Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Geschichtsschreibung und Geschichtsbewusstsein im späten Mittelalter, (= Vorträge undForschungen XXXI) by Hans PatzeReview by: Ivan HlaváčekListy filologické / Folia philologica, Roč. 111, Čís. 4 (1988), pp. 246-247Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23465570 .

Accessed: 14/06/2014 11:25

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.2.32.58 on Sat, 14 Jun 2014 11:25:14 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

RECENZE

Archívu UK. 1 když není umístěn právě nej šťastněji (v archívech se literární rukopisy ob

vykle nehledají), jistě je na bezpečném místě. A aby nebyl zapomenut, tomu brání Svatošova knížka, její grafická úroveň i komentář v pěti iazvcích.

Pavel Spunar

Geschichtsschreibung und Geschichtsbewusst sein im spaten Mittelalter, herausgegeben von Hans Patze (= Vortràge und Forschungen XXXI), Sigmaringen 1987, Thorbecke Verlag, 887 s.

Před čtenářem leží doslova monumentální

výsledek tří podzimních zasedání Kostnického kruhu pro středověké dějiny (1980—1982), do

plněný jako obvykle některými dalšími rozprava mi, vše samozřejmě příslušně rozšířeno a opatře no rozsáhlým poznámkovým aparátem a ovšem současně s vynecháním přednášek, které nebyly z různých důvodů dodány (jde celkem o šest

autorů; práce Jean-Marie Moeglina vyšla mezi tím v podstatně rozšířené knižní formě: Les ancêt res du prince. Propagande politique et naissance d'une histoire nationale en Bavière au Moyen Age (1180—1500), Genève 1985). Úvodem je třeba

zdůraznit, že autoři i redaktor kladou velký důraz na to, aby středověká historiografie byla důsled ně pojímána jako integrální součást středověké

literatury, aniž by ovšem byla pomíjena kritika historická.

Protože nemůžeme podat zevrubnější obsah, ba ani plnou bibliografickou citaci všech 26

příspěvků, spokojujeme se upozorněním aspoň na nejdůležitější stati zasluhující pozornosti jak našich specialistů z řad historiků, tak histriků literárních. Sborník ovšem nemohl podat soustav

ný výklad látky, tím spíše, že překračuje teri toriálně německé hranice jen v některých smě

rech; časově je pak omezen na dobu od 13. století do 15. věku. Pro určitější orientaci a přehlednost je sborník rozdělen do dvou částí, z nichž první se zabývá obecnými tématy, druhá sleduje otázky regionální, i když i v této druhé části mají některé

problémy nepochybný dosah a význam. Obecný první oddíl je uvozen výkladem Frant.

G rauše (Funktionen der spatmittelalterli chen Geschichtsschreibung, s. 11—55), který zdůrazňuje i literární funkci historiografické produkce. Závěrem resumuje své vývody do šesti bodů: 1. Nelze přijímat oddělování vědecké histo

riografie a jí předcházejícího kronikářství; 2.

historiografie je vždy jen jedním z faktorů, vytvá řejících představy o dějinách; 3. historická díla

mají řadu funkcí, jež jsou jednotlivými autory různě akcentovány; 4. pozdně středověké kroni kářství má několik charakteristických rysů, ze

jména vědomý „presentismus" a „kritické" učené

objevování starší historie; 5. v předchozím bodě uvedené objevování starší historie slouží k vytvá ření historicky podmíněného sebevědomí větších

politických celků; 6. je patrný pokrok v prohlu

bování funkce historie jako garanta dalšího života

příslušných společenství. Nejrozsáhlejší statí je práce Gerta M e 1 v i 11 a

(Geschichte in graphischer Gestalt. Beobachtun

gen zu einer spatmittelalterlichen Darstellungs weise, s. 57—157 s 20 vyobrazeními v paginova ném textu a v závěru knihy vloženou skládač

kou), analyzující zejména velká kompendiální díla dnešními historiky pro jejich povšechnost a z našeho hlediska primitivnost zpravidla pře hlížená, která však měla svým zaměřením i roz šířením možnost daleko výraznějšího ovlivnění širšího okruhu čtenářů než sebelépe faktogra ficky založená díla speciální. Melville proto sle

duje zejména různé grafické značky, ať jde o kruhy, čáry apod., které spojovaly resp. zdů

razňovaly všeliké z hlediska autorů těchto děl

vzájemně související fakty či akcentovaly důležité

vazby a vztahy. Závěrem své stati Melville vydává pět prologů různých děl tohoto zaměření.

Další tři rozpravy pocházejí z pera Anny-D. von de Brincken, známé badatelky o Martinu Opavském. První je věnována shrnutí současného stavu bádání o tomto velmi rozšíře ném autoru 13. století (Mariin von Troppau, s. 155—193), jehož kroniku autorka připravuje k vydání, druhá zpracovává historiografické as

pekty anonymních Flores temporum, jež tvoří

jakousi tabulku k Zlaté legendě Jakuba de Vo

ragine (Anniversaristische und chronikalische

Geschichtsschreibung in den „Flores temporum" (um 1292), s. 195—214), třetí pak je význam ným příspěvkem pro literární historii jako tako vou (Die Rezeption mittelalterlicher Historio

graphie durch den Inkunabeldruck, s. 215—236). Z dalších v obecné řadě přicházejících rozprav to jsou: Klaus Schreiner, Sozialer Wandel im Geschichtsdenken und in der Geschichts

schreibung des spaten Mittelalters (s. 237—286), Peter Johanek, Weltchronistik und regiona le Geschichtsschreibung im Spatmittelalter (s. 287—330), Hans P a t z e , Màzene der Landes

geschichtsschreibung im spaten Mittelalter (s. 331—370), který akcentuje významnou otázku

impulsů vzniku literárních děl tohoto žánru (srv. z obecného hlediska zejména u nás zatím ne

respektované práce J. Bumkeho) na příkladu regionálně orientovaných děl, kde hrály velkou roli zejména praktické aspekty, totiž zdůvodňo vání oprávněnosti existence příslušných státních

(v tehdejším slova smyslu) celků. Kašpar E I m

posléze věnuje pozornost historiografii poustev nických a žebravých řádů (Elias, Paulus von Theben und Augustinus als Ordensgriinder. Ein

Beitrag zur Geschichtsschreibung und Ge

schichtsdeutung der Eremiten- und Bettelorden des 13. Jahrhunderts, s. 371—397).

V řadě regionálních pojednání (s výjimkou H. Chlopocké a B. Kůrbis, které při cházejí s polskou problematikou) jde skoro ve směs o tématiku německou. Není ovšem možno

vyjmenovat ani všechny okruhy zájmu jednotli vých autorů, a proto lze jen sumárně konstato

vat, že se střídají práce o historiografických okruzích (Klaus Wriedt o historiografii po

246

This content downloaded from 185.2.32.58 on Sat, 14 Jun 2014 11:25:14 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

baltských hanzovních měst, Hartmut B o o c k -

m a n n o dějepisectví řádu německých rytířů či Alois S c h m i d t o založeních bavorských kláš terů aj.) s analýzami jednotlivých autorů či děl (Wilhelm Neumann o Jakobu Unrestovi, Volker Honemařin o Joh. Rothem, Eugen Hillebrando Galiu Ohemovi atd.) či o jed notlivých kodexech nebo o historiografii význam ných událostí či společenství (Neithard B u 1 s t o francouzském a anglickém kronikářství o jac querii, či Guy P. Marshal o historiografii švýcarského spříseženstva ap.). Stať Petra Mo

rava, patřící spíš do prvního oddílu, vysledo vává podnětně míru porozumění pro správní a právní jevy u pěti významných říšských autorů 14. století: Jana z Viktringu, Matyáše z Neuen

burgu, Heinricha z Diessenhofenu, Jindřicha Taubeho ze Selbachu a Jana z Winterthuru

(Politische Sprache und Verfassungsdenken bei

ausgewàhlten Geschichtsschreibern des deut schen 14. Jahrhunderts, s. 695—726).

Závěrečná shrnutí H. P a t z e h o a Fr. G r a u s e se pokoušejí z různých pohledů o shr nutí výsledků, která samozřejmě jsou v obecném kontextu zatím spíše jen symptomatická. Ale i tak

je patrné, že bylo opuštěno pozitivistické hodno cení pouze podle toho, co jednotliví autoři přiná šejí za originální fakta, a hodnotí se jak se pozdně středověcí kronikáři s látkou vypořádali, jak ji zvládali a jaké postoje zaujímali. Z výše řečeného

tedy vyplývá, že byl učiněn základní krok pro adekvátní vřazení tohoto druhu literatury do

komplexu literatury jako takové. S trochou nad

sázky lze říci, že teprve nyní bude moci historio

grafie plně zaujmout ono místo, které jí ve vývoji literatury jako celku plně náleží.

Závěrem lze ještě dodat, že bohemikálních zmínek není mnoho, i když některé okruhy (Martinus Polonus, říšská historiografie 14. stol.) k této problematice v širším kontextu patří. Jiné bohemikální zmínky českého badatele příliš ne

potěší: tak např. když na s. 544 při rozboru

významného kodexu štrasburského se konstatu

je, že byl do ciziny získán koupí od F. M. Petcla, jenž na něj narazil zřejmě v knihovně břez nické ...

ivan niavaceK

Stephan F ů s s e 1, Riccardus Bartholinus

Perusinus, Humanistische Panegyrik am Hofe Kaiser Maximilians I. (Saecula spiritalia, her

ausgegeben von Dieter Wuttke, Band 16), Baden-Baden, Verlag Valentin Koerner 1987.

Pp 376.

Cum Vladislaus rex Hungariam et Bohemiam

languide segniterque gubernans ne liberalitate

quidem erga eruditos et munificentia dignum principe opus praestaret (cf. LF 110, 1987, 29), Maximilianus I. poetas et oratores summo honore et gratia prosequebatur, quippe quae vera imperii et aulae ornamenta esse haud ignoraret. Cuius

imperatoris patrocinio praeter doctos Germai.os Riccardus Bartholinus Perusinus utebatur, qui

RECENZE

cum litterae Latinae in orbe Italico defloresce rent vulgarique eloquentiae cedere cogerentur, relieta patria Andinum carmen per oppida Ger mana canebat, ut fautoris laudem et gloriam celebraret.

Lectorum huius ephemeridis animos res Po sonii anno 1515 gestae et a Bartholino enarratae necnon Victoria Maximiliani auspiciis apud Cas tra Regina anno 1504 ex Bohemis parta et ab eodem scriptore celebrata maxime detinebunt.

Qua de Bohemorum clade a Germanis etiam poe tis carmina scripta sunt, quae libri hoc loco re censendi auctor magna cum eura conquisita enumerai neglecto tamen haud contemnendo

Augustini Olomucensis iudicio, qui renatae Lati nitatis assertor apud Moravos facile princeps quamvis fabulam a Conrado Celte in contume liam superati Bohemorum exercitus compositam solam perstringat, tam apte tamen res gestas, commune multorum carminum argumentům, aestimat, ut unum opusculum iudicans de omni bus — etiam nondum natis — huius argumenti carminibus eandem simul sententiam tacitus ferre videatur (cf. Enchiridion renatae poesis 1, 354; idem Germanice: 118. Bericht des Historischen Vereins Bamberg 1982, 109; de proelio ipso legantur memorabilia Francisci Palacký ver ba in opere: Geschichte von Bohmen V 2, Osna brûck 1968, 92).

Volumen erroribus et mendis paene vacuum ac liberum (v. tamen „m a g n u s opus aggre dior" in ima pagina 169 paucaque alia) et opti mae antiquitatis vestigia in carminibus ineuntis 16. saeculi sagacissime detecta enumerans non mediocrem auctoris eruditionem testatur neque cuiusquam arbitri iudicium subire timebit a ri

gidis etiam censoribus tutum dignumque omnino, quod non solum viris doctis humaniorum littera rum monumenta investigantibus commendetur, sed etiam studiosae iuventuti viam ad scientiae arcana quaerenti exemplum proponatur. Neque ego existimationem, quam de libri praestantia concepì, labefactare velie videbor, si ea, quae aliter fortasse dici aut quae etiam suppleri possint, paucis attingam. Ac primum quidem vocum iun cturam horrida bella non ad Aeneidos librum 6, v. 86 (ut auctor in p. 182 suadet), sed ad 7,41 referendam esse affirmo. Qui sciam, quaeres. Quoniam alia quoque Bartholini verba in p. 182

posila ex Aen. 1. 7, v. 37—42 manarunt: Adsis, oErato,etpugnarum e x o r di a pande / /sangui neasque a c i e s atque horrida b e l l a canentem, //diva, mone.... Ovidia num (met. 2, 101) est Ne dubita, dabitur (p. 172, v. 702), Vergilianum (Aen. 6, 95) audentior ito (p. 172, v. 701: ardenti or ?), Home ricum (II. 1, 530; inde Verg.) longum (?) tremefecit Olympům (p. 181). Sed de his satis. Leviora enim sunt, quam quae hanc paginam digne expleant. Restât pium votum et suspirium: utinam haec pulcherrima libri impressi forma etiam minime spernendo Arminii Wiegand ope ri (cf. LF 109, 1986, 157) haud ita pridem in Saeculis spiritalibus edito contigisset! Neque tamen dubitare licet, quin haec exquisita ope

247

This content downloaded from 185.2.32.58 on Sat, 14 Jun 2014 11:25:14 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions