Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Nová HussianaAuthor(s): Anežka VidmanováSource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 90, Čís. 1 (1967), pp. 75-78Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23466552 .

Accessed: 14/06/2014 06:45

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 188.72.126.181 on Sat, 14 Jun 2014 06:45:25 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

ZPRÁVY

vytvořena na Velké Moravě. Tento před

poklad je patrně příliš smělý; spíše se zdá

pravděpodobné, že kalendář Ochr. byl slo

žen kompllační metodou ze dvou nebo více

pramenů. Není totiž bez zajímavosti opa kování některých svátků i formální a for

mulační diference, např. to, že jsou tu ci

továny in extenso některé hymny, mimo

jiné Cyrilu Filosofovi, Řehoři Naziánské

mu, Dimitrijovi Soluňskému, sv. Marii

(sic!), Petru a Pavlovi aj., kdežto většinou

se tu na kánony nebo jednotlivé písně jen

odkazuje [číslem, inciipitem nebo finální

částí) bez citace v úplnosti. A je pozoru

hodné, že úplné citace hymnů se týkají mimo jiné právě oněch uvedených světců

spojených tematicky i literárně s Velkou

Moravou. Přímo se nabízí představa, že

tyto písně, představující jakousi malou

chrestomatli textů intimně svým obsahem

spjatých s Velkou Moravou a cyrilometo

dějskou misí (a jinak patrně ne zcela

běžných), byly do kalendářní části apoš tola dodány z nějakého sborníku velko

moravských kořenů — jehož existence

právě v Ochridě by nebyla nijak překvapu

jící. Je to ovšem zatím jen hypotéza a

její správnost bude musit prověřit detailní

výzkum jazykový a literární.

V souvislosti se vztahem velkomoravské

literatury к jiným starým csl. literaturám,

zejména bulharské, vynořuje se koneCně

i problematika velkomoravské literatury

exulantské, problematika, která by si za

sluhovala teoretické ujasněni i materiálo

vé zpracováni. Situace tu bude dosti slo

žitá a hodnotící hlediska delikátní. Bez

prostřední pokračování v stsl. literární ak

tivitě na bulharské půdě bylo převážně dílem vynikajících osobností jako Kliment

Velický nebo Konstantin Prěslavský, které

se vlastně do Bulharska po velkomoravské

tvůrčí epizodě vracely a jejichž tvorba po

vyhnání z Velké Moravy se hodnotí jako nedílná součást „zlatého věku bulharské

literatury". Účast vlastní moravské emigra ce v této činnosti je zatím nezřetelná.

A přece ji patrně nelze vyloučit zcela. Ma

lou ukázkou komplikovanosti poměrů může

být např. písňový kánon Metodějovi, který

je v definitivní verzi výtvorem Konstanti

na Prěslavského z konce 9. stol.; jak jsem ukázal ve Sborníku Matice moravské z r.

1963, lze v něm však odkrýt 1 starší vrstvy

sahající svým původem snad až na Velkou

Moravu — nebo možná do velkomoravské

ho exulantského prostředí v Bulharsku, takže by tuto skladbu bylo možno označit

jako „labutí píseň" velkomoravské litera

tury. A je možné, že podobných stop vel

komoravské tvorby by se při podrobném

prosetí bulharského i jiného literární ma

teriálu našlo více a že by tedy pojem vel

komoravská literatura v širším smyslu získal i větší časový prostor, neomezený

definitivně rokem 885.

Tyto naše poznámky nejsou míněny ja ko dezideráta ke knize prof. Vašici. Chtějí

jen poukázat na některé možné a pravdě

podobné směry dalšího výzkumu, pro nějž bude recenzovaný spis pevným a spolehli

vým východiskem.

Vedle svého vědeckého a odborného po slání znamená však kniha prof. Vašíci sku

tečnou událost kulturní. V jeho překladech se poprvé dostává širšímu čtenářskému

publiku do rukou soubor velkomoravského

literárního dědictví, jehož znalost se do

sud u nespecialistů omezovala na obecné

školské poučky bez vlastního živého ná

zoru. Teď má konečně tato literární tvorba

po 1100 letech nejlepší šanci stát se znovu

živým literárním jevem a aktivním faktem

soudobého kulturního povědomí.

Radoslav Večerka

Nová Hussiana

550. výročí smrti Μ. Jana Husi r. 1965

nebylo jen ve znamení symposia a oslav, ale

vydatně přispělo i к oživení nakladatel

ského zájmu o husovskou tematiku. Bohu

žel v Husově jubilejním roce nevyšel další

svazek z Opera omnia, Polemica v edici

Eršilově (objevil se až v r. 1966), a nevy

šel vůbec žádný spis Husův v originální

podobě. Zato se nám dostalo několika vy

nikajících překladů. O Dobiášově a Molná

rově překladu Husova stěžejního díla

O církvi a Řeči o míru bylo možno refe

rovat v husovském čísle Listů filologických

75

This content downloaded from 188.72.126.181 on Sat, 14 Jun 2014 06:45:25 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

ZPRÁVY

(88, 1965, 237—239). V této recenzi se bu

du zabývat dalšími čtyřmi knihami, které

husovské výročí přineslo. Osvědčení překladatelé Husových spisů,

profesoři Komenského evangelické fakulty bohoslovecké F. M. Dobiáš a Α. Μ o 1

n á r publikovali pod názvem Husova vý

zbroj do Kostnice (Praha, Kalich 1965, str.

187) překlady spisů Sermo de расе, De

sufficiencia legis Cristi, Sermo de fide a

Responsio ad articulos Páleč. I v tomto

překladě se jasně projevují typické znaky Dobiášova a Molnárova překladatelství. Je

jich překlady jsou zcela spolehlivé a vý

stižné; nadto jsou i čtivé, obratně tlumočí

teologické a scholastické termíny. Uspo

kojí tedy jak filologa, tak teologa, histo

rika, filosofa, ale zároveň i čtenáře, kte

rému je edice Kalich povýtce určena. V po známkách к překladu nalezneme vše, co

se v nich zpravidla hledá: protože biblická

místa jsou určena už přímo v textu, určují se zde ostatní citáty a vztahy к Viklefovi.

Paralely z Husových spisů jsou omezeny

jen na spisy teologické, hlavně na spis De ecclesia a Contra Páleč, výjimečně

Super IV Sententiarum; kazatelské sbírky

Husovy jsou, patrně úmyslně, ponechány stranou. Ovod spolehlivě informuje čtenáře

o celém Husově životě; autoři se v něm

opírají především o německou práci Ame

dea Molnára Johannes Hus, der Wahrheits

verteidiger (Berlin 1961). Překladatelé ne

měli pro svou práci к dispozici tištěné

kritické vydáni. Jen Sermo de расе vydali

společně s překladem oni sami r. 1963; ostatní spisky překládali, jak sami říkají, podle norimberských Opera, která opravili

podle dostupných rukopisů, tedy v základě

podle nového kritického vydání, které má

z práce Molnárovy vzejít pro akademická

Opera omnia. Jistě překlad vydávaného díla je dobrou ediční průpravou, přesto se však nemohu zbavit dojmu, že vydání kritické edice by mělo mít přednost.

Universita Karlova uctila 550. výročí upá lení svého nejslavnějšího rektora vydáním

překladu základního pramene pro poznání

posledního období Husova života (Petra z Mladoňovic Zpráva o mistru Janu Husovi v Kostnici. Přeložil a poznámkami opatřil František Heřmanský, uspořádal

a úvod О životě a díle Μ. Petra ζ Mlado

ňovic napsal Zdeněk Fiala, Praha, Universita Karlova 1965, stran 246 + 33

tab. + 1 mapa). К Mladoňovicově zprávě

je přidán překlad stížného listu šlechty české a moravské ze dne 2. září 1415.

Zkušený překladatel latinských kronik

František Heřmanský se i tentokrát zhos

til svého úkolu s plným zdarem. Ve čtvrté

části Mladoňovicovy zprávy jsou, jak je obecně známo, části z Husova spisu O církvi. Naskýtá se nám tedy možnost

srovnat překlady Heřmanského s překlady Dobiáše—Molnára. Oba jsou spolehlivé, oba

jsou čtivé, oba jsou moderní, i když, samo

zřejmě, oba jsou odlišné. Základní odliš

nost, která nejvíce překlady ovlivňuje, je ve školení překladatelů. Dobiáš s Molná

rem jsou teologové, vycházejí jim tedy lé

pe překlady úseků teologicky zaměřených.

Heřmanský je klasický filolog, a tak si

dovede poradit s latinským souvětím, aniž

je musí rozbít do několika českých vět a

aniž tím překlad ztrácí na srozumitelnosti.

Heřmanského překlad lépe zachovává kolo

rit originálu — cítíme, že máme v ruce

středověké dílo; to je v Dobiášově—Mol

nárově překladu poněkud setřeno. Výkla dové poznámky Heřmanského, opírající se

převážně o práce Bartošovy, jsou jasně

formulovány a dávají dobré poučení i pro neodborníka. Ovšem Heřmanský není spe

cialista-husolog, jako je Molnár, a tak к některým poznámkám je třeba něco do

plnit. Především zaráží, proč Heřmanský

cituje části spisu De ecclesia podle norim

berských Opera, ačkoli existuje Thomsono va edice a ačkoli je u nás zásluhou Ko

menského fakulty snadno přístupná, roz

hodně přístupnější než tisk norimberský. V určování citátů se Heřmanský spolehl na

Novotného ve FRB VII, a tak, co se nepo dařilo určit Novotnému, čeká na určení

dále. Tak např. к poznámce 50a na str. 210 ke str. 148, která se týká neurčeného

citátu z Augustina, je možno uvést para lelu z Husovy české Postilly, Čt. 25 (vyd. Erben II 168, Jeschke 190), jak správně učinil Dobiáš—Molnár, str. 288 (připomeň

me, že přibližně třetina Husových citátů, z Augustina je z Patrologia Latina neurči

telná, neboť Hus a jeho současníci zřejmě

76

This content downloaded from 188.72.126.181 on Sat, 14 Jun 2014 06:45:25 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

ZPRÁVY

připisovali Augustinovi některá díla, která

se dnes neuvádějí ani jako Pseudo-Augus

tinus). V pozn. 9 na str. 184 ke str. 177

by bylo třeba dodat častý citát z Husových

spisů stabit sicut tetragonus sine vituperio,

který čteme např. v Sermones de sanctis,

serm. 4,4 (vyd. Flajšhans 16), serm. 43,4

(Flajšhans 188), Sermones in Bethlehem,

serm. 17 A (vyd. Flajšhans I 113), serm.

110 (Flajšhans II 147), serm. 254 [Flajš hans V 99); jde o citát z Aristotelovy

Ethiky Nikomachovy II 11, 1100b 21. Na

některých místech je v poznámkách zma

tek (chybí např. poznámka 1 ke str. 167

a 175) a proklouzlo i několik nepřesností:

např. na str. 187 se mluví o Dobiášově—

Molnárově překladu O církvi jako o kri

tickém vydání, místo vydání norimber

ských Opera je uvedeno ve formě německé

místo latinské. Fialův úvod objasňuje ge nezi Mladoňovicovy zprávy, odůvodňuje její

nynější uspořádání, poučuje o autorovi a

vítaně zdůrazňuje, že ve zprávě Mladoňo

vicově nemáme vyprávěcí pramen, ale

vlastně protokol těch částí kostnického

jednání, které se týkaly Husa; hlavní váha

leží u Mladoňovice na dokumentech, ne na

spojovacím textu. Fialův úvod je zcela

jasný a přesvědčivý. Jsem jen na rozpa

cích, má-li cenu, aby kromě českého zněni

vycházel v knize ještě anglicky a němec

ky. Je-li celá kniha překladem do češtiny, nemůže počítat se zahraničním čtenářem,

neznalým češtiny, a tak by cizojazyčné verze úvodu patřily spíše do historického

časopisu, kde by je cizí čtenář snáze na

šel než zde. Kromě užitečného rejstříku a

obrazových příloh, které však většinou

mají jen ilustrační charakter, je ke knize

připojena pěkná mapa Prahy po roce 1400

a soupis kolejí Karlovy university. Husovskému bádání nepochybně nejvíce

ze všech jubilejních publikací prospěje

práce, jež vyšla jen fotoprintem v omeze

ném nákladu ipro účastníky husovského

symposia (F. M. В а г to š — P. S ρ u η a r,

Soupis pramenů к literární činnosti M.

Jana Husa a M. Jeronýma Pražského, redi

goval Ant. Škarka, Praha, Historický ústav

ČSAV 1965, stran 369]. Tento soupis je

první publikovanou součástí připravované ho Soupisu pramenů к dějinám staršího

českého písemnictví, a je tedy závislý na

směrnicích, platných pro celé dílo. Ve své

husovské části nahrazuje Bartošovu Lite

rární činnost M. Jana Husi z r. 1948. Srov

náním obou soupisů vynikne, kolik nových

rukopisů přibylo к Husově dílu za posled ní necelé dvacetiletí. Kromě toho je do

plněna literatura. Kniha má všechny nále

žitosti takových soupisů: nejprve roztřídě

ní látky, seznam citovaných rukopisů, je muž předchází seznam značek ústavů, jež

rukopisy nebo jejich fotografie chovají, se

znam zkratek edic a literatury a konvenč

ních zkratek, na konci pak rejstřík latin

ských, českých a německých incipitů a

křížový rejstřík jmenný, věcný a titulový.

Tyto rejstříky značně usnadní hledání

v knížce, která přece jen je vinou své

fotoprintové podoby iponěkud nepřehledná. Shrom ždění všech dnes známých údajů o Husových dílech a jejich rukopisech byla

práce nesmírná, к níž bylo třeba značné obě

tavosti, i když zde byl dobrý základ v před

cházejících soupisech Flajšhansově a Bar

tošově. Je těžko si představit, kolik času

stálo např. ověřování jednotlivých signa

tur; několikeré přepracovávání a přepiso vání hotového soupisu a obtížné korektury však přece jen způsobily, že v hotovém

díle tu a tam jsou chybné signatury nebo

citace (např. u č. 90 je uveden rkp. Praha

UK VII F 16 místo VII F 6). Snad by se

měly ze soupisu vyloučit rukopisy, o nichž

je prokázáno, že byly zničeny (např. ruko

pisy varšavské, dříve petrohradské) a ty,

jež se do dřívějších soupisů dostaly omy lem a bylo už zjištěno, že v nich příslušné Husovo dílo není (např. u č. 90 vídeňský

rkp. 3937). Spunar stejně jako Flajšhans

vyčlenil Husovy básnické projevy a uvedl

je samostatně jako č. 99—104 (str. 150—

151). Protože tyto verše jsou vesměs sou

částí prozaických děl, neměly by snad být

uváděny samostatně, tak jako nebyly uve

deny ani v Bartošově Literární činnosti.

Není pochyby o tom, že další bádání opra ví některé maličkosti v tomto soupise a

zjistí další rukopisy, to však nemůže zmen

šit Bartošovu a Spunarovu zásluhu. Publi

kování této práce zvyšuje ještě naši ne

dočkavost, s níž čekáme na celý Soupis

pramenů к dějinám staršího českého pí

77

This content downloaded from 188.72.126.181 on Sat, 14 Jun 2014 06:45:25 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

ZPRÁVY

semnictví; jeho vydání se bohužel stále

protahuje třebaže je v podstatě hotov.

Archív ČSAV vydal к Husovu výročí rovněž fotoprintem studil Jiřího Berana

Z dějin vědeckého bádání o M. Janu Hu

sovi v letech 1890—1918 (Praha 1965,

strana 98). Čtenářů LF se týká zejména

první část popisující vznik a (počátky ko

mise pro vydávání pramenů českého hnutí

náboženského ve 14. a 15. století, jež byla ustavena hlavně z potřeby zakrýt před ra

kouskou cenzurou, že jde především o vy dávání díla Husova. Program komise takto

šíře zaměřené zařazoval Husa do kontextu

jeho předchůdců a současníků, ať už s Hu

sem souhlasili nebo byli jeho protivníky. Toto širší pojetí ediční činnosti neztratilo

platnost dodnes a bylo doporučováno i na

husovském symiposiu. Druhá část Beranovy

práce se zabývá soutěží České akademie

0 nejlepší spis o M. Janu Husovi. Stojí-li v první části proti sobě především Novot

ný — Flajšhans, jde v druhé části o sou

těž mezi Novotným a Sedlákem. Beran je

přísně objektivní, přitom však odborné

1 lidské vlastnosti Novotného tak vynikají, že staví čtenáře na jeho stranu. Knížka,

jakkoli zaměřená zcela historicky, není

bez podnětnosti pro nová husovská studia.

Některé drobné neipřesnosti, jimž se stěží

mohl vyhnout ten, kdo s komisí nepřišel do přímého styku, opravuje dlouholetý a

poslední jednatel této komise F. M. Bartoš

v článku Boje o Husa v České akademii

1899—1908 (Kostnické jiskry 51, 1966, č.

9, 2).

Anežka Vidmanová

Nová humanistica

Do г. 1964 jsem podával o nových nálezech v oboru latinského humanismu v domácích

a zahraničních sbírkách jen souhrnné zprávy, v nichž byla ukázkově uvedena pouze malá Část nově zjištěných rukopisů a tisků.* Podrobněji jsem zpracoval zahraniční

nálezy z r. 1965 v LF 89, 1966, str. 183—192. Tam byla vypočtena znaCná část nově

objevených spisfl, ale pouze v největší stručnosti, převážně jen heslovitě; jinak by se

nebylo podařilo zachytit poměrně velký počet zjištěných bohemik v jediné zprávě. Te

prve v tomto sdělení o nálezech v Bratislavě r. 1965 a ve Zwickau v Sasku r. 1966

si chci povšimnout, kde je to vhodné, i náplně nově objevených humanistických spisů asi v tom rozsahu, jak je obvyklé v jiných zprávách toho druhu [srov. J. Hejnic, LF 88,

1965, str. 73—87, ZJKF 7, 1965, str. 179—184).

I

Dr. Ján Caplovič, ředitel Lyc. knižnice SAV v Bratislavě, mě laskavě upozornil na

leonvolut 51 humanistických tisků Matice slovenské (Oponice Zay 782), obsahující

kromě základního tisku a tisku č. 42 samá bohemika. Je to celkem 47 různých tisků,

protože dva jsou duplicitní (č. 14 = č. 19, č. 32 = č. 43). Z nich bylo třináct doposud

neznámo a další dva známy jen částečně, totiž v jiném vydání nebo v neúplném exem

pláři. Až do č. 40 jsou tisky řazeny chronologicky. Nejstarší spis v konvolutu je z roku

1596 (č. 42), nejmladší z r. 1611. Nejvíce tisků je z r. 1608 (celkem 12). Domnívám se,

že majitelem konvolutu byl Melichar Colidius ze Solnice, rektor školy u Vysokého

kostela v Kutné Hoře a později radní písař a školní inspektor tamtéž, přední před

stavitel humanistického literárního snažení v Kutné Hoře a zároveň jeden z nejschop

nějších a nejvzdělanějších učitelů na našich partikulárních školách v 17. stol.

* Věstník ČSAV 70, 1961, str. 682—686, o zprávách, které jsem vypracoval společně a2 180, Věstník ČSAV 74, 1965, str. 115—119.

ZJKF 6, 1964, str. 129—131. Totéž platí s D. Martínkovou: ZJKF 6, 1964, str. 174

78

This content downloaded from 188.72.126.181 on Sat, 14 Jun 2014 06:45:25 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions