Co je to permakultura?

Permakultura je pojem, který zatím není příliš známý. Jedná se o styl

vytváření nejen zahrad, ale veškerého prostředí ve kterém člověk žije, způsobem, který je trvale udržitelný a stále se obnovující.

Permakultura se dá v podstatě uplatnit v jakémkoliv měřítku pro zahrady,

lidská obydlí, farmy, obdělávanou půdu, balkony, vodní plochy, výrobní procesy, ….. Je to nový způsob myšlení, tvořivý, inteligentní a uvědomělý

design, měnící současné neefektivní a destruktivní formy, jimiž si lidstvo zajišťuje své životní potřeby a využívá planetu Zemi. Hlavním cílem je

zajistit blahobyt člověka tak, aby to nebylo na úkor ostatních lidí, životního prostředí, rostlin a zvířat. Anglické slovo „permaculture“ se skládá ze dvou

slov – permanent a agriculture. „Permanent“ znamená permanentní, trvalý. Neznamená to však pouze trvale udržitelné zemědělství, ale také

permanentní kulturu, protože žádná společnost nemůže přežít bez trvale

udržitelného a etického využívání krajiny.

Základní principy permakultury zůstávají stejné po celém světě, ale mění se použité techniky podle klimatu, složení půdy, dostupných zdrojů a

v neposlední řadě podle potřeb lidí, kterým má design sloužit.

Základní principy permakultury

- Respektování přírodních zákonů

- Etické zacházení s přírodními zdroji

- Využití zdrojů místně dostupných

- Péče o planetu

- Péče o lidi

- Spojování více prvků ve fungující celek

- Maximální efektivita při minimální vložené energii

- Rozmanitost a originalita

- Kladný a tvořivý přístup k řešení problémů

- Dělení se o nadbytečné zdroje

- Produkování jen recyklovatelného odpadu

- Snaha učinit život radostnějším a jednodušším

Kořeny permakultury

Tento koncept vznikal v sedmdesátých letech dvacátého století

v Tasmánii a Austrálii. Zakladateli jsou Bill Mollison a David Holmgren. Permakultura je tedy designérský systém pro navrhování trvale

udržitelných člověkem vytvořených produkčních systémů a lidských sídel. Vychází z pozorování přírodních systémů a z moudrosti tradičního

zemědělství, staví ale také na moderním vědeckém a technickém poznání. Lidé dělají to co dělají, protože to tak dělají všichni ostatní. Nové

je obvykle přijímáno s nedůvěrou, proto je potřeba umožnit každému možnost informované volby, nezávisle na převládajícím názoru veřejnosti.

Přitom permakultura není žádnou "alternativou", alternativními by se měly nazývat současné způsoby hospodaření, které postrádají jakoukoliv

logiku a vedou do slepé uličky.

Bill Mollison

Zakladatelé

permakultury vydali v roce

1978 první

knihu, nazvanou

Permaculture One.

David Holmgren

Kdo a kdy permakulturu uplatní?

Ve chvílích, kdy je člověk zaplaven informacemi o tom, jak špatná je situace se životním prostředím, škodlivinami v potravinách, či stavem světa

celkově, lze pozorovat tři základní reakce:

1) ignoruje skutečnost a doufá, že se to týká někoho jiného

2) uvědomí si problém, ale propadne depresi

3) uvědomí si problém a začne něco dělat – a právě zde se uplatní

permakultura.

Permakultura je návod, technika, způsob myšlení i životní styl v jednom.

Je to na etice založený designérský systém, spojující dobré bydlení s bezpečnou produkcí potravin a estetikou, zahrnující též společenské a

finanční stránky. Je na každém z nás, co z toho se rozhodneme uplatnit v našem každodenním životě. Lze ji použít i v tom nejmenším rozsahu, ale i v

celosvětovém měřítku. Vědci se stále dohadují, kolik toho naše planeta ještě snese, ale dříve či později bude přechod na něco jiného (ať se tomu bude

říkat jakkoliv) v zájmu přežití lidstva jedno z nejlepších řešení. Skromným začátkem jsou již dnes např. rodové statky, biofarmy a komerční ekologické

pěstování plodin. To celé je možné jen proto, že si dostatečně velké

množství lidí uvědomilo dopad chemických postřiků na kvalitu jídla a zdraví.

Ale ani to není konečné řešení, metody permakultury jdou totiž ještě o pár

kroků blíž k dokonalosti. Je to taková malá revoluce, která začíná u vašeho domu, ale má sílu změnit svět.

Důkladně vymyšlené

To úplně nejlepší na permakulturním designu je, že se nesnaží lidi nutit

k něčemu jen proto, že je to dobré pro životní prostředí. Tak by to opravdu nefungovalo, neboť je v lidské povaze sledovat vlastní zájmy na prvním

místě, za každou cenu. Tvůrci permakultury to dobře věděli, proto vymysleli něco, co každý bude dělat hlavně pro sebe, pro vlastní dobro a zisk. Všechny

permakulturní techniky jsou totiž obvykle levnější než ty ostatní, snadno aplikovatelné i pochopitelné, jejich použitím se šetří čas, práce i peníze.

Ochrana a zlepšování životního prostředí je jako bonus – něco, co je přirozeným a nedílným vedlejším produktem permakultury.

Permakultura a legislativa

Občas někteří lidé tvrdí, že slovo "permakultura" je chráněno ochrannou

známkou, nesmí se libovolně používat, nebo že permakultura má být šířena jen skrze oficiální permakulturní spolky atd. Původně to tak Bill Mollison asi

zamýšlel, ale nic z toho není pravda (osobně mi to potvrdil David Holmgren při návštěvě v Praze), permakultura je již slovo zcela běžné, stejně jako

slovo zemědělství nebo mulčování a nikterak chráněno není. Byla by též škoda permakulturu nechat zaprášenou mezi skupinkami lidí, kteří se schází

několikrát ročně nad šálkem kávy. Permakultura musí být normou v každé inteligentní domácnosti. Jak říká Bill Mollison "Přece nebudeme jen tak sedět

a nenecháme ty bastardy, aby to tady mezitím všechno zválcovali" :-).

Dobrá zpráva tedy je, že permakultura je zdarma, k dispozici kdykoliv a

kdekoliv pro každého. Můžete začít hned, třeba na balkóně. Informací o

postupech bylo bohužel donedávna dostatek hlavně v angličtině, na internetových stránkách a v mnoha zahraničních knihách a časopisech.

Každým rokem se situace lepší. Stránky www.ekozahrady.com jsem založil v roce 2002 proto, aby přinášely mezi širší veřejnost to hlavní a nejdůležitější,

co se týká převážně zahradní tvorby a designu, tedy v podstatě jen část toho, o čem permakultura doopravdy je.

Klasika nebo Ekozahrada?

Čtení pro váhající

Určitě znáte jaký je to pocit být v přírodě a vnímat krásu a energii všeho kolem, cítit vůni květů, spadaného listí, slyšet štěbetání ptactva, koncert

cvrčků na rozkvetlé louce, nebo šumění rákosu na břehu rybníka. Lidé chodí do přírody pro inspiraci, obnovit síly, načerpat energii a pozorovat, jak se

mění roční období - nikdy neuvidíte dvakrát to samé. Probíhá neustálá změna, jejímž jediným cílem je více krásy, více energie a více užitku - to je

základní princip přírody. Zahrada by nám zcela logicky měla poskytovat podobné vjemy, plus jedlé plodiny.

Nyní si představte normální průměrnou zahradu u rodinného domku:

trávník, chodník z betonových dlaždic, pár sestříhaných keřů, řádka růží, možná nějaký ovocný stromek a po větší část roku podivně vyhlížející

záhonek se zeleninou (snaživějším zahrádkářům se omlouvám, nemíním zde nikoho urazit :-). Každá zelená složka této zahrady je samozřejmě živá, ale

ve srovnání s bujnou divokou přírodou to vypadá, jako by tato zahrada ležela připojená na jednotce intenzivní péče, závislá na ošetřujícím

personálu. Knihy a časopisy jsou plné zajímavých schémat a designů osázení podle barev, velikostí, optických efektů ke zmenšení či zvětšení prostoru a

dalších estetických měřítek rostlin, ale udržet takovou rostlinnou "stavebnici" v životaschopné kondici po následující roky či desetiletí, vyžaduje spoustu

práce, času, energie a peněz. Proto to co je v časopisech běžně v zahradách

neuvidíte.

1. verze sezóny na "klasické" zahradě Když majitel na celé léto odjede, nesekaný trávník přeroste, zaplevelí se, nebo bez zalévání za letních veder seschne. Zeleninová zahrádka bude

k nepoznání, málo odolné šlechtěné růže potřebují hnojení a chemický

postřik proti skvrnám všeho druhu, stejně tak jako některé ovocné stromky.

Přezrálé ovoce spadne a bude za nehezkého zápachu hnít pod stromem. Některé keře zvyklé na zálivku začnou za sucha uvadat, přerostlé větve

stříhaného živého plotu mohou znepříjemňovat život chodcům. Odplevelit spáry zanedbaného dlaždicového chodníku bude určitě vyžadovat chemický

herbicid. Taková zahrada ve výsledném efektu není bez pravidelné údržby vůbec hezká a ani užitečná pro člověka a volně žijící živočichy - v

pravidelných intervalech bude svému majiteli způsobovat více stresu než radosti.

2. verze sezóny na "klasické" zahradě

Naopak kdyby se dotyčný majitel celou dobu o zahradu staral, každý

víkend by jeho sousedé poslouchali řev travní sekačky a podle pohonu stroje by dotyčný buďto dýchal výfukové splodiny, nebo utrácel za elektřinu,

pokoušeje se nepřeseknout kabel (nebo k této zábavě nutil své rodinné příslušníky), každý večer by proléval zelený koberec hektolitry pitné vody a

čas od času chemicky vyhubil pampelišky a trávu pohnojil granulemi zázračného složení. Ovoce nasáklé karcinogenními postřiky proti škůdcům si

vesele dozrává na stromě a déšť z chodníku odplavuje chemikálii na hubení plevelů do zeleninové zahrádky, na které si pečlivý majitel v potu tváře ničí

záda, kolena i nervy nekonečným pletím a okopáváním. K tomu se připojuje i boj proti nejrůznějším nezvaným formám života, od housenek až po krtky.

Statistiky stále se zvyšujícího prodeje zahradní chemie a techniky

nasvědčují tomu, že sednout si na zahradě do stínu stromu s dobrou knihou a s ničím chvíli nebojovat nebo se neotrávit, je přestupek proti zájmům

společnosti. Zahrada ale může poskytovat daleko více radosti než jen

nekonečný stereotyp, boj a zabíjení všeho živého.

Shrnutí:

V příkladu č.1 se sice zahrádka odebrala do věčných lovišť, ale majitel

si možná odpočinul na pěkné dovolené. Tento příklad představuje typickou prohru v boji proti přírodě na vlastní zahradě.

V příkladu č. 2 majitel zůstal doma, trochu se nadřel, zbytečně promarnil čas nepříjemnou prací a stal se sponzorem chemického průmyslu,

který mu otravuje řeku ke které chodí na ryby. Ale má trochu kontaminovaného ovoce a zeleniny. Zřejmě si už nenašel delší čas než pár

minut týdně, aby se kochal dokonalým trávníkem, jak už to tak bývá, a chodci si stejně neváží toho, že jim nepřekáží větve ze vzorně střiženého

živého plotu. Ačkoliv pěstuje hodně zelených věcí, v celkovém shrnutí

přírodě i životnímu prostředí škodí, protože spotřeba elektřiny z

neobnovitelných zdrojů, chemicky upravované vody, spalování benzínu nebo použití zahradní chemie na takové zahradě nemá ekonomické ani ekologické

opodstatnění a víceméně se předpokládá, že se tyto činnosti budou opakovat donekonečna. Stačí chvíli vynechat a všechna předchozí dřina přijde vniveč.

Z obyčejného zahradničení se stává těžký byznys. A oběť - zahradník amatér na malé atriové zahrádce, snadno propadne fobii, že bez malého

multifunkčního traktůrku se sekačkou a bez všech těch jedů to prostě nejde. Tento příklad představuje typickou krátkodobou a málo uspokojující výhru

v boji proti přírodě, a zároveň prohru lidstva ve snaze o příjemný a zdravý život na této planetě.

Řešení existuje !

Vytvořte zahradu, která se stará sama o sebe a příliš vás k tomu

nepotřebuje (kromě prvních let když ji založíte a než „vyroste“). Takovou, která je daleko hezčí než všechny ostatní a nechce po vás žádné peníze na

údržbu.

Zahradu která kvete, plodí ovoce a obsahuje spousty jedlých rostlin, čistí se a voní úplně sama, zdravě a esteticky, protože to jsou základní pravidla

přírody, která vždycky fungovala a fungovat budou, když se podle nich budeme řídit a ne s nimi bojovat. Hmyzí škůdce zbaští jejich přirození hmyzí

a ptačí predátoři, plevel bude utlačen bujnými trvalkami a mulčem, a

v chytře kombinované zeleninové zahrádce pro něj nezbude moc místa. A

krom toho si ještě uvědomíme, že nic takového jako plevel vlastně neexistuje (viz Jedlý trávník). Majitel této zahrádky si může vybrat mezi

slastným odpočinkem se sklenkou čehokoliv ve stínu krásných stromů, nebo pomáháním přírodě na své zahrádce k ještě větší dokonalosti, neboť dobře

založená „ekozahrada“ po pár letech od založení uvítá vaši pomoc jen pokud ji nabídnete rádi a dobrovolně. Necháte za sebe většinu času pracovat

přírodní zákony - pracují totiž dobře, zdarma a elegantně. Nebo jste někdy viděli přírodu nakupovat v drogerii?

Každý keř i strom potřebuje čas k růstu, proto začněte co nejdříve.

Zahrada k dosažení svého maximálního potenciálu potřebuje minimálně 5 až

10 let (už v počátku začne být hezká, funkční a užitečná, ale ne každý to umí vnímat). Na oplátku vám nabídne energii a atmosféru, kterou na běžné

zahradě nenajdete ani za sto let. Řešení tímhle způsobem nabízí nově se rodící styl zahrádkaření a nový pohled na život na této planetě celkově,

nazývaný Permakultura.

Velice stručně řečeno, vezmeme-li si příklad z přírody o kterou se nikdo nestará a přesto je tak krásná (ze zbytků té nedotčené se celosvětově

stávají národní parky) a zkomponujeme svou zahradu z prvků, které se vzájemně doplňují ve svých funkcích, zamyslíme-li se nad potřebami a

vzájemnými vazbami rostlin a živočichů a nás, můžeme si ušít zahradu

přímo na míru i svým vlastním potřebám a estetickému cítění. Samozřejmě jsou k tomu potřeba znalosti mnoha přírodních funkcí a také trocha intuice a

představivosti, ale někdy je to snazší než se zdá. Daleko snazší než se starat o špatně zkomponovanou klasickou zahrádku alias "vadnoucí trávníkovou

prázdnotu". To není jen fantazie, to skutečně jde. Příroda to tak dělala sama ještě než lidé slezli ze stromů a postavili první továrny.

Ekozahrady jsou opravdu jednoduchý obor - k odhalení všech jejich principů stačí logika

malého dítěte. Nebo pár základních otázek.

Proč někdo hubí květiny, které rostou samy a jsou léčivé, a vysazují se jiné, které potřebují neustále lidskoui péči a nejsou jedlé ani zpracovatelné?

Kdo rozhodl, že maceška je hezčí nebo společensky přijatelnější než

pampeliška?

Proč se do zahrad s neutrální a zásaditou půdou, ve které roste téměř cokoliv, navážejí tuny kyselé rašeliny pro výsadbu zbytečných vřesovištních

rostlin, když se tím ničí vzácná rašeliniště a vřesoviště jinde?

Proč se na "okrasné" zahrady a do parků vysazují převážně neplodné

kultivary keřů a neplodící stromy a lidé si kupují v obchodech drahé, chemicky ošetřené ovoce, dovezené přes polovinu světa? Proč se tedy

v parcích a veřejných prostranstvích už nesázejí stromy a keře s jedlými plody pro lidi a ptactvo?

Proč lidé většinou zahrady zavlažují chlorovanou pitnou vodou za kterou

se platí, a dešťová voda nebo šedá odpadní voda (která je hnojivá) se

nechává za další poplatek běžně odtékat do kanálu?

Proč jezdíme na výlety do divoké přírody a na vlastní zahrádce s ní bojujeme?

Proč se každoročně pracně vysazují okrasné letničky, když existuje

nepřeberné množství trvalek?

Proč supermarkety ve svém oddělení pro venkovní zahradu mezi jinými

nabízejí i druhy, které v naší zemi obvykle nepřežívají zimu?

Proč ve volném čase zahrádkáři na chatách a chalupách o víkendech stříhají, sekají, postřikují a jinak pracně udržují zahrady, když jim už

nezbývá další čas je nějak využít?

Proč jsou ve „vyspělých“ zemích trávníky jedním z největších

zemědělským odvětví na světě, když spolikají obrovské množství vody,

chemikálií, ropy, eletřiny, času i peněz a nic z nich není, zatímco milióny lidí

a dětí v rozvojových zemích trpí hladem?

Jaký má smysl na zahradě průmyslovými prostředky "opečovávat" okrasné neplodící cizokrajné rostliny na vlastní zahradě a současně lhostejně

přihlížet ničení okolní původní přírody rozvojem měst, průmyslu, dopravy a zemědělstvím?

Proč my máme právo dělat si co chceme a mšice ne? Který živočišný druh vlastně této planetě nejvíce škodí? Působí mšice, housenky, mandelinky,

slimáci, hryzci a ostatní „škůdci“ větší škody na této planetě, než současný styl zemědělství a zahrádkaření?

Proč si někdo myslí, že keře, stromy a trvalky se musí stříhat, když

vznikly v přírodě, kde je nikdo nestříhá?

Dáte svému dítěti raději červivé či méně dokonale vypadající jablko, nebo jedovaté jablko obsahující sbírku chemikálií?

Chcete jíst zdravě pěstované plodiny, nebo plodiny úplně zbytečně geneticky manipulované, u kterých nikdo neví, co se z toho vyklube? Chcete

být každodenně pokusnými zvířátky nadnárodních zemědělských firem, které se zajímají jen o své miliardové zisky?

Proč se ničí poslední zbytky přírody a kácejí pralesy kvůli zemědělství,

zatímco na většině zahrad se nepěstuje ani to, co by rostlo a plodilo úplně

bezpracně?

Je dnešní převládající zahradní styl více o lásce k přírodě, nebo o lásce k motorové technice, o ziscích chemického průmyslu a konzumním

nakupování „věcí“?

Bohužel laikům je vnucován v zahradních centrech velmi nevhodný sortiment rostlin záměrně, jinak by totiž nemuseli mít chuť utrácet za

nepotřebné a předražené doplňky, a to by se nějakému tlustému pánovi s doutníkem v kanceláři nadnárodní chemické korporace nemuselo vůbec

líbit.

Je na každém z nás snažit se vrátit zacházení s přírodou do stavu, kdy

nebudeme cítit závislost na regálech supermarketů. Příroda sama disponuje tak úžasným množstvím energie, že je naprosto směšné aplikovat člověkem

vyrobené vodičky a granulky, abychom jí pomohli. Pojďme radějí zasévat do

zahrad zdravý rozum, semínko po semínku....

Několik základních pravidel pro ekozahrady

Je několik faktorů, jejichž znalost nám pomůže vytvořit dobře fungující

zahradu. Správný výběr rostlin je z nich ten nejdůležitější. Mnoho knih a časopisů pro zahrádkáře zdůrazňuje jako kriteria pro jejich výběr pouze

vzhled, nároky na vodu a slunce. Ačkoliv i to je samozřejmě důležité, ještě důležitější jsou vlastnosti, kterými rostlina obohatí zahradu jako celek, jako

fungující ekosystém. K vysazení rostliny je dobré o ni vědět víc, než že nám na zahradě dobrovolně poroste. Rozhodnete-li se pro ekologicky přínosnou a

užitečnou permakulturní zahradu, nesmíte zapomenout na některé další faktory, jako např. :

Potrava, úkryt a domov pro zvířata a hmyz

Jak již bylo zmíněno jinde, příroda sama dovede účinně regulovat

přemnožení živočišných druhů, kterým mi říkáme škůdci. Aby toho příroda mohla dosáhnout, musí mít možnost ubytovat a nakrmit v naší zahradě i

další zvířátka, která škůdce požírají. Každé zvíře má v přírodě svou úlohu a smysl, ať už ho považujeme za užitečné či nikoliv a každé má právo na život

a svůj prostor. A ať už si to přiznáváme nebo to popíráme, jsme jako

živočišný druh na přírodě závislí. My lidé jsme jediní, kdo má moc vědomě životní prostředí ničit a také naopak -vědomě ho vylepšovat. Při vysazování

nové vegetace bychom na potřeby ostatních živých tvorů měli myslet. Mnoho druhů hmyzu potřebuje k přežití určité druhy rostlin, stejně tak jako

ptáci k hnízdění a savci k úkrytu. Každá větší zahrada by také měla obsahovat jeden vzdálený kout, který bude ponechán bez lidského

zasahování, zarostlý divokou vegetací, se spadanými větvemi, bez jakékoliv údržby.

Poskytování potravy pro člověka

Čím více potravy vám poskytne váš vlastní kus půdy, tím lépe. Při

výsadbě mají vždy přednost rostliny jedlé před čistě okrasnými. K výživě každého člověka je potřeba na naší zeměkouli velký kus pole, ovocného

sadu, zeleninové plantáže, několik kusů dobytka a poměrně velké hejno drůbeže. Dobytek i drůbež žere zrní. Obilí na váš každodenní rohlík vyrostlo

pokaždé někde jinde - jednou třeba na poli vedle dálnice E50, jindy na dohled z vašeho domu, jindy zas tam, kde byl nedávno zdevastován krásný

kus rozmanité přírody a nahrazen polem. Stejná věc jsou i banány, pomeranče, rýže, sója atd., jenže se to odehrává mnohem dál a rozdíl je jen

ve větším množství spálené ropy, kterou stála doprava přes půl zeměkoule. Rozmáhající se plantáže a pastviny jsou hlavním důvodem kácení a

vypalování posledních pralesů na zemi. Dnes už některé děti ani nevědí, kde se to jídlo v supermarketech bere. Ale čím více jídla nakoupíte, tím více ho

někde museli vypěstovat, to znamená zlikvidovat ničím nenahraditelné původní lesy, pralesy, louky a mokřady (a zahubit tak mnoho živočišných

druhů), postavit výrobny hnojiv, postřiků, těžké techniky- vyrobit traktory,

kombajny, vytěžit ropu na její pohon, vyrobit elektřinu pro zpracovatelské podniky, zajistit lodní, leteckou i pozemní dopravu, síť skladů a překladišť ...

a tím to zdaleka nekončí - co třeba obaly, jejich výroba a likvidace (zvětšování skládek, budování spaloven produkujících rakovinotvorné

dioxiny), další transport potravin do prodejen a supermarketů, osvětlení a klimatizace,.... a pak jízda autem na nákupy. Kdybychom šli do extrému,

započtěte i neekologická zaměstnání a firmy, které mnoho lidí provozuje, aby si mohli koupit tuto potravu a zajistit tak celý životní styl závislý na

supermarketech. V podstatě se dá říci, že vaše potrava toho procestovala víc, než vy za celý svůj život a na její výrobu a prodej byla zničena příroda,

kterou naše děti uvidí už jen na obrázcích. Ekozahrada bude ještě více "eko" a permakultura ještě úplnější, když pomůže ušetřit ničení vzdálené země, na

které se pro nás pěstuje potrava způsoby pro nás nepřijatelnými, a pomůže obnovit a zúrodnit zemi, která již zničená byla. Dost potravy lze vypěstovat i

na balkoně, takže co všechno lze dokázat za pomoci přírody a při minimální

péči na zahradě, je zatím málo prozkoumané a nedoceněné.

Vytváření a využívání specifických mikroklimatických podmínek

To zahrnuje například větrolamy. Silný vítr příliš vysušuje půdu a mnoha rostlinám nesvědčí. Vhodně vysazené dřeviny fungují lépe než zeď, protože

zdi svou pravidelnou linií vytvářejí silné víry, zatímco nepravidelné větve stromů větrný proud doslova rozeberou a zastaví. Dále lze výsadbou

významně měnit vlhkost vzduchu v zahradě. Zahrada lesního typu zadrží více vláhy, zatímco plocha osázená skalničkami a nízkou vegetací vytvoří

suché pouštní klima. Čím více povrchu půdy je zakryto listy, tím více vláhy zůstane v zahradě. Množství vody odpařené vlivem přímého slunce a větru

může být obrovské. Jiné mikroklima se také tvoří i na různých stranách od jednoho vzrostlého stromu. Např. rostlina, která neporoste na severní straně

velké třešně, může dobře prosperovat na její jižní straně. Jiné mikroklima je i u zdí a velkých kamenů, které akumulují teplo přes den a vydávají ho v

noci.

Vlastnosti kořenů pod povrchem půdy

Často posuzujeme vlastnosti rostlin podle jejich nadzemních částí, ale to co je pod zemí není o nic méně důležité. Kořeny mohou vést mělce pod

povrchem, nebo směřovat do značných hloubek. U stromů bývá kořenová soustava srovnatelná s rozlohou větví. Mnoho rostlin spolu neroste díky

kořenové neshodě, jiné si naopak na úrovni kořenů pomáhají. Jako příklad slouží produkce dusíku do půdy. Dusík je pro růst nezbytně důležitý a proto

kořeny některých stromů, keřů a plodin spolupracují s tzv. hlízkovými bakteriemi, které na kořenech žijí a produkují dusík pro rostlinu i její okolí.

Takové rostliny (např. rakytník, hlošiny, čimišník, luštěniny, jetel, atd.) můžeme vysazovat na chudší půdy a zlepšovat tak jejich úrodnost a

vhodnost pro náročnější vegetaci), navíc jsou pro nás i pro zvířata tyto

rostliny zároveň zdrojem potravy, tedy příklad ideální kombinace pro permakulturu. Kořeny také zpevňují půdu, zabraňují erozi, vytahují živiny z

velkých hloubek a po odumření nadzemních částí (listy, stonky, plody,...) je dávají k dispozici do koloběhu života. To samé se děje s vodou, kterou

hluboko kořenící druhy pumpují napovrch a přeměňují ji na jedlé šťavnaté plody a listy. Důležité je i to, jak samy rostliny časem ovlivňují PH půdy.

Některé nesnesou kyselou půdní reakci, jiné zase zásaditou.

Promyšlený design Vždy nejdříve vymyslete takzvanou kostru zahrady, což jsou stromy a

vzrůstnější keře, poskytující maximum užitku pro člověka i zahradu, potom

naplánujte umístění nižších všestranně přínosných druhů keřů a trvalek, a teprve potom je vhodná doba celou kompozici a zbylá místa esteticky

dotvořit okrasnými keři a trvalkami. Zahrada určitě nebude méně krásná, než když to uděláte opačně, jak bývá častým zvykem.

Duchovní princip O změně myšlení...

Mnoho lidí dospělo k ekologickému zahradničení a permakultuře právě díky jakémusi vnitřnímu probuzení, touze odbočit z vyjetých kolejí, které už i

podle většiny konzervativních vědců nevedou v globálním měřítku pro lidstvo jinam, než do slepé uličky.

Každý kdo v tomto bodě nesouhlasí, k tomu má často jeden ze dvou

důvodů – nedostatek informací o skutečném stavu věcí, nebo neupřímné finanční zájmy. Ale každý na to samozřejmě musí přijít sám, veškeré zde

uvedené názory jsou jen podnětem k zamyšlení.

"My musíme být tou změnou, kterou si přejeme vidět ve světě kolem nás"

Mahatma Gandhi

Jsme tvůrci

Duchovní princip pro mne znamená tu neviditelnou složku našeho života, která má největší vliv, ale nejméně si ji uvědomujeme. Jsou to naše

myšlenky, náš přístup ke všemu co děláme, v co věříme a čeho chceme dosáhnout. Myšlenka je základem všeho. Chcete postavit dům, osázet

zahradu, mít krásný život? Pak si to budete muset nejdřív v duchu

představit, doslova vymyslet. Vše co člověk vytvořil, byla nejdříve myšlenka,

nebo nápad. Čím krásnější a pohodovější budou vaše myšlenky, tím hezčí bude vaše zahrada, váš život, váš úsměv a náš svět.

V současné době je převládajícím přístupem a zaměřením lidstva

hromadit majetek za každou cenu, soupeřit, bojovat o moc a vůbec o všechno, aby nás někdo nepředběhl. Tento styl má za následek drancování

planety, obětování zdraví a životní harmonie pro hromadění majetku. Život je ale příliš krátký na to, aby jeho jediným smyslem bylo mít žaludeční vředy

a stát se na jeho sklonku bohatou mrtvolou. Duše určitě žije věčně, ale konta, auta a domy člověku za pár desítek let, někomu už za pár měsíců,

budou nanic. Každý člověk podřídí své počínání tomu, co považuje za

hodnotné. Před dvaceti lety někdo mohl zasvětit roky tvrdé práce získání nového auta. Pokud takové auto dnes ještě má, pak už se asi nejedná o nic

hodnotného, ale ty roky života jsou pryč. Mnoho z nás tráví své životy honbou za iluzemi typu „za půl roku budu mít pěknou dovolenou, za měsíc

domácí kino, pak novou kuchyň a pak budu šťastný“, ale spokojenost nenastane nikdy, protože ve chvíli dosažení materiálního cíle se objeví jiný,

lepší a hodnotnější. Nic proti věcným hodnotám! Je v pořádku mít všechny tyto věci, ale ne na úkor planety Země a kvality přítomného okamžiku.

Přítomný okamžik je jediná chvíle v našem životě, kdy opravdu můžeme být šťastní. Pozemská budoucnost není nic jiného, než sled přítomných okamžiků

zakončený smrtí (v reinkarnaci věřím, ale tématem je současný život :-)

Proč to vše čtete zrovna tady, na stránkách o ekozahradách?

Protože ekozahrady, permakultura a přírodní hospodaření jsou zároveň jakýmsi přehodnocením hodnot. Když budeme Zemi jenom brát, budeme

zákonitě méně dostávat. To je přírodní zákon. Každý živočich a každá

rostlina dává i přijímá zároveň. Člověk, který si jen bere a nevrací nic zpět (nebo jen odpadky), nakonec zjistí, že přestal dostávat. Není vůbec nic

špatného na tom mít peníze a majetek, ale důležité je nikomu a ničemu kvůli tomu neškodit. A to už je jen naše volba, kterou vždycky máme. K

tomu abychom mohli mít více toho co chceme, a konat u toho ještě dobro, nám může dopomoci "permakulturní etika". Celá permakultura je přesně o

tom, ve všech oblastech lidské činnosti, nejen na zahradách. Například už dnes ekologické podnikání v mnoha oborech začíná být ekonomičtější,

vzhledem k recyklaci, úsporám na jinak vyplýtvaném materiálu, palivu, chemických přípravcích a přírodních zdrojích všeobecně, kterých zastaralé

technologické postupy vyžadují mnohem více. Zajímavější je potom i image firmy pro veřejnost a po zavedení pravých ekologických daní už vůbec

nebude o čem diskutovat. A to jsou jen měřítka čistě „sám sobě“, kromě

nichž existuje ještě nespočet dalších důvodů ve stylu „nečiň druhým, co

nechceš aby činili oni tobě“, kdy se nejedná jen o zisk, ale o etiku ke společnosti. Pokud jediným důvodem k neotrávení řeky je pro podnikatele

strach z pokuty nebo jiný finanční zájem, pak zatím nelze naši lidskou společnost označit za vyspělou.

Stačí si ale uvědomit, že i nezištným konáním dobra pro druhé vlastně

sami maximálně získáme. Člověk, kterému jednou pomůžete, pomůže příště zase vám, a ušetří vám tím čas, možná i hodně peněz. Podaří-li se nějakým

ekologickým nadšencům či organizaci zabránit znečišťování českého území určitým druhem toxických látek, pak všechny plodiny vypěstované na tomto

území budou o něco zdravější a všichni obyvatelé České republiky na tom

získají, nejen ti, kteří o to usilovali. Mnoho tisíců lidí díky tomu třeba v budoucích desetiletích neonemocní rakovinou. Ale tito lidé se nikdy

nedozví, že za to vděčí nezištnému úsilí ekologických aktivistů, které možná považují za blázny. Všichni jsme součástí jednoho celku, a zlepšíme-li životní

prostředí pro ostatní, zlepšíme ho tím i pro sebe – a obráceně to může platit také.

"Jestliže důkladně neuvážíme, kam směřujeme,

skončíme tam, kam míříme" (Chris Maser, kniha Přeměněný les)

Permakulturní design myslí na lidskou spolupráci, dělení se o přebytky úrody, zkušenosti, nápady, materiál a čas. A proč? Protože na tom

mohou všichni jen získat!

Jednoduchý příklad: Dva lidé mají bujnou a různorodou ekologicky pěstovanou zahradu. Jednomu se urodí spousty jablek. Rozdělí se tedy

s přítelem, který je rád přijme, protože ví, že je to ovoce zdravé a navíc

nemusí utrácet za pochybné, jedy nasáklé ovoce v supermarketu. O týden později zase ten druhý nabídne kolegovi své přebytky z bylinkové zahrádky.

Příště se zase předává zelenina, sazenice keřů, rybíz, bambusové tyče, víno, mošt, zavařeniny, ořechy, zbylý stavební materiál, informace, atd. Během

roku tak proběhne mnoho transakcí, které nikoho nic nestály, všechny účastníky obohatily, všem ušetřily peníze, zlepšily zdraví a nikdo nemusí mít

tak velký pozemek nebo tolik času, aby mohl pěstovat od všeho kousek. Představte si, že by takto fungovaly celé skupiny lidí, vesnice, nebo

předměstské čtvrti. Můžeme ještě více popustit uzdu fantazii, až na hranice permakulturního sci-fi, a představit si v budoucnosti celé město (bez

současného zbytečného znečištění dopravou a průmyslem), kde všechny nudné parky, místa s ušlapanou trávou mezi paneláky a velké ploché střechy

jsou osázené stromy a keři plodícími ovoce a kde žádný vandal nebude lámat větve, protože ví, že by škodil sám sobě. Myslíte, že by se to dětem

běhajícím každý den venku v ubohé městské šedi nelíbilo? Dítě je přeci

formováno prostředím, ve kterém vyrůstá, a lidmi, kteří jsou mu vzorem. Myslíte, že by někdo chamtivě očesal celý ovocný strom aby prodával plody

na trhu, kdyby takových stromů bylo na každém rohu dost zdarma pro každého? Ano, pro nás je to sci-fi, ale u "primitivních" národů žijících v

pralese to vždycky fungovalo - a našemu blbému systému by se asi smáli až by se za břicha popadali.

Na světě je (by bylo) dost všeho pro všechny. Nedostatek vytváří

jen člověk za účelem zisku a touhy po moci, protože čeho je málo, to se dobře prodává, a těm, kteří se stále o něco bojí, je snadné vládnout.

Problém je pouze v tom, že jsme se narodili a někdo nám řekl, jak svět funguje a my jsme této iluzi uvěřili. Kdyby se někdo narodil do světa

fungujícího podle výše uvedené vize, připadalo by mu to normální, a to, v čem žijeme my, by považoval za naprostý nesmysl. Od těchto dvou vizí

svět dělí jen jedna rozumná generace, která vychová tu další generaci jinak.

"Ztráta iluzí vás učiní moudřejšími, než nalezení pravdy"

(Ludwig Borne)

Permakultura také předpokládá, že každý kdo ji používá také pochopil, že zisk na úkor druhých prostě neexistuje. Krátkodobě to může vypadat jako

zisk, dlouhodobě je to ztráta. Vesmír je dokonalý, naše vnímání je omezené. Přírodní zákony jednoduše fungují spravedlivě, i když v krátkodobém

měřítku to může budit dojem opačný.

Další zjednodušený příklad: – majitel(ka) ovocného sadu ve snaze

dosáhnout maximální zisk nadměrně hnojí a provádí postřiky látkami, které jsou pro přírodu i zdraví člověka škodlivé. V prvních letech může být úroda

větší a na pohled dokonalá, ale do budoucna to vypadá jinak - ekosystém sadu umírá, škůdců a chorob je čím dál víc, utrácí se stále více za přípravky

a umělá hnojiva a za jejich aplikaci, půda je bez mikroorganismů, vyčerpaná a znehodnocená, stromy přestávají plodit a předčasně stárnou, zákazníci

vlivem alergií způsobených chemií v ovoci přestávají plody kupovat a podnikatel nebo ten kdo přijde po něm přestává vydělávat a končí. (Obchody

prodávající toto zboží rovněž ztrácejí zákazníky, nemocný člověk toho většinou moc nesní ani nevydělá.) Jiný podnikatel na jeho místě, respektující

zákony přírody (hospodařící ekologicky) by naopak každým rokem sklízel více a jeho zdravá a spokojená klientela by se rozrůstala. Prodejem zdravých

produktů získáme věrné a doporučující zákazníky. Zdravá populace by měl

být nejvyšší zájem nejen státu, ale i všech, kteří někoho zaměstnávají, protože zdravý zaměstnanec jim vydělá více a nečerpá nemocenskou. Dobro

pro přírodu znamená dobro pro jednotlivce a to zase znamená dobro pro celek. Tomu se říká trvalá udržitelnost.

Stejně jako neviditelné magnetické a gravitační pole, neviditelná

elektřina, neviditelný signál do rádia nebo mobilu, a mnoho jiných neviditelných věcí, které považujeme za samozřejmost, i myšlenky jsou

energie, která tvoří náš svět. Kdyby okamžitě každý člověk nahradil své negativní myšlenky, jako je chamtivost, zloba, nesnášenlivost atd.

myšlenkami na krásu, harmonii, pohodu, lásku a na to, že všeho je dost pro

všechny, celý svět by se změnil doslova přes noc. Skončily by nesmyslné války o ropu, moc, území a náboženské přesvědčení, nikdo by nevolil hloupé

politiky a lidé v chudých částech světa by přestali umírat hladem .…. Není to jen hezká pohádka, je to přesně to, co musíme udělat a permakulturní

metody nám pro to dávají zázemí. Mnoho lidí se už mění, možná je to evoluce, možná módní trend, ale každý z nás může jít příkladem, že to

možné je. Už jen to, jak ve světě vzrůstá zájem o ekologii, jak se sama od sebe šíří permakultura po Austrálii, Anglii, Americe, Novém Zélandu a dnes

už celém světě, aniž by ji nějaká velká organizace cíleně propagovala, je dobrým znamením. Čím dál více lidí se probouzí a přestává slepě následovat

konzumní a destruktivní stádo naší společnosti, ženoucí se odnikud nikam. Určitá naděje na změnu ve větším měřítku je zřejmě možná po dosažení tzv.

kritické masy, to znamená doby, kdy počet lidí hlasujících pro změnu bude dostatečný na to, aby změna ve velkém mohla proběhnout a staré struktury

neměly dostatečnou moc ji zadržet. Dobrá zpráva je, že tato masa lidí prý

nemusí být nadpoloviční, neboť drtivá většina každého národa jsou lidé, kteří pouze se sklopenými hlavami následují a sami o ničem nepřemýšlejí. Tito

lidé by také vůbec nečetli tento článek, nebo by v jeho polovině bojovali s infarktem. Ale změna je život, a když má být k lepšímu, tak ať se stane!

Vznik klasických zahrad Kde se vzaly - tu se vzaly a zbytečnou práci nám tu přidělaly...

Jak vidíte, stále mi to nedá, a tak se pořád šťourám v tom, proč něco tak

nesmyslného a člověka nepodporujícího, jako jsou klasické (nebo chcete-li "moderní") zahrady, vlastně vůbec vzniklo. Ano, vím, estetika... Následující

odstavce mohou být pro mnoho lidí velmi kontroverzní (na žádný jiný článek mi zatím nepřišlo tolik kritiky jako na tento :-), prosím přijměte to pouze

jako můj osobní názor a udělejte si svůj vlastní dle svého přesvědčení a víry.

1. Přibližování potravy blíže k obydlí (kladná fáze)

První zahrady vznikly pravděpodobně při uvědomění, že než pořád někde lítat, bude lepší vysázet si oblíbené věci poblíž svého obydlí. Myslím si, že to

lidé od počátku dělali vědomě. Ale fungovalo by to i v případě, pokud bychom vycházeli z teorie, že se člověk vyvinul z něčeho chlupatějšího a

méně inteligentního než je člověk. (pozn. autora: ona ta evoluce může jít i

obráceně, pohled na dnešní politiku by určitě znejistěl i Darwina). Člověk nosil chutné plody a rostliny domů, zbytky házel ven, takže vývoj zahrady

okolo domu mohl být i samovolný. Některé věci dokonce vyrostly až po průchodu zažívacím traktem. Mnoho semínek a odnoží se chytlo a začalo

tam růst. Tímto způsobem se odehrálo i první selektivní šlechtění. Je jasné, že si každý nosil jen ty nejchutnější potraviny a ve druhé fázi jejich semínka

již záměrně sázel. Ty tuhé, kyselé a nestravitelné druhy a odrůdy zůstávaly v přírodě. Mnozí z nás tento trend opět začínají napodobovat při záchraně

starých odrůd dožívajících po našich předcích v krajině :-).

Tenkrát měli výhodu - půda byla úrodnější, plná humusu, všechno všude

rostlo. Dnes když vyhodíte ohryzek z okna, tak dopadne na asfalt, na trávník, nebo ho po vás soused hodí zpátky.

2. Fáze krajinotvorná (ještě pořád kladná fáze)

Lidé začínali moudře obdělávat půdu kolem svých obydlí. Celý kraj

pokrývaly husté lesy (pralesy), tak vznikaly mýtiny, pastviny a malé

záhonky. Jak je známo, mnoho rostlin které rostly v lesích čekalo, až nějaký strom spadne a na chvíli jim uvolní kus oblohy a slunce k růstu a

rozmnožení. S příchodem člověka se pro tyto rostliny otevřely nové možnosti a vytvářela se v krajině nová rozmanitost, nové ekosystémy. Louky a

porosty lučních květin jsou zde v této podobě hlavně díky člověku. Lidé seli ta nejlepší semena zelenin a stromů co měli, vylepšovali přirozenou a

žádoucí cestou svou potravu. Odolnost plodin se zvyšovala zároveň s jejich kvalitou- jinak by je jednoduše nemohli pěstovat (dnes byl tento zákon

porušen a pěstujeme rostliny neodolné, jako na jednotce intenzivní péče). Mluvíme zde o době od počátků inteligentního člověka, dokud ještě měl

rozum, to jest do doby před několika tisíci lety. Ale je pravda, že nebýt válek, globalizace a různých mocenských režimů, tak by se u mnoha jedinců

a rodin tato kladná fáze dochovala dodnes. Lidé kdysi dávno nebyli žádní primitivové jak zfalšovaný dějepis hlásá, byli pravděpodobně nádherně

napojení na přírodu, vnímali duchy rostlin a jejich léčivé schopnosti a

vyvinuli si cit jednat v souladu s krajinou. Starci tenkrát neměli problémy s pamětí, s prostatou a malý důchod, nýbrž předávali další generaci důležité

vědomosti. Dochovaly se nám jen střípky z těchto moudrostí, nit byla přetržena a ani se neví, že nějaká kdy byla. Například chorvatský geomant

Marko Pogačnik ve svých knihách pěkně objasňuje, že kdysi uctívaní bohové a bohyně jsou v podstatě důležitými energetickými bytostmi Země, duchy

místa, a jejich funkce je udržovat harmonii a řád v přírodních procesech. Funkce lidí je žít a tvořit v souladu se Zemí, s elementárními bytostmi (nebo

to nazvěme přírodní energií) a zdravým rozumem. To se dělo až do doby, než lidstvo jakoby usnulo, nebo spíše bylo uspáno. Těžko říct, kdy už to

začalo, ale postupně nastala ...

3. Fáze mocenská a ovládací (totální průšvih)

Křesťané mi snad toto oprávněné postěžování odpustí, ale největší černý

puntík u mě má církev. Je zdokumentován systematický postup církve proti tzv. pohanům, tedy lidem milujícím přírodu, otevřených původní moudrosti.

Církev by nemohla nikdy vládnout světu, kdyby tito lidé měli být ve své síle. Proto pohany nazvala barbary, přiřkla jim ohavné rituály a spousty

negativních vlastností, začala je likvidovat. Nejznámější fáze v mnohem pozdějším období je hon na čarodějnice, kdy byly brutálně zabíjeny a

mučeny ve vykonstruovaných případech po statisících ty nejchytřejší ženy,

většinou léčitelky a bylinářky. Vesnice byly pleněny a vzdorující lidé zabíjeni při křížových výpravách. Církev nařídila pravidla, při jejichž nedodržování byl

každý potrestatelný. Mezi lid byl zaveden strach, poddanost, poslušnost a nesvéprávnost. Byl veden krutý boj proti přírodě, divočina byla spolu s

divokými zvířaty označena za "ďábelskou". Nastalo nesmyslné vypalování lesů a vybíjení šelem. Tato přírodní divokost (moudrost) musela být zabita i

v lidech. Byly masově káceny krásné posvátné hájky a důležité nedotknutelné stromy (to se děje dodnes), díky nimž se lidé propojovali v

každodenních životech s přírodou. Na důležitých posvátných energetických místech Země byly postaveny kostely a kaple, došlo často ke zmrzačení a

"zašpuntování" těchto cenných míst udržujících rovnováhu krajiny. Jen v některých případech chrám nebo kostel sloužil kladně a tato místa posiloval.

Vše dobré ale nevyhovující bylo označené za výplod ďábla, a z milujícího boha se v očích lidu stal trestající patriarchální despota. Pálily se stohy

nádherných knih s původní moudrostí, která by lidem mohla vrátit jejich sílu

a uvědomění. Také nastává doba, kdy začalo být moderní na polích dřít. I to byl zřejmě záměr, aby získávání potravy byla taková těžká práce. Udření

poddaní se nebouřili, byli rádi, že vůbec mají co jíst a báli se trestu. Navíc živili ještě šlechtu a celý církevní systém. Jak to, že se o těch dobách mluví

jako o těžkých časech, a zároveň vyrůstaly obrovské chrámy, katedrály a kostely? Celé generace lidských životů byly odtržené od přírody a zasvěcené

budování a uctívání staveb a doktrín. Máme sice úžasné kulturní dědictví, ale zdědili jsme i uspanou mysl, ducha poddaných a zotročených stavebníků a

poškozenou přírodu. Tyto stavby dodnes pohlcují a přesměrovávají energii, která by měla patřit okolní krajině, přírodě a lidem v jejich obydlích. Já vím,

dost do toho rýpu a beru si to celkem osobně (asi k tomu mám i z minulých životů dobrý důvod), ale byly to počátky toho, proč nyní nežijeme v rajských

zahradách - a to je opravdu osobní věc.

V této době se také rozvíjí to, co dnes vidíme na klasických zahradách.

Šlechta si vozí ze svých rabovacích tažení do exotických zemí spousty trofejí, mimo jiné i rostlinstvo. U zámků a panských sídel má obrovské množství

služebnictva a zahradníčků jediný úkol - udělat něco luxusního, co nikdo nemá a nikde není. Vznikají tedy různé kýčovité obrazce, pěšinky, záhonky,

nízké trávníkové koberce, řady tůjí prosázené exotickými květinami - to vše zalévané potem a krví poddaných. Ještě štěstí, že tenkrát neměli umělou

hmotu! Poprvé v historii lidstva se obdělávají velké plochy bez jakéhokoliv užitku. Vyjímkou jsou jedlé a léčivé klášterní zahrady, ale ty byly obvykle

skryté za vysokou zdí. Samozřejmě byly i zahrádky užitkové, pro mlsné

jazýčky panstva, ale ty se moc nevystavují na odiv. Nic takového by nevzniklo bez rozdělení na bohaté nadřazené a chudé méněcenné - kdo by

jim tam jinak pracoval? Tyto umělé obrazcovité a geometrické zahrady vyžadují neustálou péči. Ale co naplat, zůstalo to v nás. Kdo se totiž

podvědomě neprobudil z této noční můry a chce si hrát na šlechtu, ten

vytváří kolem svého "zámečku" kýčovité zahrady plné exotických rostlin,

hladkých travnatých ploch a tůjovitých obrazců. Má to však jeden zásadní háček - odešlo služebnictvo :-). Musíme si to udržovat sami. Když si nějaké

sloužící najmeme, tak to zase něco stojí. Peníze musíme vydělat, takže to vyjde nastejno. Kdo má dost peněz, ten zase v této zahradě marně hledá

nějaké potěšení.

4. Poručíme větru dešti (totalitní ztráta rozumu)

Málem bychom přeskočili další nesmyslnou etapu, která sice tvrdě

likvidovala církev (konkurenční boj), ale pečlivě stavěla na jejích základech a využívala nastalého stavu lidského vědomí (stádo oveček a manipulace

strachem). Pod heslem "dát vše pracujícímu lidu" se skrývalo "sebrat všechno všem". Mnoho lidí se totiž začínalo po církevním temnu probouzet,

sedláci a velkostatkáři bývali mnohdy rozumní lidé, vysazovaly se sady, aleje podél silnic, lidé trávili čas v přírodě a na svých statcích ... a to pro vládnutí

není to pravé. Opět bylo nutné udělat z lidí stádo a začít poroučet. Vyvlastňování půdy pro vyšší zájem, zabíjení a uvězňování těch

nejinteligentnějších lidí, pálení knih, rozbourání všech citových vazeb venkovanů k půdě a k přírodě. Zničení všech nových "posvátných hájků" a

energetických míst v krajině, rozorávání mezí, ničení cestiček, stromů, zavážení údolí a mokřadů, meliorace, toxické a radioaktivní znečištění, chlór

a fluor v pitné vodě ... Totální devastace energetických hodnot krajiny, které

člověku dodávaly svobodu a sílu, výstavba paneláků a odporných disharmonicky hranatých domů. Lidé se trvale začali podvědomě cítit

méněcenní, jako loutky v rukou něčeho většího, co rozhoduje za ně. Právě proto to kompenzovaly "šlechtické zahrady" a "bohatá" zahradní

architektura. Nelze to nikomu mít za zlé, bylo to celkem přirozené. Zahrady a pěstitelství byly únikem. Protože se nesmělo vlastnit moc půdy, vzkvétaly

zahrádkářské kolonie s mini-pozemečky, chaty, chalupy atd. Lepší něco než nic, hodně věcí bylo kladných. Problém byl v tom, že nastalo obrovské

zmatení, k čemu tedy zahrady vlastně jsou. Pěstování potravy bylo propagované jen ve velkém měřítku. Traktory, práškovací letadla a chemické

továrny se o nás přeci postarají. Zelenina se doma pěstovala pracným způsobem většinou v malém množství, mladí lidé už k tomu neměli většinou

žádný vztah a potravu pěstovat nechtěli. Zahrádky se přehouply do nejabsurdnější možné fáze - slouží aby ukázaly sousedům a kolemjdoucím,

že si můžeme dovolit je udržovat. Mít na zahrádce plevel, divočinu, nebo

jenom užitkové věci začala být hanba. Průmysl se raduje a lidé se v honbě za pocitem šlechty stali dobrovolně opět poddanými.

5. Kapitalismus (co je neprodejné si nezaslouží existovat)

Není nutné popisovat situaci která nyní stále probíhá, na všechny minulé

vzorce se jen navázalo s komercí a propagují se ještě důrazněji. Otevření hranic se světem má kladné i záporné prvky, faktem ale je, že hranice jsou

ve své podstatě také jen výmysl. Jednoznačně kladným zlepšením je možnost vlastnit půdu. Mnozí lidé k ní však nemají vztah, jsou dále ve svých

snech a nechávají družstva, aby na ní za ně hospodařila. Komunisté však v čele svých velkých podniků devastují naši krajinu dál, betonuje se, asfaltují

se monstrózní dálnice skrze chráněná území, mizejí zbytky divočin, a stromy končí pod základy supermarketů. Někteří probuzení lidé již dosti výrazně

protestují nebo něco smysluplného tvoří, masy ještě pospávají jako po

flámu. Ale již se rozednívá, budíky začínají neúprosně zvonit.

6. Národní probersení (lidská mysl reaguje na šoky a probouzí se)

Uprostřed komerce, náboženských fanatismů a reklamy se probouzí nové světlo ve všech sférách lidské činnosti. Je nezastavitelné, protože je

nepodchytitelné. Všechny zločinné a mocenské triky už tu byly, jejich

propagátoři vymírají na vlastní hloupost a kdo jednou procitne, ten už se zblbnout nenechá. Nikdo z nás asi ještě není úplně probuzený, všichni tak

trochu hledáme ten směr kterým jít, ale příroda nás svou energií vede neomylně. Nechceme se vracet do středověku kdy se dřelo pro šlechtu a pro

kousek chleba, nechceme se vracet do pravěku, kdy se prý bydlelo v jeskyních, můžeme vynechat komunistické omezování, diktaturu i

bezduchou komerčnost. Jediné přirozené je, aby svobodný zdravý a krásný člověk žil se svou rodinou na své půdě, v život respektujícím prostředí v

souladu s přírodou. Snadno si pěstoval vlastní potravu a konal dobro pro Zemi. Na scénu přichází permakultura, Megreho knihy o Anastásii, různé

ekologické formy hospodaření a přírodní zahrady ve všech formách. Je to úplně jednoduché a přitom nám trvalo tisíce let manipulací se k tomu

dopracovat. A teď mě omluvte, vy stateční kteří jste dočetli až sem, jdu sázet. Pouhá slova ke zlepšení situace nepostačí. Přeji Vám krásné chvíle při

zúrodňování Země a přemulčovávání trávníků na záhony :-).

Půda pro přežití

Nešlapme po tom, co nás živí...

Půda je zázračná. Vlastně se jedná o malé kouzlo, jak z mrtvého udělat

živé. Vše co kdy na této planetě žilo a zemřelo, ať rostliny, lidé či zvířata, je nyní součástí půdy a ve formě výživných látek se dostává zpět do života, do

nekonečného koloběhu života a smrti. Jediné, co po sobě můžeme na této planetě pro její dobro zanechat, je pořádný humus. V tom pravém slova

smyslu.

Půda vznikla během dlouhé historie střídání rostlinných porostů na

zemském povrchu různými způsoby. Byly tu hlavně pralesy. Jejich rozložená hmota dala půdě úrodnost. Tisíce let se tvořilo to úrodné, z čeho vznikaly

první farmy a políčka. Přirozeným hospodařením je možno na této půdě pěstovat plodiny donekonečna a přitom její úrodnost i nadále zvyšovat.

Dokonce rychleji zlepšovat, než to umí pralesy. Bohužel, průmyslová éra s vidinou rychlých zisků o tom nechce nic vědět. Bezohledně tuto půdu zničila

a stále více ničí skoro na celé planetě. Postupně to vede ke vzniku pouští. A co na to odborné školství? Zatím většinou mlčí a mlží, protože peníze

zemědělcům nedávají půdní organismy, ale chemické korporace a dotace na podporu dalšího ničení. Proto je jasné, že permakultura zatím nemůže přijít

do praxe od nich. Musí se stát běžnou realitou co nejvíce lidí, dokud se sám nezhroutí celý ten uměle vytvořený systém, který z přírody jen bere, nic

nedává zpět, a visí pouze na nejistých ekonomických nitkách.

Půda je živá

To co nazýváme hlínou, půdou, zeminou či substrátem, není jen nějaký

výživný držák na rostliny, do kterého jednou něco píchneme a jindy zas vytrhneme. Půda je živá sama o sobě a naším cílem by mělo být udělat jí tak

živou, jak jen to je možné. V půdě se to totiž hemží přinejmenším takovým množstvím života, jako na povrchu. Bohužel to není tak zřejmé, ale několik

čísel nám může poskytnout lepší přehled – čajová lžička kvalitního substrátu

prý obsahuje bilion bakterií, milion plísní a deset tisíc améb. A protože jsou to stvoření tak malá, zbývá na lžičce ještě dost místa pro humus, písek,

vzduch, vodu, usazeniny a spoustu nejrůznějších dalších molekul. Tato zvířátka jsou to, co živí rostliny! Jejich miniaturní trus se rozpouští ve vodě,

a teprve pak jsou rostliny schopny živiny přijmout. Rostlina nemá schopnost jen tak spolknout kus tlejícího listu nebo koňského trusu, potřebuje to

předžvýkat a předtrávit na menší sousta těmi malými. A naší úlohou je zajistit takovou půdu, aby v ní našlo živobytí co nejvíce těchto tvorečků.

Tak například čtvr až půl hektaru dobré pastviny může v létě uživit

zhruba půl tuny nadzemních zvířat, takže možná i jednoho nebo dva koně. Ale pod povrchem na této samé rozloze mohou žít až dvě tuny červů a další

dvě tuny bakterií, plísní a mnoha jiných zvířátek, jako jsou například mnohonožky a roztoči. Rozhlédnete–li se tedy příště po této louce a uvidíte

koně, uvědomte si, že pod povrchem půdy jich možná žije dalších osm!

Pyramida života O životu v půdě můžeme přemýšlet jako o základně pyramidy, v

permakultuře je to oblíbené přirovnání. Čím je základna širší (větší množství a rozmanitost miniaturních tvorečků), tím širší je druhé rostlinné patro.

Takže širší a spokojenější může být i třetí patro hmyzí, a čtvrté nejvyšší, ale nejužší je patro živočišné (tudíž i člověčí). Pokud zmenšíme spodní patro, tak

to nejvyšší se nám tam už ani nemusí vejít. Z toho plyne, že člověk a jiná velká zvířata se uživí jen na půdě s bohatým půdním životem. Ale dnešní

člověk v průmyslovém zemědělství dělá opak - zabíjí půdu.

Realita dnešních polí

Velmi chudá nevýživná půda obsahuje tak málo humusu a života, že žádné z těchto pater na ní téměř neexistuje. Člověk bohužel intenzivním

obděláváním ornou půdu neustále vyčerpává a přichází navíc ještě o živiny a její hmotu vlivem eroze, aniž by se přírodní koloběh přirozeného doplnění

mohl uzavřít. Zatím to funguje, protože využíváme poslední zásoby půdy,

která se nahromadila za minulá tisíciletí, navíc se na pole dodává obrovské množství umělých hnojiv, nahrazujících chybějící půdní život. Ale na rozdíl od

přírodního zdravého koloběhu, tady si vytváříme bludný kruh, který se stále zmenšuje a stahuje kolem našeho krku jako smyčka. Chemie přírodě

nesvědčí a lidem už vůbec ne. Vyčerpávání půdy to nezastaví a tak se dávky hnojiv musí zvyšovat. To zabíjí i ten poslední půdní život, který tam ještě

mohl přežít. Mnoho lidí si to již uvědomuje, proto vznikají tzv. organické (bio) farmy, kde se chemické přípravky nepoužívají, nebo jen ty schválené

jako méně škodlivé. Bohužel tam jezdí stále těžká technika, která ničí udusáváním a orbou půdní strukturu, která je též zásadní pro zdraví půdy.

Jedním z hlavních předmětů, které se budou učit děti ve škole, by mělo být (kromě toho jak myslet vlastní hlavou) zúrodňování půdy a jak udělat

kompost. Učil jsem se kdysi o ropovodu v Rusku a Gustavu Husákovi, a je mi to fakt k ničemu. Dneska se děti i vysokoškoláci asi taky většinou učí

kraviny, jako kdyby civilizace nebyla těsně před kolapsem. Jediná trvale

funkční marketingová strategie je zkompostovat všechno co jde!

Řešení? Malé farmy, rodové statky, ekozahrady, plodící balkony, městské parky

plné jedlých stromů ... to vše může být na jednotku plochy půdy více než desetkrát výnosnější než stejná plocha na monokulturním poli. Stačí tedy

jedna desetina půdy, která je dnes rozoraná. Kdybychom ubrali ještě tzv. energetické plodiny, úrodu která přijde nazmar, nadbytky kterými se krmí

milióny zvířat ve velkochovech... tak ještě další půdu ušetříme, a ne málo. Většina dnešních polí se může přestat znásilňovat. Ne že by to bylo pro

současný systém ekonomické... Sice nezískáme taková kvanta jednoho

druhu plodiny jako na monokulturním poli, ale rozmanitá strava složená s desítek či stovek druhů plodin je pro člověka stejně lepší, než pár základních

druhů, ze kterých se dnes vyrábí průmyslově celý lidský jídelníček za pomocí barviv, ochucovadel a různých technologických procesů. Éra průmyslového

zemědělství prostě končí. To co je vidět stále s velkou slávou na polích není vývoj, ale předsmrtná křeč průmyslové revoluce. Jeden možný konec je ten,

že lidstvo zajde ještě tak daleko, že vyhyne na vlastní blbost. Druhý možný konec je ten, že si každý uvědomí, že nás neživí vláda, dotace, politici,

korporace, ani ropa, ale zdravá půda plná humusu a života na naší vlastní zahradě či rodinné farmě. Pak ty ostatní věci ani klauny v kravatách už

nepotřebujeme. Mnoho měšťáků si asi těžko umí představit, že budou něco někdy pěstovat, ale to je hlavně způsobeno špatným obrazem o tom, co

znamená "něco pěstovat". Éra sedláků, nevolníků, feudálů i budovatelů socialismu zanechala v lidstvu odpor k půdě a práce s ní. Přitom je to

magická a posvátná činnost, rituál, něco co může dávat hluboký smysl a

ukotvit člověka v jeho pravé podstatě. Samozřejmě se nejdříve musí úplně

změnit žebříček hodnot, způsob života lidí, způsob myšlení... tak trochu

všechno. Už se to děje.

Jak se to dělá? Naši předkové byli v mnoha ohledech rozumnější – nechávali například

pole po několika sklizních ladem, aby se půda sama zregenerovala. Také byla pole oddělena po malých úsecích mezemi, což bránilo erozi a

poskytovalo úkryt zvířatům, užitečnému hmyzu, ptákům likvidujícím "škůdce". Současná honba za ziskem za každou cenu si však tuto variantu

příliš nepřipouští, ačkoli znovu vysazování zničených mezí začíná být naštěstí v některých zemích moderním trendem. My ale můžeme jít ještě dál.

Základem permakulturního pěstování je fakt, že není dobré půdu vůbec narušovat orbou nebo rytím, nebo po ní jezdit či šlapat. Běžnému neznalému

člověku to zní jako sci-fi, ale tyto metody praktikovat je celkem snadné, jsou zábavné a krásně to roste. Půdu za nás provzdušní kořeny rostlin a půdní

mikroorganismy, když jim jejich chodbičky nebudeme ničit ani utlačovat ani

chemicky otravovat, humus se do ní dostává odshora mulčem a odumřelými zbytky rostlin, můžeme si pomoci kompostem (v začátcích skoro musíme).

Nepůjde to na velkých lánech, a to je jedině dobře, tato verze se neosvědčila. Zkvalitnit půdu do té míry, aby v ní vše rostlo samo a zdravě

trvá pár let a dá to práci, ale pak už je možné uživit samozásobitelsky rodinu skoro "mimochodem". Plevel totiž v humózní, neryté půdě už neroste. Jeho

místo je na začátku procesu, v poškozené půdě ohrožené erozí. Zákon

přírodní sukcese hovoří jasně. To vše vysvětluji na tomto webu v jiných článcích.

Města se mohou v budoucnosti zásobit potravinami sama

Pěkné ukázky toho, jak mohou být města a sídliště potravinově soběstačná, ukazuje Bill Mollison ve svých dokumentech "V ohrožení padající

potravou" a "Globální zahradník" (jsou volně šiřitelné, na http://www.ekozahrady.com/titulky.htm je odkaz ke stažení). Město má

paradoxně výhodu ve všem tom betonu a asfaltu, který akumuluje za slunných hodin teplo a pak ho vyzařuje když je chladněji. Ve městech se

proto mnoha choulostivějším rostlinám daří lépe než na venkově. Příkladem

toho jsou krásné veliké morušovníky a jiné neobvyklé stromy, které můžete najít různě po Praze. Domy také poskytují spoustu možností pro pnoucí

rostliny, závětří, dešťovou vodu ze střech atd. Město produkuje obrovské množství bioodpadu, ze kterého se dá dělat takový kompost, že by i na

kruhovém objezdu rostly plodiny výstavní kvality. To ani nemluvím o kompostovacích toaletách. To co odtéká kanály by mohlo při vhodném

zpracování zúrodnit všechny pouště světa. K obživě jednoho člověka stačí překvapivě malá plocha půdy. Větší balkon nebo terasa s pěstebními

nádobami například může zásobit kompletně celou rodinu zeleninou během sezóny, plus třeba nějaké luštěniny na uskladnění. Pěstovat se dá na všech

volných plochách, u chodníků, v parcích, na střechách... Jediným problém je znečištění z automobilů a průmyslu, škodlivé i pro nás, což se dá snadno

řešit - spalovací motory byly technologicky překonané ještě dříve než vznikly (elektromobil je sto let starý vynález, už tenkrát jezdil), jen ta ropa byla tak

zajímavý artikl... Můžeme se těšit, že brzy výfuky na ulicích nebudou. Četl

jsem někde zajímavý výzkum, že zelenina vypěstovaná u rušné městské silnice, ale bez chemického ošetření, je stejně mnohem zdravější, než čistě

chemická zelenina dovážená z Holandska a Španělska. Takže už dnes samozásobitelství ve městě může mít smysl. Proč tam nepěstovat potraviny,

když tam žijí lidé? Od rána do večera stejně všechny ty věci dýchají. Kompost má schopnost léčit i půdu znečištěnou toxiny a těžkými kovy, tudíž

zúrodnit města je reálné. Zvláště až většina lidí z měst odejde žít na rodové statky, ti zbylí tam budou mít více prostoru :-).

Půda pro přežití

Nešlapme po tom, co nás živí...

Půda je zázračná. Vlastně se jedná o malé kouzlo, jak z mrtvého udělat živé. Vše co kdy na této planetě žilo a zemřelo, ať rostliny, lidé či zvířata, je

nyní součástí půdy a ve formě výživných látek se dostává zpět do života, do

nekonečného koloběhu života a smrti. Jediné, co po sobě můžeme na této

planetě pro její dobro zanechat, je pořádný humus. V tom pravém slova smyslu.

Půda vznikla během dlouhé historie střídání rostlinných porostů na

zemském povrchu různými způsoby. Byly tu hlavně pralesy. Jejich rozložená

hmota dala půdě úrodnost. Tisíce let se tvořilo to úrodné, z čeho vznikaly

první farmy a políčka. Přirozeným hospodařením je možno na této půdě pěstovat plodiny donekonečna a přitom její úrodnost i nadále zvyšovat.

Dokonce rychleji zlepšovat, než to umí pralesy. Bohužel, průmyslová éra s vidinou rychlých zisků o tom nechce nic vědět. Bezohledně tuto půdu zničila

a stále více ničí skoro na celé planetě. Postupně to vede ke vzniku pouští. A co na to odborné školství? Zatím většinou mlčí a mlží, protože peníze

zemědělcům nedávají půdní organismy, ale chemické korporace a dotace na podporu dalšího ničení. Proto je jasné, že permakultura zatím nemůže přijít

do praxe od nich. Musí se stát běžnou realitou co nejvíce lidí, dokud se sám nezhroutí celý ten uměle vytvořený systém, který z přírody jen bere, nic

nedává zpět, a visí pouze na nejistých ekonomických nitkách.

Půda je živá

To co nazýváme hlínou, půdou, zeminou či substrátem, není jen nějaký

výživný držák na rostliny, do kterého jednou něco píchneme a jindy zas vytrhneme. Půda je živá sama o sobě a naším cílem by mělo být udělat jí tak

živou, jak jen to je možné. V půdě se to totiž hemží přinejmenším takovým množstvím života, jako na povrchu. Bohužel to není tak zřejmé, ale několik

čísel nám může poskytnout lepší přehled – čajová lžička kvalitního substrátu prý obsahuje bilion bakterií, milion plísní a deset tisíc améb. A protože jsou

to stvoření tak malá, zbývá na lžičce ještě dost místa pro humus, písek,

vzduch, vodu, usazeniny a spoustu nejrůznějších dalších molekul. Tato zvířátka jsou to, co živí rostliny! Jejich miniaturní trus se rozpouští ve vodě,

a teprve pak jsou rostliny schopny živiny přijmout. Rostlina nemá schopnost jen tak spolknout kus tlejícího listu nebo koňského trusu, potřebuje to

předžvýkat a předtrávit na menší sousta těmi malými. A naší úlohou je zajistit takovou půdu, aby v ní našlo živobytí co nejvíce těchto tvorečků.

Tak například čtvr až půl hektaru dobré pastviny může v létě uživit

zhruba půl tuny nadzemních zvířat, takže možná i jednoho nebo dva koně. Ale pod povrchem na této samé rozloze mohou žít až dvě tuny červů a další

dvě tuny bakterií, plísní a mnoha jiných zvířátek, jako jsou například mnohonožky a roztoči. Rozhlédnete–li se tedy příště po této louce a uvidíte

koně, uvědomte si, že pod povrchem půdy jich možná žije dalších osm!

Pyramida života O životu v půdě můžeme přemýšlet jako o základně pyramidy, v

permakultuře je to oblíbené přirovnání. Čím je základna širší (větší množství a rozmanitost miniaturních tvorečků), tím širší je druhé rostlinné patro.

Takže širší a spokojenější může být i třetí patro hmyzí, a čtvrté nejvyšší, ale nejužší je patro živočišné (tudíž i člověčí). Pokud zmenšíme spodní patro, tak

to nejvyšší se nám tam už ani nemusí vejít. Z toho plyne, že člověk a jiná velká zvířata se uživí jen na půdě s bohatým půdním životem. Ale dnešní

člověk v průmyslovém zemědělství dělá opak - zabíjí půdu.

Realita dnešních polí

Velmi chudá nevýživná půda obsahuje tak málo humusu a života, že žádné z těchto pater na ní téměř neexistuje. Člověk bohužel intenzivním

obděláváním ornou půdu neustále vyčerpává a přichází navíc ještě o živiny a její hmotu vlivem eroze, aniž by se přírodní koloběh přirozeného doplnění

mohl uzavřít. Zatím to funguje, protože využíváme poslední zásoby půdy,

která se nahromadila za minulá tisíciletí, navíc se na pole dodává obrovské množství umělých hnojiv, nahrazujících chybějící půdní život. Ale na rozdíl od

přírodního zdravého koloběhu, tady si vytváříme bludný kruh, který se stále zmenšuje a stahuje kolem našeho krku jako smyčka. Chemie přírodě

nesvědčí a lidem už vůbec ne. Vyčerpávání půdy to nezastaví a tak se dávky hnojiv musí zvyšovat. To zabíjí i ten poslední půdní život, který tam ještě

mohl přežít. Mnoho lidí si to již uvědomuje, proto vznikají tzv. organické (bio) farmy, kde se chemické přípravky nepoužívají, nebo jen ty schválené

jako méně škodlivé. Bohužel tam jezdí stále těžká technika, která ničí udusáváním a orbou půdní strukturu, která je též zásadní pro zdraví půdy.

Jedním z hlavních předmětů, které se budou učit děti ve škole, by mělo být (kromě toho jak myslet vlastní hlavou) zúrodňování půdy a jak udělat

kompost. Učil jsem se kdysi o ropovodu v Rusku a Gustavu Husákovi, a je mi to fakt k ničemu. Dneska se děti i vysokoškoláci asi taky většinou učí

kraviny, jako kdyby civilizace nebyla těsně před kolapsem. Jediná trvale

funkční marketingová strategie je zkompostovat všechno co jde!

Řešení? Malé farmy, rodové statky, ekozahrady, plodící balkony, městské parky

plné jedlých stromů ... to vše může být na jednotku plochy půdy více než desetkrát výnosnější než stejná plocha na monokulturním poli. Stačí tedy

jedna desetina půdy, která je dnes rozoraná. Kdybychom ubrali ještě tzv. energetické plodiny, úrodu která přijde nazmar, nadbytky kterými se krmí

milióny zvířat ve velkochovech... tak ještě další půdu ušetříme, a ne málo. Většina dnešních polí se může přestat znásilňovat. Ne že by to bylo pro

současný systém ekonomické... Sice nezískáme taková kvanta jednoho

druhu plodiny jako na monokulturním poli, ale rozmanitá strava složená s desítek či stovek druhů plodin je pro člověka stejně lepší, než pár základních

druhů, ze kterých se dnes vyrábí průmyslově celý lidský jídelníček za pomocí barviv, ochucovadel a různých technologických procesů. Éra průmyslového

zemědělství prostě končí. To co je vidět stále s velkou slávou na polích není vývoj, ale předsmrtná křeč průmyslové revoluce. Jeden možný konec je ten,

že lidstvo zajde ještě tak daleko, že vyhyne na vlastní blbost. Druhý možný konec je ten, že si každý uvědomí, že nás neživí vláda, dotace, politici,

korporace, ani ropa, ale zdravá půda plná humusu a života na naší vlastní zahradě či rodinné farmě. Pak ty ostatní věci ani klauny v kravatách už

nepotřebujeme. Mnoho měšťáků si asi těžko umí představit, že budou něco někdy pěstovat, ale to je hlavně způsobeno špatným obrazem o tom, co

znamená "něco pěstovat". Éra sedláků, nevolníků, feudálů i budovatelů socialismu zanechala v lidstvu odpor k půdě a práce s ní. Přitom je to

magická a posvátná činnost, rituál, něco co může dávat hluboký smysl a

ukotvit člověka v jeho pravé podstatě. Samozřejmě se nejdříve musí úplně

změnit žebříček hodnot, způsob života lidí, způsob myšlení... tak trochu

všechno. Už se to děje.

Jak se to dělá? Naši předkové byli v mnoha ohledech rozumnější – nechávali například

pole po několika sklizních ladem, aby se půda sama zregenerovala. Také byla pole oddělena po malých úsecích mezemi, což bránilo erozi a

poskytovalo úkryt zvířatům, užitečnému hmyzu, ptákům likvidujícím "škůdce". Současná honba za ziskem za každou cenu si však tuto variantu

příliš nepřipouští, ačkoli znovu vysazování zničených mezí začíná být naštěstí v některých zemích moderním trendem. My ale můžeme jít ještě dál.

Základem permakulturního pěstování je fakt, že není dobré půdu vůbec narušovat orbou nebo rytím, nebo po ní jezdit či šlapat. Běžnému neznalému

člověku to zní jako sci-fi, ale tyto metody praktikovat je celkem snadné, jsou zábavné a krásně to roste. Půdu za nás provzdušní kořeny rostlin a půdní

mikroorganismy, když jim jejich chodbičky nebudeme ničit ani utlačovat ani

chemicky otravovat, humus se do ní dostává odshora mulčem a odumřelými zbytky rostlin, můžeme si pomoci kompostem (v začátcích skoro musíme).

Nepůjde to na velkých lánech, a to je jedině dobře, tato verze se neosvědčila. Zkvalitnit půdu do té míry, aby v ní vše rostlo samo a zdravě

trvá pár let a dá to práci, ale pak už je možné uživit samozásobitelsky rodinu skoro "mimochodem". Plevel totiž v humózní, neryté půdě už neroste. Jeho

místo je na začátku procesu, v poškozené půdě ohrožené erozí. Zákon

přírodní sukcese hovoří jasně. To vše vysvětluji na tomto webu v jiných článcích.

Města se mohou v budoucnosti zásobit potravinami sama

Pěkné ukázky toho, jak mohou být města a sídliště potravinově soběstačná, ukazuje Bill Mollison ve svých dokumentech "V ohrožení padající

potravou" a "Globální zahradník" (jsou volně šiřitelné, na http://www.ekozahrady.com/titulky.htm je odkaz ke stažení). Město má

paradoxně výhodu ve všem tom betonu a asfaltu, který akumuluje za slunných hodin teplo a pak ho vyzařuje když je chladněji. Ve městech se

proto mnoha choulostivějším rostlinám daří lépe než na venkově. Příkladem

toho jsou krásné veliké morušovníky a jiné neobvyklé stromy, které můžete najít různě po Praze. Domy také poskytují spoustu možností pro pnoucí

rostliny, závětří, dešťovou vodu ze střech atd. Město produkuje obrovské množství bioodpadu, ze kterého se dá dělat takový kompost, že by i na

kruhovém objezdu rostly plodiny výstavní kvality. To ani nemluvím o kompostovacích toaletách. To co odtéká kanály by mohlo při vhodném

zpracování zúrodnit všechny pouště světa. K obživě jednoho člověka stačí překvapivě malá plocha půdy. Větší balkon nebo terasa s pěstebními

nádobami například může zásobit kompletně celou rodinu zeleninou během sezóny, plus třeba nějaké luštěniny na uskladnění. Pěstovat se dá na všech

volných plochách, u chodníků, v parcích, na střechách... Jediným problém je znečištění z automobilů a průmyslu, škodlivé i pro nás, což se dá snadno

řešit - spalovací motory byly technologicky překonané ještě dříve než vznikly (elektromobil je sto let starý vynález, už tenkrát jezdil), jen ta ropa byla tak

zajímavý artikl... Můžeme se těšit, že brzy výfuky na ulicích nebudou. Četl

jsem někde zajímavý výzkum, že zelenina vypěstovaná u rušné městské silnice, ale bez chemického ošetření, je stejně mnohem zdravější, než čistě

chemická zelenina dovážená z Holandska a Španělska. Takže už dnes samozásobitelství ve městě může mít smysl. Proč tam nepěstovat potraviny,

když tam žijí lidé? Od rána do večera stejně všechny ty věci dýchají. Kompost má schopnost léčit i půdu znečištěnou toxiny a těžkými kovy, tudíž

zúrodnit města je reálné. Zvláště až většina lidí z měst odejde žít na rodové statky, ti zbylí tam budou mít více prostoru :-).

Bájná a mystická bezúdržbovost

Žili byli tři zahradníci : Trávostřih Sprejomilný, Rýčokop Granulák a Stromokaz

Pižlošmik. A jestli ještě nezemřeli, tak bojují s přírodou dodnes.

Tato krátká pohádka neměla nejlepší konec, ale mohlo by to být i jinak. Míru údržbovosti

zahrady si totiž VŽDYCKY můžete vybrat sami. Není pravda, že musíte dělat všechny úkony

předepsané v odborných knihách nebo popisované v televizním receptáři. Samozřejmě zahrada

která by byla úplně "bezúdržbová" je utopie. To pochopí každý kdo porozumí zákonu přírodní

sukcese. Jenže je rozdíl mezi bojem proti přírodní sukcesi a spoluprací s ní. V případě spolupráce

a jejího usměrňování mohou být práce na zahradě zábavou, nikoliv bojem nebo pracnou

údržbou. Louku i trávník je potřeba kosit, jinak se z toho stane sám od sebe krásný dlouhověký

les (tak po sto letech). Ale ekozahradník/nice hledá cesty jak nemít víc sekání/kosení než je

ochoten mít a než je pro něj/ní zábavné, jak vysadit stromy tak, aby se nemusely nikdy řezat, jak

zkombinovat rostlinná patra keřů a trvalek tak, aby se nemusela nijak usměrňovat, jak vytvořit

design aby padající listí ničemu nevadilo a mohlo zůstat tam kde má být (ano, pod stromem),

zelenina aby rostla jako džungle do které se plevel nevejde atd. Práce je tam vždy, například

sklizeň, ale je to prostě úplně jiný druh práce než si představí člověk vlastnící "moderní

okrasnou" zahradu. Ale počítejte s tím, že při zakládání ekozahrady vám tam ještě plevel poroste

a bezpracné to samozřejmě není. Je to takzvaná dětská fáze zahrady, harmonie a počátek

bezúdržbového nebo miniúdržbového stavu nastává až později, až to povyroste a sukcese nám

pokročí do dospělejšího stadia (zhruba od tří let výše). Batole vaši péči potřebuje.

Pyšná princezna měla částečně pravdu. Nic nemusí! Nemusíte sekat, kosit (když nechcete

louku), zastřihovat, řezat, hrabat, plít, kropit, postřikovat, dokonce ani rýt, hnojit, okopávat a

jednotit. Opravdu nic nemusíte! A pokud stále trváte na tom, že musíte, pak jste jednou z miliónů

obětí současných klasických zahradních trendů. Dobrovolně jste přijali funkci zahradního otroka.

Tito zahradní otroci se dělí ještě do skupin podle typu posedlosti zahradní sterilitou a mrtvostí.

Sklony k tomuto zahradnímu sadomasochismu se dají spolehlivě léčit dlouhými pobyty v přírodě

s otevřenýma očima a srovnáváním s umělým a nezdravým výsledkem vlastní marné,

nenáviděné a nekonečné práce. Ti, kteří to naopak dělají s láskou a rádi mohou přestat číst už

teď.

Když se řekne bezúdržbová zahrada, myslí se tím přírodně založená, pro krásu a pro radost

z přírody (ačkoliv může i tak mít hodně jedlých prvků). Pravá permakulturní zahrada je jiný

případ a je určena k intenzivní produkci jídla a občasnou údržbu vyžaduje - dle vaší volby. O

potřebné péči o jedlou (a zároveň okrasnou) permakulturní zahradu je pojednáno v ostatních

článcích, a je z nich celkem jasné, že tato péče je také mnohem snazší a příjemnější než klasické

způsoby pěstování plodin, žádná otročina. Můžete mít i kombinaci: část zahrady jedle-

permakulturní a část přírodně-bezúdržbovou. Nejsou žádné hranice mezi těmito styly, vzájemně

se totiž prolínají a lze využít stejné techniky k jejich založení. Tento článek je pro zahrádkáře,

kterým jde o tu malou údržbovost především.

Bezúdržbovost neznamená, aby nedošlo k omylu, že se vám bude trávník sekat sám a příroda

ostříhá váš živý plot. Znamená to, že trávník bude buďto: žádný (pro uklidnění dýchejte

zhluboka a počítejte do deseti :-)), malý, nebo takový, aby se často stříhat nemusel (louka) a živý

plot bude volně rostoucí. Louka se může kosit, ale častěji než 1-3x ročně nemusí. Když

potřebujete prostor pro děti na hraní, pokosíte plochu velkou jak potřebujete a máte trávník. Stačí

vám k tomu obyčejná kosa a na malé zahradě deset minut času, jako v minulém století každé

druhé osmdesátileté stařence. To je dobrovolná a žádoucí údržba, která na vás netlačí, když

nemáte čas. Uděláte jí když se potřebujete protáhnout a nadýchat čerstvého vzduchu. To samé

volně rostoucí keře - můžete je i přistřihnout, ale nemusíte. Hlavně z toho nebudeme dělat vědu!

Nerad bych se příliš opakoval, ale stačí se podívat na přírodu. Viděli jste snad na těch

nejkrásnějších místech světa s divokou přírodou zpocené zahradníky s batohem plným vercajku?

Určitě ne. Příroda se do beznadějného zápasu nepouští a za nesmysly jí nikdo neplatí. Pěstuje

velké keře a stromy tam, kde mohou růst velké keře a stromy. Zakrslé keře a stromy pěstuje tam,

kde ty velké nejsou vhodné (na skalách, v pohořích, v méně příznivých podmínkách na vláhu,

slunce, půdu, atd.). Kyselomilné rostliny rostou na kyselých půdách (vřes, rododendrony, azalky,

borůvky,….) a vápnomilné na vápenitých půdách. Vlhkomilné v mokřinách a u řek, suchomilné

na mezích a svazích.

Co z toho plyne pro nás?

Kde chcete mít malý strom, tam vysaďte vysoký keř tvořící kmen, nebo málo vzrůstný strom

– nebudete ho nikdy muset stříhat a řezat.

Kde nechcete celé léto zalévat, vysaďte tam suchomilnou a hustou vegetaci. Zastíní si půdu,

zmenší tím odpařování a bude spokojená i bez lidské péče.

Nechcete-li hrabat listí, nehrabte ho. Listí se hrabat nemá, je to škodlivý a nesmyslný návyk.

Spadne pod strom pro to, aby zůstalo pod stromem. Listí je výborný mulč a ušetří vám

zalévaní. Zlepšuje život v půdě pod ním, rozkládá se na živiny, hnojí strom a vytváří novou

půdu. A na podzim se v něm krásně brouzdá.

Nechcete-li trhat to, co někteří nazývají plevel, nevytvářejte podmínky ve kterých roste -

nenarušujte příliš půdu. Lidé co neustále ryjí a okopávají jsou v podstatě nejúspěšnější

pěstitelé plevele. Uprostřed louky nebo v hustém porostu keřů nikdy neroste lebeda ani pýr.

Ty jdou pouze ve stopách člověka ničitele a budovatele. Plevel je náš pomocník, který drží

pohromadě narušenou půdu. Až zahrada vyroste, nebude pro něj nikde místo. Do té doby

mulčujte, nebo pěstujete-li zeleninu, přejděte na polykulturní metodu, která během několika

let plevel postupně odsune na vedlejší kolej .

Nechcete sprejovat, přihnojovat a zastřihávat růže? Vysaďte si plané, botanické nebo odolné

druhy a odrůdy a jenom se na ně dívejte. Nebo zvolte jiné rostliny.

Nechcete stříhat odkvetlá květenství trvalek? Nestříhejte je. V přírodě je taky nikdo nestříhá.

Když jsou to přešlechtěné druhy a bez řezu nevydrží, nechte je dožít a pěstujte takové, které

vydrží. Uschlé stvoly a květy jsou v zimě přímo kouzelné, když se obalí jinovatkou nebo

zapadají sněhem. Kromě toho v dutinách stvolů a stonků přezimuje mnoho druhů užitečného

hmyzu (např. slunéčka), který potřebujete na požírání mšic. Na jaře to vše samo zmizí

v záplavě nové zeleně.

Příroda ví, co dělá. Důvěřujte jí a moc do toho nešťourejte, ještě se od ní máme hodně co

učit.

Několik poznámek ke stříhání a řezu stromů a keřů.

Každé semínko, ještě než vyklíčí, má v sobě uložené informace o celém budoucím životě

rostliny. Tyto informace jsou neměnné ve své podstatě, ale realita je navíc formována podle

vlivů okolí. Strom má svůj limit kam až vyroste, jak dlouhé bude mít větve, kolik bude plodit a

za jakých podmínek je schopen růst. Neexistuje krásnější a romantičtější tvar rostliny, než

její přirozený. Může být díky lidskému tvarování rovnější, kulatější, nahnutější, menší, větší –

dle něčího momentálního vkusu - jako modelka po dvaceti plastických operacích, ale nikdy

nebude krásnější než je krása přirozená, kterou na rozdíl od té umělé cítíme i podvědomě (názory

na silikonové modelky, stejně jako na zahrady, se mohou lišit - hádat se nechci, já v tom mám

jasno :-).

Pravá krása přírody je tedy v její v přirozenosti a harmonii. Když si usmyslíme, že uřízneme tu

velikou větev tam nahoře, je to jako věšet bačkory na vánoční stromeček - harmonie je pryč. Vše

živé na této planetě, se v materiální rovině snaží vyjádřit harmonii, nebo přijímat a vydávat

energii, pomocí tvaru. Keř i strom ví, do jakého tvaru má vyrůst, aby byl spokojený. Pokud

se náš názor neshoduje s jeho, zasáhneme a prosadíme si svou. To je lidská úchylka, projevující

se v rodinných vztazích i mezinárodní politice. "Hele, už je to tady nějaký moc velký, podrž mi

žebřík, já to trochu srovnám do latě ..."

Také jsem kdysi dávno z neznalosti a kvůli všeobecně uznávaným informacím stříhal keře a

stromy jen tak. Dnes je stříhám jen pokud je to nutné z praktického hlediska, tzn. když se kvůli

větvím nedá projít po cestičce, přesahují do silnice, nebo když sousední rostlina je pro mě

důležitější pro produkci potravy nebo z jiného důvodu než větve keře, které jí stíní. Je potřeba

najít kompromis mezi praktičností a přirozeností. Tyto náhodné a občasné zásahy se ještě dají

omluvit, i v přírodě zvířata něco ožerou, vítr poláme… Ovšem neomluvitelné jsou nájezdy

zahrádkářů stříhajících a řezajících několikrát ročně vše živé až do bezvědomí, prostě protože to

někdo předváděl v televizi. Někdy jsou stromy a keře vysazené nevhodně, a jejich pravidelný řez

je zdůvodnitelný praktickými hledisky. Pak možná stojí za zamyšlení, jestli není lepší je rovnou

pokácet a nahradit něčím, co v daném místě poroste jen do žádoucí velikosti a bez řezu. Zákrsky

jabloní a jehličnany naplácané na sebe až hrůza je možné vidět na každé druhé zahradě. A

většinou je tam i velká plocha úplně zbytečného trávníku. Lepší by bylo dát stromy dále od sebe,

nebo vybrat jiné stromy. Sortiment druhů rostlin je přitom tak obrovský, že není možné nenalézt

něco vhodného. Například na malé zahradě můžete místo deseti neperspektivních jabloňových

zákrsků vysadit jen jeden pořádný velký ovocný strom (nebo dva, když potřebuje opylovače) a

podsázet ho mnoha menšími keři s jedlými plody a efekt bude báječný a máte klid. Stačí to umět

dobře navrhnout. A to se za víkend může každý naučit třeba na mém kurzu (skrytá reklama :-)).

Bohužel technické služby spravující parky a veřejnou zeleň jdou přímo odstrašujícím

příkladem. Celá stromořadí seřezaná na smutně vyhlížející pahýly, oslabená, s ranami

otevřenými houbovým chorobám, bojující o přežití, keře strojně sestříhávané na jednu třetinu,

někdy dokonce i uprostřed květu, z ekologicky vyvážených soběstačných lesíků a posledních

remízků u měst se dělají sterilně udržované neživé lesoparky, nebo hodně energeticky náročná

nákupní centra.... Všechno listí je v parcích shrabáno až na holou (a proto vysychající a

erodující) půdu. Starý strom, na kterém uschne první větev, je odepsán a pokácen, ačkoliv by

klidně přežil i vnoučata toho chlapíka, který na úřadě o jeho popravě rozhodl... Ano, vím, že lidé

potřebují práci, ale nešlo by dělat něco užitečného?

Je naprosto jasné, že je v zájmu výrobců a prodejců zahradní techniky udržet současné na

hlavu padlé zahradní trendy. Jenže motorové vymoženosti produkují škodlivé emise, spalováním

fosilních paliv přispívají ke změně klimatu a najde se jen málo lidí, kterým je jejich řev

příjemný. Ačkoliv se používá stále častěji stále větší arzenál (mnohdy předimenzované)

techniky, s péčí o přírodu to nemá vůbec nic společného. Demonstrovat lidskou sílu a moc proti

bezbranným organizmům, které zajišťují základní životní funkce této planety, je hloupost a

pouhá ignorance k ostatním lidem a životnímu prostředí.

Zónový systém v zahradě

Permakulturní design je navrhován vždy podle konkrétního místa a

okolností a nikdy není stejný. Některé zásady se ale dají aplikovat ve

většině případů. Jednou z nich je systém rozdělení zahrady na zóny. Díky nim nemusíte chodit zbytečně daleko pro věci každodenní potřeby a nic

důležitého nezůstane opomenuto.

Plánování zahrady podle zón 0-5

Zóna 0 je dům. Zimní zahrada, popnuté zdi, zelená střecha, nebo jen

bylinkové květináče na terase se mohou postarat o propojení domu se zahradou a okolím. Existují návody a triky, jak i na malém balkónu

vypěstovat organicky spoustu ovoce a zeleniny.

Zóna 1 je nejbližší okolí domu. Do této zóny musí přijít to, co používáme

nejčastěji a co vyžaduje nejvíce péče. Máte-li rádi čerstvé bylinky a koření, pak je umístěte do zóny 1. Jeden ze zakladatelů permakultury Bill Mollison

navrhuje malý kontrolní test. „Když ráno vstanete a venku je rosa, navlékněte si župan, vaše roztřepané bačkory, a běžte si natrhat pažitku na

vaši ranní omeletu. Když se vrátíte a bačkory budou úplně promočené, pažitka roste příliš daleko“. Billův důvod pro toto tvrzení je jasný. Zasadíte-li

si tyto potřebné rostliny na druhou stranu zahrady, vsadím se s vámi (po vlastní zkušenosti), že po několika prvních pokusech budete z lenosti raději

snídat omeletu bez pažitky.

Zóny samozřejmě nejsou přesné kruhy či linie kolem domu, ale prolínají

se dle potřeby, oslunění, půdy, původní vegetace a mnoha dalších faktorů. Záleží zde i na typu osobnosti uživatele zahrady, na preferencích ostatních

členů rodiny. Vyznačení zón na plánu projektu zahrady je vždy jen orientační, ale užitečné. Nepřemýšlíme o nich jako o striktně děleném místě

podle výšky či druhové příslušnosti vegetace. Jde nám hlavně o co nejlepší rozdělení toku energie po zahradě. Představte si třeba, že naše energie je

nejsilnější v domě a směrem od domu slábne. Strom, který roste skvěle bez naší pomoci a údržby může být více vzdálen od domu než křehká rostlinka,

která bez naší péče zahyne a kterou často používáme v kuchyni. Zónami

tvoříme dynamický vztah mezi námi a zahradou. Je to velmi prosté, a přesto tak často opomíjené. Vysadíme-li planou růži kvůli její vůni, pak ne někam z

dohledu, ale blízko okna našeho pokoje, aby přirozeně provoněla celý byt a abychom se mohli kochat jejími květy co nejčastěji.

Zóna 2 by neměla vyžadovat takovou péči jako první zóna. Ideální místo

pro dobře zkombinované menší a středně velké ovocné stromy, keře, méně náročnou a méně často sklízenou zeleninu pěstovanou ve větším množství

(brambory, fazole, cukety, dýně atd.), trvalky, květiny… Své místo zde může najít skleník (pokud není přilepen přímo na dům v zóně 0 a 1) , jezírko,

atd.

Zóna 3 v menších zahradách už na ní zpravidla nezbude místo. Zde se

nacházejí velké, nestříhané ovocné stromy a vysoké keře, rostliny které se

sklízejí jen jednou či dvakrát ročně, ořechy, kaštany, bambus, sbíráme zde palivové dřevo, provádíme komerční pěstování rostlin, mohou zde být větší

zvířata, …

Zóna 4 je jen pro největší pozemky, polodivoké málo udržované místo. Např. les pro pěstování stromů na dřevo, plodiny i byliny rostoucí divoce,

může se též jednat o pastviny.

Zóna 5 - zcela překvapivě, alespoň malá zóna 5 by neměla chybět ani na

tom nejmenším pozemku. Je to divočina, na které člověk nikdy nezasahuje. Ať je to jen malinký roh zahrádky s houštinou, nebo kilometry čtvereční

volné přírody, člověk je zde jen návštěvníkem, ne správcem. Předchozí čtyři zóny navrhujeme, ale do páté se chodíme učit. V páté zóně můžeme

relaxovat, meditovat a pozorovat, nesázíme sem žádné šlechtěné ani cizokrajné rostliny. Pokud je náš pozemek zcela holý a nic původního

neobsahuje, vytvoření této zóny (i sebemenší) lze napomoci v nejvzdálenějším rohu. Vysadíme tam nějaký hustý keř či menší strom,

jaký normálně roste v naší přírodě, nejlépe plodící bobule pro ptáky, nakupíme hromadu větví ve které může najít ukryt ježčí rodinka, můžeme

zde umístit třeba starou kládu, pařez, nebo neošetřený kus dřeva

s vyvrtanými otvory různých velikostí - jako útočiště pro mnoho druhů hmyzu. Tyto věci, spolu s ptačími budkami, krmítky a napajedly mohou být

v kterékoliv zóně, když se najde vhodné místo nerušené příliš chodem domácnosti. Nejsme přeci na této planetě sami, a živí tvorové nám na

oplátkou pomohou s udržením ideální biologické rovnováhy na zahradě.

Jak vybrat místo pro určitý zahradní prvek ?

Všechny prvky musí být v užitečném vztahu jeden k druhému a k nám. To

záleží na dvou hlavních bodech:

1) jak často my potřebujeme tuto rostlinu, zvíře, či místo navštívit 2) jak často tato rostlina, zvíře či místo naši návštěvu potřebuje

Mulčování Zahradní technika k překonaní těžkého období naší zahrádky

Mulčování je považováno v permakulturním přístupu k zahrádce za jednu

z věcí nejdůležitějších právě na začátku jejího zakládání. Půda je holá, mnohdy málo úrodná, rychle vysychá, a zarůstá rostlinkami, které tam třeba

v takovém množství ani nechceme.

Co je to mulč?

Mulč je v podstatě jakýkoliv pokryv povrchu půdy organickým

materiálem. Může to být sláma, posekaná tráva, listí, kůra, rostlinný odpad, nebo z těch méně přirozených ale vhodných materiálů to jsou nepotištěné

kartónové krabice a koberce z přírodních materiálů (bez příměsí umělých vláken). Plastové folie, netkaná textilie a syntetické koberce se samy časem

nerozloží, proto jsou nevhodné. Navíc už při samotné výrobě škodí životnímu

prostředí.

Nic převratného jsme nevymysleli!

Mulčování je přirozený přírodní proces, jenž můžeme pozorovat všude

– listí padá ze stromů a zůstává pod stromem, tráva na podzim odumře a

zůstává na místě... a tak je to normální. Není úplně jasné proč, ale člověku se to nelíbilo a tak odváží ze svých pozemků kolečka listí, trávy, větviček a

vůbec všeho, co zrovna dožije. A kvůli této přehnané „čistotnosti“ se ochuzuje o všechny výhody, které mulč poskytuje. Z čeho se pak má, milí

uklízeči a uklízečky, tvořit nová půda?

Výhody mulče:

chrání povrch půdy před vysycháním, zmenšuje potřebu zavlažovat

brání v růstu většině plevelů

vytváří ideální mikroklima pro půdní život a kořínky rostlin

rozkládá se na humus a pomáhá vytvářet novou zeminu

je ideální formou recyklace rostlinných odpadů a zbytků

ušetří spoustu namáhavé práce s údržbou ploch mezi rostlinami

díky všem předchozím vlastnostem můžete pěstovat rostliny i tam, kde předtím růst nechtěly.

Nevýhody mulče:

někdy je v začátcích těžké sehnat a dopravit dostatek materiálu na větší plochy

potřeba úplně změnit myšlení: místo odvážení organického odpadu ze zahrady ho začít přivážet. Toto se u někoho projevilo jako nejtěžší věc na

celém mulčování!

na špatně zamulčovaných místech a okolo rostlin v něm zasazených stejně zpočátku nějaký plevel poroste, například pýr a svlačec je velmi snaživý

může se zvýšit populace slimáků, ale to se časem vyrovná samo s nastolením přírodní rovnováhy a po rozkladu materiálů v mulči. Proti

slimákům nastoupí ježci, šneci ničící slimáčí vajíčka, žáby a ptáci a hlavně draví brouci žijící též v mulči. Jen to pár let trvá. Navíc mulčování je jen

dočasná pomoc nové zakořeňující přírodě, časem to nebude potřeba. Časem už žádný nový mulč vozit nebudete muset! To trvá tak dva až tři

roky. Záleží jak hodně a jak rychle bude vaše ekozahrada zarostlá, kolik toho stihnete vysadit ...

pozor na slepice ! Pokud se na zamulčovanou plochu dostanou slepice, vše rozhrabou a obrátí mulč naruby, sežerou trvalky a keříky v tom chaosu ani

nenajdete. Plocha se potom velmi snadno zaplevelí. Občas něco vyhrabou i pejsci, ale to jde zvládnout.

někdy se pod mulčem daří hlodavcům, zažil jsem několik případů, že jsme

se propadali do systému jejich děr, ale nikdy to výsadbě nikterak nevadilo. Naopak to provzdušní půdu. Ani hryzci nebyli problém, nic neuhynulo!

Možná to byla výjimka, třeba chodili na obědy jinam, ale časem zmizeli. Velká přírodní rozmanitost se pak stará sama o sebe. Některé rostlinky

něco přitahují, jiné to zase odpuzují a je klid. Jen to opět může nějaký rok trvat. Bohužel začínáme často na holé zemi, což je nejméně přirozený

stav, který tam založil člověk. Ani hryzec by nenapáchal takové škody. Do začátku může pomoct schopná kočka.

Jak vypadá správně provedený mulč?

V přírodě se pod stromy či na louce hromadí mulčovací materiál rok co

rok sám od sebe a proto je ho stále dostatek. My však začneme od nuly, proto první dávka musí být vydatná. Slabá vrstvička plevely spíše podpoří,

odpařování nezabrání a žádaný efekt se nedostaví. To je většinou případ tzv. kůrování, kdy se drcená kůra rozprostře jen ve slabé vrstvě (protože je dost

drahá), což vypadá dobře, ale jen krátkodobě. Proto nemáte-li opravdu

k dispozici velké množství organického materiálu, je potřeba v nejspodnější vrstvě použít kartony - papírové krabice, jež jsou permakulturisty celého

světa nejuznávanější zbraní. Ovšem nesmějí být ničím barevně potištěné (některá barviva obsahují těžké kovy) a při rozkládání je nutné odstranit

různé plastové samolepící pásky a kovové spony. Krabice se rozloží a kladou

se na zem tak, aby se jejich okraje překrývaly nejméně o 20 cm, kvůli

prorůstání plevelů spárami. Sehnat krabice je snadné, každý obchod je produkuje jako odpad po prodaném zboží a většinou vám je rádi dají

zdarma. Nejlepší jsou ty velké, od ledniček a podobně. Američtí ekozahrádkáři doporučují i noviny, ale to jen v případě, že jsou tištěné

inkoustem na sojové bázi. Obávám se, že inkoust na našich novinách je nevhodný kvůli obsahu těžkých kovů, o časopisech a barevných přílohách ani

nemluvě. V těch dnešních zprávách by stejně nic kloudně nerostlo. Kdo si chce mulčování na větší ploše usnadnit (ale už to nebude zdarma), může

použít i speciálně vyráběné mulčovací rohože z recyklovaného papíru www.ekocover.cz.

Nahoru, jak pokryv všech typů papírových mulčů, nebo i bez nich, se jako hlavní vrstva nejlépe osvědčila sláma.

Netkaná mulčovací textilie, o které se tvrdí, že se rozpadne po

několika letech, se opravdu rozpadne, ale jen na menší kousky, které vás

pravděpodobně přežijí a budou štvát při sklizni zeleniny i vaše pravnuky. Je celkem drahá a neudrží vlhkost jako papír. Navíc musela být speciálně

vyrobena, zatímco krabice vlastně recyklujete. Tedy rada zní: nebrat, jen pro případ nejvyšší nouze.

Výhody krabic jsou jasné - papír je vyroben ze dřeva, rozloží se časem beze zbytku a do té doby je dostatečně neprostupný pro plevely. Vodu pustí

jen dolů do půdy, nikoliv opačně. Samozřejmě kartony nestačí jen samy o sobě, to by bylo hodně ošklivé a neefektivní. Na ně musíme rozprostřít

slámu, kůru, trávu, kompost, či jakékoliv jiné organické zbytky. Můžeme

kombinovat všechno dohromady v různých vrstvách, nebo použít jen to, co zrovna máme. Použijeme-li hnůj, je dobré rozprostřít ho ještě pod

kartony.

Jak dlouho mulčovat?

Mulčování samotné se může na větší ploše zdát pracné, ale v porovnání

s okopáváním, rytím, odplevelováním a zavlažováním obnaženého povrchu půdy je to činnost maximálně příjemná. Je to totiž oproti výše uvedeným

činnostem jednorázová akce. Jakmile to jednou kvalitně provedete, stačí jen doplňovat nový materiál podle potřeby, většinou to bývá jen rozprostření

zahradního odpadu. Předpokládá se, že takto zamulčovaná plocha bude (nebo už je) osázena tím stylem, že rostliny během pár let

úplně zakryjí povrch půdy a další mulčování nebude potřeba. Je to jen dočasná pomoc nové zakořeňující přírodě!!!

Jedná se o nejlepší způsob, jak ekologicky a efektivně odplevelit i těžce zarostlé pozemky.

(Fotografie z realizace atriové části ekozahrady pro soukromou jazykovou

školu Hampson).

Postup při mulčování:

Pro začátek začneme s malou plochou. Nejlepší je začít den po dešti, nebo půdu nejdříve důkladně promočit. Vlhkost tam po namulčování už zůstane.

Nové krabice jsou zezačátku špatně vodopropustné a zem pod nimi by po zamulčování zůstala suchá i po vydatném kropení.

Vysokou rostlinnou vegetaci můžeme sešlapat nebo posekat, posekané

zbytky necháme na místě. Nevytrhávejte plevel, vše organické tam má zůstat (leda že by jste si to chtěli naposledy užít). Díky tomu, že

nebudeme pravidelně rýt, se semena plevelů nedostanou na povrch, aby mohla vyklíčit.

Rozmístěte po celém místě kartony z rozložených krabic tak, aby se strany navzájem o kus přesahovaly (asi o 20cm). Dát více vrstev je ještě lepší,

ale spotřeba krabic by byla velká. Je opravdu ideální, když vám u toho

nefouká vítr, ale můžete je průběžně kropit vodou, aby vám celé dílo neodletělo (jinak budete hledat krabice u sousedů). Po mokrých už ale

moc nešlapte, protrhnou se snadno a z trhlin brzy vyroste tráva a plevel.

Rozprostřete po celé ploše další vrstvy materiálů. Vše zelené (a hnůj)

obsahuje zásobu dusíku, který je dobrý pro bujný růst rostlin a proto by tyto věci měli přijít do spodních vrstev. Zato kůra, piliny a dřevěné drtě

naopak při tlení dusík spotřebovávají (!), jelikož obsahují hlavně uhlík,

proto se hodí spíše jako mulč pro pokrytí půdy v povrchové vrstvě, nebo

mezi už rostoucí stromky.

Vždy sázejte dřeviny ještě před mulčováním! Po zamulčování byste si

sázecími pracemi celé dílo poničili. K menším sazenicím pak dejte tyčky, aby se vám například v čerstvě navozené slámě neztratily.

Trvalky naopak sázejte až dva týdny po mulčování (zkuste to obráceně a poznáte proč). Počkejte až vše slehne, odhrnutím vrstev se dostanete ke

krabicím, které už budou měkké, a vykopejte do původní půdy díru pro rostlinku. Můžete přidat kompost. Po zasazení sazeničky opět vrstvy mulče

přihrnete až k rostlince. Jestliže je váš mulč vícevrstvý a tlustý, stačí sázet přímo do díry vyhloubené v něm, vyplněné hlínou či kompostem. Krabice

pod kořeny rostliny jen prorazte lopatkou či ostrým předmětem. Počítejte s tím, že některé schopnější plevele si najdou cestu kolem

zasazených rostlinek nebo mezi krabicemi a budete je muset občas vytrhnout ručně, než vaše výsadba zesílí a zvítězí. Proto je dobré sázet i

spodní trvalkové rostlinné patro tak, aby brzy pokrylo povrch půdy mezi

keři kompletně. Teprve tím vytvoříte naprosto bezúdržbovou zahradu, neboť odpadá i potřeba mulč obnovovat.

Mulč můžete průběžně obohacovat o další vrstvy. Půda bývá dost hladová a může se stát, že celá pokrývka do půl roku kompletně zmizí. Nakrmte ji

dalším, ať to tam žije!

Neprůstřelný mulč

Kdyby James Bond dostal rozum a začal mulčovat, použil by určitě

metodu neprůstřelného mulče. Na obrázku je jedna z milionu možných alternativ.

Celý princip tkví v tom, že nesázíte do půdy pod mulčem, ale jen v něm

uděláte díru, vyplníte ji zeminou či kompostem, zasadíte, a rostlinka se sama prokoření kam potřebuje. Tento mulč je velmi náročný na množství

materiálu, používá se tedy jen v případech, kdy máte extrémně neúrodnou půdu (písek, jíl, mělce skála, atd.). Takto je možné ozeleňovat pouště. V

podstatě je to takový plošný kompost, který vyprodukuje spousty živin, zadrží vlhkost, podpoří půdní život a rostlinky budou šťastné.

Je velmi pravděpodobné, že se vám nepodaří sehnat všechny ingredience

do mulče hraničícího s dokonalostí, proto nezoufejte. Toto je jen ukázka

jednoho z mnoha možných ideálních provedení, ale při použití papírových krabic a dostatečně velké vrstvy (kolem 20cm) jakýchkoliv organických

materiálů (nejlépe slámy) dosáhnete vynikajících výsledků tak jako tak. Slámu je možné získat od zemědělců stočenou ve velkých a těžkých kolech.

(Někdy je opravdu nelehký úkol dopravit ji vlastními silami na kýžené místo :-).

Mulčování nemá hranic, použijte fantazii a to, co se vám podaří sehnat.

Jen se ujistěte, že materiál je ekologicky čistý a neobsahuje žádné škodlivé látky (tabu je např. na olovo bohatá tráva z okrajů rušných silnic) !

Přehled vhodných a nevhodných materiálů k mulčování

Sláma - asi ze všech materiálů nejlepší, vhodná struktura a vzdušnost, dobře vypadá, je k sehnání ve velkém množství

Seno - je OK, ale jen tam, kde nevadí, že se z něho vysemení různé trávy a rostlinky. Pokud se bude mulčovat nadále, nic neproroste. Je nevhodné

do míst, kde mulčujete proto, abyste například vyhubili "plevel" a založili

tam další rok záhonky. Vhodné je do sadu, mezi keře, do lesíka atd. Rostlinné zbytky - vše zelené se velmi rychle začne rozpadat, lepší je

nacpat to jako spodní vrstvu pod slámu. Pak nepotřebujete kompost (ušetřená práce). Navíc toho asi není tolik. Pokud je, mulčujte s tím.

Listí - Listí v ekozahradě se nehrabe, má zůstat jako přirozený mulč tam kam spadne. Ale to z chodníků, od nepoučitelného souseda atd. je skvělý

mulč. Listí ořešáků produkuje látky bránící růstu rostlin, založte z něj kompost nebo tlustý mulč jen pro potřeby ořešáku samotného, přímo pod

ním. Posekaná tráva - Myslí se krátká rozšmelovaná sekačkou -tu je nejlepší

nechat trochu zaschnout a smíchat s něčím vzdušnějším, jinak se slehne a hnije. Větrem ošlehaní ekozahradníci, ekozahradnice a ekozahradničata

používají na jedlý trávník a louku raději kosu (vznikne seno). Drcená kůra smrků a borovic - na to jak hodně je používaná to není

velká výhra. Většinou dostupná kůra pochází z jehličnanů, tudíž není moc

vhodná k listnáčům a trvalkám. Vytváří kyselejší pH, a obsahuje přirozené látky jehličnanů brzdící růst některých rostlin. Klasické zahrady tíhnoucí ke

koniferám, vřesovištím a rododendronům to mají opodstatněné, těm to nevadí (i když se trvale zhoršuje půda). Ekozahrada by ale pro zdravou

půdu a zdravé rostliny i plody měla spíše směřovat k neutrálnímu pH a převaze listnáčů rostoucích v "normální" půdě. Vyjímkou jsou zahrady v

místech s již kyselou půdou, kde se majitel snaží zaměřit i nadále na kyselomilné rostliny.

Piliny - Všechny dřevnaté materiály obsahují velké množství uhlíku. K procesu tlení je potřeba vzít ještě dusík -ten se odebere z půdy a rostliny

hůře rostou. Uhlíkaté (dřevnaté) materiály je dobré míchat s dusíkatými (zelené šťavnaté) aby se extrémy vyrovnaly. Piliny, kůru, štěpku, slámu (-

uhlíkaté) nikdy nezarývejte do půdy, nechte je rozkládat na povrchu. Poměry C:N u materiálů, pokud vás to zajímá, najdete v běžně dostupné

literatuře o kompostování. Štěpka z větví - Z listnáčů je nejlepší, platí to co pro piliny, u štěpky z jehličnanů platí to co pro kůru.

Štěrk a kamení - Ideální mulč pro bylinky. Akumuluje teplo, zadržuje pod sebou vláhu, dýchá.

Papír - již bylo zmíněno, že nepotištěné kartony jsou skvělé jako spodní

vrstva proti prorůstání původní vegetace, vše potištěné může obsahovat

škodlivé látky. Sem-tam nějaký potisk na krabici ale nevadí. Jinak je jakýkoliv nezávadný papír jako mulč vhodný, brzy se rozloží, jen by neměl

být navrchu. Koberce, textilie a rohože - jedině ty 100% z přírodních materiálů (vlna,

bavlna, konopí, juta, len, kukuřičná a kokosová vlákna) . Koberce z nepřírodních materiálů nepoužívejte ani dočasně, vyluhují se z nich do

půdy hrozné věci. Osobně bych je již nepoužíval ani do domácnosti (průběžně se vypařující formaldehydy, změkčovadla, zpomalovače

hoření... aneb "rakovina za akční ceny"). Nejlepší na mulčování jsou peršany :-)

Netkaná textilie, mulčovací textilie - umělá vlákna, rozpadne se na kusy ale nerozloží. Už nikdy.

PVC folie - fuj! Veškeré výrobky z PVC obsahují rakovinotvorná změkčovadla zvaná ftaláty, které se postupně luhují ven. Díky tomu plasty

křehnou a praskají, folie se rozpadají. Je jen otázkou času, kdy bude PVC

kompletně zakázáno. Koupí zbytečných PVC (polyvinylchlorid) výrobku podpoříte výrobu na bázi chlorchemie, která je velmi škodlivá životnímu

prostředí. Snad se už po dlouhém boji podařilo Greenpeace prosadit, aby z toho bylo zakázáno dělat dětské hračky...

Mulčování s dětmi

foto-seriál ze sázecí akce

Na svahu by plošný mulč sjížděl, tak jsme ho vytvořili jen na malých plošinkách kolem keřů.

Předpokládá se, že se mezi keři už nebude kosit a vše jimi časem zaroste.

Více o celé akci ZDE

A pozor na slepice, nebo na "úkliduchtivé" členy rodiny ! :-)