kapitola4

[Zadejte text.] Stránka 1

METODY A TECHNIKY INOVATIVNÍHO MYŠLENÍ

VZDĚLÁVACÍ MODUL PROJEKTU CHEMPOINT – VĚDCI PRO CHEMICKOU PRAXI

zpracoval: VLADIMÍR HŘEBÍČEK


1. Náměty pro metodologii výzkumu a vědeckou práci

Průvodce

Vítejte ve čtvrté kapitole kurzu Metody a techniky inovativního myšlení. V této kapitole se podíváme na principy vědeckého myšlení. Porovnáme vědecké myšlení s kaţdodenním – takzvaným zdravým rozumem. Vymezíme si kategorie věda a vědecký výzkum. Vysvětlíme si, co jsou to výzkumné otázky. Seznámíme se s některými základními metodami vědeckého myšlení a vysvětlíme jak si vytvářet myšlenkové diagramy a jak vyuţívat pro efektivnější myšlení metodu 6 klobouků.

1.1. 13 + 1 principů vědeckého myšlení

Americká společnost pro rozvoj vědy hovoří o třinácti principech vědeckého myšlení. Tyto principy jsou schopni zvládnout ve velké míře i obyčejní lidé, kteří se vědou nezabývají. Ve skutečnosti se s těmito principy seznamují uţ malé děti prostřednictvím výchovy svých rodičů, aniţ by věděli o nějakých principech vědeckého myšlení – prostě se učí uţívat svou hlavu a ruce. Těchto třináct principů je rozděleno do dvou skupin. V první skupině je osm základních procesů, které by lidé měli pouţívat: 1. Pozorování 2. Měření 3. Klasifikace coţ je schopnost třídění 4. Kvantifikace neboli vyjadřování jevů číslem, 5. Usuzování 6. Předpovědi 7. Určování vztahů 8. Komunikace

Druhou skupinu tvoří pět integrovaných procesů: 1. Výklad neboli interpretace 2. Kontrola proměnných 3. Operacionální definování 4. Tvorba hypotéz 5. Ověřování hypotéz pokusem

Ten poslední princip, který v nadpisu vyjadřuje +1 bychom mohli nazvat jako zájem a zahrnuje

v sobě jednak osobní motivaci k poznávání ale také zájem o lidi a ochotu jim zprostředkovat své poznání. Poznámka: operacionální definování představuje mnoţinu postupů, které popisují aktivity

(operace) poţadované k tomu, abychom empiricky došli k tomu, co definice popisuje.

1.2. Každodenní znalosti a vědecké poznání

Vědecké pozorování se liší od běţného pozorování především tím, ţe výzkumník postupuje systematicky na základě určitých pravidel, a výsledné poznatky je moţné podrobit kritice. Badatel si je vědom, ţe získané poznatky závisí na perspektivě, kterou zvolil při zkoumání a kterou předkládá k posouzení vědeckému společenství. Zvolená perspektiva rozhoduje o tom, jakých zvláštností a jevů si bude výzkumník všímat a které opomine. Vědec musí být schopen vysvětlit svým kolegům, jakou perspektivu pouţil, jak sbíral informace, jak dospěl k výsledkům, a také musí umět vysvětlit jejich omezenost. (Hendl, str. 25)


Uvaţování pomocí „zdravého rozumu“ se vyznačuje vlastnostmi, které umoţnily člověku přeţít a rozvinout se. Proto bychom neměli tento způsob myšlení znevaţovat, či zpochybňovat. Zkušenosti a znalosti jedinců o kaţdodenním ţivotě jsou také jistým způsobem uspořádány a jsou jim k dispozici. Lidé na základě takovýchto znalostí dokáţou rozlišit, co se osvědčilo a co se neosvědčilo v praktickém ţivotě. Zásoba znalostí, kterými disponují jedinci, jenom částečně pochází z jejich zkušenosti, větší část je získána učením v průběhu výchovy a spolupráce s jinými jedinci. Kaţdý člověk při svém myšlení a rozhodování čerpá ze zásoby řešení problémů, kterou mu poskytuje prostředí, v němţ vyrůstal nebo v němţ působí. Dalším zdrojem této zásoby můţe být literatura, sdělovací prostředky nebo různé formy umění.

Odborníci, kteří se zabývají subjektivními teoriemi, identifikovali společné rysy stylu

vědeckého myšlení a způsobu uvažování ve všedním životě. Patří k nim především:

Schopnost navrhovat hypotézy;

Potřeba předvídat (predikovat) budoucí jevy na základě znalostí;

Tendence k zobecňování;

Empirický přístup k hodnocení návodů pro jednání pomocí kritéria úspěšnosti;

Intersubjektivní orientace (záleží na tom, co uznají nebo dělají ostatní);

Možnost vyjádřit úvahy textem;

Používání induktivního a deduktivního myšlení;

Směšování vědeckého a každodenního učení.

(Hendl, str. 26)

To co oba způsoby myšlení odlišuje je v následující tabulce:

Každodenní znalosti Vědecké poznání

Znalosti uspořádané podle subjektivní důleţitosti

Znalosti uspořádané podle paradigmaticky daných kritérií

Nesystematizované znalosti Systematizované vědění

Rutinní jednání Reflektované metodické jednání

Neorganizované poznávání Organizované poznávání

Vyhýbání se pochybnostem Systematizace pochybností

Skutečnost jako nezpochybnitelná realita Otázky o podmínkách chápání skutečnosti

Vyhýbání se alternativám Odkrývání a hledání alternativ

Zaměření na jeden význam Uznání plurality významů

Jazyk blízký skutečnosti Abstraktní jazyk

Subjektivní a kolektivní vědomí zaloţené na ústně komunikované znalosti

Znalosti komunikované především v písemné formě

(Hendl, str. 26)


1.3. Vědecký výzkum

1.3.1. Věda

Vědu chápeme ve dvou významech:

Soubor systematicky setříděných poznatků o určité tematické oblasti

Proces generování těchto poznatků pomocí určitých pravidel.

U daného vědního oboru se zajímáme navíc o jeho společenské, duchovní a kulturní kořeny. Jednotlivé vědní obory jsou vţdy částí širších souvislostí. Vědu lze povaţovat za určitý typ sociální instituce. Výzkum znamená proces vytváření nových poznatků. Jedná se o systematickou a pečlivě

naplánovanou činnost, která je vedena snahou zodpovědět kladené výzkumné otázky a přispět k rozvoji daného oboru. Přírodní a společenské vědy při získávání poznatků kladou velkou váhu na empirická data. V uţším pojetí se v těchto dvou oblastech povaţuje za vědu zkoumání přírodních a sociálních jevů za pouţití pozorování a experimentu, kvantifikace a hledání univerzálních zákonů a vysvětlení. Diskuse se vede o tom, zda toto uţší pojetí vědy, převzaté z přírodních věd je také vhodné pro společenské vědy. Paradigma se pouţívá k označení toho, jak vědci pracují v rámci přijatých a málo

zpochybňovaných způsobů definic, teoretizování a metod v daném oboru a v dané době. Různá údobí vědy jsou charakterizována určitým pohledem na svět, který určuje standardní formu řešení problémů, vysvětlování jevů a provádění výzkumu. Předpokládá se, ţe posun paradigmat nebo jejich výměna se děje, jestliţe dominantní paradigma je úspěšně překonáno jiným paradigmatem, jeţ je schopno obsáhnout původní paradigma a navíc poskytuje širší vysvětlující sílu. V současnosti převaţuje pojetí, ţe věda metodologicky nemá jednotný charakter. Pouţívá více

paradigmat a je určována komplexními sociálními procesy. Věda je sociálně daným jevem odvislým od kontextu dané kultury, jejich hodnot a zájmů vědců. Kritéria rozlišující to, co je a co není věda, se utvářejí uvnitř jednotlivých společenství vědců.

1.3.2. Vědecké teorie

Základními produkty vědecké práce jsou vědecké teorie. Vědeckou teorii chápeme jako systém pojmů a tvrzení, který představuje abstrahující vysvětlení

vybraných fenoménů. Teorie umoţňuje fenoménům světa porozumět, vysvětlit je, kritizovat nebo předpovídat. Jedná se o koncentrovanou mnoţinu znalostí vyjádřenou nějakým symbolickým způsobem. (Hendl, str. 29) Ve společenskovědním výzkumu se při posuzování teorie ptáme:

Je logicky sestavena?

Je jasně a úsporně popsána?

Odpovídá dostupným datům?

Obsahuje tvrzení, která lze testovat pomocí dat?

Byly predikce teorie testovány?

Vyjadřuje uvažované vztahy lépe než jiné konkurenční teorie?

Je obecná natolik, že ji lze použít na více místech, pro různé skupiny jedinců nebo

v různých časových okamžicích?

(Hendl, str. 29)

Důleţité kritérium pro posuzování teorie se nazývá falzifikační kritérium. Navrhl ho filozof

rakouského původu Karl R. Popper (1902 -1994) v rámci metody kritického racionalismu.


Smysl Popperovy metody kritického racionalismu je moţné shrnout takto: poněvadţ všechny naše výroky a tvrzení jsou teoretické, a proto nutně hypotetické (indukcí k univerzálním výrokům dospět nelze) jsou vystaveny omylům. Protoţe všechna naše tvrzení a všechny výroky obsahují také chyby a omyly, coţ je praxí vědy běţně a dostatečně potvrzeno, nemůţe být ţádná teorie verifikována, to je bezprostředně potvrzena. Můţe však být vyvrácena, a to jak empiricky, tak teoreticky. Protoţe je jakákoliv teorie vţdy do jisté míry chybná a můţe být vyvrácena, je úlohou vědců, usilujících o pravdivé poznání, stále striktněji prověřovat různé teorie, kritizovat jejich východiska, nacházet chyby a odstraňovat je a formulovat nové hypotézy. Přitom „ani pozorování, ani rozum nejsou autoritou. Důleţitější je intelektuální intuice a fantazie, rovněţ ale nejsou dostačující.“ (Tepper str. 36)

Koncepty a vědecké pojmy

Základní stavební prvky kaţdé teorie jsou koncepty a vědecké pojmy. Koncept je abstrakcí reprezentující nějaký objekt, vlastnost objektu nebo nějaký fenomén. Koncepty jsou základním prostředkem výzkumníka. Mají několik důleţitých funkcí:

Slouží jako základ smysluplné komunikace, která by bez vymezených pojmů nebyla

možná;

Uvádějí do určité perspektivy – do způsobu, jak se díváme na empirický svět, co

považujeme za důležité;

Jsou prostředkem klasifikace a zobecnění;

Představují základ teorií.

Upřesnění a vyjasnění pojmů se ve vědě dosahuje definicí. Definici můţeme povaţovat za rovnici, tvořenou definiendem a definiensem: Definiendum = definiens Definiendum je výraz, jazykové označení pojmu, který chceme definovat. Definiens je

způsob, kterým definiendum vymezíme. Definice můţeme rozdělit na konceptuální definice a operacionalizované definice. Definice pojmu (konceptu), které pouţívají jiné pojmy (koncepty), se nazývají konceptuální.

Takové definice mají mít následující vlastnosti:

Mají být jednoznačné. Tento stav je opakem víceznačnosti, kdy definovaný výraz

označuje kromě fenoménu našeho zájmu také něco jiného.

Nesmí vymezovat kruhem, tzn. to, čím definujeme, nesmí obsahovat pojem, který

definujeme.

Mají popsat pojem pozitivně. Popisují výstižně jednotlivé vlastnosti fenoménu.

Mají mít jasnou interpretaci a používat známé pojmy.

Operacionalizovaná definice znamená mnoţinu procedur, jeţ popisují aktivity poţadované k tomu, abychom empiricky došli k realizaci toho, co definice popisuje.

Například: Chceme-li zhubnout a chceme-li tento proces hubnutí pravidelně měřit (váţit), můţeme si stanovit následující operacionalizovanou definici: Váţení bude probíhat kaţdý druhý den ráno a po ranní toaletě. Váţení bude probíhat na

domácí osobní váze. Při váţení umístím váhu na rovnou podlahu u ledničky v kuchyni. Při váţení budu mít na sobě pouze trenýrky, aby bylo co nejmenší zkreslení naměřené hodnoty. Naměřené hodnoty budu zapisovat do měsíčního formuláře v souboru „hubnuti 2012.xls“.

Je důleţité, aby vhodná teorie určila nebo ovlivňovala základní hlediska výzkumu: výběr

výzkumné otázky, sběr dat a jejich analýzu.


1.3.3. Principy vědeckého výzkumu a stanovení výzkumných otázek

Za originální výzkum se pokládá:

Provedení empiricky zaměřené práce v dosud neprobádané oblasti;

Použití známých myšlenek nebo přístupů, ale s novou interpretací;

Získání nových poznatků ve vztahu ke starým otázkám a problémům;

Vytvoření nové původní syntézy;

Aplikace myšlenek z jedné země na problémy vlastní země;

Využití technik z jedné oblasti v jiné oblasti;

Interdisciplinární přístup využívající různé metodologie;

Příspěvek ke znalostem v oblasti způsobem, který dosud nikdo nepoužil.

I přestoţe specifické předměty různých věd, vyţadují specifické strategie výzkumu, je řada základních kroků společných pro všechny druhy výzkumu. Na začátku identifikujeme téma a problém, vymezujeme účel výzkumu a určujeme výzkumné otázky, případně hypotézy.

Obr. 4.1: Proces vytvoření výzkumné otázky

Oblast výzkumu: Tematická oblast, v níţ se bude provádět výzkum.

Výzkumný problém: Problém, který vyţaduje řešení.

Účel výzkumu: Výběr a stanovení toho, co se bude v rámci daného problému zkoumat a jak.

OBLAST VÝZKUMU

VÝZKUMNÝ PROBLÉM

ÚČEL VÝZKUMU

VÝZKUMNÁ OTÁZKA

HYPOTÉZA


Výzkumná otázka: Otázka týkající se procesu, fenoménu, aspektu, který se bude zkoumat.

Hypotéza: Předpověď nebo odhad vztahu, který existuje v reálném světě za určitých podmínek.

Výzkumné otázky lze doplňovat a modifikovat v průběhu výzkumu, ale základní cíl výzkumu se

musí určit předem. Dále volíme metodologii a navrhujeme výzkumný plán, sbíráme a analyzujeme data, dospíváme k závěrům a doporučením. Na konci výzkumu je zpracována výzkumná zpráva o dosaţených výsledcích. Na následujícím obrázku je znázorněna konceptuální mapa výzkumu.

Výběr

PopulaceDélka studie

Hloubka VÝZKUMNÁ

OTÁZKA

Typ otázky Poznatky/

tradice

Znalost předmětu

Teoretický rámec

Historie

Základní tvrzení

Vymezení

Účel výzkumu

Kontext

Typ výzkumu

Cíle

Akční základní Evaluace

Aplikovaný

Kritický

Popisný Explanační

Explorační

Predikční

Řídící změnu

Hledání literatury

Přehled literatury

Klíčové koncepty

Organizace dat

Analýza dat

Sběr dat

Metodologické předpoklady

epistemologie

definice

historie Induktivní deduktivní

Kvantitativní kvalitativní

Osobní hodnoty Jednotka

analýzy

etika

spolehlivost

Validita

Obr. 4. 2: Konceptuální mapa výzkumu (zdroj: Hendl str. 41)

1.4. Metody a nástroje vědeckého myšlení

Systémem metod a nástrojů vědy se zabývá metodologie. Je dobré si uvědomit, ţe i řešení metodologických otázek je ovlivněno filozofickými pohledy a

systémem hodnot výzkumníků.

Jak výzkum provedeme, závisí:

na našich názorech na povahu světa (ontologie), na to, co o něm můžeme vědět,

na našich názorech na povahu znalostí a jak k nim můžeme dospět (epistemologie),

na hodnotových a etických hlediscích (axiologie).

Dále náš výzkum také závisí:

na základních cílech výzkumu,

na externích vlivech na výzkum (dotace, zadavatelé výzkumu),

na bezprostředním okolí výzkumníků.


Při výzkumu a řešení výzkumných otázek používáme dvě hlavní obecné metody dané

dvojicemi:

1. analýza – syntéza

2. induktivní postup – deduktivní postup.

Analýza spočívá v rozdělení celku na jeho části a prvky a zkoumání jak tyto prvky fungují jako relativně samostatné a jaké jsou mezi nimi vztahy. Při kaţdé analýze provádíme průzkumné, poznávací a objevující aktivity. Syntéza provádí sloţení částí do celku a popisuje hlavní organizační principy, jimiţ se tento

celek řídí v závislosti na jeho částech. Dedukce spočívá v logickém odvození závěru z mnoţiny jiných tvrzení, která povaţujeme za

pravdivá. Mnoţinu těchto tvrzení nazýváme premisy. Dedukce můţe postupovat od obecného k jedinečnému, od obecného k obecnému nebo od jedinečného k jedinečnému. V empirickém výzkumu pouţíváme dedukci k tomu, abychom nějaký případ podřídili určitému

pravidlu. Indukce vychází z poznatku, ţe pozorované subjekty dané jevové kategorie, se vyznačují

určitou vlastností, a z toho se usuzuje, ţe tuto vlastnost budou mít i další podobné subjekty. Jinak řečeno – z pravidelnosti zkoumaných událostí odvozujeme obecné pravidlo o určité pravidelnosti platné pro další události na jiném místě nebo v jiném čase. Indukce se v empirickém výzkumu pouţívá k převedení pravidelností ve sledovaném souboru dat do obecného pravidla.

Systém induktivních pravidel získávání a ověřování hypotéz a teorií

Autor: John Stuart Mill (1806 -1873)

1. Metoda souhlasu. Jestliže dva případy fenoménu mají jenom jednu vlastnost

společnou, pak tato vlastnost je jejich příčinou nebo důsledkem.

2. Metoda rozdílu. Jestliže máme případ, v němž se objeví daný fenomén, a případ,

v němž se neobjeví, a oba případy se liší v jedné charakteristice, pak tato

charakteristika je příčinou nebo nutnou částí příčiny uvažovaného fenoménu.

3. Metoda společné shody a rozdílu. Tato metoda spojuje obě předchozí.

4. Metoda zbytku. Jestliže oddělíme od fenoménu to, co je známé jako důsledek

určitých předchozích událostí, pak zbytek je důsledkem zbývajících příčin.

5. Metoda společné variace. Fenomény, které se souběžně mění, jsou propojeny nějakou

příčinou.

Tyto metody dávají smysl a mohou být dobrou pomůckou, závisejí však na předchozí analýze relevantních faktorů. Nejsou aplikovatelné v případech, kde se příčinnost projevuje sloţitěji a vrstevně.(Hendl, Str. 34)

Pomocí pojmů indukce a dedukce se popisují v empirickém výzkumu dva základní vztahy mezi

daty a teorií. A. Z teorie odvodíme deduktivně tvrzení, které porovnáváme s daty. Označujeme to za

deduktivně vyuţitou teorii. B. V induktivním přístupu se vztah obrací. Pouţíváme data k induktivnímu odvození teorie. Dalšími metodami, vyuţívanými ve vědeckém myšlení jsou abdukce a dialektika. Abdukce – jde o pokus navrhnout novou část teoretického vysvětlení pro existující kombinace

dat v empirickém světě, pro něţ neexistuje ţádné jiné vysvětlení pomocí dosud známé teorie. Abdukce hledá pro překvapivá fakta pravidlo, které jim dává smysl tím, ţe data zbaví jejich překvapivosti. Nalezneme-li toto pravidlo, začíná proces jeho přezkušování.


Dialektika – jde o vědeckou metodu, při níţ tvoří výchozí bod takzvaná dialektická triáda: teze, antiteze a syntéza. Dialektika chápe vědu jako evoluční, intersubjektivní proces vznikání odporujících si teorií: jednostrannost teze (vědomí nedostatečnosti určité teorie) vyvolává vznik antiteze (protikladné teorie). Teze a antiteze se vztahují ke stejnému předmětu. Souboj mezi tezí a antitezí vede k modifikacím obou teorií nebo je navrţena nová teorie na základě ideje, která vede k překonání jednostrannosti obou teorií. V následujících částech této kapitoly se podíváme na některé inspirativní metody, které můţete

vyuţívat při promýšlení vlastních vědeckých problémů.

1.4.1. Sokratovská metoda kladení otázek

Uţ jste někdy uvaţovali o tom, ţe naše myšlení je řízeno otázkami? Buď nám je kladou jiní, nebo si je na základě podnětů klademe sami. Řecký filozof Sokrates (469 – 399 př. n. l.), vytvořil metodu spočívající v kladení otázek, jejímţ

cílem je hledání a nalezení pravdy. V rámci dialogů s jinými lidmi, pokládal otázky systematicky takovým způsobem, aby zpochybnil slabé stanovisko druhého člověka na základě toho, co tento spolubesedník řekl a uznal. Na rozdíl od takzvaných sofistů, kteří učili rétoriku a umění polemiky v Aténách té doby a snaţili se vyuţívat metodu kladení otázek k zajištění „vítězství“ diskutujícího, Sokrates usiloval ne o zneváţení protivníka za kaţdou cenu, ale o hledání hlubší pravdy v daném předmětu debaty. Podle Sokrata je nutné usilovat o pravdu, i kdyby to mělo vést k tomu, ţe musíme připustit

vlastní chybu v argumentech a ve sporu prohrát. Kdyţ Sokrates hovořil o tom, ţe je potřeba „následovat argumenty tam, kam vedou“, vyplývá z toho, ţe se nemáme dogmaticky drţet všech názorů, s nimiţ jsme do debaty vstoupili. Máme být připraveni přijmout kritiku a zároveň své postoje obhajovat. Podobně to platí i při řešení problémů nebo ve výzkumné práci, kde můţeme do řešení vstupovat s určitými domněnkami a názory na věc, ukáţe-li nám další postup a odpovědi na naše otázky, ţe jsme se mýlili, měli bychom umět opustit své původní názory. Sokrates byl přesvědčen, ţe pravda je skryta ve světě a v lidech a je moţné ji pomocí logických

otázek zjistit a odhalit. Na začátku debata vedena Sokratem postupovala systematicky krok za krokem a zacházela do nudných podrobností, přičemţ měl Sokrates zdánlivě nevinné poznámky, při nichţ mu druzí debatéři dávali za pravdu. Následně tedy rozšířil své otázky, dokud nenalezl něco, co bylo pravdivé a zároveň v rozporu s úvodním postojem druhého. Pak pokračoval ve vyptávání, dokud společně nedospěli k přijatelné definici či odpovědi, kterou uznal i protivník za pravdivou, přestoţe byla v rozporu s jeho původním názorem. Sokrates chtěl svým oponentům zabránit, aby pronášeli předem připravené odpovědi, které by opakovali po „takzvaných odbornících“. Sokrates po lidech ţádal, aby uvaţovali samostatně. Skutečně přesný obraz světa nesmí obsahovat ţádné nelogické prvky. Jestliţe objevíme důsledně logické stanovisko, dosáhli jsme nalezení pravdy. Ve vědecké práci je velice důleţité, aby naše stanovisko nebo náš objev obstál v kritickém

zkoumání a v debatě s jinými vědci. Metodu kladení otázek můţeme vyuţívat i při vlastním přemýšlení, přitom kdyţ vedeme takzvaný vnitřní dialog o nějakém problému. Skuteční odborníci jsou si mnohdy vědomi své omylnosti, a proto vyhledávají debaty se svými

kolegy, aby ti případně odhalili nelogičnosti v hypotéze či soudu o nějakém problému. Profesor Wichterle údajně vyţadoval od svých kolegů i od studentů, aby zkoušeli kriticky napadat jeho poznatky. On přitom mohl odhalit věci, které dříve nepromýšlel, oni se přitom od něj učili.

1.4.2. Analogie

Analogie či podobenství se vyskytují jiţ ve starověké literatuře a dobře si to můţeme uvědomit třeba při čtení biblického Starého zákona. Nový zákon je jich také plný, protoţe je to nástroj, kterým můţe autor lidem snáze vysvětlit podstatu nějaké skutečnosti. Ze starověké vědecké


literatury jsou analogie nejvíce známy v souvislosti s dílem řeckého filozofa Platóna (427 – 347 př. n. l.) Analogie jsou od té doby povaţovány i za velmi důleţitý nástroj efektivního myšlení a vědecké práce. Je nutné ale podotknout, ţe role analogií není ve vědě a v našem právním systému dokazovací a

důleţitější neţ analogie jsou logické argumenty. Analogie využívá vědecké myšlení především pro jejich názornost. Pokud lze něco dostatečně prokázat pomocí logiky a potřebná fakta jsou dostupná, nejsou analogie potřebné. Kdyţ nejsou doslovná vysvětlení přesvědčivá, filozofové i vědci v jiných oborech se uchylují k

analogiím, alegoriím a metaforám. Někdy to dělají proto, ţe vhodná analogie dokáţe rychleji a jednodušeji vystihnout to, o co jim běţí. Jestliţe se říká, ţe obrázek má cenu tisíce slov, pak analogie zastoupí také řadu argumentů. Běţně se i ve vědecké práci pouţívá analogie mozku s počítačem a další. Analogie mohou představovat i víc neţ pouhé pomůcky pro porozumění. Kdyţ je pouţíváme

pro podpoření určitého stanoviska, volíme si dva předměty nebo procesy, které jsou sice odlišné, ale mají podobnou strukturu, formu nebo jiný společný rys. Poté co je takto propojíme, uvedeme další vlastnost, kterou pozorujeme u prvního předmětu a vyvodíme z toho, ţe druhý předmět ji má také, protoţe ostatní zmíněné prvky jsou také oběma společné. Názory vyvozené z analogií je nutné povaţovat za provizorní. Měli bychom je chápat jako

výchozí bod pro další zkoumání a ne jako jeho zakončení a dokázání nějakého tvrzení. Hodnota dobré analogie nespočívá ve schopnosti určitou věc prokázat, ale spíše v tom, ţe nás navede směrem k poznání pravdy. Pozná-li člověk něco, co přesahuje dosavadní hranice poznání, můţe se setkat s posměchem

nebo s odsouzením ze strany těch, kteří zůstali ve starých hranicích = mají staré paradigma, které nebyli schopni překonat. Můţeme si to uvědomit třeba na příkladu Galilea Galileiho, jehoţ hypotézu a důkazy o tom, ţe se Země točí kolem Slunce, nechtěla inkvizice uznat. V související kauze Galileo vycházel mimo jiné z analogie. Kdyţ zaměřil dalekohled na Jupiter a objevil jeho měsíce, zjistil tak, ţe nebeská tělesa mohou obíhat kolem planety, která není středem vesmíru. Analogicky poukazoval na to, ţe i Země můţe být v podobné situaci. Přestoţe byla jeho teorie v tehdejší době odmítnuta, napomohla k modernímu chápání sluneční soustavy. Stejně jako můţe objev sporných skutečností vyvrátit teorii, mohou rozporné obrazy znamenat

konec určité analogie. Analogie se nás pokoušejí přesvědčit, ţe dvě věci, které jsou podobné v jednom ohledu, se musí

podobat i v druhém. Kdyţ to tvrdíme, vycházíme z přesvědčení, ţe podobné prvky představují jejich základní vlastnosti - ty, které určují, zda bude mít předmět další rysy, na něţ jsme se zaměřili. To, co my lidé povaţujeme za základní, příroda vůbec nemusí povaţovat za určující, a právě proto argumenty analogií často neobstojí. Kdybychom v analogii počítali s podobností borůvky a rulíku zlomocného, a zkoušeli rulík jíst, zaplatili bychom za to ţivotem. Analogie nás tedy navádějí, jakým směrem máme zkoumat skutečnosti týkající se přirozeného

světa, ale samy o sobě nemusí pravdu prokazovat.

1.4.3. Myšlenkové experimenty

Myšlenkové experimenty se liší od empirických vědeckých experimentů tím, ţe neprobíhají v laboratoři, ale v hlavě. Podobně jako při laboratorních pokusech, se při myšlenkových experimentech snaţíme izolovat zkoumanou vlastnost – izolujeme základní proměnné a sledujeme, co se stane, kdyţ se jedna z nich změní, zatímco ostatní zůstávají stejné. Prostřednictvím myšlenkových experimentů pracoval Albert Einstein. Pomocí něj vysvětlil

například Brownův pohyb molekul.


1.4.4. Diagramové znázornění myšlenek

Z poznámek Einsteina, da Vinciho, Edisona a Darwina bychom mohli dospět k závěru, ţe jedním z hlavních důvodů jejich geniality byla schopnost zaznamenávat svá témata v podobě obrázků a diagramů. V Darwinových poznámkách se velmi často objevují diagramová znázornění přírody jako nepravidelně rozvětvených stromů. Jeho stromové diagramy mu pomáhaly strukturovat jeho myšlenky o evoluci. Diagramy se sice rozrůstaly myšlenkově do různých směrů, ale umoţňovaly propojovat zdánlivě nesouvisející informace. Darwinovy diagramy byly ústředním faktorem v procesu myšlení, který vedl k evoluční teorii.

Zaslouţily se o reflexi mnoha aspektů: ke klasifikaci vzájemného vztahu různých druhů, k zaznamenávání nahodilosti ţivota, nevypočitatelnosti přírody, růstové explozi atd. Patnáct měsíců po načrtnutí jeho prvního stromového diagramu vyřešil Darwin hlavní otázky své evoluční teorie.


Vytváření myšlenkových diagramů

Pokuste se posoudit váš problém pomocí diagramu ale také verbálně. Formulujte svůj problém nejdříve písemně. Potom vytvořte diagram, v němţ do středu čistého papíru namalujete obdélníček a napíšete do něj název problému. Na rozdíl od myšlenkové mapy, do níţ můţete zaznamenávat slova a slovní spojení tak, jak Vás napadaly bez toho, ţe byste tento proces nějak systematicky řídili, u myšlenkového diagramu uţ aplikujte sebeřízení prostřednictvím otázek. Ptejte se sám (sama) sebe: „V čem spočívají hlavní rysy problému?“ Poznamenejte si všechny moţné odpovědi na čáry, které budou vycházet z obdélníku. Na

následujícím obrázku vidíte jednoduchý diagram na téma zvyšování produktivity. Hlavní rysy jsou popsány na vycházejících čarách.

Jednoduchý

m yšlenkový d iagram

ZVÝŠEN Í

PRO D U KTIV ITY

Lidé

Kapitá l

Technolog ie

VybaveníC íle

P rocesy

P rodukty

P riority

Obr. 4.3: Schéma jednoduchého myšlenkového diagramu. Dále můţete rozšířit svůj myšlenkový proces, kdyţ znázorníte odpovědi na své otázky také

v diagramu. Jinak řečeno: Pokud je X odpovědí na první otázku - „V čem spočívají hlavní rysy problému?“-, potom se můţete dále ptát: „Co jsou hlavní rysy nebo znaky X? (Jaké jsou rysy nebo znaky lidí, kapitálu, technologie atd.?) Následně zakrouţkujte odpovědi, které mají k sobě nějaký vztah a propojte je kontrastními barvami, strukturujete tak vaše chápání problému. Toto znázornění informací zaměří vaší pozornost na paralely a spojení mezi odpověďmi. Kdyţ budete hotov/a, ptejte se:

Přispěl diagram k mému lepšímu chápání problému?

Odhalil jsem něco o způsobu, jak mohu k problému přistupovat?

Co pomáhá?

Které okruhy jsou nejasné?

Co poznám, na co bych se měl zaměřit teď?

O čem bych měl přemýšlet?

Jazyk selhává jako médium, které má popsat procesy probíhající v mozku. Čisté myšlení je

dynamickým, pohyblivým, aktivním dějem. Probíhá v komprimované podobě, způsobem a stylem podobným SMS zprávám a teprve jakmile se rozloţí (dekomprimuje), stává se sdělitelným pro další lidi, a zvětšuje tak svou aktivní, impulsivní a kreativní podstatu.


1.4.5. Metoda 6 klobouků

Metoda 6 klobouků je myšlenkový systém vytvořený a popsaný britským autorem Edwardem DeBono. Šest druhů barevných klobouků představuje šest druhů lidského myšlení.

Bílý klobouk Sběr informací, dat a čísel bez jejich hodnocení

Červený klobouk Emotivní myšlení = zapojení emocí, pocitů a intuice

Černý klobouk Kritické myšlení = hledání chyb, nedostatků a předvídání potíţí

Ţlutý klobouk Pozitivní myšlení a optimistický pohled

Zelený klobouk Kreativní myšlení a hledání alternativ

Modrý klobouk Dělání závěrů a posuzování

Uvědomíme-li si při řešení problémů tyto jednotlivé druhy myšlení jako strukturu a budeme-li je

vědomě pouţívat i při týmové práci, můţeme dosáhnout vyšší efektivity neţ při roztěkaném nebo nahodilém „skákání po kamenech“ jak bylo popsáno v první části druhé kapitoly. Tato metoda můţe v sobě zahrnovat desítky dalších metod zaměřených na analýzu i generování nových řešení. Svým přístupem poskytuje návod pro seriózní řešení problémů a je vhodným nástrojem i pro vědeckou práci. Pouţívat ji můţete jak při samostatném promýšlení nějakého problému, tak při poradě nebo workshopu ve skupině.

Jednotlivé druhy klobouků představují následující typy myšlení:

1. Myšlení s bílým kloboukem

Bílý klobouk si nasazujeme tehdy, kdyţ se zaměřujeme výhradně na informace a nevěnujeme pozornost návrhům, argumentům a vysvětlením tuto informaci doprovázejícím. Pozornost je zaměřena na to, jaká informace je k dispozici, jakou informaci potřebujeme a jak lze chybějící informaci získat. Snažíme se nalézt odpovědi na otázky:

Jaké informace máme, co víme?

Které informace nám chybí, co neznáme?

Které informace můţeme získat, co se lze dovědět?

Jak se dostaneme k potřebným informacím?

2. Myšlení s červeným kloboukem

Červená barva vyvolává pocit tepla. Oheň - je symbolem emocí. Červený klobouk si nasazujeme tehdy, kdyţ chceme dát průchod svým pocitům, intuici a náladám. V jednání o řešení vznikajících pracovních problémů se nepředpokládá, ţe bude dán průchod emocím, které do něj stejně vstupují a jsou zakrývány logikou argumentů. Červený klobouk tuto bariéru odstraňuje a dovoluje člověku

uvaţovat v kategoriích jako:

Cítím, ţe tato koncepce nebude funkční.

Tento návrh se mi nelíbí.

Je to vynikající nápad a mám pocit, ţe to bude fungovat!

S Františkem, do toho půjdu, protoţe ví, co chce a dokáţe věci dotáhnout do konce!

Má intuice mi říká, ţe ceny poklesnou. Intuice, opírající se o léta zkušeností, je často významnou sloţkou uvaţování, i kdyţ její působnost nelze racionálně zdůvodnit. Dát průchod emocím, je často významným příspěvkem k tvůrčímu řešení.


3. Myšlení s černým kloboukem

Černý klobouk je symbolem "opatrnosti" v našich úvahách, ta nás má ochránit od toho, abychom sešli ze správné cesty, abychom nedělali zbytečné chyby a dokonce se nedopouštěli protiprávního jednání. Je symbolem kritického posuzování situace, hledání důvodů proč něco nejde či proč něco nebude přínosné. Chyby mohou mít dalekosáhlé negativní důsledky. Proto je černý klobouk cenný a je také často pouţíván. Je však snadné jeho nošení zneuţít k negativnímu ohodnocení jakéhokoliv tvůrčího

nápadu. Strach z nezdaru nesmí zablokovat perspektivní myšlenku! Proto si musíme při hledání nových řešení dávat pozor, aby myšlení s černým kloboukem zbytečně nepřevládalo.

4. Myšlení se žlutým kloboukem

Ţlutý klobouk symbolizuje snahu po hledání cest k tomu, jak něco provést co nejlépe. Představuje pozitivní myšlení, hledání přínosů, ale logicky zdůvodněných. Charakterizují je myšlenkové postoje typu:

Můţe to fungovat, pokud dokáţeme, aby si zákazníci vyhledávali příslušné informace sami.

Opakovaný nákup nám přinese větší slevy.

Budeme-li nakupovat energie prostřednictvím aukcí, můţeme dosáhnout významných slev.

5. Myšlení se zeleným kloboukem

Zelená je symbolem růstu a vegetace. Nasadíme-li si zelený klobouk, pak se naše myšlení ubírá po cestě k novým nápadům. Jeho nošení je podmínkou tvůrčí orientace. Hledá odpovědi na otázky typu:

Jsou zde ještě nějaké další alternativy řešení?

Nebylo by to moţné dělat jinak?

Neexistuje ještě jiné vysvětlení tohoto jevu?

6. Myšlení s modrým kloboukem

Každá věc musí být nějakým způsobem ukotvena v prostředí, kde se využívá. Totéž platí i pro tvůrčí nápady. S modrým kloboukem na hlavě provádíme posuzování návrhů a také řídíme nasazování ostatních barevných klobouků. Modrý klobouk symbolizuje úvahy o využití získaných myšlenek. Zastřešuje myšlenkové pochody, které vymezují další kroky postupu navrženého řešení, sumarizují dosažené výsledky, precizují závěry a specifikují přijatá rozhodnutí.


Postup při aplikaci metody 6 klobouků ve skupině

1. Moderátor skupiny seznámí na úvod účastníky s podstatou a principy této metody. Pro lepší fungování je vhodné vytvořit pohodovou důvěrnou atmosféru, v níţ se účastníci nebudou cítit ohroţeni.

2. Moderátor vysvětlí členům skupiny, ţe je bude během debaty vyzývat, aby si pomyslně nasazovali a sundávali jednotlivé barevné klobouky. Je dobré vyvěsit na viditelné místo popis jednotlivých druhů myšlení připadajících k jednotlivým kloboukům. Je moţné pouţít také barevné čepice nebo klobouky pro vytvoření skutečné „myslící“ atmosféry.

3. Začněte s modrým kloboukem. Stanovte smysl a cíl setkání, (například aby bylo

nalezeno řešení specifického problému, aby se zvážila pro a proti konkrétního řešení

apod.). Skupina si má vybrat jeden konkrétní problém k řešení. Je lepší, pokud je

problém uveden člověkem, který je s problémem spojený a cítí za něj osobní

odpovědnost. Zjistěte, jaké množství času máte k dispozici. Rozhodněte se, jaké

očekáváte od práce výsledky (písemnou zprávu nebo návrhy řešení?)

4. Pokračujte s bílým kloboukem. Někdo z účastníků by měl provést vstupní přehled

informací o řešeném problému. Následně se věnujte doplnění dalších faktů a vyjasnění

si toho, co ještě potřebujete vědět a kde tyto informace můžete získat. Cílem tohoto

kroku je získávání objektivních faktů a nikoliv názorů účastníků. Informace a fakta

můžete graficky strukturovat do myšlenkového diagramu, mapy procesu nebo do

takzvaného afinitního diagramu (vytváření množin informací, které spolu souvisí).

5. Pokračujte s červeným kloboukem. Jednotliví účastníci vysvětlí své pocity související

s řešeným problémem.

6. Nasaďte si zelený klobouk a pokuste se udělat krátký brainstorming, v němž se účastníci

pokusí vymyslet návrhy řešení představeného problému. Po uplynutí stanoveného času

zaznamenejte všechna náměty na jeden papír. V této fázi o nich nediskutujte.

7. Použijte myšlení s modrým kloboukem a posuďte, kterými z návrhů by se měla skupina

dále zabývat. 8. Pokuste se shrnout s bílým kloboukem, jaké informace máte o vybraných řešeních. Snaţte

se jednotlivá řešení co nejrealističtěji popsat a pokud některé důleţité informace k řešením chybí, dohodněte se, kde je moţné je získat. I zde se nesnaţte nic hodnotit nebo vyjadřovat obavy.

9. Pouţijte myšlení se ţlutým kloboukem a pokuste se najít a popsat pozitivní prvky navrhovaných řešení – jaký to přinese uţitek, jaké pozitivní věci působí ve prospěch těchto řešení.

10. Pouţijte opět přemýšlení s červeným kloboukem a nechejte všechny účastníky, aby vyslovili své pocity v souvislosti s navrhovanými řešeními. U červeného klobouku mohou být naše pocity jak negativní tak pozitivní. Pozor nejde o argumenty, ale jen o pocity!

11. Přemýšlejte s černým kloboukem a proberte všechny negativní souvislosti návrhů. Zvaţte, zda nejsou v rozporu s nějakými předpisy, zájmy jiných lidí nebo zda neexistují nějaká reálná fyzická nebo systémová omezení pro realizaci návrhu (například: nový stroj se nevejde do ţádných dveří.)

12. Nasaďte si modrý klobouk a proberte ve skupině své závěry a doporučení. Pokud je posuzovaných řešení více, můţete stanovit jejich pořadí prostřednictvím matice priorit (viz kapitola 9). Zapište, k čemu jste ve skupině došli, zpracujte akční plán s konkrétními úkoly pro jednotlivé zainteresované účastníky řešeného problému.

13. Proveďte závěrečné zhodnocení toho, jak se ve skupině pracovalo, jaká vyplývají doporučení pro příští setkání řešitelské skupiny, co bylo během schůzky důleţité.

Během diskuzí upozorňuje případně účastníky, pokud sklouznou ve svých argumentech k jinému způsobu myšlení, neţ má právě probíhat.


Poznámka závěrem: Jenom tehdy, mají-li všichni účastníci rozhodovacího procesu nasazený v určitém okamţiku stejný klobouk, vzniká moţnost dosaţení myšlenkového odstupu od řešeného problému, harmonizace rozhodování a tím i optimalizace jeho řešení. V případě, ţe během jednání přemýšlí jednotliví účastníci s jinou barvou klobouku, bude docházet ke sporům nebo i konfliktům.

SHRNUTÍ KAPITOLY Americká společnost pro rozvoj vědy hovoří o třinácti principech vědeckého myšlení. Jedná se o

základní procesy: pozorování, měření, klasifikaci coţ je schopnost třídění, kvantifikaci neboli vyjadřování jevů číslem, usuzování, předpovědi, určování vztahů, komunikaci. Druhou skupinu tvoří pět integrovaných procesů: výklad neboli interpretace, kontrola proměnných, operacionální definování, tvorba hypotéz, ověřování hypotéz pokusem. Vědecké pozorování se liší od běţného pozorování především tím, ţe výzkumník postupuje

systematicky na základě určitých pravidel, a výsledné poznatky je moţné podrobit kritice. Vědec musí být schopen vysvětlit svým kolegům, jakou perspektivu pouţil, jak sbíral informace, jak dospěl k výsledkům, a také musí umět vysvětlit jejich omezenost. Lidé na základě běţných, kaţdodenních znalostí dokáţou rozlišit, co se osvědčilo a co se neosvědčilo v praktickém ţivotě. Zásoba znalostí, kterými disponují jedinci, jenom částečně pochází z jejich zkušenosti, větší část je získána učením v průběhu výchovy a spolupráce s jinými jedinci. Při řešení problémů čerpáme také ze zásoby znalostí, kterou nám poskytuje prostředí, v němţ ţijeme. Vědu chápeme ve dvou významech: Za prvé jako soubor systematicky setříděných poznatků o

určité tematické oblasti a za druhé jako proces generování těchto poznatků pomocí určitých pravidel. Výzkum znamená proces vytváření nových poznatků. Jedná se o systematickou a pečlivě naplánovanou činnost, která je vedena snahou zodpovědět kladené výzkumné otázky a přispět k rozvoji daného oboru. V současnosti převaţuje pojetí, ţe věda metodologicky nemá jednotný charakter. Základními produkty vědecké práce jsou vědecké teorie. Vědeckou teorii chápeme jako systém

pojmů a tvrzení, který představuje abstrahující vysvětlení vybraných fenoménů. Protoţe je jakákoliv teorie vţdy do jisté míry chybná a můţe být vyvrácena, je úlohou vědců, usilujících o pravdivé poznání, stále striktněji prověřovat různé teorie, kritizovat jejich východiska, nacházet chyby a odstraňovat je a formulovat nové hypotézy. Základní stavební prvky kaţdé teorie jsou koncepty a vědecké pojmy. Koncept je abstrakcí reprezentující nějaký objekt, vlastnost objektu nebo nějaký fenomén. Upřesnění a vyjasnění pojmů se ve vědě dosahuje definicí. Je důleţité, aby vhodná teorie určila nebo ovlivňovala základní hlediska výzkumu: výběr výzkumné otázky, sběr dat a jejich analýzu. I přestoţe specifické předměty různých věd, vyţadují specifické strategie výzkumu, je řada

základních kroků společných pro všechny druhy výzkumu. Na začátku identifikujeme téma a problém, vymezujeme účel výzkumu a určujeme výzkumné otázky, případně hypotézy. Výzkumné otázky lze doplňovat a modifikovat v průběhu výzkumu, ale základní cíl výzkumu se musí určit předem. Dále volíme metodologii a navrhujeme výzkumný plán, sbíráme a analyzujeme data, dospíváme k závěrům a doporučením. Při výzkumu a řešení výzkumných otázek pouţíváme dvě hlavní obecné metody dané dvojicemi:

analýza – syntéza, induktivní postup – deduktivní postup. Dalšími metodami, vyuţívanými ve vědeckém myšlení jsou abdukce a dialektika. Analogie vyuţívá vědecké myšlení především pro jejich názornost. Pokud lze něco dostatečně

prokázat pomocí logiky a potřebná fakta jsou dostupná, nejsou analogie potřebné. Jedním z hlavních důvodů geniality řady vědců byla schopnost zaznamenávat svá témata

v podobě obrázků a diagramů. Metoda 6 klobouků je myšlenkový systém vytvořený a popsaný britským autorem Edwardem

DeBono. Šest druhů barevných klobouků představuje šest druhů lidského myšlení.

kapitola4

Documents