Hrozba nakažlivé hysterieHerečka, diplomatka a politička MAGDA VÁŠÁRYOVÁ se chystá na novouroli - stane se vysokoškolskou učitelkou. Jistě ji zvládne s grácií. Vždyť tahle

dáma čelila nepochybně obtížnějším výzvám: brutálním hrozbám teroristů čidomácímu mlčení manžela, poetického baviče Milana Lasici.

32

eště se k vám hlásí fanoušci?Zrovna včera, když jsem v Praze vystupovala z auta, přiběhl jedenpán a klekl si přede mnou na kolena. A pakjsem v restauraci dostalapřednostně stůl. Ještě mohu trošku těžit ze své staré filmové slávy.Zažila jste i odvrácenou stranu přízně? Dotěrné fanoušky nebodokonce fanoušky pronásledující?Jistě. V době, kdyjsem byla asi nejvíc známá,jsem nějaký čas mělai policejní ochranu. Pronásledoval mě jeden pán, který rád škrtil.Chtěl se se mnou oženit. Jednou mu můj tatínek omylem otevřel- stál před dveřmi s opelichanou kytkou ukradenou na hřbitově,že jde žádat o mou ruku. Tatínek se ho zbavil. Ale pronásledovalmě urputně.

Jakjste to řešila?Byla jsem vycvičená nezůstávat sama a nikomu neotvírat. Tatínek se mnouchodil od domovních dveří k autu, na místě natáčení u auta čekali kolegové.Kapitán od policie říkal, že ho nemohou zavřít, když se o nic nepokusil, že prýje pod lékařským dohledem a bere léky. Ale pak ho zavřeli, protože se skutečněpokusil uškrtit nějakou modelku známou z prvních stránek časopisů. Telefo-novali mi, že ho vsadili do vězení, pak mi zase telefonovali, že ho pustili. Aleuž se neobjevil. Do čtyřiceti byl úplně normální, měl ženu a dvě děti, pak mupřecvaklo v hlavě.Po dvaceti letech herecké slávy jste se po revoluci stala diplomatkou, pakpolitičkou - příští rok vám končí poslanecký mandát. Na podzim se z vás sta-ne vysokoškolská učitelka, budete přednášet studentům pražského CEVROInstitutu. U� jste někdy učila?V devadesátých letech mladé diplomaty protokol, v době, kdy u nás univerzityteprve začínaly učit diplomacii a zahraniční politiku. Moc se na učení těším,doufám, že se přihlásí dost studentů. Když totiž učíte, hodně se sama naučíte.Učeníje proces učení i pro toho, kdo učí. Člověka to omladí. Vzpomínám,jak miučení mladých lidí přeoralo zažité postupy a jistoty, nabouralo věci, které jsempovažovala za stabilní. Připravila jsem si třeba přednášku, kterou jsem postavi-la na jednom motivu z Babičky Boženy Němcové, ale ukázalo se, že tu knihu veskutečnosti četli jen tři studenti. S tím jsem nepočítala. Musela jsem překopathodinu. Učení vás nutí být flexibilní a kreativní a taky třeba začít používat novýslovník. Živě si vzpomínám, jak jsem odcházela ze své první odučené hodiny -citiIajsem sejako po omlazovací kúře,jako po vnitřní plastice. Doufám, že si tozopakuji. Ale učení rozhodně není vše, nač bych se chtěla dál zaměřit.Jste zakladatelkou první slovenské asociace pro zahraniční politiku SFPA,vracíte se tam?Ne, zůstávám pouze v dozorčí radě SFPA. Je to dobře fungující organizace,povedlo se mi do ní dostat dobré lidi, takže jsem mohla předat bez obav otě-že, ti mě nepotřebují. Budu se věnovat společnosti Via Cultura, chci se zabý-

vat kulturní politikou. A zároveň chcičas a energii investovat do ženskéhospolku Živena.Ženský spolek Živena? Co to je?Je to sto čtyřicet šest let starý sloven-ský ženský spolek, spolek žen demo-kratek, které si mě zvolily za před-sedkyni. Za komunistů byla Živenazakázána, ale hned v prosinci 1989vyšel v novinách krátký inzerát: "Ži-vena, užje čas ..." a spolek se obnovila navázal tam, kde skončil. Pokudplatí, že jedena dvacáté století je sto-letím žen, musíme mít silnou organi-zaci. Chci z Živeny udělat nikoli spo-lek o vaření, ale sdružení žen, jejichžhlas bude slyšet.A co by mělo být slyšet především?Třeba že nedáváme ženám dobrépodmínky k tomu, aby měly děti, abyměly víc dětí a třeba i dřív. A nejdeo peníze. V tomto ohledu není nikdydostatečně dobrá doba mít děti. Alespolečnost vytváří na ženy neuvěři-telný tlak, že musí být super matka-mi, a sráží je, když "dostatečně dob-rými" matkami nejsou.V jakém smyslu?Nevím, jestli jste si všimla, že sou-časné školy vyžadují po rodičích- hlavně po matkách -, aby se učilis dětmi doma. Zřejmě proto, že se jimuž nechce učit. A tak děti učí matkya babičky, které nemají pedagogickévzdělání. Často čtu, že se dnešní ro-diče málo věnují dětem. To je hrubýnesmysl. Nikdy, nikdy se rodiče ne-věnovali dětem jako dnes. Ale stálejsou to hlavně matky, tlak je cílen naně, na nich totiž leží většina starostío výchovu, péči, organizaci. A zůstá-vá na nich po celý život. Chci, aby nás -+

34

"Šílím, kdyžčtu: Pořád.Jenomvyjednávají.No jistě!Jinak bypřece byla"IL "va KQ.

ženy bylo slyšet, chci dostat více žen-ských otázek na politickou půdu.Jak vnímáte mladé lidi? Každá staršígenerace má tendenci říkat s pohor-šením: Ta dnešní mládež!Řekové dokonce o "dnešní mláde-ži" napsali hru. Je to pořád stejné.V jádru nejsou jiní, než jste byla vynebo já. Na každém z nich ale pochvilce poznám, jak byl vychován.Generačně bych odlišnosti nehleda-la, jen v prostředcích. Tahle mladágenerace se narodila už v elektronic-kém věku, má k dispozici úplně jinékomunikační prostředky, ale jinakje stejná. Jsem přesvědčena, že in-stituce mohou k základní civilizač-ní orientaci lidí přispět už jen málo.To nejdůležitější se v nás formuje dopěti let. Do pěti let se naučíme, kdoje vinen, kdo je zodpovědný a kdo mipomůže. A když budeme celé dětstvíslýchat tatínka nadávat na ty nahoře,kteří za všechno mohou, těžko se topak mění, do vyrytých základníchmřížek jen dokládáte informace. Takjako když držíte vidličku.Vidličku?Jo. Jak jste doma v dětství držela vi-dličku, tak ji budete držet celý život.

Většina Čechoslováků ji drží jakolžičku, ne jako bodec, podle tohookamžitě poznám našince v zahra-ničí. I když se ve společnosti budetesnažit držet ji správně, bude to provás nepohodlné, přestanete si dávatpozor a šup, držítejijako lžičku. Říkáse tomu kindrštúbe - co se nenaučítedo šesti let ve svém dětském pokoji,už nedoženete. A to platí i v otázkáchvnímání ostatních lidí, politiky, spo-lečenských problémů.Není to ale začarovaný kruh? Pokudjsem se naučila držet vidličkušpatně, učím své děti držet vidličkušpatně. Ony pak své děti taky naučídržet vidličku špatně. Je možné tenkruh prorazit?Věřím, že ano. Proto je potřeba věno-vat se matkám a babičkám, které majína děti do šesti let největší vliv. Po-kud chceme změnit mladou genera-ci, můžeme to udělat jedině přes ně,přes matky a babičky ovlivnit vztahbudoucích dospělých k veřejnémuprostoru, k politice, k jiným lidem.Proto taky v Živeně chystáme kultur-ně-civilizační programy pro mladématky a babičky, semináře o demo-kracii, právním státě, odpovědnosti.Na vás měl zásadní vliv váš otec.Mluvíte o něm jako o "výlučném"člověku, že to měl jako "výlučný"člověk na malém městě, tedy v Ban-ské Štiavnici, těžké a vy s ním. Proč?Poutal na sebe pozornost a na malémměstě se neschováte. Odmítl vstou-pit do komunistické strany, chodil dokostela, jeho bratr žil od roku 1947v Americe. Můj tatínek byl ve měs-tě velice známým a velice obávanýma přísným profesorem literatury a slo-venštiny a na Slovensku velice zná-mým, dnes bychom řekli bavičem,tehdy konferenciérem. V padesátýchletech si vymyslel a stvořil postavičkuhorníka jménem Nácko zo Štiavnice,Nácko jako Jan. Nácko mluvil štiav-nickým dialektem, který sám o soběpřipadal lidem veselý, a byl velice vtip-ný. Tatínek s ním měl velký úspěch,dokonce vystupoval v silvestrovskýchestrádách v rozhlase. Byl slavný a myse sestrou jsme tak od dětství byly

velice "slavné" s ním. Bylo to těžké.V šedesátých letech ten maloměstskýtlak a dohled nevydržel a odešli jsmedo Bratislavy. Tam jsme se víc ztratili.Prý jste už v sedmi letech byla navýslechu.Nebyl to přímo výslech. Přišli zamnou do školy, zavolali mě do ředitel-nya ptali se, jakým jazykem mluvímedoma. Moje maminka byla Němka,vyrůstala jsem jako bilingvní dítě, alevěděla jsem, že to nesmím nikde ří-kat, byla jsem trénovaná. Stejně jakojsem nesměla prozradit, že zakázanéknížky jsou pod uhlím. Později jsemale zažila domovní prohlídky. Přišliv dlouhých kabátech a vyházeli všech-ny knížky z knihovny, hledali něco, začby tatínka mohli zašít. Objevili maloureprodukci Mony Usy, tvrdili, že to jePanenka Maria, a vzali otce s sebou.Nevěděli jsme, kdy a jestli se vrátí.Naštěstí se vrátil. Ale mám to v sobě.Vyrostla jsem v takovém prostředí.Zároveň to asi bylo prostředí velmiinspirativní, že?Nesmírně. Nemusela jsem se ve ško-lách učit nové věci o historii, tatínekmi už někdy v pěti letech řekl všech-no, co o historii věděl, včetně infor-mace, kdo je Tito. Viděla jsem totižnápis Tito, krvavý pes, tak jsem chtě-la, aby mi ho tatínek vysvětlil. Kdyžjsem se stala velvyslankyní v Polsku,bavila jsem se s lidmi o Katyni - tvrdi-li, že opravdu nevěděli, že hromadnouvraždu důstojníků a výkvětu jejich ná-roda měli na svědomí Sověti, ne Něm-ci. Přitom já jsem to věděla odmalič-ka. Tatínek mi to řekl. Bral mě jakorovnocenného partnera do debaty.Když jste byla už jako malé dítěobeznámena s tím, že žijete v ne-přátelském režimu, neměla jstestrach?Ne ne, strach ne. Jen jsem byla zvyk-lá dávat si pozor. A ničemu se nedivit.Když po uvolnění koncem šedesátýchlet přišla normalizace a všechny ko-munistické hlouposti začaly nanovo,když mě například vyhodili ze školynebo z divadla nebo když o mně ředitelFilmexportu napsal pamftet, nedivilajsem se, neztrácela jsem energii, byla

jsem připravená. Jediné, co si vyčítám,je, že jsem na počátku osmdesátýchlet ztratila naději. Uvědomila jsem sito ale až zpětně. Jsem vychována jakokřesťanka, ale až do roku 1989 jsemnechápala, proč je na roveň stavěnavíra, láska a naděje. Až po roce 1989mi došlo, že bez naděje jste ztracena.Jakjste žila v beznaději?Naději jsem přetavila do rodinnéhomikrosvěta. Měli jsme děti, tak jsemo ně pečovala, koupili jsme chalupuse zahradou, začala jsem na ní sá-zet zeleninu. Stáhla jsem se k dětema k mrkvím. Můj muž (Milan Lasi-ca, pozn. red.) byl ve stálé depresi,nemohl pracovat, pokaždé, když setrochu rozběhl, zase ho zastavili. Odroku 1972 prakticky neměl svou ka-riéru. Šel od zákazu k zákazu.Měli jste existenční problémy?Samozřejmě, vydělávala jsem jenomjá, vždycky jsem vzala pod paži svédvě malé děti ajela filmovat do Čech.V době zákazu dávali naštěstí mémumuži práci kamarádi, pod pseudony-mem psal třeba Karlu Gottovi pořadze Slaného a podobně. Dodnes seovšem někteří lidé chlubí tím, ženěco napsali, i když ve skutečnosti tonapsal Lasica. Už si na to tak zvykli.Prý jste nikdy nebyla na rande. To jepravda?Nebyla jsem, nebylo kdy. Když mibylo šestnáct sedmnáct let, točilajsem Markétu (Marketa Lazarová,film režiséra Františka Vláčila, pozn.red.), dva roky jsem byla kdesi v lesíchna Šumavě. Když jsem chtěla zatele-fonovat mamince, vezli mě dvě hodi-ny sněhem do Sušice na poštu, kdejsem tři hodiny čekala v průvanu naspojení. V pípajícím sluchátku jsempak slyšela maminčin hlas kdesi v dál-ce. Když jsem netočila a byla doma,musela jsem dohnat učení. Na randenebyl čas. A pak, pak už jsem bylaslavná, už nebylo možné jít normálněna rande, musela jsem si dávat pozor.Ale byla jsem od dětství zvyklá býtznámá, nic jiného vlastně neznám.Jak si vás získal váš první muž?Byl velmi trpělivý. Dobýval mě dlou-ho. Vzpomínám, jak na mě čekával

na letišti, když jsem přiletěla s poš-tou. Tehdy ještě nebyly kontroly, tak-že to bylo možné. Tajně s poštou jsemlétala. Točila jsem na Barrandověfilm, skočila jsem do taxíku - Vem-te mě na letiště. Letěla jsem s poštoudo Bratislavy, na tři hodiny, setkalajsem se se svým chlapcem a pakjsemzase letěla s poštou zpět.To přece bylo romantické rande.Ano, ale to už jsem byla starší.A první rande svaším druhým mu-žem, Milanem Lasicou?Žádné rande. Vždyť jsme se znali odmých třinácti let. Až mnohem pozdě-ji jsme se ocitli, oba rozvedení, vedlesebe a nějak to vyplynulo. Milan bylspolužák mé sestry, říkal mi Adiko,což je mé rodinné jméno, ale já jsemmu říkala pane Lasico. Vlastně ne-vím, co se stalo, možná jsme bylidlouho sami. Řekla jsem si, že tenvztah stojí za to, že je to sice veliceobtížný člověk - ostatně jako každý,kdo je na hranici geniality, což onjako básník a textař je, je výjimečnýa s takovými lidmi je to těžké -, alemůj tatínek byl taky takový, takžejsem to znala. Věděla jsem odmala, žekdo rozdává veselí venku, nemusí býttakový doma. Tatínek byl žádaný ba-vič, cožjsemjako dítě netušila - kdyžjsem ho poprvé viděla na jevišti, jakbaví lidi, žasla jsem. Doma byl mlčen-livý, zavalený prací, pořád ho bolelahlava, neusmíval se. Dokud někdonepřišel. Jak měl obecenstvo, rozzářilse. A s mým mužem je to podobné.Jak už jsme zmínily, čeká vás rolepedagožky. Připravila jste si sériipřednášek o problematice střed-ní Evropy, kterou znáte "jako svéboty". Narazila jste při přípravě naněco, co vás překvapilo? Něco, cojste si třeba uvědomila až teď?Bohužel mi došlo, že se potvrdilyvšechny mé obavy - střední Evropa jenebezpečné území. Právě tady začalydvě světové války, Evropané připustilivyhlazení Židů, dodneška mnoho lidítouží po totalitě a demokracie a svo-boda se stává nadávkou. Podívejte sena tu hysterii vůči imigrantům, to jetak zničující. idím, jak e vrací stará

měnit 35

dobrá chtivost, jak se nechceme o nicdělit. Chudší se dělí snáze. Jistě, jejednodušší, když máte jen krajíc chle-ba, dát někomu půlku, než pustit ně-koho do svého bazénu. Jsme tu stálepřesvědčeni o své chudobě.Přitom si ve srovnání světšinouobyvatel planety nežijeme špatně.Jenže většinu lidí o tom nepřesvědčí-te, jako politička moc dobře vím, jakje to těžké. Je v nás zakořeněna chti-vost. I lidé, kteří mají dva velké, nad di-menzované domy, dvě auta, zahradu,pole a bazén, i ti se pořád považují zachudé. Také mě trápí středoevropskýpocit oběti. Nejsme za nic odpovědní,jsme jen obětí doby, situace, jinýchmocností a podobně. Ano, historicky -+

MAGDALENA VÁŠÁRYOVÁ (67)• Toužila být ošetřovatelkou,

ale řízením osudu se stalaherečkou. Vystudovalasociologii, po revolucipůsobila léta v diplomaciia v politice. Hvězdu z níudělala titulní role veVláčilově opusu MarketaLazarová, později hrálav desítkách filmů a divadelníchinscenací. Měla nakročenoi ke světové kariéře, režisérSofi;ny volby Alan Pakula si jivšak do hlavní role nakonecneprosadil. V roce 1990 sestala velvyslankyní ČSFRv Rakousku, v letech 2000až 2005 byla velvyslankyníSlovenska v Polsku, v roce1999 neúspěšně kandidovalana funkci slovensképrezidentky. Je poslankyní.Je předsedkyní správní radynadace VIA Cultura, šéfkouslovenské ženské organizaceŽivena, od podzimu začne učitve vysokoškolském institutuCEVRO. Je podruhé vdaná,s manželem Milanem Lasicoumají dvě dcery. Její sestraEmília je známá herečka.

6

"Včerajsemsi přečetla

diskusi podčlánkem Fedora

Gála: ,Sbal sisvoje švestky

i s Vášáryovoua zmiztez Čech.'

Jen ti Polácimě milují."

máme právo cítit se jako oběť, někdy.Ale zdaleka ne pořád. Jenže cítit sejako oběť je tak výhodné ...Když s lidmi mluvíte na téma bě-ženci, imigranti, jaké argumentypoužíváte?Spíš začínám obyčejnými otázkami.Ptám se, jestli oni sami mají něko-ho z rodiny venku - v Anglii, v USA.Ajestli by se jim líbilo, kdyby je hnalizpátky domů jako ekonomické mi-granty, jako parazity. Lidi je nejdřívpotřeba stáhnout z hysterie na zem.Masová hysterie je nakažlivá, lidéztrácejí schopnost uvažovat logicky,a víme, že když je někdo hysterický,je dovoleno dát mu pohlavek nebofacku, aby se vzpamatoval. Nemů-žeme samozřejmě lidi fackovat, alemůžeme je osobní, normální otázkoustáhnout dolů, do klidného myšlení.Tak se ptám: "Máte někoho venku?"A když odpoví: "Jo, ale brácha je pře-ce bíIej", tak je jasné, že jde o čistýrasismus.A co pak? Jak pokračujete ve svépřesvědčovací strategii?Napadá mě paralela. Když Slovácipřišli v devadesátých letech praco-vat do Rakouska, Haider ve svýchpolitických kampaních vyzýval, aťti smradlaví Slované táhnou zpátky.V rakouských novinách vycházelyčlánky, že smrdíme, že jsme nezod-povědní, že nic neumíme. Bylo to vel-mi nepříjemné. Takhle o nás smýšleliněkteří Rakušané, takovou pověstSlováci, potažmo všichni Slovanémají ve světě. Líbí se nám to?Jak za ta léta v politice a diplomaciivnímáte všechny náznaky ohroženísvobody a intolerance? Máte citlivátykadla?Spoustu věcí vycítila dřív než ostat-ní, dřív, než byli jiní ochotni si topřiznat. V diplomacii to někdy bylproblém. V únoru 1992 jsem napsalaHavlovi dopis - sedm stránek rukou,nechtěla jsem, aby se dostal někomujinému do ruky -, psala jsem mu, žepodle mě se Československo rozpad-ne. Havel mě málem zpolíčkoval. Za-prvé za to, že musel číst můj rukopis,a zadruhé, že jsem řekla něco, co bylo

zakázáno říkat. Václav Havel totižpřemýšlelo zřízení institutu vicepre-zidentky a chtěl, abych kandidovala.Psala jsem mu, že to nemá smysl,protože Československo se rozpad-ne. A bylo víc takových situací. Ne-chci se dělat moudřejší, ale mám tatykadla, jak jste říkala.Nenarážela jste někdy? Diplomat bymnohé věci říkat neměl.Ne, vždy jsem byla profesionálka, alenikdy jsem právě z těchto důvodů ne-chtěla být kariérní diplomatka; voboupřípadech jsem byla jmenována nakonkrétní pozici. Kariérní diplomatje diplomatem v každé době, za každévlády. Aje přirozeným úkolem diplo-mata hájit postoje prezidenta a vlády,proto to teď mají naši i vaši diplomatétěžké, pokud s těmi postoji nesouhla-sí a jejich přesvědčení je jinde.Na jaké startovní čáře jste začínalav Rakousku? A kde v Polsku?Když jsem přijela do Rakouska, bylajsem jednou z prvních velvyslan-kyň vůbec. A hlavně, měla jsem nadhlavou svatozář - "posvěcení" odVáclava Havla. Rok a půl jsme říkalijen: Haló, Evropo, jsme tu. Co takyjiného. Začali jsme vyjednávat prv-ní smlouvy. Ale pak přišlo rozděleníČeskoslovenska, což už byla nor-mální diplomatická práce. Pracovalijsme na tom, aby smlouvy platily dál.Jako velvyslankyni v Polsku si mě vy-brali sami Poláci. Znali mě z Vídně.Věděli, kdo jsem, jaká jsem, co odemě čekat, i to, že umím dobře polsky.V té době to rozhodně nebyli Slováci,kteří by mě chtěli někam vyslat.Zvláštní, že některé osobnosti naráže-jí doma na odpor, zatímco svět je chce.Jsme provinční. Denně se s tím setká-vám, denně vidím slovenské umělce,jak přesně před touhle nevolí nebozávistí prchají do Prahy. V momentě,kdy přesáhnou určitou úroveň, prů-měrná či podprůměrná většina je vy-tlačí. Ze Slovenska do Prahy. Ale anitam nejsme v bezpečí. Včera jsem sipřečetla diskusi pod článkem FedoraGála: "Sbal si svoje švestky i s Vašá-ryovou a zmizte zČ h." Jen ti Polácimě milují.

měnit 37

Musela jste zažít velké věci. A sly-šet. Není už to promlčené? Nemohlabyste o tom napsat knihu?Spoustu událostí nemohu nikdy zve-řejnit, to by nešlo. Uvědomte si na-příklad, že jsem byla u toho, když sezastavily všechny účty pro Arafataa tyhle skupiny, se kterými komunis-tické Československo "kamarádilo".Proto jsem v době Pouštní bouře (kó-dové označení vojenské operace v Per-ském zálivu, leden až únor 1991, pozn.red.) nemohla sama ani do zahradya moje děti dostaly protiteroristickývýcvik. Smály se tomu, v těch osmidevíti letech jim to přišlo zábavné,ale taková legrace to nebyla. Dnes užse o tom nemluví, ale my jsme tehdytotálně otočili svou orientaci, což senašim bývalým spojencům nelíbilo.To byl velmi nebezpečný moment.A když jsme začali rozhovory o diplo-matických stycích s Izraelem a s JAR,taky to šlo pod mýma rukama.Měla jste strach?Neměla jsem na strach čas. Jen jsemse pokaždé ráno zeptala služby, cozase nahráli za vzkazy - jak nás bu-dou čtvrtit a co udělají našim dětem.To bylo každý den něco. Byly týdny,kdy jsem jezdila do práce chráněnaněkolika škorpiony. A když se k tomupřidala antijaderná hysterie! KvůliJaslovským Bohunicím jsem v roce1991 měla přesně sto dvacet šest dnůobležené velvyslanectví. Tehdy jsempochopila, že demokracie nestačí, ženení lékem na všechno, že potřebu-jeme právní stát a silnou občanskouspolečnost, která nepropadá taksnadno hysterii.A užji máme?Co byste řekla? Masaryk říkal, že jepotřeba čtyřicet let. A současní so-ciologové tvrdí, že spíš šedesát. Donegativního spadnete rychleji.Aby nás to negativní mezitím znovunepřeválcovalo.Pro demokracii i právní stát musímepracovat denně. Jakmile totiž někdonastolí autoritativní režim, je konec.Proto musíme debatovat, diskutovata vyjednávat. Na tom jsou založenai pravidla slušného chování. Nejsou ~

od toho, aby nás svazovala, ale proto,abychom mezi sebou zbytečně nevy-volávali konflikty. Na tomje založenadiplomacie. Na vyjednávání. Šílím,když čtu: Pořád jenom vyjednávají.No jistě! Jinak by přece byla válka.Před třemi tisíci lety lidé přišli na to,že je lepší vyslat diplomata, aby nej-prve jednal, ne tam rovnou vpadnouts vojskem.Jenže pak přijde moment, kdy sejednat přestane.Není možné jednat donekonečna.Třeba Kosovo, bombardování Srb-ska. Deset let se jednalo. Těžce, neú-

navně. Ale pak Američané zjistili, žeuž není síla kjednání. A NATO začalobombardovat. Stačilo pár dní a Srbo-vé se stáhli. Ano, bylo to nespravedli-vé, byli zabiti nevinní lidé, ale skončilvleklý konflikt na území Kosova. Ano,ta hranice je kritizovatelná a nikdynení správný čas, někdy však neníjiná možnost. Ale hodnota lidstvaspočívá ve schopnosti vyjednávat.Vidím, že máte plnou hlavu velmiobtížných témat. Jak odpočíváte?Luštím sudoku. A když nebylo su-doku, luštila jsem matematické pří-klady.Užod raného mládí, kdyjsem na-

táčela. Nepiji, nekouřím, nepiji kávu,moc jsem se nezúčastňovala herecké-ho bohémského života. Seděla jsemv koutě a četla si nebo luštila matema-tické příklady. Mozekjede celý den naplné obrátky, my ženy jsme obzvláštěspecialistky na to, že řešíme několikvěcí zároveň, ale to je pro mozek ne-bezpečné. Je potřeba udělat si čas,třeba jen deset patnáct minut denně,a soustředit se na jedinou věc. Mněpomáhá právě sudoku nebo složitějšípasiáns. Než jdu spát, vyčistím si takhlavu. •

MEZI ČTYŘMA OČIMAPřiznám se. Před každým roz-hovorem mám trému. Někdyvětší, někdy menší, ale bez níby to nějak nebylo ono. Anipo patnácti letech. A kdyžmířím za dámou, která je

vzdělaná, chytrá, slavná, ta-lentovaná, mluvící mnoha ja-zyky a ještě ke všemu krásná,

šipka na tachometru trémyje hodně vpravo. Ale Mag-

da Vášáryová má navíc ještěkouzlo osobnosti a um ostříle-né diplomatky, takže když mi

podá ruku, usměje se a pro-hodíme několikaminutový

.small talk ': začne rozhovors takovou samozřejmostí, že

tréma spadne pod stůl.Chvílemi se však ozývá. To

když se zpovídaná dámaujišťuje, že vím, co bylo ob-

sahem Daytonských dohoda jaká je historie Královce/

/Kaliningradu. Rámcově tuším,ale úplně pevná v kramflecích

nejsem. Nechtěla bych dnesskládat u budoucí vysokoškol-

ské učitelky zkoušku.