C O M M U N I S M

ANTIANTI

Now, 25 years after the fall of the Berlin Wall the “fight against communism” has gained a ghost-hunting quality, which disturbs the consciousness and physical health of everyone living in Eastern Europe. In Kiev, an old Soviet monument to Lenin becomes its victim, in Sophia, thousands take to the streets demanding a stop to the “red mafia”. In Vilnius, uncovered agents of the KGB are black-listed and in Moscow the revolution monuments are transformed to commemorate the tsarist family. What stands behind this anticommunism in the absence of any tangible communist political force? What symbolizes these struggles and who can face its challenge?

(From the text “Anticommunism as presentiment”, an open call to the conference at NCCA Moscow, February 2013.)

In being often exhibited at different places, we have noticed that we rarely (almost never) receive invitations from ex-Soviet bloc countries. We have not properly reflected - why is this?

But the first answer lays just on the surface – most of these countries have a strong ban on everything marking itself as leftist or communist. And of course we understand and respect these objective traumas, and in no way support Stalinist and Soviet politics of occupation and repressions. However, today, after decades of excessive ideological overproduction of the monstrosity of communism, a general anti-communist phobia has ended in a new disappointment. The liberal utopia, based on the notion of free individuals freely operating in a free market, was demolished by the intervention of the reality of the global economic, political and ecological crisis. In this perspective, all the debates about communism, not only as an experience of the past, but also as an alternative for the future, became valuable and current again.

The only problem is that nobody really takes it seriously.

Boris Groys once mentioned that “if there is any attempt today to redefine the art scene, to redefine professional artistic activity, to redefine the existential condition of art, then the only possibility of this redefinition is the emergence of a new Socialist/Communist perspective” (in interview with Judy Ditner published at catalogue Ostalgia, New Museum, New York, 2011)

And our collective cannot agree here more. That’s why we always insisted on the possibility of developing an art which can bring up-to-date the most important potential that is hidden and repressed in Soviet past. That’s why we are part of an international network of like-minded people, who, despite everything, believe that communism is not just the worst crime against humanity, but a complex philosophical and aesthetic system which comprises the best achievements of the human spirit, the history of the emancipatory struggle and true ethical behavior. How can we prove this mindset with a little help from a small-scale show?

We would certainly not instigate any revolt in beautiful Prague (and it is never the case of the exhibitions) but we hope that we would manage to raise some attention to the issues we want to speak about – and the show is not in any way a form of blind agitation – just the opposite - we want to share the complexity of the problem, give people a bit of education and, of course, inspire them to think in the good-old tradition of dissidence, which we all remember from the Soviet time and, now in the moment of total dictatorship of capital, make sense to practice anew. We want to remind that this old and new desire of communism – the desire which should be shared, since it keeps in itself the “common” of communism, a claim for togetherness, so ambiguous and problematic in human animals. This claim cannot be privatized, calculated and capitalized, since it exists not inside individuals, but in between them, in between us, and can be experienced in our attempts to construct this space in between, to expose ourselves inside this “common” and to teach ourselves to produce it out of what we have as social beings.

Dnes, 25 let po pádu Berlínské zdi, získal „boj proti komunismu“ parametry boje s duchy, který narušuje vědomí i fyzické zdraví všech obyvatel východní Evropy. V Kyjevě se jeho obětí staly staré sovětské Leninovy sochy, zatímco v Sofii vyšly do ulic tisíce lidí požadující konec „rudé mafie“. Ve Vilniusu jsou odhalení agenti KGB na černé listině a v Moskvě se památníky revoluce mění na místa připomínání carské rodiny. Kde však hledat původ tohoto antikomunismu, není-li široko daleko přítomna žádná hmatatelná komunistická politická síla? Co je symbolem tohoto boje a kdo se mu může postavit?

(Z textu „Antikomunismus jako předtucha“, otevřené výzvy konferenci konané v moskevském Národním centru pro současné umění v únoru 2013)

Naše výstavy se konají na nejrůznějších místech, takže jsme si postupem času všimli, že pozvání ze zemí bývalého sovětského bloku dostáváme jen velmi vzácně, nebo téměř nikdy. A vlastně jsme ani pořádně nepřemýšleli nad tím, proč tomu tak je.

Jedna z možných odpovědí je nasnadě – ve většině těchto zemí je cokoli, co samo sebe označuje za komunistické či levičácké, považováno za silné tabu. Tato objektivní traumata samozřejmě chápeme a respektujeme a v žádném případě neschvalujeme stalinistickou a sovětskou politiku okupace a represí. Po desetiletích přehnaně ideologizovaného omílání hrůz komunismu však všeobecná antikomunistická fobie vyústila v nové zklamání. Liberální utopii, založené na představě svobodných jednotlivců fungujících na svobodném trhu, zasadil smrtící ránu nástup reality v podobě hospodářských, politických a ekologických krizí. Z tohoto pohledu nabývají jakékoli debaty o komunismu, ať už jako o minulé zkušenosti, nebo alternativě pro budoucnost, na hodnotě a aktuálnosti.

Jediná potíž je v tom, že je nikdo nebere vážně.

Boris Groys jednou prohlásil, že „kdyby se dnes kdokoli pokusil o redefinici umělecké scény, redefinici profesionální umělecké činnosti, redefinici podmínek existence umění, pak jediná možnost, jak takové redefinice dosáhnout, spočívá ve vzniku nového socialistického či komunistického pohledu“ (v rozhovoru s Judy Ditner, otištěném v katalogu výstavy Ostalgia, New Museum, New York, 2011).

S touto myšlenkou se náš kolektiv plně ztotožňuje. Proto jsme vždy trvali na možnosti tvorby umění schopného aktualizovat velmi důležitý potenciál, skrytý a potlačovaný někdejším sovětským režimem. Proto tvoříme součást mezinárodní sítě podobně uvažujících lidí, kteří jsou navzdory okolnostem přesvědčeni, že komunismus není jen nejhorší zločin proti lidskosti, ale i komplexní filozofický a estetický systém, v němž se snoubí špičkové výkony lidského ducha, historie boje za emancipaci a skutečně etické jednání. Jak ale tento názor vysvětlit, když máme k dispozici jedinou malou výstavu?

Určitě nechystáme v nádherné Praze žádnou vzpouru (naše výstavy ostatně nikdy nemají nic takového v úmyslu), doufáme však, že budeme schopni přitáhnout jistou pozornost k otázkám, o nichž chceme hovořit. Chystaná akce je přitom velmi vzdálená jakékoli zaslepené agitaci, právě naopak – chceme problém podávat v jeho komplexnosti, trochu návštěvníky vzdělávat a pochopitelně i inspirovat k tomu, aby začali uvažovat ve staré dobré disidentské tradici, kterou si všichni dobře pamatujeme z dob Sovětského svazu a kterou v současnosti, kdy se nacházíme pod naprostou diktaturou kapitálu, není od věci znovu promýšlet a praktikovat. Chceme připomenout, že tato zcela nová touha po komunismu existuje – touha, kterou je třeba sdílet, neboť v sobě

skrývá ono „společné“ z komunismu, požadavek vzájemnosti, onen vrcholně nejednoznačný a problematický aspekt lidského živočišného druhu. Tento nárok si nelze přivlastnit, kalkulovat s ním či jej zpeněžit, protože neexistuje uvnitř jedinců samotných, ale mezi nimi, mezi námi. Lze ho pocítit z našich snah budovat tyto meziprostory, vnikat do tohoto „společného“ a naučit se jej vytvářet z toho, co je nám jako společenským tvorům vlastní.

Hru tvoří pět částí:

1. Videosmyčka složená ze dvou filmů, které přímo konfrontují dějiny komunistických myšlenek a jejich naplňování: Partyzánská zpěvohra, Bělehradský příběh (The Partisan Songspiel, A Belgrade Story, 2009) a Baden-Badenské lekce ne-souhlasu (The Baden-Baden Lessons of Dis-consent, 2011). Režisérkou je Caplja Olga Jegorova. Oba snímky jsou hranými rekonstrukcemi situací, v nichž se duchové minulosti zjevují zcela mimo kontext, na nesprávném místě a v nesprávnou dobu;

2. instalace Anti-antikomunismus, speciálně vytvořená pro tranzitdisplay – poetická metafora daného tématu (realizace Nikolaj Olejnikov a Dmitrij Vilenskij);

3. záznam části článku Alaina Badioua s názvem Temná katastrofa: právo, stát, politika (D’un désastre obscur : Droit, Etat, Politique) – zvuková stopa v instalaci a vystoupení Martiny Malinové;

4. novinové publikace s některými našimi texty, reflektujícími současný stav debaty o komunistické myšlence;

5. otevřené diskuse o tématu výstavy.

Introduction

úvod

The play consists of 5 elements

1. The film program compiled of two films which directly confront the history of the communist ideas and its realization: The Partisan Songspiel (2009) and The Baden-Baden Lessons of Dis-consent (2011) (Both directed by Tsaplya Olga Egorova). Both films are staged reconstructions of situations in which the ghost from the past appears completely out-of joint and at a wrong moment and place.

2. Installation Anti-anticommunism specially created for the space of Transit display and whichwill be a poetic metaphor on the topic (realized

by Nikolay Oleynikov and Dmitry Vilensky). 3. The recording of a fragment of the Alen Badiou article “Of an Obscure Disaster. On the End of the Truth of State” which will be a sound track in the installation and played by Martina Malinová.

4. The publication where we publish a few texts reflecting the current state of the discussion on the idea of communism.

5. Open discussions on the topic of the show.

Vít Havránek / tranzit.czOn dal obrovi takovou ránu, že mu hlavu jako makovici srazil. Už slyším, jak se ozývá. Něco ji spustilo. Všudypřítomnou českou porevoluční mantru devadesátých let. Anti-antikomunismus: takové provokace jsou znakem vyhasínající paměti a postupující relativizace lidské – naší – svobody a demokracie. Relativizace totalitního režimu, relativizace autoritářského režimu, relativizace nesvobody, relativizace politických procesů i utrpení vězněných. Relativizace Gulagů, činnosti KGB, STB, Securitate, Stasi. Relativizace sovětských militaristických, mocenských, koloniálních a ideologických praktik. Relativizace cenzury a ideologické kontroly.

Mantry plynou jako melodie. Mantru probudilo vyslovení slov socialismus, levice, komunismus. Byl to ale podmíněný reflex a ne esoterní probuzení. Jak je známo „…podmíněné reflexy jsou typem učení. Na rozdíl od nepodmíněných se vytvářejí podmíněné reflexy pouze jako dočasné, opakovanými situacemi se mohou posilovat, nebo naopak vyhasínají, pokud chybí podněty, které je vyvolaly. Podmíněný reflex vznikne, např. pokud při krmení psa zazvoníme, po zhruba dvaceti opakováních stačí pouze zazvonit a pes začne slinit, jako kdyby dostával potravu.“ (1) Dá se tedy zcela mechanicky tvrdit, že pokud jsme alespoň dvacetkrát v životě byli přesvědčeni o tom, že socialismus, levice a komunismus znamenají ohrožení svobody a demokracie, pak se při vyřčení těchto slov dostaví pocit ohrožení. Pocit ohrožení svobody a demokracie.Pětadvacet let jsme v české politice, médiích, na sítích i jako účastníci diskusí prakticky denně svědky „opakovaných situací“, jež by měly tento podmíněný reflex posilovat. Měl by být tedy silnější, než kdy jindy předtím – a přesto reflex překvapivě vyhasíná. A nevyhasíná proto, že by totalitární, autoritářské režimy, Gulagy, KGB, STB, Securitate nebo Stasi neexistovaly – víme o nich více než před pětadvaceti lety. Není to ani proto, že by se KSČM (Komunistické straně Čech a Moravy) podařilo „zrelativizovat“ pohled na vlastní minulost nebo nabídnout kritiku vlastní historie (2). Důvodem je zřejmě to, že principy učení jsou komplexní a nesestávají pouze z vrstvení a součtu podmíněných reflexů.

Vymítání komunismu, socialismu i levice se v posledních pětadvaceti letech hraje jako veřejné představení. Historické oběti totality, vězni či oběti protiprávního zacházení a utlačování volají po spravedlnosti a potrestání konkrétních zločinů. Tyto požadavky společnost veřejně podporuje a k jejich úspěšnému dokončení není třeba chřestit zbraněmi: v jisté době vyžadovaly dočasnou politickou reprezentaci, dnes jsou však nutné důkazy pro soudní proces. Obětí se ale velmi rychle, v rytířském sledu póz, ujme „postkomunistická reálpolitika“: politik či politička se obětí dotýká, fotí se v jejich blízkosti, naslouchá jim, bere si slovo a říká, že spravedlivé zúčtování s minulostí je předpokladem toho, aby naše děti mohly žít ve společnosti se spravedlivým základem. Politik se stává se rytířem, který v lítém klání uštědřuje smrtelné rány prohnilé hydře totalitární minulosti. Z tak hrdinského výkonu roste chuť. Veřejné ubíjení Hydry se snad stává rituálem politikovy dospělosti a při jeho opakovaném provádění je těžké nesklouznout do melodramatických figur. A tak jako každý rituál, je třeba znovu a znovu ho opakovat. Opakování splňuje podmínku učení, jíž je opakování. Poučením se zdá být, že subjekt opakování, jejž postkomunistická politika vytváří, je zdiskreditován vědomím a věděním společnosti, jež se učí z proměňujících se podmínek světa.Hledíme-li na naše postkomunistické představení, pravidelně rytmizované rituálem zabíjení Hydry, v jeden moment dojde k náhlé proměně. Hydra, jíž na místě každé useknuté hlavy dorůstají dvě nové, se na jevišti, během samotného představení proměnila v prázdný měch. A přesto chrabrý rytíř do tohoto prázdného měchu s plnou silou buší.

„Pospěšte, pánové, rychle, a pomozte mému pánovi, neb on se dal do nejstrašlivější a nejukrutnější bitvy, kterou oči mé byly kdy viděly. Na mou duši, on dal obrovi, nepříteli naší slečny princezny Micomicony, takovou ránu, že mu hlavu jako makovici srazil.“ … „Ať jsem čertův, zvolal na to hospodský, pakli Don Quijote anebo Don Ďábel do měchů s vínem, které mu v hlavách leží, neseknul, a co tento chuďas za krev má, bude bezpochyby vylité víno z nich.“ (3)

Protože zatímco v televizi běží ze záznamu přenos zabíjení Hydry, reálný politik vyjednává s jednou z hlav Hydry podporu své kandidatury a nechá se uplácet mocí nebo penězi, aby zavřel oči před nespravedlností, utlačováním a protiprávním jednáním dnešním i zítřejším. Přirozeně.

Toto opakující se představení je jen jedním z prvků skládačky, kterou postkomunistické učení nabízí. Antikomunismus je důsledkem binární kompenzatorní aritmetiky, známé z období studené války. Fenomenologická zkušenost jednotlivce žijícího v sovětském satelitu povyšuje tuto zkušenost na univerzální, univerzalistickou zkušenost s životem v socialismu, levici, komunismu. To přirozeně koliduje s alternativními zkušenostmi z historiemi: levice a socialismu v zemích prvního světa, „komunismu jako ideje“ v historii humanitních věd a emancipatorních levicových ideologiích dekolonizovaných zemí světa „třetího“.

Je historicky i pojmově nepřesné spojovat do jednoho shluku socialismus, levici a komunismus. Boje ustavující jejich diferenci stojí v rovině ideové i reálně-politické v základu historie i současnosti levého spektra: reformismus vs. revoluce, násilná vs. nenásilná změna, revizionismus vs. ortodoxie; tyto diference také vedly k historii štěpení, bojům a schizmatům dvacátého i jednadvacátého století. Pokud ale sledujeme opakující se antikomunistický rituál, vede jen k projekci negativní „substance“. Negativní substancí se v postkomunistické perspektivě nestává to, co bylo předmětem diferenciace a svárů levicových hnutí (autoritativní praktiky, hegemonie moci, čistky, subordinace), ale jakákoliv konkrétní myšlenka usilující o zlepšení práv, ekonomických podmínek ve společnosti či představa budoucnosti na základě interpretace dějin.

Vposledku a vlastně v první řadě je substancí Hydry možnost představy společnosti jako takové. A vyčerpanost tohoto ikonografického motivu není, jak by se mohlo zdát, sporem o konkrétní minulost, ale uvozuje posun dočasné politické reprezentace do rituálního bezčasí. Proměna Hydry v prázdný měch otevírá možnost nehledět na revoluci roku 1989 jako na opožděný návrat, jehož aktéři byli dětmi, kterým škola pozdního kapitalismu umožní dovzdělat se a dospět. Konfrontuje diváky, kteří prošli kurzy binární kompenzace, viktimizace, blouznivé etnické sebe-identifikace, neoliberálního cynismu a rozpadem jedné představy budoucnosti jako opakujícího se boje, jenž potvrzuje strnulost status quo. Budoucnost společenského uspořádání se tak stává opět představitelnou.

1. Viz heslo: Podmíněný reflex na cs.wikipedia.org.

2. KSČM nadále zůstává anti-reflexivní, autoritářskou stranou, jak dokazuje například zcela nedávné vyjádření předsedy předsedy ÚV KSČM V. Filipa, který k úmrtí Vasila Biľal´aka, jednoho z iniciátorů zvacího dopisu Leonidu Brežněvovi a vojskům Varšavské smlouvy v roce 1968, řekl:

„Rád bych vyjádřil upřímnou soustrast všem pozůstalým. Co se týče historické role Vasila Bil’aka, je třeba konstatovat, že není možné měnit historii a je beze sporu faktem, že byl jedním z iniciátorů pozvání sovětských vojsk. Dnešní doba se na zvací akt dívá různými pohledy.“

3. Miguel de Cervantes, Don Quijote de la Mancha, díl první, kapitola 35., překlad B.J.Pichla, Praha, 1866.

Vít Havránek / tranzit.cz He has given the giant such a slash that he has sliced his head clean off as if it were a turnip

I can already hear it. Something has set it off. The ubiquitous post-revolutionary Czech mantra of the nineties. Anti-anti-communism: such provocation is the sign of a fading memory and the ongoing relativisation of human – our – freedom and democracy. The relativisation of a totalitarian regime, the relativisation of an authoritarian regime, the relativisation of oppression, the relativisation of political trials and the suffering of prisoners. The relativisation of gulags, the activities of the KGB, the StB, the Securitate and the Stasi. The relativisation of Soviet military, power-based, colonial and ideological practices. The relativisation of censorship and ideological control.

Mantras flow like melodies. The mantra was awakened by the articulation of the words socialism, the left and communism. However, this was a conditioned reflex and not an esoteric awakening. As we know, “... conditioned reflexes are a type of learning. Unlike unconditioned reflexes, conditioned reflexes are formed only temporarily and can be reinforced by repeated situations or, on the contrary, extinguished if the stimuli that elicit them are absent. A conditioned reflex will be created if, for instance, we ring a bell while feeding a dog. After repeating this approximately twenty times we only have to ring the bell and the dog will start to salivate as though it had received food.” We can therefore assume that if we have been persuaded at least twenty times in our lives that the words socialism, the left and communism represent a threat to freedom and democracy, then upon these words being articulated a feeling of threat will arise. A feeling that freedom and democracy are at threat. And even though every day for practically twenty five years we have been witness – in Czech politics, on social media and as participants in discussions – to “repeated situations” that should have reinforced this conditioned reflex and made it stronger than ever before, the reflex is unaccountably fading. And it is not fading because totalitarian, authoritarian regimes, gulags, the KGB, StB, Securitate or the Stasi did not exist – we now know more about them than we did twenty five years ago. And it is not fading because the KSČM (Communist Party of Bohemia and Moravia) has managed to “relativise” perspectives of its own past or create a revisionist historical narrative (1). Perhaps the reason is that the principles of learning are complex and do not simply comprise the layered aggregate of conditioned reflexes.

Over the last twenty five years the eradication of communism, socialism and the left has been played out as a public performance. The historical victims of totalitarianism – prisoners and victims of illegal treatment and oppression – call for justice and the punishment of specific crimes. These are demands that are publicly supported by society and the successful attainment of which does not require any sabre-rattling. There was a time when such demands needed temporary political representation, but these days they require evidence for court cases. However, in a series of chivalric poses the victims are very quickly recuperated by “post-communist realpolitik”. A politician lays his hands on the victims, is photographed in their presence, listens to them, pays close attention to their words, and intones piously that a just reconciliation with the past is the only way to ensure our children live in a society built on legitimate foundations. The politician becomes a valiant knight-errant, who engages the corrupt Hydra of the totalitarian past in mortal combat and delivers the fatal blow. From this heroic deed is spawned a desire. The public vanquishing of the Hydra becomes a ritual denoting a politician’s maturity. As the ritual is repeated it is difficult not to slip into melodramatic roles. And as in the case of every ritual, this must be repeated over and over again. Repetition meets the condition of learning, which is repetition. The lesson seems to be that the subject of repetition created by post-communist politics is discredited by the knowledge and consciousness of a society that is learning from the changing conditions of the world. If we examine our post-communist performance, namely the rhythmic ritual of the slaying of the Hydra, at a certain moment we see a sudden transformation. During the performance itself the Hydra, which grows two new heads in place of every one that is cut off, is transformed on stage into an empty wineskin. Yet still our valiant knight sets about this empty wineskin with all his strength.

“Run, sirs! quick; and help my master, who is in the thick of the toughest and stiffest battle I ever laid eyes on. By the living God he has given the giant, the enemy of my lady the Princess Micomicona, such a slash that he has sliced his head clean off as if it were a turnip.” “May I die,” said the landlord at this, “if Don Quixote or Don Devil has not been slashing some of the skins of red wine that stand full at his bed‘s head, and the spilt wine must be what this good fellow takes for blood.”

Because while television shows endless reruns of the killing of the Hydra, the pragmatic politician is holding talks with one of the Hydra’s heads on support for his candidature. While television shows endless reruns of the killing of the Hydra, the pragmatic politician is being bribed by power or money to avert his gaze from the injustices, oppression and illegality being perpetrated and yet to be perpetrated. Naturally. This recurring performance is simply one of the elements of the jigsaw puzzle that post-communist learning offers. Anti-communism is a consequence of the binary compensatory arithmetic well known since the Cold War. The phenomenological experience of the individual living in a Soviet satellite promotes this experience to a universal, universalistic experience of life under socialism, the left and communism. This naturally collides with alternative experiences and histories: the left and socialism in First World countries, “communism as an idea” in the history of the humanities, and the emancipatory leftist ideologies of decolonised countries of the “Third World”.

Both historically and conceptually it is inaccurate to lump together socialism, the left and communism. On an ideological and realpolitikal level the struggles constituting their differences stand at the core of history and the current spectrum of the left: reformism vs. revolution, violent vs. non-violent change, revisionism vs. ortodoxy, etc., and these differences also led to a history of splits, struggles and schisms of the twentieth and twenty-first centuries. However, if we follow the repetitive anti-communist ritual, it leads only to the projection of negative “substance”. From a post-communist perspective what becomes negative substance is not that which was the subject of the differentiation and conflicts of leftwing movements (authoritative practices, the hegemony of power, purges, subordination, etc.), but any concrete idea striving for the improvement of rights, economic conditions in society, or a concept of the future on the basis of the interpretation of history. Last but not least, the possibility of a concept of society as such is the substance of the Hydra. And the tiredness of this iconographic motif is not, as it might appear, a dispute centred on a concrete past, but the start of a shift in temporary political representation into a ritual timelessness. The transformation of the Hydra into an empty wineskin creates the possibility of not viewing revolution in 1989 as an example of delayed return, whose actors were children who are now permitted by the school of late capitalism to complete their education and come of age. This transformation confronts viewers who underwent courses in binary compensation, victimisation, delirious ethnic self-identification, neoliberal cynicism, etc. with the disintegration of one concept of the future, namely that of recurrent conflict, and thus confirms the torpor of the status quo. The future of social organisation thus becomes imaginable.

footnotes:

in the title used a quote from “Don Quixote” by Miguel de Cervantes

1. The Communist Party continues to be non-self-reflective, authoritarian party, as confirmed recently by the statement by the chairman of the Central Committee of the KSČM, V. Filip. Commenting on the death of Vasil Bil´ak, one of the initiators of the letter of invitation to Leonid Brežněv and the armed forces of the Warsaw Pact in 1968, Filip said: “I would like to offer my heartfelt condolences to all his family and friends. As far as the historical role of Vasil Bil’ak is concerned, we have to understand that it is impossible to change history and that it is an indisputable fact that he was one of the initiators of the invitation sent to the Soviet armed forces. These days we view the invitation in different ways.”

Vy: od věků utlačení, otroci obětí bohu slunce zmrzačení pro temnotu padlých. Lidé velkých činů, prodaní i s půdou, jež jim dala barvu. Děti, jež zánik farem odsoudil do služeb bavlny a uhlí.Protože stačí zastavit se a přemýšlet: nikdy nic nepřijmout.

Spartakus, Jacquou le Croquant, Thomas Münzer.

Vy: chudáci země, tchaj-pchingové bohaté půdy, chartisté a ničitelé strojů, spiklenci v labyrintu předměstí, babouvističtí rovnostáři, sansculoti, komunardi, spartakisti. Všechny druhy lidových sekt a odbojné strany, stoupenci teroru, mužové s vidlemi a sekerami z barikád a planoucích zámků.Masy mnoha dalších, jejichž snahou je dokončit začaté, objevit ve svých skutcích skryté separatistické myšlenky.

Vy: námořníci házející své důstojníky hladovým rybám, utopisté elegických měst střílející na pasekách, kečujští horníci z And, gurmáni dynamitu. A afričtí rebelové, v mnoha vlnách za koloniálního puchu, pod ochranou Boha a štítů s levhartem. A nezapomeňme na toho, kdo, zcela sám, vzal svoji pušku a na způsob divokého kance zahájil v lesích Evropy odpor proti agresorům. Protože nic z toho, co narušilo kruh, není ztraceno. Nic nebude zapomenuto, nikdy.

Robespierre, Saint-Just, Blanqui, Varlin.

Vy: zaplavující ulice při velkých demonstracích všeho druhu. Levicoví studenti, dívky bojující za práva žen, hlavy velkých tajných odborů, staří probuzení vzpomínkami na generální stávky, vůdcové neúspěšných pučů, pracující na kolech.Nemnozí (milníky chůze proti proudu): ti, kdo věří ideji spravedlnosti ve sklepeních s ručními lisy.

Kdo tedy hovořil o osamění?Přemožený! Legendárně přemožený!Dávám zde výčet těch, co jsou vám nepřijatelní.

Futurističtí myslitelé na okraji. Obětní svědomí jako Rose. Nebo i ti, ozbrojeni dlouhými bambusovými holemi, jimž šlo pouze o to, jak nabodnout toho nejtlustšího policajta a vše ostatní bylo pro ně zahaleno temnotou. Protože z bezrozměrné svobody pocházejí nesčetné spisy.

Marx, Engels.

Vy: řečníci a bojovníci farmářských sdružení, camisardští proroci, členky klubů, shromáždění a federací, dělníci a studenti gymnázií zapojení do akce, výbory velké aliance a odborů. Sověty v továrnách a v armádě, lidové tribunály, vesnické komise pro rozdělení půdy, výstavbu zavlažovacích hrází či vytvoření milicí. Revoluční skupiny za kontrolu cen, popravu lhářů a dohled nad zásobami.Protože meditace nezastaví to, co se přeskupuje a množí. Vše, co se šíří, se zákonitě mění.

Lenin, Trockij, Rosa Luxemburgová, Čou En-laj, Mao Ce-tung.

Vy všichni. Vy rozhodnete, co schází, vy zvážíte likvidaci: „Kdo hovoří o selhání? Co bylo skutkem a myšlenkou, se stalo a bylo myšleno. Na svém začátku, v průběhu i na konci. Sečtení výsledků nechte na účetních. Protože na naší vládě bylo dospět k oddělení a nikoli ustavit těžký úřad trvání.Kdo však vyčerpá nepřeberné situace? Kdo zpacifikuje děj, v němž jsou kostky již vrženy?Věřte ve svůj imperativ. Odvraťte se od moci. Obrňte se proti verdiktu a ničemu se nikdy nepoddávejte. Nutnosti.

Nechte spokojené, ať si jdou. Bázliví, ať se množí. Tuto nezměrnou díru do světa vytvořila naše nedotčená jedinečnost, ze století do století, semafor komunismu je vztyčen.“

from a book of Alain Badiou “Of an Obscure Disaster. On the End of the Truth of State”

translated by Barbara P. Fulks

You: oppressed from time immemorial, slaves of sun-sacrifice mutilated for the obscurity of the fallen. Men of great labor sold with the soil that colored them. Children, who the closing of the farms expatriated in the service of cotton and coal. Because it's enough to wait and to think: no acceptance, never.

Spartacus, Jacquou le croquant, Thomas Munzer.

You: wretched of the earth, Tai'pings of the rich soil, Chartists and machine wreckers, plotters in the maze of the suburbs, Babouviste egalitarians, sans-culottes, communards, Spartacists. All kinds of popular sects and seditious parties, partisans of the time of Terror, men of the pitchfork and the axe, of the barricades and the flaming chateaux. The masses of so many others attempting to finish what they began, discovering in the declaration of their act the latent, separatist thought.

You: marines throwing the officers to the carnivorous fish, utopists of elegiac cities firing the shot in the clearing, Quechua miners of the Andes, gourmands of dynamite. And the African rebels, through successive tides in the colonial stench under the protection of God and the panther shields. Not to forget the one, all alone, who took down his shotgun and, like a wild boar, began resisting the aggressor in the forests of Europe. Because nothing is lost of what broke the circle. Nothing is forgotten, ever.

Robespierre, Saint-Just, Blanqui, Varlin.

You: deployment in the streets of the great demonstrations of all kinds. Leftist students, girls demanding rights for women, banners of the great clandestine syndicates, old men awakened by the memory of general strikes, leaders of failed coups, workers on bikes. The few (epochs of counter-current): believers in the just idea in the cellars

Who thus spoke of solitude? Vanquished! Legendary vanquished! I name here your unacceptables.

with manual presses. Futuristic thinkers on the perimeter. Sacrificial consciences white like the Rose. Or even those, armed with long bamboo poles, whose knowledge was for impaling the fattest cops and all the rest was obscure for them. Because from a freedom without dimension comes countless writings.

Marx, Engels.

You: haranguers and warriors of the farmers' leagues, camisard prophets, club women, assemblies and federations, workers and lycee students in grassroots actions, triple union, and grand alliance committees. Soviets in factories and in military cam paigns, popular tribunals, great village commissions for the division of lands, the formation of irrigation dams, of militia. Revolutionary groups for price controls, the execution of liars and the surveillance of stocks. Because meditation cannot stop what reassembles and multiplies. Nothing disseminated remains unchanged.

Lenin, Trotsky, Rosa Luxemburg, Chou En Lai, Mao Tse Tung.

All of you. You judge what is lacking and you consider abolition: "Who speaks of failure? What was done and thought was done and thought. In its beginning, its season, its end. Leave to the accountants the tabulation of the results. Because our reign was going to invent a separation, and not establish the heavy office of a duration. Who will thus exhaust the infinity of situations? Who will pacify the event in which the dice are thrown?Trust your imperative. Tum away from power. Let the verdict be indifferent for you, and let nothing ever make you give in to it. To necessity.

Let the satisfied go on their way. Let the faint-hearted proliferate. Our intact singularity made this huge hole in the world where, from century to century, the semaphore of communism is planted."

from a book of Alain Badiou “Of an Obscure Disaster. On the End of the Truth of State”

translated by Barbara P. Fulks

… to brush history against the grain.

Walter Benjamin, “On the Concept of History”

01.“The true picture of the past flits by…” These words by Walter Benjamin have the most direct possible relation to the phenomenon of the Soviet past.

What exactly was this experience? And what does it mean today?

Today, nostalgia for all things Soviet is a popular commodity that is so fluid precisely because its underlying experience has already been hollowed out. As the Soviet experience returns in new capitalist packaging, even the right to interpret its history becomes an object of unabashed speculation. A host of contemporaries is attempting to construct a comfortable image of the past (Stalin – the might of empire – party dictatorship – socialist realism – avant-garde as surface design) to legitimate a flimsy power and a shabby everyday. To interrupt the din of this choir, it makes sense to turn to the central question that Benjamin asks in his theses on the concept of history: who is the subject of history? For those who take on the task of continuing the struggle for emancipation, the answer to this question is unambiguous: “not man or men, but the struggling, oppressed class itself is the depository of historical knowledge,” a class-multitude that clearly realizes and rejects the status quo that fetters its lives, dreams, and the dignity and strength of constituent labor: all those who still remember the pride of belonging to the human struggle for freedom.If we resign ourselves to the history of the victors, this will be a betrayal of the Soviet experience. But if we are willing and ready to inherit the Soviet project, we need to rethink it as the history of the oppressed, as a battle for the actualization of the emancipatory potentials repressed in Soviet history. Without this paradoxical gesture, we stand little chance of drawing anything positive from the experience of revolution defeated and popular power betrayed. One of the meanings of art lies in its capacity for actualizing the potentials of the past, which we rush to “seize hold of a moment of danger,” as they are “becoming a tool” in the hands of the victors. Creativity draws closer the moment in which the actualized elements of the past interweave with what is taking place in the presence of the now (Jetztzeit), leading to the composition of a new Event.

02.“We communists,” a nominal precision of “we revolutionaries,” a conception which in turn gave political and subjective weight to that “we” that was thought as the final instance: the “we” of the working class, “we proletarians,” a “we” that was not always spoken out loud, but whose historical axiom every ideal community considered its origin. Or, to put it differently, “we” who retain fidelity to the events of October 1917.” (A.B.)

Can we, the new left in Russia, repeat Alain Badiou's oath of fidelity?

The problem is that our political becoming and the corresponding postulates of fidelity have a different event structure. Which event demands our fidelity? To honestly answer the political and ethical challenges of this question, each new situation

calls upon us to face the emancipatory movement’s history as a whole, both in Russia and in the world, in which October 1917 is only one of many important events. We cannot constitute our fidelity around this one victory without considering our fidelity to the “oppressed,” because it is precisely this fidelity that contains “a temporal index” that allows us to redraw history’s developmental vector.

Who are these oppressed?

The Red Army commanders who disappeared into the camps. The disbanded LEF and the crazy OBERIU who insisted upon the right to invent their own language. The heroic sailors of Kronstadt who raised their voice against the party's dictates.Khlebnikov, Platonov, Mandelstam, and Filonov, who painted “The Formula and Dawn of the Proletariat.”The members of the Trotskyite opposition who called for world revolution. The first dissidents who went out into the squares alone; all those who spent their nights typing out the “Chronicle of Current Events” on carbon paper, a news digest of disobedience and hope.The defenders of Leningrad, and all those who fell in the struggle with fascism.The workers of the defeated Ryutin plaform and the workers of Novocherkassk who could no longer stomach the bare-faced insolence of the bureacrats. And all those who showed that labor could work for the common good in the face of overwhelming odds…

And many others. Why recall this multitude of names? It seems more important to uncover the emancipatory motives of their actions.

They are “those who are lying prostrate”; the ruin of their unrealized potentialities have a claim on those whose “coming was expected”.

They all return us to the values of the early Perestroika, which had not yet quite lost the promise of fidelity to the revolution. In fact, for us, the Event of perestroika gave us our first “revolutionary chance in the fight for the oppressed (Soviet) past,” and not for a comfortable bourgeois future. Yet this past was spent unwisely, wasted and obliterated by a state-party that proved capable of poisoning everything around it even as it lay dying, rising from the ashes under the control of former KGB officers, party apparatchiks, young sycophants from the Komsomol, who all quickly found a common language with the capitalists of the world.

03.In the final analysis, our fidelity can be articulated in one compact political slogan. Its appearance heralded the beginning of Soviet history. Paradoxically, it also signaled its closure in those clear days of late autumn sun when the agony of the temporary perestroika soviets reached its tragic apex. This slogan is: “All Power to the Soviets!”

“All Power to the Soviets” is a demand for radical people power whose potentiality is pregnant with the significance and promises of all of Soviet history, becoming its political testament, an appeal to continue striving for the truth, even in the darkest moments of reaction. Forgotten

and scorned, this demand is still an unreachable horizon, “the ontologicial idea of democracy or communism, which are one and the same.” (A.B.)

04.In closing, I would like to remember one hauntingly strange document of the Soviet epoch. Written in 1968 (another symbolic year of fidelity) and sealed into a capsule, it was placed into the fundament for the monument to the 50 Year Anniversary of the Komsomol on Stachek Prospect in Leningrad. It appeals to the coming generation of youths who were supposed to unearth this capsule in 2018. There is no more Komsomol, and the city in which the capsule was buried no longer bears Lenin’s name, but this text is still here. In its time, it blended into the trite, undifferentiated background noise of propaganda. Today, it seems even more inappropriate. But one can hear both Badiou’s pathos and Benjamin’s mystical illuminations reverberating between its lines. It sounds strangely insistent, a tactless outburst interrupting the pragmatism of the contemporary language of capital. Surprisingly, a well-trained ear can discern its melody as the culmination of the entire tradition of emancipatory humanism, a melody that really is the testament of the Soviet promise.

Letter to the youth of Leningrad:

Remember us on the centenary celebration of the young Earth, eternal and free, to which we too belong.Remember! – without memory there is nothing to come.Holy memory, the sister of care over what is to come, dictates these words to us.All you see was attained through the work and blood of heroes; your beautiful lives continue our love.Our grandfather and fathers, mothers, sisters and brother in blood and belief set out to do battle here in Leningrad. Here, they emerged victorious; here, they defended their fatherland, Justice, Freedom, and Hope.Do not mourn the last century's millions of fallen heroes. Their bravery and heroic deeds were full of great meaning. Show us that these heroic deeds were not in vain. We believe in you.We carry the banner of their heroism into the troublesome, promising world in our work and our studies.We carry their hope in our hearts, remembering that our times are linked, and that we are responsible.Through the fifty years that connect us, we say:May your love be hot,May your songs be gladMay your recognitions be greatMay your characters be braveMay the world you share be beautiful.May all your achievements belong to the human brotherhood of the Earth.We do not pity ourselves because we know: you will be better than us.We do not envy you.Please don't envy us…

This text is based on a polemic with Alain Badiou’s “A Secret Catastrophe. The End of the Truth of the State” (published at http://sociologos.narod.ru/textes/badiou.htm) and also draws upon Walter Benjamin's “On the Concept of History.” The text contains both direct and oblique references to both.I would also like to express my thanks to Alexander Skidan. Without our dialogue, it would have been impossible to write this text.

Dmitry Vilensky

Theses on the Soviet Experience

Dmitrij Vilenskij Teze o sovětské zkušenosti

… hladit historii proti srsti.

Walter Benjamin, „O pojetí dějin“

01. „Opravdový obraz minulosti se jen mihne kolem…“ Tato slova Waltera Benjamina mají velmi přímý vztah k fenoménu sovětské minulosti. Jaká však tato zkušenost byla doopravdy? A jaký význam má dnes?

Současná nostalgie po všem sovětském je natolik běžná právě proto, že je založena na zcela vyprázdněné zkušenosti. Spolu s tím, jak se sovětská zkušenost vrací v novém kapitalistickém kabátě, stává se i samotné právo interpretovat její dějiny předmětem nestydaté spekulace.

Řada našich současníků se pokouší o vytvoření pohodlného obrazu minulosti (Stalin – imperiální moc – diktatura jediné strany – socialistický realismus – avantgardní design) s cílem ospravedlnit chabou moc a ošuntěnou všednost. Abychom přerušili lomoz vydávaný tímto sborem, je třeba obrátit se k ústřední otázce, již Benjamin pokládá ve svých tezích o pojetí dějin: kdo je subjektem dějin? Pro ty, kdo přijmou úkol pokračovat v boji za emancipaci, je odpověď na tuto otázku jednoznačná: „Nikoli jedinec či jedinci, ale samotná trpící a utlačovaná třída je místem ukládání historických poznatků,“ třída-množství, která si jasně uvědomuje a odmítá status quo svazující její životy, sny i důstojnost a sílu práce; všichni ti, kdo doposud nezapomněli na hrdost vyplývající z lidského boje za svobodu.

Jestliže rezignujeme a akceptujeme dějiny psané vítězi, bude to zrada sovětské zkušenosti. Pokud však chceme a jsme připraveni převzít štafetu sovětského projektu, musíme o něm uvažovat jinak – jako o dějinách utlačovaných a bitvě za modernizaci emancipačních potenciálů potlačených v průběhu sovětských dějin. Bez tohoto paradoxního gesta máme jen malou šanci převzít cokoli pozitivního ze zkušeností poražené revoluce a zrazené moci lidu.

Jeden z významů umění spočívá v jeho schopnosti aktualizovat potenciály minulosti, jež se snažíme „uchopit v okamžiku nebezpečí“, neboť se v rukách vítězů „stávají nástrojem“. Díky tvořivosti je blíže okamžik, v němž se aktualizované prvky z minulosti prolnou s tím, co se právě děje v přítomnosti (Jetztzeit), a povedou ke vzniku nové Události.

02. „My komunisté“, což je upřesnění označení „my revolucionáři“, koncepce, jež naopak propůjčila subjektivní váhu onomu „my“, které bylo myšleno jako poslední instance: „my“ třídy pracujících, „my proletáři“, „my“ nevyslovené vždy nahlas, za jehož historický axiom však každá ideální společnost považovala jeho původ. Nebo, řečeno jinými slovy, „my, kdo si uchováváme věrnost událostem z října 1917.“ (A. B.) Jsme my, nová ruská levice, schopni zopakovat přísahu věrnosti Alaina Badioua?

Potíž je v tom, že naše politické zhmotňování a související postuláty věrnosti mají odlišnou strukturu události. Jaká událost si žádá naší věrnosti? Máme-li dát upřímnou odpověď na politické a etické problémy vyplývající z této otázky, vyžaduje po nás každá nová situace, abychom se postavili tváří v tvář dějinám emancipačních hnutí jako celku, a to jak v Rusku, tak ve světě, v jehož rámci je říjen 1917 pouze jednou z řady významných událostí.

Nemůžeme naši věrnost postavit na tomto jediném vítězství, aniž bychom přitom neuvažovali o naší věrnosti vůči „utlačovaným“. Protože právě tato věrnost obsahuje „časový index“, který nám umožňuje přesměrovat vektor vývoje dějin.

A kdo jsou oni utlačovaní?

Velitelé Rudé armády, kteří zmizeli v táborech. Rozpuštěná sdružení LEF a bláznivé OBERIU, která trvala na svém právu vymyslet si vlastní jazyk. Hrdinští námořníci z Kronštadtu, kteří pozvedli svůj hlas proti diktátu strany.Chlebnikov, Platonov, Mandelštam a Filonov, kteří namalovali obraz Formule a úsvit proletariátu. Členové trockistické opozice, kteří volali po světové revoluci. První disidenti, kteří osamoceně vyšli na náměstí; všichni ti, kdo po večerech v mnoha kopiích sepisovali „Kroniky aktuálních událostí“, výběr zpráv neposlušnosti a naděje. Obránci Leningradu a všichni, kdo padli v boji proti fašismu. Členové potlačené Rjutinovy platformy a pracovníci z Novočerkasska, kteří již nedokázali snášet nestoudnou drzost byrokratů. A ti, kdo ukázali, že tváří v tvář všem protivenstvím může těžká práce prospět společné věci…

A mnozí další. Proč toto obrovské množství lidí připomínat jmény? Jako důležitější se jeví odhalit emancipační pohnutky jejich činů.

Jsou těmi, „kdo leží nataženi“; krach jejich nenaplněných možností si vybírá svou daň na těch, jejichž „příchod byl očekáván“.

Ti všichni se vracejí k hodnotám rané Perestrojky, z nichž se dosud tak docela nevytratil příslib věrnosti věci revoluce. Událost Perestrojky nám ve skutečnosti přinesla naši první „revoluční šanci v boji za potlačovanou (sovětskou) minulost“, a nikoli za pohodlnou buržoazní budoucnost. Tato minulost však byla hloupě promrhána a vymazána státostranou, která prokázala svou schopnost otrávit vše kolem sebe, a to i tehdy, když ležela na vlastní smrtelné posteli, i tehdy, když povstala z popela pod rukama bývalých důstojníků KGB, aparátčíků a mladých komsomolských patolízalů, kteří bleskurychle nalezli společnou řeč se světovými kapitalisty.

03. V závěru této analýzy lze naši věrnost zformulovat do jednoho stručného politického hesla. Vzniklo na úsvitu sovětských dějin, paradoxně však zároveň ohlašovalo i jejich konec v oněch jasných, pozdně podzimních dnech, kdy agonie dočasných perestrojkových sovětů dosáhla svého tragického vrcholu. Toto heslo zní: „Všechnu moc sovětům!“ „Všechnu moc sovětům“ je požadavek po radikální moci lidu, jehož možnosti jsou těhotné významem a přísliby celých sovětských dějin, jejichž politickým testamentem se toto heslo stalo; výzva k tomu, abychom i nadále bažili po pravdě, a to i v nejtemnějších okamžicích reakce. Jakkoli zapomenutý a opovrhovaný, představuje tento požadavek i nadále nedostižný horizont, „ontologickou ideu demokracie či komunismu, což je jedno a to samé.“ (A. B.)

04. Závěrem bych rád zmínil jeden zvláštní dokument sovětské epochy, jehož připomínka se mi stále vrací. Byl sepsán v roce 1968 (což je z hlediska věrnosti další symbolický rok), umístěn do schrány a uložen do základů pomníku k 50. výročí založení Komsomolu na leningradském Stačeckém prospektu. Dokument apeluje na budoucí generace mladých, které měly tuto schránu vyzvednout

v roce 2018. Po Komsomolu dnes není a ni stopa a město, v němž byla schrána uložena, již nenese Leninovo jméno, avšak text zde stále je. Ve své době splýval s okolním banálním propagandistickým šumem, dnes se pak jeví ještě nepřípadněji. Mezi jeho řádky však svým způsobem rezonují Badiouův patos a Benjaminova mystická osvícení. Působí zvláštně naléhavým dojmem, jako netaktní výbuch narušující pragmatismus současného jazyka kapitálu. Školené ucho kupodivu dokáže identifikovat jeho melodii jako završení celé tradice emancipačního humanismu, melodii, která je skutečným odkazem sovětského příslibu.

Dopis mladým Leningradu:

Vzpomeňte naší památky při stoletém výročí mladé Země, věčné a svobodné, jíž všichni patříme.

Vzpomeňte! – bez paměti není budoucnosti. Svatá paměť, sestra toho, co teprve přijde, nám diktuje tato slova.

Vše, co vidíte, vzniklo z práce a krve hrdinů; vaše nádherné životy jsou pokračováním naší lásky.

Váš děd, otcové, matky, sestry a bratři v krvi a v přesvědčení zde v Leningradě vytáhli do bitvy. Zde povstali jako vítězové; zde hájili svou vlast, spravedlnost, svobodu a naději.

Neplačte nad miliony padlých hrdinů minulého století. Jejich odvaha a hrdinské skutky měly obrovský smysl. Dokažte nám, že tyto skutky nebyly vykonány zbytečně. Věříme vám.

Prostřednictvím naší práce a studií neseme zástavu jejich hrdinství do složitého světa plného příslibů.

Neseme jejich naději ve svých srdcích a máme na paměti, že naše doby jsou propojeny a my máme zodpovědnost.

Napříč půlstoletím, které nás spojuje, říkáme:

Ať je vaše láska žhavá,

ať jsou vaše písně šťastné,

ať je vaše uznání vysoké,

ať jsou vaše povahy odvážné,

ať je váš svět krásný.

Ať vše, čeho jste dosáhli, patří bratrským národům Země.

Nelitujeme se, protože víme, že budete lepší než my.

Nezávidíme vám.

A prosíme, nezáviďte ani vy nám…

Tento text vychází z polemiky s dílem Alaina Badioua: „A Secret Catastrophe. The End of the Truth of the State“ (zveřejněným na: http://sociologos.narod.ru/textes/badiou.htm) a využívá rovněž díla Waltera Benjamina „On the Concept of History“ (O pojetí dějin, http://didus.cz/content/upload/pdf/O%20pojmu%20dejin.pdf). V textu se objevují jak přímé, tak nepřímé odkazy na obě tyto práce.

Rád bych poděkoval Alexandru Skidanovi. Bez našeho vzájemného dialogu by tento text nikdy nevznikl.

ANTI-ANTICOMMUNISM A PLAY IN A SPACE

WRITTEN & STAGED:

Chto Delat www.chtodelat.org

DRAMATURGY:

Dmitry Vilensky

WITH PARTICIPATION:

Tsaplya Olga Egorova, Nikolay Oleynikov, Dmitry Vilensky, Gluklya Natalya Pershina

SPECIAL GUEST:

Martina Malinová (song Who thus spoke of sol itude? -

the fragment from a text by ALAIN BADIOU “Of an Obscure Disaster”)

TRANZITDISPLAYFri, 2014-02-21 - Sun, 2014-04-06

otevírací doba / opening hours

út — ne / tue — sun / 12 — 18h

Dittrichova 9/337, Praha 2, CZ

www.tranzitdisplay.cz

info@tranzitdisplay.cz

lay-out, graphics and editing: Dmitry Vilensky

translators: Martin Micka and Phil Jones

czech correstures: Tereza Hubáčková

hlavní partner / main partner: ERSTE Foundation podpora / support: Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha, MČ Praha 2mediální partner / media partner: A2 kulturní čtrnáctideník