→

č. 10, pátek 11. 3. 2016 reportážreportáž 1716

Je to vášeň, posedlost, závislost. Jakmile surfování propadnete, neustále už sledujete, kde jsou právě ty nejlepší vlny. Naše reportérka si to vyzkoušela na Srí Lance.

Vln se bojím. Když se nějaká přede mnou zvedá, v lepším případě začnu instinktivně couvat, v tom horším jen

tupě koukám. Samozřejmě do té chvíle, než mě smete. Uklidnit mě může fakt, že většina lidí, kteří nevyrostli u oceánu, jsou na tom podobně.

„Je to úplně normální. Když učíme malé děti surfovat, je poznat, kdo se narodil u moře a kdo je například z Česka. Děti ‚od oceánu‘ vlny přirozeně podplavávají, české děti se jich bojí,“ vysvětluje mi na roz‑pálené pláži Srí Lanky instruktorka surfování Lenka Sedlářová.

Počasí je ideální. Vane slabý vítr, který pročesává horký vlhký vzduch, žhavé slunce občas zastíní mraky a vlny jsou malé. Per‑fektní podmínky pro začínající surfaře. Sešlo se jich tu ostatně hodně. Desítky nadšených lidí, kteří se rozhodli na srílanském pobřeží poblíž města Matara sjet svoji první vlnu.

Beru do ruky surf a jdu to zkusit taky. Obá‑vané vlny alespoň na okamžik pokořit.

Exot z východního bloku„Surfing se u nás stal velmi populárním. Zájemců každý rok přibývá, už teď máme plné kapacity a rezervace na několik měsíců dopředu,“ říká mi o pár dní dříve, než se

Adéla Skřivánková Xxxxxx

→

Na správné

vlně

Otmar Oliva ml. je jedním z mála Čechů, kteří složili mezinárodní instruktorskou zkoušku ISA pro instruktory surfování.

→

Foto

: aaa

aaaa

aaaa

aaaa

aaaa

aaaa

aaaa

aaa

Pro začátečníky je nejlepší Španělsko a Srí Lanka. Pokročilí a zkušení surfaři si pak skvěle zajezdí na Maledivách, na Bali nebo třeba ve Francii.

č. 10, pátek 11. 3. 2016 reportážreportáž 1918

sami naučili surfovat,“ přiznávají s úsměvem sourozenci původem z Velehradu na jihu Moravy. Instruktora jim a účastníkům, kteří naplnili kapacitu hned prvního kurzu, dělal právě Ital Daniel Carlucci.

Kemp měl velký úspěch. Vznikl tak Surf‑Trip – první surfařská škola a cestovní agentura v jednom. Tereza založila i even‑tovou agenturu, aby její existence (a také zaměstnanců, kteří s ní na surf‑kempech začali pracovat) nebyla závislá jen na vlnách v oceánu. Během devíti let přibylo k Francii dalších šest destinací – indonéské Bali, ostrov Lanzarote na Kanárských ostrovech, Dominikánská republika, Španělsko, Srí Lanka a Maledivy.

„Pro začátečníky je nejlepší Španělsko a Srí Lanka. Pokročilí a zkušení surfaři si pak skvěle zajezdí na Maledivách, na Bali nebo třeba ve Francii,“ vysvětluje mi Tereza, která je dnes už trojnásobnou mistryní České republiky v surfingu. A já jsem ráda, že jsem si pro svoje první surfařské pokusy vybrala snad správnou destinaci.

Země slonů a čajeStát na ostrově Cejlon v jihovýchodní Asii, jen kousek od Indie, je v poslední době jed‑nou z nejvyhledávanějších exotických zemí. Turisty láká nádherná příroda s nedotčenými džunglemi a pralesy, čajové plantáže, vůně koření, klidné chrámy, opuštěné pláže a hlav‑ně sloni. Kdo alespoň jednoho na Srí Lance neviděl, jako by tam ani nebyl.

Příležitostí je naštěstí mnoho. Od sloních sirotčinců přes safari až po možnosti jízdy na těchto nádherných zvířatech. Když budete mít ale štěstí (a možná i smůlu), potkat je můžete ve volné přírodě či u silnice. Divocí sloni však mohou být velmi nebezpeční a místní lidé návštěvníky rádi straší tragický‑mi historkami.

Dnešní cestovatelé se ale nenechají odradit ani faktem, že Srí Lanka je pouhých sedm let po občanské válce. Organizace Tamilští tygři tehdy bojovala přes čtvrt století proti vládě a konflikt byl ukončen po velkých ztrátách na životech v roce 2009. Srílančané se z války dodnes vzpamatovávají. Současný příliv

turistů s sebou však přináší i velký obnos peněz. A obyvatelé toho – i když trochu neobratně – využívají. Turisty považují za bezednou peněženku, při uzavírání obcho‑du si často pomáhají lží a mají problém držet slovo. Bohužel to na vlastní kůži zažívám hned první dny po příletu. Výjimky potvrzují pravidlo a najdou se i lidé, kteří se naučili jednat férově.

„Když jsme tady před třemi lety zakládali Surfhouse, stálo nás to strašně moc úsilí a nervů, protože jeden den jsme se s místní‑mi na něčem domluvili a druhý den přišli, že je to jinak. Měnili ceny a nedalo se jim věřit,“ vypráví mi instruktorka Surf‑Tripu Lenka Sedlářová, když mě provází malou vesničkou S. K. Town poblíž města Matara. „Osočovali nás, že jim bereme práci, ale naopak díky tomu, že sem jezdí surfaři, jsme zaměstnali prakticky celou vesnici. Popelářům dáváme drobné a cigarety, takže se tu už neválí od‑padky, podporujeme mladé fotbalisty a občas přispějeme i na pohřby. Vztahy s místními se naštěstí velmi zlepšily,“ doplňuje ji Otmar

ocitnu na matarské pláži, nad šálkem kávy Tereza Olivová, zakladatelka první surfař‑ské školy u nás. Sedíme v útulné kavárně na pražské Letné a venku začíná ten pravý mrazivý únor. Do šedavé české zimy se opálená Tereza s vyšisovanými vlasy moc nehodí.

„Surfování byl odjakživa můj sen. Už ani nevím, kde se to ve mně vzalo, protože dřív se o tomhle sportu vůbec nemluvilo, nebyl internet a informací bylo velice málo. I přes‑to jsem věděla, že chci surfovat,“ svěřuje se mi Tereza. Když za ní pak v jejích devatenácti letech přišel otec, známý sochař Otmar Oliva, který zrovna pracoval na vatikánské kapli, s tím, že do tamního rozhlasu hledají stážisty, nad ničím se vůbec nerozmýšlela. Potřebovala být totiž co nejblíž moři, aby mohla surfovat.

„Jenže to jsem ještě nevěděla, že ideálně se surfuje u oceánu. Myslela jsem si, že se to u Středozemního moře naučím.“ Vytrvalost i přesto přinesla první ovoce. Na pláži byla holka z východního bloku, která neuměla italsky a urputně sháněla někoho, kdo ji zasvětí do surfování, trochu exot. Nakonec měla štěstí. Seznámila se s Danielem Carlu‑ccim, který je dnes už mezi Čechy považova‑ný za surfařskou legendu. „Snad každý, kdo u nás umí surfovat, prošel jeho rukama. Učil nás všechny.“

Roční stáž v Itálii si Tereza prodloužila na šest let. Přihlásila se na tamní prestižní mediální studia, získala nezbytné stipen‑dium a v rozhlase ji přijali jako redaktorku na plný úvazek. Po návratu do Česka se jí novinářská kariéra slibně rýsovala. Praco‑vala pro Český rozhlas, televizi Prima, Právo i Hospodářské noviny. Stále ji to ale táhlo k vlnám.

Jednoho dne přišel zlom. „Pamatuju si, jak jsem seděla ráno v redakci a tehdejší přítel odlétal do Ameriky. Jen jsem koukala na hodiny, kdy mu to letí, a uvědomila jsem si, že takhle žít nechci. Že v tom letadle mám sedět já.“

Tereza se na chvíli odmlčí. Zamíchá si ca‑ppuccino a trochu omluvně se na mě podívá: „Když dnes vidím některé spolužačky, z nichž jedna je mluvčí OSN a jiná úspěšná noviná‑řka, říkám si, jakou závratnou kariéru jsem mohla s takovou školou mít. Kam jsem to mohla dotáhnout. Pak jdu ale ráno se surfem na pláž, vychází slunce a vím, že bych to za nic nevyměnila.“

V roce 2007 Tereza uspořádala se dvěma kamarády první surf‑kemp ve Francii, které se dnes přezdívá Kalifornie Evropy. V té době se v Americe učil surfovat i její bratr Otmar a po návratu sdílel se sestrou stejnou vášeň pro jízdu na vlnách. „Surf‑kempy jsme začali pořádat hlavně proto, abychom se

EG000574

Inzerce

Top destinace pro surfing

Pasta Poit, MaledivySurfování na Maledivách patří k těm nejkrásnějším díky tamní fauně a flóře. Doprovázet vás při tom mohou delfíni, rejnoci a nespočetně barevné rybky. Maledivy však nejsou vhodné pro úplné začátečníky.

Tagazout, MarokoVyhledávaný surfový spot hlavně mezi Španěly a Francouzi. Místo působí jako hranice mezi oázou a vyprahlou pouští. Vlny jsou dlouhé a téměř pořád fouká příznivý offshore.

Byron Bay, AustráliePopulární destinace evropských batůžkářů. Město má nezaměnitelnou „hippie“ atmosféru, je plné barů, které hrají reggae, a na surfaře čeká 70kilometrová písečná pláž s dokonalými vlnami.

Oahu, HavajJen pro velmi pokročilé surfaře. Útes vytváří silné a rychlé barely, které se se začátečníky mazlit nebudou.

Kuta a Bukit, BaliVhodné pro zkušenější surfaře, kteří si chtějí poměřit síly, ale najdou se i místa pro začátečníky. Popularita Bali za poslední roky mezi turisty velmi stoupla.

Hossegor, FrancieTato destinace byla surfaři označena jako hlavní město surfingu v evropě. Vlny mohou výškou a sílu konkurovat i havajským a profesionálové si zde zajezdí v úžasných barelech. ze břehu je aspoň na co se dívat.

↓ Zakladatelé surfhousu na na Srí Lance Lenka Sedlářová a Otmar Oliva ml.

← Otmar Oliva ml. podplavává vlnu na Maledivách.

www.ppas.cz 840 555 333

Vyzkoušejte i celou řadu našich dalších výhod, slev a bonusů.

Pomůžeme při opravách porouchanýchspotřebičů nebo jejich výměně za nové

EG000598-1

Inzerce

č. 10, pátek 11. 3. 2016 reportážreportáž 2120

Oliva ml., který Surfhouse společně s Lenkou zakládal.

Rozdíl je dokonce i vidět. Oproti baráčkům ve vnitrozemí jsou tyto na pobřeží opravené a místní lidé si bílé turisty zvědavě nepro‑hlíží. Týdně jich tu potkají desítky. „Surfovat sem jezdí lidé různého věku i odlišných povolání, rodiny s dětmi, party kamarádů i jednotlivci. Tenhle sport je báječný v tom, že nezáleží, kdo jsi, co děláš, jak vypadáš, nebo jestli sportuješ. Může ho dělat kdokoliv,“ uklidňuje mě Lenka, když si zatím na souši nedůvěřivě přeměřuji barevné surfy. „Měli jsme tu dokonce asi 70letého pána, který ně‑kdy v mládí viděl obrázek surfaře a celý život si to chtěl hrozně zkusit. A pak přišla jeho vnoučata, že jedou na Srí Lanku surfovat. Tak se rozhodl, že pojede s nimi. Nakonec surfoval lépe než ti třicetiletí.“ Je rozhodnuto. To musím zvládnout taky.

Vlny, co budí respektDruhý den brzy ráno se potkáváme na pláži. Lenka přichází s daleko větším optimismem, než jakým oplývám já. Moji tragickou před‑pověď, že se na tom stejně ani nepostavím – spíše utonu a zahynu – s klidem vyvrací. Lenka a Otmar jsou jedni z mála Čechů, kteří mají mezinárodní instruktorskou zkoušku ISA, proto jí ráda věřím. Zkoušky se za vy‑soký poplatek skládají ve Francii a budoucí instruktoři se v teoretické části učí metodiku výuky, etiku a pravidla surfingu, vliv počasí na oceán či teorii vln a proudů, v praktické

části pak musí dokázat, že umí surfovat a projít záchranářským kurzem.

Začátek lekce se odehrává na písku. Lehám si na břicho, zkouším si nasucho pádlovat rukama a ve správný okamžik se vzepřít na rukách, zatímco nohy jsou stále nataže‑né. Mám radost, že mi tahle část jde skvěle. Musím uznale pokývat nad rýhami, co jsem do písku udělala. Jenže pak jdeme se surfem do vody.

Vlny nejsou velké, ale i přesto, že jim Lenka říká pouze „pěna“, ve mně vzbuzují respekt. Podle instruktorky je to ale správně. Právě respekt k oceánu i lidem kolem sebe je na surfování to nejdůležitější. „Bohužel Češi jsou většinou v tomto trochu arogantní. Na line‑upu – místu, odkud surfaři chytají vlny – často ani nepozdraví, ale zato hlasitě vyřvávají, kolik si minulou noc dali piv. Berou vlny ostatním surfařům a nerespektují pořadí, což může být i nebezpečné,“ varovala mě už v Praze Tereza Olivová.

To, co jsem si natrénovala na souši, mám teď předvést ve vodě. Lehám si na surf a čekám na správnou vlnu. Jako začátečník se je musím nejprve naučit číst. Kterou vlnu zkusit chytit a kterou pustit. Daří se mi to dobře, takže přecházíme k náročnější části. Mám udělat takzvaný take‑off, tedy na prkně se postavit.

Párkrát si to zkusím opět na písku, kde ještě na dvou nohách dokážu držet rovnová‑hu. Tuším, že ve vodě takový hrdina nebudu. A nejsem. Několikrát padám a nořím se pod hladinu. V jednu chvíli mi ale sepne několik nových pokynů pro hlavu, ruce i nohy dohromady a podaří se mi to. Stojím. Jedu! Překvapena z neočekávaného úspěchu však vzápětí padám. Ale jakmile se vynořím, vidím Lenku, jak s rukama nad hlavou jásá: „Super!“ Jásám taky. Podle Lenky se během první lekce na surf postaví jen ti nejšikovněj‑ší začátečníci.

Vášeň. Posedlost.Zajímavý koktejl překonávání sebe sama, neskutečná síla oceánu a kouzlo okamžiku, když se podaří chytit a sjet správnou vlnu, dává surfingu neobyčejnou příchuť. „Baví mě na tom to, jak je to těžké. Pořád se máš co učit. Poseidon navíc neposílá vlny každý den. A někdy na line‑upu čekáš třeba dvě hodiny a sjedeš si jen dvě tři,“ říká Lenka, rodačka ze Šumperka, která začínala jako snowboar‑dová závodnice. Sjíždět oceán místo svahu ji začalo bavit víc.

Chvíle čekání na správnou vlnu vykom‑penzují okamžiky adrenalinu. Největší vzru‑šení i nebezpečí může zažít surfař v takzva‑ném barelu, kdy se mu vlna láme těsně nad hlavou a on jede jakoby v tunelu. Vypadat alespoň chvíli jako Kelly Slater, jedenáctiná‑sobný světový šampión a legenda surfingu, chce snad každý. Jenže barely se tvoří v mělké vodě, kde jsou kameny nebo korály, a pokud surfař spadne, může se o dno ošklivě zranit.

„Barel se mi podařilo jet na Maledivách a byl to úžasný pocit. Strašně jsem se bála, ale zvládla jsem to,“ vypráví Lenka, která má i nepříjemnou zkušenost, kdy se jí zasekl leash (provázek, jímž je surf přivázán k noze) o kameny. Před utonutím ji zachránilo jen to, že se jí nakonec přetrhl. Otmar Oliva zase v Americe nevědom‑ky surfoval se žraloky. A také nesčetná zranění jeho sestry Terezy dokazují, že surfing není zcela bezpečný sport.

Všichni surfaři se nicméně shodují na jed‑nom: je to závislost. „Jakmile surfování propad‑neš, tak se můžeš probudit kdekoliv na světě

a stejně máš stres, že někde se lámou skvělé vlny a ty tam nejsi. Všichni máme na telefonech a počítačích zapnutou předpověď vln. Je to posedlost,“ říká Tereza, jíž se splnil životní sen a u oceánu tráví až osm měsíců v roce.

Proč se k němu ale nadobro nepřestěhuje? „Tady jsem doma. Jsem vděčná za svoji zemi a jsem vděčná za lidi, kteří tu bojovali za svo‑bodu. Díky nim teď můžu cestovat a surfovat. Přišlo by mi nefér odejít. Nejhezčí na cesto‑vání je stejně mít se kam vracet.“

A já se můžu domů vrátit s pocitem, že vln se od teď bojím o trochu míň.

← Reportérka Adéla Skřivánková coby surfařský začátečník na matarské pláži na Srí Lance

↑ Autorka projektu Surf‑Trip Tereza Olivová

Největší vzrušení i nebezpečí může zažít surfař v takzvaném barelu, kdy se mu vlna láme těsně nad hlavou.

Foto

: aaa

aaaa

aaaa

aaaa

aaaa

aaaa

aaaa

aaa