Univerzita Hradec králové

Pedagogická fakulta

Katedra speciální pedagogiky a logopedie

Kvalita života dospělých osob s diagnózou

balbuties

Bakalářská práce

Autor: Eliška Procházková

Studijní program: B7506 Speciální pedagogika

Studijní obor: SPIB Speciální pedagogika – intervence

Vedoucí práce: doc. PaedDr. Karel Neubauer, Ph.D.

Hradec Králové 2017

Zadání bakalářské práce

Autor: Eliška Procházková

Studium: P14P0736

Studijní program: B7506 Speciální pedagogika

Studijní obor: Speciální pedagogika ‑ intervence

Název bakalářské práce: Kvalita života dospělých osob s diagnózou

balbuties

Název bakalářské práce AJ: Life quality of adult people with a diagnosis of

balbuties

Cíl, metody, literatura, předpoklady:

Bakalářská práce úvodem zkoumá současný stav poznatků v problematice

balbuties s cílem komplexního probádání příčin, projevů a terapie koktavosti. Dále

se práce zaměřuje na kvalitativní výzkum, porovnává kazuistická šetření

dospělých osob s balbuties. Pomocí polostrukturovaného rozhovoru je zkoumána

kvalita života osob s balbuties v oblastech sociálních vazeb, interakce s intaktním

okolím, školy, práce a zkušeností s logopedickou intervencí.

LECHTA, Viktor. Koktavost: integrativní přístup. Vyd. 2. Praha: Portál, 2010,

ISBN 978‑80‑7367‑643‑8. NEUBAUER, Karel. Logopedie: učební text pro

bakalářské studium speciální pedagogiky. 3.vyd. Hradec Králové: Gaudeamus,

2010, ISBN 978‑80‑7435‑053‑5. CSÉFALVAY, Zsolt a Viktor LECHTA.

Diagnostika narušené komunikační schopnosti u dospělých. Vyd. 1. Praha: Portal,

2013. ISBN 978‑80‑262‑0364‑3.

Garantující pracoviště: Katedra speciální pedagogiky,

Pedagogická fakulta

Vedoucí práce: doc. PaedDr. Karel Neubauer, Ph.D.

Oponent: PhDr. Petra Bendová, Ph.D.

Datum zadání závěrečné práce: 5. 2. 2015

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala, pod vedením

vedoucího bakalářské práce, samostatně a uvedla jsem všechny použité zdroje

a literaturu.

V Hradci Králové dne 28. 3. 2017

Poděkování

Ráda bych vyjádřila vděčnost doc. PaedDr. Karlu Neubauerovi, Ph.D.

za odborné vedení, ochotu a pomoc při zpracovávání bakalářské práce. Dále

mé díky patří Mgr. Janu Vyhnánkovi a Mgr. Kateřině Denemarkové

za vstřícnou spolupráci při získávání údajů pro výzkumnou část práce.

Anotace

PROCHÁZKOVÁ, Eliška. Kvalita života dospělých osob s diagnózou

balbuties. Hradec Králové: Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové,

2017, 84 s. Bakalářská práce.

V počáteční části bakalářské práce je pozornost zaměřena na současný

stav poznatků v problematice balbuties s cílem komplexního probádání příčin,

projevů, diagnostiky a terapie koktavosti. Kvalitativní výzkumné šetření bylo

provedeno pomocí polostrukturovaného rozhovoru. Na základě jednotlivých

rozhovorů byly poté sestaveny případové studie. Práce je obohacena o kontrast

výsledků případových studií a dotazníků. Cílem práce bylo prozkoumat kvalitu

života dospělých osob s balbuties v oblastech mezilidských vztahů, školní

docházky, volby povolání a zkušeností s terapeutickými přístupy.

Klíčová slova: koktavost, balbuties, porucha řečové komunikace, kvalita života

Anotation

PROCHÁZKOVÁ, Eliška. Life quality of adult people with a diagnosis of

balbuties. Hradec Králové: Faculty of Education, University of Hradec

Králové, 2017, 84 pp. Bachelor Degree Theasis.

The first part of the bachelor thesis focuses on contemporary state of

knowledge in field of stutter, with aim to study causes, signs, diagnoses and

therapy of stutter. Qualitative research investigation was performed using case

studies. Bachelor thesis also displays the contrast between the results of case

studies and questionnaires. The outcome of the bachelor thesis is to study the

quality of life of adult persons with stutter in conjunction to personal

relationships, school attendance, the choice of further career and experience

with therapeutic approaches.

Keywords: stutter, speech disorder, quality of life

Obsah

Seznam použitých zkratek ................................................................................................ 1

Úvod .................................................................................................................................... 2

1.Kvalita života ...................................................................................................................... 3

2. Koktavost ........................................................................................................................... 5

2.1 Vymezení pojmu ......................................................................................................... 5

2.2 Definice koktavosti ..................................................................................................... 6

2.3 Etiologie ....................................................................................................................... 8

2.4 Symptomatologie ...................................................................................................... 14

2.5 Patogeneze ................................................................................................................. 18

3. Diagnostika ...................................................................................................................... 20

3.1 Pravidla integrativní diagnostiky ............................................................................ 21

3.2 Anamnestický rozhovor ........................................................................................... 24

3.3 Možnosti diagnostiky psychické tenze .................................................................. 27

3.4 Možnosti diagnostiky nadměrné námahy .............................................................. 28

3.5 Možnosti diagnostiky dysfluencí ............................................................................ 29

3.6 Balbutogram .............................................................................................................. 31

4. Terapie .............................................................................................................................. 33

4.1 Terapie incipientní koktavosti ................................................................................. 35

4.2 Terapie fixované koktavosti .................................................................................... 40

4.3 Terapie chronické koktavosti .................................................................................. 45

5. Analýza kvality života dospělých balbutiků prostřednictvím případové studie ..... 49

5.1 Cíle, metodologie a charakteristika výzkumného vzorku ................................... 49

5.2 Vlastní výzkumné šetření ........................................................................................ 51

5.2.1 Případové studie ......................................................................................... 51

5.2.2. Shrnutí případových studií ........................................................................ 75

5.2.3 Komparace výsledků případových studií a dotazníků ............................... 77

5.2.4 Shrnutí komparace ..................................................................................... 84

Závěr ..................................................................................................................................... 86

Seznam použité literatury ................................................................................................... 88

Seznam grafických schémat ............................................................................................... 90

1

Seznam použitých zkratek

např. Například

atd. A tak dále

apod. A podobně

obr. Obrázek

tj. To je

tzv. Takzvaný

IT Informační technologie

2

Úvod

Komunikace tvoří gros v interakci se společenským prostředím,

a pokud je člověk ve schopnosti komunikovat nějakým způsobem

znevýhodněn, mívá to bezesporu dopad na jeho život ve společnosti s možným

zpětným odrazem v jeho osobnosti.

Charakter přístupu veřejnosti k osobám s diagnózou balbuties se velice

odlišuje nejen od přístupu k jiným druhům vad a postižení, ale je odlišný

i co do přístupu k jednotlivým poruchám řečové komunikace. Na rozdíl

od ostatních výše zmíněných se málo kdy setkáme s tím, že by u veřejnosti

koktavost byla jen tak bez povšimnutí přecházena, nebo vyvolávala empatii

a soucit - ba právě naopak. Málo který balbutik se v průběhu svého života

vyhnul snášení posměšků či poukazování na svou odlišnost.

Samotný fakt, že balbuties jako odborná diagnóza má i lidové označení,

poukazuje na to, že koktavost je společností povšimnutý a dlouhodobě

se vyskytující jev. Přesto je povědomí veřejnosti o problematice balbuties

značně zkreslené a prosté. Vlivem charakteru této poruchy balbuties značně

uniká pozornosti médií, jako i celkové osvětě. Veřejnost tak nemá vhodnou

představu o tom, jak s balbutiky jednat a jak k nim přistupovat. Co je pro nás

cizí, to snadněji podléhá našemu mnohdy nesprávnému prvnímu soudu

a zvláště u dětí může být nevědomost zdrojem posměšků vůči osobě s touto

poruchou řečové komunikace. Stigmatizující kontext této diagnózy může navíc

být jedním z důvodů, proč se stále vyskytují tací balbutici, kteří se nikdy

neodhodlali navštívit jakýkoli druh terapie.

Hlavním cílem této bakalářské práce je přiblížit, jakým způsobem

prožívají dospělí balbutici svůj život. Hlavními aspekty, na které se chci

zaměřit je prožívání školní docházky, volby povolání, navazování partnerských

a dalších mezilidských vztahů, pocitů ohledně vlastní prožité terapie

a na vybudované komunikační strategie a návyky.

3

1. Kvalita života

Kvalita života každého člověka se vyznačuje dynamičností,

variabilností, individuálností a sociální podmíněností. Je pro jedince velmi

subjektivní a celkový prožitek člověka v rámci své vlastní kvality života

je velice celostní. (Heřmanová, 2012)

Jak vyplývá z těchto faktů, kvalita života je pojem, který se nedá

jednoznačně uchopit a právě z toho důvodu se i definice pojmu kvalita života

velice různí a zahrnují rozličné prvky. Důvodem je zřejmě i fakt, že kvalita

života je pojem velmi obecný a využívaný ve velké řadě oborů.

Jak uvádí Heřmanová (2012, s. 43): „Je více než zřejmé, že existující

roztříštěnost a někdy i vágnost chápání pojmu Quality of Life je dána nejen

optikou jednotlivých vědních disciplín, ale i subjektivní optikou jednotlivých

autorů (jejich odlišnými hodnotovými orientacemi, odlišnými zájmy, odlišnými

internalizovanými kulturními kontexty, celkovou vyspělostí regionu původu

těchto autorů, popř. i odlišnou mírou jejich religiozity). U jednotlivých autorů

je také třeba brát v úvahu možnost jejich vědomé či nevědomé snahy o určité

záměrné odlišení či zviditelnění se.“

Mimo plurality v rámci pohledu jednotlivých oborů je třeba též

se zamyslet nad tím, že pojem kvalita života může být rozdílně vnímán ze

strany vědecké a odborné a ze strany laické. Například zejména ve

zdravotnické sféře se může vyskytovat tendence na kvalitu života nahlížet ve

vztahu ke konkrétní diagnóze, zatímco laická veřejnost bude vždy tento pojem

vnímat holisticky a subjektivně skrze svoje hodnoty. (Křížová, 2005)

Navíc se vnímání kvality života u jednotlivce mění, stejně jako

se proměňuje jeho hodnotová orientace a to v závislosti na čase, vlivem

aktuálně působících okolností a předešlých zkušeností. (Doležalová, 2011)

Aby došlo ke globálnímu postihnutí kvality života, je potřeba pracovat

s bezpočtem faktorů, které se dají rozlišit podle toho, zda jsou objektivně

uchopitelné, nebo zda se jedná o subjektivní vnímání respondenta.

Objektivní složky kvality života se zaměřují na hodnocení životních

podmínek a životní úrovně. Životní podmínky zahrnují řadu měřitelných

indikátorů, jako jsou například mzda, dostupnost služeb, dostupnost zdravotní

4

péče a vzdělání, dostupnost bydlení, možnost uplatnění na trhu práce a kvalita

přírodního prostředí. Další životní podmínky jsou ale zjistitelné a měřitelné jen

velmi obtížně, mezi ně by se dala zařadit míra korupce, reálná možnost

svobodného rozhodování a reálné fungování demokratických principů. Životní

úroveň nejčastěji charakterizuje míra materiálního bohatství či chudoby.

Dalším faktorem ovlivňujícím kvalitu života jednotlivce je subjektivní vnímání

objektivních jednotek kvality jeho života, neboť výpovědi o životní realitě

(bohatství, chudobě, vlastním zdravotním stavu) nemusí odpovídat realitě

skutečné. Toto odchýlení může vznikat v závislosti na věku, životních

zkušenostech a celkovém rozhledu, generačních nárocích, na úrovni

vzdělanosti a profesi, jako i na genderových specifikách a typu osobnosti

dotazovaného.

Subjektivní složka kvality života, která se dotazuje na spokojenost

s vlastním doposud prožitým životem, je ošemetnou a obtížně zachytitelnou

složkou. Otázky týkající se spokojenosti s vlastním životem mohou

u respondentů vyvolávat rozpaky a neochotu odpovídat otevřeně,

jako i neochotu k vlastní sebereflexi. (Heřmanová, 2012).

Více než uvádění jednotlivých definic se z důvodu plurality v nich pro

účely této práce hodí zhodnotit to, co při komparaci jednotlivých definic

vychází jako všem či valné většině z nich společné. K tomuto účelu poslouží

srovnání, které vyhotovila Heřmanová (2012, s 42.), která ve své publikaci

srovnala pět definic od autorů Felce D., Schalock R. L., Hagerty M. R.,

Cummins R. A. a definici dle WHO. Tyto definice srovnala dle počtu a typu

hlavních oblastí, které jsou v definicích sledovány. Z těchto pěti definic

vychází, že společnými propojujícími prvky jsou pro kvalitu života

jednoznačně sféra zdraví, materiální pohoda, emocionální pohoda a sociální

vztahy.

V rámci výzkumného šetření v této práci se zaměřuji na dvě poslední

oblasti, tedy emocionální pohodu a sociální vztahy dospělých osob s diagnózou

balbuties, jelikož u těchto oblastí je předpoklad ovlivnění poruchou řečové

komunikace více primární, než je u zbývajících dvou. Konkrétně se zaměřuji

na subjektivní prožívání školní docházky, volbu povolání, navazování

partnerských a dalších mezilidských vztahů, subjektivní vnímání jednotlivých

5

terapií, kterými si respondent prošel a také na vybudované komunikační

strategie, návyky a maladaptivní zvyklosti, jimiž se respondent vědomě snaží

o zkvalitnění a zvýšení funkčnosti komunikace.

2. Koktavost

2.1 Vymezení pojmu

Vědění týkající se balbuties je v neustálém vývoji, ale přesto koktavost

doposud zůstává problematikou, která je charakteristická svou neúplnou

jednotností ve výkladu a náhledu na ni.

Hlavním důvodem tohoto je variabilita, nekonstantnost

a nepředvídatelnost symptomů balbuties. Jinými slovy zle říct, že neexistují

dva balbutici, kteří by byli stejní, což má zásadní vliv zejména na náhled

do etiologie, na možnosti diagnostiky a v konečném důsledku i na terapii

koktavosti. (Peutelschmiedová, 2000)

Balbuties je dle svého hlavního projevu řazena mezi poruchy plynulosti

řeči spolu s diagnózou tumultus sermonis. Neubauer (2010) uvádí,

že: „Porucha plynulosti řeči (řečová dysfluence) je stav, kdy dochází buďto

ke zrychlení tempa řeči až k překotnosti, při níž se snižuje srozumitelnost řeči

(breptavost – tumultus sermonis), nebo když je řeč přerušována záškuby

či křečemi svalů fonačního ústrojí a mluvidel (koktavost – balbuties).“

Balbuties je jevem, který se objevuje rovnoměrně po celém světě,

nezávisle na národnosti či jazyku. Muži jsou čtyři až pětkrát více náchylní

ke koktavosti, než ženy (Parent, 1998).

Počet balbutiků v populaci se pohybuje podle různých statistických

údajů mezi 1,5 – 4%, což je srovnatelné například s počtem diabetiků.

(Peutelschmiedová, 2000)

Prevalence koktavosti, tedy část populace, která v určitém čase

vykazuje sledovaný jev, se pohybuje kolem 1%, ale projevy koktavosti trvající

déle než 6 měsíců vykazuje až 5% populace. Jelikož není u koktavosti možné

předpovědět s jistotou prognózu, znamená to, že 5% celkové populace

je koktavostí ohroženo. (Lechta, 2010)

Výskyt koktavosti u dětí má vzrůstající tendenci, jak vychází

ze srovnání statistických údajů ze starších a aktuálnějších publikací.

6

Ve starších pramenech byl uváděn výskyt koktavosti v dětské populaci 0,5 -

1,5%, zatímco v současnosti se udává 4-5%. Z důvodu šíře problematiky

koktavosti se postupně vytvořil podobor logopedie - balbutologie. (Klenková,

2006)

Balbuties je celkově jednou z nejtěžších a nejnápadnějších poruch

řečové komunikace a často má negativní dopad na osobnost člověka, jeho

školní, pracovní a sociální adaptaci. Snaha o léčbu balbuties je objektem zájmu

více než století a to jak mezi lékařskými, tak i nelékařskými obory. I přes

existenci mnoha terapeutických přístupů se vyskytuje velké množství recidiv

koktavosti a terapeutických neúspěchů. (Škodová, Jedlička, 2003).

2.2 Definice koktavosti

Doposud neexistuje jednotná, všeobecně přijímaná definice koktavosti.

Jedním z důvodů je fakt, že počátky péče o balbutiky probíhaly v rámci

medicínských oborů a později se terapií začaly zabývat i obory nelékařské.

Každé z těchto odvětví má na problematiku balbuties odlišný úhel pohledu

odrážející jejich názor na etiologii koktavosti. (Škodová, Jedlička, 2003)

Řada autorů (Škodová, Jedlička, 2003; Peutelschmiedová, 2005;

Klenková, 2006; Mlčková, Vitásková, 2013; Kršňáková, 2004) uvádí jako

nejaktuálnější v rámci poznatků a nejhojněji přijímanou v aktuální logopedii

definici, kterou zveřejnil Lechta (1990): „Koktavost pokládáme za syndrom

komplexního narušení koordinace orgánů participujících na mluvené řeči,

který se nejnápadněji projevuje charakteristickým nedobrovolným (tonickým,

klonickým) přerušováním plynulosti procesu mluvení.“

Lechta (2010) rozčleňuje definice na tradiční a moderní.

Tradiční pojetí zahrnuje definice, ve kterých je na koktavost již přežitě

nahlíženo jako na pouhou neurózu řeči. Dle Lechty do této kategorie patří

definice Gutzmannova (1891), která koktavost definuje jako spastickou

koordinační neurózu. O značné množství dekád později uveřejnil svou definici

Seeman (1955), který koktavost charakterizoval jako neurózu řeči, která vzniká

nejčastěji v dětském věku a zmínil, že se jedná o jednu z nejtrýznivějších

neuróz, protože postihuje interindividuální, neboli interpersonální kontakt.

Koncem 20. století byla publikována řada prací, které se odkláněly od tohoto

7

tradičního pojetí a hovořily o možném orgánovém podkladě koktavosti,

což popíralo její primárně neurotický základ, jelikož neurózy se pokládají

za funkční onemocnění. Sovák (1981) charakterizoval balbuties jako neurózu

řeči, ale uváděl, že může někdy vzniknout na podkladě funkčních, někdy

orgánových poruch, případně obou současně.

Moderní pojetí dle Lechty upřednostňuje komplexnější definice

vycházející především z příznaků koktavosti. Lechta uvádí definici Wirthovu

(1990), podle kterého je koktavost přechodně se vyskytující, na vůli nezávislé

narušení komunikační schopnosti, často neznámé etiologie, pro něž

je charakteristické napjaté, němé setrvávání v artikulačním postavení (tonická

koktavost), opakování (klonická koktavost), natahování, vyhýbavé reakce

(zaměňování slov a přestrukturování vět). Bloodstein (1995) pojal svou definici

čistě ze symptomatického hlediska a charakterizuje koktavost jako poruchu,

při níž jsou rytmus nebo fluence řeči sníženy kvůli přerušování nebo blokům.

Koktavost považuje nejen za intermitentní (přestávkové) narušování plynulosti

řeči, ale i narušení tempa řeči, tónové výšky, hlasitosti, melodie, artikulace,

mimiky a posturálního nastavení (nastavení svalového tonu). Zdůrazňuje také,

že existují balbutici, u nichž se rysy koktání dají jen těžko identifikovat.

Jako obdobnou vlastnímu pojetím uvádí Lechta definici Manningovu (2001),

podle kterého jde u koktavosti o mimovolní přerušení v sekvenci motorických

aktů potřebných pro verbální projev, přičemž přerušení plynulosti jsou často

spojena s fyzickým napětím bránícím efektivnímu a koordinovanému

fungovaní verbálního traktu a celého systému produkce řeči. Mnohé

ze zjevných rysů jsou naučené, často maladaptivní typy chování, které balbutik

používá, aby se koktání vyhnul, odsunul ho, nebo unikl ze zážitku zakoktání.

Přerušování plynulosti jsou zpravidla spojována s pocitem bezmoci a ztráty

kontroly. Koktavost je častěji způsobena více faktory než jen jednou

příčinou: většinou se jedná o spojení jemných motorických faktorů (některé

z nich mohou mít genetický základ) kombinovaných s reakcemi na podněty

z prostředí v kritických fázích raného (předškolního) období vývoje řeči.

8

2.3 Etiologie

Ačkoli se zkoumání příčin koktavosti věnují odborníci z celé plejády

oborů, příčina koktavosti není doposud zcela jednoznačně odhalena. Bylo

ale zjištěno mnoho o faktorech, které k rozvoji koktavosti přispívají.

Dá se s jistotou říct, že od pojetí koktavosti jako pouhé neurózy řeči již bylo

všeobecně upuštěno (Peutelschmiedová, 1994a).

V minulosti jako primární příčina balbuties panovalo všeobecné

přesvědčení, že rodiče nesprávnými výchovnými postupy zapříčiňují vznik

koktavosti u svého dítěte a byla na ně kladena vina. Také označení koktavosti

jako neurózy svádělo k výkladu, že v životě dítěte musí být něco

neurotizujícího a rodina a domácí prostředí byly i zde na první pozici možné

příčiny. Pokud bylo v rodině mladší dítě, na koktavost staršího sourozence

se takřka vždy nahlíželo jako na s tím spojený projev regresivního vývoje,

nebo projev žárlivosti. S těmito výklady příčin koktavosti se však už naštěstí

nesetkáme, působení klinické praxe je postupně odstranilo. Rodiče nenesou

vinu za koktavost svého dítěte, mohou ji ale svými postoji a výchovnými

postupy zlepšit, nebo zhoršit. Rodina dítěte s jakýmikoli specifickými potížemi

potřebuje především psychickou podporu, aby mohli doma vytvářet klidné

rodinné prostředí. (Peutelschmiedová, 2005)

Lechta (2010) v rámci etiologie přihlíží k existenci několika typů

koktavost, které rozděluje na:

a) Orgánově podmíněné poruchy plynulosti řeči

b) Poruchy plynulosti řeči, kdy na primárně predispozičním dědičném

základě, nebo na bázi orgánového poškození vznikne následná

sekundární neurotická nadstavba

c) Primárně neurotická porucha plynulosti řeči

Do těchto typů poruchy plynulosti řeči potom zapadají jednotlivé

etiologické faktory, o nichž se při vzniku koktavosti uvažuje nejčastěji. Je však

třeba zmínit, že osamocený etiologický činitel ještě obvykle nestačí k tomu,

aby způsobil chronickou koktavost. Obvykle dochází ke vzájemnému prolínání

a součinnosti více etiologických faktorů.

9

1. Dědičnosti

Na dědičné faktory je v souvislosti s etiologií poukazováno asi

nejčastěji. Vliv dědičnosti je nejčastěji odhadován mezi 40-60%. Z výzkumů

vyplývá, že až v 70% případů se v rodině balbutika vyskytuje minimálně jedna

další osoba s obdobnými obtížemi.

Ačkoli ani ve vlivu dědičnosti nejsou výzkumy zcela jednotné, je jisté,

že pravděpodobnost dědičnosti je u koktavosti relativně vysoká. Obecně platí,

že čím větší je rodinná dispozice, tím menší musí být exogenní vlivy, aby se

začaly objevovat nějaké projevy neplynulosti řeči. V rámci dědičnosti ale

neplatí, že by se koktavost dědila ve stejném stupni. Stupeň koktavosti je

zřejmě více závislý na vlivu prostředí.

Aktuálně se objevují výzkumy, které hledají specifický gen, jež

způsobuje koktavost. Tyto výzkumy popisují, že v řadě případů se jedná o gen

na 18. chromozomu a pravděpodobně i částečně na 13. chromozomu. (Drayna,

2003, In: Lechta, 2010)

2. Sociální prostředí

Na vzniku balbuties se může podílet i negativní vliv sociálního

prostředí, zejména pak psychotraumata ve smyslu neurotizace plynoucí

z domácího a školního prostředí, ze skupiny vrstevníků a podobně. Jak uvádí

Lechta (2010, s. 59): „Sociální prostředí nemusí být viníkem, může fungovat

jako činitel fixující koktavost. Přitom ani nemusí přímo jít o očividné

odsouzeníhodné extrémy, jako jsou například výsměch, neadekvátní trestání

dítěte za neplynulosti, které jsou – nejen z hlediska koktavosti, ale všeobecně –

neakceptovatelné. Prostý nedostatek informací, jak se chovat k člověku

s dysfluencí totiž mnohdy vede k tomu, že opravování, různé pokyny „jak je

třeba hovořit“, myšlené v dobré snaze dítěti pomoci, působí kontraproduktivně

a z vývojové dysfluence postupně vznikne koktavost. Je sporné, že by zde mohlo

působit jen nepříznivé rodinné klima samotné nebo jen nepřiměřené chování

rodiny samotné.“

10

3. Psychické procesy

Tyto faktory jsou rovněž spíše koktavost fixující a nikoli její primární

příčinou. Vývoj řeči probíhá etapovitě – při přechodu z nižšího stupně vývoje

řeči na vyšší je dítě řečově labilní. V tomto přechodu má velký význam nejen

mluvní vzor matky, ale také vztah a interakce mezi matkou a dítětem. Pokud je

v tomto období interakce mezi matkou a dítětem narušena, může snáze

vzniknout koktavost. Strach, zážitek z leknutí v senzitivní fázi vývoje řeči

mohou vyvolat u dětí dysfluenci řeči. Dále snaha o pozornost ze strany dítěte,

boj dítěte o pozici v rodině, odmítání dítěte ze strany rodičů, přílišná

autoritativní výchova či naopak přílišná protektivní výchova, rivalita mezi

sourozenci, neopětovaná láska k otci nebo matce, potlačování spontánního

řečového projevu dítěte a náhlá duševní nebo psychická zátěž mohou být

faktory, které mohou vyvolat u dítěte řečovou dysfluenci.

Určité dispozice (orgánové, konstitucionální, psychické, sociální

faktory) tedy mohou vést k základním odchylkám, které při navazující

nevhodné interakci mezi dítětem a rodičem usnadňují vznik koktavosti.

4. Orgánové odchylky

Orgánové odchylky jsou v rámci koktavosti velmi diskutovanou sférou.

V počátcích balbutologie se mylně uvažovalo o příčině lokalizované

v artikulačních orgánech jako takových. Postupem času se stále více teorií

opíralo o lokalizování příčiny do korových a podkorových oblastí mozku.

Moderní výzkumy hovoří o tom, že koktavost je způsobena asynchronností

a dyskoordinací dvou základních složek jazykové produkce. Jendou z nich je

paralingvistický (pravohemisférový) systém, který odpovídá za vokální

a prozodické funkce. Druhou je lingvistický (levohemisférový) segmentální

systém, který je odpovědný za jazykový obsah, sémantiku, syntax a fonologii.

Tuto teorii podporují výsledky testů, které potvrdily, že balbutici, na rozdíl

od plynule hovořících lidí, upřednostňují při dichotickém poslouchání

(kdy se do jednoho ucha pouští rozdílné podněty než do druhého) levé ucho,

které je propojeno s pravou hemisférou. Balbutici zřejmě využívají pravou

hemisféru pro takové funkce, které u intaktních osob snadněji zvládá levá

hemisféra. Podle většiny moderních přístupů tedy příčina koktavosti tkví

11

v desorganizaci mozkových oblastí, odpovědných za koordinaci motoriky řeči

(primárně pak ve smyslu dyskoordinace mozkových hemisfér).

5. Další příčiny

Za faktor, který se váže k příčině koktavosti, je též považováno násilné

přecvičování vyhraněných leváků k používání pravé ruky. Tehdy dochází nejen

k negativnímu působení sociálního prostředí a neurotizaci dítěte,

ale v konečném důsledku k již zmiňované dyskoordinaci mozkových hemisfér,

protože je dítě nuceno využívat nepřirozenou lateralitu a tím i opačnou

hemisféru mozku. Ambidextrie je taktéž považována za negativně přispívající

ke vzniku koktavosti, jelikož nevyhraněná lateralita může také z podstaty věci

mít vliv na dyskoordinaci mozkových hemisfér.

Mezi etiologické činitele koktavosti se již tradičně uvádí i poruchy

metabolismu a vegetativní labilita.

Peutelschmiedová (1994a) rozřazuje názory na příčiny koktavosti

do schématu podle toho, zda jsou již překonané, přetrvávající či aktuální.

1. Názory překonané

Do této kategorie patří například dříve prosazovaná příčina koktavosti

spočívající v poruše vztahu matky a dítěte, kdy byla vina kladena jednoznačně

na matku z jejího nedostatku citu a neschopnosti vytvořit kladné citové vazby,

či naopak z toho, že je dítě rozmazlené.

Stejně tak anomálie jazyka jsou již překonanou příčinou koktavosti, ve

své době však tyto úvahy vedly k drastickým chirurgickým zákrokům zejména

jazyka, které nepřinesly žádný pozitivní účinek.

Další zajímavý, ale již přežitý přístup k příčině koktavosti se nazývá

diagnozogenní teorie a tvrdí, že dítě se stává koktavým teprve v okamžiku, kdy

je za koktavé označeno, katalogizováno a je tak k němu přistupováno.

2. Názory přetrvávající

Koktavost jako důsledek psychotraumatu je často probíraný etiologický

činitel. Nejčastěji se uvádí úlek, silný citový zážitek, ale i chronické citové

strádání. Neurotizace dítěte je obdobně považována za určitý etiologický

faktor. V důsledku například neblahé události, jako úmrtí člena rodiny,

12

rozvodu rodičů a dalších vzniká u dítěte psychická zátěž, která se může

nějakým způsobem odrazit na vzniku neplynulosti řeči. Tento faktor se však

nedá brát jako obecně platný výkladový model, protože v průběhu dětství

takřka každého jedince se vyskytne nějaká psychická zátěž.

3. Názory aktuální

K dědičnosti jako k aktuálnímu etiologickému názoru na koktavost

Peutelschmiedová zajímavě poukazuje na fakt, že ačkoliv je poměr výskytu

koktavosti udáván většinou v poměru 1:4 v neprospěch chlapců, je prokázán

dvakrát častější přenos koktavosti matkou, než otcem. V rodinné linii jde také

někdy vysledovat střídání koktavosti a breptavosti.

Příčiny koktavosti spojené s poškozením centrální nervové soustavy

zahrnují neurologické faktory, poškození mozku dítěte při porodu a v průběhu

těhotenství, biochemické faktory, fyzikální změny fonačního ústrojí a odchylky

interhemisferálních vztahů. Organicky podmíněná koktavost často vzniká

u nedonošených novorozenců a také v případě porodních komplikací, za které

se v tomto případě považuje jak porod klešťový, porod koncem pánevním

i císařský řez. Dále se u balbutiků setkáváme s odchylkami hodnot

neurotransmiterů.

Peutelschmiedová (1994a, s. 25) uvádí k problematice dyskoordinace

mozkových hemisfér: „Zdá se, že pravá hemisféra zasahuje do práce a úkolů

polokoule levé, narušuje ji a brzdí. Tím lze vysvětlit i vysokou převahu

koktavých hochů nad koktavými dívkami. Levá hemisféra - ta slovní, verbální -

je totiž vice ženská, u děvčat se rozvíjí přednostně. Opačně pravá mozková

hemisféra by se dala označit jako mužská, u hochů je její vývoj zrychlený

a upřednostňovaný před levou polokoulí. Biologický nátlak pravé hemisféry

na levou končí (…) neefektivním fungováním ve fonačním traktu, stručně

řečeno hlasivek.“

Dále byly zaznamenány charakteristické rysy v práci fonačního ústrojí

balbutiků. Před začátkem řeči dochází k ojedinělým pohybům hlasivek, které

lze spojovat se známějšími křečemi hrtanu. Hlasivky nejsou balbutici většinou

schopni dostatečně kontrolovat a měnit rychle jejich rozevření. Celkově je

pohyb hlasivek více chaotický. Byly rovněž zachyceny změny v práci

svalových skupin v hrtanu, a dokonce i rtech.

13

Škodová, Jedlička (2003) poukazují na fakt, že etiologie balbuties byla

dlouhodobě otázkou sporů a předkládají několik teorií nahlížejících na etiologii

koktavosti z různého úhlu pohledu.

1. Psychologická teorie

Psychologická teorie nahlíží na koktavost jako na reakci na určitou

situaci, tedy v podstatě za formu nebo poruchu chování. Jejími zastánci jsou

především američtí odborníci z řad speech-terapeutů. Může jít o strach

z mluvení, reakci na nepříjemný zážitek a podobně. Tato teorie ale neodmítá

ani vrozené predispozice uplatňující se na klinických projevech koktavosti.

2. Dynamická teorie

Tato teorie vysvětluje balbuties jako stav koordinační rozlady, která se

projeví křečí hlasivek a ataxií mluvidel, a to vlivem postižení CNS či vrozené

dispozice.

3. Somatická teorie

Podle somatické teorie koktavost doprovází v některých případech

somatická onemocnění, jako jsou endokrinní poruchy či metabolické poruchy.

4. Seemanova teorie dynamické úchylky podkorových center

Autor této teorie byl pevně přesvědčen o organické podstatě koktavosti.

Patogeneze onemocnění je spatřována v dynamické poruše řízení

zpětnovazebních motorických mechanismů při realizaci řeči, a to v oblasti

subkorových bazálních ganglií, přesněji ve striopalidárním systému.

Závěrem je k etiologii koktavosti nutné říct, že dispoziční činitele,

orgánové odchylky a patopsychosociální vlivy, které se podílejí na vzniku

koktavosti, se zapojují v různých kombinacích, v rozličné míře a v rozmanité

chronologické návaznosti, proto je mnohdy velice komplikované vystopovat,

do jaké míry je konkrétní etiologický faktor prvotní, a tím i hlavní příčinou

balbuties a v jakém rozsahu působil či stále působí. Na vzniku koktavosti

participuje velký počet faktorů, které je třeba analyzovat v případě každého

konkrétního jedince a terapeutický program koncipovat i v závislosti na nich,

protože pokud co nejpřesněji neznáme etiologii a patogenezi jakéhokoliv

narušení či onemocnění, snižuje se tím pravděpodobnost úspěšnosti terapie.

(Lechta, 2010)

14

2.4 Symptomatologie

Koktavost se projevuje generalizovanou poruchou koordinace činnosti

svalových skupin, které se podílejí na motorické realizaci řečového projevu.

Jinými slovy balbutik dobře ví, co chce sdělit, vybavují se mu správně slova

jako pojmy, ale není schopen jejich vyslovení správně motoricky realizovat.

(Lašťovka, 1999)

Ačkoli nejsnadněji povšimnutelným symptomem balbuties je

nedobrovolné přerušování toku mluvy, není to ani zdaleka příznak jediný.

Balbuties představuje složitý syndrom a vykazuje celý soubor příznaků. Tyto

příznaky se mění v rámci momentální situace a v závislosti na psychickém

i fyzickém stavu balbutika. (Klenková, 2006)

Syndrom koktavosti lze pozorovat ve všech jazykových rovinách:

v rovině foneticko-fonologické v podobě obtíží s artikulací, v rovině lexikálně-

sémantické jako vliv parafrází na koncipování mluvního projevu,

v rovině morfologicko-syntaktické jako úsilí o co nejkratší věty i rovině

pragmatické, kde nalézáme konverbální chování či v těžších případech snahu

vyhnout se verbální komunikaci, či potíže s navázáním komunikace a udržením

rozhovoru. (Lechta, 2010)

Symptomy balbuties lze podle Škodové a Jedličky (2003) dělit na

vnější a vnitřní.

1. Vnější příznaky

Projevují se poruchou fonačních, artikulačních a respiračních pohybů.

Ty se manifestují jednak v řeči, jednak na patologické koordinaci některých

svalových skupin při mluvení. Podle příznaků v řeči dělíme balbuties na formu

tonickou, klonickou a tonoklonickou.

a) Tonická forma

Vyznačuje se zvýšeným fonačním tlakem při uzavřené hlasové

štěrbině, neboli prefonačním spasmem. Je patrné napětí některých svalů,

primárně v okolí rtů a někdy i na krku (při snaze přemoci nadměrným

fonačním tlakem uzavřenou štěrbinu). Postihuje i dýchání, které je

nehospodárné a dochází k nadměrně rychlému výdechu, který zkracuje fonační

dobu. Časté nadechování samo o sobě narušuje plynulost řeči, u některých

15

balbutiků dochází i k nádechům uprostřed slova a někdy se vyskytuje snaha

o fonaci během inspirace. Trvá-li prefonační spasmus déle, hovoříme

o řečovém bloku.

b) Klonická forma

Projevuje se opakováním slabik, které je nepotlačitelné. Nejčastěji

dochází k opakování prvních slabik slov, v některých případech potom i

uprostřed slova. Opakování může být několikanásobné. Nekombinovaná

klonická forma balbuties se vyskytuje jen zřídka, většinou se objevuje

v kombinaci s napětím svalů, tedy tonickou formou.

c) Tonoklonická forma

Tato forma balbuties je nejčastější. Spojuje se v ní symptomatologie

výše uvedených forem. Opakování slabik je předcházeno zvýšeným

prefonačním napětím nebo explozí.

K překonání tonů a tonoklonů balbutici často využívají mimovolní

pohyby některých svalů nebo svalových skupin, jež jsou nazývány souhyby.

Objevují se taktéž součiny, pohyby horních, nebo dolních končetin, vzácně

i celého trupu. Roztahování nosního chřípí se označuje jako Fröschelsův

symptom.

2. Vnitřní příznaky

V reakci na problémy v komunikaci se u balbutiků rozvíjí některé

duševní stavy. Postupně se může začít objevovat strach z mluvení, především

v situacích, které jsou pro balbutika významné a záleží mu v nich o to více

na bezchybném řečovém projevu, kterého ale není schopen docílit. Může

se rozvinout logofobie, kdy se balbutik postupem času začne vyhýbat

řečovému kontaktu, předem si uvědomuje hlásky a slabiky, na nichž zadrhává,

a proto vyhledává opisy slov. K rozvinutí logofobie značně přispívají negativní

reakce okolí a stresující faktory, jako je časový tlak na odpovídání.

16

Lechta (2010) popisuje jako esenciální oblasti symptomatologie

balbuties psychickou tenzi, nadměrnou námahu a dysfluence.

a) Psychická tenze

V důsledku překonávání obtíží spojených s balbuties se mnohdy

u balbutiků rozvíjí psychická tenze. Pokud balbutik očekává situaci, se kterou

měl dříve negativní zkušenost v rámci vyskytujících se komunikačních obtíží,

často se objeví anticipační úzkost. Psychická tenze může vyústit až do

logofobie, chorobného strachu z vlastního mluvního projevu. Chorobný ostych,

afektivní poruchy, depresivní stavy mírnějšího charakteru, vyhýbavé chování

vázané na stresující komunikační situaci, vyhýbavé chování vůči používání

specifických problematických slov či hlásek a celková snaha upřednostňovat

jiný druh kontaktu před kontaktem řečovým jsou hlavními projevy logofobie.

Stupeň logofobie nemusí být přímo úměrný stupni koktavosti.

Psychická tenze a dysfluence řeči jsou na sebe vázány. Mezi konkrétní

situace zhoršující psychickou tenzi a tím i zvyšující dysfluence patří stav

rozčílení, potřeba odpovídat na nečekanou otázku a nedostatek času připravit

se na promluvu, rozhovor s neznámými lidmi, rozhovor s autoritou a rozhovor

vedený ve stavu psychické vyčerpanosti.

U balbutiků často dochází k subjektivnímu zkreslení vnímání časového

toku hovoru. Svůj projev zkresleně vnímají jako extrémně pomalý,

komunikační partner bývá vnímán jako nedočkavý a netrpělivý ohledně

dokončení projevu balbutika. Takové zkreslené vnímání potom funguje jako

extrémní stresový faktor.

b) Nadměrná námaha

Řečová komunikace i za příznivých komunikačních podmínek je pro

balbutika více namáhavá než pro osoby bez těchto obtíží. Nadměrná námaha je

u balbutiků povšimnutelná i navenek, zejména je patrné fyzické úsilí při

překonávání bloků artikulačního aparátu a vegetativní příznaky jako pocení

a zčervenání. Tyto projevy spadají mezi konverbální chování, které je chápáno

jako chování komunikátora během komunikačního aktu. Pokud toto chování

není narušeno a je v souladu s normou, zastává funkci nonverbální

komunikace. Pokud se ale toto chování od normy odklání, působí

17

v komunikačním aktu značně rušivě a komunikačnímu partnerovi ztěžuje

dekódování komunikačního záměru více než samotné dysfluence. Nadměrná

námaha při řečové komunikaci se zpravidla paralelně zhoršuje s fixací a se

stupněm koktavosti.

Mezi projevy narušeného konverbálního chování u balbuties patří

nápadné grimasy a gesta pomáhající balbutikům překonat bloky artikulačního

aparátu, přerušení zrakového kontaktu v momentě zakoktání, tiky, nervózní

odkašlávání, manipulace s oblečením a některé vegetativní projevy jako

zčervenání, povrchové dýchání, pocení a třes rukou, a také různé přešlapování

a kývání se. Některé projevy konverbálního chování pramení z psychické

tenze, jiné mají původ v nadměrné komunikační námaze.

Nadměrná námaha se často váže na únikové chování, kterým se balbutik

snaží uniknout z momentu zakoktání, chce přemoci dysfluenci například

zmiňovaným zvýšeným fyzickým úsilím, akcelerací tempa řeči, zvýšením

hlasitosti, čímž se ale projevy koktavosti ještě zhoršují. Únikové chování

v rámci nadměrné námahy a vyhýbavé chování v rámci psychické tenze

se společně projevují jako takzvané obranné chování.

c) Dysfluence

Dysfluence jsou nejvíce patrnou součástí klinického obrazu balbuties

a v laických řadách je syndrom koktavosti leckdy zjednodušován a vnímán

právě jen skrze neplynulosti v řečové komunikaci. Dysfluence bývaly

v minulosti zjednodušovány pouze na tony a klony, nyní rozdělujeme sedm

základních typů dysfluencí.

a) Repetice:

- opakování částí slov/slabik (např.: „ba-ba-ba-basketbal“)

- opakování celých slov (např.: „kolik je je je ti let?“)

- opakování slovních zvratů (např.: „já jsem já jsem já jsem byl doma“)

b) Prolongace:

- prodloužení hlásek/slabik (např.: „pppppojďme domů“)

- tiché prolongace (namáhavý pokus říct slovo, přičemž není slyšet

zvuk)

18

c) Interjekce:

- vkládání hlásek/slabik (např.: „já hm … hm mám takový problém“)

- vkládání celých slov (např.: „já mám, ano, takový problém“)

- vkládání slovních zvratů (např.: „já mám, je to prostě, problém“)

d) Tiché pauzy

- např.: „já jsem byl (nápadné a nesprávně lokalizované pauzy)

v obchodě“

e) Přerušovaná slova

- např.: „bylo to nádher-(pauza)-né

f) Nekompletní slovní zvraty

- např.: „nevím, jestli si mohu … pojďme domů“

g) Opravy

- např.: „myslím, že půjdeme domů, na procházku“

Interjekce, opravy a nekompletní slovní zvraty se vyskytují i u intaktní

populace, ostatní jsou více specifické pro balbuties. Dysfluence se častěji

objevují na začátku slov, či v případě přechodu z mlčení do promluvy,

případně v přechodu od jedné mluvní jednotky k druhé. U dospělých balbutiků

se častěji vyskytují u podstatných jmen, sloves, přídavných jmen a příslovcí

v porovnání s číslovkami, zájmeny, spojkami a předložkami. Dysfluence se

také častěji objevují v případě přechodů „konsonant vokál, vokál

konsonant“. Paralelně s postupující patogenezí balbuties se ale dysfluence

týkají čím dál menších morfologických úseků. Čtení je u některých balbutiků

více fluentní, než spontánní projev, u jiných nikoliv. Při zpěvu se u většiny

balbutiků dysfluence ztrácejí.

2.5 Patogeneze

Pro patogenezi balbuties je důležité období mezi 3. a 4. rokem věku, jež

je takzvaným obdobím fyziologických potíží v řeči. Jedná se o přirozenou

ontogenickou fázi vývoje řeči, kdy se u dítěte vyskytují fyziologické dyslalie

hlásek a fyziologické dysfluence (opakování slabik, slov, nebo částí věty).

Dyslalie jsou v tomto období všeobecně vnímány a přijímány jako vývojový

jev, na rozdíl od fyziologických dysfluencí, které často vzbuzují zejména

u rodičů dojem propukající koktavosti. (Peutelschmiedová, 2000)

19

Diferenciace vývojových dysfluencí od koktavosti jako takové se může

zdánlivě jevit jako problematická a zavádějící. Jednoznačné stanovisko k tomu

ale poskytuje Lechta (2004a, s. 55): „K problému se přistupuje zúženě, jen ze

zorného úhlu dysfluencí v mluveném projevu. Jakmile však budeme nahlížet na

tento problém skutečně komplexně, a tedy při hodnocení vezmeme v úvahu

i jiné znaky než dysfluence – psychickou tenzi, extrémní námahu při projevu,

získáme poměrně jednoznačná kritéria k objektivnímu odlišení vývojových

dysfluencí od koktavosti.“

Koktavost nejčastěji vzniká v předškolním věku, vzácněji v počátcích

školní docházky (zejména mezi 6. – 8. rokem), sporadicky vzniká v pubertě

(v souvislosti s hormonálním přelomem) a v dospělosti jen ojediněle.

Předškolní věk je charakteristický bouřlivým tempem osvojování si mateřského

jazyka se současnou značně zranitelnou dětskou psychikou. Kapacita dítěte

a nároky na něj musí být v rovnováze, aby byla podpořena plynulá řeč. Okolo

3. roku dítěte dochází k nerovnováze – prudce se rozvíjí rovina morfologicko-

syntaktická (vzrůstá složitost větných konstrukcí produkovaných dítětem)

a rovina lexikálně-sémantická (velký nárůst slovní zásoby) které kolidují s ještě

nevyzrálým artikulačním aparátem a plně nerozvinutou fonematickou

diferenciací (fonematicko-fonologickou rovinou). To vše se odehrává, zatímco

dítě prochází vývojovým obdobím vzdoru, kdy si postupně uvědomuje samo

sebe, objevuje se psychická labilita a sklony k výbušnosti, snaha o dominantní

pozici v komunikačním aktu, což celkově zasahuje pragmatickou rovinu

komunikace. Tento střet ve výsledku nedovoluje dítěti vyslovit fluentně

všechny zamýšlené jazykové konstrukce. Potíže s fluencí se určitým způsobem

projeví v tomto období u mnoha dětí, avšak u většiny z nich se projev

do několika měsíců spontánně upraví. Pokud ale s ontogenickými dysfluencemi

působí současně další z etiologických faktorů koktavosti, je dítě ohrozeno

a může se rozvinout incipientní koktavost. Fáze koktání mohou střídat plynulé

fáze, neplynulosti začínají být uvědomované a začíná docházet k průniku

dysfluencí s nadměrnou námahou. Incipientní koktavost může vyústit

v chronickou koktavost, pokud se zapojí další fixující etiologické faktory. Při

chronické koktavosti se rozvíjí kompletní klinický obraz koktavosti, ve kterém

se prolínají dysfluence s nadměrnou námahou (konverbální chování)

a psychikou tenzí (rozvinutá logofobie, vyhýbavé chování v rámci určitých

20

situací, slov, ale i lidí). Každý z těchto faktorů se ale uplatňuje v různorodé

míře, časovém průběhu a vzájemné souvztažnosti. (Lechta, 2004a)

3. Diagnostika

Diagnostika balbuties je zatížena nejednotností odpovědí na otázky

etiologie a patogeneze koktavosti. Vhodné postupy logopedické, psychologické

i lékařské diagnostiky komplikuje fakt, že příčinou balbuties může být mnoho

koexistujících a navzájem se ovlivňujících faktorů. Doposud ne zcela

uspokojivě ozřejměný mechanismus vzniku a fixace této poruchy řečové

komunikace úzce souvisí i s užívanými diagnostickými postupy, v jejichž

centru se nachází popis příznaků a tíže poruchy, než etiologické faktory.

(Neubauer, 2015)

Naopak diferenciální diagnostika většinou nečiní při spolupráci

logopeda, foniatra a dalších odborníků problémy. Je třeba odlišit koktavost od

breptavosti či sakadované spastické dysfonie, odlišit organicky podmíněnou

koktavost od jiných typů a rozlišit počínající balbuties od fyziologických

těžkostí v řeči. (Škodová, Jedlička, 2003)

Při diagnostice balbuties je nezbytně nutné zohlednit věk vyšetřované

osoby (předškolní věk, školní věk, dospělost) a dle něj volit prostředky.

(Klenková, 2006)

Diagnostika koktavosti je speciální vyšetření, jemuž předchází

orientační a základní vyšetření. Speciální vyšetření se zaměřuje na co

nejdůkladnější prozkoumání již dříve zjištěné poruchy řečové komunikace

prostřednictvím specificky cílených diagnostických postupů. Toto vyšetření

hledá odpovědi na otázky:

Jaký je druh, stupeň a složky syndromu koktavosti?

Jaká jsou specifika její patogeneze?

Jaké jsou její případné další znaky a následky?

Jaké je pravděpodobná prognóza?

Speciální vyšetření je vázáno na transdisciplinární diagnostiku

prostřednictvím vyšetření řady odborníků, zejména logopeda, foniatra,

psychologa, neurolog a psychiatra, ale své nezastupitelné místo zde mají

21

i výpovědi rodičů (nejbližších příbuzných), pedagogů a v případě dospělých

balbutiků i partnerů, manželů. (Lechta, 2010)

Objektivitu diagnostiky balbuties komplikují specifické problémy,

jejichž souhrn uvádí Kehoe. (In: Lechta, 2010):

Různí lidé mohou z hlediska dysfluencí hodnotit tentýž projev

odlišně

Každý člověk má i normální dysfluence (např. interjekce,

opravy) a je sporné, jak je hodnotit u balbutika

Mohou se vyskytovat rozdílné dysfluence u dětí a u dospělých

Někteří balbutici se pomocí parafrází vyhnou složitým slovům,

a zdánlivě se tak mohou projevovat jako fluentně – přitom se ale

jedná o tzv. skrytou koktavost

Variabilita symptomů – u některých balbutiků se při čtení

vyskytují dysfluence, u jiných nikoli

Problémy s kvantifikací vnitřních, psychických komponentů

koktavosti, které mohou být vážnější než vnější, fyzické projevy

Vzhledem k výše zmíněným je dle Lechty mimořádně důležité

dodržovat pravidla integrativního diagnostikování, aby se těmto úskalím

předešlo či bylo nalezeno jejich řešení.

3.1 Pravidla integrativní diagnostiky

Dle Lechty (2010)

Komplexnost

Vyšetření musí být zaměřeno komplexně na kvalitativní i kvantitativní

zhodnocení specifik dysfluencí. Rovněž se ale vyšetření musí zaměřit na

zjišťování psychické tenze a nadměrné námahy. Komplexnost se prolíná

i ostatními pravidly diagnostiky. Každý komponent klinického obrazu je nejen

nutno zkoumat, ale i pátrat po jeho etiopatogenezi.

Materiál k hodnocení

Značně výhodnějším materiálem v rámci diagnostiky balbuties je

videozáznam, který na rozdíl od prostého audiozáznamu umožňuje spatřovat

22

širší okolnosti, jako jsou souhyby. Ke komplexní analýze verbálního projevu je

nutné pracovat se záznamem spontánní komunikace balbutika, pokud možno

v jeho přirozeném, domácím prostředí s obligátními komunikačními partnery.

Tento záznam slouží jako objektivní základ diagnostiky, slouží při evaluaci

výsledků terapie i v rámci terapie, například při technice identifikace.

Konsekventnost

Vzhledem ke složitosti syndromu koktavosti musí být diagnostika

dostatečně konsekventní, musí být důsledně zaměřena i na detaily, kterých by

si běžný pozorovatel ani nemusel všimnout (např. narušené konverbální

chování, parafrázie). Je obvyklé, že diagnostika je pro svou detailnost

a komplexnost, se kterou souvisí časová náročnost, rozložena do více sezení.

Vzhledem k tomu se často přistupuje k prolínání diagnostiky a terapie –

diagnostická terapie, terapeutická diagnostika. Balbutik může být netrpělivý

a opakované diagnostické sezení může snižovat jeho motivaci a spolupráci,

jelikož chce začít s terapií. Pokud se tedy po získání aspoň základních

relevantních údajů začne alespoň s některými prvky terapie, má to často velmi

motivační účinek. Nadto je vhodné některé diagnostické úkoly realizovat

až později, když už je vybudován bližší kontakt mezi klientem a logopedem.

Analýza vzorku spontánní komunikace v přirozeném prostředí

Příznaky koktavosti jsou obvykle proměnlivé v závislosti na prostředí,

ve kterém se balbutik nachází. Při diagnostice balbuties se také může projevit

tzv. hawthornský efekt, kdy se testovaná osoba má sklon chovat během testové

situace tak, jak se očekává. Často je proto řeč balbutika v terapeutickém

prostředí plynulejší, než je tomu v běžné komunikaci. V testové situaci

se chová tak, jak bylo v rámci terapie nacvičováno, v běžné komunikaci

nikoliv. Tento efekt znásobuje postupem času sílící pozitivní vazba balbutika

na terapeuta a terapeutické prostředí. Vzhledem k tomu je důležité při

speciálním vyšetření podrobovat analýze spontánní projev z domácího

(přirozeného) prostředí. O pořízení této nahrávky požádáme rodiče/příbuzné,

které nejprve důkladně instruujeme o potřebě této nahrávky a způsobu její

technické realizace. Vhodný je postup, kdy je nahrávací zařízení zapnuto ještě

před příchodem balbutika do místnosti, aby uvědomění si faktu nahrávání

23

nezkreslilo jeho způsob komunikace. Mimo samotného relativně nezkresleného

vzorku řečové komunikace balbutika tímto způsobem získáváme i vhled do

reakcí jeho přirozeného prostředí na balbutikovo zakoktání (zda jej upozorňují

na dysfluence). Nahrávka je realizována s informovaným souhlasem rodičů,

nebo dospělého balbutika.

Hodnocení plynulosti řeči v rámci různých komunikačních záměrů

Plynulost projevu balbutika variuje nejen v závislosti na prostředí,

ale i komunikačním záměru. Komplexní diagnostiku tedy musí zahrnovat

i hodnocení mluvního projevu v různých verbálních úlohách – v rámci různých

komunikačních záměru. Snažíme se zachytit a hodnotit spontánní řečový

projev při dialogu, monolog, čtení (přibližně od osmi let – v závislosti na

úrovni osvojení čtenářské dovednosti), popis situačních obrázků (u dětí),

doplňování vět, simultánní čtení apod. Tyto úkoly shrnuje balbutogram

(viz podkap. 3.6), který integruje parciální výsledky diagnostiky balbuties.

Spolupráce s nejbližším okolím

Do diagnostického procesu aktivně zapojujeme tzv. kontaktní osoby

z nejbližšího prostředí balbutika (rodiče, partnery, učitele, spolupracovníky)

tak, abychom o balbutikovi získali co nejkomplexnější obraz. Jedná se

o zásadu tzv. ekologického přístupu. První setkání diagnostika s kontaktní

osobou většinou probíhá bez účasti balbutika samotného: vyslechnutí

některých delikátních poznatků z anamnézy i aktuálního stavu by pro něj

mohly mít negativní důsledky. Velkou výhodou je také samostatné navázání

nerušené spolupráce s kontaktní osobou a její motivování pro aktivní

spolupráci.

Přispívající je také zkoumat nejbližší okolí balbutika přímo a získat tak

náhled do způsobu komunikace kontaktních osob s balbutikem. V zemích

s rozvinutou péčí o osoby s poruchami řečové komunikace navštěvuje terapeut

i školu, do níž balbutik chodí, aby přímo zjistil způsob komunikace ve třídě

a získal informace od učitele.

24

Netraumatizující styl vedení rozhovoru s balbutikem

Cílem rozhovoru je zjistit příznaky koktavosti, stejně jako získat další

informace, například o vztahu k rodině, školnímu a pracovnímu prostředí.

Rozhovor má být veden takovým způsobem, aby se balbutik zvládnul uvolnit.

Při rozhovoru by balbutik neměl pociťovat časový tlak či jen náznak

netrpělivosti ze strany vyšetřující osoby při projevu dysfluencí v řeči. Stres

u balbutika nejen zhorší symptomatiku a tím zkreslí výsledky vyšetření,

ale bude také narušeno budování důvěry k diagnostikovi.

3.2 Anamnestický rozhovor

V rámci anamnézy se snažíme o zachycení všech údajů a okolností,

které mohly vést ke vzniku, fixování či případné chronicitě příznaků

koktavosti. V rámci komplexního přístupu se snažíme o získání údajů nejen

o dysfluenci, ale také o psychické tenzi a nadměrné námaze při řečové

komunikaci. V ideálním případě se při získávání anamnestických údajů

snažíme o kombinaci objektivní anamnézy (údaje získané nezávisle

na balbutikovi prostřednictvím rodiče, pedagoga, partnera) a subjektivní

anamnézy (subjektivní výpovědi balbutika, pokud je na referování

o anamnestických údajích dostatečně věkově zralý). (Lechta, 2004b)

Peutelschmiedová (2000) zdůrazňuje důležitost lidských kvalit

logopeda a nutnost vhodného přístupu při navázání kontaktu a sestavení

anamnézy. První setkání s dítětem s poruchou řečové komunikace a jeho rodiči

má formou i obsahem vytvořit prostředí pro navázání tzv. terapeutického

spojenectví, které značně posílí efektivitu terapeutického postupu. V rámci

tvoření anamnézy by měl být aplikován lidský přístup, který dává rodičům

možnost sdílet své starosti. Tvorba anamnézy by neměla být ničím lineárním

a byrokraticky působícím. V komunikaci s dítětem se málo dbá na důležitost

jazykových kódů. Je vhodné užívat takovou formu jazyka, která je dítěti

vlastní. Čtyřleté dítě, které komunikuje obecnou češtinou, může být striktně

spisovným projevem logopeda zaskočeno. V tomto případě může logoped

na dítě působit nejen nepříjemným dojmem, ale jeho projev pro něj může být

nesrozumitelný svým slovníkem i formulacemi.

Nesmírně důležité je také správné koncipování vyšetření dítěte

předškolního věku s blíže nespecifikovanými neplynulostmi v řeči. U dítěte

25

předškolního věku je třeba brát v potaz možnost neuvědomování si vlastních

potíží v řečové komunikaci – je proto vždy nutné respektovat psychiku dítěte

a jeho řečové problémy neprobírat v jeho přítomnosti. V souladu s tím logoped

inscenuje předcházející (nebo následné) izolované setkání s rodiči a až posléze

společnou návštěvu rodičů a dítěte spojenou s vlastním vyšetřením řečové

komunikace dítěte.

V případě dítěte středního školního věku se při prvním kontaktu

osvědčuje otevřenost a přímost v jednání. Děti v prepubertálním a pubertálním

věku negativně reagují na hranou laskavost či žoviální nenucenost v chování

dospělých. U této věkové skupiny je vhodné otevřeně prohovořit situaci, v níž

se dítě nachází a citlivé pojmenování problému. Není na místě zastírat účel

setkání. Ochota hovořit o svém problému musí vycházet z dítěte samotného

a není to nic, k čemu jej můžeme přistrčit. Pokud se dítě projevuje neochotně

či nejistě a nechce hovořit o svém problému, respektujeme bez jakýchkoli

nonverbálních nesouhlasných projevů jeho emoční rozpoložení a je vhodné

navrhnout odklad dalšího rozhovoru, umožnit dítěti, aby si samo vše ještě

promyslelo. Toto gesto s vhodnou volbou slov může zapůsobit jako ukazatel

toho, že jedinec není do ničeho nucen a setkávání s logopedem může sám

iniciovat, až se na to bude cítit a bude si přát o svých obtížích hovořit.

V případě dítěte mladšího školního věku je situace nevyhraněná.

Interakční strategii musí logoped zvolit operativně na bázi svých

pedagogických schopností a znalostí dětské psychiky. Hlavním ukazatelem je

duševní vyspělost dítěte. Na dítě nesmí být nikdy vyvíjen nátlak a k řečové

komunikaci musí být podněcováno, nikoli nuceno. Vztah a důvěra

k logopedovi, spojená s osmělením dítěte a jeho ochotou

spolupracovat a komunikovat, nejsou vždy vytvořeny během první návštěvy

a jejich rozvití může mít přesah do několika následujících setkání.

(Peutelschmiedová, 2000)

Následná absence či přítomnost rodičů na terapeutických sezeních se

také odvíjí od věku dítěte. U dětí předškolního věku je volba založená na

vlastnostech dítěte, v mladším i starším školním věku stejně tak jako

v pubescentním věku dává terapeut balbutikovi na výběr, zda si přítomnost

rodičů přeje, či nikoliv. (Kršňáková, 2004)

26

Anamnestické údaje obecně členíme na rodinnou anamnézu a osobní

anamnézu. V rámci rodinné anamnézy musíme mimo evidentních souvislostí

jako je výskyt balbuties, tumultus sermonis či neurotických projevů v rodině

zvažovat i jiné, méně zřejmé souvislosti. Pozornosti by neměla uniknout

tzv. vrozená řečová slabost, syndrom s hereditárním základem, který se

vyznačuje potížemi při osvojování jednotlivých jazykových rovin. Vrozená

řečová slabost je riziková pro rozvoj opožděného vývoje řeči, později

koktavosti, breptavosti a specifických poruch učení jako je dyslexie

a dysgrafie.

V osobní anamnéze musíme pátrat po událostech v životě balbutika,

jako je opakovaná či dlouhodobá hospitalizace a neurologické odchylky.

Dysfluence jsou také jedním z možných projevů ADHD. Zaměřujeme se také

na prostředí. Zkoumáme chování kontaktních osob v rodině, škole, pracovišti

ve vztahu k balbutikovi. Hostilita v některém z těchto prostředí může značně

zapůsobit jako faktor k fixování koktavosti. Nevhodné prostředí celkově

zhoršuje klinický obraz balbuties a komplikuje celý navazující terapeutický

proces.

Při zkoumání specifik patogeneze musíme postupovat zvlášť obezřetně,

abychom při zjišťování reakce prostředí na první dysfluence u příbuzných

nevzbudili neoprávněný pocit viny. Zkoumáme charakter prvních projevů

a jejich náhlost či pozvolnost, postupné změny v typologii příznaků.

Doptáváme se po osobách a situacích, které měly pozitivní či negativní

vliv na plynulost řeči i na délku spontánních remisí. V případě balbutika, který

už absolvoval nebo přerušil terapii u více odborníků, musíme pátrat

po objektivních příčinách neúspěchu a přerušení terapie - despekt balbutika

k předešlým odborníkům je vhodné vnímat s rezervovaností. Důležité je také

získat údaje z dosavadních diagnostik a terapií.

V rámci aktuálního stavu je podstatné zjistit, jakým způsobem balbutik

aktuálně zpracovává svoji poruchu (pokud si ji již uvědomuje), jak se s ní

dokáže vyrovnat, jak se dokáže vyrovnat s nezdarem při realizaci

komunikačního záměru, jakým způsobem zvládá případný výsměch a jestli

svou poruchu vnímá až jako komunikační či sociální handicap. (Lechta, 2004b)

27

3.3 Možnosti diagnostiky psychické tenze

Precizní a úplné zjišťování psychické tenze je v kompetenci

psychologické a psychiatrické diagnostiky. Logoped však může aplikovat

některé postupy, které orientačně poukážou na existenci psychické tenze

související se subjektivním prožíváním koktavosti. Lechta (2010) konstatuje,

že tato oblast integrativní diagnostiky balbuties je v našich podmínkách

relativně nejméně rozpracována. Až v současnosti se začínají objevovat

konkrétní měřítka pro orientační diagnostiku psychické tenze pro různé věkové

skupiny balbutiků.

Zejména u balbutiků raného věku jsou data získávána prostřednictvím

rodičů a pedagogů. Pozornost je zaměřena na situace a osoby ovlivňující

neplynulosti dítěte. Doptáváme se, zda je rozdíl mezi plynulostí řeči doma

a ve škole. Pátráme po osobách, při kontaktu s nimiž dítě projevuje zábrany

v komunikaci a také po případném výsměchu vůči dítěti. Poslední oddíl

diagnostiky psychické tenze se zaměřuje na dítě samotné, je třeba získat

informace o verbálních či nonverbálních projevech nespokojenosti, projevech

nevůle, snížení sebedůvěry, mlčení při požádání mluvit, jež jednoznačně hovoří

o rozvíjející se psychické tenzi.

U starších balbutiků se v rámci cíleného rozhovoru doptáváme

pedagoga, rodiče či partnera uvědomuje-li si balbutik svou koktavost,

znepokojuje-li se kvůli ní, nebo zda volně hovoří o svých komunikačních

obtížích, zda se vyhýbá určitým komunikačním situacím nebo komunikaci

s určitými osobami a také ovlivňuje-li koktavost jeho mezilidské vztahy.

U dětí, které jsou již schopny posoudit jednotlivé komunikační situace,

pracujeme s obrázky. Na základě jednotlivých obrázků zobrazujících

komunikační situaci mezi dítětem a matkou, dítětem a učitelem nebo dítětem

a cizím člověkem se snažíme pomocí nepřímých otázek zjistit, zda dítě vnímá

konkrétní komunikační situaci na obrázku jako „nepříjemnou“, „neutrální“

nebo „příjemnou“. Pokud dítě vnímá jako nepříjemné i situace, které se běžně

pokládají za neutrální či pozitivní (např. rozhovor s matkou či milým

zvířetem), může to signalizovat potřebu hlubšího psychologického

či psychiatrického vyšetření. Dítě nemusí své pocity verbalizovat,

28

k jednotlivým obrázkovým situacím přikládá symboly zobrazující pozitivní,

neutrální a negativní emoci.

Orientační diagnostika psychické tenze u balbutiků s chronickou

koktavostí je orientována na subjektivní hodnocení komunikačních situací jako

náročných či snadných dle pětistupňové škály. Dotazované situace jsou

například telefonování, povídání si, zeptání se na něco, vysvětlení něčeho,

objednání si, protestování, hádání se, představení se, požádání o něco a to se

zacílením na komunikaci s blízkou osobou, s rodinným příslušníkem

v kontrastu s osobou, ke které balbutik nemá blízký vztah. (Lechta, 2010)

3.4 Možnosti diagnostiky nadměrné námahy

Nadměrná námaha se u balbutiků dá obvykle identifikovat jako velmi

nápadná a podstatná složka komplexu narušeného konverbálního chování.

Narušené konverbální chování u balbutiků je vnějším projevem psychické

tenze a současně projev nadměrné námahy při promluvě. Na rozdíl od

diagnostiky psychické tenze je diagnostika nadměrné námahy plně doménou

logopeda. Nadměrná námaha je také složitou jednotkou pro kvantifikaci.

Důležitým prvkem z hlediska diagnostikování nadměrné námahy je specifická

reakce, charakteristická pro okamžik zakoktání, kdy se balbutik snaží

s nadměrnou námahou dysfluenci rychle ukončit. Nadměrná námaha jako

prvek narušeného konverbálního chování je obvykle zjevná při těžké

koktavosti. (Lechta, 2010)

Lechta (2004b, 2010) publikoval Záznamový arch pro zjišťování

projevů narušeného konverbálního chování, který byl vypracován

v bratislavském Centu pro dysfluence. Pracuje s jednotlivými symptomy

narušeného konverbálního chování s etiologií v nadměrné námaze, například

zaznamenává na pětistupňové škále grimasy, nepřirozené pohyby hlavy,

spazmy na krku, svrašťování čela, nepřirozené mhouření očí, přerušování

zrakového kontaktu v momentě překonávání dysfluence, polykání, přetrvávání

otevřených úst během bloku, tremor rtů, zatínání dlaní v pěst, pohyby trupu či

dupnutí při překonávání bloku. Na jeho základě lze vypočítat průměrný stupeň

jednotlivých příznaků, ale i celkový index narušeného konverbálního chování u

balbutika. Mimo vlastního pozorování je důležité dotazovat se pedagoga,

29

rodiče či partnera, zda pozorovali některý z příznaků uvedených výše a zda

se vyskytuje více v některých konkrétních situacích.

3.5 Možnosti diagnostiky dysfluencí

Kvantifikace symptomů balbuties, tedy jejich objektivní posouzení

a měření, naráží na zásadní problém, který představuje dosavadní neexistující

jazyková norma, která by umožňovala rozlišit „normální dysfluenci“

od „patologické dysfluence“. (Peutelschmiedová, 2000)

Dle Lechty (2010) se nejčastěji v rámci odlišení normy a patologie

dysfluencí řečové komunikace vychází z kritérií, které vypracoval Van Rieper

(1971). Ten určil, že množství repetic větší než dvě repetice na sto slov

indikuje koktavost (do 2% se tedy jedná o normu). V rámci prolongací je delší

prodleva než jedna sekunda indikující koktavost při výskytu větším než 1%.

Lechta (2010) popisuje tyto alternativy kvantifikace při diagnostice

dysfluencí:

1. Frekvence dysfluencí/ min.

Jedná se o nejjednodušší způsob kvantifikace. Jelikož počet dysfluencí

může v průběhu promluvy kolísat, nedoporučuje se vycházet z časového úseku

pouhé minuty. Věrohodnější výsledek udává výpočet průměrného počtu

dysfluencí za minutu z celkové promluvy balbutika (např. pokud se během

8minutové promluvy vyskytne 12 dysfluencí, vychází průměrný počet

dysfluencí za minutu 1,5).

2. Procento dysfluencí

Procento dysfluencí v celkové promluvě vypočítáme pomocí vzorce

počet zakoktání x 100/počet řečených slov. Pokud balbutik ovládá čtení na

průměrné úrovni, můžeme použít i text v rozsahu 100 slov. Diagnostiku zde

usnadňuje, že počet slov s dysfluencí je současně i procentem výskytu

dysfluencí při čtení.

30

3. Index zlepšení/zhoršení

Tento index vychází z počtu dysfluencí při kontrolním vyšetření naproti

počtu dysfluencí při předcházejícím vyšetření s použitím vyprávění téhož textu

za tentýž čas. Tento způsob kvantifikace je nesmírně důležitý pro určení, zda je

zvolená terapeutická strategie korigování dysfluencí úspěšná. Čím blíže je

tento index nule, tím úspěšnější terapie je, pokud se rovná číslu 1, vývoj

stagnuje a pokud číslo 1 překračuje, jedná se o zhoršení.

4. Index adaptace

Vychází z počtu dysfluencí v prvním mluvním projevu (první čtení

daného textu) v porovnání s následným čtením totožného textu. U dětí, které

ještě neovládají čtení na patřičné úrovni, se můžeme pokusit o získání tohoto

indexu vyprávěním naučené pohádky, kterou se dítě naučilo v mateřské

či základní škole, nebo můžeme vycházet z tématu denní režim. Je zřejmé, že

v tomto případě je výsledek spíše orientační, protože dítě nebude volit přesně

identická slova a formulace. Množství dysfluencí se obvykle v prvních

opakováních razantně redukuje.

5. Index konzistence

Zpracovává počet symptomů opakovaně lokalizovaných na tomtéž místě

oproti počtu všech symptomů. Precizní transkripce je v tomto případě zcela

nutná pro získání relevantního materiálu. Při opakovaném čtení totožného textu

se ve většině případů vyskytují dysfluence na těch samých místech. Pokud

index adaptace vychází velmi malý oproti velkému indexu konzistence, může

být podkladem dysfluencí organicita (ve smyslu neurogenních dysfluencí

na základě poškození CNS při např. krvácení do mozku, demenci či virové

meningitidě). Rozhodující je v tomto případě neurologické vyšetření.

31

3.6 Balbutogram

Zaměřit diagnostiku koktavosti v rámci hodnocení dysfluence pouze

kvantifikujícím směrem by bylo značně nedostačující. Je třeba pracovat

i s kvalitativně zaměřenou charakteristikou dysfluencí a nehodnotit jen

frekvenci ale i typ dysfluencí. Balbutogram integruje postupy kvantifikace

a současně také kvalitativní hodnocení. Zaměřuje se jak na dysfluence, tak ale

i na psychickou tenzi a nadměrnou námahu, jak to komplexní vnímání

koktavosti jako syndromu vyžaduje. Balbutogram má tři roviny. První rovina

se zaměřuje na hodnocení klasických symptomů koktavosti (dýchání, fonace,

artikulace, prozodické faktory) na pětistupňové škále. Druhá rovina

zaznamenává klinický obraz co do dysfluencí (v procentech), nadměrné

námahy (zaznamenává bloky a pět nejvýraznějších symptomů narušeného

konverbálního chování s etiologií v nadměrné námaze včetně jejich lokalizace

a stupně) a psychické tenze (nejtěžší komunikační situace a prvky narušeného

konverbálního chování s etiologií v nadměrné námaze včetně jejich stupně).

Třetím oddílem je balbutograf, který umožňuje hodnotit koktavost v rámci

realizace různých komunikačních záměrů. To je podstatné vzhledem

k variabilitě příznaků koktavosti (příznaky dysfluencí jsou v různých

komunikačních situacích odlišné). Bude-li balbutik vykazovat symptomy

koktavosti i v úlohách, které jsou považovány za lehčí a většině balbutiků

nečiní potíže (šeptání, unisono mluvení) je to z kvalitativního hlediska velmi

významná informace, kterou by nebylo možné získat prostřednictvím

standardní komunikační situace. Úlohy balbutografu jsou seřazeny

dle přibližné náročnosti na fluenci, která ale může podléhat individuální

variabilitě: šepot, simultánní řeč, zpěv, automatismy (počítání do deseti, jméno,

dny v týdnu apod.), reprodukce vět (od nejjednodušších po složité),

dokončování neúplných vět, čtení (u dětí s nedostatečnou čtenářskou

kompetencí využíváme situační obrázky) a spontánní řeč (využíváme již dříve

získanou nahrávku z domácího prostředí). (Lechta, 2010)

32

Obr. 1. Balbutogram

33

4. Terapie

Problém terapie koktavost není dodnes vyřešen. Neznáme-li etiologii

koktavosti, nemůžeme ji odstranit, snažíme se pouze potlačit příznaky.

Problém volby a aplikace vhodného terapeutického postupu dokumentuje

i jejich množství. V současné době je známo přes 250 intervenčních postupů.

(Klenková, 2006)

Dle Vyštejna (1995) ale zůstává otázkou, i kdybychom příčinu

koktavosti znali, zda bychom měli dostatečně účinné prostředky k jejímu

terapeutickému nebo preventivnímu ovlivnění a tak za současných podmínek

zůstává cílem zbavit balbutika jeho případných komplexů a nedopustit,

aby se tato porucha řečové komunikace stala jeho celoživotní trýzní.

Cílem terapie je eliminace všech tří částí syndromu koktavosti, tedy

nejen dysfluencí, ale i psychické tenze a nadměrné námahy. Dysfluence jsou

někdy v běžné logopedické praxi kladeny do popředí a eliminace psychické

tenze a nadměrné námahy upozaďována, což ale vede k terapeutickým

neúspěchům. Maximálním cílem terapie je tedy spontánní, přirozená

(ne absolutní) fluence řečové komunikace, bez příznaků nadměrné námahy

a psychické tenze. Vzhledem k tomu, že tohoto maximálního cíle nelze ve

všech případech dosáhnout, uplatňuje se také relativní cíl, v jehož centru stojí

redukce symptomatiky a korigování příznaků a v případě chronické koktavosti

eliminace komunikační bariéry pomocí odstranění psychické tenze a nadměrné

námahy navzdory přetrvávajícím dysfluencím. (Lechta, 2010)

Terapeutické metody můžeme dělit podle mnoha kritérií. Nejsnazší je

dělení na individuální a skupinové. Dále můžeme terapeutické metody dělit

například na medicínské, cvičné, psychologické, komplexní a specifické

(neboli podpůrné jako např. farmakoterapie, využití zpětných vazeb,

psychoterapie, hypnóza, scénoterapie a využití počítačové techniky).

(Peutelschmiedová, 2000)

Individuální terapie bývá často v našem prostředí preferována, je třeba

ale vyzdvihnout důležitost skupinové terapie u fixované a chronické

koktavosti. U skupinové terapie je konfrontace a pochopení v rámci skupiny se

stejnými obtížemi obvykle pro balbutika přijatelnější, než konfrontace

s dospělými. Skupinová terapie je také výhodná, protože umožňuje vytvářet

34

přirozené komunikační situace a díky tomu dochází k rychlejšímu transferu

osvojených strategií řeči do běžného prostředí. (Laciková, 2005)

Lechta (2005) zmiňuje další možné způsoby třídění terapeutických

přístupů na jednodimenzionální postupy (aplikující jediný postup),

vícedimenzionální postupy (kombinující více metod), dále postupy nepřímé

(doména dětského věku, pracují na ovlivnění prostředí, osobnosti balbutika

a rozvoji jeho celkových jazykových schopností bez přímého tréningu fluence)

a přímé (explicitní otevřené metody snažící se o změnu mluvního projevu

balbutika a s ním spojeného chování). Terapie balbuties bývá často

symptomatická, a proto se nabízí také členění podle toho, zda je terapie

zaměřená na korekci dysfluencí, cílená na komunikační situace, které balbutik

považuje za mimořádně náročné, na narušené konverbální chování či ovlivnění

osobnostních znaků balbutika (prostřednictvím psychoterapeutických přístupů).

Prognóza terapie je dle Lechty (2005) negativně ovlivňována těmito

vnějšími i vnitřními faktory:

Dědičnost (hereditární faktory v pozadí koktavosti většinou

indikují dlouhodobou terapii)

Začátek terapie (se začátkem terapie v předškolním věku by se

nemělo otálet, aby nedošlo k fixaci balbuties a tak celkovému

zhoršení prognózy)

Způsob terapie (užití nevhodných metod, jež jsou vzhledem

k aktuálním potřebám balbutika nedostatečně individualizované)

Existence rozvinuté psychické tenze s tíživým vědomím

handicapu (logofobie, vyhýbavé chování)

Věk (dlouholeté trvání koktavosti postupně snižuje šance na

úplnou eliminaci balbuties)

Pohlaví (mužské pohlaví je v případě balbuties jednoznačně

zatížené)

Těžké prolongace a nápadně narušené konverbální chování

(obvykle příznak chronicity)

Nerespektování komplexní terapie zaměřené nejen na

dysfluence, ale i na psychickou tenzi a zvýšenou námahu

35

Je zjevné, že v případě vývojové dysfluence, incipientní koktavosti,

fixované i chronické koktavosti figurují na rozdílné úrovni jednotlivé množiny

příznaků dysfluence, psychické tenze a nadměrné námahy, a proto je naprosto

nevyhnutelné využívat v případě každého stádia balbuties jiné terapeutické

metody. Nezbytně nutná je komplexní analýza klinického obrazu a všech

vzájemně se prolínajících množin příznaků a na to navazující terapeutický

plán, který se v maximální míře přizpůsobí zjištěným zvláštnostem klinického

obrazu konkrétního balbutika. (Lechta, 2005)

4.1 Terapie incipientní koktavosti

Incipientní koktavost jako koktavost ve své nastupující fázi se váže

zejména na předškolní věk. Naprosto esenciální je v tomto případě

diferenciální diagnostika odlišující symptomy incipientní koktavosti

od pouhých vývojových neplynulostí v řeči. Logoped musí být při práci

s dětmi předškolního věku (zejména kolem 3 - 4 let) s projevy neplynulosti

v řeči dokonale znalý tzv. varovných příznaků, které signalizují riziko

postupného rozvíjení incipientní koktavosti. V minulosti se v tomto období

intervence odkládala a čekalo se, zda neplynulosti ustanou, nebo se rozvinou,

tato doba už ale minula. (Peutelschmiedová, 2005)

Předškolní věk je pro vývoj balbuties klíčový. Lechta (2010) hovoří

o tom, že výzkumy i samotná praxe ukazují, že koktavost má v 70-90%

případů kořeny v předškolním věku a vstupu do školy. Terapie realizovaná

v tomto období častěji vede k automatizaci plynulosti a úplné korekci

koktavosti a vyžaduje kratší čas. Zároveň upozorňuje na to, že už okolo 3. roku

si dítě je schopné uvědomovat svou koktavost a může na své neplynulosti

reagovat nadměrnou námahou a „bojovným chováním“.

Pro cílenou terapii je i co do prognózy nejvhodnější věkové období

posledního předškolního roku. (Škodová, Jedlička, 2003)

Vzhledem ke klinickému obrazu tohoto stádia koktavosti je cílem

terapie incipientní koktavosti eliminace dysfluence, potlačení prvků nadměrné

námahy a předejití vzniku psychické tenze a vědomí handicapu. Těchto cílů

můžeme dosáhnout řadou technik. (Lechta, 2005)

36

Škodová a Jedlička (2003) zmiňují tyto programy pro incipientní

balbuties:

1. Preventivní terapie

Tvůrcem tohoto programu je anglická terapeutka Irwinová (1988).

Tento program je pokládaný za jeden z nejvhodnějších při incipientní

koktavosti. Slouží k systematickému předcházení tenzí a vychází ze dvou

základních předpokladů:

Výskyt koktavosti u dítěte předškolního věku nezávisí na dítěti,

ale na chování lidí v jeho nejbližším okolí, zejména rodičů

(neobviňuje je ale ze vzniku koktavosti)

Balbuties se fixuje a posiluje, působí-li na mluvní projev dítěte tlak

na řeč (stres) – jakmile tento tlak zeslabí, koktavost ustoupí. Tlak

se může projevovat přímo v oblasti řečového projevu nebo nepřímo

(nejistota, disharmonie v rodině, autoritativní rodič) a může jít

o součet více zdrojů tlaku.

Je tedy třeba odstranit, nebo alespoň zredukovat všechny situace, které

na řeč dítěte působí negativně. Když dysfluence pominou, tyto situace

se mohou opět pomalu navozovat. Postupuje se tak, že terapeut spolu s rodiči

analyzují všechny situace, které by mohly fungovat jako přímý nebo nepřímý

stres.

2. PROLAM-GM

Program vytvořil Cullata a Goldberg (1995) jako koncepci terapeutických

a přenosových strategií. Využívají přímé i nepřímé postupy. Název je odvozen

od jednotlivých terapeutických postupů. Zkratka „PROLAM“ vyjadřuje

terapeutické postupy, „GM“ je zkratka přenosových strategií:

Physiological adjustements – fyziologické úpravy (lehký hlasový

počátek, redukce stresu, eliminace konverbálního chování atd.)

Rate manipulation – zpomalení rychlosti řeči

Operant controls – operační podmiňování (posílnění pozitiv,

odstranění negativ)

37

Length and complexity of utterance manipulations – manipulace

délky a složitosti promluvy (nácvik fluence od izolovaných hlásek

s postupem ke složitějším celkům)

Attitude change – změna postoje (věřit sám sobě)

Monitoring – sebemonitorování a kontrola

Generalization – generaliazce

Maintenance – fixace

Laciková (2005) popisuje program PROLAM-GM jako využitelný

u incipientní i fixované koktavosti a to i v rámci skupinové terapie. Koncepce

byla modifikována pro naše prostředí v rámci Terapie hrou s využitím

komponent PROLAM-GM pro děti předškolního věku, autory této úpravy jsou

Laciková a Lechta a byla uveřejněna v roce 1998.

3. LINDCOMBE program

Tento program byl vytvořen v Austrálii a jeho autorem je M. Onslow

a kolektiv pracovníků Centra pro výzkum koktavosti. Je určen pro předškolní

děti a děti mladšího školního věku. Zaměřuje se na poskytování bezprostřední

zpětné vazby ohledně plynulosti řeči dítěte. Tento program aktivně zapojuje

rodiče, které zaškoluje, ti pak v terapii aktivně pokračují v domácím prostředí.

Doma rodiče provádí měření fluence řeči v různých komunikačních situacích a

výsledky zaznamenávají do grafu. Plynulé řeči dítěte, která je cílem,

se dosahuje operantním podmiňováním. Program se uskutečňuje kombinací

dvou etap:

1. etapa má za úkol samotnou eliminaci koktavost. Logoped při

sezeních realizuje přímou regulaci řeči.

2. etapa slouží k upevňování a udržování plynulé řeči. Cílem je

přenést efekt terapie do každodenních komunikačních situací.

Realizuje se až po určitém počtu terapeutických sezení přímou

zpětnou vazbou, při zásadě alespoň pětkrát více chválit než

opravovat. Tato zpětná vazba musí být přiměřená a bez negativních

reakcí dítěte na hodnocení plynulosti a neplynulosti v řeči. Pokud

dojde ke zhoršení plynulosti v této druhé etapě, přechází se opět

k etapě první.

38

Lindcombe program je v našich podmínkách poměrně neznámý, v zahraničí

se ale v terapii malých dětí při počínající koktavosti řadí k nejúspěšnějším.

Tento program klade důraz pouze na dysfluence, nepracuje přímo s pocity

a postoji dítěte k dysfluencím.

4. Program univerzální gestikulace

Autory tohoto programu jsou Cooper a Cooperová (1984). Byl vyvinut tak,

aby odpovídal fenomenologickým zásadám a aby jej bylo možné přizpůsobit

různým kulturám. Pracuje na základě šesti různých gestikulací. Pracuje

s grafickým znázorněním jednotlivých typů gestikulace v podobě kreslených

figurek, což má zjednodušit jejich zprostředkování dítěti a učinit je

zajímavějšími. Program má čtyři stádia:

Stádium strukturování - terapeut seznamuje pacienta s postupy, které

se budou uplatňovat v léčebném procesu do takové hloubky a natolik

podrobně, nakolik je to vhodné vzhledem k pacientově věku

a pochopení.

Stádium zacílení – terapeut vyžaduje od pacienta, aby pozměnil

chování, které bylo identifikováno v prvním stádiu terapie.

Naplánuje postupy a strategie, jež mění zábranové stereotypy

a posilují příznivé stereotypy.

Stádium přizpůsobení – terapeut upevňuje vhodné a pozitivní

verbální vyjadřování postojů i změny chování vyjadřující plynulost

řeči. Dítě se učí postupy sebeposilování a gestikulaci navozující

plynulost.

Regulativní stádium – terapeut vede pacienta k využití gestikulací

navozujících plynulost řeči v běžných životních situacích

s konečným cílem dosažení a uchování pocitu, že plynulou řeč

zvládl.

V rámci terapie incipientní koktavosti nelze opomenout Lechtovu

techniku fonograforytmiky, jejíž teoretická východiska i pracovní listy pro

terapii incipientní, fixované i chronické koktavosti byly vydány v roce 2004.

Fonograforytmika je postavena na východiscích, že koktavost je výsledkem

asynchronnosti procesů pravé a levé hemisféry a vzniká postupně na základě

39

zážitků subjektivního časového tlaku a subjektivního zážitku ztráty kontroly

nad realizací vlastní promluv. Je koncipována na základě vědomí faktu,

že k redukci frekvence koktání napomáhá zredukování neurofyziologických

požadavků na monitorování motoriky řeči a jazykového koncipování projevu.

Tato metoda sestává ze sedmi etap:

1. etapa – fonologická analýza slov na slabiky (např. rytmické

vytleskávání slabik)

2. etapa – přičlenění grafiky na úrovni slabik („tajné písmo“

v podobě obloučků reprezentuje slabiky, pracuje se od

dvojslabičných slov přes víceslabičná slova, věty

z dvojslabičných slov a dialogy)

- v této etapě se objeví zážitek z plynulosti – získání

kontroly nad svým mluvním projevem

3. etapa – přičlenění grafiky na úrovni slov („tajné písmo“ kdy

slova jsou reprezentována úsečkami, postupuje se od slov přes

věty a dialogy)

4. etapa – pragmatizace (používání fonograforytmiky v dialogu,

v konverzaci, věty jsou zde reprezentovány přímkami)

- tato etapa zamezuje vzniku časového tlaku

5. etapa – imaginace (představa „kouzelného písma“ bez jakékoli

opravdové realizace)

6. etapa – fixace (v ambulanci, přítomno je více účastníků

komunikace)

7. etapa – transfer (prostředí mimo ambulanci, situace byly

nacvičovány při hraní rolí)

Kritériem pro přechod na vyšší etapu je automatizace osvojených

dovedností v právě probíhající etapě a schopnost plynulého řečového projevu

v úlohách, které se zde procvičují. Technika se zaměřuje na eliminaci

dysfluencí, avšak specifickým přístupem k eliminaci neplynulostí potlačuje

i nadměrnou námahu a psychickou tenzi. Zážitek plynulosti je navozen

poměrně rychle, a tím je redukována psychická tenze a rytmizace

(ať už v podobě vytleskávání slabik či pozdějšího „tajného písma“) usnadňuje

monitorování motoriky řeči a tím dochází k redukci nadměrná námaha.

40

Přesto je ale důležité techniku propojovat s technikami zaměřenými na

prevenci psychické tenze a uvědomování si handicapu, stejně tak jako

technikami k potlačení nadměrné námahy, které je zapotřebí realizovat

zároveň. (Lechta, 2005)

4.2 Terapie fixované koktavosti

Stádium fixované koktavosti se dá vztáhnout především na věkovou

skupinu mezi 6-13 rokem. Z předškolního věku charakteristického

pro incipientní koktavost se tedy přesunujeme do školního věku. Vzhledem

k věkovému rozpětí nelze balbutiky s fixovanou koktavostí vnímat unifikovaně

a přistupovat k nim jednotným přístupem. Děti kolem školních začátků jsou

intervenčně bližší předškolákům, zatímco desetiletého klienta nemůžeme

psychicky ani sociálně pojímat v jedné rovině s klientem třináctiletým. S tím

souvisí i již zmiňovaná potřeba přepínání jazykových kódů v komunikaci

s klientem, zejména proto, že v tomto období je již komunikace ve většině

případů orientována právě na klienta a nikoli rodiče. (Peutelschmiedová, 2005)

Jak shrnuje Lechta (2010, s. 253): „Při fixované koktavosti se nejčastěji

jedná o koktavost přetrvávající z předškolního věku: při nepříznivé prognóze

dochází postupně ke zhoršování a „nabalování“, navršování a navrstvování

symptomatiky: fixaci koktavosti. I v tomto období může (i když vzácněji než

v předškolním věku) dojít ke vzniku koktavosti, tj. projevům incipientní

koktavosti – často z problémů souvisejících se začátkem školní docházky –

především u prvňáčků. Ve statistikách je období vstupu do školy na druhém

místě. Pokud jde o věk, kdy koktavost vzniká. I v těchto případech však při

nepříznivé prognóze postupně dochází během školní docházky k fixaci

koktavosti.“

Fixovanou koktavost provází symptomy dysfluence, psychické tenze

i nadměrné námahy. Psychickou tenzi charakterizuje především strach

ze zakoktání (u dětí s incipientní koktavostí jde jen o frustraci či překvapení

akutního rázu při zakoktání). Náznaky únikového chování (vyhýbavého

chování) se mohou někdy objevit už u incipientní koktavosti, ale zjevné jsou

až u koktavosti fixované. Závažnost vyhýbavého chování však velmi závisí i na

reakcích komunikačního okolí balbutika. V klinickém obraze většinou figuruje

uvědomování si obtíží v řeči. Nadměrná námaha se projevuje v podobě bloků

41

a tlačení. Projevuje se také narušené konverbální chování a z dysfluencí

převažují prolongace a repetice hlásek. Cílem terapie u fixované koktavosti je

předejít zhoršení příznaků a jejich progresu do chronicity. Splnění tohoto cíle

je možné jen v systematické kooperaci logopeda, rodiče, pedagoga a balbutika.

(Laciková, 2005)

Lechta (2010) hovoří o „začarované spirále“ fixace koktavosti. Spojuje

se v ní komunikační nezdar s nevhodnou reakcí prostředí, dysfunkční

copingovou strategií a zhoršením symptomů. Začarovaná spirála fixace

koktavosti může v konečném důsledku způsobit, že dítě s koktavostí začne

považovat komunikaci jako takovou za nepříjemnou a tak dochází nejen

k fixaci koktavosti, ale fixaci negativního postoje ke komunikaci a k sobě

samému jako komunikátorovi. Je tedy nutné eliminovat fixující faktory jako

předpoklad pro dosažení plynulosti nebo alespoň zlepšení.

Lechta (2010) uvádí tyto techniky terapie v rámci fixované koktavosti:

1. Mediace a mapování

Hlavním pilířem přístupu je fakt, že u fixované koktavosti už pominula fáze,

kdy je problematika koktání obcházena a ke koktavosti je přistupováno

nepřímými technikami v naději, že si dítě své dysfluence neuvědomí,

respektive nezačne je vnímat jako komunikační handicap. V této fázi je možné

cílit přímo na kognitivní oblast – mapováním a mediací logoped

zprostředkovává balbutikovi poznatky o koktavosti a objasňuje mu podstatu

toho, co jej tíží. Tento racionální přímý přístup může zabránit nepříznivému

vývoji pocitů a postojů, nebo může eliminovat již existující patologické

myšlení a cítění ve spojitosti s fluencí. Terapeut funguje nejen jako mediátor

nových poznatků o dysfluencích, ale je také zprostředkovatelem procesu,

v němž dítě získá věku přiměřené informace o dysfluenci a fluenci tak,

aby si vědomě vybudovalo plynulejšího vzorec komunikace. Celou

problematiku je třeba dítěti blízkým způsobem detabuizovat. Mapování je

ve školním věku vhodnou strategií i pro boj s tenzí a nadměrnou námahou

a pomáhá dítěti nastolit vhodný coping a kognitivně zvládnout problém.

42

2. Identifikace

Při identifikaci se jedná o nácvik vnímání slyšitelných (dysfluence),

viditelných (nadměrná námaha) a pociťovaných (psychická tenze) prvků

symptomatiky. Balbutik se při identifikaci učí postupně diferencovat:

Mezi plynulou a neplynulou řečí

Mezi rozličnými symptomy koktavosti

Mezi akceptovanou neplynulostí a symptomy koktavosti (to až

v případě perzistující koktavosti a zřejmého přechodu do chronicity)

Identifikace je i důležitým prvkem detabuizace koktavosti. Postupuje se tak,

že terapeut nejdříve předvede příznaky (pseudozakoktání – viz níže), které

společně analyzují a potom následuje identifikace mluvení a neplynulostí

balbutika. Dále má balbutik verbalizovat své pocity související s koktavostí

– i zde může terapeut začít v simulaci, jak on by se cítil, kdyby zadrhával.

Rozhovor je nutné realizovat věcně a uvolněně taktním a postupným

způsobem poté, co dítě získá vůči terapeutovi důvěrný vztah. Identifikace

může zabránit habituaci příznaků koktavosti.

3. Pseudokoktání

Tato technika je zaměřena především na dysfluence, ale sekundárně

postihuje i oblasti psychické tenze a nadměrné námahy. Podstatou je vědomé,

usměrňované, cílevědomé koktání. Tato koncepce může na první dojem

působit poněkud neadekvátně, avšak při správné aplikaci má několik

pozitivních efektů:

Poskytuje možnost získat kontrolu nad průběhem motorických aktů,

což redukuje nadměrnou námahu

Odbourává psychickou tenzi a detabuizuje koktavost

Odbourává perfekcionismus vzhledem k vlastní řeči (je dovoleno

zakoktávat se)

Desenzibilizuje balbutika vůči pocitu ztráty času způsobeného

zakoktáním

Zvýšení sebevědomí a v konečném důsledku snížení počtu zakoktání

43

Počet zakoktání se sníží díky odbourání negativních reakcí (strachu,

psychické tenze) na dysfluence a dostaví se s tím spojené vegetativní uvolnění.

Postupuje se tak, že nejdřív „pseudokoktá“ terapeut a dítě definuje dysfluence a

poté naopak. Cíle je dosaženo, když dítě začne uvolněně koktat, když otevřeně

reaguje na své zakoktání (i negativně), nebo reaguje-li uvolněně na koktání

logopeda. Použít tuto techniku je vhodné u těžké fixované či chronické

koktavosti, až po předchozí neúspěšné aplikaci jiných metod, a to zejména při

eliminaci těžkých bloků a těžkých prolongací a při identifikaci.

Peutelschmiedová (1994b) v rámci terapie balbuties popisuje cvičení,

která slouží k navození nových řečových stereotypů, nové řečové techniky –

tzv. měkké řeči. Tato cvičení se zhusta využívají u balbutiků s fixovanou a

chronickou koktavostí a bývají integrována do terapeutických programů.

K dosažení měkké řeči by se mělo postupovat od dechových cvičení, fonačních

cvičení (nácvik měkkého hlasového začátku), měkkého čtení, asociačních

cvičení (a logopedických her) až po řečnická cvičení (s možnou dramatizací):

Dechová cvičení

Většina balbutiků má porušenou respirační ekonomiku. Dechová

cvičení provádíme formou hry, relaxace, bez zjevně zaměřeného působení.

Hlavním cílem je hospodaření s dechem, zlepšení dechové kapacity

a prodloužení fonační doby. Pracujeme s regulací expiračního dechového

proudu. Peutelschmiedová vyzdvihuje pozapomínaný zpěv jako vůbec

nejpřirozenější dechové cvičení, u kterého značně působí pozitivní emocionální

ladění a navození příjemné atmosféry.

Fonační cvičení

Fonační cvičení zahajujeme nácvikem měkkého hlasového začátku.

Rozlišujeme hlasový začátek měkký a tvrdý. Tvrdý hlasový začátek

se vyznačuje prudkým vyražením hlasu, tedy násilným roztažením hlasivek

ve fonačním postavení. Tvrdý hlasový začátek je nefyziologický a z hlediska

hygieny hlasu škodlivý. Současně je také náročný na spotřebu dechu.

Norma české spisovné výslovnosti vyžaduje ráz na začátku věty začínající

samohláskou (např. Udělej to sám), po nevokalizovaných předložkách

(„k oknu“ vyslovíme odděleně, nikoli jako „koknu“) a mezi dvěma vokály

44

na rozhraní předložky a předpony („do Olomouce“ vyslovíme odděleně

s rázem). Měkký hlasový začátek vzniká tak, že nejprve hlasivkovou štěrbinu

prochází expirační proud vzduchu a teprve později se tvoří závěr. Hlasová

štěrbina je otevírána zvolna. Je nezbytné, aby se každý balbutik naučil měkký

a tvrdý hlasový počátek u sebe rozpoznávat a měkký hlasový začátek trvale

využíval i na úkor normy české spisovné výslovnosti.

Rozlišení měkkého a tvrdého začátku podpoříme přiložením ruky

na hrdlo (u chlapců až pod tzv. ohryzek). Upozorníme, že nejde o délku fonace,

ale o měkké nasazení hlasu. Nejprve pracujeme se samohláskou „U“ poté

přecházíme na hlásku „A“, u které je nebezpečí tvrdého začátku větší, následně

zkoušíme hlásku „O“. Po navození těchto osamocených vokálů přistupujeme

ke skupinám hlásek, nejprve vokálů. Vázaně vyslovujeme „AOU“, můžeme

si dopomoci přidáním hiátu před skupinu hlásek. Postupně nacvičujeme spojení

více skupin vázaně za sebou. Po zvládnutí těchto vokálových skupin doplníme

zbývající vokály „E“ a „I“. Dále připojujeme souhlásky. Vycházíme z prvního

vokálu ve slově, ke kterému lehce připojíme jen nastíněnou další souhlásku.

Měkký hlasový počátek omezuje tlak při artikulaci a tím pozitivně působí

na potlačení spasmů.

Nácvik měkkého čtení

Nácvik měkkého čtení může být aplikován u těch balbutiků, kteří již

ovládli techniku čtení a nemají obtíže spojené s dyslexií. Pro navozování

měkké řeči je čtení velmi příznivé, balbutik má pro svůj řečový projev oporu

v podobě textu a nemusí formulovat vlastní myšlenky a vyhledávat výrazy.

Nejprve se pracuje s barevným rozlišením vokálů a konsonantů. Dechová

ekonomika je plně na balbutikovi s jedinou výjimkou – není povoleno

nadechovat se uprostřed slova. Později přikročíme k práci s textem s barevně

neodlišenými hláskami, nejprve s přípravou, později bez přípravy.

Asociační cvičení

Vedou k rozšiřování slovní zásoby a zlepšení jazykového citu a mluvní

pohotovosti. Tato cvičení zahrnují procvičování slovních komplexů (ustálená

slovní spojení – pozdrav, poděkování, oslovení, omluva atd.), slovních řad

45

a rychlé vybavování vět. Asociační cvičení pomohou překlenout fází pasivního

řečového projevu, čtení, do aktivní řečové komunikace.

Řečnická cvičení

Další fází navozování měkké řeči jsou řečnická cvičení. Slouží k fixaci

měkké řeči a jejich cílem je naučit balbutika užívat principy měkké řeči

v rozsáhlejších celcích. Nejprve pracujeme s reprodukcí předpřipraveného

úryvku textu. Pokračujeme k mluvním projevům na dané téma (které si

balbutik může určit i sám), nejprve s přípravou a to v rozsahu nepřesahujícím

5-10 vět. Je vhodné zapojit příhodné logopedické hry.

4.3 Terapie chronické koktavosti

„Člověk s chronickou koktavostí je v nezáviděníhodné situaci lidí,

kterým nakonec odborníci oznámí, že se musí naučit se svou chorobou,

postižením či narušením žít. Proces smíření s tímto faktem může mít více fází

a může trvat různě dlouho, ale nakonec ho dříve či později, chtě či nechtě,

ve větší či menší míře musí akceptovat jak balbutik s chronickou koktavostí,

tak i osoby z jeho nejbližšího okolí. Perzistence koktavosti a snaha přece jen se

jí zbavit najednou způsobí, že se tito balbutici rozhodnou využít různé

alternativní přístupy, technické/elektronické pomůcky a vyhledají nejrozličnější

experty i „experty“.“ (Lechta, 2010, s. 281)

Obecně platí, že čím déle koktavost trvá, tím více se obvykle snižují

šance na její korekci ve smyslu kompletní eliminace. Pokud balbuties přetrvává

dlouho, případně i několik desetiletí, je porucha řečové komunikace už hluboce

zakotvena, což jen umocňují případné recidivy a střídání terapeutů

a terapeutických programů. Opakované komunikační neúspěchy často

zanechávání hluboké stopy na osobnosti člověka s chronickou koktavostí.

V případě adolescentů s chronickou koktavostí sice nemusí být klinický obraz

koktavosti ještě tak hluboce rozvinut, ale ze specifik tohoto věkového období

prožívají adolescenti s balbuties svou poruchu řečové komunikace velice trpce

a dramatičtěji oproti dospělým. Proces smíření se se svými obtížemi bývá

u adolescentů teprve na počátku. Jak je patrné z výše uvedeného, je tedy nutné

i v případě chronické koktavosti zohledňovat věk a životní etapu, ve které

se konkrétní balbutik nachází. (Lechta, 2005)

46

Zejména v případě chronické koktavosti je dobré zapojit skupinovou

formu terapie. Pozitivní vliv v rámci řešení problémů dospělých balbutiků

mohou mít i svépomocné skupiny. Tyto skupiny u nás spontánně vznikají

z popudu balbutiků samotných. Svépomocné skupiny pozitivně přispívají

s akceptaci svých obtíží a zásadní je také vliv reálného potvrzení faktu,

že člověk není jediný, kdo prožívá specifické problémy spojené s balbuties,

což působí blahodárně na sebedůvěru. (Škodová, Jedlička, 2003)

Cíle terapie chronické koktavosti se přesouvají do oblasti balbutikovi

osobnosti. Proto je u chronické koktavosti nezbytná spolupráce s psychologem

(psychiatrem). Cílem je tedy především psychoterapeutické ovlivnění

psychické tenze a logofobie. Také zde je důležitá systematická desenzibilizace

s výstupem do konkrétních komunikačních situací v reálném životě, jež je

v kompetenci psychologa. Co se týče nadměrné námahy, je možný přímý

nácvik adekvátnější mimiky či gestikulace při komunikaci, jakož i snaha

redukovat některé vegetativní příznaky námahy. V rámci působení

na dysfluence lze v rámci chronické koktavosti aplikovat přímé techniky

terapie zaměřené na tvarování plynulosti řeči (Fluency Shaping

Therapy) a terapie zaměřené na modifikaci symptomů koktavosti

(Stuttering Modification Therapy). (Lechta, 2005)

Intervenční program MIDVAS

Jedná se o terapii zaměřenou na modifikaci koktavosti (Stuttering

Modification Therapy), jejímž autorem je Charles Van Riper. Tento

terapeutický program výrazně ovlivnil terapii koktavosti v USA na několik

desetiletí. Cílem programu je změna balbutikových postojů k vlastní řeči

a přetváření projevů neplynulé řeči tak, aby byla pro posluchače přijatelnější.

Postoje balbutika musí být modifikovány v předstihu před modifikací

koktavosti ve smyslu dysfluencí. (Škodová, Jedlička, 2003)

Program MIDVAS je složen ze šesti na sebe navazujících kroků, každé

písmeno názvu vyjadřuje jeden z kroků. Jedná se o jeden z mála programů,

které cílí i na logofobii a úzkost. První tři etapy jsou zaměřené na modifikaci

postojů (tenzi a nadměrnou námahu), následující etapy se zaměřují

na modifikaci neplynulosti (Lechta, 2005):

47

1. Motivace – cílem tohoto kroku je celkové získání balbutika pro

dlouhodobou spolupráci na základě partnerského vztahu mezi

terapeutem a balbutikem, informuje o terapeutickém plánu, možných

dílčích překážkách a připravuje balbutika na možnou eventualitu

recidivy, v případě které je nutné i nadále pokračovat v terapii

2. Identifikace – rozhovor o projevech a faktorech, které koktavost

vyvolávají, stejně jako o reakcích nejbližšího prostředí, analýza svého

vlastního vzorce koktavosti (z videonahrávky)

3. Desenzibilace – balbutik se snaží definovat situace, které vnímá jako

stresové a jimž se snaží vyhýbat, následuje zvyšování prahu tolerance

a rezistence vůči zátěžovým komunikačním situacím

4. Variace – modifikace neplynulosti, vytvoření nového „plynulého

způsobu zakoktávání“

5. Aproximace – používání stále méně nápadných variant koktavosti,

zlepšení plynulosti

6. Stabilizace – automatizace dosažených výsledků v co nejnáročnějších

reálných komunikačních situacích pod dlouhotrvajícím vedením

terapeuta

Terapie zaměřená na tvarování plynulosti (Fluency Shaping Therapy)

Terapie tvarování plynulosti řeči se snaží o navození plynulé řeči a její

postupnou fixaci operačním podmiňováním. Pracuje tedy ve sféře behaviorální

terapie, a proto pocitům balbutika (psychické tenzi) není věnována větší

pozornost, s předpokladem, že samy vymizí po odstranění projevů dysfluence.

(Peutelschmiedová, 2005)

Tuto terapii vyvinul Ronald Webster. Zastánci tohoto směru terapie

jsou přesvědčeni, že koktaví lidé jsou schopni se naučit mluvit plynule,

na což reaguje řada kritiků. Často se zde využívají také technické prostředky

(přístroje na opožděnou sluchovou zpětnou vazbu a počítačové programy).

Terapie zaměřená na tvarování plynulosti má tři základní komponenty (Lechta,

2005):

1. Zpomalení tempa řeči – cílem je nacvičit tempo řeči, které je na spodní

hranici pásma normality (posluchač ho tedy vnímá jako pomalejší,

48

ale v běžné normě), k tomuto cíli se postupuje od extrémně zpomalené

řeči s postupným zrychlováním, často s využitím počítačového

programu

2. Lehký hlasový začátek – tato tradiční technika se aplikuje po jakémkoli

přerušení řeči, na začátku věty či projevu jako takového a slouží

ke snížení napětí artikulačního aparátu (nejdříve s minimální intenzitou

hlasu)

3. Hladké přechody – hladké přechody mezi slovy bez svalového napětí

Svépomocný program při koktavosti

Autorem tohoto programu a stejnojmenné publikace je Malcolm Fraser,

jež sám problematiku balbuties poznal na vlastní kůži. Svépomocný program je

určen pro adolescenty a dospělé. Balbutik je instruován k tomu, aby vlastním

aktivním přičiněním dosáhl vybudování sebedůvěry a překonání svých potíží.

Program spojuje logopedické techniky a psychologickou práci na sobě samém

na podkladě kvalitního porozumění problematice balbuties. Terapie v rámci

svépomocného programu vychází z analýzy vlastního projevu, poznání

a eliminace narušeného konverbálního chování, stejně jako odstranění

vyhýbavého chování, slovních opisů a pozitivní akce směřované ke kontrole

zakoktání. Důkladně také ošetřuje vztah balbutika k vlastní koktavosti,

zejména co se neskrývání své koktavosti týče. Celá publikace je konstruována

velice promyšleným a lidským způsobem a vše je popsáno detailním, snadno

pochopitelným způsobem. Balbutik je v průběhu informován o úskalích

a možných problémech, které ho mohou potkat a jak s nimi má naložit. (Fraser,

2000)

49

5. Analýza kvality života dospělých balbutiků

prostřednictvím případové studie

5.1 Cíle, metodologie a charakteristika výzkumného vzorku

Cíle

Hlavním cílem mého výzkumného projektu bylo zjistit, jaký má

koktavost dopad na život dospělého balbutika. Tento cíl mě dále vedl

k hlubšímu rozebrání toho, jakým způsobem balbutik subjektivně hodnotí

důležité životní etapy a co považuje za klíčové z hlediska terapie a přijmutí

svých obtíží (pokud je přijímá).

Dílčí výzkumné otázky, které jsem si kladla, znějí:

Kdy osoby s balbuties začaly pociťovat dyskomfort vlivem

koktavosti?

Jak balbuties ovlivnila léta školní docházky?

Měla koktavost vliv na volbu a hledání zaměstnání?

Cítí se osoby s balbuties ovlivněny koktavostí při navazování

sociálních vazeb (ať už na přátelské či partnerské bázi)?

Jaký druh podstoupené terapie se balbutikům jeví jako nevíce

prospěšný?

Jakou strategii volí při komunikaci s okolím?

Je jejich náhled na svět skrze optiku balbuties spíše

optimistický, nebo pesimistický?

Metodologie

Hlavní výzkum byl uskutečněn kvalitativní metodologií. Z rozličných

výzkumných postupů jsem za nejvhodnější pro svůj úmysl zvolila případovou

studii. Pro sběr dat byla zvolena forma polostrukturovaného rozhovoru, jelikož

kvalitně podpoří záměr co nejhlubšího vhledu do subjektivního prožívání.

Další spatřovanou výhodou je přirozený tok hovoru, který poskytuje množství

souvislostí a respondent může volně a přirozeně formulovat své myšlenky.

Otázky polostrukturovaného rozhovoru byly formulovány tak, aby byly

zodpovězeny dílčí výzkumné otázky. Délka rozhovorů se individuálně

50

pohybovala přibližně mezi 30-60 minutami. Rozhovor byl se souhlasem

respondenta zaznamenáván na diktafon.

V průběhu získávání respondentů se ukázalo, že se vyskytují tací

balbutici, kteří vzhledem k citlivosti problematiky nejsou nakloněni osobnímu

setkání, ale distančním zodpovězením otázek by rádi přispěli. Výzkum byl tedy

sekundárně rozšířen o formu dotazníku s otevřenými odpověďmi na totožné

otázky, jako byly kladeny v polostrukturovaném rozhovoru. Ač se v případě

dotazníku jedná o techniku kvantitativního výzkumu a tím nevyhovuje

původnímu záměru kvalitativně zaměřeného hloubkového výzkumného šetření,

bylo by dle mého názoru pošetilé nevyužít příležitosti srovnání dat získaných

oběma cestami a to zejména pro to, že existuje předpoklad, že vzhledem

k citlivosti problematiky nutnost osobního setkání už dopředu selektuje

respondenty na ty, jež své obtíže vnímají smířlivě. Ti, jež se svou koktavostí

vyrovnaní nejsou, takto situované přímé konfrontaci unikají.

Charakteristika výzkumného vzorku

Základním kritériem pro výzkumný projekt bylo dovršení plnoletosti,

která je všeobecně vnímána jako hraniční bod dospělosti v našem prostředí.

Dalším kritériem bylo subjektivní vnímání svojí vlastní osoby jako balbutika.

Výzkumný vzorek tvoří 13 balbutiků, se kterými jsem spolupracovala

na základě polostrukturovaného rozhovoru a 15 balbutiků, jež vyplnili dotazník

s otevřenými odpověďmi.

Z důvodu uchování anonymity respondentů jsou všechny případové

studie vedeny pod jmény, která se nezakládají na reálné skutečnosti.

51

5.2 Vlastní výzkumné šetření

5.2.1 Případové studie

1. Michal

Michal je 28 let starý. První projevy koktavosti se prý dle vzpomínek

rodičů začaly vyskytovat kolem 6. roku života, poté však jakékoliv dysfluence

spontánně ustoupily bez nutnosti návštěvy logopeda. Znovu začal koktat, když

mu bylo asi 14 let. V rodině prý žádný další balbutik není.

„Děda mluvil řekněme tak rozvážně, ale já bych teda řek, že to nebylo

koktání, no. Nevím, možná že nějaký rys toho tam byl, ale podle mě nekoktal

v tom smyslu, že by byl balbutik.“

Potíže s dysfluencemi ho prý samotného překvapily. Poprvé si je

výrazněji uvědomil, když v tercii na gymnáziu při hodině se suplujícím

učitelem žáci jeden po druhém četli a jemu učitel řekl, že na žáka tercie čte

„nějak špatně“. Tomuto ojedinělému incidentu však nevěnoval přílišnou

pozornost. Když prý ale nastoupil do kvarty, jeho potíže se během krátkého

časového úseku razantně zhoršily.

„Já nevím, jestli to tím je nebo není, nicméně v té době, co se to

zhoršilo, mě přepadli cikáni. Nic závažného se ale nestalo, jenom jsem dostal

tak řekněme pár facek, protože jsem jim nechtěl půjčit telefon a to bylo tak

všechno.“

Na gymnáziu byl Michal na základě balbuties občasně vystaven

posměškům ze strany spolužáků, na což vzpomíná značně ambivalentně:

„…nebere to člověk třeba vždycky úplně dobře, když si z něho udělají srandu,

ale to by bylo zas špatně, kdyby sranda nebyla. Tak nějak myslím, že si nemám

na co stěžovat.“

Od učitelů prý ve výuce žádné speciální zacházení neměl a ani ho

nevyžadoval. Před maturitou si ho pozvala třídní učitelka a řekla mu, že pokud

dodá potvrzení od logopeda, tak v případě, že nebude schopný se vyjádřit,

může být hodnocen dle písemné přípravy. Nakonec ale u maturity neměl

potíže: „Nakonec to bylo ale úplně v pohodě, já bych řekl, že to byl vůbec můj

asi nejplynulejší den nebo týden za několik let předtím i několik let potom.

Mimochodem jsem to potvrzení nakonec stejně zapomněl doma.“

52

V jeho případě nehrála koktavost roli při volbě dalších studií ani při

volbě práce, ale myslí si, že na to mělo značný vliv načasování.

„Kdyby to rozhodování přišlo, já nevím, o řekněme dva tři roky dříve,

tak by to určitě nějakou roli hrálo a asi bych se tomu koktání snažil nějak

přizpůsobit, nicméně myslím si, že když jsem se rozhodoval, co chci jít

studovat, tak to byla tak ta doba, kdy jsem se s tím, že koktám, řekněme tak

nějak začal vyrovnávat, nebo kdy jsem si řekl, že teda žádný úlevy já prostě

nechci a že jestli chci něco vystudovat, tak to chci vystudovat jako každý

normální člověk.“

Michal zmínil, že když v minulosti brouzdal po diskuzních fórech pro

balbutiky, často narážel na příspěvky, kdy se někdo dotazoval, co ostatní

balbutici studují za školu a všechny příspěvky byly prý směřované tím směrem,

že pisatele nezajímalo, co je konkrétním obsahem oněch studií a zda jsou

zajímavá, ale pouze jestli je přijímací řízení ústní nebo písemné a zda je

v průběhu studií častě vystupování před třídou či plnění zkoušek ústní formou.

Dle Michalova názoru pro většinu balbutiků má koktavost na volbu školy

i povolání zásadní vliv.

Největší potíže prý pociťoval při navazování partnerských vztahů:

„V tom ta koktavost byla zcela zásadní na sto procent. Myslím si teda, že já

sám od sebe nejsem zrovna dvakrát společenský člověk, nebo že bych byl

vyloženě extrovert, ale tohle bylo fakt zásadní. Ještě že v tomhle existuje

alkohol, protože jinak bych na tom byl úplně špatně. Koktavost se mi tím

nezlepší, ale ztrácejí se ty zábrany. Člověk koktá přinejmenším stejně,

ale prostě mu to tak nevadí.“

Poprvé Michal navštívil logopeda nejméně rok poté, co se mu

v průběhu 14 roku plynulost hodně zhoršila: „…a to jsem teda koktal tak,

že jsem byl úplně vyřazen z nějakého normálního kontaktu. Čekal jsem, že na tu

logopedii přijdu a tak za čtrnáct dní to bude všechno v klidu.“

Po dvouleté terapii se prý jeho projev ustálil v podobě, která pro něj

byla přijatelná, a proto přestal logopeda navštěvovat. Po třech měsících došlo

k recidivě: „Pak to bylo, řekl bych, ještě horší. Jenže se projevil takový ten

stálý problém balbutika – já bych tam rád začal chodit, ale to bych tam musel

zavolat. Ale zároveň mám dost takové té hrdosti, že bych se cítil blbě, kdybych

53

řekl třeba tátovi, aby tam zavolal. Tak to prostě zase nějakou chvíli trvalo,

než jsem tam zavolal sám.“

Logopedii navštěvoval poté další tři roky. Skončil, protože nevěřil,

že mu tato terapie může přinést nějaké další zásadní změny, cítil, že už dosáhl

v plynulosti projevu svého maxima. Svou logopedku popisuje jako

sympatickou. Za zcela zásadní považuje změnu přístupu ke koktavosti,

k čemuž se balbutik může dopracovat i prostřednictvím logopeda. Logopedická

terapie mu prý pomohla nejvíce v tom, že ho naučila rozpoznávat, co dělá,

když koktá a co je jinak, když nekoktá. Naučil se eliminovat vyhýbavé

chování. Nadále popisuje projevy jako více méně konstantní, ale vyskytuje

se u něj klasický fenomén, kdy jsou projevy den ode dne jiné v závislosti

na únavě a dalších faktorech. Rodiče se ho prý dotazovali, zda nechce navštívit

také psychologa, ale psychologa považoval jako vhodnou cestu pro, dle jeho

slov, „labilní osoby“ a cítil, že si chce svoje obtíže vyřešit sám.

„V tomhle jsem byl fakt tvrdohlavý, nechtěl jsem být ten, kdo chodí

k psychologovi, kdyby tam měl cedulku logoped a dělal to samé, tak bych

problém neměl, ale v těch patnácti šestnácti jsem chodit k psychologovi

považoval za takovou nehoráznou slabost, a to jsem striktně odmítal, byť

to co jsem dělal, bylo tisíckrát horší.“

Jeho hlavní strategií v rámci balbuties je nyní povznést se nad ni

a „tolik ji neřešit“. Dřív prý ale využíval nejrůznější strategie a taktiky,

jak se něčemu vyhnout a do detailu promýšlel, co může nastat: „Prostě jsem

to všechno tahle strašně promýšlel, jako když přijdu do hospody,

tak si objednám pivo, tak já nevím, jestli mam říct nějako značku toho piva,

nebo jestli světlý, desítku, dvanáctku a tak jsem prostě pořád tak rozmýšlel,

jaký to slovo použít, který mi půjde líp říct a to je podle mě to úplně nejhorší,

co může člověk dělat.“

V rámci balbuties se považuje za optimistu: „Jsem docela přesvědčen,

že zemřu jako balbutik, ale jako to není tak úplně hrozný, když to tak řeknu.

Nepovažuju to za tragédii. Kdyby to bylo míň nebo v optimálním případě

vůbec, tak by to bylo super, ale tak jako prostě všichni mají nějaké problémy.

Paradoxní je, že když mi někdo tohle řekl v těch patnácti, tak to byl teda velký

červený hadr a teď to tak vidím sám. Ale musím říct, že do tohohle nastavení

mysli jsem spěl ne tak úplně málo let.“

54

2. Ondřej

Ondřejovi je 29 let. První projevy koktavosti se začaly objevovat

v raném věku, prý takřka paralelně s vývojem řeči. Balbuties se vyskytuje

v rodině z otcovy strany, jedná se konkrétně o dědečka, otcova bratrance

a dceru tohoto bratrance. Své obtíže si začal uvědomovat asi v druhé třídě.

Koktavost se u něj na dlouhodobé úrovni vyvíjela ve vlnách. Byla období,

kdy projevy byly mírné, a byla období, která Ondřej hodnotí jako „hrozná“.

Takové špatné období prý zažíval okolo 14-16 roku. Další vrchol nastal, když

mu bylo 19 let a ten vnímá jako zdaleka nejhorší.

„Někdy se stane, že se nějak špatně vyspím a pak jsem z toho takový

vykolejený a mluví se mi třeba hůř a pak jsem zase v pohodě a mluví se mi lépe.

Občas je i těžké vypozorovat ty vlivy, někdy ani nevíš, čím to může být, není

to vždycky tak očividné, jako stres v práci.“

Školní docházka byla klidná: „Musím říct, že jsem měl vždycky

asi štěstí na okolí. Vždycky to bylo hrozně korektní i ze strany těch učitelů

i ze strany těch spolužáků.“

Ondřej je toho názoru, že balbuties má významný vliv na volbu

povolání: „Existují povolání, která prostě balbutik dělat nemůže. To je jasný,

že nemůžeme dělat třeba v rádiu, ale zase tím nechci říct, že by nás to mělo

nějak významně limitovat. Neznamená to, že by balbutik měl dělat takovou

práci, při které nemusí vůbec mluvit, to ne.“

On sám se cítí koktavostí při volbě dalších studií a potažmo budoucího

povolání ovlivněn, byl to však pouze jeden z faktorů a zapojil se spíše

na nevědomé úrovni.

„Já mám třeba takovou hodně komunikativní práci, dneska jsem

někomu něco hodinu prezentoval. V práci jsem hodně vystavený takovým

komunikačním situacím. Ale pořád je to IT, je to takový ten obor, kde se jde

hodně po tom obsahu a ne tolik po té formě. Umím si představit, že kdyby to byl

třeba nějaký marketing, tak by to mohl být problém.“

V navazování nových mezilidských vztahů cítí ze strany balbuties

omezení, nepovažuje je ale za nepřekonatelná.

„Musíš si najít lidi, kteří to budou nějakým způsobem respektovat. Jako

takových lidí je spoustu. Negativní reakci přímo na tu řeč jsem takhle

55

při navazování vztahů nezažil nikdy, ale někdy někoho prostě nezaujmeš a je

potom těžký říct, proč si ho nezaujal. Může to být tou řečí, nebo nemusí, těžko

říct. To co já sám na sobě pociťuji, je to, že mi to koktání narušuje takový

nějaký spontánní projev. Víc přemýšlím o tom, co říkám a potom ve výsledku

ta konverzace může být něco jiného, než na co jsou ti lidé zvědaví.“

Iniciátorem první návštěvy odborníka byli rodiče, Ondřej se poprvé

dostal do péče logopeda v šesti letech, v době, kdy nastupoval do první třídy.

Postupovalo se nepřímými technikami terapie: „Já jsem to bral tak, jako

že musím na nějaké cvičení. Moc jsem neřešil proč. To trvalo pár let. Rozhodně

mě to ale koktání nezbavilo.“

Znovu návštěvy logopeda Ondřej obnovil ze své iniciativy kolem

14. roku. Tato etapa netrvala příliš dlouho, cítil se zklamaný z toho, že mu

terapie nepřináší žádné zlepšení a přestal logopeda navštěvovat. V 19. letech

(v období, které vnímá jako nejhorší co do neplynulostí) se rozhodl vyzkoušet

pomoc odborníků znovu. Navštívil foniatrii a vyzkoušel biofeedback. Výstupní

zpráva po základní terapii v rámci biofeedbacku pojednávala o zlepšení,

Ondřej však nemá pocit, že by se něco změnilo, byť i jen na krátkodobé úrovni.

Nejpřínosnější z hlediska podstoupených terapií pro něj byla psychoterapie.

Když začal navštěvovat psycholožku, započal také se svépomocnou terapií,

jejíž pravidla se snaží praktikovat doposud. Publikaci Svépomocný program při

koktavosti považuje za zásadní: „To by si měl přečíst každý dospělý balbutik.“

Psycholožka dala Ondřejovi impulz k tomu, aby se vídal s dalšími

balbutiky. Sám cítil potřebu sdílet své obtíže s někým, kdo je sám prožívá.

Nejprve kontaktoval několik balbutiků přes diskuzní fóra s touto tématikou,

scházeli se, počet osob na těchto setkáních stoupal a tak celá věc postupně

vygradovala v to, že Ondřej založil občanské sdružení Balbutik. Cílem bylo dát

setkáním nějakou oficiální podobu. Byl také v kontaktu se skupinou balbutiků

z Belgie a proběhla vzájemná návštěva. Dle jeho vyprávění jsou svépomocné

skupiny v Belgii na velmi jiné úrovni, zejména co do organizace.

Jsou přidruženy k logopedickému pracovišti a skupinu podporuje odborník.

„Ty když se bavíš s tím druhým balbutikem, tak on ti vlastně nastaví

takové to zrcadlo. A když se s ním bavíš, tak potom dokážeš zase o něco lépe

přijmout sám sebe.“

56

Jeho strategií je tak říkajíc znecitlivění sebe sama vůči obtížím

v komunikaci. Snaží se nepřipustit si nepříjemnou zkušenost k tělu, což mu

rychleji umožní dle jeho slov „dostat se zase nahoru“.

Je spíše optimistou.

„Pořád mám takové stavy občas, kdy mě to hrozně štve, ani bych

neřekl, že jsme to nějak překonal, ale rozhodně bych řekl, že jsem se hodně

posunul a to je takový zásadní.“

3. Jaroslava

Paní Jaroslavě je 73 let. Koktavost se začala projevovat v šesti letech.

Matka ji vždy vedla k tomu, že jsou horší nedostatky, než je koktavost a tak

prý nikdy necítila přílišný dyskomfort ze svých dysfluencí. Nejhorší projevy

koktavosti datuje do doby okolo 15-16 roku. Jaroslava má dva syny,

oba se potýkají s balbuties.

Během školní docházky prý nikdy nezažila ze strany spolužáků žádné

posměšky. Její matka navštívila školu s předstihem před jejím nástupem,

obeznámila s problematikou učitele a ti připravili kolektiv jejích budoucích

spolužáků na její obtíže. Velké potíže jí prý vždy dělalo čtení nahlas. Učitelé

prý někdy místo ústního zkoušení přistupovali k psané formě, hlavně pak

v cizích jazycích. Jaroslava ve škole měla ruský jazyk a francouzský jazyk

a oba jí v mluveném projevu dělaly větší potíže než mateřština. Navzdory tomu

psaní testů místo ústního zkoušení Jaroslavě nevyhovovalo: „To se mně

nelíbilo, já bych to raději i přes to koktání povídala, protože psát v cizím jazyce

bez chyby je těžší, než mluvení (smích).“

Když bylo Jaroslavě 17 let, pokoušela se dostat na hudební konzervatoř.

Vždy byla prý vedena k hudbě, od dětství hrála na klavír a matka jí motivovala

k povolání učitelky hudby. Na konzervatoř ji ale nepřijali.

„…v té době jsem ještě špatně mluvila a oni to zkrátka vzali tak, že učit

bych nemohla. Já jsem chtěla učit a měla jsem z toho deprese. Chvíli mi trvalo,

než jsem se z toho dostala, ale zatvrdila jsem se a druhý rok jsem zase dělala

zkoušku a dostala jsem se. Dělala jsem varhany, tam to nebylo tolik o tom

učení.“

Nakonec ale dosáhla i svého snu a stala se učitelkou hry na klavír.

57

Obecně si myslí, že volbu povolání koktavost ovlivňuje individuálně:

„To závisí na každém, jakou má zkrátka náturu. Teď je to ale horší, protože je

velká konkurence. Ale ten, kdo je méně výřečný, nebo není sebevědomý, ten má

stejné potíže a prostě má také potíže se prosadit.“

V navazování mezilidských vztahů se koktavostí necítí vůbec

ovlivněna.

„Já jsem v tom měla vždycky jasno a tolik si tu koktavost nebrala, takže

mě brali i lidi. Chodila jsem jedině s manželem a ten si mě zkrátka vzal

bez nějakých řečí, ale taky říkal, jestli to nebude dědičné a tak. Abych pravdu

řekla, trochu to bylo dědičné, měl pravdu. Starší syn začal koktat ve třech

letech, spolknul kousek omítky, my jsme ho trochu bouchli do zad a on to má

od toho, jak se lekl. Ale koktá jen někdy. Mladší syn začal koktat v šesti letech a

ten to má horší.“

Terapie u Jaroslavy měly vždy jen krátkodobý účinek. Do páté třídy

chodila do školy pro vadně mluvící, v páté třídě podstoupila školou

organizovanou spánkovou terapii, příznaky poté prý na pár měsíců skoro úplně

vymizely a Jaroslava tak přešla na běžnou základní školu. V průběhu

konzervatoře navštěvovala foniatrii, došlo opět ke zlepšení: „Napsali mi,

že jsem vyléčená (smích). Ale nebylo to taky na pořád.“ Nejvíce jí vždy

pomáhala domácí příprava. Školní látku si nahlas přeříkávala: „Když mám

to téma několikrát dokola omluvený, když si to několikrát řeknu, tak to potom

jde lépe. (odmlka) Ale i teď cítím, když už mluvím celkem dobře, že mi to v té

hlavě drhne ty spoje.“

Její hlavní komunikační strategií je využívat synonyma a opisy místo

slov a slovních spojení, ve kterých cítí, že by se zadrhla. Ke stáru je prý ještě

větší optimista, než byla vždy: „Je to všechno čím dál lepší.“

4. Řehoř

Řehořovi je 43 let a začal koktat v již době, kdy začínal mluvit.

V dětství prý neprožil žádné dramatické události, které by mohly ohraničit

dobu vzniku prvních dysfluencí. V rodině se koktavost nevyskytuje. Koktavost

si začal uvědomovat na začátku základní školy.

Školní docházku měl, co se týče reakcí spolužáků, klidnou. Zkoušení

před tabulí v něm někdy vyvolávalo strach, většinou se ale rozhodnul strach

58

překonat a situaci čelit. Je toho dojmu, že učitelé příliš nevěděli, jak k jeho

koktavosti přistupovat.

Sám byl koktavostí, co se týče volby povolání, razantně ovlivněn

a musel si zvolit jinou cestu, než kterou toužil jít. Neuspěl u psychotestů

a přičítá to koktavosti.

„Já chtěl být strojvedoucí, jenomže tam je práce s vysílačkou a práce

do telefonu a musí se hovořit s dispečerem a výpravčím, takže to prostě nešlo.

Já jsem v té době neměl žádný záložní plán B, takže to pro mě bylo dost hrozný,

když to nevyšlo.“

V navazování mezilidských vztahů pociťuje koktavost jako největší

handicap, který ho postihoval ve školních létech a přetrvává doposud v rámci

obtíží v navázání hlubšího partnerského vztahu.

„Neměl jsem a nemám moc kamarádů, neumím moc navazovat

kontakty, ve škole jsem byl spíš ten co je vzadu a moc se nevyjadřuje. Nebyl

jsem družný. (…) Protože jsem chlap, tak já bych měl být ten první, kdo jde

a osloví ženskou, jenomže já to prostě neudělám.“

V současné době pro něj hraje zásadní roli při seznamování internetové

prostředí: „Psaný projev je pro mě takový ten oslí můstek, nebo jak to nazvat,

který mi pomůže překonat to první oslovení, které osobně s neznámou ženou

nedokážu. Nikdy ale moje vztahy nebyly dlouhodobé, je otázkou, jestli

ty slečny, které chtějí mít dítě a rodinu, neměly strach z toho, že by se koktavost

mohla projevit i u těch dětí.“

V dětství navštěvoval s rodiči logopedii, detailně si toto období ale

nepamatuje a nepřikládá mu větší důležitost. Když bylo Řehořovi 14,

podstoupil třítýdenní pobyt na foniatrii, také z iniciativy rodičů. Popisuje to

jako velmi prospěšné a zásadní, úroveň jeho dysfluencí se prý zafixovala na

takové mírnější úrovni, na které je doposud a některé osvojené techniky užívá

stále. Dále se sám zajímal o problematiku koktavosti. Shromažďoval a pročítal

velké množství tematické literatury. Také byl v kontaktu se svépomocnou

skupinou balbutiků, se kterými se občasně scházel.

Na prakticky každodenní úrovni se snaží věnovat dechovým cvičením

a předčítání nahlas. Doposud pociťuje určitý vlastní blok, co se telefonování

týče.

59

„S lidmi si vždycky píšu emaily, ona je i taková emailová doba,

ale možná že se toho obávám zbytečně a možná by stálo za úvahu, zda

by nebylo dobré navštěvovat nějakého psychoterapeuta a zapracovat na své

sebedůvěře, protože ano, logoped a foniatr může pomoci, myslím si, že i takhle

v dospělosti, ale bez té sebedůvěry je to celé takové vachrlaté.“

Za svou nechtěnou strategii, kterou se snaží odstranit, považuje

vkládání nadbytečných slov do svého projevu: „V průběhu mi ani nedochází,

že to vlastně říkám. Někdy na to myslím a nechci to říct, ale stejně to řeknu,

pak jsem sám na sebe naštvaný, protože jsem to chtěl jinak, ale plynule to ze

mě vypadne tímhle způsobem.“

Cítí se jako optimista.

5. Kateřina

Kateřině je 32 let. Koktavost se začala projevovat ve třech letech

po nástupu do školky. V rámci rodiny se koktavost vyskytuje u strýce a dědy.

Svoje obtíže si začala uvědomovat v první třídě. Za vrchol dysfluencí považuje

období, kdy nastoupila na gymnázium.

Učitelé jí na základní škole občas umožňovali, aby byla zkoušená

v psané formě, na gymnáziu prý prakticky vždy, i vzhledem k tomu, že v tomto

období byl prý její projev velmi neplynulý. Se spolužáky neměla nikdy

problémy.

Při volbě dalšího studia a povolání prý nepocítila větší vliv ze strany

balbuties, ale nějaký vliv koktavost na volbu povolání prý obecně určitě má.

Nyní je na mateřské dovolené, ale předtím pracovala v redakci časopisu:

„Řeč v té mluvené podobě tam není tolik třeba.“

Při navazování mezilidských vztahů vnímala koktavost jako omezení

nejvíce v pubertě, nyní už ne tolik. Cítí se jako společenská osoba a nebojí

se oslovit ani cizího člověka.

Kateřina má za sebou velké množství nejrůznějších terapií. Od dětství

mnoho let chodila s rodiči k logopedovi, nemá pocit, že by projevy koktavosti

byly v této fázi nějak zmírněny. Před několika lety byla po úrazu dlouhodobě

na nemocenské a začala logopeda navštěvovat znovu. Měla čas se na svou řeč

soustředit a až v této etapě pociťuje alespoň částečný účinek terapie. Ze všeho

nejvíc jí ale prý pomohla alternativní medicína, o kterou se zajímá

60

od sedmnácti let. Vyzkoušela kineziologii, akupresuru a akupunkturu. Ulevilo

se jí hlavně psychicky, což sekundárně uvolnilo i její mluvní projev. Také

navštěvovala zážitkové semináře, které jí prý velmi posilnily po osobnostní

stránce. Kateřina dále dlouhodobě navštěvuje psychologa. Rovněž v minulosti

docházela na setkání svépomocné skupiny. Setkávání s dalšími osobami, které

si prochází těmi samými obtížemi, považuje za nápomocné k dosažení vlastní

psychické pohody.

„Já mám pocit, že jsem vyzkoušela už úplně všechno, co se dá a nic

nebylo příliš účinné, ale nejlépe jsem se cítila právě díky akupresuře. Lékaři mi

nikdy nějak zvlášť nepomohli. Nejhorší byla asi farmakoterapie, cítila jsem

se taková oblbnutá.“

Ze strategií zmiňuje pouze snahu se ráno zastavit, prodýchat

se a zapracovat na dechových cvičeních, což se jí teď s malým synem příliš

nedaří.

Celkově pociťuje optimismus. Balbuties nikdy nepovažovala za nemoc

a ani za takovou překážku, aby to například ovlivnilo její rozhodování

o mateřství.

„I s tímhle tím se prostě člověk může prosadit a žít normální život jako

každý jiný.“

6. Marek

Markovi je 29. let. S koktavostí se prý potýká od velmi útlého věku.

Není si vědom, že by někdo v jeho příbuzenstvu byl také balbutik. Svou

koktavost si prý uvědomuje už od školky. Větší změny plynulosti Marek

pociťuje v rámci jednotlivých dní i hodin, v závislosti na situaci. Neřekl by ale,

že se vyskytlo v rámci jeho života dlouhodobější období, které by mohl označit

za horší nebo lepší.

„Já si to možná principiálně neuvědomuji doteď, že koktám. Já o tom

vím, ale není to něco, co by mě silně ovlivňovalo.“

Učitelé nikdy nebrali na Markovi obtíže zvláštní ohledy a on sám

zvláštní péči nevyžadoval. Nikdy nebyl negativně konfrontován spolužáky

kvůli své koktavosti.

„Já jsem to přijal, oni to přijali a bylo to vždycky v pohodě.“

61

Vliv koktavosti na volbu povolání je dle jeho názoru individuální,

a pokud má balbutik silnou motivaci k dosažení nějakého povolání, dá se prý

najít cesta, jak toho dosáhnout. Sám nebyl v pozici, kdy by koktavost

považoval za velkou nevýhodu.

Z navazování nových kontaktů a vztahů se Marek necítí nesvůj a není

pro něj nějak zvlášť nesnadné telefonovat (naopak prý při telefonování je jeho

projev někdy znatelně více plynulý). Pociťuje ale rozdíl, když má mluvit

v cizím jazyce, v tomto případě jsou prý dysfluence více výrazné a pociťuje

razantněji i psychickou tenzi.

„Každý má něco, co by na sobě rád změnil, já prostě nebudu sedět

doma za zavřenými dveřmi a čekat až to všechno venku uteče.“

V asi čtyřech letech Marka prý vzali rodiče na akupunkturu. Na tuto

zkušenost vzpomíná negativně, celá procedura mu byla nepříjemná a nechápal

její význam. Dále v této době chodil na logopedii.

„Logoped mě neměl příliš v lásce, protože on po mě chtěl, abych

opakoval nějaké jednoduché věty, a protože mi přišli ty věty až moc

jednoduché, tak já jsem je vždycky nějak pozměnil a rozvinul a z toho on byl

naštvaný. Rodičům potom řekl, že by mě měli dát na zvláštní školu, tak mě táta

vzal k psychologovi, který mi udělal IQ test, potom ten IQ test vzal a omlátil

ho logopedovi o hlavu. Víckrát jsme pak k němu nešli (smích).“

Rodiče byli prý, co se terapie Markovi koktavosti týče, velmi aktivní

a vyzkoušeli prý „vše co šlo“. Marek četl různé odborné publikace

s problematikou balbuties a na jeho případ mu prý nejvíce co do etiologie sedí

dyskoordinace mozkových hemisfér. Zkoušel bubnovat na bicí a tato aktivita

prý překvapivě hodně ač krátkodobě učinila jeho projev zjevně plynulejší.

Chtěl by si prý pořídit bicí soupravu domů a dále zkoušet vliv hry na bicí na

jeho balbuties, ale vzhledem k tomu, že žije s rodiči v panelovém domě, není to

z prostorových důvodů a ani ohledu k sousedům reálné.

„Bubnování je něco, co ty hemisféry synchronizuje a těsně po

bubnování jsem mluvil úplně krásně plynule a vůbec jsem o tom hovoření

nemusel přemýšlet. Tam je důležitý ten rytmus a možná je zajímavé, že já jsem

nikdy předtím neměl žádný rytmus a už jsem se ho naučil, slyším ho a vnímám

ho a tak.“

62

V několika izolovaných případech se také setkal se svépomocnou

skupinou balbutiků, ale příliš mu nevyhovovala organizace těchto sešlostí

a měl z nich rozpačitý pocit.

Žádnou komunikační strategii prý vědomě vybudovanou nemá. S lidmi,

se kterými komunikuje často a kteří jsou mu velice blízcí, se mu mluví lépe

a řeč je plynulejší.

Je optimisticky laděn: „Rozhodně si myslím, že tohle není něco, kvůli

čemu by člověk nemohl prožít krásný a plnohodnotný život.“

7. Eva

Evě je 25 let. Koktavost se začala poprvé projevovat, když bylo Evě

9 let a nevzpomíná si na žádnou traumatickou či jinou významnou událost,

která by první projevy odstartovala. V první třídě prý měla velice přísnou

učitelku, které se všechny děti bály a zvažuje roli tohoto faktoru. V rodině

se dále koktavost vyskytuje u strýce. V dětství ona sama ani rodiče její obtíže

příliš neřešili, prý na balbuties občas poukázal někdo z okolí s tím, že Evě

nerozumí.

Při školní docházce se nesetkala s žádnými negativními reakcemi:

„Já jsem měla takové štěstí, že spolužáci, učitelé i teď spolubydlící

na to vždycky reagovali bez problému. Vždycky se snažili mi pomoci v tom,

abych se cítila dobře.“

Nejhorší prý její koktavost byla okolo deváté třídy. Eva se vždy cítila

velmi trapně, když měla číst nahlas, ačkoliv kolektiv její obtíže přijímal. Čtení

pro ni bylo velice stresující a měla potíže s hospodařením s dechem, pociťovala

silné stažení svalů v oblasti krku.

Eva studuje medicínu a její řečový projev se vždy velmi zhorší

ve zkouškovém období. Velká míra učení, související s únavou a stresem

se poté projeví přímo v průběhu ústních zkoušek, profesoři byli ale vždy

trpěliví a vyšli jí vstříc. Stres sama hodnotí jako nepříznivější než únavu. Když

naopak vyjede na dovolenou, projevy koktavosti prakticky vymizí.

Volbu povolání balbuties dle jejího názoru příliš neovlivňuje:

„Kdybych já chtěla být reportérkou a měla bych k tomu silnou motivaci, tak

bych do toho šla. S koktavostí se dá něco dělat, když chceš. Víc bych na sobě

pracovala a šla bych si za tím.“

63

V navazování mezilidských vztahů se necítí limitovaná. Stud prý občas

pociťuje každý a tato myšlenka jí pomáhá se nad celou věc povznést. Dříve

se bála, že se před novým člověkem zakoktá, ale nyní už takto nová setkání

neprožívá.

Při telefonování si tvoří plán rozhovoru, určitou konstrukci, která

jí pomáhá k psychickému klidu a činí její projev více plynulým.

„Když s někým telefonuji, nebo se mám někoho zeptat na něco třeba

v krámě, moc to neřeším. Já ty lidi vidím poprvé a naposledy, takže proč bych

se tím měla trápit.“

Prvního odborníka navštívila v deváté třídě z vlastní iniciativy

po zhoršení projevů. Návštěvy logopeda v té době hodnotí pozitivně,

její dysfluence se zmírnily. Aktuálně dochází na logopedii jedenkrát měsíčně.

Kdyby prý k logopedovi nedocházela a neměla vedení, vzhledem k náročnému

studijnímu oboru by se nepřinutila k procvičování terapeutických postupů.

V minulosti jednou navštívila i psychologa, ale jelikož pochází z Ruska, moc

se jí tyto návštěvy neosvědčily. Prý by potřebovala psychologa, který

by hovořil jejím mateřským jazykem, když hledá česká slova, není schopná

se uvolnit.

„Balbutik musí vyzkoušet všechno, co jde. Prostě to není tak, že co platí

na mě, bude platit na každého a rozhodně stojí za to se pokusit něco se sebou

udělat.“

Její komunikační strategií v případě dysfluence je se zastavit,

nadechnout se a vydechnout, uvolnit artikulační pozici a začít znovu. Dále

se snaží vyhnout se stresu, a pokud je ve stresové situaci, vnímat ji jako

krátkodobý stav, který si nesmí připustit k tělu.

Je optimisticky laděna.

8. Petr

Petrovi je 22 let. Prvopočátky projevů koktavosti datuje do raného

dětství. V rámci stresujících zážitků si vybavuje, že když byl asi 4 roky starý,

vyskytl se u něj ve spánku nějaký druh záchvatu. Vzpomíná, že jeli sanitkou do

nemocnice a zde dostal injekci do míchy. Patrně v této spojitosti si také

vybavuje, že byl na EEG vyšetření. Žádný další záchvat už ale nikdy

nenásledoval a Petr si nevzpomíná, že by v rámci této události byl v dětství

64

medikován. V rodině se vyskytuje koktavost i breptavost. Tumultus sermonis

se vyskytuje u jeho matky, strýc má prý výraznou koktavost. Matka i strýc prý

nikdy neprošli žádnou terapií, pochází z vesnice z početné rodiny.

První vzpomínky, kdy se vědomě Petr zamýšlel nad svými obtížemi,

zasazuje do doby druhé třídy. Citelněji začal na negativní vlně vnímat své

obtíže asi ve čtvrté třídě.

„V té době byla taková krize ve třídě. Nějak jsme se o tom hromadně

bavili a přišlo i na to, že já koktám a nějak se to tam řešilo před celým

kolektivem. Ne že by se to vyloženě nějak zkoumalo, už ani nevím,

jak na to přišlo, ale nějak jsme se o tom bavili a to mi nějak prvně úplně došlo,

že ty lidi kolem mě to vnímají taky. Protože ono když člověk takhle mluví a není

to prostě tak že by se vyloženě zadrhl a nemohl se vyjádřit, tak ne že bys

to prostě vůbec nevnímala, ale ten druhý člověk to vnímá výrazněji, než jak

se to zdá tobě samotné. Takže mi postupně začalo docházet, že o tom ty lidi

vědí a začal jsem přemýšlet, jaký to na mě bude mít vliv. Jestli se to samo

spraví a co se stane, pokud ne. Vím, že jsem se o tom nějak bavil s tou třídní

učitelkou a ta mi řekla takovou krásnou věc na uchlácholení, že můj mozek

pracuje rychleji než moje pusa.“

Při přechodu v páté třídě na gymnázium se prý projevy koktavosti

značně zhoršily. Významný vliv mělo i to, že v novém prostředí se musel

konfrontovat s velkým počtem nových cizích lidí. Za těchto okolností byl vždy

jeho projev horší, než v domácím přátelském prostředí. Na gymnáziu se prý

také hodně měnili učitelé, což Petrovi nedělalo dobře. Také pociťoval negativní

vliv na svůj mluvní projev ze strany puberty.

V rámci spolužáků si nevybavuje žádnou negativní reakci směřovanou

na jeho koktavost. V průběhu vzdělávání učitelé jeho obtíže spíše přecházeli

a nevěnovali jim pozornost, s jedinou výjimkou: „Naše učitelka na angličtinu

mě měla docela ráda, protože jsem jako uměl a ta se vyjádřila tak, že je škoda,

že koktám, že si myslí, že mi to bude bránit v životě a kdybych nekoktal tak

budu ještě lepší. Já jsem se z toho cítil špatně a přicházely takové ty myšlenky

jako proč já zrovna, když mi to v té škole tak jako jde tak proč k tomu musím

mít tohle. Když tohle řekne někdo druhý, tak to člověka tak jako zabolí.“

65

Ústní zkoušení jej stresovalo, ale snažil se celou věc překonat

důkladnou přípravou, která stres redukovala. Sám tedy konstatuje, že koktavost

ve finále měla značný vliv na jeho dobrý prospěch a píli.

„To, že mám vadu řeči, mě motivuje k tomu, abych se snažil o to víc,

abych v něčem vynikal a nějak se to tím vykompenzovalo.“

Když se rozhodoval, kam nasměřovat své další vzdělávání a pozdější

povolání, pročítal si na internetu osudy lidí s balbuties. Konstatuje, že při volbě

povolání u balbutiků hodně záleží na míře koktavosti. V případě mírnějších

projevů, dle jeho názoru, stojí za to pokusit se překonat tyto nepříznivé

okolnosti a jít za svým cílem, těžší koktavost prý může ale člověku znemožnit

dosáhnout vysněného povolání.

„Nikdo není dokonalý a každý má s něčím problém, ale těžká koktavost

může být určitě hodně limitující a to nejen v tom povolání. Na mě ta koktavost

měla vliv v tom, že jsem o tom hodně přemýšlel kam se vydat, ale nakonec jsem

si řekl, že půjdu svojí cestou. Nastoupil jsem na vysokou školu a teď toho

nelituju zpětně, ale vliv to mělo.“

Při navazování mezilidských vztahů vnímal koktavost jako mírně

problematickou.

„Myslím si, že negativní vliv to mělo na společenský život hlavně na

tom gymplu. Držel jsem basu s těmi, co mě více znali a neměl jsem potřebu se

bavit s větším počtem lidí. Byl jsem uzavřenější. Když se ta koktavost po

pubertě zlepšila, tak to bylo hodně naopak a hodně jsem chodil ven s různými

lidmi a měl jsem spoustu kamarádů.“

První návštěvu logopeda v dětství navrhnul rodičům pediatr, důvodem

byly ale hlavně přetrvávající dyslalie. Petrovi bylo asi 7 let. Na logopedku

vzpomíná jako na „milou paní“. Zapojovala se i cvičení na měkké hlasové

začátky.

„Potom mám ale i takovou negativní zkušenost, kdy já jsem byl zvyklý

na tu svojí paní, které jsem už důvěřoval a měl jsem jí rád, dá se říct. K té jsem

byl objednaný, ale ta nemohla, takže za ni zaskočila nějaká taková starší paní.

Byl jsem překvapený, že tam je někdo jiný a nelíbila se mi, připadala mi jako

taková ježibaba a ani se mi nelíbil ten způsob, jak na mě mluví. Tak jsem

se prostě rozhodl, že s ní nebudu mluvit. Prostě jsem nechtěl. A ona začala být

taková nepříjemná a na to já od dětství reaguju tak, tě se prostě ještě víc zapřu.

66

A to vygradovalo v to, že mě doporučila na psychologické vyšetření. Tam jsme

nešli, mámě to bylo jasné, že jen trucuju. Pak se mi chtělo méně i k té mojí

logopedce.“

Petr k logopedce docházel asi do doby, kdy mu bylo 12 let. Má pocit,

že rodiče přestali věřit, že Petrovi může logopedka ještě nějak přispět a v té

době byla terapie ještě v iniciativě jeho rodičů.

V patnácti letech byl na praktické prohlídce u pediatra a lékařka mu

napsala doporučení na foniatrii. Rozhodl se ale, že dalšího odborníka navštívit

nepotřebuje. Zhruba o dva roky později celou věc znovu zvážil a začal

docházet k logopedce z dětství. Docházel jednou za tři měsíce a měl doma

cvičit. Přestal docházet asi v 19 letech. Obnovení logopedické péče mu

přispělo hlavně k psychické pohodě.

„Pomáhalo mi, že mi zpětně říkala, že to není tak špatné. Když mi tohle

řekl člověk, který se tím zabývá, tak mě to celkem zklidnilo. Od dětství jsem jí

důvěřoval. Ale koktavost se mi upravila tak nějak sama. Já jsem byl takový

lajdák a nikdy jsem moc doma nedělal, co jsem měl, jen jsem si občas četl

doma. Nejsem schopný říct, čím to bylo.“

Logopedické péče u něj prý vybudovala určité principy, které se snaží

dodržovat a i když teď k logopedovi nedochází, občas přemýšlí o tom, co mu

bylo doporučováno a snaží si z toho něco odnést

Jeho hlavní strategií je zpomalit svůj mluvní projev.

„Já si myslím, že ve většině případů pomůže, když ten člověk začne

mluvit pomaleji, ona jak je ta urychlená doba a pořád člověk někam spěchá,

tak se na to snadno zapomíná. Když se člověk naučí takhle zpomalit, tak teprve

pak může znovu zrychlit. Myslím si, že spousta lidí, kteří zadrhávají, tak jim

prostě dojde dech. Kdyby na to mysleli a udělali tu pauzu, nadechli se,

tak by to šlo lépe. Když se člověk koncentruje na to, aby mluvil plynule, tak

zapomíná na tu lidskou omezenost v tom, že ta kapacita není nekonečná, že se

musí nadechnout, že musí udělat tu pauzu a že to ten druhý nevnímá jako

zakoktání.“

Cítí se více jako optimista.

67

9. Radek

Radkovi je 27 let. Má o osm let starší sestru, která je také balbutik.

Nikdo další v rodině přímo koktavostí netrpí, Radek ale cítí u otce určité

narušení rytmu řeči. Když bylo Radkovi asi 6 let, vyskytl se incident, kdy se na

rodinné večeři zakoktal, matka mu dala pohlavek a vyhubovala mu,

že paroduje sestru. Postupně od toho momentu se začaly dysfluence objevovat

pravidelně.

Spolužáci vždy k jeho obtížím přistupovali bezproblémově, vždycky

byl ale uzavřenější typ. Při maturitě se jeho spolužáci bez jeho popudu

zachovali velmi kolegiálně a nevpustili na jeho výstup žádné pozorovatele,

jak je obvykle u maturity umožněno. Nikdy v průběhu školní docházky

nedostal možnost plnit zkoušení psanou formou místo ústní.

„Měli jsme tam učitele, který každému, kdo byl vyvolaný a déle

přemýšlel nad odpovědí, říkal, ať si to překoktá do hrnce a pak odpoví,“ tako

průpovídka Radka velmi iritovala.

Stres prý není faktor, který by mu plynulost řeči zhoršoval. Někdy prý

i naopak.

Volbu povolání koktavost prý určitě ovlivňuje, není to ale ten

nejzásadnější faktor. Jeden čas Radek pracoval v novinách, kde často

komunikoval s cizími lidmi a musel se prezentovat společensky vhodným

způsobem. Zpočátku byl z celé věci nervózní, hlavně proto, že práce

obsahovala hodně telefonování, ale po chvíli se s ní sžil.

„Jednou jsem musel volat českému velvyslanci v Japonsku a pracovní

telefony tam byly jen pevné linky. Jenže já jsem na to chtěl mít klid a nechtěl

jsem, aby na mě nikdo koukal, takže jsem šel ven a volal ze svého telefonu.

Nakonec mě tahle chvilka klidu stála asi osmnáct set (smích).“

Při navazování nových mezilidských vztahů se koktavostí cítí ovlivněn

v různé míře v závislosti na situaci.

„Já jsem z povahy introvert, i když ona je vlastně otázka, jestli je to

povahou, nebo tou koktavostí, nevím, nedovedu to rozlišit. Nikdy bych neudělal

to, že bych šel do baru a oslovil cizí holku jako první, ale když se ta holka

pohybuje v mém okolí, ví, jak na tom jsem a stejně vypadá, že má zájem, tak mě

samotnému ta koktavost do určité míry přestává vadit a nemám problém s ní

68

navázat kontakt. Dobré bylo i to, že jsem několik let hrál na kytaru v kapele,

takže jsem byl hodně mezi lidmi, a když bylo nejhůř, tak jsem se mohl tak jako

schovat za tu kytaru.“

Radek se zamýšlel i nad dědičnými faktory koktavosti: „Já vím, že je

tam ta 50% pravděpodobnost, že se ten gen předá, a samozřejmě zvažuji, jestli

to mám riskovat a jestli to mám tomu dítěti udělat, ale děti bych jednou chtěl

mít a asi bych do toho šel, no“

V dětství jeho matka byla hodně aktivní a hledala, jak by se dalo oběma

dětem pomoci. Radkovi byl asi v deseti letech předepsán Diazepam, který bral

asi půl roku. Radek ale na tuto medikaci vzpomíná velmi negativně, prý kvůli

práškům nemohl spát. Popisuje, že když je jeho spánkový režim narušen,

projevy koktavosti se citelně zhorší. Medikace tedy stav nezlepšila, právě

naopak. Navštívili také logopedku, která matce řekla, že moc neví, jak

si s koktavostí poradit, že se specializuje na úpravu výslovnosti. Dále rodina

navštívila homeopata: „To bylo hrozně drahý, asi patnáct set si řekl za půl

hodiny. Ten mi dal nějaký homeopatika, ale ty jsem měl brát v pravidelných

intervalech a vycházelo to i na někdy pátou šestou hodinu, což znamenalo, že

jsem měl zase rozhozený spánek a zase se mi to zhoršilo. To jsem zase nemohl

říct nic, takže jsem toho prostě nechal.“

Před zhruba pěti lety, když se plynulost Radkova projevu zhoršila,

vyhledal logopeda. Pracovalo se na hospodaření s dechem, měkkých hlasových

začátcích a klouzavé mluvě.

„To co mě odrazovalo, bylo, že i když jakoby koktám, tak dokážu říct

pár vět, kdy si myslím, že to ani není moc poznat a ten způsob který ona mě tam

chtěla učit, bylo navazování těch slabik a pomalé mluvení a to mě přišlo, že tím

na sebe vlastně upozorním ještě více a to jsem nechtěl. Takže jsem se tomu

přestal věnovat a už jsem tam nešel.“

V současné době by prý vyhledal odborníka, kdyby se jeho obtíže

dlouhodobě zhoršily, ale aktuálně má pocit, že jeho stav je „v únosné mezi“.

„Když se stane, že jsem na tom třeba pár dní hůř, tak o tom přemýšlím,

ale pak si říkám, že ona by mi poradila ty cvičení, a to já vlastně asi dělat

stejně nevydržím. Vlastně si asi ani nemyslím, že se to dá spravit nějakými

logopedickými cvičeními.“

69

Radek se pokusil zapojit se do svépomocné skupiny, protože se snažil

najít příjemné prostředí, kde by se nemusel pokoušet nekoktat, ale skupina,

která fungovala v místě jeho bydliště, se již několik let neschází.

Jeho hlavní strategií je využívání synonym místo slov, o kterých ví,

že jsou pro něj problematická.

„Také používám to, že se odmlčím. Nevím, jestli to tak popisují

i ostatní, ale já vím, že někdy to půjde, někdy ne a musím třeba chvíli počkat,

aby to šlo. V poslední době ale přemýšlím, jestli mi to celé vlastně nějak

nedeformuje kreativitu myšlení, protože vím, že hodně často používám

jednoslabičná slova, když to jde a vzpomenu si na to, protože vím, že se u nich

nezakoktám. Takže pak funguju v takových frázích a začínám si uvědomovat, že

to ten projev jakoby zplošťuje. Někdy řeknu něco jiného, než co doopravdy

cítím, protože je to třeba kratší, má to méně slov a to je pro mě v tomhle

výhodnější.“

Radek zůstává optimistou.

10. Lenka

Lence je 42 let. Koktavost se začala projevovat kolem 3 let. Balbuties

se vyskytuje ve vzdálené rodině. S přibývajícími léty se prý celkově její obtíže

mírní, ale popisuje také vliv stresu a hormonálních výkyvů.

Své obtíže si začala uvědomovat v prvních letech školní docházky,

protože se setkala s posmíváním. Učitelé Lence vycházeli vstříc skrze psanou

formu zkoušení. Do šesté třídy chodila do běžné základní školy, poté

nastoupila na základní školu logopedickou, kde byla v kolektivu dalších

balbutiků.

„Hodně se mi ulevilo, nikdo se mi už nesmál. Člověk se tam tak jako

uklidnil, protože jsme tam byli všichni stejní a někteří na tom byli i hůř.“

V Lenčině případě nebyla koktavost na obtíž při volbě povolání,

nedostala se sice na obor, který chtěla studovat, ale nepřikládá to za vinu

koktavosti. Vystudovala obor, který byl jejímu vysněnému příbuzný.

„Určitě se dá uplatnit, nemusíme a nemůžeme být všichni herečky

a právníci. Je spousta prací, které jsou takové praktické, člověk něco vytváří

rukama a ne pusou.“

70

Při navazování partnerských vztahů, stejně jako přátelských,

nepociťovala nikdy ze strany balbuties větší nevýhodu.

„Na tohle jsem měla vždycky štěstí, ono v té dospělosti už k tomu lidé

přistupují jinak. Prostě už jsme dospělí a nikdo se nikomu neposmívá. Mám

rodinu a jsem spokojená.“

Mimo péče v základní škole logopedické Lenka zkoušela v dospělosti

kineziologii.

„Něco mi to dalo, ale asi by to nebylo řešení. Tam mi paní řekla,

že jsem měla ve třech letech blok. V té době jsme se přestěhovali do babičky

z Pardubic do Mimoně a já jsem v každé staré paní viděla babičku, tak jestli

tím se to mohlo nějak stát. Asi nějaký psychický šok to pro mě byl. Jak se mě

tam ta paní dotýkala, tak se mi propojily hemisféry a já jsem měla pocit toho

tříletého dítěte. Potom jsem tam i brečela a celkem se mi ulevilo. Ale to by tam

člověk musel docházet pořád a těch mých pár sezení asi nemělo až takový plný

účinek. K tomu uzdravení by to byla dlouhá cesta.“

Lenku by také lákalo zkusit hypnózu, ale prý se k tomu nejspíš

z časových a finančních důvodů neuchýlí. K další logopedické nebo

psychologické péči se Lenka neuchýlila, se svými obtížemi je vyrovnaná

a necítí potřebu vyvíjet tímto směrem další aktivitu.

„Myslím, že v dospělosti může více pomoci psycholog než logoped. Ono

je to všechno o té psychice. Když je člověk v pohodě, tak je v pohodě i ta řeč.“

Je si vědoma konkrétních hlásek, které se jí vyslovují špatně, takže

se uchyluje k využívání synonym a opisů. Také se snaží předpokládat tok

hovoru a dle toho konstruuje věty. Při telefonování si promyslí, co chce říct,

nadechne se a na jeden nádech řekne, co potřebuje. Telefonování nepovažuje

za problematičtější, než běžný hovor.

Balbuties vnímá s optimismem: „Nemá cenu se tím nějak trápit, já jsem

s tím srovnaná.“

11. Jirka

Jirkovi je 42 let. Koktavost se dle vzpomínek rodičů začala projevovat

ve třech letech. V mírné formě se prý zadrhává Jirkova matka. Koktavost začal

vnímat ve druhé třídě. V průběhu dospívání se prý plynulost jeho řečového

projevu zlepšila.

71

Základní škola byla pro Jirku bouřlivá. Děti se mu posmívaly a on se

s nimi často na základě toho pral. Do čtvrté třídy nastoupil na základní školu

logopedickou a byl na internátě. Vše pro něj bylo nové, z internátního prostředí

byl nesvůj, zvykl si prý asi po půl roce.

„Potom jsem šel do učení a tam jsem si to uzpůsobil k obrazu svému.

Akorát došlo k incidentu s učitelem, který si mě vysloveně užíval, nutil mě číst,

pořád jsem chodil k tabuli a poukazoval na mou koktavost, tak jsem mu dal

ránu a bylo z toho podmínečné vyloučení a trojka z chování. Já jsem to vnímal

tak, že se mě snaží zesměšnit.“

Jirka si myslí, že balbuties nemá vliv na volbu povolání. Vždy dělal

manuální práce, ve kterých ho kolektiv i zákazníci přijímali bez problému.

V jeho současné práci komunikuje se zákazníky na každodenní úrovni. Necítí

ani rozdíl mezi osobní řečovou komunikací a telefonováním.

V navazování mezilidských vztahů se necítil nikdy omezený. Jirka je

z povahy průbojný a aktivní člověk.

„S manželkou jsem se potkal, když jsem šel do učení a od té doby jsme

spolu. Nikdy mou koktavost nevnímala jako problém.“

Po základní škole logopedické již žádnou další terapii nevyhledal

s ojedinělou výjimkou, kdy navštívil léčitele. O této zkušenosti se ale zdráhá

hovořit a popisuje ji jako omyl.

Komunikační strategie prý nemá, ale zmiňuje, že alkohol má u něj

jednoznačně pozitivní vliv na plynulost projevu: „Když jsem v náladě, tak bych

mohl klidně někde číst nějaký proslov. Zlepší se mi to o sto procent. Myslím si,

že na tu koktavost prostě méně myslím. V běžném provozu to mám pořád někde

vzadu v hlavě a po pár pivech to zmizí.“

K balbuties přistupuje spíše optimisticky.

12. Monika

Monice je 41 let. Balbuties má z rodiny její nevlastní bratr. V osmi

letech prý na Moniku ve škole zakřičela učitelka, úleku z této události vnímá

jako spouštěč. Postupně byly její dysfluence více patrné a při návštěvě lékaře

byla rodina informována o základní škole logopedické v Praze, kam Monika

nastoupila. Balbuties je u ní prý v rámci let na obdobné úrovni, pociťuje jen

rozdíly na základě stresujících situací.

72

Když potom Monika šla na učiliště, setkala se poprvé s negativními

reakcemi směřovanými na její balbuties: „Bylo mi patnáct, šla jsem do puberty

a tam byly holky, které si myslely, že jsou prostě nejkrásnější a nejlepší, člověk

se tou řečí prostě trošku odlišoval. Řeč je prostě základ, no. Když potkáte

imbecila, který se vám za to vysměje, tak to s vámi zamává.“

Dle Moničina názoru koktavost na volbu povolání vliv částečně má.

Jejím původním záměrem bylo jít na ekonomickou školu, ale učitelka ve škole

jí od jejího rozhodnutí odradila, že se prý jedná o školu psychicky náročnou.

Monika je však spokojená s tím, co dělá v současné době a nepovažuje

za velké příkoří, že na ekonomickou školu nešla.

V rámci navazování mezilidských vztahů pociťuje obtíže. Dříve prý

vždy nové lidi upozorňovala na svoji koktavost s cílem toho, aby k ní

přistupovali k takové, jaká je. Monika nerada chodí do masny a podobných

obchodů, kde musí rychle říct, co si přeje: „Ta osoba za pultem většinou

nepůsobí tak jako příjemně a ona na vás rychle bafne, co že chcete, mně se to

vždycky v krku všechno sevře a někdy musím jenom ukázat a nic ze sebe

nevyloudím. Někdy se mi zase stane, že místo toho abych si řekla o patnáct

deka, řeknu si o dvacet nebo deset, protože mi to jde říct prostě lépe. Tohle mě

prostě štve. A když se mi k tomu ta prodavačka ještě vysměje do obličeje,

tak mě to prostě hrozně mrzí, protože jsou to lidi, které už mají nějaký věk

a mohli by chápat, že jsou takoví lidé, jako já. Někdy se tomu vyhýbám úplně

a jdu někam, kde si to můžu vybrat sama.“

V partnerských vztazích se vždy hodně strachovala, zda protějšek její

obtíže pochopí a přijme. Současný dlouholetý partner Moniku občas z legrace

popichuje a na její dysfluence upozorňuje, což jí mrzí: „My jsme spolu osm let

a jeho ještě něco takového napadne udělat. Taky mi vždycky říká, abych

nevyprávěla vtipy, protože tím mým projevem to ztratí takový ten určitý smysl.“

Mimo péče na základní škole logopedické nevyužila žádnou další

terapii.

„Já si nemyslím, že by mi nějací doktoři mohli v tuhle chvíli pomoci. Zároveň

mě ale neláká ani žádná akupunktura nebo alternativní věci. Nechci, aby do mě

někdo píchal nějaké jehličky. Nemyslím si, že bych mohla přestat úplně

koktat.“

73

V rámci strategií je si vědoma toho, že používá synonyma

problematických slov. Dále také zmiňuje, že často používá slovo „prostě“.

„Já to neumím odstranit. Pro mě je to taková velká pomůcka. Kdybych

to slovo tam neřekla, tak bych se prostě víc zakoktávala.“

Monika je optimista.

„Věk dělá hodně. S věkem člověk na svoje problémy dostává nadhled.

Už mi není patnáct. V tom věku když mi někdo něco řekl, tak jsem z toho byla

špatná, ale teď už ne. Někdy si říkám, že kdybych tu řeč takhle neměla, tak

bych se třeba dostala jinam, ale zase jsem i ráda za ní, protože když jsem tady

byla na té logopedické základce, tak jsem viděla celou Prahu, dělali jsme

tu spoustu výletů a tuhle zkušenost bych bez toho nikdy neměla. Taky mi přijde,

že díky té koktavost se snažím víc pomáhat lidem, protože vím, jak je důležité

mít a cítit tu podporu.“

13. Dan

Dan je 43 let starý. Projevy koktavosti se začaly objevovat v návaznosti

na traumatizující zážitek, když bylo Danovi 5 let. Otec ho táhl do vody

a on se vzpíral. Koktavost si začal uvědomovat v první třídě, kdy si jeho

odlišnosti začali všímat spolužáci. Ve čtvrté třídě nastoupil na základní školu

logopedickou v Praze. V té době byla jeho koktavost na těžké úrovni. Škola mu

prý dala hodně co do zlepšení a stabilizace úrovně plynulosti jeho řeči. Cítil

se dobře v kolektivu dětí, které si prožívaly to samé.

Na učilišti se občas setkal s posměšky ze strany spolužáků, zpočátku

nevěděl, jak se s novou situací, kterou v základní škole logopedické nezažíval,

vyrovnat.

Volbu pracovní pozice u Dana koktavost neovlivnila, ačkoliv je

si vědom toho, že existují povolání, která vyžadují dokonalý mluvní projev,

a proto nejsou pro balbutika vhodná. Jeho nynější povolání vyžaduje intenzivní

komunikaci se zákazníkem a to jak prostřednictvím telefonu, tak i osobně.

„Tahle práce mi dala myslím si úplně nejvíc, protože jsem se musel

začít bavit s cizími lidmi. Potom mi taky hodně pomohlo, že jsme s kamarádem

dělali diskotéky, takže jsem byl za pultem a uváděl jsem písničky na přání.

Nejvíce mi tedy pomohlo to, že mluvím, mluvím, cizí lidi, prostě jsem v tom

74

aktivní a jsem nucen to zvládnout. Myslím si, že kdybych stál někde u soustruhu

a byl jsem jenom sám se sebou, tak by ty projevy byly daleko horší.“

Největší vliv měla koktavost při navazování partnerských vztahů:

„Ve chvíli, kdy jsem se seznamoval s novou holkou, to bylo zase s velkou

opatrností, snažil jsem se vyhýbat všem špatným slovům a bylo to v pohodě.

Když ale ten vztah přetrvával a přišlo se na to, že to moje mluvení není úplně

ono, tak většinou to skončilo nějakým vzájemným pochopením toho, že ona

nechce kluka, který špatně povídá. Bral jsem to jako indispozici, ale žádné

dramatické závěry jsem z toho nedělal. S manželkou jsme spolu dvacet let,

čtrnáct let jsme manželé a ta do toho prostě s tím šla, ačkoli jí kamarádky

říkaly, aby se mnou nechodila. Manželka to vzala tak, jaký to prostě je.“

Dan také hovoří o vlivu alkoholu, v jeho případě však alkohol plynulost

projevu zhoršuje: „Já když se napiju, tak jsem zase na začátku, tam kde jsem

býval, než jsem ve čtvrté třídě přestoupil. Padají moje zábrany a pravidla,

takže ta plynulost je daleko horší. Nedám do hromady slovo, souvětí, nic.“

Dále zmiňuje nejmladší dceru, která začala prý po zákroku u zubaře,

který byl velmi bolestivý, koktat. Rodiče kontaktovali odborníka a ten jim

poradil, že dysfluencím nemají věnovat navenek pozornost. Dan vysvětlil starší

dceři, že se sestře nesmí posmívat a na její obtíže upozorňovat. Po zhruba třech

měsících projevy koktavosti odezněly. Starší dcera chodí pro vývojovou

dysfázii na stejnou logopedickou základní školu, jako chodíval Dan.

Konstatuje, že skladba žáků se hodně změnila: „Za nás to byla hlavně

ta koktavost, teď je to samé ‚dys‘. Dysfázie a všechno to další.“

Co se týče další terapie, mezi první a třetí třídou Dan s rodiči chodil

na logopedii. Logopedie ale u něj v tomto věku neměla žádný účinek.

Na učilišti vyzkoušel také hypnózu: „Hypnóza probíhala tak, že jsem tam

přišel, po deseti minutách pouštění kazety jsem usnul, vyspal jsem se dvě

hodiny a šel jsem domů (smích). To bylo celé. Žádný účinek jsem nepocítil.

Myslím, že jsem prostě narazil na člověka, který se snažil tak nějak využít

mezery na trhu. Docházel jsem tam několik týdnů.“

Jeho ústřední strategií je vyhýbat se slovům, která mu dělají problémy.

Je toho názoru, že zná svou poruchu natolik dobře, že tato technika mu značně

napomáhá k plynulejšímu projevu. Problematickým slovům se dle svého

názoru v současné době vyhýbá takřka nevědomě: „Ta slova jsou v mém mozku

75

natolik zakořeněná jako špatná že automaticky dochází k jejich obcházení

nějak jinak. Dříve se moje konverzace také skládala z krátkých vět, každou větu

jsem si předtím dvakrát, třikrát zopakoval. Proč? Nevím. Prostě to tak bylo.

Dneska už nic takového nedělám a nepozoruji.“

Dan je optimista.

5.2.2. Shrnutí případových studií

Případové studie poskytují vhled do života dospělých osob s balbuties.

V jednotlivých studiích jsou patrné opakující se vzorce jak co do nesnází, které

dospělí balbutici prožívají, tak i v rámci strategií, kterými se snaží přispět

k funkčnosti vlastní komunikace. I v tomto případě se ovšem projevuje

individualita a jedinečnost každého člověka a nezbývá než souhlasit s tvrzením

Peutelschmiedové, která konstatuje, že neexistují dva shodní balbutici.

(Peutelschmiedová, 2000)

V naprosté většině případů si respondenti začali svou koktavost

uvědomovat v prvním a druhém ročníku základní školy, ale pouze v některých

případech to bylo vlivem poukazování ze strany spolužáků.

Nejemotivnější reakce přicházely od dotazovaných při otázce

na mezilidské vztahy. Většina popisuje nesnáze primárně v pubertě

a dospívání. Především kontakt s cizími lidmi a navazování nových vztahů činí

balbutikům potíže. Zažívají strach, jak nová osoba jejich koktavost přijme.

V počátcích partnerských vztahů se někteří snaží své dysfluence ukrýt. Mnoho

respondentů pociťuje nedostatek sebedůvěry k tomu, aby oslovili cizího

člověka, který je přitahuje. Několik dotazovaných naráží na fakt, že jsou

introvertní a zamýšlí se nad tím, zda je to podstata jejich osobnosti, nebo

sekundární produkt koktavosti.

Počet balbutiků, kteří zažívali v průběhu školní docházky posměšky

cílené na svou poruchu, je vyrovnaný s počtem těch, jejichž školní docházka

byla klidná. Jen v několika případech učitelé umožňovali balbutikovi nahradit

ústní zkoušení psanou formou.

Všichni dotazovaní narážejí na fakt, že existují taková povolání, která

z podstaty věci balbutik vykonávat nemůže. Individuálně jsou pak tímto faktem

ovlivněni ve vlastním životě. Většina vnímá koktavost spíše jako mírný

nevědomý faktor, který sehrál roli při volbě dalších studií či volbě povolání.

76

Několik balbutiků popisuje, že s dostatečnou motivací může člověk nepříznivý

faktor koktavosti překonat a dosáhnout svého vytýčeného cíle. Ve dvou

případech byla koktavost zásadní překážkou k docílení vysněného povolání,

v jednom z nich se dlouhodobou snahou nakonec povedlo povolání dosáhnout.

V rámci vyzkoušených terapií také nelze označit jeden druh, který

by většina balbutiků byla schopna označit za nejvíce přispívající. Většina

respondentů si, nehledě na to, zda tento druh terapie vyzkoušeli, myslí,

že v dospělosti je vhodnější a více účinná psychologická podpora, protože

jádro věci dle jejich názoru tkví v psychické pohodě a vyrovnání se se svými

obtížemi.

V rámci komunikačních strategií se početně s velkým předstihem

objevilo využívání synonym a opisů slov, která balbutikům činí potíže.

Dále se objevuje zpomalení mluvního projevu a odmlčení se. V několika

izolovaných případech také za svojí strategii balbutik považoval ranní

pravidelná dechová cvičení a hlasité předčítání.

Všichni dotazovaní se cítí v rámci problematiky balbuties optimisticky.

Většina respondentů se shoduje na tom, že v dospívání prožívali svou

koktavost daleko emotivněji. V tomto období také častěji popisují nepochopení

a posměšky ze strany vrstevníků. V současné době, v dospělosti, se všichni

dotazovaní nacházejí ve stavu, kdy, dle jejich vyjádření, více či méně přijímají

svůj stav a nad obtíže s ním spojené jsou povzneseni a mají jasnou představu

o tom, jak se s nimi vypořádat. Dříve či později se každý z dotazovaných

dopracoval do stádia, kdy žije v souladu se svými obtížemi a negativní

zkušenosti stejně jako negativní emoce zasazuje výrazněji do minulosti.

To vnáší do celé problematiky balbuties, o které se lze v řadě publikací hned

v úvodu dočíst jako o „nejnápadnější“, „nejtěžší“ a „nejtrýznivější“ poruše,

hned několik důležitých paprsků naděje a optimismu. (Škodová, Jedlička,

2003; Lechta, 2010; Klenková, 2006)

77

1

9

3

před ZŠ V počátcích ZŠ (1.- 2. třída) později (vlivem pozdějšího vzniku)

5.2.3 Komparace výsledků případových studií a dotazníků

Graf 1. Dotazník: první uvědomování koktavosti

Graf 2. Případové studie: první uvědomování koktavosti

1

9

5

před ZŠ V počátcích ZŠ (1.- 2. třída) později (vlivem pozdějšího vzniku)

78

7

2

4

nikdy ojediněle často

Graf 3. Dotazník: negativní zkušenost v průběhu školní docházky

ze strany spolužáků i učitelů

Graf 4. Případové studie: negativní zkušenost v průběhu školní docházky

ze strany spolužáků i učitelů

2

8

5

nikdy ojediněle často

79

5

6

2

žádný vliv mírný vliv razantní vliv

Graf 5. Dotazník: vliv koktavosti na volbu povolání balbutika

Graf 6. Případové studie: vliv koktavosti na volbu povolání balbutika

2

2

11

žádný vliv mírný vliv razantní vliv

80

6

3

4

zanedbatelný vliv spíše menší vliv velký vliv

Graf 7. Dotazník: vliv koktavosti při navazování mezilidských vztahů

Graf 8. Případové studie: vliv koktavosti při navazování mezilidských vztahů

4

4

7

zanedbatelný vliv spíše manší vliv velký vliv

81

Graf 9. Dotazník: vyzkoušené terapie

Graf 10. Případové studie: vyhledané terapie

8

11

1

4

logopedie (nebo foniatrie)

logopedie a kineziologie

logopedie a psychologie

logopedie, psychologie, homeoterapie

žádná terapie

4

1

3

1

1

3

logopedie (nebo foniatrie)

logopedická ŽŠ

logopedická ŽŠ a alternativní medicína

logopedie, psychologie, biofeedback

logopedie, psychologie

logopedie a alternativní medicína

82

5

4

2

2

synonyma pomalý klidný projev

ráno dechová cvičení bez vědomé strategie

Graf 11. Dotazník: komunikační strategie

Graf 12. Případové studie: komunikační strategie

5

6

2

2

synonyma pomalý klidný projev

krátké věty vkládání slov "ehm" "prostě" atd.

83

13

0

optimistický pesimistický

Graf 13. Dotazník: náhled na problematiku balbuties

Graf 14. Případové studie: náhled na problematiku balbuties

11

4

Optimistický Pesimistický

84

5.2.4 Shrnutí komparace

Ač se počet respondentů, kteří odpovídali na dotazník a kteří

spolupracovali na případové studii, mírně liší, v některých dotazovaných

kategoriích se u obou forem výsledky poměrně razantně odlišují.

Zcela porovnatelné odpovědi vzešly z otázky ohledně prvního

uvědomění vlastní koktavosti, kdy jak v případě dotazníků, tak v případě

případových převažující většina balbutiků odpověděla, že si koktavost začali

uvědomovat v první a druhé třídě základní školy. V obou případech jeden

respondent uvádí, že si svou koktavost vybavuje již v mateřské škole a několik

jedinců balbuties začalo uvědomovat později, vlivem pozdějšího nástupu

prvních projevů.

Zatímco většina dotazovaných prostřednictvím dotazníku uvádí,

že se s negativními zkušenostmi při školní docházce ze strany spolužáků

a učitelů setkali ojediněle, v rámci případových studií převažuje odpověď, že

negativní zkušenost v rámci školní docházky neměli nikdy. Počet respondentů,

kteří odpověděli, že se s negativními zkušenostmi setkávali často, je v obou

případech srovnatelný.

Velké odlišnosti spatřujeme v rámci otázky, zda balbutici pocítili vliv

ze strany koktavosti při volbě povolání. V případě dotazníků značně

převažovala odpověď, že pocítili razantní vliv ze strany koktavosti a volili

takový druh zaměstnání, kde není nutné tolik komunikovat. V některých

případech prý z vlastního vědomí vykonávají podřadnější povolání, než na

které by měli vědomosti, protože nevyžaduje moc osobního kontaktu

a telefonování. V případě případových studií byla nejčastější odpověď,

že balbutik pocítil mírný vliv a hned za ní následovala odpověď, že nepocítil

žádný vliv. Odpověď, že pocítili razantní vliv, se objevila, ale je v minoritě.

V rámci otázky, jaký vliv má koktavost na navazování mezilidských

vztahů respondenti dotazníku uvedli jako nejčastější odpověď, že koktavost má

velký vliv. Odpovědi, že má spíše menší vliv a zanedbatelný vliv byly

vyrovnané. V rámci případových studií respondenti nejčastěji uvedli,

že koktavosti u nich měla při navazování mezilidských vztahů zanedbatelný

vliv. Druhá nejčastější odpověď byla, že má koktavost velký vliv a nejméně

dotazovaných odpovědělo, že má spíše menší vliv.

85

V rámci dotazníků má nejvíce balbutiků zkušenost s logopedií nebo

foniatrií. Objevují se izolované případy, kdy balbutik vyzkoušel kombinaci

logopedie s další terapií a to buď psychologickou, nebo alternativní.

Nezanedbatelný počet čtyř respondentů odpověděl, že nikdy nevyhledali

žádnou odbornou pomoc, ani nevyzkoušeli žádný směr alternativní medicíny.

V rámci případových studií se tato odpověď nevyskytla ani jednou. Balbutici

spolupracující na případové studii mají nejčastější zkušenost s logopedií nebo

foniatrií. Druhou nejčastější odpovědí je zkušenost s kombinací logopedie

a alternativní medicíny a logopedické základní školy a alternativní medicíny.

V izolovaných případech má potom balbutik s zkušenost jen s logopedickou

základní školou, dále s logopedií a psychologií a v jednom případě také

s logopedií, psychologií a biofeedbackem.

V rámci komunikačních strategií respondenti dotazníku jako nejčastější

uvedli pomalý klidný mluvní projev, v těsném závěsu je odpověď, že využívají

synonyma slov, která jsou pro ně problematická. V rovnocenném počtu dvou

odpovědí je strategie vkládání slov jako „ehm“ a „prostě“ do svého mluvního

projevu a strategie, kdy hovoří v krátkých úsečných větách. V rámci

případových studií se struktura strategií liší. Nejčastější odpovědí bylo obdobně

jako v prvním případě zastoupené využívání synonym a druhou nejčastější

strategií byl pomalý klidný projev. Další dvě méně zastoupené odpovědi se

však odlišují. Rovnocenný počet odpovědí získala strategie, kdy balbutici

provozují ráno dechová cvičení, s odpovědí, že žádnou vědomě vybudovanou

strategii nemají.

Všichni, jež se podíleli na případových studiích, odpověděli, že mají

optimistický náhled na problematiku balbuties, zatímco v případě dotazníků

se čtyřikrát vyskytla odpověď, že na problematiku nazírají pesimisticky.

Z tohoto srovnání vyplývá, že balbutici, kteří nejsou ochotni přistoupit

na osobní rozhovor, leckdy vnímají koktavost jako větší hendikep alespoň

v některé z dotazovaných sfér. Pokud bychom tedy chtěli získat validní

výsledky, které by se daly více zobecnit pro celou skupinu dospělých osob

s balbuties a necílili na kvalitativně zaměřené zkoumání zkušeností několika

jedinců, bylo by nezbytně nutné postupovat takovou cestou, která by nutně

nevyžadovala osobní kontakt.

86

Závěr

Cílem práce bylo nahlédnout do života dospělých osob s balbuties

a zjistit, jakým způsobem prožívají konkrétní životní etapy a v čem je

subjektivně koktavost nejvíce ovlivňuje. Sekundárně je v této práci využita

příležitost srovnání odpovědí balbutiků, jež se uvolili k osobnímu setkání,

s těmi, jimž osobní kontakt nebyl po vůli, ale chtěli přispět vyplněním

dotazníku na stejné téma.

Výzkumné šetření naznačuje, že balbutici zažívají největší potíže

v navazování nových mezilidských vztahů. Zažívají strach, jak nový

komunikační partner jejich koktavost přijme a pocity nedostatečného

sebevědomí k tomu, aby oslovili cizí osobu, která je přitahuje. Nezanedbatelný

počet balbutiků se také setkal s posměšky ze strany spolužáků a nepochopením

ze strany učitelů. Všichni balbutici se shodují na tom, že některá povolání

z podstaty věci osoba s koktavostí vykonávat nemůže.

Z výzkumného šetření je také patrné, že balbutici v dospělosti dochází

určitého smířlivého náhledu na své obtíže. Většina balbutiků také považuje

v dospělém věku za více prospěšnou psychologickou terapii, u níž je

předpoklad, že balbutikovi napomůže k přijmutí svých obtíží.

Bylo zde řečeno mnoho o tom, jak balbutik prožívá svou koktavost

a jak může svému stavu přispět, malá pozornost ale byla věnována tomu,

co může udělat okolí pro balbutika. Dle mého názoru není problematice

balbuties věnována dostatečná osvěta a pro veřejnost je tak koktavost cizí

skutečností a mnoho lidí neví, jak k balbutikovi přistupovat. Proto bych ráda

zde v závěru prezentovala několik pravidel, jak hovořit s někým, kdo koktá.

Tato pravidla uvádí Peutelschmiedová (1994a, s. 72):

Nedoplňuj slova za koktavého, nenapovídej slova. Zhoršuješ tak

situaci koktavého, dáváš mu najevo, že sis povšiml jeho akutních

potíží, že je na tobě závislý a bez tvé pomoci by se neobešel.

Možná chce i říci něco jiného, než se domníváš.

Udržuj přirozený oční kontakt, dáváš tím najevo svůj zájem,

neubližuješ soucitem

87

Vyčkej, až koktavý řekne vše, co měl na mysli. Snaž se neupadat

do rozpaků.

Nevyvolávej pocit časové tísně. Zdůrazňuj zájem o to,

co koktavý říká, ne jak to říká.

Kontroluj vlastní řeč. Mluv pomalu, ale přirozeně. Neztrapňuj

koktavého dětinským způsobem řeči, zjednodušováním výpovědi.

Nedávej dobře míněné rady (Nadechni se. Uvolni se. Ještě

jednou.). Čím více se koktavý zaměří na vlastní mluvní projev,

tím hůře mluví. Můžeš způsobit blokádu jeho řeči.

Nepovažuj koktavého za méněcenného. Respektuj jeho osobnost.

88

Seznam použité literatury

DOLEŽALOVÁ, Jana, ONDRÁKOVÁ, Jana, NOWOSAD, Inetta (eds.).

Kvalita života v kontextech vzdělávání. Vyd. 1., Zielona Góra: Vydavatelství

Zielenogórské univerzity, 2011. 259 s. ISBN 978-83-7481-402-7.

FRASER, Malcolm. Svépomocný program při koktavosti: jak dostat koktání pod svou

kontrolu. Vyd. 1., Praha: Portál, 2000. 159 s. ISBN 8071783528.

HEŘMANOVÁ, Eva. Koncepty, teorie a měření kvality života. Vyd. 1., Praha:

Sociologické nakladatelství (SLON), 2012. 239 s. ISBN 978-80-7419-106-0.

KLENKOVÁ, Jiřina. Logopedie: narušení komunikační schopnosti, logopedická

prevence, logopedická intervence v ČR, příklady z praxe. Vyd. 1., Praha: Grada, 2006.

228 s. ISBN 978-80-247-1110-2.

KRŠŇÁKOVÁ, Petra. Cesta z hlubin koktavosti: náměty pro terapii balbuties

korespondující s novými trendy desenzibilizace. Vyd. 1., Olomouc: Univerzita

Palackého v Olomouci, 2004. 57 s. ISBN 80-244-0911-9.

KŘÍŽOVÁ, Eva. Kvalita života v kontextu všedního dne. In: PAYNE, Jan a

kol. Kvalita života a zdraví. Vyd. 1., Praha: Triton, 2005, s. 210-223. ISBN 80-

7254-657-0.

LAŠŤOVKA, Milan. Poruchy plynulosti řeči. Vyd. 1., Praha: Scriptorium, 1999. 139

s. ISBN 80-86197-13-1.

LECHTA, Viktor. Koktavost: integrativní přístup. Vyd. 2., rozš. a přeprac. Praha:

Portál, 2010. 333 s. ISBN 978-80-7367-643-8.

LECHTA, Viktor, LACIKOVÁ, Hana. Terapie koktavosti. In: LECHTA,

Viktor a kol. Terapie narušené komunikační schopnosti. Vyd. 1., Praha: Portál,

2005, s. 239-279. ISBN 80-7178-961-5

LECHTA, Viktor. Koktavost: komplexní přístup. Vyd. 1., Praha: Portál, 2004a. 231 s.

ISBN 80-7178-867-8.

LECHTA, Viktor. Diagnostika a terapie koktavosti. Vyd. 1., Praha: Asociace

klinických logopedů České republiky, 2004b. ISBN 8090331211.

89

MLČÁKOVÁ, Renata, VITÁSKOVÁ, Kateřina. Narušení plynulosti řeči - vstup do

problematiky. Vyd. 1., Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. 95 s. ISBN

978-80-244-3719-4.

NEUBAUER, Karel. Dospělé osoby s poruchami plynulosti mluvy a

autokorekce v terapeutickém procesu. In: NEUBAUER, Karel,

SKÁKALOVÁ, Tereza a kol. Poruchy komunikace u dospělých a stárnoucích

osob. Vyd. 1., Univerzita Hradec Králové: Gaudeamus, 2015, s. 9-26. ISBN

978-80-7435-640-7.

NEUBAUER, Karel. Logopedie: učební text pro bakalářské studium speciální

pedagogiky. Vyd. 3., Hradec Králové: Gaudeamus, 2010. 107 s. ISBN 978-80-

7435-053-5.

PARENT, Richard. Jak žít s koktavostí. Vyd. 1., české. Praha: Grada, 1998. 44 s.

ISBN 80-7169-637-4.

PEUTELSCHMIEDOVÁ, Alžběta. Aktuální problémy balbutiologie. Vyd. 1.,

Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2000. 90 s. ISBN 80-244-0050-2.

PEUTELSCHMIEDOVÁ, Alžběta. Techniky práce s balbutiky. Vyd. 1., Olomouc:

Univerzita Palackého, 2005. 111 s. ISBN 80-244-1234-9.

PEUTELSCHMIEDOVÁ, Alžběta. Čtení o koktavosti. Vyd. 1., Praha: Portál, 1994a.

79 s. ISBN 80-7178-003-0.

PEUTELSCHMIEDOVÁ, Alžběta. Etiologie a terapie koktavosti. Vyd. 1. Olomouc:

Univerzita Palackého v Olomouci, 1994b. 117 s. ISBN 80-7067-346-X.

ŠKODOVÁ, Eva, JEDLIČKA, Ivan. Klinická logopedie. Vyd. 1., Praha: Portál, 2003.

ISBN 80-7178-546-6.

VYŠTEJN, Jan. Dítě a jeho řeč. Vyd. 1., Praha: Baroko & Fox, 1995. 62 s. ISBN 80-

85642-25-5.

90

Seznam grafických schémat

Obr. 1. Balbutogram 32

Graf 1. Dotazník: první uvědomování koktavosti 71

Graf 2. Případové studie: první uvědomování koktavosti 71

Graf 3. Dotazník: negativní zkušenost v průběhu školní docházky

ze strany spolužáků i učitelů 72

Graf 4. Případové studie: negativní zkušenost v průběhu školní docházky

ze strany spolužáků i učitelů 72

Graf 5. Dotazník: vliv koktavosti na volbu povolání balbutika 73

Graf 6. Případové studie: vliv koktavosti na volbu povolání balbutika 73

Graf 7. Dotazník: Vliv koktavosti při navazování mezilidských vztahů

74

Graf 8. Případové studie: Vliv koktavosti při navazování mezilidských vztahů

74

Graf 9. Dotazník: vyzkoušené terapie 75

Graf 10. Případové studie: vyzkoušené terapie 75

Graf 11. Dotazník: komunikační strategie 76

Graf 12. Případové studie: komunikační strategie 76

Graf 13. Dotazník: náhled na problematiku balbuties 77

Graf 14. Případové studie: náhled na problematiku balbuties 77