8

BABIČKA

OBrAzy venKOvsKéhO žIvOtA

Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé,mírné tváře, co jsem zulíbala ta bledá líce, plná vrásek, nahlíželado modrých očí, v nichž se jevilo tolik dobroty a lásky; dávnotomu, co mne posledně žehnaly staré její ruce! — není vícedobré stařenky! Dávno již odpočívá v chladné zemi.

Mně však neumřela! — Obraz její otištěn v duši mé s veškeroujejí barvitostí, a dokud zdráva zůstane, dotud bude žíti v ní! —Kdybych štětcem mistrně vládnouti znala, oslavila bych tě, milábabičko, jinak; ale nástin tento, perem kreslený — nevím, nevím,jak se komu zalíbí!

Ale ty jsi vždy říkala: „není na světě člověk ten, aby se zacho-val lidem všem.“ Dosti na tom, když se najde jen několik čtenářů,kteří o tobě s takovou oblibou čísti budou, s jakou já o tobě píšu.

I.

Babička měla syna a dvě dcery. nejstarší žila mnoho let vevídni u přátel, od nichž se vdala. Druhá dcera šla pak na jejímísto. syn, řemeslník, též byl již samostatný a přiženil se doměstského domku. Babička bydlela v pohorské vesničce na slez-ských hranicích, žila spokojeně v malé chaloupce se starou Bět-kou, která byla její vrstevnice a již u rodičů sloužila.

nežila osamocená ve své chaloupce; všichni obyvatelé vesničtíbyli jí bratry a sestrami, ona jim byla matkou, rádkyní, bez ní seneskončil ani křest, ani svatba, ani pohřeb.

tu najednou přišel babičce list z vídně od nejstarší dcery,v němž jí na vědomost dávala, že manžel její přijal službu u jednékněžny, která má veliké panství, a to panství náchodské v Če-chách, které jen několik hodin vzdáleno od pohorské vesničky,kde babička bydlí. tam že se nyní s rodinou odstěhuje, manželpak vždy že tam bude jen přes léto, když i paní kněžna, se tamzdržuje. Ke konci listu stála vroucí prosba, aby se babička k nimodebrala navždy a strávila živobytí svoje u dcery a vnoučat, kterése již na ni těší. Babička se rozplakala; nevěděla, co dělat. srdceji táhlo k dceři a k vnoučátkům, jichž neznala ještě, dávný zvykpoutal ji k malé chaloupce a k dobrým přátelům. Ale krev nenívoda; touha přemohla dávný zvyk, babička se rozmyslila, že po-jede. Chaloupku se vším, co v ní, odevzdala staré Bětce, doklá-dajíc: „nevím, jak se mi tam bude líbit, a neumřu-li přece zdemezi vámi.“ Když se jednoho dne vozík u chaloupky zastavil,naložil naň kočí václav babiččinu malovanou truhlu, v loktušisvázané peřiny, kolovrat, bez něhož být nemohla, košík, v němžbyla čtyři chocholatá kuřátka, pytlík s dvěma čtverobarevnýmikoťaty a pak babičku, která pro pláč ani neviděla před sebe. Po-žehnáním přátel provázena odjížděla k novému domovu.

Jakého to očekávání, jakého radování na starém bělidle! taktotiž nazýval lid osamělé stavení v rozkošném údolíčku, jež paníProškové, babiččině dceři, bylo vykázáno za byt. Děti vybíhalykaždou chvilku na cestu dívat se, nejede-li už václav, a kaž-

9