lezení v sasku

Lezení v Sasku

J A R O S L A V M A R Š Í K

P A V E L Ž O F K A

6 I Lezení v Sasku

J. M. v „Lohn der Angst“, IXc, Jäckelfels.

Lezení v Sasku I 7

Úvo

d

8 I Lezení v Sasku

Nástup do „Zeit zum Atmen“, Xa, RP Xb, Fünf Gipfel, Südturm.

Lezení v Sasku I 9

Úvod

Co psát do úvodu ke knize, která je vlastně sama jedním velkým úvodem? Úvodem do hloubi lezcovy duše potulující se mezi divukrásnými skalními útvary.

Snad vysvětlení, proč vůbec vznikla? Snad zmínku, jak vznikla? Ano, asi ano.

Tak tedy: před sedmi lety jsem na popud svých plzeňských kamarádů Petra Hopa Holuba a Jirky Siky začal psát první díly seriálu o lezení v Sasku. Kluci

provozovali slibně se rozvíjející horolezecký server www.lezec.cz, na němž se seriál začal pravidelně objevovat. Časem se k Hopovi s Jirkou přidal Standa

Holec. Nikoho z nás nenapadlo, jakého rozsahu seriál dosáhne a že se jednou bude uvažovat o jeho knižním vydání. Nicméně, stalo se.

Seriál začal vznikat v době, kdy na Saské pískovce nejezdil z Česka téměř nikdo. Od počátku se měl stát vábničkou, která by našinci přiblížila kouzlo lezení

v krásné přírodě. Pro mě osobně se brzy stal prostorem, v němž jsem dostal nevídanou příležitost se vyzpovídat ze svého vztahu k lezení a k Sasku. Nebylo

ambicí seriálu, a není to proto ani ambicí této knihy, předložit čtenáři přehledného průvodce skalami. Spíše jde o mozaiku zážitků, postřehů a informací,

které se na počátku tisíciletí honily hlavou jednomu lezci, který má rád „saské písky“. Stane-li se tato kniha malým svědectvím o jedné sportovní disciplíně

v jedné části světa, v jisté době a o závislosti člověka na lezení, budou má přání naplněna.

Počet dílů seriálu publikovaných na www.lezec.cz se zastavil na čísle 53. Výlučně pro tuto knihu vzniklo dalších šest dílů, které se na stránkách neobjevily.

Obsah jednotlivých dílů je mimo jiné také svědectvím doby, v níž vznikaly, a tak je možné sledovat vývoj lezení v Sasku, k němuž došlo i během relativně

krátkého období sedmi let.

Seriálu se dostávalo bohatě ohlasů prostřednictvím komentářů, jimiž měli čtenáři možnost bezprostředně reagovat na každý díl. Protože komentáře celý

seriál velmi zpestřily, vybral jsem ty nejlepší z nich i do této knihy.

Kromě povětšinou amatérsky pořizovaných fotografií použitých v seriálu se v knize objevují i obrázky dosud nepublikované. Byl jsem si vědom toho, že pro

knižní vydání by bylo dobré připravit zcela novou řadu fotografií, pokud možno od renomovaného autora. Nabídku na jejich vyhotovení bez váhání přijal

zkušený fotograf pískovcového lezení Pavel „Žofin“ Žofka a spolu jsme během roku 2007 nafotili stěžejní fotografie použité v této knize. Na jejich přípravě

se podíleli čeští lezci, kteří své cesty zachycené na fotografiích mají skutečně přelezeny a kterým za jejich ochotu předvést své umění děkuji. Mně, který

beznadějně propadl lásce k Sasku, připadají Pavlovy fotografie nádherné. Věřím, že se stanou i vám zdrojem potěšení, touhy se do Saska přijet podívat nebo

jen hmatatelnou připomínkou již spatřeného, ostatně stejně jako snad celá kniha.

Tschüs Jarda Maršík

10 I Lezení v Sasku

Zrzek v „Kühler Kopf“, IXb, Nonnengärtner.

Lezení v Sasku I 11

O�ima fotografa

Co mi to volá za blázna, pomyslel jsem si, když mě Jarda Maršík oslovil, abych pro něj zhotovil

zhruba 60 fotografií do připravované knihy o lezení v Sasku. Zdálo se mi, že vydávat knihy

s touto tématikou je trochu utopie, ale bez většího váhání jsem souhlasil. Aspoň se do toho

„démonizovaného“ Saska podívám, řekl jsem si, třeba bude sranda. Jarda se sice přiznal, že

netuší, co takové focení lezců obnáší, ale to mě nijak neodradilo. Historky o cestách dlouhých

klidně i 100 metrů s minimálním jištěním slibovaly extrémní zážitky. Ukázalo se, že pověsti tak

trochu přehání, i když výjimky potvrzují pravidlo. Převážná většina cest, které jsem do knihy

během posledních měsíců vyfotil, byly nádherné linie velice slušně zajištěných výstupů. Těch pár

„vražd“ s vykřičníkem se asi leze jen vzácně.

Nachodil jsem s Jardou desítky kilometrů, naslaňoval či vyšplhal další stovky metrů na laně, prošel

různá zákoutí Saska, do nichž lidská noha nevkročila, a poznal opravdu nádherné skalní scenérie.

Sasko mne jako pískovcová oblast lezecky velice zaujalo. Na dlouhé nástupy jsem si rychle zvykl,

a tak mi dojem kazil jen zákaz lezení s magnéziem. Myslím, že to je příčinou, proč sem jezdí málo

lezců, kteří by se věnovali přelézání těžších cest. Zejména za vyšších teplot je to bez magnézia

opravdu krušné. Prsty se potí, kloužou… Povolit jej alespoň ve stěnách, které nejsou na očích

turistům…, to by byla paráda! Fotili jsme s lezci, kteří mají s lezením na písku dostatek zkušeností

a kteří v Sasku lezou nebo zde začínali v dobách dávných a minulých. Bylo příjemné poslouchat

třeba Jirku Slavíka, jak vzpomíná na doby, kdy se do skal dojelo autem skoro pod stěny, na bujaré

večírky u ohňů a beček piva. Na to, jak byli rádi, když zdolali a dobyli věž jakoukoliv cestou. Podob-

ně líčil svá dobrodružství i Mára Holeček a další. Na všech bylo znát, že vzpomínají rádi.

Všem těmto lezcům patří dík za jejich ochotu lézt znova legendární cesty a třeba i několikrát

opakovat přelezy v těžkých či zajímavých pasážích lezeckých cest. Mé díky patří především

Jardovi Maršíkovi, který celé to bláznivé focení naplánoval a hodně mi při něm pomohl. Bez něj

bych se v bludišti monumentálních skal těžko zorientoval.

Užil jsem při fotografování spousty legrace, příhod, krásné přírody a poznal jsem zajímavé lezce.

Co víc bych si mohl přát? Snad jen více lezců ve skalách Saska, tolerantnější místní lezecká

pravidla vůči magnéziu a aby se vám mé fotografie líbily. A když ne, tak to přefotíme…

Pavel Žofka

O�i

ma

foto

graf

a


Magnusek v „Nonplusultra“, IXb, RP IXc, Mittlerer Torstein.


III.

díl

– M

agné

zium

, bi

vaky

, ná

rodn

í par

k


J. M. a Otec v „Mephisto“, VIIIc, Teufelsturm.


VII.

díl

– Te

ufel

stur

m


Jehla letí z „Talweg“, VIIIa, Höllenhund.


XVI.

díl

– Le

ty a

pád

y


Pavouk v „Zwischenspiel“, VIIIc, RP IXa, Panoramafels.


XXVI

II. d

íl –

Pan

oram

afel

s


J. M. v „Lustgarten“, Xb, RP Xc, Elfi turm.


XXXI

I. dí

l –

Máj

v S

asku

��

�


J. M. v „Bug“, IXb, RP IXc, Westlicher Schrammturm.


XXXV

. díl

– �

��


J. M. v „Kleinkanada DA“, IXc, Kleiner Lorenzstein.


XXXV

II. d

íl –

Kle

iner

Lor

enzs

tein


David Šťastný v „Talseite“, IXc, Teufelsspitze.


XXXI

X. d

íl –

Teu

fels

spit

ze


Zbývá nám poslední, pravá údolní stěna. Jde o stěnu, o kterých říkám, že jsou topograficky

náročné. Chce to průvodce do ruky, postavit se pod stěnu a čtvrhodinku pokyvovat hlavou

tak, aby v dolní krajní poloze padl pohled do otevřených stran, zde načerpanou informaci

při pohybu vzhůru neztratit a porovnat ji s realitou zjištěnou v horní krajní poloze, v jejímž

zorném poli se zjeví tu kruh, tu spára apod. Opakovaným srovnáváním se postupně vytvoří

jakýs takýs přehled o trasologii. V pravé polovině nastupuje nejstarší Südwestwand VIIc.

Hodně šikmo doleva ubíhající spárou, téměř traverzem, k prvnímu kruhu v levé polovině

stěny, vpravo přes převis a doleva do spáry a tou až na velký balkon, kde končí všechny

zdejší cesty. Asi uprostřed mezi nástupem předchozí cesty a jejím prvním kruhem nastupuje

Direkte Südwestwand VIIIb, RP VIIIc. Ve značné výši má první kruh, ještě výše druhý a pak

lehce zprava na balkon. Anebo taky přímo přes kruh jako Heißer Ausstieg VIIIb, RP VIIIc.

Kühler Tag VIIIb, RP VIIIc, nastupuje pro změnu ve spádnici prvního kruhu Südwestwand.

Přes ten a ještě jeden se připojí ke druhému Direkte Südwestwand. Dále vlevo vede přímo

přes čtyři kruhy Oktoberabend VIIIc, RP IXa, a napravo od Direkte Südwestwand přes pět

kruhů Puppenmord RP VIIIc, jehož čtvrtý kruh je společný s Direkte Südwestwand. A úplně

vpravo po hraně vede ještě Direkte Südostkante VIIIa, RP VIIIb. Ke čtení to sice moc nebylo,

ale na místě vám to snad pomůže. Lezení je tu zajímavé, místy lámavé, ale dá se to snést.

Kruhů dost, ale nijak přejištěné.

Tak až to všechno vylezete, hupky dupky do spacáčku a dobrou noc.


Kleiner Zschand z Kansteinu.


David Šťastný v „Talseite“, IXa, Schwager.


XXXX

VI. d

íl –

Sch

wag

er


Komentáře:

Děkuji za článek. Já se bojím ještě teď. Ve spárách jsem vždycky strachy zelenej. Jestli existuje nějaká příručka,

jak na ně, prosím o info.

Zapsal: Váňa

Na spáry je nejlepší technika zkoušení. Každý si musí najít svůj způsob. Ze začátku to bolí (a vlastně to bolí

pořád). Přestaňte shánět nákresy a obrázky a vyrazte do Ádru, a pokud budete mít pocit, že ty kruhy jsou

daleko a že to nejde, určitě vám někdo vezme coura. Ať se daří a ruce jsou pořádně sedřený.

Zapsal: Peta

Spáry jsou nejlehčí lezení, jen přijít na to, jak je lízt, na to žádná příručka není.

Zapsal: ste

Článek mě potěšil a s dovolením bych k němu připojil něco málo z knih i vlastních zkušeností. Údolní stěna

Švagra je impozantní a obě popisované cesty jsou svým způsobem přelomové. Talweg je prvním saským VIIIc

(i když ve starším průvodci byla označena jako VIIIb, ale to brzy opravili…, tuším, že autor cesty Harry Rost

v dosti pokročilém věku vylezl známou Pumprisse na Fleischbank bez frendů) a Nordwand prvním IXb, autor

kdo jiný než další legenda, Bernd Arnold. V průvodci uvádí u Talweg kromě tří hvězdiček také „klassiker,

Beherrschung jeder Rissbreite erforderlich“ („klasika, zvládnutí každého rozměru spáry nutné“). Nejsou to pla-

ná slova a nemyslete si, že spáru nějak ošidíte, například tím, že se přichytíte chytů okolo anebo uvnitř spáry.

Třeba nad druhým kruhem tahle taktika může dlouho vycházet, možná 8–9 metrů, ale pak dojde na lámání

chleba a ukáže se, co ve vás je. Cestu jsem lezl letos v létě za Dejvem, a když jsem se vypotácel na vrchol, ani

jsem se nezapsal do knížky, věda proč. Už k prvnímu kruhu se cesta nedá dost spolehlivě odjistit a při troše

nepozornosti nebo lehkomyslnosti lze upadnout ze slušné výšky na podlahu, jak se ostatně nedávno někomu

přihodilo. Pro převis nad prvním kruhem jsou dobré dlouhé ruce a dlaně jako lopaty a pak už se lezec s kvalitní

spárařskou technikou nejspíš s problémy nesetká. (Dobrou techniku lze však získat jen lezením spár, odřením,

bolením, hojením, jak už zde někdo uvedl, a do toho se chce málokomu, nejsem v tomto ohledu výjimkou.)

Zajímalo by mne, Jardo, zda jsi při volném odlezu od prvního kruhu měl rukavice; krystalky v hloubi spáry umějí

vyrýt do hřbetu ruky slušnou brázdu a za ruce se musíte pořádně zavěsit.

K Nordwandu se můj kletterführer chová trochu macešsky, hvězdičku nepřisuzuje ani jednu, zato je v něm

zmínka o tom, že spárožlab u šestého kruhu je „eklig“ („hnusný, odporný“). Je, a to přesně takový, jak poutavě

popisuje autor článku. Jinak je ale cesta spíše stěnového charakteru, odlez od prvního kruhu ovšem vypadá

hrozivě a nepřehledně, pokud se ale dobře trefíte do cesty, není to tak zlé. Podle srovnávací tabulky je Talseite

bez postavení IXa, tj. 8- a Nordwand IXb, tj. 8, ale všechno se do jedné latě srovnat nedá, a jak už tady bylo

vícekrát řečeno, tyhle cesty (a mnoho dalších, třeba adršpašských) jsou na rozdíl od běžných skalkařských

šestek, sedmiček a osmiček jiná, a to dosti silná a aromatická káva.

Zapsal: ivoš

Spáry jsou opravdu těžký hlavně proto, že je neumíme lézt. Kdo je umí, poradí si s nimi většinou lehce. Před

každým takovým spárařem smekám. A ať si klidně říká, že to nic není, přesto budu tvrdit, že je, protože je.

A taky se od těch profesorů budu snažit něco okoukat. Letos jsem se spárám trochu věnoval a spoustu triků

objevil. Stejně mi ale každá další spára přichystala nějaké nové překvapení. Srovnání Saska a Ádru by vydalo

na delší pojednání. Stručně řečeno, Sasko se co do spárového lezení s Ádrem vůbec nedá srovnávat. Ádr

je trhlinový ráj kořeněný drceným psychopepřem. Můj seriál je ale o Sasku, a tak píšu o Sasku. Nechci tím

vůbec Sasko povyšovat nad jiné oblasti. Cesty na Schwagra by ale myslím i v Ádru obstály se ctí. Ivo, rukavice

nepoužívám. Připravoval bych se o masochistické prožitky, kvůli kterým to děláme. Jizvy z převisu se mi hojily

dlouho. Vypadal jsem jak řezník.

Zapsal: Jarda Maršík



Pavouk a mravenci v „Direkter Sportplatz“, Xa, RP Xc, Kleiner Halben.


LI. d

íl –

Kle

iner

Hal

ben


LII.

díl

– G

leit

man

nstu

rmy


když se chci pokoušet o těžší cesty, nemohu si snižovat sebevědomí na těch lehčích. Z pro-

středního Wilder Pfeileru IXc jsem už měl mnohem lepší pocit. OS u druhého kruhu nevyšel,

ale RP na druhý pokus už ano. Cesta se mi zamlouvala. Celkem vtipné lezení, nejvtipnější

kolem třetího kruhu. K prvnímu to byly trochu nervy. Snad by kosti vydržely.

Namlsanému z Wilder Pfeileru mi do oka padla fešná, krátká plotnička Ninja RP Xa. Trošku

jsem si na ni myslel ještě doma, ale netušil jsem, jak vypadá; nikdy jsem na tomto místě

nebyl. Jarní strach a podle mých měřítek cesta bez tradice ve mně omluvily nesportovní pro-

slanění linie, v níž dolez úplně hladkou stěnou ke druhému kruhu vypadal jako jistá podlaha.

To se neomlouvám, jen vysvětluji svůj přístup. Podařila se v kuse hned na první pokus. O fous,

ale přece. Líbila se mi moc, ale hodilo se mi všech mých 189 centimetrů.

V podstatě jsem měl pro první saský výlet splněno. Přesto jsme se s Prckem pustili, spíše

z nouze, do dobývání naprosto šílené Zwang und Freiheit IXb. Už dolézt k prvnímu kruhu

byla pěkná dřina, ale překrok, spíše přeskok, kolem něj doprava a dolez ke druhému už

přímo ohrožoval celistvost našich prstů. Zelenina nad druhým kruhem byla již jen rozpustilým

zakončením. Humus. Protože se mě často zmocňuje zvrácené potěšení z té hrůzy, nedalo mi

to a ještě jednou jsem do něj nalezl pro RP. Na vylepšení dojmu a k příjemnému zakončení

padla ještě dvouhvězdičková tříkruhovka Blitzplatz RP IXb.

Pěkně se šlo ten den ze skal. O to lépe, že to zrána vypadalo s počasím všelijak. Už při cestě

domů ale začaly klíčit myšlenky na to, jak a kde to půjde příště…

Komentáře:

Nádhera. A věta „Když se chci pokoušet o těžší cesty, nemohu si snižovat sebevědomí na těch lehčích,“

je pro mě citátem roku… :-)

Zapsal: DavidK

Článek je opravdu povedený a láká… Až mi připomenul mou dlouho nikomu nepoloženou otázku: Může si

někde u nás člověk z úplně spodní části klasifikace obtížnosti vyzkoušet, jaké to lezení na písku vlastně

je, aniž by nějak „poskvrňoval“ klasické cesty v klasických oblastech? Vlastně hledám nějaké opravdu

cvičné skalky, na kterých je možné vyzkoušet si smyčkování atd.

Zapsal: Honza

Chlapče, nenech se zastrašit pohádkama o písku. V každé, opakuji v každé pískové oblasti jsou i skalky

malé, s lehkými cestami. A tam může trénovat i úplnej začátečník. Kde myslíš, že začínali ti přeukrutní

bouchači? Doporučuju Ti ovšem raději oblast pevnějšího písku, třeba Bělou nebo Tisou; malé a pevné

najdeš i v Labsku nebo v Prachově; jsi-li z východu, tak na Křížáku. Prostě se do toho dej! Nazdar!

Zapsal: starej Širl

J. M. v „Direkter Ostpfeiler“, IXa, RP IXb, Muschelkopf.


J. M. v „Sanskrit“, Xa, RP Xb, Mönch.


Bambus v „Zeit zum Atmen“, Xa, RP Xb, Fünf Gipfel, Südturm.


LV. d

íl –

Sla

bé c

hvil

ky


J. M. v „Galaxy“, Xa, RP Xb, Großer Falknerturm.


LIX.

díl

– P

osle

dní z

práv

y


J. M. v „Magische Linie“, VIIIc, RP IXa, Zyklopenmauer.


Slov

o zá

v"re

m


Slovo záv"rem

Žijeme ve šťastné době a na šťastném místě. Můžeme lézt, můžeme o lezení číst i psát a pře-

čtené znovu prožívat ve skalách. Čiňme tak, dokud to jde.

lezení v sasku

Documents