Větrné mlýny

Aleš ŠtegerBerlín

Aleš Šteger Berlín

Knjiga je izšla s podporo Javne agencije RS za knjigo in Trubarjevega sklada.

Kniha vyšla s laskavou podporou Veřejné knižní agentury Republiky Slovinsko a Trubarova fondu.

© Cankarjeva založba-Založništvo, d. o. o, Ljubljana 2007© Aleš Šteger, 2014

Translation © Petr Mainuš, 2014Photo © Aleš Šteger, Maja PetroviĆ-Šteger, 2014

© Větrné mlýny, 2014

ISBN 978-80-7443-090-9

Tato publikace byla realizována za fi nanční podpory Evropské unie.Za obsah publikace (sdělení) odpovídá výlučně autor.

Publikace (sdělení) nereprezentuje názory Evropské komisea Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejím obsahem.

Překlad Petr Mainuš

Im Grunde ist jede Stadt nur die Erweiterung des eigenemZimmers, man ist niemals ganz obdachlos. (…) Die idealeStadt, nach der ich in allen Städten suche, ist nichts alsdas nach außen gestülpte Gehirn.

V podstatě je každé město pouze rozšířením vlastního po-koje, člověk není nikdy zcela bez domova. (…) Ideální město,které hledám ve všech městech, je mozek obrácený naruby.

Durs Grünbein

Beizeiten lernte ich es, in die Worte, die eigentlich Wolkenwaren, mich zu mummen.

Včas jsem se naučil halit do slov, která byla vlastně mraky.

Walter Benjamin

V Berliner Zeitung čtu řešení kvízu, jak dobře znáš město.Jména berlínských řek (zní, jako kdybys spal v cizí po-steli) jsou mimo jiné Spree, Havel, Wuhlein, Panke. Rudi Dutschke byl 11. dubna 1968 na cestě na kole, když ho za-střelil Josef Ervin Bachmann. Ročně je v Berlíně oddáno12 569 a rozvedeno 10 245 párů. Město má 62 miliard eurdluhů. Každý den sní 3 339 436 přihlášených obyvatelBerlína 25 tun kebabu, což vlastně není moc v porovnánís 55 tunami psích výkalů, které za sebou den za dnem za-nechávají berlínští psi. JWT znamenáT janz weit draußen,na konci světa. A nakonec oblíbené berlínské přísloví:Lebe glücklich, lebe froh, wie der Mops im Paletot, žijšťastně, žij vesele, jako mops, který spí na klíně. Kvíznezmiňuje to nejdůležitější. Že je Berlín město pekáren.Ulicím, na kterých se náhodou ještě nějaká neocitla, by mělo být dočasně odebráno právo na vlastní jméno, měly by být připojeny k těm, kde se z každých druhých dveřívalí teplá vůně mouky a másla a kde křupavé půlměsíceve výkladních skříních oznamují jakési hamižné proroc-tví. Tlustá Berta se na mě ve své přísné uniformě proda-vačky podívá lehce opovržlivě. Můj slovinsko-kakánský

Pekárny a lékárny

11

přízvuk jí zřejmě připadá jako němčina s nedopečenou střídkou ve spálené chlebové kůrce. Její grimasa mi dá najevo, že pojmenovat žemli Semmel, když tady je to Schrippe, koblihu Krapfen, když tady je to Pfannkuchen, je nepřijatelné. Luther si došlápl na berlínské koblihy, aby už nekrvácely marmeládou, jak to mají ve zvyku u kato-lické chásky. V Berlíně jsou plněny čokoládou, sladkým tvarohem, marcipánem a jsou přelity vrstvou rozpuště-ného cukru. Berlíňan jich sní 80 kilogramů ročně, říká ještě kvíz, ale tento údaj mě nezachrání před Bertiným pohledem, který měří a hodnotí. Když opustím pekárnu, jsem opět ve svém jazyce, kde stín písmene P ztratí bříško a udělá z pekárny lékárnu. I na Olivaer Platzu číhá za ro-hem každé pekárny alespoň jedna. Tabletky a prášky, masti a tinktury jsou nevědomím rohlíčků a bochánků, dortů a závitků. Jako kdyby město, které se přejedlo, potřebovalo za každým rohem klystýr. Ale zatímco se regály v  pekárnách neustále doplňují a vyprazdňují, uchovávají si lékárny navenek stále nezměněný vzhled se svými plakáty s usměvavými pacienty, reklamními krabičkami tabletek aspirinu a těhotenskými testy, vy-stavenými ve velké výkladní skříni. Lékárny jsou vyňaty z času, stejně jako jejich slib uzdravení. Pevně náležejí ob-chodní věčnosti, zatímco pekárny zpřítomňují neustálé plynutí času dle nepřehledné peristaltiky tohoto města. Červené pásky, které označují staveniště, hukot pneu-matických kladiv, přepadové jímky v asfaltu a svědomitě sestavené potrubí v únorovém dešti svědčí o péči, kterou

12

město věnuje dokonalému fungování svého urbánníhozažívání. Berlín osciluje mezi chronickou zácpou a hla-dem. I když se to zdá téměř neuvěřitelné, nemohou hodostatečně (tedy navěky) uspokojit ani statné Bertiny ruce, jež pomalu končí pro tento den, čistí metličkou z vý-kladní skříně drobky a semínka, která, jako hrstka dojmůz ještě neznámého města, rozsypaných mezi dnem a nocí,popadala z prodaných, zřejmě již snězených bochníků.Při hledání sladkostí mě nezachránily ruce její, nýbržruce Turka na druhém konci Olivaer Platzu, kam uka-zují Bertiny půlměsíce. Do krabičky poskládají kousek lokumu za kouskem, jako kdyby byl vyroben z toho nej-křehčího skla, a opatrně ji položí do sáčku mezi hlávkusalátu a petržel. Brzy bude jaro, řekne moudře a pohladíse po svém podbradku. V Berlíně, městě přistěhovalců,jsme oba cizinci. A cizinectví, tak jako společné životníkatastrofy, spojuje. Zeptá se, jestli chci čaj. I jeho ženamá ráda sladkosti, proto kromě ovoce a zeleniny prodávátaky tulumbu a chalvu, baklavu a turecký med. Ale sámse v úzké prodejně nudí a stále čeká, až poklábosí s ně-jakým zákazníkem. Nebo s ním alespoň pomlčí. Protožemlčení ve dvou je jiné než mlčení o samotě. Ke koncinákupu zahnu ještě do supermarketu na druhé straněulice. Smažky mezi regály zrovna přepočítávají drobáky,baví se v pomalu sesmolených větách o nákupu, nakonecse rozhodnou pro velkou kokakolu a balení toastovéhochleba. Pohledy se na okamžik setkávají v úzkých chod-bičkách mezi přeplněnými regály, ale ihned se odtrhnou

13

a padnou k zemi jako poprašek studu. Pokladní — jme-nuje se Olga, ale po Bertě je to už druhé stereotypní jméno, proto musí zůstat nejmenována — naťuká cenu, natáhne své bílé dlaně, jako by je dala pod pramínek vody a chtěla se umýt, jeden z feťáků do nich nasype hrst drobných a ušklíbne se. Pokladní ví, že je to, tak jako vždycky, přesně, ale pro každý případ ještě jednou přepočítá jedno-, dvou- a pěticentové mince. Smažky, které si kupují trochu kokakoly a toast, aby si odpočaly. Já, jenž po tmavém pšeničném bochníku, salátu, petrželi a lokumu kupuji láhev furlanského, abych si odpočal. Odpočinek spojuje. Do tenké, průsvitné tkáně spojitostí a příbuznosti se v tomto okamžiku propašuje vzpomínka, odkud jsem. Jako neviditelná nitka, kterou hrot jehly vede němě drobnými semínky, aby se z ní stal snad ná-hrdelník, jde po ulici kolem dětí s kníry nakreslenými černou fi xou kolem úst. Jediná maska toho dne v tak velkém městě mi připomene, že v Ptuji zrovna pohřbívají k smrti přežraného pana Masopusta. Nebo je nebožtík paní?

14

Dobrá hodina, tolik trvala cesta z berlínské čtvrti Char-lott enburg do Prenzlauer Bergu, uběhla díky jménům zdejších barů. Schwarz Sauer (Černé kyselé), Entweder oder (Buď anebo), Flott e Frieda (řekněme Lehkomyslná Frieda), Babel Berlin nebo Gorki park jsou místa se sty-lově zdemolovaným interiérem, ve kterém se odpařuje ri-tuální smrad špeluněk a zteplalé pivo servírují číšníci,kteří zrovna vyšli z  ledničky velice velice velice cool.Nápisy nade dveřmi a na oknech, v zimních měsícíchorosených, vracely barům ztracenou magickou moc slova,takže, i když se venku začalo smrákat, dál zářily temnýmsvětlem kouzel, ve své záři odhalovaly obličeje věštců,světců, proroků, náhradních polobožstev, lživých a, ob-čas, méně lživých. Kamufl ovaní Buddhové na rozvikla-ných židlích, Kristové v černém, přibiti dlaněmi k vý-čepu, Marie s punkovým účesem a Krišnové, převlečeníza středoevropské intelektuály. Po pobytu v tak oslnivémprostředí s komplexními rozhovory o stálosti nestálýchlásek, nových zákonech o recyklaci plastů a zpola zapo-menuté básnické scéně z Prenzlbergu z osmdesátých letse mi cestou domů docela rychle přihodilo, že jsem jako

Tacitus na zastávce metra

15

nějaký Hildebrandův kůň odcupital opačným směrem, do neznáma. Naštěstí se pak na ulici vždycky našel nějaký Tacitus, který nasměroval můj váhavý klus ke ztracené zastávce metra. Jezdicí schody nás vcucly jako stroj času, zatímco Gaius Cornelius mi vyprávěl o starých Germá-nech jako o lidu mezi Rýnem a Dunajem, nezpůsobilém fyzické práce, o kmenech, které raději, než aby obdělá-valy pole, provokovaly nepřítele k boji, o lenoších, kteří již před dvěma tisíci lety rádi spali dlouho do bílého dne a chodili venku oblečení v kožešinách nebo ještě raději nazí, o lidu bez podzimu, jen se třemi ročními obdobími, o horlivých přívržencích věrnosti, monogamie a ženského druhu. V mdlém blikotu nástupištních halogenek Tacitus zmizel. V Římě se v posledních letech prvního století přejedl Caesarových zápisků o Germánii a uši měl nesne-sitelně plné vyprávění legionářů a obchodníků, kteří se vraceli ze studeného Severu. Jako svobodomyslný muž byl syt pofl akování po stanicích metra antického Říma, hledání příležitostí potkat naživo některou z postav ze svých spisů. Sám jsem toho měl taky plné zuby a ihned mi bylo jasné, že náhlé elegantní zmizení Římanovi dik-tovaly jeho bohaté zkušenosti s podzemními místy. Sku-pina potomků odpadlíků germánských kmenů, oblečená do černých džínů a kůže, mě zahlídla, jeden z nich něco zakřičel, řetězy, které z něj visely jako z vánočního stro-mečku, zařinčely. Na horním světě byla půlnoc, když se spolu se dvěma jinými vydal ke mně. U Tacita hovoří deset údajů ve prospěch rodové kontinuity mezi Germány

16

a boveráky. Zaprvé: Tacitus sděluje, že Germáni obzvláštěv zimě rádi obývají vykopané jámy, které dávají teploa pro nepřítele jsou obtížně dohledatelné. Podíval jsem sekolem sebe a všiml si, že jsme úplně sami, já a přicházejícíkamarádi v černém v jejich bydlišti. Zadruhé: Ut primumadoleverint, crinem barbamque submitt ere nec nisi hostecaeso exuere votivum obligatumque vinutu oris habitum;když vyrostou, nechají si růst vousy a vlasy, a zakrátí jeteprve tehdy, až zabijí prvního nepřítele. Zatřetí: kdyžke mně přišel, zakřičel boverák ještě jednou, jeho kvílivý hlas zněl opuštěnou stanicí a ztrácel se ve tmě tunelůmetra, odkud se vrátil nanejvýš jako pištění potkanů.Tacitus opisuje válečné písně Germánů jako neharmo-nické. Jejich hlavním účelem bylo dosáhnout hrubéhodunivého zvuku. Během křiku si germánští bojovnícidrželi před ústy štít, aby dosáhli co největší rezonance.Místo štítu sloužil tento večer můj obličej, sliny z tem-noty křiklounových úst stříkaly dva prsty přede mnou.Začtvrté: Tacitus říká, že se umývají zřídka. Zapáté: nadústy, ze kterých ke mně vycházelo záhrobní chroptění,probodávaly nos dvě velké stříbrné náušnice. Nejodváž-nější z nich, říká Tacitus, nosí ocelový kroužek, jinak znak hanby. Nosí ho jako sponu, které se zbaví zabitímprvního nepřítele. Zašesté: z úst silně páchlo pivo, ri-tuální nápoj Germánů. Zasedmé: Convictibus et hospitiisnon alia gens eff usius indulget, quemcumque mortaliumarcere tecto nefas habetur. Dle Tacita se žádný jiný národ rrtak marnotratně neoddává zábavě a pohostinnosti jako

17

Germáni. Zaosmé: stříbra si cení víc než zlata, říká Ta-citus a dodává, že ne ze zvláštní lásky ke stříbru, nýbrž z praktických důvodů, protože hodnota stříbrňáků více vyhovuje jejich každodenním nákupům. S touto myš-lenkou jsem vytáhl z kapsy dvoueurovou minci a nabídl ji křiklounovi. Zadeváté (tu mám osobně nejraději): Ger-máni neměří čas na dny, ale na noci, ne světlem, ale tmou. Přesto mi srdce přestalo zběsile být, teprve když se roz-třásl peron. Za boverákem, za neviditelným obyvatelem podzemí, za poníženým germánským králem a ztracen-cem uprostřed moderního velkoměsta, za postavou, s níž jsme společně vrhali vějíř čtyř stínů, za tímto přeludem, který byl všichni a nikdo, za  tím tělem s pivní láhví v jedné ruce a s mincí v druhé, které se s vypoulenýma očima neustále pohupovalo tak blízko, že by se naše nosy mohly dotknout jako nosy líbajících se Eskymáků, se v hlubině tunelu ukázala světla metra. Zadesáté: kdo by také, ptá se Tacitus — aniž by respektoval nebezpečí strašlivého a neznámého moře — dobrovolně opustil Asii nebo Afriku nebo Itálii, aby navštívil Germánii, krajinu bez jakéhokoliv kouzla, s nevlídným klimatem, bez jaké-koliv útěchy jak pro toho, kdo obdělává její zemi, tak pro toho, kdo si ji jen prohlíží? Snad jen ten, dodává Tacitus, komu je Germánie domovem.

18

Tam, kde se Lietzensee ještě naposledy dotkne pobřeží a jako bledá vzpomínka na ledovec, o kterém jsme snili neznámo kdy, se konečně zastaví, je otvor v betonové kostce kostela svatého Canisia. Stopa božího nehtu, půlkruhový zářez v betonu opuštěný ve chvíli paniky? Ale dřevěné dveře jsou většinou zavřeny, jezuité sní svůj přísný sen a za každodenní modlitbou je potřeba putovat dál. V závanu automobilů, které jezdí po Bismarckstrasse, zavoní jih. Steinplatz je poslední kotviště Mediteránu.Odtam se rozlévá stinná zasněnost Carmerstrasse až po zhmotnění německé touhy po zemích, kde kvetou citronovníky i mimo skleníky: Savignyplatz. Po požárnízdi domu číslo dva leze stín domu Benjaminova dět-ství. A o něco dál, v čísle deset, je výkladní skříň, kde je na nejmenším místě určena literární a ještě nějaká jiná chuť západního Berlína. Knihy zírají na kolemjdoucího nekompromisním pohledem religiózních fanatiků. Je třeba myslet na příběh s kalichem, zavřít oči s přáním, ať to mine, čekat, čekat. Ale nejčastěji se to nepodaří. Oko přiláká červené záření v hlubině místnosti za výlohou knihkupectví: odraz světelného znaku apotéky Carmer.

O klášterech

20

Knihomanům, které začarovala výloha knihkupectví,svítí za zády, ale zároveň mysticky září v hloubce prostorupřed nimi. Difuzní červené světlo signalizuje potřebu du-chovní spřízněnosti. Nebo nutnost první pomoci, kdyžse v hloubce prostoru, jako milosrdná matka přicháze-jící zpod zkrvaveného kříže, objeví prodavačka s knihouna stříbrném podnose? Se zvoněním vstupních dveří jepříchozí vydán na milost a nemilost padlým literárnímdémonům, kteří se propašovali zpátky do nebe. Poníženějako nějaký poutník povystoupí, jen dva schody, a už jev nejvyšších sférách. Vzduch je nasycen vůní myrty kni-hařského lepidla a prachu, a ještě než se rozkouká, už seho dotkne drobně potištěné andělské křídlo některéhoz klasiků. Kdo vchází, nechává svoji sečtělost, svůj li-terární snobismus, ano, dokonce svoji kreditní potencivenku. Dvě místnosti, dvě modlitebny, od pekla do nebenic jiného než knihy, knihy, knihy. Přísný, graciózní,distancí naplněný pohled kněžky připomene každému,komu se podařilo na okamžik pozapomenout, že setrváváv naprosté nevědomosti. Jeden pohled a základ světa,který si příchozí tak dovedně vysnil, je zmařen. Tentochrám vládne podezřelými proroctvími. Věta Sfi ngy budenavazovat na druhou větu a ta zase na třetí a tak done-konečna. Kdo najde poslední knihu, chová ve svých prs-tech obětního beránka. Ti, kteří se v těchto místnostechscházejí k papírovému obětování, jsou plodem předpo-kladatelných náhod. Nikde jinde není pravděpodobnější,že při klanění nejvyššímu božstvu naletíš na mimózové

21

oči litevského kandidáta na Nobelovu cenu, na hřbet ar-gentinského nakladatele ohnutý k zemi v pláči milosti a odpuštění kvůli nevyplaceným tantiémám nebo na pře-kladatelku z daleké vlasti, která je tu inkognito. Ještě po deseti letech putování do tohoto svatého místa můj hlas zeslábne hlubokou úctou, dobrý den a na shledanou a děkuji, opouštějí rty plné povznesené křivdy. Přísné oči prodavačky jsou tehdy ponořeny do studia svatých pís-men rozsypaných po anotacích jako cukr na stříbrném podnosu. Nebo to není kniha, do níž zapichuje vidličku a nůž, nýbrž pouze svačina, rozprostřená na fragmentu aluminiové fólie mezi Sloterdijkem a bratry Mannovými? Ať už je to jakkoliv, není větší radosti než vzácné chvíle, kdy přísný pohled andělů strážných nechá návštěvníka o samotě. Tehdy zavřu oči a přiložím ucho k hřbetu knihy. Naslouchám jako nějaký doktor, jak bije Benjaminovo srdce, jak tluče Brechtovo srdce, jak tepe srdce E. T. A. Hoff manna, jak chrčí srdce Alexandra Döblina, jak švitoří srdce Else Laskerové Schüllerové. Osvícený a uklidněný odcházím v příliš hlasité samotě. Když vyjdu na denní světlo, vzlétne Hrabalův holub. Odkud se vzal? Nevím, ještě jsem nebyl zasvěcen do knih, které odhalují tajnou korespondenci mezi Berlínem, bohy a jím.

22

Ten, kdo sedí v prvním voze S-Bahnu jezdícího na západ,uvidí na zastávce Tiergarten obrovskou ulici 17. června s šesti pruhy, jak z dálky přetíná město jako na rozkaza mizí pod jeho koleny. Nejširší ulice Berlína, kdysi Allee nach Berlin, po roce 1933 východně-západní osa hlav-ního města rajchu. Sedmnáctý červen jí připsaly potla-čené protivládní demonstrace obyvatel metropole Ně-mecké demokratické republiky v roce 1953. Alej lemujímohutné litinové kandelábry. To je vše, co v Berlíně zů-stalo po Adolfu Speerovi, vůdcovu architektovi a tvůrcipřeměny Berlína na hlavní město Germánie. Zatímcodo mramoru, kterým byl kdysi obložen Speerův Hitle-rův vládní palác, jsou dnes zahalena monumentální kří-dla památníku sovětského vítězství v Treptowu a pilíře sovětského čestného pomníku v Tiergartenu, pouličníosvětlení zřejmě nikomu nevadilo. Z ptačí perspektivy vypadá uliční osa jako kus gumy ovinuté kolem dětskéhokotníku, přes kterou jsme jako děti skákaly.

Zrovna jsem ji přeskočil, ale u další fi gury, před pa-mátníkem zavražděným Židům, jsem se do ní zapletl.Dvojitá cihlová stopa v asfaltu, pár prstů žáka zdvižených

Další, prosím

23

v hodině dějepisu jako znak dotazu, vyleze z řeky, vyjde po schodišti vedle Reichstagu, dle nepochopitelné logiky osvobozeneckých bojů a úmluv odkličkuje doprostřed silnice, přeskočí na chodník. Jako kdyby zeď nezbou-rali, ale jenom ji ponořili do země. Nějakou dobu jsem stál v západní Evropě, pak se chodidla odrazila snožmo od země, jako by přeskakovala dobrá čtyři desetiletí, ve vrávorání svazovala minulost a soudnost a hru. Přes stopy berlínské zdi jsem přeskočil na východ, přitom jsem jako nějaký Peter Schlemichl skoro zakopl o svůj stín a upadl. Kam? Snad na bílý fl ek, který, a není to tak dávno, v plánech města, visících v podzemních stanicích v Západním Berlíně, označoval východní městské čtvrti. Ale raději než na metro nebo S-Bahn jdu na autobus. Když s  kolegyní spisovatelkou jednoho večera vystoupíme v blízkosti Kaiserdammu, ohlédne se po ulici 17. června, kde mraky ozdobily dubnovými večerními barvami Sie-gessäule s jeho zlatou Elsou a Brunem Ganzem nahoře. Sem jsem v osmdesátých letech chodila téměř každý den, řekne, a teprve roku 1989 jsem zahlídla velkou, červeně cihlovou stavbu radnice, která tak výrazně září ve večer-ním světle tam na východě. Stejně viditelná tam stála celých dvacet let předtím, ale neviděla jsem ji, protože nepatřila do mojí hemisféry. Zeď neodděluje jenom to, co můžeme vidět a co ne, odděluje především to, co chceme či nechceme vidět. O něco později čekám v bance a jako druhý na řadě přijdu k červené čáře na zemi. S požitkem stojím za ní jako za bariérou. Oběma nohama si na ni

24

stoupnu a nadechnu se jako v okamžiku dětského zne-pokojení a koncentrace před osudnou kombinací skoků.Jakmile zaslechnu další, prosím, nohy se mi znovu zaple-tou, červená páska na zemi se přilepí na moji podrážku,nechceme pustit jeden druhého.

25

Pochopitelně jsem ji musel koupit v obrovském mramo-rovém kolosu, který byl opakem toho, co sliboval název. Ka De We. Jako by se nějaký kojenec pokoušel vyslovit prvních pár slov, ale ještě mu to nešlo. Hlavní vchod vedl přímo na Kudamm, se kterým byly už století pospolu v dokonalé symbióze. Poté co za druhé světové války vyhořel Wertheim na Leipziger Platzu, to světové syno-nymum luxusu, zůstaly osamělými baštami rafi nova-nosti a konzumu. Těžko říct, kdo na kom parazitoval: největší nákupní ulice na největším nákupním centru, nebo naopak? Jeden od druhého nasávaly, co měly spo-lečné: nablýskanou chlubivost Západu. Přebrodil jsem se oddělením bělosti a zrcadel, ve kterých prodavačky kosmetiky pudrovaly své obličeje, a zadními dveřmi jsem vešel do jedné z bočních ulic, nedaleko od moskevského Arbatu. Vodka a matrjošky se na mě dívaly z malých obchůdků s  ruskými výrobky, postavy ze snů, které, stísněné, vypluly na povrch ze dna marnivosti berlín-ského vkusu. Potkal jsem ji na ulici pokaždé, když jsem den po dni chodil do Kaufh aus des Westens kontrolo-vat, jestli ještě mají vyvolenou mých snů. Jako u těch

Ka De We

28

nejvzácnějších bylo období vzájemného svádění zdánlivěnekonečné. Výkyvy nezpůsobovala cena, nýbrž vědomíosudovosti, protože jsem věděl, že obdivované přehyby kůže se stanou mou součástí. Že bude, tak jako já ji, nositmě, můj černý zápisník, tužku ukradenou v Ikea, vždy jinou knihu a už zcela ohlodanou Falkovu mapu metro-pole. Proto jsem náš společně strávený čas odkládal aždo dne, jenž již velice brzy hrozil skutečnou katastrofou.Najednou už nebyla na studeném skle police, kterou jsemdokonale znal. Zoufale jsem se ohlídl a spatřil ji, jak se,jako nějaká děvka, pověsila kolem krku neznámého. Kdyžji odložil, uměl jsem přečíst její náznak. Bez otálení jsemse jí chopil. Pravděpodobně bych koupil podobnou kde-koliv, ale jen tato pro mě představovala Berlín, opřený jako lehkomyslná dívka s kůží drsnou jako hovězina o mérameno. Živý záznam své fantazie jsem zahlídl o patrovýš, v oddělení pánského oblečení. I přesto, že kráčelijako pávové staveništěm mezi žebříky a barely a hroma-dami sádrokartonových desek, nepřítomnost čtvrté zdijim nákupní iluze vůbec nekazila. Později jsem je vidělještě jednou, v jedné z kaváren, které lemují Witt enberg-platz. Jejich svalnatá těla vystavila tetování drancujícímdrápům odpoledního slunce. Úzkými štěrbinami jakoby s kapkou žárlivosti hleděli jedovatě na obrys dvou žen-ských těl, která coby velké sklenice piva stála před nimina stole. Menší z nich, který se hlavou opíral vyššímuo rameno, ho teď hladil pravou rukou po zátylku, zatímcolevou nepřestával hladit svůj krk. Zhruba dvacet minut,

29

půl hodiny, si jeho prsty hrály s drobnými kudrnami na jejich šíjích. Jen když mu vyprahlo, přestal milence hladit, chopil se sklenice, upil, zatímco levou rukou se nadále hladil i během pití. Zaplatili každý svoje. Díval jsem se za nimi. Nejraději bych je schoval do své nové tašky, tak idylický byl obraz páru gayů v objetí, dvě si-luety slepené na neviditelném místě, které se pomalu ztrácely v davu igelitových sáčků, které chodily, ruku v ruce, s nakupujícími v dálce.

30