krvavý walter a tragédie obce leskovice - příběh

MODERNÍ DĚJINY.CZ

1Materiály v tomto souboru jsou určeny pouze pro vzdělávací účely. Citujte zdroj. Neužívejte dílo komerčně.

KRVAVÝ WALTER A TRAGÉDIE OBCE _ LESKOVICE

Leskovice a ruští uprchLíci41 km západně od Dobronína a deset kilometrů západně od Pelhřimova leží ves Leskovice. Do konce druhé světové války se v obci nacházelo třiačtyřicet domů a dvě stě dva-cet obyvatel. Obec leží na hlavní silnici i na železniční trati z Tábora do Pelhřimova a do Jihlavy. Klidná a nenápadná malá víska se ničím nelišila od ostatních vesnic nacháze-jící se v této části Vysočiny. Kolem okrouhlé návsi se roz-kládalo několik výstavných statků a uprostřed návsi stála kaplička. Od obcí v bezprostřední blízkosti Jihlavy se lišila pouze tím, že zde nežilo německé obyvatelstvo, ale šlo o čistě českou ves.

Za nacistické okupace, od roku 1943, žily Leskovice ve schizofrenním světě. Od tohoto roku byla v obci, stej-ně jako v celé řadě dalších, ubytována vojenská posádka, tvořená padesáti karpatskými Němci ze Slovenska. Jed-nalo se o železniční strážní oddíl. Zároveň se v okolních zalesněných kopcích ukrývali Rusové, kteří uprchli z ně-meckého zajetí. Bez pomoci řady bezejmenných odvážných lidí by nemohli přežít. Například statečný lesník Osvald Rerych ukrýval ve své myslivně u Leskovic spolu s ženou Marií a dětmi Věrou a Zdeňkem od léta 1943 do jara 1945 postupně deset uprchlých sovětských válečných zajat-ců. Rodina válku šťastně přežila a Osvald Rerych zemřel v roce 1986 ve věku 91 v obci Počátky. Ke konci války se ruští uprchlíci přidávali k partyzánským jednotkám. Tak

například v myslivně U Eustachů poblíž vsi Těmice (8,5 km od Leskovic) měl roku 1945 velitelský štáb partyzánský oddíl „Za Prahu“.

Lidé, kteří pomáhali ruským uprchlíkům a partyzánským jednotkám, nechtěli a ani nemohli v plné hrůze domys-let následky, které by jim prozrazení mohlo přinést. Slovo poprava znělo hrozně, ale nikdo si nedokázal představit, jak kruté a trýznivé podoby může mít v podání zdejších esesáků.

veLiteL místních esesáků – mLadík WaLter hauckKdo byl velitel místních jednotek SS a faktický pán nad ži-votem a smrtí všech lidí v oblasti Pelhřimovska? Přichází jaro roku 1945 a neomezený vládce české části Vysočiny si již brzy vyslouží jméno „Krvavý Walter“. Jméno, které jaksi nekoresponduje s jeho věkem. Vždyť tento bývalý policista ještě neoslavil ani sedmadvacáté narozeniny. Mohl se ale již pochlubit hodností kapitána SS, haupt-sturmführera. Jeho skutečné jméno bylo Walter Hauck.

Jak tento mladík vypadal? Byl vyšší štíhlé postavy a měl světlé vlasy. Od výbuchu granátu měl popálený obličej, a tak jeho oční víčka a obočí byla bez řas. Zraněn byl v Normandii, kde jej následně zajala polská jednotka. Výrazně sebevědomý hoch z tohoto zajetí uprchl a brzy

jiří sankot

MODERNÍ DĚJINY.CZ

2Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“,

který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

již opět bojoval – tentokrát na východní frontě v oblasti Vratislavi. Pod tlakem Rudé armády se však se skupinou několika set převážně raněných esesáků stáhl do Čech. Jako jejich velitel se ubytoval v hotelu Slávie na pelhři-movském náměstí.

masakr ve Francii jako váLečný křest pro mLadíky z hitLerjugendTo, že je v rámci SS mužem na svém místě, však již Hauck stačil ukázat. Stalo se to před rokem v severofrancouz-ském městě Ascq u města Lille poblíž belgických hranic. V noci z 1. na 2. dubna 1944 projížděl po trati touto vsí vlak 12. divize SS, kterou tvořili mládenci z Hitlerjugend, bez jakýchkoliv vojenských zkušeností. Vlaku, který si tu brzy vysloužil název „vlak smrti“, velel tehdejší nadporu-čík Walter Hauck.

Při průjezdu obcí Ascq došlo k explozi způsobené sabotá-ží jedné z místních odbojových skupin. Při výbuchu došlo k drobným materiálním škodám. Nikdo nebyl zraněn ani zabit. Pro mladého Haucka a jeho partu však byl incident vítanou příležitostí vypořádat se s místními „teroris-ty“. Esesáci se okamžitě rozeběhli do domů podél tratě. Na nádraží ztloukl Hauck osobně do bezvědomí dva za-městnance a poté, co se soukmenovci usoudili, že již neži-jí, pokračovali mstít se na civilním obyvatelstvu. Zpočátku prováděli jen domovní prohlídky. Následně začali všechny obyvatele vyhánět z domů a shromažďovat u železniční-ho přejezdu. Ženy a děti propustili, ale muže, včetně dvou duchovních, před jejich zraky masově postříleli. O život během tohoto masakru přišlo na sedmdesát mužů.

Mezi tím se probral jeden ze dvou omráčených železničářů a telefonicky volal do města Lille o pomoc na tamní po-licejní stanici. Francouzští policisté přijeli spolu s jednot-kou Wehrmachtu a společně se jim podařilo ukončit řádě-ní Hauckova komanda. Odpor proti řádění esesáků vyjád-řilo i šedesát tisíc dělníků z města Lille, kteří na protest zahájili stávku. Zatímco intervenující vojáky Wehrmachtu čekalo za trest převelení na východní frontu, téměř šesta-dvacetiletý Walter Hauck získal pochvalný list od samot-ného Heinricha Himmlera. Pro mnohé z jeho podřízených znamenalo vraždění v Ascq první použití zbraně, a tak byli velice pyšní na to, že tímto způsobem získali první bojo-vou zkušenost. O rok později v Pelhřimově nikdo netušil, jaké krvavé zkušenosti již mladý esesácký velitel má.

květnové povstání v Leskovicích5. května 1945 vypuklo v českých zemích povstání. V ce-lých Čechách vznikaly revoluční národní výbory a revoluč-

ní gardy, které začaly odzbrojovat místní Němce. Nejinak tomu bylo na Vysočině. 5. května byla odzbrojena i posád-ka německých vojáků v Pacově na Pelhřimovsku. Téhož dne přišla telefonická zpráva o této události také do malé vísky Leskovice, ležící 10 km jihovýchodně od Pacova a 10 km západně od Pelhřimova. I zde se místní lidé vydali odzbrojit místní posádku karpatských Němců. Demorali-zovaná jednotka vyměnila ochotně zbraně za jídlo. Byla uzavřena v místním hostinci, který dostali za úkol hlídat dva ozbrojení leskovičtí občané.

Podobná situace se odehrávala na celém území zanikají-cího Protektorátu, ale v Leskovicích měla smutnou dohru. Dramatické vyústění revolučního dne mělo na svědomí několik místních mladíků, kterým získané zbraně zcela zatemnily mysl.

Jak již bylo zmíněno, nacházejí se Leskovice na hlavní silnici z Jihlavy do Tábora. V květnových dnech tudy pr-chaly německé jednotky i jednotlivci před Rudou armádou na západ. Dva horliví leskovičtí hoši se postavili s kulome-tem k silnici a po každém německém voze provokativně vystřelili. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.

první statky v pLamenechMezi osmnáctou a devatenáctou hodinou přijel do Lesko-vic od Pelhřimova esesácký trestní oddíl. U nádraží bylo po odzbrojení strážního oddílu stále shromážděno množ-ství místních lidí. Když začaly přijíždět vojenské nákladní vozy, esesáci z nich začali bez varování mezi obyvatelstvo pálit. Lidé se vydali na úprk do polí. Jeden z Leskovických, dělník Josef Charouzek byl na útěku zasažen do zad.

Mezitím vtrhli esesáci do Leskovic. Odzbrojili hlídku před hostincem, kde byl internován německý železniční stráž-ní oddíl. Jeden ze členů hlídky, Alois Hrdoušek byl vydán na pospas nemilosrdnému týrání. Když vyrazil na zoufalý útěk, esesmani jej zastřelili. Vzápětí se v Leskovicích ocit-ly v plamenech dva statky.

Do toho se neustále ozývala střelba, jelikož místní revo-luční garda se zoufale bránila. Boj pokračoval až do se-tmění. Esesmani v Leskovicích toho večera zastřelili cel-kem osm lidí. Protože i na straně SS byly oběti, kolem je-denácté hodiny se trestní oddíl stáhl, posbíral své mrtvé a vydal se zpět do Pelhřimova. Mnozí leskovičtí lidé trávili noc z 5. na 6. května 1945 v okolních lesích a jen pozvolna se pod rouškou tmy vraceli k domovům. Mezitím na stráni poblíž železniční stanice pomalu bolestivě umíral zraněný Josef Charouzek.

MODERNÍ DĚJINY.CZ


Zásahu trestního komanda v Leskovicích se velitel Walter Hauck neúčastnil. Velice dobře se bavil na večírku v pel-hřimovské Slávii, jako by snad ani nevnímal, že se blíží konec Německa i jednotek SS. Časně ráno 6. května 1945 však bylo vše jinak. Alkoholem posilněný důstojník dal rozkaz … jednou pro vždy ztrestat vzpurné Leskovice.

WaLter hauck rozpoutaL v Leskovicích pekLoV okamžiku, kdy k Leskovicím znovu přijely od Pelhřimo-va jednotky SS, pokoušeli se sousedé Josef Brtna a Jo-sef Král se synem odnést umírajícího Josefa Charouzka z místa, kde umíral. Byli však esesáky zajati a hnáni před hospodu, kde se již shromažďovali další občané určení k postřílení. Jednotkám SS tentokrát osobně velel Walter Hauck.

Další skupina SS obklíčila ves. Kdo v tomto okamžiku ute-kl zpět do lesů, udělal nejlépe. Vzápětí esesáci vtrhli ze všech stran do obce a ukázali všem, proč nosí na černých čepicích symboly smrti. První statek, kam vtrhli, patřil ro-dině Vlachových. Celá rodina byla vyhnána před dům, kte-rý vzápětí vzplanul. Otec dostal rozkaz jít kupředu a byl „na útěku“ střelen do zad.

Ještě horší osud čekal rodinu Pavlů. Zde vrahové zastihli oba rodiče, sedmnáctiletou Věru a devatenáctiletou Jar-milu. Dcery byly mezi těmi, kdo se vydali na útěk do lesa. Otec je však zastavil a vrátil zpět. Vždyť nic neudělali. Nebezpečí by jim naopak hrozilo na útěku. Vše ale bylo jinak. Otce esesáci přibili za živa hřebíky na vrata sto-doly. Takto bezmocný přihlížel brutálnímu znásilnění svých dvou dcer a ženy. Manželka a dcery byly násled-ně svázány drátem a hozeny do hořícího stavení. Pa-mětníci vzpomínali, že z nich na spáleništi nezbylo nic než škvarky omotané drátem. Po otci zbyla jen ohořelá kostra přibitá na vrata.

U Vaverků byli postříleni a ponecháni na pospas plame-nům všichni kromě hospodáře, který krátce před vpá-dem odváděl dobytek do lesa. Nejmladšímu synovi, Jo-sefu Vaverkovi bylo teprve třináct let. S prostřelenou hlavou padl před svým domem Miloš Stupka. Z úkrytu ve sklepě byli vyvlečeni manželé Dvořákovi a zastřele-ni, stejně jako Jan Král. Tělo babičky Vašků bylo nale-zeno na podlaze kuchyně - bez hlavy. Anežku Soukupo-vou s několika ranami v prsou nalezli v troskách jejího domku. Její muž byl zastřelen předešlého dne. Matěje Pecha esesáci ztloukli pažbami a polomrtvého jej hodily do plamenů…

Kouř vznášející se nad Leskovicemi bylo možné sledovat až z Radňova vzdáleného 22 km od nešťastné obce, smě-rem na Jihlavu. Zde se o tragédii dozvěděl i chlapec Zde-něk Pošíval, který na válečné období vzpomíná ve svých pamětech nazvaných „Vůně pilin, chleba a medu“:

… Nevím už, jak dlouho to trvalo, ale odněkud přiběhl Bohouš se zarudlou tváří. „Lidičky, lidi zlatí,“ ječel a celý se třásl, „honem se pojďte podívat na plac, něco se děje!“ A tak jsme vyběhli až na silnici, co vedla k mlýnu, aby-chom dohlédli na obzor. Nad vrcholky stromů lesa, jemuž se říkalo „Na Vrchách,“ byla obloha začouzená mohut-ným kouřem. Kouř byl černý, stoupal vzhůru až k oblakům. Všichni se dívali ke mlýnu a ptali se vyděšeně jeden přes druhého. „Co je to? A kde to je? Co se to tam proboha děje?“ „Nevím, co to je a kde to je,“ pravil dědeček, „ale zato vím určitě, že to není nic dobrého.“ Měl pravdu. Pravdu měl i Bohouš při prvním volání, neboť se opravdu děly strašné věci. Brzy přišel někdo ze vsi se zprávou, že už se ví, co je to za kouř na obzoru. V obci Leskovice chtěli místní zabránit odjezdu německého strážního oddílu na Prahu a za to byli všichni muži ze vsi zastřeleni a vesnice vypálena. Pěknou dobu nebyl nikdo schopný promluvit. „Kde vlastně leží ty Leskovice?“ zeptal se Bohouš. „Mezi Pacovem a Pelhřimovem,“ odpověděl pan Másílko od malého katru. Strýček Jara to hned vypočítal: „To je odsud vzdušnou čarou asi dvacet kilometrů.“ „Bože můj, to je jen kousek,“ křižoval se Bohouš, který opět vykoukl a vylezl z kotelny, „co s námi bude!?“ „Ale není to zase natolik blízko, aby nás muselo potkat něco podobnýho,“ krotil jeho obavy kočí Jožka, jenž prá-vě přivezl řezivo, „tady poblíž žádní Němci nejsou.“ Jeho slova mnohé docela uklidnila…

proti ss zasahuje Wehrmacht z pacova Zpráva o hrůzném vraždění se z Leskovic dostala rychle až do 10 km vzdáleného Pacova. V té době již v Lesko-vicích hořelo osmatřicet domů. Zavražděno bylo celkem pětadvacet místních obyvatel. Opakovala se ale situace, kterou zažil Krvavý Walter již před rokem ve Francii. Z Pa-cova přijela jednotka Wehrmachtu a se skupinou pacov-ských dobrovolníků donutila esesáky během dopoledne 6. května opustit hořící obec. Šlo o jednu z podmínek příměří mezi revolučním národním výborem v Pacově a kapitulují-cím německým vojskem.

MODERNÍ DĚJINY.CZ



sen o vypáLení peLhřimovaNezdá se však, že by zásah vlastních, německých vojáků vzal mladému Hauckovi nadšení při rozsévání smrti. Po-kračoval se svou tlupou v řádění i v okolí Leskovic – vraž-dil v obcích Moraveč a Dobrá Voda u Pacova. Existují do-klady o tom, že na zničení Leskovic a zmasakrování míst-ního obyvatelstva byl náležitě hrdý. Tak hrdý, že toužil zničit stejným způsobem i nějaké větší město – a po ruce byl Pelhřimov. Nevadilo mu, že neměl žádný pádný důvod k této krvavé lázni.

V době, kdy již celé jihozápadní Čechy byly osvobozeny Americkou armádou, v Praze probíhal urputný boj po-vstalců a ze severu i východu postupovala Rudá armáda, zrál v hlavě mladého esesáckého velitele plán na zničení Pelhřimova. Marně se jej snažili odpůrci těchto plánů upo-zornit, že admirál Dönitz již podepsal kapitulaci němec-kých vojsk. Fanatický velitel tvrdil, že žádného Dönitze neuznává. Uznává jen Heinricha Himmlera a velké Němec-ko. Jako novodobý Nero měl před sebou obraz hořícího re-nesančního města. K tomu tu chtěl pomstychtivě zastřelit každého desátého Čecha.

Byl to zvláštní nápad, protože mnoho desítek let po válce on i jeho manželka s láskou vzpomínali na obyvatele Pel-hřimova jako na velmi milé a vstřícné lidi. Ostatně, kdo by nebyl vstřícný před hlavní revolveru.

Realizaci fantazie Krvavého Waltera zabránil rychlý po-stup Rudé armády. A tak místo aby začal zapalovat his-torické centrum krásného města a osobně dával poky-ny k vraždění jeho obyvatel, zmizel se svou jednotkou 9. května z Pelhřimova. Ještě o několik dní později se snažily jiné esesácké oddíly bojovat proti Rudé armádě v oblasti Brd. Země však již byla svobodná a sčítala rány a škody.

daLší osudy krvavého WaLteraJaký byl další osud Krvavého Waltera? Soudem ve fran-couzském Lille byl roku 1949 spolu s dalšími soukmenov-ci odsouzen k trestu smrti. Odsouzení se však odvolali, vyšší soudní instance odhalily procesní chyby, a rozsudek byl změněn na doživotí. Místní kněz v Ascq vyvinul tlak na vdovy po zavražděných, aby podepsaly nepochopitel-nou žádost o milost pro Waltera Haucka. Některé vyho-věly a žádost o milost byla odeslána francouzskému pre-zidentovi. Walter Hauck byl proto roku 1956 omilostněn a mohl se vrátit do Spolkové republiky Německo. Zde pak pracoval jako vedoucí zásobování velkého pivovaru. Zá-jem o Hauckovo vydání však projevily po jeho propuštění

na svobodu i československé úřady – právě kvůli případu Leskovice. Na jejich žádost byl leskovický vrah roku 1966 v Německu vyslechnut. Trpělivě však předstíral ztrátu pa-měti. Tvrdil, že v Pelhřimově sice působil, ale o žádných Leskovicích nic neví a že v okolí Pelhřimova se v té době nepřihodily žádné incidenty s českými partyzány. Roku 1973 bylo proto v Německu stíhání definitivně zastaveno. Údajně nebylo prokázáno, že zabíjení v Leskovicích bylo kruté nebo se stalo z nízkých pohnutek. V případě, že se tak skutečně stalo, není prý dokázáno, že obviněný počí-tal při udílení rozkazu s krutým provedením činu. Zemřel jako spokojený důchodce ve sjednoceném Německu roku 2006.

Ještě před tím jej navštívil v roce 2000 reportér TV Nova Stanislav Motl kvůli reportáži pro pořad Na vlastní oči. Kr-vavý Walter byl v té době již nemocný a nemohl téměř mluvit. Výmluvný však byl dostatečně – hrdě vzpomínal, že vždy bojoval za velké Německo a za německou vlajku. Poněkud neohrabaně se při tom distancoval od nacionál-ního socialismu.

Málokdo ví, že podobný osud jako Leskovice měl v květnu 1945 potkat i nedalekou obec Lipice, ležící 5 km severový-chodně od Leskovic a 5 km severozápadně od Pelhřimova. Je možné říci, že uspořádání a počet domů i počet obyva-tel byly v Lipici podobné Leskovicím. Dokonce i příčinou hrozící tragédie byla také zde horlivost a naivita jednoho místního občana.

seskok sovětských parašutistů u Lipice Nejprve se ale vraťme o půl roku zpět, do října 1944. Za pochmurného podzimního dne 25. října 1944 zpozor-něli obyvatelé Lipice, Pejškova a Bitětic kvůli hluku níz-ko kroužícího letadla. Když vyšli před své domy, uviděli letadlo, ze kterého se oddělovaly obláčky, jež se poma-lu snášely k zemi. Šlo o patnáctičlenný výsadek složený z Rusů a Slováků – mimo jiné mezi nimi byla i žena. Mezi zmíněnými obcemi seskočili omylem, výsadek byl určen na pomoc odbojovému hnutí ve východních Čechách. Jako první se dotkl země velitel oddílu ppor. Ján Hudec. Bylo to východně od Lipice, na hranicích obecního katastru. Při seskoku se nešťastně popálil o vedení elektrického prou-du. Chtěl najít své druhy, zorientovat se a zjistit, zda byli skutečně vysazeni v určeném prostoru. Vydal se západ-ním směrem a po chvíli narazil na samotu (Lipice čp. 9). Hospodáři Josefu Semrádovi při odchodu přikázal mlčet a řekl: „Měli jsme seskočit jinde. Víte co bylo na Sloven-sku? To bude teď tady. Budu organizovat povstání.“ Nic-méně se nepokusil zbytek skupiny najít a vydal se zpět

MODERNÍ DĚJINY.CZ


na Slovensko. Zde se přihlásil k partyzánské skupině „Ná-lepka“ a později ke skupině „Jan Žižka“. Sedm z patnácti výsadkářů se shledalo v poměrně malém okruhu kolem lesa Boroví, ve směru k Lipici. Tito parašutisté se vydali z rozcestí Bitětice - Sláčov na Sláčov a dále k Hořepníku. Novinka o seskoku se rychle šířila Lipicí. Občané se Sově-ty sympatizovali, ale v obci byli ubytováni němečtí uprch-líci ze Slezska, tzv. národní hosté, a nikdo nevěděl, jak se zachovají. Ani starosta Tůma se příliš neměl k tomu, aby výsadek nahlásil. Jeden z místních obyvatel však ze stra-chu před represáliemi začal starostovi vyhrožovat udá-ním. Starosta proto druhého dne nahlásil prostřednictvím dvou poslů do Pelhřimova na českou četnickou stanici, že „několik letadel po přeletu obce Lipice odhodilo podezřelé předměty.“

Vrchní četnický strážmistr František Kyryán z Pelhřimova telefonicky nařídil četnické stanici v Červené Řečici, v je-jímž obvodu se místo předpokládaného dopadu „nezná-mých předmětů“ nacházelo, aby do Lipice vyslala ihned četnickou hlídku. Případ také ohlásil okresnímu četnické-mu veliteli npor. Antonínu Míchalovi a ten o všem podal zprávu Gestapu v Táboře. Táborská služebna Míchalovi nařídila, aby v doprovodu tří četníků z pelhřimovské stani-ce ihned odjel do Lipice a na místě vyšetřil, o co se jedná. Partyzáni tak museli krátce po seskoku čelit akci četníků z Červené Řečice a z Pelhřimova.

Šetření přerostlo po příjezdu Gestapa v rozsáhlé pátrání, jehož se účastnili čeští četníci, němečtí vojáci a táborské gestapo. Do Lipice přijela nákladní auta, na kterých byly asi čtyři stovky horských myslivců z Jindřichova Hradce. Němečtí vojáci i příslušníci bezpečnostních sborů včetně policie z Tábora se zformovali v rojnice a pročesávali kraj. Ženy a děti z Lipice a z Bitětic musely zůstat ve svých domovech, mužům z okolních obcí bylo nařízeno, aby se prohledávání okolí zúčastnili.

26. říjen dopadl pro parašutisty dobře. Pomohli jim i míst-ní občané. Muži nařízené prohlídky v okolí místa seskoku dělali tak, že nenašli nic a nikoho. Němci dostali do rukou několik padáků a všechny čtyři vaky, v jednom byla ra-diostanice. Balíky, které vážily téměř dva metráky a byly opatřeny rukojeťmi, obsahovaly kromě radiostanice zbra-ně a náboje, potraviny, tabák, léky, šatstvo a různé potře-by denního života.

Sedm parašutistů postupovalo ve zbytku noci na 26. října pomalu neznámým krajem. Došli k nedalekým Útěchovi-cím, kde se utábořili v Jelínkově lese. Zde chtěli přečkat

den a v noci pokračovat k místu srazu se zbytkem vý-sadku. Před sedmou hodinou ranní ale bylo také mužům z Útěchovic nařízeno, že musí pomoci v pročesávání okolí. Ukrytí parašutisté nechali projít hlavní skupinu pátrajících Útěchovičáků a zavolali na opožděnou skupinku. V té byli pětačtyřicetiletý čeledín Jiří Hartl a dva obyvatelé Útě-chovic – sedmnáctiletý mladík a starší nahluchlý muž. Pa-rašutisté si vybrali Hartla za svého průvodce. Dva zbylé spoluobčany poslali domů. Mladší z dvojice sdělil na kraji lesa zážitek svému otci a ten dostal strach. O několik ho-din později informoval místní četníky. Zpráva o parašu-tistech se tak rychle dostala na četnickou stanici v Hoře-pníku. Nezávisle na tomto hlášení přijelo před polednem německé vojsko a důkladně prohledalo obec i okolní kraj. Mezitím se nacisté snažili týráním dvou svědků, které parašutisté propustili, získat informace o jejich pohybu. Zatím neúspěšně. Během následující noci však od para-šutistů uprchl i jejich průvodce a podal hlášení o skupi-ně parašutistů na četnické stanici v Hořepníku. Nacisté již poměrně přesně lokalizovali místo, kde se „padákoví agenti“ nacházejí. Důstojník si místo v mapě s určitostí vyznačil šipkou. Útoku na parašutisty se zúčastnily jed-notky wehrmachtu, gestapo z Tábora i jednotky z výcvi-kového prostoru SS u Neveklova.

Nacistům se podařilo zastřelit tři parašutisty ze sedmi-členné skupiny. Čtveřice zbylých parašutistů se vydala na východ a doufala, že dojdou k frontě nebo na Sloven-sko, kde probíhalo povstání. Nacisté se nehodlali smířit s tím, že z celé patnáctičlenné skupiny parašutistů se jim podařilo zabít jen tři a žádného nezajali. Ještě 5. listopadu 1944 shazovala německá letadla do lesů letáky s výzvou v českém a ruském jazyce, aby se partyzáni vzdali, vyšli z lesů a přihlásili se na nejbližší četnické stanici. 8. lis-topadu pak projížděla okolními obcemi tři německá auta, z nichž na posledním byly umístěny megafony. Při zasta-vení Němci nejdříve zahráli hymnu Kde domov můj a poté vyzvali parašutisty, aby vyšli z lesů a přihlásili se. Vše bylo marné, partyzáni z kraje zmizeli.

hrozí zničení LipiceKvůli nepovedené pátrací akci po parašutistech byli nacis-té od podzimu 1944 v souvislosti s okolím Lipice ostražití. V lipické škole se kvůli pobytu tzv. národních hostů nevy-učovalo. Mezi uprchlíky byly ženy, děti, starci a ranění invali-dé. Místní lidé k těmto nešťastníkům přistupovali, stejně jako ve zbytku Protektorátu, s chladným klidem. Zvykli si na to, že němečtí uprchlíci chodili po vsi a nakupovali od místních obyvatel potraviny. Občas dokonce Lipičtí zašli ke slezským Němcům na besedu. Bylo patrné, že tito Němci mají velký

MODERNÍ DĚJINY.CZ



respekt a hrůzu z postupující Rudé armády. 5. května 1945 vypukla také v Lipici revoluce. Řídící učitel Trka vyvěsil na stožár před vchodem do školy a školní zahrady česko-slovenskou vlajku. Před školou se za podmračeného po-časí a drobného deště sešli obyvatelé celé obce a zpívali československou hymnu.

V této situaci jeden z místních občanů se zbraní v ruce vtrhl do školy a začal ubytovaným německým uprchlí-kům vyhrožovat smrtí. Dva dny se pak němečtí uprchlí-ci neodvážili opustit lipickou školu. Teprve 7. května se dvěma z nich podařilo nepozorovaně uprchnout. Dostali se do Pelhřimova, kde požádali místní vojáky o pomoc při evakuaci.

Uplynuly teprve dva dny od okamžiku, kdy zděšení lipičtí obyvatelé sledovali na západním obzoru černý dým a do-zvídali se o hrůzách běsnění v Leskovicích. Tentokrát, v úterý 8. května, se vojenská kolona blížila k samotné Lipici. Před každé stavení na návsi byl postaven kulo-met. Další kulomety byly rozestavěny za humny. Starosta Tůma byl postaven ke zdi u školy, zbytek obyvatelstva če-kal na krutý osud na návsi. Nacisté vyhrožovali všem smr-tí. Nikdo o budoucích minutách, po zkušenostech z minu-lých dní, nepochyboval. Člověk, který svými výhrůžkami vše způsobil, ale již ve vsi nebyl – utekl přes les směrem k sousední obci Bitětice. Lipické obyvatelstvo zachránili samotní Němci z lipické školy. Prosili, aby byla obec i její obyvatelé ušetřeni, protože se k nim vždy chovali slušně a vlídně. Chování vojáků se změnilo. Chodili dům od domu a žebrali o jídlo. Ukazovali na ústa: „Ham ham.“ Místní jim rádi dali najíst. Kolona se večer opět pohnula a vydala se směrem k Táboru.

Útěk joseFa sankota před nacisty z LipiceTo, že je Lipice zachráněna, netušil tehdy čtrnáctiletý Jo-sef Sankot, můj strýc. Vraťme se do okamžiku, kdy ně-mečtí vojáci obklíčili obec, a dejme Josefovi slovo:

„ …Za této situace jsem v úterý odpoledne s mým kama-rádem Novákem pozoroval z našeho palouku kolonu vozů doprovázenou vojáky. Zatímco vozy jely po silnici, vojáci začali obkličovat rojnicí ves a svírat ji jako do kleští. Ro-diče byli na zabíjačce u babičky Kvášové a my dva jsme se ze strachu, že Lipici stihne stejný osud jako Leskovice, rozhodli k útěku do lesa. Využili jsme toho, že dva vojáci z rojnice našli v sousedním stavení ve stohu slámy spí-cího nevidomého Frantu Krejčího a odváděli jej na ná-ves. Vzniklou mezerou v rojnici jsme utíkali po naší mezi do našeho lesa. Měli jsme štěstí, že obsluha kulometu

postaveného na Oubrechtově palouku nás zpozorovala až na okraji lesa. Tehdy na nás začala pálit. Padli jsme na zem a viděli jsme ve sluneční záři, jak střelba kosí vět-vičky stromů a kulky se zarývají do kmenů. Jedna mě lízla pod bradou. Když střelba utichla, zvedli jsme se a bezhla-vě prchali lesem…

Cestu lesem a údolím potoka Hejlovky Pepík dobře znal. Vedla tudy pěšina kolem Čakovického mlýna – na státní silnici a na autobus do Prahy a do Pelhřimova. Teď se ale chlapci obloukem vyhnuli obcím Čakovice a Hodějovicím i samotě U Sankotů. Běželi bez přestání až se zastavi-li ve vsi Krasíkovice, kde se Pepíkův kamarád narodil. Na okraji obce byla otevřená stodola a před ní u ohně se-děli místní lidé. Vystrašených chlapců se jim zželelo. Dali jim najíst a poskytli jim deky na spaní. Někdy v tomto okamžiku se vypravil Pepíkův tatínek, můj děda, do lesa. Zoufale mezi stromy volal: „Pepíku, vrať se, Němci už jsou pryč.“ Bohužel, odpovědi se nedočkal, vrátil se domů a s babičkou zažili bezesnou noc. Chlapci ležící ve stodole však také neměli na spánek ani pomyšlení. Hlavami se jim honily starosti o domov i o všechny blízké. Byla již hluboká noc. Lidé u ohně ztišili hlasy a začali si šeptat. Pepík zbys-třil a zaslechl něco, čeho se bál: „Lipice hoří!“ Do rána již oka nezamhouřili. Vydali se chvatně zpět do Lipice a srdce jim radostí poskočilo, když před polednem spatřili od lesa svou milovanou ves bez známek požáru i bez běsnících nacistů. Navíc již bylo po válce. Májové slunce krásně sví-tilo a po hlavní silnici kolem Chodče prchali od Pelhřimova poslední Němci na Tábor. Odhazovali vše pro ně zbytečné a lidé si odnášeli z příkopů první válečnou kořist …

temné stránky osvobozeníBěhem odpoledne dorazily do obce první sovětské hlídky. Místní lidé jim líbali ruce. Bohužel ani osvoboditelé se ne-uvedli právě nejlépe. Pouštěli své zubožené koně do pří-rody a brali místním hospodářům ty jejich. Místním lidem se zaryl hluboko do paměti nasládlý zápach z hnisajících ran koní, kteří pobíhali volně po polích. Hospodáři chodili ukrýt svůj dobytek a koně do lesů. Pod pohrůžkou zbra-ní oloupili rudoarmějci dva místní sedláky – Procházku a Hrnčíře - na lesní cestě i o celé koňské potahy s bryčkou a kočárem. Sovětští vojáci byli většinou negramotní Asi-até, kteří příliš nerozuměli zvyklostem ve střední Evropě. Jedné noci přepadli Rusové samotu Chodeč u hlavní sil-nice Tábor - Pelhřimov. Matka s jednou z dcer se protáhly malým okénkem svého stavení a prchaly do 2 km vzdále-né Lipice. Zde se v kuchyni mých prarodičů třásly v noč-ních košilích a prosily obyvatele Lipice, aby šli na pomoc druhé dceři, která se již nestačila okénkem protáhnout.

MODERNÍ DĚJINY.CZ


Ozbrojení Lipičáci, přestože měli na rukávech pásky RG (Revoluční gardy) se však neodvážili v noci jít na Chodeč a střetnout se zde s vojáky Rudé armády. Když se na sa-motu vypravili po rozednění, byli již Sověti pryč. V dalších dnech se sovětští vojáci nastěhovali přímo do statku mých prarodičů. Na dvoře domu stály dva vozy plné vý-zbroje a ruští vojáci se svými „báryšňami“ leželi v botách celé dny v peřinách mé babičky. Ta se o ně starala.

z Útěchoviček do rukou Lidických vrahůPokud vám krutá tragédie Leskovic i nedokonaná hrozba z Lipice vzdáleně připomínají mnohem známější lidickou tragédii z června 1942, existuje na Pelhřimovsku ještě je-den příběh, který nás zavede přímo do Lidic. Nejprve se ale musíme vypravit do obce Útěchovičky u Pelhřimova. Vesnice stejného jména se nacházejí nedaleko okresního města dvě. Jedna ves leží pouhé čtyři kilometry od Les-kovic a v sousedství již zmíněné obce Útěchovice. Druhé Útěchovičky najdete 7 km severovýchodně od Pelhřimova. Právě sem se nyní vydáme.

Z Útěchoviček pocházela mladá dvojice, Anna Sankotová a Josef Straka. Josef se odsud s rodiči a s mladším bra-trem Bohuslavem odstěhoval roku 1938 právě do stře-dočeských Lidic. Jeho bratrovi Bohuslavovi bylo tehdy sedmnáct let a byl velkým milovníkem hudby. Pracoval na dole Praga v Kladně. Po svatbě se do Lidic přistěho-vala i Josefova dvacetiletá žena Anna. Josef byl o čtyři roky starší než jeho nevěsta. Celá rodina bydlela v Lidi-cích v domě č.p. 35, který se nacházel přímo nad zdejším hřbitovem.

Anna měla s Josefem po svatbě dvě malé dcery – Jarmil-ku a Lidušku. Jarmilce byly v osudovém červnu 1942 dva a půl roku. Liduška byla přesně o rok mladší. V době tra-

gédie pracoval Josef Straka jako dělník v Poldině huti, ale práce nesvědčila jeho zdraví, a tak se chtěl po válce vrátit ke svému původnímu povolání – byl vyučeným pekařem. Než však stačil svůj plán uskutečnit, byl 10. června 1942 spolu s devětačtyřicetiletým tatínkem, jedenadvacetile-tým bratrem a ostatními lidickými muži zastřelen. Bylo mu šestadvacet let.

Během vražedné běsnění v červnu 1942 si Gestapo přišlo i pro Josefovu sestru a Anninu švagrovou Jarmilu. Přes-to, že žila v úplně jiné vsi, Olšanech na Kladensku. Jar-milu udala během krutého výslechu Anna Maruščáková, jejíž nešťastný milostný příběh byl počátkem celé lidické tragédie. Jarmila Straková – Michalská byla zastřelena s manželem v pražských Kobylisích 16. června 1942. V době tragédie byla Anna Sankotová – Straková ve tře-tím měsící těhotenstvi. Spolu s ostatními lidickými že-nami byla okradena o své dvě malé děti a převezena do koncentračního tábora Ravensbrück. Odsud byla později přestěhována do tajného oddělení Gestapa pro vězněné české těhotné ženy v Dykově ulici č.p. 20 na Vi-nohradech v Praze. Zde se jí narodila 5. prosince 1942 třetí dcerka Anička, která však dostala po narození německé jméno Martha Egger. Mamince byla holčička pochopitelně odebrána a Anna Sankotová – Straková byla odvezena zpět do Ravensbrücku. Malá Anička pak ve věku tří měsíců zemřela v dětské nemocnici na Kar-lově náměstí v Praze, údajně na zápal plic.

V té době již dávno nežily ani Jarmilka a Liduška. Ty byly spolu s ostatními lidickými dětmi v červenci 1942 udušeny ve vražedném voze na lesní cestě u polského Chelmna. Když se po skončení války Anna vrátila do Li-dic, nenašla zde ze své rodiny vůbec nikoho. Po válce bydlela v nových Lidicích, ale nikdy již neměla žádné děti.

zdroje a prameny:Archiv autora Vzpomínky Josefa Sankota, strýce autora Vzpomínky Jiřího Sankota, otce autora Stanislav Motl: Krvavý Walter, In: Na Vlastní oči (reportáž TV Nova), r. 2000 http://zeman.blog.denik.cz (Jaromír Zeman) – fotografie vypálených Leskovic http://www.pozitivni-noviny.cz http://www.zanikleobce.cz http://www.ksm.cz http://sechtl-vosecek.ucw.cz http://vlasenice.wz.cz http://www.lidice.cz/obec/historie/klikmap/035.html http://www.historickykaleidoskop.cz/3-2010/seskok-partyzanskeho-oddilu-dr.-miroslav-tyrs.html

krvavý walter a tragédie obce leskovice - příběh

Education