jak pŘedejÍt pŘÍŠtÍ krizi? -...

Pražský institut pro globální politiku – Glopolis

Prosinec 2010

JAK PŘEDEJÍT PŘÍŠTÍ KRIZI?ÚVAHY O POKRIZOVÉM GLOBÁLNÍM (EKONOMICKÉM) VLÁDNUTÍ, O NOVÉ ROVNOVÁZE, O PROBLÉMECH, TRENDECH A ALTERNATIVÁCH V (GLOBÁLNÍ) FINANČNÍ POLITICE Z POHLEDU OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI

Glopolis je nestranický, nevládní think-tank, který se zabývá analýzou

ekonomické globalizace, obchodu, rozvoje, zemědělství a klimatických změn.

Více informací na www.glopolis.org.

World Economy, Ecology and Development (WEED) je německá nevládní

organizace, která se již více než 15 let zabývá vlivem mezinárodního fi nančního

systému na rozvoj. Je členem mnoha sítí a platforem v Německu i na evropské

úrovni. Více informací na www.weed-online.org.

Tato publikace vznikla v rámci společného evropského projektu šesti neziskových organizací (BWP, CRBM,

CCFD, EURODAD, WEED a Glopolis), který je zaměřen na zvyšování povědomí o potřebných změnách glo-

bálního fi nančního systému, jež by přispěly ke stabilnějšímu, spravedlivějšímu a ekologicky i sociálně od-

povědnějšímu rozvoji nejen „globálního Jihu“.

OBSAH

Shrnutí .......................................................................................................................................................................................

1. GLOBÁLNÍ FINANCE V DOBÁCH KRIZE ......................................................................................................................

1.1 Finanční globalizace ................................................................................................................................................

2. GLOBÁLNÍ VLÁDNUTÍ JAKO REGULÁTOR EKONOMICKÉ GLOBALIZACE? .....................................................

2.1 Demokratický defi cit globálního vládnutí .......................................................................................................

2.2 Základní dilema: národní stát a globální vládnutí ........................................................................................

2.3 Na velikosti a složitosti záleží ...............................................................................................................................

3. STÁVAJÍCÍ GLOBÁLNÍ EKONOMICKÉ ŘÍZENÍ ............................................................................................................

3.1 Kluby „G“ ......................................................................................................................................................................

3.2 Přeměna G8 ................................................................................................................................................................

3.3 G20: nový uzel v síti globálního ekonomického vládnutí ..........................................................................

3.4 Mezinárodní měnový fond: nezvládnutý dohled .........................................................................................

3.5 Světová banka: příliš drahé úvěry .......................................................................................................................

3.6 Co se děje v zákulisí: Rada pro fi nanční stabilitu ...........................................................................................

3.7 Standardizační instituce: tak trochu soukromé standardy ........................................................................

3.8 Světová obchodní organizace: stále jen liberalizace ...................................................................................

4. MĚNÍCÍ SE ROVNOVÁHA: VZNIK NOVÝCH MOCNOSTÍ ........................................................................................

4.1 Příčiny oslabování USA ...........................................................................................................................................

4.2 Čína – historicky nevídaný fenomén .................................................................................................................

4.3 A přicházejí další .......................................................................................................................................................

4.4 Nové regionální iniciativy a instituce ................................................................................................................

4.5 Regionalismus a chaotický multilateralismus ................................................................................................

5. EU: JAKÝ MODEL FINANČNÍ POLITIKY? .....................................................................................................................

5.1 Demokratický defi cit a regulační pojetí fi nanční politiky ..........................................................................

5.2 Vznikající diskuse o evropské fi nanční politice: konkurenční zájmy v EU ............................................

5.3 Některé klíčové kroky ve fi nanční regulaci a kontrole v EU ......................................................................

5.4 Dopad fi nanční politiky EU na rozvojové země .............................................................................................

6. ZÁVĚRY A PERSPEKTIVY .................................................................................................................................................

4

6

7

8

8

9

10

13

13

14

14

18

18

19

19

20

22

22

22

23

24

24

25

25

26

28

30

32

4 JAK PŘEDEJÍT PŘÍŠTÍ KRIZI?

SHRNUTÍ

Dnešní svět je svědkem rychlých změn

a výjimečných situací, jakými jsou např. fi nanční

a hospodářská krize, změny klimatu a pokles zá-

sob důležitých surovin, v první řadě ropy. K ře-

šení těchto krizí jsou nezbytně nutné instituce

na regionální i globální úrovni. Dosavadní po-

stupy a stávající instituce nepřinášejí potřebná

řešení globálních problémů. Například Kjótský

protokol dosud nenahradila žádná následná

globální dohoda a rovněž fi nanční krize se řeší

převážně na úrovni jednotlivých států. Širší sho-

da na rozsáhlejší reformě fi nančního systému je

zatím v nedohlednu.

Velké státy stále používají tradiční metody mo-

censké politiky. Tento přístup snižuje účinnost

návrhů ze strany organizací, které se podílejí

na globálním vládnutí. Integrační procesy na

regionální úrovni jsou zase poznamenány de-

mokratickým defi citem, jako je tomu například

v případě Evropské unie.

Forma globalizace, kterou spustila liberalizace

fi nancí po pádu poválečného Brettonwood-

ského systému v roce 1972, vytvořila asymetrii

mezi ekonomikou a vládnutím: zatímco světo-

ví ekonomičtí hráči působí ve stále větší míře

na nadnárodní úrovni, demokratické politické

vládnutí i nadále zůstává převážně na úrov-

ni státu. Zajištění demokratických procedur je

s rostoucí velikostí politického celku a složitostí

problémů čím dál obtížnější.

Skupiny G8 a G20, které lze v současné době do

jisté míry označit za instituce globálního vlád-

nutí, mají převážně neformální charakter, což

snižuje transparentnost rozhodovacích proce-

sů. Efektivita jejich rozhodnutí rovněž kolísá.

V těch oblastech, kde jejich členové nacházejí

shodu, mohou být velmi účinná, avšak se stou-

pající rozrůzněností názorů, k čemuž dochází

už samotným nárůstem počtu členů, se zvyšuje

míra rizika, že jejich aktivity budou mít jen mini-

mální dopad.

Z hlediska reprezentativnosti představuje sku-

pina G20, která kvůli rapidním změnám v glo-

bální ekonomice převzala od skupiny G8 otěže

globálního (ekonomického) vládnutí, určitý po-

krok. Státy zastoupené v G20 představují dvě

třetiny světového obyvatelstva, 80 % světového

obchodu a 85 % světového HDP. Už proto na ni

nelze pohlížet stejně jako na G8. Nicméně i ona

trpí demokratickým defi citem, neboť 90 % zemí

světa v G20 stále chybí.

Na druhé straně větší počet členů se projevuje

poklesem akceschopnosti, což lze velmi dobře

pozorovat na počínání G20 v oblasti fi nančních

reforem. Snaha o zvýšení kapitálové přiměře-

nosti, regulaci derivátů a vysoce spekulativ-

ních institucí i posílení dohledu jsou sice kroky

správným směrem. Často však zůstávají jen na

papíře, anebo se při jejich převedení do praxe

citelně snižuje jejich účinnost.

V oblasti institucionálních reforem meziná-

rodních fi nančních institucí, o níž se v sou-

vislosti s fi nanční krizí rovněž uvažovalo,

zůstává G20 velmi konzervativní. Posíle-

ní Mezinárodního měnového fondu (MMF)

a Světové banky podle autorů této publika-

ce bude mít minimální efekt, pokud nedojde

k podstatným změnám v pohledu těchto in-

stitucí na ekonomiku, v jejich vnitřním řízení

a v neposlední řadě i ve způsobu jejich chování.

Analýza dalších institucí jako například Basilej-

ský výbor, Rada pro fi nanční stabilitu a další or-

ganizace, které určují pravidla a standardy pro

fi nanční sektor, vede k podobným doporouče-

ním a sice k posílení demokratických procesů

a ke změně přístupu ke globální ekonomice. Kri-

ze odhalila hlavní slabiny neoliberálního ekono-

mického modelu, který byl mnohými považo-

ván za nejlepší z možných. Proto je třeba hledat

možnosti a způsoby, jak tento model reformovat

tak, aby byl stabilnější, sociálně spravedlivější

a rozvojově udržitelnější.

Dalšími důležitými posuny, které nelze v kon-

textu globálního vládnutí nechat bez povšim-

nutí, jsou proměny mezinárodního systému,

které se projevují oslabováním vlivu USA na

jedné straně a vzestupem Číny a dalších nastu-

pujících regionálních velmocí na straně druhé.

Vznik Chiangmaijské iniciativy, skupiny BRIC,

Banco del Sur nebo Šanghajské skupiny potvr-

zuje nový trend v mezinárodních vztazích ve-

5JAK PŘEDEJÍT PŘÍŠTÍ KRIZI?

doucí k větší regionální integraci a k tvorbě no-

vých aliancí mimo tradiční instituce. Je otázkou,

jakým způsobem se s těmito posuny Evropa

a USA vyrovnají a jak na ně zareagují.

Budoucí pozici Evropy do velké míry ovlivní

způsob, kterým se vypořádá s důsledky fi nanč-

ní a hospodářské krize. V Evropské unii panuje

do určité míry shoda na tom, že jednou z pří-

čin krize byla politika založená na představě,

že liberalizované fi nančních trhy jsou efektiv-

nější, což vedlo k přílišnému omezení regulace

a dohledu. V současné době se připravují (nebo

již probíhají) různá opatření na posílení stability

fi nančního systému. Pozornost od těchto pro-

blémů nicméně v současné době odvádí krize

veřejných fi nancí, jež ohrožuje evropskou mě-

novou unii.

Základním předpokladem, aby se zmírnilo rizi-

ka podobné krize v budoucnu, je podle autorů

publikace schopnost hledat alternativní řešení,

nikoliv jen pokračovat ve stávajícím systému.

Jedním z konceptů, který stojí za hlubší úvahu

je například možnost tzv. selektivní (de)globa-

lizace fi nančního sektoru. Tento postoj vychází

z Keynesova doporučení, aby obchod byl glo-

balizovaný, ale fi nanční sektor kontrolovaný

na národní úrovni. I když je otázkou nakolik lze

globalizované fi nanční trhy „vrátit“ pod národní

kontrolu, mnohé z principů navrhovaných Key-

nesem mohou být inspirativní.

O reformách fi nančního sektoru je však tře-

ba uvažovat v širším než pouze ekonomickém

kontextu. Je třeba zabývat se tím, zda je možné

zreformovat fi nanční systém tak, aby například

podporoval přechod k bezuhlíkové ekonomice

anebo přispíval ke snižování extrémní chudoby.

Hlavním jmenovatelem reforem by proto měla

být snaha o to, aby se fi nanční systém přestal

pohybovat ve světě často jen virtuálních zisků

a začal o trochu více přispívat k lepšímu životu

konkrétních lidí.


zastoupením, nespravedlivými pravidly a ma-

lou efektivitou. Mezinárodní organizace navíc

nemají dost pravomocí k tomu, aby přesvědčily

mocnější státy přijmout opatření, na kterých se

jejich členové shodli. Ať se nám to líbí nebo ne,

pro strukturu a dynamiku mezinárodního systé-

mu jsou stále určujícími faktory vojenská, eko-

nomická, politická a kulturní síla daného státu.

Současný systém globálního vládnutí lze ozna-

čit za asymetrický.

S pádem berlínské zdi před dvaceti lety světu

svitla naděje, že se svět posune od bipolárních

střetů a vzájemné rivality k systému multilate-

rálního globálního vládnutí. Toto uspořádání

mělo umožnit nalézat společnou shodu při ře-

šení globálních problémů a zajistit lidem život

ve vzájemné spolupráci a míru. Cílem bylo najít

způsob, jak přejít od politiky založené převážně

na konkurujících si národních státech k politice,

která by neposuzovala národní zájmy odděleně

od globálních problémů.

1. GLOBÁLNÍ FINANCE

V DOBÁCH KRIZE

Jsme svědky rychlých ekonomických a poli-

tických změn.1 V souvislosti s tím vyvstávají

otázky, jak zvládnout několik globálních krizí

najednou, ať už se jedná o fi nanční krizi, globál-

ní oteplování nebo nedostatek fosilních paliv

a dalších důležitých surovin. Jaký druh institucí

je nezbytný na místní, národní a mezinárodní

úrovni? Jaký by měl být vztah mezi národním

státem, regionální integrací a globální spolu-

prací? Jakým způsobem lze zajistit, aby globální

řízení bylo demokratické, a zároveň efektivní?

A co je nejpodstatnější, jak zajistit, aby řešení

krizí přicházela včas?

Faktor času je velmi důležitý. Rychlost chemic-

kých, fyzikálních a biologických procesů ne-

kopíruje dynamiku politického rozhodování,

mocenského uspořádání, diplomacie či mno-

hostranného vyjednávání. Jakmile překročíme

„bod zlomu“, může dojít k nevratným škodám.

V minulosti k takovým „zlomovým“ událostem

již došlo – odlesnění Itálie a Španělska před

2000 lety, neúspěch vikingského zemědělství

v Grónsku nebo úpadek mayské kultury na Yu-

catánu před tisíci lety. Toto však byly katastrofy

regionálního rozsahu a jejich účinky bylo mož-

né do jisté míry kompenzovat. Dnes však popr-

vé v historii lidského pokolení dokáže lidstvo

způsobit nezvratné škody v globálním měřítku.

Přičemž rozhodnutí o našem dalším směřování

padnou právě v příštích dvou desetiletích, což

z nich činí historicky velmi výjimečné a důležité

období.

Globální fi nanční systém, včetně jeho vývoje

během posledních 40 let až po současnou hos-

podářskou krizi, jsou ideální případovou studií.

Analýzy a doporučení, které z ní lze vyvodit,

ukazují na potřebné změny (globálního) vlád-

nutí, jež jsou zapotřebí na všech úrovních.

Finanční a hospodářská krize odhalily nedostat-

ky stávajícího systému. Dnešní pestrá síť růz-

ných organizací je poznamenaná vnitřní nesou-

držností, selektivností problémů, nevyváženým

1 Hobsbawm, Eric (1994): Age of Extremes. The Short Twentieth

Century, 1914-1991. Londýn


1.1 Finanční globalizace

Začátek současné fáze globalizace spadá do

roku 1972, kdy se upustilo od fi xních směnných

kurzů, po čemž následovala deregulace fi nanč-

ních trhů, které se staly motorem ekonomické

globalizace.

Rámcem pro tyto změny bylo neoklasické po-

jetí tržní politiky a prosazování monetaristické

teorie ve veřejných fi nancích. Podle nich je za-

potřebí, aby veřejný sektor omezil svůj podíl

na hospodářské aktivitě a umožnil soukromým

podnikům svobodně určovat, kam budou in-

vestovat svůj kapitál a jakým způsobem budou

poskytovat zboží a služby. Podle předpokladů

jeho tvůrců měl tento systém vést k optimální-

mu tržnímu i sociálnímu uspořádání.

Ve skutečnosti však došlo k převrácení tradič-

ního vztahu mezi reálnou ekonomikou a fi -

nančním systémem, v němž ekonomika využí-

vala služeb fi nančního systému. V ekonomice

začala postupně dominovat logika fi nančních

spekulací, což otevřelo cestu k novému stádiu

kapitalismu založeném na nadvládě fi nančního

sektoru. Ekonom John Maynard Keynes tento

systém nazýval ekonomikou „kasina“, rovněž se

můžeme setkat s termíny „fi nancializace“ nebo

„fi nanční kapitalismus“. Ať už tento systém na-

zveme jakkoliv, v každém případě se jedná

o nový druh ekonomiky.

Jedním z výsledných efektů této proměny eko-

nomiky je prohlubování chudoby a zvyšování

nerovností. Dokonce i velká část střední třídy ve

vyspělých zemích je v současné době ohrožena

sociálním propadem. Mezi hlavní vítěze naopak

patří fi nanční sektor a nadnárodní korporace.

Rovněž došlo k oslabení zastupitelské demo-

kracie. Přesun demokratického rozhodování na

mezinárodní úroveň nepostupovala stejným

tempem jako internacionalizace ekonomiky.

Neexistuje žádný mezinárodní nebo globální

„stát“ s příslušnými demokratickým instituce-

mi. Došlo tedy k asymetrii mezi světem byz-

nysu, který funguje na transnacionální úrovni,

a demokratickým systémem, který je omezen

výhradně na úroveň národních států.

V roce 2008 se svět fi nančních trhů otřásl v zá-

kladech a způsobil jednu z nejvážnějších krizí

v poválečné historii. Poprvé po více než 20 le-

tech se objevila nová debata analyzující příčiny

pádu stávajícího modelu, refl ektující převratné

změny, k nimž došlo v posledních letech na

geo-ekonomické a geopolitické mapě světa,

a připouštějící možnost opuštění modelu eko-

nomiky založeného výhradně na fi nančním

sektoru. Na pořadu dne jsou otázky spojené

s novými modely vládnutí na národní, regionál-

ní i globální úrovni. Spolu s nimi probíhá snaha

o defi nici alternativní fi nanční a ekonomické

politiky. Nelze hovořit o konci neoliberalismu

a monetarismu, nicméně jejich vliv v ofi ciálním

(ekonomicko-politickém) diskursu se o něco

snížil, minimálně tím, že se připouští diskuse

o nástrojích, které tyto teorie odmítaly (např.

regulace, otázka mezinárodních daní apod.).

Směřujeme k nové přechodné fázi, v níž bu-

dou některé z předpokladů dominujících teorií

podrobeny zevrubné kritice. Zcela jistě dojde ke

změnám, avšak zatím není jasné, kterým smě-

rem se tyto změny budou ubírat.


prostředí a rozvoj (známé též jako Brundtland

Report z roku 1987), která byla podkladem pro

summit v Rio de Janeiru v roce 1992, zpopula-

rizovala myšlenku trvale udržitelného rozvoje.5

Komise pro globální vládnutí navrhla v roce 1995

ve své zprávě zvané Naše globální sousedství

(Our Global Neighbourhood) vizi, jak řešit glo-

bální problémy. Obě zmíněné zprávy zdůraz-

ňovaly, že problémy způsobené ekonomickou

globalizací lze řešit jedině pomocí mezinárodní

spolupráce. V opozici k tržnímu fundamentali-

smu, který považuje trh za nejlepší způsob re-

gulace nejen ekonomiky, ale i společnosti, upo-

zorňovaly na význam politické a etické diskuse

o společenských cílech i na roli státu v hospo-

dářských otázkách.

2.1 Demokratický defi cit globálního vládnutí

Tváří v tvář množství závažných krizí a nedostat-

ku času na jejich (vy)řešení, o němž jsme se již

zmínili, by se mohlo zdát, že největší váhu musí-

me přikládat efektivnímu řešení problémů a že

na ničem jiném, včetně demokracie, už nezáleží.

Podle našeho názoru je však takový argument

mylný. Demokracie není jen hodnotou sama

o sobě, ale v pluralistickém světě je také základ-

ní podmínkou účinnosti řešení. Globální pro-

blémy lze (vy)řešit pouze a výhradně prostřed-

nictvím demokratického konsensu. V opačném

případě dojde ke konfl iktům, které situaci jen

ztíží. Právě proto je otázka demokracie hlavním

motivem následujícího textu.

Národní stát spolu se svými demokratickými in-

stitucemi a procesy dosáhl zatím nejvyšší míry

účasti občanů na rozhodování. Přesto dosud

není možné převést tuto míru demokracie na

mezinárodní úroveň.

Evropská unie, jakožto nejpokročilejší projekt

nadnárodní integrace současnosti, je vhodnou

ukázkou dilemat, která vzniknou, pokud se ná-

rodní státy začlení do většího celku. Evropská

unie trpí poměrně velkým demokratickým defi -

citem. Německý federální ústavní soud ve svém

5 Our Common Future, 1987; pojmenovaná po norské

premiérce Gro Harlem Brundtlandové.

2. GLOBÁLNÍ VLÁDNUTÍ

JAKO REGULÁTOR

EKONOMICKÉ

GLOBALIZACE?

Teorie globálního vládnutí řeší některé problé-

my současné ekonomické globalizace a snaží

se hledat alternativy. Podle této teorie je nutné

‚o různých politikách uvažovat z politické i etic-

ké perspektivy. Zatímco stát nese odpovědnost

za naplnění demokratických a lidskoprávních

standardů na národní úrovni, v globálním mě-

řítku může jejich dodržování zajistit čím dál

obtížněji. Z tohoto důvodu se poslední dobou

stále častěji hovoří o tom, že do tvorby politi-

ky na mezinárodní úrovni by měl být zapojen

soukromý i občanský sektor.2 Tento přístup stojí

v opozici k tržnímu fundamentalismu, pro nějž

je optimálním způsobem regulace vzájemného

soužití ve společnosti trh. Ten však selhává při

řešení většiny globálních problémů. Cílem glo-

bálního řízení je tak vytvořit na globální úrovni

novou institucionální strukturu světové tržní

ekonomiky, která bude, podobně jako národní

ekonomiky, podřízená jasným zákonům a zása-

dám sociálního státu.3

Od 70. let se významné mezinárodní orgány, na-

příklad Nezávislá komise zkoumající mezinárodní

rozvojové otázky (známá pod názvem Brandto-

va komise, resp. zpráva Brandtovy komise), vo-

lají po odpovědném globálním smýšlení, glo-

bálním míru, rozvoji a spravedlivé hospodář-

ské politice.4 Zpráva Světové komise pro životní

2 Vlády, soukromý sektor a organizace občanské společnosti

si samozřejmě nejsou rovny. Nadnárodní korporace

například mohou disponovat obrovskou ekonomickou

silou, která jim umožňuje ovlivňovat situaci uvnitř států,

či dokonce celých regionů. Na druhou stranu organizace

občanské společnosti mohou disponovat „měkčí silou“,

tj. prestiží a morální bezúhonností. Jejich působení však

nemusí být vždy jednoznačně pozitivní. Existují případy,

kdy se stávají součástí hry, která pomáhá zakrýt špatné

výsledky před zraky veřejnosti. Některé nevládní organizace

zase existují pouze jako posílení vládních kapacit, aniž by

poskytovaly nezávislý pohled na činnost vlád.

3 Nuscheler, Franz (1998): Warum brauchen wir

Entwicklungstheorien? (Proč potřebujeme rozvojové teorie?)

In: E+Z Entwicklung und Zusammenarbeit. Vol. 39, # 11.

4 North-South: A Program for Survival, 1980; pojmenovaný po

bývalém kancléři západního Německa Willym Brandtovi.


rozhodnutí ve věci Lisabonské smlouvy z červ-

na roku 2009 uvedl, že EU v současném uspo-

řádání nenaplňuje požadavky demokratického

sdružení. Podle jeho vyjádření Evropský parla-

ment „není volen na základě rovnosti“ a nemá

pravomoc činit „podstatná politická rozhodnutí“.

Navíc nezastupuje „žádný suverénní evropský

lid“. Zatímco německý europoslanec zastupuje

833 000 voličů, lucemburský europoslanec za-

stupuje jen 66 667 voličů.6 Síla hlasů není rovná,

což podkopává principy moderní demokracie,

podle nichž by měl mít každý hlas stejnou váhu.

Dalším závažným nedostatkem je neexisten-

ce dělby moci na zákonodárnou, výkonnou

a soudní tak, jak je poprvé defi noval Monte-

squieu, čímž stanovil základní pravidlo jakéko-

liv moderní demokracie. Evropský parlament

nedisponuje zákonodárnou iniciativou, tedy zá-

kladní pravomocí demokratického parlamentu.

Evropská komise (a po ní Rada) má jako jediná

právo zákony navrhovat, přičemž je zároveň vý-

konným orgánem EU. Lisabonská smlouva pra-

vomoci Evropského parlamentu mírně rozšířila.

I přesto základní problém v oblasti kompetencí

přetrvává.

V důsledku demokratického vakua mají různé

zájmové skupiny až příliš velkou možnost ne-

formálně ovlivňovat rozhodování. Nejmarkant-

nějším příkladem je soukromý sektor, který je

schopen si platit silnou lobby a má mnohem

větší vliv na vlády a evropské instituce než ob-

čanská společnost.

Demokratický defi cit v rámci EU souvisí se zá-

sadní asymetrií integračního procesu, kdy hlav-

ní prioritou před sociálně-politickými zájmy

bylo vytvoření společného trhu. Ekonomické

zájmy tlačily do popředí liberalizaci, deregulaci

a privatizaci, zatímco další aspekty jako kvalita

demokracie nebo sociální ohledy značně zao-

stávaly.

Mimo EU je však asymetrie mezi globálními

ekonomickými silami a lokálně omezeným de-

mokratickým vládnutím ještě vyšší.

6 Tento jev se nazývá degresivní proporcionalitou

(digressive proportionality).

2.2 Základní dilema: národní stát a globální vládnutí

„Tato globální krize vyžaduje globální reakci, ale

zodpovědnost bohužel zůstává na úrovni států“.7

Jinými slovy stát i nadále zůstává hlavním jed-

notkou společenské integrace.

Finanční a ekonomická krize ještě více zdů-

raznily význam národních států. Důsledkem

globalizace se národní ekonomiky ocitly do

značné míry mimo regulační rámec států. Jak

jsme zmínili v první kapitole, tento proces osla-

bil schopnost státu vládnout a řešit problémy.

Ačkoli byly státy globalizací oslabeny, v politic-

ké oblasti zůstávají i nadále nejvýznamnějším

regulátorem. Finanční a ekonomická krize, jejíž

zvládnutí vyžaduje masivní státní intervence,

vzala vítr z plachet těm, kteří věřili, že trh je za

každých okolností tím nejlepším mechanismem

regulace hospodářství a společnosti. 8

Na druhé straně globální instituce zatím nepro-

kázaly, že jsou schopny rozhodné akce. Byly to

především národní vlády, které zabránily úplné-

mu rozpadu fi nančního systému, a to pomocí

záchranných a stimulačních balíčků a v někte-

rých případech i zestátňováním a vyvlastňová-

ním. Bohatší vlády zatím vydaly přes 18 bilionů

dolarů, aby se zaručily za soukromé fi nanční

instituce nebo od nich vykoupily dluhy.9 Me-

zinárodní instituce jako Mezinárodní měnový

fond (MMF) nebo Světová banka (SB) by byly

bez podpory Spojených států a v menší míře

i ostatních bohatých vyspělých států naprosto

bezzubé.

Na rozdíl od světové hospodářské krize v roce

1929 se nyní vlády poučily a krizi překonaly

7 Joseph Stiglitz, nositel nobelovy ceny, Financial Times

Deutschland, 17. dubna, 2009

8 To neznamená, že by tyto trhy měly být zrušeny. Je

nutné začlenit trhy do politické regulace a je zapotřebí

silný veřejný sektor v klíčových oblastech jako je např.

zdravotnictví, důchodový systém, vzdělávání, elektronická

masmédia, fi nance, doprava a energie.

9 Tato částka zahrnuje záchranné balíčky včetně

potenciálních vládních závazků skrze záruky a poskytnutí

likvidních prostředků do fi nančního systému od září 2008

do března 2009. „The world fi nancial and economic crisis

and its impact on development“, Generální tajemník

OSN, červen 2009: www.un.org/ga/search/view_doc.

asp?symbol=A/CONF.214/4&Lang=E


V souvislosti s otázkou demokratického defi citu

se ozývají hlasy, aby se do rozhodovacích orgá-

nů, např. Valného shromáždění OSN, začlenily

komory zastupující občanskou společnost a aby

se i jiné zainteresované osoby mohly formálně

účastnit rozhodovacího procesu. Tyto modely

jsou známy pod názvem co-determination mo-

dels (modely společného rozhodování) a pokud

by byly zavedeny, lze se domnívat, že by sku-

tečně došlo k určitému snížení demokratické-

ho defi citu globálního vládnutí, avšak zásadní

problémy by se tím tak jako tak nevyřešily. A to

z toho důvodu, že aktéři občanské společnosti,

a ve velké míře i fi remní sektor, nemají žádnou,

případně jen omezenou legitimitu.

Tím, že demokracie usiluje o naplnění základ-

ního práva každého jednotlivce samostatně

rozhodovat o svém životě, stává se cílem sama

o sobě. Nicméně demokracie má rovněž hod-

notu jako „nástroj“ řešení problémů v rámci ur-

čitého společenství. Ve velkých společenstvích

obvykle častěji dochází ke střetu zájmů, rozho-

dování je složitější a trvá déle než ve společen-

stvích menších. V této souvislosti jsou velikost

společenství a složitost problémů důležitými

faktory, které ovlivňují funkčnost demokracie.

To, co platí pro společenství jedinců, platí sa-

mozřejmě i pro společenství států. Fungování

demokracie ve skupině více než 190 států a de-

sítek dalších mezinárodních institucích je proto

značně obtížné.

2.3 Na velikosti a složitosti záleží

V praxi často dochází k tomu, že je zamítnut

smysluplný požadavek, protože klíčový hráč

odmítne spolupracovat. USA mohou blokovat

návrhy na zavedení maximální výše odměn

ve fi nančnictví, Francie může blokovat návrhy

na zrušení protekcionismu v zemědělství v EU

a Čína může nesouhlasit s přísnou regulací da-

ňových rájů a zámořských obchodních center.

Tím vyvstává otázka, zda by nemělo být povo-

leno použít tlak a vynutit si tím větší spolupráci.

USA to úspěšně udělaly v roce 2009, kdy pohro-

zily Švýcarsku sankcemi v případě, že švýcarské

banky působící v USA neposkytnou informa-

ce v souvislosti s americkými občany, kteří by

klasickými keynesiánskými metodami. Zavede-

ním proticyklických fi skálních politik zabránily

úplnému rozpadu fi nančního systému, což se

v roce 1929 nepodařilo. Nicméně zatím se zdá,

že vlády krizi příliš nevyužívají jako příležitost

k větším reformám fi nančního sektoru ani eko-

nomiky. Příkladem zmařené šance je podpora

neekologických průmyslových odvětví, např.

automobilového průmyslu. Místo toho mohly

být vládní prostředky využity na přechod k eko-

logicky šetrnějšímu způsobu hospodářského

rozvoje. Mnohá z vládních opatření nebyla pří-

liš transparentní a zdá se, že častokrát zohled-

ňovala potřeby fi nančního sektoru, místo aby

se pokoušela tlumit dopady krize na skupiny

s nižšími a středně-vysokými příjmy.

Krize ukázala, že ani MMF a SB, které by měly

být de facto nejsilnějšími mezinárodními insti-

tucemi v oblasti globální ekonomiky a fi nancí,

nedisponují fi nančními ani právními prostřed-

ky, jež jsou nezbytné pro zvládnutí krize. Hlavní

odpovědnost tak leží zejména na bedrech ná-

rodních vlád. Zdá se proto, že státy zřejmě ješ-

tě dlouhou dobu zůstanou institucionální zá-

kladnou pro řešení krizí a pro řízení globalizace.

I když je samozřejmé, že schopnosti jednotli-

vých států ovlivňovat rozhodování na meziná-

rodní úrovni a do jisté míry tím usměrňovat glo-

balizaci jsou velmi odlišné.

Na první pohled se zdá, že systém užívaný

v OSN by mohl vyřešit rozdíly mezi státy tím, že

každý stát bude mít při hlasování v mezinárod-

ních institucích jeden hlas. Systém OSN působí

demokratičtěji než brettonwoodské instituce,

kde je rozhodovací pravomoc určena ekono-

mickou silou daného státu. Proto se o OSN čas-

to hovoří jako o možné protiváze globálních

trhů. Nicméně i OSN trpí demokratickým defi ci-

tem, který spočívá například v právu veta, které

v Radě bezpečnosti může uplatnit jen několik

členů. Systém hlasování, kdy má „jeden stát, je-

den hlas“ rovněž znamená, že hlas Číny s 1,3 mi-

liardy obyvatel má formálně stejnou váhu jako

Island s 300 000 obyvatel. Nicméně i přes tyto

formální procedury mohou velcí hráči jako USA

nebo Čína zablokovat určité rozhodnutí na-

vzdory opačnému názoru většiny (což se v praxi

ukázalo například při vyjednávání o klimatic-

kých změnách v Kodani v prosinci roku 2009).


mohli být zapojeni do daňových úniků. V tomto

případě použití tlaku zafungovalo. Odvrácenou

stranou dohody však bylo, že k ní nedošlo na zá-

kladě jednání mezi rovnými partnery. Rozhodu-

jící roli sehrála síla a vliv USA. V tomto případě

měli Američané legitimní důvod, a to demokra-

tickou zásadu daňové spravedlnosti. V řadě dal-

ších případů si však tímto způsobem vynucují

naplnění zájmů, které tak legitimní nejsou.

Rozhodnutí učiněná bez dostatečné legitimity

a účasti se mohou nakonec ukázat jako neú-

činná, jelikož je ti, kteří nebyli zapojeni do roz-

hodovacího procesu, nepodporují. Proto mezi

účinností a demokratičností v zásadě není roz-

por. Oba koncepty se naopak velmi často dopl-

ňují a vzájemně se posilují.

Zapojení více osob do rozhodovacího procesu

může na jedné straně zvýšit účinnost, avšak sa-

motné přijímání rozhodnutí se pak může stát

složitějším. Tento problém nastává ve všech

mezinárodních orgánech a institucích, ať to

jsou malá neformální uskupení jako G8, kde

jsou za plentou diplomatických proklamací

o konsensu10 skryty silné rozpory a dohady,

nebo světové organizace typu OSN, kde je po-

čet členů několikanásobně vyšší.

Stávající multilaterální mechanismy nezaručují

dohodu na společném řešení závažných problé-

mů (např. klimatických změn), jak bylo patrné

při kodaňských jednáních.11 Přísliby zahraniční

pomoci ze strany vyspělých států zase svědčí

o tom, že ani mnohostranná dohoda nezaruču-

je její praktické dodržení12. Čtyřicet let poté, co

dárcovské státy přislíbily poskytovat 0,7 % své-

ho HND na rozvojovou pomoc, se tento závazek

podařilo splnit pouze čtyřem státům.

Počet účastníků a komplexnost otázky, o níž

mají rozhodovat, jsou z hlediska demokratič-

nosti velmi důležité veličiny. Čím větší je poli-

10 Vzpomeňme strategické rozdíly mezi Ruskem a USA nebo

spory v obchodní politice mezi EU a USA.

11 Kanada, Rusko a evropské státy mírného pásu se tak

připravují na zlepšení podmínek pro zemědělství, s nápady

jako červené víno z Kodaně nebo pšenice ze Sibiře nebo

zlepšení turistického ruchu a snížení nákladů na vytápění.

12 High Noon: 20 global issues, 20 years to solve them“,

Jean-Francois Rischard 2002.

tická jednotka, tím složitější jsou její problémy,

a tím hůře se dochází ke konsensu bez nutnosti

použít tlak, nebo dokonce násilí. Zavedení de-

mokratických procedur na celosvětové úrovni

je tedy ve své podstatě složité. Konečně i na

úrovni států je prostor pro zapojení občana do

tvorby vládních politik poměrně úzký.

Východiskem z těchto problémů do jisté míry

může být tzv. selektivní deglobalizace (selecti-

ve de-globalisation). Decentralizace hospodář-

ských a politických procesů by umožnila větší

míru subsidiarity, čímž by se větší množství

problémů odhalilo a (vy)řešilo na regionální

a místní úrovni. V podobném duchu lze o demo-

kracii uvažovat jako o systému, který je vhodný

především pro menší komunity, jelikož na této

úrovni je demokracie ještě zvladatelná, avšak

větší celky, včetně velkých států, musejí dříve

nebo později narazit na její hranice.

Tento názor nemá nahrávat ideologiím typu

nacionalismu, patriotismu nebo obdobným

projevům kolektivní identity, jen poukazuje na

skutečnost, že velikost sociálních struktur a pro-

cesů limituje naši schopnost je zvládat. Zároveň

je zřejmé, že současné výzvy typu změn klimatu

a nakládání s dalšími globálními veřejnými stat-

ky vyžadují společné mezinárodní úsilí a koor-

dinaci.

Na druhé straně v případě ekonomiky, a pře-

devším fi nančního sektoru, z nichž se během

posledních desetiletí staly do značné míry glo-

bální oblasti, stojí za úvahu, zda by jejich „zmen-

šení“ na zvladatelnou úroveň nemohlo být

jednou z možností, jak zdolat současnou krizi

(a předcházet krizím budoucím). Nicméně de-

globalizace některých odvětví světové ekono-

miky není možná bez multilaterální koordina-

ce na mezinárodní úrovni. I přesto, že omezení

volného obchodu může být užitečné například

proto, aby nedocházelo k dumpingu a dalším

neférovým praktikám, nebo z důvodu zajiště-

ní potravinové bezpečnosti, ochrany životního

prostředí či ochrany zdraví a spotřebitelů, je

nezbytné, aby k němu došlo pouze na základě

dohody všech zúčastněných partnerů. Jedno-

stranná opatření by pouze spustila řetězovou

reakci neřízených obchodních válek.

Rizika, která s sebou přinášejí globalizované

trhy, lze jen obtížně kontrolovat a řídit. V tomto

směru nabízí historie některá inspirativní opat-

ření související s myšlenkou deglobalizace. Key-

nes, přestože byl zastánce liberalizace světové-

ho obchodu, již před sedmdesáti lety doporu-

čoval, aby „kontrola přílivu a odlivu kapitálu byla

pevnou součástí poválečného systému“13. Státům

a jejich centrálním bankám vyhrazoval právo na

„neomezený dohled nad kapitálovými transakce-

mi jejich obyvatel, proudícími jak ven, tak dovnitř

… i na spolupráci s ostatními bankami, aby za-

mezily neoprávněným pohybům kapitálu.“ 14

I když je zřejmé, že „zkrocení tygra“, jak se někdy

fi nanční trhy nazývají, bude velmi komplikova-

ným úkolem, který bude kombinací řady růz-

ných pohledů, je užitečné uznat, že myšlenky,

které představuje teorie deglobalizace, mohou

být relevantní a stojí za to se jimi zabývat.

13 Keynes, John Maynard (1942): PROPOSAL FOR AN

INTERNATIONAL CLEARING UNION. Londýn. str. 9

14 tamtéž.



3. STÁVAJÍCÍ GLOBÁLNÍ

EKONOMICKÉ ŘÍZENÍ

Po téměř celou historii lidstva byla mezinárod-

ní sféra oblastí, kde neplatila žádná pravidla

a zákony. Jediným zákonem bylo právo silněj-

šího. O mezinárodních vztazích rozhodovaly

armády a války. První zárodky mezinárodního

práva se objevily v 17. století po třicetileté vál-

ce. Byly však vágní, nevynutitelné a bez ukotve-

ní v mezinárodních institucích. První Ženevská

úmluva z roku 1864 zavedla instrument ratifi ka-

ce jednotlivými státy, čímž do mezinárodních

pravidel zavedla prvek vynutitelnosti. Společ-

nost národů založená v roce 1920 byla prvním

pokusem vytvořit širokou mezinárodní instituci

zajišťující mír mezi státy, který však ztroskotal

v předvečer druhé světové války.

V roce 1944 byla Společnost národů nahrazena

Organizací spojených národů (OSN), která obsa-

hovala mnohem silnější prvky vynutitelnosti,

včetně práva použití vojenské síly za podmínky

jednomyslného schválení Radou bezpečnosti.

Vlivem Velké hospodářské krize, která vypukla

v roce 1929, se objevila nová oblast mezinárod-

ní spolupráce: ekonomika. V roce 1944 byl vy-

tvořen brettonwoodský systém s Mezinárodním

měnovým fondem (MMF) a Světovou bankou (SB)

jehož cílem měla být koordinace mezinárod-

ních fi nančních vztahů. Dále vznikla koncepce

obchodní organizace, Hospodářská a sociální

rada OSN (ECOSOC), která se měla stát silným

orgánem pro řešení sociálních a hospodářských

otázek na mezinárodní úrovni. Systém OSN

nemohl v důsledku studené války zcela využít

svůj potenciál. I přesto, že pod hlavičkou OSN

v dnešní době působí desítky specializovaných

mezinárodních agentur, které se zabývají řadou

technických záležitostí, jednotnými standardy

apod., je význam OSN v bezpečnostní a hospo-

dářské oblasti poměrně malý. Vliv OSN v těchto

otázkách snižuje jednak klasická velmocenská

politika, jednak konkurence ze strany meziná-

rodních institucí brettonwoodského systému

(MMF a SB), jejich specializovaných nebo regi-

onálních poboček a Světové obchodní organi-

zace (WTO). ECOSOC i další instituce OSN jako

Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD),

Mezinárodní organizace práce (ILO) nebo Orga-

nizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) mají

jen velmi omezenou působnost.

3.1 Kluby „G“

V 60. a 70. letech minulého století se v globál-

ním vládnutí začal objevovat nový jev: nefor-

mální uskupení a instituce. V roce 1964 se 77

rozvojových zemí spojilo do G77 (dnes má 130

členů) s cílem lépe prosazovat své společné zá-

jmy v rámci OSN. Existuje mnoho jiných tako-

vých uskupení (G24, G4 atd.), v nichž se státy

sdružují buď ad hoc nebo trvale, a to ve více či

méně volné formě spolupráce. Tato uskupení

fungují převážně v rámci formálních institu-

cí typu OSN nebo WTO. Pouze dvě z nich, a to

G7 (později G8) a nyní také G20, hrají skutečně

významnou roli na světové úrovni. Narozdíl od

OSN nebo brettonwoodských institucí a WTO

nemají tyto skupiny právní subjektivitu ani for-

mální legitimitu v rámci mezinárodního práva.

Nemají stanovena žádná formální pravidla ani

formální strukturu, rozhodnutí jsou přijímána

na základě vágního konsensu bez hlasování,

nemají k dispozici žádný exekutivní orgán a ne-

mají ani formální sídlo. Podobně jako v klubu,

i zde si nového člena vybírají stávající členové.

Tak tomu bylo například s členstvím Ruska ve

skupině G7 (později G8). Není však stanoven

žádný formální postup, jak se stát členem.

U těchto neformálních institucí je největším

problémem transparentnost. Rovněž hodnoce-

ní výsledků jejich práce není vždy jednoznačné.

Na jednu stranu jsou tyto instituce považovány

téměř za světovou vládu, která rozhoduje o osu-

du lidstva, na druhé straně je řada lidí vnímá jen

jako součást „politického showbusinessu“, který

nemá žádné hmatatelné dopady.

Skutečnost je samozřejmě o něco složitější. G8

a G20 mají poměrně významný, i když často

nepřímý vliv na mezinárodní politiku. Zaprvé

slouží členům jako prostor pro komunikaci, kde

mohou navzájem testovat své pozice, strate-

gie, míru shody i potenciálních konfl iktů. Mo-

hou být rovněž příležitostí k mírnému nátlaku

na jednoho nebo více členů. Výstupy z jednání

těchto institucí často slouží jako podklady pro


Neopominutelným efektem skupin G8 a G20 je

marginalizace OSN jakožto systému, který z for-

málního hlediska disponuje alespoň částečnou

legitimitou pro řešení problémů a sporů v mezi-

národní oblasti.

3.2 Přeměna G8

Skupina G8 byla až do nedávné minulosti cen-

trem mezinárodního „ekonomického vládnutí“.

Jejích osm členů (Francie, Itálie, Japonsko, Ka-

nada, Německo, Rusko, Spojené státy a Velká

Británie) představuje zhruba 14 % světové po-

pulace a 60 % světového HDP.

Se vzestupem G20 se význam G8 v oblasti fi -

nančních a hospodářských otázek výrazně

zmenšil. K přesunu důležitosti docházelo po-

stupně, i když poměrně rychle. První známky

klesajícího významu G8 se projevily na summitu

v italské Aquile v červenci 2009, kde představite-

lé osmi zemí v podstatě jen zopakovali rozhod-

nutí přijatá v rámci G20. V komuniké z Pittsbur-

ského summitu skupiny G20 v září 2009 již jasně

zaznělo, že účastníci „určili G20 za hlavní fórum

pro mezinárodní hospodářskou spolupráci.“

V samotné G8 existují různé názory na to, zda

činnost této skupiny v nejbližších letech ne-

ukončit. Na summitu v Aquile se uvažovalo

o rozdělení agendy mezi skupinu G20 a G8, při-

čemž první skupina se měla zaměřit především

na hospodářské a fi nanční otázky, zatímco G8

by koordinovala bezpečnostní a geopolitické

koncepce západních států. K defi nitivnímu roz-

hodnutí by mohlo dojít v roce 2011, kdy bude

oběma fórum předsedat Francie.

3.3 G20: nový uzel v síti globálního ekonomického vládnutí

Skupinu G20 lze v současné době označit za nej-

významnější neformální skupinu v systému glo-

bálního vládnutí. Zpočátku o členství v G20 roz-

hodovala skupina G8. Kromě členů G8 zahrnuje

G20 také hlavní rychle se rozvíjející ekonomiky,

konkrétně Čínu, Brazílii, Indii, a dále rovněž Aus-

rozhodování formálních mezinárodních institu-

cí nebo pro politické reformy na národní úrovni.

Značný zájem médií, která sledují zasedání

těchto skupin, má jeden důležitý vedlejší úči-

nek, a sice možnost ovlivnit světové veřejné

mínění. To, co se objeví na agendě skupiny G8

nebo G20, je do velké míry považováno za hlav-

ní globální agendu.

Tyto skupiny mohou mít rovněž značný vliv na

důležité politiky. V 90. letech například státy

skupiny G7 připravily pravidla pro řízení dluhu

rozvojových zemí, která později přijal Pařížský

klub (sdružující největší věřitelské státy), MMF,

Světová banka a Mezinárodní rozvojová banka.

Vliv těchto skupin nicméně závisí na míře kon-

sensu mezi jejich členy. V případě protichůd-

ných zájmů vliv těchto institucí rychle klesá.

Avšak i v případě, kdy se podaří konsensu do-

sáhnout, mají veškerá usnesení pouze doporu-

čující charakter. Jednotlivé členské státy se jimi

mohou, ale nemusí řídit. Z tohoto úhlu pohle-

du jsou proto skupiny G8 i G20 stále daleko od

toho, abychom je mohli označit za „světovou

vládu“, jelikož nedisponují pravomocí vynutit

všeobecnou platnost svých rozhodnutí.

Během studené války byla míra shody v rámci

G7 poměrně vysoká, k čemuž přispívala jak po-

zice USA, které byly jednou ze dvou supervel-

mocí, tak existence společného nepřítele v po-

době Sovětského svazu. S koncem studené vál-

ky však začala jednota uvnitř skupiny postupně

klesat. Se vstupem Ruska se nesourodost skupi-

ny značně zvýšila, vnitřní rozpory začaly narůs-

tat a schopnost G8 činit rozhodnutí, jež by měla

konkrétní dopad, se dále snižovala.

V případě skupiny G20 je rozmanitost a vnitřní ne-

sourodost ještě vyšší. Je sice významnou součástí

struktury globálního vládnutí, avšak opravdový

vliv tohoto uskupení nemůže být přeceňován.

Hlavní omezení představují rozdílné národní zá-

jmy jednotlivých členů. Samotná existence G20

není zárukou jejich sbližování. Vzhledem k velmi

rozmanitému složení skupiny G20 a narůstajícímu

vlivu nových ekonomik, jako je Čína, Indie a Brazí-

lie lze očekávat, že hledání politického konsensu

bude v řadě otázek spíše obtížnější.


trálii, Indonésii15, Mexiko, Jihoafrickou republiku,

Turecko, Jižní Koreu a Saudskou Arábii. Evropskou

unii zastupuje její stávající předsednická země,

dále se zasedání účastní zástupci MMF, Světové

banky a Rady pro fi nanční stabilitu. Občas se za-

sedání skupiny účastní i další země, jako tomu

bylo například na londýnském summitu v dub-

nu 2009, kterého se zúčastnili zástupci Španěl-

ska a Nizozemska. Podobně jako u skupiny G8,

ani doporučení G20 vydávaná na závěr každého

summitu nejsou závazná či vynutitelná.

Členské státy skupiny G20 představují dvě třeti-

ny světové populace, 80 % světového obchodu

(včetně obchodu v rámci EU) a 85 % světového

HDP. Není však mezi nimi zastoupen ani jeden

stát z kategorie tak zvaných nejméně rozvinu-

tých zemí16, jejichž potřeby se čím dál častěji

rozcházejí se zájmy rychle rostoucích ekonomik,

které jsou (prozatím) řazeny do skupiny rozvojo-

vých zemí. Například jedinou africkou členskou

zemí je Jihoafrická republika (JAR), která vyvá-

ží fi nanční služby do ostatních afrických zemí,

a má tedy velmi odlišné zájmy ohledně liberali-

zace fi nančních služeb a kontroly kapitálových

toků než ostatní státy Afriky. Proto i prezident

Světové banky Robert Zoellick navrhoval, aby

do G20 byla přijata ještě další africká země.

Nicméně, i přes veškeré nedostatky, je G20 ve

srovnání s G8 velkým pokrokem. Vzestup G20 na-

značuje, že po letech bipolárního a později unipo-

lárního světa, se v současném světě do jisté míry

prosazuje multipolární systém. Přestože není jisté,

jaký bude konečný výsledek tohoto procesu, ne-

lze ke G20 přistupovat stejně jako ke skupině G8.

Přechod od G8 ke G20 se uskutečnil zejmé-

na v důsledku otřesů na světových fi nančních

trzích, jež se odrazily i v globální ekonomice.

Hlavní očekávání od G20 proto spadají do sféry

hospodářských a zejména fi nančních opatře-

ní, která by měla ztlumit dopady stávající krize.

Tato opatření lze do jisté míry označit za poten-

ciální základy nového ekonomického vládnutí.

Na summitech v Londýně a Pittsburghu v roce

2009 se členové G20 rozhodli:

15 Důležitý faktor z hlediska kulturního zastoupení, jelikož

Indonésie je největší islámskou zemí.

16 Často se lze setkat i s anglickým označením LDC (least

developed countries).

• do konce roku 2010 schválit mezinárodní pra-

vidla, která by zvýšila „kvalitu“ i kvantitu kapi-

tálu v bankách a omezila prostor pro tzv. „pá-

kový efekt“17. Součástí těchto pravidel má být

i vytvoření proticyklických (nárazníkových)

rezerv a požadavek vyšší kapitálové přiměře-

nosti v případě investic do riskantních pro-

duktů a mimoúčetních investic.

• podpořit fi nanční stabilitu reformovaným sys-

témem odměn, které by byly spojeny s dlou-

hodobým zhodnocováním místo krátkodo-

bých výnosů, jež často souvisejí s vysokou

mírou rizika (riziko zvyšuje potenciální zisk).

• zlepšit trh s tzv. OTC deriváty18. Nejpozději do

konce roku 2012 by se obchodování s těmi-

to produkty mělo přesunout na burzy či jiné

elektronické obchodovací platformy a jejich

zúčtování by mělo probíhat přes prostředníky

(tzv. clearing houses).

• do konce roku 2010 oslovit významné fi nanč-

ní instituce a instituty přeshraniční spoluprá-

ce a posílit dohled na mezinárodní úrovni.

Členové G20 mimo jiné pověřili MMF, aby při-

pravil zprávu s hodnocením, jak by se fi nanční

sektor mohl zapojit do snižování nákladů kri-

ze. Jedním z možných opatření by mohlo být

například zavedení daně z fi nančních transakcí

(FTT) na veškerý obchod s fi nančními produkty

– akciemi, obligacemi a jinými cennými papíry,

deriváty, měnami apod.

Výše uvedená opatření jsou krokem správným

směrem. Na druhé straně je kořeny dnešní kri-

ze třeba hledat o něco hlouběji, nežli jen v pře-

hnané míře riskování. Je třeba se zamyslet nad

dnešní rolí fi nančního sektoru a jeho vlivu na

reálnou ekonomiku i sociální oblast (viz též ka-

pitola 6).

17 V angličtině označován jako „leverage“. Jde o využití

dodatečného (často vypůjčeného) kapitálu, díky čemuž

může dojít ke znásobení zisku (ale i ztráty) z investice.

Některé z nejspekulativnějších fondů investovaly až

čtyřicetinásobek vlastního kapitálu, což v souvislosti

s krachem na fi nančních trzích přispělo k rychlému šíření

krize do dalších institucí, regionů a sektorů.

18 Zkratka „OTC“ pochází z anglického výrazu over-the-

counter a označuje obchod s fi nančními deriváty, k němuž

nedochází na burze, ale sjednávají jej přímo dva subjekty

(např. dvě banky).


Tabulka 1: Zaostřeno na G20 – porovnání různých ukazatelů členských států skupiny G20

Počet oby-

vatel v roce

2008

(v milio-

nech) 1

Absolutní

nominální

HNP 2008 (v

miliardách

dolarů) 1

HNP na

obyvatele

v roce 2008

(v tis. USD) 1

Obrat zahraničního

obchodu v roce 2008

(e)

(v miliardách dolarů)2

Výdaje na obranu

v roce 2007 3Relativní chudoba

Stát Export Import Absolutní

konstantní

údaje

(2005)

v milionech

dolarů

% HNP 60 %

mediánu

příjmového

rozložení

(2000 –

2005)4

Podíl oby-

vatelstva

pod hranicí

chudoby

(2000-

2007)5

Argentina 39,9 291,4 7 307,6 80,9 69,4 1 738 0,8 - -

Austrálie 20,9 978,8 46 832,8 234,1 235,3 14 896 1,9 20,3 -

Brazílie 193,9 1615,1 8 328,0 194,1 189,8 14 737 1,5 - 21,5

Čína 1336,9 3710,6 2 775,5 1 661,0 1 406,3 57 861 2,0 - 2,8

Německo 82,4 3682,2 44 674,9 1 739,9 1 553,1 37 233 1,3 17,2 -

Evropská unie (27)a,b,c 495,1 14852,4 29 946 1 924,7 2 280,8 - - 16,0 -

Francie 61,8 2844,7 46 004,6 745,9 834,0 53 403 2,3 14,1 -

Velká

Británie60,8 2611,8 42 988,3 775,2 895,3 55 746 2,4 15,5 -

Indie 1183,2 1233,0 1 042,1 303,6 396,7 23 535 2,5 - 28,6

Indonésie 234,3 477,8 2 039,6 175,3 143,5 4 131 1,2 - 16,0

Itálie 58,7 2270,4 38 699,9 622,3 659,4 32 988 1,8 19,7 -

Japonsko 127,8 4965,5 38 851,0 865,7 842,1 43 460 0,9 20,8 -

Kanada 33,1 1513,6 45 791,1 553,0 539,2 14 817 1,2 19,0 -

Mexiko 108,0 966,1 8 941,6 332,2 358,8 3 931 0,4 25,3 -

Rusko 141,7 1713,0 12 085,6 513,2 356,5 33 821 3,5 - 19,6

Saudská Arábie

25,5 487,4 19 137,1 352,8 188,8 33 320 9,3 - -

JAR 48,6 280,6 5 767,7 99,2 107,9 4 027 1,4 - -

Jižní Korea d 48,4 924,0 19 088,9 434,5 440,4 22 119 2,6 20,8 -

Turecko 75,7 729,9 9 637,8 174,0 207,4 11 155 2,1 24,3 27,0

USA 308,3 14002,2 45 411,3 1 866,9 2 555,7 524 591 4,0 23,9 -

e=odhad; 1 Zdroj: Světová banka

(http://go.worldbank.org/G5FQ5EQYJ0) 2 Zdroj: Světová banka

(http://go.worldbank.org/9JRT5ZDDK0 )3 Zdroj: SIPRI (http://milexdata.sipri.org/)4 Zdroj: OECD (http://stats.oecd.org/index.aspx)5 Zdroj: UNDP, indexy lidského rozvoje – 2008

(http://hdr.undp.org/en/media/HDI_2008_EN_Tables.pdf )a Údaje o obyvatelstvu, absolutní HNP a HNP na obyvatele z

OECD – 2007 (http://stats.oecd.org/index.aspx),

b Údaje o relativní chudobě z Eurostatu – 2007 (http://epp.

eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&init=1&plu

gin=1&language=de&pcode=tsisc030) c Údaje o vývozech a dovozech z Eurostatu – 2008 (http://

epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/refreshTableAction.do?tab

=table&plugin=1&init=1&pcode=tet00018&language=de)

vypočteno směnným kurzem Euro/USD - 2008 (http://epp.

eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&init=1&lang

uage=de&pcode=tec00033&plugin=1)d Údaje o vývozech a dovozech z OECD – 2007 (http://stats.

oecd.org/index.aspx)


V otázce institucionálních reforem zůstává G20

spíše konzervativní. Mezi jejími hlavními dopo-

ručeními můžeme najít:

• zvýšení zdrojů MMF, obnovení jeho mandátu

a zároveň provedení dlouho plánované refor-

my volebního systému, která spočívá v pře-

sunu alespoň 5 % podílu hlasů od nadměrně

reprezentovaných států ve prospěch vynořu-

jících se ekonomik a rozvojových zemí. Pro

Světovou banku doporučují obdobný přesun

ve výši 3 % hlasů nad rámec již provedeného

navýšení o 1,46 %.

• přejmenování Fóra pro fi nanční stabilitu (FSF),

založeného v roce 1999 v důsledku fi nanční

krize v jihovýchodní Asii, na Radu pro fi nanční

stabilitu, v níž má dojít k posílení zastoupení

rychle rostoucích zemí.

• ponechání mandátu OECD k řešení problema-

tiky daňových rájů, přestože z pohledu rozvo-

jových zemí je přístup OECD málo razantní.

Zároveň je třeba připomenout, že podíl OSN, ja-

kožto nejreprezentativnějšího mezinárodního

fóra, byl doposud v otázkách fi nančních řízení

velmi malý, a to i přesto, že OSN ustavila komisi

vedenou Josephem Stiglitzem, která učinila ně-

kolik zajímavých návrhů.

Doporučení odborné komise OSN

v souvislosti s fi nanční regulací

Týden před summitem G20 v Londýně

v dubnu 2009 vydala komise předsedy

Valného shromáždění OSN návrh zprávy.

Komisi vedl nositel Nobelovy ceny za eko-

nomii Joseph Stiglitz a zahrnovala zástup-

ce širokého spektra odborných kruhů včet-

ně akademických pracovníků, politiků

a představitelů rozvojových zemí.

Doporučení komise v daleko větší míře

zohledňovala dopady krize na chudé ko-

munity. Zpráva komise mimo jiné vyzývala

k tomu, aby „krátkodobá opatření určená ke

stabilizaci stávající situace zajistila ochranu

chudých ve světě,“ a dále, aby „dlouhodobá

opatření, která mají snížit pravděpodobnost

opakování podobné situace, zajistila udržitel-

né fi nancování, jež by posílilo politickou reak-

ci rozvojových států.“

Za hlavní příčiny krize komise označila

„uvolněnou monetární politiku, nedosta-

tečnou regulaci a laxní dohled, jež společně

vedly k destabilizaci mezinárodních fi nanč-

ních trhů.“ Autoři zprávy rozdělili doporuče-

ní na okamžitá a na ta, která vyžadují hlubší

reformu systému.

Mezi okamžitými doporučeními zpráva

uvádí vytvoření nového globálního úvě-

rového fondu s lepšími podmínkami, než

jaké nabízí stávající instituce jako například

MMF, anebo ukončení procyklických pod-

mínek a rozšíření politického prostoru pro

rozhodování rozvojových zemí, který ome-

zují stávající obchodní dohody. Na adresu

fi nančního sektoru komise poznamenala,

že „transparentnost fi nančního systému ne-

spočívá pouze v zavedení srozumitelnějších

fi nančních instrumentů“ a dále doporučila

přijmout pravidla omezující využití „pákové-

ho efektu“, zavést opatření snižující daňové

úniky a zaměřit se na problém „závodů ke

dnu“19 v oblasti regulace.

V oblasti dlouhodobých změn fi nanční re-

gulace vyjmenovala komise sedm oblastí a

varovala před „pouhými kosmetickými úpra-

vami.“ Rovněž doporučila zvážit „nový světo-

vý systém rezerv“, jenž by v budoucnu mohl

nahradit americký dolar na pozici hlavní

mezinárodní rezervní měny. Dále podpořila

vytvoření Globální ekonomické rady při OSN,

jež by dohlížela na zavedení potřebných

změn. Jednalo by se v podstatě o orgán na

stejné úrovni jako G20, pouze s vyšší legiti-

mitou, jež by vyplývala ze systému OSN.

19 Termín opět pochází z anglického „race to the bottom“

označující proces, kdy vlády v důsledku vyšší globální

konkurence snižují různá opatření v oblasti ochrany

životního prostředí, pracovních standardů či daní, aby

zvýšily příliv zahraničních investic (regulace totiž většinou

zvyšuje náklady soukromých společností, které musí

investovat např. do šetrnější výroby či vyšších mezd atd.)


která nakonec pochválil i MMF, většina zemí se

chová přesně opačně – škrtají veřejné výdaje

a provádí další procyklické kroky, které krizi

spíše prohlubují.20

Kromě úvěrů je MMF pověřen dohledem nad

světovým fi nančním a monetárním systémem,

včetně systému včasného varování, který má

upozorňovat na riziko krize a kontrolovat

regulační režimy členských států. Před

současnou krizí však MMF nevaroval. Přestože

schopnost předvídat blížící se krizi a včas na ni

upozornit je vnímána jako velmi potřebná, je

obtížné vytvořit takový monitorovací systém,

který by to dokázal. Dlouholetá snaha selhává

i kvůli těžko předvídatelným a křehkým

fi nančním trhům, které jsou náchylné k rychlým

změnám nálad a chování účastníků, kteří na

nich obchodují.

MMF svoji úlohu zajistit stabilní a funkční

fi nanční a monetární systém příliš neplní.

Pokud nedojde k přehodnocení některých

dosavadních principů a změnám v rozhodovací

struktuře, stávající nepříliš uspokojivá situace se

v budoucnu příliš nezmění.

3.5 Světová banka: příliš drahé úvěry

Současná fi nanční krize měla obzvláště ničivý

dopad na ekonomiky rozvojových zemí. MMF

i Světová banka jsou už dlouho terčem kritiky

kvůli podmínkám, za kterých poskytují úvěry.

Světová banka, a zvláště její odnož pro soukro-

mý sektor zvaná Mezinárodní fi nanční korporace

(IFC), prosazovala deregulaci fi nancí a otevřené

fi nanční trhy. Skrze stanovené podmínky, tech-

nickou pomoc a výzkum tlačila Světová banka

státy k tomu, aby otevřely kapitálové trhy, libe-

ralizovaly bankovní systém a zprivatizovaly stát-

ní banky a další fi nanční instituce.

Ve střední a východní Evropě Světová banka

rovněž podporovala co největší otevřenost

bankovního systému, která byla jednou z pří-

čin rychlého šíření krize. V některých zemích

(zejména v Maďarsku a pobaltských státech)

20 Studie CEPR, http://www.cepr.net/index.php/publications/

reports/imf-supported-macroeconomic-policies-and-the-

world-recession/.

3.4 Mezinárodní měnový fond: nezvládnutý dohled

Mezinárodní měnový fond (MMF) má za úkol

dohlížet na světový fi nanční systém. Stávající

aktivity MMF lze obecně zařadit do čtyř oblastí:

1) poskytování úvěrů státům, které mají dočasné

problémy s platební bilancí, 2) dohled nad

světovým fi nančním a monetárním systémem

včetně systému včasného varování a monitorování

fi nanční regulace a makroekonomické politiky

jednotlivých států, 3) technická pomoc a 4)

vydávání mezinárodních rezervních aktiv, tzv.

zvláštních práv čerpání (SDR).

Jednou z hlavních činností MMF je poskytování

úvěrů státům, které mají dočasné problémy

s platební bilancí. Ve většině případů MMF

stanovuje vlastní podmínky pro čerpání úvěru,

které se týkají makroekonomických i jiných

politik státu, v některých případech zahrnují

i povinné rozpočtové škrty či liberalizaci

fi nančního sektoru.

MMF v posledních 20 letech při stanovování

podmínek vycházel z tzv. Washingtonského

konsensu, který doporučoval zavádění

neoliberálních reforem (důraz na snižování

regulace, liberalizaci trhu, privatizaci apod.)

kdykoliv a kdekoliv to bylo možné. V řadě

zemí se slabou, málo vyspělou a nestabilní

ekonomikou vedlo zavedení těchto reforem

ke zvýšení nerovností a často též ke zhoršení

situace nejchudších obyvatel. Na druhé straně

jsou regiony (např. střední a východní Evropa),

kde podobný druh reforem vedl k rychlému

ekonomickému růstu.

Přestože existovaly příklady, kdy fi nanční

liberalizace vedla k ekonomickým otřesům

(např. fi nanční krize v Asii a hospodářská

krize v Argentině v 90. letech), MMF i nadále

doporučoval upuštění od kontrol kapitálových

toků a pevných směnných kurzů. V době krize

byly podmínky Fondu pro některé země velmi

obtížně splnitelné. I proto některé rozvojové

státy daly přednost různým regionálním

dohodám či alternativním protikrizovým

opatřením, včetně navýšení vlastních

měnových rezerv. Zatímco bohaté země na

krizi zareagovaly proticyklickými opatřeními,


docházelo k příliš rychlému nárůstu devizových

úvěrů a tím i k zadlužování podniků a domác-

ností v cizí měně.21 Nicméně ne všechny problé-

my v této oblasti jsou přímo svázány s fi nanční

krizí. Další země, jako např. Slovensko, Českou

republiku nebo Polsko, krize zasáhla především

skrze zahraniční obchod a problémy fi nančních

trhů se zde projevily spíše zprostředkovaně.22

S tím, jak fi nanční a hospodářská krize pohl-

covala rozvojové země, Světová banka a další

aktéři zdůrazňovali potřebu zvyšování fi nanční

pomoci a objemu koncesionářských úvěrů. Svě-

tová banka v roce 2009 značně zvýšila objem

půjček z 37 miliard dolarů na 59 miliard dolarů,

přičemž největší nárůst byl zaznamenán u půj-

ček zemím se středně vysokými příjmy (MIC).

Tento nárůst však obecně nemá mnoho příz-

nivců. Větší objem úvěrů znamená větší dluhy

a nevládní organizace i UNCTAD varovaly, že ná-

sledkem toho může dojít k nové dluhové krizi.

Světová banka byla rovněž kritizována kvůli

tomu, že nadále trvá na nevýhodných podmín-

kách v citlivých oblastech hospodářské politiky

a tím podkopává rozvoj chudých států. Podob-

ně jako MMF čelí i Světová banka problému ne-

rovnoměrného zastoupení (v jejich výkonných

orgánech, v nichž zasedají především zástupci

bohatých zemí) i kritice za to, že odmítá jmeno-

vat do úřadu prezidenta jiného státního přísluš-

níka než občana Spojených států.

3.6 Co se děje v zákulisí: Rada pro fi nanční stabilitu

Rada pro fi nanční stabilitu (FSB) se vyvinula

z Fóra pro fi nanční stabilitu (k přejmenování

došlo na summitu G20 v Londýně). Původně

se jednalo o expertní skupinu, kterou založily

státy tehdejší G7 v reakci na asijskou krizi.

Mezi její hlavní cíle patřilo usnadnění diskuse

21 “The World Bank, the IFC and the antecedents of the

fi nancial crisis”, Paulo dos Santos, Bretton Woods Project, 27.

listopadu 2008, http://www.brettonwoodsproject.org/art-

563119.

22 “The World Bank, the IFC and the antecedents of the

fi nancial crisis”, Paulo dos Santos, Bretton Woods Project, 27.

listopadu 2008, http://www.brettonwoodsproject.org/art-

563119.

a koordinace činností mezi regulátory, ministry

fi nancí a centrálními bankami největších

ekonomik. V souvislosti s krizí byl mandát nové

Rady rozšířen. Nyní je jejím hlavním úkolem

poradenství v oblasti globálního fi nančního

sektoru.

V současné době jsou ve FSB zastoupeny

všechny členské státy G20, dále Španělsko

a Evropská komise. Členy jsou rovněž MMF,

Světová banka, Evropská centrální banka,

Banka pro mezinárodní platby (BIS), OECD

a další významné standardizační organizace ve

fi nanční oblasti (viz 3.7). Jak jsme se zmínili výše,

skupina G20 se rozhodla rozšířit nejen členskou

základnu FSB, ale též rozšířit její mandát. Rada

má nyní na starosti tvorbu systému včasného

varování, který by dokázal odhalit mezery ve

fi nanční regulaci a svá zjištění sdílet s různými

standardizačními institucemi. Své kroky musí

konzultovat s bankami a dalšími fi nančními

institucemi, nikoliv však se zástupci občanské

společnosti.

Přestože FSB nepřijímá formální rozhodnutí

a její zprávy nejsou závazné, má velký význam

jako poradní orgán a její analýzy mají vliv na

různá jednání a debaty.23

3.7 Standardizační instituce: tak trochu soukromé standardy

Významnou roli v regulaci mezinárodního fi -

nančního systému hrají rovněž dobrovolné

standardy a zásady, které vyvinula řada sou-

kromých a veřejných standardizačních institucí

a mezinárodních organizací.

Nejvýznamnější institucí tohoto druhu je Basi-

lejský výbor pro bankovní dohled (BCBS) při Ban-

ce pro mezinárodní platby (BIS) se sídlem ve

švýcarské Basileji, která sdružuje centrální ban-

ky členských zemí OECD. Přestože BCBS nemá

pravomoc vydávat právně závazná rozhodnutí,

její bankovní standardy známé jako Basilejské

23 Schmelzer, Matthias, 2009, Towards a New Bretton Woods?

A Critical Synopsis of Governmental, non Governmental

and Private Sector Proposals to Reform the International

Financial System, http://www.weed-online.org/themen/

iwf/2593529.html, str. 23.


zvýšit na 100 euro (i více), aktuální výkyv v ceně

se nemusí do účetnictví promítnout pokaždé.

Naopak podle účetní metody vycházející z tržní

ceny bychom v našem případě měli do účetnic-

tví zanést hodnotu 60 euro. V době, kdy dochá-

zí k ekonomickému růstu, nafukuje účetnictví

v tržních cenách rozvahy, kdežto v době recese

má přesně opačný efekt. Má tedy jednoznačně

procyklický vliv.

V době krize byla tržní cena aktiv mnoha bank

téměř nulová, což by při užití metody tržních

cen znamenalo, že by musely jít do konkurzu.

Na druhé straně s čerstvými penězi se mnoho

z nich opět vzpamatovalo.

Mezi další standardizační instituce patří Meziná-

rodní organizace komisí pro cenné papíry (IOSCO)

a Mezinárodní asociace orgánů dohledu v pojiš-

ťovnictví (IAIS).

Jedním ze společných problémů standardi-

začních institucí je jejich nízká míra transpa-

rentnosti. Vzhledem k jejich vlivu není od věci

zvážit, zda by neměly podléhat větší veřejné

kontrole a zda by se neměly otevřít i dalším za-

interesovaným skupinám.

3.8 Světová obchodní organizace: stále jen liberalizace

Světová obchodní organizace (WTO) hraje

v oblasti fi nanční politiky důležitou roli. V rámci

dodatku Všeobecné dohody o obchodu se

službami (GATS) vyspělé země prosazují další

liberalizaci a deregulaci fi nančního sektoru. Při

jednáních o dokončení tzv. rozvojového kola

z Dauhá průmyslové státy dál tlačí na rychle

rostoucí ekonomiky a rozvojové země, aby

otevřely svůj fi nanční sektor.24

Liberalizace fi nančních služeb by znamenala

otevření domácího trhu pro zahraniční investory

a větší volnost v oblasti investic. Zahraniční

banky by tak mohly snadněji vstoupit na místní

trh, což by vedlo ke zvýšení konkurence, která

24 Lipke, Isabel/ Vander Stichele, Myriam (2003): Financial

Services in the WTO: LICENSE TO CASH IN? A Civil-Societal

Critique of the Liberalization of Financial Services in the

GATS Negotiations. Berlín. Pracovní studie WEED

dohody (většinou označovány jako Basel I, II

a nově i III) jsou velmi významné a respektova-

né. Banky, které tyto standardy porušují, jsou

považovány za riskantní partnery a na mezi-

bankovním trhu musí platit vyšší úroky. Proto

se basilejské standardy běžně dodržují. Některé

země je dokonce přebírají do svých právních

norem. V lednu roku 2008 se pro EU stal zá-

vazným nový koncept těchto standardů (Basel

II). Nedávno byla představena již třetí genera-

ce standardů (tzv. Basel III), které by však měly

vstoupit v platnost až v roce 2019.

Standardy v rámci Basilejské dohody se týkají

řízení rizik, a to zvláště kapitálových požadavků.

Zatímco tzv. Basel I požadoval u každé banky

obecně 8 % vlastních aktiv, standard Basel II za-

vedl pružnější a komplexnější systém, který vy-

cházel hlavně z fi losofi e samoregulace. Hlavním

problémem basilejských standardů před krizí

bylo, že se nedostatečně zaměřovaly na systé-

mová rizika fi nančních sektoru (málo zohledňo-

vaným faktorem byla např. otázka „pákového

efektu“).

Další významnou institucí v oblasti mezinárod-

ních fi nancí je Rada pro mezinárodní účetní stan-

dardy (IASB). Jedná se o soukromou instituci

složenou z patnácti expertů z oblasti účetnictví.

Vybírají je zplnomocněnci, kteří jsou jmenováni

soukromými organizacemi pro účetní standar-

dy na národní úrovni a ti posléze posuzují kan-

didáty v otevřeném přijímacím řízení. Jako sou-

kromý orgán IASB nepodléhá veřejné kontrole

a je odpovědná pouze svým zřizovatelům.

V dnešním globalizovaném světě fi nancí hrají

společné účetní standardy důležitou roli s ohle-

dem na transparentnost, řízení rizik a úspornost.

Rozdílné účetní systémy též zvyšují transakční

náklady mezinárodního obchodu.

Význam účetních systémů se ukazuje zejména

v souvislosti s účtováním v tržních cenách. Fi-

nanční aktiva lze oceňovat buď na základě je-

jich nominální hodnoty, nebo jejich tržní hod-

noty. Pokud se například akcie Volkswagenu

s nominální hodnotou 100 euro obchoduje na

burze k určitému datu za 60 euro, jak se tento

rozdíl nominální hodnoty projeví v účetnictví?

Jelikož hodnota akcií se za tři měsíce může opět


však nemusí mít (obzvláště v rozvojových

zemích) vždy pozitivní efekt. Mohlo by například

dojít k omezení přístupu chudších domácností

k základním fi nančním službám, k přechodu od

úvěrů na výrobní aktivity k úvěrům na osobní

spotřebu či k posílení tlaků na privatizaci

zdravotnictví či důchodových služeb.25

Liberalizace kapitálových toků vede rovněž

k vytvoření nových kanálů, kterými může do

země proudit spekulativní kapitál, jenž zvyšuje

ekonomickou nestabilitu.

25 World Development Movement, březen 2009, Taking

the credit: How fi nancial services liberalization fails

the poor, http://wdm.gn.apc.org/sites/default/fi les/

takingthecredit09032009.pdf.


• Pozice amerického dolaru jakožto hlavní re-

zervní měny začíná být zpochybňována, a to

zejména ze strany vynořujících se ekonomik.

4.2 Čína – historicky nevídaný fenomén

Změny v mezinárodním systému do velké míry

urychluje nástup nových mocností. V prvé řadě

se jedná o Čínu, jejíž rozvoj je v historii neví-

daný. Vzhledem k počtu obyvatel čítajícímu

1,3 miliardy lidí, ohromnému území, přírodním

zdrojům a vojenské síle (včetně některých zbra-

ní hromadného ničení) byl vzestup Číny dlou-

ho předpovídán. Ale jen málokdo očekával, že

k tomu dojde tak brzy a s takovou dynamikou

a silou. Autoři předpovědí podcenili hlavně dva

faktory:

• Dynamiku velmi specifi ckého ekonomického

modelu komunistického kapitalismu či kapi-

talistického komunismu, který vytváří zvláštní

mix tržní ekonomiky a centrálního plánování.

Jeho pružnost tváří v tvář krizi dokonce zlep-

šila postavení Číny ve světě. Vysoký čínský růst

je tak jedním z důležitých motorů zotavující se

globální ekonomiky.

• Flexibilitu a efektivnost politického systému

a specifi cký model autoritativní vlády, který je

(alespoň co do ekonomické výkonnosti) velmi

odlišný od stagnujícího a neefektivního systé-

mu sovětského typu.

Čína je jednou z mála zemí, která nenásledova-

la důrazné doporučení Mezinárodního měno-

vého fondu ohledně liberalizace kapitálového

trhu. Nutno podotknout, že toto rozhodnutí mi-

nimalizovalo dopady několika fi nančních krizí,

k nimž od počátku 90. let došlo.

Ekonomický úspěch Číny má mezinárodní vliv

na další nové ekonomiky. Z emancipačního hle-

diska je na úspěchu tohoto politického systému

něco značně zneklidňujícího. Nedemokratický

a autokratický systém spojený s porušováním

základních lidských práv je nepřijatelný. Ale co

dělat, pokud se tento systém ukáže být efektiv-

ní například při přechodu k bezuhlíkové ekono-

mice? Je snad demokracie a respekt ke kultuře

ostatních zemí na mezinárodní úrovni nevýho-

4. MĚNÍCÍ SE ROVNOVÁHA:

VZNIK NOVÝCH

MOCNOSTÍ

Vývoj „globálního vládnutí“ probíhal v několika

fázích. Období po druhé světové válce bylo po-

znamenáno bipolárním rozdělením světa. V po-

sledním desetiletí 20. století, hrály zásadní roli

v mezinárodní politice Spojené státy (někteří

autoři hovoří o období unipolarity či hegemo-

nie USA). V současné době dochází k novým

proměnám mezinárodního systému především

díky rychlému růstu tzv. vynořujících se eko-

nomik. Již dnes můžeme prohlásit, že žijeme

v multipolárnějším světě než dříve, i když archi-

tektura globálního vládnutí teprve vzniká a stá-

vající struktury procházejí mnohými změnami.

Zatím však nelze říci, zda tato nová konfi gurace

povede k pluralitnějšímu a demokratičtějšímu

přístupu v mezinárodních vztazích. Je však jisté,

že vynořující se regionální mocnosti budou hrát

při novém rozložení sil velmi důležitou roli.

4.1 Příčiny oslabování USA

Oslabování USA má několik dimenzí:

• Válka s terorismem není příliš úspěšná. Vojen-

ská síla USA je vhodná pro „velké války“, které

známe z 20. století, ale příliš se neosvědčuje

v asymetrickém boji, který vede s mezinárod-

ními sítěmi typu Al Káidy. Převaha vyplývající

z tradiční vojenské mašinérie je tak do jisté

míry znehodnocena.

• Obtížná problematika globálního oteplování

a nové výzvy v oblasti energetické bezpeč-

nosti společně s nedostatkem nerostných su-

rovin přesahují možnosti i takových velmocí

jako jsou USA.

• Kolaps fi nančního sektoru pošramotil pověst

modelu, na němž byl do velké míry založen

růst (a síla) USA.

• Obchodní nerovnováha mezi USA a Čínou

z velké části přispívá k tzv. globální nerovnová-

ze, která je jednou ze strukturálních příčin krize.


dou pro další pokrok? Měli bychom změnit náš

dosavadní přístup k multilateralismu, abychom

tím zvýšili jeho efektivitu a zajistili alespoň zá-

kladní demokratický rozměr mezinárodních

vztahů?

Čína má samozřejmě své vlastní ohromné pro-

blémy. Náhlá změna ale není žádoucí. Zdá se,

že je svět nucen přijmout čínský systém takový,

jaký je, a doufat, že dojde k postupným změ-

nám bez velkých šoků.

Tak jako tak, růst Číny vzbuzuje mnoho otázek,

na které neexistují okamžité odpovědi.

4.3 A přicházejí další...

Čína je nejviditelnějším, ale ne jediným prvkem

nového uspořádání mezinárodního systému.

Rusko se po svém zhroucení a výprodejní poli-

tice za Jelcinovy éry začíná ekonomicky vzpa-

matovávat a prožívá návrat mezi velmoci. Ne-

dochází k tomu takovým tempem jako v Číně,

ale podobným způsobem. Společně se svým

mohutným potenciálem jaderných zbraní bude

Rusko pravděpodobně jedním ze čtyř nebo pěti

členů nového globálního systému rovnováhy sil.

Rusko se aktivně zapojuje do nových spojenec-

tví jako je např. Shanghai Cooperation Group

(Šanghajská organizace spolupráce), která za-

hrnuje Čínu, Indii a další země. Někteří analytici

o této skupině mluví jako o alianci, která by v Asii

představovala protiváhu NATO. Rusko rovněž

zvyšuje svůj mezinárodní vliv prostřednictvím

spolupráce se zeměmi jako Venezuela nebo Irán.

K podobným procesům dochází i v Latinské

Americe. Tento subkontinent se již dávno zba-

vil nálepky „dvorku Spojených států“. Dochází

zde k integračnímu procesu, v němž Brazílie

představuje regionální hegemonní sílu a Vene-

zuela ideologický motor. Banco del Sur je příkla-

dem malého leč unikátního projektu regionál-

ní rozvojové banky, která působí mimo sféru

brettonwoodských institucí.

Velký ekonomický pokrok učinila rovněž Indie.

Její růst dosahující v průměru osmi procent je

působivý. Podobně jako Čína zaujímala vždy

i Indie opatrný postoj k liberalizaci kapitálové-

ho trhu stejně tak jako k liberalizaci fi nančních

služeb. Nicméně v posledních letech, i přes svůj

opatrný postoj, podpořila vytvoření speciálních

exportních zón pro mezinárodní společnosti.

Bude zajímavé sledovat, zda nově vzniklé regi-

onální a možná i globální mocnosti budou vůči

svým sousedům uplatňovat tradiční nástroje

regionální hegemonie, které doprovází tvrdé

ekonomické a občas též vojenské konfl ikty na

hranicích sfér vlivu, nebo zda nové regionální

procesy (včetně založení nových ekonomických

a fi nančních institucí) vytvoří nový prostor pro

multilateralismus, i když v jiné formě, než jak ho

dnes známe.

V této souvislosti je třeba poznamenat, že nové

velmoci již vytváří uskupení, které má jisté rysy

formální struktury. Zástupci takzvané skupiny

BRIC (označující Brazílii, Rusko, Indii a Čínu) se

setkali v polovině června v ruském Jekatěrin-

burgu na konci výročního summitu Šanghajské

organizace spolupráce. Jednalo se o první „ofi -

ciální“ summit skupiny BRIC, jehož cílem byla

diskuse o dalším posílení vzájemné spolupráce.

Ve svém závěrečném komuniké26 členové skupi-

ny vyzvali k reformě mezinárodních fi nančních

institucí (IFI) včetně většího hlasu pro rozvojové

a rozvíjející se ekonomiky a zdůraznili „silnou

potřebu stabilního, předvídatelného a více diver-

zifi kovaného mezinárodního měnového systému.“

V souvislosti s fi nanční regulací zdůrazňovali, že

„reformovaná fi nanční a ekonomická architektura

by měla být založena na zásadě demokratického

a transparentního rozhodování mezinárodních

fi nančních organizací, pevných právních zákla-

dech, na větší míře spolupráce národních regulač-

ních institucí a mezinárodních standardizačních

orgánů a na silnějším řízení rizik a dohledu.“

Zajímavý je přístup skupiny k roli OSN. I přesto,

že v souvislosti s krizí podtrhují význam skupi-

ny G20, na druhé straně zdůrazňují „centrální

roli OSN při řešení globálních hrozeb a úkolů“,

což koresponduje s jejich výzvou zahrnout Bra-

zílii a Indii do reformované Rady bezpečnosti

(takže by se z ní stala nová, i když jiná, skupina

G7). I přes své zaměření na posilování mnoho-

26 http://eng.kremlin.ru/text/docs/2009/06/217963.shtml


zastoupen ve větší míře, než je běžné v meziná-

rodních fi nančních institucích.

4.5 Regionalismus a chaotický multilateralismus

Jakým způsobem se mohou nové regionální

iniciativy integrovat do již existujících multila-

terálních struktur, které navíc samy procházejí

četnými změnami v důsledku měnící se globál-

ní rovnováhy sil?

Dosavadní zkušenosti s působením Evropské

unie na mezinárodní scéně ukazují, že schop-

nost jejích členských států sjednotit svůj postoj

je v řadě mezinárodně politických otázek limi-

tovaná. Rovněž se zdá, že síla strategií a aktivit

institucí jako Světová banka nebo MMF je nižší,

než váha všech členských zemí EU, pokud by se

dokázaly shodnout.

Podíváme-li se na složení G20 a na země zastu-

pující jednotlivé regiony, můžeme pozorovat,

že pozice dojednané na regionální úrovni se při

jednáních na summitech G20 příliš neobjevují.

Regionalismus nabízí možnou cestu, jak posí-

lit efektivitu a demokratičnost multilaterálního

systému. Současné složení G20 do velké míry

představuje vyvážené zastoupení jednotlivých

regionů. Co však chybí je mechanismus, jak do

G20 integrovat existující regionální uskupení.

S výjimkou Evropské komise a Předsednictví

EU, které se jednání G20 účastní, nejsou ostatní

regionální instituce zastoupeny. To samé platí

pro otázku odpovědnosti regionálních velmocí

zastoupených ve skupině G20 vůči dohodám

a závazkům učiněným na úrovni regionálních

uskupení.

stranné spolupráce, obhajovali členové skupi-

ny BRIC v některých záležitostech také globální

problematiku v zájmu ostatních států, do jisté

míry se tak snaží profi lovat jako skupina hájící

zájmy ostatních zemí globálního Jihu. Její čle-

nové podporují vznik různých regionálních blo-

ků, které by přispívaly k minimalizaci konfl iktů,

i posilování vztahů Jih-Jih jako protiváhu spolu-

práce Sever-Sever (Evropská unie, Spojené státy

a Japonsko).

4.4 Nové regionální iniciativy a instituce

Jedním z významných regionálních uskupení

je východoasijská Chiangmaiská iniciativa (Chi-

ang Mai Initiative - CMI), která vznikla na schůz-

ce ministrů fi nancí jihovýchodní Asie a Číny,

Japonska a Koreje (ASEAN+3) v květnu 2000

v Chiang Mai v Thajsku. Jedná se o jeden z kon-

krétních úspěchů skupiny ASEAN+3, která se

sešla poprvé v prosinci 1997, krátce po začátku

východoasijské fi nanční krize, s cílem podpořit

regionální fi nanční spolupráci. Jejím záměrem

je vytvořit síť dvoustranných swapových27 do-

hod mezi členy ASEAN+3, které by poskytovaly

likvidní podporu zemím, u nichž by došlo k pro-

blémům s platební bilancí. Od roku 2008 probí-

hají v rámci skupiny ASEAN+3 rovněž jednání o

vytvoření fi nančního fondu, do něhož by přispí-

vali jednotliví členové (až 80 % by přitom mělo

proudit z Číny, Japonska a Jižní Koreje), přičemž

vztah této iniciativy s MMF je zatím předmětem

diskuse.

Přes progresivní vývoj regionální integrace,

k němuž dochází v Latinské Americe, není do-

sud jasné, jakým způsobem tento proces ovliv-

ní již existující regionální a sub-regionální inici-

ativy, jako např. Bolívarskou alianci pro Ameriku

(ALBA), Mercosur či Unii jihoamerických národů.

Dále je třeba zhodnotit, jaký vliv bude mít re-

gionální integrace na již existující regionální fi -

nanční instituce. Jedná se například o Meziame-

rickou rozvojovou banku a Credito Andino de Fo-

mento, které jsou často kritizovány, že přejímají

západní model, jenž neposkytuje dostatečný

prostor příjemcům pomoci, i když jejich hlas je

27 Swap je jeden druh fi nančních derivátů, u nějž dochází ke

směně dvou různých aktiv (např. měn) mezi dvěma různými

aktéry (nejčastěji bankami).


5. EU: JAKÝ MODEL

FINANČNÍ POLITIKY?

Evropská unie je z hlediska globálního fi nanční-

ho a ekonomického vládnutí významná přede-

vším ze dvou důvodů. Za prvé, představuje nej-

pokročilejší projekt ekonomické, sociální a po-

litické integrace v novodobé historii. Došlo v ní

k daleko většímu přesunu národní suverenity

a výkonné moci na nadnárodní úroveň než v ja-

kékoli jiné mezinárodní instituci. Za druhé, EU

je do velké míry považována za lídra v oblasti

posilování globálního ekonomického a fi nanč-

ního vládnutí. Rovněž se staví do role obhájce

stabilnějšího fi nančního systému, který bude

více přispívat k naplnění rozvojových cílů.

Nicméně právě příklad Evropské unie ukazu-

je, jaké obtíže, omezení a dilemata se objevují

v souvislosti s integrací v sociální oblasti.

Asymetrie mezi ekonomickou integrací

a sociálním zabezpečením v EU

Důraz na ekonomickou integraci a velmi nízká

míra sjednocení systému sociálního zabezpe-

čení představuje jeden z hlavních problémů

Evropské unie. Vytvoření jednotného vnitřního

trhu, Maastrichtská smlouva z roku 1992 a za-

vedení společné měny tuto asymetrii dále po-

silovaly. Zatímco existuje vnitřní trh s volným

pohybem kapitálu, zboží a osob, k převedení

dalších sociálně-ekonomických parametrů na

evropskou úroveň zatím nedochází. Neexis-

tuje např. žádný celoevropský daňový režim,

což posiluje daňovou arbitráž. Znamená to, že

fi rmy a bohatí jednotlivci si mohou vybrat, ve

které zemi budou platit daně. Následkem toho

dochází k daňovému soupeření mezi jednotli-

vými členskými státy, což snižuje daňové pří-

jmy a následně i výši veřejných investic. Daně

však nejsou důležité pouze z hlediska státních

příjmů. Představují rovněž důležitý prostředek,

kterým vláda může ovlivňovat podobu eko-

nomiky prostřednictvím daňových pobídek

či znevýhodnění (např. může zvýhodnit fi rmy

rozvíjející nové technologie, anebo zdanit vel-

ké znečišťovatele atd.).

5.1 Demokratický defi cit a regulační pojetí fi nanční politiky

Regulace a kontrola fi nančních trhů a služeb je

v EU velice roztříštěná. Řadu norem a kontrol-

ních mechanismů vytvářejí parlamenty, cent-

rální banky či další dohledové orgány jednotli-

vých členských států. Míra roztříštěnosti fi nanční

regulace a kontroly ostře kontrastuje s expanzí

fi nančních trhů a poskytovatelů fi nančních slu-

žeb na evropské úrovni. Díky liberalizaci fi nanč-

ní politiky na úrovni EU mají různé banky své

pobočky v mnoha členských zemích, provádějí

přeshraniční transfery kapitálu a obchodují se

složitými a v některých případech značně ris-

kantními fi nančními produkty.

Roztříštěnost fi nanční regulace není ani tak dů-

sledkem nedostatku vůle k integraci, ale spíše

vírou Evropské komise v efektivitu liberalizo-

vaných fi nančních trhů a v jejich schopnost

„samoregulace“. Některé státy (např. Velká Britá-

nie) odmítají regulaci z toho důvodu, že by sní-

žila jejich konkurenceschopnost ve fi nančním

sektoru.

Z tohoto důvodu EU nehrála významnější úlohu

při zvládání krize. Evropská komise krizi nepřed-

vídala ani nevyužila nástrojů, aby s ní aktivně

bojovala. Krizový management byl plně v rukou

vlád členských států a v případě eurozóny do

určité míry i v rukou Evropské centrální banky.

Na druhé straně je třeba přiznat, že Evropská

unie může dohlížet na fi nanční sektor jen do té

míry, do jaké jí to členské státy dovolí. Evropská

komise, respektive Generální ředitelství pro vnitř-

ní trh a služby (DG Market), má na starosti regu-

laci a dohled nad fi nančními službami na úrov-

ni EU. Pro účely lepší spolupráce, konvergence,

harmonizace a standardizace fi nanční regulace

a dohledu byl schválen komplexní rozhodovací

proces známý pod názvem Lamfalussyho proces.

Finanční sektor dokáže tento proces poměrně

snadno ovlivňovat prostřednictvím vlastních vel-

mi schopných lobbistů i díky účasti na četných

ofi ciálních konzultacích pořádaných DG Market,

Lamfalussyho výbory a Evropským parlamen-

tem. Přístup dalších zainteresovaných stran, na-

příklad spotřebitelů, je však daleko obtížnější.


Tlak fi remního sektoru je silný i na národní úrovni,

kde ovlivňuje postoje členských zemí, které jsou

v nejrůznějších výborech Rady a Komise. Aby lo-

bby fi nančního sektoru získala větší váhu u jed-

notlivých vlád, vyzdvihuje své postavení jakožto

klíčového sektoru a tvrdí, že toto odvětví zavádí

významné inovace, vytváří nová pracovní místa,

zvyšuje příjmy a přispívá k ekonomickému růstu.

Některé fi nanční instituce navíc hrozí, že danou

zemi opustí, pokud by její vláda zavedla opatření,

která by byla v jejich očích příliš nákladná.

5.2 Vznikající diskuse o evropské fi nanční politice: konkurenční zájmy v EU

Všechny velké evropské instituce se nějakým

způsobem účastní fi nanční regulace a dohledu,

ale často mají problém s efektivitou a zodpo-

vědností na celoevropské úrovni.

Rada pro ekonomické a fi nanční záležitosti nebo-

li ECOFIN společně s Evropským parlamentem

spolurozhoduje o směrnicích týkajících se fi -

nančních trhů a služeb navržených Generálním

ředitelstvím pro vnitřní trh.

Evropský parlament (EP) může legislativní návrh

Evropské komise přijmout či zamítnout, ale ne-

může jej doplnit o vlastní pozměňující návrhy.

EP navíc nemá právo navrhovat zákony, jelikož

toto právo spadá do výsadní kompetence Komise.

Evropská centrální banka (ECB) nemá mandát

k regulaci bank či dalších fi nančních institucí

a trhů ani k dohledu nad nimi. Její úlohou je

zachování fi nanční stability, což může činit pro-

střednictvím své pravomoci poskytovat likvi-

ditu fi nančním trhům EU. ECB zastává poradní

funkci v mnoha strukturách a institucích EU a je

oprávněna poskytovat informace na podporu

akcí zajišťujících fi nanční stabilitu, ve skuteč-

nosti toho zmůže poměrně málo.

Dokud budou v Evropské unii existovat vnitř-

ní rozpory a nepodaří se sladit rozdílné zájmy,

bude mít společná regulační politika fi nanční-

ho sektoru jen malý dopad. Proto je důležité po-

kračovat v diskusi o různých návrzích a doporu-

čeních na úrovni národních ministerstev, cent-

rálních bank a národních regulačních úřadů.

Vliv tzv. fi nanční lobby souvisí rovněž s nedo-

statečnými odbornými kapacitami na straně EU.

Vzhledem k velmi komplikované fi nanční proble-

matice úředníci EU velmi často povolávají fi nanč-

ní experty. Nedávná zpráva občanské společnos-

ti však ukázala, že „velká většina fi nančních „ex-

pertů“, kteří jsou poradci Evropské komise, pracuje

v bankách či investičních fondech“. Zpráva uvádí,

že „v současnosti existuje 19 expertních skupin,

které radí Komisi ve fi nančních otázkách. Z těchto

devatenácti skupin je sedm složených ze zástup-

ců členských států. Ze zbylých dvanácti skupin

mají v osmi hlavní slovo představitelé fi nančního

sektoru, pouze v jedné zasedají zástupci nevládní

sféry a tři skupiny nemohly být hodnoceny, protože

jejich personální složení není veřejně dostupné.“ 28

Nerovnováha personálního složení expertních

skupin přitom porušuje vlastní nařízení Evropské

komise, podle nějž je při využití odborných po-

sudků nutné zajistit rozmanitost názorů.

Síla fi nančního sektoru se do jisté míry pro-

jevila i ve zprávě o zlepšení fi nanční regulace

a kontroly v EU v reakci na krizi, jejímž vypra-

cováním pověřila Rada EU a Evropská komise

tzv. de Larosièrovu skupinu. Řada z členů této

skupiny totiž měla poměrně úzké vazby na fi -

nanční sektor, což vyvolalo pochybnosti o ne-

závislosti jejich názorů29. Po zveřejnění zprávy

se skutečně objevila kritika ze strany občanské

společnosti i řady expertů, že doporučení, kte-

rá zpráva uvádí, jsou příliš opatrná (viz rámeček

níže). Kritici zdůrazňovali, že se zpráva vůbec

nezabývá malými pravomocemi EU v oblasti

fi nančního dohledu, záchrany bank či likvida-

ce postižených fi rem. Rovněž upozorňovali na

nízkou efektivitu nově vytvořených tzv. kolegií

orgánů dohledu (colleges of supervisors30) a na

nejasnosti spojené s jejich rozhodováním, na

nevyjasněnou roli Evropské centrální banky

v rámci fi nančního dohledu či na nedostatečné

záruky za vklady.

28 Alter EU. A captive Commission. The role of the fi nancial

industry in shaping EU regulation. 5. listopadu 2009.

viz: http://www.corporateeurope.org/lobbycracy/

content/2009/11/fi nancial-industry-shapes-eu-regulation

29 Viz: „Spolehli byste se na ně? Proč bychom neměli věřit

rozumným fi nančníkům EU“: http://www.corporateeurope.

org/system/fi les/fi les/resource/WouldYouBankOnThem.pdf

30 Jedná se o orgány, v nichž jsou zastoupeni zástupci

národních dohledových autorit.


V tuto chvíli je nepravděpodobné, že by v do-

hledné době došlo v Evropské unii k nějakým

radikálním změnám. Jedním z důvodů je koexi-

stence eurozóny a států, které ještě nepřijaly

jednotnou měnu, dalšími jsou například politic-

ká síla fi nančního sektoru ve Velké Británii, his-

toricky hluboce zakořeněné rozdíly ve „fi nanční

kultuře“, poměrně silný odpor k regulaci ze stra-

ny nových členských států a všeobecné zpoma-

lení integračního procesu.

I přesto fi nanční krize vyvolala v Evropě novou

diskusi o tom, jaký model fi nanční politiky je

vhodnější pro prevenci dalších krizí a vyzdvihla

otázky, zda by nebylo vhodné posílit makrofi -

nanční pravomoci a bankovní pravidla na úrov-

ni EU.

V září 2009 vydala Evropská komise v rámci tzv.

fi nančního balíku návrh na zřízení Evropského

výboru pro systémová rizika (ESRB)31. Jedná se

o úplně nový evropský orgán, který by sledoval

tři hlavní cíle:

• posílit evropský dohled a sjednotit fragmen-

tované analýzy rizik, které provádějí instituce

na úrovni jednotlivých členských států;

• propojit analýzy zkoumající rizika na mikro-

a makroúrovni a tím zvýšit účinnost mechani-

smu včasného varování;

• zjednodušit a zrychlit přenos zjištění vyplýva-

jících z posouzení rizik do opatření, která vy-

dávají příslušné orgány.

Doporučení ESRB nebudou pro členské země

EU ani pro jejich vnitrostátní regulační orgány

závazná. Rada je koncipována jako „prestižní“

orgán, který by měl ovlivňovat politické rozho-

dování orgánů dohledu prostřednictvím své

morální autority.

Z hlediska míry integrace fi nančních trhů a bank

na evropské úrovni je zřízení ECRB užitečným

krokem. Na druhé straně centrální banky zů-

31 Viz Evropská Komise, „Návrh Evropského parlamentu a Rady

o makroobezřetnostním dohledu nad fi nančním systémem

na úrovni Společenství a o zřízení Evropského výboru pro

systémová rizika (ESRB)“, COM(2009)499. Rada ECOFIN

schválila návrh 17. listopadu 2010, ESRB by měla začít

fungovat od ledna 2011.

stávají v otázce posuzování rizik dominantními

hráči. Ti však v minulosti neprokázali právě nej-

lepší technické znalosti, ani dostatek prostřed-

ků a legitimity k zajištění fi nanční stability.32

Navrhovaný mandát ESRB navíc obsahuje jeden

zásadní nedostatek, který se objevuje i u Evrop-

ské centrální banky: je jím nedostatek přímé

odpovědnosti. Návrh Komise ESRB pouze uklá-

dá, aby posílala informativní zprávy evropským

institucím a vládám, např. výroční zprávy Evrop-

skému parlamentu a Radě, ale nezahrnuje kont-

rolní mechanismy ani sankce v případě selhání.

Nedostatek přímé odpovědnosti ECB, který je

přítomen v oblasti monetární politiky, by se ne-

měl opakovat v případě fi nanční stability, která

není jen technickou, ale rovněž politickou otáz-

kou. Proto by ESRB měla být pod větší veřejnou

kontrolou.

Evropská komise zároveň navrhla založit tři

nové celoevropské agentury pro dohled nad sek-

torem fi nančních služeb, které by se zaměřovaly

zejména na banky, trhy cenných papírů a pojist-

ný trh. Tyto agentury by měly sídlit v Londýně,

Paříži a Frankfurtu.

Na jednání ECOFIN v prosinci 2009 odsouhlasi-

li ministři fi nancí komplexní hlasovací pravidla

a systém odvolání pro případ, že by kterákoli

země měla pocit, že nové orgány zasahují do její

státní suverenity. Především Británie tak chtěla

ochránit dominantní postavení londýnského

City v oblasti fi nančních služeb.33

Tyto tři nové kontrolní orgány nebudou vyko-

návat každodenní dohled nad jednotlivými

fi nančními institucemi – tato úloha zůstává

v kompetencích národních orgánů. Jejich hlav-

ní úlohou bude koordinace národních dohledo-

vých orgánů, budou mít přímé kontrolní pravo-

moci nad ratingovými agenturami a budou pra-

covat na „společné knize pravidel“ pro všechny

fi nanční instituce EU.

32 Financial Times, 28. října 2009, http://blogs.ft.com/

maverecon/2009/10/the-proposed-european-systemic-risk-

board-is-overweight-central-bankers/

33 Financial Times, 2. prosince 2009, http://www.ft.com/cms/

s/0/905b3dce-df66-11de-98ca-00144feab49a.html?nclick_

check=1


V souvislosti s krizí byly dvě již existující směr-

nice novelizovány. Směrnice z roku 2003 o úspo-

rách, která je zaměřena proti daňovým únikům,

byla rozšířena z jednotlivců na některé právní

subjekty. Dále novela směrnice o kapitálových

požadavcích, jejímž prostřednictvím byla v EU

zavedena Basilejská dohoda II (2006), zvyšuje

kapitálové požadavky bank na vydávání úvěrů.

Toto opatření je užitečné vzhledem k tomu, že

transformace dluhů do obchodovatelných aktiv

(např. Credit Default Swap), byla jednou z hlav-

ních příčin fi nanční krize. A konečně na schůz-

ce G20 v Pittsburghu v září 2009 Evropská unie

navrhla regulovat bonusy pro řídící pracovníky.

I když byl legislativní proces v řadě oblastí již za-

hájen, vzhledem ke složitému rozhodovacímu

procesu v EU, není zdaleka jisté, jak jednotlivé

návrhy dopadnou. Následující ohodnocení má

proto pouze předběžný charakter a vychází ze

situace ke konci roku 2009.

Na první pohled je balíček regulačních iniciativ

impozantní a najde se zde řada užitečných ná-

vrhů a kroků. Ale při bližší analýze zjistíme, že

rozsah opatření je poměrně omezený.

Směrnice o manažerech alternativních investič-

ních fondů (AIFM)35 zahrnuje naprostou většinu

institucionálních investorů (např. hedge fondy,

private equity funds36 ad.), kteří využívají při

obchodování na fi nančních trzích vysoce rizi-

kové obchodní modely, jako je leverage (pako-

vý efekt) nebo short selling („nahý“ či „krátký“

prodej)37. Po zkušenostech z roku 1999, kdy

kolaps fondu Long Term Capital Management

málem způsobil krizi fi nančního systému, jsou

tyto spekulace považovány za vysoce rizikové

nejen z hlediska těch, kteří jsou do nich přímo

zapojeni, ale rovněž z důvodu systémového ri-

zika. Hedge fondy byly například do velké míry

35 V anglickém originále „Directive on Alternative Investment

Fund Managers“ (AIFMs).

36 V českém jazyce neexistuje standardizovaný překlad, lze

přeložit jako fondy soukromého kapitálu.

37 „Leverage“ znamená využití kapitálu třetí strany – většinou

krátkodobého úvěru od bank či dalších institucionálních

investorů. „short selling“ představuje spekulaci založenou

na předpokládaném poklesu aktiv. Znamená, že v

okamžiku, kdy spekulativní operace začne, spekulující ještě

nemá k dispozici požadovaný kapitál nutný k pokrytí jejích

nákladů anebo nemusí být vlastníkem bazické hodnoty

(předmětu obchodování).

Nové orgány nebudou moci činit rozhodnutí, kte-

rá by narušovala národní rozpočty nebo fi skální

suverenitu. V rámci EU by měly být v budoucnu

k dispozici různé ochranné mechanismy pro pří-

pad krize, o jejichž využití budou, v závislosti na

situaci, rozhodovat přímo státy.

Členské státy budou moci napadnout rozhod-

nutí učiněná orgány pro dohled před ministry

fi nancí EU, kteří prostou většinou rozhodnou,

zda je třeba rozhodnutí revokovat. Pokud mi-

nistři rozhodnutí nezruší, může daný stát svou

stížnost předložit Evropské radě, která rozhodu-

je na základě konsensu.

Existují velké výhrady vůči efektivitě nových

orgánů. Panují i pochybnosti o tom, jak si přes

poměrně omezené zdroje poradí s nárůstem

práce. Také není jasné, jak budou tyto orgá-

ny chráněny před tlakem lobbistických skupin

privátního sektoru nebo před snahou vlád ně-

kterých vlivných členských států prosadit své

zájmy. Rovněž je třeba zmínit, že v nových or-

gánech nejsou zastoupeni představitelé nezis-

kového sektoru.

5.3 Některé klíčové kroky ve fi nanční regulaci a kontrole v EU

Komise zahájila regulační aktivity v následují-

cích otázkách:34

• Směrnice o regulaci hedge fondů;

• Směrnice o regulaci ratingových agentur (již

byla přijata);

• Směrnice o derivátech;

• Harmonizace dohledu mezi členskými státy,

tzv. „Směrnice o Výboru pro systémová rizika“

a

• „Směrnice omnibus“, která si klade za cíl in-

tegrovat nová opatření EU do již existujících

opatření.

34 Více podrobností viz: Denis, Gaspard (2009): Finance:

l’Europe impose la régulation … avec modération.

Bruxelles. In: „Ensemble: pour la solidarité, contre

l’exclusion“ http://www.asbl-csce.be/


zapojeny do spekulativních obchodů na komo-

ditních trzích, což byla jedna z příčin prudkého

zvýšení cen potravin v roce 2008, které vyvolalo

nepokoje v několika rozvojových zemích.38

Evropská komise se v souvislosti se spekula-

tivními fondy soustředí především na otázku

transparentnosti a výkaznictví, což je sice ne-

zbytné, ale dosud předložené návrhy mají mno-

ho mezer a opomíjí některá významná rizika.

• Prvním důležitým nedostatkem je to, že

směrnice se vztahuje na manažery fondu

a ne na fondy samotné.

• Fondy s aktivy nižšími než 100 mil. eur nejsou

regulovány vůbec. Velké fondy toho mohou

lehce využít tak, že se rozdělí do menších sub-

fondů.

• Fondy, které „leverage“ (pákový efekt) nevyu-

žívají, mohou mít ve své správě až 500 milionů

eur, aniž by podléhaly směrnici.

• Naopak fondy, které využívají „leverage“ (pá-

kového efektu) ve velké míře, by měly splňo-

vat zvláštní požadavky. Není ale zřejmé, co je

považováno za „nadměrné využívání pákové-

ho efektu“, ani co se skrývá pod zvláštními po-

žadavky.

• Efektivní kapitálové požadavky se pohybují

pod pěti procenty.

• Na fondy, které spekulují s akciemi malých

a středních podniků, se směrnice nevztahuje.

• (Nahý) krátký prodej není zakázán, jen se vyža-

duje, aby byl zdokumentován ve výroční zprávě.

Přes tuto velmi mírnou směrnici Velká Británie

vyslovila silnou kritiku a obvinila Evropskou ko-

misi z tvorby „naivních“ 39 návrhů. Investičním

fondům, jejichž lobby je poměrně silná, se ná-

vrhy samozřejmě rovněž nelíbí. Lze očekávat, že

tato iniciativa bude dále rozmělněna.

38 Viz: Wahl, Peter (2008): Food Speculation – The Main Factor

of the Price Bubble in 2008. WEED-Briefi ng Paper. Berlín

39 Financial Times, 22. října 2009. Viz: www.ft.com/cms/s/0/

d3825f24-b96e-11de-abac-00144feab49a.html?nclick_

check=1

Další z plánovaných opatření Směrnice o kapi-

tálových požadavcích40 nerefl ektuje v plné míře

hlavní nedostatky současných mezinárodních

standardů obsažených v dohodě Basel II (viz

kapitola 3.7), tj. pro-cykličnost a samoregula-

ci. Stávající návrh nenavyšuje povinné rezervy

bank v dostatečné míře, přičemž právě příliš níz-

ké kapitálové rezervy byly jednou z příčin krize.

Rovněž neošetřuje jeden z největších problémů

dohody Basel II, a sice posuzování rizik ze strany

samotných bank. Neobjevuje se v něm ani mož-

nost zohlednit vyšší sociální a environmentální

rizika prostřednictvím dodatečného navýšení

povinných rezerv nebo změna mechanismů,

kterými se dnes posuzuje míra rizika.

A v neposlední řadě návrh neobsahuje odděle-

ní komerčních a investičních bank, jež by moh-

lo pomoci odlišit aktivity bank, které jsou ve

veřejném zájmu, od spekulací, jež slouží čistě

komerčnímu záměru. I když je pravdou, že část

zisku z těchto aktivit se může opět promítnout

ve veřejném sektoru, zpravidla jde o velmi za-

nedbatelnou část. Míra rizika pro veřejnou sféru

je v případě spekulativních aktivit bank daleko

vyšší, než potenciální příjmy.

Velkou otázkou zůstává regulace trhů s deriváty.

V červenci 2009 vydala EK sdělení41, ve kterém

tvrdila, že zavede opatření, díky kterým budou

deriváty „efektivní, bezpečné a stabilní“42. Avšak

celá řada expertů namítla, že mnoho typů de-

rivátů nelze udělat bezpečnými a jediným řeše-

ním je jejich zákaz. Tento názor je samozřejmě

v přímém rozporu se zájmy fi nančního sektoru.

Jednou z možností, jak trh s deriváty regulovat,

je posílit zprostředkovatelský faktor při obcho-

dování. Jinými slovy omezit (či zakázat) obcho-

dování s deriváty, které by neprobíhalo přes

prostředníka, ale přímo mezi dvěma subjekty

40 Detailní analýza směrnice viz „An oversight of selected

fi nancial reforms on the EU agenda. Towards a progressive

European response to the fi nancial crisis“ září 2009. K

dispozici na: www.cncd.be/spip.php?article806

41 Viz: http://ec.europa.eu/internal_market/fi nancial-markets/

derivatives/index_en.htm

42 EK, Zaměstnanci EK pracují na doprovodném dokumentu

ke Komuniké komise – Zajištění efektivních, bezpečných

a seriozních trhů s deriváty, 7 července 2009. http://

ec.europa.eu/internal_market/fi nancialmarkets/docs/

derivatives/communication_en.pdf


příklad rybolov, energetika či obchod, ne-

budou podkopávat rozvojové cíle. Evropská

komise tento přístup známý pod označením

Koherence politik pro rozvoj (PCD)46 představila

v roce 2005 jako součást Evropského konsensu

o rozvoji. Ve zprávě hodnotící dosavadní po-

krok v oblasti PCD, kterou Evropská komise vy-

dala v září 200947, se můžeme dočíst, že tento

přístup „umožňuje systematické zkoumání vlivu

evropských nerozvojových politik na rozvoj a na

plnění Rozvojových cílů tisíciletí (MDGs)”. Nicmé-

ně mezi sledovanými oblastmi doposud chybí

ekonomická a fi nanční politika. Přitom obě po-

měrně významným způsobem ovlivňují situaci

v rozvojových zemích, obzvláště v době krize.

Tlak na liberalizaci fi nančních trhů ze strany EU

i některých jejích členských států například

omezil možnost kontrolovat pohyb kapitálu,

čímž vystavil chudší ekonomiky riziku jeho rych-

lého odlivu. Řada investičních společností (mezi

nimi především hedge fondy), lákaly bohaté lidi

v rozvojových zemích na rychlé a především

vysoce ziskové investice a odčerpávaly domácí

kapitál. Propojení bankovního systému přispělo

k úvěrové krizi, jelikož po vypuknutí krize řada

bank přesměrovala své aktivity na sever, čímž

omezila přístup rozvojových zemí k půjčkám.

Spekulace na fi nančních trzích hrály poměr-

ně důležitou úlohu při vzestupu a pádu cen

potravin, ropy a dalších komodit v posledních

letech48. Hedge fondy a další institucionální in-

vestoři v období mezi rokem 2007 až polovinou

roku 2008 velmi aktivně investovali na komodit-

ních trzích, čímž zvýšili ceny a uměle „nafoukli“

trh.49 Podle UNCTAD fi nanční společnosti typu

hedge fondů investovaly takový objem investic,

„že mohly výrazně ovlivňovat ceny a vytvořit spe-

kulativní bubliny s extrémně škodlivými důsled-

ky“. V důsledku nárůstu cen vzrostl počet lidí

bez dostatečného přístupu k základním potra-

vinám o 100 milionů50. Tím více je zarážející, že

46 Z anglického Policy Coherence for Development (PCD).

47 Viz: http://ec.europa.eu/development/policies/policy_

coherence_en.cfm

48 Viz: http://www.eurodad.org/uploadedFiles/Whats_New/

News/Food%20speculation%202%20pager%20fi nal.pdf

49 Wahl, Peter. 2009. Food Speculation The Main Factor of the

Price Bubble in 2008. Briefi ng Paper. Berlin. www2.weed-

online.org/uploads/weed_food_speculation.pdf

50 UNCTAD, Least Developed Countries Report 2009. Viz:

http://www.unctad.org/en/docs/ldc2009_en.pdf

(tzv. over the counter - OTC43). Přímý způsob ob-

chodování s deriváty znemožňuje jejich stan-

dardizaci, jelikož subjekty obchodující OTC si

zpravidla domlouvají kontrakt „na míru“. Evrop-

ská komise však navrhuje standardizaci pouze

některých derivátů, např. Credit Default Swa-

ps (CDS)44. V souvislosti s obchodováním OTC

Komise navrhuje centrální databázi všech OTC

derivátů. V závěru Komise sice přiznává, že pře-

nesení obchodování se standardizovanými de-

riváty na veřejné burzy (kde transakce probíhají

přes prostředníka) „by zlepšilo transparentnost

a posílilo řízení rizik,“ na druhé straně však zdů-

razňuje možné náklady na „uspokojení široce di-

verzifi kovaných potřeb obchodování a hodnocení

rizik,“ které by byly s tímto krokem spojené.

Závěrem lze říci, že v přístupu Komise se obje-

vuje několik obecných slabin. Její doporučení

jsou buď příliš mírná (případ směrnice o kapi-

tálových požadavcích), nebo nezávazná (pří-

klad směrnice o regulaci derivátů), anebo se

nezaměřují na klíčové problémy (jako v případě

směrnice o ratingových agenturách).

5.4 Dopad fi nanční politiky EU na rozvojové země

Finanční krize má dalekosáhlé dopady nejen v Ev-

ropě, ale také v rozvojových zemích. Krize se zde

projevila nedostatkem úvěrů (a zvýšením úro-

kových sazeb), poklesem exportu (často velmi

významný zdroj příjmu), rychlým nárůstem cen

potravin v roce 2008 (došlo k nárůstu počtu lidí

trpících hladem), zvýšenou volatilitou45 cen (de-

stabilizuje ekonomiku i veřejné rozpočty) a nárůs-

tem veřejného dluhu (hrozí riziko dluhové pasti).

Kromě rozvojové spolupráce se Evropská unie

zavázala, že její nerozvojové politiky, jako na-

43 Do češtiny se někdy překládá jako „prodej přes přepážku“,

i když ve skutečnosti obchodování samozřejmě probíhá

elektronicky. Hlavní význam termínu „over the counter“

(OTC) spočívá ve skutečnosti, že dva subjekty spolu

obchodují přímo nikoliv přes prostředníka (clearing house),

jak tomu bývá například na burze.

44 Druh úvěrového derivátu (swap úvěrového selhání), který

je založen na dohodě mezi dvěma subjekty, že v okamžiku,

kdy jedna ze stran přestane dohodnutý kontrakt plnit,

druhá obdrží kompenzaci.

45 Kolísání cen.

31JAK PŘEDEJÍT PŘÍŠTÍ KRIZI? T PŘ

evropské vlády při úvahách o regulaci derivátů

či institucionálních investorů (zejména hedge

fondů) nezkoumají jejich vliv na rozvoj51.

Finanční trhy mohou mít ve vztahu k chudým

zemím poměrně silný destabilizační efekt.

Vzhledem k omezeným kapacitám rozvojových

zemí čelit ekonomickým otřesům, které navíc

v současné době přicházejí z venčí, je důležité,

aby státy Evropské unie začaly vnímat regulaci

fi nančních trhů na mezinárodní i vnitrostátní

úrovni v rozvojovém kontextu.

51 Odkaz na dokument o derivátech: www.eurodad.org/

uploadedFiles/Whats_New/News/Dangerous%20

derivatives%202%20pager%20fi nal.pdf


stav byl nakonec jednou z příčin krachu na Wall

Street v roce 1929 a následné hospodářské kri-

ze. Účastníci brettonwoodské konference v roce

1944, včetně Keynese, si nicméně uvědomili ne-

dostatky předválečného systému a rozhodli se

vytvořit poměrně statický a velmi stabilní me-

zinárodní měnový a fi skální systém (trvající tři

desetiletí), který vedl k značnému hospodářské-

mu růstu a umožňoval i určitou míru redistribu-

ce na národní i mezinárodní úrovni. V 70. letech

se kyvadlo regulace zhouplo na druhou stranu

a následovala naopak silná vlna deregulace,

které jsme mohli být svědky až do současné kri-

ze. Výše uvedené události jsou nicméně důka-

zem toho, že najde-li se politická vůle, je možné

ovlivňovat i zdánlivě neuchopitelné a nezvlada-

telné procesy, fi nanční trhy nevyjímaje.

Níže předkládáme několik doporučení na růz-

ných úrovních, které by mohly přispět k větší

stabilitě fi nančního systému:

Národní úroveň

• je třeba výrazně zlepšit finanční regulaci a do-

hled;

• je třeba „zmenšit“ banky, které jsou příliš velké

(too big to fail) a proto představují příliš velké

riziko pro celý systém;

• sektory jako zdravotnictví, důchodový systém

a vzdělávání by měly zůstat spíše veřejnými

službami. Jejich privatizace s sebou nese riziko

nižší dostupnosti kvalitních služeb.

Regionální úroveň

Regionální integrace hraje významnou roli při

vytváření účinnější a vyváženější fi nanční poli-

tiky na mezinárodní úrovni. Vytváření regionál-

ních iniciativ je třeba podporovat, obzvláště po-

kud generuje rezervní fondy, které mohou být

použity v případě nepředvídatelných krizí. Dále

je potřeba posilovat spolupráci Jih-Jih.

Doporučení pro Evropskou unii:

• je třeba omezit firemní lobby a zmenšit tak

míru, v níž ovlivňuje evropskou politiku;

6. ZÁVĚRY A PERSPEKTIVY

V souvislosti s fi nanční a ekonomickou krizí ana-

lytici a komentátoři často odkazují na Johna Ma-

ynarda Keynese a jeho představy o řízení mak-

roekonomiky. Dnešní realita je značně odlišná

od doby, kdy Keynes formuloval své názory, na

druhé straně, i když nám nedají přesný recept,

jak zvládnout dnešní krizi, mohou být inspira-

tivní při hledání vhodných a účinných řešení,

jež zvýší fi nanční stabilitu a umožní, aby fi nance

více přispívaly k udržitelnému rozvoji ve světě.

Snaha regulovat fi nanční trhy nám může při-

pomínat pověst o Sysifovi: každou regulaci lze

obejít, každá regulace spustí novou vlnu fi nanč-

ních inovací, které opět dříve nebo později po-

vedou k nárůstu spekulací i rizika, anebo pove-

dou k fi nančním arbitrážím, ať už kvůli rozdílům

mezi jednotlivými soubory pravidel, sektory,

v přístupu k informacím ad.

Určitou možnost, jak regulovat fi nanční sektor

představuje rozdělení bank a omezení někte-

rých fi nančních nástrojů. Je však otázkou, zda

taková opatření budou dostačující. Do globální

fi nanční architektury je třeba sáhnout o něco

hlouběji a zamyslet se nad jejím vztahem k reál-

né ekonomice, sociální sféře nebo rozvoji.

Nejlepší řešení se vždy rodí z argumentačně bo-

haté diskuse. Proto je třeba zvažovat i poněkud

kontroverzní návrhy. Jednou z myšlenek, která

vzbouzí řadu odmítavých reakcí, je idea deglo-

balizace fi nančních trhů, tedy jejich návratu (ale-

spoň do určité míry) pod kontrolu národních

vlád. Nejde o to mezinárodní kapitál spoutat,

ale pokusit se, aby fi nanční trhy ve větší míře

přispívaly k potřebám reálné ekonomiky, na-

plňování sociálních potřeb a méně ohrožovaly

globální ekonomickou stabilitu, která předsta-

vuje hrozbu zejména chudé státy.

Převedení této myšlenky do praxe se na prv-

ní pohled může jevit jako nemožné. Nicméně

dějiny minulého století ukazují, že globalizace

fi nančních trhů nemusí být nezvratným proce-

sem. Ve 20. letech 20. století měly globální fi -

nanční trhy velmi široké pole působnosti, trpěly

nedostatkem pravidel a mnoha výstřelky. Tento


vyhrazeny pouze pro členy fi nančního sekto-

ru, ale aby byl zajištěn rovněž přístup zástupců

občanské společnosti a odborů.

Otázky spojené s účetními standardy, které

jsou v tuto chvíli projednávány na půdě Rady

pro mezinárodní účetní standardy (IASB), což

je v současnosti soukromá společnost, by měly

spadat pod veřejnou kontrolu.

Žádná mezinárodní organizace se v současné

době nezabývá daňovými záležitostmi v globál-

ním měřítku. Bylo by dobré zvážit návrh před-

ložený ve zprávě Zedilla (Zedillo Report) z roku

2001 na vytvoření mezinárodní daňové organi-

zace.

Světová banka a MMF by se měly stát mnohem

více demokratickými a reforma hlasování by

měla jít za rámec návrhů předložených skupi-

nou G20. EU by tyto snahy měla podporovat

tím, že zredukuje míru svého zastoupení v nej-

vyšších orgánech a konsoliduje svoji pozici i na

ostatních úrovních.

• je nutné snižovat demokratický deficit Evropské

unie, a to i v oblasti evropské finanční politiky;

• je zapotřebí reformovat mandát Evropské cen-

trální banky a zahrnout do něj zaměstnanost

a udržitelný růst. Péči o cenovou stabilitu je tře-

ba rozšířit tak, aby zahrnovala i hodnotu aktiv;

• podporovat zavedení daně z finančních trans-

akcí, jež by mělo jednak regulační efekt, jed-

nak by umožnilo generovat nezbytné zdroje

pro snižování chudoby či dopadů klimatic-

kých změn. Její zavedení nemusí začít na ce-

losvětové úrovni, ale například v eurozóně.

Podobně je možné zavést daň pouze pro ně-

které transakce (např. pro měnové);

• jakékoliv formy stínového bankovnictví, kdy

se zisky a ztráty neobjevují v účetních kni-

hách, musí být zakázány;

• OTC obchodování s deriváty by mělo spadat

pod veřejnou kontrolu a měla by být omezena

míra spekulací;

• hedge fondy a další vysoce spekulativní insti-

tuce by měly být přísněji regulovány;

• veškeré daňové ráje v Evropě a na územích

pod jurisdikcí členských států EU by měly být

uzavřeny.

Globální úroveň

Na globální úrovni je nutná lepší fi nanční a mo-

netární koordinace. Je však třeba promyslet,

jak zajistit, aby byl multilaterální systém účinný

a zároveň reprezentativní. V této souvislosti je

třeba znovu zvážit návrh Expertní komise OSN

pro světovou hospodářskou krizi, která doporu-

čila vytvořit Globální hospodářskou radu OSN.

Závazky další liberalizace fi nančních služeb

v rámci smluv GATS a WTO je třeba přehodnotit.

Složení Rady pro fi nanční stabilitu a Basilejské-

ho výboru pro bankovní dohled by mělo být

reprezentativnější a jejich rozhodování trans-

parentnější. Zejména zastoupení rozvojových

zemí v těchto orgánech by mělo být posíleno.

Dále je třeba zajistit, aby tyto instituce nebyly

Autoři:

Peter Wahl (WEED)

Svými komentáři a připomínkami přispěli:

BPW, Antonio Tricaric, CRBM, Marta Ruiz a Nuria Molina, Eurodad, Jean Merckaert, CCFD.

Redakce českého vydání:

Ondřej Kopečný (Glopolis)

Grafi cký design:

Jakub Jelínek (www.creativeheroes.cz)

Vydavatel:

Pražský institut pro globální politiku – Glopolis, o. p. s.

Soukenická 23

110 00 Praha 1

Tel./fax: +420 272 661 132

www.glopolis.org

© Copyright 2010

WEED - World Economics, Environment & Development e.V.

Eldenaer Strasse 60

D-10247 Berlín

Obsah této publikace může být reprodukován nevládními organizacemi pro nekomerční účely (laskavě

zašlete kopie na adresu vydavatele).

Všechny další formy reprodukování a šíření s komerčním záměrem vyžadují pověření držitele práv.

Projekt byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rám-

ci programu zahraniční rozvojové spolupráce. Obsah tohoto dokumentu je

plně v zodpovědnosti příjemce grantu a nelze jej v žádném případě považovat

za ofi ciální stanovisko Ministerstva zahraničních věcí ČR.

Publikace vznikla s fi nanční podporou Evropské unie. Obsah tohoto doku-

mentu je plně v zodpovědnosti příjemce grantu a nelze jej v žádném případě

považovat za ofi ciální stanovisko Evropské unie.

jak pŘedejÍt pŘÍŠtÍ krizi? -...

Documents