hraniční konflikty jižní ameriky - theses · 2010-06-12 · jižní amerika je kontinentem s...
TRANSCRIPT
Univerzita Palackého v Olomouci
Přírodovědecká fakulta
Katedra rozvojových studií
Pavel SÍČ
Hraniční konflikty v Jižní Americe
Boundary disputes in South America
Bakalářská práce
Vedoucí práce: RNDr. Miloš Fňukal, Ph.D. Olomouc 2010
Prohlašuji, že jsem zadanou bakalářskou práci zpracoval samostatně na základě
uvedených použitých zdrojů a literatury. V Olomouci, dne 14. května 2010 …………….. Podpis
Chtěl bych poděkovat vedoucímu své bakalářské práce RNDr. Miloši Fňukalovi, Ph.D. za cenné připomínky a rady, které mi velmi pomohly během jejího zpracovávání.
UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Přírodovědecká fakulta
Katedra rozvojových studií Akademický rok: 2008 / 2009
ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE (PROJEKTU, UMĚLECKÉHO DÍLA, UMĚLECKÉHO VÝKONU)
Jméno a příjmení: Pavel Síč
Studijní program: B1301 Geografie
Studijní obor: Mezinárodní rozvojová studia
Název tématu: Hraniční konflikty v Jižní Americe
Z á s a d y p r o v y p r a c o v á n í :
Bakalářská práce se bude zabývat problematikou hraničních konfliktů v Jižní Americe. Cílem je vytvořit jejich komplexní a ucelený přehled, který bude mj. obsahovat historii vzniku, změny a problematiku funkce státních hranic vzhledem k současnému politickému, kulturnímu, etnickému a hospodářskému rozdělení kontinentu. Struktura práce: 1. Úvod; 2. Cíle práce; 3. Přehled literatury; 4. Evoluce státních hranic v Jižní Americe a jejich obecné znaky; 5. Hraniční spory v období po roce 1900; a. Územní spory; b. Poziční spory; c. Funkční spory; 6. Závěry; 7. Shrnutí – summary, klíčová slova – key words (v českém a anglickém jazyce); 8. Seznam literatury Bakalářská práce bude zpracována v těchto kontrolovaných etapách: Sestavení bibliografie a rešerše literatury (květen–červen 2009), zpracování kapitol 1. – 3. (květen – listopad 2009), zpracování kapitoly 4. (prosinec 2009), zpracování kapitoly 5.a,b (únor 2010), zpracování kapitoly 5.c (březen 2010), zpracování závěru (duben 2010), tvorba příloh (průběžně), dokončení a odevzdání práce (květen 2010).
Rozsah grafických prací: text, grafy a ilustrační mapy podle obsahu
Rozsah pracovní zprávy: 12 000 slov základního textu
Forma zpracování bakalářské práce: tištěná / elektronická
Seznam odborné literatury:
Podle potřeby, na základě konzultací se školitelem, především však:
PRESCOTT, J. R. V. Political Frontiers and Boundariues. London: Unwin Hyman Ltd., 1987. ISBN 0–04–445948–3
a
PARODI, C. A. The Politics of South American Boundaries. Praeger Publishers, 2002, ISBN: 0–275–97194–5
Vedoucí bakalářské práce: RNDr. Miloš Fňukal, Ph.D. Katedra geografie
Datum zadání bakalářské práce: 7. května 2009
Termín odevzdání bakalářské práce: 14. května 2010
L.S. Prof. RNDr. Juraj Ševčík, Ph.D. Doc. RNDr. Pavel Nováček, CSc.
děkan vedoucí katedry
dne
Obsah
1 Úvod ………………………………………………………………………..………..8 2 Cíle práce………………………………………………………...…….……...……...9 3 Přehled literatury………………………….………………………………….…..… 10 4 Evoluce státních hranic v Jižní Americe a jejich obecné znaky…………………… 11 4.1 Španělská kolonizace Jižní Ameriky……………………..……..….…15
4.1.1 Správa španělských kolonií…………………………….…16 4.1.2 Místokrálovství Peru……………………………………... 18 4.1.3 Místokrálovství Nová Granada…………………………... 19 4.1.4 Místokrálovství Río de la Plata…………………………... 20 4.2 Portugalská kolonizace Jižní Ameriky………………………………..22 4.2.1 Správa portugalských kolonií……………………………. 23 4.2.2 Brazilské císařství…….………………………………….. 24 4.3 Kolonizace ostatních evropských mocností………………………..… 25
4.4 Hraniční konflikty během období kolonizace………………………... 27 4.4.1 Územní spory mezi španělskými dobyvateli…………….. 27 4.4.2 Územní spory Španělů s Indiány………………………… 28 4.4.3 Územní spory Španělů s Portugalci ……………………... 31 4.5 Charakteristické znaky jihoamerických hranic………………………. 33 4.5.1 Obecná charakteristika a typy hranic………………….…. 33
4.5.2 Definice a pojetí hraničního sporu………………….……. 33 4.5.3 Základní charakteristické rysy hranic v Jižní Americe….. 34 5 Hraniční konflikty po vyhlášení nezávislosti………………………………………. 36 5.1 Brazilské hraniční spory………………………………………..……. 39 5.2 Hraniční spory bývalých španělských kolonií………..……………… 42
5.2.1 Argentina ……..……………….………………………….43 5.2.2 Bolívie ……..……………….……………………………. 44 5.2.3 Velká Kolumbie……..…………………………………… 46 6 Hraniční spory po roce 1980………………………………………………..……… 49
6.1 Územní spory………………………………………………………… 49 6.2 Poziční spory………………………………………………………… 52
6.3 Funkční spory………………………………………………………... 53 6.4 Spory o zdroje………………………………………………………... 53 6.5 Přehled hraničních sporů Jižní Ameriky po roce 1980………………. 53
7 Závěry……………………………………………………………………………… 55 8 Shrnutí……………………………………………………………………………… 57 9 Summary…………………………………………………………………………… 58 10 Seznam použité literatury a zdrojů………………………………………………… 59 Přílohy
Seznam obrázků a tabulek
Obrázek 1 : Španělské guvernoráty kolem roku 1534 a jejich rozdělení…………....... 13 Obrázek 2 : Zobrazení hranic Místokrálovství Peru a jednotlivých audiencií v roce 1650………………………………..………………………………... 17 Obrázek 3 : Gubernie zemí Cono Sur v 17. století……...…………………………..… 21 Obrázek 4 : Rozdělení území dnešní Brazílie na jednotlivé kapitanáty………………. 24 Obrázek 5 : Území zabraná holandskými nájezdníky na území dnešní Brazílie……. 26 Obrázek 6 : Znázornění oblasti Potosí v jihozápadní Bolívii…………………………. 29 Obrázek 7 : Znázornění Jižní hranice podle Madridské smlouvy z roku 1750….…..... 32 Obrázek 8 : Jižní Amerika po válkách o vyhlášení nezávislosti v roce 1825……........ 38 Obrázek 9 : Znázornění hraniční linie Tabatinga – Apaporis mezi Brazílií a Kolumbií…………………………………………...………….. 41 Obrázek 10 : Územní ztráty Paraguaye po válce trojité aliance………...…..……..…… 43 Obrázek 11 : Znázornění oblasti Gran Chaco………………………….…...……….…. 45 Obrázek 12 : Přesné vymezení tři sporných hraničních regionů mezi
Ekvádorem a Peru……………………………………………..…………. 50 Obrázek 13 : Zobrazení území Cordillera del Condór a sporné oblasti Cenepa.………. 51 Tabulka 1 : Přehled délky hranic států Jižní Ameriky vč. Francouzské Guyany….......... 12 Tabulka 2 : Důležité objevy během kolonizace Jižní Ameriky v časové souslednosti…. 15 Tabulka 3 : Počátky správního členění států Jižní Ameriky do získání nezávislosti…… 22 Tabulka 4 : Přehled vzniku jednotlivých hraničních smluv jihoamerických států……... 35 Tabulka 5 : Přehled všech hraničních sporů po roce 1980…………………………...…. 54 Seznam zkratek SV Severovýchod
JZ Jihozápad
JA Jižní Amerika
Fr. Guyana Francouzská Guyana
MOMEP Vojenská pozorovatelská mise v Ekvádoru a Peru (z angl. Military Observer
Mission to Ecuador and Peru)
8
1 Úvod
Jižní Amerika je bezesporu zajímavým kontinentem a místem, kde se již před
staletími nacházely vyspělé civilizace. Starověké říše Inků a Aztéků se vyznačovaly
dobrými znalostmi zemědělství, vojenství, vědy a administrativy, ale také krutostí, kdy se
během různých slavností obětovaly tisíce otroků. Jeden z nejpřekvapivějších objevů lidstva
se také udál na tomto kontinentě – Kolumbův objev „Nového světa“. Zámořské objevy,
španělští conquistadoři i bájné civilizace dělají z Jižní Ameriky zajímavý kontinent, který
nejenom z těchto důvodů stojí za bližší prozkoumání.
V současnosti již problém státních hranic není tím nejpalčivějším pro politiky
jihoamerických států, ovšem i tak je občas důvodem k ostré mezinárodní rétorice.
V březnu 2008, kdy kolumbijská armáda překročila hranice Ekvádoru, aby udeřila na
pozice guerillových povstalců, se rozpoutala velká rozepře a reálně hrozil otevřený konflikt
mezi oběma zeměmi, do kterého se ještě vložil i venezuelský prezident Hugo Chávez. Na
výše zmíněném příkladu jde jasně vidět, že hranice jsou pořád vnímány jako národní
symbol a hrají důležitou roli v zahraniční politice jihoamerických států.
Téma bakalářské práce jsem si vybral proto, abych více objasnil různé vlivy na
utváření hranic v regionu Jižní Ameriky, ať už vlivy ekonomické, politické, vojenské nebo
dokonce vlivy koloniální španělské éry. Touto problematikou jsem se již částečně zabýval,
v rámci seminární práce v předmětu Seminář z historie, kde jsem popisoval některé příčiny
a dopady zámořských objevů. Rád bych své poznatky rozšířil na delší časový horizont a na
celý kontinent.
9
2 Cíle práce
Cílem bakalářské práce je zhodnocení dopadu vytváření hranic na celkový stav
jihoamerického kontinentu, ale také na jednotlivé státy. Práce se zaměří pouze na
suchozemské kontinentální hranice, s přihlédnutím na konflikty, které při tvorbě hranic
nastaly. Stejně tak rozebere jejich charakteristické znaky a nastíní problémy specifických
oblastí.
V porovnání s ostatními kontinenty – vyjma Severní Ameriky – jsou do značné
míry hranice respektovány na základě bývalých koloniálních držav. V první části práce
proto bude věnována pozornost vývoji území a hranic během období kolonizace, po období
získání nezávislosti a v novodobé historii. Dále budou objasněny důležité události, které
vedly k hraničním konfliktům. Nedílnou součástí tedy bude i přehled hraničních sporů –
územních, pozičních i funkčních podle postupného vývoje, včetně schematického
znázornění pomocí map a tabulek. Pro lepší pochopení je důležité zmínit i postoj obou
stran, které se zúčastnily územních sporů – například v pacifické válce, konfliktu o Gran
Chaco, aj.
Dále budou identifikovány obecné znaky při vývoji hranic včetně
charakteristických rysů, které hranice Jižní Ameriky odlišují od ostatních zemí.
Podle dostupných zdrojů a informací bude v závěru naznačen další možný vývoj
uspořádání hranic kontinentu včetně přihlédnutí na současné hrozby – zejména v oblasti
kolumbijsko-venezuelských hranic.
10
3 Přehled literatury
V české literatuře dosud chybí ucelená monografie, která by se problematikou
hranic v Jižní Americe zabývala. Vyskytují se teoretické práce o hranicích jako takových,
případně se autoři věnují jednotlivým dílčím hraničním sporům. Z domácí literatury je
téma jihoamerických hranic nejčastěji reflektováno historiky. O některých hraničních
sporech mezi domorodci a španělskými dobyvateli se můžeme dočíst v publikaci Dějiny
Latinské Ameriky, kterou napsal kolektiv Střediska iberoamerických studií pod vedením
Josefa Polišenského v roce 1979. Další knižní publikace domácích autorů jsou zaměřeny
spíše na problémy kolonizace. Nejvýznamnější jsou od historika Josefa Opatrného v díle
Objevitelé, dobyvatelé, osadníci: 500 let Ameriky a kolektivu autorů Kunce a Bartečka
(2008), kteří vydali v nakladatelství Univerzity Palackého knihu Dobytí a osvobození
Latinské Ameriky. Vzniku nezávislosti, hnutí s tím spojených, a také osobou Simona
Bolívara se nejvíce věnuje Jan Klíma v publikaci Zrození Latinské Ameriky1.
V zahraničí je téma přeci jen frekventovanější, zabývají se jím politologové,
historici i geografové. Souhrnné informace poskytuje zejména The politics of South
American Boundaries od Carlose. A. Parodiho, která se zabývá příčinami, důvody
i jednotlivými etapami vzniku jihoamerických hranic, tak i poměrně detailně rozebírá
hranice v politickém kontextu Jižní Ameriky.
Z vědeckých časopisů jsou uveřejňovány pravidelněji články zabývající se
hraničními spory v Jižní Americe, např. v The Hispanic American Historical Review, The
Journal of Southern History, a také Journal of Latin American Studies.
Značně problematické je v případě Jižní Ameriky mapové znázornění hraničních
změn. Obecně poněkud nižší standard kartografické tvorby, mapové podklady jsou
většinou znázorněny ve formě příloh v jednotlivých publikacích, nejvíce snad v Political
Frontiers and Boundaries od J. R. V. Prescotta.
1 KLÍMA (2007)
11
4 Evoluce státních hranic v Jižní Americe a jejich obecné znaky
Jižní Amerika je kontinentem s nejnižším počtem států (nepočítáme-li neobydlenou
Antarktidu). V současné době se na jejím území rozkládá 12 nezávislých států, všechny
jsou pevninské. Tři z nich jsou státy federativní (Argentina, Brazílie, Venezuela) a devět je
unitárních (Bolívie, Ekvádor, Guyana, Chile, Kolumbie, Paraguay, Peru, Surinam,
Uruguay). Přímo na kontinentě se nachází zámořský departement Francie (Francouzská
Guyana), na přilehlých ostrovech několik závislých území (Falklandy, Nizozemské Antily,
Aruba).
Délka všech (mezi)státních hranic na souši v Jižní Americe je 35 234 km 2 .
K současnému uspořádání hranic a získání sfér vlivu došlo koncem kolonizačních procesů
a získáním nezávislosti většiny států počátkem 19. století.
Objev nového kontinentu na konci 15. století znamenal pro mnoho dobyvatelů
vidinu ekonomických zisků a možnost získat dobré postavení, přesto touha vlastnit
pozemky byla u conquistadorů zanedbatelná. Většinou převažovala snaha velet nebo získat
své vlastní vazaly. I proto se během relativně krátké doby podařilo prozkoumat, dobýt
a osídlit téměř celý kontinent. Mapování kontinentu začalo už během Kolumbových cest,
kdy došlo k podrobnému prozkoumání pobřeží kontinentu až po mys Sao Roque3.
Největším problémem byly spory o právo nově objevená území zabrat (anektovat).
Pokud se jednalo o nikomu nepatřící území, v případě Jižní Ameriky se postupovalo podle
principu tzv. terra nullius4, přestože tento princip byl velmi sporný. První dělení sfér vlivu
pochází z roku 1481 a pojednává o něm papežská bula Aeterni regis5, která oblast na jih od
Kanárských ostrovů předurčila pod portugalskou nadvládu, a severní území bylo přiděleno
Španělsku. Bula Inter Caetera z roku 1493 stanovila dělicí linii cca 480 km západně od
Kapverd, veškeré území západně od linie bylo ve vlastnictví Španělska a území na východ
připadlo Portugalsku. Třetí dělení sfér vlivu a územních nároků se uskutečnilo 7. června
1494 smlouvou v Tordesillas, kde došlo k dohodě mezi Portugalci a Španěly a stanovení
nové demarkační čáry Atlantikem. Území se rozdělilo na dva územní celky – na východní
portugalská území a západní španělská území. V jednáních se Portugalcům podařilo
posunout demarkační čáru o 370 leguí6 na západ od Kapverd, a tudíž získali nárok na
2 Převzato a spočítáno z CIA – The World Factbook [online] 3 KUNC, BARTEČEK (2008): s. 14 4 z latinského terra nullius – „ničí země, neosídlená“ 5 převzato z výukových materiálů univerzity Palackého [online], se svolením Doc. RNDr. Miloše Fňukala, Csc. 6 asi 1770 km
12
území dnešní Brazílie 7 . Od rozdělení sfér vlivu nedošlo mezi oběma koloniálními
mocnostmi na kontinentu k dalším sporům. Další významné konflikty od tordesillaské
smlouvy můžeme zaznamenat až na konci 18. století, kdy se objevují první pokusy
o osamostatnění a vyhlášení nezávislosti8.
Tabulka 1 : Přehled délky hranic (v km) států Jižní Ameriky, včetně departementu
Francouzské Guyany. Do tabulky není započítaná hranice Kolumbie s Panamou, vzhledem
k jiné geografické poloze Panamy.
Argentina 1 261
Bolívie 3 423 832
Ekvádor – – –
Fr. Guyana 730 – – –
Guyana 1 606 – – – –
Chile – 5 308 860 – – –
Kolumbie 1 644 – – 590 – – –
Paraguay 1 365 1 880 750 – – – – –
Peru 2 995 – 1 075 1 420 – – 171 1 800 –
Surinam 593 – – 510 600 – – – –
Uruguay 1 068 580 – – – – – – – – –
Venezuela 2 200 – – – – 743 – 2 050 – – – –
Bra
zílie
Arg
entin
a
Bol
ívie
Ekv
ádor
Fr. G
uyan
a
Guy
ana
Chi
le
Kol
umbi
e
Para
guay
Peru
Suri
nam
Uru
guay
Zdroj: Vlastní zpracování na základě údajů z CIA – The World Factbook9.
Kolonizace v Jižní Americe de facto vytvořila dva typy hranic. První typ
reprezentuje samostatné definování hranic v daném teritoriu pomocí okupace a druhým
typem jsou abstraktní linie nakreslené v hraničních smlouvách. První jednoznačně
definované hraniční linie – byť hranice „vnitrostátní“ – pocházejí z roku 1534, kdy
španělský král Karel V. vytvořil dva „guvernoráty“ (šp. gobernación, teritoriální územní
jednotky v čele s guvernérem) ohraničené paralelními rovnoběžkovými liniemi. První
guvernorát Nová Kastilie se rozprostíral od 1 ° j. š do 14 ° j. š a druhý guvernorát Nové 7 KUNC, BARTEČEK (2008): s. 30 8 přelomovým bylo vyhlášením nezávislosti USA na Velké Británii 4. července 1776 9 Zpracováno podle: CIA – The World Factbook [online]
13
Toledo ležel od 14 ° j. š do 25 ° j. š.10 Dohled nad oběma guvernoráty byl svěřen dvěma
významným conquistadorům – Franciscu Pizzarovi a Diegu de Almagrovi. Další
guvernoráty Nová Andalusie (od 25 ° j. š do 36 ° j. š) a Nový León (od 36 ° j. š do 48 ° j. š)
připadly Pedru de Mendozovi, respektive Franciscu de Camaragovi. Původně byla oblast
Nového Leónu pod správou Simóna de Alcazaby, ten ovšem zahynul při jedné z objevných
výprav, tudíž novým správcem byl určen de Camargo, který území rozšířil až po
Magalhaesův průliv. Území dnešního Chile tak bylo rozděleno na tři guvernoráty.
Obrázek 1 : Španělské guvernoráty kolem roku 1534 a jejich rozdělení11.
10 CHALUPA (1999): s. 35 11 převzato z Dějiny Argentiny, Chile, Uruguaye, Chile. Pro potřeby mírně upraveno.
14
Vasco Núnez de Balboa se v roce 1509 dostal do čela výpravy, která měla za úkol
kolonizovat oblast, která by odpovídala severním částem dnešní Kolumbie 12 . Došlo
k založení města Darién a k položení základů osady, která se stala střediskem tak bohatého
obchodu, že se jí říkalo Zlatá Kastílie – Castilla de Oro. V literatuře se někdy o oblasti
Zlaté Kastílii mluví také jako o guvernorátu, ovšem přesné územní vymezení bylo
provedeno až v roce 1534.
Roku 1563 došlo k vytvoření dvou guvernorátů – Tucumán a Río de la Plata, které
se rozkládaly na severozápadě dnešní Argentiny a až do roku 1776 spadaly pod Generální
guvernorát Chile13. Z guvernorátů se později pravděpodobně vyvinuly státní útvary zvané
místokrálovství.
V podobném duchu i portugalský král Joao III. vytvořil v letech 1534–1536 deset
„kapitanátů“ (port. capitania, správní jednotky v čele s kapitánem), které byly stanoveny
nakreslením přímých souběžných linií od pobřeží Atlantského moře dnešní Brazílie
k hraniční linii z Tordesillasu. Později došlo k rozšíření těchto linií o dalších pět, pro lepší
znázornění linií viz kapitola 4.2.1 Správa portugalských kolonií. Podle Parodiho 14 ve
skutečnosti docházelo k ignorování tordesillaské linie conquistadory i bandeiranty15.
Koncem 15. a začátkem 16. století docházelo k velké snaze o přesnou demarkaci
území, jehož příslušnost předurčila smlouva z Tordesillasu. Portugalci i Španělé se snažili
skutečně získat pod svou kontrolu území, o které mohly legitimně žádat. Často jedinou
odměnou pro přistěhovalce a conquistadory za jejich služby byly legitimní državy, protože
legitimita byla ustanovena papežským oprávněním.
Nahrazením tordesillaské smlouvy v roce 1750 novou smlouvou z Madridu začala
nová éra expanze zejména v portugalských državách, která je označovaná jako
„bandeirismo“ (expanze portugalského osídlování) a došlo k zintenzivnění sporů o území,
které bylo ohraničené trojúhelníkem měst Asunción, Buenos Aires a Sao Paolo.
Nejvýznamněji se projevilo Sao Paolo, které bylo založeno jezuity jako základna pro
misionářské expedice a později se přeměnilo na důležité centrum, odkud Portugalci
podnikali výpravy za zlatem a otroky. Dne 1. října 1777 došlo k částečné stabilizaci
regionu díky přijetí nové smlouvy ze San Ildefonsa. Soupeření mezi Portugalskem
a Španělskem pokračovalo dál, ovšem s menší intenzitou, což bylo dáno hlavně bojem na
12 POLIŠENSKÝ (1979): s. 67 13 CHALUPA (1999): s. 32 14 PARODI (2002): s. 7 15 z portugalského slova „bandeira“ – prapor. Jako prapory se označovaly polovojenské i čistě vojenské skupiny pronikající do vnitrozemí.
15
domácí politické scéně Španělska a napoleonskými válkami 16 . Reakce na mocenské
tahanice byly zárodkem pro osvobozenecké války ve světle ochrany hodnot hispánského
světa a osvícenectví17.
4.1 Španělská kolonizace Jižní Ameriky
Dne 12. října 1492 doplul Kryštof Kolumbus k ostrovu, který pojmenoval San
Salvador. Ačkoliv šlo o Bahamy, Kolumbus se domníval, že přistál u pobřeží Indie. Dále
objevil pobřeží dnešní Kuby a Haiti. Těmito objevy započala éra kolonizace Jižní Ameriky,
která vyvrcholila až kolem roku 1580, kdy Španělé kolonizovali nejjižnější část kontinentu
(dnešní Uruguay a Argentinu).
Tabulka 2 : Důležité objevy během kolonizace Jižní Ameriky v časové souslednosti.
Zdroj: Vlastní zpracování na základě publikace: Objevitelé, dobyvatelé, osadníci: 500 let Ameriky 18.
16 PARODI (2002): s. 12 17 KUNC, BARTEČEK (2008): s. 57 18 OPATRNÝ (1992): s. 31
Časový úsek Objevitel Oblast Poznámka
12. 10. 1492 Kryštof Kolumbus Haiti první výprava 1498 – 1500 Kryštof Kolumbus severní pobřeží Venezuely třetí výprava
22. 4. 1500 Pedro Alvaréz Cabral západní pobřeží Brazílie portugalský mořeplavec
1509 Vasco Núnez de Balboa severní část Kolumbie Roku 1513 objevil
Tichý oceán
24. 8. 1520 Fernando de Magalhaes Ohňová země, Falklandy první cesta kolem
světa
1532 Francisco Pizzaro jih Ekvádoru, Peru dobyl říši Inků
1536 Pedro Mendoza SV zálivu La Plata
Založil osadu Buenos Aires a osadu Santa María de Asunción
1540 Gonzalo Pizzaro prameny Amazonky –
1527 Sebastiano Caboto Záliv La Plata, jih Uruguaye, JZ Argentiny
Syn objevitele Severní Ameriky
1529 Ambrosius Ehinger Jezero Maracaibo,
Středozemí Venezuely a Guyany
Německý conquistador
1535 Diego de Almagro Chile –
1536 Jimenéz de Quesada Kolumbijská náhorní plošina, povodí Amazonky
1538 založil město Santa Fé de Bogotá
16
První, kdo vyvrátil chybnou tezi o objevení nové cesty do Orientu, byl italský
objevitel Amerigo Vespucci, který navrhl pro nový kontinent název Nový svět. Až později
se – na jeho počest – vžilo označení Amerika. Další velký objev byl učiněn roku 1513, kdy
Vasco Núnez de Balboa překročil Panamskou šíji a objevil Tichý oceán. Podle Kunce19
byly výpravy motivovány především pátráním po průlivu, jimž by bylo možné novým
kontinentem proniknout do Orientu a k „ostrovům koření“ 20.
4.1.1 Správa španělských kolonií
Podle Chalupy 21 je označení kolonie v případě španělských držav zavádějící.
Z právně-politického hlediska byla americká území integrální součástí koruny, tudíž
teoreticky nebyl rozdíl mezi državami v Americe a državami v Evropě. Ve Španělsku se
tedy nemluvilo o koloniích, ale o „královstvích“ tvořících součást španělské koruny. Odtud
jsou i názvy prvních gubernií – Nové Španělsko, Nové Toledo, atd. Titul španělských králů
tedy zněl reyes de las Espanas y de las Indias (králové zemí španělských i indických).
Španělské království se postupně rozdělovalo do několika správních jednotek, z nichž
každá měla jiné funkce. Jednalo se o místokrálovství, generální kapitanáty a audiencie.
Nejvyšší správní jednotkou bylo místokrálovství, v jehož čele stanul místokrál, alter ego
španělského panovníka, nejvyšší a bezprostřední představitel koruny. Ze začátku se
pravomoci krále týkaly všech oblastí koloniální správy 22 . Byl současně guvernérem
(politickým správcem), generálním kapitánem, předsedou audience a vrchním správcem
královských financí. Španělská Amerika až do počátku vlády Bourbonů byla rozdělena do
dvou místokrálovství. První z nich, Nové Španělsko, založené roku 1535 zahrnovalo území
dnešního Mexika, Střední Ameriku, část Venezuely a Karibik. Druhé místokrálovství bylo
založené až v roce 1542 a spadala tam zbývající část španělských kolonií Jižní Ameriky,
vyjma portugalského nároku na území dnešní Brazílie. Později v 18. století přibyla další
dvě místokrálovství – Nová Granada a Río de la Plata.
Větší administrativní útvary byly guvernoráty nebo generální kapitanáty. Vznikaly
především v odlehlejších oblastech, kde bylo nutné bojovat s domorodci nebo piráty.
Rozdíl spočíval v různých pravomocech velitele. Generální kapitán měl pravomoci
vojenské, na rozdíl od guvernéra, který měl pouze pravomoci vládní. Tyto administrativní
útvary se dále dělili na řadu menších obvodů, které se nazývaly v Mexiku alcadía mayor
19 KUNC, BARTEČEK (2008): s. 15 20 jednalo se o Moluky – ostrovy v oblasti dnešní Indonésie, které objevili roku 1519 Portugalci 21 CHALUPA (1999): s. 39 22 POLIŠENSKÝ (1979): s. 95
17
a v Peru corregimiento23. Generální kapitanáty byly celkem dva – Generální kapitanát
Chile a Generální kapitanát Venezuela.
Audiencie neboli odvolávací soudní dvůr pro trestní i civilní záležitosti, byla další
důležitá instituce. Jádrem byli soudcové a ostatní funkcionáři (advokát, kancléř, písař).
Nejprestižnější soudní dvory byly v hlavních městech místokrálovství – v té době v Limě
a Mexiku. V místokrálovství Peru vznikly v 1. polovině 16. století audiencie v Panamě
(1538), v Limě (1543) a v Santa Fé de Bogotá (1549). K nim přibyly v 2. polovině 16.
století audience v Charcas24 (1559), Quitu (1563), v Santiagu de Chile (1609). Později ještě
v 17. století v Buenos Aires (1661–1671). V období vlády Bourbonů vznikly ještě
audiencie v Caracasu (1786) a v Cuzku (1787).
Obrázek 2 : Zobrazení hranic Místokrálovství Peru a jednotlivých audiencií v roce 1650 25
23 POLIŠENSKÝ (1979): s. 97 24 dnešní název je Sucre, jedná se o hlavní město departementu Chuquisaca v Bolívii 25 MAHONEY (2003): s. 16
18
Na lokální úrovni bylo základní jednotkou samosprávy město se samosprávou
v podobě královského úředníka, tzv. corregidora. Na rozdíl od většiny úředníků to byl
kreol, který nebyl závislý na místokráli, ale na vládě v Madridu. Formálně tedy byl pod
kontrolou, ale ve skutečnosti vedl úřad podle vlastních zájmů a uvážení. Často docházelo
ke zneužití moci corregidora, což se později ukázalo jako jeden z nejhorších problémů
španělské koloniální vlády. Během hospodářského růstu oblasti La Plata v 18. století došlo
k nahrazení corregidorů podle francouzského vzoru a zřízení, tzv. intendantur26. Jednalo se
o úřednický aparát, který spravoval část území a staral se o podporu ekonomiky. Také
nebyl závislý na místokráli, ale na Královské komorní radě27. Hlavním cílem úřadu tedy
byla lepší správa královského majetku v dané oblasti a vykonávání úřednické činnosti.
Dnes můžeme pro lepší pochopení přirovnat intendantury k radnicím. Intendantury měli
tedy větší prestiž a pravomoci než byl před reformou úřad corregidora.
Hlavním královským úřadem, který organizoval podporu a rozvoj obchodu
a mořeplavby byl řídící úřad, Dům pro obchody s Indiemi neboli Casa de la Contratacion
de las Indias. Sídlil v Seville a jeho úředníci dohlíželi na to, aby král dostával polovinu
zlata a stříbra z válečné kořisti, pětinu z drahých kovů vytěžených v zámoří a podíl na
clech za zboží vyváženého ze Sevilly a dováženého z Ameriky.
4.1.2 Místokrálovství Peru
Jak již bylo zmíněno, Místokrálovství Peru vzniklo kolem roku 1642 na území od
dnešní Panamy až na úplný jih kontinentu, vyjma území na něž měli právo podle
tordesillaské smlouvy Portugalci. Základem místokrálovství se stala Incká říše, která se
rozkládala na území dnešních států Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Bolívie, Chile a Argentiny.
Dobytí říše je připisováno Franciscu Pizzarovi, který využil incké občanské války
v důsledku mocenských bojů mezi inckými panovníky a pomocí lsti porazil v slavné bitvě
u Cajamarky 16. listopadu 1532 incké válečníky vedené panovníkem Atahualpou28. Dobytí
Incké říše znamenalo pro Španělsko vrcholné období, tzv. Siglo de Oro29.
Součástí místokrálovství Peru byl i tzv. kapitanát30 neboli Generální kapitanát Chile,
pod dřívějším názvem Nová Extramadura31. Kvůli nepoddajným domorodým kmenům
26 ze španělského slova intendante, znamenající správce 27 POLIŠENSKÝ (1979): s. 233 28 VESELÝ (2005): s. 178 29 Ze španělštiny, doslova Století zlata, jedná se o největší kulturní, hospodářský i politický rozmach Španělska ve svých dějinách 30 historická administrativní jednotka a dědičné léno v bývalých španělských a portugalských koloniích 31 název Nová Extramadura byl později zaveden pro oblast dnešního centrálního Mexika
19
indiánů byl vždy guvernérem této oblasti jmenován vojenský velitel – kapitán. Úřad
generálního kapitána soustředil do rukou jedné osoby kontrolu nad civilním i vojenským
životem území. Generální kapitanáty byly de iure podřízeny místokrálovství, de facto byl
ale generální kapitán podřízen přímo španělskému králi.
4.1.3 Místokrálovství Nová Granada
V 18. století došlo k ovládnutí španělského trůnu bourbonskou dynastií
a k zavedení řady reforem, které měly odstranit tradiční privilegia a zesílit moc státní
správy v koloniích. Reformy samy o sobě byly rozporuplné, na jednu stranu přinesly určité
zlepšení hospodářského a sociálního života v provincii, ovšem k posílení vlivu metropole
došlo sporadicky. Největší vliv panovníka byl v Místokrálovství Peru, jelikož zde byla
větší provázanost s královským dvorem a největší zájmy panovníka.
Příkladem reformy na posílení vlivu státní správy je vytvoření nového
místokrálovství – Nová Granada, které vzniklo roku 1717 vyčleněním z tehdejšího území
dnešní Kolumbie, Ekvádoru, Panamy, Venezuely, severovýchodní části Peru, západní části
Guyan a severní části Brazílie. Hlavním městem se stalo dnešní hlavní město Kolumbie –
Santa Fe de Bogotá. Hlavním důvodem vytvoření nové územní jednotky bylo zdlouhavé
spojení mezi audiencií v Bogotě a úřadem místokrále, který tou dobou sídlil v Limě32. Již
od roku 1810 dochází k válkám za nezávislost a postupně upadá španělská nadvláda,
ovšem k získání úplné nezávislosti došlo až v letech 1819–1822, kdy končí válka za
nezávislost v Kolumbii a vzniká nová správní jednotka – republika Velká Kolumbie.
V letech 1724–1740 došlo k dočasnému rozpadu místokrálovství kvůli finančním
problémům do kterého se dostalo Španělsko v letech 1718–1720 během tzv. války
čtyřnásobné aliance33. Správa území se dočasně vrátila do jurisdikce podle starých nařízení.
Součástí místokrálovství byl i kapitanát – Generální kapitanát Venezuela, která
vznikla až v roce 1777. Sestávala se ze sedmi provincií (provincie Venezuela, provincie
Trinidad, provincie Cumaná, provincie Margarita, provincie Guyana, provincie Maracaibo
a provincie Barinas)34. Hlavním cílem nově vytvořeného kapitanátu bylo poskytnout větší
autonomii provincii Venezuely, kde také sídlilo hlavní správní středisko Santiago de León
de Caracas. Mezi oběmi správními jednotkami docházelo stejně jak v předchozím případě
k pomalé a neefektivní komunikaci zejména kvůli nepříznivému prostředí a klimatu, a také 32 KUETHE (1978): s. 8 33 Jednalo se o spor mezi Španělskem a aliancí čtyř evropských států (Francie, Anglie, Svaté říše římské a Spojených provincií Nizozemska) o území dnešní Sicílie 34 Academia Nacional de la Historia [online]
20
chybějícím dopravním cestám. Důležitým činitelem pro vznik kapitanátu byla i významná
strategická poloha území mezi oběma oceány, kdy Španělé mohly lépe reagovat na útoky
pirátů z Karibské oblasti.
4.1.4 Místokrálovství Río de la Plata
Místokrálovství Río de la Plata se rozkládalo od roku 1776 na území dnešní
Argentiny (provincie La Plata), Bolívie (oblast Horní Peru a Charcas), Uruguay (oblast
Banda Oriental) a Paraguay. Skládalo se z pěti hlavních oblastí: tří gubernií (Buenos Aires,
Paraguay a Tucumán) a corregimienta v Cuyo a Horním Peru. Podle Escudeho35 bylo
hlavním důvodem pro nové rozdělení držav udržet své strategické zájmy, zlepšit výběr
daní a zefektivnit těžbu stříbrných rud. Jednalo se zejména o oblast Horní Peru36, kde se
nacházely vysoké zásoby stříbra. Tato oblast se stala na základě královského nařízení
přímou subkolonií místokrálovství a přístav Buenos Aires se stal jedním
z nejvýznamnějších přístavů na jihoamerickém kontinentě. Hlavním důvodem byl vývoz
stříbra z Potosí bezpečnou cestou, protože cesta Karibskou oblastí byla v polovině
18. století pod kontrolou Britů37.
V roce 1783 dochází k rozdělení místokrálovství na úřednické celky – intendantury,
kterých bylo celkem osm. Čtyři z nich se nacházely na území Horního Peru, dále byla
jedna v Paraguayi a ostatní tři byly rozděleny značně nerovnoměrně v závislosti na osídlení
území. První zahrnovala obrovské území od severní hranice Buenos Aires až po Ohňovou
zemi, včetně samotného přístavu v Buenos Aires, východního břehu delty38 a misií. Ke
druhé patřilo území kolem měst Córdoba, Mendoza, San Juan, San Luis a La Rioja.
Poslední intendantura byla Salta de Tucumán a zahrnovala osady Salta, Santiago del Estero,
San Miguel, Catamarca a Jujuy39.
Pedro Antonio de Cevallos, první místokrál Río de la Plata, musel během své vlády
potlačit několik povstání a pokusů o odtržení. Největší snahu o odtržení jevila oblast
dnešní Uruguaye, protože stejné území si nárokovali i Portugalci. Konečnou dohodu
přinesla již zmíněná smlouva ze San Ildefonsa, kde došlo ke stanovení komise, která měla
přesně demarkovat hranice40.
35 ESCUDE (1988): s. 15 36 Horní Peru – jedná se o území dnešní Bolívie 37 CHALUPA (1999): s. 63 38 je myšlena oblast Banda Oriental (neboli Východní břeh) – území na východ od řeky Uruguay. Západnímu břehu se říkalo Banda Occidental a bylo pod správou Argentiny. 39 CHALUPA (1999): s. 64 40 WILLIAMS (1922): s. 14
21
Hlavním správním centrem se stalo Buenos Aires, které bylo až do roku 1809
sídlem místokrálů. V květnu roku 1810 došlo k svržení regentské rady a převratu kreolské
strany. Narychlo svolaná městská rada vytvořila dočasnou radu provincie La Plata, která se
stala lokálním vládcem. Podle Polišenského41 již de facto nedošlo v této oblasti k obnovení
španělské nadvlády.
Obrázek 3 : Gubernie zemí Cono Sur42 v 17. století43.
41 POLIŠENSKÝ (1979): s. 258 42 neboli země Jižního cípu. Tvoří ji Argentina, Uruguay a Paraguay. Označení používají španělští a latinskoameričtí geografové. 43 CHALUPA (1999): s. 52
22
Tabulka 3 : Počátky správního členění států Jižní Ameriky do získání nezávislosti.
STÁT DATUM VZNIKU
ADMINISTRATIVNÍ JEDNOTKY PŘED
ZÍSKÁNÍM NEZÁVISLOSTI
ZÍSKÁNÍ NEZÁVISLOSTI
Argentina 1776 Místokrálovství Río de la Plata 09. 08. 1816
Bolívie 1776 Místokrálovství Río de la Plata 06. 09. 1825 1532 Místokrálovství Brazílie
1815 Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarve
Brazílie
7. 9. 1822 Brazilské císařství
07. 09. 1822
1542 Místokrálovství Peru 1739 Místokrálovství Nová Granada Ekvádor 1822 Velká Kolumbie
24. 05. 1822
1667 holandská kolonie Guyana 1831 britská kolonie 26. 05. 1966
1534 Guvernorát Nové Toledo 1534 Guvernorát Nová Andalusie 1534 Guvernorát Nový León Chile44
1541 Generální kapitanát Chile
18. 09. 1810
1717 Místokrálovství Nová Granada 1777 Generální kapitanát Venezuela Kolumbie 1819 Velká Kolumbie
20. 08. 1810
Paraguay 1776 Místokrálovství Río de la Plata 14. 05. 1811 Peru 1542 Místokrálovství Peru 28. 08. 1821
Surinam 1683 holandská kolonie 25. 11. 1975 Uruguay 1776 Místokrálovství Río de la Plata 25. 09. 1825
1535 Místokrálovství Nové Španělsko 1717 Místokrálovství Nová Granada 1777 Generální kapitanát Venezuela Venezuela
1819 Velká Kolumbie
05. 07. 1811
Zdroj: Vlastní zpracování na základě publikace Dějiny Latinské Ameriky (Polišenský 1979) a CIA – The World Factbook
4.2 Portugalská kolonizace Jižní Ameriky
Prvním portugalským objevitelem pobřeží Jižní Ameriky v oblasti dnešní Brazílie
byl Pedro Alvaréz Cabral, jenž vyplul 9. března 1500 z Lisabonu s cílem dostat se do Indie,
kam se již před dvěma lety dostal Vasco de Gama45. Během plavby se poněkud odchýlil od
afrického pobřeží a 22. dubna 1500 spatřil pobřeží dnešní Brazílie, které prohlásil za
vlastnictví svého krále a pojmenoval ji Zemí pravého kříže. Pod tímto jménem vstoupila do
podvědomí evropského světa, než začala být nazývána Brazílií46 . Ze začátku se nové
44 oblasti dnešní Chile se dělila do jurisdikce 3 guvernorátů: Nové Toledo (14 ° – 25 ° j. š.), Nová Andalusie (25 ° – 36 ° j. š.) a Nový León (36 ° – 48 ° j. š.) 45 POLIŠENSKÝ (1979): s. 130 46 název Brazílie pochází z portugalštiny, označujíce druh dřeva se speciálním červeným barvivem – palo brazil
23
oblasti nevěnovala taková pozornost jako jiným portugalským državám ve světě
(Portugalci se zabývali hlavně obchodu s Indií, zlatem v Guineji a válkami, které vedli
v Maroku). Ke změně došlo až s výpravou Martina Alfonsa de Sousy, který měl zjistit
přesněji hranice državy, založit první organizované osady a zahájit skutečný počátek
kolonizace.
4.2.1 Správa portugalských kolonií
Předpokládalo se, že Sousa na základě průzkumů území navrhne nejvhodnější
způsob kolonizace, ovšem ještě než se tak stalo, tak portugalský král Joao III. sám rozdělil
brazilské území v horizontálních pruzích na dědičné kapitanáty, jejichž majitelé (tzv.
donatariové) dostali rozsáhlá feudální práva47. Systém kapitanátů ovšem nesplnil původní
očekávání. Král očekával, že donatariové založí kolonie ze svých prostředků. Hlavní
příčiny neúspěchu spočívaly ve velké rozloze území, malé hustotě obyvatelstva
a neschopnosti kapitánů. Také časté útoky místních domorodců na osady snižovaly
hospodářský význam. Kapitanáty pokryly celé území, ovšem ani zdaleka nedošlo k celému
zalidnění území, mnohdy došlo k položení základu existence dnešních brazilských států.
Roku 1548 došlo ke zřízení úřadu generálního guvernéra se sídlem v Bahíi, který zajistil
centralizovanou správu kolonií. Tomé de Sousa, první generální kapitán založil hned po
svém připlutí lépe položenou obec, Salvador de la Bahía de Todos los Santos, jež byla až
do roku 1763 hlavním městem Brazílie. Teritoriální rozdělení kolonie bylo uchováno,
ovšem majitelé kapitanátů přišli o většinu politických práv.
Na začátku 17. století došlo k novým územním rozdělením. Vznikl nový správní
obvod s nezávislým generálním guvernérem, který zahrnoval kapitanáty Piaui, Maranhao
a Para, které byli vyňaty z pravomoci generálního kapitána v Bahíi.
V Portugalsku zpočátku neexistoval orgán podobný španělské Casa de la
Contratacion de las Indias, vzhledem k počátečnímu ekonomickému nezájmu Portugalců.
Ke změně došlo až po připojení Portugalska ke Španělsku, kdy došlo k vytvoření zvláštní
Rady pro Indii (Conselho da India) se sídlem v Lisabonu a pravomocemi podobné
španělské Case.
Během nálezu zlata a diamantů v Minas Gerais došlo k dalším administrativním
změnám. V první řadě došlo k podpoře měst, na rozdíl od předchozí podpory velkých
plantáží na produkci cukrové třitiny. A dále mohl generální guvernér zakládat villas ve
47 KLÍMA (1996): s. 27
24
vnitrozemí a pro kontrolu místní korupce a nepořádků vznikaly soudní okresy – tzv.
comarca. Vyšší správní a zároveň soudní institucí byly juntas, které se sestávaly
z guvernéra, nejvyššího správního úředníka v kapitanátu a nejvyššího soudce z každého
okresu48.
Obrázek 4 : Rozdělení území dnešní Brazílie na jednotlivé kapitanáty počátkem
16. století49
4.2.2 Brazilské císařství
Skutečnou kolonizaci tedy zahájil de Souza až koncem roku 153050 a dobyté državy
byly zcela podřízené správě Lisabonu a generálnímu guvernérovi, který sídlil v Salvadoru.
V roce 1763 došlo k přesunu hlavního města do Ria de Janeira a Brazílie se oficiálně stala
místokrálovstvím. K další změně došlo už v roce 1807, kdy došlo v Evropě
k napoleonským válkám. Po obsazení Lisabonu Napoleonem se celý královský portugalský
dvůr přestěhoval do Brazílie. Po tomto přesunu se brazilská kolonie zrovnoprávnila
s Portugalským královstvím a došlo k utvoření nového státního útvaru – Spojeného
království Portugalska, Brazílie a Algarves. Po Napoleonově pádu se dvůr v čele s princem
48 KUNC, BARTEČEK (2008): s. 50 49 vlastní zpracování, mapový podklad použit z ATLAS HISTORICO [online] 50 KLÍMA (1998): s. 395
25
Janem VI. vrátil zpět do Lisabonu a v Brazílii zůstal jeho syn Pedro, který dostal funkci
místokrále.
Po návratu Jana VI. se mění státní zřízení Portugalska na konstituční monarchii a je
zrušena rovnoprávnost Brazílie a Portugalska. V Brazílii se začalo formovat hnutí za
nezávislost a k tomu skutečně došlo 12. října 1822, kdy byl syn Jana VI. zvolen císařem
Brazílie jako Pedro I. Jednotlivé kapitanáty se stávají provinciemi a v roce 1889, kdy
dochází k rozpadu císařství, jsou provincie označeny názvy dnešních brazilských států.
V současné době je Brazílie rozdělena do 26 států.
4.3 Kolonizace ostatních evropských mocností
Roku 1555 založili Francouzi v Cuanabarské zátoce kalvínskou kolonii u Ria de
Janeira. Došlo k postavení pevnosti a přílivu osadníků. Portugalci ze začátku nijak
nereagovali, až v roce 1560 kdy osadu zničili. Obyvatelé ovšem utekli do vnitrozemí
a definitivně byli nuceni území Brazílie opustit až v roce 1567. Další zmínky o pobytu
francouzských dobyvatelů jsou z roku 1624, kdy došlo k založení osady Sinnemary.
Později bylo území okupováno Holanďany, ale po krátké době navráceno opět pod správu
Francie a roku 1964 došlo k vytvoření zámořského departementu Francie. Počátkem
18. století došlo k hraničním sporům o území Amapá, které se nacházelo v brazilské,
potažmo portugalské jurisdikci51. K dohodě došlo v roce 1727, kdy došlo k dohodě o nové
delimitaci hranic.
Také Britové měli na jihoamerickém kontinentu svojí kolonii – jednalo se o území
dnešních Guyan a Surinamu. Ke kolonizaci došlo v polovině 17. století, později toto území
dostávají pod správu Holanďané. Smlouvou z Bredy z roku 1667 došlo k výměně území
Nova Hollandia52 za území Surinamu a Guyan. Později zde Británie ovšem znovu získává
menší kolonie, které se v roce 1831 spojují v Britskou Guyanu. Dnešní Surinam byl také
pod správou holandské Západoindické společnosti a to od roku 1683.
Holandské zájmy o území Jižní Ameriky lze datovat již do roku 1621, kdy vznikla
Západoindická společnost – tzv. GWIC53. Hlavním důvodem vzniku byla snaha zabrat
portugalskou část Brazílie a zmocnit se zisků z brazilského cukru a obchodu s otroky.
Společnost bylo zpočátku úspěšná a založila řadu kolonií na území dnešních
51 KLÍMA (1998): s. 106 52 Nova Hollandia se rozkládala v severovýchodní části Spojených států amerických v oblasti dnešního města New York, shodně (Nové Holandsko) se ale označovaly v jiném časovém období holandské kolonie v Austrálii a v Jižní Americe (ta též Nizozemská Brazílie) 53 Jednalo se o holandskou Západoindickou Společnost neboli Geoctroyeerde Westindische Compagnie
26
Nizozemských Antil, Surinamu, Guyan a Brazílie. První vojenské konflikty začínají od
roku 1630, kdy Holanďané ovládli část Brazílie kolem Recife, poté dobyli celý kapitanát
Itamaracá a Paraíbu. K dalším střetům docházelo na moři, kdy lodě Západoindické
společnosti ukořistily početné náklady portugalského cukru, a také stříbro ze španělských
kolonií. V době největšího holandského rozšíření v této oblasti došlo k vytvoření pevnosti
Vrijburg při soutoku řek Beberibe a Capiberibe. Až koncem roku 1640 začínají Portugalci
s mohutnou ofenzívou proti holandským pirátům a dobyvatelům. Boje trvají až do roku
1654, kdy se Nizozemci definitivně vzdali svých územních nároků na Brazílii.
Na rozdíl od portugalských a španělských kolonií, byly kolonie ostatních
evropských mocností reprezentovány obchodními společnostmi, které nahrazovaly funkci
státu. Měly ve svém vlastnictví pozemky, administrativu a obchod. Pouze nejvyšší
rozhodovací právo bylo v rukou panovníka. Hlavní důvod kolonizace evropských
panovníků spočíval ve zvětšení státní moci a stejně tak i v rychlém zbohatnutí. V případě
Jižní Ameriky šlo především o nerostné bohatství, ale i zemědělské komodity.
Obrázek 5 : Pevnosti postavené na území zabraném holandskými nájezdníky v první
polovině 17. století v dnešní Brazílii54.
54 vlastní zpracování, mapový podklad použit z ATLAS HISTORICO [online]
27
4.4 Hraniční konflikty během období kolonizace
Pojem hranice v období španělských dobyvačných válek je potřeba chápat v jiném
slova smyslu než je dnešní význam slova. V širším významu šlo o proces ještě neukončené
conquisty a kolonizace, kdy se hranice posouvaly každým dnem v souvislosti
s rozšiřováním nebo ztrátou dobytého území.
4.4.1 Územní spory mezi španělskými dobyvateli
Již během dělení sfér vlivu při zakládání prvních guvernorátů můžeme zaznamenat
první spory mezi dobyvateli o spravovaná území. 21. května 1534 došlo k určení oblastí
působnosti tří významných conquistadorů – Almagra, Mendozy a Alcazaby55. Almagro
měl území o rozloze 200 španělských leguí podél pobřeží Tichého oceánu. Mendoza
dostal území 200 španělských leguí jižně od Almagrovy jurisdikce, ale neoznačené
východním směrem podél Atlantiku. Alcazaba měl oblast 200 španělských leguí jižně od
Mendozy, a také dostal pravomoc plout od Pacifiku do Atlantiku a prozkoumat oblast
Patagonie. Současně udělil král pozemky na jih od úžiny Magalhaen Pedru Sanchu de Hoz.
V případě území bez stálého osídlení ležícího mezi osídlenými se jurisdikce často
převáděla z jedné oblasti na druhou. Jako v případě oblasti Paposo v poušti Atacama56. Ze
začátku pod jurisdikcí Generálního kapitanátu Chile, později pod pravomocí místokrále
v Limě.
Další třenice a územní spory jsou zaznamenány v 16. století při zakládání
audiencií57 . S každou nově vzniklou audiencií se měnila teritoriální oblast spravovaná
některou ze sousedních audiencií, což se neobešlo bez projevů rivality. Například soudní
dvůr v Quitu, k němuž patřilo vedle dnešního Ekvádoru i část Peru a Kolumbie, mělo po
svém založení od roku 1564 třenice se Santa Fé, jíž bylo odňato bohaté území Popayánu.
Tyto konflikty pokračovaly i v 17. století, hlavně při založení dalších audiencií v Caracasu
a v Cuzcu.
Hranice mezi španělskou a portugalskou částí Jižní Ameriky zůstaly ve větší míře
na základě tordesillaské smlouvy. Vážným problémem se stal od okamžiku, kdy Španělé
postupující z Nové Granady a Horního Peru narazili na Portugalce postupující z východu
na západ58.
55 ESCUDE (1988): s. 146 56 ESCUDE (1988): s. 147 57 POLIŠENSKÝ (1979): s. 104 58 KLÍMA (1996): 35
28
4.4.2 Územní spory Španělů s Indiány
Podle Polišenského 59 došlo v pozdní fázi kolonizace ke stabilizaci španělského
dobytého území v ose indiánských civilizací náhorních rovin. Na jeho okrajích vznikala
hranice – tzv. frontera, která oddělovala území okupované od území svobodných indiánů.
Určit přesné vymezení frontery je složité, ovšem v kontinentálním měřítku můžeme říci, že
indiánská hranice probíhala územím Yucatánu, přes llanos Orinoka, východním okrajem
Kordiller od dnešní Kolumbie až po severozápadní část Argentiny, západní a východní
hranicí Chaka a pampou Río de la Plata. Hranice byly vystaveny útokům svobodných
Indiánů, kteří představovali velké nebezpečí pro postup a vývoj kolonizace. Na obraně
nebo rozšiřování frontery se v průběhu staletí vystřídaly různé instituce – od vojska přes
městské milice až po pomocné indiánské oddíly z řad podrobených Indiánů nebo dosud
svobodných kmenů dočasně podporujících Španěly proti kmenu, s nímž žili v nepřátelství.
Nejnákladnější pohraniční války dobyvatelů byli s kmenem tzv. Araukánců 60 .
Tento indiánský kmen sídlil v jižní části Chile mezi řekami Biobío a Toltén. Jejich kraji se
říkalo buď Araucanía nebo již zmíněná frontera 61 . Prvním dobyvatelem, který měl
královské pověření prozkoumat dané území, byl Pedro de Valdivia. Roku 1550 překročil
řeku Biobío a zahájil s Araukánci válku, která trvala s několika pauzami až do 19. století.
Do té doby se Španělům nepodařilo usadit se trvale na druhé straně indiánské frontery.
Opakované pokusy ztroskotaly na řadě ozbrojených střetnutí. Sám Valdivia zemřel roku
1553 během araukánského útoku na španělskou pevnost Tucapel. Později se pro tuto oblast
vžilo označení „Hrobu Španělů.“ Hlavními příčinami neúspěchu kolonizovat jih Chile tedy
byli jak Araukánci, tak i nájezdy anglických a holandských korzárů, kteří znepokojovali
chilské pobřežní oblasti (například kapitán Francis Drake roku 1577 vypálil Valparaiso)
a v neposlední řadě také častá zemětřesení.
V pohraničních oblastech vznikaly nové útvary – tzv. presidie 62 , které
obklopovaly v řetězci ohrožené území a měly zadržet útoky indiánů přes hranici, chránit
cesty, doly a misie. Presidia měnila své místo podle postupu kolonizace a podle směru
útoků Indiánů. Byla zaměřena na obranný boj, vojáci přecházeli k útokům, jen když
Indiáni vnikli na kolonizované území.
59 POLIŠENSKÝ (1979): s. 235 60 označení kmene Araukánci je španělského původu, sami sebe označovali Mapuches (mapu – země a che – lidé) 61 CHALUPA (2006): s. 18 62 ze španělského slova presidio – vězení, původně se jednalo o budovy, které se stavěly za účelem obrany dobytého území
29
Úkol obrany hranic i pronikání do indiánského území později připadl především
misiím. Hlavní výhodou misií byly nízké náklady v porovnání s vojenskou akcí, která byla
velice nákladná. Misie byly také budovány i jako pevnůstky na ochranu sousedních
kolonistů. Často byly lépe opevněny než presidia a byly vyzbrojeny i děly63.
Na severu Jižní Ameriky začínala hranice od llanos, plání kolem Orinoka64. Zde
hranice chránili misie, občas doplněnými presidiem. Území nebylo dostatečně obydleno,
tudíž se původní demarkace udržela bez podstatných změn až do 19. století.
Další oblastí, kudy procházela indiánská frontera bylo Potosí. Jednalo se
o významnou administrativní oblast v místokrálovství Río de la Plata, rozkládající se na
území dnešní Bolívie a v menší míře také Chile a Argentiny. Pro lepší upřesnění viz
obrázek 6. V provincii se nacházela bohatá naleziště stříbra, která zapříčinila velký
španělský zájem o tuto oblast.
Obrázek 6 : Znázornění oblasti Potosí v jihozápadní Bolívii65 .
V roce 1545 Španělé zakládají první osadu Potosí66 na svahu hory Cerro Rico.
Později dochází k enormnímu nárůstu počtu obyvatel a rozšíření těžby stříbra. Pokusy
63 POLIŠENSKÝ (1979): s. 238 64 POLIŠENSKÝ (1979): s. 239 65 Mapový podklad převzat z výukového CD-Rom Seterra. Mírně upraveno pro potřeby bakalářské práce.
30
indiánských domorodců Chiriguanos o vyhnání Španělů byly neúspěšné. Přestože se
podařilo několikrát dostat do bezprostředního okolí města, tak pokusy misionářů
o evangelizaci byly neúspěšné. Chiriguanové zůstali navzdory rozšiřování hranic na
indiánské území a vysokému přílivu španělských imigrantů trvalým nebezpečím pro město
Potosí.
V oblasti dnešního Tucumánu 67 můžeme vidět další rozšiřování španělského
koloniálního impéria na úkor frontery. Španělé hledali při postupu z Peru oblast vhodnou
pro pěstování plodin a chov dobytka pro zásobování svého důlního střediska v Andách. Při
záboru území kladli největší odpor Calchaquiové. V letech 1630-1637 a také v letech
1658-1659 došlo k největším výpadům Calchaquiů přes hranici. V čele indiánů stanul
španěl Pedro Bohórquez. Povstání bylo potlačeno až když Španělé s pomocí vojska z Peru
dobyli opevněné středisko Quilmes.
Indiánská frontera procházela na východě místokrálovstvím Peru od okraje
Kordiller až po severozápadní číst Argentiny. Před guerillovou válkou inckého vladaře
Manca zajišťovali až do roku 1572 ochranu misionáři. V témže roce byl popraven poslední
vládce Inků Tupaka Amarúa. Další nepokoje na této hranici vypukly v 17. století v oblasti
dnešních peruánských provincií Tarma a Jauja. Příčinou těchto nepokojů byly
františkánské misie na území indiánů kmene Chunchos, vedeném Ignaciem Torotem.
Koncem roku 1756 došlo ke zmírnění guerilly. V této době dochází k úpadku vojenských
střetnutí s vojenskými expedicemi vyslanými z Limy.
Koncem 16. století začala kolonizace argentinské pampy. Západním směrem od
řeky Soldado a východně od řeky Uruguay probíhala frontera. Indiáni zvaní Charruas se
zde udrželi až do roku 1750, kdy utrpěli zdrcující porážku a jen malá část jich zbyla u řeky
Uruguay, kde se udrželi až do 19. století.
Podle Polišenského68 stály kruté podmínky života na hranici frontery za emigraci
Indiánů dále od Španělů, ale i opačně směrem do nitra kolonie, do místokrálovství Peru. Po
skončení bojů provázející rozšiřování území a španělskou kolonizaci se objevily konflikty
nové. Narůstaly spory mezi jednotlivými španělskými provinciemi, a hlavně také indiánská
povstání, která se však již lišila od ostatních bojů Indiánů na hranicích. Hlavní příčinou
indiánských válek byl boj o půdu a nerostné bohatství. Později se konflikty rozšířily i na
66 MultiCultural Marketing & Publicidad [online] 67 jedná se o nejmenší provincii dnešní Argentiny 68 POLIŠENSKÝ (1979): s. 240
31
střetnutí indiánských zemědělců se španělskými chovateli dobytka, povstání kreolů
a mesticů, a boje drobných španělských zemědělců proti velkostatkářům.
Schematické znázornění oblasti výskytu jednotlivých indiánských kmenů je
znázorněno v příloze 1.
4.4.3 Územní spory Španělů s Portugalci
Spory o území dnešní Uruguaye, kde se při conquistě setkali Španělé a Portugalci,
měla urovnat Madridská smlouva. Z bodu na řece Madeiře mezi soutokem Mamoré a
Guaporé měla být na mapě vedená rovná čára až k řece Javarí. Došlo k dohodě mezi
Španělskem a Portugalskem, kdy Portugalsko odevzdalo Španělsku Colonii do
Sacramento 69 a samo dostalo pod správu tzv. území sedmi misií 70 na levém břehu
středního toku řeky Uruguaye mezi dolní Ibicuí a horní Jacuí71. Právě nejjižnější úsek
umělé hranice od ústí Chuy přes Bandu Oriental vyvolával pochybnosti, zda se tu dá
vůbec vytyčit hraniční linie. Až koncem roku 1752 dochází k vytyčování hranic na
teritoriu pozdější jihovýchodní Uruguaye. Od začátku demarkace hraničních linií
docházelo k ozbrojeným střetům s indiány a jezuity. Největším nepřítelem Portugalců
v této oblasti byl indiánský kmen Guaranijů, který v letech 1753–1756 vedl ozbrojený
konflikt s Portugalci. Ti nakonec společně se Španěly obsadili důležitou misii Sao Miguel
a v guaraníjské válce vyhráli. Během výměny obou území došlo k dalším střetům, které
způsobily anulaci madridské smlouvy a vznikly nové spory o vymezení sfér vlivu.
12. února 1761 došlo k podepsání další smlouvy v El Pardu, která zrušila dohodu
z Madridu na základě potíží se stanovením hranice, a hlavní úmysl byl v nátlaku na
portugalskou stranu, která měla Colonii do Sacramento konečně vyklidit. Došlo
k několika úspěšným španělským vojenským tažením, při kterých dobyli pevnosti Santa
Teresa, Sao Miguel a Rio Grande v Rio Grande de Sur. I přes tyto úspěchy k odtržení
portugalské jižní Brazílie nakonec nedošlo. V Evropě tou dobou skončila tzv. sedmiletá
válka (1756–1763) a pařížský mír uzavřel všechny dané spory mezi evropskými
mocnostmi na statutu quo ante72, což platilo i pro spory o jižní hranici Brazílie73. Hranice
zůstaly ve stejné podobě jako před konfliktem, žádná ze stran tedy nezískala ani neztratila
své teritorium. Na popud španělské expanzivní politiky ale došlo k administrativní změně. 69 Jednalo se o kolonii v jihozápadní Uruguay, založené roku 1680 Portugalci 70 Jednalo se o území misií Sao Borja, Sao Nicolau, Sao Luís, Sao Lourenço, Santo Ángelo, Sao Joao, Sao Miguel 71 KLÍMA (1996): s. 113 72 z latinského výrazu status quo ante bellum znamenající stav jako před konfliktem 73 KLÍMA (1996): s. 119
32
Hlavní místokrálovské sídlo bylo přeneseno z Salvador de la Bahía de Todos los Santos
do Ria de Janeira. Nejprve dočasné řešení se později ukázalo jako dlouhodobé – stvrdilo
posun ekonomiky a politiky k jihu.
Sporům o jih však stále nebyl konec a bylo patrné, že dlouhodobé vojenské
konflikty snáší hůře portugalská strana. Toto lze pozorovat na neustálém přenášení sídla
správy nejjižnější brazilské kapitanáty. Konec všem konfliktům nastal až 1. října 1777
podepsáním smlouvy ze San Ildenfonsa. Stanovená nová hraniční linie probíhala po řece
Piratini nad prameny Jacuí k severu. Území „sedmi misií“, pevnost Santa Tecla, Colonia
do Sacramento a všechna sporná teritoria nyní připadla Španělsku. Portugalsku bylo
přiznáno právo na ostrov Santa Catarina a na pevnost Rio Grande.
Obrázek 7 : Znázornění Jižní hranice podle Madridské smlouvy z roku 175074
74 Převzato z KLÍMA (1998). Mírně upraveno
33
4.5 Charakteristické znaky jihoamerických hranic
Územní rozdělení koloniální Ameriky ovlivnilo či přímo předurčilo konstituování
hranic latinskoamerických republik a po dlouhou dobu bylo významným činitelem
v územních sporech mezi státy v Latinské Americe.
4.5.1 Obecná charakteristika a typy hranic
Mezinárodní hranice je místem, kde dochází k rozdělení teritoria do suverenity
dvou států75 . Teritorium je tedy vymezeno hranicemi, nad nimiž stát vykonává svou
svrchovanost. Zpočátku byly hranice buď nehostinné oblasti, nebo překážky, které bylo
obtížné překonat. V Jižní Americe hlavně pohoří And a poušť Atacama.
K definici hranic můžeme použít dva termíny. Jedná se o dvě anglická slova:
frontier a boundary. Pojem frontier je obecnější a týká se regionu, zatímco boundary je
spojeno s přesným určením a jedná se většinou o linie. Frontiers byly hojně využívány
v minulosti, kdy mluvíme o pohraničních zónách, které byly určeny k obraně území.
Boundaries reprezentují přesně vytyčené linie a nahradily frontiers počátkem 19. století.
Během stanovení hraniční linie na území dvou suverénních států dochází k čtyřem
fázím76. Jedná se o alokaci, delimitaci, demarkaci a administraci. V prvním případě se
jedná o politickém rozhodnutí o příslušnosti určitého území, ve fázi delimitace se popíše
přesný průběh hranice v hraniční smlouvě a to se poté zanese do map. Během demarkace
se hranice vyznačují přímo v terénu pomocí hraničních znaků a v poslední fázi –
administraci – se již pouze hranice udržují a pravidelně se obnovují hraniční znaky.
4.5.2 Definice a pojetí hraničního sporu
Vývoj hraničních sporů je oblíbené téma pro geografy, historiky i politology, kteří
se zabývají těmito problémy. Analýza hraničního konfliktu někdy odhalí skutečnost, že
evoluce hranice je v dané lokalitě neúplná. Vyřešení hraničního sporu bývá buď mírovou
cestou, nebo válečným konfliktem. Dohodou pak bývá alokace hranice mezi vládami obou
zemí nebo alokace vytvořenou mezinárodní arbitráží. Hraniční linie se poté začne
respektovat, až dojde k ratifikaci hraniční smlouvy oběma parlamenty.
Hraniční spory můžeme rozdělit do čtyř typů. Jedná se o spory teritoriální, poziční,
funkční a spory o zdroje. Teritoriální spor je veden o pohraniční území, které je atraktivní
75 PRESCOTT (2008): s. 1 76 převzato z výukových materiálů univerzity Palackého [online], se svolením Doc. RNDr. Miloše Fňukala, Csc.
34
pro oba sousedící státy77. Atraktivita území je hlavně spojena s nalezišti přírodních zdrojů.
Můžeme se ale také setkat s atraktivitou kulturní nebo náboženskou, která je stejná se
sousedícím státem. Druhý typ sporu se často týká jen špatného výkladu pojmů použitých
při vymezení hranic. V naprosté většině dojde k chybě během demarkace, kdy demarkační
komise udělá chybu nebo se posune hranice místními obyvateli. Funkční spor vzniká tehdy,
kdy je jedna země přesvědčena že došlo k narušení výkonu státní moci v pohraničí. Na
rozdíl od předchozích dvou typů, je řešení funkčního sporu většinou ke spokojenosti obou
stran, aniž by došlo k posunu hraniční linie78. Poslední typ sporu se týká většinou vodních
zdrojů, které jsou na hranici společné pro oba státy. Výsledným řešením je většinou
vytvoření společné komise, která dohlíží nad využíváním zdrojů.
4.5.3 Základní charakteristické rysy hranic v Jižní Americe
Základním rysem a zároveň největším problémem při vymezování hranic bylo
nepřesné zmapování oblasti a nespolehlivost map. Jako v případě hranice mezi Argentinou
a Bolívií definovanou ve smlouvě z 12. listopadu 1891. Hranice byla vyznačena do mapy
v roce 1899, ale během přesné demarkace v roce 1913 nastaly problémy, poněvadž
mapový podklad a krajina se v důležitých detailech neshodovaly. K dohodě došlo až
9. července 1925, kdy oba státy souhlasily s novou delimitací hranice a sporná část území
podél řeky Bermejo byla demarkována pomocí pilířů79.
Důležitým rysem při tvorbě hranic byly dopady španělského a portugalského
kolonialismu na dané území, později se hranice tvořily ze zbytků koloniálních držav. Na
území dnešních Guayan se zase dochovaly některé části hranic z období pod francouzskou,
holandskou nebo britskou samosprávou.
Většina z 25 jihoamerických hranic byla definitivně stanovena v letech 1850–1938.
V 16 případech došlo k ozbrojenému konfliktu a v pěti případech k nějakému násilí80.
Při tvorbě hranic může docházet i k různým geografickým zvláštnostem, jedním
z nich je i tzv. trojmezí, což je bod styku hranic tří geografických celků. Na území Jižní
Ameriky je celkem 14 trojmezí hranic81, v případě Argentiny je dokonce u všech státních
hranic, včetně známé a turisticky vyhledávané Triple Frontera 82 , která se nachází na
77 PRESCOTT (2008): s. 94 78 PRESCOTT (1978): s. 121 79 PRESCOTT (2008): s. 256 80 PARODI (2002): s. 1 81 Borderbase [online] 82 Jedná se o trojmezí států Argentiny, Brazílie a Paraguay
35
Legenda N… není hraniční smlouva – … státy spolu nesousedí
trojmezí měst brazilského Foz do Iquaçu, paraguayského Ciudad del Este a argentinského
Puerto Iguazú.
Tabulka 4 : Přehled vzniku jednotlivých hraničních smluv jihoamerických států, včetně
departementu Francouzské Guyany. Do tabulky není započítaná hranice Kolumbie s Panamou,
vzhledem k jiné geografické poloze Panamy.
Zdroj: Vlastní zpracování podle Parodiho (2002) 83.
83 Zpracováno podle Parodiho (2002).
Argentina 1895 Bolívie 1903 1925
Ekvádor – – – Fr. Guyana 1897 – – –
Guyana 1904 – – – – Chile – N 1905 – – –
Kolumbie 1928 – – 1916 – – – Paraguay 1870 1878 1938 – – – – –
Peru 1909 – 1909 1998 – – 1929 1922 – Surinam 1906 – – – N N – – – – Uruguay 1909 1961 – – – – – – – – –
Venezuela 1859 – – – – N – N – – – –
Braz
ílie
Arg
entin
a
Bolív
ie
Ekvá
dor
Fr.
Guy
ana
Guy
ana
Chi
le
Kol
umbi
e
Para
guay
Peru
Suri
nam
Uru
guay
36
5 Hraniční konflikty po vyhlášení nezávislosti
V prvním období získávání nezávislosti, které probíhalo v letech 1808–1814,
dochází nejprve k rozpadu španělského impéria, a poté k znovuobnovení moci násilím
a potlačením povstaleckého hnutí. Roku 1808 vyhlásil nový panovník Josef Bonaparte
novou ústavu, která mj. rušila celní hranice v celém španělském impériu a dávala
panovníkovi takřka neomezenou moc.
Každé místokrálovství bylo samostatným celkem, každý generální kapitán jednal
přímo s vládou v Madridu, proto organizace španělských držav kolem roku 1810 byla dosti
„volná“. To úzce souviselo s napoleonskými válkami v Evropě a s nástupem Josefa
Bonaparte na Madridský trůn84. 10. května 1808 Ferdinand souhlasil s abdikací svého otce
Karla IV. a španělský trůn podstoupil bratrovi Napoleona. Reakcí španělských Američanů
bylo vytvoření vojenských junt. K tomu došlo v dubnu 1810 v Caracasu, poté v Buenos
Aires v květnu, v Nové Granadě v červenci a v Santiagu de Chile v září. Všechny junty
prohlásily loajalitu a věrnost Ferdinandovi, právoplatnému dědici španělského trůnu. Plány
Napoleona na ovládnutí jihoamerického kontinentu tak selhaly.
Po válkách o nezávislost se v Jižní Americe při tvorbě hranic začaly uplatňovat
principy mezinárodního práva, kdy nově vytvořené státy měly stejné hranice jako před
získáním nezávislosti. Pro první vytvoření státních hranic byl důležitý princip uti possidetis
juris 85 , kde základními liniemi byla rozhraní dřívějších španělských administrativních
jednotek. Toto pravidlo pochází z latinské fráze „uti possidetis, ita possideatis,“ což
v překladu znamená „co vlastníš, tomu vládni.“ Každý stát ovládal území vlastněná svým
koloniálním předchůdcem a tento princip byl vložen do mnoha ústav a hraničních smluv
jihoamerických států, kdy vytvořené hranice byly respektovány kvůli dřívějšímu
ustanovení ve španělských královských dekretech. V roce 1825, kdy se britské
námořnictvo pokusilo získat pod kontrolu poloostrov Goajira, tak vláda Velké Kolumbie
odporovala tím, že přestože Velká Kolumbie neměla území na pobřeží Goajiry pod
kontrolou, tak došlo podle principu uti possidetis juris k porušení suverenity a legitimity
státu.
V případě Brazílie došlo k odmítnutí tohoto principu ve prospěch alternativní
doktríny – tzv. uti possidetis de facto86 , kdy k vlastnictví území došlo raději pomocí
84 ZIMMERMAN (1931): s. 440 85 HENSEL, ALLISON, KHANANI The Colonial Legacy and Border Stability: Uti possidetis and Territorial Claims in the Americas (2006): s. 2 86 HENSEL, ALLISON, KHANANI. Territorial Integrity Treaties, Uti Possidetis, and Armed Conflict Over Territory (2006): s. 14
37
okupace než vlastnickým právem. Tohoto principu bylo využito k rozšíření území dále, než
byly hranice bývalé portugalské kolonie v roce 1810. Na mezistátní úrovni ovšem Brazílie
vedla politiku nedotknutelnosti hranic. Daný rozdíl v jednání spočíval v tom, že Brazílie ve
skutečnosti vedla více kontrolu nad hranicemi než sousední státy, které se spoléhaly na
právo de jure. Jedním z příkladů je brazilsko-venezuelská hranice, kdy k stanovení hranice
došlo pomocí okupace a efektivní integrace území 87 . Nově vznikající jihoamerické
republiky si byly vědomy brazilské a evropské rozpínavosti a snažily se o zamezení
principu uti possidetis de facto.
Dodržování těchto principů bylo možné pouze v dobře zmapovaných
a prozkoumaných oblastech. V případě jižních teritorií oblasti dnešní Argentiny a Chile šlo
dlouhou dobu o území, které se v mapách značilo jako terra ultra incognita88. Španělský
král měl zájem o zajištění nároků pro toto teritorium, a tak podporoval conquistadory
k dobytí a obydlení území89. Problém spočíval v tom, že tento region byl pro dobyvatele
tak neatraktivní, že k trvalému obydlení v době španělské kolonizace nedošlo.
87 PARODI (2002): s. 6 88 jedná se o latinský název pro neznámou zemi 89 ESCUDE (1988): s. 146
38
GUYANY
VELKÁ KOLUMBIE
BRAZILSKÉ CÍSAŘSTVÍ
PARAGUAY
URUGUAY
ARGENTINACHILE
BOLÍVIE
PERU
Obrázek 8 : Jižní Amerika po válkách o vyhlášení nezávislosti v roce 182590.
90 PRESCOTT (2008): s. 447, graficky upraveno.
39
5.1 Brazilské hraniční spory
V 19. století byla Brazílie při vytváření hranic nejvíce aktivním státem jižní
Ameriky. Mezi lety 1850 a 1910 došlo k podepsání hraničních smluv se všemi sousedními
státy. Během tohoto procesu došlo k největším sporům s Paraguayí, Argentinou a Uruguay.
Menší ozbrojené konflikty propukly s Bolívií, Francouzskou Guyanou, (Britskou)
Guyanou a Peru. S Kolumbií, Venezuelou a Surinamem (tehdy Nizozemskou Guyanou)
došlo k určení hranic mírovou cestou91. Brazilská hraniční politika spočívala v již zmíněné
doktríně uti possidetis de facto, což se ukázalo jako nejdůležitější příčina vytvoření stabilní
hranice se všemi deseti sousedícími státy. Další příčinou úspěšné politiky bylo
podepisování hraničních smluv v době největšího brazilského vojenského rozmachu.
Například hraniční smlouva s Paraguayí byla podepsaná hned po vítězství ve válce trojité
aliance 20. června 187092.
Brazilští politici považovali hraniční linii za dynamickou a mobilní, která se mění v
závislosti na politické a vojenské síle dvou států93 . V podstatě používali hranici jako
stabilizační mechanismus pro mocenskou rovnováhu s ostatními státy.
Začátkem 19. století začal ozbrojený konflikt mezi Brazilským císařstvím,
Spojenými provinciemi La Plata a místními kreoly o rozsáhlé úrodné nížiny mezi řekami
Uruguay a Río de La Plata. Brazilské císařství se snažilo získat území pod svoji sféru vlivu
a Spojené provincie La Plata chtěly přímé začlenění území pod svojí jurisdikci. Proti tomu
bojovali místní kreolové, kteří požadovali pouze vznik konfederace94. Spor se vlekl až do
roku 1828, kdy došlo k arbitráži pod záštitou Velké Británie a jehož výsledkem bylo
uznání nezávislosti Uruguaye. 12. října 1851 podepsaly vlády Brazílie a Uruguaye hraniční
smlouvu, na jejímž základě Brazílie získala pod svou správu jezero Lagoa Mirim / Laguna
Merín a řeku Jaguarao / Yaguarón. Spor s Argentinou byl ukončen až 5. března 1895
americkým prezidentem Clevelandem.
V roce 1860 došlo ke konfliktu v oblasti Acre95. Území bylo bohaté na kaučuk, což
se stalo velkým lákadlem pro sběrače z brazilského města Manaus. V červenci 1899
sběrači odmítli platit daně a uznat svrchovanost Bolívie na sporném území a snažili se
o vyhlášení nezávislosti96. Bolívie poslala dvě vojenské jednotky, aby zabránila povstání.
91 PARODI (2002): s. 8 92 PARODI (2002): s. 10 93 SOAREZ (1972): s. 16 94 LYNCH (1986): s. 103 95 jedná se o stát na západě Brazílie při hranicích s Peru a Bolívií 96 PARODI (2002): s. 14
40
V dubnu 1901 bolivijská armáda znovuobnovila správu na území 97 . Další povstání se
uskutečnilo o dva roky později, kdy se bolivijská vláda rozhodla prodat území investorům
ze Spojených států amerických. Výsledným řešením byla smlouva z Petropolis podepsaná
17. listopadu 190398, kdy území Acre o rozloze 191 000 km2 připadlo Brazílii výměnou za
území o rozloze 3 000 km2 mezi řekami Abuna a Madeira a peněžní platbou dvou milionů
britských liber.
Všechny přítoky Amazonky99 v blízkosti Tres Fronteras100 byly příčinou dalšího
hraničního sporu ohledně demarkace hranice. Kolumbie, která chtěla mít přístup
k Amazonce, musela uzavřít hraniční dohodu s Peru. Ta se uskutečnila v roce 1922, kdy
došlo k výměně peruánského území podél Amazonky za kolumbijskou oblast kolem řeky
Putumayo. Brazílie v důsledku své západní teritoriální expanze vytyčila hranici s Kolumbií
na základě spojení dvou bodů. Prvním byl bod na řece Amazonce (Tabatinga) a druhý na
řece Yapurá (Apaporis). V roce 1925 došlo po řadě jednání v americkém Washingtonu
k uzavření hraniční smlouvy mezi Kolumbií a Brazílií, kdy oba státy uznaly linii
Tabatinga–Apaporis. V důsledku této trojúhelníkové dohody mezi Brazílií, Kolumbií
a Peru došlo k zániku hranice mezi Ekvádorem a Brazílií.
Alokace hranice s Venezuelou probíhala poněkud odlišněji než v předchozích
případech, a to mírovou cestou. Hranice byla vedena podél pohoří Guyanské vysočiny,
které odděluje říční systém Orinoka a Amazonky101. Hraniční jednání začala hned po pádu
Velké Kolumbie v roce 1829 a v roce 1852 byla podepsána smlouva, která alokovala
hranici podél Guyanské vysočiny.
Území dnešních států Guyany, Surinamu a departmentu Francouzské Guyany bylo
od 16. století místem střetu mezi Portugalci, Holanďany, Brity, Francouzi a Španěly. První
hraniční smlouva byla uzavřená v roce 1897 s Francií (pro území Francouzské Guyany).
S Britskou Guyanou došlo k alokaci hranic v roce 1904 pomocí arbitráže102. Přirozenou
hranicí se stalo pohoří Tumuk–Humak. Sporné území, které mělo rozlohu 12 400
čtverečných mil, se rozdělilo na dvě části, kdy Brazílie obdržela 5 400 čtverečných mil
a Velká Británie zbylou část.
97 IRELAND (1971): s. 45 98 IRELAND (1971): s. 49 99 zvláště pak řeky Caquetá, Putumayo a Javarí 100 jedná se o trojmezí států Kolumbie, Peru a Brazílie 101 PARODI (2002): s. 15 102 IRELAND (1971): s. 157
41
Obrázek 9: Znázornění hraniční linie Tabatinga – Apaporis mezi Brazílií a Kolumbií103
103 Programas Binacionales de Cooperación Fronteriza – Un Modelo para el Desarrollo de la Amazonía [online].
42
5.2 Hraniční spory bývalých španělských kolonií
Hraniční spory mezi bývalými španělskými koloniemi nastaly v podstatě hned po
skončení vlastenecké války a byly výsledkem jurisdikčních nároků nových republik.
V obydlených oblastech měl větší převahu ten, kdo byl schopen získat kontrolu nad
obyvatelstvem. U neobydlených oblastí rozhodovaly převážně vojenské prostředky.
V případě nejmladšího místokrálovství Río de la Plata byly hraniční spory výsledkem
konfliktu mezi zachováním územní celistvosti a rozdělením na menší územní jednotky.
Výsledkem byl generální kongres provincií La Plata, který v roce 1825 prohlásil, že
provincie Horní Peru „je volná k vytvoření své vlastní budoucnosti104“ a došlo k vytvoření
nezávislého státu Bolívie, pod vedením Antonia José de Sucre. Hraniční spory vypukly
hned ještě téhož roku, kdy bolivijská armáda převzala kontrolu nad oblastmi Atacama
a Tarija. K vyřešení došlo až v letech 1889, kdy byla podepsána mírová smlouva a Bolívie
odevzdala oblast Puna de Atacama Chile a oblast Tarija byla ponechána pod správou
Bolívie.
Další konflikt se odehrál v bývalé audiencii Charcas, když došlo k vyhlášení
nezávislosti Paraguaye v roce 1842. Buenos Aires vyhlášení nezávislosti neuznalo a deset
let vedl ozbrojený konflikt až do 3. března 1852, kdy v bitvě u Caseros prohrálo 105 .
O desetiletí později se argentinské zájmy přesunuly na území Chaco Boreal 106
a vyvrcholily až v roce 1870 jako tzv. válka trojité aliance, známá také jako paraguayské
války, která probíhala v letech 1864–1870 mezi Paraguay a trojicí států Argentina, Brazílie
a Uruguay. Hlavním důvodem byla regionální kontrola Río de la Plata, vměšování se do
paraguayské vnitřní politiky ze strany Argentiny a Brazílie, britské ekonomické zájmy
v regionu, a také expanzivní ambice paraguayského prezidenta Lópeze. Výsledek války
skončil naprostou porážkou Paraguay. Územní ztráty byly veliké – došlo ke ztrátě území
Chaco Boreal, mezi řekami Bermejo a Pilcomayo (dnešní argentinská provincie Formosa)
a území na severovýchodě země, které získala Brazílie. Jedinou oblastí, kde nebyla
dosažena žádná shoda, byla oblast mezi řekami Verde a Pilcomayo107. Území nakonec
zůstalo pod správou Paraguaye díky rozhodnutí arbitráže, v jejímž čele stál americký
prezident Hayes B. Rutherford.
104 IRELAND (1971): s. 3 105 PARODI (2002): s. 23 106 jedná se o současnou provincii Argentiny, během války byla součástí provincie i dnešní argentinská provincie Formosa a některé současné jižní departmenty Paraguaye. 107 PARODI (2002): s. 23
43
Obrázek 10 : Územní ztráty Paraguaye po válce trojité aliance108
5.2.1 Argentina
Po ukončení války trojité aliance došlo k hraničním sporům mezi Argentinou
a Uruguay. Hlavní oblastí sporu byl malý ostrov Martín García a řeka Río de la Plata.
Ostrov dříve spadal pod jurisdikci více států – nejdříve Argentiny, poté Uruguay, Velké
Británie a znovu Uruguaye 109 . V současnosti se ostrov nachází v uruguayských
teritoriálních vodách, ale je součástí argentinské provincie Buenos Aires. Dalším
souvisejícím problémem během demarkace bylo vytyčení přesné hraniční linie na řece Río
de la Plata. Jedinou shodou bylo prohlášení, které zavazovalo oba státy ke kontrole území
kolem La Plata, problémem však zůstávalo kudy vést demarkační linii. K dohodě došlo až
v roce 1973 podepsáním hraniční smlouvy, která rozdělila území kolem řeky Río de la
Plata na stejné části a na ostrově Martin García byla vytvořena přírodní rezervace na
ochranu rostlinstva a živočišstva.
Argentinská hranice s Chile je nejdelší hranicí v Jižní Americe vůbec (měří kolem
5 308 km110). Jednotlivé části hranice byly vytvořeny v různém období s jinou úrovní
sporu. V době rozpadu Generálního kapitanátu Chile byla hranice na severu omezena
108 Mapový podklad použit z AlternateHistory [online]. Výrazně upraveno. 109 PARODI (2002): s. 23 110 Zpracováno podle: CIA – The World Factbook [online]
44
pouští Atacama a na jihu indiánským teritoriem Araukánců. Expanze na území Araukánců
začala v roce 1840 a konflikt s Argentinou nedlouho poté. V roce 1847 Argentina
protestovala proti založení chilských osad na pobřeží Magalhaesova průlivu.
K zintenzivnění sporů došlo v roce 1870, kdy se na území našly zásoby guána111. Mezitím
chilská expanze pokračovala i na severu a došlo k Pacifické válce s Bolívií a Peru. V roce
1881 podepsala Chile s Argentinou hraniční smlouvu za předpokladu, že hraniční linie
povede podél pohoří And, Magalhaesova průlivu, skrz Ohňovou zemi a kanálem Beagle.
Jednalo se o mimořádný diplomatický úspěch, protože Chile by tou dobou nebyla schopna
válčit na dvou frontách112. Roku 1902 britská arbitráž stanovila dohodou hraniční linii
a udělila 15 450 m2 pohraničního území Argentině a 20 850 m2 Chile113. Arbitráž byla
ovšem oběma státy uznána jen částečně a konflikt pokračoval dál, hlavně nad některými
oblastmi v Patagonii, u Magalhaesova průlivu, kanálu Beagle a Antarktidě. V roce 1970
došlo k výraznému zhoršení vztahů a obě země byly na pokraji války. V roce 1979 státy
přijaly mírového prostředníka papeže Jana Pavla II a souhlasily s mírovým vyřešením
sporu. Podepsání mírové smlouvy se uskutečnilo v roce 1984, kdy proběhla přesná
delimitace hranic pro kanál Beagle.
5.2.2 Bolívie
Během 19. století došlo – jak již bylo zmíněno výše – k podstatným změnám na
chilské severní hranici. Nejprve byla hranice pouze s Bolívií a byla ustanovena pomocí
doktríny uti possidetis juris v roce 1810. V roce 1905 došlo k alokaci hranice mezi Bolívií
a Peru na 33 ° j. š114. V sedmdesátých letech 19. století Chile kontrolovala oblast na severu
země o rozloze 183 500 km2, kde se vyskytovaly hojné zásoby nerostných surovin.
Nejprve šlo o kontrolu ekonomickou, a posléze i vojenskou. Bolivijská vláda poskytla
koncesi chilským firmám, včetně dotace na dopravu, aby potlačila rozmach peruánských
společností v Tarapacá115. Bolívijská vláda považovala tento krok za dobrou příležitost
ke zvýšení svých příjmů, ovšem podmínky byly více příznivé pro chilské firmy. Z každých
sto liber116 chilského ledku dostávala vláda v Bolívii deset centů117. I tak chilské firmy
odmítaly platit tuto daň a obrátily se na svoji vládu, která poslala flotilu do přístavu Arica
111 IRELAND (1971): s. 22 112 v době podpisu smlouvy vrcholila na severní hranici Chile pacifická válka 113 IRELAND (1971): s. 26 114 PARODI (2002): s. 24 115 IRELAND (1971): s. 56 116 je rovno 45,4 kg 117 IRELAND (1971): s. 57
45
a válka byla vyhlášena v březnu 1879. Peru se rozhodlo, že dodrží alianční smlouvu
s Bolívií z roku 1873 a připojilo se k válce na straně Bolívie. Chile porazila spojenou
bolivijsko-peruánskou armádu a příměří bylo podepsáno v roce 1884. V roce 1905 bylo
chilské vlastnictví území Atacamy a Antofagasty stvrzeno smlouvou. Důsledkem války
bylo, že Bolívie ztratila přístup k Tichému oceánu, ačkoliv se snažila mnohokrát získat své
teritorium zpět prostřednictvím jednání s Chile a Peru. Posledním hraničním sporem
v chilsko-bolivijské historii byl spor v roce 1939, kdy Chile oznámilo, že má v úmyslu
odklonit vodu z řeky Rio Azapa na zavlažování půdy. I přes bolivijské námitky došlo
v roce 1962 k postavení přehrady, která vyřešila problém závlah.
Další bolivijská hranice – s Paraguayí – byla také poznamenána válečným
konfliktem. Během tříleté války o Gran Chaco mezi lety 1933 až 1936 bylo zabito více jak
100 000 obyvatel a přes 150 000 jich bylo zraněno118. Hlavním impulzem vzniku konfliktu
byla domněnka, že se v daném regionu nachází bohaté zásoby ropy, což se ovšem později
nepotvrdilo. Paraguay porazila bolivijskou armádu a území Gran Chaco zůstalo pod
přímou správou Asunciónu. V červenci 1938 došlo k uzavření mírové smlouvy.
Paradoxem zůstává, že ve skutečnosti byly sporné oblasti od roku 1810 až do
nedávna zcela neprobádané119.
Obrázek 11 : Znázornění oblasti Gran Chaco120.
118 PARODI (2002): s. 25 119 IRELAND (1971): s. 105 120 mapový podklad převzat z A Journal of Aviation History [online]. Výrazně upraveno
46
5.2.3 Velká Kolumbie
Po rozpadu Velké Kolumbie v roce 1830 došlo k rozdělení suverenity nově
vzniklých států Kolumbie a Ekvádoru. Jablkem sváru mezi oběma státy byl region
Cauca121. Mezi oběma státy probíhala bezvýsledná jednání až do vypuknutí války v květnu
1832. Během pěti měsíců došlo k porážce Ekvádoru a v prosinci téhož roku byla
podepsána mírová smlouva. Celý region Cauca se dostal pod správu Kolumbie. V červenci
roku 1916 došlo mezi oběma státy k podepsání další smlouvy, kdy území podél řeky
Putumayo přešlo pod správu Kolumbie. Nová administrace území ovšem nevydržela příliš
dlouho. O šest let později Kolumbie postupuje stejné teritorium Peru výměnou za
amazonský přístav Leticia122. Ekvádor společně s Brazílií vyvíjel intenzivní snahu realizaci
dohody zabránit. Nakonec na těchto sporech paradoxně vydělala původně nezúčastněná
Brazílie. Ta uzavřela 15. listopadu 1928 smlouvu, která uznávala brazilskou expanzi
západním směrem.
Hranice mezi Kolumbií123 a Peru byla alokována provincií Maynas, kde měly vliv
oba státy. V červenci 1828 Simón Bolívar vyhlásil Peru válku kvůli odmítnutí územních
požadavků, na které vznesl nárok. O rok později porazil peruánskou armádu a podepsal
mírovou smlouvu, která však nikdy nebyla uvedena v platnost, protože během několika
následujících měsíců došlo k rozpadu Velké Kolumbie a vzniku tří nových republik –
Kolumbie, Ekvádoru a Venezuely. V následujících letech, kdy došlo k ekonomickému
a vojenskému rozvoji Peru, se zároveň zvýšil zájem Limy o území, na kterém protékají
severní přítoky Amazonky 124 , mj. i kvůli objevu kaučukovníků 125 . Nejvýznamnějším
producentem kaučuku v této oblasti byla peruánská firma Julio C. Arana Hermandose. Ta
se snažila o vytlačení veškeré kolumbijské konkurence, ať už skoupením ostatních
společností nebo násilnými praktikami.126 Arana Hermanos se snažil o vylepšení pověsti
přejmenováním společnosti na PARC 127 – „Peruánsko-amazonskou kaučukovou
společnost“, kterou registroval v Londýně a do managementu firmy najal čtyři britské
ředitele pod vedením Julia Césara Arana. Ovšem zprávy o brutálním zacházení s indiány se
již rozšířily po celém světě. Peru a Kolumbie se obávaly zahraniční intervence, a proto se
rozhodly k vyslání svých vojenských jednotek k obnovení pořádku. V červenci 1911 došlo
121 v současnosti je region Cauca součástí Kolumbie jako jeden z jeho departmentů 122 GARCÍA (1972): s. 71 123 v té době se na místě dnešní Kolumbie nacházel státní útvar Velká Kolumbie 124 jedná se hlavně o řeky Putumayo, Caquetá a Vaupés 125 PARODI (2002): s. 27 126 IRELAND (1971): s. 192 127 z anglického názvu the Peruvian Amazon Rubber Company
47
k menšímu vojenskému konfliktu, který však situaci nevyřešil. Peru potichu podporovalo
Arana Hermanose, který pokračoval ve své expanzi. Během jednání o demarkaci hraniční
linie se PARC snažil přimět peruánskou vládu, aby demarkace byla vedena mimo
kaučukové oblasti a firma tak mohla ochránit své zájmy128. V roce 1922 během nových
hraničních jednání se peruánskému prezidentovi Augustu B. Leguíovi podařilo dohodnout
s kolumbijskou vládou, kdy se území mezi řekami Putumayo a Amazonka rozdělilo na dvě
části. Východní část byla pod kontrolou Kolumbie a západní část připadala Peru. Dohoda
znamenala, že Peru zůstalo pod kontrolou území podél řeky Putumayo a Kolumbie dvě
města, přičemž jedním z nich byl již zmíněný amazonský přístav Leticia. Výsledkem
jednání mezi Brazílií, Kolumbií a Peru bylo určení trojmezí hranic (ze španělského Tres
Fronteras), které se nachází na 70 ° z. d. a 4 ° j. š.
Hraniční jednání mezi Kolumbií a Venezuelou začala v roce 1830, po rozpadu
Velké Kolumbie. Oba státy se dohodly, že použijí doktrínu uti possidetis juris, což
znamenalo, že kolumbijské hranice budou reflektovat území Místokrálovství Nová
Granada a venezuelská hranice bude reflektovat území Generálního kapitanátu Venezuela.
Vytvořilo se několik úseků, kde se přesné vymezení hraniční linie řešilo zvlášť. Největším
jablkem sváru byla oblast na poloostrově Guajira129. V poslední dekádě 19. století, došlo
po několika konfliktech k navázání diplomatických vztahů a k přijetí nezávislé arbitráže,
v jejímž čele stál španělský král. V roce 1891 vzniká dohoda a většina území Guajiry spadá
do jurisdikce Kolumbie.
Ekvádor měl teritoriální spor s Peru v letech 1857–1860. Spor vypukl, když
Ekvádor chtěl urovnat dluh130 s britskými věřiteli prodáním amazonské půdy. Peruánská
vláda nařídila námořní blokaci Ekvádoru, aby si vynutila zrušení prodeje půdy a potvrzení
o peruánském vlastnictví sporných území131. Koncem roku 1859 byl Ekvádor rozdělen na
dvě části. V Quitu vládla prozatímní vláda Gabriela Garcíi Morena a v Guayaquil vládl
generál Guillermo Franco. Peruánský prezident Ramón Castilla uznával pouze vládu
Franca, a tak v říjnu 1859 došlo k podepsání hraniční smlouvy u Mapasinque. Podepsání
smlouvy znamenalo uznání všech požadavků Peru a dočasně znamenalo konec územních
sporů. Ovšem už v září 1860 došlo bitvě u Guayaquil, kdy byl generál Franco poražen
prozatímní vládou v Quitu a došlo k sjednocení Ekvádoru. Nová vláda se distancovala od
smlouvy v Mapasinque a spor se znovu rozhořel. Spor pokračoval až do první poloviny 128 PARODI (2002): s. 27 129 PAREDES (1975): s. 11 130 jednalo se velmi častý jev, kdy si nově vznikající republiky půjčovaly peníze od evropských věřitelů 131 BRUCE (1992): s. 269
48
20. století. Napětí mezi oběma státy vyvrcholilo válkou v letech 1941–1942. Ekvádor v ní
ztratil rozsáhlá území na horním toku Amazonky a 29. ledna 1942 byl nucen podepsat
mírovou smlouvu – tzv. Protokol z Ria. Protokol přinesl oficiální ukončení války
a podepsali jej ministři zahraničních věcí obou států, za účasti ručitelů Brazílie, Chile,
Argentiny a Spojených států amerických. Plný text Protokolu z Ría je v příloze 4.
Menší konflikty se pak opakovaly ještě v letech 1981 a 1995. Ty jsou popsány
podrobněji v kapitole 6.1.
49
6 Hraniční spory po roce 1980
Od roku 1980 až do současnosti došlo k několika hraničním sporům, které měly
různý charakter. Jednotlivé spory rozdělené podle typů jsou zpracovány v následujících
podkapitolách.
Hraniční spory na kontinentu nebudou v budoucnu jevem příliš častým, i když
určité napětí ohledně pohraniční můžeme sledovat i dnes. V této souvislosti je největším
zdrojem potencionálního konfliktu hranice mezi Kolumbií a Venezuelou. V minulosti
došlo k teritoriálním sporům mezi oba státy po rozpadu Velké Kolumbie o území
poloostrova Goajira, kdy nezávislá arbitráž vymezila jižní část hranice řekou Orinoko132.
Hlavním bodem sváru již však nejsou teritoriální spory, ale zejména politická situace
v obou státech, kdy Kolumbie patří k jedněm z mála spojenců Spojených států amerických
a naopak Venezuela se řadí k velkým odpůrcům. V současnosti je tedy spíše otázka
teritoriality hlavní záminkou pro ostrou diplomatickou rétoriku. Ukázkovým příkladem
může být situace z 10. srpna 2009, kdy venezuelský prezident Hugo Chávez prohlásil, že
kolumbijská vojenská hlídka překročila řeku Orinoko a vnikla na území Venezuely.
Vzápětí došlo k posílení vojenských jednotek na obou stranách hranice.
V dnešní době je současná situace ustálená. Vzhledem k tomu, že se jedná
o strategicky výhodně položenou oblast a v těsném sousedství jsou státy s rozdílným
politickým systémem, tak je určitá míra kompetice částečně pochopitelná. Navíc i sám
venezuelský prezident je znám svou ostrou rétorikou a tento konflikt není v regionu jediný.
Podle mého názoru však teritoriální spor ani válečný konflikt mezi oběma státy není reálný.
6.1 Územní spory
Nejdéle trvající územní spor v Jižní Americe byl na hranici Ekvádoru s Peru, kde
došlo po roce 1980 k dvěma ozbrojeným konfliktům. Předmětem sporu byly tři oblasti –
Tumbes, Jaén a Maynas. St John 133 popisuje jednotlivé regiony jako rozdílné, ale
strategicky důležité oblasti. Oblast Tumbes je převážně pouštního charakteru o rozloze
přibližně 500 km2 na pobřeží Pacifiku mezi řekami Tumbes a Zarumilla. Region Jaén leží
ve východní části Kordiller mezi řekami Chinchipe a Huancabamba. Oba regiony byly pod
správou Peru, od získání nezávislosti na Španělsku, v roce 1821. Poslední region – Maynas
– je největším sporným územím. Je ohraničen do trojúhelníkového tvaru o rozloze více jak
132 PLATT (1924): s. 625 133 ST JOHN (1994): s. 2
50
100 000 km2 třemi přítoky Amazonky – Yapurá, Pulcomayo a Chinchipe. Přesné vymezení
tří regionů je na obrázku 12.
Obrázek 12: Přesné vymezení tři sporných hraničních regionů mezi Ekvádorem a Peru134.
Stejně jako ve většině případů Jižní Ameriky byla i u tohoto území aplikována
doktrína uti possidetis juris. Vláda Ekvádoru na základě této doktríny tvrdila, že sporná
území byla nejdříve částí audience v Quitu, potom součástí Velké Kolumbie a po jejím
rozpadu se stala součástí Ekvádoru. Peru argumentovala tím, že princip uti possidetis
slouží pouze jako vodítko pro vymezení skutečných hranic, a nikoliv jako základní
pravidlo pro tvorbu hranic bývalých kolonií135. Po této argumentaci došla peruánská vláda
k závěru, že všechna sporná teritoria jsou v její jurisdikci, protože obyvatelé na sporných
teritoriích se dobrovolně hlásili k peruánské národnosti během vyhlášení nezávislosti Peru
v roce 1821. Pravdou je, že bývalé koloniální dokumenty rozdělující území byly složité
a měly často i protichůdné právní základy136.
V lednu roku 1981 došlo k tzv. incidentu u Paquisha 137 . Jednalo se o krátký
vojenský střet, kvůli třem ekvádorským vojenským základnám na sporném území
134 ST JOHN (1994): s. 3 135 ST JOHN (1994): s. 4 136 ST JOHN (1994): s. 4 137 název je odvozen od nejdůležitější základny - Paquisha
51
Cordillera del Condór. Konflikt trval pouhé dva měsíce a skončil zničením vojenských
základen a zvýšením kontroly území peruánskou armádou.
Obrázek 13: Zobrazení území Cordillera del Condór a sporné oblasti Cenepa138
138 BJERKE, Jeffrey C. Ecuador – Peru Border Background [online]
52
Podobný konflikt se odehrál o 14 let později. Na přelomu ledna a února 1995 došlo
k tzv. incidentu u Cenepa139. Jedná se o oblast o šířce 78 km hustě pokrytou amazonskou
džunglí, kterou si nárokovaly oba státy. Jablkem sváru byly tentokrát peruánské vojenské
základny Pachacútec a Etza, nacházející se ve sporné oblasti. V březnu téhož roku dochází
v oblasti k vytvoření demilitarizované zóny a vstupu pozorovatelů MOMEP.
Výsledkem obou incidentů bylo podepsání mírové smlouvy 26. října 1998
ekvádorským prezidentem Jamilem Mahuadem Wittem a jeho peruánksým protějškem
Albertem Fujimorim., která ukončila nejdelší hraniční spor v historii latinské Ameriky140.
Další územní spory již neměly takovou intenzitu jako v případě Ekvádoru a Peru.
Dodnes můžeme vidět územní spory na hranicích Brazílie s Uruguayí a Bolívií 141 .
V prvním případě se jedná o říční ostrov Brasileira / Ilha Brasileira / Isla Brasilia, který se
nachází na na soutoku Uruguayi a Curaeim. S Bolívií je veden spor o říční ostrov Isla
Suárez / Ilha de Guajará-Mirim. Mezi Venezuelou a Guyanou je veden spor o ostrov
Ankoko / Isla de Anacoco.
6.2 Poziční spory
Na jihoamerickém kontinentu nedochází ve velké míře k pozičním sporům, jak je
tomu u sporů teritoriálních. Je to dáno zejména velkým nacionalismem a snahou
o okamžitou integritu svého území.
Jediný dosud nevyřešený poziční spor je v současnosti na brazilsko-uruguayské
hranici. Nejedná se ovšem o menší území, jak tomu v případě pozičních sporů bývá, ale
o region Rincón de Artigas / Rincao de Artigas, který je z velké části v brazilském státě
Rio Grande do Sul 142 . Uruguay se domnívá, že toto území bylo špatně vymezeno
a několikrát vzneslo nároky na novou demarkaci hranice. V roce 1985 došlo k zhoršení
diplomatických vztahů mezi oběma vládami kvůli založení brazilské vesnice v daném
regionu. Tento poziční spor zůstal nevyřešen a dodnes je předmětem sporu mezi oběma
státy.
139 název je odvozen od horního toku řeky Cenepa, kde se odehrály nejdůležitější boje v konfliktu 140 ST JOHN (1998 – 1999): s. 79 141 INTERNATIONAL BOUNDARIES RESEARCH UNIT. Boundary News Archive. (1991–2007) [online] 142 SEGARRA (1968): s. 22
53
6.3 Funkční spory
Na hranici mezi Peru a Bolívií leží druhé největší jezero kontinentu, Titicaca. Po
vyhlášení nezávislosti a utváření hraničních struktur se hraniční linie jezera dostala do
funkčního sporu mezi oběma státy. Vzhledem k výhodné poloze jezera došlo k překrývání
vlivu obou států, což se později změnilo z negativní v pozitivní spolupráci. Zájmy obou
států jsou v tomto regionu totožné a oba státy se snaží maximálně využívat a rozvíjet
příhraniční spolupráci v tomto regionu. Hlavní cíle příhraniční spolupráce jsou ochrana
a kontrola vodního zdroje, společné projekty v oblasti infrastruktury, snížení znečištění
a degradace životního prostředí a snížení chudoby v místních komunitách 143 . Došlo
k vytvoření společné komise – tzv. ALT (z angl. Autonomous Binational Autority of Lake
Titicaca), která koordinuje s ministerstvy obou států a prosazuje systém vzájemného řízení,
kontroly a ochrany jezera.
6.4 Spory o zdroje
Oblast bývalých kolonií Guyan je v současnosti místem největších sporů o zdroje
v Jižní Americe. Jedná se zejména o hranici mezi Surinamem a Francouzskou Guyanou
(řeka Maroni / Marowijne), Guyanou a Surinamem (řeka Courantyne / Corentyne /
Corantijn) a Venezuelou a Guyanou (řeka Essequibo)144. Zajímavé na tomto posledním
sporu je skutečnost, že řeka Essequibo vůbec neprotéká venezuelsko-guyanským
pohraničím, ale jedná se o řeku hluboko ve vnitrozemí Guyan. Spor, který trvá, až dodnes
vznikl na konci 19. století stanovením hranice nezávislou arbitráží, kterou ovšem
Venezuela neuznala. Výsledkem jsou nároky na veškeré území na západ od řeky
Essequibo.
6.5 Přehled hraničních sporů Jižní Ameriky po roce 1980
Typickým sporem pro Jižní Ameriku je spor teritoriální, který vzniknul ve většině
případů. Ostatní konflikty o zdroje, politickou převahu nebo špatnou demarkaci hraniční
linie se vyskytly pouze ojediněle. Po roce 1998 při podpisu mírové smlouvy mezi
Ekvádorem a Peru o sporné území v Cordillera del Condór došlo k snížení
potencionálních konfliktů na minimum a většina jihoamerických hranic je již v prostoru
zcela ustálena. V tabulce 5 je znázornění všech sporů po roce 1980.
143 NEWTON, Joshua T. Lake Titicaca [online] 144 Převzato z CIA – The World Factbook [online]
54
Tabulka 5: Přehled všech hraničních sporů po roce 1980145
Zdroj: Vlastní zpracování na základě CIA – The World Factbook [on-line]
145 převzato z CIA – The World Factbook [online]
Hranice Sporné území Typ sporu
Argentina – Chile Oblast v jižní Patagonii mezi Mt. Fitzroy a Cerro Sudet
Teritoriální spor
Brazílie – Bolívie Isla Suárez / Ilha de Guajará-Mirim Teritoriální spor
ostrov Brasileira / Ilha Brasileira / Isla Brasilia
Teritoriální spor Brazílie – Uruguay
Rincón de Artigas / Rincao de Artigas
Poziční spor
Brazílie – Paraguay Vodopády Guaíra / Saltos del Guava / Salto de Sete Quedes
Spor o zdroje
Bolívie – Chile přístup k Tichému oceánu Teritoriální spor
Bolívie – Paraguay Jezero Titicaca Spor o zdroje Ekvádor – Peru regiony Tumbes, Jaén a Maynas Teritoriální spor
Guyana – Surinam řeka Courantyne / Corentyne / Corantijn
Spor o zdroje
ostrov Ankoko / Isla de Anacoco Teritoriální spor Venezuela – Guyana
řeka Essequibo Spor o zdroje
55
7 Závěry
Navzdory vysokému počtu hraničních sporů, které se v Jižní Americe udály, můžeme
v období vzniku nezávislých jihoamerických států vypozorovat dvě hlavní typické příčiny
vzniku těchto sporů. První příčinou byl hospodářský a politický úpadek koloniálních
velmocí Španělska a Portugalska a zhoršení samosprávy na území kolonií. V tomto období
došlo k nejvyššímu nárůstu teritoriálních konfliktů, které někdy vyústily i v rozsáhlejší
válečné konflikty na kontinentu. Druhou příčinou byl vznik prorevolučního hnutí pod
vedením Simona Bolívara a následné osvoboditelské války, které přinesly rozpad
koloniálního systému a přinesly zrod nových státních útvarů. Mezi další impulzy patřilo
zhoršení vztahů Španělů s kreoly, vzniku indiánských povstání a v neposlední řadě
i podcenění situace od španělské vládnoucí elity. Je důležité podotknout i historický
kontext událostí, kdy Španělsko a Portugalsko bylo „příliš“ zaujato domácí politickou
scénou. Jednalo se zejména o napoleonské války následné vnitropolitické problémy, kdy
po jednu dobu mělo Španělsko dva panovníky146, kteří se snažili o kontrolu kolonií.
Základem nově vznikajících hranic byly původní hranice, které již byly mezi
koloniemi vytvořeny v době španělské a portugalské kolonizace. Spory nově vznikajících
států poté vznikaly v důsledku nepřesné a neúplné demarkace hraniční linie mezi
jednotlivými státy, protože přesná delimitace hranice mezi koloniálními državami nebyla
pro potřeby koloniální správy nutná.
U jednotlivých hraničních linií všech jihoamerických států byla později dlouhodobě
zpřesňována pozice hranice v prostoru. Většina sporů vypukla po rozpadu španělské
a portugalské koloniální říše a většinu sporů se podařilo ukončit do konce 19. století.
Hraniční smlouvy vzniklé v 20. století se pak týkaly už jen několika konfliktním
„nedořešeným“ úsekům hranice.
Proces zpřesňování hranice v prostoru byl již v podstatě dokončen, až na několik
teritoriálních sporů, které se však týkají jen nepříliš rozsáhlých a prakticky neobydlených
území. Výjimkou je již zmíněný případ venezuelsko-guyanské hranice a hranice Bolívie s
Peru a Chile, kdy jak Venezuela, tak i Bolívie nárokují rozsáhlé sporné oblasti (v praxi jde
ale o nároky jen deklarativní)
Příčinou všech hraničních konfliktů, které v Jižní Americe vypukly, byla hlavně
snaha uplatnit suverenitu v dříve neovládaných nebo ne zcela dobře ovládaných oblastech
státního území. Mezi další impulzy vzniku hraničních sporů patří i snaha ovládnout
146 jednalo se o Josefa Bonaparte a Karla IV.
56
naleziště nerostných surovin (Atacama a Grand Chaco), snaha o přístup k moři (Bolívie),
geostrategické zájmy (Venezuela /Kolumbie), ale také regionální zájmy (například spor
mezi Argentinou a Brazílií o území dnešní Uruguaye, kdy oba státy chtěly získat přístup
k La Plata)
57
8 Shrnutí
Bakalářská práce se zabývá problematikou jihoamerických hranic od počátku
kolonizace až po současnost. Nejprve je popsána evoluce hranic a jejich společné znaky
v kontextu španělské a portugalské kolonizace. V dalších kapitolách se práce věnuje
jednotlivým územním sporům během kolonizace až po vyhlášení nezávislosti. V poslední
části práce jsou uvedeny různé typy hraničních sporů po roce 1980.
Součástí práce je i jednotlivý přehled nejdůležitějších hraničních konfliktů při
vytváření nových republik a mapová příloha, kde jsou zaznamenány jednotlivé spory.
Z hlediska zkoumání příčin vzniku sporů a prvotních impulzů jsou rovněž hodnoceny
historické souvislosti, které většinou měli přímý vliv na státní uspořádání. Dále
jsou definovány jednotlivé typy hraničních sporů a typy hranic.
Závěrem jsou diskutovány možné budoucí hraniční konflikty s přihlédnutím na
hraniční politiku Venezuely. Výraznější změna hranic se nepředpokládá, ani v případě
Bolívie a jejího nároku na přístup k moři.
Klíčová slova: Jižní Amerika, kolonializmus, hraniční spory, státní hranice,
administrativní členění, nezávislost
58
9 Summary Bachelor thesis deals with a problem of South American boundaries from the
colonization to the present day. First evolution of boundaries and their common features in
the context of Spanish and Portuguese colonization is described. The other chapters are
devoted to the territorial disputes during colonization up to the independence. In the last
section various types of boundary disputes in the 1980s are listed.
This work also includes an overview of the most important boundary conflicts during
creation of new republics and a map attachment that shows the various disputes. In terms
of examining the causes of disputes and these impulses, they are also studied in a historical
context, which usually had a direct impact on the governmental structure. Further defined
are different types of boundary disputes and boundary types.
Finally, the possible causes of future boundary conflicts with regard to Venezuela’s
border policy are discussed. Pronounced change of boundaries is not expected, even in the
Bolivia and that claims its access to the sea.
Key words: South America, colonialism, boundary disputes, national boundaries,
administrative division, independence
59
10 Seznam použité literatury a zdrojů
1. ACADEMIA NACIONAL DE LA HISTORIA [online]. 2004 – 2006 [cit. 2010–04–18]. Http://www.anhvenezuela.org/. Dostupné z WWW: <http://www.anhvenezuela.org/admin/Biblioteca/Textos%20Historicos%20de%20Venezuela/Real%20Cedula%20de%20la%20Unificacion%20de%20la%20Capitania%20General%20de%20Venezuela%20(1777).pdf
2. ALTERNATE HISTORY [online]. 2010 [cit. 2010–05–01]. Dostupný z WWW:
<http://www.alternatehistory.com/Discussion/showthread.php?t=101851>.
3. ATLAS HISTORICO [online]. 2010 [CIT. 2010–04–19]. Dostupný z WWW: http://www.juserve.de/rodrigo/atlas%20historico/atlas%20historico.html
4. BJERKE, Jeffrey C. Ecuador – Peru Border Background [online]. 2000 [cit. 2010–
05–04]. Border Mapping Project. Dostupné z WWW: <http://proceedings.esri.com/library/userconf/proc00/professional/papers/PAP562/p562.htm>.
5. BONNYCASTELE, B. H. Spanish America : Descriptive, historical, and
geographical account of the Dominions of Spain in the Western Hemisphere, continental and insular . [s.l.] : [s.n.], 1818. 383 s.
6. BRUCE, Ronald St John. The Foreign Policy of Peru . New York : Lynne Rienner
Publishers, 1992. 280 s.
7. BRUSLÉ, Laetitia Perrier. The Front and the Line: The Paradox of South American Frontiers Applied to the Bolivian Case, Geopolitics 12:57–77, 2007, Tylor & Francis Group, ISSN: 1465–0045
8. CASANOVA, Pablo Gonzáles. Latin America today. [s. l.] : [s. n.], 1993. 347 s.
Dostupný z WWW: <http://books.google.com/books?id=VNUNB2s5pcoC&printsec=frontcover&hl=cs&source=gbs_navlinks_s#v=onepage&q=&f=false>. ISBN 92–808–0819–2.
9. CIA – The World Factbook [online]. 2009 [cit. 2009–11–11]. Dostupný z WWW:
<https://www.cia.gov/library/publications/the–world–factbook/index.html>.
10. DOMÍNGUEZ, Jorge I., et al. Boundary Disputes in Latin America. Peaceworks [online]. 2003 [cit. 2009–10–19]. Dostupný z WWW: <http://www.people.fas.harvard.edu/~jidoming/images/jid_boundary.pdf>.
11. ESCUDE, Carlos. Argentine Territorial Nationalism. Journal of Latin American
Studies [online]. 1988, Vol. 20, No. 1, [cit. 2010–03–15]. Dostupný z WWW: <http://www.jstor.org/stable/157332>.
12. GARCÍA, Julio Tobar . Historia de límites del Ecuador. Quito :Ministerio de
Relaciones Exteriores , 1972. 119 s.
60
13. HENSEL, Paul R., ALLISON, Michael E. KHANANI Ahmed. The Colonial Legacy and Border Stability: Uti possidetis and Territorial Claims in the Americas [online]. Universitz of Iowa: Shambaugh Conference, 2006. 35 s. Dostupný z WWW: http://www.paulhensel.org/Research/io05.pdf
14. HENSEL, Paul R., ALLISON, Michael E., KHANANI Ahmed. Territorial
Integrity Treaties, Uti Possidetis, and Armed Conflict Over Territory [online]. University of Iowa: Shambaugh Conference, 2006. 42 s. Oborová práce. Department of Political Science Florida State University. Dostupné z WWW: <http://www.paulhensel.org/Research/iowa06.pdf>.
15. CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. 1999. nakladatelství Lidové
Noviny, s. 575, ISBN 80–7106–323–1
16. CHALUPA, Jiří. Chile. 2006, nakladatelství Libri, s. 139, ISBN 80–7277–136–1
17. INTERNATIONAL BOUNDARIES RESEARCH UNIT: Boundary news archive – Durham University (1991–2007) onlineDostupné z WWW http://www.dur.ac.uk/ibru/resources/newsarchive/> [cit. 2010–05–01]
18. IRELAND, Gordon. Boundaries, Possessions, and Conflicts. London : Octagon
Books, 1971. 345 s.
19. KLÍMA, Jan: Zrození Latinské Ameriky: Simon Bolívar a jeho doba. 2007, nakladatelství LIBRI Praha 2007. 277 s.
20. KLÍMA, Jan: Přehled dějin Latinské Ameriky. 1996, nakladatelství GAUDEAMUS
Hradec Králové. 131 s, ISBN 80–7041–361–1
21. KLÍMA, Jan: Dějiny Brazílie. 1998, nakladatelství LIDOVÉ NOVINY 1998, 400 s, ISBN 80–7106–261–8
22. KUETHE, Alan J. Ilitary Reform and Society in New Granada, 1773–
1808. University Presses of Florida. 1978, vol. 1, s. 23.
23. KUNC, Jiří, BARTEČEK, Ivo. Dobytí a osvobození Latinské Ameriky, Olomouc, 2008, ISBN 978–80–244–1956–5
24. LYNCH, John. The Spanish American Revolutions 1808–1826. London: W. W.
Norton & Company, 1986. 480 s
25. MAHONEY, James. Long–Run Development and the Legacy of. American Journal of Sociology [online]. 2003, Vol. 109 Number 1, [cit. 2010–04–12]. Dostupný z WWW: < http://www.jstor.org/stable/pdfplus/2506012.pdf >
26. MANERO, A. Edgardo. Strategic Representations, Territory and Border Areas:
Latin America and Global Disorder. Geopolitics 12:19–56, 2007, Tylor & Francis Group, ISSN: 1465–0045
61
27. MARCELLA, Gabriel. War and peace in the Amazon : Strategic Implications for the United States and Latin America of the 1995 Ecuador – Peru war. [s.l.] : [s.n.], 1995. 28 s. Dostupný z WWW: http://books.google.cz/books?id=79jJ29AO4zwC&pg=PA13&dq=boundary+disputes+in+argentina&lr=&as_brr=1#v=onepage&q=&f=false
28. MEDINA–NICOLAS, Lucile. Central American Borders at the Core of the Regional Integration Process, Geopolitics 12:78–108, 2007, Tylor & Francis Group, ISSN: 1465–0045
29. MULTICULTURAL MARKETING & PUBLICIDAD [online]. 2010 [cit. 2010–03–
29]. Multicultural potosi. Dostupné z WWW: <http://www.potosi.com.bo/spanol/calles.htm>.
30. NUESSEL, Frank. Territorial and boundary disputes depicted on postage stamps.
Studies in Latin American Popular Culture [online]. 1992, vol. 11 [cit. 2009–10–19]. ISSN 07309139.
31. OPATRNÝ, Josef. Objevitelé, dobyvatelé, osadníci: 500 let Ameriky. 1992. 1
vydání, nakladatelství ROAD Praha, 1992. 205 s.
32. PAREDES, Julio Londono. Cuestiones de limites de Colombia . Caracas : Breviarios Colombianos, 1975. 13 s.
33. PARODI, Carlos A. The politics of South American Boundaries, Praeger Publishers,
2002. ISBN: 0–275–97194–5
34. PLATT, Raye R. Present Status of International Boundaries in South America. Geographical Review. 1924, Vol 14, No. 4, s. 622 – 638.
35. POLIŠANSKÝ, Josef. Dějiny Latinské Ameriky. 1979. 1 vydání, nakladatelství
Svoboda Praha, s. 829
36. PRESCOTT, J. R. V. Political Frontiers and Boundaries. London: Unwin Hyman Ltd., 2008. ISBN 0–04–445948–3
37. PRESCOTT, J.R.V. Boundaries and Frontiers. London : Rowman and Littlefield,
1978. 207 s.
38. Programas Binacionales de Cooperación Fronteriza – Un Modelo para el Desarrollo de la Amazonía [online]. 2006 – 2008 [cit. 2010–05–04]. Department of Sustainable Development. Dostupné z WWW: <http://www.oas.org/dsd/publications/unit/oea08b/ch05.htm>.
39. SEGARRA, Enrique Mena . Nuestra tierra : Frontera y Limites [online].
Montevideo : Distribuidora Uruguaza de Diarios z Revistas, 1968 [cit. 2010-05-09]. Dostupné z WWW: <http://www.periodicas.edu.uy/Nuestra_tierra/pdfs/Nuestra_tierra_42.pdf>.
62
40. SOAREZ, Almaro Teixeira. Historia da formaçao das fronteiras do Brasil . Río de Janeiro : Conselho Federal de Cultura, 1972. 399 s.
41. SZARY, Anne–Laure Amilhat. Latin American Geopolitics, Are Borders More
Easily Crossed Today? The Paradox of Contemporary Trnas–Border Mobility in the Andes, Geopolitics 12:1–18, 2007, Tylor & Francis Group, ISSN: 1465–0045
42. ST JOHN, Ronald Bruce. Ecuador - Peru Endgame. Boundary and Security
Bulletin Winter. 1998 - 1999, 1, s. 79-85. Dostupný také z WWW: <http://www.dur.ac.uk/resources/ibru/publications/full/bsb6-4_john.pdf>.
43. ST JOHN, Ronald Bruce. Boundary & Territory Briefing. International Boundary
Research Unit. 1994, Vol 1, Num 14, s. 1-19.
44. THE LIBRARY OF CONGRESS [online]. 2009 [cit. 2009–10–17]. Dostupný z WWW: http://www.country–data.com/cgi–bin/query/r–5486.html
45. VESELÝ, Zdeněk, et al. Etnická různorodost jako zdroj konfliktů. 2005. aktualiz.
vyd. VŠE Praha: Nakladatelství Oeconomica, 2005. 164 s.
46. WILLIAMS, Mary Wilhelmine . The Treaty of Tordesillas and the Argentine–Brazilian Boundary Settlement. The Hispanic American Historical Review [online]. 1922, Vol. 5, No. 1, [cit. 2010–03–15]. Dostupný z WWW: <http://www.jstor.org/stable/pdfplus/2505977.pdf>.
47. WILBERT, Johannes . Encyclopedia of World Cultures : Vol. 7 South America.
New York: G.K.Hall & Company, 1994. Maps, s. 480.
1
Přílohy
2
Seznam příloh Příloha 1 : Oblasti výskytu indiánských kmenů, s nimiž docházelo k hraničním sporům………………………………………………..……………………… 3 Příloha 2 : Tabulka hraničních konfliktů nástupnických států bývalých španělských kolonií……………………………………………………...……………….... 4 Příloha 3 : Tabulka brazilských hraničních sporů……………………..………………… 7 Příloha 4 : Plný text Protokolu z Ria…………………………………………………...... 9
3
Příloha 1 : Obrázek oblasti výskytu indiánských kmenů, s nimiž docházelo k hraničním sporům147.
147 Zpracováno podle WILBERT (1994).
Legenda
Araukánci
Calchaquios
Chiriguanos
Charruas
Chunchos
A
CU
CI
C
A
CA CA
C
CI
CU
4
Příloha 2 : Tabulka hraničních konfliktů nástupnických států bývalých španělských kolonií.
Hranice Konflikt Sporné území Diplomatické události
1825 vojenská okupace Atacamy a Tarijy
9. květen 1825 kongres prohlašuje nezávislost Argentina –
Brazílie 1826 Tarija se připojuje k Hornímu Peru
– Atacama – Tarija 23. červenec 1925
definitivní hraniční smlouva
1840 – 1881 Chilská expanze na jih a vojenský konflikt v Patagonii
23. červenec 1881 hraniční smlouva
1884 – 1889 Konflikt na bolivijském území okupovaném chilskou armádou, ale oficiálně postoupený Argentině
24. březen 1899 smlouva kdy 85 % území připadlo Argentině a 15 % Chile
1965 menší střet v Patagonii 1966 několik arbitráží
Argentina – Chile
1970 – 1979 konflikt o kanál Beagle
– Atacama – pohoří And
– oblast Antarktidy
29. listopad 1984 mírová smlouva na rozřešení konfliktu Beagle
1842 – 1852 Argentina neakceptuje nezávislost Paraguaye
–
Argentina – Paraguay
1865 – 1870 Válka trojité aliance
– Chaco Boreal 12. listopad 1878 president USA garantuje území Chaco Boreal Paraguay
1810 – 1828 válka mezi Argentinou a Brazílií kvůli kontrole provincie Montevideo (dnešní Uruguay)
27. září 1828 mírová konvence. Nezávislost Uruguaye
Argentina – Uruguay 1828 – 1973 konflikt nad
suverenitou v oblasti ostrova Martín Garda s účastí Francie a Velké Británie
– rozsáhlé roviny úrodné
půdy – ostrov Martín
García 7. duben 1961 smlouva vymezující hranici středem řeky Uruguay
1860 – 1872 Bolívie uděluje licenci těžařům z Chile
18. květen 1905 mírová smlouva. Chile vydržuje území, Bolívie ztrácí přístup k Pacifiku
1879 – 1884 Pacifická válka a příměří –
Bolívie – Chile
1939 Konflikt o řeku Lauca
– oblast těžby chilského ledku
na pobřeží Pacifiku
–
1876 – prosinec 1887 Bolívie požaduje oblast Chaca –
1928 – 1933 zintenzivnění vojenských střetů –
Bolívie – Paraguay
leden 1933 – leden 1936 Válka o Gran Chaco
– Chaco Boreal
21. července 1938 mírová smlouva Bolívie – Peru
5
Hranice Konflikt Sporné území Diplomatické události
1826 – 1835 rozpor s demarkováním hranic
6. březen 1873 smlouva defenzivní aliance
1835 – 1839 krach konference Peru – Bolívie –
listopad 1841 bolivijská armáda poráží peruánské okupanty
–
1879 – 1883 Pacifická válka – Bolívie – Peru
červenec 1909 vojenský střet v Manuripi
– území o rozloze 55 000 m2 na severní části hranice
9. červenec 1909 Argentinský president deklaruje území o rozloze 33 000 m2 Peru a 22 000 m2 Bolívii
1860 – 1870 soupeření o doly ledku
20. října 1883 smlouva v Ancón
1879 – 1883 Pacifická válka – Chile – Peru 1883 – 1929 spory o území Tacna a Arica
– pobřežní zóna s nerostným bohatstvím 3. červen 1929 Tacna je
předána Peru a Chile zůstává Arica
září 1830 Ekvádor deklaruje nezávislost na Velké Kolumbii 8. prosinec 1832 smlouva
prosinec 1830 místní vzpoura v Cauca proti vládě v Kolumbii. Ekvádor prohlašuje anexi území
– Kolumbie – Ekvádor
květen – říjen 1832 Vyvrcholení konfliktu a válka. Kolumbie poráží Ekvádor.
– region Cauca a Amazonky
15. červenec 1833 smlouva
1900 – 1910 Peru využívá kolumbijský kaučuk –
10. července 1911 Peru přepadává kolumbijské jednotky
– Kolumbie – Peru
1911 – 1922 neúspěšné jednání o demarkaci hranic
– teritorium produkce kaučuku
24. březen 1922 smlouva
1830 Rozpad Velké Kolumbie –
1830 – 1922 Hraniční konflikty 16. březen 1891 arbitráž Kolumbie – Venezuela
1900 – současnost Hraniční konflikty o Venezuelský záliv
– poloostrov Guajira
– Venezuelský záliv –
Guyana – Surinam
září 1969 – vážný ozbrojený incident – –
Fr. Guyana – Surinam 1850 – 1915 hraniční spor –
30. září 1915 Francie a Holandsko se dohodlo na hranicích
6
Hranice Konflikt Sporné území Diplomatické události
1826 – září 1829 vystupňování konfliktu a války a následné příměří
–
1830 rozpad Velké Kolumbie –
1857 – 1941 střety mezi vojenskými hlídkami v Amazonii a na pobřeží
–
červenec – říjen 1941 vyvrcholení konfliktu, válka a porážka Ekvádoru
29. leden 1942 Protokol z Ria
17. září 1960 ekvádorský prezident José María Velasco Ibera prohlašuje Rio Protokol za neplatný
–
Ekvádor – Peru
26. leden – 28. březen 1995 vojenský střet o Cordillera del Cóndor
– Jaén a Mainas
–
1820 – 1857 neúspěšné jednání, končící válkou.
Září 1899 arbitráž. Velká Británie obdržela většinu území
1951 Venezuela odsuzuje arbitráž z roku 1899 –
1966 – 1968 nezávislost Guyany
–
leden 1969 separatistické povstání kmene Rapunini s pomocí Venezuely, potlačené guyanskou vládou
–
Venezuela – Guyana
1970 – současnost menší konflikty a diplomatické rozepře
– Essequibo
–
Zdroj: Parodi (2002): s. 17 – 21. Výrazně upraveno.
7
Příloha 3 : Tabulka brazilských hraničních sporů
Hranice Konflikt Sporné území
Diplomatické události
1600 – 1650 Bandeiranti z Sao Paola a San Vincente přepadávajíc jezuitské misie
1857 Hraniční smlouva na stvrzení úmluvy z roku 1777
1817 Brazílie okupuje Banda Oriental a přičleňuje si území jako Cisplatin provincii
1890 dohoda o vypořádání území nebyla schválena kongresem. Arbitráž.
1825 – 1828 Argentina a provincie Montevideo bojují proti brazilské expanzi
–
1828 vznikl stát Uruguay – 1880 Brazílie vytvořila dvě vojenské základny západně od Chapecó a Chopim
–
Brazílie – Argentina
březen 1882 protesty v Brazílii, ostré reakce z Argentiny
–
5. březen 1895 americký prezident Cleveland garantuje veškeré území Brazílii
1825 Brazílie podniká invazi na Chiquitos –
1863 přerušení jednání, Brazílie napadá bolivijské území –
1867 dohoda, která se nelíbí Peru –
1868 – 1879 do oblasti přichází brazilští sběrači
–
červenec 1899 – květen 1901 povstání v Puerto Acre. Brazilští sběrači povražděni bolivijskou armádou
– Brazílie – Bolívie
leden 1903 – listopad 1903 povstání brazilských sběračů v Puerto Acre
– území dnešní brazilské
provincie Acre, oblast výskytu
nejlepšího kaučuku
17. listopad 1903 hraniční smlouva z Petropolis. Brazílie získává Acre a další území
8
Zdroj: Parodi (2002): s. 17 – 21. Výrazně upraveno.
Hranice Konflikt Sporné území Diplomatické události
1700 – portugalská expanze podél Amazonky, Yapurá a Negro.
1925 Kolumbie souhlasí s uspořádáním hranic s Brazílií po smlouvě s Peru
1910 – 1920 vojenský konflikt mezi Kolumbií a Peru –
Brazílie – Kolumbie
1922 Brazílie požaduje dohodu mezi Kolumbií a Peru
– území produkce kaučuku 15. listopad 1928
smlouva, která uznává brazilskou západní expanzi a zaručuje svobodu plavby na řekách společných pro obě země
1700 – 1800 portugalská expanze na řekách Paraguay a Paraná – Brazílie –
Paraguay 1865 – 1870 válka trojité aliance
– 20. červen 1870 mírová smlouva
Brazílie – Peru 1903 – 1904 konflikt v regionu Yuruá a Puls. Brazílie uzavřela cesty v Amazonii
– 8. září 1909 hraniční smlouva
1750 portugalské jednotky zmasakrovaly indiány –
1801 Portugalci obsazují region Ibuchy –
1815 Argentina napadá brazilské území a je poražena v roce 1816
12. října 1851 Brazílie střeží území misií a
získává práva na plavbu
Brazílie – Uruguay
1836 uruguayský prezident Uribe posílá armádu do ozbrojeného konfliktu s Brazílií
– řeka Yaguarón a
jezero Mirim 30. říjen 1909 Brazílie
ustupuje a souhlasí se společným užíváním
jezera a řeky.
Brazílie – Venezuela
1800 – 1829 boje o Amazonii s Velkou Kolumbií. Rozpad velké Kolumbie
– 25. listopad 1852 smlouva o hranicích
prosinec 1808 britské a portugalské expedice zabírají Cayene
Brazílie – Fr. Guyana 1886 přistěhovalci v Counani se
pokoušejí neúspěšně o založení nezávislé republiky
– 10. duben 1897 arbitráž. Brazílie
obdržela 30 000 m2 a Francie 1 000 m2
1828 – 1835 luteránská mise za indiány –
Brazílie – Guyana 1838 Brazílie vybudovala
vojenskou pevnost v Pirara
– –
Brazílie – Surinam – – 5. květen 1906 hranice
mezi Tumuc–Humuc
9
Příloha 4: Plný text Protokolu z Ria148. PROTOCOL OF PEACE, FRIENDSHIP, AND BOUNDARIES BETWEEN PERU AND ECUADOR
The Governments of Peru and Ecuador, desiring to settle the boundary dispute which, over a long period of
time, has separated them, and taking into consideration the offer that was made to them by the Governments
of the United States of America, of the Argentine Republic, of the United States of Brazil, and of Chile, of
their friendly services to seek a prompt and honorable solution to the program, and moved by the American
spirit that prevails in the Third Consultative Meeting of the Ministers of Foreign Affairs of the American
Republics, have resolved to conclude a protocol of peace, friendship, and boundaries in the presence of the
representatives of those four friendly Governments. To this end, the following plenipotentiaries take part:
For the Republic of Peru, Doctor Alfredo Solf y Muro, Minister of Foreign Affairs; and
For the Republic of Ecuador, Doctor Julio Tobar Donoso, Minister of Foreign Affairs;
Who, after having exhibited the respective full powers of the parties, and having found them in good and due
form, agree to the signing of the following protocol:
ARTICLE I
The Governments of Peru and Ecuador solemnly affirm their resolute intention of maintaining between the
two peoples relations of peace and friendship, of understanding and good faith and of abstaining, the one
with respect to the other, from any action capable of disturbing such relations.
ARTICLE II
The Government of Peru shall, within a period of 15 days from this date, withdraw its military forces to the
line described in article VIII of this protocol.
ARTICLE III
The United States of America, Argentina, Brazil, and Chile shall cooperate, by means of military observers,
in order to adjust to circumstances this evacuation and retirement of troops, according to the terms of the
preceding article.
ARTICLE IV
The military forces of the two countries shall remain in their new positions until the definitive demarcation of
the frontier line. Until then, Ecuador shall have only civil jurisdiction in the zones evacuated by Peru, which
remain in the same status as the demilitarized zone of the Talara Act.
ARTICLE V
The activity of the United States, Argentina, Brazil, and Chile shall continue until the definitive demarcation
of frontiers between Peru and Ecuador has been completed, this protocol and the execution thereof being
under the guaranty of the four countries mentioned at the beginning of this article.
148 Dostupné z WWW: http://www.usip.org/pubs/peaceworks/pwks27/appndx1_27.html
10
ARTICLE VI
Ecuador shall enjoy, for purposes of navigation on the Amazon and its northern tributaries, the same
concessions that Brazil and Colombia enjoy, in addition to those that may be agreed upon in a Treaty of
Commerce and Navigation designed to facilitate free and untaxed navigation on the aforesaid rivers.
ARTICLE VII
Any doubt or disagreement that may arise in the execution of this protocol shall be settled by the parties
concerned, with the assistance of the representatives of the United States, Argentina, Brazil, and Chile, in the
shortest possible time.
ARTICLE VIII
The boundary line shall follow the points named below:
A)–In the west:
The mouth of the Capones in the ocean;
The Zarumilla River and the Balsamal or Lajas Quebrada;
The Puyango or Tumbes River to the Quebrada de Cazaderos;
Cazaderos;
The Quebrada de Pilares y del Alamor to the Chira River;
The Chira River, upstream;
The Macará, Calvas, and Espíndola Rivers, upstream, to the sources of the last mentioned in the Nudo de
Sabanillas;
From the Nudo de Sabanillas to the Canchis River;
Along the whole course of the Canchis River, downstream;
The Chinchipe River, downstream, to the point at which it receives the San Francisco River.
B)–In the east:
From the Quebrada de San Francisco, the watershed between the Zamora and Santiago Rivers, to the
confluence of the Santiago River with the Yaupi;
A line to the outlet of the Bobonaza into the Pastaza. The confluence of the Conambo River with the
Pintoyacu in the Tigre River;
Outlet of the Cononaco into the Curaray, downstream, to Bellavista;
A line to the outlet of the Yasuní into the Napo River. Along the Napo, downstream, to the mouth of the
Aguarico;
Along the latter, upstream, to the confluence of the Lagartococha or Zancudo River with the Aguarico;
The Lagartococha or Zancudo River, upstream, to its sources and from there a straight line meeting the Güepí
River and along this river to its outlet into the Putumayo, and along the Putumayo upstream to the boundary
of Ecuador and Colombia
11
ARTICLE IX
It is understood that the line above described shall be accepted by Peru and Ecuador for the demarcation of
the boundary between the two countries, by technical experts, on the grounds. The parties may, however,
when the line is being laid out on the ground, grant such reciprocal concessions as they may consider
advisable in order to adjust the aforesaid line to geographical realities. These rectifications shall be made
with the collaboration of the representatives of the United States of America, the Argentine Republic, Brazil,
and Chile.
The Governments of Peru and Ecuador shall submit this protocol to their respective Congresses and the
corresponding approval is to be obtained within a period of not more than 30 days.
In witness thereof, the plenipotentiaries mentioned above sign and seal the present protocol, in two copies, in
Spanish, in the city of Rio de Janeiro, at one o’clock, the twenty–ninth day of January, of the year nineteen
hundred and forty–two, under the auspices of His Excellency the President of Brazil and in the presence of
the Ministers of Foreign Affairs of the Argentine Republic, Brazil, and Chile and of the Under Secretary of
State of the United States of America.
(SIGNED ALSO BY REPRESENTATIVES OF THE
UNITED STATES OF AMERICA, ARGENTINA, BRAZIL, AND CHILE)
Signed at Rio de Janeiro, January 29, 1942.
Approved by the Congress of Ecuador, February 26, 1942.
Approved by the Congress of Peru, February 26, 1942.
(L.S.) Alfredo Solf y Muro
(L.S.) J. Tobar Donoso
Signed) Sumner Welles
Signed) E. Ruiz Guinazú
Signed) Juan B. Rossetti
Signed) Oswaldo Aranha