1

Kulturní a společenský přehled z Mikulášovic a okolí • srpen 2019 • zdarma

Mikulášovické proudy 3/2019

Úvodník

Vážení přátelé, dostává se vám do rukou již třetí číslo našich spolkových novin s názvem Mikulášovické proudy. Ještě než je otevřete, sluší se odpovědět na některé otázky, které nám opakovaně pokládáte. Asi nejčastější otázka je, proč vlastně nový občasník vznikl. Důvodem byla především potřeba lepší propagace akcí Spolku Nixdorf a spřátelených institucí. Rozhodli jsme se proto připravit informační leták, v němž by byly všechny naše připravované akce pěkně pohromadě. Leták se osvědčil, proto jsme začali pracovat na druhém. Ten jsme ale již museli registrovat jako peri-odikum, abychom vyhověli tiskovému zákonu. A když už jsme registrovali periodikum, byla by přece škoda ke kalen-dáři nepřidat nějaký ten článek. Najednou byly na světě nové noviny, o kterých pevně věříme, že vás zaujmou. K dispozici jsou v elektronické podobě na naší facebookové stránce a v tištěné verzi na vybraných místech, jejichž počet se stále rozšiřuje. Slovo „proudy“ v názvu je pak myšleno metaforicky; nikoliv jako protiproud, ale jako alterna-tivní proud, který si teče vlastním nezávislým směrem.

Na co se můžete ve třetích Proudech těšit? Kromě kalendáře kulturních a společenských akcí na září, říjen a listopad přinášíme několik článků o uplynulých akcích nejen v Mikulášovicích, zejména o poutích a koncertech. Velký prostor je věnován kapli svatého Jáchyma, jejíž historii přinášíme v dosud nejucelenější podobě. Dva články se věnují připravovaným připomenutím významných výročí: 300 let od výstavby lobendavského kostela a 240 let od návštěvy císaře Josefa II. v Mikulášovicích. Nechybí ani výlety do historie sakrálních památek a dalších staveb. Pře-jeme příjemné čtení.

Kalendář

8. září 17.00 pobožnost u sochy Panny Marie v Severní 14. září 10.15 poutní mše svatá v kostele Povýšení svatého Kříže v Sebnitzi 15. září 14.30 mše svatá za školní rok v kostele svatého Mikuláše v Mikulášovicích 20. září 17.00 koncert ke cti císaře Josefa II. v kostele svatého Mikuláše v Mikulášovicích 22. září 14.30 mše svatá k 300. výročí kostela Navštívení Panny Marie v Lobendavě 24. září 19.30 pobožnost v kapli Panny Marie de Mercede v Horní Poustevně 28. září 10.00 poutní mše svatá v kostele svatého Václava ve Šluknově 18.00 pobožnost v kapli svatého Václava ve Starém Hraběcí 29. září 15.00 poutní mše svatá v kostele svatého Michaela archanděla v Dolní Poustevně 30. září 18.00 mše svatá v kostele svatého Michaela archanděla v Dolní Poustevně (poutní oktáv) 1. října 18.00 mše svatá v kostele svatého Michaela archanděla v Dolní Poustevně (poutní oktáv) 2. října 18.00 mše svatá v kostele svatého Michaela archanděla v Dolní Poustevně (poutní oktáv) 19.30 pobožnost v kapli Andělů Strážných v Mikulášovicích 3. října 18.00 mše svatá v kostele svatého Michaela archanděla v Dolní Poustevně (poutní oktáv) 4. října 18.00 mše svatá v kostele svatého Michaela archanděla v Dolní Poustevně (poutní oktáv) 5. října 16.00 varhanní koncert v kostele svatého Mikuláše v Mikulášovicích 18.00 mše svatá v kostele svatého Michaela archanděla v Dolní Poustevně (poutní oktáv) 6. října 18.00 mše svatá v kostele svatého Michaela archanděla v Dolní Poustevně (poutní oktáv) 13. října 10.30 mše svatá k výročí posvěcení baziliky Panny Marie Pomocnice křesťanů ve Filipově 27. října 17.00 koncert Rumburského komorního orchestru v kostele svatého Šimona a Judy v Lipové 28. října 10.30 poutní mše svatá v kostele svatého Šimona a Judy v Lipové 2. listopadu 10.00 mše svatá za zemřelé v hřbitovním kostele Nanebevstoupení Páně v Mikulášovicích 11. listopadu 11.00 připomenutí konce první světové války na hřbitově v Mikulášovicích 19.00 mše svatá na místě zbořeného kostela svatého Martina v Brtníkách (čas se může změnit) 16. listopadu 17.00 poutní mše svatá v kostele svaté Gertrudy v Neustadtu in Sachsen 20.00 školní zábava ve Slovanském domě v Mikulášovicích 24. listopadu 14.00 žehnání obnovených křížů a obrazů v Lipové 29. listopadu 16.00 rozsvícení vánočního stromu v Lobendavě 30. listopadu 17.00 zahájení mikulášovického adventu 19.00 rozsvícení vánočního stromu v Brtníkách 1. prosince 16.00 rozsvícení vánočního stromu ve Vilémově

2

Setkání rodáků v Lipové

V sobotu 22. června 2019 se již po 29. konalo v Lipové setkání rodáků. Jednou do roka se tak v Lipové sejdou lidé, kteří mají ve svém rodném listě napsáno slovo „Hainspach“. Jedním ze zakladatelů této tradice byl římskokatolický kněz Hans Pietschmann (1929–2015).

Letošní mši svatou sloužil děkan litoměřické katedrální kapituly Karel Havelka, zpěvem ji doprovodil Vilémovský chrámový sbor pod vedením manželů Markéty a Patrika Englerových. Během kázání zazněla řada zajímavých myšlenek, kupříkladu o významu kostela pro farnost a obec nebo o odchodu na věčnost. „Všichni jsme pozemští poutníci. Někomu z nás je vyměřeno více, někomu méně času, ale všechny nás po smrti čeká život věčný,“ připomněl Otec Karel. Řady lipovských rodáků bohužel za tři dekády značně prořídly, ale pokud Bůh dá, sejdou se v příštím roce již po třicáté.

Slavnost Těla a Krve Páně

Slavnost Těla a Krve Páně již nepatří do velikonočního období, ale je posledním svátkem, jehož datum se od Velikonoc odvíjí. Boží tělo, jak je svátek lidově nazýván, letos vyšel na čtvrtek 20. června, z praktických důvodů jsme jej však v Mikulášovicích oslavili nejbližší následující neděli, tedy 23. června. Jeho podstatou je oslava Těla a Krve Ježíše Krista, které symbolizují hostie a víno. Díky lidovým zvykům se z Božího těla stal jeden z nejkrásněj-ších a také nejnápadnějších svátků. Po mši svaté následu-je po městě procesí, které se u čtyř předem připravených oltářů zastaví u pobožnosti. Cestou hází dívky nebo děti okvětní lístky. V Mikulášovicích se procesí za zpěvu písní vydá z kostela ke kapli Andělů Strážných, u které se koná jedna z pobožností, a poté se vrací zpět ke kostelu. Ještě v předválečné době byla procesí podstatně delší, leč po-válečné období podobným obřadům nepřálo. Jak asi vy-padaly dřívější slavnosti Těla a Krve Páně se můžeme pře-svědčit v nedalekém Schirgiswalde, kde procesí projde velkou část města a zúčastní se ho množství místních i přespolních.

Karel Havelka

Narodil se roku 1953 v Rumburku. Vyrůstal ve Šluknově v česko-německé rodině, díky čemuž hovo-ří plynně německy a je schopen v tomto jazyce výborně vést mše svaté. Po absolvování rumburské-ho gymnázia vystudoval Cyrilome-todějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. V roce 1980 byl vysvěcen na kněze a poté působil tři roky jako kaplan v Mladé Bole-slavi, poté jako administrátor v Krnsku a od roku 1984 vedl lito-měřické děkanství u kostela Všech svatých (nejprve jako administrá-tor, později jako děkan). V letech 1996–2008 zastával funkci gene-rálního vikáře litoměřické diecéze. V současnosti působí jako farář v Žitenicích (administrátorem se stal už roku 1992) a jako děkan Katedrální kapituly v Litoměřicích (od roku 2010). Díky jeho „daru slova“ je pravidelným vítaným hostem na Anenské pouti v Lo-bendavě, Vilémovské pouti či pouti na Sněžné. Rovněž pravidelně vede mši svatou pro rodáky v Lipové a při různých příležitostech zavítá i do Mikulášovic (velikonoční jízda či žehnání zvonu).

3

Koncert Sedmihlásku

Potřetí v tomto roce zavítal do mikulášovického kos-tela pan René Habich. Po dvou jazzových koncertech nám v sobotu 13. července představil dětský pěvecký soubor Sedmihlásek. Část ze čtyř desítek posluchačů přijela vojenským nákladním automobilem, a tak měli někteří kolemjdoucí obavy z další invaze. Místo té nám Sedmihlásek zapěl ukázky ze svého bohatého repertoáru. Mezi muzikálovými melodiemi tak zazně-ly třeba jazzové standardy či novodobá duchovní hudba. Za připomínku stojí píseň Zpívej haleluja, kte-rá v úpravě pana Habicha letos získala ocenění na Celostátní přehlídce církevních škol v Odrách.

Veřejná sbírka na opravu kaple svatého Jáchyma u Lobendavy

Podle staré pověsti žil na kopci mezi Lobendavou a Lipovou oblíbený poustevník Jáchym. Po jeho smrti měla na vrchu kopce vyrůst malá dřevěná kaplička. Ta však vyhořela a roku 1914 byla nahrazena novou zděnou secesní kaplí. Stavba se sice dochovala do dnešních dnů, v období po druhé světové válce však byla vykradena a silně poničena. Římskokatolická farnost Lobendava spolu s obcemi Lipová, Lobendava a neziskovými organi-zacemi Následovníci Ignaze Röslera, z. ú. a Spolek Nixdorf připravují její rekonstrukci. Pro získání dotací na záchranu kaple je však nutná finanční spoluúčast. Od 20. května 2017 proto probíhá veřejná sbírka. Pokud máte možnost a chuť, můžete přispět na účet 277585064/0300 nebo po dohodě do pokladničky. Za Vaše pří-spěvky předem děkujeme.

Pořadatel sbírky: Následovníci Ignaze Röslera, z. ú. Sídlo: Mikulášovice 1102, Mikulášovice 407 79 Zodpovědná osoba: Mgr. Petr Pánek Číslo účtu: 277585064/0300 Email: nasledovnici.ir@email.cz Internetové stránky: www.jachym.estranky.cz

Mše svatá v kapli svatého Jáchyma u Lobendavy

Mše svatá se v kapli svatého Jáchyma u Lobendavy nekonala už dobrých 70 let. V sobotu 20. července jsme tak pravděpodobně zažili poválečnou premiéru. Mše se ujal arciděkan Pavel Procházka a vlastně se i sám dobro-volně nabídl, za což mu patří velké díky. Poničená kaple má zvláštní atmosféru, a tak byla i premiérová mše trochu jiná; hlavně však velmi příjemná a plná naděje. Otec Pavel si na sebe tak trochu ušil bič, protože příští rok bychom se týden před svatou Annou setkali rádi znovu. Věříme, že bude kaplička už v lepší kondici. Kaž-dým dnem čekáme na přiklepnutí dotace, z které se má opravit rozpadající se střecha předsíně. Držte nám palce a příští rok na shledanou.

4

Historie kaple svatého Jáchyma u Lobendavy

Pokud bychom se přidrželi pověsti o poustevníku Jáchymovi, bylo by možné hledat vznik kaple svatého Jáchy-ma v první polovině 14. století. Jenže pověst je ve skutečnosti mladší než první jáchymská kaple a je dílem ro-mantiků 19. století. Pravdě velmi podobný bude výklad uvedený ve Fiedlerově Vlastivědě. Podle něj se jistý lobendavský muž Schlenkrich vracel roku 1716 skrze Sasko do své rodné vsi. Cestou uviděl hlouček dětí vláčejí-cích na provázku obraz svaté Anny. Zbožný muž jej od dětí vykoupil a po návratu domů ho věnoval lobendav-skému kostelu. Obraz umístěný na sloupku byl dlouhá léta vystaven na starém Anenském vrchu, což je starší označení dnešního Jáchymova vrchu. Často se stávalo, že obraz během bouří spadl, a tak pro něj byla postave-na, patrně ještě v první polovině 18. století, malá dřevěná kaple, původně zasvěcená svaté Anně. Postupem času si Lobendavští přáli mít svatou Annu více na očích, proto mezi sebou uspořádali sbírku, z jejíhož výtěžku nechali v letech 1775–1777 postavit při obchodní cestě na dnešním Anenském vrchu novou zděnou kapli. Dře-věná kaple na starém Anenském vrchu sice osiřela, ale je pravděpodobné, že ne na dlouhou dobu. Nám ne-známí dobrodinci zakoupili obraz svatého Jáchyma, manžela svaté Anny, a rázem byla dřevěná kaple i kopec pojmenovány právě po otci Panny Marie. Mapa stabilního katastru, dokončená roku 1843, již uvádí Jáchymův vrch s kaplí svatého Jáchyma a také s křížovou cestou.

Tento stav vydržel až do počátku 20. století, kdy snad ještě původní dřevěná kaplička shořela. Při požáru by-la patrně zničena i křížová cesta. Nová, zděná a podstatně větší kaple byla vysvěcena v květnu 1914, novou křížovou cestu požehnal Thaddäus Walter z rumburského kapucínského kláštera. Autorem nového poutního areálu byl Franz Eiselt ze sousední obce Lipová. Kolem ústřední kaple stálo třináct pískovcových zastavení kří-žové cesty, kterou zakončovala kaple Božího hrobu. Trochu níže a stranou očím poutníků vyrostla ještě jedna stavba, a to sakristie. Při obecní cestě vedoucí na vrchol ke kapli bylo patrně v této době zhotoveno sedm za-stavení znázorňujících Sedm bolestí Panny Marie.

Poutní areál sloužil svému účelu tři desetiletí. Pravidelně 26. července začínalo na svátek svaté Anny osm dní vyhlášené a hojně navštěvované poutě. Poněkud skromnější pouť ke cti jejího manžela se slavila o něco později 16. srpna, kdy se původně až do 60. let 20. století slavil svátek svatého Jáchyma. Podle dostupných informací tomu však bylo naposledy roku 1944. Během léta 1945 už měli lidé ze Šluknovského výběžku jiné starosti; původní obyvatelé spjatí s krajem, svou rodnou hroudou, museli ve velkém s prázdnýma rukama ode-jít. Ne všichni nově příchozí měli k církevním památkám úctu. A tak se nesla druhá polovina 20. století ve zna-mení jejich devastace. V letech 1950–1964 se celý kopec ocitl v nepřístupném hraničním pásmu. Muži v uni-formách byli k poutnímu místu vcelku šetrní a opravdu zlé časy nastaly po otevření hraničního pásma. V pová-lečném období tak přišla kaple svatého Jáchyma o vnitřní vybavení, okna a celkově zchátrala. Zastavení se Sedmi bolestmi Panny Marie zmizela neznámo kam a zastavení křížové cesty někdo shodil a zničil, stejně jako kapli Božího hrobu a sakristii (zbytky sakristie odolávaly až do počátku tohoto století). K devastaci areálu se také přidaly složité majetkové poměry, když se kaple ocitla po sametové revoluci v soukromých rukách. Kopec s křížovou cestou dnes patří státu a spravují je Lesy České republiky, příjezdová cesta je v majetku obce Loben-dava a kapli svatého Jáchyma, po vyjasnění vlastnických poměrů, vlastní Římskokatolická farnost Lobendava. V roce 2014 byla kaple spolu se zbytky křížové cesty prohlášena nemovitou kulturní památkou.

Doba musela uzrát a druhá dekáda 21. století se nese ve znamení obnovy sakrálních památek. Byla tedy otázka času, kdy dojde i na Jáchym. Lesy České republiky v letech 2016–2018 obnovily křížovou cestu včetně kaple Božího hrobu, na sakristii se bohužel nedostalo. Pískovcová zastavení v pořadí již třetí křížové cesty byla zhotovena zcela nově a zbytky těch předchozích byly uloženy na místo bývalé sakristie. Nové obrazy křížové cesty namaloval na plech umělecký malíř Dmitrij Pljonkin. Požehnání téměř dokončené křížové cesty provedl 26. května 2018 generální vikář litoměřické diecéze Martin Davídek. V roce 2017 zároveň začaly přípravy na opravu kaple svatého Jáchyma. Kromě zajišťování financí a potřebných dokumentů došlo předně k oživení místa. V září 2017 se zde konala pobožnost křížové cesty a od následujícího roku se koná pravidelně dopoledne na Velký pátek. Patrně první poválečnou mši svatou odsloužil 20. července 2019 arciděkan Pavel Procházka a položil tak základ obnovené tradice poutních mší, které budou vždy týden před hlavní poutní mší na Anen-ském vrchu.

Pokud vše půjde podle plánu, mohla by být v letošním a příštím roce opravena předsíň a střecha s věží, dal-ší na řadu by pak přišla okna, dveře, dřevěný kůr a vnitřní i vnější omítky. Poté přijdou na řadu radosti v podobě pořizování mobiliáře. Rekonstrukce kaple by nebyla možná bez finanční podpory veřejnosti, za kte-rou tímto organizátoři velmi děkují.

Petr Pánek

5

Pověst „Poklad v hoře svatého Jáchyma u Lobendavy“

Mezi Lobendavou a Langburkersdorfem leží vrch Roubený. Před více než pěti sty lety zde stál opevněný hrad, který obýval loupeživý rytíř Wilm (Vilém). Rytíř Vilém byl postrachem celého širého okolí, táhl se svými divokými kumpány široko daleko krajinou, cestou pálil, plundroval a vraždil. Byla to však jeho domovina, a tak si žádný poutník nemohl být jistý poklidným putováním. Tento vrch proto získal jméno Loupeživý vrch – Rauberberg, v průběhu času vzniklo označení Raupenberg – Roubený.

Také na hradech Krásný Buk, Tolštejn, Karlsfriede, Oybin, Landskron a Grafenstein žili loupeživí rytíři. Mezi nimi a Vilémem vzniklo silné spojenecké a ochranné pouto, které je pomáhalo chránit a vzájemně se varovat před nebezpečím. Jako nouzový a varovný signál používali zapálené sudy s pryskyřicí.

Jednoho dne se rytíř vrátil se svými kumpány a bohatou kořistí z loupeživé výpravy, posilněn vínem do dobré nálady. Do sálu vtrhl hlídač brány Kunc a zahlásil, že z pevnosti Krásný Buk byly spatřeny ohnivé signály. Rytíř Vilém okamžitě vyskočil a dal svým kumpánům povel, aby byli okamžitě připraveni k útoku a po několika minu-tách s nimi uháněl z brány na pomoc Krásnému Buku. Jeho věrný hradní správce Jochen (Jáchym) byl na hradě jen s několika málo zbrojnochy. Toho se domákli Budyšínští, kteří hrad přepadli a jelikož si byli jisti malým po-čtem hradních obyvatel, a z toho plynoucího slabého odporu, hrad kompletně zničili do základů. Toto se přiho-dilo roku 1338 (v roce 1337 byl Žitavskými zničen hrad Tolštejn).

Když ještě hořely na hradě plameny, vstoupil Jáchym se svým věrným zbrojnošem do tajné komory, která ukrývala rytířský poklad. Tam nabrali tolik, kolik jen byli schopni unést a prchli tajnou chodbou do údolí. Vydali se k vrchu, kde Jáchym znal dutinu, ve které zůstal ukrytý se svým pokladem a nebyl odhalen. Svého zbrojnoše poslal poohlédnout se po okolí, ale ten už se nevrátil. Zřejmě ho zajali Budyšínští. Když Jáchym vylezl z úkrytu, vydal se hledat svého pána, ale hrad Krásný Buk byl úplně zničený a nikdo nebyl schopen podat o rytíři Vilémovi jakoukoli informaci. Smutně se vracel domů, vešel do tajné podzemní chodby, vedoucí do komnaty s pokladem, kterou se nikomu z Budyšínských nepodařilo objevit, a postupně odnosil veškerý poklad a zahrabal jej na ka-menném vrchu.

Díky podivuhodnému snu, ve kterém se mu zjevil patron jeho jména – svatý Jáchym a zvěstoval mu život ka-jícníka, došel k závěru stát se poustevníkem. Svůj rytířský oděv vyměnil za srstěný oblek (cilicium) a netrvalo vůbec dlouho a seznámili se s ním, uznávali ho a milovali obyvatelé z celého okolí, protože znal všechny léčivé byliny a uměl pomoci a poradit ve všech životních situacích. O svátečních dnech podnikal s lidmi, kteří měli zá-jem, pouti do kostela v Lichtenhainu, o nedělích se s nimi modlil u kaple, vybudované v blízkosti své jeskyně. V kapli byl vybudován oltář s obrazem svatého Jáchyma a svaté Anny. Tento vrch byl na počest zbožného pous-tevníka nazván Jáchym.

Když jednoho rána klečel Jáchym při modlitbě na kolenou, přišel k němu poutník se slovy: „Pozdrav Pánbůh, zbožný bratře.“ Otec Jáchym vstal a přátelsky poděkoval. Znenadání ho poutník objal a Jáchym v něm poznal rytíře Viléma. Ten se vydal na pouť do Palestiny, kde se modlil u hrobu Spasitele za své těžké hříchy a odpuště-ní. Když ho Jáchym požádal, aby si vzal zpátky zachráněný poklad a znovu vystavěl svůj hrad a užíval tak všech radostí života, Vilém rozhodně odmítl a vysvětlil, že bude žít tichý, zbožný život jako poustevník. Své místo našel v lese na návrší u potoka. Na tomto místě vytryskl pramen z tvrdé skály.

Několik dní zůstal bratr Vilém, jak si teď říkal, u Jáchyma, poté šel za splněním své touhy. Parta dřevorubců, která se zde usadila, mu pomohla s vybudováním přístřeší a kaple. Prospěšné bylo jeho nynější působení, jak prospěšná to byla změna. Postupně se zde usídlovalo více a více lidí, a vznikla tak malá vesnička, která byla na základě starých pamětních knih pojmenována Wilmsdorf a následně bylo jméno změněno na Wölmsdorf, dod-nes tak nese české jméno Vilémov.

Otec Jáchym žil ještě mnoho let a zasvětil se pouze Bohu a vůli lidí, kteří ho vyhledávali. Konečně byl jeho ži-votní cíl splněn. Skonal při modlitbě právě v den svátku svatého Jáchyma. Obyvatelé z okolí, kteří ho chtěli po-těšit svými dary, ho našli ještě klečícího, avšak posmrtně chladného, před oltářem své kaple. Všichni začali hla-sitě naříkat. Třetí den byl pohřben pod kaplí, tak si to vždy přál. Bratr Vilém jeho hrob posvětil.

Také bratr Vilém zemřel tiše po životě plném kajícnosti a odříkání, aniž by kdy hledal svůj poklad. Ten stále odpočívá na vrchu svatého Jáchyma. A ačkoliv sem přichází mnoho zbožných lidí k modlitbám, ještě nikdo ne-objevil to místo, kam Jáchym ve vší opatrnosti a obezřetnosti poklad uložil.

Z německého originálu přeložil Robert Riedel

6

Hentschelův kříž na Nové Vísce

Nová Víska u Dolní Poustevny je dnes zapomenutá vesnička uprostřed pastvin a lesů. Před druhou světovou válkou zde stálo 42 domů, do dnešní doby jich přežilo 8, a v nich žilo 270 obyvatel, dnes jich je rovných 15 (ješ-tě na počátku 21. století zde trvale nežil nikdo). Počítáme-li kříž na vrchu Špičáku a hřbitovní kříž, nachází se v tak malé vesnici celkem sedm křížů. Pět z nich v nedávné době obnovilo město Dolní Poustevna, na hřbitovní a Hentschelův kříž se však nedostalo. Nad posledně jmenovaným si vzal před dvěma lety patronát Spolek Nixdorf.

O historii Hentschelova kříže se bohužel příliš mnoho informací nedozvíme. Na jeho zadní straně je vytesán letopočet 1879 a také iniciály J. H. Protože přímo naproti kříži stál statek čp. 27 patřící rodině Hentschelových, mohly by iniciály patřit Josefu Hentschelovi, který v uvedeném roce v usedlosti hospodařil. Jistí si být ovšem nemůžeme, Hentschelů bydlelo vždy na Nové Vísce opravdu hodně. Po roce 1945 se nejen na Nové Vísce mnoho změnilo; zůstal sice rybník, u kterého kříž stojí, z povrchu zemského ovšem zmizel vedlejší transformá-tor i statek rodiny Hentschelů. Nakonec zmizel i kříž z podstavce. Naštěstí se na počátku 21. století jeden ne-využitý našel v lobendavském ústavu sociální péče, a tak v roce 2002 putoval na Hentschelův kříž.

Roku 2009 proběhla velká rekonstrukce křížků v Dolní Poustevně a jejích místních částech, Hentschelův kříž si však musel na renovaci ještě osm let počkat, protože stojí na soukromém pozemku. Naštěstí byl vlastník rozumný a dal pracím zelenou. Důkladně očistit granodioritový podstavec a natřít litinový kříž s korpusem Ježí-še Krista nebylo tak těžké, nejvíc času zabral nápis. Na nápisové desce se sice zachovaly čtyři vyryté verše, jen-že písmo bylo již místy poškozené a navíc dávný rytec neodvedl zcela dokonalou práci. Pozorováním nápisu v různých částech dne se jej nakonec podařilo rozluštit a vymalovat. Text zní v německém originále „Hinauf zum Kreuz – Zum Kreuz die Blicke – Dieß Zeichen nur – Führt Dich zum Glücke“, což ve volném překladu zna-mená „Vzhůru ke kříži, ke kříži hleď, jen toto znamení tě dovede ke štěstí“. Přejeme tedy všem okolojdoucím poutníkům, aby je jejich štěstí potkalo. Petr Pánek

170 let neustadtských hasičů

Neustadt in Sachsen je krásné a kulturní město. Není tedy divu, že místní dobrovolní hasiči oslavili 10. srpna své 170. výročí s plnou parádou. Jak připomněl jejich starosta, jsou čtvrtým nejstarším hasičským sborem v Sasku. Součástí oslav byla výstava převážně historic-kých hasičských vozů. Kromě „endérácké“ klasiky jako IFA, Robur, Barkas či Wartburg byly k vidění i opravdo-vé rarity, z nichž nejstarší byl vůz Phänomen Granit 1500 z roku 1941. Oslavy moc pěkně hudebně dopro-vodilo mikulášovické duo Rytma, tedy pánové Hádek a Matějka. Od jedné hodiny oslavy pokračovaly boha-tým programem pro děti a večer je zakončila diskotéka.

Kde nás najdete?

Mikulášovické proudy jsou zdarma ke stažení a přečtení v celobarevné verzi na našich facebookových stránkách Spolek Nixdorf a Mikulášovické proudy, nově také na internetové adrese www.jachym.estranky.cz v očekávaně pojmenované záložce Mikulášovické proudy. V tištěné, leč černobílé podobě jsou k dispozici na akcích pořádaných naším Spolkem Nixdorf, u členů spolku, redakční rady a především na následujících místech:

• kostel svatého Mikuláše v Mikulášovicích

• kostel Navštívení Panny Marie v Lobendavě

• školní jídelna v Mikulášovicích

• kadeřnictví Marcela Michnová v Mikulášovicích

7

Stav kříže v říjnu 2018

Olejový mlýn a Hillův kříž

Od středověku až do poloviny 20. století vozili sedláci vypěstovaná obilná zrna mlynářům, kteří jim z nich za pomoci síly vody nebo větru vyrobili mouku. Lidé však využívali mnohem více zemědělských plodin, ze kterých získávali rozličné suroviny. Krom klasických obilních mlýnů se tak objevily například mlýny olejové. Pracovaly na podobném principu, zpracovávaly však olejnatá semena – v našich podmínkách především lnu, hořčice a od 19. století rychle se šířící řepky – a vyráběly z nich oleje pro potravinářské i technické účely. Z hořčice se krom oleje samozřejmě vyráběla také známá stejnojmenná pochutina a dokonce i mýdlo.

Mikulášovice měly svůj Olejový mlýn nepochybně již v 16. století. Přesné datum výstavby známé není, zmi-ňuje jej však urbář panství Lipová z roku 1574. Starobylost nepřímo dokládá i jeho číslo popisné 451, které zapadalo do systému prvního číslování domů, které zavedla v roce 1770 císařovna Marie Terezie. V uvedeném roce tedy bezpochyby musel stát. Stavba je podrobně zachycena na mapě stabilního katastru z roku 1843, která se však od současnosti výrazně liší. Mlýn stál v dolních Mikulášovicích vlevo od zatáčky, u které Miku-lášovický potok protéká pod hlavní silnicí k dalšímu bývalému mlýnu a pile čp. 437. Olejový mlýn sestával ze tří původně oddělených budov. V polovině 18. století byly ještě dřevěné, v druhé polovině byly dvě hlavní z prak-tických důvodů na nárožích propojeny v jednu. Ve 20. století byla hlavní budova již celá zděná. K mlýnu vedl dlouhý, dnes už v krajině téměř nerozeznatelný náhon. Od potoka se odděloval u dalšího dnes již neexistující-ho mlýna čp. 429 (přibližně naproti „Pilzovce“) a až k čp. 434 (bývalá restaurace „U Baby Jagy“) vedl téměř souběžně s potokem. Za tímto domem ostře uhýbal až k dnešní železniční trati a obloukem zásoboval Olejový mlýn, pod kterým se spojil s náhonem pro sousední mlýn a pilu.

Je až s podivem, že Olejový mlýn zůstal po cca 400 let stále v držení rodiny Hille (původně snad psáno Hülle). Z mlynářského rodu stojí za připomenutí Josef Hille narozený 7. dubna 1796 v protějším mlýně s pilou čp. 437. Jeho otcem byl mlynář Josef Hille, matka se jmenovala Theresia, rozená Müllerová. Jak bývalo zvykem, hned druhý den po porodu byl malý mlynářský synek pokřtěn. Dostal křestní jména Johann a Josef a za kmotry mu šli sedláci Anton a Josef Pilzovi. O mlynáři Josefu Hillovi víme jen to, co prozradí staré matriční záznamy. Za ženu pojal Theresii Maazovou z Lobendavy a společně na svět přivedli mezi lety 1820 a 1841 dnes neuvěřitel-ných třináct dětí: Josefa, Agnes, Valentina, Julia, Laurentii, Paulinu, Franzisku, dva Johanny a čtyři Marie. Čtyři z mlynářových dětí zemřely v útlém dětství. Sám mlynář Hille zemřel 18. března 1863 tři týdny před svými 67. narozeninami, pohřeb se konal o tři dny později. Matrika jej uvádí jako „Oel und Senftmüller“, tedy jako olejo-vého a hořčičného mlynáře. Mlynář Josef Hille by býval upadnul v zapomnění, kdyby vedle svého mlýna nedal roku 1839 postavit kříž. Příčiny nám známé nejsou a můžeme se o nich jen dohadovat. Jisté ovšem je, že na kříži opravdu nešetřil a musel tak být v této době nejen zbožným, ale i zámožným. Podstavec kříže je zhotoven z místního kamene, kříž a korpus Ježíše Krista jsou litinové. Protože stojí kříž ve svahu, předcházejí mu tři ka-menné schody. Zajímavé je, že honosný kříž dal Josef Hille postavit vedle starého, ještě celodřevěného mlýna.

Olejový a hořčičný mlynář Josef Hille odešel na věčnost a v mlýně hospodařili jeho potomci. Mlýn se postupně proměnil, přibylo cihel na úkor dřeva. Čtyři staletí trvající tradici přerušil konec druhé světové války. Poslední majitelkou byla od roku 1940 paní Emilie Hille. Hillovi z Olejového mlýna byli ze svého domova vyhnáni a mlýn byl na počátku 50. let zbořen. Když se odstřelovaly jeho zbytky, popraskalo několik oken v okolních domech. Jako zázrakem zůstal stát kříž. Z mlýna se dodnes zachovala jen vysoká kamenná podezdívka. Kříž i po odklizení trosek stál dál. Podepsal se na něm čas, obrostl mechem a lišejníkem, barva a nápisy oprýskaly. Pak ovšem přišly po roce 1989 další zásadní změny. V polovině 90. let do České republiky přes již propustné hrani-ce zavítala dáma z rodiny mlynářů Hillových a chtěla vidět místo, kde se narodila. Pohled to byl velmi smutný, vedle zbořeniště však stále ještě stál mlynářův kříž. Dáma se proto domluvila s jedním ze sousedů, kte-rému opatřila u nás ještě těžko dostupné kvalitní barvy, aby kříž natřel. Pan Wenzel Klinger to stihl za svého života celkem dvakrát. Když však odešel na věčnost a poté se odstěhovala i sousedka z nejbližšího domu, kříž začal pomalu zarůstat nálety a i „západní“ barvy postupně ztrácí na lesku. A to letos slaví Hillův kříž krásné 180. narozeniny...

Petr Pánek

8

Anenská pouť

Poutě v křesťanském smyslu, tedy cestování na pout-ní místo spojené s náboženskou úctou, mají na Anna-bergu nad Lobendavou dlouhou tradici sahající až do 18. století. Z původně nevelké kaple se záhy stalo hojně navštěvované místo a ještě v meziválečném období Anenskou pouť navštěvovaly tisíce věřících z blízka i z velké dálky. Doba se sice po roce 1945 změnila, a to dokonce několikrát, ale pouť naštěstí vydržela. Začíná tradičně na svátek svaté Anny a sva-tého Jáchyma (26. července), trvá osm dní (poutní oktáv) a hlavní poutní mše se koná v neděli po svaté Anně a Jáchymovi.

Svátek rodičů Panny Marie letos připadl na pátek. Mši svatou vlastně již tradičně vedl děkan litoměřické katedrální kapituly Karel Havelka, kterému asistovali arciděkan Pavel Procházka a dřívější místní farář Vác-lav Horniak. Zahajovací mše svatá byla také společen-skou událostí, protože po jejím skončení se účastníci rozcházeli ještě dobrou hodinu.

Na nedělní hlavní poutní mši nám počasí opravdu přálo, a možná i proto dorazilo na tři sta poutníků. Přišli mladší i dříve narození, Němci i Češi, katolíci, evangelíci i ateisté... Společně a v dobré náladě, v klidu a míru. To je kouzlo Annabergu. Mši svatou vedl, stejně jako vloni, arciděkan Pavel Procházka, kterému stáli po boku Jürgen Richter a Antonín Ka-dlec. Hudební doprovod obstaral Vilémovský chrá-mový sbor s pomocí sebnitzkých kolegů a hudebníci z našich okolních farností pod vedením manželů Markéty a Patrika Englerových.

Letošní svatoanenský oktáv skončil v pátek 2. srp-na. Během osmi dnů se dostalo ke slovu pět kněží a dva akolyté. Návštěvnost byla kupodivu vyšší než vloni; na hlavní poutní mši dorazily tři stovky poutní-ků a během oktávu sedělo v kapli vždy mezi třiceti a šedesáti věřícími. Budeme věřit, že se příští rok opět ve zdraví sejdeme a vyslyšíme slova annaberské poutní písně „Kommet ihr Christen von nah und von fern...“

Duch Annabergu

Tato úvaha přišla na svět už před dvěma lety, ale jaksi se nikdy nedostala na „světlo boží“. Předkládám ji přesto k zamyšlení, protože za ony dva roky se myš-lenka nezměnila. Bohužel s námi ale všichni poutníci již nemohou být.

Anenská pouť je bez nadsázky nejnavštěvovanější křesťanskou poutí v západní části Šluknovského vý-běžku a po Filipovské pouti druhou nejnavštěvova-nější v celém Šluknovském výběžku. Věřících sice postupně ubývá, ale stále se jich najde dostatek. Za-tím. Zajímavé je, jací lidé se v létě na Annabergu se-jdou. Nejpočetnějšími skupinami jsou Češi a Němci, přičemž druhá národnost převažuje. Jsou to Němci narození na území dnešního Německa, ale také stále ještě Sudetští Němci narození v československém pohraničí, někteří po válce vyhnaní, někteří ne, a samozřejmě i jejich potomci. Z Čechů přicházejí poutníci z jiných částí země, dále ti, kteří přišli do Sudet během poválečné výměny obyvatel, ale také ti, kteří se ve Výběžku již narodili a mohou si právem říkat rodáci. Aby to nebylo jednoduché, pravidelně Anenskou pouť navštíví slovenští a polští kněží a mi-nistranti a možná i další národnosti. Z uvedeného výčtu by se mohlo zdát, že Annaberg vytváří ideální podhoubí pro různé konflikty, leč je tomu právě nao-pak. Na pouti se tak sejdou lidé různých národů, růz-ných věkových kategorií, lidé hovořící různými jazyky, lidé z různé dálky a také dívající se na Boha z různých úhlů (ano, ani o evangelíky není na Annabergu nou-ze). Tito lidé přicházejí nejen kvůli setkání s Bohem, které je na mši svaté samozřejmě nejdůležitější, ale právě i kvůli setkání s ostatními poutníky. Mše svaté se také slouží česko-německy (anebo německo-česky?) a všem to přijde naprosto přirozené. Různo-rodá směsice poutníků spolu během poutního oktávu hovoří různými jazyky, vždy se však nějak domluví a všem to přijde naprosto přirozené. Nikde nezazní-vají výčitky a probírání starých křivd; mše i rozhovory jsou přátelské a pozitivní. To vše i přesto, že se pravi-delní poutníci často vidí jen jedenkrát do roka, právě na Anenské pouti. Však si podle ní také mnozí plánují dovolené, protože si nemohou tuto událost nechat ujít, a jsou ochotni jet dlouhé hodiny jen proto, aby se setkali se svými svatoanenskými přáteli.

Celá ta zvláštní atmosféra se těžko popisuje slovy a je potřeba ji zažít – zažít onoho „ducha Annabergu“, na kterém by teoreticky měla stavět Evropská unie. Vlastně nejen ona, ale celá naše společnost. Zkrátka a dobře, kdyby si lidé vzali ponaučení a nechali se osvítit „duchem Annabergu“, mohlo by být na světě lépe, než v současnosti je.

Petr Pánek

9

Pravidelné bohoslužby na panství Lipová a v okolí

kostel svatého Mikuláše v Mikulášovicích: čtvrtek 18.00, neděle 14.30

kostel svatého Michaela archanděla v Dolní Poustevně: úterý 9.00, sobota 19.00 (s nedělní platností)

kostel Navštívení Panny Marie v Lobendavě: první sobota v měsíci 8.30

kostel svaté Gertrudy v Neustadtu in Sachsen: sobota 17.00 (s nedělní platností)

kostel Povýšení svatého Kříže v Sebnitzi: neděle 10.15

kostel Panny Marie Sněžné na Sněžné: první sobota v měsíci 17.00 od dubna do listopadu

kostel svatého Václava ve Šluknově: středa a pátek 17.30, neděle 8.30

kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Vilémově: středa 18.00, neděle 8.00

kostel svatého Bartoloměje ve Velkém Šenově: čtvrtek 18.00, neděle 10.30

Vilémovská pouť

Vilémovská pouť se vzhledem k zasvěcení místního kostela váže ke svátku Nanebevzetí Panny Marie, který slavíme 15. srpna. Vi-lémovští však měli od nepaměti jednu zvláštnost: pouť začínali již o den dříve a oktáv (osm dní) tak byl prodloužen na devět dní. Časy se mění, oktáv už trvá opravdu osm dní, ale každoročně se začíná právě v předvečer Nanebevzetí Panny Marie.

Nepsaným, ale milým pravidlem je, že první mši poutního ok-távu slouží původem šluknovský Otec Karel Havelka. K Vilémovské pouti má i osobní vztah, právě 14. srpna slavila narozeniny jeho maminka. Při slavnostním zahájení pouti nechyběla připomínka Panny Marie, polského mučedníka Maxmiliána Marie Kolbeho, který v tento den slaví svátek, ale také našich bližních, které jsme ještě donedávna na pouti potkávali.

Hlavní poutní mši jsme slavili v neděli 18. srpna v obvyklých 15 hodin. Malý kostelík, postavený hlavně jako důstojná hrobka starohrabat Salm-Reifferscheidtů, se naplnil poutníky z blízka i z dáli tak, že mnoho z nich muselo stát. Bývaly ovšem časy, kdy se poutníci do kostelíku nevešli. Právě proto jsou vlevo od sva-tostánku ve svahu dnes už zarostlé stupně sloužící dříve jako se-dadla pro věřící účastnící se venku sloužené mše. Hlavním cele-brantem byl samozřejmě vždy vítaný děkan litoměřické katedrální kapituly Karel Havelka. Kromě ministrantů mu pomáhal náš místní farář Jacek Kotisz a také Jürgen Richter, který rok co rok podstupu-je pětihodinovou cestu z braniborského Havellandu. Krásné kázání nemohlo vynechat Matku Boží, ale navázalo i na čtení z evangelia; točilo se kolem pomoci bližnímu a navštěvování bližních. A právě neděle a křesťanské poutě jsou krásnou příležitostí pro navštěvo-vání svých bližních. Hudební doprovod ve stísněných prostorách místního kůru zajistil Vilémovský chrámový sbor za doprovodu hudebníků Šluknovska, v jejich podání zazněla mše svatá od lo-bendavského Heinricha Protzeho a také vilémovská poutní píseň „Meister“.

Po hlavní poutní mši oktáv pokračoval ještě tři dny a skončil ve středu 21. srpna s nadějí, že se poutníci příští rok opět ve zdraví shledají. Vilémovská pouť je takovým symbolickým zakončením letní poutní sezóny v našich farnostech, ale zároveň i symbolickým rozloučením s letními prázdninami.

10

Boxerské soustředění

V pondělí 12. 8. 2019 odjel mikulášovický boxerský klub na boxer-ské soustředěníí na Starou Olešku. Výprava měla 18 členů, z toho 14 boxerů. Soustředění bylo velmi efektivní, trénovalo se třikrát denně, takže to bylo velmi fyzicky náročné. Ale naši borci se při-pravují na novou sezónu, takže to byla dobrá příprava. Jinak bych chtěl poděkovat všem kamarádům a sponzorům, kteří nás podpo-rují a podporovali. Dále děkuji mým kolegům Jiřímu Krpálkovi a Vladimírovi Krupinskému za spolupráci s mládeží.

Text Ondřej Berki, foto Veronika Vondráčková

Výstavba mikulášovického sídliště Největší poválečnou stavební akcí Mikulášovic se stala bezesporu výstavba panelového sídliště. Zcela vážně se začalo hovořit o výstavbě nových obytných budov v prostoru budoucího sídliště v říjnu 1965. Podle plánu mělo do konce roku 1970 vzniknout 60 nových bytových jednotek. Prvním krokem byla stavba kotelny, s kterou bylo započato již v roce 1967. Samotná výstavba sídliště však musela ještě několik let počkat. V listopadu 1968 byla vypracována projektová dokumen-tace na vybudování inženýrských sítí a podklady pro vynětí stavební plochy ze zemědělského půdního fondu. Jako místo stavby byly vybrány zemědělské pozemky v blízkosti nádraží Mikulášovice střed, sousedící s provozovnou n. p. Rukov a

s budovou tehdejší mateřské školy. V prosinci téhož roku byly připraveny plány pro zajištění výstavby, které nejprve počí-

taly s výstavbou 128 bytových jednotek. Dovoz potřebných surovin měl být zajištěn po železnici na nádraží Mikulášovice střed. Pro potřeby výstavby sídliště měl sloužit objekt čp. 331 (po válce nazývaný Benešův statek), který měl být po do-stavbě sídliště demolován. Zásobování vodou bylo navrženo ze čtyř studní, pro velký obsah agresivního CO2 a nadlimitní obsah manganu a železa měla být vybudována také úpravna vody. Plán počítal ještě s tím, že již roku 1970 bude otevřena

mateřská škola s jeslemi a první bytové jednotky.

Výstavba nových bytových jednotek se postupně stávala stále naléhavější. V roce 1971 se zvýšila výroba v n. p. Mikov, ten se ale potýkal s nedostatkem pracovních sil hlavně kvůli nedostatečnému bytovému fondu. Stávající bytový fond ne-bylo možné z nedostatku financí modernizovat a postupně přestal vyhovovat nejen po stránce hygienické. Zahájení vý-stavby sídliště se však protáhlo o tři roky. V září 1971 byly vypracovány stavební plány, trochu odlišné od původních ná-vrhů. Vystavěno mělo být celkem 6 obytných objektů typu TO6 B. Panelové domy měly být čtyřpodlažní, každý s 24 byty (8 bytů 1+1, 8 bytů 2+1, 8 bytů 3+1). Celkem mělo být nakonec postaveno 144 nových bytových jednotek. Sídliště mělo mít dvě parkoviště a dopravně mělo být napojeno na ulici vedoucí k nádraží. Plán počítal s dokončením prvních tří bloků

v roce 1972, následujícího roku pak s dokončením zbylých tří bloků.

Zemní a vodohospodářské práce byly zahájeny v roce 1971, samotná výstavba byla zahájena až v roce 1972. Hned od začátku se však objevily potíže. Realizátor stavby, n. p. Pozemní stavby Liberec, měl pro takovouto výstavbu malý počet zaměstnanců, docházelo díky tomu k průtahům a nedodržení harmonogramu výstavby. Na konci listopadu 1972 byl do-končen vodovod a kanalizace, povolení ke stavbě čistírny odpadních vod bylo vydáno v září 1972. Původně byla navržena jen štěrbinová nádrž, která by ovšem kapacitou nestačila. V září 1973 bylo uděleno povolení k užívání topného kanálu.

První tři bloky (I-III) měly být způsobilé k trvalému užívání již v polovině prosince 1973, pro zjištěné závady se však předání bytů do užívání protáhlo. Okresní hygienická stanice zjistila nepoživatelnou vodu, zástupci Městského národního výboru při prohlídce zjistili vlhké sklepy, špatné omítky, nedokonalé nátěry a tekoucí ventily. Podle Severočeské energeti-ky bylo navíc zajištění elektrické energie zatím jen provizorní. Závěr tedy byl, že nelze objekty vydat k trvalému užívání (jako důvod byla však uvedena jen závadná voda). Závady pitné vody byly velmi brzy odstraněny, takže na Vánoce 1973 již v panelovém domě III bydlelo několik rodin. Zbývající panelové domy byly dokončeny brzy poté; blok IV byl předán do trvalého užívání v polovině února 1974, blok VI na konci března a blok V v polovině dubna 1974. Nově vzniklé bytové jednotky byly rozděleny podle následujícího klíče: blok č. I (čp. 1049, 1050) 24 bytů pro n. p. Stap; blok č. II (čp. 1051, 1052) 20 bytů pro n. p. Mikov, 4 byty pro Severočeskou energetiku; blok č. III a VI (čp. 1053, 1054 a čp. 1059, 1060) 24

a 24 bytů pro n. p. Mikov; blok č. IV (čp. 1055, 1056) 24 bytů pro Československý státní statek; blok č. V (čp. 1057, 1058)

24 bytů pro Městský národní výbor.

Nové panelové domy měly již od počátku své nedostatky. Kromě výše zmíněných závad se objevily další po nastěho-vání prvních nájemníků. Z března 1974 pochází soupis závad v domě čp. 1057/1058. Na dvou listech jsou tu sepsány všechny nalezené závady, např. vlnité linoleum, chybějící zásuvka, venkovní okenní tabule, příslušenství, klíče a další. Velmi kuriózní byly závady osvětlení; zatímco v jednom bytě světlo nesvítilo, v jiném zhasínalo a v dalším nešlo zhasnout. Polemiku vždy vyvolával a stále vyvolává vzhled budov, který se do venkovského rázu Mikulášovic zcela nehodí. Přese všechny vady panelového sídliště je potřeba vyzdvihnout největší klad, totiž že alespoň částečně vyřešilo neuspokojivý stav bytového fondu.

Petr Pánek

11

Stav v roce 1913… …a v roce 2019

Römischův dvůr

Každý dům má svůj příběh a každý je jistě něčím zajímavý. Některé domy však mají to štěstí (pravda, někdy i smůlu), že je jejich příběh známější nebo dokonce důležitější. Příběh Römischova dvoru možná není v celku všem známý, ale je určitě zajímavý. Už jen proto, že v tomto domě se psal kus historie Mikulášovic.

Dům čp. 574 by zasloužil důkladný stavebně-historický průzkum, který by potvrdil jeho stáří. Na základě do-stupných poznatků je totiž více než pravděpodobné, že stál již ve druhé polovině 18. století a spolu s Císařským domem (čp. 2) a hotelem Ron (čp. 5) by tak byl jedním z nejstarších dochovaných obytných domů v Mikulášo-vicích. Jak jeden z mnoha názvů domu napovídá, vlastnila jej v druhé polovině 18. století rodina Römischových. Zacharias Römisch (1720–1799) byl zdatným obchodníkem s textilním zbožím a jeho syn Franz Zacharias Römisch (1757–1832) šel v otcových stopách. V Römischově dvoře se patrně šily, přinejmenším alespoň skla-dovaly, uniformy pro rakouskou armádu, jež se marně snažila porazit Napoleona Bonaparte. Nezávisle na vý-sledcích vojenských tažení Römischovi značně zbohatli a stali se jedněmi z hlavních průkopníků průmyslové revoluce v Mikulášovicích. Römischovi dům nevlastnili na věčné časy; v druhé polovině 19. století zde nějaký čas sídlila továrna na knoflíky Erasma Paula a nejpozději v této době přišly první větší stavební úpravy spočíva-jící především v propojení zadního křídla s hlavní budovou. Podle mapy stabilního katastru totiž nebylo původ-ně zadní křídlo stavebně spojené s přední částí budovy a tvořilo samostatnou dřevěnou stavbu. Majitelé se měnili, kupříkladu v letech 1881–1911 jako majitelka uváděna paní Marie Wenzel. Důležitý úkol čekal Römischův dvůr na počátku 20. století, kdy se do budovy ještě před první světovou válkou v roce 1911 přesu-nula obecní spořitelna (Allgemeine Sparkasse) sídlící původně na radnici čp. 7. S přesunem spořitelny došlo také na zásadní stavební úpravy. Slohově nepříliš výrazná budova byla novobarokně upravena, v průčelí přibyl zdobený štít, dvě nová okna a ozdobné prvky. Nejpozději v této době vznikly v zadním křídle v původně výrob-ních prostorách nové byty. Pozoruhodné je, že ještě v 30. letech nebo během druhé světové války došlo k dalším stavebním úpravám, které v duchu purismu z průčelí většinu ozdob odstranily.

Také v příběhu o Römischově dvoře figuruje přelomový rok 1945. Německá spořitelna byla na základě pre-zidentského dekretu konfiskována a v 50. letech v domě nějaký čas sídlila státní spořitelna, což nám i po desít-kách let stále připomíná vybledlý nápis na fasádě "SPOŘITELNA A ZÁLOŽNA", který zakryl dřívější německý Sparkasse. Roku 1963 převzal dům do vlastnictví místní národní výbor. V poválečné době byla budova spíše jen udržována v rámci možností a stavební úpravy, jako zazdívání oken nebo zrušení vikýřů během výměny střešní krytiny byly celkově nevhodné a narušily celkovou historickou hodnotu nemovitosti.

Se sametovou revolucí v roce 1989 přišla „nová doba“ a v Römischově dvoře se opět psala historie. V pří-zemí se usídlila městská policie – jen nakrátko, než město zjistilo, že si ji nemůže dovolit. V dalších letech zde také krátce sídlil obchůdek a úřadoval zde veterinární lékař. Bohužel, „nová doba“ si stále ještě nenašla cestu k citlivé rekonstrukci starých budov a asi ještě nějaký čas potrvá, než si začneme vážit architektonického dědic-tví našich předků. Ve 21. století začal Römischův dvůr hlasitě volat po důkladné rekonstrukci. Plastovým ok-nům se patrně nevyhneme a jsou takovým nutným zlem, když nám většina nových, dřevěných začne po pár letech zahnívat. Stavební zásahy by se ovšem mohly v současné době vést promyšleně a s citem. Pokud se na jednom z nejstarších domů v Mikulášovicích ničí původní pískovcové parapety, odstraňují kované mříže, je něco špatně a domy jako Römischův dvůr by zasloužily citlivou rekonstrukci s důrazem na historickou hodnotu.

Petr Pánek, Lukáš František Fišer

12

300. výročí lobendav-ského kostela

Kostel Navštívení Panny Ma-rie v Lobendavě zcela nepo-chybně postavil místní rodák Zacharias Hoffmann (1678-1754). Bohužel není jisté, jestli jej dokončil v roce 1712 nebo 1719, protože původní záznamy shořely při velkém požáru Lobendavy v roce 1790. Až do konce druhé světové války se tradice při-kláněla k roku 1719 a výročí posvěcení kostela se slavilo třetí říjnovou neděli. Na le-tošní rok tak (pravděpodob-ně) připadá kulaté výročí 300 let od dokončení dnes nejse-vernějšího kostela České republiky. Slavnostní mši svatou povede litoměřický biskup Jan Baxant. Výročí společně oslavíme v neděli 22. září v 14.30. Těšíme se na vaši účast!

Josef II. a Mikulášovice

V letošním roce slavíme kulaté 240. výročí návštěvy císaře Josefa II. v Miku-lášovicích. Jednoho z našich nejvýznamnějších panovníků si připomeneme na jemu věnovaném koncertu v kostele svatého Mikuláše 20. září v 17.00. A i když si slavného Habsburka jistě pamatujete ze školy, sluší se o něm napsat pár řádků.

Josef Habsbursko-Lotrinský se narodil roku 1741 jako čtvrté dítě a zároveň nejstarší syn Marie Terezie (1717–1780) a jejího záletného manžela Františka Štěpána Lotrinského (1708–1765). Po smrti svého otce se stal roku 1765 císa-řem Svaté říše římské a posléze spoluvladařem své matky, v letech 1780–1790 pak samostatně vládl nejen Českému království. Josef II. je známý především jako reformátor; na svědomí má zrušení nevolnictví, zavedení náboženské svobody, rušení řady klášterů a náboženských bratrstev, ale také např. zave-dení stálých příjmení. Se svou první ženou Isabellou Parmskou (1741–1763) měl dvě dcery, které se nedožily dospělosti. Josef Isabellu hluboce miloval, ona však jeho lásku neopětovala a dávala přednost jeho mladší sestře Marii Kristině (1742–1798). K druhému sňatku se sestřenicí Marií Josefou Bavorskou (1739–1767) jej dotlačila matka. Manželství zůstalo bezdětné a bez lásky. Velký re-formátor zemřel necelý měsíc před svými 49. narozeninami 20. února 1790.

V Mikulášovicích se císař zastavil během velké inspekční cesty po severním pohraničí Čech. Přijel ze směru od Vilémova odpoledne či v podvečer 20. září 1779 a je velmi pravděpodobné, že jej většina poddaných nadšeně vítala. Kdy-by věděli, že za čtyři roky zruší náboženská bratrstva a mezi nimi i místní, velmi aktivní Bratrstvo bolestné Matky Boží pod černým škapulířem, jistě by nadšení nebylo takové. Josef II. se zastavil ve středu města, kterým bylo v té době Kos-telní náměstí. To vypadalo poněkud jinak než dnes; ze současné zástavby viděl císař pouze kostel, dům čp. 2 (v roce 1779 to byla téměř novostavba ještě bez obchodů v přízemí) a patrně také dům čp. 5 (dnešní hotel Ron). Před kostelem panovníka přivítali mimo jiné významní obyvatelé vsi: farář Carl Rösler (ve službě 1772–1792), rychtář Franz Hoffmann (ve funkci 1771–1780) a také ob-chodník Zacharias Römisch (1720–1799) s chotí. Právě v domě Römischových, reprezentativní barokní budově s mansardovou střechou, císař v noci z 20. na 21. září 1779 přespal. Nabízí se otázka, proč panovník nesložil hlavu v rychtě, která stála na místě dnešní ruiny restaurace Střelnice? Odpověď nebude patr-ně tak složitá: vzácná návštěva si zasloužila to nejlepší, co mohly Mikulášovice nabídnout. V roce 1779 nebylo na výběr mnoho možností, a tak se dostalo cti hostit panovníka právě Römischovým. Ti patřili i v následujících letech k jeho velkým příznivcům, protože roku 1783 nechali v zahradě dalšího jejich domu čp. 574 (Römischův dvůr, později spořitelna) postavit pískovcový pomník při-pomínající právě císaře.

Mikulášovice na vzácnou návštěvu nezapomněly ani v dalších letech. Roku 1880 ozdobila dům čp. 2 pamětní deska vyrobená u příležitosti stého výročí usednutí Josefa II. na český trůn. V letech 1887–1919 zdobila prostranství před školní budovou císařova socha. Socha posloužila nacistům jako zdroj kvalitní litiny, pamětní desku málem ukradli nenechavci a dlouhé roky čeká, až se bude moci vrátit na původní místo, pískovcový pomník se krčí mezi rododendrony, Císařský dům chátrá. Doufejme, že 250. výročí návštěvy císaře Josefa II. v Miku-lášovicích už budeme moci oslavit se vší parádou.

Mikulášovické proudy • MK ČR E 23698 • Vydává Spolek Nixdorf, Mikulášovice 531, IČ: 05597005 Email: spolek-nixdorf@email.cz • Facebook: https://www.facebook.com/SpolekNixdorf

Redakční rada: Mgr. Petr Pánek (šéfredaktor), Patrik Engler, dipl. um., MUDr. Markéta Englerová, Lukáš František Fišer, Mgr. Lucie Klingerová, Mgr. Roman Klinger, Ing. Robert Riedel

Zemřel Jaroslav Vyterna

Ve věku 91 let zemřel v úterý 4. června 2019 R. D. Jaroslav Vyterna. Narodil se 28. čer-vence v Běchovicích (dnes součást Prahy). Kněžské svě-cení přijal v nelehké době roku 1954. Stal se blízkým spolupracovníkem kardinála Štěpána Trochty, a protože byl komunistickému režimu nepohodlný, byl „uklizen“ do Šluknovského výběžku. Od roku 1975 tak osmnáct let působil ve farnostech Lipová, Velký Šenov a Mikulášovice. V letech 1992–2002 zastával funkci 5. mělnického proboš-ta. Poslední rozloučení pro-běhlo ve čtvrtek 13. června 2019 v mělnickém kostele svatého Petra a Pavla.

†