Download - Bakalarska Prace Stoletá Válka
Západočeská univerzita v Plzni
Fakulta filozofická
Bakalá řská práce
Vliv stoleté války na formování moderního státu
Miloslav Apolín
Plzeň 2013
Západočeská univerzita v Plzni
Fakulta filozofická
Katedra politologie a mezinárodních vztahů
Studijní program Politologie
Studijní obor Politologie
Bakalá řská práce
Vliv stoleté války na formování moderního státu
Miloslav Apolín
Vedoucí práce:
Mgr. Ľubomír Lupták, Ph.D.
Katedra politologie a mezinárodních vztahů
Fakulta filozofická Západočeské univerzity v Plzni
Plzeň 2013
Prohlašuji, že jsem práci zpracoval samostatně a použil jen uvedených pramenů a literatury.
Plzeň, duben 2013 ………………………
Děkuji Mgr. Ľubomíru Luptákovi, Ph.D. za odbornou pomoc, rady a čas,
které mi během psaní bakalářské práce věnoval.
5
Obsah
1 Úvod........................................................................................................ 6
2 Základní atributy moderního státu ........................................................ 10
2.1 Teorie Charlese Tillyho .................................................................. 12
3 Situace před vypuknutím stoleté války ................................................. 13
3.1 Situace v Anglii před vypuknutím stoleté války .............................. 13
3.2 Situace na francouzském území před vypuknutím války ............... 15
3.3 Příčiny stoleté války ........................................................................ 16
4 Revoluce ve válečnictví ........................................................................ 18
4.1 Nové technologie- dlouhé luky a střelný prach............................... 18
4.2 Nové složení a vznik stálé armády ................................................. 20
5 Vliv stoleté války na změny společenského uspořádání ...................... 23
6 Stoletá válka ......................................................................................... 27
6.1 První fáze války .............................................................................. 27
6.1.1 Bitva u Kresčaku ...................................................................... 28
6.1.2 Bitva u Poitiers ......................................................................... 31
6.1.3 Mír z Brétigny ........................................................................... 33
6.2 Druhá fáze války ............................................................................. 36
6.2.1 Politický neklid ve francouzském království ............................. 37
6.2.2 Zmatky na Britských ostrovech ................................................ 38
6.3 Třetí fáze války ............................................................................... 39
6.3.1 Bitva u Azincourtu .................................................................... 39
6.3.2 Zlom ve válce ........................................................................... 41
6.4 Situace v obou zemích po skončení války ..................................... 44
6.5 Výsledky stoleté války .................................................................... 45
7 Závěr ..................................................................................................... 46
8 Seznam použité literatury a pramenů ................................................... 50
9 Resumé ................................................................................................ 53
6
1 Úvod
Soupeření mezi Francií a Anglií, dvěma evropskými mocnostmi,
bylo nedílnou součástí evropských dějin nejen během koloniálního
období, ale spory těchto velmocí ovlivňovaly život v Evropě již mnohem
dříve. K největší eskalaci zmíněného konfliktu došlo v období pozdního
středověku, kdy mezi oběma zeměmi došlo k sledu válečných konfliktů,
který je označován jako stoletá válka. Stoletá válka, termín, který se
objevil až v rámci francouzské romantické historiografie, představuje
dlouhé období válečných konfliktů mezi Francií a Anglií ohraničené léty
1337 a 1453 (Davies 2000a: 437). Toto období není typické jen
nepřetržitým válčením, ale také dlouhými roky míru, které stoletou válku
rozdělily do tří etap. Stoletá válka a období, které následovalo po ní,
přispěla k vytváření moderních států Anglie a Francie tak, jak je známe
dnes. Ve své práci se pokusím nalézt odpovědi na otázky, jak přispěla
stoletá válka k utváření moderních států, jakými změnami prošla tehdejší
společnost a jaké nové technologie a změny přinesla stoletá válka do
života v pozdním středověku. Hlavním cílem práce bude zachytit vliv
stoleté války na formování moderního státu.
V úvodu své práce bych nejprve rád zmínil atributy moderního státu
a důležité pohledy na vznik státu. O moderním státu jako takovém se
začíná v kontextu Evropy hovořit v 15. a 16. století, tedy v období po
konci stoleté války. Proto považuji za důležité zmínit atributy moderních
států, abych mohl dokumentovat, že státní útvary, které se nacházely na
území dnešních státních útvarů Francie a Anglie před vypuknutím stoleté
války, znaky moderních států nenaplňovaly. Zároveň se pokusím
demonstrovat, že tyto státní útvary po skončení stoleté války začaly tyto
níže zmíněné atributy moderního státu postupně naplňovat. O stoleté
válce tedy lze hovořit jako o výrazném činiteli, který měl vliv na vznik
moderního státu jako specifické politicko-teritoriální jednotky.
7
Během stoleté války došlo k zásadním změnám, které měly vliv na
vznik a rozvoj byrokratického aparátu a díky kterým vládci upevňovali
svoji moc. „Stát zahrnuje rozmanité instituce, pomocí, resp.
prostřednictvím nichž se vládne: byrokracii, armádu, policii, soudy,
systém sociálního zabezpečení atd.; mezi stát a celé „politické těleso‟
(body politics) lze položit rovnítko. To umožňuje ztotožnit počátky
moderního státu s nástupem systému centralizovaného vládnutí, k němuž
v Evropě došlo v 15. a 16. století, kdy se podařilo podřídit tomuto
systému všechny ostatní duchovní i světské instituce a skupiny‟
(Heywood 2008: 116-117).
Dále bych nastínil situaci v obou zemích před vypuknutím války
a také příčiny vzniku stoleté války. Tím mám na mysli především války na
anglickém území, kdy se nejprve anglický král Eduard I. pokusil
o připojení Walesu k anglickému území, což se mu podařilo. Poté co
připojil Wales, tak usiloval, o připojení Skotska, což bylo mnohem
komplikovanější. Problematickou otázkou připojení Skotska k anglickému
území se zabýval ještě jeho vnuk, slavný anglický panovník Eduard III.,
který se již účastnil bojů ve stoleté válce. Důležitým územím pro
anglického krále bylo také Gaskoňsko ležící na francouzském území, kde
však od 13. století vládli angličtí králové. Anglický král vládnoucí na tomto
území měl být de facto poddaným francouzského krále, což vyvolávalo
mocenské spory na tomto území. Již v tomto období vznikaly počáteční
spory mezi anglickým rodem Plantagenetů a francouzským vládnoucím
rodem Kapetovců, který byl po smrti posledního krále z rodu Kapatovců
vystřídán příbuzenským rodem Valois. Spory vznikaly kvůli podpoře
Skotů v jejich osvobozeneckém boji s anglickou korunou. K jejich
vyvrcholení došlo právě v době, kdy po meči, tedy po mužské linii, vymřel
francouzský panovnický rod Kapetovců a anglický panovník Eduard III.
vznesl nárok na francouzský trůn, neboť jeho matka byla dcerou
francouzského krále Filipa IV. (Griffiths 1999: 155-160). Stoletá válka tedy
vznikla původně jako charakteristicky feudální konflikt plynoucí částečně
8
z nejasností vzájemných vztahů, které byly zapříčiněny složitým
středověkým feudálním systémem, mezi anglickým a francouzským
panovníkem a také z přerušení francouzské dynastické linie
(Davies 2000b: 345).
Dále bych se podrobněji věnoval jednotlivým etapám, kterými byla
válka rozdělena, také jednotlivým panovnickým rodům, kteří se války
účastnili, zmíním výsledky těchto etap, jejich vliv na oba zúčastněné
aktéry, popřípadě jejich vliv na konkrétní panovnické rody (anglický rod
Plantagenetů a francouzský rod Valois). Také uvedu, jaký vliv měla
stoletá válka na ostatní aktéry v Evropě, jejich postoj vůči oběma zemím,
popřípadě jejich přímé angažování v tomto konfliktu.
V další části své práce bych se rád věnoval výsledkům tohoto
konfliktu, jaký vliv měly na oba aktéry z hlediska vnitřní politiky a také jak
ovlivnily velmocenské postavení obou zemí v Evropě. Podrobněji bych se
zaměřil na tehdejší společenské uspořádání a také na to, jakými
proměnami francouzská a anglická společnost prošla během stoleté
války. Důkladněji bych se také věnoval situaci, která panovala v Anglii po
skončení stoleté války, mám na mysli tzv. Válku růží, která se odehrávala
mezi rody Lancasterů a Yorků, uvedu její výsledek a také její vliv na Anglii
(Kumpera 2001: 64-69). Dále jen v krátkosti nastíním vývoj v obou
zemích po skončení konfliktu a také neopomenu zmínit vývoj vzájemných
vztahů mezi oběma zeměmi.
Během stoleté války došlo k řadě významných bitev, které se
zapsaly do historie válečnictví. Mezi tyto válečná střetnutí patří beze
sporu bitva u Kresčaku, která se odehrála v létě roku 1346, kdy se
armáda anglického panovníka Eduarda III. vylodila na pobřeží Normandie
a porazila mnohem silnější armádu francouzského krále Filipa VI. a jeho
spojenců (Ayton 2005: 1). Další významnou bitvou, v níž opět zvítězili
Angličané, byla bitva u Azincourtu, k níž došlo na podzim roku 1415.
Toho roku se armáda anglického panovníka Jindřicha V. vylodila na
severu Francie a střetla se s mnohem početnějším vojskem Karla VI., ten
9
se však nepoučil z předešlých porážek svých předchůdců a byl v bitvě
poražen (Keegan 1978: 72-74). Celá stoletá válka a také všechny její
významné bitvy a nové technologie v nich použité přispěly k vývoji
vojenství, tady k revoluci ve válečnictví. Právě používání některých
specifických nových technologií je také jedním ze základních faktorů
formování moderního státu „vznik a zformování moderního státu umožnily
slábnutí vládnoucích elit Svaté říše římské, rozšíření nových výrobních
způsobů a moderních technologií, které přispěly k rozvoji a rozšíření
merkantilismu, úpadek papežské moci a evropská reformace‟
(Waisová 2009: 83). Nejvýznamnější změnou v dosavadním způsobu
válčení bylo využití dlouhých luků a později také střelného prachu. Právě
díky používání střelného prachu a dělových koulí se podařilo
francouzskému králi, v posledních letech stoleté války, prorazit hradby
anglických pevností a hradů a vyhnat tak Angličany z Gaskoňska,
Akvitánie, neboli Guyenne, a také z Normandie zpět do Anglie
(Keegan 1993: 320).
Střelný prach byl však ve stoleté válce využíván mnohem dříve,
než v posledním období války. První dobové zmínky o využití střelného
prachu, který se používal při dělostřelecké palbě, jsou datovány již
v prvním období stoleté války, kdy byla během kresčackého tažení
použita první děla (Featherstone 2001: 228). Další důležitou změnou byl
smluvní systém najímání vojáků do armády, který se uplatňoval
především na anglickém dvoře. Právě díky tomuto systému mohl anglický
panovník najímat profesionální a také poloprofesionální armády. To se
týkalo také vyšší anglické šlechty, která nyní v armádě sloužila za mzdu,
což bylo ještě na počátku 14. století pro vyšší anglickou šlechtu
nemyslitelné, protože měla oprávněné obavy, že by tak mohla ztratit
svoje společenské postavení (Nicolle 2000: 15-21).
V závěru práce shrnu nejdůležitější momenty stoleté války a jejich
přímý vliv na politické i společenské změny, které v té době proběhly
s důrazem na vliv těchto změn na formování moderního státu. Dále
10
zopakuji znaky moderního státu a budu zmiňovat, kdy byly tyto znaky
během stoleté války naplňovány a jak se vyvíjely.
Co se literatury týče v celé práci vycházím pouze z knižních zdrojů,
kterých je na toto téma zpracováno dostatek. Snažil jsem se používat
především díla zahraničních autorů, protože je považuji za kvalitnější než
díla českých autorů, kterých je navíc na toto téma zpracováno
nedostatek. K načrtnutí znaků moderního státu jsem použil teorii
například Charlese Tillyho a Maxe Webera. Z historických zdrojů jsem
nejvíce čerpal z díla Georgese Dubyho Dějiny Francie od počátků po
současnost nebo z děl Normana Daviese The Isles: A History a Evropa:
dějiny jednoho kontinentu. K nastínění revoluce ve válečnictví jsem
nejvíce využil publikaci Válka ve středověku, kterou napsal Philippe
Contamine.
2 Základní atributy moderního státu
Moderní stát lze charakterizovat několika atributy. Mezi ty základní
patří suverenita, jasně vymezené státní hranice, stálí příslušníci státu,
vykonávání jurisdikce na jasně vymezeném území a také zajištění
dodržování zákonů na území států. Suverenita patří mezi ty nejdůležitější
atributy. Pokud na území státu existuje více svrchovaných autorit,
nemůžeme hovořit o moderním státu, protože zde dochází k štěpení
suverenity. Dalším důležitým znakem státu je státní území, na kterém stát
uplatňuje a ze kterého odvozuje svoji suverenitu (Heywood 2005: 75-76).
O obou účastnících stoleté války lze hovořit jako o moderních
státech teprve až po skončení stoleté války, protože před válkou, tedy na
začátku 14. století, ani jeden z pozdějších účastníků války nenaplňoval
základní atributy moderního státu. Jednalo se především o problém
celistvosti území a také uplatňování suverenity státu. Jak se ještě
podrobněji zmíním v následující kapitole, území spravované anglickým
11
panovníkem nebylo celistvé, nebylo dokončeno připojení Walesu
k anglickému území, angličtí králové také usilovali o podmanění Skotska
na severu a také Irska. Anglický panovník tak v těchto oblastech nemohl
uplatňovat svoji suverenitu, protože v těchto územích vládli lokální vládci,
jakým byl například skotský král David II. Podobná situace nastala také
ve Francii, konkrétně v Gaskoňsku, kde od 13. století vládli angličtí
králové. Francouzský panovník tak nemohl na tomto území uplatňovat
svoji suverenitu a zároveň ztráta Gaskoňska ve prospěch anglické koruny
znamenala nejednotnost území státu (Griffiths 1999: 155-160).
Důležitým územím ve Francii bylo Burgundsko. Přestože
Burgundsko leží na území dnešní Francie mělo během třetí etapy stoleté
války významné spojenectví s anglickým panovníkem Jindřichem V. Toto
spojenectví časem ještě zesílilo, důvodem byla vražda burgundského
vévody Jana Nebojácného, do které byl zapleten francouzský král Karel
VII. Janův syn Filip Dobrý se poté rozhodl podpořit aspirace anglického
panovníka Jindřicha V. v zápase s Francií. Spojené síly anglického krále
a Burgundska rovněž obsadily Paříž a většinu severní Francie. Toto
spojenectví trvalo až do roku 1477, kdy bylo burgundské vojsko poraženo
v bitvě Nancy. Takže tedy ani v Burgundsku nemohl francouzský král více
jak půl století uplatňovat svoji svrchovanou autoritu a opět zde byla
patrná necelistvost francouzského území, které tedy opět mělo nejasně
vymezené státní hranice (Kumpera 2001: 67-70).
Podobná nestabilní situace jako v Burgundsku nastala také ve
Flandrech, Bretani a také v Guyenne. Všechna tato území se
nenacházela pod kontrolou královské domény a proti těmto územím byly
vedené neustálé trestné výpravy. Flandry a Guyenne se dokonce
společně spojily proti královské moci. Necelistvost francouzského
království se tedy netýkala pouze Burgundska, ale i dalších území, která
si nárokoval francouzský král, nebo která formálně patřily feudálními
vazalům francouzského krále (Carpentier 2003: 226).
12
Feudální systém byl typický pro celé období středověku. Ve
feudálním systému existuje jedna privilegovaná skupina osob, která si
díky svému postavení nárokuje jistá privilegia. „Přesněji řečeno, feudální
systém spočívá v rozčlenění moci do početných autonomních buněk.
V každé z nich je pán, vrchnost, držitelem práva velet a trestat; tuto svou
moc vykonává jako část dědictví po předcích‟ (Duby 2003: 162). Zde tedy
dochází k překrývání suverenity. Vazal vládne svému lénu, které mu bylo
přiděleno panovníkem, ale on sám je zároveň poddaným svého lenního
pána.
Znaky moderního státu se také ve svém díle Politika jako povolání
zabývá Max Weber. Zmiňuje několik znaků, které podle něj musí moderní
stát naplňovat. Mezi tyto znaky moderního státu patří byrokracie,
kapitalismus, monopol na vykonávání násilí, jasně vymezené státní
hranice nebo ústavní organizovanost státu (Weber 1929: 26-28).
2.1 Teorie Charlese Tillyho
Nyní považuji za důležité zmínit teorii Charlese Tillyho, který se
věnuje vlivu kapitálu a násilí ve státě na jeho existenci. Důležitým
faktorem je pro něho násilí. Evropa pozdního středověku byla rozdrobena
do stovek malých knížectví, vévodství, městských států a dalších státních
útvarů. Aby byly tyto státní útvary schopny své existence, musely začít
budovat stálou armádu, která by je ochránila před vnějším nebezpečím.
Státy se také začaly spojovat ve větší státní útvary, aby se zvýšila šance
na jejich přežití. Druhým důležitým bodem, kterým se zabývá, je
existence funkčního kapitalistického systému. Existence kapitalistického
systému a intenzivní zapojení venkova do ekonomického života umožnily
panovníkovi získat vyšší výnosy na daních. Ty byly vybírány jak ve formě
cel, tak i ve formě spotřební daně. Moc panovníka tak rostla a rozšiřovala
se i do venkovských oblastí. Vztahy mezi centrem a venkovem dále byly
ovlivněny možnostmi venkova dodávat dostatek vojáků panovníkovi.
13
Důkazy o vzniku kapitalistického systému jsou patrné již před rokem
1490, tedy v období stoleté války a také v období po jejím skončení. Moc
státního aparátu se rozšiřovala také díky dodávkám potravin, obchodu,
komunikaci a migraci obyvatelstva (Tilly 1990: 45-51). Všechny tyto
znaky, které jsem nyní vyjmenoval, tak lze spojit s kontextem stoleté
války.
3 Situace p řed vypuknutím stoleté války
3.1 Situace v Anglii p řed vypuknutím stoleté války
V letech 1272–1307 vládl v Anglii Eduard I., ale během jeho éry se
anglické království ocitlo v nepřetržitých válkách. Válčilo se buď na
pevninském území evropského kontinentu nebo na území Britských
ostrovů. Na konci třináctého století se mu téměř po dvou stoletích bojů
podařilo dokončit připojení Walesu k anglickému panství Plantagenetů,
z Walesu se stalo knížectví a jeho vládcem se stal králův nejstarší syn
(Elton 2000: 69-70).
Poté co se mu podařilo dobýt Wales a připojit jej k anglickému
území, tak se zaměřil na Skotsko. Situaci mu ulehčil především fakt, že
zanedlouho po smrti skotského krále Alexandra III. zemřela i jeho vnučka
a dědička trůnu. Eduard byl požádán skotskými královskými poručníky,
aby pomohl vyřešit otázku nástupnictví na skotský trůn, sám však využil
této situace k upevnění své moci. Poté následovalo dlouhé období
soupeření mezi Skoty a Angličany o nezávislost či podmanění Skotska.
Skotové neváhali a o pomoc požádali Francii i papeže a s velkou hrdostí
hájili svoji nezávislost. Skotové dosáhli velkého úspěchu v roce 1328, kdy
byla podepsána Northamptonská smlouva, která uznala za krále šlechtice
skotského původu Roberta Bruce, který se tak stal jako Robert I.
skotským králem. Tento dílčí úspěch však netrval dlouho, protože roku
1330 se Eduard III. stal anglickým králem a tuto dohodu odmítl.
14
Angličanům se přesto nikdy nepodařilo skotské území plně integrovat pod
svoji svrchovanou vládu (Davies 2000b: 312-325).
Dalším problematickým územím na Britských ostrovech bylo Irsko.
V Irsku si zajistil politickou podporu bratr skotského krále Roberta I.
Edward Bruce, který se stal irským velekrálem. Robert Bruce využil
nastalé situace v Irsku, osobně navštívil svého bratra a pokusil se v Irsku
podnítit odpor vůči současnému anglickému králi Eduardu II., který se stal
po Eduardovi I. anglickým králem. Irsko se časem stalo pro anglické
vládce pouze zdrojem financí a surovinových zásob, což vedlo ke stále
větší nenávisti vůči Angličanům. Tyto faktory přispěly k úspěchu Edwarda
Bruce i k faktu, že se anglickým králům už v budoucnosti nepodařilo
prosadit jejich autoritu v Irsku.
Podobně jako Irsko a Skotsko bylo dalším problematickým územím
Gaskoňsko, ležící na území dnešní Francie, které bylo pod anglickou
nadvládou od začátku 13. století. Hospodářské zisky z Gaskoňska
plynoucí do anglické královské pokladny byly značné, a tak o něho
angličtí panovníci nehodlali přijít. Otázka Gaskoňska nebyla jediným
sporným bodem mezi oběma pozdějšími účastníky stoleté války.
Angličanům vadilo především spojenectví se Skoty a také fakt, že
Francouzi poskytli útočiště skotskému králi poté, co Eduard III. vtrhl do
Skotska. Tím nejproblematičtějším bodem anglického a francouzského
soužití se stala otázka nástupnictví na francouzský trůn. V roce 1328
vymřela po meči, tedy po mužské linii, francouzská dynastie Kapetovců,
tehdejších pánů Francie (Griffiths 1999: 155-160).
Eduard III. neváhal této situace využít a vznesl nárok na
francouzský trůn, neboť jeho matka byla Francouzka. V té době byl již
francouzským králem Filip VI. z rodu Valois. Eduard III. byl synem
Eduarda II. a dcery francouzského krále Filipa Sličného Izabely. Právě
díky francouzskému původu své matky později vznesl nárok na
francouzský trůn. Po vymření dynastické linie Kapetovců francouzští
baroni rozhodli, že francouzskému království nemůže vládnout žena, a to
15
i přes skutečnost že Izabela byla přímou příbuznou bývalého
francouzského krále Filipa Sličného, a tak odmítli nárok Izabely i jejího
syna na francouzský trůn (Froissart 1977: 5-6).
3.2 Situace na francouzském území p řed vypuknutím války
Podobně jako tomu bylo na Britských ostrovech, kde vládli
Plantageneti, docházelo rovněž k územním sporům a konfliktům na
území ovládaném francouzskými králi.
„Manželstvím svého syna, budoucího Filipa Sličného, uzavřeným
v roce 1284 s dědičkou království navarrského a hrabství Champagne
a Brie, pak Filip Smělý chystal připojení tohoto, hrabství položeného
blízko u Paříže ke královské doméně. Francouzskému králi se tak
otevírala nová pole působnosti, jednak na jihu, kde se stal největší
teritoriální vrchností, jednak na východě, kde se jeho země dostaly do
bezprostředního sousedství s říšskými územími. Vedle těchto velkých
zisků se však v důsledku rostoucí přitažlivosti domény množil i počet
malých anexí, z nichž některé se týkaly i území za tradičními hranicemi
království‟ (Carpentier 2003: 225).
Mezi tyto anexe patřil například přístav Harfluer, který se stal
jedním z prvních cílů Jindřicha V. během jeho tažení na území
francouzských králů v roce 1415. Jednotlivé části královské domény byly
rozdělovány mladším synům panovníka, avšak i zde si francouzští
králové vytvořili jistou pojistku, neboť pokud by některý z mladších synů
krále zemřel bez potomků, tak by panství, které mu bylo přiděleno, bylo
automaticky navráceno francouzské koruně. Filip Sličný tento princip
omezil pouze na mužské potomky, neboť nechtěl, aby jakékoliv hrabství
bylo spravované ženou. Po nastoupení rodu Valois na francouzský trůn
se většina panství vrátila zpět pod správu francouzského krále a ta
panství, která se k francouzské koruně nevrátila byla spravována blízkými
příbuznými krále. Tento fakt se však netýkal úplně všech feudálních
16
vazalů francouzského krále. Válečné konflikty se na francouzském území
týkaly Burgundska, Bretaně, Flander a také Guyenne, kde vládli angličtí
králové, tato území měla být feudálními vazaly francouzského krále, ale
nacházela se prakticky v nepřetržitém stavu vzpoury, proto proti nim byly
vedeny válečné výpravy. „Oproti tomu vévodství bretaňské bylo nadále
prakticky nezávislé; bylo zapotřebí stoleté války, aby vyvstala bretaňská
otázka‟ (Carpentier 2003: 225-226).
3.3 Příčiny stoleté války
Jak jsem již zmínil v úvodu práce, stoletá válka vznikla jako
charakteristický feudální konflikt, který zapříčinily problematické vazalské
vztahy mezi francouzským a anglickým panovnickým rodem a také
neschopnost posledního kapetovského krále zajistit si potomka
(Davies 2000a: 437-438).
V červnu 1329 mladý anglický král Eduard III. ve svých šestnácti
letech přísahal věrnost francouzskému králi Filipu VI. z rodu Valois. Tuto
přísahu věrnosti skládal každý anglický král Normandie, Anjou nebo
Akvitánie již od dob Viléma Dobyvatele. Eduard III. tuto přísahu skládal již
v roce 1325 předchozímu francouzskému králi Karlu IV. Krásnému,
poslednímu francouzskému králi z rodu Kapetovců. Obřad byl důležitý
v tom, že veřejně vyjadřoval vzájemné postavení dvou vládců ve
feudálním uspořádání. Každý anglický král přísahal věrnost
francouzskému králi. Na složení přísahy trval francouzský král Filip VI.,
který věděl, že Eduard III. nebyl spokojen s tím, že se stal Filip VI.
francouzským králem, a tak si chtěl zajistit loajalitu anglického krále.
Přísaha byla pouze první částí vazalského procesu, který měl Eduard III.
podstoupit. Druhou částí byla podrobnější smlouva, která upravovala
práva a povinnosti obou panovníků, proto Filip VI. požadoval, aby došlo
i k druhému kroku, tomu se Eduard III. vyhýbal a nakonec svému
francouzskému protějšku odpověděl v dopise, ve kterém napsal, že svoji
17
původní přísahu považuje zároveň za druhou část svého vazalského slibu
a ujistil francouzského krále Filipa VI. o své věrnosti a loajalitě
k francouzské koruně. Nakonec právě slib věrnosti z úst krále Eduarda III.
byl posledním slibem feudální podřízenosti vyslovený anglickým
panovníkem francouzskému vládci. Spory mezi Plantagenety
a francouzským vládnoucím rodem Valois se neustále stupňovaly.
Sporné otázky se týkaly nejen nástupnictví na francouzský trůn, který si
nárokoval Eduard III., protože byl vnukem Filipa IV. Sličného, zatímco
Filip z rodu Valois byl pouze jeho synovcem, ale také přátelství Anglie
a Flander a také občanské války ve Skotsku, do které se vměšoval
francouzský král (Davies 2000b: 344-349).
Když v roce 1328 zemřel Karel IV. Krásný bez dědice, tak nároky
na francouzský trůn mohli vznést tři kandidáti. Tím prvním byl anglický
král Eduard III., druhým Filip z Evreux a třetím byl později vybraný
Filip VI. z Valois. Francouzské generální stavy nedůvěřovaly Eduardovi
III. ani Filipovi z Evreux, a tak zvolily králem Filipa VI. z Valois. Eduard III.
se však nehodlal vzdát nároku na francouzský trůn, což byla hlavní
příčina války. „Hlavním důvodem války byl pevný úmysl Eduarda III.
získat francouzskou korunu. Bezprostřední příčinnou bylo štvaní
rebelantských emigrantů, popularita tažení, jež lákalo plenění bohaté
země, ale zejména pak otázka Flander, onoho klíče francouzsko-
anglických vztahů‟ (Maurois 1994: 69).
Otázka vlivu ve Flandrech byla důležitá pro anglické i flanderské
obchodníky, protože základním produktem anglického království byla
vlna, kterou zpracovávali flanderští soukeníci. Mocenské vztahy ve
Flandrech byly to složitější, že flanderský hrabě Ludvík z Nevers byl
podporován francouzským králem Filipem VI., zatímco vlámské
měšťanstvo bylo orientováno více proanglicky. Eduarda III. v jeho zápase
podporovalo přirozeně anglické měšťanstvo, kterému vadilo, že se
Flandry dostávají pod silný francouzský vliv. Angličtí obchodníci dokonce
darovali králi dvacet tisíc žoků vlny, aby mohl uhradit náklady na válečné
18
tažení. Tažení do západní Francie bylo na anglickém dvoře populární,
protože tato oblast byla velmi bohatá a dala se tak očekávat tučná
válečná kořist (Maurois 1994: 68-70).
4 Revoluce ve vále čnictví
Jak jsem již nastínil v úvodu své práce, během období stoleté války
došlo k několika zásadním změnám v dosavadním válčení. První změnou
bylo využití dlouhých luků, díky kterým se dokázala anglická pěchota
efektivně bránit útokům francouzského jezdectva, druhou změnou bylo
používání střelného prachu, který byl v Evropě poprvé použit právě
během stoleté války, další změny se týkaly například budování stálé
armády nebo celkové reorganizace vojska, kdy se přestal klást velký
důraz na pěchotu, naopak posílilo jezdectvo a lučištníci.
4.1 Nové technologie- dlouhé luky a st řelný prach
Používání dlouhých luků, se stalo spolu s dokonalým vedením
armády hlavní anglickou zbraní ve vyhraných bitvách stoleté války.
Používání dlouhých luků bylo hlavní příčinou anglických vojenských
úspěchů nejen ve čtrnáctém století, kdy se anglickým panovníkům
podařilo takřka zlomit odpor francouzského krále, ale například také
v bitvě u Azincourtu již ve století patnáctém. To se týkalo nejen stoleté
války, ale také například anglických vojenských úspěchů ve Skotsku nebo
v Irsku (Featherstone 2001: 217).
Skotům uštědřila anglická armáda porážku v roce 1333 v bitvě na
Halidon Hillu. Neúspěchy Francouzů ale nebyly způsobeny pouze tím, že
Angličané používali dlouhé luky. Stejně důležitý byl fakt, že francouzská
armáda podnikala neuvážené a špatně organizované výpady, které byly
předem odsouzeny k neúspěchu. Angličané díky dlouhým lukům
triumfovali především v první fázi války, nejmarkantněji se převaha
19
anglického vojska, kterou mu poskytovaly dlouhé luky, projevila v bitvě
u Kresčaku v roce 1346 nebo v bitvě u Poitiers z roku 1356. Francouzská
armáda sice disponovala janovskými střelci s kušemi, ale anglický
lučištník dokázal vystřelovat své střely i čtyřikrát rychleji než janovský
bojovník s kuší a navíc kvůli špatnému počasí navlhly tětivy kuší, ze
kterých se tak podstatně hůře střílelo. Další ukázkou převahy anglických
lukostřelců nad francouzskou pěchotou byla bitva u Azincourtu, která se
odehrála v roce 1415.
Toto anglické vítězství bylo umocněno tím, že anglický král Jindřich
V. disponoval pouze osmi tisíci muži, naopak je protivník Karel VI.
disponoval dvaceti tisíci muži, kteří však byli opět špatně organizovaní,
a proto nedokázali anglické vojsko přemoci. Francouzi se nejprve pokusili
zneškodnit anglické lučištníky na křídlech, jenže byli odraženi střelbou
z luků. Bitva se navíc odehrála v zalesněném prostředí, kde se
francouzská převaha nemohla tolik projevit. Jednotky anglických
lučištníků měly ale také své stinné stránky. Lučištníci byli méně mobilní
v porovnání s lukostřeleckými jednotkami ze Střední Asie, lépe se
uplatnili při obraně pevností než při útoku na bitevním poli, kde jejich
úspěch závisel na tom, zda je nepřítel napadne jako první. Proto anglický
král Eduard III. tolik pustošil francouzský venkov, protože chtěl nepřítele
vyprovokovat k útoku (Black 2009: 54-56).
Střelný prach byl objeven v Číně někdy kolem jedenáctého století,
ale neexistují žádné důkazy o tom, zda jej Číňané využívali ve vojenství,
naopak je zcela jisté, že střelný prach používali k výrobě ohňostrojů.
Krátce poté byl znám střelný prach i v Evropě, ve vojenství byl využíván
ihned poté, co došlo k objevení jeho výbušných vlastností.
(Keegan 1993: 319).
Na začátku čtrnáctého století došlo k objevu, že když se střelný
prach a projektil uzavřou do trubice, tak výbuch střelného prachu vypudí
projektil z trubice do stanoveného směru a na výraznou vzdálenost.
Poprvé byl střelný prach ve stoleté válce použit v bitvě u Kresčaku, ale
20
v žádném případě neměl žádný vliv na její výsledek
(Featherstone 2001: 228).
Z roku 1326 se zachovala kresba na níž je zobrazena nádoba, ze
které vyčnívá velký šíp, mířící na bránu pevnosti. Během patnáctého
století došlo k pokroku ve výrobě a také v používání děl. Děla získala
trubicovitý tvar a šípy byly vystřídány dělovými koulemi. Děla se využívala
především při obléhání pevností, protože jejich střely byly zpočátku velmi
nepřesné, což během obléhání pevností nebyl až takový problém. Navíc
tehdejší děla nebyla mobilní a mohla být tak využita jen v oblastech, které
měli jejich majitelé plně pod svojí kontrolou. Aby se děla mohla stát
součástí polního válčení, tak by musela držet krok během náročných
přesunů se zbytkem armády a zároveň by musela být schopna rychle
opustit bojiště v případě ústupu, čehož tehdejší děla nebyla schopna. Je
sice historicky dokázáno, že děla byla součástí bitvy u Azincourtu, ale
dokázala lépe dělat hluk na bojišti, než efektivně mířit a zneškodnit
nepřítele. Ale již o necelých čtyřicet let po bitvě u Azincourtu dokázali
Francouzi využít střelby z děl k probourání anglických pevností, díky
čemuž vypudili Angličany v posledních letech stoleté války z Normandie
a Akvitánie (Keegan 1993: 320-321).
4.2 Nové složení a vznik stálé armády
V průběhu stoleté války a obecně během celého období vrcholného
a pozdního středověku došlo k výrazné proměně pěchoty, v armádě se
stále více uplatňovali lučištníci. Pěchota obecně ztratila během celého
čtrnáctého a patnáctého století kvalitativně i kvantitativně na významu.
Například anglického tažení do Skotska z roku 1335 se účastnilo zhruba
15 000 mužů, z toho bylo 4 000 jízdních lučištníků, 3 200 mužů ve zbroji
a 7 800 pěšáků, z toho byla více jak polovina lučištníků. Tento fakt je
zcela patrný také ze složení anglických armád vyslaných z anglického
území na území severní Francie během stoleté války. Kopiníci a pikovníci
21
postupně začali z anglické armády mizet a byli nahrazováni lučištníky,
kteří pokud plnili funkce pěšáků, tak měli k dispozici koně, aby se mohli
rychleji přemisťovat. Ve Francii Jan Dobrý a jeho následovníci dávali
přednost najímání španělských nebo italských střelců s kušemi před
městskými kontingenty, které považovali za neužitečné a politicky
nebezpečné- pokud by se jednotlivá města od krále odvrátila, tak by pak
král nemusel disponovat dostatkem vojenské síly pro obranu země. Na
druhou stranu po některých městech francouzští králové požadovali
menší kontingenty střelců a pavézníků. Podobný trend lze zaznamenat
také na území italských městských států, kde v roce 1425 vznikla mezi
Florencií a Benátkami Liga, kde mělo být 8 000 jezdců a pouze 3 000
pěšáků (Contamine 2004: 163-164).
Během stoleté války došlo k další výrazné transformaci ve
vojenství, která změnila dosavadní způsob válčení a také vzájemné
vztahy mezi panovníkem a jeho poddanými. Začala se formovat první
stálá vojska, která tak nahradila dosavadní systém odvodů. Panovník tak
disponoval stálým vojskem, které mohlo být okamžitě nasazeno při
obraně země a král se již nemusel spoléhat na své vazaly, kteří měli
povinnost poskytnout panovníkovi vojáky. Vladce si tak zároveň
upevňoval také svoji politickou moc. Existence stálé armády byla však pro
panovníka velmi finančně náročná, proto museli občané království platit
daně, ze kterých byly vypláceny platy vojáků.
Státy vytvářejí své ozbrojené síly tak, aby mohly naplnit své ambice
a cíle. Tak tomu bylo i v Anglie v pozdním středověku, kde se vojenské
instituce definovaly ve třech základních ohledech. „Zaprvé šlo
o společnost, kde feudální režim už nebyl lidskou realitou a pomalu se
proměnil v režim definovaný jinými typy závislostí; z toho vyplynula
nutnost ustavit nové osobní vazby mezi mocnými a lidmi schopnými
sloužit jim ve válce. Druhým podstatným rysem bylo, že hlavní anglická
síla spočívala v používání long bow, ve zbrani spíše lidové než
aristokratické, a z toho pramenila nutnost hledat vojáky ve všech vrstvách
22
populace, bez ohledu na jejich právní postavení, aby se získal dostatečný
počet vysoce kvalifikovaných lučištníků. Třetí významný pohled tvořila
dobyvačná vnější politika, v jejím důsledku bylo nutné vysílat do Skotka,
do Irska, případně do Walesu, ale zejména a především za moře
expediční sbory.‟ Takto vyslané posádky musely být připraveny bojovat
na cizím území i několik let (Contamine 2004: 180-181).
Ke skutečnosti, aby vzniklo trvalé vojsko, je potřeba několik
základních podmínek. Nejdůležitější podmínkou je existence pravidelných
a stabilních struktur, tedy pravidelné doplňování početních stavů vojska.
Druhou podmínkou je fakt, že vládci musejí být přesvědčeni, že udržování
a placení vojska i v době míru jim zajistí nadřazenost a také oporu, kterou
by jim ojedinělé mobilizace nezajistily. Další podmínkou je fakt, že ve
společnosti musí být dostatek mladých mužů, kteří jsou ochotni sloužit
vlasti a přijmout armádní život se vším všudy. Poslední podmínkou je
schopnost vládce zajistit dostatek financí na vydržování takového vojska,
což v praxi znamená zavedení trvalého systému výběru daní. Všechny
tyto podmínky naplňovalo francouzské království za panování rodu
Valois, jmenovitě za vlády Karla V., neboť došlo k zavedení stálých daní,
společnost se cítila ohrožena vnějším nebezpečím, a tak podporovala
zavedení stálého vojska, s čímž také souhlasila francouzská šlechta.
Proto došlo k zavedení stálých oddílů obrněnců, pěšáků a také
jízdních střelců. V prvních letech vlády Karla VI. došlo k finanční krizi,
a tak se část stálého vojska rozpadla, stálé oddíly zůstali jen v Normandii
a na jihozápadě francouzského panství. Za vlády Karla VII. došlo k další
změně, neboť válečníci propuštění z armády žili nekontrolovaným stylem
života, a tak se je král Karel VII. pokusil začlenit do pohraničních posádek
v blízkosti území, která ještě nebyla pod královskou kontrolou. Zde nastal
problém, protože válečníci žijících na území ovládaném francouzskými
králi byli závislí na velmožích. Proto se král snažil toto privilegium zrušit
a požadoval, aby válečníci žijící na francouzském území plnili pouze
královi příkazy a sloužili pouze jemu. Mezi léty 1445–1446 došlo
23
k vytvoření stálé armády zhruba o počtu 7 200 mužů, z toho polovina
lučištníků, kteří se účastnili bojů v posledních letech stoleté války
a přispěli k vyhnání Angličanů z Normandie a z dalším částí
francouzského území. Tyto početní stavy byly dodržovány až do roku
1475, kdy nástupce Karla VII., jeho syn Ludvík XI., nechal vytvořit stálou
armádu pěchoty, kde sloužili například i němečtí žoldnéři. Vytvoření
stálých vojsk dovolilo kolektivní výcvik jezdectva a pěchoty, což ve
výsledku vedlo k větší organizovanosti armády během bitev, díky tomu se
také rozvíjela hierarchie uvnitř armády a mimo jiné to také vedlo k nošení
uniforem. Tento proces vytváření stálých armád byl teprve na začátku své
dlouhé cesty, avšak právě stoletá válka byla jednou z příčin jejich
postupného etablování (Contamine 2004: 197-202).
Díky vzniku a etablování stálé armády muselo dojít k vypsání daní,
ze kterých byla placena stálá armáda placena. Když v roce 1337 propukla
stoletá válka, nechal král Eduard III. vypsat daně, výše těchto sazeb ale
přesáhla daně, které byly vypsány Eduardem I. během jeho válečných
tažení. Eduard III. tak částečně ztratil přízeň pozemkových vlastníků,
bankéřů a obchodníků (Griffiths 1999: 164). V době Eduarda III. byl
značný rozdíl v platech mezi urozenými a neurozenými vojáky, přesto si
neurozený voják mohl vydělat až třikrát více než rolník. Mnohem vyšší
platy než pěchota, ve které měli vyšší statut pouze ženisté a lučištníci,
což se odrazilo přirozeně na jejich platech, pobíralo jezdectvo. Vévoda
pobíral 13 šilinků a čtyři pence, hrabě šest šilinků a osm pencí, žold
korouhevního rytíře činil čtyři šilinky, řádového rytíře dva šilinky a páže
pouze jeden šilink za denní službu (Nicolle 2000: 17).
5 Vliv stoleté války na zm ěny spole čenského uspo řádání
Stoletá válka nepřispěla pouze k proměně vojenství, ale přinesla
důležité společenské změny, které přispěly k vyšší moci státu. Ve
24
středověké Evropě existovaly tři tradiční stavy společnosti: duchovenstvo,
rytíři a rolníci. Všechny tyto stavy prošly v posledním období středověku,
tedy v době stoleté války, jistými proměnami. „Ve 14. století se zdálo, že
toto schéma je překonáno. Stále vyšší počet rolníků se dostal na hranici
svých možností, přestal mít prospěch z dlouhodobého trendu obdělávání
panenské půdy a z růstu cen zemědělských výrobků.‟ V té samé době,
kdy se většina rolníků dostala do zjevných existenčních problémů, byl
zpochybněn smysl zbylých dvou tříd. Duchovenstvo ztrácelo své
postavení kvůli vnitřním rozporům uvnitř církve a také kvůli nutnosti
provést důležité reformy, které se stále odkládaly. Rytíři ztráceli své
postavení kvůli změně v dosavadním válčení, dále kvůli ubývaní
zahraničních výprav a především kvůli silnější roli centrální moci, která
zajišťovala veřejný mír. Vedle těchto tří tradičních vrstev se začal utvářet
nový stav buržoazie, který představovali obchodníci a řemeslnicí.
Jediným kritériem úspěchu tohoto stavu byly peníze. Buržoazie však také
začala určovat orientaci hospodářství a také vznášela politické požadavky
a nároky (Carpentier 2003: 235-236).
Díky stoleté válce mohlo dojít v Evropě ke zrodu moderního
kapitalismu. Angličtí obchodníci vyváželi až do 14. století vlnu do Flander,
kde z ní vyráběli sukno. Vlámští měšťané se však dostali do sporu s jejich
vládcem, kterého podpořil i francouzský král, a tak část vlámských
soukeníků odešla do Anglie, které se tak naskytla příležitost naučit se
zpracovávat vlnu tak, aby z ní vyrobili sukno. Tomuto novému průmyslu
chtěl pomoci také anglický král Eduard III., který zakázal do Anglie
dovážet zahraniční sukno a tkaniny a také zakázal export vlny na
pevninu. Tyto zákazy trvaly pouze do roku 1337, kdy začala stoletá válka
a Eduard III. si potřeboval zajistit podporu vlámských spojenců, přesto
však na vývoz vlny zatížil výrazným clem.
Proces výroby dokonalého sukna je nesmírně složitý a zahrnuje
několik fází. Podle dobových názorů měla být každá z těchto fází
realizovaná jinou korporací. Proto obchodníky se suknem lákala možnost
25
nakoupit velké množství vlny, nechat ji zpracovat dělníky, kterým by za to
platil mzdu a sám by prodat hotový výrobek. Prodejce sukna by se
nemusel již zatěžovat složitým procesem výroby, který byl typický pro
středověkou společnost. Takovýto proces výroby však odporoval
cechovním zásadám, proto se tento nový způsob výroby přesouval na
venkov, kde podnikatelé začali stavět manufaktury. V těchto továrnách
vyráběli zaměstnanci ze surové vlny sukno, za jehož prodej dostávali od
zaměstnavatele mzdu.
Jistí kapitalisté se v Anglii těšili podpory krále, mezi ně patřil
například William Canynges, kterému anglický král Eduard IV. pomáhal
v jeho podnikání. Napsal například dopis dánskému králi, kterému
doporučil služby svého poddaného. Angličtí obchodníci postupně zaujali
na pevnině místo hanzovní ligy. Navíc tito obchodníci sami v Anglii
nahradili italské bankéře, kteří půjčovali anglickému králi na válečná
tažení. Eduard III. si půjčoval vysoké částky od florentských bankéřů,
které však odmítl ve stanovené lhůtě splatit, a tak řada florentských
bankovních domů zkrachovala. Stoletá válka tedy kvůli svým vysokým
finančním nákladům také přispěla k rozvoji bankovnictví, se kterým je
nutně spojena jistá byrokracie, což je také jeden ze základních znaků
moderního státu (Maurois 1995: 140-142).
Důležitým momentem pro francouzské království i francouzskou
společnost byla porážka v bitvě u Poitiers roku 1356, kde byl zajat
francouzský král Jan Dobrý. Francouzská armáda opět podlehla mnohem
méně početné anglické armádě vedené Černým princem. Ve francouzské
společnosti zavládl zmatek a šlechta se dostala do nelibosti. Lid ji
obviňoval, že se v bitvě nezachovala tak, jak měla a navíc se množily
obvinění, že šlechta tuto zradu dopředu plánovala. Společnost dále
pochybovala o smyslu vypsaných daní, domnívala se, že vybrané obnosy
nebyly správně použity. Janův syn ihned po zajetí svého otce svolal do
Paříže generální stavy a požadoval od nich rady, jak by měl být jeho otec
zachráněn a také, jak by měla být nadále vedena válka. Generální stavy
26
vznesly požadavek na odvolání všech králových rádců, kteří podle jejich
mínění zavinili tuto krizi. Stavy dále navrhly, že samy jmenují 28
králových rádců, kteří by měli stejné pravomoci, jako má král. Na přelomu
let v zimě 1356–1357 se zvedla vlna odporu proti změně hodnoty mince.
Králův syn, který neměl politickou podporu ani finance, přijal požadavky
stávkujícího lidu a změnil hodnotu mince a poté přijal také požadavky
generálních stavů. Generální stavy navíc samy dohlížely na vybírání
daní, které schválily, chtěly tak zamezit plýtvání. Všechna tato opatření
zbavila dauphina, jak se označoval prvorozený syn krále, možnosti jednat
bez svolení generálních stavů, navíc se zavázal, že nebude jeden rok
měnit hodnotu mince. Francouzské království se v tomto období posunulo
k jisté kontrolované demokracii, kdy král již nebyl absolutním vládcem, ale
byl pod dohledem generálních stavů (Coulet 2003: 250-251).
Během stoleté války došlo také k sociálním a politickým změnám
na Britských ostrovech. Anglický panovník měl mnohem silnější postavení
než jeho francouzský protějšek, od patnáctého století byl navíc oslovován
„Veličenstvo‟, což ještě více upevňovalo jeho již tak silné postavení. Na
Britských ostrovech byla také lépe fungující administrativa, která tak
umožňovala vládci lépe spravovat své panství. „Chapadla královské
administrativy - umožňující uskutečňovat rozhodnutí, vybírat schválené
daně a vykonávat schválená opatření - sahala všemi směry s výjimkou
severu a západu až do nejzazších koutů Britských ostrovů.‟
Důležitou roli hrál na ostrovním království parlament. Již za vlády
Eduarda I. byla nutnost hledat konsensus mezi panovníkem
a parlamentem, aby bylo možné uskutečnit rozhodnutí, která měl
panovník na mysli. Parlament, ve kterém si vydobyli práva také zástupci
třetí stavu, se scházel stále častěji, v letech 1327–1437 průměrně jednou
ročně. Častější zasedání parlamentu bylo způsobeno potřebou materiální
pomoci během války, podporou během politických krizí a také touhou po
bohatství šlechticů, měšťanů a drobných pozemkových vlastníků.
Panovník tedy potřeboval, aby parlament schválil daně, které by pokryly
27
jeho finanční potřeby na válku s Francií. Podobně jako díky rozvoji
bankovnictví se také díky efektivnímu výběru daní rozvíjela byrokracie.
Od konce stoleté války se parlament již tak často nescházel, mezi léty
1453–1509 průměrně pouze jednou za tři roky. Spolu se vstupem třetího
stavu společnosti do parlamentu souvisí také větší zapojení běžných
obyvatel do politického dění ve státě. Zástupci třetího stavu, kteří již byli
členy parlamentu, informovali své voliče o politickém dění v zemi.
Samotní voliči po tom toužili a navíc to byli právě voliči, kdo platil daně a
především kdo vysílal své zástupce do parlamentu, proto zvolení zástupci
informovali své voliče, aby si zajistili jejich podporu. Parlament se stal
rovněž nejvyšší soudní instancí v zemi (Griffiths 1999: 189-191).
Existence fungujícího soudnictví je dle definice Andrew Heywooda také
jeden ze základních znaků moderního státu.
6 Stoletá válka
Jak již bylo zmíněno, válka odstartovala roku 1337 jako čistě
dynastický konflikt mezi Filipem VI. z rodu Valois a anglickým králem
Eduardem III. z rodu Plantagetů. Toto válečné období je důsledkem
sňatku Jindřicha II. Plantageneta, který byl hrabětem z Anjou a poté se
také stal anglickým králem s Eleonorou Akvitánskou. Díky tomuto sňatku
se stal také pánem Akvitánie. „Válka započatá jako čistě feudální konflikt
změnila svůj charakter a postupně zrodila na obou stranách kanálu La
Manche vlastenecké cítění, které ve Francii ztělesňuje Jana z Arku‟
(Ferro 2006: 67-68).
6.1 První fáze války
Jak jsem již zmínil, stoletá válka odstartovala roku 1337. Francouzi
se neustále vměšovali do anglických záležitostí ve Skotsku a ochraňovali
skotského krále Davida II., Angličané zároveň odmítali sloužit svému
28
lennímu pánovi, proto anglický král Eduard III. tento vazalský slib
vypověděl. Francouzský král Filip VI. reagoval invazí do Gaskoňska
(Davies 2000b: 350). Již v roce následujícím vyslal král Eduard III. do
Francie první válečné jednotky, které se vylodily v Antverpách. V prvních
letech války došlo k významné námořní bitvě u Sluys, kde v roce 1340
padlo čtyřicet tisíc francouzských vojáků. Dalším významným anglickým
válečným podnikem bylo kresčacké tažení započaté v roce 1346. Po
bitvě u Kresčaku bylo vyhlášeno příměří, protože francouzské království
bylo v letech 1347–1349 zasaženo epidemií moru, která odradila
Angličany od zahájení dalších bojů (Davies 2000a: 347-348). Mezi
nejvýznamnější válečná střetnutí první etapy stoleté války patří kromě
bitvy u Kresčaku z roku 1346 a také bitva u Poitiers, která se odehrála
roku 1356. V obou těchto bitvách zvítězilo anglické vojsko především díky
svým lučištníkům a také díky lepší organizovanosti a disciplinovanosti své
armády.
6.1.1 Bitva u Kres čaku
Bitva u Kresčaku byla první významnou bitvou stoleté války, která
skončila drtivým vítězství anglického panovníka Eduarda III., který porazil
vojska francouzského krále Filipa VI. z rodu Valois a jeho spojenců.
Kdyby nebylo anglického vítězství u Kresčaku, lze jen těžko
předpokládat, že by došlo ke stoleté válce jako takové. Kampaň, která
předcházela střetnutí u Kresčaku, odstartovala 12. července 1346, kdy se
anglická flotila vylodila na francouzském poloostrovu Cotentin, přesněji
cílem bylo St–Vaast–la–Hougue. Tato operace se nakonec stala největší
obojživelnou operací stoleté války, ani vylodění v Normandii pod vedením
Jindřicha V. nepřekonalo invazi Eduarda III. z léta 1346. Trvalo několik
dní, než byly z lodí vyloženy zásoby a vyvedeni koně. Dne 18. července
vyrazila Eduardova armáda z La Hougue a začalo dobývání země.
Začala tedy šestitýdenní kampaň, která vyvrcholila střetnutím
29
u Kresčaku 26. srpna 1346. Během této několika týdenní kampaně došlo
mimo jiné k dobytí města Caen a také k záměrnému drancování krajiny,
kterou táhlo anglické vojsko. Eduard III. tím chtěl vyprovokovat svého
protějška Filipa VI. k chybnému rozhodnutí, což se mu nakonec podařilo.
Po dobytí Caen bylo zajato několik francouzských šlechticů, za které
Eduard III. nepožadoval žádné výkupné, ale nařídil je přepravit do Anglie.
Kampaň předcházející bitvě se ale neobešla bez královských ceremonií,
mezi které lze zařadit například pasování prince Waleského a několika
šlechticů na rytíře, čímž chtěl Eduard III. zvýšit bojovou morálku své
armády.
Důležité pro Eduardovu kampaň bylo překročení rozvodněných řek
Sieny a Sommy a zničení některých mostů. Místo pro bitvu nebylo podle
mnoha zcela historiků náhodné. Eduard III. záměrně vybral místo, které
mu poskytlo strategickou výhodu, ale především eliminovalo útočnou sílu
nepřítele, který byl navíc donucen na tomto místě bojovat. Bitva
u Kresčaku není významná jen vítězstvím méně početné anglické armády
nad francouzským protivníkem, ale má i další důležitý význam. Pokud by
v této bitvě byl Eduard III. poražen, tak by jen těžko mohlo nastat období
bojů, které je dnes označováno jako stoletá válka (Ayton 2005: 1-8).
Bitva začala až v odpoledních hodinách a nejblíže nepříteli byly
oddíly prince Waleského, teprve šestnáctiletého syna Eduarda III., jenž
velel v bitvě Angličanům. Francouzi před bitvou rozvinuli zlatou korouhev
Oriflamme, což značilo, že nebudou brát žádné zajatce. Na rozkaz krále
Filipa VI. jako první vyrazily vpřed oddíly janovských střelců s kušemi,
které měly za úkol narušit řady nepřítele, aby následných mezer využila
francouzská jízda. Janovští střelci s kušemi měli tu nevýhodu, že začalo
pršet a tětivy jejich kuší navlhly a ztratily tak svoji pružnost, čímž se zkrátil
dostřel jejich střel, naopak angličtí lučištníci své tětivy uchovali v suchu,
čímž získali nad nepřítelem výhodu. Angličané zasypali své protivníky
obloukovou střelnou z dlouhých luků a také palbou z děl. Janované byli
navíc do bitvy vysláni bez pavéz, tedy štítů, se kterými byli zvyklí bojovat
30
na italském území, a tak byli přemoženi a dali se na ústup. Jako další se
rozhodl s jízdou zaútočit francouzský hrabě z Alençonu, který se i se
svým oddílem přehnal přes ustupující francouzskou pěchotu a janovské
střelce a způsobil tak další ztráty na životech, tento útok byl však předem
odsouzen k záhubě. Poté provedla útok francouzská jízda, která však
musela v rozbahněném terénu útočit do kopce za neustálé střelby
anglických lučištníků. Útok jízdy byl tak odražen a do ofenzívy přešli
angličtí těžkooděnci, kteří napadli zaskočené Francouze. Podobně jako
předešlé francouzské útoky dopadl také útok českého krále Jana
Lucemburského, který, stejně jako hrabě z Alençonu, v bitvě zemřel.
Francouzi poté provedli ještě řadu útoků s jízdou, ale všechny byly
odraženy. Poté zaútočili angličtí těžkooděnci, většina francouzského
vojska uprchla, a nakonec musel utéci i poražený král Filip VI., který se
uchýlil do bezpečí blízkého hradu. Angličané zvítězili díky dokonalé
taktice, dokázali využít své postavení na vyvýšeném místě, čímž
eliminovali francouzskou jízdu a neustálou střelbou z dlouhých luků
způsobovali Francouzům ztráty (Nicolle 2000: 61-80).
Anglická armáda přijala moderní způsob válčení, díky kterému
v této bitvě zvítězila. Jednalo se především o disciplínu, neurození
válečníci respektovali pokyny svých velitelů, kteří mezi sebou koordinovali
útoky. Dále se Angličané opírali o moderní technologie, které dokázali
efektivně využít. Porážku francouzského vojska zapříčinila značná
neorganizovanost francouzských útoků. Jednotliví feudálové se neřídili
rozkazy a podnikali svéhlavé útoky, čímž oslabovali armádu jako celek.
Francouzská armáda se spoléhala na tradiční způsob válčení, který byl
založen především na síle jezdectva, které však nedokázalo porazit
anglické lučištníky.
31
6.1.2 Bitva u Poitiers
Kampaň předcházející samotné bitvě začala na podzim roku 1355,
kdy se vojsko vedené Černým princem vylodilo v Guyenne, zde nejprve
byli potrestáni místní obyvatelé, kteří projevili věrnost francouzskému králi
Janu Dobrému, jenž toto území zkonfiskoval. Na pomoc anglickému
vojsku přišli vojáci vyslaní Karlem Navarrským, který vedl spor s Janem
Dobrým. Poté začal Černým princ se systematickým napadáním
francouzského území, cílem bylo shromáždit bohatství, které by převýšilo
náklady na válečné tažení. V té samé době na francouzském území
operovalo druhé anglické vojsko vedené Henrym z Grosmontu, vévodou
Lancasterským. Cíl těchto dvou oddělených tažení byl zřejmý, rozdělit
francouzské síly, poté se spojit a podstoupit rozhodující střet s oslabenou
francouzskou armádou. K tomu však nedošlo, protože francouzská
armáda použila řeku Loiru jako přírodní překážku k tomu, aby zabránila
spojení těchto dvou armád. Francouzi navíc ničili mosty a hlídali brody,
zamezili tak setkání Černého prince s vévodou z Lancasteru.
Černý princ se dal se svým vojskem na ústup před pronásledujícím
královským vojskem, Edward z Woodstocku nehodlal přijít o vozy
naložené zlatem, které mělo sloužit k dalšímu financování války, proto
ustupoval pomaleji, protože vozy byly přetíženy kořistí a nebyly v dobrém
stavu. Anglické vojsko ustupovalo, dokud mohlo, až nakonec bylo
francouzským vojskem předstiženo, to už angličtí generálové volali po
bitvě, k níž také nakonec došlo. K samotné bitvě se schylovalo 18. září
1356. Anglické vojsko čítalo zhruba dva tisíce mužů v úplné zbroji, kolem
čtyř tisíc lučištníků a necelé dva tisíce neurozených zbrojnošů,
francouzská armáda vedená samotným francouzským králem Janem
Dobrým byla více jak dvakrát početnější (Kovařík 2006: 21-39).
Anglické vojsko zaujalo strategické postavení na kopci a po obou
stranách byli rozestavěni lučištníci, kteří měli za úkol krýt hlavní část
anglického vojska. Jednalo se takřka o analogii bitvy u Kresčaku, kde
také početnější francouzská armáda prohrála s méně početnou anglickou
32
armádou, která zvítězila především díky výhodnějšímu strategickému
postavení a díky dobré válečné strategii (Coulet 2003: 250).
K bitvě prozatím nedošlo, protože na místo dorazili dva církevní
kardinálové, kteří se bitvě pokusili zabránit. Oni samotní se stali
tlumočníky mezi oběma stranami, princ Waleský byl ochotnější sjednat
příměří než jeho protivník, nabídl, že přenechá svému protivníkovi, vše co
během dosavadního tažení dobyl včetně jeho zajatců. Francouzský král
však požadoval, aby se mu Černý princ a dalších sto rytířů vzdalo
a prohlásilo se za francouzské zajatce, a díky tomu veškeré jednání
o příměří zkrachovala.
Angličané ale využili poskytnutého času na vylepšení svého
obranného postavení. Samotná bitva tedy začala 19. září 1356. Černý
princ přikázal, aby nebyli bráni žádní zajatci, dokud to on sám nepovolí,
snažil se tak minimalizovat nekázeň v armádě, která by mohla nastat
v momentě, kdy by se angličtí vojáci začali hnát za tučnou kořistí
a opustili by tak své pozice. Útok začali Francouzi, kteří vyslali část svého
jezdectva, aby zaútočil na lučištníky a vytvořil tak malou mezeru, kterou
měli rozšířit pěší obrněnci. Jenže před útokem došlo k rozepři mezi veliteli
této části armády a každý se svojí částí jezdců zaútočil odděleně, oba
útoky dopadly stejně neúspěšně. Opět se zde tedy projevila slabost
francouzské feudální armády, která byla nejen špatně organizovaná ale
především nedisciplinovaná.
Poté následoval útok družiny dauphina Karla, nyní se již francouzští
pěší obrněnci dostali do střetu s anglickou armádou, konkrétně s oddíly
které vedl hrabě ze Salisbury. Boj byl dlouhý a Francouzům se částečně
podařilo prolomit anglické řady, ty však dokázali vyplnit muži z oddílů
vedených Černým princem. Jelikož se samotný boj dostal do blízkosti
samotného následníka trůnu, tak se jeho rádci rozhodli ustoupit, ale poté
co se dala na ústup dauphinova družina, tak se z boje stály také oddíly
vedené vévodou Orleánským, pod jehož ochranou byli druzí dva synové
Jana Dobrého Ludvík a Jan. Když byli královi synové v bezpečí, tak se
33
část rytířů opět svévolně rozhodla opustit družiny, do kterých byli zařazeni
a podpořili útok třetí části francouzské armády. Právě útok třetí části
francouzské armády vedený samotným Janem Dobrým měl rozhodnout
o osudu bitvy. Obě armády bojovaly muž proti muži a v tento moment se
udál nejdůležitější okamžik celé bitvy. Část anglického jezdectva objela
francouzskou armádu a zaútočila na ni z boku, francouzský šik se zhroutil
a zbytek armády začal pomalu ustupovat. Poté přešlo do ofenzívy
anglické vojsko, Francouzi a jejich spojenci byli poraženi
(Nicolle 2004: 44-78).
Král Jan Dobrý a jeho nejmladší syn Filip se pokusili o útěk
z bojiště, ale byli zajati. Černý princ se poté i se svým vojskem
a veškerou svojí kořistí přesunul do Bordeaux. Opět se prokázalo, že
nadešel konec rytířských neukázněných vojsk, ve kterých vládla prakticky
anarchie a rytířské zvyklosti. Nadešel čas profesionálních a především
disciplinovaných vojsk (Coulet 2003: 250). Anglická armáda vyznávající
moderní typ válčení, opět porazila nespolehlivé feudální vojsko
francouzského krále, které se nepoučilo z porážky u Kresčaku a dopustilo
se stejných chyb. Anglická armáda se opět mohla spolehnout na své
lučištníky, kteří odrazili útoky francouzského jezdectva, naopak
francouzské jezdectvo nedokázalo porazit anglické lučištníky.
6.1.3 Mír z Brétigny
Poté co byli král Jan Dobrý a jeho nejmladší syn Filip převezeni do
Londýna, začalo dlouhé jednání a příměří a také o výkupném nejen za
královské zajatce. Roku 1359 došlo k dohodě v podobě londýnské
smlouvy, ve které král Jan Dobrý souhlasil s podmínkami míru,
anglickému králi připadlo území od Calais až po Pyreneje, tedy celá
západní Francie, navíc bylo stanoveno vysoké výkupné, které mělo být
spláceno v pravidelných splátkách. Pokud by došlo k nějakým problémům
při předání stanoveného území nebo placení výkupného měl anglický král
34
právo vyslat do Francie vojsko, které by bylo navíc placeno francouzským
králem. Se zněním této smlouvy se však nehodlal smířit dauphin Karel,
který do Paříže svolal generální stavy, jejichž odpověď byla jasná,
rozhodly se vést proti anglickému panovníkovi válku, protože podle nich
byla tato smlouva urážkou francouzského lidu.
Na tento fakt okamžitě reagoval anglický král Eduard III., který
začal svolávat vojsko. Shromáždil kolem jedenácti tisíc mužů a další tři
tisíce mužů se k němu mělo připojit v Calais. Jedinou nesnází pro
anglického krále byla skutečnost, že loďstvo složeno z více jak tisícovky
lodí vyplulo až v říjnu, což znamenalo zimní tažení, Eduard si byl jist
svým vítězstvím, proto invazi neodložil. Na podzim 1359 vyrazila anglická
armáda z Calais do Remeše, kde se chtěl Eduard III. nechat korunovat
francouzským králem. Francouzská armáda již poučená z předchozích
nezdarů se rozhodla vyhýbat rozhodujícímu střetnutí a soustředila se na
obranu opevněných měst, která mohla odolat útoku. Zrodila se tak nová
strategie spočívající na vyhýbání se rozhodující bitvě, která přinesla
Francii záchranu a také vítězství ve stoleté válce. Eduard III. dorazil do
Remeše, brány města však zůstaly zavřeny a obléhání bylo neúspěšné,
a tak se anglická armáda vydala plenit do Burgundska. Následujícího
roku vytáhl Eduard III. na Paříž, počátkem dubna ji oblehl, ale dopadl
stejně jako u Remeše a po neúspěšném obléhání se stáhl.
Během obléhání Paříže došlo na anglickém pobřeží k nečekané
události, došlo k vylodění francouzské armády, která měla za úkol
osvobodit krále Jana Dobrého, tento pokus však skončil neúspěchem.
Angličané královského zajatce přemístili do londýnského Toweru, kde byl
z jejich pohledu v bezpečí. Po ústupu anglické armády od Paříže začala
další kola jednání o míru, vrcholem těchto jednání je mírová smlouva
z Brétigny, kterou podepsali oba panovníci v květnu 1360.
Smlouva z Brétigny zmírňovala podmínky londýnské smlouvy, bylo
sníženo výkupné za krále Jana Dobrého a také anglický král již
nepožadoval tak rozsáhlé území, přesto získal takřka třetinu
35
francouzského území. Důležitým bodem pro Eduarda III. bylo, že získal
svrchovanost nad Calais a Guyenne a již nebyl leníkem francouzského
krále. Eduard III. se naopak vzdal nároku na francouzský trůn, nadále
požadoval čtyřicet rukojmí jako zálohu za placení výkupného, těchto
čtyřicet osob mělo představovat výkvět francouzské šlechty, včetně dvou
králových synů. V létě 1360 byl král převezen z Londýna do Calais, kde
vyčkal do října téhož roku, kdy byla zaplacena část výkupného a král
spolu se svým synem byl propuštěn. Mnoho autorů historických kronik
uvádí, že Francouzi neměli smlouvu z Brétigny podepisovat, protože se
vzdali velkého počtu hradů a pevností, které by bylo obtížné pro
Angličany dobýt (Tuchman 1987: 155-160).
Mírem z Brétigny skončila první etapa stoleté války, která přinesla
mnoho novinek týkající se válečnictví, ale také společenského života. Ve
vojenství se projevila převaha anglického vojska, opírajícího se
především o lučištníky, dobrou strategii a disciplínu vojáků, nad
francouzským feudálním vojskem, které bylo neorganizované,
nedisciplinované a příliš se hledělo na rytířské ideály. Na konci první
etapy války, však přišel syn zajatého Jana Dobrého s novou, již
nerytířskou strategií: vyhýbal se rozhodující bitvě, čímž zachránil
francouzské království od rozhodující porážky. Tato strategie byla
využívána francouzskými králi i v dalších letech války.
Změny se udály také ve společenské rovině. Rytíři stále více
ztráceli na významu, bylo to zapříčiněno porážkami v důležitých bitvách
a také skutečností, že během bitev značné množství urozených rytířů
zemřelo. Dalším důvodem úpadku šlechty byl stále silnější stát, který se
již nemusel o šlechtu tolik opírat a zároveň přebíral i některé její
povinnosti.
Občanům francouzského království se navíc nechtělo platit daně,
které vedly pouze k porážce a značným územním ztrátám. Společenské
změny se udály také v anglické společnosti, kde začala v armádě za
mzdu sloužit vyšší šlechta, která to do té doby odmítala. Výsledkem první
36
etapy války byly značné finanční a územní zisky anglického panovníka,
naopak anglický monarcha již nevznášel nárok na francouzský trůn, tento
fakt lze považovat za jediný úspěch francouzské monarchie.
6.2 Druhá fáze války
V roce 1364 se stal francouzským panovníkem nejstarší syn Jana
Dobrého dauphin Karel, který vládl Francii jako Karel V., vládu si
vyzkoušel již v době, kdy byl jeho otec vězněn na Britských ostrovech,
kam se dostal po prohrané bitvě u Poitiers. Karel V. se nehodlal smířit se
zněním smlouvy z Brétigny, což vedlo k rozpoutání druhé etapy stoleté
války a „byl rozhodnut revidovat smlouvu z Brétigny, ale nejdříve musel
uspořádat království i armádu‟ (Maurois 1994: 73). Již v roce 1369 král
Karel V. prohlásil smlouvu z Brétigny za neplatnou, vyhlásil válku
Eduardu III., a začala tak druhá etapa stoleté války.
Karel V. měl jasný cíl, získat zpět území, o něž přišel francouzský
panovník během první etapy války. Královou strategií bylo vyhýbat se
rozhodující bitvě a soustředit své útoky na méně chráněná místa,
zejména na Akvitánii. Francouzský král dále usiloval o obnovení
spojenectví s Kastilií kam vyslal vojenskou družinu, která pomohla zbavit
trůnu krále Pedra, jehož místo zaujal jeho bratr Enrique, který podporoval
francouzského krále v zápase s Anglií. Kastilie disponovala především
silným loďstvem, a tak se Angličané obávali invaze na jejich území, což
částečně zapříčinilo ochromení zámořských aktivit. Kastilské loďstvo
vybojovalo důležité vítězství roku 1372 u La Rochelle, kde porazilo
anglické loďstvo, které vezlo do Akvitánie nové vojáky, ale především
peníze na jejich vyplácení, které tak nikdy nedorazily na místo určení.
Francouzský král na svoji stranu získal řadu šlechticů, kteří dříve
přísahali věrnost anglickému králi. Karel V. vyjednával s jednotlivými
feudály, díky čemuž připojil ke svému území město Limoges, které bylo
věrné anglickému králi. Černý princ, ač vážně nemocný, reagoval útokem
37
na Limoges a až na několik vybraných jedinců jeho armáda nikoho
neušetřila. Byl to poslední válečný čin tohoto chrabrého válečníka, který
byl mnohými označován za výkvět rytířstva, začátkem roku 1971 odplul
zpět do Anglie, kde po několika letech strávených v nemoci zemřel v roce
1376. Zemřel tedy o rok dříve než jeho otec Eduard III.
Smlouva z Brétigny přestala postupem času platit, Angličanům
kromě Calais zůstalo v držení pouze území, které vlastnili před bitvou
u Kresčaku. Anglie byla finančně vyčerpaná a nemohla tak vydržovat
nákladná zahraniční vojska, navíc se proti anglickým feudálům začal
zvedat odpor lidu. Třebaže bylo anglické vojsko výrazně silnější,
nedokázalo porazit protivníka, který, poučen z minulosti, se vyhýbal
rozhodujícímu střetnutí (Tuchman 1987: 206-223).
Od doby kdy Karel V. vyhlásil Anglii válku, se zcela změnil
charakter válečných aktivit. V první etapě války bylo anglické království
neustále v ofenzívě, ale v druhé fázi války došlo k výrazným změnám ve
vedení války především na francouzské straně. Francouzi strategicky
útočili na hrady a města, která byla v držení Angličanů, získali tak
rozsáhlá území, dříve ovládáná Angličany. Když v roce 1377 zemřel
Eduard III., tak Angličané drželi pevně v rukou pouze Bordeaux a Calais.
V roce 1396 bylo podepsáno příměří na dobu třiceti let, avšak trvalo
pouze devatenáct let, když ho porušil Jindřich V., který v roce 1415
odstartoval třetí a zároveň poslední etapu války. Během těchto
devatenácti let míru došlo v obou zemích k občanským a politickým
nepokojům, které ovlivnily další průběh války (Davies 2000b: 368-370).
6.2.1 Politický neklid ve francouzském království
Ve Francii vzplál boj o moc mezi orleánským a burgundským
rodem. Po smrti Karla V. v roce 1380 se stal francouzským králem jeho
syn, který vládl Francii jako Karel VI. Důvodem sporu bylo šílenství
francouzského krále Karla VI., jeho stavu se snažily oba tyto tábory využít
38
k uchopení moci. Válka mezi oběma stranami vypukla v roce 1407, kdy
nechal burgundský vévoda Jan Neohrožený zavraždit svého bratrance
Ludvíka Orleánského. Právě této nestabilní politické situace využil
anglický král Jindřich V., který v roce 1415 vpadl do Francie. Burgundský
vévoda Jan Neohrožený přesvědčil část francouzské šlechty, aby
podporovala anglického panovníka Jindřicha V. a společně s Angličany
obsadil Paříž. Francie stále ještě doufala v usmíření s Burgundskem, ale
poté co byl Jan Neohrožený zabit, byl všem nadějím konec. Manželka
šíleného francouzského krále Karla VI. Isabela navíc přesvědčila svého
manžela, aby provdal jejich dceru za Jindřicha V., z něhož se tak stal
následník francouzského trůnu. Než se však mohl stát králem Francie tak
zemřel a o tři měsíce později zemřel i šílenstvím posedlý král Karel VI.
(Maurois 1994: 75-77).
6.2.2 Zmatky na Britských ostrovech
V podobných politických zmatcích se také nacházelo anglické
království. Po smrti Eduarda III. nastoupil na anglický trůn syn zemřelého
Černého prince Richard II., kterému bylo teprve deset let. Richard II. vládl
až do roku 1399, kdy byl sesazen vnukem Eduarda III. Jindřichem
Bolingbrokem, který je znám především jako anglický král Jindřich IV.,
jehož matka byla dědičkou Lancasterského panství. Jindřich IV. vládl do
své smrti do roku 1413, kdy na trůn nastoupil jeho syn Jindřich V., který
po pouhých dvou letech vlády obnovil válku s Francií. Právě nástupem
Jindřicha IV. na anglický trůn nastal boj o nástupnictví na anglický trůn,
který pokračoval i po ukončení stoleté války. Kdyby Jindřich IV. zemřel
bez potomků, tak by vznesl nárok na trůn Richard, vévoda z Yorku, který
byl pravnukem Eduarda III. Richard tak obnovil dávné nepřátelství Yorků
vůči králům z Lancasterské dynastie (Hay 2010: 125-127).
Výsledkem druhé etapy války bylo jisté uzdravení francouzského
království za vlády Karla V., poté však přišel opět úpadek, kvůli šílenství
39
jeho nástupce Karla VI. Ve Francii vzplál boji mezi dvěma rody
soupeřícími o moc, čehož využil Jindřich V. k opětovnému rozpoutání
konfliktu. Politickému neklidu se nevyhnulo ani anglické království po
smrti Eduarda III. Na anglický trůn nastoupil ještě nedospělý Richard II.,
který byl sesazen Jindřichem IV. z dynastie Lancasterů.
6.3 Třetí fáze války
6.3.1 Bitva u Azincourtu
Vyloděním armády anglického krále Jindřicha V., vládl od roku
1413, roku 1415 v Normandii odstartovala třetí a také poslední etapa
stoleté války, která byla rovněž nejkrvavější částí tohoto feudálního sporu
dvou evropských velmocí (Kumpera 2001: 67).
Jindřich V. intervenoval na francouzské území, aby obnovil své
územní nároky na oblasti, které anglická koruna nejprve získala a poté
ztratila v předešlých etapách války. Jindřichova armáda vyplula 11. srpna
1415 z anglického přístavu Portsmouth, loďstvo čítalo přibližně 1500 lodí,
které přepravovaly zhruba 10 000 anglických vojáků, rovněž vysoký počet
koní a také samozřejmě potraviny a další zásoby nezbytné pro takovou
invazi. Místem pro vylodění byla zvolena pláž několik kilometrů od města
Harfleur, které se také stalo prvním cílem Jindřichovi armády. Anglická
armáda obléhala město více než měsíc, poté co došlo ke zhroucení jedné
městské brány, se jeho obránci 22. září vzdali. Toto vítězství ale stálo
Jindřicha V. mnoho času a navíc ztratil více jak třetinu armády, jeho muži
byli buď mrtví, nebo byli zasaženi nemocemi. Dne 8. října se Jindřich V.
se svou armádou vydal na cestu do Calais, která byla dlouhá téměř 200
kilometrů. Za více jak dva týdny, 24. října 1415, byli dostiženi
francouzskou armádou vedenou Karlem VI., která čítala zhruba 20 000
mužů. Angličané se utábořili kolem vesnice Maisoncclles, kde se snažili
najít přístřeší a najít poslední zbytky sil. Angličané byli po vyčerpávajícím
40
pochodu zesláblí a také vyhladovělí. Bitva se odehrála druhého dne
(Kovařík 2006: 217-229).
Druhého dne obě armády zaujaly pozice mezi dvěma lesy a více
než čtyři hodiny držely své pozice, Jindřich V. nejspíš doufal, že
Francouzi zaútočí a jeho lučištníkům se je povede odrazit, jako tomu bylo
například v bitvě u Poitiers, ale to se nestalo, a tak Angličané postoupili
zhruba o 300 metrů směrem k francouzským liniím a angličtí lukostřelci
začali se střelbou ze svých dlouhých luků. Poté se francouzské jezdectvo
pokusilo prolomit linii nepřítele, ale to se jim díky anglickým lučištníkům
nepodařilo a vydalo se na ústup, ale cestu jim zatarasila postupující
francouzská pěchota, a tak došlo ke srážce obou skupin francouzské
armády. Pěchota i přes tomto střet s vlastními jezdci postupovala dále
proti linii nepřítele, ale opět byla donucena k ústupu. Poté zaútočila
anglická pěchota společně s lučištníky, kteří odhodili své luky a vydali se
vstříc nepříteli s meči v rukou nebo se zbraněmi, které před tím ztratili
francouzští vojáci. Poté následoval velmi krvavý střet, ve kterém zvítězili
Angličané. Zranění Francouzi byli zajati a odvedeni do týla anglické
armády, kde zůstávali pod neustálým dohledem. Na francouzské straně
stále zůstávala jejich třetí linie a to část jezdectva. Jindřich V. se obával,
že pokud zaútočí francouzské jezdectvo na anglické přední linie, tak by
zajatci mohli přemoci své věznitele a napadnout anglickou armádu ze
zadu, proto vydal rozkaz, aby byla většina vězňů zabita. To se však
netýkalo nejbohatších francouzských vězňů, kteří byli ušetřeni kvůli
vysokému výkupnému.
Večer po vítězné bitvě si Jindřich V. sezval anglické i francouzské
posly, kteří sledovali bitvu z nevšedního pohledu, aby nějak nazvali tento
anglický triumf. Toto střetnutí bylo nazváno bitvou u Azincourtu, podle
nejbližšího opevněného místa. Následujícího dne se vydal Jindřich V. se
svým vojskem, zajatci, raněnými i válečnou kořistí na pochod do Calais,
kam dorazil o několik dní později spolu s dvěma tisíci vězni a tučnou
válečnou kořistí. Část zajatců byla ještě zabita před odchodem z bojiště,
41
protože bylo jasné, že by za ně žádné výkupné Angličané nezískali. Poté
anglický král odplul zpět do Londýna, kde se těšil obrovské popularitě
občanů, právě díky vyhrané bitvě u Azincourtu (Keegan 1978: 72-80).
Po vítězství v bitvě u Azincourtu uznal vévoda burgundský
oprávněnost Jindřichova požadavku na francouzský trůn. V roce 1418
obsadil Jan Neohrožený Paříž na úkor Armagnaků, kteří byli z města
vyhnáni. Vévoda burgundský vedl jednání mezi anglickým panovníkem
Jindřichem V. a dauphinem, budoucím francouzským králem Karlem VII.
Ke smíru docházelo také ve sporu mezi Burgunďany a Armagnaky, jenže
během konečného jednání došlo k při, během které byl zabit Jan
Neohrožený. Na vraždu svého otce reagoval jeho syn Filip Dobrý
podepsáním smlouvy z Troyes, která znamenala vydání francouzského
království do rukou Plantagenetů: „Smlouva zachovala zcela fiktivní
autoritu Karla VI. až do jeho smrti. Jindřich V. se oženil s Kateřinou
Francouzskou a stal se tak „synem‟ královým a „přímým dědicem‟
království. Měl „vládnout veřejným záležitostem království‟, pokud by tak
nemohl činit panovník‟ (Coulet 2003: 262-263).
6.3.2 Zlom ve válce
Jindřich V. však zemřel o tři měsíce dříve než Karel VI., a tak se
nikdy nestal francouzským panovníkem. Po smrti obou panovníků roku
1422 nastaly v zemi zmatky, o francouzský trůn se mohl ucházet
Jindřichův ještě ani ne roční syn Jindřich VI. nebo syn Karla VI. již
dospělý Karel VII., který měl však výrazný nedostatek vojenské i finanční
podpory. Z Paříže v té době vládl anglický vévoda z Bredfordu, který si
však nedokázal získat přízeň francouzského lidu, lid si naopak přál mít za
krále Francouze.
V té době se poprvé dozvídáme o Johance z Arku. Byla to prostá
pasačka dobytka, která však měla vidění, ve kterém ji svatí vyzvali, aby
osvobodila Orléans. Johanka si získala důvěru Karla VII., který byl také
42
velmi zbožný, Johance bylo přiděleno vojsko, se kterým se jí podařilo
Orléans osvobodit. Poté se jí podařilo přesvědčit nerozhodného Karla
VII., aby se dostavil do Remeše a nechal se korunovat francouzským
králem.
Pro Angličany a jejich spojence Burgunďany byla Johanka z Arku
kacířkou, v roce 1430 byla Johanka Burgunďany zajata a předána
anglickému církevnímu soudu. Již před začátkem zasedání církevního
soudu byl zřejmý výsledek, který měl sloužit především politicky
anglickému království. O rok později byla Johanka v Rouenu upálena na
hranici, král Karel VII. pro její záchranu nepodnikl žádné kroky.
Francouzské království se začalo pomalu uzdravovat ze zničující války.
Občanská válka skončila porážkou burgundského vévody Filipa Dobrého
roku 1435 a o rok později se králi vzdala také Paříž. Poté začala série
vítězství, která skončila vyhnáním Angličanů z celého francouzského
království, kromě přístavního města Calais (Maurois 1994: 77-81).
Francouzské království získalo zpět nejprve Normandii a poté také
Gaskoňsko tedy území, která po míru z Brétigny patřily anglickému
panovníkovi, a navíc Gaskoňsko patřilo anglickému králi, jež byl ovšem
vazalem francouzského krále, již před vypuknutím války. Důvodem
francouzského vítězství byly provedené vojenské reformy a také politické
a ekonomické zmatky panující na Britských ostrovech. Anglické království
bylo po míru z Tours, ke kterému došlo roku 1444, značně oslabeno.
Příměří bylo uzavřeno na dobu pěti let. Pozice již dospělého anglického
krále Jindřicha VI. byla velmi nejistá, toho využíval Eduard IV., budoucí
anglický král (Mollat 2003: 270-271).
V době míru se těžko prosazují vysoké daně na vydržování
armády, a tak jak klesly výdaje na armádu, tak musely také klesnout
početní stavy posádek v Normandii. Nedostatečně střežené hrady
a města se staly snadnou kořistí pro Karla VII., který v létě roku 1449
vyhlásil válku. Anglické jednotky vyslané na pomoc nebyly dostatečně
početné a k vyslání došlo příliš pozdě. Na příměří z Tours naopak
43
vydělala Francie. Díky vojenským reformám provedených Karlem V.
došlo k vytvoření jezdectva, které čítalo zhruba dvanáct tisíc mužů a také
ke shromáždění osmi tisíc lučištníků. Všichni tito vojáci byli v trvalé
pohotovosti, ale placeni byli pouze v době aktivní služby ve vojsku,
a francouzskému králi se tak výrazně snížily výdaje na udržování armády.
Velký důraz byl také kladen na dělostřelectvo.
Anglické království bylo v tíživé finanční situaci, přesto byli zdaněni
především obyvatelé žijící v anglických državách na pevnině, což přineslo
vlnu odporu proti anglickým panům, což přispělo k jednoduchému
obsazení Normandie. Karel VII. pokračoval v obsazování území, která
ještě zbyla Angličanům, poté co zvítězil v bitvě u Formigny, tak už mu
nestálo nic v cestě, aby obsadil celý poloostrov Cotentin. Poté se
francouzská armáda zaměřila na Gaskoňsko. V roce 1453 padlo
Bordeaux, kromě Calais poslední velké město držené Angličany. Stoletá
válka směřovala ke svému cíli, na jehož konci se stali Francouzi vítězi
tohoto konfliktu, který ovlivnil dění v Evropě po mnoho dalších let
(Curry 2002: 86-90).
Třetí etapa válka znamená pro historii obou účastníků války konec
tohoto feudálního konfliktu. V úvodu nejprve triumfovali Angličané. Po
vyhrané bitvě u Azincourtu obsadili spolu se svými burgundskými
spojenci Paříž a zdálo se, že se francouzským králem stane Angličan
Jindřich V. z rodu Plantagenetů. Zemřel však dříve, než se tak mohlo stát.
Francouzské království stále zužovala občanská válka a nerozhodnost
dauphina Karla. Zlomovým okamžikem války byl zřejmě příchod Johanky
z Arku, která nejprve osvobodila Orléans a poté přesvědčila dauphina ke
korunovaci v Remeši. V roce 1435 skončila občanská válka porážkou
burgundského vévody Filipa Dobrého a Karel VII. se tak mohl soustředit
na válku s Anglií. V roce 1450 obsadil Karel VII. Normandii a o tři roky
později také Gaskoňsko. Francouzské království se tak stalo teritoriálně
celistvým útvarem, vyjímaje pouze město Calais, které zůstalo v držení
anglického krále až do roku 1558.
44
6.4 Situace v obou zemích po skon čení války
Po ztrátě Gaskoňska roku 1453 skončily válečné operace stoleté
války, avšak nedošlo k žádnému definitivnímu řešení sporu. Teprve až
v roce 1475 byla podepsána smlouva z Picquigny, která definitivně
zakončila tento dlouhotrvající feudální konflikt dvou evropských mocností
(Ferro 2006: 67).
Po skončení války se obě země vyvíjely odlišnou cestou. Anglie se
dostala do podobné situace, ze které se právě Francie dostala, zuřila v ní
občanská válka. Podobně jako ve francouzském království za stoleté
války vypukla také občanská válka v Anglii kvůli nezpůsobilému
duševnímu stavu krále. Jindřich VI. se zhroutil v roce 1453 a tehdy začal
boj o to, kdo bude jmenován regentem krále. Tento spor vyústil až
k občanské válce, která je označována jako válka růží. Tento název je
odvozen od obou soupeřících stran. Yorkové, první ze znepřátelených
stran, měli ve znaku bílou růži, Lancasterové naopak červenou, odtud
tedy označení válka růží. Tento vnitrostátní konflikt odsoudil další možné
angažování Anglie na evropské pevnině. Válka růží probíhala v letech
1455–1485 (Davies 2000b: 372). Tento spor znamenal úpadek
Lancasterů. Válku vyhráli Yorkové, ale kvůli sporům uvnitř rodu došlo
k dalším střetnutím. Výsledkem celé této války je nástup Tudorů na
anglický trůn (Griffiths 1999: 187-189).
Naopak Francie, v porovnání s Anglií, se těšila prosperitě. V roce
1477 se za vlády Ludvíka XI. k francouzskému království navrátilo
Burgundsko. Francie ze stoleté války vyšla jako zocelená monarchie,
která vládla sjednocenému území, což položilo základy moderní velikosti
Francie (Davies 2000b: 373).
45
6.5 Výsledky stoleté války
Pokud lze jednu ze soupeřících stran označit jako vítěze války, tak
jím bylo francouzské království. Po první etapě války, která byla
ukončena mírem z Brétigny, bylo francouzské království téměř poraženo,
král byl v anglickém zajetí a království finančně vyčerpané. Během druhé
etapy došlo uvnitř francouzského království k vnitřním sporům a následné
občanské válce mezi burgundským a orleánským táborem, čehož využil
Jindřich V. k nastartování třetí fáze války. Ve třetí etapě války utrpěla
francouzská armáda drtivou porážku v bitvě u Azincourtu, poté se Paříž
dostala do rukou Angličanů, ve Francii zuřila občanská válka, ale i přes
všechny tyto neúspěchy lze označit francouzské království jako vítěze
této války. Francouzům se povedlo obsadit všechna území, která si
nárokovali, vyjímaje pouze Calais, které bylo připojeno k francouzskému
království až v roce 1558. Francouzskému králi se tedy povedlo sjednotit
francouzské území v jasně vymezených hranicích. Navíc měl podporu
obyvatelstva, které již bylo znechuceno válkou a nejistotou, která ji
provází.
„Pro Anglii znamenala stoletá válka klíčové období, kdy se
přetvořila v národní stát. Na začátku tohoto konfliktu nebyla
plantagenetská Anglie kulturně ani politicky ničím víc než výspou
francouzské civilizace. Než skončil, lancasterská Anglie přišla o své
kontinentální državy a stala se ostrovním královstvím, jež mělo stát mimo
Evropu a nacházelo sebedůvěru v nové identitě. Původní anglo-
normanská vládnoucí třída se už zcela poangličtila‟ (Davies 2000a: 441).
46
7 Závěr
Ve své práci jsem se zabýval vlivem stoleté války na formování
moderních států. V úvodu práce jsem zmínil několik znaků moderních
států, se kterými jsem dále pracoval a pokoušel jsem se nalézt propojení
mezi stoletou válkou a jejím vlivem na vznik moderních států. Soustředil
jsem se obecně na průběh stoleté války a na to, jaký měla vliv na změny
ve společenském i politickém vývoji.
Stoletá válka měla bezesporu významný vliv na formování
moderních států, ať již jako celek nebo její jednotlivé části. Kdyby nebylo
anglického triumfu během kresčackého tažení, zřejmě by k stoleté válce
nikdy nedošlo. Anglický panovník by pak nikdy nezískal tak rozlehlé
území držav, které byly v držení anglického panovníka po míru
z Brétigny. Pak lze pouze spekulovat, jak by se vyvíjel vazalský vztah
anglického krále, jakožto vládce Akvitánie a dalších území na dnešním
francouzském území, ke králi francouzskému. Nelze pochybovat o tom,
že lenní přísaha, kterou musel skládat anglický panovník králi
francouzskému, byla pro anglického panovníka ponižující.
Stoletá válka jako celek přispěla k rozvoji mnoha atributů
moderního státu, které jsem uvedl v úvodu své práce. Nelze tedy
pochybovat o tom, zda stoletá válka měla či neměla nějaký vliv na vznik
moderních států. Stoletá válka přispěla k formování moderních států
nejen tím, že se během jejího vývoje vyvíjely znaky moderních států,
které jsem zmiňoval, ale také tím, že probudila v obyvatelích panství
francouzského a anglického krále myšlenky příslušnosti a loajality
k vyššímu celku. Tyto myšlenky jsou patrné především ve Francii ve třetí
etapě války, v období probuzení odporu francouzské populace vůči
„cizímu‟ anglickému vládci. Tendence státní a národní integrace umocnila
také Johanka z Arku, která se později stala jedním ze symbolů
francouzského nacionalismu.
47
Díky stoleté válce začali v Anglii i ve Francii vznikat první
kapitalisté, jejichž hlavním cílem byla maximalizace zisku. Kapitalismus
jako jeden ze základních znaků moderního státu uvádí například
německý teoretik Max Weber, který řadí kapitalismus do popředí svého
zájmu (Weber 1929: 27). Mezi další definiční znaky moderního státu
Maxe Webera patří vznik rozvinutého byrokratického aparátu, který se
také díky stoleté válce značně vyvíjel. K rozvoji byrokratického aparátu
docházelo v důsledku války zejména při vybírání daní, které sloužily
panovníkovi na pokrytí jeho válečných tažení. Aby mohly být daně
efektivně vybírány, musely vzniknout mechanismy, které by to umožnily.
K rozvoji byrokracie docházelo také během příprav na válečná tažení.
Každé invazi anglické armády na evropskou pevninu předcházely
rozsáhlé přípravy, během kterých byla shromážděna armáda, musel být
zajištěn dostatek potravin, válečné výzbroje a také koní, jednotlivá
hrabství měla například určeno, kolik musejí dodat luků, šípů nebo tětiv.
Jako další definiční znak moderního státu uvádí Max Weber
vymezené státní hranice (Weber 1929: 28). Před vypuknutím stoleté
války hranice obou království nebyly jasně stanoveny. Spory se vedly
především o území ležící ve Francii, která však patřila anglickému
panovníkovi, který byl ovšem feudálním vazalem francouzského krále. Po
skončení stoleté války tomu již tak nebylo. Území francouzského
království bylo jasně vymezené a teritoriálně celistvé až na Calais,
anglický panovník ztratil kontrolu nad všemi územími, která před vznikem
války ovládal. Dalším Weberovým atributem moderního státu je monopol
státu na vykonávání násilí (Weber 1929: 28). Tento znak před
vypuknutím války také nebyl naplňován, protože jednotliví feudální
pánové spravovali svá území víceméně nezávisle na panovníkovi.
Anglický panovník ve svých francouzských lénech mohl uplatňovat
anglické právo, což dále situace vymáhání mocenských rozhodnutí mátlo.
Dále jsem v úvodu práce zmínil, že moderní stát používá nové
technologie, které mu umožňují efektivně se rozvíjet a díky tomuto rozvoji
48
se transformovat na moderní stát. K naplnění tohoto znaku došlo během
stoleté války u obou soupeřících protistran. Oba protivníci začali používat
střelný prach, který se do Evropy dostal těsně před vypuknutím stoleté
války. Střelný prach se ukázal jako klíčový faktor v poslední etapě války,
díky kterému francouzská armáda obsadila anglické pevnosti. Používání
dělostřelectva se během celé války vyvíjelo, neustále se zkoušely nové
metody při výrobě děl, aby byla co nejefektivnější. Navíc každá ze
soupeřících protistran přidala nějakou další novinku ve válečnictví.
Angličané spoléhali především na své dlouhé luky, díky kterým zvítězili
v největších bitvách stoleté války. Jak jsem popsal ve své práci, anglická
armáda zvítězila díky používání dlouhých luků v bitvě u Kresčaku, ve
střetnutí u Poitiers a také v bitvě u Azincourtu. Naproti tomu Francouzi
provedli reorganizaci armády za vlády Karla V., díky které se jim nakonec
podařilo ve válce zvítězit.
Právě Karel V. kladl velký důraz na modernizaci a používání
dělostřelectva. Další novou technikou boje, kterou začala používat
především francouzská armáda, bylo vyhýbání se rozhodující bitvě
a naopak soustředit své útoky na oslabená místa nepřítele. Další
důležitou novinkou ve válečnictví byl vznik stálé armády, kterou platil
panovník z vybraných daní. Stálá armáda byla panovníkovi oporou nejen
v období války, ale také v období míru. Panovník věděl, že se o armádu
může kdykoliv opřít, což upevňovalo jeho moc a autoritu. V armádě již
nehrála tak důležitou roli šlechta, která často panovníkovi vzdorovala.
Panovník se tak nemusel spoléhat na loajalitu svých vazalů a naopak se
opíral o neurozené složky obyvatelstva, které byly panovníkovi věrné.
Ke změnám došlo také v rovině společenských vztahů. Šlechta,
která hrála důležitou roli během celého středověku, ztrácela na významu.
Důvodem byly především francouzské válečné porážky a také vymření
značného počtu šlechticů, ať již vinou válek nebo moru. Naopak na síle
začal nabývat stát. Díky vzniku stálé armády začal stát dohlížet na
pořádek v zemi, což do té doby zajišťovala šlechta, stát se tak začal
49
mnohem více centralizovat. Další společenskou změnou bylo prolomení
stávajícího třídního uspořádání. O ztrátě moci šlechty jsem se již zmínil,
úpadek zaznamenala také církev, která se utápěla ve vnitřních
problémech, protože se stále odkládala její reformace. Poslední
společenskou změnou byl vznik buržoazie, která se orientovala
především obchodně, ale začala také usilovat o politickou moc.
Ve své práci jsem se zabýval historickým kontextem stoleté války
na to, jaký měla vliv na vznik a formování moderního státu. V centru
zájmu mé práce byly změny, které se udály během války a vedly ke
vzniku moderních států. Soustředil jsem se především na vojenské
faktory, které tvarovaly tehdejší společnost a přispěly také ke změnám ve
společenské rovině. Závěrem bych pouze dodal, že dlouhé období stoleté
války mělo výrazný vliv na formování moderních států tak, jak je známe
dnes.
50
8 Seznam použité literatury a pramen ů
Ayton, Andrew (2005). The Battle of Crécy: Context and Significance. In:
Ayton, Andrew- Preston, Philip: The Battle of Crécy, 1346 (Woodbridge:
The Boydell Press).
Black, Jeremy (2009). Zbraně, které změnily svět (Praha: Víkend).
Carpentier, Élisabeth (2003). Velké království (1270–1348). In: Duby,
Georges a kol., Dějiny Francie od počátků po současnost (Praha:
Karolinum).
Contamine, Philippe (2004). Válka ve středověku (Praha: Argo).
Coulet, Noȅl (2003). Doba neštěstí (1348–1440). In: Duby, Georges a
kol., Dějiny Francie od počátků po současnost (Praha: Karolinum).
Curry, Anne (2002). The Hundred Years´ War (Oxford: Osprey).
Davies, Norman (2000a). Evropa: dějiny jednoho kontinentu (Praha:
Prostor).
Davies, Norman (2000b). The Isles: A History (London: Papermac).
Duby, Georges (2003). Feudálové (980–1075). In: Duby, Georges a kol.,
Dějiny Francie od počátků po současnost (Praha: Karolinum).
Elton, Geoffrey R. (2000). Angličané (Praha: Lidové noviny).
51
Featherstone, Donald (2001). Válečnictví a války ve starověku a
středověku (Praha-Plzeň: Beta-Dobrovský, Ševčík).
Ferro, Marc (2006). Dějiny Francie (Praha: Lidové noviny).
Froissart, Jean (1977). Kronika stoleté války (Praha: Mladá fronta).
Griffiths, Ralph A. (1999). Pozdní středověk (1290-1485). In: Morgan,
Kenneth O. et. al., Dějiny Británie (Praha: Lidové noviny).
Hay, Denis (2010). Evropa pozdního středověku 1300–1500 (Praha:
Vyšehrad).
Heywood, Andrew (2005). Politická teorie (Praha: Eurolex Bohemia).
Heywood, Andrew (2008). Politologie 3. vydání (Plzeň: Nakladatelství a
vydavatelství Aleš Čeněk).
Keegan, John (1978). The Face of Battle (London: Penguin Books).
Keegan, John (1993). A history of warfare (London: Hutchinson).
Kovařík, Jiří (2006). Rytířské bitvy a osudy. III (1356–1450), Čas stoleté
války (Praha: Mladá fronta).
Kumpera, Jan (2001). Historia mundi III. Vybrané kapitoly z dějin
středověku (Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni).
Maurois, André (1994). Dějiny Francie (Praha: Lidové noviny).
Maurois, André (1995). Dějiny Anglie (Praha: Lidové noviny).
52
Mollat, Michel (2003). Rekonstrukce (1440–1515). In: Duby, Georges a
kol., Dějiny Francie od počátků po současnost (Praha: Karolinum).
Nicolle, David (2000). Crécy 1346. Triumph of the Longbow (Oxford:
Osprey).
Nicolle, David (2004). Poitiers 1356. The capture of the king (Oxford:
Osprey).
Tilly, Charles (1990). Coercion, Capital, and European States ad 990–
1990 (Oxford: Basil Blackwell).
Tuchman, Barbara W. (1987). A Distant Mirror: The Calamitous 14th
Century (New York: Ballantine Books).
Waisová, Šárka (2009). Úvod do studia mezinárodních vztahů 3. vydání
(Plzeň: Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk).
Weber, Max (1929). Politika jako povolání (Praha: Orbis).
53
9 Resumé
In this paper, I applied myself to the topic of the Hundred Year War
and its impact on formation of the modern nation states. To introduce the
topic, I have mentioned the works of several authors, e. g. Max Weber or
Charles Tilly, who define the basic attributes of modern states. Then I
have made efforts to demonstrate that these attributes were fulfilled
during the Hundred Year War or that this conflict at least contributed to
fulfilling them. Besides that, I have outlined the origins and escalation of
this feudal war. I have focused on the social, political and equally military
changes brought by the Hundred Year War, which have influenced the
shaping of modern Europe.
The aim of this paper was to prove that the Hundred Year War had
influenced the birth and shaping the modern nation states. I have
approached the topic in the way to reflect clearly the changes which the
Hundred Year War had caused in the late medieval Europe. Great deal of
my work was devoted to the War as a whole as it was this conflict that
brought about the crucial changes in the then life and lead to unification of
the French kingdom and the reinforcement of the British identity.