CELOŽIVOTNÍ VZDĚLÁVÁNÍ NA FPE ZČU V PLZNI

„Studium v oblasti pedagogických věd se zaměřením na přípravu učitelů odborných

předmětů, praktického vyučování a odborného výcviku“

Psychologie 1

(sylabus přednášek)

Vyučující: PhDr. Alena Szachtová

Čití a vnímání

Čití

Čití poskytuje nejjednodušší a zároveň nejzákladnější informaci o vnějším světě a děje

prostřednictvím analyzátorů.

Základní druhy počitků:

Vnější – dálkové (zrak, sluch, čich), dotykové (chuť, tlak, bolest)

Vnitřní – útrobní (orgánové – trávení, dýchání, krevní oběh…), lokoanalyzátory (pohyb,

rovnováha, poloha)

Podnět, který na nás působí se přemění v nervový impuls, ten je veden do mozkového centra, zde

je vyhodnocen a vzniká počitek. Činnost analyzátorů nazýváme čitím.

VNÍMÁNÍ

Je poznávací proces, pomocí kterého odrážíme předměty a jevy jako celek (se všemi jeho

vlastnostmi).

Základem procesu vnímání je analyticko-syntetická činnost mozku

1. fáze – Analytická

smyslová analýza, kdy dochází k podráždění analyzátoru .

2. fáze – Mozková analýza

po dostředivých drahách jde vzruch do mozkového centra příslušného analyzátoru, kde vznikne

počitek

3. fáze –Mozková syntéza

dochází ke spojení jednotlivých počitků v jeden nový celek a tím vzniká nový obraz, který

nazýváme vjem.

Vjem je tedy součet počitků.

Druhy vnímání

Vnímání tvaru a velikosti

odráží vlastnosti jako je výška, tvar a šířka

Vnímání prostoru

vpravo, vlevo, nahoře, uprostřed ,...

Vnímání pohybu

registrujeme změnu polohy předmětu

Vnímání času

nemáme na něj žádný analyzátor, je založeno na vlastní zkušenosti

Sociální vnímání (viz.samostatná kapitola)

Vlastnosti vnímání

Zaměřenost

objekt se zaměřuje na figuru a pozadí

Výběrovost

vybírám si to co na sebe nechám působit, prevence přetížení

Strukturovanost

každý podnět vnímáme jako strukturu např. židle = nohy+ sedátko + opěrátko

Pregnantnost

doplňování chybějících částí celku na úplný

Konstantnost

podnět vnímáme stejně i v jiné poloze bez ohledu na to, v jaké vzdálenosti se od nás nachází.

Poruchy vnímání

Smyslová klamy

Iluze

Charakteristika sociální percepce

Sociální psychologie popisuje proces poznávání a hodnocení druhých lidí, zabývá se přesností a

spolehlivostí vnímání personálního okolí a též možnostmi výcviku v této oblasti. Stručně tedy lze

definovat sociální percepci jako budování úsudku o druhé doposud neznámé osobě. To, abychom

si dokázali udělat pokud možno pravdivý obraz o nějaké osobě, se kterou jsme v kontaktu, je pro

nás velmi důležité. Máme tendence zařazovat lidi do „škatulek, potřebujeme se v nich vyznat a

rozhodnout se, jak a zda vůbec s nimi budeme nadále komunikovat.

Hodnotíme nejenom jednotlivce, ale i celé sociální skupiny ( Romové, učitelé, muži, ženy). V této

souvislosti vidíme, že existuje mnoho předsudků i sklony některých jedinců k nesprávnému

zobecňování ( ženy jsou méně racionální než muži).

Pro učitele všech typů škol je velmi důležité, aby dokázali co nejlépe poznat svoje žáky a poté

k nim adekvátně přistupovat. Dopouští - li se často chyb a nepřesností ve svých odhadech, může to

mít za následek poškození žáka i s ohledem na jeho budoucnost.

Faktory ovlivňující sociální percepci

Vztah mezi vnímaným a hodnotitelem. Zaměřujeme se zejména na ty vlastnosti, které mají nějaký

význam ve vztahu k hodnocenému. Například učitel má tendenci všímat si hlavně chování a

výkonu žáka ve škole, u nadřízeného sledujeme, zda je spravedlivý, soudce hodnotí způsob

výpovědi obžalovaného atd. Chceme-li opravdu druhého poznat všestranněji, měli bychom

dokázat odhlédnout od svých emocí, které v nás dotyčná osoba aktuálně vzbuzuje.

Aktuální psychický stav hodnotitele. Momentální duševní rozpoložení, aktuální nálada, ať

pozitivní či negativní velmi ztěžují objektivitu sociální percepce. Rozzlobený učitel jistě bude

vidět své žáky v horším světle, zejména nemá-li schopnost sebereflexe.

Obecná zaměřenost vnímajícího. Jedná se o tendence vidět své okolí v zásadě buď optimisticky

nebo pesimisticky.

Speciální schopnosti hodnotitele. Jde o takové speciální schopnosti, jako například registrace

verbálních a neverbálních projevů, životní zkušenosti v kontaktu s lidmi, vlastní sebereflexe,

sebepoznání.

Máme-li poznat druhého co možná nejlépe, musíme si být v neposlední řadě vědomi toho, že se

jedná o dlouhodobý proces, který vyžaduje nejen čas, ale i trpělivost sledovat dotyčnou osobu

v nejrůznějších situacích, nejlépe takových, kdy musí vyjádřit postoj, reagovat na náročné životní

situace či řešit konflikty.

Chyby v sociální percepci

Žádný člověk se nevyvaruje jistých pochybení v procesu hodnocení druhých, jde ale o to, abychom

si byli vědomi, že toto nebezpečí je reálné a snažili se co nejvíce tyto chyby eliminovat.

Chyba podlehnutí prvnímu dojmu. Vychází z tendence co možná nejrychleji si dotyčnou osobu

„zaškatulkovat“. Tato chyba je velmi častá a je nutné, abychom si jí byli vědomi. Na první dojem

si všímáme zejména neverbálních projevů jedince, jeho exteriéru, výrazu obličeje, způsobu chůze a

držení těla, očního kontaktu nebo způsobu podání ruky. To vše vnímáme na druhém velmi

intenzivně a prvnímu dojmu podlehnout je tedy velmi snadné. Je obecně známo, že první dojem

posuzovatele silně ovlivní a ten ho pak jen nerad mění. Zapůsobit dobře v prvním kontaktu je

důležité např. při konkurzu. Známý je též tzv. efekt přání, což znamená, že vidíme druhého

takového, jakým ho chceme mít.

Chyba podlehnutí „haló efektu“. Tato chyba vzniká na základě prvního dojmu. Zařadíme-li si

člověka na první dojem jako sympatického, máme snahu na něm již jakékoli negativní vlastnosti

nevidět, nebo si je nepřipouštět. A naopak. Negativní první dojem ovlivní další náš kontakt

s danou osobou a brání nám vidět na ní pozitivní charakteristiky.

Nesprávné úsudky. Například: pochází-li žák z problémové rodiny, bude mít jistě i horší prospěch

a negativní osobnostní vlastnosti. Vnímá-li to učitel takto, zamezí si ovšem cestu ke správnému

působení na tohoto žáka.

Chyba projekce. Toto časté pochybení spočívá v přičítání svých vlastností a způsobů chování

vnímané osobě. Kdo je sám agresivní, očekává toto chování i u ostatních. Takže agresivní učitel si

častěji vysvětluje chování žáků jako úmyslnou agresi vůči své osobě.

Chyba mírnosti(přísnosti). Projevuje se tendencemi hodnotit pozitivněji jedince nám sympatické,

známé atd. Přísněji naopak ty, kteří se nám z nějakého důvodu nelíbí. U učitelů to vede k volbě

takového chování, které pak u žáka provokuje konfrontační a negativistické chování.

Chyba „figury a pozadí“. Jedná se o sklon posuzovat lidi na základě sociálního pozadí, ve kterém

žijí. Konkrétně se vnímá sociální status rodiny, rasa, skupina přátel atd. Učitelé tak mnohdy svým

chováním a přístupem k žákům z některých sociálních skupin způsobují konflikty a snižují

motivaci těchto dětí k učení.

Hodnocení na základě předsudků. Je-li hodnotitel pod vlivem mnoha předsudků, dopouští se též

velmi často nesprávného posuzování lidí. Mohou to být předsudky genderového charakteru a

podobně.

Chyba centrální tendence. Projevuje se ve snaze hodnotitele vyhýbat se při hodnocení krajním

pólům a používat pouze střízlivá označení jako dobrý, ucházející, postačující. Učitel, který takto

posuzuje např. výkony žáků, nedokáže dobře motivovat.

To, jak vnímáme a hodnotíme druhé lidi, je důležitá součást naší sociální inteligence, nicméně si

musíme uvědomit i to, jak my sami působíme na ostatní. Je to důležitá součást sebereflexe každého

z nás.

PŘEDSTAVIVOST

Představivost je obraz předmětů nebo jevů v našem vědomí, které v daný moment nevnímáme, ale

už jsme jej někdy vnímali.

Na rozdíl od vjemu představa není tak přesná a jasná, je obsahově chudší.

Představy se při svém vzniku řídí asociačními zákony, které představují sdružování zážitků do

řetězců.

Asociační zákony

1. Primární zákony

Zákon dotyku a času

v našem vědomí mají tendenci se utvářet zážitky, které vznikly na stejném místě a ve stejném čase

Zákon podobnosti a kontrastu

v našem vědomí mají tendenci vybavovat se zážitky, které jsou podobné nebo kontrastní

např. vidím člověka a vzpomenu si na známého, který je mu podobný

2. Sekundární zákony

Zákon novosti

ve vědomí mají tendenci se lépe vybavovat novější zážitky než starší

Zákon častosti

lépe se vybavujeme předměty nebo jevy, které na nás působí často, než ty, co na nás působí řídce

Zákon živosti

lépe si vybavujeme předměty, které na nás zanechaly citový dojem

Typy představivosti

Zrakový (vizuální)

Sluchový (auditivní)

Pohybový )motorický)

Eidetické představy jsou takové představy, které se téměř rovnají vjemu. Vyskytují se především

u dětí, v dospělosti přetrvávají zejména u umělců.

Perseverační představy jsou takové představy, které mají tendenci se ustavičně vracet a setrvávat

ve vědomí.

Fantazie

Je založena na paměťových představách, ale vytváří jiné celky a obrazy, které jsme nikdy neměli

možnost vnímat.

Druhy fantazie:

Rekonstrukční

nutná pro orientaci v mapě, sestavení věci dle návodu atd.

Tvůrčí

vytváří nové, originální věci pro jedince nebo pro společnost.

Bdělé snění.

Sny ve spánku

Paměť

soubor psychických procesů, které nám umožňují osvojení zkušeností

schopnost přijímat, podržovat a znovu oživovat minulé vjemy

uchování informace o podnětu, který už na nás nepůsobí

Druhy paměti

Názorná paměť

zraková (vizuální), sluchová (auditivní), čichová, chuťová, hmatová (doteková), motorická,

smíšená (kombinovaná)

Slovně logická

týká se toho, co je vyjádřeno slovy

Záměrná

řídíme se cílem si zapamatovat

Bezděčná

cíl zapamatovat si chybí, a přesto si něco pamatujeme (to, co má pro nás mimořádný význam, co je

spojeno se silnými city – první pusa !?)

Mechanická paměť

mnohonásobné opakování téhož učiva bez snahy o pochopení (básně, slovíčka cizího jaz.,

definice)

Logická paměť

zdůrazňuje pochopení toho, co je důležité; poznání vzájemných souvislostí, příčin a jejich

následků, proč jsou věci tak, a ne jinak

Dělení podle délky uchování pamětního spoje

bezprostřední (senzorická)

dokáže podržet tisíce dat, ale jen dvě sekundy i méně, uchovává informace přicházející ze smyslů.

krátkodobá

drží data asi minutu, má omezenou kapacitu - zapamatujeme si 5 – 9 prvků ( 7)

podléhá snadno zapomínání - úkol splníme ihned a informaci dále již nepotřebujeme, a proto ji

neuchováváme.

dlouhodobá

informace se uchovávají déle než tři minuty

Fáze paměti

1. Zapamatování (vštípení do paměti) - vytvoření stop a dočesných spojů v mozkové kůře

působením vnitřních a vnějších podnětů

2. Uchovávání (podržení v paměti) - čas, který uplyne od zapamatování do vybavení pro

tuto etapu je příznačný proces zapomínání. Zapomínání mé pro člověka kladný i záporný

význam. Kladný – zapomínají se nepříjemné, tragické , otřesné zážitky – narušovaly by

harmonii duševního života (zdravý vývoj osobnosti). Záporný – zapomínají se vědomosti,

dovednosti, návyky, způsoby chování Prevencí zapomínání je opakování.

3. Vybavování aktivizace minulé zkušenosti. S tímto procese souvisí: znovupoznání,

reprodukce, reminiscence.

Pozornost

Pozornost je psychický stav sloužící k tomu, abychom dovedli vybírat jen ty informace, které pro

nás mají v dané situaci nějaký význam. A který zajišťuje po určitou dobu soustředění člověka na

jeden jev nebo jednu činnost

Druhy pozornosti

Spontánní ( bezděčná):

vrozený základ je v tzv. orientačně-pátracím reflexu. Je vyvolána náhlým, novým, silným nebo

neočekávaným, nebezpečným podnětem např. četba knihy - bouchnutí dveří, vyvolání jména,

bolest.

Úmyslná (záměrná):

řízena nějakým vědomým cílem - záměrem

Vlastnosti pozornosti

intenzita - udává sílu soustředění

stálost – délka soustředění na nějaký jev

rozsah – počet jevů, které najednou obsáhneme

výběrovost – soustředění se na jeden předmět, ostatní si neuvědomujeme

přenášení – přenášení pozornosti z jedné činnosti na druhou (televize – pletení)

rozdělování – přenášení pozornosti a vykonávání dvou činností současně (jedna je

automatizovaná)

Ve vlastnostech pozornosti existují u lidí značné individuální rozdíly

Výcvik koncentrace

hledání rozdílů u dvou shodných kreseb

metody vycházející z psychologických a diagnostických metod typu Bourdonova škrtacího

testu

sledování cesty v bludišti

rozeznávání v orchestru zvuků jednotlivých hudebních nástrojů

Poruchy pozornosti

roztržitost – neschopnost dlouhodobé koncentrace pozornosti - může být při roztržitosti

narušována buď vedlejšími podněty nebo nadměrnou intenzitou soustředění na určitý

předmět

rozptýlenost – neschopnost udržet pozornost v daném směru

ADD, ADHD – dohromady asi 3 – 5% dnešních dětí – poruchy pozornosti provázené

hyperaktivitou nebo hypoaktivitou

Zvláštnosti pozornosti

Např. v průběhu vyučovací hodiny je standardní průběh pozornosti na vrcholu na začátku hodiny

a mírné zvýšení je ještě cca po 30ti minutách. V průběhu školního dne je obecně pozornost největší

ve 2. – 3. vyučovací hodině, pak klesá a mírně se zvýší před obědovou přestávkou. Po ní pozornost

roste, aby pak opět strmě upadala.

Myšlení

Myšlenkové operace

Podstatou myšlení je vykonávání určitých myšlenkových postupů – myšlenkové operace:

Analýza

myšlenkové členění celku na části, vyčleňování jednotlivostí

Syntéza

myšlenkové sjednocování, spojování vyčleněných částí

Srovnávání

myšlenková operace, kterou zjišťujeme podobnost a odlišnost mezi více předměty nebo jevy

Abstrakce

vyčleňujeme podstatné a obecné vlastnosti předmětů a jevů

Zobecňování

myšlenkové zjišťování a spojování společných vlastností jednotlivých předmětů a jevů určité

skupiny (třídy)

Indukce

myšlenkové vyvozování obecného tvrzení z jednotlivých případů

Dedukce

aplikace obecného poznatku na konkrétní případ

Analogie

vyvozování poznatku o nějakém předmětu či jevu na základě podobnosti s jinými předměty nebo

jevy

Formy myšlení

Základní formy – pojem, soud, úsudek

Pojem

slovní vyjádření obecných a podstatných znaků předmětu nebo jevu

Soud

vyjádření vztahu mezi dvěma pojmy

Úsudek

vyjádření vztahu mezi dvěma nebo více úsudky

Premisa = soudy, ze kterých vycházíme

Závěr = vyvozený soud

Úsudek je vyvození závěru z premis.

Druhy myšlení:

Praktické

Problém nebo úloha se řeší bezprostředně praktickou činností (metoda pokusu a omylu)

Konkrétně názorné

Problém řešíme využíváním názorných představ

Abstraktní myšlení

Práce s abstraktními pojmy – symboly. Uplatňuje se zejména při teoretické činnosti

Teoretické myšlení umožňuje člověku docházet k závěrům na základě jiných teoretických

poznatků

Podle směru, kterým se myšlení ubírá, rozlišujeme:

Konvergentní myšlení (sbíhavé)

uplatňuje se v úlohách, které mají jediné možné řešení

Divergentní myšlení (rozbíhavé)

uplatňuje se při řešení úloh, které mohou mít více řešení

Myšlení a řešení problémů

Naše činnost se v problémové situaci neubírá “naslepo”, neskládá se z chaotických pokusů, ale

z daného systému. Řešení problému spočívá v tom, že se zužuje pole možných odpovědí na danou

otázku, dokud se nenajde správná odpověď nebo dosud neznámá cesta, která vede k cíli.

Fáze řešení problému

Objevení problému

uvědomění si nějaké obtíže, kterou je třeba překonat

Příprava na řešení

rozdělení problému na menší úlohy. Doplnění chybějících informací

Nalezení řešení

nalezení řešení, vyřešení problémové situace.

Dodatečné přezkoušení

praktické ověření nalezeného řešení

Emoce

City a emoce

Psychické jevy, které vyjadřují subjektivní prožívání vztahu k okolí

Projevy citů

mimika obličeje, pohyb očí (smích, pláč,..), držení a pohyby těla (agresivita,..)

změny činnosti vnitřních orgánů (bušení srdce, zrychlené dýchání, zrudnutí,..)

změny objemu částí těla

Vlastnosti emocí

subjektivita - na stejné situace mohou různí jedinci odpovídat různými a různě intenzivními

emocemi (např. hněv nebo strach)

spontánnost - spouštějí se samovolně, s nízkou možností jejich ovlivnění rozumem

předmětnost – vztahují se ke konkrétnímu zážitku, události

aktuálnost - odehrávají se bezprostředně, okamžitě

polarita - libost (stenické pocity) - nelibost (astenické pocity)

ambivalence - míchají se city příjemné i nepříjemné - (příjemný strach)

stereotypnost - city se opakují – na určité situace reagujeme stejně

adaptace - schopnost přizpůsobit se, mění se intenzita prožitku, organismus se přizpůsobí

vliv na paměť - emoční stavy mají vliv na paměťové procesy, pokud je nějaký údaj spojen

s určitou emocí (pozitivní i negativní), jedinec si ho snáze zapamatuje (úlek, vztek)

Dělení citů podle jejich úrovně

základní city (tělesné) - podmíněny biologickými potřebami (hlad, žízeň), souvisí s

prožíváním něčeho příjemného nebo nepříjemného (uvolněnost, napětí,..), často se

promítají do nálad

citové reakce – krátkodobé stavy vyplívající z prostředí, jehož podněty působí na jedince.

(hněv, strach, respekt)

nálady – déletrvající, nepříliš intenzivní prožívání subjektivních stavů, které po delší dobu

ovlivňují chování. (úzkost)

citové vztahy – jsou prožívány vždy k podnětům určité hodnoty, od kladné před neutrální

po zápornou (přátelství – nepřátelství)

vyšší city – vznikají při socializaci jedince. (intelektuální - zaměřené na překonávání

překážek a problém -zvědavost , frustrace z nepochopení; morální (etické) - vystupují ve

vztahu k morálce společnosti jako např. altruismus, empatie; estetické - hodnotí a vyjadřují

vkus člověka)

Dělení citů podle délky trvání

afekt - velmi intenzivní, krátkodobá emoce (vztek, strach, bouřlivá radost)

nálada - méně intenzivní, dlouhodobější emoce, citové stavy, které dodávají všem ostatním

zážitkům určité zabarvení.

vášeň - intenzivní, dlouhodobá emoce, mohou zušlechťovat (umělecké projevy, nadšení pro

vědu), silné hluboké city, které se zmocňují celého člověka, ovládají jeho činnosti a

myšlení, mohou i zničit (hráčská vášeň, alkoholismus,..)

Emoční inteligence

Číselný ukazatel hodnotící lidskou schopnost zacházet s emocemi a spolupracovat se sociálním

okolím.

Její součástí je sebeuvědomování, sebeovládání, empatie, sociální dovednosti, zahrnuje schopnost

sledovat vlastní i cizí pocity a emoce a rozlišovat je a využívat těchto informací ve svém myšlení a

jednání. EQ má vliv na úspěšnost životní dráhy - lidé s vyšším nebo vysokým EQ mají dobré

předpoklady být dobří manažeři, vůdčí osobnosti, poradci, ale také přátelé, milenci a partneři

Motivační funkce citů.

City motivují lidské chování.

Regulační funkce citů.

City regulují lidské chování.

Význam a pojetí pojmu osobnost

Osobnost je jedinečná a neopakovatelná soustava vlastností charakterizujících celistvou

individualitu konkrétního člověka zaměřeného na realizaci životních cílů a rozvinutých možností

(vlastní jedinečnost každého z nás, od 3 let vývoje). Soubor relativně stálých vlastností, které

charakterizují jedince a vzájemně se ovlivňují.

Individuální jednota člověka, tj. jednota duševních vlastností a dějů založená na jednotě těla a

utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích (integrace bio-psycho-sociální a interakce

s okolním prostředím).

Determinace osobnosti

vnitřní činitelé (biologická výbava)

vnější činitelé (sociální prostředí a vztahy)

Struktura osobnosti

vnitřně uspořádaný systém osobnosti, který má své zákonitosti

1. motivace (aktivačně-motivační vlastnosti) - zahrnují vše to, co žene člověka k určité

činnosti, oč usiluje, k čemu směřuje, tzv. motivy: potřeby, pudy, cíle, zájmy, ideály, plány,

ale také např. zvyky

2. charakter, postoje (vztahově-postojové vlastnosti) - jádro osobnosti, které je člověku

zdrojem zodpovědného jednání, zahrnuje vlastnosti, které mají morální význam

3. seberegulační vlastnosti - na základě poznání sebe sama - řídí a kontrolují prožívání a

chování

4. temperament - dynamické vlastnosti, charakterizují formální průběh prožívání a chování z

hlediska dynamiky a intenzity (cholerik, sangvinik, flegmatik, melancholik, extravert x

introvert)

5. schopnosti - vlastnosti osobnosti, které jsou předpokladem pro úspěšné vykonávání určité

činnosti; vyvíjejí se na základě vrozených anatomicky-fyziologických dispozic člověka =

vlohy např. hudební, herecké, matematické apod.

Stupně schopností:

nadání – souhrn nadprůměrně vyvinutých schopností potřebných pro vykonávání určité

činnosti; nemusí být v osobnosti objeveno

talent – nadprůměrné nadání

genialita – mimořádně rozvinutý talent, umožňuje vytvářet vrcholná díla

Inteligence

rozsah určitých poznávacích schopností, které umožňují správně myslet, reagovat, řešit

problémy

6. individuální vlastnosti psychických procesů a stavů – zvládání náročných životních

situací, zvláštnosti ve vnímání, pozornosti, paměti apod.

MOTIVACE

je souhrn hybných činitelů, které vedou jedince k tomu, aby něco vykonal (nebo naopak nekonal)

Motivace zahrnuje:

1. vnější činitele /vnější motivace/: - tzv. incentivy

odměny (hezké známky, pochvala, úsměvy, pohlazení, výhody)

tresty (špatné známky, po-známky na ZŠ, napomenutí, důtky ...)

příkazy (rozkazy, výzvy - učitelů, rodičů) prosby, přání a očekávání druhých (co od nás

druzí chtějí, očekávají, potřebují)

nabídky, pobídky (zboží ve výkladní skříni, jakákoliv reklama)

vzory (také antivzory) - vedou k nápodobě (nebo odmítání)

další podmínky vnějšího prostředí (mikro i makro- klima, změny počasí apod.)

2. vnitřní činitelé /vnitřní motivace/:

potřeby (nižší, vyšší) - nejsilnější mot. činitel, také pudy a instinkty

zájmy (sportovní, jazykové, umělecké ...)

emoce - kladné i záporné (radost, touha, zamilovanost, ale i strach, nejistota ..)

pocit povinnosti, tzv. morální motivace

návyky - zvyky, zdravé x nezdravé

postoje a hodnoty (názory) - vedou k aktivitě

životní plány, cíle, ideály

Potřeby

Potřeba je stav nedostatku nebo nadbytku, který člověk pociťuje jako nepříjemný a má proto

snahu jej odstranit, tj. danou potřebu uspokojit, potřeba je nejsilnější motivační činitel

Třídění potřeb:

nižší: - biofyziologické, elementární - základní, slouží k zachování existence

vyšší: - psychické - jsou spjaty se společenským začleněním

Potřeby dělíme na:

1. poznávací: - uspokojena lid. zvídavost, základem je vrození orientačně pátrací reflex,

potřeba určitých podnětů, touha po informacích, po vzdělání

receptivní - pouhé pasivní získání vědomostí (informací, novinek, zajímavostí)

heuristické - objevitelské, samostatné řešení problémů, jde spíše o objevení postupu řešení

či samostatné odvození nového poznatku, př. problémového vyučování

2. sociální: - uspokojují se ve společenských vztazích (někdy i protichůdné)

obliby - být druhým lidem sympatický + p.přátelství

statusu - zaujímat mezi nimi pevné postavení

afiliace - patřit do skupiny, být mezi svými, p. citové odezvy

dominance - získat převahu, vést druhé lidi + p.moci

submise - nechat se vést druhými, podřídit se, ustoupit, uznávat převahu

kooperace - spolupracovat s druhými

identifikace - mít vzor, idol, k napodobování, k obdivování

3. výkonové - nalézt uspokojení v činnosti,

dosáhnou úspěchu

vyhnout se neúspěchu

4. estetické, kulturní - p.krásy, uměleckého zážitku (z četby, filmy, obrazu, hudby), kultura

stolování, bydlení, oblékání, kultura mluvy

5. existenciální - p.smyslu života, p.uskutečňovat určitý cíl

Temperament

Temperament má biologický základ, je tedy převážně vrozený a závisí na reaktivnosti nervové

soustavy a vyjadřuje způsob citové vzrušivosti,.

Temperament, jedna základních psychických vlastností

Teorie temperamentu

1. Hippokratova teorie temperamentu

4 typy (sangvinik, flegmatik, cholerik. melancholik)

2. Jungova typologická soustava

základním kritériem je temperamentový protiklad introvertního a extravertního zaměření

3. Kretschmerova typologie

založená na vztahu určitých psychických vlastností a tělesné konstituce

4. Eysenckova teorie pro popis osobnosti

Základní dimenze Eysenckovy teorie – extroverze a neuroticismus

5. „Velká pětka“ - Costa a McCrae (1992)

(negativní emotivita, extraverze, otevřenost, přátelskost, svědomitost)

Charakter

Charakter je soubor psychických vlastností osobnosti, které se projevují v mravní stránce jejího

chování a jednání.

Je hlavní a řídící složkou osobnosti.

Charakter  není vrozený, utváří se během života výchovou a sebevýchovou a dalšími

společenskými vlivy.

Složky charakteru

vztah k sobě – je otázkou sebehodnocení a sebeřízení.

vztah k práci– pracovitost, píle, iniciativnost, smysl pro zodpovědnost, houževnatost x

lenost, lajdáctví, nedochvilnost

vztah k lidem - kladný – altruismus, empatie, společenskost, soucitnost x záporný –

bezohlednost, sobectví, závist, nepřátelskost. Kladné společenské postoje vedou jedince

k vytváření společenských hodnot ve prospěch všech lidí.

vztah k hodnotám – vztah k materiálním a duchovním hodnotám. Hodnotí a řídí chování a

jednání člověka z mravního hlediska.

Teorie morálního vývoje dle Kohlberga

Náročné životní situace, techniky vyrovnávání

Každý se dostane do situace, která vyžaduje něco navíc, určité vyšší úsilí, které není normální.

Náročná životní situace (NŽS) je taková situace, při níž člověk nevystačí s navyklým vzorcem

chování a musí vynaložit zvýšené úsilí, popřípadě překonat určité překážky na cestě uskutečnění

cíle.

NŽS rozlišujeme podle intenzity na:

prosté - vyžadují zvýšené úsilí, ale člověk se s nimi vyrovná sám bez psychického

narušení

konfliktogenní (frustrující) - vedou k nežádoucím psychickým stavům (stres, frustrace,

konflikt

patogenní - vedou k neurózám.

Rozdíl mezi těmito typy není absolutní, záleží také na subjektu, který situaci prožívá.

Stres

Je to taková situace, kdy nějaká rušivá okolnost či škodlivý vliv působí na člověka a

narušuje mu vykonávání činnosti a uspokojování potřeb.

Rozeznáváme tři typy stresových situací:

nadbytek interpersonálních podnětů - nadbytek úkolů, časový stres

absence (nedostatek) podnětů - pro lidi, kteří celý život byli ve společnosti

působení škodlivých podnětů - rozvodová situace (hádky, psychické vydírání)

Projevy stresu:

psychické - pocit úzkosti, psychická tenze (vnitřní napětí)

fyziologické (tělesné) - „knedlík v krku“, žaludeční nevolnost, křeče a bolesti svalů a

páteře, vylučování hormonů. Stresy se ukládají na svalovině vnitřních orgánů.

behaviorální projevy - vnější doprovodné projevy stresu - blednutí, červenání, rozšíření

zornic, zadrhávání v řeči, „okno“, pocení

Stadia stresu

poplachová reakce – energeticky náročná pohotovost organismu.

fáze adaptace - v této fázi mizí příznaky z 1. fáze poplachu, dochází k lepšímu využití

uvolňované energie

stadium vyčerpání - pokud nedojde k vyřešení stresové události ve fázích poplachu a

odporu, dojde časem k vyčerpání adaptačních schopností organismu, může mít tyto podoby

psychosomatické tzv. civilizační nemoci, neurotických poruch, syndrom vyhoření

Podle intenzity výše uvedených fázích rozlišujeme:

eustres - příznivá část stresu, mobilizaci sil, člověk dosahuje vrcholného výkonu

distres - škodlivá část stresu, může mít negativní důsledky pro organismus

Frustrace

Neschopnost uspokojit nějakou životně důležitou potřebu (nejen potřebu fyziologickou, ale i

psychosociální

Druhy frustrace:

malé: drobné, téměř každodenní - hlad, žízeň, omezování svobody, hledání předmětů ...

velké: významné životní frustrace, neuspokojení sociálních potřeb, nepochopení,

nedostatek citové odezvy, lásky

existenciální: ztráta smyslu života, rezignace, pocit marnosti, zbytečnosti (

Frustrační tolerance - stupeň odolnosti vůči frustraci, tj. doba, po kterou jedinec zvládá frustrační

situace, neprojevuje typické frustrační chování (než zareaguje, vybuchne, rozčílí se..)

Reakce na frustraci - tzv. obranné frustrační mechanismy. Kde jde o reakce, které usilují o

zachování vnitřní rovnováhy, vlastního duševního i tělesného zdraví (zvýšení sebepojetí, sebeúcty)

Dvě hlavní reakce jsou útok a únik.

Příklady útoku:

projekce - přesouvání vlastní viny na druhého (učitel špatně zkoušel, protože neměl náladu

+ tzv. negativní přenos emočního napětí, uleví se mu, když naštve druhého - předá

negativní emoci)

introjekce - přisuzování si vlastností, které jedinci evidentně schází - jako kdyby dosáhl

cíle, (též obecně přijímání a přebírání cizích názorů a motivů za vlastní)

šikana - přesunutí agrese z jedné osoby na jinou (tzv. obětní beránek)

egocentrismus - krajní forma individualismu, egoismu = sobectví

Příklady úniku:

únik, ústup - člověk se tímto útěkem zbaví překážky, ale zároveň i cíle, je většinou

hodnocen negativně jako bázlivost, nedostatek odvahy (např. únik z místa nehody

(zvířata vědí, kdy je nebezpečí velké x člověk někdy ne) - přesto nelze ústup používat vždy

(zkouška na VŠ)

regrese - únik k vývojově nižšímu, primitivnějšímu, méně zralému, infantilnímu

(dětskému) způsobu chování, který jedinec již překonal (šaškování, předvádění se u dětí,

pláč u dospělých, u dětí ještě častý tzv. negativismus - vykonává opak toho, co je

požadováno)

transgrese - je opačným jev a znamená „útěk dopředu“ , tj. projev vývojově staršího,

vyššího chování, než jaké je danému věku přiměřené (nezralá dívka projevuje mateřskou

péči, předčasný strach ze smrti u mladého člověka)

sublimace - uvolnění psych. napětí únikem k vyšším či nižším principům v myšlení (tzv.

denní snění - časté u pubescentů, či únik do četby) a chování.

racionalizace - rozumové ospravedlňování neúspěchu dodatečně vymyšlenými důvody,

motivy, tzv. “objektivní příčiny“

potlačování, popírání - snaha zapomenout na cíl (neuspokojenou potřebu), vytlačit ji z

vědomí, je pouze zdánlivým řešením - viz. Freud takto vysvětluje mechanismus vzniku

neuróz

somatizace - odvedení, přenesení, přeměna (konverze) psych. napětí do oblasti tělesné.

identifikace - ztotožnění se s osobou (skupinou lidí, organizací), která daného cíle dosáhla.

Další možné hlavní reakce na frustraci.tzv.obranné mechanismy

obejití překážky - třeba i delší cestou, oklikou, může být morálně nepřijatelné

kompenzace, volba náhradního cíle - je sice méně žádoucí, lákavý, ale je dosažitelný

fixace - ustrnutí, ulpívání na určitém způsobu chování.

Konflikt

1. vnější - interpersonální (mezi jedinci, skupinami,...)

2. vnitřní - intrapsychické (mezi různými protichůdnými tendencemi osobnosti)

Vnější - interpersonální konflikty – řešení

emocionální – jsou nejčastější (až 75%), obvyklá reakce je agresivní neurotické – (10%), emoce jsou potlačovány do podvědomí, což může mít za následek

nejrůznější psychosomatické nemoci neřešené konflikty – (10%), časem z nich vznikají také psychosomatická onemocnění,

neboť je silně registruje naše podvědomí racionální – (5%) vyřešené pomocí tzv. principiálního vyjednávání, konstruktivního řešení

Vnitřní konflikt

Jde o konflikt mezi dvěma (nebo i několika) tendencemi člověka, které se nedají řešit

kompromisem. Tyto motivy (tendence) jsou přibližně stejné intenzity.

Druhy vnitřních konfliktů:

konflikt mezi dvěma kladnými motivy (+ +) - člověk se rozhoduje mezi dvěma stejně

lákavými motivy. Po hlubší analýze jeden motiv převáží.

konflikt (- -) - jedinec se rozhoduje mezi dvěma nepřijatelnými motivy.

konflikt (+ -) - mezi kladnou a negativní silou. Jedinec se snaží dosáhnout něčeho, co ho

láká, ale čeho se zároveň bojí (negativním motivem bývá strach)

konflikt (+ -, + -) projevuje se v biologické rovině - biologická obrana ego, ukázat sílu,

obratnost, ale zároveň strach ze selhání (zlomím si nohu) nebo v sociální rovině - snaha

ukázat se, získat si slávu, úctu, respekt, ale také strach ze selhání

Doporučená literaturaHoleček, V., Miňhová, J., Prunner, P. Psychologie pro právníky. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007.Nakonečný, M. Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia, 1997.Čáp, J., Mareš, J. Psychologie pro učitele. Praha: Portál, 2001.Nakonečný, M. Základy psychologie. Praha: Academia, 1998.Nakonečný, M. Psychologie osobnosti. Praha: Academia, 1995 (1997 - 2.vyd.).