občanská neposlušnost v myšlení hannah arendtové (civil disobedience in the thought of hannah...

Občanská neposlušnost v myšlení Hannah ArendtovéMilan Hanyš Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy, [email protected]

Problém legitimity občanské neposlušnosti se stal znovu aktuálním, když Edward Snowden poskytl Glennu Greenwaldovi, novináři deníku Guardian, data o rozsáhlé sledovací činnosti americké Národní bezpečnostní agentury (NSA) a tajných služeb Velké Británie, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu.� Je nutné, aby whistlebloweři či obecněji aktéři nekonvenčních forem občan-ské participace, které jsou na hraně nebo za hranou toho, co povoluje zákon, byli ochotni své činy obhájit před soudem a podstoupit případný trest? A je to podmínkou i tehdy, nebude-li soudní řízení probíhat veřejně? A nedele-gitimizuje například právě Snowdenovu aktivitu to, že se uchýlil do zemí, v nichž jsou občanská práva a svobody omezovány? Během globální veřejné diskuze o těchto otázkách se ukázalo zatím snad jen to, jak málo shody pa-nuje v chápání a hodnocení občanské neposlušnosti a whistleblowingu. Ten-to článek nemůže nabídnout obecněji akceptovatelné odpovědi na soudobé otázky a problémy. Má být spíše pozváním k promýšlení toho, jak k fenomé-nu občanské neposlušnosti a jejího místa v ústavních demokraciích přistou-pila Hannah Arendtová, přičemž chce představit její republikánskou koncep-ci občanské neposlušnosti jako jeden z možných a stále nosných přístupů k občanské neposlušnosti a whistleblowingu.

Tato publikace vznikla v rámci projektu Centrum fenomenologického výzkumu (UNCE ), řešeného na Univerzitě Karlově v Praze, Fakultě humanitních studií. Za přečtení předchozích verzí práce a cenné připomínky k ní děkuji Pavlu Baršovi, Janu Sokolovi, Stanislavu Synkovi a dvěma anonymním recenzentům Filosofi ckého časopisu.

Komplexnější shrnutí viz např. in: Greenwald, G., No Place to Hide: Edward Snowden, the NSA, and the U.S. Surveillance State. New York, Metropolitan Books ; Rosenbach, M. – Stark, H., Der NSA-Komplex: Edward Snowden und der Weg in die totale Überwachung. München, Deut-sche Verlags-Anstalt .

Filosofi cký časopis ročník /

Kniha 1_2016.indb 59Kniha 1_2016.indb 59 17.3.2016 11:33:0617.3.2016 11:33:06

Revoluční duch a instituce

V novověkých teoriích smlouvy, jež jsou dodnes nezbytnou součástí naší poli-tické imaginace, se legitimita zákona neodvozuje od tradice, autority předků, Boha, nebo sakrální autority vladaře, ale od zákonodárné vůle lidu. Taková odkázanost platnosti práva na vůli lidu s sebou přináší v ústavních demo-kraciích paradox, který spočívá v tom, že je právo na jedné straně založeno v zákonodárné vůli lidu, na straně druhé však právo tuto vůli omezuje a kla-de jí meze. Konstituující moc tak dává vzniknout moci konstituované, kte-rá dialektický omezuje vůli konstituující. Tento „paradox demokratického konstitucionalismu“� tak lze opsat jako sebeomezující akt politické vůle lidu. Tohoto paradoxu se v různých podobách a na různých místech dotýkala také Hannah Arendtová, přičemž jedno z jejích nejzajímavějších a méně známých pojednání lze nalézt v jejím pozdním textu „Civil Disobedience“ („Občanská neposlušnost“). Její přístup k fenoménu občanské neposlušnosti přitom sto-jí stranou nejen liberálních a politologických snah o vymezení podmínek, za nichž je občanská neposlušnost v liberálně-demokratické společnosti legi-timní, ale i stranou přístupu konzervativních autorů, kteří možnost občan-ské neposlušnosti úplně odmítají jako jev, který ohrožuje samotné politické těleso a autoritu práva.� Zároveň je Arendtové cizí přístup proponentů radi-kální demokracie, neboť pro ni je role zakládání a institucio nalizace svobody naprosto klíčová a paradigmatickým případem založení je jí americká revo-luce. Předběžně můžeme říci, že její pojednání o občanské neposlušnosti je pak jedním z řady jejích pokusů o nalezení odpovědi na paradox demokratic-kého konstitucionalismu a o překlenutí napětí mezi politickými institucemi, které s časem a měnícími se okolnostmi erodují, a duchem svobody, který je jejich zdrojem.

V závěrečné kapitole „Revoluční tradice a její ztracený poklad“ knihy O re-

voluci popsala Arendtová na případu americké revoluce problém, s nímž se potýká zakladatelské politické jednání jako svár „ducha revoluce“ s institu-cemi, které z něj vznikají, ale mají tendenci se konzervovat, a vzdalovat se tak svému základu, kterým je občanské jednání samo.� Arendtová se tím dotýká

Smith, V., Hannah Arendt on Civil Disobedience and Constitutional Patriotism. In: R. Berkowitz – J. Katz – T. Keenan (eds.), Thinking in Dark Times. Hannah Arendt on Ethics and Politics. New York, Fordham University Press , s. – .

Arendt, H., Civil Disobedience. In: táž, Crises of the Republic. New York, Harvest Book , s. – .

Ke srovnání několika vybraných politologických přístupů k občanské neposlušnosti – J. Rawlse, R. Dworkina, J. Habermase a H. Arendtové – viz: Barša, P., Občanská neposlušnost v současné politické teorii: Rawls, Dworkin, Arendtová, Habermas. In: Fiala, P. (ed.), Politický extremismus a radikalismus v České republice. Brno, Masarykova univerzita , s. – .

Arendtová, H., O revoluci. Přel. D. Štěch. Praha, Oikúmené , s. .

Milan Hanyš


již zmíněného „paradoxu demokratického konstitucionalismu“, který spočí-vá v tom, že právo se na jedné straně odvozuje od zákonodárného jednání, na straně druhé však právě tomuto jednání klade meze. Charakteristickým znakem lidského jednání je však spontaneita a schopnost začínat nové: jed-nání je novým začátkem a v každé nové bytosti, a tedy v každé další generaci je tato potencialita znovu otevřena. Jak myslet pohromadě toto nevyhnutel-né přicházení nového se stávající ústavou a zákony, jejichž základní funkcí je podle Arendtové konzervace a zajištění stability?

V americké revoluci se dle Arendtové na krátký čas vzácně setkal revoluční duch, který je vyjádřením lidské schopnosti začínat nové a tedy jednat, s péčí o stabilitu a trvalost institucí. Ztracený je podle ní tento „poklad revoluce“ tím, že došlo k prakticko-politickému rozdělení těchto nároků na stabilizaci a začínání nového do dvou oddělených politických táborů konzervativců a li-berálů, přičemž toto rozdělení není provázeno refl exí, jež by promýšlela vzá-jemnou odkázanost a propojenost institucí republiky a revolučního ducha. Napětí mezi stabilizací a spontaneitou jednání tak vedlo k nerovnoměrnému vychýlení politické rovnováhy ve prospěch stability, tedy k tomu, že v nově založené republice nezůstal vyhrazen „žádný prostor k uplatnění právě těch vlastností, které byly rozhodující při jejím vzniku“.� Strach z revoluce se stal podle Arendtové také leitmotivem americké zahraniční politiky po druhé světové válce, která podporuje mnohdy sice stabilní, ale také zkorumpované a tyranské režimy nenáviděné vlastními občany, což má ukazovat na daleko-sáhlou amnézii revolučního původu vlastní politické svobody a nepochybně vede k úpadku prestiže Spojených států v očích světové veřejnosti.�

Každá revoluce se dříve nebo později potýká s problémem reprezentace vůle lidu, neboť nově vzniklá moc sice z lidu pochází, ale nemůže jím být dlouhodobě přímo vykonávána a zástupci lidu nemohou neustále zjišťovat mínění voličů, které mají reprezentovat.�� Ani v americké revoluci se podle Arendtové nepodařilo ustavit trvalý funkční prostor pro střetávání jednot-livých mínění občanů a jejich přetváření v osvícený common sense a prak-tickou politickou vůli. Ponechat utváření politické vůle jen na zvolených zástupcích znamená významné ochuzení člověka jako bytosti nadané schop-ností jednat. Redukce demokracie na reprezentativní stranickou demokracii

Arendt, H., Civil Disobedience, c.d., s. – . Arendtová, H., O revoluci, c.d., s. . Tamtéž, s. . Elisabeth Youngová-Bruehlová ve faktografi cky bohaté biografi i Arendtové uvá-

dí, že byla velice zklamána antirevolučním postojem Washingtonu vůči kubánské revoluci, která se v jejích očích právě vinou amerického nepochopení dostala pod nadvládu bolševismu. Viz Young-Bruehlová, E., Hannah Arendtová. Z lásky k svetu. . diel. Prel. P. Lukáč – A. Komorníková – P. Šimkovičová. Bratislava, Agora , s. – .

Arendtová, H., O revoluci, c.d., s. .

Občanská neposlušnost v myšlení Hannah Arendtové


znamená zbavení možnosti „sledovat štěstí“ čili dosažení specifi cky lidské-ho štěstí z jednání.�� Jednání je již od Původu totalitarismu pro Arendtovou klíčovou lidskou možností, jejíž eliminace – které je nejradikálněji dosaženo v koncentračních táborech – znamená redukci lidství jako takového.�� Fran-couzské revoluční společnosti, sověty a samosprávné revoluční rady jsou po-dle Arendtové pokusy o institucionální propojení revoluční svobody a suve-renity lidu s politickou vůlí.��

Arendtová s odvoláním na omase Jeff ersona předpokládá, že štěstí z ve-řejného jednání a svoboda jsou dvě podmínky funkčního republikánského zřízení, neboť není svobodný nikdo, kdo nemá přímou osobní zkušenost se svobodou a svobodným politickým jednáním. Proto by měla být velká a ne-osobní politická formace doprovázena nějakou společenskou strukturou, jež umožní skutečné utváření moci „zdola“ na základě sdíleného refl ektované-ho mínění. Mínění Arendtová v souladu se svým rozlišením činností práce,

zhotovování a jednání odděluje od zájmů, které jsou spjaty s prací a nutností. Parlamentní systém hůře či lépe zajišťuje reprezentaci skupinových zájmů, nikoli však mínění. Mínění vzniká svobodně utvářenou jazykovou komunika-cí rovných bytostí, a Arendtová tak sdílené mínění odděluje od pouhé veřejné či spíše masové nálady, která je nerefl ektovaná či prerefl ektivní. Dnes tak po-pulární průzkumy „veřejného mínění“ by v takové distinkci nebyly průzku-my mínění, ale spíše pocitů, asociací, dojmů a nálad.

Arendtová v žádném z textů věnovaných problému utváření osvíceného demokratického common sense a politického jednání nevěnovala pozornost médiím, které provozují a zaplňují elity, jejichž selhání ve 30. letech i později sama přihlížela.� Byla také velmi skeptická vůči představě, že by právě poli-tické strany mohly být prostředkem občanské participace a utváření mínění. Onoho žádoucího osvíceného common sense není dosahováno elitně-intelek-tuální nebo parlamentní rozpravou. Mají-li pouze strany monopol na nomi-naci volebních kandidátů, netvoří již funkční orgány sebeorganizace lidu, ale jsou podle ní právě naopak nástrojem jeho kontroly.�� Politika je ve stranic-

Tamtéž, s. – (kap. „Sledování štěstí“). Že je motiv jednání jako specifi cká podmínka lidské jedinečnosti, takto známý zejména z analýz

v knize Vita activa, přítomen již v jejích analýzách totalitarismu, doložila přesvědčivě M. Canova-nová. Viz Canovan, M., Hannah Arendt: A Reinterpretation of her Political Thought. Cambridge– –New York, Cambridge University Press , s. – . Viz kap. „Totální nadvláda“ in: Arendto-vá, H., Původ totalitarismu. Přel. J. Fraňková – J. Rypka – M. Stretti – Z. Strettiová – H. Vebrová. Praha, Oikúmené , s. – .

Arendtová, H., O revoluci, c.d., s. . Viz Arendt, H., “What remains? The Language Remains”: A Conversation with Günter Gaus.

In: Arendt, H., Essays in Understanding – . Ed. J. Kohn. New York–San Diego–London, Harcourt Brace & Co. , s. – .

Arendtová, H., O revoluci, c.d., s. .

Milan Hanyš


kém pojetí chápána jako správa, a nikoli jako jednání.�� Zatímco jednání se týká jednání s lidmi, tedy oblasti lidských vztahů, jejímž principem je svobo-da, správa se podle Arendtové týká zacházení s věcmi a s lidmi „ve sféře ži-vota, jejímž principem je nutnost“.� Jinak řečeno, politika chápaná jen skrze prizma stranického systému ochuzuje člověka o štěstí z politického jednání a činí z něj objekt správy. Správa spravovaný lid zbavuje možnosti jednat a za-kusit štěstí z veřejné činnosti, ale ani Arendtová nepopírá, že tohoto „štěstí“ se většina lidí velmi ráda vzdá, aniž by se cítila jakkoli ochuzena. Z toho však plyne, že moc těch, kdo jsou ochotni riskovat, spojit se s těmi, kdo jsou stej-ného mínění, a společně jednat, může být, ač jsou třeba nepatrnou menšinou, daleko větší a viditelnější než moc izolovaných neorganizovaných voličů, kte-ří rezignují na jednání a svůj demokratický příspěvek omezí na volební účast. Samotný akt volby, tedy výběru z předem daného spektra otázek, programů, kandidátů nebo politických hesel, žádným jednání ve smyslu Arendtové není, neboť nejde o svobodný akt, jímž cosi nového začíná a jímž by se člověk rea-lizoval mezi druhými ve své jedinečnosti.

Arendtová alternativu a nástroj mediace a tříbení mínění viděla v systé-mu samosprávných revolučních rad (Räte). Aniž bychom museli přehlížet nedostatky fungování stranického systému a mezery v reprezentaci, zdá se, že stranický systém – na rozdíl od favorizovaných revolučních rad – proká-zal daleko více stability, schopnosti regenerace a adaptovatelnosti na měnící se podmínky. Přes všechny vnitřní problémy a překážky jsou strany nejen schopny alespoň zčásti reprezentovat zájmy, ale také utvářet, zpracová-vat, inkorporovat a poté hájit mínění. Nemusíme sdílet autorčino hodno-cení stranické politiky a občanských rad, abychom přesto docenili její ná-hled a formulaci obecného problému reprezentace mínění v demokratických společnostech. Tímto úvodem je připraveno pole pro výklad občanské nepo-slušnosti, jenž představuje jedno z řešení tohoto obecného problému repre-zentace, s nímž se ústavní demokracie potýkají. Předběžně je možné říci, že občanskou neposlušnost a stranickou politiku lze chápat jako odlišné, avšak komplementární typy ovlivňování a utváření veřejného mínění. Politika se nevyčerpává v demonstracích nebo aktech občanské neposlušnosti, ale také se neodehrává jen v řečnických sálech a stranických kuloárech stranou obča-nů, kteří usilují o dosažení nějakého politického cíle mimoparlamentní a ne-stranickou cestou.

Tamtéž, s. . Tamtéž, s. .



Slib a občanská neposlušnost

Retrospektivně viděno, texty O revoluci, O násilí a „Civil Disobedience“ i přes svou rozmanitost a dílčí myšlenkové posuny tvoří tematicky spřízněnou a navazující politicko-fi losofi ckou trilogii, která je spojena republikánským pojetím moci a promýšlením možností institucionalizace politické svobody. Historicky jsou pak odpovědí na složitou a mimořádně proměnlivou poli-tickou situaci v USA i jinde ve světě v 60. letech minulého století. Ústřed-ní pojmy politického myšlení Hannah Arendtové, jako jsou moc, násilí, slib, smlouva, natalita, pluralita isonomie, svět, jednání nebo řeč, které se obje-vují v jejích analýzách politických fenoménů, jsou v relativně systematické podobě zpracovány již ve Vita activa. Lze tak říci, že Arendtová v průběhu 60. let své dřívější náhledy používá k interpretaci dobových událostí, ale zá-roveň je tím také do jisté míry proměňuje. Přínosnost pojmových vymezení a distinkcí, které na různých místech naše autorka formuluje, lze zhodnotit nejlépe tehdy, nejsou-li její texty čteny izolovaně. Synoptické čtení je vhodné i proto, že způsob, jakým Arendtová tyto a jiné pojmy defi nuje a v dílčích ana-lýzách používá, je originálním výsledkem její snahy o propojení dvou – dle jejího mínění – osudově v evropských dějinách oddělených oblastí, tedy světa epochálních společensko-politických událostí a světa přesného a důsledného pojmového myšlení, které neváhá vytvářet nezvyklé pojmové distinkce, pak-liže to zkoumaná věc vyžaduje.�� Ve svém úsilí o syntézu světa fi losofi e a světa politiky se při tom Arendtová opírá o předpoklad, že taková slova, jako jsou moc, násilí, mínění nebo jednání, mají nějaký původní význam vycházející z obecně lidské zkušenosti, a je tedy třeba je důsledně používat tak, aby se nevytratil vztah mezi označovaným fenoménem a označujícím slovem.

Moc v takovém pojetí nenáleží jedinci, ale „patří skupině a existuje pouze tak dlouho, pokud skupina zůstává pohromadě“.�� Moc vzniká zmocněním (empowerement), a povstává tedy z interpersonální komunikace, přičemž se neopírá o nic jiného než o sdílené mínění. Moc nelze zaměňovat s posluš-ností, jež je vymáhána donucovacími prostředky násilí.�� Pojem moci, jak jej Arendtová užívá a defi nuje, je vzdálen běžnému i sociálněvědnímu uva-

„(...) nedostatek pojmové jasnosti a přesnosti co se týče rozhodujících politických skutečností a zkušeností je prokletím západních dějin od doby, kdy se v závěru periklovského věku muži činu rozešli s mysliteli a myšlení se začalo od skutečnosti, zejména od politické fakticity a poli-tických zkušeností, plně emancipovat.“ (Tamtéž, s. ; srov. také táž, Mezi minulostí a budouc-ností. Osm cvičení v politickém myšlení. Přel. T. Suchomel – M. Palouš. Brno, CDK , s. .)

Arendtová, H., O násilí. Přel. J. Přibáň – P. Fantys. . vyd. Praha, Oikúmené , s. . Ve sféře moci a politiky přísně vzato není žádné poslušnosti, ale vždy jen podpory, která se

může vydávat za pouhou poslušnost. Viz: Arendt, H., Personal responsibility under dictatorship. In: táž, Responsibility and Judgement. Ed. J. Kohn. New York, Schocken Books , s. – , zejm. s. – .

Milan Hanyš


žování, neboť i v sociálních vědách se k problému moci zpravidla přistupu-je s předpokladem, že podstatná je otázka kdo má moc nad kým, nebo kdo

vládne komu.�� V této perspektivě je moc chápána jako nadvláda nebo panství (dominion) nad druhými. Moc je v takovém rozvrhu schopností podrobit si vůli druhých, či dosáhnout svého i přes jejich případný odpor. Chápání moci po způsobu panství ji klade do blízkosti násilí a chápe ji jako prostředek dosahování vlastních zájmů, přičemž jsou druzí lidé využiti podobně jako nástroje. Moc má v takovém pojetí instrumentální charakter.�� Důraz Aren-dtové na čistě komunikativní interpersonální konstituci moci, jež se neopí-rá o nic jiného než o sdílené mínění, vystihuje jeden z podstatných aspektů moci, která se o nějaké zmocnění, nebo jinak řečeno legitimitu, musí opírat, nemá-li jít o pouhou vynucenou poslušnost.

Podmínkou moci je však cosi elementárnějšího než souhlas, a to je slib. Aby vůbec moc mohla povstat, je třeba, aby lidé ve své různosti vstoupili do společenství a slíbili si vzájemný respekt, uznání a garanci práv. Veřejný prostor, tak jako jakákoli lidská organizace, je dle Arendtové konstituova-ný vzájemným slibem. V eseji „Civil Disobedience“ o tomto původu sociality ve slibu píše: „Každá organizace lidí, ať už společenská nebo politická, nako-nec spočívá na schopnosti dávat a dodržovat sliby. Jedinou přísně morální povinností občana je tato dvojí ochota dávat a dodržovat spolehlivé garance budoucího jednání, které tvoří předpolitické podmínky všech dalších, speci-fi cky politických ctností.“��

Fenoménu slibu se Arendtová věnovala již v knize Vita activa – a toto téma proniká i její knihou O revoluci a také pojednáním „Civil Disobedience“. Již z výčtu výskytů je možné tušit, že zde máme co do činění s ústředním téma-tem, svorníkem, který spojuje politické a antropologické uvažování autorky. Samotná schopnost slibovat je výrazem na jedné straně lidské otevřenosti světu a nepředvídatelnosti budoucnosti, na straně druhé důvěry ve vlastní schopnost v této nepředvídatelné budoucnosti obstát. Slib podobně jako od-puštění tak umožňuje specifi ckou lidskou aktivitu jednání, kterou Arendto-vá odlišuje od aktivit práce (labour, Arbeit) a zhotovování (work, Herstellen). Jednající se díky vzájemnému slibu a z něho vyplývajících závazků může ale-spoň trochu spolehnout na druhé, a nepředvídatelnost budoucnosti tak čás-tečně omezit. Bez zavazující síly vzájemných slibů by člověk byl odkázán jen sám na sebe a nebyl by vůbec schopen jednat.

Arendtová, H., O násilí, c.d., s. – . V pozadí je slavná defi nice Maxe Webera: „Macht bedeutet jede Chance, innerhalb einer sozi-

alen Beziehung den eigenen Willen durchzusetzen, gleichviel worauf diese Chance beruht.“ (Weber, M., Wirtschaft und Gesellschaft. . Aufl . Tübingen, Mohr Siebeck , s. [kap. , § ]).

Arendt, H., Civil Disobedience, c.d., s. .



Slib je ze své povahy intersubjektivním vztahem: nemohu dát slib sám sobě, podobně jako nemohu sám sobě odpouštět, ačkoli se o tom tímto způ-sobem někdy v populární psychologii hovoří. Slib je nejenom faktorem, který umožňuje jednání, ale je také zdrojem mezilidského pouta a nejpůvodnějším zdrojem společenských či politických vztahů. Arendtová o vztahu slibu, zá-vazku a moci ve Vita activa píše: „Silou, která shromážděné jednotlivce drží pohromadě (…) je zavazující síla vzájemných slibů, jež nakonec krystalizuje ve smlouvě. Společenství, které je drženo pohromadě a je spjato silou vzá-jemných slibů, může dokonce až do jistého omezeného stupně realizovat su-verenitu.“�

Slib tak není jen počátkem morálních fenoménů jako u Nietzscheho,�� ale je zdrojem a podmínkou sociality, společenské smlouvy a politična. Politické myšlení autorky se neobejde bez zvláštní teorie „společenské smlouvy“, jež je však jen pokračováním „zavazující síly vzájemných slibů“.�� Společenství slibujících „spojuje předsevzetí, na němž se mnozí sjednotili a kvůli němuž se vzájemně spojili“.� Takové společenství se stává mocným a jeho moc se ukazuje v převaze vůči skupinám, jež vzájemnými sliby spojeny nejsou. Po-litická suverenita lidu je možná tam, „kde se mnozí ve svém bytí jeden pro druhého a jeden proti druhému za sebe zaručují a zavazují se pro okolnosti, jež nemohou předvídat“.�� Morálka se – přinejmenším v oblasti politiky – ne-může odvolat na nic jiného než na schopnost slibu, tedy na „dobrou vůli čelit rizikům a nebezpečím“.�� Z hlediska praktické politiky pak být občanem re-publiky pro Arendtovou znamená dát slib všem občanům, že dostojím zaklá-dajícímu slibu, skrze který politické těleso vzniklo. Ústava v takovém pojetí nevymezuje práva jednotlivce jako ochranu proti svévoli státu, ale vymezuje především závazky občanů vůči sobě navzájem. Právě ty je spojují v politické společenství. Jinak řečeno ústava, alespoň ta americká, je písemnou deklara-cí vzájemného slibu občanů.

Takový vzájemný slib sobě rovných není podrobením se všech partne-rů suverénovi, na něhož jsou delegována práva výměnou za bezpečí, jako je tomu v Hobbesově verzi společenské smlouvy, ale má blíže k horizontální

Arendtová, H., Vita activa, c.d., s. . I když byl Nietzsche zřejmě jediným autorem před Arendtovou, kdo si fenoménu slibu jako klí-čového zdroje morality všiml, jejich argumentace se ubírají různými cestami. Srov. Nietzsche, F., Genealogie morálky. Přel. V. Koubová. Praha, Aurora , s. nn.

J. Habermas Arendtové vyčítá, že její pojem moci a politična se nakonec vrací k smluvní teorii přirozeného práva. Domnívám se, že pojem přirozeného práva je jejímu myšlení zcela vzdá-len a její pojem moci žádný přirozenoprávní zdroj nepotřebuje. Srov. Habermas, J., Hannah Arendt’s Communications Concept of Power. Social Research, , , Nr. , s. – .

Arendtová, H., Vita activa, c.d., s. . Tamtéž, s. . Tamtéž.

Milan Hanyš


smlouvě Lockově, jehož vliv na politické myšlení Arendtové je podobně zře-telný jako vliv Montesquieův nebo Tocquevillův. „Takto na počátku byl celý svět Amerikou,“ cituje Arendtová větu z Lockova Druhého pojednání o vládě,�� a odkazuje tak na faktickou zkušenost Otců poutníků, kteří plavbu na lodi Mayfl ower korunovali vzájemným slibem a smlouvou. Slib uzavřený pod tla-kem situace a obav z budoucnosti bez centrálních institucí a hrozby panovní-kova trestajícího meče je dokladem lidské schopnosti spontánní společenské samoregulace a také privilegovanou situací politična, v níž bez jakékoli nad-vlády a zastrašujícího násilí povstává ze slibu moc. Tak je v očích Arendtové pouze společenství založené na vzájemném slibu a dohodě adekvátní lidské svobodě.�� V této tradici smluv a vzájemných závazků pak stojí i Prohlášení

nezávislosti amerických kolonií, kterou podepsaní uzavírají vzájemným zá-vazkem: „Aby pak toto prohlášení co nejpevněji bylo zajištěno, za tím úče-lem s pevnou důvěrou v ochranu božské prozřetelnosti si navzájem dáváme v ochranu své životy, svůj majetek a posvátnou nám čest.“��

Slib je tak pro Arendtovou původním zdrojem nejenom politické organi-zace, ale jakéhokoli mezilidského vztahu vůbec. Vztahy mezi generacemi, rodiči a dětmi jsou též propojeny vzájemným slibem – i když nevysloveným či tichým –, že nově narození přijmou pravidla světa a přijímající generace je do tohoto světa uvede a neponechá je napospas vlastní bezbrannosti. Jak ale spojit tuto zavazující povahu slibu s konceptem společenské smlouvy, kterou se ustavuje politické těleso a vláda vykonávaná nad jednotlivcem, který se na jejím ustavení přímo nepodílel? Má-li se moc opírat o souhlas a slib, pak nemůže jít o souhlas, který byl učiněn kdysi dávno při vzniku ústavy a repub-liky a na nějž další generace jen mlčenlivě navazují. Locke si sice pomáhá po-jmem „tichého souhlasu“,�� ale takový souhlas lze stěží nazvat dobrovolným. Podle Arendtové s každým nově narozeným vzniká nový počátek, a proto au-tenticky republikánské zřízení založené na vědomém souhlasu vyžaduje ak-tualizaci slibu. K takovému obnovení původního slibu a kontinuitě souhlasu však může dojít jen tehdy, „když se člověk narodí do společnosti, v níž je di-sent legální a faktickou možností dospělého jednotlivce. Disent předpokládá souhlas a je znamením svobodné vlády; ten, kdo ví, že může nesouhlasit, také ví, že nějak souhlasí tehdy, když nezaujímá disentní stanovisko.“�

Tato souhra natality, jež spočívá v tichém podvolení se danosti a pravi-dlům situace, kterou si člověk nezvolil, a pozdější možnosti nesouhlasu tak

Locke, J., Druhé pojednání o vládě. Přel. J. Král. Praha, Svoboda , s. (kap. V, § ). Arendtová, H., Vita activa, c.d., s. . Citováno podle Tindall, G. B. – Shi, D. E., Dějiny spojených států amerických. Přel. A. Faltýsková et

al. Praha, Nakladatelství Lidové noviny , s. . Locke, J., Druhé pojednání o vládě, c.d., s. (kap. VIII, § ). Arendt, H., Civil Disobedience, c.d., s. .



Milan Hanyš

člověku otevírá prostor svobody a jednání a spojuje slib jako zdroj sociality se společenskou smlouvou. Jinak řečeno, bez možnosti vystupovat proti „pravi-dlům, podle nichž se hraje velká hra světa“, bychom nebyli svobodnými by-tostmi a náš „tichý souhlas“ by nemohl být uveden v soulad s naší schopností slibovat. Stále totiž platí, že „slib a z něho vyplývající dohody a smlouvy jsou jediné vazby, které jsou adekvátní svobodě“.�� Dissensus implikuje konsen-sus, říká Arendtová, což tedy znamená, že společnost založená na konsensu (a tedy nikoli na násilí a poslušnosti) si může a má dovolit poskytnout svým členům právo na nesouhlas, neboť právě možnost nesouhlasu udržuje sou-hlas a slib nadále živoucím.

S možností nesouhlasu však počítají i právní a liberální přístupy k občan-ské neposlušnosti. Arendtová však odmítá mnohé sdílené předpoklady legi-

timity občanské neposlušnosti. Občanská neposlušnost je pro ni jednáním

s lidmi a mezi lidmi, a je tedy výrazem starosti o společný svět. Jednání jako takové proto nemůže být posuzováno kategoriemi morálky, jež jsou výra-zem privátního zájmu a péče o čistotu duše nebo svědomí. Zdrojem legitimi-ty občanské neposlušnosti tak nemůže být svědomí, ale spíše mínění. Zásady svědomí – velmi hrubě řečeno – říkají vždy jen jednotlivci: dej si pozor, abys nedělal něco, s čím bys nebyl schopen žít, a potud je svědomí nesamozřej-mým výrazem starosti o to, jak být dobrým člověkem in foro conscientiae, tedy před tribunálem svého svědomí. K povaze svědomí patří to, že k jednot-livci hovoří v imperativech a v konfrontaci nároků svědomí různých subjektů není možné rozhodnout o jejich oprávněnosti. Zásady svědomí mohou nabýt politického významu jen tehdy, jsou-li vysloveny a obhajovány ve veřejném prostoru, čímž ztratí svou povahu zásad svědomí a stanou se míněním, je-hož síla závisí jen na množství těch, kteří ho sdílejí. Svědomí je tedy samo o sobě nepolitické a politickým se stává až tehdy, je-li jeho sdělení vysloveno a sdíleno více lidmi a stane-li se jeho artikulovaný obsah podnětem ke spo-lečnému jednání.��

Z tohoto důvodu Arendtová ve svém eseji odlišuje dva často směšované fe-nomény: akt odmítání vojenské povinnosti z důvodu svědomí od protestních aktů občanské neposlušnosti, které mají kolektivní povahu. Jsou to podle ní dva odlišné fenomény, které vycházejí z odlišného vztahu ke světu. Akt jed-notlivce založený ve svědomí má povahu morálního zájmu o sebe, ať už jen o vlastní čistotu duše, nebo o její spásu. Občanská neposlušnost je však poli-tickým jednáním, které se vztahuje k druhým lidem a sdílenému světu. Ač se aktéři občanské neposlušnosti snaží legitimizovat různě – a to i svým svědo-mím nebo odkazem na nepsaný či vyšší zákon –, podle Arendtové jde o kolek-

Arendtová, H.,Vita activa, c.d., s. . Arendt, H., Civil Disobedience, c.d., s. – .



tivní jednání organizované menšiny, které vyrůstá ze sdíleného mínění a ze souhlasu jednoho s druhým. Právě jejich vzájemný souhlas propůjčuje jejich přesvědčení věrohodnost, přičemž nezáleží na tom, jaký je zdroj tohoto pře-svědčení a jak k němu původně došli.�

Dalším rysem občanské neposlušnosti, má-li jít o neposlušnost skutečně občanskou, je její veřejnost a zjevnost. Problém úzce právního přístupu k ob-čanské neposlušnosti je podle Arendtové v tom, že nemá pro kolektivní po-rušování zákona žádná zvláštní měřítka, a klade tak naroveň protiprávní jed-nání zločince s akty občanské neposlušnosti. Mezi zločinným a občanským jednáním je však nepřehlédnutelný rozdíl: zatímco zločinné jednání je vede-no privátním zájmem a jeho úspěch závisí na utajení, občanská neposlušnost je motivována sdíleným míněním a probíhá veřejně. Občanská neposlušnost se musí odehrávat před zraky veřejnosti, neboť jejím cílem není vlastní obo-hacení či prosazení nějakého skupinového parciálního zájmu, ale primárně zájem, který jednající chápou jako veřejný. Proto není občanským jednáním ani nátlaková akce prosazující parciální zájmy určité skupiny, ale ani protest-ní hladovka, která by probíhala v utajení.

Pro Arendtovou jsou skupiny neposlušných občanům asociacemi, dobro-volnými sdruženími občanů, které tak obdivoval Tocqueville a které byly a jsou charakteristické pro americký občansko-politický život.�� Tato „sdru-žení nejsou strany; jsou to ad-hoc organizace, které sledují krátkodobé cíle a rozpustí se, jakmile byl cíl dosažen“.�� Ostatně právě Tocquevillův popis v Demokracii v Americe umožnil Arendtové nalézt spojnici mezi dobrovolný-mi sdruženími občanů (voluntary associations) a občanskou neposlušností: „Jakmile pojme větší počet obyvatel Spojených států určitý pocit nebo my-šlenku, kterou chtějí uvést do života, hledají se navzájem, a když se najdou, sdruží se. Od této chvíle to už nejsou izolovaní jedinci, ale moc, kterou je vi-dět zdaleka a jejíž jednání slouží jako příklad; moc, která mluví a které lidé naslouchají.“�

Sdružení lidí, které spojuje mínění, jsou podle Arendtové jediným pro-středkem politického jednání, a to platilo v Americe v době Tocquevillově, stejně jako koncem 60. let minulého století. V Tocquevillově popisu dobro-volných sdružení (voluntary associations) Arendtová nachází svorník mezi sdruženími, mocí a občanskou neposlušnosti, přičemž právě tehdy, když se

Tamtéž, s. . Tamtéž, s. . Srov. Tocqueville, A. de, Demokracie v Americe I. Přel. V. Jochman. Praha, Nakla-

datelství Lidové noviny , s. – ; a týž, Demokracie v Americe II. Přel. V. Jochman. Praha, Nakladatelství Lidové noviny , s. – .

Arendt, H., Civil Disobedience, c.d., s. . Tocqueville, A. de, Demokracie v Americe II, c.d., s. (překlad je mírně upraven s ohledem na autorčin výklad).


Milan Hanyš

z takového jednání formuje moc, je třeba akty porušování zákona posuzovat jinak než jako běžnou protiprávní činnost. V takové situaci je ji třeba pojí-mat jako činnost politickou, která tím, že vyjeví tenze a ruptury ve sdíleném mínění, také umožňuje znovuobnovení souhlasu, na němž republika stojí. Arendtová píše: „Jsem přesvědčena, že právě občanská neposlušnost je sou-časnou formou takového sdružení a je tak v souladu s nejstaršími tradicemi této země. Popisuje ji snad něco lépe než Tocquevillova slova: ‚občané, kteří tvoří menšinu, se sdružují především proto, aby zjistili svůj počet, a tak osla-bili morální nadvládu většiny‘?“�

Občanskou neposlušnost tak nelze kvalifi kovat v kategoriích práva, které zná pouze protiprávně jednajícího jednotlivce nebo odpírače služby z důvo-du svědomí. Velkým úkolem, který Arendtová právnímu myšlení klade, je nalezení ústavní niky pro občanskou neposlušnost. Kdyby se to podařilo, bylo by to „událostí obrovského významu, možná ne menšího, než jaký mělo ustavení constitutio libertatis před téměř dvěma sty lety“.� Občanská nepo-slušnost má povahu znovuobnovování ústavodárného slibu a potud je re-konstitucí ústavní demokracie. Tím o něco menším a prakticky téměř hned proveditelným úkolem má být otevření možnosti registrovaného lobbyingu aktérům občanské neposlušnosti v kongresu. Lobbyisté, kteří ve skrytu hájí privátní zájmy svých klientů a zaměstnavatelů, demokracii nijak neprospíva-jí, na rozdíl od aktivistických skupin, které veřejně obhajují své mínění a ne-žádají si pro sebe žádných zvláštních výhod.

Občanská neposlušnost je tak pro Arendtovou také důležitým nástrojem reprezentace mínění, která nejsou (a dle ní ani nemohou být) dostatečně re-prezentována skrze politické strany. Výše již bylo řečeno, že každý politický systém stojící na konsensu se potýká s problémem reprezentace mínění, ne-boť politická moc se sice o lid opírá, ale nemůže jím být dlouhodobě přímo vykonávána a zástupci lidu nemohou neustále zjišťovat mínění voličů, které mají reprezentovat.� Na rozdíl od knihy O revoluci zde však Arendtová již nehájí systém samosprávných revolučních rad, ale jako jeden z důležitých prostředků reprezentace mínění a výraz kolektivního občanského jednání vidí občanskou neposlušnost. Ta je pro ni cestou, jak vzdorovat dysfunkčním a erodujícím institucím v době překotných geopolitických změn. Právě ame-rická veřejnost má podle Arendtové největší šanci nalézt ústavní niku pro občanskou neposlušnost, neboť americká ústava jako jediná z ústav vznik-la zdola ze sítě vzájemných závazků a slibů a je výsledkem revoluce, která strukturně odpovídá občanské neposlušnosti.

Arendt, H., Civil Disobedience, c.d., s. ; Tocqueville, A. de, Demokracie v Americe I, c.d., s. . Arendt, H., Civil Disobedience, c.d., s. – . Arendtová, H., O revoluci, c.d., s. .



Politický imanentismus

Arendtová neposkytuje mnoho kritérií, která by nám mohla vymezit pod-mínky, za nichž je občanská neposlušnost legitimní. Z předloženého výkladu plyne jen to, že občanská neposlušnost je v ústavní demokracii důležitým, ale krajním případem veřejného komunikativního jednání, které vychází spíše ze sdíleného mínění než z osobního či skupinového zájmu a jehož cílem je změna mínění veřejnosti; důsledkem pak obnovení slibu, jímž politické tě-leso vzniklo. Arendtová nedisponuje žádnou teorií přirozeného práva a ne-umožňuje tak otevřít prostor pro kritiku světské nespravedlnosti ve jménu spravedlnosti metahistorické nebo transcendentní. Její popis občanské ne-poslušnosti je veden „zvnějšku“ a míjí se tak s velkým množstvím aktérů ob-čanské neposlušnosti, kteří naopak často nějaké transcendentní zdůvodnění pro své jednání nacházejí a právě jím argumentují. Americká tradice občan-ské neposlušnosti se ve velké míře legitimizuje také odkazem na transcen-dentní pravdy a spravedlnost. Slavné texty Henryho D. oreaua a Martina L. Kinga� se opírají o představu transcendentní spravedlnosti, která pře-kračuje partikulární zákony i politickou praxi a jíž je možné a nutné výkon světské spravedlnosti poměřovat a soudit. Ostatně i onen paradigmatický akt občanské neposlušnosti, který dal vzniknout Spojeným státům, je uve-den známým odkazem na „samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými prá-vy a že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí“.� Je možná překvapivé, že Arendtová právě tenzi mezi legalitou a legitimitou, mezi právem a spravedlností reformuluje výlučně do podoby vztahu práva a reprezentativní moci a komunikativní moci zdola, ale odpovídá to jejímu politickému a morálnímu imanentismu a důslednému oddělování politiky od morálky. Neposkytuje přitom žádná vodítka, která by umožnila, ať už pro

futuro nebo ex post, posoudit oprávněnost překračování zákona. V intencích Arendtové lze posuzovat jen úspěch či neúspěch občanského jednání, který spočívá v tom, nakolik se jednajícím podařilo změnit mínění veřejnosti.

Neštěstí uvažování o občanské neposlušnosti, tvrdí Arendtová, spočí-vá právě v tom, že se opírá o příklady dvou vězněných mužů tradice, kteří

Thoreau, H. D., Občanská neposlušnost a jiné eseje. Přel. J. Hokeš. Praha–Litomyšl, Paseka , s. – .

Martin Luther King, jehož Arendtová překvapivě přímo necituje ani jednou, zdůvodňoval ob-čanskou neposlušnost právě možností, ba povinností překračovat zákony, které jsou v rozpo-ru s vyšší ideou spravedlnosti. Srov. King, M. L., Odkaz naděje: Vybrané články a projevy. Přel. V. Bezdíček – P. Černovský – R. Ujfaluši. Praha, Sociologické nakladatelství , s. – .

Prohlášení nezávislosti je citováno podle Tindall, G. B. – Shi, D. E., Dějiny Spojených států americ-kých, c.d., s. .


Milan Hanyš

slouží jako paradigmatické fi gury jak samotným aktérům občanské nepo-slušnosti, tak jejím teoretikům a právníkům: oreaua v Concordu a Sókra-ta v Athénách. Obrazy těchto mužů, které se vnucují do myšlení komukoli, kdo o občanské neposlušnosti uvažuje, vedou k nesprávnému normativní-mu hodnocení občanské neposlušnosti a její moralizaci. Jednak je občanská neposlušnost pod vlivem těchto obrazů mylně chápaná jako akt jednotlivce a dále se od aktérů občanské neposlušnosti očekává ochota přijmout soud a trest, jako by právě akceptace autority a ochota trpět dodávala jejich jed-nání hodnotu.

Z argumentace Arendtové lze vyvodit, že takové pojetí jde proti duchu republikanismu: ve veřejném prostoru není transcendentních pravd, pro něž jednající porušují zákon, jsou jen různá mínění, která nijak nezískáva-jí na platnosti ochotou jednajících trpět, ale sílí s narůstajícím počtem lidí a jejich schopností jednání a organizace. Ochota přijmout trest sice může po-moci odlišit občanskou neposlušnost od lehkomyslného porušování práva, a dodat tak jednání vážnosti a sympatií veřejnosti, ale tato ochota není pod-mínkou legitimity občanské neposlušnosti sine qua non. Ostatně pro o-reaua, který poprvé použil slovní spojení občanská neposlušnost, bylo to, že za své jednání skončil ve vězení, nikoli výrazem akceptace svrchovanosti autority a zákona, ale obžalobou nespravedlivé vlády Spojených států. o-reau ve svém slavném eseji napsal: „Za vlády, která kohokoliv nespravedlivě vězní, je nejvhodnějším místem pro spravedlivého člověka taktéž vězení.“ Jak nedávno ukázala Erin Pinedová, také jednání afroamerických aktivistů, kteří od studentských sit-in protestů roku 1960 zůstávali ve vězeňských ce-lách, neboť odmítali zaplatit pokutu nebo složit kauci, nebylo výrazem jejich občanské loajality a uznáním legitimity politické autority, ale spíše pragma-tickou adaptací na situaci: zaplacení kaucí a pokut by posílilo nespravedlivě postupující autority a instituce, proti nimž protestující vystupovali, a záro-veň by to fi nančně vyčerpávalo emancipační hnutí. Dočasné uvěznění velké-ho množství aktivistů naopak fi nančně zatížilo represivní a státní instituce. Věznění aktivistů tak nebylo výrazem akceptace soudní autority a její legiti-mity, ale naopak vystupňováním a radikalizací protestu, který ostřeji pou-kazoval na nespravedlnosti autority. Teoretické uvažování o občanské nepo-slušnosti však – mimo Arendtovou – tuto evoluci pragmatické strategie jail,

no bail opomíjí, a zpravidla se tak klade ochota přijmout trest a podrobit se autoritě jako podmínka legitimity občanské neposlušnosti vůbec.�

Thoreuau, H. D., Občanská neposlušnost a jiné eseje, c.d., s. . Pineda, E., Civil Disobedience and Punishment: (Mis)reading Justifi cation and Strategy from SNCC to Snowden. History of the Present, , , Nr. , s. – .



Vrátíme-li se k úvodní zmínce o whistleblowingu, pak i takové jednání může mít blízko k formulaci občanské neposlušnosti a občanského jedná-ní, k níž dospěla Arendtová. Mezi těmito typy jednání je však patrný jistý rozdíl, neboť whistleblowing je ze své podstaty jednáním jednotlivce nebo velmi úzké skupiny lidí, která má exkluzivní přístup k informacím, jež mají celospolečenský význam a jejichž zveřejnění je údajně v zájmu veřejnosti. Má-li však jít o občanské jednání, pak nesmí být neseno partikulárním osob-ním zájmem, ale míněním a veřejným zájmem. Je možné považovat whist-leblowing, který upozorňuje na nějaké protiústavní či kriminální jednání, za občanské jednání, jež se ocitá v situaci konfl iktu loajalit: slib věrnosti Národní bezpečnostní agentuře (NSA) a vládě Spojených států v případě Edwarda Snowdena byl překryt slibem věrnosti Ústavě Spojených států, jež je vzájemným slibem občanů, že si práva budou vzájemně uznávat a ga-rantovat, a to včetně čtvrtého ústavního dodatku, který zaručuje nenaru-šitelnost soukromí. Povinnosti občana zodpovědného za občanská práva, republiku a společný svět v tomto případě kolidují s povinnostmi zaměst-nance tajných služeb. Zda je takové jednání legitimní nebo ne, lze jen ob-tížně rozhodnout soudním rozhodnutím a pomocí čistě legálních kritérií. Jak by bylo možné pouze interpretací stávajícího práva rozhodnout, zda je zveřejnění informací o protiústavním jednání státem zřizovaných institucí ve veřejném zájmu, když tímto aktem zároveň došlo k úniku strategických informací o tom, jak tajné služby státu pracují a opatřují si informace? Po-užijeme-li kritéria Arendtové, pak je Snowdenovo jednání jednáním poli-tickým a blízkým občanské neposlušnosti. Snowden se obrací pod svým jménem na veřejnost, své jednání veřejně zdůvodňuje politickými a morál-ními argumenty a ze svého jednání nemá žádný viditelný osobní prospěch a nikoho jím nepoškodil.

Jiný příklad, na který můžeme pohlížet výše nastíněnou arendtovskou perspektivou, je spojen se squattingem a aktivistickou kritikou soukromého vlastnictví. Ani squatting není běžnou kriminální aktivitou, neboť aktivis-té sice překračují zákon a narušují soukromé vlastnictví, ale činí tak veřej-ně, svou identitu neskrývají a své jednání zdůvodňují obecnými politickými a morálními argumenty. Svým jednáním se také snaží minimalizovat škody, které by jejich činností mohly někomu vzniknout. Neobsazují nemovitosti a pozemky, které někdo užívá, ale ty které chátrají, a na nichž tedy není vlast-nické právo aktivně vykonáváno. V konkrétním případě pražského squattu Klinika se aktivistům podařilo svou kauzu srozumitelně formulovat v kate-goriích veřejného zájmu a získat tím velkou část veřejnosti na svou stranu. Je to ukázkový případ situace, v níž menšina svým nelegálním jednáním „osla-buje morální sílu většiny“ – a stejně jako v amerických protestech 60. let i zde je nepopiratelné, že „nálada a mínění většiny se v podivuhodné míře změnila


Milan Hanyš

díky tlaku menšin“.� Není zřejmě vůbec možné nalézt onu legální niku pro občanskou neposlušnost, jak si přála Arendtová, ale i z výše uvedených pří-kladů se zdá, že zásadních politických a legálních změn je někdy dosahováno právě díky protizákonnému občanskému jednání menšin, které poukazují na tenze mezi legalitou a legitimitou, právem a mocí, a umožňují tak obnovit vztah mezi mocí konstituující a mocí konstituovanou.

SUMMARYCivil Disobedience in the Thought of Hannah Arendt is study focuses on the place of civil disobedience in the political thought of Han-nah Arendt, on the basis of the books Vita activa, On revolution, On Violence and the essay „Civil Disobedience“. e themes of power, language, promise, contract and founding, which are assumed by her refl ections on civil disobedience, are interpreted in their mutual relatedness. In the concluding part, there is a discussion of Arendt’s assumption that civil disobedience is not moral, but civil conduct, with attention be-ing given to such cases as squatting and whistleblowing.

Keywords: Hannah Arendt, civil disobedience, political philosophy, promise, power, whistleblowing

ZUSAMMENFA SSUNGZiviler Ungehorsam im Denken Hannah ArendtsDie Studie ist dem Raum gewidmet, den der Begriff des zivilen Ungehorsams im po-litischen Denken Hannah Arendts einnimmt, und der vor dem Hintergrund ihrer Bü-cher Vita activa, Über die Revolution, Macht und Gewalt und ihres Essays „Ziviler Un-gehorsam“ umrissen wird. In diesem Zusammenhang werden die Motive von Macht, Sprache, Eid, Vertrag und Gründung erläutert, die den Ausgangspunkt und die Vor-aussetzung von Hannah Arendts Gedanken über den zivilen Ungehorsam bilden. Abschließend wird ihre Grundannahme, ziviler Ungehorsam sei kein moralisches, sondern bürgerliches Handeln, anhand von Beispielen des zivilen Ungehorsams wie Hausbesetzung oder Whistleblowing diskutiert.

Schlüsselwörter: Hannah Arendt, ziviler Ungehorsam, politische Philosophie, Eid, Macht, Whistleblowing

Tamtéž, s. – .


občanská neposlušnost v myšlení hannah arendtové (civil disobedience in the thought of hannah...

Documents