poddaní na panství dolní třebívlice v letech 1667 - 1717

Univerzita Karlova v Praze

Filozofická fakulta Ústav českých dějin

Diplomová práce

Obyvatelstvo Třebívlic v 17. a 18. století

Population of Třebívlice in the 17. – 18. Century

Jana Laňková Vedoucí práce: Prof. Phdr. Eduard Maur, CSc.

Praha 2008

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s použitím

literatury a pramenů, které uvádím v seznamu.

30. dubna 2008

Na tomto místě bych chtěla za cenné rady a připomínky při vedení diplomní

práce poděkovat zejména panu Prof. Eduardu Maurovi, který projevil neskonalou

trpělivost s mým pracovním tempem. Dále bych ráda poděkovala zaměstnancům

pracujícím v litoměřickém archivu a jeho pobočkách v Žitenicích a v Lovosicích,

kteří mi zpřístupnili fondy týkající se tématu mé diplomní práce, a kteří mi

zároveň pomohli i s jejich roztříděním, jmenovitě Mgr. Petru Kopičkovi a Mgr.

Janě Shejbalové.

Úvod………………………………………………………………………..… 4

Prameny…………………………………………………………………......... 6

Charakteristika soupisu poddaných vedeného na panství Dolní Třebívlice

v letech 1667 – 1717………………………………………………….......13

Literatura………………………………………………………………………18

Literatura k demografickému studiu………………………………….......18

Literatura k dějinám Třebívlicka………………………………………....24

Vývoj panství Třebívlice - přírodní poměry, poloha a osídlení……………...25

Poměry na panství Dolní Třebívlice ve druhé polovině 17. století

a v první polovině 18. století………………………………………………….33

Poddaní na panství Dolní Třebívlice v letech 1667 – 1720………………......58

a) celkový stav poddaného obyvatelstva během let 1667 – 1720…........58

b) populace poddaných podle pohlaví a věku……………………….......67

c) struktura poddanské populace podle rodinného stavu…..…………....88

d) rodina a domácnost……………………………………………..….......93

e) sociální postavení podaných………………………………….............102

d) čeleď…………………………………………………………………..104

f) povolání a studium…………………………………………………….109

Závěr…………………………………………………………………………110

Přílohy………………………………………………………………………..115

Prameny………………………………………………………………….......119

Literatura…………………………………………………………………......120

a) k Třebívlicím……………………………………………………….....120

b) obecná…………………………………………………………….......122

Summary…………………………………………………………………......128

Téma venkovské poddanské populace jsem si vybrala, protože mi jsou ves a

venkovská krajina blízké, já sama pocházím z venkova. Původně jsem se chtěla

zabývat poddanými z místa, kde bydlím, ale bohužel mě zradil výběr pramenů.

V Žitenickém archivu mi však Mgr. Petr Kopička nabídl alternativu. Upozornil

mne na existenci soupisu poddaných pro panství Dolní Třebívlice. Ve své práci

tedy pracuji s tímto soupisem poddaných.

Soupis jsem zkoumala s pomocí historicko – demografických metod. Studií,

které byly těmito historicko – demografickými postupy zpracovány, již existuje

celá řada, což umožňuje následné srovnání. I když jen málo jich vzniklo přímo na

základě soupisů poddaných. Zpracování samotného soupisu do přehledných

tabulek, které by umožnily jeho vytěžení, se ukázalo být značným oříškem.

Nejprve jsem soupis přepisovala ručně, později přišla na pomoc technika. Měla

jsem od Mgr. Markéty Seligové zapůjčený program na vyhodnocování údajů

z poddanských seznamů, který byl vytvořen přímo pro její potřebu. Během

přepisu dat ze soupisu poddaných do programu se ale ukázalo, že tento program

ve větší míře mým potřebám nevyhovuje. Našla jsem si jiný způsob zhodnocení

dat, který však byl ještě více pracný. Využila jsem počítačového programu Excel.

Do tohoto programu jsem vlastně celý seznam přepsala a pak díky pomoci

počítačového odborníka jsem z údajů v něm obsažených mohla vytvářet konečné

výsledky ve formě tabulek, které jsem se pak snažila interpretovat. Studovaný

soupis poddaných není příliš velkým statistickým souborem, a jeho hodnoty jsou

tudíž více ovlivňovány náhodnými vlivy, ale na druhou stranu menší soubor

umožňuje jít více do hloubky a více si všímat jedinců a jejich životů.

K tématu poddanské populace jsem přistupovala s více méně náhodnými

znalostmi, protože toto téma se v hlavní historické literatuře vyskytuje spíše

okrajově. Dnes se může člověk setkat více s literaturou zabývající se vyššími

společenskými vrstvami. Má představa o vesnici a životě na ní byla vytvářena spíš

literárními obrazy z 19. století, v kterých venkovský život plyne docela klidně,

každý v něm má své neměnné postavení a místo a na svém gruntě žije jeho rod

nejméně 300 let. Myslím, že takto si vesnici představí většina lidí, pokud o tom

vůbec zapřemýšlí.

Mým úkolem bylo zpracovat obraz vesnice podle informací získaných z berní

ruly, tereziánského katastru a poddanského seznamu a zaměřit se zejména na tyto

otázky: Jaký byl hospodářský stav panství Dolní Třebívlice po skončení třicetileté

války a zda se v průběhu dalších let tento stav měnil. Do jaké míry byla společnost

poddaných, která na panství žila, touto válkou postižena a jakým způsobem se

s jejími následky vyrovnala. Zasáhly populaci poddaných i další krize jako byl

například mor v roce 1680 a pokud ano jak rychle se po nich společnost obnovila?

Podle soupisu poddaných vedeného v letech 1667 – 1720 se pokusím zmapovat

údaje o počtu poddaných, strukturu poddanského obyvatelstva jak z hlediska věku

a pohlaví tak i z hlediska složení rodin a ověření typu rodiny podle Laslettovy

typologie rodin. Dále bych chtěla sledovat sociální zařazení poddaných a případný

vývoj sociální skladby poddanské populace, strukturu poddaných z profesního

hlediska, zda se objevili nějací poddaní, kteří by se živili jiným způsobem než

zemědělstvím například řemeslnou výrobou. Ráda bych rovněž popsala, jak moc

byla venkovská populace v pohybu, zda vůbec, případně proč a jakým směrem

poddaní migrovali.

Nemyslím, že by se mi podařilo zodpovědět všechny výše položené otázky

vyčerpávajícím způsobem, bylo by třeba prostudovat i jiné prameny jako matriky

a pozemkovou knihu, ale jejich zpracování by bylo časově velmi náročné a již by

bylo nad rámec zadaného úkolu. Pokusila jsem se alespoň nastínit vývoj panství

během sledovaných let a popsat stav poddanské populace, která tu na přelomu 17.

a 18. století žila.

Prameny

Pro studium populace v obci Třebívlice na přelomu 17. a 18. století jsem

využila následující prameny:

Berní rulu, která byla prvním celozemským berním katastrem v Čechách.

V rule měly být evidovány a také ohodnoceny všechny poddanské usedlosti a

pozemky, ze kterých se platila daň.

V roce 1653 byly z rozhodnutí zemského sněmu jmenovány subdelegované

komise, které provedly “očitý“ popis země. Jejich hlavním úkolem bylo pořídit

soupis pro každé panství, statek, město, osedlou i pustou ves, dvory svobodné a

manské, fary a usedlé poddané i svobodníky a Židy přes deset a dvacet let.

Komise měly i vedlejší úkoly, jako bylo zjišťování stavu silnic, mostů a jezů,

počtu far a sčítání nekatolického obyvatelstva. Jednotlivé komise pracovaly na

sobě nezávisle a z toho důvodu není forma zápisů v rule jednotná. Svou zprávu

každá komise předala hlavní komisi a ta podle ní stanovila výši berně. V rule

chybí záznamy z Chebska, jehož sněm nepřijal rozhodnutí vytvořit berní soupis.

Údaje, které komise zjistily, je však nutné brát s jistou rezervou. Poznatky

komisařů byly z větší míry formovány majiteli panství a představiteli vesnické

samosprávy, kteří se snažili co nejvíce snížit velikost svého hospodářství a tím i

výši daní. Pro výměr daně byl za základní jednotku zvolen 1 osedlý. Ten musel

obdělávat nejméně polovinu svých polí nebo robotovat s potahem. Chalupník se

počítal za 1/4 osedlého a osíval alespoň část svého pole. Zahradník vlastnil jen

dobytek a platil za 1/8 osedlého. Rula byla rozdělena podle krajů, pod které byla

abecedně seřazena všechna panství, města a vsi. Osedlí byli seřazeni podle

sociálního statutu, první byli sedláci, po nich chalupníci a nakonec zahradníci.

V první kolonce bylo uvedeno jméno hospodáře. V dalších kolonkách byla

usedlost rozlišena na nově osazenou či pustou. Byl zde uveden rozsah

obdělávaných polí a těch, která leží ladem, počet potahů a dobytka, zahrady,

vinice, chmelnice a lesy, případně i další způsob obživy živnost či řemeslo. Rula

tedy nepostihuje obyvatele, již nevlastnili žádnou nemovitost, ale ani ty, kteří

vlastnili takový nemovitý majetek, který dani nepodléhal. Do první skupiny patřili

například podruzi, nádeníci, čeledíni, ale i ostatní členové rodiny mimo

hospodáře, který byl zároveň majitelem zdaněné nemovitosti. Dani naopak

nepodléhal nemovitý majetek šlechty a tedy ani ten nebyl v rule zaznamenán.

V roce 1655 byl dokončen berní soupis pro poslední kraj - kraj Plzeňský.

Postupem doby se začaly v rule objevovat nepřesnosti. Stávalo se tak i díky

stížnostem dotčených - poškozených plátců daně. Proto berniční úřad rozhodl

provést revizi. Byl vytvořen i nový odhad berní jednotky. Jeden osedlý již nebyl

počítán jen podle majetku, ale i podle možnosti výdělku. Všechny nové údaje byly

zaznamenány na okraj ruly. Revizitace probíhaly až do 80. let a v roce 1684 byl

zhotoven poslední doplněk k rule tzv. berní Kalkul (nazývaný i Kinský katastr).

Znění ruly bylo schváleno na zasedání zemského sněmu roku 1656. V tomtéž roce

byla podle ruly poprvé vypsána daň.

Berní rula pro litoměřický kraj byla vydána v roce 1654. Rula je psána česky.

Dnešní obec Třebívlice je v ní rozdělena na dvě části a každou má v držení jiný

majitel. Horní Třebívlice patří Kryštofu Popelu Ferdinandu z Lobkovic a spadají

pod panství Libčeves. Dolní Třebívlice vlastní Ferdinand Pruckher z Grünburgu.

Poddaní náležející k panství jsou rozděleni na sedláky a chalupníky, zahradníci

chybí. Je tu uvedena rozloha jejich obhospodařovaných polí, množství potahů a

případně čím se přiživují (např. šenkuje). Pod soupisem sedláků je stručný popis

(na jeden řádek) stavu domů ve vsi a kvality polí.

Druhým pramenem, z nějž jsem čerpala je další berní soupis tzv. Tereziánský

katastr. Jeho autorům šlo hlavně o opravu a zdokonalení zastaralého nálezu berní

ruly. Úřední orgány, které měly nový katastr zhotovit, se také proto označovaly

jako rektifikační. V roce 1714 byl sebrán základní materiál pro opravu katastru.

Tvořila ho přiznání vyplněná vrchností, jež zastupovala poddané. V roce 1715 až

1727 proběhlo přezkoumání pravdivosti přiznání tzv. okulární visitací

prostřednictvím stavovských komisí. Do této doby byla k vyjádření velikosti polí

používána míra výsevková, tzv. dutá míra. Základní jednotkou byl v takovém

případě korec (lat. modius, mensura; něm. Strich = 93,5 litru), dělený na čtvrtiny

(lat. quartale; čes.čtvrtné; něm.Viertel = 23 litrů), zmiňované jako tzv. královská

míra už k roku 1249. V průměrných pedologických podmínkách se na základě

zemědělské empirie vyvinul poměr 1:1 násevku a plochy, tj. na jedno jitro se

vysel zpravidla jeden strych obilí. Odtud pak vedla už v průběhu 14. stol. cesta k

přímému ztotožnění duté a plošné míry a ke vzniku korce (strychu) jako jednotky

velikosti polností. 1Ve formulářích, které užívaly vizitační komise, je poprvé

uvedena velikost polí co do plošné výměry. Po dalších přezkoumáních byl první

elaborát katastru uzákoněn až roku 1748. Prodlevu mezi započetím práce a jejím

dokončením způsobily války a také nejednotnost názorů na konečnou podobu

katastru a také cenový vývoj usedlostí v průběhu třicetileté přípravy katastru.

Podobně jako u berní ruly se i krátce po vydání tohoto katastru začalo uvažovat o

jeho revizi. V letech 1751 – 1753 proběhly nové vizitace, které zjišťovaly i stav

dominikálu, jehož vizitace započala již v roce 1749. Definitivní verze katastru

byla vyhlášena v roce 1757.

K dispozici jsem měla jak přípravný materiál, tak i závěrečné elaboráty. Jako

přípravný materiál sloužily pro vznik konečné zprávy přiznávací tabelly. Pro

panství Dolní Třebívlice jsou dochované vrchnostenské přiznávací tabelly z roku

1714 a okulární vizitace, které byly z neznámého důvodu provedeny až v roce

1736. Obsahují popis pozemků nalézajících se při jednotlivých panských dvorech.

Jedná se o pole, louky, chmelnice, zahrady, vinice a lesy. Na konci jsou uvedeny

rybníky a mlýny. Přehled o poddanském majetku dávají rustikální přiznávací

tabelly z roku 1714 a vizitační nálezy z roku 1736. Poddanská přiznání začínají

výtahem z Berní ruly, poté je uveden vlastník gruntu v roce 1714 a rozsah

pozemků, které obhospodařoval. Výpis pokračuje na dalším přilepeném listě, kde

jsou zapsány výsledky z vizitací z roku 1736. I zde je jméno hospodáře a pozemky

1 Hlaváček, I.-Kašpar, J.- Nový, R.: Vademekum pomocných věd historických. Praha 1997, s.136

patřící ke gruntu. Na dalších listech je výpis hospodářských zvířat a pozemků, jež

měli poddaní od vrchnosti v nájmu. Na panství Dolní Třebívlice měli poddaní

nejspíše pronajaty jen sady a zahrady neboť zápisy o pronájmu polí jsou prázdné.

Tyto záznamy jsou opět pro léta 1714 a 1736. Na závěrečných listech z let 1714 a

1736 je soupis svedeného rustikálu. Mezi fassemi jsou založeny i dva seznamy

židovského obyvatelstva ve vsích Třebívlice a Lukohořany.

Mimo fassí a vizitací je ve fondu Tereziánského katastru uložen i spisový

materiál. Zahrnuje korespondenci mezi rektifikační komisí a majitelem panství a

jeho správou, relace vizitačních komisařů a výpis z pozemkové knihy.

Z těchto podkladů byl k roku 1748 vyhotoven rektifikovaný rustikální katastr.

Pod statkem Dolní Třebívlice jsou uvedeny 4 vsi Dolní Třebívlice, Dřemčice,

Staré a Lukohořany. Formulář katastru je rozdělen na sloupce, první dva uvádí

stav vsí tak, jak byl zapsán v Berní rule a v tzv. berním Kalkulu (Kinském

katastru) z roku 1684. Čísla jsou uváděna vždy za celou ves. Ve třetím sloupci

jsou jména hospodářů, seřazená podle vsí. Čtvrtý sloupec rozděluje půdu mezi

rovinu a hory. Všechny vsi na panství Dolní Třebívlice byly ohodnoceny jako

rovina. V následujících kolonkách jsou zapsána pole orná, lada, pole pustá, vinice,

louky, lesy, rybníky a mlýny. Z těchto sloupců jsou pro třebívlické panství

vyplněny údaje o polích orných, pustých a loukách. Na konci listu je vyplněna

peněžní hodnota shledaných realit, a ta již sloužila k berním účelům.

Katastr z roku 1748 byl však znovu přepracován a nová redakce byla vydána

k roku 1757. Na rozdíl od předchozího katastru zde chybí rubriky uvádějící údaje

z Berní ruly a Kinského katastru. Evidence začíná jmény hospodářů, opět

řazených podle vsí. Avšak před majiteli gruntů je ještě zapsána i rustikální půda,

kterou vlastnila vrchnost tzv. svedený rustikál. Tento údaj v předchozím katastru

chybí. Pod panstvím Dolní Třebívlice je v berním soupisu zapsáno 5 vsí Dolní

Třebívlice, Dřemčice, Staré, Lukohořany a nově Děčany. U vsí Dřemčice a Staré

jsou ale všechny údaje vlnovkou přeškrtnuty a opraveny jsou v suplementu

katastru. Za jmény hospodářů jsou vyplněny kolonky orná a pustá pole. Dále je

uvedena bonita orných polí a cena obilí za jeden strych. Na konci jsou opět

rubriky sloužící k výpočtu berní. Jazyk užívaný ve všech těchto dokumentech je

německý.2

Mimo berních soupisů jsem čerpala i z církevních matrik křtů a úmrtí, které se

pro Třebívlice a toto období zachovaly. Matrika narozených z let 1661 – 1712 a

kniha úmrtí za období let 1661 – 1691 a 1702 – 1780. Díky nim jsem mohla

doplnit údaje z poddanských seznamů. Nevýhodou u matrik je, že v nich nejsou

odlišeni lobkovičtí a klebelsberští poddaní.

Pro litoměřický kraj se bohužel nedochoval soupis obyvatelstva Čech podle

víry z roku 1651.

Z období druhé poloviny 17. století a první poloviny 18. století jsou pro

Třebívlické panství zachovány pouze pozemkové knihy a poddanské seznamy.

Žádné další písemnosti týkající se správy panství se nedochovaly.

Pramenem, ze kterého jsem čerpala nejvíce, je seznam poddaných. Sepsán byl

v letech 1667 – 1720 pro panství Dolní Třebívlice (Unter Trziblitz), které patřilo

rodu Klebelsbergů.

Poddanské seznamy byly pořizovány vrchnostenskými úřady jako interní

pomůcka pro evidenci všech jejich poddaných. Dá se proto předpokládat, že

nebylo důvodu k záměrnému falšování záznamů v nich uvedených. První se

vyskytly již v 1. polovině 16. století. Seznamy se objevují více v Čechách než na

Moravě. Původně v nich byli vedeni jen sirotci. Souviselo to s povinností

vrchnosti starat se o ně do té doby, než dospějí, a to jak po stránce hmotného

zabezpečení, tak i po stránce dočasné správy jejich majetku po zemřelých rodičích

(sirotek přestal být sirotkem až tehdy, když mu vrchnost vyplatila všechny sirotčí

peníze). Také proto se tyto seznamy nazývaly sirotčí registra. Sirotci měli

povinnost dostavit se v obvyklém termínu na vrchnostenskou kancelář k tzv.

stavění sirotků (Weisen-Stellung). Zde bylo také rozhodováno o jejich příštím

2 O zpracování Berní ruly psal v předmluvě k edici K. Doskočil z r. 1953. O Tereziánském katastru F. Hradecký v SAP 1956. O katastrech celkově J. Pekař, Praha 1932

osudu, především o tom kde budou bydlet, kam a za kolik půjdou do služby nebo

do učení, přičemž pracovat mohli ve vrchnostenském dvoře nebo u poddaného.

Seznamy byly pořizovány k získání přehledu o počtu a pohybu těchto poddaných.

Vedle názvu sirotčí registra se užívala i další pojmenování – Přístavní rejstříky,

Knihy stavuňků, Weisenstellungs – Register. Na větších panstvích měly podobu

knih, na menších to byly jen jednotlivé listy. Někdy se mohou pod názvem sirotčí

registra či sirotčí knihy skrývat i knihy pozemkové vedené pro usedlosti, kde

hospodář zemřel.

První seznamy vznikaly na největších statcích, kde byla správa dobře

organizována. Již v roce 1526 se začaly evidovat všechny poddanské děti na

statcích pana Zdeňka lva z Rožmitálu. Roku 1540 byli na rožmberských panstvích

evidováni i všichni muži starší 15 let s udáním místa služby. Mezi nejstarší

soupisy poddaných patří rovněž seznamy vytvořené pro potřeby některých

jihočeských měst.

Postupně začalo docházet k rozšiřování seznamů i na ostatní dědičné poddané.

V předbělohorské době bylo hlavním cílem podchytit nejmladší věkové skupiny,

které pro vrchnost představovaly pracovní a populační rezervu. V dalším období

se do seznamů začali zapisovat i rodiče. U rodičů nebyly uvedeny žádné přesnější

údaje, neboť jejich zapsání sloužilo jen k přesnější identifikaci dětí. Po 30tileté

válce se vedení poddanských seznamů stalo běžné na všech větších statcích. Jejich

evidence se také postupně rozšiřovala a zdokonalovala. Byly již pořizovány

každoročně a evidovali se v nich nejen děti a jejich rodiče, ale všichni dědiční

poddaní. Změnil se také jejich název, ze sirotčích seznamů se staly seznamy

poddanské. U některých poddanských seznamů označení sirotčí registra zůstalo, i

když v nich byli evidováni všichni dědiční poddaní. (V německy jazykových

oblastech se seznamy nazývaly Mannschaftsbücher, Weisen - Register)

Podle toho jak byl zapisovatel pečlivý nebo jaká byla místní úřední praxe a

tradice vedení seznamů, jsou v nich uvedeny různé údaje. Ty také určují hodnotu

seznamů jako demografického pramene. Každý rok se tedy do seznamů zapisovali

všichni dědiční poddaní, kteří do obce příslušeli. Byli však zapisováni i ti, kteří ve

vsi nebyli fyzicky přítomni. Někteří z nich už třeba ani nežili. Jednou za čas byly

tyto nezvěstné osoby ze seznamu vyškrtnuty. Jejich evidence pak skutečný stav

obyvatel zkresluje. Na druhou stranu nejsou v seznamech evidováni lidé, kteří

nebyli poddaní místní vrchnosti (poddaní z cizích panství, svobodníci a lidé

osobně svobodní). Další nevýhodou seznamů je, že úředníci seznamy rok od roku

jen opisovali a k důsledné aktualizaci docházelo například až s příchodem nového

úředníka. Tak mohla být sama vdova stále zapisována mezi sedláky, ač už patřila

do kategorie podruhů, do ní pak byla i zapsána, avšak s větším časovým

odstupem.

Naopak významné jsou seznamy tím, že evidují všechny skupiny poddaných

obyvatel, na rozdíl od některých jiných pramenů např. berní povahy, které evidují

jen obyvatele platící daně, nebo u církevních soupisů, jež většinou neevidují děti

mladší 10 let. Podle seznamů nelze přesně zjistit věkovou strukturu obyvatelstva a

to hlavně zpočátku, kdy byly údaje o věku zapisovány takzvaně “od oka“ a často

zaokrouhlovány na desítky let nebo desetileté rozdíly mezi páry.

Poddanský seznam jako pramen slouží pro studium sociálních struktur a vztahů

(jsou zde zapisováni právě i neosedlí poddaní jako sirotci a podruzi). Obtížné je

však srovnávání sociálního rozvrstvení ve vsích na různých panstvích, protože na

každém panství bylo používáno jiné klasifikační měřítko. Pokud se seznamy

zachovaly v souvislejších řadách, mohou postihovat celkový obraz změn u

různých sociálních skupin. Dále mohou umožnit studium vývoje počtu

obyvatelstva, jeho reprodukce a strukturu poddanské rodiny. Je nutno dát pozor na

to, že při zapisování rodin se nerozlišovaly vlastní a nevlastní děti a první a další

manželé/ky. Někdy se tak stane, že věkový rozdíl mezi dítětem a jeho matkou je i

pouhý rok.3

3 Vycházela jsem zejména z J. Křivky – Význam poddanských seznamů pro demografická bádání. HD 4, Praha 1970, článku M. Seligové Geografická mobilita poddaného obyvatelstva HD 28, Praha 2004

Charakteristika soupisu poddaných vedeného na panství

Dolní Třebívlice v letech 1667 - 1717

Seznam poddaných sepsaný pro panství Dolní Třebívlice má podobu knihy.

Zápisy v seznamu jsou vedeny v německém jazyce. Na titulním listě je

důchodním písařem Christianem Ignácem Stärckhem zapsáno: Weissen Buch undt

Beschreibung derer gehörigen Underthanen bei den Guth Under Trziblitz.

Úředníci, kteří seznam pořizovali, se střídali, měnil se rukopis písaře. Na jejich

původ český či německý se dá usuzovat ze zápisů jmen a příjmení. Většina jich

původně měla česká příjmení a jména poněmčovala např. Václav Zub/Zoubek na

Wentzl Zahn, Jiří – Georg, Jan – Hans. Jen někteří (podle rukopisu odhaduji na

dva písaře) se snažili psát česká jména správně například Jirzik, Matauss,

Janeczek.

Seznam poddaných je veden od roku 1667. Zápisy byly prováděny každoročně

a to pravděpodobně vždy na konci roku v prosinci. K tomuto údaji jsem došla po

srovnání záznamů z poddanského seznamu se záznamy v matričních knihách. Př.:

poddaný je v matrice úmrtí zapsán ke dni 9. 12. 1675 a jeho úmrtí je v seznamu

reflektováno ještě v tomto roce. Nejedná se přitom o dodatečné vepsání.

Seznam eviduje poddané ze tří vesnic Třebívlice (Trziblitz), Dřemčice

(Trzemtschitz), a Staré (Starey). V letech 1695 – 1699, 1705 – 1708 a 1720 jsou

do seznamu zapsány i Lukohořany (Lukohorzan), z nichž patřil k panství jen

jeden chalupník. Vesnice jsou řazeny v tomtéž pořadí vždy opakovaně každý rok.

Poddaní jsou zapisováni pod tu vesnici, kde se právě zdržují. Rozřazeni jsou podle

svého sociálního postavení. Na prvním místě jsou vedeni sedláci, pak chalupníci a

za nimi zvlášť podruzi/bezzemci. U nich není uvedeno, zda bydlí samostatně

anebo žijí a pracují u některého hospodáře. Na konci za podruhy jsou

vyjmenováni sirotci. V letech 1716 a 1717 jsou zvlášť vypsáni ti, kteří pracují ve

dvoře. Každá strana seznamu je rozdělena na pět kolonek. V první je jméno a

příjmení hospodáře a jméno jeho ženy nebo jméno a příjmení vdovce (vdovy),

kteří stojí v čele domácnosti. Ve druhé jsou jména jejich dětí. Ve třetí je uveden

číslovkou 1, 2, 3…věk všech osob. Ve čtvrté je vypsáno, kde se evidované osoby

právě nacházejí, a v páté je součet všech členů rodiny. Na konci každého roku je

celkový počet všech poddaných.

Písaři, kteří tyto soupisy pořizovali, nebyli vždy důslední a přesní. Problém

nastává již u příjmení hospodářů. Ta se mění v průběhu let i několikrát a přitom se

vždy jedná o jednu a tutéž osobu. Příčina změny příjmení ze seznamu vždy

nevyplývá. Pouze v několika případech lze změnu vysvětlit. Hospodář převzal po

sňatku na nějaký čas příjmení své manželky (Zoubek →Hrdina) a za několik let

je psán opět svým původním jménem. Další možností je přejmenování podle

povolání, které vykonává (Oleska → Strohschneider) nebo podle rodinného

stavu. Př.: sirotek David, který je veden bez příjmení mezi sirotky (weisen),

získává právě slovo Weis jako své příjmení nebo vdova se po smrti manžela vrací

ke svému pravděpodobně dívčímu jménu a toto jméno pak nesou i její synové; ale

ti jsou pak evidováni dvakrát pod jménem otce a zároveň pod jménem matky a až

po několika letech se tento omyl upraví. Nejobtížnější pro přepisování seznamu do

tabulek je změna příjmení bez zjevné návaznosti. Může se pak stát, že jeden a týž

hospodář je v tabulce veden jeden rok pod původním jménem a další rok pod

novým jménem. Pokud se nerozpozná, že se jedná o jednoho a téhož jedince, je

zkreslen pohyb obyvatelstva v dané lokalitě. Například hospodáři jménem

Janeczka se z roku na rok změnilo jméno na Hauschka, poté zpět na Janeczka a po

několika letech byl zase Hauschka. Jeho syn, který se narodil v “období

Hauschka“, se po svatbě začal psát Janeczka. Shodou okolností tomuto hospodáři

v roce přejmenování, zemřely dvě děti a v seznamu se přesunul na jiné místo, což

mírně mařilo jeho identifikaci. Osoby v seznamu by se měly sledovat souvisle,

jinak hrozí, že výsledky práce, čerpané z tohoto pramene, budou zavádějící.

Ve druhé kolonce jsou děti řazeny buď podle roku, kdy se narodili, nebo, a to je

častější případ, jsou první řazeni chlapci a za nimi dívky. Děti jsou u svých rodičů

vedeny do doby, než založí rodinu či opustí vesnici. V některých případech se ale

stane, že dítě je po svém sňatku vedeno jak u rodičů, tak i samostatně u své nově

založené rodiny. Čímž se opět zkresluje počet poddaných. Tyto osoby jsem do

tabulky přepisovala pouze jednou. Jména dětí nejsou ustálená. Mění se např.:

Annamarie→Anna, Marie; Elisabetha → Lisa nebo se jméno změní úplně př.:

Thomas→Mathes; Marie → Barbora. Po srovnání předchozích a následujících

let lze určit, že se jedná o tutéž osobu.

Věk osob uvedený v seznamu by měl být brán s rezervou. Hlavně u těch

poddaných, kteří se narodili před začátkem vedení seznamu (u mne rok 1667) a u

těch, kteří se přistěhovali. Autoři zabývající se poddanskými seznamy upozorňují

na to, že jejich věk bývá často zaokrouhlován na 5 či na 10 let. V tomto seznamu

však k zaokrouhlování věku nedocházelo. Index věkové kumulace, který jsem

vypočítala pro počáteční roky seznamu, se pohybuje směrem dolů až k hodnotě

1,2. Věk je i vodítkem při určování či spíše vylučování otcovství/mateřství u nově

příchozích. Je nemožné, aby 28letá matka měla 20tiletého syna. V nejasných

případech nelze násilně určovat, kdo je čí otec/matka. Nejpřesnější údaje o věku

jsou u osob, které se v době vedení seznamu narodily. Podchyceny jsou i velmi

malé děti, nejsou výjimkou zápisy dětí mladších jednoho roku. Například.: 8

woche, ½, ¾ Jahre.

Seznam dále zachycuje i místo, kde se poddaný zdržuje, službu nebo i činnost,

která se vymyká běžnému žití v obci. Tyto informace jsou zaznamenávány hlavně

u dětí. U rodičů je předpoklad, že se zdržují v místě. Jen občas se u nich vyskytne

poznámka, že se zdržují jinde než na panství. Například u mužů (i otců rodin) je

zapsáno - im krieg, u některých je poznámka in Sachsen.

V roce 1715 je u tří mladých mužů (23, 25, 26let) poznámka solle heyrathen

(má se oženit), všichni tři slouží a mají jen jednoho rodiče (dvě vdovy a jeden

vdovec). Ze seznamu nevyplývá, do jaké míry byli nuceni se tímto řídit. Není tu

nikde uveden trest za neuposlechnutí. Vzhledem k tomu, že se v následujících

dvou letech oženil jen jeden z nich, nebylo pravděpodobně nutné toto nařízení

striktně uposlechnout. U těch dvou, kteří se neoženili, se poznámka dále

neopakuje. Oba slouží na stejných místech jako před tím.

U dětí (i dospělých “nerodičů“) se pravidelně každý rok zapisuje, kde se

nacházejí – zu Haus, beim Vater/Mutter, im Hof, dienst bei…, vagieret, pilgrimm.

Zda se zdržují na jiném panství u rodiče, který není zdejším poddaným, nebo za

účelem vyučení například v Libochovicích u řezníka. Ze všech poddaných

zapsaných v seznamu za léta 1667 – 1720 bylo posláno na studia jen jedno dítě. U

sirotků je uvedeno, u koho žijí. Mohou být u příbuzných, nebo jsou vychováváni

ve dvoře.

U některých poddaných písař uváděl i práci, kterou vykonávali, a jejich

postavení. Jedná se o poddané, kteří pracovali v panské službě. Jako nejčastější

povolání jsou zde uváděni kuchaři, pacholci, zahradníci a šafáři.

Seznam byl veden zejména za tím účelem, aby vrchnost měla přehled o tom,

kolik má celkem poddaných, kolik se jich zdržuje na panství a kolik mimo

panství. Jaký je počet dětí a kolik jich již absolvovalo službu na vrchnostenském

dvoře. Zda je počet poddaných dostatečný k zajištění provozu na vrchnostenském

statku.

Stav poddaných je zkreslen i stálým vedením osob, které z panství odešly nebo

utekly. Tito lidé jsou evidováni jako poddaní místní vrchnosti, ale zpátky na

panství se od svého odchodu již nikdy nevrátili. (Např. u Matese Zahna je

uvedeno, že v roce 1664 utekl, avšak seznam začíná až v roce 1667. Zapisován je

opakovaně i v následujících letech a to až do roku 1694 tedy 27 let.) Evidovány

jsou i děti, které v místě nežijí, jsou u svého rodiče na jiném panství, ale zároveň

jsou poddanými třebívlické vrchnosti.

Písař také díky automatickému přepisování osob do nového roku vedl “mrtvé

duše“ a to i několik let. Velmi pěkně se to ukáže při srovnání zápisů z matriky

úmrtí se zápisy v poddanském seznamu.

Nepřesnosti jsou i v rozdělení obyvatel podle sociálního postavení. Noví

držitelé gruntů byli pro nedostatek místa zapisováni na konec seznamu tedy mezi

podruhy. Jejich pořadí nemuselo být opraveno ihned následující rok, kdy se

seznam začínal psát vždy na nové stránce. To, aby seznam odpovídal skutečnosti,

záviselo hlavně na pečlivosti úředníka - zapisovatele.

K vyřazení z evidence docházelo z několika důvodů. Nejčastější příčinou byla

smrt poddaného. Písař k jeho jménu udělal jednoduše křížek a v následujícím roce

(někdy až po několika letech) ho již nezapsal. Mezi další důvody pro vyřazení ze

seznamu patřilo přestěhování do jiné vsi na panství či útěk poddaného. Většinou

utíkali lidé mladí a svobodní. Často je u nich nejprve poznamenáno, že se toulají,

a teprve později jsou ze seznamu vyřazováni. Jindy bylo důvodem vyřazení

propuštění poddaného např. díky sňatku, kdy ženich/nevěsta odcházeli na cizí

panství. V třebívlickém seznamu jsou propuštěni jednotlivci nebo i celé rodiny,

kterým se pravděpodobně po příchodu do Třebívlic nedařilo, a vraceli se zpět,

odkud přišli. V seznamech jsou tito lidé vedeni jen krátce. Nejednalo se o velké

množství obyvatel. Po delší době (v desítkách let) byli ze seznamu vyřazeni i

muži, kteří odešli do války (im krieg). V tu dobu mohli být dávno mrtví.

Naopak nejčastějším důvodem zapsání bylo narození do rodiny poddaného

nebo přistěhování se buď s rodinou, nebo jednotlivce za účelem sňatku.

Nepřesnosti ve vedení seznamu jsou patrné zejména v letech moru 1680 a

1713. Děti narozené v tomto období jsou dopsány později.

V seznamu chybí kancelářští úředníci, kteří byli pravděpodobně osobně

svobodní.

Literatura

Literatura k demografickému studiu

Studiem demografického vývoje v předstatistickém období na regionální

(lokální) úrovni se začali badatelé více zabývat od konce 60. let 20. století. Stalo

se tak pod vlivem francouzské historické demografie, kdy se přirozená měna

obyvatelstva začala zkoumat na základě matrik. V roce 1967 vznikla Komise pro

historickou demografii, která začala informovat o nových směrech v historické

demografii ve sborníku Historická demografie.

Ale i v předchozích letech nebyl obor historická demografie v Československu

neznámý. První demografické práce vyšly již na počátku 20. století. Zakladatelem

tohoto oboru u nás byl Antonín Boháč.4 Na jeho práce pak navazovali další autoři

jak z řad demografických statistiků jako například J. Korčák, F. Fajfr, Z. Pavlík

tak i z řad historiků F. Dvořáček,5 J. Radimský6, kteří se zabývali

demografickými prameny.

Větší zájem o historickou demografii a její prameny nastal po druhé světové

válce. Hlavní snahou českých demografů – historiků v 50. a 60. letech bylo co

nejpřesnější zjištění celkového počtu obyvatelstva na našem území v minulosti.

Pro své výzkumy využívali hlavně celozemské soupisy obyvatel. Jednou z prvních

prací, která se zabývala počtem a sociální strukturou obyvatelstva

v předstatistickém období, je dílo Otta Plachta Lidnatost a společenská skladba

4 A. Boháč provedl reorganizaci demografické statistiky a pozdvihl ji na mezinárodní úroveň. Ve dvacátých letech 20. století inicioval v Československu sčítání lidu. Literatura: Boháč, A.: Český problém populační a některé pozoruhodné jevy v naší měně přirozené. Praha 1914 Týž Hospodářské a sociální poměry obyvatelstva republiky Československé ve světle sčítání lidu. Praha 1923 5 Dvořáček, F.: Soupisy obyvatelstva v Čechách , na Moravě a ve Slezsku v letech 1754-1921. Praha 1926 6 Radimský, J.:Vývoj obyvatelstva na Moravě do roku 1857. In: VVM I, 1946 Týž, Sčítání lidu na Moravě 1763. In: SAP IV, 1954

českého státu v 16. - 18. století vydané v roce 1957. Některé výsledky, k nimž

dochází, jsou však zkreslené a dnes již překonané dalšími pracemi. Je to dáno

zejména tím, že byl odkázán pouze na soupisy obyvatelstva, které nejsou vždy

přesné. O osm let později v roce 1965 vyšla práce Ludmily Kárníkové Vývoj

obyvatelstva v českých zemích 1754-1914. Tato práce se zabývá populačním

vývojem v Čechách v dlouhém a na přeměny bohatém období. Zároveň již

vychází i ze statistických pramenů. Autorka používá jak sčítání lidu provedené

v 19. století, tak i sčítání lidu z 18. století. Také se jako jedna z prvních věnuje

nejen typicky demografickému zkoumání, ale i ekonomickým a sociálním

faktorům, které populační vývoj ovlivnily. Dalšími autory, kteří se zabývali

celkovým počtem obyvatelstva, jeho vývojem a historickými prameny, sloužícími

k poznání tohoto vývoje byli mimo jiné historici Václav Davídek7, František

Gabriel8, Eduard Maur9 a z demografů Václav Sekera10, Vladimír Srb, Milan

Kučera11, Zdeněk Vávra.12

Vedle prací, věnujících se populaci jako celku, se již v 60. letech objevila

práce, zabývající se rodinou v minulosti. I přesto, že je populárně napsaná, přináší

základní informace o institutu manželství a rodiny v minulosti. 13

Od sedmdesátých let se historičtí demografové začali věnovat studiu přirozené

měny obyvatelstva a mikroanalytické metodě využívané při rekonstrukci rodin. O

těchto nových tendencích zpravovali ve sborníku Historická demografie Pavla

Horská a Eduard Maur. Čeští demografové se přitom mohli opřít o bohatost

pramenů k dějinám obyvatelstva (matriky a soupisy obyvatel). Informace o

7 Davídek,V.: Statistické příspěvky o osídlení a zalidnění české země v 16. a 17. století. Demografie 7, 1965 Týž, Statistické příspěvky o demografii české země v 18. století a do pol. 19. st. Demografie 9, 1967 8 Gabriel, F.: Lidnatost Čech na počátku 18. století. Demografie 9, 1967 9 Maur,E.: Soupis seznamů poddaných v českých zemích. HD 2, 1968 Týž, Historické zprávy o lidnatosti Čech a jejich hodnota. HD 5, 1971 10 Sekera, V.: Obyvatelstvo českých zemí v letech 1754-1918. Praha 1978 11 Kučera,M.-Srb,V.: Vývoj obyvatelstva v českých zemí v 19. století. In: Statistika a demografie I, 1959 12 Vávra, Z.: Tendence v dlouhodobém vývoji reprodukce obyvatelstva českých zemí (léta 1870-1944). In: Rozpravy ČSAV, roč. 72, Praha 1972 13 Klabouch, J.: Manželství a rodina v minulosti. Praha 1962

existenci různých druhů těchto pramenů a o jejich využitelnosti byly podávány v

Historické demografii. Výzkumy obyvatel ve farnostech nebo v konkrétně

vymezených regionech, podle nových metod, poskytly podrobnější pohled na

populační vývoj českých zemí. Zároveň se staly základem pro studium

dlouhodobých trendů porodnosti a úmrtnosti. 14 S touto metodou pracovali např.

L. Dušek při zkoumání obyvatelstva v Ústí nad Labem, Budyni nad Ohří (1985),

P. Mužík zjišťoval stav populace v Domažlicích (1986), L. Dokoupil obyvatelstvo

na Ostravsku (1986). V následujících letech se rozvíjely metody kombinující

výsledky ze studia matrik a studia celozemských soupisů obyvatel a soupisů

poddaných. S rozvojem počítačové techniky v osmdesátých letech došlo i

k zvýšení počtu prací zabývajících se lokálními demografickými sondami.

V devadesátých letech byl uskutečněn projekt, který shrnul dosavadní výzkumy

a zpřesnil poznání o přirozené měně obyvatelstva v českých zemích v 17. a 18.

století. Výsledky projektu byly publikovány Historické demografii a v práci

Přirozená měna obyvatelstva v českých zemích v 17. a 18. století od kolektivu

autorů L. Dokoupil. L. Fialová, E. Maur, L. Nesládková z roku 1999.15

Vedle zájmu o zkoumání populace jako celku, jak na úrovni státu, tak i na

úrovni regionu/farnosti, se historičtí demografové začali zajímat o dějiny rodiny.

Autoři se obrátili k výzkumu jednotlivých rodin a osob, k jejich sociálnímu a

rodinnému postavení, místě původu, věku i pohlaví. 16 Tato tendence se objevila

na počátku devadesátých let, kdy směr vývoje historické demografie začaly

ovlivňovat i další obory zejména historická a sociální antropologie. Stalo se tak

pod vlivem francouzského, ale i německého a rakouského bádání. Autoři se začali

14 Horská, P.- Maur,E.: Poznámky k otázce studia dlouhodobých populačních trendů na území ČSR. Acta demographica IV, Praha 1981 15 Dokoupil,L.-Fialová,.-Maur,E.-Nesládková,L.: Přirozená měna obyvatelstva v českých zemích v 17. a 18. století. Praha 1999 16 Čáňová,E.: Složení domácnosti v Čechách v roce 1651. HD 16, 1992 Horská,P.: Rodinná skupina v Československu očima hist. Demografie. HD 16, 1992 Štefanová,D.: Zur Stellung von Witwen in ländlichen Gesellschaft der Frühen Neuzeit zwischen 1558-1750. In: Menschen-Handlungen-Strukturen. Historisch-antropologische Zugangsweisen in den

zabývat studiem typologie rodin, vnímání a prožívání demografických událostí,

sociálními faktory ovlivňujících demografické činitele (náboženství, ekonomika,

vzdělání, sociální status) a otázkou různých druhů migrací. O těchto vlivech psali

například Jan Horský, Eduard Maur, 17 Václav Hubinger18 a další autoři. Shrnutí

tehdejších dosavadních výsledků českého a zahraničního bádání, věnujících se

tomuto tématu, představili v knize Dětství, rodina a stáří v dějinách Evropy z roku

1990 P. Horská, E. Maur a K. Stloukal. Problematice rodin a rodinným strukturám

se věnovaly i čísla 16/1992, 17/1993 a 20/1996 sborníku Historické demografie.

Od konce devadesátých let se jako další téma objevuje mobilita poddaných.

Ani toto téma není v české historické demografii zcela nové. Již v padesátých

letech se jím zabývali někteří autoři jako J. Petráň či B. Šindelář. (zejména v

souvislosti s otázkou znevolňování poddaných a tzv. 2. nevolnictví). 19 Další práce

týkající se problému migrací se objevily až v osmdesátých letech. Věnovali se mu

zejména E. Maur, P. Horská a B. Štěrbová. 20 K rozšíření zájmu o téma mobility

poddaných, jak geografické tak i sociální, došlo až na konci devadesátých let a

především na začátku 21. století. Obsáhle s ním pracují například J. Grulich, H.

Zeitlhofer, L. Fialová, M. Seligová, A. Velková a další autoři. 21 Migracím je

Geschichtswissenschaften, České Budějovice 2001, s. 197-217 17 Horský, J.. Historická antropologie. HD 17, 1993 Týž, Historická demografie a nové metodické pohledy na sociální dějiny. HD 19, 1995 Horský, J.- Maur,E.: Die Familie, Familienstrukturen und Typologie der Familien in der böhmischen Historiographie. HD 17, 1993 18 Hubinger, V.: Antropologie modernost. Český lid, 8, 1998 19 Petráň,J.: Pohyb poddanského obyvatelstva a jeho osobní právní vztahy v Čechách v době předbělohorské. Čsčh 5, 1957 Šindelář, B.: K otázce zběhlých poddaných u nás. Přehled opatření proti poddanským zběhům od 13.-18. století. Časopis Společnosti přátel starožitností 57, 1949 20 Maur, E.: K demografickým aspektům tzv. 2. nevolnictví. HD 8, 1983 Horská, P.: Vztah sociální a geografické mobility v dějinách obyvatelstva českých zemí. HD 12, 1987 Štěrbová, B.: Sňatečnost a sňatková migrace ve farnosti Střelské Hoštice v letech 1654-1890. JSH 58, 1989 21 Grulich, J.- Zeitlhofer, H.: Migrace jihočeského obyvatelstva v období před třicetiletou válkou a po jejím ukončení. HD 22, 1998 Fialová, L.: Mobilita obyvatelstva ve farnosti sv. Kříže v Praze v pol. 18. století. HD 30, suplement 2006 Seligová, M.: Geografická mobilita poddanéhoobyvatelstva v první pol. 18. století ve světle poddanských seznamů. Velková, A.: Výzkum sociální mobility na příkladu generace narozené v letech 1791-1800 na panství Šťáhlavy. HD 27, 2003

věnován suplement Historické demografie č. 30/2006.

Od konce devadesátých let se postupně rozvíjí i zájem o sociální, kulturní a

ekonomické faktory ovlivňující životy lidí. Jedná se například o vliv

ekonomického a sociálního statusu, genderu, náboženství, vzdělání, úrovně

zdravotnictví, výběru povolání, rituálů a dalších na stav a chování populace v

minulosti. Je zde snaha o propojení se sociálními dějinami. Z českých autorů se

jím zabývají především D. Tinková, E. Maur, A. Velková, J. Grulich, P. Himl. 22

Demograficko – sociální pohled na populaci v Čechách je zachycen ve sborníku

Soziale Strukturen in Böhmen. 23 Na tomto sborníku se podílel široký kolektiv

autorů, kteří měli možnost využít počítačové zpracování dat. Vycházeli především

ze Soupisu poddaných podle víry 1651 a z katastrů. Tento sborník přináší nové

pohledy na vztah mezi vrchností a poddanými, rodinné strategie poddaných a

motivy jejich jednání. Ještě před vydáním sborníku vyšel v roce 2000 článek24

v Českém časopise historickém, autorů M. Cermana a E. Maura, kteří v něm

statisticky shrnuli výsledky společné práce autorského kolektivu. Dalším

sborníkem, ve kterém autoři využívají demografických pramenů k poznání

sociálních dějin, je Untertanen, Herrschaft und Staat in Böhmen und im Alten

Reich. 25 Jsou zde řešena různá témata jako 2. nevolnictví, odpor poddaných proti

vrchnosti a jejich zbíhání, vliv státu na vztah mezi poddanými a vrchností, dědická

praxe či způsob převodu majetku.

Poznatky o pramenech, které jsem při své práci použila, jsem čerpala u těchto

autorů: poddanskými seznamy se zabývali J. Křivka v článku Význam

22 Tinková, D. Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlování světa. Praha 2004 Maur, E.: Čeleď a tovaryši v Čechách v soupisu podle víry z roku 1651. HD 23, 1999 Velková, A.: Skladba obyvatelstva podle náboženství na tzv. státních statcích roku 1802. HD 29, 2005 Táž, Venkovské ženy v letech 1650- 1850. In: Evropská žena v historiografii. Pardubice 2007 Grulich, J.: Selský grunt a jeho obyvatelé mezi normou a skutečností. OH 11, 2006 Himl, P.: Die arbmen Leüte und die Macht. Studgart 2003 23 Cerman, M.- Zeitlhofer,H.: Soziale Strukturen in Böhmen Soukal- und Wirtschafthistorische Studien. Sien 2002 24 Cerman, M.-Maur,E.: Proměny vesnických sociálních struktur v Čechách 1650-1730. ČČH 98, 2000, s. 737-774 25 Cerman, M.-Luft, R.: Untertanen, Herrschaft und Staat in Böhmen und im Alten Reich. Sozialgeschichtliche Perspektiven. München 2005

poddanských seznamů pro historická bádání v Historické demografii č.4/1970, E.

Maur ve skriptech Základy historické demografie z roku 1978 a v článku

Problémy demografické struktury Čech v polovině 17. století, J. Grulich a H.

Zeitlhofer –Struktura jihočeských venkovských domácností v 16. a 17. století HD

23/1999, J. Petráň – Pohyb poddanského obyvatelstva a jeho osobní právní vztahy

v době předbělohorské ČsČH5, J. Horský a M. Sládek – Rodinné, sociální a

demografické poměry v poddanských vsích na panství Třeboň v letech 1586 a

1651 HD171993, P. Horská – Rodinná strategie ve vesnici Záblatí na

Třeboňském panství (1661-1820), HD 17/1993, H. Smíšková – Přehled soupisů

poddaných ve fondech pobočky Státního oblastního archivu v Děčíně HD 19/1995

Katastrům, jejich popisu a využití se věnovali J. Pekař v článku České katastry

1654-1789 (ČČH 19) a také v Knize o Kosti, K. Doskočil v edici Berní ruly

svazek 2, E. Hradecký – Tereziánský katastr k edici Tereziánského katastru

českého (1964-1970) v SAP6/1956 a A. Chalupa v práci České venkovské

obyvatelstvo v tereziánských katastrech a soupisech poddaných.26

Pro poznání stavu Čech od konce třicetileté války až do roku 1750 byly

mezinárodním týmem badatelů zpracovány berní i církevní soupisy obyvatel,

zejména Berní rula, Tereziánský katastr a Soupis obyvatel podle víry 1651.

Výsledek tohoto zkoumání byl zveřejněn v již výše zmíněném sborníku Soziale

Strukturen in Böhmen. (2001)

Otázku čeledi řeší ve svých pracích Eduard Maur například článku Čeleď a

tovaryši v Čechách v soupisu podle víry z roku 1651 v HD 1999, Das Gesinde in

Böhmen in der frühen Neuzeit v Acta demographica 1997, Josef Křivka – Čeleď

v poddanském hospodářství po třicetileté válce a její podíl na celkovém počtu

vesnického obyvatelstva. HD2/1968, Pavla Burdová - Poměry námezdně

pracujících v zemědělství v SAP 1954, Miloš Sládek – Čeleď na třeboňských

panstvích v polovině 17. století, HD/1987.

26 Chalupa, A.: České venkovské obyvatelstvo v tereziánských katastrech a v soupisech poddaných: (1700 – 1750), Praha 1969

Literatura k dějinám Třebívlicka

Základní poznatky o dějinách Třebívlic jsem získala z článků uvedených ve

sborníku Obnova venkova. Zpravodaj venkova.(1996). Sborník informuje nejen o

současnosti třebívlického regionu, ale i o jeho historii. Studie v něm obsažené by

měly sloužit jako podklad k plánovanému rozvoji vesnice. Autory příspěvků o

dějinách Třebívlicka jsou archeolog Městského muzea v Litoměřicích Oldřich

Kotyza a kancléř a historik biskupské diecéze v Litoměřicích Jaroslav Macek.

Oldřich Kotyza se ve svém příspěvku zabývá vývojem osídlení v počátečních

obdobích a přehledem archeologických památek. Jaroslav Macek popisuje

historický vývoj regionu od 13. a 14. století až do století dvacátého. Vzhledem

k poloze Třebívlicka na česko-německém rozhraní se Jaroslav Macek ve zvláštní

kapitole věnuje demografickému vývoji a národnostní situaci na Třebívlicku v 19.

a 20. století. Historií a zejména současností obcí Děčany, Solany, Lukohořany a

Semeč se ve stejnojmenné knize zabývá další pracovník Městského muzea

v Litoměřicích Oldřich Doskočil. Tato publikace je určena zejména rodákům,

kteří se chtějí seznámit s dějinami svého kraje. Autor v ní popisuje dějiny všech

obcí, hlavně se však věnuje životu v obci od 19. století do současnosti, spolkům,

zemědělství, školství, obecní samosprávě a významným osobnostem.

Další literaturou, kde se Třebívlicko zmiňuje, jsou vlastivědné a topografické

publikace A. Sedláčka, J. Tesaře, lexikon Hrady, zámky a tvrze v Čechách a na

Moravě (1984) a Umělecké památky Čech (1977-1982). Se stavem regionu na

konci 18. a v 19. století nás seznamují topografie J. Schallera, J. G. Sommera a F.

Palackého.

O osidlování krajiny Českého středohoří píší J. Žemlička, M. Zápotocký, V.

Šmilauer, J. V. Šimák, J. Sláma, O. Kotyza. Změnami majetkových poměrů po

roce 1620 se ve svých pracích zabýval T. V. Bílek. Náboženské proměny po Bílé

hoře a i průběh moru v roce 1680 studovala E. Čáňová, v jejíchž článcích je

Třebívlicko zmiňováno.

Těžbu granátů a její historii na celém území západní části Českého středohoří

zpracovali ve svých studiích A. Čermáková, B. Götz, V. Němeček a J. Smetana.

Hospodářským poměrům v kraji se vedle jiných autorů věnoval nejvíce Josef

Křivka, který se zabýval zemědělskou výrobou na roudnickém panství Lobkoviců.

Dále Miroslav Volf, jenž zpracoval hospodářský obraz kraje podle Berní ruly.

Základní přehled o lodní dopravě na Labi podávají ve svých pracích Věra Šádová,

Jindřich Tomas, Miroslav Volf a Josef Křivka.

Původ rodiny Klebelsbergů a jejich rodinné příslušníky přibližují Gothajský

almanach a Riegrův slovník.

Národnostní poměry popisují F. Roubík a E. Schwarz, který si všímá hlavně

jazykové stránky. Popisuje rozložení jazykově německého obyvatelstva

v Čechách a jeho nářečí.

Dějinami v regionu se zabývali i němečtí historikové působící v severních

Čechách na počátku 20. století. Patří mezi ně zejména Julius Lippert, který sepsal

dějiny Litoměřicka, W. Medinger píšící o hospodářských dějinách a dále i autoři

zachycující osudy Ulriky von Levetzow, majitelky třebívlického panství, A.

Kirschner, G. Guth a A. Bauer.27

Národopisné postřehy a výpovědi pamětníků venkovského života 19. století

jsou zachyceny v několika vlastivědných sbornících, které vycházely v první

polovině 20. století. Autory článků v těchto sbornících jsou převážně učitelé a

profesoři místních škol. Přesto, že jejich pojednání byla psána s cílem poučit

širokou veřejnost, přinášejí zajímavé obohacení pohledu na běžný život

venkovanů.28

27 Díla jednotlivých autorů jsou uvedena v seznamu literatury. 28 Jde o Vlastivědný sborník Podřipsko a Vlastivědný sborník Litoměřicko

Vývoj panství Třebívlice - přírodní poměry, poloha a osídlení

Třebívlicko leží v krajině, kde se vrcholy Českého středohoří mění v rovinu,

která se rozpíná směrem k toku Ohře. Nejvyšším bodem oblasti je vrchol Solanské

hory, dosahující výšky 637m n. m. Dokonce i jedna z vesnic bývalého panství se

nachází ve výšce skoro 500m n. m. pod vrcholem Blešno. Na druhé straně směrem

k řece Ohři dosahují některá místa výšky pouze 200m n. m. Samy Třebívlice jsou

položeny ve výšce 250 m n. m.

Z hlediska podnebí spadá region Třebívlicka do mírně teplé oblasti, průměrné

roční teploty se pohybují okolo 8°C. Díky srážkovému stínu Krušných hor a

Českého středohoří tu jsou podprůměrné srážky. Hlavním vodním tokem a

zároveň i osou samotného regionu (panství) je Kuzovský potok (Granátka), který

územím protéká směrem od severu, od Solanské hory, k jihu a po 16 kilometrech

ústí do Ohře. Na Kuzovském potoce leží i samotné Třebívlice. Druhým

významnějším tokem je Suchý potok, který za Vojničkami ústí do Kuzovského

potoka. Jeho délka je 9 kilometrů a jak název napovídá, má po většinu roku málo

vody. Ani Kuzovský potok neměl tolik vody, protože jeho vodu sváděli mlynáři

do rybníků a využívali ji pro své mlýny.

Daným přírodním podmínkám se přizpůsobila i fauna a flora. Rostou zde

především sucho- a teplomilné rostliny. Zdejší zemědělství se proto tradičně

opíralo o ovocnářství (hruška Solanka, jablko Třebívlický granát). Do dnes se

dochovala pořekadla ilustrující zdejší rozvinuté ovocnářství - „Kde s pole do

nebíčka viděl dědeček, tam zasadil stromeček.“ nebo „Nebudiž místečka bez

nějakého stromečka.“29 Na rovině táhnoucí se k Ohři byly pěstovány obiloviny a

později i okopaniny.30 Vedle ovocnářství a obilnářství se venkované zabývali i

chovem dobytka. V členitých oblastech chovali ovce a v mírnějších skot. Díky

29 Doskočil, O.: Děčany, Solany, Lukohořany, Semeč.Praha 2004 s. 60 30 Viz J. Kinský , Krajina a přírodní hodnoty Třebívlicka. Obnova venkova. Praha 1996

mnoha ovocným sadům a malebnému kopcovitému terénu se tomuto kraji dříve

říkalo Český ráj a až dodnes se zachovalo pojmenování zahrada Čech.

Znakem Třebívlicka je hustá síť drobných sídel. Svým charakterem městečka

tvoří výjimku právě Třebívlice, které uzavírají sídelní komoru Kuzovského

potoka, na jehož horním toku leží. Svou polohou jsou Třebívlice dosti vzdálené od

významnějších center kraje. Nevedly zde významné zemské cesty. Ves protínala

pouze odbočka, která se v Bílině oddělila z hlavní cesty vedoucí z Krušných hor

přes Bílinu a Louny do Prahy. Tato odbočka pokračovala z Třebívlic dále na

Solany - Pátek - Slavětín a Prahu. Druhá cesta spojovala Třebívlice s centry kraje

Litoměřicemi a Lovosicemi. Vedla z Loun přes Libčeves - Třebívlice - Třebenice

- Lovosice do Litoměřic.31 Místní vesnice byly spojeny cestou vedoucí ze Skalice

do Starého, Třebívlic a Děčan.

Region Třebívlicka byl osidlován od mladší doby kamenné. Nová sídliště

postupně zasahovala i do vyšších poloh (Dřevce 580m. n. m.). Již v

mladohradištním období bylo Třebívlicko poměrně hustě osídleno a v

pozdněhradištním období (11. - 12. století) se sídelní struktura ustálila a stala se

základem pro další období. V této době už spadalo do správního hradského

obvodu s centrem v Litoměřicích. V nové kolonizační vlně ve 13. - 14. století,

uskutečňované za podpory německých kolonistů, byly osidlovány jen okraje

sídelní ekumeny Třebívlického regionu. Vzniklé německé ostrůvky byly později

začleněny do českého prostředí.32

Pro oblast Třebívlicka bylo typické větší množství vladyckých rodů.

Nevyskytovali se zde velcí vlastníci panství. Většina vesnic byla rozdělena mezi

dva a více majitele. Jejich majitelé hospodařili na svých dvorech, zvaných také

náchlební, které sloužily k obživě jejich domácností. Mnohdy se příliš nelišily od

selských usedlostí.33 Tito zemané pocházeli patrně z nižších příslušníků knížecí

družiny. Panovníkem zde byli usazováni již v 11. století. Jejich rody se větvily a

31 J. Žemlička, Vývoj osídlení dolního Poohří a Českého středohoří do 14. století. Praha 1980 32 O. Kotyza, Třebívlicko v pravěku a rané době dějinné. Obnova venkova. Praha 1996

mladší synové tak kolonizovali další území. 34

Mezi nejstarší sídla patří Solany, Třebívlice, Želkovice, Dlažkovice, Libčeves a

Mrzlice. Vsi Vojnice, Vojničky, Lukohořany, Třebívlice a Solany byly osídleny

již koncem 11. století. Ve druhé kolonizační vlně byly obydleny vsi Děčany (první

písemná zmínka 1226), Želkovice (1237), Dřemčice, písemně doložené až 1420,

Chrášťany a Třebívlice (1318). Jako poslední vznikla ves Blešno, založená jako

dominikální osada v roce 1725 na panství Dolní Třebívlice. Leží ve vysoké poloze

pod vrcholem stejnojmenného kopce (jak již bylo výše uvedeno). Poprvé byla

zmíněna v Tereziánském katastru. (Dodnes k této vesnici vede jen polní cesta.)

Mezi vladyckými rody, které tuto oblast kolonizovaly, měli nejvýznamnější

postavení, Kaplířové ze Sulevic. K dalším rodům patřili zemané z Čížkovic,

Vojniček, Dlažkovic, Lukohořan a Podsedic.

Církevním centrem oblasti se staly Třebenice (doložené 1237), patřily

benediktinskému klášteru sv. Jiří na Pražském hradě a byly sídlem děkanátu.

I samotné Třebívlice byly rozděleny mezi více vladyckých rodů. První písemná

zmínka o Třebívlicích je z roku 1318 a uvádí Mikuláše z Třebívlic. Ze 14. století

je známo ještě několik dalších zemanů, kteří se v pramenech objevují jako

patronové třebívlického kostela sv. Václava. Stavbu tohoto kostela patrně

inicioval syn jednoho ze zemanů, Jan, který byl kanovníkem pražským. V

Třebívlicích jsou doloženy dvě tvrze a dva dvorce horní a dolní, které patřily až 4

různým majitelům. Ti se v jejich držení rychle střídali. Pro nedostatek pramenů je

nelze od sebe přesně rozlišit. Starší z tvrzí byla pravděpodobně tvrz horní, která

dnes již neexistuje. Vznikla z jednoho dvorce, jehož držitelem byl k roku 1406

Smil ze Sulevic. V držení rodu Kaplířů byla tato tvrz až do roku 1560.

Na začátku 15. století patřil jeden díl Třebívlic Zikmundu Řepanskému z Řepan

na Hrádku, který byl husitou a přívržencem radikálního učení pikardů. Majetek

získal sňatkem s Markétou z Hrádku. Na své tvrzi hostil radikálního táborského

33 J.Petráň a kol.: Dějiny hmotné kultury II/1. Praha 1995, s. 359 34 J. Žemlička, Vývoj osídlení dolního Poohří a Českého středohoří do 14. století. Praha 1980

kněze Martina Húsku.

V roce 1470 byly Třebívlice rozděleny mezi dva vlastníky. Horní tvrz byla v

držení rodu Kaplířů a dolní tvrz se dvorem se stala majetkem Evaně z Údrče. V

roce 1560 byly Třebívlice na krátkou dobu sjednoceny Vojtěchem z Údrče, který

koupil horní tvrz od Purkarta ze Sulevic. Opět byly Třebívlice rozděleny v roce

1586, kdy je zdědili synové Vojtěcha z Údrče. Zikmund z Údrče dostal horní tvrz

a Jiří tvrz dolní.

Po smrti Zikmunda roku 1590 zdědila horní tvrz jeho dcera Alžběta provdaná

za Adama Osterského ze Sulevic. Svým dědicem určila svého syna Jiřího

Fridricha. Avšak Jiří Fridrich se nemohl svého dědictví ujmout, neboť byl v roce

1628, ještě jako dítě, odvezen ze země svým strýcem Pavlem Kaplířem ze

Sulevic. Pavel Kaplíř byl aktivním účastníkem protihabsburského povstání, v roce

1618 byl přítomen defenestraci a stal se generálním kvartýrmistrem stavovské

armády. Za svou aktivní účast na povstání byl odsouzen k trestu smrti, ale uprchl a

sebou vzal i svého synovce Jiřího Fridricha. Později se Jiří Fridrich stal

důstojníkem švédské armády. Za druhého vpádu švédsko – saských oddílů do

Čech v roce 1634 převzal svůj zkonfiskovaný statek Horní Třebívlice. Statek mu

byl zkonfiskován mimo jiné i za účast na saském tažení do Čech v roce 1631. Po

svém příchodu zavedl Jiří Fridrich se Švédy obchod s obilím. Avšak po jejich

porážce u Nördlingenu roku 1634 musel znovu odejít zpět do Saska. Díky jeho

aktivitě v nepřátelském vojsku mu byl statek Horní Třebívlice zkonfiskován a ke

svému majetku jej přičlenil Albrecht z Valdštejna. Ten jej krátce na to prodal

radovi české komory Melicharovi Wahlovi. Jiří Fridrich však přesvědčil úřady o

své nevině a majetek mu byl vrácen. Avšak on se toho již nedožil a statek Horní

Třebívlice tak roku 1645 připadl jeho sestrám Anně Alžbětě Věžníkové a Esteře

Kaplířové.

Panství ale bylo po válkách vypálené a pusté. Proto jej roku 1654 prodal

manžel Anny Alžběty, Odolen Věžník z Věžníku, Kryštofu Ferdinandu Popelu z

Lobkovic, majiteli sousedního statku Libčeves a panství Bílina (od r. 1656). Horní

Třebívlice byly tedy součástí panství Libčeves, odtud byly také spravovány

správcem, který byl podřízen hejtmanovi sídlícímu v Bílině. Horní tvrz v

Třebívlicích pak již nikdy nebyla obývána a pravděpodobně zanikla už v 17.

století. Lobkovicové drželi Tebívlice až do roku 1812.35

I Dolní Třebívlice byly svému majiteli Jiřímu Údrckému z Údrče

zkonfiskovány. Jiří se také aktivně účastnil povstání 1618 - 1620. Byl udán

hejtmanem císařského vojska ležícího v Litoměřicích Janem Ritzem z

Richtenfeldu. A právě Jan Ritz Dolní Třebívlice získal za 41 000 kop grošů

míšeňských. Statek byl zruinován a zadlužen. Roku 1651 jej koupil císařský

poštmistr Ferdinand Pruckher z Grünburga. Dědičkou se pak stala jeho dcera

Anna Jakobina, provdaná za Jana Oldřicha z Klebelsbergu a Thumburgu.

Jeho rod pocházel z Tyrolska. Do Čech přišel Jan Oldřich Klebelsberga jako

podplukovník jezdeckého pluku vévody Lotrinského. V roce 1660 zde získal

inkolát.36 V roce 1669 byl povýšen do stavu svobodných pánů. Statek Dolní

Třebívlice, který rod Kleblsbergů zdědil, byl ve špatném stavu. Jan Oldřich, aby

zde mohl žít, musel nechat obnovit poškozenou renesanční dolní tvrz, která tím

získala barokní podobu.

Po smrti Jana Oldřicha z Klebelsberka obdržel Třebívlice roku 1701 jeho

čtvrtý syn Václav Vojtěch z Klebelsberka, který se stal v roce 1720 hejtmanem

litoměřického kraje. V Dřemčicích nechal Václav Vojtěch vybudovat kapli sv.

Jana Nepomuckého na památku události, při níž dítě (pravděpodobně jeho

potomek) zázrakem přežilo pád z okna. V kapli visel obraz znázorňující sv. Jana

Nepomuckého, který dítě padající z okna zachytává. Zde se pak každý 16 den v

měsíci konaly mše a také v den svátku tohoto světce. Kaple je dnes již zbořená.

Baron Václav Vojtěch zemřel v roce 1727. Statek zdědil jeho synovec Josef

Arnošt, jenž jej roku 1732 rozšířil jižním směrem (k Lukohořanům, jejichž část

k panství také náležela) o sousední Děčany, ke kterým ještě patřily díly vsí Semeč

35 T. V. Bílek, Dějiny konfiskací v Čechách po roce 1618. Díl 2. Praha 1883, s. 235 36 T. V. Bílek, Dějiny konfiskací v Čechách po roce 1618. Díl 2. Praha 1883, s. 726

a Leská. Po Josefu Arnoštovi zdědil Dolní Třebívlice jeho syn Vojtěch. Byl

apelačním radou a od roku 1767 zemským soudcem, v roce 1803 byl jmenován

českým maršálkem. Zemřel v roce 1812.

V témže roce přikoupil jeho syn František Josef od knížete Josefa Maxmiliána

z Lobkovic statek Horní Třebívlice. K tomuto statku náležel farní kostel s farou a

školou a díly ve vsích Leská, Semeč a Šepetely. V této době zasáhly území

Třebívlicka napoleonské války. V roce 1813 přes region procházely vojenské

jednotky ruské armády. V roce 1815 vypukl mezi Josefem Maxmiliánem

z Lobkovic a Františkem Josefem z Klebelsberka spor o panský dvůr, který

spadal pod statek Horní Třebívlice. Vyřešen byl až roku 1825, kdy statek připadl

Klebelsbergům. Tím byla ves podruhé sjednocena. Místo starého barokního

zámku dal František vystavět zámek nový, jednopatrový v klasicistním stylu.

V Třebívlicích nechal roku 1819 založit manufakturu na broušení granátů. Rok

před tím byly Třebívlice prohlášeny lázeňským místem. Sám velmi hojně

navštěvoval i Mariánské lázně, kde se v jeho paláci setkávali významné osobnosti

té doby (J. W. Goethe či hrabě Kašpar ze Šternberka). Hrabě František

Klebelsberg stál také u založení Muzea královstí českého, předchůdce dnešního

Národního muzea, jehož první stanovy sám sepsal. Muzeu odkázal i celou svou

knihovnu. V roce 1843 se František Josef Klebelsberg oženil ve věku 69 let s

vdovou po meklenburském dvorním maršálku Amálií von Brosigke - Levetzow,

která měla z předchozích dvou manželství tři dcery, Ulriku, Amálii a Bertu.

Ačkoli Amálie von Brosigke-Levetzow žila na Třebívlickém panství již od roku

1821, museli oba snoubenci počkat se svým sňatkem do té doby, než zemřel její

první manžel, se kterým se rozvedla. Amálie byla protestantka, ale sňatek byl

katolický.

Po smrti své matky Amálie, vdovy po Františkovi z Kleblsberga, zdědila roku

1868 Třebívlické panství "poslední láska" Wolfganga Goetha, Ulrika von

Levetzow. Ulrika byla díky svému multikulturnímu vzdělání tolerantní ke všem

národnostem žijících na panství. V Třebívlicích nechala postavit židovskou

synagogu a hřbitov. Velmi pečovala i o okolní přírodu. U zámku nechala založit

park s růžovou zahradou. Ta se bohužel do dnešních dnů nedochovala. Ulrika

zůstala po celý život svobodná, a proto po její smrti roku 1899 zdědil Třebívlice

její synovec baron Vojtěch Rauch. Již roku 1900 je prodal městu Most, které v

zámku zřídilo dětskou opatrovnu. Od roku 1920 do roku 1929 tu byla česká

obecná a měšťanská škola, která zde sídlí dodnes.37

37 Dějiny Třebívlic sepsal ve sborníku Obnova venkova, Praha 1996 J. Macek v článku Dějiny Třebívlicka a Ulrika von Lewetzov.

Poměry na panství Dolní Třebívlice ve druhé polovině 17. století

a v první polovině 18. století

Po uzavření vestfálského míru a skončení bojů třicetileté války v polovině 17.

století zbyla zpustošená země. Týkalo se to především míst, kudy táhlo vojsko.

Snížená porodnost a zvýšená úmrtnost obyvatel a emigrace způsobila snížení

stavu populace. Podobná situace byla i na Třebívlicku. Panství Dolní Třebívlice

bylo podle berní ruly zruinované a pusté. Díky konfiskacím v první polovině 17.

století bylo panství spíše předmětem majetkových spekulací než snah o

hospodářský růst. Stabilizovat se začalo až v druhé polovině 17. století, kdy ho

získal rod Klebelsbergů. Byli to pravděpodobně Klebelsbergové, kteří se začali

soustavně věnovat obnově panství, a tím i opětovnému osazování prázdných

usedlostí.

Přílivem nových osadníků se však měnila národnostní skladba obyvatel na

panství. Česko – německá jazyková hranice se v tuto dobu začala posouvat více na

jih do vnitrozemí. Velká část příchozích měla německé příjmení. Křestní jména

jsem nesledovala. Ta, která se v seznamu vyskytují, mohla být jak česká tak i

německá. Poddaní nebyli při výběru křestních jmen svých potomků zrovna

nápadití, v seznamu se neustále objevují stejná jména v různých obměnách dívčí

například Teodora – Dorotea, Katrina, Maria, Anna, Madlena a Elisabeta a

mužská Hans, Wentzl, Tomas, Jakob, Georg a Mates. Výjimkou bylo jméno Josef,

které se v seznamu poprvé objevilo v roce 1692 a nebylo dáno ani po jednom

z kmotrů. Toto jméno se v Čechách začalo šířit až od roku 1654, kdy byl zaveden

svátek sv. Josefa.

Pro roztřídění příjmení na česká a německá jsem použila práce autorů Josefa

Beneše – O českých příjmeních a Německá příjmení u Čechů a Dobravy

Moldanové - Naše příjmení.38 Jak je již výše popsáno, měnila některá příjmení

během let svou podobu, proto jsem se snažila pro jejich posouzení využít všechny

dostupné prameny, v kterých jsou příjmení uvedena, tzn. vedle poddanského

seznamu i berní rulu, pozemkovou knihu a matriky. Část českých příjmení se díky

německy píšícím písařům postupně poněmčovala. Existovalo několik způsobů

změny jmen – 1) překladem, již jsem uvedla proměnu Zoubka v Zahna, 2)

přejmenováním podle zaměstnání - Oleška → Strohschneider, 3) špatným

přepisem německého písaře - Bouček → Pautsch, Hájek → Hajnej → Henie.

Většina původních obyvatel, po nichž zůstaly jen opuštěné domy, byli, podle

jmen zachovaných v berní rule, národnosti české. Na celém panství je k roku 1654

jen 18,5% poddaných s německým příjmením. Nejvíce jich je v samotných

Třebívlicích 33%, v Dřemčicích pak 15%. V Lukohořanech a Starém se žádné

nevyskytuje. V následujících letech počet lidí nosící německé příjmení narůstal.

Čtrnáct let po vydání berní ruly bylo v Třebívlicích již dvakrát více nositelů

německého příjmení než roku 1654. V průběhu dalších padesáti let se počet

poddaných s německými a českými příjmeními v Třebívlicích ustálil v poměru

jedna ku jedné. Ne tak v Dřemčicích, kde si lidé s českým příjmením stále drželi

mírnou převahu, pohybující se od 62% v roce 1668 do 73% v roce 1718. Ale i zde

je vidět nárůst poddaných s německými příjmeními, který se od doby sepsání

berní ruly zdvojnásobil. Údaje pro vesnice Staré a Lukohořany neuvádím, neboť

jejich vypovídací hodnota není dostatečná. V těchto vsích se poddaní mimo tří až

čtyř rodin z poloviny českých a z poloviny německých velmi často střídali.

Poddaní s českým příjmením drželi rovněž většinu selských usedlostí.

V Třebívlicích měli všichni sedláci české příjmení. Naopak v druhých dvou

kategoriích převažovala příjmení německá a to zejména u podruhů/bezzemků.

Z toho je patrné, že od šedesátých let, kdy začala přicházet hlavní vlna nových

poddaných, byly již větší statky rozebrány. Dá se také soudit, že tito noví poddaní,

38 Beneš, J.: O českých příjmeních. Praha 1962 Německá příjmení u Čechů. Sv. 1 a 2, Ústí nad Labem, 1998

zařazení mezi bezzemky, byli lidé, které nová vrchnost potřebovala vůbec pro

rozběhnutí a zajištění chodu svého hospodářství a domu. Vedle obyčejných

čeledínů se tu objevují profese jako zahradník, mlynář, myslivec.

Určité doklady o původu nových osadníků se nacházejí v seznamu poddaných.

Pocházeli pravděpodobně z příhraničních oblastí severních Čech, Krušnohoří a z

německé strany Krušných hor. V soupisu je u některých poddaných poznámka, že

se nachází v Sasku, Drážďanech či v Teplicích. U jedné rodiny je zaznamenáno,

že utekla do Saska. Jiný zajímavý záznam je v matrice oddací, kde se nachází

zápis z roku 1696 o opakovaném sňatku Wenzla Grinze a Catheriny Schmerin.

Před tím byl tento pár oddán v Žitavě podle luteránského způsobu a nyní

v Libčevsi proběhla podle ustanovení Tridentského koncilu svatba katolická.39

Žádné další zmínky, které by nás blíže informovaly o původu nově příchozích

nebo o jejich víře (pokud by přišli ze Saska) nejsou známy. Nabízí se i hypotéza,

že někteří z těchto nově přišlých lidí, byli vlastně “navrátilci“, kteří z kraje utekli

před hrůzami války.

Jak je z výše uvedeného vidět, čeští obyvatelé si zde udrželi významný podíl i

přes příliv německých osadníků. Zápisy v matrikách z fary Libčeves, kam spadaly

i Třebívlice, jsou ve druhé polovině 17. století vedeny v češtině i v němčině. Podle

berních komisařů mluvilo obyvatelstvo Třebívlic v roce 1714 jak česky, tak i

německy. O 70 let později píše Jaroslav Schaller, že v Třebívlicích převažuje

jazyk český. Ale už v blízké Libčevsi převládala němčina. 40 Po příchodu nových

osadníků ke konci 17. století tu tedy došlo k nárůstu německy mluvících obyvatel,

kteří však nijak výrazně nad českým nepřevážili. (Více jich bylo ve správních

centrech panství, jako byla právě Libčeves nebo Třebívlice, ale směrem do kopců

Českého středohoří jich ubývalo.) Dá se říci, že na počátku 18. století se česko –

německá jazyková hranice v této oblasti ustálila.

Ani místní obyvatelstvo neuniklo ve 30. a 40. letech 17. století protireformační

Moldanová, D.: Naše příjmení. Praha 2004 39 SOA Litoměřice, fond Fara Libčeves, matrika oddací 1661 – 1780, sign. 91

činnosti. V rámci misie tu působili kapucíni. 41 Jejich aktivita, zdá se, byla

úspěšná neboť podle zprávy rekatolizačních komisařů z 29. května 1652, byly

Třebívlice na katolickou víru zcela obráceny. 42 Na druhou stranu mohlo být toto

prohlášení jen toužebným přáním komisařů. V matrice zemřelých se u některých

osob vyskytuje poznámka “luterana“a nejedná se přitom jen o starší osoby, ale i o

malé děti. A to jsou matriční zápisy dochovány až od roku 1661. Náboženské

vyznání poddaných na panství nemohlo být stoprocentně katolické už jen z toho

důvodu, že sem přicházeli osadníci ze saské strany Krušných hor, kde převládala

luteránská víra. Řekla bych i podle usazení Židů v Třebívlicích a Lukohořanech,

že pro pány z Klebelsberga bylo prvořadé obnovení hospodářské činnosti a až

poté konsolidace náboženských poměrů.

O duše třebívlických obyvatel bylo pečováno v místním kostele sv. Václava.

Kostel a fara patřily ke statku Horní Třebívlice. Farnost byla během válečných let

opuštěna a zpustošena. Až v roce 1661 zřídila Elisabetha Apollonie rozená Tilly,

vdova po majiteli Horních Třebívlic Kryštofu Ferdinandu z Lobkovic, libčevské

beneficium a třebívlický kostel k němu přičlenila. Kostel spadal do farnosti

Libčeves stejně jako Horní Třebívlice. Libčeveskému kaplanovi byly také

v Třebívlicích přiděleny louky a pole pro výživu koně, na kterém sem kaplan

jezdil konat nedělní bohoslužby. Obnovena byla i věž kostela, kterou postavil

roku 1695 P. A. Versa, který byl spolupracovníkem litoměřické stavitelské rodiny

Broggiů. V roce 1787 byla v Třebívlicích obnovena samostatná fara a kostel

osamostatněn jako farní. Vedle něj byla v roce 1778 postavena jednopatrová

barokní budova fary. Nad jejím vchodem visí znak Lobkoviců, kteří byli patroni

místního kostela.

V roce 1680 byl kraj těžce postižen morovou epidemií, která zasáhla i samotné

Třebívlice. V tomtéž roce došlo na několika místech v Čechách k vzbouření

40 Topographie des königreichs Böhmen. 5. díl, Leitmeritzer kreis, Prag und Sien 1787, s. 82 41 A. Čermáková c.d., s.5 42 E. Čáňová, Rekatolizace severních Čech. In: Sborník příspěvků k době poddanského povstání v severních Čechách. Praha 1980, s. 32

poddaných, které mělo své ohlasy i zde. Nejsou sice k dispozici zprávy přímo

z Dolních Třebívlic, ale zachovaly se informace o událostech na sousedních

lobkovických panstvích Bílina a Libčeves, které nemohly neovlivnit smýšlení na

zdejším panství, jež s Libčevsí přímo sousedilo a jíž i díl Třebívlic patřil. Koncem

března 1680 se začali ozývat poddaní z nedaleké vsi Újezd, patřící k Bílině a

neklid byl i na panství Čížkovice, Kostomlaty, Lovosice a Skalka. Čížkovičtí

poddaní si chtěli jako rukojmí vzít i rychtáře ze Semče. Libčevský správce žádal

bílinského hejtmana o vojenské posily. Poddaní z Libčevského panství a Bíliny

nechtěli odebírat sůl a konat daleké fůry.43 Nicméně tato aktivita v létě ustala,

neboť šířící se mor všechny snahy poddaných ukončil.

O ekonomickém stavu vesnic na třebívlickém panství nás informuje první berní

katastr tzv. berní rula vypracovaný k roku 1654. Třebívlicko je zařazeno do

Litoměřického kraje. Samotné Třebívlice jsou v rule rozděleny mezi dva

vlastníky. Část zvaná Horní Třebívlice patřila Kryštofu Popelu z Lobkovic.

K tomuto dílu náleželo 5 vsí, Horní Třebívlice, Leská, část Šepetel, Třtěno a

Želkovice. K panství Horní Třebívlice zapsáno celkem 31 usedlostí, z nichž bylo 9

selských a 22 chalupnických. (V rule nejsou uvedeni žádní zahradníci, žádní se

nenachází se ani na panství Dolní Třebívlice.) Téměř polovina všech usedlostí

byla pustých. Konkrétně to bylo 13 usedlostí, což představovalo 41,9%z

celkového počtu. Ze selských statků byl pustý pouze jeden. Hlavní podíl na

poustkách nesli chalupníci, jejichž majetek byl více jak z poloviny zničen. Celkem

bylo pustých 12 chalupnických usedlostí, tedy více než 54%. Přímo v Horních

Třebívlicích byla pustá 2 stavení ze 13. Jednalo se o 2 chalupy. V poznámce pod

soupisem je zaznamenáno, že stavení jsou dokonce „zruinýrovaný“.

Dolní Třebívlice vlastnil rytíř Ferdinand Pruckher z Grünburgu. K tomuto

statku patřily vsi Dolní Třebívlice s poškozenou renesanční tvrzí a Dřemčice a

část vsi Staré a část Lukohořan. Na statku se nacházelo celkem 32 poddanských

43 Čenský, F.: Příspěvek k událostem r. 1680 na panství Bílina a Libčeves. In: Povstání poddaného lidu v r. 1680. Česká Líp, s.66 - 71

usedlostí, z toho 17 selských a 15 chalupnických. Jedna třetina, přesně 34,37%,

těchto usedlostí byla pustá. Jednalo se o 3 (9,4%) selské a 8 (25%) chalupnických

usedlostí. Přitom ještě na konci 40. let 17. století byla pustá více než polovina

usedlostí (53%). V letech 1652 – 53 bylo znovu osazeno 6 usedlostí, z toho

4 selské a 2 chalupnické.

Při porovnání údajů z berní evidence sepsané k roku 1615 s údaji v berní rule se

ukazuje, že počet ideálních (možných) osedlých se na panství Dolní Třebívlice za

celých 39 let nezměnil. I v této evidenci z roku 1615 je uvedeno 32 plátců berně.44

V samotné vsi Dolní Třebívlice bylo pustých 7 usedlostí ze 14, tedy polovina.

Ze tří selských statků byl pustý jen jeden, ale z chalupnických jich byla

neosedlých více jak polovina. Přesněji 6 z celkového počtu 11 chalup. Pod

soupisem osedlých je v poznámce uvedeno, že ves má stavení „zpustlý“.

Dřemčice na tom byli ze všech vsí panství nejlépe. Pustá zde byla pouhá 3 stavení

ze 14, tedy jen 21,4%. Ze selských byly pusté 2 statky z 12 a z chalupnických 1 ze

2. Opět je v rule připsaná poznámka, že stavení jsou zpustlá. Ve vesnici Staré

nebylo pusté žádné stavení, ale v této vsi patřily k panství jen tři osedlí, dva

sedláci a jeden chalupník. Z Lukohořan náležela k Dolním Třebívlicím pouze

jedna chalupa, která byla pustá. I u těchto dvou vesnic je podobně jako u Třebívlic

a Dřemčic poznamenáno, že stavení jsou zpustlá. (viz. Tabulka č. 1)

Tabulka č. 1 Panství Dolní Třebívlice. Podíl pustých usedlostí podle berní ruly 1645 ves osedlí sedláci chalupníci celkem poustky celkem poustky celkem poustky Třebívlice 14 7 3 1 11 6 Dřemčice 14 3 12 2 2 1 Staré 3 − 2 − 1 − Lukohořany 1 1 − − 1 1 ∑ 32 11 17 3 15 8

44 Sedláček, A.: Rozvržení sbírek a berní r. 1615. Praha 1869, s. 67

Pokud srovnáme stav panství Dolní Třebívlice popsaný v berní rule s jinými

panstvími, uvidíme, že procento pustých usedlostí (34,4%) na tomto panství je

vysoké a téměř shodné s podílem pustých usedlostí na nejpostiženějších panstvích

jako byly Mělník (37,1% poustek)45 a Poděbrady (34,5%)46 ležících ve středních

Čechách. Z pohledu sociálního přiřazení pustých usedlostí je na panství Dolní

Třebívlice situace obdobná jako na porovnávaných panstvích47, kdy mnohem větší

procento (přibližně dvě třetiny) pustých usedlostí jsou usedlosti s menší výměrou

polí (tedy usedlosti chalupnické a zahradnické) a nižší procento pustých usedlostí

představují usedlosti selské.

Jak již bylo výše řečeno, nacházelo se na panství Dolní Třebívlice celkem 32

usedlostí, podléhajících daňovému zatížení. Z pohledu sociálního rozvrstvení zde

mírně převažovali sedláci nad chalupníky a to v počtu 17 osedlých ku 15. Tudíž

více jak polovina (53%) gruntů byla selských. Hlavní podíl na těchto číslech má

ves Dřemčice, kde ze 14 statků nebyly selské pouze 2, tedy jenom 14%, přičemž

do kategorie sedláci byli podle berní ruly, zhotovené pro toto panství, zařazováni

hospodáři, jejichž výsevek nebyl menší než 30 strychů včetně. V Dolních

Třebívlicích byla situace zcela opačná. Ze 14 usedlostí zde bylo mezi chalupnické

zahrnuto 11 usedlostí, tedy 78,6%. (viz. Tabulka č. 2)

Tabulka č. 2 Panství Dolní Třebívlice. Sociální kategorie podle berní ruly 1654. ves osedlí sedláci chalupníci celkem celkem % celkem % Třebívlice 14 3 21,4 11 78,6 Dřemčice 14 12 85,7 2 14,3 Staré 3 2 66,7 1 33,3 Lukohořany 1 − − 1 100 ∑ 32 17 × 15 ×

45 Křivka, J.: Populační vývoj mělnického panství v letech 1693 – 1749. HD 1/1967, s. 8 46 Cerman, M.-Maur,E.: Proměny vesnicých sociálních struktur v Čechách 165O-1750. ČČH 98, 2000, s. 746

A přesto, že na panství bylo více usedlostí selských než chalupnických, tak ze

všech pustých usedlostí bylo jen 27,3% selských a ostatní pusté usedlosti, tedy

72,7%, byly chalupnické.

Podle berní ruly se lidé v Třebívlicích, Dřemčicích a Lukohořanech živili

zemědělstvím, zejména pěstováním obilovin žita a pšenice. Ve vsi Staré nebyly

podmínky pro pěstování obilí již tak dobré, ves leží ve vyšší nadmořské výšce než

ostatní, a proto se její obyvatelé živili i dobýváním granátů. V Třebívlicích,

Dřemčicích a Lukohořanech byla pole v rule ohodnocena jako žitná a pšeničná

dobrá.

Následující údaje jsou počítány jen pro grunty, které nebyly pusté. Sedláci

vlastnili přes 80% orné půdy, dvě třetiny z nich mělo 30 strychů polí a jedna

třetina 45 strychů polí. Chalupníci drželi maximálně 18 strychů polí

(2chalupníci.), průměrně však 13,8 strychů výsevku. Na celém panství bylo

obděláno jen 37,46% orné půdy. Z toho sedláci vysévali 168,25 strychů, tedy jen

35% ze svého výsevku a chalupníci 47,75 strychů, což činilo 49,5% jejich

výsevku. Na jednoho sedláka tedy připadá v průměru 12 strychů výsevku a na

jednoho chalupníka 6,8 strychů výsevku. Tento průměrný výsevek však k jejich

obživě stačit nemohl. Podle M. Cermana a E. Maura48 bylo nutné pro dostatečné

samozásobení rodin osévat minimálně 15 strychů polí. Samozřejmě musíme

počítat s tím, že část polí zůstávala jako úhor ležet ladem, ale jistě to nemohly být

téměř dvě třetiny půdy, což jen dokresluje, jak bylo panství v těchto letech

zanedbané. Pravidelně se za normálního stavu nechávala ležet ladem zhruba jedna

třetina půdy.

Na podzim se na panství zasévalo více obilí než na jaře, až dvojnásobek. To

svědčí o dobré kvalitě půdy, neboť v oblastech s horší kvalitou půdy převažuje jař

nad ozimem. Na podzim se selo hlavně žito, které bylo základní surovinou pro

47 Cerman, M.-Maur,E.: Proměny vesnicých sociálních struktur v Čechách 165O-1750. ČČH 98, 2000, s. 747 48 Cerman, M.-Maur,E.: Proměny vesnicých sociálních struktur v Čechách 165O-1750. ČČH 98, 2000, s. 749

pečení chleba a také pšenice a na jaře se sel ječmen a oves.

Tabulka č. 3 Panství Dolní Třebívlice. Podíl osetých a pustých polí podle berní ruly 1654 ves sedláci chalupníci celkem osedlá z toho pustá celkem osedlá z toho pustá

pole str.

osévají str.

pole str.

osévají str.

pole str.

Třebívlice 135 90 32 45 128 66,5 35,75 61,5 Dřemčice 405 315 113,75 90 30 15 5 15 Staré 75 75 22,5 − 15 15 7 − Lukohořany − − − − 30 − − 30 ∑ 615 480 168,25 135 203 96,5 47,75 106,5

Pustých neobsazených polí zůstávalo celkem 241,5 strychu. Byla to takřka

jedna třetina všech polí. Mezi ně patřilo i největší hospodářství na panství, ležící

v Dřemčicích, které obhospodařovalo 60 strychů výsevku. (viz. Tabulka č. 3)

Přihlédneme-li k celkovému výsevku zaznamenanému v berní rule, uvidíme, že

usedlostí s nulovým výsevkem, byla celá třetina. To však neznamená, že by

k těmto usedlostem nepatřily žádné pozemky. Jejich majitelé jen nebyli schopni

svá hospodářství spravovat. Nejednalo se tedy o bezzemky.

Druhou a zároveň nejpočetnější skupinu tvořily grunty s 5 až 15 strychy

výsevku. Jednalo se o více než třetinu všech statků. Jak jsem již uvedla, nemohla

tato výše výsevku své hospodáře uživit. Živit se tedy museli i jiným způsobem.

Na Třebívlicku mohla být dobrým vedlejším příjmem těžba granátů, na které se

poddaní podíleli. Přímo v rule je poznámka u vsi Staré: „granáty dobýváním živi

jsou“.

Od 15 do 30 strychů výsevku mělo patnáct procent hospodářů. Při srovnání

s jinými državami toto číslo nevybočuje z průměru. Větší výsevek jak 30 strychů

neměl žádný hospodář. (viz Tabulka č. 4) Bylo to dáno tím, že největší statky

zůstaly neobsazeny. Tento stav potvrzuje obecnou tendenci, kdy v době agrární

deprese zůstávaly velké statky prázdné a byly začleňovány do vrchnostenských

velkostatků.

Tabulka č. 4 Panství Dolní Třebívlice. Usedlosti podle celkové výměry podle berní ruly v % ves 0 0,1-5 5,1-15 15,1-30

Třebívlice 50 14,3 28,57 7,14 Dřemčice 21,42 7,14 50 21,42

Staré − 33,3 33,3 33,3 Lukohořany 100 − − − Celkem 34,4 12,5 37,5 15,6

Můžeme říci, že ač se panství nacházelo v severních Čechách, podobalo se

svým sociálním rozvrstvením i velikostí obhospodařované plužiny jednotlivými

hospodáři spíše statkům ležícím ve středních nebo jižních Čechách. Bylo to dáno

charakterem krajiny, která sice byla v severní části panství hornatá, ale v jeho jižní

části přecházela v úrodnou nížinu zasahující až do Poohří, což připravilo dobré

podmínky pro intenzivní zemědělství.

Venkované se neživili jen pěstováním obilí, ale také, jak je v rule napsáno:

„obilým a dobytkem živy jsou“, chovem dobytka. Dobytek se v rule rozlišoval na

potažní a chovný. Potahy se v ní sledovaly ve dvou kolonkách a to v kolonce

“může mít potah“ a v kolonce “má potah“, která zachycovala reálné počty

vlastněných potahů na panství. V této době vlastnili potahy převážně sedláci. To

potvrzuje i zápis v kolonce “může mít potah“, kde je u všech chalupníků zapsána

nula. Z druhé kolonky zachycující skutečný stav se také dovídáme, že všechny

potahy na panství vlastnili sedláci ovšem s jednou výjimkou. Tou byl chalupník

z Třebívlic, který jeden potah měl a společně s jedním třebívlickým sedlákem,

který měl potahy 4, drželi 100% tažných zvířat v Třebívlicích. U tohoto sedláka je

v rule poznámka, že šenkuje. Ostatní sedláci na panství měli v průměru 2 potahy.

Necelá třetina sedláků nevlastnila potah žádný. Pokud srovnáme rubriku, ve které

se uvádí ideální počet potahů, s uvedeným skutečným množstvím, vlastnili pak

osedlí 87,5% ideálního stavu potahů. Potahy se využívaly během celého roku jak

k polním pracím, tak i k přepravě surovin.

Vedle potažního dobytka chovali poddaní i dobytek užitkový. Chov hovězího

dobytka, ovcí, koz a vepřů byl prospěšný nejen pro výživu obyvatel, ale díky

produkci hnoje i pro samotné zemědělství. Hovězí dobytek si drželi poddaní

hlavně na mléko, ne na maso. K tomu, aby měli dobytek na maso, neměla většina

z nich dostatek krmiva.

Poddaní na Třebívlickém panství chovali podle ruly hovězí dobytek, vepře a

kozy. Největší část zvířat připadala na sedláky. Ti chovali více jak 60% krav,

jalovic a sviní a 88% koz. Jednu krávu mělo doma 43% sedláků, dvě krávy 36%,

jeden sedlák z Třebívlic měl tři krávy a žádnou krávu neměli tři sedláci. Nejvíce

krav měl ale chalupník z Třebívlic, u kterého jsou zapsané 4. Polovina z těch, kteří

krávy chovali, měli zároveň i jednu až dvě jalovice. Není tu nikdo, kdo by měl

jalovici a zároveň neměl krávu. Celkem drželi všichni osedlí 58,8% krav

z ideálního stavu určeného berní rulou. V počtu chovaných sviní a koz mají

sedláci jasnou převahu nad chalupníky, avšak s jednou výjimkou. V Třebívlicích

je tento poměr obrácený. Druhý sedlák totiž nechoval žádný dobytek a zároveň

obdělával jen malou část polí. Tento sedlák je později v poddanském seznamu

veden mezi podruhy. Hospodaření se musel pravděpodobně vzdát z důvodu

vysokého věku. Neměl ani mužského potomka, který by mohl hospodářství

převzít. Každý sedlák, který choval prasnice, držel v průměru dvě. O chovu ovcí

nejsou v rule poznámky, mimo jednoho sedláka, který jednu měl. (viz. Tabulka

č. 5)

Údaje jsou počítány jen pro obsazené statky.

Tabulka č. 5 Panství Dolní Třebívlice podle berní ruly z roku 1654. Počet potažního a chovného dobytka. Ves potahy krávy jalovice svině kozy ks ks ks ks ks S Ch S Ch S Ch S Ch S Ch Třebívlice 4 1 3 8 1 3 2 8 − 1 Dřemčice 13 − 13 1 5 − 16 − 16 − Staré 3 − 3 2 1 1 3 2 − 1 Lukohořany − − − − − − − − − − ∑ 20 1 19 11 7 4 21 10 16 2

S = sedláci; Ch = chalupníci

Při porovnání průměrných hodnot výsevku a stavu dobytka u sedláků se

ukazuje, že počet potahů je úměrný množství výsevku. Větší rozdíl je u krav,

jejichž stav je podprůměrný. U chalupníků nelze, vzhledem k jejich nízkému

počtu, tyto veličiny vyhodnotit. (viz. Tabulka č. 6)

Tabulka č. 6 Panství Dolní Třebívlice. Průměrné stavy plužiny, výsevku, potahů a krav na 1 sedláka a 1 chalupníka podle berní ruly 1654. ves Průměrné stavy na 1 sedláka Průměrné stavy na 1 chalupníka plužina výsevek potahy krávy plužina výsevek potahy krávy str. str. ks ks str. str. ks ks Třebívlice 45 16 2 1,5 13,3 7,15 0,2 1,6 Dřemčice 31,5 11,38 1,3 1,3 × × × × Staré 37,5 11,25 1,5 1,5 × × × × Lukohořany − − − − − − − − Údaje platí jen pro obsazené statky. V Dřemčicích je uveden jen jeden osedlý chalupník. Ve Starém je uveden jen jeden osedlý chalupník. V Lukohořanech není žádný sedlák a chalupník jen jeden, neosedlý.

Nejlépe z celého panství na tom byly jak po hospodářské stránce, tak i v počtu

osedlých Dřemčice. Měly největší počet osedlých, kteří zároveň obhospodařovali i

největší ornou plochu a chovali nejvíce dobytka.

O stavu statku Dolní Třebívlice v 1. polovině 18. století se dovídáme z 2.

berního katastru tzv. Tereziánského. Jak již bylo uvedeno, po smrti Ferdinanda

Pruckhera z Grünburgu, který je zapsán jako majitel panství v berní rule, zdědila

statek jeho dcera Anna Jakobina. Tím se panství dostalo do držení rodu

Klebelsbergů. Po smrti Annina manžela Jana Oldřicha držel Dolní Třebívlice

Václav Vojtěch z Klebelsberga. Ten byl roku 1720 krajským hejtmanem

Litoměřicka. Roku 1727 zemřel bez dědiců. Majitelem statku se stal jeho synovec

Josef Arnošt, který roku 1732 svůj majetek rozšířil přikoupením vesnic Děčany,

Semeč a Leská. Zemřel roku 1757.

Tereziánský katastr byl vypracován na základě přiznání poddaných z let 1713 –

1715. Katastr byl vydán roku 1748. Po námitkách, které proti němu byly

vzneseny, byl doplněn a rozšířen o dominikál. Opravený Tereziánský katastr byl

vydán v roce 1757.

Část Třebívlic, tzv. Horní Třebívlice, byly stále součástí statku Libčeves

patřícího Lobkovicům. Pod statek Dolní Třebívlice, který byl v majetku

Klebelsbergů, patřily vsi Dřemčice, Blešno a části vsí Třebívlice, Děčany,

Lukohořany a Staré.

Podle přiznávací tabely z roku 171449 obhospodařovali Klebelsbergové pole o

velikosti 463 výsevkových strichů. Téměř 2/3 těchto polí ležely v katastru obce

Dřemčice. Zbylá třetina spadala do katastru Třebívlic. Z hlediska úrodnosti patří

51% polí do kategorie střední, 40,4% polí je zařazeno jako špatná půda a jenom

7,6% polí je označeno jako dobrých. Ladem leželo pouze 5 strychů půdy.

V katastru je také uvedeno, kde se vrchnostenská pole nacházejí. Při srovnání

s mapou se dá říci, že pole Klebelsbergů byla situována, jak z hlediska

zemědělského, tak z hlediska obslužnosti, v nejpříznivějších částech panství.

Vedle polností jsou v tabele uvedeny i louky, chmelnice, zahrady, vinice a les.

Chmelnice zde byla jen jedna o velikosti jednoho strychu. Později byla zrušena

úplně. Šest zahrad a štěpnic mělo celkovou rozlohu 24 strychů a jedna vinice

ležící za kostelem 4 strychy. Les o výměře 37 ha se nacházel mezi Dřemčicemi a

Starým. Množství dřeva z něj však pro celé panství nestačilo. V katastru je

uvedeno, že třebívličtí musí dřevo dovážet ze sousedních panství. Místní dřevo

bylo pravděpodobně využíváno především jako otop a dovezené spíše pro

stavební účely.

K panství náležely i dva kapří rybníky, nejvýznamnější byl Kuzovský se

stejnojmenným mlýnem. Vedle Kuzovského mlýna zde byly ještě další dva obilní

mlýny dolní a prostřední.

Údaje v přiznávací vrchnostenské tabele jsou spíše orientační. Zejména co se

týče velikosti a kvality polností. Podklady, které pro vizitační komisi sestavovala

sama vrchnostenská kancelář, nebyly komisí zpětně kontrolovány.

Později bylo k vrchnostenskému přiznávacímu přehledu připojeno shrnutí

zprávy visitační komise z roku 1736, kde je od dominikálu odděleně uveden

svedený rustikál. Ten byl dříve vrchnostenskou kanceláří zamlčen. Jednalo se

především o pozemky patřící k usedlostem, které byly v berní rule vedeny jako

pusté. Tomuto stručnému seznamu předcházelo plamenné dopisování mezi

vrchnostenskou kanceláří, visitační komisí a i samotným baronem z Klebelsbergu.

Visitační komise se podle výslechů svědků, což byli místní poddaní a rychtáři,

snažila zjistit, která pole, uvedená v berní rule jako pustá, si přivlastnila vrchnost,

a která obhospodařují poddaní. Všechny zúčastněné strany se snažili ukázat se v

tom nejlepším světle. Zástupci poddaných tvrdili, že pozemky si přivlastnil pan

baron. Baron Klebelsberg sice přiznal, že na části rustikálu hospodaří, ale že nejde

o tak velký díl, jak poddaní tvrdí. Spolu s tím uvedl, že panství se již v tomto

stavu nacházelo, když ho jeho rodina kupovala. A naopak připomněl, že část

pustých pozemků rustikálních, ležících na jeho panství, si již před dávnými lety

přivlastnili lobkovičtí poddaní. K doložení tohoto stavu nepotřeboval žádné

písemné dokumenty, stačilo mu říci, že takto mu to prý sdělil jeho otec. Jeho

kancelářští úředníci se ohrazovali i tím, že svedené statky patřily mezi ty největší

a zároveň nejpoškozenější, a proto je nikdo nechtěl. Z šetření z roku 1736

shrnutého a přidaného k dominikální přiznávací tabele vizitační komise zjistila, že

baron Klebelsberg hospodařil na části dříve nepřiznaného a tedy nezdaněného

rustikálu. Tyto pozemky byly visitační komisí opět označeny jako rustikál a

zdaněny.

Podle ruly bylo v Třebívlicích celkem 106,5 strychů pustých polí a

v Dřemčicích bylo pustých polí 105 strychů. V Třebívlicích tvořil svedený rustikál

téměř polovinu z pustých polí. První a největší díl z něj byl vrchností přičleněn k

jejím dvorům a přímo obděláván. Druhý díl byl přidělen k vrchnostenským

šenkům a třetí byl rozparcelován a rozdělen mezi nové hospodáře. V Dřemčicích

byl počet polí svedeného rustikálu větší než počet pustých pozemků v rule.

49 Bekantnuss Tabellen, Lit. B. inv. č. 4200. TK Statek Třebívlice

Znamenalo to, že vrchnost zabírala i pole, která již svého hospodáře měla. (viz.

Tabulka č. 7)

Tabulka č. 7 Rozdělení svedeného rustikálu podle berní ruly 1654 a okulární vizitace tereziánského katastru 1736 ves 1654 1736

pusté pozemky

rustikál svedený

pustý rustikál obsazený

vrchností poddanými Třebívlice 106,5str. 55 str. 54 str.

Dřemčice 105 str. 50 str. 98 str. Staré − str. 5 str. − str. Lukohořany 30 str. − str. − str. ∑ 241,5str. 110 str. 152 str.

Údaje jsou uvedeny ve výsevkových stryších. Vyšší hodnoty v roce 1736 než v roce 1654 jsou zapříčiněny lepší produktivitou v zemědělství.

Ve spisech Tereziánského katastru jsou dochovány výpovědi sedláků, kteří si

na tyto praktiky stěžovali.

Vrchnost si však nepřivlastnila celý rustikál, který byl v berní rule označený

jako pustý. Druhá (větší část) pustých polí byla dodatečně obsazena nově

příchozími a i rozebrána stávajícími osedlými. K tomu se nakonec i sami ve svých

výpovědích před visitační komisí přiznali. (viz. Tabulka č. 7) Pustý statek

v Lukohořanech byl podle výpovědi přidělen Židovi a pole jeho rozdělena mezi

poddané. Do roku 1714 přibyl v Lukohořanech ještě jeden nový osedlí, kterému

byla část těchto pozemků zpětně přidělena. Je zapsán v seznamu osedlých

tereziánského katastru.

Vyslýchaní sedláci si však nestěžovali jen na nespravedlivé zabírání půdy, ale i

na výši robot. V roce 1721 vypověděl Georg Soika, že poddaní prý musí od 6

hodin ráno do večera do Slunce západu 4krát týdně robotovat a stejné zatížení je i

v zimě. A navíc vedle těchto běžných povinností musí o žních živit i cizí čeleď,

kterou si vrchnost najímá na žňové práce. A to i přesto, že již při stavění sirotků je

určeno, kdo z čeledi a v jakém počtu bude při žních pracovat, aby byl průběh prací

zajištěn.

Stav robotního zatížení poddaných si vizitační komise zjišťovala i u druhé

strany ve vrchnostenské kanceláři. Kancelář tyto informace nepopřela, ale ani

přímo nepotvrdila.

Robotní povinnosti byly nakonec stanoveny takto:

Dolní Třebívlice: 2 poddaní s koňským dvojspřežím – každý 3dny v týdnu

6 poddaných s volským dvojspřežím – každý 2 dny v týdnu

2 poddaní na pěší/ruční robotu – každý 3 dny v týdnu

Dřemčice:

9 poddaných s koňským dvojspřežím – každý 3 dny v týdnu

3 poddaní s volským dvojspřežím – každý 2 dny v týdnu

4 poddaní na pěší robotu – každý 3 dny v týdnu

Staré:

3poddaní s koňským dvojspřežím – každý 3 dny v týdnu

Podle tohoto ustanovení se tedy situace poddaných zlepšila. Robotní zatížení se

zmenšilo ze čtyř dnů v týdnu nejvíce na tři. Naneštěstí absence dalších písemných

pramenů (napříkla urbářů) nedovoluje zjistit, zda bylo toto nařízení dodržováno

jak ze strany vrchnosti, tak i ze strany poddaných. Na množství robotní práce,

kterou museli jednotlivé vsi zajistit, se opět ukazuje, že po hospodářské stránce na

tom byly nejlépe ze všech vsí Dřemčice.

Hlavní snahou tereziánského katastru ale nebyla ani tak snaha zachytit

vrchnostenský majetek, jako spíše snaha sepsat veškeré rustikální pozemky.

Formuláře zaslané k tomuto účelu vyplňovala, jako zástupce podaných,

vrchnostenská kancelář. Na rozdíl od dominikálních přiznání byly tyto údaje

později kontrolovány visitačními komisemi, což jim dodává větší důvěryhodnost.

Katastr uvádí pro panství Dolní Třebívlice, podobně jako berní rula, jen dvě

sociální kategorie - sedlák a chalupník. Zde musím podotknout, že toto rozřazení

je poněkud ošidné. Roztřídění do kategorií sedlák – chalupník, provedli ve svém

formuláři vrchnostenští úředníci. Komise, provádějící okulární vizitaci, jej od nich

pouze převzala. Nemusí se proto přesně shodovat s reálným stavem na panství.

Kategorie zahradník je tu zcela opomenuta. Snad tomu tak bylo proto, že by do ní

patřili, podle velikosti svého výsevku, jen 2 poddaní.

V roce 1654 žilo na paství celkem 21 osedlých (počítáno bez pustých gruntů).

O šedesát let později roku 1714 jich bylo jen o 5 více tedy 27. Všechny pusté

grunty tudíž nebyly osazeny. Jak již bylo řečeno výše, na rozebrání zbylých

pustých gruntů se společnou měrou podílela jak vrchnost, tak i poddaní. Do roku

1736 pak přibyli další tři osedlí. Vlastně šlo o čtyři nové chalupníky, či spíše

podle velikosti jejich pozemku i zahradníky. Všichni se usídlili v Třebívlicích.

Dva z nich byli bratři, kteří si mezi sebou rozdělili jeden stávající grunt. Druzí dva

získali nově vyčleněná pole. Původního stavu 32 osedlých zapsaných v berní rule

a berním soupisu z roku 1615 nebylo ani v roce 1736 právě i díky obsazení části

polí pustých gruntů dosaženo. Současně byl počet hospodářů limitován i rozsahem

zemědělské půdy, která byla k dispozici.

Sociální rozvrstvení se na panství v 1. polovině 18. století zcela vyrovnalo. Stav

v kategorii sedláků zůstal sice v podstatě stejný, v roce 1654 zde bylo 14 sedláků,

roku 1714 jich bylo 15 a roku 1736 také 15, ale počet chalupníků se zvýšil o

100%. V berní rule se jich uvádí 7, roku 1714 jich bylo již 12 a roku 1736 už 15.

Tím byl vyrovnán počet sedláků, kterých bylo také 15. Avšak sociální poměry

v jednotlivých vsích zůstaly v nerovnováze.

Stejně jako před šedesáti lety bylo nejvíce sedláků v Dřemčicích. Takřka

dvakrát více než chalupníků. A podobně se zachovala i opačná situace

v Třebívlicích, kde sedláci byli jen dva a chalupníků sedm. Ke zvýšení počtu

chalupníků došlo díky obsazení většího počtu pustých usedlostí, které byly ještě

v roce 1654 prázdné, zejména v Třebívlicích. (viz. Tabulka č. 8)

Tabulka č. 8 Panství Dolní Třebívlice. Počet osedlých a jejich sociální rozvrstvení podle tereziánského katastru. rok 1714 rok 1736 ves sedláci chalupníci celkem sedláci chalupníci celkem Třebívlice 2 7 9 2 10 12 Dřemčice 9 5 14 9 5 14 Staré 3 − 3 3 − 3 Lukohořany 1 − 1 1 − 1 ∑ 15 12 27 15 15 30

Co bylo příčinou nepoměru mezi počtem sedláků a chalupníků v Dřemčicích se

můžeme pouze dohadovat. Je kupříkladu možné, že osedlí v Dřemčicích měli

prostě jen lepší možnost obdělávat vetší výměru polností. I přesto, že i zde byl

panský dvůr, zbývalo jim dost prostoru na katastru obce, který mohli využít pro

sebe. V Třebívlicích totiž velkou část vhodné půdy držel sám hrabě Kleblsberg a

tím byl prostor pro rozmach poddaných omezen.

V padesátých letech 17. století byla celková výměra rustikálu 818 výsevkových

strychů. V roce 1736, kdy proběhly okulární visitace, shledala komise rustikál,

který byl v držení poddaných, o výměře 760 strychů. Přičemž v roce 1714 bylo

přiznáno jen 506 strychů poddanských pozemků. Srovnávání výměry z berní ruly

a z tereziánského katastru není úplně přesné. Pražská škrtnutá míra používaná

v tereziánském katastru je o osminu menší než míra užívaná v Berní rule. Pokud si

převedeme hodnotu výměry v berní rule na míru u žívanou tereziánským

katastrem, zjistíme, že celková výměra polí klesla o 153 strychů.

Půda byla ve formulářích z let 1714 i 1736 rozdělena podle kvality na dobrou,

prostřední a špatnou. V přiznávacím formuláři je bezmála 66% půdy označeno

jako špatných. Naopak do kolonky dobrá půda je zařazeno pouhých 2,4%

pozemků. (viz. Tabulka č. 9)

Tabuka č. 9 Velikost rustikálu podle tereziánského katastru z roku 1714 a jeho rozřazení podle kvality ve výsevkových str. na panství Dolní Třebívlice. ves sedláci chalupníci dobrá prostřední špatná celkem dobrá prostřední špatná celkemTřebívlice − 10 47 57 3,25 43,5 55,75 102,5Dřemčice 11 64 133 208 4,25 19,25 31 54,5Staré − 17,75 44 61,75 × × × × Lukohořany − 1 21,25 22,25 × × × × ∑ 11 92,75 245,25 349 7,5 62,75 86,75 157

V roce 1736 byla největší část pozemků (43,5%) označena podle své kvality jako

prostřední. Za špatnou půdu bylo ohodnoceno 31,7% pozemků. Značně narostla i

výměra dobré půdy. Roku 1714 to byla pouhá 2,4% a nyní 24,8%. Přitom se nedá

říci, že by chalupníci byli ve vlastnictví dobré půdy proti sedlákům v nevýhodě.

Ač drželi o polovinu pozemků méně než sedláci, dobré půdy měli přibližně stejně.

(viz. Tabulka č. 10)

Tabulka č. 10 Velikost rustikálu podle tereziánského katastru z roku 1736 a jeho rozřazení podle kvality ve výsevkových str. ves sedláci chalupníci dobrá prostřední špatná celkem dobrá prostřední špatná celkem Třebívlice 22 34 34 90 45,25 62.25 38 145,5 Dřemčice 68,5 167 84,5 320 29 29 23,75 81,75Staré 18,5 30,25 44,5 93,25 × × × × Lukohořany 5 8,5 16 29,5 × × × × ∑ 114 239,75 179 532,75 74,25 91,25 61,75 227,25

Celé Dolnotřebívlické panství bylo komisaři řazeno podle kvality polí do první

a druhé třídy.

V katastru z roku 1757 jsou pole v Třebívlicích a ve Starém zařazeny podle

bonity do šesté třídy, v Dřemčicích do sedmé třídy a v Lukohořanech do páté

třídy. Čím vyšší bylo číslo třídy, tím horší byla kvalita půdy. Pátá třída znamenala

4násobek výsevku, šestá 3,5násobek a sedmá 3násobek. Tyto výnosy nebyly ani

nadprůměrné, ale ani podprůměrné. Například statky v úrodné části Polabí měli

výnos 5 až 6 zrn z jednoho zasetého.50

V roce 1654 vlastnili sedláci, v počtu 14 osedlých, 83% polí. Tento stav se do

roku 1736 výrazně nezměnil. Sedláci nyní v počtu 15 osedlých obhospodařovali

70% celkové výměry poddanských pozemků. Jiný vývoj byl u chalupníků, jejichž

počet se za tuto dobu zdvojnásobil ze 7 na 15. Zároveň se takřka zdvojnásobila i

plocha jimi obdělávaných polí. Přesto tato plocha představovala jen třetinu

poddanského rustikálu.

Značná část usedlostí se velikostí svého pozemku řadila mezi ty větší. Dvě

nejpočetnější skupiny tvořily usedlosti s výměrou plužiny kolem 20 - 25 strychů a

30 – 35 strychů. (viz. Tabulka č. 11) Průměrně připadlo na jednoho sedláka 35,5

strychů plužiny a na jednoho chalupníka 15,5 strychů. Ve srovnání s berní rulou

by tak stoupla životní úroveň obou sociálních skupin.

Tabulka č. 11 Poddanské usedlosti podle celkové výměry v % k roku 1736 podle TK. Na panství Dolní Třebívlice. ves 0,1-5 5,1-15 15,1-30 30,1-60 Třebívlice 16,7 16,7 50 16,7 Dřemčice 7 7 28,5 57 Staré − − 33,3 66,6 Lukohořany − − 100 − ∑ 10 10 40 40

Skladba pěstovaných plodin se celkem nezměnila. K obilným odrůdám přibyl

ječmen a vysazena byla nová vinice za hřbitovem.

V katastru nejsou žádné doklady o držení luk poddanými. Kolonky týkající se

velikosti luk a zahrad jsou prázdné až na několik hospodářů ze Starého. Ti

využívali část svých pozemků jako louky. Ostatní pravděpodobně využívali

obecní pastviny, které se rozkládaly podél toku Kuzovského potoka a podél cest.

Polovina osedlých si také od vrchnosti pronajímala zahrady. Nejvíce přímo

v Třebívlicích.

50 Petráň, J. a kol.: Dějiny hmotné kultury II/1. Praha 1995, s. 392

Počet tažního a chovného dobytka je sice zanesen ve vizitaci z roku 1736, jedná

se však jen o počet kusů, které poddaní měli možnost chovat. Tento stručný

seznam ani nerozlišuje mezi sedláky a chalupníky. Přiznávací fasse z roku 1714 je

ještě stručnější a týká se jen samotných Třebívlic. Jediné co se dá konstatovat, je

absence koz a naopak vysoká čísla pro chov ovcí, kde se uvádí možnost chovu až

119 ovcí pro celé panství. I když se nejedná o velký počet, znamenalo to rozvoj

chovu ovcí, neboť ještě v berní rule není o ovcích žádná zmínka. Této skutečnosti

by i odpovídal pomístní název “jehněčí louka“. Ovce byly chovány především ve

vrchnostenském ovčíně v Dřemčicích, kde se o ně staral jeden panský ovčák s

pomocníkem. O velkochovu ovcí, který dříve provozoval panský statek, píší i ve

své vlastivědné příručce autoři J. Tutte a A. Hložek.51

Ve výsledném elaborátu z roku 1757 přibyla ke stávajícím vsím ještě další ves

Děčany, kterou baron Kleblsberg přikoupil ve 30. letech 18. století. Tím se

pozměnily některé celkové údaje pro toto panství.

Mezi katastrálními spisy se nacházejí i dva seznamy židovských osadníků ze

vsí Třebívlice a Lukohořany. Vyhotovené byly v roce 1736. Na panství byli

pravděpodobně usazeni na začátku 18. století pány z Klebersberka. V berní rule a

ani v solném seznamu z roku 1702 ještě nejsou zachyceni.

Židé obývali nájemní vrchnostenské domy v Třebívlicích a Lukohořanech.

Pocházeli většinou z blízkého okolí Třebívlic, nejastěji z Libčevsi, dále pak z

Mlýnce, Bíliny, Lovosic, Koštic (patřily na panství Libčeves) a i z České Lípy.

Seznam z roku 1736 eviduje v Dolních Třebívlicích sedm rodin a v Lukohořanech

dvě rodiny. Živili se jako obchodníci s drobným zbožím, nitěmi, kořením, látkami,

peřím a vlnou. V Třebívlicích patřila k jejich živnosti i řemesla, jeden byl řezník,

jeden koželuh, jeden vinopalník a jeden podpadtkář. Zároveň se věnovali i

obchodu s granáty.

Mimo to je ve spisech sepsáno i oznámení pro rektifikační komisi, ve kterém

vrchnostenská kancelář ujišťuje, že židovské obyvatelstvo žije přísně odděleně od

51 Tutte, J.-Hložek,A.: Das Bezirk Lobositz. Lobositz 1903

ostatních a žádným svým konáním je nemůže ohrozit.

Zemědělské přebytky byly prodávány na místních týdenních trzích, které se

konaly v Třebenicích, Libochovicích, Lovosicích a Litoměřicích. Několikrát do

roka se konaly v těchto městech trhy výroční a trhy specializované, například trh

dobytčí. Nejdůležitějším obchodním centrem nejen mezi těmito městy ale i

v celých severních Čechách a zároveň největším, co se týče objemu obchodu, byly

Lovosice. Bylo to dáno jejich výhodnou polohou na Labi. V lovosickém přístavu

se zboží (jednalo se zejména o obilí a ovoce) soustředilo. Odsud putovalo do

příhraničních oblastí země a dále do německých zemí. Tento přístav existoval i

před třicetiletou válkou, ale jeho chod byl velmi omezený. Lovosice byly, pro

velký odpor Litoměřic, povýšeny na město až roku 1600. Hlavním přístavem a

místem, kde se platilo clo, byly v předbělohorském období Litoměřice. Již v této

době se do Litoměřic dováželo obilí z Třebívlic, Lukohořan a Děčan, které

kupoval zejména místní pivovar a měšťané nebo se prodávalo dál.52 V průběhu

třicetileté války bylo obchodování utlumeno, ale v druhé polovině 17. století se

opět rozvinulo. Obchodovalo se tu nejvíce s obilím, dřevem, ovocem, vínem a

dobytkem a solí, která se naopak dovážela. Právě v Lovosicích byl soustředěn

obchod s ovocem. Ovoce z okolních panství se do Lovosic dopravovalo na

nápravách. Zde se skladovalo přímo v přístavu ve vysokých a vzdušných

budovách a prodávalo se dál, většinou do německých zemí. Ovocné lodi byly z

Lovosic vypravovány až do Hamburku. Objem vývozu obilí zejména v 17. století

však nelze přeceňovat. Panství nepatřilo mezi velké hospodářské provozy, jako

byly například statky sousedních Lobkoviců. Větší význam měl spíše později

v 18. století obchod s ovocem.

Další možností obživy pro všechny obyvatele Třebívlicka byla těžba granátů

(nebo také zrnakočů, jiskříků či karbunkulů). Počátky dolování granátů nejsou

52 Křivka, J.: Podíl poddaných na tržní produkci a vývozu obilí po Labi v předbělohorském období. In: Hist. sborník Ústecka 1967 s. 7 – 22 Šádová, V.: Böhmisches Getreide auf dem sächsischen Markt am Ende des 16. und in der ersten Hälfte des 17. Jhts. In: Aus 500 Jahren deutsch-tschechoslowakischen Geschichte. 1958, s. 79 – 97

známy. První hledače drahých kamenů posílal do Středohoří již Karel IV. První

písemné zmínky o českých granátech jsou až z 16. století, kdy se o granátech

(karbunkulech) zmiňuje ve svém spise z roku 1547 „De natura fossilium“ Jiří

Agricola: „Granáty se nacházejí v polích pět mil od Litoměřic směrem na

Třebenice.“

Rozvoj granátové těžby nastal za vlády Rudolfa II. Roku 1588 pozval císař

Rudolf II na svůj dvůr italského brusiče a řezače Ottavia Miseroniho. Do té doby

se granáty zpracovávaly v saském Freiberku a v Norimberku. Jako ozdoba našly

vždy uplatnění. Zpočátku se vybroušené granáty používali k výzdobě růženců.

Později, když se zdokonalil jejich výbrus, se jejich využití rozšířilo. Miseroniho

dílna působila v Praze téměř sto let. Granáty zde byly používány zejména

k dotváření obrub rámečků a věnečků a i k ozdobě šperků, prstenů. Brousilo se i

na dalších místech v Čechách (císařských majetcích) v Brandýse nad Labem a

Českém Krumlově. V roce 1603 vznesla česká komora žádost na Jiřího Údrckého

z Údrče, aby tři granátové kameny poslal císaři Rudolfovi II., který mu roku 1605

povolil jejich prodej. O tom, že Jiří Údrčský na svém panství granáty prodává, se

zmiňuje i Bohuslav Balbín.53 Anselm Boetius de Boodt píše roku 1609 v knize

Gemmarum et lapidum historia, že sedláci jezdí s granáty do Prahy, kde je

prodávají překupníkům. Sám je také poprvé nazval granatus bohemicus.

Litoměřický měšťan Pavel Stránský ve svém díle O státě českém vydaném roku

1634 popisuje způsob těžby granátů: „Z kopanin podsedických a třebívlických je

vynášen písek a štěrk a z něho se opětovným políváním vodou (granáty) vypírají a

čistí.“ I v Berní rule je u vsi Staré uvedeno, že se její obyvatelé dobýváním

granátů živí. Granáty buď těžila vrchnost, nebo poddaní, od kterých je pak

vrchnost skupovala. Bylo pravidlem, že to, co by poddaný našel na povrchu,

patřilo jemu, ale vše, co našel pod povrchem, patřilo vrchnosti. Granáty se

nacházeli severně od Třebívlic na polích pod Dřemčicemi, u Šepetel a u Starého.

Nejrozšířenějším způsobem těžby granátů byl jejich sběr z povrchu polí,

zejména po velkých deštích. Věnovali se mu všichni muži, ženy i děti. Náročnější

bylo jejich vykopávání. Nejprve se odstranila ornice a potom se nakopal

pyroponosný štěrk (křehoť), uložený pod ní. Z něho se vymýváním na sítech

oddělil koncentrát těžkých minerálů a ze kterého se pak granáty vybíraly. Po

skončení těžby se ornice vrátila na původní místo. Tam, kde byl křehoť uložený

hlouběji pod zemí, provádělo se tzv. dolování na podmol. Do země se vykopala

jáma hluboká 3-6m (podle toho v jaké hloubce se křehoť nacházel) a s průměrem

1-2m. Dělník vyhrabával ode dna jámy na všechny strany granátový štěrk a

nakládal ho do košíku, který byl tahán nahoru a vysypáván na hromadu. Pak se

štěrk propíral ve vodě. Tento způsob těžby probíhal jen v zimě, na jaře se jámy

zasypaly a mohlo se sít. Surovina se propírala buď přímo v Třebívlicích na

Kuzovském potoce na louce nad Granátkou nebo v Podsedicích pod hrází

místního rybníka.

Sedláci prý i sami a tajně v noci vykopávali a promývali křehoť. Jedna část

kopala a druhá strážila. Když se blížil někdo z panských zaměstnanců, tak se

rozutekli. Útočiště často hledali v Kuzovském mlýně.54

V době baroka se granáty užívaly především k výzdobě liturgických předmětů.

Na přelomu 17. a 18. století se těžba granátů snížila. Obnovena byla roku 1748,

kdy se jí zabývali třebívličtí podruzi a domkáři.

V roce 1762 zakázala Marie Terezie jejich vývoz ze země. Právo na výbrus

granátů získal hrabě Filip Kolovrat- - Krakovský, který roku 1768 založil brusírnu

ve Světlé nad Sázavou, kam se poté třebívlické granáty vozily. Postupně se jejich

broušení v Čechách rozšířilo i na další oblasti, zejména do Podkrkonoší (Turnov).

Na konci 18. století se granáty stávají módním šperkem. Poptávka po nich

rostla nejen u nás, ale i v zahraničí v Itálii, Německu a Francii. Oblíbené byly

korále v dlouhých, víceřadých šňůrách, náramky, prsteny a také pamětní

medailonky s lidskými vlasy. Hrabě František Josef Klebelsberg reagoval roku

53 Balbín, B.: Krásy a bohatství české země. Praha 1986, s. 131

1819 na zvýšení poptávky po granátových špercích založením brusírny granátů

v Třebívlicích.

Na přelomu 18. a 19. století se obliba granátových šperků rozšířila i mezi

lidové vrstvy obyvatelstva a v době národního obrození byl granát povýšen na

národní symbol. Zdobily se jím nejen šperky, ale i hřebeny, čelenky do vlasů,

spony, přezky, knoflíky i pamětní mince. Avšak nejoblíbenějším šperkem

nošeným ve všech vrstvách společnosti byl křížek.

Záznamy o organizování těžby granátů vrchností jsou zpracovány pro

lobkovickou část Třebívlic. Surové granáty se odsud vozily do Prahy k centrální

lobkovické pokladně, která pak obstarávala jejich prodej.

Mimo těžby granátů se u Třebívlic dobýval i vápenec, který se používal na

stavby, a u Dřemčic se těžilo slínové vápno, vhodné pro vodní stavby.

54 Vzpomínky 88letého dřemčického rodáka zaznamenal učitel J. Zimmermann ve Sborníku Podřipsko I/1923

Poddaní na panství Dolní Třebívlice v letech 1667 – 1720

a) celkový stav poddaného obyvatelstva během let 1667 – 1720

Život na panství Dolní Třebívlice byl ve druhé polovině 17. století tvrdě

poznamenán právě skončenou třicetiletou válkou. Ještě v roce 1645 táhla

severními Čechami švédská armáda, která vypálila blízké Libochovice a královské

město Litoměřice bylo Švédy obsazeno až do roku 1649.

Zkáza válečných let se odrazila nejen na majetku, ale i na lidech. Ztráty na

obyvatelích způsobené válkou jsou pro celé české země odhadovány na necelých

30%.55 Nejinak tomu bylo i na třebívlickém panství, kde zpočátku byla pustá více

než polovina usedlostí a i později po roce 1653 zůstala neobsazená třetina

hospodářství. Panství se začalo postupně vzmáhat až s příchodem nových majitelů

baronů z Klebelsbergu. Páni z Klebelsbergu si jako pečliví hospodáři začali vést

v roce 1667 evidenci svých poddaných. Snažili se stejně jako i jiní majitelé

panství znovu osídlit prázdné statky. O těchto snahách vrchnosti zajistit

dostatečný počet pracovní síly pro své statky nás například ve svých pamětech

informuje i generál křížovnického řádu Jiří Ignác Pospíchal: „…abychom časem

nedostatek poddaných neměli, je ne tak pro jejich osoby jako pro děti shledávati

jsem poručil.“56 Poddaní jako velmi levná pracovní síla hráli významnou

hospodářskou roli při zvyšování hodnoty panského majetku.

Poddaným se buď člověk narodil, anebo mohl poddanství přijmout, a to tak, že

se usadil na poddanské nemovitosti nebo sňatkem s poddaným. Do poddanského

seznamu byly zapisovány i děti, které se na panství vůbec nevyskytovaly, ale

55Fialová, L.- Horská, P.- Kučera, M.- Maur, E.- Musil, J.- Stloukal, M.: Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha 1996, s.104 56Rezek, A.: Paměti generála řádu křížovnického Jiřího Pospíchala z let 1661 – 1680. Česká společnost Nauk,

protože jejich matka k tomuto panství jako poddaná příslušela, jsou tu uvedeny.

Tyto děti jsou po nějaké době, která je různá od 1 roku až po 10 let, vyřazeny.

Počet evidovaných poddaných na dolnotřebívlickém panství během let narůstal,

až se z původních 78 osob v roce 1667 zvýšil na 367 v roce 1720. (viz Graf 1)

Zpočátku byl však počet poddaných na panství velmi nízký. Ve všech třech

vesnicích žilo roku 1667, kdy začal být seznam veden, jen 78 poddaných. Avšak

vzhledem k tomu, že šlo o první záznam, nemusel být zápis úplný. Jako výchozí

rok jsem si proto stanovila rok 1668, kdy bylo v seznamu evidováno již 123 osob.

Graf 1

Nejvyšší přírůstek počtu poddaných proběhl hned na počátku vedení seznamu

mezi lety 1668 až 1672, kdy došlo ke zvýšení počtu poddaných ze 123 na 206 lidí.

Tento nárůst nebyl způsoben jen nově narozenými, ale hlavně příchodem nových

poddaných na panství. Ti tvořili dvě třetiny z celkového množství nově

evidovaných lidí. Je tu vidět snaha majitelů o zalidnění panství a jeho pozvednutí

na předválečnou úroveň.

Většinu nově příchozích tvořily rodiny, které se sem přistěhovaly z obou stran

česko - saské hranice. Přes 70% nově přišlých rodin mělo německá příjmení a u

Praha 1880, s. 142

několika z nich je i uvedeno, že přišli ze Saska, Drážďan nebo Teplic.

Mezi novými podanými je i nepatrný počet dětí, jejichž otcové příslušeli

k jinému panství. Tyto děti se na panství ani fyzicky nevyskytovaly. Je u nich

poznámka, že jsou u otce. Seznam je i přes to evidoval jako potenciální pracovní

sílu.

V dalších desetiletích počet poddaných i přes značné kolísání postupně

narůstal. Do roku 1675 přibylo celkem 108 poddaných. Evidováno jich teď bylo

231. Největší podíl na tom měli opět přistěhovalci, nyní to byli z 80% Češi. Není

však u nich uvedeno, odkud přišli. Další největší zvýšení počtu poddaných

proběhlo v letech 1683 – 1684, 1687 – 1689, 1694 –1697, 1699 – 1702, 1709 –

1710, 1714 – 1716 a 1719 - 1720. Jak již bylo řečeno, velký díl na tomto navýšení

měli noví přistěhovalci, kteří sem v těchto letech přicházeli. Zejména v prvních

dvou etapách byli právě oni příčinou nárůstu poddaných.

Příliv přistěhovalců trval téměř po celou dobu, kterou soupis poddaných

zachycuje. Zpočátku byl však jeho vliv na zvyšování počtu obyvatelstva

rozhodující. Tato situace trvala do konce 80. let 17. století. Od 90. let se poměr

nových imigrantů a zde narozených poddaných vyrovnával a na konci 17. století

se i obrátil. To však neznamená, že by počet přistěhovaných klesal, spíše se

zvyšoval počet narozených dětí. Nově přišlí poddaní měli z větší části německá

příjmení. Příliv nových osadníků ustal až ke konci 20. let 18. století. Sice sem

přicházeli i jednotlivci, jednalo se však o novomanžele nebo příbuzné. Již to

nebyli cizí osoby.

Do konce 17. století bylo zvyšování počtu poddaných nestejnoměrné. Tento

stav se ustálil až během prvních dvou desetiletí 18. století, kdy jejich množství

začalo růst rovnoměrněji. (viz. Tabulka č. 12)

Tabulka č. 12

Počet přistěhovalých poddaných a počet novorozených poddaných na panství Dolní Třebívlice v letech největšího nárůstu poddaných v letech Počet přistěhovalých poddaných Počet celkem počet rodin jednotlivci novorozených Češi Němci poddaných 1668 -1672 127 7 15 8 21 1674 -1675 18 2 1 1 10 1683 -1684 16 3 − − 6 1687 -1689 45 5 8 3 27 1694 -1697 26 3 4 4 37 1699 -1702 19 2 4 3 40 1709 -1710 24 1 4 4 25 1714 -1716 21 − 3 5 34 1719 - 1720 8 − − 8 55

Noví osedlí sem nepřicházeli samostatně jako jednotlivci, ale vždy jako rodina

nebo i více rodin. Velmi často se stávalo, že nejprve byl na “neznámé panství“

vyslán jeden člen rodiny, který tu měl zhodnotit situaci. Zpravidla to byl otec nebo

syn, který měl už také vlastní rodinu. Rok poté přijela i celá rodina. Nebylo ale

samozřejmostí, že zde natrvalo zůstali. Dvě rodiny, které se sem nově

přistěhovaly, krátce poté z panství odešly. Je u nich poznámka propuštěni. Jedna

odešla do Teplic a druhá do Drážďan.

Jednotlivci, kteří sem přišli, se sem buď přivdali/přiženili nebo se přistěhovali

ke svým příbuzným (většinou to byli prarodiče nebo sourozenci).

V období, které seznam zachycuje, nedocházelo jenom ke zvyšování počtu

poddaných, ale i ke stagnaci nebo i k jejich úbytku. Nejvýraznější poklesy v počtu

poddaných proběhly v obdobích 1678, 1680, 1684, 1694, 1698 a 1716. Mimo rok

1684 se v ostatních letech na ztrátě poddaných významnou měrou podílely i jiné

příčiny než úmrtí. Velmi častým důvodem pro vyřazení byl odchod jak se

souhlasem vrchnosti, tak pravděpodobně i bez něj. U těch, kteří souhlas získali, je

uvedeno, že byli propuštěni (entlassen). Mnozí další jsou však vyřazeni bez udání

důvodu. Při bližším pohledu se ukazuje, že u těch, kteří byli bez jakékoli

poznámky vyřazeni, se jedná často o celé rodiny nebo o lidi, kteří se již delší dobu

zdržovali mimo panství. Odchody celých rodin se týkají především let 1680 a

1694. Proč odešly právě v tuto dobu, nelze s jistotou říci. Příčinou mohla být

hospodářská krize, která v této době české země zasáhla. Naproti tomu důvodem

nemohl být způsob, jakým byl soupis veden (provedení revize úředníkem po

několika letech), protože záznamy se u těchto rodin pravidelně obnovují.

Tabulka č. 13 Příčiny vyřazení osob ze soupisu v letech největšího poklesu počtu osob Rok příčiny úmrtí propuštění neznámá počet počet počet

1678 7 − − 1680 18 − 9 1684 43 − 2 1694 10 7 27 1698 5 10 12 1716 10 − 8

Další příčinou úbytku poddaných, jež však v těchto sledovaných letech do

pohybu poddaného obyvatelstva výrazněji nezasáhla, byl sňatek a s ním následně

spojený odchod z panství. Tento případ nastával jen velmi ojediněle. Častěji se

stávalo, že snoubenci na panství spíše přicházeli.

Úmrtí tedy nebylo jediným významným důvodem úbytku poddaného

obyvatelstva, ovšem až na výjimku v roce 1680. Tehdy zasáhl panství Dolní

Třebívlice jako i ostatní zemi mor, který se již v roce 1679 rozšířil z Uher a

Dolních Rakous na Moravu a do jižních Čech. V Praze se mor objevil na počátku

roku 1680 a přes střední Čechy se dostal začátkem léta do severních Čech. I zde si

nemoc vybrala krutou daň. Stačí se i bez bližšího zkoumání podívat do matriky

úmrtí57 a hned vidíme, že počet listů, které se týkají roku 1680, je nesrovnatelně

vyšší než v předchozích i následujících letech. Například v roce 1679 zemřelo

v celé libčevské farnosti 62 lidí nebo v roce 1681 jen 39 lidí a roku 1682 bylo

pochováno 69 osob, ale v morovém roce 1680 to bylo 227 lidí.

Bohužel, tento rok a ani čtyři následující nejsou v seznamu dobře zachyceny.

Spíše se zdá, že záznamy byly mechanicky přepisovány a k nápravě došlo až

v roce 1684. Proto je také až v roce 1684 vyřazeno nejvíce lidí a jako příčina

uvedena smrt.

V následujícím grafu je pro tyto vsi Třebívlice, Dřemčice a Staré zachycen

průběh úmrtnosti v roce 1680. Největší počet lidí zde zemřel od konce srpna do

začátku prosince tohoto roku.

Graf 2

1015202530354045

Březe

Květen

Červen

ecSrpe

nZáří

Říjen

Listop

Prosine

měsíc

Počet zemřelých v roce 1680

StaréDřemčice

Třebívlice

Podle záznamů v matrice zemřelých dorazil mor do Třebívlic 2. července 1680.

Tehdy mu zde podlehl první člověk. Od tohoto dne se ve farní matrice objevují

zápisy o úmrtí téměř každý den. (Matriční zápisy samozřejmě postihují celý farní

obvod nejenom panství Dolní Třebívlice.) Kdy epidemie odezněla, nelze přesně

říci, protože poznámky o moru jsou náhodné. Ke konci roku však četnost zápisů

(které zahrnovaly celou farnost) klesá a v následujícím roce 1681 tu jsou za první

dva měsíce jen čtyři zápisy dva za leden a dva za únor. Tento průběh epidemie je

57 Matrika zemřelých 1661 - 1691, Fond fara Libčeves, sign. 91/4 II, SOA Litoměřice

podobný jako v jiných oblastech, kdy největší úmrtnost je v letních měsících a

s nastupující zimou její intenzita klesá.

Pokud přihlédneme k matričním záznamům vybraným pouze po vsi Třebívlice,

Dřemčice a Staré patřících buď zcela anebo jen z části k panství Dolní Třebívlice

a samozřejmě zachycujících všechny jejich obyvatele nejenom poddané, zemřelo

zde v roce 1680 celkem 124 lidí. Přes 50% zemřelých byly děti do 14 let a

necelou třetinu tvořili dospělí do 50 let, přičemž poměr zemřelých dívek a chlapců

a i mužů a žen byl vyrovnaný. (viz. Tabulka č. 14)

Tabulka č. 14 Zemřelí v roce 1680 ve vsích Třebívlice, Dřemčice a Staré věk muži ženy ∑ do 1. roku 2 5 7 1−14 31 36 67 15−49 16 19 35 50+ 5 7 12 ∑ 54 67 121 Pozn. U 3. osob nebyl věk uveden.

Nejvíce lidí umíralo ve věkovém rozmezí 0 – 30 let, které bylo také v populaci

nejhojněji zastoupeno. I v tomto věkovém rozpětí je poměr pohlaví vyrovnán až

na výjimku, kdy je ve věku 25 – 29 let dvakrát více zemřelých žen než mužů.

Jednalo se o matky malých dětí.

Podle poddanského seznamu zemřelo v roce 1680, v němž však záznamy

nebyly vedeny úplně přesně, na panství Dolní Třebílice 23,4% (48 osob)

poddaných.

Tabulka č. 15 Zemřelí v roce 1680 podle poddanského seznamu 0 – 14 let 15 – 49let 50 let + dohromadypoddaných celkem 67 122 16 205 z toho zemřelo 25 16 7 48 v procentech 37,3 13,1 43,8 23,4

I když čísla v uvedené tabulce č. 15 jsou pouze přibližná, ukazují již výše

popsaný stav, kdy největší procento (52%) z celkového počtu zemřelých jsou děti

do 14 let. Zároveň je i v samotné kategorii 0 - 14 let druhá největší úmrtnost.

Nejpostiženější skupinou, co se týče úmrtnosti, jsou lidé nad 50 let. Úmrtnost

v těchto dvou věkových kategoriích se přitom nijak neliší od jiných regionů. Děti

a starší lidé byli obecně proti nákaze nejméně odolní.

Podle sociálního rozvrstvení zemřelo nejvíce lidí mezi sedláky – 30,5% osob,

mezi chalupníky 25,4% a mezi podruhy 14,5% osob. Zároveň i z celkového počtu

poddaných zemřelých na mor bylo nejvíce 45,8% sedláků (33,3% chalupníků a

20,8% podruhů/bezzemků). Mor tedy nejvíce postihl sedláky, ač nebyli nejslabší

sociální skupinou. Více než dvě třetiny tohoto počtu byli opět děti do 14 let věku.

Na počtu zemřelých podruhů, který bych očekávala větší, má pravděpodobně svůj

díl nedbalé vedení seznamu v těchto letech. I v matričním zápisu je u

bezejmenných osob označených například jako služka, pasák a podobně uveden

jen věk a jako místo pohřbu louka či les.

Ztráta poddaných v době moru roku 1680 byla již ke konci 80. let vyrovnána.

Hlavní zásluhu na tom měli přistěhovalci, kteří sem přišli mezi lety 1687 – 89,

nezanedbatelný však nebyl ani počet narozených dětí. (viz tabulka č. 12)

Za morové nákazy se nepohřbívalo jen na hřbitovech, ale i v okolí vesnic buď

na jejich okraji, nebo v lese. Často jsou zmiňována okolí kopce Kuzova, vesnice

Staré a Granátky.

Další a poslední morová epidemie, která proběhla v Čechách v letech 1713 –

1714, a která napáchala velké škody jak na lidských životech, tak i na

hospodářských zvířatech, se panství pravděpodobně vyhnula anebo dotkla jen

velmi okrajově. V matrice zemřelých a ani v poddanském seznamu není o moru

žádná zmínka. Ale tomu, že se zde v těchto letech přece jen něco dělo, nasvědčuje

opět nedokonalé vedení seznamu v letech 1713 – 1714 a mírně zvýšený počet

úmrtí zapsaných v matrice v roce 1713, kterých je 96. Rok před tím je zde 69

zápisů a rok poté 54. Počet poddaných v letech 1713 – 1714 neubyl, ale ani

nepřibyl. Okolnost, že morová epidemie oblast takřka nepostihla, není výjimečná.

Jak poukázal Josef Křivka, existovaly i v rámci jednoho panství vesnice, které

byly morem velmi těžce zasaženy a jiné, které byly netknuté.58

I když tyto údaje neposkytují přesný obraz o dopadu morových epidemií na

populaci panství Dolní Třebívlice neboť neznám celkový počet obyvatel panství,

jsou alespoň pomůckou pro vytvoření si základního přehledu o jejich dosahu.

58 Křivka, J.: Populační a hospodářské důsledky morové epidemie z roku 1713 pro Roudnické panství. ČL 1963, roč. 50, s. 30

b) populace poddaných podle pohlaví a věku

Poddanská populace na panství Dolní Třebívlice se z hlediska poměru pohlaví

během sledovaných let vyznačovala dlouhodobou převahou mužské složky nad

ženskou.

V prvním desetiletí vedení seznamu zde žilo 101 až 103 mužů na 100 žen

a v následujících letech se tento poměr ještě navýšil. Roku 1680 zde bylo 111

mužů na 100 žen a mezi lety 1685 – 1687 až 121 mužů na 100 žen. V dalších

letech se počet mužů vůči ženám snížil, ale ani pak nespadl pod hranici jedna ku

jedné. K obratu došlo, až po roce 1710, kdy se poměr pohlaví vyrovnal a poté

v roce 1711 i obrátil ve prospěch žen, kdy nyní bylo 96 mužů na 100 žen a v roce

1717 jen 86 na 100 žen. Tento pokles znamenal, že počet mužů se od roku 1700

do roku 1717 v poměru k ženám snížil o čtvrtinu. (viz. Graf 3)

Graf 3

Jaká byla příčina převahy mužů nad ženami, se lze jen domnívat. Jistě na to

měl vliv příchod nových poddaných, kteří sem nepřicházeli jako jednotlivci, ale

jako manželské páry a určitě i snaha vrchnosti zajistit plnohodnotnou pracovní

sílu pro svůj statek. A tuto pracovní sílu představovali spíše muži než ženy.

Podle věkové struktury lze poddanskou populaci charakterizovat jako populaci

mladou – progresivní, ve které mají vysoký podíl děti do 14 let. A to zejména na

počátku sledovaného období, kdy až do konce 70. let 17. století činila dětská

složka více než 40% z celkového počtu poddaných. Tato hranice byla překročena

ještě jednou v roce 1698. Příčinou navýšení počtu dětí v tomto roce nebyl jen

vyšší počet novorozenců, ale i příliv nových přistěhovalců, kteří sem přišli s

celými rodinami v letech 1694 – 1697. Podobně byli noví osedlí i příčinou

zvýšeného počtu dětí na začátku vedení seznamu v 60 a 70. letech. V dalších

letech se podíl dětí na celkové populaci ustálil na hodnotách kolem 30%. Ovšem

s jednou výjimkou, když v polovině 80. let v důsledku morové epidemie klesl

jejich počet až pod 26%.

Zároveň podíl poddaných starších 50 let nebyl větší než 16%. Ze začátku se

mimo výjimek v letech 1668 a 1693 pohybovalo množství poddaných starších 50

let jen kolem 10%. Zvyšovat se toto množství začalo po roce 1704. Vyšší počet

starších osob v roce 1668 bych přičetla na vrub nedokonalému vedení seznamu na

jeho počátku. V druhém případě v roce 1693 jde o podobný problém. Písař

v soupisu evidoval zemřelé i po jejich smrti a hromadně je vyřadil až roku 1694, a

proto také hned následující rok klesl podíl stařecké složky opět na 10%. Suma

poddaných v reprodukčním věku se po celé období pohybovala okolo 50% z

celkové populace. (viz. Graf 4)

Graf 4

Svým charakterem rostoucí populace odpovídá tato poddanská společnost

představě o starém demografickém režimu, kdy v populaci téměř chybí obyvatelé

starší 50 let a naopak vysoké procento zaujímá dětská složka, při téměř

konstantním počtu osob v reprodukčním věku.

Následující graf zobrazuje společně pro všechny vesnice panství vývoj hodnot

průměrného věku.

Graf 5

Z grafu vidíme, že populace poddaných byla zpočátku velmi mladá. Její

průměrný věk se do konce 70. let pohyboval okolo 22 let. Poté se začal zvyšovat a

v polovině let 90. překročil třicetiletou hranici, kolem které se držel až do roku

1720. Důvodem nízkého věku populace v prvních letech byl jako i v ostatních

případech příchod nových poddaných, který byl v těchto letech největší. Noví

příchozí byli většinou mladí manželé s dětmi nebo bez dětí. Zdánlivě nejvyššího

průměrného věku téměř 34 let (33,9) dosáhla populace v roce 1719. Příčinou

tohoto nárůstu bylo špatné vedení seznamu v roce 1718 – 1719, kdy písař nezapsal

děti, které se v těchto letech narodily. K nápravě došlo v následujícím roce a

hodnota průměrného věku se díky tomu snížila na 29,3 let. K dalšímu výraznému

výkyvu došlo mezi roky 1709 a 1710, kdy se věkový průměr snížil o čtyři a půl

roku. Zásluhu na tom měl především zvýšený počet dětí narozených mezi lety

1708 – 1710 a také několik rodin přistěhovaných s malými dětmi. Na snížení

průměrného věku se v roce 1689 a 1698 opět podílela migrace poddaných, i když

v každém tomto roce opačným způsobem. Ke konci 80. let rodiny na panství

přibývaly a děti z těchto rodin tak věkový průměr snižovaly a naopak do roku

1698 počet poddaných ubyl, ale ne dětí, které tak znovu věk populace snížili. Z

porovnání průměrného věku zvlášť pro muže a ženy vyplývá, že věk mužů byl

v prvních letech vyšší než věk žen, ale po roce 1684 došlo ke změně a průměrné

stáří žen bylo od této doby vyšší. V tomto roce přibylo více novorozených mužů

než žen a zároveň ve skupině nově příchozích poddaných byly ženy starší mužů.

Pro posouzení průměrného věku jsem vypočítala i věkový medián. Medián

udává věk, kterého dosáhla právě polovina populace a přitom není ovlivněn

extrémními hodnotami jako výpočet průměrného věku, proto je také nižší.

Srovnání obou je vidět v grafu číslo 6.

Graf 6

Věkový medián ještě výrazněji ukazuje, jak velmi mladá byla poddanská

populace a to i přesto, že v následujících letech stárla.

Při bližším pohledu na příčiny výkyvů věkového průměru se ukazuje, že

poddanský seznam není úplně nejspolehlivějším pramenem k zjišťování věkového

průměru napříč celou časovou osou. Jeho přesnost je závislá na správném vedení

soupisu.

V následující části se pokusím blíže ukázat poměr mužů a žen v jednotlivých

věkových kategoriích. Zda převaha mužské či ženské složky byla spojena

s určitou věkovou skupinou. Nebo zda došlo v průběhu let ke změnám uvnitř

generací.

Pro znázornění pohybu mužů a žen napříč lety i věkovými kategoriemi jsem si

vytvořila pomocnou tabulku, kterou jsem rozdělila na pětileté intervaly od roku

1670 do roku 1720 a k těmto intervalům jsem připojila věkové kategorie

rozdělené také po pěti letech od nuly do šedesáti let. Ve vzniklé mřížce jsem

vyplňovala poměry žen vůči mužům ve všech věkových kategoriích a zároveň

v příslušných rocích.

Z porovnávaných dat vyplývá, že pro celou populaci poddaných a v celém

sledovaném období obecně platí převaha mužů ve věkové kategorii 0 – 24 let a

v kategorii 45 – 54 let. Naopak ve věku od 25 let do 44 let a poté ve věku od 55 let

výše bylo více žen. Na rozdíl od jiných prací59, kde se uvádí vyšší poměr mužů

vůči ženám jen do věku 19 let, zde tento stav trvá až do 24 roku věku. Ve věku 0 –

24 let se poměr pohlaví ve prospěch chlapců s rostoucím věkem nesnižuje, ba

naopak se od 10 roku věku podíl mužů značně zvyšuje. Řekla bych, že tento trend

má hospodářské důvody a poukazuje na možnost vyššího využívání mužské

čelední práce a tím i na snahy o zajištění této pracovní síly. Vzájemné poměry

pohlaví v následujících letech jsou pro tehdejší populaci již odpovídající. Menší

počet mužů ve věku od 25 do 44 let byl zapříčiněn povahou mužské práce, která

byla v té době fyzicky náročnější než práce žen a z tohoto důvodu docházelo u

mužů častěji k úrazům či zdravotním problémům, které mnohdy končily smrtí.

Nezanedbatelný podíl na nižším zastoupení mužů v tomto věkovém rozmezí mělo

i narukování do armády. Namáhavá práce a zejména mnohočetné porody byly

důvodem úbytku žen po 44tém roce věku. Pokud ženy toto kritické období

překonaly, mohly se však dožít vyššího věku než muži, jak na to ukazuje jejich

vyšší zastoupení ve věkové skupině nad padesát let.

Dále se pokusím popsat, jak se v průběhu let měnilo zastoupení jednotlivých

věkových kategorií.

Jak jsem již uvedla nejstarší věkovou kategorií, kterou jsem si stanovila, je

kategorie 60+. Na počátku vedení seznamu v roce 1670 představuje tato věková

skupina 7,4% z celkového počtu poddaných a zároveň je nejpočetnější i vůči

následujícím desetiletím. Její podíl na celkové populaci v průběhu dalších let klesá

až na pouhé 1% v roce1685, poté se začíná mírně zvyšovat a v roce 1720 se na

celkové populaci podílí pěti a půl procenty. Je zde však jedna výjimka, kdy v

polovině 90. let najednou vyskočí na 4%. Na tomto zvýšení má opět vinu

přistěhovalectví (podobně jako v počátečních letech vedení seznamu). Zároveň se

tohoto věku poprvé od 70. let dožilo více lidí. Ukazuje se, že kategorie šedesáti a

víceletých lidí, kteří se narodili na konci 16. nebo na začátku století 17. století,

byla mnohem silnější než šedesátníci z ročníků následujících. Přibližovat se jí

začaly až generace narozené na počátku padesátých let 17. století. Snad to bylo

dáno tím, že v době začátků válečného konfliktu již byli tito lidé dospělejší a proto

více odolní vůči nákazám a zároveň méně bezbranní než starci a děti. Počet žen a

mužů byl v této kategorii vyrovnaný. Odvody do armády se tu nijak neprojevují.

Kategorie poddaných ve věku 55 – 59 let se na celkovém složení obyvatel

podílí méně než kategorie poddaných stáří 60 a více let. Její podíl se pohybuje od

1% do 2,5%. Tato věková kategorie je po celou dobu v celkovém počtu

poddaných zastoupena jen minimálně.

Věková kategorie 50 – 54 let – zastoupení této kategorie bylo zpočátku nízké

59 Například E. Maur udává převahu žen již pro věkové rozpětí 15 – 29 let. Viz. Dějiny obyvatelstva, s. 106

okolo půl procenta, ale v dalších letech se její podíl s jistotou zvyšoval až na

hodnoty kolem 4%.

Věková kategorie 45 – 49 již nebyla tak slabá jako ty předcházející. Držela se

okolo 3,5%. Počet takto starých poddaných se postupem času mírně zvyšoval až

na 5,5%.

Věková kategorie 40 – 44 let – pokud množství poddaných ve věku 45 – 49 let

bylo ustálené, tak naopak tato věková skupina podléhala vyšším výkyvům od 1%

až téměř do 8% a zdá se, že doba na tyto výkyvy vliv neměla, neboť probíhají

v celé etapě. Spíše to vypadá, že život poddaných v tomto věku byl ovlivňován

jinými faktory zejména zdravotními, které působily v podstatě náhodně. Věk mezi

44 – 40 lety byl pravděpodobně z tohoto hlediska kritický, kdy organismus již

nezvládal takovou zátěž jako v mladších letech. Jeho překonání znamenalo naději

na delší život.

Věková kategorie 35 – 39 let – její podíl na populaci se po celou dobu

pohyboval mezi 5 až 7,5%. a stejně jako u předchozí věkové skupiny nezávisle na

době. Nepodléhala však takovým výkyvům, byla více stabilní.

Od této věkové kategorie mají ostatní (mladší) věkové kategorie podobný

vývoj. Jejich zastoupení v populaci zůstává prakticky stejné jen s jedním rozdílem

a to, že se účast jednotlivých kategorií na celkovém složení poddanského

obyvatelstva zároveň s mladším věkem zvyšuje a naprosto nejpočetnější skupinou

v celé populaci jsou děti do 5 let. (viz. Tabulka č. 16) Tabulka č. 16

Věková kategorie Přibližný podíl na celkové populaci poddaných

30 - 34 let 7%

25 – 29 let 8%

20 – 24 let 9%

15 – 19 let 9%

10 – 14 let 11,5%

5 – 9 let 13%

0 – 4 let 14%

Z tabulky je vidět, že podíl mezi věkovými skupinami 20 – 24 let a 15 – 19 let

zůstal stejný, že nevzrostl. Dá se to vysvětlit tak, že ve věku od 20 do 24 let

vstupovali mnozí poddaní do manželství a své partnery si vybírali i z jiných vsí a

ti pak počet poddaných zvyšovali.

Z tohoto přehledu vyplývá, že podíl věkových kategorií na celkové populaci se

s přibývajícím věkem snižoval, s jednou výjimkou u věku 20 – 24 let. Přitom

nejpočetnější kategorií byli děti. Krizové období nastávalo někdy okolo 40tého

roku věku jak u mužů, tak i u žen, i když u žen možná více, protože v dalším

desetiletí převažovali muži nad ženami. Pokud poddaní tento věk přežili, měli pak

větší šanci žít dál. Zastoupení mladších věkových skupin se během let neměnilo.

Avšak podíl věkových kategorií po 45tém roce se postupně zvyšoval. Tento trend

poukazuje na zlepšování kvality populace.

Podle výše popsané tabulky také můžeme sledovat vývoj desetiletých generací

mezi lety 1670 – 1720. U nejstarších generací poddaných, které jsou v seznamu

uvedeny nelze vývoj sledovat, protože ze seznamu velmi brzy vypadávají. K roku

1670 se v seznamu vyskytuje ještě 6 poddaných, kteří se narodili před rokem 1600

včetně. Jsou to 4 ženy a 2 muži. Polovina z nich žije dokonce v manželství (1 muž

a 2 ženy), všichni s mladšími partnery. Další muž a žena žijí u svých dětí a jedna

žena je podruhyně u hospodáře. Tato generace je ze všech stejně starých

poddaných, kteří žili v následujících desetiletích nejpočetnější. Poslední poddaná

z této generace zemřela na začátku osmdesátých let ve věku 84 let. V matrice

zemřelých je u ní poznámka, že zemřela velmi stará.

Z generace narozené mezi lety 1601 – 1610 se roku 1670 dožilo 7 lidí. (3 ženy

a 4 muži). Mezi nimi byl jeden manželský pár, který žil u rodiny svého syna i

zbylí muži byli ženatí, partnerka jednoho z nich byla o 26 let mladší. Jedna z žen

byla šafářkou a druhá byla vdaná. Stejně jako předchozí generace prožila i tato svá

nejlepší léta v době válečných konfliktů. Po dalších pěti letech byl naživu již jen

jeden muž, který zemřel v morovém roce 1680.

Ve skupině poddaných, kteří se narodili v letech 1611 – 1620 a v roce 1670

tedy dosáhli 50 – 59 let, byli jen 4 zástupci těchto ročníků – dva muži a dvě ženy.

Všichni žili v manželství. Ani oni nepřežili morovou epidemii v roce 1680. Byla

to nejslabší generace vůbec. V době, kdy se narodili, stanuly české země na

počátku stavovského postání a v Evropě se schylovalo k třicetileté válce. Od

dětského věku je neustále provázely válečné konflikty a s nimi spojené strasti

zejména epidemie moru a neštovic a samozřejmě hlad. Všechny tyto faktory se

musely podepsat na kvalitě jejich života.

Generace narozená v letech 1621 – 1630 byla již mnohem početnější. V roce

1670 lze v seznamu najít 12 poddaných ve věku 40 – 49 let (3 ženy a 9 mužů).

Poměr žen a mužů v tomto věkovém rozmezí je nevyrovnaný, při pohledu do

seznamu vidíme, že ženatí muži z této generace žili s partnerkami mladšími 40 let.

Zdá se, že se tu potvrzuje pravdivost názoru, podle kterého byl právě věk po 40

pro ženy kritický. V této generaci byl jeden manželský pár a ostatní až na jednoho

vdovce žili také v manželství. Jeden z mužů sloužil ve dvoře. Důvod proč bylo

členů této generace o tolik více než příslušníků předchozí věkové kategorie,

ačkoliv tato musela být válečnými lety rovněž zasažena, bych viděla v tom, že se

zčásti jedná o přistěhovalce, kteří svým příchodem navýšili počet poddaných

v tomto věku. Potvrzuje to i vývoj v následujícím pětiletí, kdy v této generaci

k roku 1675 přibyli (přistěhovali se) další 2 manželské páry. Se stoupajícím

věkem se počet jejích členů úměrně snižoval. Její poslední zástupkyně se dožily

věku přes 80 let a mizí ze seznamu až po roce 1710.

V generaci narozené v rozmezí let 1631 – 1640 žilo 22 poddaných (11 mužů a

11 žen) Většina jich žila v manželství, byli mezi nimi dva manželské páry a i

jeden vdovec a dvě vdovy. I u této generace počet jejích členů v následujícím

pětiletí stoupl vlivem nově příchozích. Poté se již jen snižoval. Její nejstarší člen

se dožil roku 1705.

V generaci narozených 1641 – 1650 žilo 28 poddaných (10 mužů a 18 žen).

Více než polovina z nich bylo ještě svobodných. V manželství jich žilo 13 a z toho

čtyři tvořili manželské páry. Větší počet žen než mužů v této generaci se po celou

dobu udržel. Mezi lety 1670 – 1675 se celkový počet poddaných v této generaci

také navýšil, načež se v dalších letech postupně snižoval. Její dva zástupci muž a

žena žili ještě v roce 1720.

U ročníků 1651 – 1660 je vidět výrazný nárůst. Počet jejich příslušníků je proti

předcházejícím generacím téměř dvojnásobný, vzrostl na 50 (29 mužů a 21 žen).

Až na dvě ženy 17 a 19tiletou byli všichni ostatní svobodní. Vyšší počet

mladistvých byl způsoben větší šancí jejich rodičů, založit rodinu. Měli možnost

obsadit hospodářství opuštěná během války. Tato možnost byla zároveň i příčinou

vyššího přistěhovalectví na panství. V následujícím desetiletí se tato generace

ještě rozšířila a poté ještě mezi lety 1685 a 1690. Po tomto roce počet jejích

příslušníků pomalu klesal. V roce 1720 žilo ještě 17 jejích příslušníků. (9 mužů a

8 žen).

V roce 1670 v nejmladší generaci narozené v letech 1661 – 1670 žilo 45 dětí

(23 chlapců a 22 dívek). V dalším pětiletí se jejich počet zvýšil a poté znovu k

roku 1695. V roce 1720 žilo 14 mužů a 10 žen z této generace. V této generaci

byla dosti silná mužská složka. Podobně tomu bylo i u generací, které se rodili až

do roku 1705, tehdy se vývoj obrátil a začaly převládat ženy.

Generace narozené po roce 1670 postupně mohutněly, až na výjimečné roky

1680 – 1685, v kterých se projevily důsledky morové epidemie. Generace

narozená v tomto období byla po celou dobu svého trvání v seznamu početně

slabá.

Z celkového pohledu je vidět, že největší vlny přistěhovalců byli k letům 1675,

1695, 1705 a 1715 a věk příchozích (nepočítám-li děti) se pohyboval od 15 až do

50 let. Tomuto se ještě vymykal věk od 20 do 30 let, ve kterém přibývali poddaní

bez ohledu na přistěhovalecké vlny. Pravděpodobně novomanželé.

Pohyb uvnitř populace můžeme také sledovat pomocí důvodů vyřazení

poddaných ze seznamu poddaných. Hlavní důvody pro vyřazení ze soupisu

poddaných byli dva – úmrtí a odchod z panství. Důvodů odchodu mohlo být hned

několik, běžně byl odchod zapříčiněn sňatkem, dále mohlo být důvodem odchodu

propuštění poddaného a jeho následné přestěhování anebo odchod spojený

s vojenskou službou. Mimoto někteří poddaní ze seznamu mizeli bez udaného

důvodu. Příčinu jejich odchodu si můžeme jenom domýšlet. Toto se často dělo u

lidí, kteří zde byli vedeni jako jednotlivé osoby většinou s poznámkou, že se

toulají. Poddaní se nestěhovali jenom mimo panství, ale i v jeho rámci.

V soupise poddaných pro panství Dolní Třebívlice je za celé sledované období

nejčastějším důvodem pro vyloučení ze seznamu úmrtí. Druhou nejpočetnější

skupinu tvoří případy, u nichž je bohužel důvod vyřazení neznámý. Ostatními

důvody, kdy poddaní opustili panství, jsou sňatek a propuštění, a to jen ve velmi

zanedbatelném počtu. Lidé se sem spíše stěhovali, než aby odcházeli. U některých

poddaných, u nichž není žádný důvod zapsán, lze dovodit, že odešli kvůli sňatku,

neboť se jedná o mladé dívky, což se mi u části z nich následně podařilo ověřit

v oddací matrice. U velké části se dá předpokládat, že prostě jen odešli nebo spíše

utekli, ale seznam tuto možnost nezachycuje. Někteří, kteří z evidence zmizeli, se

do ní po čase opět vrací, nevím z jaké příčiny. Avšak vzhledem k tomu, že se

poddaní zpočátku dosti pohybovali, nevidím jako nemožné, zejména u bezzemků,

že se prostě přemístili na panství Libčeves. Což by v praxi znamenalo, že jen

přešli z domu do domu.

Pojďme se podívat, jak se měnily příčiny vyřazení ze seznamu ve sledovaném

období a zda počet vyřazených osob zasáhl výrazným způsobem do celkové

populace.

V prvních letech vedení seznamu bylo hlavním důvodem pro vyřazení z evidence

úmrtí. Roky, které jsou z tohoto hlediska výjimečné, jsou 1675, 1677 a 1679. Je

zde vidět výrazně vyšší počet úmrtí ve 2. polovině 70. let. Celkem zemřelo

v tomto období 61 osob, z toho 44% poddaných do 19 let. Nejvíce poddaných

bylo z tohoto důvodu vyřazeno v roce 1684, kdy byli teprve vyřazeni lidé zemřelí

v morovém roce 1680, jednalo se tehdy o 43 osob (23 mužů a 20 žen). Druhým

nejčastějším důvodem bylo do konce 70. let prosté zmizení z evidence bez známé

příčiny. Týkalo se to 22 osob (9 mužů a 13 žen). Zmizení poddaných z evidence je

po úmrtí vůbec druhý nejčastější jev a to v průběhu celého sledovaného období.

Graf 7

V grafu číslo 7 je vidět, že velké procento poddaných, vyřazených bez známé

příčiny tvoří děti a mládež do 19 let a úplně chybí lidé starší 50 let. Při pohledu do

seznamu zjistíme, že příčinou tohoto jevu je časté vyřazení celých rodin i s dětmi.

Pokud budeme předpokládat, že tyto rodiny z panství odešly, pak by to

znamenalo, že na migraci se vůbec nepodílely osoby starší více než padesát let.

Další příčinou zmizení mohl být i sňatek. Z grafu je vidět, že 23% vyřazených

jsou poddaní mezi 20 až 29 rokem života. Sňatek jako samostatný důvod vyřazení

se v seznamu neobjevuje vůbec. Třetím důvodem je propuštění, týkalo se to pouze

jednoho muže, který byl svobodný.

Mezi lety 1668 – 1680 se vyřazení z evidence týkalo celkem 84 osob, přičemž

dvě třetiny z nich zemřely. Celková změna počtu poddaných v těchto letech tvoří

v souhrnu přírůstek o 82 osob. Úbytek poddaných byl bohatě kompenzován

příbytkem nových poddaných zejména přistěhovaných, neboť jak je vidět počet

obyvatel se za tato léta zdvojnásobil.

V následujícím desetiletí 1681 – 1690 (graf 8) bylo z důvodu úmrtí vyřazeno ze

seznamu 51 osob (26 mužů a 25 žen). Na tomto čísle se opět 55% podílely osoby

do 19 let. Vysoký počet mrtvých byl zapříčiněn morovým rokem 1680. Poddaní,

kteří tehdy zemřeli, však byli v seznamu zaznamenáni až roku 1684, a proto je

v roce 1684 také nejvyšší počet mrtvých (43 osob) za celou dobu vedení seznamu

vůbec. Dalším nejpočetnějším důvodem je opět zmizení ze seznamu. Vyšší

procento zmizelých žen ve věku 20 – 29 let dává tušit, že příčinou vyřazení byl

sňatek. V těchto letech se na vyřazení poddaných z neznámých příčin podílí i 2

muži starší padesát let. V roce 1680 jim zemřeli manželky a oni ve stejném roce

zmizeli také, dá se předpokládat, že zemřeli i oni.

Graf 8

Dohromady bylo vyřazeno za toto období 83 poddaných. Více než 60% jich

zemřelo. Nárůst poddaných v těchto letech již nebyl tak výrazný, proti roku 1680

přibylo 26 poddaných. Je vidět, že vliv morové nákazy na poddanskou populaci

trval po celé desetiletí.

V letech 1691 – 1700 (graf 9) nebyla nejčastější příčinou vyřazení z evidence

smrt, ale zmizení bez udání důvodu. Týkalo se to celých rodin (6 rodin), bohužel

příčinu neznám. Takto vyřazených lidí bylo 41. Úmrtí bylo příčinou vyřazení v 38

případech. Na tomto počtu se z 37% podíleli poddaní zemřelí do věku 19 let a

zároveň i poddaní nad 50 let. Poprvé se tu jako příčina vyskytuje i jeden sňatek.

Propuštěno bylo 17 poddaných, z čehož bylo 6 rodin.

Graf 9

V letech 1691 – 1700 ubylo celkem 97 poddaných, z toho 42% lidí vypadlo ze

seznamu bez příčiny a 39%zemřelo. Proti roku 1691 se počet poddaných zvýšil

jen o dvě osoby. Přírůstek poddaných sice vyrovnal jejich ubývání, ale

k výraznému nárůstu jako v minulých letech nedošlo. Další rozdíl je i v tom, že

tento přírůstek byl tvořen z vlastních zdrojů, novorozenci.

Mezi lety 1701 – 1710 (graf 10) byla hlavním důvodem smrt. Její podíl na

celkovém počtu příčin byl 66%. Nejvíce poddaných zemřelo do věku 19 let

(60%). Zatímco neznámá příčina vyřazení představovala jen čtvrtinu všech

vyřazených. Vyřazení z důvodu sňatku byli jen 4 (3 ženy a 1 muž). Celkem bylo

vyřazeno 68 osob. V roce 1710 bylo v seznamu evidováno o 69 osob více než

v roce 1700. Během prvního desetiletí se počet obyvatel opět značně navýšil,

nejen díky novorozencům, ale i díky nově příchozím poddaným.

Graf 10

V letech 1711 – 1720 (graf 11) byla nejčastější příčina vyřazení z evidence opět

neznámá. Právě z tohoto důvodu ubylo 62,5% vyřazených podaných. Nejvíce jich

bylo vyřazeno mezi lety 1716 – 1717. Jednalo se zejména o jednotlivce. Větší

počet žen ve věku 20 – 29 let ukazuje znovu na možnou příčinu vyřazení, jíž byl

nejspíše sňatek. Úmrtí jako příčina vyřazení tvořilo jen třetinu všech případů.

Další příčiny vyřazení se v tomto desetiletí již neobjevily. Celkem ubylo v těchto

letech 88 lidí, přesto bylo poddaných v roce 1720 o 65 osob více oproti roku 1710.

Zásluhu na tom měli jak přistěhovalí poddaní tak zvýšená porodnost.

Graf 11

Hlavním důvodem pro vyřazení z evidence bylo tedy úmrtí. Pro tuto příčinu

bylo během celé sledované periody vyřazeno 228 osob. Druhý důvod prosté

vymizení z evidence, které v sobě skrývá několik různých příčin vyřazení, a které

si můžeme jen domýšlet, byl jen o třetinu nižší. Poslední dva důvody mají proti

prvním dvěma jen minimální podíl na vyřazení ze seznamu. Podle věku bylo ze

seznamu vyřazeno nejvíce lidí do 19 let (39%). O druhé pořadí se dělí věkové

kategorie 30 – 49 let a 50 plus. V obou bylo shodně vyřazeno kolem 20%

poddaných. Nejmenší podíl vyřazených osob 18, 6% má kategorie 20 – 29 let. Na

vyšších číslech pro první tři kategorie se však podílejí zejména zemřelí poddaní,

kteří se naopak nejmenší měrou podílejí na kategorii 20 – 29 let. Je možno říci, že

nejvíce migrovali lidé v této věkové kategorii, a ještě bych k nim podle seznamu

přiřadila i poddané do věku 40 let, kteří jako rodiče odcházeli i se svými dětmi.

Poddaní se však nestěhovali jen mimo panství, ale i v jeho rámci docházelo

k přesunům zejména celých rodin anebo k přesunům v rámci příbuzenských

vztahů. Nejvíce se poddaní stěhovali do Třebívlic jak ze Starého tak i z Dřemčic.

Za celé období se do Třebívlic přestěhovalo 56 poddaných zvláště v prvních

desetiletích 18. století. Do Dřemčic se přestěhovalo 41 osob a do Starého 36 osob.

Do Třebívlic se lidé stěhovali stejně ze Starého (26 osob) i z Dřemčic (28 osob).

Do konce 17. století se sem přesouvali zejména poddaní ze sociálních kategorií

chalupník a sedlák. Přicházeli sem z důvodu sňatku (6 případů), za příbuznými

(3rodiny) nebo za lepšími podmínkami, zakoupení chalupy (6 rodin). Toto

potvrzují i údaje v pozemkové knize pro Třebívlice. Poddaní přicházející do

Dřemčic zejména z Třebívlic byli většinou rodinní příbuzní. Za snoubencem sem

přišli tři poddaní. Do Starého přišlo nejvíce poddaných do roku 1700 z Třebívlic.

Většinou to byli příbuzní. Dvě rodiny zde po svých příbuzných zdědily

hospodářství. Na počátku 18. století se důvody stěhování zčásti mění. Sňatek jako

důvod zůstává, ale mizí důvody pro zakoupení se na hospodářství. Objevuje se

nový trend, a to přesuny bezzemků za prací v rámci i tak malého panství, jako

byly Dolní Třebívlice. Poddaní bez vlastního hospodářství se přesouvali mezi

všemi vesnicemi panství.

O migraci poddaných hovoří i další ukazatel a tím je údaj o výskytu

poddaných, který je v seznamu uveden. Díky němu můžeme zjistit, jaké procento

oddaných se ve vsích opravdu nacházelo. V seznamu poddaných je tento údaj

veden pečlivě. Vrchnostenští úředníci tak měli nejen přehled o přítomných a

nepřítomných poddaných, ale zároveň i o tom, kolik poddaných se nachází ve

službě na vrchnostenských dvorech. Z tabulky č. 17 je vidět, že na panství se

přímo zdržovaly více než dvě třetiny poddaných. Mimo panství bylo do konce 17.

století od 16,7 - 19% poddaných. Po přelomu století se počet nepřítomných

poddaných snížil na 8,6 – 10,6%. Vyšší počet nepřítomných poddaných ve druhé

polovině 17. století byl zapříčiněn stálým zapisováním rodin, které z panství již

odešly.

Pozn. – doma = ve své domácnosti. Součet všech sloupců v tabulce se nerovná počtu všech poddaných (mimo roku 1680), protože poddaní se mimo uvedená místa nacházeli i v jiné vesnici na panství například u příbuzných a tento pobyt se zde neodráží.

Tabulka č. 17 Výskyt poddaných pro panství Dolní Třebvlice rok doma mimo panství služba na panství voják Muži Ženy ∑ % Muži Ženy ∑ % Muži Ženy ∑ % Muži 1670 65 61 126 72,4 19 14 29 16,7 9 7 16 9,2 − 1680 71 74 145 70,7 24 15 39 19 13 8 21 10,2 − 1690 83 77 160 69,3 20 23 43 18,6 11 10 21 9,1 1 1700 96 79 175 75,1 16 5 21 9 10 13 23 9,9 − 1710 120 115 235 77,8 15 11 26 8,6 10 12 22 7,3 − 1720 128 151 279 76 22 17 39 10,6 14 14 28 7,6 3

Výskyt poddaných mimo panství, se automaticky nerovnal jeho opuštění. Pro

některé poddané to sice platilo, ale jejich počet byl nepodstatný. Poměr mužů a

žen, kteří se pohybovali mimo panství, byl nevyrovnaný. Podle charakteru míst,

kde se poddaní pohybovali a zároveň i jakou činnost tam vykonávali (většinou šlo

o službu mimo panství) bych řekla, že o možnosti odchodu z panství rozhodovala

více či méně náhoda, která jim tuto příležitost nabídla. Samozřejmě měl být jejich

dlouhodobější odchod z panství podmíněn vrchnostenským povolením, bohužel

prameny tohoto druhu se pro panství nedochovaly, a proto nemohu posoudit, jak

vypadala praxe při udělování povolení. Pouze pro rok 1720 se v seznamu

dochovaly poznámky typu mit Consens – ohne Consens. Uvedeny jsou u 12

poddaných z 39, kteří pobývali v tomto roce mimo panství, 9 z nich povolení má,

jedná se hlavně o poddané, kteří sloužili v Praze a 3poddaní sloužící ve vsích

okolních panství povolení nemají. Bohužel se podle tohoto kusého vzorku nedá

posoudit situace v ostatních letech. Myslím, že zejména v počátcích obnovy

panství musela být tato praxe rozdílná. Běžná délka pobytu poddaných mimo

panství trvala jeden až dva roky.

Důvody pohybu poddaných v rámci panství Dolní Třebívlice na přelomu 17. a 18. století

STARÉ práce ve dvoře práce ve dvoře příbuzní práce ve dvoře práce ve dvoře příbuzní příbuzní DŘEMČICE obsazení hospodářství práce ve dvoře sňatky obsazení hospodářství práce ve dvoře příbuzní obsazení hospodářství TŘEBÍVLICE obsazení hospodářství sňatek obsazení hospodářství

LUKOHOŘANY

Kam tedy poddaní odcházeli a jaké bylo jejich věkové rozpětí? Pohybovali se

na území od Prahy až po Míšeň a od Chomutova po Litoměřice, nejvíce však

v okruhu od Třebívlic na východ, jih a severozápad ve směru na Litoměřice,

Libochovice, Louny a Bílinu. Mezi místy, kam poddaní odcházeli, prakticky

nejsou města, ale jenom vesnice. Nejčastějším místem jejich pobytu byly vesnice

v okruhu Třebívlic - Solany, Děčany Vojnice, Lkáň, Podsedice, Chrášťany,

Šepetely, Libčeves, Kololeč. Tyto vesnice leží nejdále šest kilometrů od Třebívlic

(vzdušnou čarou). Trochu vzdálenější jsou Klapý a Libochovice. Od Třebívlic leží

ve vzdálenosti 7,5 a 11,5 kilometru (vzdušnou čarou). Směr poddanské migrace je

v podstatě určen přírodním prostředím. Všechna vyjmenovaná místa se od

Třebívlic rozkládají v půlkruhu obráceném na jih. Tímto směrem leží úrodnější

oblast, která jistě poskytovala více pracovních příležitostí než vesnice ležící na

sever v kopcích Českého středohoří. Odpovídal by tomu i důvod pobytu

poddaných v těchto vesnicích, který je v seznamu uveden. Tím důvodem byla

služba. U většiny poddaných je napsáno dient zu a jméno vsi. Stejným směrem

rozšířili později své panství i hrabata z Klebelsberga, kteří přikoupili Děčany.

Jedinými městy, kam poddaní odcházeli, jsou Libochovice, Litoměřice a Praha.

Do prvních dvou měst šly děti poddaných za učením. Cesty do Prahy můžeme

s nadsázkou označit za cesty služební, poznámky uvedené u poddaných naznačují,

že v Praze pracovali pro svou vrchnost.

Z pohledu sociálního postavení migrovali poddaní nejvíce ze skupiny podruhů

– bezzemků tedy lidí “bez závazků“. Jejich podíl na migrujícím počtu poddaných

se pohyboval mezi 50 – 70%. Počet chalupníků byl mnohem nižší, představoval

asi 20% všech poddaných vyskytující se mimo panství. Z kategorie sedláků nebyl

mimo panství téměř nikdo (5%).

Tabulka č. 18 Poddaní vyskytující se mimo panství podle věkových kategorií

1670 1680 1690 1700 1710 1720 ∑ 0 - 4 1 0 0 0 1 1 3 5 - 9 0 1 2 0 1 3 7

10 - 14 7 1 1 3 4 8 24 15 - 19 5 3 5 3 5 2 23 20 - 24 9 14 4 3 5 5 40 25 - 29 3 5 6 5 1 5 25 30 - 34 1 5 10 1 1 5 23 35 - 39 1 5 3 2 1 3 15 40 - 44 1 2 5 0 1 5 14 45 - 49 0 2 3 0 0 1 6 50 - 54 0 1 2 2 2 1 8 55 - 59 0 0 1 1 2 0 4

60+ 1 0 1 1 2 0 5

Z předcházející tabulky č. 18 vidíme, že poddaní pohybující se mimo panství

byli nejčastěji ve věku od 10 do 44 let, přičemž absolutně nejvíce migrovali ve

věku 20 – 24 let. Odpovídalo by to účelu migrací, kdy se jednalo zejména o

službu.

Ne všichni poddaní, kteří se nacházeli mimo panství, byli ve službě. Mezi lety

1714 - 1720 je u 10 z nich poznámka, že se toulají. Myslím, že i když je

poznámka uvedená jen v těchto letech, neznamená to, že by se v jiných letech

poddaní netoulali, spíše byl tento písař pečlivější než ostatní.

Výskyt poddaných z panství Dolní Třebívlice v době vedení seznamu

poddaných

Drážďany 67km Teplice 21km

20km 6km Litoměřice Lovosice Chrášťany

Šepetely Třebenice Chomutov Třebívlice 35km Podsedice

Libčeves Solany Děčany Lukohořany Vojničky Vojnice Klapý

Libochovice Praha 56km

11,5km

c) struktura poddanské populace podle rodinného stavu

Soupis poddaných umožňuje stanovit u každého zapsané osoby její rodinný

stav. Poddaní jsou zde rozřazeni podle rodin. Jednu rodinu tvoří rodiče a jejich

děti. Výjimečně jsou přímo u nich zapsané ještě další osoby, většinou jde o

jednoho prarodiče, sourozence rodičů či o novomanžele (v případě, že muž ještě

nestojí v čele vlastního hospodářství).

Jaké tedy bylo rozvržení rodinného stavu v populaci poddaných vůči věku a

změnilo se během sledovaných padesáti let? Z pohledu rodinného stavu žila více

než polovina poddanské populace v manželství a to po celé období 1670 – 1720.

Zaměřím se zejména sledování podílu vdaných žen v populaci v reprodukčním

věku 15 – 49 let. Za celé období se mezi poddanými nevyskytl žádný případ

vdané nebo i ženaté osoby, která by byla mladší 15 let věku.

Na počátku sledovaného v roce 1670 byly vdané ve věku 17 a 19 let dvě dívky

(obě se jmenovaly Catrina). Jejich partneři byli starší. Jejich sňatek s mnohem

mladšími ženami nemohl vyplynout z nedostatku žen starších. Ve věkové

kategorii 20 – 24 let bylo ještě stále 90% žen svobodných. Na tento zvyk vdovců

brát si mladé dívky poukazuje například E. Maur.60 První z těchto mužů, Thomas

Schmied, byl 41letý vdovec a měl jednoho 11letého syna. Oženil se téměř ihned

po smrti své ženy a jeho manželkou se stala sedmnáctiletá dívka. Pocházeli ze

stejné sociální vrstvy podruhů. Do roku 1680, kdy její manžel zemřel, měli spolu

4 děti. Catrina se pak již nevdala, i když ovdověla již ve 27 letech. V čele

podružské rodiny byla vedena do roku 1688, kdy její místo převzal její nevlastní

syn Jakob. Sama zemřela ve věku 41 let v roce 1694. Druhý muž, Mathes Schroll,

byl bezdětný a podle záznamů vdovcem nebyl, ale i tak byl o 16 let starší než jeho

19tiletá žena. V roce 1679 se jim narodil syn, ale již následující rok Catarina

Schrollová zemřela na mor. Po její smrti ze seznamu mizí i Mathes se synem.

60 Fialová, L. - Horská, P.-Kučera, M.–Maur, E.-Musil, J.- Stloukal, M.: Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha 1996, s. 111 - 112

Podle zápisu v matrice pocházel Mathes Schroll z Holešic vzdálených 24

kilometrů ve směru na Chomutov. Je možné, že odešel tam.

Ve věkové kategorii 20 – 24 let bylo vdaných jen 10% žen a ženatých 25%

mužů, ale v následující věkové skupině 25 – 29 let dokonce 100% žen a 33,3%

mužů. U mužů byl 100% počet ženatých až v kategorii 30 – 34 let a naopak počet

vdaných žen byl menší než v předchozí věkové skupině a činil 83,3%. Snížení

počtu vdaných žen v této věkové kategorii bylo zapříčiněno úmrtím při porodech.

Graf 12

Po 15 letech v roce 1685 žili v manželství také dvě osoby, kterým bylo 17 let.

Byl to mladý manželský pár, který ještě první rok žil u rodiny ženicha. Nevěsta

(dcera chalupníka) pocházela ze Starého a ženich (syn sedláka) z Třebívlic.

V další věkové kategorii 20 – 24 let bylo vdaných 22% žen a jen 10% mužů a po

pěti letech žilo v manželství 46% žen a 31% mužů. Ve věku 30 – 34 let bylo

vdaných 66% žen a 60% mužů.

Graf 13

V roce 1705 byly vdané dokonce tři ženy mladší devatenácti let. První Dorotea

se provdala za Hanse Kocánka již v 16 letech v roce 1702. Hans byl o dva roky

starší než ona. Pocházel ze Solan, ale usadil se v Třebívlicích. Jeho manželka byla

dcerou sedláka a on sám se zde usadil na chalupě. Druhou vdanou ženou mladší

19ti let byla Catrina, její manžel Carl Mašek byl starší o pět let a byl synem

chalupníka a třetí byla Madlena, která se vdala v roce 1704 ve věku 18 let za

Hanse Antropiuse syna sedláka z Dřemčic. V další věkové 20 – 24 let skupině

bylo vdaných 60% žen a 33% mužů ženatých. Ve věku 25 – 29 let bylo vdaných

54% žen a 50% mužů a o pět let později 70% žen a 66% mužů.

Graf 14

Na konci sledovaného období v roce 1720 byly všichni poddaní do 19 let

svobodní. Ve věku 20 – 24 let bylo vdaných 33% žen a jen 5,2% mužů. V další

věkové kategorii se podíl ženatých a vdaných u obou pohlaví zvýšil u žen na 55%

a u mužů na 41%. U třicátníků se tento podíl ještě stále zvyšoval až na 66%

vdaných žen a na 68,7% ženatých mužů k 34 roku života.

Graf 15

V celkovém pohledu na poddanskou populaci vidíme, že podíl vdaných či

ženatých osob se po 25 roce věku začíná zvyšovat a nejvíce vdaných i ženatých

poddaných v celém období bylo ve věku 30 – 34 let. Podle soupisu sice nemohu

určit sňatkový věk, ale vzhledem k předchozím tvrzením mohu říci, že nejčastější

věk, kdy se ženy vdávali, byl kolem 25 let. Tím by tato poddanská populace spíše

odpovídala západoevropskému modelu rodiny.61 Z hlediska poměru pohlaví bylo

ve věkové skupině do 29 let v manželství více žen než mužů, se stoupajícím

věkem se jejich poměr vyrovnával a po 45 roce věku bylo více ženatých mužů než

žen. To by odpovídalo i tomu, že starší muži si nebrali věkově rovnocenné

partnerky, ale ženy mladší. Tabulka č. 19

Podíl vdaných žen a ženatých mužů podle věku v poddanské populaci na panství Dolní Třebívlice Věk Rok ženy muži

20 – 24 1670 10% 25%

1685 22% 10%

1705 60% 33%

1720 33% 5,2%

25 – 29 1670 100% 33,3%

1685 46% 31%

1705 54% 50%

1720 55% 41%

30 – 34 1670 83,3% 100%

1685 66% 60%

1705 70% 66%

1720 66% 67,8%

Pokud porovnám tabulku č. 19 s údaji, které ve své práci shromáždila M.

Seligová62, ukáže se, že poddanská populace na panství Dolní Třebívlice má

rozložení vdaných žen a ženatých mužů podle věkových skupin trošku jiné než

61 Bacci, M. L.: Populace v evropské historii. Praha 2003, s. 126 - 127 62 Seligová, M.: Obyvatelstvo děčínského panství v polovině 17. století podle věku a rodinného stavu. HD 19/1995, s. 23 - 37

lokality uvedené v práci M. Seligové. Na třebívlickém panství je největší podíl

vdaných žen až ve věku 30 – 34 let, na rozdíl od lokalit zpracovaných ve

zmíněném článku, v nichž se největší procento vdaných žen pohybuje ve věku 25

– 29 let. I počet ženatých mužů na třebívlické panství ve věku 30 – 34 nedosahuje

hodnot okolo 90%, spíše se pohybuje v hodnotách přes 60%. Ani ostatní věkové

kategorie nejsou stejné. V kategorii 25 – 29 let je podíl vdaných žen na panstvích

popisovaných M. Seligovou vyšší než 60%, ale na DolníchTřebívlicích se tento

podíl pohybuje okolo 50%. Podobně je tomu i u věkové kategorie 20 – 24 let, kdy

hodnoty pro ona panství dosahují více než 50%, tak na tomto panství až na

výjimku jsou velmi nízké 10 – 33%. Takovéto rozdíly jsou i u mužské populace.

Jediné panství, kde se dají nalézt shody, ale pouze u mužů je panství Točník, které

se však ostatním srovnávaným panstvím vymyká.

Celkově se tedy panství Dolní Třebívlice v těchto parametrech liší od hodnot

zjištěných na panstvích, která jsou uvedena v článku M. Seligové a spíše se blíží

západoevropskému modelu rodiny.

Pokud se podíváme na rodinný stav pohledem svobodných, zjistíme, že na

panství byl docela vysoký počet svobodných mužů. Nejmenší podíl svobodných

mužů byl ve věku 30 – 34 let jen okolo 35%, ale ve věku 25 – 29 byl podíl

svobodných mužů již kolem 60% a v kategorii 20 – 24 dokonce okolo 80%. Vyšší

podíl svobodných mužů dovoluje větší využití mužské práce.

První vdova se v seznamu objevuje ve věkové skupině 25 – 29 let, jedná se

však o výjimku. V následující věkové kategorii tvoří 10% a stejný počet je i ve

věku 35 – 39 let. K 50 roku věku se jejich podíl zvyšuje na 20%. Rapidní nárůst

začíná až po 50 roku života, kdy se jejich počet pohybuje mezi 40 – 60%. Odráží

se tu vyšší podíl žen na celkové populaci po 55 roce života.

d) rodina a domácnost

V soupisu poddaných jsou osoby sepsané a seřazené podle rodin. Podle

seznamu se rodina skládá z hlavy rodiny, jeho manželky a jejich dětí. Plus

případně jeden prarodič nebo sourozenec hlavy rodiny. Poddaní jsou vlastně

seřazeni do aktuálních (nukleárních) nebo rozšířených rodin. Toto řazení se týká

všech sociálních vrstev. Ze způsobu evidování poddaných je možné rozpoznat

sociální postavení, ale nelze zjistit, u kterých hospodářů podruzi bydleli. Jen

částečně se dá odvodit, že někteří prarodiče žijí na výměnku u svého potomka.

Jsou totiž psáni před jeho rodinou a podle údajů z tereziánského katastru vím, že

oni již jako majitelé usedlosti nefigurují. Do kategorie podruhů byli zařazeni

všichni poddaní, kteří nevlastnili poddanskou usedlost. Tím se na stejné úrovni

ocitla alespoň podle seznamu například rodina mlynáře žijící na vrchnostenském

mlýně a tulák. Tyto rodiny, které neměly vlastní hospodářství, byly vedeny na

konci seznamu, ale ani to vždy neplatilo. Vedle problému podruhů je zde ještě

otázka čeledi a jejího působení u hospodářů. Podle poznámek v seznamu to spíše

vypadá, že poddaní více než u hospodářů sloužili na vrchnostenských dvorech.

Většinou se nedá ani určit, u kterých hospodářů vlastně byli. Podle tohoto

seznamu tedy nelze zrekonstruovat rodiny hospodářů zároveň s čeledí.

Ke změnám v počtu členů rodiny docházelo z několika příčin. Nejběžnější byly

narození, smrt a sňatek. Po sňatku dítě (většinou dcera) z rodiny odcházelo za

svým partnerem, který se také osamostatnil. Novomanželský pár je veden vždy

samostatně. Vedle těchto změn v rodině, které byly ovlivněny přímo chováním

jejích členů, existují i další možnosti. Jednou z nich je přistěhování příbuzného

z důvodu ovdovění. Může jím být jak prarodič, tak i sourozenec. Dalším důvodem

je osiření, kdy sirotci mohou být dáni na výchovu ke svým příbuzným.

Když tedy budeme sledovat rodiny tak, jak jsou zapsány v soupise poddaných a

zařadíme je podle typologie Petera Lasletta63 (viz. Tabulka č. 20), zjistíme, že po

celou dobu je zde absolutně nejvíce zastoupena jednoduchá rodinná domácnost

typ 3a) manželský pár s dětmi.

Vysvětlivky:

Tabulka č. 20 Podíl jednotlivých typů domácností pro panství Dolní Třebívlice pro roky 1670, 1695 a 1720

1670 1695 1720 počet domácností počet domácností počet domácností

Typ domácnosti:

absol. % absol. % absol. % 1. a) 1 2,6 2 3,5 2 2,2 b) 4 10,2 3 5,1 14 15,5 Celkem 5 12,8 5 8,6 16 17,8 2. a) − − 4 6,9 5 5,6 b) 1 2,6 3 5,1 1 1,1 c) − − − − − − Celkem 1 2,6 7 12,1 6 6,7 3. a) 3 7,7 8 13,8 4 4,4 b) 23 59 33 56,9 53 58,9 c) 2 5,1 − − − − d) 2 5,1 5 8,6 9 10 Celkem 30 76,9 46 79,3 66 73,3 4. a) 1 2,6 − − 1 1,1 b) 1 2,6 − − 1 1,1 c) − − − − − − d) − − − − − − Celkem 2 5,1 × × 2 2,2 5. a) 1 2,6 − − − − b) − − − − − − c) − − − − − − d) − − − − − − e) − − − − − − Celkem 1 2,6 × × − −

∑ × 39 100 58 100 90 100

1)domácnost jednotlivce: a)vdova či vdovec, b)svobodný(á) nebo bez určení rodinného stavu 2)domácnost bez manželského páru: a)společně žijící svobodní sourozenci, b)jinak příbuzní

spolubydlící, c) spolu žijící osoby bez příbuzenského vztahu 3)jednoduchá rodinná domácnost: a)manželský pár bez dětí, b)manželský pár s dětmi, c)otec

s dětmi, d)matka s dětmi 4)rozšířená rodinné domácnosti: a)nahoru, b)dolů, c)stranou, d)kombinace předchozích

podtypů 5)domácnost s více rodinami: a)nahoru, b)dolů, c)stranou, d)sourozenecká, e)ostatní

63 Maur, E.: Základy historické demografie. Praha 1978, s. 98 – 99 Seligová, M.: Příspěvek ke studiu rodinných struktur v Čechách v polovině17. století. (Panství Děčín – sonda) HD 17/1993, s. 111 - 130

Další domácnosti, které se však svým počtem nemohou typu 3a) rovnat jsou

domácnosti manželského páru bez dětí (3a), vdovce či vdovy s dětmi (3c)d) a

domácnost jednotlivce – svobodného jedince (1b) a za nimi následují domácnost

jednotlivce – vdovy či vdovce (1a), domácnost spolu žijících svobodných

sourozenců (2a) a nakonec domácnosti spolu žijících příbuzných osob (2b),

rozšířené domácnosti (4a)b) a domácnost s více rodinami (5a). V souhrnu narostl

počet domácností během 50 let téměř trojnásobně.

Domácnost s více rodinami, která je uvedená v roce 1670, byla pouze dočasná.

Vznikla po smrti hlavy rodiny a po svatbě nejstaršího syna, který se tak stal

hlavou rodiny. Vedle novomanželského páru tak v rodině ještě žila matka hlavy

rodiny a její děti, tedy sourozenci hlavy rodiny. Tato situace netrvala dlouho.

Sourozenci postupně od rodiny odešli nejprve do služby a později se osamostatnili

úplně.

Údaje zapsané v tabulce 20 dosahují podobných hodnot jako údaje zjištěné pro

panství Loket a Sokolov64 s výjimkou většího počtu domácností bez manželského

páru a jednotlivce. Na jejich poněkud vyšších číslech má podíl malý rozsah celého

sledovaného souboru. Členové těchto domácností byli z 90% ve službě buď ve

dvoře anebo u hospodáře.

Výsledky rozdělení rodin podle Laslettovy typologie ukazují, že zde sledované

rodiny jsou v podstatě podobně jako sňatkový věk západoevropského typu. Tento

model byl tvořen nukleární rodinou, která převažuje i zde.

Statistická průkaznost údajů ve výše uvedené tabulce č. 20 bohužel není příliš

velká, protože sledovaný soubor je malý, což je dáno velikostí statku.

Mimo rozdělení rodin podle Laslettovy typologie jsem počet rodin sledovala i

podle počtu poddaných, kteří byli v poddanském seznamu evidováni včele

domácnosti. Tato čísla se od předchozí tabulky liší, protože některé domácnosti

označené v předchozí tabulce jako nerodinné, ať už se jedná o sourozence nebo

64 Sedláčková, I.: Struktura obyvatelstva podle rodinného stavu v polovině 17. století ve vybraných panstvích loketského kraje. HD19/1995

příbuzné jednotlivce, v soupise poddaných hlavu rodiny mají. Z tohoto pohledu

bylo v roce 1670 na panství celkem 33 domácností a z toho12 domácností

podruhů - bezzemků. V roce 1695 zde bylo 46 domácností z toho10 domácností

podruhů – bezzemků a konečně v roce 1720 bylo domácností 71 a z toho 32

podružských – bezzemků. Z grafu číslo 16 vidíme, že počet domácností sedláků a

chalupníků se na začátku 18. století začal stabilizovat, ale počet nemajetných

domácností podruhů a bezzemků rostl stále a po roce 1705 se tento růst ještě

znásobil. Tento vývoj by v podstatě znamenal postupnou pauperizaci panství

Dolní Třebívlice.

Graf 16

Nukleární rodina byla tedy tvořena rodiči a dětmi. Soupis poddaných zachycuje

vždy aktuální stav rodiny. To znamená, že k rodičům jsou připisovány všechny

živé děti, které spadají pod autoritu hlavy domácnosti. Nerozlišují se zde děti

z prvního manželství od dětí z dalších manželství. V jedné rodině tak mohly žít

děti, které si vdova a vdovec přivedli z předchozích manželství, s dětmi, které se

jim pak narodily.

Ve skutečnosti však děti vdovy v jejím novém manželství neměly rovnocenné

postavení s dětmi, které do rodiny přivedl její manžel či děti v tomto manželství

narozené. Děti vdov záhy nastupovaly do služby anebo zůstávaly vedeny mimo

novou rodinu. Děti byly u své rodiny vedeny do doby vlastního sňatku, anebo

dokud nebyly z panství propuštěny, pokud k ničemu z výše uvedeného nedošlo,

byly u své rodiny vedeny dále až do smrti. Neznamenalo to ale, že s rodinou i žily,

právě ony se velkou měrou podílely na migraci poddaných, kdy si nacházely

místo ve službě na jiných panstvích.

Počet dětí v jedné rodině jsem sledovala jen pro rok 1720. V tomto roce je

soubor poddaných nejrozsáhlejší (celkem 367 poddaných). V následujícím grafu

č. 17 vidíme, že u rodin s jedním dítětem se v 80% jedná o rodinu

bezzemka/podruha, v 20% o rodinu chalupníka. Rodina sedláka, která by měla jen

jedno dítě, se v tomto roce nevyskytla. S rostoucím počtem dětí v rodině se

procentuální zastoupení jednotlivých sociálních typů rodin měnilo, přičemž

zastoupení rodin bezzemků/podruhů se při zvyšujícím počtu dětí na jednu rodinu

snižovalo a přelévalo se na stranu rodin sedláků. Polovina rodin chalupníků měla

dvě děti, nejvýše měly šest dětí (jen jedna rodina). Rodiny s více dětmi (pěti a

šesti) byly z 40% až 60% rodiny sedláků. Osm dětí měly ze všech rodin jen dvě

rodiny sedláků. Z celkového pohledu se v rodinách nejčastěji vyskytovaly 3 děti

(28% všech rodin), 23% rodin mělo 2 děti a 17% rodin mělo 4 děti.

Graf 17

Ráda bych zdůraznila, že ve statistice uvedené v předcházejícím přehledu se

promítají pouze aktuální stavy počtu dětí nikoliv celkové počty dětí, které se do

rodiny narodily.

Vysoký podíl rodin bezzemků/podruhů s jedním až dvěma dětmi neznamená,

že v této sociální vrstvě se děti nerodily, ale jen a pouze to, že jejich děti doma

dlouho nezůstávaly. Dále měly na tomto výsledku podíl i rodiny vdov či vdovců s

dětmi, které spadaly mezi podruhy a jejichž děti své ovdovělé rodiče záhy

opouštěly.

Nyní se podívejme, kolik bylo na panství Dolní Třebívlice obývaných domů.

Pokud srovnáme údaje z berní ruly, tereziánského katastru a pozemkové knihy,

která se dochovala pouze pro samotnou ves Dolní Třebívlice, zjistíme, že

obývaných domů bylo na panství v roce 1654 celkem 21, v roce 1714 – 35

(usedlostí 32 + 3 mlýny) a v roce 1736 také 35 (usedlostí 32+3 mlýny).

Pozemková kniha uvádí již v roce 1693 jen pro Dolní Třebívlice 14 domů, tedy

stejný počet domů uvedený v berní rule jako celkový. To by znamenalo, že údaje

z přiznávací fase v tereziánském katastru jsou sice z pohledu vrchnosti správné,

(vrchnost si přivlastnila rustikální půdu i s domy a tím se pro ni staly

dominikálem), ale neukazují celý obraz usedlostí na panství, který upřesňuje

pozemková kniha. Tento počet domů v sobě nezahrnuje veškerá možná místa

ubytování pro podružské rodiny. Pokud tedy srovnáme počet usedlostí s celkovým

počtem obyvatel, uvidíme, že v roce 1714 by na jeden dům připadlo 8,7

poddaných a v roce 1720 dokonce 10,5 poddaných. Když srovnáme počet domů s

počtem poddaných stojících v čele domácnosti, vyjde nám v roce 1714 na dům 1,8

domácnosti a v roce 1720 na jeden dům 2 domácnosti. Tato čísla však ukazují jen

přibližný počet poddaných a domácností obývajících jeden dům neboť ne všichni

poddaní označení jako podruzi (bezzemci) žili na těchto usedlostech. Nachází se

mezi nimi poddaní žijící přímo v objektech patřící majitelům panství, například ve

vrchnostenských dvorech a dalších hospodářských budovách. Srovnáme-li

poddanské usedlosti a osoby stojící jen v čele selských a chalupnických

domácností připadá na jeden dům 1,1 domácnosti jak v roce 1714 tak i v roce

1720. Mohu tedy konstatovat, že počet domácností na jeden dům se pohybuje

v rozmezí od 1,1 do 1,8 (rok 1714) a od 1,1 do 2 (rok 1720).

Uplatním-li podobné srovnání i na celkový počet obyvatel, tedy porovnám jen

počet sedláků a chalupníků s celkovým počtem usedlostí, bude v roce 1714

v jednom domě žít 6,2 poddaných a v roce 1720 dokonce méně tedy 6,1

poddaných. V roce 1714 bude žít na jedné usedlosti 6,2 – 8,7 poddaných a 6,1 –

10,5 poddaných v roce 1720.65 Počet osob žijících v jednom domě musel během

let narůstat, protože množství poddaných se zvyšovalo, ale počet domů se od

počátku 18. století neměnil.

Kdo vlastně stál v čele poddanské domácnosti? Z 87,8% stáli v čele všech

domácností muži. V čele domácností sedláků a chalupníků stáli z 94,3% muži a

v čele domácností podruhů – bezzemků to bylo 74,4% mužů. U domácností

podruhů (bezzemků) bylo tedy procento žen v čele domácností vyšší než

v domácnostech sedláků a chalupníků. Nejvíce žen stálo v čele selských a

chalupnických domácností na konci 70. let a v 80. letech to bylo až 5 žen

v jednom roce, ale to byl spíše výjimečný stav, běžně se vyskytly 1 až 2 ženy

v jednom roce v čele domácnosti a ve 13 rocích se nevyskytla v čele domácnosti

ani jedna žena. Naopak počet žen v čele domácností podruhů (bezzemků)

postupně narůstal a ve 20. letech 18. století vystoupal až na 8 – 9 žen stojících

v čele rodiny v jednom roce. Jen ve dvou rocích z padesáti nebyla žádná žena

v čele podružské domácnosti. I když je otázkou do jaké míry tyto ženy opravdu

stály v čele domácnosti a do jaké míry toto zařazení bylo jen pomůckou písařů pro

lepší přehlednost evidence.

Samozřejmě že všechny ženy označené jako hlava rodiny byly vdovy. Vdovy

představovaly přibližně 2,5 – 3,5% poddanské populace (5 – 7% ženské

poddanské populace). V čele domácnosti stálo přibližně 70% vdov. Ostatní vdovy

se rovnou stávaly členy domácností svých synů anebo šly sloužit k hospodáři.

Průměrná doba, po kterou stály v čele domácnosti, byla 3 – 4 roky, ale jsou i 3

65 Gustav Hofmann ve své práci “Populační poměry na panství Kynžvart roku 1652 a 1690“ (HD

10/1986) uvádí pro rok 1652 na jeden dům 5,97 obyvatel a 6,68 obyvatel v roce 1690.

výjimky, kdy vedly domácnost 12, 13 a 14 let až do své smrti. Žena toto místo

v čele domácnosti mohla ztratit buď smrtí (38%), sňatkem, kdy ji pak nahradil její

nový manžel anebo nástupem jejího syna do čela domácnosti (61%). Druhá

možnost (sňatek) nastala za celých 50. let pouze v 5 případech. V prvním případě

šlo vlastně o sňatek z rozumu. Vdovu (32 let) po zahradníkovi si hned následující

rok vzal o dva roky mladší muž povoláním také zahradník, který po jejím

manželovi převzal “živnost“. Druhý byl případ ženy sedláka v Lukohořanech,

která se za osm let po smrti manžela ve 41 letech znovu provdala za sedláka Paula

Kolouše z Třebívlic o 13 let staršího. Obě vdovy měly každá dvě dcery, které byly

sice psány u “nové rodiny“, ale velmi záhy odešly do služby a vlastně ve službě

zůstaly. Ani jedna se v době vedení seznamu neprovdala a pravděpodobně ani

poté neb byly již více než třicetileté. Třetí vdovou byla 22letá bezdětná dívka,

která prožila v manželství ani ne rok. Znovu se vdala hned následující rok za

muže staršího o 22 let. Další žena byla vdovou také necelý rok, ovdověla ve 34

letech a jako žena ze selského gruntu se hned následující rok provdala za 22letého

muže. Děti z předchozího manželství žily s nimi, všechny ale později zemřely,

spolu žádné děti již neměli. (Po 20 letech se situace obrátila, ona zemřela a její

muž nyní tedy vdovec si vzal ženu mladší o 23 let, se kterou měl ještě 4 děti.)

Poslední žena byla vdovu po krejčím, ovdověla ve 39 letech a dalšího muže si

vzala po 6 letech, byl jen o 2 roky mladší než ona a byl poddaný z jiného panství.

Po 7 letech však ovdověla znovu a vdovou už zůstala až do své smrti v roce 1706.

Na rozdíl od vdov byl podíl vdovců na celkové poddanské populaci minimální,

jen 0,5 procenta (1 – 2% mužské populace). Ve věkové kategorii nad 50 let bylo

také více žen než mužů. Za celou dobu vedení seznamu se znovu oženilo jen 4

vdovci. Prvním byl již výše zmíněný Thomas Schmied, druhým byl Wenzl

Sunkovský ze Šepetel, který se přiženil do Dolních Třebívlic. Vdovcem musel být

velmi krátce, bylo mu teprve 24 let, když se znovu ženil. Jeho žena dcera Tomase

Hocha Katrina, ta byla o dva roky mladší. V Dolních Třebívlicích získal uvolněný

selský grunt. Třetím byl již výše zmíněný Paul Kolouš, který si vzal vdovu.

Posledním čtvrtým vdovcem byl Jakob Schmied syn zmíněného Tomase, jeho

žena byla o 35 let mladší než on a podle matriky byla již také vdovou.

Ani jeden hospodář nebo hospodyně stojící v čele domácnosti nebyli mladší 20

let. První se dostávali do čela domácnosti až po dvacátém roce věku. Ve věkové

kategorii 20 – 24 let se od 90. let 17. století počet mužů stojících v čele

domácnosti pohyboval mezi 2,5 – 3%. Do této doby byl jejich počet vyšší. V 70.

letech přesáhl 10%, poté začal klesat. V těch letech byla totiž populace poddaných

mladá jako celek, podíl starších osob byl velmi malý. Toto ale platilo jen pro

selské a chalupnické domácnosti. V domácnostech podruhů se takto mladí muži,

kteří by stáli v jejich čele, téměř nevyskytovali, první se objevili v následující

věkové kategorii 25 – 29 let. Největší podíl mužů stojících v čele selských a

chalupnických domácností zpočátku připadal na věkové rozmezí 30 – 45 let (60%

osob). Později s tím jak se v populaci zvyšoval počet starších osob, se zvyšoval i

věk osob v čele selských a chalupnických domácností, kdy po roce 1700 žilo

nejvíce hospodářů ve věku 40 – 55 let (55 – 65%). U podruhů k posouvání věku

hospodářů nedošlo. Největší počet podruhů v čele domácností žil ve věkovém

rozmezí od 30 – 35 let (35%) a od 45 – 50 let (50%).

Ženy se poprvé objevily v čele domácnosti ve věkovém rozmezí 30 – 34 let a

všechny byly z vrstvy podruhů - bezzemků. Největší procento žen stojících v čele

podružských domácností bylo ve věku 30 – 34 let (okolo 10%) a 50 - 60 let

(pohybovaly se v rozmezí 6 – 10%). Nejstarší z nich vedly svou domácnost do 65

let. Počet žen, které by vedly domácnosti selské nebo chalupnické, je v podstatě

zanedbatelný vůči počtu žen v čele podružských domácností.

e) sociální postavení podaných

Zařazení poddaného do sociální kategorie bylo v zásadě určeno velikostí jeho

majetku, měl-li vůbec nějaký. Primárně můžeme poddané na panství Dolní

Třebívlice rozdělit na osedlé a neosedlé. Osedlí drželi poddanskou nemovitost

neosedlí nikoli. Osedlí se dále dělili do dvou hlavních kategorií: sedlák –

chalupník. Podle berní ruly neměl sedlák v této vsi méně než 30 strychů polností a

chalupník ne méně než 6 strychů, průměrně 13,8 strychů a podle tereziánského

katastru obhospodařoval sedlák průměrně 35,5 strychů a chalupník 15,5 strychů.

Druhá skupina poddaných nevlastnících žádnou nemovitost je více rozmanitá.

Podle seznamu do ní mohu zařadit podruhy a čeleď pracující ve vrchnostenských

dvorech nebo i přímo pro zámecké pány.

Sedláci – byli nejmajetnější vrstvou poddanské společnosti. Vedení selského

hospodářství předpokládalo značné zkušenosti se zemědělskou výrobou a chodem

celého statku. Tyto zkušenosti se získávaly přímo v rodině. V rámci poddanského

společenství byli sedláci z ekonomického hlediska nezávislí. Naopak oni sami byli

zaměstnavateli. Toto postavení aspoň některým z nich umožňovalo vymanit se

z venkovského prostředí a postoupit do vyšší sociální vrstvy (například studium).

Chalupníci – podobně jako sedláci i oni museli mít znalost zemědělských

prací a tuto znalost si i oni přinášeli z rodiny. Jejich majetek jim však nezaručoval

ekonomickou nezávislost. Velikost jejich polí je sice uživila, ale nemohli si

vytvářet ekonomické rezervy.

Podruzi – žili v ekonomické závislosti na hospodáři. Byli k němu

v námezdním poměru. Žili buď přímo u hospodáře v domě anebo mohli mít i

pronajatý i kus pole a na něm přístavek i s dobytkem. Vlastní bydlení jim

umožňovalo založit si i rodinu. U jednoho hospodáře pracovali i delší dobu a

jejich zkušenosti jim zajišťovaly vyšší odměnu, než měla čeleď. Podruhy se mohli

stát i vlastní členové hospodářovy rodiny, kteří zůstali na rodném statku.

Čeleď – v poddanském seznamu je evidována až na výjimky jenom čeleď

zemědělská. Po ekonomické stránce byla úplně závislá na svém zaměstnavateli, ať

to byl hospodář, nebo vrchnost. Děti čeledínů a děveček nemohly od svých rodičů

získat prakticky žádnou kvalifikaci. Nekvalifikovaná práce čeledi byla také

nejméně ohodnocena. Jejich pracovní poměr trval vždy jeden rok a poté byl buď

znovu obnoven anebo přecházeli k jinému zaměstnavateli. Jediným majetkem

čeledi bylo to, co měla na sobě.

Jak se měnilo zastoupení jednotlivých sociálních vrstev na panství Dolní

Třebívlice? Nejpočetnější skupinou byli v prvních desetiletích podruzi

(bezzemci). Až do poloviny devadesátých let jich byla více než třetina (33,6 –

42%) celkové poddanské populace. Na přelomu 17. a 18. století se jejich počet

snížil, ale po roce 1710 začal opět stoupat, zvýšil se zhruba o polovinu. Na

poddanské populaci se tato skupina pak podílela více než 40%. Pokles počtu

podruhů (bezzemků) v polovině devadesátých let byl způsoben vyřazením

poddaných, kteří byli zařazeni v této sociální kategorii, ze seznamu. Vyřazení

podruhů (bezzemků) v těchto letech způsobilo zvýšení podílu chalupníků, ale

nejen to, jejich počet se postupně zvyšoval od počátku vedení seznamu až do roku

1720. Do začátku devadesátých let představovali 25 – 29% celkového počtu

poddaných. Poté jejich podíl rostl až na 40% v roce 1710. V roce 1720 se jejich

počet snížil pod 30%, kvůli opětovnému navýšení skupiny podruhů (bezzemků).

V tomto roce přibylo v seznamu více poddaných a zejména v nejnižší sociální

skupině, což změnilo celý obraz populace. Kategorie sedláků zpočátku

přesahovala víc než 30% celkového počtu poddaných. Její podíl na začátku

devadesátých let klesal v závislosti na zvýšení počtu chalupníků. Počet poddaných

v kategorii sedlák pak zůstal v podstatě stejný, i když jejich podíl se snižoval až k

23% v roce 1720. Podle poměru pohlaví bylo zastoupení mužů i žen ve všech

sociálních kategoriích obdobné.

Podíl jednotlivých sociálních kategorií byl ovlivňován nejvíce změnami

v počtu poddaných v nejnižší sociální kategorii.

Graf 18

d) čeleď

V soupise poddaných je evidována zemědělská čeleď, která sloužila u

hospodářů nebo ve vrchnostenských dvorech. Mimo ní jsou zde občas

poznamenáni i poddaní sloužící přímo na zámku.

Na panství byly dva dvory, jeden v Třebívlicích a druhý v Dřemčicích. Dvory

byly samostatnými hospodářskými jednotkami. Základem byly hospodářské

budovy - chlévy, stodoly, sýpky, kůlny a komory. Čeleď obstarávající chod dvora

přespávala v čeledníku neboli ratejně. Šafář se šafářkou, kteří byli čeledi

nadřízení, spali zvlášť.

Poddaní, kteří byli využíváni jako čeledíni, znamenali spolu s využíváním

robotní práce pro vrchnostenské hospodářství nejlevnější a nejdostupnější

pracovní sílu, proto je v poddanském seznamu vcelku důsledně zaznamenáváno,

kdo kde slouží. Je zde pravděpodobně snaha, aby službou ve dvoře prošlo co

nejvíce mladých lidí. Na práci čeledi dohlíželi šafář a šafářka. Šafář měl na starost

čeleď mužskou a šafářka ženskou. Oba byli zodpovědní nejen za vykonanou práci,

ale i za “soukromý“ život čeledi. Měli dbát na jejich spořádané a mravné chování,

píli a poslušnost. Šafář s mužskou čeledí vykonával všechny zemědělské práce na

polích, lukách, zahradách a vinicích podle potřeby a roční doby. Měl na starost i

osevní plán a palivové dříví. Zároveň pomáhali děvečkám s dobytkem, prováděli

těžší práce při zajištění chlévů a výběhů. Pečovali o nářadí, budovy, ploty a lávky.

Šafářka a děvečky se staraly o domácí práce jako předení, draní peří, úklid a

příprava jídla. Pracovaly u dobytka, krmily ho, podestýlaly a dojily. Ve dvoře se

chovali prasata, drůbež a hovězí dobytek. Pěstovala se zelenina a připravovala

semena pro příští rok. V létě v průběhu žní se počet lidí pracujících ve dvoře

rozšířil o námezdné žence.

Čeleď se musela časně ráno shromáždit před šafářem a šafářkou, odkud

nastupovala do práce, a večer se opět shromažďovala ke kontrole. Najímána byla

za stravu a určitý plat obyčejně na jeden rok, obvykle na sv. Martina. Námezdní

vztah poddaných upravovaly hospodářské instrukce a čeledí vrchnostenské řády.

Vrchnost měla právo vzít k sobě sirotky, i když už třeba žili u jiného hospodáře.

I ve dvoře sloužila čeleď kvalifikovaná a nekvalifikovaná. V letech 1716 a

1717 jsou v seznamu zvlášť vypsáni čeledíni, kteří měli jistou odbornost a žili

přímo ve dvoře i se svými rodinami. Část čeledi sloužila přímo k zajištění chodu

panského domu. Mezi tyto služebníky tedy patřili: Jakob Fischer (40) – lokaj +

žena a 3 děti

Georg Brätter (38) – zahradník + žena a 2 děti

Hans Michl (20) – zahradníkův pomocník

Georg Sloneck(38) – kočí + žena a 4 děti

Ignatz Tutzl (41) – bednář + žena a 3 děti

Mates Pusserle (32) – kuchař, vdovec

Hans Knobloch (29) – reutknecht (pojezdný) + žena a 1 dítě

Hans Tursch (33) – kovář + 2 děti

Mates Schaurek (26) – lokaj, svobodný

Mimoto byli na zámku ještě poddaní, kteří byli přímo k ruce pánovi a paní.

V seznamu jsou uvedeni jen výjimečně v případě, že se jednalo o sirotky

například o bratra a sestru - Georga a Marii Peškovy. Je u nich poznámka, že jsou

pánovi a paní k ruce. Později se u nich udává, že slouží v Praze. Georg Peška se

v 25 letech oženil, ale na panství se nevrátil, od roku 1707 až do konce seznamu je

u něj poznamenáno, že se s celou rodinou nachází na Křivoklátském panství.

Čeleď, která neměla žádnou ze zmíněných kvalifikací, ale také trvale ve dvoře

sloužila, se označovala slovem knecht (čeledín) a mägdt (děvečka). Většinou byli

v seznamu vedeni nejvíce 3 děvečky a 2 čeledíni.

Další poddaní, kteří byli zaměstnáni prací pro vrchnost i s celou rodinou, byli

řezáč slámy, ovčácký mistr s pomocníkem (žil v Dřemčicích), 3 mlynáři a jejich

pomocníci, myslivec (žil v Dřemčicích), kolář a hlídač. Ti nebyli připsáni pod

kolonku Hof bediente, ale byli vedeni zvlášť. Nežili tedy spolu s ostatními ve

dvoře.

Vedle zmíněné skupiny poddaných, pro které byla služba ve dvoře

zaměstnáním, zde jako čeledíni pracovaly i děti poddaných. Způsob označení

služby v poddanském soupise u dětí poddaných sloužících ve vrchnostenském

dvoře naznačuje, že jejich postavení nebylo stejné jako postavení trvale sloužících

poddaných. Ti byli označováni funkcí, kterou vykonávali knecht - mägdt, ale u

poddanských dětí bylo zapsáno jen dient in Hof nebo in Hof. Jejich pracovní

poměr ve vrchnostenském dvoře byl pravděpodobně uzavírán také na rok a v

následujícím roce se buď obnovil, anebo ne. Vždy se jednalo o svobodné

(neženaté a neprovdané) potomky poddaných. Seznam nerozlišuje, zda sloužili

v Třebívlicích, nebo Dřemčicích. Průměrně sloužilo v jednom roce v obou

dvorech 14 poddaných. Tento počet pravděpodobně vrchnosti zcela postačoval.

V průběhu let byl v podstatě stabilní. Mimo let 1696 – 1698, kdy bylo ve službě

zapsáno pouze 6 poddaných a let 1675 - 1679, kdy bylo zapsáno 19 - 20

poddaných, vyšší počet poddaných byl nejspíše nutný pro rekonstrukci

hospodářství na panství.

Věk dětí poddaných přicházejících do služby ve dvoře se pohyboval v rozmezí

9 – 28 let. Nejvíce čeledi sloužilo ve věku 20 – 24 let a ve věku 15 – 19 let. (viz.

Tabulka č. 21)

Tabulka č. 21

Věkové rozložení dětí poddaných sloužících jako čeleď ve dvorech na panství Dolní Třebívlice v letech 1668 – 1720 v procentech

- 9 let 10 – 14 let 15 – 19 let 20 – 24 let 25 – 29 let

2 9,8 35 39,2 13,7

Zpočátku převažovali chlapci jako čeledíni nad děvčaty v poměru 2:1, ale na

začátku 18. století se jejich poměr vyrovnal. V této době byly ve dvoře odbourány

potahy, a proto již nebylo třeba tolik mužské čeledi. Délka služby se pohybovala

od 1 roku až do 13 let. Sloužila zde mládež ze všech sociálních vrstev, ale služba

dětí sedláků se pohybovala u chlapců v maximální délce 1 – 2 roky, u děvčat byla

až 8 let. Podíl dětí ze selských rodin na celkovém počtu sloužících dětí činil

pouhých 14,6% (z toho jen 3,8% chlapců). Děti chalupníků se na celkovém počtu

sloužících synů a dcer poddaných podíleli 33%. Nejčastější délka jejich služby se

pohybovala od 1 roku až do 5 let v závislosti na tom, v jakém roce věku do ní

nastupovali. Čím více se jejich věk blížil 24 letům, tím kratší jejich služba byla.

Ostatní děti, které představovaly více než polovinu (52,4%), byly z rodin podruhů

– bezzemků. Služba těchto dětí byla delší než u předchozích dvou sociálních

kategorií, její délka byla až 13 let a běžně 3 – 8 let. Několik dívek také ve službě

ve dvoře zůstalo natrvalo (4 dívky), dvě byly polosirotky, zemřel jim otec a druhé

dvě byly siroty.

Vedle nich žili ve dvoře i další sirotci. Dalo by se říci, že pokud dítě osiřelo,

přicházelo automaticky do dvora. Sirotci, kteří sloužili i u hospodářů, byli staří

dvacet a více let, přicházeli k nim tedy až po odsloužení let ve dvoře.

Někteří poddaní se hned po skončení své služby ženili nebo vdávali. Jednalo se

o 11,5%. (Skoro to v některých případech vypadá, že šli do služby, proto aby se

mohli vdát nebo oženit anebo jejich svatba vlastně službu ukončila.)

V tomto výčtu nejsou zachyceni další poddaní, kteří také ve dvoře pracovali.

Práce ve dvoře byla vlastně jejich zaměstnáním. Byli to šafář a šafářka.

V seznamu byl jako šafář uveden 59letý vdovec a vedle něj jako šafářka sloužila

také vdova, které bylo 58 let. Po jejich smrti na jejich místo nastoupil manželský

pár ve věku 33 let (muž byl mladší bratr chalupníka).

Když sečteme v roce 1716 všechny poddané, kteří pracovali a i žili na obou

dvorech v Třebívlicích a Dřemčicích (i rodinné příslušníky), dojdeme k číslu 45 a

v roce 1717 k číslu 47. Jejich podíl na celkovém množství poddaných je docela

vysoký, okolo 25%. A vzhledem k tomu, že počet sloužících dětí poddaných byl

neměnný, musel být tento poměr v minulosti ještě vyšší. Pokud tento údaj o počtu

čeledi ve dvou panských dvorech srovnáme s tabulkou, kterou ve své práci uvedl

E. Maur66, uvidíme, že je vyšší i než údaje zde uvedené. Vyšší počet čeledi na

tomto panství by potvrzoval názor M. Sládka, který ve svém článku říká67, že na

malých panstvích a panstvích zničených válkou, což by panství Dolní Třebívlice

bylo, se vyskytoval větší počet čeledi.

Poddaní nesloužili jen ve dvoře, ale i u jiných poddaných. Jejich celkový počet

se v jednotlivých letech velmi různil od 4 až do 16 (poddaných ve službě u

hospodářů). Vypadá to, že pro evidenci nebyla služba u jiných poddaných

důležitá. Hospodáři, u kterých sloužili, většinou nejsou vypsaní jménem, pokud

ano jedná se jak o sedláky, tak podle seznamu a pozemkové knihy i o chalupníky.

Věk poddaných sloužících u hospodářů se pohyboval od 14 – 68 let. Do konce 17.

století byla střední hodnota věku poddaných, kteří u hospodářů sloužili, 15 let, ale

na počátku 18. století se zvýšila na 22 let.

Z hlediska zkoumání poddanských seznamů je třeba poznamenat, že všechny

děti, které sloužily, byly stále vedeny u svých rodin, do té doby než se

vdaly/oženili. Evidovaní u svých rodičů tak byli i potomci ve věku 30 let i vyšším.

66 Maur, E.: Čeleď a tovaryši v Čechách v soupisu podle víry z roku 1651. HD23/1999, s. 128 67 Sládek, M.: Čeleď na třeboňských panstvích v polovině 17. století. HD11/1987, s. 51 - 96

f) povolání a studium

Vedle těchto povolání existovali v Třebívlicích i další poddaní, kteří se

nezabývali zemědělskou výrobou. Byl zde 1 řezník, 1 krejčí, 1 švec a 1šenkýř

(+povolání vykonávaná Židy). Vesnice jim musela dávat dostatečnou obživu, aby

se tu mohli uživit. Všichni žili v Třebívlicích, které již měly patrně charakter

městečka, i když městem nebyly. (Kromě toho byly Třebívlice centrem správy

panství a i centrem církevním a působil tu i učitel, kterého ovšem zajišťovali

majitelé Horních Třebívlic.)

Za celou dobu vedení seznamu se objevili jen tři chlapci, kteří se šli dál učit.

Dva z nich šli do učení. Jeden se šel učit v 15 letech do Libochovic řezníkem.

Výběr povolání nebyl náhodný, řezník byl i jeho otec. Druhý se učil truhlářem, ale

není uvedeno kde, bylo mu již dvacet let. Pocházel z rodiny sedláka. Výběr

povolání byl na vsi omezen tím, zda se řemeslník svou prací následně uživí, anebo

volbu povolání mohla ovlivnit i potřeba vrchnosti. Například truhlář se

v poddanském seznamu nikdy nevyskytl a i věk truhlářského učedníka je poněkud

vyšší. Toto je ovšem jenom pouhá domněnka. Třetí Georg Zahn, druhý nejstarší

syn sedláka, byl absolutní výjimka. Ve 12 letech v roce 1699 odešel studovat do

Litoměřic. Předpokladem jeho odchodu na studia muselo být určitě nadání a

samozřejmě peníze. Jediná možná cesta jak se mohl dostat na studia, byla církev a

zároveň musel mít i povolení od majitelů panství. V Litoměřicích mohl studovat

na městské škole nebo na jezuitské střední latinské škole, přikláněla bych se spíše

k církevní instituci. V roce 1704 odešel studovat do Prahy, poté se poznámka

opakuje a roku 1714 byl propuštěn z poddanosti.

Závěr

Co tedy můžeme říci o společnosti poddaných na panství Dolní Třebívlice,

která zde žila ve druhé polovině 17. století a v první polovině století 18tého a o

jejím životním prostředí? Jaký obraz nám o ní prameny podávají?

Na počátku sledovaného období byla poddanská populace i krajina, ve které

žila značně poznamenána válkou a s ní spojenými pohromami, jako byly nemoci a

hlad. V době válek nemělo v podstatě panství stálého vlastníka, který by o ně

pečoval, a tím vlastně i poddaní, kteří tu zůstali, byli bez ochrany. V polovině 17.

století tak bylo panství zničené a vylidněné celá polovina usedlostí byla pustá.

V tomto stavu jej po svém tchánu zdědil Jan Oldřich z Klebelsberga a

Thumburgu, který pocházel z Tyrol. (Je dílem osudu, že jeho potomek, ač nebyl

původem Čech, stál u zrodu Národního muzea.) Rod Kleblsbergů započal po

převzetí panství s jeho obnovou, což se projevilo zejména snahou o znovu

obsazení pustých usedlostí. Dalo by se říci, že po období úpadku a stagnace byl

v poslední třetině 17. století dán základ pro dobu rozvoje v 18. století.

Po příchodu Kleblsbergů se začal zvyšovat počet obsazených usedlostí na

panství. Nelze stoprocentně říci, zda impuls k obsazování pustých usedlostí dali až

noví majitelé panství, anebo sem noví usedlíci přicházeli sami již před tím, ale

faktem zůstává, že příliv nových poddaných nezačal hned po skončení válek, ale

až v 60. letech 17. století. Jejich příliv zásadně ovlivňoval nárůst poddanské

populace až do 80. let 17. století. Poté sice neustal, ale podíl nově přistěhovaných

poddaných byl již dorovnáván počtem poddaných, kteří se zde narodili a na

přelomu 17. a 18. století se tento poměr i obrátil. Rodiny nových poddaných sem

přicházeli zejména z příhraničních oblastí severozápadních Čech (Krušnohoří) a i

z německé strany Krušných hor. Tyto oblasti pravděpodobně neposkytovaly

dostatek možností k obživě, a tak jejich obyvatelé využili jedinečnou šanci, kterou

jim poskytla jinak nevlídná válečná léta, totiž obsadit volná hospodářství

v zemědělsky výnosnějších oblastech.

I když příliv německy mluvících osob nebyl tak mohutný, aby zcela přeměnil

národnostní složení poddaných žijících na panství, popisují pozorovatelé68 panství

v dalších letech jako jazykově bipolární. Ve sledovaných letech na panství osoby

samozřejmě i ubývaly, a to z různých důvodů, ať už to byl odchod na jiné panství

či smrt. Největší úbytky poddaných proběhly zejména do konce 17. století, jejich

příčinou byly, mimo úmrtí v důsledku moru v roce 1680, zejména ochody celých

rodin z panství, pravděpodobně v důsledku hospodářské krize, která české země

koncem 17. století zasáhla. Odliv poddaných, byl ale po celou dobu neustále

vyrovnáván jejich přílivem.

I když zpočátku nebyly ještě všechny největší statky osazené, usazovali se nově

příchozí na usedlostech s menší výměrou (chalupnických). Pravděpodobně nebyli

schopni zajistit rozběhnutí a chod velkého hospodářství. Půdu, která patřila

k těmto velkým hospodářstvím, pak připojila vrchnost ke svému statku. Její

výměra představovala 45,5% všech pustých pozemků vedených v berní rule. Až

do konce 17. století nebyly majetkové poměry na panství ustálené, docházelo tu

k ustavičnému přeskupování majitelů hospodářství. (I pozemková kniha začala být

vedena až v roce 1693.) Na počátku 18. století časté střídání hospodářů na

usedlostech ustalo, a ani volné statky již nebyly k dispozici.

Po celé sledované období populace poddaných narůstala. Vysoký podíl

mladých lidí činil tuto populaci velmi mladou progresivní, zejména na počátku

vedení seznamu, kdy se průměrný věk pohyboval okolo 22 let. Po celou dobu také

v populaci převažovali muži nad ženami a to až do roku 1711, kdy se poměr

pohlaví obrátil. Převaha mužů byla výrazná zejména ve věkovém rozmezí 0 – 24

let a zároveň převažovala do konce 17. století i mužská složka v poměru 2:1 ve

službě ve vrchnostenském dvoře.

Podle zastoupení poddaných podle věkových kategorií lze říci, že ročníky

narozené během válečných let byly populačně slabší než ročníky narozené před

68 Například J. Schaller, J. G. Sommer a i v tereziánském katastru jsou jako užívané jazyky rovnocenně uvedeny čeština a němčina.

válkou a než ročníky narozené po ní od 50. let 17. století a mladší. Od těchto

ročníků byly tedy vyrovnávány ztráty na poddanské populaci způsobené válkou.

Dále se ukázalo, že kvalita života se s postupem doby zlepšovala, když podíl starší

složky poddaných po 45 roce věku se posupně rozrůstal, což ukazuje zároveň i na

zvyšující se naději dožít se vyššího věku.

Poddanská populace byla ve sledovaném období populací v pohybu a to nejen

vůči okolnímu světu, ale i uvnitř. Můžeme rozlišit tři druhy poddanské migrace: 1)

úplný odchod poddaných z panství, 2) krátkodobější pobyt mimo panství a 3)

pohyb poddaných v rámci panství. První typ migrace – odchod z panství (zejména

celých rodin) se významnou měrou podílel na pohybu poddaných v druhé

polovině 17. století, tedy v době, kdy se panství začalo vůbec obnovovat a

stabilizovat. Do konce 17. století představovali poddaní, kteří se nacházeli mimo

panství, až 20% všech osob zapsaných v soupise poddaných. Po přelomu století,

kdy první typ migrace (trvalý odchod) ustával a naopak se začal více objevovat

druhý typ migrace, kdy poddaní panství trvale neopouštěli, ale odcházeli jen na

kratší dobu mimo panství, se snížil počet poddaných vyskytujících se mimo

panství až o polovinu na 10%. Mimo to probíhal pohyb poddaných i v rámci

samotného panství. Zejména do konce 17. století byl tento pohyb výrazný.

Rozmístění poddaných, kteří tu žili, anebo se usazovali, nebylo u všech hned

trvalé, poddaní se přeskupovali jak z důvodů ekonomických, osazování volných

hospodářství, tak i rodinných (sňatky). Od počátku 18. století pohyb obyvatel

mezi vesnicemi panství neustává, ale mění se z části jeho důvody. Volná

hospodářství, již nebyla v této době k dispozici, ale začíná se objevovat nový

trend ve stěhování poddaných, a to přesun nemajetných poddaných za prací.

Nejvíce migrovali poddaní ve věkovém rozmezí od 20 do 24 let a v rámci rodin

i poddaní od 10 do 44 let. Naopak starší poddaní se na migraci nepodíleli vůbec

nebo zcela minimálně. Příčinou pobytu poddaných (jednotlivců) mimo panství

nebyl ve většině případů sňatek, ale služba. Na migraci poddaných se také největší

měrou z 50 – 70% podíleli bezzemci a naopak sedláci jen minimálně 5%.

Rozsah výskytu poddaných mimo panství byl geograficky vymezen městy

Drážďany a Prahou a Chomutovem a Litoměřicemi. Nejvíce se však pohybovali

přímo v třebívlickém regionu do 6km od Třebívlic.

Z hlediska migrace se dá o tomto poddanském společenství mluvit jako o

společnosti, která se neuzavírala před okolním světem a jejíž členové nejen, že se

pohybovali v rámci celého třebívlického regionu, ale i na velké části území Čech i

Saska. Dále je třeba zdůraznit, že o pohybu poddaných nerozhodovala jen vyšší

autorita (vrchnost, rodiče), ale i oni sami jako jednotlivci, i když jejich důvody

k pobytu mimo panství byly podmíněny zejména ekonomickou situací, dalšími

důvody byly i osobní (rodinné vazby).

Model rodiny se panství Dolní Třebívlice přibližoval západoevropskému typu

rodiny, kdy v poddanské populaci převažoval nukleární typ rodiny a sňatkový věk

byl spíše vyšší. V čele domácností, mimo domácností podruhů, stáli muži. U

domácností podruhů stály v jejich čele i ženy (až 20% domácností), všechny byly

starší 30 let.

Z pohledu sociálního složení tvořili nejpočetnější skupinu poddaných

bezzemci, jejichž podíl stoupl až na 40% celkového počtu ve dvacátých letech 18.

století a jejich pohyb v podstatě ovlivňoval podíl ostatních sociálních kategorií.

Podíl bezzemků se zvyšoval z toho důvodu, že po celou dobu počet poddaných

rostl, ale počet usedlostí stagnoval.

Majitelé panství využívali poddané jako levnou a nejsnáze dostupnou pracovní

sílu. Poddaní museli odpracovat určitý počet dní v týdnu na robotě a i jejich děti

byly využívány při práci ve vrchnostenských dvorech. Sloužily v nich děti ze

všech tří sociálních kategorií, jen s tím rozdílem, že služba dětí sedláků byla

výrazně kratší než služba dětí bezzemků. Jejich věk se pohyboval nejčastěji

v rozmezí od 15 do 24 let. Všechny byly svobodné a služba pro ně

nepředstavovala osamostatnění se od rodiny, ale jen přechodné období mezi

dětstvím a dospělostí. Služba nejčastěji trvala do 24 roku života, maximálně do 30

roku života, pokud nebyla ukončena již dříve sňatkem.

Pokud bych tedy shrnula výše uvedené, prošla poddanská populace na panství

Dolní Třebívlice od poloviny 17. století do dvacátých let 18. století dravým

populačním a i hospodářským rozvojem. Od poloviny 17. století se panství začalo

obnovovat, poddaní sem přicházeli a zase odcházeli, na jedné usedlosti se

vystřídalo i několik hospodářů. Tento vývoj se pomalu ustálil až na počátku 18.

století. To ale neznamenalo, že by se poddaní vzdali své možnosti pohybu

Myslím, že zde nelze mluvit o trvalém připoutání poddaných k panství a

k vrchnosti. Jednalo se o společnost, možná uzavřenou vůči některým

společenským vrstvám, ale otevřenou vůči ostatním venkovanům a otevřenou i

vzhledem k prostoru a krajině.

Přílohy

1) Mapa regionu Třebívlicka

2) Třebívlice

3) Dřemčice

4) Staré

5) Třebívlice zámek

6) Třebívlice a okolí na Müllerově mapě Čech z roku 1720

Prameny

Berní rula 1654, sv. 16 Litoměřicko, Státní oblastní archiv Litoměřice

Tereziánský katastr 1757, sv. 66 Litoměřicko, inv. č. 24 Národní archiv

Berní fasse a spisy Tereziánského katastru 1714, Litoměřicko, inv. č. 1783 a 1886,

Národní archiv

Seznam poddaných 1667 – 1717, archivní fond VS Třebívlice, Státní oblastní

archiv Litoměřice – pobočka Žitenice

Matrika narozených 1661 – 1712, matrika oddací 1661 – 1780, matrika

zemřelých 1661 – 1691, archivní fond fara Libčeves (sign.91), Státní oblastní

archiv Litoměřice

Literatura

a) k Třebívlicím

Balbín, B.: Krásy a bohatství České země. Praha 1986, s. 131

Beschreibung des Leitmeritzer kreiss. Praha 1794

Bílek, T. V.: Dějiny konfiskací v Čechách po roce 1618. Díl 2., Praha 1883,

s. 235 a 726

Bílek, T. V.: Reformace katolická neboli obnovení náboženství katolického v

království českém po bitvě Bělohorské. Praha 1892, s. 207, 244 a 325

Čáňová, E.: Rekatolizace severních Čech. In.: Sborník příspěvků k době

poddanského povstání v severních Čechách. Praha 1980, s. 32

Čáňová, E.: Mor v Čechách v roce 1680. SAP 31, s. 265-339

Čenský, F.: Příspěvek k událostem r. 1680 na panství Bílina a Libčeves. In:

Povstání poddaného lidu v r. 1680. Česká Lípa, s.66 - 71

Čermáková, A.: Lobkovická těžba českých granátů ve středohoří v 17. – 19.

století. In: Litoměřicko 1972, s. 5

Gothajský almanach. Rok1929, s. 270 (heslo Klebelsberg)

Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 3. díl, Praha 1984,

s. 478-479

Kinský, J.: Krajina a přírodní hodnoty Třebívlicka. In.: Obnova venkova.

Zpravodaj venkova. Praha 1996, s. 7-21

Klápště, J. – Žemlička, J.: Studium dějin osídlení v Čechách a jeho další

perspektivy. ČsČH 27, 1979, s. 890

Křivka, J.: Historicko-geografické práce. Nové osady vzniklé na území Čech

v letech 1654-1854. Sv. 2. Praha 1978, s. 39

Křivka, J.: Podíl poddaných na tržní produkci a vývozu obilí po Labi

v předbělohorském období. In: Historický sborník Ústecka 1967 s. 7 - 22

Kotyška, V.: Úplný místopisný slovník království českého. Praha 1895, s. 1456

Kotyza, O.: Třebívlicko v pravěku a rané době dějinné. In.: Obnova venkova.

Zpravodaj venkova. Praha 1996

Macek, J.: Dějiny Třebívlicka a Ulrika von Lewetzov. In.: Obnova venkova.

Zpravodaj venkova. Praha 1996

Němeček, V.: České granáty. Litoměřicko 1970, s. 29

Orth, J. - Sládek, F.: Topograficko-statistický slovník Čech. Praha 1870, s. 838

Ottův slovník naučný. Díl 25., Praha 1906, s. 686-687

Palacký, F.: Popis království českého. Praha 1848, s. 46

Poche, E.: Umělecké památky Čech. 4 díl, Praha 1982, s. 92

Profous, A. – Svoboda, J.: Místní jména v Čechách, 4. díl, Praha 1957, s. 360

Rieger, F. L.: Slovník naučný. Díl 4. (heslo z Klebelsberga), Praha 1865

Roubík, F.: Národnostní vývoj v českých zemích. Praha 1946

Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze království českého, 14. díl, Praha 1923, s. 315

Sedláček, A.: Místopisný slovník historický království českého. Praha 1998,

s. 895

Sedláček, A.: Seznam míst v království českém. Praha 1886, s. 201 - 202

Smetana, J.: Těžba a zpracování českých granátů. In: Muzeum českého granátu

v Třebenicích, Praha 1989, s. 33-38

Schaller, J.: Topographie des königreichs Böhmen. 5. díl, Leitmeritzer kreis,

Prag und Wien 1787, s. 82

Sommer, J. G.: Das königreich Böhmen. Statistisch - topographisch dargestellt.

1. díl, Leitmeritzer kreis, Prag 1833, s. 74-78

Stránský, P.: O státě českém. Praha 1946, s. 16

Šádová, V.: Böhmisches Getreide auf dem sächsischen Markt am Ende des 16.

und in der ersten Hälfte des 17. Jhts. In: Aus 500 Jahren deutsch-

tschechoslowakischen Geschichte. 1958, s. 79 – 97

Šimák, J. V.: Středověká kolonizace v zemích českých. Praha 1938, s. 659-661

Šmilauer, V.: Osídlení Čech ve světle místních jmen. Praha 1960, s. 85

Tesař, J.: Litoměřicko. Obraz vlastivědný. 1. díl, Lovosice 1926, s. 3 - 5

Tesař, J.: Litoměřicko. Obraz vlastivědný. 3. díl, Lovosice 1931, s. 219-221

Tomas J.: Vztahy měst Litoměřic a Ústí nad Labem v době předbělohorské. In:

Historický sborník Ústecka 1967, s.47 - 70

Tutte, J. – Hložek,A.: Der Bezirk Lobositz. Lobositz 1903

Volf, M.: Labský zahraniční obchod před Bílou horou a po ní. ČSPS roč. 64, rok

1958, s. 218-227

Volf, M.: Hospodářský a sociální obraz litoměřického kraje dle Berní ruly. SAP

18, Praha 1968, s. 145

Zevrubný popis království českého. Praha 1854, s. 277

Žemlička, J.: Vývoj osídlení dolního Poohří a Českého středohoří do 14. století.

Praha 1980

b) obecná

Anděl, R.: Demografické poměry na lenních statcích Frýdlantska v první polovině

17. století. HD 5, 1971, s. 66-75

Bacci, M. L.: Populace v evropské historii. Praha 2003

Brabencová, J.: Přirozený pohyb obyvatelstva v obci Vráž v letech 1601 –

1850. HD 18, 1994, s. 115

Beneš, J.: O českých příjmeních. Praha 1962

Beneš, J.: Německá příjmení u Čechů. Sv. 1 a 2, Ústí nad Labem, 1998

Burdová, P.: Poměry námezdně pracujících v zemědělství na

Mnichovohradišťsku po 30tileté válce. SAP 4, 1954

Burdová, P.-Culková,D.-Čáňová, E.-Lišková,M.-Rajtoral,F.: Tereziánský

katastr český. Svazek 3, Dominikál. Praha 1970, s. 285

Cerman, M. – Matušková, L. – Zeitlhofer, H.: Projekt „Sociální struktury

v Čechách“ Rozbor pramenů s použitím počítače. SAP 49, 1999, s. 171

Cerman, M. – Maur, E.: Proměny vesnických sociálních struktur v Čechách

1650 – 1750. ČČH 98/2000, s. 737

Čáňová, E.: Populační vývoj od poloviny 17. století do konce 18. století. HD 12,

1987, s. 153- 176

Čáňová, E.: Složení domácností v Čechách v roce 1651. HD 16, 1992, s. 64-66

Čáňová, E. - Horská, P.: Existuje středoevropský model rodiny pro

předstatistické období? In: Sňatečnost a rodina. Praha 1992, s. 90-105

Čechura, J. – Čechurová, J.: Mobilita v jedné české pobělohorské vsi Pelejovice

1650 – 1700. In: K novověkým sociálním dějinám českých zemí I. Češi mezi

tradicí a modernizací 1566 – 1848., s. 94

Dokoupil, V. – Fialová, L. – Maur, E. - Nesládková, L.: Přirozená měna

obyvatel českých zemí v 17. a 18. století. Praha 1999

Doskočil, K.: Popis Čech roku 1654. Souhrnný index obcí, osad a samot k berní

rule. Praha 1953

Dušek, L.: Obyvatelstvo Buryně nad Ohří v letech 1701 – 1850. Historicko -

demografická studie. In.: Ústecký sborník historický 1985, s. 143

Fialová, L.: K vývoji obyvatelstva přirozenou měnou v českých zemích v 17. a

18. století. HD 18, 1994, s. 127

Fialová, L. - Horská, P.-Kučera, M.–Maur, E.-Musil, J.- Stloukal, M.: Dějiny

obyvatelstva českých zemí. Praha 1996

Grulich, J.: Hospodáři na Chýnovsku v 2. polovině 17. století. JHS 63, 1994,

Grulich, J.: Obyvatelé Chýnovského panství po 30tileté válce. OH 4, 1995, s. 125

Grulich, J.: Poddanská nemovitost a dědické právo na Táborsku. Vřesecká rychta

v letech 1625 – 1825. JHS 65, 1996, s. 34

Grulich, J.: Sociální a demografický vývoj jihočeského venkova v 17. – 18.

století. FFUK Praha 2002 (disertační práce)

Grulich, J.: Historická demografie a dějiny rodiny v Evropě a v České republice

po roce 1950. HD 26, 2002, s. 135-145

Grulich, J. – Zeitlhofer, H.: Migrace jihočeského obyvatelstva v období před

30tiletou válkou a po jejím ukončení. HD 22, 1998, s. 79

Grulich, J. – Zeitlhofer, H.: Struktura jihočeských venkovských a městských

domácností v 16. a 17. století. HD 23, 1999, s. 31-84

Háza, Z.: Počty obyvatel na panství Nový Kunstberg v 17. a 18. století. HD 3,

1969, s. 52-72

Hanzal, J.: Demografické poměry v šumavské oblasti v 2. polovině 17. století

a počátkem 18. století. HD 2, 1968, s. 9-18

Hoffmann, G.: Populační poměry na panství Kynžvart roku 1652 a 1690. HD 10,

1986, s. 117-143

Hoffmann, G.: Populace Čech na sklonku 17. století. SAP 41, 1991, s. 417

Holubová, M.: Geografická a sociální mobilita snoubenců farnosti Dobrovice od

konce 18. století do poloviny 19. století. HD 28, 2004, s. 111-155

Horská, P.: Historický vývoj plodnosti v českých zemích. HD 6, 1972, s. 3-39

Horská, P.: Rodinná strategie ve vsi Záblatí na Třeboňském panství (1661-1820).

HD 17, 1993, s. 131-149

Horská, P. – Kučera, M. – Maur, E. – Stloukal, M.: Dětství, rodina a stáří

v dějinách Evropy. Praha 1990

Horský, J. – Seligová, M.: Rodina našich předků. Praha 1996

Horský, J. - Sládek, M.: Rodinné, sociální a demografické poměry

v poddanských vsích na panství Třeboň v letech 1586 a 1651. HD 17/1993,

s. 71 - 110

Hradecký, E.: Tereziánský katastr. Rozbor fondu. SAP, VI, Praha 1956,

s. 105 - 135

Chalupa, A. - Lišková, M. - Nuhlíček,J.-Rajtoral,F.: Tereziánský katastr český.

Svazek 2, (kraje K-Ž) Rustikál. Praha 1966, s. 105 a 135

Chalupa, A.: České venkovské obyvatelstvo v tereziánských katastrech a

v soupisech poddaných: (1700 – 1750). In: Sborník Národního muzea A 23, 1969,

s. 197 - 378

Chocholáč, B.: Selské peníze. Brno 1999

Kačerová, E.: Společnost v 17. a 18. století ve světle matrik pražské farnosti

Panny Marie pod řetězem. HD 28, 2004, s. 35

Kalserová, J.: Populační vývoj jihočeské vesnice v 17. a v 1. polovině 18. století.

HD 1, 1967, s. 28 - 34

Krofta, K.: Dějiny selského stavu. Praha 1949

Křivka, J.: Populační vývoj mělnického panství v letech 1693 – 1749. K otázkám

populačního vývoje zemědělských oblastí Čech po 30tileté válce (1650–1750).

HD 1/1967, s. 7-18

Křivka, J.: Čeleď v poddanském hospodářství po 30tileté válce a její podíl na

celkovém počtu vesnického obyvatelstva. HD 2, 1968, s. 2-8

Křivka, J.: Význam poddanských seznamů pro demografické bádání. HD 4/1970,

Kubačák, A.: Dějiny zemědělství v českých zemích. Díl I. (od 10. století do

roku 1900) Praha 1994

Kubák, J.: Přesun poddaných na statcích města České Budějovice v 2. polovině

18. století. JSH 33, 1964, s. 73

Maur, E.: Poddaní točnického panství v 2. polovině 17. století. SAP 15, Praha

1964, s. 57 (2. část na s. 277)

Maur, E.: Na okraj francouzských metod historicko - demografického bádání.

HD 2/1968, s. 72 - 83

Maur, E.: Problémy demografické struktury Čech v polovině 17. století. ČsČH

19, 1971 s. 839-870

Maur, E.: Populační vývoj českých komorních panstvích po 30tileté válce. AUC-

phil. et his. 3, Studia historica 8, 1972, s. 17

Maur, E.: Vývoj matričního zápisu v Čechách. HD 6, 1972, s. 40-58

Maur, E.: Základy historické demografie. Praha 1978

Maur, E.: K demografickým aspektům tzv. 2. nevolnictví. HD 8, 1983, s. 7

Maur, E.: Populační důsledky 30tileté války. HD 12, 1987, s. 137

Maur, E.: Das Gesinde in Böhmen in der frühen neuzeit. SAP 13, Praha

1997, s. 75

Maur, E.: Čeleď a tovaryši v Čechách v soupisu podle víry z roku 1651. HD,

1999, s. 85-35

Mikulec, J.: Poddanská otázka v barokních Čechách. Praha 1993

Moldanová, D.: Naše příjmení. Praha 2004

Pekař, J.: České katastry 1654-1789. Praha 1932

Petráň, J.: Pohyb poddanského obyvatelstva a jeho osobní právní vztahy

v Čechách v době předbělohorské. ČsČH roč. 5, 1. a 2. díl, 1957, s. 26 a s. 399

Petráň, J.: Poddaný lid v Čechách na prahu 30tileté války. Praha 1964

Petráň, J.: Příběh Ouběnic. Praha 2001

Placht, O.: Lidnatost a společenská skladba českého státu v 16. - 18. století. Praha

Procházka, V.: Česká poddanská nemovitost v pozemkových knihách 16. a 17.

století. Praha 1963

Rumlová, E.: Demografická a sociální struktura obyvatelstva panství Dymokury

v polovině 17. století. HD 17, 1993, s. 153-200

Seligová, M.: Příspěvek ke studiu rodinných struktur v Čechách v polovině 17.

století. (Panství Děčín – sonda). HD 17, 1993, s. 111-130

Seligová, M.: Geografická mobilita poddaného obyvatelstva v první polovině 18.

století ve světle poddanských seznamů. HD 28, 2004, s. 55

Schlubohm, J.: Gesindedienst als Lebenphase und als Klassenphänomen: Mägde

und Knechte in einem ländlichen Kirchspiel. 1650 – 1860. In.: Acta

demographica 13, Praha 1997, s. 23

Skřivánek, M. V.: Zpráva o demografických poměrech na panství Choltice

v letech 1631-1821 (respektive 1900). HD 5, 1771, s. 110-133

Sládek, M.: Čeleď na třeboňských panstvích v polovině 17. století. HD 11, 1987,

s. 51-96

Štěrbová, B.: Vývoj sňatečnosti v lokalitě Novosedlí nad Nežárkou v letech 1686

– 1910. HD 11, 1987, s. 9

Štěrbová, B.: Sňatečnost a sňatková migrace ve farnosti Střelské Hoštice v letech

1654 - 1890. JSH 58, 1989, s. 125

Velková, A.: Výzkum sociální mobility na příkladu osob narozených v letech

1791 – 1800 na panství Šťáhlavy. HD 27, 2003, s. 173

Summary

Population of Třebívlice in the 17. – 18. Century

This study describes the history and the demographic development of the serf

population of Dolní Třebívlice in the second half of the 17th century and early

18th century. Dolní Třebívlice manor is located in the north of Bohemia, and his

inhabitants worked in agriculture.

The serf population is recorded in the serf rolls. The serf rolls were records of

all hereditary serfs, which were annually compiled in the years1667 – 1720 by the

seigniorial offices in a number of estates. They served to keep tabs on the serfs –

recording their whereabouts and thein fulfilment of obligations to the nobility. The

records contained notes on the place of residence and changes in the life of the

persons registered in them, for example if they left to enter into service or to

become an apprentice, if they married or hen they died. The serfs are useful for

studying migration of the serfs, their social composition and social relationships

and for studying structure of the serf family and its typological classification. We

can also monitor the number of the serfs.

In the second half of the 17th century, Dolní Třebívlice manor was destroyed

because of the Thirty Years War and many of homesteads were deserted. The

population began growing from the year 1670. The manor’s growth was fed

primarily by imigration. The incomers came from both sides of the frontier, as the

czech side so the german side. Till the end of 17th century the development of

population was very dynamic and simultaneously the economical development

was progressive too. In the early 18th century the situation was stabilized. All

homesteads were occupied and the manor’s growth was obtained by natural

increase.

Jméno uživatele

Škola, fakulta, katedra, popřípadě pracoviště

Bydliště uživatele

Datum: Podpis:

poddaní na panství dolní třebívlice v letech 1667 - 1717

Documents

archeologický výzkum opevnění lokality hradiště u...

somborska hronika fra bone mihaljeviĆa 1717-1787 (milan...

alvarás, cartas régias e decisões de dom joão iv a dom...

the historical demographic study of jews in belgrade...

výkon soudní moci v olomoucké arcidiecézi v letech...

obraz cedyni w pracach johanna christopha beckmanna...

suanu. 1803-18851 sa! "wel, 1809-1667. by - ucl discovery

two rivers city hall 1717 east park street ... -...

a muslim turned jesuit: baldassarre loyola mandes...

felice giani a montmorency: un nuovo disegno e qualche...

václav schulz : purkrabí hradu pražského v letech 1438 -...

1999. - el arriendo de la renta del tabaco a través de la...

endocr nologíaissn 1667-8982 - siicsalud

demostración jurídica a favor del abad de la insigne...

vích, d. 2013: drobné záchranné výzkumy regionálního...

vpředvečer války: rusko-gruzínské vztahy v letech...

selling and buying protection. dutch war fleets at the...

„…lehetetlenség a fent forgó terhes dolgoknak és...

spor českého duchovenstva o imunity církve v letech...

la consolidación del barroco en la escultura de la ciudad...