645.951

J A N P E L I K Á N :

NÁŠ ODBOJ DOMA

A JEHO SOKOLSKÁ

DUŠE.

( 2 8 . VI . 1 9 1 4 - 2 1 . XI I . 1 9 1 8 . )

Té , k t e r á s e m n o u v ě r n ě

p r o ž í v a l a t ě ž k é i r a d o s t n ě

c h v í l e a m ě l a o d v a h u č e k a t i.

V P r a z e , v únoru 1920.

Ú V O D E M .

Legionáři se vrátili! Jsou zde jako živá skutečnost* ti, již nám byli bá j í a vypravují. Prolévali krev za svobodu. Prolévali ji v Srbsku, Itálii,, Francii i Rusku, prolévali ji po tokem a vzpomínali na vzdálenou vlast a na nás — co m y tu činíme. M y také prolévali krev.Krev za svobodu. N etekla potokem na všech bo ji­štích světa, objevovala se jen občas , po tro škách v n a ­šich ústech, jak jsme ji ztráceli, m učeni bo lestm i duše i těla. N ení krev hladovících, krev tuberkulosních', krev mučených pochybam i s te jně červenou jako krev rá n y ? Neteče tak prudce a rychle, ale vytrvale. Sm rt je pak tak jako tak sm ířen ím všeho.

Vy, b ra tř i , přinesli js te nám však na svých b a jo ­netech, rudých krv í nepřá te l , záblesk slávy a p o ž e ­hnání 'svobody. V aše činy byly epopejí, hrd inným zpě ­vem. N áš život byl strádáním , byl b ídou , nocturnem .

Vaše činy lze krásně oslavovat, líčit, zbožňovat.Naše tuberkulosa nen í k zbožňování. I m y jsm e však žili. Čtyry d louhé roky. A to , co jsm e žilii, chci vámi vypravovat. N en í to tak skvělé, jako historie vaše, není to tak nadšené , jasné a lehko popisovatelné. Jsou to namnoze krise duše. P ro to m oje vypravován í n e ­bude lehké. N aše činy a skutky nebyly hrdinným i — však, b ra tř i , věřte , nebyly ani zbabělými, ani nevě r ­nými společné idei.

Byli mnozí, kdož zrazovali vás i nás. Byli mnozí, kldož mysleli na sebe a jen na sebe. Kořistili z vašich ran a našich bolestí. O těch nemluvím. T o nejsou lidé. T o je chátra. Chátra, jež žije ve všech národech a věcích, b y ť byla pozlacenou chátrou.

Váš osud byl epopejí, náš mučednictvím duší i těl, a jako takový je zapsán v deskách historie i velikého N eznáma — čím však je v tom to oh ledu osud chá try? Politujte ji, bratři , vždyť je to j e n o m chátra. Chátra životem i osudem .

Píši vám a pro vás — neospravedlňuji nikoho, chci,, abyste pochopili.

6

P R O L O G .

N árod bez země, jako voda bez hranic, těká matně a s málo užitkem v různých podobách a skupenstvích p ro s to rem . Jako ona — teprve určitě ohraničena — a ť již jako kapka rosy, osvěžující stéblo trávy, nebo p ram en očišťující a napájející lidi i zvířata, či proud napom áhajíc í blahobytu a konečně širý oceán nesoucí pyšné loď stvo nadějí — stává se všeobecně p ro spěš ­ným darem přírody — tak i všechny národy země^ m ocné či slabé, četné nebo nečetné, kulturní či polo- divoké, bez země marně pro celek a lidstvo žijí své dny Účel jich — ač nepopiratelný — mizí zraku n a ­šem u.

T eprve zemí, již zúrodňuje a obohacuje produkty své kultury , s tává se národ platnou součástí ve všelidském snažen í po pokroku obecném. Ona, formována jeho dě l­nou rukou, sama též vtiskuje lidu jeho nesmazatelný ráz a charakter, ona živí všechno, což jeho jest, ov lá ­dána a přece ovládající, kolébka nových pokolení a h rob generací zašlých. Z ní vyrůstá píce pro živočiš- stvo jeho, z ní rostou i jeho bohové.

Člověk i národ, a ť již jest zbožným či bezbožným, věříc ím či nevěřícím, monotheistickým či jinakým, má své bohy, m á řadu bohů. Jest jím především ona ta ­je m n á moc a síla, prapříčina a původ, ono Neznámo, je ž dalo vzniknouti prvním mlhovinám, v němž skrývá s e počátek i konec, stýkající se a pevně v kruh s e ­v řený . O no Neznámo, jež lidé všech věků marně snažifi, sn až í a budou se snažiti pochopiti všemi svými u b o ­

7

hými, nuzným i pěti smysly a šestým nesm yslem , j ím ž zoveme s p e k u l a c i o n e k o n e č n u , a jež vede a vedla již k tolika zblouděním, nepochopením a útěku od sku tečného života.

Ať jakkoli se snažíš — lidská efem érko — ať p ro s íš , hrozíš, pláčeš, zmítáš se v křečích, N eznám o zůstává svým velebným , ta jem ným N eznámem , n eb o ť čím by právě bylo, kdyby jím přestalo b ý t i? O no j e s t a z ů s t a n e Neznám em .

A právě p ro to , že jím jest, prom íta jí do jeho o b ro ­vitosti, nezm ěrnosti a nadpom yslitelnosti lřdské eře- mérky své bolesti, vášně a touhy, a tv o ř í si nové a nové bohy . Jsou mezi nimi bozi světoví i provincionální, bozi naivní i vznešení, avšak všiěhni jsou odleskem tebe, tvého myšlení, tvých přání, synu A damův. Jsi to ty a nikdo jiný, nebo část tebe, p rom ítnu ta světlem tvé to u h y a jasem tvé duše do veliké temnosti a o b ro v ­ských rozm ěrů Neznáma.

Dokud člověk měl p ř i r o z e n ý vztah ke všem v ě ­cem, byli i jeho bozi přirození. V zmlédněte jen k O lym pu na onu rozvaděnou , titanskou rodinu bohů, lidskou ve svých s labostech i ctnostech — to jsou bohové n á ­roda, k te rý m á p ř i r o z e n ý v z t a h k u v š e m v ě ­c e m . Jeho základem, jeho zájmem ústředn ím je r o ­d í n a, z níž sestává.

N ebesa, jaký je to však bůh, jenž nás ovládá, když p íšem e rok 1914 po narození K ris tově? Ne, to roz ­hodně n en í rodinný bůh, neboť rodina dávno již nen í s tředem zá jm u národa . T a leží tu ztroskotána, skoro povržena všem i. Ba není to ani křesťanský bůh, k te rý tak d louho panoval, nebo vlastně nikdy ani dob ře nep a ­noval, n e b o ť by l fantomem a ne bohem ! Ne, není jím, není jím žádný ze synů Adamových, je jím opě t to, co je s t ř e d e m úsilí všeobecného.

Člověk, k te rý žije v době, kdy píšeme rok 1914 podle k řes ťanského le topočtu, vyšel již dávno z rodiny a stojí dnes m im o ni. Její p rospěch a blaho, její h ra ­nice jsou m u malým i a úzkými. Opustil tento přirozený a jedině pravý základ života a proto ztratil — rodšm-

8

ného boha. Jde mu o život, o býti, k jehož zachování mu již nestačí práce v rodině a pro ni — jeho bohem stává se proto mnohem více to, co m u život u m o ž ­ň u j e a z a c h o v á v á , než to, co m u život d a l o a z č e h o v y š e l . Nejde mu již o základ — rodinu — ale o vzrůst a prospěch —- o z e m i a n á r o d .

Tak tu tedy vidíme na počátku to h o to velmi p o ­zo ruhodného a podivného století, že člověk rozkotává rodinu — jež mu život dala a jež je z á k l a d e m n á ­r o d a a přece m á za boha svého ideu n á ro d n í — N a- c i o n a I i s m !

J a k ý t o ú p a d e k b o h a ! Po p řirozeném , krásném , živoucím bohu rodině mihá se nám p rom ítnu ta d o te m ­nosti a obrovských rozm ěrů N eznám a po u h á idea — pomysl, jako bůh tohoto „osvíceného lidu“ .

fKdýby to to naše božstvo bylo v y jád řeno s ta rou fo r ­mou, kdyby bylo našimi dávnými p ře d k y řezáno do dubového špalku jako druhdy Triglav, mělo by jistě jako on, nebo někdy i Svantovít tř i hlavy), tř i tv á ře , tř i masky. Svatá trojice jediný bože — tak v tě lu ješ se od věků po věky.

I tvo je tř i hlavy — moderní bože — jsou rozdílný. I ony mají každá svůj ráz a vzhled.

Hle, zde je ostře řezaná, přísná, tvrdá a krutá maska boha Nacionalismu. To je tvář, pod níž jest zavěšen meč. T v á ř lidská, neboť pod ní se kryjí lidské instinkty^ rozpjaté do š íře národa.

O n a jest vůlí k moci, hladem po zemi a panstv í, ona Jest sobectv ím národa — zuřícím , k ru tým bohem — fanatickým Nacionalismem.

A zde o p ě t tvář zpola zakrytá a p řece dýšíc í láskou. T o je tv á ř opravdu božská. Pod touto m askou kryje se vše, co souvisí s Neznámem, nebo ť co b y bylo více na jeho hranicích než — láska ? Láska k jiným , ku všem d ruhům na té to krátké pouti světem , láska a p o ­moc v jich těžkostech a křečích, láska a pom oc — právě ve jm énu boha Nacionalismu. N e b o ť nen,í-liiž Nacionalism ochrana svých a láska ku v š e m ? T ak zde

9

rozp íná se náš bůh Nacionalism jedený, velký nad v šechny národy světa, stávaje se všelidským.

Všák zato hlava tře tí! T vá ř í se ta jem ně, záhadně, snad i hýká všemi tóninami nacionalismu, zatím však má pod sebou zavěšen měšec. Všechno, co rozpjalo se do š íře národa pod maskou prvou, sem kne se v masce tř e t í na zájem jednotlivce, osobičky, s tává se hnusným, malicherným egoismem a m am onářs tv ím zcela — bez­národním . Ó ty hlavo tajem ně se tvá říc í! Přes tvůj zá hadný úsměv není za tebou ničeho jiného, než právě dubový špalek, z něhož jsi byla vyřezána. N eboť bohové a lidé — jak možno bý ti v tom to století N a ­cionalismu — beznárodn ím ? M ožno bý ti člověku viů- bec beznárodním , když již sam o naše zrození, tradice, krev otcova, mléko malíky i prach zem ě nás zařazuje do jednoho, do tohoto národa ? Což necítí i děti v aií- zině a ze sm íšených manželství zrozené tajemný, m oc­ný vnitřn í proud, jenž je ještě i v d ruhém a tře tím p o ­kolení strhuje a p řesně přidělu je u r č i t é m u n á ro d u ? Ó ty žvatlající a tlachající beznárodnosti, která hledáš ve zlatě a rozkoši své bohy, jak m ůžeš je právě t a m h ledati? Jak m ůžeš je vůbec hledati, když zříkáš se v šeho lidského a když oni jsou právě jen toto lidské prom ítnuté světlem své touhy a jasem tvé duše do veliké temnosti a obrovských rozm ěrů N eznám a?

Tak stojí tu pevně vkořeněn v zemi svých národů a . rozpřáhá mocně svá ram ena nad všem i národy Evropy i světa trojhlavý bůh — Nacionalism. Za ním pak zdvihá se v ta jem né hloubce do obrovských rozm ěrů a v ne- Zbadatelné temnosti velebné N eznám o s mystickou nád ­herou hvězdných světů a nezměrných dálek.

U jeho patv pak bují náš život — lidský život - národní život — v němž obráží se střídavě trojí tvář tro jh lavého boha.

10

T E M N O

Kapito la I. Černý prapor.

T rojh lavý bůh pokynul. Zvolna šinou se napříč M o ­ravou i z Čech a Slezska d louhé vlaky k Brnu. A jak večern í slunce svítí do oken vagonů , na Chodby i s p o ­jovací m ůstky, h o ř í to všude rudě . N ejsou to však č e r ­vánky zapadajíc ího álunce, jsou to nudě košile oestují- cíčh. M á snad to h le b ý t zábleskem nové d o b y ? B a zdá se, že to je něco velmi podobného , n e b o alespoň to c h c e býti něčím p o d o b n ý m ! A chtíti — celou vůlí chtíti — zdaž to již není d o b rou polov inou Skutečnosti ?

V agony drnčí, p ísn ě znějí! Ve jm énu k te ré tvá ře tro j- hlavého b o h a p la tí ta to sokolská návštěva B rn u ? H ned le se ukáže, ale tolik je jisto, že táto m u ž o v é a ženy, ve vlacích z blízka i děti, n e jed o u do B rna n ikoho z n á ­silňovat, n ikom u nic brát, n e jm éně b la h o b y t a zemi. Jdou navštív it svo je b ra try a sestry, jd o u v jasu slunce a vs tříc je h o paprskům tuž it svá těla v b ra t rsk é lásce a svornosti — není-liž t o h l e bohoslužba d ob ré tvá ře , m asky lásky tro jh lavého bohia ?

Bohové všech věků byli uctíváni tancem a Zpěvem. Nejsou-liž tě locvičné p ohyby těch to pod ivných lidí p o ­dobny ta n c i? T anci, jemtiž nezasvěcenec se snad usm ěje , ale k te rý m á p ro ty, k d o ž ho tančí, hluboký, p ř ím o mystický význam ? P roč ale jedou p rávě do Brna, jež až dosud p ráv em či neprávem jěst považováno za d ržavu n ě m e c k o u ? N ezapom ínejte , že v á š i n á š bůh N acionali­sm us m á t ř i h lavy a že jen jedna z n ich je tv á ř í lásky!

V ždy ť hle, tam v Brně zn í těm to pod ivným p o u tn í ­kům vedle já savých pozdravů v s tř íc i celý p ro u d n en á ­

13

visti a zloby. K am eny lé ta jí vzduchem , hole se zvedají, pěstě zatínají. To nen í tanci p odobná bohoslužba , t o ť krutá m odla boha Nacionalismu ož ivená s ty lidí, jež zdají se míti tisíce něm eckých jazyků.

A když pak večer se m ění v noc, dochází k velmi žalostným srážkám a p ř íh o d ám , ba dochází i k tom u, že č e s k á žena je v tom to hlavním m ěstě své č e s k é z e m ě zbita, poplvána a rozedrána pro to , že mluví českým jazykem . Teče te d y krev! Krev bezbranné ženy prolitá ozbrojeným i m uži. Ach, to nám příliš páchne o pě t pohanskou bohoslužbou . H le — krvavá lidská o b ě ť tro jh lavého boha , surové tvá ře Nacionalism u.

Za těch to krvavých o bě t í a nekrvavých, zcela nebož- ských, ale nacionalistických pitek, mění se den p ř í je zd u nocí v den slavnosti. Zde se tedy ukáže, zda v p ád n e n á ­viděných červených košil do něm eckého B rna měl jenom význam osvědčení lásky ná rodn í a p roveden í b o h o ­služby božské tv á ře Nacionalismu. Ne, nem ohl ji; m íti jediným účelem! V pád tento je útokem p řed ev š ím na živoucí a lidmi, nošené d řevěné m asky beznárodnos ti . T i ubozí, k te ř í se dom nívají, že bez národnosti jsou lidmi, jichž národnos t je peníz, živnost a obchod , ti všichni Ijsou podroben i zkoušce. Ó, ub o h é d ř e ­věné hlavy! Je to pro vás k ru tá hodina soudu ! D říve nebo později c tanou se z vás izuřiyé m asky N acionalism u, nebo ť k to m u , abyste se povznesli, k božské lásce a snášenlivosti, milujíce své a p ře jíce druhým jich b o ­hatství a lá sku , jlste p rávě pří liš d řevěným i. V šak není jen dnešn í den, v historii jest psáno, že p ře s č tyři roky p o trv á zkouška. P ě k n á to lhůta k vyzkoušení stálosti.

Sokolský p růvod jde Brnem. Jaký to orkán pozdravů i vzteku, h rozeb a kleteb ří tí se a vzlétá k nebesům . Kdyby slova b y la sírou, dávno již bylo Brno S odom ou a G om orhou , u je jichž bran stál b y les solných s loupů zvědavých žen, neboť zdá se, že se vzrůstajícím p o ­k rokem se ta to vlastnost u nich znam enitě vyvinula.

Proč vztek a zuřivost jedněch k důsto jném u a n a ­dšeném u p rů v o d u druhých ? Ptroč jedni klidni a dřuzí zu ­

14

ř íc í? T o ko tv í v srdci člověka. M už statečný, silný a v p ravdě s to jíc í nezuří nikdy. Z uřivou jest vždy jen slabost n ebo zbabělost. Ba, strach je v lastn í p ř í ­činou zuřivosti. Strach p řed ztrá tou ni o d , m a ­jetku, zem ě, strach p ře d hanbou, p ře d porážkou — ten činí zuřivým i. M ožnost ztráty B rna z m o d n ě m e ­ckého n á ro d a vyvolává o rg ie bohu Nacionalism u. K dy ­byste znali zítřky, vy, křičící masky, zdaž byste láíy a zuřjly jako t e ď ? Ba zajisté, n eb o ť pro vás není z í třků ; d n e s ještě máte moc, dnes b ů h Nacionalism , svou lidskou tv á ř í jsa obrácen k slunci, je vaším v ítěz ­ným b o h e m ! Ale Zítřek — ? Z ítřek p a t ř í jen dobré tváři tro jh lavého boha. Nuže, ten dnešek po trvá čtyři r o k y !

Vy k řič íc í a zuřící se po p růvodu rozcházíte. Co z ů ­stalo ve vašich d u š íc h ? H něv , zášť, únava a pod tím vším te m n ý , h rozný pocit s trachu — všechny záporné ho d no ty života.

A ru d í vaš i odpůrci, hle, p řip ravu jí se k své b o h o ­s lužbě! Jed iný , mocný, veliký p o d t kázně vede je k p rkenným lavicím, kde odkládají šaty, oblékajíce prostý, vzduchu i, slunci k tě lu p řís tup zjednávající úbor. S ra ­ženi v m o h u tn ý šik v žáru slunce, znaveni, žíznící, h ladovící, čekají na znam ení k s v é m u p ro jevu nac iona ­l i sm u — k v y já d ře n í s v é t v á ř e společného všem boha. Není-liž toh le z í t ř e k ? Vítězství je síla a p ravda, život je láska — síla a láska bez konce — nemí-lřž to Neznám o, do je hož te m n o s t í a obrovských rozm ěrů m arně prom ítám e svá ch těn í jako b o h y ? Žel však, že to všechno je sk u ­tečně t e p r v e z í t ř e k , dnešek , dnešek čty ři roky trvajíc í, p a t ř í vám, křicící a zuřící, dnešek, jehož úsvit p ro ž ív ám e dnes, 28. června 1914 v Brně.

Z daž nem ěla b y si. celá p ř í ro d a zastří ti t v á ř s m u ­tečn ím ro u c h e m ?

Však jn y y co tu s to jím e ve sražených řadách , v p ru d k ý ch paprsc ích slunce čekajíoe na svoji chvíli, z ř ím e něco neskonale m enšího, však p řece velmi p o ­d o b n éh o . Č erná tě žk á látka s toupá na h ro t vížky b líz ­kých kasáren , s to u p á a klesá, s toupá a zůstává u p ro s třed

15

žerdi. Z m atek a neklid, ruch, zm ěť myšlenek a otázek nezodpovědite lných, však povely zní — jdem e v p řed ! Ó, vy zlatí, zlatí hoši! Jak mnozí z vás, k te ř í js te tu vykročili, ohlížejíce se ještě na černý prapor , pů jdou s malým Jen prodlením na věčnou cestu, jak m nozí z vás na pochodu , k te rý teď vám černý p rapo r věští, p rojdou Haliči, Ruskem, Sibiří, Anglií, F ranc i, aby své kosti složili kdes u T erronu v blátivé škarpě plné krve a sm rdu té vody. A což vy, jež zhynete v horách' a lb án ­ských nebo na s tromech nad P iavou — i vy jde te ? Jdete a s vám i i ti určení pro Tallerhof, hřbliltůvek v Bolevci i olšanský „čes tný" hrob. Jdete všichni, jde te i vy, kdož vydržíte leta hrůzjy, jdete, neboť vám p o ­kynul váš b ů h , jdete za jeho kynutím, v jeho jm énu, k jeho slávě,' jeho tv á ř lásky vám svítí v duši jako zlatý sen — o vížku kasáren brněnských těžce však bije sm uteční p rapor .

Je po slavnosti. Večerní červánky nazítří osvítí rudé košile v oknech vagonů, na chodbách i spojovacích můstcích. Budete je míti na svých hrudích, v duších však neb lahou věštbu již chraptí a hvízdá černý p rapo r brněnských kasáren.

Černý prapor, sm uteční p rapor a p od ním lidská, zuřivě vzrušená tvář trojhlavého boha.

Kapito la II. Mračna se stahují.

Když se schyluje k bouři, je vzduch naplněn zvláštní t íhou a ty, jenž nem áš nervy jako ocelové dráty, ty, jenž jako p ravé dítko p ř í ro d y chápeš svou matku zemi, cítíš, k te rak se Chvěje. Mračna se stahují — černava roste, ty se nebojíš, jisi-li syn světla, však nitro tvé se chvěje, n e b o ť nastává veliká chvíle p řem ěny a očisty vyšších sfér. V té bolestné tuše jsi neklidným, vzruše ­ným, s ráž íš se v ostrých potyčkách se svým okolím.

Hle, to ob raz našeho života po vyvěšen í černého p raporu na brněnských kasárnech v r. 1914. N eblahá

16

tu c h a ji tř í mysle, názory se srážejí s názory , p řík rá p rotivy se ukazují i tam, kde bvla shoda.

Jak šťastni bychom však byli, kdyby jen nervosn í na- Jpětí bylo nás rozvádělo. Však horší byly — dřevěné masky. V šude, kde cítila zisk, všude, kde dalo se sloužit m am onu, stá la d řevěná maska, beznárodní, hrabajíc í a tyjící ve jménu Nacionalismu. N eříká sic sam a o sobě, že je beznárodní, ba naopak tv á ř í se m nohdy býti zuřivou, lidskou maskou trojhlavého b o h a — jest však jen zastíraným dubovým špalkem. Je nem ravná jako každá lež, je hnusná jako každá bezbožnost, n ebo ť bezbožností není n e m í t i boha, ale nem íti n á ­b o ž e n s t v í , to jest s v ů j p o m ě r a u r č i t ý v z t a h k těm to věcem.

Ó, jak tu stojíš, plochá, prázdná, d ře v ě n á bezná ­rodnosti v tom to nacionalistickém věku. T o b ě , ty ta ­

j e m n ě se tvá ř íc í masko, snad dočasně jde tvé po s ta ­v en í k duhu , neboť se neohlížíš na m ravnost a všechno dobré , vznešené, krásné poslintáš svým m am onářsťv ím , ale jaký b ude tvůj p ř íš t í osud ? Z ahyneš jako každý špalek v oh n i a koncem si nad tvým m am onem a jeho z á ř í o h ře je poslední paria skřehlé ruce, a ty, dnes slavná, vážená , ctěná,- m am onem oplývající, budeš n e ­skonale m éně než on, budeš n e p ř i r o v n a t e 1 n á s n ím , n e b o ť on nese v sobě jiskru člověka — tys ale š p a l k e m , nebo dokonce již jen ža lostným popelem špalku.

Zatím tu ale stojíš a zaujímáš „důsto jné postaven í" v čele ta k mnohých „národních korporací, ústavů a spo lků" . Jsi s lavná ve své dřevěnosti a p ln íš si kapsy. O sta tn í špalky, stejně beznárodní, ste jně d řevěné , stejně však „dů lež itě " tě podporují, Zdvihají na svých t a ­j e m n ě se tvá říc ích dřevěných hlavách, a ty s toupáš, ty vedeš , ty ř íd íš m nohde a m nohdy naše osudy .

T á h n o u m raky , těžké dusivé mraky plouž í se nad českým krajem — ty však necítíš, nevidíš, nechápeš a — [přece vládneš, ó ty prokletá, tis íckrát do néjtem - nějš ích pekel prokletá, zaslepená sobeckosti! S trana štve s t r a n u , tř íd a tř ídu , jednotlivec jednotlivce, sám vzduch

2

17

je o tráven, ‘tak otráven sobectvím, že není cítit krev, jež čpí již vzduchem.

Sedíš tu na svých žocích peněz, na svém rozvoji průmyslovém, na svém ideálu „nového Rakouska" s k r á ­lovstvím hm otařské beznárodnosti, tak klidně a s p o ­kojeně, že ti ani nenapadá podiva ti se za hranice.

Těch několik lepších lidí, ty hloučky vyznavačů d o ­brého boha , stojí tu p laše a nesměle, příliš slabí zbavit se vedení slepých, příliš důvěřiví, aby viděli za š lový lidi.

P ruhovaná, krvavá, vraždící bestie války, jež d ř í ­mala, syta krví z Balkánu, ucítila těžký vzduch bou ře . P ro táh la se a zívla lenivě — to letí rakouská nota S rb ­sku. C ísařský kat upřel své na světle m žourajíc í oči na Čechy. Bláhovče! M arně se obáváš, že tu uslyší zívnutí probouzející se bestie. Ti p rávě jednají o tom , kdo z nich je největším zrádcem. Schůzuje se vášnivě, debatu je , protestuje, z ívnutí bestie zaniká ve v řavě domácích zápasů.

A mračna se šinou bezpečně, klidně a zvolna po celé obloze. Praha je na prázdninách, dovolené jsou všude v proudu, v městě zůstal jen kdo musil a ten ještě omrzele jde jeho ulicemi, v onen těžký sobotn í večer, kdy večerní vydání listů oznam ují krátkou a poslední lhůtu Srbsku. Jdeš domů, ty bezstarostný český dělníku i úředníku, ty ženo z lidu, a maně se p o ­d íváš na věžní hodiny — lhůta již minula — a druh tvůj, stejně klidný, řekne — „hlouposti — válka p řec nebude — ten starý ve "Vídni nevezme si na svědom í p řed sm rtí něco takového". A jiný řekne — „Srbsko se podrobL " A tře tí — „Pojď m e si zahrát m aryáš ."

Sníš svoji večeři, pobudeš v hospůdce, jdeš dom ů a usínáš.

Skoro celý český národ usíná dnes, v sobotu dne 25. července 1914 tak klidně jako tv- Však hvězdná noc, jež nad tebou se rozprostírá v kráse a velebnosti své, je plna vzruchu, plna neklidu.

Šelma vstala a vyšla ze sluje. Stroj uveden v pohyb. A ty , jenž nem áš nervy jako ocelové dráty, ty, jenž

jako pravé dítko p ř írody chápeš svou m atku zemi, c í ­tíš, kterak se chvěje, nebo ť nastává veliká chvíle p ř e ­m ěny a očisty vyšších sfér.

Kapitola III. U hod ilo .

Skok do tm y — to byl tvůj pocit, český člověče, když jsi se probudil v onu krásnou neděli červencovou a spatři l na n á rož í ulic černožluté a černobílé vyh lášky mobilisační. Vidíš je dosud před svým duševn ím z ra ­kem ?

Z náš chorobné, těžké chvění, jež postihuje celé tělo, svaly i vn itřn í organ ism člověka, když počne se ner- vosně chvěti s r d c e ? Tak chvěl se a třásl celý o rg a ­nism národa, zastiženého v srdci válkou Rakouska se Srbskem . S tojíš tu bezradně a chvěješ se — u h o ­dilo — p ů jde š hasit požár — rozdm ýcháš jej sám1 do m a — co uč in íš? Uvažuj dobře , český člověče! U važuj d o b ře — n e b o ť a ť se rozhodneš jakkoli — p a k bude už pozdě uvažovati. Radit se nelze, lze jen n a p o d o b i t ! C o jsi sám je d e n ? T ak cítíš svou m a ­lost a chabost. C ít íš , jeden není skoro nic, ba že nen í vůbec nic a p řece by mohl b ý t tak m noho! O h , jaká kletba, že je nás tak m noho a každý — nic.

U hodilo ! A hle — když u h o d í hrom a blesk víš, co m áš dělat, p rotože máš zkušenosti a víš, co dělal o tec i děd. Ale tento úder — zdaž zanechal ti o tec nebo děd jiného přík ladu, než p o s l o u c h a t ? A hle, p řece cítíš, kdyby tu byl o tec a d ě d — ? Ach n e ! C o to k tobě h o v o ř í z jich života, díla a snů, n e ­š ťa s tný český člověče, který jsi se dočkal toh o to n e ­dě ln ího ji tra a těchto pro tebe tak význam ných a p o ­zo ruhodných černožlutých i b íločem ých vyhlášek ?

U hod ilo ! A ty , ubohý český člověče, váháš a ro z ­m ýš líš se. N em áš žádných zkušeností, nem áš rad, m áš jen přík lad poslouchat a sny svých otců i dědů. Kdybys byl silný, kdybys byl svůj — byl bys se rozmýšlel,

2*

19

český člověče ? Byl bys váhal ? T ěžko je se však ro z ­h o d o v a t na život a na sm rt, když n en í o d v a h y u m ř í t a dá se ž ít! V lastně tu již nen í ro zhodnu tí těžké . S m rt j e konec a život — to ť p řece jenom m o ž n o s t naděje a sny d ě d ů ? N em ohou-liž se usku tečn it i p a k ? C ítíš , že se p oč ínáš rozhodovat, ale ve své s labosti a n e ­j i s to tě dě láš to , co všichni slabí a ne jis t í — d ívá š se , co se dělá u souseda. A hle, soused — jé-li tvé k rv e — pozoru je tebe a čeká , ale soused krve cizí ř in č í šavlí a k ř ič í : ,„Heil K rieg !“ , n e b o ť on slouží hrdé,, krvavé m asce boha Nacionalism u a t o t o j e j e h o bohoslužba .

Ó, v y bozi, bozi mocní, bozi dávn í a s t a ř í i boz/i d n e šn í , m o d e rn í! Z d až m ám e klnout, zdaž děkova t , že č e sk ý člověk je dnes, kdy u nás uhodilo , s láb a n e ­ro z h o d n ý ? Z d až nen í to nejsvětějším ta jem stv ím , jež t k v í za velikou tem ností a obrovským i ro zm ěry N e ­z n ám a , do něh o ž p rom ítám e světlem své to u h y , n y ­n ě jš í b o h y ?

H loučky n a ulicích, v m ístnostech , v so u k ro m í d e ­b a tu j í . T u a tam bleskne sp íš u ta jeně než v e ře jn ě m y š le n k a , náp ad , čeká se zp rvu a pak — se jde ! S l o v a p o v z b u z u j í , a l e p ř í k l a d y t á h n o u ! T o s ta ré , ach tak s taré po řek ad lo , je tak s t ra šn ě p ra v d i ­v ý m i dnes! Dnes, kdy b y měl každý jít jako lev za m y š len k o u , za vítězstvím , slávou.

O h líž íš se tedy , ty slabý a nejistý český člověče. O h l íž í š se a v id íš , že u souseda se p ř ip rav u j í , že s o u ­s e d jd e ! U v š e d i v šu d y zanech so u sed ů a jednej, jak m u s íš s á m ! Ale ty cítíš — stra šnou , tíž ivou pov innos t o t ro k a , k le tý p řík lad poslušnosti — ty jd e š ! Jdeš a t i , j íž na tebe čekali, jdou také, jdou a za nimi jiní, j e ž čekali, k ru h y se š í ř í , jdou , jdou všichn i! V šidřn i!

Z a s t ř i si o d , zastři tv á ř , b ra t ře , jenž čteš, a p o ­m ys li! P om ysli , co by se stalo , kdybys byl se o b ­k lopil des í ti , dvacíti so u d ru h y tehdy , když tě volali, n e b o te h d y , k dy ž ti dali zbraň d o ruky a když tě na h ran ice posílali a kdybys byl zavolal to , co jsi cítil,

20

co cítilo tisíce jiných, na co čekal soused a b ra tr , p ř í te l i nep říte l : „ N i k d y n e ! "

C o by se bylo s ta lo ? T o, co se nestalo, co se n e ­m ohlo stát, b ra t ře ,n e b o ť t a k t o s e t o m u s i l o s t á t ! N en í n áh o d y v životě člověka, ni ná roda , jsou jen d ů s l e d k y p ř í č i n . A to to byl důsledek, b ra t ře ! D ů ­sledek myšlení, výchovy, cítění, víry a nev íry , s ta teč ­nosti a zbabělosti. K tom u byl t e h d y n á š n á rod z ra ­lým — jiti!

V zpom ínáš, jak jsi šel těžce ? Jak šel tě žce 1 soused a b r a t r ? N ač myslel český člověk, když š e l?

N a to , že ještě není tak zle, že se vše vyrovná, sm íří1, anebo , že alespoň brzy bude konec! Ó, ty božská, k rásná, velká jiskro důvěry a n adě je ! Svatý op tim ism e — dárče doufání a š ťas tnějš ích chvil! Z d až bys byl m ohl žít, kdybys byl věděl, co p ř i j d e ? Z daž bys si by l hned nezoufa l?

„ V š e c h n o j ld e d o b ř e ! — Č e š i r u k u j í z n a ­m e n i t ě ! " Jak pálí tě dnes, můj p říte l i , ta to p o ­chvala !

N emusilo j í býti — musila býti! N em usila — p ro ­tože každý mohl věc změnit, každý m ůže, kdo chce a nasad í všechno , kdo chce a pracuje, ale musila být, p ro tože by la důsledkem příčin.

T ak tu tedy , jak to „dobře jd e " , p ln íš .n ád v o ř í kasáren , chodby i výklenky, sp íš n a s lám ě i na holé zemi, ty, jenž hlásáš mezinárodní idee antim/ilitari- stické, i ty, jenž p ropagu ješ svobodu n á ro d a a S lo ­vanství, i ty, zuřivý nadionalisto, (i ty milující božskou jiskrou, i ty , beznárodní sobče a požájválku — všichnfi „rukuje te znam enitě" . Ale Chtěl od tebe někdo něeo jiného ? Žádal toho od tebe, ukázal ti to ? Ci, co dělal ten , jehož h lasu jsi dbal, k něm už jsi na radu chodil p ř i je d n án í o svých ide ích? Kde jsou ti vůdcové, ře č ­níci, rep re sen tan t i? Ach, ty ubohý! V žd y ť jsou tu, ne-li vedle tebe, tedy v situaci hodně podobné , i on|i „ rukují znam en itě" , i oni jsou v kasárnech, s tím pouze rozdílem , že namnoze opě t tě povedou — jenže k j i ­ným cílům! ACh, k jak n e s k o n a l e j i n ý m cílům !

27

A ti, co tu nejsou, jsou pryč! Zm izety ztratilji se. O dvá l je těžký dech b o u ře , p ropadli se do n e jh lubš í te m n o s t i zapom něn í. B udeš mít dosti od v ah y , až vze ­jd e slunce, zavola t: „Z ů s taň te ve svém p ro p a d l i š t i ! ?“ N ech áš je zahaleně v tem nu, jež narychlo tv o ř í kol sebe a jež si zvolili samí, kdežto za vůdce a r e p r e ­sen tan ty jsi je povolal t y ! ? Ó, jak jsi dobrý , můj b ra t ře , O bávám se, že p o vý ch o d u slunce b u d e š jed - nati jinak, n e s k o n a l e j i n a k , než jak bys jednal, k d y b y byl konec zítra a ne za č ty ry roky! Ale kde bv se vzala odvaha súčtovat v to b ě , k terý se ohlíž íš na so u se d a a jd e š ? Jdeš!

Jd e š — n e b o ť — uhodilo — a Češi rukují z n a ­m en itě !

K apito la IV. V kleci.

Č eští vojáci znam enitě narukovali, co však dělají české spo lky , města, ú řady , co všechen os ta tn í lid, a co konečně i naše d řev ěn é hlavy, zaujím ajíc í „ d ů ­s to jn á p o s tav en í" v čele tak m nohých národn ích k o r ­po ra c í , kdýžf Ikol nidh zvolna se ro zho ř ívá požá r s v ě ­tový , n e b o ť koncem července jsm e začli a teď v prvé polovici s rp n a je jlifž „osm s tá tů s třženo do války" ?

T ěžk á to otážka. P ředs tav te si jednotlivce, který po d lo u h ý čas budova l si zvolna a těžce kám en ku kameni jakés i s lušné lidské obydlí, p ředs tav te si, že o každý kv ád r , o k a ž d ý kus zdi musil zápasit nejen se skalou, a b y m u kám en dala, nejen s nep řízn í počasí , s únavou v las tn í , ale i s potměšilými škůdcem , jenž nevynechal je d in é př í lež i tos ti , aby s tavbu pobořil a poškod/il. P ř e d ­s ta v te si, že to to obydlí je již i trochu zařízeno a o z d o b en o a vm yslete se do m yšlenkového stavu toho to č lověka , jenž cítí, že teď záleží jen na něm, aby dům bu ď zachoval nebo přiše l o všecko. Co bude dělat ? O b ě tu je hned všechno, nebo se vynasnaží zachránit, u d rže t , co se zachrániti d á ? T o je duševn í stav če-

22

sfcého n á roda za několik dnů či tý d n ů p o to m , oo sezná sám k svém u ne jvě tš ím u p řekvapení, že jeho vojáci „rukovali znam en itě" .

Jsou tu instituce, v ládnoucí velikými m a je tk y m o v i ­tými i nem ovitým i, jsou tu spolky, m ajíc í sv é d o m y a podniky, je tu s í ť škol a ochranných insťiitucí, v y b u ­dovaná pracně desítiletím i, z ř ízená z lásky, z úcty k božské tv á ř i našeho tro jh lavého boiha N acionalism u, může těch několik jednotlivců, k te ř í d o su d nebyli o d ­vát: těžkým dechem b ou ře a nepropadli se do ne jh lu b š í tem nosti zapom něn í, obě tova t to to v š e ? N aráz , hned, bez ro z m ý š le n í? M ůže bý t vydáno heslo k odbo ji , ted , když jsm e se *již vzpam atovali z p rvn ího úderu , kdvž vidíme, jak' m noho bylo mezi nám i d ře v ě n ý c h hlav „v důs to jných postaven ích" , k te ré teď b u ď zmizely nebo h o v o ř í jinak, n a p r o s t o j i n a k , než p ř e d 14 dny ?

N em ůže, b ra tře , u nás dom a nem ůže , n e b o ť p řes to , že p o ro v n án i s jinými, jsm e žebráky , p řece jen jsme příliš bohati, příliš vyspělí, než ab y ch o m se o d ­vážili v šechno ztratit. Vsaditi vše na je d n u kartu m ůže jen ten , k d o m á v sebe v íru , nebo kdo memlálo ě b y p ř i - š e l . Ale my m ám e, p ř e c e j e š t ě m á m e , p ro to n e ­m ůžem e vsaditi, nem ůžem e riskovali. V saditi vše na jednu kartu m ůže dále ten, kdo byl zachvácen šílenstv ím hry, ale m y uvažujem e, počítám e, ačkoliv to, co se tu kolem nás děje , jest o p ravdu velmi blízko k šílenství. Ba, m y ani šílet nesm ím e, n ebo ť p ř isá m tro jh lavý bůh N acionalism , nikdy žádném u ná rodu nebylo více třeba ch ladného rozum u, než nám teď!

Jsm e v kleci. Kolem nás n á rody a s tá ty z aha ju jí t i t a n - sk é zápolen í. Naši nejb ližší sousedi p ro v á d ě j í p ravé orgie poc t k ru té tv á ř i boha N acionalism u, m y na něco p od o b n éh o nesm ím e pom yslet , v žd y ť nov iny d en n ě h lá ­sají: „ R ad ím e každém u, aby se v té to d o b ě vystř íha l jakýchkoli nep řed ložených výroků a ú su d k ů , jež by mohly míti v zápětí vážné následky p ro své původce . Klid a rozvaha poslouží každém u n e j lépe ." V ž d y ť d o ­chází tu k odstrašu j íc ím u p řík ladu zatčen í 171etého

23

h ocha (L. N ováka z H radce Králové, 10. s rp n a 1914) p ro velezradu, již spáchal — souk rom ým dopisem b r a ­trovi. C ož m á tedy dělat těch několik lidí, k te ř í neklaní se d řev ěn é , tu p é hlavě našeho b o h a ? Zdaliž celý o su d 1, situace i n á š b ů h Nacionalism svou božskou tv á ř í n e ­vede je k dílu lá sky?

Co to to vůdcové uvažu jí sam i, dom a , skry tě , co o te ­v řen ě p roh lašu j í v p rvn ích dnech p rv n í a na tu chvíli jed in í našil pod ivn í vyznavači boha N ac io n a ­lismu v červených košilích, jež jsm e viděli na p o čá tk u těch to kapitol p ř i sletu v Brně, to chápe instinktivně cějlý národ a p ř id áv á se rados tně k nim . Jako jsm e viděli v p ře d v e č e r h růzy u nás p ra v é h o d y s v á r u , tak hle zde, k d y ž vypukla , v id ím e jistý čas sku tečné hody lásky, p ravou , j e d i n ě p r a v o u b o h os lužbu n a šem u bohu .

T e ď ovšem pozoru jí d o b ře i těžkým dechem b o u ře odvá té a do n e jh lubš í tem nosti zapom ěn í zapadlé d ř e ­věné hlavy, c o dá se dělat, vzpom ína jí rychle na sv á „důsto jná p o s ta v en í" a po krá tkém „zas louženém o d ­dechu z neš těs t í , jež stihlo lidstvo", v racejí se v čela „důlež itých národn ích ko rp o rac í" a zahaju jí to, co je paskvilem na s lu žb u lásky;, co je Iprostě d a r e b á c t v í m . N e b o ť nezapom íne jte , lže n a še dřevěníé hlavy n em ají žád- néjho bo h a , n e m a jí žádného náboženstv í, že se za n im i skrývá dub o v ý špalek a pod nimi m ěšec a m am on .

M a m o n v e j m é n u l á s k y , m ě š e c v e j m é n u b o h a , slyšel jsi již někdy, b ra t ře , v ě tš í u rážku , v ě tš í s v a t o k r á d e ž ? Strach o peníze, o „d ůs to jné p o s ta ­ven í" , hlad p o zlatu pu d í tyto h lavy do díla láskyI Ó b ra t ře , lze t o t o o d p u s t i t? Lze om luvit chyby, o d ­pustit s labost, zapom enou t p ř ík o ř í — to to vsak nelze odpust i t , b ra t ře !

P am a tu j , že když jsm e byli v kleci, když kolem nás n á ro d y a s tá ty zahájily t i tanské zápo len í a n aš í n e j ­bližší so u se d é prováděli p ravé orgie poct k ruté tvá ř i bohu N acionalism u, když i náš b ů h N acionalism nás v ed l svou b o žsk o u tv á ř í k dílu lásky — tito lidé, b ra t ře , n a š i lidé, již nem ají žádného náboženstv í, za riimiž

24

se skrývá jen dubový špalek a pod nim i m ěšec a m a ­mon, hledali m ěšec ve jm énu boha a m a m o n ve jm énu lásky. Pam atu j dobře , pamatuj, že to to nelze n i k d y odpustiti, b ra t ře !

Tak to tedy u nás vypadá, když N ěm ci „z ruš í neu tra ­litu L uxem burska a vítězně postupují p ře s hranice Bel­g ie " a když „c. a k. rakouské vojsko doby lo Šabac a postupu je dále do Srbska".

Lidé p ro s tí konají dílo lásky, několik m á lo slabých snaží se zachrániti, co se dá a d řevěné hlavy, zneuží­vající „důsto jná postaven í" — našly znovu s ta ro u svou činnost.

Kapito la V. Namur — Luttych — M aubeuge .

Jako rá n y železných kladiv dopada jí zprávy z bel­g ického bo jiš tě na hlavy českých lidí. P evnost N am ur padla jako v prvém rozběhu, Luttych d o b y t již dne 7. s rpna a dnes v úterý 8. září, ve svátek mariánský, když se v racím e z procházky do p ražského okolí, k u které nás vylákal snad již jeden z posledn ích le tošních slunečných dnů, obklopují nás naši p ra ž š t í „cam elo ti" , nabízejíce zvláštní vydání listů. D ovídám e se, že Němci „prošli již celou Belgii a dobyli francouzskou pohran ičn í pevnost M aubeuge" . Bozi vědí, co vše způsobují tato zvláštní vydán í! T řikrá t i čtyřikrát d e n n ě jsi p ře p a d á ­ván, cpou ti je do rukou, křičí do uší, ty víš, ty cítíš , že dozvíš se novou zprávu Jobovu, že o tom , co b y t e b e těšilo, nevydávají se zvláštní v y d án í listů, ale k u ­puješ, čteš a tak jsi teď v těchto p rvních dnech září tak zkrušen a zdeptán, že ti již to to zpravodajs tv í n e ­ublíží. P ř i j ím áš ho jako n u t n é z l o , jako úm ysl veli­kého N eznám a, aby kalich byl vypit až do dna. T edy M aubeuge . Je to sice pro tebe skoro p o jem bez obsahu , slyšíš ho — m ožno dost — dnes Vůbec pop rvé — ale jě tu a ty ho slyšíš — ty ho m u s í š s l y š e t i a

.znovu oddati se myšlenkám o tom , co se děje a jak „spojenecká něm ecká vojska stále sta tečně p o s tu p u jí" .

K dyž vypukla válka, když N ěm ci napadli Belgii od jm én a k jm énu, od pevnosti k pevnosti, ros tly tvé na- nadě je , a v skrytu duše říkal jsi sobě — tady se zastaví, ta d y vyčerpají — neúprosně však, skoro pravidelně jako p r i m anévrech nebo v divadle, padá tvrz po tvrzi, p e v n o s t po pevnosti, a Němci postupu jí s p ře sn o s t í s tro je a j is to tou vítěze. T a to jistota p. p ře sn o s t , ta to s t r o j o v ě c h l a d n á j i s t o t a a p ř e s n o s t , jež té m ě ř vylučuje každou naději, v niveč obrac í všechno dou fán í — z a ­b íj í . Jsi vyčerpán vítězným i zprávami, válečnými a tvůj s tav počíná býti zoufalým, n e b o ť bezm ála n em áš n a ­d ě j e . A není h roznějšího, zoufalejš ího stavu, jako nem íti naděje. Hle, všichni víme, že zem řem e , ale m ám e náději, že budem e j e š t ě ž í t ! Těžce nem ocném u ře k ­nou , že není pomoci, ale on má p řece naději, že se uzdrav í , on m á j e š t ě n a d ě j i . N em íti naděje znam ená zoufa ti , ba znam ená m nohem více, znam ená h y n o u t i b e z n a d ě j í . Člověk vyd rž í m noho , ztrá tu nadě je však nevyd rž í . Řekni ne jvě tš ím u neznabohu a nevěrci, že m u není pomoci leč u boha a on bude žít — pro tože dou fá , vezmi mu však zcela i tu to poslední, pro něho věcně, form álně i m ravně l i c h o u naději, a on zahyne. N em ů že žiti bez naděje , n e b o ť bez ní vůbec nen í života. Ž i v o t j e n a d ě j e á n a d ě j e j e ž i v o t , kdo má j e š t ě n a d ě j i , má i jistou m ožnost života, ztratíš-li v šak naději, ztratil jsi v šechno — a definitivně. Proč je to lik sebevražd z nešťas tné lá sk y ? Ne pro to , že by láska lidi hubila a vraždila, ale p ro tože tito míilující z t r a t i l i n a d ě j i . Bez naděje nem ůže žít ani člověk, ani národ . A český národ v těch to krásných dnech p o ­čá tkem měsíce z á ř í — ztrácí naději. O d ř ízn u t ve velké vě tš ině od celého světa, zdeptán vítězným i zprávami, zas tra šen udavačstvím , jež „zejm éna v Čechách a na M o rav ě jest hojně ro z š ířen o " , potácí se zvolna k bez­nadě j i . K terý člověk nebo b ůh dovede ho od ní o d ­v rá t i t i ?

Ale což nem ám e v těch to krvavých časech svého

tro jh lavého boha — N acionalism ? A což nen í on p r o ­m ítnu tím nás všech světlem touhy a jasem d u še do veliké tem nosti a obrovských rozm ěrů N e z n á m a ?

N uže ukaž, jsi-li bohem a hlavně jsi-li d ob rým b o ­hem ! Bohem , který vyvede svůj lid z tem nosti b e z ­naděje !

A bůh p o m á h á ! P om áhá , jak bozi po m á h a jí , jak p o m á h á sam o veliké a ta jem né N eznám o — v n uknu tím ! Z čeho jiného rodily by se ony houfné zprávy , jež slv- ším e v důvěrných kroužcích, jež jdou od úst k ústům a p o m áh a jí zvedati hlavy, jež klesly tak h luboko , až m á lem k b eznadě ji? Je to duch, je to válej je to p ř á n í národa , z něhož rod í se zvěsti ne jrozm anitě jš í o plánech Francie a Anglie, o dovozu ruského vojska na západn í bojiště, o obrovských z trátách něm eckých a rm ád , o m ožném a nem ožném . Z p ráv y vznikají, a b y n az í tř í byly sku tečností úplně pop řeny , vyv ráceny , skoro i sesm ěšněny , ale jsou nahražovány novým i a novým i, p ravděpodobně jš ím i nebo ještě nem ožně jš ím i, n e b o ť ty to zprávy to je n a d ě j e n á r o d a , t o j e j e h o ž i v o t v těch to těžkých a nad jiné p o z o ru h o d n ý ch dnech.

A tu již na nás nepůsob í drtivě zvláštní vydán í novin, hlásající „v ítězný pochod Něm ců na P a ř íž " , n e b o ť m y v ím e něco jiného, pro nás neplatí tyto zprávy , mv m á m e s v é z p r á v y , těm věřím e , těmi se tě š ím e , n é b o ť jsou to n a š e zprávy, jež nám diktuje n á š b ů h — Nacionalism.

N echyb í ovšem ani těch, jimž n e s t a č í t a t o n a ­d ě j e ! Jsou p ř í l i š zlekáni, p říliš zdrceni k ru tos tí s k u ­tečnosti, než aby mohli žiti pověstm i a snv dědů , n e b o ť ty to pověsti a bá je jsou jich dědictvím, a p ro to m ám e v těch to dnech tolik národních smrtí. Člověk žije, ale Čech jakoby v něm um řel, n ebo ť — nem á nadě je .

C h o d í a mluví tak, že nepoznáváte svého p říte le a d ruha z d o b minulých, člověka českého, v ře lého , který náhle cítí a myslí — rakouský. Jsou to ze jm éna n ěk te ř í z těch , k te ř í jsou v poli, nem ají vnitřn í spo jitosti s n a ­ším duchovním životem národním v té to těžké době ,

27

obklopeni cizotou, pod tlakem událostí i ob rovského s t ro je vá lečného ztratili naději.

Jsou-li to d ře v ěn é masky, jichž bohem je m am on a je-li tohle jen nový způsob je h o uctívání, j>ak za ­slouží si, b ra tř i , našeho prokletí , n e b o ť m am on a cham tivost zasluhují v ž d y a v š u d e prokletí .

Jsou-li to však lidé, jež sloužili d říve našem u bohu , jenž je láska — pak jim to p rom iň te , b ra tř i , n e b o ť jsou to jen lidé, s l a b í l i d é , k te ř í ztratili naději. Čech byl v nich ubit, zhynul beznadějí, ale z rod í se zas, z rod í se ihned, jakmile se v rá t í nadě je . N e b o ť ž i v o t j e n a d ě j e a n a d ě j e j e ž i v o t . Jen p ro to říkám e rod ičkám , že jsou v naději.

A tak v těch to teplých dnech1 počátkem zá ř í je v n a ­ději celý národ , n eb o ť i z něho , má-li jeho žkvot dá le pokračovat, m usí se zrod it něco nov éh o — v e ­likého.

K apito la VI. N aš i se vracejí.

P rv n í dny záři jové p ř in á še j í nám však i jiná p ř e ­kvapení. T ra n sp o r ty raněných, jež se tu a tam řídce vyskytovaly , houstnou znam enitě v tě ch to dnech, h o u s t ­n o u tak , že 14. z á ř í m ohou noviny konstatovati. že „do v šech větš ích m ěst Čech1 i M oravy by ly v tě ch to dnech d o p rav en y tran spo r ty ran ěn ý ch " . T a k š inou se zvolna v pozdních hod inách odpo ledních zvláště u p ravené vozy elektrických d rah po Václavském nám ěstí , a každý, kdo m á oči, m ů ž e tu Zřetelně v iděti, co znam ená: „Heil K r ie g ! " N em luvní, zachm uřen í, zarostlí, b ledí vracejí se naši hoši, k te ř í tak „znam en itě rukovali" , do svých do m o v ů . Je jich však málo, ve lm i málo v té spoustě. V ě tš in u tvoří Poláci, M aď ař i i N ěmci. N aše hochy — poslali do M aď ár ie ! Snad, aby to tolik n eb o le lo ? T é še trnost i a pozo rnos ti! č i , aby se d ř ív e uzdravili?!

V šak ranění jsou tu a s n imi teprve p ravé vědom í války. Ruce i p rsa pros tř í lená , rány hnisající, kosti

28

roztříštěny, i oči vypáleny — P raha p ř i j ím á je ve jm énu národa chm urně a tiše. Několik dobrých duší dalo jim cestou občerstvení, s ta d řevěných hlav b lý ­skalo se p ř i tom svou nikdy nechybící a vždy z b y ­tečnou p ř í to m n o s t í . P raha sice mlčí, P raha se chm urně dívá, ale z duše jí mluví m už z lidu, jenž, spa tř iv transport , poznam enává s bolestným úsměvem': „ V r a ­h o v é o d v á d ě j í h o t o v o u p r á c i . "

Ano, vráliově odvádějí hotovou práci, s v o j i práci, důsledek s v é h o u c t í v á n í b o h a N a c i o n a l i s m u s celým jeho „hladem po zemi a panstv í" , s žízní po krvi, se všemi „lidskými instinkty, rozpjatými do š í ře národa" , ale na tobě, národe, záleží, j e n n a t o b ě j e s t , jak tuto práci p ř i jm eš a co s ní uděláš. A p ř i ­sáni tro jh lavý bůh, t o t o n e n í lehká otázka pro národ český.

Mysli na ni, mysli dobře, nebo lépe zeptej se svého nitra, či svého boha, kterýž jest vlastně odleskem tebe, „p rom ítnu tým světlem tvé touhy a jasem tvé duše do veliké tem nosti a obrovských rozm ěrů N eznám a". Ba, bude-li ti to možno, pokus se poko ři t do prachu duši svou i p ř e d sam ým Neznámem;, aby v tobě zahovořilo velebným hlasem poznaně pravdy a světla. N eb o ť ta to věc s t o j í z a p ř e m ý š l e n í .

A ty , národe , v pravdě n á r o d e ve všech svých složkách a jednotlivých typech — ty s — p o c h o p i l! N ic tě uezmátlo, že tvoji vojáci „rukovali znam enitě" , ba an i tě nezmate, když se ze svých novin dovídáš, že „ve zp rávách úředních , jakož i ve zprávách1 zvláštních zp ravoda jů vídeňských listů uznává se stále znova a znova vzorná udatnost, vytrvalost a hirdinnost českých v o jín ů " . V ěříš , když ti říkají, že „v bojích u K o ­m á ro v á měli Cechové a M oravané nejtěžší posice", n e ­b o ť ty také d o b ře víš, p r o č je měli tam i jinde. N ezm átlo tě nic, věřils všem u a p řece jsi šel za svým b ohem , bo h em lásky, který přes to, nebo právě proto, že je láskou, jest a zůstává N a c i o n a l i s m e m .

T y s šel za svými raněným i do nemocníc! Vedla tě ta m láska, ale cos tam s nimi hovořil a co říkali oni

29

tobě , to vám diktoval váš nacionalism. A tak jsi se dovědě l o s tra šných porážkách na Dřině a Sávě, u Kras- niku, p ř e d Lvovem a zejm éna u Ruské Ravy. Slyšel jsi od svých hochů , jak říkali: „K dyž jsm e rukovali, byjli jsm e zm ateni, byli jsm e stádo , mohli jsm e se 'dostatdo zajetí , ale báli jsm e se, že bude brzy konec a žep ř i jd em e pozdě dom ů, půjdem e-li tam v šak je š tě je d ­nou — v í m e , c o m á m e d ě l a t ! "

Ó v y zlatí, zlatí, zlatí hoši, k te ř í js te na podzim roku 1914 vyhnuli se zajetí z touhy po d om ově a k te ř í js te do n ěho šli vědom ě a h rd inně za rok , ' za dvaa za t ř i ! V zpom íná te na sivé h o vo ry v nem ocnic ích ? ,

V zpom íná te na ty návštěvy b ra t ř í a ses ter , zejmékia ale na ty návštěvy svých p řá te l a d ru h ů z k ruhů těch, k te ré jsme viděli v Brně v červených košilích ? V zpo ­m ín á te na ty chvilky šep tných h ovo rů a slibů ? N uže, p ak se m nou jistě souhlasíte , když prav ím , že nadvch o d y vo jenských nem ocnic stálých i pomocnýdhl v Č e ­chách a na M oravě měly by b ý t zasazeny desky, h lá ­sa j íc í : „ Z d e v z n i k a l y č e s k é l e g i e . "

N áro d dovída l se v těch to nem ocnicích od svých raněných o po rážkách a krveprolitích, sděloval jim své pověsti, živil sny dědů. Ti, co nastupovali mučednickou cestu služby vo jenské pro R akousko p o vás, ti m ladí, k te ré zavolali hned po vás na podzim , „ ru k o v a l i" sice také poslušně — ale s vaším poučením , vašimi zkuše ­nostm i, „ rukova li" nasyceni pověstm i, se sny d ědů v d uš ích a s p raktickým i pokyny k jich p ro v ád ěn í od vás. Ani ve snách nevynořila se sice m yš lenka Organi­sován í bo jovných čet za hranicemi — ač m noho se šep ta lo o „S oko lu" pařížském , a Je — vzdát se — začínalo býti o d tud ne pokynem , ale m ravním příkazem českém u vojáku.

T ak js te se tedy vraceli — a poh led na vaše utrpení, vaše v zpom ínky a po p ř íp ad ě i vaše dalš í loučení a o d ch o d k p lukům — to bvlo sém ě do půdy zkypřené ústn ím i zprávam i, „ jež nám diktoval náš bůh N aciona ­lism ".

Jaká to b ude plodina, jež vzejde z té to s a d b y ?

30

Bohové a lidé, který hospodář pod sluncem dovedl b y ji vypěstovati na té to zemi kromě ta jem ného Neznám a, jež tu jest od věků po věky a k rom ě našeho t r o j ­hlavého boha — Nacionalismu ? N eb o ť p lodinou tou jest v z d o r !

Tak jste se vrátili, vy zlatí hoši, na chvíli dom ů a s vámi vrátila se nám správná orientace ke všem rakouským věcem. Ale nejen vv, i naše d řev ěn é h lavy , naši m am onařící a vlastenecky hýkající činitelé na „ d ů ­stojných m ístech“ vracejí se ku své činnosti, v žd y ť se dovídám e v těchto jinak vnějškem u nás klidných dnech, když se v n i t ř n ě rozhoduje o tak m nohém , že byl v Praze odsouzen velkopekař A ntonín K arhan pro p řes tupek lichvy, neboť jeho houska vážila 23 g r a rohlík 27 gr, což tehdy značilo výdějek 122 a 162"o (mouka stála 1 kg 59 hal.!).

Ó ty, Antoníne K arhane! Jak jsi nepa trným , m alým , ve svém přestupku, proti všem těm osta tn ím karha- nům, jež budou u nás lichvařiti. Jenom 162",o! Snáď by tě ani nepřijali do svého cechu jako bříd ila ti, k teří b u dou nám později prodávati. A p řec ruš ím tvůj poklid a stín, v němž si hovíš, a s tav ím tě je š tě jednou do ostrého světla veřejnosti — doufe jm e, že tentokráte je to již skutečně naposledy, n eb o ť zaslu ­huješ tem na a stínu, zašluhuješ něčeho neskonale v ě t ­šího, zasluhuješ našeho upřím ného , h lubokého soucitu , neboť jakou pouští musil být tvůj život, když jeho plodem bylo — tohle! Tys Adamem, tys zakladatelem rodu, tys prvním člověkem, kterého po tkávám p ř i svém návratu ďo tem nof minulosti a jenž se zachoval t a k t o . Ro tobě p ři jdou mnozí a větší, tobě však náleží u m ne ona hrůzná čest býti prvním v té to řadě — uvaž dobře , Antoníne Karhane, zda by nebylo bývalo lépe p ro tebe, abys raději v ů b e c n e b y l ? Ale jsi tu , já tě n ach á ­zím neznám ého — nevím o tobě nic v íc — než to ­hle — a ty se mi opět tra tíš v tem no neznám a — nebo ť tohle stačí — stačí k životu i sm rti.

Však také přicházejí ti, k teří naše d řevěné hlavy, naše k a r h a n y, tom uto řemeslu p o řá d n ě vyučí. Jsou

31

to uprchlíci z Haliče, jež prep/lrvi 1 i V ídeň a nyn i za ­p lavu jí m oravská i česká města . N ev ítám e je sice o b ­zv láš ť rád i a srdečně, ale kdybychom věděli, čeho v šeho b u d o u p říč inou , jak bychom je p o t o m u v í t a l i ?

N aši hoši se nám raněn i vracejí. Jak m nozí z nich se vrá t í ješ tě po druhé, po tře tí , avšak tito hosté budou je š tě s nám i!

N aši hoši se nám p o p r v é ranění vracejí! U k o ­lika z nich je to naposledy?!

K apito la VII. Listí spadlo .

T ich ý m i ručejem i sneslo se k zemi zlaté, žluté, hnědé i rudé , krvavé listí p la tánů, buků , břízek i jilmů, ze ­jm éna ale lipek v 'hájích a sadech s t ře d n í Evropy.

T o u d o b o u chtěl býti Vilém již d o m a . . . Z dař i lo se m u to i nezdařilo , n eb o ť v těchto krvavých řežích, v to m šílenstv í bolesti a hrůzy je j a k o d o m a , ale p řece jen — 'd o m a to n e n í . Z e jm éna ne p ro ty, k d o ž n e j s o u z d e j a k o d o m a . A těch je jistě a lespoň — vě tš ina . A lespoň j e š t ě teď, když si t e p r v e v zp o m í­nám e, že jsm e tou dobou měli b ý t dom a.

Z a to u nás v Čechách a zejm éna na M oravě h b ří zlý o h e ň .

R usové jso u v K arpatech. M anifest carův se ta jně, za to t ím horlivěji op isu je a rozš iřu je v tisících vý tis ­c ích kolu jí i j iné zprávy a články. Z e jm éna horlivě se vypráv í , že francouzské listy psaly na počátku války o s t ře lb ě v p ražských ulicích a o tom , že to byla vzpou ra Sokolů . A p ř i každém vyprávěn í se klopí hlavy, s tud a vztek zachvacuje. Raněných přibývá do n e k o n e č n a , m luví se o nových o d vodech — ej — „ m á m e se d á t vybít, nevědouce za č ? N ebo d o b ře v ě ­d o u ce a hanb íce se žáč!“ .

A ta k se pracuje . Z atím psacím i s tro ji — avšak t u a tam o d ep írá se již poslušnost , čety p řeb íh a j í k n e ­

32

příteli, vzdorují rozkazům, počíná se hovořit hlasitěji — otevřeněji.

Nic nám nevadí důrazná připom ínka, k te rak v N ě ­mecku sociální dem okraté spálili své rudé p ra p o ry p řed pom níkem Bismarckovým, ani to, že ve Francii H ervé dal se dobrovolně do armády.

Tak dochází i na Tebe, Slávku Kratochvíle. I T y jsi tím plamínkem, který svítí nad močálem českého bab - ství, m am onářs tv í a veškerého osta tn ího lž inaciona- lismu. Nejsi sám, leč Tebe se brzo zhostí. Z atýkají T ě pro rozšiřování pobuřujících spisů a odvádě jí do O stravy. Ráno 23. listopadu volají T ě k soudu , a z á ­roveň te lefonují pro poh řebn í vůz na odpo ledne — pro T ebe — neslyšeného. Víš co T ě čeká? Šest ostrých kulek misto provazu — není času na věšení. Jak os tře to p racují naše soudy! Z hasnou Tvůj plamínek nad českým močálem — zhasnou tím požár, jenž p ř i ­jde p a k ? Ne, Slávečku! Tebe však musili zhasit, aby to po čase svítilo veseleji!

Popravy začínají, jim v patách jdou odsudky a in te r ­nace. 5. prosince zastavují N árodní Listy na 8 dní. Ve 4 procesech je 127 lidí odsouzeno na 245 let ž a ­láře a 18 k smrti.

Bláhoví! Chcete uhasit oheň dm ýcháním v popel ? C ož ale opravdu nevíte, že toto vše, co u nás vidíte, je všechno teprve bahniště s ohníčky nad sebou — ach, počká te si ještě, než trýzeň dlouhých čtyř let to vše vysuší, aby radostně zapraskalo a hoře lo veselým p la m e n e m !

Situace se horší denně ; v O stravě m a jí v tě locvičně schovaný dynam it k vyhození mostů a sch raň u jí pušky. V Sokole pražském, kde je lazaret, n áhodou otevírají skřínku, již nikdo nepoužívá a nalézají — karabinu a 120 ostrých! Věc se však ututlá — hoj, to jest již p řece jen pokrok proti „znam enitému rukován í" !

Také mluva úřadů jest j iná; pan m ístodržite l Bley- leben — snad se s ním ještě někdy shledám e — píše „českétmu lidu na M oravě" v prvních dnech le d n o ­vých velmi důrazně, že „odvažuje se několik ničemných

3

33

individuí hnusným zločinem poškoditi naši vlast a po- skvrniti čest českého národa, je jíž k o řeny tkv í v h is to ­rické věrnosti k císaři a ř íš i" a pokraču je skoro n a d ­šeně, což bys byl nikdy neočekával: „ P ro to volám ku všem lidem dob rého sm ýšlení, zvláště však k p o ­volaným vůdcům národa, kněžím , s ta ros tům a uč i te lů m : P os tav te se na odpo r to m u to řád ěn í a p o d p o ru j te ú řady v je jich činnosti! V láda m á m oc i pov innost zločince ty to vyhladiti . N už tedy vzhůru, jd e ť o čest a b u ­doucnos t českého národa na M o r a v ě !"

D o b ře s ’ to řekl, pane m ís to d rž i te l i ! Bylo věru na čase, žes’ nám řekl, že vláda m á moc, tyto zločince vyhladiti , n eb o ť b ychom byli p ro sam é kflinkání o s trav ­ského um íráčku na to skoro zap o m n ě l i ! D o b ře ’s to řekl, tuze do b ře , dav kněze na začátek a učitele na konec— znáš svo je lidi — nebo víš již nyní, že to na konec učite lové o dnesou ? Ale nejlépe se ti po d a ř i la poslední věta . Ano, jde o budoucnost českého národa , nejen však na M oravě, i v Čechách, Slezsku a SlovensKu! O, ty černožlutý p ro roku ! Jak d o b ř e s ’ to pověděl a p ře c e jak h r o z n ě s e s z m ý l i l !

P lam énky nad bahnem tančí, vítr z T ěš ínská fouká— ne, teď to p lam enem nechytí. Povel, na který se čeká, nejde — nem ůže p ř i j í t — n en í tu jeho chvíle — on p ř i jd e jako vše — jen „důsledek p ř íč in" .

M ohou těm ito p říč inam i býti naše d řevěn é hlavy, „zau jím a jíc í důs to jná postaven í" , nebo naši houfně se ro d íc í „ k a rh a n i" ? V ždy ť těch několiK, k te ř í by byli schopn i něco udělat, d o sud se nem ohlo ani řádně se j í t — na tož tep rve — „vyda t rozkazy" , na Které čekají o s travš t í se svým dynam item a svými puškami. J d ě te spat ostravští, p ře ro v š tí i vy. p ražš tí a ostatní a s táh n ě te si čepioe h luboko p ře s uši, n eb o ť listí spadlo a v holých s t rom ech se severák o s t ře p rohání! Vždyť i pan dr. K ram ář ve svých N árodn ích Listech ostře kárá vaši „katastrofá ln í po litiku".

T ak jako nevolán vznikl, tak také vůJí národa nehašen zaniká kvas, ruch a požár . Byla to jen episoda, epi-

34

soda cítěná, tušená více než poznaná, ale kolik stála krve — to stojí plamenem výčitky zapsáno v k o v o ­vých deskách ta jem ného Neznáma a bude kdys p ře d lo ­ženo k splacení.

P rozatím jenom víme, že tichými ručejemi sneslo se k zemi zlaté, žluté, hnědé i rudé, krvavé listí pla tánů, buků, břízek i jilmů, z e j m é n a a l e l i p e k v hájích a sadech s tředn í Evropy.

35

ČÁST II.

Č e r v á n k y .

Kapitola VIII. O d v o d y .

C. k. rakouská a rm áda, jež se „vítězně v rá tila" ze Srbska, po tres tavš i ho a „zvítězila" u Ravy Ruské tak, že zdá se nám bý ti již i Krakov ohrožen , po třebu je nutně nové síly, nové krve, pro to v prosinci 1914 o d v e ­dení branci nastupují s lužbu teď, v únoru r. 1915. Jsou mnozí z nich je š tě velmi mladí, mnozí však též již i dokonale „poučen í" , neb o ť dochází k té to cha rak te ­ristické p říh o d ě . K yjovský s t ředoško lský študent N a ­vrátil vyprovází své spolužáky i d ru h y ze Sokola na n á ­draží, a když je vlak již v pohybu , nedá se cit p ř e ­moci i volá za v la k e m : „C hlapci, vezm ěte si odznaky, aby na vás b ra t ř i nes tří le l i!" H le — takové pokroky jsme již udělali v té to zemi. T ak to pevně vede nás již náš bůh Nacionalim, a takto odvážn í jsou jeho p rvn í vyznavači v červených košilích. Dvanáct let těžkého žaláře je za to údělem Navrátilovi, žaláře, jehož b rány ani am nestie neo tev ře — m áš hodně času, hochu, p řem ý šle t o tom. co je to Nacionalism tvůj a co jejich, co je to láska a hlad po krvi, zemi a panstv í. P ř e ­mýšlej, hochu! P řem ýšle j a p ř i jdeš i ty, ve jm é n u 'N a ­cionalismu a p ráva zničený k tom u, že Nacionalism m ůže býti jen láskou a úctou, nikdy násilím, m á li býti naším bohem , naším tro jh lavým bohem N acio ­nalism em .

V ojenská služba se tedy znovu nastupuje a současně jdou i naši 19-, 20- a 211etí k řád n ý m odvodům . Buď vám milostiv váš b ůh ! T o to nejsou „prohlídky b ranců" , to to jsou v p ravdě „o d v o d y " , n e b o ť vás odvedou ať

39

js te slabí či neduživí, a ť jste s tudenty , dě ln íky , ú ř e d ­níky, a ť chcete nebo nechcete. N ejste však sami. H ned s ja rem za vám i jdou ti, kdož se narodili v letech 1873— 7 a v červnu znovu z let 1878—90! C o jsou vám p la tný vaše „kofeiny*1 a kdo ví jaké o s ta tn í „— in;y“ , ab y srdce by lo uvedeno v neklid, co jsou p la tný p rášky , zvané „ jodka li11, jež vám vaši znám í lékaři o rd inu jí nebo farm aceuti p o d rukou d o d á v a j í? Z koušíte i h la ­dovku , nevyspáni, p rů jm y i s ta rý osvědčený p ro s t ř e ­dek „ šp o r tk y v octě11. Vaše m učení, trápení, m no h d y několikaneděln í i delší, nic vám nepom áhá. T a to š í ­lená „ p ř íp ra v a 11 k o dvodu vynáší vám m n o h d y jedno — zkažené zdraví — a to dost bezpečně, ale vo jny a vo jančen í vás sp rostí jen náhoda, rozm ar, nebo p e ­níze, m noho peněz! A kdo z vás, vy dobří , vy poctiví, vy u p ř ím n ě n á rodn í hoši, m á m noho p e n ě z ? Jak může někdo z vás míti m noho peněz, když váš bůh N aciona- lism jest láska a pom oc d ru h é m u ? A tak tu zůstáváte v s í tě p roh lídek sam i slabí, neduživí, za trp klí, zatím co p ro vás tak hustým dnem jeho hladce proklouznou naši tlustí, d o b ře živení a zdrav í „k a rh an i11, k te ř í n e ­p o tř e b u j í si zdraví ničit, n epo třebu jí h ladovět a už ívat „ jodka li11, p ro tože jsou našim i v p ravdě beznárodním i ka rhany , k te ř í ,,v tom um ějí chod it11.

A tak o p ě t se opakuje to, co bylo na počátku. Váš bůh Nacionalism žene vás peklem hrůz a u trpen í, za ­tím co je d řev ěn á hlava jeho nechává v klidu a poko ji . Z áv id íte jim, b ra tř i ? Ne — to to nen í m ožno závidět, jako nelze závidět hnus, avšak to to lze n e n á ­v idě t, b ra tř i , to to m us ím e n e n á v i d ě t i ! Nelitujte svě v íry , svého náboženstv í, svého u trpen í a o sudu , nebo ť ve vás je život, pokrok, ve vás je duch! V y jste dětmi z í třka , vy nese te pochodně pokroku . Ale t i to ? Ach, b ra t ř i , vzbuďte ve svých srdcích jediný cit k těm to „ k a rh a n ů m 11 — nenávist a o p o v r ž e n í — takové o p o ­vržen í, že by vám bylo hanbou s nimi se stýkati.

O d v á d ě jí vás, nastupuje te — s hněvem v srdci, ř í ­kajíce si, že p ři jde hod ina súč tování s karhany — nep ři jde , b ra t ř í , nep řijde , p to tože to, co cítíte, je právě

40

j e n c i t — a co jest cit, bratří . N ejd říve m usíte sice cítit, to ť základ, pak ale musíte též v ě d ě t a k o n a t , zdaž se tom u naučíte za čtyry leta vá lk y ? Je to těžké u m ě n í!

S prvním i branci odešla bu ja rá sílu nesoucí krev n a ­šeho národního těla, s vámi druhým i odchází valná část té, jíž bylo t řeba k pros tém u životu. A tak to, co tu zbylo, již nežije, jenom ž i v o ř í ! Z m íra j í a živoří jednotlivci, rodiny i spolky, zanikají podn iky a ústavy, zavírají se — žel, tak m nohé tě locvičny. Je tu však naděje — opět naděje, jež jest život — ženy!

N aše ženy! Ženy, v nichž jest veškerá naděje života vůbec, p ře j ím ají na sebe*i naději našeho ve ře jného ž i ­vota zvlášť. O ny ujímají se dětí, živností, obchodů , spolků, tělocvičen. Buďtež požehnány, vy dělné, poctivé ruce žen, k te ré jste v těchto dobách vykonaly tak m noho. Jak vám m ám e děkovat — jak na vás v zp o m ín a t? V slzách vděčnosti či sm íchu š tě s tí? Je vás málo, jsou i mezi vámi „karhanky", karhanky jmění, i ho rš í kar- hanky c i tu ! Kupčí svou láskou, jich chtivost požitků žene je v náruče maďarských a něm eckých vojáků, sy- filitických, vyžilých „ lajtnantů" i su rových po tom ků středověkých „žo ldáků". V krátkých, vášnivých chvílích vzrušení a odevzdání se ubíjejí celé d louhé š těstí p o ­ctivého života, štěstí práce, štěstí činu. Ale zdaž n e ­jsou skvrny na slunci a zdaž nám n eum ožňu jí p rávě ony, abychom si uvědomili celou jeho záříc í sílu a n á d h e ru ?

Nuže, ty to ženy — to jsou skvrny, hrozné, černé skvrny, jež však nezastíní slunce. To bude svítit dál, a tím radostněji je všichni pozdravím e! Vzchází nám slunce, vzchází nám v ženách našich, n ebo ť je nadchl, je osvítil, je povzbudil náš trojhlavý b ů h — Nacio- nalism.

Veliký, mocný bože! Modlím se k tobě ! Zasv iť jim v duších, pronikni bytosti jejich, a ť vzejde z nich p lém ě — tvo je plémě, jehož bohem budeš ty — láska! Jak prchnou a zmizí pak všichni ti karhani i karhanky

41

jm ěn í a citu, jak rozletí se do všech kou tů , aby zm i­zeli, ztratili se — z a n i k l i !

Hle, co vše m á v moci náš tro jh lavý b ůh !

K apito la IX. Státní hospodářstv í .

Dověděli jsm e se v p ředeš lých kapitolách, kterak nás zklamalo proroctví , listí spadlo a m y nejsm e vítězi, naši vojáci ne jsou dom a. Ani výklad, že listí něm eckých d u b ů p a d á v dubnu, nám n e p o m á h á — nebo ť , hle, i duben již se válem blíží a o m ožnosti návra tu nen í ani řeči. Viděli jsme též, kterak m us ím e nahražovati p ro ř íd lé řa d y bojovníků, k terak noví a nov í branci nastupují , nová, čers tvá krev teče. Ba v id ím e, že teče krev m n o h ý c h již po d ruhé a ne ze s ta rý ch ran, ale z čerstvých. D ovídám e se, kterak naši ranění, které jsm e vyrvali sm rti v našich lazaretech a v jichž d u ­ších jsm e vzbudili sny dědů, posílené zprávam i, jež nám d ik tu je náš bůh — Nacionalism — hynou znovu na různých bojištích, jsou zajím áni — nebo raněni tran spo rtován i do M aďárie.

C ož te d y krev — tu lze snad n ah rad it — ale neJze nah rad it to, čím jsm e plýtvali, co jsm e plným i hrstěm i rozhazovali — naše zásoby. M arně vzpom ínám e v t ě ž ­kých těch to dnech , jak v p rvních dobách války vojáci vylévali kotjle polévky do stok, jak rozdávali maso i chléb, jak p ř i ú s tupu ze Srbska celá silnice p o sy ­pána byla m oukou a kávou — jak se doby tek za ­bíjel a ničil h rom adně , bez po třeby . V zpom ínám e, aje vzpom ínka nás neodvede od skutečnosti, že na p ř í ­klad již 9. úno ra 1915 zabavují se obiln iny na M o ­ravě, že se up ravu je zvláštním nařízen ím pečení chleba s p ř ísadam i, že se v b řeznu ten to znehodnocený chléb s tává jed n o tn ý m a závazným , že se zakazuje péci drobné pečivo a že se p rovád í soupis všech zásob — i že nám toh le to všechno není nic p lá tno! T ak tu h le ­d ím e s dost těžkým i obavam i do budoucna , alespoň my, k te ř í nem ám e m noho „sta tků vezde jš ích" a z n a ­

42

šich obav a starostí o to ne jpo třebně jš í dovede nás vyrušit nejvýše ještě odstoupení knížete T h u n a ze stolce místodržitelského v Čechách. T ento ThUn, na něhož máme tak těžké obžaloby z doby pokrokového hnu tí let devadesátých, tento Thun, jemuž byl Čech člověkem, který je „buď hulvát nebo líbá nuku", p rokázal nám v těchto vážných dobách mnoho dobrého , jak nám naši zbylí vůdci tvrdí, Chránil prý nás p ře d těžší per- sekucí — těch osmnáct odsouzených k sm rti ze č tyř procesů je jenom malá ukázka chystané blahovůle a o dm ěny za „znamenité ru k o v á n í" —p ř i j d o u te d y doby horší. V ždyť již také naše „na důležitých m ís tech" exponované dřevěné hlavy ohýbají h řb e ty hlouběji v p řed tu še bouře! V ždyť také honem zakládají pobočky kde jakých „K riegsfůrsorg tam tů" — či jak se tom u říká, až p řijde pak nový místodržitel C oudenhove se svojí agilní chotí M ary — po trha jí se naše „v las tene ­cké" dám y horlivou činností. V ždyť — pan í M ary velmi záleží na tom, aby pražská pobočka Červeného kříže byla dobře zásobena! Ach, vy „v lastenecké" dámy, kdybyste věděly, proč! Ale i kdybyste to v ě ­děly, zdaž by vám to nebylo lhostejno ? C ož j!de vám vůbec o lidumilnost, <3 lásku, pom oc či oč ? Ach, nejde vám o nic, jde vám o o p i č á c t v í , když m ů ­žete dělat to h l e ! Opičíte se p rostě po „vznešených" kruzích, p ro tože jste a zůstanete — dřevěným i h la ­vami !

V aše opičáctví povede vás tak daleko, že se shá- dáte o místa, o službu, o vše, že se znechutíte sobě, okolí, lidu, vojákům i těm „vzneseným k ru h ů m " . S lu ­hově na radnici budou vás titulovat „hádávým i v ý ­bory" , „klepnam i", „černožloutkam i" a jinak ještě méně vybraně a šťavnatěji — proč — protože tohle n e n í láska, n e n í humanita, není lidskost! To je jen a jen o p i č á c t v í a tupá, d řevěná, sobecká b e z n á r o d - n o s t ! Jak jste ubohé proti těm, které tak obětavě pracu jí na výchově dětí v tělocvičnách — třeb as vy chodíte v hedvábí a ony v obyčejné laciné sukni a p lá těné halence, koupené před válkou! A jaký malý,

43

n ep a trn ý krůček, skoro čára křídou , dělí vás od toho , abychom s opovržen ím vás nezařadili mezi — kar- hanky .

Z a takového to vývoje věci m ěn í se naše š irš í vlast, n a še nenáv iděné a prok le té Rakousko, zko ru m p o v an é a p ro n ik n u té nepotism em , zvolna ve s tá t p ř ím o ideální, n e b o ť se dovídám e, že b u d e zavedena p ř ím á rovnos t v zásobován í. K aždý dostane svů j lístek na chléb a m ouku a žádný nedostane ani o g ram víc, než na kolik zn í lístek! I císař — tak čteme v nov inách — bude m ít svů j lístek a jíst náš válečný ch léb s p ř ísadam i a jenom tv rdošíjnost lékaře zavinila, že b ude mít k s n í ­dan i pečivo o něco běle jš í! Není-liž to h le Id e á le m ? N eb líž ím e se p ř ím o k p řed p o k lad u veškeré ro v n o s t i? S tá t zabav í obilniny a b ude je spravedlivě rozdě lova t bez oh ledu na císaře a krále! Není-Oiž toh le naším s ta rým ideá lem ? T e ď pů jde vše výbo rně a tak tu s jis tým uspoko jen ím bé řem e v p rvn í polovici dubna své p rv n í lístky m oučné a chlebové. Je to pro nás silně n ep ř í jem n o zvykat — ale rovnost je rovnos t — je to p ro každéh o ! P ošk lebujem e se trochu v duchu, vzpom ína jíce na Rusko, jestli tam je t ř e b a chlebenek, u tě šu jem e se, že je to p ředzvěs t konce, ale dám e si s ta tečně s t ř íh a t své poukázky.

Jak by to bylo krásné a ideální — k a ž d ý s v ů j p ř í d ě l a n i c v í c ! Ale je to vůbec m o ž n o ? Za n ě ­kolik tý d n ů je nám již jasno, že t a k t o to m ožno není, n e b o ť m ám e tu své k a rhany a karhanky , k te ř í se včas p os ta ra j í , aby spraved lnost a rovnost vůbec nebyla m o ž ­ná! K čem u by byli k a rh a n y ?

A tak chápem e velmi jasně, že naše poukázky jsou p ráv ě jenom p o u k á z k a m i n a r o v n o s t , to jěst p o t i š t ě n ý m p a p í r e m a nic v íc e ! P ravé rovnosti že ned o jd em e s našim i karhany , ale ze jm éna ne v R a ­kousku — té to m a teř i veškeré nerovnosti, v Rakousku „zk o rum povaném a p ron iknutém nepo tism em " .

N áš sen o ideálním u sp o řád án í se rozplývá a mizí p ráv ě tak, jako zmizelo p roroctví o spadlém listí a m y v id ím e již nyní zře te lně toliko je dno : T y to p o u ­

44

kázky, jež byly nám předzvěstí rovnosti, z v ě s t u j í n á m h l a d , alespoň nám, k teří nedovedem e, n e m ů ­žeme nebo nechceme býti — karhany.

Tak končí náš sen o ideálním stá tě rovnosti a u těšu je nás opětně jen náš bůh Nacionalism zprávam i, jim ž dává vznikati a sny, jež v nás budí, n e b o ť Rusové jsou dosud v Karpatech a nezavádějí rovnost na lístky.

Proto s rozšířeným i zornicemi naslouchám e zprávám o tom , že na T áborsku sedláci schovávají oves p ro kozácké koně a o tom, kterak kozácký a tam an vzkázal po raněném českém vojáku do P rahy, aby si schovali mouku k svatováclavskému posvícení — n eb o ť to b u ­dou již kozáci v Praze.

V šechny naše naděje upírají se tedy k jaru , až válka opět začne a kozáci zahájí postup ku Praze. U važují o tom velcí i malí, slavní i neznám í a ok říd leným s lo ­vem stává se výrok náčelníka těch, k te ří nosí červené košile, když po kterési „vítězné" potyčce v K arpatech s jistou dávkou optimismu a Zbožného p řá n í p roh lás í : J e š t ě j e d n o u t a k t o n a d R u s y „ z v í t ě z í m e " a p ů j d e m e j i m v k r o j i n a p r o t i ! "

Kapitola X. Rue du Peyz.

Z atím co Rusové vzbuzují naše největší naděje svým zimním žápolením v Karpatech, plní se naše m ěsta a děd iny úžasně obyvateli Haliče. Je to něco Poláků, ale o h rom né m nožstv í židů, u nás dosud z ř ídka v íd a ­ných, v kaftanech, s pejzy a hlavně s hm yzem a neč i­s to tou . M ám e jich v lednu 1915 v Praze 17 tisíc! A p oče t jich v celých Cechách odhadu je se ú řed n ě (podle vyplácených podpor) na 100 tisíc — pěkný to přírůs tek obyvatelstva. T ím pěknější, že některá obzvláště z am o ­ř e n á m ěsta (na p ř . H radec Králové) m us í z důvodů Zdravotních zaváděti povinné mytí a s tř ihán í těch to hostí. H o s t do dom u — bůh do dom u — ba, skoro v ě ř ím e to ­m u to starém u přísloví, neboť tito Tiosté jsou tu pro

45

nás p lam enným mečem ro zhněvaného a tresta jíc ího bo h a . V yučují svým přík ladem naše k a rhany a k a r ­hanky velmi dokonale! H le, b ib lické: „N esejí, aniž žnou a b ů h nebeský živí je “ nap lňu je se u nich sv rc h o ­vaně , n e b o ť zatím co v tom to těžkém ja ře ne bez v n it řn íh o p o h n u tí z j išťu jem e, kterak ženy o p ě t z a p řa ­hu jí se do p luhů , aby táh ly těžkou b rázd u chudou líchou, co za p luhem jde hoch školou pov inný — tito synové A dam ovi nedělají n ičeho p o d o b n éh o , ba nám se zdá, že nedělají vůbec n ičeho a p řece tu jsou! P a ­m a tu j si to, b ra tře , pam atu j d o b ře ! V zpom eň , že to bylo v době, kdy naše ženy se z ap řaha ly do p luhů — bude ti to užitkem , až b u d eš účtovati s celým tímto rakouským h o spodářs tv ím ! Rozčilují tě t i to hosté již p o u h ý m svým poby tem a svojí z d á n l iv o u — neč in n o s tí? Sečkej — p ř i jd e věru doba, kdy budeš m ít více p ř í le ž i ­tosti se rozč i lova t i! A ta doba již nadchází, ba ona je již zde!

Je tu , n e b o ť české socialisticky o rgan isované dělnictvo o d m nohých roků, kdy zahájilo své Organisování, p o ­p rvé v té to pam ětih o d n é době, poprvé v roce toho , jenž z em ře l p ře d pěti sty lety pro své p řesvědčen í, zanechav nám p la m en n ý vzkaz: „Z lo řečený ten, kdo p ro skývu ch leba o p u s t í p ravdu !“ — u p o u š t í o d svých oslav m á jových . N en í čas na oslavy — ale což byl nám první m á j sku tečně jen o s lav o u ? Skličuje nás to to rozhodnutí, skličuje, a ť již jsme anebo nejsm e socialisty, nebo ť „v organ isac i je síla“ , tak jsm e to slýchali, ale teď tu v id ím e, že m ám e o r g a n i s a c i b e z s í l y , čili že k té o rgan isac i je t řeba ještě něčeho více! T o tiž ducha m u ž ­nosti a o d b o je — m yšlenky revoluce, lásky k svobodě a ne velikými slovy po tiš těných pap írů z let minulých! Válka je tu, tyranie je tu, s taré reakční R akousko je tu, ale p rv n í m á j je pryč, zmizel, n e n í t u , nebo právě p r o t o t u n e n í , že nastala r e a k c e ? Ale může nám te d y ještě něčím b ý t? M ůže nám bý t svátkem práce, když ho neslavím e v době, kdy ženy se Zapřahují do p lu h ů ? M ůže nám b ý t něčím více, něž slavností, když jest znesvěcen ústupem ? Jest p ravda , že i socialisté.

46

jinde a zejm éna na př. v Německu — kam tak rádi šilháme — a V ídni — kam se d ívám e o tev řeným a očima — nepočínají si vůči tyranii lépe, ale může N ě ­mecko, může Vídeň, může vůbec někdo na svě tě býti nám vzorem v t é t o s i tuaci? Avšak jsou tu i jiné známky.

Některé skupiny českých vojáků, za toho to pro nás tak nadějného pobytu Rusů v K arpatech, p řeš ly h ro ­madně k nepříteli. Ba mluví se o tom, že p ře š ly k n ě ­mu s hudbou a vlajícími p rapory! A byl p rý to zejm éna pluk pražský čís. 28, pak 8. zem ebranecký, 102. a j i ­ných více. Tebe to hřeje, česká duše! M neš si pota jí ruce ve své hospůdce nebo pod kavárenským stolkem, když šep táš tuto věc spolehlivému příteli, ale a rm ádn í správa to také slyší a n e m n e s i ruce, sp íše svírá v pěsti, b ra tře , bude zle, je t řeba nových obě t í! A tak teď, počátkem května z těchto sevřených pěstí a r ­m ádní správy vyletí blesk. Je třeba přík ladného trestu , je t řeb a veře jné popravy — tento těžký, sm utný úkol čeká T ebe — dobrý, tichý český vojáčku K udrno! Vykonal jsi svoji povinnost, byls na bojišti, byls tam i raněn. P ro neopatrné slovo, chvilkové vzplanutí hněvu jsi zatčen, souzen, odsouzen. Co T vo je d ě t i? T vá r o ­d in a ? Co Tvůj ž ivo t? Nic, T y jsi č e s k ý vojáček Ku- drna, který v tento čas náhodou padl do rukou vojenské správy, ne pro to cos řekl, ne proto cos udělal, ale p ro ­tože jsi č e s k ý v o j á k — p r o t o u m í r á š n a p o - pravišti. Pozvou k tom u celou posádku a dám y d ů s to j ­níků dívají se svými lorgnony, jak zhasnou T vů j život! Rakouský zločinče — bra tře — oběti nevinná! U m íráš nechápaje, však za T ebou přijdou mnozí, k te ř í budou um írat sebevědom ě, k teří umrou rádi! T ěžko říci, jak T voje poprava skličuje, jak působí. Jak se hra obrací, jak nyní český člověk zatíná pěsti a a rm ádn í správa si m ne ruce, jenže z těch rukou kape krev — nevinná lidská krev! Česká krev, b ra tři!

Poprava Kudrnova vrhá své stíny, jež nezaplaší, ba sesílí i po topen í „Lusitanie“ — americké lodi, p ro niž se p ř io s třu je spor s Amerikou — kdož by však

47

věři l ve válku s n í? N e jh ů ře ovšem působ í — prů lom u G orlice. D louho se zd ráhám e věři t , d louho o ček á ­v ám e zp rávy o „us toupen í po zam ýšleném úč inku“ — nic, jm éno za jm énem , m ěsto za m ěstem a konečně p e v ­nost za pevností, den po dni, tý d e n po týdnu , měsíc po měsíci padá , p o k o řu je se, a rm áda ru ská je rozbita, ús tup je jí nen í k zastavení. Jaká je to hrůza, jaký děs p ro tebe , k terý jsi chystal posvícenské koláče R usům k sv. V áclavu! Co zkusíš du šev n ě! Jak ti to láme duši! Jsi zm aten , zničen, zoufáš si! A ny n í z aha ju jí tvojí hos té z H aliče teprve svoji činnost. P rap o r za p rapo rem si vynucu jí p ř i každém kilom etru , plakát za p lakátem ob jev u je se v Panské ulici nad portá lem „ P ra g e r T ag - b la ttu“ a od časných hodin rann ích do večera sedají zde p o patn íc ích , zídkách, povalu jí se u zdí, stojí v h loučkách i sami o hole op řen i — naši h o s té z H a ­liče. Ulice je jich plna , je plna zvuků jejich n e s ro z ­um ite lné řeči, je plna ovzduší, jež hflásá — „S ieg !“ rakouský „ S ie g “ , jejich „S ie g “ — a ty to slyšíš, zn i ­čený český člověče, ty se jim uhýbáš , ty p rcháš , když k večeru v y ro j í se jich zástupy s lam pióny a p rapory , s o b ra z y Viléma i France, když p ln í ulice — naše ulice — svým „W ach t am R hein“ , „O , du mein V aterland", „H eil d ir im S iegeskranz“ a „G ott e rha l te“ .

V zp o m ín áš na Brno, český člověče ? V zpom ínáš, jak a rm ád a če tn íků nestačila drže t N ěm ce p ře d tvojí p ís n í? A ty tu uhýbáš , u tíkáš do postrann ích ulic — abys neslyšel, neviděl, necítil — v P raze! T akto se ti od- vděču jí tvo j i pejzatí hosté. N ezbývá ti již nic, než k r ­vavá sa tira . A tak nazýváš tu to p rokle tou a věru p ř í ­h o d n ě nazvanou „P anskou u1ici“ b uď něm ecky „Sieges- g a sse?< nebo francouzsky „R ue du Pejz“ a v y hýbáš se jí jako všechno živé m rtvém u m oři, zatím co v ní b u j í jako krvavý, ďábelský výsm ěch tobě i v šem u če ­ském u, m ravenč í ruch a repot s tohlavých zás tupů ra d u ­jících se Israelských.

A divit se jim ani nem ůžeš — v ž d y ť válka, to ť jejich žeň , v ž d y ť ta to vítězství znam enají p ro ně o sv o b o ­zen í zem ě, v níž žily a rodily se celé jejich rody, vždyť

48

tato vítězství jsou porážkou největšího jejich u tisko ­vatele. Rozbíráš-li věc, chápeš — a odpoušt íš , odpoušt íš i bezmeznou drzost jejich p růvodů na své půdě — vždyť oni i ty jsi v Rakousku a ono vítězí! Ba, jsi v Rakousku — na to nezapomeň ty, který jsi chtěl vítat Rusy v Praze a dlouho v n ě m ještě p obudeš! Ba, p ř i jdou i těžší věci. Co ale nechápeš to jest, když při m om entech zvláště významných, ve dnech obzvlášť slavných, vyjde i hudba do ulic a p ře d ní, koilem ní i za ní — drobní čeští lidé! Služky, vojáci, zahaleči, tu i tam mladý učeň a dělník se kmitne. T y sdyšíš — český hovor, české hlasy, p ř i t é t o oslavě! A tu nastává chvíle, kdy nedhápeš, kdy rveš si vlasy, zoufáš si a věříš — všechno marno! Zdáš m ohli by i Rusové osvoboditi — t e n t o lid ? A pak tě již nic nepřekvapí. Ani německá vítězství u Ypres, ba ani vypovězení války Itálií, o něm ž se dovídáš po svátcích sva todušn ích .

Když po tom proskočí zpráva o zatčení hlavy Sokol- stva dra Scheinera, o surových prohlídkách v jeho bytě, o zatčení K ramářově, Rašínově a Červinkově — jich společníka Zamazala, ani hrubě neznáš — cítíš to již jen jako důsledek všech těchto věcí. C ítíš , že to p ravé Rakousko teprve zač ín á !

Ale ty, jenž Chceš při jí t věci až na kloub a jenž se p tá š po vývoji věcí, dovídáš se, že dr. Scheiner byl p řed svým zatčením u dra Sámala, ba dov ídáš se, že0 svém zatčení byl včas zpraven, vidíš, že jeho kanceláře1 úloh v Sokole pražském ujímá se dr. U rban , u v a ­žuješ, proč byl dr. Scheiner p rávě u d ra Šámala,s nímž neměl dosud ničeho společného, a počíná tisvítati, ba dom níváš se odhadovati a obávati se, žebyl asi zatčen důvodně a vzpřim uješ hlavu. N evíš ničeho, ale tušíš — něco tu jest! Něco jest! A totoněco, o něm ž nevíš ničeho, ti um ožňu je život! Hle, svátá, velká moc n a d ě je ! Ona ti sice nevyvrac í fakt, že Rusové nem ohou n y n í osvobodit tento lid — ale praví ti, ž e p ř e c e j e n m ů ž e b ý t i v y s v o b o z e n ! A to je to jediné po třebné — m á š n a d ě j i ! T edy žiješ! A není to skoro zázrakem, že j e š t ě ž i j e š ?

4

49

Kapitola XI. H us.

Z a takových to okolností a v tom to stavu dož ívá se te d y český n á rod svého velikého dě j inného svátku. V ý ­ročí 5001etého umučení H usova. Kterak vzpom ene t o ­ho to dne tento zdep taný národ ? Zdaž povznese oči své k tom u, jenž um ře l pro pravdu a načerpá nových s i l? Či vzpom ene tuctově, p la n ě? N ebo dokonce za ­s tra šen zákazy neodváží se zvednouti h la v u ? T ěžká to o tázka a ne bez význam u jak p ro ty, kdož jsou tu dnes, tak pro ty, k te ř í p ř i jdou , n eb o ť dě la t oslavy a pa rády , když je k tom u čas a chvíle, není p ražádným um ěním , ale důsto jně vžpom enouti vzoru, i když zdá se to býti nem ožným , i když je to zakázáno a "stíháno to ť kusem státn ického um ění, to ť činem, k te rý bude svítit budouc ím .

Ano spolek, jehož účelem bylo zbudován í pom níku , vykonal vše, co 'by lo lze. Po 24!eté činnosti postavil pom ník — dílo českého mistra, p rávě včas, a to n á ­k ladem více než 1 /2 m ilionu korun. Je hotov p řesně , n e b o ť 18. ledna odstraňu je se již lešení a koncem června je tiše , nehlučně odk ry t celý ho tový pomník. Co zbývá j e š tě ? U spo řáda t účty a odejiti . Více také policie nedovolí. A tak se tedy usnáš ím e u sp o řád a t pos ledn í valnou hrom adu, rozpustit spolek, položit k p o ­m níku kytici a jít. Ale ten o d chod a to položení k y ­tice nesm í se díti h rom adně — p ř ipo ju je policie! Tak te d y m á a sm í vypadat H usův den! Je možno vskutku, aby vypada l ta k to ? D opustí to tvůj bůh — N aciona ­lism, český č lověče? Jakž by m ohl! Kdo ale ujm e se O rganisování, kdo dá myšlenku, jak p rovést úctu muži, jenž s táv á se nám dnes sym bolem češství ? M yšlenka rod í se zvolna — a jako každá myšlenka, vynucená tým iž p o m ě ry — skoro shodně na různých místech.

T ak tu v id ím e na p ř . již koncem června různé č i ­n ovn íky Sokola pražského m arně lámati si hlavu, co b u de s věncem H usovým . T ito s ta ř í ctitelé mistra p o ­sílali to tiž každoročně věnec k m ohyle H usově do K ost­nice k o su d n ém u výročí. Jak letos však poslali věnec,

50

když hranice jsou uzavřeny ? Zakoupili věnec tam, k o ­re sp o n d o v a l se Švýcarskem, jak s kým, aby to n e ­bylo velezradou a koncem spolku ? A vynechati tuto tklivou vzpomínku právě letos, když je tom u 500 le t? To znam ená ustoupiti násilí! Násilí duchovn ím u! M ůžeš to učiniti — ctiteli H usův ? N e m ů ž e š ! A tak se tedy rozhoduje Sokol pražský po jistém váhán í položili velký věnec rudých růží po prvé letos k pom ník u H usovu a pak každoročně k němu. V ěnec budiž ozdoben Ob­vyklými stuham i. Co se takto ne bez ob tíž í rozhodujem e v budově nové, sní a p řem ýšlí, aniž by o našich ro z ­pacích věděla, ve vedlejší budově s taré dcera našeho zakladatele a manželka vůdce, paní Renata T yršová, o uctění Husovy pam átky českými ženam i. Ne těmi „vlasteneckým i", které tak horlivě p racu jí ve svých „hádavých výborech" na radnici, ale těmi, kdož c í t í a j e d n a j í česky. Žena — vzpom ínka — květy! M ůže být větší souvislosti? A tak se i tu rod í m yšlenka p o ­ložit k pom níku květy a nabývá konkrétn í fo rm y — vyzvat české ženy a české lidi vůbec k o k rášen í p o ­mníku květinami — m ořem květů. A jak už u té to vzácné p an í jest zvykem — však ji brzy uv id ím e i p ři jiném díle — „slovo sku tkem učiněno jest a p řebývá tu mezi nám i". Povel i přík lad jest dán, tichá, s o u ­krom á akce u českých žen a zejména v tělocvičnách sokolských zahájena.

Když pak červencové slunce z jitra po p rv é zlatí Husův pom ník , když svátá chvíle nastává, přicházejí položit zástupcové spolku H usova pom níku své kytice, Sokol pražský pokládá svůj veliký věnec rudých růží a za n im i bezpočetné řady kytic a kytiček zdobí p o ­mník, vlní se po stupních, splývají po řím sách , ro z ­kládají se široko po zemi jako pestrý koberec, jako cesta M istru, kdyby chtěl ses toupit mezi svůj lid. R a ­kousko se ovšem nezapře, ono jest a zůstane R akou ­skem, p ro to i tento akt lásky snaží se poslintat, p o ­špinit nečistýma rukam a svých policajtů. S tuhy jsou zakázány. Rvou tedy chocholatí strážci nebezpečnosti s tuhy se všech kytic, zakazují, hádají se, křičí, zjišťují

4 *

51

a p ře d v á d ě j í od pom níku m istra. Není-liž to o pě t d ů ­s to jn ým o brazem našeho rozdílného N ac ion a l ism u? N ebo ť , hle — to to je je jich nacionalism! N aším však jest jed ině ten, který je napsán na pom níku m istrově p ísm em v žule, p ísm em daleko viditelným jako heslo v šech a p ro v šechny : „*M i l u j t e s e a p r a v d y k a ž ­d é m u p ř e j t e ! "

Česká láska, česká odv ah a i české babstv í defilují tu p ře d pom n íkem . Vidíte p ros tou ženu p řin áše t h rs t k v ě ­tinek z d om ác í zahrádky a zbožně klást u pa ty p o ­m níku , v id íte dívku srdna tě p ře d strážn íky nésti t ro j- b a revnou kytici a klásti ji viditelně až k nohám sochy a v id íte českého synka, tetelícího se strachem , jehož slzící m a tin ka zdržuje, aby za zády nesený věneček k te réhosi spolku nekladl na zem i, dokud se policajti d ívají. Č e s k á l á s k a , č e s k á o d v a h a , č e s k é b a b s t v í a c i z í z á š t í — tak se to vlní u T vých noho u , m is tře Jene, již jx> pět set roků! A bude se vlniti dále, n eb o ť i česká láska, i česká odvaha, i české babstv í a cizí zášť j s o u n e s m r t e l n ý .

T ak tu p řicháze jí a defilují se svým i věnci a kyticemi zástupci všech vrstev a s tavů, přicházejí dnes, zítra, p o z í tř í — „jak to vzácná pan í snila, láska lidu v y ­pln ila" — m o re kytic leží u pa ty pom níku, vadne a von í — hyne.

N as to j te — co s nim i pak, n eb o ť i svatební i p o ­h ře b n í i vzpom ínková kytice s tává se po čase na slunci, dešti, v ě tru a p rachu — sm etím . A ty to naše v zp o ­m ínky, o d srdce jdoucí, jež sm etí jsou p řed tvá ří toho , je m u ž p a tří , n em ohou p řec skončiti v "popeli, p rachu a n e řes ti vozíků obecních m e tařů . Snad m nozí to necítí, m noz í še ušklíbnou, ale ti, jimž ta to v zp o ­m ínka byla nutností, p ro jevem lásky, úcty, vzdoru i češ- ství, k ladouce sem tyto květy trh an é jako v zahradách svých d u š í — ti nem oho u p řipusti t , aby věc s k o n ­čila tak to .

Ale což n em ám e naše ctitele m istra Jana, jichž b o ­hem je N acionalism , jeho nacionalism tak, jak jest hlásán n á p i s e m : „M ilujte se a p ravdy každém u pře jte ?"

52

C ož ti, kdož začali tuto oslavu, nedovedou j i d is ­krétně, šetrně odstranit dříve, než ze květů lásky stane se sm etí ? M ám e je a máme blízko, v žd y ť i z oken radnice 3ívá se zamyšleně k pom níku hlava ú ředn íka — básníka — Sokola. Básník a květy — dopustí, aby se z nich stalo sm etí ? — I kdyby dopustil — nedopustí Sokol, aby byla sm eť vzpomínkou u m istra Jana . A tak ú ředn ík hospodářského referátu Jar. N aum an v y ­m áhá opa třen í, aby květy uvadající u pa ty pom níku byly seb rány a na nové kárce odvezeny ku poctivém u p o h řb e n í žehem . Vzpomínkové květy za hranici končí po pěti stech letech opět na hranici ve veselém pjlá- polu vše očišťujícího ohně. N ení z nich sm etí, ale p lam en. Dejž náš bůh Nacionalism, aby t a k t o u ríás skončila k a ž d á s m e ť , aby se v stálý, h řejivý , v e ­selý p lam en změnila k a ž d á v z p o m í n k a .

T ak mizí pě t set let H usovy pam átky v Praze. Na venkově sázejí se lípy a osazují balvany — naši přá te lé v rudých košilích jsou všude první. Je to episoda, snad p o d ru žn á episoda v těchto pohnutých dobách , kdy tisícové denně zmizí, ale je to episoda hodná pam ěti, n eb o ť se v ní projevuje a bude i po letech jeviti náš d n ešn í bůh Nacionalism a jeho prav í služebníci a v y ­znavači.

K apito la XII. Svatováclavské posvícení.

N ikdy je š tě netěšili jsme se na své posv ícen í již na ja ř e tak jako na toto — vždyť měli být k něm u pozváni R usové — a nikdy neprožívali jsme ten to den v če r ­ně jš ím rozčarování ze všech vidin a snů. Ne proto, že nám již 21. června — tedy hned p řed e žněm i, za ­bavili v šechnu úrodu a že se další h o sp o d á řs tv í p o ­ved e na lístky, ale proto, ze to, co p ře d sebou v i ­d ím e vzrůstat, je celé, skutečné Rakousko v nefa l­šo vané své podobě. Rakousko černé jako noc a kruté ja k o zbabělec — neboť kdo může být k r u t ě j š í m ? N á š oves — schovaný pro kozácké koně — vzklíčí

.53

asi v sýpkách a stodolách — budem e-li ho dále scho- vávati — naše koláče — máme-li jaké, zh o řk n o u nám v ú s tech — n eb o ť nejsou sypány cukrem , ale v š e ­m ožným i v ládním i opa třen ím i a změnami, jimiž jsme byli p oc těn i. A co teprve naši o tcové 43— 50!etí, k te ří jdou tu na sklonku léta mezi 2Q./7.— 30./10. k o d ­vodu — jaké ti mají posvícení! V šaktě jim naše k o ­mise, jež ú řad u jí „ řízně a p řesn ě" , již p osv ítí! Také náš po lice jn í ředitel Křikava, který z různých důvodů nem ohl si počínat volně na všechny s trany a dost „ ú ře d n ě o s t ř e " , nebude mít o Václave zrovna na růžích ustláno! O dcház í náhle — v nem ilosti a jest nahražen panem Kunzem , jehož těžkou ruku dost d louho cítila O strava . T o v še se děje ještě v srpnu, na jehož sklonku (26.) je ú ře d n ě zastaven i deník „Čas". K dyby byl te h d y někdo prorokoval, co bude po válce s jeho č tenáři a redak to ry , co b ude s jeho duchovním tv ů r ­cem zdaž bychom byli u v ě ř i l i? Dnes áje nevím e o n i ­čem p o d o b n ém , jenom víme, že nám zabavují i k ra ­bičky se sirkam i, p ro tože jsou na nich tři barvy, a to nám o p rav d u dostačí.

M ísto rados tného vzrušení, m ísto slavností,, R usů a kozáků, m á m e tu tedy černou reakční tm u, tím če r ­nější, tím bolestnější, že se dov íd ám e i o tom , kterak Poláci m a jí o pě t dvě, či tři želízka v o h n i! Ti P o ­láci, k te rak jim závidíme jejich schopnost p ř izp ů so b o ­vání, je jich obchodn í smysl, jejich š i r o k é s v ě d o m í . V N ěm ecku , kde tolik vytrpěli, „r u k u j í z n a m e n i t ě " , jako m y v Čechách, ba snad líp! Ani v Rusku nejsou v rozpacích — jdou s ideou s jednocení Polska v boj p ro ti N ěm ecku a v Rakousku — ? Zde nestačí jim ani „znam en ité rukován í" , zřizují dokonce sam osta tné legie k bo ji p ro ti Rusům. 'Mohou to mít lépe po ji ­š těno ? Ba m ohou , n eb o ť se dovídám e, že to vše je jim m álo , že mají své zvláštní kom ité ve Švýcařích, k teré p ro jich osvobození pracuje. Komité revolucio ­ná řů , v lastenců, působících k sjednocení a svobodě! Jak to zní uchu českého člověka! A pros tý český člověk div nepláče, div si nezoufá, když vidí, že my nem áme

54

zhola nic podobného , vlastně, když n e v i d í a p roza tím ještě n e m ů ž e a n e s m í viděti, co m y m ám e a hlavně, že m y také m ám e komité za h ranicem i a ne vjedno , že jich m ám e bezm ála tolik, kolik je českých ko lon ií ve s třediscích zemí dohodových .

T o v še však je dnes ještě skryto, nebo t é m ě ř sk ry to p řed očim a prům ěrného českého člověka. O n slyše i sice, že naši p řeb íh a jí k nepříte li, snad k tom u d o ­konce sám radil a teď, když těm to d e se r te rů m se od června houfně zabavuje veškeré jm ění, po č íná si dělat jisté výčitky, ale, že by tito zajatci, tito utečenci, nad nimiž se proh lašu je trest sm rti a k te ř í se asi nebudou sm ět více vrátit do vlasti, za hranicem i m ohli p r a ­covat — to m u snad v tě ch to těžkých a ho řk ý ch chv í­lích ani nenapadá. Má prozatím svoje těžké starosti. M inulá zima ukázala, že vállce nevad í a zkušenosti s chlebenkam i rad í k opa trnosti. A tak te d y v ten to p am átný podzim a sm utně pam átné svatováclavské p o ­svícení počínají p rvní zájezdy obyva te lů m ěst na v e n ­kov za aprovisací. P rozíravějš í snaží se o p a tř i í i si zásoby na zimu. Ó, vy dobří , čeští ta tíc i! Vy starostlivé m atky! Kterak vzpom ínáte na tu chvíli, kdy js te poprvé vzali ba ťoch na ram ena a ta šku do ruky, abyste se v y ­dali na b ludnou p o u ť po českém venkově! K terak v zp o ­m íná te na tyto p rvn í počátky, po nichž p ř i jd o u d louhé m ěsíce a roky, v nichž nebude pro vás nedělí, nebude svátků, n eb o ť každé své prázdné pů ldne věnu je te těžké pouti za chlebem . Zdaž jste kdys pomysli,ti, že b u ­dete jednou , peníze v hrsti, s tá t a klepat u d v e ř í svých venkovských b ra t ř í a že v jedněch z desíti vám o d ­poví č l o v ě k , že neprodá , a v devíti ozve se již jenom p e s — n eb o ť — venkov počíná tuš it , že n a ­dešel jeho den. Ba nadešel! Den velikého t ř íd ě n í duší a p řeh o d n o cen í hodnot. Co všechny války bra ly — ta to nahradila českém u venkovu, ale kdo celý život chodil v m asce — dnes ji má strženu a s to jí tu nahý a chvějící se p řed tv á ř í lidu i p ře d tv á ří b ož í! P řed tv á ř í našeho boha Nacionalism u, jenž jest láska a p řed tv á ř í ono ho velebného N eznám a, k te ré se ,,za ním

zdvihá v ta jem né hloubce do obrovitých rozm ěrů a v nezbada te lné tem nosti s m ystickou n ád h e ro u h v ězd ­natých svě tů a nezm ěrných dá lek" . Jak m n o h á tv á ř , jež le ta nosila m asku tvrdosti, jihne, jak m no hý h o ­sp o d á ř s tává se otcem celého velkého km ene ro d in ­ného , p říb u zn ý ch a znám ých, zachraňu je tak p ře d zkázou n á ro d v určité části jeho . Jak m nohem četnějš í tv á ře d říve úsm ěvné a přá te lské , dnes zbaveny m asky ledově sobecky a tv rdě vzhlížejí k svém u okolí v y ja d řu ­jíce svou p rav o u podsta tu d řev ěn é beznárodnosti.

N ad celým tím to vzruchem a kolotem vznáší se pak jako he jno vran nad bo jiš těm , zástupy našich kar- hanů, již hm ata jíce svůj p rospěch ve všem a všude, zalétají i sem . T ěžko říci k terak vás nenávid ím e p řes to, že naším b o h e m je láska, nenávid ím e na sm rt, n e n á ­v id ím e až za h rob , n eb o ť vy jste naše zkáza, vy jste naše u trpen í, vy jste sm rt našich nejdražších , vy jediní t isíckrát a navždy prok le tí! B ra tře , nepříte l, jenž brajl ti jazyk a školy, byl zlý, nepříte l , jenž bral ti navojnu syny , byl horší, ale nepříte l , k terý bral tvýmdě tem sousto o d úst, byl ne jho rš í a tím byl tvůj r o ­dák, tvů j b ra tr , tvůj bývalý d r u h ! Ó, m ů ž e š m é n ě n e ž n e n á v i d ě t i jeho i všechno jeho ? A ještě není doúč tov áno , je š tě je tady , je š tě ti pije krev, ještěrve so u s ta od úst tvých dětí — b ra tře , neváhej a na- jdeš-li ho kde, šlápni m u na h(lavu jako jedova té zmiji, k te rá zahubí, není-li zahubena, n eb o ť tato zmije m u s í b ý t z a h u b e n a , m ám e-li žiti!

T a k te d y počíná náš le tošn í podzim a to jest ono to u ž eb n ě očekávané svatováclavské posvícení v r. 1915. B ra tře , p ř ip ra v se d o b ře — b u d e více takových!

K ap ito la XIII. D u c h o v é se zjevují.

T o, co bylo včera „ je š tě skryto, nebo t é m ě ř skryto p ře d očim a p rů m ěrn éh o českého č lověka", počíná se m u p o m a lu odkrývati. O d m nohých zajatců ruských p ře s ta ly náh le docházet zprávy a lístek, jenž tu a tam

56\

zabloudil a nebyl dostatečně oensurován, prozrazuje p o ­divné věci. Tak p íše se tu a tam, kterak tito hoši „ p r a ­cují p ro nás všechny" nebo i „konají svou sokolskou p ov innos t" — lam si hlavu jak chceš, p rů m ěrn ý český člověče — tom uto způsobu psaní velmi záhy p o ro z ­um íš! T ak se dovídáš, že „ tady v Kyjevě jso u se m nou od nás — “ a řada jmen oplakávaných a za m rtvé p ro ­hlášených hochů defiluje ti p řed zrakem . T o ť tedy m rtv í vstávají z hrobů! Ba, vstávají, vstávají, jenže to nejsou ani tak mrtv í z t é t o v á l k y , z toho to zab í­jení, jsou to velicí mrtví tvých dějin, tvé minulosti, jež tu ožívají v tvých dětech, p rům ěrný český člověče! „Jeden za všechny a všichni za jed n o h o " — to heslo v p růčelí posledního sokolského sletiště se v ně v tě ­lilo — ale čí je to heslo — heslo táborských bo jovníků! Ti tu povstáva jí p řed tvým zlekaným zrakem. T y však pro velikou dálku a obtíže Rakouska v id íš prozatím jen fan tom y, jen groteskní stíny minulosti, avšak ta to minulost je tam za oběm a frontam i skvělou, nadšenou pří tom n ostí , ba více — ta je zárukou tvé č e s k é b u ­d o u c n o s t i , p rům ěrný český č lověče!

Po dlouhých oklikách a ta jem ných nápovědích d o ­v ídáš se, že tito hoši vydávají svůj vlastní časopijs, ba gnad několik časopisů, že vydali i p rovo lán í k za ­ja tcům a patříš-li k těm , k te ř í nosí své červené košile, slyšíš ne bez pohnutí, že právě jedno z n e jrad iká l­nějších těchto p roh lášen í podepsal V á c l a v D u š e k , n á č e l n í k I I I . o k r s k u s o k o l s k é ž u p y B a r á ­k o v y , k te rý v něm otevřeně volá ku konání toho , „co naši b ra t ř i dom a od nás očekávají a co sam i dosud n e ­m o h o u kona ti" .

D osud n em ohou! To ukládá i tobě povinnosti, p r ů ­m ěrn ý český člověče! A slyšíš dále o jiných a jiných, Čílovi, Klecandovi, Ševci, Havlovi, P íseckém —řada je jich, řada d louhá a jak mnozí z nich nosili s tebou a vedle teb e červenou košili. T řebas nebyli všichni, třebas m nozí Chybějí, t řeb a s vedle nich jsou tam i jiní a m noho jiných, v í c e j i n ý c h , tolik je ti jasno teď, v tu to chvíli zázračného prohlédnutí, když vidíš do minula i na tuto

57

vzdálenou, fantasticky se m ihota jíc í budoucnost, že s o ­kolská m yš lenka splnila svůj úkol, jed iná nezk la ­mala, jed iná zůstala s tožárem , o k terý v b o u ř i opřeli se všichni, na něm ž zavěšeno bylo rah n o v í plachet našich nadějí, naš í svobody . O na to jest, jež p ron iká tv to lidi, ona h ře je v p rsou, ona rozněcuje p o žá r o d ­boje , nebo ť o n a jediná to to vše m á v p r o g r a m u , ona jediná to to c h t ě l a , to to organisovala . Žádná p o l i ­tická strana, žádná idea h o sp odářská nebo sociální n e ­nadchla tyto s tarodružinn íky , byla to j e d i n ě l á s k a k v l a s t i , l á s k a k s v o b o d ě , l á s k a k d e m o k r a ­c i i , slovem, byl to náš bůh N acionalism , tak jak jsm e viděli jeho vyznávání a h lásání těmi, k do ž nosí červené košile. B ů h l á s k y k v l a s t n í m , b ů h t o u h y p o p r a v d ě a s p r a v e d l n o s t i , nikoliv hlad po zemi a vítězství, po m am onu, nikoliv tupá , d řev ěn á m aska so- beokosti jednotlivce, rodiny, stavu, t ř íd y . Ve jm énu l á s k y jdou tito hoši na sm rt, ve jm énu p r a v d y zřekli se rodin, m ajetku i života.

Svatí, požehnan í!N áš b ůh Nacionalism, jenž jest ,,ochrana svých a

láska ke všem , k te rý se zde rozp íná jediný, veliký, nad všem i n á rody světa, s tane se brzy v še l id sk ý m " — jen co ti u nás a u sousedů p o ch o p í a uvědom í si, že m á tři h lavy a že lze sloužiti jenom jediné. „ Z a ­tím tu sto jí pevně vkořeněn v zemi svých n á rod ů a rozp řáhá m ocně svá ram ena nad všem i ná rod y Evropy, za ním pak zdvihá se v ta jem n é hloubce do obrovských rozm ěrů a nežbadatelné tem nosti velebné N eznám o s m ystickou nádh erou hvězdnatých světů a nezm ěrných dálek. U jeho paty pak bu jí náš život — “

L eť Sokole, leť vysoko, leť až k jeho tvá ři a řekni mu, řekni, že jsme k jeho p říchod u p řipraveni a že č e k á m e !

Zatím tu u nás však je neveselo, tvá ře mocných t o ­ho to světa se chm uří, pěsti se zatínají — po'číná še nám k tom u kuj všem u nedosíávati i materiá lu jiného mež lidské krve. T v á ře se chm uří, pěs tě zatínají, jak by ne, když šavle musí sáhn ou t na to, co s třež í kropáč.

58

šavle a kropáč — tak věrní, tak nerozluční přátelé v tom to neuvěřitelném státě, v tom to s tá tě možných nem ožností, div se nepohádají, neboť nejde o nic méně než — o zvony.

Zvony, vy řvoucí lvové katolické církve a přece zase nejvelebnější nástroje svěla v krásném svém souzvuku. Zvony, vy, k te ré zvučely jste nad Prahou, když žižka vítězně vjížděl do bran městských po porážce Z ik ­mundových křižovníků pod V ítkovem a na Špitálském poli — vy, které jste hlučely táh lým hlahojem, když J iř í Poděbradský kráčel do Týna po volbě na radnici — Zvony, vy zvony, jež ku všem chvílím vážným i tkli­vým, sm utným i radostným hlaholily jste sty svých kovových srdcí — už vás neusly š ím e! V slzách stojí tu hloučky na stráních nad Prahou naslouchat vašem u hlasu — n a p o s l e d ! Nikdy více žádné ucho lidské neuslyší vás v tom to souzvuku b ra tře , chápeš, co je to „naposled" a „nikdy víc“ ? Ach, do krve řeže ten vtip, jím ž mírníme bolest, jímž v slzách se sm ě­jem e, pravíce, že ku konečnému vítězství Rakouska po té to rekvisici rozTilahoií se již jen — umíráčky!

Kapitola XIV. Listopad.

Moravský místodržitel Bleyleben, týž, jehož jsme v i­děli v p rvních dnech lednových psáti českému lidu na M oravě" velmi důrazně o několika ničemných indi­viduích, jež hnusným zločinem poškozují naši vlast", není teď na podzim již také dosti řízným a jest vy s tř í ­dán H einholdem , který si povede důrazněji. Co můžeme fřřoti tornu nam ítati ? Však krev nám bouří a žene do tv á ř í zvěst, kterak Bulhaři vpadli do Srbska a co tam se nyní děje. N ešťastné Srbsko — vypije kalich utrpení až ke dnu, n eb o ť tito Bulhaři věru dovedou sledovati své něm ecké učitele. Naše duchovní tíseň tím stoupá k nem ožnosti. Pracuješ, chodíš, žiješ, myslíš, tedy jseš, ale jsi to ty ? Sám sobě se m nohdy divíš, že

59

j e š t ě ž i j e š , že tvůj o rgan ism us ti dávno nevypověděl službu, a že se ti srdoe bolestí i trýzn í nezastavilo . A na to čeká rakouská šelma. Vyčíhala chvíli, svou chvíli a chystá se šlápnouti n á ro d u na hlavu. Ne bez starosti po zoru je již d louho ty , co nosí červené košile, viděla je oslavovat H usa, zatkla je jich s ta ro s tu p ro styky s A m erikou — vyčkává. D opustí ještě , abychom vzpomněli 50 let sm rti F ůgnerovy založením fo n d ů k p o d p o ře trp ících b ra tř í — pokraču jem e ve svém díle lásky, jež je naším N acionalism em — zabavila jen tu a tam slovo — že cestoval po Anglii a Itálii — s níž jsm e ve válce, ale teď došla jí m íra trpělivosti. Poslední události v Rusku, ta různá provolán í za hranicemi i p rocesy dom a nejsou sice důkazem , ale jsou p o d e z ře ­ním — te d y rozkaz letí, ty Česká Obci Sokolská, hlavo veškerého toho to bratrstva, p rom luv a proh las , jak se díváš na tyto věci.

N aše p ředsedn ic tvo , p ro ř íd lé odchod y do pole, se te d y rad í! V idím vás v duchu, vid ím , vy hlavy vážné i mladé, šedé i lysé, jak tu sedíte ve svém zadum ání! Co říci! Co prohlásiti ? Rada je d louhá, rada je bez konce, rada je bez rady! A tak jde jednatel, zástupce nás patnácti, dr. U rban, vy jednáva t do jám y lvové. Jak je ti, jak je ti, když bys ne jradě ji řekl, že p o d p isu ­ješ p ro h lášen í Václava D uška! Jak je ti, když n e s m í š to říci, když n e m ů ž e š však říci to, co na tobě chtějí! N em ůžeš, neb o ť by ti puklo srdce. V těchbezesných nocích listopadových, vás patnáct, nebo snad jen osm či deset, poslouchá tepot vlastního srdce, poslouchá hučení větru a p raskán í parket a cítí, jakz tem n ého kouta se vztahuje d louhá , černá ruka se-vříti hrdlo. Z ap ří t , zradit své bratry , své děti, své odchovance, své srdce, jež je celé tam venku —n e b o . . . ? Ach, k d o zná dnes to to n e b o ? Je to žalář, je šibenice, ale je to něco daleko hroznějšího , je to zničení díla, jež rostlo padesát let! Bezpočetné m ajetky, existence a ž ivoty budou vydány v plen — jaké m á noci vás p a tn á c t? A jaké lví srdce m áš ty, dovol abych řekl s h rdostí, b ra tře U rbane, když den po dni se

60

biješ s rakouskou bestií, hádáš, vykládáš, ale cítíš s tu ­denou ruku na svém hrdle a ránu ve svém srdci, silném lvím s rd c i!

Jak je ti, ty šedivý, dobrý „pane o tě e " Štěpánku, jemuž dosud snad v žádném p řípadě hum or neselhal — jak u léháš zlomen, obávaje se — podepíšem — a jak vstáváš znovu přesvědčen — nelze! A jak vy ostatní, M ašku, Bílku, Beránku, Vaničkové, Masáku, Ambroži, Očenášku, P rág ře , D omorázku, i ty, žel tak brzy zhaslý W arausi, radikální odpůrce jakéhokoliv p ro ­h lá šen í? V šak na vás některé čekají i těžší věci! Na Beránka s Prágrem vídeňská věznice, na Masáka vojan- čení v U hrách , na Bílka a Jindru Vanička kruté výslechy, ale hlavně ňa vás, Štěpánku a Urbane, prohlídky, k o n ­fiskace pošty , předvolání, výslechy bez konce — těžká to doba pro vůdce těch, kdož nosí červené košile. Těžká, ale veliká, neboť ocel svítí jedině v ohni a vy všichni jste v této době — z ocele! Svítíte jistotou vědom í, že věc tam t ě c h z a h r a n i c e m i z r a d i t i n e l z e ! Ó, jak jste vysoko! Jak vysoko, n e s k o n a l e v y s o k o proti těm, jež nám v dobách pozdějších b u ­dou psáti o „nárazníkových s tá tech" , „po tírán í nacio ­nalism u", „kavárenských projevech sp isovate lů" a o „M asarykovi, jenž sedí za hranicemi v teple a dělá tu .lidi n e š ťa s tn ý m i" ! O dpusťte , že vás srovnávám — k těm to! Nezasluhujete si toho, neboť to zní skorem p ř íh an o u !

N em ůžete podepsat, n e p o d e p í š e t e ! A když tedy p řichází d r. Urban s tím , co jest vaším posledním slo ­vem , s neslaným, nem astným prohlášením , jež je pro Vládu i p ro nás bez ceny, když je ledově, s úsměškem o d b y t a dána mu poslední lhůta b u ď — a n e b o , a "když je s t jisto, že nazítří půjde říci pánům svě nebo — a nevyjde snad více — dochází vojákům ve Vídni t rp ě ­livost! N eohlížejí se v právo ani v levo , nedbají vy jedná­ván í. M aťkýz Gero cítí svou chvíli, markýz Gero Tasil svůj meč, markýz Gero — ťal. Č e s k á O b e c S o k o l ­s k á j e r o z p u š t ě n a 2 4. l i s t o p a d u 1 9 1 5 .

Je po strachu — je po prohlášení — je po „nebo" —

61

n e b o f je konec! ó , jak jste po tom trpce litovali, vy v íd e ň š tí páni, tasení meče m arkýze G era! Kolik lidí vám uklouzlo jediným rá z e m ! Kolik lidí, tolik veie- zrádců a p řed ev š ím našich patnáct, jež je te ď na chvíli klidno. M ístnosti se zapečetí, něco spisů odveze. Ruka se sevře la — hrdla jsou venku. P r o z a t í m v e n k u ! Jak m n ohým by to však stačilo k zahnání chuti na vždycky! Jenže vás několik, vás vzácných několik, nezná poko je , je stále při chuti h rát o hrdlo. R ozm nožu ješ dále dom a m anifesty, prok lam ace a zprávy, p íšeš na svou pěs t do pole i jinam , b ra tře Štěpánku, chodíš dále do jám y lvové je d n a t s B ienertem , „ n a š ím " Bie- nertem i „ je jich" Jánkou, dr. U rbane! T o je však už vaší věcí — Č. O. S. je rozpuš těna a vy jedin í pevni, silni, svoji, z trácíte se na čas z očí p rů m ěrn éh o člověka, jež se k vám zvedají v obdivu.

C o by la by pro vás m in is terská křesla, co p o s la - nectví, odm ěny , ú řady , co to všechno, po čem se pach tí ti, kdož v těch to chvílích byli tak hluboko p od vám i ? O bchodu ješ dále, b ra t ře Štěpánku, obha ju ješ U rbane , chod íš do své kanceláře , M ašku a Bílku. Ti dva, tři z vás, jež budou povoláni k nějakým ú ř a ­dům v republice, na své ú řad o v án i proti d ř ívě jšku j e ­ště — doplatí. N eb o ť váš b ů h nen í ani m am on, ani hlad po panstv í a moci, váš b ů h je ochrana svých a láska ku v šem , váš bůh je náš jedině pravý N ac io n a ­lism. N ejste-liž vy vysoko, n e s k o n a l e v y s o k o i d n e s ! ? A zůstanete vysoko, n eb o ť vás povýšilo vaše ocelové srdce a váš bůh Nacionalism !

62

CAST 111.

SLUNCE VZCHÁZÍ .

Kapitola XV. Mlčící polit ika a mluvící národ.

Když se p o d a ř í zbabělci zvítěziti, je ne jk ru tě jš ím v í ­tězem a ve svých očích největš ím hrdinou. N aše milé Rakousko je teď takovým vítězem . Zvítězilo na všech frontách a šláplo na hlavu dom ácím u odboji. N yní si tedy vykračuje v póze hrd iny a páše n e jho rš í k ru ­tosti i ne jvětš í nesm ysly , n eb o ť je st p rávě jen z b a ­b ě l c e m , jem už se podaři lo zvítěziti. Z avád í ú řed n í řeč do všech stá tn ích ú řad ů , na p o š ty i železnice a hrozí na p ř . i dělníku v nád ražn ích dílnách v ryze č e ­ských m ístech p ropu š těn ím , nebude-li mluvit „ ú ře d n ě " — při čistění vozů — něm ecky. Rozpustilo Českou O bec Sokolskou, ale je v ná ram ných rozpacích, jak to přijde, že jed no ty i župy sokolské dále působí. T ř i ­krát, č tyrykrát, dese tk rá t m usí se vysvětlovat, že by z a ­staven í činnosti je d n o t sokolských musilo býti p ro v e ­deno 1200 rozpouštěc ím i dekrety . T a to cifra je i p ro naše „ho rl ivé" ú ředn ic tvo trochu veliká a tak se s p o ­kojím e tím , že zkonfiskujem e a zabavím e všechny s o ­koly — papírové , jak je v yda la fa Kočí v Kožíš- kových obrázcích k vystřihován í. T aké K uffnerovo h u ­sitské vojsko takto upravené zabavím e, nebo ť není-liž ono něčím velmi p o d o b n ý m ? Sokolové po dáva jí ovšem nám itky p ro ti ro zpu š těn í své ú s t ře d n í o rganisace — ku pod ivu to zabavení ob rázků jim snad ani nevadí — vyšlou i deputac i do Vídně, jež se bude rázně oh ra - žovati a p ro testovati , k te rou budou si naši ú ředn íc i ukazovati „D as s ind d ie Sokolisten", s u ta jeným r e ­spek tem pohlíže jíce na postavu dr. Jindřicha Vanička

5

63

a jeho širokou pravici. Ale k čemu bychom měli m in i­sterské „ šup líky" a jiná b lahodárná za ř íz en í? D eputace se odp orouč í, s'tížnost „strč í do šup líku" — a m ám e pokoj. C opak se říd ím e teď ve válce nějakými p a r a ­g ra f y ? N ějakým p rá v e m ? N aše právo je meč! T ak tom u chce, tak velí a žádá náš bůh Nacionalism , jehož zuřící m asku m y uctívám e a k terý se ř íd í jen h ladem po zemi a panstv í. Větší s tarosti působ í nám tu a tam nezbedný tisk český, na který m usím e důrazně d ok ro - čiti a působen í naše nem íjí se účinkem, n eb o ť o d dubna do června toho to význam ného roku bylo z a k á ­záno 78 českých časopisů! M ůže někdo působit ú s p ě š ­něji ?

A však nejen listy i knihy české š íř í o travné ideje v tom to n á ro d ě velezrádců a tak dochází i na T vé „ T e m n o " , d rah ý m istře Jirásku. Zabavují a zakazují nejen tu to k rásnou knihu, ale ř a d y jiných našich u tě š i- telek a společnic v těžkých chvílích dneška. P okud jsou v našich soukrom ých kn ihovnách, neublíží jim ovsem cizáčká ruka, ale z knihoven veře jných a zejména šk o l ­ních budou vym ýcena na dlouho, neb o ť přijde-li zákaz, snadno se v y řa d í kniha, ale po zákaze těžko shledává, vrací, znovu opa třu je . A tak konfiskační prakse m á n a ­m noze ten význam , že naše soukrom é knihovny se zvětšu jí o uk ry té kn ihy z knihoven veře jných , j id iž r a ­zítko p ře lep u jem e svými „ex libris". Hle, k čem u se nám teď h o d i ta to roztom ilá um ělecká drobnůstka!

Co m á děla t naše česká politika v těch to do bách , k dy parlam en t je rozpuštěn , svoboda sh rom ažďovací obm ezena, tisk sešněrován konfiskacem i na k re v ? C o by m ohla dělati ona, je jím ž jediným pros tředkem — a m no h d y i výsledkem — bylo s l o v o tištěné či m lu ­v e n é ? Mlčí! A je to také to jed iné , co m ůže dě la t ku p rospěchu našem u v té to době, nebo ť kdykoliv se snažila teď p rom luvit — n e b y l o t o n i k d y k u p r o - s p ě c h u.

Ale kdo nemlčí, kdo nem ůže mlčeti, kdo nem ůže být n ikdy um lčen, je m inulost. A ta k nám mluví v té to tišině, když slova o dum ře la na r te c h /d v o jn á so b vroucně,

66

tklivě a srozumitelně. Mluvila „ T e m n e m '1 — proto je páni ve V ídni zakázali, nem ůže mluvit slovy, mluví tedy tóny — a my zbožně a oddaně nasloucháme. Nikdy netěšily se Smetanovy opery takové návštěvě , takové oblibě, takovém u porozum ění jako nyní, neboť z nich mluví naše češství, z nich ozývá se o pě t náš dobrý a krásný b ůh — Nacionalism.

Mluví jem ně, proto jsme neslyšeli jeho hlasu tak dob ře v dobách, kdy uši naše zaléhaly ryčným oh la ­sem mluvených i tištěných slov, ale teď, když n a ­stala tišina, když mluví j e n o m tóny — tu rozumíme, chápem e, žijeme touto Sm etanovou hudbou. Jsou to všechny jeho opery i skladby sym fonické v popřed í s „M ou vlastí", jež je však teď, kdy se teprve učíme naslouchat t é t o řeči, pro nás dosti složitou — přijde doba, k te ré bude vévoditi p rávě ta to „M á vlast" — p ro to nejvíce nás nyní ještě na počátku tohoto doroz ­um ívání jím á „L ibuše", v níž i slovo mluvené p o d ­poru je účinek tónů. Tak tu naslouchám e velebným zvu ­kům p řed eh ry , jež jakoby zvolna sjímaly závoje a mlhy minulosti, ab y zvyšovaly se k slavnostn ím u poznání p ravdy. N ení to něco hodně podobného našem u dneš ­n ím u s ta v u ? Nevybalujeme se i my z mlh a závojů dneška k zářivém u, slavnostnímu zítřku, jež ohlašuje hned s počá tku zvuk fanfár a slavnostní h řm ěn í kotlů? A k dyž pak celá tato srdce jímající báseň, jež tolik mluví k duši zmučené bolestmi dneška, vyvrcholuje po slovy nevystižitelné gradaci v Libušině skvělém p ro ­roctví, že „národ český neskoná", zdaliž nestrhne nás to podle tem peram entu buď k slzám nebo já so tu ? P o ­žehnané slzy, požehnaný jásote, neboť jdeš z u p ř ím ­ných srdcí, jdeš z p rapodstaty našeho býti, jdieš z n a ­šeho Nacionalism u, jenž jest ochrana svých a láska ku všem a pro to i naším bohem , totiž „prom ítnutím tebe světlem tvé to u h y a jasem tvé duše do veliké tem nosti a obrovských rozm ěrů N eznám a", synu A d a ­m ův.

K dyž se však ty to oprávněné slzy a stejně op ráv ­něný já so t opakuje při každém provádění Libuše, ne-

5*

67

m ůže zůstat bez povšim nutí i u těch , k dož bdí nad naším do b rý m chováním , nad naš í loyalitou. Z daž n e ­bude naše policejní ředite lstv í uvažovati o tom , kterak uhasiti ten to jáso t a vysušiti s lzy? Je to velmi snadné, nebo ť již p ísm o prav í „svádí-li tě oko — vylup jě, svádí-li tě ruka — utni j i“ . nebo něco p o do bného . C ož te d y kd ybychom uťali proroctv í, jež svád í k j á ­sotu a s lz á m ? Jen stačí-li to to ch iru rg ické zakročení— dost násilné — — k uhašen í já so tu a vysušen í slzí, jež vyvolávají S m etanovy tóny. C ož nenaleznem e j i ­ného hasíc ího p ro s tředku , což nenalezne se jiný hasič, lepší, doko nale jš í nad chirurga z po lice jn ího ře d i ­te ls tv í? N alezne, b ra tř í , nalezne a bude ro zh o d n ě lepším , neboť náš ch iru rg jest chirungem z povolán í, jest ř e ­m e s l n ý m ch irurgem , ale ten to hasič je hasičem z lá ­sky, z p řesvědčen í, je hasičem d o b r o v o l n ý m ! A tak v id ím e ne bez rum ěnce ve tváři, že vedle po lice j­ního řed ite ls tv í pečuje o vysušen í naš ich slzí a uhašen í jásotu i český žurnalista, český list, český poslanec!Čteme tu černé na bílém právě v době, kdy jsm e jindy slavili revo lučn í p rvn í m áj, k terý jsm e si i letos o d p u ­stili, n eb o ť v o rgan isaci je síla, ale m y m ám e organ i- saci bez síly — alespoň pro ti Rakousku a H absburkům— článek na šeh o českého poslance, v něm ž prav í se, že „L ibuše jest p ro jevem českého nacionalism u a n a ­ším úkolem jest t e n t o N a c i o n a l i s m p o t í r a t i a n e p o d p o r o v a t i ! " D obře řečeno! Velmi dobře řečeno! H ře b ík u deřen p rávě na hlavu! S jem nou p sy ­chologií je zde vycítěno, č í m nám je ta to Libušea co je úkolem dobrovolného hasiče na šeh o já so tu a osušova te le slzí bok po boku pracu jíc ího s řem eslným chirurgem z policejn ího ředite lstv í!

Je to tvým úkolem , dobrovolný hasiči našeho já ­so tu — v ě ř ím e ti, když to tv rd íš , n eb o ť věřím e , že každý m už snaž í se mluvit p ravdu , není-li p ř í liš veli­kým Zbabělcem, ale p roč m luvíš a za koho mluvíš číslem m n ožným ? O tom uvažuj, český člověče, uva ­žuj d o b ře je š tě nyní, neb o ť chtěj nechtěj musíš si zodpověděti o tázku, zda ten to poslanec mluvil v těchto

68

dobách takto i za tebe, či za koho mluvil, koho za ­stupoval a jaký to je bůh, jaká m aska, jíž slouží!Viděls v listopadu, jak mluví a jednají s rakouskou ty ­ranií ti, kdož nosí červené košile a m ají srdce z ocele,uvažuj a srovnávej, jak mluvili ti, kdož jsou dnes ještě tvými mluvčími a zástupci, i když jsi vě rným s tran í­kem — a já ti přeji, abys jím zůstal — ta to úvahati věru neuškodí! Vidíš však teď nejlépe, jako myjsme viděli tenkrát, že když mluvil národ , byla n e j ­lepší oficielní politikou ta, jež mlčela, n eb o ť není-ili tisíckrát a desettisíckrát lépe mlčeti, než mluviti —takto ? Mlč, česká oficielní politiko, mlč hodn ě dlouho, neboť teď přišla doba, kdy mluví sám národ a dělá svou vlastní politiku bez vůdců ze řem esla , d o b r o ­v o l n o u p o l i t i k u z l á s k y a z p ř e s v ě d č e n í !

Kapitola XVI. Fronty.

Zvolna nastává tře tí válečné léto. A jak se dny dlouží a noci krátí, krátí se i naše s tá tn í p řídě ly a dlouží se zástupy, či „ fro n ty " p řed jejich výdejnami. Zvykli jsm e si dosti záhy na toto b lah odárné zařízení. Ukázalo se totiž, že zboží všeho d ru hu jest v p ro d e j ­nách v ždy méně, než bylo vydáno poukázek občan ­stvu a že se nedostává. Je to jednak vinou našeho vzorného aparátu byrokratického, avšak svůj „lví p o ­d íl" m a jí na věci i naši karhani a karhanky a naše zkorum pované, nepotismem nakažené Rakousko s h ro ­madou příž ivn íků a výsostným právem opa třených je ­dinců, k te ř í musejí dostatí vše a první! Zatím co tito naši výsostným právem opatřen í jedinci mají tedy vše, co lze v Rakousku míti, zatím co naši karhani a ka r ­hanky vyspávají svá noční dobrodružstv í — nebo ť j e ­dině oni je mohou míti v této době — p rož íva jí naše ženy a děti zcela jiná dobrodružství! Po celé hodiny, ba od večera po celou noc do jitra i daleko ku poledni sto jí v dlouhých řad ách srovnány do č ty řstupů nebo

69

d v o js tu p ů podle šíře chodníku a doby svého p ř í c h o ­du, čekají na o te v řen í k rám u a výdej zboží. Á naši karhan i a karhanky v m nohýéh ob chodech nechají je čekati hezky d louho — o tevrou až k jedenác té , až se vysp í ze svých nočních dobrodružs tv í . O bčas vynesou tu — on u ženu ze zástupu, to ono dítě klesne únavou, ale co je ka rhanům a karhankám po ú n av ě j in ý c h ? O ni vysp áv a j í s v o u ú n a v u z nočních d o b rod ru žs tv í . B ra ­t ř e , fron ta , na je jím ž úseku jsi bojova l, byla peklem, ale čím jsou pro naše ženy a děti ty to fron ty ? V idíš ve tch ou s ta řenku , o hůl se o p írá a čeká, čeká z v e ­čera k jitru , z ' j i t r a k večeru, zatím co karhan , jenž jí m á zboží vydati, nebo jeho zaslání do p ro de jny zaříd it i , h ý ř í a smilní v kterési v iná rně s po losvětem . B ra tře , to je u trpen í našich front, to je u trpen í, jež t r h á n e rv y a ničí srdce jako tvé ú dy n ěm ecké g ran á ty — a b r a t ř e s lyš : t ě m t o k a r h a n ů m a k a r h a n k á m j s m e a n i p ř e d v á l k o u , a n i p o v á l c e n e z k ř i - v i l i v l a s u ! O n i ž i j í , t y j í a k a r h a n i t u s í á l e m e z i n á m i . Když si tohleto uvědom íš , když si to p ř ip o m e n e š — neuchvátí tě záv ra ť h n ěv u a lítosti, ne- za tane ti v mysli onen verš , tak často slýchaný a tolik věštíc í ve své stručnosti: „ v š a k p ř i j d e j e d ­n o u d e n o d p l a t y a p o t o m b u d e m s o u d i t m y “ . V ěříš , že p řijde , b ra tře ? M ohl bys žít, kdybys n e v ě ř i l? Ale b u d o u to t i t o karhani a karhanky, již b u d o u souzeni ? U važuj, b ra tře , uvažu j chladně, n e ­b o ť hněv nen í soud, hledej cestu k p o tre s tá n í našich k a rh an ů a karhanek , n eb o ť ví bůh — nikdo si dosud tre s tu nezasloužil p o c t iv ě j i ! Ale uvažu j dobře , neb o ť tre s t m u s í býti spravedlivý , trest m us í st ihnouti v i n - n í k y , ne u rčitý stav, určitou tř íd u , uvažu j dlouho, ale tre s te j rvchle a bez milosti. T o to jest p r v n í m tvým úkolem , n eb o ť „sp raved lnost je s t základem s tá ­tu " , a na čem ty b udu je š svůj s t á t? Na am nestii svým k arh an ů m a karhankám ! J e t o t o s p r a v e d l n o s t ? !

Jak tu tedy naši karhani a karhanky zvrací všechno p ř í s n é a spravedlivé zásobován í lidu v ta jné a k a r - h a n o v s k é zásobování, jak tu vyspávají svá noční

70

dobrodružství, zatím' co naše ženy a děti klesají ú n a ­vou ve frontách a co ty klesáš ranam i na bojišti,, rozhoduje se největší boj světa — o V erdun a proslulou jeho pevnost V.aux. N ohy našich žen a dětí ve f ro n ­tách p ř íše rn ě klapají, neboť jsm e jim mohli koupijt jen d řevěné podrážky, ale co Je to to klapání proti tom u, co se děje ta m ?

Není ani jinak možno po těch to strašlivých hodech smrti, než znovu povolati všechny ročníky b ranců k o d ­vodům v tom to jaře. Jdem e k nim, jdem e, k svačině majíce h rs t drob tů kukuřičného chleba, k te ré si „z lepšu ­jem e" m edovým máslem. To je ten ne jnově jš í úspěch našeho karhanovského zásobování, to jest v té to d o ­bě poslední slovo našich karhanů. A p ro špe tku t o ­hoto m edového másla, jež jest zcela bezcenným , n a v o ­něným cukrem , rozloženým kyselinou, v něm ž není ani gram u tuku , neřku-li másla, ani g ram u m edu, který by vlastně naše úřady pro zkoušení potravin měly za- baviti, om dlévají naše ženy a děti ve fron tách a my si jím m a s tím e své drobty, čekajíce, až nás odvedou pro c ísařský kabát. Z této situace nám věru n epom ohou ani n ař ízené bezmasé dny, ani h o spod ářsk é porady s N ěm eckem , neboť těmto oběm a o p a třen ím se naši karhani jen vysmějí.

I jiný sm utek doléhá na naše duše. Počátkem května zem řel nám Sucharda. Veliký m istr dláta, jenž byl n a ­šemu socha řs tv í a zejména p laketářstv í tím , čím' S m e ­tana hudbě . U m írá mlád, um írá nerad, u m írá těžko. Kdo nám p o s tav í pom ník svobody, když vypadlo dláto z 'T v é ruky, m is t ř e ? O dchází s T ebou jeden z těch, kdož byli svými i našimi ve svém umění, n eb o ť i T vým b o ­hem byl Nacionalism, jenž jest láskou. P ro to také d o ­provází T ě veškeré bratrstvo sokolské na poslední pouti, p ro to také jde za T vou rakví i dr. Scheiner, p o ­prvé tak veře jně vystupuje po svém p ro p u š těn í z r a ­kouského vězení! Nebyl vinen — ale ty , jenž s leduješ celý náš život v tom n e b y l v i n e n , v id íš celou h lo u ­post, ce lou u b o h o s t rakouského po licejn ího sy s té ­mu a je ti i ve tvém smutku veseleji.

71

Za to K ram ářův p roces se p ro jedn ává . V eře jně tak, že veře jnost se n ičeho nedozví. T ím více se ovšem hlta jí zprávy soukrom é, ale čím více h lta jí — tím více jsi zklamán, český člověče. C ítils d ob ře . T en to p r o ­ces jest procesem českého n á roda na foru světovém , nebo ť D ohoda o něm ví, D o h o d a ho sledu je , D ohoda se podle něho za říd í — to je ti jasno i v tv é o d lo uče ­nosti. Čekáš p roces toho d ru h u , jako by la „o m lad in a" —• pokrokové h nu tí let devadesá tých , č e k á š proces, p ř i něm !ž čeští obžalovaní i če š t í svědci svým v y s tu p o ­váním, svou jistotou, sv ým p r á v e m a p r a v d o u u tv o ř í takové ovzduší, že oni souzení b u d o u soudci a žalující obviněným i p ř e d tv á ř í spravedlnosti, světa i velikého N eznám a. Je ti ja sno , že je-li dr. K ram ář souzen jako p řed s tav i te l n á ro d a , m u s í býti odsouzen, n eb o ť národ n e n í r a k o u s k ý m , nem ůže býti ra k o u ­ským. N árod dnes — p o vzoru a do b rém přík ladu těch, k te ř í nosí červené košile — nem ů že se vym lou- vati, nem ůže se vytáčeti, n em ů že d á t ž ád n éh o p ro h lá ­šení, jež by zrazovalo naše tam v cizině! T ěžko je v y ­týkat něco k sm rti so uzen ým a jejich svědkům , ale vzpom eň si na Slávka K ratochvíla , na redak to ra Kotka, na oběšence od Piavy a um íra j íc í o d Z borova, jak oni pochopili, jak oni se nevym louvali, nevytáčeiLiř ne- prohlašovali — jak šli na sm rt vesele, n eb o ť um írali pro své přesvědčen í. B ra tř i , u m ř ít p ro přesvědčení, u m ř ít m užně, k tom u je t ř e b a bý t h rd inou a m ít srdce z ocele. N aše politika, naše ofic iáln í politika však jak vidíš na m á jových oslavách a na to m to procesu není hlrdinou a nem á srdce z ocele. M ůžeš jí to vy tý k a ti? N e ­m ůžeš, b ra tře , n eb o ť n e n í h rd inné politiky, jen h r ­dinný idealistu a p ro to H avlíček , p ro to M asaryk p ř i své politickosti nebo p ráv ě p ř e s svoji politiekost z ů ­stali hrd iny, p ro to že nad politikou jejich vládl id e a ­lism, p ro tože byli d o b r o v o l n ý m i politiky, politiky z lásky a p řesv ěd čen í, nikoliv z řem esla , ctižádosti, n e ­bo zábavy. B ra tře , ten to p ro ces nás ted y bolí, d rážd í pás — ale neuspokoju je . P om lčm e o něm raději.

72

Kapitola XVII. Le roi est mort, vive le r o i !

Vzduch v Rakousku dusí, jest nesnesitelným. O svě ­žuje nás na chvíli jen kom edie kardinála Skrbenského, jenž „p ro o lom oucké syrečky opustil své ovečky" a je nastolen v červenci na uprázdněný stolec olomoucký, jako živý doklad toho , k te rou ze t ř í hlav našeho boha vyznává on, i všechna černá h a v ě ť římsko-katolická. N ová válka s R um unskem jen p ř i lévá oleje do ohně— a tak dýše se těžce, oči se krví podlévají. Matlou ukázku dá nám P rostě jov , kde zjišťu jem e, že ve třech rocích k a ž d ý t ř e t í o b č a n z e m ř e l t u b e r k u - 1 o s o u. Jsou to nadě jné vyhlídky.

A hle, je zase sobota , ten tokrá t chm urná, podzimní sobota , kd y do toho to dusna a nedýchatelné atm osféry sjede blesk vzrušující zprávy. D ov ídám e se k 6. hodině večerní, že v po ledne dne 27. ř í jna byl zastřelen drem B. A dlerem rakouský p rem ié r S tůrgkh . Ten Stiirgkh, jenž jako m ůra dusil n áš život, ničil ústavnost, noham a šlapal zákony — m aně cítíš, jakoby se ti hlava přím ila! U važuješ — hle, n ě m e c k ý revolucionář v raždí n ě ­m e c k é h o a b s o l u t i s t u . V ražda jest zlá věc, o d ­souzení hodn á věc, n eb o ť kule z revolveru není důvod, není také vítězství nebo úspěch a rozhodně neznamená pravdu — ale p řece ti b leskem letí hlavou myšlenka, o kolik pohnu tek , o kolik dů vodů více proti hraběti S tůrgkhovi měli n a š i rev o lu c io n á ř i! Bezděčně točí se tvů j p o h le d po jejich očích — m arně — znám í i n e ­znám í m a jí v š i c h n i h lavy sklopeny, tak nízko svě ­šeny, že jim do očí nevidíš. Schovávají si své koule a revolvery , svou revoluční a po dvra tnou činnost až do s v é h o s tá tu a na s v o j e lidi!

A v záp ě t í za S tú rgkhem — jak divně osud hrá — jd e i s ta rý T hun — jd e , a ty za ním do hrobu h á ­zíš vzpom ínku — „um írá po sledn í poctivý R akušan"— ti, co tu zbyli, nejsou Rakušany. Ne — je tu ještě jeden , a le i ten se chystá k posledn í cestě, slyšíme o tom d lo uho šeptat, d louho p rorokovat, až nám povědí pravdu — 21. lis topadu zem řel s tařec Franz Joseph!

73

Krví um akaný s ta řec , „s ta rý v r a h " — ta k jsi ho nazval ty, český člověče. Z em ře l, .a ty věru n em áš čeho bys litoval, ani z čeho bys se radoval,, leda bys jako n e ­zdolný op tim ista očekával ú levu o d té to zm ěny. Ale což jest m o žná vn itřn í ú leva v to m to s t á tě ? N ev ěř tom u, český člověče — jed iná úleva je m o žn á — z věnčí, až rozbijí to h o panáka na h liněných n ohách , to to b íd n é Rakousko. T o to je tvá p o h ře b n í řeč n ad rovem starce Franze Josepha.

Jinak ovšem usuzují naš i strážc i nebezpečnosti a d o ­brého chování. P řeč ti si jen listy z tě ch to dnů , p řečti, b ra tře , v šech ny bez rozd ílu barvy a s trany s výjimf- kou — H lasu N á ro d a — n e b o ť ten to je p ř í l i š znám é barvy a zas luhu je , aby ho zakrylo věčné o p o v ržen í a věčné m lčení p ráv ě tak , jako p ro jevy hlavy českých měst, p r im á to ra m ěsta, jež se honosí ti tu lem P raga caput regni — ano caput regn i zbabělosti v těch to d o ­bách. P řeč ti si, b ra t ře , a p o rozum íš , p r o č ti rad ím k té to to r tu ře , p o ro zu m íš jak se nám žilo, když český novinář m u s i l , p rav ím m u s i l tak to s á m plivati do tv á ře svých d ru h ů a o d nich si dá t p liva ti do svých úst — n eb o ť ničím jiným ne jsou (yto výkony. Ale on je m u s i l p sá t , chtěl-li a le sp o ň jinde p ro p ašo v a t n ě ­kolik ú těšných slov, něco života, něco n ad ě je ! U važ, b ra t ře a p o su ď n i č e m n o s t těch , k te ř í těch to věcí teď zneužívají, n eb o ť hle, co se u nás p řiház ívá . I j e ­diné po jí tko našich sokolských jedno t a žup, n á š ča ­sopis Sokol, je nucen k p o d o b n é m u p ro jevu , n eb o ť je tu zase ono b u ď a n e b o . B uď pro jev , n eb o se rozluč se životem. P ro jev je napsán , p ro jev je vy tištěn , n e- u s p o k o j u j e k ruh y v ládní — n e n í v něm slůvka loyality, jenom přiznán í, že za v lády to ho to panovníka rozm ohl se náš ná ro d m ě rou n e tu šen ou , což troufám , nelze pop íra ti . A t o h o t o p ro jev u užívají s luhové Rakouska a s loupy jeh o — ničem ná h av ě ť ř ím sk á — k osočován í sokolsťva z rakušáctví. ó , vy s ta tečn í ř ím š t í biřicové, k te ř í jste zalezli d o svých d o u p a t p ři p r v ­ními úderu vě tru — n e b o ť jsm e neslyšeli, že by byli zatkli něk te réh o kaplana, nebo dokonce ,,O rla“ p ro

74

velezradu — vy, k te ří jste by[li tak jistí, tak spo le ­hliví, že po vás Rakousko ani nem rklo — toto je dů- stojno vašeho charakteru — a teď , b ra tře , prom iň — posečkej chvilku, m usím si u m ý t ruce a p rom nout oči, když jsem se zabýval t o u t o neřestí .

Franz Joseph je pochován 30. listopadu. Posledním jeho činem bylo p roh lášen í sam osta tnosti Polska, jež zní jako špatný vtip. D evátá ofensiva Itálie je sko n ­čena a sir Edvard Q rey — p ro roku je d louhou válku — jaká je to hrůza p ro českého člověka! Dlouhá válka a my v Rakousku nesm ím e o dušičkách osvětlovat hroby, a b y se — již teď v lis topadu — šetřilo sv íti ­vém, naše válečná půjčka d ostupu je pá tého vypsání — věru b ude p ro nás těžkou ta to d louhá válka. Český člověk však zvykl. Zvykl těm to proroctv ím , zvykl svým nadějím , zvykl svém u utrpení. Korunovace Karlova v U hrách, minis ters tvo K órbrovo, Spitzmůllerovo, Clam- Martinicovo letí jak o b razy kaleidoskopu. Rychlé ty změny, p ře m e ty a kozelce p řece povzbuzují naději, udržují b ěd n ý život — n em o h o u nám však ulehčitv naší b ídě , v našem hladu, v n a š í těžké podvýživě, jíž churav ím e a zm írám e a k te rou námi z největší části zavinují naši karhani. D uch českého člověka tolikrát zlomený, zdeptaný, zklamaný, znovu se pozvedá, znovu doufá. D oufá v toho to m ladého panovníka , jenž prožil svá n e jk rásně jš í Léta v Čechách, dou fá v jeho českérádce a učitele — snad ve své dětinské důvěře , ve svém nezdolném optim ism u, ve své vůli po životě p ra h ­noucí dou fá i v C lam -M artin ice. Tělo jeho však hyne, děti zm írají, starci a s ta ře n y slabom ysln í a on sám také nežije, jen živoří, skom írá — a le táhne dále svou tě ž ­kou brázdu. T áhnou ji m uži, tá h n o u ji ženy, táhnouděti — jakož zákony kázaly jim.

K apito la XVIII. Přituhuje.

Kolikrát doufal jsi, český člověče, v obrat, kolikrát dělal jsi si naděje na zlepšení v té to válce a kolikrát byl jsi již zklamán. T o p ro to , že očekáváš, že d o u ­

75

fáš, že ti p o m ů ž e někdo jiný. Měli to být Rusové, měl to bý t nový císař. A le což ti m ůže pom oc i vůbec nějaký c í s a ř ? N em ů že , b ra t ře , nem ůže, n eb o ť tvůj c ísař, tvůj jed iný pom ocník , tvůj b ů h — tos ty sám , b ra t ře ! N en í pokroku skokem , nen í o b ra tů náh lých — vše ros te a vyvíjí se zvolna a těžce a zdá-li se ti, že se co zm ěnilo náh le , pak je to jen p ro to , žes n e v i d ě l , n e p o z o r o v a l zvolný vývo j věcí.

P ro to i ten tok rá t m u s íš bý t zklam án, j e š t ě te n to ­krát, a b u d e š se k lam at a zou fa t si tak d louho , d o k u d bu d eš čekat p om oc jiných, d o k ud si n e p o m ů ž e š s á m .

Bylo to tak svůdné, tak lákavé, M ísto nehy b n éh o , p o lo id io tského „s ta rého v ra h a " miladý člověk, živě se za jím ajíc í o tvůj p rob lém , člověk sesazujíc í m inis try te le fonem bez d louhých ú vah —• jak nedoufat v obrat. Ale m ůže způsobit n ě jaký o b ra t jedinec, m ůže jej z p ů ­sobit ten to jed inec degen e ro v an ý , zatížený k le tbou ce ­lého b ídáckého svého r o d u ?

A tak jsi svědkem , že k ru tov láda rakouská p ř i t u ­h u j e p o nas tou pen í to h o to v ládce, na m ístě aby p o ­volovala p o d le tvých nadějí. P řek v ap u je tě to ? M ůže tě v to m to s tá tě nem o žn ý ch m ožností vůbec něco p ř e ­kvapit ?

P ro ti kom u v náro dě m á se však obrá tit zloba, když jsm e ho tov i s procesem K ram ářo vým ? Kdo je p ř e d ­stav ite lem tv é h o n á ro d n íh o c ítění, český člověče ? U važuj o tom chvíli, i rakouská so ldateska uvažuje — p rávě jen om chvíli a ro zh o d u je se — persekuce těch, kdož nosí če rvené košile, zač íná znovu. D evátého ledna toho to h ladov éh o roku u p o zo rň u je ráno „ n á š " Bienert, že dnes p ř i jd e p oh rom a . V Sokole p ražském — jenž je děd icem České O bce Sokolské, je ú řed n í p roh lídka a jeh o k ance lá ř se zapečeťu je , také u všech členů v ý ­boru jsou p roh lídky . Ale nejen tu i v četných je d n o ­tách jiných m a jí v té to d obě p o d o b n é nadělení. H le ­dají se h lavně styky s cizinou, styky s vojskem a H u ­sovy oslavy, ó , vy m o u d ř í rako uš tí byrokrati, jak jste naivní, když h ledá te tohle , j e n o m t o h l e . Ale i t ak

76

mohla by věc býti vážnou, vynáší nám také některé procesy, jako Beránek a spol., P rág rův , H ab rů v a j., ale že končí negativně, za to o pě t děkujem e našim p a t ­nácti, a p ředevším našem u dru U rbanovi, jehož lví srdce je opě t na m ístě a bije p rav ide lně a spolehlivě pro naši věc, možno-li vůbec j e n p r o n a š i v ě c . Je stále činný, stále pohotový , v ustavičném styku s Bienertem, „ n a š ím " B ienertem a jeho — životem a nebezpečím p ř ím o pohrda jíc í odvahou . V aruje včas p ředem , d o jíža í do ohrožených m íst, inform uje, zoufá si, když něk te ří neopatrníci jsou zatýkáni p ro nesm ysly, a le pracuje dále neúnavně, až vítězí. C elá ta jná p o ­licie, celá rakouská z á š ť se d říve unaví, než to to lví srdce, a než se vyčerpá obra tnost a šílená odvaha „ n ašeh o " Bienerta. T o to je p řece historie, k te rá se p íše rados tně!

Ale, b ra tři , n e ž i l a se tak rados tně! V žd y ť osud Dykův, H arm achův a jiných těch zatčených a v y š e t řo ­vaných visel stále nad hlavou, v žd y ť v ídeňská „věž slzí" byla stále p řep lněna a p řece se ještě do ní m ohlo vejít hodně českých velezradou! A kdo nebyl vele- zrádcem ? N a počá tku toho to roku 1917 byla již u nás situace taková, že byl velezrádcem k a ž d ý . Veliká v ě t ­šina národa nasákla ve lezradou p ro ti Rakousku, a ť již povrchně, či do m orku kostí. N e n á v i d ě l i jsme toto b ídné R akousko jako sm rt a jako prokletí. M enšina pak oddaná Rakousku, ses távala z velezradou naš í české věci. B ra tře , t o t o byli vlastně v Čečhách prav í a jediní velezrádci a to to j s o u a z ů s t a n o u velezrádci, nebo ť ten to zločin nem ůže bý t n ikdy prom lčen. U važuj a poslyš jen. V době, kdy Sokol K ulhánek byl zatčen a vězněn p ro to , že bránil vyvěšen í v e l k o n ě m e c k é h o a nikoliv rakouského ( ! ) p rap o ru na husovické tě lo ­cvičně, vojskem zabrané, slovy, že by to bylo hanbou pro nás, kdyb y tam byl vyvěšen, v době, kdy veliká většina činovníků sokol, jedno t a žup stále oh rožována a p ronás led ována p rohlídkam i, jež se m nožily a postih ly jedn o ty ve v š e c h větších m ístech, d enně u léhala s v ě ­dom ím „op ě t jeden den na svobodlě, ale jak skončí

77

zítřek" — v době, kdy jsme zabavení konopných m o ­touzů pro stát vítali vtipem — to že je na hrdla če­ských velezrádců, č e s k ý p o s l a n e c z a T ě š í n s k o nevstoupil do zřizovaného Svazu českých poslanců, ale zůstal u n ě m e c k ý c h sociálních demokratů a jeho strana neměla tolik síly, aby ho přinutila k vzdání se mandátu za č e s k é voliče zastávaného t a k t o ! Nuže, jak Chceš toto jednání nazvati, jak myslíš, že může být nazváno? Bratře, toto je jediná, toto je p r a v á velezrada, neboť je to zrada boje za právo, Za svo­bodu, za lidství. Viděl jsi německého revolucionáře, jak se zachoval k p rém iem Sturgkhovi — nyní vildíš, jak se chová č e s k ý „ r e v o l u c i o n á ř " . A pak se div, že jsme byli tak zoufajlí, ták slabí, tak vysílení v tomto těžkém počátku roku 1917, v němž nám1 za­kazují (26. února) i nošení krojů a v němž panují takové mrazy, že ti v bytě zmrzá voda ve sklenici za dne. Naše ženy a děti za těchto suchých', třeskutých mrazů ve svých klapajících botách stojí c e l é n o c i , c e l é d n y ve frontách na uhlí a n e d o s t á v a j í n i ­č e h o , nemají na čem vařit, přikrývají se zbytky prádla a šatstva na Chudých ložích, neboť peřiny a všeChno lepší již vyměnily za zboží, nebo za peníze u našich karhanů-karhanek. Tento život, bratře, toto utrpení vede náš národ ku svobodě, touto cestou k ní jdeme — je to cesta hodná samého pekla a jeho nejtemnějšídh koutů — div se, bratře, že jsme na ní tak mnoho ztratili!

Kapitola XIX. Každý na své m ís to !

Těžké, zoufalé doby, bída hmotná i duchovní, u tr ­pení fysické, i mravní stlačují nás k sobě, víží v celek. Sdružujeme se jako hladoví vlci v lese k společným cestám za kořistí. Máme společné bolesti, společné touhy, společnou nenávist, proto se u nás dýchá sne­sitelněji. V této hrozné době pociťujeme správně, co je to velezrada a jak nás dělí na dva tábory. Tábor,

78

který vede náš bůh Nacionalism, jenž jest láskou, upev­ňuje se tímto utrpením a zceluje. Není mezi námi ni­koho, kdo by nekonal svoji povinnost, svoji v e l e - z r á d n o u povinnost vůči Rakousku. Mluvíme, zaha­leně a opatrně píšeme a provádíme věci nejodvážnější, tím radostněji, tím klidněji, tím bezpečněji, ježto cí­tíme ono veliké nebezpečí, jež číhá z Vidině a jež slujte c í s a ř . Hovoří se o tom, že po korunovaci uherské mohla by následovat česká — víš, co by to zname­nalo, český člověče! Jak ti slabí, ti vyčerpaní nebo nevyspělí byli by získáni zdánlivou touto blahovůlí! Toto se nesmí stát, toto se nemůže stát a my, již n o ­síme červené košile, rozhodujeme se již pro tento p ř í ­pad n e ž á d a t i za povolení kroje, rozejiti se dobro­volně, kdyby bylo jen zdání, že by nás chtěli nutitj k účasti na t é t o s l a v n o s t i . Tak je to dobře, a nejsme sami! Hle, kde kdo je nám po boku. V n a ­šem Národním divadle, jež svými Smetanovými ope­rami přece jen udělalo hezký kus práce — třebas se na to dnes zapomíná — vypravují Lomová „Vůdce". Nerozumějí mu mnozí, mnozí také nechtějí rozumět, nebo snad ani nemohou, ale k těm, kteří mají dobrou vůli a c h t ě j í rozumět, promlouvá jemnou sice, ale důraznou a naději posilující řečí. Pro ty, jež toto umění neláká, jsou tu projevy jiné; a působivější pro jejich chápání. Posuzuj a odsuzuj si to jakkoliv, mluv o umělecké ceně třeba s pokrčením ramen, ale věř mi, bratře, že mnoho tu působí naše kabarety. Jest pravda — průměrný člověk se do nich nedostane, chodí do nich z 90°/o jen naši karhanové a karhanky, ale pís­ničky, nápady, vtipy těchto kabaretů přece dostávají se mezi lid, povzbubují, hřejí, neboť v této době jsou to, bratře, vesměs v e l e z r á d n é vtipy a písničky. Sleduj citovou stránku našeho lidu a kterak na ni pů ­sobí písně Hašlerovy, vtipy Ferencovy a jiných! N e­mluvím o dvojsmyslečh, nemluvím o tom, kde jedná se o pohlaví, ale v každém takovém týdenním či čtr­náctidenním programu jest vtip, je písnička, pointa s tendencí velezrádnou. Bratře, toto je v ý c h o v a

79

k č e s k é v e l e z r a d ě v ů č i R a k o u s k u a v této výchově různými prostředky, v š e m i prostředky, jež máme a známe, stojíme pohrom adě umělci, veselá chasa i ti, kdož nosí červené košile. Ba i naše politika, naše oficielní politika, jež tak dlouho nám konala vý ­borné služby svým mlčením, dává se do práce a ku podivu do práce dobré. Stťžená velezrádlným p ro u ­dem celého národa znovutvoří český svaz a spojuje se s bratry Jihoslovany, jejichž muži lvího srdce jsou na ­mnoze internováni a zmírají v žalářích. Vždyť z těch, kdož osnovali atentát sarajevský, 3 zemřeli již v Mól- lersdorfě a 1 v Terezíně — poslední pak umírají. Za této nálady, když Amerika již již jest na skoku do války, jdeme tedy znovu k odvodům, tentokráte nem a­jíce již ani kukuřičných drobtů, ani medového másla, neboť i tyto poživatiny nám učinili nedostupnými naši karhani. — Náš ministr zahraničí Czernin si jede pro pokyny do Berlína a Němci podávají své požadavky, v nichž jest roztržení král. českého na smíšenou a ryze německou část požadavkem minimálním. Hle, bratře, toto jest jejich bůh, jejich nacionalism. P ř i ­cházejí k tobě, když jsi svázán, když m áš roubík v ústech, když se nemůžeš hnout, a kopají tebe, dráždí tě, urážejí, znásilňují, neboť cítí, že přišla jejich chvíle. Pozoruj, bratře, pozoruj dobře toto jest jejich nacionalism, ale kterak se liší od nacionalismu, který hlásají ti, jež nosí červené košile u nás! Rozlišuj dobře, bratře, rozlišuj tři hlavy, tř i tváře boha Nacionalismu, neboř přijde čas, přijde doba, kdy ve jménu tohoto j e j i c h nacionalismu bude se bojovati i proti tvému, kterýž je ochrana svých a láska ku všem. Viděl jsi již dobrovolného hasiče, jehož úkolem je potírání t v é h o nacionalismu, nemysli, že je sám, nemysli, že takových n e m y s l í c í c h dobrovolných hasičů nacionalismu ne ­bude víc, nebude mnoho, neboť nic není tak nakažlivo, jako fráze lvího vzhledu s prázdným vnitřkem a s o b ­sahem dřevěné sobecké beznárodnosti. Zatím však tyto požadavaky německé, tyto jejich u r á ž l i v é poža ­davky, jež se po čase stanou ještě urážlivější skuteč-

SO

ností, působí nemálo k tomu, že se sdružujeme jako hladoví vlci v lese k společným cestám za kořistí, ne sice k tomuto účelu, ale k obraně a že se snažíme, že voláme, že toužíme, aby byl každý na svém mistě.

Každý na své m ísto! To jest k a ž d ý k v e l e z r a d ě , buď proti Rakousku, buď proti nám a hle, můžeme říci, že se to dosti d a ř í v této pohnuté době, že se každý snaží, každý ubírá k svému místu. Hladní, zni­čení duchovně i tělesně, vysílení, zápasící v marných bojích s únavou a chladem, s vysílením a zoufalstvím v nekonečných frontách sílíme se tím, že jsme na svých místech.

Hle, ono heslo „jeden za všecky a všichni za jed- noho“ , toto husitsko-sokolské heslo, jež bylo napsáno na průčelí sletiště a jež oživlo za hranicemi, když jsme viděli vtělovati se sny dědů a vracet se duchy naší minulosti proniká i nás, bědné trosky českého n á ­roda v Rakousku. Potrava sytí, ale duch oživuje a my teď, v těchto chvílích1 německých požadavků, v Zoufa­lých dobách bídy hmotné i duchovní, utrpení fysického i mravního stlačujeme se k sobě, žijeme duchem našich1 dědů, který nám vdechli ti, jež nosí červené košile.

Tak tu stojíme každý na svém místě v prvních miě- sícídh tře tího roku války a když se pak Amerika 6. dubna rozhodne a vstoupí ao války, dožíváme se vzác­ného jubilea (22. dubna) — tisíce dní těchto krvavých hrůz! Tisíc dní a ještě není konec! Tisíc dn í a ještě není naděje na konec, nebo lépe t e p r v e není n a ­děje na konec, neboť jsme jich měli mnoho, ale teď nemáme žádné. N emám e a nemůžeme míti, neboť chá­peme, že z věnčí nám nikdo nepomůže a doma máme teprve v ý c h o v u k v e l e z r á d ě a stále vzrůstající hejna karhanů i karhanek.

Kapitola XX. Ex Oriente lux!

Jak se tedy zvolna všichni vychováváme k velezradě všichni učíme nenáviděti Rakousko až k smrti, vyjí­m aje ovšem n a š e velezrádce, ukazuje se nám skvělá

6

81

fata m organa na východním nebi. Je to sice skuteč­nost, holá skutečnost, ale nám , k te ří jsme zavřeni oh n i­vou obručí všech světových front a protknuti žhavou ocelí front vlastních, jeví se to právě býti jen fatou morganou, neboť nevidíme, co skutečně jest, ale to, co po určitých zlomech a p řem ěnách mihlá se nám1 g i ­ganticky prom ítnuto na východním nebi. J e t o r u ­s k á r e v o l u c e . Koncem března oznam ují nám naše noviny, že car odstoupil a vlády ujala se demokratická vláda v čele s Miljukovem. Miijukov, Lvov a jiná a jiná jména stojí tu p ře d našimi zraky a m y si uvědom u­jeme, že jsm e jie již kdysi slyšeli, ba, že je známe, neboť nejsou-liž to naši přátelé, naši milí hosté z doby posledního sletu sokolského ? Neviděli jsme mnohé z nich zde v Praze se slavným Bechtěrevem v čele a nejednali jsme s nim i o praktických stycích rusko-če- ských a o stycích slovanských vůbec? Zdaliž právě pro jejich přítom nost neodřekli nám svoji účast a n e ­zakázali ji p řátelům z, Poznaně naši někdejší hosté P o ­láci? Ach ano! Již si vzpomínáme, velmi dobře vzpo­m ínám e a naše naděje v Rusko znovu oživují, neboť carská vláda nás m ohla zklamat, m u s i l a zklamat, ale naši přátelé, nová demokratická vláda nás nezklame. Žel, že víme, nebo dovídáme se jen tak málo. Český člověk by hltal p řím o zprávy o tomto ruském převratu, ale to, co se nám podává, je tak upraveno, tak p ř i ­způsobeno, že věru nám nechutná a nemůže nás uspo- kojiti, jako voda ze zakalených pramenů. Světlo p ř i ­šlo od východu! A je to světlo, neboť mraky tyranie nad našimi spojeneckými s tá ty se vznášející přece jen ustupují, přece jen se rozptylují, neboť tam , na v ý ­chodě hoří výstražný plamen všem vládcům těchto států, plamen, který věští, že trpělivost zotročených m á také svoje konce a meze! Jak nás těší, jak hřeje, jak povzbuzuje, že právě tento plamen zažehli naši přátelé! Ale což není úkolem naším i těch, kdož s námi stejně cítí a myslí, zažehnout tyto p lam eny? Což ne- zažehli jsme my i u nás plameny velezrády, což neživili jsme v našich vojínech v nemocnicích sny d ědů a n e ­

82

posilovali jsme je zprávami, jež nám diktuje náš bůh Nacionalism, nevzdorovali jsme rakouské tyranii ze všech sil, nezdobili jsme pomník a neuctívali v těchto těžkých dobách, když se naše dělnictvo neodvážilo slavit svátek práce, všemi způsoby památku toho, jenž nás učil: „Milujte se a pravdy každému p ře j te " ? A dále, což jsme nevolili raději prohlídky a vězení, než zradu těchto našich přátel, což našich prvních patnáct v čele s drem Urbanem lvího srdce, podle pokynů „na ­šeho odvážného Bienerta, riskujícího smrt každou hb- dinu a podle rad vždy veselého, ale též vždy nejjlépe radícího a zkušeného „pana otce" Štěpánka, nerozjí- ždělo se, neinformovalo po celý ten čas téměř cellou naši organisaci, k t e r a k se bránit, k t e r a k se chovat vůči rakouské tyranii ? Což nám p ři výsleších nepřed ­kládají ze zápisníků neopatrných k vysvětlení i tako­váto ipsissima verba, jako „Nedavaty na červeny kryz" nebo „Prohlednouty archivy a odstranyty zavadne v e d " či „Nedelaty projevy a neupisovaty pu jcky"?

Ba právě, t o t d a nic jiného je naším úkolem i údělem v těchto dobách a těší nás, že i naši přátelé a bratři tami za oběma frontami pochopili c o jest jejich úko­lem, a nejen pochopili, ale také v y k o n a l i a p r o ­v e d l i . Suď jak chceš o tomto převratu v Rusku, bra ­tře, tolik musíš doznati, že nikdo nepomohl naší za­hraniční akci, formování naší armády tak, jako tato vláda našich přátel, a že ani u nás dom a nic nám neprospělo tolik, jako t a t o j e j i c h revoluce. Je to tak a ne jinak, ať soudíš jakkoliv.

Osměluje nás tato revoluce, dodává odvahy nejen nám, průměrným lidem, kteří nejsme zasvěceni do akcí našich vůdců, ale ona dodává odvahy i naší politice, naší oficielní politice, kterou jsme viděli zprvu tak dlouho dobře mlčet a pak i ještě dost dobře se sjedno­covat a jednat s Jihoslovany. Tato naše oficielní p o ­litika se tedy ozývá. To náš český svaz činí prohlášení, o němž pomlčíme-li, učiníme skutek milosrdenství k této politice. Věru mohla ještě mlčeti. Je vidět, že naši oficielní politikové, k teří teď přece jilž delší dbbul

6*83

žili mezi námi, ničeho nezapomněli a ničemu se nepři­učili a že nám dokonce nerozumějí — pomoz bůh, náš trojhlavý bůh Nacionalism, kdyby tak v těchto dobách byli zavoláni do Vídně- Vždyť známe ten „vídeňský vzduch", ten otravný dech kuloárů našeho „reichsratu" a vzpomínáme, kolik d o b r ý c h předsevzetí, kolik slibů, kolik železných odhodlání se v něm rozplynulo jako jarní sníh počínaje státoprávními ohražením, slibova­ným1 soc. demokratickými poslanci při prvním jejich vstupu na tuto půdu a konče positivní politikou dra Kramáře z posledních dnů před válkou. Naše tuhá a temná persekuce a rakouská tyranie, již ruské světlo jen zvolna rozplaší, je ještě n a š t ě s t í dosti súlnou, než abychom se musili toho neštěstí skutečně, vážně obávati.

Co tedy v Rusku hoří tento světlý plamen zapálený našimi bratry a osvětluje příšerně naši rakouskou tem ­notu, má naše vláda zcela jiná vážné starosti. Máme tu na př. tak zvanou zeměbranu, jež byla původně určena k ochraně hranic zemských, ale teď, když máme všečhny fronty daleko na území nepřátel, vyjímaje naše d o ­m á c í f r o n t y , v nichž účastní se však jen invalidé, musíme tuto naši zeměbranu nějak jinak pojmenovati. Je to těžký úkol, důležitý úkol, významný úkol, teď v době, kdy naše tma je tak ostře osvětlena ruským plamenem a kdy stojíme ve válce proti celému známému světu ve věrném spojenství s našimi pomocníky ze čtyřspolku, jež representují všechny víry a všechny kmeny lidstva a jimž přece jen přeje náměstek Kri­stův na zemi. Již v tom je přece bezpečná záruka našeho vítězství, neboť přál by nám, kdyby še obával naší prohry — ó, na tolik je jistě opatrným, a moh] by se mýliti ve svých předpokladech tento n e o m y l n ý náměstek Kristův? Tak tedy se podjímáme tohoto ob­tížného úkolu najiti jiné pojmenování pro naši země­branu a dík ostrovtipu naší byrokracie také, nalézáme po dosti značných obtížích tento vhodný termín. Slyšte, vojáci, slyšte zeměbranci, slyšte, vy šediví, staří, pa ­desátiletí „hoši" v císařských kabátech a slyš i ty, vele-

84

zrádná holoto česká, dokud tě maďarské kanóny ne- rozstřílí! Nejste už zeměbranou, nejste určeni jen ku střežení hranic, jste postaveni naroveň našemu stateč­nému c. k. vojsku, neboť se jmenujete c. k. s t ř e l c i ! Hoj, český člověče, český tatíku! Jak se ti to budě nyni umírat malárií dole na jihu nebo zimnicí v bah- neéh ruských, když budeš c. k. střelec! Ale, toto je dnes největší naší rakouskou starostí. A ty hladový, ty zmrzlý, vysílený český člověče, jehož strhaný zrak upírá se k fatě morganě a světlému ohni na východě, co uděláš, jak přijm eš tuto c. k. nejvyšší moudrost? Ó, znám tě, znám a vím, že se strhanými zrakem k vý ­chodu upřeným jenom si odplivneš syknutím mezi zuby, neboť věru tato c. k. nejvyšší m oudrost je ještě vy ­znamenaná tvým plivnutím a syknutím mezi zuby!

Ovšem stálá, pilná dbalost o tvoje blaho, o tvoji loyalitu, o tvoje věrné rakouské srdce neustane ani v této době starostí o nové jméno pro naši starou země- branu a tak pro rozmanitost dochází tentokrát na české kruhy finanční, aby všechny vrstvy byly náležitě a úměrně zastoupeny ve vídeňské „věži slzí“ či „domě velezrádců". Jsouť povoláni k zodpovědnosti peněžníci dr. Preis, Růžička, Šourek, .Pilát, Tijll|e — hle, dobrý výběr a skoro samá Živnobanka. Inu, což nemá na štítě napsáno, že je pro Čechy a Moravu a nenjí-liž tohle vlastně zakrytou velezradou podle známých argu ­mentů z našich politických procesů ?

Tak tedy žiješ, takto se trápíš a tak to vypadá u nás v době, kdy naši bratři a přátelé na východě za ­palují veliké světlo i pak, když naši dobří, naši s ta ­teční, naši milovaní a zbožňovaní hoši prožívají svůj Zborov! Ty o něm nevíš, ty o něm netušíš, ty o něm nemůžeš a nesmíš věděti, nemůžeš a nesmíš mít ani tušení, neboť kdybys věděl, kdybys tušil, zdaž bys nepadl k zemi v tento památný den 19. června 1917 a na kolenou nemodlil se k našemu velikému, jedinému, trojhlavému bohu Nacionalismu, jenž pro nás je ochranou svýdh a láskou ku všem, aby ochránil, zaštítil, požehňajl

85

těmto zlatým, skvostným, obdivovaným' našim hochům, kteří tu nastupují u Zborova!

Oj, vzlétl sokol, vzlétl vysoko, až k tvé tváři, v e ­liký bože, a řekl ti, že jsme k tvému příchodu p ř i ­praveni a že čekáme, klečíce Zde v prachu p řed ohrom ­nými rozm ěry Neznáma se vznícenými zraky, u p ře ­nými k východu, z něhož přichází světlo!

Kapitola XXI. Mapy.

Slyšeli jsme již na počátku, kterak náš bůh N acio­nalism diktuje nám naše informace a zprávy zcela ne ­odvislé od Zpravodajství úředního. Dovedeme si před- staviti, kterak po celou tuto dobu, co jsme se o této jeho činnosti nezmiňovali, vzkvétalo a mohutnělo toto Zpravodajství a jak teď, když se tu a tam, kradmo do ­vídáme i o Zborovu, zvláště se vzmáhá. Napomáhá mu silně i organisovaná velezrádná činnost, jež dává mu podklad svými z ciziny pašovanými zprávami. A tak slyšíme, kterak se jedná o naši samostatnost, o náš stát. Dovídáme se o anglických princích jako petentech trůnu, dovídáme se i o jiných věcech, jež nás těší a povzbuzují —. Vyjímáme opět ze zapadlých koutů své mapy, kamž jsme je uložili po průlomu u Gorlice. Vyhledáváme si naše milé Rakousko a kombinujeme. Hle, náš bůh Nacionalism pokročil již od slov k m a ­pám a obrázkům. Debatujeme a horujeme o udržitel - nosti či neudržitelnosti jednotlivých útvarů', o obě to ­vání či zachování menšin, o Ašsku a zejména o „D eutschbóhm en", jež tu vystupuje v podobě zcela Zřetelné, neboť poslanec Wolf prohlásil, že Clam-Mar- tinic se zavázal uskutečniti všeněmecký program. Jak nás bezmezné rozčiluje tento projekt! Stojíme ve svých snech a vidinách již o málo u uskutečnění svých1 snů a tužeb, vypravujeme si potichu o útvaru, rozloze a počtu obyvatelstva svého státu, s v é h o s v o b o d ­n é h o státu a nyní německá zvůle usiluje o to, od-

86

říznouti n a v ž d y od našich zemí p ruh prům yslový a uhelný. M arně u těšu jí nás mnozí, že až dojde 1< z ř í ­zení státu, nebude na tento stav dbáno, m arně n a ­m louvám e si sami, že rakouská zahraniční politika n e ­může p řece býti tak bezmezné hloupou, aby v té to době dala nám nový podnět k nejtěžším stížnostem a k největší nenávisti vůči sobě. Jak věci jsou a vyvíjejí se nem ůžem e než trápiti se těm ito vážným i obavami, k nilmž naše m apy, jimiž teď operujem e, jsou ovšem zcela necitelnými a mlěelUvými. Naše láska k Jiho- slovanům projevuje se i touhou po užším spojení s nimi a tak nejvíce fantasií, nejvíce plánů, nejvíce p ř í vzniká o náš „koridor k m o ř i" , jak tom u říkáme. K oridor se stává obsahem našich rozmluv, koridor je naší v id i­nou, naším snem , ukazujeme si, kudy povede, růz ­níce se a doplňujíce, jako děti, k teré vypravují si volně upravenou, po svém zdokonalenou pohádku o červené karkuloe. Je to pohádka, je to pohádka naivní,, prostinká, dětská, ale m y jí věřím e s up řím nou v áž ­ností, m y se jí u těšujem e, ona nás sílí a povzbuzuje, je to pohádka svátá, neboť nám ji vypravuje sám náš bůh Nacionalism! Jako ještě nyní často povzdych- nem si po době pohádek a po jich naivním kouzlu v šedivé době své dospělosti, tak myslím, že i nyni, v šedivé době skutečnosti, m nohý m nohdy vzpom ene na krásnou zlatou pohádku o koridoru, spojujícím nás s jižními Slovany, kterou snil nad m apou na ja ře roku 1917.

Ale i k jiném u slouží nám naše mapy. Pozorujem e s rostoucí radostí čilý ruch na západním bojišti. G e ­nerál H indenburg , který stal se zatím zosobněným b o ­hem — národa něm eckého — zosobněným nacionalis­m em , kterýž jest „vůlí k moci, hladem! po zemi a panstv í — s o b e c t v í m ' n á r o d a — zuřícím , k ru ­tým bohem — fanatickým nacionalismem ", jest zaple­ten do krutých bo jů ve Francii, jež nekončí vždy v í ­tězně. Jm éna Cambrai, St. Quentin, La Fére, Laon, Arras, Soissons, jež horečně hledáme a nalézáme na svých mapách, celé to území východní Francie, jež s tu ­

87

dujeme s horlivostí věru příznačnou, svědčí o tom, že německé strom y nerostou do nebe, že již n i k d y neporostou do nebe! A což teprve anglické zápolení s Tureckem , jaké ono skýtá nám vyhlídky, jaké klade požadavky na naše znalosti zeměpisu! Jak opě t listu­jeme ve svých atlasech, horlivě hledajíce, jak si uka ­zujeme a vykládáme, jak počítám e denní pochody, o d ­hadujem e kilom etry — mapy, mapy! Kolikrát dívali jsme se na vás m isto svačin a večeří v těchto těžkých časech, kolikrát hladovíce prohlíželi jsme vaše listy, kolikrát viděly jste naše zaťaté pěsti, když se nám zdálo, že vše jde tak těžce, tak zoufale těžce a p o ­malu pro nás — k smrti odsouzené. Ano, byli jsme odsouzeni k sm rti — tak o tom svědčilo naše zásobo­vání — k smrti podvýživou. A tu tedy vzrůstala nám před očima ještě [jedna mapa, jedna velká smutná mapa! M apa o l š a n s k ý c h h ř b i t o v ů ! Kterak p ř í ­šerně vzrůstala obsazená plocha těchto polí, kterak rostl do obrovských rozměrů náš čestný h r o b !

T o to byl nejtěžší pohled, nejvýmluvnější mapa. Bratře, v těch dobách, kdy viděli jsme již již vtělovať se svoji horoucí tužbu, když zřeli jsme na dosah ruky, kterak se přibližuje skvělý, veliký sen, když jsme si říkali, praskne to, praskne jistě, nen í m o žná vydržet ještě jednu zimu — bra tře , v těch dobách se to umíralo těžce — a umíralo jich tolik! Starci, ženy, muži, děti — velikým průvodem , širokou bílou silnicí k O lšanům v nepře trž ité řadě táh ly se p o h řb y — žena, jež měla býti matkou, byla s větší pravděpodobností dcerou smrti, voják, zesláblý útrapami, měl spiš naději na čestný hrob, než na zotavení a nervy, bratře , naše nervy byly strhány, těla zlomena a nad tou b íd ou a nad tím' smutkem, nad tím velikým umíráním daleko ve Vídni vládl cizácký císař, jem už žehnal zástupce Krista na zemi. Ale o b a — i tento m onarcha hladu, i tento zástupce Krista ovládáni byli mocnější, větší, hroz ­nější silou — k a r h a n y — jež se stali kletbou m ezi­národní.

Hle, nyni, když na tyto chvíle smrti vzpomínáš

nemůžeš již ani soudit, ani proklínat, neboť tvé slovo je slabé, synu Adamův. Proti zločinu karhanství v těchto dobách je stabé i lidské pomyšlení, můj bratře, neboť toto jest čistá a pouhá h r ů z a . Hrůza, již ne ­snesou lidské nervy. Posuď — čím byji tito — kar­hani.

89

ČÁSŤ IV.

J I T R O .

Kapitola XXII. Jarní píseň.

Nastává jaro — a v tomto jaře r. 1917 počínají' i pro nás růst květy, které jakoby bývaly na dlouho /hynuly u pomníku mistra Jana. Kvetlo a zelenalo se to u nás sice s jarem vždy — i v letech předchozích — ale hovořilo k nám již jen smutkem uvadání. Za to letošní květy a zeleň zvěstují i nám jaro, ne jen me­teorologické, ale i národní. Začíná se mljuviti o s e b e - u r č e n í n á r o d ů . Co je to ? To jte svoboda, naše svoboda, český člověče, a tak tedy již věříš, že je jaro, těšíš se z jeho krásy, z jeho vůně,, zeleně a květů, byť ti fysicky bylo mdlo až k smrti. Člověk je již takový, že se rád povznese nad svoji bídu, že rád zapomene, co tíží jeho duši, zejména, když vidí jaro a květy, když tuší jaro národní. Zmítej se jak chceš, zapírej jak chceš, zrádcuj jak chceš, buď třeba dobro­volným' hasičem našeho nacionalismu v těchto dobách — není ti to nic plátno, v koutku své duše, snad v koutku posledním a zapomenutém, ale přece jen v tvém' nitru, v tvé celé podstatě je Čech, je Slovan, nejsi-li ovšem1 jiného rodu. Chceš-li být člověkem, harmonickým člo­věkem, musíš pečovat o to, aby se tento CeCh, tento Slovan, jenž jest v tobě, ozval Vždy náležitě, vždy správně, vždy v čas, ovšem, aby nikdy neutlačoval v tobě člověka, aby tento Čedh a Slovan, právě tak jako člověk a muž, jenž je v tobě, vyznával jedinou tvář trojhlavého boha, tvář, jenž je ochranou svým a láskou ku všem. A teď, na jaře r. 1917 je doba, aby ten ČeCh, ten Slovan v tvém nitru promluvil, neboť

93

zdá s? nepochybno, že bude svolán náš vídeňský „reichs- r a ť ' . Jak promluvíš, Čechu a Slovane ? Hle, a ne bez potěšení a bez vnitřního uspokojení vidíme, že náš Čech, náš Slovan se probudil a mluví. S počátku ne v přím ém vztahu k vídeňskému „reichsratu“ , ale ' ve vztahu ke všem věcem tohoto podivuhodného a vše vzkřisujícího jara.

Naše dělnictvo a zejména jedna z nejinteligentnějších jeho částí — kovopracovníci — žije v poměrech otro­ckých.

Nad továrnami zavedená vojenská správa dusí každý odpor, m aří každou snahu po snesitelnějším žití. Mzdy dávno již neodpovídají dnešním cenám našeho karha- novského zásobování, i aprovisace zvláštní selhává, není šatstva, není prádla, je jen hlad a utrpení. Ale za každé slovo hrozí fronta, hrozí Zhoršení tohoto bídného stavu. Dlouho snáší český dělník tuto ponižující ro ­botu, dlouho dá se ovládati, týrati, šikanovati a za- strašovati pány s plechovými límci, dlouho hfladoví a strádá. Ba strádá a hladoví tak dlouho, že nedostatek počíná se objevovati i v rodinách nejzdatnějších p ra ­covníků, kteří si vždy vydělali na slušné, skrovné, ale lidské živobytí. Český dělník se chmuří, český dělník reptá — a v tomto krásném jaře se i odhodlává — dělnictvo pražských strojíren z a s t a v u j e p r á c i — po prvé ve válce — proti vůli svých důvěrníků a vůdců, na postrach svým vojenským představeným. Hle, kouzelnou m oc našeho národního jara. Český dělník však nespokojuje se tímto protestem, jde ze svých dílen, jde v stohlavých proudech ven do ulic nadýchat se tohoto kouzelného jarního vzdudhu, který voní zkaz­kami o sebeurčení národů. Což abys s í zazpíval ve svém vzdoru, ve Chvíli své volnosti a ve vonném vzduchu tohoto jara. Zazpíváš, dobře že si zazpíváš, český d ě l­níku, alespoň tě uslyší i ti, kdož mají dosud staženy čepice hluboko přes uši, kdož dosud ve svých ložích v ústraní neucítili svěží, vonný vzduch tohoto jara! Český dělník tedy stávkuje, český dělník jde ulicemi a zpívá! Aj, jaká je to píseň, kterou tu slyšíme z úst

94

dlělníkiů.? Hle, není to internacionála, jež znívala nad jich batailony p ři podobných příležitostech nejčastěji, není to píseň práce, svátá všem! dělníkům rukou i hla­vou, ba není to ani revoluční rudý prapor, jehož p ře ­klad je dílem let devadesátých, onoho hnutí omladí- nářského — pokrokového, jak jsme se již o něm zm í­nili — slyšíš dobře, český člověče, co zpívá český dělník v tomto jaře, když po prvé odhodil pouta, proti vůli všech i proti vůli svých vůdců?

To probudil se v něm ten v koutku duše skrytý Čech a Slovan a první písní našeho dělníka, písní, jež nejmohutněji a nejvzdorněji zní, již zpívá celý proud s nadšením bez předchozích úmluv a kompromisů, je „Hej, Slované” . Slyšíš, ty dobrovolný hasiči českého nacionalismu, slyšíš i ty řemeslný chirurgu z policej­ního ředitelství, slyšíš ty český politiku, který jsi dělal nejlépe, dokud jsi mlčel? T a k t o mluví český dělník, když poprvé promluvil na jaře r. 1917. Netrpěli a ne ­pracovali jste m arně vy, kteří nosíte červené košile, neboť ,',žije, žije duCh slovanský, bude ž ít na věky!” Však také až dojde teď záhy k procesu n ě m e c k é h o revolucionáře Adlera, který zabil n ě m e c k é h o p re ­miéra Stůrgkha, uslyšíme něco o našich dobrovolných hasičích českého nacionalismu, uslyšíme, k t e r a k se vede p o l i t i c k ý proces člověkem, který jde za svým přesvědčením1. Maně se otážeš, kdy dojde k procesu s českými revolucionáři! Nikdy, můj bratře, nikdy, v tomto státě možných nemožností, neboť český revo­lucionář n e n í nebezpečným ani tomuto tyranisujícímu Rakousku, ani této násilnické dynastii. Počkej, až budeš mít svůj československý stát, pak snad něco uslyšíš! Pak se bude psáti krev za krev, oko za oko, zub za zub, pak bude český revolucionář vyhrožovati, „že si v y ­bere koho bude chtít” , pak bude se i stříleti, i rozvra- ceti armáda, stávkovati na dolech, zabavovat uhlí — inu, pak již ío všecko nebude proti tom uto státu m ož­ných nemožností a proti této krví umakané dynastii, pak bude to p r o t i s v ý m l i d e m , neboť takto vypadá český revolucionář! Které masce trojhlavého boha slouží,

95

sloužil a bude sloužit ? Nežádej ode mne, abych to vy ­slovil, český člověče — bojí mne srdoe, když toto píši a bolelo by i tebe, kdybys to četl,, neboť jedná se koncem přece jen o č e s k é h o revolucionáře, jemuž jsme byli kdysi tak blízko.

Ale nejen dělnictvo mluví v tomto krásném jlaře, v tomto kouzelném jarním vzduchu, který voní zkazkami o sebeurčení národů. Hle, jemu po bok staví se i ti, kdož s ním1 nebo vedle něho byli nejvíce poníženi, nejvíce utlačováni. Jsou to čeští novináři. Viděli jsme je, kterak byli poníženi, zdeptáni, zotročeni při smrtí „starého vraha". Tírnl radostněji je vidíme zvedat hlavy dnes, kdy svítí slunce, září květy a vzduch voní zkaz­kami o sebeurčení národů. To Jednota českých novi­nářů pozvedá svého hlasu k protestu a rozkladů o ra ­kouské censuře! Tedy dělníci a novináři — ó, svaté spojení! Dělníci rukama i hlavou, kladivo i pero pro ­mlouvá tu první v tomto vonném jaře! Nezklamali jste nás, plníte věrně svoji úlohu, jste na svých místech1, jste v středu, v srdci českého odboje, české velezrady, jak to těší, jak povzbuzuje vás, kteří nosíte červené košile a kteří jste byli tak dlouho sami a opuštěni. Sečkejte, však přijde větší pomoc! Toto jsou třpytné hvězdičky — dennice, přijde slunce — neboť se p ř i ­blížilo rár.o!

Parlament budě! Je to jisto, pro boha, co bude dělat naše (politika, jejímž největším uměními jest mlče ti;? Cítíš neklid, cítíš strach, bojíš se, český člověče, té Chvíle, kdy vstoupí do vídeňského „reichsratu", o němž jsme se již zmínili. Slyšíš o tom, že se i pochybuje, Zda obvyklé státoprávní ohražení bude podáno! Ach, naše oficielní politika zdá se v některých svých částech býti horší než n e hrdinou! Toto krásné jaro, jež p ř i ­neslo nám tolik vůně, nese nám i hrůzu — nese nám strach, nese nám obavy o naši politiku. Jak se tu Zmítáš v zoufalství a křeči, český člověče, jak si hryžeš pěsti, cítě svoji bezmoc, jak bys nejraději vykřikl, strašně vykřikl — „nezrazujte nás“ — ale musíš mloeti, ba můsíš j e n mlěeti! Však přijde někdo větší, někdo

96

významnější než ty, průměrný český člověče, přijde č e s k é s p i s o v a t e l s t v o . Ti, kdož ti psali, kdož tě vychovávali, za tebe mluvili, když česká politika mlčela, ti přicházejí důstojně, skoro vznešeně, přichá­zejí svorně ve velikém zástupu, přicházejí „všichni za jednoho a jeden za všechny jako tam ti u Zborova, aby řekli, co si přeješ, aby zavolali, vzkřikli — „nezrazujte nás“ ! To jest smysl jejich památného provolání, jež vychází v polovině května. Poprvé a naposledy čteš tu v tak skvělé úplnosti výkvět svých duchovních' vůdců, své pravé a jediné aristokracie ducha. Jako rány kladiv velebně zvučících u věčném hymnu práce, jako zvuk varhan hřmících k poctě tvého boha, jenž chce a radí: „Milujte se a pravdy každému přejte", zní jejich slova. Promluvili, a celý národ řekl své vážné, zadumané, ale pevné „.amen". Celý národ, pokud jest ovšem na naší straně a pokud dělá velezradu proti Rakousku. Ti z dru­hé strany, ti dobrovolní hasiči českého nacionalismu, pracující bok po boku s řemeslnými chirurgy z poli­cejního ředitelství, nazvou tuto vůli národa „kaváren­ským projevem" a budou se nad ní v Praze i v Brně pohoršovati — ale to jest jen důkazem, že tvé stanovisko jest správné, neboť dávno jsme již viděli p r o k o h o a [ p r o t i k o m u p r a c u j í t i t o č e š t í „ r e v o l u ­c i o n á ř i " !

Poslechne česká oficielní politika tohoto výstražného hlasu, k němuž řekl celý národ, cqlý protirakouský, velezrádný národ, své am en? To uslyšíme, až naši d o ­jedou do Vídně, nyní jen víme, že jsou zaraženi touto řečí a že se radí.

Neradíme se však jen my, radí se i naši přátelé Jihoslované, Poláci i naši Němci. Ba, radí se i Němci v říši, kde se právě projednávají válečné cíle — hile, po třech letech války jednáme tedy konečně alespoň o tom, p r o č vlastně válčíme! A všechna tato jednání, všechny tyto úvahy tehdy sice se ti zdály, býti důleži­tými, ba přímo základními pro další vývoj veškerého života, ale díváš-li se na ně s výše dneška a s -poroz­uměním pro dobu, vidíš, že byly zcela zbytečnými,

7

97

prázdnými řečmi, neboť mohl kterýkoliv národ,, k te rá ­koliv jeho delegace, byladi úplnou, jednati jinak, roz- hodnouti se jinak, než jak jí diktoval její bůh Naciona­lism ? Bůh většiny n á ro d a? Hle, v N ěmecku vítězí dnes ještě v této rozpravě „krutý mír m eče" — co zvítězí u nás, český člověče ?

Co by mohlo zvítěziti, když jsme viděli pevnost a o b ě ­tavost těch, k teří nosí červené košile, když jsme sly­šeli píseň českého dělníka a slova novináře, když jsme ne bez pohnutí četli prohlášení českých spisovatelů, k němuž celý proti Rakousku velezrádný národ český řekl své „am en " ? Či mohl by zvítězit názor českého „revolucionáře", jemuž je toto vše „kavárenským p ro ­jevem " ? Ne, bratři, tak daleko dosud nejsme, nebo lépe j e š t ě nejsme tak daleko! Sečkej — a třes se — d ř e ­věná, sobecká beznárodnost jest nakažlivou!

Kapitola XXIII. D o parlamentu.

N astává 30. květen 1917. V tento den — budeš si jeho datum dlouho pamatovati, český člověče — za ­hajuje se poprvé ve válce rakouský „reichsrat". M noho poslanců Chybí, zejména mnoho č e s k ý c h a s lovan­ských poslanců. Nejsou tu ti, k teří byli odsouzeni pro velezradu, nejsou tu ti, k teří se nedočkali tohoto zase­dání, nejsou tu konečně ani někteří z těčh, které r a ­kouská libovůle internovala bez udání proč na tři dilouhé roky, jako na př. posl. KJofáče. M nozí přišli p řím o z vojenské služby, mnozí ovšem též z jiných „služeb" té to monarchii! Ten den jest v Čechách dusno. Zdá se, jakoby těžký olověný mrak ležel nad celým územím, nad dědinami i městy, v nichž se hovoří česky, a zvláště hustá, zvláště těžká a neprostupná clona visí nad P ra ­hou. Od časného rána jest Zde silné napětí. Lidé jdou do práce, staví se do svých nekonečných front, p ro ­klínají naše karhanovské zásobování jako jindy, ale přece jen duch jejich jest jinde, myšlenky zalétají tam

98

k tomu „reichsratu" ve Vídni, který má tak špatný zvuk v našich uších a ještě špatnější vliv na naše če­ské poslance. Stěží se dočkáš poledne. Nervosnč jíš svoji mrkev nebo tuřín, který po karhanovsku zdra­žený můžeš ještě koupiti. Hrdlo se ti svírá, ruce třesou. Vždyť teď, v tu chvíli snad jest již rozhodnuto, snad již promluvili, snad již jsme zrazeni se všemi svými touhami. Nedočkavě spěcháš pro svůj večerní list, kte­réhokoliv směru a teď, když máš v ruce ty čtyři stránky potištěného papíru, když je v průjezdě nebo na ulici rozbaluješ, třesou se ruce, přeskakují oči — čteš, čteš a — sláva bohu! Sláva našemu trojhlavému bohu Na­cionalismu ! Čeští poslanci promluvili, promluvili tak, jak to Chtěl tvůj bůh, tak, jak jsme si přáli: „chceme demokratický stát — a Slovensko!" Ohražení jejich zní pevně, zní mužně, nevytáčí se, nesmlouvá — jest vele- zrádné jako ty, český člověče! A po nich i Jihoslované — éhtějí totéž, i Poláci staví se nepříznivě — hle, zástupci 17 milionů jsou nespokojeni, zástupci 17 mi­lionů žalují na tento stát možných nemožností a zá­stupci 9 mil. souhlasí! 17 proti 9, to jest poměr nespo­kojených a spokojených v tomto státě. 17 proti 9, slyš to Evropo, slyš to světe! A těchto 17 proti 9 jest v men­šině, jejich hlasu se nedbá, proti těmto 17 milionům se vládne dál! Má právo tento stát ještě déle existovat? Právo nemá, ale má moc, j e š t ě má sílu a moc a p r o t o existuje. Rozbijte tu moc, vy milionové, nechť vás 17 zničí moc 9 a jste osvobozeni! Jak těžké bylo ráno, jak nervosní poledne, tak jasný je večer. Těžký, olověný mrak, jenž ležel nad dědinami i městy, v nichž se hovoří česky a zvláště nad Prahou, zakroužil, vznesl se vžhůru a zalétl tam někam dolů, k jihu, nad Vídeň a Pešť, nad císařský hrad, nad kuloáry našeho „reichs- ratu“ . Vlahý podvečer na přechodu jara v léto jest v Čechách. V ulicích měst šumí to a kypí radostným vzruchem těžko utajovaným, v našich kavárnách, ho ­spůdkách, místech společenských schůzek je jako v úle, jest všude plno a živo radostným pohnutím. A venku stromy a květy voní čerstvou silou, věčně klidné a jasné

7*

99

hvězdy září .a Vltava šumí — jako včera, jako před lety. Nad ní vvsoko v temnu halí se opuštěný a ztichlý královský hrad — jako včera, jako před lety — alje n e j a k o z í t r a ! Neboť teď, dnes, c í tíš : blesknou v něm světla, zahoří jas, protože i naše oficielní politika, naše mlčící politika, naše nehrdinská politika, chce dem o­kratický český stát a Slovensko!

To všechno se tedy děje dne 30. máje 1917. Parla­ment pokračuje ve svých jednáních a dochází i ku in ­terpelacím českých poslanců. Je tu ovšem především obsáhlá interpelace o persekuci českého národa, zaba- vování čítanek, zpěvníků školních i jiných, knih, zatý­kání, žalářování, je tu i stihání těch, kdož nosí červené košile — že by tu bylo něco o stihání našich „revo­lucionářů", nebo černé havěti římské, přirozeně ti ani nenapadne očekávati, neboť o n i jsou spolehliví, bez­pečně spolehliví vůči státu možných nemožností a n e ­mohou jinak, což nemají v svém programu také nem ož­nosti a jich umožnění ? Hle, ideová příbuznost svádí. Ale vedle této velké interpelace přednáší i posl. Stříbrný svůj materiál o internačních táborech a rakouských věz­nicích. Měli jsme jich dost za této krutovlády a nejipro- slulejší z nich Arad, Moljersdorf, Tallerhof a Terezín stojí tu v prudkém osvětlení. Celá tato interpelace je ovšem zabavena, ale opsána ze stenografických protokolů rozletí se záhy v nesčetných otiscích a opisech po celé zemi, zaletí i do ciziny a všude vzbudí hněv, bolest a úžas. Hle, kulturní, hle, k ř e s ť a n s k ý stát v pravém světle a pravé podobě. Nežádej, bratře, abych cos z této hrozné obžaloby, z této čisté hrůzy opakoval. Viděl jsem lidi slzet nad tímto spisem, viděl jsem nervové záchvaty, vzniklé rozčilením nad ním, viděl jsem klesat do mdlob ženy — když toto č e t l y , neboť jsme teď všichni vysíleni, ale, bratře, ti, kdo to ž i l i ? A bylo tam tolik dobrých českých lidí, snad i velezradou proti Rakousku nevinných lidí, nebo jen podvědomě vinných! Jsou mezi nimi i příslušníci jinýčh národů, jsou mezil nimi i ti, s nimiž snad vždy a všude nemůžeme sympatisovati, ale naše interpelace je spravedlivou a protestuje proti k a ž-

100

d é m u násilí. Neboť toto jest náš Nacionalism, ochrana svých a láska ku všem, ale Arad, Mdlíersdorf, Taller- hof, Terezín a ta ostatní místa muk a hoře jsou j e ­j i c h n a c i o n a l i s m e m ! Mohl bys někdy následovati své nepřátele na této cestě, český člověče? Nikdy ne! Ty nemůžeš, ty n e s m í š je následovati, neboť pak nebyl bys tím, čím jsi, pak byl bys roven jim, pak b y l b y s j e j i c h , ne náš! Náš nacionalism, t e n t o náš nacionalism je podstatou našeho češství, je naším, skutečným, vnitřním já! Tak je tomu a ne jinak, český člověče.

Tyto projevy a tento „reichsrat“ umožnil i další p ro ­jevy jiné. Tak i ti, kdož nosí červené košile, se ozvali. To několik sokolských žup vydává provolání, zvoucí k nové práci, k novému dílu, provolání, jež nechce za­tím1 mnoho, neslibuje mnoho, ale je hlasem, který hřeje a těší. Je to venkov, je to sokolská župa Tyršova na středním Labi, sídlem v Kolíně, jež je původcem a tvůr­cem tohoto provolání. Jeho obsah otřese snad tu a tam liknavci, povzbudí váhavé, řekne neinformovaným, že jsme tu a to prozatím dostačí. Tak ozývá se to již radostně ze všech koutů naší vlasti, zjišťujeme bez­pečně, že jaro je již opravdu tu, ba víc, že jsou tu i jeho průvodní zjevy — život a ruch.

Zdá se však, že i v Rusku kvas roste, neboť, hle, po našich přátelích, kteří zažehli ohně na východě a kteří tolik udělali pro naši věc za hranicemi, strhl na sebe všelikou moc Kerenský, který teď jezdí, mluví a mluví! Díváme se na něho a nezdá se nám, že by toto byla pravá cesta, alespoň tak, jak přes obtíže Rakouska vidíme jeho činnost, neboť nižádná revoluce, co jich na světě bylo a bude, nebyla a nemůže být ani vyhrána, ani skončena — řečí!

My, daleko ještě vzdálení této revoluci, máme také sice své projevy, s v é ř e č i , ale kolik č i n ů je pod nimi skryto ? Kolik našich vojáků přešlo na druhou stranu, kolik jich v nemocnicích „šidí" naši vojenskou správu, kolik našich lidí neplatí daně, neodvádí zaba­vené plodiny a zboží, kolik jich ničí majetek státu v ě ­

101

d o m ě a za u r č i t ý m cílem? A nebyly tyto činy, tato velezrádná práce, podnikaná bez vůdců, každým na vlastní pěsť, dříve, mnohem dříve než naše s l o v a , naše projevy?

Teď tedy na příkladu Kerenského a na praksi naší vidíme, alespoň my, průměrní lidé čeští, že nezbývá nám, nežli jít za příkladem svých dědů. Oni na základě písma opravovali církev, ale my, jich vnukové, musíme na základě života odpravit i písmo, neboť není pravdou, není to možné, nelze nám to chápat, že by „Na počátku bylo slovo a slovo byilo u boha a bůh byl slovo!" Ne, vždy a všude na počátku musí být p r á c e , těžká, ne ­vděčná, nepříjemná práce, z ní prýštící č i n a pak snad též i slovo. Ale toto slovo rozhodně nemůže být u boha, alespoň ne j e n slovo, a bůh, náš trojhlavý bůh, není slovem, slovem je jen jeho dřevěná maska beznárodnosti. Naším bohem je jen a jedině ochrana svých a láska ku všem, to jest náš Nacionalism, který ovšem není ničím jiným než „odleskem tebe, tvého myšlení, tvých přání, synu Adamův. Jsi to ty a nikdo jiný, nebo část tebe promítnuta světlem tvé touhy a jasem tvé duše do veliké temnosti a obrovských roz­měrů Neznáma."

Tomu nás učí náš život i příklady, jež kol sebe vidíme.

Kapitola XXIV. Bída bez konce.

Zatím co zasedá náš parlament, co naše oficielní politika mluví již velmi ostře, co ovšem i německý nacionalism hýří všemi svými vlastnostmi a činí se ne ­smrtelným výkřikem poslance Heineho, že „těch šibe­nic bylo ještě málo!" a co jistá skupina — ne nepa­trná — českého tisku, „revolucionářského" českého tisku nazývá tyto naše snahy, tyto protesty politikou „nála­dovou", dostává se naše zásobování, naše k a r h a n o v - s k é z á s o b o v á n í do stadia čiré nemožnosti. Takhle

102

to nejde, takhle to nemůže jít dál. Dvoučlenné rodině dostává se na př. za tohoto stavu p ř ídě lu i/° kg černé mouky, 1 /2 kg krupičné kukuřice a 350 g r znehodnoce­ného chleba z bůhví jakýdh přimíšenin na celý týden. A jiných poživatin vůbec nekoupíš, nebo jen za ta ­kovou částku, že ji mohou platit tcfliko karhani. Je zřejmo, že se něco musí stát, musí udělat — neboť takto je celý národ odsouzen k smrti. Přemýšlej, česká hlavo, a kéž ti pomůže sám tvůj trojhlavý bůh1, neboť toto jest otázka života a smrti. Věru, tě žk á tu rada, těžké přemýšlení. Zeslábljí, hladoví lidé, zraky upřeny do dálky, přemýšlejí . P řed jich zraky ujímá se vlády Seid- ler, vzniká i zaniká, zakázána jsouc, „Česká demokracie", list, který plně vykonal svou újohu, připraviv půdu revoluci a vyraziv okna, aby stuchlý, nedýchatelný d o ­mácí vžduCh osvěžil se vánkem odboje. Ba nadchází i široká amnestie, jež otvírá žaláře všem českým vele- Zrádcům. Četné výbuchy v Bolevci, na žižkově i v Dol. Rakousích nasvědčují, že revoluce buší již na brány tohoto státu, avšak český člověk, hladovící český člověk ještě přemýšlí, ještě nenalézá.

Socialistická konference v Bernu, jež neuznává Čechy jako sam osta tný celeík a n|a in,í!ž (zástupce n á š Tusar přesto setrvává, mihne se jako episoda. Vděčný, hladovící národ vzpomíná 66. narozenin Jiráskových a padesátky Bezručovy již jen jako ve snách. Slavnosti dovedou o d ­vrátit pozornost, ale nedovedou utišit hlad.

Z dá se však, že náš bůh Nacionalism, který se ozval v Husův den tak mocně a silně, se již rozhodl a hle — opět mluví týmiž ústy. Naše vzácné ženy, které se dosud výhýhaly všem „hádavým výborům " a jich1 „vla­steneckým d ám ám ", spolu s několika muži zlatých srdcí daly se do práce. Vidíme tu především opět naši, z H u ­sova dne tak dobře známou paní Renatu Tyršovou, paní Podlipnou, spisovatelku Růženu Svobodovou, fysika Procházku, pokladníka Qroha, dra Scheinera, Prokůpka a jiné, k teří zakládají „ Č e s k é s r d c e " — zřízení lá ­sky — nový projev n a š e h o nacionalism u! Pomoci je třeba ihned! V ždyť děti zmírají p ř ím o v zástupech.

103

vždyť lidé jedí uvařená semena méněcenných travin a obilnin, posbíraná na polích a cestách! Jak zaříditi, oč opříti tuto instituci, kdo provede nezištně a poctivě všech sedm' Heraklových prací, počínaje alespoň čá ­stečným vyčištěním Augiášova chléva našeho karhan- ství a konče získáním i s p r a v e d l i v ý m r o ž d í l e- n í m potravin, o něž svádíme bitvy ve frontách před prodejnami, u vlaků, ve vsích, o něž se rveme jako zv ě ř? V koho bude mít lid důvěru, že vše bude p ro ­vedeno s p r á v n ě ? Budou to naši „revolucionáři" a jich organisace ? Ach, ty se n y n í k této činnosti ani nenabídnou, neboť i toto je činnost v e l e z r á d n á , k ř i ­žující plány Vídně, která nás c h c e vyhladověli! Viděli jsme, k d o provedl Husovu oslavu — nuže, ten opět p ro ­půjčuje c e l o u svoji organisaci Českému srdci, jsou to ti, kteří nosí červené košile, j s o u t o S o k o l o v é ! A hle, o tuto organisaci opřena a těmito lidmi vedena má rázem celá věc široký ohlas, má důvěru a hlavně — p r o v á d í s e č i s t ě a p o c t i v ě !

Můj bratře, sta, tisíce dětí vysílá se na venek, sta, t i ­síce, desetitisíce rodin se zásobuje moukou, brambory, chlebem, z části i prádlem. Desetitisíce, ba statisíce ro ­din se vyšetřuje, v jakých žijí poměrech a je-li tu třeba podpory a pokud. A to vše nehlučně, tiše, jakoby se samo sebou rozumělo, provádí organisace těch, kdož nosí červené košile. Sbírky po městech i vsích, v ý ­kupy potravin, hlavu i ruce, celé akce — dodávají — oni. Je pravda, Zase tu byli účastni mnozí, jež nebyli z nich, snad opět bylo i více těch, zejména mezi dárci, kteří n e ­byli z nich, ale kostru, páteř, p r á c i , drobnou, nevděč­nou, n e p ř í j e m n o u p r á c i dávají z největší části, ba většinou výhradně oni.

Kolik životů se tu zachránilo! Kolik zhouby odvrátilo se za jednoroční působnosti Českého srdce! Jak ztro­skotal plán, hanebný, děsný plán německého naciona­lismu! Jak zvítězil náš bůh, kterýž jest ochrana svých a láska ke v še m ! Láska, která jde tak daleko, že pomáhá i n ě m e c k ý m d ě t e m , j i c h ž n a c i o n a l i s m n a š e

104

d ě t i v r a ž d í ! Ano, bratře, toto je náš bůh, toto jest dílo jeho vyznavačů v červených košilích1.

Práce, nezmíěrná práce za valu je městské jednoty so ­kolské, činovníci umdlévají, klesají — na jejich místa stoupají noví. T o t o j e s t n a š e r e v o l u ce, zmaření posledního plánu Rakouska, toto jsou naše barikády a na nich jako světlý paprsek mihá se naše paní Tyršová! Skloňte se, bratři, kolem vás kráčí nesmrtelná!

Co se tu takto zoufale bijeme s hydrou hladu a kar- hanství, co jezdíme, sbíráme, vyšetřujeme, rozdílíme, radíme, k l e s á m e vysílením a prací, šťastni, že ko ­nečně můžeme alespoň něco dělati proti Rakousku a pro spásu svých, co naši „revolucionáři" chovají se k tomu všemu skoro pasivně, nechávajíce nám, abychom p ro ­vedli tento boj a tuto revoluci — mění se obraz revoluce na východě velmi podstatně.

Viděli jsme již koncem července pokus bolševiků Zmocniti se vlády, ale viděli jsme též, kterak skončii úplným nezdarem. Vůdce této strany, Lenin — jehož tu po prvé vidíme v 'popředí událostí — musí dokonce uprchnouti, když však koncem října vzmáhá se proti Kerenskému i hnutí revoluční, jež vrcholí odbojem Kor- nilova, když fronta ruská jest rozvrácena revolucí, jež teprve nyní se rozkvasivši, zachvacuje celou zemi, tu12. listopadu pokouší se bolševici znovu a se zdarem. Vláda rad je nastolena. Ráz na ráz jde i další zvěst, že 7. prosince uzavřeno jest s Ruskem příměří.

Podruhé řítí se všechny naše naděje v prach. Mír, který následuje po tomto příměří, o nás ničeho neví, nemůže věděti, ježto jest uzavřen za každou cenu zemí neschopnou odporu. Ku podivu! Toto shroucení se našich nadějí jakoby ani nemělo tak velikého vlivu. Zvykli jsme si překvapením, nad to Kerenský, jak jsme viděli, připravil nás již trochu na něco podobného a konečně máme tu novou domácí protivyhladovovací revoluci a ta nás zaměstnává cele a výhradně.

Jedině co čekáme jest, že se i naši „revolucionáři" rozpomenou!

105

i

Kapitola XXV. Teď jde o něco jiného než o chleba!

Poslanec Kramář vrátil se v říjnu do Prahy a byl uvítán přím o demonstračně a naše policie se svými ře ­meslnými chirurgy a jim po boku pracujícími dobrovol­nými hasiči českého nacionalismu nebyla schopna tomu zabrániti — aj, počínáme cítřti sílu, jde nyní o to, vystupňovat ji a soustředit. Tak dochází dne 6. led­na pro nás nejpamátnějšího roku 1918 k novému p ro ­jevu českých poslanců, k projevu často označovanému podle doby svého vzniku jako „tříkrálovému". Jak ji ­nak teď mluví již naše politika, ba tak mluví, že se počíná naše situace měniti, že naši poslanci, naši vůd ­cové počínají mluviti a celý národ v úctě poslouchá — hle, k čemu jsme vychovali naši oficielní politiku svým tlakem ze zdola a svými „kavárenskými projevy". Naše tříkrálová proklamace je tedy první mocnou ranou do měkkého železa českého domácího odboje, změklého žárem doby a připraveného životem, zásadami i t ř í ­letou prací těch, kdož nosí červené košile, aby ž jeho prozatím neurčité a různorodé hmoty stala se pevná revoluční zbraň.

Přestáli jsme zimu, které jsme se tolik obávali a dík činnosti Českého srdce, zachránili jsme, co se zachránit dalo, jsme jako trosky veliké armády — alespoň si tak připadáme — která se Chystá probít se stůj co stůj ze železného kruhu nepřátel ku svobodě. Jest nám nyní jasno, že Rakousko vydrží do žní a tak se vážně p ř i ­pravujeme, že konec nastane až na jaře 1919. To již ale jistě. Potvrzují to poslanci, vojáci, každý, kdo vidí do věci. Jest nutno stupňovati českou vzdom ost až k to ­muto bodu, je nutno zaChovati pro tyto chvíle armádu celého národa zkázněnou a možno-li i zásobenou. Z ř i ­zujeme tedy hospodářské rady. Vykupuje se — zvláště na Moravě — obilí v okresech, zajišťují se zásoby, slo­vem zařizujeme se již jako po svém. Prostějovsko, ve ­dené v tom ohledu krajně odvážným poslancem Bechy- něm, prohlašuje, že nepustí z okresu ani zrna!

106

Čím byly nám v hrozných dobách útlaku opery Sme­tanovy, stává se nám v tomto období Tylova „Fidlo­vačka". K jejímu shlédnutí putují zástupy občanstva ze všech koutů Prahy i z venkova a když dochází ku scéně, v níž zpívá se naše národní hymna, povstává oelé hlediště a Zpívá sebou! Hle, rosteme, pokračujeme a toto jsou nové, dobré íúdery k zhotovení revoluční Zbraně. Také jednotná strana městská vzniká teď p o ­čátkem roku 1918 s programem — zbudovat a opatřit český stát.

Zřízení svobodného státu československého — to je pro nás již jen otázkou doby, věcí, o níž se mluví skoro veřejně, pro niž se pracuje a jen v tisku a před úřady zachovává se jakés takés dekorum. Zdá se, že i úřady umdlévají, že nemají již síly, nemají odvahy Zakročpvati tak přísně a ostře jako dříve, ač snad mnohde a mnohdy rády by tak učinily.

Věci spějí rychle vpřed a tak dochází k oné navždy památné sobotě 13. dubna 1918. Smetanova síň Obec­ního domu pražského jest přeplněna poslanci, literáty a novináři a před Obecním domem tísní se davy lidu— proti nimiž stojí maďarští vojáci s nasazenými bajo­nety a strojními puškami! Hoj, zanechte si své bou­chačky, dnes ješ tě vám o ně nikdo nestojí. Dnes ne­jedná se nám o krev, dnes nejedná se ještě o rozhodný čin, dnešní den má jen ukout určitou podobu naší re ­voluční zbraně, dnešní den jest jen svátkem, ve který promluví k svému lidu náš bůh — Nacionalism.

Ano, je to den slavný a vznešený jako onen, v němž hromovým klínem psal na hoře Sinai zákony Jehova, bůh israelských, neboť v tento den promluví opět bůh— promluví opět jasně a určitě a slova jeho budou pl­něna a uskutečňována ne jedním, ale sty hromových klínů a psána do desek dějin na věčné časy. Hle, dnes 13. dubna 1918 ve 12 hodin v poledne pozvedá starý — milovaný mistr Alois Jirásek svoji pravici, s ním pozvedá se i 1300 (pravic přítomňýdh a za njmi po všech dědinách a městech, po všech krajích, kde stál a povždy bude státi ČeCh, pozvednou se pravice, aby přísahou stvrdily,

107

p ř ís a h o u nejsvětě jš í , p ro to že d o b ro v o ln o u , p ř í s a h o u , jež zavazuje na ž ivot a na sm rt, že m y, n á ro d č e sk o s lo ­v enský „vy trvám e, a ž p o z d ra v ím e sa m o s ta tn o s t sv éh o n á ro d a " . Jsou tu m noz í, k te ř í vě ru n em u sil i b y tak to p ř ísah a l i , n eb o ť svů j o su d spojili s t ím to cílem , aje n e j s o u tu něk teří, k te ř í b u d o u z té to n a š í d n e š n í v y ­trvalosti míti d o b ro u žeň a ne jso u tu ú m y s l n ě ! N ež nekal si vzpom ínku na svá tou chvíli, m ů j b ra t ře ! N a d ­še n ý zástup se vy h rn e na ulici a hlavy sh r o m á ž d ě n é h o lidu se obnažu jí p ř e d n aš im i n e jv ě tš ím i, již tu d y jd o u ! C o jsou vaše p u šk y , vaše b o d á k y , vy m a ď a rš t í vojáci, p ro t i tom uto zde, co jsou vám p la tn ý ta m , kde m luví s ta tis íc srdcí a je den b ů h ! A tu , jak vychází m o cn ý p ro u d , jak dych tivě p rů m ě rn í lidé v e n k u sto jíc í h lta j í zp ráv y o tom , co dě lo se u v n it ř , s ly š ím e i slabý Mas s t a ř e n y — „kd y by n ám d a l i C hleba!" Jak é to s t ra šn é , zoufa lé p řá n í , jak m u s íš bý t h ladova , d o b rá s ta řenk o , a le hleď, žena, dě ln ická žena , vychrt lá , h la d o v á s te jn ě jako ty , zvedne své v y záb lé ruce a k lidně pov ídá svým u n av e n ý m 1, v y čerpaným h la se m : „M atk o , teď jde o něco j iného než o c h le b a !" — P o ž e h ú a n á slova , j imiž p r o ­m luvil náš bůh více, než ře čm i vůdců , než p ř í s a h o u v e šk e ré h o národa. Je-li t o t o tv ým srd c em , je-li to to tv ý m v ědom ím — p ak „ z d r á v b u ď n á r o d e v y v o ­l e n ý v b o h u , n e u m í r e j , s y n o v é t v o j i n e c h ť j s o u b e z poč t u! "

T e ď j d e o n ě c o j i n é h o n e ž o c h l e b a , to jest v ě d o m í národa, to jest v ě d o m í revoluoe. N aše velezrada m ě n í se v revoluci t í m t o v ý ro k em , to u to p ř ísa h o u , t ím to dnem 13. d ub n a 1918! Český národ vypovědě l R a ­k ousku válku a spálil v še c h n y m o s ty — sm ír je n e ­m ožný .

A nyní te d y sype j v še u m ě lce C z e rn in e jako kouzelník M erlin , či lépe jako p o u ličn í d ryáčn ík své různé „ m íry " z ru kávu jak chceš, a ť je to U krajina , R usko, Rum unsko — co je nám p o tvýéh kejk lech a za ř íkac ích formulích, an i když se rozčilíš, nám n e im p o n u je š , ba ani když p o č n e š nadávat, n ě k d y v d u b n u zcela po d le svého c h a ­rak te ru zapom enuv na ú lohu d ip lom ata , k terou hra ješ

108

tak m izerně , na „b íd n é h o , u b o h é h o M asaryka" — nic nám to ne im ponu je . Spíše n aopak , kom u ty sp íláš — tenť je náš „nový sv a tý " !

Tak to v y p ad á v tá b o ře n a šeh o b o h a Nacionalism u, jenž je s t o ch rana svých a láska ku všem a v tá bo ře jeho vyznavačů. Co vzbudí to v tá b o ře těch , kdož s louží meči — m ů ž e š si dom ysli t sn ad n o , příteli. Avšak tá b o r těch, k te ř í slouží masce d řev ěn é , sobecké beznárodnosti , zejm éna ale tá b o r našich k a rb a n ů n ed á se tím nijak vyrušiti.

Ty, k do ž Zhřešili málo, tu a tam víoe zlákáni p ř í l e ­žitostí než z defek tu m rav n íh o , nap ravu jem e naším č e ­ským srd cem , kdož jsou v šak tak zvířecky hluboko, že ani n a še b ída , ani naše u trp en í jimi nepohne — a to jest vě tš ina našich k a rh a n ů — ti tu provozují dále svou nečistou ž ivnost a b u d o u p rov o zo v a ti , dokud je ne sm ete spraved livý soud . S oud p ř ísn ý jako řád p ř í ro d y a n eú p rosn ý jako on a — zd a uv id ím e je š tě m y jeho věš tb u —■ jeh o mene, tekel, fares ? Přem ýšle j o tom, bra tře , řekli jsm e již, jak je toho po třeb í. Z a tím co náš b ů h dáv á n ám zákony , k řep č í naši karhani a k a r ­hanky svů j bu jný re j kol z la tého telete m am onu. Ó, vy karhani a karhanky , vy n e š ťa s tn í karhani a karhanky , zdaž v a še zlaté tele není m é ně nežli n ic?

T ito naš i karhani a nem yslíc í d ře v ěn é mozky v těchto dobách ša tí své d c e rk y a služky do jakýchsi tyrolských hadrů , zvaných „ D irn d lk v an d l" a v nich i jimi h lása jí svou d ře v ě n o u b eznárodnos t. Ruku v ruce však s n aš ím o d b o je m , s naš í zálibou ve Sm etanových operách a Fid lovačce, ros tla i záliba naš ich žen v národn ích k ro ­jích a už ití jich m otivů. Vznikal náš „Svéráz" , k te rý — b o h u že l — zůstal p ř í l i š je dn ostranným a p ro to se zplošil, vzniká n o še n í n á ro d n ích kro jů a jich obzvláštn í obliba. Do tře tice v id ím e tu — ne bez pohnu tí — opě t na p ře d n ím m ís tě naši d ra h o u a vzácnou p an í Renatu T y ršo v o u , je j íž jírnéno bude zníti českými dějinam i. A tak v y v rch o lu je n áš n á ro d n í zápas v kv ě tn u roku 1918. B oju jem e svým i zbraněm i, o d d án i svém u bohu — N a ­cionalism u — v n i t řn ě i vn ě jškem sví!

109

K ap ito la XXVI. P o d S lo v a n s k o u l ípou.

N.a m ě s íc květen p ř ip ad á p a d esá té vý ro č í n a še h o N á ­ro d n íh o divadla . T o h o p o u ž ív á m e rád i k da lš í rá n ě k u tu ž e n í n a še h o odboje , k d a lš ím u se m k n u t í lidu. Jako p ř í s a h a vyko n an á po všech d ěd in ách , m ěs tech a m í ­s tech splnila svo je poslání, očistijla s rd c e a p ro b u d i la v n á ro d u v ěd o m í, že teď jde o něco j in é h o než o ch léb , tak ty to v zpom ínky divadeln í m a jí inu ukázat i n áš velký vzrůs t a nezničite lné p ram en y i základy na šeh o ž ivota n á ro d n íh o , m a jí povzbuditi u sta lý ruch spo lkový , roz- p ro u d i t i k d e jak o u lenivě tekouc í krev, s tu p ň o v a t sílu a v z d o r !

P ro to také ve všech m ě s te ch , m ís te ch a dě d in ác h Chápe se každ ý spolek té to p ř í lež i to s ti , aby přiložili ruku k d ílu , a b y nezůstal pos led n ím . O d podzim u 1917 do to h o to května — jaký to rozm ach n á ro d n í činnosti . T e h d y vše spící, zlekané, unavené , zm íra jíc í , že i s o ­kolské ž u p y — jak jsm e viděli — rozes íla jí p ro jev v y ­zývajíc í k p ráci , k činnosti, k n o v é m u žití — hle , jak šli o ro k p ř e d d o b o u ! — d nes je jen m á lo dědin , m á lo m íst a sn a d žád n é m ěsto , v n ě m ž by se n epřip ravova li k to m u to vel ikém u svátku.

A P ra h a , n a še P raha , jako nevěs ta , již již o č ek á v a ­jící sv é h o žen icha , p ř ip rav u je se ku s lavn o s te m . Jako b y ch om an i nedostáva li i/2 k g černé m o u k y , Va kg k u ­k uř ičn é k rup ice a s velkým štěs tím i 350 g r chleba pro dva lidi na týden! Jak o b y ani p o d v ý ž iv a a chřipka nekosila nám d enně desí tky zdatných p racovn íků , ja koby se nám n e ro d i ly teď ve značné m íře jen m rtvé dě t i , j a ­koby už České srdce m n o h d y zo u fa lo s t í nevědělo rady. Věru, z a p o m ín á m e na v šech n y ty to tě žk os t i a boly, z ap o m ín ám e , že se nám žaludek sv írá a že jsm e jedli nap osled v čera v po ledne a b u d e m e zas až dnes k v e ­čeru — v ž d y ť „ teď jde o něco j in éh o než o c h léb " — teď jde o h rd ý , odvážný, sm ělý p ro jev n a še h o češství, n a še h o o d b o j e !

Do P ra h y , jež je v y šň o ře n a jako nevěs ta , jež je v y ­p lněna n aš im i ženam i v n á ro d n íc h kro j ích — máš

110

pravdu, b ra tře , že p ř ip o m ín á š i těmi z těch četných ,,hádavých v ý b o rů " a „K r ieg s fů rso rg am tů " , n e b o ť i ty již Rakousko o p o u š tě j í a u su ď z toho, jak je zle, když začíná r iskovat i d ře v ě n á beznárodní sobeckost — s j íž ­dějí se hosté z blízka i z dáli.

H osté z Čech, M o rav y i Slezska, hosté z našich d ě ­din, m ěst i míst, jež se p robud ila k ž ivotu, hosté z n a še h o d ra h éh o Slovenska, o k terém se teď h o r ­livě p ře d n á š í , vykládá , d eb a tu je , n e b o ť jest a m us í být n a š e , hosté z jihu, naš i vždy věrn í a krví s nám i zpříznění b ra t ř i C h o rva ti , Slovinci i tolik a tak těžce zkoušení, hrd inn í S rbové, a le vedle nich i Ita lové, jež snad v ů bec takto p ř i j ížd ě j í k nám po p rvé , a s n im i R umuni. H le , co host, to veiezrádce nebo n ep ř í te l t o ­hoto s tá tu ! Jsou tu i Polác i, se svými dvěm a, či třem i železy v ohni, dnes ale s te jně u p ř ím n ě a s rd e čn ě vítaní jako os ta tn í hosté, n e b o ť dnes si chceme p ř ip o m e n o u t i , jak js m e rostli a vyros tli za těčli padesá t let, afc chceme si i d ů v ě rn ě sp iš oč im a než ústy říci, s on ou k rásn o u p ísničkou pok ro ko v éh o h n u tí let devadesátých , jež také poč ína lo p o d o b n ý m i s tyky , ,,že bou rám e vesele to R a ­kousko z p ú c h ře l é !“ a že je také — dá b ů h — náš t ro jh lav ý bůh Nacionalism — rozbourám e, že „z něj nezbude an i sm ra d " , jak to řekl poslanec S taněk v p a r ­lam entě — tuším o něco později.

S h ro m až ď u je m e se tedy , my, velezrádci a n ep řá te lé to h o to s tá tu k d ivade ln ím slavnostem pražsk ý m . M lu ­v ím e o d ivadle, o ku ltu ře , ale v noci krášllíme n á š s lo ­vanský s t ro m , naši d rah o u lipku, je jíž krvavé lístky v iděli j sm e tak sm u tn ě p a d a t v jeseni 1914— 15 a jež p a d a ly pak po celou d lo u h o u dobu války jako hvězdy s nebe do věčné tem nosti. K rášlím e ji n aš im i s tuham i, k vět inam i, že se do rá n a celá skvěje, jako ta „ fra je - r e č k a" , jež vyběhla z d om u v ulici. P ř ich áze jí ovšem páni o d ú řa d u , p ř ich áze j í rakouš tí policajti — však jsm e již viděli též co je to policajt a květy př i oslavě H u so v ě — a rvou ty to ozdo b y s lipky, tak že nám po celý den s to jí holá a sm utná , h lídají ji, s t ře ž í , aje m y ház ím e k ní kvě ty z dálky, a do rána stojí tu o v ě n ­

111

čena zase v celé své k ráse! H o j, lípo, lípečko! Tys obrazem našeh o osu d u ! K olikrát zkrášleni, v y šň o ře n i , slavní a h rd í stáli jsm e na závist v šem a ko lik rá t s u ­ro v á m o c s t rha la s tužky a květy, že jsm e zas byli sm u tn í a chudí, že jsm e zas byli svadili až k sm rtí , p ro m luv ty , lipko — dej věšteckou odlpověď! A hle, lipka m luví, lipka o d po v ídá , jakoby zázrakem . T ř e t í h o d n e v y k v e t e s a m a , o p a tř íc si ta k n e jk rásně jš í ozdobu , již n ikdo zakázat ne m ů že ! T ak je to i s námi. Běda, d o k u a nás b u d o u kráš li t j i n í , v šak až sam i vzkvetem, opě t u ž a s n e s v ě t ! Již je d n o u jisme kvetli, p ř e d pěti věky, pokvetem zas, po k ve tem n yn í! T o nám Šumí a voní s lovanská lipka.

R akousko končí nám p ře d č a s n ě s lavnosti o dbo je . T r e ­stá P rahu , zakazuje „N áro d n í listy". V ojenské h lídky m aď arských p o to m k ů Ráců, K um anů, T a ta rů a U hrů procháze j í m ě s tem . H osté se rychle rozjíždějí. Je po slavnosti — ale splnila svůj úkol, p rom luvila . T iše a p ř e c velebně s to jí s lovanská lipka n a Václavském n á ­m ěstí , kvete a voní.

C o tom u ř ík á š ty, jeh o ž úkolem je „ p o t í r a t a ne p o d ­p o ro v a t tento nac io n a lism " ?

K apito la XXVII. Přípravy.

K dýž teď jde o něco jiného než o chléb, a kdýž se zdá, že válka skončí najisto do ja ra 1919 sh roucen ím se R akouska, k dyž „ b o u rá m e vesele to Rakousko zpuch- ře lé " , m us ím e se p ř ip rav i t i k tom u to dílu i formálně, ná lež itým zorgan iso v án ím p ro v šechny p ř íp a d y . Proto každá v lastenecká o rgan isace p roh líž í svo je řad y , u tu ­žuje kázeň, vyvo lává k životu s taré svazky, pobočky, o d b o ry , je dn o ty , jež za války nedosta tkem činovníků či z jiných příč in p ře s ta ly existovati ve skutečnosti a zbyly jen na pap íře .

Z ahled ím e-li se do to h o to života a ruchu , uvidíme, že silný náskok m a jí již ti, k te ř í n o s í červené košile. Z a ­

112

ložili si k tom uto účelu — dík n eúm orné snaze n ašeho ,pana o tc e " Štěpánka a jeho věrného d ruha dra U rbana — zvláštn í měsíčník „Tělocvičný obzor" , nástupce s Č. O. S. zaniklého „V ěstn íku", jehož vydáván í oh lásil i již v prosinci 1917, a svolávají, ještě p ř e d pam átným 13. dub n em do P rahy schůzi zástupců všech sokolských žup spolu s našimfi 15 z p ředsedn ic tva a s členy te c h ­nického odb o ru i zástupkyněmi žen. komise. Je to p a ­m á tná schůze! Po prvé od vypuknutí války sjíždí se tu celá obec sokolská, a b y porokovala o svých činech a o sm ěrnicích pro budoucnost. V G régrově sále O b e c ­n ího d o m u rokuje těchto našich 60—80 prvních1 o to m , co b u d e dál. Vyslechnou se zprávy, p oda j í pod ro bn é inform ace, zvolí se pětičlenné direktorium k vládě nad touto a rm ád o u . Celé Sokolstvo rozdělí se na kraje, jež mají svá s třed iska a své 'důvěrníky, k teří jsou, v p ř ím ém styku s direktoriem . Z k ra jů jdou zástupci do žup, z žup do okrsků — z okrsků do jednot, v nichž m á m e v rukou jednotlivce. Hle, organisace je připravena, v y ­zkouší se přílež itos tně a hra může započít, hra o život i o svobodu.

N aše venkovské župy nelení, p ř ip ravu jí se! Č inov ­níci o b jíždě j í svoje oblasti, kontrolují život, pozorují č in ­nost a vyhledávají si „ sv é" muže. I ženy jsou ovšem účastny v této práci, i vojáci, i inval'i|di. V žd y ť v idíme v těch to ja rn ích dnech i zvláštní, o dbo jný ú tvar v o je n ­ský — a ť již fantastický, či skutečný, jenž sluje „z e ­lený k á d r" , a podle pověsti zdržuje se v lesích u BuCh- lova. Jsou to zhěhové, Kteří se živí „rekvisicem i" na „ p a n sk é m " , nebo i z p ř ím ých podpor obyvatelstva. N ení totiž nyní p ražád n ou zvláštností, že vojáci se nevracejí ze svých dovolených k plukům, zůstávajíce doma, p ř e ­vlékajíce se do občanských ša tů a ukrývajíce se u p řá te l a znám ých. Když se pak věc p rozrad í nebo když hrozí nebezpečí, „ rukují k zelenému k á d ru " do lesů i hájů nebo skal a zejména do rozsáhlých lesů u Buchlova.

T ak é naše hospodářské rad y působí již velmi v y ­datně . N a O lom oucku budou dávat vlastní zvláštní p ř í ­děly n em aje tn ý m rod inám , zaříd í h rom adný nákup

8

113

b ra m b o rů — slovem jsou to naše aprov isačn í ú řa d y , jež zauču jí se do prac í ú řa d ů s tá tn ích — roste tu v láda ved le v lády, ú řa d vedle ú řad u .

T ak d o ch áz í ku žním a po nich letí p rvn í zp ráv y do k ra jo v ých s t řed isek těch, kdož nosí če rvené košile. Je p o t ř e b í se p ř ip rav i t na dvě even tuali ty . P řed n ě , aby byl za k ažd o u cenu zachován p o řá d e k , klid a b e z ­pečnost , za d ru h é , aby p ro p ř íp ad , že se lhou že lez ­nice, p o š ty , te lefony i te legrafy byly zřízeny š ta fe ty cyklistů, jezdců na koni, kočárů atd. k rych lém u in fo r ­m o v án í celých oblastí , po p ř íp a d ě zabezpečení s te jného p o s tu p u a le sp o ň na důležitých m ístech.

T ak t e d y vyb írám e z každé jedno ty nejspo leh l ivě jš í lidi, d á v á m e jim instrukce, p ř idě lu jem e vesnice, jež b u d o u s v ě ře n y jich doh ledu a péči. Ti o p ě t vyhlíže j í si své lidi — hra s tává se v ážnou a nebezpečnou , což kdyb y se vzchopila rakouská bes t ie je š tě je d n o u k o b ran ě , když teď jde o všechno ?

Buď jak buď , v ž d y ť jsm e p řísahali, že „v y trvám e a ž p o z d ra v ím e sam o sta tno s t svého n á ro d a " , ted y chutě do to h o , n e b o ť kdo b y měl vytrvati , k dyby ne ti, kdož nosí če rv en é košile, když teď jde „o něco jiného než o c h l é b " ! ?

T ak é na še ved o u c í k ruhy , naše o p ě t vedouc í k ruhy p o slanecké a politické p řik ro ču jí k činnosti revoluční. D louho p ře t ř á s a n á o tázka zřízení N áro d n íh o výboru , p ro t i n ěm u ž se nam íta la existence N á ro d n í rad y se s te jn ý m cílem — všaktě také měla policejní p roh lídku v tě žk ý ch d o b á c h p ersekuce — konečně je v y řešena a náš h lavn í N á ro d n í výbor v P raze — n aše revoluční v láda — je us taven ne bez jistých ob tíž í a teprve po v ynálezu českého revolučního paten tu , jem u ž říkám e „klíč" . Je to totiž „klíč po li tický", čili pom ěr, v jakém jsou v N á ro d n ím výb o ru zas to u peny v šechny s trany, a ť již mlčely, mliuvijly neš ťa s tn ě , nebo dokonce p o ­v ažo v a ly za svů j úkol „po t íra t náš naciona lism " , hasit náš já so t a o su šov a t slzy p ř i ope rách Sm etanových , a ť již jich v ů d co v é viděli v našich ze srdce jdoucích h la ­sech „ k av á re n sk é p ro jev y " , nebo úm yslně chyběli dne

114

13. dubna p ř i slavné přísaze, jíž mluvil k nám náš t ro jh lavý bůh. T ento „klíč" je ted y jakousi p o j i s t ­k o u n a p r é m i i z e z i s k u r e v o l u c e a vyplácí se k aždé straně bez rozdílu, jen byla-li oficielní s t ranou politickou, totiž byla-li účastna velko lepého m lčení naší oficielní politiky, když mluvil sám národ .

N yní te dy p řik roču jem e k ustavení N á ro d n íc h v ý ­b orů okresních i m ístních, a lespoň ve větš ích m ěstech a p ř irozeně , že jedině podle tohoto klíče, n e b o ť všude nám záleží na tom , abychom měli v teple svou „ p r é ­m i i z e z i s k u r e v o l u c e " . Také H o sp o d á řsk é rady, jež m nohde byly us tanoveny a v y tv o řeny těm i, kdož se starali o lid a jeho život dříve, než n ám napadlo za jišťovat si tuto „p rém ii" , musí bý t p ř e tv o ře n y na základě klíče. T o jsou nejdůležitě jší p ř íp r a v y n a š í p o ­litiky, naší oficielní politlijky k revoluci. C ít ím e dobře , že teď nastává doba, kdy tak leckdo b u d e si chtít svou polívčičku o h řá t p ř i revolučním ohni. N aši bratři tam v Sibiři d o b ře to vystihnou a p o jm en u jí ty to o p o ž ­děné horlivce výstižně „upocen í" , n e b o ť se p ř i tom chvatu , aby nepřišli poslední, řádn ě zapotí. T ak i u nás, v té to době p říp rav , z ř ím e tak m n o h é h o „v las tence" i „ revo luc ionáře" , zřím e i celé skupiny a frakce, kterak přicházejí do revolučního hnutí českého celí „up o c en í" , a b y nezmeškali přívoz , aby také „ je li" seb o u na zá ­kladě našeho revolučního vynálezu „politického klíče", když se byl „v ídeňský salon n á ro d ů " povážlivě naklonil a když tu proti všem jejich p řed p o k lad ů m p řece fen vzniká „nárazníkový stát československý".

C o však tom u řeknou ti, jež poctivě p racovali s n a ­sazením životů i m ajetku po celou t é m ě ř válku proti R a k o u sk u ? Co tom u řeknou zejm éna ti, k te ř í nosí če r ­vené košile a o nichž se teď na jednou ro z ho d u je a j i ­m iž se v N árodn ích výborech d isponuje bez n ich ?

Nic, b ra t ře , pranic, n eb o ť tito lidé b o ju j í pro pravdu , b o ju j í za ochranu svých a z lásky ku všem , b o ju j í o „uskutečněn í svých m ravních ideá lů" , a fo je s t jejich politika. Zvykli si také poslouchat svého b o h a N ac io n a ­lism a hlas jeho v srdcích svých na tolik, že jeho

8 *

115

„ p ra v d u " neop u s t í pro „skývu ch leba", jíž jiest m oc , po níž a j e d i n ě po m ž touž í naši „ u p o c e n í" p o l i ­t ikové, „v las ten c i" i „ revo luc ionář i" . T ito naši b ra t ř i p am atu j í si slova m istra Jana, je ho ž tak tklivě o s la v o ­vali: „ Z lo ře če n ý ten, kdo p ro skývu chleba o p u s t í p ra v d u ! " K dež to jsi d o b ře viděl, jak se m ěla p rav d a , naše osvobozovac í p ravd a v ústech a č inech naš ich „u p o c en ý ch " , našich d o m á c í c h „upocenýtíh".

Ů, b ra t ře , vidíš-li nyní tento shon , aby n ikdo nep ř iše l pozdě, ten to s velikou p řísn o s t í n a ř izov an ý a v y n u c o ­vaný revo lu čn í vynález „politický kflíč" — zdaž se n eusm ěješ , zdaž si ne řek n e š — b láh o v í „ u p o c e n í" — co je vám p lá ten všechen ten to chvat a shon p ře d očim a sp ravedlivé his torie a velikého, ta jem n éh o N ezn ám a ? Z d až ko ncem p ře s všechen váš kvap, p ře s všech n o „klíčové za j iš těn í" , p ře s vaš i „pojistku n a prém ii ze zisku re v o lu c e " n e b ud e te tu s tá ti p ře d očim a b u d oucnost i i p ře d tv á ř í věčnosti a ta je m n éh o N ezn ám a jako jed in í a skuteční, ubozí „u p o cen í" , o d nichž se vnuk a p r a ­vnuk s p o h rd l iv ý m úsm ěvem o d v rá t í —- ne proto , že js te p ř iš l i pozdě a že js te se p ř i to m tak „upo til i" , a le p ro to , p r o č jste přišli pozdě a o d k u d js te přišli .

K apito la XXVIII. S e sa d ím e c e n s o r y !

N ové zase d án í n ašeh o „ re ich sra tu " , ve k te rém česká oficielní po li tika zvolna již o dkrývá své velezrádné karty a b o u ř í zcela o te v ře n ě proti R akousku a jeho „ n e m o ž ­ným m o ž n o s te m " , v n ěm ž p ř ib í j í p ř e d žasnouc í E vropou i celý v y h ladovovac í sys tém , vyvolává os trou kam p aň n ašeh o tisku. Český n o v in á ř je také jen českým č lo ­věkem a p o d lé h á p ro to tlaku d o b y i všeobecné náladě jako kdokoliv jiný. I jem u jest d áno býti h rd inným jen v ř íd k ý c h p ř íp ad e ch , jen v jednotlivcích. P ro to také jsm e viděli, k te rak v d o b ě útlaku nem ohl jinak, než p os loucha ti rozkazů ú řad ů , k te rak o tiskoval i články p ř ím o n a ř íze n é nebo n ap sané na policejn ím ředitelství,

116

jak na slovo poslouchal všech pokynů, o čem m á psát, o čem sm í psá t a o čem se vůbec n esm í zmíniti. V i ­děli jsm e též, jak nam noze s pocitem v n it řn íh o hnusu, a le p ře c e jen poslušně oslavoval „ s ta rého v ra h a " Franze Jo se p h a , když se rozloučil s tím to světem — jak si teď ne bez pošklebku a se slovní h říčkou česko -něm eckou v p rv n ím slově říkám e — s p ov zd ech em : „M ír, mír, m ír — ist sch lech t!" T en to český n o v in á ř tedy , když to s i tuace dovoluje, p íše os tře ji a bezoh ledně ji a jsou to ze jm éna referáty parlam entn í, v nichž si m ůže již tak lecos dovoliti . Největší a ne jos tře jš í k am p aň tisková se vede ovšem proti n ašem u ministru Czerninovi, který h ra je ta k mizerně úlohu „světového d ip lo m ata" , zatím co p o d tou to karikaturou objevují se v lastnosti člověka nevzdě laného a hrubého.

A p ře d s ta v te si nyni náladu novináře , k te rý vede ostrý boj p ro t i tom uto zavilému nepříte l i v šeh o českého, jem u ž se [jedná o to, ab y co nejvíce p ro t irak o u sk éh o jledu vpravil zaobalené pod kůži svého č tenářs tva , když se m u v jeho práci, zhusta psané z večera k ji tru nebo opě t z jitra k noci, p o h ra b e řem eslný c h iru rg z p o li ­ce jn ího ředitelství a vyřeže mu z ní, v y trh á nejlepší m yš lenky , nejsilnější slova, ne jpádnějš í důkazy , takže tu z celé práce zbude jen kostra , jen troska, vzbuzujíc í sp íše lítost, nežli souhlas, často škrty u p ra v e n á zcela opačně , vyznívajíc bez do jm u nebo do k on ce i p rávě p r o t i zam ýšleném u dojm u! Nediv se p ro to , b ra tře , že naše zloba, že zloba č tenářů i n o v in á řů vybíjí se proti censorům a na censorech. Práce no v in á řo v a jest ustav ičným zápasem s tímto ch irurgem 1, zápasem ze dne na den , zápasem ve všech form ách! Jak rad u je se n o ­v inář, když řem eslném u ch irurgu unikne ně jaká klička, ně jaká zahalená velezrada, nějaká zmínka, jež nem ěla se dos ta t k zraku, sluchu a věd o m í veře jnosti . V šaktě náš Chirurg vedle svého n á řa d í chirurgického m á i jiné Zbraně! Když se mu příliš často vysm ekneš, p ří l iš často uk louzneš, m rští po tobě bleskem výs trahy první a d ru h é a ty jsi hotov — na d louho hiotov, Chceš-li zachova t list, m usíš obrátit — a jak tě bolí, jak pálí,

117

jak tráp í takové o b rácen í! Jak p řek v ap u je č ten á ře , jak m a te veře jnost — och, chápeš te d y nenávis t n o v in á ře k censorovi ?

V šak jsi také viděl, k terak jedn ím z prvn ích výkřiků byl hlas n o v in á řů p ro t i censu ře . A te ď p o h lé d n i se m n o u , b ra t ře , nyní, k dyž se léto roku 1918 m ěn í v podz im , ku d ru h é m u h lavním u m ěstu M orav y , his torické O lom úci, kde to u dob o u vychází řad a tý d e n ík ů a dva deníky. P řed s ta v si rados t i zm atek, k dyž sem docház í zpráva, že prý v Praze nep o dáva j í se noviny k censuře , že český tisk revoltu je a vychází bez censury . Z ep ta t se nelze, n ebo ť zpráva dochází tě sně p ře d d o h o to v e n ím listů — co d ě la t? M ám e zůstat p o z a d u ? M ám e nést to to kleté b ř ím ě dále, když p ražš t í se o sv o b o d i l i? A n i0 h o d i n u ! T o jest svo rná o d p o v ěď dvou , t ř í r e ­dak torů , k te ří se dohodli . N uže, zkusím e to , n e p ře d lo ­ž ím e list censuře , jenom o znám ím e, že jsm e vyšli!

R ozhodnu to — vykonáno! Jaký úžas, jaký poplach to bud í, ze jm éna když oznam ujem e, že vycházím e bez censury! Jaká rados t , ale jaký b ledý s trach na d ru h é s traně . T elefon řinčí, dotazy se křižují , B rno i P rah a se volá na pom oc. V ečer scházejí se red a k to ř i všech listů a stran, u j iš ťu j í se — jsme solidární, rudí, n á ro d n í1 černí, jsme re d ak to ř i a jeden za v šechn y a všichni za jedn o h o .

P ra h a nás však varuje . S taly se pokusy , bylo jednáno , a le nov iny se p ředk lád a j í , h leďte vyjí t čestně a beze šk o dy z té to v ě c i ! N ov iny a h l a v n ě noviny te ď tolik p o t ř e b u je m e !

A censor, n á š nen áv iděn ý ch iru rg h a r tu s í : P ř e d ­ložte noviny, nebo vás v šechny zakážu! Z o d p o v ěd n í red ak to ři jsou voláni — b u d e zatčení, nepředložíte-Ji. Co dělat, tak se te d y sm lo u vám e s naš ím Chirurgem a jde to , ukáže se, že h růza, k te rou n a nás pouští, nesto jí také tak pevně, po znávám e, že i on cítí, že „nebude-li to h n ed , bude to později, nebude-li to p o ­zději b u de to h n e d , a le jed no u to p řece jen m usí bý ti“ „ jak p rav í H am le t . U jed návám e te dy d o h o d u , že ,,až do vysvětlení věci“ b u d em e listy p ředk iáda ti , ch iru rg však

118

n e b u d e ř e z a t , a my m u to svým psaním! u s n a d n ím e ! Hle, jak si dovedem e vyhovět, jak se „vlk nají a kozaí zůstane celá". Věc se ovšem* „vysvě t l í" záhy, neboť R akousko m á ještě sílu, má ještě moc, t ř e b a sílu a m oc um íra jíc ího a náš ch iru rg řeže vesele dále a my p řed k lá d ám e . M ám e však radost, že jsme o p ě t o třásli m řížem i své klece, že jsme jimi zalomcovali a zkušenost, že jest u nás již na tolik všechna autorita uvolněna, že se nám ani za tento pro tizákonný a revoluční čin n i­čeho nestalo!

Je to nu tné a dobré poučení, je to zkouška, k níiž h ledí celá novinářská M orava i Čechy ne bez zá jm u a s ž ivým zadostiučiněním , je to také rána, také podkop , j ím ž „bo u rám e vesele to Rakousko zp u ch ře lé" , po vzoru svých přátel o m la d in á m z let devadesátých.

119

ČÁST V.

V PLNÉM JASU.

K apito la XXIX. U ž teď, a ta k h le ?

Český n á ro d ve všech svých s ložkách , vrstvách a p ředstav ite l ích rve se — jak jsm e p rávě na malé ukázce dobře viděli — se sk om íra jíc ím Rakouskem ze všech sil, p řece a le se n ám 1 je š tě zdá, že to to Rakousko, jež povolilo a couvá t é m ě ř na v šech stranách, že toto vojensky již t é m ě ř p o raž en é a h rou tíc í se Německo m á dosti síly zdola t n á š o d p o r . Z ejm éna , když v i ­d íme, že musili bych o m jít té m ě ř s holým a rukama, n eb o ť n a š í revo lučn í zbran í jest v p ravém slova s m y ­slu jenom to u h a po sv o b o d ě a naše ná ro d n í nadšen í m arně h ašené d o m ác ím i d o b ro vo ln ý m i hasiči naciona ­lismu a o p e ro v an é řem eslný m i ch iru rgy policejního ř e ­ditelství. V idítne, že ta naše zb raň , k terou jsme kulij p ro t i R akousku z b e z tv á rn é h o železa soukrom ého o d ­bo je m o cn ý m i ran am i různých p roh lášen í , kterou jsme tak úzkostlivě form ovali, je s t sice dobrou a poctivou ocelí, d o b rou zbran í ry t ířskou , ale že je p řece jenom 1 takovou dýkou , či m iser i-cord ií , jak ji jnazývali ve s t ř e ­dověku , k te rou lze p o d ř íz n o u ti hrd lo či p ro b o dn o u t srdce, a le jenom to m u , j e h o ž k r u n ý ř je rozbit tak, že dovo lu je p ř ím ý ú tok to u to posledn í zbraní. Jak v y ­p a d á však k ru n ý ř R akouska a N ě m e c k a ? M ám e počkat a kdy m á m e tasit svoji m iser i-cordii ? T o je věru otázka, to je p ro b lém , k terý zau j ím á mysle všech. Také naši politič tí vůdcové, naši o f i c i e l n í političtí vůdcové jsou asi zm ítán i p o d o b n ý m i p o chybam i, n eb o ť se d o ­m á h a j í to h o , o čem se nám věru je š tě p ře d několika měsíci an i nesnilo a co sa m o o sobě bylo by již b ý ­valo velezradou — pasů do Švýcarska. Je pravda, o d ­

123

jížděli m noz í za války za hranice, ale velkou v ě tš in o u byli to psanci, k te ř í se nemírnili více vrátit . T a k é n ě ­k te ř í socialističtí vůdcové (T usar , N ěm ec) dleli za h r a ­nicemi, ale n ám , p rů m ě rn ý m lidem, n epřines lo to m noho světla o sku tečné naš í svě tové situaci a so u d ě podle p o s tu p u je jich o rg á n u „P rá v a l id u " je š tě v d ob á ch nedávných , nedozvěděli se tam' asi m n o h o nadějnéiho, n e b o ť nep o zo ru jem e , že by byli nabyli r ed a k to ř i t o ­h o to listu p řesvědčen í, že je jich úkolem je aflespoň t e ď něco j iného , než „p o t írán í n a šeh o n a c io n a l ism u " se sm ě šň o v án í našich „kavárenských p ro je v ů " , jež tolik p o d p o ru j í p ro t irako u ský odbo j. Je p ro nás ted y v ý ­p rav a našich politických vůdců d o Švýcarska — a m a j í tam jeti S taněk, H ab erm an , Klofáč a K ra m á ř udá los tí nad jiné význam nou. A hle, Rakousko p ovo lu je i ten to p o žadavek , je te d y viděti, že jeho k ru n ý ř n e ­s to j í již o p rav d u za nic a že m ů ž e m e sm ěle tasiti naši miseri-cordii.

C o takto u v ažu jem e a p řem ý šl ím e , neustávajíce ve svém zápase , ve svém lo m cován í nyní již dosti s labou m ř íž í a ve svém boji m raku kom árů , štípiajících ú n a ­vou pokleslého sv éh o nepří te le — co o d jížd ě j í naši vůdcové do Švýcarska, p řesvědčit i se o skutečném stavu věci a d o h o d n o u ti se s našim i za hranicemi!, d o v íd á m e se — p o k u d jsm e na v enkově — pod ivn o u z v ě s t : že p rý teď, kolem 20. ř í jna 1918 vyhlásili v P ro s tě jově so c ia ­listickou rep ub l iku československou. Sesadili prý h e j t ­m a n a a zřízen í to to s lavnostně proh lásil posl. Bechyně s b a lkonu radnice. P o d o b n ě prý učinili i jiinde. MJluví se o Písku a jiných m ěstech , snad p rávem či n eprávem . N ov iny z P ra h y však nezvěstu jí ničeho, ani Brno, ani O lo m o u c se nehnul, a B echyně sám p rý s t ra šn ě k o n ­ste rnován odeje l d o P rahy . M ohlo by to být ? T á ž e m e se jeden d ru h é h o ! M ohla b y naše svoboda, náš s v o ­b o d n ý český s tá t vyvsta t takhle, skoro pokoutně , p o ­různu , o d m ě s ta k m ěstu , od vesnice k vesnici, jak kdo Chce a jak je ko m u libo ? K čem u jsme v lastně z ř i ­zovali o rgan isac i , k čem u se p ř ip rav u jem e , když u ž teď a — ta k h le ? Ba, zdá se nám 1, že je nám — bez

124

rozdílu politického přesvědčení — čehosi hrozně líto, neboť tohle není revoluce, tohle je všechno jiné j e n ne naše revoluce, naše svoboda. V ždyť to Rakousko dále trvá, ba ono se i do těchto opuštěných a ztrace­ných baš t v r a c í .

Ne věru, tohle není ještě to pravé! Neboť poslové z Prahy přijíždějící zvěstují, oč tu jde. Socialistická rada učinila pokus o revoluci, pokus, který se nezdařij. Chtěla překvapiti všechny, chtěla sama osvoboditi n á ­rod, ale jedna vrstva, jedna složka — n e n í národ, ba není ani lid — lid i národ, to jsou v š e c h n y v r s t v y , v š e c h n y t ř í d y , v š e c h n y s t r a n y a jen tento n á ­rod jest suverénem nad svojí svobodou a nad svým otroctvím. Proto také výpočet selhal. Bylo to sice vy ­tasení miseri-cordie, blýsknutí zbraní, ukázání zbraně nepříteli, ukázání čím zhyne, ale slabá ruka jedné třídy, jedné vrstvy, jedné strany nemohla povznésti zbraně až k srdci nebo hrdlu vraha, klesla malátně zpět k tělu, když se na pražských ulicích objevili maďarští vo ­jáci v železných přilbách, s bodáky a strojními puš ­kami, když byla snad i děla připravena. Ale v jiných místech, zejména v místech bez posádek, nebo jen s nepatrnými posádkami vojenskými, jež byla sbciali- stickou radou vyzvána ku stejné akci, věc provedli do důsledku — a jsou teď v opravdu zoufalé situaci. Pokus se nezdařil, pokus selhal, ale hra je odkryta, hra je prozrazena, neboť my, kteří jsme n e p o m y s l i l i n a t o p o d s k o č i t i s v é s p o j e n c e z e s o c i a l i s t i c k é r a d y a k c í s e p a r á t n í , my, kteří jsme stavěli se vždy do služeb celku, a ť jeho jménem oprávněně ovšem mluvil kdokoli, my n e p o d s k o č í m e j e, a n i t e ď , když nás takto prozradili, my jsme s nimi zajedno, neboť námi nejde o žádnou formuli, ale o věc, o s v o b o d u . Však těch formulí užijeme p a k ještě do s y t á !

Tak tu tedy stojíme všichni, celý národ, neboť jsme zajedno s našimi — tak n á h l e horkokrevnými — pány ze socialistické rady v tomto boji na život a na sm rt s vytasenou miserii-cordií revoluce a čekáme. C í­

125

t ím e všichni — t e n t o stav je n eu drž i te lný! B uď se vrhne Rakousko na nás, aby nám vyrvalo zb raň z ruky a — ví b ů h — ví n á š t ro jh lavý bůh', že se b u d em e b rán i t až do konce a že se b u dem e brán i t ze jm én a my, k te ř í jsme n e t a s i l i tu to zbraň p ře d časem , n ebo se v r h ­nem e m y n a R akousko — jinak to m ožno není. L o m ­cuje nám i všem i horečka doby , ž ijeme těch to několik dní, co jsm e si to to uvědom ili , jako ve snách a c h y ­s tám e se. P ozo ru jem e R akousko — n eh ý b á se, jen p rudce o d d y ch u je a obrací své krví podli té oči p o naší miserii-cordii. Ruka národa , r u k a celého n á ro da se sv írá , t ř ím á křečov itě ru k o v ě ť miseri-cordie , h led u p řen je p evně v krvi p od li té oči Rakouska, celé tě jo se lehce chvěje rozčilením, vyčkávaj íc okam žiku , až rozum , zp raven byv zrakem, řekne — teď!

M an ě sh l íž íš k ruce, jež t ř ím á miseri-cordii — j e o b l e č e n a v č e r v e n o u k o š i l i — ano, ta to ruka je pevná , ta to ruka je silná, ta to ruka je čistá a p ro to i sc h o p n á zasadit ránu ve jm énu celého n á rod a , n eb o ť neslouží t ř íd ě , neslouží s t raně , ale jedině a v ý h rad n ě n a šem u b o h u — n a šem u N acionalism u, k te rý je o c h ra n o u svých a láskou ku v š e m — ! N uže, z v e d n i s e , r u k o — v e j m é n u P á n ě — a o c h r a ň u j t ě n á š v e l i k ý b ů h !

Kapito la X X X . H radby padají.

Ruka o d ě n á červenou košilí zvedla se k povelu N á ­ro d n íh o v ý b o rp — Rakousko se sh rou ti lo a leží tu v ikrvi u naš ich n o h o u ! M iseri-cordie klesá z ruky, jež se sp íná n a p rsou , aby vzpom něla svá tých jm en m u čedn íků Páně. Velicí p ředc i i vy, drazí, m ilovaní současníci , k te ř í js te zhynuli p ro svobodu , vám první svůj vzdech posí lá sv o b o d n ý syn.

D v acá tý o sm ý říjen nastal! D vacátýosm ý říjen, jehož bude v z p o m ín a t n á ro d d o k u d b ude živ! Svornou vůlí, svo rnou p rac í všech — osvobozeni , s vor ni a jednotn í s t o ­jíme — sn a d dokonce v slzách a poslouchám e jako děti.

126

Pořádek, klid! Ano, ano — ale radost m ám e, čistou, dětinnou radost, která se projevuje právě tak, jak kdo může a chce. Pořádek, klid! To neznam ená: seď doma! Proto jsme všichni venku, prapory vlají, hudby znějí, lidé mluví — co — kdož to ví. My víme jen, že m ám e radost, že jsme šťastni. Pořádek, klid — ale což nám diktuje něco jiného naše nitro — náš bůh ? Věru ne, a není ani možná. Neboť — „ M i l u j t e s e a p r a v d y k a ž d é m u p ř e j t e ! " tak to s tojí napsáno na pomníku toho, k němuž přicházíme plakat slzy š í ­lené radosti. „Milujte se a pravdy každém u přejte \“

Tak věrně plníme, Mistře, tvůj příkaz, že ani vlasu nezkřivíme na hlavě těm, kteří nás tu mučili a týrajli a kteří s trachem bledí tarasí se ve svých by tech a sk rý ­ších. Buď klidným, ty řemeslný chirurgu z policejního ředitelství, ty náčelníku maďarských vojáků, ty vůdče naší ta jné policie i ty — karhane karhanská, který jsi nás trápil po pět let. Ale ty se přece jen trochu třes, neboť tobě, ty vrahu našich nejmilejších, dnes jenom dávám e lhůtu, abys vrátil, cos namamonařifl, neb o ť tobě — neodpustíme nikdy! N i k d y n e ! A to ti p řísahám e při památce všech, které jsi umučil svým karhanstv ím, že se přičiníme, aby byl nad tebou soud, s o u d s p r a v e d l i v ý !

Dnes ale, dnes 28. října, když se Rakousko „shrou- ti lo a leží tu v krvi u našich nohou, zasaženo mi- seri-cordií p ř ím o do srdce, nebude účtování. Dnes n e j ­výše ve veselém průvodu půjdeme městem, budeme zpívat, budem e hrát a — utopíme černožluté orly, kde jakého najdem e — neboť v tom je symbol naší sv o ­body , našeho vítězství.

C hod ím e tedy ulicemi, v nichž se rychle odstraňují něm ecké nápisy, zpíváme a hrajeme, topíme rakouské, černožluté orly. To je zaměstnání nás — Pražanů 28. a venkovanů 29. října po celý den. Je to svátek světla a slunce.

A ještě něco děláme — to ale až hodně pozdě v noci, a ž utiší se hluk, vybouří nadšení, unaví hrdla Zpěvem a ruce hraním i topením orlů — vzpomínáme.

127

A jako p rv n í miyšlenka by la na n a še sva té a d ráhé m u č e d n ík y sv o bo d y , tak nyní d louho , d lo u h o v z p o m í­n á m e na své milé, ro z t ro u šen é po všech bojišt ích světa . N a ty v nenáv iděných císařských kabátc ích R a ­kouska , k te ré již neexistu je , k te ré se sh rou tilo , a leží tu v krvi u naš ich nohou , na ty d rah é a zlaté h o d iy tam na Rusi, o n ichž se teprve po čase n ě jak é p o ­d ro b n o s t i d o v ím e , i na ty ta m ve Francii a ze jm éna na t y ve Francii, o n ichž se tolik pov ídá , ba i jarmarečniě básní. T i to h oš i jsou v těchto chvílích v la s tně teprve z o so b n ěn o u n a š í sv o b o d o u — ba oni jsou naš ím ce ­lým s v ě te m ! H o v o ř í se o nich s uctivostí p ř ím o dě- t innou .

A jak ta k ho v o ř ím e , rozm louvám e, vzpom ínám e, h lavně v zp o m ín á m e , m y p rů m ě rn í lidé, h luboko do noci v te n to den , ob jevu je se nám te p rv e jasně a skvěle v d uš i celý m ocný , jasný a veliký jed iný z á ­k o n , k te rý n á s ved l a řídil, k terý nás sílil v to m to boji. P o zn á v á m e , že „ tep rv e zemí, již zú ro dň u je a o b o h a ­cuje p ro d u k t y své kultury, stává se n á rod p la tnou so u ­čás t í ve vše l idském snažen í po pokroku o becném . Ona fo rm o v á n a je h o dělnou ru k o u sam a též vtiskuje lidu je h o n esm aza te ln ý rá z a charakter, o na živí všechno , což je h o jest, o v lá d á n a a p řece ovládajíc í, kolébka nových p o k o le n í a h ro b generac í zašlých. Z n í vy rů s tá píce p ro ž ivočišs tvo jeho , z n í ros tou i jeho b o h o v é" . C í ­t ím e , že „ k d y b y n aše božstvo — N acionalism — bylo v y já d ře n o s ta ro u fo rm o u " , kdy b y bylo našim i dávným i p ře d k y řez án o d o d u b o v é h o špa lku jako d ru h d y Tri- g lav , miělo b y jistě jako on nebo někdy i Svantovít t ř i h lavy , t ř i tv á ře , tř i m a sk y " a že m y, k t e ř í j s m e p r o ž i l i 2 8. ř í j e n , n em ů žem e sloužiti žádné jinéi, než o p ra v d u b o žsk é tv á ř i n a še h o boha, n e b o ť „pod to u to m a sk o u kry je se vše, co souvisí s Neznámem!, n e b o ť co b y bylo vice na jeh o hranicích než — láska ? L áska k j in ý m 1, ku v šem d ru h ům na té to krátké p o u ti sv ě tem , láska a po m o c v jich těžkostech a k ře ­čích, láska a p o m o c — právě ve jm énu b oha N ac io ­nal ism u. N e b o ť , není-liž N acionalism em och ran a svých

128

a láska ku všem ?“ ■ Takto k nám, do hloubi duše vzru ­šeným, prom louvá 28. říjen r. 1918 svou velebrioui řečí! Takto nás zavazuje, toto nám řiká a p řipom íná, kdybys žil jin.ak, kdybys sloužil jiné masce trojhlavého boha, n e j s i h o d e n 28. ř í j n a , n eb o ť v tento den sestoupila k tobě z ta jů sam otného velikého Neznáma l á s k a a ř e k l a : „ J á j s e m ' t v ů j í b ů h ! N e b u d e š m í t i b o h a k r o m ě m n e ! "

Kapitola XXXI. Na stráž.

Zatím, co davy procházejí ulicemi, zpívajíce, h ra ­jíce a topíoe rakouské orly, mají ti, jež nosí červené košile, tuhou práci. Nazvali jsme je rukou celého n á ­roda, která pozvedla miseri-cordii a zasadila jí p o ­slední ránu Rakousku, jež se na nás dívalo svýma krví podlitým a očima a jež se shroutilo i leží tu v krvi u našich nohou. Ano, neboť oni jsou v y k o n a ­v a t e l e m vůle Národního výboru. V tento den jasu a slunce a pak i v těch ostatních polosvátečhích, polo- všedních dnech, kdy se vzrušeni vracíme zase k své práci, nikomu ani nenapadá, co vše je t řeba učiniťi;. Ale ti, kteří nosí červené košile, poslušni svého boha, který mluví v jich srdcích a svých patnácti, kteří r a ­dostně opět obnovují Českou Obec Sokolskou a svůj revoluční „Tělocvičný obzor" mění v její „Věstník", myslí na všechno. Oni obsazují kasárny, odzbro ju jí m a ­ďarské vojáky, oni ujímají se služby bezpečnostn í v ulicích, oni krotí všechny ty živly, jež vedeny dřevěnou maskou rád y by použily nejbližších dnů alespoň tu a tam k nějakému lupu, oni ujímají se i spravedlivých požadavků českého lidu a zabavují u našich karbanů zásoby zřejmě odporující všem předpisům , jež zůstaly v platnosti. Oni také ujímají se opu štěn ý ch strážnic vojenských na nádražích, aby tu prováděli kontrolu a dozor. Ale oni též jsou pohotově k rukám N árodních výborů, vykonávajíce všechny jejich rozkazy, obsazu ­

129

jíce m ís ta zn ěm čená nebo vzdorující. N ah raz u jí vo jsko , jež teď je ú p ln ě v rozkladu. Jejich vůd co v é v sídlech žup n ích jsou zhusta jm enován i v rch n ím i veliteli p o ­sádek , sp ráv c i b ezpečnostn ích o d dě len í a tak v š e c h n a v ý k o nn á m o c je v p rvn ích dnech revoluce v ru k ác h těch , k te ř í nos í červené košile. N aše N á ro d n í v ý bo ry ro z h o d u j í , h lasují , rokují, p rou se — ale sokolové to vše v y k o n á v a j í s láskou a bez o h le d u na to , zda se jim to líbí a někdy i nelíb í, poslušni rozkazů s v r c h o ­vané m oci n á ro d a a vůle lidu, jehož jsou , nebo a le ­sp o ň m a j í b ý t p ředs tav i te lem ty to N á ro d n í výbory . Jich kázeň a včasné, rych lé zakročení všude , jich p o ­ho tovos t a o rgan isace , k te rá je ihned celá, p ře s n á a p o h o to v á na místě , o d d a n á a po s lu šná bez vý h rad y — to je ta p ev n á ruka, t ř ím a jíc í naši miseri-cordii a Za­sazujíc í p o s led n í ránu. K dož ví, zda by věc byla n e ­d o p a d la h ů ře , a le spo ň krvavěji, nebýti té to o rgan isace , té to poh o tov o s t i . Viděli jsm e p ř ík lad y toh o v P raze , v O lom ouc i i j inde, viděli jsm e je pak zře te lně ještě dosti d lo u h o v severočeských, severo - a jiho m o ravsk ý ch m e n š in á ch . Ba jsou m ísta a body , k d y tyto hrs tky m u žů v červených košilích ho lým a rukam a ovládají a o d z b ro ju j í m a sy cizíCh vojsk, jsou chvíle, kdy h ro z í v zp o u ry celých p lu ků i jednotlivých čet a kdy ti to naši b ra t ř i sam i vše p řek o náva j í , upravují, m n o h d y n e m o ­houce an i čekati na rozkazy svých N áro d n ích výborů , jež sice ro zh o d u j í , hlasují, rokují, p rou se — ale bez posit ivn ích výsledků . M á na tom velikou vinu P ra h a , n e b o ť o na m á teď své starosti , ba m á j e n s v é s t a ­r o s t i a n echává nás na venkově ú p ln ě bez instrukcí. N aše N á ro d n í výb o ry m ají ře š i t o tázky zásadní, celku se do týka jíc í , ale P rah a mjčí, P ra h a n ed á p okynů , P ra h y se n ed ov o láš . N ikdo nezná rozsah své p ravom oci, n ikdo neví, jak m á postupovati , jak rozhodl Národnjí vý b o r p ražsk ý v té nebo o n é zásadě. Je tu zm atek, kolísání, ne j is to ta , v n íž jenom p ev n á a silná ruka, o d ě n á če rv en o u košilí, jest jista a p racu je bezpečně.

T e ď dva — tř i — čtyry d n y po p řev ra tu , když v šec h n y zb ran ě , v šech ny zásoby, v šec h n a výkonná m o c

130

přeš la do rukou vašich — ó, b ra t ř i — teď, kdybyste si chtěli zah rá t na socialistickou radu, kdy by s te chtěli teď provés t to , co ona týden p ře d převra tem ' z a m ý ­šlela, zdaž byste neměli více nadějí než ona , že se věc zd a ř í ? Zdaž nem ohla b ý t republika vaší ? M ohla , b ra tř i , m oh la , neb o ť vjastně b y l a v a š í a záleželo jen n a d o b ré vůli poslouchat — nebo — ro zehna t naše N áro dn í výbory , které jsou ustaveny tak m o u d ře , aby k aždá s tran a politická měla svou „pojis tku na prém ii ze zisku revoluce" . Vy si to uvědom ujete a jis tě i v a ­šich pa tn ác t to dobře cítí, d o b ře ví, ale — č e s t v á m , b r a t ř i — ani stín m yšlenky nezastav í s e u vašich čel, abyste se o to p o k u s i l i ! Vy jste vyšli do ulic a na hlídky, vedeni heslem svého o d zn ak u : ,,Na s t r á ž !" Vy jste se stali pravou, skutečnou a jed inou s tráž í n á rod a , ale ani na okamžik jste nezatoužil i p o m o c i , o niž se tolik derou ti, jichž největš ím uměnám b ylo mlčeti, nebo jichž úkolem bylo „p o t íra t i n áš n a ­c iona lism " za Rakouska.

Ano, tak to jedná muž, tak to jedná ten, jeh o ž b o ­h em 1 je p o m o c svým a láska ku v š e m !

Ó, b ra t ř i , vzpomínajíce na tyto chvíle, v n ichž jste byli 12 i 16 hodin v práci, těžké, vysilující a z o d ­p o v ěd n é práci, když jste i noci měnili si v den , aby s te m ohli p racova t pro národ, p ro vlast, p ro republiku , k d yž js te pracovali věrni svém u heslu „N i zisk, ni s lá v a " v kasárnech, skladištích, p isá rnách i vlacích1 v d eš t i i v ě tru na nekrytých hlídkách u tra tí , budo v — b ra t ř i , na to vše vzpomínajíce, fnůžete si klidni ř íc i: „ V y k o n a l i j s m e s v o j i p o v i n n o s t j m é n e m

P á n ě a p r a v d a j e h o z v í t ě z i l a ! "

Kapitola XXXII. Dom ů.

Čeští vojáci, nyni úp lně odříznutí od vlasti, d o v ě ­děli se, co se stalo. A ť byli na Rusi, v Pďlsku, U hrách či italské frontě , která se teď úp lně sh routila , a ť v lazare tech , kasárnech, skladištích nebo na posici, všichni

9 *

131

m a jí je d in o u touhu , jed iné hes lo : „ D o m ů ! 1* Jak o la ­v ina n eb o rozv o dn ěn ý p ro u d ří tí se š irokým tokem p ř ív a l vo jska všech un iforem do vlasti . V a go n y jsou p ře p ln ě n y , jede se na s tupá tkách , ch o d b á ch i s t ř e ­chách , v noci, v chladu p ř i vy ražen ý ch oknech beze světel, a le jede se — d o m ů ! V šech ny rak o u ské o d ­znaky , jablíčka, orlíčky i hvězdičky se o d p a řu j í a so p o v rž e n ím zahazují. Kde co čern o ž lu tého se nechalo již p ř e d hranicem i. A na všech stanic ích p ř ich áze j í sokolské h lídky, o d j ím a j í zbraně a vo jenské p o t ř e b y - p ro m lad ý stá t! Však to h o všeho b ud e n ám je š tě t ř e b a ! Ne den , n e dva , týden , dva týdny, t ř i tý d n y trvá tento p ře k o tn ý úprk , tento š ť a s t n ý n á v r a t ! P e rsoná l ž e ­lezniční je s t vysílen, naše hlídky jsou vysíleny, ale p ro u d n e um d lévá , sp íše ros te a m o h u tn í. P ra h a jest cílem d o b ré po lov iny! P ra h a s lavnostně o d ěn á , v y š ň o ­řená p ra p o ry , jež rad os tn ě v ítá všech n y své syny . Ale co z n a m en á to „ d o m ů " u českého v o já k a ? T o z na m e n á sh o d i t n en áv iděný císařský kabát, o d ko p n o u td aleko od sebe ty o trocké h adry a d á t se do práce.Ale jaké ? A kdo se pos tav í dosud hroz íc ím u n ebezpeč í se v šech s t ran ? V ž d y ť tu m á m e je š tě polské a m a ď a r ­ské „ re g im e n ty " , ozbro jené „ re g im e n ty " , k te ré d rž í své posice a v y čk áv a j í? Kdo obs ta rá a lespoň s t rážn í s lužbu, k d y ž český vo ják chce d o m ů a d o m ů , ale tito M aďaři, R ak o u sku v ě rn í nebo nejistí Poláci, N ěm ci, k te ří vůbec m a j í k n a še m u p ře v ra tu s v é s tanovisko , jak se zdá, m ís ty an i m n o h o n e sp ě c h a j í? K do zastaví te n to příva l, k d o z jedno tl ivců , k te ř í chtějí dom ů, udě lá novou naši, českou a r m á d u ? A ť se o to kdo chce pokusí , h ned to n e u d ě lá n ik d o ! N e jm én ě pak vysocí důsto jn íc i b ý v a ­lého R akouska , k te ř í se p ř ih la šu j í ho u fn ě do služeb repub liky . Z d e je t ř e b a p rozat ím v ypom oc i jak se dá a s t rh n o u t p ř ík ladem , p o řá d k e m , kázní, po p ř íp ad ě i p ř í sn o s t í a d o m luvou , osobn ím vlivem předs tavených . P o č ín á se o rg an iso v a t naše a rm ád a . P rvn í v Praze n a ­s tu p u j í s t rá ž nám o řn íc i a invalidi. Z latí, d o b ř í naši invalidi. Z m u čen i a zničeni Rakouskem , s louží své zemi! Z as lu h u je te , b ra tř i , aby se na Vás je š tě po le tech vzpo-

132

mínalo! Obstarávají hlídky, zapomene se na ně ve shonu a zmatku a oni hlídají, věrně a poctivě, n e j ­dříve stojíce, pak klečíce i sedíce po zemi, vysíleni, hladoví, polomrtví, vzdáleni toho ruchu a šum u, beze zpráv, jidla, styku, rozkazu — ale vydrží na svýchmístech! Zlatí, dobří!

Ale ku prvním setninám pravidelného vojska, n a ­rychlo utvořeným z neznámých lidí, jak se přihlásili, přidávají se i živly nekalé. Tak nám stráž o p ře pušku o vrata a odejde, nebo dokonce sebere vše, co stačí unésti a zmizí i s puškou. Oj, bude asi třeba zbu ­dovat pravidelnou armádu, pevné setniny spolehlivých lidí, oddaných vládě, aby bylo jádro k dalš ím u v y ­budování arm ády, po případě o c h r a n a proti živlům neka lým !

Kdo tu pomůže, kdo se obětuje! Hle, opět a opět — nemůžeme si pomoci — líčíce tyto chvíle vidíme při práci ty, jež nosí červené košile. Tentokrá te p ř i ­dávají se k nim i studenti a členové D. T. J., aby u tvo ­řili č t y ř i p l i u k y „ S t r á ž e S v o b o d y " v Praze, Brně, Budějovicích a Plzni, jako základ budoucí a r ­mády československé.

Jsou to první a jediné jednotky, na něž se můžeme spolehnout bez výhrady v prvních Chvílích naší sam o ­statnosti. Sluší si to dobře zapamatovati, n e b o ť tito lidé heroický šli z domu, šli dobrovolně, sloužili znovu, když všichni ostatní měli jedinou touhu, jediné heslo: „dom ů" . Rádi vzpomínáme na tyto chvíle. A bylo to zejména v prvních dobách po převratu, když tyto pluky svým' vystupováním, jednáním a již i svou p o u ho u ex i­stencí, ale hlavně svým' vnitřním životem' dokazovaly, že jest skutečně možná dobrovolná, vzorná, zkázněná a rm ád a československá, spiatá k sobě páskou vzájem ­ného, poctivého bratrství, bez ohledu na šarže a t i ­tuly. To byly tedy pluky Stráže Svobody, zřízené a sestavené z největší části z těch, kteří nosí červené k o š i le !

Čest jim, bratře, čest jich příkladu! D ravý proud vracejícícho se vojska konečně řídne a ustává. Jak

133

m n o h o skvělých, s ta tečných činů p ř i to m to návra tu zaniklo v n epam ěti , jak m n o h o českých lidí osvědčilo svou věrnost, pevnost a svou „ lásku ku v š e m “ právě teď! V zp o m eň m e však jen těch, k te ř í s nad l idským ú s i ­lím' ovládli a p roved li skoro n em ožný úkol, d o p ra v o - vati tím, co nám po Rakousku zbylo, ty to m asy dom ů. Jsou to naši s ta tečn í železničáři. 1 jejich obětavost, i je jich n ad lidská p ráce vykonala pro nás m n o h o a b u d em e p ro to na ni vděčně vzpom ína t i . Dělali n a d ­šeně, pracovali rádi , v ž d y ť i pro ně m á o n o rados tné „ d o m ů “ jis tě kouzelný zvuk. Ale „ d o m ů “ , není-liž to ku svým '? A nen í i v to m část n ašeh o b o h a N ac io ­nalism u ?

Kapito la XXXIII. N a S lo v en sk o .

Sotva jakž takž ov lá dn em e situaci d o m a , po lož ím e základy ku zřízen í naš í a rm ád y , jest jí již nade vší p o ­chybu sv rch ov an ě třeb a , n e b o ť to, co se děje na S lo ­vensku, ny n í již n a n a š e m Slovensku, o p r a v d u a j e d i n ě n a š e m , jest po kračován ím m aďarských hrůz a v yv ražď ovac ího sy s tém u n ěm eck o -rakouského . Krvavé násilnosti a zvěrs tva na po ko jné m obyvate ls tvu a n a ­o pak i vý tržnost i a rabován í jsou na d en n ím pořádku . M im o to nen í jisto, jak se věci vyvinou a tak , chceme-li S lovensko o p ra v d u zachrán it a m yslíme-li to s jeho štěstím a sv o b o d o u vážně, je t ř e b a zakročit, je t řeba S lovensko obsad it .

Vysílám e ta m k tom u účelu co m ůžem e z našich jakž takž z fo rm o v an ý ch a rm ád n ích jedno tek a dop lň u jem e je narychlo dobrovoln íky , k te ř í se přih lás í.

Je p ř ím o ra d o s tn o u s h o d o u okolností , že p rvn í t r a n s ­p o r ty našeho vojska, našeh o č e s k o s l o v e n s k é h o v o j s k a na S lovensko v yp ravu j í se p rávě v onen den, kdy N ěm ecko uzav írá p ř ím ě ř í , kap i tu lu j íc tak úplně p ře d d o h o d ou . Je to 11. l is topadu 1918.

N aši vojáci, naši b ra t ř i jdou, tedy sotva za dva

134

týdny po osvobození z rakouského jha znovu na smrt a není to jen o b a v o u , není to jen frází, je to sm utnou skutečností. Mnoho našich výborných, našich nejlepších druhů, kteří celou dobu války pracovali proti Rakousku, kteří „šidili" vojenské pány jak se dalo a jak mohli, kteří v zázemí „vychovávali" naše nováčky k české v e ­lezradě, šlo s nadšením a dobývalo drahou slovenskou půdu, jež se stala jejich hrobem. Krev česká znovu po staletích kropí tyto svahy a stráně a je to m nohdy krev nejlepších! Vzpomínám jen Tvého osudu, Tvého vzoru, Tvého hrdinného příkladu, drahý Jiříčku H o ­stinský! I Tebe kryje slovenská půda, i Tebe, kterýs by! sice jen voják v řadě, ale kterýs byl vždy a všude na svém místě! Mnohé vedl Tvůj vzor! Spi klidně a s Tebou všichni, kteří položili své životy z lásky a nadšení jako první vojáci republiky na Slovensku! S Vámi, drazí, nám zemřelo mnoho! 1 zde mají ti, k te ří ndeí červené košile, lví podíl. Nejen, že mnozí z nich vypravují se na Slovensko jako vojáci a jsou duší svých oddílů, ale vznikají i samostatné, dobrovolné čety sokolské, jež bojují zde v prvních řadách, vedle p ra ­videlného vojska. A v okupačních jednotkách, již ucele­nějších a zkázněnějších, které na Slovensko později se dostavují, nalézáme četné dobrovolníky sokolské, a to jsou též první šiřitelé sokolství v té to dosud nešťastná, ale tak krásné zemi, jejíž budoucnost a rozvoj zastíní jednou mnohé!

Krok za krokem, bitku za bitkou vyklízíme a pacifi- kujeme toto naše Slovensko! Oj, jaká škoda, že je zde m noho povolaných, ale málo vyvolených pacifiká torů! Jak jinak mohly se vyvinouti všechny věci na Sloven­sku, oč šťastnější mohli býti zde tito naši bratři, i my jejich štěstím, kdyby všichni, když šli do té to země, byli si uvědomili, že naším bohem je „ochrana svých a láska ku všem " a že základním heslem1 nejen naší revoluce a našeho nacionalismu, ale i celého našeho života jest a jedině může být ono, již tak často zde o pakované: „ M i l u j t e s e a p r a v d y k a ž d é m up ř e j t e ! "

135

K apito la X X X I V . Klíč .

Nyni, když m ám e za j iš těn o u v lá d u , k d y ž jsm e z a ­chytili a jakž takž upravili p ro u d v ra ce j íc íh o se vo jska , k d y ž ti, k te ř í nosí če rv e n é košile , v ě rn ě v y k o n á v a j í a p ro v ád ě j í vše, na čem se u sn e s e m e a k d y ž n á m z a ř í ­dili i čtyři p luky S tráže S v o b o d y , m u s ím e se oh léd - n ou ti též po naš í „po jis tce p ré m ie ze z isku rev o lu ce1'. N epusti li jsm e ji — p o k u d jsm e oficieln ím i politiky n ikdy se zřetele , a le teď ob zv láš tě m u s ím e dbáti , abv b y lo p o s tu p o v á n o p o d le n a še h o „ re v o lu č n íh o p a te n tu " , n e b o ť teď a n ikdy j in d y b u d o u se rozdě lova ti ú řa d y , uchvacovati m oc! T ak u v ažu je n a še o f ic ie ln í politika, tak také jedná . Kde jaká ko m ise , jaký ú řa d , jaká r o z ­h o d o v á n í nebo m o c , ta m n a s tu p u je v p la tn o s t a u t o ­m aticky naše „po jis tka na p ré m ii ze zisku rev o lu ce" . U m íra t na S lovensko, p o n o c o v a t v n e to p e n ý c h č e k á r ­nách , h á d a t se s vrace j íc ím i v o jíny , zabavova t , h l í d ­k o va t — v ůbec p r a c o v a t , p o s l o u c h a t a o b ě ­t o v a t s e , k to m u se o v šem náš p a t e n t nevztahuje;, to je vyh ražen o těm , k te ř í se ob ě tova li , k te ř í um íra l i , ponocovali a zápasili p o celou válku, tě m , k d o ž nosí červené košile a je jich n a i v n í m p o m o c n ík ů m . N e ­b o ť není-liž na ivn ím děla ti toh le , k d y ž m á m e pojis tku na p rém ii ze zisku revo luce v kapse ?

Jes t p ř iro zeno , že p o d le toho+o p a te n tu za ř íd ím e si te d y i naše revo lučn í N á ro d n í sh ro m á ž d ě n í . P r o ­m ítn em e p ro s tě náš klíč do v ě tš íh o čísla, znáso b ím e jako ve školním p ř ík la d ě p o č e t č lenů N á ro d n íh o v ý ­b o ru a m á m e p a r lam e n t ! Ví b ů h — ž á d n é revoluční sh ro m á ž d ě n í sv ě ta n eb y lo tak sn a d n o h o to v o !

N eb u d em e se ovšem p ř i to m o h líže t i n a n ě jak é ty v zp om ín ky na n ed á v n é časy , n a ně jak o u m inulos t , na o d p o r proti to m u to n a š e m u „ n á ra z n ík o v é m u s tá tu če ­sk o s lo v en sk ém u " , k te rý cítili tu a ta m n ě k te ř í naši n y ­n ě jš í spo lupracovníc i , k te ř í chtěli , v iděli a p roh lašova l i , že V ídeň jest a zůstane „ sa lo n e m n á ro d ů " . T ak é nám n eb u d e vadit, když m ezi tě m ito naš im i revo lučn ím i poslanci o b jev í se i ti, k te ř í se vy h nu li naš í přísaze;,

156

kteří nemohli do bře slíbit a zavázat se, že ^vytrvají až pozdraví sam osta tnost svého ná ro da" , co na tom , jen když schvalují a lespoň nyní náš revoluční patent a uspokojí se pojistkou na prém ii ze zisku revoluce, to p řec je p r o k á z a n é vlastenectví a snaha udržeti tento „nárazn íkový" stát, t řeba jsme proti jeho zří zení protestovali.

Také nám naprosto nevadí, že všichni tito naši p o ­slanci budou musit uvíta t našeho presidenta a o sv o ­boditele dr. T. Q. M asaryka, až se vrátí před v á n o ­cemi do P rahy ze svého vyhnanství, a že zúčastní se tohoto vítání i ti, k te ří p řed časem psali, že „ M a ­saryk má nesvědom itost sedět sám v teple a činit zde lidi neš ťas tn ým i" — myslíš, bratře , že mu nebudou moci pohlédnout do o č í? M ýlíš se, ach, velmi se m ýlíš! Nle jen že se m u do očí podívají, ale až p ř i ­jede a než se rok s rokem sejldle, budou vydávat o b ­sáhlá díla o M asarykově činnosti zahraniční, budou p o ­pisovat svěžími barvam i to „ tep lo " v Kijevě i jinde za hvizdotu kulí užívané a budo u dokazovat v potu tváře, že p a t ř í jim' a že je je jich tento hrdina, tento dříve „nesvědom itý" Masaryk. Ó, b ra tře — co můžeš čekat od dobrovolného hasiče českého nadšení, od toho, jehož úkolem v r. 1917 bylo po tíra t český nacionalism? Nic, bra tře , zhola nic jiného než toto! Buď ještě rád, že se spokojí, p r o z a t í m 1 spokojí, naší pojistkou na prémii ze zisku revoluce, nebo ť tento druh lidí m á stejný hlad po moci, po vládě, po zemi, tento druh lidí cítí s te jně krůtě sobecky jako náš německý n a ­cionalism, jako krutá maska našeho trojhlavého boha, pod níž visí krvavý meč, neboť jest jeho duševním potom kem a době přizpůsobeným pokračovatelem, je ­muž je vzdálen na hony tvůj bůh , žádající: „Milujte se a pravdy každém u p ře j te ." Však se o tom záhy přesvědčíš! Zatím , ale nekal si mysl těmito úvahami, nerozčiluj se nad j e d n í m vynálezem revoluce, shle- dáme-li se je š tě někdy — ač v to nedoufám — při vzpom ínkách na pozdější doby uvidíš, že jsme i pak byli velmi „ š ťa s tn í" ve svých vynálezech, a že jsme

137

učinili m n o h é objevy, ba že jsm e je i uzákon il^ jen a b y nám neunik la a zůstala p o k u d m o ž n o ne jdé le v pla tnosti naše po jis tka na prém ii ze zisku revoluce .

T o však m ohu ti p rozrad it hned , že ti, k d o ž p r a ­c o v a l i , kdož revoluci d ě l a l i , kdo se o b ě t o v a l i a ze jm éna ti, k te ř í nosí červené košile , byli již a p r io r i vždy vyloučeni a že se také o nějaký podíl , n eb o dokonce „ p o j is tk u " n ikdy nehlásili, n e b o ť — jak vid íš a uznáš sám — dělali revoluci, p racoval i a ob ě to v a l i se z c e l a z j i n ý c h p o h n u t e k .

K ap ito la X X X V . D e n slávy.

D vacátý p ro s in ec 1918 zůstane vždy v p am ěti n a šeh o n á ro da pevně zachován. T o h o d ne byli jsm e te p rv é celí, teprve sví, teprve o p rav d u dom a . Je to d en p ř í ­jezdu M asarykova.

N árod , k te rý n em á krále, nem á p ří lež i to s ti k vel i ­k ý m s lavnostem , p o řá d an ý m p ro jed inou osobu , ale m y — doku d m á m e mezi sebou p rv n íh o sv éh o p re s i ­den ta — m á m e k aždý den a každou h o d in u p ří lež i to s t p ř ip o m en o u t si, co zm ůže jed inec a poklon it se veliké síle, idealism u a obětavosti jeho. Jak tep rve , když v s tupu je po p rv é mezi nás! Hle, to se te d y o p ra v d u z o so b ň u je n a še republika , t o j e n a š e s v o b o d a . Umělci v šech v ěk ů líčí nám ji v p o d o b ě svěží dívky, náš věk, naši um ělc i v id í ji tu dnes p ře d seb o u živoucí a sku tečnou v p o d o bě vážn é h o m u ž e , sko ro starce, n e b o ť tento n á š p res iden t — to je zoso b něná naše sv o b o d a !

P ro to také jde m u v ústre ty celý ná rod , p ro to o b ­k lopují ho ti , jež pod jeho ru k o u bo jova li za n a š i svobodu , p ro to i ti, kdož n o s í červené košile, p ro v á ­zejí ho do P ra h y , n e b o ť i oni jsou jeh o b o jovn jky n a dom ácím bojiš t i .

Však je to také p ro tebe , ty dre U rbane lvího srdce, a ty , „pan e o tč e " Š těpánku, v žd y tak d o b ře radící, j e ­d iným zad ost iuč iněn ím , jed inou a t ro u fám si ř í d za

138

vás za oba — největší —• odměnou, že smíte v tento den, jako prostí členové v řadě, provázeti naši zosob­něnou svobodu při vjezdu do pražských bran.

Jedete ve vagonu před ním již z Budějovic a přes ošklivou zimu a stálé p řeháňky sněhové je vám sladce a teplo, neboť vás „hřeje nadšen í" . Svoboda, tolik vytoužená, volnost tak těžce vybojovaná, republika tak milovaná zde, dnes teprve nabývá skutečné a konečné své podoby a existence. President dlí mezi námi, p ro ­jíždí městy, místy a dědinami a vstupuje do Prahy. Co cítíš při tom, český člověče, p r ů m ě r n ý český člověče? Cosi jako veliký klid, důvěru, bezpečnost, j i ­stotu. Až dosud, až po tento den zdálo se ti vše snem, vše vidinou, nejistým obrazem, zdálo se ti, že každé jitro, každý večer může přinést změnu, že se něco zřítí , něco praskne, shroutí, že se tvá mladá svoboda prom ění v dým a kouř, že zmizí za rachotu hromu v propadlišti krve a hrůzy, že se vrátí doby R akou­ska. Bylo ti jako dětem', jichž rodiče odešli a které sam ý tráví v rodinné chatě svou první noc. Nebojí se, ale vše je děsí, očekávají něco velkého, zvláštního, mim ořádného, co číhá ze všech stmělých koutů a co je s to je zničit, p řed čím nutno bdít a varovat se. Ale nyni, s tímto naším dobyvatelem1 svobody vrací se nám i pocit bezpečnosti a jistoty. Věříme, že ten,, kdo nám ji získal, ji také zachová. Ano, zachová nám ji náš p r v ý president, náš dobyvatel. Jako dříve p a ­novníci byli hrdi na titul „ d o b y v a t e l " , jehož dosti­hovali výbojem a zvětšením své moci, svého panství, službou kruté tváři bohu Nacionalismu, tak tento náš prvý president, tento náš v e l i k ý d o b y v a t e l získal si hrdého tohoto názvu d o b y t í m s r d c í v e š k e r é h o n á r o d a , neboť i o n slouží masce lásky trojhlavého boha. A tak je nám dnes jako dětem, jimž se rodiče vrátili, jako dětem, které našly svého otce.

N echť tedy žije p r e s i d e n t d o b y v a t e l ! Nechť žije dr. T. G. Masaryk! Nechť žije náš otec! Ten, jehož rakouský ministr před 8 měsíci nazval „bídným a u bo h ý m " a jenž je teď králem našich srdcí!

139

Skloň hlavu, b ra t ře , a nas louche j! N aslouche j d o b ře všem u, co praví, n e b o ť v tom je tvůj úkol, tvů j p r o ­g ram , tvůj ž ivot p ro p ř í š t í d n y :

„V še, co jsm e podnikli, čeho jsm e dosáhli, dosáh li jsm e s k u t e č n o u p r a c í . Čeho jsm e dosáh li , též udrž ím e, do p ln ím e a zdokonalím e. Čeká n ás je š tě m no h o práce , a le nás práce tě š í a já k ažd é h o k ní zvu, n e b o ť j e n á m v š e m s p o l e č n á ! "

•g - .

140

E P I L O G .

„T ak stojí tu,“ jak jsme viděli na počátku, opět „pevně vkořeněn v zemi svých národů a rozpřáhá mocně svá ramena nad všemi národy Evropy i světa trojhlavý bůh — Nacionalism. Za ním pak zdvihá se v ta jemné hloubce do obrovských rozměrů a nezbadatelné temnosti velebné Neznámo s mystickou nádherou hvězdnatých světů a nezměrných dálek. U jeho paty pak bují náš život — lidský život — národní život — v němž se obráží střídavě trojí tvář, trojhlavého boha“ . Viděli jsme však také, kterak národ, chce-li být sobě vě r ­ným, může sloužit jenom jediné hlavě, jediné formě tohoto boha. A viděli jsme, kterak v dlouhých a h o ř ­kých chvílích války od jejího počátku až po s traš ­livý — pro nás ovšem vítězný — konec ctil národ náš, vyznával a sloužil opravdu jedinou masku, jedinou tvář svého boha. Tu, která je ochrano^ svých a láskou ku všem. A viděli jsme, že ve jménu této tváře d o ­sáhl slavného vítězství, zatím co vyznavači tváře meče byli zdrceni, a dřevěná, tupá, sobecká beznárodnost vysloužila si je d in é : P o v i n n o s t v š e c h l i d í d o b r é v ů l e a č i s t é h o s r d c e s h l a d i t i j i s t v á ř e z e m ě !

Hle, život náš bují dál a rozvíjí se u paty našeho boha. Když počal se rozvíjeti v drama světové války, byli jsme roztříštěni, zmateni, bez plánu a směru pro velikou bouři a velijkou dobu. A teď, když v utišující se první části bouře — neboť světový pře rod touto vá l ­kou teprve z a č a l , ona byla jen předehrou, jen p ro ­logem úžasného dramatu, jenž se rozvine dále v našem

141

věku a zachvátí, zavíří světem , m ate sv ů j p ro tě jšek snad jen ve s tě h o v á n í n á ro d ů a z t ro sko tán í s tarých k u ltu r — s to jím e na p ra h u tě ch to velkých dějů, sice o p ě t roz tř íš těn i n a s trany a s tran icky — ale to ť chm ýr- kou jest proti sv ě to v é m u d ě n í — zato však m ajíce pevný , m o h u tn ý , veliký p ro g ra m a cíl. Povědě l nám o něm ten , kdo n ám dal naši svobodu , svým la p id á r ­ním v ý ro k e m : „ T á b o r, t o j e p r o g r a m ! " Ale T áb o r , to je zá roveň i „krá lovstv í b ož í n a z em i" , jak o n ěm snili T ábo ř i . K rá lovstv í boha , jenž je láskou. A p ro to náš p ro g ra m , n á š cíl, naše sp á sa v to m to velikém z á ­po len í a „ p ře h o d n o c e n í h o d n o ť ' jest v l á s c e . Jes t vedle to h o i v r o v n o s t i a b r a t r s t v í , v p r á c i a s v o b o d ě . Ale v rovnosti z lásky, v b ra t rs tv í z lásky, v práci z lásky a v sv o b o d ě z lá s k y ! P ro to , b ra t ře , hledáš-li spásu ná ro d a , hledáš-li p rávo a p ravdu , h le- dáš-li rovnos t a b ra trs tv í , h l e d e j l á s k u , r o z s é ­v e j l á s k u , m i l u j ! N e b o ť „ k d y b y s h o ry přenáše l, lásky kdybys nem ěl, nic n e jse š" . M luví k to b ě o tom T áb o r , jenž je s t n a š ím p ro g ra m e m , m luví k to b ě o tom' duch dějin tv ého lidu, duch otce a m a tky a duch těch všedh, k d o ž zhynuli u Z borova , T e r ro n u i n a Piavě , v ža lářích a na š ibenicích rakouských i hladem na fron tě d o m a — n e b o ť ti všichni šli za heslem mistra, jenž psal v žaláři, v okovech očekávaje svo je upá len í : „ P r o s í m 1 t é ž , - a b y s t e s e m i l o v a l i , d o b r ý c h n á s i l í m t l a ě i t i n e d a l i a p r a v d y k a ž d é m u p f ř á l i ! " T o jest je d in á pevná sm ěrn ice p ro tebe a v š e ­chen lid v p ř í š t íc h b o u ř ích . Jen v jejím' zn am en í zv í­tězíš !

N ezapom íne j však , že „ n á ro d bez zem ě — bez svojí vlastní, sv o b o d n é zem ě — tě k á m a tně a s málo užitkem v různých po d o b á ch a skupens tv ích p ro s to re m " .

142

R O Z L O U Č E N Í .

Bývá zvykem na počátku knihy otisknouti p ředm luvu, v níž au tor ozřejmí své úmysly a vytkne nedostatky a chyby, jichž si je vědom a kterých’ se snad i úmyslně dopustil. Jestliže na m ístě p ř e d m l u v y otiskuji jak na konci této práce o m l u v u , činím tak u vědomí, že jest jí velmi potřebí.

Práce tato vznikala e x p o s t z nahodilých poznjá- mek soukromých a z paměti. Jen data historická a v ý ­voj věci jest ověřen — ovšem' opět jen časopiseckými zprávami, pokud mi byly dostupný. Rád doznávám, že nejpřehlednější pomůckou byly mi v tom sm ěru staré ročníky časopisu „Nový lid“ v Brně. Jest možno, že některá vzpomínka, na př. o proniknutí prvých zpráv o legiích, o provolání V. Duška, různých procesech atd., je zařazena buď předčasně, nebo opožděně — nebylo mi lze t y t o věci dosud při nejlepší vůli zkon- trolovati, ale na ů b s a h u a závěrech to ovšem ničeho nemění.

Nechci, aby moje knížka byla považována za d ě j i n y — k tom u jí také mnoho schází — nebo za líčenjí t a j n é č i n n o s t i podvratné — k tom u nejsem povolán. Zachycují jen to, co jsem' si myslil, nebo co si myslím teď, vzpomínaje na tuto nedávnou minulost. Netřeba snad podotýkati, že názory a závěry zde projevené! jsou zcela soukromými a osobními. Nesouhlasí-li někdo s nimi, nechť laskavě napíše své, jako já napsal. Jen tak bude zachován správný obraz budoucím věkům.

Vím, že se moje knížka mnohým líbiti nebude a o b á ­vám' se skoro, že se v ů b e c nebude líbiti, ale nepíši

143

ji p ro to , a b y byla zábavou , n ebo p ř í je m n ě h ře j íc ím , lichotivým líčením. Chci, a b y byla ' d o k u m e n t e m ! , jak žil a myslil p rů m ěrn ý český člověk v těch to d o ­bách a aby byla p o m ů c k o u historikovi, k terý p o letech p ř ik ro č í k p o p sán í bez o d p o ru v e l i k é naš í doby , n e b o ť se o b áv ám , že po le tech se m n o h é z a p o ­m ene a o p ě t jiné b u d e tradicí, či snad i zlými liidmíi úm yslně zkresleno.

Z nám veliké nedo s ta tk y své p ráce a o čekávám četné výtky, proti jedné se však p řed e m ohražu ji — je to vý tka s tranickosti a nepravdivosti. Má-li všechny o s ta t ­ní v a d y — té to jest p r o s t a , n e b o ť jsem se ze všech sil u p ř ím n ě snažil b ý t p ravd ivým , poctivým a nestranným . N e m o h u ov šem za to , že dnes jsou největš ím i n e sp o k o ­jenci a nejradikálnjějšími revolucionáři proti republice ne jvě tš í zbabělci z dob R akouska, p ráv ě tak, jako nej- zuřivě jš ím i — ovšem „s lo v n ím i" — vlastenci o p ě t n a ­m noze ne jvě tš í váleční „ k a rh a n i" . S oudu a hněvu těchto dv o u d ru h ů obyvate ls tva na’Šeho s tá tu — nem o h u je př i ne j lepší vůli nazvati jinak — se ov šem ani n e v y ­hýbám , ani nelekám.

J a n P e l i k á n .

144

Č E S K O S L O V E N S K É E X P E D I C E S V A Z E K 1.

J AN P E L I KÁ N ,

NÁŠ O D B O J D O M A A J EHO

S O K O L S K Á DUŠE.

(28. VI. 1914 - 21. XII. 1920)

T I S K N U T O V D Í L N Á C H GRAF1E V P RA Z E

R O K U 1 920.

ř í d í a v y d á v á f . ž ď á r s k ý

V N U S L Í C H ČP. 41,