Česko – srbské vztahy v   době rozpadu a po rozpadu SFRJ

Česko-srbské vztahy v   době jugoslávské krize

Mezivládní styky

Politické vztahy se v roce 1989 omezily v zásadě pouze na jednu návštěvu ministra

zahraničních věcí Jiřího Dienstbiera v Bělehradě. Tato návštěva měla signalizovat potvrzení

česko-srbských přátelských vztahů na všech úrovních. Léta režimu Slobodana Miloševiče,

válka v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a nakonec v Kosovu, tyto naděje však zhatily.

Dá se říci, že rozpad Socialistické federativní republiky Jugoslávie a následné

konflikty s ním spojené postavily českou veřejnost před velké dilema. Vzhledem

k neskutečné složitosti a nepřehlednosti všech válečných konfliktů v bývalé Jugoslávii bylo

opravdu obtížné zaujmout objektivní stanovisko a pohled ná jádro celého problému.

Zpočátku tedy pod vlivem poněkud zjednodušených hodnocení připisovala většina českých

médií srbskému vedení v zásadě stoprocentní odpovědnost za výše zmíněný tragický a velice

krvavý rozpad Jugoslávie. Zde je ovšem nutné zmínit, že tento fakt neznamenal, že by na

české straně nebyli politikové a intelektuálové, kteři chápali složitost dění v Jugoslavii. (V

devadesátých letech se jednalo především o postoje a články Václava Klause, Jiřího

Dienstbiera, Václava Bělohradského, Jana Pelikána, Karla Kosíka či Ivana Svitáka –

podrobněji s o této problematice zmíním později.)

Na tomto místě bych taktéž ráda zmínila iniciativu českého diplomata Miroslava

Polreicha, který se ještě v roce 1992 pokusil prosadit mírové řešení kosovské otázky.

Miroslav Polreich byl členem mise OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě)

v Kosovu v roce 1992. Jeho úkolem bylo zjistit, zda Srbové nerozšiřovali své policejní a

vojenské jednotky na Kosovu. Mnohem důležitější byl však fakt, že právě Polreich a vedoucí

mise kanadský velvyslanec David Peel byli vůdcem kosovských Albánců Dr. Rugovou a

srbskými politiky požádáni o tajné vedení mírového jednání mezi oběma stranami. Srbové

byli ochotni jednat i přímo na jakékoliv úrovni, nebo přes mediátory, a souhlasili s utajením.

Peel dostal z Ottawy souhlas s důvěrným zprostředkováním mírového řešení, avšak odpověd

z Prahy byla negativní. Ivan Bušniak (ředitel odboru OBSE) se po poradě s Němci rozhodl

tuto akci nepodpořit.

V roce 1995 se postupně začaly vzájemné vztahy obnovovat – první konzultace

ředitelů odborů a naměstků ministrů zahraničí se uskutečnily koncem roku 1995 a v témže

roce bylo rozhodnuto obnovit diplomatické zastoupení na velvyslanecké úrovni. Potvrzením

rozvoje bilaterálních vztahů měla být návštěva tehdejšího českého premiéra Václava Klause

v Bělehradě na jaře roku 1996. Na tuto návštěvu posléze navázala návštěva ministra zahraničí

Josefa Zielence v říjnu roku 1997. Toto oživení vztahů souviselo zejména s podpisem

Daytonské dohody v prosinci roku 1995 a následným ukončením ozbrojených konfliktů a

pomalou, ale přeci jen probíhající určitou stabilizací celé oblasti. Vřelejší vztahy mezi

zeměmi souvisely i s diferencovanějším vnímáním a uvědomováním si komplexního

charakteru balkánské problematiky v české společnosti. Z české strany již tedy nedocházelo

k připisování výhradní odpovědnosti za rozpad jugoslávské federace srbskému vedení.

Ekonomické vztahy

Na konci osmdesátých let se česko-srbské vztahy v zásadě omezily jen na vztahy

ekonomické, přičemž ty kulminovaly koncem osmdesátých let, kdy vzájemný obchod

dosahoval historicky nejvyšších hodnot – výše 1,6 – 1,8 mld. clearingových dolarů. Dá se

tedy říci, že v té době obě země zaujímaly v žebříčku svých největších a nejdůležitějších

obchodních partnerů vzájemně 4. až 7. místo.

Rok 1989 byl rokem nejvyššího zahraničně obchodního obratu mezi

Československem a Jugoslávií. V tomto roce skladbu jejich importu a exportu

charakterizovaly v zásadě tři až čtyři nosné skupiny zboží, dokumentující vysoký stupeň

koncentrace jak vývozních, tak dovozních toků vzájemného obchodu do těchto několika

skupin: chemikálie a chemické výrobky; polotovary a výrobky tříděné dle materiálu; stroje a

dopravní prostředky; různé hotové výrobky (spotřební zboží).

Podíl hlavních zbožových supin na československém vývozu/dovozu do/z Jugoslávie v r.

1989 (v %)

VÝVOZ

Chemikálie a chemické výrobky 10,9

Polotovary a výrobky tříděné dle materiálu

(textilní materiály, sklo, ingoty, ocel, válcované železo, jiné hutní výrobky, papír,

atd.)

46,64

Stroje a dopravní prostředky 28,73

Podíl na celkovém vývozu 86,27

DOVOZ

Chemikálie a chemické výrobky 6,51

Polotovary a výrobky tříděné dle materiálu

(textilní materiály, sklo, ingoty, ocel, válcované železo, jiné hutní výrobky, papír,

atd.)

40,86

Stroje a dopravní prostředky 29,85

Různé hotové výrobky (spotřební zboží) 10,62

Podíl na celkovém dovozu 87,84

Rámcový expertní převod uvedených hodnot obchodního obratu mezi tehdejším

Československem a Jugoslávií na obrat mezi Českou republikou a teritoriem dnešního

Srbska a Černé Hory vypovídá, že koncem 80-tých let minulého století činila

jeho hodnota cca 700-900 miliónů amerických dolarů. Pro srovnání je nutné uvést, že v

devadesátých letech došlo k poklesu o více než 80%. Toto období, zejména ve svých prvních

letech, odráželo zásadní rozchod politického vývoje obou zemí.

K obnovování obchodních vztahů mezi Českou republikou a Svazovou republikou

Jugoslávií docházelo v letech 1997-1998. V  roce 1998 se hodnota vzájemného obchodu

pohybovala na úrovni 120 mil. amerických dolarů. Tento pozitivní vývoj však přerušily

události související s kosovským konfliktem a jeho důsledky. Svazová republika Jugoslávie

bylo opět mezinárodním společenstvím uvrženo do naprosté izolace.

Období srbské izolace

Rok 1999 byl pro vývoj mezinárodních vztahů mezi bývalou Jugoslávií, respektive

tehdejší Svazovou republikou Jugoslávií, a Českou republikou naprosto odepsaným rokem.

V tomto roce byl nejdůležitějším okamžikem velice negativní postoj velké většiny české

veřejnosti k vojenskému úderu vojsk NATO proti srbsko-černohorské Jugoslávii (Nutno

podotknout, že se Česká republika krátce před tím stala členem NATO).

Postupné obnovování, respektive oživování ekonomických a politických aktivit ve

vztazích obou zemí bylo možné opět zaznamenat v průběhu roku 2000, ale hlavně v dalších

letech, následujících po revolučních změnách v říjnu roku 2000.

Balkanská krize 90. let vyvolala emigraci tisíců příslušníků srbského národa do České

republiky. Podle Ministerstva zahraničních věcí odhadu žije v ČR přibližně 10 000 až 12 000

Srbů.

Česko-srbské vztahy po roce 2000

Mezivládní styky

V době jugoslávské krize Česká republika dlouhodobě udržovala úzké styky

s tehdejšími opozičními silami. Tyto vřelé vztahy s opozicí v Bělehradě signalizovali českou

připravenost na obnovení dialogu zejména v ekonomické oblasti.

Tato spolupráce začala s novým elánem v roce 2000, kdy demokratická opozice

vyhrála volby proti režimu Slobodana Miloševiče. První prezidentem svobodné Svazové

republiky Jugoslávie se stal Vojislav Koštunica, jeden z hlavních představitelů liberální,

nekomunistické opozice.

Brzy po revolučních událostech na přelomu září a října roku 2000 navštívil Bělehrad

český ministr zahraničních věcí Jan Kavan (23.10.2000). Tato návštěva potvrzovala plnou

podporu zahájené demokratizaci jugoslávské společnosti. Na tuto návštěvu navázala v únoru

2001 návštěva ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra, doprovázena velkou

podnikatelskou misí (obchodním vztahům v té době se budu věnovat níže). V květnu

následovala návštěva předsedy Senátu Petra Pitharta, doprovázeného skupinou senátorů.

Ministr kultury Pavel Dostál navštívil Bělehrad v červnu roku 2001.

V rámci pravidelného setkání středoevropských prezidentů počátkem června 2001

v Itálii se krátce setkali prezidenti Václav Havel a Vojislav Koštunica.

V prosinci 2001 jednala v Bělehradě delegace vedená náměstkem ministra zahraničí

Rudolfem Jindrákem, která se zúčastnila mezinárodní konference k otázkám transformačního

procesu v České republice, Maďarsku, Polsku, Slovensku a Slovinsku.

V té době nejvyšší úrovně dosáhly politické vztahy demokratické ČR a SRJ oficiální

návštěvou tehdejšího českého premiéra Miloše Zemana ve Svazové republice Jugoslávii

v lednu roku 2002 v doprovodu místopředsedy vlády pro hospodářskou politiku a ministra

průmyslu a obchodu Miroslava Grégra, ministra zemědělství Jana Fencla, ministra dopravy a

spojů Jaromíra Schlinga, náměstků ministrů zahraničí, zdravotnictví, financí, práce a

sociálních věcí a zemědělství a osmdesátičlenné delegace českých průmyslníků a

obchodníků. Při návštěvě premiéra Zemana v Bělehradě a srbského premiéra Zorana Đinđiće

v Praze nabídla Česká republika nad rámec tradičních forem bilaterální spolupráce roli

partnerské země při předávání vlastních zkušeností z transformačního procesu jednotlivých

oblastech ekonomiky a společnosti. Mottem bylo „ČR – země expert – Váš partner“.

V květnu roku 2002 navštívil Bělehrad již podruhé od demokratických změn ministr

zahraničí Jan Kavan. V roce 2003 navštivili Srbsko a Černou Horu delegace hospodařského

výboru parlamentu (květen), ministr dopravy Milan Šimonovský (zaří), ministr vnitra

Stanislav Gross (říjen), delegace Komise pro krajany Senátu PČR (listopad) a náměstek

ministra vnitra ČR Miroslav Štěpán (prosinec). V roce 2004 zavítali do Bělehradu a

Podgorice ministr životního prostředí ČR Libor Ambrozek (duben), náměstek ministra

zahraničí pro dvoustranné vztahy Petr Kolář (červen) a při přiležitosti inaugurace srbského

prezidenta ministr obrany Miroslav Kostelka (červenec), který cesty využil k jednaní se svým

protějškem Prvoslavem Daviničem.

Ze Srbska a Černé Hory (předtím Svazové republiky Jugoslávie) navštívili po

demokratických změnách Českou republiku svazový ministr pro vědu a rozvoj Vuk

Domazetović, místopředseda srbské vlády Alexandar Pravdić, předseda svazové vlády Zoran

Žižić a v září 2001 předseda srbské vlády Zoran Đinđić. V rámci této návštěvy proběhly v

Praze „Dny Srbska“, kterých se zúčastnila početná mise českých a srbských podnikatelů. V

závěru roku navštívil Prahu předseda dolní komory svazového parlamentu Dragoljub

Mičunović (listopad 2001). Na reciproční návštěvu přijel v únoru 2002 předseda horní

komory svazového parlamentu - Srdja Božović. V březnu 2002 se semináře Paktu stability v

Praze zúčastnila srbská ministryně dopravy a spojů Marija Rašeta-Vukosavljević a v srpnu

téhož roku pobýval soukromě v Praze srbský premiér Zoran Đinđić. V roce 2003 přijeli do

Prahy na oficiální návštěvy - svazový ministr zahraničních věcí Goran Svilanović (červen),

náměstek ministra zahraničních věcí Igor Lukšić (říjen), a náměstek ministra zahraničí pro

dvoustranné vztahy se sešel s představitelem černohorské opozice Nebojšou Medojevičem

(prosinec).

V září 2004 jednala v Praze delegace, vedená předsedkyní Výboru pro evropskou

integraci srbského parlamentu Ksenií Milivojevič. Při návštěvě ministra zahraničí Vuka

Draškoviče v Praze ve dnech 11.-12. listopadu 2004 byla podepsána Smlouva o zamezení

dvojímu zdanění.

Ve dnech 22. – 24. 11. 2004 jednala v Praze o bezpečnostních otázkách a spolupráci

delegace vedená náměstkem ministra zahraničí pro multilaterální otázky Željko Perovićem. K

tématům jednání s českou delegací vedenou náměstkem ministra zahraničí Janem Winklerem

patřila cesta SČH ke členství NATO, možná řešení kosovského problému, role NATO a EU

na Balkáně a reforma OSN včetně Rady bezpečnosti.

Bilaterální styky na vládní úrovni

2000

ministr zahraničních věcí J. Kavan v Bělehradě

předseda Senátu PČR P. Pithart v Bělehradě

ministr průmyslu a obchodu M. Grégr v Bělehradě

ministr kultury P. Dostál v Bělehradě

ministr dopravy J. Schling v Bělehradě

2001

ministr SRJ pro vědu a rozvoj V. Domazetović v Praze

předseda svazové vlády Z. Žižić v Praze

předseda srbské vlády Z. Đinđić v Praze

předseda dolní komory parlamentu SRJ D. Mičunović

ministr dopravy a spojů J.Schling v Bělehradì

náměstek ministra zahraničí R.Jindrák v Bělehradě

2002

předseda vlády M. Zeman v doprovodu ministra průmyslu a obchodu M. Grégra, ministra

zemědělství J. Fencla, ministra dopravy a spojů J. Schlinga (+ náměstci dalších

resortů a osmdesátičlenná delegace průmyslníků a obchodníků) v Bělehradě

ministr zahraničních věcí J. Kavan v Bělehradě

předseda horní komory svazového parlamentu S. Božović v Praze

srbská ministryně dopravy a spojů M. Rašeta-Vukosavljević v Praze

soukromá návštěva srbského předsedy vlády Z. Đinđiće v Praze

2003

ministr dopravy a spojů M. Šimonovský v Bělehradě

ministr vnitra S. Gross v Bělehradě a Podgorici

svazový ministr zahraničních věcí G. Svilanović v Praze

náměstek ministra zahraničních věcí I. Lukšić v Praze

schůzka náměstka ministra zahraničí P. Koláře s představitelem černohorské opozice

N. Medojevićem

2004

ministr životního prostředí L. Ambrozek v Bělehradě a Podgorici

náměstek ministra zahraničí pro dvoustranné vztahy P. Kolář v Bělehradě

ministr obrany M. Kostelka při příležitosti inaugurace srbského prezidenta

ministr spravedlnosti Černé Hory Željko Šturanović v Praze

konzultace Úřadu pro evropskou integraci při srbské vládě v Praze

ministr zahraničních věcí Vuk Drašković v Praze

Ekonomické vztahy

Vývoj hodnot vzájemného zahraničního obchodu v letech 1998 – 2003 (v tis. USD)

1998 1999 2000 2001 2002 2003Vývoz z ČR 102,87

655,532 69,898 84, 883 125,702 127,970

Dovoz ČR 18,234 11,015 17,535 17,684 26,976 29,035Obrat ZO 121,11

466,547 87,433 102,567 152,678 157,005

Saldo ZO 84,642 44,517 52,363 67,199 98,726 98,935

V roce 2002 byla v obchodních vztazích posledního desetiletí překročena hodnota

rekordního roku 1998. Tento trend pokračoval i v roce 2003, kdy ve srovnání s rokem

předchozím zaznamenal obrat zahraničně-obchodní směny ČR se SČH zvýšení o 2,8%, český

vývoz do SČH nárůst o 1,8% a dovoz ze SČH vzrostl o 7,6%. Aktivní saldo českého

zahraničního obchodu se společenstvím Srbska a Černé Hory se dále zvyšovalo a

zachovávalo víceméně stabilní vztah vývozu proti dovozu v poměru 4,5 až 5:1.

Tato nerovnováha v obchodní výměně spočívá v hluboké krizi ekonomiky Srbska

a Černé Hory, přetrvávající z Miloševičovy éry a reflektující problémy prvních let

transformace národního hospodářství. Země v té době mohla nabízet jen málo produktů

potenciálním zahraničním partnerům. Dlouhodobě se projevuje vysoká míra dovozní

závislosti ekonomiky.

Další výraznou charakteristikou věcného obsahu vyvozně-dovozních toků mezi

ČR a SČH je jejich koncentrace do několika málo skupin zboží. Například v českém

vývozu v prvních letech 21. století představovalo více než 45% zhruba 10 objemově

nejvyznamnějších položek (nikoliv skupin, které představují již určitou sumarizaci

položek zboží). Největší jednotlivou položkou jsou dlouhodobě osobní

automobily a jiná vozidla pro přepravu osob. Podle informace generalního dovozce

vozidel značky ŠKODA, bylo v zemi v roce 2002 prodáno více než 2000 ks nových

aut. „Škodovky“ si tak udržely prestižní první místo mezi dovaženými novými automobily.

Další vyznamnou položkou českeho vývozu jsou chemické čisticí, prací a další prostředky,

dále sklo (pro domácnosti, stolní, kuchyňské atd.), pneumatiky, průmyslové oleje, autobusy.

V českém dovozu představovalo cca 64% rovněž 10 nejvýznamnějších položek.

Největší z nich byly výrobky ze železa a oceli, měď, slitiny mědi, pneumatiky, dráty,

kabely, kaučuk syntetický a směsi s kaučukem přirodním.

Komoditní struktura českého vývozu/dovozu do/z SRJ v roce 2003 (v %)

Třída Skupina zboží Vývoz v % Dovoz v %0 Potraviny 3 7,41 Nápoje a tabák 1,3 0,52 Surové minerály 1,3 13,23 Nerostná paliva, mazadla 1,7 04 Živočišné a rostlinné oleje, tuky 0,2 05 Chemikálie 24 5,16 Tržní výrobky dle materiálu 37 437 Stroje a dopravní prostředky 20 178 Různé průmyslové výrobky 7,3 12,99 Komodity jinde nezařazené 4,2 8,3

Celkem 100 100

Kulturní kontakty

Česko-srbské kulturní kontakty se v devadesátých letech 20. století a na počátku

21.století dařilo poměrně úspěšně rozvíjet. V roce 1990 vyšel v Praze sborík „Co se stalo na

Kosovu rovném“ s úryvky hagiografických textů, historických studií a esejů a básněmi 10

srbských autorů s kosovskou tématikou. O šest let později byla vydána antologie moderní

srbské poezie „Nekonečný modravý kruh“ a v roce 2002 „Malá krabička“ – antologie

nejkratších srbských povídek 20. století. Českeho překladu se dočkala například díla

Milorada Paviće, Vladimira Arsenijeviće, Dragana Velikiće či jednoho z nejvýznamnějších

srbských autorů druhé poloviny 20. století Danila Kiše. V roce 2001 vyšel také „Slovník

balkánských spisovatelů“. Ze srbské kultury je v českém prostředí známá především srbská

dechovka, která se zde tešila a stále těší velké popularitě. V Česke republice opakovaně

úspešně vystupovali například hudebníci z někdejší bývale Jugoslávie Goran Bregović nebo

Boban Marković a jejich orchestry. Bez povšimnutí nezůstává ani film. Napřiklad film

„Underground“ režisera Emira Kusturici z roku 1995 se častečne natáčel v Praze a získal

dokonce nominaci na Českého lva.

V Srbsku se ve druhé polovině 90. let dočkalo vydaní např. dílo českého filozofa Jana

Patočky, po roce 2000 také díla starších autorů Karla Čapka či Karla Teigeho. Z novějších

českych autorů byli do srbštiny překládáni například Arnošt Lustig, Michal Viewegh, Jáchym

Topol a další.

V roce 2000 a 2001 byl v Bělehradě vydán dvousvazkový česko-srbský slovník. V

roce 2003 pak vyšel slovník srbsko-českých homonym. Zhruba ve stejné době vyšel v České

republice poprvé od rozpadu Jugoslávie samostatný „Česko-srbský a srbsko-český slovník“.

Mezi nejdůležitejší kulturní události roku 2003 patřilo vystoupení Českého

experimentálního divadla na bělehradském letním divadelním festivalu BELEF, společné

nastudovaní Čapkovy „Velké doktorské pohádky“ bělehradským loutkovým divadlem

Pinokio a hradeckým divadlem Drak, hlavní cena filmu „Rok ďábla“ režiséra Zelenky na

festivalu v Paliči, Dny českého filmu (retrospektiva filmu Zdeňka Svěráka) v Bělehradě,

výstavy Česká republika na přelomu tisíciletí, Hlučná samota a Jaroslav Seifert a koncerty

českých interpretů.

České postoje k událostem na Balkáně

K rozpadu Jugoslávie

Jiří Dienstbier, ministr zahraničí (po vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska)

26. června 1991 na tiskové konferenci řekl, že Československo považuje Jugoslávii za

subjekt mezinárodního práva a vyhlášení suverenity Chorvatska a Slovinska hodnotí jako

vnitřní legislativní opatření v rámci Jugoslávie. Na adresu všech stran konfliktu dodal: „Jsme

proti jakýmkoli formám nátlaku, proti použití síly, pro respektování lidských práv a pro

vyřešení otázek Jugoslávie demokratickou dohodou a nikoli jednostrannými kroky."

(Dokumenty MZV, červen 2001)

Egon Lánský, mluvčí ministerstva zahraničí (28. 6. 1991): Vyhrocení konfliktu až ke

srážkám jednotek jugoslávské federace s domobranou či policií národních republik vyvolává

obavy, že jde o začátek procesu, který se postupně vymyká politické kontrole." (tamtéž)

Václav Havel, prezident republiky: Československo je připraveno, bude-li mít

příležitost, přispět k tomu, aby v Jugoslávii netekla krev. Dodal, že mezinárodní společenství

dnes uznává Jugoslávii jako subjekt mezinárodního práva a stěží lze očekávat, že ze dne na

den může tento postoj změnit. Je třeba hledat rozumné, věcné kompromisy, které by

vyhovovaly všem stranám. (ČTK 28. 6. 1991)

Po Daytonu

Václav Klaus, předseda vlády, považuje daytonskou mírovou dohodu za první krok k

celkovému urovnání krize v bývalé Jugoslávii, ale současně realisticky vidí nebezpečí, které

mírovému procesu hrozí. Za klíčovou označil úlohu, kterou v mírovém procesu hraje

Jugoslávská svazová republika (Srbsko a Černá Hora). Odmítl černobílé vidění krize v bývalé

Jugoslávii. Vždy jsem měl nedůvěru ke zkratkovitým pohledům a jednostranným odsudkům

té či oné strany jugoslávského konfliktu a vždy jsem to dával otevřeně najevo," konstatoval

Klaus. Dodal, že rozdělení bývalé Jugoslávie „bylo především výsledkem jednostranných

kroků jednotlivých stran a spontánního vývoje, který mimo jiné otevřel prostor pro vnější

zásahy, které situaci mnohdy ještě dále komplikovaly". Zdůraznil, že Praha podporuje

opětovné začleňování Jugoslávské svazové republiky do mezinárodních organizací. (Zemské

noviny, 2. 3. 1996)

Ke vztahům ČR a SRJ premiér řekl, že ČR podpořila zrušení sankcí vůči Bělehradu a

české firmy jsou připraveny se podílet na obnově jugoslávského hospodářství. (Právo 2. 3.

1996)

Reakce na bombardování Jugoslávie

Prohlášení české vlády po zahájení bombardování: „Rozhodnutí o útoku padlo ještě

před vstupem České republiky do NATO. Litujeme ztroskotání diplomatického řešení a

doufáme v co nejmenší ztráty na životech".

Václav Havel, prezident republiky: „Rozhodnutí o bombardování je sice krajním, ale

v dané situaci nezbytně nutným řešením, jak zabránit ničení lidských životů a utrpení." (24.

3. 1999)

Jan Pelikán, historik: "Letecké útoky NATO mohou vést ke kapitulaci Srbska a k

nastolení buď protektorátu západního společenství nad Kosovem, či ke vzniku formálně nebo

fakticky samostatného Kosova. To povede k exodu srbské menšiny, k problematickému, ale

neodvratnému úsilí o vytvoření velkého albánského státu a k destabilizaci Makedonie. (24. 3.

1999)

Jiří Dienstbier, zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva v bývalé Jugoslávii: „Nebude

bombardován Miloševič, ale budou to odnášet obyčejní lidé. Ustoupí-li Miloševič, nebude to

pod vlivem útoků, ale proto, že se mu to bude hodit do plánů", (v rozhovoru pro Čro 1-

Radiožurnál 24. 3. 1999).

Miloš Zeman, předseda vlády a ČSSD: „Rakety budou dopadat na náš spřátelený

národ, ozbrojený útok posiluje a nikoli oslabuje pozici autokrata Miloševiče. Nejsme ve

válečném stavu s Jugoslávií". (25. 3. 1999)

Václav Klaus, předseda Poslanecké sněmovny a ODS: "Vojenským řešením krize

jsem hluboce zklamán". (MFD 26. 3. 1999)

Hospodářské noviny:„Nejenom vláda ale i prezident Havel a opozice projevili v této

situaci typickou českou nerozhodnost". (26. 3. 1999)

Jiří Dienstbier: "Kritickou situaci v Kosovu lze řešit jedině nasazením pozemních sil,

Aliance ale není ochotna riskovat životy svých vojáků. Letecké útoky mohou vést ještě k

větší humanitární katastrofě v Kosovu, než k jaké by došlo bez tohoto bombardování a byl

bych rád, kdybych se mýlil. (ČTK 28. 3. 1999) „Nebezpečí plyne z řad Kosovské

osvobozenecké armády-UCK, která se plánovitě připravovala na převzetí moci v Kosovu a

pozici si upevňovala i získáváním finančních prostředků plynoucích ať už ze zahraničí či z

ilegální činnosti. Situaci by mohlo vyřešit vyslání mezinárodních sil s výrazným zastoupením

ruských a ukrajinských vojsk, což by pro Bělehrad mohlo být zárukou, že Kosovo nebude

předáno UCK". (Čro 1-Radiožurnál, 28. 3. 1999)

Stanislav Gross, místopředseda poslanecké sněmovny a předseda klubu poslanců

ČSSD: „Máme nedostatek informací, protože řada z nich je tajná. Proto většina politiků

ČSSD vyjadřuje rozpaky a obavy z toho, co se děje. I já jsem v situaci, kdy nemohu mít a

nemám dostatek informací k tomu, abych s bombardováním souhlasil.... Jsme spolehliví

partneři v mezích našich možností". (ČTK 29. 3. 1999)

Václav Havel: „Politici kritizující akce aliance podporují velmi izolacionistické a z

hlediska dlouhodobého nesmírně nebezpečné nálady ve společnosti". (29. 3. 1999, Právo)

Václav Klaus: „I kdyby bombardování přimělo Miloševiče podepsat mírovou

smlouvu, půjde ve skutečnosti o kapitulaci, s níž se Srbové fakticky nikdy nesmíří a tím

vznikne na Balkáně místo dalšího, budoucího konfliktu. Pouze a jedině úporná jednání

mohou vést k nějakému smysluplnému cíli". (Rozhovor pro Lidové noviny, 30. 3. 1999

Lidové noviny: „Technicky vzato, čistky v Kosovu vypukly až po náletech NATO.

Možná to byl i Miloševičův záměr. To nic ale nemění na tom, že plnou vinu za vraždění

Albánců Srbům nikdo neodpáře." (31. 3. 1999)

Mladá fronta Dnes: „Toto tvrzení (že exodus Albánců z Kosova je důsledkem

bombardování NATO, pozn.) je naopak nejohavnějším výplodem Miloševičovy propagan-

distické mašinérie, kterým si jeho režim omlouvá páchání zvěrstev". (31.3. 1999)

Miloš Zeman: „Mimo rozměr tohoto setkání sděluji, že se svou rodinou o svátcích

navštívím strašidelný zámek na Matějské pouti, kde se budu cítit daleko pohodlněji než na

české i světové politické scéně". (Po setkání s prezidentem V.Havlem, 1.4.1999)

Petra Buzková, místopředsedkyně ČSSD: „Může se dnes vůbec zajistit reálná ochrana

základních lidských práv a míru v Kosovu jinak než faktickým protektorátem nad touto

oblastí, který by nutně směřoval jak k potlačení srbských, tak albánských sil? A kterému tedy

bude reálně hrozit, že se stane permanentní formou výjimečného stavu? Sám vojenský úder

nemůže vyřešit nic. Bude nutné hledat politická řešení, daleko překračující horizont

nadšeného válečnického pokřiku". (Mladá fronta Dnes, 2. 4. 1999)

Miroslav Grebeníček, předseda KSČM: „Mnozí občané ČR si teprve v těchto

pohnutých okamžicích uvědomili, jaký je skutečný charakter militantního spolku NATO, do

kterého nás pravice spolu se sociální demokracií zavlekla".

Daniel Herman, mluvčí České biskupské konference: „Katolické učení po vyčerpání

všech neválečných prostředků připouští násilí jako legitimní obranu". (LN, 3.4. 1999)

Václav Klaus: „Humanitární katastrofa, jejíž odvrácení bylo hlavním motivem celé

akce, se stává skutečností. Hrozí navíc destabilizací sousedních balkánských zemí a vyvolává

obtížně zvládnutelný problém uprchlíků. Naděje na obnovení pokojné koexistence Srbů a

Albánců na těžce zkoušeném území začínají mizet. Otevírá se Pandořina skříňka možných

změn existujícího státoprávního uspořádání, o níž dnes nikdo nemá jasné představy, a která

může svými důsledky otřást stabilitou - a to nikoliv pouze Balkánu.

Hradecké noviny: „Jugoslávské události posledních dnů spolehlivě rozdělují i českou

společnost. Václav Havel bezvýhradně souhlasí, Miloš Zeman kličkuje a Václav Klaus soudí,

že bombardování bylo vlastně chybou. Do toho jeden z našich klíčových velvyslanců Karel

Kovanda kárá z aliančního Bruselu vládu, že je málo loajální k NATO. Dost absurdní situace!

V celém spektru nejednotných vyjádření k válce v Jugoslávii stojí za zmínku pohled Václava

Klause. Předseda sněmovny snad nejvěrněji hraje na obecnou notu českého neutralismu. Již

před lety jako premiér hovořil o Jugoslávii jako o složitém problému s více viníky. Svůj

názor nezměnil... a je asi nejblíž postoji českého člověka. Ten žádný extrém nemiluje a nikdy

nemiloval. Postoje Václava Klause v době, která ztrácí jarní úsměv a může jej brzy ztratit

docela, nejsou pro nás špatnou zprávou. Minimálně snad pro naše vědomí, že i při reálné

příslušnosti k Severoatlantické alianci můžeme být alespoň trochu sami sebou." (6.4. 1999)

Bombardování Jugoslávie Severoatlantickou aliancí podle předsedy české Poslanecké

sněmovny Václava Klause nepřiblížilo mírové urovnání, ba naopak vedlejší efekty útoků

ještě zhoršily situaci v oblasti. Klaus to řekl v rozhovoru pro řecký list Kathimerini. Klaus

vysvětlil, že jeho postoj k akci NATO není vyhroceně odmítavý, ale skeptický a plný

nedůvěry v její pozitivní efekt. Za důvody označil to, že aliance „příliš povrchně hodnotí"

situaci na Balkáně včetně Kosova a že si nedostatečně politicky vymezila cíle vojenských

akcí a přílišně a neopodstatněně věřila v účinky bombardování. (Rádio Praha ČRo 7, 22. 5.

1999)