kapitola7

[Zadejte text.] Stránka 1

METODY A TECHNIKY INOVATIVNÍHO MYŠLENÍ

VZDĚLÁVACÍ MODUL PROJEKTU CHEMPOINT – VĚDCI PRO CHEMICKOU PRAXI

zpracoval: VLADIMÍR HŘEBÍČEK


1. Metody generování nových řešení

Průvodce/Úvod …

Vítejte v sedmé kapitole kurzu Metody a techniky inovativního myšlení. V této kapitole se seznámíme s celou řadou zdrojů nových nápadů a s několika metodami pro generování nových řešení. Seznámíte se s osvědčenými principy pro vytváření nových řešení. Důleţité můţe být pro budoucí inovátory a řešitele problémů i laterální myšlení.

1.1. Inspirace uvnitř vlastní organizace

1.1.1. Databáze nejlepších zkušeností

Nejsnadnější způsob, jak nalézt řešení nějakého problému, je řešení opsat. Nemám teď na mysli plagiátorství, ale máme-li nějaký problém, je v dnešní době relativně snadné podívat se, zda se takovým problémem uţ někdo nezabýval a nevyřešil ho. Nebo zda nebyl řešen podobný problém, z něhoţ bychom se mohli inspirovat. Šetří to často čas i peníze. Progresivní podniky a organizace, které se systematicky věnují neustálému zlepšování (kaizen), si

vytvářejí databáze svých nejlepších zkušenosti či nejlepších praxí (Best Practices). Můţe jít o výstupy ze zlepšovatelských projektů, ale často jde také jenom o drobná zlepšení. Tyto databáze se mohou vyskytovat v několika podobách – mohou být součástí intranetového prostředí organizace, mohou být tištěny a rozesílány manaţerům, jejich části mohou být součástí nástěnek na pracovištích, aby je měli i zaměstnanci často na očích. Zpravidla jde o znázornění vyřešených problémů v obrazové podobě, tedy fotografie řešení nebo nákres s popisem. To co uţ někde v organizaci funguje, se dá velmi snadno zavést i na jiných pracovištích a přínos nápadu se znásobí. Nejde zde o opisování cizích patentů, ale o nápady vytvořené uvnitř vlastní organizace. Podobné databáze nejlepších zkušeností by si měly vytvářet i vysoké školy a výzkumná

pracoviště. Tyto databáze nemusí slouţit pouze jako zdroj hotových řešení, ale mohou působit i jako stimuly nebo katalyzátory umoţňující zrod nových myšlenek.


Tray Makers

TV Maguire Blenders

Coating Disposal Barrels

Misc. 5S

Ext. Water Purification

Lepel Water Shutoff Valves

Obr. 7. 1: Příklad několika Best Practices z jednoho podniku

1.1.2. Myšlenky z jiných zlepšovacích nebo řešitelských projektů

Podobně jako databáze nejlepších zkušeností mohou být velkým zdrojem inspirace projekty, které uţ něco podobného jako je náš aktuální problém řešily. Progresivní nadnárodní společnosti vytvářejí databáze zlepšovatelských projektů, k nimţ mají přístup řešitelé ze všech svých dceřiných společností, a čeští zaměstnanci se tak mohou podívat, zda uţ podobný problém nebyl řešen třeba v německé nebo švédské sesterské společnosti a řešení převzít nebo se jím inspirovat. Zde jde uţ zpravidla o sloţitější problémy, které se nedají znázornit jenom fotografií, ale pro pochopení je potřeba archivovat podrobnější prezentaci nebo soubory s analyzovanými daty. Je to podobné tomu, kdyţ vysoké školy zpřístupňují diplomové nebo doktorské práce, které mohou zprostředkovávat zajímavé poznatky dalším řešitelům daného problému.

1.2. Benchmarking, výkonové cíle a cíle projektu

1.2.1. Benchmarking

Benchmarking je metodou při níţ se organizace nebo pracoviště porovnávají s nejlepšími organizacemi nebo pracovišti ve svém oboru a na základě zjištěných hodnot si vytyčují cíle vedoucí k odstranění rozdílu mezi vlastní organizací a zvolenou vynikající organizací, s níţ se porovnávají. Porovnávat se můţeme například v oblasti kvality výstupů vlastní, v oblasti zvládání procesů a

postupů včetně časů a zapojení počtu lidí. S tím souvisí porovnávání se z hlediska produktivity. V neposlední řadě můţeme porovnávat i ukazatele související s inovacemi a neustálým zlepšováním organizace. V případě zjištění, ţe vynikající organizace, s níţ se poměřujeme, dosahuje v některých

ukazatelích výrazně lepších výsledků, můţe to být pro nás impulzem pro vytvoření nového řešení, jehoţ účelem má být překlenutí tohoto rozdílu. Kromě externího oborového benchmarkingu, v němţ se porovnáváme s nejlepšími

organizacemi v oboru, v němţ působíme, existuje v rámci velkých organizací a nadnárodních společností i takzvaný interní benchmarking, v jehoţ rámci se porovnávají vnitřní organizační jednotky. Třetím typem benchmarkingu je takzvaný funkční benchmarking, který představuje porovnávání

výrobků, sluţeb a pracovních postupů organizace s jinými špičkovými společnostmi bez ohledu na obor, v němţ fungují. Jeho cílem je nalézt ideální chování, všude tam, kde je to moţné. Na základě tohoto druhu benchmarkingu pak mohou přebírat vysoké školy některé efektivní postupy například od špičkových bank nebo průmyslových podniků.

http://www.intranet.plastics.pechiney.com/cicebal/wpe87.jpg


http://www.intranet.plastics.pechiney.com/cicebal/wpe8B.jpg

http://www.intranet.plastics.pechiney.com/cicebal/wpe5D.jpg

http://www.intranet.plastics.pechiney.com/cicebal/wpe5F.jpg

































Základní kroky benchmarkingu:

1. Identifikujte vlastní klíčové a podpůrné procesy. Poznejte důkladně svou vlastní činnost, zjistěte své postavení, odhalte své přednosti a slabiny, vţdy se snaţte o kvantifikaci: kolik, kde;

2. Vyhledejte si, které organizace v oboru představují špičku z hlediska dosahování výkonů v podobných procesech. Poznejte, jak to dělají tyto přední organizace ve vašem oboru. Srovnejte se a odhadněte nebo studujte, co dělají lépe.

3. Definujte své faktory úspěchu – převezměte od nich to nejlepší (znalosti metody, procesy). Zjistěte, proč jsou lepší, a převezměte to. Formy převzetí mohou být různé: napodobení, modifikace, akceptace;

4. Na základě poznaných skutečností, si stanovujte cíle, abyste se špičkové organizaci vyrovnali nebo ji předehnali.

1.2.2. Výkonové cíle a cíle projektu

Ambiciózní výkonové cíle organizace či pracoviště mohou být velmi důleţitým stimulem pro vynalézání a objevování nových postupů a nových řešení nějakých problémů. Nedávno zesnulý manaţer společnosti Apple Inc., Steve Jobs proslul tím, jak opakovaně dokázal právě prostřednictvím výkonových cílů přimět své zaměstnance i dodavatelské firmy k hledání a nalézání nových řešení. Díky tomu jeho firma dosáhla pověsti jedné z nejprogresivnějších a nejvíce inovativních technologických firem na světě. Podobný přístup vycházející z náročných cílů organizace i cílů jednotlivých projektů můţeme nalézat i u ostatních předních inovativních firem na světě i u nás. Náročnost cílů můţe podněcovat lidi k inovativním řešením jak v oblasti technologie a designu, tak v oblasti procesů a organizace práce, pokud náročnost vyplývá z krátkých časových termínů pro realizaci nějakého záměru. V této oblasti je důleţitá motivace, zájem o věc a spoluzodpovědnost řešitelů, protoţe ve

firmách s nízkým stupněm motivace náročné cíle k novým pokrokovým řešením vést nemusí.

1.3. Principy vytváření nových řešení

Pro usnadnění přemýšlení o nových řešeních se podívejme na několik principů a postupů, které se často opakují při badatelské práci nebo objevování nových řešení.

1.3.1. Kombinace

Kombinace představuje takové spojení technických prvků, při němţ dochází ke vzájemné interakci, coţ se projeví v novém vyšším účinku ve srovnání k součtu (nebo součinu) účinků jednotlivých prvků. Při vytváření nových řešení na základě kombinací s interakcí jsou potřebné znalosti a schopnosti

umoţňující poznat, pochopit a předvídat vztahy, které vzniknou spojením takových prvků, které doposud spojeny nebyly. Příkladem kombinace s interakcí je například integrovaný obvod, odstředivý regulátor,

turbomotor a podobně. Další zajímavou kategorií v oblasti kombinací jsou látky, které vznikly chemickými reakcemi a

jejichţ výsledný produkt se svými vlastnostmi liší od vlastností látek, které do reakce vstoupily.


1.3.2. Aplikace

Aplikace je zaloţená na pouţití známých prvků, předmětů, mechanismů, procesů atd. pro takové účely, pro něţ nebyly původně určené. V podstatě jde o dvě základní moţnosti. 1. pouţití věcí k novému účelu. 2. přenesení postupů nebo zařízení do jiných technických oblastí. Jedná se o nejjednodušší

metodu řešení problémů, kde se při základním pouţití na technickém prostředku nic nezmění. Dalším stupněm můţe být spojení této metody s některým z dalších základních principů.

Nejčastěji je to spojení s dimenzováním, neboť pouţití k novému účelu zpravidla vyvolává potřebu změny rozměrů. Při záměnách materiálů a podobně by uţ šlo o adaptaci. Existují i řešení, která jsou sice vytvořená pomocí aplikace, ale z hlediska významu a především

posouzení představují víc neţ výše zmíněné. Jde o takové aplikace, které jsou zaloţené na objevení nové vlastnosti pouţitých technických prostředků. Například kuchyňská sůl byla známá jako přísada do jídla.

Novou aplikací s objevením nové vlastnosti bylo odhalení jevu, při němţ sůl zvýší vodivost roztoků.

Další podobnou aplikací mohlo být objevení jevu, při němţ sůl působí na led, který taje a odebírá z okolí teplo.

Objevení nějaké nové vlastnosti a její aplikování do nové oblasti můţe při splnění dalších podmínek znamenat vytvoření vynálezu. V souvislosti s metodami technické tvůrčí činnosti můţeme mluvit i o velkém významu aplikací

při aplikování poznatků z jedné oblasti do jiných oblastí.

1.3.3. Agregace

Agregace je takovým spojení technických prvků, při němţ se dosáhne efekt, který je nanejvýš rovný součtu (případně součinu) vzájemně spojených technických prvků. Nejjednodušším případem je zdvojování, případně znásobování stejných technických prvků do

společného celku (přičemţ účinky jsou kvalitativně stejné).

Typickým příkladem můţe být operační paměť počítačů nebo kapacita harddisku. V podobných případech se zpravidla jen kvantitativně zvýší hodnota výsledného efektu ve srovnání s hodnotami jednotlivých prvků.

Dalším případem je spojení dvou prvků s kvalitativně odlišnými efekty. Jako příklad můţe poslouţit spalovací motor v autě spojený s převodovkou. Jako efekt motoru můţeme v tomto případě uvaţovat otáčky hřídele a jako efekt převodovky sníţení nebo zvýšení počtu otáček za minutu. Výsledek je součtem účinnosti motoru a převodovky.

V některých případech je moţné pomocí spojení technických prvků dosáhnout například součin nebo podíl kvantitativního vyjádření účinností.

Příkladem můţe být převodovka, v níţ je za sebou seřazených více převodů. Je všeobecně uznávaná zásada, ţe agregát není vynálezem, ale existují výjimky, při nichţ se dá

těţko zjistit, zda je vynález postaven jen na agregaci nebo obsahuje ještě nějaké další myšlenky. V kaţdém případě můţe být uplatnění agregace novým řešením nějakého problému.


1.3.4. Adaptace

Jednou z nejpouţívanějších metod řešení technických problémů je adaptace, to znamená přizpůsobení známého řešení pro vyřešení nového problému, přičemţ se mění některé prvky nebo některé vztahy mezi prvky. Adaptaci můţeme rozčlenit do následujících variant:

Nahrazení materiálu

Nejčastěji se nahrazuje klasický materiál novým. Například kovové materiály se nahrazují

syntetickými nebo keramickými materiály.

Nahrazení prvku

Zde se nahrazuje některý z technických prvků za ekvivalentní prvek. Takovou náhradou je

například náhrada nýtovaného spoje svařovaným nebo lepeným. Podobně můžeme

v technologických postupech nahradit jednu operaci druhou.

Dimenzování

O dimenzování se jedná v případech, kdy se použije všeobecně známý princip včetně

konkrétního funkčního využití jednotlivých prvků a změní se rozměry tak, aby bylo možné

efektivně plnit požadované funkce. Tato základní metoda spočívá ve zvětšování nebo

zmenšování rozměrů známého řešení.

Kinematické otočení

Jde o vzájemnou záměnu funkcí některých prvků. Příkladem může být spoj s pevnou maticí a

otočným šroubkem, jehož kinematickým otočením je spoj na principu pohyblivé matice a

pevného šroubku.

Vynechání

Vyskytují se případy, kdy je možné snížením počtu prvků známé řešení přizpůsobit tak, že

bude splňovat podmínky nového zadání. Stávají se případy, kdy nahrazení nějakého prvku,

případně materiálu umožní vynechat některý prvek nebo operaci. Například nahrazením

kovového materiálu za syntetický může odpadnout povrchová ochrana.

Přidání

Přidání alespoň jednoho prvku zpravidla vede k vytvoření agregátu. Méně časté jsou případy,

kdy je možné vytvořit takové vzájemné působení přidaného prvku s existujícími prvky, při

němž je výsledný efekt větší než součet (případně součin) samostatných působení nebo je

kvalitativně odlišný od součtu efektů. Tehdy se jedná o kombinaci. I když se jedná v obou

případech – agregace i kombinace- o použití principu přidání prvku (či prvků), jde o zásadně

rozdílné výsledky, především pokud jde o hodnocení efektu řešení.

Změna alespoň jednoho vztahu mezi prvky

Takováto změna (pokud jde o kinematické otočení) zpravidla vznikne po vytvoření alespoň

jednoho nového prvku řešení.

Analogie

Analogií zde rozumějme postup, který se shoduje se známým postupem v působení na

pracovní předmět, který je odlišný od pracovního předmětu v jiném známém pracovním

postupu. Na záměrném používání různých druhů analogií (osobních, přímých, fantastických,

symbolických) je založena metoda, která se jmenuje synektika. Výsledky pracovních skupin,

které řešily problémy prostřednictvím této metody, bývají velmi originální.


1.4. Metody pro hledání a vytváření nových řešení

1.4.1. Brainstorming Nejlepší způsob, jak dostat dobrý nápad, je mít spoustu nápadů

Brainstorming vymyslel a začal aplikovat ve třicátých letech pan Alex Osborne jako způsob podněcování skupin k tvořivému způsobu myšlení. Od padesátých let se pak tento způsob generování myšlenek velmi rozšířil i v průmyslových podnicích vyspělého světa. Tuto metodu pouţívají skupiny, které řeší problémy v různých stádiích své činnosti, takţe nemusí prostřednictvím této metody přímo vymýšlet řešení, ale ve fázi sběru dat nebo analyzování ji mohou pouţít ke generování myšlenek spojených s těmito etapami.

Je dobré si uvědomit, ţe náš školský systém i pracovní činnosti po něm nás vychovávali především k analytickému myšlení. Proto, kdyţ se většině z nás předloţí problém, přistupujeme k němu převáţně analyticky.

Stále více se v praxi setkáváme s tím, ţe jsou úkoly, při nichţ s analytickým myšlením nevystačíme a musíme při jejich řešení doplnit analytický přístup prvky tvořivosti, které nám poskytnou náhled potřebný k tomu, abychom se naladili na správnou vlnu. Není to však něco, co je teprve nedávným objevem, tvořivost pouţívali uţ při samotném pozorování i klasikové jako Leonardo DaVinci nebo Jan Evangelista Purkyně.

Jsou typy otázek, na které neexistuje jediná správná odpověď, a proto je dobré mít k dispozici mnoţství různých nápadů na dané téma ještě před tím, neţ začneme uvaţovat. Jinak řečeno, je dobré myslet tvořivě.

Skupiny, které jsou pověřeny řešením nějakých problémů, se neobejdou ani bez analytického myšlení, ani bez tvůrčího přístupu.

Alex Osborne si uvědomil, ţe právě tyto bariéry blokují tok tvořivých myšlenek a navrhl pravidla brainstormingu jako způsob jejich překonání, a to nikoli na vţdy, nýbrţ na krátký časový úsek 20 aţ 30 minut. Zdůvodnil nemoţnost většiny lidí změnit vlastní zvyky na celý ţivot. Na krátký čas však můţe kaţdý odhodit všechny bariéry a nechat vytrysknout svou skrytou tvořivost.

Pravidla brainstormingu

Brainstorming je metoda, jak přimět skupinu lidí, aby přinesla mnoţství nápadů během krátkého časového úseku. Zní to jednoduše, ale ve skutečnosti většina skupin vyţaduje praxi, aby s touto metodou dokázala efektivně zacházet. Jakmile si ji však osvojí, je pro ně neocenitelným nástrojem řešení problémů.

1. Nesmí se kritizovat žádné nápady, pronesené během setkání. Je to podstatná věc, pokud chceme překonat bariéry, o nichţ byla řeč výše. Je tedy nutné vyloučit hlasité soudy o návrzích aţ do doby ukončení setkání. Abychom opravdu dosáhli efektu, nesmí se pravidlo „ţádná kritika“ omezovat jen na to, co mluvíme, ale i na řeč našeho těla. V neposlední řadě musíme toto pravidlo vztáhnout i na vlastní autocenzuru. 2. Naprostá volnost. Je všeobecně známo, ţe mnoho tvůrčích myšlenek přichází v době, kdy

je náš mozek naladěn na tzv. vlny alfa (8 - 13 Hz; převládají v uvolněných a současně bdělých stavech) nebo vlny théta (4 - 8 Hz; charakterizují stav hlubokého uvolnění, meditace, určité fáze spánku.) Naše mysl se v těchto chvílích pohybuje zcela volně a to je ideální stav i pro brainstorming. Pravidlo naprosté volnosti jako takové nás podněcuje, abychom přicházeli s náhodnými nápady. Vůbec nevadí, ţe některé vyřčené nápady zní na první pohled úplně


bláznivě. 3. Zplodit co nejvíce nápadů. Podstatou brainstormingu je mnoţství a ne kvalita nápadů.

Abychom měli jistotu, ţe vznikne maximum nápadů, je uţitečné zvyknout si přemýšlet o nich a vyuţívat je jako odrazový můstek k dalším a dalším. Běţně by mělo vzniknout sto a více nápadů za jedno setkání. 4. Každý nápad se musí zaznamenat, byť by vypadal sebevýstředněji a i když je řečený

jinými slovy. Vše musí být provedeno tak, aby celá skupina viděla na vyplňovaný seznam. Zapisovatel zapisuje nápady na velký papír a po jeho zaplnění, se papír zavěsí někam v místnosti, aby jej měli účastníci stále na očích a mohli se k němu pohledem vracet. 5. Nechat nápady uležet, než je začneme vyhodnocovat. Tento postup zaručuje, ţe

nebudeme prosazovat nápady, dokud nebude příleţitost opravdu o nich přemýšlet. Obvyklé je, ţe skupina nechá nápady „uleţet“ zhruba týden a potom se k nim vrátí na příštím setkání. Pak je vhodné ještě chvíli zasvětit brainstormingu, protoţe se můţe stát, ţe se během týdne objevily nové nápady. Šest kroků, podle kterých bude probíhat brainstormingové setkání vypadá následovně: 1. Napište pravidla brainstormingu a vylepte je na stěnu. 2. Napište předmět brainstormingu. 3. Začněte přicházet s nápady. 4. Zaznamenejte všechny nápady, i bláznivé. 5. Nechejte nápady uleţet. 6. Vyhodnoťte nápady pomocí Paretovy analýzy. Zkušenosti ukazují, ţe kdyţ skupiny relaxují, produkují mnohem více nápadů. Pamatujte si, ţe

toto je základní myšlenka brainstormingu!

Podobnou metodou vycházející z brainstormingu je takzvaný brainwriting, který se liší v tom, ţe

účastníci workshopu sami píší náměty na řešení vyhlášeného tématu. Své náměty mohou psát v uvolněné atmosféře buď na malé kartičky nebo malé nalepovací lístky (POST-IT), které je moţné následně vylepit v podobě diagramu příčin a následků, myšlenkového diagramu nebo afinitního diagramu.

1.4.2. Osbornův seznam

Další pomůckou pro hledání nových řešení můţe být následující seznam otázek, jehoţ autorem je také jako u brainstormingu Alex Osborn. Postupné probírání otázek nebo jejich cílené vybírání u konkrétního problému a hledání odpovědí dává řešiteli nebo skupině řešitelů metodický návod, jak hledat nová řešení.


Jiné použití:

Je možné používat daný proces (předmět,

zkušenost atd.) pro jiné účely?

K jakým novým účelům by mohl sloužit, kdyby se

upravil?

Co z toho by bylo možné využít?

Jak by to mohli uplatnit ostatní?

Adaptace:

Jak to (řešený problém) může vypadat?

Čemu se to podobá?

Jaké představy, vzpomínky, náměty to vyvolává?

Existují pro to nějaké podobné příklady nebo

vzory z minulosti?

Co (které postupy) lze ještě adaptovat, napodobit?

Jakou myšlenku ještě můžeme využít?

S kým je možné soutěžit?

Modifikace:

Co kdyby se to trochu změnilo?

Je možné tomu dát novou podobu?

Co z toho je možné změnit?

Jak by se to dalo změnit k lepšímu?

Je možné změnit vzhled, smysl, tvar, barvu,

pohyb, úhel pohledu, natočení, zvuk, pach?

Jakou jinou formu nebo velikost to může mít?

Je možné tomu dát nový význam?

Jaké jiné změny je možné ještě učinit v tomto

procesu (na tomto předmětu, na této úvaze atd.)?

Substituce, záměna:

Koho nebo co je možné nahradit?

Koho nebo co je možné zaměnit?

Jaký jiný prvek, přísadu, materiál můžeme použít?

Můžeme zvolit jiný průběh procesu?

Můžeme použít jiný zdroj energie, pohonu?

Můžeme zvolit jiné umístění, jinou polohu, jiný

úhel pohledu?

Můžeme použít jiný přístup, jiný tón atd.?

Existují jiné cesty řešení?

Kdo jiný by to udělal lépe?

Kde jinde to udělat?

Zvětšení nebo znásobení:

Co je možné přidat?

Mohlo by to být větší, delší, silnější, odolnější,

atd.?

Je možné prodloužit dobu?

Je možné zvýšit frekvenci?

Je možné zvýšit četnost?

Co kdyby se to dělalo častěji?

Jak to udělat silnějším?

Jak to zvýšit?

Jak to prodloužit?

Jak to rozšířit?

Jak to doplnit o něco neobvyklého?

Jak zvýšit hodnotu?

Je možné připojit nějaký nový prvek?

Je možné to zdvojnásobit?

Je možné to zmnohonásobit?

Je možné to přehnat?

Jakou přísadu můžeme dát navíc?

Co kdybychom udělali větší balení?

Jak můžeme zvýšit pevnost, odolnost atd.?

Zmenšení, eliminace

Co kdyby to o menší?

Co je na tom postradatelné (potřebné)?

Co je možné vynechat?

Co je možné odebrat?

Nedá se to rozdělit?

Jak to můžeme zhustit nebo udělat kompaktnější?

Jak to můžeme zmenšit, či vyrobit v miniaturních

rozměrech?

Dá se to snížit, zkrátit, snížit hmotnost?

Nedalo by se to udělat rychleji?

Které zbytečné pohyby je možné odstranit?

Je to možné rozdělit na prvky, součástky?

Proč nepoužít méně částí?

Co se dá zmírnit?

Je možné dát tomu aerodynamický tvar?

Je možné použít světlejší barvu?

Je možné to ukrýt nebo uložit hlouběji?

1.4.3. Diagram rybí kosti zaměřený na cíl

Účel a možnosti použití:

Tento nástroj je svou strukturou podobný diagramu příčin a následků, jenom s tím rozdílem, ţe do „hlavy ryby“ se v tomto případě nepíše problém ve smyslu následku, ale stanovuje se cíl, kterého má být dosaţeno. Tento diagram vám pomůţe strukturovaně rozkrýt všechny důleţité poloţky, na které se nesmí při hledání řešení daného problému zapomenout.


Obr. 7. 2: Schéma diagramu rybí kosti zaměřeného na cíl

Postup při vytváření diagramu rybí kosti zaměřeného na cíl:

1. Do hlavy rybí kosti na pravé straně se napíše cíl, kterého má být dosaţeno. 2. Podobně jako v diagramu příčin a následků se na strukturu větví či kostí přidávají prvky,

které mohou být důleţité pro dosaţení cíle nebo pro hledání nových řešení při zaměření se na daný cíl. Tato metoda se pouţívá ve spojení s brainstormingem. 3. Po vyčerpání poloţek, které mají vliv na splnění cíle, je vhodné jednotlivé poloţky na větvích

rybí kosti strukturovat podle spřízněnosti. 4. Po uleţení nápadů – po domluveném čase, mohou účastníci řešitelského týmu přidělit

jednotlivým poloţkám body a stanovit priority související s dosaţením daného cílem.

VIDITELNÝ PROBLÉM

PROBLÉM

PŘÍČINA PRVNÍ ÚROVNĚ PŘÍČINA VYŠŠÍ ÚROVNĚ

KOŘENOVÁ PŘÍČINA

PŘÍZNAK


1.4.4. Metoda podnětných slov

Mnohokrát vznikají při řešení problémů překvapující nápady díky tomu, ţe se řešitelům podařilo dát do souvislosti to, v čem nikdo jiný souvislost neviděl. Několik metod je zaloţeno právě na řešení problémů pomocí vytváření asociačních vazeb.

Někdy jsou vzniklé asociace přímým propojením mezi podnětem a řešeným problémem, jindy se jedná o dlouhé řetězce, které umoţní vygenerovat opravdu neočekávané návrhy. Zvláštním případem asociační tvorby je takzvané spojování. Jedná se o proces propojování

velmi vzdálených, nesouvisejících představ do nových spojení vytvářejících inovativní řešení. Ke spojování představ dochází často ve snech nebo v jiných stavech hlubšího útlumu vědomé

činnosti psychiky. Sled fantazijních obrazů, které se útrţkovitě odvíjejí bez jakýchkoliv pravidel, se rozpadá na klíčové prvky a opět se spojuje do nových celků. Tak se mohou do sebe slívat tváře různých lidí, vzájemně se prostupují představy různých předmětů, procesů, prostředí a podobně. Plodem spojování je například představa sfingy, chiméry nebo jiných bájných bytostí. Bohatství a originalita představ je závislá na bohatosti a různorodosti toho, co máme uloţeno

v paměti s na schopnosti umět vyvolat tyto podněty a prostřednictvím fantazie s nimi pracovat. O tom, ţe význam asociační tvorby si uvědomovali uţ učenci ve starověku, svědčí asociační

zákony, formulované Aristotelem: 1. Zákon kontingence (dotyku v čase a prostoru) podle tohoto zákona dochází ke vzájemným

asociacím mezi obsahy, které vstupují do vědomí souběţně nebo těsně po sobě (nebo se prostorově spojují se stejným jevem). 2. Zákon podobnosti – asociačně se spojují představy s podobným, analogickým obsahem,

asociace vznikají na základě částečné podobnosti. 3. Zákon kontrastu (rozdílnosti) – určitá myšlenka, obsah, atd. vyvolává současně i představu

opaku – kontrastu. Tyto zákony můţeme doplnit o takzvané sekundární asociační zákony, které formuloval anglický

filozof J. Brown.

1. Zákon novosti, který hovoří o tom, že se do asociačního procesu lépe zapojují nové

obsahy, které se do vědomí uložily teprve nedávno oproti obsahům uloženým někdy

dříve.

2. Zákon frekvence předpokládá, že čím častěji se s některými představami operuje, tím

více se zvyšuje tendence jejich zapojování do asociačních řetězců.

3. Zákon živosti, hovoří o tom, že čím jsou představy a myšlenky bližší zájmům člověka,

tím lehčeji se vybavují a vstupují do asociačních řetězců.

A. Nejpouţívanější postup je, ţe se poví číslo strany, řádku a pořadí slova na řádku a takto

nalezené slovo se potom přečte. B. Jiný postup vyuţívá nastříhaných kartiček s napsanými podnětnými slovíčky. Kartičky se

losují a po přečtení se hledají asociace vztahující se k řešenému problému.


Instrukce pro použití metody podnětných slov:

1. Nejdříve si shromážděte všechny poznatky o problému.

2. Pokud jste při seznamování se s problémem přišli na to, že jeho původní definice

nebyla výstižná, předefinujte problém tak, aby definice lépe vyhovovala.

3. Zařiďte si věci tak, abyste měli klid a nikdo vás během cvičení nevyrušoval. Snažte se

nemyslet na jiné problémy a i při pozorování slov, které najdete nebo vylosujete,

myslete na řešený problém.

4. Pokud vás napadne něco, co souvisí s řešeným problémem, můžete zastavit pohyb

slov, nápad si stručně poznamenejte a pokračujte v dalším generování slov.

5. Další možností je odkládat slovíčka, u nichž máte dojem, že mohou s řešeným

problémem souviset.

6. Ve druhém kole si můžete prohlížet vybraná slovíčka samostatně a poznamenávat si

asociace, které vás napadnou.

1.4.5. Metoda synektika

Slovo synektika má řecký původ a znamená slučování, spojování různých, zdánlivě nesouvisejících věcí, dějů nebo vztahů. Metoda synektika je zaloţená na poznatku, ţe vyuţívání analogií je jedním z nejjednodušších a nejpouţívanějších způsobů lidského myšlení. Pomocí analogie se hledají podobnosti a vztahy mezi předměty a pojmy.

Podstatou novinky je nový pohled, nový způsob vidění problému. Většina problémů

neznamená nové problémy, vtip je tu v tom, aby byly vidět novým způsobem. Toto nové hledisko v sobě obsahuje i moţnosti vzniku zásadně nového řešení.


Postupy při použití synektiky

Tato metoda má různé varianty, které mají společné to, ţe se pouţívají při kolektivním řešení problémů, případně v paralelních kolektivech, které mohou navzájem soutěţit. Doporučený počet členů skupiny je 7 aţ 12. Tato metoda na rozdíl od jiných není zaměřena na rychlost řešení, ale soustředí se především na vcítění se do problému a současně jde i o to, získat si určitý odstup od daného problému. Lektor se snaţí působit na skupinu tak, aby se zvláštní stalo obvyklým a obvyklé zvláštním.

1. První fáze slouţí k poznání problému a je vlastně jeho podrobnou analýzou. 2. Ve druhé fázi jde o hledání nových pohledů na známé věci a vztahy. Předpokládá se přitom

opuštění logických, zaběhnutých, odzkoušených a omezujících schémat. Důleţité je vytvoření atmosféry vhodné k plnému rozvinutí tvořivých schopností.

Nejčastěji se používají následující čtyři druhy analogií:

1. Osobní analogie Řešitel se snaţí myšlenkově ztotoţnit s existujícím nebo navrhovaným objektem. Přitom se

můţe postupně „vtělovat“ do jeho jednotlivých prvků a snaţit se představit si svou funkci a pocity ve vztahu k sobě (prvku) i k ostatním prvkům. Například při návrhu kvalitnějšího gramofonu se můţe „přeměnit“ na jehlu a představit si, ţe je upevněný v ramínku a pohybuje se v dráţce gramofonové desky. Potom si můţe představit, ţe je gramofonovou deskou, a proţívá škrábání jehly atd. Výsledkem můţe být snaha sníţit tlak ramínka na jehlu, případně jehlu úplně odstranit. To uţ směřuje k novému vynálezu na principu gramofonu bez jehly. 2. Přímé analogie Hledají se podobné vztahy z vědy a techniky, z přírody, které by bylo moţné výhodně vyuţít

při řešení problému. Velkým zdrojem v této oblasti je právě příroda. Existují dokonce vědní obory technická bionika nebo architektonická bionika, které nabízejí mnoţství zajímavých a uţitečných příkladů principů odpozorovaných v ţivé i neţivé přírodě. 3. Fantastické analogie Zde se očekává zbavení se veškerých myšlenkových zábran, coţ umoţní řešitelům hledání

analogií z vědeckofantastických filmů, pohádek, fantasy-filmů a knih, snů, literatury, počítačových her a podobně. 4. Symbolické analogie Při hledání symbolických analogií se vychází i ze zdánlivě nesouvisejících slov (viz metoda

podnětných slov), definicí, zákonů, symbolů a podobně. Můţe přitom dojít k tomu, ţe seriozní vědecký problém můţe vyřešit analogie z dětské říkanky, vtipu nebo náhodně vybrané slovíčko ze slovníku nebo z knihy. V porovnání s jinými metodami tvořivého myšlení můţeme říci, ţe synektika je jednou

z nejlepších metod pro vznik velkého mnoţství originálních nápadů.

1.5. Laterální myšlení

Laterální myšlení je pojem, který zavedl v šedesátých letech britský neurolog Edward de Bono. Pod pojmem „laterální“ rozumějme česky něco co je „rozprostřeno do stran“. Ten, kdo laterálně myslí, nepřemýšlí v jednom směru, ale „zahýbá za roh nebo skáče do stran a odtud pozoruje problém z nového úhlu“.


Edward de Bono vysvětluje ve svých knihách, jak přemýšlí většina lidí. Naše zkušenost vytváří jisté představy, schémata a závěry či soudy. Pouţíváme tato schémata, a ta nás sice často přivedou k nějakému řešení problému, ale často nás také mohou dostat do slepých myšlenkových uliček. Abychom dosáhli určitého pokroku, musíme někdy udělat pár kroků zpět a změnit myšlenkové schéma na takové, které bude lépe vyhovovat daným podmínkám. Neovládáme však takové mechanismy, které by vyvolaly takovýto návrat nebo přeměnu na jiný myšlenkový vzorec. Tímto způsobem probíhá pokrok jen velmi pomalu. Nalézáme tento druh pokroku spíše ve společenské oblasti a méně v technické sféře. Nikdo za to není zodpovědný a nikdo tím není vinen. Spočívá to prostě v tom, ţe náš rozum pracuje tímto způsobem, a ţe organizace takto také pracují. Jedná se zde o shrnutí, rekapitulaci minulosti a nikoliv o náměty pro budoucnost. Následující obrázek ukazuje tento druh přemýšlení, které vede k pomalejšímu pokroku.

Obr. 7.3 Klasické myšlení

Na druhé straně můţeme sledovat, jakých velkých úspěchů dosáhlo lidstvo za posledních dvě stě let právě v oblasti inovací. A posledních padesát let jakoby nabralo ještě větší dynamiku. Dnes si můţeme pořídit na pracovní stůl počítač uţ v ceně od 5 do 30 tisíc korun, který má větší

kapacitu neţ první počítač, který stál asi čtvrt miliardy korun (přepočítáno podle dnešní hodnoty) a zabíral tři místnosti. V posledních několika letech svět zaplavily tablety a chytré telefony, které představují další vývojový směr ve výpočetní a komunikační technice a my jenom ţasneme, co všechno dokáţe lidský genius vymyslet. Způsob myšlení spojený s tímto druhem pokroku znázorňuje de Bono následujícím obrázkem,

kde lidské myšlení mění svůj směr právě pod vlivem vedlejších vlivů z jiných myšlenkových proudů. Je zajímavé si uvědomit, ţe zesnulý Steve Jobs velmi často zdůrazňoval, ţe na jeho myšlení měl velký vliv Zen budhismus a populární hudba a pro myšlení ve firmě Apple zdůrazňoval sepjetí techniky a humanitních věd.


Obr. 7.4. Vyuţití vnějších podnětů v myšlení

1.5.1. Potřebujeme měnit naše myšlenková schémata

Podle de Bona známe pouze systém, jakým náš mozek vytváří a spouští myšlenková schémata. Díky tomu můţeme chápat naše okolí a jeho fungování. Bez tohoto systému bychom nebyli schopni ţít. Náš mozek se snaţí díky konzervativním myšlenkovým schématům především o to, aby byl pozoruhodným způsobem netvůrčí. Jenţe čas od času je nutné, přejít od jednoho způsobu uvaţování, k jinému. Toto je pro nás relativně těţké. I při výzkumu a při myšlení, máme my lidé neustále sklony k tomu, abychom vyuţívali tuto metodu – jako bychom neznali ţádnou lepší. Je zajímavé, ţe do poloviny minulého století se většina objevů v medicíně opírala o náhodné

pozorování, šťastné okolnosti nebo o chybu. Vzpomeňme si třeba, ţe objev takové významné látky jako je penicilin, se přihodil doktoru Flemingovi náhodou. Málokoho asi překvapí, ţe systematické zkoumání v takovém komplikovaném systému, jako je lidské tělo, není snadné. Jakmile však jednou nastane „průlom“, můţe být i v těchto podmínkách vyuţita vědecká metodika se svou analýzou a vývojem. Pro rozum to znamená, ţe spouštěcí mechanismy k tomu, aby nastala změna způsobu myšlení,

jsou takové věci jako: chyby, náhoda nebo humor. Další mechanismy jsou těţko představitelné. Práce vyuţívající jenom takové způsoby uvaţování, které jsou jiţ po ruce, sama o sobě nepovede k novým způsobům myšlení Důleţitým prvkem pro pochopení laterálního myšlení je humor. Humor je také způsobem

uvaţování, který nepředstavuje přímé myšlenkové pochody, protoţe pointa vtipu je zpravidla zaloţena na tom, ţe se přeskočí z původní myšlenkové linie z počátku vyprávění do úplně jiné myšlenkové linie na konci. Humor v sobě tedy zahrnuje opuštění jednoho způsobu uvaţování a přechod do jiného způsobu uvaţování (myšlenkového schématu). Následující obrázek ukazuje hlavní silnici nebo myšlenkové schéma a rovněţ i vedlejší silnici.

Typické pro systémy myšlenkových schémat je, ţe nedokáţeme najít, minimálně v krátké chvilce, ţádný přístup k vedlejší silnici, kdyţ jedeme tvrdošíjně kupředu po hlavní silnici. Spěcháme tedy po hlavní silnici dále a přehlédneme odbočku.


Obr. 7.5: „Hlavní silnice“ a „odbočka“ v myšlení Při humoristických hrátkách se slovy nás přinutí dvojsmyslný význam určitého slova nebo věty

k přehození výhybky, čímţ se dostaneme na vedlejší silnici. Zamyslete se třeba nad dvojím smyslem následující věty, která je vybrána ze

seznamovacího inzerátu: „Která ţena je připravena ukončit můj osamělý ţivot?“ Jiný mechanismus humoru ukazuje následující kresba. Tento mechanismus vede do jednoho

nepochopitelného bodu a náhle poznáme východisko vedoucí k počátku příběhu. Tady je jeden příklad: „Průvodčí vstoupí do kupé ve vlaku. Mladý muţ začne horečně hledat svou jízdenku: prohledá

kapsy u saka, kapsy u kalhot, zadní kapsu, kapsy kabátu, náprsní kapsu. Po chvíli ztratí průvodčí trpělivost a vezme cestujícímu, jízdenku, kterou drţel celou dobu pevně mezi zuby. Po té, co průvodčí opustil kupé, zeptal se jeden spolucestující mladíka, zda se teď necítí jako blbec. „Právě naopak,“ odvětil mladý muţ, „celou dobu jsem kousal do místa, kde je vyraţeno datum odjezdu, tak aby bylo nečitelné.“ (5. De Bono, str. 75)


Obr. 7.6: Přesměrování myšlenkového schématu Přesměrování z jednoho schématu uvaţování do jiného, tak jak to můţeme pozorovat při

vyprávění vtipů, je srovnatelné se situací, kdy něco pochopíme dodatečně. Přeřadíme do nového způsobu uvaţování a náhle objevíme něco, co dává smysl a je to zřejmé. Kaţdá kreativní myšlenka musí být následně prověřena logickou zkouškou – jinak bychom ji nemohli akceptovat jako uţitečnou. Ta chyba, která se nám přitom vloudila, vypadá po prověření logikou, jakoby nás od počátku k ní vedla nějaká lépe pouţitá logika. Taková chyba se však vloudí jen lidem, kteří nerozumí podstatě daného systému uvaţování. Tyto systémy jsou nutně asymetrické, jinak by byly totiţ skoro nepouţitelné. Na následujícím zobrazení se velmi liší cesta z A do B od cesty z B do A.


Obr. 7.7: Přesměrování myšlenkového schématu 2 Cílem laterálního myšlení je, ulehčit nám propojení či přeskok mezi dvěma myšlenkovými

schématy a nikoli udělat chybu díky špatnému závěru nebo spoléhat na náhodu. Laterální myšlení zkouší, umoţnit od počátku onu změnu schémat, která se při následném pochopení jeví jako úspěch.

1.5.2. Kreativita a laterální myšlení

„Kreativita“ v širším smyslu neodpovídá laterálnímu myšlení a ţádným způsobem nevyjadřuje to, co vyjadřuje „laterální myšlení“. Tvořivý člověk můţe moţná svět pozorovat úplně jinýma očima neţ jiní lidé. Následující kresba to má objasnit.

Cíl Budoucí stav


Obr. 7.8: Srovnání pohledu tvůrčího člověka s běţným způsobem nazírání Podaří-li se kreativnímu člověku, vyjádřit jeho zcela speciální způsob vnímání a sdělit jej

ostatním, pak takového člověka označujeme za tvůrčího a ceníme si jeho přínosu, jenţ některým z nás umoţní, abychom viděli svět z trochu jiného úhlu pohledu. Rozpoznáme tuto kreativitu. Ale kreativní člověk můţe být také zajatcem této své zvláštní schopnosti, protoţe je neschopen svět změnit nebo se na něj dívat jiným způsobem. Z toho vyplývá, ţe mnozí kreativní lidé jsou zároveň „tuzí a nepohybliví“. To ale nesniţuje jejich hodnotu pro společnost a také nepoškozuje jejich tvůrčí schopnosti v rámci jejich speciálního vnímání. U „laterálního myšlení“ je však důleţitá schopnost, změnit vnímání, a to nejen jednou, nýbrţ jako neustálý proces. Mnozí lidé s uměleckými schopnostmi jsou zjevně tvůrčí, ale nejsou laterálními mysliteli. Nutno však podotknout, ţe někteří kreativní lidé ovládají obě vlastnosti. To platí i pro děti. Postavíte-li před devítileté dítě nějaký problém, tak moţná nalezne nějaké

originální řešení, protoţe ještě nejede po stejné koleji jako většina dospělých. Z toho důvodu je jeho řešení problému kreativní a originální. Ale to samé dítě se moţná bude vzpírat a bude neschopné najít nějakou další moţnost řešení. Je tedy tvůrčí a originální a zároveň strnulé. Laterální myšlení se dá přesně definovat jako „přecházení z jednoho myšlenkového

schématu k jinému uvnitř nějakého modelového systému“. Vysvětlení podstaty takovéhoto systému si vyţaduje velmi mnoho času. Můţeme to ale krátce shrnout jako moţnost, pozorovat věci různými způsoby. Babička plete a malá Zuzanka jí u toho ruší, tím, ţe si hraje s jejím klubkem vlny. Tatínek

navrhuje, ţe Zuzku posadí do volného pokoje. Maminka si naproti tomu myslí, ţe bude rozumnější posadit tam babičku – jde o jiný způsob, jak vidět danou situaci. I tento způsob vypadá následně zcela logicky.

LiZ


1.5.3. Laterální myšlení jako proces

Slovo „kreativita“ připravuje mimo jiné těţkosti, protoţe v sobě zahrnuje posouzení hodnoty. Ještě nikdy nikdo neoznačil novou myšlenku, kterou nepovaţoval za dobrou pro sebe, za „kreativní“. Laterální myšlení je v tomto ohledu neutrální. Někdy je pouţijeme a vůbec nic tím nedosáhneme. Někdy však díky němu dospějeme

k dobrému nápadu, který ale ostatní myšlenky, které máme k dispozici, nijak nepřekonává. Příleţitostně pomocí laterálního myšlení dospějeme k novému nápadu, který je mnohem lepší, neţ ty dosud existující. Ve všech třech případech pouţíváme laterální myšlení. (5. De Bono, str. 78) Inteligentní lidé se často přiklánějí ke konformnímu jednání. Naučí se pravidla hry a pouţívají je,

aby si zajistili pohodlný ţivot. Ve škole se učí metodu: Jak se zalíbím učiteli, jak projdu s nejmenším úsilím u zkoušek, jak mohu dobře vycházet s lidmi? Kreativita je ve skutečnosti věcí rebelů, nemohou nebo nechtějí tato pravidla z mnoha příčin dodrţovat. Paradoxem přitom je, ţe kdyţ začneme kreativitu povaţovat (díky laterálnímu myšlení) za zcela normální prvek zpracovávání informací, dospějeme k neobvyklému závěru, ţe konformisté, kteří to přijmou, jsou kreativní stejně jako rebelové – konformisté vlastně ovládnou také pravidla hry kreativního myšlení lépe. Pokud kreativita nebude nadále povaţována za riziko, začnou kreativně uvaţovat i méně odváţní lidé. Laterální myšlení je duševním postojem a zároveň mnoţstvím přesně stanovených metod. U

duševního postoje hrají důleţitou roli připravenost a experiment s posuzováním věcí z různých úhlů pohledu. K tomu patří také poznání toho, ţe kaţdý způsob posuzování či nahlíţení představuje pouze jednu z mnoha moţností, dále to vyţaduje ještě pochopení toho, jak rozum pouţívá myšlenkové schéma, a ţe se musí zřeknout zavedeného schématu, aby se přesunul k lepšímu způsobu uvaţování.

Názor a provokace

Na svých seminářích často pouţívá de Bono kromě jiných obrázků i nákres tohoto zvláštního zednického kolečka. Vyzývá své posluchače k tomu, aby k němu připsali nezávisle na sobě pět komentářů.

Obr. 7. 9: neobvyklé zednické kolečko Jejich poznámky obsahují často stejnou kritiku:

kolo je umístěno na špatné straně;

upevnění kola praskne;

Materiál

M

A


kolečko je příliš malé;

kára se neudrţí v rovnováze a převrátí se;

rukojeti jsou příliš krátké;

dá to více námahy, kdyţ je musíme tlačit dolů neţ, kdyţ je musíme zdvihat a tak dále. U vedoucích pracovníků činil poměr negativních komentářů k „zajímavým“ poznámkám 20:1, u

jedné skupiny s IQ přes 140 to bylo 22:1, u jedné skupiny učitelů 27:1, u jedné skupiny dvanáctiletých a třináctiletých dětí to bylo 2:1. Tento nízký poměr u dětí objasňují dvě věci:

Za prvé nevěděli ještě mnoho o zednickém kolečku, těţišti, působení na páce a dalších souvisejících věcech.

Za druhé si mysleli, ţe nejsem schopen nakreslit lepší zednické kolečko, a chtěli být podle názoru de Bona k němu milé.

Účastníci cvičení také zaznamenali mnoho různých poznámek, které zařadili do kategorie „zajímavé“:

zednické kolečko je uţitečné pro zasypávání děr a příkopů zeminou, protoţe se nemusí při vyprazdňování zvedat a vysype se samo při poloţení;

mohlo by být vhodnější pro místa s ostrými a úzkými zatáčkami například na lešení, protoţe má menší poloměr otáčení;

u této varianty kolečka neexistuje přetěţování páteře, protoţe při pokusu uvézt větší hmotnost nákladu neţ sám váţí, by člověk spadl na zem;

dají se nalakovat závěsná pera u kol – například horní část pera na červeno a dolní na zeleno – a podle toho posuzovat, na základě barvy, jak těţce někdo kdo jde kolem, pracuje. (5. DeBono, str. 80)

Dospělí uplatňují správným způsobem svou schopnost posouzení. Aby systém myšlenkových

vzorců fungoval, musíme pouţít naší schopnost posuzovat. Při poznání a identifikaci rozvaţujeme. Posuzujeme, jaké myšlenkové schéma pouţijeme. A také

se zkoušíme chránit, před odchýlením se od určitého schématu. Na základě toho vycházejí všechna negativní pozorování dospělých z jejich správného pouţití schopnosti posuzovat. Proto také dosáhli učitelé vyššího bodového ocenění ve srovnání s jinými skupinami. Věřím pevně tomu, ţe by lidé měli pouţívat svou schopnost posuzování či hodnocení. Bez ní se

nedá vůbec fungovat; bez ní nemůţe fungovat ţádné myšlenkové schéma. Pro pochopení laterálního myšlení je důleţitý ještě jeden pojem, a to „pohyb“. Ten slouţí

k tomu, abychom mohli přecházet mezi myšlenkovými kanály (jak ukazuje následující obrázek). Jasněji řečeno to znamená následující: Uplatňujeme naši schopnost posuzování, pokud se zdrţujeme v našich běţných myšlenkových drahách, ale pokud chceme své myšlenkové schéma změnit, můţeme se „dostat do pohybu.“ Vzpomeňte si třeba na různé rychlostní stupně v autě. Zařadíte první stupeň, chcete-li auto nastartovat a rozjet, jiný stupeň, kdyţ chcete jet rychleji a pokud chcete jet dozadu, zařadíte zpátečku. Při myšlení bychom měli být schopni pouţívat podle přání a potřeby schopnost posuzování a pohyb.


Obr. 7.10: Přeskok mezi myšlenkovými schématy Další kresba vysvětluje, jak rozumět „pohybu“.


Obr. 7.11: Vyuţití „nevhodné“ myšlenky jako hybné síly k novým nápadům Pod pojmem „názor“ rozumíme to, ţe posoudíme nějakou myšlenku, a pokud je špatná,

upustíme od ní – to je horní kolečko s X, od něhoţ se šipka odklání. U pojmu „pohyb“ pouţijeme tuto myšlenku na základě její „hybné hodnoty“, coţ znamená, ţe ji pouţijeme jako odrazový můstek k tomu, abychom se dostali do jiného myšlenkového schématu, abychom zjistili, k čemu tato myšlenka povede a co nám naznačí. To neznamená, ţe budeme zacházet se špatnými myšlenkami jako s dobrými. Budeme se víckrát pohybovat mimo náš systém posuzování a budeme danou myšlenku pouţívat z důvodu její „hybné hodnoty“, bez ohledu na to, zda je dobrá nebo špatná. „Hybná síla“ pro nás představuje „provokaci“. K tomu účelu vymyslel de Bono pro skupinová jednání slovo PO. Tvrdí, ţe ho odvodil od slov

jako hypotéza, Supposition (předpoklad), Possibility (moţnost), a Poesie (nálada). Všechna tato slova obsahují slabiku „po“ a všechna v sobě zahrnují úsilí o vznik myšlenky. Ve všech vyjmenovaných případech je myšlenka rozšiřována, a proto můţeme konstatovat, ţe má vliv na naše myšlení. Představují spíše provokativní neţ popisné situace. Slovo „po“ je velmi přímé a můţeme je chápat jako zkratku slov provokativní operace. Nějaká „po“ – provokativní operace můţe být vědomě nelogická. „Po“ se nám hodí proto, abychom oznámili pro nás samotné stejně jako pro ostatní, ţe se nyní

nacházíme v „systému pohybu“ a uţ ne v „systému posuzování či hodnocení“. Neskrývá se za tím ţádná čarovná formule, ale slouţí to – stejně jako u všech ostatních značek – ke snazšímu ovládání. Jde zde o to, abychom se pohybovali mimo systém posuzování. Nejlepší definice pro provokaci zní: „Neměl by zůstat nevyřčený ţádný vhodný podnět.“

1.5.4. Metoda odrazového můstku

Následující kresba objasňuje, jak pouţíváme hybnou sílu odrazového můstku, abychom dosáhli snazšího přechodu od jednoho myšlenkového schématu k druhému.


Obr. 7.12: Přeskok mezi myšlenkovými schématy prostřednictvím podnětu (odrazového můstku)

Příklad 1

Řešený problém:

Nedostatek parkovacích míst v malém městě, kde dojíždějící zaměstnanci parkovali v centru a tím blokovali parkovací místa určená pro návštěvníky města.

Možným řešením by byly parkovací hodiny. Členové týmu hledali jednodušší řešení.

Provokující stanovisko znělo: „Po – Auta budou sama omezovat dobu svého parkování.“

Z této provokace se vyvinul návrh, aby auta mohla parkovat všude bez omezení – za

předpokladu, že budou mít zapnuta čelní světla. To omezí dobu parkování.

Tento systém mohou převzít i města, která parkovací hodiny mají. Po dobu zapnutých

světel nebudou muset řidiči platit parkovací poplatek nebo pokutu.

Příklad 2

Řešený problém:

Továrna na břehu řeky znečišťuje vodní tok vypouštěním špinavé vody.

Provokující stanovisko znělo: „Po-továrna by měla ležet po proudu za místem

znečištění.“ Na první pohled zněl tento poţadavek nelogicky. Jeho „hybná síla“ však vedla velmi rychle

k myšlence, kterou jiţ některé země uplatňují. Obvykle stojí podniky výše po proudu neţ je místo, do něhoţ vylévají odpadní vody. Provokující stanovisko vedlo přímo k návrhu, aby se upravila zákonná pravidla, která

přinutí podniky umístit své výpusti výše po proudu tak, aby kaţdá továrna byla první, koho postihne špatně vyčištěná odpadní voda.

Pro vytváření provokativních operací zpravidla slouţí následující přístupy:

Obrácení - Otočíte způsob, jakým se něco dělá obvykle, vytvoříte tak protiklad a

dosáhnete tak provokace.

Přehánění,

Zkomolení,

Idealistické myšlenky,

Myšlenky spojené s nadbytkem něčeho,

Zpochybněním základního principu nějaké myšlenky;

Vyzdvižením pozitivních aspektů něčeho, co je vnímáno negativně. Provokující stanoviska mohou být stanovena buď záměrně předem, nebo se vynoří v průběhu

myšlenkového procesu či rozhovoru s někým druhým. Myšlenka, kterou na začátku odmítneme, můţe být občas pouţita jako provokace. Schopnost pohybu v myšlení je stejně důleţitá jako schopnost posuzování.


1.5.5. Metoda náhodné stimulace

Je nejjednodušší ze všech metod a zároveň dokáţe většinou i pobavit. Většina reklamních agentur na světě si dnes tuto metodu uţ osvojila. Náhodná věc nebo nahodilé slovo nebo náhodná osoba nebo časopis, výstava vyvolávají náhodné podněty. Podstatné na tom je, ţe je nevyhledáváme cíleně, ale volíme náhodně, aby neměly vztah s předloţenými idejemi a tím vyvolaly změnu. Jde zde o to, abychom se naučili sami vyhledávat náhodné vlivy nebo je vědomě vytvářeli. Nejjednodušší formou je náhodné slovo, například při listování ve slovníku. Je to podobné jako

v metodě náhodných slov. Jednoduše odpočítejte řádky, dokud nepřijdete na slovo, které si přejete, nebo vyberte nejbliţší podstatné jméno za odpočítaným řádkem.

Příklad

Řešený problém:

Vzdělávání učitelů. Po nalistování ve slovníku a odpočítání počtu řádků na straně narazili účastníci na slovo

„pulec“. Toto slovo nemá v ţádném případě nic společného se vzděláváním učitelů. Slovo „pulec“ v nich vyvolalo myšlenkovou představu ocasu. Mohli tedy říct: „Po – učitelé mají

ocasy.“ Výsledný návrh:

za učiteli by mohli chodit dva asistenti nebo studenti, kteří by časem přebírali stále více a více úkolů. Tímto způsobem bude moţné kaţdého učitele ztrojnásobit.

Vzdělávací instituce by mohly být takto vybaveny a později by tak přitáhly učitele k teoretickému vzdělávání se.

Náhodné slovo slouţí k tomu, aby napojilo myšlenkové linie člověka, které by jinak zůstaly

skryté.

Myšlenkové propojení semaforu a cigaret vedlo k nápadu, dělat na cigarety ve vzdálenosti jednoho a půl centimetru před filtrem červený prouţek jako upozornění na to, ţe se kuřák blíţí k zóně, jeţ je pro zdraví nebezpečná, a měl by cigaretu zamáčknout.

Na první pohled to vypadá docela nelogicky, ţe nějaké náhodně zvolené slovo můţe přispět k řešení problému. V běţném systému myšlení to nedává vůbec smysl. Budete-li bydlet v Brně, a já někdo vás vysadí někde náhodně z auta, tak najdete cestu domů (díky znalosti místa, plánu města nebo tím, ţe se zeptáte na cestu). Kdyţ pak přijdete domů, tak zjistíte, ţe jste přišli ze směru, který je zcela opačný oproti tomu, jak chodíte běţně. Stejně tak pracuje náhodné slovo. Při myšlení se pohybujeme směrem ven ze zóny toho, jak uvaţujeme běţně. Kdyţ narazíme na náhodné slovo, zjistíme to nejdříve prostřednictvím vlastních asociací. Dříve nebo později tyto asociace vytvoří myšlenková spojení s obsahem „problému“. Nyní můţeme problém nechat stranou a sledovat tento nový směr a zjistit, co při tom odhalíme.


Obr. 7.13: Náhodné slovo jako podnět Někdy se v praxi stane, ţe asociace související s náhodným slovem, dokáţou vytvořit jen malou

provokaci. Případ, ţe by se nějaký pojem nedal pouţít vůbec, nenastává nikdy. To není příliš překvapující, protoţe, sledujeme-li asociace, které v sobě určité slovo skrývá, a dorazíme k jiným pojmům, aţ nakonec nejdeme širokou oblast, ke které můţe mít toto slovo vztah. Můţeme z náhodného pojmu odvodit nějakou funkci nebo vlastnost; se slovem „slon“ například souvisí „moc velký“. Tento příklad nastává v mnoha situacích. Podnětem v rámci této metody nemusí být pouze náhodná slova jako v metodě podnětných

slov. Účinnými podněty mohou být i obrázky, události v televizním nebo rozhlasovém zpravodajství, předměty kolem nás atd.

Cvičení:

Vyzkoušejte si jako cvičení, ţe pouţijete náhodná slova v levém sloupci jako spouštěče pro nové nápady v oblastech z pravého sloupce.

Náhodné slovo Oblast použití

Ţába Tenisová raketa Politika Hlasování Vulkán Mýdlo

Lékařská péče Zavírání kuchyňské linky Vlasový šampón Dopravní kontrola Konstrukce fotoaparátu Financování nákupu domu


1.5.6. Všeobecné použití laterálního myšlení

Uvedené metody „odrazový můstek“ a „náhodná stimulace“ mohou být povaţovány za specifické a konkrétní metody slouţící k získávání nových idejí nebo k přiblíţení se k novým idejím. Důleţitě je však úsilí o laterální myšlení a připravenost hledání lepších návrhů. Jistým způsobem představuje kaţdá z těchto metod jeden aspekt laterálního způsobu myšlení. U „metody odrazového můstku“ pouţíváme myšlenku z důvodu její „hybné síly“ místo toho abychom posuzovali její logiku. Tento přístup je pozitivní a konstruktivní. U metody náhodné stimulace se otevíráme vlivům, které přímo nehledáme. Jsme na stimulování připraveni. Jiný britský autor, John Adair vysvětluje laterální myšlení tak, ţe přirovnává naše poznání ke

kopání studny. Pokud jsme zaměřeni jen jedním směrem v určitém oboru, pak se snaţíme hloubit studnu v tomto oboru stále hlouběji a tak poznáváme usilovně a v niţších vrstvách země i obtíţněji tento svůj obor. Oproti tomu laterálně myslící lidé se snaţí i o získávání znalostí z jiných, vedlejších oborů, takţe kromě své studny začínají kopat i další studny na jiných místech. Nemusí se sice v těch dalších studnách prokopat příliš hluboko, ale získají tak podněty, které obohatí jejich myšlení a práci na své hlavní studni. Z toho vyplývá, ţe by lidé měli průběţně poznávat i jiné obory, aby dosahovali nových pokroků

a jedinečnosti ve své práci či předmětu zkoumání. Klasik managementu kvality Američan Deming, dokonce nabádal své klienty – manaţery podnikových korporací, aby podporovali u svých zaměstnanců i studium v jiných oborech, neţ je jejich práce, aby tak mohli přinášet do svých oborů nové podněty.

1.5.7. Logika laterálního myšlení

Přemýšlíme-li o tom, jak se samy vytvářejí systémy myšlenkových schémat během vnímání, narazíme na logiku laterálního myšlení. Laterální myšlení je ve vesmíru myšlenkových schémat velmi logické. Potřebujeme podnětné metody, abychom prošli schématem namísto toho, ţe ho budeme pouze následovat. Laterální myšlení souvisí se změnami, a to především tehdy, kdyţ změna s sebou přináší zadání

myšlenkového schématu, které bylo v minulosti povaţováno za uspokojivé. Laterální myšlení nám nabízí svobodu zkoumání. Běţná myšlenková schémata se jeví raději jako

obránci tradice neţ jako základ pro změny.

SHRNUTÍ KAPITOLY Nejsnadnější způsob, jak nalézt řešení nějakého problému, je řešení opsat. Progresivní podniky a

organizace, které se systematicky věnují neustálému zlepšování (kaizen), si vytvářejí databáze svých nejlepších zkušenosti či nejlepších praxí (Best Practices). Můţe jít o výstupy ze zlepšovatelských projektů, ale často jde také jenom o drobná zlepšení. Progresivní nadnárodní společnosti vytvářejí databáze zlepšovatelských projektů, k nimţ mají přístup řešitelé ze všech svých dceřiných společností. Benchmarking je metodou při níţ se organizace nebo pracoviště porovnávají s nejlepšími

organizacemi nebo pracovišti ve svém oboru a na základě zjištěných hodnot si vytyčují cíle vedoucí k odstranění rozdílu mezi vlastní organizací a zvolenou vynikající organizací, s níţ se porovnávají. Ambiciózní výkonové cíle organizace či pracoviště mohou být velmi důleţitým stimulem pro vynalézání a objevování nových postupů a nových řešení nějakých problémů. Kombinace představuje takové spojení technických prvků, při němţ dochází ke vzájemné

interakci, coţ se projeví v novém vyšším účinku ve srovnání k součtu (nebo součinu) účinků jednotlivých prvků. Aplikace je zaloţená na pouţití známých prvků, předmětů, mechanismů, procesů atd. pro takové účely, pro něţ nebyly původně určené. Agregace je takovým spojení technických prvků, při němţ se dosáhne efekt, který je nanejvýš rovný součtu (případně součinu)


vzájemně spojených technických prvků. Nejjednodušším případem je zdvojování, případně znásobování stejných technických prvků do společného celku (přičemţ účinky jsou kvalitativně stejné). Adaptace znamená přizpůsobení známého řešení pro vyřešení nového problému, přičemţ se mění některé prvky nebo některé vztahy mezi prvky. Stále více se v praxi setkáváme s tím, ţe jsou úkoly, při nichţ s analytickým myšlením

nevystačíme a musíme při jejich řešení doplnit analytický přístup prvky tvořivosti, které nám poskytnou náhled potřebný k tomu, abychom se naladili na správnou vlnu. Jednou z kreativních metod je brainstorming. Je metoda, jak přimět skupinu lidí, aby přinesla mnoţství nápadů během krátkého časového úseku. Diagram rybí kosti zaměřený na cíl pomáhá strukturovaně rozkrýt všechny důleţité poloţky, na které se nesmí při hledání řešení daného problému zapomenout. Mnohokrát vznikají při řešení problémů překvapující nápady díky tomu, ţe se řešitelům podařilo

dát do souvislosti to, v čem nikdo jiný souvislost neviděl. Několik metod je zaloţeno právě na řešení problémů pomocí vytváření asociačních vazeb.

Někdy jsou vzniklé asociace přímým propojením mezi podnětem a řešeným problémem, jindy se jedná o dlouhé řetězce, které umoţní vygenerovat opravdu neočekávané návrhy. Tyto metody vycházejí z metody podnětných slov. Metoda synektika je zaloţená na poznatku, ţe vyuţívání analogií je jedním z nejjednodušších a nejpouţívanějších způsobů lidského myšlení. Pomocí analogie se hledají podobnosti a vztahy mezi předměty a pojmy. Laterální myšlení je pojem, který zavedl v šedesátých letech britský neurolog Edward de Bono.

Pod pojmem „laterální“ rozumějme česky něco co je „rozprostřeno do stran“. Ten, kdo laterálně myslí, nepřemýšlí v jednom směru, ale „zahýbá za roh nebo skáče do stran a odtud pozoruje problém z nového úhlu“. Laterální myšlení se dá přesně definovat jako „přecházení z jednoho myšlenkového schématu k jinému uvnitř nějakého modelového systému“.

kapitola7

Documents