VNITŘNÍ ZNAKY RUKOPISU: PARADIGMA OBJEKTU

Zdeněk Uhlíř

Rukopis je fyzická materiální věc, která tvoří jeden souvislý celek bez ohledu na svou

vnitřní nebo vnější intelektuální souvislost. Jako taková celistvá věc je rukopis nosičem

záznamu, který je jeho intelektuálním obsahem a který má další vnitřní i vnější souvislosti.

Rukopis jako záznam na nosiči charakterizují vnitřní znaky (na rozdíl od znaků vnějších,

které charakterizují rukopis jako nosič záznamu). Zatímco nosič podává informaci pouze

nezáměrně a v tom smyslu nepřímo, záznam podává informaci záměrně a v tom smyslu

přímo. Přece však lze na záznamu rozlišit explicitní složku sdělované informace, která je

jejím záměrným obsahem, od její implicitní složky, jež je jejím obsahem nezáměrným,

mimovolným.

Vnitřní znaky rukopisu jsou tedy specifické rysy, jež charakterizují sdělení informace,

kterým je záznam, a to jak v její explicitní, tak implicitní složce. Vnitřní znaky tudíž

charakterizují záznam bez ohledu na jeho formát, tzn. bez ohledu na to, zda se nachází na

originálním nebo náhradním či subsidiárním nosiči. Pro rukopisnou práci v elektronicko-

digitálním prostředí jsou z toho důvodů primárním cílem zájmu i před znaky vnějšími, třebaže

vnější znaky charakterizují fyzický materiální nosič, bez nějž sdělení informace v prostředí,

které není elektronicko-digitální, vůbec není možné. Rukopisná práce a rukopisné studium

zaměřené na prezentování svých výsledků v tištěném prostředí naproti tomu preferovaly

vnitřní znaky. Při novém pohledu na zásady rukopisného práce a rukopisného studia je proto

nutno takovou nevyváženost odstranit.

Vzhledem k tomu, že vnitřní znaky vyjadřují jak explicitní, tak implicitní složku

informace sdělované záznamem, není možno jejich zjištění a formulování rozumět jenom ve

smyslu popisných, deskriptivních údajů. Ostatně není to možno ani z toho důvodu, že vnitřní

znaky jsou předmětem zájmu nejenom tzv. praktické kodikologie (katalogizace), ale také tzv.

akademické kodikologie (pomocněvědné zpracování), jakož i dalších oborů (zejména

historických a filologických, resp. i jiných). Vnitřním znakům je tudíž nutno rozumět ve

stupňovitě se rozvíjejícím významu, tzn. je třeba v jejich rámci rozlišit různé návazné aspekty,

které vytvářejí rozmanitý a různorodý vzájemný kontext.

To znamená, že práce s vnitřními znaky má do značné míry pragmatický význam, že ji

nelze vidět na jeden způsob a v jedné rovině obsahové nasycenosti, nýbrž vždy vzhledem ke

konkrétnímu cíli a účelu. Je proto žádoucí komplexní pohled na vnitřní znaky, což ovšem

neznamená, že nutně musí být podán jejich kompletní seznam v kumulativním či aditivním

smyslu. Jde o to, aby takový komplexní pohled umožnil postihnout všechny podstatné

aspekty, v nichž se vnitřní znaky jeví nebo mohou jevit, a aby byl základem pro výběr těch

podstatných z nich pro tu či onu situaci určenou cílem práce.

1. Struktura

Zásadní věcí z hlediska vnitřních znaků rukopisu je jeho intelektuální obsah, který je

zprostředkován textem nebo texty. Intelektuální obsah a jeho senzuální, leč imateriální forma

spolu vzájemně souvisejí, vytvářejíce strukturu záznamu na fyzickém materiálním

nosiči.formálně strukturovaný intelektuální obsah záznamu je text, v němž se abstraktní

model stává konkrétním předmětem nebo naopak konkrétní předmět lze převést na abstraktní

model.

Základním úkolem studia vnitřních znaků je postihnout strukturu textu, resp. textů.

Text zaznamenaný v rukopise je výsečí či částí celkového textového kontinua. Text je

zároveň neurčitým textovým kontinuem i určitým výrazem, sdělením; je to „text něčeho“. Jde

o to, „co“ to je. To je dáno jednak finalitním hlediskem původce, jednak funkčním hlediskem

uživatele (pro kterého je text součástí živé kultury,) jednak pragmatickým hlediskem badatele

(který text chápe jako součást mrtvé kultury). Tato hlediska jsou sice všechna stejně platná,

avšak nezaměnitelná.

V prvním kroku je třeba vycházet od pragmatického pohledu badatele. Vzhledem

k tomu, že v rukopisech je uložen celek minulé kultury, je nutno takovému pohledu rozumět

v generalistickém, inter- a transdisciplinárním, nikoli ve specialistickém smyslu. Hloubku

vhledu do rukopisného textu, resp. záznamu tedy ovlivňují dvě zásadní skutečnosti: jednak

pracovní náročnost (faktor kvalifikace, času a nákladů), jednak obecný zájem (faktor

aktuálního a perspektivního kladení otázek). Nelze tudíž vytyčit jednotné metodické pravidlo,

nýbrž je nutno postupovat pragmaticky a flexibilně: lze vytyčit jen základní úrovně přístupu,

jejichž realizace bude vždy ad hoc.

1.1. Blok

První strukturní úrovní rukopisného záznamu co do hloubky je blok: záznam na nosiči

se skládá z jednoho nebo několika bloků a je jimi představován. Blok je dán jednak

souvislostí obsahu, jednak souvislostí formy, jimiž se vyděluje z celkového textového

kontinua. Vzhledem k povaze rukopisné tradice a transmise textů (komunikace a distribuce

informace) je třeba rozlišit souvislost formy od souvislosti zápisu.

Na strukturní úrovni bloku je tedy hlavní otázkou jednotnost nebo nejednotnost

v rámci souvislosti obsahu a formy, a to jak z hlediska časového a místního (vznik a původ),

tak věcného (motiv). To je ovlivněno jak konkrétní situací či konkrétními možnostmi při

vytváření záznamu, tak ohledem na pragmatickou funkci, kvůli níž byl vytvořen/vytvářen. Při

tom je třeba reflektovat dvojí aspekt pragmatické funkce: v předpokladu původce, jakož i jeho

souhře s předpokladem uživatele na jedné a v předpokladu dnešního badatele na druhé straně.

Blok je tudíž nutno chápat v relativních časových vrstvách, které profilují a upřesňují vrstvu

funkční.

Tak lze vidět čtyři základní modely bloku:

Za prvé, zcela jednotný blok z hlediska obsahu, formy i zápisu.

Za druhé, doplnění původního jednotného bloku o další část (rozšíření připsáním).

Za třetí, doplnění, resp. postupné doplňování původního jednotného bloku ve vymezeném

rámci (prohloubení glosováním).

Za čtvrté, nejednotný blok vytvořený dodatečně z částí či jednotek společného původu či

motivu (věcného záměru), avšak různého vzniku a prvotního uchování.

Na strukturní úrovni bloku lze tyto otázky řešit jen orientačně.

1.2. Podblok

Podblok je strukturní úrovní zcela relativního významu, nelze pro něj vytyčit

jednoznačné obecné vymezení. Je takovou složkou či částí bloku, která vyjadřuje míru jeho

kompaktnosti mezi naprostou jednotností (homogenností) a jasnou rozčleněností na nižší

strukturní úrovně (jednotky). Vymezení podbloku je tudíž do značné míry arbitrární, závisí na

hledisku a účelu, s nímž se ke zpracování a studiu toho kterého rukopisu přistupuje: vymezení

podbloku je věcnou či oborovou interpretací intelektuálního obsahu rukopisu.

Takové vymezení se může zakládat na dvojím principu (v zásadě vzájemně

protikladném nebo přinejmenším nesouvislém):

První typ podbloku vychází z formálního členění bloku na různé dílčí úrovně, jak je to typické

v rukopisech liturgických a časté v rukopisech homiletických. Je třeba vždy ad hoc

rozhodnout, zda členění na podbloky není pouze zdánlivé, jinak řečeno, zda nejde o

samostatné bloky. Jednotlivý rukopis není dostatečným podkladem pro takové rozhodnutí; je

třeba srovnání. Je zde evidentní souvislost s širší rukopisnou tradicí a textovou transmisí a na

povrch vystupuje vztah mezi strukturou záznamu a reprezentací bibliografického objektu.

Druhý typ podbloku vychází z obsahového členění bloku na různé dílčí úrovně. Právě v tomto

případě se jasně ukazuje arbitrární povaha jeho vymezení a určení. Zřejmé je to v případě

codices mixti, zejména pokud jsou jejich obsahem různá excerpta nebo dokonce indiferentně

vnímané textus. Vymezení podbloku v takových případech zcela zřejmě přesahuje pouhou

deskripci a znamená pokus o interpretaci. Ani zde není dostatečným podkladem jednotlivý

rukopis, nýbrž musí to být záměr, z nějž vychází zpřístupnění rozsáhlejšího celku (přičemž

celku v tomto případě nelze rozumět ve smyslu materiálovém či fondovém, nýbrž funkčním).

Vymezení podbloku opouští hranice pouhé katalogizační a bibliografické práce a

přibližuje se práci dokumentační.

1.3. Jednotka

Jednotka je strukturní úrovní o stupeň nižší než blok, resp. podblok. V těch případech,

kdy je záznam homogenní, splývá s blokem, v případech, kdy je záznam nehomogenní, se od

něj liší. Jednotka je taková část bloku, která se vyznačuje větší či menší relativní

samostatností: v rukopisné tradici a textové transmisi se může vyskytovat v jiných obdobných

blocích, ba i v blocích jiného typu. Je třeba určit, zda v daném konkrétním případě je

podstatná rovina bloku a rovina jednotky pouze odvozená, anebo zda je tomu naopak.

Odpověď na tuto otázku rozhodne, zda postačí blokové zpracování, anebo zda je nutno

přistoupit ke zpracování analytickému.

Odpověď na tuto otázku ovšem nelze považovat za odraz objektivní skutečnosti, tzn.

nelze vycházet z nějaké metodiky považované za jedinou správnou. Odpověď naopak musí

být pragmatická ve vztahu k intenci zpracování, neboť se musí vztahovat k horizontu zájmu,

který je v různých případech různý. Je tedy docela dobře možné, že vztah jednotky a bloku

může být pojat různým způsobem. Rozhodnutí, zda je žádoucí zvolit perspektivu jednotky

nebo bloku, nelze učinit v rámci zpracování jediného rukopisu ani v rámci zpracování fondu

jakožto kumulace jednotlivých rukopisů.

Volba blokového nebo analytického zpracování se musí zakládat na kontextu daném

tematickými poli a historickými kulturními regiony (které nejsou totožné s okruhy

reprezentovanými soubory patriotik v dnešním vymezení). Není zde tudíž jediný výchozí

předpoklad, na němž by se zpracování zakládalo. V tomto směru lze rozvinout teorii

kontinuálního kontextu australské archivistiky i představu investigativního zpracování

slovenské bibliologie.

1.4. Podjednotka

Analytické zpracování je kromě perspektivy také otázkou míry. V obecném pohledu

při něm tedy lze sestoupit na úroveň ještě o stupeň nižší, než je ta, kterou představuje

jednotka. Je to úroveň podjednotky, kterou lze dílčím způsobem ještě dále členit, to se však už

vymyká možnostem obecného pohledu.

I pro vymezení podjednotky, resp. podjednotek je podstatná jejich relativní genetická,

funkční či tematická samostatnost. Analytické zpracování sestupující až do takovéto hloubky

však svou náročností přesahuje zpravidla možnosti obvyklého katalogizačního procesu, jakož

se i jeví v souvislosti s ním neúčelné; překračuje totiž požadavky na katalogizaci kladené.

Přece však je tato strukturní úroveň nezbytná pro pochopení rukopisu jako komunikátu.

Úroveň podjednotky dává pochopit, v jakém smyslu je rukopisný záznam, potažmo

text komunikátem, zda přímo, nebo nepřímo. Přímým komunikátem je tehdy, jestliže podává

jaksi definitivní či kanonické znění s ohledem na jeho dokončenost a uzavřenost, tedy zda je

dokumentem nebo k tomu alespoň tenduje. Nepřímým komunikátem je v tom případě, že mu

je cizí tendence k dokončenosti a uzavřenosti, tedy že je pouhým podkladem pro konkrétní

prezentaci. Přímý komunikát se blíží k pólu literárnosti, nepřímý komunikát směřuje k pólu

rétoričnosti. V souvislosti s tím je třeba rozlišit, zda konkrétní rukopis jako komunikát

směřoval do veřejné, nebo soukromé, či dokonce jen osobní sféry, tedy zda byl tzv.

publikován, nebo nikoli. Z hlediska vnitřním znaků vztažených na strukturu rukopisu lze

teprve na úrovni podjednotky hovořit o rukopisné práci a rukopisném studiu v pravém

smyslu.

2. Reprezentace

Intelektuální obsah rukopisu nevystupuje pouze ve strukturách záznamu na nosiči. Je

nutno na něj nahlížet ještě odjinud, spíše se zřetelem na členění celkového textového

kontinua. Intelektuální obsah rukopisu pak podává ve svých strukturních složkách (blocích a

jednotkách) reprezentaci celkového textového kontinua. Pohled v aspektu struktury jde tedy

dovnitř a hlouběji do rukopisu jakožto spojení nosiče a záznamu, pohled z hlediska

reprezentace směřuje vně rukopisu; lze tu hovořit o bibliografickém aspektu rukopisné práce.

Součástí katalogového záznamu se tak stává záznam bibliografický. Cíl či předmět,

k němuž bibliografický záznam směřuje, však není prostou jednotlivinou, tj. konečnou, dále

nedělitelnou jednotkou. Bibliografický objekt je právě tak vrstevnatě členěnou entitou jako

rukopisný záznam. Její členění se však zakládá ne zcela odlišném principu: zatímco struktura

záznamu je čistě předmětně analytická, struktura textu jako reprezentace se pohybuje na škále

mezi předmětností a nepředmětností. Bibliografický objekt jakožto reprezentace dílčí části

celkového textového kontinua je více méně virtuální povahy.

Určení bibliografického objektu, textu jakožto reprezentace a jeho vrstev se zakládá na

komunikativním principu, na principu produkce, distribuce, mediace a recepce informace.

Informace je ontologické povahy, existuje tedy jak ve spojení se svým materiálním nosičem,

tak mimo něj. Bibliografický objekt má tudíž jak materiální, tak imateriální podobu či formu.

Bibliografický objekt, text jakožto reprezentace je tak jednak způsobem uložení ve statické

externí paměti, jednak dynamickou operací nad touto pamětí, kterou provádí mentální sféra,

případně také externí informační systém. Informace reprezentovaná bibliografickým objektem

je v tomto smyslu interpretací paměti. Bibliografický objekt tak má objektovou, nikoli však

objektivní povahu.

2.1. Jednotka

Jednotka v aspektu reprezentace je něčím jiným než jednotka ve smyslu struktury.

Zaměňovat obě použití slova by bylo chybou ekvivokace, a to i přes to, že na epifenomenální

rovině mohou být obě jednotky shodné a totožné. V konkrétním významu je jednotka

materiální reprezentací bibliografického objektu samou, je tím, co je skutečně distribuováno a

recipováno v materiální podobě, je jednotlivinou a z hlediska svých vlastních dějin unikátem,

resp. jednou jeho částí či složkou. Je tím, co je zaznamenáno ve zcela určitém rukopise.

V jednotce se skutečně realizuje četba (Lektüre).

Taková jednotka ovšem zpravidla není originálem (jakkoli nepochybně nese jisté rysy

unikátnosti), nýbrž spíše je reprodukcí jiné jednotky, je opisem. Vzhledem k povaze produkce

rukopisů, písařské práce tyto různé jednotky (originál, resp. předloha a opis) přirozeně nejsou

fyzicky totožné, ale nejsou ani shodné, a to nejenom s ohledem na písmo či písařskou ruku,

ale také s ohledem na grafiku, ba i samo slovní znění. Jednotky téhož bibliografického

objektu se od sebe ve všech těchto aspektech liší. Míra odlišnosti je jejich podstatným rysem,

na jehož základě vzniká hromadný jev.

Jednotku tudíž nelze chápat izolovaně, ale vždy jako součást nějakého prostředí, jako

uzel sítě nějakých vztahů. Teprve tato síť vztahů z ní činí reprezentaci bibliografického

objektu. V důsledku existence této sítě není bibliografický objekt něčím jednotným,

homogenním. Síť vztahů mezi jednotkami jakožto reprezentacemi bibliografického objektu

není plošná, ale prochází různými dimenzemi. Vztahy mezi jednotkami jsou sice různého

počtu, různé síly a povahy, nicméně vždy jsou přítomny: jednotka je nejenom reprezentací

bibliografického objektu, ale také informace – a vyvázána z jakýchkoli vztahů je informace

nepochopitelná, nesdělitelná, tzn. přestává být informací. I když lze jednotku chápat jako

unikát, není solitérem. Vztahy mezi jednotkami nejsou – vzhledem ke své

multidimenzionalitě – kumulativní povahy.

2.2. Provedení

Provedení je reprezentací vyššího stupně než jednotka. Pokud je jednotka prvkem

hromadného jevu, je provedení jeho částí. Provedení sdružuje jednotky, samo sebou (nikoli

prostřednictvím vztahů) je hromadným nebo sériovým jevem. Jeho existence v přirozeném

světě je ovšem nepřímá, na rozdíl od jednotky je nelze beze zbytku ztotožnit s nějakou věcí

(fyzickým materiálním předmětem), protože žádnou věcí není. Je ideální povahy, není však

pomyslem. Stejně jako jednotka je uzavřené a dokončené. Zatímco jednotka je singulárně

konkrétní, provedení je konkrétní plurálně.

Čistým případem, ideálním typem provedení je vydání knihy tiskem (jednotkou je

potom exemplář tohoto vydání). V rámci rukopisné tradice se nelze takového ideálního typu

dobrat. Avšak vzhledem k tomu, že základem provedení je multiplikace jednotek simultánně

nebo i kumulovaně provedená v relativně krátkém časovém intervalu, existuje provedení

reálně i v rukopisném prostředí, není jen prázdnou abstraktní představou. Projevuje se v psaní

rukopisů podle diktátu nebo podle pecií. Provedení je snahou o homogenizaci rukopisné

tradice. Je prvním náběhem ke zmasovění, a to cestou customizace (přepisování standardních

textů na objednávku zákazníků) nebo byrokratizace (přepisování oficiálních textů na příkaz).

Mezi provedením a jednotkou je tedy jisté napětí. Inherentní vlastností provedení je

tendence ke komunikaci typu diskursu (snaha ponechat informaci zcela nezměněnou),

zatímco v případě jednotky je to tendence ke komunikaci typu dialogu (snaha informaci

změnit). Rukopisnou tradici a textovou transmisi tedy nelze chápat zúženě jenom jako

poškozování nebo naopak vylepšování znění, nýbrž prostě jako variabilní zprostředkování

informace.

2.3. Vyjádření

Vyjádření je reprezentací vyššího stupně než provedení. Sdružuje provedení a/nebo

jednotky. Nemá reálnou konkrétní existenci, projevuje se pouze v provedeních a jednotkách.

Je předmětným (nebo přinejmenším částečně předmětným) hromadným jevem imateriální

povahy. Vzhledem k tomu, že musí být nějak provedeno, aby vůbec mohlo být

komunikováno, cesta od vyjádření k provedení je cestou konkretizace, tj. cestou zurčitění a

v tom smyslu i zúžení. Vyjádření je tak sice ideální povahy, nikoli však povahy abstraktní,

nýbrž virtuální, resp. částečně virtuální.

Částečně virtuální povaha vyjádření ovšem zpochybňuje jeho striktní předmětnost,

poněvadž mu nelze přiřknout ani uzavřenost a dokončenost, ani bezprostřední spojení

s nosičem záznamu či informace. Předmětnost vyjádření je tudíž nutno chápat jako neurčitou,

nahlížet na ni ve fuzzy kategoriích. Na stupni vyjádření se tudíž vzdalujeme od faktické a

přibližujeme se k interpretační úrovni, resp. ukazuje se, že vyjádření, pokud bude pojímáno

jako fakt, není odrazem či replikou skutečnosti, ale její re-konstrukcí. Takto pojatý stupeň

vyjádření překračuje tradiční bibliografický přístup, který v důsledku svého takřka výhradního

důrazu kladeného na provedení abstrahoval od sféry virtuality a nepředmětnosti.

Mezi provedením a vyjádřením se tedy nachází jakýsi výrazný šev. Jednotka a

provedení se pohybují v mělčí oblasti vnitřních znaků, spolu s vyjádřením naproti tomu

vstupujeme do jejich hlubší oblasti. Jednotka a provedení se tak nacházejí ve sféře křížení

dvojího typu vztahů. Na jedné straně jsou to vztahy mezi konkrétními věcmi, jejich

producenty, mediátory a recipienty, na druhé straně jsou to vztahy mířící do sféry ideální,

virtuální a nepředmětné. V případě vyjádření začínají dominovat vztahy neurčitosti, jež musí

být vždy znovu interpretačně zurčiťovány, jsou to vztahy komplexity, které se vymykají

prosté analytické redukci a následné kumulaci.

2.4. Dílo

Dílo je reprezentací vyššího stupně než vyjádření. Sdružuje vyjádření a/nebo

provedení a/nebo jednotky. Nemá reálnou konkrétní existenci, projevuje se pouze ve

vyjádřeních (která ovšem právě tak nemají reálnou konkrétní existenci), v provedeních a

jednotkách. Je nepředmětným hromadným jevem imateriální povahy. Vzhledem k tomu, že

musí být nějak vyjádřeno a provedeno, aby vůbec mohlo být komunikováno, cesta od díla

k nižším stupňům reprezentace bibliografického objektu je cestou postupného zpředmětnění,

zurčitění a zvěcnění. V důsledku toho je dílo povahy sice ideální, nikoli však abstraktní, nýbrž

virtuální, resp. čiře virtuální.

Virtuálnost a nepředmětnost díla znamená, že zahrnuje všechna minulá i přítomná,

skutečná i možná vyjádření reálně konkretizovaná v různých provedeních a jednotkách. Tak

je dílu vlastní celá škála významů, jichž je neurčitý počet. Dílo tedy v žádném případě nelze

ztotožňovat s originálem, archetypem, kanonickým textem a podobnými entitami. Je sice

právě tak konstrukcí jako ony, ale zároveň se nachází na jiné úrovni: zatímco dílo je prostou

konstrukcí, originál, archetyp, kanonický text apod. jsou odvozené re-konstrukce. Dílo

neexistuje jinak než jako mentální úběžník, který vyžaduje zpředmětnění vyjádřením,

konkretizaci provedením a zvěcnění jednotkou.

Dílo je tudíž komplexní množinou vztahů a odkazů nejenom mezi svými vlastními

vyjádřeními, provedeními a jednotkami, ale také směrem k dalším dílům, jejich vyjádřením,

provedením a jednotkám. Jinak řečeno, dílo je sítí vztahů a vazeb ve třech základních

dimenzích: jednak mezi určitými předměty, konkrétními věcmi a jejich původci či

producenty, dále mezi nepředmětnými aspekty a jednotlivými předměty atd., potom mezi

různými nepředjety, jejich aspekty, zpředmětněními atd. Hovořit o bibliografickém objektu,

který začíná jednotkou a končí dílem (nebo naopak) je tedy vlastně protismyslné, protože

takový objekt je zároveň ne-objektem. Dílo je spíše než znakem právě symbolem, protože se

nachází tu (v předmětné sféře) i tam (ve sféře nepředmětné). Dílo v tomto virtuálním (a

v důsledku toho komunikačním a informačním) smyslu je bodem, v němž studium vnitřních

znaků přesahuje specificky vymezenou rukopisnou práci.

3. Odpovědnost

Po rozpracování struktury rukopisného záznamu a určení reprezentací bibliografických

objektů vyvstává otázka odpovědnosti, neboť vždy jde o stopy a/nebo podněty lidské činnosti,

jež je vázána na osoby, ať už jsou individuální, nebo kolektivní. Sofistikovaná tradiční

katalogizace a bibliografie hovoří o osobách, rodinách a korporacích, nicméně to je pouze

jeden z možných úhlů pohledu, mnohdy příliš konkretizující, zpředmětňující a zurčiťující.

Jednostranně se totiž orientuje na velmi určité atribuce. Je zřejmé, že odpovědnost jak za

strukturní část rukopisného záznamu, tak za reprezentaci bibliografického objektu je institucí,

to však nutně neznamená, že nezbytně musí být korporací. Kolektivní osoba má jednak řadu

volnějších forem s méně určitými hranicemi, jednak je odpovědnost nejenom konkrétní

atribucí, ale také typem různé míry obecnosti.

Při paradigmatickém pohledu je nejpodstatnější hlouběji propracovat právě tuto

typovou složku odpovědnosti. Je zřejmé, že taxonomie odpovědnosti by měla nějakým

způsobem odpovídat taxonomii reprezentací bibliografických objektů, neboť tu je pevná

vazba původcovství a/nebo zprostředkovatelství či prostřednictví. Zdá se však také, že mezi

těmito dvěma řadami není nezbytná přesná korelace. Přesná korelace by totiž vyhovovala

formalistickému pohledu zdůrazňujícímu vytváření konkrétních atribucí, napětí mezi

literárností a rétoričností charakteristické pro rukopisnou tradici a textovou transmisi však

vyžaduje flexibilnější přístup.

Pak bude efektivnější odpovědnost nazírat v pouhých třech vrstvách vyjadřujících

jednak čirou virtuálnost, jednak jednotlivou konkrétnost a konečně něco mezi tím. Zdůrazní

se tak nestabilní, dynamický charakter odpovědnosti: odpovědnost souvisí s kontrolou

komunikace a distribuce informace, vždy však existuje tendence kontrole uniknout. Volnější

pojetí odpovědnosti umožní snáze postihnout napětí na škále mezi diskursem (přenos

nezměněné informace, tj. uchování informace) a dialogem (změna informace).

3.1. Autor

Autor je původcem díla (ve striktním smyslu reprezentace bibliografického objektu).

Tento pohled se liší od pohledu doby, v níž rukopisné prostředí bylo dominantní, kdy ne

všichni původci byli považováni za autory, poněvadž za ně byli považováni jenom ti z nich,

kteří byli uznáni za významné, tj. byli autoritami. Právě tak se liší od právem ovlivněného

pohledu čistě formálního, podle nějž je autorem (author) ten, kdo nese odpovědnost za

distribuci díla a jeho odměnou za toto riziko je zisk, kdo tedy není totožný s původcem ve

smyslu spisovatele (writer). V různých koncepcích je tedy autor buď spisovatelem, nebo

vydavatelem. Pokud rukopis chápeme ve smyslu literárním, resp. literárně rétorickém, je pro

nás autor spisovatelem. Pokud bychom jej však chápali ve smyslu diplomatickém, jak to činí

některé národní školy, potom by autor byl vydavatelem a spisovateli (ve smyslu původce

znění, nikoli ideje textu) by příslušel jiný stupeň odpovědnosti. Pokud se nedosáhne

konsensuálního přístupu různých oblastí a oborů, budeme se potýkat s pojmovými a

terminologickými nejasnostmi.

Autorství ve smyslu původcovství díla (spisovatelství), nikoli až počátku jeho

distribuce (vydavatelství) se ukazuje ve třech různých rovinách:

První z nich je individuální autorství. Konkrétně předmětně chápané dílo je nadáno konkrétní

atribucí, tzn. je spojeno s konkrétní osobou. Jinak řečeno, tato osoba (autor) je přímo spojena

se zněním textu. To je možné v případě, kdy jasně dominuje pól literárnosti nad pólem

rétoričnosti.

Druhou rovinou je intencionální autorství. Nekonkrétně nepředmětně chápané dílo je nadáno

konkrétní atribucí atd. Tato osoba (autor) není přímo spojena se zněním textu, ale s formální

strukturací jeho informačního obsahu, např. kompozicí, osnovou apod. To je možné v případě,

kdy jasně dominuje pól rétoričnosti na pólem literárnosti.

Třetí rovinou je arbitrární autorství. Konkrétně předmětně chápané dílo je nadáno zástupnou

konkrétní atribucí, tzn. je spojeno s konkrétní osobou, jež však není jeho skutečným

původcem (pseudo-autor), nebo dokonce není reálně existující osobou (fiktivní autor). To je

možné v případě, kdy je někde mezi póly rétoričnosti a literárnosti snaha dodat příslušnému

znění z nějakého důvodu autoritativní charakter.

3.2. Redaktor

Redaktor je původcem vyjádření a/nebo provedení. Vzhledem k tomu, že vyjádření a

provedení jsou stupně na cestě zpředmětnění a zkonkrétnění, tedy zurčitění díla, je redaktor

nezanedbatelným článkem procesu komunikace, distribuce a mediace, poněvadž připravuje

znění textu pro recipienta. Příprava znění textu je nesmírně variabilní, má mnoho různých

stupňů a podob od velkorysých úprav po prosté předzpracování jednotky, resp. provedení (ve

striktním smyslu reprezentace bibliografického objektu).

V případě redaktorství hraje obzvláště významnou roli to, zda rukopisná tradice a

textová transmise se výrazně přibližuje pólu literárnosti, nebo naopak pólu rétoričnosti.

Redaktorství je pak v prvním případě spíše manipulací se slovy, která hledají myšlenky, tedy

otázkou jazyka, ve druhém případě spíše manipulací s idejemi, pojmy a představami, které

hledají slova, tedy otázkou myšlení. Jazyk a myšlení sice nelze od sebe izolovat, nicméně

rozdíl v akcentu a v tendenci lze postihnout. Pokud autorství souvisí se vznikem díla,

redaktorství je péčí o jeho život, je udržováním jeho života.

Je zřejmé, že redaktorství nelze jednoduše typizovat, protože do značné míry závisí na

rozvíjení jednotlivých děl do vyjádření a provedení. Nicméně je možno předpokládat tři

základní atrakční typy:

Prvním typem redaktora je adaptátor. Je to případ, kdy převládá pól rétoričnosti nad pólem

literárnosti: adaptace je zurčitěním intencionálního autorství. Ale i v tom případě, že

převažuje pól literárnosti, může nastat situace, kdy do hry vstoupí adaptátor: sice tehdy, když

se literatuře rozumí spíše jako tradici, resp. dialogu než jako kánonu, resp. diskursu.

Druhým typem redaktora je editor. Je to případ, kdy převládá pól literárnosti nad pólem

rétoričnosti a kdy se zároveň literatura chápe převážně jaké kánon, resp. diskurs. Editace je

pokračováním či naplňováním individuálního autorství.

Do obou těchto typů pak může být přiřazen diktátor.

Třetím typem redaktora je překladatel, který převádí dílo do jiného jazykového prostředí.

Podle komunikačních modelů obvyklých v příslušné době v cílovém prostředí pak

překladatel sám do jisté míry supluje adaptátore nebo editora, anebo ještě v další rukopisné

tradici a textové transmisi následují další adaptátoři a editoři.

Redakce všeobecně se může takřka libovolně znásobovat co do počtu a větvit co do typu.

3.3. Písař

Písař je původcem jednotky (ve striktním smyslu reprezentace bibliografického

objektu). Přece však jej nelze považovat za pouhého řemeslného zprostředkovatele. Vzhledem

k neexistenci normativně ortografického přístupu v době, kdy dominovalo rukopisné

prostředí. Je každý zápis realizující jednotku individuální nejenom kvantitativně (jako další),

ale i kvalitativně (jako jiný). V tomto ohledu se v zápisech projevuje subjektivita písaře. Je

sice otázkou, zda je možné ji vyhodnotit a jak to udělat, nicméně základní subjektivní

charakter je sdostatek zřejmý.

Písař však tuto subjektivní rovinu také překračuje. Zpřístupnění textu, provedení

zápisu se nezakládá pouze na typu písma (což ovšem jako otázka pro paleografii patří spíše do

oblasti vnějších znaků) a na grafice, nýbrž také na jeho celkovém informačním podání. Dílem

písaře je zpravidla členění textu podaného záznamem a zápisem (na odstavce apod.), někdy i

rubrikace (tj. členění na kapitoly), označení odkazů či celých citátů, vyvedení odkazů na okraj

stránky, marginální poznámky podrobněji členící text záznamu a zápisu, zvýraznění tezí,

tvorba obsahů, rejstříků, indexů atd. výsledkem písařovy činnosti je zkrátka vymezení a

reprezentace podjednotky, resp. podjednotek (z hlediska struktury rukopisného záznamu).

Autorem redaktorem a písařem se primárně míní typy odpovědnosti, nikoli určité

osoby. V některé konkrétní osobě naopak mohou tyto různé typy splývat. Je třeba rozlišit, zda

písař pracoval na objednávku, nebo pro vlastní potřebu; právě tak je třeba rozlišit, zda jím

provedený zápis byl určen pro publikaci, pro potřeby nějakého užšího kruhu, či pro vlastní

použití. V písaři (a recipientovi, přirozeně) dílo žije.

3.4. Jiná odpovědnost

Je zřejmé, že nahlížet odpovědnost za bibliografický objekt, resp. jeho reprezentaci a

za záznam, resp. zápis pouze prizmatem tří stupňů (autor – redaktor – písař) je velice

zjednodušující a schematické. Zároveň však je zřejmé, že tyto tři stupně jsou zcela oprávněné

a opodstatněné. Nejde tedy o to, aby byly rozmnoženy či rozmnožovány něčím dalším, nýbrž

o zavedené jakéhosi křížového pohledu, kterým by bylo možno dosáhnout větší variability a

flexibility.

Takový křížový pohled lze vést ve dvou aspektech:

V prvním aspektu se rukopis nazírá jako artefakt, tj. v jasné a pevné souvislosti záznamu

s nosičem. Osoba nesoucí jinou odpovědnost se potom realizuje nejspíše jako iluminátor. A

zajisté lze shledat i jiné možnosti.

Ve druhém aspektu se rukopis nazírá jako komunikát, tj. v návaznosti na členění záznamu a

v souvislosti ještě s jiným záznamem, resp. jinými záznamy. Osoba nesoucí jinou

odpovědnost se potom realizuje nejspíše jako komentátor nebo glosátor. A přirozeně nelze

vyloučit ani různé další možnosti.

Zavedením jiné odpovědnosti jako výsledku křížového pohledu tak vzniká bohatá síť

nehomogenních vztahů. Tak mohou vyvstat problémy, které jsou na obecné úrovni jen

obtížně řešitelné. Pokud vztah jiná odpovědnost – písař nebo jiná odpovědnost – redaktor se

projeví spíše na hlubší analytické úrovni, vztah jiná odpovědnost – autor je zřejmý již

mnohem povrchnějšímu pohledu. Typicky se to projevuje v případě zápisů vokálních

hudebních skladeb: zajisté je třeba uvažovat zvlášť o autorovi slovního znění a zvlášť o

autorovi nápěvu. Potom bude záležet na pragmatickém záměru, s nímž se přistupuje ke

zpracování příslušného rukopisu, totiž zda a v jakém smyslu komu přidělit funkci autorství a

komu jinou odpovědnost. Bez pragmatického a funkčního pohledu je tato otázka v zásadě

neřešitelná (a to ani ad hoc), poněvadž jakýkoli stupeň odpovědnosti je funkčním vztahem,

nikoli objektivní vlastností rukopisného záznamu.

4. Informace

Rukopisný záznam nelze chápat pouze jako literární text či text narativního nebo

diplomatického pramene, poněvadž většina těchto záznamů patří do kategorie písemnictví,

paraliteratury. Jelikož je rukopisný záznam sdělením, podává nějakou informaci. Na tu však

nelze nahlížet výhradně jako na informaci estetickou nebo faktografickou, je nutno vidět ji

v širším intelektuálním a mentálním smyslu. Taková šíře pojatá informace představuje to,

čemu se porůznu říká duch doby, možné vědomí, mentalita apod.

A tak se informace, kterou poskytuje rukopisný záznam jako sdělení, nevztahuje ke

sféře individuálního vědomí, jež by bylo objektivizováno v absolutním subjektu, ale

v takovém individuálním vědomí, jež je součástí buď vědomí kolektivního, nebo

konstitutivního. Studium informace obsažené v rukopisném záznamu se tak nachází na

pomezí dějin mentalit a dějin idejí. Právě tak má zároveň aspekt jednotlivého i hromadného

jevu. Pro postižení předávané informace je tedy důležité takové zpracování, které by ji učinilo

srozumitelnou ještě dnes, kdy vládnou jiné ideje a jiná mentalita. Nestačí tudíž pouhá

věrohodná reprodukce informace podávané rukopisným záznamem jako tvrzení či odpovědi,

nýbrž je třeba postihnout také otázku, která vyvolala odpověď a jež byla důvodem či motivem

sdělení.

Pro zpracování informace tímto způsobem je důležitá analýza zápisu, záznamu, textu,

sdělení. Taková analýza musí mít jak kvalitativní (jde o ideje, představy, obsahy vědomí), tak

kvantitativní (jde o vztah jednotlivého a hromadného jevu, jakož i o souvislost myšlení, resp.

vědomí a jednání) charakter. Vzhledem k tomuto komplexnímu obsahu informace není

v tomto případě dostatečný faktografický přístup v obvyklém smyslu, takže důsledné

soustředění na dataci a atribuci je přinejmenším nedostatečné, ne-li matoucí.

4.1. Kompoziční analýza

Analytické zpracování jednotky záznamu určuje podjednotky, jejich obsah a vztah,

jejich významovou strukturu. Jde o formalizovanou sémantickou redukci, o postižení osnovy

či kompozice. Tento přístup vychází z toho, že informace je dána jednak tématem, jednak

jeho zpracováním. V literatuře i paraliteratuře dominantního rukopisného prostředí jsou téma

a jeho zpracování výrazně oddělenými vrstvami: zatímco téma vykazuje značnou stabilitu jak

v čase, tak v prostoru, zpracování je velice proměnlivé, směřuje až k individuálnosti a

subjektivnosti. Originalita a svébytnost zápisu na jedné, jakož i jeho souvislost s jinými

zápisy na druhé straně záleží v tomto poměru.

Podstatné je odkrýt signifikantní úseky textu, na jejichž základě by bylo možné

postihnout napětí mezi tématem a zpracováním. Text lze tedy formalizovaně sémanticky

redukovat na strukturovaný soubor slov, sousloví nebo celých vět. Kompoziční analýza (v

užším smyslu ji lze chápat jako rekonstrukci syžetu) je tak jakýmsi elementárním výtahem

textu, regestem, abstraktem, konspektem. Je však důležité zaměřit se spíše na obecné než na

konkrétní údaje. Výsledkem kompoziční analýzy je tudíž schéma nebo model konkrétního

zápisu.

Kompoziční analýza jednoho textu musí být prováděna s ohledem na porovnatelnost

s jinými texty. Ačkoli pracuje s konkrétními zápisy, musí se soustředit na jejich specifické,

nikoli individuální rysy. Individuální rysy jsou vzájemně nesrovnatelné, oddělují, nespojují.

Specifické rysy jednotlivých konkrétních zápisů je spojují, vytvářejí jejich shluky, které lze

kvalitativně interpretovat jako typy a kvantitativně jako dimenze. Postižení specifických rysů

tudíž umožňuje pokročit od individuálního k univerzálnímu, protože jejich vyhodnocení a

interpretace zakládá možnost přechodu na vyšší úroveň. Zpravidla sice půjde pouze o vztah

mezi velmi a málo specifickým, přece však při důrazu na srovnatelnost lze postoupit ještě

výše. Jednotlivé prvky schémat či modelů na různých úrovních však je nutno chápat podle

principu komplexity, nikoli redukcionismu.

4.2. Citační analýza

Naprostá individuálnost a subjektivnost je mimo sebe samu nesrozumitelná a

nepochopitelná racionálními prostředky. Pouze racionální prostředky totiž umožňují běžnou

sdělitelnost. Racionální prostředky jsou nadindividuální, kolektivní, ačkoli jich lze používat

výhradně individuálně (tomu neprotiřečí ani možnost jejich týmového či korporativního

zužitkování). Individuální výsledek na jednom místě se tak stává racionálním prostředkem na

jiném místě. Jakékoli myšlení, jednání a dění se zakládá na kompetitivnosti a/nebo kooperaci,

na souhře racionálních výsledků a prostředků.

Z toho vychází citační analýza. Různé druhy odkazů a citátů vytvářejí spojnici mezi

tématem a zpracováním, poněvadž odrážejí vzájemnou souvislost, resp. závislost mezi

jednotlivými texty ve vertikálním, resp. autorském a/nebo genetickém a horizontálním, resp.

tematickém a/nebo událostním smyslu. Existence společného rezervoáru citátů a odkazů mezi

jednotlivými texty odráží společný ideový a představový svět, zatímco jeho neexistence

znamená odlišnost těchto světů, je znamením ekvivokace, že totiž stejných slov se užívá

v různém významu. Zakládá se tím srovnatelnost a vyhodnotitelnost.

Existence společného rezervoáru citátů a odkazů a jejich rozdílné seřazení či rozdílná

interpretace ukazuje, že takové texty jsou různými přímými odpověďmi na touž jasně

formulovanou otázku. Naproti tomu neexistence takového rezervoáru ukazuje, že společné

téma je jen zdánlivé, že tu není žádná jasně formulovaná společná otázka, ale že otázku, na

niž jsou příslušné texty odpověďmi, je třeba hledat v hlubší vrstvě. Sama citační analýza

přirozeně nemůže přinést řešení, je jen znalostní, resp. znalostně informační přípravou pro

toto řešení. Význam tedy může mít pouze při tematickém, nikoli však fondovém přístupu

k rukopisnému materiálu, tzn. při zpracování síťové, nikoli fyzické knihovny.

4.3. Syntagmatická analýza

Postižení komunikace jako dialogu je obtížné, ne-li nemožné na striktně metodickém

základě. Metodicky je však možno postihnout diskurs. Cílem diskursu je předat informaci

beze změny. S diskursem je tedy spojeno úsilí o standardizaci, unifikaci, homogenizaci, a to

jak v oblasti myšlení, tak ve sféře jazyka. Diskurs tedy zcela zřejmě souvisí se slohem a

stylem, s vytvářením stabilizovaných způsobů vyjádření a obrazů, s používáním frází a klišé.

Důležitým vnitřním znakem jsou tudíž syntagmata. Jsou to ustálená slovní spojení

typická pro určité obsahy a významy a jejich souvislosti. Obsahy a významy se skrze

syntagmata upevňují a ohraničují, vyjádření nabývá do značné míry znakové podoby, volnost

přirozeného jazyka je omezena. V syntagmatech se tak ukládá sémanticky redukovaná

informace, která je obsahem sdělení, a může tedy zpětně sloužit pro vyhledávání. Zpracování

textů na syntagmatickém základě není tedy pouhým základem pro orientaci, ale pro mnohem

přesnější a hlubší navigaci v materiálu. Syntagmatické rozpracování textů je dalším

rozvinutím sémantické redukce provedené kompoziční analýzou.

Syntagmatická struktura textu však není plošně lineární, je vrstevnatá, specifikuje se

v rámci obecného slohu. Ten byl ve středověku dán biblickými a klasickými patristickými i

scholastickými zdroji. Konkrétní syntagmata (právě tak jako určitý rezervoár odkazů a citací)

tak v rámci obecného slohu vymezují témata, myšlenkové tradice, různé školy, obory či

domény atp. Syntagmatická analýza umožňuje vytvářet shluky textů vzniklých na základě

principu intencionálního autorství nebo takových, které vznikly mozaikovitou kompilací

z jiných tematicky shodných nebo blízkých textů.

4.4. Kontextualizace

Kontext jako objektivní fenomén, neřku-li jako podstatný rys neexistuje, vyskytuje se

však v jiných polohách: jednak jako poznávací prostředek, jednak jako interpretační

konstrukce. Lze tedy uvažovat o mnohosti kontextů, o virtuální povaze kontextu. Kontext

tedy existuje v implicitní podobě, což znamená, že některý jeho rys, některá jeho část nebo

složka může být explikována. Kontextualizace potom je vyjádření některého z aspektů

implicitního kontextu na základě určitého hlediska.

Principem kontextualizace je převedení na společný jmenovatel. To se děje prací se

slovy uvnitř textu, resp. textů. Teze extrahované kompoziční analýzou, citace zjištěné citační

analýzou a syntagmata určená syntagmatickou analýzou mohou být takovým společným

jmenovatelem, protože ve všech těchto případech může jít o tytéž věty či o spojení týchž slov.

Kontextualizace pak spočívá ve společném využití těchto analytických postupů a v jejich

integraci v různých dimenzích. Lze tak získat řadu vzájemně se prolínajících shluků hlouběji

strukturujících příslušnou výseč textového kontinua. To je znalostní příprava pro další

interpretaci.

Kontextualizace však lze pojmout i obecněji.Každý zápis lze charakterizovat

koordinovanou kombinací zvnějšku přiložených hesel a tato hesla navázat na klíčová slova

uvnitř zápisu, textu, sdělení. Důležité v tomto případě je, aby jak výběr popisných hesel, tak

klíčových slov byl plurální. Potom lze zjišťovat míru podobnosti mezi takto

charakterizovanými texty a přiřknout jí určité místo na vahové škále. Je to rozvinutí

tradičního knihovnicko-informačního pořádání znalostí a práce se selekčními jazyky.

Kontextualizace pak zde spočívá na vytěžení napětí mezi málo a velmi specifickým a na

explikování implicitních vazeb při vyhledávání. To je sofistikovaná informační podpora pro

tvorbu a vyhledávání témat a tematických polí.

5. Funkce

Dosud naznačené přístupy ke studiu vnitřních znaků rukopisu jsou vesměs založeny

převážně analyticky. Jednostranný analytický přístup však svádí k redukcionismu, tj.

k redukci informace na fakta a následně k redukci fakt na kumulace diskrétních dat. Vytvářejí

se tak pouze lineární souvislosti, tzn. jednotlivé množiny či soubory dat domněle skládajících

fakta, opět domněle totožná s informací jsou mezi sebou prakticky izolovány, jakkoli vstupní

proklamace může být a obvykle je jiná. Je tudíž třeba hledat spojení mezi daty a jejich

množinami či soubory nikoli pouze lineárně, ale všestranněji.

To znamená, že vnitřní znaky je třeba chápat v rámci komplexity, nikoli pouhé

linearity. Přístup z hlediska komplexity v tomto pohledu vede k prolínání domén, témat,

souborů dat různé úrovně. Pro rukopisnou práci a rukopisné studium z toho plyne potřeba

soustředit pozornost na funkci rukopisného záznamu v širší dimenzi hromadného jevu. Lze to

vidět jako adaptaci kvantitativní kodikologie (dosud užívané v oblasti vnitřních znaků jen

velmi obecně či dokonce nahodile). V této adaptaci pak lze hledat koordinaci či integraci

vnějších a vnitřních znaků.

Je vcelku zřejmé, že komplexního chápání vnitřních znaků a jejich spojení se znaky

vnějšími na bázi adaptace kvantitativní kodikologie nelze dosáhnout detailní analýzou v jakési

ideální úplnosti, protože taková analýza by nejspíše vedla do sféry tzv. nevyčíslitelného. Je

tedy třeba vycházet z modelů (založených v zásadě na předpokládaných ideálních typech) a

z porovnání těchto modelů s konkrétně doloženým rukopisným materiálem. Je zde možno

využít informačněvědných přístupů a informatických postupů, které se i v jiných oborech

osvědčily při práci s tzv. nevyčíslitelným.

5.1. Literárně rétorická polarita

Literárně rétorická polarita je základní charakteristikou rukopisné tradice a textové

transmise. Vyjadřuje napětí mezi dvojím simultánním chápáním záznamu, zápisu, textu, totiž

formálním, resp. estetickým a obsahovým, resp. sémiotickým. Rukopisná tradice a textová

transmise se tak stávají speciální fenomenologií komunikace v dominantním rukopisném

informačním, komunikačním a znalostním prostředí, fenomenologií působení typického

média tohoto prostředí, tj. rukopisu, resp. rukopisné knihy. Pól literárnosti je v tomto prostředí

traktorem formálně estetickým, pól rétoričnosti obsahově sémiotickým.

Ať už jde o přístup z hlediska struktury (blok – podblok – jednotka – podjednotka),

reprezentace (jednotka – provedení – vyjádření – dílo), odpovědnosti (autor – redaktor – písař

– jiná odpovědnost) nebo informace (kompoziční – citační – syntagmatická analýza –

kontextualizace), vždy lze v jednotlivém záznamu či zápisu shledat buď tendenci k uchování

znění (diskurs), nebo naopak tendenci k jeho variování (dialog), a to vcelku bez ohledu na to,

zda ten který rukopis byl určen pro veřejnou, soukromou nebo osobní potřebu, jakož i bez

ohledu na způsob recepce (tiché či hlasité čtení nebo poslech). Může se vyskytnout leccos (ne

však cokoli), a přece při globálním, komplexním, holistickém, komparativním atd. pohledu

jde stále o týž text.

Pomineme-li evidentní případy zhoršování, případně zlepšování znění, které souvisejí

především s psychologií vlastní produkce záznamu, vyvstává zde problém stability myšlenek

a jejich vyjádření (a naopak nestability, přirozeně), jakož i problém zvýšeného (a naopak

sníženého, pochopitelně) významu hierarchie odpovědností a atribuce odpovědností dílům,

vyjádřením atd. Stojí tu proti sobě závaznost výsledků, výkonů a produktů na jedné a plynulá

volnost prostředí na druhé straně. To ovšem neznamená, že by nutně proti sobě stála v přesné

korelaci k tomu vyšší a nižší kvalita, ba nesouvisí to ani s rozdílem význačnosti a anonymity

(i některé význačné texty jsou anonymní, by dokonce do sféry anonymity v globálním

pohledu spadají i přesvědčivě a jmenovitě atributované texty). Polarita literárnosti a

rétoričnosti reprezentuje vnímání textu, jeho vztah k dějinám idejí na jedné a k dějinám

mentalit na druhé straně.

5.2. Literárně výtvarný paralelismus

Objevení obsahově sémiotického aspektu vedle aspektu formálně estetického ovšem

znamená, že text nelze chápat jenom jako zápis jazyka, ale že je třeba rozumět mu jako

jakémukoli souboru znaků majících význam a podřízených nějaké syntaxi, které syntetizují

smysl, tedy i symbolů, obrazů apod. Grafické a ikonické znaky tak získávají společný

jmenovatel a objevují se na témž horizontu interpretace. Místo zvláštního hermeneutického

pohledu na jedné a ikonologického pohledu na druhé straně tak lze hovořit o komplexním

pohledu prizmatem literárně výtvarného paralelismu.

Vztah slovního, resp. jazykového a obrazového vyjádření, resp. reprezentace lze vidět

ve čtyřech podstatných podobách:

První podoba literárně výtvarného paralelismu spočívá v segmentaci psaného textu obrazem.

Typickou podobou jsou iniciály, resp. další iluminace a obrazy vázané na kompoziční členění

textu. Vzniká tak specifická podoba informačního aparátu, jež zároveň odkazuje do oblasti

estetické, umělecké, kulturní a sociální.

Druhá podoba literárně výtvarného paralelismu je dekorace. Rukopis se dostává do napětí

mezi komunikátem a artefaktem. Vizuální dojem obvykle vede k akcentování artefaktu, ale to

je nutno považovat za nemístnou redukci. Nakonec zde obvykle nejde o umění v dnešním

smyslu (a tudíž hovořit o artefaktu lze jen analogicky), ale o reprezentaci objednavatele či

vlastníka. A ovšem nezanedbatelnou roli hraje prostě to, že zde vystupuje transcendentní

vztah, jde o chválu určenou bohu, resp. i andělům a svatým. To lze pochopit jako napětí mezi

vírou a náboženstvím (jak v teologickém, tak religionistickém, ale i historickém smyslu).

Třetí podoba literárně výtvarného paralelismu je ilustrace. Může být typizovaná (a pak je

otázka, zda je vskutku ilustrací, zda nejde o pouhou dekoraci), anebo individuální. Jde tu jak o

chápání díla ve smyslu reprezentace bibliografického objektu (a jeho přerod ve vyjádření a

provedení i jednotku), tak o chápání umění v dnešním smyslu. Avšak pak je třeba se tázat

nejen na individuální styl, ale také na obecný sloh (v naduměleckém, sociokulturním a

civilizačním smyslu).

Čtvrtá podoba literárně výtvarného paralelismu je vysvětlující obraz (nákres, schéma, plán

apod.). V tomto případě však nejspíše nejde o prostý paralelismu verbálního a ikonického

vyjádření, nýbrž o mnohem těsnější spojení, protože literární a výtvarné vyjádření se

nedoplňují, ale prolínají.

Literárně výtvarný paralelismus nelze redukovat na mechanickou kumulaci obsahů

filologie a uměnovědy, nýbrž představuje jinou dimenzi.

5.3. Literárně hudební paralelismus

Spojení slova a hudby v rukopisném materiálu je především reprezentací liturgie a

paraliturgie. Liturgie (a její deriváty) je ovšem útvarem vrcholně synkretickým, takže

rukopisný záznam může být reprezentací jen značně redukovanou: zpravidla chybí vyjádření

topologické, resp. choreografické, mestické a výpravné složky. Proto nelze rukopisný záznam

chápat jako odraz formalizovaného a stabilizovaného rituálu, nýbrž jako projev průniku víry a

náboženství (jak v teologickém, tak religionistickém, ale i historickém smyslu) podle pravidla

lex orandi – lex credendi. Literárně hudební paralelismus, který takto přichází ke slovu, není

prvoplánovou záležitostí, ale je součástí komplexního hromadného jevu.

Hromadnost typická pro literárně hudební paralelismus se v jednotlivostním pohledu

jeví jako neměnnost či neproměnnost; jakákoli změna je totiž postižitelná pouze

komparativním pohledem v širší dimenzi. Tak lze odhalit tři podstatné aspekty:

První souvisí s tradičním kodikologickým přístupem zjišťujícím na základě vnějších znaků

dataci a lokalizaci, resp. určujícím atribuci. Analýza rubrik, ritu a zpěvů se jeví zejména pro

lokalizaci být přesvědčivějším prostředkem než analýza vnějších znaků.

Druhý souvisí se vztahem textu a nápevu (různé varianty nápěvů či přímo různé nápěvy pro

týž text; nebo naopak kontrafakta, tj. různé varianty a adaptace textů či přímo různé texty pro

týž nápěv).

V obou těchto případech se komparativním studiem hromadného jevu neproměnnost ukáže

jako rozmanitost.

Třetí aspekt postihuje vlastní povahu hromadného jevu a odráží pravidlo lex orandi – lex

credendi v takřka čisté podobě. Srovnání zpěvů a lekcí oficia v širším měřítku umožňuje

postihnout obsah v napětí mezi bohosloveckým názorem a dogmatickou formulací, tzn.

vyjadřuje scholastickou fides implicita. Na povrch se tak dostávají poměrně hluboké složky

mentality.

Literárně hudební paralelismus nelze redukovat na mechanickou kumulaci obsahů

filologie a muzikologie, nýbrž představuje jinou dimenzi.

5.4. Sociokulturní funkce

Studium vnitřních znaků vede k tomu, že rukopis není nahlížen pouze jako jednotlivý

objekt přesně určený časoprostorovými souřadnicemi a atribucemi konkrétním

odpovědnostním subjektům, nýbrž evokuje plynulé zařazení rukopisného záznamu do

informačního, komunikačního a znalostního prostředí. Vnitřní znaky tak představují rukopis

v napětí mezi komunikátem a artefaktem. Význam jednotlivostí se tedy ani zdaleka

nevyčerpává jejich individualitou, svébytností, ba v individualitě, svébytnosti ani nespočívá

jejich těžiště. Jejich význam záleží ve vzájemně provázané funkci, kterou naplňují v celkovém

prostředí. Ať už jde o faktografickou, nebo nefaktografickou, přímou, nebo nepřímou

informaci, která s tím souvisí, vzhledem k síti vztahů, v nichž se nachází, tu lze hovořit o

obecné funkci sociokulturní, nikoli jen o jednotlivých speciálních funkcích. Z toho plyne

prolínání domén v rukopisné práci, její zásadní inter- a transdisciplinární povaha.

Soustavné studium vnitřních znaků rukopisu tedy lze vidět ve třech podstatných

aspektech:

První spočívá ve vyvážení jednotlivého a hromadného jevu. Podstatné pro něj je soustředění

zejména na horizonty struktury (blok – podblok – jednotka – podjednotka), reprezentace

(jednotka – provedení – vyjádření – dílo) a odpovědnosti (autor – redaktor – písař – jiná

odpovědnost), přičemž ve všech případech lze nalézt souvislost vnitřních znaků s vnějšími.

Druhý spočívá v prohloubení pohledu na hromadný jev. Ke třem zmíněným horizontům tak

přistupuje ještě horizont informace (kompoziční – citační – syntagmatická analýza –

kontextualizace). Vnitřní znaky tu vystupují jako relativně samostatná sféra zájmu.

Třetí spočívá v provázání zjištěného hromadného jevu s vyšší úrovní, která do značné míry

přesahuje samotné rukopisné studium a jeho předmět. Podstatné pro něj je přistoupení

horizontu funkce (literárně rétorická polarita – literárně výtvarný – literárně hudební

paralelismus). Teprve v tomto aspektu lze skutečně hovořit o odhalení sociokulturní funkce

rukopisu.

Otázku sociokulturní funkce rukopisu, resp. rukopisů nelze redukovat na mechanickou

kumulaci domén, které se zúčastňují naplňování všech zmíněných aspektů, nýbrž je nutno ji

chápat jako pragmatickou kombinaci jednotlivých dílčích otázek.