9. OPĚT ELBRUS, TENTOKRÁT P ĚŠKY Celé dva roky mne jako černá můra pronásledovala vzpomínka z pokusu o výjezd na Elbrus v sedle našich minimoto. Konkrétně to byl moment kdy stojím u chaty „Prijut 11“ zvedám ruku k vládci Kavkazu a říkám: „Nepokořili jsme tě Mingi Tau /v kabardinském jazyku "Dvouhlavá horo", což je místní název Elbrusu/, ale doufám, že jsem ti byli důstojnými soupeři. Pamatuj si, já se vrátím“. Řekl jsem jednou „já se vrátím“, tak se vrátit musím. Dal jsem slovo chlapa. Přesně o dvě léta později sedím v letadle a mířím do města Minerální vody, což je zhruba 250 km od místa nového souboje malého Čecha a zasněženého velikána. Přistání proběhlo v pořádku a já oknem letištní haly vidím motorkáře Kolju, který mi přijel naproti, jak na mne mává, když... když byrokratický šiml zas jednou hlasitě zaržal. Ani jsem nestačil sebrat bágl z dopravníku a hned se do mne zamiloval jeden z bdělých ruských celníků. Vyzval mne ať jej následuji do jeho kanceláře a kromě pasu a víza požaduje turistický voučr. V ten okamžik jsem pocítil mráz jak proniká mými chodidly, zvedá se ke kolenům a postupně zachvacuje celou mou maličkost. Voučr mi ruská ambasáda z nepochopitelných důvodů vypsala do Rostova na Donu, namísto požadovaného Elbrusu. Co teď? Pokud mu jej ukážu, riskuji, že mne pošle do kozácké metropole u moře a o horách si můžu nechat jenom zdát. Tak sázím vše na jednu kartu a lžu že požadovaný papírek jsem asi někde vytratil. Tímto odvážným tvrzením jsem státního úředníka neuspokojil a obávaná věta:“ „To budiem razbiraztsa“, byla horší než úder palicí po hlavě. To znamená minimálně několikahodinové zdržení. Nasazuji tón cestovatelské celebrity, upozorňuji na pas bohatě polepený vízy a jako trumf vytahuji z báglu ruský časopis, ve kterém je celých třináct stránek věnovaných našemu předloňskému pokusu o výjezd. Pohled celníka na barevné foto zabral. Já přitvrzuji sdělením, že jsem v minulosti pracoval na české ambasádě v Moskvě a stále mezi Rusy mám dost vlivných přátel. Neúprosný úředník cítí, že půda pod jeho nohama asi nebude tak pevná, jak si původně myslel a rozkazovačný tón se mění spíš v prosbu: „tak dej aspoň na láhev vodky“. „Zvítězil jsem“, chlad polevil, já velkomyslně podávám úředníkovi pět EURO a vycházím před budovu. „Sláva bogu“, vítá mne Kolja, "jak jsme viděli, že Tě berou dozadu, nevěřili jsme, že se setkáme

ještě dnes“. Zdravím se i s Sergejem, řidičem žigulíka, který mne odveze do hotelu bábušky Balužan, ve kterém jsme žili předloni. Projíždíme Pjatigorsk, v Baksanu odbočujeme vpravo a noříme se do skalního masívu „Baksanskoje uščelie“. Opět musíme zastavovat a zastavovat. Krávy, ovce, kozy dál klidně křižují hlavní komunikaci a na klení řidičů odpovídají lepivými, nevonícími materiálem vlastní produkce, kterým zdobí asfalt.

Jedna zastávka překonává i moji fantazii. Uprostřed cesty leží kůň. Nehýbá se. O sto metrů dál stojí místní policista. Prosím Sergeje ať zastaví a utíkám upozornit policistu, na živou překážku, kterou zřejmě srazilo auto. "Što slučilos? Lošaď a kdě ana?" (co se stalo, kůň? a kde je?) "Tam ležit, smatritě",(Támhle leží podívejte se) ukazuji. "No i što, pusť atdachňot" (No a co, jen ať si odpočine). Na takový přístup nemám protizbraň. Usedám zpět na sedadlo, koukám z okna a vzpomínám na chvíle, kdy jsem spolu z dcerou Ilonou ukusoval kilometry této cesty za řídítky benzinových dětiček mojí konstrukce. Symbolicky zastavujeme u soch stříbrných lvů, kteří chrání stříbrné siluety prvních pokořitelů Elbrusu. Po zhruba dvaceti kilometrech se v jedno hvězdičkovém hotelu objímám s motocyklovým matadorem a horským vůdcem v jedné osobě Givi Gvirdžišvilim. I "bábuška Balužan", jak jsme v minulosti

pojmenovali majitelku, mne vítá s neskrývanou radostí.

Trochou překvapení je pro mne složení naší skupiny. Očekával jsem známé motorkáře a nejednou vidím zcela nové obličeje. Jedná se o Giviho přátele, členy tanečního klubu "Rekuerdo" z Krasnodaru. kteří v Rusku propagují "Argentinské tango". Vůbec jsem netušil, že tvrdý chlap, motorkář a horolezec, jak se mi Givi jevil, dokáže ocelové svaly využívat nejen v extrémním podmínkám, ale také podřídit je romantickým tónům jihoamerického tance. Mlaďoši Andrej a Stas jsou fyzicky na výši. Zvlášť Stas, který je i učitelem tělocviku místní sportovní školy. Kromě nich poznávám „velkou Světu, Julku a malou Světu“. Ta jediná netančí, ale věnuje se horolezectví. Všichni přítomní využili krásné počasí, které panovalo do mého příjezdu a mají za sebou pár aklimatizačních výstupů na okolní štíty. U mne situace se opakuje. Bez přípravy opět po "hlavě nahoru". Teď konec úvah, rychle na kutě načerpat síly na zítřek. Jaký bude nevím. S mým

příjezdem se počasí změnilo a začalo pršet. Předvoj, přesněji my chlapi, se v úterý vydává do skal, aby „nahoře“ připravil ubytování i pro něžnější zbytek skupiny. Sergej nás vyváží do osady Azau 2300 m.n.m., kde silnice končí. Dál pokračuje jen rozmoklá horská cesta, nebo lanovka. Vzhledem k nákladu na zádech volíme druhou variantu. Staré rezavé kabiny pro 20 lidí jsou plně nahrazeny moderními kabinkami pro 6 lidí. Nová dráha má dva směry, nahoru a dolů, tak odbavování docela odsýpá. V mezistanici „Starý Krugozor“ vidíme, že moderní dráha pokračuje dál. Bohužel, zatím není v provozu. Nezbývá, než přesednout do historických kabin, které nebudí důvěru ani stylovými, hnědočervenými doplňky původního nátěru, ani romantickým vrzáním. Živě vzpomínám, jak se nám před dvěma lety za jízdy otevřely dveře. „Konec chmurných vzpomínek.“ Kabina dorazila do stanice „Mir“, která se nachází ve výšce 3500 m.n.m. Vycházím ven. „Cože? Je to opravdu místo, kde jsme před dvěma lety na motorkách umírali horkem?“. Dnes tu leží 20 centimetrů sněhu. Namísto skalnatého svahu vidím širokou horskou cestu, která v zimě slouží jako sjezdovka. "Jo, pokud by tady bylo takové před dvěma lety, trvala by nám cesta až nahoru k „Bečkám“ tři hodiny a ne dva dny." Teď ovšem není čas na úvahy. Urychleně musíme vyřešit základní otázku, jak dál. Hustě sněží a nepříjemně fouká.

Zastávám názor, odšlápnou zbývajících 300 výškových metrů po svých. Tam postavíme tábor v našem "orlím hnízdě". Givi mé nadšení brzdí. Usedá na sedátko lanovky československé výroby, kterou jsme zde instalovali v roce 1960 a vydává se nahoru do oblak. Vrací se po nekonečné hodině. "Nahoře je volný jeden mobilní kontejner. Zamluvil jsem ho, ale musíme tam být co nejdříve".Jsem trochu zklamaný. Výšlapem této etapy jsem se chtěl trochu rozcvičit. „Co se dá dělat. Čas je prvořadý a daný úsek jsem před dvěma lety odšlápl čtyřikrát", ospravedlňuji se před svým svědomím. Usedám na sedátko otevřené sedačky. Na levé předloktí navlékám popruh svého batohu, na pravou bágl Giviho. Ve spěchu jsem docela zapomněl na rukavice. Vznášíme se bílou tmou zavěšeni na laně. Skály dole jsou jednou těsně pod chodidly, podruhé mizí ve stometrovém nedohlednu. Krystalky ledu hnané větrem nepříjemně píchají do tváře a především do prstů křečovitě zaklesnutých do sebe. Batohy jsou těžší a těžší. S obavami sleduji, jak zledovatělé prsty kloužou a sevření se rozevírá. „Šmárjá, to snad ne. Musím to vydržet.“ Povedlo se. Po nekonečných dvaceti minutách doslova vypadávám ze sedátka u deseti cisteren upravených na ubytovny. Právě tato obydlí, nacházející se ve výšce 3800 m.n.m. dala stanici název „Bečky“.

Úkolem středečního dne je vytvořit druhý tábor, odkud budeme mít k vrcholu blíž. Karta padá na Kolju, Sergeje a mne. Zbylí kolegové se vrací do Čegetu, aby pomohli děvčatům. My tři bereme batohy se zásobami jídla, vařiče, stany.... Ouha, zavazadel je pro tři nějak moc. Musíme se o ně podělit. Kluci mi hází na záda druhý menší batoh. Těch pár kil navíc se mi připadá jako tuna. „To snad nemůžu unést.“ S obavou koukám na nohy, jestli se pod tíhou nescvrkávají. "Je to dobré, nohy drží". Pomalu vyrážíme do bílé clony. Počasí je stále psí. Vítr nás nepříjemně bičuje zmrzlými krystalky do tváří. Vidět je na pět metrů, tak jdeme více méně podle stop.

Stoupání od Beček k Prijutu 11 není příkré, ale hluboký sníh dává zabrat. Při každém kroku zapadáme po kolena. Jdeme pomalu. Dýcháme zhluboka. Zhruba každých 50 metrů zastavujeme a dopřáváme tělu chvilku pro relaxaci. Objevil jsem si velmi účinnou polohu odpočinku. Při zastávce zapíchnu hůlky půl metru před sebou, předkláním se a naléhám hrudí na pěsti svírající hůlky. Tímto předklonem přenáším na hůlky část ze zátěže na zádech. Pod Prijutem úhel svahu příkře narůstá. Už jsme přivykli a hlemýždím tempem se suneme dál nahoru. Tábor číslo dvě vybírá Kolja. Je to místo ve skalním pásu mezi Prijutem a Skálami Pastuchova. Vítr fičí

nezmenšenou silou. Každý hledá pro svůj stan místo v závětří, kde plátěné obydlí bude částečně chráněno. Nacházím úplně ideální plácek přesně pro jeden stan, ze tří stran chráněn skálou. Kolja mne před tímto místem nevím proč varuje. Nedbám, asi závidí, že on tak hezké místo nenašel. Kusem povalujícího plechu začínám srovnávat terén. "Tak proto", pochopil jsem, když pod vrstvou bílého sněhu narážím na další vrstvu, zcela jiného zbarvení… Znechuceně se vydávám hledat nový plac. Stany kluků už stojí, zatímco já teprve zatloukám skoby do zmrzlé země. Kluci jsou

kamarádi. Nenechají mne ve štychu a stavbu mého, vlastně Giviho stanu dokončujeme společně. Vítr se mění ve vichřici. Urychleně dolujeme z ledu balvany a stavíme kolem stanů ochranné valy. Ty je snad trochu ochrání. Nabírám do ešusu sníh, abychom promrzlá těla zahřáli horkým čajem. Ouha. Plynové zapalovače v řídkém vzduchu nefungují. Ještě, že Rusi mají klasické zápalky. Plynový vařič také odmítá spolupráci. Teprve když jsme bombu nahřáli vlastním tělem, dává si plamen říct. Balím se do spacáku a při kvílení vichřice se chystám se zalehnout. Nečekaně přichází zpráva od Giviho“ „Vraťte se zpátky“. Zatahujeme zipy stanů, skoby šňůr pro jistotu

zatěžujeme velkými kameny a ponecháváme tábor svému osudu. Elbrus se mi určitě mstí za předloňské rouhání. Je čtvrtek, jsme tady už třetí den a náznak na vyjasnění v nedohlednu. Radíme se jak dál. Zítra musíme vyrazit i kdyby se čerti ženili. Budeme ve výšce kolem 4000 m.n.m už čtvrtý den a podle Giviho i přes aklimatizaci bude organismus člověka

z nížin brzy vysílen. Ještě jeden den a musíme dolů dotankovat nový kyslík a posílit červené krvinky. "Zrušte tábor a všechno sneste sem. Já domluvím ratrak, abych vám kompenzoval ty dvě cesty." Tentokrát jdeme nalehko, tak cesta ubíhá daleko příjemněji. Snad i proto, že nás doprovází dívčí štěbetání. Givi usoudil, že výšlap na vrchol bude pro kolegyně náročný a výstup jim zakázal. Cesta do druhého tábora měla pro ně být malou náplastí. Stále fouká, chumelí, ale psota oproti včerejšku přece jen polevila. Stany nacházíme zasypané sněhem, ale neporušené. Děvčata vaří čaj a z mých paštik připravují chlebíčky. My jsme mezi tím sbalili stany. Vše nakládáme na záda a opět

scházíme dolů. Zítra nás čeká den "D".

Páteční noc byla krátká. Vstáváme ve dvě v noci. Vycházím ven provézt sněhovou hygienu. Vítá mne nebe plné zářících drahokamů. Bleskově dřu kůži zmrzlým sněhem a vytírám se ručníkem. Dávám kalorickou snídani a zapíjím ji asi litrem slané vody. Sůl drží vodu a tu bude organismus potřebovat. Stas s Andrejem uvařili fazolovou polévku a zvou i mne. Moc se mi do ní nechce, ale nemůžu urazit. Přeplňuji žaludek ještě obsahem talíře, ale cítím, že mi nějak nesedl. Už během čekání odbíhám do dřevěné budky na okraji skály. Druhé návštěvě mi zabránil příjezd

„sněžného korábu.“ Ratrak nás vyváží zhruba do míst, kde ještě včera stály naše stany. Vlastní výstup pro nás začíná kousek pod "Skalami Pastuchova". Řetízek světýlek před námi narušuje noční čerň a ukazuje stezku, která očekává i nás. Krok za krokem stoupáme. Po levé straně obcházíme skály, které dostaly jméno po jednom z prvních

pokořitelů tohoto vyhaslého vulkánu. Příkrý sráz a nepříjemný mráz zpomalují. Sedmdesát kroků zastávka a vydýchat. Jdeme za sebou v husím uspořádání. Stále častěji zastavujeme abychom organismus dotankovali kyslíkem, které plíce v řídkém ovzduší dychtivě lapají. Elbrus není hora náročná na techniku. Jeho obtížnost spočívá v řídkém vzduchu. Asi je to dáno vlhkostí ovlivněnou dvěma moři. Podle tvrzení Giviho kyslíková náročnost Elbrusu odpovídá himalájské sedmitisícovce. Pomalu se suneme tmou. Pravým okem sledujeme pozvolné rozjasňování na východě. Šedesát kroků zastávka a vydýchat. V momentě, kdy překonáváme výšku 5000 m.n.m. zastavujeme a kocháme se nádhernou scenérií,

kdy sluneční paprsky vrhají několik desítek kilometrů dlouhý stín pána Kavkazu. Rychle zaplňujeme paměťové karty fotoaparátů tímto

pomíjivým okamžikem a dál stoupáme ledovou plání. Šedesát kroků, zastávka, vydýchat. Padesát kroků, zastávka, vydýchat. Jdu zatím bez maček a je to chyba.

Podrážky nepříjemně kloužou a musím vydat dvakrát víc energie. Čtyřicet kroků, zastávka vydýchat. Třicet kroků, zastávka vydýchat.

Zdá se to nekonečné. Při pohledu zdola se vzdálenost od "Skal Pastuchova" do sedla zdála jen kousíček. My se vlečeme už čtyři hodiny, ale přechod z příkrého svahu na volnější traverz stále nevidím. Naopak hrdě strmá špička západního vrcholu, které jsme se zdola obávali se mírně sklání a už nevypadá tak hrozivě. Třicet kroků, zastávka, vydýchat. Dvacet kroků, zastávka, vydýchat. Konečně dosahujeme paty východního vrcholu. Už nejdeme do kopce, ale kopírujeme vrstevnici. Třicet kroků, zastávka vydýchat. Dvacet kroků, zastávka vydýchat. A jsme tady !!!

Ocitáme se mezi dvěma vrcholy hory, které připomínají prsy mladé ženy. Jsme ve výšce 5417 m.n.m. a můžeme si dopřát malý odpočinek, Tuto siestu u mne kalí potřeba opět si odběhnout. Fazolová polévka zahájila druhé dějství. Rozhlížím se kam… ? Sedlo je poměrně široké, ale lidí

plno a všude je vidět. Sláva, na jižní straně západního vrcholu vyčnívá ze sněhu kus skály. Tam se dá v nouzi skrýt před zvědavými zraky horalů. Sníh nepříjemně studí na těch nejcitlivějších místech, ale úleva tuto nepříjemnost bohatě vyvažuje. Do osobní knihy rekordů si tak připisuji nejvýše položené místo.... Z naší šestice nacházím po návratu čtyři kolegy. Chybí nejzkušenější - Givi. Přichází se značným zpožděním a z očí mu čteme vyčerpání. "Dvacetkrát jsem Elbrus vyšel bez problémů a po jedenadvacáté mi dochází dech". Podávám Givimu tabletu Megacéčka a dvě

tablety Guaramy. V čase kdy ostatní odpočívají, usedám na batoh a snažím se upevnit mačky. Tyto jsem koupil při výprodeji vojenské výstroje. Na první pohled se nelišily od moderních modelů a já se radoval z nemalé finanční úspory. Že upevnění není pomocí řemínků jsem přehlédl. Teď ze všech sil, vážu

upevňovací tkaničky jako skaut při lovení bobříka dovednosti, ale "mačky" vždy po dvou krocích odpadávají. Obracím se na Giviho, který mezi tím pookřál, s prosbou o pomoc. " Á, to jsou ty odborářské", směje se Givi. „Odborářské, neodborářské, ukaž jak je uvázat“, žádám. Já nevím, já takové nikdy nenosil“, To je průšvih. Vztekle omotávám každou botu jako mumii. Hurááá. Povedlo se. Vstávám a směle vykračuji proti svahu vyššího z obou vrcholů. Jásání bylo předčasné. Po deseti krocích pravá mačka, odmítá další cestu a umíněně leží na ledu. Co s ní? Házím ji do batohu a pomalu šlapu za Sergejem. Levá noha drží pevně, pravá klouže. Není to dvakrát příjemné, protože sklon svahu je 70%. Stabilitu musím udržovat křečovitým opřením do hůlek. Andrej a Stas nabití mladistvou energií se postupně vzdalují a nakonec mi mizí z očí. Také Koljův krok je o pár centimetrů delší a tak ve svahu nakonec osaměla dvojice, Sergej a já. Dvacet kroků, zastávka, vydýchat. Patnáct kroků, zastávka, vydýchat. Ten vrchol je snad nekonečný. Konečně, zákrut doleva a strmý svah se mění ve vrcholovou pláň. Sergej i já usedáme do sněhu, podáváme si ruce a zvedáme je vysoko nad hlavu.

Sluníčko se opírá do bělostné plochy. Sníh jiskří jako nekonečná pokrývka diamantů. Vzduch je křišťálově průzračný. Na jihu vidíme vrcholy vzdálené snad sto kilometrů.

Na severu se pod námi rozprostírá pláň mraků, mezi kterými probleskují úrodné lány stavropolské nížiny. K vrcholu zbývá ještě nějaká stovka metrů, ale to už bude téměř po rovině. Jen těsně před špičkou je ostrý výšvih který pokořitelé žertem označovali za nejtěžší. Dané dvacetimetrové převýšení zdolávám bez problémů i když mne zradila i druhá mačka. Ach, tak to byla jen horolezecká latina. Překvapuje mne, že nejvyšším bodem není ostrá jižní hrana, ale mírné návrší na západě, vyznačené asi metr vysokou kamennou mohylou. Stas s Andrejem se chystají dolů, Kolja s námi zůstává. Vyčerpání mizí a nastupuje pocit nevýslovného štěstí. Stojím na nejvyšší hoře Ruska ve výšce /podle posledního měření/ 5646 metrů. Vlastně je to i nejvyšší hora Evropy, protože vrcholy Elbrusu leží asi deset kilometrů od hlavního hřebene Kavkazu a ten tvoří hranici

mezi Evropou a Asií. Po chvilce radosti z vítězství sama nad sebou činím zásadní rozhodnutí. Beru proradné mačky

a s pietou je ukládám pod fotografii umístěnou na kamenné mohyle, pod fotografii ukrajinského horala, který se z tohoto místa už domů nevrátil. „Dolů vás potřebovat nebudu.“ Zbrklé rozhodnutí, nebývá to pravé ořechové. Počátek sestupu vrcholovou plání je příjemný. Pak ostrý vracák... Hrome, svah do sedla se zdá mnohem hrozivější než při cestě nahoru. „Jsi bez maček, tak opatrně", opakuji si. Nejdu proto po vyšlapané pěšince, ale zhruba metr na ní. Je to obtížnější bořit se v hlubokým sněhem, ale jistě bezpečnější. Bezpečnější - to bylo jen zbožné přání. Při jednom kroku sněhová vrstva povoluje, noha se několikrát bezmocně opřela do prázdna a moje nepřirozeně nakloněné tělo padá přes záchrannou pěšinu a bezmocně klouže dolů do hlubiny. Ne, toto nebyla promyšlená reakce, ale pud sebezáchovy. Nechávám ruce sklouznout od rukojetí hůlek až dolů k plastovým růžicím a špičky hůlek zabodávám od ledového škraloupu. Hurá, povedlo se!!! Zastavuji se zhruba pět metrů pod pěšinou. Jako ruka anděla spasitele mi připadá hůlka podaná Sergejem, který neváhal a na dva kroky opouští bezpečí ledového chodníku. Jako tonoucí se chytám stébla ve formě podané hůlky a škrábu se na zledovatělou diagonálu. "Vždyť o nic nešlo", uklidňuji se vlastním přesvědčením. „Sletěl bych jen do sedla a tam se zastavil“ Pohled dolů mne přesvědčuje o omylu. Uprostřed mezi vrcholy ještě nejsme. Stojíme na severní části západního vrcholu a namísto sjezdu po příjemného „mezikozí“ by následoval pád po skalní stěně a následné rozšíření seznamu obětí této hory. Teď před každým následujícím krokem prověřuji pevnost podkladu a prsty svírají rukojeti hůlek tak silně, že je dolů snáším téměř deformované. Podařilo se. Podruhé prožívám okamžik duševního klidu. Zastavuji se s dvojicí Ukrajinců. Blahopřejí mí k výstupu a hostí mne čajem z termosky a čokoládou. Já nové přátele na oplátku obdarovávám hrozinkami, oříšky a Tatrankami. Je půl jedné, teplota -9°C. Noví kolegové prozrazují, že se chyst ají na nižší, východní vrchol. Přiznávám, že mým přáním bylo zdolat vrcholy oba. Jenže teď mne nějak přepadla „leň“ . Sám sebe omlouvám, že bez maček by to bylo hodně riskantní. Loučíme se. Přátelé míří vzhůru a já s lehkostí v srdci i nohou, dlouhými kroky pádím k našemu táboru. Jde mi to opravdu dobře a zhruba po kilometru doháním Andreje a Stase. Vyprávíme si své pocity z výstupu, když zrovna mezi Skalami Pastuchova opět pociťuji vnitřní přetlak. Fazolová polévka slaví třetí dějství. Oddalovat vyrovnání přetlaku hrozí praním prádla, což v tomto mrazu a této výšce nebude snadné. Prakticky uprostřed rozhovoru odbočuji najít příhodný balvan, kterých je ve Skalách Pastuchova dost a dost. Těžko se popisuje jak náročná je operace, když člověk musí ze sebe shodit několik vrstev oděvu a čas přitom běží tak rychle !!! V takových situacích se oděv neskládá do „komínků.“ Uvolněný a oblečený spokojeně sestupuji k Prijutu 11. Pošlu známým SMS, že výstup dopadl OK. "Šmárjáá, kde mám mobil?“ prohledávám kapsy, "že zůstal u toho balvanu. Velice nerad se obracím a po vlastních stopách se opět vydávám vzhůru. Unavený dorážím k označkovaném území, ale po mobilu ani vidu ani slechu. "Je to vůbec tady?" říkám si nejistě, podobných balvanů jsou tady desítky. "Je to tady", identifikuji otisky podrážek ve sněhu. Znovu horečně prohrabávám kapsy. "Doprčic, mám ho". V zapadlém koutku kalhot nahmatávám vymoženost techniky, umožňující spojení s okolním světem. Takže kilometr navíc jsem si přidal vlastní hloupostí. Sestup k Bečkám uplynul jako mávnutí kouzelným proutkem. Děvčata stihla postavit stany, ve kterých už odpočívali kolegové, kteří sestoupili bez zdržení. Chybí jen Givi. Vážně začínám mít strach. Kolem páté hodiny doráží i on. Pusu má od ucha k uchu a jeho vyčerpanost asi odvál západní vítr. "Potkal jsem tam známé a vylezl jsem s nimi západní i východní vrchol. Tento úspěch jako by mu dodal energii a plánuje okamžitý sestup dolů. Lanovka už nejezdí. Sergejovi se však daří domluvit s řidičem terénního "Uralu", že nás dolů, za patřičný obnos, sveze. Musíme ale počkat až opraví přetržený pás "ratraku", což bude trvat asi dvě hodiny. Dvě hodiny se natahují na čtyři, pak na šest, nakonec osm. Mezi tím pořádně přituhlo. Mráz nepříjemně štípe do tváře. Znovu začíná chumelit. Podupáváme, chodíme sem tam, ale chlad zachvacuje nejprve prsty u nohou a postupuje výš. Děvčata našly azyl ve vytopené kabině "ratraku". Mužská část dopíjí láhev vodky, kterou jsem měl dosud ukrytou v batohu. Zhruba v jednu hodinu po půlnoci konečně házíme bagáž na korbu. Chumelenice, která dole se mění v déšť nás provází až k hradu bábušky Balužan. Sobotní dopoledně jsme prospali. Odpoledne nám Givi připravil malé překvapení - návštěvu jednoho z nejznámějších minerálních pramenů Kavkazu - "Narzan. " Alkalická minerálka Narzan je v Rusku stejně populární jako u nás Mattoni, Poděbradka, nebo Vincentka. Něco jiného je otevřít láhev, něco jiného vidět tuto energetickou vodu tryskat přímo ze země. Není tady žádná kolonáda,

jako v Karlových Varech, či Minerálních Vodách. Pramen vytéká z ocelové trubky a barví místní potok hnědo-červeným odstínem železitých usazenin.

Piji přímo z trubky, abych nepřišel o uhličitanové bublinky. Z příjmu horských minerálů mne vytrhuje rozjařený křik. K pramenu běží několik chlapů v prostěradlech a za veselého výskání se vrhají do syčícího proudu vody. "To je ten zdroj kavkazské dlouhověkosti", slyším odněkud. „Já chci také

dožít stovku", říkám si a když se místní mužici náležitě poveselili, shazuji šaty a vrhám se do ledového proudu také. Neutírám se , abych vrstvu léčivých solí nesetřel. Po návratu do Čegetu, procházíme místní trh, kupujeme suvenýry a labužnicky si pochutnáváme

na šašlicích. Zlatým hřebem večera je návštěva "bani" klasické ruské sauny, ve které párou rozehřáté tělo, šlehané březovými metličkami doslova mládne. V neděli se chystáme na cestu do svých domovů. U bábušky Balužan si objednáváme kavkazské národní jídlo, kořeněné skopové zapečené v s bramborami. Osobně si v jídle nevybírám. Jedl jsem škeble, šneky, žabí stehýnka, ale teplý nepříjemně vonící lůj jsem polykal s maximálním sebezapřažením. Bábuška Balužan mi připravila překvapení. Nečekaně přichází mezi

nás a podává mi tenkou téměř metrovou láhev ve tvaru kinžálu, naplněnou výborným koňakem. "To máš ode mne hrdino". Jsem trochu zaskočen. Nečekal jsem to a obdarovávám bábušku alespoň dózičkou parfému. Sedíme a hodnotíme společný týden. Je to poslední společné setkání. Sergej jede do Nalčiku, Kolja do Kovrova a já musím využít pohostinnosti Giviho a spolu s ostatními jedu do Krasnodaru.

Je nás sedm a do auta Julky se vejde jen pět lidí, Givi přijel na motorce. Nasazuji přilbu a

usedám za záda motocyklového matadora. Během šesti set kilometrů se spolujezdci mění. Večer usedám u slavnostní večeře připravené hostitelovou ženou. Ráno kupuji lístky a usedám do letadla. Koňakový kinžál mi pohraničníci vzít na palubu nedovolili. Zůstal v zemi, kde jsem jej dostal. "Já se pro tebe vrátím," slibuji.

Jak to dopadlo? To už je zase jiný příběh.