univerzita palackého v olomouci - theses · web viewobecnost účelu ukládání výchovných...
Post on 08-Feb-2020
1 Views
Preview:
TRANSCRIPT
Univerzita Palackého v OlomouciPrávnická fakulta
Anna Karlová
Problémy trestního postihu mladistvých
Diplomová práce
Olomouc 2012
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Problémy trestního postihu mladistvých
vypracovala samostatně a citovala jsem všechny použité zdroje.
V Olomouci dne 25.6 2012 Anna Karlová
Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí práce JUDr. Milaně Hrušákové, Ph.D. za její
rady, připomínky a podněty při zpracování této práce.
Obsah
Úvod……………………………………………………………………………………. 6
1. Historický vývoj, právní úprava, věcná působnost zákona……………………… 8
2. Obecný účel zákona………………………………………………………………… 10
3. Základní pojmy……………………………………………………………………… 12
3.1 Osoby blízké věku mladistvým…………………………………………. 13
3.2 Děti mladší patnácti let…………………………………………………. 14
3.3 Trestní odpovědnost mladistvých………………………………………. 15
3.4 Provinění………………………………………………………………… 16
4. Problémy postihu mladistvých……………………………………………………… 18
4.1 Výchovná opatření……………………………………………………… 19
4.1.1 Ukládání výchovných opatření v průběhu řízení………………… 20
4.1.2 Důsledky nedodržení výchovných opatření……………………. 22
4.1.3 Dohled probačního úředníka……………………………………. 24
4.1.4 Probační program………………………………………………… 27
4.1.5 Výchovné povinnosti…………………………………………… 31
4.1.6 Výchovná omezení………………………………………………. 35
4.1.7 Napomenutí s výstrahou………………………………………… 35
4.2 Ochranná opatření……………………………………………………… 37
4.2.1 Ochranná výchova……………………………………………… 38
4.3 Trestní opatření………………………………………………………… 39
4.3.1 Obecně prospěšné práce………………………………………… 41
4.3.2 Zákaz činnosti…………………………………………………… 43
4.3.3 Zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce……. 43
4.3.4 Vyhoštění………………………………………………………… 44
4.3.5 Peněžité opatření…………………………………………………. 45
4.3.6 Peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu ……………. 48
4.3.7 Podmíněné odsouzení, podmíněné odsouzení s dohledem……… 50
4.3.8 Trestní opatření nepodmíněného odnětí svobody………………. 53
4.3.9 Trestní opatření bez speciální úpravy v ZSM, Domácí vězení…. 55
5. Systém ukládání opatření mladistvým podle německého JGG………………… 57
Závěr…………………………………………………………………………………… 59
Seznam použitých zkratek……………………………………………………………… 61
Seznam použitých zdrojů……………………………………………………………… 62
Shrnutí…………………………………………………………………………………. 66
Klíčová slova…………………………………………………………………………… 68
Úvod
Tato diplomová práce se věnuje tématu Problémy trestního postihu mladistvých. Téma
jsem si zvolila z důvodu atraktivity této problematiky jak pro oblast trestněprávní teorie, tak
pro aplikační praxi trestního práva. Tématika osob mladistvých je také konstantně mediálně
poutavá, což lze odůvodnit právě věkovou nedozrálostí pachatelů provinění. Kriminalita
mladistvých je ve společnosti vnímána jako závaznější problém v porovnání s trestnou
činností dospělých pachatelů. Mnohdy je dokonce považována za selhání společnosti jako
celku, nikoliv jen za pochybení jednotlivce. Toto chápání sdílejí i současné odborné
publikace, které se tomuto tématu věnují. Často je zmiňován fakt, že protiprávní čin je nejen
projevem selhání rodiny a samotného mladistvého, ale i sociální funkce státu, která neplnila
svoji preventivní funkci především v oblasti rodinného práva.
Problémy trestání mladistvých se dostávají do popředí zejména v souvislosti
s nejzávažnějšími proviněními, které páchají osoby pohybující se na hranici trestní
odpovědnosti. Tím se zvedá ve společnosti vlna nevole spojená především s úvahami o
snížení věkové hranice trestní odpovědnosti. Poslední hojné diskuze na toto téma proběhly
v době schvalování nového trestního zákoníku1. Problematika dolní hranice trestní
odpovědnosti je sice objektivně velmi zajímavá a hojně diskutovaná, ale ne tak provázaná se
zadáním této diplomové práce, proto ji ponechávám stranou.
Právní úprava vztahující se na kategorii mladistvých pachatelů je obsažena ve
zvláštním zákoně č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a soudnictví
ve věcech mládeže a o změně některých zákonů2. Jako úprava speciální se omezuje pouze na
specifika sankcionování mladistvých. Proto je nutné jak v aplikační praxi soudů3, tak při
zpracování jakékoli odborné práce zabývající se tímto tématem, zohlednit i obecné
trestněprávní normy (především TZ a TŘ4). Tak je činěno i v této práci.
Esenciální myšlenkou, která se prolíná celou jeho úpravou, je idea výchovného
působení opatření ukládaných mladistvým vycházející z konceptu restorativní justice5. Tímto
pojetím, které se promítá do všech moderních evropských zákoníků včetně české právní
úpravy, se zaobírám na více místech, jelikož jako hlavní idea prostupuje všemi částmi
problematiky této diplomové práce.1 zákon č. 40/2009 Sb., dále označován zkratkou TZ2 zákon o soudnictví ve věcech mládeže, dále označován zkratkou ZSM3 Myšleno soudů pro mládež. Pod pojmem soud se v této práci rozumí soud pro mládež, pokud není řečeno jinak. 4 zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zkratka TŘ5 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 2
6
Pod označením postih mladistvého je třeba si představit zákonné následky
protiprávních činů mladistvých. ZSM je označuje pojmem opatření. Těžištěm této diplomové
práce je tedy rozbor jednotlivých opatření. Dle názvu diplomové práce by jejím jádrem měla
být především trestní opatření. Z důvodu výjimečnosti v trestněprávní úpravě a také z důvodu
vztahu k účelu ZSM důkladně rozebírám i opatření výchovná, jelikož jsou to právě ona, která
jsou svojí povahou nejlépe uzpůsobena dosáhnout účelu ZSM. Naopak v pozadí ponechávám
opatření ochranná, protože jsou - leč univerzální a uplatnitelná i u mladistvých – ne tak těsně
provázaná se speciální problematikou mladistvých.
V této práci se soustřeďuji na to, co je specifické a úzce spjaté s mladistvými. Proto při
pojednávání o tématu upřednostňuji instituty, které se používají výhradně při postihu
mladistvého, nebo takové, které se uplatní i při trestání dospělých pachatelů, ale při aplikaci
na mladistvé provinilce vyvolávají pochybnost či zájem. Dále také upřednostňuji
hmotněprávní úpravu před procesní. Mým cílem je spíše vyzdvihnout jedinečnosti právní
úpravy mladistvých a popřípadě její spornosti či nedokonalosti. Současně neopomíjím
základní pojmy, jejichž vynecháním by dle mého názoru utrpěla logická struktura práce.
V souhrnu by mělo jít o komplexní přehled obsahující jak imanentní pojmy českého trestního
práva mladistvých, tak i jednotlivé problémy a zvláštnosti. Celek je doplněn judikaturou a
vlastními názory na dané téma.
Při psaní této práce využívám metod analýzy, kompilace a komparace. Analýzy ve
vtahu k rozebíraným problémům, kompilaci především ve spojení se základními informacemi
o daném problému a komparaci ve vztahu buď k protichůdným názorům, nebo v porovnání
české legislativy se zahraniční právní úpravou. K porovnání jsem si zvolila úpravu Spolkové
republiky Německo, jelikož je postavena na stejném ideovém základu.6 Základními zdroji při
psaní této práce jsou jistě komentovaná znění ZSM a TZ. Dále pak především odborné články
na toto téma od JUDr. Sotoláře, JUDr. Hrušákové a JUDr. Ščerby.
1. Historický vývoj, právní úprava, věcná působnost zákona
6 Jedná se o výchovný účel opatření užitých při sankcionování mladistvého (§ 9 ZSM, § 2 des Jugendgerichtsgesetzes – zkratka JGG)
7
Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, nabyl účinnosti 1. ledna
2004, čímž nahradil dosavadní úpravu obsaženou v trestním zákoně. Z hlediska
chronologického vývoje je tento zákon krokem vpřed oproti stavu předcházejícímu jeho
přijetí, jelikož problematika trestání mladistvých neměla více než padesát let speciální úpravu
v samostatném zákoně. Jinak tomu bylo v období první republiky. Zde platil zákon č. 48/1931
Sb. z.a n., o trestním soudnictví nad mládeží. Kromě zahraničních zákonů a závazných
mezinárodních dokumentů týkajících se delikventní mládeže byla tato úprava v mnohém
inspirací pro současný ZSM. Tento zákon byl na velmi vysoké úrovni, o čemž svědčí řada
institutů, ke kterým se současná právní úprava vrací.7 Především zde byl zdůrazněn
preventivní účel sankcí a pomocná role trestní represe, které se staly pilíři účinné právní
úpravy sankcionování mladistvých.
Následující vývoj však zařadil problematiku mladistvých zpátky do trestního zákona.
Stalo se tak roku 1950 a tento stav přetrval až do roku 2004. Pojetí vztahu trestání
mladistvých a dospělých v jednom zákoně však dlouhodobě nevyhovovalo, neboť
neumožňovalo dostatečnou diferenciaci trestního postihu mladistvých a dospělých pachatelů.8
Neexistovaly specializované soudy pro mladistvé, státní zástupci a dokonce ani
specializovaný systém Probační a mediační služby. Proto se po vzniku samostatné České
republiky začalo pracovat na nové legislativní úpravě. Tyto snahy vyvrcholily v roce 2003
přijetím zákona č. 218/2003 Sb., který následujícího roku nabyl účinnosti.
Základní a nejdůležitější teze je řazena logicky do prvního ustanovení tohoto zákona.
Zde se stanovuje, že ZSM upravuje podmínky odpovědnosti mládeže za protiprávní činy
uvedené v TZ, opatření ukládaná za takové protiprávní činy, postup, rozhodování a výkon
soudnictví ve věcech mládeže. Tímto ustanovením je deklarovaná věcná působnost zákona,
který se vztahuje na věkovou hranici mládeže bez výslovného vymezení dolní hranice,
s horním věkovým limitem do dovršení 18 let. Vztahuje se tedy nejen na mladistvé starší
patnácti let, ale také na druhou věkovou kategorii, kterou tento zákon vymezuje tj. dětí mladší
patnácti let. Předmět právní regulace je uveden výčtem oblastí vztahů, na které zákon dopadá
(tj. podmínky odpovědnosti mládeže, opatření, postup rozhodování a výkon soudnictví ve
věcech mládeže).9 Tyto vztahy se týkají jak hmotněprávních, tak procesních otázek.
ZSM má charakter speciální úpravy vůči dalším obecným právním předpisům zejména
TZ a TŘ. Tato specialita je vymezena v § 1 odst. 3 ZSM. Ten stanoví, že pokud ZSM 7 HRUŠÁKOVÁ, M., ŽATECKÁ, E. Hranice trestní odpovědnosti. Časopis pro právní vědu a praxi, 2005, roč. 13, č. 1, s. 828 JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné:obecná část, zvláštní část. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 4459 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 3
8
nestanoví jinak, užije se na toho, kdo v době spáchání činu nepřekročil osmnáctý rok věku,
obecných právních předpisů. Z tohoto ustanovení vyplývá aplikační přednost ZSM před TZ.
Situace, kdy může nastat konflikt úpravy zvláštní a obecné, osvětluje Prof. Jelínek ve své
učebnici trestního práva hmotného a uvádí způsoby řešení těchto střetů. V podstatě lze narazit
na tři možné alternativy, jak mohou tyto úpravy kolidovat. Za prvé je možné, že ZSM
některou problematiku týkající se trestné činnosti mládeže neupravuje vůbec. V tomto případě
se použijí ustanovení TZ s ohledem na obecný účel sankcí vyjádřený v § 9 odst. 1 ZSM.
Naproti tomu, jestliže ZSM upravuje komplexně institut neznámý TZ, pak se použijí příslušná
ustanovení ZSM a TZ se užije, jen pokud jde o aplikaci obecných zásad pro ukládání trestních
sankcí. Třetí podoba konkurence těchto norem nastane v případě, když ZSM upravuje
speciálně některé dílčí otázky sankcionování mladistvých a v ostatních případech se použije
TZ.10
2. Obecný účel zákona
Unikum právní úpravy trestání mladistvých a také jejím charakteristickým znakem,
který ji odlišuje od úpravy vztahující se na věkovou kategorii dospělých pachatelů, je právě
její účel. Základní vymezení účelu zákona nalezneme v ustanoveních § 1 odst. 2, § 3 odst. 1 a
10 JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné:obecná část, zvláštní část. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 446-447
9
§ 9 odst. 1 ZSM. Vychází z myšlenky, že u mladistvého obecně existuje větší možnost, že se
podaří jeho výchovu a budoucí život včas usměrnit tak, aby se taková osoba v budoucnu
trestné činnosti vyvarovala.11 V § 1 odst. 2 ZSM je zakotveno, že projednáním protiprávních
činů páchaných mladistvými se sleduje toho, aby se mladistvý zdržel dalšího protiprávního
jednání, aby přispěl k odčinění újmy vzniklé jeho činem, a aby řízení vedené proti němu
přispělo k předcházení a zamezování páchání dalších protiprávních činů. Z tohoto lze dovodit,
že cílem zákona je především pozitivně působit na sociální rozvoj mladistvého a to tak, aby se
zdržel dalšího kriminálního jednání. Tento závěr potvrzuje § 9 ZSM, který stanoví, že účelem
opatření ukládaných mladistvým je zejména vytvoření podmínek pro sociální a duševní rozvoj
mladistvého se zřetelem k jím dosaženému stupni rozumového a mravního vývoje, osobním
vlastnostem, rodinné výchově a prostředí mladistvého, z něhož pochází, dále pak jeho ochrana
před škodlivými vlivy a předcházení dalšímu páchání provinění. Toto ustanovení zdůrazňuje
kromě výše zmíněného i skutečnost, že je třeba zohledňovat rozumový a mravní vývoj
mladistvého a jeho sociální prostředí při ukládání vhodného opatření nápravě. Tato v zákoně
zdůrazněná individualizace je dalším důležitým atributem trestání mladistvých delikventů.
Shrnutím těchto dvou paragrafů získáme obecný účel ZSM. Jedná se o výchovný,
resp. individuálně preventivní účel.12 V souvislosti s ním je na místě zmínit ještě jeden
princip, který se projevuje i při trestání dospělých pachatelů, ale u mladistvých se ještě
striktněji zohledňuje. Jedná se o pomocnou roli trestní represe při sankcionování mladistvých,
která se zásadou prevence jistě souvisí a dohromady s ní vytváří komplexní návod, jak
přistupovat k mladistvému pachateli. V ZSM ji nalezneme v § 3 odst. 2, který uvádí, že trestní
opatření lze užít pouze tehdy, jestliže zvláštní způsoby řízení a opatření, zejména obnovující
narušené sociální vztahy a přispívající k předcházení protiprávním činům, by zřejmě nevedly
k dosažení účelu tohoto zákona. Zvláštními způsoby řízení se rozumí tzv. odklony.
V trestních věcech mladistvých se jedná o podmíněné zastavení trestního stíhání, narovnání a
odstoupení od trestního stíhání.
Idea výchovného účelu vychází z konceptu restorativní justice. Pojetí restorativní
justice vychází z předpokladu, že je efektivnější mladistvého usměrnit k chování v souladu
s právními normami a tak předcházet jeho další trestné činnosti, než jej trestat a tak působit
pouze do minulosti.13 Na tomto principu je postavena i německá koncepce trestního práva pro
mladistvé (§ 2 JGG). 11 JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné:obecná část, zvláštní část. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 44512 Tamtéž s. 44913 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 2
10
3. Základní pojmy
Jedním z projevů odlišného přístupu k mladistvému pachateli je existence odchylek
v právní terminologii oproti pojmosloví užívaném TZ. Před pojednáním o hlavním tématu
této práce je proto nezbytné definovat základní pojmy, kterými jsou mladistvý, trestní
odpovědnost mladistvých, provinění, opatření atd. K tomuto účelu je vyhrazena tato kapitola.
11
V shora citovaném ustanovení § 1 ZSM se vyskytuje pojem mládež. Tento termín ve
smyslu ZSM v sobě zahrnuje dvě skupiny tj. mladistvé a osoby mladší patnáct let. Na obě tyto
skupiny se vztahuje znění ZSM, i když s jinými právními důsledky. Mladistvou je osoba,
která dovršila patnáctý rok věku a nepřekročila osmnáctý rok věku. Trestně odpovědnou se
stává osoba den po svých patnáctých narozeninách, stejně jako období, kdy je člověk dle
ZSM osobou mladistvou, končí den po osmnáctých narozeninách (§ 139 TZ). Dopustí-li se
tedy fyzická osoba činu jinak trestného v den svých patnáctých narozenin, nebude trestně
odpovědná z důvodu nedostatku věku. Spáchá – li provinění v den svých osmnáctých
narozenin, je trestně odpovědná ještě jako mladistvá.14
Smyslem této úpravy je podle odborné literatury předejít sporům ohledně konkrétní
hodiny narození. Dle mého názoru je v podstatě irelevantní, zda trestní odpovědnost započne
dnem narozenin, nebo den poté. Pochybuji, že den může mít významný vliv na rozumovou a
mravní vyspělost dítěte, která byla a je základním východiskem při určování dolní hranice
trestní odpovědnosti. Z důvodu právní jistoty by bylo pravděpodobně lepší nabýt trestní
odpovědnosti v den narozenin, jelikož dle mého názoru laická veřejnost není seznámena se
skutečností, že se tak děje až den poté. Navíc vezmeme-li v úvahu jiná právní odvětví např.
občanské právo, zde se nabývá zletilosti v den osmnáctých narozenin. Jsem si vědoma, že tyto
dvě odvětví nelze z juristického pohledu srovnávat, jelikož jsou založeny na jiných základech,
což vyplývá ze skutečnosti, že občanské právo je právo soukromé a trestní právo spadá do
odvětví práva veřejného. Z pohledu laické veřejnosti však může být tento stav matoucí.
Otázky nabývání zletilosti či trestní odpovědnosti by měly být jasné i pro právní laiky, jelikož
v obou případech jde o záležitosti, které v jejich sféře působí nejvýznamnější právní důsledky.
3.1 Osoby blízké věku mladistvých
K pojmům mládež a mladiství se váže další věková skupina, kterou je pro úplnost
nutné zmínit. TZ ji označuje jako osoby blízké věku mladistvých. Jedná se již o kategorii
dospělých pachatelů tj. po dosažení věku osmnácti let. Horní hranice není zákonem
vymezena, z logiky věci však nebude výrazně vzdálena hranici plné trestní odpovědnosti.
Podobně jako mladiství pachatelé jsou tyto osoby určitým způsobem zvýhodněny z důvodu
14 JELÍNEK, J., MELICHAROVÁ, D. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže s poznámkami a judikaturou. 1. vydání. Praha: Linde, 2004, s. 7
12
nižšího věku. Zohledňuje se tak fakt, že sociální vývoj jedince nemusí být ve věku 18-ti let
zcela ukončen a proto je třeba k tomuto přihlédnout.15 TZ považuje věk blízký věku
mladistvých za polehčující okolnost (§ 41 písm. f) TZ), ke které přihlíží při vyměřování
trestu. Dále lze této osobě uložit některá z výchovných opatření uvedených v ZSM za
obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé. Jedná se o situaci, kdy soud rozhoduje
o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem (§ 48 odst. 5 TZ). Na rozdíl od mladistvých
však nepřipadá v úvahu, že by tato osoba byla z důvodu nedostatku rozumové a mravní
vyspělosti trestně neodpovědná.
Obdobu kategorie osob blízkých věku mladistvých upravuje německý zákon
o soudnictví mládeže. Jedná se o tzv. dospívající ve věku mezi osmnácti a dvaceti lety (§ 1
odst.2 JGG - Jugendgerichtsgesetz). Oproti naší úpravě je tato věková skupina vymezena
v zákonu o soudnictví mládeže a za zákonných podmínek (nikoliv vždy) se řídí jeho zněním.
Vůči pachateli z řad mladých dospělých se postupuje podle trestního práva pro mladistvé,
pokud odpovídá kategorii mladistvých z hlediska stupně svého rozvoje, nebo pokud se
dopustil méně závažného trestného činu za okolností charakteristických pro trestné činy
mladistvých (§ 105 odst. 1 JGG). Dle německého trestního práva postupuje tedy soud pro
mládež při ukládání sankcí mladým dospělým buď dle zákona o soudnictví mládeže za
podmínek § 105 JGG, nebo pokud tyto podmínky nejsou naplněny, aplikuje předpisy
obecného trestního práva. Formulaci německého zákona o soudnictví mládeže považuji za
povedenou, jelikož je dle mého více variabilní, než naše úprava. Umožňuje pachatele potrestat
jak podle práva pro mladistvé, tak podle obecných předpisů, a to v závislosti (nehledě nyní na
druhé diferenční kriterium méně závažných činů) na složce rozumového a mravního rozvoje,
což ještě více individualizuje postih a přispívá tak k volbě adekvátní reakce na konkrétní
trestnou činnost.
3.2 Děti mladší patnácti let
Kdo v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok svého věku, není trestně odpovědný
(§ 25 TZ). Tato osoba je dle terminologie ZSM osobou mladší patnácti let a protiprávní činy,
které tato osoba spáchá a které zároveň naplňují všechny znaky trestného činu či provinění
s výjimkou věku, se označují jako činy jinak trestné. Název je zcela logický, jelikož pokud by
pachatel splňoval zákonný znak tj. věk, jednalo by se o trestný čin. Přesto, že tato věková
15 ŠÁMAL, Pavel a kol. Komentář k trestnímu zákoníku. 1. vydání. Praha:C.H.Beck, 2009, s. 300
13
skupina není trestně odpovědná, spojuje ZSM s jejím kriminálním jednáním určité právní
důsledky. Právní rámec, na jehož základě je toto možné, vytváří hlava třetí ZSM.
Následek činu jinak trestného se v právní rovině nazývá opatřením. Podle § 93 ZSM
lze dětem mladším patnácti let v případě jejich kriminální činnosti uložit opatření, která jsou
vyjmenována v prvním odstavci tohoto ustanovení. Jsou jimi výchovné povinnosti, výchovná
omezení, napomenutí s výstrahou, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného
vhodného programu ve středisku výchovné péče, dohled probačního úředníka, ochrannou
výchovu a taktéž zcela nově ochranné léčení! (§ 93 odst. 1 ZSM ) Lze jim uložit i více
jmenovaných opatření současně, je-li to třeba k dosažení účelu ZSM (§ 93 odst. 9 ZSM ).
Tento výčet je taxativní. Na druhé straně jsou některá opatření vymezena pouze
rámcově a ponechávají široký prostor pro jejich individualizaci. Zejména u výchovných
povinností a výchovných omezení lze uložit opatření výslovně nejmenované, pokud svou
povahou spadá do připuštěného typu opatření.16 Subsidiarita jiných částí ZSM při ukládání
opatření, nebo dokonce TZ, je nepřípustná. Opět v kontrastu s tímto tvrzením naprostá většina
z těchto opatření koresponduje svou povahou a obsahem určitým výchovným a ochranným
opatřením uplatnitelným podle hlavy druhé ZSM. Proto také zákon u většiny z nich,
konkrétně u výchovných povinností, výchovných omezení, napomenutí s výstrahou a
u dohledu probačního úředníka výslovně odkazuje na přiměřené použití jejich úpravy v této
hlavě, a tím ji ve stanoveném rozsahu – tedy ne vždy v jejím celku – činí použitelnou i
v právním režimu hlavy třetí vztahující se na delikvenci trestně neodpovědných dětí.17
Německý JGG se vztahuje na věkovou kategorii mladistvého od 14 – 18 let a za
zákonných podmínek také na dospívajícího od 18-20 let. Kategorii dětí mladších čtrnácti let
JGG nevymezuje. Pokud by se dítě mladší čtrnácti let dopustilo protiprávního činu, lze proti
němu užít opatření podle německého rodinného práva.
3.3 Trestní odpovědnost mladistvých
Na úpravě trestní odpovědnosti mladistvého se může demonstrovat vztah speciality
ZSM vůči TZ. Trestní odpovědnost mladistvého upravuje §5 ZSM. Po prostudování tohoto
ustanovení zjistíme, že je zde vytyčena pouze jedna podmínka trestní odpovědnosti. Ohledně
ostatních si musíme vypomoci trestním zákoníkem konkrétně § 12n TZ. Pachatelem trestného
činu může být pouze osoba fyzická, která dovršila patnáctý rok věku a byla v době spáchání
16 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 75217 Tamtéž s. 147
14
činu příčetná (§ 12n TZ). Mladistvý může být pachatelem provinění za výše uvedených
podmínek a dále musí být k tomu rozumově a mravně vyspělý, aby mohl rozpoznat jeho
protiprávnost nebo ovládat své jednání (§ 5 odst. 1 ZSM ).
Diferenčním znakem trestní odpovědnosti mladistvého, jímž se odlišuje odpovědnost
mladistvého a dospělého, je rozumová a mravní vyspělost. Koncepce problematiky rozumové
a mravní vyspělosti mladistvých pachatelů je založena na ideji, že období psychického
dospívání je individuální proces, který probíhá u každého jedince různě. Vývojová
opožděnost může mít za následek, že mladistvý nebude schopen rozpoznat protiprávnost
svého činu (schopnost rozpoznávací) nebo nebude moci ovládnout své jednání (schopnost
určovací), i když jeho vrstevníci toho vzhledem k normálnímu vývoji schopni jsou. Tento
znak trestní odpovědnosti je tedy individuální. Při jeho absenci není spravedlivé mladistvého
trestat, jelikož není schopen sám nést důsledky svého protiprávního jednání. Psychická
nedozrálost může mít původ v různých faktorech např.: v mentální dispozici každého
mladistvého, prostředí, v němž mladistvý vyrůstá, ve vzorech a autoritách v jeho okolí.
Zejména je pak ovlivněn rodinou a její dostatečnou či nedostatečnou péčí věnovanou
mladistvému.18
Již název rozumová a mravní vyspělost napovídá, že se jedná o dvě složky, které se
vzájemně ovlivňují a tvoří z hlediska vývoje mladistvého do značné míry celek. Obecně je
složka rozumového vývoje charakterizována tak, že zahrnuje postupné individuální nabývání
schopností pojmového myšlení, přičemž stupeň takového vývoje je určován dosaženou úrovní
tohoto myšlení. Za mravní vývoj osobnosti mladistvého se pak považuje proces, v němž si
osobnost mladistvého v průběhu individuálního rozvoje osobnosti osvojuje normy chování,
které platí v daném období rozvoje společnosti, tyto přeměňuje na osobní a morální kvality.
V závislosti na biologickém a psychickém zrání osobnosti mladistvého rozumová a mravní
vyspělost dostává trvalejší ráz.19
Nedostatek schopnosti rozpoznávací spočívá v tom, že mladistvý není v důsledku své
nízké rozumové a mravní vyspělosti schopen rozpoznat protiprávnost činu. Dále se jedná i
o případ, kdy mladistvý sice vnímal rozhodné skutečnosti ohledně svého činu, ale nebyl
schopen pochopit společenské souvislosti, jeho společenský smysl a dopad. Nedostatek
schopnosti určovací se spatřuje v tom, že mladistvý není způsobilý ovládat své jednání.
Mladistvý si tedy v důsledku svého dosaženého stupně rozumové a mravní vyspělosti sice
18 ŘÍHA, J. Ještě k nepříčetnosti podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006, roč. 5, č. 10, s. 29519 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 44
15
uvědomuje protiprávnost činu, ale není způsobilý v konkrétním případě své jednání svými
duševními schopnostmi regulovat, tedy ovládnout.20
Nedostatečná rozumová a mravní vyspělost se nejvíce projeví u méně závažných
trestných činů. I v případě, kdy je mladistvý z nějakého důvodu opožděn v sociálním vývoji,
většinou dokáže rozeznat, že závažnější jednání např. vraždy a znásilnění jsou špatné. Chápou
skutečnost, že krást se nemá. Ovšem náročnější je pro ně klasifikovat trestné činy, jakými jsou
např. drobné neoprávněné užívání cizí věci, omezování osobní svobody, lehké výtržnictví,
počítačové delikty apod. Problematické pro ně může být určení, co je správné a co nikoli
v případě složitějších trestných činů (např. podvodu, ohrožení devizového hospodářství), nebo
když nad nimi stojí autorita, která vydává mladistvému příkazy. Zda u mladistvého jsou či
nejsou dány schopnosti rozpoznávací a určovací, je proto třeba posuzovat se zřetelem na
povahu spáchaného činu. Soud nezjišťuje trestní odpovědnost mladistvého jako takovou, ale
vždy jen ve vztahu k určitému činu, tedy k určitému provinění.21
Tuto podmínku trestní odpovědnosti formuluje obdobně i § 3 JGG, který stanovuje, že
mladistvý je trestně odpovědný, pokud je v době činu dostatečně rozumově a mravně vyspělý,
aby rozpoznal protiprávnost činu a podle tohoto vědomí jednal. Za situace, kdy tato složka
chybí, lze opět využít výchovných prostředků podle německého rodinného práva.
3.4 Provinění
Trestný čin spáchaný mladistvými se nazývá provinění (§6 odst. 1 ZSM). Z formulace
tohoto ustanovení jasně vyplývá, že provinění je jiný termín užívaný pro trestné činy páchané
mladistvými. Nevymezuje novou kategorii trestných činů, jen ho odlišně pojmenovává. Je
zároveň jediným označením pro trestné činy mladistvých, proto se u nich nehovoří
o přečinech, zločinech či zvlášť závažných zločinech. Pro všechny tyto typy trestných činů se
v případě mladistvého pachatele užije jednotný pojem provinění. Důvod, proč se provinění
zavedlo do legislativní úpravy jako název pro trestné činy páchané mladistvými, je ten, že
neobsahuje tak výrazné odsouzení, a tím i stigmatizující prvky jako je tomu u termínu trestný
čin.22 Snaha o omezení sankčních prvků, včetně společenského odsouzení mladistvého, je plně
v souladu s teorií restorarivní justice.
20 Tamtéž s. 4621 srov. R 17/1979 - Tamtéž s. 4422 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 52
16
Nestanoví-li ZSM jinak, platí pro posouzení provinění spáchaného mladistvým TZ
(§ 6 odst. 2 ZSM). TZ je třeba plně užít již při definování provinění a konstituování jeho
zákonných znaků, jelikož ZSM provinění nikterak dále nevymezuje a ani nemusí s ohledem
na dikci § 6 odst. 1. Provinění je tedy protiprávní čin, který TZ označuje za trestný a který
vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 TZ).
Zavedení formálního pojetí trestného činu v TZ se na základě § 6 odst. 2 ZSM
promítlo i do definice provinění. V důsledku tohoto došlo k vypuštění znaku společenské
nebezpečnosti trestného činu, který u mladistvých musel být větší než malý. Dle mého
ke škodě tak odpadá v zákoně výslovná uvedená diferenciace trestného činu mladistvého a
dospělého pachatele, kde byla požadována společenská nebezpečnost vyšší než nepatrná.
4. Problémy postihu mladistvých
Po objasnění základních pojmů, na něž se bude následně navazovat, je na čase
přistoupit blíže k jádru mé diplomové práce. Celá tato část se bude zaobírat institutem, který
v základních pojmech nebyl osvětlen a ponechán z důvodu logičtější struktury do kapitoly
této. Je jím pojem opatření. Opatření je totiž tím postihem, který je ukládán mladistvému jako
následek spáchání provinění a je tudíž těžištěm této diplomové práce. Je hmotněprávní reakcí
na trestnou činnost mladistvých. V názvu diplomové práce je kladen důraz na trestní postih tj.
zejména na trestní opatření. Ta ovšem nejsou jedinou složkou postihu mladistvého. Dle
17
názoru JUDr. Ščerby ZSM jednoznačně upřednostňuje ukládání výchovných opatření,23
s čímž bez výhrad souhlasím. Proto považuji za důležité věnovat se důkladně i jim.
Odlišné označení právních následků trestné činnosti mladistvých je založeno na stejné
myšlence jako v případě termínu provinění. Označení trest totiž iniciuje spíše újmu, kdežto
účel opatření dle § 9 ZSM by měl vést k aktivnímu působení na chování mladistvého a jeho
sociální okolí.24 V literatuře lze nalézt i kritiku tohoto odlišného označení. Je v ní namítáno, že
mění chápání trestného činu jako nejzávažnějšího společenského jednání a že by si mladistvý
měl uvědomit i odsouzeníhodnost činu.25 Osobně však považuji myšlenku restorativní justice
za efektivní ideu v zamezování trestné činnosti mladistvých, která se i za dobu účinnosti ZSM
osvědčila, a s ohledem na ni je název opatření pro následky trestných činů mladistvých
vhodnější.
Systém ukládání opatření je založený na monismu trestně právních sankcí.26 Soustava
trestních sankcí je sice jednotná, ale vnitřně důkladně strukturovaná a provázaná. V takto
vytvořeném prostoru lze diferencovaně přistupovat k řešení příčin stíhané trestné činnosti,
vyvíjet aktivity směřující k obnovení sociálního zázemí mladistvých a náležitě reflektovat
potřeby osob poškozených jejich jednáním.27 Teorie dělí opatření na ty, která lze uložit
mladistvým a na opatření ukládané dětem mladším patnácti let. Legální členění nalezneme v §
10 odst. 1 ZSM. Ustanovení vyjmenovává tři druhy opatření tj. výchovná, ochranná a trestní.
Každé z nich se dále vnitřně štěpí. Výčet je taxativní. Nelze ho rozšiřovat žádným způsobem
– tedy ani výkladem – a s poukazem na žádný důvod – tedy ani na splnění účelu zákona nebo
účelu ukládaného opatření.28 Mimo výčtu je důležitá i hierarchie opatření. Začíná
výchovnými, jakožto nejšetrnějšími zásahy do integrity mládeže, a končí trestními, které
obsahují i silnou represivní složku. Trestní opatření a především trest odnětí svobody by měly
být prostředkem ultima racio.
Za splnění zákonných předpokladů lze mladistvému uložit jakýkoliv druh opatření.
Lze je i kombinovat a vzájemně kumulovat. Tak například může být uloženo více
výchovných opatření najednou, také i v kombinaci s ochranným nebo trestním opatřením.
Trestní opatření může být také kumulováno, pokud to nevylučuje jeho povaha nebo zákon.
23 ŠČERBA, F. Sankcionování mladistvých. Kriminalistika, 2005, č. 2, s. 13424 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 1325 ŠÁMAL, P. K povaze provinění a účinné lítosti u mladistvého. Právní.rozhledy, 2004, č. 24, s. 88726 Na rozdíl od trestání dospělých pachatelů, kde je systém dualistický tj. tresty a ochranná opatření.27 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 8628 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 86
18
V neposlední řadě je možno ukončit řízení bez uložení opatření v případě, pokud postačí
k dosažení účelu ZSM jen projednání činu např. při upuštění od uložení trestního opatření,
nebo v rámci odklonů.
4.1 Výchovná opatření
Výchovná opatření zavedená jako novum právní úpravy mladistvých současným ZSM
a také jako unikát trestněprávní úpravy nalezneme pouze v ZSM, nikoliv v TZ. Tato
skutečnost je dalším logickým důsledek odlišné filozofie trestání mladistvých a dospělých
pachatelů, kde u mladistvých dominuje výchovný aspekt.
Smysl a účel výchovných opatření je konkretizací v úvodu citovaných ustanovení § 1
odst. 2, § 3 odst. 1 a § 9 odst. 1 ZSM. Dále je doplňuje ustanovení § 15 odst. 4 ZSM, které
stanovuje, že výchovná opatření usměrňují způsob života mladistvého, a tím podporují
a zajišťují jeho výchovu. Všechna jmenovaná ustanovení ve svém součtu vytvářejí rámec pro
aplikaci výchovných opatření. Účel je formulován toliko obecně, aby mohl soud při svém
rozhodování vhodněji reagovat na konkrétní situaci, zejména zohlednit osobnost mladistvého,
jeho osobní, rodinné a sociální poměry, dále povahu a stupeň závažnosti spáchaného činu.
Obecnost účelu ukládání výchovných opatření, možnost kumulace výchovných
opatření či možnost kombinovat výchovná opatření s jinými druhy opatření přispívají k
jejich vysoké variabilitě. Je tak možno individuálně reagovat na různé aspekty trestné
činnosti, životní poměry mladistvého a na skutečnosti charakterizující jeho osobu. Z tohoto
důvodu mají výchovná opatření největší potenciál k žádoucímu ovlivnění chování
mladistvého po činu, k obnovení jeho sociálního zázemí, k urovnání konfliktních vztahů
spojených se stíhaným proviněním a k vytvoření předpokladů pro další sociální rozvoj
mladistvého.29 Jsou to tedy především výchovná opatření, která jsou způsobilá naplňovat
výchovně preventivní účel ZSM, byla vytvořena jako speciální nástroj k jeho efektivnímu
docílení a jako taková zaujímají v ZSM klíčové místo.
Podle § 15 odst. 2 ZSM jsou výchovnými opatření dohled probačního úředníka,
probační program, výchovné povinnosti, výchovná omezení a napomenutí s výstrahou. Dle
zákonné dikce je lze uložit buď při upuštění od trestního opatření, při podmíněném upuštění
od trestního opatření, nebo pokud to dovoluje jejich povaha, tak vedle uloženého ochranného
či trestního opatření nebo v souvislosti se zvláštními způsoby řízení (§ 15 odst. 1 ZSM ). Z §
29 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 150
19
15 ZSM vyplývá, že výchovné opatření může být i jedinou sankcí, která se mladistvému
uloží. Tento postup však může být za určitých okolností neefektivní (více viz kap. 4.1.2).
4.1.1 Ukládání výchovných opatření v průběhu řízení
Jedinečnost výchovných opatření tkví také v tom, že jako jediné mohou být uloženy již
v průběhu řízení před rozhodnutím o vině (§ 15 odst. 3 ZSM). Právní úprava je k této
možnosti usměrňovat život mladistvého již před vydáním rozhodnutí velmi příznivě
nakloněna, jelikož až na výjimku (souhlas mladistvého) nezakotvuje žádná výrazná omezení.
Soud a v přípravném řízení státní zástupce může využít tohoto nástroje v jakémkoliv třeba i
nejranějším stádiu trestního řízení od jeho zahájení až do pravomocného skončení. Může je
uložit i soud odvolací, který není omezen zásadou reformationis in peius. Tento zákaz se
uplatní toliko ve vztahu k trestním opatřením, takže odvolací soud může výchovné opatření
uložit i mladistvému, kterému jej soud prvního stupně neuložil, stejně jako mu může uložit
výchovné opatření zasahující do jeho běžného života více než opatření, které mu uložil soud
prvního stupně.30 Oproti tomu nepřichází v úvahu uložení výchovného opatření po
pravomocném skončení řízení např. ve vykonávacím řízení. Zde je dovolena pouze změna či
zrušení opatření za zákonných podmínek.
Užití výchovných opatření v průběhu řízení je vázáno na podmínku, že mladistvý
s uložením opatření vysloví souhlas. Ten může dát pouze on způsobem nezpůsobující
pochybnost a nesmí být k tomuto účelu nikým zastoupen. Zákon neklade na souhlas
mladistvého žádné specifické požadavky ohledně formy, proto ho lze učinit všemi způsoby
přípustnými pro podání. Souhlas lze kdykoliv do pravomocného skončení řízení odvolat
prohlášením adresovaným soudu a v přípravném řízení státnímu zástupci. Tím také ze zákona
končí jeho výkon, aniž by bylo třeba o tom vydávat rozhodnutí.31
Výhoda ukládání výchovných opatření v průběhu řízení a pravděpodobně také smysl
zavedení této eventuality je možnost pohotověji, včasněji a tedy efektivněji reagovat na
trestnou činnost mladistvého a dále možnost kontinuálního výchovného působení během
celého řízení a následně po jeho skončení prostřednictvím výchovných opatření uložených
rozhodnutím soudu ve věci samé. Rychlost reakce a dlouhodobé výchovné působení jsou
pozitiva, která dle mého nejvýznamnějším způsobem přispívají k nápravě zejména prvně
trestaných mladistvých provinilců a mladistvých, kteří se opakování trestné činnosti dopustili 30 Tamtéž s. 15331 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 159
20
v důsledku nedostatku pozitivního vedení a kontroly. Druhým kladem užití výchovných
opatření v průběhu řízení, ovšem za podmínky jejich úspěšného výkonu, je vytvoření
předpokladů pro využití velice širokých možností skončit trestní stíhání odklony
od standardního soudního řízení bez provedení stigmatizujícího hlavního líčení, stejně jako
možností upuštění od potrestání a využití trestních opatření nespojených s odnětím svobody.32
Tento způsob ukončení trestního řízení považují autoři komentáře33 opět za efektivnější
v zamezení represe, než odstrašující účinek trestních opatření. V souhrnu lze přínos ukládání
opatření v průběhu řízení spatřovat především v posilování preventivní funkce sankcionování
mladistvých.
Na opačné straně vzbudilo znění § 15 odst. 3 ZSM rozruch z důvodu kolize
s elementární zásadou trestního práva presumpcí neviny. Dokážu si představit situaci, kdy
soud mladistvému uloží výchovné opatření v průběhu řízení, které následně skončí
osvobozujícím rozsudkem. Střed se zásadou presumpce neviny je řešen de facto
dobrovolností mladistvého postoupit výkon výchovného opatření. Dále k tomu přistupuje
skutečnost, že na výchovné opatření není nahlíženo jako na klasický „trest“ uložený z důvodu
spáchání negativního skutku, nýbrž jako na prostředek, který má mladistvému pomoci
v řádném životu a v uplatnění ve společnosti.
Zápor výchovných opatření ukládaných v průběhu řízení je spatřován taktéž v nebezpečí,
že mladistvý udělí svůj souhlas ve snaze přispět k co nejmírnějšímu rozhodnutí ve věci.
Motivem může být také obava z nespravedlivého trestu. Řešení tohoto problému nastiňuje ve
svém článku JUDr. Ščerba. Soud by se dle jeho názoru měl vyvarovat jakéhokoliv nátlaku na
mladistvého a omezit se pouze na poučení mladistvého o důsledcích vykonání opatření.34
Osobně se domnívám, že i takovýto postup soudu nevyloučí riziko zmíněného jevu. Pokud
soud poučí mladistvého, že v případě bezproblémového výkonu výchovného opatření může
např. upustit od potrestání, schválit narovnání a samozřejmě mu tyto instituty osvětlí
s ohledem na jeho věk, je to dle mého názoru pro mladistvého stimul, aby udělil souhlas i bez
přesvědčení o své vině. Již prosté poučení o důsledcích uložení výchovných opatření bych
tedy považovala nikoliv za nátlak, ale za silnou motivaci k udělení souhlasu ve snaze přispět
k mírnějšímu rozhodnutí ve věci. Vyhnout se poučení není přípustné, proto není z dané
situace jiné východisko než to, které uvádí JUDr. Ščerba. Bránit tomuto jevu, alespoň do
určité míry, by měl dle JUDr. Ščerby také obhájce, kterého mladistvý mít musí.35
32 Tamtéž s. 15333 ŠÁMAL, P a kol. Komentář k zákonu o soudnictví mládeže…34 ŠČERBA, F. Sankcionování mladistvých. Kriminalistika, 2005, č. 2, s. 13535 ŠČERBA, F. Výchovná opatření dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestní právo, 2003, č. 6, s. 8
21
Německý JGG neumožňuje uložit v průběhu řízení opatření ukládaná při meritorním
skončení věci. § 71 JGG však upravuje možnost uložení opatření podobající se do jisté míry
výchovným opatřením. Důležité je, že tato opatření smí působit pouze výchovně a nemohou
mít trestní charakter. V úvahu tak přichází například zákaz navštěvovat určitá místa, nestýkat
se s určitými osobami, příkaz bydlet s rodinou apod. Naopak soud není oprávněn uložit příkaz
k zaplacení určité peněžité částky, nebo k výkonu určité činnost, jelikož v nich je sankční
složka značně obsažena.36
4.1.2 Důsledky nedodržení podmínek výchovných opatření
Právní úprava ZSM neobsahuje žádný obecný trestněprávní následek při porušování
podmínek výkonu výchovného opatření. Je to zapříčiněno vysokou variabilitou forem plnění a
okolností jejich uplatnění. Proto za situace, kdy se mladistvý odmítá podrobit výkonu
opatření, nelze jeho aktivní účast vynutit a nerespektování soudního rozhodnutí sankcionovat.
Vyvodit lze jen, a nikoliv ve všech případech, nepřímé faktické důsledky, které však v praxi
mají významný vliv na vůli mladistvého podrobit se uloženým výchovným opatřením.37
V průběhu řízení může mít negativní postoj mladistvého k výchovnému opatření,
uloženému s jeho souhlasem, vliv na konečné rozhodnutí soudu. Mladistvý si negativním
přístupem zmaří možnost řešit svoji věc pomocí odklonů od standardního řízení, nebo
trestním opatřením nespojeným s odnětím svobody. Po meritorním skončení věci však
podobný následek porušení pravidel výkonu výchovného opatření vyvodit nelze. Pouze
v případech spojených s podmíněným skončením trestního stíhání, vedle podmíněného
trestního opatření a při podmíněném upuštění od uložení trestního opatření spojuje zákon
s nedodržením podmínek výkonu výchovných opatření určité trestněprávní důsledky
korespondující povaze daného meritorního rozhodnutí. Tak např. neplnění výchovného
opatření ve zkušební době podmíněného upuštění od uložení trestního opatření může vést
k uložení některého z trestních opatření (§ 14 odst. 4 ZSM), jeho nedodržení ve zkušební době
podmíněného odsouzení může být důvodem k nařízení výkonu podmíněně odloženého
trestního opatření odnětí svobody (§ 83 odst. 1 a § 86 odst. 1 TZ) a jeho neplnění ve zkušební
36 BÖHM, Alexander, FEUERHELM, Wolfgang. Einführung in das Jugendstrafrecht. 4.vydání. München: C.H.Beck, 2004, s. 135-13637 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 157
22
době podmíněně odloženého peněžitého opatření může vést k nařízení jeho výkonu (§ 30
odst. 1 ZSM) atd.38
V souvislosti s tímto problémem mě napadá otázka, zda by se nemělo o zavedení takové
obecné sankce uvažovat? V průběhu řízení není absence této sankce tak zásadním problémem,
jelikož řešení věci pomocí odklonů je motivací a pozitivním ohodnocením bezproblémového
chování mladistvého. Naopak při ignorování autority soudu je možné v konečném rozhodnutí
uložit mladistvému opatření, které více zasahuje do jeho běžného života, což je dostatečnou
represí, která bude působit výchovně a preventivně. Sporná se mi jeví nemožnost soudu
reagovat na porušování podmínek výkonu výchovných opatření uloženými rozhodnutím při
pravomocném skončení věci. Zde je možná adekvátní reakce pouze u postupů jmenovaných o
odstavec výše. Pokud tedy soud rozhodne např. o upuštění od uložení trestního opatření za
současného užití výchovného opatření dle podmínek § 12 odst. 1 písm. b) ZSM, nemá
k dispozici žádný prostředek, kterak se domoci jeho výkonu při nečinnosti mladistvého.
Považuji to za nedostatek právní úpravy. Výchovné opatření má už ze svého názvu iniciovat
výchovu mladistvého. Uložení opatření soudem, jakožto subjektem, který má v systému
orgánu činných v trestním řízení požívat největší vážnosti, které nemůže vynutit, je
nevýchovné a může být mladistvým vnímáno jako selhání autority. Proto dle mého mínění
nemá smysl ukládat mladistvému meritorním rozhodnutím samostatně výchovné opatření bez
využití institutů podmíněného skončení trestního stíhání, podmíněného trestního opatření a
podmíněného upuštění od uložení trestního opatření. Pokud by tak soud přesto učinil,
vystavuje se riziku, že nebude naplněn účel ZSM.
Vodítkem pro nalezení odpovědi na výše položenou otázku může být německá právní
úprava. JGG upravuje dva druhy následků protiprávních činů mladistvých, které jsou do jisté
míry obdobou našich výchovných opatření. Obojí nabízejí možnost reagovat na jejich
porušení formou krátkodobého omezení svobody od dvou dnů až do čtyř týdnů. Navíc je
možno toto opatření uložit na období víkendu, kdy mladistvý nenavštěvuje školu.39 I přesto,
že trest odnětí svobody je nejtěžším zásahem do života mladistvého a jde o prostředek ultima
racio, takováto podoba je dle mého přijatelná, nenarušující vážně režim mladistvého a
zároveň může vhodně působit jako motivace k plnění výchovných opatření.
4.1.3 Dohled probačního úředníka
38 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 15839 BÖHM, Alexander, FEUERHELM, Wolfgang. Einführung in das Jugendstrafrecht. 4.vydání. München: C.H.Beck, 2004, s. 211
23
Probačním dohledem se rozumí pravidelné sledování chování mladistvého v jeho rodině
a sociálním prostředí, v němž žije, sledování výchovného působení rodičů na něj, kontrola
dodržování zákonem nebo soudem pro mládež stanovených podmínek dohledu a plnění
povinností vyplývajících pro mladistvého z dalších výchovných opatření, byla-li mu uložena,
pomoc mladistvému při řešení příčin spáchané trestné činnosti a jeho životních problémů a
pozitivní vedení mladistvého probačním úředníkem k životu v souladu se zákonem (§ 16
ZSM ). Jeho podstatou je konstruktivní metoda převýchovy a jiného pozitivního ovlivňování
chování mladistvého provinilce, která je založena na účelné kombinaci prvků kontroly,
pomoci a poradenství.40
Probační dohled lze rozčlenit do dvou složek. První je pasivní složka kontroly. Pasivní
z důvodu, jelikož sama není schopna ovlivnit postoje mladistvého, motivovat jej ke změně
chování a vytvářet předpoklady pro další rozvoj. Je omezena na prosté dohlížení na
mladistvého, zda dodržuje podmínky výkonu dohledu. Důležitost této složky spočívá ve
funkci ochrany společnosti před mladistvými provinilci. Ovšem probační dohled by se neměl
koncentrovat na prosté dozírání nad mladistvým. K naplnění smyslu probačního dohledu více
přispívá složka pomoci a odborného vedení. JUDr. Sotolář k této otázce uvádí, že více než
dohlížecím úředníkem musí být probační úředník profesionálem odhalující skutečné sociální
pozadí provinění mladistvého.41 Jedině tak se může aktivně podílet na řešení jeho aktuálních
problémů, objasňovat příčiny trestné činnosti a vést mladistvého k životu bez konfliktů se
zákonem. Nejen dle JUDr. Sotoláře by pomoc a vedení mladistvého měla být dominantní
složkou probačního dohledu, protože je v ní ukryt větší potenciál ke změně postojů a chování
mladistvého.
§ 16 odst. 3 ZSM jmenuje základní povinnosti a omezení mladistvého spojených
s probačním dohledem. Jsou konstituovány tak, aby umožnily probačnímu úředníkovi plnit
jeho kontrolní funkci a aby naplnily účel probačního dohledu. První písmeno jmenovaného
ustanovení zakotvuje povinnost mladistvého spolupracovat s probačním úředníkem
způsobem, který mu stanoví na základě programu výkonu dohledu. Zrcadlově tak stanovuje i
povinnost probačního úředníka tento program individuálně vzhledem k osobě mladistvého a
okolnostem případu vypracovat. Program dohledu je vhodné připravovat za účasti
mladistvého, což přispívá k jeho individualizaci a motivuje mladistvého k plnění stanovených
40 SOTOLÁŘ, A. K povaze probačního dohledu nad mladistvými provinilci. Trestněprávní revue, 2005, č. 11, s. 30441 Tamtéž s. 305
24
podmínek. Není však třeba, aby mladistvý s jeho obsahem souhlasil. Program dohledu je
možné průběžně modifikovat. Změna však nesmí vybočovat z rámce daného rozhodnutím
soudu a právním řádem, především nesmí stanovovat nové povinnosti a omezení ( čl.4 LPS).42
Mladistvý je dle téhož ustanovení dále povinen dostavovat se k probačnímu úředníkovi
ve lhůtách, které mu stanoví. Stanovení lhůt je tedy zákonem svěřeno probačnímu úředníkovi,
který nad mladistvým vykonává dohled. Ten by při svém rozhodování měl přihlédnout
k poměrům mladistvého, k jeho životní situaci a k prostředí, v němž žije. V celkovém
výsledku by četnost návštěv mladistvého ve středisku Probační a mediační služby neměla
mladistvého neúměrně omezovat a měla by být dostačující z hlediska kontrolní funkce
probačního dohledu.43
Povinnost mladistvého dostavovat se do střediska Probační a mediační služby by neměla
být dominantní. Probační úředník by se měl více zaměřit na šetření v místě pobytu
mladistvého. Návštěvy probačního úředníka v místě, kde mladistvý žije, by měly probíhat
častěji, než ve středisku Probační a mediační služby.44 S tím souvisí i dále zakotvená
povinnost mladistvého nebránit probačnímu úředníkovi ve vstupu do obydlí (§ 16 odst. 3
písm. d)). Obydlím se ve znění tohoto ustanovení myslí objekt, v němž mladistvý skutečně
žije, a to bez ohledu na to, zda k němu má či nemá vlastnické nebo užívací právo. Povinnost
nebránit při vstupu do obydlí se vztahuje pouze na osobu mladistvého. Do bytu rodičů, jiných
vlastníků či nájemců obydlí, kde mladiství bydlí lze vstoupit jen se souhlasem těchto osob.
Stejné platí i při vstupu do ústavu, v němž je mladistvý umístěn. V případě nekonstruktivního
přístupu těchto osob by však JUDr. Sotolář zvážil jejich trestní odpovědnost za trestný čin
ohrožování výchovy dítěte.45
Poslední zákonem výslovně jmenovanou povinností je informační povinnosti
mladistvého ohledně místa pobytu, zaměstnání, dodržování uložených výchovných opatření
a jiných významných okolností z hlediska výkonu dohledu. S touto informační povinností
nejsou spojeny žádné další zásahy do jeho života, nic mu tedy např. nebrání ve změně bydliště
nebo zaměstnání, a pokud by mu probační úředník stanovil povinnost zdržovat se na určitém
místě nebo setrvat v určitém pracovním poměru, bylo by to třeba posoudit jako překročení
jeho oprávnění.46
42 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 17343 Tamtéž44 srov. R 11/200245 SOTOLÁŘ, A. K povaze probačního dohledu nad mladistvými provinilci. Trestněprávní revue, 2005, č. 11, s. 30646 SOTOLÁŘ, A. Specifika probačního dohledu podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2005, č. 9, s. 232
25
Další povinnosti mohou mladistvému vyplývat ze soudně uložených výchovných
opatření. Stejně tak soud, či státní zástupce může podmínky výkonu probačního dohledu
specifikovat. Na rozdíl od podmínek stanovených probačním úředníkem v programu výkonu
dohledu, které může probační úředník v průběhu probačního dohledu modifikovat, lze
povinnosti stanovené soudem nebo státním zástupcem měnit pouze rozhodnutím podle § 81
odst. 1 ZSM, a to z důvodu vymezených § 15 odst. 5 ZSM.
Probační úředník je povinen průběžně informovat o výkonu dohledu orgány činné
v trestním řízení, které dohled uložily, prostřednictvím zpráv minimálně každého půl roku,
nestanoví-li předseda senátu nebo státní zástupce jinak (§ 80 odst. 5 ZSM). Informační
povinnost má probační úředník také v případě, kdy mladistvý porušuje podmínky výkonu
dohledu. Při méně závažném porušení může však probační úředník udělit mladistvému
výstrahu, ve které mu závadové jednání vytkne a upozorní ho, že při jeho opakování nebo
závažnějším porušení informuje soud. Výstrahu lze udělit pouze dvakrát v průběhu jednoho
roku (§ 80 odst. 4 ZSM). Po ukončení výkonu dohledu sestaví probační úředník závěrečnou
zprávu, ve které shrne veškeré informace a uvede své stanovisko k plnění podmínek výkonu
dohledu.
Právní úprava dohledu probačního úředníka obsažená v ustanovení § 16 a v návaznosti
na ně v § 80 je speciální ve vztahu k obecné úpravě dohledu v TZ a TŘ. V trestních věcech
mladistvých se tedy tato obecná právní úprava neuplatní. I ve spojitosti s těmi trestními
opatřeními, která ve své obecné právní úpravě v TZ počítají s uplatněním dohledu – tj.
ve spojitosti s podmíněným odsouzením k trestnímu opatření odnětí svobody a s podmíněným
propuštěním z výkonu nepodmíněného odnětí svobody – se na výkon tohoto dohledu
přiměřeně vztáhne zvláštní právní úprava obsažená v ZSM.47
4.1.4 Probační program
Probační programy jako specifický typ programů uplatnitelných v systému soudnictví
ve věcech mládeže jsou zakotveny v § 17 ZSM. Probačním programem se rozumí zejména
program sociálního výcviku, psychologického poradenství, terapeutický program, program
zahrnující obecně prospěšnou činnost, vzdělávací, doškolovací, rekvalifikační nebo jiný
vhodný program k rozvíjení sociálních dovedností a osobnosti mladistvého (§ 17 odst.1
ZSM). Výčet uvedený v § 17 ZSM je demonstrativní, proto lze za probační program
47 SOTOLÁŘ, A. Specifika probačního dohledu podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2005, č. 9, s. 230
26
považovat i program jinak zaměřený. Probační program, jak lze odvodit z jeho názvu, je
programem probačního typu, proto musí integrovat prvky kontroly, pomoci a vedení. Měl by
směřovat k tomu, aby se mladistvý vyhnul chování, které je v rozporu se zákonem, k podpoře
jeho vhodného sociálního zázemí a k urovnání vztahů mezi ním a poškozeným.48 Probační
programy lze členit na programy ambulantního a internátního typu.
Povahu probačního programu podle § 17 mají programy zapsané ve zvláštním
seznamu vedené Ministerstvem spravedlnosti ČR. Do seznamu mohou být zapsány pouze
programy schválené ministrem spravedlnosti v akreditačním řízení. Toto je základní rozdíl
oproti programům probačního typu, které se ukládají jako výchovná povinnost dle § 18 ZSM.
Druhá odlišnost by měla spočívat v komplexnosti a strukturovanosti programů dle § 17 ZSM.
Probační program by měl kombinovat široký okruh služeb v oblasti rozvoje sociálních
dovedností, psychologického poradenství, vzdělávání, výkonu obecně prospěšných činností,
terapie různého zaměření a tímto docílit řešení problémů mladistvého v různých sférách jeho
života v jejich vzájemných souvislostech.49 Nejen díky této komplexnosti by měl být probační
program podle § 17 ZSM hlubším zásahem do života mladistvého než programy podle § 18
ZSM. JUDr. Sotolář dokonce polemizuje nad tím, že zásahy probačních programů do běžného
způsobu života mladistvého mohou být intenzivnější, než u některých trestních opatření (např.
podmíněné upuštění od uložení trestního opatření ve srovnání s probačním programem
internátního typu).50 Z požadované komplexnosti probačních programů a z vyšší intenzity
zásahů do života mladistvého autoři komentáře ZSM usuzují, že probační programy podle §
17 ZSM by měly být určeny především pro hlouběji narušené mladistvé se značnými
problémy v různých oblastech života, zpravidla páchající závaznější trestnou činnost.51
K tomuto názoru se kriticky vyjadřuje JUDr. Hrušáková a argumentuje skutečností, že většina
realizátorů probačních programů v ČR, jakožto soukromých subjektů, nemá finanční
prostředky na to, aby zprostředkovala program takto zaměřený.52
Odlišnosti probačních programů a programů probačního typu podle § 18 ZSM nelze
nesporně vymezit. JUDr. Sotolář vyslovuje názor, že záměna zmíněných programů by byla
v rozporu se zákonem, jelikož by se jím obcházely zákonné podmínky uvedené v § 17 ZSM
48 SOTOLÁŘ, A. Programy probačního typu ve smyslu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006, č. 7, s. 19249 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 17950 SOTOLÁŘ, A. Programy probačního typu ve smyslu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006, č. 7, s. 18951 SOTOLÁŘ, A. K probačním programům v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006, č. 12, s. 37452 HRUŠÁKOVÁ, M. K probačním programům dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže a první poznatky s jejich realizací v České republice. Trestněprávní revue, 2008, č. 2, s. 38
27
pro ukládání probačního programu.53 On sám však v několika svých pojednáních konstatuje,
že většina probačních programů doposud realizovaných v ČR nesplňuje kritéria probačního
programu dle § 17 ZSM zejména tím, že nejsou komplexní. JUDr. Hrušáková na toto konto
uvádí, že problémem je již zmíněná finanční stránka věci, která je hlavní překážkou pro
realizaci „ryzích“ probačních programů fungujících v zahraničí.54 Nesporným diferenčním
kriteriem, který odlišuje tyto dva druhy programů probačního typu, tak zůstává pouze
formální postup akreditace a zapsání do zvláštního seznamu probačních programů.
Akreditace a zapsání do seznamu probačních programů má však ve vztahu
k probíranému problému další významný důsledek. Akreditovaný probační program lze uložit
pouze, jsou-li splněny zákonné podmínky podle § 17 ZSM, což lze považovat za další
diferenční znak oproti programům podle § 18 ZSM. § 17 totiž stanovuje přísnější podmínky
pro aplikaci probačního programu. Z této skutečnosti lze taktéž vyvodit již vyslovený závěr,
že zákonodárce při tvorbě této úpravy předpokládal u tohoto typu probačního programu hlubší
intenzitu zásahu do práv mladistvého. Jinak by stanovení přísnějších podmínek postrádalo
smysl.
Probační program musí dle zákonného znění odpovídat potřebám mladistvého a zájmu
společnosti. Potřebám mladistvého odpovídá program, který svým zaměřením a nabízenými
službami reaguje na aktuální životní problémy mladistvého, které je třeba řešit v zájmu
vytvoření předpokladů pro jeho další zdravý sociální rozvoj. Z hlediska zájmu společnosti je
rozhodující, aby probační program adekvátně reagoval na příčiny trestné činnosti a vedl
mladistvého k chování v souladu s platnými právními normami.55 Druhým zákonným
požadavkem pro uplatnění probačního programu je souhlas mladistvého. Ten je nutný i
v případě uložení probačního programu při meritorním skončení věci, což je unikum při
ukládání nejen výchovných opatření. Odůvodnění opět spočívá v předpokládané intenzitě
zásahů do života mladistvého. K tomu přistupuje fakt, že bez pozitivní motivace a zájmu o
řešení svých problémů nelze dosáhnout účelu probačního programu.56 Souhlas je osobním
úkonem mladistvého a musí splňovat stejné požadavky jako při ukládání výchovného opatření
v průběhu řízení (viz. kapitola 4.1.1).
53 SOTOLÁŘ, A. Programy probačního typu ve smyslu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006, č. 7, s. 19654 HRUŠÁKOVÁ, M. K probačním programům dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže a první poznatky s jejich realizací v České republice. Trestněprávní revue, 2008, č. 2, s. 3855 SOTOLÁŘ, A. Programy probačního typu ve smyslu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006, č. 7, s. 19356 Tamtéž s. 194
28
Aby mohl mladistvý udělit kvalifikovaný souhlas, musí být s obsahem probačního
programu dostatečně seznámen, což je třetí zákonná podmínka pro uložení probačního
programu. V tomto směru se nelze spokojit s pouhým prostudováním písemných materiálů
shrnujících zaměření a režim výkonu daného programu. Je třeba, aby mu celý způsob jeho
realizace, pravidla účasti na něm, formy zacházení v rámci něho, sledované cíle, rozsah
omezení v běžném způsobu života a metodiku hodnocení účasti na něm objasnil odpovědný
pracovník instituce, která jej realizuje. Při zprostředkování jednání s ním by mu měl být
nápomocen probační úředník.57 Toto jednání by mělo předcházet rozhodnutí soudu nebo
státního zástupce a u většiny programů je zakončeno uzavřením dohody mezi mladistvým a
realizátorem programu. JUDr. Sotolář upozorňuje na problém, že dle standardů programů
schválené Radou pro probaci a mediaci je tento proces řazen až do období následujícího po
rozhodnutí soudu nebo státního zástupce. Také označuje uzavření dohody mezi mladistvým a
realizátorem jako rozpor se zákonem a odůvodňuje to tvrzením, že realizace programů se děje
na základě rozhodnutí soudu, nikoliv dohody s realizátorem programu.58 S prvním tvrzením se
dá jistě souhlasit. I dle mne by tato jednání měla předcházet soudnímu rozhodnutí, jelikož
jenom tak lze zajistit, aby byl mladistvý s programem dostatečně seznámen, mohl vyjádřit
svůj informovaný souhlas a také aby probační program vyhovoval jeho potřebám a zájmu
společnosti. Ohledně dohody bych se ztotožnila s názorem JUDr. Hrušákové, která je
nepovažuje za rozpor se zákonem a poukazuje na jejich nezbytnost. Naopak se shoduje
s JUDr. Sotolářem v názoru, že uzavření dohody s realizátorem programu by mělo předcházet
soudnímu rozhodnutí.59
Další výkladový a aplikační problém nastává v případě ukončení probačního
programu. Ustanovení § 17 ZSM toto speciálně neupravuje. Vyvstává tak otázka, co
s mladistvým, který nedodržuje podmínky probačního programu a dostavuje se do programu
třeba pod vlivem návykových látek? JUDr. Sotolář zdůrazňuje, že vyloučení mladistvého
z programu není pravomocí realizátora a proto je v rozporu se zákonem, pokud pravidla již
akreditovaných probačních programů tuto možnost obsahují.60 Jak tedy postupovat?
Přiměřeně podle § 80. odst. 4 ZSM informuje probační úředník soud (státního zástupce). Ten
může probační program zrušit (změnit) za podmínek § 15 odst. 5 ZSM. Další možné reakce
57 SOTOLÁŘ, A. K probačním programům v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006, č. 12, s. 37558 SOTOLÁŘ, A. Programy probačního typu ve smyslu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006, č. 7, s. 19459 HRUŠÁKOVÁ, M. K probačním programům dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže a první poznatky s jejich realizací v České republice. Trestněprávní revue, 2008, č. 2, s. 3960 SOTOLÁŘ, A. Programy probačního typu ve smyslu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006, č. 7, s. 194
29
ve vztahu k mladistvému závisejí opět na povaze daného meritorního rozhodnutí. Obecná
trestněprávní sankce pro mladistvého za nedodržení výchovného opatření není stanovena. Ani
u probačního programu tak není možné mimo zmíněná rozhodnutí reagovat na porušování
podmínek jeho výkonu (viz kap. 4.1.2).
Akreditace probačního programu podléhá výlučné pravomoci ministra spravedlnosti.
Tuto pravomoc nemůže ministr na nikoho převést. Při zápisu do seznamu musí být probační
program identifikován tak, aby nebyl zaměnitelný s žádným jiným programem. Kritérii
akreditačního procesu by měly být zejména realizovatelnost programu, splnění zákonných
požadavků a účelu ZSM. Akreditace by měla být zárukou, že program je kvalifikovaný a
komplexní. Soud toto hledisko neposuzuje, pouze vybere ze seznamu vhodný program. Poté,
co je program akreditován, nemůže být realizátorem měněn. Změna je přípustná pouze, když
ji schválí ministr. Změnit samotný akreditovaný program není oprávněn ani soud. Soud může
pouze, pokud je to účelné a za splnění zákonných podmínek, změnit dobu trvání probačního
programu, nahradit probační program jiným, nebo ho konkretizovat stanovením dalších
výchovných opatření. Tímto rozhodnutím soudu však nebude a nesmí být dotčena podoba,
obsah, zaměření a režim realizace akreditovaného probačního programu.61
4.1.5 Výchovné povinnosti
Výchovné povinnosti ve smyslu § 18 ZSM mají vesměs podobu příkazů k pozitivnímu
konání, čímž se odlišují od pojmově blízkých výchovných omezení, která jsou naopak
zákazem určitého konání. Obě formy opatření jsou dle mého nástroje nejefektivnější
individualizace trestního postihu. Usuzuji tak z důvodu jejich specifických vlastností a také
z konstrukce právní úpravy. Výchovná omezení a povinnosti mají podobu konkrétních
příkazu nebo zákazů a touto konkrétností samotnou umožňují více individualizovat trestní
postih. Dále jejich výčet je v obou případech demonstrativní, což dává soudu volnost reagovat
povinnostmi a omezeními v zákoně neupravenými. Individualizaci podporuje také možnost
kombinovat výchovné povinnosti a omezení s jakýmkoliv jiným opatřením uloženým dle
ZSM.62 Tímto je umožněno adekvátně doplnit reakci na trestnou činnost mladistvého s
ohledem na konkrétní případ. Zvláštní význam v tomto ohledu má možnost kombinace
61 Tamtéž s. 194-19562 S výjimkou opatření, jehož povaha uložení jiného opatření vylučuje např. nepodmíněné odnětí svobody.
30
různých výchovných povinností a omezení s dohledem probačního úředníka, neboť na jedné
straně mohou blíže specifikovat obsahová zaměření probačních činností vyvíjených v jeho
rámci a současně cíleně rozšířit jeho záběr z hlediska řešení příčin trestné činnosti
mladistvého a vytváření předpokladů pro jeho další pozitivní rozvoj, a na druhé straně
probační úředník může v rámci prováděného dohledu průběžně sledovat plnění těchto
povinností a omezení.63
První výchovnou povinností, kterou zakotvuje § 18 odst. 1 ZSM, je příkaz, aby
mladiství bydlel s rodiči nebo jiným dospělým, který je zodpovědný za jeho výchovu. Pokud
je mladistvý na základě rozhodnutí soudu péče o nezletilé svěřen do výchovy pouze jednoho
z rodičů, nemůže soud mladistvému uložit, aby bydlel s tím z rodičů, kterému nebyl svěřen do
výchovy. Jiným dospělým se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí pěstoun (§ 45a ZOR),
osoba, které bylo dítě svěřeno do výchovy na základě § 45 ZOR, případně poručník podle §
78 ZOR. Účelem této povinnosti je obnovení narušeného sociálního zázemí v rodině, které má
zabránit recidivě.64 Oproti tomu jsem se zprostředkovaně setkala s druhou stranou mince této
výchovné povinnosti. Rodina s pěti dětmi se potýkala s problémem své nejstarší dcery, která
propadla závislosti na drogách, utekla z domova a páchala lehčí formy trestné činnosti.
Posléze byla takto navrácena zpátky do rodiny, kde ale měla nepříznivý vliv na své mladší
sestry, jelikož měly mezi sebou silné sesterské svazky a starší sestra se podílela na jejich
výchově. Soud by tedy měl vzít v úvahu i tento eventuální negativní důsledek povinnosti
bydlet s rodičem. Uložení povinnosti by mělo předcházet důkladné zmapování poměrů
rodiny, v níž mladistvý bydlí. JUDr. Ščerba navíc uvádí, že opomíjet by se nemělo ani
stanovisko rodiče či jiného dospělého k možnosti uložení tohoto výchovného opatření.65
Pod písmenem b) § 18 odst. 1 je uvedena povinnost zaplatit přiměřenou částku na
pomoc obětem trestné činnosti. Přiměřená je taková peněžitá částka, která vychází z osobních
a majetkových možností mladistvého a zohledňuje povahu a závažnost trestné činnosti, které
se mladistvý dopustil. Částka může být vyplacena z peněžitých prostředků mladistvého, které
jsou jeho vlastnictvím a s nimiž může mladistvý volně nakládat. S jakými peněžitými
prostředky může mladistvý samostatně nakládat, se vyvozuje z občanskoprávních předpisů.
Ve smyslu § 9 ObčZ platí, že mladistvý je způsobilý jen k takovým právním úkonům, které
jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jeho věku. Je jisté, že
mladiství není vzhledem ke svému věku způsobilý disponovat s nemovitostmi popř. se
63 SOTOLÁŘ, A. Výchovné povinnosti a výchovná omezení v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2007, č. 12, s. 34264 Tamtéž s. 344-34565 ŠČERBA, F. Výchovná opatření dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestní právo, 2003, č. 6, s. 11
31
stavebním spořením. V ostatních případech je třeba individuálního posouzení. Plnění
ze strany mladistvého musí být určeno na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti
poskytovanou podle zvláštního zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem
trestné činnosti. Úhrada této peněžité částky zde není formou nepřímého trestního postihu, ale
jde o výraz určité reparace veřejného zájmu, který byl proviněním dotčen. Vychází
se z úvahy, že veřejný zájem je dotčen v případě prakticky každého provinění, a to v míře
odpovídající společenské škodlivosti a závažnosti. Poskytnutí plnění mladistvým na pomoc
obětem trestné činnosti je proto určitou formou kompenzace újmy, kterou spácháním
provinění doznal veřejný zájem, a zároveň slouží jako zdroj finančních prostředků pro
poskytování peněžité pomoci obětem trestné činnosti podle zákona č. 209/1997 Sb.66
Třetí v zákoně jmenovaná výchovná povinnost je povinnost vykonání společensky
prospěšné činnosti určitého druhu. ZSM pojem společensky prospěšná činnost nevymezuje.
Jelikož se ale svou povahou blíží trestnímu opatření obecně prospěšných prací, lze podpůrně
využít ustanovení § 62 odst. 3 TZ definující obecně prospěšné práce. Společensky prospěšnou
činností může tedy být především výkon činností spočívajících v údržbě veřejných
prostranství, úklidu a údržbě veřejných budov a komunikací nebo jiných obdobných činností
ve prospěch obcí nebo ve prospěch institucí, které se zabývají vzděláním a vědou, kulturou,
školstvím, ochranou zdraví, požární ochranou, ochranou životního prostředí, podporou
a ochranou mládeže, ochranou zvířat, humanitární, sociální, charitativní, náboženskou
a sportovní činností. Oproti trestnímu opatření obecně prospěšných prací nenabízí tato
výchovná povinnost možnost přeměny na trestní opatření odnětí svobody, což považuji spíše
za negativum, jelikož zde opět není k dispozici prostředek, který by motivoval popř. potrestal
mladistvého při porušování podmínek výkonu výchovného opatření. JUDr. Ščerba spatřuje
rozdílnost oproti trestnímu opatření OPP především v možnosti uložení společensky
prospěšné činnosti již v průběhu řízení, čímž může sloužit jako osvědčení pozitivního přístupu
mladistvého k práci a případně být tak podkladem pro samotné rozhodnutí ve věci, kdy by se
uložení sankce obecně prospěšných prací tak jevila jako vhodná a dostačující.67 V této
možnosti shledávám hlavní přínos tohoto výchovného opatření. Při rozhodování ve věci samé
bych upřednostnila uložení trestního opatření OPP z již řečeného důvodu, protože umožňuje
reagovat na neplnění podmínek jeho výkonu. Společensky prospěšnou činnost lze
mladistvému uložit pouze na dobu volného času a to tak, aby nenarušila přípravu mladistvého
na budoucí povolání anebo samotný výkon jeho povolání nebo zaměstnání (§ 18 odst. 3 66 SOTOLÁŘ, A. Výchovné povinnosti a výchovná omezení v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2007, č. 12, s. 34567 ŠČERBA, F. Výchovná opatření dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestní právo, 2003, č. 6, s. 12
32
ZSM). Zákon také omezuje dobu výkonu tím, že stanovuje její maximální možnou délku (§
18 odst. 3 ZSM).
Písmeno d) a e) zakotvuje povinnost mladistvého usilovat o vyrovnání s poškozeným a
nahradit podle svých sil škodu způsobenou proviněním anebo jinak přispět k odstranění
následku provinění. Tato povinnost je do jisté míry univerzální, jelikož ji je soud povinen
uložit ve všech případech, kdy byla proviněním způsobena škoda a zatím nedošlo k její
náhradě. Cílem je urovnat vztahy mezi mladistvým a poškozeným narušené spáchaným
proviněním. V tomto ohledu postačuje, když se mladistvý pokusí o odstranění škodlivých
následků, nemusí dojít k jejich úplnému odstranění. Tuto povinnost je třeba odlišit
od povinnosti nahradit škodu v adhezním řízení. Rozdíly jsou logickým důsledkem odlišného
smyslu obou reparací. Zatímco v adhezním řízení jde o zjištění výše škody a kdo za ní
odpovídá, výchovná opatření slouží především k pozitivnímu ovlivnění chování mladistvého,
jehož součástí je odstranění škodlivých následků, kterých se dopustil. Z tohoto vyplývají další
odlišnosti v povaze obou náhrad. Výrok soudu dle § 18 odst. 1 písm. d) není exekučním
titulem na rozdíl od výroku podle § 228 TŘ. Lze ho vyslovit i tehdy, kdy není známá přesná
výše škody a proto také nemusí obsahovat údaj o její výši a dokonce ani označení
poškozeného. K tomu navíc je rozsah náhrady škody mladistvým omezen do té míry, v jaké to
dovolují jeho majetkové poměry.68
Povinnost podrobit se léčení závislosti na návykových látkách vymezuje ZSM pod
písmenem f). Soud ukládá tuto povinnost zpravidla jako reakci na trestnou činnost
mladistvých závislých na omamných a psychotropních látkách, kde při absenci léčby hrozí
dlouhodobě její recidiva. Povinnost podrobit se léčbě má dvě formy s rozdílným právním
režimem. První je uložení ochranného léčení (popř. zabezpečovací detence) postupem podle §
99 TZ (§ 100), druhou stanovení této výchovné povinnosti. Díky vysoké variabilitě
výchovných opatření včetně výchovných povinností může povinnost podrobit se léčbě
závislosti plnit obdobnou funkci jako ochranné léčení. Zásahy do běžného způsobu života
mladistvého mohou být taktéž srovnatelné. Jako výhoda u výchovné povinnosti se jeví
možnost individualizace a kombinace s jinými terapeutickými programy. Dále při určitých
typech soudního rozhodnutí např. podmíněné odsouzení lze vyvodit při porušování podmínek
výkonu léčby trestněprávní důsledky, což u ochranných opatření nepřichází v úvahu. To
vyzdvihuje JUDr. Sotolář jako klad výchovné povinnosti podrobit se léčení a uvádí, že takto
68 SOTOLÁŘ, A. Výchovné povinnosti a výchovná omezení v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2007, č. 12, s. 346
33
lze mladistvého dostatečně motivovat, aby se léčbě podrobil dobrovolně, což je v praxi
mnohem úspěšnější než nucená léčba uložená podle § 99 TZ.69
Poslední v zákoně jmenovanou výchovnou povinnost podrobit se programu
probačního typu jsem rozebrala především ve srovnání s probačními programy podle § 17
ZSM. K tomu bych chtěla doplnit pouze názor JUDr. Ščerby, který úpravu § 17 a 18 ZSM
vnímá jako určité zdvojení možnosti využívat výchovné programy. Dle něj by postačilo tyto
prostředky ponechat v rámci institutu probačního programu, což by přispělo k přehlednosti
právní úpravy i praktického využívání systému sankcí dle ZSM. Nemohlo by tak totiž
docházet k tomu, že dva obsahově stejné či velmi podobné programy budou ukládány v rámci
různých druhů výchovných opatření – jeden jako probační program, druhý jako výchovná
povinnost.70 S tímto názorem se neztotožňuji. Dle mého názoru je idea zákona kvalitní.
K předejití kolizi těchto dvou ustanovení bych jasně vytyčila podmínky akreditace tak, aby
programy výrazně zasahující do práv mladistvého (především programy internátního typu)
byly obligatorně akreditovány. V případě programů méně ovlivňující běžný život mladistvého
se mi proces akreditace jeví zbytečně nákladný.
Závěrem je třeba připomenout, že tento výčet není konečný, jelikož zákon ponechává
prostor pro uložení výchovné povinnosti zákonem neupravené. Při formulaci v zákoně
neupravené povinnosti musí soud dbát především na to, aby byla dostatečně určitá z důvodu
její vykonatelnosti a výkonu kontroly.71
4.1.6 Výchovná omezení
Výchovná omezení (§ 19 ZSM ) mají formu zákazů určitého nežádoucího konání.
Nežádoucí chování může být jak zákonem nedovolené, tak právním řádem dovolené, leč pro
mladistvého nevhodné, spojené s vyšším rizikem opakování trestné činnosti. Záměr
výchovných omezení je především ochrana mladistvého před škodlivými vlivy, odstranění
základních kriminogenních faktorů a přetrhání vazeb mladistvého na určité kriminální
prostředí.72
§ 19 ZSM obsahuje demonstrativní výčet výchovných omezení. Z hlediska právního
výkladu je problematické výchovné omezení, které zakazuje mladistvému zdržovat se na
určitém místě (§ 19 odst. 1 písm. c)). Kritika odborníků poukazuje na to, že se svým obsahem 69 Tamtéž s. 346-34770 ŠČERBA, F. Výchovná opatření dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestní právo, 2003, č. 6, s. 1171 SOTOLÁŘ, A. Výchovné povinnosti a výchovná omezení v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2007, č. 12, s. 34272 Tamtéž s. 34
34
nápadně blíží trestu zákazu pobytu, který však mladistvému uložit nelze (viz § 24 odst. 1
ZSM a contrario). JUDr. Ščerba konstatuje, že daným výchovným omezením by bylo možné
mladistvého postihnout přísněji než trestním opatřením, což by bylo v hrubém rozporu se
smyslem a účelem výchovných opatření. Východisko spatřuje ve vypuštění tohoto omezení
z ustanovení zákona.73 Osobně se domnívám, že zákaz zdržovat se na určitém místě lze
vymezit úžeji než trest zákazu pobytu. Proto nepovažuji toto výchovné omezení za hrubé
odchýlení od smyslu a účelu výchovných opatření.
4.1.7 Napomenutí s výstrahou
Napomenutí s výstrahou je svou povahou důraznou výtkou mladistvému,
že se dopustil jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty určitého provinění, doprovázená
upozorněním na možný postih v případě recidivy trestné činnosti. Jde o jednorázový akt se
záměrem odradit mladistvého od páchání další trestné činnosti. Vyslovuje jej soud a
v přípravném řízení státní zástupce v přítomnosti mladistvého, který nemůže být k tomuto
úkonu zastoupen. Dále zákon požaduje, aby byl při napomenutí mladistvého přítomen
zákonný zástupce (§ 20 odst. 1 ZSM ). Ve srovnání s ostatními opatřeními je napomenutí
specifické svou výraznou sankční povahou. V tomto ohledu se přibližuje trestním opatřením.
Na druhou stranu je však nejméně intenzivním zásahem do běžného života mladistvého. Jeho
účinek lze umocnit přenecháním mladistvého k postižení jeho zákonnému zástupci, škole, jíž
je mladistvý žákem, nebo výchovnému zařízení, v němž žije (§ 20 odst. 2 ZSM). Zapojení
těchto subjektů z nejbližšího okolí mladistvého může zvýšit šance na dosažení účelu ZSM.74
Napomenutí s výstrahou lze jako každé výchovné opatření uložit již v průběhu řízení.
Ovšem, co se jeho týče, není tento postup příliš smysluplný. Předně je lze vyslovit pouze
s předchozím souhlasem mladistvého, což je vzhledem k povaze napomenutí naprosto
absurdní a minoucí se účinkem. Problematická by byla taktéž ustanovení o odvolání souhlasu,
jelikož by neměla žádný praktický dopad. Dále napomenutí jako takové více předjímá vinu
mladistvého, jelikož obsahuje konstatování, že se mladistvý protiprávního činu dopustil.
V neposlední řadě by napomenutí v průběhu řízení postrádalo výhodu formovat mladistvého
v průběhu řízení, typické pro ostatní výchovná opatření, pouze by se nečinně vyčkávalo na
konec řízení.75
73 ŠČERBA, F. Výchovná opatření dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestní právo, 2003, č. 6, s. 1274 SOTOLÁŘ, A. Napomenutí mladistvého jako specifické opatření v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue. 2007, č. 9, s. 24975 ŠČERBA, F. Sankcionování mladistvých. Kriminalistika, 2005, č. 12, s. 137
35
Napomenutí s výstrahou lze uplatnit ve všech trestních věcech. Z logiky věci však lze
dovodit, že bude využíváno při méně závažných proviněních nevyžadující důraznější trestní
sankci. Jako každé výchovné opatření lze sice kombinovat a to i s trestními opatřeními, ale
vzhledem ke své povaze je to naprosto nevhodné a zcela by tím napomenutí ztrácelo svůj
účel. Vhodné se naopak jeví jeho uplatnění při řešení věci pomocí odklonů, popřípadě při
upuštění od uložení trestního opatření.76
Přenechat mladistvého k postižení zákonnému zástupci, škole nebo výchovnému
zařízení je možné pouze ve spojení s napomenutím s výstrahou. Zákon k tomu požaduje, aby
si ve vztahu ke škole a k výchovnému zařízení soud vyžádal jejich stanovisko. Při záporném
stanovisku by soud neměl postupovat v rozporu s ním, ačkoliv jím není vázán. Zřejmě by tím
došlo ke zmaření výchovného účelu napomenutí. JUDr. Sotolář doporučuje77 a i mně se jeví
žádoucí, aby si soud zjistil sám nebo prostřednictvím probačního úředníka představu toho,
komu přenechá postih mladistvého, jak by mladistvého postihl. Jedině tak může posoudit
vhodnost a účelnost tohoto opatření.
Formy postižení mladistvého jeho zákonnými zástupci, školou a výchovným
zařízením se musí odvíjet od jejich oprávnění ve vztahu k němu. Soud přenechá postižení
mladistvého škole v případě trestné činnosti související se školní docházkou např. mladistvý
způsobil škodu na školském zařízení. Postih by poté měl být v souladu se školským řádem
příslušné školy (např. snížení známky z chování, důtka, vyloučení apod.). Totéž platí
u přenechání mladistvého výchovnému zařízení, v němž je mladistvý na základě rozhodnutí
soudu nebo rodičů umístěn. Na základě zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy
nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských
zařízeních, ve znění pozdějších předpisů, lze mladistvého postihnout odejmutím určité
výhody např. snížit kapesné, omezit nebo zakázat trávení volného času mimo zařízení,
odejmout možnost zúčastnit se určité atraktivní činnosti atd. Volba konkrétní formy postihu
zůstává plně na těchto subjektech, měla by však být v určité proporci k stíhanému provinění
a k postoji mladistvého k němu. Je-li to možné, je vhodné spojit tento postih s určitým
pozitivně motivujícím působením. O výsledcích postihu jsou subjekty povinny informovat
soud ve lhůtě, kterou jim určí.78
76 SOTOLÁŘ, A. Napomenutí mladistvého jako specifické opatření v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue. 2007, č. 9, s. 249 - 25077 Tamtéž s. 25178 SOTOLÁŘ, A. Napomenutí mladistvého jako specifické opatření v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue. 2007, č. 9, s. 250 - 251
36
4.2 Ochranná opatření
Ochranná opatření patří vedle výchovných a trestních opatření k prostředkům dosažení
účelu ZSM. Jsou jedním z druhů trestněprávních sankcí, přičemž jde o samostatnou kategorii
trestněprávních sankcí u dospělých pachatelů a o zvláštní typ opatření u mladistvých
pachatelů. Ochranná opatření jsou shodně s trestními opatřeními u mladistvých prostředky
státního donucení, ukládána soudy pro mládež (výjimečně obecnými soudy
v občanskoprávním řízení), za splnění zákonných podmínek a vynutitelná státní mocí. Na
druhou stranu vykazují specifické znaky ve srovnání s trestními opatřeními. Ochranné
opatření lze uložit i trestně neodpovědnému mladistvému, nevyjadřují morálně politický
odsudek činu a újma není cílem opatření, pouze prostředkem k dosažení výchovného účelu.
Intenzita ochranného opatření není určována prvořadně povahou a závažností provinění, ale
zejména potřebou léčení, izolace a výchovného ovlivnění mladistvého.79 Určitá závislost na
povaze a závažnosti daného provinění je však žádoucí.80 Výkon ochranných opatření se
nepromlčuje, přičemž nemohou být zahlazena ani prominuta milostí prezidenta republiky.
Ochrannými opatřeními jsou ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci
nebo jiné majetkové hodnoty a ochranná výchova. První tři jsou upraveny výlučně v TZ.
Ochranná výchova je speciálně zakotvena v § 22 ZSM. Všechny druhy ochranných opatření
lze užít vůči mladistvým delikventům. V této práci se však věnuji pouze ochranné výchově,
protože o ostatních ochranných opatřeních lze pojednat v rámci problematiky dospělých
pachatelů. Ochranná výchova je dle mého názoru, díky své výlučné úpravě a užití v trestních
věcech mladistvým, více propojena s tématem této diplomové práce.
4.2.1 Ochranná výchova
Ochranná výchova je právním následkem provinění nebo činu jinak trestného. Jejím
účelem je odstranění, popř. omezení možnosti vzniku dalších, pro společnost nebezpečných
následků zanedbané výchovy a zároveň umožnění jednotlivci jeho další rozvoj. Ochranná
výchova je krajním prostředkem řešení nedostatku řádné výchovy mladistvého. Znamená
odnětí nezletilce z výchovy rodičů a jeho zařazení do kolektivní výchovy s přísnějším
režimem. Ježto jde o hluboký zásah do práv mladistvého, lze ochrannou výchovu uložit teprve
79 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 211 - 21280 Srov. nález ÚS sp. zn. IV. ÚS 502/02
37
tehdy, když méně intenzivní prostředky výchovy (výchovná opatření, ústavní výchova) již
nemají naději na úspěch.81
Zákon v ustanovení § 22 odst. 1 ZSM uvádí tři alternativní podmínky pro uložení
ochranné výchovy (o výchovu mladistvého není náležitě postaráno, dosavadní výchova byla
zanedbána, prostředí, ve kterém mladistvý žije, neposkytuje záruku náležité výchovy).
Ochranná výchova trvá, dokud to vyžaduje její účel, nejdéle však do dovršení osmnáctého
roku věku mladistvého. Vyžaduje-li to zájem mladistvého (např. dokončení vzdělání), může
soud ochrannou výchovu prodloužit do dovršení jeho devatenáctého roku (22 odst. 2 ZSM).
K rozhodnutí o prodloužení ochranné výchovy však musí dojít ještě před dovršením
osmnáctého roku věku mladistvého. Stejně tak lze jen do osmnáctého roku věku ochrannou
výchovu uložit.
Soud může svým rozhodnutím ve formě usnesení změnit ochrannou výchovu uloženou
mladistvému v ústavní výchovu nebo podmíněně umístit mladistvého mimo výchovné
zařízení, jestliže jeho převýchova dosáhla takového stupně, že lze očekávat, že mladistvý
povede život řádného občana, avšak dosud nepominuly všechny okolnosti, pro něž byla
ochranná výchova uložena, a nelze proto dostatečně posoudit, zda mladistvý po propuštění
z ochranné výchovy povede řádný život (§ 23 odst. 1 ZSM). Tato možnost přeměny ochranné
výchovy na ústavní, popř. podmíněné umístění mimo výchovné zařízení, má sloužit
k usnadnění přechodu mladistvého k normálnímu způsobu života. Zároveň tak umožňuje
soudu mladistvého nejen kontrolovat s možností zrušení rozhodnutí o přeměně, pokud nesplní
očekávání chovat se řádným způsobem, ale také může uložením dalších výchovných opatření
působit na mladistvého tak, aby vedl řádný život. Účelné se opět jeví spojit toto rozhodnutí
s dohledem probačního úředníka.82
Nesplní-li mladistvý očekávání, že bez omezení, jimž byl podroben ve výchovném
zařízení, kde vykonával ochrannou výchovu, se bude řádně chovat, soud podmíněné umístění
mimo výchovné zařízení zruší a rozhodne, že se ve výkonu ochranné výchovy pokračuje.
Obdobně postupuje soud při přeměně ústavní výchovy na ochrannou výchovu (§ 23 odst. 2
ZSM ).
4.3 Trestní opatření
81 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 23882 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 243
38
Trestní opatření tvoří nedílnou součást systému opatření ukládaných mladistvým
za spáchaná provinění. Trestní opatření je možno v našem trestním právu charakterizovat jako
specifické zákonem stanovené a státem vynutitelné následky spáchaného provinění
a prostředky k dosažení účelu ZSM, které ukládají soudy v řízení v trestních věcech
mladistvých a které obsahují určitý odsudek spáchaného provinění.83 Je to jeden ze tří
základních právních následků provinění vedle výchovných a ochranných opatření.
Trestní opatření obsahují na rozdíl od výchovných či ochranných opatření negativní
hodnocení spáchaného činu a orientují se převážně na represivní působení. Díky těmto
vlastnostem jsou považovány za nejpřísnější druh opatření. V systému soudnictví mládeže
jsou však výrazně usměrněny výchovných účelem ZSM, jelikož i trestní opatření by měla
přirozeně vést k jeho naplnění. To je zdůrazněno i v § 24 odst. 2 ZSM speciálně upravující
účel trestních opatření, které stanovuje, že trestní opatření musí vzhledem k okolnostem
případu a osobě i poměrům mladistvého napomáhat k vytváření vhodných podmínek pro další
rozvoj mladistvého. Újma, která vznikne mladistvému výkonem trestního opatření, nehledě na
její intenzitu, by měla být tedy pouze nezbytným prostředkem k dosažení výchovného účelu
ZSM, nikoliv jejím cílem. Ve srovnání s ostatními opatřeními mají však trestní opatření
nejmenší potenciál k ovlivnění chování mladistvého. Fungují spíše na principu „odstrašení“
mladistvého, který se z obavy před dalším trestem zdrží páchání další trestné činnosti.
Nedochází však k žádné hlubší změně postojů a názorů. Přesto je jejich přínos i v této oblasti
nezanedbatelný, zejména když selžou všechny ostatní prostředky nápravy. S tímto souvisí již
uvedená zásada subsidiarity trestní represe, která určuje, v jakých případech by mělo být
trestních opatření užito. Jedná se o situace, kdy nepostačila ani pohrůžka jejich uložením ani
uložení výchovného nebo ochranného opatření.
Výčet druhů trestních opatření uplatnitelných v trestních věcech mladistvých obsahuje
ustanovení § 24 odst. 1 ZSM.84 Tento výčet je taxativní a nelze jej rozšiřovat žádným
způsobem (např. výkladem) ani s poukazem na řádný důvod (např. na splnění účelu zákona).
Na druhé straně lze za splnění zákonných podmínek uložit každému mladistvému pachateli
kterýkoliv druh trestního opatření, není-li zákonem výslovně stanoveno omezení (viz např.
v § 80 TZ – nemožnost uložit trestní opatření vyhoštění občanu České republiky). Je
přípustné uložit i více druhů trestních opatření vedle sebe v určitých kombinacích. V systému
83 Tamtéž s. 248 -984 Jsou jimi: obecně prospěšné práce, peněžité opatření, peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, zákaz činnosti, vyhoštění, domácí vězení, zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu, tedy podmíněné odsouzení, odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu s dohledem, tedy podmíněné odsouzení s dohledem a odnětí svobody nepodmíněné.
39
trestních opatření převažují druhy trestních opatření, která nejsou spojena s odnětím svobody
(tzv. alternativní trestní opatření), což jistě s účelem ZSM a zásadou pomocné úlohy trestní
represe souvisí.
V úpravě trestních opatření ukládaných mladistvým se opět projevuje vztah speciality
ZSM. Z větší části jsou zákonné předpoklady užití trestních opatření vymezeny v TZ. Právní
úprava trestního opatření propadnutí věci a domácího vězení je obsažena výlučně v TZ.
Trestní opatření zákazu činnosti, obecně prospěšných prací a vyhoštění modifikuje ZMS
pouze dílčím způsobem. Trest odnětí svobody a podmíněné odsouzení rozvádí v ZSM
v poměrně velkém rozsahu a peněžité opatření koncipuje z velké části zcela nově.85
4.3.1 Obecně prospěšné práce
Obecná právní úprava trestního opatření obecně prospěšných prací je obsažena v § 62 až
65 TZ. Soud může mladistvému uložit trestní opatření OPP, odsuzuje-li ho za nedbalostní
provinění nebo za úmyslné provinění (přečin u dospělých pachatelů), na které TZ stanoví trest
odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let; jako samostatné trestní opatření
mohou být OPP uloženy, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného činu a osobě a
poměrům mladistvého uložení jiného trestního opatření k dosažení účelu trestního opatření
není třeba (§62 odst. 1 TZ).
Horní hranicí pěti let je míněna horní hranice uvedená v příslušném ustanovení TZ
nesnížená dle § 31 ZSM. Při souběhu trestných činů nesmí horní hranice ani jednoho
trestného činu převyšovat pět let. Jako samostatné trestní opatření mohou být OPP uloženy za
podmínek § 62 odst. 1 TZ věta druhá. Z omezení horní hranice a z ustanovení § 62 lze
odvodit účelové zaměření trestního opatření OPP na provinění menší závažnosti, kde není
třeba působit dalšími trestními opatřeními. To ostatně vyplývá i z praxe probačních úředníků,
kteří kvitují ukládání OPP prvopachatelům méně závažných trestných činů, mladistvým a
nanejvýš recidivistům, kteří ještě nebyli ve výkonu trestu odnětí svobody.86 Uložení OPP
mladistvým je tedy odborníky kladně hodnoceno. I dle mého mají OPP dobrý potenciál
85 SOTOLÁŘ, A., VÁLKOVÁ, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 6286 ŽATECKÁ, E. Poznatky z praxe probačních pracovníků (možné náměty de lege ferenda). Trestněprávní revue, 2007, č. 6, s. 182
40
k dosažení účelu ZSM zejména tím, že mladistvého vede k odpovědnosti za následek a
aktivnímu podílení se na jeho odstranění.
Trestní opatření OPP záleží v povinnosti mladistvého provést ve stanoveném rozsahu
práce k obecně prospěšným účelům spočívající v údržbě veřejných prostranství, úklidu
a údržbě veřejných budov a komunikací nebo v jiných obdobných činnostech ve prospěch
obcí nebo jiných obecně prospěšných institucí, které se zabývají vzděláváním a vědou,
kulturou, školstvím, ochranou zdraví, požární ochranou, ochranou životního prostředí,
podporou a ochranou mládeže, ochranou zvířat, humanitární, sociální, charitativní,
náboženskou, tělovýchovnou a sportovní činností (§ 62 odst. 3 TZ). Dle starších statistik87,
které jsou přístupné na stránkách Sdružení pro probaci a mediaci v justici, vévodí OPP
spočívající v úklidu veřejných komunikací. Podstatou tohoto trestního opatření je tedy vždy
určitá pracovní povinnost, kterou mladistvý musí splnit osobně, bezplatně a ve svém volném
čase (§ 65 odst.1 TZ). Výchovné především je, aby se činnost týkala popř. probíhala v místě
spáchání trestné činnosti, protože takto se mladistvý bezprostředně podílí na odstranění
škodlivého následku, kterého svým činem způsobil.
Horní hranice sazby OPP u mladistvého nesmí převyšovat polovinu horní hranice
stanovené v TZ (§ 26 odst. 1 věta druhá ZSM ). Z toho vyplývá, že soud může mladistvému
uložit OPP v délce maximálně 150 hodin. Dolní hranici ZSM nemodifikuje, proto činí stejně
jako u dospělých 50 hodin. OPP se tedy stanoví na určitý počet celých hodin, jejichž výměra
by měla odpovídat závažnosti provinění, kterého se mladistvý dopustil, s přihlédnutím k účelu
ZSM.88 Mladistvý je povinen odpracovat příslušný počet hodin ve lhůtě dvou let.89 Tato doba
se počítá ode dne nařízení výkonu trestního opatření OPP podle § 336 TŘ.
Ustanovení § 64 TZ požaduje, aby soud při ukládání trestního opatření OPP přihlédl ke
zdravotní způsobilosti mladistvého. ZSM k tomu navíc formuje v § 26 odst. 1 věta druhá
požadavek, že OPP nesmí ohrožovat zdraví, bezpečnost nebo mravní vývoj mladistvých. Dále
je soud dle § 26 odst. 1 ZSM povinen si vyžádat stanovisko mladistvého, což je do jisté míry
pouze opakováním této povinnosti zakotvené v § 64 TZ.
Trestní opatření OPP motivuje hrozbou přeměny v trestní opatření odnětí svobody
mladistvého k dodržovaní podmínek jeho výkonu. Nabízí tak možnost adekvátní reakce na
87 Analýza situace PMS v oblasti přípravy podkladů. [online]. [cit. 2012-06-01]. Dostupné z: http://www.spj.cz/opp/statistiky/analyza_vsjo.html - Statistiky pocházejí z roku 2001. Aktuálnější statistiky jsem nenalezla. Pro ilustraci prací ukládaných jako OPP tyto statistiky postačují. Domnívám se také, že i současná analýza by vypadala obdobně. 88 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 278 89 Znění po novele č. 330/2011 Sb. Původní lhůta byla jeden rok.
41
porušovaní podmínek OPP. Spatřuji v tom další výhodu užití OPP při sankcionování
mladistvých. Při ukládání OPP může soud zároveň uložit výchovná opatření (§ 26 odst. 1
ZSM), která budou působit na mladistvého, aby vedl řádný život, a mladistvý bude pod
hrozbou přeměny motivován výchovná opatření plnit. OPP se dále přemění na trestní opatření
odnětí svobody za podmínky, pokud mladistvý nevede řádný život, vyhýbá se nástupu výkonu
trestního opatření OPP, bez závažného důvodu poruší sjednané podmínky výkonu trestního
opatření OPP, jinak maří výkon tohoto trestního opatření, nebo zaviněně nevykonává
ve stanovené době uložené trestní opatření.
Novela TZ č. 330/2011 Sb. zavedla do stávající úpravy možnost přeměnit trestní opatření
OPP na trestní opatření domácího vězení, budou-li splněny podmínky vyžadované § 60 odst.
1 TZ. Soudu se tak nabízí druhá alternativa jak postupovat v případě, že pachatel porušuje
podmínky výkonu OPP. Rozhodnutí, který z těchto dvou zákonem dovolených postupů soud
využije, je ponecháno na jeho volné úvaze. Ovšem, pokud se soud rozhodne pro přeměnu na
trestní opatření domácího vězení, musí pro případ, že by výkon tohoto trestu byl zmařen,
stanovit náhradní trest odnětí svobody, který nesmí být přísnější nežli trest, který by pachateli
hrozil v případě přeměny trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody (§ 65 odst. 2
písm. a)). Zavedení možnosti přeměny trestního opatření OPP na trestní opatření domácího
vězení ostře kritizuje JUDr. Ščerba, který tuto novelizaci považuje za nesmyslnou,
rozporuplnou a oslabující autoritu trestního opatření domácího vězení.90
4.3.2 Zákaz činnosti
O trestním opatření zákazu činnosti se ZSM zmiňuje pouze v jednom odstavci
ustanovení § 26. Jinak se plně uplatní úprava stanovená v TZ. Z tohoto důvodu a také díky
tomu, že jsem u trestního opatření zákazu činnosti nenarazila na vážnější problém, o kterém
bych se chtěla zmínit, uvedu k němu jen pár základních informací.
Podstatou trestního opatření zákazu činnosti je povinnost zdržet se výkonu určité
činnosti. Jde o trestní opatření, jehož smyslem je mladistvému přímo zabránit v dalším
páchání trestné činnosti, a to jeho dočasným vyřazením z možnosti zastávat a vykonávat
určité zaměstnání, povolání nebo funkce anebo vykonávat činnosti, k nimž je zapotřebí
zvláštního povolení nebo jejichž výkon upravují zvláštní předpisy.91 Mladistvému lze trestním
opatřením zákazu činnosti zakázat jen tu činnost, v souvislosti s níž se dopustil provinění. 90 ŠČERBA, F. Trest domácího vězení po novele č. 330/2011 Sb. Trestněprávní revue, 2012, č. 1, s. 5.91 SOTOLÁŘ, A., VÁLKOVÁ, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 63
42
Souvislost spáchaného provinění s činností, která může být zakázána, musí být přímá a
bezprostřední, i když se nevyžaduje nutně souvislost kauzální.92
ZSM stanovuje pouze dvě omezení a odchylky od obecné úpravy zákazu činnosti a to, že
zákaz činnosti nesmí být na překážku přípravě na povolání mladistvého a horní hranice sazby
tohoto opatření nesmí převyšovat pět let. Jinak aplikace tohoto trestního opatření na mladistvé
nevyvolává žádné větší komplikace.
4.3.3 Zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce
Trestní opatření zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce může soud
uložit mladistvému, který se dopustil úmyslného provinění v souvislosti s návštěvou takové
akce (§ 76 odst. 1 TZ). Společenskou akcí se zde rozumí v podstatě jakákoliv organizovaná
událost, které se zúčastní více osob a při níž dochází k uspokojování společenských a jiných
sociálních potřeb lidí, tedy k sociální interakci. Zákon výslovně zmiňuje sportovní a kulturní
akce, ale může jít i o jiné akce společenské povahy, například lidové zábavy, diskotéky, plesy,
různé ceremoniály nebo oslavy. Typickým příkladem aplikace tohoto trestního opatření jsou
případy trestné činnosti v souvislosti s výtržnostmi na sportovních utkáních.93
Zákaz vstupu na takové společenské akce lze mladistvému uložit jako trestní opatření jen
v reakci na úmyslné provinění spáchané v přímé souvislosti s takovou akcí. Otázkou však
zůstává, co se rozumí pod pojmem přímá souvislost? JUDr. Ščerba se domnívá, že možnost
uložení trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní či jiné společenské akce nelze omezovat
jen na případy, kdy čin je spáchán přímo na místě konání takové akce. Dle jeho názoru by
soudy měly zákonnou podmínku, spočívající v souvislosti trestného činu s návštěvou určité
akce, vykládat šířeji a sledovat tohoto účel trestu.94
ZSM pamatuje na toto opatření pouze při stanovování horní hranice, kterou tradičně
snižuje na polovinu tj. pět let, jinak se plně uplatní úprava v TZ. Dolní hranice u tohoto
opatření není stanovena. Soud musí při jejím stanovení dbát toho, aby uložené trestní opatření
mohlo splnit svůj účel. Dle stanovisek praxe většinou nepřichází v úvahu vyměření tohoto
opatření na dobu kratší než několik měsíců.95
92 srov. č. 5/1980 Sb. rozh. tr.93 SOTOLÁŘ, A., VÁLKOVÁ, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 283-28494 ŠČERBA, F. Právní úprava nových alternativních trestů. Bulletin advokacie, 2009, č. 10, s. 8795 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 284
43
V komentáři96 se dočtete, že toto opatření představuje výrazný zásah do svobody pohybu.
Osobně se domnívám, že zásah je mnohem méně citelný než u některých jiných trestních
opatření, dokonce si troufám tvrdit, že jeden z nejméně intenzivních. I proto považuji toto
trestní opatření za přiměřené při sankcionování mladistvého, nepředstavující tak výrazné
omezení jako například trestní opatření odnětí svobody.
4.3.4 Vyhoštění
Pro trestní opatření vyhoštění platí úplný opak ohledně intenzity zásahu, kterou jsem
popsala u zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. S trestním opatřením
odnětí svobody bych ho zařadila do zásahů nejvíce narušující základní lidská práva, v případě
tohoto opatření se jedná o článek 14 LPS. K tomu dále přistupuje skutečnost, že toto opatření
nepůsobí výchovně, proto by mělo jít zejména u mladistvých o opatření krajního využití,
pouze pokud to vyžaduje ochrana nejdůležitějších společenských zájmů.
Vyhoštěním se zde rozumí odnětí práva cizince nadále se zdržovat na území ČR
(pokud takové právo měl) a jeho přemístění na území jiného státu nebo jeho předání
příslušným orgánům jiného státu. Co do svého plošného působení se vyhoštění vztahuje
na celé území ČR a vždy se ukládá z území ČR do ciziny. Bezprostředním účelem trestního
opatření vyhoštění je zabránit mladistvému provinilci v páchání další trestné činnosti
na území ČR, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému
zájmu (§ 80 TZ).97 Jak vyplynulo z předchozích odstavců, vyhostit nelze občana ČR. Za
jistých podmínek je ztíženo i vyhoštění občana EU (pouze při vážném ohrožení bezpečnosti
státu). Dále ustanovení § 80 odst. 3 TZ uvádí řadu četných výjimek, kdy soud trest vyhoštění
nesmí uložit.
V trestních věcech mladistvých je na soud kladen požadavek, aby přihlédl
k nejlepšímu zájmu mladistvého, zejména k jeho osobním a rodinným poměrům, a zabránil
tomu, aby mladistvý byl vydán nebezpečí zpustnutí. U mladistvého, který je občanem
Evropské unie, musí být navíc splněna podmínka, že neuložením tohoto druhu trestního
opatření by došlo k vážnému ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku, nebo že
vyhoštění je v nejlepším zájmu takového mladistvého. ZSM dále u mladistvých vylučuje
uložení vyhoštění na dobu neurčitou a zkracuje jeho sazbu od jednoho roku do pěti let (§ 26
odst. 4 ZSM). Jeho konkrétní výměra se určuje podle povahy a závažnosti spáchaného 96 Tamtéž97 SOTOLÁŘ, A., VÁLKOVÁ, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 64
44
provinění, možností nápravy a poměrů mladistvého pachatele a podle stupně ohrožení
bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu (§ 80 odst. 2 TZ).
4.3.5 Peněžité opatření
Peněžité opatření je významnou alternativou ke krátkodobým trestním opatřením
odnětí svobody. Majetková povaha peněžitého opatření z něj činí vhodný prostředek
k dosažení účelu trestního opatření zejména v případech, kdy se mladistvý dopustil provinění
motivovaného snahou o neoprávněný majetkový prospěch nebo negativním vztahem
k ochraně a nedotknutelnosti cizího majetku (nešetrnost, vandalismus). Z těchto důvodů
peněžité opatření přichází v úvahu při postihu provinění především majetkových, ale také
provinění obecně nebezpečných, provinění proti životnímu prostředí a provinění proti
pořádku ve věcech veřejných. Dalším okruhem provinění, při jejichž postihu může mít
peněžité opatření opodstatnění, jsou provinění, ke kterým mladistvý potřebuje určité finanční
prostředky a uložení peněžitého opatření by tyto peněžní prostředky odčerpalo a tak by se
zabránilo páchání další trestné činnosti. Třetí sférou, kde se peněžité opatření využije, jsou
méně závažná provinění. 98
Obecné předpoklady uložení peněžitého opatření již klasicky formuje TZ a to v § 67.
ZSM je doplňuje o dva specifické předpoklady vztahující se na mladistvé pachatele. Peněžité
opatření lze mladistvému uložit pouze, je-li výdělečně činný nebo jeho majetkové poměry
uložení takového opatření umožňují (§ 27 odst. 1 ZSM ). Co se týče majetkových poměrů
mladistvého, je však nutné, aby s těmito prostředky mohl samostatně nakládat (viz kap.
4.1.6). Příjmy z výdělečné činnosti se v zásadě řadí mezi prostředky, se kterými mladistvý
samostatně nakládat může. Příjem zároveň musí být dostatečně vysoký, aby postačoval
k úhradě vyměřeného peněžitého opatření.99
Peněžité opatření se vyměřují formou denní sazby. Denní sazba je tedy způsobem
stanovení celkové výše částky peněžitého opatření, nikoliv způsob jeho zaplacení. To je
tradičně možné učinit buď jednorázově, nebo ve splátkách, dle rozhodnutí soudu. U
mladistvých vzhledem k jejich majetkovým poměrům připadá v úvahu spíše druhá
z uvedených možností. Denní sazba u mladistvých provinilců činí 100 až 5000 Kč na den a
může být stanovena na 10 až 365 dnů (§ 27 odst. 2 a 3 ZSM). Koncepce denní sazby ukládána
na určitý počet dnů je formována na principu, že počet sazeb se určuje podle povahy a 98 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 29599 Tamtéž s. 298
45
závažnosti provinění a za provinění stejné závažnosti se ukládá stejný počet sazeb. Toto
řešení považuji za velmi zdařilé nejen pro to, že umožňuje spravedlivě reagovat na trestnou
činnost různé závažnosti, ale také jistě přispívá k předvídatelnosti práva ve vztahu
k peněžitému opatření a tak k principu právní jistoty. Výše denní sazby je určována podle
osobních a majetkových poměrů mladistvého. Tím se má docílit stejné citelnosti užitého
peněžitého opatření u různě výdělečně schopných mladistvých.100 Oproti první myšlence,
která dle mého nemůže vyvolat rozsáhlou diskuzi, mne v souvislosti se závislostí výše sazby
na majetkových poměrech mladistvého napadají možné protiargumenty proti této konstrukci.
Lze namítat, že porušení veřejného zájmu je nezávisle na příjmu mladistvých stejné, a proto
by i jeho náhrada měla být ve stejné výši. Někteří radikálnější by mohli dokonce namítat, že
tím dochází k znevýhodnění movitějších pachatelů z důvodu jejich příjmu. Na podporu
stávající úpravy je však možné argumentovat jejím účelem, u mladistvých účelem
výchovným. Pokud by byl zásah do života mladistvého s většími příjmy méně intenzivní, jistě
by mladistvého tolik nemotivoval k životu v souladu s právními normami. Je třeba učinit
poslední poznámku k tomuto tématu. U dospělých pachatelů zákon používá taktéž koncepci
denní sazby. S ohledem na fakt, že jsou ve většině případů výdělečně činní, jim zákon stanoví
vyšší výměru denní sazby a počet dní, na které může být stanovena.
S uložením peněžitého opatření je soud povinen stanovit náhradní trestní opatření odnětí
svobody. Soud pojme obligatorně tento výrok do rozsudku, kterým peněžité opatření ukládá.
Jeho výměra by měla být v určité proporci s výši uloženého peněžitého opatření, maximálně
však jeden rok. Je-li však horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené za příslušné
provinění nižší než jeden rok, nesmí náhradní trestní opatření přesahovat tuto nižší horní
hranici. Když je peněžité opatření ukládáno spolu s trestním opatřením odnětí svobody, nesmí
součet výměry uloženého a náhradního opatření odnětí svobody přesahovat horní hranici
trestní sazby odnětí svobody za provinění, v reakci na které je ukládáno. Náhradní trestní
opatření se vykoná, pokud mladistvý ve stanovené lhůtě peněžité opatření neuhradí. Pokud se
bez zavinění mladistvého stane peněžité opatření nedobytným, náhradní odnětí svobody se
nevykoná a od výkonu se upustí.101
Soud může po právní moci rozhodnutí o uložení peněžitého opatření rozhodnout
po vyjádření mladistvého, že jeho zaplacení nebo nevykonaný zbytek bude nahrazen tím, že
mladistvý vykoná obecně prospěšnou činnost v rámci probačního programu podle § 17
100 SOTOLÁŘ, A., VÁLKOVÁ, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 66101 SOTOLÁŘ, A., VÁLKOVÁ, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 66
46
odst. 1, 2 pro tento účel zřízeného, nebo společensky prospěšnou činnost v rámci výchovné
povinnosti podle § 18 odst. 1 písm. c) (§ 27 odst. 5 ZSM). ZSM tím výrazně posiluje
alternativní podobu tohoto trestního opatření – fakticky totiž vytváří podmínky pro odvrácení
výkonu náhradního trestního opatření odnětí svobody za neuhrazené peněžité opatření
výkonem obecně a společensky prospěšných činností.102 Pro uložení probačního programu je
však potřeba souhlasu mladistvého (§ 17 odst. 2 ZSM). K uložení společensky prospěšné
činnosti je třeba pouze jeho vyjádření požadované § 27 ZSM.
Peněžité opatření je dle mého v ZSM koncipováno vhodně ve smyslu užití vůči
mladistvým. Hrozbou výkonu náhradního opatření odnětí svobody mladistvého motivuje
k řádnému výkonu peněžitého opatření. Naopak možností uložit mladistvému probační
program či vykonání společensky prospěšné činnosti lze zhojit tvrdost zákona vůči
mladistvému v případě, kdy má v úmyslu se napravit, ale k výkonu peněžitého opatření mu
brání překážka ne zcela závislá na jeho vůli. Zákon tak zde ponechává široký prostor pro
dosažení účelu ZSM. Na druhé straně je nutno podotknout, že většina mladistvých není
výdělečně činná nebo nemá dostatek vlastních finančních prostředků, aby splnila podmínky
v § 27 odst. 1 ZSM pro uložení peněžitého opatření, což všechny jeho výhody samozřejmě
neguje.
4.3.6 Peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu
Peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu je trestním opatřením, které nemá
v TZ paralelní vyjádření. Proto lze jako specifické opatření uložit pouze mladistvému.
Peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu se logicky uplatní na provinění stejné
povahy, jako jeho nepodmíněná verze. Odlišnost spočívá v podmíněném odložení jeho
výkonu, které by mělo vhodně řešit situace, kdy k naplnění účelu ZSM soud potřebuje
po stanovenou dobu sledovat chování mladistvého a ověřit, zda je či není třeba na něj působit
bezprostředním výkonem peněžitého opatření. Vzhledem k tomu může soud podmíněně
odložit výkon peněžitého opatření i u takového mladistvého, u kterého zatím – v době
rozhodování soudu o vině a o využitelných opatřeních – není ještě zřejmé, zda bude účel
zákona splněn i bez jeho vlastního výkonu.103
Při ukládání peněžitého opatření s podmíněným odkladem výkonu soud postupuje tak, že
vynese odsuzující rozsudek a uloží peněžité opatření, ale jeho výkon odloží pod podmínkou, 102 Tamtéž103 SOTOLÁŘ, A., VÁLKOVÁ, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 67
47
že mladistvý se bude ve stanovené zkušební době řádně chovat a vyhoví uloženým
podmínkám. Zákonné podmínky pro využití tohoto postupu jsou formulovány
v § 28 odst. 1 ZSM. Prvním předpokladem je důvodné přesvědčení soudu, že vzhledem
k osobě mladistvého, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí,
ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu, bude účelu trestního opatření dosaženo i bez
jeho výkonu. Při hodnocení všech těchto jmenovaných okolností charakterizujících skutek a
osobu mladistvého je třeba je posuzovat nikoliv izolovaně, ale v jejich vzájemné souvislosti.
Druhým alternativním předpokladem podmíněného odložení výkonu peněžitého opatření
upraveným v § 28 odst. 1 písm. b) je, že soud přijme nabízenou záruku za nápravu
mladistvého a za těchto okolností se výkon uloženého opatření nejeví nutným vzhledem
k výchovnému vlivu toho, kdo záruku nabídl. Tím může být rodič, jiný příbuzný, vedoucí na
pracovišti, také zájmové sdružené občanů podle § 3 TŘ. V každém případě by mělo jít
o někoho, kdo mladistvého dobře zná a je schopen pozitivně ovlivnit jeho chování. Mladistvý
by zároveň měl být ochoten podrobit se jeho působení.104
Soud v rozhodnutí o odložení výkonu peněžitého opatření obligatorně ukládá zkušební
dobu až na tři léta, přičemž může mladistvému dále uložit výchovná opatření směřující
k tomu, aby vedl řádný život. Dolní hranice zkušební doby není zákonem vymezena, proto její
stanovení je věcí vlastní úvahy soudu. Konkrétní délka zkušební doby by měla být aspoň
taková, aby umožňovala naplnit její smysl, tedy sledováním chování mladistvého zjistit, zda
je nutné nařízení výkonu podmíněně odloženého peněžitého opatření či nikoli. Významnou
skutečností, kterou je třeba zohlednit při úvahách o minimální délce zkušební doby, může být
rovněž naplnění smyslu stanovených výchovných opatření, byly-li uloženy. Tomuto záměru
by jistě neodpovídala zkušební doba jen několika málo dnů nebo týdnů. Běh zkušební doby je
nepřetržitý, protože zákon nepočítá se žádnými skutečnostmi, které by ji stavěly nebo
přerušily.105 Její délku stanovenou v rozsudku není možné dodatečně zkrátit ani prodloužit,
pouze ji lze za podmínek § 29 odst. 3 ZSM započítat.
Pokud mladistvý během zkušební doby vede řádný život a vyhoví uloženým
podmínkám, vynese soud rozhodnutí, že se mladistvý osvědčil. Zákon nikde nedefinuje, co
se rozumí řádným životem. Z judikatury však vyplývá, že se neomezuje pouze na život
v souladu s právními normami.106 Vedení řádného života ve zkušební době a plnění
povinností a omezení plynoucích z uložených opatření tvoří základní obsahovou náplň
104 SOTOLÁŘ, A., VÁLKOVÁ, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 67105 Tamtéž s. 68106 srov. č. 59/1973 Sb. rozh. tr.
48
podmíněně odloženého peněžitého opatření. Ke splnění těchto podmínek by mělo také vést
působení osob, které za mladistvého poskytly záruku. Pokud tyto osoby záruku odvolají, není
to automaticky důvodem k výkonu peněžitého opatření. Za této situace soud obligatorně
přezkoumá chování mladistvého, zda nejsou dány důvody pro výkon peněžitého opatření, a
pokud tomu tak není, ponechá podmíněný odklad v platnosti (§ 30 odst. 2 ZSM).
Neučiní-li soud do roka od uplynutí zkušební doby rozhodnutí o osvědčení nebo
o výkonu peněžitého opatření, aniž na tom měl vinu mladistvý, nastává fikce odsvědčení
(§ 30 odst. 3 ZSM ). Kritériem je zde rozhodnutí soudu o výkonu peněžitého opatření, nikoli
zda mladistvý v této době vedl řádný život a vyhověl uloženým podmínkám. Proto může fikce
nastat i v případě, kdy mladistvý porušoval podmínky výkonu, ale soud o tom nerozhodl.
Vzniku uvedené fikce brání i nepravomocné rozhodnutí. Vinu mladistvého na tom, že soud
do roka od uplynutí zkušební doby nerozhodl o tom, zda se podle § 30 odst. 1 osvědčil či
nikoli, lze spatřovat např. v tom, že odjel do ciziny, kde se zdržoval na neznámém místě, nebo
často měnil pobyt, aniž by změnu pobytu nahlásil soudu, popř. jiným příslušným orgánům.107
Fikce má stejné účinky jako rozhodnutí o osvědčení. To znamená, že mladistvému po jejím
vzniku již nelze uložit žádné trestní opatření za provinění, ohledně nichž bylo rozhodnuto
o podmíněném odkladu výkonu peněžitého opatření, a dále také se na mladistvého od jejího
vzniku hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 30 odst. 4 ZSM).
Naopak nepříznivé důsledky pro mladistvého vyvolává rozhodnutí soudu o výkonu
peněžitého opatření. S tímto rozhodnutím, oproti rozhodnutí o osvědčení, nemusí soud
vyčkávat až po uplynutí zkušební doby. V rozhodnutí musí opět obligatorně vyměřit délku
náhradního trestního opatření odnětí svobody a poté může také zvážit, zda nevyužije postupu
podle § 27 odst. 5 ZSM a nenahradí výkon peněžitého opatření vykonáním obecně prospěšné
činnosti. Po rozhodnutí o výkonu peněžitého opatření je tedy další postup identický jako při
ukládání jeho nepodmíněné formy.
Ohledně mého názoru lze říci v podstatě totéž, co jsem uvedla v posledním odstavci
předešlé kapitoly. Ke kladům tam uvedených navíc přistupují výhody podmíněného odložení,
které považuji za efektivní prostředek, jak docílit účelu ZSM. Zejména kombinace
s výchovnými opatřeními a hrozba výkonu peněžitého opatření zvyšují potenciál tohoto
opatření k naplnění účelu ZSM. Celkově je toto opatření velmi variabilní a ponechává soudu
větší množství alternativ, jak dosáhnout účelu ZSM.
107 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 315
49
4.3.7 Podmíněné odsouzení a podmíněné odsouzení s dohledem
Podmíněné odsouzení a podmíněné odsouzení s dohledem představují základní
alternativy k nepodmíněnému trestnímu opatření odnětí svobody. Bývají někdy považovány
za zvláštní formu podmíněného zproštění výkonu trestního opatření, které bylo mladistvému
uloženo, nebo za zvláštní způsob vyměření trestního opatření či za odklad výkonu trestního
opatření. Někdy jsou považovány i za zvláštní institut, který je vedle trestních, výchovných
a ochranných opatření prostředkem k dosažení účelu zákona (jako kvalifikovaná pohrůžka
trestním opatřením). Tyto různé možnosti vyplývají z toho, že ani samotný název „podmíněné
odsouzení“ v TZ a ZSM není přesný. Mladistvý zde není odsouzen podmíněně, protože soud
v takovém případě pravomocně zjistil skutek, kvalifikoval jej jako provinění, uznal
mladistvého vinným z jeho spáchání a uložil mu za něj trestní opatření odnětí svobody, jehož
výkon odložil.108
Postup při ukládání podmíněného odsouzení je v podstatě obdobný jako u peněžitého
opatření s podmíněným odkladem výkonu. Soud vynese odsuzující rozsudek a uloží trestní
opatření odnětí svobody, ale jeho výkon odloží pod podmínkou, že mladistvý se bude
ve stanovené zkušební době řádně chovat a vyhoví uloženým podmínkám. Stejně jako
podmíněné odložení peněžitého opatření vychází z předpokladu, že samotné trestní stíhání,
vyslovení vinny a hrozba eventuálního výkonu trestního opatření postačuje k naplnění účelu
ZSM. Na mladistvého tak působí spíš motivačně, nikoliv vlastní výkonem trestního opatření,
ke kterému v lepším případě nemusí vůbec dojít. Oproti podmíněnému peněžitému opatření
jej však lze uložit i dospělým pachatelům a TZ obsahuje jeho stěžejní úpravu, kdežto ZSM
o něm hovoří jen ve dvou ustanoveních.
Podmínky pro podmíněný odklad trestního opatření odnětí svobody vymezuje obecně
ustanovení § 81 odst. 1 TZ, podle něhož může soud podmíněně odložit výkon trestního
opatření odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta, jestliže vzhledem k osobě a poměrům
mladistvého pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí,
v kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu, má důvodně za to, že k působení
na mladistvého pachatele, aby vedl řádný život, není třeba jeho výkonu. Na tyto podmínky
odkazuje i ustanovení § 84 odst. 1 TZ o podmíněném odsouzení k trestnímu opatření odnětí
svobody s dohledem s tím, že je-li třeba zvýšeně sledovat a kontrolovat chování mladistvého
pachatele a poskytnout mu potřebnou péči a pomoc. Podle § 81 odst. 1 a § 84 odst. 1 TZ lze
108 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 335-336
50
podmíněně odložit jen výkon trestního opatření odnětí svobody, pokud jeho v odsuzujícím
rozsudku stanovená výměra nepřevyšuje tři léta. Tím tato ustanovení zaručují,
že se podmíněné odsouzení použije jako mírnější sankce jen u typově méně závažných
případů. Rozhodná je výměra trestního opatření odnětí svobody stanovená soudem v rozsudku
v konkrétní věci, nikoliv trestní sazba tohoto trestního opatření ve zvláštní části TZ.109
Zákon stanoví dolní i horní hranici zkušební doby pro případ podmíněného odsouzení
(s dohledem) a ta činí jeden až tři roky (§ 33 odst. 1 ZSM). Jejím základním smyslem je
ověření toho, zda je mladistvý schopen takové změny svého chování, která by svědčila o tom,
že se napravil i bez výkonu trestního opatření.110 Tato výměra není nepřekročitelná:
za podmínek stanovených v odstavci 2 ustanovení § 33 ZSM ji lze mimořádně prodloužit, ne
však o více než dvě léta, přičemž nesmí překročit horní hranici zkušební doby v trvání pěti let.
Její délku stanovenou v rozsudku není možné dodatečně zkrátit. Běh zkušební doby je
nepřetržitý.
Předpokladem výroku soudu, že se mladistvý ve zkušební době osvědčil, je splnění
obou podmínek uvedených v § 83 odst. 1 a § 86 odst. 1 TZ, tj. vedení řádného života
po celou zkušební dobu a vyhovění uloženým podmínkám (výchovným opatřením). Dále
může, stejně jako u peněžitého opatření a za obdobných podmínek, nastat fikce osvědčení
(§ 83 odst. 3 a 86 odst. 2 TZ). V opačném případě je na soudu, aby rozhodl o výkonu
podmíněně odloženého trestního opatření odnětí svobody. ZSM poskytuje soudu možnost
ponechat i v případě, že mladistvý zavdal příčinu k nařízení uloženého trestního opatření,
podmíněné odsouzení v platnosti postupem podle ustanovení § 33 odst. 2 ZSM. Zde je
vymezen požadavek na zpřísnění dosavadního režimu výkonu původního rozhodnutí
některým z dodatečně učiněných opatření podle § 33 odst. 2 písm. a) až c), tedy stanovením
dohledu nad mladistvým, přiměřeným prodloužením zkušební doby nebo stanovením dosud
neuložených výchovných opatření směřujících k tomu, aby mladistvý vedl řádný život. Tato
opatření jsou ukládána alternativně. Dohledem ve smyslu § 33 odst. 2 písm. a) je míněn
dohled probačního úředníka podle § 16 ZSM. Byl-li dohled nad mladistvým stanoven již při
podmíněném odsouzení podle § 85 odst. 2 TZ, jeho opětovné stanovení při rozhodnutí
o ponechání podmíněného odsouzení v platnosti pochopitelně nepřichází v úvahu. Podobné
platí i při ukládání dosud neuložených výchovných opatření. Smyslem této právní úpravy je
předejít paušálnímu přístupu k výkonu tohoto trestního opatření v reakci na nepříliš závažná
109 Tamtéž s. 336110 Tamtéž s. 339
51
porušení jinak řádného života mladistvého nebo porušení jen určitých dílčích povinností
mladistvým.111
Podmíněné odložení trestního opatření odnětí svobody logicky nabízí obdobné klady
jako podmíněné odložení peněžitého opatření. Lze ho taktéž kombinovat s výchovnými
opatřeními a hrozbou výkonu trestního opatření stimuluje mladistvého k jejich řádnému
výkonu. Stejně jako podmíněně odložené peněžité opatření je, pokud nedojde k výkonu
opatření, nejmírnějším zásahem do běžného života mladistvého. Oproti peněžitému opatření
však nabízí tu výhodu, že lze uložit i mladistvým, kteří nedisponují vlastními finančními
prostředky. Díky těmto skutečnostem považuji toto trestní opatření za adekvátní reakci na
trestnou činnost mladistvých delikventů.
4.3.8 Trestní opatření nepodmíněného odnětí svobody
Jak již bylo mnohokráte uvedeno, trestní opatření nepodmíněného odnětí svobody je
v systému sankcí určených pro mladistvé pachatele postihem ultima racio. To zdůrazňuje
v podstatě duplicitně § 31 odst. 2 ZSM pomocí formulace, že trestní opatření NOS může soud
mladistvému uložit jen tehdy, jestliže by s ohledem na okolnosti případu, osobu mladistvého
nebo předchozí použitá opatření uložení jiného trestního opatření zjevně nepostačovalo
k dosažení účelu ZSM. Ohled na předchozí použitá opatření však neznamená, že trestní
opatření NOS nelze použít u prvopachatelů. Vždy bude záviset na individuálním posouzení
konkrétních okolností případu, zda jeho uložení odůvodňují. Ovšem mělo by jít spíše
o výjimky.112 Využívání alternativních trestních opatření při sankcionování mladistvých se
v praxi osvědčilo dlouhodobým poklesem kriminality mládeže. Také mnohé kriminologické
výzkumy potvrdily, že věznění na mladistvém zanechává negativní důsledky a i přes působení
specializovaných pracovníků dále recidivují.113 Proto je třeba uložení tohoto trestního opatření
důkladně zvážit.
Dle mého stěžejní modifikace trestního opatření NOS, kterou ZSM obsahuje, se týká
vymezení jeho hranic v § 31 odst. 1. Trestní sazby odnětí svobody stanovené v TZ
se u mladistvých snižují na polovinu, přičemž však horní hranice trestní sazby nesmí
převyšovat pět let a dolní hranice jeden rok. Ustanovení § 31 odst. 1, o snížení trestních sazeb
111 SOTOLÁŘ, A., VÁLKOVÁ, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 70
112 SOTOLÁŘ, A., VÁLKOVÁ, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 70113 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 318
52
u mladistvých na polovinu, se týká jen trestního opatření odnětí svobody. U ostatních druhů
trestních opatření, které lze mladistvému uložit, platí zvláštní ustanovení upravující trestní
hranici daného trestního opatření. Hranice trestní sazby se snižuje i v případě, kdy pachatel
spáchal provinění ve věku mladistvého, ale v době řízení již dosáhl zletilosti.114
Následující odstavec zmiňovaného ustanovení prolamuje toto omezení hranice
u provinění, za které TZ ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu (písmeno a)),
povaha a závažnost provinění je vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu
nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému
následku mimořádně vysoká (písmeno b)) a soud má za to, že by odnětí svobody v rozmezí
uvedeném v předcházejícím odstavci k dosažení účelu trestního opatření nepostačovalo
(písmeno c)). Zde soud může uložit trestní opatření NOS ve výměře od pěti do deseti let.
Všechny tři podmínky pod písmeny a) až c) musí být splněny kumulativně. Naopak
u alternativ pod písmenem b) stačí, pokud se vyskytne jedna okolnost v tomto písmenu
jmenovaná. Mimořádné zvýšení trestní sazby u mladistvých je obdobou výjimečného trestu
podle § 54 TZ. S ohledem na obdobné podmínky se více přibližuje trestu doživotí. V obou
případech se jedná o nejkrajnější prostředek k dosažení cílů trestního práva. U mimořádného
zvýšení hranice podle ZSM je tato krajnost užití podpořena také tím, že při trestání
mladistvých by měl stále převažovat výchovný účel opatření. Pravděpodobně také s cílem
dosáhnout tohoto účelu a předejít negativním důsledkům věznění mladistvého je v § 78 ZSM
umožněno k návrhu státního zástupce nebo ředitele věznice v případě pozitivní změny
chování mladistvého korigovat délku jemu uloženého nepodmíněného odnětí svobody
podmíněným propuštěním z věznice pro mladistvé bez nutnosti předchozího výkonu jeho
poloviny, resp. dvou třetin.115
Úplně opačným směrem se vydává ustanovení § 32 ZSM, které upravuje podmínky
mimořádného snížení dolní hranice trestní sazby ukládané mladistvým. Rozšíření možnosti
snížení výměry trestního opatření odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby dává větší
možnost zohlednit konkrétní situaci mladistvého a stává se tak dalším projevem snahy
zákonodárce v maximální možné míře individualizovat ukládané trestní opatření odnětí
svobody.116 Mimořádně snížit dolní hranici trestní sazby lze za třech kumulativně daných
podmínek, tj. odůvodňují-li to okolnosti případu nebo poměry mladistvého, vzhledem k těmto
skutečnostem by bylo použití trestní sazby odnětí svobody stanovené TZ pro mladistvého 114 Tamtéž s. 319115 ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., HRUŠÁKOVÁ, M. Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011, s. 324116 SOTOLÁŘ, A., VÁLKOVÁ, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 71
53
nepřiměřeně přísné a účelu trestního opatření lze dosáhnout i odnětím svobody kratšího
trvání. Použití ustanovení § 32 nepřichází samozřejmě v úvahu tam, kde dolní hranice
trestního opatření odnětí svobody není TZ stanovena. Mimo toto specifické snížení dolní
hranice trestní sazby u mladistvého obsahuje také TZ ustanovení § 58 o mimořádném snížení
trestu odnětí svobody, jehož aplikaci při postihování mladistvých nic nevylučuje.
Problematicky se jeví pouze odst. 3 tohoto ustanovení obsahující omezení mimořádného
snížení dolní hranice, kterého z důvodu jiného vymezení standardní hranice trestního opatření
NOS ukládané mladistvým nelze aplikovat.
Trestné opatření odnětí svobody zcela logicky vylučuje uplatnění jakýkoliv výchovných
opatření, jakožto nejefektivnějších výchovných prostředků. Dále představuje velmi intenzivní
zásah do života mladistvého s nejmenším výchovným vlivem. Proto je opatřením pro
mladistvého nejméně vhodným a ultima racio. Na druhé straně je třeba podotknout, že i v jeho
případě zákonodárce usiluje prostřednictvím možnosti modifikovat trestní sazbu o větší
variabilitu tohoto opatření a tím alespoň částečně zjemňuje jeho negativní důsledky ve sféře
mladistvého.
4.3.9 Domácí vězení a další trestní opatření bez speciální úpravy v ZSM
Trestní opatření propadnutí věci, stejně jako celkem nové trestní opatření domácího
vězení, není v ZSM upraveno. S ohledem na znění § 24 ZSM, které však s těmito trestními
opatřeními počítá, je lze aplikovat na mladistvé. Při tom se vychází plně z úpravy v TZ.
Trestní opatření domácího vězení je další alternativou k trestnímu
opatření nepodmíněnému odnětí svobody. Ve vztahu k mladistvým poskytuje tu výhodu, že
ho násilně nevytrhává z jeho sociálního prostředí a nenarušuje přípravu na jeho povolání nebo
výkon zaměstnání. Dále ho možností přeměny v trestní opatření odnětí svobody může
motivovat, aby dodržoval podmínky jeho výkonu a podmínky eventuálně uložených
výchovných opatření. Na první pohled se tedy zdá, že toto opatření poskytuje dostatečný
výchovný potenciál k naplnění účelu ZSM.
Problematická je ovšem aplikace tohoto opatření v praxi. Je však nutno podotknout, že
tyto problémy nejsou spojeny výlučně s problematikou mladistvých, ale vznikají i při aplikaci
trestu domácího vězení na dospělé pachatele. Jednoznačně největším a zcela zásadním
problémem souvisejícím s tímto trestem je přetrvávající nemožnost využívat při jeho kontrole
tzv. elektronického monitoringu.117 Dalším výrazným nedostatkem tentokráte právní úpravy,
117 ŠČERBA, F. Trest domácího vězení po novele č. 330/2011 Sb. Trestněprávní revue, 2012, č. 1, s. 2
54
který bych chtěla zdůraznit, je, že důvodem přeměny trestu domácího vězení v trest odnětí
svobody není vedení řádného života (§ 61 TZ). Takovou povinnost pachatele odsouzeného k
trestu domácího vězení nelze dovodit ze žádného ustanovení TZ či TŘ. Uložení trestu
domácího vězení přitom představuje mj. i projev důvěry ze strany státu (reprezentovaného
soudem), že pachatel nebude trestnou činnost opakovat. Spáchání dalšího deliktu již v době
výkonu trestu znamená závažné porušení této důvěry, jehož adekvátním následkem by měla
být přeměna tohoto trestu v trest odnětí svobody.118 V souvislosti s tímto poznatkem mne
napadá otázka, která se již bezprostředně týká tématu mladistvých. Může být důvodem
přeměny trestního opatření domácího vězení porušování podmínek výkonu výchovných
opatření? Dle mého názoru nelze tuto skutečnost, stejně jako vedení řádného života, podřadit
pod žádný důvod jmenovaný v § 61 TZ. Tento stav jistě nepřispívá k výchovnému účinku
tohoto trestního opatření. Proto je de lege ferenda vhodné novelizovat právní úpravu trestu
domácího vězení a odstranit zmíněné nedostatky.119 S ohledem na právní úpravu trestání
mladistvých považuji za vhodnější novelizovat i ZSM, jelikož tak bude možné stanovit pro
mladistvé speciální podmínky (např. přeměnu domácího vězení při neplnění výchovných
povinností).
Při porovnání výčtu § 24 ZSM a § 52 TZ zjistíme, že § 24 ZSM neuvádí tresty
propadnutí majetku, zákaz pobytu, ztrátu čestných titulů nebo vyznamenání a ztrátu vojenské
hodnosti. Z toho lze vyvodit pouze jeden logický závěr a to, že tyto druhy trestů při trestním
postihu mladistvého nelze aplikovat.
118 Tamtéž s. 4119 JUDr. Ščerba se ve svém příspěvku na toto téma zmiňuje o dalších nedostatcích, které si jistě také zaslouží pozornost zákonodárce. Více viz: ŠČERBA, F. Trest domácího vězení po novele č. 330/2011 Sb. Trestněprávní revue, 2012, č. 1, s. 1-5
55
5. Systém ukládání opatření mladistvým podle německého JGG
Německý systém ukládání opatření mladistvým se strukturálně velmi odlišuje
od českého systému trestněprávních sankcí. Z tohoto důvodu jsem uvedla do textu jen pár
jednotlivých poznámek a nakonec vyhradila tuto samostatnou kapitolu, kde o německém
systému pojednám souhrnně. Na druhou stranu přes odlišnost systému jsou některá opatření
ukládaná podle JGG zcela identická s opatřeními podle ZSM.
JGG upravuje v § 5 následky protiprávních činů mladistvých. Jsou jimi tři druhy
sankcí: výchovné, kázeňské a trestní. Dále je možné podle stejného ustanovení uložit
mladistvému povinnost podrobit se psychiatrickému léčení, nebo odvykací kůře
(pravděpodobně se jedná o obdobu našeho ochranného léčení). Všechna opatření mají
směřovat k naplnění výchovného účelu JGG (§ 2 JGG).
Výchovná opatření se člení na dvě kategorie, z čehož druhá je z hlediska našeho práva
významnější, jelikož nápadně připomíná výchovné povinnosti a omezení dle ZSM. Náleží
sem např. povinnost bydlet s rodičem, účastnit se vzdělávacího programu, vyrovnat se
s poškozeným, nebo např. omezení styku s určitými osobami, zákaz navštěvovat určité
podniky (více § 10 JGG). Výčet je jako v našem právu demonstrativní, proto může soud
uložit výchovné opatření zákonem nejmenované. Oproti našemu právu se však německému
soudu naskýtá možnost uložit v v případě zaviněném neplnění výchovných a kázeňských
povinností trestněprávní sankci ve formě krátkodobého odnětí svobody v délce maximálně
čtyř týdnů (§ 11 odst. 3 a § 15 odst. 3 JGG).
Kázeňská opatření se podle teoretiků německého práva odlišují od výchovných
opatření svou výrazněji sankční složkou. Na druhé straně připouštějí, že toto odlišení není
56
striktní a v některých případech se rozdíly mezi výchovnými a kázeňskými opatření
smývají.120 Kázeňská opatření zahrnují výstrahu, stanovení podmínek (náhrada způsobené
škody, omluva poškozenému, zaplacení peněžní pokuty, vykonání prací) a detenci, jež může
trvat od jednoho víkendu až po čtyři týdny. Kázeňská a výchovná opatření lze kumulovat a
ukládat vedle sebe.
Výstrahu jako kázeňské opatření bych přirovnala k českému napomenutí s výstrahou.
Ovšem německé právo nezná možnost přenechání postihu mladistvého rodičům, škole či
výchovnému zařízení tak, jak ho formuluje české právo. Je ale možné, a podle odborníků na
německé právo také záhodné, kombinovat toto opatření s výchovnými či jinými kázeňskými
opatřeními.121 Výstrahu tak lze spojit s povinností podrobit se dohledu stanovené osoby a tak
se neexistence specifického nástroje přenechání postihu mladistvého rodičům, škole,
výchovnému zařízení kompenzuje. Kázeňské opatření zaplacení určité peněžité částky je
náhradou za peněžitý trest, který nelze mladistvému podle německého práva uložit. Stejné
platí pro kázeňské opatření vykonání obecně prospěšné činnosti, která supluje v trestním
právu mladistvých trest obecně prospěšných prací.122
Kázeňské opatření krátkodobého odnětí svobody může působit jako samostatná
sankce, nebo může sloužit jako prostředek vynucení plnění výchovných opatření. Má tři
formy rozlišující se dobou trvání detence (krátkodobou, střednědobou, dlouhodobou).
Krátkodobá je ukládána na dobu maximálně dvou víkendů. Zajímavostí z pohledu našeho
práva jistě je, že se vykonává pouze v období volného času. Mladistvý tak nastupuje na výkon
trestu obvykle v pátek po škole či po práci a je propuštěn tak, aby v pondělí se mohl účastnit
výuky, nebo pracovat.123 Střednědobá trvá maximálně čtyři dny, které nemusí být nutně
vykonávány o víkendu. Dlouhodobou detenci soud vyměřuje v rozmezí od jednoho do čtyř
týdnů (§ 16 JGG).
Trest odnětí svobody pro mladistvé je jediným skutečným trestem podle JGG, tedy
alespoň podle označení příslušného oddílu zákona a také dle názoru uvedeného v učebnici
německého trestního práva mladistvých.124 Dle německého JGG nelze užít subsidiárně tresty
upravené v trestním zákoně. Jak již bylo ale výše řečeno, některá kázeňská opatření podle
německého práva plní stejnou funkci jako trestní opatření upravená v ZSM (např. zaplacení
120 BÖHM, Alexander, FEUERHELM, Wolfgang. Einführung in das Jugendstrafrecht. 4.vydání. München: C.H.Beck, 2004, s. 198121 BÖHM, Alexander, FEUERHELM, Wolfgang. Einführung in das Jugendstrafrecht. 4.vydání. München: C.H.Beck, 2004, s. 197122 Tamtéž s. 202 - 203123 Tamtéž s. 211124 Tamtéž s. 217
57
peněžité částky, vykonání obecně prospěšné činnosti). Délka trestu odnětí svobody je
omezena na šest měsíců do pěti let s možností mimořádného zvýšení do deseti let. Soud uloží
trest odnětí svobody pro mladistvé, pokud sklon mladistvého k páchání trestné činnosti, který
vyšel najevo v důsledku jeho trestného činu, naznačuje, že výchovná či kázeňská opatření
nepostačí k nápravě pachatele, nebo když uložení takového trestu vyžaduje závažnost
spáchaného činu (§ 17 odst. 2 JGG). Dle německého práva je také možné, za podobných
podmínek jako v ZSM, výkon trestu podmíněně odložit na zkušební dobu a zároveň současně
uložit výchovná či kázeňská opatření. Podmíněné odložení výkonu trestu lze spojit
s dohledem probačního úředníka (§ 21n JGG).
Závěr
Na tomto místě bych ráda zhodnotila dosažení cíle, kterého jsem si předsevzala
v úvodu této diplomové práce. Už tam jsem avizovala, že zamýšlím svoji práci pojmout
komplexněji, než „jen“ analýzou trestních opatření ukládaných mladistvým. Mým původním
cílem bylo osvětlit základní pojmy, vyzdvihnout specifika právní úpravy a samozřejmě
důkladně rozebrat trestní opatření, jakožto ústřední pojem této diplomové práce. Postupem
času jsem zjistila, že tento úkol není splnitelný z důvodu omezení rozsahu diplomové práce.
Můj původní koncept byl daleko rozsáhlejší a v některých pro mne zajímavých
problematikách jsem se musela značně uskromnit, jiné úplně vypustit (např. velmi
diskutovanou tématiku dolní hranice trestní odpovědnosti). V konečném důsledku se však
domnívám, že se mi podařilo alespoň částečně docílit toho, co jsem si v úvodu stanovila jako
svůj cíl. Proto doufám, že nenaplnění všech mých dílčích záměrů bude pouze k mé škodě,
nikoliv ke škodě čtenáře této diplomové práce.
Nejdůležitějším institutem celé právní úpravy sankcionování mladistvých je účel
ZSM. Zároveň je tím nejvýznamnějším specifikem, které odlišuje postih mladistvých
od trestání dospělých pachatelů. K jeho naplnění má sloužit systém opatření a z něj především
opatření výchovná, jako druhý stěžejní pojem v tématice trestního soudnictví nad mládeží.
Trestní opatření jsou naopak prostředkem ultima racio, což je skutečnost, která je nejlépe
charakterizuje ve spojitosti s tématem trestního postihu mladistvých. Základní problém
trestních opatření v souvislosti s mladistvými je, že jsou to opatření nejméně efektivní
k naplnění účelu ZSM. Přesto některá z nich mají výchovný potenciál. Dle mého například
trestní opatření obecně prospěšných prací, nejlépe v kombinaci s výchovními opatřeními,
58
může značně přispět k naplnění účelu ZSM. Dále pak institut podmíněného odložení výkonu
trestního opatření v kombinaci s výchovními opatřeními je podle mého názoru ideální
výchovnou kombinací. Naopak opatřeními nijak neformující mladistvého a proto nevhodné
při jeho postihu jsou trestní opatření nepodmíněného odnětí svobody a trestní opatření
vyhoštění.
Závěrem této diplomové práce bych ráda uvedla svůj názor na právní úpravu
sankcionování mladistvých. Ze svého pohledu hodnotím právní úpravu ZSM jako moderní a
zdařilou. Dokonce bych ji zhodnotila jako variabilnější, než je právní úprava obsažená
v německém JGG. Novelizace, které považuji za nutné, jsou pouze dílčí. První oblast, která si
zaslouží hlubší zamyšlení, se týká otázky právního následku nedodržení výchovných opatření.
Jelikož jsou výchovná opatření nejefektivnější prostředkem k dosažení účelu ZSM, je třeba,
aby právní úprava zajišťovala jejich realizaci, jinak se svým účelem míjejí. V tomto ohledu
může být inspirací německá právní úprava soudnictví mládeže. Krátkodobé omezení svobody,
uložené dle vzoru německé úpravy na období víkendu, je dle mého mínění akceptovatelnou
reakcí na porušování podmínek výkonu výchovných opatření. Na druhou stranu připouštím,
že by tento trest do naší úpravy koncepčně nezapadal. Česká právní úprava nezná institut,
který by se alespoň přibližoval krátkodobému omezení svobody ve smyslu německé právní
úpravy v JGG. Nicméně diskusi o řešení problému nedostatku trestněprávní sankce za
nedodržení výchovných opatření bych uvítala jako potřebnou.
Druhým důležitým problémem v tématice trestání mladistvých, kterému by měla být
věnována pozornost, je nerealizovatelnost „pravých“ probačních programů. Ovšem v tomto
případě neshledávám až tak výrazné pochybení v právní úpravě, nýbrž v otázce financování
probačních programů. Je třeba se zamyslet nad tím, jak docílit lepšího financování probačních
programů, které je překážkou realizace programů v podobě, v jaké existují v zahraničí.
Hledáním odpovědi na tuto otázku by se mělo zabývat více vědních oborů, protože dle mého
názoru přesahuje tato problematika obor práva a právní vědy.
Podobný problém, avšak nikoliv jen tento, shledávám u trestu (trestního opatření)
domácího vězení. Osobně bych tento trest označila za nejvíce problematický. Jak již bylo
řečeno, největším nedostatkem je nemožnost využívat tzv. elektronický monitoring, což
snižuje využívaní tohoto trestu v praxi. V souvislosti s problematikou mladistvých je to ke
škodě o to více, jelikož trest domácího vězení je dle mého názoru adekvátním prostředkem
k řešení trestné činnost mladistvých delikventů, efektivně nahrazující trestní opatření
nepodmíněného odnětí svobody. Dokonce bych o něm uvažovala jako o trestněprávní sankci
59
za porušování podmínek výkonu výchovných opatření. Dokud však nebudou vyřešeny
problémy s aplikací tohoto trestu, není dle mého účelné ho mladistvým ukládat.
Seznam použitých zkratek
ČR Česká republika
EU Evropská unie
JGG Jugendgerichtgesetz (německá právní úprava soudnictví ve věcech mládeže)
LSP zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod
NOS nepodmíněné odnětí svobody
ObčZ zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
OPP obecně prospěšné práce
TŘ zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)
TZ zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
ZOR zákon č. 94/1963 Sb., o rodině
ZSM zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a
soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví
ve věcech mládeže)
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
60
Seznam použité literatury
Monografie
BÖHM, Alexander, FEUERHELM, Wolfgang. Einführung in das Jugendstrafrecht.
4.vydání. München: C.H.Beck, 2004. 294 s. ISBN 3 406 51319 0
JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné:obecná část, zvláštní část. 2. vydání.
Praha: Leges, 2010. 904 s. ISBN 978-80-87212-49-3.
JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 2.
aktualizované vydání. Praha: Leges, 2011. 1280 s. ISBN 978-80-87212-99-8.
JELÍNEK, Jiří, MELICHAROVÁ, Dita. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže
s poznámkami a judikaturou. 1. vydání. Praha: Linde, 2004. 144 s. ISBN 80-7201-
493-5.
MATOUŠEK, Oldřich, KROFTOVÁ, Andrea. Mládež a delikvence. 2. aktualizované
vydání. Praha: Portál, 2003. 344 s. ISBN 80-7178-771-X.
ŠÁMAL, Pavel a kol. Komentář k trestnímu zákoníku. 1. vydání. Praha:C.H.Beck,
2009. 3285 s. ISBN 978-80-7400-109-3
ŠÁMAL, Pavel, VÁLKOVÁ, Helena, SOTOLÁŘ, Alexandr, HRUŠÁKOVÁ, Milana.
Komentář k zákonu o soudnictví ve věcech mládeže. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011
ŠČERBA, Filip. Výběrová bibliografie článků z trestního práva 1997 – 2005. Praha:
Linde, 2006. ISBN 80-7201-633-4.
61
Články z odborných časopisů
HRUŠÁKOVÁ, Milana. K probačním programům dle zákona o soudnictví ve věcech
mládeže a první poznatky s jejich realizací v České republice. Trestněprávní revue,
2008, č. 2, s. 37 – 40.
HRUŠÁKOVÁ, Milana, ŽATECKÁ, Eva. Hranice trestní odpovědnosti. Časopis pro
právní vědu a praxi, 2005, roč. 13, č. 1, s. 76 - 87
KOVÁŘOVÁ, Daniela. Ochranná opatření pro mladistvé. Právo a rodina, 2006, č. 8,
s. 1 – 4.
KOVÁŘOVÁ, Daniela. Trestní opatření ukládaná mladistvým. Právo a rodina, 2006,
č. 6, s. 1 – 5.
KOVÁŘOVÁ, Daniela. Výchovná opatření pro mladistvé. Právo a rodina, 2006, č. 9,
s. 1 – 4.
KROFTOVÁ, Andrea. Probační programy pro mladistvé delikventy. Trestněprávní
revue, 2007, č. 10, s. 286 – 290.
MAREŠOVÁ, Alena. Kriminalita mládeže. Trestní právo, 2005, č. 4, s. 14 – 20.
ŘÍHA, Jiří. Ještě k nepříčetnosti podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže.
Trestněprávní revue, 2006, roč. 5, č. 10, s. 293 - 299
SOTOLÁŘ, Alexandr. K možnosti přenechání postižení mladistvého provinilce
zákonným zástupcům, škola a výchovnému zařízení. Trestněprávní revue, 2004, č. 11,
s. 333 – 335.
SOTOLÁŘ, Alexandr. K povaze probačního dohledu nad mladistvými provinilci.
Trestněprávní revue, 2005, č. 11, s. 304 – 306.
SOTOLÁŘ, Alexandr. K probačnímu dohledu nad mladistvými a dětmi mladšími
patnácti let. Trestněprávní revue, 2004, č. 12, s. 356 – 357.
SOTOLÁŘ, Alexandr. K probačním programům v systému soudnictví ve věcech
mládeže. Trestněprávní revue, 2006, č. 12, s. 373 – 378.
SOTOLÁŘ, Alexandr. K uplatnění výchovných opatření vůči mladistvým v průběhu
trestního řízení a v rámci odklonů od standardního trestního řízení. Trestněprávní
revue, 2004, č. 9, s. 276 – 279.
SOTOLÁŘ, Alexandr. Napomenutí mladistvého jako specifické opatření v systému
soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2007, č. 9, s. 249 – 253.
SOTOLÁŘ, Alexandr. Programy probačního typu ve smyslu zákona o soudnictví ve
věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006, č. 7, s. 189 – 199.
62
SOTOLÁŘ, Alexandr. Specifika probačního dohledu podle zákona o soudnictví ve
věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2005, č. 9, s. 229 – 237.
SOTOLÁŘ, Alexandr, VÁLKOVÁ, Helena. Trestní opatření v trestních věcech
mladistvých. Trestněprávní revue, 2005, č. 2, s. 29 – 34.
SOTOLÁŘ, Alexandr, VÁLKOVÁ, Helena. Trestní opatření v trestních věcech
mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 62 – 74.
SOTOLÁŘ, Alexandr. Výchovné povinnosti a výchovná omezení v systému
soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2007, č. 12, s. 341 – 352.
ŠÁMAL, Pavel. K povaze provinění a účinné lítosti u mladistvého. Právní rozhledy,
2004, č. 24, s. 887-894.
ŠČERBA, Filip. Právní úprava nových alternativních trestů. Bulletin advokacie, 2009,
č. 10, s. 86 – 89.
ŠČERBA, Filip. Sankcionování mladistvých. Kriminalistika, 2005, č. 2, s. 133 – 143.
ŠČERBA, Filip. Trest domácího vězení po novele č. 330/2011 Sb. Trestněprávní
revue, 2012, č. 1, s. 1-5
ŠČERBA, Filip. Výchovná opatření dle návrhu zákona o soudnictví ve věcech
mládeže. Trestní právo, 2003, č. 6, s. 8 – 14.
ŽATECKÁ, Eva. Poznatky z praxe probačních pracovníků (možné náměty de lege
ferenda). Trestněprávní revue, 2007, č. 6, s. 180 – 184.
Internetové zdroje
Analýza situace PMS v oblasti přípravy podkladů. [online]. [cit. 2012-06-01].
Dostupné z: http://www.spj.cz/opp/statistiky/analyza_vsjo.html
Judikatura
Rozsudek Nejvyššího soudu SSR z 9.8 1972 sp. zn. 2 Tz 69/72
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. 6. 1978 sp. zn. 11 Tz 21/78
Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 6. 4. 1979 sp. zn. 1 Tz 11/79
Nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02
Právní předpisy
63
Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve
věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže)
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)
Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině
Zákon č. 40/1964Sb., občanský zákoník
Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod
Zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti
64
Shrnutí (abstrakt)
Diplomová práce na téma Problémy trestního postihu mladistvých vychází především
z právní úpravy obsažené v zákoně č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní
činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve
věcech mládeže) a v zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
Úvodní dvě kapitoly vymezují právní úpravu odpovědnosti mládeže za protiprávní
činy, působnost zákona o soudnictví ve věcech mládeže a jeho účel. Třetí kapitola se věnuje
základním pojmům. Definuje pojmy mládež, mladistvý, osoby blízké věku mladistvých, děti
mladší patnácti let, trestní odpovědnost mladistvých a provinění. Celek je doplněn krátkým
exkurzem do německého trestního práva mladistvých.
Jádro diplomové práce obsahuje kapitola čtvrtá, která rozebírá opatření ukládaná
mladistvým za spáchaná provinění. Tato kapitola je členěna do třech částí dle jednotlivých
druhů opatření, tj. části pojednávající o výchovných opatřeních, části týkající se ochranných
opatření a části věnující se trestním opatřením. Nejméně prostoru je vyčleněno ochranným
opatřením. Z nich je pojednáno pouze o ochranné výchově, jelikož jako specifický druh
ochranného opatření nelze uložit dospělému pachateli. Hlavní pozornost je soustředěna na
opatření výchovná a opatření trestní. Výchovná opatření jsou popsána a rozebrána podrobněji
z toho důvodu, že jsou svým charakterem nejvíce uzpůsobena naplnit výchovný účel zákona
o soudnictví ve věcech mládeže. Důvod, proč je také věnováno více místa trestním opatření,
je ten, že obsahují největší represivní prvek a díky němu zaujímají ve výchovné koncepci
trestání mladistvých delikventů zvláštní místo. Pro lepší orientaci v textu jsou jednotlivé části
rozděleny do podkapitol podle druhů opatření.
V páté kapitole je shrnutí a porovnání německé úpravy ukládání sankcí mladistvému
pachateli podle německého zákona o soudnictví ve věcech mládeže s českou právní úpravou
65
sankcionování mladistvých. Závěr je věnován zdůraznění nejdůležitějších postřehů autorky a
jejímu celkovému zhodnocení české právní úpravy trestání mladistvých.
Sumarry
This thesis focuses on the topic Problems of sanctioning juvenile offenders and
follows in particular the legal amendments included in the Act No. 218/2003 Coll.,
concerning the juvenile liability for illegal actions and the judicature for juvenile matters and
the amendments of certain acts (act concerning judicature in juvenile matters) and in the Act
No. 40/2009 Coll., Penal Code.
Two introductory chapters define legal amendment of liability juveniles for criminal
act, scope of the act and his purpose. Chapters number three defines the fundamental
terminology such as youth, juvenile offender, person close age of juvenile, child under fifteen
years, criminal liability conditions and offence. The whole is completed short excursion into
German juvenile criminal law.
The core of this thesis includes the fourth chapter, which analyzes the measures
imposed against juvenile for committed offense. It is divided into three parts according to
different types of measures. These are part of the educational measures, part of the protective
measures and part of the penal measures. Least the space is devoted to protective measures.
Of these is dealed about the protective upbringing, as a specific type of protective measure,
can not impose against adult offender. Primary attention is focused on educational and penal
measures. Educational measures because of their nature they are most adapted to accomplish
the educational purpose of the act concerning the juvenile liability for illegal actions. Penal
measures are thoroughly analyzed because they contain the most repressive element and so
they occupy in the educational concept of sanctioning juvenile offenders a special place.
Individual parts are divided into subsections according to the measure.
The fifth chapter contains a summary of the German legal amendment of liability
juveniles for criminal act in comparison with the Czech legislation sanctioning juveniles. The
66
conclusion is devoted to highlighting the most important observations of the author and her
overall evaluation of the Czech legislation sanctioning juveniles.
Klíčová slova
Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, zákon č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník, mladistvý, trestní odpovědnost, provinění, sankce, výchovná opatření, ochranná
opatření, trestní opatření, německé trestní právo mladistvých.
Key words
Act No. 218/2003 Coll., concerning juvenile judicature, act. No. 40/2009 Coll., Penal
Code, juvenile, criminal liability, offence, sanctions, educational measures, protective
measures, penal measures, German juvenile criminal law.
67
top related