1

Bitva u Hradce Králové 3. 7. 1866 Miloslav Kolomazník 1. část „Naléhavě prosím Vaše Veličenstvo, aby za každou cenu uzavřelo mír; katastrofa je pro armádu nevyhnutelná…,“ číká výňatek z depeše, odeslané císaři po vášnivé štábní diskuzi před polednem dne 1. července, naznačuje nezáviděníhodnou situaci, v níž se polní zbrojmistr Ludwig von Benedek, vrchní velitel rakouské „Severní armády“, toho dne nacházel. Zdeptaný sebestředným počínáním některých sborových velitelů a ovlivněný neutěšeným stavem své armády, tak po vojenské, morální ani materiální stránce nedosahovala úrovně útočící pruské armády, se po sérii neúspěchů rozhodl stáhnout ze severovýchodních Čech a ustoupit s armádou k Labi. Ačkoliv byl ještě večer přesvědčený o nutnosti ústupu k olomoucké pevnosti, už v průběhu následujícího dne změnil svůj názor a ke všeobecnému překvapení se rozhodl pro svedení generální bitvy. Zdali byl jeho čerstvý úsudek ovlivněn nejednoznačným výkladem poslední věty císařova telegramu, jež dorazil 2. července kolem třetí odpoledne, a který říká: „…uzavřít mír není možné. Nařizuji, pokud je to nevyhnutelné, zahájit v naprostém pořádku ústup. Byla svedena bitva?“ … nebo vědom si strategických výhod aktuálního postavení rakouské armády na vyvýšeném místě severozápadně od Hradce Králové, organizuje Benedek jejich rozmístění do nové obranné linie. Kostky rozhodující bitvy prusko-rakouské války v roce 1866, jedné z největších, které se na našem území kdy odehrály, byly právě vrženy… Události před 2. červencem 1866 Kořeny prusko-rakouské války 1866 byly zasety prakticky už v první polovině 18. století. Územní rozpínavost pruského království a jeho vytrvalé snahy o posilování svého vlivu v Evropě, zejména pak na úkor Rakouska, byly příčinami několika válek, ve kterých se obě země nesmiřitelně utkávaly. Na počátku 19. století se z nich nakrátko staly spojenci. Ze zištných a později i existenčních důvodů se potřebovaly postavit mnohem silnějšímu nepříteli, a proto společně figurovaly v několika protifrancouzských koalicích. Jejich vzájemné vztahy přesto zůstaly nadále napjaté. V roce 1862 byl pruským ministerským předsedou jmenován Otto von Bismarck, schopný a cílevědomí politik, jehož úsilí o sjednocení Německa, ve kterém by Prusko hrálo vůdčí roli, vehnalo obě země do nové války.

2

1 – Polní zbrojmistr Ludwig von Benedek (1804 -1881), velitel rakouské „Severní armády“, hrdina od Solferina 1859. 2 – Pruský korunní princ Friedrich Vilhelm (1831-1888), generál pěchoty, velitel pruské „2. armády“. 3 – Generál pěchoty Eberhard Herwarth von Bittenfeld (1796-1881), velitel pruské „Labské armády“. 4 – Pruský princ Friedrich Karl (1828-1885), generál jezdectva, velitel pruské „1. armády“, bratranec pruského krále. V roce 1864, kdy je společné územní zájmy opět na chvíli spojily, vybojovali obě země na Dánsku německá knížectví Šlesvicko a Holštýnsko, přičemž Šlesvicko bylo připojeno k Prusku a Holštýnsko zůstalo pod správou Rakouska. Zeměpisná poloha Holštýnska, oddělující Šlesvicko od Pruska, však byla příčinou eskalace napětí, které přerostlo ve vzájemný ozbrojený konflikt.

3

Po zajištění neutrality Francie a podpisu spojenecké smlouvy s Itálií, obsadili Prusové počátkem června 1866 Holštýnsko armádou. Operační plán pruského generálního štábu, zpracovaný pro konflikt s Rakouskem už v roce 1865, počítal s bleskovým obsazením Saského území a Horní Lužice a následným přenesením bojů do Čech. Mezi 16. a 19. červem obsadily „Labská armáda“ gen. Herwartha von Bittenfeld a „1. pruská armáda“ prince Friedricha Karla Sasko a začaly shromažďovat své síly u české hranice. Saský královský sbor korunního prince Alberta, rakouského spojence, ustoupil bez boje do Čech, kde se začlenil do obrany po boku rakouského I. armádního sboru. „2. pruská armáda“ korunního prince Friedricha Vilhelma se vydala na pochod 19. června do prostoru Kladska. 20. června vyhlásila Itálie Rakousku válku, čímž mu znemožnila nasadit všechny své bojové síly proti pruské hrozbě na severu. Nastalé situace se snažil pruský generální štáb okamžitě využít. Armádám soustředěným poblíž hranice nařídil, aby bez okolků vpadly do Čech, a postupovaly tak, jak jim to ukládaly stanovené dispozice. 22. června překročila „Labská armáda“ hranici u Šluknova, „1. pruská armáda“ o den později u Žitavy a „2. pruská armáda“ pronikla do Čech 26. června u Náchoda. Rakouské armádní sbory rozestavené ve směru předpokládaného útoku nedosahovali po vojenské ani materiální stránce kvalit svého protivníka a početně silnější pruská vojska se jim nepodařilo z Čech vytlačit. Po sérii porážek např. u Náchoda (27. června), Mnichova hradiště a České skalice (28. června), Dvora Králové nad Labem a Jičína (29. června), Prusové nezadržitelně postupovaly do východních Čech, odkud si chtěli probojovat cestu na Vídeň. 2. červenec 1866 - před bitvou Ustupující jednotky „Severní armády“ (pojmenovaní rakouské armády vychází z místa jejího nasazení, armáda dislokovaná v Itálii byla pojmenována „Jižní“) byly shromažďovány na pravém břehu Labe, kde si mohly po sklíčeném a místy chaotickém ústupu krátce odpočinout a doplnit výstroj a zásoby. V tomto ohledu měli Rakušané před Prusy relativní výhodu, neboť Ti museli v den bitvy urazit značné vzdálenosti, aby se k rakouským obranným pozicím přiblížili a zahájili útok.

4

Z hlášení o několika drobných potyčkách předvojů a průniku Prusů k Novému Bydžovu a k Hořicím dne 2. července, vyvodil polní zbrojmistr Benedek možné směry útoku pruských jednotek. Zcela logicky předpokládal přímý útok z levého boku nebo plošný ze tří stran (v zádech byl krytý řekou Labe, na které nechal vybudovat několik pontonových mostů). Své jednotky proto rozmístil do půlkruhové obranné linie, která se táhla v celkové délce přibližně 12 km. Pro případ, že by některá část obrany začala kolísat, počítal uprostřed s několika záložními sbory. Rozmístění jednotlivých sborů a jezdeckých divizí vypadalo přibližně tak, jak to znázorňuje přiložená mapka. Až večer 1. července byli Prusové konečně informováni o opevňování Rakušanů na levém břehu Labe a jejich přípravách na boj. Ohně tábořících rakouských jednotek, které byly na výšinách na východním obzoru zdálky vidět, je na pozice protivníka upozornily. Zorganizovaný průzkum oblasti, na jehož výsledky čekali až do odpoledních hodin následujícího dne, nenechaly nikoho na pochybách. Příštího dne ráno je nutné zaútočit a vynutit si boj! Divize „Labské armády“ se připravovaly na útok zleva ve směru od

5

Nového Bydžova, „1. pruská armáda“ podél silnice Hořice – Hradec Králové, „2. pruská armáda“ se měla přiblížit zprava od Dvora Králové. Zejména přesun armády korunního prince od Dvora Králové byl pro Prusy značně riskantní. Stále ještě neměli zaručené zprávy o tom, že proti nim stojí hlavní rakouské síly. Schylovalo se k bitvě. Do jejího průběhu mělo zasáhnout na 215 000 Rakušanů a Sasů a 221 000 Prusů, zaburácet mělo na 1 550 hlavní děl, vyhasnout mělo tisíce životů! 3. červenec 1866 – Patová situace na Bystřici Před půlnocí 2. července se Prusové vydali na pochod. Nad ránem padla na krajinu mlha a začalo pršet. Vojáci byli nepříjemně promočení, hladoví a nevyspalí. Koně se na promočené zemi klouzali a dělostřelci jen s námahou přemisťovali svá děla. Krátce před úsvitem už ale všichni stáli ve výchozích pozicích pro útok. Po páté hodině vyjel z Jičína pruský král Vilhelm I. se štábem, aby se připojil ke své armádě a mohl sledovat průběh bojů z nedaleké dubské výšiny, kam dorazil krátce po zahájení palby, asi v 7:45. První dělové rány třáskly v 7:30 na rakouské straně. Rakouské dělostřelectvo se zaměřovalo na pruské jezdectvo, které pro ně představovalo lákavý cíl. Postupně se zapojila do palby děla po celé předsunuté obranné linii a ostřelovala pozice pruských jednotek v údolí řeky Bystřice, jež tvořila přirozené rozhraní mezi oběma stranami fronty. Rakouští dělostřelci byli natolik dobře zaměřeni, že několik granátů přiletělo také do míst, kde se právě zdržoval pruský král. Jeden z nich dokonce vybuchl v jeho těsné blízkosti, ale král zůstal nezraněn. Rakouská dělostřelecká aktivita neustávala a nadále znemožňovala rozmisťování pruského jízdního dělostřelectva. Náčelník štábu proto vydal rozkaz, aby se rozvinul útok po celé šířce řeky Bystřice. Hladoví pruští vojáci od 8. pěší divize, kteří neměli po náročném pochodu ani čas si vydechnout, byli hnáni do útoku. Přesná dělostřelecká palba Rakušanů však jejich postup zpomalovala a navíc, rakouská pěchota od III. sboru dosud úspěšně hájila most v Sadové, bez kterého nemohli překročit výjimečně rozvodněnou Bystřici. Lépe se Prusům nedařilo ani více napravo v operačním sektoru 4. pěší divize, která útočila na nedaleké Dohalice a Mokrovousy. Úspěšně se zde bránily brigády od X. sboru. Až když začaly hořet vesnice za jejich zády, opouštěli rakouští pěšáci postupně své pozice a stahovali se za své baterie, které mezitím pruská dělostřelecká palba vyhnala do nových pozic výše ve svahu, blíže k vrcholu Lípy. Poté co se Prusům podařilo překročit Bystřici, utkali se s rakouskou pěchotou uvnitř zastavěných oblastí. V bojích muže proti muži začínali mít Prusové navrch a vytlačovali Rakušany ze svých pozic. Obzvláště krvavé boje probíhaly v zalesněných prostorech mezi Sadovou a Benátkami. Výjimkou nebyl ani les Holá, kam proniklo na 3 000 vojáků a 90 důstojníků pruského 27. pěšího pluku. Když les dobyli, zbyla jich bojeschopná pouze osmina jejich původního stavu. Poté co pruská pěchota ve vražedném boji dobyla lesy nad Sadovou a Dohalicemi, zaútočila znovu na pozice Rakušanů u Lípy. Aby zvýšil jejich útočnou sílu, poslal jim kolem 12 hodiny princ Fridrich Karl na pomoc dvě čerstvé záložní divize. Po několika stovkách metrů jim však výhodně rozmístěné rakouské dělostřelectvo ukázalo svoji sílu. Ve vražedné přehradné palbě jim znemožnilo postoupit blíže a donutilo je ustoupit. Po

6

poledni běsnila podél celé linie rakouská dělostřelecká palba, čímž Prusům na několik hodin znemožnila jakýkoliv postup směrem dopředu. Bitva doposud probíhala v souladu s Benedekovými představami. Ztráty jeho jednotek nebyly prozatím nijak vysoké. Po zkušenostech z předešlých prohraných bitev na území Čech, instruoval své předsunuté stráže k tomu, aby se vyhýbali střetům s nepřátelskou početní přesilou a častěji ustupovali do pozic krytých vlastním dělostřelectvem. Zároveň nabádal k upouštění od bodákových útoků v obvyklých sevřených formacích, které Prusové decimovali rychlopalbou svých zadovek. Pod vlivem aktuální situace byl rozhodnut, že bude Prusy i nadále na středu vyčerpávat svou houževnatou obranou a až nastane vhodný okamžik, s pomocí svých záloh je rozdrtí mohutným protiúderem. Na druhé straně fronty nebyl princ Fridrich Karl zrovna nadšený z úlohy „obětního beránka“, kterou mu přisoudil gen. von Moltke – náčelník štábu a tvůrce operačního plánu Prusů pro vpád do Čech. Disciplinovaně se jí však podřídil. Jeho „1. armáda“ měla čelným útokem vázat síly nepřítele a udržovat je pokud možno pohromadě. Zatímco ji vysoké ztráty průběžně vysilovaly (na její pozice vystřílelo v průběhu dne 672 rakouských děl na 46 000 granátů), zbylé dvě armády se měly pokusit o boční obchvat a průnikem do týlu zasadit nepříteli rozhodující úder. Avšak i pravé křídlo útočících pruských sil bylo na rozdíl od původního papírového předpokladu brzděno houževnatou nepřátelskou obranou a také vlastními chybami svého velitele. Jen ztěžka a velice pomalu obsazovalo důležitá strategická místa. Klíčovou roli v celé bitvě měl sehrát až příchod „2. pruské armády“ korunního prince Fridricha Wilhelma.

7

1 - Jeden z několika pomníků na vojenském hřbitůvku v Sadové. Tento je věnován rodinou padlého pruského důstojníka. 2 – Pomník v Dohalicích na připomínku rakouské Knebelovy brigády od X. sboru, která se později mimo jiné připojila k I. sboru a zasáhla také do bojů o znovu ovládnutí centrálního postavení. 3 – Mauzoleum u Lípy, monumentální stavba s kaplí věnovaná padlým vojákům, v minulosti se zde sloužily výroční mše. 4 – Pomník rak. 49. pěšího pluku, stojí poblíž lesu Holá, o který byly svedeny kruté boje. 3. červenec 1866 – Sasové vzdorují na levém boku Divize „Labské armády“ pod velením gen. Herwartha von Bittenfelda, veterána posledních bojů s francouzským císařem Napoleonem, měly za úkol zabránit Rakušanům v ústupu na Pardubice a přitom se pokusit proniknout do levého boku jejich obrany. Aby se přiblížily na dosah nepřítele, musely i ony pochodovat celou noc, ráno kolem 8 hodiny

8

už ale stály nedaleko Nechanic, kde došlo k prvnímu dotyku s předními saskými strážemi. Předvoj „Labské armády“ se ihned pokusil obsadit kamenný most ve Starých Nechanicích, jediný široko daleko, který umožňoval přepravu těžkého dělostřelectva. Saští obránci ho však stačili poškodit a poté se stáhli do Nechanic, odkud s vydatnou podporou dělostřelecké baterie bránili Prusům v postupu. Před 9. hodinou, sami vystaveni ostřelování pruského dělostřelectva, se museli Sasové z Nechanic stáhnout a ustupovali dále na severovýchod. Na místo toho, aby nechal zřídit provizorní pontonové mosty, vyčkával gen. Herwarth na příchod pontonýrů a nařídil jim opravit poškozený most. Svým jednáním zbrzdil postup své armády a donutil své divize, aby se hromadily před mostem a jen pomalu se přepravovali na druhý břeh. Navíc byl příliš opatrný a nereagoval na pobídky ze štábu „1. armády“, aby urychlil své útočné operace a průnikem do levého boku rakouské obrany, donutil na středu pevně usazená rakouská děla se stáhnout. Poškozený most byl provizorně opraven, ale přesun jednotek nadále váznul. Na druhou stranu Bystřice se začala po částech přesouvat 15. pěší divize. Poté co Prusové ovládli jehlické výšiny, pronikli jejich jednotky do obory u Hrádku u Nechanic a na jihovýchodní straně zaujaly postavení pod kostelem svatého Jiří. Více na severu obsadili Lubno a Jehlice. Sasové, kteří se po 9. hodině zachytili původně na lesnatých výšinách mezi Třesovicemi a Popovicemi, ještě jednou během dopoledne změnili svá obranná postavení. Na žádost korunního prince Alberta, velitele spojeneckého saského sboru, svolil polní zbrojmistr Benedek s jejich přesunem na dominantní hřeben mezi Probluzí a Dolním Přímem. Asi v 11:30 doléhaly k pozicím pruské „Labské armády“ u Hrádku zvuky silné kanonády, přicházející od severu. Gen. Herwarth usuzoval, že se „1. armáda“ králova bratrance dostala do obtíží, a proto nařídil zaútočit obchvatem proti Probluzi. Směrem k Hornímu Přímu se vydaly 15. pěší divize a dva husarské pluky. Jeho výpad proti hlavním saským silám byl ale odražen. Saský korunní princ, povzbuzen tímto úspěchem, se rozhodl kolem 12. hodiny podniknout protiútok na Hrádek a s celou svou tělesnou brigádou zaútočil od Probluze a Dolního Přímu na nedalekou bažantnici. V útoku jej podporovalo saské dělostřelectvo a rakouská brigáda gen. Schulze od VIII. armádního sboru. Její výchozí pozice se však nalézala mnohem dále vzadu za saskou obrannou linií a proto musela urazit delší vzdálenost. Při průchodu lesem a přes Horní Přím se logicky opozdila. Odkrytý levý bok Sasů, kteří mezitím dosáhli úrovně Nového Přímu, napadli Prusové a přiměli je částečně ustoupit. V těchto místech se postup Sasů asi na hodinu zastavil. Kolem 13:30 dostihla Sasy Schulzova brigáda. Korunní princ Albert rozhodl navázat na předchozí útok a znovu vyrazil proti Hrádku. Nalevo se k němu přidala 2. saská brigáda, jejich levý bok pak průnikem do lesa kryla Schulzova brigáda. Do levého boku Rakušanů však náhle od Nového Přímu vpadly pruské útočné oddíly, které gen. Herwarth původně pověřil uskutečněním pravého obchvatného manévru právě lesem, aby tak zůstaly nezpozorovány dalekohledy obránců. Jejich nečekaný útok zasel do řad Rakušanů zmatek, který vyvrcholil panickým útěkem. Gen. Schulz, poté co jej v intenzivní palbě zasáhlo několik kulek, padl. Rakušané ustoupili do Horního Přímu a odtud do nedalekého Břízského lesa. Zmatek v rakouských řadách a jejich následný ústup odkryl rozvinuté

9

levé křídlo Sasů. Ti se tak dostali do zničující křížové palby pruských zadovek a s těžkými ztrátami začali ustupovat zpět k Dolnímu Přímu. Prusové obsadili Horní Přím. Dalšímu postupu v tomto sektoru jim však bránily rakouské dělostřelecké baterie, které je od nedalekého Břízského lesa nějakou dobu zadržovaly. Poté co oba pokusy o dobytí Hrádku ztroskotaly, začaly se saské jednotky před 14. hodinou stahovat k Probluzi. Náčelník štábu pruské armády von Moltke mezitím obdržel zprávu o příchodu „2. pruské armády“ a vyzval gen. Herwartha, aby okamžitě podpořil pravé křídlo „1. armády“ a zaútočil na opevněné pozice u Probluze. Rozkazy podniknout rozhodující útok od západu obdržela pruská 14. pěší divize, která se od Nechanic přesunula podél řeky Bystřice k Popovicím. Oslabené a ze všech stran tísněné saské jednotky se urputně bránily, přesto přikročily k vyklizení dominantní Probluze. Ústup do bezpečnějších postavení dále na severovýchod kryla saská brigáda generála Karlowitze. Navzdory intenzivní dělostřelecké palbě, která na jižním okraji zapálila několik domů, se Prusové k vesnici dostávali jen velice těžko. Příliš vysoké ztráty je místy zadržovali před dalšími útoky na pozice uprostřed vesnice. Sasové kladli vytrvalý odpor a zadržovali Prusy, dokud neobdrželi zprávu, že všechny saské jednotky stačily vyklidit Dolní Přím. A i poté se hrstka myslivců postavila k poslednímu odporu na místním hřbitově, kolem probluzského kostela. S posledními jednotkami z Dolního Přímu ustupoval i saský korunní princ Albert. Někdy kolem 15. hodiny se pokusila saské vojáky z jejich tíživé situace vyprostit rakouská brigáda ze sestavy záložního I. sboru. Díky nedostatečné podpoře jednotek ve druhém sledu se však musela stáhnout zpět. Asi v půl čtvrté odpoledne stanuly hlavní síly „Labské armády“ v dominantním postavení u Probluze. Ze zcela nepochopitelných důvodů však nezaútočily proti centrálnímu postavení rakouské obrany u Chlumu, čímž by se jim v součinnosti s „2. pruskou armádou“ podařilo dostat Benedekovu armádu do drtivého sevření. Rakušané a Sasové, už nijak neobtěžováni, spořádaně ustoupili k Hradci Králové.

10

1 – JZ pohled na bojiště od Horního Přímu, v pozadí kostel svatého Jiří v Hrádku u Nechanic. 2 – Jeden z několika pomníků věnovaný saským vojákům na vojenském hřbitově u Nechanic. 3 – Pomník rakouského důstojníka od 8. pěšího pluku v lokalitě „Svatý Alois“ u Horního Přímu. 4 – Pomník označující místo úmrtí rakouského velitele brigády gen. Carla Schulze v Horním Přímu. 5 – Secesní pomník s bustou saského korunního prince Alberta v parku v Probluzi. 6 – Monumentální pískovcový obelisk věnovaný padlým saského armádního sboru v parku v Probluzi. 7 – Jeden z 20 pomníků u kostela Všech svatých na starém hřbitově v Probluzi, tento je věnovaný rakouskému 18. pěšímu pluku. 3. červenec 1866 – Chyby, které rozhodnou bitvu Asi v půl sedmé ráno vyjel vrchní velitel „Severní armády“ na obhlídku bojiště. Když spolu se svou suitou míjel postavení záložních sborů, byl vojáky nadšeně pozdravován a plukovní hudby hráli hymnu. Kolem 9. hodiny dorazil na svah na výšině Lípa, odkud s napětím pozoroval probíhající boje v údolí řeky Bystřice. Zde jej zastihl posel od

11

saského korunního prince Alberta s jeho žádostí o přenesení obranných postavení na levém boku rakouské obrany od Třesovic k Probluzi. Také na pravém boku rakouské obrany došlo ke změnám v původním rozestavění rakouských jednotek. Zcela svévolně a bez Benedekova vědomí je uskutečnili velitelé IV. a II. armádního sboru. Pod dojmem reálné hrozby nepřátelského útoku od Máslojed, se velitel IV. sboru podmaršálek Festetics rozhodl z původně určeného prostoru mezi Chlumem a Nedělišti přesunout více na západ a obsadit tak pomyslnou linii Máslojedy-Hořiněves. Ke stejnému kroku přesvědčil také velitele sousedního II. sboru podmaršálka Thun-Hohensteina. Oba sbory se tak přisunuly blíže k aktuální frontové linii, ale na místo svého původního natočení obrany k severu, zůstaly stát čelem k západu. Jejich svévolným přesunem vznikla v obraně pravého boku rakouské armády nechráněná mezera, kterou Benedek prozatím nehodlal řešit. Zapojení obou sil do bojů o nedaleký strategický les Svíb a jeho ovládnutí, by mu totiž pomohlo při nastoupení plánovaného útoku proti armádě prince Friedricha. S příchodem armády korunního prince Friedricha Wilhelma od Dvora Králové zatím příliš nekalkuloval. Svíbský les, který se rozkládá na levé straně hradecké silnice mezi obcemi Čistěvsí, Máslojedy a Benátkami, vzaly toho rána útokem jednotky předvoje pruské 7. divize gen. Franseckiho. Les v té době hájily rakouské předsunuté stráže. Uvnitř lesa se rozpoutaly tvrdé boje, které na obou stranách vyžadovaly doplňování novými jednotkami. V nepřehledném terénu, rozervaném hlubokými roklemi, se jednotlivé pozice opakovaně dostávaly do rukou jedné i druhé strany. Omezený výhled vojáků byl v už tak zarostlém prostoru ztěžován ještě kouřem z neustálé střelby. Nebylo žádnou výjimkou, že vojáci ztráceli orientaci a často tak po sobě stříleli jednotlivci nebo i celé oddíly, hájící stejné barvy. Dokud se Rakušané mohli krýt za kmeny stromů, keři nebo hromadami skáceného dřeva, byli Prusům se svými sice přesnějšími, ale vzhledem ke způsobu nabíjení pomalejšími předovkami, rovnocennými soupeři. Jakmile se však ocitli na otevřeném prostranství, měla rychlá palba pruských zadovek děsivý účinek. Prusové nakonec Rakušany z lesa vytlačili, přičemž obsadili i nedalekou Čistěves. Rakouské dělostřelectvo les na odplatu zasypávalo pustošivou palbou. Když hrabě Festetics zpozoroval, jak jsou Rakušané ze svíbského lesa vyháněni, vybídl velitele sousedního sboru, aby společně přešli do protiútoku. Nejprve nechal Svíb pročesat dělostřeleckou palbou a poté vyrazili Rakušané na zteč. Hned na počátku byl velitel IV. sboru raněn do nohy, a proto se velení ujal jeho zástupce podmaršálek von Mollinary. Rozhodným útokem vyhnal Prusy z Čistěvsi a současně vpadly jeho prapory do Svíbu. Pruský gen. Fransecki povolal zálohy. Rakušané zatlačili čelním útokem Prusy až na protilehlý okraj svíbského lesa, ale jejich jednotky byli střelbou pruských jednotek tak zdecimovány, že k tomu aby les ovládly celý, potřebovaly nutně další posily. Gen. Mollinary nehodlal v náporu na nepřítele polevovat a požádal hraběte Thuna o podporu jednotkami z jeho II. sboru. Ten mu vyčlenil dvě brigády a po krátkém dělostřeleckém přepadu byl podniknut nový útok. Krvavé boje o lesní porost pokračovali s nezmenšenou silou ještě další dvě hodiny. Před polednem byl Benedek na vážkách, zdali se má soustředit na průlom v nepřátelském středu nebo zřídit nápravu na nesprávně manévrujícím pravém křídle. Asi v 11. hodin

12

pověřil náčelníka svého štábu gen. Baumgartera, aby obhlédl aktuální stav napravo. Krátce po jeho návratu odeslal ke gen. Mollinarymu pobočníka s ústním rozkazem, aby se IV. sbor stáhnul zpět do postavení mezi Chlumem a Nedělištěm a udržoval dotyk s III. a II. armádním sborem. O bezprostřední hrozbě příchodu pruského korunního prince však nepadlo ani slovo. Gen. Mollinary k jeho výzvě nenacházel žádné důvody, a proto se soustředil dál na vytlačování Prusů z lesa. Gen. Baumgarten zneklidněný obnaženým bokem rakouské obrany a prvními neoficiálními zprávami o příchodu „pruské 2. armády“, nepřestával na Benedeka naléhat, aby mezeru na pravém křídle přehradil některým ze záložních sborů. Krátce na to, a se souhlasem vrchního velitele, odeslal Baumgarten příkaz veliteli VI. armádního sboru, aby se okamžitě přesunul do vymezeného proszoru. Poté se vydal na další obhlídku, tentokrát však levého boku rakouské obrany. Jen co odjel, odvolal Benedek svůj předešlý rozkaz a nařídil VI. sboru, aby se vrátil zpět. Asi po půl dvanácté obdržel Benedek telegram od velitele josefovské pevnosti, ve kterém ho informoval o blížící se armádě pruského korunního prince. Ve štábu zavládl zmatek a nejistota, začalo jít do tuhého. Ke generálům Mollinarymu a Thunovi byl poslán znovu pobočník, aby jim vyřídil Benedekův rozkaz ke stažení IV. a II. sboru do prostoru Chlum-Neděliště-Sendražice, přičemž je také informoval o přiblížení nepřítele od severu. Oba velitelé se uvedenému rozkazu naprosto nepochopitelně bránili a jen pomalu se podle něj zařizovali. Drahocenný čas, který tím ztratili, už ale nestačili dohonit. Jednotkám II. sboru se podařilo ustoupit vcelku pohotově, ale k těm, doposud vázaným bojem uvnitř Svíbu, se rozkazy o ústupu dostávaly jen velice sporadicky. Bojové sestavy se dávno rozpadly a spousty velících důstojníků padlo nebo bylo raněno, takže velení prakticky neexistovalo. Někdy kolem 13:30 se jednotky IV. sboru začaly odpoutávat od vyčerpaného nepřítele, který už jen zuby nehty bránil nejzazší pás lesního porostu. Všude leželi ranění a mrtví, často uvězněni pod tíhou větví z rozstřílených stromů. Rakušané do boje o Svíb zasadili celkem 43 praporů, zatímco Prusové se jim postavili s pouhými 14 prapory. I přes početní převahu je Rakušané z lesa úplně nevytlačili, načež přišli asi o 10 000 mrtvých a raněných a necelé 4 000 zajatých vojáků. Ztráty Prusů představovaly asi jednu osminu z celkového počtu. Benedekovy ještě nedávné úvahy o úderu do pozic „pruské 1. armády“ vzaly s příchodem pruského korunního prince rázem za své.

13

1 – Les Svíb (v dáli), tak jak je vidět z rozhledny poblíž muzea ve Chlumu. 2 – tzv. „Alej mrtvých“ je lemována mnoha krásnými pomníky a vede středem lesa Svíbu. 3 – Jeden z velkého množství plukovních a praporních pomníků na území lesa Svíbu. 4 – „Polní myslivec“ – první z dvojice nejkrásnějších pomníků ve Svíbu. 5 – „Umírající Říman“ – druhý z dvojice nejkrásnějších pomníků ve Svíbu .

14

Bitva u Hradce Králové 3. 7. 1899 (2. část a dokončení) Miloslav Kolomazník 3. červenec 1866 – Průlom na pravém boku

Toho dne ráno se vojáci od 1. gardové divize gen. Hillera von Gärtringen ze sestavy gardového sboru „2. pruské armády“ korunního prince Friedricha Wilhelma probudili do nevlídného deštivého počasí. Tábořili na pravém břehu Labe nedaleko Dvora Králové a právě se chystali posnídat, když se v dálce rozezněla dělostřelecká palba. Nechávala je v klidu, v oněch dnech se nejednalo o nic neobvyklého, a proto si ani nepřipouštěli, že by oni sami měli do vzdálené bitvy zasahovat. Netušili, že v pět hodin ráno dopravil pplk. Finkenstein do hlavního štábu Moltkeho rozkaz, aby armáda vyrazila a zaútočila do pravého boku rakouské obrany. Krátce po půl osmé přišly rozkazy zrušit tábor a vyrazit k pochodu ve směru přicházející palby. Aby divize nezkřížila směr pochodu I. armádnímu sboru, který tábořil více vpravo u Brusnice, sešla ze silnice a prodírala se poli k Dubenci. Krátce před 11. hodinou se k jejímu předvoji připojil korunní princ. V 11. hodin se divize objevila v Chotěborkách, odkud se dalo dohlédnout až k Bystřici, a kde korunní princ učinil rozhodnutí, aby 1. gardová postupovala ve směru hořiněveských lip, umlčela zde umístěnou rakouskou baterii a ovládla výšinu. Přibližně ve stejnou dobu teprve překračovala 2. gardová divize Labe ve Dvoře Králové. Ze sestavy VI. armádního sboru měl korunní princ k dispozici ještě další dvě divize, které vyrazily přibližně ve stejnou dobu jako 1. gardová. 12. pěší divize minula josefovskou pevnost a poté se obrátila k Habřině. V 11. hodin opanovala dominantní vrch Hořička, nalevo od Račic. Brigády 11. pěší divize postupovaly nejprve odděleně, poté se spojily u Velichovek, překročily rozvodněnou říčku Trotinu a v 11. hodin stanuly u Račic. Podle rozkazu korunního prince, učiněného v Chotěborkách, měly obě divize postupovat podél říčky Trotina až k ohbí Labe, zmocnit se labských mostů a odříznout tak Rakušanům ústupovou cestu. Ostatní jednotky armády byly dosud na pochodu a dorazit mohly až později během odpoledne.

15

Od Chotěborek se kolony předvoje pruské 1. gardové divize pustily ze svahu dolů a za půl hodiny dosáhly paty hořiněveské výšiny. Rakouské baterie, které odtud ostřelovaly nedaleký les Svíb, o který se rval celý IV. armádní sbor a dvě a půl brigády II. sboru, nyní obrátily děla proti nim. Baterie nebyly zajištěny pěchotou, a tak ani rozprasky šrapnelů nemohly do svahu postupující pruskou pěchotu zadržet. V jednu hodinu po poledni se Prusové na jeden zátah zmocnili Hořiněvsi a krátce poté též samotné výšiny. Rakouské dělostřelecké baterie se odtud stáhly. Obsazení hořiněveské výšiny bylo velice důležité. Velitel 1. gardové divize zde shromaždoval své rozptýlené síly a přitom se mu naskytl zajímavý pohled na probíhající ústup rakouské pěchoty od lesa Svíbu a na prázdný koridor, který se před ním náhle otevíral. Krátce před druhou hodinou vyrazil s divizí k Máslojedům, a když vyjel na hradeckou cestu, spatřil před sebou věžičku chlumeckého kostela. V cestě mu stále nikdo nebránil. Než se však znovu rozpohyboval, obdržel rozkaz k zastavení útoku. Korunní princ se domníval, že se Rakušané stahují na druhý břeh Labe a další zapojování do boje by bylo zbytečné. Nemohl tušit, že svévolná aktivita velitele jedné z jeho gardových divizí, obrátí ještě téhož dne vývoj bitvy ve prospěch pruského vítězství. Mezitím se na krajním levém křídle vydaly přes říčku Trotinu obě divize VI. armádního sboru. Jejich cílem bylo přetnout silnici Sadová-Hradec Králové a uzavřít tak Rakušanům ústupovou cestu přes Labe. V cestě jim stála poslední netknutá brigáda rakouského pravého křídla, podporovaná jednou jezdeckou divizí. Rakušané se snažili zaujmout obranu na Trotině a pohotově přehradili silnici Josefov-Hradec Králové, ale s obnaženými boky nemohli početně silnějšímu nepříteli dlouho vzdorovat. Značně prořídlé a unavené jednotky IV. armádního sboru sice dosáhly svých původních pozic, ale velitel II. sboru hrabě Thun, místo aby se pokusil zatarasit postupujícímu nepříteli cestu, nařídil jednotkám ustoupit do blízkých Lochenic a Předměřic a vzápětí do bezpečí na druhém břehu Labe. Pravé křídlo rakouské „Severní armády“ tak přestalo prakticky existovat, neboť nepřítel pronikl do zad obráncům centrálního postavení. Gen. Hillerovi se rozkaz k zastavení postupu pranic nezamlouval, neboť nepřítel nebyl v jeho postupové linii Máslojedy-Chlum dosud pevně usazen. Výhoda byla na jeho straně. V příkrém rozporu se štábními instrukcemi, vydal v půl třetí rozkaz k útoku ve směru chlumského kostela. Jeho gardisté ve chvíli překonali lán vysokého promočeného žita a kryti dýmem ze střelného prachu, pronikli do postavení rakouských baterií, rozestavěných k boční obraně Chlumu. Rakouské baterie zde byly naprosto nechráněny, neboť pěší roty určené k ochraně palebných jednotek již dávno odešly za ustupující pěchotou. Rakušané, překvapeni náhlým útokem se pokoušeli bránit, ale nerovný boj s Prusy, kteří pronikali mezerami do jejich týlu, je donutil se stáhnout. Velitel 1. divizionu armádní dělostřelecké zálohy, který z dálky pozoroval zhroucení bočního obrany, se ze svého postavení úplně na levém křídle pokusil přehradnou palbou zmařit pruský postup. Když však začali Prusové pronikat i mezi jeho kanony, nezbylo mu než nakolesnit a stáhnout se více na jihovýchod. Ve Chlumu se krátce před útokem pruských gardistů nacházela jedna celá brigáda ze sestavy III. armádního sboru. Její velitel však nechal většinu jednotek, v té době už nepříjemně obtěžovaných pruským dělostřelectvem, ustoupit za vrchol chlumské výšiny,

16

na svah odvrácený k Rozběřicím, čímž přišel o vizuální kontakt se vsí. Uvnitř a na kraji Chlumu ponechal pouhé dva pěší prapory. Vzrušení obránců, vyplývající z pohybu neznámého vojska dole v údolí, dosáhlo vrcholu v okamžiku, kdy Prusové dosáhli vesnice a palba pruských jehlovek si vybrala své první cíle. V obci se rozpoutaly krvavé boje. Prudkou palbu mezi chalupami, střídaly útoky na bodák v zahradách. Houfy stíhané pruskými střelami, neměly kam ustoupit. Kdo přežil, padl do zajetí. Obránci se rychle dostávali do obklíčení, ale jeden z praporů se dokázal vyvázat a na Prusy, kteří mezitím dosáhli okraje vsi, znovu zaútočil. Útok se zdařil a Rakušanům se podařilo Prusy na chvíli odrazit zpět do nitra vesnice. K dalšímu náporu mu už ale nestačily síly a tak zůstal jeho úspěch nevyužit. Žádna z volných jednotek, kterých se kolem Chlumu nacházelo plno, nedorazila. Velitel brigády ustoupivší na svah k Rozběřicím, se nechal úspěšným útokem svého praporu vyprovokovat a chystal se na Prusy v Chlumu zaútočit. Jeho jednotky se však připletly do cesty ustupujících dvou rakouských jezdeckých pluků, které se jim už nedokázaly vyhnout a zle rozcuchány, byly nuceny se stáhnout blíže k Všestarům, kde se mohly přeskupit. Asi deset minut po 3. hodině zpozoroval setník August von der Groeben, velitel rakouské jízdní baterie, přidělené k dělostřeleckým zálohám III. sboru, že Prusové vpadli nepozorovaně Rakušanům do zad, obsadili Chlum a nyní se na kraji vesnice chystají vyrazit dále do hlouby centrální obrany. Groeben nařídil zastavit palbu a ze svého původního postavení, odkud celé dopoledne postřeloval Prusy u Sadové, se přesunul asi o 200 metrů blíže ke Chlumu. Hlavně svých děl obrátil proti vsi. V boji na krátkou vzdálenost neměla jeho baterie mnoho šancí, a tak předtím, než intenzivní palba Prusů pobila téměř celou obsluhu osmi děl (2 důstojníky, 52 mužů a 68 koní přípřeže), podařilo se jí alespoň několika kartáči zbrzdit postup Prusů. Prusové ovládli Chlum a vrchní velitel „Severní armády“ o tom se svým štábem na stanovišti u Lípy, odkud pozorovali vývoj na středním úseku, neměl prozatím žádné tušení. Sdělil mu to až jeden ze štábních plukovníků, který se před Chlumem ocitl náhodou a byl zde neočekávaně ostřelován. Benedek chtěl nejprve poslat pobočníka s rozkazy k protiútoku, ale pak si to rozmyslel a vydal se sám na špici své suity k západnímu okraji Chlumu. Zde byl přivítán přesnou palbou, která stála život několik členů jeho štábu. Benedek se nyní se štábem stáhl zpět a zvažoval další kroky, které by vedly k znovuzískání obsazené vesnice. Nejbližší silou schopnou rychlého útoku byly dva prapory 52. pěšího pluku, které se nacházely v pozicích čelem k Lípě. Jejich velitel je obrátil a vehnal do předem nerozmyšleného útoku. I tentokrát měla rychlopalba pruských pušek navrch. Na druhé straně obce se podařilo gardovým silám vypudit Rakušany z Rozběřic, čímž rozdělili centrum rakouské obrany na dvě části. I přes patrný úspěch, nebyla situace pruských gardistů vůbec radostná. Jejich přetížená obrana si neměla čas vydechnout. Od západu sice odrazili nový výpad čtyř rakouských praporů od Lípy, ale ještě neměli vyhráno. S obavami ve tváři totiž pruští důstojníci sledovali mohutné rakouské zálohy, seřazené dole pod svahem. Pokud by se daly do pohybu, je s nimi bez potřebných posil amen. Korunní princ, překvapený vývojem situace vzniklé nástupem Hillerovy 1.

17

gardové divize, pobízel přicházející hlavní síly 2. gardové divize k rychlému pochodu k Chlumu. Pozornost Prusů se nyní soustředila na ves Lípu, v jejímž okolí se nacházely rakouský III. a X. armádní sbor, které zde držely v šachu celou „pruskou 1. armádu“ u Sadové. Obsazení samotného Chlumu doposud Rakušany zásadně neohrožovalo, stále ještě měli síly k tomu, aby zvrátili situaci v centrálním postavení. Avšak poté co Prusové pronikly do nedalekého lesíka a samotné Lípy, dostaly se oba armádní sbory do neudržitelné situace. Nejdříve pronikl do lipského lesíka předvoj 1. gardové divize, z jehož okolí vytlačil zbytky pluků, které si zde lízaly rány po několika neúspěšných útocích na Chlum od západu. Vzápětí zaútočil předvoj 2. gardové divize z boku a týlu přímo na ves Lípu od Čistěvsi. Rakušané se zde bránili mnohem srdnatěji. Z blízkých polí pálili na pruské gardisty početní myslivci. A když byli postupně zatlačeni do vsi, jejich jednotlivá palba zpoza krytů byla mnohem účinnější než bodákové zteče houfů pěšáků v obvyklých sevřených formacích. Prusové po krvavém boji vesnici Lípu, původní velitelské stanoviště polního zbrojmistra Benedeka, dobyli. Rozběhli se pak daleko za ves až k ústupové silnici na Hradec Králové, ale dělostřelectvo je na chvíli vrátilo zpět. Pod jeho ochranou probíhal vcelku spořádaný ústup X. a zbytků III. armádního sboru směrem k Hradci Králové.

18

1 – SV pohled na bojiště u Střezetic, napravo na návrší chlumský kostel, nalevo rozhledna. 2 – Pomník rakouského hejtmana Seelingera,velitele dělostřelecké baterie č. 10, první baterie mrtvých této bitvy. Pomník leží pod Chlumem vedle spojovací zemědělské cesty k Rozběřicím. 3 – tzv. „Baterie mrtvých“ ve Chlumu, pomník věnovaný hrdinské smrti setníka Groebena a jeho dělostřelecké baterie. 4 – Ossarium (kostnice) s pseudogotickým sarkofágem nedaleko pruského hřbitova ve Chlumu.

19

3. červenec 1866 – Bodák proti kulce Mnozí generálové již považovali boj za ztracený a rezignovali, ale polní zbrojmistr Benedek se ještě nevzdával. Své okolí udivoval svojí znovu nabytou rozhodností a na okleštěném zmenšujícím se prostoru posílal kurýry s rozkazy na všechny strany. V hlavě měl jasno. Stále ještě měl k dispozici dva silné, dosud nečinné záložní sbory, jejichž útokem na Rozběřice a Chlum by si uvolnil ústupovou cestu k Labi. Na úvahy o zvrácení situace v bitvě, už ale bylo zřejmě pozdě. Po 3. hodině pověřil Benedek úkolem velitele VI. armádního sboru gen. Ramminga. Ten své brigády rozdělil do dvou sledů, přičemž v prvním sledu měla brigáda gen. Waldstättena obsadit Rozběřice a nalevo, souběžní s ní, brigáda gen. Rosenzweiga zaútočit na Chlum. V rozporu s rozkazy však hned na počátku zamířily obě brigády k Rozběřicím. Prudké boje se z jižního okraje přenesly do celé obce. Prusové na postupující Rakušany stříleli odevšad, dokonce i z vikířů střech. Dělostřelecká palba zapálila a pobořila několik domů. Hloučky Prusů začaly pozvolna ustupovat úvozem stoupajícím směrem k Chlumu. Nyní konečně zahájil gen. Rosenzweig útok na Chlum. Na zteč však vyrazil pouze s jedním plukem, ostatní jednotky se zdržely v Rozběřicích. Podařilo se mu dosáhnout téměř chlumského kostela, ale jeho slabá formace nemohla bez dalších posil dlouho odolávat náporu pruských gardistů. Když se však rakouské oddíly objevili nad Rozběřicemi, byly náhle smeteny boční palbou pruské dělostřelecké baterie. Gen. Rosenzweig se musel stáhnout zpět. Ve snaze napravit co se dá, spěchal velitel VI. sboru se dvěma prapory k Chlumu, aby podpořil gen. Rosenzweiga, ale ten už byl na všeobecném ústupu. Ještě jednou se v marné snaze pokusil gen. Ramming zaútočit na Chlum. Nahoru do svahu poslal část Waldstättenovy brigády a obě brigády z druhého sledu. Bylo půl páté a zdálo se, že tentokrát už bude pruská garda z Chlumu vytlačena. Jenže na pomalu postupující Rakušany, zbrzděné kolonami ustupujícího III. a X. sboru od Lípy, se z chodu vrhly jednotky 2. gardové divize, které právě posílily obranu chlumského postavení. Velitelé všech rakouských brigád vydali postupně rozkazy k přerušení zteče a ve velmi špatném stavu ustoupily brigády k Všestarům. Během předešlých bojů utržil zranění střepinou dělostřeleckého granátu velitel 1. gardové divize gen. Hiller von Gärtringen. Na jeho následky ještě téhož dne v chlumeckém kostele zemřel. Rakouské velení mělo k dispozici ještě druhou polovinu zálohy – I. armádní sbor gen. Gondrecourta. Kolem čtvrt na pět zazněly patřičné povely a masa vojáků, značně tísněná třemi ustupujícími sbory, se dala do pohybu. Napravo postupovala k Rozběřicím brigáda gen. Poschachera, nalevo od něj brigáda gen. Ringelsheima, v těsném závěsu za ním brigáda gen. Leiningena a od nich nalevo se „kamarádsky“ připojila Knebelova brigáda od ustupujícího X. sboru. Poschacherova brigáda zčásti obešla Prusy znovu obsazené Rozběřice a postupovala proti Chlumu, kde ji měli na mušce střelci od gardy a dorazivšího předvoje I. armádního sboru. Rakušané byli rychle smeteni palebnou převahou pušek a děl. Mezitím se Ringelsheimova brigáda otočila kolmo k silnici a postupovala směrem do svahu. Také ji kosila palba pruských zbraní. Navíc ji zleva začal ohrožovat pruský protiútok, který se za Ringesheimem snažil zachytit gen. Leiningen, postupující ve stejném směru. K dovršení vší marnosti a smůle rakouského I. sboru, se

20

mu ve stejnou dobu do jeho pravého boku přiblížila od Neděliště pruská 11. pěší divize od VI. sboru. Celá masa I. sboru se dostala do husté palby ze tří stran. Dosavadní nerovný boj bajonetu proti kulce se změnil v masakr. Střely srážely důstojníky z koní, vojáci padali po desítkách. Do ohlušující palby pronikají úpěnlivé nářky raněných. Téměř každý vzývá boha a opakuje si modlitby. V pudu sebezáchovy se vojáci obracejí zpět, aby unikli jisté smrti. Ustupující Knebelova a Ringelsheimova brigáda musí ještě v karé čelit bočnímu útoku silného pruského jezdectva, pak teprve mohou rozbité části I. sboru ustoupit kryty dělostřelectvem k Labi. Během svého asi dvacetiminutového protiútoku přišel sbor o 279 důstojníků a asi 10 000 příslušníků mužstva, téměř polovinu svého stavu. Prusové se stali na dobro pány centra rakouské obrany. Bitva se zcela zřetelně chýlila ke konci. Rakouská armáda již od 16. hodiny houfně ustupovala k Hradci Králové. Některé oddíly, které se teprve vyvazovaly z dotyku nepřítele, byly během ústupu napadány nepřátelským jezdectvem, které začalo ohrožovat také hlavní ústupovou trasu. Polní zbrojmistr Benedek proto pověřil velitele dvou jezdeckých divizí, aby zpomalovaly postup pruské pěchoty, odrážely jejich jezdectvo a získaly drahocenný čas pro bezpečný ústup vlastních jednotek. Ačkoliv už v těchto chvílích nešlo o dosažení jakéhokoliv zvratu v bitvě, nadešly okamžiky, v nichž se rakouské jezdectvo zaskvělo v jezdecké bitvě u Střezetic, té největší, k jaké kdy došlo na bojištích Evropy. Na rozdíl od svých opěšaných druhů ve zbrani, prokázalo obdivuhodnou zdatnost, jíž předčilo jezdectvo svého protivníka. Rakouská armáda ustupovala neuspořádaně a ve zmatku. Velitelé sborů i podřízených útvarů neměli rozkazy stanovující směry ústupových tras. Nebyli informováni o poloze pontonových mostů na Labi, natož aby byla stanovena pořadí přechodu. Situaci navíc zdramatizoval velitel hradecké pevnosti, který nechal, v obavách z obsazení města nepřítelem, zavřít všechny přístupové brány. Vojáci se shlukovali na hrázích nebo mačkali před přecpanými mosty. Cestu si mezi nimi nevybíravě razilo jezdectvo. Naštěstí je v tomto chaotickém mezičase krylo rakouské dělostřelectvo, které se před Hradcem rozestavilo do širokého oblouku a přehradnou palbou bránilo nepříteli v přímém útoku. Pruští vojáci, vyčerpáni dlouhými ranními pochody a vysilujícím bojem, polevovali v pronásledování. Už ani jejich velitelům se nedařilo utrmácené bojovníky přimět k novému pohybu, a tak i oni ze svých pozic sledovali ustupující Rakušany. Obě pruské armády se spojily v prostoru Lípa-Dlouhé Dvory, prostorem se nesl vítězný bojový pokřik… Ztráty padlých, zraněných a nezvěstných Rakušanů dosáhly asi 1 313 důstojníků a 41 499 členů mužstva. Jejich saští spojenci přišli o 55 důstojníků a 1 446 členů mužstva. Pruské ztráty jsou zhruba pětinásobně menší: 360 důstojníků a 8 812 členů mužstva.

21

1 – Pomník rakouského 1. armádního sboru na konci tzv.“Úvozu mrtvých“ před Chlumem. 2 – Pomník pruské 1. gardové pěší divize na pruském hřbitově ve Chlumu. 3 – Náhrobek pruského generála J.W.Hillera von Gärtringen, velitele 1. gardové divize, smrtelně raněného při bojích o centrální postavení. 4 – Rozhledna ve Chlumu, vedle muzea. Události po 3. červenci 1866 4. července ve tři hodiny ráno odeslal polní zbrojmistr Benedek rakouskému císaři telegram, ve kterém ho informoval o okolnostech tragické porážky. Císař obdržel jeho zprávu klem půl páté, přičemž okamžitě učinil rozhodnutí uzavřít s Itálií mír a „Jižní armádu“ přesunout proti Prusům. V tomto ohledu se obrátil už 2. července na

22

francouzského císaře Napoleona III., zda by Rakousku nepomohl zprostředkovat mírová jednání. Téhož dne 4. července odeslala rakouská vláda Prusku nabídku na uzavření příměří. Protože však zůstala bez odezvy, opakovala ji o čtyři dny později 8. července. Pruský král ji však ve shodě s velením odmítl. Valná část pruského vojenského velení totiž považovala za svůj životní sen, moci se zúčastnit slavnostního defilé pokořenou Vídní … a tentokrát byli opravdu blízko! Mezitím 4. července opustily rakouské síly Hradec Králové a ve třech pochodových proudech se vydaly směrem k Olomouci. Císařův zmocněnec naléhal na Benedeka, aby s celou armádou přitáhl k Vídni. Benedek naopak považoval za jistější ustoupit za opevněná postavení olomoucké pevnosti v zádech pravděpodobného pruského směru postupu. Nakonec se uvolil odeslat k Dunaji čtyři jezdecké divize a celý X. armádní sbor. S ostatními jednotkami postupoval dál k Olomouci, kam dorazil 9. července. Pruské vojsko 4. července odpočívalo. Jednotky všech tří armád byly rozesety po nedalekém okolí. Téhož rána dospěli k velitelům josefovské a hradecké pevnosti pruští parlamentáři s výzvami ke kapitulaci. Obě pevnosti však odmítly. 5. července se vše opakovalo a opět neúspěšně. Odpoledne přisunuli Prusové k Hradci asi 120 děl a začali město ostřelovat. Jejich palba však nezpůsobovalo takovou škodu, aby město donutila kapitulovat. Po vystřelení asi 400 granátů palba náhle ustala. Pruské velení zřejmě dospělo k názoru, že město dobývat nebude. 7. července vyrazily všechny pruské armády na jihovýchod v předem stanovených směrech postupu, přičemž byla gardová zeměbranecká divize pověřena obsazením Prahy – důležitého komunikačního uzlu a bohatého zdroje zásob. Prusové obsadili Prahu už 8. července po poledni. 10. července překročila pruská armáda moravské pomezí, 12. července obsadila Brno, o den později Znojmo a 15. července přerušil výpad jezdectva železniční trať u Hodonína, čímž se přerušilo i železniční spojení mezi „Severní armádou“ a Vídní. Na druhé straně dospěl už 9. července rakouský císař k rozhodnutí, sloučit obě své armády a sjednocenou armádu soustředit na Dunaji pod velením arcivévody Albrechta. 10. července obdržel polní zbrojmistr Benedek rozkaz, přesunout všechny své hlavní síly do Vídně. Než to však stačil učinit, přerušili Prusové železniční spojení, takže odcestovaly pouze oddíly III. a část Saského armádního sboru. II. a IV. armádnímu sboru se podařilo uniknout pěšky podél obou břehů řeky Moravy. Když se tudy snažil projít Benedek s VIII. armádním sborem, zaútočila na ně 15. července vojska „pruské 2. armády“ u Tovačova a Rakušany zde odrazili. Benedek zvažoval novou trasu ústupu, přičemž se rozhodl přejít Karpaty a uherským územím přes Prešpurk (Bratislavu) se přesunout k Vídni. Mezitím 13. července přicestoval arcivévoda Albrecht osobně do Vídně a ujal se zde velení. Od samého začátku zde musel řešit nepříjemné potíže spojené s formováním jeho armády. Itálie nejevila pro jednání o příměří příliš pochopení, a proto mohl z Itálie přesunout pouze část „Jižní armády“. Přesto než se tak stane, bude v početní nevýhodě a Prusové jsou už nedaleko Vídně.

23

15. července se přestěhoval hlavní stan pruského krále do Mikulova, kde se usídlil na místním zámku nad městem. 17. července pronikly hlavní armádní síly korunního prince na patnáct kilometrů od Vídně, jednotky „Labské armády“ stanuly na břehu Dunaje u Wolkersdorfu a armáda králova bratrance dorazila až k památnému Wagramu. 21. července byla zahájena jednání o příměří v Mikulově. Ačkoliv v té době platil už pětidenní klid zbraní, posledním válečným aktem této prusko-rakouské války se stala 22. července srážka VIII. armádního sboru, pod velením polního zbrojmistra Benedeka, se 7. pěší divizí gen. Franseckiho u Prešpurku. 27. července podepsaly na jednání v Mikulově obě strany příměří a schválily předběžnou úmluvu o míru. Mírová smlouva byla ratifikována až 23. srpna v Praze. Rakousko se v ní zavázalo s rozchodem tzv. Německého spolku, s rozšířením pruského území na úkor Hannoverska s dalších německých států a s vytvořením „Severoněmeckého spolku“ pod velkým vlivem Pruska. Zavázalo se nezasahovat do německých záležitostí, čímž prakticky přerušilo spojení s německými státy. Itálie získala na úkor Rakouska Benátsko. Mírová smlouva s Itálií byla podepsána 3. října 1866. Sjednocení celého Německa bylo dokončeno za několik let, po porážce císaře Napoleona III. ve francouzsko-pruské válce v roce 1870. K „Severoněmeckému spolku“ se připojily i zbývající německé státy. V lednu 1871 bylo vyhlášeno Německé císařství. Tipy na výlet V „Areálu bojiště bitvy 1866 u Hradce Králové“ (jak se dnes oficiálně nazývá) a od roku 1997 památkové zóně, se nachází přes čtyři stovky různých pomníků, individuálních hrobů a hromadných pohřebišť. Vedle rodinných pomníků, postavených hned v prvních letech po bitvě především na popud pozůstalých, a spousty jednoduchých pomníků všeobecného věnování, zbudovaných pruským řádem jezuitů, bylo v období od konce války 1866 až do konce první světové války vztyčeno mnoho krásných útvarových pomníků. Jejich donátory byly většinou důstojnické sbory jednotek, které se bitvy přímo účastnily. Péčí komitétu, založeného v roce 1888, který začal zanedbané hroby a pomníky udržovat, se nám tyto krásné památky dochovaly až dodnes. Jednotlivé pomníky jsou roztroušeny na katastrálním území více než třiceti obcí, a protože nedostatek volného času hraje v dnešní uspěchané době čím dál tím větší roli, dovoluji si předložit pár tipů a představit ty nejzajímavější a nejpůsobivější lokality na bojišti. Chlum Obec, ležící na návrší asi 1 km vlevo od silnice Hořice-H.K., bych doporučil jako výchozí bod návštěvy bojiště. Nejenže se tu v těsné blízkosti vyskytuje spousta krásných památníků, ale také zde stojí nově zrekonstruované, rozšířené muzeum války 1866, kde je zajímavá tematická expozice. Na dotek od muzea je možné vystoupat na vyhlídkovou rozhlednu, která umožňuje ničím nerušený výhled na všechny strany bývalého bojiště. Pod muzeem byl zbudován pomník tzv. Baterie mrtvých, věnovaný padesátce padlých rakouské dělostřelecké baterie setníka Groebena, která za cenu vlastních životů brzdila pruské vojáky, pronikající do hlouby centrálního postavení rakouské armády.

24

Po úzké polní cestě, táhnoucí se v úvodu podél místního hřbitova, je možné navštívit Ossarium, dvěma vápencovými lvy chráněnou pseudogotickou kostnici, kam jsou každoročně ukládány ostatky padlých vojáků nalezené na území bojiště. Na protilehlé straně, asi 300m od Ossaria, je možné vstoupit do větrem bičovaného prostoru tzv. Pruského hřbitova, kde se nalézá několik hromadných hrobů, pomník pruské 1. gardové pěší divize, hrob generála Hillera von Gätringen, padlého během obsazování Chlumu a mnoho dalších. Před obcí, na svahu ve směru na Rozběřice, byl vztyčen pomník rakouského 1. armádního sboru. Pomník označuje nejzazší místo, kam sbor během zoufalého protiútoku pronikl a odkud, po strašných ztrátách způsobených křížovou palbou Prusů, opět ustoupil. Po úzké silnici směrem od Chlumu k Lípě je možné dojet k monumentálnímu Mauzoleu, kde se v minulosti pořádaly výroční mše za padlé rakouské a saské vojáky. Vždy o prvním červencovém víkendu, je na bývalém bojišti pořádána vzpomínková akce na bitvu u Hradce Králové 1866. Nedaleko „Baterie mrtvých“ v Chlumu, konkrétně na prostranství pod blízkým lesíkem, je každoročně organizována rekonstrukce bitvy za bohaté účasti uniformovaných příznivců tzv. re-enactmentu. Letos budou organizátoři oslavovat již 145. výročí slavné bitvy. Bližší informace o bojišti a programu oslav získáte na oficiálních webových stránkách: www.chlum1866.cz Svíb Lesní lokalita s největší koncentrací pomníků na bojišti. Masivní útoky rakouské pěchoty na bodák a rychlopalba rakouských pušek si vyžádaly v tomto relativně malém prostoru velké ztráty na životech. Na rakouské straně byly ztráty osminásobně vyšší než ztráty Prusů. Procházkovou chůzí, která nezabere více než hodinu času, je možné projít si les po tzv. Aleji mrtvých, podél níž bylo zbudováno mnoho útvarových pomníků a pamětních desek. Za nejkrásnější lze považovat „Polního myslivce“ na jižním okraji lesa a „Umírajícího Římana“ na severovýchodním okraji. Také obvod lesa je lemován spoustou dalších pomníků, stejně tak jsou jimi poseta i blízká pole.

25

Tabule s mapou označující pozice pomníků a křížů uvnitř lesa Svíbu a v jeho okolí. Svatý Alois Lokalita se nachází asi 300m západně od obce Horní Přím, hned napravo od silnice ve směru na křižovatku mezi Novým a Dolním Přímem. V těsné blízkosti sochy Sv. Aloise, pocházející z 18. století, stojí ve stínu stromů několik pomníků věnovaných rakouským a saským vojákům. V poli nedaleko odtud se hrdě tyčí krásný pískovcový hranolový pomník s velkým reliéfem rakouského orla, věnovaný rakouskému 74. pěšího pluku. Při pohledu směrem na jihozápad je možné přehlédnout území bojiště s přímským lesem v popředí a kostelíkem svatého Jiří v Hrádku u Nechanic v pozadí. Poblíž kostelíka se k útoku na Horní Přím formovaly oddíly pruské 15. pěší divize. Probluz Na území této obce, stejně tak v její těsné blízkosti, byly svedeny velmi tuhé obranné boje mezi saskými obránci a pruskými útočníky. Na jižním okraji obce, v místním stromovém parku, je možné navštívit dvojici pomníků, věnovaných saským vojákům a saskému korunnímu princi Albertovi.

26

Impozantně a přitom tiše působí skupina asi dvaceti pomníků, věnovaných pruským, rakouským a saským padlým, které jsou situovány po celém obvodu místního starého hřbitůvku. Kostel Všech svatých, stojící uprostřed tohoto místa, ztratil během těžkých bojů část své věže, přičemž v něm dodnes vězí dělostřelecký granát. Návštěvu zmiňovaného starého hřbitůvku mohu pro svoji atmosféru a zajímavý výhled do okolí zvláště doporučit. Na výše uvedené téma vyšla (mimo jiné) česky psaná literatura: Beneš Ctirad – Rakouské válečné námořnictvo 1848-1866, MARE-CZECH/NAŠE VOJSKO/ARES, Praha 2004 Bělina Pavel, Čornej Petr – Slavné bitvy naší historie, Marsyas, 1993 Bělina Pavel, Fučík Josef – Válka 1866, Havran, Paseka, Praha 2005 Frais Josef – Slavné prohry, slavná vítězství koruny české, Formát, Praha 1998 Kolektiv autorů – Pod císařským praporem, Historie habsburské armády 1526-1918, Elka Press, 2003 Kolektiv autorů – Příběhy o vojně 1866, Kruh, Hradec Králové 1976 Ludwig Emil – Bismarck, Melantrich, Praha 1933 Richter Karel – Třeba i železem a krví, Prusko-rakouské války 1740-1866, Epocha, Praha Urban Otto – Vzpomínka na Hradec, Panorama, Praha 1986