MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta

Ústav slavistiky

Barbora Štolfová Cestopis o Balkáně

(v letech 1864 – 1950)

Vedoucí práce: prof. PhDr. Ivan Dorovský, DrSc. Brno 2006

2

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a že jsem použila jenom uvedené prameny a literaturu. Brno 2006 ……………………………………………

3

Touto cestou bych ráda poděkovala prof. PhDr. Ivanu Dorovskému, DrSc., za cenné rady a pomoc při vedení diplomové práce.

4

ÚVOD ......................................................................................................................................................................................... 6 1. Český cestopis druhé poloviny 19. a první poloviny 20.století…………….…………….….8 2. Hlavní představitelé českého cestopisu přelomu 19. a 20. století……………………...…10 3. Cestopis druhé poloviny 19. a první poloviny 20.století o Balkáně…………………….13

3.1 Cestopis vědecký………………………………………………………………………………………….15 Konstantin Jireček………………………………………………………………………..………………15 Jiří Viktor Daneš……………………………………………………….…………………………………19 Emanuel Fait……………………………………………………………………………………...…………23 Josef Holeček…………………………………………………………………………………………….....28 Viktor Dvorský……………………………………………………………………………………….…….33 Jiří Čermák…………………………………………………………………………………….……………..36 Frank Wollman…………………………………………………………………..…………………………38

3.2 Cestopis dobrodružný…………………………………………………………………………………...42 Josef Wőnsch……………………………………………………………………...……………………….42

3.3 Výtvarníci-cestopisci…………………………………………………………………..………………..46 Ludvík Kuba……………………………………………………………………………………..…………..46 František Bohumír Zvěřina………………………………………………………………………..…51

3.4 Cestopisci-spisovatelé a fejeton………………………………………………...…………………53 Vítězslav Hálek……………………………………………………………………..……………………..54 Jan Neruda……………………………………………………………………………………………………58

4. Cestopis o Balkáně v časopisech………………………………………………………………………..…60 4.1 Časopisy…………………………………………………………………………………………………….…61 4.2 Cestopisné příspěvky z časopisů…………………………………………………………….……64

Josef Jakub Toužimský………………………………………………………………………………...64 Vilém Kurz………………………………………………………………………………………………...…65 Edvard Jelínek………………………………………………………………………………………...…….66

5

Ignát Hořica………………………………………………………………………………...………………..67 Jan Milič……………………………………………………………………………………………...………..67 Jan Třeštík…………………………………………………………………………………….………………68 Adolf Černý……………………………………………………………………………….…………………69 Sava Chilandarec………………………………………………………………………………………….70 Anna Řeháková……………………………………………………………………………………………72 František Přibil………………………………………………………………………………….…………72

ZÁVĚR……………………………………………………………………………………………………………………….74 POVZETEK IN ZAKLJUČEK…………………………………………………………………….….………….77 POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA………………...……………………………………………….80 PŘÍLOHY……………………………………………………………………………………………………………………91

6

ÚVOD Ve druhé polovině 19. století narůstá v české společnosti zájem o poznávání a sbližování s ostatními slovanskými národy a zeměmi. Noviny a časopisy, hojně zakládané právě v 60. a 70. letech 19. století, jsou proto přeplněny zprávami o Lužici, Rusku a Balkáně. Veřejnost se zajímá jednak o popisy cizích krajů, historických památek a odlišných zvyklostí, ale také o soudobé ekonomické nebo hospodářské dění v těchto zemích. Jistě ne bezúčelně. V rámci Rakousko-Uherska se utužují vztahy mezi Slovany, objevuje se tzv. slovanská myšlenka. Ne všechny články z Květů, Osvěty, Lumíra nebo Světozoru však skrývají slovanofilský podtext: za mnohými z nich objevíme „pouhou“ lidskou zvědavost, snahu zprostředkovat něco nového a neobvyklého. Krátké cestopisné črty čtenáři čtou pro zábavu a zpestření. To ovšem neplatí o článcích odborného zaměření, které obsahují spoustu informací všeho druhu. I takových příspěvků se mi podařilo objevit velké množství. Ve své diplomové práci se nejdříve zaměřuji na zhodnocení postavení cestopisné literatury na přelomu 19. a 20. století. Potom pokračuji rozčleněním cestopisné literatury zaměřené na oblast Balkánu – u autorů uvádím jejich životopisy, snažím se dohledat a zaznamenat co největší množství článků nebo cestopisných děl. Další oddíl mé diplomové práce je potom výsledkem sběru různých příspěvků zejména z časopisů. Procházela jsem hlavně časopisy Osvěta, Květy, Lumír, Sborník České společnosti zeměvedné, Světozor a časopis Zlatá Praha. Snažila jsem se zároveň určit jaké bylo čtenářské publikum jednotlivých periodik, abych tak dokázala odhadnout i záměr jejich autorů. Chci především zjistit, jak často se příspěvky cestopisného typu v dobovém tisku objevovaly, zda si byly navzájem podobné, popřípadě v čem se lišily. S tím souvisí i

7

otázka jejich publikace v knižní podobě. Moje práce je doplněna obrazovou přílohou s fotografiemi cestopisců a reprodukcemi některých výtvarných děl. Odhaduji prolistovat asi 300 až 350 svázaných ročníků časopisů a samostatných cestopisů; v průběhu textu potom zmiňuji zhruba 300-350 cestopisných titulů – časopiseckých článků i knih.

8

1. Český cestopis druhé poloviny 19. a první poloviny 20.století Četba cestopisů má dlouhou tradici sahající až do středověku. Často se v této souvislosti zmiňuje zejména 14. století, kdy byl u nás s nadšením přijat cestopis Marka Pola (respektive jeho překlad).1 Zájem o cestopisy přetrval skrze celá staletí, překlenul období baroka, romantismu, i osvícenectví. Cestopisy domácí provenience se těšily stejné, snad i větší pozornosti. Cestopis 19. století doznává oproti předchozím obdobím poměrně značného rozmachu. Do velké míry je způsoben rychlým rozvojem vědních disciplin a technickým pokrokem, který usnadňuje cestování jako takové. Svou roli také určitě sehrála emancipace české společnosti, všeobecný rozvoj poznání a rostoucí sebedůvěra občanů. Ruku v ruce s nimi jde i hlavní zájem cestovatelů – už není potřeba vyplňovat bílá místa na mapě, všechny světy jsou objeveny. (Což ale samozřejmě neznamená, že napříště není co objevovat.) Zájem novodobých badatelů se přesouvá jinam. Jde o to proniknout hlouběji, obohatit jednotlivé vědní obory. Nicméně cestovatelství si stále jako jeden z hlavních atributů zachovává dobrodružnost a touhu odkrývat neznámé nebo nebezpečné. („Neznámé“ ve smyslu odhalování vědeckých poznatků, „nebezpečné“ může být chápáno i doslovně.) K tomu se přičleňuje i snaha o zprostředkování nového ostatním, společnosti. Cestovatelství 19. a 20. století lze vymezit vzhledem k předešlé tradici – barokní, romantické a osvícenecké – ale také vzhledem k období následujícímu. V tomto smyslu je třeba odlišit především skutečné cestovatele čerpající pro vědeckou práci a velice módní cestovatelský snobismus.2

1 Jiří a Miloslav Martínkovi, Kdo byl kdo – naši cestovatelé a geografové, Praha 1998, s. 9, Josef Kunský, Čeští cestovatelé I, II, Praha 1961, s. 15. 2 Julius Bohumil Černý, Česká touha cestovatelská, Praha 1942.

9

V českých zemích se cestopis zmiňovaného období těšil velikému zájmu, i když jsme nepatřili ke koloniálním mocnostem, pro něž bylo průzkumné cestovatelství (hledání nových zdrojů surovin, přírodních materiálů a levných pracovních sil) přirozené. Naši cestopisci tedy nebyli podporováni ani státem ani mecenáši (většinou), přesto je zde viditelná snaha jednak ze strany cestovatelů zprostředkovat nabyté zkušenosti a zážitky, jednak ze strany domácího publika tyto informace s nadšením přijímat. Důvody proč se cestopis právě u nás těšil právě v této době stálému zájmu jsou i demografické3 - poměrně značný počet hospodářských emigrantů. (Mezi nimi například i pozdější cestovatelé Čeněk Paclt, Vojta Náprstek, Josef Polák.) S tím samozřejmě souvisí zvýšený zájem o zprávy ze zahraničí. Česká veřejnost ráda čte fejetony, črty, cestopisné příběhy. První cestopis vyšel roku 1800, je jím rozsáhlé dílo Emila Holuba Sedm let v Jižní Africe.4 Ačkoli není možné považovat cestovatele přelomu 19. a 20.století za homogenní skupinu (tyto integrující tendence jsou typické pouze pro okruh badatelů a umělců okolo Vojtěcha Náprstka), v závislosti na pohnutkách jednotlivých cestovatelů je můžeme uspořádat do několika skupin obecnějšího rázu. Vladimír Rozhoň cestovatele dělí do tří skupin. První je málo početná, ale významná skupina cestovatelů – profesionálů. Druhá seskupuje vědecké pracovníky, kteří se díky svým cestám dostali do povědomí širší veřejnosti. A třetí, nejobsáhlejší skupina zahrnuje jednak „dobrodruhy“, diplomaty a turisty.5 Podle mého názoru je svým způsobem spravedlivější a vlastně i výhodnější mluvit spíše o jednotlivých osobnostech, protože pro mnohé jsou tři kategorie nedostačující nebo je svou činností přesahují a nachází se tedy na pomezí dvou i více kategorií. Tím spíše, chceme-li hovořit o cestovatelích spjatých pouze s jednou oblastí, například

3 Vladimír Rozhoň, Čeští cestovatelé a obraz zámoří v české společnosti, Praha 2005, s. 5-10. 4 Tamtéž, s. 5-10. 5 Tamtéž, s. 6, 7.

10

s Balkánem. Nicméně i v rámci této skupiny cestopisců lze nalézt určité rysy společné pro některé, jiné jsou zase typické pro další. 2. Hlavní představitelé českého cestopisu přelomu 19. a 20. století Pouze okrajově zmiňuji nejvýznamnější cestovatele tohoto období, nezávisle na místě jejich působení. Následující přehled je možné získat studiem dostupných materiálů obecného rázu. Jedná se zejména o dvě publikace: dvoudílné dílo Josefa Kunského Čeští cestovatelé (Praha, 1961) a knihu mladšího data Kdo byl kdo, naši cestovatelé a geografové (Praha, 1998), jejímiž autory jsou Jiří a Miloslav Martínkovi. Orientačně potom poslouží kniha Příběhy českých cestovatelů, kterou napsal Otto Janka (Třebíč, 2001). Obecně můžeme konstatovat, že mnozí čeští cestovatelé patří mezi cestovatele světové; bohužel nemálo je jich zapomenuto, což ale nikterak nesnižuje jejich skutečný význam pro cestopis jako takový. Uveďme nejdříve jméno samorostlého cestovatele a Holubova současníka, kterým byl Čeněk Paclt (1813 – 1887). Je považován za prvního globetrottera, cestovatele-světoběžníka, který postupně probádal všech pět obydlených kontinentů (1853 – 1863). Jedním z nejznámějších a nejpopulárnějších českých cestovatelů, ne-li nejznámější vůbec, je lékař a cestovatel po jižní Africe Emil Holub (1847 – 1902). Do stejné kategorie cestovatelů (co se věhlasnosti a dobrodružnosti výprav týče) můžeme zařadit i cestovatele s poněkud zvláštním jménem, jehož původ je zahalen spoustou tajemství. Je jím Enrique Stanko Vráz (1860 – 1932), autor mnoha oblíbených cestopisů. Jeho doménou byla především jižní Amerika, stal se slavným díky publikaci svých dobrodružství. Třetím nejznámějším cestovatelem tzv. zlaté doby českého cestovatelství byl pedagog Josef Kořenský (1847 – 1938). Ve srovnání s Emilem

11

Holubem a Enrique Stankem Vrázem, kteří jsou považováni za skutečné dobrodruhy-průkopníky, představuje Kořenský spíše dobře informovaného a úspěšného turistu. Tyto tři cestovatele spojuje osobnost Vojty Náprstka (1826 – 1894), mecenáše českých cestovatelů a zakladatele muzea mimoevropských kultur. Do Náprstkova okruhu cestovatelů a známých osobností tehdejší doby náleží také geolog a mineralog Otakar Feistmantel (1848 – 1891), vojenský lékař a cestovatel Pavel Durdík (1843 – 1903), geolog Antonín Stecker (1855 – 1888) a v neposlední řadě i objevitel pramenů Eufratu a Tigridu Josef Wőnsch (1842 – 1907). Na Balkán i do Kavkazu putoval pedagog, všestranný cestovatel a cestopisec Emanuel Fait (1854 – 1929), autor originálního díla Máme-li cestovati ?6 Se slovanským Balkánem je spjata osobnost učitele, malíře a hudebního folkloristy Ludvíka Kuby (1863 – 1956). Všechny tyto tři složky se projevily v jeho osobitém spisovatelském díle. Ke stejné generaci náleží i jeden z nejznámějších českých polárníků Jan Welzl (1868 – 1948) a kněz, vynikající arabista Alois Musil (1868 – 1944). Autor významného vědeckého díla, jeden z největších znalců krasu, Jiří Viktor Daneš (1880 – 1928) patří mezi cestovatele světového významu. Tento politik a pedagog byl zeměpiscem, ovšem ne pouhým teoretikem. Na nejdelší cestě ho doprovázel jeho přítel, botanik Karel Domin (1882 – 1953). Ten byl v letech 1933–1934 rektorem Univerzity Karlovy; během let 1938-39 stál v čele polofašistické strany. Po válce byl proto vyloučen ze společnosti, dnes je v zapomnění. Z dalších cestovatelů můžeme jmenovat předního výzkumného cestovatele své doby Alberta Vojtěcha Friče (1882 – 1944). Botanik a etnograf Alberto Vojtěch Frič patřil k výborným znalcům jihoamerických Indiánů. Jedinou samostatnou cestovatelkou tohoto období byla Barbora Markéta Eliášová (1885 – 1957). Tato pedagožka a

6 Emanuel Fait, Máme-li cestovati?, úvaha v programu c.k. vyšší reálky v Rakovníce, 1896.

12

cestovatelka po východní Asii obdivovala především Japonsko. Mezi další představitele cestopisu této doby počítáme Pavla Jáchyma Šebestu (1887 – 1967), rakouského misionáře, antropologa a lingvistu českého původu. Šebesta bývá nazýván „otcem trpaslíků“, díky studiu národů malého vzrůstu. Ač bez vyššího vzdělání, přesto byl tvůrcem hodnotných cestopisů - světoběžník Josef Ladislav Erben (1888 – 1958). V povědomí veřejnosti jistě stojí František Běhounek (1898 – 1973), fyzik – radiolog a plodný spisovatel. Přírodovědec a sběratel Jiří Baum (1900 – 1944), je už cestovatelem nové generace: objevitelem-specialistou, ne dobrodruhem. Mezi dalšími zmiňme ještě brněnského rodáka, Adolfa Parlesáka (1908 – 1981), výborného znalce zeměpisu, autora článků a cestopisných reportáží. Novinář Ladislav Mikeš Pařízek (1907 – 1988), cestovatel po Africe a objevitel pramenů Nigeru, byl mimo jiné autorem románů odehrávajících se v Africe. V závěru výčtu musíme samozřejmě uvést i cestovatelský tandem Jiří Hanzelka (1920 – 2003) – Miroslav Zikmund (1919). Nezmínili jsme ještě cestopisy beletristů. Za všechny jmenujme alespoň Karla Čapka, Jana Nerudu, Vítězslava Hálka, Svatopluka Čecha, Konstantina Biebla, Ivana Olbrachta, Jiřího Mahena, Josefa Štolbu, Josefa Holečka nebo Jarmilu Glazarovou.

13

3. Cestopis druhé poloviny 19. a první poloviny 20.století o Balkáně Období přelomu 19. a 20.století se vyznačuje poměrně viditelným nárůstem cestopisné literatury, jak jsem již nastínila v předcházejících kapitolách. Cestopis je velice oblíbeným a žádaným žánrem. O cestopisce není vůbec nouze, nicméně vydat cestopis není vůbec lehké. Cestovatele nikdo finančně nepodporuje, mecenášů je poskrovnu. Nezbývá jim tedy než vydělat si na svá díla sami. Výše zmíněný finanční aspekt vysvětluje důvod, proč většinu cestopisných děl a dílek najdeme v časopisech a periodikách. Vydat knihu bylo zkrátka příliš finančně náročné. S tím souvisí i opomíjení některých autorů. Například jméno Konstantina Jirečka (1854 – 1918) v současných publikacích o cestopisech nenajdeme. Tématika Balkánu byla na přelomu 19. a 20. století vnímána poněkud odlišněji. Byla více aktuální a hlavně i více oblíbená. V rámci Rakouska-Uherska jsme většinou k bratrskému jihu vzhlíželi jako slovanofilové. Oblast Balkánu je zajímavá nejen pro cestovatele, ale také pro mnohé znalce různých vědních oborů. Podotýkám, že cestopis o Balkáně byl žánrem dost oblíbeným, nejen z pohledu čtenářů. Balkán totiž v sobě spojuje jednak určitou dobrodružnost („neznámé“), jednak výše zmíněné slovanofilské zájmy. Češi jsou navíc na Balkáně vítáni, dostává se jim velice vlídného přijetí. O zvýšeném zájmu o území Balkánu svědčí například drobný článek Turistika na slovanském jihu,7 ve kterém jeho autor, inspektor v Ilidži u Sarajeva, ujišťuje čtenáře časopisu o převzetí turistiky zemskou vládou, pokračuje potom zmínkou o Klubu českých turistů,8 krásách Bosny a Hercegoviny a článek ukončuje přáním, aby několik členů KČT, alpinisticky vyzbrojených, podniklo cestu do Bosny k prozkoumání zdejších hor v ohledu alpistickém.9

7 Julius Pojman, Turistika na slovanském jihu, Časopis turistů, Praha 1905, s. 176 a 177. 8 Klub českých turistů vykonal na přelomu století několik oficiálních výletů na Balkán, zprávy o nich byly pak otištěny v časopise Světozor nebo v Časopise turistů. 9 Poslední cit. dílo, s. 177.

14

Vymezit žánr cestopisu je nelehký úkol. Každý cestovatel měl jiné cíle. Některým se jednalo především o to, aby si vytvořili rozsáhlé čtenářské publikum – v duchu romantických tradic tedy popisovali napínavé příhody ze svých nebezpečných cest. Jiní měli na zřeteli především vědu - dbali o to, aby po sobě zanechali fundované vědecké dílo. Mnozí cestovatelé potom spojovali vědecké cíle a své osobní zájmy, tedy lásku k cestování. Většina níže uvedených cestovatelů psala svůj osobitý cestopis. Jiří Viktor Daneš (1880 – 1928) ho spojoval s geografií, Konstantin Jireček s historií, Ludvík Kuba (1863 – 1956) s folklorem. Ovšem otázka cestopisu jako takového je ještě složitější – i v rámci cestopisů od jednoho autora je možné najít díla, která jsou svým založením více či méně cestopisu vzdálena. A nesouvisí to pouze s autorovými záměry. Nebylo-li možné vydat cestopis knižně, musel autor jeho verzi náležitě upravit (tj.zkrátit), tak, aby ji bylo možné vydat časopisecky. Žánr cestopisu zaznamenal během konce 19. a počátku 20. století určitý vývoj. Myslím, že vznik takové formy jakou je črta je do značné míry podnícen právě tím, že cestopis si v časopisech a periodikách dokázal vybudovat pevné pozice. Čtenáři rádi sáhli po kousku dobrodružství, jaký jiný typ cestopisu než krátká, výstižná a rychlá črta k tomu byl vhodnější. Cestopisná črta je navíc žánrem subjektivnějším, více uměleckým, jejímž charakteristickým znakem je plastické zobrazení konkrétních lidských vlastností, aktuální konflikt, hloubkové analytické sondy spjaté s úvahami, autorským postojem a hodnocením.10 Není tedy překvapující, že vysoce hodnocené cestopisné črty psal Jan Neruda (1834 – 1891) nebo Vítězslav Hálek (1835 – 1874).

10 Všeobecná encyklopedie, Praha 1999.

15

3.1 Cestopis vědecký Prvním typem cestopisu daného období, kterého si můžeme všimnout, je cestopis za vědeckým účelem. Na prvním místě uvádím jméno vědce, slavisty, byzantologa, balkanisty, politika a diplomata Konstantina Jirečka (1854 – 1918).11 Cestopisectví je jenom jednou z Jirečkových tváří. Stejně jako ostatní Jirečkova díla jsou i cestopisy pojaté široce. Dotýkají se historie, politiky, geografie, literatury, archeologie, někdy dokonce i botaniky. Jsou velice hutná co se informací týče. V popředí děl Konstantina Jirečka (nejenom cestopisných) stojí vždy historie. Většinou se nejedná o tradiční cestopisy, kdy nám cestovatel podává víceméně deníkové záznamy svých cest. Jirečkova díla mají promyšlenější formu, takže nevnímáme bezprostředně cestopisce – vypravěče. První cestopisná dílka Konstantina Jirečka byla uveřejňována v časopisech. Snad úplně prvním Jirečkovým uveřejněným dílem cestopisného typu je stať Srbsko, země i lid.12 Obsahuje části nazvané Bělehrad, Šumadija, Kragujevac a Klášter Drača, Stragare a Arandjelovac. Typickým znakem Jirečkových článků je jejich neuvěřitelný záběr – od zeměpisných informací, přes podrobné údaje z historie, statistiky všeho druhu, poznatky z literatury, umění, politiky a popisy krajiny konče. Přesto si dílo zachovává čtenářskou poutavost. K významu tohoto díla a jeho vlivu na

11 Konstantin Jireček se narodil 24.7.1854 ve Vídni, do plně vědeckého prostředí: jeho otec byl filologem a literárním historikem, jeho strýc, Hermenegild, byl doktorem práv a rovněž filologem. Jirečkovým dědečkem byl sám Pavel Josef Šafařík. Rodina se navíc stýkala se spoustou významných lingvistů, historiků a jiných vědců této doby. Konstantin Jireček se tedy už od útlého dětství pohyboval v prostředí, které u něj podnítilo zájem ke studiu. Na gymnáziu se orientoval na studium jazyků, zajímal se i o přírodní vědy – zeměpis, přírodopis a hlavně historii. Záhy už bylo jasné, jakým směrem se bude orientovat. Množství jím studovaných materiálů a odvětví je obdivuhodné. Nejširším možným způsobem byl zaměřen na studium slovanské filologie, přebírá koncepci svého dědečka, P. J. Šafaříka. Roku 1872 odešel do Prahy – ta byla vědeckou metropolí Slovanů, a Jireček chce pracovat pro Slovanstvo. V pouhých 23 letech se stal docentem. Později putoval do Bulharska, kde pomáhal v nově vzniklé zemi organizovat správu a školství. Po odchodu z Bulharska působil jako profesor na univerzitách v Praze (1884–1893) a ve Vídni (1893–1918). Mezi jeho stěžejní práce beze sporu patří několikasvazkové Dějiny národa bulharského (Praha 1876) – vůbec první vědecké zpracování bulharských dějin. Jireček působil jako generální tajemník bulharského ministerstva osvěty (1881-1882), také byl ředitelem Národní knihovny v Sofii. Má četné zásluhy o rozvoj bulharského školství, archeologie, muzejnictví. Další z jeho stěžejních děl jsou Istorija Srba (Beograd 1922-1925). Jirečkova vědecká práce nabývá encyklopedického charakteru. Čítá mnoho titulů vydaných v různých jazycích. Námětově se týkají oblasti Balkánu, slovanských i neslovanských národů. Je pro ně charakteristická snaha zpracovat všechny dostupné prameny. Více viz Ivan Dorovský, Konstantin Jireček – život a dílo, Brno 1983. 12 Konstantin Jireček, Srbsko, země i lid, Osvěta, Praha 1875, s. 321-338, 416-430, 498- 505, 586- 594.

16

ostatní vědce doby poznamenávám, že dalo podnět ke vzniku děl obdobného typu (a názvu).13 Roku 1877 navštívil K.Jireček Švédsko: K švédským jezerům,14 Stockholm,15 Upsala.16 Nevyhýbá se ani popisům charakterů lidí, dokáže být velice výstižný. Časopisecké články podává spíše zábavnou formou, přesto obsahují množství odborných informací. V předmluvě ke svým Cestám po Bulharsku skromně poznamenává: Jednotlivé náčrtky cestopisné podal jsem čtenářstvu českému i bulharskému již častěji v časopisech, arci jen na kvap sepsané… Roku 1878 vychází ve Světozoru články Přímoří17 a Plavba podle břehů Dalmatinských.18 Jedná se o skutečně krátké články (K. Jireček byl, předpokládám, omezen prostorem časopisu), ale zároveň i velice subjektivní, lyrické texty, aniž by příliš ztrácely na své vědecké hodnotě. Obdobně jsou pojaté i další časopisecké články Dubrovník19 a Epidaur.20 Z východní Rumelie,21 Rylský klášter,22 Na makedonských hranicích,23 Černomořské pobřeží na východním konci pásma Balkánského24 a Ston a Mljet25 jsou potom obsáhlejší, velice pečlivě a podrobně sepsané. Časopis Osvěta nabídl Jirečkovi větší prostor. K. Jireček v sobě téměř nikdy nezapře historika. Zabývá se politickou, národnostní, ekonomickou situací, texty doplňuje lingvistickými poznámkami. Nejrozsáhlejším cestopisným dílem Konstantina Jirečka jsou bezpochyby Cesty po Bulharsku.26 Jde o velice podrobné dílo, čítající asi 700 stran.27 V předmluvě Jireček

13 Emanuel Fait, Makedonie, země i lid, Osvěta, Praha 1891, s. 81-90, 234-243, 343-356. 14 Konstantin Jireček, K švédským jezerům, Osvěta, Praha 1877, s. 852-862. 15 Konstantin Jireček, Stockholm, Osvěta, Praha 1878, s.115-131. 16 Konstantin Jireček, Upsala, Světozor, Praha 1877, s. 426, 427, 438, 447-449, 463. 17 Konstantin Jireček, Přímoří, Světozor, Praha 1878, s. 7, 22. 18 Tamtéž, Konstantin Jireček, Plavba podle břehů Dalmatinských, s. 628, 644. 19 Konstantin Jireček, Dubrovník, Osvěta, Praha 1879, s. 9-25. 20 Konstantin Jireček, Epidaur, Světozor, Praha 1879, s. 15-18, 39-42, 51, 53, 54. 21 Konstantin Jireček, Z východní Rumelie, Osvěta, Praha 1882, s. 385-405, 497-519, 576-591, 669-688, 765-783, 865-878, 962-976. 22 Konstantin Jireček, Rylský klášter, Osvěta, Praha 1883, s. 669-687, 776-796, 890-911. 23 Konstantin Jireček, Na makedonských hranicích, Osvěta, Praha 1886, s. 1-15, 105-123, 211-226, 614-633. 24 Konstantin Jireček, Černomořské pobřeží na východním konci pásma Balkánského, Časopis českého muzea, Praha 1887, s. 3-26. 25 Konstantin Jireček, Ston a Mljet, Osvěta, Praha 1891, s. 4-19, 109-120. 26 Konstantin Jireček, Cesty po Bulharsku, Praha 1888.

17

píše: Nejeden čtenář by od spisovatele spíše snad očekával ne cestopis, ale celkový popis Bulharska, rozdělený dle vědeckých kategorií a dle jednotlivých krajů a okresů /…/ 28 A dále pak: Co tuto podávám, je zpracování podrobných deníků, běžných poznámek, psaných dle známého pravidla cestovatelského všude hned na místě samém, i na koni a na voze. K tomu připojeno vše, cokoli jsem o jednotlivých místech a věcech vyzvěděl zajímavého i kromě popsané cesty /…/ 29 Obě dvě citace vyznívají přinejmenším jako Jirečkova skromnost, protože vytvořil vědecky pojaté dílo, velice podrobné, které se často svou odborností cestopisu vymyká. Obsahuje čtyři části: v první popisuje města Sofii, Plovdiv a Trnovo, dále cesty, které je spojují. Ve druhé a třetí části popisuje dvouměsíční cestu vykonanou v létě 1883 po horských oblastech jižní a západní části země. Čtvrtá část podává výsledky cesty podniknuté v létě 1884 do Černomoří, od tureckého pomezí až po Adrianopoli a k Dobrudži. K. Jireček byl první, kdo vytvořil o Bulharsku dílo takového typu. Rozebírá snad všechny aspekty daného tématu – zeměpisný, historický, politický, ekonomický - zemědělství, rostliny, ovoce, víno, chov, obchod, míry, váhy,trhy, způsob práce, rolnické nástroje, pojednává o nájemcích, dělnících; zajímá ho jazyk, zvyky, folklor, národnostní složení; literatura, umění. Vácslav Vlček, dlouholetý šéfredaktor časopisu Osvěta, nešetří slovy chvály a popisuje Jirečkův originální styl takto: Kniha není vypsáním toho, co spisovatel den za dnem na své pouti zažil příjemného nebo dobrodružného, nýbrž podává nám zevrubný obraz bulharských zemí a jejich obyvatelstva, obraz mistrovskou rukou nakreslený. Putujeme s autorem, který nám koná přátelské služby výborného vůdce a poučovatele … Poznali jsme jeviště, a spisovatel nám teď na něm předvádí nejdůležitější děje, které se tu v rozličných dobách odehrávaly, od šedé dávnověkosti až po naše dni /…/ Jireček píše stručně a jadrně, přitom však i jasně,

27 V předmluvě říká: Kniha proti mému úmyslu nabyla objemu velmi velikého. Ale v cestopise se nikdy neví, jaká podrobnost svého času nabude ceny. 28 Konstantin Jireček, Cesty po Bulharsku, Praha 1888, s. VIII. 29 Tamtéž.

18

plasticky, zajímavě; jeho sloh je prost rázu básnického a řečnického, je však předmětu svému dokonale přiměřen.30 Pro Jirečkovy cestopisy je skutečně vlastní komentář s odstupem, jeho díla mají velice promyšlenou až vybroušenou formu. Protipólem tohoto typu cestopisu jsou například cestopisy Ludvíka Kuby, psané téměř výhradně formou deníkových záznamů. Na druhou stranu lze ovšem někdy Jirečkovi vytknout nezáživnost, zvláště co se delších odborných pasáží týče. Nesouhlasím tedy příliš s tvrzením, že K. Jireček píše stručně a jadrně. S odstupem času působí jeho styl místy spíše komplikovaně. V časopise Osvěta se Jirečkovy Cesty po Bulharsku dočkaly ještě jedné nadšené reakce. V článku Tři vynikající díla o Jihoslovanech píše Josef Jakub Toužimský,31 že jde o vynikající dílo pro poznání přítomnosti i minulosti bulharské a zmiňuje velkou pozornost, jaké tento spis došel za hranicemi.32 Následně chválí Jirečka za jeho vědeckou píli, železné zdraví33 a odvahu.34 Některé Jirečkovy cestopisné články vycházely přímo v cizích jazycích,35 mnohá díla (nejen cestopisná) byla překládána.36 Cestopisy Konstantina Jirečka patří částečně mezi díla čistě vědecká, silně ovlivněná historickými studiemi, částečně mezi díla lyričtějšího ražení. Patří mezi nejvýznamnější osobnosti přelomu 19. a 20. století, které psaly cestopisy o Balkáně. O Konstantinu Jirečkovi se ale rozhodně nedá tvrdit, že byl pouhým cestopiscem. Byl především slavistou a balkanistou všestranných zájmů, který psal i cestopisy. Bohužel

30 Vácslav Vlček, Nové písemnictví – cestopis, Osvěta, Praha 1888, s. 955, 956. 31 Více viz s. 64. 32 Josef Toužimský, Tři vynikající díla o Jihoslovanech, Osvěta, Praha 1890, s. 599-600. 33 Tamtéž: Neboť v největší části Bulharska nelze dosud jinak cestovati než na koni neb na mulu /…/, s. 600. 34 Tamtéž: Mnohé končiny jsou dosud ohrožovány od loupežníků /…/, s. 600. 35 Konstantin Jireček, Pătni belĕžki za Srednja gora i za Rodopskite planini, Periodičesko spisanie, 1884, kn. 8, s. 1-46, kn. 9, s. 1-52, kn.10, s. 1-52, kn.11, s. 1-54. 36 Konstantin Jireček, Pătuvania po Bălgarija, Sofija, 1974, Das Főrstenthum Bulgarien, 1891, Prag-Wien-Leipzig, Iz Istočna Rumelija, deník Marica, roč. 5, Plovdiv, 1882, čís. 390-391, 394, 396-398, 400-403, 445-450, 1883: čís. 455-456, 460, 465-468, 471, 476, 481-483, 485-486, 488, 490, 496-499, 501, Rilskij manastir, Periodičesko spisanije, IV, kn. 18, s. 360-389, a další.

19

v dnešních dílech o cestopiscích zůstává víceméně opomíjen, snad pro svou významnou činnost v jiných vědeckých oborech. Zdůraznit bych chtěla především jeho dílo historické a historiografické a význam jeho osobnosti pro novodobé uspořádání Bulharska. Dalším cestovatelem-vědcem je Jiří Viktor Daneš (1880 – 1928).37 Jeho jméno v dílech o českých cestopiscích najdeme, na rozdíl od jména Konstantina Jirečka. Většinu Danešova díla tvoří především odborné publikace z několika navzájem příbuzných oborů. Jsou jimi fyzická geografie, geomorfologie, geologie, hydrografie, antropogeografie,38 geografie, politická a ekonomická geografie a regionální geografie.39 Danešovo odborné dílo čítá zhruba 80 titulů. Díla, zprávy a články byly publikovány v různých jazycích – německy, francouzsky, maďarsky, anglicky nebo

37 Jeden z našich nejvýznamnějších cestovatelů, J. V. Daneš, se narodil do finančně zajištěné rodiny: jeho otec byl velkostatkářem. Pocházel z rodu obrozence Petra Fastra (dědeček z matčiny strany), jeho matka byla výtečná pedagožka, která ho už od dětství vedla ke studiím. Byl nadaným žákem, po absolvování gymnázia na Malé Straně vystudoval v Praze geografii a stal se asistentem u Jana Křtitele Kašpara Palackého. (Syn historika Františka Palackého.) Už jeho první cesta vedla na Balkán. V květnu a červnu roku 1899 se s matkou zúčastnil II. výpravy Klubu českých turistů do Dalmácie, na Černou Horu, do Bosny a Hercegoviny. J. Daneš si Balkán zamiloval, navázal zde styky, do konce života se sem opakovaně vracel. Byl předsedou Jihoslovanské komise, Balkán je samozřejmě spjat i s jeho vědeckým dílem. To se soustředí na krasové jevy, Daneš je asi největším odborníkem své doby na tuto problematiku. Materiály ke své práci čerpal z mnoha cest: roku 1901 procestoval na kole oblast Bosny a Hercegoviny – Bihać, Plitvická jezera, Jajce, Mostar, Sarajevo, které mu bylo druhou Prahou, a krasová pole. Následující léto opět putoval na Balkán. S bělehradským profesorem Jovanem Cvijićem zkoumal pohoří Stara planina. V březnu 1904 se opět vrátil. Se zoologem Karlem Thonem zkoumali oblast Krupských Blat. Materiály ke své habilitační práci nashromáždil i během roku 1905, kdy Hercegovinu navštívil znovu. Kratší cesty podnikl v letech 1907 a 1909 – navštívil i krasovou oblast dnešního Slovinska. V létě 1913 zkoumal společně s Jovanem Cvijićem a Viktorem Dvorským oblasti, které byly po balkánských válkách nově připojeny k Srbsku; potom pokračovali přes dnešní Makedonii až do oblasti Soluně. Na jaře 1914 cestoval znovu celou oblastí od Terstu až po Korfu. Procestoval také důkladně jak oblast Čech, tak také Slovenska. Dále ostatní evropské země, podnikl i pět cest zámořských, z nichž čtvrtá byla cestou kolem světa. Na těchto cestách se zabýval průzkumem krasových oblastí, oblastí jezer, oblastmi sopek. Během 8.mezinárodního zeměpisného kongresu ve Washingtonu (r.1904) procestoval severovýchodní část Spojených států. R. 1906 cestoval na Jamajku a do Mexika. Další zaoceánskou cestu podnikl společně s dalším významným cestovatelem své doby, Karlem Dominem. V letech 1920-23 byl se svou ženou na cestě kolem světa. Další cestu podnikl v roce 1927, tentokrát do oblasti Severní Ameriky. Během této cesty při nehodě zemřel. Byl sražen projíždějícím automobilem v Los Angeles. Byl autorem některých hesel Ottova naučného slovníku.V letech 1925-26 byl děkanem Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, byl i politikem (člen agrární strany), také výborným pedagogem. Přednášel v Praze, zároveň i v Bratislavě. Zemřel poměrně mladý, nečekaně, takže nemohl plně dokončit svou vědeckou práci, ani vychovat žáky. Více viz Československá společnost zeměpisná, Život a práce prof. dra J. V. Daneše, Praha 1928, Jiří a Miloslav Martínkovi, Kdo byl kdo-naši cestovatelé a geografové, Praha 1998, s. 99-106, Josef Kunský, Čeští cestovatelé I,II, Praha 1961, s. 280-300, http://klaudyan.psomart.cz/clanek.php?id=19. 38 Antropogeografie je starší název pro sociální geografii. 39 Přidržuji se odborného rozčlenění podle dr. Josefa Stěhule, viz Život a práce prof. dra J. V. Daneše, Praha 1928, s. 198 – 203.

20

rusky. Hustota obyvatelstva v Hercegovině 40 byla Danešovou disertační prací, geomorfologická studie Úvodí dolní Neretvy 41 byla jeho prací habilitační. Danešovy odborné práce se samozřejmě týkají oblasti Balkánu: Zpráva o cestě po nových srbských a černohorských krajích v létě 1913 i o zemětřesení v oblasti Trnovské,42 studie Východobosenské jeskyně,43 Balkán po válce r. 1913.44 V tomto nepříliš rozsáhlém díle se J. Daneš ptá po příčinách nevraživosti sousedících zemí Balkánu. Rozděluje Balkán na jednotlivé státní útvary a rozebírá politické poměry, historii, hospodářství a válku samotnou na jednotlivých územích. Dalšími Danešovými díly odborného zaměření o Balkáně jsou Úvod do hospodářských poměrů balkánského poloostrova,45 stať K situaci na Balkáně46 a Bosna a Hercegovina.47 Poslední jmenované dílo se skládá ze dvou částí. První je věnována obecnému úvodu a zeměpisné poloze. Rozebírá v něm hranice, přírodní poměry, jednotlivé oblasti Bosny a Hercegoviny. Druhá část je potom věnována obyvatelstvu, veřejné správě, školství, hospodářským poměrům, zemědělství a průmyslu. Kniha svým členěním a obsahem dost připomíná odborná díla Konstantina Jirečka. Jednak podrobnými informacemi o mnoha tématech spojených s Bosnou a Hercegovinou, jednak svým politickým zaměřením. Dílo sice nepovažuji za cestopis v tradičním slova smyslu, nicméně je mu svým zaměřením značně podobné. Pro J. Daneše je typický realistický pohled, odborný a nezaujatý. V předmluvě uvádí všechna zahraniční díla, ze kterých čerpá – dílo má být tedy spíše jakýmsi dobovým shrnutím dostupného materiálu než

40 Jiří Viktor Daneš, Hustota obyvatelstva v Hercegovině, Věštník Královské české společnosti nauk, zvláštní otisk, Praha 1902. 41 Jiří Viktor Daneš, Úvodí dolní Neretvy , Praha 1906; také jako článek ve Sborníku České společnosti zeměpisné, 1905, s. 161 – 174, 193 – 208, 225 – 243 a 1906, s. 1 – 17, 33 – 50, 65 – 77, 107 – 114. 42 Jiří Viktor Daneš, Zpráva o cestě po nových srbských a černohorských krajích v létě 1913 i o zemětřesení v oblasti Trnovské , Sborník České společnosti zeměpisné, Praha 1913, s. 209 – 225. 43 Jiří Viktor Daneš, Východobosenské jeskyně, Sborník České společnosti zeměpisné, Praha 1920, s. 66, 67. 44 Jiří Viktor Daneš, Balkán po válce r. 1913, Praha 1914. 45 Jiří Viktor Daneš, K situaci na Balkáně, Obzor národohospodářský, Praha 1909, s. 65 – 72. 46 Jiří Viktor Daneš, Bosna a Hercegovina, Pražská lidová revue, Praha 1912, s. 245 – 248. 47 Praha 1909.

21

subjektivním pohledem. Tím jej ovšem nechci nijak znevažovat, naopak, myslím, že ve své době bylo jednou z mála, ne-li jedinou publikací tohoto typu. Za vynikající monografii48 je považována práce Morfologický vývoj středních Čech,49 v knihovnách pod Danešovým jménem narazíme téměř vždy na titul Země a vývoj lidstva.50 Cestopisné dílo Jiřího Viktora Daneše (ostatně jako cestopisy jiných autorů) je částečně roztroušeno v dobových časopisech (především v Časopise turistů), částečně vyšlo v samostatných publikacích. Mezi naše největší moderní cestovatele se J. Daneš zařadil díky svým cestám okolo světa. Jejich výsledkem byly dvě velice rozsáhlé publikace vynikající úrovně: Dvojím rájem 51 a Tři léta při Tichém oceáně.52 V prvním jmenovaném díle se nabízí srovnání dvou cestopisců – J. Daneše a jeho společníka na cestách, Karla Domina (1882 – 1953).53 Pro oba cestovatele je charakteristický velice přesný popis, podávají vyčerpávající informace o jiných kulturách, informace z oblasti reálií, historie, zeměpisu, botaniky (K. Domin), geologie (J. Daneš). Dvojím rájem je dílo velice poutavé, čtivé. I po odborné stránce je hodnotné, velice obsažné. Čítá téměř 1300 stran. Při bližším srovnání J. Daneše a K. Domina vyznívají pasáže psané K. Dominem zábavněji. J. Daneš se nedokáže zcela oprostit od odborného stylu (stejně jako je tomu někdy i u Konstantina Jirečka), snaží se vyvarovat textům subjektivního rázu. Podle

48 Jiří a Miloslav Martínkovi, Kdo byl kdo, naši cestovatelé a geografové, Praha 1998, s. 102. 49 Jiří Viktor Daneš, Morfologický vývoj středních Čech, Sborník České společnosti zeměpisné, Praha 1913, s. 1 – 18, 94 – 108, 168 – 176. Také jako zvláštní otisk, Praha 1913. 50 Jiří Viktor Daneš, Země a vývoj lidstva, Praha 1927. 51 Jiří Viktor Daneš, Karel Domin, Dvojím rájem I, II, Praha 1911 a 1912. 52 Jiří Viktor Daneš, Tři léta při Tichém oceáně I, II, Praha 1926. 53 Český botanik, cestovatel a politik. Vystudoval gymnázium v Příbrami, botaniku na pražské univerzitě. Spolu s J. V. Danešem podnikl v letech 1909-1910 cestu po Indonésii a Austrálii. Z cesty po severní Africe napsal cestopis Za jižním sluncem (1926), cesta po Americe (1926) dala podnět ke vzniku čtyřdílného cestopisu Dvacet tisíc mil po souši i po moři (1928, 1929). Zážitky ze své poslední cesty, vykonané roku 1936 po severní Africe zachytil v knize V říši marockého sultána (1940). Napsal mnoho odborných botanických prací. Během svých cest objevil řadu nových rostlinných druhů. V roce 1924 založil farmakologicko–botanický ústav Univerzity Karlovy, v letech 1933-34 zastával úřad tamějšího rektora. V letech 1938-39 byl předsedou polofašistické strany, po válce byl proto téměř vyloučen z české společnosti, zemřel v zapomnění. Více viz Jiří a Miloslav Martínkovi, Kdo byl kdo-naši cestovatelé a geografové, Praha 1998, s. 116-121.

22

Josefa Kunského, se kterým částečně souhlasím, je Danešův sloh spíše věcný popis, psaný s hlubokým zaujetím a s velikou znalostí látky, ale bez jiskry zapalující čtenáře pro kouzlo cizí krajiny a pro nové obzory.54 Nicméně obě díla se těšila veliké oblibě, i po obchodní stránce se jednalo a jedná o velice úspěšné tituly. J. V. Daneš byl zanícený vědec, neustále se obracel ke geografii. Stejně tak se K. Jireček stále vracel k historii. Danešovy a Jirečkovy cestopisy jsou si v tomto ohledu dost blízké. Ne svým zaměřením – K. Jireček byl orientován výsostně na oblast Balkánu, ale shodnými rysy – jak v Jirečkových, tak v Danešových cestopisech poznáváme vyspělé vědecké osobnosti. Snad právě to může být příčinou jejich občasné strohé vědeckosti. Danešova cestopisná díla orientovaná na Balkán najdeme výhradně v časopisech. Byl přispěvatelem do Časopisu českých turistů, ve kterém postupně uveřejnil články: Z Bosny a Hercegoviny,55 Středním Balkánem,56 Vzpomínky na „Krupská Blata“, 57 Z Bosny a Hercegoviny.58 V časopise Do světa se roku 1902 objevil krátký článek Turistika v Bosně a Hercegovině.59 Příspěvek Z Bosny a Hercegoviny je poměrně rozsáhlý: zaujímá celkem asi 27 stran, je rozdělen na 7 částí. J. Daneš v něm popisuje svou cestu podniknutou na Balkán – vlakem, nato cestoval na svém bicyklu. Z Bosny a Hercegoviny je možné považovat za typický cestopis Jiřího Daneše. Z hlediska obsahu je to dílo nabité informacemi z různých oborů. Přes popis krajiny, měst, památek, po popisy geologických zvláštností, jezer, jeskyní, krasových jevů. Jde o popisy velice přesné, pečlivé. Cestopis ovšem působí jaksi neosobně, jakoby J. Daneš dokonale popsal vše kolem

54 Josef Kunský, Čeští cestovatelé II, Praha 1961, s. 289. 55 Jiří Viktor Daneš, Z Bosny a Hercegoviny, Časopis turistů, Praha 1902, s. 48-50, 128-132, 183-186, 241-243, 271-273, 306-309, 336-340, 380-382, 404-409. 56 Jiří Viktor Daneš, Středním Balkánem, Časopis turistů, Praha 1905, s. 276-279, 322-326, 353-358, 379-385. 57 Jiří Viktor Daneš, Vzpomínky na „Krupská Blata“ , Časopis turistů, Praha 1907, s. 309-313, 362-366, 417-419. 58 Jiří Viktor Daneš, Z Bosny a Hercegoviny, Časopis turistů, Praha 1909, s. 297-302, 355-360. 59 Jiří Viktor Daneš, Turistika v Bosně a Hercegovině, Časopis turistů, Praha 1902, s. 181-183.

23

sebe, aniž by byl sám přítomen. Jednoduše se nedokáže oprostit od vědeckého vidění světa. Což ostatně právě v tomto cestopise sám přiznává: Déle nebudu se zaměstnávat Plitvickými jezery – zašel bych dále než jsem si umínil a pak zkazil bych snad suchým svým způsobem popisu čtenáři mnohou iluzi.60 Dále pak J. Daneš odkazuje čtenáře na pěkný článek Edvarda Jelínka61 a průvodce vydané na Balkáně. Na jiném místě ve stejném článku zase tvrdí, že popisovat zde vodopád a prahy Plivy, město Jajce, zříceninu pevnosti se středověkými katakombami i údolí Vrbasu dolů k Banjaluce bylo by zbytečné /…/,62 a následuje opět výčet pramenů, ke kterým čtenáře odkazuje. Myslím, že právě tento fakt, kterého si byl Jiří Daneš očividně vědom, zbavuje jeho cestopisy osobitosti a činí z nich spíše vědeckou analýzu vysoké úrovně. Ke škodě autora, ale hlavně čtenářů. Ve stejném časopise, ale v jiných ročnících nalezneme také další Danešovy cestopisy: Středním Balkánem63 a Vzpomínky na „Krupská Blata“.64 V prvním popisuje cestu Balkánem od Sofije a průlomu řeky Iskaru až k Preslavi,65 v druhém potom cestu s Karlem Thonem (1879 – 1906)66 do dolní Hercegoviny, kde zkoumali rozsáhlé nížiny při dolní Neretvě. Cestopisy jsou doplněny zdařilými fotografiemi, jsou psány opět typicky Danešovým stylem: velice informativně a náležitě vědecky.

60 Jiří Viktor Daneš, Z Bosny a Hercegoviny, Časopis turistů, Praha 1902, s. 129. 61 Jiří Viktor Daneš, Světozor, Praha 1896, s. 567-570, 583-586, 595, 603-606, 618-620. 62 Jiří Viktor Daneš, Z Bosny a Hercegoviny, Časopis turistů, Praha 1902, s. 241. 63 Jiří Viktor Daneš, Středním Balkánem, Časopis turistů, Praha 1905, s. 276-279, 322-326, 353-358, 379-385. 64 Jiří Viktor Daneš, Vzpomínky na „Krupská Blata“, Časopis turistů, Praha 1907, s. 309-313, 362-366, 417-419. Ve stejném ročníku najdeme i Danešův článek odborného zaměření O zemětřesení kalifornském – s. 53-56, 99-103, 145-149. 65 Jiří Viktor Daneš, Balkánem od Sofie a průlomu řeky Iskaru až k Preslavi, Časopis turistů, Praha 1905, s. 276. 66 Karel Thon, významný český zoolog a etnograf. Publikoval již za svých studií na gymnáziu ve Slaném – několik statí a kreseb v časopise Vesmír. V letech 1898 – 1902 vystudoval v Praze zoologii, po doktorátu ještě dva semestry pokračoval na univerzitě v Mnichově. Vědecky se zabýval studiem láčkovců a roztočů a také na výzkum jezer a jezerní fauny. (Hydrachnologický výzkum Čech, Praha, 1900.) V roce 1905 se habilitoval, ale záhy zemřel na nemoc, kterou trpěl už od dětství. Jeho přednášky byly vydány posmrtně (Úvod do všeobecné zoogeografie, Praha, 1907), staly se na dlouhou dobu nejlepší českou prací v daném oboru. Více viz Jiří a Miloslav Martínkovi, Kdo byl kdo – naši cestovatelé a geografové, Praha 1998, s. 438.

24

Další cestovatel, který psal tzv. vědecké cestopisy, je Emanuel Fait (1854 – 1929).67 I Faitovo cestopisné dílo, stejně jako Danešovo, je roztroušeno v časopisných článcích. Emanuel Fait vydal za svůj život pouze dvě knihy a ty lze považovat za díla geografická. Jsou to: Kavkaz. Jeho přírodní krásy, poměry národohospodářské, národopis a místopis (Praha, 1894) a Ruská střední Asie. Národopis. Poměry národohospodářské, průmysl a obchod (Praha, 1901). Sám Emanuel Fait nicméně hodnotí svá díla skromně: Odevzdávaje knihu tuto českému čtenářstvu výslovně připomínám, že nečiním nároků na přísně vědecké měřítko. Dílo má být pomůckou pro onen kruh našeho vzdělanějšího dorostu, který se chce poučit o cizích zajímavých krajinách a nerad sahá k pramenům sousedních literatur.68 Pokračuje potom výčtem literatury k tématu, k čemuž ve svých dílech často přistupuje i Jiří Viktor Daneš. Kniha samotná se dělí na čtyři části. V první E. Fait popisuje Kavkaz z hlediska fyzického zeměpisu, v druhé se podrobně věnuje národům Kavkazska. Třetí je nazvána Jak opanován Kavkaz od Rusů, čtvrtá Místopis a památnosti. Dílo má zřejmě shrnovat informace dostupné v době jeho vzniku, E. Fait uvádí i mnoho statistických

67 Dr. Emanuel Fait byl pedagog, cestovatel a zeměpisec. Jeho jméno je spjato s počátky zeměpisné vědy na pražské univerzitě, s Českou společností zeměvědnou. O jeho životopise se příliš nedočteme. Studoval na akademickém gymnáziu v Praze, na Filozofické fakultě studoval zeměpis, dějepis, slovanské jazyky a literatury. (Mimochodem jeho profesorem byl Jan Palacký, který učil i J. V. Daneše.) Několikrát se neúspěšně pokoušel o univerzitní kariéru. Stáhl svou habilitační práci poté, co ji zkritizoval Konstantin Jireček. Působil jako středoškolský profesor na školách v Rakovníce, Litomyšli (kde tehdy učil i Jirásek) a v Praze. Mimo slovanských jazyků ovládal také francouzštinu, arabštinu, novořečtinu a sanskrt. Jako cestovatel se nejdříve zaměřil na oblasti střední Evropy, procestoval Rakousko-Uhersko, Německo a potom i Rusko. Nejdříve jeho evropské oblasti, nato i oblasti Kavkazu a západního Turkestánu. Mezitím už se zaměřil i na Balkán – na Bulharsko, Srbsko a Makedonii. Potom se vydává do severní Afriky. (1891 a 1892) Cestoval Egyptem, zabýval se studiem a měřením písečných přesypů na Sahaře, prošel i Tunisko, Alžír a Maroko. R. 1902 se vydal na svou nejdelší cestu: přes Balkán (Řecko, Bulharsko) směrem na Kavkaz, až na poušť Karakum. (V knihovnách Samarkandu marně hledal původem české rukopisy, které sem měly být převezeny po tatarském vpádu na Moravu r. 1241.) Jeho poslední výprava v letech 1922 – 1924 směřovala na Balkán. Více viz Jiří a Miloslav Martínkovi, Kdo byl kdo – naši cestovatelé a geografové, Praha 1998, s. 143- 145, Otto Janka, Příběhy českých cestovatelů, Třebíč 2001, s. 129-131, Josef Kunský, Čeští cestovatelé I, II, Praha 1961, s.160-169, Ivan Dorovský, Faitův přínos pro poznání Makedonie, Europae centralis atque orientalis studia historica I, Brno 1971, s. 245-262, Ivan Dorovský, Emanuel Fait a Kavkaz, SPFFBU 1985, s. 73-79, Vladimír Rozhoň, Čeští cestovatelé a obraz zámoří v české společnosti, Praha 2005, s. 118, 282, http://www.volny.cz/spirala/skola/afrika.htm. 68 Emanuel Fait, Kavkaz. Jeho přírodní krásy. Poměry národohospodářské. Národopis a místopis., Praha, 1894, předmluva.

25

údajů. Zajímavá je druhá část, v níž E. Fait rozebírá jednotlivé kavkazské národy.69 Je vybavena výbornými fotografiemi, všem národům se E. Fait věnuje dost podrobně: analyzuje jejich dějiny, jazyky, literaturu, pověry, báje, legendy. Všímá si i společenských, politických nebo ekonomických poměrů. Nejblíže má k cestopisu poslední část knihy. Nicméně i zde je čitelná snaha vytvořit především naučné dílo, které má za úkol náležitě čtenáře poučit, Kavkaz rozhodně není skutečným cestopisem. Emanuel Fait byl poměrně častým přispěvatelem časopisu Osvěta, dále můžeme jeho příspěvky najít v Zeměpisném sborníku, v Časopise turistů nebo ve Sborníku České společnosti zeměvědné (dále jen SČSZ) . V článku Makedonie, země i lid70 se nechal inspirovat stejným typem díla Konstantina Jirečka.71 Nabízí se tedy srovnání obou autorů. Myslím, že E. Faitovi je blízká Jirečkova snaha informovat o dané oblasti čtenáře co nejvíc. Tím spíše, jedná li se o jedno z prvních děl vůbec sepsaných o Makedonii. Dozvídáme se tedy mnoho poznatků jednak z oblasti přírodních poměrů, ale i z historie, politiky, společenských poměrů. Stať se dělí na dvě části – první je zeměpisným přehledem, druhá obsahuje informace o národnostním sporu, školách. E. Fait dále popisuje makedonské pověsti a pověry, lidové obyčeje, přehled z dějin a nakonec mluví o patriarchátě v Ochridě. Pro E. Faita je typické, že jakoby nevystupuje ve svých cestopisech přímo. O sobě se ve svých dílech nezmiňuje, čtenáři ho v cestopisech nevnímají. Vyhýbá se přímému vyprávění, často užívá množného čísla. Co se totiž obecné charakteristiky Faitových cestopisů týče, jsou ceněny vysoce, ovšem především z vědeckého hlediska. Styl jeho psaní trpí nedostatky na úkor množství informací. Byl především zeměpiscem, psal tedy díla zeměpisná, ne dobrodružná. Otto Janka vidí hlavní chyby Faitových

69 E. Fait byl jedním z největších znalců kavkazských jazyků své doby, r. 1910 vyšlo v Praze jeho dílo Středoasijští národové, zvláště v Rusku. 70 Emanuel Fait, Makedonie, země i lid, Osvěta, Praha 1891, s. 81-90, 234-243, 343-356. 71 Konstantin Jireček, Srbsko, země i lid, Osvěta, Praha 1875, s. 321-338, 416-430, 498- 505, 586- 594.

26

cestopisů právě v tomto aspektu, že totiž /…/ důležitý byl pro Emanuela Faita jen výsledek jeho cest – někdy tak strohý a neosobní jako heslo v naučném slovníku.72 Obdobně se vyjadřuje i Josef Kunský: Velká píle a sčetlost učinila z Faita autora málo zábavného, a z jeho díla jen zdroj poučení a všestranných informací.73 S Jankou i Kunským souhlasím, ale zároveň bych nechtěla E. Faitovi upřít jeho vědecké snažení. Díky své píli a houževnatosti dokázal, podobně jako K. Jireček nebo J. Daneš, vytvořit na tehdejší dobu díla nového typu shrnující poznatky své i poznatky cizích autorů. Výsledkem jeho práce bylo ucelené dílo, jakýsi podrobný přehled. Nedokázal se při tom bohužel vyhnout určitému schematismu. Na druhou stranu ale E. Faitovi nemůžeme upřít jeho přínos pro poznání Makedonie.74 A nejen pro poznání Makedonie: /…/ jeho hlavní význam spočívá v jeho pracech o zemích slovanských národů, zvláště na poloostrově Balkánském a v Rusku evropském i asijském …,75 jak píše v SČSZ v roce Faitova úmrtí Josef Stěhule. Dalším Faitovým příspěvkem do časopisu Osvěta byl kratší cestopis Z Mitrovice na Soluň.76 O tomto dílku lze s určitostí konstatovat, že působí mnohem uvolněněji než předchozí texty. Je rozděleno na čtyři části (Kosovo, Skoplje, Na Soluň, Soluň). Článek obsahuje méně podrobných informací didaktického charakteru, o to více se ale Emanuel Fait zabývá současností, národnostní situací oblastí, kterými cestoval. Příspěvek je skutečným cestopisem, což E. Fait zmiňuje už v jeho úvodě. Odkládá stranou vědecký cíl, právě naopak: Rakousko musí sobě pojistit volnou cestu přes Mitrovici na Soluň, má-li sobě zabezpečit velmocenské postavení na východě! – Tak hlásalo se za Kongresu Berlínského a i po něm bezpočtukrát v rozmanitých variacích. My jsme dráhu z Mitrovice do Soluně za minulého léta nastoupili, ale ještě ne proto,

72 Otto Janka, Příběhy českých cestovatelů, Třebíč 2001, s. 131. 73 Josef Kunský, Čeští cestovatelé II, Praha 1961, s. 160-169. 74 Ivan Dorovský, Faitův přínos pro poznání Makedonie, Europae centralis atque orientalis studia historica I, Brno 1971. 75 Josef Stěhule, Prof. dr. Emanuel Fait, SČSZ, Praha 1929, s. 221. 76 Emanuel Fait, Z Mitrovice na Soluň, Osvěta, Praha 1889, s. 67-78, 204-220.

27

abychom na mapě Balkánského poloostrova způsobili vůbec nějakou změnu, nýbrž pouze proto, abychom pak vyprávěli milým čtenářům, co jsme v těch místech viděli.77 Mezi další Faitovy příspěvky do časopisu Osvěta patří cestopisná studie Město Soluň a jeho význam.78 V nepříliš rozsáhlém textu píše nejdříve o zeměpisných údajích Soluně a o jejím národnostním složení. Přes hospodářské poměry se dostává až k památkám a poloze města. Tu hodnotí skrze dávnou historii. Okolí Soluně a turistickým zajímavostem se věnuje až na konci studie a navíc ve zkratce. Jako již tradičně se vyhnul právě těm pasážím, kterými by jiní cestovatelé vzali nejvíce za vděk. Nejen v Osvětě, ale i v jiných dobových časopisech se objevují Faitovy články a pojednání odborného zaměření.79 Mnohé z nich jsou nicméně cestopisu blízké. Například některé příspěvky do SČSZ: Kotlina ferganská a Andižan80 nebo článek Tibet.81 Nicméně oba dva články nijak nevybočují z Faitova pojetí cestopisu, jsou tedy dosti odborné. Konec konců, byly určeny pro Sborník České společnosti zeměvedné. V mnohých lze náhodně odhalit kratší cestopisné pasáže. V publikacích o Faitově životě a díle bývají často zmiňována díla Asijské dráhy a brožura Máme-li cestovati? vydaná jako úvaha v programu c.k. vyšší reálky v Rakovníce. V roce 1904 vyšel v Časopise turistů článek Ze západní Makedonie - jezero Prespa s okolím,82 ještě téhož roku další článek nazvaný Ze západní Makedonie – k Ochridu,83 roku 1909 potom článek Z jihozápadní Makedonie.84 Ve všech třech poznáváme opět

77 Emanuel Fait, Z Mitrovice na Soluň - dojmy a úvahy z cest,. Osvěta, Praha 1889, s. 67. 78 Emanuel Fait, Město Soluň a jeho význam, Osvěta, Praha 1918, s. 10-25. 79 Emanuel Fait, Obyvatelstvo knížectví bulharského dle trojího prvního sčítání, SČSZ, Praha 1895, s. 142-154, Světové plavby poříční a průplavy v blízké budoucnosti, SČSZ, Praha 1896, s. 190-197, 233-241, Rus a Britsko v Asii, SČSZ, Praha 1897, s. 120-126, 187-193, Dobrudža a ústí Dunaje, SČSZ, Praha 1898, s. 33-38, Boj s pouští, tamtéž, s. 97-102, Ruch vystěhovalecký a polské osady v Brazilii, tamtéž, s. 225-231, Asijské dráhy, tamtéž, s. 257-267, Vývoj bulharských osad v Besarabii, SČSZ, Praha 1899, s. 204-208, 233-237, Bulharské osady v Malé Asii, SČSZ, Praha 1900-1, s. 33-41, Poměr Anglie k jejím osadám, tamtéž, s. 193-198, 238-243, Kotlina ferganská a Andižan, SČSZ, Praha 1903, s. 13-23, Tibet, SČSZ, Praha 1906, s. 129-145, Voda ve službách člověka, Osvěta, Praha 1910, s. 383-399, 453-458, Báje různých národů pojící se k Prométheovi, Osvěta, Praha 1911, 502-514. 80 Emanuel Fait, Kotlina ferganská a Andižan, SČSZ, Praha 1903, s. 13-23. 81 Emanuel Fait, Tibet, SČSZ, Praha 1906, s. 129-145. 82 Emanuel Fait, Ze západní Makedonie - jezero Prespa s okolí, Časopis turistů, Praha 1904, s. 81-87. 83 Emanuel Fait, Ze západní Makedonie – k Ochridu, Časopis turistů, Praha 1904, s. 325-328, 349-351. 84 Emanuel Fait, Z jihozápadní Makedonie, Časopis turistů, Praha 1909, s. 6-8, 64-71.

28

typický Faitův styl – odborné a vědecké pojetí. Mluví o historii, národnostním složení, politice, hospodářských poměrech, ale i národnostním cítění,historii nedávné a politické situaci. V makedonsko-tureckém boji samozřejmě nezůstává nestranný: Jakmile bude panství turecké v zemi zničeno, vznikne nad šumnou hladinou jezera krásné město, cíl četných turistů i útočiště mnohých /…/ 85 Právě posledními jmenovanými díly přispívá Emanuel Fait k objevování a poznávání Makedonie. Cestopisec, jehož jméno můžeme nalézt v literárních přehledech a encyklopediích, je spisovatel Josef Holeček (1853 – 1929).86 Na rozdíl od známějších spisovatelů Vítězslava Hálka a Jana Nerudy, o kterých píši v kapitole cestopisci-spisovatelé,87 je s oblastí Balkánu spojen mnohem pevněji. Na druhou stranu je ale Josef Holeček téměř zapomenut – a tak tomu bylo i za jeho života. Na oslavu Holečkových narozenin se z Čechů téměř nikdo nedostavil, zatímco zástupce jugoslávské vlády přijel. U Jihoslovanů měl větší uznání než u nás.

85 Emanuel Fait, Ze západní Makedonie – k Ochridu, Časopis turistů, Praha 1904, s. 351. 86 Prozaik a básník, překladatel jihoslovanské a finské lidové poezie, novinář a publicista, nadšený slovanofil Josef Holeček pocházel ze selského rodu. Měl být, podobně jako Jan Neruda nebo Vítězslav Hálek, knězem, ale nestal se jím. Studoval na gymnáziu v Písku (1863-1868) a v Českých Budějovicích (1868-1869). Nakonec ale absolvoval vyšší hospodářskou školu v Táboře (1873). Tady se sblížil s jihoslovanskými a bulharskými spolužáky, začal se pilně učit slovanské jazyky. Překládal bulharský a finský folklor – Junácké písně národa bulharského (1874-5), Milostné písně národa bulharského (1874), Písně hercegovské (1876). Později také vydal knihu Srbská národní epika - 1909, 1913, 1923, 1926. Dlouho pracoval na překladech finské národní lyriky: Kalevala (1894-6) a Kanteletar (1904-5). Po studiích podnikl cestu na Slovensko. R. 1874 přijal na Hálkovo doporučení místo vychovatele v Záhřebu. Když vypuklo o rok později povstání v Hercegovině, stal se válečným dopisovatelem Národních listů. Po návratu pracoval jako novinář v redakci Posla z Prahy (1877), Brousku (1878-9), krátce redigoval a vydával Slovanské listy. Byl jednatelem, nato předsedou Umělecké besedy. R. 1882 cestoval na Černou Horu (na stipendium Svatoboru), o dva roky později navštívil Slovensko. Několikrát byl v Rusku (1887, 1899 a 1909). Na Balkán se vracel častěji (i 1885, 1897, 1924). Dcera Jelena, provdaná Heidenreichová-Dolanská, byla koncertní pěvkyní, věnovala se i překladům a divadelní, také hudební kritice. Nejenom v překladech, ale také ve svých vlastních dílech líčil Holeček boje Jihoslovanů s Turky: Za svobodu, Černohorské povídky. Jeho zájem poutala právě Černá Hora: Junácké kresby černohorské, Černá Hora v mír, Černohorské povídky, Na Černou Horu a Černá Hora koncem věku. V humorných obrázcích z vojenské služby kritizoval české poměry: Obšit (1887) a jiné práce na pomezí žurnalistiky a beletrie (Zrcadlo naší národní společnosti nebo Zájezd na Rus). Jeho nejvýznamnějším dílem je rozsáhlý prozaický epos Naši vydávaný v průběhu celého života (10 dílů, 1898-1930). Svou představu selství podpořil Holeček v dílech Česká šlechta (1918), Národní moudrost (1919), Prvé tříletí Československé republiky (1922) a Selství (1928). Epos Sokolovič (1922) má být jakousi výstrahou slovanským odrodilcům. Jeho jméno je spjato s časopisy Lumír, Osvěta, s Národními listy a dalšími. Sám redigoval Slovanské listy a sborník Literární prémie Umělecké besedy. Více viz Spisovatelé 19. a počátku 20. století, slovníková příručka, autorský kolektiv za redakce Květy Holmové, Mojmíra Otruby a Zdeňka Pešata, Praha 1982, s. 72-75, Lexikon české literatury, vedoucí redaktor Jiří Opelík, Praha 2000, s. 239-242. 87 Viz s. 52–60.

29

Jeho cestopisné dílo je poměrně rozsáhlé. Přestože byl J. Holeček v prvé řadě především spisovatelem, dá se jeho cestopisné dílo s přehledem zařadit mezi díla vědeckého typu, navíc s didaktickým zřetelem. J. Holeček jednak vydával svá díla knižně, jednak přispíval mnohými svými články do různých periodik: Lumíra, Květů, Národních listů nebo Osvěty. V posledním jmenovaném článku jsem našla článek Nové písemnictví – cestopisy, ve kterém jeho autor píše o J. Holečkovi: Neposlední místo mezi našimi cestopisci zaujímá Josef Holeček.88 Musíme sice přihlédnout k faktu, že J. Holeček byl přispěvatelem Osvěty a že se tedy mohlo jednat spíše o reklamu, nicméně i tak byl J. Holeček v této době určitě mnohem známější než dnes. Mimochodem na prvním místě autor článku uvádí Jana Nerudu, který svým pronikavým duchem a všestranným vzděláním obzvláště k tomu jest způsobilý, aby uvedl čtenáři pravdivý a živý obraz krajin i lidí, jež by viděl /…/ 89 Ukažme si, jak vypadá Holečkův styl třeba na díle Černá Hora.90 Už v úvodu J.Holeček píše, že obdobné dílo o Černé Hoře dosud v češtině vydáno nebylo. Zdá se, že jeho slovanofilství je znát již z prvních vět díla. Hned na první straně píše: /…/ je záhodno, abychom patřili na předmět svůj jasným okem slovanským, nezkaleným brejlemi z ciziny.91 Pokračuje potom: My Černohorce milujem, jsme na ně hrdi, ano obdivujem se jim /…/ O jeho zapáleném slovanofilství, myslím, není pochyb. Ostatně J. Holeček je autorem mnoha a mnoha děl spjatých právě s Černou Horou. Po úvodu následuje historický náčrtek, ve kterém J. Holeček shrnuje historii Černé Hory,92 navazuje potom oddílem Poměr Černé Hory k Turecku. Další části podávají zeměpisný přehled a popis národnosti, jazyka a náboženství. Části muž a žena a rodiče

88 Primus Sobotka, Nové písemnictví – cestopisy, Osvěta, Praha 1879, s. 77. 89 Tamtéž, s. 76. 90 Josef Holeček, Černá Hora, Praha 1876. 91 Tamtéž, s. 1. 92 V této části také reflektuje vládu Danila Njeguše a Nikoly: Moudrá vláda obou posledních knížat dovedla, že Černohorec, dříve jenom v nevázané svobodě si libující, zkrotl a přizpůsobil se požadavkům pokroku.

30

a děti mají zhruba stejný rozsah jaký byl věnován na příklad zeměpisnému přehledu. V kontextu na Holečkovo dílo tedy soudím, že si zde určitým způsobem předkreslil psychologické charakteristiky postav svých beletristických děl zařazených na Balkán. V dalších oddílech následně J. Holeček rozebírá: obydlí a domácnost, rozdělení obyvatelstva a majetku, poměry národohospodářské, státní příjmy a vydání, záležitosti církevní, vzdělanost, vojenství, národ a panovník, soudnictví, pomstu, kumství,93 jmeniny, zábavu, pověry, ranhojiče, pobratimství a posestrimství, svatbu, rozvod a pohřeb. Dílo dále obsahuje dodatek v podobě tří písní od vladyky Petra II. Už z pouhých názvů kapitol se rýsují Holečkovy hlavní aspekty: jednak musím konstatovat, že dílo je skutečně psáno s notnou dávkou slovanofilství. Nechci říci, že by nějak narušovala plynulost textu, na druhou stranu ale z dnešního pohledu dílo nabývá na tendenčnosti a stává se mírně schematickým. Z kapitol je vidět především Holečkův zájem o podrobné prozkoumání psychiky Černohorce, jeho národního charakteru a povahy. Pro beletristické literární účely, předpokládám. Černou Horu je tedy, dle mého názoru, možné zařadit k dílům vědeckého, nebo spíše populárně naučného charakteru. Není rozhodně tradičním cestopisem, ale má poměrně velký význam v návaznosti na ostatní Holečkovo dílo. Mám-li jeho Černou Horu zařadit k dílům podobného typu od jiných autorů, byla by to bez pochyby naučná díla Faitova, kterým stojí nejblíže. Josef Holeček Černou Horu a její obyvatele obdivuje, srovnává ji s poměry českými, v její prospěch. Obdobně srovnává i v knize Zájezd na Rus,94 tentokrát ale poměry ruské a poměry rakousko-uherské. Opět ve slovanský prospěch. Kniha je poměrně rozsáhlým dílem – čítá zhruba 650 stran, je koncipována jako dílo předchozí. Celkem má osm částí.V první se J. Holeček snaží rozebrat historii Ruska (Prví Rusové), další oddíly (V pitvoru Ruska, Na ruské hranici a Volyní) se soustřeďují na popis ruských

93 Od slova kum, které má význam zhruba českého kmotr. 94 Josef Holeček, Zájezd na Rus, Praha 1896.

31

poměrů. J. Holeček srovnává hlavně v dalších částech (S německým kolonistou, Německé carství v Rusku, Pomocná vojska, Vysoké hráze třeba). Stejně jako se obdivoval Černé Hoře, sklání se i před Ruskem. Vyzdvihuje charakter Rusů, jejich temperament a přímočarost. Dílo není cestopisem jako takovým. Spíše bych ho zcharakterizovala jako dílo sociálně a politicky-kritického typu, dílo naučného charakteru. J. Holeček nahlíží na Rusko očima turisty, není přespříliš odborný. Což je zřejmé především ve srovnání s Konstantinem Jirečkem nebo Jiřím Danešem. A ač se to nemusí z mých předchozích řádků zdát, jde o dílo poměrně čtivé. J. Holeček velice pilně přispíval do různých časopisů a periodik. Do Besed lidu, Květů, Lidových novin, Lumíra, Národních listů, Osvěty, Ruchu, Slovanského sborníku, Světozoru, Zlaté Prahy a mnohých dalších. Jeho příspěvky jsou dvojího charakteru: jednak čistě beletristické - povídky, novely atd.,95 jednak cestopisného nebo chceme-li: odbornějšího charakteru a zároveň cestopisného typu. Na ty se nyní zaměřím. V roce 1876 vyšel v časopise Osvěta článek nazvaný jednoduše Bosna.96 V poměrně dlouhém článku se J. Holeček nejdříve zabývá zeměpisnou polohou, popisem přírodních poměrů. Dále potom místopisem: prochází významnými městy, přináší i spoustu zajímavých informací pro turisty. Popisuje s čím novým se setkají, srovnává život u nás a tam. Vše je prokládáno různými statistickými údaji, informacemi z historie. Podrobněji informuje o náboženství, svátcích, významných událostech z hlediska rodinného života apod. O rok později vydala Osvěta Holečkův příspěvek Černohorci ve zbrani.97 Jde o zvláštní článek, ve kterém J. Holeček popisuje vztah Černohorců k bojování. V kontextu tehdejší doby, tedy v postavení proti Turecku. Je to příspěvek velice

95 Naprostá většina tehdejších beletristických děl vycházela nejdříve časopisecky, knižně byla vydána teprve později. 96 Josef Holeček, Bosna, Osvěta, Praha 1876, s. 637-651, 739-749, 807. 97 Josef Holeček, Černohorci ve zbrani, Osvěta, Praha 1877, s. 278-291.

32

zajímavý a vlastně aktuální. S přihlédnutím k nedávným, respektive neustálým neshodám v oblasti Balkánu. J. Holeček přináší v článku i číselné údaje, které upřesňují počty jednotlivých příslušníků rodin a bojovníků v závislosti na nich. Další Holečkův článek odbornějšího zaměření se objevil v Osvětě v roce 1882. Pod názvem Boka Kotorská98 se skrývá opět příspěvek naučného charakteru. Je rozdělen do čtyř částí. První je nazvaná Kraj a autor v ní věnuje pozornost zeměpisným údajům, druhá se potom jmenuje Lid. Zde popisuje J. Holeček obyvatele, kteří v tomto kraji žijí. Třetí část je věnována Hospodářství a čtvrtá historii – jmenuje se Minulost Boky a historický poměr její k Černé Hoře. I v Květech se objevovaly Holečkovy texty. Roku 1898 v nich vyšel článek Dvacítiletí okupace Bosny a Hercegoviny.99 Zde J. Holeček upozorňuje na okupaci Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem. To dostalo od evropských velmocí skrze berlínský kongres mandát na obsazení Bosny a Hercegoviny do doby, než budou obě země uspokojeny a uspořádány.100 Rozepisuje se sice o Bosně a Hercegovině, takže dílo je skutečným cestopisem, na druhou stranu je v něm ale všudypřítomný ironický podtext a rys kritičnosti. Namířený na Rakousko-Uhersko, samozřejmě. Dílko působí dokumentárně – J. Holeček do něj totiž zařadil i různá vyprávění nebo příhody. Jedná se na příklad o druhý oddíl nazvaný Luka Grbešič.-Češi a okupovaní. nebo o čtvrtou část Jedno dobré.-Obraz mravů.- Pan felbába a paní felbábová. Místopisná je část třetí nazvaná O cestování po okupovaných zemích. V páté části se zabývá hospodářstvím a obchodem (jmenuje se Obchod) a v další potom jazykem a národním charakterem. Je ironicky, ale pravdivě nazvána Boj proti jménu Srb a kyrilskému písmu. Osmá část je politicky zaměřená (Podél černohorské hranice.-Politika naproti

98 Josef Holeček, Boka Kotorská, Osvěta, Praha 1882, s. 57-63, 160-168, 259-266, 355-363, 457-463, 550-559, 1025-1037, 1053-1070. 87 Josef Holeček, Dvacítiletí okupace Bosny a Hercegoviny, Květy, Praha 1898, s. 309-324, 482-512, 607-637, 738-760. 100 Tamtéž, s. 309.

33

Černé Hoře.), devátá je zaměřena na hospodářství a zemědělství. Bileče.-Hospodářské reformy.-Agrárná otázka. O rok později přispěl J. Holeček ke stejnému tématu článkem Bosna a Hercegovina za okupace.101 Jedná se o volné pokračování předešlého článku. J. Holeček má v úmyslu podat o okupaci nefalšovanou českou pravdu.102 Příspěvek je tentokrát rozdělen pouze na dvě části, z nichž první je dost obsáhlá. Je jakýmsi exkurzem do historie země, obsahuje poznatky velice odborného charakteru. J. Holeček na tomto místě rozebírá dokonce i národní písně, jedna pasáž je také věnována bogomilství. Holečkovo dílo jako celek je silně poznamenáno slovanofilstvím. Nebál se zveřejňovat své názory ani v době po skončení války s Turky, kdy Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu.103 S tím souvisí i další rys jeho díla – kritika české společnosti. (Zrcadlo naší národní společnosti, Obšit aj.) Jako jeden z prvních vyslovil program československé vzájemnosti.104 Jeho cestopisné dílo je se všemi vyjmenovanými rysy spojeno. Josef Holeček píše zvláštní syntetická díla, spíše vědeckého charakteru. Jsou mu vlastní delší texty, jakési všeobsáhlé studie. Nejde o díla čistě odborného typu. I když by mohla být podána čtenáři trochu jiným způsobem, nepatří do okruhu strnulých děl. Jsou docela dobře čtivá. Balkánem se nechá inspirovat i ve svých beletristických dílech, ve kterých zobrazuje jihoslovanské typy. Dalším cestopiscem-vědcem, byl vrstevník Jiřího Daneše, Viktor Dvorský (1882 – 1960).105 Mimo to byl také vynikajícím alpistou, jedním z prvních, kteří uskutečnili

101 Josef Holeček, Bosna a Hercegovina za okupace, Květy, Praha 1899, s. 376-391, 505-520, 638-655, 765-775. 102 Tamtéž, s. 376. 103 V této době byl vztah české veřejnosti k jihu spíše vlažný. 104 Josef Holeček, Podejme ruku Slovákům, Praha 1880. 105 Český zeměpisec a alpista, Viktor Dvorský, se narodil v Praze. Jeho otec byl likvidátorem Městské spořitelny pražské, zemřel mladý. V. Dvorský studoval na gymnasiu v Praze II. v Žitné ulici. Po maturitě vstoupil na Karlovu univerzitu, kde postupně vystudoval práva, doktorát získal roku 1905, a přírodní vědy na filozofické fakultě - zeměpis, geologie, meteorologie, doktorát roku 1907. Jeho profesorem geografie byl Jan Palacký (u něhož byl asistentem J. Daneš). Již za studií se stýkal se svým bratrancem Jiřím Čermákem, se kterým později cestoval a psal díla. Své první větší cesty podnikal od

34

spoustu různých výstupů v oblasti Julských Alp. Čeští horolezci měli tehdy mezi Slovinci renomé, byli vlastně prvními horolezci vůbec, kdo se o tuto oblast zajímal. Těžiště práce Viktora Dvorského je především ekonomická geografie, je považován za jejího zakladatele. Jeho publikační činnost je velmi rozsáhlá. Uveřejňoval články jednak časopisecky, dále vydával samostatné knihy. Listujeme-li Sborníkem České společnosti zeměvědné, nalezneme zde nepřeberné množství jeho článků. Navíc byl i členem redakce Sborníku, později dokonce předsedou redakčního výboru. V roce 1907 zde publikoval společně se svým bratrancem Jiřím Čermákem článek Skupina Razorská,106 téhož roku byl také otištěn příspěvek Nová mapa Julských Alp,107 pod nímž byl J. Čermák také podepsán. V obou případech se jedná o články odborného typu, zaměřené geomorfologicky. O rok později byla publikována stať Černohorsko-

roku 1902 (jižní vápencové Alpy, oblasti krasu). Byl jedním z největších českých alpistů své doby. Stál v čele Slovinského alpského družstva, které si na úbočí Grintovce v Korutanech zřídilo tzv. českou chatu. Vydával Alpský věštník (1898-1914). Od roku 1906 cestoval těmito oblastmi až k Jaderskému moři, potom se zaměřili na oblasti položené jižněji, zejména na Černou Horu, kterou navštívil během dvou delších studijních pobytů. Na druhé cestě sledoval černohorsko-tureckou hranici od Skadarského jezera a řeky Bojany k řece Taře, dostal se i do Albánie do kaňonu řeky Cijevny. Roku 1910 se habilitoval jako docent pražské filozofické fakulty pro geografii se zvláštním zřetelem k zeměpisu člověka, roku 1921 se stal také docentem na české technice v Praze pro obor hospodářské geografie. Roku 1911 studoval během cest v Itálii. Na podzim roku 1913 podnikl velkou cestu po Balkánu, zčásti s Jiřím Danešem a srbským geografem Jovanem Cvijićem. V letech 1918-19 se účastnil prací pro českou delegaci na mírové konferenci v Paříži a později byl zástupcem českého komisaře při delimitační komisi československo-polské ve Slezsku a Javořině při stanovení našich hranic. Roku 1919 byl jmenován mimořádným profesorem zeměpisu na Univerzitě Karlově, roku 1920 potom profesorem české techniky v Praze na Vysoké škole obchodní. Ve stejném roce se zúčastnil s Danešem, Dominem a Chotkem cesty po Slovensku. R. 1928 byl jmenován ředitelem Svobodné školy politických nauk. R. 1929 byl jmenován profesorem přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Velmi významná byla jeho činnost na sjezdech slovanských geografů a etnografů. V letech po válce navštívil V. Dvorský Anglii a Francii. Jeho jméno je spjato s Českou společností zeměvědnou – byl členem redakčního výboru jejího Sborníku, nato i jejím předsedou. Roku 1929 ho ale stihla mrtvice – musel opustit vědecký život a uchýlit se do ústraní. V roce 1952 byl jmenován jako první geograf akademikem. Jeho dílo je velice rozsáhlé. Spadají do něj jednak publikace o slovinských zemích, Jaderském pobřeží a hlavně o Černé Hoře: V Julských Alpách. Lezecké skizzy ze skupiny Razoru (1906), Hory (1907), Ekonomicko-geografické studie z Černé Hory (1907), Černohorská hranice a její význam pro politickou budoucnost poloostrova Balkánského (1908) aj. Dále vydával s jinými autory cestovní příručky: Slovinské Alpy (1910), Moře Adriatické (1911), Albánské a černohorské obrázky (1911).Těžištěm jeho vědecké práce jsou pak díla zaměřená antropogeograficky (antropogeografie je sociální geografie): Všeobecný zeměpis člověka (1911). Vydával i učebnice: Všeobecný zeměpis obchodní (1921), Speciální zeměpis obchodní (1922-23), Hospodářský přehled světa (1928). V neposlední řadě také psal biografie českých zeměpisců. Vydal i několik prací beletristických: Sladký temný východ (1925) nebo Mramorová panna (1929). Více viz Jiří a Miloslav Martínkovi, Kdo byl kdo – naši cestovatelé a geografové, Praha 1998, s. 128-9, Josef Kunský, Čeští cestovatelé I, II, Praha 1961, s. 317-330, Josef Stěhule, Prof. dr. Viktor Dvorský – šedesátník, SČSZ, Praha 1945, s. 79-83. 106 Viktor Dvorský, Jiří Čermák, Skupina Razorská, SČSZ, Praha 1907, s. 161-192, 209-228. 107 Viktor Dvorský, Jiří Čermák, Nová mapa Julských Alp, SČSZ, Praha 1907, s. 65-71.

35

turecká hranice a její význam pro politickou budoucnost poloostrova Balkánského.108 A následující rok se zde objevil článek nazvaný Závislost lidských staveb na poměrech přírodních,109což je opět další příspěvek odborného typu, který není cestopisem, navíc určitě nesplňuji dostatečnou kvalifikaci na jeho rozbor. Do stejné řady potom náležejí články Sídla na Toskanském pobřeží mezi Serchiem a Magrou110 a Národnostní hranice na poloostrově Balkánském před počátkem války r. 1912.111 V roce 1914 vydal V. Dvorský ve Sborníku odbornou studii s názvem Trenta,112 o rok později článek Poznámky k zeměpisu člověka v Čechách.113 Poslední odborný článek ve Sborníku se jmenuje K otázce vodních drah uvnitř Československé republiky.114 Ovšem V. Dvorský zůstával i nadále v redakčním výboru, od r. 1929 se dokonce stal jejím předsedou. Cestopisných děl Viktora Dvorského skutečně není přespříliš. V publikacích o jeho životě a díle většinou dostávají přízvisko turistické.115 Jsou to cestopisné příručky a průvodci: Slovinské Alpy116 a Moře Adriatické.117 Dvorský vydal jedinou knihu cestopisných črt, jejímž spoluautorem byl jeho přítel a bratranec Jiří Čermák, Albánské a černohorské obrázky.118 Dílo má podtitul jako cestopisné črty z bývalých tureckých hranic. Jedná se o poměrně krátké dílko, čítající asi 120 stran. Napsali ho tedy dva autoři – Viktor Dvorský a Jiří Čermák, každý zhruba polovinu textů. Obsahuje části Na Skadarském jezeře, Preko Koma, Na Dolní Zetě, Zatrijebać, Na

108 Viktor Dvorský, Černohorsko-turecká hranice a její význam pro politickou budoucnost poloostrova Balkánského, SČSZ, Praha 1908, s. 223-226. 109 Viktor Dvorský, Závislost lidských staveb na poměrech přírodních, SČSZ, Praha 1909, s. 236-239. 110 Viktor Dvorský, Sídla na Toskanském pobřeží mezi Serchiem a Magrou, SČSZ, Praha 1912, s. 23-35. 111 Viktor Dvorský, Národnostní hranice na poloostrově Balkánském před počátkem války r. 1912, SČSZ, Praha 1913. 112 Viktor Dvorský, Trenta, SČSZ, Praha 1914, s. 27-37, 92-120. 113 Viktor Dvorský, Poznámky k zeměpisu člověka v Čechách, SČSZ, Praha 1915, s. 176-180. 114 Viktor Dvorský, K otázce vodních drah uvnitř Československé republiky, SČSZ, Praha 1926, s. 116-120. 115 Jiří a Miloslav Martínkovi, Kdo byl kdo, naši cestovatelé a geografové, Praha 1998, s. 128-9, Josef Stěhule, Prof.dr. Viktor Dvorský – šedesátník, SČSZ, Praha 1945, s. 79-83. 116 Viktor Dvorský, Bohuslav Franta, Slovinské Alpy, Praha 1910. 117 Viktor Dvorský, Bohuslav Franta, Moře Adriatické, Praha 1911. 118 Viktor Dvorský, Jiří Čermák, Albánské a černohorské obrázky, Praha 1911.

36

Kostić a Z Kostice do Selců. První dvě části (přičemž druhá část je nejdelší z celé knihy) napsal V. Dvorský, zbytek pak náleží J. Čermákovi. Oba dva mají dosti podobný sloh, a sice lehký a čtivý. Dílo je psáno formou deníkových zápisků, v nichž je vypravěč přímo přítomen. Oba autoři volí spíše „turistický přístup“. Tím chci říci, že popisují cesty očima turisty. Musíme si uvědomit, že v době vzniku díla byly oblasti Albánie a Černé Hory turisty téměř nedotknuté, v některých oblastech bylo dokonce cestování nebezpečné. V. Dvorský doporučuje mít s sebou zbraň. Črty psané Dvorským mají téměř spisovatelské ambice (konec konců napsal i několik beletristických knih – viz výše), v některých pasážích je poetický. Myslím, že se V. Dvorský dokázal výborně oprostit od svých vědeckých prací a vytvořil skutečně zajímavý cestopis okořeněný lehkou dávkou dobrodružství. O ostatních oddílech napsaných Jiřím Čermákem se vyjádřím stejně pochvalně: J. Čermák má velice podobný sloh, s tím rozdílem, že je snad ještě subjektivnější, lyričtější. Podobně se o Albánských a černohorských obrázcích zmiňuje ve své knize o cestovatelích i Otto Janka: Čas je ke starým cestopisům většinou dost nemilosrdný, ale příběhům, které vypravoval Viktor Dvorský o Černé Hoře nebo o horolezeckých výstupech ve slovinských Alpách, neublížil.119 Je jenom škoda, že Viktor Dvorský a Jiří Čermák (1884 – 1955)120 nenapsali více podobných děl.

119 Otto Janka, Příběhy českých cestovatelů, Třebíč, 2001, s. 183. 120 Jiří Čermák se narodil v Praze jako syn úředníka pražské univerzitní knihovny a spisovatele (v mládí básník, později beletrista, dále literární kritik), spřáteleného s Mikolášem Alšem, se kterým se mladý Jiří stýkal, dále také se Servácem Hellerem, Janem Nerudou, Svatoplukem Čechem, Aloisem Jiráskem. Dětství prožil nad Čertovkou, studoval obecnou školu na Novém Městě, potom na gymnáziích v Žitné a v Křemencové ulici. V roce 1902 začal chodit na Univerzitu Karlovu na právnickou fakultu, vydržel zde však pouhé dva semestry. Potom přestoupil na filozofickou fakultu, kde studoval geografii, stejně jako Dvorský i Daneš před ním, u Jana Palackého. Stejně jako V. Dvorský se věnoval i meteorologii. Doktorátu dosáhl roku 1908. Cestoval s Viktorem Dvorským. Studoval i v cizině - na univerzitě v Grenoblu, po návratu domů dva roky pracoval jako úředník knihovny vysokých škol technických v Praze (do roku 1914). Docentura ho neměla díky jeho rozsáhlé a podnětné práci minout, ale na začátku první světové války narukoval a do vlasti se po dlouhých peripetiích a nechtěné cestě kolem světa vrátil až v létě 1920. Téhož roku se stal členem nově zřízeného Vojenského zeměpisného ústavu, postupně se zde propracoval až do nejvyšší vedoucí pozice. Spolu s Viktorem Dvorským a zejména s Jiřím Viktorem Danešem patří mezi nejvýznamnější znalce geomorfologie své doby. Během druhé světové války byl vězněn, po ní odešel do výslužby. Jeho dílo tvoří veliké množství odborných studií z odvětví geomorfologie: Skupina Razorská (1907), Nová mapa Julských Alp (1907), Nové názory na tektoniku Alp (1908), Údolí motolského potoka

37

Jiří Čermák byl také horolezec, stejně jako jeho o dva roky starší bratranec V. Dvorský. Bylo by asi na místě poznamenat, že činnost našich horolezců před první světovou válkou je dnes téměř zapomenuta. Přitom to byli právě oni, kdo slovinské Alpy objevili – uskutečnili mnoho objevných horských výstupů, jejich Češka koča 121 pod Grintovcem dodnes stojí. J. Čermák, V. Dvorský, profesor Karel Chodounský, Bohuslav Franta a další přispívali jak do Alpského věštníku, tak také do cizojazyčných periodik: do Planinskeho vestniku, který vycházel v Lublani, nebo do vídeňského İsterreichische Alpenzeitung. Ostatně právě horolezectví věnoval Jiří Čermák své dílo Člověk a hory.122 To je jakousi historií lezení – od vrcholů alpských, přes hory africké, kavkazské, americké, až po asijské velehory. J. Čermák hojně publikoval v časopisech. V Alpském věštníku, ve Sborníku České společnosti zeměvědné, ve Vojenských rozhledech, v Časopise vědeckého klubu v Praze nebo ve Výročních zprávách Vojenského zemského ústavu, kde pracoval. Čermákovo vědecké dílo je zaměřeno na geomorfologii, velké množství jeho odborných příspěvků můžeme najít ve Sborníku České společnosti zeměvědné. Některé stati zde publikoval zároveň s V. Dvorským: Skupina Razorská,123 Nová mapa Julských Alp.124 Sám se potom věnoval stavbě Alp: Nové názory na tektoniku

(1914), Vznik pražských ostrovů (1914), aj. Dále jsou to díla lehčího rázu – cestopisecká a turistická. Spolu s V. Dvorským vydali příručky: Slovinské Alpy (1910) a Moře Adriatické (1911). Spoulu napsali i knihu cestopisných črt Albánské a černohorské obrázky (1911). Také vydal s V. Dvorským dílo Hory (1907) a sám publikoval knihu Člověk a hory (někde také pouze jako Hory, 1923). Dále napsal i spoustu vojensko-historických studií, přispěl do Ilustrovaného zeměpisu všech dílů světa od Františka Macháta (1911). Napsal také studii o cestách Josefa Wőnsche. Vytvořil přes 200 původních prací, byl, stejně jako Viktor Dvorský, významnou osobností spojenou s Českou společností zeměvědnou a jejím Sborníkem, rovněž s Alpským věstníkem, který spolu s Viktorem Dvorským v letech 1898-1914 v Praze vydávali. Byl členem Masarykovy Akademie práce, Národní rady badatelské jejího geografického komitétu. Byl také nositelem mnoha vyznamenání. Více viz Jiří a Miloslav Martínkovi, Kdo byl kdo – naši cestovatelé a geografové, Praha 1998, s. 88, Josef Kunský, Čeští cestovatelé I, II, Praha 1961, s. 317-330, František Vitásek, Sedmdesát let Jiřího Čermáka, SČSZ, zvláštní otisk č. 2, Praha 1952, s. 65-70, Josef Stěhule, Dr. Jiří Čermák – šedesátník, SČSZ, Praha 1945, s. 83-87. 121 Chata založená v této době našimi alpisty. 122 Jiří Čermák, Člověk a hory, Praha 1923. 123 Viktor Dvorský, Jiří Čermák, Skupina Razorská, SČSZ, Praha 1907, s. 161-192, 209-228. 124 Viktor Dvorský, Jiří Čermák, Nová mapa Julských Alp, SČSZ, Praha 1907, s. 65-71.

38

Alp125 nebo i oblastem vzdálenějším: Výzkum Nové Guiney v posledních letech.126 Plzeňsku se věnuje v článku Sesutí stráně a hrazené jezero u Mladotic,127 Praze pak v příspěvcích Údolí motolského potoka128 a Vznik pražských ostrovů.129 Roku 1921 pak vychází v SČSZ poslední Čermákův článek nazvaný jednoduše Tomsk,130 což není cestopis, jak by se mohlo podle názvu zdát, ale studie odborného geografického rázu. Jiří Čermák tedy bohužel zůstal spolu se svým bratrancem Viktorem Dvorským autorem jediné cestopisné knihy Albánské a černohorské obrázky. Ty ale dodnes nezestárly a to je skoro výjimka potvrzující pravidlo, že mnoho starých cestopisů už dneska dávno není ke čtení.131 Do kapitoly o vědeckých cestopiscích zařazuji i cestopisné črty jednoho z nejvýznamnějších představitelů české literární slavistiky 20. století, Franka Wollmana (1888 – 1969).132 Jeho cestopisy, jak sám píše, jsou jakousi cestopisnou

125 Jiří Čermák, Nové názory na tektoniku Alp, SČSZ, Praha 1908, s. 223-226. 126 Jiří Čermák, Výzkum Nové Guiney v posledních letech, SČSZ, Praha 1913, s. 176-181. 127 Jiří Čermák, Sesutí stráně a hrazené jezero u Mladotic, SČSZ, Praha 1912, s. 19-23. 128 Jiří Čermák, Údolí motolského potoka, SČSZ, Praha 1914, s. 74-83. 129 Jiří Čermák, Vznik pražských ostrovů, tamtéž. 130 Jiří Čermák, Tomsk, SČSZ, Praha 1921, s. 15-22. 131 Otto Janka, Příběhy českých cestovatelů, Třebíč 2001, s. 195. 132 Slavista Frank Wollman je svou působností spjat s Masarykovou univerzitou, kde ve své době spolu s Františkem Trávníčkem a Romanem Jakobsonem vytvořili nejvýznamnější slavistické pracoviště v celé republice. Narodil se 5. května 1888 v Bohušovicích nad Ohří, kde byl jeho otec úředníkem v cukrovaru. V letech 1907-1911 studoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v roce 1912 potom v Berlíně. Od roku 1913 vyučoval na středních školách v Jičíně a Soběslavi, po první světové válce v Bratislavě. Doktorát filozofie získal r. 1917 v Praze, zde se také r. 1922 habilitoval pro obor srovnávacích dějin literatur slovanských.V té době již působil na Komenského univerzitě v Bratislavě. Od roku 1922 docent, od r. 1925 mimořádný profesor. Jako řádný profesor přešel roku 1927 do Brna, zde působil (včetně nucené přestávky za druhé světové války) celých třicet let, až do odchodu do důchodu roku 1959. Již od roku 1928 byl členem ČAVU, od roku 1952 členem a korespondentem ČSAV. Působil také v redakci časopisu Slavia a Slovesná věda. Wollmanovo dílo se vyznačuje tématickou šíří, rozmanitostí zájmů a hloubkou záběrů zkoumaného materiálu. Obsáhl problematiku slovanství celého 19. století, jeho práce se týkaly oboru literárněvědné folkloristiky, literární teorie, dějin slavistiky i srovnávacích dějin literatury slovanských. První okruh Wollmanova vědeckého bádání se týká slavistiky. První vědecké práce Franka Wollmana vycházejí z ústní lidové slovesnosti. Na tu nahlíží jako na organickou složku národní literatury. Výraz slovesnost chápe jako termín širší a výstižnější než literatura. Od počátků své působnosti se F. Wollman hlásí k tzv. pražské škole komparatistů. Objevné byly jeho práce o jihoslovanské dramatice: Srbochorvatské drama (Bratislava 1924), Slovinské drama (Bratislava 1925), Bulharské drama (Bratislava 1928) a Dramatika slovanského jihu (Praha 1930). Ve 20. letech také dramata psal - Bohokrál, Praha 1921, Rastislav, Košice 1922, Člun na moři, Praha 1923, Velká Morava, Bratislava 1924. Dále se zasloužil o zřízení divadelněvědného oboru na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, stejně jako z jeho popudu vzniklo divadelněvědné oddělení na zdejší filozofické fakultě. Jedno z jeho nejvýznamnějších děl je bez pochyby Slovesnost Slovanů (1928), první práce, která podává dějiny Slovanů a lidové slovesnosti Slovanů z jednotícího srovnávacího hlediska. Ve spise K metodologii srovnávací slovesnosti slovanské (1936) se postavil proti nacistické slavistice, stejně tak

39

mozaikou.133 I když F. Wollman skutečně nepsal tak odborné studie jako Konstantin Jireček nebo Emanuel Fait, obsahují jeho črty mnoho zajímavých a užitečných informací obecně kulturně-historického nebo uměleckého rázu. Ačkoli samozřejmě byl vědcem velkého formátu. Wollmanovy cestopisné črty jsou shrnuty v knize Severozápadní Jugoslavija s podtitulem Kulturně cestopisné črty ze Slovinska, Chorvátska a Slavonie.134 Kniha je rozčleněna do dvou větších oddílů – první, nazvaný Slovinsko (Drávská bánovina) obsahuje črty týkající se Slovinska (13), druhý, Chorvátsko a Slavonie (Sávská bánovina) jich čítá 24. Kniha vznikla jako soubor postupných prací, takže bylo možné setkat se s některou črtou ještě před jejím vydáním. Tak tomu bylo v případě statí Goreňsko mondénní,135 Goreňsko pravé a půvabné136 nebo ve stati U Homéra Záhoří, starého Djalského. 137 Stejně je tomu i v případě článku Slovinské momentky138 v Národních listech a článku Charvátské Záhoří139 v Lidových novinách. Slovinské momentky v sobě ukrývají črty Doleňsko literární a tragické, Kdaj se more, more se a Doleňsko nejdolnější. Charvátské Záhoří jsou vlastně Meknite se se gore, da se vidi Zagorje. Vraťmě se ale k výboru z cestopisných črt. Severozápadní Jugolavija tedy čítá celkem 37 krátkých cestopisných dílek. Musím říci, že vskutku velice originálních. Výborně

jako v článku Zpolitisovaná komparatistika (1957). Z dalších děl-studií: Žeromski a Reymont (Bratislava 1926), Juljusz Slowacki (Bratislava 1927), práce monografické: Kollárův mesianismus (1938), Slovanská myšlenka od Dobrovského a Kolára k Masarykovi (1940), Duch a celistvost slovanské slovesnosti (1948) a jiné. Vyvrcholením a dovršením těchto studií jsou dvě zásadní souhrnné knižní monografie: Slovanství v jazykově literárním obrození u Slovanů (Praha 1958) a Slavismy a antislavismy za jara národů (Praha 1968). Slovanství sám F. Wollman označil za práci na rozhraní historie a literární historie, jde o jeho myšlenkově nejbohatší a nejprůbojnější dílo. Vrcholem Wollamnovo dílo zabývající se teorií historickosrovnávacího studia literatur je pak metodologická studie Srovnávací metoda v literární vědě (1959). Více viz Jana Parketová – Jiří Kristýnek, Personální bibliografie Franka Wollmana, Brno 1992. 133 Frank Wollman, Severozápadní Jugoslavija, Praha 1935, s. 5. 134 Tamtéž. 135 Frank Wollman, Goreňsko mondénní, Československo-jihoslovanská revue, č, 1934, č. 3, s. 56-60. 136 Frank Wollman, Goreňsko pravé a půvabné, Československo-jihoslovanská revue,4, 1934, č. 9-10, s. 206-211. V knize Severozápadní Jugoslavija potom publikována jako črty dvě. 137 Frank Wollman, Goreňsko pravé a půvabné,Československo-jihoslovanská revue, 5, 1935, č. 3, s. 57-60. 138 Frank Wollman, Slovinské momentky, Národní listy, 19. 8. 1934, příloha. 139 Frank Wollman, Charvátské Záhoří, Lidové noviny, 19. 8. 1934, příloha.

40

se čtou, jsou četbou zároveň odpočinkovou a na druhé straně i velice poučnou a obsažnou. F. Wollman do nich vkládá mnoho z nepřeberného množství svých znalostí. V úvodu sám říká, že cestoval za dialektologií a etnografií.140 To je dozajista pravda. V črtách najdeme spousty zmínek o krojích nebo zvycích. Co se dialektů týče, je jimi zřejmě F. Wollman uchvácen – jeho texty se poznámkami lingvistického charakteru doslova hemží. Ostatně slovinštiny nebo chorvatštiny si můžeme povšimnout přímo v názvech některých črt. Kdaj se mora, mora se! - Meknite se se gore, da se vidi Zagorje. - Jadna liko, od like pogineš. Wollmanova cestovní mozaika má být zřejmě příručkou pro ty, kteří chtějí jih navštívit. V úvodu zmiňuje dostupné průvodce o Slovinsku, Krasu a Přímoří. Velice kladně hodnotí příručku Slovinské Alpy (od V. Dvorského). Ta ostatně také sloužila základním pramenem pro další dva průvodce domácí, tedy slovinské provenience. Německy psané publikace většinou „malá, na severu Balkánu položená územíčka“ opomíjejí. Dobré prý jsou některé drobnější knížky (Slovénie – vydal Putnik v Lublani, Die nırdliche Adria – vydal Jadran 1932 nebo Otok Krk), ty Wollman doporučuje, jemu samotnému také dobře posloužily. F. Wollman tedy skutečně své dílo jako průvodce koncipoval. Dále se zmiňuje o cestopiscích spjatých s Balkánem: Spíše se to bude někdy podobati Kubovu Čtení o starém Srbsku.141 A myslím, že sám autor odhadl své možnosti skutečně dobře – cestopisným črtám Ludvíka Kuby se ty Wollmanovy opravdu podobají. F. Wollman putuje po svém oblíbeném Slovinsku a Charvátsku. Jakoby Křížem krážem, 142dalo by se říci. Nechává se unést historií, dialektem, památkou, zajímavostí jakéhokoli druhu. Bylo by asi přehnané tvrdit, že cestuje nazdařbůh, Severozápadní Jugoslavija by skutečně mohla sloužit jako průvodce, má svou „kostru“, svůj „vnitřní itinerář“, kterým se F. Wollman řídí, aby při svých cestách neopomenul navštívit něco

140 Frank Wollman, Severozápadní Jugoslavija, Praha 1935, s. 5. 141 Tamtéž. 142 Ludvík Kuba, Křížem krážem slovanským světem, Praha 1956.

41

podstatného, nicméně črty působí odpočinkovým dojmem. Je pro ně charakteristická nehledanost, někdy snad i věcnost. V tomto ohledu připomínají črty Karla Čapka. Při psaní svých črt F. Wollman musel vycházet ze svých zápisků. Ačkoli tvrdí, že jeho zvláštní cestovní zájmy se tam někde více uplatňují, než snad snese beletrie,143 zdají se mi jeho črty právě po této stránce, po stránce beletristické, velice zdařilé. Nemají v sobě přílišnou dávku patetičnosti, jak tomu u některých dobových příspěvků o Balkáně bylo, na druhé straně ani netrpí přílišnou učeností a vědeckou škrobeností. F. Wollman je sice plně zaujat dialekty slovinštiny, ale stále spolupracuje se čtenářem-laikem. Neváhá neustále uvádět překlady a připomínky pod čarou, aby s ním držel krok. Jeho črty vůbec nejsou pouhým sledem událostí, jak je měl poznamenány v zápisnících. Mají dost promyšlenou formu, i v tomto bodě se velice podobají dílům Kubovým: F. Wollman se také zastavuje tam, kde mu to nejlépe vyhovuje. Jeho text je přizpůsobený jeho zájmům, stejně jako se L. Kuba pozastavil nad popisem nenadálého odstínu, pozastavuje se F. Wollman nad dialektem nebo pověstí vzešlé z lidu. Výsledek je potom velice efektní: črta působí nenuceně a přirozeně, čtenář přestává vnímat čas a přizpůsobí se Wollmanovu tempu. Další shodný rys mezi L. Kubou a F. Wollmanem je nasnadě: oba jsou především cestovateli po slovanském venkově. Lidová slovesnost, folklor, stojí vždy v popředí jejich zájmu. Wollmanovo cestopisné dílo rozhodně dotváří celek jeho vědecké práce a není ničím jiným než důkazem jeho neuvěřitelného vědeckého záběru. Je skutečně jakousi mozaikou – obsahuje reflexe historického, literárního folkloristického nebo dialektologického charakteru, popisy všedních příhod a událostí. V neposlední řadě je

143 Frank Wollman, Severozápadní Jugoslavija, Praha 1935, s. 5.

42

také knihou čtenářsky zajímavou, škoda jen, že Frank Wollman nenapsal svých cestopisných děl ještě víc. 3.2 Cestopis dobrodružný Tento oddíl vytvářím za účelem zmínky jediného cestopisce, a to jednoho z našich nejslavnějších cestovatelů, objevitele pramenů Eufratu a Tigridu, Josefa Wőnsche (1842 – 1907).144 Jeho cestopisy o Balkáně se objevovaly zejména ve dvou soudobých časopisech: v Osvětě a v Květech. Roku 1881 vychází v Osvětě článek Pojana, obrázek rumunské vesnice.145 Už na první pohled vidíme, že jde o „jiný“ cestopis. J. Wőnsch na čtenáře působí dojmem zkušeného cestovatele. Jeho cestopisy jsou v první řadě dobrodružné, snaží se čtenáře zaujmout a přilákat. Používá přítomného času, aby čtenáře přímo uvedl do děje. Wőnschův příspěvek má promyšlenou formu, můžeme v něm objevit i přímou řeč. Svá díla rozděluje na části bez pojmenování (není téměř vůbec didaktický), ty znázorňují jednotlivé časové úseky. Příspěvek působí značně dokumentaristicky. I když článek přináší mnoho zajímavých a nových informací, ve srovnání s vědeckým pojetím cestopisu vyznívá méně obsažněji. V rámci mého vlastního rozdělení

144 Český cestovatel Josef Wőnsch vyrůstal v rodině koželuha. Prošel gymnázii v Rokycanech, v Plzni a v Praze, vystudoval Filozofickou fakultu na Univerzitě Karlově. Přesněji na tehdejší Karlo-Ferdinandově univerzitě. Od roku 1867 působil jako pedagog – vyučoval na gymnáziích, mimo jiné v Jičíně. Právě v této době také podnikl nejvíce svých cest. Každé prázdniny se vydával do světa – nejprve se vydal do Skandinávie, další rok do Alp, na Balkán a do Uher. O rok později do Itálie a severní Afriky. Na konci 70. let znovu navštívil Balkán. Plánoval dlouhou cestu do vzdálených krajů. Opatřil si na ni peníze, vědomosti (rady od berlínského profesora Heinricha Kieperta, naučil se terénnímu měření od kartografa Doudlebského) a nakonec si vyžádal roční dovolenou. Roku 1881 vyrazil z Terstu. Procestoval Egypt, Palestinu, Bejrút. Mapoval území (celkem úctyhodných 20 tisíc km2), objevil prameny Eufratu a Tigridu. Svou dovolenou si prodloužil o další rok, z cest si přivezl bohatý národopisný materiál, který věnoval Náprstkovu muzeu. Jeho poslední cesta vedla na území Černé Hory (1890). O cestách referoval v našich i zahraničních časopisech, nepodařilo se mu ale vydat své zážitky knižně. Více viz Jiří a Miloslav Martínkovi, Kdo byl kdo – naši cestovatelé a geografové, Praha 1998, s. 468-470, Josef Kunský, Čeští cestovatelé II, Praha 1961, 34-50. 145 Josef Wőnsch, Pojana, obrázek rumunské vesnice, Osvěta, Praha 1881, s. 803-812, 895-904.

43

cestopisu o Balkáně stojí J. Wőnsch na pomezí mezi vědeckým a spisovatelským cestopisem. Zároveň myslím, že Josef Wőnsch je oblíbeným a ceněným cestopiscem zcela po právu: Pojana je článek velice čtivý a poutavý. Další cestopisný článek týkající se Balkánu vyšel r. 1894 pod názvem Z nynější Černé Hory.146 Pojetí tohoto článku je velice odlišné od předešlého – jde vlastně o cestopis ryze vědecky: v jednotlivých částech se J. Wőnsch postupně zaměřuje na popis historie, charakteristiku obyvatelstva, jeho národnostní složení a náboženství (v části první), dále pak rozebírá Černou Horu po politické stránce, popisuje její státní zřízení. Zmiňuje i míry a váhy, měnu (část druhá), dále pak daně a obchodní záležitosti – státní dluh, plavbu, poštu a telegraf, brannou moc, duchovenstvo nebo školství (v části třetí). Čtvrtý oddíl je věnován popisu černohorské fauny a flóry, tamějšího zemědělství. J. Wőnsch hodnotí i cesty mezi sídly, potom vsi – jejich polohu; popisuje příbytky, školy, kostely. V páté části rozebírá i literární prameny o Černé Hoře. Snaží se vystihnout Černohorce a Albánce, jejich sebevědomí, jejich vztah k boji. V šesté části se obrací k popisu podnebí a přírodních poměrů. V Květech vydal J. Wőnsch první cestopisný článek, který se týká i Balkánu, v dubnu r. 1879. Jmenoval se Královna Adrie.147 V tomto příspěvku se J. Wőnsch obrací znovu k prvému pojetí cestopisu. V popředí tedy stojí hlavně dobrodružnost děje – můžeme si povšimnout, že i syntax věty je náležitě přizpůsobena – J. Wőnsch dal často přednost kratším větám, aby děj dostal spád a nabyl na dramatičnosti. Do textu občas zabudoval i přímou řeč, jako součást dílčích příhod. Roku 1880 vyšel v Květech článek Na březích Kerčiných.148 Tento článek bych mohla nazvat jako jakési propojení obou předcházejících typů – zachovává si tedy určitou

146 Josef Wőnsch, Z nynější Černé Hory, Osvěta, Praha 1894, s. 97-111, 221-233, 360-367, 511-520, 585-594. 147 Josef Wőnsch, Královna Adrie, Květy, Praha 1879, s. 8-16, 127-135. 148 Josef Wőnsch, Na březích Kerčiných, Květy, Praha 1880, s. 42-53.

44

dramatičnost a neobvyklost, na druhou stranu v něm ale J. Wőnsch přináší mnoho zajímavých informací. Předpokládám, že ve svých příspěvcích vychází z deníkových záznamů, nicméně není to ani příliš viditelné, ani tomu nikterak zvlášť nepodřizuje formu svých textů. O rok později byl publikován článek Split.149 Je volným pokračováním předešlého příspěvku. Wőnschův styl je jedinečný právě svou nenuceností. Jeho články obsahují mnoho zajímavých poznatků, ale i informací v podstatě vědeckého charakteru. Přesto je J. Wőnsch dokáže výtečně zakomponovat do svých textů, nepůsobí nijak rušivě. Čtenář se zkrátka nechá unášet popisem krajů a cestovatel ho zavede, kam se mu zlíbí. Aniž by si toho byl ovšem čtenář vědom. Opět po roce se čtenáři Květů s Wőnschem setkali v článku Z Metković do Sarajeva.150 V tomto příspěvku rozeznáváme právě onoho vynikajícího cestopisce, který se tak proslavil svými cestami po světě. Právě díky příspěvkům tohoto typu jsem pro Josefa Wőnsche zavedla samostatnou kategorii „dobrodružného“ cestopisu. J. Wőnsch zde popisuje svou návštěvu Mostaru a Sarajeva. Jeho cestopisy působí téměř majestátně: jejich autor dokáže vtáhnout čtenáře do děje – svou přímočarostí a zároveň lehkostí. Z Metković do Sarajeva uzavírá větou: Zlatá Bosna Seraj, slavené Sarajevo rozestíralo se před námi v jasném svitu slunečním.151 Jako by byl jedním z těch, kdo v Bosně žijí. Právě tento rys jeho cestopisů, a sice úplné ponoření do krajiny nebo místa, sžití s ním, činí z J. Wőnsche tak poutavého autora. Další cestopisné příspěvky Josefa Wőnsche nacházíme i v časopise Lumír. V roce 1880 zde J. Wőnsch publikoval článek Zader.152

149 Josef Wőnsch, Split, Květy, Praha 1881, s. 111-118, 151-157. 150 Josef Wőnsch, Z Metković do Sarajeva, Květy, Praha 1882, s. 570-580. 151 Tamtéž, s. 580. 152 Josef Wőnsch, Zader, Lumír, Praha 1880, s. 533-537.

45

Ve stejné době, kdy publikoval svá díla časopisecky, vycházela i knižně. Jako první vyšla dvoudílná kniha Po souši a po moři,153 následovala Z blízka a z dáli.154 Roku 1891 vyšel potom trochu odlišnější a uvolněnější cestopis Mimochodem.155 Všechny Wőnschovy knihy jsou věnovány; Po souši a po moři je věnována slovutnému pánu Josefu Jirečkovi.156 Obsahuje 15 cestopisných črt z cest, které Josef Wőnsch podnikl na sever Evropy. Z blízka a z dáli obsahuje mimo jiné i cestopisná dílka publikovaná v Osvětě. (Pojana, 1880.) Ze stejného roku jsou i další dvě črty: Ada-Kaleh a črta Padlý velikán, v níž J. Wőnsch popisuje bulharský Vidín. Prochází jeho historii, zejména ve spojitosti s Turky. Vyjadřuje nadšení nad osvobozením města od Turecké nadvlády: Teď řítí se minaret za minaretem, a hrdé druhdy půlměsíce turecké rozmetané vůkol v bahně se povalují. V jasné záři slunečné nikdy již se tu nezalesknou. A Bohu díky, že nikdy se nezalesknou! 157 Další črty obsažené v této knize pocházejí z roku 1875. (Do Varny, Bospor, Cařihrad, V Archipelagu.) První svazek díla Z blízka a z dáli čítá asi 350 stran. Trochu zvláštní, ale velice originální místo zaujímá ve Wőnschově tvorbě dílo Mimochodem, s podtitulem Příhody a nehody z cest Josefa Wőnsche. Dílko skutečně neobsahuje popisné cestopisy, ale příhody, které se cestovateli udály na cestě. V Tatrách, v Itálii nebo v Egyptě. I názvy jednotlivých částí o tom vypovídají. (Vojtek a jeho šivl, Prší !, Tančíme s Florou, atd.) Převažuje v nich forma vyprávění, přímá řeč. Josef Wőnsch je autorem dobrodružné linie cestopisu. Jeho díla jsou blízká například cestopisům Stanka Vráze. Zachovávají si informační hodnotu, v popředí stojí ovšem

153 Josef Wőnsch, Po souši a po moři, Praha 1880. 154 Josef Wőnsch, Z blízka a z dáli, Velké Meziříčí, 1887. 155 Josef Wőnsch, Mimochodem, Praha 1891. 156 Otec Konstantina Jirečka. 157 Josef Wőnsch, Z blízka a z dáli, Velké Meziříčí, 1887, s. 110.

46

snaha strhnout čtenáře do nitra vyprávění. Wőnschův styl bych zcharakterizovala jako popis s nadhledem. Do všech koutů světa se vydával plně informován, jeho díla rozhodně po stránce poznatkové nepostrádají. Navíc jsou svým lehce maximalistickým nábojem nepřehlédnutelná. Mimo Evropu J. Wőnsch cestoval do oblasti někdejší Mezopotámie. Napsala-li jsem ve druhé kapitole své práce, že cestopisci přelomu 19. a 20. století již nezaplňovali bílá místa na mapě, Josef Wőnsch je výjimkou potvrzující pravidlo. Zmapoval totiž více než 20 tisíc km2 a doslova opravil mapy: odhalil totiž skutečné prameny Eufratu a Tigridu. 3.3 Výtvarníci-cestopisci Řadím je do oddělené kapitoly proto, že jejich styl je odlišný od vědeckého pojetí cestopisu, je bližší spíše spisovatelům-cestovatelům. Nicméně jeho autoři jsou považováni především za výtvarníky, podobně jako jsou spisovatelé proslulí především svou literární tvorbou. Mimo to myslím, že na zmiňovaných cestopisech lze rozpoznat určité „malířské rysy“, stačí jenom sáhnout po kterémkoli Kubově cestopise. Způsob, jakým popisuje krajinu, vřelost, která z jeho textů vychází, atmosféra, kterou dokáže zachytit – to vše evokuje obraz.158 Na prvním místě tedy uvádím právě Ludvíka Kubu (1863 – 1956).159

158 Temná jehlice letěla jako šíp do zlatově zbarvené oblohy, kde se právě končil zápas dohasínajícího dne /…/ - Ludvík Kuba, Křížem krážem slovanským světem, Praha 1956, s.103, /…/, tamtéž, s. 124: Až jsme přišli k chatě, na jejímž dvorku seděl starý muž s namydlenou bradou, kolem níž se kmitaly šikmé blesky břitvy ovládané mladým Dalmatincem /…/. 159 Ludvík Kuba se narodil do chudé zámečnické rodiny. Už jako mladý projevoval umělecké nadání – hudební i výtvarné. Rodiče si ale přáli mít z něj učitele, tak se i stalo. Ovšem pedagogické kariéře se Kuba věnoval pouhé dva roky. Dal přednost dráze svobodného umělce a spisovatele. Kubova umělecká osobnost byla vskutku mnohostranná: byl hudebníkem (studoval na pražské varhanické škole), malířem, sběratelem písní, etnografem, cestovatelem i spisovatelem. Všechny tyto složky jeho osobnosti se proplétají a vzájemně ovlivňují. Co se malířství týče, k soustavnému studiu malby se Kuba dostal až jako třicetiletý. Studoval soukromně u Karla Liebschera a Maxe Pirnera v Praze, později i v Paříži (v akademii Julian). Následovala studia v Mnichově (ve škole Slovince Ažbé), ve Vídni. Obdivoval obrazy, které vytvořili Camille Corot, Édouard Manet, Claudie Monet a Auguste Renoir. Jeho malba vychází především z impresionismu, ale nevyhýbá se ani jiným vlivům:

47

Kuba–cestovatel si předsevzal jako úkol zaznamenat a prostudovat písně a zvyky Slovanstva. Své cesty ovšem spojoval i s posláním malíře. Jeho první výzkumná cesta vedla na Slovensko (Svätý Martin), další potom k Lužickým Srbům. (Sem se často vracel; je autorem výzdoby Srbského domu v Budyšíně.) Další okruh jeho cest je spjat se slovanským východem, Haličí, Ukrajinou a Ruskem. A konečně nejčastěji pak cestoval na jih, do Srbska, Bosny a Hercegoviny, do Černé Hory, Makedonie. Slovanský svět ho lákal i po 1. světové válce: znova se vydal za Lužickými Srby (díky iniciaci profesora Josefa Páty), na jih putoval díky finanční podpoře prezidenta T. G. Masaryka.160 Výsledkem Kubovy sběratelské činnosti bylo rozsáhlé dílo o mnoha svazcích Slovanstvo ve svých zpěvech.161 Tento sborník shrnuje lidové písně všech slovanských národů s původními texty a jejich českými překlady. K písním mají vlastně blízko všechna Kubova díla. Kubův rukopis v sobě nezapře svéráznost: dá se charakterizovat jako syntéza vyprávění, zážitků z cest, kreseb, obrazů a záznamů písní. Dalším vícesvazkovým dílem jsou Cesty za slovanskou písní.162 Jde o soubor hudebně-

Kuba možnosti impresionismu rozvádí velice osobitě, jak se dočítáme v příručce vydané u příležitosti Kubovy výstavy v zámeckém sále v Plasích. Dnes bývá řazen mezi autory tzv. opožděného impresionismu a tvoří součást linie české koloristicky pojaté malby. Maloval krajiny, městské veduty, zátiší, květiny, i obrazy figurální: náměty z rodinného prostředí, portréty významných osobností. Vytvořil také celou řadu autoportrétů. Pro jeho malby je typická nehledanost, samozřejmost. Napsal rovněž knihu memoárových vzpomínek Zaschlá paleta. Pro mnohé tvoří malba hlavní osu jeho tvůrčí aktivity. Ludvík Kuba se dožil úctyhodného věku 93 let, stále maloval, ačkoli ochrnul na jednu ruku. Dočkal se mnoha poct: roku 1945 byl jmenován národním umělcem, roku 1936 byl zvolen čestným profesorem Akademie výtvarných umění. Stal se také čestným členem Svazu hudebníků. Více viz Josef Kunský, Čeští cestovatelé I, II, Praha 1961, s. 200-214, Jiří a Miloslav Martínkovi, Kdo byl kdo – naši cestovatelé a geografové, Praha 1998, s. 264-266, Miloslav Racek, Ludvík Kuba, národní umělec, dr.h.c.; Zámecký sál v Plasích, 15.8.-19.9.1965, http://www.hostinuvojkovic.cz/kuba_ludvik.htm. 160 L. Kuba vydával svá mnohasvazková díla postupně – tak si zajišťoval finanční podporu pro vydávání dalších děl. Měl sice oproti ostatním cestovatelům výhodu v podobě právě výše zmiňované podpory od T. G. Masaryka, jenomže po dlouhou dobu musel financovat veškeré náklady na vydávání svých děl sám. 161 Ludvík Kuba, Slovanstvo ve svých zpěvech, Praha 1929, 15 svazků. Dílo vznikalo během cest v letech 1884 – 1893. 162 Ludvík Kuba, Cesty za slovanskou písní, Praha 1934-1936 ve vydání dvousvazkovém,1953 jako jeden svazek.

48

cestopisných statí s hudebními příklady a vlastními kresbami, jak se píše už v titulu díla. Dvousvazkové dílo (poprvé vydané roku 1934 a 1935) je jakýmsi shrnutím poznatků o slovanských zemích, vznikalo v letech 1885 – 1929. Obsahuje jednak sběratelské črty (Slovinsko, Charvátsko a Slavonie, V Bosně a Hercegovině, V Dalmacii, V Jižním Srbsku, V Bulharsku), dále pak stati a úvahy. Celá kniha je proložená písněmi, kterých je celkem 333, a autorovými kresbami. První díl je věnován slovanskému západu a východu (Československo, Lužice, Polsko, Ukrajina, Rusko, Bílá Rus a Červená Rus), druhý slovanskému jihu. Cesty za slovanskou písní by se daly charakterizovat jako notové záznamy lidových písní rozšířené o Kubovo vyprávění týkající se samotného zachycení písně, případně různých poznámek a zajímavostí. Na kresbách L. Kuba zachycuje architekturu, národní kroj nebo jiný projev folkloru, hudební nástroje, krajinu, … zkrátka vše, co ho právě zaujalo nebo podnítilo jeho představivost. Objevují se i poznámky muzikologického charakteru či úvahy obecnějšího rázu o písních, hudebnících, muzikantech nebo zpěvácích.163 Čistě cestopisná je druhá část uvedená názvem Sběratelské črty. Shrnuje skutečně výborné cestopisné črty. Základním momentem nejenom těchto textů je pro Ludvíka Kubu setkání. Setkání s přáteli, s osobnostmi, průvodci. Velice často vypráví o setkání s krajany. Tato část obsahuje črty již dříve vydané časopisecky nebo v novinách.164 Další z Kubových děl jsou soubory fejetonů Čtení o Dalmacii165 a Čtení o Bosně a Hercegovině.166 První jmenovaný soubor zpracovává cesty a studie z let 1890 – 1912. Obsahuje 9 kreseb, 18 písní v překladu Jana Hudce, 25 barevných příloh (tj.reprodukcí Kubových obrazů) a mapku. Kubovy knihy jsou barevné v pravém i přeneseném slova smyslu. Jeho styl je přímý, realistický. Jedná se velice často o prosté vyprávění,

163 V části Stati a úvahy – například: Hudební umění lidu dalmatského: Město a ves – kde je základním bodem jeho úvahy rozdíl mezi vesnickou a městskou písní. 164 Například: Lumír, ČČM, Slovanský sborník, Ruch, Hlas národa, Národní listy, Slavia, Beseda lidu, Lidové noviny, Ilustrovaný svět, Květy a jiné. 165 Ludvík Kuba, Čtení o Dalmacii, Praha 1936. 166 Ludvík Kuba, Čtení o Bosně a Hercegovině, Praha, 1937.

49

sdělení toho, co zažil. Oproti cestopiscům-vědcům, kteří se většinou své vědecké strohosti a přebujelosti informací zbavovali ne příliš úspěšně, působí Kubovy cestopisy velice svěže a barevně. Jsou mnohem subjektivnější. Z Kubových textů na čtenáře působí vřelost, L. Kuba do nich přenáší svou lásku ke krajům, po nichž putoval, a k lidem, které tam potkával. Podobně jako K. Jireček, také L. Kuba v nich zabíhá do historie. Jenže většinou se pohybuje na úrovni legend a bájí, často do svých črt zahrnuje pověsti. Samozřejmou součástí jeho děl jsou už několikrát zmíněné kresby, reprodukce obrazů a notové záznamy písní, které si během svých cest neopomenul zaznamenat. Vždycky si všímá národního kroje. Čtení o Bosně a Hercegovině zahrnuje cesty a studie z let 1893 – 1896. Je rozděleno na několik částí. První, nazvaná Z letopisů, krátce hodnotí politickou situaci, historii a současnost Bosny a Hercegoviny. Všechny ostatní části potom obsahují cestopisné črty. Jednotlivé oddíly se jmenují Cesty a zastaveníčka, Za písněmi, Krajan, jenž mi překážel, Mostarské obrázky a Sarajevské vzpomínky. Za Kubova cestopisná díla bývají považovány knihy:167 Čtení o Lužici,168 Čtení o Makedonii,169 Čtení o Starém Srbsku,170 Čtení o Bosně a Hercegovině171, Čtení o Dalmacii172, Na Černé Hoře173 a Cesty za slovanskou písní. 174 Připojuji ještě Křížem krážem slovanským světem175 a Kubovy paměti nazvané Zaschlá paleta.176 Dvě poslední citovaná díla jsou poměrně rozsáhlá. Křížem krážem je výbor z Kubova díla, rozdělený do tří částí: první je věnována polabským Slovanům, druhá slovanskému východu a třetí slovanskému jihu. První část obsahuje 14 cestopisných črt, druhá pouze dvě a třetí, nejdelší, jich čítá 34. V předmluvě vyslovuje Pavel Eisner názor, že

167 Čtení o polabských Slovanech zůstalo pouze v rukopise. 168 Ludvík Kuba, Čtení o Lužici, Praha 1923. 169 Ludvík Kuba, Čtení o Makedonii, Praha 1932. 170 Ludvík Kuba, Čtení o Starém Srbsku, Praha 1932. 171 Ludvík Kuba, Čtení o Bosně a Hercegovině, Praha 1937. 172 Ludvík Kuba, Čtení o Dalmacii, Praha 1936. 173 Ludvík Kuba, Na Černé Hoře, Praha 1892, první vydaný soubor fejetonů. 174 Ludvík Kuba, Cesty za slovanskou písní, Praha 1934-36, jednosvazkové vydání 1953. 175 Ludvík Kuba, Křížem krážem slovanským světem, Praha 1956. 176 Ludvík Kuba, Zaschlá paleta, Praha 1958.

50

Kubovi bylo třeba naukovou náplň podávaných textů pronikavě beletrizovat, aby byl vzbuzen zájem laického čtenářstva i aby vzbuzený zájem nevyprchal ještě před dočtením jednotlivých úryvkovitých textů.177 To se mi zdá být názorem velice zajímavým, doplnila bych, že L. Kuba zvolil právě formy črty jednak kvůli tomu, že se musel přizpůsobit omezenému prostoru, který mu byl určen časopisem nebo novinami, a jednak mu zkrátka forma črty byla blízká – dokáže v ní vyjádřit přesně to, co potřebuje. Faktem je, že v době vzniku Kubových črt se postupně začíná zájem o ně zvětšovat - ze strany čtenářů i ze strany spisovatelů. Črta se stala přesně tím, co cestovatelům vyhovovalo: cestopis se stal intimnějším žánrem, psalo se v něm o krajinách, které byly víceméně volně přístupné turistice. Cestopiscům už nešlo v prvé řadě o to, aby čtenáři umožnili přístup do neznámých krajin, důležitější bylo zachytit atmosféru, okamžik, kterým místo na spisovatele zapůsobilo. Další nepřehlédnutelný rys Kubových cestopisů je jeho syntetičnost – Kubovy črty jsou mozaikou několika složek. Což je dozajista i další příčina jejich obliby a originality. Navíc jejich náplň není typicky tendenční, Kuba se příliš nerozepisuje o tématech politiky, ekonomiky a podobných. Na místo toho čtenáři třeba vypráví krátký úsměvný příběh nebo popisuje svým jedinečným podáním atmosféru podvečerního tržiště. Čímž si zajistí přízeň čtenáře, navíc i nadčasovost svých literárních děl. Zkrátka: K cestopisům Ludvíka Kuby se čtenář rád vrací.178 Křížem krážem slovanským světem je dílo velice čtivé, je napsáno s notnou dávku nadhledu, někdy i humoru. Místy se objevují i informace z oboru historie, literatury, lingvistiky, L. Kuba se často uchyluje k vylíčení legend spjatých s danou oblastí. Jeho črty jsou vizuální, navíc působí básnicky. Jsou plné neobvyklých básnických obrazů. Je v nich všudypřítomný národopis. Sám autor svůj zájem o národopis vysvětluje takto: Národopis v svém hlubokém a vlastním smyslu není nikterak protikladem umění.

177 Tamtéž, s. 8. 178 Tamtéž, s. 9.

51

Naopak: národopis, totiž jeho věcná a myšlenková náplň, je prazdroj umění, jeho pramáť, je vůbec praumění lidstva. Z něho umění vyšší vyšlo, pomocí jeho se rozvíjelo a jím se podnes obrozuje a osvěžuje.179 Ve vylíčení kroje nevidí pouhý věcný popis, přesně naopak: je to něco hlubokého a nerozlučně spjatého s lidmi: Vymalovat tedy kroj v národopisném smyslu značí vyjádřit vše, co duševně a mravně naplňuje lid, a nikoliv podat jen barvu a střih šatů a správně přepočtenou řadu knoflíčků a stuh.180 Stejným způsobem L. Kuba postupuje i při literárním popisu kroje. Vždycky jde do hloubky, nevěnuje mu pouze letmý pohled. Zbývá mi ještě zmínit poslední Kubovo dílo, a sice jeho paměti. Pod názvem Zaschlá paleta byly vydány posmrtně roku 1958. Jde skutečně o paměti, nedají se označit za cestopisy, i když všechny své cesty v nich Ludvík Kuba zmiňuje. Jde o dílo velice čtivé, doslova z něj sálá úcta a láska k životu a lidem. Kubovy texty působí často velice kladně a příjemně, aniž by se autor musel uchýlit k idealizování. Kubovy cestopisy zaujímají v rámci cestopisu o Balkáně ojedinělé místo. Nemůžeme je jednoznačně oddělit od cestopisu vědeckého, neboť L. Kuba rozhodně byl velkým etnografem a folkloristou a tento aspekt jeho osobnosti se ve velké míře v jeho spisovatelském díle odráží. Dalším malířem-cestovatelem je František Bohumír Zvěřina (1835 - 1908).181 Zvěřinovy cesty po Balkáně jsou doprovázeny i literární tvorbou. Jedná se sice pouze o několik málo textů z rukopisné pozůstalosti, nicméně jistě stojí za to je zmínit.

179 Ludvík Kuba, Křížem krážem slovanským světem, Praha 1956, s. 83. 180 Tamtéž, s. 85. 181 Jeden z nejvýznamnějších českých umělců druhé poloviny 19. století vystudoval reálku ve Znojmě, po jejím absolvování, podporován svým strýcem, profesorem Dubským, nastoupil na pražskou malířskou akademii pod Maxem Haushofrem. Vystavoval již za svých studií, mohl díky získaným penězům cestovat. Zejména na Blakán. V roce 1852 ale musel akademii opustit. Byl označen za pansláva kvůli výhradně slovanským námětům svých obrazů. Od té doby působil jako pedagog. Na reálce v Kutné Hoře, dále i v Brně, Gorici, Mariboru a ve Vídni. Vyučoval kreslení, deskriptivní geometrii a krasopis, přednášel česky, slovinsky i německy. Roku 1866 mu byl udělen titul profesor. Podnikal cesty do Dalmácie, Chorvatska, Bosny, Hercegoviny, Černé Hory, Albánie, Bulharska, Rumunska. Jeho cesty bývaly často velice dobrodružné - pro náměty svých obrazů podnikal výpravy v přestrojení, napomáhala mu výborná znalost slovanských jazyků. Byl jedním ze zakladatelů Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně. Posledních šest let života trávil střídavě na Moravě a v dolním Rakousku ve Zwettlu. Těžištěm jeho tvorby byl Balkán a slovanské země, vystavoval doma i

52

Německy psané jsou příspěvky Aus den Steppen Sődrussland,182 Eine tatarische Niederlassung in der Krim, 183 Ein Kosakenvorposten an der Donau184 a Steppenferde in Sődrussland nach einem Gewitter.185 I česky psané příspěvky z časopisu Zlatá Praha se týkají jeho cest na východ do Ruska. Krátké cestopisné črty Filipenko,186 Sirotek187 a Bouřka188 jsou dost netypické. Všechny tři se odehrávají ve stepi, ostatně jsou také označeny jako Příhody na stepi. Zvěřina nepsal naučně-informativní cestopisy. Přesně naopak: jeho tři dílka jsou jenom „obrázky“, drobné příhody, které F. Zvěřina na svých cestách zažil. V informacích o Zvěřinově biografii se dočteme, že byl dobrodruh – podnikal různé nebezpečné výpravy nebo na ně zkrátka měl štěstí. Tři výše zmíněné cestopisné črty to jenom dokazují. Všechny tři jsou vlastně „pouhými“ příběhy. Filipenko byl hledaný stepní tulák, kterého Zvěřina potkal ve stepi – převlečeného za ženu. Nechal si od něj (ní) namluvit, že tlupa kozáků, která se k nim žene, polapí, koho potká, a zle s ním naloží.

v zahraničí, podílel se na ilustrování časopisů a časopisecky také publikoval. Dále se věnoval i restaurátorské práci, celkem vytvořil asi osm tisíc malířských studií, kreseb, obrazů a grafických děl. Po cely svůj život patřil k zastáncům slovanské myšlenky. Zvěřina-malíř zaznamenal romantismus, realismus, impresionismus, i jiné směry po r. 1900, obvykle bývá řazen k romantikům. Svou tvorbou dal podnět k dílu Alšovu i Mánesovu. Jeho technika znamená dokonale zvládnutou kresbu. Osvojil si i jiné techniky, ale za pobytu v Gorici onemocněl oční chorobou, která mu znemožňovala pracovat s barvami. Jeho styl je samozřejmě svérázný i z námětového hlediska – snivá a podmanivě krásná krajina, dobrodružství, romantičnost, divoký charakter lidí z Balkánu. Obsahová náplň Zvěřinova díla je spjatá s myšlenkou slovanství, vrchol jeho tvorby představují právě práce jihoslovanské, balkánské. Zvěřinovo dílo nemá mezi českými kreslíři obdoby. Byl uznáván už za svého života – nositel rytířského řádu Františka Josefa I, člen Akademie císaře Františka Josefa I pro vědy, literaturu a umění, člen Kaiserliche Akademie der Wissenchaften und Kőnste in Wien, také člen Čestné akademie věd, člen Krasoumné jednoty v Praze, Umělecké besedy. Více viz Helena Kusáková, František Bohumír Zvěřina, Havlíčkův Brod 1959, Prokop Toman, Prokop H. Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců, Praha 2000, s. 741-2, http://www.knihovnatr.cz/vyroci2003.htm, 182 František Bohumír Zvěřina, Aus den Steppen Sődrussland, Globus, Dresden 1875, s. 330-332, 345-348. 183 František Bohumír Zvěřina, Eine tatarische Niederlassung in der Krim, Neue Illustrierte Zeitung, Wien, s. 51. 184 František Bohumír Zvěřina, Ein Kosakenvorposten an der Donau, Meisterwerke der Holzschneidekunst, 1881. František Bohumír Zvěřina, Steppenferde in Sődrussland nach einem Gewitter, Meisterwerke der Holzschneidekunst, 1887. 186 František Bohumír Zvěřina, Filipenko, Zlatá Praha, Praha 1909, s. 367 a 368. 187 Tamtéž, s. 392. 188 Tamtéž, s. 428-429.

53

F. Zvěřina se tedy i se ženou ukryje do skalní prolákliny a kozáci odchází s nepořízenou. Teprve později se dozví, kdo byla skutečně ona žena ze skal. Rysy pohádky má i Sirotek. Znovu se odehrává na stepi, znovu jde o překvapivé setkání. Tentokrát s hříbětem. Uprostřed stepi se k vypravěči přidá hříbě, doprovází ho až do blízké vesnice. Tam vzbudí tento výjev až nečekaný zájem – nakonec Zvěřinovi vesničané vysvětlí, že vlci přepadli a rozehnali na stepi stádo koní a klisna, která v nastalém nebezpečí hájila hrdinsky svoje mládě, padla jim také za oběť.189 V textu se sám zmiňuje, že tento motiv později zpracoval také umělecky. Ostatně všechny tři dílka působí, jak jsem již jednou napsala, dojmem obrazu, výjevu. Bouře byla také zpracována výtvarně. Krátký dojemný příběh vypráví opět o setkání na stepi. Těsně před bouří potkává F. Zvěřina krásnou ženu, která nese v náručí malé dítě. Jde prý na návštěvu za sestrou do vedlejší vesnice. F. Zvěřina ji varuje před bouřkou, ona ho ale neposlechne a pokračuje v cestě. Druhý den se potom vypravěč dozvídá, že do ní těsně před vesnicí uhodil blesk a že oba, i s dítětem, zemřeli. Všechny příběhy jsou psány v 1.osobě, F. Zvěřina v nich zároveň i vystupuje. Končí pointou. Jde o prosté vyprávění toho, co se skutečně stalo. Autor dokáže výborně zachytit atmosféru. Črty jsou dobrodružné, napínavé a velice poutavé. Jenom škoda, že jich F. Zvěřina nenapsal více. Představují totiž velice originální druh cestopisné prózy. Filipenko, Sirotek i Bouře byly otištěny ve Zlaté Praze krátce po Zvěřinově smrti. Zároveň zde byl publikován i jeho Vlastní životopis.190 V něm sám F. Zvěřina vypráví svoje životní osudy. Rozepisuje se především o odchodu z Haushoferovy akademie. František Bohumír Zvěřina byl především malířem – skutečně vynikající a zcela originální osobností malířství druhé poloviny 19. století. Reprodukce jeho obrazů se

189 František Bohumír Zvěřina, Sirotek, Zlatá Praha, Praha 1909, s. 392. 190 František Bohumír Zvěřina, Vlastní životopis, tamtéž, s. 189.

54

objevovaly zejména ve Zlaté Praze a ve Světozoru. Většinou včetně komentářů-popisků, které se vždy o Zvěřinových dílech vyjadřovaly kladně. 3.4 Cestopisci-spisovatelé a fejeton Do tohoto oddílu náležejí ti cestopisci, kteří jsou známí především jako spisovatelé. Jsou to osobnosti, které si nevybíraly za cíle svých cest pouze Balkán. Na rozdíl od takových jako byl třeba Ludvík Kuba, jehož jméno je s Balkánem spjato téměř výsostně. Faktem je, že cestopisců, kteří by se věnovali pouze oblasti Balkánu, je poskrovnu: kromě výše zmiňovaného Ludvíka Kuby nebo Konstantina Jirečka snad žádní, přičemž i oni byli na cestách vedeni především svými zájmy – L. Kuba svou sběratelskou vášní, která mu velela putovat za všemi slovanskými národy, K. Jireček svými osvětovými úmysly, které ho poutaly zejména k Bulharsku. Jako první uvádím jméno spisovatele Vítězslava Hálka (1835 – 1874).191 V. Hálek vykonal mimo výlety (Krkonoše, Lužice, okolí Prahy) dvě větší cesty: na východ do Krakova a na Haličské Tatry roku 1862 a na jih roku 1865. Do Itálie a na Balkán.

191 Básník, prozaik, fejetonista a novinář Vítězslav Hálek (vlastním jménem Vincenc Hálek) se narodil 5. 4. 1835 v Dolinku u Prahy, dětství a mládí prožil na Mělnicku. Krátce pobyl v Jestřebí, aby se naučil německy (1845), od roku 1847 studoval v Praze Akademické gymnázium. Přáním rodičů bylo, aby se stal knězem, on se ale zapsal na filozofickou fakultu, studií ovšem po třech letech zanechal. Peníze na studia si vydělával jako domácí učitel. Tak také poznal svou budoucí ženu, která pocházela ze zámožných poměrů. Peníze mu zajistily hmotné i společenské zázemí pro tvůrčí činnost. Podílel se na přípravě almanachu Máj (1858), jehož další tři ročníky redigoval sám. Byl redaktorem Národních listů, rovněž byl činný v Akademickém čtenářském spolku i v Umělecké besedě .Stál u zrodu několika dobových časopisů a všech významných kulturních projektů své doby. V roce 1865 podnikl s podporou Svatoboru velkou cestu na jih – navštívil Benátky, Kraňsko, Charvátsko, Dalmácie, Černá Hora, řecké ostrovy, Cařihrad, Malá Asie (květen – srpen 1865). Roku 1871 cestoval do severní Itálie přes Vídeň, Záhřeb a Terst. Zážitky z cest zpracoval v mnoha fejetonech, odrážejí se i v jeho básnické tvorbě. Například v epické básni z roku 1867 Černý prapor. Z jeho díla jmenujme hned prvotinu Večerní písně, dále trojdílnou sbírku lyriky V přírodě. Vytvořil i několik veršovaných povídek byronovského typu – Alfréd, Krásná Lejla, Mejrima a Husejn. Umělecky úspěšnější byla posmrtně vydaná sbírka drobných epických obrázků Pohádky z naší vesnice. V 70. letech vyvrcholila jeho vesnická próza povídkami zachycujícími kontrast dvou způsobů života: Pod dutým stromem, Na statku a v chaloupce, Na vejminku, Pod pustým kopcem. Další prózy: Poldík rumař, „Študent“ Kvoch. Napsal jediný román (Komediant). Psal i divadelní kritiky a fejetony. Široký okruh témat časových a politických, dále cestopisných. Redigoval časopisy Lumír (1863, 1873, č. 1-27), Zlatá Praha (1864 a 1865), Květy (1865 – 72, 1865, 1866), Máj (2-4), Slovanské besedy (1861) a Poesie světová (1871-74). Zemřel náhle a předčasně r. 1874. Více viz Spisovatelé 19. a počátku 20. století, autorský kolektiv za redakce Květy Holmové, Mojmíra Otruby a Zdeňka Pešata, Praha 1982, s. 102-106, Lexikon české literatury, vedoucí redaktor Jiří Opelík, Praha 2000, s. 46-50.

55

Výsledkem jeho tvorby nebyly cestopisy jako takové vydané samostatně, nýbrž cestopisné fejetony publikované v novinách (Národní listy) a časopisech. Knižně byly vydány až později pod názvem Cestopisy.192 Kniha obsahuje články z let 1861 – 1874, dělí se na několik částí: Národní slavnost v Budyšíně, Neštěstí na Dunajci v Tatrách, Z našich cest, Na Černou Horu a do Cařihradu, Cařihrad a jeho život, Z Černé Vody do srbského Bělehradu, V Srbském Bělehradě, Vzpomínky z cest, Poslední obrázky a Krkonošské črty. Hálkovy cestopisné črty se výborně čtou, jsou velice pestré a živé. Daly by se označit za pravý protipól vědeckých cestopisů, které tvořili například Jiří Daneš nebo Emanuel Fait. Z vědeckého hlediska tedy mnoho nového nepřinášejí, to ovšem ani není jejich cílem. Co ztrácejí na učenosti, to přibírají na své umělecké stránce. Konec konců sám V. Hálek píše: Úlohou těchto cestopisných obrázků není a ani nemůže být, abych čtenáři město to vylíčil tak, aby je viděl takřka před sebou. K tomu bylo by třeba celého díla a na takové práce máme my poetové málo učenosti a ještě méně trpělivosti.193 Črty jsou psány velice lehkým stylem, slova autorovi krásně plynou a čtenář se nechá unášet tu něčím nečekaným, tu něčím zajímavým, kuriozitou nebo vtipem. Je poetický, někdy romantický. Vidí očima turisty. Zároveň má ale nadhled, do svých črt mnohdy vkládá úvahy o cestování. Nadneseně řečeno, vytváří „metacestopis“: Není to věcí tak snadnou, z cest psáti listy o cestách /…/ není úlohou cestovatele, aby celé dni protrávil za stolkem kvůli tomu, by o svých cestách psal. Úlohou cestovatele jest vidět a opět vidět, zkoušet, zkoumat, vyhledávat nové dojmy, žít v nich a prožíi je, až se stanou jeho majetkem /…/ 194 Snaží se všemožně o stálý kontakt se čtenářem – třeba pomocí 2. osoby singuláru nebo 1. osoby plurálu. Vždy zvyšuje živost svého vyprávění. Rozdíl mezi fejetonistickým a vědeckým cestopisem je nabíledni; na příklad v první části oddílu V srbském Bělehradě nazvané Všeobecný stav – Češi

192 Vítězslav Hálek, Cestopisy, Praha 1925. 193 Tamtéž, črta Obrázky z vlaských Benátek I, s. 87. 194 Tamtéž, črta Z prahy do Terstu, s. 77.

56

v Bělehradě. Vědec by tuto stať uchopil za pomoci jiných studií, nabídl by čtenáři spoustu přesných údajů, čísel a statistik. V. Hálek vysvětluje situaci za pomoci příběhů, svých vlastních zkušeností a zážitků. Nechává na čtenáři samotném, aby vyvodil závěr. Zve čtenáře ke spolupráci. U druhé části stačí, abychom si povšimli pouhých nadpisů: Ráz společenský. – Vzájemnost slovanská. – Srbové v cizině. – Nedbalost v práci. Jakýmsi výňatkem, chceme-li, je kniha Do Cařihradu a domů,195 kterou k vydání upravil Antonín Hartl a která vyšla časově dříve. Obsahuje pouhý zlomek črt, a sice ty, které se týkají právě výše zmíněné cesty do Cařihradu. V úvodu, který napsal rovněž Antonín Hartl, je Hálkovi vytýkána přílišná líbivost: … tento rys naivní líbivosti působí velmi rušivě, zejména tam, kde se připíná k dojímavé události a kde se projevuje slzami příliš okázalými …196 S tímto tvrzením nesouhlasím, podle mého názoru je sice V. Hálek velice subjektivní, což je naopak v kontextu dobového cestopisu o Balkáně osvěžující, na druhou stranu ale působí velice realisticky, alespoň ve srovnání s dobovými črtami, které byly publikovány časopisecky. Dále potom A. Hartl vychvaluje citovost a náladovost Hálkových črt. Stejně tak vyzdvihuje jeho protiněmecký postoj a odpor k vídeňáctví. Kniha Obrázky cest197 je pouhým dalším vydáním souhrnu Hálkových cestopisů, tentokrát ale obohaceným o část: O cestách a cestování doma i v cizině. Zde se nejedná o cestopisy, ale spíše o úvahy o nich. Znovu jde o jakýsi „metacestopis“. Jsou dosti protiněmecky zaměřené, vtipné, satirické. Mimochodem protiněmecký podtón je u V. Hálka všudypřítomný, jinde se například zmiňuje: Člověk by ani nevěřil, kam až dostali se roznašeči německé kultury a to s plným vědomím, že podnikají dílo spasitelné.198 Ve stati Divadelní vycházka na jih rozebírá potom V. Hálek drama na

195 Vítězslav Hálek, Z cest: Do Cařihradu a domů, Praha 1913. 196 Vítězslav Hálek, Z cest: Do Cařihradu a domů, Praha 1913, s. X. 197 Vítězslav Hálek, Obrázky z cest, Praha 1958. 198 Vítězslav Hálek, Cestopisy, Praha 1925, črta V srbském Bělehradě, s. 264.

57

jihu, srovnává ho s našimi dramaty. Zajímavá je část Naši krajané v cizině, kde mluví o problému české emigrace a kde se vyjadřuje i k našemu národnímu charakteru. V části Kterak měli bychom cestovati V. Hálek předkládá úvahu, v níž vyjadřuje názor, že často zapomínáme, že cestovat se dá i po Čechách, nejenom po cizině. Důležité je poznat lidi, mravy, zvyky. Sami vidět a slyšet, autopsie, to jest to hlavní.199 Hálkovy cestopisy se dají vyhledat i v jeho Sebraných spisech.200 Jejich obsah je opět stejný, až na pár krátkých, několikastránkových obrázků, které v předchozích dílech obsaženy nejsou. Cestopisné črty Vítězslava Hálka jsou novou, moderní podobou cestopisu. Můžeme je postavit do protikladu vůči vážným vědeckým cestopisům, jejichž účelem je odhalit dosud neznámé informace a posunout vědu o krok dále nebo alespoň novým směrem. V. Hálek sám tvrdí, že je třeba procházet ta samá místa znovu a znovu, proto, aby mohla být viděna jinak, díky nám samým, díky dojmu, kterým na nás zapůsobí. V textech je potom vidět snaha o zachycení momentu, jakéhosi obrázku (odtud pojmenování formy obrázkem, momentkou). Hálkovy črty na mne zapůsobily velice kladně – subjektivním dojmem, někdy téměř opojně. Fejeton, jehož představitelem V. Hálek byl, je formou nové doby – ta se zrychlila a žánr jakoby se jí přizpůsobil, stal se také rychlejším, sledem rychle po sobě jdoucích obrazů, jako v kinematografu. Zároveň s sebou nesl rys kritičnosti, ironie. Ta je čitelná i u Hálka, ale zejména potom u Jana Nerudy, kterého sám Hálek velice ctil a uznával: … cestopis měli bychom ponechati jen zvláště k tomu povolaným, nadaným Nerudům. Z toho má pak ovšem i celý národ prospěch, anebo chceme-li, radost, což jedno jest.201 Nerudova díla jsou bez pochyby mistrovská, ale odsoudit takto Hálkova díla se mi zdá jako přílišná umělecká skromnost.

199 Tamtéž, s. 409. 200 Vítězslav Hálek, Sebrané spisy, díl II, Praha 1906. 201 Vítězslav Hálek, Obrázky z cest, Praha 1958, Kterak měli bychom cestovati, s. 414.

58

V. Hálek byl nadšeným stoupencem myšlenky slovanství, na druhou stranu jí ale nebyl zaslepen: Srbsko s nynějším svým despotickým zřízením jest důkazem velmi výmluvným, že všechen ten národní život jest pouhou lží a nátěrou, za níž se absolutismus skrývá tím nebezpečněji, čím nesnadněji jest oku srbskému k němu pohlédnout.202 Což je jenom další z charakteristik Hálkova díla – humanismus a duchaplnost. Hálkova fejetonická (tedy i cestopisná) díla bývají považována za další stupeň ve vývoji žánru. Navázal na předchozí tradice Karla Havlíčka Borovského (Obrazy z Rus), jeho tvorba zaujímá místo pomyslného mezistupně mezi Havlíčkem a Janem Nerudou.203 Zmiňme tedy dílo jednoho z největších českých spisovatelů vůbec, Jana Nerudy (1834 – 1891).204 J. Neruda byl skutečně vynikajícím fejetonistou. Za svůj život

202 Tamtéž, črta V srbském Bělehradě, s. 224. 203 Z doslovu Dušana Jeřábka, Vítězslav Hálek, Obrázky z cest, Praha 1958. 204 Vůdčí představitel generace májovců, publicista, básník, prozaik a průkopník kritického realizmu, Jan Neruda, se narodil v Praze na rozhraní Malé Strany a Smíchova. Byl synem vojenského vysloužilce a posluhovačky, pocházel tedy ze skromných poměrů. Od roku 1838 získal jeho otec povolení k pobytu v Praze, otevřel si krámek, později trafiku. Nejprve v domě U Dvou slunců, potom v domě U Tří černých orlů. Od r. 1841 navštěvoval metropolitní školu u Sv. Víta na Hradčanech, 1842-46 byl žákem německé hlavní školy na Malé Straně, nato studoval na malostranském gymnáziu, odkud přešel roku 1851 na Akademické gymnázium. Zde se stýkal také s Vítězslavem Hálkem. Matka si přála, aby šel studovat na kněze, do noviciátu premonstrátského kláštera však nebyl přijat. Zapsal se na právnickou fakultu, ovšem po třech semestrech přestoupil na fakultu filozofickou, kde pobyl také jenom tři semestry. Roku 1857 studií zanechal, stal se učitelem. Byl jednou z nejvýznamnějších, ne-li nejvýznamnější novinářskou osobností své doby: jeho jméno je spojeno s mnoha časopisy a novinami. Byl členem redakce německého pražského deníku Tagesbote aus Bıhmen, dále spolupracoval s deníkem Prager Morgenpost, se zábavným časopisem Obrazy života. Jako fejetonista se uchytil v deníku Čas, dále potom v deníku Hlas. (Který se od roku 1865 sloučil s Národními listy. ) Redigoval časopis Rodinná kronika, krátce spolupracoval s Vítězslavem Hálkem nejprve v Květech (1865-66), posléze v Lumíru (1873). V letech 1869-74 anonymně redigoval krejčovský časopis Zlaté dno. Nerudův osobní život byl nešťastný a plný nenaplněných vztahů. Třeba vztah k ženě z vyšších vrstev, Anně Holinové, k provdané Karolině Světlé, předčasně zemřelí Tereze Macháčkové, nebo vztah k mladičké Aničce Tiché. Lék na osobní zklamání hledal také v cestování: Roku 1863 podnikl cestu do Paříže, r. 1868 na rakouský jih do Přímoří, Benátek a Terstu, roku 1869 navštívil Uhry, roku 1870 se vydal na svou největší zahraniční cestu přes Balkán do Turecka, Palestiny a Egypta a zpět přes Itálii. Poslední cestu podnikl roku 1875 do severního Německa a na Helgoland. Jako novinář pobýval několikrát ve Vídni jako zpravodaj z říšské rady a zejména ze Světoví výstavy 1873. Vyvíjel také činnost spolkovou, v Umělecké besedě a ve Výboru pro budování Národního divadla. Neruda je vůdčím představitelem, která se přihlásila k odkazu Karla Hynka Máchy almanachem Máj na jaře roku 1858. Z jeho básnického díla jmenujme sbírky Hřbitovní kvítí, Kniha veršů, Písně kosmické, Balady a romance, Prosté motivy. Dále Knihu epigramů, povídkový soubor Arabesky, obsáhlou črtu Trhani, sbírku črt Různí lidé, i jeho vrcholné dílo, nazvané Povídky malostranské. Jan Neruda redigoval časopisy Obrazy života (1859, 1860), Humoristické listy (1862), Rodinná kronika (1863, 1864), Květy (1865, 1866), Zlaté dno (1869-74), Lumír (1873); sborníky Na památku Karla Havlíčka Borovského (1862), Almanach na oslavu 25letého výročí Akademického čtenářského spolku

59

napsal na dva tisíce fejetonů. Tato dílka byla zaměřena různými směry. V 70 letech předminulého století je podle žánrových skupin rozčlenil sám J. Neruda v pětisvazkovém výboru Fejetony: obsahuje dva svazky nazvané Studie, krátké a kratší (1876), svazek Žerty, hravé a dravé (1877) a dva svazky cestopisných črt Menší cesty (1877) a Obrazy z ciziny (1872, znovu 1879).205 Jeho fejetony bychom tedy mohli rozdělit na díla zaměřená politicky a sociálně-kriticky, dále pak na dílka s umělecko-kritickým zaměřením, fejetony cestopisné, fejetonistické portréty a fejetony zaměřené zcela nahodile, nazvané od samotného Nerudy jako efemérky. Nerudovy fejetony jsou mistrovskými díly. Spojují v sobě snahu zachytit pro čtenáře co možná nejvíce – z okolního světa, z různých oborů. Ostatně jinak by vznik žánru fejetonu neměl smysl; zavedení fejetonu je podmíněno právě dobou, její dynamičností, rozvojem techniky, s čímž dále souvisí i rozvoj médií a tisku. Ve fejetonu jde právě o zachycení složitosti doby v její celistvosti, tak jak byla vnímána společností v daném okamžiku. Cestopisné dílo Jana Nerudy jistě zaujímá důležité místo v rámci celé jeho literární tvorby. Domov a svět,206 výbor z Nerudových cestopisných črt zachycuje dojmy ze všech Nerudových cest. Skládá se ze tří částí: první pojmenovaná V cizině obsahuje Pařížské obrázky, Obrazy z ciziny a Menší cesty. Druhá se jmenuje Různí lidé, třetí potom Doma. Jak vidíme, podobně jako Vítězslav Hálek, i Jan Neruda sáhl po námětech domácí provenience – část nazvaná Doma obsahuje črty zaměřené vlastenecky. Část Obrazy z ciziny zachycuje Nerudovy cesty do Athén, Jeruzaléma, Káhiry, Neapole, Říma, Benátek. Oddíl Různí lidé popisuje lidi z různých končin, jedná se o originální nápad charakterizovat národ nebo území prostřednictvím jeho

pražského, Národ sobě (1880), Divadelní táčky (1881); knižnice Poezie světová (1871-75) a Poetické besedy (1883-90). Více viz Spisovatelé 19. a počátku 20. století, autorský kolektiv za redakce Květy Holmové, Mojmíra Otruby a Zdeňka Pešata, Praha 1982, s. 190-196, Lexikon české literatury, vedoucí redaktor Jiří Opelík, Praha 2000, s. 493-502. 205 Spisovatelé 19. a počátku 20. století, autorský kolektiv za redakce Květy Holmové, Mojmíra Otruby a Zdeňka Pešata, Praha 1982, s. 191-2. 206 Jan Neruda, Domov a svět, Praha 1957.

60

obyvatele. Navíc se vůbec nejedná o popisná díla – J. Neruda charakterizuje člověka pomocí krátkých příběhů, v nichž převažuje přímá řeč. Často jsou zabarveny tragikomicky. Cestopisných črt zaměřených na Balkán bohužel J. Neruda vytvořil pomálu. Daly by se spočítat doslova na prstech jedné ruky.207 Nicméně J. Neruda v nich nezapře opravdu vynikajícího spisovatele. Čtenář nevnímá vypravěče, fejetony nabývají vysoce vybroušené beletristické podoby. Směřují k pointě, ačkoli v sobě nenesou příliš vědeckých ambic. Myslím tím samozřejmě vědy tzv. exaktní. Autor často sahá do historie, zabývá se politickými úvahami. Vidí místo jakoby skrze jeho historii, jeho lid, události. Je satirický, ironický. Přesto dokáže výborně zachytit atmosféru. Za jeho fejetony lze rozpoznat téměř encyklopedické znalosti, zároveň vystupují do popředí jeho estetické hodnoty. I při nepochybném záměru rozšířit nevelké znalosti českých čtenářů o soudobém světě jsou Obrazy z ciziny vzdáleny jakéhokoliv didaktismu a populárně-vzdělávacích tendencí /…/ 208 píše v doslovu Vladimír Kovařík. Což je další velice zajímavý rys Nerudových cestopisů – čtenáře se nijak nesnaží poučovat, informace mu podává pečlivě v textu zakomponované. Vyjadřuje se pomocí kratších vět i delších souvětí; vynechává z textů svou osobu, hovoří přímo se čtenářem, jako by byl nedílnou součástí fejetonu. Ten potom působí velice svěže a v určitém slova smyslu i nadčasově. 4. Cestopis o Balkáně v časopisech (1864 – 1950) Cestopisná díla druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století byla publikována především v časopisech. Mezi jejich autory najdeme jména významná (všichni předešlí cestopisci, o kterých se ve své práci zmiňuji), ale i méně významná. Ta jsou někdy uvedena v Ottově slovníku naučném, popřípadě v Masarykově slovníku

207 Tamtéž , črty Bělehrad, Dítě, Fraňo. 208 Tamtéž, z doslov, Vladimíra Kovaříka, s. 412.

61

naučném, někdy ale tito méně významní autoři zůstávají v anonymitě. Anebo je jejich tvorba omezena na jeden či dva příspěvky, v tom případě se jim ani více nevěnuji. Obecně se dá nicméně konstatovat, že cestopisná tvorba tvořila na přelomu století nedílnou součást téměř všech periodik. Přinášela zprávy o zemích slovanských (Lužice, Rusko, Balkán), módní bylo cestovat na sever Evropy, do Skandinávie. Velice oblíbená byla také Itálie, dále i Francie, postupně přibylo i Španělsko a Portugalsko. Za zájmem o Balkán můžeme vidět i slovanofilství. Mimo články cestopisecké byly hojně uveřejňovány i články jiného typu – tehdejší česká veřejnost se zajímala o politické dění na Balkáně, o literaturu, divadlo, atd. Svou roli také určitě sehrála relativní blízkost balkánských zemí (díky železnici) a zároveň i nebezpečí a dobrodružnost (odlehlá místa v Albánských horách i jinde). A samozřejmě také touha poznat nový kraj a jiné lidi. Největší nárůst příspěvků o Balkáně je možné zachytit zejména v 80. a 90. letech 19. století, jeho intenzita přetrvává ve větší či menší míře až do skončení první světové války. Po roce 1918 se počet cestopiseckých článků o Balkáně zmenšil, což hovoří ve prospěch teorie slovanské myšlenky. V její neprospěch potom hovoří fakt, že počet cestopiseckých článků v časopisech se snížil obecně. 4. 1 Časopisy Prvním časopisem, ve kterém se objevovalo množství cestopisných příspěvků, byl Světozor, obrazový týdeník pro zábavu a poučení, umění a písemnictví. Jeho první číslo vyšlo roku 1867. Tento týdeník byl určen pro širokou veřejnost, listovat jím bylo velice příjemné: na místo dnešních fotografií obsahoval totiž velké množství obrázků, reprodukcí obrazů a kreseb - dokonce i podle fotografií-podobenek. Měl poměrně velký formát (A3), obsahoval zprávy všeho druhu: přes básně, novely a povídky, životopisy znamenitých osob, až po články dějepisné, popisné. Dále pak oddíl zeměpis,

62

národopis, cestopis a statistika a p, události současné (velice často v obrazech), vědy přírodní, umění, literatura a p., školství, průmysl, obchod, starožitnosti a rozmanité drobnosti. První redaktor Světozoru byl František Skrejšovský. Roku 1876 přešel pod Závod tiskařský a nakladatelský, od něj ho převzal r. 1883 František Šimáček. Roku 1899 splynul se Zlatou Prahou. Mezi jeho redaktory se objevil i Jaroslav Vrchlický, dále na příklad Svatopluk Čech nebo Josef Jireček. Po dlouhou dobu, až do rozšíření zinkografie, udržoval a podporoval české dřevorytectví.209 Reprodukcemi dřevorytin je naprosto nezaměnitelný. Od roku 1871 vycházel nákladem i redakcí Václava Vlčka časopis Osvěta. (Mimochodem časopisů stejného názvu vycházelo v této době několik.) Vlčkova Osvěta (která se takto dokonce po smrti Václava Vlčka jmenovala) byla ve velkém měřítku reprezentační časopis národní školy, vedle literatury a umění všímající si i politiky a zejména vědy (v čemž zvláště byl její význam), šlo o časopis soupeřící s dalším významným periodikem své doby, časopisem Lumír.210 Osvěta obsahovala množství beletristických příspěvků, dále i článků naučných, vědeckých. Její členění a náplň jsou skutečně velice blízké Lumíru. Přestala vycházet roku 1921. Časopis Květy, tedy listy pro zábavu a poučení s časovými rozhledy vycházel od roku 1879. Články v něm nebyly zpočátku nijak rozdělené, v obsahu Květů bylo možné najít příspěvky různého zaměření. Články beletristické (básně i próza, překlady i původní tvorba), články přírodovědného charakteru, články historické, lékařské, příspěvky vlasteneckého zaměření, zprávy komentující aktuální dění, medailónky, apod. V čele redakce Květů nestál nikdo jiný než sám Svatopluk Čech, dále v ní byla přítomna i další významná osobnost této doby, spisovatel a novinář Servác Bonifác Heller. Oba samozřejmě do Květů také přispívali. Časopis Květy byl později zaměřen především beletristicky, patřil mezi nejvýznamnější periodika přelomu 19. a 20.století

209 Více viz Ottův slovník naučný, sv. XXIV, Praha 1888, s. 434. 210 Masarykův slovník naučný, sv. V, vedoucí redakce Karel Franzl, s. 429.

63

určená pro širší publikum. Časopisů stejného jména vycházelo již více – roku 1834 začaly vycházet jako Listy zábavné pro všeliký stav, s různými přestávkami a výměnami vydavatelů vycházely pak po celé 19. století. Literárním významem a rázem blíží se starším Květům nejnovější časopis téhož jména, jejž měsíčně vydává od r. 1879 Svatopluk Čech, redigující básně a krásnou prózu, a dr. Servác Keller, redaktor článků poučných a překladů, nákladem Vladimíra Čecha.211 Květy v této podobě pak přestaly vycházet roku 1915. Časopis Lumír, týdeník zábavný a poučný, vycházel od roku 1873. (Před ním už ale vycházel Lumír v jiné podobě, v letech 1851 – 1866.) Jeho prvními vydavateli byli opět Svatopluk Čech a Servác Heller. Co se formátu týče, Lumír vypadal podobně jako Květy, obsahově mu byl také podobný. Mám-li si vypomoci srovnáním s ostatními jmenovanými periodiky, dalo by se říci, že je jakousi syntézou Osvěty a Světozoru. Historie Lumíra je složitá: roku 1873 v lednu vyšel 1. sešit Lumíra, redigovaného Vítězslavem Hálkem a Janem Nerudou, bylo to pokračování Hálkových Květů, které v červenci 1872 z hmotných příčin zanikly /…/ 212 O výše zmíněném nadšení pro slovanskou myšlenku leccos vypovídá i existence měsíčníku Slovanský přehled, který začal vycházet roku 1899. Obsah časopisu byl následující: stati ze slovanské poezie, dopisy (psané z různých slovanských zemí), posudky a oznámení spisů, rozhledy a zprávy, přehled časopisů, divadlo, podobizny, mapky aj. Jeho majitelem, zároveň i redaktorem a vydavatelem byl Adolf Černý. Odborně zaměřená periodika, která publikovala cestopisy, byla Časopis turistů a Sborník České společnosti zeměvedné. Časopis turistů byl měsíčníkem Klubu českých (československých) turistů, vycházel měsíčně. Mimo odborné zaměřené vědecké články v něm můžeme dohledat i mnoho cestopisů. Většinou také odbornějšího

211 Ottův slovník naučný, sv. XV, s. 471. 212 Tamtéž, sv. XVI, s. 458-459.

64

zaměření. Sborník České společnosti zeměvědné 213 vychází od r. 1898 (čtyřikrát ročně). Na úvodní stránce si tehdy čtenář mohl přečíst následující obsah: přednášky a rozpravy, obzor vědecký, z dějin zeměvědy, zprávy, literatura. V jeho redakční radě se mimo jiné vystřídali i Jiří Viktor Daneš a Viktor Dvorský. 4.2 Cestopisné příspěvky z časopisů Cestopisné příspěvků je v časopisech velké množství. Stejně tak jako počet jejich přispěvatelů. Mnohdy jsem se řídila frekvencí jména a možností dohledání biografických údajů, abych tak mohla ze spousty těchto jmen vybrat ta četnější. Nečiním si nároky na naprosté zmapování všech cestopisů druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století. Velké množství příspěvků časopisecky vydával Josef Jakub Toužimský (1848 – 1903).214 Jeho jméno je spjato zejména s časopisem Osvěta. Zde publikoval skutečně nepřeberné množství příspěvků. Prvním článkem J. Toužimského v Osvětě je Albánsko i Albánci215 z roku 1880. Je rozčleněný do šesti částí, J. Toužimský se v něm snaží podat české veřejnosti obraz do té doby neznámé země. Není tedy divu, že článek má naučný charakter. Následujícího roku vyšel článek Řecko a Řekové nového typu.216 Spíše politického charakteru je potom příspěvek z roku 1883 nazvaný Bosna a Hercegovina za správy rakouské.217 Ostatně článků podobného typu psal J. Toužimský skutečně mnoho – své vědomosti jmenovitě o slovanském světě

213 Od roku 1918 Sborník Československé společnosti zeměvědné, od roku 1922 se potom název změnil na Sborník Československé společnosti zeměpisné. 214 Publicista a spisovatel Josef Jakub Toužimský studoval na filozofické fakultě zejména slovanské jazyky. Spolupracoval s periodiky Correspondence slave, Hlas národa, Národní politika, Zlatá Praha, Osvěta, Světozor, Květy. Vykonal dvě delší cesty po Balkánském poloostrově, několik cest po Bulharsku, Rusku a Francii. Byl také přispěvatelem Ottova slovníku naučného. Mimo příspěvky do časopisů a novin také vydal několik knih: Na úsvitě nové doby (1898, historie r. 1848 v zemích koruny České), dále Boje za osvobození Srbska v XIX. věku (1876), O říši Osmanské (1877), Bosna a Hercegovina v minulosti a přítomnosti (1882). Více viz Ottův slovník naučný sv. XXV, Praha, 1888, s. 617-618. 215 Josef Jakub Toužimský, Albánsko i Albánci, Osvěta, Praha 1880, s. 945-955, 1028-1042. 216 Josef Jakub Toužimský, Řecko a Řekové nového věku, Osvěta, Praha 1881, s. 193-205, 419-431, 595-605, 915-926, 1053-1070. 217 Josef Jakub Toužimský, Bosna a Hercegovina za správy rakouské, Osvěta, Praha 1883, s. 81-87, 163-172.

65

rozhojňoval a doplňoval pilnými studiemi doma.218 Stejným typem článku jsou i příspěvky Převrat ve východní Rumelii,219 Srbsko za Milana Obrenoviće IV.220 a Sněmy Karlovické a Srbská vojvodina.221 Většina článků Josefa Jakuba Toužimského je silně poznamenána jasným politickým hlediskem. Někdy se to dá odhadnout přímo z jejich názvu, jindy je ale i ten zavádějící. Toužimského zajímá především boj Slovanů za svobodu, je velice pečlivým sběratelem informací. Zajímá se o státní poměry, hospodářství. Je těžké říci, zda můžeme jeho články označit za cestopisecké. Patrně ne ve svém celku.222 Do Osvěty přispíval J. Toužimský i svými zprávami o literatuře a nových událostech. (Rubriky Nové písemnictví a Ze světa slovanského). Jeho článek v Květech nazvaný Plovdiv. Z cest Josefa Jakuba Toužimského.223 jde s touto „politickou linií cestopisu“ ruku v ruce. Soudím podle označení, že sám autor ho koncipoval jako cestopis. Nicméně spíše bych ho zařadila na pomezí cestopisu ryze politické stati. Podobného rázu byly i mnohé příspěvky Toužimského do Světozoru. Během listování časopisy jsem našla i několik příspěvků Viléma Kurze (1847 – 1902).224 Zejména ve Světozoru a v Osvětě jsem našla velké množství článků přírodovědného charakteru, které jsou psány velice čtivým stylem. (Osvěta 1879: Ze

218 Ottův slovník naučný, sv. XXV, Praha 1888, s. 618. 219 Josef Jakub Toužimský, Převrat ve východní Rumelii, Osvěta, Praha 1885, s. 1049-1052, 1133-1140. 220 Josef Jakub Toužimský, Srbsko za Milana Obrenoviće IV., Osvěta, Praha 1890, s. 111-126, 355-363. 221 Tamtéž, Sněmy Karlovické a Srbská vojvodina, s. 654-663, 682-692. 222 Další články Josefa Jakuba Toužimského v Osvětě: Z dnešního Bulharska, s. 481-, 598-??, Rumunská otázka v Uhrách, s. 899-917, oba 1892, Bulharská univerzita, 1896, s. 653-657, Ristić o srbské válce r. 1876, tamtéž, s. 684-698, Turci a Řekové, 1897, s. 481-488, Boj o Makedonii, tamtéž, s. 695-702, Národní jednota srbsko-charvátská, tamtéž, s. 807-814, Na Šipkinském Balkáně, 1902, s. 861-870, Revoluce v Srbsku, 1903, s. 661-665. 223 Josef Jakub Toužimský, Plovdiv, Květy, Praha 1885, s. 62-66, 209-214. 224 Dr. Vilém Kurz se po studiích přírodních věd na filozofické fakultě stal učitelem.Publikoval pak zejména zoologické nebo jiné přírodovědné články v mnohých časopisech: v Osvětě, Světozoru, Zlaté Praze i Ruchu. Založil a redigoval časopis Z říše vědy a práce. Byl spoluzakladatelem Klubu českých turistů a prvním redaktorem Časopisu turistů. (Vycházel od roku 1889.) Z jeho popudu byla současně s jubilejní výstavou roku 1891 vystavěna rozhledna na Petříně. Byl velkým cestovatelem. Jeho literární dílo: Vědecké zábavy (1899), Úvod do tělocviku školského (1872, byl členem Sokola, přítelem a žákem Miroslava Tyrše), 505 polodenních výletů z Prahy (1891), Českým krajem:sbírka cestovních knih (1892). Více viz Jiří Guth, Dr. Vilém Kurz, Časopis turistů, Praha 1902, s. 123-128, Dr. Vilém Kurz – posmrtná vzpomínka od Vácslava Vlčka, Osvěta, Praha 1902, s. 356.

66

společnosti zvířecí, Osvěta 1886: Stěhovací prostředky rostlin, Ráz krajiny dle rostlinstva, Světozor 1891: Čím se odíváme? aj.) Do Osvěty napsal roku 1877 článek Z Lublaně do Terstu.225 Příspěvek je vlastně přírodovědný výlet, jejž vypisuje dr. Vilém Kurz. Dělí se na dvě části: Kolové stavby v Krajině.-Jeskyně Postojenská. a Kras.-Terst. Stať má sice přírodovědný účel , nicméně myslím, že jde o skutečný cestopis. Dílko je psáno formou deníkových záznamů, místy je poetické i zábavné. Je výborně čtivé, působí lehkým a příjemným dojmem. Ve Světozoru, v Hlasu národa, i v Lumíru se objevovaly články Edvarda Jelínka (1855 – 1897).226 V roce 1896 vycházel ve Světozoru jeho článek K plitvickým jezerům.227 V jednom příspěvku na něj odkazuje i Jiří Viktor Daneš, aby se zbytečně nerozepisoval. (Jeho článek byl zaměřen čistě vědecky.)228 Jelínkův článek je nadepsán slovy Několik z denníku vytržených listů a skutečně je tímto typem cestopisu. Jde o kratší příspěvek, autor zde rozepisuje dojmy z cest. Vše popisuje očima turisty, nezabíhá do vědecké odbornosti, na druhou stranu ovšem jeho text nepostrádá dostatečné informační podloží. Je doplněn dostatečným množstvím obrázků (což je ostatně pro Světozor, týdenník v obrazech charakteristické), článek se velice příjemně čte. Jeho obsah je uveden ve zkratce na začátku dílka: Nový Záhřeb. Dojmy. Osvícenecká hostina na chorvátské faře Samotor. Ogulin. Na území někdejších Vojenských Hranic. Plitvická jezera a jejich okolí. Turecké Chorvátsko. Bihač. Návrat chorvatským Záhořím. V zemanském dvoře, Krupina. Slovanská legenda. Důvodem je

225 Vilém Kurz, Z Lublaně do Terstu, Osvěta, Praha 1877, s. 21-29, 133-141. 226 Edvard Jelínek, český spisovatel, v 80. a 90. letech jeden z největších zastánců myšlenky slovanské vzájemnosti. Jeho jméno je spjaté především s Polskem. Psal humoristickou prózu: Historické humoresky (1884), pojednání, causerie, črty: Črty kozácké (1885), Črty litevské (1886), Ukrajinské dumy (1888), Črty varšavské (1891), polemiky, povídky. Sahal k látkám vzpomínkovým (vliv polské literatury): Vzpomínky, Polské paní a dívky (1884), Dámy starších salonů polských (1888), Slovanské návštěvy (1889), Slovanské črty ze života společenského, literárního a uměleckého (1889). V Polsku vycházely jeho studie o českých poměrech. Stěžejním dílem slovanské myšlenky, které sepsal je Slovanský sborník (I. svazek 1881, jako měsíčník v letech 1883-1887). Se slovanským územím jsou spjata i jeho díla beletristická: Jasem i stínem (1891 a 1894, 2 díly), Motýlek z norské pohádky (1893), povídka Benátské zrcadlo (v Lumíru, 1897). I tato díla jsou poplatná slovanské myšlence. Více viz Ottův slovník naučný, sv. XIII, Praha 1888, s. 204-206. 227 Edvard Jelínek, K plitvickým jezerům, Světozor, Praha 1896, s. 567-570, 583-586, 603-606, 618-620. 228 Jiří Viktor Daneš, Z Bosny a Hercegoviny, Praha 1909, s. 297-302, 355-360.

67

zřejmě větší přehlednost textu, ale hlavně snaha nalákat čtenáře. Z obsahu je vidět, že Jelínek skutečně vytvořil text spíše lehčího charakteru, chtěl čtenářům zprostředkovat krásu oblastí, kterými putoval. A na rozdíl od J. Daneše skutečně neváhal poeticky popsat dodnes velice navštěvovaná Plitvická jezera. Do svého textu zařazuje i poetické pasáže týkající se právě jezer, neváhá také otisknout báseň v původní verzi. Jelínek –slovanofil hledá ve slovanské zemi co s ní máme společného, zajímá se o kroj a česko-balkánské styky. Nazítří vedla mě další cesta za záhorské chlumy k Rohači, na území bratří Slovinců. I můj prostý vozka neustále si liboval v krásách nás obklopující krajiny.229 Ve Světozoru a Osvětě jsem našla několik málo příspěvků od Ignáta Hořice (1859 – 1902).230 Roku 1890 vyšla ve Světozoru krátká stať V boce kotorské.231 I. Hořica zde popisuje cestu lodí (Lloydovy společnosti) z Hvaru, přes Dubrovník až do Kotoru. Jeho krátký článek je velice poetický: Člověk mimovolně zalétne myslí v minulost Dalmácie, v jejíchž rajských lesích císařové římští hledali klidný útulek.232 Tento romantický příspěvek jako by dodával Dalmacii na tajemnosti. I lidé jsou popsáni jako opředení legendami. Tato romantická poloha jistě přispívá k čtivosti článku. Příspěvek V boce kotorské je v tomto smyslu opakem vědecky pojatého cestopisu a přibližuje se tedy pojetí objektivnějšímu, spisovatelskému. Přispěvatelem Osvěty byl i Jan Milič. Roku 1875 v ní vyšel článek Dalmácie.233 Ten je zaměřen především na události nedávné a současné. V popředí Miličova zájmu stojí

229 Edvard Jelínek, K plitvickým jezerům, Světozor, Praha 1896, s. 620. 230 Spisovatel a žurnalista Ignát Hořica absolvoval po studiích na reálce v Brně kadetní školu tamtéž a v Terstu. V aktivní službě zůstal až do roku 1884. Poté se začal plně věnovat žurnalistice (Moravské Listy, Národní Listy). Psal fejetony, referáty, články ekonomického a politického charakteru, zachycoval vzpomínky ze svých vojenských cest po jihoslovanských zemích, Korutanech, Německu nebo ve Slezsku. (Osvěta, Vyšehrad, Čas.) Ze samostatných knih (většinou výnorů z vojenských nebo cestopisných črt) jmenujme: Drobné črty a povídky (1891), Z vln života (1893), Kresby a příběhy (1894), Pamatujte na Slezsko (1894), Na Černé Hoře (1895), Z lidské bídy (1896) nebo Obrázky ze Slezska (1896). R. 1892 přeložil a vydal činohru Rodinné tajemství od Evgena Kumičiće. Více viz Ottův slovník naučný, sv. XI, Praha 1888, s. 581. 231 Ignát Hořica, V boce kotorské, Světozor, Praha 1890, s. 285, 286. 232 Tamtéž, s. 285. 233 Jan Milič, Dalmácie, Osvěta, Praha 1875, s. 694-712, téhož roku vyšel ještě článek Poněmčování Poláků v Poznani.

68

zejména politické dění. V příspěvku sice najdeme i informace o historii, národnostním složení nebo památkách, tedy poznatků obecně cestopisných, nicméně J. Milič si vždy všímá zejména toho, co se děje se slovanským živlem. Zajímá ho otázka národnostní, vztah Dalmácie k Rakousku a správa země. Dílo tedy, stejně jako mnohá další, opět rozšiřuje řady nadšenců slovanské myšlenky. Což je ostatně logické, vznik byť i krátkého cestopisného článku o daném území v naprosté většině případů vyjadřuje přinejmenším kladný autorův vztah k zemi, kterou putoval. První Miličův příspěvek se v Osvětě objevil už o rok dříve (v jejím prvním ročníku) pod názvem Srbové uherští.234 Tento příspěvek je opět vzešlý z pera slovanofila – jak jinak si vysvětlit zájem o slovanskou menšinu na území Uher. Další jméno, které chci zmínit v souvislosti s dobovými periodiky, je jméno Jana Třeštíka (1859 – 1935).235 Roku 1899 publikoval Jan Třeštík v Osvětě článek o Bosně a Hercegovině nazvaný Za Sávou.236 Jde o článek odborného typu, který je rozčleněn na čtyři části: Bosenský dům, Působnost zemské správy a zřízení obecné, Agrární otázka bosensko-hercegovská a Průmysl bosenský a hercegovský. Předpokládám, že Za Sávou je vlastně první z celkem tří článků odborně-naučného typu, které J. Třeštík v této době publikoval. Druhý článek vyšel o rok později v Osvětě – O školství v Bosně a Hercegovině,237 třetí byl potom publikován téhož roku ve Slovanském přehledu pod názvem Z Bosny.238 Všechny tři články tvoří de facto celek – týkají se Bosny a Hercegoviny, v prvním příspěvku se J. Třeštík zabývá průmyslem, společností, hospodářstvím, v druhém se potom věnuje školství.třetí je určen pro popis bosenských náboženství. Dělí se na dvě větší části pojmenované Mohamedánští

234 Jan Milič, Srbové uherští, Osvěta, Praha 1874, s. 914-931. 235 Jan Třeštík byl český spisovatel a národopisec. V letech 1898 – 1920 učil na státní průmyslové škole v Jaroměři. Mezi léty 1884 – 1894 působil ve Volyni v Národní jednotě pošumavské a spoluzakládal tam odbornou školu košíkářskou a zimní školu hospodářskou. V letech 1894 – 1898 byl v Sarajevě – z pobytu vznikly knihy Hercegovské obrázky (1889), Ku břehům Adrie (1897) a Na slovanském jihu (1897). Do časopisů psal národopisné a národohospodářské studie. Více viz Masarykův slovník naučný, sv. VII, s. 380. 236 Jan Třeštík, Za Sávou, Osvěta, Praha 1898, s. 101-107, 326-332, 679-691 a 1073-1083. 237 Jan Třeštík, O školství v Bosně a Hercegovině, Osvěta, Praha 1899, s. 499-506, 645-652. 238 Jam Třeštík, Z Bosny, Slovanský přehled, Praha 1899, s. 177-183, 267-273, 319-323.

69

Srbochorvaté a Pravoslavní. Autor se zde zabývá širším popisem jednotlivých náboženství, nahlíží do rodin, zajímají ho lidé, jejich charakter. Věnuje se diferenciaci společnosti, popisuje svátky, písně, zvyky a obřady. Články jsou omezeny na přesný popis, jde o detailní studie. Můžeme je tedy vymezit na příklad ve srovnání s črtami Anny Řehákové nebo Ignáta Hořice, zkrátka jsou učenou statí, ne subjektivním textem a dojmem z cesty nebo pobytu. Do Světozoru, Květů i Slovanského přehledu přispíval Adolf Černý (1864 – 1952).239 Ve Světozoru se například objevily Černého články Vzpomínky z Litvy a Bělorusi,240 nebo příspěvek Svatba u lužických Srbů,241 který je více méně národopisného charakteru. Přispíval sem i články o Lužici, byl, předpokládám, nadšeným slovanofilem. Květy otiskly r. 1906 Adolfu Černému článek U italských Slovanů.242 Zájem o národnostní menšiny potvrzuje slovanofilské cítění Adolfa Černého. V článku se zajímá o památky, dost se zabývá lingvistikou – v popředí jeho zájmu stojí nářečí, v textu také prezentuje básně a písně v originální verzi. Do Slovanského přehledu napsal krátký článek s poněkud neobvyklým názvem Ostrov Ráb a naše podnikavost.243 Černý se totiž obává, aby Ráb nestihl stejný osud jako Lošinj, tedy ztráta svého chorvatského rázu. Apeluje tedy na českou a slovanskou podnikavost, aby obrátila svou pozornost k tomuto krásnému ostrovu slunné Adrie. Ráb má optimální podmínky pro založení lázní, A. Černý navrhuje, aby se z něho učinily slovanské lázně a hledané slovanské místo klimatické. Obává se zkrátka

239 Adolf Černý byl spisovatel, ministerský rada ministerstva zahraničních věcí i básník školy Vrchlického. Z básnického díla, elegické lyriky jmenuji sbírky: Prokop rybář (1914), Za Kristem (1903), další sbírky: Lilie z tvých zahrad (1899), Viděl jsem duši ženy (1902), Království ticha a smíru (1907), jihem inspirované Balkánské zpěvy (1913), Zpěvník moderního Husity (1915), Alžběta Šramínová (1919). V letech 1898 – 1914 byl redaktorem Slovanského přehledu. Zajímal se především o oblast Lužice: Lužické obrázky (1890), Různé listy o Lužici (1894), Lužice a lužičtí Srbové (1911). Více viz Masarykův slovník naučný, sv. I, s. 1002. 240 Adolf Černý, Vzpomínky z Litvy a Bělorusi, Světozor, Praha 1893-94, s. 55é, 552, 558, 570-571. 241 Adolf Černý, Svatba u lužických Srbů, Světozor, Praha 1893, s. 387n. 242 Adolf Černý, U italských Slovanů, Květy, Praha 1906, s. 662-672, 797-811. 243 Adolf Černý, Ostrov Ráb a naše podnikavost, Slovanský přehled, Praha 1907-8, s. 393-394.

70

německého živlu. O rok později vychází ve Slovanském přehledu cestopis Dalmatský ostrov Ráb.244 Kromě toho se A. Černý již v předchozím článku zmiňuje o svém dalším článku o Rábu, uveřejněném v roce 1907-8 v časopise Čas. Ten měl pravděpodobně české podnikavce nalákat jako první. Ráb skutečně Adolf Černý vychvaluje znamenitě. Píše, že Adrie je kouzelnice a kdo jednou spatří její krásy, musí se k nim vracet zas a zas. Líčí ji jako ráj, k čemuž dopomáhají i fotky publikované v článku. Popisuje památky, krásy města i ostrova, podává i přesnější poznatky zeměpisného charakteru. Ráb je v jeho vzpomínkách půvabný, láká k návštěvě. Myslím, že se mu skutečně výborně podařilo zachytit jeho malebnou atmosféru. Znovu ale nezapomíná upozornit na situaci – apeluje na Čechy, tentokrát snad ještě důrazněji. Dokonce navrhuje utvoření české nebo česko-chorvatské akciové společnosti, která by zde mohla založit lázně a vést obchod. Poněkud jednostranným dojmem by mohly působit příspěvky Savy Chilandarce245 (1837 - 1912) do Osvěty. Jeho první článek se zde objevil r. 1884. Ze Svaté Hory Athonské 246je článek popisující kláštery na Athosu. Jde o příspěvek velice podrobný, ve kterém se objevuje veliké množství informací. Je psán spíše jako pojednání, Sava Chilandarec v něm nevystupuje jako vypravěč-cestovatel. Jeho článek má celkem osm oddílů, v posledním dokonce popisuje čeho se Svaté Hoře nedostává a čeho jest potřebí ke zvelebení jejímu /…/ 247 O dva roky později pokračuje v započaté práci a

244 Adolf Černý, Dalmatský ostrov Ráb, Slovanský přehled, Praha 1908-9, s. 52-57, 111-119, 153-159, 416-422. 245 Vlastním jménem Slavibor Breőer, pocházel z Kutné Hory. Rodiče chtěli, aby dostal hospodářské vzdělání – byl na statku u svého strýce v Haliči. Odtud se vrátil roku 1861. Po dvou letech se usadil na otcově dvorci, jako vedlejší zaměstnání si vymohl urovnat kutnohorský archiv. Cestoval po Švýcarsku, po návratu vychovával v ústraní opuštěné děti. Plánoval s nimi založit vegetariánskou osadu. Roku 1877 přišel o větší díl dědictví po rodičích, rozhodl se odstěhovat. Se svými třemi chovanci se usadil v Srbsku, nakonec se dostali až na Svatou Horu. Byli zde přijati roku 1881, o rok později vykonal S. Breőer řeholní slib a obdržel tak řeholní jméno Sava. Od té doby žil mezi mnichy, naučil se bulharsky, srbsky i rusky. Roku 1895 mu byl svěřen úkol, aby dal do pořádku klášterní knihovnu. Psal do vegetariánských časopisů, přispíval do časopisu Vesmír a do Osvěty. Srbský král Alexandr udělil roku 1896 Savovi řád sv. Savy. Více viz Ottův slovník naučný, sv. XII, s. 176-177. 246 Sava Chilandarec, Ze Svaté Hory Athonské, Osvěta, Praha 1884, s. 415-426, 481-492, 593-602. 247 Poslední cit. dílo, s. 600.

71

publikuje v Osvětě článek Obyvatelstvo Svaté Hory Athonské.248 Pokračuje tedy charakteristikou mnichů. Popisuje jejich rozdělení, zásady apod. Stať opět připomíná spíše pojednání. V roce 1888 otec Sava zajel do nejvýchodnější oblasti království chorvatsko-slavonského, aby zde zpracoval materiál ke svému článku Kláštery Sremské.249 Tento příspěvek se podobá prvnímu článku, který publikoval v Osvětě. Ve stejném ročníku potom najdeme jeho příspěvek Tři podobizny na Svaté Hoře.250 Tři podobizny, to znamená tři medailónky, nebo spíše životní příběhy tří mnichů z Athosu. Tento příspěvek dokazuje, že otec Sava ovládá i lehčí spisovatelské polohy. Ostatně další článek v Osvětě, nazvaný Z pouti na horu Athonskou251 se nese v podobném stylu. Je psán formou deníkových záznamů. Nicméně mnich Sava Chilandarec si stále zachovává svůj styl – takže i v článcích, ve kterých není omezen tématem, se vyjadřuje jako v pojednání. Jeho příspěvky na mne zapůsobily spíše stroze. Ve svých studiích ohledně Svaté Hory jde skutečně do hloubky, to mu v žádném směru upřít nelze – roku 1893 vydává Osvěta jeho článek O nejstarších ústavách Svaté Hory Athonské.252 Jakési pojednání o vlastním životě má zřejmě být článek Pod klášterní střechou.253 Stejně jako příspěvky otištěné o dva roky později: Pod klášterní střechou. Moje lidumilství.254 Odlišného charakteru je potom článek Umění na Svaté Hoře Athonské.255 Ten jakoby více zapadal do původně vytyčené linie.(Tedy snahy popsat po všech stránkách Athos a jeho obyvatele.) Po smrti S. Chilandarce, roku

248 Sava Chilandarec, Obyvatelstvo Svaté Hory Athonské, Osvěta, Praha 1886, s. 861-870. 249 Sava Chilandarec, Kláštery Sremské, Osvěta, Praha 1888, s. 61-70. 250 Tamtéž, s. 896-906. 251 Sava Chilandarec, Z pouti na horu Athonskou, Osvěta, Praha 1889, s. 957-965. 252 Sava Chilandarec, O nejstarších ústavách Svaté Hory Athonské, Osvěta, Praha 1893, s. 77-88, 204-213. 253 Sava Chilandarec, Pod klášterní střechou, Osvěta, Praha 1900, s. 52-61, 203-213, 593-601, 685-693, 977-988. 254 Sava Chilandarec, Pod klášterní střechou - moje lidumilství, Osvěta, Praha 1900, s. 765-772, 876-883. 255 Sava Chilandarec, Umění na Svaté Hoře Athonské, Osvěta, Praha 1905, s. 975-983 a 1097-1103.

72

1912, se pak v Osvětě objevil vzpomínkový článek od Vladimíra Síse Za Savou Chilandarcem. 256 Ryze subjektivní náboj mají črty Anny Řehákové (1850 – 1937).257 Roku 1889 otiskla Osvěta její dílko U pramenů Sávy Koreňské.258 Tato poetická črta z alpské samoty působí velice osvěžujícím dojmem. A. Řeháková výborně popisuje krásy přírody, skvěle dokáže zachytit atmosféru. Výborně vystihla krásu soudobého Slovinska a Slovinců: Je pravda, na Slovinsku jest lid uzavřen, ale jen k cizotě. Než právě tato nepřístupnost – která se rychle mění v srdečnou útulnost ke každému, kdo mluví slovansky, - byla talismanem smrtelně ohrožené národnosti a jest dosud záštitou prostého lidu proti poručování a ničení jazyka mateřského.259 Ostatně ve stejném duchu se nese i její o dva roky starší příspěvek do Květů Pod Triglavem.260 Jde o popis výletu do podhůří Triglavu. Opět je to článek velice lyrický a poetický – A. Řeháková popisuje krásy okolní přírody, památky, vesnice. Mluví o obrazu přírodním nevýslovného kouzla nebo malounkých a hezounkých vesničkách. V blízkosti Triglavu se neváhá rozepsat o umělcích, kteří ho opěvovali. Ve Světozoru najdeme cestopisné články Františka Přibila. V roce 1907 zde publikoval článek Přes Srbsko do Makedonie.261 Asi polovina cestopisu je zaznamenána jako cesta vlakem. Přibil (vypravěč) debatuje o zemi se svými spolucestujícími. Objevují se zde i narážky politického charakteru. Na Soluni se potom ubytuje v hotelu. Soluň jest tvrdý oříšek a hraje nejdůležitější úlohu v otázce makedonské, vysvětluje F. Přibil. Na konci svého článku se nechává slyšet, že jeho přáním by bylo řešit balkánskou otázku: ale zatím neděje se téměř ničeho – evropská komise „bdí“ a orient líně dřímá, dokud ji puška nebo dynamit nevzbudí.

256 Vladimír Sís, Za Savou Chilandarcem, Osvěta, Praha 1912, s. 225-227. 257 Další díla Anny Řehákové o Balkáně: Postrojna – cestopisný obrázek z Kraňska (Praha 1886), Povídky z cest (Velké Meziříčí 1897). 258 Anna Řeháková, U pramenů Sávy Koreňské, Osvěta, Praha 1889, s. 730-734. 259 Tamtéž, s. 733, 734. 260 Anna Řeháková, Pod Triglavem, Květy, Praha 1887, s. 650-657. 261 František Přibil, Přes Srbsko do Makedonie, Světozor, Praha 1907, s. 1189-1192 a 1217-1220.

73

O rok později vyšel ve Světozoru článek Ze Soluně do Bitolje.262 Opět se ocitáme ve vlaku. F. Přibil postupuje podle zastávek vlaku a spíše ve zkratce popisuje jednotlivá města. Jako mnozí další, i on byl svým způsobem dobrodruhem z nutnosti : cestou jsem mimovolně tisknul ukrytý revolver, bych v případě ohrožení byl připraven k sebeobraně.263 V pozadí jeho příspěvku opět cítíme nevyrovnanou politickou situaci v zemi, (stěžuje si, že musí vynechat návštěvu některých památek právě těchto důvodů), článek je ukončen přáním míru, klidu a pořádku.

262 František Přibil, Ze Soluně do Bitolje, Světozor, Praha 1908, s. 829-832, 854-856. 263 Tamtéž, s. 832.

74

ZÁVĚR Rozvoj průmyslu, věd a technický pokrok usnadnily možnosti cestování. Cestovatelé měli zájem nejen o oblasti vzdálené a exotické, ale i o oblast Balkánu. Ta patřila v druhé polovině 19. století mezi cestovatelsky nejnavštěvovanější lokality: nebyla příliš vzdálena, byla turisticky dostupná (díky železničnímu spojení) a v neposlední řadě byla a je osídlena Slovany. Slovanská myšlenka, která vládla přelomu 19. a 20. století, stála totiž v popředí vzniku mnoha nejen cestopiseckých děl o Balkáně. O Balkán se zajímalo nemalé množství známých a významných osobností tehdejší doby. Na základě jejich profese a přístupu k tématu, tedy typu cestopisu, jsem je rozčlenila do několika kategorií: cestopisci-vědci, cestopis dobrodružný, cestopisci-výtvarníci a cestopisci-spisovatelé. Dále jsem zpracovala kapitolu o dobových časopisech, ve kterých se cestopisné články objevovaly, a zmínila jsem i několik těchto příspěvků. Vědecky podmíněné cestopisy psali Konstantin Jireček (1854 – 1918), Jiří Viktor Daneš (1880 – 1928), Emanuel Fait (1854 – 1929), Josef Holeček (1853 – 1929), Viktor Dvorský (1882 – 1960), Jiří Čermák (1884 – 1955) a Frank Wollman (1888 – 1969). Základním problémem cestopisců-vědců bylo oproštění od vědeckosti – většina z nich se s ním dokázala vypořádat úspěšně, aniž by ochudili svá díla o poznatky a čtenáře o zábavnost tématu. K. Jireček byl jeden z největších historiků své doby – jeho díla jsou vždy tímto směrem zaměřená. J. Daneš v sobě potom nedokáže zapřít geografa a geomorfologa, E. Fait byl také zeměpiscem, stejně jako V. Dvorský a J. Čermák. F. Wollman měl svým profesním zaměřením cestopisu relativně nejblíže – byl slavistou a lingvistou. Jeho cestopisy jsou zaměřeny dialektologicky a folkloristicky. J. Holeček byl především jedním z největších zastánců slovanofilství – Balkánu se obdivuje, znázorňuje ho i v beletristických dílech.

75

Vědecký cestopis má jeden významný rys, který u většiny autorů vystupuje do popředí. Je jím didaktičnost. Josef Wőnsch (1842 – 1907), představitel dobrodružné linie cestopisu, byl také uznávaným cestovatelem. Patřil do poslední řady cestovatelů-průkopníků, kteří utvářeli mapy. Nezanedbatelné místo v rámci cestopisu o Balkáně si drží Ludvík Kuba (1863 – 1956), představitel cestopisců-výtvarníků. Jeho vitální cestopisecké črty až nápadně připomínají prozářené obrazy, které maloval. Jiný typ cestopisu psal potom František Bohumír Zvěřina (1835 – 1908), známější také jako malíř. Pojetím se blíží spíše momentkám, které často vysvětlují původ námětu obrazu. Spisovatelé Vítězslav Hálek (1835 – 1874) a Jan Neruda (1834 – 1891) zpracovávali téma Balkánu fejetonisticky. Co ztrácejí jejich díla po informativní stránce, nabírají na té estetické. Většina zmíněných autorů se nezabývala pouze výzkumem Balkánu. Výjimku tvoří K. Jireček a L. Kuba, oba byli s Balkánem spjati téměř výsostně. Cestopisy vycházely především ve formě článků v dobových časopisech a novinách. Na knižní vydání neměli jejich autoři prostředky, protože si ve většině případů hradili veškeré náklady spojené s cestováním a pozdější publikací svých děl z vlastní kapsy. Dalším důvodem nepřeberného množství příspěvků o Balkáně v dobových periodikách je beze sporu rozšíření slovanské myšlenky. Cestopisné články vycházely zejména v týdenících Světozor a Zlatá Praha, dále v měsíčnících Osvěta, Lumír a Květy. Slovanský přehled nabízel informace o Slovanech z různých hledisek, tedy i z cestopiseckého. Nejvýznamnější vědecky orientované časopisy s obsahem cestopisných článků byly měsíčníky Sborník České společnosti zeměvědné a Časopis turistů. Z dobového tisku jmenujme Národní listy a Lidové noviny.

76

Příspěvky cestopisného zaměření se v dobovém tisku objevovaly často. Balkán byl jedním z nejvyhledávanějších témat. Cestopisné články v tisku se tématicky pohybovaly od odborného komentáře politického dění nebo ekonomiky až po cestopisy-imprese. Většina příspěvků tedy balancuje na rozmezí dvou nebo více oborů. Ze všech autorů jmenuji alespoň následující: Josef Jakub Toužimský (1848 – 1903), Vilém Kurz (1847 – 1902), Edvard Jelínek (1855 – 1897), Ignát Hořica (1859 – 1902), Jan Třeštík (1859 – 1935), Adolf Černý (1864 – 1952), Sava Chilandarec (1837 – 1912), Anna Řeháková (1850 – 1937). Frekvence článků v tisku byla v některých obdobích skutečně vysoká. Nejvíce cestopisů o Balkáně se objevovalo od 70. let 19. století, přes počátek století dvacátého až po konec první světové války. Z časopisů, které jsem jmenovala, to byla hlavně Osvěta, Světozor a Zlatá Praha, kdo články čtenářům předkládal. V Osvětě se v letech 1874 – 1910 objevil jednou nebo dvakrát do roka cestopisný příspěvek zaměřený na Balkán, často se jednalo o četbu na pokračování, takže čtenáři se s Balkánem seznamovali asi každé druhé číslo Osvěty. Světozor si vedl podobně, články byly navíc doplňovány fotografiemi, respektive reprodukcemi rytin. Balkán začal zajímat i turisty – v Časopise turistů najdeme na počátku minulého století mimo cestopisné články také inzeráty a upoutávky. Sborník České společnosti zeměvedné přinášel z jihu také mnoho příspěvků – Balkán byl oblastí vědecky zajímavou, tehdy ještě ne zcela probádanou, někde téměř nedotčenou. Cestopisný zájem o Balkán po první světové válce jemně opadl. Ten turistický se naopak zvýšil, k čemuž určitě dopomohla již existující cestopisná díla.

77

POVZETEK IN ZAKLJUČEK Razvoj industrije, znanosti in tehnični napredek so olajšali možnosti potovanja. Popotniki so se zanimali ne samo za bolj odmaknjena področja, temveč tudi za področje Balkana. To je v drugi polovici 19. stoletja sodilo med lokalitete, ki so jih popotniki najpogosteje obiskovali: ni bilo preveč odmaknjeno, turistično dostopno (zaradi železniške povezave) in navsezadnje je bilo in še vedno je poseljeno s Slovani. Predvsem na ideji slovanske vzajemnosti, ki je prevladovala na prelomu 19. in 20. stoletja, so namreč temeljila mnoga dela o Balkanu ne le tista potopisne narave. Za Balkan se je zanimalo nemajhno število znanih in pomembnih osebnosti tedanjega časa. Na podlagi njihove profesije in njihovega pristopa do teme, namreč do potopisa, sem jih razdelila v nekaj kategorij: potopisci-znanstveniki, pustolovski potopis, potopisci-oblikovalci in potopisci-pisatelji. Naprej sem obdelala poglavje o sodobnih revijah, v katerih so potopisci objavljali svoje članke, in omenila tudi nekaj od teh prispevkov. Znanstveno pogojene potopise so pisali Konstantin Jireček (1854 – 1918), Jiří Viktor Daneš (1880 – 1928), Emanuel Fait (1854 – 1929), Josef Holeček (1853 – 1929), Viktor Dvorský (1882 – 1960), Jiří Čermák (1884 – 1955) in Frank Wollman (1888 – 1969). Bistveni problem potopiscev-znanstvenikov je bil ta, da so se znebili znanstvenosti – večina od njih se je s tem uspešno spoprijela, ne da bi svojih del oklestila spoznanj in bralca zabavnosti teme. K. Jireček je bil eden izmed največjih zgodovinarjev svojega časa – njegova dela so vedno tako usmerjena. J. Daneš pa ne more zatajiti poklica kot geograf in geomorfolog, E. Fait je bil tudi zemljepisec, enako kot V. Dvorský in J. Čermák. Zaradi poklicne usmeritve je bil F. Wollman potopisu sorazmerno najbližje – bil je slavist in jezikoslovec. Njegovi potopisi so dialektološko in folkloristično usmerjeni.

78

J. Holeček je bil v glavnem eden od najbolj vnetih zagovornikov slavjanofilstva – občuduje Balkan in ga prikazuje v svojih leposlovnih delih. Pomembna značilnost znanstvenega potopisa, ki izstopa pri večini avtorjev, je didaktičnost (vzgojnost, poučnost). Josef Wünsch (1842 – 1907), predstavnik pustolovske smeri potopisa, je bil tudi priznan popotnik. Štel je med zadnje popotnike-pionirje, ko so risali zemljevide. Nezanemarljivo mesto v okviru potopisa o Balkanu zavzema Ludvík Kuba (1863 – 1956), predstavnik potopiscev-oblikovalcev. Njegove vitalne potopisne skice dokaj izrazito spominjajo na presvetljene slike, ki jih je slikal. Drugačen tip potopisa je pisal František Bohumír Zvěřina (1835 – 1908), ki je bil bolj znan kot slikar. Njegovo naziranje se bliža bolj trenutnim posnetkom, ki pogosto pojasnjujejo izvor motiva za slike. Pisatelja Vítězslav Hálek (1835 – 1874) in Jan Neruda (1834 – 1891) sta obdelovala temo Balkana na feljtonističen način. Kar njegovim delom primanjkuje iz vidika informacijske vrednosti, to pridobivajo na estetski ravni. Večina omenjenih avtorjev se ni ukvarjala samo s preučevanjem Balkana. Izjemo predstavljata K. Jireček in L. Kuba, ki sta bila z Balkanom povezana skoraj visokostno. Potopisi so izhajali zlasti v obliki člankov v sodobnih revijah in časopisih. Za knjižno izdajo niso njihovi avtorji imeli dovolj sredstev, ker so celotne stroške, ki so bili povezani s potovanji in prihodno objavo svojih del, krili iz lastnega žepa. Naslednji vzrok za to, da je v sodobnem tisku nastajala neizčrpljiva količina prispevkov o Balkanu, je nedvomno bila razširitev slovanske ideje. Potopisni članki so izhajali v tednikih Světozor in Zlatá Praha, potem pa še v mesečnikih Osvěta, Lumír in Květy. Slovanský přehled je ponujal podatke o Slovanih iz različnih zornih kotov, torej tudi iz potopisnega. Najbolj pomembne

79

znanstveno usmerjene revije, ki so vsebovale potopisne članke, sta bila mesečnika Sborník České společnosti zeměvědné in Časopis turistů. Od sodobnega tiska lahko navedemo Národní listy in Lidové noviny. Potopisno usmerjeni prispevki so se v sodobnem tisku pojavljali kar pogosto. Balkan je bil ena od najbolj iskanih tem. Tematska vsebina potopisnih člankov se je gibala med strokovnim komentarjem političnega dogajanja ali gospodarstva vse do potopisov-impresij. Večina prispevkov torej niha med dvema ali več strokami. Od vseh pisateljev naj so omenjeni vsaj sledeči: Josef Jakub Toužimský (1848 – 1903), Vilém Kurz (1847 – 1902), Edvard Jelínek (1855 – 1897), Ignát Hořica (1859 – 1902), Jan Třeštík (1859 – 1935), Adolf Černý (1864 – 1952), Sava Chilandarec (1837 – 1912), Anna Řeháková (1850 – 1937). Frekvenca člankov v tisku je v nekaterih obdobjih bila res visoka. Največ potopisov o Balkanu je izhajalo od 70. let 19. stoletja, čez začetek dvajsetega stoletja vse do konca prve svetovne vojne. Od revij, ki smo jih našteli, so to bile predvsem Osvěta, Světozor in Zlatá Praha. V reviji Osvěta so med letoma 1874 in 1910 enkrat ali dvakrat na leto objavljali potopisni prispevek o Balkanu, pogosto je šlo za branje z nadaljevanjem, tako da so se bralci seznanjali z Balkanom v vsaki drugi številki. Světozor je ravnal podobno, vrh tega so bili članki dopolnjeni s slikami oz. reproduciranimi gravurami. Balkan je začel zanimati tudi turiste – v reviji Časopis turistů poleg potopisnih člankov lahko najdemo tudi male oglase in reklame. Tudi Sborník České společnosti zeměvědné je z juga prinašal veliko prispevkov – Balkan je bil znanstveno zanimivo področje, takrat ne povsem preučeno, ponekod skoraj nedotaknjeno. Potopisno zanimanje za Balkan je po prvi svetovni vojni rahlo popustilo. Turistično se je v nasprotju s tem zvišalo, k čemer so gotovo pripomogla že obstajajoča potopisna dela.

80

POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA Čermák, Jiří: Člověk a hory, Praha 1923 Černý, Julius Bohumil: Česká touha cestovatelská, Praha 1942 Daneš, Jiří Viktor: Balkán po válce r. 1913, Praha 1914 Daneš, Jiří Viktor – Domin, Karel: Dvojím rájem I, II, Praha 1911 a 1912 Daneš, Jiří Viktor: Tři léta při Tichém oceáně I, II, Praha 1926 Daneš Jiří Viktor, Úvodí dolní Neretvy , Praha 1906 Daneš, Jiří Viktor: Země a vývoj lidstva, Praha 1927 Dorovský, Ivan: Konstantin Jireček – život a dílo, Brno 1983 Dvorský, Viktor - Čermák, Jiří: Albánské a černohorské obrázky, Praha 1911 Dvorský, Viktor - Franta, Bohuslav: Moře Adriatické, Praha 1911 Dvorský, Viktor - Franta, Bohuslav: Slovinské Alpy, Praha 1910 Fait, Emanuel: Kavkaz. Jeho přírodní krásy. Poměry národohospodářské. Národopis a místopis., Praha, 1894 Fait, Emanuel: Máme-li cestovati?, úvaha v programu c.k. vyšší reálky v Rakovníce, 1896 Hálek, Vítězslav: Cestopisy, Praha 1925 Hálek, Vítězslav: Obrázky z cest, Praha 1958 Hálek, Vítězslav: Sebrané spisy, díl II, Praha 1906 Hálek, Vítězslav: Z cest: Do Cařihradu a domů, Praha 1913 Holeček, Josef: Černá Hora, Praha 1876 Holeček, Josef: Podejme ruku Slovákům, Praha 1880 Holeček, Josef: Zájezd na Rus, Praha 1896 Janka, Otto: Příběhy českých cestovatelů, Třebíč 2001 Jireček, Konstantin: Cesty po Bulharsku, Praha 1888

81

Kuba, Ludvík: Cesty za slovanskou písní, Praha 1934-1936 ve vydání dvousvazkovém, 1953 jako jeden svazek Kuba, Ludvík: Čtení o Bosně a Hercegovině, Praha, 1937 Kuba, Ludvík: Čtení o Dalmacii, Praha 1936 Kuba, Ludvík: Čtení o Lužici, Praha 1923 Kuba, Ludvík: Čtení o Makedonii, Praha 1932 Kuba, Ludvík: Čtení o Starém Srbsku, Praha 1932 Kuba, Ludvík: Křížem krážem slovanským světem, Praha 1956 Kuba, Ludvík: Na Černé Hoře, Praha 1892 Kuba, Ludvík: Slovanstvo ve svých zpěvech, Praha 1929 Kuba, Ludvík: Zaschlá paleta, Praha 1958 Kunský, Josef: Čeští cestovatelé I, II, Praha 1961 Kusáková, Helena: František Bohumír Zvěřina, Havlíčkův Brod 1959 Martínkovi, Jiří a Miloslav: Kdo byl kdo – naši cestovatelé a geografové, Praha 1998 Neruda, Jan: Domov a svět, Praha 1957 Purketová, Jana – Kristýnek, Jiří: Personální bibliografie Franka Wollmana, Brno 1992 Racek, Miloslav: Ludvík Kuba, národní umělec, dr.h.c.; Zámecký sál v Plasích, 15. 8. - 19. 9. 1965 Rozhoň, Vladimír: Čeští cestovatelé a obraz zámoří v české společnosti, Praha 2005 Řeháková, Anna: Postrojna – cestopisný obrázek z Kraňska, Praha 1886 Řeháková, Anna: Povídky z cest, Velké Meziříčí 1897 Stěhule, Josef: Život a práce prof. dra J. V. Daneše, Praha 1928 Wollman, Frank: Severozápadní Jugoslavija, Praha 1935 Wőnsch, Josef: Mimochodem, Praha 1891 Wőnsch, Josef: Po souši a po moři, Praha 1880

82

Wőnsch, Josef: Z blízka a z dáli, Velké Meziříčí, 1887 Zejda, Radovan: František Bohumír Zvěřina, život a dílo, 2005 Třebíč http://www.volny.cz/spirala/skola/afrika.htm http://www.hostinuvojkovic.cz/kuba_ludvik.htm http://www.knihovnatr.cz/vyroci2003.htm

Příspěvky v časopisech: Čermák, Jiří - Dvorský, Viktor: Nová mapa Julských Alp, SČSZ, Praha 1907, s. 65-71 Čermák, Jiří: Nové názory na tektoniku Alp, SČSZ, Praha 1908, s. 223-226 Čermák, Jiří: Sesutí stráně a hrazené jezero u Mladotic, SČSZ, Praha 1912, s. 19-23 Čermák, Jiří - Dvorský, Viktor: Skupina Razorská, SČSZ, Praha 1907, s. 161-192, 209-228 Čermák, Jiří: Tomsk, SČSZ, Praha 1921, s. 15-22 Čermák, Jiří: Údolí motolského potoka, SČSZ, Praha 1914, s. 74-83 Čermák, Jiří: Výzkum Nové Guiney v posledních letech, SČSZ, Praha 1913, s. 176-181 Čermák, Jiří: Vznik pražských ostrovů, SČSZ, Praha 1914 Černý, Adolf: Dalmatský ostrov Ráb, Slovanský přehled, Praha 1908-9, s. 52-57, 111-119, 153-159, 416-422 Černý, Adolf: Ostrov Ráb a naše podnikavost, Slovanský přehled, Praha 1907-8, s. 393-394 Černý, Adolf: Svatba u lužických Srbů, Světozor, Praha 1893, s. 387n. Černý, Adolf: U italských Slovanů, Květy, Praha 1906, s. 662-672, 797-811 Černý, Adolf: Vzpomínky z Litvy a Bělorusi, Světozor, Praha 1893-94, s. 55é, 552, 558, 570-571 Daneš, Jiří Viktor: Bosna a Hercegovina, Pražská lidová revue, Praha 1912, s. 245-248 Daneš, Jiří Viktor: Hustota obyvatelstva v Hercegovině, Věštník Královské české

83

společnosti nauk, zvláštní otisk, Praha 1902, také jako článek ve Sborníku České společnosti zeměpisné, 1905, s. 161 – 174, 193 – 208, 225 – 243 a 1906, s. 1 – 17, 33 – 50, 65 – 77, 107 – 114 Daneš, Jiří Viktor: K situaci na Balkáně, Obzor národohospodářský, Praha 1909, s. 65–72 Daneš, Jiří Viktor: Morfologický vývoj středních Čech, SČSZ, Praha 1913, s. 1 – 18, 94 – 108, 168 – 176 (Také jako zvláštní otisk, Praha 1913) Daneš, Jiří Viktor: Středním Balkánem, Časopis turistů, Praha 1905, s. 276-279, 322-326, 353-358, 379-385 Daneš, Jiří Viktor: Turistika v Bosně a Hercegovině, Časopis turistů, Praha 1902, s. 181-183 Daneš, Jiří Viktor: Východobosenské jeskyně, SČSZ, Praha 1920, s. 66, 67 Daneš, Jiří Viktor: Vzpomínky na „Krupská Blata“ , Časopis turistů, Praha 1907, s. 309-313, 362-366, 417-419 Daneš, Jiří Viktor: Z Bosny a Hercegoviny, Časopis turistů, Praha 1902, s. 48-50, 128-132, 183-186, 241-243, 271-273, 306-309, 336-340, 380-382, 404-409 Daneš, Jiří Viktor: Zpráva o cestě po nových srbských a černohorských krajích v létě 1913 i o zemětřesení v oblasti Trnovské , SČSZ, Praha 1913, s. 209 – 225 Dorovský, Ivan: Emanuel Fait a Kavkaz, SPFFBU 1985, s. 73-79 Dorovský, Ivan: Faitův přínos pro poznání Makedonie, Europae centralis atque orientalis studia historica I, Brno 1971, s. 245-262 Dvorský, Viktor: Černohorsko-turecká hranice a její význam pro politickou budoucnost poloostrova Balkánského, SČSZ, Praha 1908, s. 223-226 Dvorský, Viktor: K otázce vodních drah uvnitř Československé republiky, SČSZ, Praha 1926, s. 116-120

84

Dvorský, Viktor: Národnostní hranice na poloostrově Balkánském před počátkem války r. 1912, SČSZ, Praha 1913 Dvorský, Viktor – Čermák, Jiří: Nová mapa Julských Alp, SČSZ, Praha 1907, s. 65-71 Dvorský, Viktor: Poznámky k zeměpisu člověka v Čechách, SČSZ, Praha 1915, s. 176-180 Dvorský, Viktor: Sídla na Toskanském pobřeží mezi Serchiem a Magrou, SČSZ, Praha 1912, s. 23-35 Dvorský, Viktor – Čermák, Jiří: Skupina Razorská, SČSZ, Praha 1907, s. 161-192, 209-228 Dvorský, Viktor: Trenta, SČSZ, Praha 1914, s. 27-37, 92-120 Dvorský, Viktor: Závislost lidských staveb na poměrech přírodních, SČSZ, Praha 1909, s. 236-239 Fait, Emanuel: Asijské dráhy, SČSZ, Praha 1898, s. 257-267 Fait, Emanuel: Báje různých národů pojící se k Prométheovi, Osvěta, Praha 1911, 502-514 Fait, Emanuel: Boj s pouští, SČSZ, Praha 1898, s. 97-102 Fait, Emanuel: Bulharské osady v Malé Asii, SČSZ, Praha 1900-1, s. 33-41 Fait, Emanuel: Dobrudža a ústí Dunaje, SČSZ, Praha 1898, s. 33-38 Fait, Emanuel: Kotlina ferganská a Andižan, SČSZ, Praha 1903, s. 13-23 Fait, Emanuel: Makedonie, země i lid, Osvěta, Praha 1891, s. 81-90, 234-243, 343-356 Fait, Emanuel: Město Soluň a jeho význam, Osvěta, Praha 1918, s. 10-25. Fait, Emanuel: Obyvatelstvo knížectví bulharského dle trojího prvního sčítání, SČSZ, Praha 1895, s. 142-154 Fait, Emanuel: Poměr Anglie k jejím osadám, SČSZ, Praha 1900-1, s. 193-198, 238-243

85

Fait, Emanuel: Ruch vystěhovalecký a polské osady v Brazilii, SČSZ, Praha 1898, s. 225-231 Fait, Emanuel: Rus a Britsko v Asii, SČSZ, Praha 1897, s. 120-126, 187-193 Fait, Emanuel: Světové plavby poříční a průplavy v blízké budoucnosti, SČSZ, Praha 1896, s. 190-197, 233-241 Fait, Emanuel: Tibet, SČSZ, Praha 1906, s. 129-145 Fait, Emanuel: Voda ve službách člověka, Osvěta, Praha 1910, s. 383-399, 453-458 Fait, Emanuel: Vývoj bulharských osad v Besarabii, SČSZ, Praha 1899, s. 204-208, 233-237 Fait, Emanuel: Ze západní Makedonie - jezero Prespa s okolí, Časopis turistů, Praha 1904, s. 81-87 Fait, Emanuel: Ze západní Makedonie – k Ochridu, Časopis turistů, Praha 1904, s. 325-328, 349-351 Fait, Emanuel: Z jihozápadní Makedonie, Časopis turistů, Praha 1909, s. 6-8, 64-71 Fait, Emanuel: Z Mitrovice na Soluň, Osvěta, Praha 1889, s. 67-78, 204-220 Guth, Jiří: Dr. Vilém Kurz, Časopis turistů, Praha 1902, s. 123-128 Holeček, Josef: Bosna, Osvěta, Praha 1876, s. 637-651, 739-749, 807. Holeček, Josef: Bosna a Hercegovina za okupace, Květy, Praha 1899, s. 376-391, 505-520, 638-655, 765-775 Holeček, Josef: Boka Kotorská, Osvěta, Praha 1882, s. 57-63, 160-168, 259-266, 355-363, 457-463, 550-559, 1025-1037, 1053-1070 Holeček, Josef: Černohorci ve zbrani, Osvěta, Praha 1877, s. 278-291 Holeček, Josef: Dvacítiletí okupace Bosny a Hercegoviny, Květy, Praha 1898, s. 309-324, 482-512, 607-637, 738-760 Hořica, Ignát: V boce kotorské, Světozor, Praha 1890, s. 285, 286 Chilandarec, Sava: Kláštery Sremské, Osvěta, Praha 1888, s. 61-70

86

Chilandarec, Sava: Obyvatelstvo Svaté Hory Athonské, Osvěta, Praha 1886, s. 861-870 Chilandarec, Sava: O nejstarších ústavách Svaté Hory Athonské, Osvěta, Praha 1893, s. 77-88, 204-213 Chilandarec, Sava: Pod klášterní střechou, Osvěta, Praha 1900, s. 52-61, 203-213, 593-601, 685-693, 977-988 Chilandarec, Sava: Pod klášterní střechou - moje lidumilství, Osvěta, Praha 1900, s. 765-772, 876-883. Chilandarec, Sava: Umění na Svaté Hoře Athonské, Osvěta, Praha 1905, s. 975-983 a 1097-1103 Chilandarec, Sava: Ze Svaté Hory Athonské, Osvěta, Praha 1884, s. 415-426, 481-492, 593-602 Chilandarec, Sava: Z pouti na horu Athonskou, Osvěta, Praha 1889, s. 957-965 Jelínek, Edvard: K plitvickým jezerům, Světozor, Praha 1896, s. 567-570, 583-586, 603-606, 618-620 Jireček, Konstantin: Černomořské pobřeží na východním konci pásma Balkánského, ČČM, Praha 1887, s. 3-26 Jireček, Konstantin: Dubrovník, Osvěta, Praha 1879, s. 9-25 Jireček, Konstantin: Epidaur, Světozor, Praha 1879, s. 15-18, 39-42, 51, 53, 54 Jireček, Konstantin: K švédským jezerům, Osvěta, Praha 1877, s. 852-862 Jireček, Konstantin: Na makedonských hranicích, Osvěta, Praha 1886, s. 1-15, 105-123, 211-226, 614-633 Jireček, Konstantin: Pătni belĕžki za Srednja gora i za Rodopskite planini, Periodičesko spisanie, 1884, kn. 8, s. 1-46, kn. 9, s. 1-52, kn.10, s. 1-52, kn.11, s. 1-54 Jireček, Konstantin: Plavba podle břehů Dalmatinských, Světozor, Praha 1878, s. 628, 644 Jireček, Konstantin: Přímoří, Světozor, Praha 1878, s. 7, 22

87

Jireček, Konstantin: Rylský klášter, Osvěta, Praha 1883, s. 669-687, 776-796, 890-911 Jireček, Konstantin: Srbsko, země i lid, Osvěta, Praha 1875, s. 321-338, 416-430, 498- 505, 586- 594 Jireček, Konstantin: Stockholm, Osvěta, Praha 1878, s.115-131 Jireček, Konstantin: Ston a Mljet, Osvěta, Praha 1891, s. 4-19, 109-120 Jireček, Konstantin: Upsala, Světozor, Praha 1877, s. 426, 427, 438, 447-449, 463 Jireček, Konstantin: Z východní Rumelie, Osvěta, Praha 1882, s. 385-405, 497-519, 576-591, 669-688, 765-783, 865-878, 962-976 Kurz, Vilém: Z Lublaně do Terstu, Osvěta, Praha 1877, s. 21-29, 133-141 Milič, Jan: Dalmácie, Osvěta, Praha 1875, s. 694-712 Milič, Jan: Srbové uherští, Osvěta, Praha 1874, s. 914-931 Pojman, Julius: Turistika na slovanském jihu, Časopis turistů, Praha 1905, s.176 a 177 Přibil, František: Přes Srbsko do Makedonie, Světozor, Praha 1907, s. 1189-1192 a 1217-1220 Přibil, František: Ze Soluně do Bitolje, Světozor, Praha 1908, s. 829-832, 854-856 Řeháková, Anna: Pod Triglavem, Květy, Praha 1887, s. 650-657 Řeháková, Anna: U pramenů Sávy Koreňské, Osvěta, Praha 1889, s. 730-734 Sís, Vladimír: Za Savou Chilandarcem, Osvěta, Praha 1912, s. 225-227 Sobotka, Primus: Nové písemnictví – cestopisy, Osvěta, Praha 1879, s. 77 Stěhule, Josef: Dr. Jiří Čermák – šedesátník, SČSZ, Praha 1945, s. 83-87 Stěhule, Josef: Prof. dr. Viktor Dvorský – šedesátník, SČSZ, Praha 1945, s. 79-83 Toužimský, Josef Jakub: Albánsko i Albánci, Osvěta, Praha 1880, s. 945-955, 1028-1042 Toužimský, Josef Jakub: Boj o Makedonii, Osvěta, Praha 1896, s. 695-702 Toužimský, Josef: Tři vynikající díla o Jihoslovanech, Osvěta, Praha 1890, s. 599-600

88

Toužimský, Josef Jakub: Bosna a Hercegovina za správy rakouské, Osvěta, Praha 1883, s. 81-87, 163-172 Toužimský, Josef Jakub: Bulharská univerzita, Osvěta, Praha 1896, s. 653-657 Toužimský, Josef Jakub: Národní jednota srbsko-charvátská, Osvěta, Praha 1896, s. 807-814 Toužimský, Josef Jakub: Na Šipkinském Balkáně, Osvěta, Praha 1902, s. 861-870 Toužimský, Josef Jakub: Plovdiv, Květy, Praha 1885, s. 62-66, 209-214 Toužimský, Josef Jakub: Převrat ve východní Rumelii, Osvěta, Praha 1885, s. 1049-1052, 1133-1140 Toužimský, Josef Jakub: Revoluce v Srbsku, Osvěta, Praha 1903, s. 661-665 Toužimský, Josef Jakub: Ristić o srbské válce r. 1876, Osvěta, Praha 1896, s. 684-698 Toužimský, Josef Jakub: Rumunská otázka v Uhrách, Osvěta, Praha 1892, s. 899-917 Toužimský, Josef Jakub: Řecko a Řekové nového věku, Osvěta, Praha 1881, s. 193-205, 419-431, 595-605, 915-926, 1053-1070 Toužimský, Josef Jakub: Sněmy Karlovické a Srbská vojvodina, Osvěta, Praha 1890,s. 654-663, 682-692. Toužimský, Josef Jakub: Srbsko za Milana Obrenoviće IV., Osvěta, Praha 1890, s. 111-126, 355-363 Toužimský, Josef Jakub: Turci a Řekové, 1897, Osvěta, Praha 1896, s. 481-488 Toužimský, Josef Jakub: Z dnešního Bulharska, Osvěta, Praha 1892, s. 481n Třeštík, Jan: O školství v Bosně a Hercegovině, Osvěta, Praha 1899, s. 499-506, 645-652 Třeštík, Jan: Z Bosny, Slovanský přehled, Praha 1899, s. 177-183, 267-273, 319-323 Třeštík, Jan: Za Sávou, Osvěta, Praha 1898, s. 101-107, 326-332, 679-691 a 1073-1083

89

Vitásek, František: Sedmdesát let Jiřího Čermáka, SČSZ, zvláštní otisk č. 2, Praha 1952, s. 65-70 Vlček, Vácslav: Dr. Vilém Kurz – posmrtná vzpomínka od Vácslava Vlčka, Osvěta, Praha 1902, s. 356 Vlček, Vácslav: Nové písemnictví – cestopis, Osvěta, Praha 1888, s. 955, 956 Wollman, Frank: Goreňsko mondénní, Československo-jihoslovanská revue, 1934, č. 3, s. 56-60 Wollman, Frank: Goreňsko pravé a půvabné, Československo-jihoslovanská revue, 4, 1934, č. 9-10, s. 206-211 Wollman, Frank: Goreňsko pravé a půvabné,Československo-jihoslovanská revue, 5, 1935, č. 3, s. 57-60 Wollman, Frank: Charvátské Záhoří, Lidové noviny, 19. 8. 1934, příloha Wollman, Frank: Slovinské momentky, Národní listy, 19. 8. 1934, příloha Wőnsch, Josef: Královna Adrie, Květy, Praha 1879, s. 8-16, 127-135 Wőnsch, Josef: Na březích Kerčiných, Květy, Praha 1880, s. 42-53 Wőnsch, Josef: Pojana, obrázek rumunské vesnice, Osvěta, Praha 1881, s. 803-812, 895-904 Wőnsch, Josef: Split, Květy, Praha 1881, s. 111-118, 151-157 Wőnsch, Josef: Zader, Lumír, Praha 1880, s. 533-537 Wőnsch, Josef: Z Metković do Sarajeva, Květy, Praha 1882, s. 570-580 Wőnsch, Josef: Z nynější Černé Hory, Osvěta, Praha 1894, s. 97-111, 221-233, 360-367, 511-520, 585-594 Zvěřina, František Bohumír: Aus den Steppen Sődrussland, Globus, Dresden 1875, s. 330-332, 345-348 Zvěřina, František Bohumír: Bouře, Zlatá Praha, Praha 1909, s. 428-429

90

Zvěřina, František Bohumír: Eine tatarische Niederlassung in der Krim, Neue Illustrierte Zeitung, Wien, s. 51 Zvěřina, František Bohumír: Ein Kosakenvorposten an der Donau, Meisterwerke der Holzschneidekunst, 1881 Zvěřina, František Bohumír: Filipenko, Zlatá Praha, Praha 1909, s. 367 a 368 Zvěřina, František Bohumír: Sirotek, Zlatá Praha, Praha 1909, s. 392 Zvěřina, František Bohumír: Steppenferde in Sődrussland nach einem Gewitter, Meisterwerke der Holzschneidekunst, 1887 Zvěřina, František Bohumír: Vlastní životopis, Zlatá Praha, Praha 1909, s. 189

Slovníky, lexikony a encyklopedie:

Lexikon české literatury, vedoucí redaktor Jiří Opelík, Praha 2000 Masarykův slovník naučný, vedoucí redakce Karel Franzl Nový slovník československých výtvarných umělců, Toman Prokop, Toman Prokop H., Praha 2000 Ottův slovník naučný, Praha 1888 Spisovatelé 19. a počátku 20. století, slovníková příručka, autorský kolektiv za redakce Květy Holmové, Mojmíra Otruby a Zdeňka Pešata, Praha 1982 Všeobecná encyklopedie, Praha 1999 Seznam použitých zkratek: ČČM – Časopis Muzea království českého SČSZ – Sborník České společnosti zeměvědné (Československé společnosti zeměpisné) SPFFBU – Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity

91

PŘÍLOHY

92

Příloha č. 1: Jiří Viktor Daneš (1880 – 1928) Příloha č. 2: Emanuel Fait (1854 – 1929)

93

Příloha č. 3: Josef Holeček (1853 – 1929) Příloha č. 4: Josef Holeček s rodinou

94

Příloha č. 5: Viktor Dvorský (1882 – 1960) Příloha č. 6: Jiří Čermák (1884 – 1955)

95

Příloha 7: „Češka koča“ pod Grintovcem

Příloha č. 8: Frank Wollman (1888 – 1969)

96

Příloha č. 9: Malíř Ludvík Kuba 1863 – 1956) Příloha č. 10: Jeden z Kubových autoportrétů

97

Příloha č. 11: Balkánský motiv (L. Kuba) Příloha č. 12: Děvče z Horní Bosny (L. Kuba) Příloha č. 13: V zahradě (L. Kuba)

98

Příloha č. 13: František Bohumír Zvěřina (1835 – 1908) Příloha č. 14: Borovice (F. B. Zvěřina)

99

Příloha č. 15: Dvorec (F. B. Zvěřina)

Příloha č. 16: Krajina (F. B. Zvěřina)

100

Příloha č. 17: Vítězslav Hálek (1835 – 1874) Příloha č. 18: Jan Neruda (1834 – 1891)