OBSAH

Předmluva

Jedovaté rostliny v naší květeně

Jedovatost rostlin

Otravy jedovatými rostlinami a pr vní pomoc

Jedovaté rostliny užitkové

Část obrazová

Přehled vyobrazených jedovatých rostlina jejich systematické zařazení podlerostlinné soustavy

Slovníček odborných názvů

PŘEDMLUVA

Rostliny nás doprovázejí téměř na každém kroku a po celý život,prakticky každodenně jich nejrozmanitějším způsobem využíváme,i když si to ani neuvědomujeme. Život člověka i všech ostatníchživočichů závisí bezprostředně na existenci rostlin na naší planetě.Tato knížka má čtenáře seznámit s jedovatými vyššími rostlinami,nebezpečnými bylinami a dřevinami, které mohou způsobit – a také občas způsobují – vážné ohrožení zdraví nebo životačlověka, popř. hospodářských zvířat. Znalost jedovatých rostlin je z praktického hlediska stejně důležitá jako znalost druhůužitkových. Nehledě k tomu, že mnohé z nich se sbírají, sušía zpracovávají jako důležité rostliny léčivé, patří k okrasným,technickým, ba dokonce i potravinovým rostlinám, vedle dalšíchzpůsobů jejich využívání člověkem. Proto se také některé pěstujína polích, v zahradách i v zahrádkách, v bytech, na okrasnýchplochách, v parcích, na sídlištích apod. Mnohé z nich jsou u nás

původní, jiné pocházejí odjinud, ale zcela u nás zdomácněly,a některé se pouze pěstují. S největším počtem jedovatých bylina dřevin se však setkáváme ve volné přírodě jako s planě rostou-cími druhy. Některé patří mezi nebezpečné plevele kulturníchplodin. Předmětem našeho pojednání jsou jen jedovaté vyššírostliny, nikoliv tedy houby, řasy a jedovaté mikroorganismy.Snahou autorů bylo, aby zde čtenář nalezl nejdůležitější informaceo rostlinných jedech v naší květeně, a především se naučil znátjedovaté rostliny, s nimiž často i ojediněle přijde do styku.V obou částech knihy, obecné i obrazové, se upozorňuje na vícenebo méně nebezpečné následky jedovatých účinků rostlin, jež zasluhují pozornosti. Jedovatá součást naší krásné květenynesporně představuje určité nebezpečí, především pro děti. To ale neznamená, že bychom se na naši přírodu měli dívat jako na jedovatou zahradu, kde na nás téměř na každém kroku číhá

nebezpečí otravy, anebo že bychom měli jedovaté byliny a dřevinybezohledně ničit. Naopak, řada z nich musí být chráněna předtěmi „milovníky“ přírody, kteří je sobecky trhají a vyrypují pro svézahrádky, a před obchodníky s květy planě rostoucích druhů.Nejlepší ochranou před jedovatými rostlinami je jejich dobráznalost a trocha opatrnosti při pobytu v přírodě, u malých dětí pak odpovědný dohled nad nimi a trpělivé poučování. Budeme-lityto rostlinné druhy dobře znát, nemusíme se jich vůbec obávat.Ve speciální části, zahrnující překrásné ilustrace akad. malířeKvětoslava Híska, jsou v doprovodných textech uvedeny stručnébotanické charakteristiky vyobrazených rostlin, jejich výskyt,nejdůležitější účinné a obsahové látky, popřípadě jejich význampro člověka a některé zajímavosti o nich. Uvedeno je takénebezpečí otravy, kterou mohou způsobit, a to u lidí i u zvířat.

Porozumění textu předpokládá základní znalost botaniky. Pokud se vyskytuje některý neznámý termín, lze použít slovníčku v závěruknížky. Řada odborných výrazů je vysvětlena v obecné části, kteroutvoří kapitoly o současných poznatcích i o uplatnění jedovatýchrostlin v dávné minulosti.Pro snadnou orientaci a umožnění rychlého vyhledávání jednotli-vých druhů jsou rostliny uspořádány abecedně. Zařazení rostlin do čeledí podle botanické soustavy je uvedeno v tabulce na konciobrazové části.Autoři si přejí, aby knížka splnila své poslání – aby čtenář v nínalezl poučení a zábavu – a aby se zařadila do oblíbené řadyzajímavých a poučných atlasů edice OKO.

Doc. RNDr. Jan Novák, DrSc.

JEDOVATÉ ROSTLINY V NAŠÍ KVĚTENĚ

Jedovaté i jinak nebezpečné rostliny rostou kolem nás na nejroz-manitějších místech, aniž bychom si to uvědomovali. Některéz nich jsou svými jedovatými účinky na člověka i na zvířata po-věstné, u některých dochází k otravám jen zřídka a u jiných téměřnikdy. Ty poslední nejsou nijak lákavé, takže si jich člověk aninevšímá, nebo jsou dokonce odpuzující pachem či chutí. Rostlinyoznačované jako jedovaté nerostou v přírodě náhodně a osamo-ceně; nacházíme je společně s ostatními druhy v lesích a nalesních pasekách, na polích, lukách, rumištích, bažinatýchmístech, okrajích vod apod. Kromě toho je pěstujeme v zahrád-kách, parcích i v bytech pro okrasu.Podobně jako ostatní rostliny vyskytují se jedovaté byliny a dřevinyna určitých stanovištích, podkladech, v určitých nadmořskýchvýškách apod., kde nacházejí vhodné životní podmínky, zejménapůdní a klimatické. V přírodě je velmi mnoho různých stanovišť,přirozených i umělých. Izolované (jednotlivé) rostliny se ve volnépřírodě téměř nevyskytují, výjimečně jen např. na vrcholechvelehor. Více nebo méně druhů vytváří na stanovištích rostlinnáspolečenstva (tzv. fytocenózy), v nichž jsou rostliny v určité rovno-váze, mají ustálené vztahy k okolnímu prostředí, jsou navzájemvíceméně závislé a spojené mnohorozměrnými vztahy.

Při pohledu na zářící květy zahrádky nás asi stěží napadnepřemýšlet o tom, že by některé z těchto okrasných rostlin mohlybýt škodlivé zdraví. Ale není jich zde málo. O jejich škodlivýchúčincích však většinou ani nevíme, i když se čas od času objevív podobě nepříjemných otrav, dokonce i někdy s tragickýminásledky. Mezi okrasné jedovaté druhy patří letničky, trvalky a ve větších zahradách i stromy a keře. Snad v každé zahrádcenajdeme některou z nich. Jsou zdrojem barevné krásy, kterouobdivujeme a z níž se těšíme. Seznámíme se proto i s okrasnýmijedovatými rostlinami, ale to nám nebude bránit v jejich dalšímpěstování pro radost, potěšení i pro zdravý pobyt na čerstvémvzduchu. Jenom budeme trochu opatrnější.Ještě v zimě kvetou vysloveně jedovaté čemeřice, k raně kve-toucím oblíbeným trvalkám patří řebčík, srdcovka, koniklec,a především cibulemi jedovaté narcisy a tulipány. Prudkájedovatost konvalinky je většinou známá, zato vlčí boby, pěsto-vané v rozmanitých odstínech, jsou jen mírně jedovaté. Ve většíchzahradách nalezneme obvykle i některý z jedovatých keřů, nejčas-těji se pěstují lýkovec, pěnišníky (rododendrony), tis, dřišťál, zerav(thuja), štědřence aj. Kromě těchto nejběžnějších dekorativníchbylin a dřevin pěstují se v zahradách orlíčky, oměj, sasanka,kapraď samec, okrasné máky, pivoňky, břečťan, bobkovišeň a jiné okrasné jedovaté rostliny. Většina uvedených dřevin se také vysazuje v parcích.

Některý z nebezpečných rostlin – prvosenky, bramboříky, mořskoucibuli aj., pěstované v květináčích jako pokojové rostliny –, nalez-neme i v bytě.Brambor, konopí, tabák i len jsou jedovaté rostliny, avšak na druhéstraně důležité plodiny pěstované v polních kulturách. Na polích(i v zahradách) však roste více jedovatých zástupců, a to jako polníči zahradní plevele, např. svlačec, přeslička, ostrožka, vlčí mák,koukol, hlaváček letní, drchnička, jílek mámivý, blín a řada dalších.Nejvíce jedovatých rostlin však roste planě ve volné přírodě, a tona nejrůznějších stanovištích. Na lukách a na pasekách jsou tonapř. ocún, čičorka, prvosenky, pryskyřníky, kýchavice i přeslička,svlačec, orlíček aj.; v bažinách a na březích vod rozpuk, sevlák,konitrud, ďáblík, bolehlav, halucha, blatouch, střemcha, orsej atd.K ruderálním jedovatým bylinám, jak se nazývají rostliny rumišťa pustých neobdělaných půd, patří locika, vlčí mák, starčekobecný, durman, krabilice, krtičník, zemědým, vratič, blín a řadadalších. Mnoho jedovatých rostlin patří k obyvatelům lesaa houštin, k nejznámějším patří konvalinka, vraní oko, kopytník,posed, brčál, dymnivka, kapraď samec, náprstníky, árón, trnovník,břečťan, brslen, lýkovec a mnoho jiných bylin a dřevin. Některéjedovaté rostliny patří k těm, které věrně doprovázejí člověkaa nalézáme je obvykle v blízkosti jeho sídlišť a u cest. Často běžío druhy ruderální, neboť nevzhledná a zanedbaná rumiště jsoutaké dílem člověka. V blízkosti lidských obydlí, popřípadě u cest,

se setkáváme s vlaštovičníkem, vratičem, zemědýmem, černýmbezem, blínem, durmanem, kustovnicí, bolehlavem aj.Mezi našimi jedovatými rostlinami jsou i takové, které je zakázánotrhat, vyrypovat, vykopávat, přenášet do zahrádek i případněsbírat. Jsou to v naší květeně rostliny vzácné, a proto je zákonchrání. U částečně chráněných druhů není dovoleno vyrýpávatnebo vykopávat podzemní části, ale jejich květy, stonky, listy nebo plody se smějí trhat či sbírat. Z rostlin, které jsou uvedenév obrazové části, patří k zvláště chráněným tyto druhy (vyhl. MŽPč. 395/1992 Sb., Příloha II): árón plamatý, brambořík evropský,ďáblík bahenní, hlaváček jarní, koniklec (všechny druhy),kýchavice (oba druhy), oměj (všechny druhy), plamének (všechnydruhy), rojovník bahenní, tis červený.Tyto vzácné nebo památné rostliny je nutno chránit, aby nenásle-dovaly jiné rostliny i živočichy, vyhubené neodbornými zásahy dopřírody, nezodpovědným jednáním a chamtivostí některých lidí. Ve společnosti je třeba vytvářet dobré podmínky jak pro dobrévyužívání přírodních zdrojů, tak i pro zákonnou ochranu vzácnýchdruhů rostlin a živočichů. S jedovatými rostlinami se dobřeseznámíme, ale nebudeme je bezdůvodně ničit.

JEDOVATOST ROSTLINPříčinou jedovatosti rostlin jsou účinné látky obsažené v jejich tělech,které působí jako jedy. Nejčastěji to jsou alkaloidy, glykosidy a silice.

Mezi jedovatými a nejedovatými rostlinami není ostrá hranice.Některé rostliny jsou prudce jedovaté, jiné jen nepatrně a jejichúčinky se projevují až po požití většího množství. Řada jedovatýchrostlin dokonce patří mezi rostliny léčivé. Jejich účinné obsahovélátky obvykle působí příznivě v malých množstvích, zatímco vevětších dávkách mají vlastnosti jedů, mnohdy s velmi prudkýmúčinkem na lidský organismus. Už ve starověku člověk rozlišovalmezi rostlinami, které byly lékem, a rostlinami jedovatými takové,které měly léčivé účinky, ale patřily jen do rukou zkušenéhočlověka, schopného správně stanovit podávanou dávku.Věda o účinku jedů se nazývá toxikologie (z řeckého toxikon = jedk napouštění šípů). Za jed bývá běžně považována škodlivá látka,která způsobuje poruchu normálních činností lidského nebozvířecího organismu. Z lékařského hlediska se za jed (toxin)považuje látka, která po vniknutí do těla v malém množstvíněkolika mikrogramů nebo nejvýše několika desítek gramů vyvolápo vstřebání chorobné změny, jež mohou vést i k zániku organismu(podle prof. Vondráčka). Následkem působení jedu v organismu jeotrava, tj. nemoc s určitým původcem, inkubační dobou, příznaky,průběhem, pozdními následky atd., jako projev vzájemnéhopůsobení organismu a jedovaté látky. Určité nejmenší množstvíjedu vyvolávající otravu se nazývá toxická (jedovatá) dávka. Přizvýšení této dávky na určitou hranici může nastat smrt (tzv. dávkasmrtelná neboli letální). Pro vznik a průběh otravy je důležitá

koncentrace, stáří, rozpustnost a vstřebatelnost jedu i citlivostorganismu.Jedovaté látky mohou být obsaženy v celé rostlině vcelku rovno-měrně, nebo jsou v některé její části více koncentrovány, případněse vyskytují jen v některých orgánech, kdežto v jiných úplněchybějí. Nejčastěji jsou to kořeny, hlízy a cibule, které se vyznačujínejvětší jedovatostí, případně jsou jedinými jedovatými částmirostlinného těla, dále plody, kůra, stonky a listy, kdežto jen zřídkaje zvýšený obsah jedů v květech. Přitom stejná rostlina nemusí býtvždycky stejně jedovatá. Stupeň jedovatosti, zejména u některýchdruhů, závisí na stanovišti, kde rostou (např. jeho vlhkosti, obsahuminerálních látek apod.), na složení půdy (např. obsahu dusíku),ročním období a vegetačním stadiu, stáří rostliny, podnebníchpodmínkách aj. Některé rostliny nebo jejich části jsou jedovatépouze v čerstvém stavu, kdežto sušením, vařením, pečením nebo smažením jejich jedovatost mizí nebo se podstatně snižujev důsledku změn a rozpadu účinných látek. Většinou se však při těchto pochodech bezprostředně jedovaté účinky rostlinnemění a účinné obsahové látky zůstávají zachovány v nezměně-ném stavu, i když obecně je možno říci, že sušením a stárnutímlátek většinou ubývá.Prudkost otravy, rychlost a intenzita působení jedu závisí na řadě faktorů, z nichž jsme už některé poznali. Bezprostředníma rozhodujícím činitelem je průběh vstřebávání jedovaté látky

v organismu. Rychlost vnikání jedu do organismu podmiňuje jehokoncentrace, způsob, jímž do těla vniká, odolnost organismu, stavjednotlivých orgánů aj. K velmi důležitým činitelům patří vlastnostiúčinné látky, např. je-li rozpustná ve vodě a vstřebatelná, prchaváapod. Nejčastějším způsobem vstupu rostlinných jedů doorganismu je požití celých rostlin nebo častěji jejich částí, řidčejise uskutečňuje vstřebáním kůží a sliznicemi (např. sliznicí ústní)nebo vdechováním výparů.Rostlina může obsahovat pouze jednu jedovatou látku, nebo celouřadu různě složitých jedů s rozmanitými účinky na organismus.Složení některých rostlinných jedů není dodnes přesně známé,jejich oddělení (izolace) a stanovení (identifikace) jsou velmiobtížné pro složitost těchto sloučenin i celých směsí obsahovýchlátek v rostlinách. Hlavní jed opia máku setého, tj. morfin, bylizolován již ve 20. letech 19. století, trvalo však téměř sto let, nežbylo stanoveno jeho přesné složení a struktura. V opiu se běhemněkolika desetiletí intenzivního bádání zjistilo přes 40 dalšíchalkaloidů a ani dnes nelze považovat výzkum máku setého zaukončený.

OTRAVY JEDOVATÝMI ROSTLINAMI A PRVNÍ POMOCOtravy jedovatými rostlinami mohou mít velmi vážné následkya v některých případech, bohužel stále se vyskytujících, i smrtelné.Jedovaté látky přítomné v rostlinách vnikají do organismu

nejčastěji ústy, a to požitím čerstvých nebo sušených rostlin, pří-padně jejich částí, v nichž jsou obsaženy. Podle charakteru jedu se jeho účinek projeví po delší, či kratší době od vniknutí doorganismu, v němž je pomalu, nebo rychle vstřebán. Jen velmizřídka dochází ke vstřebání – tj. přechodu jedu do krevního oběhu– z dutiny ústní, rovněž ze žaludku je vstřebávání jen nepatrné.Hlavní podíl jedu se vstřebává v tenkém střevě, které vytváříčetnými záhyby a laloky (tzv. klky) velkou plochu a tím příznivépodmínky pro tento pochod. Z tlustého střeva je vstřebávání opětjen velmi slabé. Kromě toho mohou jedovaté látky proniknout doorganismu dýchacími cestami, dobře se vstřebávají nosní sliznicí(např. při šňupání tabáku) nebo při vdechování i plícemi (např. při kouření tabáku) Některé rostlinné jedy mají dráždivé účinkyzevně na kůži a sliznice (např. sliznice ústní, nosní aj.).Po požití a vstřebání v těle člověka nebo zvířete se jed obvykle hro-madí především v určitém orgánu, hlavně v játrech a v ledvinách,kde je přeměňován na méně jedovaté látky, případně vylučovánven z těla, hlavně močí. Nezřídka však přitom dochází k poškozenítěchto orgánů. Některé jedy působí na nervovou soustavu, jiné nasrdce, trávicí ústrojí, kůži atd. Jedy účinku rychlého a prudkéhopůsobí okamžitě (např. atropin blínu), zatímco jedy opožděného,ale těžkého účinku působí až po několika hodinách (např. kolchicinocúnu). Některé jedovaté látky se v těle hromadí při opakovanéma pravidelném používání (např. glykosidy náprstníku) a projeví se

až po určité době. Takzvané návykové jedy (např. alkaloidy tabáku)svými pozvolnými účinky vedou obvykle k trvalým a těžkým otra-vám, přičemž bezprostřední působení při opakování pravidelnýchdávek je stále menší.Jestliže víme, které rostliny naší květeny jsou jedovaté, dokoncekteré účinné látky jejich jedovatost způsobují, naskýtá se otázka:Proč tedy dochází k otravám jedovatými rostlinami?Časté jsou otravy jedovatými rostlinami z nešťastné náhody,způsobené většinou záměnou nebo nerozumným jednáním.Bohužel se setkáváme s náhodnými otravami nejčastěji u dětí,které z neznalosti, lehkomyslnosti, nerozumu, zvědavosti, někdyi při vychloubání před kamarády použijí jedovaté plody, semena,sladké části rostlin, vysávají šťávu z květů apod. Dětské otravyrostlinami jsou pestřejší než otravy dospělých, zaviněné nejčastějineznalostí druhů rostlin, nepozorností a nedbalostí. Děti jsouochotné sníst ledacos a na mnohé jedy jsou mnohem citlivější než dospělí. Známé jsou případy, kdy dětem zachutnala drobnásemena blínu nebo durmanu, barevné plody rulíku, konvalinky či vraního oka, rozpuku apod. Následkem byla těžká otrava, někdydokonce i smrt.I používání jedovatých léčivých rostlin v lidovém léčitelství skrývánebezpečí otravy, například při předávkování, podceňování čineznalosti jedovatých účinků některých druhů apod. Tomu však lze snadno předejít předcházející poradou s lékařem, která by při

jakékoliv domácí léčbě rostlinami nikdy neměla chybět. Podráždě-ní kůže nebo i celkovou otravu mohou způsobit i obklady, k nimžbylo použito čerstvých nebo sušených rostlin. I sběr léčivýchrostlin, z nichž mnohé jsou jedovaté, vyžaduje zvýšenou opatrnosta dobrou znalost sbíraných druhů.Se zdokonalováním hygienických podmínek u nás prakticky vymi-zely průmyslové otravy rostlinami v zaměstnání, např. při výrobětabákových výrobků nebo ve skladech a balírnách jedovatýchléčivých rostlin.Vážným civilizačním problémem současnosti se stávají otravyzaviněné toxikomanií (narkomanií), dostavující se při návykovémpřijímání jedů nebo při jejich předávkování. U nás je to předevšímtabakismus, který se poslední dobou hojně rozšířil nejenom u mužů,ale i u žen a dospívající mládeže. Mladým lidem je kouření zvlášťnebezpečné – následkem je otrava nikotinem, těžká onemocněníkrevního oběhu, dýchací soustavy aj. Velmi nebezpečné je po-užívání morfinu, hašiše, heroinu a jiných přírodních a umělýchomamných jedů, s následky většinou těžkými, až tragickými.Otravy jedovatými rostlinami se obvykle projevují brzy, v několikaminutách nebo hodinách, a to typickými příznaky. Zejména popožití větších dávek bývá jejich průběh rychlý a těžký. Takové otravyse nazývají akutní, tj. prudké. Otravy s chronickým, tj. vleklýmprůběhem se dostavují po soustavném dlouhodobém požívánímalých dávek jedu, které by samy o sobě organismus nepoškodily.

Zákeřnost a nebezpečí chronických otrav spočívá v pozvolnéma zprvu lehkém průběhu. První příznaky zpočátku člověk přehlíží,neuvědomuje si jejich vážnost a třeba ani nezná jejich původ.Dlouhodobým hromaděním jedovaté látky v těle nebo působenímjedu je organismus poškozován, protože již není schopen cizo-rodou látku zneškodnit.V případě rostlinných jedů patří mezi chronické otravy např. jižzmíněné následky kouření nebo morfinismu, tj. otravy nikotinema morfinem.Každá otrava se vyznačuje určitými příznaky, podle nichž je možnéurčit příčinu onemocnění. Při většině otrav rostlinami jsou příznakydosti typické a projevují se poměrně rychle. Ovšem na druhéstraně nejsou vzácností takové otravy, které je nesnadné rozlišitpro shodné nebo podobné příznaky s jinou počínající nemocí,nebo se příznaky dostavují až po delší době, kdy je jed už z většíčásti vstřebán.Jak již víme, účinky rostlinných jedů na lidský organismus jsouvelmi rozmanité. Některé působí přímo na místě, s nímž bez-prostředně přišly do styku. Příkladem mohou být některépryskyřníkovité rostliny (orsej, sasanky, pryskyřníky aj.), obsahujícíglykosid ranunkulin, z něhož druhotně vzniká jedovatý protoane-monin. Na kůži vyvolává záněty, otoky a puchýře, někdy docházíi k odumření tkáně. Menší nebo větší dráždění pokožky závisí najedovatosti účinné látky, její koncentraci a na době působení.

Především u osob se zvláštní citlivostí (tzv. alergií) může býtprůběh otravy dosti těžký, zatímco jiné lidé na tytéž látky nemusívůbec reagovat. Alergie se často projevují na celém těle a nejenomna místě dotyku a bývají někdy doprovázeny kopřivkou, nevolnostíi zvýšenou teplotou. Často vyvolávají kožní alergické stavy prvo-senky (primulky), pěstované jako pokojové i zahradní rostliny.Občas se vyskytují dotykové alergie způsobené řadou různýchrostlin, k nimž patří: sasanka, bolehlav, lýkovec, máky, vlaštovič-ník, durman, pryšce, břečťan, čemeřice, pryskyřníky, okurka, tykev,slunečnice, pelargonie, chryzantémy aj. Dlužno však poznamenat,že obvykle to bývají podráždění dočasná, ač nepříjemná, svědivái bolestivá. Většinou se jedná o nepříjemné stavy, jejichž příčinu siani neuvědomujeme. Zvláštní druh alergického podráždění, dopro-vázeného kopřivkou a nevolností, se dostavuje u citlivých osob popožití některých rostlin, zejména aromatického ovoce. U dětí nenívzácnosti kopřivka z jahod, podobně mohou působit i některé druhycizokrajného ovoce (např. citron, banán, ananas) nebo koření.U některých osob se každoročně v období květu trav dostavuje tzv. senná rýma, projevující se podrážděním sliznice horních cestdýchacích a očních spojivek. Příčinou je zvýšená citlivost na pyl.Účinky většiny jedovatých rostlin se projevují až po požití. Řadajedovatých látek dráždí zažívací ústrojí, především žaludek, vyvolá-vá nevolnost, zvracení a průjem. K těmto jedům náleží např. nikotintabáku nebo ricin skočce. Dosti jedů obsažených v rostlinách

působí na srdce a na cévy. Známými srdečními jedy jsou glykosidy,obsažené v různých druzích náprstníku (náprstníkové glykosidy).Jejich účinky jsou smrtelné, neboť způsobují zástavu srdce.K jedovatým rostlinám působícím na srdce a krevní oběh dálepatří konvalinka, hlaváček, oměj, tis, oleandr aj. Štěpenímkyanovodíkových glykosidů, které obsahuje např. bobkovišeň, sev organismu uvolňuje smrtelně jedovatý kyanovodík, který je jedemdýchacím. Velmi rychle se vstřebává plícemi a tlumí vnitřní dýchánítkání. Spánek, hluboké bezvědomí až smrt vyvolávají např. alka-loidy morfinanové řady, obsažené např. v máku setém a působícína ústřední nervovou soustavu. Naopak dráždivě působí atropin(rulík, blín aj.), cikutoxin (rozpuk), thujon (zerav) apod. Akonitin(oměj) a některé veratrové alkaloidy (kýchavice) vyvolávají přiotravě mj. zvláštní nepříjemné pocity v rukou.Mezi rostlinnými jedy nalézáme i četné látky poškozující ledvinya játra. Některé silice a pryskyřice způsobují v malých dávkáchzvýšené vylučování vody, ve větších dávkách vyvolávají zánětledvin. Těžká a nezřídka smrtelná poškození jater jsou následkempůsobení účinných látek obsažených v některých druzích starčkua vlčího bobu. Nerozumné požívání oddenku kapradě samce můžezpůsobit oslepnutí, mladých větviček chvojky klášterské křečehladkého svalstva atd.Rozpoznání a určení otravy jedovatými rostlinami bývá dostiobtížné zejména u dětí, pokud je nepřistihneme přímo „při činu“.

Nalezneme-li dítě vedle rostliny rulíku se zralými plody, nebudezvlášť těžké uhodnout příčinu potíží, které se záhy dostaví.Většinou to nebývá tak jednoduché. Především menší děti jedírůzné rostliny, aniž by je znaly, takže na jejich údaje nelze přílišspoléhat. Přestože na zjištění jedovaté rostliny při otravě obvyklenezbývá příliš času, pokusíme se o to. Bez ohledu na příčinu jezapotřebí postiženému poskytnout co nejrychleji první pomoc, a toobecnými zákroky, které jsou pro všechny otravy rostlinnými jedystejné a nemohou uškodit. Kromě toho je třeba neprodleně přivo-lat lékaře, případně zajistit převoz otrávené osoby do nemocnice.Při první pomoci se především snažíme odstranit jedovatou látkuze zažívacího ústrojí a tím zabránit dalšímu vstřebávání. Zvraceníse pokusíme vyvolat mechanickým podrážděním měkkého patra(pošimráním prstem, pírkem smočeným v oleji apod.) nebopodáváním teplé vody s olejem, máslem nebo sádlem. Vstřebá-vání jedu ve střevě se zabrání vyvoláním průjmu (pokud senedostaví samovolně) projímadly, např. ricínovým olejem,odvarem krušinové kůry, hořkou solí (síran hořečnatý) aj. Dále je žádoucí podat látky, které na sebe jed vážou nebo jej srážejí.Vhodný je tmavý, silný, povařený čaj, roztok taninu srážející alka-loidy nebo odvar dubové kůry či žaludová káva. Nejběžnější látkouje adsorpční (tzv. živočišné uhlí), které zachytí většinu alkaloidůa glykosidů a nemůže uškodit ani ve velkých dávkách. Nesmí všakdlouho zůstat v zažívacím traktu (tím by se vstřebávání jedu pouze

zpomalilo), proto v případě, není-li průjem, je zapotřebí vyvolat jejprojímadly, aby se uhlí vyloučilo i s jedem. Zejména v dětskýchzařízeních, jako jsou pionýrské tábory, školy v přírodě apod., sedoporučuje mít v lékárničce obecný protijed obsahující adsorpčníuhlí, kysličník hořečnatý a tanin podle lékařského předpisu.Nakonec si ještě zapamatujeme, že otrávený musí zůstat v na-prostém klidu a v žádném případě nesmí dostat alkohol, který bymohl vstřebávání jedu urychlit a zvýšit. Žaludeční a břišní bolestilze zmírnit horkými obklady. Při srdeční slabosti se doporučuječerná káva. O podání léků a speciálních protijedů může všakrozhodnout jen lékař.Na závěr této kapitoly si připomeňme, jak otravám jedovatýmirostlinami předcházet, neboť prevence (zabránění otravě) jenejúčinnějším prostředkem.U nejmenších dětí – asi do tří až čtyř let – nezbývá nic jiného než je dobře hlídat a vést k tomu, aby nedávaly všechno do pusy.V zahrádce, u hřiště, pískoviště, před domem apod., kde si maléděti hrají, jedovaté byliny vyplejeme, dřevinám ostříháme převislévětve a včas otrháme jedovaté plody, které jsou v dosahu dětí.V pokročilejším věku je možno děti trpělivě a soustavně poučovata upozorňovat na nebezpečí otravy. Kromě výchovného působeníse tím rozvíjejí jejich poznávací schopnosti a uspokojuje se přiro-zená dětská zvídavost. Při poučování a seznamování dětí s jedo-vatými rostlinami bychom neměli opomíjet názorné srovnávání

celých rostlin a jejich částí. Přibližně od deseti let je možné přimě-řeným způsobem seznamovat děti se základními odbornými poz-natky z botaniky. Zásadně dětem nedovolíme ochutnávat neznáméplody, květy, semena apod.U dospělých přichází v úvahu nebezpečí otravy při neopatrném sběrunebo úpravě jedovatých rostlin léčivých. Zde platí, že druh sbíranýv přírodě je zapotřebí dokonale znát ve všech vývojových stadiícha při sběru je nutno dodržovat základní hygienická pravidla, např.mytí rukou mýdlem, při práci nejíst apod. Jedovaté léčivky nikdynesbírají děti nebo botanicky nezkušené osoby. Při domácím léčenibylinami, jak jsme si již řekli, se vždycky napřed poradíme s lékařem.Důležitá jsou rovněž ochranná opatření proti otravám užitkovýchzvířat jedovatými rostlinami. V zemědělství je jedním z hlavníchúkolů zajistit dostatečnou výrobu kvalitní, biologicky hodnotnéa zdravé píce, především pro skot. Vedle pícnin pěstovaných naorné půdě podstatně stoupá podíl travních porostů – luk a pastvin.Tyto plochy jsou stále více rozšiřovány a využívány, a proto je třebaprovádět důslednou kontrolu zastoupení rostlinných druhů, mj.právě z hlediska jedovatosti některých bylin. To ale předpokládádobrou znalost jedovatých rostlin pracovníky v zemědělství. V praxije nejúčinnějším opatřením odstranění a zničení jedovatých rostlinv travních porostech, ve výsevech apod.Přestože otravy hospodářských zvířat rostlinami nebývají vždyrozpoznány, protože mívají podobný průběh jako choroby jiného

původu, způsobují každoročně ztráty v živočišné produkci. Uhynounejčastěji mladší kusy, protože starší zvířata se jedovatýmrostlinám zpravidla při pastvě vyhýbají.

JEDOVATÉ ROSTLINY UŽITKOVÉPři prvním a velmi povrchním pohledu na užitkovost jedovatýchrostlin by bylo možné se domnívat, že jde o rostliny z hlediskavýznamu pro člověka neužitečné, a většinou dokonce škodlivé. To platí však pouze zčásti. Některé druhy jedovatých rostlinskutečně přivodily vážné otravy, ba dokonce i smrt člověka. Značné škody způsobené jedovatými rostlinami byly popsányi u užitkových hospodářských zvířat.Při čtení druhé části knihy, v níž se pojednává o jednotlivýchdruzích jedovatých rostlin, si však pozorný čtenář bezpochybypovšimne, že mnohé z nich přinášely a přinášejí člověku nemalýužitek. Některé mají dokonce mnohostranné praktické využití.V této kapitole je jen souhrnně zhodnocen užitkový charakterjedovatých bylin a dřevin z hlediska různé činnosti člověka,s uvedením některých příkladů.Při srovnání přehledu jedovatých rostlin s rostlinami léčivýmividíme, že četné druhy patří do obou skupin – jsou jedovatéi léčivé, či lépe: léčivé i jedovaté. Tato užitková stránka rostlin, tj. jejich využití v lidovém i v odborném lékařství, zasahuje až do hlubokého dávnověku člověka a můžeme ji sledovat již od

samých začátků lidstva. Člověk v přírodě vyhledával potravui prostředky zmírňující jeho bolesti způsobené vnitřními nemoceminebo zraněními. Se sběrem rostlinné potravy tedy souvisí prvnípoznatky o vlastnostech jednotlivých rostlin – potravinových,léčivých a jedovatých nebo plodin technických. Například naasyrské hliněné destičce s klínovým písmem, která pocházíz období 2700 let př. n. l. a je uložena v Britském muzeuv Londýně, je zmínka o hnědé droze – „dceři polního máku“, čímž je pravděpodobně míněno opium. Celkem spolehlivě je dnes doloženo, že ve starém Egyptě se pěstovaly léčivé rostliny,mezi nimiž nechyběly ani některé léčivé rostliny jedovaté, jakonapř. blín nebo mořská cibule. I původní význam botanickýchzahrad, v nichž byly pěstovány rostliny především pro užitek,spočíval v zásobování lékařů léčivými rostlinami. Proto bylyzahrady léčivých bylin zakládány na pozemcích tehdejších lékařůa v blízkosti klášterů, kde jednou z činností zde provozovaných byloi léčitelství. Mezi pěstovanými druhy, ceněnými jako léčivé rostliny,přitom nemohly chybět ani četné rostliny jedovaté.V současné době se na léčivé rostliny díváme poněkud jinak,alespoň pokud jde o způsob jejich využití. Na prvním místě léčivérostliny tvoří nezbytnou složku surovinové základny farmaceutické-ho průmyslu, potřebnou k výrobě asi 40 % (podle některých údajů už přes 50 %) léků. A to se v poslední době stále rozšiřujeintenzivní výzkum rostlinných materiálů a jejich využití. Dnes je

z hlediska možného léčebného využití prozkoumána jen malá částrostlinných druhů, přičemž není pochyb o tom, že ve zbývajícívětšině budou určitě nalezeny další látky významné pro zdravot-nictví. Stále se zvyšující objem farmaceutické výroby, vyvolanýrůstem spotřeby léků, přináší stále vyšší požadavky na zajišťovánípotřebných rostlinných surovin. Proto je nezbytné zkvalitňovánía další rozšiřování sběru a hlavně pěstování léčivých rostlin. Stojíza povšimnutí, že jednou z nejvíce u nás pěstovaných léčivek jejedovatá rostlina – náprstník vlnatý (Digitalis lanata). Pocházíz Balkánu a našel uplatnění až v poslední době, kdy vytlačilnáprstník červený. Účinnými obsahovými látkami náprstníkuvlnatého jsou nestálé srdeční glykosidy (kardioglykosidy,lanatosidy, digilanidy, kardenolidní glykosidy), jejichž štěpenínastává již při sběru listů. Vyráběné přípravky s obsahem čistýchsrdečních glykosidů mají významné místo mezi léky na posilněnísrdečního svalu.Přes zvýšený důraz na pěstování řady druhů v polních kulturáchnelze opomíjet sběr v přírodě, neboť některé druhy v kultuře ani pěstovat nelze, nebo je jejich polní pěstování ekonomickynevýhodné.Po celosvětově přechodné chemizaci farmaceutické výroby,vrcholící přibližně v padesátých letech tohoto století, obrací sestále více pozornost k rostlinným zdrojům léčiv. Přitom význama způsob použití léčivých rostlin je rozmanitý. Léčivé rostliny

poskytují léčiva, která nelze chemickou cestou získat, nebo jejejich umělá výroba neúměrně drahá, a tedy nehospodárná – např.srdečních glykosidů, analgetin (morfin, kodein aj.), námelovýchalkaloidů, reserpinu apod. Ze zkušeností víme, že se léčivé rostlinypoužívají k přípravě čajů, čajových směsí se zvláštním účinkemnebo s podporujícím účinkem léku hlavního; přitom některé jsoupři léčbě nenahraditelné (např. při nemocech ledvinových, one-mocnění dýchacích cest aj.). Léčivé rostliny se rovněž používajík přípravě tinktur, extraktů, výluhů apod. Konečně látky získanéz léčivých rostlin slouží jako modely pro jejich umělou výrobu.Čerstvé léčivé rostliny nebo jejich vybrané části se sušením upra-vují na drogy, které se dále zpracovávají, případně slouží k izolaciúčinných obsahových látek. Z drog vyrobené léčivé přípravky jsousoučástmi tablet, injekcí, mastí, kapek apod. Podle vlastních, che-micky definovaných účinných látek se rozdělují drogy, případněrostliny, do skupin, jako např. drogy alkaloidní, glykosidní, hoř-činné, tříslovinné, siliční atd.Při domácím používání léčivých rostlin bychom ale měli být velmiopatrní a vždy se nejdříve poradit s lékařem, který provede řádnévyšetření, stanoví diagnózu a určí dávky. Jedovaté léčivé rostlinyk laické léčbě nepřicházejí vůbec v úvahu; taková samoléčba bymohla mít škodlivé i tragické následky.Podle účinných látek můžeme rozdělit naše nejznámější jedovatérostliny:

a) obsahující alkaloidy – námel, blín, durman, rulík, ocún, oměj,bolehlav, kýchavice;

b) obsahující glykosidy – náprstník, hlaváček, konvalinka;c) obsahující saponiny – vraní oko;d) obsahující silice – chvojka, rojovník.

Je nepochybné, že z jedovatých rostlin a dřevin přinášejí největšíužitek rostliny s léčivými účinky. Přesto ale lidé využívají řadyjedovatých druhů i jinak. Ve skupině jedovatých rostlin technickýchse setkáváme s takovými, které obvykle mají hned několik užiteč-ných vlastností, jichž člověk využívá většinou již odedávna. Patřísem rostliny planě rostoucí i pěstované. Například len a konopíposkytují důležitá textilní vlákna; k truhlářským, řezbářskýma soustružnickým pracím se používá dřevo dřišťálu, zimostrázu,brslenu, žanovce, krušiny, střemchy, trnovníku, tisu, černého bezu.Květy konvalinky nalezly bohaté uplatnění v kosmetice a v parfu-merii, zelené letní lodyhy přesličky rolní slouží odedávna jakoprostředek k mytí a čištění kovových a dřevěných nádob. Mezibarvířské rostliny se řadí dřišťál, brslen, řešetlák a vlčí mák.Semena lnu, konopí, máku, skočce a některých dalších jedovatýchrostlin poskytují oleje používané k různým účelům, mimo jinéi technickým.Velmi mnoho jedovatých bylin a dřevin vysazujeme pro okrasu do zahrádek, zahrad a parků v řadě dekorativních odrůd a foremrůzných druhů. Mezi okrasné byliny patří jedovaté oměje, pivoňky,

hlaváčky, orlíčky, ďáblík, konvalinka, brambořík, náprstník, kapraďsamec, řebčík, čemeřice, narcisy, máky, prvosenky, koniklece aj.Z jedovatých okrasných dřevin jsou oblíbené lýkovce, dřišťál,zimostráz, žanovec, štědřenec, bobkovišeň, pěnišníky, tis, zerav aj.Některé jedovaté rostliny se běžně v domácnostech pěstujív květináčích. Jsou to známé pokojové rostliny – bramboříky neboprvosenky, někdy také tulipány a narcisy. Oleandr je nutno v ziměchránit před mrazem ve skleníku, v hale apod.Ač se to může zdát podivné, nalezneme mezi jedovatými rostlinamii takové, které jsou potravinovými surovinami. Člověk využívá jejichnejedovatých částí k přípravě pokrmů. Bezesporu nejdůležitějšíjsou oddenkové škrobnaté hlízy bramboru; další jedovatou potra-vinovou rostlinou je bez černý, z jehož peckoviček se připravujedomácí marmeláda a víno, za podobným účelem se sbírají i plodydřišťálu. Mezi kuchyňské koření patří oddenky zázvorovníku, seme-na muškátovníku, tobolky vanilovníku, bobule pepřovníku, sou-plodí badyánovníku aj., tzn. části jedovatých rostlin cizokrajných.Kromě uvedených nejběžnějších příkladů se ještě celá řadajedovatých rostlin (jejich listů, květů, plodů apod.) používalaa místně ještě používá k přípravě pokrmů.Na závěr se ještě podívejme na některé jedovaté rostliny, kteréjsou medonosné. Nektar poskytují z jedovatých rostlin např. květytrnovníku, dřišťálu, lýkovce, náprstníku, štědřence, krtičníku, prvo-senky, pryskyřníku aj. Pyl včely sbírají z květů hlaváčku, sasanky,

vlaštovičníku, plaménku, orseje, čemeřice, máku a dalšíchjedovatých bylin a dřevin. Většina jedovatých rostlin poskytujemed, který není jedovatý. Rostliny, u nichž se jed může dostat do

medu, tj. včelařské jedovaté rostliny, jsou vzácné (napříkladRhododendron ponticum). U některých pryskyřníkovitých rostlinbyla zjištěna jedovatost pylu.

ČÁST OBRAZOVÁ

ÁÁrróónn ppllaammaattýý (Arum maculatum)

Bylina 0,15–0,4 m vysoká, vytrvávající bílým hlízovitým oddenkem.

Zelené, někdy skvrnité čepele dlouze řapíkatých listů jsou podlouhle

vejčitého, trojbokého, hrálovitého až střelovitého tvaru. Stvol nese

na vrcholu květenství (palice), ukončené bezkvětým kyjem. Palice

je obalena kornoutovým toulcem bělavé nebo zelenavé barvy. Ten

slouží jako past uzavírající hmyz až do opylení. Nahé jednopohlav-

né květy jsou v palici uspořádány tak, že naspodu je mnoho sami-

čích květů a nahoře jsou květy samčí. Nad samčími i samičími

květy vyrůstají skupiny kvítků jalových, které jsou přeměněny v tzv.

překážkové ústroje. Kvete v dubnu a v květnu. Plody jsou lesklé

červené bobule. Árón je rostlina teplomilná, náročná na čerstvé,

vlhké a humózní půdy. Roste roztroušeně, hojněji v listnatých

lesích, hájích a v křovinatých porostech.

V čerstvém stavu je celá rostlina jedovatá, především oddenek,

obsahující prchavý aroin, saponiny a glykosid, jehož štěpením

se uvolňuje kyanovodík. Sušením nebo vařením lze jedovatost

oddenku odstranit a v dobách hladu se z něj získávala jedlá

škrobnatá látka. Otravy způsobují i bobule a kyselý stonek.

Rostlinné šťávy dráždí kůži. Při lidovém léčení se árón uplatňoval

jako lék proti dušnosti.

BBaažžaannkkaa rrooččnníí (Mercurialis annua)

Jednoletá bylina se vstřícně větvenými lodyhami vysokými kolem

0,5 m. Světle zelené listy jsou vejčitě až podlouhle kopinatého

tvaru, s tupě zubatým okrajem. Na bázi čepele u řapíku mají listy

dvě žlázky. Jako dvoudomá bylina vytváří bažanka roční dva typy

rostlin se světle zelenými drobnými květy. Prašníkové květy sam-

čích jedinců jsou sestaveny v dlouhé hrozny, delší než podpůrný

list, v jehož úžlabí vyrůstají. Samičí rostliny mají 1–3 květy v úžlabí

listů. Na témže stanovišti se společně vyskytují oba typy rostlin.

Kvete od června do pozdního podzimu. Plod je tobolka. Bažanka

roční roste v zahradách, na zelinářských polích, rumištích,

u lidských sídel apod. Zapleveluje širokořádkové plodiny na

vyhnojených půdách.

Tato jedovatá bylina obsahuje glykosidy štěpící se v kyanovodík,

silici, saponiny, třísloviny, olej zvaný merkurialin a další látky.

Dobytek ji na pastvě nepožírá, neboť nepříjemně páchne.

Mléko krav, které byly krmeny bažankou, zmodrá; v píci je tedy

nežádoucí příměsí. Otravy byly pozorovány u různých domácích

zvířat, většinou však končily uzdravením. Sušením se účinnost

jedovatých látek snižuje. Dříve se rostlinná šťáva používala proti

zácpě a nať k rozhánění otoků.

Jedovatou rostlinou je též bažanka vytrvalá (M. perennis), podle

některých autorů se silnějšími účinky než bažanka roční.

BBeezz ččeerrnnýý (Sambucus nigra)

Statný keř nebo menší strom dosahující výšky 3–10 m. Větve

vyplněné bílou, měkkou lehkou dření jsou v mládí zelené,

později šedé s četnými čočinkami. Řapíkaté lichozpeřené listy

o 5–7 eliptických až vejčitě kopinatých lístcích s pilovitým okrajem

jsou rozestavěny vstřícně. Drobné květy se zeleným kalichem

a žlutobílou až bílou korunou vytvářejí nápadná převislá vrcho-

ličnatá květenství. Květy i rozemnuté listy páchnou. Kvete v květnu

a v červnu. Plody jsou leskle černé kulovité peckovice v převislém

plodenství. Rozmnožuje se semeny, peckovice roznášejí ptáci.

Bez černý je u nás hojný ve světlých listnatých lesích, v křovinách

a v blízkosti lidských sídel.

V rostlině černého bezu je obsažen glykosid sambunigrin, silice,

třísloviny, organické kyseliny, saponiny, hyosciopicrin a sambucin.

Zaznamenány byly otravy kůrou, listím i plody. Zvířata se listům

vyhýbají. Květy se sbírají k přípravě čajových směsí, v domácím

léčení se od starověku používají různé rostlinné části, plody obsa-

hují některé vitaminy. Například odvar z květů, obvykle ve směsi

s květy lípy a divizny, snižuje horečku a pomáhá při nemocech

z nachlazení, revmatismu aj. V domácnostech se z plodů připravo-

valo víno, zavařenina, marmeláda apod., z květů nápoje a pokrm.

Jedovaté účinky má rovněž bylinný bez chebdí (S. ebulus).

BBllaattoouucchh bbaahheennnníí (Caltha palustris)

Vytrvalá bylina se silným oddenkem a vystoupavými, chudě

větvenými a dutými lodyhami, dorůstajícími až 0,6 m výšky. Dlouze

řapíkaté přízemní listy jsou okrouhle vejčité až ledvinovité, na

okraji vroubkované, zubaté nebo celokrajné. Lodyžní listy jsou

menší, dolejší krátce řapíkaté a horní přisedlé. Všechny listy

mají hladké, matně lesklé čepele s výraznou žilnatinou. Velké květy

jsou nápadné leskle žlutým okvětím a množstvím žlutých tyčinek.

Kvete od března do května, ojediněle i podruhé v létě. Plody

jsou měchýřky. Ve velkém množství roste blatouch na vlhkých

a bahnitých lukách, v močálech, příkopech, na březích rybníků

a potoků.

Blatouch je rostlina jedovatá přítomností glykosidu ranunkulinu,

z něhož druhotně vzniká jedovatý, žlutý a prchavý protoanemonin,

dále jsou přítomny saponiny, barviva aj. U člověka byly pozoro-

vány slabší otravy vzhledem k nízkému obsahu účinných látek.

Dobytek se blatouchu pro hořkou chuť na pastvě vyhýbá, v seně

je větší množství natě nežádoucí příměsí, neboť způsobuje

zažívací potíže zvířat.

V lidovém léčitelství nalezl tento druh v minulosti uplatnění jako

silné projímadlo a prostředek močopudný, šťáva z květů kdysi

sloužila k barvení másla. Blatouch patří mezi naše první jarní

rostliny, květy však brzy uvadají.

BBllíínn ččeerrnnýý (Hyoscyamus niger)

Jednoletá ozimá nebo dvouletá bylina, vysoká 0,2–0,8 m, celá

lepkavě chlupatá a zapáchající. Lodyhy jsou tupě hranaté, laloč-

naté listy mají zašpičatělé úkrojky. Květy mají baňkovitý, síťnatě

žilkovaný kalich a nálevkovitou, špinavě žlutou korunu s fialovými

žilkami. Kvete od června do podzimu. Plod je tobolka uzavřená ve

vytrvalém kalichu. Blín černý je hojný v teplejších oblastech, a to

na rumištích, úhorech, u cest apod. Zapleveluje hnojené polní

a zahradní plodiny.

Ve všech částech rostliny a nejvíce v semenech jsou obsaženy

prudce jedovaté alkaloidy hyoscyamin, skopolamin, atropin,

hořčina hyoscypikrin aj. Proto je jakýkoliv styk s rostlinami blínu,

především semeny, velmi nebezpečný a při náhodném požití

kterékoli části je lékařská pomoc nevyhnutelná. Uvádí se, že

smrtelnou dávkou pro dítě je požití již 10–20 velmi drobných

semen. Velmi nepříjemná je též příměs nadzemních částí této

hořce chutnající byliny v pícninách.

Dnes blín slouží k izolaci účinných látek pro výrobu léků, a proto je

i pěstován. V laickém domácím léčení jeho použití nepřichází v úvahu

pro nebezpečí otravy. Mnohostranné využití měl tento druh ve středo-

věká – sloužil mj. k omámení při bolestivých operacích a k utišení

bolesti zubů, ale i jako součást čarodějných mastí, kouzelných

nápojů a jako účinný prostředek k odstranění nepřátel otrávením.

BBoobbkkoovviiššeeňň lléékkaařřsskkáá (Prunus laurocerasus)

Vždyzelený keř nebo řidčeji strom vysoký až 6 m. Krátce řapíkaté

listy jsou rozestaveny střídavě. Kožovité čepele obvejčitě pod-

louhlého tvaru jsou celokrajné nebo oddáleně pilovité, na líci

nápadně lesklé. Drobné bílé květy skládají přímé, 0,1–0,15 m

dlouhé hrozny. Omamná sladkohořká vůně květů připomíná hořké

mandle. Kvete v dubnu a v květnu. Plod je kulovitě vejčitá, černá

lesklá peckovice. Bobkovišeň lékařská k nám byla přivezena

ze Středozemí, kde planě roste v horských, zejména vlhkých

a stinných lesích. U nás se tento velmi ozdobný, po celý rok

tmavě zelený keř pěstuje v parcích a v zahradách. Při tuhých

mrazech omrzá.

Bobkovišeň obsahuje ve všech částech glykosid amygdalin,

jehož štěpením se v těle uvolňuje prudce jedovatý kyanovodík.

Smrtelnou dávkou je přibližně 20 mg kyanovodíku pro dospělého

člověka. Navíc otrava postupuje velmi rychle, lékařská pomoc je

nevyhnutelná. Zejména dětem mohou být nebezpečné lákavé

peckovice, omylem považované za jedlé plody. Z čerstvých listů

se získává tzv. bobkovišňová voda, dříve považovaná ze velmi

účinný lék, a to jako prostředek utišující bolest, proti zvracení aj.,

dnes používaná jen velmi zřídka.

BBoolleehhllaavv ppllaammaattýý (Conium maculatum)

Dvouletá, až 2 m vysoká bylina s lodyhou modravě ojíněnou,

naspodu hnědočerveně skvrnitou. Má šedavě zelené listy, 2–3krát

zpeřené v podlouhlé peřenoklané úkrojky. Bílé květy jsou sesta-

veny ve složených okolících s vyvinutými obaly i obalíčky. Kvete

od června do září. Drobné plody jsou vejčitě okrouhlé, podélně

vlnovitě žebernaté dvojnažky. Bolehlav roste na návsích, rumištích,

kompostech apod.

Všechny části rostliny obsahují vedle dalších nestálých alkaloidů,

silic a jiných látek také mimořádně jedovatý alkaloid koniin. V prů-

běhu vegetačního období kolísá množství látek, a tím i jedovatost

jednotlivých částí rostliny; nejjedovatější jsou plody. Sušením jedo-

vatost ubývá, protože alkaloidy jsou látky těkavé. Otravy bolehla-

vem jsou poměrně vzácné, protože celá rostlina má odporně

hořkou chuť a páchne myšinou. Nebezpečí spočívá hlavně

v možnosti záměny za některou jinou miříkovitou (mrkvovitou)

rostlinu, týká se to především plodů a kořene. Smrtelnou dávkou

může být již jeden gram sušených listů bolehlavu a k otravě stačí

i čichání k většímu množství čerstvé byliny, zejména jejích nažek.

Bolehlavu se k lékařským účelům používalo jen ojediněle. Zato

od nejstarších dob nechvalně proslul jako rostlina travičská.

V Athénách byl dokonce v 5. století př. n. l. zaveden trest smrti

vypitím číše jedu připraveného mimo jiné i z bolehlavu.

BBrraammbboořřííkk (Cyclamen sp.)

Bramboříky jsou vytrvalé byliny s kulovitou hlízou, z níž po

celém obvodu vyrůstají kořeny. Listy přízemní růžice mají

dužnaté řapíky a ledvinovité až okrouhle srdčité čepele s nepra-

videlně vroubkovaným až pilovitým okrajem. Na líci jsou listy

tmavě zelené s bělavými skvrnami, na rubu načervenalé nebo

našedlé. Květní stopky nesou jednotlivé vonné nicí květy.

Koruny s nazpět ohnutými cípy jsou bílé až fialově červené

barvy. Plody jsou kulaté tobolky.

Planě u nás roste brambořík evropský (C. europaeum). Kvete

karmínově červenými květy od července do září. Jen zřídka

se vyskytuje v bukových lesích a v křovinách. Pěstován bývá

v zahrádkách a nezodpovědní lidé hlízy na přírodních nalezištích

vyhrabávají, ačkoliv je tato vzácná bylina chráněná zákonem.

Pokojové bramboříky jsou formy bramboříku perského

(C. persicum), jehož mateřským druhem je brambořík širolistý

(C. latifolium), z Řecka a Malé Asie.

Jedovatá je celá rostlina bramboříku, především hlíza, obsahující

glykosid cyklamin, který se sušením nebo vařením ničí. Pro člověka

jsou jedovaté už 0,3 g hlízy. Na Sicílii hlízy některých druhů slouží

k omámení ryb při lovu. Jed však neškodí divokým vepřům, naopak

u nich podporuje trávení, což věděli už staří Egypťané, a používali

proto bramboříkových hlíz při výkrmu domácích prasat.

BBrrččááll mmeennššíí (barvínek) (Vinca minor)

Vytrvalá bylina až polokeř s dlouhým oddenkem. Plazivé

nekvetoucí stonky zakořeňují, kvetoucí jsou vzpřímené, ale

nanejvýš 0,2 m vysoké. Vstřícné vždyzelené kožovité listy mají

krátký řapík a kopinatou, na líci tmavě zelenou lesklou čepel.

Jednotlivé stopkaté květy jsou pětičetné. Nálevkovitý kalich je

mnohem kratší než velká pěticípá koruna s krátkou trubkou.

Nejčastěji je koruna světle modrá, občas modrofialová, zřídka bílá

nebo růžová. Kvete od března do června, někdy až do podzimu.

Plod je měchýřek. Brčál menší tvoří souvislé porosty na čerstvě

vlhkých humózních půdách listnatých a smíšených lesů. Bývá

pěstován v zahradách a na hřbitovech; pochází ze Středozemí.

Jedovatá je celá rostlina. Hlavními účinnými látkami jsou alkaloidy

(např. vinkamin, vinkamidin, vinkaleukoblastin aj.), jichž bylo

izolováno přes 50, dále hořčiny, saponiny, třísloviny aj. Preparáty

obsahující některé z účinných látek barvínku se používají např. při

léčbě krevních chorob a zhoubného nádorového bujení.

V současné době se intenzivně zkoumají i další druhy brčálu. Do

čeledi toješťovitých patří také světově známá zmijovice himálajská

(Rauwolfia serpentina), domácí v Přední Indii a v Indomalajsku,

která obsahuje v kořenech, vedle řady dalších alkaloidů, reserpin –

nositele utišujících účinků a snižujícího krevní tlak.

BBrrsslleenn eevvrrooppsskkýý (Euonymus europaeus)

Keř nebo stromek vysoký nanejvýš 6 m. Podlouhle vejčité až

kopinaté, na vrcholu zašpičatělé a ke krátkému řapíku zúžené listy

jsou na čtyřhranných větévkách rozestaveny vstřícně. Listy – na

podzim červenající – i zelené větévky odporně páchnou. Na star-

ších větvích se tvoří fialově hnědé lišty. Drobné čtyřčetné květy se

žlutozelenými korunami jsou seskupeny v chudých, dlouze stopka-

tých květenstvích. Kvete v květnu. Plody jsou nápadně čtyřhranné,

červené tobolky s bílými semeny, zcela ukrytými v oranžových

míšcích. Brslen evropský roste v údolí potoků, v lesích a křovinách

teplejších oblastí. Vyhovují mu vlhčí humózní půdy.

V kůře, plodech a kořenech obsahuje brslen alkaloidům podobné

látky (převážně evonin), jedovaté srdeční glykosidy (např. evony-

min), v kůře kořenů gutaperču. Poměrně časté bývají otravy u dětí

přilákaných pěknými nápadně červenými tobolkami a oranžovými

míšky. Známé jsou otravy truhlářů zpracovávajících světle žluté,

tvrdé a jemně vláknité brslenové dřevo. Olej lisovaný ze semen se

v minulosti používal v lidovém léčení, ke svícení a k výrobě mýdla.

Tobolky se semeny sloužily jako žluté barvivo, prášek z nich

rozetřený s máslem jako mast proti vším.

Příbuzný brslen bradavičnatý (E. verrucosa) má větévky poseté

drobnými bradavičkami, tobolky žluté a černá semena jen

z poloviny obalená míškem.

BBřřeeččťťaann ppooppíínnaavvýý (Hedera helix)

Dřevnatá liána, která se plazí po zemi nebo ovíjí kolem opory,

jíž se přidržuje příčepivými kořeny. Až 20 m dlouhé větve nesou

vždyzelené, střídavé lesklé listy, jež jsou dvoutvárné. Na plodo-

nosných větévkách jsou listy v obrysu vejčité, s dlouze zašpiča-

tělým vrcholem, na nekvetoucích větévkách třílaločné až pěti-

laločné, s bělavou žilnatinou a na vrcholu tupé. Stopkaté květy

jsou sestaveny do polokulovitých okolíků. Mají nepatrný, sotva

zřetelný kalich a nenápadnou, uvnitř žlutavě zelenou a vně

nahnědlou korunu. Kvete v září a v říjnu. Plod je modročerná

bobule velikosti hrachu, která dozrává až na jaře příštího roku.

Břečťan se vyskytuje ve stinných listnatých lesích, v houštinách,

na skálách i na zdech. Často se také pěstuje jako hodnotná

okrasná rostlina, ale v lesích bychom jej měli chránit, nikoliv

vykopávat. Rostliny dosahují vysokého věku, někdy přes 500 let.

V našich krajích zůstává jejich kmen tenký, ale v jižních oblastech

dosahuje značné tloušťky.

Celá rostlina břečťanu je jedovatá, neboť všechny její části – zvláště

plody – obsahují saponiny souborně nazývané hederakosidy, tří-

sloviny a glykosidy. U dětí byly popsány i smrtelné otravy po požití

prudce jedovatých bobulí; chlupy mladých výhonků a listů vyvo-

lávají kožní podráždění. Dříve se břečťan užíval v lidové léčbě při

chronických katarech, plísňovém onemocnění vlasové pokožky aj.

ČČeemmeeřřiiccee ččeerrnnáá (Helleborus niger)

Vytrvalá, 0,15–0,25 m vysoká bylina s černohnědým oddenkem,

z něhož vyrůstají četné kořeny. Listy, vytrvávající i přes zimu, mají

řapík ve spodní části červeně skvrnitý a tuhou, dlanitě dělenou

čepel, kterou tvoří 7–10 široce klínovitých, v horní polovině na

okraji zubatých lístků. Nové listy se objevují až po květech. Bílé,

někdy načervenalé květy jsou poměrně velké, převislé, většinou

sestavené v chudém květenství. Na obvodu četných tyčinek

vyrůstají nálevkovité medníky. Kvete brzy, od ledna do března.

Plody jsou měchýřky. Čemeřice černá pochází z jižní Evropy

a u nás se hojně pěstuje v zahrádkách; někdy zplaňuje.

Čemeřice je rostlina prudce jedovatá, zejména její oddenek.

Obsahuje srdeční glykosidy, z nichž jsou nejúčinnější helleborin,

helebrin a desglukohelebrin. I požití malých dávek může u osob

s nemocným srdcem přivodit smrt. U dětí byly zaznamenány těžké

otravy po požití semen. Dříve čemeřice patřila k domácím léčivým

rostlinám, dnes se nepoužívá, ale obsahové látky jsou stále

předmětem výzkumu. Staří Řekové podávali prášek z oddenku

jako lék proti melancholii a šílenství, přičemž vyvolané kýchání

mělo odstraňovat nečistoty z mozku.

Jedovaté jsou i ostatní čemeřice s různě zbarvenými květy,

pěstované zahrádkáři pod označením H. hybridus.

K nejjedovatějším patří čemeřice zelená (H. viridis).

ČČiiččoorrkkaa ppeessttrráá (Coronilla varia)

Statná bylina vytrvávající tlustým, rozvětveným oddenkem. Přes

2 m vysoké hranaté lodyhy bývají poléhavé, vystoupavé nebo

popínavé. Krátce řapíkaté listy jsou lichozpeřené, s podlouhle

vejčitými až čárkovitými lístky v četných jařmech. Ve tmě se oba

lístky každého jařma přiklánějí k sobě směrem nahoru, což se

označuje jako „spánkové pohyby“. Dlouze stopkaté, bělorůžovo-

fialové okolíky s 10–20 květy vyrůstají v paždí některých listů.

Koruny mají růžovou až nafialovělou pavézu, bílý člunek s tmavě

fialovou špičkou a dvě bledě růžová až bílá křídla. Kvete od května

do podzimu. Plod je poltivý, mělce zaškrcovaný struk. Čičorka

pestrá je teplomilná, u nás hojná bylina rostoucí na mezích,

stráních, podél cest, na suchých loukách, rumištích i na okrajích

lesů. Vyhýbá se zastíněným a zamokřeným místům.

Ve všech orgánech této rostliny, převážně v semenech a v listech,

se vyskytuje jedovatý glykosid koronilin, působící na srdeční

činnost. Z ostatních látek jsou běžné třísloviny, soli organických

kyselin, hořčina. Dříve se používalo listů v lidovém léčitelství,

avšak vyskytly se i případy, kdy odvar připravený z natě čičorky

přivodil smrt.

Zvířata spásají bez škodlivých následků mladé rostliny, zatímco

starším se vyhýbají. Přesto byly u některých domácích zvířat

pozorovány otravy.

DDrrcchhnniiččkkaa rroollnníí (Anagallis arvensis)

Drobný, jednoletý plevelný druh s vystoupavou nebo poléhavou,

větvenou, čtyřhrannou lodyhou, dorůstající délky nanejvýš 0,3 m.

Vstřícně rozestavené, slabě lesklé listy jsou přisedlé a mají celo-

krajné, na vrcholu tuhé čepele široce vejčitého tvaru, na rubu

hnědě tečkované. Drobné, rumělkově červené květy vyrůstají

jednotlivě na dlouhých stopkách v paždí listů. Kvete dlouho,

od května do pozdního podzimu. Plod je tobolka uzavřená ve

vytrvávajícím kalichu. Drchnička rolní je u nás hojný, obecně

rozšířený plevel na všech půdách polí a zahrad, také na úhorech,

řidčeji u cest. Na vápněných půdách roste modře kvetoucí forma.

V mírně jedovaté nati i v nebezpečnějších semenech tvoří hlavní

obsahovou složku saponiny, z nichž cyklamin se vyskytuje rovněž

v bramboříku (Cyclamen sp.). Kromě toho se v rostlině nachází

tříslovina, hořčina aj.

Drchnička je slavnou léčivou rostlinou minulosti; nať se používala

proti bolestem zubů, žlučníku a jater, přikládala se na vředy

a rány. Sloužila i jako obecný protijed, zvláště při hadím uštknutí.

Pomáhat měla ke zvýšení odvahy, bystrosti, veselosti a dobré

nálady, což vyjadřuje i vědecký rodový název drchničky, pocházející

z řečtiny (řec. anagalao = smát se).

DDřřiiššťťááll oobbeeccnnýý (Berberis vulgaris)

Trnitý, obvykle košatý keř nanejvýš 3 m vysoký, s hladkou

kůrou. Střídavé krátce řapíkaté listy jsou vejčité, na okraji

jemně pilovité. Vyrůstají ve svazečcích na zkrácených větévkách,

v paždí 2–7dílných trnů. Na podzim se kožovité listy zbarvují

červeně. Trojčetné květy jsou sestaveny v převislých hroznech.

Mají po šesti žlutých lístcích kališních a korunních. Kvete od

dubna do června. Plody jsou jasně červené bobule podlouhlého

tvaru. Dřišťál je domovem v jižní a ve střední Evropě. U nás roste

na výslunných stráních, křovinatých svazích, na mezích i na

okrajích lesů. Proti mrazům je odolný.

Rostlina dřišťálu – nejvíc hořká kůra – obsahuje vedle jiných látek

jedovaté alkaloidy berberin, oxyakantin a další, které působí na

ústřední nervovou soustavu. Otravy s vážnějším průběhem však

dosud nebyly u člověka zaznamenány.

Kůra z kořenů a větví se na jaře sbírá jako léčivá surovina a k vý-

robě žlutého barviva. Kyselé červené plody, které jsou za zralosti

neškodné, obsahují značné množství organických kyselin a vita-

mínu C. Odedávna se bobule používají k přípravě zavařeniny,

kompotů a osvěžujících nápojů. V parcích je dřišťál velmi

oblíbenou okrasnou dřevinou, zatímco u polí je nevítaný, neboť

je hostitelem rzí napadajících obilí. Jemné žluté dřevo má

upotřebení v řezbářství.

DDuurrmmaann oobbeeccnnýý (Datura stramonium)

Jednoletá, až 2 m vysoká bylina s rozkladitě větvenou lodyhou.

Střídavé, dlouze řapíkaté a v obrysu vejčité listy jsou na obvodu

hustě laločnatě zubaté, na líci tmavě a na rubu bledě zelené. Velké

jednotlivé květy mají bílé, podlouhle nálevkovité koruny s pěti cípy

a asi o polovinu kratší pětihranný kalich. Kvete od června až do

podzimu. Plod je tobolka. Roste na rumištích, kompostech, kolem

plotů, cest apod. jako plevel teplejších oblastí, zejména v dobře

hnojených plodinách.

Rostliny durmanu obsahují jedovaté alkaloidy (hyoscyamin,

atropin, scopolamin), třísloviny aj. Vzhledem k prudce účinným

látkám se droga používá jen k průmyslovému zpracování;

v lidovém léčitelství je přísně zakázaná. V minulosti využívali

protiastmatických účinků koňští handlíři, kteří nemocným koním

přidávali před prodejem do píce durmanovou nať, aby zastřeli

jejich dušnost. Rostliny durmanu bývají velmi nebezpečnou

příměsí v některých plodinách (např. směsky luskovin a kukuřice)

pěstovaných na zelené krmení. V zemědělství škodí i tím, že hostí

choroby a škůdce kulturních lilkovitých rostlin (bramboru,

rajčat, papriky).

Vzhledem k působení na nervovou soustavu, což v minulosti

bylo nepochopitelné, patřil durman k rostlinám čarodějným;

odvar se však používal i k účelům travičským.

DDyymmnniivvkkaa dduuttáá (Corydalis cava)

Vytrvalá, 0,1–0,4 m vysoká bylina s podzemní, záhy dutou hlízou,

která odspodu odumírá. Přímá šťavnatá lodyha je nevětvená

a nese jen dva řapíkaté listy. Jejich sivě zelené čepele jsou dvakrát

trojčetné – složené s obvejčitých lístků, dále dělených v podlouhlé

úkrojky. Květy vyrůstají v paždí velkých listenů a jsou uspořádány

v přímém, dosti hustém hroznu. Jsou souměrné, špinavě růžové

nebo nažloutle bílé a mají nápadnou zakřivenou ostruhu,

obsahující sladkou šťávu. Kvete od března do května. Plod je

zobánkatá tobolka. Dymnivka dutá je rostlina světlých lesů a hájů,

roste i v křovinách a někdy i na lukách. Na humózních, svěžích

a kyprých, živinami bohatých půdách vytváří často rozsáhlé

porosty, v nichž obě barevné formy rostou obvykle pohromadě.

Tato jarní, podivně po pryskyřici vonící bylina obsahuje ve všech

částech, hlavně však v hlízách, četné alkaloidy (korydalin,

korybulbin, bulbokapnin aj.). Ve větším množství je jedovatý

hlavně bulbokapnin, vyvolávající stav fyzické i duševní strnulosti

u člověka i zvířat. Například končetiny zvířat jeho působením

zachovávají polohu, do níž je člověk uvede. Otravy lidí nejsou

známé, popsány byly jen u zvířat. Již od středověku se hlíz

používalo v lidovém léčitelství; některé alkaloidy dymnivky byly

donedávna lékem proti nervovým třesům.

ĎĎáábbllííkk bbaahheennnníí (Calla palustris)

Vytrvalá, nanejvýš 0,3 m vysoká bylina s válcovitým, dutým,

zeleným, až 0,5 m dlouhým oddenkem. Z vystoupavého vrcholu

oddenku vyrůstají tmavě zelené, dlouze řapíkaté pochvaté listy

s čepelemi kožovitě lesklými, okrouhle srdčitými a na vrcholu

krátce zašpičatělými. Bezlistý stvol je ukončen asi 20 mm dlouhou,

zelenavě žlutou palicí drobných, spirálovitě směstnaných květů.

Květy jsou nahé, v dolní části palice oboupohlavné, kdežto v horní

části jen samčí. Celá palice je obalena plochým, asi 70 mm

dlouhým, zašpičatělým toulcem, který je na vnější straně nazele-

nalý, uvnitř bílý. Kvete od května do července. Plody jsou sytě

červené, rosolovité bobule. Ďáblík u nás roste obvykle pospolitě

v bažinách, na okrajích lesních tůní, slepých ramen, rašelinišť,

v bahnitých březích apod., většinou v mírně tekoucí vodě.

Vyžaduje kyselé, živinami bohatší půdy.

Všechny části rostlin jsou jedovaté – obsahují alkaloid aroin,

saponinové látky aj. Chemismus tohoto druhu zatím ještě není

úplně prozkoumán. Nejjedovatější je palčivě chutnající oddenek,

ale i u něj se sušením nebo vařením jedovatost ztrácí. Otravy

ďáblíkem se vyskytly u dětí, které pojídaly nápadně zbarvené

plody, a u domácích zvířat přimíšením listů do píce. Poněvadž

jsou bažiny vysušovány, ďáblíku stále ubývá a dnes už patří mezi

chráněné rostliny.

HHaalluucchhaa vvooddnníí (Oenanthe aquatica)

Jednoletá nebo dvouletá, ojediněle i vytrvalá bylina dorůstající

výšky asi 2 m. Z oddenku vyráží dutá, rýhovaná, rozkladitě větvená

lodyha, dole silně ztloustlá a ze spodních uzlin kořenující. Střídavé

listy jsou 2–3krát peřenosečné, s odstávajícími pochvami zúže-

nými v řapík. Úkrojky do vody ponořených listových čepelí jsou

niťovité, u nadvodních listů vejčitě kopinaté. Drobné květy jsou

bílé, seskupené do plochých okolíků, složených z 8–12 okolíčků.

Obal chybí, obalíčky jsou tvořeny šídlovitými listeny. Květy prvního,

tj. nejstaršího, okolíku jsou oboupohlavné, u ostatních okolíků

téměř všechny neplodné. Kvete od června do srpna. Plod je

dvojnažka. Halucha vodní roste ve stojatých, mělkých vodách

a močálech, obvykle ve stínu. Dobře snáší i déletrvající sucho.

Vyžaduje bohaté humózní půdy.

Tato rostlina, jedovatá zejména v kořeni, obsahuje chemicky

složitý, prudký jed cikutoxin, dále silici, vosk aj. Nepříjemně

ostře kořenně páchne, chuť má palčivou. Kdysi se nať i nažky

používaly v lidovém léčení, častěji však ve zvěrolékařství

k vymývání ran a k obkladům. Dnes je jako droga prakticky

zapomenuta, nehledě k tomu, že použití bez lékařského uvážení

a dohledu je vyloučeno.

Mezi jedovaté rostliny patří také vytrvalá halucha dutá

(O. fistulosa), s okrajovými květy na dlouhých stopkách.

HHllaavvááččeekk jjaarrnníí (Adonis vernalis)

Vytrvalá bylina až 0,4 m vysoká, se silným černohnědým

oddenkem. Jednoduchá nebo v horní části chudě větvená

lodyha nese pochvaté listy 2–4krát zpeřené v čárkovité úkrojky,

na vrcholu většinou trojzubé. Jednotlivé leskle žluté květy jsou

konečné. Mají chlupatý kalich, 10–30 podlouhlých lístků

korunních a mnoho žlutých tyčinek. Kvete od března do května.

Plody jsou chlupaté zobánkaté nažky. Hlaváček jarní roste

u nás roztroušeně na teplých a slunných stráních, na pastvinách

a skalnatých svazích teplých oblastí.

Rostliny hlaváčku jsou ve všech částech jedovaté; účinnými

obsahovými látkami jsou glykosidy – adonodosid, adonidover-

nosid, adonitoxin, cymarin aj., kromě toho obsahují pryskyřici,

saponiny, tuk. Sušením se jedovatost nesnižuje. Glykosidy mají

povzbudivý účinek na srdeční činnost, nať se proto sbírá a slouží

k výrobě srdečních léků. Domácí, laické použití drogy je však velmi

nebezpečné, a proto je nutno před ním důrazně varovat! Zvířata

se hlaváčku vyhýbají pro ostrou chuť; pokud ho náhodou pozřou,

hrozí jim smrtelná otrava.

Hlaváček jarní je rostlina chráněná a sběr v přírodě je přísně

zakázán. Pro potřeby farmaceutického průmyslu se pěstuje. Často

je tato hezká jarní, ale jedovatá bylina vysazována v zahrádkách;

ceněna je i skalničkáři.

HHllaavvááččeekk lleettnníí (Adonis aestivalis)

Jednoletá, 0,2–0,9 m vysoká bylina s jednoduchou nebo

v horní části chudě větvenou lodyhou. Listy jsou 3–4krát

zpeřené v čárkovité, na vrcholu obvykle trojzubé úkrojky. Dolní

listy jsou krátce řapíkaté, horní přisedlé. Nápadné květy mají

ohnivě červené lístky korunní, na spodině obvykle s černou

skvrnou. Kvete od května do července. Plody jsou zobánkaté

nažky. U nás se hlaváček letní vyskytuje jako polní plevel teplejších

oblastí, roste nejvíce na vápnem bohatých půdách.

Podobně jako příbuzný hlaváček jarní (A. vernalis) obsahuje tento

druh ve všech orgánech jedovaté srdeční glykosidy (adonidosid,

adonidovernosid aj.); analogické je i složení ostatních látek.

Jedovaté účinky hlaváčku letního jsou však podstatně menší.

Jako polní plevel škodí nejenom tím, že potlačuje kulturní rostliny,

ale znehodnocuje rostlinné produkty. Příměs natě v krmivu je

pro zvířata nebezpečná, nažky semleté s obilím způsobují

hořkou příchuť chleba.

Rodový název Adonis pochází od jména Adinium. Podle staré

římské báje jím byla nazývána rostlina s červenými květy, která

vyrostla na přání bohyně Venuše z krve jejího miláčka lovce

Adonise, když byl usmrcen divokým kancem.

JJaalloovveecc cchhvvoojjkkaa (Juniperus sabina)

Jehličnatý keř s poléhavými větvemi a nepravidelnou korunou,

průměrně 1 m vysoký, v kultuře až 12 m. Načervenalá borka se na

starších větvích lístkovitě odlupuje. Velmi tenké a husté větvičky

s listy po rozemnutí páchnou. Mladší jedinci mají jehlicovité listy,

starší rostliny (asi od 10. roku stáří) mají listy šupinovité, v obou

případech ve vstřícném postavení. Květy jsou jednopohlavné,

rostliny jednodomé nebo i dvoudomé. Samčí šištice mají spodní

šupiny jalové, 10–14 horních párů nese po 2–4 prašných

pouzdrech. Samičí šištice mají 4–6 plodních šupin s vajíčky,

a rovněž šupiny jalové. Kvete v dubnu a v květnu. Zralé samičí

šištice jsou kulovité, černomodré a ojíněné. U nás se chvojka

pěstuje jako okrasná dřevina; ale např. na původních slovenských

nalezištích je vzácnou a chráněnou přírodní památkou. Vyhovují jí

výhřevná, suchá a osluněná stanoviště.

Celá rostlina je prudce jedovatá; v páchnoucí silici jsou účinnými

látkami alkohol abinol, sabinen, thujol aj. V rukou nezodpověd-

ných lidí měly dříve větévky chvojky na svědomí mnoho životů –

zneužívány byly k účelům vražedným či sebevražedným. Už šest

kapek silice může přivodit smrt. Kdysi se větvičky používaly, ovšem

velmi nebezpečně, k léčení vředů a proti cizopasníkům. Podle

staré pověry byly chvojka ochráncem lidí před kouzly čarodějnic

a zlých bytostí.

JJaannoovveecc mmeettllaattýý (Sarothamnus scoparius)

Metlovitě rozvětvený polokeř 0,5–3 m vysoký, s hranatými

zelenými větévkami. Starší větve bývají zelenohnědé. Střídavé

listy jsou většinou trojčetné, složené z celokrajných, na rubu

jemně chlupatých, obvejčitých lístků; na koncích větviček jsou

listy jednoduché, rašící obvykle až po odkvětu. Velké motýlovité

květy vyrůstají jednotlivě nebo po dvou v úžlabí listů na zkrácených

větévkách (tzv. brachyblastech). Dvoupyský kalich je zelený,

motýlovitá koruna jasně žlutá, výjimečně bělavá. Kvete od května

do června. Plody jsou černé, na švech hustě chlupaté lusky.

Janovec metlatý je rostlina suchých písčitých svahů a strání;

setkáme se s ním i na okrajích nebo v podrostu světlých lesů,

na pastvinách apod. Často vytváří souvislé porosty; při větších

mrazech omrzá.

Z obsahových látek jsou na prvním místě přítomny jedovaté

alkaloidy (spartein, cytisin, sarotamnin aj.), dále glykosid

skoparin, třísloviny, hořčina a v kvetoucí nati silice. Otravy jsou

celkem vzácné, ale mohou být i smrtelné. Je proto třeba si dát

na janovec, zejména na lusky, dobrý pozor!

V lékařství má upotřebení nať i čistý izolovaný spartein. Větve se

používají jako pletivo na košíky a košťata; poskytují také přadné

vlákno. V parcích se janovec pěstuje jako rostlina okrasná.

JJaatteerrnnííkk ppooddllééšškkaa (trojlaločný) (Hepatica nobilis)

Vytrvalá, asi 0,15 m vysoká bylina s tmavě hnědým oddenkem,

z něhož vyhání tuhé kožovité listy, vytrvávající až do jara příštího

roku. Na poměrně dlouhém a tenkém řapíku sedí trojlaločná, ve-

spod nafialovělá čepel. Časně zjara, ještě před vyrašením nových

listů, vyrůstají na tenkých dlouhých a chlupatých stopkách úhled-

né květy s 6-10 modrými (zřídka růžovými nebo bílými) okvětními

lístky. Těsně pod každým květem jsou tři podpůrné listeny, někdy

nesprávně považované za kalich. Kvete od března do května.

Plod je nažka. Jaterník – hojná jarní bylina – je obecně rozšířen

v listnatých lesích. Je jednou z prvních na jaře kvetoucích rostlin.

Všechny části rostliny obsahují nepatrné množství glykosidu

hepatrilobinu a ranunkulinu, z něhož vzniká jedovatý protoanemo-

nin, třísloviny, saponin aj. Jedovatost jaterníku je malá a rostlina

nepatří k zvlášť nebezpečným; větší množství účinných látek je

zastoupeno v oddenku a v kořenu.

V lidovém lékařství se používal odvar sušených listů jako stahující

prostředek při krvácení; před vnitřním použitím je však třeba va-

rovat. Ve středověku byly listy a květy prostředkem proti nemocem

jaterním a žlučníkovým, ovšem neúčinným. Protože listy tvarem

připomínají játra, věřili lidé, že nemocná játra vyléčí. Odtud je

i rodové pojmenování Hepatica, které je odvozené z řečtiny

(řec. hepar = játra).

JJíílleekk mmáámmiivvýý (Lolium temulentum)

Jednoletá, sytě až namodrale zelená tráva s bohatě větvenými

svazčitými kořeny a silnými stébly dorůstajícími asi 0,8 m výšky.

Drsné listové pochvy mají v ústí uťatý jazýček, výrazné žebrované

čepele jsou na líci drsné a na rubu hladké. Až 0,25 m dlouhé,

řídké, ploché květenství se skládá z pěti až devítikvětých zploště-

lých klásků, navzájem oddálených, přitisklých užší stranou

k vřetenu. Dlouhé plevy dosahují nebo i přesahují délku klásků.

Pluchy s přímou nebo zprohýbanou osinou jsou tupé, na hřbetu

zaoblené. Kvete v červnu a v červenci. Plod je chlupatá obilka,

tzn. i za zralosti uzavřená v pluše a protistojné plušce, na vrcholu

s dlouhou osinou. Jílek mámivý se vyskytuje ojediněle na vlhčích

půdách, na úhorech, u cest, na rumištích a jako plevel obilovin

v jařinách. Poslední dobou u nás značně ustoupil díky zdokona-

lenému čištění osiva.

Je to nebezpečná jedovatá tráva. Celá rostlina obsahuje mj. sapo-

niny a silici, především v obilkách je přítomen alkaloid temulin,

který je produktem houby Stromatinia temulenta. Podhoubí této

houby se nejvíce hromadí v obilce pod osemením. Obilky byly

příčinou četných otrav (přimíšením do mouky) i zvířat. Dnes je

příležitost k otravě malá. Dříve se obilek občas používalo

v lidovém léčitelství.

JJíírroovveecc mmaaďďaall (kaštan koňský) (Aesculus hippocastanum)

Vysoký strom dorůstající až 25 m, s korunou velmi hustou,

košatou, podlouhlou až vejčitou. Kůra je v mládí hladká

a šedohnědá, později se mění v černošedou borku, odlupující

se v šupinách. Vejčitě kuželovité pupeny jsou lepkavé. Listy má

vstřícné, dlanitě 5–7 (–9)četné, s lístky až 0,25 m dlouhými a na

okraji dvakrát pilovitými. Květy jsou sestaveny do 0,2–0,3 m

dlouhých lat a mají pěticípý, zvonkovitý kalich a 4–5plátečnou,

na okraji kadeřavou bílou korunu s červenými a žlutými skvrnami.

Kvete v květnu a v červnu. Plody jsou ostnité tobolky s 1–3 velkými

semeny (tzv. kaštany). Jírovec maďal pochází z jihovýchodní

Evropy a v 16. století se začal vysazovat do parků, na nádvoří

veřejných budov a na okraje silnic střední Evropy. V mládí rychle

roste, při tuhých zimách u nás slabě omrzá.

Mírně jedovatá je kůra s listy. Pokusné zkoumání semen vyvolalo

jedovaté následky jen u malého počtu pozorovaných zvířat.

Rostlina obsahuje glykosidy (zejm. aesculin), třísloviny, pektiny aj.,

v květech rutin, v kaštanech je až 40 % škrobu, saponiny, tuk,

hořčiny a jiné látky. Dříve se používal jako léčivá rostlina, ojediněle

se květy a semena sbírají i dnes. Kaštany jsou hodnotným krmi-

vem zvěře, medonosné květy obsahují sladkou šťávu. Dřevo jírovce

je málo kvalitní. Běžný název kaštan koňský má asi původ v užití

semen jako léku proti dušnosti koní.

KKaalliinnaa oobbeeccnnáá (Viburnum opulus)

Košatý keř nebo i stromek (vysoký nanejvýš 5 m) se světlehnědou

až šedožlutou kůrou. Vstřícně postavené řapíkaté listy jsou tří-

laločné nebo pětilaločné, s laloky hrubě pilovitými. Na bázi čepele

jsou drobné, červenavé žlázky. Květy tvoří plochá nebo kulovitá,

vrcholičnatá květenství. Obvodové květy vrcholíku jsou čistě bílé,

velké a neplodné, zatímco vnitřní květy jsou drobné, oboupohlavné

a červenavě bílé. Kvete v květnu a v červnu. Plody jsou leskle

červené peckovice s páchnoucí dužninou. Kalina obecná je

u nás dosti hojná dřevina na vlhkých až zamokřených půdách

v polostínu, mrazem netrpí. Roste v křovinách, v listnatých lesích,

na pasekách, při březích vod apod.

Jedovatá je především kůra kaliny, obsahující glykosid salicin,

tanin, hořčinu viburnin, organické kyseliny, saponiny a jiné látky.

U dětí se vyskytly otravy po požití peckovic. Ptáci se plodům

zdaleka vyhýbají.

Kůry se dříve užívalo v lidovém léčení, dnes praktický význam

nemá. Z tvrdého těžkého dřeva kaliny se mj. vyrábějí hračky.

Jako okrasná se v parcích pěstuje forma s velkými kulovitými

květenstvími, složenými z čistě bílých, velkých, ale neplodných

květů (tzv. sněhové koule).

KKaapprraaďď ssaammeecc (Dryopteris filix-mas)

Statná vytrvalá rostlina s krátkým, rezavě chlupatým oddenkem,

pokrytým zbytky starých listů. Až 1,5 m dlouhé listy mají čepele

zpeřené ve 20–30 jařem střídavých lístků členěných v tupé, na

okraji zubaté úkrojky. Silné nažloutlé řapíky jsou pokryty rezavými

plevinami. V mládí jsou listy spirálně stočené. Na spodní straně

listových úkrojků jsou umístěny ve dvou řadách kupky výtrusnic.

Z pukajících výtrusnic, které se tvoří od června do září, se uvolňují

výtrusy, jimiž se kapraď rozmnožuje. V našich stinných lesích je

kapraď samec poměrně častý. Vyskytuje se na svěžích, kyprých

a humózních půdách, bohatých minerálními látkami. Pro ozdobné

vějířovité listy patří k rostlinám okrasným.

Základem účinných obsahových látek je floroglucin (bezdusíkatá

látka fenolového charakteru), vedle hořčiny, tříslovin aj. Oddenek

se v některých zemích používá k průmyslové výrobě speciálních

přípravků proti střevním cizopasníkům. Nelze jej však upotřebit

v lidovém léčení pro nebezpečí otravy, oslepnutí i smrti, neboť

v něm silně kolísá obsah účinných látek (podle různých nalezišť),

a není tedy možné určit správné dávkování.

V minulosti kapraď samec patřil k rostlinám čarodějným. Svědčí

o tom i některé naše lidové názvy, jako např. čarodějnický kořen,

svatojánský kořen, čertovo žebro.

KKookkoořřííkk mmnnoohhookkvvěěttýý (Polygonatum multiflorum)

Vytrvalá, sytě zelená bylina se silným bělavým oddenkem, z něhož

každoročně vyrůstají až 1 m vysoké lodyhy. Poměrně velké, stří-

davé listy jsou vejčité až eliptické, na rubu našedlé. V jejich úžlabí

vyrůstají na krátkých stopkách po 2–6 převislé květy. Trubkovité

okvětí je celé bílé, jenom cípy šesti srostlých lístků jsou nazele-

nalé. Květy opylují čmeláci, lákáni sladkým nektarem na dně

okvětní trubky. Kvete v květnu a v červnu. Plody jsou modročerné

bobule. Kokořík mnohokvětý je rostlina stinných, hlavně listnatých

lesů. Vyžaduje živinami bohaté, čerstvé až vlhké, velmi kypré půdy,

neboť oddenky se plazí v nevelké hloubce okolo 50 mm.

Jedovaté účinky mají bobule, chutnající za zralosti odporně

nasládle. Je proto malá pravděpodobnost jejich požití. Ostatní

části rostliny nejsou jedovaté. Bobule obsahují zejména

asparagin, třísloviny, saponiny a směs glykosidů podobného

složení jako u konvalinky.

U dětí se vyskytly otravy také bobulemi příbuzného kokoříku

vonného (P. odoratum) a pozorovány byly i otravy u zvířat.

Jedovaté účinky mají též červené bobule kokoříku přeslenitého

(P. verticillatum) i u nás vzácného kokoříku širolistého

(P. latifolium), který má bobule téměř černé. Kokoříky známe

rovněž jako ozdobné trvalky zahrad, pěstované obvykle ve

stínu vyšších stromů.

KKoonniikklleecc lluuččnníí (Pulsatilla pratensis)

Vytrvalá, 0,1–0,3 m vysoká bylina s tlustým oddenkem. Chlupaté

listy husté přízemní růžice, vyrůstající až po odkvětu, jsou dlouze

řapíkaté a třikrát zpeřeně dělené v čárkovité úkrojky. Ještě před

listy vyráží z oddenku trs četných lodyh, nesoucích jednotlivé

květy s podkvětními listeny odstále chlupatými a rovněž dělenými

v čárkovité úkrojky. Nicí květy mají černě (zřídka světle, ojediněle

žlutě či bíle) fialově zbarvené lístky okvětní, jež jsou navenek hustě

a nápadně chlupaté. Mezi okvětními lístky jsou patrny tyčinky

s výrazně žlutými prašníky. Kvete v dubnu a v květnu. Plody jsou

chlupaté nažky opatřené přívěsky; četné nažky jsou na vrcholu

stonku seskupeny v kulovité souplodí. Koniklec luční roste na

suchých a výslunných stráních, ve světlých, listnatých a borových

lesích. Hustě chlupaté odění rostliny zabraňuje nadměrným

ztrátám vody.

V čerstvém stavu je celá rostlina jedovatá obsahem glykosidu

ranunkulinu, z něhož se uvolňuje protoanemonin, který se však

sušením rozkládá. V kořenech jsou přítomny převážně saponiny.

V lidovém léčení se nať v minulosti používala proti kašli a zevně

na vyrážky.

V naší vlasti roste pouze chráněný poddruh – koniklec luční český

(P. pratensis ssp. bohemica). Různé druhy koniklece se pěstují

v zahrádkách na skalkách.

KKoonniittrruudd lléékkaařřsskkýý (Gratiola officinalis)

Vytrvalá, až 0,4 m vysoká bylina s šupinatým oddenkem, z něhož

vyrůstá čtyřhranná, přímá nebo vystoupavá lodyha, jednoduchá

nebo chudě větvená. Vstřícné trojžilné listy jsou kopinaté s oddá-

leně pilovitým okrajem, na vrcholu špičaté. Po obou stranách jsou

listy zřetelně tečkované. Jednotlivé květy vyrůstají v úžlabí horních

listů na dlouhých stopkách. Hluboce vykrajovaný kalich má na

spodině dva podlouhlé listence, dvoupyská, široce trubkovitá

koruna je bělavá, černě žilkovaná. Kvete od června do srpna. Plod

je tobolka. Konitrud lékařský, vlhkomilný až bahenní druh, se

roztroušeně vyskytuje podle vod i přímo ve vodě, na močálovitých

lukách, v lesních bažinách, v příkopech apod.

V čerstvém i suchém stavu je celá rostlina prudce jedovatá pří-

tomností specifických glykosidů (gratiolin, gratiotoxin, gratiolon).

Otravy byly pozorovány u člověka, koní a skotu. Jako léčivá rostlina

dnes konitrud nemá uplatnění, v minulosti však byl velmi ceněn

jako prostředek projímavý, tišicí, hojivý apod. O tom svědčí i jeho

vědecký název (z lat. gratia = milost, officinalis = lékařský),

vyjadřující kdysi přehnanou víru v jeho všestranné léčivé účinky,

jako zvláštní dar milosti boží lidem. Český rodový název je převzatý

z polštiny, kde se zdůrazňuje jedovatost rostliny otravující koně

(pol. kolski trud).

KKoonnooppíí sseettéé (Cannabis sativa)

Jednoletá bylina vysoká 0,3–2,5 m. Listy jsou střídavé, naspodu

lodyhy někdy vstřícné, dlanitě dělené v 5–9 kopinatých, k oběma

koncům zúžených lístků s pilovitým okrajem. Konopí je rostlina

dvoudomá. Samčí rostliny, které jsou slabší a světlejší, mají

v úžlabí horních listů vrcholičnaté laty drobných zelenavých květů

prašníkových. Statnější a tmavěji zelené samičí rostliny mají

v paždích horních listů svazečky pestíkových květů. Kvete od

června do srpna. Plody jsou nažky. U nás se konopí pěstuje málo,

jen v teplých oblastech jižní Moravy a jižního Slovenska.

Konopí seté je prastará užitková rostlina, pěstovaná ve dvou

biochemických formách. Tzv. konopí indické (C. sativa var. indica)

vylučuje žlázkami na koncích větévek, na listech a především

v samičích květenstvích omamnou pryskyřičnou látku zvanou

hašiš, v Mexiku marihuana aj., která je jedovatá a zneužívá se jako

opojný prostředek ke kouření, žvýkání, pití výtažku, míchání do

cukrovinek ap. Tato narkoticky působící droga obsahuje účinné

látky tetrahydrokannabinol, kannabinol, kannabidiol a kannin.

Indické konopí se pěstuje hlavně v Orientu, Indii, Africe, Mexiku

i v jižních oblastech USA. Forma bez omamného sekretu (nebo jen

s nepatrným množstvím), pěstovaná i u nás, obsahuje ve stonku

přadná vlákna, tzv. konopí, hlavní provaznický materiál. Z nažek

se lisuje vysychavý konopný olej.

KKoonnvvaalliinnkkaa vvoonnnnáá (Convallaria majalis)

Vytrvalá, nanejvýš 0,3 m vysoká bylina s plazivým oddenkem,

z něhož vyrůstají 2–3 eliptické, dlouze řapíkaté listy s blanitými

a objímavými pochvami. Stvol je zakončen jednostranným

hroznem převislých vonných květů se zvonkovitým, bílým či

nažloutlým okvětím. Kvete v květnu a v červnu, na mnoha místech

však vůbec nekvete nebo jen spoře. Plody jsou červené bobule

s modrými semeny. Konvalinka roste zejména ve světlých list-

natých lesích a v křovinách.

Rostliny konvalinky jsou jedovaté ve všech částech. Hlavní účinné

obsahové látky jsou glykosidy konvallosid a konvallamarin.

Konvallatoxin, který v droze vzniká při sušení z konvallosidu, je

jeden z nejsilnějších srdečních jedů. Smrtelné jsou již zlomky

miligramu této látky na jeden kilogram hmotnosti organismu. Také

voda ve váze s konvalinkami je jedovatá. Konvalinka patří mezi

staré léčivé rostliny a opět se dnes dostává do popředí zájmu.

Sbírají se zejména listy a květy k výrobě léků upravujících srdeční

činnost. Konvalinkové silice se používá ve voňavkářství, při výrobě

mýdla a šňupavého tabáku. V zahradách se pěstují okrasné formy.

V květnu se vonné konvalinky trhají do kytiček, někdy však

v nerozumně velkém množství. Mnohem hezčí je několik stonků

volně umístěných ve vázičce než mohutná kytice zmačkaných

květů, dole svázaných provázkem.

KKooppyyttnnííkk eevvrrooppsskkýý (Asarum europaeum)

Vytrvalá, nanejvýš 0,1 m vysoká bylina s plazivým tenkým

oddenkem, složeným z článků krytých hnědozelenými šupinami.

Vystoupavá chlupatá lodyha nese zdánlivě vstřícné, vždyzelené

řapíkaté listy. Čepele listové jsou poněkud kožovité, celokrajné,

okrouhlé až ledvinité a u řapíku hluboce vykrojené. Na svrchní

straně jsou listy temně zelené a lesklé. Krátce stopkaté jednotlivé

květy mají vytrvalé baňkovité okvětí, zvnějšku hnědozelené a zevnitř

tmavě nachové. Kvete od března do května. Plod je chlupatá

tobolka. Kopytník je u nás hojný hlavně v listnatých lesích a v křo-

vinách. Na vlhčích a zastíněných místech roste v širokých trsech.

Celá rostlina voní kafrem a má ostře palčivou chuť. Jedovatý je

především oddenek, v němž se vyskytuje silice obsahující účinnou

látku asaron (neboli kopytníkový kafr), v malém množství glykosid,

tříslovinu, sliz, hořčinu, pryskyřice aj. V nati je silice podstatně

méně. Asaron ve větších dávkách způsobuje ochrnutí cév a ústřední

nervové soustavy; podle některých údajů je smrtelným jedem.

Kopytník patřil od nejstarších dob k nejproslulejším léčivým

rostlinám, mj. byl považován za nejlepší protijed při otravách. Po

nadměrném jídle a pití se šňupal drcený oddenek, aby se vyvolalo

zvracení, což ale bývalo starostí jen bohatých lidí. Častěji se

oddenek užíval jako jed na myši a krysy.

KKoouukkooll ppoollnníí (Agrostemma githago)

Jednoletá, přitiskle šedoplstnatá bylina vysoká až přes 1 m, s lo-

dyhou v horní části chudě vidličnatě větvenou. Vstřícné listy, na

bázi srostlé, se třemi výraznými žilkami jsou úzce kopinatého tvaru.

Velké jednotlivé pětičetné květy vyrůstají na dlouhých stopkách.

Mají červenofialové koruny a zvonkovitý kalich, jehož 5 cípů délkou

výrazně přesahuje lístky korunní. Kvete od června do srpna, občas

až do podzimu. Plod je tobolka. Koukol polní, původem pravdě-

podobně ze Středozemí, byl u nás od pradávna obtížným plevelem

obilnin. Dnes je již značně potlačen, a pokud se ještě vyskytuje,

zejména v ozimých obilninách a vikvi huňaté, svědčí to o nedosta-

tečné péči o čistotu osiva.

Jedovaté jsou především plody a škrobnatá, olejnatá semena

koukolu, obsahující jedovaté glykosidické saponiny githagin,

agrostemmasapotoxin, saporubrin aj. Dříve bývaly otravy hořkou

moukou, znečištěnou pomletými koukolovými semeny, dosti časté.

Smrtelné otravy se údajně vyskytly i po vypití obilné kávy ze špatně

vyčištěného praženého žita. Zvířata se koukolu vyhýbají; jeho

příměs v zelené či suché píci znehodnocuje její krmnou hodnotu.

Dříve koukol sloužil v domácím léčení, např. jako prostředek

proti střevním parazitům; dnes důvody k použití této nebezpečné

drogy pominuly.

KKrraabbiilliiccee mmáámmiivváá (Chaerophyllum temulum)

Jednoletá nebo dvouletá bylina dorůstající výšky až 1 m. Fialově

skvrnitá lodyha je přímá, někdy zprohýbaná, chlupatá, v horní

části větvená a pod uzlinami ztloustlá. Střídavé listy mají čepele

šedozelené, často hnědočerveně skvrnité, 2 až 3krát dělené ve

vejčité až podlouhle vejčité a na okraji zubaté úkrojky. Spodní listy

jsou řapíkaté, horní, méně dělené, přisedají na podlouhlých

pochvách. Bílé, zřídka načervenalé nebo nažloutlé květy jsou

směstnány ve složených okolících, u nichž obal obvykle chybí

a obalíčky jsou tvořeny 5–8 široce kopinatými listeny. Okolíčky

jsou před rozkvětem převislé, za květu přímé nebo mírně skloněné.

Kvete od května do července. Plody jsou dvojnažky. Krabilice

mámivá je u nás hojná bylina v pobřežních houštinách, v luzích,

na rumištích, ve světlejších lesích i u plotů a zdí.

Jedovatost plodů i natě způsobuje alkaloid chaerophylin. Dříve

nebývaly vzácností otravy po záměnách nažek krabilice za plody

kmínu nebo celých nadzemních částí za nať petržele. Vážné otravy

byly pozorovány i u domácích zvířat. Asi od poloviny 16. století se

v Německu krabilice mámivá pěstovala v zahradách, patrně jako

rostlina léčivá.

KKrrttiiččnnííkk hhllíízznnaattýý (Scrophularia nodosa)

Až 1,2 m vysoká vytrvalá bylina s uzlinatým oddenkem válcovitého

tvaru. Čtyřhranná lodyha je přímá, zpravidla jednoduchá. Vstřícně

postavené a krátce řapíkaté listy mají vejčité až podlouhle vejčité

čepele s pilovitým okrajem. Stopkaté květy jsou sestaveny v chu-

dých vrcholičnatých květenstvích, která vyrůstají na vrcholu lodyhy

v úžlabí kopinatých listenů. Nenápadné malé květy mají široce

zvonkovitý, tupě zubatý kalich a pyskatou baňkovitou korunu

s nafouklou trubkou. Koruna je hnědočervená, na spodině

otevřeného ústí nazelenalá až žlutozelená. Kvete v červnu

a v červenci. Plody jsou tobolky. Krtičník hlíznatý je u nás dosti

rozšířen ve vlhčích, především smíšených lesích, v pobřežních

houštinách, na okrajích vod, rumištích a v křovinách.

Rostliny krtičníku obsahují glykosidy (např. skrofularin), saponiny,

pálivou hořčinu, tříslovinu, organické kyseliny a další látky. Otravy

u člověka dosud nebyly zaznamenány, u zvířat se vyskytly po

požití většího množství natě. Starším rostlinám se býložravci

pro nepříjemný zápach vyhýbají.

Od nejstarších dob se datuje používání krtičníku hlíznatého

v lidovém lékařství, a to při rakovině, nemocech štítné žlázy

a dýchacích cest, vředech, otocích aj. Léčivé účinky však

nebyly prokázány a dnes se nesbírá.

KKrruuššiinnaa oollššoovváá (Frangula alnus)

Statný keř až stromek dorůstající výšky 3–7 m, s větvemi řídkými

a zpravidla rovnými. Kůra větví je šedohnědá, lesklá, světle

tečkovaná dýchacími otvory. Střídavé celokrajné listy jsou

obvejčité, k bázi zúžené; krátké řapíky a na rubu i žilky mají

chlupaté. Drobné pětičetné květy s bělavě zelenými korunami

a dole srostlým kalichem vyrůstají ve svazečcích po 2–10 v úžlabí

listů na krátkých stopkách. Kvete v květnu a v červnu. Plody jsou

kulovité, zpočátku zelené, později červené a v době zralosti černé

peckovice. Krušina olšová je hojně rozšířená dřevina v lesích,

křovinách a pobřežních houštinách, zejména na vlhkých

stanovištích. Roste poměrně rychle.

Čerstvá kůra obsahuje jedovaté glykosidy (převážně glukofran-

gulin), třísloviny, hořčiny aj. Čaj ze starší sušené kůry má mírně

projímavé účinky bez vedlejších následků. Avšak syrová nebo

čerstvě sušená kůra, plody a ostatní části rostliny vyvolávají

prudké dávení a průjmy, provázené velkými bolestmi. V dubnu

a v květnu se kůra loupe a slouží k výrobě léků. Pro léčebné

účely se krušina i pěstuje. Pevné dřevo se používá v řezbářství,

soustružnictví aj.

KKuussttoovvnniiccee cciizzíí (Lycium barbarum)

Trnitý keř dorůstající výšky 1–3 m. Světle šedé prutovité větve

jsou obloukovitě převislé a v krátké době vytvářejí obtížně

proniknutelnou houšť. Střídavé listy vyrůstají nezřídka ve

svazečcích vlivem zakrnění postranních větévek. Celokrajná,

podlouhle kopinatá až podlouhlá čepel se k bázi klínovitě zužuje

v krátký řapík, nebo je list přisedlý. Květy vyrůstají na dlouhých

stopkách v úžlabí listů jednotlivě nebo po dvou až po třech ve

svazečcích. Mají fialově červené až špinavě bílé nálevkovité koruny

s plochým okrajem. Kvete v květnu až v srpnu. Plod je červená

podlouhlá bobule. Kustovnice cizí je původem jihoevropský keř.

U nás byla dříve hojně vysazována do živých plotů jako rychle

rostoucí dřevina, dnes je však v sadovnictví považována za

plevelnou; používá se pouze ve výsadbách na devastovaných

půdách, a to pro svoji nenáročnost. Často zplaňuje a je možné ji

nalézt jako hustou křovinu podél cest, na železničních náspech,

na suchých stráních apod.

Kromě jiných látek obsahuje alkaloidy, které při žvýkání nebo požití

listů vyvolávají otravu hospodářských zvířat. Chemismus této

lilkovité rostliny zatím není podrobně probádán. Ptákům bobule

neškodí, v zimě jim jsou nouzovou potravou. U člověka otravy

nebyly zaznamenány, patrně pro malou pravděpodobnost požití

některé části rostlinného těla.

KKýýcchhaavviiccee bbíílláá (Veratrum album)

Vytrvalá bylina až 1,5 m vysoká, se silným oddenkem. Široce

eliptické až kopinaté listy jsou podélně zřasené, na rubu, zejména

v mládí, pýřité, se silně vyniklou žilnatinou. Rostlina začíná kvést

až po mnoha letech a kvete s několikaletými přestávkami. Krátce

stopkaté, zelené až zelenavě bílé květy jsou sestaveny do bohaté,

až 0,6 m dlouhé laty, složené z hustokvětých hroznů. V dolní části

květenství jsou oboupohlavné květy, v horní části jen samičí.

Kvete od června do srpna. Plod je tobolka. U nás roste poměrně

často na vlhčích horských lukách také kýchavice bílá Lobelova

(V. album ssp. lobelianum).

Hlavními účinnými látkami jsou tzv. veratrové alkaloidy

(protoveratrin A a B, germerin aj.), dále je přítomna hořčina,

glykosid apod. Pro člověka i zvířata je prudce jedovatý především

oddenek; požití 2 g se považuje za smrtelnou dávku. Nebezpečné

jsou i mladé rostliny. Přestože je zvířata většinou odmítají, na

horských pastvinách jsou vytrhávány a odsekávány. Prášek

z oddenku dráždí ke kýchání, a používal se proto do šňupavých

tabáků. Má insekticidní účinky, hubí hmyz. Dříve se kýchavice

používala v humánním i veterinárním lékařství.

V podstatě shodné účinky má u nás vzácná a chráněná kýchavice

černá (V. nigrum). S oběma druhy je nutno zacházet jako s prudce

jedovatými rostlinami.

LLeenn sseettýý (Linum usitatissimum)

Jednoletá ozimá až dvouletá bylina, vysoká až 1,5 m, s hustě

listnatými lodyhami jednoduchými nebo nahoře rozvětvenými.

Lodyhy vyrůstají buď jednotlivě, nebo v chudých trsech. Střídavé

listy jsou přisedlé, celokrajné, čárkovité a na vrcholu zašpičatělé.

Stopkaté květy tvoří vrcholičnatá květenství. Blankytně modré

(u dnes pěstovaných forem většinou bílé) korunní lístky jsou

protkány tmavšími žilkami, modré jsou i prašníky. Navečer a před

deštěm se květy sklánějí a mírně přivírají. Kvete od června do

srpna. Plod je tobolka, která se buď otevírá a uvolňuje semena,

nebo zůstává trvale uzavřena. Len setý, u nás jednoletý, známe jen

jako kulturní pěstovanou rostlinu původem asi z Přední Asie; planě

v přírodě neroste. Len setý vznikl pravděpodobně z některých

druhů středozemských (např. z lnu úzkolistého).

V celé rostlině – především v semenech – jsou obsaženy jedovaté

kyanogenní glykosidy linamarin a lotanstralin, v semenech je asi

40 % oleje, sliz a další látky. Otravy lněnou natí byly pozorovány

u zvířat. V lidovém léčení se semena užívala proti zácpě, žaludeč-

ním vředům aj., lněný olej s vápennou vodou na popáleniny.

Len je prastará kulturní rostlina poskytující člověku vlákna k výrobě

tkanin a olejnatá semena, z nichž se lisuje olej používaný k výrobě

mýdel, fermeží, laků, impregnačních hmot apod.

LLiilleekk bbrraammbboorr (Solanum tuberosum)

Vytrvalá bylina vysoká 0,5–1 m. Z podzemní hlízy stonkového

původu, která byla na jaře vysazena do země, vyhání rozvětvené

přímé lodyhy se střídavými řapíkatými a lichozpeřenými listy.

V čepelích listů se střídají dvojice větších a menších lístků

vejčitého tvaru. Lístky jsou svraskalé a celokrajné, někdy se zářezy.

Z podzemní části lodyhy vyrůstají kromě kořenů bezbarvé oddenky

tloustnoucí v hlízy. Pětičetné květy jsou seskupeny ve vrcholičnatá

květenství. Mají kolovitou světle fialovou nebo bílou korunu

a krátce zubatý kalich. Kvete od června do srpna. Plod je kulovitá

bobule. Brambor pochází z Jižní Ameriky, planě roste v horách Peru

a Chile. Do Evropy byl přivezen v 16. století. Spolu s obilninami

jsou dnes brambory nejdůležitější zemědělskou plodinou mírného

pásma severní polokoule. Stovky stolních, krmných a průmyslo-

vých odrůd se liší dobou dozrávání, velikostí, tvarem, barvou

i složením hlíz.

Ve všech částech rostliny jsou přítomny jedovaté alkaloidy a glyko-

alkaloidy, především solanin. Nejvíce je ho v plodech (asi 1 %)

a v klíčcích. V hlízách se vyskytuje v zanedbatelném množství

a jejich jedovatosti se vůbec nemusíme obávat, pokud jsou bram-

bory zralé a nenaklíčené. Hlízy obsazují především škrob, bohaté

jsou také na vitamin C.

LLiilleekk ččeerrnnýý (Solanum nigrum)

Jednoletá, roztroušeně chlupatá bylina, vysoká nanejvýš 0,8 m.

Přímá nebo poléhavá, rozkladitě větvená lodyha je drsně hranatá.

Střídavě rozestavené listy jsou řapíkaté, tvaru široce vejčitého

a s okrajem laločnatým až zubatým. Pětičetné květy, sestavené

v řídkém vrcholičnatém květenství, mají bílé kolovité koruny, které

jsou asi dvakrát delší než kalich. Ze středu koruny nápadně

vynikají tyčinky se zlatožlutými prašníky. Kvete od května do

podzimu. Plody jsou kulovité, leskle černé bobule. Lilek černý roste

hojně na rumištích a úhorech jako pozdně jarní plevel; zapleveluje

zejména později vysévané širokořádkové plodiny, např. okopaniny,

zeleniny aj.

Všechny nadzemní části rostliny lilku černého jsou jedovaté, neboť

s výjimkou zcela zralých plodů obsahují glykoalkaloid solamargin,

alkaloidy solanin a solasonin, dále tříslovinu, saponin a další látky.

Otravy byly zaznamenány u člověka, především u dětí, vesměs

požitím nezralých plodů. Stejně i u zvířat. Dokonce se u nás

vyskytla i hromadná otrava lilkem v dětském zařízení, po včasném

odborném zásahu naštěstí bez těžšího průběhu. Při vyšších

dávkách však mohou být otravy i smrtelné. Nebezpečná pro

hospodářská zvířata je i přítomnost rostlin lilku v porostech pícnin.

V minulosti patřil lilek černý k léčivým bylinám.

LLiilleekk ppoottmměěcchhuuťť (Solanum dulcamara)

Vytrvalá bylina až polokeř s oddenkem, z něhož vyrůstají až 3 m

dlouhé, poléhavé nebo popínavé lodyhy, ve spodních částech

dřevnaté. Střídavé řapíkaté listy jsou nejčastěji vejčitě kopinaté,

v horní části stonku střelovité, někdy se dvěma úkrojky, téměř

trojčetné. Květy tvoří složená převislá květenství, jež vyrůstají

na lodyze proti listům. Modrofialové koruny mají špičaté cípy

vodorovně rozložené, později nazpět ohrnuté. Naspodu každého

cípu je zelená skvrna s bílým okrajem. Z květu vyčnívá zlatožlutý

kužel velkých prašníků. Kvete od června do srpna. Plody jsou

leskle červené bobule. Lilek potměchuť je rostlina hojná

v houštinách u potoků, v příkopech, na lesních pasekách apod.,

obvykle na stinných místech.

Tato jedovatá rostlina obsahuje mj. alkaloid solanin, glykosidní

hořčinu dulcamarin, účinný glykoalkaloid solamargin a tříslovinu,

především v listech a v mladých větévkách. U člověka byly

pozorovány otravy zejména po snědení plodů, omylem považo-

vaných za jedlé ovoce. Všechny části této myšinou zapáchající

rostliny chutnají zprvu hořce, později sladce. Odtud je odvozeno

české druhové jméno „potměchuť“ i vědecké „dulcamara“

(z lat. dulcis = sladký, amarus = hořký). Mladé výhonky s listy

bývaly dříve lidovým prostředkem proti nemocem plicním

a kožním.

LLoocciikkaa kkoommppaassoovváá (Lactuca serriola)

Bylina dvouletá, vysoká asi 1,5 m i více, celá porostlá štětinatými

chlupy. Světle zelené až bělavé lodyhy se v horní části rozvětvují.

Spodní listy jsou peřenolaločnaté, na okraji čepele a na rubu

hlavní žilky ostnité. Horní listy jsou kopinaté. Modravě zelené tenké

čepele listů jsou postaveny svisle, údajně ve směru sever-jih, což

je chrání před prudkým sluncem. Jasně žluté květy jsou směstnány

v četných úborech, seskupených v latnatá květenství. Ještě

uzavřené úbory jsou v mládí načervenalé, sušením květy modrají.

Kvete od července do podzimu. Plody jsou nažky s měkkým bílým

chmýrem. Locika kompasová je hojná bylina především v teplej-

ších oblastech našeho státu, na výslunných stanovištích. Roste

na rumištích, u cest, na náspech, úhorech apod.

Ve všech částech jsou rostliny lociky jedovaté. Bílé mléko, vyté-

kající po poranění nebo ulomení obsahuje hořčinu, organické

kyseliny, silice a další látky. Dříve se locika používala v lidovém

léčení jako součást narkotických směsí při bolestivých zákrocích.

Občas se u nás vyskytuje jihoevropská locika jedovatá (L. virosa),

dříve pěstovaná i jako léčivka; jak napovídá její název, patří rovněž

mezi jedovaté rostliny.

Lupina mnoholistá (Lupinus polyphyllus)

Vytrvalá bylina dorůstající výšky 0,4–1,5 m. V prvním roce vytváří

hustou růžici listů, z níž ve druhém roce a v dalších letech vyrůstá

několik dutých nevětvených, v době květu silných lodyh. Dlouze

řapíkaté listy mají čepele dlanitě složené z 6 až 15 kopinatých

lístků, na rubu jemně chlupatých. Velké motýlovité květy s chlupa-

tým kalichem a modrou, někdy bělavou korunou tvoří výrazné, až

0,5 m dlouhé hrozny. Kvete od června do srpna. Plod je chlupatý

lusk. Přestože vlčí bob pochází ze Severní Ameriky, u nás zcela

zdomácněl jako rostlina nenáročná na podmínky prostředí.

Pěstuje se jako pícnina, na zelené hnojení i jako okrasná trvalka.

Běžně zplaňuje a často se s ním setkáváme na okrajích lesů,

železničních náspech apod.

Rostlina obsahuje glykosidy a jedovaté alkaloidy (lupanin,

lupanidin, hydroxylupanin aj.) ve všech orgánech, především

v semenech. Přestože se alkaloidy rychle z těla vylučují, byly

u zvířat pozorovány i vážnější otravy; některé vyšlechtěné typy

jsou bez alkaloidů. U člověka otravy nebyly zaznamenány.

Alkaloidy obsahují všechny druhy lupin, z nichž se u nás pěstuje

lupina žlutá (L. luteus), lupina bílá (L. albus), lupina úzkolistá

(L. angustifolius) aj. Křížením se podařilo získat překrásné

zahradní formy téměř všech barev.

Lýkovec jedovatý (Daphne mezereum)

Keř vysoký nanejvýš 1,5 m, s pevnými větvemi, které nesou nakoncích střídavé, krátce řapíkaté listy, vyrůstající až po odkvětu.Celokrajné čepele listů jsou kopinaté a v horní polovině nejširší, navrcholu tupé. Čtyřčetné bezkorunné květy jsou po třech nahloučenyv přisedlých svazečcích na hořejších částech větví. Jsou drobné,růžové až růžově fialové (výjimečně bílé), voní omamně. Kvetev únoru a v březnu, při mírné zimě i v lednu, kdežto po tuhé zimě až v dubnu. Plod je leskle červená peckovice. Lýkovec jedovatý se roztroušeně vyskytuje ve vlhčích lesích, listnatých i smíšených.Je to druh polostinný, vyžadující humózní půdy. Někteří lidé se jej snaží v přírodě vytrhnout nebo vykopat, ale to by neměli, neboťlýkovec patří mezi rostliny vzácné. Pěstuje se jako okrasný keřík,roste velmi pomalu.Lýkovec patří mezi naše nejjedovatější rostliny; v hořce chutnajícíkůře obsahuje pryskyřičnou látku mezerein a glykosid daphnin,který se společně s vonnou silicí nachází i v květech. V peckovi-cích, které jsou též prudce jedovaté, je přítomen kokkognin. Uvádíse, že 5–8 peckovic stačí k velmi těžké otravě, 10–12 peckovicmůže být pro člověka smrtelnou dávkou a 30 g sušených listů stačíusmrtit koně. Bolesti hlavy vyvolává i intenzivní vůně květů. Lékůz kůry lýkovce se dříve používalo k léčení rozmanitých nemocí.

Mák setý (Papaver somniferum)

Jednoletá, až 1,5 m vysoká bylina, celá sivě ojíněná. Přímá lodyhanese střídavé, podlouhlé vejčité, nepravidelně na okraji zubatéa většinou přisedlé listy. Květy s opadavým kalichem mají čtyřivelké lístky korunní – obvykle světle fialové nebo bílé, někdyrůžové, červené nebo červenofialové – s temnou skvrnou na bázi.Kvete v červnu a v červenci. Plod je tobolka, tzv. makovice. Jakoprastará kulturní plodina se mák v mnoha odrůdách pěstuje,přechodně i zplaňuje; planě rostoucí ve volné přírodě se všaknevyskytuje.Všechny části máku (kromě semen) obsahují jedovatou mléčnoušťávu, tzv. latex, tuhnoucí na vzduchu v hnědou hmotu – opium.Opium je tvořeno bílkovinami, slizem, pryskyřicí, organickýmikyselinami a dalšími látkami. Nejvýznamnější součástí opia jsoučetné alkaloidy, z nichž morfin, papaverin, thebain aj. sloužík výrobě mnohých léků. U nás se mák pěstuje pro semena, z nichžse získává olej, ve značné míře se používá i v potravinářskémprůmyslu. Pozornost se věnuje sběru makoviny (suché prázdnétobolky s horní částí stonku), sloužící k izolaci alkaloidů propotřeby farmaceutického průmyslu. Jedovaté jsou i alpinskéa velkokvěté orientální máky, v zahrádkách pěstované pro okrasu,z nichž mák listenatý (P. bracteatum) patří k novým zdrojůmlékařsky významných alkaloidů.

Mák vlčí (Papaver rhoeas)

Jednoletá ozimá bylina s jednoduchou nebo větvenou lodyhou, po celé délce štětinatě chlupatou. Dosahuje výšky i přes 1 m.Jednou až dvakrát peřenodělené listy s ostře zubatými úkrojky jsou porostlé štětinatými chlupy. Dolní listy jsou řapíkaté, hornípřisedlé. Květy vyrůstají jednotlivě v úžlabí listů na dlouhých,odstále štětinatých stopkách. Mají štětinatý, při rozkvětu opadá-vající kalich a živě červené plátky korunní, většinou s černouskvrnou na bázi. Kvete od května do podzimu. Plod je tobolka.Mák vlčí je u nás obecně rozšířený polní plevel zejména těžšíchpůd, poslední dobou je však hojný i na lehčích půdách. Roste i na stanovištích neobdělávaných – na rumištích, navážkách,úhorech apod.Celá rostlina obsahuje alkaloidy (zejména rhoeadin), slizové látky,glykosid, v korunních lístcích barviva mekocyanin a mekopelargo-nin aj. Po poranění vytéká z pletiva mléčná šťáva. Otravy bylypozorovány u lidí i u zvířat. Spásají-li hospodářská zvířata rostlinyve větším množství, mohou otravy končit smrtí. V píci jsou protorostliny vlčího máku nežádoucí. V lidovém léčitelství i ve farma-ceutickém průmyslu nalezly uplatnění hlavně korunní lístky.Řidčeji se u nás vyskytují příbuzné druhy – mák pochybný(P. dubium) a mák polní (P. argemone).

Náprstník červený (Digitalis purpurea)

Dvouletá šedě plstnatá bylina vysoká až 1,2 m, vytvářející v prvnímroce přízemní růžici listů a ve druhém roce lodyhu se střídavýmilisty a jednostranným hroznem květů. V obrysu vejčité až vejčitěkopinaté listy se směrem k vrcholu zmenšují. Přízemní a spodnílodyžní listy mají dlouhé řapíky, nejhořejší jsou přisedlé. Trubkovitězvonkovité koruny souměrných převislých květů jsou nachověčervené (zřídka bílé nebo růžové), uvnitř tmavě skvrnité; skvrnymají bílé lemování. Kvete od června do srpna. Plod je v kalichuuzavřená tobolka. Roste ve světlých lesích, častěji na pasekách(u nás v severozápadních Čechách). Pěstuje se jako okrasnáa medonosná rostlina, občas zplaňuje.Celá rostlina, hlavně listy, obsahuje účinné jedovaté glykosidy (tzv. digitaloidy) – digitalin, digitoxin, gitoxin, gitorin, gitalin aj.,které v čisté izolované formě slouží k výrobě důležitých lékůupravujících srdeční činnost.Jako surovina pro farmaceutický průmysl byl náprstník červený již většinou vytlačen účinnějším náprstníkem vlnatým (D. lanata),původem z Balkánu, který má hnědobílé květy s mřížkovitýmžilkováním. Sběr a pěstování vyžadují zvláštní znalosti a zkuše-nosti. Užívání jedovaté drogy podomácku nepřichází v úvahu.

Náprstník velkokvětý (hlinožlutý) (Digitalis grandiflora)

Vytrvalá, až 1 m vysoká bylina s válcovitým oddenkem. Meziobkopinatými pilovitými listy přízemní růžice vyrůstá jednoduchá,nahoře pýřitá lodyha s vejčitě kopinatými listy. Dolejší listy jsouzvolna zúžené v krátký řapík, prostřední a horní jsou přisedlé.Souměrné převislé květy, sestavené do jednostranného hroznu,mají trubkovitě zvonkovité koruny, jež jsou zvenku žluté a uvnitřhnědě síťkované a skvrnité. Kvete od června do září. Plody jsoutobolky uzavřené v kalichu. Náprstník velkokvětý roste ve světlýchsmíšených lesích, na lesních okrajích a světlinách, na kamenitýchstráních. Vyskytuje se jen místy, ale obvykle pospolitě, zejména načerstvě vlhkých půdách.Obsahuje účinné látky přibližně stejného složení jako náprstníkčervený. Léčebná účinnost je ale podstatně menší. Jedovatéúčinné látky však mohou vyvolat silnou otravu končící i smrtí.Všechny náprstníky – prudce jedovaté rostliny – jsou v rukách laikůvelmi nebezpečné a jejich předpisování nemocným je vyhrazenojen lékaři, jehož pokyny je nutno přísně dodržovat. Otravy mívalyrůzný původ, ať se jednalo o záměnu při sběru listů, předávkováníjako léku, sebevraždu nebo vraždu.

Narcis bílý (Narcissus poticus)

Bylina vytrvávající vejčitou šupinatou cibulí a dorůstající výšky0,2–0,6 m. Mezi 3–7 úzkými až čárkovitými, modravě zelenýmikýlnatými listy vyrůstá dutý, ze stran smáčklý stvol s vrcholovýmkvětem. Šest čistě bílých lístků okvětních srůstá ve štíhlou trubkuokvětní, ukončenou hvězdovitě rozloženými cípy. Nízká pakorunkav ústí trubky je žlutá, rozšířená v plochou misku s karmínověčerveným kadeřavým okrajem. Kvete od března do května. Plod je tobolka. Narcis bílý roste planě ve Středozemí, v Alpách a vevýchodních Karpatech. U nás se pěstuje pro ozdobné vonné květyv zahradách, parcích a ve sklenících.Listy a stonky narcisů obsahují alkaloid scilain, v květech a v cibu-lích účinné alkaloidy narcisin a narcipoetin. Jedovaté jsou přede-vším cibule.Římský básník Ovidius (43 př. n. l.) ve svém básnickém díle Proměnyvypravuje o krásném mladíku Narcisovi, který se při pohledu na obrazsvé tváře v čisté vodní hladině sám do sebe zamiloval. Láskou hynula v chorobné touze, aby se stále na sebe mohl dívat, byl bohy promě-něn v první květ narcisu. Podle mytologického Narcise se dnes v lé-kařství názvem „narcisismus“ označuje chorobná láska k vlastnímutělu a v přeneseném smyslu marnivost, sebeláska a sobectví.Narcis tazzeta (N. tazzeta) má na stonku bílé květy se žlutoupakorunkou.

Narcis žlutý (Narcissus pseudonarcissus)

Vytrvalá, nanejvýš 0,5 m vysoká bylina s vejčitou cibulí tvořenoušupinami a masitými spodními částmi 4–6 listů. Z cibule brzy zjaravyrůstají úzké, na rubu kýlnaté, namodralé a mírně žlábkovité listy.Dvouhranný, ze stran zmáčknutý dutý stvol nese jediný, slaběvonný květ. Stavba žlutého květu je poněkud neobvyklá. V ústínálevkovité okvětní trubky, s šesti odstávajícími cípy lístkůokvětních, vyrůstá válcovitá, na okraji vlnitá a vroubkovanápakorunka, nápadně vyčnívající z květu. Nestejně dlouhé tyčinkyjsou v různých výškách vetknuty uvnitř pakorunky v trubce okvětní,pod níž je patrný spodní semeník, částečně zahalený blanitýmlistenem. Kvete v březnu až květnu. Plod je tobolka. Narcis žlutý jepůvodním druhem západní Evropy. U nás se běžně pěstuje včetněplnokvětých forem v zahradách, parcích, sklenících apod. jakočasně zjara kvetoucí cibulovina. Občas i zplaňuje.Nadzemní části rostliny jsou jen mírně jedovaté, zato podstatněnebezpečnější je pro člověka i pro zvířata cibule. Listy obsahujíalkaloid scilain, v cibulích a květech jsou přítomny alkaloidynarcisin a narcipoetin, dále byly prokázány silice, tříslovina aj.Otravy osob nastaly již po snědení čtyř cibulí; u vepřů, skotui jiných zvířat byly otravy zaznamenány po sežrání několika cibulí vyrytých z půdy.

Ocún jesenní (Colchicum autumnale)

Vytrvalá, až 0,3 m vysoká bylina, která z hlízy ukryté hlubokov zemi vyhání v září až listopadu fialově nachové květy s dlouhou,zčásti v zemi ukrytou trubkou okvětní s 6 cípy. Květy se na podzimopylují a v květnu příštího roku dozrávají plody. Zjara vyrůstá z hlízykrátký, v zemi ukrytý stonek se 4–5 podlouhle kopinatými celo-krajnými listy. Ocún má tedy neobvyklý životní cyklus; kvete napodzim a tobolky jsou zralé na jaře. U nás roste nejčastěji pospo-litě na vlhkých loukách, zejména dobře hnojených, v lužních lesích,řidčeji na náspech apod.Ocún je rostlina prudce jedovatá, především hlíza a semena. Vevšech částech obsahuje kolchicin a přes 20 dalších alkaloidů.Těžké, bohužel nezřídka i smrtelné otravy květy, plody a semenyjsou známé hlavně u dětí. Popsána byla smrt dítěte po požitípouhých tří květů nebo několika semen ocúnu. Zákeřnost prudkéotravy spočívá mj. v tom, že příznaky se dostavují opožděně (po2–6 hodinách), takže pomoc je obtížná. Smrtelná dávka je 6 gsemen nebo 60 g listů. Dobytek se na pastvě i v suché píci ocúnuvětšinou vyhýbá, přesto se otravy občas vyskytují. Kolchicin způso-bil i otravu mléka koz a ovcí, které spásaly s trávou i ocúnové listy.V lidovém léčení použití ocúnu nepřichází v úvahu pro jehojedovatost. Semen, hlíz i květů se používá k izolaci kolchicinu,který se uplatňuje ve výzkumu i v praxi.

Oleandr obecný (bobkovnice) (Nerium oleander)

Až 5 m vysoký stromek s podlouhlými kožovitými listy rozesta-venými vstřícně nebo častěji v trojčetných až čtyřčetnýchpřeslenech. Červené, bílé, zřídka žluté květy jsou pětičetné,s nálevkovitým kalichem a miskovitou korunou, která kromětyčinek a pestíku uzavírá drobnou pakorunku. Kvete od červencedo září. Plod je dvojitý měchýřek. Oleandr je domovem veStředozemí, u nás se pěstuje v domácnostech jako okrasnákbelíková rostlina, která nesnáší mráz. Některé formy jsouvelkokvěté a plnokvěté.Účinnými látkami této prastaré kulturní dřeviny jsou srdečníglykosidy oleandrin, neriin, neriantin aj., květy obsahují silici.Vážnými otravami byly postiženy děti i domácí zvířata při žvýkánílistů nebo květů. V lékařství se oleandr užívá na výrobu speciálníchpřípravků upravujících srdeční činnost a působících proti kožnímvyrážkám. Jedovatost oleandru je značná a v jižní Evropě bývalylisty prostředkem na hubení krys, potkanů a myší. Jedovatý jei med z květů oleandru.S jedovatými účinky této dřeviny se setkáváme i v dějináchvojenství. Vojáci, kteří pojídali maso opečené na oleandrovémprutu, onemocněli těžkou otravou a někteří z nich zemřeli. Protobyl vydán již v 15. století ve francouzské armádě rozkaz, v němž se přísně zakazovalo používat oleandrové větve k tomuto účelu.

Oměj šalamounek (Aconitum plicatum)

Vytrvalá bylina s hlízovitým, řepovitě ztloustlým kořenem a až1,5 m vysokou, jednoduchou a jen v květenství větvenou lodyhou.Střídavé listy jsou dlanitě 5–7dílné, s úkrojky podlouhle koso-čtverečnými a na okraji zastřihovaně zubatými. Stopkaté modro-fialové květy tvoří hroznovitá květenství. Lístky kališní jsou koru-novitě zbarvené, horní je nápadně přilbovitě vyklenut a uvnitřukrývá dva medníky. Kvete od července do září. Plody jsouměchýřky. Oměj šalamounek roste na vlhkých místech v lesícha u potoků horského pásma.Vedle řady dalších látek rostlina oměje obsahuje směs prudcejedovatých alkaloidů, z nichž nejdůležitější je akonitin a jehoderiváty. Akonitin je jeden z nejprudších a nejrychleji působícíchznámých jedů; pro člověka je smrtelnou dávkou již několik gramůkořene šalamounku. Z hlíz se akonitin izoluje pro lékařské účely,použití rostlin v lidovém léčení je krajně nebezpečné, a protonepřichází v úvahu. Staří Slované kořeny oměje trávili lišky a vlky.Neblaze šalamounek proslul v lidovém travičství; býval i součástíčarodějných mastí. V zahradách se vysazuje jako dekorativnítrvalka, v přírodě je chráněn zákonem.Podobné účinky mají i naše další druhy – oměj vlčí (A. lycocto-num), oměj jedhoj (A. anthora) a oměj různobarvý (A. varie-gatum).

Orlíček planý (Aquilegia vulgaris)

Vytrvalá bylina s krátkým oddenkem a chudě větvenou lodyhou,kolem 0,5 m vysokou. Přízemní listy jsou 1–2krát trojitě složenéz vejčitých trojlaločných lístků s hluboce vroubkovaným okrajem.V dlouze stopkatých květech se pět tmavě modrých lístků kališníchstřídá s medníky – tj. korunními lístky protaženými v zakřivenouostruhu obsahující sladký nektar. Čmeláci prokusují ostruhua loupí tak sladkou šťávu, jinak dostupnou jen hmyzu s dlouhýmsosákem. Vzniklými otvory pak sají štávu i včely. Kvete koncemkvětna a v červnu. Plody jsou protáhlé měchýřky. Orlíček roste na lesních loukách i v hájích, na vlhčích a kyprých půdách.Čerstvé stonky, listy a měchýřky obsahují jedovaté glykosidya alkaloid, způsobující poruchy srdeční činnosti a dechu; šťávavytlačená z rostliny vyvolává otravu. Dříve se orlíčku užívalo proti žloutence.Na svou krásu orlíček nespravedlivě doplácí tím, že jej nerozumnílidé trhají, přestože je rostlinou vzácnou a ohroženou. Když jejněkde naleznete, dobře se podívejte a jděte dál! V zahradách se orlíčky pěstují už mnoho let jako vděčné a nenáročné trvalkyrůzných barev a odstínů. Rodové vědecké jméno rostliny seodvozuje od ostruhy připomínající orlí pařát (lat. aquila = orel),někdy ale také od nálevkovitých medníků zadržujících dešťovouvodu (lat. aqua = voda, legere = sbírat).

Orsej jarní (Ficaria verna)

Vytrvalá, nanejvýš 0,3 m vysoká bylina s krátkým oddenkema kořeny dvojího druhu. Dlouhé a tenké kořeny jsou vyživovací,krátké a kyjovitě ztloustlé kořenové hlízky mají funkci zásobní.Poléhavá lodyha nese řapíkaté, okrouhle srdčité a matně lesklélisty, dolní jsou nahloučeny v přízemní růžici. Květy, které se na noc zavírají, mají 3–5 žlutozelených lístků kališních a nejčastěji8–9, nezřídka až 12 leskle zlatožlutých lístků korunních. Nápad-nost květu zvyšuje mnoho žlutých tyčinek. Ačkoliv orsej v březnu ažv květnu bohatě kvete, jen zřídka vytváří plody – nažky. Častěji serozmnožuje drobnými hlízkami, tzv. rozmnožovacími pupeny nastonku v úžlabí listů. Roste na čerstvých vlhkých půdách, bohatýchživinami. Hojný je ve svěžích listnatých a lužních lesích, v křovi-nách, při potocích apod.V mládí tato rostlina není jedovatá a v některých krajích sez mladých listů připravoval salát. Starší, hořce a palčivě chutnajícírostliny však způsobují po požití otravy zvířat i člověka; obsahujíglykosid ranunkulin, z něho vzniká jedovatý protoanemonin,saponin fikarin, tříslovinu i vitamín C. Po několikahodinovémpřiložení listů vzniká na kůži zánět a tvoří se puchýře. Šťávy z orseje kdysi používali obyvatelé Alp a Pyrenejí jako šípovéhojedu. rodové jméno Ficaria má patrně původ v podobnostikořenových hlíz f íkům.

Ostrožka stračka (polní) (Consolida regalis)

Jednoletá ozimá bylina dorůstající až 0,8 m výšky. Málo větvenálodyha nese trojčetné, 2–3krát dlanitě dělené listy s dlouhými,úzce čárkovitými úkrojky. Směrem k vrcholu listy přecházejív nedělené listeny. Květy jsou seskupeny do volných chudýchhroznů. Jsou sytě modré až modrofialové, řidčeji růžové nebo bílé,opatřené nápadnou ostruhou. Kvete od května do podzimu. Plodje měchýřek. Ostrožka je běžný polní plevel rostoucí také narumištích, na mezích, strništích a na suchých stráních. Hojná jepředevším v teplejších oblastech.Rostlina obsahuje účinné alkaloidy napelin, delsolin, delfisin,delkosin, kalkatripin aj., v květech modrý glykosid delfinin, žlutýflavonol aj. Chemismus rostliny zatím není úplně prozkoumán.Jedovatá jsou zvláště semena.Dříve bývala stračka oblíbenou bylinou v domácím léčitelství,avšak její použití bez lékařského dohledu je nebezpečné, nehleděk tomu, že je dnes jako léčivá rostlina již zastaralá. Vysoce ceně-ným lékem bývala ve středověkém ranhojičství, měla pomocik rychlému zacelování ran, zatímco ve starověku byla symbolemsmutku. Jako polní plevel ostrožka příliš nepotlačuje kulturnídruhy. Nepříjemná je především jako příměs v píci nebo semenav mouce. V polní pastvě se jí zvířata vyhýbají. Sušené květy sedříve používaly k barvení cukrovinek.

Pámelník bílý (Symphoricarpos albus)

Keř 1–3 m vysoký, hustě větvený. Mladé větvičky jsou šedavě ažžlutavě hnědé, starší větévky tmavohnědé až tmavošedé. Vstřícnékrátce řapíkaté listy mají vejčitě okrouhlé celokrajné čepele.Pětičetné květy, seskupené v konečných svazečcích, jsou drobnéa nenápadné. Mají čtyřzubý nebo pětizubý kalich a bílou neborůžovou, zevnitř plstnatou korunu zvonkovitého tvaru. Kvete odčervna do podzimu. Plody jsou známé bílé bobule. Pámelník jepůvodem severoamerická rostlina a u nás zcela zdomácněl. Byljedním z nejběžnějších keřů v parcích, zahradách, na návsích,podél plotů, u cest apod. Roste prakticky všude, je velmi nená-ročný a snadno zplaňuje, zejména v blízkosti lidských sídlišť a naokrajích lesů. Snáší i mírné zastínění, v zimě neomrzá. Rozmnožujese podzemními výhony.Celá rostlina je poměrně dost jedovatá, především plody, v nichžse vyskytují saponiny a další, dosud neprozkoumané obsahovélátky; kořeny obsahují saponiny a třísloviny. Děti si s oblibouhrávají s bobulemi, které za zralosti s praskotem pukají, jsou-lizmáčknuty. Jejich ochutnávání by však bylo škodlivé a ne-bezpečné.Pámelník je také ceněnou včelařskou rostlinou; medonosný je za každého počasí až do podzimu. Ptactvu slouží bobule v nouzi za potravu, husté křoví je pro ně úkrytem.

Pěnišník (Rhododendron sp.)

Pěnišníky jsou stálezelené nebo opadavé keře. Listy mají střídavé,většinou krátce řapíkaté, s více nebo méně podlouhlou čepelírůzně zelené barvy. U azalek, které se k nim rovněž řadí, listy nazimu opadávají. Květy pěnišníků jsou buď jednotlivé, úžlabní, nebo skládají hroznovité květenství. Většinou pětičetný kalich má někdy i 6–10 lístků kališních a podobně i zvonkovitá korunatvoří nejčastěji 5, řidčeji 6–10 cípů, směrem k bázi nestejněhluboko rozdělených. Zbarvení květů je rozmanité – bílé, žluté,růžové, červené, oranžové nebo fialové, s četnými přechodya odstíny. Většina druhů a kultivarů kvete v květnu a v červnu,některé i dříve. Plody jsou tobolky.Rod má skoro 1000 druhů rozšířených hlavně ve východní Asii,méně v Severní Americe, v Evropě a v Austrálii, většinou ve vysoko-horském pásmu. Velké množství druhů a jejich kříženců se pěstujev parcích a v zahradách pro ozdobu. V domácnostech je oblíbenývždyzelený druh R. indicum (Azalea indica), zvaný azalka.Pěnišníky i pokojové azalky jsou jedovaté obsahem glykosidů(např. andromedotoxin, ericolin, arbutin, rhododendrin), které jsou přítomny vedle silic, tříslovin aj. Otravy byly pozoroványu skotu, koní a ovcí při okusování listů nebo celých mladýchvětviček. Listy se dříve používaly v lidovém léčitelství.

Pivoňka lékařská (Paeonia officinalis)

Vytrvalá bylina s hlízovitými vřetenovitými kořeny a s jednoduchounebo chudě větvenou lodyhou, dorůstající 0,4–0,7 m výšky.Vstřícně rozestavené, řapíkaté listy mají čepele 2–3krátlichozpeřené dělené v podlouhlé až podlouhle oválné, celokrajnélístky, na rubu šedozelené. Velké jednotlivé květy jsou červené.Časté jsou přechody mezi listeny, kališními a korunními lístky.U vypěstovaných plnokvětých forem jsou tyčinky přeměněnyv lístky korunní (tzv. petalizace tyčinek). Kvete v květnu a v červnu.Plody jsou měchýřky. Pivoňka lékařská pochází z jižní a jiho-východní Evropy, u nás se hojně pěstuje v zahradách.Vzhledem k prudce účinným látkám, které mohou vyvolat otravu,se řadí mezi jedovaté rostliny. Z obsahových látek se za účinnépovažují alkaloidy (peregrinin, peonin), dále byly prokázánytřísloviny, glykosidy, v květech barviva a slizy, v kořenech škrob aj.V lidovém léčitelství se květy a kořeny užívaly proti křečím hlad-kého svalstva, nervovým potížím, záduše, sloužily též ke zmírněníbolestí, zejména při ledvinových kolikách. Dnes se červené korunnílístky v omezeném množství přidávají do čajových směsí ke zlepše-ní jejich vzhledu.Starověcí čarodějové pivoňku považovali za nezbytnou součástnápojů lásky.

Plamének přímý (Clematis recta)

Vytrvalá, až 1,5 m vysoká bylina s válcovitým oddenkem. Přímálodyha, někdy u kořene zdřevnaťující, nese vstřícné listy. Spodnílisty jsou nedělené, horní lichozpeřené, 2–4jařmé, s lístky špičatěvejčitými a téměř celokrajnými. Bílé květy vyrůstají v bohatýchkonečných latách. Chybí jim koruna a tvoří je čtyři bílé lístkykališní, mnoho žlutých tyčinek a mnoho pestíků. Kvete v červnua v červenci. Plod je nažka s pérovitě chlupatým přívěskem.Plamének přímý se u nás roztroušeně vyskytuje v teplých, světlýchhájích a na křovinatých stráních. Vyžaduje výhřevné půdy bohatéminerálními látkami a chráněné, slunné stanoviště.Plamének obsahuje látky blízko protoanemoninu, saponin,glykosidy aj. I když jsou všechny části rostliny jedovaté, vyskytují se otravy jen výjimečně, neboť celá rostlina je odporné a palčivéchuti. Sušením se některé účinné látky rozkládají. Dříve se pla-mének používal v lidovém léčitelství, dnes je pro léčebné účelyzpracováván jen ojediněle. Čerstvé listy způsobují na pokožcepuchýře a záněty, které se jen nesnadno hojí.U nás roste ještě bělokvětý plamének plotní (C. vitalba) s dřev-natým, liánovitým stonkem. V zahradách se pěstují velkokvětédruhy a kříženci rozmanitých barev, z nichž nejznámější jeC. jackmanii s modrými až modrofialovými květy.

Podražec křovištní (Aristolochia clematitis)

Vytrvalá oddenkatá bylina, dorůstající výšky 0,2–1 m. Jednoduchákolénková přímá a v horní části mírně křivolaká lodyha nesestřídavé, dlouze řapíkaté listy. Jejich žlutozelené čepele jsouzaokrouhleně srdčité, na bázi vykrojené a na okraji drobně pilovité.Květy vyrůstají v úžlabí listů ve svazečcích. Sírově žluté okvětí,tvořené 3 srostlými lístky, je naspodu vakovitě vyduté, ve středníčásti úzce trubkovité a nahoře jazykovitě rozšířené ve vejčitý cíp.Uvnitř je okvětní trubka porostlá zpočátku dolů obrácenýmichloupky, které uvězní hmyz až do opylení. Kvete od května dočervence. Plod je tobolka. U nás je podražec poměrně častýv nejteplejších oblastech. Roste na okrajích a v řídkých lesích, ve světlých hájích, na vinohradech, v křovinách, u cest apod., na sušších půdách bohatých dusíkem.Tato nepříjemně páchnoucí rostlina je celá jedovatá. Obsahujekyselinu aristolochiovou, silici, hořčinu zvanou klematitin,tříslovinu, barvivo, pryskyřici aj. Otravy podražcem mohou být přivětších dávkách smrtelné; požití je však málo pravděpodobnéa i zvířata jej odmítají.Dříve býval podražec oblíbenou léčivou rostlinou, dnes se používáojediněle. V některých zemích ještě slouží k výrobě mastí, čípkůa injekcí, používaných na kožní choroby, záněty žil apod. Obsahovélátky ještě nejsou zcela prozkoumány.

Posed bílý (Bryonia alba)

Vytrvalá bylina s řepovitě ztloustlým kořenem a s otáčivou štěti-natou lodyhou, 2–4 m dlouhou. Stonek nese řapíkaté, 5–7laločnélisty a spirálovitě stočené úponky. Zelenavě bílé květy jsou jedno-pohlavné, mají pětidílnou korunu a pětizubý, poněkud ohrnutýkalich. V úžlabí horních listů jsou květy samičí, zatímco samčí květyvyrůstají v úžlabí spodních listů. Kvete v červnu a v červenci. Plodyjsou černé bobule velikosti hrachu. I když posed pochází zeStředozemí, u nás zcela zdomácněl. Nalezneme jej v křovinách, naplotech, v lužních lesích a v pobřežních houštinách, na zahrádkáchke krytí loubí a besídek se dnes již téměř nepěstuje.Celá rostlina je značně jedovatá a nebezpečná, hlavně kořen.Obsahuje účinné glykosidické hořčiny bryoreziny – bryomarid(bryamarin) a bryodulkosid (bryonin), podle některých údajů téžalkaloid bryonicin. Pro děti mohou být lákavé především bobule,ale 15 kusů usmrtí dítě a 50 bobulí dospělého člověka. Šťávapůsobí dráždivě na pokožku, obsahuje třísloviny, silici, sliz a stopyalkaloidů.Dlouho byl posed bílý v pověrách považován za čarodějnourostlinu. Vzhledem k přisuzované nadpřirozené síle se jeho českýnázev odvozuje od „posedl“ – tj. kořen zlým duchem posedlýneboli sídlo zlého ducha.Velmi podobný posed dvoudomý (B. dioica) má bobule červené.

Prvosenka jarní (Primula veris)

Vytrvalá, až 0,3 m vysoká bylina s oddenkem, z něhož vyrůstápřízemní růžice vejčitě podlouhlých listů. Vrásčité čepele, naspoduzúžené v křídlatý řapík, mají nepravidelně vroubkovaný okraj. Zestředu listové růžice vyrůstá stvol s okolíkem květů. Voňavé květymají mírně nafouklý hranatý kalich a sytě žlutou korunu. Kalich od válcovité, nahoře zvonkovitě rozšířené trubky korunní poněkudodstává. Kvete od března do května. Plod je tobolka. Prvosenkajarní je hojná ve světlých lesích, hájích a v křovinách na svěžíchkyprých půdách.Všechny části rostliny, hlavně oddenek s kořeny, obsahují směssaponinů (primulin aj.), značně jedovatý cyklamin, glykosidy(primulaverin, primeverin aj.), třísloviny, silice aj. Odvar z květůa oddenků se používá při nemocech plicních, ledvinových a přikataru průdušek. Dávkování stanovuje pouze lékař.Dříve byla prvosenka jarní považována za kouzelnou rostlinuodhánějící zlé duchy a pomáhající otevírat v zemi ukryté poklady.My si ale musíme pamatovat, že podzemní části této milé jarníbyliny je třeba ponechat na místě. Proto si na jaře natrhámehezkou kytičku, ale nebudeme vyrýpávat oddenky!Prvosenka vyšší (P. elatior) s podobnými účinky má sírově žlutékvěty, kalichy úzce válcovité a těsně přilehlé ke korunní trubce.Roste ve vyšších polohách.

Pryskyřník plazivý (Ranunculus repens)

Vytrvalá, až přes 0,5 m vysoká bylina s bohatými svazčitými kořenya s nadzemními výhonky, které na uzlinách zakořeňují. Lodyhy jsouplazivé či vystoupavé. Přízemní listy řapíkaté, 1–2krát trojčetnés nepravidelně zubatými úkrojky, podobné listům celeru. Lodyžnílisty jsou směrem k vrcholu stále jednodušší, s užšími úkrojkya kratšími řapíky, nejhořejší jsou přisedlé. Stopkaté květy majíleskle zlatožlutou korunu a chlupatý, volně ke koruně přiléhajícíkalich. Kvete od května do července. Plody jsou zobánkaté nažkytvořící kulovitá souplodí.Pryskyřník plazivý je všeobecně hojný druh, vyskytující se na územícelého našeho státu. Roste na vlhkých až zamokřených a stinnýchmístech – na lukách, v příkopech, na březích vod i jako polnía zahradní plevel vlhčích půd. Snáší i sešlapování a mechanicképoškozování.Rostliny pryskyřníku plazivého jsou jedovaté přítomností glykosidu,ranunkulinu, z něhož se uvolňuje protoanemonin, který vyvolávápodráždění kůže, po požití natě se dostavuje podráždění sliznica otrava. Zejména je třeba dát pozor na oči; otravy však jsou málopravděpodobné. Zvířata se při pastvě této bylině vyhýbají; v píci jenežádoucí, neboť snižuje její kvalitu.

Pryskyřník prudký (Ranunculus acer)

Vytrvalá, 0,3–1 m vysoká bylina s krátkým oddenkem, z něhožvyrůstá dutá, většinou silně rozvětvená lodyha. Přízemní listy jsou dlouze řapíkaté, čepele dvakrát dlanitě dělené v čárkovitěkopinaté úkrojky se zubatým okrajem. Lodyžní listy mají kratšířapíky a čepele jednodušeji dělené, nejhořejší listy jsou přisedléa úplně rozdělené v úzce čárkovité úkrojky. V mládí jsou listyhedvábně stříbřitě chlupaté. Středně velké květy mají lesklezlatožlutou korunu a chlupatý kalich. Kvete téměř po celý rok od května do podzimu. Plody jsou zobánkaté nažky, směstnanév kulovitém souplodí. Pryskyřník prudký roste na lukách, v příko-pech, v křovinách i v lesích.Celá rostlina obsahuje v poměrně velkém množství glykosid ranun-kulin, z něhož se uvolňuje jedovatý protoanemonin, saponiny aj.Na kůži způsobuje šťáva z pryskyřníku zrudnutí a puchýře; pročlověka i pro zvířata je nať jedovatá. S častými otravami sezemědělci setkávali u dobytka, zejména u mladších kusů, popastvě na plochách s hojným výskytem této rostliny. Přestože se jedovatost pryskyřníku sušením snižuje, v seně je nežádoucí.Pro obsah ranunkulinu jsou nebezpečné i ostatní druhypryskyřníků.

Pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias)

Vytrvalá bylina vyhání z bohatě větveného oddenku trsnaté, až0,4 m vysoké lodyhy, naspodu brzy bezlisté a načervenalé, v horníčásti větvené a hustě listnaté. Střídavé listy jsou úzce čárkovitéa hustší na plodných lodyhách, ukončených květenstvím po-depřeným listeny. Květy jsou nepatrné a tvoří je buď jediný pestík,nebo jediná tyčinka. Vidličnatě větvené větve nesou vlastníoboupohlavné květenství (tzv. cyathium) se středním semeníkem,umístěné v úžlabí dvou vstřícných listenců, v mládí žlutých a zaplodu načervenalých. V úžlabí pěti srostlých listenců vyrůstajítyčinky. Mezi listenci jsou čtyři žluté žlázky. Kvete od dubna až dopodzimu. Plod je tobolka. Pryšec chvojka je velmi hojně rozšířenýmdruhem na neobdělávaných stanovištích. Intenzivně se rozmnožujetaké částmi kořenových výběžků.Při utržení z rostliny prýští bílá mléčná šťáva, která obsahujeorganické kyseliny, olej, kaučuk, silice, pryskyřice aj. Šťáva jejedovatá – na pokožce způsobuje puchýře a vředy, zvláště jenebezpečná očím. V lidovém léčitelství se používá proti brada-vicím. Jedovaté rostliny snižují kvalitu píce, dobytek se pryšcivyhýbá. Škodí i tím, že je mezihostitelem rzi hrachové (Uromycespisi). Podobné účinky mají i další druhy pryšce.

Přeslička rolní (Equisetum arvense)

Vytrvalý, 0,1–0,6 m vysoký druh, setrvávající v půdě soustavoubohatě větvených oddenků, zasahujících do hloubky až přes 1 m.Vytváří dvojí typ lodyh. Jarní jednoduché, světle hnědé lodyhy,které po vypadání výtrusů odumírají, a letní přeslenitě větvenézelené lodyhy s funkcí vyživovací. Jarní lodyhy nesou na vrcholuvýtrusný klas, z něhož se v dubnu a v květnu vysypávají výtrusy.Kromě toho se přeslička intenzivně rozmnožuje částmi oddenkůa hlízkami vytvářejícími se v oddenkových článcích. Přeslička rolníje velmi nepříjemným a úporným plevelem ve všech plodinách, navšech půdních druzích. Hojná je i na rozmanitých neobdělávanýchstanovištích (louky, meze, náspy, příkopy apod.).Letní lodyhy – vyrážející v květnu – obsahují poměrně velkémnožství kyseliny křemičité, saponin equisetonin, organickékyseliny, hořčinu, glykosidy a stopy alkaloidů. Jedovatost přesličkybyla prokázána, ač kolísá podle stanoviště. V píci je nevítanoupříměsí, sušením se její jedovatost nesnižuje. Přeslička rolní jeprastará léčivá bylina, používaná v čajových směsích příznivěovlivňujících látkovou výměnu, při špatně se hojících ranách,vředech aj. Suchá nať sloužila i k leštění cínového nádobí.I jiné druhy přesličky (lesní E. silvaticum, bahenní E. palustre aj.)jsou jedovaté.

Rojovník bahenní (Ledum palustre)

Keřík dorůstající výšky asi 1 m, s větévkami vodorovně odstáva-jícími a v mládí hustě rezavě chlupatými. Podobně chlupatý je i rubkrátce řapíkatých, podlouhlých až kopinatých listů, na líci sytěleskle zelených. Listy jsou střídavé, vytrvalé, s kožovitou a na okrajislabě podvinutou čepelí. Květy tvoří bohatá květenství na koncíchvětví. Mají jen nepatrný kalich a rychle opadavou bílou korunu,z níž nápadně vyčnívají tyčinky. Kvete v květnu až v červenci. Plodje převislá tobolka. Rojovník bahenní je druh rašelinný, náročný na vlhkost půdy. Na rašeliništích obvykle roste pospolitě, řidčeji sevyskytuje na vlhkých a stinných pískovcových skálách porostlýchmechem a v rašelinných lesích. Je to druh vzácný a chráněný; pro ozdobu bývá pěstován v zahradních rašeliništích.Ve všech částech obsahuje silici s jedovatým ledolem (tzv. rojov-níkový kafr), glykosidy (např. arbutin), třísloviny, hořčiny, organickékyseliny aj. Jedovatá je celá rostlina, nejvíce listy, které omamněpáchnou a chutnají hořce.Jako lidového léčiva se dříve používalo květů a listů proti horeč-kám, černému kašli aj., ovšem s nebezpečím otravy. Prášek zesušených listů býval oblíbeným prostředkem odpuzujícím moly,blechy a štěnice. Ve středověku se listy rojovníku zneužívaly jakoopojná přísada do piva a jako náhražka chmele.

Routa vonná (Ruta graveolens)

Vytrvalá bylina až polokeř dorůstající výšky 0,2–0,8 m. Kořenystarších rostlin dřevnatí. Rozvětvený stonek nese střídavě ro-zestavené, 2–3krát lichozpeřené listy s vejčitě kopinatými úkrojky.Na líci jsou listy žlutozelené, na rubu modravě ojíněné. Četnésiličné nádržky prosvítají jako jemné tečky na lodyhách a nalistech. Květy se zelenavě žlutými korunami jsou uspořádány vesložených květenstvích. Kvete od června do září. Plod je tobolka.Routa vonná se u nás odedávna pěstuje v zahrádkách, původemje ale ve východním Středozemí. Daří se jí v lehčích, svěžíchpůdách na slunných, chráněných stanovištích; občas i zplaňuje.Rostlina obsahuje jedovatou silici, glykosid rutin, hořčinu, tříslo-vinu a další látky. Páchnoucí nať je nepříjemně hořká. Otravy při větších požitých dávkách mohou končit i smrtí. Při stykus čerstvou i sušenou rostlinou je třeba používat rukavic; obsaženásilice vyvolává na kůži záněty.Dříve routa bývala velmi ceněnou a oblíbenou léčivou rostlinou,sloužící jako prostředek proti křečím, revmatismu, závratím aj. Pro výrazný zápach se v zahrádkách pěstovala i k odpuzovánínepříjemného hmyzu a škůdců. Je to rostlina medonosná. Dnes se z natě získává destilací silice používaná pro výrobu kosme-tických přípravků a likérů.

Rozchodník ostrý (Sedum acre)

Vytrvalá oddenkatá trsnatá bylina, nanejvýš 0,15 m vysoká,s vystoupavými lodyhami. Jalové lodyhy jsou hustě listnaté,zatímco květní jen řídce olistěné. Listy jsou střídavé, dužnaté,vejčité a hladké, chutnají palčivě ostře. Žluté květy jsou seskupenyv konečných chudých vijanech. Mají 5 zelených lístků kališnícha stejný počet asi třikrát delších lístků korunních. Kvete od květnado srpna. Plody jsou měchýřky. Rozchodník prudký je velmi hojnábylina na suchých stráních, zdech a sutích, na pahorcích, naskálách i na náspech. Je druhem výslunných a suchých stanovišť.Šťáva vytlačená z rostliny je jedovatá, způsobuje poruchy zažíva-cího ústrojí, zvracení, bolesti hlavy a slabé omámení. Na pokožcevyvolává zčervenání, podráždění a záněty; obzvlášť je nebezpečnáočím. Doposud byl v účinných látkách rozchodníku prokázánalkaloid semadin a glykosid rutin, předpokládá se však, že zdeexistují ještě další sloučeniny.Natě rozchodníku se používalo v lidové lékařství ke sníženívysokého krevního tlaku, k léčení hnisavých ran a vředů, plísňo-vých nemocí, při otravách aj. Tato zajímavá, drobná bylina nalezlauplatnění i v pohádkách, kde šťáva z rozchodníku měla úlohuzázračné a živé vody.

Rozpuk jízlivý (Cicuta virosa)

Vytrvalá, až 2 m vysoká bylina se ztlustlým oddenkem, uvnitřvětšinou přehrádkovaným na příčné dutinky. Dutá lodyha je napovrchu jemně rýhovaná. Listy má 2–3krát zpeřené v dlouzekopinaté úkrojky s ostře pilovitým okrajem. Bílé pětičetné květyskládají složené okolíky. Obal dlouze stopkatého okolíku většinouchybí, zatímco obalíčky jsou tvořeny četnými, dolů sehnutýmilisteny. Kvete od července do září. Plod je široce vejčitá, úzcežebernatá dvojnažka. Rozpuk roste roztroušeně na bahnitýchbřezích stojatých vod, na mokrých lukách apod.Rozpuk jízlivý je jednou z našich nejjedovatějších bylin. Celárostlina – především oddenek – obsahuje chemicky složité prudkéjedy cikutoxin a cikutol, vedle dalších látek (silic, terpenů aj.).Sušením se jeho jedovatost nesnižuje. Čerstvý oddenek chutnánasládle, voní po celeru a po rozlomení z něj prýští nažloutlá, navzduchu tmavnoucí šťáva. Požití jednoho oddenku již může přivoditsmrt. Větší množství rostlin otráví i stojatou vodu, v níž rostou.K otravám vesměs dochází u dětí, které se domnívají, že nalezlyplaný celer, petržel nebo puškvorec. Několik chlapců se údajněotrávilo tím, že si z lodyh rozpuku udělali píšťalky, na které hvízdali,přičemž jed přešel do úst. Ovšem ani otravy dospělých nebylydříve vzácností. Až se při toulkách přírodou s rozpukem setkáte,buďte obzvlášť opatrní!

Rulík zlomocný (Atropa bella-donna)

Vytrvalá, až 2 m vysoká bylina s tlustým, válcovitým oddenkema s tupě hranatými, bohatě rozvětvenými lodyhami. Střídavé listyjsou vejčité až eliptické, celokrajné, na bázi zúžené v krátký řapíka na vrcholu zašpičatělé. Jednotlivé květy mají zelený pěticípýkalich a trubkovitě zvonkovitou, rovněž pěticípou korunu, která jezvnějšku hnědě fialová a zevnitř šedožlutá, s červenavým žilko-váním. Kvete od června do srpna. Plod je kulatá, leskle černábobule, sedící ve vytrvávajícím kalichu. Rulík u nás roste roztrou-šeně v listnatých – hlavně bukových – lesích; je silně světlomilný.Všechny části rostliny jsou prudce jedovaté, hlavně plody. Hlavnímiúčinnými látkami jsou alkaloidy hyoscyamin, atropin, belladonina skopolamin, působící na nervovou soustavu. Zvláště děti jsouohroženy přitažlivými bobulemi, pokud je považují za jedlé lesníplody. Smrt hrozí již po snědení několika bobulí a postiženéhomůže zachránit jen včasný lékařský zákrok. V r. 1955 byly u nászjištěny slabší otravy ostružinovým sirupem, do něhož se dostalypři sběru rulíkové bobule.Ze všech částí rostlin rulíku se izolují alkaloidy k výrobě léčiv a jako surovina pro farmaceutický průmysl se tato bylina pěstuje.Prudká jedovatost však nedovoluje využití drogy v domácímlaickém léčení.

Řebčík královský (Fritillaria imperialis)

Vytrvalá bylina, která vyroste z cibule do výšky asi 1 m běhemněkolika jarních dnů. Nezastaví ji přitom ani jarní mrazíky. Přesle-nitě listnatá lodyha nese na vrcholu chochol úzkých listů, pod nímžje kruhovitě rozloženo 5–10 převislých květů se zvonkovitým okvě-tím, zbarveným červenohnědě, řidčeji oranžově nebo žlutě. Kvetev dubnu a v květnu. Plody jsou ostře šestihranné tobolky. Řebčíkkrálovský pochází až z dalekých krajů Íránu a Afghánistánu, alesvůj druhý domov nalezl v našich zahrádkách jako oblíbená trvalkačasného jara. Čerstvé cibule obsahují vedle značného množstvíškrobu také jedovatý alkaloid fritillarin (imperialin). Po povaření,jímž se fitillarin ničí, jsou však neškodné, a dokonce i jedlé.Pro svou nápadnou krásu byl řebčík královský oblíben již v dobáchbiblických a byl onou rostlinou – lilií biblickou –, s níž se ani králŠalamoun nemohl srovnávat ve své nádheře. Podle staré báje byly jeho květy v ráji vzpřímené a ostatní rostliny k němu vzhlížely s úctou.Podobné chemické složení cibule má i řebčík kostkovaný(E. meleagris). Pěstuje se v zahrádkách, ale roste i planě ve volné přírodě. Nepatří však k běžným rostlinám a oblastí, kdevolně roste, stále ubývá. Řadí se k vzácným druhům a např. na původních slovenských nalezištích je přísně chráněný.

Řešetlák počistivý (Rhamnus cathartica)

Kolcovitě trnitý keř nebo zřídka i stromek s obvykle rozestálýmivětvemi, vysoký nanejvýš 8 m. Kůra je v mládí hladká a černavá,později se černá borka v šupinách odlupuje. Na mladýchvětévkách jsou listy ve vstřícném rozestavení, na starších vesvazečcích. Řapíkaté listy mají čepele okrouhle eliptické, navrcholu zašpičatělé a na okraji dvakrát pilovité. Nenápadné,drobné a žlutavě zelené květy jsou seskupeny v úžlabníchsvazečcích. Koruna je až dvakrát delší než kalich. Květy jsoujednopohlavné, rostliny nedokonale dvoudomé. Kvete v květnua v červnu. Plod je téměř černá lesklá peckovice velikosti hrachu.U nás se rešetlák počistivý občas vyskytuje na slunných, suchýcha kamenitých místech, někdy i na vlhčích stanovištích. Naleznemejej v hájích, na keřnatých stráních a ve světlých lesích nebo najejich okrajích.Zejména plody této dřeviny obsahují účinné antrachinony, glyko-sidy, saponiny, hořčiny, organické kyseliny a vitamin C. Otravy bylypozorovány u člověka po požití většího množství plodů, zvířata listyodmítají pro jejich hořkou chuť. Peckovice i kůra řešetláku se poúpravě používaly jako projímadlo při lidovém léčení chronickézácpy. Druhový název (z řec. kathairein = čistím) této dřevinysouvisí s jejími projímavými účinky. Zelené nezralé plody bývalyoblíbeným žlutým barvivem.

Samorostlík klasnatý (Actaea spicata)

Vytrvalá bylina s uzlinatým oddenkem, z něhož vyrůstá přímý, vícenebo méně rozvětvený stonek se střídavými listy. Listy jsou velké,složené – třikrát trojčetně zpeřené, s vejčitými, zašpičatělými, ostře a nepravidelně zubatými lístky. Drobné, bílé až nažloutlékvěty, někdy s nafialovělými vrcholky lístků, jsou uspořádányv mnohokvětých hroznech. Plody jsou černé, lesklé bobule. Kvete od května do začátku července. Samorostlík klasnatý je hojný ve stinných listnatých lesích, na pasekách, u břehů potoků i v roklích, a to na vlhčích, výživnějších podkladech.Jedovatost samorostlíku způsobuje přítomnost glykosiduranunkulinu, z něhož se druhotně uvolňuje protoanemonin.K otravám u lidí i u býložravých zvířat dochází jen vzácně,pravděpodobně pro nepříjemný zápach a hořkou chuť celé byliny. Požití plodů, omylem považovaných za jedlé lesní ovoce,způsobuje zvracení a průjem, ve velkých dávkách i mdloby až bezvědomí.Dříve se odvaru z oddenku i z natě používalo v lidovém léčitelstvípři astmatických záchvatech, kožních vyrážkách aj., ještě dnesobčas samorostlík slouží jako prostředek proti revmatismu. Samo-rostlík klasnatý, některé příbuzné druhy a zejména plnokvěté formya kříženci se pro ozdobu pěstují v zahrádkách.

Sasanka hajní (Anemone nemorosa)

Vytrvalá, nanejvýš 0,3 m vysoká bylina s dlouhým žlutohnědýmoddenkem. Na jeho konci vyrůstá brzy zjara přízemní lista jednoduchý stonek, nesoucí tři zdánlivě přeslenité, trojčetnéřapíkaté a dvakrát dlanitě dělené listy s hrubě zubatými úkrojky. Jeden konečný, dlouze stopkatý květ má okvětí složenéz 6–8 (–12) lístků okvětních, uvnitř bílých a vně mírně narůžovělýchaž nafialovělých. Kvete od března do května. Plody jsou chlupatézobánkaté nažky. Sasanka hajní je naše hojná bylina na čerstvých,kyprých, humózních půdách bohatých živinami. Roste obvyklepospolitě v listnatých hájích, křovinách, na vlhčích lukách apod.Ve všech částech tato za čerstva velmi jedovatá rostlina obsahujemj. glykosid ranunkulin, saponiny, podle některých údajů takéstopy alkaloidů aj. Údajně může 30 snědených rostlin přivoditsmrtelnou otravu člověka, požití je však málo pravděpodobné.U dětí mj. spočívá nebezpečí v podráždění spojivek přenosemšťávy do očí při trhání květů. Na kůži vyvolává šťáva záněty. Čerstvá nať je také jedovatá pro dobytek; sušením jedovatost mizí. Eskymáci používají syrové šťávy jako šípového jedu. V lido-vém lékařství sloužila nať jako prostředek proti revmatismu.V podstatě stejné jedovaté účinky má i méně častá sasankapryskyřníkovitá (A. ranunculoides) s květy zlatožlutými.

Sevlák potoční (Sium latifolium)

Vytrvalá bylina se svisle rostoucím oddenkem a až 1 m vysokoupětihrannou lodyhou, v horní části chudě větvenou. Jednodušelichozpeřené listy mají 2–9 jařem vejčitě podlouhlých až kopi-natých, na okraji ostře pilovitých lístků. Spodní listy jsou řapíkaté,horní přisedlé a menší. Listy ponořené ve vodě mají čepele2–3krát hřebenitě dělené v úzké a jemné úkrojky. Mnohopaprsčitéokolíky drobných bílých květů se skládají až z 30 okolíčků. Obal jetvořen 2–6 kopinatými, nazpět ohnutými listeny. Kvete od červencedo září. Plody jsou široké pětihranné nažky s vystupujícími žebry.Sevlák potoční je bahenní druh, rostoucí v teplých oblastech nabřezích stojatých vod, v bažinách, příkopech apod. Na území našívlasti se vyskytuje jen nepravidelně, a to v nížinách.Všechny části rostliny – zvláště oddenek a plody – jsou jedovaté.Obsahové látky dosud nebyly podrobně chemicky zkoumány,zjištěny byly zatím převážně silice a pryskyřice, hlavně v nažkách.Otravy se zatím vyskytly u skotu, v některých případech i smrtelné.Natě i oddenku s kořeny se v minulosti používalo místně v lidovémléčení jako prostředku močopudného.

Skočec obecný (Ricinus communis)

U nás jednoletá, asi 2 m vysoká bylina, která však v tropickýchkrajích roste jako strom. Tuhý, slabě rozvětvený, zelený nebonahnědlý stonek je modravě ojíněný. Střídavé, dlouze řapíkaté listy mají čepel dlanitě dělenou v 5–12 zubatých úkrojků vejčitěkopinatého tvaru. Rostliny skočce jsou jednodomé. Jednopohlavnékvěty jsou sestaveny v květenství tak, že v dolní části květenstvíjsou zelenožluté květy samčí, v horní části zelenavé květy samičí.Kvete od srpna do října. Plod je ostnitá tobolka. Skočec je původnív tropické Africe, u nás se tato stará kulturní rostlina pěstuje jenzřídka, a to pro ozdobu; je velmi choulostivá na mráz.Semena skočce jsou prudce jedovatá, a zejména dětem jsounebezpečná pro podobnost semenům fazolovým. Obsahujíbílkoviny, mezi nimi mimořádně jedovatý ricin, méně jedovatýalkaloid ricinin, mnoho mastného oleje aj. Smrtelná dávka je15–20 semen pro dospělého člověka, pro děti 5–6 semen, podleněkterých údajů 3–4 semena.Ricinový olej je známé projímadlo bez vedlejších nežádoucíchúčinků. Kromě toho se používá k účelům kosmetickým, k výroběrůzných mastí, je výborným strojním mazadlem používanýmv leteckých motorech. Ve stonku skočce se nalézá přadné vlákno.Někde skočec vysazují pod okny domů, prý odpuzuje hmyz.

Sněženka bílá (podsněžník) (Galanthus nivalis)

Vytrvalá, nanejvýš 0,3 m vysoká bylina. Časně zjara vyháníz podzemní cibule dva čárkovité sivozelené ojíněné listy, asi0,1 m dlouhé. Mezi listy vyrůstá přímý stvol, na jehož konci jev paždí zelenavého, bíle lemovaného listenu jeden stopkatý nicí květ. Listy i stvol jsou v přízemní části obaleny bílou,suchoblanitou pochvou. Květ má šest okvětních lístků, tři vnější,podlouhle vejčité jsou čistě bílé a tři vnitřní, asi o polovinu kratšía srdčitě vykrojené jsou ozdobené zelenou skvrnou. Kvete po sejitísněhu, v březnu a v dubnu, někdy i koncem února. Plod je tobolka.Sněženka, oblíbená jarní bylina, roste roztroušeně v lužních lesích,v křovinách i na lukách. Vyhovují jí kypré půdy bohaté humusema živinami.Sněženka je mírně jedovatá ve všech částech, nejjedovatější jecibule. Účinnými látkami jsou alkaloidy, jichž bylo nalezeno kolem20 (galanthamin, lykoremin, lykorin, tazzetin aj.), jejich obsahzávisí na podmínkách stanoviště. Otravy u nás nebyly popsány.Obsahové účinné látky jsou předmětem lékařského výzkumu,všeobecně se sněženky pěstují v zahrádkách. Dříve byla u nás ve volné přírodě hojnější, částečně však byla vyhubena trhánímkvětů do kytiček, prodávaných na trzích. Dnes ji musíme chránit.Podobné účinky má i blízce příbuzná bledule jarní (Leucojumvernum).

Srdcovka nádherná (Dicentra spectabilis)

Statná, až 1,5 m vysoká vytrvalá bylina s dužnatými kořeny,dutými, křehkými stonky a světle zelenými, 2krát trojitě dělenýmilisty. Raší brzy zjara červenými výhony. Záhy po rozkvětu kalichopadává, takže medníky a tyčinky s pestíkem chrání pouze dvapáry korunních lístků. Srdčitý tvar květů způsobuje vakovitérozšíření obou vnějších růžových lístků korunních, kdežto dva bílé vnitřní lístky korunní jsou žlabovitě promáčklé a vyčnívají vešpičce. Převislé květy („srdéčka“) jsou zavěšeny v jednostrannýchhroznech na obloukovitě ohnutých, dlouhých stoncích. Kvetev květnu a v červnu. Plod je tobolka. Už asi měsíc po odkvětuzačíná celá rostlina zatahovat a žloutnout, takže ještě v létěnadzemní orgány usychají.Všechny orgány srdcovky nádherné jsou jedovaté kvůli obsahualkaloidů (např. protopin, sanguinarin) ve slizových buňkáchpletiv. Zvláště dětem, lákaným přitažlivými, zajímavými květy, je nebezpečné pojídání kterékoliv části rostliny.Srdcovka je keříčkovitá bylina mimořádně hezkého vzhledu.Pochází až z Japonska, ale v našich zahrádkách, kde se jí dobředaří na lehčích půdách v mírném polostínu, zcela zdomácněla;někdy i zplaňuje. O její dávné oblibě svědčí i četné lidové názvy,většinou související se srdčitým vzhledem květů a s láskou(srdéčka, hořící láska, srdečník aj.).

Starček obecný (Senecio vulgaris)

Jednoletá, někdy i dvouletá bylina s odspodu větvenou, jemněrýhovanou lodyhou, dorůstající 0,1–0,5 m výšky. Střídavěrozestavené listy jsou ouškatě přisedlé, dolní pozvolna zúženév křídlatý řapík. V obrysu obkopinaté čepele listů jsou peřeno-laločnaté až peřenodílné v podlouhle kopinaté úkrojky s pilovitýmokrajem. Žluté, krátce stopkaté květní úbory jsou sestavenyv chudá vrcholičnatá květenství. Kvete téměř po celý rok, odčasného jara až do pozdního podzimu, dokonce i za mírné,bezsněžné zimy. Plod je ochmýřená nažka. Starček obecný jeběžným plevelem polí a zahrad na všech půdních druzích, hojný je i na rumištích, v příkopech apod.Kromě jiných látek obsahuje rostlina jedovaté alkaloidy (senecin,senecionina j.) patřící mezi jaterní jedy. Otravy byly zjištěny u do-mácích zvířat, u lidí druhotně pitím mléka krav, které na pastvěnebo v píci požíraly větší množství starčkové natě. Požití chlebanebo pečiva připraveného z obilí, v němž bylo přimícháno většímnožství nažek starčku, může rovněž přivodit otravu. Tzv. žďárskáchoroba koní (hromadné otravy dobytka, zejména koní) byla způso-bena rovněž jedovatým starčkem barborkolistým (S. barbareifolius),hojným na vlhkých lukách.Natě starčku se dříve používalo při zástavě krvácení. V rukou laikůje však nebezpečná.

Střemcha obecná (Prunus padus)

Keř nebo strom dorůstající až 15 m výšky, s četnými kořenovýmivýběžky, jimiž se také rozmnožuje. Odstálé až převislé větve jsouv mládí leskle tmavohnědé, později černavé a až do vysokého věkuhladké. Střídavě postavené listy s jemně pilovitým okrajem jsouobvejčité, na vrcholu zašpičatělé. Na vrcholcích zubů a na konciřapíku mají listy drobné načervenalé žlázky. Malé bílé květy tvořípřevislé, až 0,15 m dlouhé hrozny. Květy i rozemnuté mladé listyomamně sladkohořce voní, typicky po hořkých mandlích. Kvetev květnu. Plod je černá, lesklá, kulovitá peckovice. Střemchaobecná se vyskytuje v lužních lesích, podél řek a potoků, vevlhkých hájích apod., na půdách vlhčích až zamokřených.Celá rostlina, kromě dužniny plodů, obsahuje glykosidy amygdalina prulaurasin, silici aj.; štěpením amygdalinu se uvolňuje kyano-vodík, který způsobuje jedovatost střemchy. Kůra bývala v do-mácím léčení prostředkem proti revmatismu, žaludečním potížíma jiným nemocem.Jedovaté amagdalinové glykosidy se nacházejí i v semenechpěstovaných peckovin, jako např. mandloně obecné (Prunusduleis), broskvoně obecné (Prunus persica), meruňky obecné(Prunus armeniaca), švestky domácí (Prunus domestica) atd.

Svlačec rolní (Convolvulus arvensis)

Vytrvalá bylina s mohutně větveným systémem vodorovnýchi svislých kořenových výběžků, jež zasahují do hloubky i několikametrů. Až 1,5 m dlouhá šestihranná lodyha je levotočivě ovíjivánebo plazivá. Nese střídavé, dlouze řapíkaté listy s vejčitěstřelovitou až kopinatou čepelí, naspodu se dvěma špičatýmilaloky. V úžlabí listů vyrůstají dlouze stopkaté pětičetné květy.Jejich kalichy jsou mnohem menší než nálevkovité koruny, bílenebo růžově, někdy i načervenale zbarvené. Kvete od května do podzimu. Plod je tobolka. Intenzivně se rozmnožuje prostřed-nictvím částí kořenových výběžků; semena jsou schopna vyklíčitz hloubky 6 i více centimetrů. Svlačec je u nás obecně rozšířený,a to na orných půdách i na plochách nekultivovaných, na mezích,v plotech, na lukách, kolem cest apod.Rostliny, zejména kořeny, obsahují glykosidy (např. jalapin)a pryskyřice, v nati převládají saponiny. Jedovatost svlačce nenívelká a kromě toho jsou účinné látky obsaženy předevšímv obtížně dostupných kořenech. Natě i kořenů se dříve používalodo projímavých čajů.Svlačec rolní je velmi obtížným a nebezpečným plevelem. Svýmilodyhami obtáčí stébla, a způsobuje tak poléhání obilovin, lodyhlnu apod. V porostech pícnin snižuje hodnotu píce. Nepříjemnýmplevelem je i v kulturách keřovitých.

Škumpa zákeřná (Rhus toxicodendron)

Keř vysoký nanejvýš 1,5 m, s podzemními výběžky. Vystoupavénebo poléhavé větve mají v mládí zelenou kůru, později hnědous četnými čočinkami. Střídavé řapíkaté listy jsou trojčetné,s vejčitými až podlouhlými celokrajnými lístky, na rubu hustěchlupatými. Velmi drobné květy jsou mnohomanželné, tzn.jednopohlavné i řidčeji oboupohlavné, rostliny jsou nedokonaledvoudomé. Bělavě zelené koruny svojí délkou o málo přesahujíkalich. Kvete v květnu a v červnu. Plod je téměř kulovitá žlutá ažžlutavě bílá peckovice. Škumpa zákeřná pochází ze SeverníAmeriky, u nás se pěstuje v zahrádkách a v parcích, občaszplaňuje. Vyhovují jí suchá a kamenitá stanoviště.Tento okrasný keř obsahuje ve všech částech nažloutlou, prudcejedovatou mléčnou šťávu s pryskyřičným olejem (urushiol nebolilabinol), s tříslovinami, glykosidy aj. Na pokožce způsobují účinnélátky puchýře a při styku s listy, při přesazování, ošetřování apod.je nezbytná zvýšená opatrnost. Otravy po požití byly pozoroványu člověka i u domácích zvířat. Zajíci, kteří v zimě okusují kůru,údajně na místě zmírají. U citlivých lidí se dostavují závratěa nevolnosti již při dýchání výparů v blízkosti keře. Listů se dřívepoužívalo při onemocněních kožních, nervových, revmatických aj.

Štědřenec odvislý (Laburnum anagyroides)

Keř nebo stromek vysoký nanejvýš 8 m. Mladé převislé větévkyjsou světle šedozelené a na koncích krátce chlupaté, starší větvetmavě zelenohnědé. Trojčetné, střídavě postavené listy – obvykleale na zkrácených větévkách nahloučené – tvoří řapík s třemieliptickými celokrajnými lístky, na rubu stříbřitě chlupatými.Nápadné převislé hrozny jsou složeny z 10–30 motýlovitých květů.Koruny mají na největším zlatožlutém lístku (tzv. pavéza) světlehnědou skvrnu, zatímco dva postranní lístky (tzv. křídla) a dvaspodní srostlé lístky (tvořící tzv. člunek) jsou čistě zlatožluté. Kveteod dubna do června. Plody jsou měkce stříbřité chlupaté lusky.Štědřenec, pocházející ze Středozemí, se u nás pěstuje jakookrasná parková dřevina a často i zplaňuje.Hlavní účinnou látkou je alkaloid cytisin. Prudké otravy bývajíhlavně u dětí způsobeny nerozumným žvýkáním nasládlýchvětviček, květů nebo nejčastěji pojídáním nezralých lusků, dostpodobných fazolovým. Již 5 rozžvýkaných květů, z nichž se dětísnaží sát sladkou šťávu, může znamenat smrtelné nebezpečí;rovněž několik snědených semen vyvolá otravu. Otravy bylypozorovány i u zvířat.Jako dřevina s okrasnou a výtvarnou hodnotou má štědřenecmnohostranné použití při zakládání parků a zahrad, hlavně nasuchých a slunných stanovištích.

Šťavel kyselý (Oxalis acetosella)

Vytrvalá drobná bylina dorůstající nanejvýš 0,15 m výšky.Z niťovitého oddenku vyrážejí přízemní dlouze řapíkaté trojčetnélisty, složené ze tří srdčitých lístků, na rubu řídce chlupatých.Lodyha je zcela zakrnělá. Květy na dlouhých a chlupatýchstopkách, jež nesou uprostřed dva nenápadné listeny, mají pět lístků kališních a stejný počet bílých a růžově žilkovanýchobvejčitých korunních lístků se žlutou skvrnou u báze. Korunnílístky nejsou stejně velké, takže koruna je nepravidelná. Stopkykvětní a řapíky jsou načervenalé, jemné listy a květy po utrženírychle vadnou. Kvete v dubnu a v květnu. Plod je tobolka. Šťavelkyselý roste hojně ve vlhkých, stinných lesích a v křovinách, kdevytváří celé porosty. Vyžaduje kypré humózní půdy, nesnášíoslunění.Zejména listy šťavele obsahují kyselinu šťavelovou. Je to slouče-nina dosti jedovatá; působí škodlivě na ledviny. Pojídání kyselechutnajících listů působí osvěživě, následky však mohou být těžkéa při větším množství i smrtelné. Smrtelná dávka kyseliny šťave-lové pro člověka je 4–5 g.V lidovém lékařství se listů nebezpečně používalo proti křivici, jakoprotijedu, při arterioskleróze atd. Šťavel také sloužil k přípravěkyseliny močové, k odstraňování skvrn na oděvech a k přípravěnápojů, polévek a salátů.

Tabák viržinský (Nicotiana tabacum)

Jednoletá žláznatě chlupatá bylina, dorůstající až 3 m výšky.Jednoduchý nebo chudě větvený stonek nese střídavé, po obvoducelokrajné listy podlouhle eliptického až kopinatého tvaru, přisedlénebo s krátkým řapíkem. Květy, seskupené v květenství na vrcholustonku, mají zvonkovitý kalich a dlouze nálevkovitou, zpravidlačervenou korunu s pěti cípy. Kvete od června do září. Plod jetobolka. Tabák je velmi stará užitková a kulturní rostlina, ve volnépřírodě neznámá. U nás se pěstuje velmi málo na jižní Moravě.Vyžaduje teplé a slunné stanoviště, je velmi choulostivý na mráz.Rostlina tabáku obsahuje alkaloidy (nikotin, nikoteín, nikotiminaj.), pryskyřice, silice, třísloviny, glykosidy a další látky. Nikotinpatří mezi silné jedy – za smrtelnou dávku pro člověka se považuje40–60 mg. Otravy byly pozorovány u člověka i různých zvířat. Přikouření se část nikotinu vstřebává a škodlivě postihuje zejménahorní cesty dýchací, srdce a cévy, vedle dalších nepříznivýchúčinků na lidský organismus. Kouření je velmi škodlivé a jenebezpečné především mladým lidem. Příbuzný tabák selský(N. rustica) se žlutozelenými květy se také zužitkovává k výroběcigaretového i dýmkového tabáku.

Tetlucha kozí pysk (Aethusa cynapium)

Jednoletá ozimá bylina, vysoká 0,2–2 m. Přímá nebo poléhaválodyha je modravě ojíněná až nafialovělá, v horní části rozvětvená.Střídavě rozestavené, pochvaté lesklé listy mají čepele 2–3krátpeřenodílné ve vejčitě podlouhlé úkrojky. Po rozemnutí listy pách-nou. Drobné bílé květy skládají dlouze stopkaté okolíky složenéz 10–20 okolíčků. Shora jsou okolíky zploštělé. Obal obvykle chybí,obalíčky tvoří tři čárkovitě kopinaté až niťovité listence, jedno-stranně vyrůstající vně okolíku a většinou delší než okolíčky. Kveteod června do pozdního podzimu. Plody jsou žluté, ostře žebernatédvojnažky s červenohnědými podélnými pruhy. Tetlucha rostev křovinách, u potoků, na mezích i v listnatých lesích – na vlhčícha stinných stanovištích. Zapleveluje polní i zahradní kultury.Celá rostlina je jedovatá, obsahuje alkaloid cynapin podobnýkoniinu, silice, organické kyseliny a další látky. Otravy natí a nažka-mi se vyskytly u domácích zvířat i u člověka. Mladé listy tetluchyjsou velmi podobné, až k nerozeznání, listům petržele. Je proto na místě při trhání zelené petržele zvýšená opatrnost, i když zprávy o tom, že tetlucha roste obzvlášť často právě na záhonechs petrželí, jsou pravděpodobně přehnané. V lidovém léčitelství se dříve občas používal kořen i šťáva z čerstvé natě; dnes praktickývýznam nemá.

Tis červený (Taxus baccata)

Rozkladitě větvený keř nebo strom, až 20 m vysoký. Hnědo-červená, ve stáří šedohnědá borka se odlupuje v nevelkýchplátcích. Ploché jehlice jsou tmavozelené, na rubu šedozelené;vyrůstají ve spirále, ale na bočních větévkách se rozprostírají dostran. Tis je rostlina dvoudomá. Samičí květy s jediným vajíčkemobaleným šupinami vyrůstají jednotlivě na zkrácených větévkách,květy samčí tvoří drobné šištice. Kvete v březnu a v dubnu. Zralésemeno je ve spodní části obaleno červeným masitým míškem.U nás je tis vzácným a chráněným jehličnanem. Vyžaduje čerstvoupůdu, v tuhé zimě slabě omrzá. Roste pomalu.Tis je prudce jedovatý ve všech částech, kromě míšku. Obsahujesměs alkaloidů zvanou taxin, glykosid taxatin aj. Pozorovány bylyotravy mladých koní, kteří se prý při okusování čerstvých výhonkůna místě skáceli. Dříve se tis používal, ovšem s velkým rizikem,v lidovém léčení. Je kvalitní okrasnou dřevinou snášející sestří-hávání a průmyslové prostředí. Již v minulosti člověk poznalznamenité vlastnosti jeho dřeva, které je husté, pružné, tvrdéa velmi trvanlivé.Tis byl obávanou, kouzly a bájemi opředenou rostlinou. Usmrtit prý měl každého, kdo usnul pod jeho korunou. Byl symbolemsmutku a smrti.

Trnovník bílý (akát) (Robinia pseudacacia)

Strom dorůstající výšky až 30 m, řidčeji keř. Vytváří četné kořenovévýmladky, jimiž se intenzivně rozmnožuje. Kůra je v mládí hladká,hnědá, později rozpukaná, ve stáří se mění v hluboce rozbrázdě-nou borku. Ostré, pevné a leskle hnědé trny na mladých větvíchmají původ v palistech. Střídavě rozestavené řapíkaté lichozpeřenélisty jsou složeny z 9–19 eliptických lístků. Vonné motýlovité květys chlupatým kalichem a bílou korunou jsou uspořádány v nápad-ných převislých hroznech. Kvete v květnu a v červnu. Plod je lusk.Trnovník je domovem v Severní Americe, odkud byl asi před200 lety přivezen do Evropy. Je to důležitá přípravná nenáročnádřevina pro svažité terény a skalnaté stráně, kde se jiné dřevinytěžce uchycují. Obohacuje půdu o dusík, jeho kořeny vylučujíjedovaté látky.Kromě květů je celá rostlina jedovatá; obsahuje bílkovinné jedy(tzv. toxalbuminy – robin a fazín), tříslovinu, v květech silicea glykosidy robinin a akaciin. Nejčastěji se vyskytly otravy u zvířatpo okusování kmenů a větviček s listy. Vážnou otravou byly posti-ženy děti, které pojídaly akátový kořen nasládle hořké chuti,omylem považovaný za kořen lékořice. Akát je užitečný jakomedonosná rostlina poskytující včelám dobrou pastvu. Dříve se v lidovém léčitelství používal květ akátu.

Tulipán Gesnerův (zahradní) (Tulipa gesneriana)

Tulipány jsou trvalky s vejčitou cibulí a přímou, asi 0,3 m vysokoulodyhou, nesoucí 3–4 široce kopinaté listy a vrcholový květ, jehožokvětí tvoří 6 stejnobarevných nebo různobarevných lístků. Plod jetobolka. Tulipány kvetou v březnu a v dubnu.Mírně je jedovatá celá rostlina, zvláště však cibule. Kromě kyselinysalicylové, škrobu a bílkovin obsahuje cibule jedovatý alkaloid tu-lipin, dokázaný v menších koncentracích i v nadzemních částech.Velmi četné pěstované zahradní formy, sorty a kříženci několikavýchodoevropských a západoasijských druhů se označují sou-borným jménem – tulipán Gesnerův. Vznikly šlechtěním na rozhraní18. a 19. století, vesměs v „zemi tulipánů“ – Holandsku. Tulipánymají svou dlouhou historii a málokdo asi ví, že v Evropě byly po-prvé pěstovány r. 1554 v královské zahradě na Hradčanechv Praze a pocházely z Turecka. Ve čtyřicátých letech 17. století setulipány staly velkou módou.Zcela u nás zdomácněl, i když kvete jen zřídka, tulipán lesní(T. sylvestris), původem z jižní Evropy. Nízký botanický druhT. tarda, pocházející z Turkestánu, se pěstuje na skalkách. Užv březnu kvete vícekvětý druh T. praestans, nápadný ohnivěčervenými květy.

Vlaštovičník větší (Chelidonium majus)

Vytrvalá, roztroušeně chlupatá bylina dorůstající výšky 1 m,s krátkým tlustým oddenkem a s rozvětvenou lodyhou. Střídavěrozestavené listy jsou lichozpeřeně dělené v laločnaté lístkys vroubkovaným okrajem. Dolní listy mají dlouhé řapíky, horní jsoupřisedlé. Dlouze stopkaté květy v chudém květenství mají kalichopadávající hned při rozkvětu (kalich prchavý) a žlutou korunu.Kvete od května do podzimu. Plod je šešulovitá tobolka. Vlašto-vičník je u nás velmi hojný v blízkosti lidských obydlí, na rumištích,v hájích, u cest apod., na půdách bohatých dusíkem.Celá rostlina je proniknuta oranžovým jedovatým mlékem, v němžse mimo jiné nacházejí četné alkaloidy, jako např. chelidonin,chelerythrin, sanguinarin, protopin, berberin aj. Požití byliny můžemít smrtelné následky, mléčná šťáva může přivodit kožní onemoc-nění a zvláště je nebezpečná očím. Nať za zelena i usušená v seněje jedovatá pro dobytek.Od nepaměti se nať i oddenek používaly v lidovém léčitelství, mj. proti žloutence, k léčbě zhoubných nádorů a oranžová šťávak odstraňování bradavic a pih. Dnes se vlaštovičník sbírá dočajových směsí i k průmyslovému zpracování, k výrobě léků protikašli, astmatickým záchvatům, žaludečním a žlučníkovýmbolestem atd.

Vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia)

Vytrvalá bylina s plazivým oddenkem, jenž vyhání přímé stonkyvysoké až 0,4 m. Stonky nesou čtyřčetný přeslen přisedlých listůširoce vejčitého tvaru. Jednotlivé květy na přímých stopkách majíokvětí složené ze 4 vnějších světle zelených lístků okvětnícha stejného počtu žlutozelených, o polovinu kratších vnitřních lístkůokvětních. Kvete v dubnu a v květnu. Plod je lesklá černomodrábobule, jež vyrůstá uprostřed čtveřice listů nad skloněnýmokvětím. Dosti hojně se vraní oko vyskytuje ve vlhčích listnatýcha smíšených lesích. Obvykle roste jednotlivě a jen málokdy tvořísouvislejší porosty.Celá rostlina je prudce jedovatá a považovat její bobule za jedlélesní plody by se mohlo stát osudným. Z účinných látek vraní okoobsahuje sapogenin paridin (srdeční jed), saponin paristyphrin,dále asparagin a jiné obsahové látky. Zvířata se tomuto druhuvyhýbají pro nepříjemný zápach i chuť. Dříve se vraního oka užívalo v lidovém léčitelství, zatímco v moderním lékařství je jehovýznam mizivý.Tato něžná bylina patřila dlouho k tajemným rostlinám snad proto,že v minulosti často bývala záludnou zbraní v rukách travičů.V řecké mytologii se bobule srovnávala s jablkem sváru a 4 listykolem ní rozložené s trojským kralevicem Parisem a třemibohyněmi, Hérou, Afroditou a Pallas Athénou.

Vratič obecný (Tanacetum vulgare)

Vytrvalá, až 1,6 m vysoká bylina s četnými lodyhami, kterévyrůstají z bohatě větveného a téměř dřevnatého oddenku.Hnědočervené lodyhy jsou v nejhořejší části rozvětvené a napříčném řezu hranaté. Nesou střídavé listy 1–2krát dělené v jemnéúkrojky se zastřihovaně pilovitým okrajem. Četné knoflíkové úbory,podepřené zákrovy světle zelených listenců, jsou tvořeny žlutýmipětičetnými drobnými květy s trubkovitou korunou. Kvete dlouho –od července do podzimu. Plod je nažka. Vratič je u nás hojněrozšířen na rumištích, podél cest, u potoků, v příkopech apod.Celá bylina páchne, chuť má hořkou a kořennou. Z účinných látekobsahuje hlavně žlutozelenou silici s jedovatým tanacetonem(thujonem), hořčinu tanacetin, kafr, organické kyseliny a třísloviny.Dříve se celá rostlina používala v lidovém léčitelství; zastaraloudrogou proti střevním parazitům je práškovaný květ.Také vratič byl v minulosti opředen rozličnými pověrami, objevujese i v lidových pověstech. Byla mu přisuzována čarodějná moca „užitečný“ byl především milencům. Měl pomáhat k vyléčenínevěry nebo jej stačilo mít u sebe, aby pomohl k šťastnémunávratu milované osoby. Vědecké jméno Tanacetum se odvozujez řečtiny (řec. tanaos = dlouhý, velký; akeomai = léčím), kdeznamená nesmrtelný, poněvadž uschlé květy si udržují svůj vzhled.

Zemědým lékařský (Fumaria officinalis)

Jednoletá ozimá bylina, modrozeleně ojíněná, dorůstající až0,4 m výšky. Dutá a hranatá lodyha se odspodu bohatě větví.Střídavě řapíkaté listy jsou dvakrát zpeřené, jemné, s řapíčkatýmilístky dlanitě dělenými v podlouhlé čárkovité úkrojky. Květy máseskupeny do několika bohatých hroznů. Kalich posléze opadává,růžově nachová koruna vybíhá v ostruhu s tmavou špičkou. Kveteod května do podzimu, někdy i později. Plody jsou zmáčklé nažky,v obrysu srdčité až téměř oválné. Zemědým je hojně rozšířenýplevel polí a zahrad, běžný i na rumištích, okrajích cest apod.Nejlépe mu vyhovují stanoviště dobře zásobená vodou a humu-sem, s celodenním osluněním.Ve všech částech obsahuje rostlina jedovaté alkaloidy(kryptokavin, protopin aj.), kyselinu fumarovou, sliz, hořčinua další látky. Větší dávky mohou po požití způsobit poruchydýchacího centra. Nevítané jsou rostliny zemědýmu v píci,poněvadž vyvolávají zažívací poruchy zvířat.Jako léčivá rostlina se dnes již zemědým lékařský málo sbíráa používá; v posledních letech byl vyřazen z lékopisů.

Zerav západní (Thuja occidentalis)

Strom až 20 m vysoký se štíhlou korunou a s plochými, vodorovněrozloženými větvemi. Hnědá borka se odlupuje v úzkých podélnýchproužcích. Větvičky s hustými šupinatými listy jsou ploché, na lícitmavě zelené, na rubu žlutozelené bez bělavých skvrn. Listyvyrůstající ve dvojitých párech se střechovitě překrývají. Porozemnutí větévky s listy příjemně voní. Zerav západní je rostlinajednodomá. Samčí šištice jsou drobné, složené z několikašupinek, nesoucích po 3–4 prašných pouzdrech. Samičí šišticetvoří několik podpůrných a 4–5 párů semenných šupin, z nichžpouze dvě prostřední nesou po dvou vajíčkách. Za zralosti jsoušišky na krátkých stopkách převislé, světle hnědé a oválné,s šupinami na vrcholu trojhrannými. Zerav západní je domovemv Severní Americe a odtud byl do Evropy přivezen v r. 1545. Hojně se u nás v řadě forem pěstuje v parcích, na hřbitovechapod., většinou pod lidovým názvem „cypřiš“. Dříve bývalsymbolem smutku.Všechny části rostliny jsou jedovaté, nejvíce vrcholky mladýchvětévek. Přítomna je mj. silice s vysokým obsahem účinnéhotanacetonu (thujonu), glykosidy, kafr, třísloviny aj. V minulostiměla tato velmi hezká dřevina na svědomí mnoho lidských životů,v důsledku neodborného požívání účinných látek, které obsahuje.

Zimolez tatarský (Lonicera tatarica)

Hustě větevnatý keř vysoký až 5 m. Šedožlutá borka se v pod-louhlých pruzích odlupuje, větévky jsou brzy duté vlivem záhymizející dřeně. Krátce řapíkaté vstřícné listy jsou podlouhle vejčité,celokrajné, na vrcholu zašpičatělé. Květy vyrůstají v úžlabí listů podvou na lysých stopkách, přibližně o polovinu kratších než listy.Dvoupyské koruny jsou sytě růžové až bílé, se slabě hrbolkovitoutrubkou korunní. Kvete v květnu a v červnu. Plody jsou červenébobule. Zimolez tatarský je domovem v jižní oblasti Kavkazu. Je poloslunnou až slunnou dřevinou, vyhovují mu zejména svěžíhumózní půdy, ale roste i na půdách suchých. U nás je častovysazován v parcích i v zahradách jako okrasná dřevina; používá se i do živých plotů.Obsahuje ve všech částech rostlinného těla saponiny, hořčinu,třísloviny, v plodech organické kyseliny a další látky. Chemismusrostliny však zatím není podrobně prozkoumán. Otravy bylypozorovány u dětí, které pojídaly bobule považované za jedléplody. Listy pravděpodobně nejsou jedovaté.Více nebo méně jedovaté jsou i různě zbarvené bobule ostatních,u nás domácích nebo pěstovaných druhů – zimolezu černého(L. nigra), zimolezu kozího listu (L. caprifolium), zimolezu obec-ného (L. xylosteum), zimolezu popínavého (L. periclymenum) aj.

Zimostráz vždyzelený (Buxus sempervirens)

Keř vysoký nanejvýš 1 m nebo malý strom dorůstající 5–10 mvýšky. Mladé větévky jsou zelené, na starších je svraskalá kůražlutohnědá, staré stromky mají černošedou rozpukanou borku.Stále zelené listy jsou vstřícně rozestavené, kožovité, podlouhlevejčité, s velmi krátkými řapíky. Na líci jsou čepele leskle tmavězelené, na rubu žlutozelené. Velmi drobné, zelenavě žluté květyjsou jednopohlavné, uspořádané do klubíček v úžlabí listů.Rostliny jsou jednodomé, v každém klubíčku je nejčastějiuprostřed květ samičí a po stranách několik květů samčích. Kvetev březnu a v dubnu. Plod je tobolka s třemi růžky. Zimostráz jedomovem v jižní Evropě, ve Středozemí. U nás se pěstuje jakookrasná dřevina v parcích, zahradách a na hřbitovech. Velmi dobře snáší sestřihávání, proti mrazům je odolný.Kůra a listy obsahují směs alkaloidů, především buxin, dále silicia třísloviny. Otravy, které mohou být i smrtelné, byly pozoroványu člověka a u některých domácích zvířat.Sušené listy, chutnající nepříjemně hořce, se dříve používalyv lékařství. Účinné obsahové látky zimostrázu jsou stálepředmětem výzkumu, protože výrazně snižují krevní tlak. Velmihusté, žluté, tvrdé a pevné dřevo se používalo v dřevorytectvía k výrobě hudebních nástrojů.

Žanovec měchýřník (Colutea arborescens)

Menší keř vysoký nanejvýš 4 m. Zprvu jsou metlovité větévkyšedozelené a chlupaté, později olysávající, s šedohnědou kůrou.Střídavé lichozpeřené listy jsou složené ze 7–13 krátce řapíčkatýchlístků, které jsou celokrajné, obvejčité a na vrcholu mírně vykro-jené. Poměrně velké motýlovité květy jsou po 2–8 seskupenyv dlouze stopkatých úžlabních hroznech. Květy jsou sytě žluté ažnačervenalé od hnědočervené žilnatiny. Kvete v květnu až v srpnu.Plody jsou neobvyklé měchýřnatě nafouklé lusky na dlouhýchstopkách. Na jižní Moravě je žanovec původní dřevinou výslunnýchlesů a křovinatých strání; vysazuje se v parcích a zahradách, odkudobčas zplaňuje. Je rostlinou světlomilnou, v zimě často omrzá.Jedovatost byla prokázána jen u semen žanovce, která obsahujímj. olej a organické kyseliny. Otravy semeny se vyskytly u člověkaa u drůbeže. Listy někteří býložravci bez následků a s chutí okusují,ačkoliv chutnají hořce (obsahují např. sliz, hořčiny, organickékyseliny). V některých zemích byl v minulém století žanovecdokonce doporučován jako vhodná pícní rostlina. Dříve se listypoužívaly v domácím léčení jako projímadlo.

Vyšší rostliny (Cormobionta, Embryobionta)

ODDĚLENÍ: Přesličky (Equisetophyta)ŘÁD ČELEĎ DRUHPřesličkotvaré (Equisetales) Přesličkovité (Equisetaceae) Přeslička rolní (Equisetum arvense)

ODDĚLENÍ: Kapradiny (Polypodiophyta)ŘÁD ČELEĎ DRUHOsladičotvaré (Polypodiales) Kapraďovité (Dryopteridaceae) Kapraď samec (Driopteris filix-mas)

ODDĚLENÍ: Rostliny nahosemenné (Pinophyta)ŘÁD ČELEĎ DRUHBorovicotvaré (Pinales) Cypřišovité (Cupressaceae) Zerav západní (Thuja occidentalis)

Jalovec chvojka (Juniperus sabina)Tisovité (Taxaceae) Tis červený (Taxus baccata)

PŘEHLED VYOBRAZENÝCH JEDOVATÝCH ROSTLIN A JEJICH SYSTEMATICKÉ ZAŘAZENÍ PODLE ROSTLINNÉ SOUSTAVY

ODDĚLENÍ: Rostliny krytosemenné (Magnoliophyta)TŘÍDA: Rostliny dvouděložné (Magnoliopsida, Dicotyledonae)ŘÁD ČELEĎ DRUHDřišťálokvěté (Berberidales) Dřišťálovité (Berberidaceae) Dřišťál obecný (Berberis vulgaris)Pryskyřníkokvěté (Ranunculales) Pivoňkovité (Paeoniceae) Pivoňka lékařská (Paeonia officinalis)

Pryskyřníkovité (Ranunculaceae) Blatouch bahenní (Caltha palustris)Čemeřice černá (Helleborus niger)Hlaváček jarní (Adonis vernalis)Hlaváček letní (Adonis aestivalis)Jaterník podléška (Hepatica nobilis)Koniklec luční (Pulsatilla pratensis)Oměj šalamounek (Aconitum plicatum)Orlíček planý (Aquilegia vulgaris)Orsej jarní (Ficaria verna)Ostrožka stračka (Consolida regalis)Plamének přímý (Clematis recta)Pryskyřník plazivý (Ranunculus repens)Pryskyřník prudký (Ranunculus acer)Samorostlík klasnatý (Actaea spicata)Sasanka hajní (Anemone nemorosa)

Málokvěté (Papaverales) Mákovité (Papaveraceae) Mák setý (Papaver somniferum)Mák vlčí (Papaver rhoeas)Vlaštovičník větší (Chelidonium majus)

Zemědýmovité (Fumariaceae) Dymnivka dutá (Corydalis cava)Srdcovka nádherná (Dicentra spectabilis)Zemědým lékařský (Fumaria officinalis)

Prvosenkokvěté (Primulales) Prvosenkovité (Primulaceae) Brambořík (Cyclamen sp.)Drchnička rolní (Anagallis arvensis)Prvosenka jarní (Primula veris)

Hvozdíkokvěté (Caryophyllales) Hvozdíkovité (Caryophyllaceae) Koukol polní (Agrostemma githago)Kopřivokvěté (Urticales) Konopovité (Cannabaceae) Konopí seté (Cannabis sativa)Lomikámenokvěté (Saxifragales) Tlusticovité (Crassulaceae) Rozchodník ostrý (Sedum acre)Růžokvěté (Rosales) Růžovité (Rosaceae) Bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus)

Střemcha obecná (Prunus padus)Bobokvěté (Fabales) Bobovité (Fabaceae) Čičorka pestrá (Coronilla varia)

Janovec metlatý (Sarothamnus scoparius)Štědřenec odvislý (Laburnum anagyroides)Trnovník bílý (Robinia pseudacacia)Lupina mnoholistá (Lupinus polyphyllus)Žanovec měchýřník (Colutea arborescens)

Vřesovcokvěté (Ericales) Vřesovcovité (Ericaceae) Pěnišník (Rhododendron sp.)Rojovník (Ledum palustre)

Tykvokvěté (Cucurbitales) Tykvovité (Cucurbitaceae) Posed bílý (Bryonia alba)Hvězdnicokvěté (Asterales) Hvězdnicovité (Asteraceae) Starček obecný (Senecio vulgaris)

Vratič obecný (Tanacetum vulgare) Locika kompasová (Lactuca serriola)

Pryšcokvěté (Euphorbiales) Pryšcovité (Euphorbiaceae) Bažanka roční (Mercurialis annua)Pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias) Skočec obecný (Ricinus communis)

Zimostrázokvěté (Buxales) Zimostrázovité (Buxaceae) Zimostráz vždyzelený (Buxus sempervirens)Kakostokvěté (Geraniales) Šťavelovité (Oxalidaceae) Šťavel kyselý (Oxalis acetosella)

Lnovité (Linaceae) Len setý (Linum usitatissimum)Routokvěté (Rutales) Routovité (Rutaceae) Routa vonná (Ruta graveolens)Jesencokvěté (Celastrales) Jesencovité (Celastraceae) Brslen evropský (Euonymus europaeus)Loganiokvěté (Loganiales) Toješťovité (Apocynaceae) Brčál menší (Vinca minor)

Oleandr obecný (Nerium oleander)Vrabečnicokvěté (Thymelaeales) Vrabečnicovité (Thymelaeaceae) Lýkovec jedovatý (Daphne mezereum)Řešetlákokvěté (Rhamnales) Řešetlákovité (Rhamnaceae) Krušina olšová (Frangula alnus)

Řešetlák počistivý (Rhamnus cathartica)Mýdelníkokvěté (Sapindales) Ledviníkovité (Anacardiaceae) Škumpa zákeřná (Rhus toxicodendron)

Jírovcovité (Hippocastanaceae) Jírovec maďal (Aesculus hippocastanum)Aralkokvěté (Araliales) Aralkovité (Araliaceae) Břečťan popínavý (Hedera helix)

Miříkovité (Apiaceae) Bolehlav plamatý (Conium maculatum)Halucha vodní (Oenanthe aquatica)Krabilice mámivá (Chaereophyllum temulum)Rozpuk jízlivý (Cicuta virosa)Sevlák potoční (Sium latifolium)Tetlucha kozí pysk (Aethusa cynapium)

Mořenokvěté (Rubiales) Zimolezovité (Caprifoliaceae) Bez černý (Sambucus nigra)Kalina obecná (Viburnum opulus)Pámelník bílý (Symphoricarpos albus)Zimolez tatarský (Lonicera tatarica)

Svlačcokvěté (Convolvulales) Svlačcovité (Convolvulaceae) Svlačec rolní (Convolvulus arvensis)Lilkokvěté (Solanales) Lilkovité (Solanaceae) Blín černý (Hyoscyamus niger)

Durman obecný (Datura stramonium)Kustovnice cizí (Lycium barbarum) Lilek brambor (Solanum tuberosum)

Lilek černý (Solanum nigrum)Lilek potměchuť (Solanum dulcamara)Rulík zlomocný (Atropa bella-donna)Tabák viržinský (Nicotiana tabacum)

Krtičníkokvěté (Scrophulariales) Krtičníkovité (Scrophulariceae) Konitrud lékařský (Gratiola officianalis)Krtičník hlíznatý (Scrophularia nodosa)Náprstník červený (Digitalis grandiflora)

TŘÍDA: Rostliny jednoděložné (Liliopsida, Monocotyledona)ŘÁD ČELEĎ DRUHLiliokvěté (Liliales) Konvalinkovité (Convallariaceae) Kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiforum)

Konvalinka vonná (Convallaria majalis)Kýchavcovité (Melanthiceae) Kýchavice bílá (Veratrum album)Ocúnovité (Colehicaceae) Ocún jesenní (Colchicum autumnale)Triliovité (Trilliaeceae) Vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia)

Liliovité (Liliaceae) Řebčík královský (Fritillaria imperialis)Tulipán Gesnerův (Tulipa gesneriana)

Amarylkovité (Amaryllidaceae) Narcis bílý (Narcissus poticus)Narcis žlutý (Narcissus pseudonarcissus)Sněženka bílá (Galanthus nivalis)

Árónokvěté (Arales) Árónovité (Araceae) Árón plamatý (Arum maculatum)Ďáblík bahenní (Calla palustris)

Lipnicokvěté (Poales) Lipnicovité (Poaceae) Jílek mámivý (Lolium temulentum)

alpinské pásmo – výškovévegetační pásmo holí a niv,1800–2300 m n. m.báze – spodní nebo dolní částrostlinného orgánu (stonku, listu apod.)bílek – pletivo semen bohaté nazásobní látky, jimiž se vyživujerostoucí základ zárodku rostliny,živné (zásobní) pletivo –endospermbobule – dužnatý plod obsahujícív dužnině jedno nebo více semenbylina – rostlina s dužnatýmnedřevnatým stonkem, který na konci vegetačního obdobíodumírácelistvý list – list s čepelíjednoduchou, nanejvýš jenmělce dělenou

celokrajný list – list s čepelí na okraji bez zubů, vroubků nebo zářezůcibule – zkrácený, popřípaděztloustlý stonek, obalený zdužna-tělou šupinou nebo více šupi-nami, popřípadě spodinami listůcípy – volné úkrojky kalichu,koruny, okvětí apod.čepel – plochá lupenitá část listu-četný květ – květ s určitýmpočtem květních členů v jednomkruhu (trojčetný, čtyřčetný apod.)-četný list – list složený z určité-ho počtu lístků (např. trojčetný,pětičetný, mnohočetný apod.)článek lodyžní – bezlistá částlodyhy mezi dvěma uzlinami,z nichž vyrůstá jeden nebo více listů

dělený list – jednoduchý lists čepelí mělce nebo hlubocerozeklanou zářezy, které všaknedosahují k řapíku nebovřetenudlanitá žilnatina – žilnatina, jejížžilky vycházejí paprskovitěz jednoho místa na bázi čepeledlanitě složený list – list složenýz dlanitě uspořádanýchsamostatných lístků, které jsouřapíkaté nebo přisedlédřeň – vnitřní část základníhopletiva uprostřed stonkudvojnažka – suchý poltivý plod,v době zralosti se dělící ve dvěnažkydvoudomá rostlina – rostlinas jednopohlavnými květy,přičemž prašníkové (samčí)a pestíkové (samičí) jsou narůzných jedincíchdvouletá rostlina – rostlinavytvářející v prvním roce přízemní

růžici listů a ve druhém rocekvěty a plody; koncem druhéhoroku vždy uhyne (vždy bylina)forma – menší nestálá odchylkaod normálních znaků určitéhodruhu, systematická jednotkanižší než odrůdahabitus – vzhledhlíza – dužnatý orgán vzniklýztloustnutím kořene, dolní částistonku nebo oddenku(podzemního stonku)hole – travnaté porosty v horáchnad hranicí lesahrozen – jednoduché květenství,v němž stopky vedlejší vyrůstajív různých výškách a délkounepřesahují stopku hlavní; květyrozkvétají odzdola nahoru nebou plochých květenství od kraje ke středuchocholík – jednoduché hroz-novité květenství, jehož dolnístopky jsou delší než stopky

SLOVNÍČEK ODBORNÝCH NÁZVŮ

horní, takže všechny květy jsoutéměř v jedné rovinějařmo – dvojice lístků složenéholistu, sudozpeřeného nebolichozpeřenéhojednodomá rostlina – rostlinas jednopohlavními květy, přičemžprašníkové (samčí) a pestíkové(samičí) jsou na témž jedincijednopohlavný květ – květ pouzes jedním typem pohlaví, buďprašníkový (samčí), nebopestíkový (samičí)kanálky – mezibuněčnéprodloužené prostoryv rostlinném těle, obsahujícísilice nebo balzámykořenující lodyha – plazivá,zpravidla dlouze článkovanálodyha zakořeňující v uzlinácha umožňující vegetativnírozmnožovánílata – hroznovité květenství,jehož hlavní stonek je nejdelší

a nese kratší, rozvětvenépostranní stonky, z nichž nej-spodnější jsou nejmohutnějšílichozpeřený list – složený,zpeřený list ukončený jednímlístkemlístek – samostatná částsloženého listulisten – list, z jehož úžlabí vyrůs-tají květy nebo větve květenstvílistenec – drobný, zpravidlasvětlejší listen na květní stopce;většinou vyrůstají listencevstřícně v párulodyha – dužnatý listnatýnadzemní stoneklusk – suchý pukavý plodz jednoho plodolistu, pukající vedvou švech od vrcholu ke stopcelůžko květní – rozšířená květnístopka, která nese květní částimalvice – dužnatý plods jádřincem, v němž jsou uloženasemena

medník – útvar různého původuvylučující sladkou šťávu,většinou v květech, někdy téžmimo květyměchýřek – suchý jednopouzdrýplod pukající jediným švemmíšek– výrůstek ze stopky va-ječné, více nebo méně obalujícísemenomléčnice – trubicovité větvenéútvary v rostlinném těle obsahu-jící mléčnou šťávu (latex)mnohomanželská rostlina –rostlina s květy na témže jedincioboupohlavnými i jednopohlav-nými (samčími i samičími nebo obojími)nažka – suchý nepukavý plodv celosti opadavý, zpravidlajednosemenný, vzniklý z jednohonebo až z několika plodolistůnicí – visící dolů, převislýnivy – vysokohorské loukyobal – soubor listenů pod

květenstvím, napodobující někdykalichobalíček – soubor listenů poddílčím květenstvímobilka – suchý nepukavýjednosemenný plod, v němžosemení srůstá s oplodímobjímavý list – přisedlý list s bázíhluboce vykrojenou a oběmaúkrojky přesahujícími šířkulodyhyoboupohlavný květ – květobsahující tyčinky i pestíkyoddenek – podzemní část stonkuokolíček – dílčí květenstvísloženého okolíkuokolík – hroznovité květenství,v němž všechny květní stopkyvyrůstají z jednoho místa nakonci lodyhyopiát – prostředek obsahujícíopium nebo jeho alkaloidyosten – silný tvrdý trnitý útvarovíjivý – ovíjející se (popínající

se) po opoře tenkou a chaboulodyhouozimá rostlina – jednoletá rostli-na (bylina) klíčící na podzim, pře-zimující nejčastěji ve tvaru listovérůžice, v příštím roce kvetoucí,vytvářející plody a odumírající;většina planě rostoucích druhůmůže dokončit růst a vývoj i přivzejití na jaře nebo v létěpalice – hroznovité květenstvís velmi ztlustlým vřetenema s drobnými přisedlými květypeckovice – dužnatý plods peckoupestíkový květ – květ obsahujícípouze pestík nebo více pestíků(samičí květ)pětičetný květ – květ s pětikvětními členy v jednom kruhupilovitý – se zářezy a zubyšpičatými, obrácenými dopředu;přední strana zubů je kratší než zadní

plodenství – soubor plodů naspolečném stonku vznikajícíz jednoho květenstvíplodolist – listový útvar srostlýv pestík s vajíčkyplstnatý – pokrytý jemnýmihustými chlupy, spletenýmiv hustý povlakpolokeř – rostlina se stonkydřevnatějícími, ale na koncibylinnýmiprašníkový květ – květobsahující pouze tyčinky (samčíkvět)pravidelný květ – květ, který lzerozdělit několika rovinamisouměrnosti na shodné polovinyprchavý kalich (prchavá koruna)– kalich nebo koruna opadávajícípřed úplným rozvinutím květupřeslen – tři nebo více listů,větévek či květů vyrůstajícíchz jednoho místa na stonkupříčepivý kořen – pomocný

kořen přidržující popínavourostlinu na povrchu podkladupřisedlý list nebo květ – list bezřapíku, květ bez stopkyrozkladitý – rozložený do všechsměrů, s větévkami téměř kolmok hlavnímu stonkuruderální rostliny – rostlinyrostoucí na rumištích, snášejícívyšší koncentraci živinrůžice – listy hustě nahloučenéna bázi lodyhyřapík – stopkovitě zúžená dolníčást listu, na bázi někdypochvovitě rozšířenásložený list – list s čepelí dlanitěnebo zpeřeně rozdělenou v samo-statné lístky až k řapíku či vřetenusouměrný květ – květ s jednourovinou souměrnostisouplodí – soubor plodůvzniklých z jednoho květustopka – část stonku zakončenákvětem nebo plodem

struk – suchý poltivý plod vzniklýz jednoho až dvou plodolistů, zazralosti zaškrcovaný a poltící sev jednosemenné dílystřídavé listy – listy vyrůstajícípo jednom v různých výškáchstonkustvol – bezlistý bylinný stonekukončený květem nebo kvě-tenstvímsvazek – vrcholičnaté květenstvís větévkami a stopkami silně zkrá-cenými a napřímenými vzhůru;květy jsou proto hustě směstnányštětina – tuhý zašpičatělý chlup,někdy pichlavýšupina – zpravidla nezelenýzakrnělý list přisedlý širokouspodinoutobolka – suchý pukavý plodtvořený více plodolisty,jednopouzdrý až vícepouzdrý,otvírající se zuby, děrami,chlopněmi, víčkem atd.

toulec – listen, často zbarvený,obalující palicitrojčetný list – dlanitě složenýlist ze tří lístkůtrubka – dolní srostlá částkalichu, koruny nebo okvětíúbor – jednoduché hroznovitékvětenství s květy přisedlými narozšířeném květním lůžku; vně jelůžko pokryto zákrovemúkrojek – část děleného listumezi zářezy čepeleúponka – přeměněná část listunebo stonku, kterou se popínavárostlina přidržuje opory

uzlina – místo (někdy více neboméně zduřelé) na lodyze, kdevyrůstá list nebo více listůvijan – vrcholičnaté květenstvís vřetenem v mládí spirálovitěsvinutým, nesoucím na svrchnístraně dvě řady květů a naspodní straně zpravidla listenyvřeteno – hlavní stonek květenstvívrcholičnaté květenství –květenství se zkrácenýmvřetenem; vedlejší stonkypřerůstají stonek hlavní, květyrozkvétají shora dolů nebo zestředu k obvodu

vstřícné listy – listy vyrůstajícína stonku po dvou, a to ve stejnévýšce proti soběvýběžky – tenké plazivépodzemní nebo nadzemnístonky, na uzlinách zpravidlakořenujícívystoupavý – v dolní částipoléhavý, dále obloukovitěvzpřímenývýtrus – nepohlavnírozmnožovací částice, častojednobuněčnázákrov – soubor listenů podkvětenstvím

žebro – podélný výstupek napovrchu plodužlábkovitý – orgán ve tvaružlábku nebo s podélným žlábkemžlázka – rostlinný útvar (chlupnebo výrůstek) vylučující vonnounebo lepkavou tekutinužláznatý – pokrytý chlupyopatřenými na konci hlavičkouvylučující vonnou nebo lepkavoutekutinu