měl k těmto myšlenkám velmi blízko. On a s ním jeho stejně smýšlející vatikánští společníci uzavřeli pakt se svými světskými příznivci. Společně se zapřisáhli každý svým dílem přispět k tak žádoucí a zásadní přeměně Církve a papežství!

Když papež Pavel zemřel, shodli se na tom, že konkláve proběhne přesně ve správný čas k zvolení vhodného a přístupného nástupce na Petrově stolci. A protože předsedal kardinál Vincennes, nikdo nepochyboval, že z konkláve v srpnu 1978 vyjde jako vítěz a tím i jako papež ten správný muž.

Vzhledem k tomu, na čem jeho úspěch závisel, nebylo divu, že Jeho Eminence odsunula stranou všechno ostatní, včetně osobních materiálů starých papežů. Objemný svazek s papežskými pečetěmi ležel nepovšimnut v tajné zásuvce kardinálova psacího stolu.

Avšak kardinál se hodně přepočítal. Jakmile byli izolováni a uzamčeni, jak bylo obvyklé po celou dobu konkláve, k volbě oprávnění kardinálové určili za papeže zcela nevhodného muže. Muže, jenž nebyl ani v nejmenším slučitelný s plány, které komoří Svatého stolce se svými spojenci vypracovali. Jen málo lidí ve Vatikánu asi zapomene na den, kdy byl zvolen nový papež. Vincennes se doslova vyřítil z konkláve, jakmile byla těžká vrata znovu otevřena. Místo aby jako obvykle promluvil o „požehnaném konkláve“, potácel se jako ztělesněná pomsta k svému obydlí.

Jak závažné bylo chybné rozhodnutí jeho konkláve, pociťoval kardinál-státní tajemník již během prvních týdnů úřadování nového papeže. Byly to pro něj týdny nepřetržité frustrace, týdny trvající spory s novým papežem i vznětlivé diskuse s některými svými kolegy. S pocitem hrozícího nebezpečí, které ovládalo jeho dny i noci, zcela zapomněl na prohlížení papežských dokumentů. Neměl žádnou možnost svým společníkům předpovědět, jak bude nový držitel Petrova stolce jednat a reagovat. Jeho Eminence již nedržela příslušné nitky v ruce.

Nejistota a obavy dosáhly vrcholu, když tu se stalo něco zcela nečekaného. Třiatřicet dní po svém zvolení nový papež zemřel a atmosféra v Římě a okolí byla plná ošklivých pověstí.

Když byly písemnosti právě zemřelého papeže soustředěny do druhé zapečetěné obálky, neměl kardinál jinou volbu, než ji uložit k první ve svém psacím stole. Zatímco se připravovalo druhá konkláve, jež mělo proběhnout v říjnu, veškeré jeho úsilí se zaměřilo na zkorigování chyby ze srpna. Jeho Eminenci byl povolen odklad. Nepochyboval o tom, že jeho život závisí na tom, zda udělá to nejlepší. Tentokrát se musí postarat o to, aby byl zvolen přiměřeně poddajný papež.

Přesto jej postihlo něco nepředstavitelného. Vzdor jeho obrovskému úsilí se říjnové konkláve pro něj utvářelo stejně katastrofálně jako ono srpnové. K volbě oprávnění kardinálové pevně trvali na právu zvolit muže, který by ani vzdáleně nemohl být označen za vstřícného. Kdyby to byly okolnosti dovolily, pak by Jeho Eminence jistě dlouho přemítala o tom, co se mezi oběma volbami nepodařilo. Avšak na to mu nezbýval čas.

23

Poté, co během několika málo měsíců již seděl třetí papež na Petrově Stolci, stalo se konečně naprosto naléhavým prohlédnutí papírů v obou obálkách, každé opatřené papežskou pečetí. Vzdor tlaku, jemuž byla vystavena, nechtěla Jeho Eminence dát je z rukou bez pečlivého prozkoumání.

Stalo se tak jednoho říjnového dne u oválného konferenčního stolu v rozlehlé kanceláři státního tajemníka kardinála Vincennese.

Jak vyžadovala tradice, přizval kardinál dva muže jako svědky a pomocníky. První, arcibiskup Silvio Aureatini – poměrně mladý muž jisté vážnosti a značné ctižádostivosti – byl vnímavý a rychle chápající Severoital. Druhý, páter Aldo Carnesecca, byl prostý a bezvýznamný kněz, který zažil čtyři papežská funkční období a již dvakrát asistoval při prohlížení papežských písemností. Páter Carnesecca platil u svých představených za „důvěryhodného muže“.

Muži jako Aldo Carnesecca mohou přicházet do Vatikánu s velkými ambicemi, ale bez jakékoli chuti na stranickou řevnivost a nenávist – vědomi si příliš své smrtelnosti, než aby stoupali po žebříčku kariéry přes mrtvoly a příliš vděční, než aby kousali ruku, která je zpočátku krmila – se přesto přidržují své stěžejní a celoživotní ctižádosti, která je sem přivedla: mocné přání být Římanem!

Zpočátku postupovala prohlídka dokumentů hladce. Po patnáctiletém pontifikátu se také nedalo čekat nic jiného, než že první obálka s materiály starého papeže byla pěkně plná. Avšak ukázalo se, že obsahuje kopie memorand mezi pontifexem a Jeho Eminencí, které již byly kardinálovi svěřeny. Vincennes si nenechával pro sebe všechny myšlenky, zatímco listiny svým oběma pomocníkům stránku po stránce podával.

Nakonec zůstávalo k prohlédnutí už jen pět dokumentů starého papeže, než bylo možné přikročit k prohlídce písemností druhého pontifikátu. Každý z nich byl ve zvláštní zapečetěné obálce s poznámkou „Personalissimo e Confidenzialissimo“. Z těchto obálek čtyři, určené pro přímé příbuzné starého papeže, neměly žádný další význam, nehledě k tomu, že se kardinálovi příliš nelíbilo, nesmět je číst. Na poslední z pěti obálek byl další nápis: „Pro Našeho nástupce na Petrově stolci“. Tato slova, psaná nezaměnitelným rukopisem starého papeže, odkazovala obsah tohoto dokumentu mezi písemnosti, určené výhradně pro oči nově zvoleného mladého polského papeže.

Co však okamžitě upoutalo pozornost Jeho Eminence, byla nepředstavitelná, ale přesto nepřehlédnutelná okolnost, že někdo rozlomil původní papežskou pečeť. Obálka byla skutečně na horní hraně rozpárána a otevřena. Někdo tedy očividně její obsah četl. Stejně viditelně byla trhlina záplatována kouskem textilní pásky. Nová papežská pečeť a nový podpis byl připojen nástupcem starého papeže; oním papežem, který tak náhle zemřel a jehož papíry stále ještě čekaly na prohlídku.

Ale bylo zde ještě něco jiného. Druhý původní text méně známým rukopisem druhého papeže: „Týká se stavu Svaté Matky Církve po 29. červnu 1963.“

Ve svém ohromení ohmatával kardinál obálku, jako by mu její objemnost mohla dát poučení o svém obsahu nebo mu napovědět tajemství, jak z jeho psacího stolu zmizela a znovu se tam pak dostala. Zatím co zcela ignoroval pátera Carnesecca – což mu nebylo zatěžko –, přistrčil přes stůl obálku Aureatinimu.

„Ale Vaše Eminence…“Aureatini byl znovu mocen slova, ale teprve poté i schopnosti myslet. „Jak, k čertu, on…“

24

„To ani ten neví…“ Mocným vypětím vůle nabyl kardinál znovu něco ze svého niterného klidu. Pánovitě si vzal obálku zase zpátky a pleskl s ní na stůl před sebou. Ani v nejmenším jej nezajímalo, co si o tom mysleli jeho pomocníci. Konfrontován s tolika pochybnostmi, musel se věnovat otázkám, které se mu honily v hlavě.

Jak třiatřicetidenní papež dostal do rukou materiály svého předchůdce? Byl snad v personálu sekretariátu Jeho Eminence zrádce? Při této myšlence pohlédl kardinál kradmo na pátera Carnesecca. Pro něj tento černě oděný, profesionálně podřízený muž představoval celou spodní vatikánskou vrstvu byrokratických lenochů a povalečů.

Papež přirozeně měl nárok na každý dokument v sekretariátu, ale nikdy neprojevil zájem o Vincennesovy záležitosti. A pak zde byla také otázka, co druhý papež vůbec viděl. Obdržel celý konvolut starého papeže – a četl všechny papíry? Nebo jen obálku s pochybným datem 29. června 1963, které jeho rukopisem stálo na horní straně? Pokud by šlo o druhou možnost, jak se obálka znovu dostala mezi dokumenty starého papeže? A kdo na psacím stole kardinála všechno zase upravil tak, jak tomu bylo předtím? Jak se to někomu mohlo podařit, aniž by tím vzbudil pozornost?

Prudce vstal od stolu, přešel místností ke svému psacímu stolu, sáhl po diáři a nalistoval tam příslušné datum. Ano, měl obvyklý ranní rozhovor se Svatým Otcem, ale nic hodného zmínky si nepoznamenal. Odpoledne bylo zasedání s kardinály, spravujícími vatikánskou banku; rovněž zde se nic zajímavého neudálo. Přesto však jedna poznámka vzbudila jeho pozornost. Na kubánském vyslanectví se účastnil oběda pro přátele a kolegy loučícího se vyslance. Po jídle s ním ještě zůstal na soukromý rozhovor.

Kardinál telefonicky požádal svého tajemníka o přezkoumání rozvrhu služeb. Kdo toho dne seděl u přijímacího stolu sekretariátu? Na odpověď nemusel dlouho čekat, a když ji dostal, divoce pohlédl na oválný stůl. V tu chvíli byl páter Aldo Carnesecca pro jeho Eminenci mnohem víc než jen symbolem spodní vatikánské vrstvy.

Během krátké chvíle, potřebné na položení sluchátka telefonu a návratu ke stolu, se do myšlenek kardinála vkradlo chladné světlo. Světlo na minulost, i světlo na budoucnost. Jeho mohutná postava se dokonce poněkud uvolnila, když si poskládal všechny části. Oba papežské konvoluty na jeho psacím stole, čekající na prohlédnutí a roztřídění… Jeho vlastní dlouhá nepřítomnost ve své kanceláři 28. září… Carnesecca, který měl v poledních hodinách službu. Vincennes pochopil, jak všechno spolu souviselo. Byl obelstěn ničemností, úskokem, který se maskoval jako čirá nevinnost, byl obalamucen. Jeho hra skončila. Nyní již nemohl udělat nic lepšího, než se postarat, aby se dvakrát zapečetěná papežská obálka nikdy nedostala do rukou polského papeže.

„Skončeme s touto prací!“ A zatímco pozoroval stále ještě popelavé obličeje Auretinise a Carneseccy, měl kardinál v hlavě stále jasněji a začínal být zase nad věcí. V tónu, jímž se obracel na své podřízené, byla znát řada rozhodnutí, jimiž ukončil prohlídku starých listin. Carnesecca se měl postarat, aby příbuzní pontifexe dostali čtyři příslušně adresované obálky. Aureatini měl ostatní papíry předat vatikánskému archiváři, jehož starostí pak bylo, aby skončily v nějakém hodně zastrčeném a zaprášeném koutku. O dvakrát pečetěnou obálku se kardinál hodlal postarat osobně.

Poté se Jeho Eminence spěšně pustila do prohlídky poměrně málo písemností, které nashromáždil druhý papež během svého příliš krátkého pontifikátu. Protože nepochyboval, že nejvýznamnější dokument, který řečený papež zanechal, již před

25

ním ležel, spěšně listoval obsahem konvolutu. Během čtvrthodiny jej přisunul Aureatinimu, který jej pak měl předat archiváři.

* * *