Česká zemědělská univerzita v Praze

SPECIÁLNÍ FYTOTECHNIKA

Pulkrábek, Capouchová, Hamouz a kol.

ÚVOD

1.1 Úvod do rostlinné výroby  Předmět rostlinná výroba (fytotechnika) se zabývá naukou o pěstování kulturních rostlin s cílem dosáhnout ekonomicky výhodný, vysoký, stálý výnos s vysokou kvalitou produktu. Tato produkce musí v celé soustavě vykazovat znaky trvalé udržitelnosti – tj. nepoškozovat přírodní prostředí, co nejvíce využívat rajonizaci – rozmístění pěstování kulturních druhů do vyhovujících či nejlepších přírodních podmínek. Obor rostlinná výroba je syntézou poznatků řady vědních oborů – botaniky včetně fyziologie rostlin, biologie, ekologie, genetiky a šlechtění, agrochemie, půdoznalství a mikrobiologie, meteorologie, fytopatologie. Využívá dále i poznatků mechanizace, technologie zpracování rostlinných produktů včetně ekonomických disciplin.

Do širšího oboru rostlinné výroby řadíme: pěstování polních plodin (na orné půdě ) - rostlinná výroba

v užším smyslu pěstování pícnin  na loukách a pastvinách a pícnin na orné půdě pěstování zahradních plodin (zelinářství, ovocnářství, vinařství, okrasné zahradnictví) 

Cílem rostlinné výroby je získávání produktů v trvale udržitelném zemědělství, které nepoškozuje půdu, vodu a ovzduší a zajišťuje potřebné potraviny pro obyvatele a suroviny pro zemědělský průmysl.

1.2 Význam rostlin pro člověka, spotřeba potravinZelené rostliny, jako jediné ze všech živých organismů na Zemi jsou vyživovány z neústrojných látek, z nichž ve svých tkáních s využitím světelné energie vytvářejí látky ústrojné, potřebné k výživě ostatních živých organizmů. K tomu potřebují oxid uhličitý z ovzduší a uvolňují kyslík, nutný k dýchání všeho živého na zemi. Nezelené nižší rostliny – bakterie a houby, rozkládají zase organickou hmotu odumřelých rostlin a živočichů až na látky neústrojné. Rostliny obecně tedy umožňují neustálý koloběh látek v přírodě. Tím, že vypařují vodní páry do ovzduší, ovlivňují porosty rostlin podnebí krajiny. Rostliny mají rovněž aktivní podíl na čerpání oxidu uhličitého uvolněného lidskou činností (spalování) z fosilních zdrojů, podílejí se dále na zvětrávání hornin a tvorbě půdy.

Rostliny člověku poskytují:

Potraviny – základní stavební látky nezbytné pro život (bílkoviny, glycidy, tuky). Doplňkové látky (vitaminy a ochranné látky v ovoci, zelenině a léčivých rostlinách). Suroviny pro potravinářský a lehký průmysl. Krmiva pro živočišnou výrobu. Osiva a sadbu Stelivo – vrací se jako hnojivo zpět do půdy. Posklizňové zbytky – napomáhají zúrodnění půdy. Zelené hnojení (při zaorání celých rostlin). Obnovitelné zdroje energie poskytující čistší spaliny s nižším obsahem NOx a těžkých kovů

oproti fosilním zdrojům (sláma, bionafta aj.). Okrasné rostliny pro zkrášlení prostředí .

Zdroj fosilní energie (uhlí, ropa, rašelina) z konzervovaných rostlin z dávné minulosti země. Zemědělské kultury spolu s lesy, rybníky a vodními toky vytváří neopakovatelný ráz krajiny

s estetickými prvky, slouží i k aktivnímu odpočinku (agroturistika).

Obilniny – poskytují suché plody  – obilky s vlhkostí 13 – 15%., které jsou dlouhodobě skladovatelné. Ve výživě člověka mají zásadní postavení. Jako zrno nebo celé rostliny slouží ke krmení hospodářských zvířat. Jsou využívány v potravinářském průmyslu (slad, líh, dextriny, kávovinové náhražky) i ve farmakologii.

Luskoviny – poskytují také suchá semena, ale oproti obilninám obsahují více bílkovin (bílkovinné zrniny). Jsou využívány ve výživě

lidí (jako suchá semena i zelenina), v krmných směsích zvířat, průmyslově k výrobě škrobu (dřeňový hrách ), využívají se i na zelené krmení a jsou vhodnými plodinami na zelené hnojení.

Olejniny – produkují suchá semena s vysokým obsahem tuku. Jsou zdrojem rostlinných tuků (olejů) pro lidskou výživu, extrahované šroty (jako zdroj

bílkovin) jsou významnou součástí krmných směsí, biomasa se využívá ke krmení nebo jako zelené hnojení.

Přadné rostliny – jsou pěstovány pro sklerenchymatická vlákna ve stoncích (listech či plodech), která se oddělují technologickými postupy a zpracovávají v textilním průmyslu. Vedlejším produktem jsou olejnatá semena (len, konopí , bavlník a další).

Okopaniny – poskytují dužnaté produkty (hlízy) s obsahem vody 75 – 90%, které mají krátkou skladovatelnost. Hlavní zásobní látkou u bulevnatých jsou glycidy (cukry, inulín) využívané v potravinářství. Cukrovka a čekanka jsou zpracovávány na finální produkty, krmná řepa, krmná mrkev a tuřín slouží ke krmení. Vedlejším produktem je chrást s možností využití ke krmení. V současnosti je zaoráván. Hlavní zásobní látkou hlíznatých okopanin jsou glycidy (škrob, inulín). Skladovatelnost v řízených podmínkách je maximálně od sklizně do jara (brambory). Topinambury se u nás zpravidla neskladují.

Speciální plodiny – obsahují specifické účinné látky (glykosidy, silice, hořčiny, alkaloidy atd.). Po sklizni se suší při předepsaných teplotách a skladují v určených podmínkách (teplota, vlhkost, nepřístup světla). Využíváme je jako pochutinové rostliny (chmel, tabák, paprika, kmín, koření), léčivé rostliny (heřmánek, náprstník, máta, sléz, jitrocel, ostropestřec), poskytující léčivé drogy k přímému užití nebo přípravě léčiv.

Ovoce a zelenina – jsou významným zdrojem vitamínů a minerálních látek.

Okrasné rostliny – pěstujeme pro zlepšení životního prostředí.

Tab. 1.2 - 1 : Spotřeba potravin v ČR (kg/obyvatel/rok)

Oproti druhé polovině 80-tých let se v současnosti snížila spotřeba masa, především hovězího, naopak se zvýšila spotřeba drůbeže. Rozdíl ve spotřebě masa mezi ČR a EU v roce 2000 se zvýšil (v EU je průměr 96kg/obyvatel/rok). Pouze spotřeba drůbeže je v ČR oproti EU vyšší (ČR 22,2kg, EU 21,3kg). Nižší spotřeba je v ČR u hovězího masa (EU 19,9kg) a ostatního masa.

Spotřeba mléka a mléčných výrobků v ČR po poklesu v 90-tých letech nyní pozvolna stoupá, stále však nedosahuje úrovně EU (v ČR je spotřeba mléka, bez mléčných výrobků na obyvatele a rok 85,1kg, v EU 104,6kg). Na vývoji spotřeby živočišných produktů v ČR se podílely v 90-tých letech především stoupající ceny potravin, zvláště masa, mléka i problematika jakosti hovězího masa – BSE.

V delším časovém období se u nás snižuje spotřeba obilovin v hodnotě mouky, brambor, živočišných tuků, příznivý je i růst spotřeby ovoce mírného pásma a zeleniny.

Ve srovnání se zeměmi EU je v ČR vysoká spotřeba vajec (ČR 275ks/obyvatel/rok, EU 230ks) a obilnin (EU 85,4kg, ČR 101,0kg). Naše spotřeba ovoce a zeleniny stále ještě nedosahuje úrovně EU (65kg ovoce mírného pásma, 118kg zeleniny).

Podíl výdajů za potraviny, nápoje a tabák v ČR na celkových spotřebních výdajích domácností činí přibližně 1/3. Podíl cen zemědělských surovin na cenách finálních výrobců se pohybuje v širokém rozmezí cca 40 – 70%.

Tab. 1.2 - 2 : Podíl ceny zemědělské suroviny na cenách finálních výrobků

1.3 Růst a vývoj rostlinRůst a vývoj rostlin jsou základní procesy probíhající v jejich životních cyklech. Pojmem „růst“ rostliny rozumíme nevratný proces kvantitativního zvětšování počtu, hmotnosti a velikosti buněk, pletiv. Podstatou růstu je vytváření nových organických látek fotosyntézou, kterou se vytváří biomasa rostlin. Křivky nárůstu sušiny řady druhů vykazují poměrně malé přírůstky po vzejití, které se později silně zvyšují nejvíce v období kolem kvetení a koncem vegetace opět klesají. Pro počátek a průběh fáze růstu musí faktory vnějšího prostředí (především teplota) dosáhnout alespoň minimálních hodnot.

„Vývoj“ rostliny znamená proces kvalitativních změn v buňkách, tkáních a orgánech, kterým rostlina prochází od klíčení semene do odumření rostliny a vytvoření nových semen. Tyto změny tedy vedou k vytvoření generativních orgánů (květů, plodů či semen). Vnitřní změny podmiňující vývoj závisí na určitých podmínkách vnějšího prostředí, které se u jednotlivých druhů liší od podmínek růstu. Oba jevy – růst i vývoj, spolu úzce souvisí, vzájemně se podmiňují a jsou vázány na průběh podmínek vnějšího prostředí.

1.3.1 Hlavními faktory podmiňujícími kvalitativní změny jsou:Působení teploty ve vymezeném rozsahu, která působí na rostliny po určitou dobu (jarovizační či vernalizační období). U ozimých a dvouletých rostlin probíhá proces jarovizace působením nízkých teplot vyvolávajících stav, který po další fotoperiodické reakci vede k zakládání a diferenciaci generativních orgánů. Pokud rostliny těchto skupin neprojdou stadiem jarovizace, nemohou vytvářet semena či plody, přestože jejich růst může pokračovat. Jarovizace může probíhat u některých druhů (např. obilnin) již v semenech po probuzení klíčku, u jiných druhů (většinou drobnosemenných) až v mladých rostlinách (řepka olejná, či řepa u které jarovizace probíhá v růstovém vrcholu pupenů bulvy). Kromě teploty jsou k jejímu průběhu nezbytné i patřičná vlhkost a přístup vzduchu. Nároky jednotlivých druhů, ale i odrůd na potřebnou teplotu (chlad) a délku jejího působení v průběhu stadia jarovizace jsou značně rozdílné. Znalost podmínek průběhu stadia jarovizace umožňuje využití těchto poznatků ve šlechtění, semenářství a agrotechnice ozimých a dvouletých druhů.

Dalším významným faktorem, který ovlivňuje vývoj rostliny je světlo, přesněji střídání období světla a tmy – fotoperiodismus.

Z   tohoto hlediska rozdělujeme rostliny na:

Rostliny dlouhého dne, které v podmínkách dne delšího než 12 – 14 hodin svůj vývoj urychlují.

Rostliny krátkého dne, které vývoj urychlují v podmínkách dne kratšího než 12 – 14 hod., delší den jejich vývoj brzdí.

Rostliny, které na délku dne nereagují zařazujeme do skupiny neutrálních či indiferentních rostlin.

Rostliny dlouhého dne kvetou dříve v severních oblastech, kde je delší den v létě. Patří sem např. pšenice, žito, ječmen, oves, len, hrách, bob, vojtěška, jetel, řepa atd.

Rostlinám krátkého dne vyhovují více jižní oblasti, odkud tyto pochází s vyrovnanou délkou dne a noci. Delší den v našich podmínkách v létě (až 16hod.) u nich diferencovaně působí opožděné kvetení. Patří sem kukuřice, proso, rýže, soja, fazol, slunečnice.

Mezi indiferentní rostliny řadíme například pohanku, tabák. Délka fotoperiodické reakce trvá u rostlin průměrně 20 – 40 dnů.

Indikátorem změn, které v rostlině probíhají po uskutečnění příslušných podmínek vývoje je diferenciace vegetačního (vzrostného) vrcholu. Tyto změny jsou označovány jako etapy organogeneze a lze je sestavit do mikrofenologické stupnice. V této stupnici lze přesně sledovat projev uskutečněných vývojových změn. Takové přesné sledování však vyžaduje preparaci vzrostného vrcholu a jeho pozorování při určitém zvětšení. K praktickému a rychlému popisu stupně růstu a vývoje postačí fenologická (makrofenologická) stupnice.

1.4 Tvorba výnosu - intenzifikační faktoryNejdůležitější vlastností zelených rostlin je schopnost tvorby organických látek pomocí fotosyntézy, kdy při využití energie slunečního záření se vytváří veškerá organická hmota (biomasa) rostlin. Fotosyntézou rostliny asimilují z dopadajícího slunečního záření energii, pomocí které vytváří z CO2 a H2O za přítomnosti minerálních látek organické sloučeniny vlastního těla.

Pro dosažení maximálních výnosů je rozhodující, aby se na organickou hmotu porostu proměnil co největší podíl z celkové využitelné energie slunečního záření, které na tuto plochu dopadne. Sluneční záření jako takové nemůžeme ovlivnit – hledáme tedy způsoby, jak šlechtěním a agrotechnikou (hnojením, ochranou, zavlažováním, organizací porostu) zabezpečit podmínky pro optimální činnost fotosyntetizujícího aparátu rostlin. Skutečné využití sluneční energie v rostlinné výrobě je poměrně nízké (1 – 2%).

Prvním předpokladem k maximálnímu využití slunečního záření je velikost asimilačního aparátu rostlin (především listů, ale i řapíků, listových pochev obilnin, stébel či stonků), zelených částí, kde se fotosyntéza uskutečňuje. V přehoustlém porostu trpí rostliny nedostatkem světla, vláhy a živin, část listů předčasně odumírá a využití sluneční energie se snižuje. V řídkém porostu je využívána jen část záření, druhá dopadá bez užitku na půdu. Z uvedených důvodů je optimální organizace porostu – tj. počet a rozmístění rostlin na ploše jedním z hlavních předpokladů pro využití výnosové schopnosti rostlin.

Dalším předpokladem je délka působení slunečního záření během vegetace. Jednou z možností zlepšeného využití sluneční energie je rychlý rozvoj asimilační plochy na počátku vegetace a případné prodloužení vegetační doby včasným setím.

Rychlost fotosyntézy je limitována:

nízkým obsahem CO2 ve vzduchu nevyužitím světla při nevhodné struktuře porostu (přehoustlé či řídké porosty) nedostatkem vody půdního vzduchu, živin nebo jejich nevhodným poměrem

Je zřejmé, že fotosyntéza je podmíněná aktivitou kořenového systému, jeho schopnosti čerpat vodu a živiny, obsahu živin vody a vzduchu v půdě.

Kromě fotosyntézy probíhají v rostlinách další životní pochody, především dýchání (disimilace), kterými se uvolňuje z produktů vytvořených fotosyntézou energie potřebná k látkovým proměnám a růstovým procesům. Z produktů vytvořených fotosyntézou se jich vzápětí určitá část spotřebuje. Intenzita dýchání stoupá s teplotou, takže při extremně teplém počasí se produkce rostlin snižuje vyššími ztrátami dýcháním rostlin v průběhu dne, ale především v noci, kdy fotosyntéza neprobíhá. Skutečně vyprodukovaná biomasa pak představuje pouze část celkově vyprodukované organické hmoty hrubé produkce fotosyntetizujícím aparátem.

Výnos hodnocený kvantitativně je výslednicí fotosyntetické reakce rostlin a představuje v širším pojetí veškerou čerstvou biomasu rostlin či jejich orgánů. Srovnatelným měřítkem při přesném hodnocení výnosů je hmotnost sušiny veškeré biomasy z 1 hektaru označovaná jako biologický výnos.

Ještě přesněji je možné definovat biologický výnos množstvím vyprodukovaného uhlíku v organické hmotě – čili množstvím vázané energie organických látek v rostlinách.

Z praktických důvodů hodnotíme především hospodářský výnos – úrodu, což je výnos těch částí rostlin, které využíváme k lidské výživě, ke krmení zvířat či průmyslovému zpracování. Vedle hospodářského výnosu zůstává na poli po sklizni ještě část posklizňových zbytků. Biologický výnos je tedy tvořen hospodářským výnosem a posklizňovými zbytky.

Při sklizni se nám prakticky nepodaří sklidit celý hospodářský výnos, neboť zcela bezztrátová sklizeň je technicky i technologicky neproveditelná. Rozdíl mezi hospodářským výnosem a hektarovým výnosem (hektarovou sklizní) představují sklizňové ztráty, které zůstávají na povrchu půdy nebo v půdě.

Hospodářský výnos je tvořen výnosovými prvky. Jejich objektivní znalost je nutná pro řízení agrotechniky, tj. zakládání porostů, výživa a hnojení porostů, ochrana před chorobami a škůdci. Kvantifikace výnosových prvků porostu je rovněž nutná při předběžném odhadu výnosu. Jako příklad uvádíme výnosové prvky obilnin a okopanin (brambor a cukrovky).

Výnos obilnin je tvořen:

počtem rostlin na jednotce plochy – R (uvádí se na 1m2) počtem klasů (lat) na jedné rostlině – K (tj. počtem plodných odnoží) počtem zrn v klasu (latě) – Z hmotností zrna (tj. hmotností 1 000 zrn v g)

Pro výpočet hospodářského výnosu (úrody) platí:

U obilnin:  

U brambor:

H = počet hlíz pod jedním trsem, A = průměrná hmotnost jedné hlízy v g

U cukrovky – výnos bulev: 

A = průměrná hmotnost jedné bulvy v g

Moderní zemědělství (ve vyspělých zemích) produkuje potraviny a suroviny podle požadavků trhu – tj. vnitřní spotřeby a možností exportu. Pro zemědělce je podstatné, aby produkce z jednotky plochy vyjádřená v cenách pokryla celkové náklady (fixní a variabilní) a přinesla i určitý zisk. Na skutečném výnosu z hektaru (vyjádřeném v jednotkách hmotnosti produktu) se podílí jednak podmínky stanoviště (půda, počasí), jednak přímý vliv člověka – pěstitele (zpracování půdy, hnojení, výběr odrůdy, ochrana porostu). Před cca 50 lety převládaly vlivy stanoviště a ročníku (počasí), které ovlivňovaly až ze 60% výnos. Postupně se vliv pěstitele zvyšoval až na současných 80%. Této úrovni odpovídá i výše dosahovaných výnosů, ale zároveň i podíl materiálních a energetických vstupů do výroby.

Současný vysoký podíl vlivu pěstitele na výši výnosů svědčí jak o potřebě hlubokých znalostí, tak o skutečnosti, kdy případné chyby či nedostatky v pěstitelském systému mají mnohem větší záporný vliv na výnos i rentabilitu pěstování než tomu bylo v minulosti.

Tab. 1.4 - 1 : Podíl vlivu intenzifikačních faktorů na výnosech v % (dle VÚRV Ruzyně)

Současné trendy v zemědělství potvrzují, že je nutné udržet vysoký podíl vlivu člověka na výnosech. Žádoucí však bude změnit skladbu regulovaných faktorů - tj. snižovat podíl těch pesticidů a hnojiv, které jsou energeticky náročné, drahé a při nevhodné aplikaci mohou poškodit přírodní prostředí. Při aplikaci minerálních hnojiv a pesticidů je potřebné stále více zdůrazňovat dodržování podmínek a dávek pro jejich aplikací.

Značných energetických úspor lze dosáhnout racionalizací pěstitelských postupů, především při přípravě půdy. Na růstu výnosů polních plodin se stále více podílí nové odrůdy. Kvalitní odrůdy při vyšší odolnosti (rezistenci) chorobám a škůdcům a vyšším využitím živin na výkonném stanovišti mohou dobře využít svůj genetický potenciál. S volbou odrůd souvisí i obměna osiv a sadby, která musí odpovídat jak příslušným normám, tak i požadavkům pěstitele.

Potřebu či nutnost účelného a rentabilního hospodaření s   perspektivami vyváženého agrárního trhu rozvádí TUČEK (1999):

Růst světové populace se sice zpomaluje, přesto představuje ročně 1,2% což je přírůstek 85 – 90 milionů osob.

Silný ekonomický růst v rozvojových zemích s tranzitní ekonomikou (v Číně 8,2% HDP, v jihovýchodní Asii 7%, v jižní Americe 4,8%) vytváří podmínky pro vyšší spotřebu potravin – stoupající nároky na světový obchod potravinami.

Změny spotřebitelských zvyklostí v rozvojových zemích. Trendy ve skladbě světové výživy směřují k vyšší spotřebě energeticky náročnějších potravin, především masa a dalších živočišných produktů. Tyto trendy vyvolávají logicky poptávku po krmných bílkovinách, obilovinách a olejninách.

Úbytek zemědělské půdy ve světovém měřítku, relativní i absolutní. V roce 1974 připadalo na jednoho obyvatele Země 0,35ha z. p., v roce 1994 již jen 0,26ha z.p. Do roku 2020 to bude podle odhadu 0,14ha z.p. To je podle některých prognostiků hranice, která ještě může člověka uživit.

Úbytek přirozených zdrojů lidské výživy – například ryby se podle FAO podílí na globální spotřebě proteinů 16%, v Asii ale 27,8%, v Africe 21,1%. V budoucnu bude muset být poptávka po rybách řešena rybami z akvakultur (na bázi krmiv).

Setrvalý pokles dynamiky růstu světových hektarových výnosů. Průměrný ha výnos obilnin se v dekádě 1960 – 1970 zvyšoval ročně o 2,7%, v letech 1970 – 1980 o 1,9%, v letech 1980 – 1994 o 1,8%. Podle odhadu poroste v období 1996 – 2005 o 1,2%. Přitom v zemích s největším přírůstkem spotřeby potravin (Čína, Indie, Pakistán) se sklizňové plochy spíše sníží pod tlakem na nezemědělské využívání půdy.

Zvyšování frekvence okrajových meteorologických situací a anomálií. Názor, že se ve světovém měřítku zvyšují frekvence anomálií v počasí, byl vysloven v minulých letech. Přitom většina produkce potravin v zemích mírného pásu závisí na stabilitě klimatu. Určité změny klimatu například naznačuje mírný nárůst průměrných teplot vzduchu v ČR za období 1900 – 2000 o 0,70oC

1.5 Stav rostlinné výroby v České republice, regulace trhu

Současný stav rostlinné výroby v ČR vychází z rozdělení zemědělského půdního fondu a výměr jednotlivých kultur, dále z požadavků i možností umístění produktů na trhu a konečně z minulého a do značné míry přetrvávajícího zaměření zemědělských podniků. Zemědělský půdní fond České republiky se převážně nachází v méně příznivých klimatických a půdních podmínkách. Podle výsledků bonitace půd a kategorizace zemědělského území v r. 2000 se téměř 60% České republiky nachází v tzv. méně příznivých oblastech (LFA, "least favorable areas" – znevýhodněné oblasti ).

Tab. 1.5 - 1 : Vývoj výměry zemědělské a orné půdy k 31.12 (tis. ha)

Rostlinná výroba v uvedeném období i současnosti vychází z předpokladů harmonizace cílů agrární politiky před vstupem do EU. Celkový objem výroby pokrývá v podstatě domácí spotřebu a vytváří i možnosti vývozu určitého množství produktů z domácí produkce. Určitým nedostatkem je přetrvávající uniformní skladba rostlinné výroby v oblastech produkčních i tzv. marginálních (okrajových – tj. horských, znevýhodněných a tak zvaných „malých“ oblastí), která se mění velmi pomalu.

Spotřeba minerálních hnojiv na 1 hektar zemědělské půdy se pohybuje v rozmezí 70 – 80kg, oproti 80-tým letům značně poklesla. Pro stabilizaci výnosů by podle jejich současného stavu měly dávky NPK dosahovat rozpětí 140 – 180 kg č. ž. na hektar z. p. V zemích EU činí dávky NPK v minerálních hnojivech 150 – 200 i více kg.ha-1..Vzhledem k dlouhodobému poklesu stavů skotu na cca 50% klesá i produkce statkových hnojiv, která jsou částečně nahrazována zeleným hnojením a zaorávkou slámy.

Tab. 1.5 - 2 : Osevní a sklizňové plochy a hektarové výnosy v letech 1999 – 200

Tab. 1.5 - 3 : Aplikace minerálních hnojiv (kg č.ž. na ha)

Spotřeba přípravků na ochranu rostlin dosáhla v roce 2000 výše 1kg účinných látek na 1ha zemědělské půdy.

Cílem regulace trhu se zemědělskými produkty  je poskytnout přiměřenou záchrannou síť na trhu všem zemědělským výrobcům v případě výrazného poklesu domácích cen zemědělských výrobců. Zmírnit tak trvale slabší postavení zemědělců na trhu kompenzačními platbami, vztaženými k výrobním zdrojům (půdě, zvířatům). Dále regulovat nabídku (výrobu) pro zabránění růstu přebytků těch výrobků, kde není předpoklad jejich vývozu bez státní

podpory. Institucí realizující tato opatření je Státní zemědělský intervenční fond, který využívá následujících nástrojů: 

Intervenční, základní, minimální směrné ceny rozhodujících agrárních výrobků, za které se stát zavazuje nakupovat produkci, jestliže ceny těchto výrobků na domácím trhu poklesnou pod zadanou úroveň. Tato úroveň je odvozena od průměrných výrobních nákladů lepších podniků ČR a od institucionálních cen EU podle agendy 2000.

Platby na 1ha případně na 1ks zvířat či výrobků, jako kompenzace za trvale nevýhodné postavení zemědělských výrobců na trhu.

Regulace nabídky prostřednictvím převádění půdy do krátkodobého klidu, individuálních kvót výroby a limitů koncentrace zvířat na jednotku plochy.

Subvencované vývozy přebytků agrárních výrobků. Celní ochrana na maximální úrovni, která bude v předchozí etapě vyjednána s EU,

případně WTO, včetně závazků k minimálnímu přístupu na trh. Podpora soukromého skladování produkce. Přímá podpora domácí spotřeby, např. mléka.

Ministerstvo zemědělství zpracovalo koncepci odvětví pro období před vstupem do EU. V této koncepci je návrh rozměru zemědělské výroby pro produkci základních potravin, který slouží jako základní dokument vyjednávání žádoucího rozměru tuzemské zemědělské výroby v ČR po vstupu do Evropské unie.

Tab. 1.5 - 4 : Predikce spotřeby potravin v ČR před vstupem do EU(dle koncepce MZe)

Pro produkci základních potravin a zajištění potravinové soběstačnosti je uváděn propočet u hlavních rostlinných komodit: obilovin, olejnin, cukrovky, luskovin, brambor a základních živočišných komodit: mléka, vepřového a hovězího masa, drůbeže a vajec a doplňkových komodit – ovoce, zeleniny, chmele a vína.

Tab. 1.5 - 5 : Potřebná plocha zemědělské půdy pro produkci základních potravin

Tab. 1.5 - 6 : Navrhovaný rozměr zemědělské výroby pro produkci základních potravin s přihlédnutím k národním zájmům ČR před vstupem do EU (materiál MZe)

Tak zvaný nevyužitý potenciál zemědělské půdy má být využit pro pěstování okrajových plodin a technických plodin pro nepotravinářské využití, dobrovolné uvádění půdy do klidu v rozmezí 5 – 10% (Set-aside), rozšiřování trvalých travních porostů a extenzivních výrob.

Čísla uváděná v tabulkách jako předpoklad produkce a ploch i stavů zvířat jsou v době zpracování textu předmětem jednání mezi ČR a EU a nejsou tedy konečná.

1.6 Způsoby hospodaření v ČR Pěstitelské soustavy v ČR odpovídaly a odpovídají v různém stupni podmínkám konkrétního prostředí. Od 50-tých do 90-tých let 20. století byla strukturální skladba rostlinné výroby v ČR značně uniformní: 47 – 58% obilnin na orné půdě, 10 – 18% víceletých pícnin, do 18% okopanin (cukrovky nebo brambor), 8 – 14% jednoletých pícnin, především kukuřice. Rostlinná výroba tak svojí pestrou skladbou čelila do jisté míry rizikovosti a zajišťovala každoroční stabilitu tržní produkce. V řadě případů však byly překrývány méně vhodné agroekologické podmínky pěstování zvýšenými vstupy, především v chemizaci (hnojení). Tato plošně rozvinutá a neefektivně rozmístěná zemědělská výroba z minulého období se svojí potenciální produkční kapacitou dostává do rozporu s celkovou poptávkou po zemědělských produktech (Vrkoč, 1997). V současnosti dochází k postupné diferenciaci zemědělské výroby a změnám ve výrobním zaměření a strukturální skladbě rostlinné i živočišné výroby. Vrkoč z polních pokusů vyvodil závěr, že strukturální skladba rostlinné výroby je rozhodující pro celkovou produkci sušiny, bílkovin i pro finanční vyjádření hodnoty produkce. Vliv pevné a účelné struktury rostlinné výroby respektující požadavky plodin je při dodržování osevního postupu často významnější než faktor hnojení. Stálá a pestřejší soustava tak znamená určité úspory živin a stabilnější výnosy oproti nesystémovým každoročním změnám v rozsahu plodin.

Nutnost restrukturalizace zemědělské výroby v ČR odvozuje i z rozdílnosti přírodních podmínek jednotlivých regionů i poloh (půdy, srážky, průměrné teploty atd.), což má za následek rozdílné výnosy a výsledky hospodaření podniků v tzv. produkčních a marginálních oblastech.

V   našem zemědělství lze vymezit v   podstatě dva typy oblastí (Střeleček, 1995):

Oblasti s nejvyšší či vysokou produkční schopností (produkční), které zajistí konkurenceschopnost pěstování daných plodin z mezinárodního hlediska. V těchto oblastech by se měly udržet komparativní výhody intenzivního zemědělství. Tyto oblasti lze velmi hrubě vymezit v ČR průměrnou cenou půdy 5Kč.m-1 a více, dále nadmořskou výškou do 450m. (Rámcově jsou to oblasti kukuřičná, řepařská a obilnářská).

Marginální (okrajové, podhorské) oblasti dosahují v zemědělství horších výsledků. Vyšší náklady na jednotku produkce znamenají nižší konkurenceschopnost těchto oblastí. Obecně jsou charakterizovány průměrnou cenou půdy 2,25Kč.m-1 a nadmořskou výškou nad 450m. (Především jsou to oblasti bramborářská a pícninářská).

Podle kriterií EU rozlišujeme tři kategorie marginálních (znevýhodněných) oblastí:

horské oblasti, ostatní znevýhodněné oblasti, malé oblasti.

Dalšími z řady kriterií zařazení do marginálních oblastí jsou nízká hustota zalidnění oblasti, svažitost pozemků, negativní účinky jiných odvětví (imise, těžební oblastí, CHKO, pásma ochrany vod).

V produkční oblasti většina podniků provozuje jak rostlinnou tak živočišnou výrobu. Některé podniky se již úzce specializovaly na rostlinnou výrobu tak, že se nezabývají chovem zvířat a v rostlinné výrobě pěstují výhradně tržní plodiny. Tato úzká specializace znamená pro podnik nižší náklady na strojní park, budovy, pracovní síly. V jednoduchých osevních postupech, většinou s vysokým podílem zrnin, bez víceletých pícnin je pak nutné aplikovat vyšší dávky minerálních hnojiv, pesticidů a zaorávat slámu, chrást řepy a co nejvíce využívat zeleného hnojení v meziporostním období.

Příklady výrobních struktur rostlinné výroby zaměřených na výraznou specializaci (bez chovu skotu). (Podle VÚRV Ruzyně.)

Tab. 1.6 - 1 : Klimatický region 0, nejúrodnější půdy (zornění 93-97 %)

Tab. 1.6 - 2 : Klimatický region 1 – 6, nejúrodnější půdy (zornění 90-93 %)

Výrobní struktury smíšené rostlinné výroby v   návaznosti na chov skotu

Tab. 1.6 - 3 : Oblast obilnářsko-řepařská v klimaregionu 0 na nejúrodnějších půdách (kukuřičná výrobní oblast – zornění 93 %

Tab. 1.6 - 4 : Obilnářsko-řepařská oblast v klimaregionu 1-6 na nejúrodnějších půdách (řepařská výrobní oblast)

Tab. 1.6 - 5 : Klimatický region 7-8 obilnářsko bramborářská oblast, hlavní oblast pěstování brambor (bramborářská výrobní oblast) - zornění 77 %

K určitým změnám ve struktuře rostlinné i živočišné výroby dojde po vstupu České republiky do Evropské unie. Výsledky jednání o podmínkách vstupu a členství v této organizaci v zemědělském odvětví představují rozsáhlý soubor opatření, změn, včetně ekonomických dopadů.

Cílem těchto změn je stabilizovat postupně zemědělskou produkci tak, aby byla schopna konkurence v rámci EU, poskytovala zdravé potraviny, při zajištění enviromentálních funkcí zemědělství. Nemělo by docházet k tvorbě neúměrných přebytků, které se obtížně uplatňují vývozem. Vlastní změny vychází ze stanovení výše kvót hlavních produktů (tab.1.6-6) a na ně navazujícím systému přímých plateb (dotací).

Bude nejvýše účelné, aby změny struktur a ekonomických podmínek v prostředí EU, ke kterým bude docházet v tomto desetiletí byly aktualizovány na přednáškách v odborných předmětech.

Tab. 1.6 - 6 : Výše kvót.

Systémy – struktury rostlinné výroby v podhorských oblastech

Systémy vychází z podmínek bramborářské a horské oblasti ČR a zachycují pouze hlavní možnosti rostlinné výroby, její produktivitu s návazností na chov skotu (zvířat).

V typické horské oblasti s převahou luk a pastvin již jsou a ještě budou značné plochy orné půdy zatravněny. Podniky tam jsou v podstatě zaměřeny na chov skotu (postupně bez tržní produkce mléka (masný skot), přičemž intenzita chovu bude záviset na produkci píce jak z luk a pastvin tak i z porostů na orné půdě, dále na v budoucích kvótách stavů krav bez tržní produkce mléka (KBTPM).

V krajních případech, při 100% zatravnění budou porosty udržovány pastvou, sečí a hnojením – běžnou pratotechnikou včetně omezování plevelů. Určitá obnova těchto porostů – především k získání píce pro zimní období –  se nabízí bezorebnými dosevy kvalitnějších trav a jetele bílého, což je ovšem nákladná záležitost. Pro podniky produkující pouze objemnou píci s chovem masného skotu to znamená prodávat mladá zvířata o hmotnosti 220 – 250kg do podniků v produkční oblasti (dokrmení), nebo chovat skromnější plemena s nižšími přírůstky i nižší rentabilitou podnikání.

Další možností je osevní postup 1. s maximálním – 80% zastoupením travních porostů.

Hon 1-8 Travní porost (dočasný) na orné půdě. Založení krycí plodinou (oves, jarní ječmen nebo směs jarní obilniny s peluškou. Podsev – pozdní pastevní směs (bojínek, kostřava luční, kostřava červená, lipnice luční, jetel plazivý).

Hon 9 Smíšený hon. V 8. roce na podzim orba, hrubé urovnání a výsev buď ozimé obilniny (žito, tritikale), nebo na jaře výsev jarní obilniny, případně krmné kapusty a pod.

Hon 10 Na podzim orba s urovnáním povrchu, na jaře setí jarní obilniny s podsevem travní směsi. Sklizeň – senáž.

Nízké průměrné výnosy travních porostů s „nízkými vstupy“ nejsou vhodné ani pro pastvu ani rentabilní sklizeň píce na zimu. Vyšší výnosy pícních porostů v praxi nejsou doposud „pokryty“ vyváženým stavem zvířat a představují rezervu pro chov skotu. Takto zaměřené podniky ve vyšších polohách představují úzkou specializaci na chov zvířat a vyžadují dotace na údržbu krajiny, chov skotu bez tržní produkce mléka, chov ovcí, případně další enviromentální programy.

Další možností je struktura plodin na orné půdě se zastoupením technických plodin, okopanin a nižším podílem obilnin pro vlastní potřebu (krmení).

Vlastní struktura plodin pak může být následující:

50,0% víceletých pícnin12,5% obilnin18,7% jednoletých pícnin (jarní směsky, dle možnosti kukuřice, senáž z jarních

obilovin.)12,5% brambory6,25% půda v klidu (set-aside), zelené hnojení nebo len přadný, řepka

(produkce bionafty - MEŘO – metylester řepkového oleje)

Osevní postup pak nabízí i další možné varianty ve struktuře plodin například zvýšení podílu půdy v klidu při poklesu plochy brambor a podobně.

Příkladem postupující specializace se zaměřením na chov dojnic v bramborářské oblasti jsou podniky s vyšším zastoupením luk a pastvin, využívající pastvy mladého skotu k odchovu jalovic a s vyšší produkcí zrnin pro vlastní potřebu – chov prasat a skotu. Jako tržní plodiny pěstují řepku, sadbu brambor, v jiných případech len.

Přibližné (modelové ) zastoupení plodin na orné půdě je pak:  

20,0% víceletých pícnin (jetelotrávy)

35 – 37% obilnin, 3 – 5% luskovin20,0% jednoletých pícnin10,0% brambory10,0% řepky

Poznámka: Ponechání 5 – 10% půdy v klidu (set-aside), což může být zelené hnojení, ale i plodina k nepotravinářskému využití (len přadný, řepka pro produkci bionafty, obilnina pro získání biolihu na ETBE, případně k získání tepelné energie (sláma), může být akceptováno na částech honu obilnin, řepky.

Při stoupajícím podílu luk a pastvin bude možné zatížení (podíl VDJ na 100ha z. p.) klesat i stoupat v závislosti na výnosu z luk a pastvin.

Modelem vysoce produktivních podniků v lepší bramborářské oblasti s širokou diverzitou v rostlinné výrobě a se zaměřením na chov skotu – dojnic a výkrm prasat jsou podniky s podílem obilnin na orné půdě kolem 40%, specializované na pěstování brambor (konzumních nebo sadbových), ozimou řepku, případně len, dosahující vysokých výnosů v celé rostlinné výrobě.

Přibližné zastoupení plodin na orné půdě může být následující:

14,25% víceletých pícnin (jetel luční)21,4% jednoletých pícnin40,0% obilnin2 – 3% luskovin14,25% brambor (případně část len přadný

apod.)7,12% řepka ozimá

Specifické podmínky pro hospodaření jsou v  chráněných krajinných oblastech (CHKO) s rozsahem 522tis.ha (včetně území tzv. ekologické stability) a pásmech hygienické ochrany vodních zdrojů (PHO) s rozsahem 755tis.ha. Tyto oblasti se do značné míry překrývají a nacházejí se většinou v marginálních oblastech (LFA). Orientačně je do všech typů chráněných oblastí zahrnuto 20% zemědělského půdního fondu t. j.860tis.ha zemědělské půdy. Hospodaření v těchto oblastech specifikuje zákon č. 114/1992 Sb. (CHKO) a zákon o vodách č. 224/2001 Sb. Podrobně jsou zde pro jednotlivé zóny hospodaření specifikována omezení v používání agrochemikálií až po jejich zákaz, vytyčeny požadavky na zatravnění či zalesnění ploch, zastoupení chovů skotu atd. Od daně z nemovitostí jsou osvobozeny pozemky, které se nacházejí v 1. zóně CHKO, PHO a národních parků, které nelze žádným způsobem hospodářsky využívat.

Snížená intenzita výroby a „údržby“ krajiny je zde diferencovaně dotována podle následujících programů Mze:

Pomoc k podpoře méně příznivých oblastí. Změna struktury zemědělské výroby zatravněním pozemků s ornou půdou. Údržba travních porostů pastvou hospodářských zvířat. Částečné vyrovnání ztrát v rámci ekologického zemědělství. Vápnění zemědělských pozemků s půdní reakcí do pH 5,5.  Založení prvků územních systémů ekologické stability krajiny.

Tyto úsporné systémy hospodaření low input se uplatní nejvíce v marginálních oblastech, kde již nyní není všechna půda dostatečně obhospodařována v důsledku omezených finančních zdrojů zemědělských podniků. V produkčních oblastech bude naopak půda plně využívána k intenzivnímu pěstování pro dosažení odpovídajícího zisku z hektaru. Tam – v produkčních oblastech se může low input spíše uplatnit minimalizačními technologiemi při zpracování půdy využitím moderní techniky.

Pojetí předmětu "Speciální fytotechnika"

V soustavě pěstování rostlin musí být skloubeny prvky pěstitelských technologií jednotlivých plodin do systémů, které zohledňují vlivy stanoviště, počasí, techniky, požadované kvality produktů. Všechny tyto systémy sledující hlediska ekologická i ekonomická v sobě zahrnují systém integrovaného pěstování rostlin, jako základ pojetí předmětu „rostlinná produkce“. V tomto pojetí hledáme cesty k soustavám pěstování rostlin, která budou v co možná v největším souladu s přírodou, jako základ udržitelného (setrvalého) rozvoje zemědělství.

Zásady integrovaného pěstování rostlin:

Struktura – adekvátní přírodním a hospodářským podmínkám produkce i odbytovým možnostem.

Druhová skladba – pestré zastoupení druhů jednoletých a víceletých, větší podíl zlepšujících předplodin.

Odrůdová skladba – odrůdy odolné nebo tolerantní vůči chorobám a škůdcům, více odrůdy s genetickou rezistencí k rasám patogenů, odrůdy s vysokou schopností využívat živiny.

Osivo – osivo vypěstované v nejlepších semenářských podmínkách a oblastech upravené a mořené.

Příprava půdy – kvalitní základní zpracování půdy, šetrná příprava osivového lůžka omezení eroze.

Hnojení – pravidelný a vydatný přísun organické hmoty (hnůj, kompost, zelené hnojení), doplnění zásoby živin podle AZP, VKK. Dávky N podle Nmin a rostlin ARR, zamezit vyplavování živin využitím meziplodin.

Založení porostu – optimální dobou a způsobem setí založit takový porost, aby nevyžadoval chemickou ochranu (případně jen minimální),využíval výnosový potenciál. Zavést kolejové meziřádky.

Ochrana rostlin – používání všech ekonomicky, geneticky, ekologicky i toxikologicky přijatelných metod pro udržení škodlivých činitelů pod prahem škodlivosti, s využitím přirozených omezujících faktorů.

Kontrolní systém – sledování tvorby výnosových prvků, růstu, vývoje, výživného stavu rostlin a jeho korekce, na základě znalostí prahu škodlivosti určit nejvhodnější zásah ekologicky a ekonomicky přijatelný.

Hodnocení jakosti – posouzení dosažené jakosti produktů, deklarace jakosti, cena. Ekonomické hodnocení – bilance nákladů, náklady na jednotku produkce.

Tab. 1.6 - 7 : Základní rozdíly konvenčního a ekologického způsobu hospodaření

ODRŮDY, OSIVO A SADBA2.1 Reprodukční systémy rostlinRozmnožování je jednou ze základních vlastností charakterizující živý organismus. V průběhu fylogeneze došlo k vývoji dvou základních způsobů rozmnožování – nepohlavního (asexuálního) a pohlavního (sexuálního). Většina vyšších rostlin se rozmnožuje pohlavně, kdy vytváří v poslední etapě svého vývoje speciální rostlinné orgány – semena, kterými zabezpečuje svou reprodukci a zachování druhu. U mnoha druhů vyšších rostlin se ovšem setkáváme i s rozmnožováním nepohlavním, které se vyskytuje u rostlin obvykle v případě nemožnosti pohlavního rozmnožování nebo se rostliny rozmnožují i souběžně oběma způsoby. Rostlina se tak snaží naplnit svůj hlavní cíl – přežití druhu.

2.1.1 Nepohlavní rozmnožováníPři nepohlavním rozmnožování vzniká nový jedinec buďto z jedné buňky anebo z určité diferencované části rostlinného organismu. Toto je umožněno díky skutečnosti, že rostlinné buňky mají vysokou regenerační schopnost a jsou totipotentní.

O vegetativním rozmnožování hovoříme, pokud vzniká nová rostlina z diferencované části mateřské rostliny. Některé rostliny v tomto případě vytvářejí i speciální orgány, kterými se vegetativně rozmnožují, jako jsou adventivní výhony (jahodník), hlízy (brambor, topinambur, jiřiny), cibule (cibuloviny) nebo úlomky podzemních oddenků (pýr).

V případě, že vzniká nový jedinec z buněk zárodečného vaku, mluvíme o apomiktickém rozmnožování. Partenogeneze je způsob, kdy se zárodek (embryo) vyvíjí z neoplozené vaječné buňky, při apogamii vzniká zárodek ze synergid nebo z antipod.

2.1.2 Pohlavní rozmnožováníPři pohlavním rozmnožování vzniká nový jedinec po splynutí otcovské spermatické buňky a mateřské vaječné buňky v diploidní zygotu, která se dále vyvíjí v zárodek. U pohlavního způsobu rozmnožování rozlišujeme dvě po sobě následující fáze – opylení a oplození.

Opylení znamená přenesení pylu otcovské rostliny na bliznu rostliny mateřské. Zde pylové zrno vyklíčí v pylovou láčku a

ta prorůstá čnělkou až do semeníku, kde dojde k oplození.

Podle způsobu opylení hovoříme o rostlinách samosprašných (autogamie), kdy vzniká semeno opylením vlastním pylem z toho samého květu nebo z jiného květu stejné rostliny nebo o rostlinách cizosprašných (allogamie), kdy je pro vznik semene nutné opylení pylem z jiné rostliny. Podle způsobu přenosu pylu pak rozlišujeme rostliny větrosnubné (anemofilní), kde dochází k přenosu pylu pomocí větru nebo rostliny hmyzosnubné (entomofilní). U samosprašných rostlin pak rozlišujeme kleistogamii (samoopylení ještě v uzavřeném květu), autogamii (opylení v rámci jednoho květu) a geitonogamii (opylení pylem z jiného květu stejné rostliny). Typickými zástupci rostlin samosprašných jsou např. ječmen, hrách a rajče, mezi rostliny cizosprašné patří např. žito, kukuřice a cukrovka.

2.1.3 Vznik semenePo oplození mateřské vaječné buňky vzniká diploidní zygota jako základ zárodku (embrya), triploidní zásobní pletivo endosperm (z oplodněného centrálního jádra) a dále se formují z dalších částí zralého zárodečného vaku další části budoucího semene, například obalové vrstvy. Po ukončení vývoje (dělení a prodlužování buněk) embrya a endospermu dochází v semeni k akumulaci zásobních látek a k celé řadě metabolických procesů vedoucích k jeho následnému dozrávání, které je spojeno především se snížením obsahu vody v semeni.

Semeno (semen) je rozmnožovacím orgánem rostlin, sloužícím k zajištění jejich reprodukce. Základem semene je embryo. Dále semeno obsahuje zásobní pletivo s určitým množstvím rezervních látek sloužících jako zdroj energie v prvních fázích jeho růstu po vysetí do půdy. Celé semeno je kryto osemením (testa).

 

         

2.2 OdrůdaOdrůda je soubor pěstovaných rostlin, náležející k nejnižší kategorii botanického třídění, vyznačující se zřetelně určitými biologickými a hospodářskými vlastnostmi, které se při přesném způsobu rozmnožování beze změny uchovávají.

V průběhu 20. století se odrůda stala významným intenzifikačním faktorem v rostlinné výrobě a podílí se velkou měrou na její efektivitě. Z ekonomického i ekologického hlediska je využívání odrůd s vyšším geneticky podmíněným výnosovým potenciálem žádoucí a prospěšné. Průměrný podíl odrůdy (genotypu) na celkovém výnosu v posledních desetiletích

v souhrnu všech intenzifikačních opatření se odhaduje na přibližně 30% a ročně se šlechtěním stále zvyšuje o 0,5 – 2%.

Odrůda vzniká v procesu šlechtění, ve kterém s využitím všech nejmodernějších postupů dochází po zkřížení rodičovských komponent k následnému výběru takového genotypu (genotypů), u kterého je předpoklad, že projde náročným procesem zkoušení pro registraci. Podmínkou registrace nové budoucí odrůdy (novošlechtění) a zapsání do Státní odrůdové knihy je její odlišnost, vyrovnanost, stálost a novost. Nově registrovaná odrůda s sebou tedy přináší nějakou novou kvalitu, která se u stávajících odrůd nevyskytuje vůbec nebo v míře jiné než u nové odrůdy. Do Státní odrůdové knihy je samozřejmě možné zapsat i odrůdy zahraniční provenience, nové nebo i starší, již v zahraničí povolené; všechny však musí projít zkoušením pro registraci a splňovat výše uvedené podmínky.

Úplná pravidla pro registraci nové odrůdy jsou dána zákonem č. 92/96 Sb. „O odrůdách, osivu a sadbě pěstovaných rostlin“ ve znění pozdějších předpisů. Zkoušením pro registraci a registrací odrůd je pověřen Odbor odrůdového zkušebnictví ÚKZUZ (Ústřední kontrolní zkušební ústav zemědělský).

2.2.1 Typy odrůdZ důvodu různého způsobu rozmnožování u samosprašných, cizosprašných a vegetativně množených plodin je odlišný i proces jejich šlechtění a genetická struktura odrůd. Z genetické struktury každého typu odrůdy vyplývají pro následné množení určité zvláštnosti, které nelze zanedbat, zvláště při produkci tzv. farmářského osiva (viz. níže).

Podle genetické struktury můžeme registrované odrůdy rozdělit na následující typy:

liniová odrůda – vyskytuje se u samosprašných druhů, jako jsou pšenice, ječmen, oves, hrách, fazol, mák, len, rajče, paprika, salát nebo i u druhů s vysokým podílem samosprášení, např. řepka, bob , lupina. Vyznačuje se vysokou genotypovou uniformitou, která se při přemnožování uchovává.

odrůda populace – historicky nejstarší typ odrůdy u cizosprašných druhů. Jedná se o soubor jedinců s rozdílnými genotypy, které vytvářejí určitou populaci s genofondem, který se při přemnožování víceméně zachovává. Z hlediska hospodářského využití je ovšem požadována určitá fenotypová uniformita takovéto odrůdy. Vyskytuje se nejčastěji u jetelovin a trav, u žita, mrkve, ředkvičky, póru a dalších. V současnosti je nahrazován modernějšími typy odrůd syntetických, polyploidních a hybridních.

odrůda syntetická – vzniká opakujícím se společným přemnožením určitých předem vybraných genotypů s vysokou kombinační schopností. Je to uměle syntetizovaná populace, která vykazuje lepší vlastnosti než odrůda populace. Tento typ odrůd se vyskytuje např. u vojtěšky, srhy říznačky či řepky olejky .

odrůda polyploidní – odrůda populace, vyznačující se vyšším stupněm ploidnosti (násobným počtem chromozomů). Rostliny mají větší buňky a vyznačují se vyšším nárůstem hmoty ve srovnání s nepolyploidními. Tetraploidní odrůdy se vyskytují u jetel lučního a jílku, triploidní odrůdy můžeme nalézt u cukrovky a krmné řepy . U triploidních odrůd je z důvodu nestejného počtu chromozomových sad generativní množení neúspěšné a osivo se každoročně vyrábí znovu z rodičovských komponent.

odrůda hybridní (F1) – je nejmodernějším typem odrůdy vyskytující se hlavně u cizosprašných rostlin, kde je důležitá fenotypová uniformita (jednotný vzhled) např. u květáku, mrkve, okurek, cibule, kukuřice a cukrovky. Tento typ odrůdy vzniká

zkřížením 2 - 4  rodičovských komponent (linií) a vyznačuje se oproti obvyklým odrůdám heterózním efektem (vyšším výkonem). Z důvodu snadné ochrany hybridní odrůdy před nelegálním přemnožováním (uniformita v další generaci výrazně klesá, příp. jsou rostliny sterilní), uplatňují se hybridní odrůdy i u dalších plodin (např. řepka, pšenice).

odrůda klon – vyskytuje se u vegetativně množených rostlin jako jsou brambory, chmel, réva vinná, ovocné druhy, květiny. Jedinci jsou potomstvem jediné rostliny a mají stejný genotyp. Reprodukce takové odrůdy se provádí pouze vegetativně, kdy se zachovává původní genotyp. Množení semenem se uplatňuje pouze při získání nových klonů ve šlechtění.

2.2.2 Volba odrůdyV současných podmínkách otevřeného trhu se nabídka odrůd stále rozšiřuje. Ve Státní odrůdové knize je zapsáno velké množství tuzemských i zahraničních odrůd a pro pěstitele je obtížné rozhodnout, kterou odrůdu by si měl zvolit pro své pěstování. Při výběru musí pěstitel zohlednit zejména rajonizaci (výrobní oblast a podmínky prostředí), užitkový směr pěstování (např. pšenice potravinářská nebo krmná), zkušenosti s danou odrůdou (cizí i vlastní) a v neposlední řadě i podmínky smluv s odběrateli (např. u sladovnického ječmene či brambor na potravinářské zpracování), kdy mohou být smluvně dány konkrétní odrůdy.

V jeho úsilí správně vybrat by mu měl u hlavních zemědělských plodin pomoci Seznam doporučených odrůd, ve kterém jsou uvedeny odrůdy plodin podle užitkových vlastností, které jsou každoročně zkoušeny a vzájemně porovnávány; dále pak informace ze srovnávacích zkoušek ÚKZUZ (vlastnosti odrůd) a firemní informace z propagačních materiálů.

2.3 Osivo a sadbaOsivo a sadba zemědělských plodin jsou prvním a velmi důležitým článkem v procesu jejich pěstování. Osivem se rozumí semena určená k výsevu, sadbou pak hlízy, oddenky, cibule, výpěstky a jiné části rostlin sloužící k rozmnožování (včetně výpěstků získaných z buněčných a tkáňových kultur). Produkce osiv a sadby je sice menšinovou částí rostlinné výroby, jejich kvalita ovšem do značné míry ovlivňuje založení produkčního porostu a jeho další stav a vývoj až do sklizně a determinuje tak výsledný hospodářský výnos i

kvalitu získaného produktu.

Zákon 92/96 Sb. „O odrůdách, osivu a sadbě pěstovaných rostlin“ ve znění pozdějších předpisů definuje kategorie rozmnožovacího materiálu (osivo a sadba), podmínky pro jeho uvádění do oběhu (nabízení k prodeji, obchodní skladování, obchodování), včetně podmínek pro dovoz rozmnožovacího materiálu, označování a balení a sankcí za porušení těchto pravidel. Podle tohoto zákona uvedeného výše se smí uvádět do oběhu jen rozmnožovací materiál v ČR registrovaných odrůd, které splňují kvalitativní požadavky určené prováděcí

vyhláškou MZe ČR č. 191/96 Sb. k tomuto zákonu. Rozmnožovací materiál druhů hospodářsky významných plodin uvedených v Druhovém seznamu (příloha 1 zákona) se smí uvádět do oběhu pouze jako základní nebo certifikovaný (podléhá uznávání – certifikaci), u zelenin, ovocných druhů a některých léčivek jako standardní (podléhá následné kontrole). Rozmnožovací materiál druhů v Druhovém seznamu neuvedených se smí uvádět do oběhu pouze jako obchodní nebo může množitel požádat o jeho certifikaci.

Tab. 2.3 - 1 : Kategorie rozmnožovacího materiálu

Množit a uvádět rozmnožovací materiál do oběhu může každá osoba (právnická či fyzická), která je registrována u ÚKZUZ a prokáže odbornou způsobilost pro tuto činnost. Z právního hlediska tedy kterýkoliv farmář může produkovat osivo a sadbu jakékoliv kvality pro vlastní potřebu (tzv. farmářské osivo), pokud ale s ním bude chtít obchodovat, musí splňovat požadavky dané zákonem a samozřejmě též zaplatit majiteli odrůdy licenční poplatky za její využívání (zákon č. 132/89 Sb.). Z praktického hlediska je možné farmářsky množit bez většího rizika pouze odrůdy samosprašných rostlin (ječmen, pšenice, hrách), kde nehrozí riziko cizosprášení a znehodnocení celé partie osiv. Hybridní odrůdy a odrůdy se složitější stavbou farmářsky množit nelze. Velmi důležitou podmínkou při farmářském množení osiv by mělo být dodržení všech fytosanitárních opatření a provedení selekce odlišných rostlin v porostu.

Podmínkou dosažení vysokého výnosu a jakosti produkce je použití osiva certifikovaného, kde je kvalita osiva zaručena.

2.3.1 Kvalita osiva a sadbyKvalita osiva je určena jeho biologickou a semenářskou hodnotou. Biologická hodnota je vyjádřením vnitřních vlastností osiva daných kvalitou živé hmoty semen. Odráží genotypově zakódované vlastnosti odrůdy a je modifikována prostředím, ve kterém bylo osivo vypěstováno, jejich vzájemnou interakcí a vlastní technologií výroby osiva. Nelze ji

komplexně vyjádřit žádným laboratorním testem. Semenářská hodnota je vyjadřována vlastnostmi biologickými, fyzikálními, a mechanickými, které lze změřit laboratorním rozborem vzorku osiva.

Základním parametrem vyjadřující kvalitu osiva je klíčivost, která je definována jako schopnost semen poskytnout v optimálních podmínkách za stanovenou dobu normálně vyvinuté klíčence, u nichž je předpoklad, že se v příznivých podmínkách v půdě vyvinou v normální rostliny. Hodnocení klíčivosti se děje podle mezinárodně uznávaných pravidel, která jsou pro každý hospodářsky využívaný botanický druh jednoznačně definována. Díky mezinárodní spolupráci je tak klíčivost v současnosti rutinně stanovovanou semenářskou vlastností osiva, která poskytuje základní informaci o jeho kvalitě a sjednocuje tak obchod s osivem a sadbou na mezinárodní úrovni.

Dalšími kvalitativními vlastnostmi hodnocenými u rozmnožovacího materiálu jsou čistota (hmotnostní podíl čistých semen ve vzorku), HTS (hmotnost tisíce semen), vlhkost a zdravotní stav.

V ČR zajišťuje dohled nad kvalitou osiva a sadby Odbor osiv a sadby ÚKZÚZ nebo jím pověřené organizace. V praxi je dohled realizován jako uznávání množitelských porostů a uznávání rozmnožovacího materiálu, které se dějí formou správního řízení. Po jejich ukončení obdrží množitel certifikát o kvalitě jím produkovaného osiva.

Tab. 2.3.1 - 1 : Systém správního řízení pro uznávání množitelských porostů a rozmnožovacího materiálu ‑ základní a certifikovaný rozmnožovací materiál (přehled jednotlivých činností)

2.3.2 Obecné zásady množení osiv a sadbyZákladem pro produkci kvalitního osiva je kvalita výchozího materiálu používaného pro založení množitelských porostů. Jakékoliv nedostatky tohoto výchozího materiálu se

mnohonásobně projeví u osiv z něj vyrobených. Kvalita výchozího materiálu pro založení množitelských porostů je dána semenářským zákonem a vyhláškou.

Předpokladem úspěšné produkce osiv je precizní zvládnutí běžné pěstitelské agrotechniky při produkci merkantilu.

Z   tohoto hlediska můžeme plodiny rozdělit do tří skupin, podle shodnosti běžné agrotechniky s   agrotechnikou semenářskou:

Plodiny s prakticky shodnou agrotechnikou – druhy pěstované na semeno jako jsou obilniny, luskoviny a olejniny.

Plodiny s malými odlišnostmi – přadný len a brambory. Plodiny mající odlišnou semenářskou agrotechniku – semenné okopaniny a pícniny.

Obecně je možné říci, že kvalitní osivo se „dělá“ na poli. Pokud se v této pěstitelské fázi cokoliv zanedbá, následné posklizňové úpravy již tuto kvalitu nemohou o mnoho zlepšit. Při zakládání a obhospodařování množitelského porostu je tedy důležité dodržet některé základní principy:

1) výběr pozemku

Při výběru pozemku dbáme na to, abychom vybrali pozemek s co nejvhodnějšími fyzikálními vlastnostmi, s přiměřenou zásobou humusu a živin. Vyhýbáme se pozemkům půdně a výživově nevyrovnaným, zcela nevhodné jsou pozemky silně zaplevelené, zejména pleveli, které se z osiva obtížně odstraňují. Při rozhodování o výběru hraje důležitou roli i poloha pozemku (mikrorajonizace), tzn. nejlépe jižní expozice, negativní jsou pozemky zamokřené a pozemky v mrazových kotlinách. Z hlediska opylení jsou vhodné pozemky s dostatečným prouděním vzduchu, zejména u větrosnubných. Při volbě pozemku zjišťujeme odpovídající prostorovou nebo časovou izolaci od dalších porostů stejného druhu, je-li u množeného druhu vyžadována.

2) výběr předplodiny

Nutností (danou vyhláškou) je dodržení minimálního časového odstupu od stejné plodiny v osevním postupu pro omezení výskytu chorob a škůdců nebo nežádoucích druhových či odrůdových příměsí.

Příprava půdy a hnojení

Při přípravě půdy se snažíme dodržet všechny obecně platné zásady pro přípravu půdy, důležitá je však větší preciznost pro vytvoření co možná nejoptimálnějších podmínek pro výsev.

Množitelské porosty hnojíme podle rozborů půdy. Optimální půdní reakce pH je mezi 6 – 7. Hnojení dusíkem musí být přiměřené a zejména vyvážené v poměru s fosforem a draslíkem. Nadbytek dusíku způsobuje tvorbu méně pevných pletiv a rostliny často poléhají, dozrávají snižuje se tvorba generativních orgánů na úkor produkce biomasy, rostliny později přecházejí do generativní fáze a semena později. Fosfor je důležitý hlavně pro tvorbu květních orgánů a při tvorbě semen, nedostatek se projevuje sníženou násadou květů, omezením tvorby pylu, takže oplodnění je horší a semena se nerovnoměrně vyvíjejí. Nedostatek draslíku působí na růst rostlin, internodia jsou kratší. Vápník ovlivňuje příjem základních živin a upravuje pH v půdě, hořčík napomáhá příznivě tvorbě semen a při jeho nedostatku rostliny prakticky zastavují růst.

Setí

Semenářské porosty mají být dobře založené, přehoustlé porosty snadněji poléhají a více trpí chorobami a škůdci, nasazení generativních orgánů je nevyrovnané, s vyšším podílem zadinovitých zrn při sklizni. Naopak řídké porosty se zpravidla rychleji zaplevelují. Rovnoměrný, stejně hluboký výsev zajistí založení uniformního porostu, zejména s ohledem na stejnoměrný vývoj a jednotné zrání. Pokud je to možné, volíme směr řádků sever-jih z důvodu jejich rovnoměrného a maximálního osvětlení. Speciální organizaci porostu vyžaduje například množení hybridních odrůd, kdy je třeba zajistit soulad kvetení mateřských a otcovských komponent a obvykle jejich oddělenou sklizeň.

Ochrana porostů proti škodlivým činitelům

U ochrany semenářských porostů je daleko více nutné sledovat stav porostu a reagovat na jeho aktuální potřeby. Zvlášť důležitá je regulace zaplevelení a zabránění rozvoji zejména těch plevelů, které jsou z osiva při finální úpravě obtížně odstranitelné. Je také třeba omezit rozvoj chorob a škůdců v porostu do té míry, abychom mohli sklidit semena v co nejvyšší kvalitě. Kriteria jsou dány pravidly uznávání množitelských porostů, kde je definováno, které plevele, choroby a škůdci se smí či nesmí v porostu vyskytovat; obdobná pravidla platí i pro uznávání rozmnožovacího materiálu.

HODNOCENÍ JAKOSTI ROSTLINNÝCH PRODUKTŮ

3.1 Význam a posuzování jakostiPlodiny pěstujeme pro získání některých hospodářsky užitečných částí rostlin – semena

zrnin a olejnin, dužnaté hlízy a bulvy okopanin, plody ovocných druhů a různé orgány zelenin. Pro pícní účely jsou využívány i další části rostlin – celá nadzemní fytomasa kukuřice a dalších plodin, chrást řepy (dnes výjimečně). Sklizené části rostlin jsou surovinami pro další využití v potravinářství, krmivářství, pro technické účely. Ovoce, zelenina, brambory se mohou konzumovat přímo bez další náročné úpravy. Všechny tyto produkty mají určité biologické, chemické a fyzikální vlastnosti, které vytvářejí soubornou hodnotu – jakost. Na rozdíl od průmyslových výrobků jsou vlastnosti zemědělských produktů proměnlivé v závislosti na vnějších podmínkách.

Hodnocení jakosti rostlinných produktů je odlišné při posuzování podle různých pohledů. Obecně lze říci, že jakosti sklízených produktů je v posledních letech věnována v Evropě i u nás zvýšená pozornost. Nižší výnos o vynikající kvalitě může dát větší zisk z 1ha než vysoký výnos o nevyhovující kvalitě.

Nutriční jakost – je posuzována z pohledu lidské výživy. Pro výživu člověka je důležité nejenom zastoupení hlavních složek potravin – bílkovin, tuků, sacharidů, ale i jejich skladba a vzájemný poměr a energetická hodnota.

Krmná jakost – je daná souborem ukazatelů, které sledují energetickou hodnotu krmných komponentů, obsah látek a jejich stravitelnost. Úroveň ukazatelů je odlišná pro jednotlivé druhy a kategorie hospodářských zvířat.

Biologická jakost – hodnotí obsah a skladbu živin, vitamínů, enzymů a některých specifických látek, které zabezpečují průběh fyziologických funkcí lidského organizmu.

Technologická jakost – je souhrn vlastností, které ovlivňují technologii zpracování suroviny, výtěžnost výrobku a jeho kvalitu.

Senzorická jakost – je charakterizována souborem vlastností, které jsou vnímány lidskými smysly.

Hodnocení surovin a potravin v sobě spojuje více jakostních pohledů. Pro rozdílné účely využití určité suroviny je odlišné hodnocení, např. kvalita pšenice pro pekárenskou, pečivárenskou výrobu a krmné účely. Sledují se i hygienické aspekty kvality.

3.2 Legislativa v oblasti jakosti rostlinných produktů

3.2.1 Zákon o potravinách a tabákových výrobcíchZákladní právní normou v oblasti potravin a přeneseně i surovin je zákon o potravinách a tabákových výrobcích č. 110/1997 Sb. a úprava zákonem č. 306/2000 Sb. (dále jen zákon), který stanovuje povinnosti podnikatelů při výrobě potravin a tabákových výrobků a jejich uvádění do oběhu a upravuje dozor nad dodržováním povinností vyplývajících z tohoto zákona. Působnost zákona o potravinách se většinou přímo netýká polních plodin (týká se zeleniny a ovoce), protože polní produkty se zpravidla ještě dále zpracovávají. Nepřímo však zákon působí přes jakostní požadavky zpracovatelů rostlinných surovin a výrobců potravin.

Zákon vymezuje některé základní pojmy, např. (výběr, upraveno):

potraviny jsou látky určené ke spotřebě člověkem v nezměněném nebo upraveném stavu jako jídlo nebo nápoj, dále látky přídatné, pomocné, látky používané k aromatizaci určené ke konzumaci

suroviny jsou zemědělské, lesní, mořské a jiné produkty určené pro výrobu potravin, případně potraviny určené k dalšímu zpracování

zdravotně nezávadné potraviny jsou potraviny, které splňují chemické, fyzikální a mikrobiologické požadavky na zdravotní nezávadnost stanovené tímto zákonem, vyhláškou nebo které jsou uváděny do oběhu se souhlasem Ministerstva zdravotnictví

jakost je soubor charakteristických vlastností jednotlivých druhů, skupin a podskupin potravin, jejichž limity jsou stanoveny tímto zákonem a vyhláškou

výrobou potravin je čištění, třídění, upravování, opracování nebo zpracování surovin, případně přidávání povolených látek, včetně balení a úprav potraviny za účelem uvádění do oběhu. Za výrobu potravin se nepovažuje zemědělská prvovýroba (pozn. sklizené brambory jsou surovinou, ale po vytřídění, balení a uvedení do oběhu se stávají potravinou a podléhají ustanovením zákona).

uvádění do oběhu znamená nabízení k prodeji, prodej nebo jiné formy nabízení ke spotřebě.

Zákon v jednotlivých paragrafech ukládá povinnosti výrobců a dovozců potravin. Mimo jiné se zabývá podmínkami označování potravin, jako významného podkladu pro spotřebitele, dále balením potravin. Zákon uvádí kontrolní orgány státního dozoru a jejich kompetence:

orgány veřejného zdraví (dříve hygienická služba) – pro oblast poskytování stravovacích služeb, ke zjištění příčin poškození nebo ohrožení zdraví a zamezení šíření infekčních onemocnění nebo jiného poškození zdraví z potravin

orgány veterinární správy - dozor nad dodržováním povinností při výrobě, skladování, přepravě, dovozu a vývozu surovin a potravin živočišného původu, při jejich prodeji a dále dozor nad klasifikací jatečných zvířat

Česká zemědělská a potravinářská inspekce – provádí státní dozor při výrobě a uvádění do oběhu v oblasti mimo záběr veterinární správy a dále v oblasti tabákových výrobků (pozn. oblast rostlinných produktů a potravin).

Aby znění zákona mohlo být uvedeno do praktického používání, je doplněno prováděcími vyhláškami (v kompetenci Ministerstva zemědělství nebo Ministerstva zdravotnictví), které uvádějí konkrétní podmínky a údaje k jednotlivým ustanovením zákona – pro skupiny potravin, dále hygienické, mikrobiologické, chemické požadavky, limity rizikových látek atd.

Rostlinné produkty jsou přímo nebo nepřímo součástí lidské výživy. Potrava zásadním způsobem ovlivňuje zdravotní stav člověka. Velmi významným hodnocením surovin a potravin je zdravotní bezpečnost. Ta souvisí s možným výskytem rizikových faktorů, které mohou vyvolávat zdravotní problémy. Napadení surovin a potravin některými mikroorganizmy vyvolává u člověka onemocnění přímé (salmonelóza) nebo nepřímo působením toxinů (botulotoxin, mykotoxiny). Dalším skrytým nebezpečím pro zdraví lidí jsou cizorodé chemické látky, které se dostávají do rostlin během pěstování z vnějšího prostředí. Část těchto kontaminujících látek jsou z emisí a imisí, částečně to mohou být rezidua pesticidů používaných při pěstování plodin. Určitá zdravotní rizika představují látky používané v potravinářství pro zlepšení vlastností surovin a potravin, tzv. látky přídatné. Použití těchto látek musí být povoleno a řídí se předepsanými limity použitého množství.

Pro zajištění vysoké jakosti a zdravotní nezávadnosti výrobků jsou vypracována velmi podrobná pravidla výroby (nejenom potravinářské) zahrnutá v tzv. systému řízení jakosti. Jedná se především o důsledný administrativní systém kontrolovatelných opatření v celé struktuře výrobního podniku. Normativní podklad je zahrnutý v normách ISO řady 9000 (např. certifikát firmy Eurest v menze ČZU).

V rámci tohoto systému nebo samostatně může být zaveden kontrolní systém kritických bodů ve výrobě potravin. Vyhláška č. 147/1998 Sb.uvádí stanovení kritických bodů v technologii výroby potravin v návaznosti na zákon č. 110/1997 Sb. V zahraničí je toto označované jako HACCP (Hazard Analysis Critical Control Points – analýza rizik pomocí kritických kontrolních bodů). Kritickými body jsou technologické úseky výroby (výrobní operace), ve kterých je největší riziko porušení zdravotní nezávadnosti potraviny. Pro tato místa ve výrobě se vypracují opatření, která mají vyloučit, snížit toto riziko.

3.2.2 Význam Českých norem (ČSN)Ve všech výrobních oborech jsou základní technické, kvalitativní a jiné podstatné charakteristiky výrobků nebo výrobních postupů uvedeny v technických normách – v ČR v Českých normách (ČSN). Přestože jsou v současné době pouze doporučeným materiálem, jsou všeobecně používány pro praktické činnosti. Tvorba norem je dlouhodobý přípravný proces, na němž se podílejí mnohá zainteresovaná pracoviště. Normy vydává státní instituce – Český normalizační institut.

ČSN pro zemědělské produkty je možné obecně rozdělit do tří skupin:

společná ustanovení – uvádějí všeobecné podmínky pro určitou tématickou oblast (např. pro obiloviny)

komoditní normy – stanovují konkrétní podmínky pro jakostní hodnocení určitého produktu (např. pšenice potravinářská)

metodiky – pro jednotlivé jakostní ukazatele uváděné v komoditních normách popisují přesný pracovní postup stanovení určitého znaku (např. Zkoušení obilovin, luštěnin a olejnin – stanovení obsahu vody).

V systému Českých norem se nyní objevují normy převzaté (celé nebo částečně) z Evropské unie a mohou mít označení ČSN ve spojení s ISO nebo EN. Výrobní podniky zpravidla mají svoje podnikové normy pro jednotlivé výrobky.

 

3.3 Metody hodnocení jakosti rostlinných produktůPohledy na jakost jsou rozmanité. Pro určitý způsob využití produktu je potřeba najít takové

znaky, které budou charakterizovat určité technologické vlastnosti. Např. pro skladování zrnin je limitujícím faktorem vlhkost produktu. Z rozdílu hmotností vzorku před sušením a po sušení se zjistí množství vody v původním vzorku. U jednotlivých komodit je nutné stanovit horní hranici vlhkosti v produktu, při které již nedojde ke znehodnocení působením mikroorganizmů. Tato hranice je různá. U obilovin a luštěnin je zpravidla 14%, ale u sladovnického ječmene 15%, u nahého ovsa 13%, u řepky 8%. Pro dosažení porovnatelných výsledků při měření jakostních ukazatelů je nutné používat jednotných metodik stanovení (viz ČSN) a přesně dodržovat laboratorní postupy. Pracovní postupy stanovení ukazatelů nemohou být dlouhé a složité.

Metody stanovení lze rozdělit na přímé a nepřímé. U přímých metod se přímo změří daný znak (obsah látky). Toto stanovení bývá zdlouhavé, proto byly vyvinuty metody nepřímé, které měří přímo jinou fyzikální vlastnost. U všech nepřímých metod musí být přístroj na daný jakostní ukazatel nakalibrován. Kalibrace je vyjádření závislosti mezi hodnotou znaku měřeného přímou metodou (referenční metoda) a hodnotou jiné fyzikální veličiny (u vlhkosti – obsah vody a elektrický odpor nebo absorpce záření). Nepřímé metody jsou velmi rychlé a při dobrém nakalibrování jsou i dostatečně přesné. Např. stanovení obsahu vody je možné provést několika metodami, které reagují na změnu obsahu vody změnou elektrického odporu, elektrické kapacity apod. Značný rozvoj nastal u nepřímých metod, které zaznamenávají charakteristické změny v absorpci částí spektra v blízké infračervené oblasti (NIR). V provozních laboratořích obchodních podniků (např. ZZN) a zpracovatelů jsou NIR přístroje běžnou součástí vybavení.

Zvláštní postavení mezi metodami stanovení jakosti rostlinných produktů má senzorická analýza. Zatímco chemické a fyzikální metody stanovují objektivně měřitelné veličiny, senzorická hodnocení závisejí na subjektivním posouzení jednotlivce. Sledované znaky jsou vnímány lidskými smysly (senzory) – chutí, čichem, zrakem, sluchem, hmatem. Vnější podněty jsou přenášeny a zpracovány nervovou soustavou a mozkem. Senzorická analýza je proto zařazena do skupiny psychometrických metod. Aby se dosáhlo objektivních výsledků musí probíhat senzorické hodnocení za standardních podmínek skupinou zaškolených hodnotitelů. U polních produktů je senzorické hodnocení většinou součástí celkové jakosti – barva, pach. U odrůdových zkoušek brambor jsou významné degustační zkoušky vařených hlíz (zde se jedná o potravinu).

3.4 VzorkováníKvalitativní rozbor hodnoceného rostlinného produktu je možné provádět na velmi omezeném množství materiálu, reprezentačních vzorcích, které jsou jen zlomkem celkového množství. Odběr vzorků pro rozbory se označuje jako vzorkování. Správné vzorkování je činnost

vyžadující nejvyšší pozornost. Chyby při odběru vzorků vedou ke zkreslenému hodnocení surovin a poškozují některou z obchodních stran nebo spotřebitele. Postupy při odběru a přípravě vzorků jsou uvedeny v Českých normách (ČSN).

Množství produktu, u něhož se předpokládá jednotná charakteristika, se nazývá dávka. Protože složení dávky je málokdy homogenní, musí se odebrat dostatečný počet dílčích vzorků, z nichž se promícháním získá souhrnný vzorek. Postupným dělením souhrnného vzorku vzniknou laboratorní vzorky. Vzorky odebírá inspektor pověřený dodavatelem i odběratelem.

Nejčastějším způsobem přepravy jsou nákladní automobily nebo železniční vagóny. Dílčí vzorky zrnin se odebírají z celé výšky vrstvy pomocí tyčového vzorkovače (do 15t z 5 bodů, 15 – 30t z 8 bodů, 30 – 50t z 11 bodů). Zrniny uložené v zásobnících se vzorkují z proudu zrna při naskladňování nebo při vyskladňování. Odběr vzorků obilovin uložených v pytlích se provádí trubkovým vzorkovačem z různých částí pytlů (z vrchní, střední, spodní části). Počet vzorkovaných pytlů se řídí celkovým množstvím dávky.

Laboratorní vzorky musí být zabalené v šitých sáčcích. Vzorky určené ke stanovení vlhkosti (těkavých látek ap.) musí být zabalené ve vzduchotěsných vzorkovnicích a uzavřené vzduchotěsnými uzávěry. Sáčky a ostatní obaly musí být zapečetěné, aby se zabránilo jejich uvolnění a porušení. Vzorky jsou opatřeny etiketami s údaji o vzorkovaném zboží: druh výrobku, množství, odkud a kam je přepravováno, identifikační číslo dávky, datum vzorkování, jméno vzorkovatele aj. O odběru vzorku je sepsán protokol.

Odběr vzorků objemných produktů (okopaniny) se provádí nejlépe z proudu materiálu, příp. pomůckami nebo ručně z uloženého materiálu.

Tab. 3.4 - 1 : Hmotnost vzorků z jedné dávky u hlavních plodin

3.5 Hodnocení jakosti

3.5.1 Hodnocení jakosti obilovinProdukty (zrno) obilnin jsou obiloviny, které mají rozmanité využití. Produkt určený pro určitý užitný směr je označován jako komodita, např. pšenice potravinářská. Pro různé komodity jednoho druhu plodiny jsou stanoveny rozdílné jakostní ukazatele a kritéria hodnocení. V souvislosti s harmonizací technických norem s Evropskou unií je od 1.7.2002 v platnosti celá řada nových znění ČSN.

Při hodnocení jakosti zrna obilovin (podle ČSN) se rozlišují dvě skupiny: obiloviny potravinářské a obiloviny. Potravinářské komodity musí splňovat náročnější kvalitativní požadavky, takže je soubor jakostních ukazatelů širší se specifickými zkouškami. Kritéria hodnocení jsou přísnější než u nepotravinářských obilovin. Přestože většina produkce obilovin je zkrmována, není v současné úpravě norem pojem „krmné obiloviny“ uvažován, tak jako tomu bylo do roku 2002.

V normách se většinou objevují dvě tabulky kritérií: 1. hodnoty jakostních znaků a 2. základní hodnoty jakostních znaků. První tabulka uvádí ukazatele a jejich limitní kritéria pro danou komoditu. Základní hodnoty ve druhé tabulce jsou určující pro výpočet hmotnostních a cenových srážek nebo přirážek, které se uplatňují při jakostních odchylkách od základních hodnot zjištěných u dávky obiloviny.

Zrno obilovin musí být vyzrálé, bez živých škůdců v kterémkoliv stádiu vývoje a bez pachů. Musí odpovídat požadavkům na zdravotní nezávadnost. Nesmí obsahovat naplesnivělá nebo plesnivá zrna.

Základní principy zkoušení jakosti obilovin jsou u všech komodit shodné. Při příjmu obilí do skladu nebo pro zpracování se ihned stanovuje vlhkost zrna, která má u většiny komodit hranici 14,5%, u některých i méně.

U všech obilovin se stanovují příměsi a nečistoty. Příměsi jsou nestandardní složky zrna dodávaného druhu nebo jiných obilovin. Sem

patří také scvrklá zrna (zadina) získaná jako propad při prosévání na kruhových sítech s podélnými zakulacenými otvory širokými 1,5 – 1,8 – 2,0 – 2,2mm podle komodity. Nečistoty zahrnují semena jiných druhů než obilovin, semena „závadná“ a cizí látky, tj. materiál oddělený na sítech s podélnými zakulacenými otvory širokými 3,5mm a 1,0mm.

U nepotravinářských obilovin je hodnocení kvality zaměřené na limity vybraných složek příměsí a nečistot (příp. obsahu N-látek nebo objemové hmotnosti). Kromě zrna žita se používají všechny druhy obilovin pro krmení hospodářských zvířat. Žito, které nesplňuje potravinářskou jakost, se do krmné dávky přidává v malém množství.

U potravinářských obilovin jsou zařazeny specifické ukazatele, jejichž hodnoty mají vztah ke kvalitě dalšího zpracování a vyrobeným výrobkům. U potravinářské pšenice a sladovnického ječmene se musí deklarovat odrůda. Jednotlivé odrůdy mají geneticky založenou určitou kvalitu, která je formovaná vnějšími podmínkami. Z kvalitativně horší odrůdy (pekařsky, sladovnicky) nelze získat jakostní produkci ani v optimálních podmínkách. Horší vnější podmínky zhoršují geneticky dané jakostní předpoklady i u kvalitních odrůd, takže dosažená produkce nemusí odpovídat jakostním požadavkům. Při zkoušení odrůd ve státních odrůdových pokusech Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského se sleduje širší soubor kvalitativních vlastností než v ČSN. Např.výsledné hodnocení kvality odrůd pšenice vede k zařazení odrůdy do jakostní skupiny podle pekařské kvality (pro výrobu kynutých těst): E – elita, A – kvalitní, B – chlebová, C – pekařsky nevhodná. Skutečně dosažená jakost však může být horší. Některé odrůdy skupiny C se mohou dobře uplatnit pro výrobu nekynutých těst pro pečivárenské výrobky.

Kvalitní hodnocení zrna pšenice zahrnuje tyto ukazatele:

Objemová hmotnost zrna souvisí s velikostí a tvarem obilek a s látkovým složením zrna. Objemová hmotnost je významným mlynářským ukazatelem. Pro potravinářské účely jsou vyžadovány vyšší hodnoty. Obsah N-látek (Nx5,7) a sedimentační index (podle Zelenyho) charakterizují pekařské (vyšší hodnoty) a pečivárenské (nižší hodnoty) vlastnosti bílkovin. Číslo poklesu ukazuje na míru poškození škrobu enzymem α-amylázou, tzv. vnitřní porostlost zrna. Zrno s nízkou hodnotou není vhodné pro potravinářské využití.

Při státních zkouškách odrůd jarního ječmene jsou odrůdy bodově ohodnoceny tzv. ukazatelem sladovnické jakosti (USJ). Odrůdy vhodné pro výrobu pivovarského sladu mají USJ 4 – 9, nevhodné mají hodnotu pod 4. Základní jakost zrna sladovnického ječmene zahrnuje větší počet ukazatelů: vlhkost, podíl zrna nad sítem 2,5mm, zrna poškozená, zrna se zahnědlými špičkami, zrna porostlá, celkový odpad, klíčivost a obsah N-látky v sušině (N x 6,25). Významné jsou i senzoricky hodnocené znaky – barva a jemnost pluchy. U krmného ječmene se posuzuje vlhkost, příměsi a nečistoty. Nesladovnické odrůdy mají většinou vyšší výnosový potenciál.

3.5.2 Hodnocení jakosti luštěninZrno luskovin je označováno jako luštěnina. Luštěniny jsou z nutričního hlediska velmi

hodnotnými rostlinnými produkty. Vyznačují se vysokým obsahem bílkovin v zrnu i v ostatních částech rostliny, sója navíc i značným obsahem tuku v zrnu.

Přestože jsou luskoviny druhově bohatou skupinou, pěstování a obchodování s produkty je omezené jen na 3 druhy – hrách, čočku a fazol. Sója je považována z hlediska vlastností produktu za olejninu. Podmínky pro jakostní hodnocení luštěnin jsou uvedeny v souboru ČSN

461300 Luštěniny, které rozlišují luštěniny jedlé (hrách, čočku, fazole) a luštěniny krmné (všechny luštěniny).

U jedlých luštěnin je důležitou podmínkou jakosti zdravotní nezávadnost produktu. Vůně má být typická, bez cizího pachu. U sklizeného produktu se zjišťuje počet mrtvých volných škůdců. Vlhkost semen má být nejvýše 15% (čočka) nebo až 16% (hrách, fazole). Pro oddělení příměsí a nečistot se používá sítového třídění s danou velikostí otvorů. Z příměsí se zvlášť stanovuje tzv. muškovitost. Jsou to zrna obsahující mrtvého zrnokaze (brouk) v kterémkoliv stádiu vývoje. U čočky se dále provádí třídění podle velikosti zrn na čočku velkozrnnou a drobnozrnnou. Podle barvy semen se jednotlivé komodity třídí na: hrách žlutý, zelený a jejich směs, čočku zelenou, hnědou a stříkanou, fazole bílé, barevné a barevně míchané.

Specifickým ukazatelem hodnocení jedlých luštěnin je vařivost. Je to podíl zrn uvařených do měkka stanoveným způsobem. Zrna se nejprve 2 hodiny máčí ve vodě, potom se vaří do objevení rozvařených zrn. Doba vaření je nejvýše 150 minut u hrachu a fazolí a nejvýše 120 minut u čočky. Vařivost má být nejméně 90%.

U krmných luštěnin (všechny druhy luštěnin) se zjišťuje vlhkost, příměsi a nečistoty.

3.5.3 Hodnocení jakosti olejninOlejniny jsou botanicky velmi různorodou skupinou plodin – řepka, slunečnice, len, sója aj. Patří sem také hořčice a mák, ale jejich olejnatá semena se používají jinak než pro výrobu oleje. Tyto plodiny spojuje vysoký obsah tuku v semenech. Požadavky na kvalitu olejnatých komodit jsou uvedeny v ČSN 462300 Olejnatá semena.

V ČR je hlavní olejninou řepka. Přirozené složení mastných kyselin a obsah glukosinolátů v semenech řepky není zatím optimální z hlediska zdravotních požadavků pro výživu lidí a hospodářských zvířat. Šlechtěním nových genotypů řepky se postupně upravuje složení mastných kyselin v oleji řepky ve prospěch žádoucích složek. Významně byl snížen obsah kyseliny erukové (do 2%), která zhoršovala nutriční hodnotu oleje. Zbytky semen po získání oleje (extrahovaný šrot, pokrutiny) se používají pro krmné účely. Nepříznivý vliv na zdravotní stav zvířat má složka těchto zbytků – glukosinoláty. V současné době se pěstují odrůdy se sníženým obsahem glukosinolátů.

Kromě obsahu kyseliny erukové a glukosinolátů se při obchodování s řepkovým semenem zjišťuje hlavní ukazatel - obsah tuku 42% při vlhkosti semen 8%. Dále se stanovuje podíl porostlých a poškozených semen a obsah nečistot.

Vysokou kvalitu a příznivé dietetické vlastnosti má slunečnicový olej. Neobsahuje kyselinu erukovou ani glukosinuláty, takže jakostní hodnocení suroviny je zúžené na zjištění vlhkosti 8%, obsah tuku 44%, poškozená semena a nečistoty.

3.5.4 Hodnocení jakosti bramborLátkové složení brambor je v určitém intervalu charakteristické pro jednotlivé odrůdy. V Seznamu odrůd se uvádí vhodný užitkový směr využití určité odrůdy: konzumní, pro výrobu škrobu, smažených nebo sušených výrobků. Podle kvalitativních požadavků českých

norem (ČSN 462200 Brambory) jsou brambory rozděleny na komodity: konzumní brambory rané, pozdní, průmyslové a krmné.

Konzumní brambory rané i pozdní musí být zdravotně nezávadné, bez patogenních zárodků a mechanicky poškozených hlíz. Musí odpovídat mikrobiologickým požadavkům a požadavkům na nejvyšší přípustný obsah cizorodých látek. U konzumních brambor se hodnotí velké množství vnějších znaků zjistitelných senzoricky – vzhledové znaky, pach, chuť, i když má větší význam vnitřní jakost, látkové složení hlíz. Hlízy musí být celé, nenapadené hnilobami, pevné, bez vnějších a vnitřních vad zhoršujících celkový vzhled, jakost a uchovatelnost hlíz a jejich obchodní úpravu v obalu apod. Hlavní rozdíl v hodnocení raných a pozdních brambor spočívá v pevnosti slupky, která má být u pozdních brambor dobře vyvinutá, zatímco u raných žádný požadavek na pevnost slupky není uveden. Rané brambory mohou být dodávány na trh při dosažení minimální velikosti hlíz 28mm (drobné 17 – 28mm), kdežto u pozdních brambor je minimální velikost 35mm. U odrůd s podlouhlými hlízami není velikostní limit stanoven. Pro spotřebitele je významné rozdělení odrůd konzumních brambor pozdních podle varného typu, který spolu s označením odrůdy musí být deklarován na spotřebitelském balení. Varný typ je zjištěn na základě senzorického hodnocení vařených hlíz odrůdových vzorků, včetně degustační zkoušky.

Specifické požadavky na jakost suroviny mají výrobci smažených výrobků (hranolků a chipsů), kteří u brambor požadují vyšší sušinu (více škrobu) než u konzumních brambor, aby byly výrobky pevné. Nedostatky v barvě (tmavé kresby, skvrny) způsobuje přítomnost tzv. redukujících cukrů.

Tab. 3.5.4 - 1 : Charakteristika varných typů odrůd konzumních brambor pozdních (ČSN 46 2200-1)

Hlavním kritériem hodnocení průmyslových brambor je obsah škrobu v hlízách nejméně 15%. Přestože existuje ČSN na krmné brambory, nejsou brambory pro tento účel záměrně pěstovány. Pro krmení se využívají druhotné suroviny z brambor využívaných pro jiné užitkové směry.

3.5.5 Hodnocení jakosti cukrovkyNa rozdíl od většiny předchozích komodit má cukrovka jediné využití – na výrobu cukru. Hlavním jakostním ukazatelem je proto obsah cukru (sacharózy) v bulvách, označovaný jako cukernatost nebo digesce. Základní hodnotou cukernatosti je 16% (ČSN 462110 Cukrovka), na kterou se upravuje provádějí srážky nebo přirážky ze základní ceny 1 tuny dodané cukrovky. Sklizeň řepy patří mezi komplikované pracovní operace, zvláště při horších přírodních podmínkách. U dodávek řepy se zjišťuje množství ulpělé zeminy, zeleného chrástu a zbytků plevelů, nahnilých a namrzlých bulev. Tyto složky ovlivňují jednak hmotnost

dodávky, jednak výtěžnost cukru, protože látky v zelených částech rostlin snižují množství krystalizující sacharózy.

ROZDĚLENÍ ZEMĚDĚLSKÝCH PLODIN

4.1 ÚvodŽivot člověka je od samého počátku jeho existence velmi těsně spjat s existencí rostlin. V dobách, kdy byl lovcem zvěře a živil se především masitou potravou a žil většinou pod ochranou lesů, vytvářel si svůj vztah k rostlinám vcelku náhodně. Sbíral plody či semena planých rostlin, vyhrabával ze země dužnaté kořeny, hlízy a cibulky. Sloužily mu jednak jako velmi chutný doplněk potravy a zdroj základních životních potřeb v období, kdy měl nedostatek masa, a jednak jako i lovec pudově cítil, že si potřebuje skladbu potravy zpestřit a doplnit o látky, které jeho tělo vyžaduje a které nachází v rostlinách. 

Rostliny, které člověk dnes pěstuje, změnily zcela původní tvářnost Země. Byly rozmnoženy do obrovského počtu jedinců, šlechtěním dosáhly nesmírné variability a s postupným poznáním a rozvojem zákonů genetiky a šlechtění i se zdokonalováním agrotechniky se neustále zvyšoval počet pěstovaných kulturních plodin, které nakonec opanovaly největší část povrchu Země schopného kultivace. Činnost zemědělců tak v historii člověka výrazně zasáhla do vzhledu naší planety – člověk přeměnil velké části zemského povrchu podle své vůle a pro svou potřebu. Lidé, kteří během uplynulých tisíciletí poznávali vlastnosti rostlin a získali rozsáhlé zkušenosti s jejich pěstováním, se i dnes sami nadále tvůrčím způsobem podílejí na zlepšení jejich vlastností.

V rostlinné říši je známo asi 300000 druhů rostlin, z nich se pěstuje asi 2300 druhů. V polních kulturách se jich využívá ale jen nepatrná část přibližně 100 druhů. V současné době je přes 80% potravin zajišťováno pěstováním pouhých 11 druhů (např. kukuřice, pšenice, rýže, cukrová třtina, sója, hrách, brambory, cukrová řepa, bavlník). V rostlinné říši tedy převládají v přirozených formách planě rostoucí druhy, z nichž některé člověk využívá pro jejich specifické látky. Pod pojmem kulturní rostliny rozumíme ty druhy rostlin, které člověk záměrně vybíral, pravidelně zakládal jejich populace, ošetřoval, sbíral plody a rozmnožoval je. Rozeznáváme pěstování kulturních rostlin na poli (polní plodiny), v sadech (ovocné dřeviny a keře), v zahradách (zahradní plodiny), ve vinohradech (vinná réva), na přirozených a uměle zakládaných loukách a pastvinách (luční plodiny) a v lesních společenstvech (lesní dřeviny).

Kulturní rostliny dnes zajišťují převážnou část potřeb lidí a hospodářských zvířat. Na rozdíl od planých forem mohou pouze kulturní plodiny – cílevědomě pěstované v systematicky obdělávaných kulturách na polích, plantážích, zahradách a sadech, při jejich střídání, pečlivém zpracování půdy, hnojení, setí a ošetřování – zdárně vyrůstat a poskytovat své hodnoty v dostatečném množství a kvalitě.

Nároky druhů a jejich biologické vlastnosti byly podnětem k vytvoření mnohých systémů rozdělení rostlinných druhů zemědělských plodin. Nejběžněji využívané členění rostlin vychází z botanického třídění (podle systematického zařazení příslušných druhů), podle chemických látek ve sklízených produktech, podle morfologické struktury výnosu atd.. U kulturních plodin je ale řada dalších výhodnějších způsobů dělení rostlin. Nejpoužívanější členění je založeno na vlastnostech sklízených produktů s případným přihlédnutím k technologii pěstování.

4.2 Rozdělení zemědělských plodin podle geonomických výrobních typůPlodiny teplých a nížinných polosuchých oblastí (kukuřičná výrobní oblast): kukuřice, čirok, pšenice, ječmen, čočka, fazole, tabák, slunečnice, sója, konopí, teplomilné zeleniny, rané teplomilné ovoce a vinná réva.

Plodiny nížinných oblastí (řepařská a obilnářská výrobní oblast): pšenice, ječmen, tritikale, hrách, bob, vikve, cukrovky, rané brambory, olejniny, chmel, vojtěška, kukuřice na siláž, zeleniny a ovocné dřeviny.

Plodiny středních podhorských oblastí a lepších horských oblastí (bramborářská výrobní oblast): pšenice, ječmen, žito, oves, tritikale, luskoviny, brambory, olejniny, len, jetel, trávy, krmná kapusta, krmná řepa.

4.3 Rozdělení kulturních rostlin podle vlastností sklízených produktů s přihlédnutím k technologii pěstováníObilniny - je to hospodářsky, zemědělsky i spotřebitelsky nejvýznamnější skupina polních plodin. Poskytují jako hlavní produkt suché plody – botanicky nazývané obilky (s průměrnou vlhkostí 13 – 15 %). Lze je dobře i dlouhodobě skladovat. Z hlediska významných látek, které obsahují, je označujeme jako glycidové (blíže specifikované jako škrobnaté) zrniny. Jejich vedlejším produktem je sláma. Patří k nim např. pšenice, ječmen, oves, žito, žitovec, kukuřice na zrno, čirok, proso, rýže, pohanka. V poslední době i některé nově pěstované plodiny například amarant. 

Luskoviny - jednoleté druhy z čeledi bobovitých, hlavním jejich produktem jsou suchá semena (s průměrnou vlhkostí asi 13 – 15%), která lze opět dlouhodobě skladovat. Tím, že obsahují relativně větší množství bílkovin, označujeme je jako bílkovinné zrniny. Vedlejším produktem jsou suché i zelené rostliny, které se využívají ke krmení. Je to např. hrách, čočka, fazol, bob koňský, vikve, lupina sója, cizrna, podzemnice olejná, kravský hrách (vigna). Významnou předností luskovin je fixace vzdušného (molekulárního) dusíku z atmosféry hlízkovými bakteriemi žijícími na jejich kořenech.

Olejniny - produkují suchá semena (s průměrnou vlhkostí asi 10 – 13%). Lze je sice uskladňovat také poněkud déle, ale vzhledem k tomu, že hlavní zásobní látkou v semenech jsou rostlinné tuky, které se dlouhodobým skladováním mohou rozkládat, je žádoucí, aby

semena byla zpracována po sklizni co nejdříve. Vedlejším jejich produktem jsou extrahované šroty a pokrutiny, které jsou významným krmivem. V některých případech jsou olejniny pěstovány na zelenou hmotu využívanou ke krmným účelům. Náleží k nim např. řepka, hořčice, mák, slunečnice.

Přadné rostliny - pěstují se hlavně pro svá sklerenchymatická vlákna, která jsou uložena ve stoncích, listech či plodech rostlin, z nichž se různými technologickými způsoby získávají, a která se pak zpracovávají v textilním průmyslu. Jejich vedlejším produktem bývají obvykle olejnatá semena, např. len, konopí, bavlník, jutovník, agáve sisálová, kenaf.

Jeteloviny - jsou největším a nejlevnějším zdrojem krmiv s vyšším obsahem stravitelných dusíkatých látek. Kromě toho fixují vzdušný dusík a tak obohacují půdu dusíkem. Pěstujeme je pro šťavnatou zelenou hmotu rostlin, která obsahuje až 90 – 95% vody. Nesnášejí ani krátkodobé skladování v přirozeném stavu, a proto, pokud nejsou okamžitě po sklizni zkrmeny, musí být před skladováním vhodným způsobem konzervovány (sušeny - seno, silážovány - siláž, senážovány - senáž).  

Trávy - jsou nejvýznamnější složkou lučních a pastevních porostů. Kromě vysoké produkce stravitelných dusíkatých látek obohacují půdu organickou hmotou a zlepšují její strukturní a fyzikální vlastnosti. Druhové zastoupení v této skupině je velmi bohaté (bojínek luční, jílky, kostřavy, lipnice, ovsíky, psárka, psinečky atd.).  

Jednoleté pícniny - velmi výkonné jednoleté plodiny, které jsou schopny poskytovat vůbec nejvyšší výnosy píce (kukuřice, čirok, sudánská tráva, svazenka vratičolistá). 

Okopaniny - pro rostliny této skupiny je charakteristický způsob pěstování, který byl založen na intenzivním ošetřování půdy v meziřádcích, případně i mezi rostlinami v řádcích. Hospodářsky významné produkty (hlízy a bulvy) obsahují vesměs jen 10 až 30% sušiny ve svěží hmotnosti.

o Hlíznaté okopaniny - pěstují se pro své podzemní dužnaté orgány (hlízy) – s významným zastoupením - glycidových látek (škrob, inulín). Protože vlhkost hlíz je poměrně značná (75 – 80%), lze je v přirozeném stavu skladovat jen krátkodobě, např. lilek brambor, topinambur hlíznatý, jakon.

o Bulevnaté okopaniny - poskytují dužnaté produkty (většinou podzemní bulvy) s vlhkostí 80 – 85%, které je možno jen krátkodobě skladovat. Hlavní zásobní látkou jsou glycidy (cukry, inulín), které se z nich určitým technologickým postupem oddělují a využívají se pak v potravinářství. Značná část bulev se však v přirozeném stavu zkrmí. U některých z nich je vedlejším produktem chrást. Patří sem např. cukrovka, řepa krmná, krmná mrkev, brukev tuřín, čekanka.

o Listnaté a ostatní okopaniny - vytvářejí šťavnaté orgány se značnou vlhkostí (85 – 90%). Z tohoto důvodu nemají se ani krátkodobě skladovat a jsou určeny k okamžité spotřebě – ke krmení. Některé vzhledem k vyššímu obsahu bílkovin ve sklízených orgánech (listech, stoncích) jsou označovány též jako bílkovinné okopaniny, např. krmná kapusta, krmná brukev. 

Zeleniny a kořeninové rostliny - jejich produkcí se získávají rostliny s obsahem mnoha specifických látek i minerálních živin především pro přímou výživu člověka. Je to skupina neobyčejně bohatá na druhové zastoupení. Patří sem například brokolice, kedluben, cibule,

česnek, fazol zahradní, hrách setý dřeňový, chřest, kapusta, kopr, kmín, koriandr, křen, petržel, pór, ředkev, salát, tykev, zelí.

Chmel a tabák - jsou speciálně pěstované rostliny pro specifické látky obsažené v rostlině. Chmelové šištice – hlávky jsou jednou ze základních surovin pro výrobu piva. Tabák je plodina s okopaninovou charakteristikou pěstování

Léčivé rostliny - rostliny se specifickými látkami obsaženými v některých částech rostliny třeba i v malém množství (drogami), obsaženými ve vybraných nadzemních či podzemních orgánech, které se musí ihned po sklizni sušit ve stínu při předepsaných teplotách a teprve pak se mohou skladovat za speciálních podmínek (v temnotě, za nižších teplot, za omezeného přístupu vzduchu apod.). Poskytují léčivé drogy, např. andělika, bazalka, heřmánek, máta peprná, náprstník vlnatý, kozlík lékařský, pelyněk, řepík, saturejka, yzop, sléz, jablečník. 

Ovoce, réva vinná a podnože - skupina rostlin využívaná ve výživě člověka pro své chuťové, minerální a vitamínové přednosti (višeň, jabloň, ořešák, líska, maliník atd).

4.4 Rozdělení rostlin podle toho, kterou část pro hospodářský výnos z rostlin využíváme

Téměř celá nadzemní i podzemní biomasa tvoří hospodářský výnos (dříve krmná řepa).

Výnos tvoří téměř celá nadzemní biomasa (pícniny, luční a pastevní porosty). Výnosové orgány jsou odděleny od asimilačních, asimiláty se proto do nich přemisťují

a ukládají (hlízy brambor, bulvy okopanin nebo kořenové zeleniny). Hlavní výnosový produkt leží uvnitř asimilačních orgánů a částečně se na asimilaci

podílí (luskoviny, olejniny, obilniny).

4.5 Rozdělení rostlin podle délky ontogenezeJarní

nesnášejí teploty ani kolem +1 až +5oC (okurky) málo odolné k slabým mrazíkům -2 až -3oC (kukuřice)  snášejí krátkodobé mrazy -3 až

-5oC (ječmen, oves, vikev setá)

Ozimé (nutná jarovizace rostlin) s malou mrazuvzdorností -10 až -15oC (ozimá řepka, ozimý ječmen, ozimá peluška) se střední odolností proti mrazům -15 až -20oC (ozimá vikev, ozimá pšenice) schopné přezimovat i při mrazech větších jak -20oC (ozimé žito)

Dvouleté – snesou krátkodobě i nižší mrazy (-4 až -6oC), většinou se musí přes zimu skladovat (z polních plodin řepa, kořenová zelenina atd.)

Víceleté (vytrvalé – polykarpické) plodí každoročně, mají schopnost přezimovat při středních i vyšších teplotách (trávy, vojtěška, chmel, vinná réva)

Mnohaleté (vytrvalé – monokarpické) rostou více let, ale plodí jednou za život (agáve).

OBILNINY

5.1 Význam a využití obilninObilniny jsou nejrozšířenější skupinou pěstovaných plodin na světě. K nejvýznamnějším obilninám patří pšenice, ječmen, žito, oves, tritikale, rýže, kukuřice, čirok, proso, mohár, čumíza a amarantus (laskavec). Z hlediska způsobu pěstování, charakteru produktu a jeho využití je do této skupiny zařazena také pohanka.

Pojmy obilniny a obiloviny označují oddělené oblasti. Obilniny označují skupinu plodin, pěstovanou kulturu, porost nebo rostliny, kdežto obiloviny mají význam produktu, zrna.

Rozsah pěstování obilnin souvisí s druhovou rozmanitostí a širokým hospodářským využitím jejich produktů. Obilniny jsou zastoupeny téměř ve všech pěstitelských oblastech. Mají rozhodující postavení ve výživě člověka, protože jsou především energetickou složkou potravy. V některých oblastech světa jsou téměř výhradní potravinou (rýže). Kromě lidské výživy slouží celé rostliny nebo zrna ke krmení hospodářských zvířat. Výhodou většiny obilnin je relativně jednoduchá pěstitelská technologie, možnost dlouhodobého skladování, snadná manipulace s produktem a vysoká koncentrace užitných látek.

Tab. 5.1 - 1 : Přehled ploch obilnin ve světě a v Evropě v tis. ha (FAO 2001)

Tab. 5.1 - 2 : Přehled výnosů obilnin ve světě a v Evropě v t.ha-1 (FAO 2001)

Tab. 5.1 - 3 : Přehled ploch (tis.ha) a výnosů (t.ha-1) rýže (FAO 2001)

5.2 Biologie, požadavky na prostředíRozdělení obilnin

Všechny druhy obilnin patří do čeledi lipnicovitých (Poaceae), botanická třída jednoděložných. Pouze přičleněná pohanka patří do čeledi rdesnovitých (Polygonaceae). Obilniny se rozdělují podle biologických vlastností a znaků a podle požadavků na prostředí.

Tab. 5.2 - 1 : Rozdělení druhů obilnin do skupin podle vlastností a požadavků na prostředí

Obilniny jsou jednoleté plodiny. Jarní formy se sejí a sklízejí v jednom vegetačním období. Ozimé obilniny jsou vysévány počátkem podzimu a sklízejí se v létě následujícího roku. Přesívkové formy byly využívány v minulosti a mohly být pěstovány jako jařiny i jako ozimy.

Rozdělení na jednotlivé formy souvisí s biologickými požadavky na průběh teplot a na světelné podmínky na počátku vývoje rostlin. U ozimů působí dlouhodobý vliv nižších teplot (většinou nad bodem mrazu) na odstranění blokády vývoje. Toto působení je označováno jako jarovizace, která probíhá od konce podzimu až do předjaří. Délka období jarovizace je podle druhu a odrůdy v rozmezí 25 – 60 dní. Jarovizace v kombinaci s reakcí rostlin na délku dne – tzv. fotoperiodickou reakcí a dále s intenzitou osvětlení umožňuje iniciaci květních orgánů a přechod z vegetativního období vývoje rostlin do generativního. Odrůdy typických ozimů seté na jaře, které neprošly potřebnou dobou jarovizace, pouze odnožují a nevytvářejí klasy. Jařiny mají požadavky na délku období jarovizačních teplot méně vyhraněné.

Fotoperiodická reakce je působení délky světelné části dne na vývoj rostlin. Obilniny z I. skupiny patří k dlouhodenním rostlinám, tzn. že procesy navozující kvetení jsou urychlovány

prodlužující se délkou světelné části dne. Rýže a kukuřice jsou zařazovány ke krátkodenním plodinám.

Kořenová soustava obilnin

Kořeny jsou podzemní orgány, které zajišťují zásobování rostlin vodou a v ní obsaženými minerálními, příp. organickými látkami. Kořenový systém obilnin je svazčitý, složený z velkého množství slabších kořenů. Jejich hlavní podíl je v povrchové vrstvě půdy, v ornici, některé kořeny však dosahují až do hloubky 1,5 – 2m.

U rostlin obilnin rozlišujeme dva typy kořenů: zárodečné (primární), které se objevují při klíčení obilky a kořeny druhotné (sekundární). U obilnin I. skupiny vyrůstá hlavní zárodečný kořínek a podle druhu 2 až 7 vedlejších zárodečných kořínků. U obilnin II. skupiny se objevuje pouze jeden zárodečný kořínek, na němž se vytvářejí vedlejší kořínky.

Na počátku odnožování obilnin I. skupiny se na odnožovacím uzlu začínají vytvářet druhotné kořínky, které se později tvoří i na bázi silnějších odnoží. Primární kořínky postupně zanikají. U některých druhů obilnin II. skupiny (kukuřice, čirok) vyrůstají ještě #203:opěrné (vzdušné) kořeny# i ze spodních kolének stébla.

Odnožovací uzel

Odnožovací uzel je specifickou částí obilnin. Vytváří se pod hlavním vzrostným vrcholem (základem květenství), kde jsou založeny základy kolének stébel a listů. U obilnin je velmi významnou schopností tvorba postranních vzrostných vrcholů na odnožovacím uzlu. Tím je umožněno odnožování obilnin a vytváření dalších stébel a klasů nebo lat (dále uváděno pouze klasů).

Odnožovací uzel se vytváří asi 1,5 – 2cm pod povrchem půdy. Hluboké uložení odnožovacího uzlu v půdě není pro rostlinu výhodné, proto se při hlubším setí vytváří mezi obilkou a odnožovacím uzlem spojovací článek – tzv. oddenkový článek. Při hlubokém uložení osiva se vytváří odnožovací uzel hlouběji a rostliny jsou slabší s nižší intenzitou odnožování. Příliš mělké setí naproti tomu vede k tomu, že je odnožovací uzel na povrchu půdy. Rostliny pak špatně koření a odnožují, u ozimů je nebezpečí mrazového poškození.

Listy

Listy jsou hlavním asimilačním orgánem rostliny. Ve vegetativním období vyrůstají listy na bázi vzrostných vrcholů jednotlivých odnoží. V době tvorby stébla vyrůstají listy z kolének.

List je tvořen válcovitou listovou pochvou a volně do prostoru spočívající listovou čepelí, která má mečovitý tvar. Svazky cévní vytvářejí zpevňující žebro listové čepele a rozdělují ji v podélném směru na dvě poloviny. V místě přechodu mezi listovou pochvou a čepelí jsou dva čárkovité až srpovité výrůstky – ouška (u ovsa chybí). Z vnitřní strany báze listové čepele vyrůstá blanitý jazýček. Tyto dva znaky slouží k rozlišování jednotlivých druhů obilnin ve sterilním stavu.

Tab. 5.2 - 2 : Rozlišování obilnin podle oušek a jazýčků

Stéblo - většina obilnin vytváří v průběhu vegetačního období nízké trsy z odnoží a listů. Při dalším vývoji vzrostných vrcholů (od IV. etapy organogeneze) se začíná vytvářet nejspodnější článek (internodium) stébla a nejspodnější, první kolénko. Základy dalších kolének a vzrostný vrchol jsou postupně posouvány výše nad odnožovací uzel. Články (internodia) stébla jsou u obilnin I. skupiny duté, u II. skupiny vyplněné dření. Kolénka (nody) jsou plná a je v nich soustředěna zóna růstu. Z každého kolénka vyrůstá jeden list.

Květenství - obilniny mají vrcholové květenství na konci plodných stébel. Květenstvím obilnin je klas nebo lata. Pouze jednodomá kukuřice má oddělené samičí květenství (palice ) v paždí listů ve střední části stébla. Samčí lata je vrcholová. Klas má článkovanou osu – klasové vřeténko, zatímco u laty je osa méně výrazná nebo chybí. Na článcích klasového vřeténka nebo na konci větévek laty jsou klásky ohraničené dvojicí plev. Klásky jsou tvořeny kvítky. Kvítek se skládá z obalů – pluchy a plušky. Uvnitř jsou samčí pohlavní orgány (3 tyčinky) a jeden samičí orgán (pestík), na jehož bázi je pár drobných útvarů, zvaných lodikuly (plenky). Lodikuly rozevírají pluchu a plušku v době kvetení. Praktický význam to má u cizosprašného žita a kukuřice. Pokud je klas osinatý , vyrůstá osina z pluchy. Počty a vlastnosti jednotlivých součástí květenství jsou charakteristické pro jednotlivé druhy obilnin.

Plod - zrno obilnin – obilka – je jednosemenný plod, kde charakter semene a plodu téměř splývá. Nahé obilky (bezpluché) jsou u pšenice (obecné a tvrdé ), žita, tritikale, kukuřice, nahého ovsa a nahého ječmene. U pluchatých druhů obilnin (ječmen, oves, rýže, proso a některé čiroky) je na obilce plucha a pluška (při výmlatu nedochází k jejich oddělení od zrna). Obilka má tři hlavní části: obalové vrstvy, endosperm a klíček.

Obaly chrání obilku před vnějšími vlivy. Podíl obalů na hmotnosti obilky je asi 8%, u kukuřice 16 – 18%. Na povrchu je oplodí, těsně pod oplodím je osemení. Při mletí mouky přecházejí obaly (oplodí a osemení) do otrub, které jsou zkrmovány.

Endosperm tvoří asi 89% hmotnosti obilky. Vnější část endospermu tvoří aleuronová vrstva buněk se zvýšeným obsahem bílkovin. Vlastní endosperm je složen z velkých buněk se škrobovými zrny.

Klíček je nejmenší (1,6 – 3%, kukuřice 8 – 10%), ale nejsložitější částí obilky. Svrchu jej kryje oplodí a osemení. Palisádovými buňkami a štítkem přiléhá k endospermu, odkud jsou v době klíčení a vzcházení převáděny zásobní látky. Štítek je spojen krčkem se zárodkem (embryem). Jeden pól zárodku je složen z hrbolku vzrostného vrcholu a základů listů, které kryje blanitá pochva koleptile. Druhou část zárodku tvoří základy zárodečných kořínků s kořenovými čepičkami na vrcholech. Zárodečný kořínek je kryt blanitou pochvou koleorhyzou. Blanité pochvy mají funkci ochrannou při pronikání kořínku obaly zrna, případně půdou.

5.3 Růst a vývoj obilnin, základy tvorby výnosu

5.3.1 Růst a vývojBěhem vegetace procházejí rostliny vývojovými změnami, které se projevují morfologickými a anatomickými změnami. Vnější znaky na rostlinách se hodnotí pomocí makrofenologické stupnice. Jednotlivé stupně jsou fáze růstu označované od 00 do 99 DC. Vývoj vzrostného vrcholu popisuje mikrofenologická stupnice, která je rozdělena na etapy I – XII (etapy organogeneze vzrostného vrcholu).

Tab. 5.3.1 - 1 : Popis makrofenologické a mikrofenologické stupnice obilnin (zkrácená)

Některé agrotechnické zásahy (dusíkaté hnojení, regulátory růstu, ochrana) jsou spojené s určitým vývojovým stavem rostlin, takže znalost těchto stupnic je pro pěstitele nezbytná. Nástup růstové fáze je zaznamenáván tehdy, jestliže 50 – 70% rostlin v porostu dosáhlo uvedené fáze. V období odnožování se sledují změny na celé rostlině, v pozdějších fázích jsou hodnoceny znaky na hlavním (vývojově nejpokročilejším) stéble na rostlině.

5.3.2 Základy tvorby výnosu obilnin I. skupiny

Na jedné rostlině obilnin se může vytvořit jeden nebo více klasů (květenství). Proměnlivý počet zrn v klasech jak mezi rostlinami, tak i na jedné rostlině, spolu s různou hmotností obilek je důsledkem reakce rostlin na vnější podmínky. Výnos obilnin se vytváří velmi dlouho, téměř po celou dobu vegetace. Znalost zákonitostí tohoto procesu v závislosti na podmínkách umožňuje pěstiteli aktivně ovlivňovat tvorbu výnosu agrotechnickými zásahy.

Srovnání výnosové úrovně ozimů a jařin u stejného druhu (pšenice, ječmen) vychází zpravidla příznivěji pro ozimé formy. Vyplývá to z delší vegetační doby a lepších vláhových podmínek začátkem jara.

Tvorba odnoží a počáteční diferenciace vzrostných vrcholů probíhá déle a za příznivého působení krátkého dne na podzim a časně na jaře. Nevýhodou ozimů jsou v některých letech škody na porostech vlivem nepříznivých podmínek v zimě a v předjaří (vyzimování a vyjarování).

Výnos zrna z plochy je možné rozčlenit na jednotlivé složky, tzv. výnosové prvky, jejichž vzájemným propočtem se může dojít k obdobnému výsledku jako odvážením sklizeného zrna.

Výnosové prvky obilnin:

počet klasů na jednotku plochy (např. na m2) počet zrn v klasu hmotnost 1000 zrn (semen) v gramech

Odhad výnosu obilnin:

K = počet klasů na 1m2

Z = průměrný počet zrn v klasu

A = hmotnost 1000 zrn (g)

Vlivy působící na úroveň výnosových prvků

u všech výnosových prvků se na jejich úrovni významně podílejí vlivy vnějšího prostředí (stanoviště, průběh počasí) a agrotechniky

jednotlivé výnosové prvky se tvoří postupně a navazují na sebe. Počet plodných stébel a počet zrn v květenství je formován ve třech fázích: 1. zakládání, 2. maximální úroveň, 3. redukce. Kvantitativní úroveň dříve vytvořeného výnosového prvku může být kompenzována úrovní dalšího výnosového prvku (např. nižší počet klasů – vyšším počtem zrn v klasu). Tyto kompenzační vztahy jsou u obilnin významnou schopností autoregulace.

na základě stavu a vývoje porostu během vegetace je možné podpořit tvorbu nebo omezit redukci výnosového prvku vhodným agrotechnickým zásahem (přihnojením, regulátory růstu, ochranou).

Tab. 5.3.2 - 1 : Hodnoty výnosových prvků obilnin

5.4 Základy technologie pěstování, sklizně a posklizňové úpravy

5.4.1 Pěstování ozimých obilninOzimé formy obilnin jsou u nás v současné době převažující. Díky delší vegetační době ve srovnání s jarními formami mají ozimé obilniny větší časový prostor na tvorbu asimilačního aparátu a výnosotvorných prvků a dosahují vyššího výnosu. Ozimé formy jsou rozhodující při pěstování pšenice obecné, pšenice tvrdé, ječmene, žita (výhradně), tritikale (výhradně). Významným faktorem ovlivňujícím úspěšnost pěstování ozimých obilnin je přezimování porostů. Jednotlivé druhy a odrůdy mají různou schopnost čelit nepříznivým podmínkám během zimy a v předjaří. Těmto vlastnostem je nutné přizpůsobit agrotechnické zásahy. Přesto může docházet za extrémního průběhu počasí ke značným poškozením porostů obilnin, takže je nutné provést zjara i zaorání porostu a založení náhradního porostu s jařinou. Hlavní zásady pěstitelské technologie ozimých obilnin jsou pro jednotlivé druhy shodné nebo obdobné.

Předplodina

Výběr předplodiny pro jednotlivé obilní druhy ozimých obilnin je omezen termínem setí obilniny, resp. termínem sklizně předplodiny. Zařazení v osevních postupech může být po zlepšujících předplodinách – jetelovinách, okopaninách, luskovinách, případně i po olejninách, po kterých je zpravidla zařazována nejvýkonnější obilnina ozimá pšenice. Při vysokém zastoupení obilnin v osevních postupech (nad 50% orné půdy) často následuje obilnina po jiné obilnině. Tolerantnější k obilní předplodině je žito, tritikale a ozimý ječmen.

Zpracování půdy

Pracovní operace mezi sklizní předplodiny a setím se řídí délkou meziporostního období a zvolenou pěstitelskou technologií.

Běžný sled pracovních operací je: podmítka – orba – předseťová příprava půdy. Podmítka se provádí na hloubku 10 – 12cm ihned po uvolnění pozemku po předplodině. V případě krátkého meziporostního období se podmítka vynechává. Termín orby je závislý na dodržení doporučeného odstupu od setí (3 týdny), aby se půda slehla. Velmi důležité je ošetření povrchu půdy (urovnání oranice) současně s orbou nebo bezprostředně po ní, aby se zabránilo přeschnutí hrud pomocí různých drobících adaptérů. Hloubka orby je obvykle 18 – 22cm. Předseťová příprava půdy spočívá v prokypření povrchové vrstvy půdy, aby se vytvořily příznivé podmínky pro rovnoměrnou hloubku setí a dobré vzcházení rostlin. Provádí se těsně před setím kombinátory s několika různými pracovními orgány v jednom agregátu, případně

smyky s bránami. Příprava půdy může být spojená se setím do jedné operace – aktivní brány, utužovací válec, secí stroj.

Po zrninách (obilniny, luskoviny, olejniny) se s výhodou využívá delšího meziporostního období pro šetření půdní vláhy a pro boj s plevely zařazením podmítky.

Po jetelovinách je půda více vysušená, takže odstup mezi orbou a setím může být až 4 – 5 týdnů. Při orbě se zpravidla používají předradličky pro lepší zaklopení posklizňových zbytků.

Po pozdě sklizených plodinách – cukrovce a kukuřici – se omezuje hloubka zpracování půdy do 15cm. Odstup orby od setí bývá zkrácen ve snaze co nejdříve zasít (pšenici).

Po bramborách zůstává půda kyprá, proto často stačí jen povrchové kypření půdy podmítači.

V případě nedostatku času nebo z úsporných důvodů lze provést tzv. minimalizaci zpracování půdy. Při minimalizaci je možné nahradit orbu mělčím zpracováním půdy, spojovat pracovní operace. Při delším meziporostním období lze zařadit jednou nebo opakovaně mělké zkypření půdy různými typy podmítačů nebo kombinátorů. Před setím předchází příprava půdy nebo se příprava půdy a setí provedou v jedné pracovní operaci. U některých technologií je zpracování půdy v jedné operaci se setím (secí exaktory a kultivátory). Hloubka zpracování půdy po obilninách, luskovinách, směskách, olejninách a jetelovinách se pohybuje do 15cm, po okopaninách mezi 10 – 12cm.

Setí do nezpracované půdy

Setí do nezpracované půdy se u nás využívá jen ojediněle. Výhodou je časová, energetická a ekonomická úspora. Semena jsou ukládána do rýhy vzniklé za diskovými botkami přímo do nezpracované půdy. Předpokladem je málo posklizňových zbytků a nízký výskyt plevelů. Nevýhodou je snížená mineralizace a větší výpar vody aj.

Setí

Termín setí je dán biologickými vlastnostmi druhů a odrůd ozimých obilnin a také termínem sklizně předplodiny. Při předčasných výsevech je nebezpečí přerůstání porostů a tím zvýšené riziko vymrznutí. Při opožděném výsevu po pozdě sklizených předplodinách (cukrovka, kukuřice) jsou porosty naopak slabé, často jen částečně vzešlé, které hůře odolávají nepříznivým podmínkám zimy a předjaří a nedávají předpoklad vysokého výnosu. Za sucha je vhodné po zasetí uválet pole rýhovanými válci, aby se podpořilo vzlínání vody k povrchu půdy (k vysetým obilkám).

Tab. 5.4.1 - 1 : Doporučené lhůty setí ozimých obilnin (*pouze hybridní odrůdy žita, údaj v závorce – rané výsevy).

Výsevek je doporučený počet klíčivých semen na m2 nebo na ha pro danou odrůdu a podmínky. Čím je ranější termín setí a lepší podmínky, tím je nižší výsevek v rámci doporučeného intervalu. Výsevek je také množství osiva v kg.ha-1, které se vypočítá z doporučeného výsevku a osivových hodnot (čistota, klíčivost osiva, HTZ). Ve zhoršených podmínkách (špatná příprava půdy, sucho) se výsevek zvyšuje o 5 – 10 %.

Ozimé obilniny sejeme do hloubky 30 – 50mm. Hluboké setí vede k vytvoření slabých a málo odnožených rostlin.

Přezimování ozimých obilnin

Rostliny ozimých obilnin by měly ještě před nástupem zimy dobře zakořenit, částečně odnožit a vytvořit nízký trsovitý habitus. Stav před zimou ovlivňuje termín setí a vzcházení, rychlost růstu, druh a odrůda. U ozimého ječmene a ozimé pšenice je intenzivnější podzimní odnožení (3-5 odnoží na rostlině) podmínkou pro dobrý výnos. Velmi slabé porosty ozimých obilnin, tj. vzcházející nebo naopak bujné a přerostlé jsou náchylné na poškození během zimy. Před nástupem zimy a během ní by neměla být překročena III. etapa organogeneze vzrostného vrcholu, protože pak dochází k rychlému poklesu mrazuvzdornosti rostlin. Podobně omezená je schopnost rostlin odolávat nízkým teplotám při prudkých změnách teplot, kdy po teplejší periodě nastanou silné mrazy. Ukončení vegetace nastává při teplotách pod +5oC.

Příčin úhynu rostlin během zimy a v předjaří je více a často se nepříznivé vlivy doplňují. Největší odolnost mrazům (mrazuvzdornost) má žito ozimé (až -25 i -30oC), tritikale ozimé (až -20oC), pšenice ozimá (-15 až -20oC), ječmen ozimý (-12 až -15oC). Velmi záleží na úrovni a době sněhové pokrývky, na odrůdě a na aktuálním stavu mrazuvzdornosti, který se během zimy mění. Dlouhou dobu ležící vrstva sněhu způsobuje úhyn rostlin vyležením. S tím souvisí výskyt plísně sněžné. Vymokání je nepříznivý vliv zatopení rostlin vodou, která se nemůže vsáknout. Vytahování rostlin nastává při kolísání teplot nad a pod bodem mrazu. Při objemových změnách v půdě se rostliny dostávají na povrch a přitom dochází k přetrhání kořínků.

Při větším poškození porostu je někdy nutné porost zaorat a provést urychleně náhradní osev jařinou. Kritické počty rostlin se odvozují od stupně odnožení: pšenice ozimá 350 – 400 odnoží na m2, žito 300 – 350 odnoží, ječmen ozimý víceřadý 350 – 450 odnoží, dvouřadý 400 – 450 odnoží, tritikale 350 – 400 odnoží.

Tab. 5.4.1 - 2 : Doporučené výsevky ozimých obilnin - výsevek = počet klíčivých obilek na 1m2 (*populační odrůdy žita, **hybridní odrůdy žita).

Výživa a hnojení

Dávku hnojení fosforem, draslíkem a hořčíkem určujeme na základě rozborů půdy; dále se zohledňuje i půdní druh a produktivnost stanoviště (je charakterizována výnosovou úrovní obilnin v oblasti). Rozmetání těchto hnojiv provádíme většinou před zpracováním půdy – před podmítkou nebo před orbou. Dávky P2O5 se pohybují mezi 45 – 125kg.ha-1, dávky K2O mezi 50 – 200kg.ha-1 a dávky MgO mezi 40 – 140kg.ha-1.

Vápněním dosahujeme a udržujeme optimální půdní reakci (pH). Ozimé obilniny zpravidla nevyžadují přímé vápnění, i když je možno aplikovat vápenné hmoty před podmítkou nebo před orbou. Úpravu pH řešíme vždy v rámci celého osevního postupu.

Hnojení statkovými hnojivy se u obilnin zpravidla nepoužívá – využívají se nejčastěji k hnojení předplodin obilniny.

Hlavní živinou podporující nárůst biomasy je dusík. Dusík je v půdě pohyblivý a se vsakující se vodou se proplavuje do hlubších vrstev půdy, kde je pro rostliny hůře dostupný. Při vyšších jednorázových dávkách jsou značné ztráty dusíku a dochází ke kontaminaci spodních vod. Dávky dusíku vyšší než 50 – 60kg.ha-1 je proto vhodné rozdělit.

Celkovou dávku dusíku určujeme podle předplodiny, průběhu počasí, stavu porostu a intenzity pěstitelské technologie. Orientační celkové dávky dusíku: pro pšenici ozimou 70 – 120kgN.ha-1 (ŘO při střední intenzitě hnojení), ječmen ozimý a populační žito 60 – 90kgN.ha-

1, hybridní žito a tritikale 80 – 120kgN.ha-1.

U ozimých obilnin rozlišujeme dávky dusíku podle období aplikace: základní, regenerační, produkční, pozdní.

Použití základní dávky dusíku před setím se již nedoporučuje, protože odběr živin rostlinami je na podzim malý a je nebezpečí ztrát dusíku.

Regenerační dávku dusíku aplikujeme v době, kdy rostliny začínají po zimě obnovovat růst (regenerovat). Tato dávka má význam pro vytvoření silných, dobře odnožených rostlin. Regeneračně hnojíme podle podmínek od konce února do poloviny března v dávce 30 – 40kgN.ha-1. Pro regenerační dávky se používají pevná ledková (dusičnanová) hnojiva.

Produkční dávka má význam pro udržení vysoké produktivity porostu – počtu plodných stébel a počtu kvítků na vzrostném vrcholu. Produkční dávku aplikujeme počátkem sloupkování kapalnými hnojivy (DAM 390) v dávkách 40 – 50kgN.ha-1.

Pozdní dávku používáme podle okolností. Je vhodná u potravinářské pšenice, u které zlepšuje mlynářko-pekařské vlastnosti zrna. Přihnojujeme v období od konce sloupkování (zvýšení HTZ) do metání (zvýšení obsahu N-látek v zrnu) v dávce cca 30kgN.ha-1. Podmínkou účinnosti používaných ledkových hnojiv je dostatek srážek, dobrý zdravotní stav porostu. Kapalná hnojiva (DAM 390) se nepoužívají, protože jejich aplikace způsobuje v tomto období popálení rostlin. Poškození horních listů by znamenalo snížení výnosu i kvality zrna. Máme možnost využití foliárních hnojiv.

Regulátory růstu

Regulátory růstu jsou přípravky, jejichž účinné látky ovlivňují hladinu fytohormonů v rostlinách. Rostliny na ně reagují anatomickými a morfologickými změnami. V praxi se regulátory růstu u obilnin používají ve třech obdobích:

pro zvýšení jistoty přezimování u intenzivně rostoucích porostů, u nichž je nebezpečí přerůstání na podzim. Regulátory růstu zpomalují růst a vývoj. Ošetřujeme ve fázi 3 – 4 listů.

pro zahuštění porostů a vyrovnání odnoží na jaře. Ošetřením podporujeme tvorbu odnoží, ošetřujeme ve fázi 21 – 25 DC (odnožování).

pro snížení rizika poléhání, kdy regulátor zkracuje a zesiluje internodia stébla. Ošetření je zpravidla během sloupkování.

Mechanické ošetření během vegetace

Při vytvoření půdního škraloupu na jaře vláčením provzdušňujeme povrchovou vrstvu půdy a podporujeme odnožování. Vláčíme až do fáze 3. – 4. listu.

Vytažené rostliny vlivem kolísání teplot v předjaří je nutné přitlačit do půdy válením nejlépe rýhovanými válci.

Podmínky ochrany rostlin proti škodlivým činitelům jsou uvedeny v následující kapitole „Pěstování jarních obilnin“.

5.4.2 Pěstování jarních obilninZ jarních obilnin se v ČR pěstuje pšenice, ječmen, oves, kukuřice, okrajově proso.

Předplodiny

Nejlepšími předplodinami pro jarní pšenici a ječmen jsou chlévským hnojem hnojené brambory a cukrovka. Při zaorávce chrástu cukrovky vzniká riziko zvýšení obsahu dusíkatých látek v zrnu sladovnického ječmene. V ŘO se dosahuje vysokých výnosů i po obilninách.

Oves je na předplodinu tolerantní. V osevním sledu zpravidla následuje po obilninách.

Zpracování půdy

Po sklizni předplodiny obilniny následuje podmítka. Vzhledem k delšímu meziporostnímu období je možné zasít meziplodinu na zelené hnojení (např. hořčici). Zpracování půdy pro jařiny se provádí většinou podzimní orbou na střední hloubku 18 – 24cm.

Jarní práce zahájíme co nejdříve, jakmile to vlhkost půdy dovolí. K předseťové přípravě používáme brány nebo kombinátory do hloubky 40 – 50mm, sejeme po částečném oschnutí prokypřené vrstvy půdy. Obě operace lze spojit využitím kombinace aktivní brány, utužovací válec a secí stroj.

Setí

Platí zásada raného výsevu v pořadí pšenice, ječmen, oves, aby se co nejvíce využila zimní vláha. V oblastech s výskytem bzunky ječné a sterilní zakrslosti ovsa je rané setí podmínkou. Na vyšší vlhkost půdy při setí je citlivý jarní ječmen (zamazání osiva), oves je tolerantnější. Hloubka setí jarních obilnin činí 20 – 30mm, kukuřici je nutno sít hlouběji (60 – 80mm).

Výživa a hnojení

Intenzitu hnojení fosforem, draslíkem a hořčíkem stanovíme obdobně jako u ozimých obilnin. Aplikaci těchto živin (hnojiv) provádíme před zpracováním půdy po sklizni předplodiny. K jařinám hnojíme dusíkem před setím a během jarní vegetace.

Ochrana rostlin

Ošetřování proti škodlivým činitelům – plevelům, chorobám a škůdcům je vhodné provádět integrovaným způsobem, tj. využívat nechemických opatření (osevní postupy, výběr vhodného stanoviště, odrůdy atd.). K chemickému ošetření přikročíme až při překročení tzv. kritického čísla výskytu škodlivého činitele, který znamená významné snížení výnosu nebo jakosti a ekonomicky se již vyplatí. Použití chemických přípravků podléhá metodickým pokynům a předpisům.

Proti plevelům u ozimých obilnin lze použít herbicidy preemergentní (aplikace mezi zasetím až před vzejitím). Častěji využíváme postemergentní aplikace podle konkrétního výskytu plevelů v podzimním období proti ozimým plevelům – metlici chundelce, svízeli přítule, heřmánkům, máku, ptačinci žabinci, rozrazilům, výdrolu řepky aj.

Na jaře ošetřujeme porosty jařin i ozimů podle výskytu plevelů. Postřik by měl být proveden v raných růstových fázích plevelů, protože jsou citlivější (výjimka pcháč oset). U ozimů ošetřujeme především proti ozimým plevelům, které se však mohou vyskytnout i v jařinách. Z jarních plevelů jsou v obilninách významné merlíky, laskavec, ředkev ohnice, oves hluchý, ježatka kuří noha. Oves hluchý nelze hubit v kulturním ovsu.

Choroby přenosné osivem napadají obilky v klasech (sněti, pruhovitost ječmene) a během vegetace postihují rostliny. Proti těmto chorobám je nutné moření osiva.

Choroby napadající báze rostlin, tzv. choroby pat stébel (např. stéblolam) vytvářejí hnědavé skvrny na spodních částech stébel. Při poškození stébla a kořenů se zvyšuje náchylnost k poléhání.

Listové a klasové choroby (padlí travní, braničnatky, rzi, skvrnitosti) snižují výkon asimilačních orgánů, takže zrno je drobnější, klesá výnos i jakost. Fungicidy ošetřujeme zpravidla ve druhé polovině sloupkování.

V posledních letech se rozšiřuje výskyt fuzarióz v klasech, kde napadají tvořící se obilky. Zrno je špatně vyvinuté a obsahuje jedovaté zplodiny (mykotoxiny).

Z celé řady škůdců obilnin je praktická ochrana nejčastější proti mšicím a proti larvám kohoutků. Mšice sáním na listech a v klasech omezují přívod asimilátů do zrna. Larvy kohoutků podélně vyžírají pletiva horních listů a tím omezují asimilační plochu. Škody těmito škůdci nepříznivě působí na vývin zrna, které je drobnější.

 5.4.3 Sklizeň a posklizňové ošetřeníPorosty obilnin sklízíme sklízecí mlátičkou po dosažení plné zralosti zrna. Rostliny jsou zaschlé, obilka je tvrdá a těžko se láme (např. stiskem mezi zuby). Zkoušení zralosti (vlhkosti) před sklizní je nutné provádět na více místech porostu. Z náhodně odebraných klasů se mezi dlaněmi vymne zrno, vyfouknou se plevy a zrno se subjektivně posoudí nebo změří vlhkoměrem. Nejvhodnější vlhkost zrna pro sklizeň je asi 14%.

Porosty pro potravinářské využití se sklízí přednostně. Při přezrání se zvyšuje riziko ztrát zrna jeho samovolným výdrolem. V suchém období je tolerantnost odrůd k prodloužení sklizně 2 – 3 dny po dosažení plné zralosti, ve vlhčích podmínkách 4 – 6 dní. Opožďování sklizně vlivem vlhkého počasí nepříznivě působí na jakost zrna (např. obsah a kvalita lepku a číslo poklesu u pšenice, porůstání a klíčivost zrna ječmene).

Při extrémně suchém a teplém počasí v době tvorby zrna může docházet k nouzovému dozrávání porostů. Rostliny předčasně zasychají a v klasech se vyvíjí drobné zrno, které má nízkou objemovou hmotnost a nízký podíl předního zrna.

Kvůli rozdělení doby sklizně při větší výměře ploch plodiny v zemědělském podniku je vhodné pěstovat 2 – 3 odrůdy s různou délkou vegetační doby a s různými vlastnostmi. Tím se snižuje nebezpečí výpadku sklizně (výnosovému i jakostnímu) při méně příznivých pěstitelských podmínkách ročníku.

Při výmlatu zrna je sušší zrno křehčí a více náchylné k mechanickému poškození než zrno v optimální vlhkosti. Vlhkost zrna se mění nejen během žní, ale i během sklizňového dne, takže je nutné průběžné seřizování sklízecí mlátičky podle momentálních okolností.

Pokud je ve sklizeném zrnu vyšší výskyt částí klasů nebo slámy, je nezbytné posklizňové ošetření – vyčištění zrna na stacionárních čističkách v zemědělském podniku nebo ve službě u nákupního podniku. Současně probíhá i velikostní třídění zrna a odstranění drobných, zadinovitých zrn. Bez toho by potravinářská pšenice nebo sladovnický ječmen nesplnily náročné kvalitativní požadavky.

V některých ročnících je nutné sklízet i zrno vlhčí než 15%. Pak vyžaduje dosoušení, aby si udrželo původní jakostní parametry. Při vlhkosti do 16% (17%) je možné pozvolna snižovat vlhkost aktivním větráním uskladněného zrna – potřeba speciálních hal nebo sil. Běžnější je horkovzdušné sušení s nepřímým náhřevem zrna. Vlivem sušení vlhkého obilí může však docházet ke zhoršení některých jakostních znaků, např. kvality lepku, klíčivosti sladovnického ječmene.

 5.4.4 Pěstování jarních obilninZ jarních obilnin se v ČR pěstuje pšenice, ječmen, oves, kukuřice, okrajově proso.

Předplodiny

Nejlepšími předplodinami pro jarní pšenici a ječmen jsou chlévským hnojem hnojené brambory a cukrovka. Při zaorávce chrástu cukrovky vzniká riziko zvýšení obsahu dusíkatých látek v zrnu sladovnického ječmene. V ŘO se dosahuje vysokých výnosů i po obilninách.

Oves je na předplodinu tolerantní. V osevním sledu zpravidla následuje po obilninách.

Zpracování půdy

Po sklizni předplodiny obilniny následuje podmítka. Vzhledem k delšímu meziporostnímu období je možné zasít meziplodinu na zelené hnojení (např. hořčici). Zpracování půdy pro jařiny se provádí většinou podzimní orbou na střední hloubku 18 – 24cm.

Jarní práce zahájíme co nejdříve, jakmile to vlhkost půdy dovolí. K předseťové přípravě používáme brány nebo kombinátory do hloubky 40 – 50mm, sejeme po částečném oschnutí prokypřené vrstvy půdy. Obě operace lze spojit využitím kombinace aktivní brány, utužovací válec a secí stroj.

Setí

Platí zásada raného výsevu v pořadí pšenice, ječmen, oves, aby se co nejvíce využila zimní vláha. V oblastech s výskytem bzunky ječné a sterilní zakrslosti ovsa je rané setí podmínkou. Na vyšší vlhkost půdy při setí je citlivý jarní ječmen (zamazání osiva), oves je tolerantnější. Hloubka setí jarních obilnin činí 20 – 30mm, kukuřici je nutno sít hlouběji (60 – 80mm).

Výživa a hnojení

Intenzitu hnojení fosforem, draslíkem a hořčíkem stanovíme obdobně jako u ozimých obilnin. Aplikaci těchto živin (hnojiv) provádíme před zpracováním půdy po sklizni předplodiny. K jařinám hnojíme dusíkem před setím a během jarní vegetace.

Ochrana rostlin

Ošetřování proti škodlivým činitelům – plevelům, chorobám a škůdcům je vhodné provádět integrovaným způsobem, tj. využívat nechemických opatření (osevní postupy, výběr vhodného stanoviště, odrůdy atd.). K chemickému ošetření přikročíme až při překročení tzv. kritického čísla výskytu škodlivého činitele, který znamená významné snížení výnosu nebo jakosti a ekonomicky se již vyplatí. Použití chemických přípravků podléhá metodickým pokynům a předpisům.

Proti plevelům u ozimých obilnin lze použít herbicidy preemergentní (aplikace mezi zasetím až před vzejitím). Častěji využíváme postemergentní aplikace podle konkrétního výskytu plevelů v podzimním období proti ozimým plevelům – metlici chundelce, svízeli přítule, heřmánkům, máku, ptačinci žabinci, rozrazilům, výdrolu řepky aj.

Na jaře ošetřujeme porosty jařin i ozimů podle výskytu plevelů. Postřik by měl být proveden v raných růstových fázích plevelů, protože jsou citlivější (výjimka pcháč oset). U ozimů ošetřujeme především proti ozimým plevelům, které se však mohou vyskytnout i v jařinách. Z jarních plevelů jsou v obilninách významné merlíky, laskavec, ředkev ohnice, oves hluchý, ježatka kuří noha. Oves hluchý nelze hubit v kulturním ovsu.

Choroby přenosné osivem napadají obilky v klasech (sněti, pruhovitost ječmene) a během vegetace postihují rostliny. Proti těmto chorobám je nutné moření osiva.

Choroby napadající báze rostlin, tzv. choroby pat stébel (např. stéblolam) vytvářejí hnědavé skvrny na spodních částech stébel. Při poškození stébla a kořenů se zvyšuje náchylnost k poléhání.

Listové a klasové choroby (padlí travní, braničnatky, rzi, skvrnitosti) snižují výkon asimilačních orgánů, takže zrno je drobnější, klesá výnos i jakost. Fungicidy ošetřujeme zpravidla ve druhé polovině sloupkování.

V posledních letech se rozšiřuje výskyt fuzarióz v klasech, kde napadají tvořící se obilky. Zrno je špatně vyvinuté a obsahuje jedovaté zplodiny (mykotoxiny).

Z celé řady škůdců obilnin je praktická ochrana nejčastější proti mšicím a proti larvám kohoutků. Mšice sáním na listech a v klasech omezují přívod asimilátů do zrna. Larvy kohoutků podélně vyžírají pletiva horních listů a tím omezují asimilační plochu. Škody těmito škůdci nepříznivě působí na vývin zrna, které je drobnější.

5.5 Kvalita produkce, její odbyt a zpeněženíPro dobré uplatnění produkce obilovin na trhu, zvláště pro potravinářské využití, je třeba, aby dodávka splňovala určité jakostní ukazatele. Podmínky hodnocení kvality zrna jsou uvedeny v Českých normách (ČSN), viz kapitola 3.5.1.

Pěstitelé mohou prodávat obiloviny buď obchodním firmám, nebo přímo zpracovatelům (mlýnům a sladovnám), krmné obilí mísírnám krmných směsí (často současně obchodní firmy). Cena jednotlivých komodit se utváří na základě poptávky, nabídky a celkové situace na trhu.

5.6 Hlavní zásady pěstební technologie pšenice obecné (Triticum aestivum L.)

5.6.1 VýznamPšenice obecná je u nás nejrozšířenější plodinou a zaujímá téměř čtvrtinu orné půdy v ČR a polovinu ploch obilnin. Pěstuje se ve dvou formách – ozimé (94%) a jarní (6%). Význam pšenice spočívá v širokém uplatnění pro výživu lidí i hospodářských zvířat. Zrno pšenice (pšeničná mouka) je surovinou pro výrobu kynutého i nekynutého pečiva, škrobu, etanolu aj.

Hlavním sklizňovým produktem je zrno, jehož chemické složení kolísá v závislosti na oblasti pěstování, odrůdě, agrotechnice a průběhu počasí.

Rozsah pěstování je dán rovněž značnou přizpůsobivostí pšenice různým pěstitelským podmínkám a vysokou výnosností.

Tab. 5.6.1 - 1 : Látkové složení zrna pšenice (%)

Tab. 5.6.1 - 2 : Vývoj ploch a výnosů pšenice v ČR (ČSÚ)

5.6.2 Biologické a pěstitelské požadavky

Pšenice se pěstuje ve všech výrobních oblastech ČR s výjimkou nejvyšších horských poloh. Je náročná na půdní podmínky a obsah živin v půdě. Nejvhodnější půdy jsou střední až těžší s neutrální až slabě kyselou půdní reakcí (pH 6,2 – 7,0). Nevhodné jsou půdy lehké, vysýchavé, kyselé a zamokřené.

Hlavní podíl zrna (cca 60%) se využívá pro krmné účely, k potravinářským účelům se využívá asi 35% produkce. Přesto je přes 60% ploch pšenice oseto potravinářskými, pekárenskými odrůdami. Obecně platí, že vyšší kvalita potravinářské pekárenské pšenice je dosahována v teplejších a sušších oblastech a v podmínkách, kde je vyšší intenzita slunečního záření.

Z hlediska půdně klimatických vlivů lze území ČR rozdělit do tří zón vhodnosti pěstování potravinářské pekárenské pšenice:

nejvhodnější podmínky jsou teplé oblasti s nižším množstvím srážek a úrodnými půdami (kukuřičná oblast, teplá řepařská oblast)

převážně dobré podmínky zahrnují ostatní oblasti řepařské oblasti (chladnější a vlhčí) převážně nevhodné podmínky pro dosahování potravinářské, pekárenské jakosti

pšenice spadají do středních a vyšších poloh s chladnějším a vlhčím průběhem počasí v bramborářské oblasti. Do těchto podmínek jsou doporučovány výkonné nepotravinářské odrůdy

Odrůdy pšenice jsou zařazovány do jakostních skupin podle pekařské jakosti: E – elitní (dříve označovaní 9 body), A – kvalitní (7 – 8 bodů), B – chlebové (6), C – nevhodné pro pekařské účely, odrůdy s příznivými vlastnostmi pro jiné využití – pro výrobu nekynutého, trvanlivého pečiva, pro technické, příp. krmné účely. Příklady odrůd ve skupinách: E : Brea, Ebi; A: Alana, Nela, Niagara; B: Apache, Elpa, Rialto; C: Contra, Tower, Record.

Nejvhodnějšími předplodinami jsou zlepšující plodiny – jeteloviny, organicky hnojené okopaniny, luskoviny, příp. olejniny. Pěstování pšenice po obilninách má zhoršující vliv na výnos zrna i potravinářskou jakost.

Výsevek závisí na výrobní oblasti, kvalitě předseťové přípravy půdy, termínu setí a odnožovací schopnosti odrůdy a pohybuje se mezi 4,0 – 5,0 milióny klíčivých obilek na ha (400 – 500 klíčivých obilek na m2).

U pšenice jarní se výsevek pohybuje v rozmezí 4,5 – 5,0 (5,5) klíčivých zrn na ha. Časný termín setí je u jarní pšenice pro výnos zcela rozhodující.

 5.6.3 Ošetření během vegetaceCelkovou dávku dusíku stanovujeme podle předplodiny, průběhu počasí, stavu porostu, intenzity pěstitelské technologie. Základní dávka před setím (na podzim) se zpravidla již nepoužívá. Regeneračně hnojíme podle podmínek od konce února až počátku března v dávce 30 – 40kgN.ha-1 v pevných ledkových (dusičnanových) hnojivech. Produkční dávku aplikujeme počátkem sloupkování (fáze 31 – 32 DC) nejlépe kapalnými hnojivy (DAM 390) v dávkách 30 – 60kgN.ha-1. Pozdní dávka dusíku u potravinářské pekárenské pšenice (konec sloupkování až před metáním) činí 30kgN.ha-1 v ledkových hnojivech.

Hnojení dusíkem k jarní pšenici se liší jen umístěním první dávky (není regenerační dávka), která se aplikuje před setím nebo krátce po zasetí v dávce 30 – 60kgN.ha-1 (1/2 až 2/3 celkové dávky). Další dávky jsou shodné s pšenicí ozimou – produkční dávka 30 – 50kgN.ha-1, případná pozdní dávka 30kgN.ha-1.

Osivo pšenice moříme proti snětím (mazlavá, prašná) aj. Při dlouhodobé sněhové pokrývce mohou být porosty napadeny plísní sněžnou. Rozvoj chorob pat stébel způsobuje poléhání porostů a snížení výnosů a kvality zrna. Nejčastější listovou chorobou pšenice je padlí travní – na listech se vytváří bělavé chomáčky. Chorobu podporuje vlhké, teplejší počasí a vysoké dávky dusíku. Drobné kupky (různé barvy podle druhu) jsou projevem rzí (travní, plevová, pšeničná). Braničnatka plevová může působit škody napadením listů a především klasů. Fungicidy nejčastěji používáme během sloupkování, kdy je potřeba chránit poslední 2 – 3 listy, které mají u pšenice rozhodující význam pro tvorbu zrna.

 5.6.4 Jakostní hodnoceníPšenice potravinářská se hodnotí podle ČSN 46 1100 – 2. Podle účelu užití ji rozdělujeme na pšenici pekárenskou (pro výrobu kynutých těst) a pečivárenskou (pro výrobu nekynutého, trvanlivého pečiva).

Tab. 5.6.4 - 1 : Hodnoty jakostních ukazatelů pšenice potravinářské (ČSN 46 1100-2)

Objemová hmotnost je hmotnost 1 hektolitru zrna pšenice, vyjadřuje se v kg.hl-1. Je významným ukazatelem mlynářské jakosti a souvisí s tvarem, vyrovnaností a velikostí obilek, s vlastnostmi povrchu obilek, s vlhkostí a látkovým složením obilek. Optimální rozmezí objemové hmotnosti je 78 – 82kg.hl-1.     

N-látky – obsah dusíku stanovený nejčastěji metodou Kjeldahla a vynásobený příslušným přepočítávacím koeficientem (u pšenice N x 5,7).

Sedimentační index (podle Zelenyho) – objem sedimentu mouky získaný ze suspenze této mouky a roztoku kyseliny mléčné během určeného času za podmínek dané metody. Charakterizuje množství a kvalitu lepkových bílkovin.

Číslo poklesu  – umožňuje posoudit stupeň poškození sacharido-amylázového komplexu zrna vlivem aktivity amylolytických enzymů i při skryté porostlosti obilek. Vysoká aktivita amyláz, která působí porůstání, může způsobit ztekucení škrobu a snížit jeho schopnost vázat vodu. Měří se rychlost poklesu viskometrického míchadla ve vodní suspenzi mouky nebo šrotu během zmazovatění a ztekucení škrobu vlivem alfa-amylázy.

U krmného obilí se hodnotí vlhkost, nečistoty, obsah N-látek v sušině zrna.

5.7 Hlavní zásady pěstitební technologie ječmene jarního (Hordeum vulgare L. convar. distichon)

5.7.1 VýznamVyužití zrna jarního ječmene je především pro krmné účely (1200tis.t) a pro výrobu sladu (520tis.t). Podle účelu využití produkce je nutné zvolit pěstitelskou technologii. Pěstování sladovnického ječmene je náročnější, protože agrotechnické zásahy významně ovlivňují výnos a především jakost zrna ječmene, která je rozhodujícím kritériem využití produkce.

5.7.2 Biologické a pěstitelské požadavkyJarní ječmen je méně náročný na teplotu a vláhu. Pro optimální růst je však potřebné rovnoměrné rozdělení srážek. Pro sladovnický ječmen jsou nejvhodnější úrodné černozemě, degradované černozemě, hnědozemě. Z hlediska půdních druhů jsou to půdy středně těžké, hlinité až písčitohlinité, dobře provzdušněné, s přiměřeným obsahem vláhy i pohotových živin (vzhledem ke slabšímu kořenovému systému). Nevhodné jsou půdy těžké, jílovité, slévavé, se sklonem k vytváření půdního škraloupu nebo půdy kamenité. Ječmen nesnáší rovněž kyselou půdní reakci. Na takové půdě výrazně snižuje výnosy zrna. Nejlépe se mu daří na půdách s rozpětím pH od 6,0 do 7,1. Hlavní oblasti pěstování sladovnického ječmene zahrnují řepařskou, příp. obilnářskou výrobní oblast.

Pro jarní ječmen jsou nejlepšími předplodinami hnojem hnojené brambory a cukrovka, po kterých dosahuje stabilních výnosů i dobré kvality zrna. V řepařském oblasti dosahuje dobrých výnosů i po ozimé pšenici. Po obilninách a po cukrovce se zaorávkou chrástu existuje však riziko zvýšeného obsahu N-látek v zrnu sladovnického ječmene. Doporučuje se ponechat rozřezaný řepný chrást zavadnout a zaorat až těsně před zámrzem. Toto opatření může zmírnit riziko zvýšení N-látek v zrně.

K nevýhodám jarního ječmene patří to, že mimořádně citlivě reaguje na výkyvy počasí (nerovnoměrné vláhové poměry), na nevhodnou půdní reakci, na utužení půdy, na "zamazání" osiva, nerovnoměrné hnojení apod.

Výběr odrůdy je základem pro dosažení sladovnické kvality produkce. Pro sladovnické účely jsou vhodné pouze takto označené odrůdy v "Seznamu odrůd". Za sladovnický ječmen se považují odrůdy dvouřadého ječmene (především jarního, příp. ozimého dvouřadého ječmene vyjmenovaných odrůd) s bodovým hodnocením ukazatele sladovnické jakosti (USJ) vyšším než 4. Maximum je 9 bodů. Velké sladovny mají zájem jen o několik vybraných odrůd: Amulet, Jersey, Kompakt, Prestige, Sabel, Scarlett, Tolar. Krmné odrůdy poskytují zpravidla vyšší výnosy než sladovnické odrůdy: Ditta, Pax, Pejas, Primus, Signal, Viktor. Pokud pěstitel předpokládá uplatnění části produkce pro krmné účely, je výhodnější zařadit také nesladovnické odrůdy. Zkrmovat je možné zrno všech odrůd jarního ječmene.

Termín setí je rozhodující pro dosažení dobrého výnosu jarního ječmene. Nejvhodnější termín je co nejdříve na jaře, obvykle již v březnu podle vlhkosti půdy. Opožděné setí snižuje výnosy

zrna, protože prodlužující se den urychluje vývoj rostlin a výnosové prvky (odnože, kvítky v klasu) se zakládají na nižší úrovni. Hloubka setí činí 20 – 30mm. Při setí do nevyzrálé (mokré) půdy dochází k tzv. zamazání osiva. Na zrnu se vytvoří blátivý film, který snižuje klíčení a porost je nevyrovnaný. Doporučený výsevek je 3,5mil. klíčivých zrn na ha v lepších podmínkách a 4 – 4,5mil. v horších podmínkách. Pro setí je vhodné používat uznané osivo, které je mořené proti pruhovitosti ječmene a proti tvrdé sněti ječné.

5.7.3 Ošetření během vegetaceJarní ječmen se řadí k nejcitlivějším obilninám na hnojení. Jakákoliv nerovnoměrnost v půdě nebo při hnojení se projeví v nevyrovnanosti růstu porostu, na výnosu zrna i na jeho kvalitě. Vyšší příjem dusíku zvyšuje obsah bílkovin v zrnu (nevhodné pro sladovnický ječmen) a zvyšuje riziko poléhání. Hnojení dusíkem k jarnímu ječmenu se provádí zpravidla před setím. Aby se urychlilo setí, může se základní dávka dusíku posunout po zasetí, u sladovnického ječmene nejpozději do fáze 3. Listu (f. 13 DC), aby se nezvyšovalo nebezpečí vyššího obsahu N-látek v zrnu. U sladovnického ječmene se na úrodných stanovištích aplikuje do 30kgN na ha, v horších podmínkách a po obilnině 40 – 50kg. Při zaorávce řepného chrástu se hnojení dusíkem nedoporučuje. U jarního ječmene pro krmné účely se pohybuje dávka 40 – 70kgN na ha. U vyšších dávek se dusíkem hnojí ve dvou aplikacích – před setím 30 – 40kg na ha a na začátku sloupkování 30kg na ha.

Důležitými agrotechnickými zásahy je ochrana proti houbovým chorobám a škůdcům. U jarního ječmene se vyskytují listové choroby: padlí travní, hnědá skvrnitost, rez ječná, rhynchosporiová skvrnitost. Aplikace fungicidů se provádí zpravidla v období sloupkování. V případě potřeby se ošetřuje proti mšicím nebo kohoutkům.

V době zralosti se klas některých odrůd sklání k zemi (háčkuje). Sklizeň probíhá v plné zralosti. Pro termín sklizně je určující vlhkost zrna – asi 15%. Pokud je nutné vlhčí zrno dosoušet, je vhodnější dosoušení aktivním větráním než teplovzdušným sušením, aby se nepoškodila klíčivost obilek. Sladovnický ječmen se skladuje odděleně po odrůdách, příp. podle kvality.

5.7.4 Jakostní hodnoceníJakost sladovnického ječmene se posuzuje podle ČSN 46 1100-5 „Ječmen sladovnický“.

Za sladovnický ječmen se považují odrůdy ječmene setého dvouřadého:

z domácí produkce zapsané ve "Státní odrůdové knize" mezi odrůdy označené jako vhodné pro výrobu pivovarského sladu

z dovozu, pokud svou jakostí odpovídají odrůdám ječmenů z domácí produkce zapsaných do "Státní odrůdové knihy".

Tab. 5.7.4 - 1 : Hodnoty jakostních ukazatelů ječmene sladovnického (ČSN 461100-5)

 U krmného ječmene se posuzuje vlhkost, příměsi a nečistoty.

 5.8 Kukuřice (Zea mays L.)

5.8.1 VýznamKukuřice je plodinou původně z tropických oblastí, pěstuje se však v rozmanitých klimatických podmínkách. Kukuřičné zrno hraje důležitou roli při výkrmu prasat a drůbeže. V poslední době vzrůstá význam kukuřice i pro přímou lidskou výživu. Rozšiřuje se využití pukancové kukuřice. Silážní kukuřice hraje důležitou roli při výrobě objemových krmiv (siláže) a řadí se mezi rozhodující krmné plodiny. Vzhledem k charakteru klimatických podmínek v ČR je domácí produkce omezená, takže je nutné dovážet kukuřici (cca 85 – 90tis.t) především ze Slovenska.

Tab. 5.8.1 - 1 : Vývoj ploch a výnosů kukuřice v ČR (ČSÚ)

Převládající složkou zrna kukuřice jsou glycidy. Z nich připadá na škrob 60 – 70%, obsah N-látek je okolo 10%, vlákniny 2%, tuků 3 – 6%, nejvíce v klíčku (cukrová kukuřice 8 – 9%). Z obilnin má kukuřice po ovsu druhý nejvyšší obsah tuků v semeni.

5.8.2 Biologické a pěstitelské požadavkyVzhledem k odlišnému biologickému charakteru a pěstitelskému systému kukuřici nezahrnují úvodní obecné zásady agrotechniky jarních obilnin.

Kukuřice je teplomilná rostlina. Zrno začíná klíčit, když teplota půdy dosahuje 7 – 8oC. Pro nasazení dostatečného počtu palic a jejich vývoj jsou důležité teploty v srpnu a počátkem září. K vysoké produkci zrna potřebuje kukuřice dostatek vody zejména v období mezi metáním a mléčnou zralostí, to je v období intenzivního růstu. Krátké přísušky překonává dobře díky

bohatě rozvinutému kořenovému systému a dobrému hospodaření s vláhou. Na sucho je kukuřice velmi citlivá v době květu, kdy dochází k  zasychání blizen.

Nároky na půdu má kukuřice mnohem menší než na teploty. Nevhodné jsou jen těžké a chladné půdy, neboť neumožňují včasné setí. Lehké půdy jsou vhodné jen při zvýšeném hnojení a ve vlhčích oblastech.

Kukuřice nevyžaduje speciální předplodinu. Lze ji pěstovat i několik let po sobě. Zpravidla bývá zařazována mezi dvě obilniny.

Výběr vhodného hybridu patří mezi nejdůležitější součásti pěstitelské technologie. Díky šlechtitelskému úsilí byly vyšlechtěny hybridy vhodné pro velmi rozdílné klimatické podmínky. Číslo ranosti, tzv. číslo FAO, určuje poměrnou délku vegetační doby hybridů. Ty se rozdělují do několika skupin. Rozdíl o 10 čísel FAO znamená rozdíl ve zralosti 1 – 2 dny, případně 1 – 2% sušiny. Pro silážní účely se většinou používají čtyřliniové hybridy (Dc) a dále tříliniové hybridy (Tc nebo Mtc). Povoleno je velké množství hybridů pro využití na zrno nebo na siláž s čísly FAO 160 – 430.

Kukuřice je náročná na přípravu půdy. Vyžaduje půdy hluboko zpracované. Před setím se aplikuje buď celá dávka nebo 2/3 dávky dusíkatých hnojiv a půda se zkypří do hloubky výsevu těžkými nebo rotačními branami. Současné mechanizační prostředky umožňují minimalizaci zásahů pomocí kombinátorů.

Setí je u kukuřice velmi důležitou operací, protože porost kukuřice nemá, na rozdíl od pšenice, možnost eliminovat chyby setí. Provádí se stroji na přesný výsev. Seje se zpravidla do řádků 70cm. Hloubka výsevu je podle použitého hybridu a půdy 60 – 90mm. Vzdálenost rostlin v řádku se pohybuje zpravidla mezi 15-ti až 20-ti cm a určuje hustotu porostu. V našich podmínkách by mělo být zaseto koncem dubna s ukončením nejpozději do 10., resp.15. května. Orientační hodnoty pro hustoty jsou následující: FAO 200 - 220: 90 – 110tis. rostlin na ha; FAO 230 - 300: 80 – 100tis. rostlin na ha. Při vysokých hustotách porostů se oddaluje zrání a zvyšuje se riziko poléhání porostu a také se zhoršuje poměr mezi hmotou palic (zrnem) a celkovou zelenou fytomasou.

5.8.3 Ošetření během vegetace a sklizeňPočáteční vývoj kukuřice je velmi pomalý a proto kukuřice v tomto období nekonkuruje rychle rostoucím plevelům. Kultivační nebo chemická opatření v počátečních fázích růstu musí směřovat jednoznačně k potlačení plevelů. Příznivě působí na růst rostlin plečkování, zejména na ulehlých a těžkých půdách. Musí být mělké, maximálně na hloubku výsevu. Po zapojení porostu kukuřice mizí nebezpečí zvýšené konkurence plevelů. Ochrana proti škůdcům spočívá zejména ve šlechtění na rezistenci. Vhodné je použití mořeného osiva proti chorobám a škůdcům.

Kukuřice příznivě reaguje na živiny v tzv. „staré půdní síle“. Živiny je schopna čerpat i z hlubších půdních horizontů. Naopak na přímé hnojení nereaguje porost příliš výrazně. Na 1t zrna průměrně odčerpá 25kgN; 3,5kgP; 16kgK. Celková dávka dusíku je 100 – 150kgN.ha-1. Dusíkem hnojíme před setím s následným zapravením alespoň na hloubku setí. Na lehčích půdách a při vyšších srážkách se doporučuje dávku dělit. Často používáme kejdu, která může být aplikována na jaře po zasetí i při meziřádkové kultivaci. V případě potřeby chemicky zasahujeme proti zavíječi kukuřičnému.

Kukuřice na zrno je fyziologicky zralá ke sklizni (žlutá zralost), když obsah sušiny v zrnu dosahuje hodnoty 60 – 62%. Zrno je tvrdé, lesklé, na bázi má načernalou vrstvu, která signalizuje ukončení ukládání živin. Sklizeň se provádí sklízecími mlátičkami, na nichž se musí provést různé úpravy, např. montáž adaptéru pro odlamování palic, montáž speciálního koše pro výmlat (pevnost, velké otvory), snížení otáček bubnu (13 – 17m.s-1) aj. Optimální vlhkost je do 30%. Při vyšší vlhkosti se začíná zvyšovat procento ztrát a poškození zrna a snižuje se výkonnost mlátičky. Vlhkost zrna by neměla překročit 40%.

Zrno po sklizni se musí buď vysušit na standardní vlhkost (14%) nebo se konzervuje při sklizňové vlhkosti. Sušení se provádí buď ohřívaným vzduchem, nebo aktivním větráním. První způsob má výhodu v rychlosti, druhý v ekonomické nenáročnosti. Sušení celých palic se provádí zejména u osivové kukuřice a rovněž při využití na potravinářské účely. Další možností je konzervace bez přístupu vzduchu uvolňujícím se CO2 (vhodné při vysokých koncentracích hospodářských zvířat) nebo chemická konzervace.

 5.9 Ostatní obilniny

5.9.1 Žito seté (Secale cereale L.)Význam

Pěstitelské plochy žita ve druhé polovině 20.století výrazně poklesly díky malým přírůstkům hektarových výnosů zrna oproti pšenici a ječmeni a také díky nižší rozmanitostí užití žita jako suroviny. Omezené využití jen na chlebové pečivo a menší vhodnost k pekařské velkovýrobní technologii v porovnání s pšenicí způsobily snížení spotřeby žitné mouky. Menší část produkce se zpracovává na výrobu lihovin. Umělou infekcí houbou paličkovice nachová v době květu vybraných porostů žita se získává námel (obsah alkaloidů) pro farmaceutický průmysl.

Ke krmným účelům se používá zrno, které nesplňuje kriteria potravinářské jakosti. Do krmných směsí se přidává jen malý podíl, protože má některé nepříznivé dietetické účinky. Porosty žita se uplatňují i jako první jarní pícní plodina sklízená na zelené krmení, i když se jedná o velmi krátké období, protože fytomasa rychle stárne.

Tab. 5.9.1 - 1 : Chemické složení zrna žita (%)

Tab. 5.9.1 - 2 : Vývoj ploch a sklizní žita v ČR (Pramen ČSÚ)

Biologické a pěstitelské požadavky

Žito se u nás pěstuje pouze v ozimé formě. V posledních letech se začínají také pěstovat hybridní odrůdy žita, u nichž se osivo získává křížením vhodných rodičovských komponentů. Zvýšený výnosový efekt se udržuje jen v prvním roce po křížení, proto se zrno z provozních

ploch nemůže využít jako osivo. U ozimého žita jsou pěstovány hybridní odrůdy (Rapid, Marder, Locarno) a klasické populační odrůdy (Daňkovské nové, Albedo).

Žito má dobře vyvinutou kořenovou soustavu a zvýšenou schopnost přijímat živiny, takže je méně náročné na půdní podmínky než pšenice. Snáší lehké i kyselejší půdy s nižší zásobou živin, ale lze ho pěstovat i na středně těžkých půdách, kde je výnosnější. Vláhové podmínky významně ovlivňují výnosy, zejména na lehčích půdách.

Žito není příliš náročné na teplotu. Vzhledem k tolerantnosti k méně příznivým podmínkám bývá žito zařazováno po obilninách. Pro získání dobré jakosti a výnosů potravinářského žita jsou nejvhodnější předplodiny rané brambory, luskoviny, jeteloviny, jetelotrávy, i když v praxi jsou pro žito málo využívané. Žito sejeme po polovině září, výsev má být ukončen do konce září. Výsevek činí 3 – 4mil. klíčivých zrn na ha. U hybridních odrůd používáme výsevek nižší (2,5 – 3,5mil. klíčivých zrn na ha).

Ošetření během vegetace

Dusíkaté hnojení na podzim většinou vynecháváme. Celková dávka dusíkatého hnojení se pohybuje mezi 70 – 90kgN.ha-1 (hybridní odrůdy 80 – 120kgN.ha-1). Při obnově vegetace po zimě se regeneračně přihnojuje dávkou 30 – 40kgN.ha-1. Podle stavu porostu a podmínek je produkční dávka dusíku 40 – 50kgN.ha-1. Vhodné je kapalné hnojivo DAM 390.

Na počátku odnožování lze aplikovat regulátor růstu pro zahuštění řídkých a špatně přezimovaných porostů. U hustých porostů, u kterých je nebezpečí poléhání, se doporučuje ošetřit porosty regulátorem růstu na počátku sloupkování.

Žito je oproti ostatním obilninám odolnější chorobám a škůdcům a má zvýšenou schopnost potlačovat plevele. V oblastech s dlouho ležící sněhovou pokrývkou je nebezpečí výskytu plísně sněžné (fuzariózní oblasti), proti které se osivo moří chemickými přípravky. V menší míře se mohou vyskytovat choroby: stéblolam, rhynchosporiová skvrnitost, padlí travní, klasové fuzariózy.

Žito je náchylnější na porůstání zrna v klasu působením alfa-amylázy. Porůstání se projevuje snížením hodnoty čísla poklesu. U polehlých porostů a při vlhkých žních je číslo poklesu nízké, což způsobuje problémy v pekárnách.

Jakostní hodnocení

Kvalita žita se hodnotí pouze pro potravinářské využití. Doporučené hodnocení: vlhkost 14,0%, objemová hmotnost 730g.l-1, příměsi 4,0%, nečistoty 0,0%, číslo poklesu 120 – 170s.

5.9.2 Tritikale – žitovec (Triticosecale (Witt.) Müntzing)Význam

Tritikale je umělým mezidruhovým křížencem pšenice obecné (rod Triticum) a žita setého (rod Secale). V češtině se také užívá název žitovec. Cílem složitého šlechtění bylo spojit cenné vlastnosti obou druhů do jednoho genotypu. U nás se nejvíce pěstují odrůdy ozimé formy, rozšiřují se i odrůdy jarní. Tritikale je tolerantnější k horším pěstitelským podmínkám

než pšenice, má vysoký výnosový potenciál a vyznačuje se dobrým zdravotním stavem. Zrno tritikale má nápadně velkou obilku, u některých odrůd se svraštělým povrchem.

Tritikale má u nás zatím nedoceněnou vysokou krmnou hodnotu, která je dána vyšším obsahem bílkovin a příznivou skladbou aminokyselin, především vyšším obsahem lyzinu. Využití bílkovin při zkrmování je vyšší než u pšenice.

Fytomasa rostlin se uplatňuje i jako rané zelené krmení, jehož předností je velké množství vytvořené hmoty a pomalejší stárnutí než u žita. V pásu zeleného krmení následuje po žitu. I když se tritikale v Polsku, kde je jeho pěstování značně rozšířené, používá i na pečení chleba, u nás se pro pekařské účely neprosadilo. Pečivo z mouky tritikale je nízké a málo pružné.

Tritikale je plodinou menšího rozsahu pěstování i využití, takže se nesleduje podrobná komoditní bilance o jeho užití. U nás se jedná jen o uplatnění pro krmné účely a na osivo.

Tab. 5.9.2 - 1 : Vývoj ploch a sklizní tritikale v ČR (ČSÚ)

Biologické a pěstitelské požadavky

Požadavky na prostředí vycházejí z genetického základu mezidruhového křížení – má menší nároky než pšenice. Významná je jeho tolerance k horší předplodině, nižšímu pH půdy v porovnání s pšenicí. Je vhodné do okrajových oblastí pěstování ozimé pšenice, především do bramborářské oblasti. Ve vyšších polohách limituje jeho pěstování nižší mrazuvzdornost. Sklizeň je o 10 – 14 dní později než u žita.

Vysoké výnosy poskytuje tritikale po zlepšujících plodinách. V oblastech, kde není nebezpečí výskytu plísně sněžné (souvislost s dlouhodobou sněhovou pokrývkou), je možné zařazení i po obilnině. Mezi povolené odrůdy patří Presto, Disco, Kolor, Modus.

Termín setí tritikale je od poloviny září (bramborářská a pícninářská oblast) do 10. října. Čím časnější je doba setí, tím nižší je výsevek, který se pohybuje v rozmezí (3,5) 4 – 5mil. klíčivých zrn na ha. Hloubka setí je 30 – 50mm.

Ošetření během vegetace

U tritikale používáme dělení celkové dávky dusíku, která činí v závislosti na předplodině až 80 – 120kgN.ha-1 při intenzivním způsobu pěstování. Základní hnojení dusíkem na podzim vynecháváme. Regenerační dávka na jaře činí 30 – 40kgN.ha-1. Produkční přihnojení dusíkem se pohybuje zpravidla okolo 40 – 60kgN.ha-1.

Regulátory růstu jsou povoleny proti poléhání, aplikují se na konci sloupkování ve fázi 37 – 45 DCZ chorob jsou nejnebezpečnější fuzariózy při vzcházení a plíseň sněžná, proti kterým se osivo moří. Tritikale je náchylné na vypadávání zrna z klasu při přezrání porostů. Vlhčí podmínky v době dozrávání způsobují vyšší vnitřní porůstání zrna. Velké zrno je náchylné k mechanickému poškození při výmlatu a manipulaci se zrnem.

Zrno tritikale se nakupuje pouze pro krmné účely podle hodnot vlhkosti, příměsí a nečistot.

 

5.9.3 Oves setý (Avena sativa L.)Význam

Celkový rozsah pěstování ovsa se v porovnání s obdobím před 2. světovou válkou výrazně snížil. Odklon od pěstování ovsa souvisel se stagnací výnosů a s nižším užitím produkce ve srovnání s pšenicí a ječmenem především poklesem stavu koní. V současné době znovu nabývá oves na významu jako surovina pro výrobky zdravé lidské výživy. Bílkovinný komplex ovsa se ve srovnání s pšenicí vyznačuje snazší stravitelností a vyšším podílem esenciálních aminokyselin. Zrno ovsa se také uplatňuje v krmných dávkách některých kategorií hospodářských zvířat – mladých a plemenných zvířat a koní. Oves vytváří velké množství nadzemní biomasy, která se sklízí na zelené krmení nebo na senáž (konzervovaná píce).

V kultuře se u nás pěstují dvě formy ovsa setého – oves pluchatý a oves nahý s bezpluchou obilkou. Obě formy se u nás pěstují jako jařiny.

U pluchatého ovsa je obilka pevně sevřena obaly kvítků – pluchou a pluškou – a při sklizni se z těchto obalů neuvolňuje. Podíl pluch tvoří 22 – 24% hmotnosti zrna. Pro potravinářské účely je nutné zrno loupat. Oves nahý (bezpluchý) je určen pro zpracování v potravinářském průmyslu, protože odpadá odstraňování pluch z obilek. Pro potravinářské účely je nutné povrchové broušení obilek, u kterých se odstraňují dlouhé křemičité chloupky.

Tab. 5.9.3 - 1 : Chemické složení zrna ovsa

Nízké výnosy ovsa a omezený odbyt produkce stlačily rozsah pěstování na hranici domácí spotřeby. Celková domácí spotřeba je odhadována na 192tis.t, z toho na potravinářské účely je cca 14tis.t, na krmení 160tis.t a na osivo 18,5tis.t.

Tab. 5.9.3 - 2 : Přehled ploch a výnosů ovsa v ČR (ČSÚ)

Biologické a pěstitelské požadavky

Pluchatý oves se pěstuje v chladnějších a vlhčích oblastech, především v bramborářské oblasti, protože je náročný na vláhu. Půdy jsou vhodné střední až těžší, snáší i půdy méně strukturní a kyselé. Nevhodné jsou půdy lehké a vysýchavé. Silně vyvinutá kořenová soustava umožňuje získávat živiny i z méně přístupných forem. V osevních postupech je oves zařazován nejčastěji po obilninách. Má dobré fytosanitární účinky v osevním postupu.

Odrůdy nahého ovsa jsou na podmínky pěstování náročnější než pluchatý oves. Nahý oves se pěstuje ve vlhčích polohách lepší bramborářské oblasti a okrajové řepařské oblasti. Na předplodinu je také náročnější, vhodné je zařazení po organicky hnojené okopanině, přesto je převážně zařazován po obilnině.

K pluchatým odrůdám patří: Ardo, Auron, Jumbo, Neklan, k nahým odrůdám Abel a Izak.

Rané setí je důležité pro dosažení vyššího výnosu zrna a snižuje škody napadením bzunkou ječnou a sterilní zakrslostí ovsa (virová choroba). Oves sejeme do hloubky 30 mm – 40mm. Výsevek u pluchatých odrůd činí 4,5 – 5,5mil. klíčivých zrn na ha, u nahých odrůd 4,5 – 5,0mil. klíčivých zrn na ha. Výsevek snižujeme o 5 – 10% při pěstování ovsa pro potravinářské účely.

Ošetření během vegetace

Celková dávka dusíku se doporučuje mezi 60 – 90kgN.ha-1, v úrodných podmínkách a po dobré předplodině jen do 30kgN.ha-1 . Dusík aplikujeme před setím v dávce do 50 – 90kgN.ha-

1 . Přihnojení provádíme na konci odnožování až počátku sloupkování dávkou 20 – 30kgN.ha-

1. Přehnojení dusíkem může způsobit poléhání porostu a tím snížení výnosu i jakosti ovsa. Oves je náročný na draslík a hořčík, nesnáší přímé vápnění.

Ve srovnání s jinými obilninami oves většinou příliš netrpí chorobami. Někdy se mohou vyskytovat virové choroby (např. virová zakrslost ovsa), které jsou přenášeny savým hmyzem. Ochrana spočívá v ošetřování proti mšicím.

Významnější jsou škody způsobované škůdci. Nejvýznamnějším škůdcem ovsa je bzunka ječná, jejíž larva poškozuje vzrostné vrcholy. Hlavním ochranným opatřením proti bzunce ječné je rané setí. Pokud je zjištěn výskyt, provádí se postřik ve fázi 2 – 3 listů.

Při výskytu plevelného ovsa hluchého nelze použít žádný herbicid, protože by byl poškozen i kulturní oves. Proto na pozemcích s vyšším výskytem ovsa hluchého se nedoporučuje kulturní oves pěstovat.

Oves má dlouhou vegetační dobu a dozrává nerovnoměrně. Čím více je zrání nerovnoměrné, tím více je zadinovitých, černých a trouchnivějících zrn. Důležité je také správné seřízení sklízecí mlátičky, protože u mechanicky poškozených zrn dochází k rychlejšímu žluknutí tuků. Skladovací vlhkost pluchatého ovsa má být 13% a bezpluchého ovsa pod 12%. při vyšší vlhkosti je nutné dosoušení aktivním větráním nebo horkovzdušně. Vlhká zrna rychle ztrácejí lesk a dostávají zatuchlý zápach.

Jakostní hodnocení

Základní jakostní ukazatele u potravinářského ovsa jsou: vlhkost 13,0% (u bezpluchého ovsa 12,0%), objemová hmotnost 55kg.hl-1 (68kg.hl-1), podíl zrna nad sítem 1,8mm 90,0% (80,0%) a dále příměsi a nečistoty. Oves nahý (bezpluchý) smí obsahovat nejvýše 10% zrn v pluchách. Při vyšším obsahu se posuzuje jako oves pluchatý.

5.9.4 Ječmen ozimý (Hordeum vulgare L. convar. vulgare - ječmen setý víceřadý, Hordeum vulgare L. convar. distichon – ječmen setý dvouřadý)Ozimý ječmen je méně náročný na stanovištní podmínky i na předplodinu než jarní ječmen. Podmínkou je, aby předplodiny včas uvolňovaly pozemek a pole bylo připraveno k výsevu ječmene nejpozději do poloviny září.

U ozimého ječmene je nižší odolnost vůči vyzimování. Vymrznutí rostlin v některých letech může být příčinou zaorávek nebo snížení výnosů.

Ozimý ječmen vyséváme do hloubky 40mm. Výsevek činí 3,5 – 4,0 (4,5)mil. klíčivých zrn na ha. Je třeba dát pozor na rozdílné výsevné množství osiva (v kg) na ha u víceřadého a dvouřadého (větší potřeba v souvislosti s vyšší HTZ) typu ozimého ječmene. Včasné setí je základní podmínkou vysokého výnosu. Optimální termín setí ozimého ječmene je pro většinu podmínek v době od 10. do 20. září v bramborářské oblasti a 20. – 30. září v řepařské oblasti.

U ozimého ječmene je celková dávka dusíku 70 – 90kgN.ha-1. Rozpětí regenerační dávky je podle stavu porostu po zimě 30 – 50kgN.ha-1. Zbývající množství dusíku připadá na produkční dávku, kterou aplikujeme v době mezi ukončením odnožování a začátkem sloupkování.

Pro zvýšení jistoty přezimování lze použít regulátory růstu na bázi CCC ve fázi 3 – 4 listů. Stejné přípravky jsou vhodné i pro vyrovnání odnožení na jaře ve fázi 21 – 25 DC. Proti poléhání lze použít přípravky ve fázi 37 – 45 DC (CEPA).

Moření osiva užíváme proti pruhovitosti ječmene a proti tvrdé sněti ječné. Porosty ozimého ječmene mohou být napadeny stejnými chorobami jako jarní ječmen.

U ozimého ječmene nejsou speciální nároky na jakost. Hlavní ukazatele jsou vlhkost, příměsi a nečistoty.

 5.9.5 Proso seté (Panicum miliaceum L.)Proso je starou kulturní plodinou naší oblasti. Přesto je nyní jeho pěstování velmi omezené. Část produkce se využívá jako dietní potravina (loupané proso – jáhly) a část se uplatňuje pro krmení exotického ptactva. Zrno prosa je drobné s lesklými pluchami.

Tab. 5.9.5 - 1 : Chemické složení obilek prosa (%)

Proso je teplomilná plodina s krátkou vegetační dobou. Do osevního postupu se zařazuje jako hlavní plodina nebo jako meziplodina na zrno, ale s nižším výnosem. Při pěstování jako

hlavní plodina se provádí orba na podzim do hloubky 22cm. Jarní přípravu půdy lze provést ve dvou operacích. Po oschnutí oranice urovnáme hřebeny brázd a teprve před setím připravíme osivové lůžko do hloubky nejvýše 30mm.

Termín setí se řídí teplotou půdy 8 – 10°C a nastává v období konce dubna až počátkem května. Rostliny prosa jsou citlivé na pozdní jarní mrazíky. Při zařazení jako druhé plodiny sejeme co nejdříve po sklizni předplodiny. Porost zakládáme do řádků 125mm. Hloubka setí je 20mm. Výsevek 3 – 3,5 (4)mil. klíčivých zrn na ha. To odpovídá 20 – 22 (24)kg na ha. Povolené odrůdy jsou Hanácká Mana a Unikum.

Obvyklá dávka dusíku je 40 – 50kgN.ha-1. Proti plevelům aplikujeme herbicidy. Nerovnoměrné zrání obilek v latě a dlouho žlutozelená sláma znesnadňují určení termínu sklizně. Sklizeň začíná, když jsou zralé obilky v horní třetině laty. Mají typické vybarvení a jsou lesklé. Ke sklizni používáme sklízecí mlátičku s prodlouženým válem. Posklizňové ošetření čištěním a dosoušením je nutné. Kvalitativní posouzení prosa je zaměřeno na vlhkost, příměsi a nečistoty.

5.9.6 Pohanka obecná (Fagopyrum aesculentum (L.) Moench)Pohanka patří do botanické čeledi Polygonaceae – rdesnovité. Vzhledem k obdobné agrotechnice a charakteru produktu je uváděna společně s druhy obilnin. Semena pohanky (trojboké nažky) se po vyluštění používají jako surovina pro přípravu jídel a potravin se specifickými chuťovými a dietetickými vlastnostmi.

Pohanku lze pěstovat jako hlavní plodinu nebo jako meziplodinu na semeno po brzy sklizených předplodinách (ozimých směskách, obilninách sklízených pro pícní účely). Jako hlavní plodinu ji pěstujeme po obilninách, okopaninách a luskovinách. Pohanka je dobrou předplodinou pro obilniny, protože má fytosanitární účinky.

Při pěstování jako hlavní plodina provádíme orbu na podzim do hloubky 22cm. Po oschnutí oranice urovnáme hřebeny brázd a před setím připravíme lůžko do hloubky 40 – 50mm. Setí pohanky je od konce dubna do poloviny května – vyžaduje teplotu půdy minimálně 7 – 8°C.

Při zařazení jako meziplodiny je zpracování půdy mělké, aby nedošlo ke ztrátě vody z půdy. Setí potom následuje podle předplodiny od konce května do počátku července. Šířka řádků je 125mm jako u obilnin, ale vhodnější je 150 – 300mm. Výsevek činí obvykle 1,5 – 2mil., v horších podmínkách až 2,5mil. klíčivých nažek na ha. Podle HTZ (10 – 30g) a počtu klíčivých semen je výsevek 45 – 65kg na ha. Optimální hloubka setí je 40mm. Po zasetí se doporučuje válení rýhovanými válci, zejména za sucha. Povolené odrůdy jsou Jana a Pyra.

Většinou není nutné k pohance hnojit, případně jen na chudých půdách. Pohanka nesnáší chlor, takže se používá síran draselný místo draselné soli. Pohanka má dobrou konkurenční schopnost vůči plevelům. V širších řádcích je možné užít plečkování. Pro úspěšné pěstování pohanky je nutné opylení včelami. V případě potřeby se pro opylení používá kočovných včelstev.

Určení vhodné doby sklizně pohanky je problematické, protože kvete velmi dlouho a dozrává postupně a nerovnoměrně. Při velkém množství svěží hmoty lze desikovat porost. Sklizeň

zahajujeme v době, kdy jsou na rostlinách dvě třetiny zralých nažek (tmavě hnědých). Sklízíme sklízecími mlátičkami jako obilniny. Pro potravinářské účely se musí nažky loupat speciálními postupy.

LUSKOVINY

6.1 Pěstitelský význam a využití v ČR a ve světěPro luskoviny je charakteristický vysoký obsah bílkovin v semenech i v celé nadzemní biomase. Semena některých druhů mají též vysoký obsah tuku (sója, podzemnice olejná, lupina proměnlivá). Vysoce cenné jsou agronomické vlastnosti luskovin, zejména jejich předplodinová hodnota. Existuje široké spektrum využitelnosti (suchá semena, nezralá semena a lusky, celé rostliny a senné moučky, sláma).

Osevní plochy luskovin však značně kolísají. Příčinou je menší výnosová stabilita a tudíž rizikovost těchto plodin. Významnou úlohu sehrávají odbytové možnosti v návaznosti na využívání produkce (potravina, krmivo, osivo, průmyslová surovina) a na exportu a importu jednotlivých druhů. Vzhledem k tomu, že v podmínkách Evropy je největší podíl produkce využíván ke krmným účelům, závisí postavení luskovin také na cenové konkurenci ostatních bílkovinných komponentů krmných směsí.

Tab. 6.1 - 1 : Osevní plochy a výnosy luskovin ve světě a v ČR (r.2001)

6.1.1 Agronomický význam luskovin schopnost vázat vzdušný dusík prostřednictvím hlízkových bakterií - pokrývají téměř

veškerou svoji potřebu N a obohacují o dusík i půdu pro následné plodiny kořenový systém - vliv na půdu (mohutný kořenový systém přispívá ke zlepšování

fyzikálního stavu půdy a půdní struktury) vliv na obsah a kvalitu humusu v půdě (kvalita posklizňových zbytků) vliv na potlačování plevelů (zastíněním půdy ve druhé části vegetace) využívání živin i z méně přístupných forem a z většího profilu půdy (rozšiřují koloběh

živin) vysoká předplodinová hodnota, zejména pro obilniny (v osevních sledech představují

kvalitního přerušovače s potřebnými fytosanitárními účinky).

6.1.2 Negativní pěstitelské vlastnosti luskovin výnosová nestabilita (závislost na ročníku - výrazný vliv povětrnostních podmínek) náchylnost k chorobám a škůdcům malá kompenzační schopnost (výraznější vliv nedostatků v agrotechnice) poléhavost některých druhů pukavost lusků náchylnost k poškozování semen při výmlatu a posklizňovém ošetření

dlouhá vegetační doba (lupina, sója) malá odolnost vůči chladu (fazol, sója) pomalý počáteční růst (snadné zaplevelení porostu na počátku vegetace) nesnášenlivost k pěstování po sobě

 6.1.3 Využití luskovin ve výživě lidíPrůměrná spotřeba luskovin ve výživě lidí je ve světovém měřítku velmi rozdílná a v různých zemích dosahuje rozpětí 1 – 25kg na člověka za rok (ČR se 2kg řadí k zemím s malou spotřebou). K jedlým luskovinám náleží v našich podmínkách tradiční druhy: hrách, fazol, čočka a sója. Ke konzumním účelům jsou využitelné také hrachor, cizrna, lupina a bob. Využití mají produkty suchých semen nebo nezralá semena a lusky jako zelenina.

Svým chemickým složením jsou významným zdrojem rostlinných bílkovin. Nižší biologická hodnota vyplývá z malého obsahu aminokyselin methioninu, cystinu a tryptofanu. Nutriční hodnotu luskovin snižuje obsah některých antinutričních látek (např. oligosacharidů).

K velmi cenným složkám luskovin náleží vysoký obsah vitaminů skupiny B, minerálních látek (P, Ca, Mg, Fe, Zn, Mn, Cu, Co, Mo, J, F, V) a vlákniny.

6.1.4 Využití luskovin ve výživě hospodářských zvířatSemena luskovin představují zdroj bílkovin pro krmné směsi hospodářských zvířat. Jejich obsah v sušině se pohybuje mezi 20 až 45% (hrách 20 – 25%, bob 25 – 30%, lupina 36 – 41%, sója 35 – 45%). Obsah bílkovin je proměnlivý v závislosti na odrůdě, půdních a povětrnostních podmínkách, stupni zralosti a agrotechnice. Významný vliv má počasí v období zrání porostu, kdy sucho a vyšší teploty podporují větší obsah bílkovin v porovnání s dozráváním při nižších teplotách a vysokých srážkách.

K pícním účelům se může využívat celá nadzemní hmota. Kvalitní pícní hodnotu má i sláma luskovin.

Většina pěstovaných luskovin obsahuje v semenech i v rostlinách chemické sloučeniny, které snižují nutriční hodnotu produktu - tzv. antinutriční látky. Stravitelnost ovlivňují např. taniny (bob obecný a peluška) a inhibitory trypsinu, vyskytující se v semenech sóje, avšak v menším množství i u dalších luskovin. Toxické alkaloidy obsahují semena klasických lupin (0,7 – 3,5%, avšak nové bezalkaloidní odrůdy pouze 0,02 – 0,12%). Obsah antinutričních látek lze před zkrmováním snížit vhodnou úpravou suroviny (zahřívání, máčení, odstranění osemení). Snižování obsahu některých antinutričních látek je šlechtitelským cílem.

6.1.5 Průmyslové využití luskovinChemická skladba dřeňového hrachu (vysoký podíl amylosy k amylopektinu ve škrobu) a její další úprava šlechtěním vytvářejí z vybraných odrůd vhodnou surovinu pro výrobu škrobu, využitelného k výrobě ekologicky rozložitelných obalů.

6.2 Biologie, růst a vývoj, požadavky na prostředí6.2.1 Botanická charakteristikaVšechny luskoviny náleží do čeledi bobovitých - Fabaceae (syn. vikvovité - Viciaceae). V obchodním světě se často uplatňují jiná třídění než botanická.

Tab. 6.2.1 - 1 : Přehled významných rodů a druhů luskovin

6.2.2 Morfologická stavba rostlin, vztah k agrotechniceKořenový systém - základem kořenového systému luskovin je kulový kořen. Charakter kořenové soustavy ovlivňuje nároky jednotlivých druhů na půdu i na agrotechniku.

Rozlišujeme tři základní skupiny luskovin:

Druhy hluboko kořenící, s málo větveným kulovým kořenem. Vyznačují se vysokou schopností příjmu živin z větších půdních hloubek (lupiny).

Druhy s mohutným, více rozvětveným kulovým kořenem, avšak kratším než u první skupiny. Vyznačují se velmi dobrým příjmem živin z půdy (hrách, bob obecný , vikve, cizrna a částečně čočka).

Mělce kořenící druhy, se slabě vyvinutou kořenovou soustavou (fazol, sója).

Lodyha - charakter lodyhy ovlivňuje pěstební technologie a sklizeň: přímá, nepoléhavá lodyha: bob obecný, lupiny, keříčkové formy fazolu obecného, sója.

Přímá, málo pevná lodyha: čočka, cizrna. Lodyha vystoupavá, která na bázi poléhá, ale generativní část rostliny je vzpřímená

(podklesnutí porostu): intermediární odrůdy hrachu setého. Lodyha poléhavá, působící největší potíže při sklizni: peluška, vikve. Pěstování těchto

luskovin je často vázáno na využívání podpůrných plodin (oves, hořčice bílá).

Plod (lusk) - sestává ze dvou chlopní, jejichž negativním znakem je náchylnost k pukání. Větší odolnost k pukání má čočka, cizrna, sója a některé formy fazolu a lupin. Anatomická stavba lusků ovlivňuje jejich využití jako zeleniny ke konzumaci zelených lusků. Ta je možná jen u druhů a variet bez pergamenové blány (některé odrůdy fazolu, hrách cukrový).

Semena - největší podíl semen tvoří dělohy (u hrachu 90 – 93%), na osemení připadá 6 – 8,4% a na vlastní embryo 0,9 – 1,3%. S anatomickou stavbou osemení souvisí výskyt tvrdých semen, která špatně bobtnají v důsledku jeho nepropustnosti pro vodu.Tato vlastnost se nepříznivě projevuje při klíčení a vaření.

6.2.3 Růst a vývoj luskovinVzcházení luskovin

Potřeba vody k nabobtnání dosahuje 90 – 120% hmotnosti suchých semen. S tím u jarních luskovin souvisí potřeba včasného setí. Teplomilné luskoviny (fazol, sója) lze však vysévat až později, při teplotách půdy 8 – 10oC. Na teplotě půdy a zásobě vody je závislá délka období klíčení a vzcházení, zejména jeho rovnoměrnost.

Podle požadavků na minimální teplotu klíčení lze luskoviny rozdělit do 3 skupin:

druhy s malými požadavky na teplotu (hrách, bob, vikve) - semena začínají klíčit při 1 – 2oC  

druhy se středně vysokými požadavky (čočka, lupina) - klíčení začíná při teplotách 3 – 6oC

druhy náročné na teplotu (sója, fazol) - semena začínají klíčit při teplotách 8 – 10oC

Tab. 6.2.3 - 1 : Teploty klíčení luskovin a teploty vedoucí k poškození vzešlých rostlin

Nízkými teplotami je proto silně ovlivňováno procento polní vzcházivosti u méně vitálního osiva. Mají však stimulační vliv na další vývoj a tvorbu výnosu některých plodin, např. bobu a hrachu.

Luskoviny jsou dvouděložné rostliny s dvojím charakterem vzcházení:

vzcházení epigeické (fazol, sója, lupina) - prodlužující se hypokotyl prorůstá půdou a vynáší nad její povrch dělohy, které se rozevírají a svým obsahem chlorofylu plní po určitou dobu i asimilační roli, po vyčerpání živin zasychají a opadávají

vzcházení hypogeické (všechny ostatní druhy) - dělohy zůstávají v půdě a na povrch prorůstá prodlužující se epikotyl se základy pravých listů

Způsob vzcházení zásadním způsobem ovlivňuje hloubku setí. Obecně platí, že s větší velikostí semen se zvětšuje potřebná hloubka setí. Epigeicky vzcházející druhy se však musí vysévat relativně mělčeji než druhy vzcházející hypogeicky.

Kvetení a zrání

Květní poupata se zakládají postupně s růstem rostliny v úžlabí listů generativní části rostliny (s výjimkou lupin, kde je květenstvím vrcholový hrozen). K redukci květních orgánů dochází opadem poupat, květů i malých lusků záhy po oplození. Většina luskovin je samosprašných, avšak s možností určitého procenta cizosprašnosti (hrách, bob, fazol, čočka, lupina žlutá). Samosprašnou rostlinou je sója, u které dochází k opylení ještě před rozkvětem.

Postupné kvetení a dlouhé období zrání se projevuje v nerovnoměrném dozrávání luskovin. To ztěžuje stanovení vhodného začátku sklizně i vlastní sklizeň a je příčinou vysokých sklizňových ztrát a zvýšených nákladů na posklizňové ošetření.

U luskovin rozlišujeme 3 stupně zralosti: zelená, žlutá, plná. Nejobjektivnější metodou určení zralosti luskovin je k stanovení vlhkosti semen.

Zvláštnosti vývoje luskovin

Luskoviny náleží převážně k jarním plodinám. Ozimé formy má vikev huňatá, vikev panonská a ozimá peluška. Ani tyto plodiny nelze charakterizovat jako pravé ozimy, neboť i při jarním setí kvetou a poskytují výnos semen. Podobně se ve vhodných klimatických podmínkách Evropy a světa pěstují přezimující formy hrachu a bobu. Pěstování přezimujících luskovin je v našich podmínkách značně rizikové.

6.2.4 Biologická fixace dusíkuLuskoviny mají schopnost žít v symbióze s bakteriemi poutajícími vzdušný dusík. Přibližně do 3 týdnů po vzejití dochází na kořenech k

tvorbě nádorků – hlízek, která je reakcí rostliny na infekci kořenů hlízkovými bakteriemi z rodu Rhizobium, které žijí volně v půdě. Infekce (virulence) je druhově specifická. Symbióza hostitelské rostliny a bakterií je založena na tom, že bakterie svojí činností poutají vzdušný N, který využívá rostlina a tato zpětně poskytuje bakteriím energetický zdroj

ve formě glycidů. Virulenci a účinnost Rhizobií ovlivňují podmínky prostředí, především půdní reakce (optimální pH je přibližně 7,0), vlhkost půdy (optimum navlhčení půdy na 40 – 60% vodní jímavosti), provzdušněnost a teplota půdy (nad 14oC). V podmínkách, kde nelze předpokládat výskyt volných Rhizobií v půdě se přistupuje k očkování (bakterizaci) osiva.

6.2.5 Požadavky na podmínky prostředíKlimatické podmínky

Výrazné rozdíly jsou v nárocích luskovin na teplotu. K teplomilným luskovinám náleží v našich podmínkách fazol a sója. Nejotužilejšími druhy jsou vikve, hrách a bob.

Luskoviny reagují citlivě na přebytek i nedostatek vláhy. Přemokřené půdy nesnášejí žádné luskoviny. Všechny druhy vyžadují přiměřený dostatek vláhy v období klíčení a vzcházení. Nároky na vláhu v období vegetace korespondují s dynamikou tvorby sušiny. Největší potřeba nastává proto v období kvetení a tvorby plodů a semen, avšak nadbytek vláhy v tomto období je škodlivý. Prodlužuje se vegetační doba, ovlivňována je kvalita semen a zhoršují se podmínky pro sklizeň, která bývá doprovázena vysokými sklizňovými ztrátami.

Půdní podmínky

V nárocích na půdu jsou mezi luskovinami značné rozdíly. Plastický je hrách, který se může pěstovat téměř na všech půdách za předpokladu vláhové jistoty. Na lehčích až středně těžkých půdách se pěstuje čočka, případně lupina a fazol. Vyhraněné nároky má sója, která vyžaduje půdy výhřevné, středně těžké a hluboké. Pro pěstitelský úspěch má u všech luskovin význam pH půdy. S výjimkou lupin, vyhovuje neutrální až slabě alkalická půdní reakce.

6.3 Základy tvorby výnosuVýnosové prvky luskovin

počet rostlin na jednotce plochy (např. hrách 80 – 100, bob 40 – 55, sója 60 – 80) počet lusků na jedné rostlině a na jednotce plochy (např. hrách 5 – 8, bob 8 – 12, sója

8 – 15) počet semen v lusku (např. hrách 3 – 6, bob 3 – 5, sója 2 – 4) hmotnost semen (HTS) – např. hrách 210 – 320g, bob 430 – 580g, sója 160 – 190g.

Faktory ovlivňující počet rostlin

V období vzcházení - v tomto období dochází zpravidla k největší redukci počtu rostlin, jejíž výši však nelze předvídat. Počet vzešlých rostlin závisí na:

o kvalitě setí - počet vysetých semen (výsevek), doba výsevu, hloubka setío kvalitě osiva - klíčivost, vitalita, zdravotní stav, mořenío vnějších podmínkách pro klíčení a vzcházení - kvalita předseťové přípravy

půdy, půdní vláha a teplota, výskyt patogenů V průběhu vegetace - může docházet k další redukci počtu rostlin v důsledku:

o mezirostlinné a mezidruhové konkurenceo výskytu chorob a škůdcůo mechanického a chemického poškození rostlin při ošetření porostuo nepříznivých povětrnostních podmínek

Počet lusků na rostlině je nejvariabilnějším prvkem výnosu. Potenciální schopnost luskovin v tvorbě poupat, květů a lusků je vysoká, např. rostlina bobu je schopna vytvořit až 100 poupat. V závislosti na podmínkách prostředí (vysoká teplota, malá vzdušná vlhkost, půdní sucho) může docházet k velké redukci založených generativních orgánů.

Počet semen v lusku je nejméně variabilním výnosovým prvkem. Spodní lusky mají větší počet vyvinutých semen. Výrazný vliv má opylení. Při poruchách výživy, nepříznivých vnějších podmínkách a negativním působení patogenů se snižuje počet vyvinutých semen.

Hmotnost semen je sice odrůdovým znakem, ale vlivem povětrnostních podmínek v období zrání může docházet k jejímu kolísání v jednotlivých letech na stejném stanovišti až o 20 – 30%.

Působení redukujících faktorů na výnosové prvky:

Mezirostlinná konkurence se projevuje na úbytku rostlin v přehoustlém porostu. Významnější vliv má mezidruhová konkurence (výskyt plevelů, pěstování luskovin s podpůrnými plodinami), zejména u druhů a odrůd nízkého vzrůstu. Tyto plodiny mají na počátku vegetace velmi malou konkurenční schopnost v důsledku pomalého růstu. V období rychlého růstu se mezidruhová konkurenční schopnost luskovin zpravidla zvyšuje. Nejvážnější příčinou úbytku rostlin během vegetace je výskyt chorob a škůdců. Stupeň jejich škodlivosti závisí na době napadení, tj. na fázi růstu rostliny.

6.4 Základy technologie pěstování, sklizně a posklizňové úpravy

6.4.1 Zařazení luskovin v osevních sledechMalá náročnost na předplodinu umožňuje zařazovat luskoviny po většině předplodin. Až na výjimky je nevhodné jejich pěstování po sobě, jiných luskovinách a jetelovinách. Snášenlivost pěstování po sobě je známá pouze u sóji, lupin a hrachoru. Ostatní luskoviny by měly být pěstovány na stejném pozemku nejdřív po 3 - 6 letech. Obvykle se pěstují po obilninách, kterým by měla předcházet hnojem vyhnojená okopanina. V osevním postupu představují luskoviny velmi kvalitní předplodiny.

6.4.2 Příprava půdy a hnojeníZákladní zpracování půdy je klasické jako pro jiné jařiny, tj. podmítka (dle předplodiny) a orba na podzim. Hlavním cílem předseťové přípravy půdy na jaře je vytvoření seťového lůžka v optimální hloubce, šetření půdní vláhou a redukce plevelů. U poléhavých druhů má velký význam kvalitní urovnání povrchu půdy, které se projeví i při sklizni. Po usmykování pozemku následuje kypření na hloubku setí (brány, kombinátor). Pro později vysévané teplomilné luskoviny (fazol, sója) je nutné udržovat půdu v bezplevelném a kyprém stavu až do doby setí.

Hnojení luskovin má specifické zvláštnosti, vyplývající z biologické fixace N hlízkovými bakteriemi. Na minerálním hnojení N je většina druhů luskovin téměř nezávislá. I když celková potřeba N se pohybuje mezi 100 – 150kg.ha-1, dodává se s minerálními hnojivy pouze

startovací dávka 0 – 20 – 30kgN.ha-1 potřebného po vzejití pro první období růstu. Vyššími dávkami se hnojí sója (80 – 120kg.ha-1).

Fosfor a draslík luskoviny lépe využívají ze staré půdní síly než z přímého hnojení a proto bilančním hnojením pouze vyrovnáme odběr živin úrodou. P a K hnojiva je výhodné zapravit již na podzim před orbou anebo ve formě zásobního hnojení. Dobré využití živin a činnost hlízkových bakterií jsou vázány na vhodnou půdní reakci. Pro správnou výživu luskovin mají značný význam stopové prvky v půdě, např. molybden.

6.4.3 Založení porostu - doba, způsob, výsevekPodmínkou k založení produktivního porostu je kvalitní osivo s vysokou klíčivostí a vitalitou. Osivo luskovin se před výsevem moří, nejlépe formou inkrustace. Očkováním osiva vhodnými preparáty se může zlepšit virulence hlízkovými bakteriemi v půdách, kde luskovina nebyla po dlouhou dobu pěstována.

Kvalitní setí znamená dodržet výsevek, termín setí a hloubku setí.

O hloubce setí rozhoduje:

velikost semen - velkosemenné druhy a odrůdy se sejí hlouběji, forma vzcházení rostlin - epigeicky vzcházející druhy se sejí relativně mělčeji, půdní druh a vláhové podmínky - v sušších oblastech a na lehčích půdách se seje

hloubějí.

Optimální hloubkou setí se lépe zajistí voda pro klíčení (vysoké nároky mají velkosemenné luskoviny) a hloubka setí má význam i pro omezování poškození klíčních rostlin použitými herbicidy, někdy i ptáky.

Termín výsevu :

ozimé luskoviny - sejí se koncem srpna až do poloviny září, termín má vliv na přezimování,

jarní luskoviny - termín setí se řídí teplotou pro klíčení a citlivostí vzešlých rostlin k poškozování nízkými teplotami. Citlivé na termín setí jsou teplomilné druhy, fazol a sója.

Tab. 6.4.3 - 1 : Setí jarních luskovin

6.4.4 Ochrana a ošetřování porostů za vegetaceRychlejšímu vzcházení za sucha napomáhá válení pozemku po zasetí. Další mechanické ošetřování spočívá v udržování půdního povrchu v kyprém stavu (hypogeicky vzcházející luskoviny lze před vzejitím vláčet lehkými branami). Obtíže vznikají u luskovin epigeicky vzcházejících, které jsou velmi citlivé na půdní škraloup, nelze je však v této době vláčet. Škraloup lze rozrušovat pouze méně drastickým způsobem, např. válením lehkými ježkovými válci.

Po vzejití lze u hypogeicky vzcházejících luskovin hubit plevel mechanicky vláčením síťovými branami při výšce porostu 60 – 120mm. K nejmenšímu poškozování rostlin dochází při poklesu turgoru rostlinných pletiv tj. v poledních hodinách. Porosty zakládané v širších řádcích (300 – 500mm) lze po vzejití opakovaně plečkovat.

Redukce plevelů je založena především na chemických metodách. Základem jsou herbicidy preemergentní. Při nedostatečném účinku lze ve výšce porostu 60 – 120mm aplikovat herbicidy postemergentní. Využití postemergentních herbicidů je sice spojeno s určitým rizikem poškození kulturní rostliny, ale umožňuje účinněji směřovat ochranu na konkrétní spektrum plevelů.

Ochrana proti chorobám spočívá ve výsevu kvalitního, zdravého a zpravidla namořeného osiva. Zdravotní stav lze ovlivnit i volbou vhodných odolných odrůd, správným osevním postupem, výběrem pozemku a dodržením výsevku a termínu setí.

Proti škůdcům lze použít chemické přípravky, ale základem je rovněž správná agrotechnika (termín setí, osevní postup). K hlavním škůdcům luskovin náleží: listopas čárkovaný, obaleči, kyjatka hrachová, třásněnky a zrnokaz.

6.4.5 Sklizeň luskovinSpecifické vlastnosti rostlin a semen vyžadují velmi citlivý přístup ke sklizni. Sklizňové ztráty se mohou pohybovat od 5 - 6 % při šetrné sklizni až po 20 a více % za nevhodných podmínek. Ke kvalitativním stránkám sklizně náleží stupeň poškozování semen.

O rozsahu ztrát a poškození rozhoduje:

zvolená technologie sklizně sklizňová zralost porostu a vyrovnanost ve zralosti rostlin délka období sklizně použitá technika a její seřízení (strojů, nářadí) povětrnostní podmínky

Specifické vlastnosti luskovin, které ovlivňují sklizeň, její kvalitu a sklizňové ztráty:

a) všem luskovinám:

postupné kvetení a zrání lusků na rostlinách (nevyrovnaná zralost semen), nevyrovnané zrání jednotlivých rostlin v porostu (reakce na půdní podmínky, hustotu

porostu, případně na zaplevelení nebo výskyt dalších redukujících faktorů), náchylnost k pukání lusků a k výdrolu snadné poškození semen (v závislosti na jejich velikosti, tvaru a vlhkosti) 

b) dané charakterem jednotlivých druhů a odrůd:

poléhavost a propletení rostlin u poléhavých druhů a odrůd (hrách, vikve) nízké nasazení lusků na lodyze (fazol) vysoká vlhkost lodyh (bob koňský).

Technologie sklizně

Pro sklizeň suchých semen luskovin se nevyrábí speciální sklízecí stroje, ale převážně se využívá upravených kombajnů určených ke sklizni obilnin. Speciální adaptéry vyžaduje sklizeň fazolu. Hlavní technologií je sklizeň přímá. Porost lze ke sklizni připravit předsklizňovou desikací, která napomůže ukončení převodu asimilátů a rychlému vyschnutí veškeré biomasy. Využívá se u porostů zaplevelených a nevyrovnaně zrajících. Potřebné je dodržení termínu desikace, dávky přípravku a doby mezi desikací a sklizní.

Kvalitu sklizně ovlivňuje vlhkost semen a celých rostlin a seřízení a úpravy sklízecích mlátiček (např. snížení otáček mlátícího bubnu).Procento poškozených semen závisí především na otáčkách mlátícího bubnu, na správném seřízení mezery mezi mlátícím bubnem a košem a na konstrukci mlátícího ústrojí. Ke sklizni poléhavých druhů luskovin je nezbytné vybavit žací ústrojí zvedáky polehlého porostu. Významně se na sklizni takových porostů podílí kvalita předseťové přípravy půdy, tj. celkové urovnání pozemku.

Dělená sklizeň luskovin - přestože sice lépe odpovídá biologii zrání luskovin, její uplatnění je omezené. K nevýhodám náleží potřeba speciálních řádkovačů a zejména vliv počasí na prosychání nařádkované hmoty (pukání lusků, plesnivění a porůstání semen). Dělená sklizeň se uplatňuje u těch druhů, kde je přímá sklizeň problémová, např. u fazolu.

6.4.6 Posklizňové ošetřeníPo výmlatu mají semena značnou vlhkost, ve sklizené hmotě se vyskytuje mnoho semen nedozrálých, která aktivně dýchají a tak za přítomnosti dalších rostlinných zbytků může docházet k rychlému znehodnocování produkce. Proto zásadním opatřením je úprava vlhkosti na hodnotu 15 – 16%, umožňující bezpečné uskladnění. Před sušením se na předčističce odstraňují hrubé nečistoty.

Úprava vlhkosti semen luskovin sušením

Semena luskovin, zejména velkosemenných druhů, lze označit za obtížně a pomalu sušitelná. Sušení ztěžuje heterogennost materiálu ve velikosti semen, stupni zralosti a vlhkosti. Riziko mechanického a biologického poškození semen při sušení je značné. Doporučované teploty náhřevu semen v teplovzdušných sušárnách se pohybují v rozmezí 30 – 35oC.

Z uvedeného důvodu je nejvhodnějším způsobem sušení semen systémem aktivního provětrávání nepohyblivé vrstvy semen na roštových sušárnách. Sušící proces urychluje provětrávání předehřátým vzduchem. Výška vrstvy dosoušených semen, minimální množství vháněného vzduchu a jeho rychlost jsou závislé na vlhkosti semen a teplotě vzduchu využívaného k provětrávání. Aktivní větrání atmosférickým vzduchem je možné chápat spíše jako přechodné opatření, neboť se obyčejně musí ještě dosoušet na skladovací vlhkost v teplovzdušných sušárnách.

6.5 Kvalita produkce, její odbyt a zpeněženíKvalitativní podmínky burzovních obchodů

Luskoviny jedlé - při prodeji musí být zdravé, vyzrálé, bez cizích pachů a živých škůdců. Nesmí obsahovat semena zjevně naplesnivělá a plesnivá, nesmějí být míchané z různých ročníků sklizně. Obchodují se podle barvy semen (hrách, fazol), případně podle velikosti semen (čočka). Kritéria kvality zahrnují obsah příměsí a nečistot, obsah škůdců, obsah semen poškozených obalečem hrachovým  a vařivost semen.

Krmné luskoviny - jakostními znaky jsou obsah příměsí a nečistot.

6.6 Hrách – hlavní zásady pěstební technologie

6.6.1 Pěstování hrachu k produkci suchých semenI když nelze podcenit význam žádného článku agrotechniky, rozhodujícími prvky agrotechniky jsou včas založený, vyrovnaný, nezaplevelený porost o hustotě 80 – 100 rostlin na 1m2 a kvalitní sklizeň.

Nejvhodnější pěstební podmínky jsou ve výrobních oblastech řepařské, obilninářské a bramborářské. Vyhovují zejména půdy středně těžké. Nevhodné jsou půdy lehké (písčité) i příliš těžké, zamokřené, kyselé a dále půdy kamenité, pozemky příliš svažité anebo silně zaplevelené. V osevním sledu se běžně zařazuje mezi dvě obilniny. Výhodné je pěstování hrachu po okopaninách hnojených statkovými hnojivy.

Výběr odrůdy - praktické využití mají odrůdy intermediárního typu (středně velkého vzrůstu, 0,8 – 1,0m). Registrovány jsou odrůdy žlutosemenné a zelenosemenné. Stále větší uplatnění nacházejí odrůdy s redukovanou listovou plochou (semileafless, tzv. úponkové typy). Vysévá se pouze kvalitní, nejlépe certifikované osivo. Přenos chorob lze omezit mořením osiva. Bakterizace osiva přináší efekt pouze při setí na pozemek, kde nebyl hrách pěstován.

Hnojení hrachu vychází z bilančního vyrovnání sklizní odčerpaného P a K. Hnojiva v množství 300 – 500kg superfosfátu a 150 – 300kg 50% draselné soli se do půdy zapravují před orbou, případně před setím. Doporučená startovací dávka N při přípravě půdy odpovídá dle předplodiny a úrodnosti pozemku 0 – 30kgN.ha-1. Nejdůležitějším agrochemickým požadavkem je příznivé pH půdy (optimum 6 – 7). Význam má výběr pozemku a vápnění.

Základní zpracování půdy na podzim je shodné s přípravou půdy pro ostatní jařiny. Jarní předseťová příprava půdy spočívá ve včasném smykování a vláčení. Po kratším časovém odstupu se půda zkypří do hloubky 60 – 80mm. Dobrým urovnáním pozemku se připravují podmínky pro kvalitní sklizeň v případě polehnutí porostu.

Pro tvorbu výnosu má význam včasný výsev a kvalita setí. Tím se rozumí výsevek 90 – 100klíčivých semen na 1m2 do hloubky 60mm a rovnoměrné rozmístění semen v řádku.U odrůd s redukovanou listovou plochou je výsevek vyšší (o 10%). Velké rozdíly ve velikosti semen (HTS odrůd a partií osiva kolísá mezi 200 – 320g) a v klíčivosti (75 – 100%) vyžadují vypočítat a na secím stroji pečlivě seřídit výsevek. Porost lze zakládat s meziřádkovou vzdáleností 125 – 250mm s tím, že vhodnější jsou užší řádky. Ošetření po zasetí spočívá v

zavláčení a v urovnání pozemku válením, nejlépe rýhovanými válci. Vláčení vzešlého porostu lehkými branami (do výšky 120mm) představuje jen málo efektivní způsob ničení plevelů. Přednost je dávána herbicidům. Menším rizikem pro vlastní kulturu hrachu jsou herbicidy preemergentní.

Ochrana hrachu proti škůdcům se sice běžně neprovádí, ale při škodlivém výskytu listopasů, kyjatky a obalečů je možné chemické ošetření. Přímá ochrana hrachu proti chorobám se neprovádí pro neuspokojivou účinnost. Efektivní je moření osiva.

Sklizeň - běžnou sklizňovou technologií je přímá kombajnová sklizeň, se kterou lze začít při poklesu vlhkosti semen na 21 – 16%. Nevyrovnaně zrající porosty je možné ke sklizni připravit desikací. Ihned po sklizni musí následovat ošetření semen.

6.6.2 Zvláštnosti agrotechniky hrachu ke konzervárenskému využitíK pěstování hrachu na sklizeň „zeleného hrášku“ jsou vhodné odrůdy hrachu dřeňového. Technologie pěstování je shodná s hrachem na suchá semena. Kvalita produktu je ovlivněna stupněm zralosti. Prodloužení období sklizně lze docílit volbou odrůd o různé ranosti, výběrem lokalit s rozdílným mikroklimatem (chladnější a teplejší) a rozložením termínu setí. Hrách se sklízí v zelené zralosti, kterou lze objektivně stanovit měřením pevnosti semen speciálním přístrojem (tenderometr). Po vyluštění semen musí následovat velmi rychlá konzervace.

6.7 Ostatní luskoviny

6.7.1 Bob obecný - hlavní zásady pěstební technologieK produkci semen se pěstuje nejvíce v řepařské a obilninářské výrobní oblasti a v lepších polohách výrobní oblasti bramborářské. Překážkou rozšíření bobu do vyšších poloh je poměrně dlouhá vegetační doba.

Základní předpokladem pro založení kvalitního porostu je hodnotné osivo. Včasný výsev koňského bobu na jaře má zásadní význam pro tvorbu výnosu. Vysévá se 420 – 480 – 550 tisíc klíčivých semen na 1ha do hloubky 80 – 100mm. Bob se běžně pěstuje v úzkých řádcích, 150 – 250mm, vyžadujících následnou chemickou ochranu proti plevelům.

Rozhodující sklizňovou technologií bobu je přímá sklizeň při poklesu průměrné vlhkosti semen na 20 – 15%. Sklizeň lze zahájit již od vlhkosti 30%, zejména za nepříznivého počasí, avšak daný přístup znamená výrazné zvýšení nákladů na dosoušení semen. Porost bobu lze při poklesu vlhkosti semen na 40 – 35% ke sklizni připravit předsklizňovou desikací přípravkem Reglone.

6.7.2 Sója - hlavní zásady pěstební technologieVe světovém měřítku zaujímá největší osevní plochy a řadí se mezi tzv. strategické plodiny. Ze všech pěstovaných luskovin má semena s nejvyšším obsahem dusíkatých látek (35 – 45%) a s výbornou skladbou esenciálních aminokyselin. Základem úspěšného pěstování sóje je výběr vhodných odrůd, kterým vyhovují klimatické a půdní podmínky oblasti. Velmi intenzivně se v ČR prověřují např. odrůdy z Kanady a USA. Pro naše podmínky jsou vhodné jen rané odrůdy, které zároveň výrazněji nereagují na délku dne (běžně sója náleží ke krátkodenním plodinám). Je to plodina teplomilná, suma vegetačních teplot představuje 2000 – 3000oC. Náročná je i na vláhu. Roční úhrn srážek by měl činit minimálně 550mm. Velký význam mají srážky v období kvetení a nalévání semen. Příznivě sója reaguje na vyšší relativní vlhkost vzduchu, hlavně v období kvetení. Půdy vyžaduje hluboké, biologicky činné, výhřevné, dobře zásobené vápnem a ostatními živinami. Nesnáší půdy těžké, zamokřené a kyselé. Na lehkých půdách bez závlahy obvykle trpí nedostatkem vláhy.

Sója se vysévá při teplotě půdy 10 – 12oC, což většinou odpovídá poslední dekádě dubna až první dekádě května, s výsevkem 0,6 – 0,8 mil. klíčivých semen na 1ha, do hloubky 40 – 50mm. Šířka řádků se u nás volí 0,25 – 0,45m, ale může se pěstovat i při meziřádkové vzdálenosti 0,18m. Vzhledem k tomu, že v našich půdách se běžně nevyskytují symbiotické bakterie Bradyrhizobium japonicum, je nutné provést bakterizaci osiva speciální očkovací látkou pro sóju. Dobrá inokulace představuje ekvivalent dávky 150 – 200kgN.ha-1. Pro počáteční (tzv. hladové) období růstu při zařazení po obilnině se doporučuje použít startovací dávku dusíku v množství 40 – 60kgN.ha-1, nejlépe ve formě ledku amonného s vápencem. Hnojení fosforečnými a draselnými hnojivy se řídí obsahem přijatelných živin v půdě. Používá se dávky 20 – 40kgP.ha-1 a 70 – 120kgK.ha-1.

Vzhledem k pozdějšímu termínu setí, je důležité využít k potlačení jarních plevelů kvalitní předseťovou přípravou půdy. Při setí do širokých řádků se plevele hubí mechanicky opakovaným plečkováním, které je třeba ukončit do začátku fáze kvetení.

V systému chemické ochrany se aplikují herbicidy podle konkrétních podmínek a druhu plevelů. Z ochranných opatření proti chorobám má význam dodržování zásad střídání plodin a kvalitní zpracování půdy. Především je však nutné vysévat zdravé, biologicky kvalitní osivo s vysokou klíčivostí a kvalitně namořené.

Sklizeň sóje připadá poměrně na pozdní dobu, zpravidla na září a říjen. Sklízí se přímo sklízecími mlátičkami. Rostliny mají být v plné zralosti, s opadanými listy a žlutými až hnědými lusky. Semena mají být vybarvená, s optimální vlhkostí 16 – 18%. Někdy je zapotřebí využít desikace porostu přípravkem Reglone (při zaplevelení anebo při nerovnoměrném dozrávání). Opožděnou sklizní narůstají sklizňové ztráty. Před sklizní jsou nezbytné úpravy sklízecí mlátičky. Protože rostliny mají nízko založené lusky, používá se plovoucí lišta, se kterou dosáhneme nízké strniště (20 – 30mm). Rovněž se upravují otáčky bubnu na 400 – 500 za minutu a upravuje mezera mezi bubnem a mlátícím košem. Pracovní rychlost při sklizni má být nižší.

6.7.3 Fazol - hlavní zásady pěstební technologieZ více než 200 botanických druhů má u nás hlavní význam fazol obecný. Pěstuje se pro suchá semena nebo zelené lusky. Tento druh má dvě variety lišící se vlastnostmi lodyhy, fazol keříčkový a fazol popínavý. Kořenová soustava fazolu je v porovnání s dalšími luskovinami malá, z čehož pramení nároky plodiny na půdu a agrotechniku. Fazol je plodina teplomilná, značně citlivá na teploty pod bodem mrazu. Na zařazení v osevním sledu sice není náročný, ale nejlepšími předplodinami jsou hnojené okopaniny. Seje se později než jiné jarní plodiny, přibližně v polovině května (důležitá je teplota půdy). Výsevek činí 35 – 50 – 60 klíčivých semen na 1m2. Meziřádkovou kultivaci za vegetace umožňuje výsev do řádků vzdálených 0,4 – 0,5m. Účelné je očkování osiva.

Na rozdíl od ostatních luskovin vyžaduje fazol vyšší startovací dávku dusíku (20 – 80kgN.ha-

1). Při hubení plevelů je dobré sladit opatření mechanická (plečkování) s aplikací herbicidů. Plečkovat lze až do počátku období kvetení.

Sklizeň fazolu na suchá semena ztěžuje nízká poloha lusků nad povrchem půdy (nízko na rostlině a značná délka lusků). Na malých plochách lze rostliny ručně vytrhávat a ukládat k doschnutí na sušáky nebo do řádků. Následuje výmlat. Na větších plochách se uplatní třífázová sklizeň, s podřezáváním rostlin v prvé fázi, shrnutím podřezaných řádků a po proschnutí se uskuteční sběr a výmlat.

 6.7.4 Lupina - hlavní zásady pěstební technologieLupiny mají mohutný kořenový systém a proto má jejich pěstování specifický význam. Dobře snáší pěstování na méně úrodných půdách. Cenná je jejich předplodinová hodnota (jsou výbornými přerušovači) i to, že jim převážně vyhovují kyselé půdy, s nízkým pH. Šlechtěním byly získány bezalkaloidní odrůdy, jejichž pěstování je však problémové, neboť jsou více náchylné k chorobám. Pro vyšší polohy může být problematická poměrně dlouhá vegetační doba.

Lupiny mají vysoký obsah bílkovin (28 – 48% v závislosti na botanickém druhu, odrůdě a pěstebních podmínkách) a v našich podmínkách mohou představovat výbornou náhradu za sóju.

Pozornost pěstitelů je zaměřena na lupinu bílou a lupinu žlutou. S ohledem na epigeické vzcházení se vysévají mělce do hloubky 30 – 50mm, výsevkem 40 – 80 klíčivých semen na m2. Sejí se zpravidla do úzkých řádků (150 – 250mm). Lupina se sklízí stejně jako porosty bobu koňského.

6.7.5 Cizrna beraní - pěstování a využitíVe světě představuje po sóji a fazolu třetí nejrozšířenější luskovinu. Pěstuje se především v sušších a teplejších oblastech Asie (Indie, Čína). Semen se využívá v potravinářství (typ kabuli – semena smetanově bílá) a jako jadrné krmivo (typ desi – semena tmavé barvy – a rovněž typ kabuli). Do ČR je cizrna dovážena k potravinářským účelům.

Plodina má zvýšené nároky na teplo a světlo a malé nároky na vláhu a na půdu (nevhodné jsou půdy vlhké a těžké). Porost se zakládá o hustotě 35 – 50 – (70) rostlin na 1m2. Řidší porosty více využívají větvení při tvorbě výnosu. Hloubka setí odpovídá 40 – 70mm.

OLEJNINY7.1 Postavení a využití olejnin v ČR a ve světěK olejninám řadíme takové rostliny, které obsahují hospodářsky (ekonomicky) významné množství oleje. S ohledem na rozvoj přírodní kosmetiky, biofarmak, různých diet, speciálních požadavků na technické oleje a také v souvislosti s uváděním půdy do dočasného úhoru a hledáním rostlin pro nepotravinářské užití je množství olejnin mimořádně velké. Praktický význam má asi 100 druhů. Nejvýznamnějšími olejninami světa jsou: sója, řepka a další brukvovité olejniny, bavlník, podzemnice, slunečnice, oliva, kokos (kopra), palma olejná, len, sezam, skočec, saflor a řada dalších. Světová produkce nejvýznamnějších olejnin je uvedena v tabulce. V Evropě jsou nejvýznamnějšími olejninami: řepka, slunečnice, oliva, sója, bavlník a len. Kromě hlavního produktu (olej) poskytují olejniny jako vedlejší produkt pokrutiny, resp. extrahované šroty, které jsou cennou surovinou pro výrobu krmných směsí.

Tab. 7.1 - 1 : Světová produkce 7-mi nejvýznamnějších olejnin (mil. t)(* za rok 2001 Zdroj: Oil World, 2002)

V České republice je nejvýznamnější olejninou řepka olejná (ozimá). V roce 2001 se celkem sklidilo 432 tis. ha olejnin, z nich se na 343 tis. ha (tj. 79,3%) pěstovala řepka olejná (viz. obrázek). Z dalších olejnin se pěstují mák setý, slunečnice roční, hořčice bílá, v menší míře pak len olejný a sója luštinatá. Dobré odbytové možnosti olejnin jsou hlavním důvodem neustálého růstu jejich ploch. Většina u nás vyprodukovaných olejnin je určena k domácí spotřebě, část produkce je ale významnou exportní komoditou.

V marketingovém roce 2000/01 se vyvezlo celkem 345 tis. tun olejnin (z toho řepky 269 tis. tun) z celkové produkce olejnin 944 tis. tun.

¨

7.2 Řepka olejná

7.2.1 Pěstitelský význam a využití v ČR a ve světěŘepka olejná je nejvýznamnější olejninou České republiky a její podíl na v ČR zpracovávané produkci olejnin je asi 95%. Řepka se po roce 1989 stala nejvýznamnější transformační plodinou českého zemědělství, neboť nahradila úbytek ploch krmných plodin a udržuje bilanci humusu v půdě, včetně ozdravujících účinků na půdu. Řepkové semeno se stalo nejvýznamnější exportní komoditou z okruhu rostlinné výroby v ČR.

Řepka olejná je na druhém místě ve světové produkci olejnatých semen (za sójou). Největší plochy řepky jsou v Číně, Indii, Kanadě a EU (15). Nejvýznamnějším exportérem řepky je Kanada, největším importérem Čína.

Uplatnění řepky spočívá v těchto základních oblastech:

potravinářská surovina (olej) pro lidskou výživu extrahované šroty, případně pokrutiny či semena jsou významnou součástí krmných

směsí biomasa se užívá jako zelené krmení či hnojení

řepková bílkovina je využitelným zdrojem pro lidskou výživu řepkový olej je významnou surovinou pro chemický průmysl (oleochemie) a jako

zdroj obnovitelné energie místo fosilních paliv – tzv. bionafta, případně ekomazadla

Agroekologické přednosti

Řepka je vynikající předplodinou pro obilniny zejména pro ozimou pšenici, a je žádaným přerušovačem obilních sledů, zvyšuje úrodnost půdy, odpleveluje, snižuje potřebu minerálních hnojiv a je alternativním zdrojem za organická hnojiva (asi 10 – 15t sušiny z kořenů, listů a slámy, 10 – 20t zelené biomasy naroste z výdrolu – celkem tato hmota nahrazuje 40 – 60t hnoje). Pěstování řepky je úspěšné i v sírou imisně zatížených oblastech, protože řepka spotřebuje při výnosu semen 3,5t.ha-1 asi 80 – 90kgS.ha-1. Pro vysokou potřebu síry je i řepková sláma po jejím zaorání významným hnojivem Řepka je také významným zdrojem obživy pro volně žijící faunu, je včelomilná, transparentní žluť květů je významným krajinotvorným prvkem, brání erozi půdy, splavování dusíkatých látek do spodních vod, snižuje znečištění půdy a vodních zdrojů.

 7.2.2 Biologie plodiny, růst a vývojŘepka olejná (Brassica napus L. var. napus) z rodu brukev (Brassica) patří do čeledi brukvovitých. Řepka je amfitetraploid s 38 chromosomy, který vznikl zkřížením brukve zelné (B. oleracea) s 20 chromosomy a brukve řepice (B. campestris) s 18 chromosomy.

Řepka olejná je jednoletý druh, pěstovaný ve dvou základních semenných formách tj. ozimé a jarní. Jarní typ je rozšířen především na Indickém subkontinentu, v Číně, západní Sibiři, Kazachstánu, severním Kavkaze, evropské oblasti od řeky Dněpru až po Britské ostrovy včetně Skandinávie, Pobaltí a Bílé Rusi, dále v Kanadě a Argentině, nově v Austrálii a Jižní Africe. Ozimý typ má výrazně užší areál rozšíření. Ten zahrnuje především oblast střední a západní Evropy, nejjižnější část Skandinávie a Kanady, nově i severní Kavkaz, západní Ukrajinu, část Běloruska, západ a sever USA. V ČR podíl ozimé řepky z řepky celkem kolísá podle let od 90 do 100%. Mimo semenný jednoletý typ řepky je v poměrně malém rozsahu pěstována jako krmná okopanina dvouletá bulevnatá řepka - tuřín (Brassica napus var. napobrassica).

Řepka vytváří mohutný kůlový kořen, který je asi z 87% rozložen v ornici. Lodyha má výšku 120 – 220cm, nejčastěji 140 – 160cm. Na lodyze vyrůstá v úžlabí lyrovitých listů zpravidla 6 – 8 větví prvého řádu, které se dále větví. Květ je stavěn podle čísla 4. Obvykle má barvu jasně žlutou, výjimečně i světle žlutou či bílou. Řepka je rostlinou včelomilnou, i když je z větší části samosprašná. Na cizosprášení se podílí hmyz (hlavně včely, ale i čmeláci a mouchy) více než 90%, vítr do 10%. Z hlavních polních plodin začíná nejdříve kvést řepka po ranější řepici. Kvetení porostu trvá obvykle 20 – 25 dnů a většinou celé probíhá v květnu. Plodem je dvouřadá šešule, která zpravidla obsahuje 15 – 20 tmavě zbarvených semen s hmotností tisíce semen (HTS) nejčastěji 4,5 až 5,5; výjimečně až 10g (u hybridů). Vyskytují se však i čtyřřadé šešule a šešule se 40 – 50 semeny. Semena mohou být i žlutě zbarvená.

Růst a vývoj řepky trvá 11 – 12 měsíců. Během tohoto cyklu lze rozlišit fázi vegetativní – růstovou (podzim) a generativní – plodnou (jaro). Obě fáze se mezi listopadem a březnem překrývají, to je doba tzv. kryptovegetace. Podzimní rozvoj listové plochy je významný pro ukládání rezervních látek. Zásobní látky se soustřeďují hlavně do kořenového krčku a kořenů. Vývoj listů je kontrolován teplotou, ovlivňován dusíkatou výživou a dostatkem vody.

Podzimní vegetace řepky má končit vývojem vegetačního vrcholu ve IV-VI etapě, listovou růžicí s více než 10 listy, kořenovým krčkem o průměru větším než 8 – 10mm, hmotností nadzemní biomasy 1,4 – 1,8kg.m-2 a mohutným kůlovým kořenem delším než 15 – 20cm s hmotností sušiny kořenů nad 30g na m2 (tj. 100 – 120g čerstvé hmoty). V období kryptovegetace, kdy růst nadzemní biomasy ustává při +5oC, obvykle dochází k redukci biomasy. Často však dále rostou kořeny a to ještě při teplotách půdy +2oC. V tomto zimním období dochází ke změnám na vegetačním vrcholu řepky. Ten vývojově pokročí o 2 etapy, již nevratně do generativní fáze. Jarovizace probíhá u mladých rostlin v rozmezí 2 – 8oC po dobu 30 – 60 dnů. Řepka ozimá je typickou dlouhodenní rostlinou, pro jejíž jarovizaci je vhodnější krátký den. Podle vývoje vegetačního vrcholu lze určit prognózu přezimování a výnosu. Objevení se bílých kořínků je prvním signálem jarní obnovy vegetace. Kořenový systém regeneruje při +2,9°C (většinou v první dekádě března) a nadzemní biomasa při +5oC. Toto období je agrotechnicky nejvhodnější pro regenerační dusíkaté hnojení. Růst stonku je spojen s tvorbou poupat. Jakmile dorostou první zelená poupata na obvodu terminálního květenství a objeví se základy větví v paždí listů dochází k velmi intenzivnímu růstu. Ten trvá asi 10 dnů, během nichž řepka denně přirůstá o 5 – 8cm. Růst stonku končí s obdobím plného květu. Od fáze žlutých poupat na terminálu dochází k intenzivnímu růstu větví, jejichž prodlužování končí až po odkvětu.

7.2.3 Požadavky na prostředíHlavní pěstitelská výměra řepky olejné je v ČR soustředěna v bramborářské oblasti. V posledních letech se pěstování přesouvá do nížin, kde na tamních bohatších půdách řepka méně trpí nedostatkem živin.

Pro řepku jsou nejvýhodnější:

nadmořské výšky 400 – 600m oblasti s průměrnými ročními teplotami 6,8 - 8,1°C a s ročním srážkovým úhrnem

590 – 670mm půdy lehké až střední, hlinitopísčité až hlinité, pokud jsou ovšem řádně hnojeny všechny další oblasti, kde je jistota vzejití řepky (pravidelné letní „monzunové“ deště)

po srpnových letních výsevech

Přes svoji mimořádnou plasticitu řepka nesnáší:

půdy déle než týden na podzim či na jaře zamokřené, kde vyhnívá půdy s vyoranou mrtvinou, kde nevzchází lokality s holomrazy pod -15 až -20oC, kde vymrzá lokality, kde leží sníh déle než dva měsíce či tam, kde sníh nejméně dva týdny odtává

a ledovatí půdy těžké, které nekvalitní přípravou zhrudovatěly, kde za sucha řepka nevzejde půdy s rezidui herbicidů

7.2.4 Základy tvorby výnosuVýnos je tvořen prvky výnosu, tj. počet rostlin na jednotku plochy, počet šešulí na rostlinu, počet semen na šešuli a HTS (viz. schéma). Na výnosu se asi z 25 – 35% podílí hlavní osa květenství - terminál. Význam terminálu se zvyšuje s každým zhoršujícím se vlivem. Při pozdním setí, v přehoustlých a nedostatečně hnojených porostech podíl terminálu na výnosu překračuje 50%. Větve prvého řádu, kterých je optimálně 8 – 12, zpravidla pak 6 – 8 na

rostlinu, se na výnosu podílejí asi 50 – 60%, větve druhého řádu asi 10 – 20%. Na tvorbě výnosu se významně podílí asimilační schopnost šešulí vzniklých z nejraněji vytvořených poupat na terminálu a horních větvích. V období úplné redukce listové plochy, tedy po odkvetení, přebírají funkci asimilačního aparátu především šešule. To je teoretické zdůvodnění pro význam hnojení dusíkem v období od žlutých poupat do kvetení. Asimilační funkce listů, kterou podporujeme výživou dusíkem až do období počátku prodlužování lodyhy (polovina dubna), je ovšem nezastupitelná.

Teoretická výnosová schopnost přesahuje u řepky 9 tun, neboť se na rostlině v průměru vytvoří 300 – 500 poupat, ze kterých do sklizně obvykle zůstane 80 až 120 šešulí a v šešuli 20 – 30 semen. Tento teoretický a ve skutečnosti nedosažitelný výnos je redukován: agroekologickými vlivy, fyziologickým opadem poupat, květů a šešulí a ztrátami před a při sklizni.

Tab. 7.2.4 - 1 : Současný stav a požadavky na úroveň výnosových prvků

7.2.5 Technologie pěstováníZpracování půdy

Technologické postupy zpracování půdy k řepce olejné a především k její ozimé formě, jsou v současnosti velmi blízké postupům používaným u obilnin. Využívají se i stejné stroje a můžeme je podle hloubky a intenzity kypření půdy rozdělit na tradiční technologie zpracování půdy s tradičním použitím radličného pluhu, minimalizační technologie zpracování půdy, kdy je orba vynechána a půda je zpracována většinou talířovými podmítači do 12cm se současným zapravením většiny posklizňových zbytků do svrchní části ornice a půdoochranné technologie zpracování půdy, kdy je půda ponechána bez zpracování, nebo je pouze povrchově zpracovaná do 8cm, převážně radličkovými podmítači a většina posklizňových zbytků zůstává na povrchu půdy. Pokud není řepka ozimá seta speciálními stroji přímo do nezpracované nebo povrchově zpracované půdy následuje tzv. předseťové zpracování půdy, které při současném zničení vzcházejících plevelů a případném zapravení průmyslových hnojiv a pesticidů do půdy vytváří podmínky kvalitního uložení osiva na požadovanou hloubku. Předseťové zpracování půdy je zabezpečováno stroji s  pasivními nebo aktivně poháněnými pracovními nástroji, které podle potřeby půdu urovnávají, drobí a

utužují. Tyto stroje mohou být také spojeny se secím strojem do secí kombinace, takže v jedné operaci je pozemek připraven k setí a současně oset. Mezi stroje s pasivními orgány řadíme smyky, brány, válce dále talířové podmítače a brány, radličkové podmítače a dnes stále více využívané moderní kompaktory. Energeticky náročnější jsou stroje, jejichž aktivní pracovní orgány jsou poháněny vývodovou hřídelí traktorů. Mezi nejpoužívanější patří kývavé brány, rotační brány, kypřiče, půdní frézy a rotavátory.

Osevní postup

Řepka se po sobě nesnáší z fytosanitárních důvodů pro výskyt řady chorob a škůdců, proto by měla na stejný pozemek řepka přijít za min 4 roky (nejlépe 5 let). Základním požadavkem je, aby zvolená předplodina umožnila výsev řepky v srpnovém agrotechnickém termínu i v nepříznivých letech.

Vůbec nejlepšími předplodinami pro řepku jsou:

rané brambory a raná zelenina se sklizní do poloviny července, ozimé směsky a to zvláště pro horské podmínky, kde se řepka seje počátkem srpna, jarní směsky a pícniny sklizené v červenci, kmín či hrách.

Přijatelné předplodiny jsou obilniny, hlavně ozimá pšenice a ozimý ječmen, případně ozimé žito či tritikale. Obilniny jsou předplodinami asi 90% porostů řepky. Problematickou předplodinou je jarní ječmen, protože zanechává půdu nestrukturní, poškozenou vodní, větrnou i sluneční erozí a chudou na živiny. Nevhodné předplodiny jsou všechny, které neumožní výsev v agrotechnické lhůtě srpna. Také řepka je nevhodná a to z hlediska fytosanitárního.

Řepka je výbornou předplodinou pro obilniny a je považována za vynikající přerušovač obilních sledů.

Výživa a hnojení

Řepka si snadno osvojuje živiny z půdy, přestože mohutnost jejího kořenového systému v relaci k nadzemní hmotě je, například ve srovnání s pšenicí, o polovinu menší. Řepka je velmi náročnou plodinou na výživu (viz. tabulka), ale na druhou stranu použité živiny ve značné míře vrací zpět do půdy posklizňovými zbytky. Řepka je rovněž plodinou, která výrazně zlepšuje bilanci organické hmoty v půdě. Slámou řepky se vrací až 10t sušiny na hektar, nepočítaje opad listů v průběhu vegetace, který představuje 3 až 5t sušiny na hektar, i značný obsah síry.

Z organických hnojiv je výborná kejda, v dávce podle obsahu dusíku do 40 – 50kgN.ha-1. Kejda je hnojivo s komplexním obsahem živin a dalších prospěšných složek. Dalším organickým hnojivem je kvalitní (neslamnatý) hnůj v dávce podle obsahu dusíku do 60kgN.ha-1, to je asi 20 – 30t.ha-1 hnoje. Hnůj je však třeba zaorat minimálně

Tab. 7.2.5 - 1 : Nároky řepky na živiny

3 týdny před setím, aby se opět obnovila kapilarita půdy. Z těchto důvodů je lepší hnojit hnojem k předplodině.

Hnojení P, K, Mg, Ca, S a mikroprvky

Efektivní hnojení hlavními živinami (P, K, Mg, Ca a S) s dlouhodobou perspektivou zachování úrodnosti půd není možné bez znalosti výživného stavu půdy. Konkrétní dávky hnojiv by proto měly vycházet z informace o stavu zásoby živin v půdě, které jsou podloženy vhodným půdním testem – agrochemickým rozborem. Řepka má značnou schopnost osvojovat si fosfor z půdy, přesto je potřeba hnojení fosforem věnovat pozornost. Dávka P se podle půdní zásoby pohybuje mezi 54 – 110kgP2O5.ha-1 za rok, u draslíku mezi 40 – 160kgK2O.ha-1 za rok. Řepka je na rozdíl od ostatních plodin velmi náročná na síru. V případě nedostatku se síra aplikuje nejčastěji na jaře společně s dusíkem, nejlépe použitím kombinovaných N-S hnojiv (např. Síran amonný, Hydrosulfan). Bór je důležitým stopovým prvkem pro řepku. Vhodná je aplikace bóru postřikem (např. s insekticidem a DAMem 390), vhodným zdrojem je též Solubor, případně Borax.

Hnojení dusíkem

Dusík je živina, kterou půda není schopna zásobit rostlinu v dostatečném množství v období, kdy to řepka nejvíce potřebuje. Velmi důležitou úlohu proto mají minerální dusíkatá hnojiva.

Řepka dusík na podzim potřebuje, ale většinou ji postačuje dusík obsažený v půdě. Běžně se proto řepka na podzim před setím dusíkem nehnojí. Pouze na mělkých a chudých půdách, po dvou obilních předplodinách nebo při intenzivním pěstování řepky s předpokládaným výnosem kolem 4t.ha-1 lze aplikovat 20 – 40kgN.ha-1 nejčastěji v kombinaci se sírou. Doporučená hnojiva jsou Amofos, Hydrosulfan, Síran amonný, NPK, DAM 390.

Jarní hnojení

Řepka má největší požadavek na dusíkaté hnojení v jarním období. Řídíme se pravidlem, že bychom měli do půdy dodat minimálně tolik živin, kolik prostřednictvím výnosu semen z pole odvezeme (tj. na 1 tunu výnosu 55kg dusíku). Export sklizní se v závislosti na výnosu semene a stanoviště pohybuje od 140 – 180kgN.ha-1. Správné hnojení dusíkem zvětšuje násadu generativních orgánů a omezuje opady poupat a květů. Potřeba zvýšené poptávky rostliny po dusíku se projevuje zejména ve třech obdobích:

období regenerace ozimé řepky celková dávka 75 – 100kgN.ha-1

období začátku prodlužování stonku celková dávka 50 – 75kgN.ha-1

období žlutého poupěte celková dávka 20 – 30kgN.ha-1

Hnojení v období regenerace ozimé řepky - 1. jarní dávka dusíku

S první dávkou dusíku nelze na jaře otálet, jakékoliv zpoždění termínu aplikace má za důsledek nižší odběr dusíku, nižší nárůst biomasy a tím i nižší výnos semene. Proto je nutné i

přes rizika dešťů, sněhu a mrazů zahájit v březnu hnojení dusíkem. Nejdůležitějším termínem pro zahájení dusíkaté přihnojení je právě období regenerace ozimé řepky, tj. na kořenu vidíme nové bílé vlášení a začíná regenerovat srdéčko listů. Regenerace kořenů začíná po 10 dnech při průměrných denních teplotách vzduchu okolo 1,3oC a půdy 2,9oC. V závislosti na ročníku toto období nastává většinou v první dekádě března. Pro odstranění následků zimy a předjarního stresu volíme vysokou dávku dusíku cca na úrovni 75 – 100kgN.ha-1. Protože regenerační období může nastat již na konci února a je zde nebezpečí, že se zima může vrátit, tuto dávku raději rozdělíme na dvě poddávky s odstupem asi 14 dnů (cca 25kgN.ha-1 a 50 – 75kgN.ha-1). Nejvhodnějším hnojivem pro toto období je LAV, LV v pozdějším termínu i DAM 390. Vhodný je také levnější Síran amonný popř. kejda.

Hnojení v období nové zeleně až začátku prodlužování stonku - 2. jarní dávka dusíku

Za 14 dnů po první dávce N, tedy na přelomu března a dubna, je potřebné dát druhou dávku dusíku. Je to období, kdy se rostlina znovu zazelenala a velmi rychle roste. Ve fázi listové růžice a prodlužování stonku je intenzita příjmu dusíku nejvyšší. Dusíkem hnojíme tolik, aby 1. a 2. jarní dávka byla celkem 150kgN.ha-1. Kromě 50 – 75kgN.ha-1 hnojíme v tomto období i bórem. Nejpoužívanějším hnojivem je DAM 390.

Hnojení v období žlutého poupěte - 3. jarní dávka dusíku

Tato dávka má opodstatnění na lehčích a chudších půdách v sušších oblastech, kde není zabezpečen odběr dusíku rostlinami v době květu a ve fázi zelených šešulí. Osvědčuje se pro dosažení rekordních výnosů. Velikost dávky je 20 - 30 kg N.ha-1. Použijeme NP roztok, LV, LAV či DAM 390.

Odrůdy

Většina odrůd řepky ozimé, které se u nás pěstují, jsou liniové odrůdy (např. Capitol, Lirajet, Navajo, Jesper, Mohican aj). V posledních letech se začínají pěstovat i hybridní (výnosnější) odrůdy jako je Pronto, Artus, Embleme aj. U hybridních odrůd se uvádí navýšení výnosů oproti liniovým odrůdám o 15 – 20%. Výhodná je kombinace odrůd s různým termínem zrání - rozdělení sklizně a nepřímo se tak sníží sklizňové ztráty a zvýší využití sklizňové techniky i posklizňových zařízení. Odrůdy řepky ozimé, které se u nás pěstují, jsou až na jednu výjimku („E0“) řepky typu „00“ (tj. se sníženým obsahem kyseliny erukové a glukosinolátů)

Termín výsevu, výsevek a spon

Obecně lze konstatovat, že řepku nejčastěji sejeme od poloviny do konce srpna (výjimečně do začátku září). Výsevek je s termínem výsevu významným faktorem, který ovlivňuje stav porostu před zimou a v průběhu zimy, úspěšnost přezimování a tím i hektarový výnos. Výsevek u řepky se udává v kilogramech na ha a zpravidla bývá (při HTS kolem 4,5g) 2,5 – 4kg.ha-1, což odpovídá počtu 60 – 90 semen na m2. Výsevek má zajistit počet rostlin na jaře v rozmezí 30 až 80ks.m-2, optimální počet rostlin by měl být 40 až 60 ks (u hybridů 30 – 40 rostlin na m2).

Nejobvyklejší meziřádková vzdálenost je v současné době 12,5cm (úzké řádky) a 21 až 25cm (střední řádky). Hloubka výsevu je 1,5 až 2cm. Osivové lůžko musí být zpevněné (včasná příprava půdy, ošetření brázdy, kvalitní výsevní botky, správné seřízení secího stroje), aby řepka co nejrychleji vzešla a stačila konkurovat plevelům.

Tab. 7.2.5 - 2 : Klasifikace typů řepky

Tab. 7.2.5 - 3 : Doporučené termíny výsevů a výsevky podle výrobních oblastí

Ochrana proti škodlivým činitelůmOchrana proti plevelům

Ozimá řepka se vyznačuje dobrou konkurenční schopností vůči celé řadě plevelů. Přesto je účelné použití herbicidů jedním ze základních předpokladů jejího úspěšného pěstování. Bezplevelný porost skýtá záruku vyššího výnosu a lepší kvality sklizeného semene. Z dvouděložných plevelů se v ozimé řepce vyskytují heřmánkovec přímořský a rmeny, svízel přítula, ptačinec žabinec, kokoška pastuší tobolka, penízek rolní, rozrazil břečťanolistý, zemědým lékařský, hluchavky, merlíky, mák vlčí, violky apod. Z jednoděložných plevelů je to hlavně výdrol obilní předplodiny (nejčastěji ječmen nebo pšenice) a pýr plazivý. Významným agrotechnickým opatřením je bezprostředně po sklizni obilniny podmítka do maximální hloubky 10cm. Podmítkou není možné omezit některé druhy plevelů, které v letním období nevzcházejí, jako je svízel přítula, chundelka metlice, oves hluchý apod. Nevyhneme se proto použití herbicidů, které lze aplikovat před výsevem řepky (např.

TREFLAN, SYNFLORAN), nebo preemergentně – po zasetí řepky před jejím vzejitím (např. COMMAND, BUTISAN, LASSO), popř. postemergentně – po vzejití řepky (např. BUTISAN).

Ochrana proti škůdcům

Škůdci napadají ozimou řepku po celý rok. Jednotlivé druhy však škodí pouze v určitých fenofázích ozimé řepky. Nejpočetnější je skupina škůdců vzcházejících rostlin až do fenofáze přízemní listové růžice (např. plži, dřepčíci, krytonosec zelný, pilatka řepková, osenice, hraboši). Tito škůdci poškozují klíčící rostliny, ničí jejich kořeny a redukují listovou plochu. Jejich škodlivost se projevuje zpomaleným růstem, sníženou mrazuvzdorností, odumíráním rostlin, snížením počtu rostlin na jednotku plochy, v extremních případech i zaoráním porostu.

Druhou skupinu tvoří škůdci, kteří způsobují nadměrné větvení bazálních částí rostlin, praskání a lámání lodyh, později slabé nasazení poupat s nestejnou dobou zakvétání a sporadickou tvorbou postranních lodyh v horní části rostlin (např. krytonosec řepkový a čtyřzubý). V letech příznivých pro rozvoj chorob se poranění stonků stává vstupní branou pro infekce houbových patogenů. Třetí skupinou jsou škůdci, kteří napadají generativní orgány (např. blýskáček řepkový, mšice, krytonosec šešulový, bejlomorka kapustová). Tito škůdci ničí poupata, snižují počet šešulí na květenství, redukují počet semen v šešuli a snižují HTS. Proti škůdcům je potřeba provést chemické ošetření - insekticidy (např. NURELLE, KARATE, DECIS) na základě dosažení prahů jejich škodlivého výskytu. K nejškodlivějším škůdcům, proti kterým musíme vždy zasáhnout, patří krytonosec řepkový, krytonosec čtyřzubý a blýskáček řepkový.

Ochrana proti chorobám

V posledních letech došlo k masivnímu rozšíření houbových chorob u řepky olejné. Choroby mohou snížit výnos semene až o 20 – 50%. Z chorob, které se na řepce vyskytují, to jsou především: fomová hniloba, sklerotiniová hniloba, plíseň šedá, čerň řepková, padlí, verticiliové vadnutí aj. Základním předpokladem pro snížení výskytu chorob je prevence (výběr odrůdy, v osevním postupu odstup mezi řepkou 3 – 5 let, hustota do 60 rostlin na m2, hluboká orba, odstranění posklizňových zbytků a moření osiva). Z přímých metod je to aplikace chemických přípravků – fungicidů (např. SPORTAK ALPHA, ROVRAL).

Další chemická opatření

Z dalších chemických opatření, která se používají u řepky je to především aplikace růstových regulátorů, stimulátorů, regulátorů dozrávání a desikantů. Regulátory růstu se aplikují jak na podzim (podporují úspěšné přezimování) tak na jaře (zkracují stonek). Regulátory dozrávání snižují vlhkost v semenech řepky, podporují rovnoměrné dozrávání porostu a snižují pukání šešulí. Desikanty chemicky ukončují vegetaci, používají se především u zaplevelených a zmlazených porostů.

Desikace se považuje za výjimečný zásah a lze ji doporučit v těchto konkrétních případech:

při plošné pokryvnosti zelených plevelů větší než 1% (především plevele vyšších pater),

u zmlazených porostů (podíl zelených rostlin, šešulí či semen v době sklizně je vyšší než 5%),

u porostů velmi silných, hustých, polehlých a při předpokladu výnosu nad 3t.ha-1.

Sklizeň a posklizňové ošetření

Řepka se sklízí v druhé polovině července. Ke sklizni se používají běžné obilní sklízecí mlátičky, které se však upravují. Úprava sklízecí mlátičky spočívá v prodloužení žacího stolu (zachycuje vypadlá semena) s bočním aktivním děličem (prořezává porost), výměně sít a nastavení otáček mlátícího bubnu a ventilátoru. Velmi důležité je určení správné doby sklizně, kterou zahajujeme asi dva dny před optimální zralostí. Semena musí být tmavá, podíl semen se zeleným jádrem nesmí překročit 5%, vlhkost semen 14 – 16%.

Řepka nejednotně kvete a zraje. To jsou hlavní důvody velkých sklizňových ztrát, které mohou být 7 – 22%. Vyšší ztrátovost je u nevyrovnaných, zaplevelených a neošetřovaných (škůdci šešulí) porostů. Technika jízdy je poslední faktor, který může výrazně ovlivnit

konečné ztráty i při dobře seřízeném a vybaveném kombajnu. Směr jízdy je důležitý u polehlých porostů. Nejmenší ztráty dosahujeme při jízdě ve směru polehnutí. Výška strniště velmi podstatně ovlivňuje výslednou kvalitu práce sklízecí mlátičky. Při nízkém strništi stoupají ztráty semen na žacím stole i na vytřasadlech. Nejmenší ztráty jsou při nejvyšší přípustné výšce, tj. při sečení těsně pod spodními šešulemi. Důležitá je i poloha přiháněče. Přiháněč se musí jen lehce dotýkat povrchu porostu a prsty musí vstupovat kolmo do porostu.

Bezprostředně po sklizni je třeba řepku přečistit a zejména vysušit. Požadavek zpracovatelů na vlhkost semen pod 8% vytváří obrovské požadavky na kapacitu sušení. Prakticky jedinou vhodnou metodou je teplovzdušné sušení. V souladu s poznatky, že kvalita je funkcí náhřevu, vlhkosti a doby je nutno pro vysoké vlhkosti volit mírnější režimy, tj. sušení rozložit na dvakrát a dbát na vychlazení semen po sušení. Linky pro posklizňové ošetření jsou v drtivé většině případů koncipovány pro obiloviny. Řepka však má výrazně odlišné fyzikální a biologické vlastnosti, které si vyžadují změny v konstrukci a úpravě strojů a vyžadují i změny technologických postupů ošetření. Důležitý je požadavek na řádné vychlazení semen po sušení na teplotu 25oC nebo nejvýše o 5oC vyšší než je teplota okolí.

 

7.2.6 Kvalita produkce a zpeněženíKvalita řepky olejné je dána:

množstvím a složením tuku množstvím a složením bílkovin množstvím a složením antinutričních, nestravitelných a doprovodných látek množstvím reziduí pesticidů, mykotoxinů apod.

Tab. 7.2.6 - 1 : Tržní požadavky na kvalitu řepky dle ČN 462300-2

V semeni řepky jsou rozdíly v chemickém složení jednotlivých částí semene. Osemení zaujímá 15 – 20% celkové hmotnosti semene a má nízký obsah oleje (1,5%), 15% proteinů a asi 75% polysacharidů. Zbytek semene tj. dělohy a embryo, obsahují 45 – 47% oleje, 38 – 30% proteinů a pouze 3% vlákniny. V řepkovém oleji jsou nejvíce zastoupeny triglyceridy nenasycených mastných kyselin (kyselina olejová, linolová a linolenová). Nežádoucí mastnou kyselinou je kyselina eruková, která způsobuje retardaci růstu a poruchy trávení. Významným kvalitativním ukazatelem je i obsah antinutričních látek (glukosinoláty a fenolické sloučeniny). Glukosinoláty negativně ovlivňují činnost štítné žlázy a toxicky působí na játra. Obsah glukosinolátů se přemnožováním osiva zvyšuje a může se tak stát limitujícím faktorem při prodeji řepky. Tržní požadavky na kvalitu řepky jsou definovány jakostními znaky danými ČN 462300 - 2 (viz. tabulka).

Největším domácím zpracovatelem řepky je SETUZA a.s. Ústí nad Labem, která ročně zpracovává 400 – 450tis. tun řepkového semene. Náklady na jeden hektar se u řepky ozimé pohybují v závislosti na intenzitě pěstování mezi 14 – 19tis. Kč, největší náklady jsou na hnojiva a pesticidy. V roce 2001 se v průměru sklidilo 2,84t.ha-1, což při průměrné ceně 6904Kč.t-1 představuje tržby cca 19,5tis. Kč.ha-1.

 7.3 Slunečnice roční7.3.1 Pěstitelský význam a využití v ČR a ve světěSlunečnice roční (Helianthus annuus L.) je druhou nejvýznamnější olejninou České republiky (po ozimé řepce). Přes relativně krátkou historii pěstování této plodiny zaznamenávají její plochy stále stoupající tendenci. Ve světovém měřítku hraje slunečnice důležitou roli, s produkcí 23,1mil. tun nažek v roce 2000/01 je čtvrtou nejvýznamnější olejninou. V ČR se její plocha pohybuje kolem 25tis. ha.

Slunečnice se pěstuje zejména pro dieteticky velmi kvalitní olej, který patří mezi vůbec nejvyhledávanější rostlinné oleje. Kromě toho se okrajově pěstuje také cukrářská (velké nažky se silnou slupkou a zvýšeným obsahem bílkovin a cukrů) a silážní slunečnice v menší míře i slunečnice používaná jako ptačí zob.

7.3.2 Požadavky na prostředí, tvorba výnosuSlunečnice je teplomilnou a suchovzdornou plodinou, jejíž klimatické požadavky jsou srovnatelné s nároky středně raných hybridů kukuřice na zrno. Největší teplotní požadavky má od poloviny června do poloviny září. Celkový požadavek slunečnice na teplotní sumu je 1 600 – 1 700oC za vegetační období 120 – 150 dnů. Těmto podmínkám nejlépe vyhovuje kukuřičná výrobní oblast, kde by mělo být soustředěno asi 90% ploch slunečnice.

Slunečnice vyžaduje hluboké, humózní, strukturní, hlinitopísčité až písčitohlinité půdy, nejlépe černozemního typu s optimálním pH 6 – 7,2. Na stejný pozemek se slunečnice řadí po pěti, lépe až po sedmi letech (riziko houbových chorob).

Výnos slunečnice je tvořen počtem rostlin na ha, průměrným počtem nažek v  úboru a HTS.

Počet rostlin na 1 ha 55-65 tis.Počet trubkovitých květů v jednom úboru 500-3 000Výnos nažek z jedné rostliny v zapojeném porostu

80 g

Hmotnost tisíce nažek (HTS) 60-80 gPotenciální výnos z 1 ha 5-6 tSoučasný reálný výnos z 1 ha 1-3 t

7.3.3 Technologie pěstováníPříprava půdy, hnojení, výsev

Pokud je předplodinou obilnina měla by po její sklizni následovat podmítka. Hloubka orby po obilnině má být 20 – 25cm, po kukuřici 25 – 30cm. Orbu je účelné ošetřit drobiči hrud nebo smykem s těžkými branami. Před orbou je možné aplikovat hnůj. Na jaře půdu po oschnutí usmykujeme a uvláčíme. Následuje aplikace předseťových herbicidů. Při předseťové přípravě nebo přímo před setím je možné aplikovat 1/2 – 2/3 dávky dusíku, což je obvykle 30 – 40kgN.ha-1. Půdu až do výsevu (obvykle kolem 15. 4.) udržujeme kyprou do hloubky 5 – 7cm. Půda se tak rychleji prohřeje na teplotu min. 8°C, což umožní slunečnici rychlé a jednotné vzejití, které je vedle požadavku na včasný výsev nezbytným předpokladem úspěšné ochrany proti škůdcům, ptactvu, plevelům a zárukou dobrého výnosu.

Slunečnice je plodina náročná na živiny. Má však mohutný kořenový systém a dobrou osvojovací schopnost, takže si dokáže část živin obstarat i z méně přístupných vazeb a sloučenin. Základem výživy je stará půdní síla.

Slunečnici řadíme do druhé trati, tj. po hnojem hnojených předplodinách, kterými nejčastěji jsou obilnina či kukuřice. Slunečnici je také možno hnojit chlévským hnojem přímo na podzim v dávce 20 – 40t.ha-1, nebo lze použít 40m3.ha-1 kejdy na rozřezanou slámu a zaorat ji. Slunečnice je velmi citlivá na zasolení půdy. Proto se P, K hnojiva aplikují před podmítkou nebo se přímo na podzim zaorávají na hloubku 20 – 30cm. Dusíkem se hnojí poměrně málo, aby se nesnižovala olejnatost, nezvyšovala náchylnost na choroby a neomezoval výnos nažek v důsledku bujného vegetativního růstu. Postačí 40 – 60kgN.ha-1, pouze na chudých a písčitých půdách lze dát až 80kgN.ha-1. Dusík se obvykle ze 2/3 aplikuje při předseťové přípravě půdy na jaře. Zbylá třetina se dá při setí, nebo za vegetace do fáze 4 listů slunečnice, tj. při výšce rostliny asi 30cm.

Hybridy slunečnice se podle délky vegetační doby dělí na velmi rané, rané, středně rané, středně pozdní, pozdní a velmi pozdní. Vegetační doba kolísá od 100 dnů (velmi rané) do více než 150 dnů (velmi pozdní). Osivo by mělo být mořené, kalibrované, s klíčivostí min. 90% a čistotou min. 99%. Výsevní jednotka obsahuje 75 tisíc nažek a vystačí na 1 – 1,1ha. Slunečnice se seje do řádků přednostně ve směru sever - jih, aby po deštích rychle osychala, byla co nejvíce osluněna a snížilo se tak napadení houbovými chorobami. Směr řádků by měl také odpovídat převládajícímu směru větrů. Šířka řádků se volí s ohledem na „kukuřičnou“

techniku 70cm. Vysévá se přesnými secími stroji po jedné nažce na spon 70 x 22 až 27cm do hloubky 3 – 5cm (těžké půdy), resp. 5 – 7cm (lehké půdy). Výsevek je 55 – 65 tisíc nažek na hektar, tj. 4,5 – 6kg.ha-1. Termín setí má být co nejranější. S ohledem na komplex ochrany proti škůdcům a plevelům se však seje až při prohřátí půdy na min. 8°C, optimálně na 10 – 12°C, což bývá v období 10. – 20. dubna, nejčastěji v návaznosti na termín setí cukrovky a před výsevem kukuřice.

Ochrana a ošetřování za vegetace

Plevele slunečnici značně škodí, neboť s ní konkurují o vodu a hlavně teplo. Období kdy je slunečnice citlivá na plevele trvá asi 20 - 25 dnů po jejím vzejití. Proti plevelům se používají kombinace předseťových herbicidů (např. SYNFLORAN + AFALON).

Houbové choroby znamenají velké riziko pro úspěšné pěstování slunečnice. Nejnebezpečnější jsou hlízenka obecná a plíseň šedá (napadené úbory se rozpadají). Opakované postřiky fungicidy jsou nezbytné (např. ROVRAL, SPORTAK ALPHA, SUMILEX). Škůdci u slunečnice obvykle v našich podmínkách nepředstavují větší problém. Výjimkou mohou být do fáze poupat mšice, proti kterým lze použít přípravek PIRIMOR. Velké škody po zasetí a před sklizní slunečnice způsobuje ptactvo. Proti ptactvu jsou ochranou velké hony a pěstování slunečnice mimo oblasti úkrytu a hnízdění ptáků, tedy daleko od remízků a břehových porostů, zahrad, sadů, křovišť apod.

 7.3.4 Sklizeň, kvalita produkce a zpeněženíDužnaté lůžko slunečnice je nutno dokonale před sklizní vysušit, což je zároveň ochrana proti houbovým chorobám. Asi 10 dní před plánovanou sklizní aplikujeme letecky desikant REGLONE, tj. při vlhkosti nažek v úboru kolem 30%. Sklízí se běžnými obilními mlátičkami (při vlhkosti nažek 15%), které jsou vybaveny adaptéry pro sklizeň kukuřice. Seče se na co nejvyšší strniště. Posklizňové zbytky se rozdrtí drtičem a zaorají.

Při vlhkosti nažek po sklizni nad 21% je potřeba do 24 hodin provést vyčištění a vysušení (při vlhkosti nad 18% do 48 hodin). Čistí se před sušením, u zvláště znečištěných partií ještě jednou po vysušení. Suší se na obchodovatelnou vlhkost, která je 8%. Slunečnice se má skladovat ve věžových silech, neboť vyžaduje kondiční provětrávání.

Olejný typ slunečnice, jenž se pěstuje nejčastěji, má středně velké nažky, tenkou slupku a vysoký obsah oleje. Slupka v nažce je u současných hybridů zastoupena od 22 do 26%. Semeno (jádro) obsahuje 45 až 65% oleje, 20 až 30% bílkovin a 7 – 10% glycidů. Olej se skládá z esterů glycerolu a vyšších mastných kyselin, mezi nimiž převládá kyselina linolová (75 – 80%), nově se však pěstují i takové hybridy, u kterých dominuje kyselina olejová (70 – 80%).

Kvalitativní parametry slunečnice pro zpracování v podnicích tukového průmyslu:

vlhkost max. 8 %poškozené nažky max. 3 %nečistoty max. 2 %olejnatost nažek při vlhkosti 8 %: min. 44 %

Za každé 1% oleje (po 0,5%) se od hranice 44% připlácí nebo naopak slevuje 1,7% z dohodnuté ceny. Dodaná slunečnice musí splňovat i hygienické normy na cizorodé látky, těžké kovy a radioaktivitu. Pěstitelské náklady na 1ha slunečnice jsou v rozmezí 19 – 25tis.Kč. Rozhodující část nákladů připadá na hnojiva (18%), chemické přípravky (13%), PHM (11%) a osivo (6%). V roce 2001 byl průměrný hektarový výnos 1,99t a cena 8850Kč.t-

1.

7.4 Mák setý7.4.1 Pěstitelský význam a využití v ČR a ve světěMák setý (Papaver somniferum L.) je důležitou olejninou, jejíž pěstování má v Čechách dlouholetou tradici. V posledních letech se osevní plocha máku značně zvýšila, což potvrzuje i osev máku v roce 2001 na cca 33tis. ha. Postupně se rozšiřují i plochy máku ozimého.

Semeno máku má, zvláště pro vynikající dietetické vlastnosti, významnou úlohu v lidské výživě (pekařství a cukrářství). Vedlejší surovinou je makovina, tj. vyprázdněné tobolky máku celistvé se stonkem dlouhým max. 15cm. Pro obsah některých významných alkaloidů (morfin, kodein, papaverin aj.) je makovina významnou surovinou pro farmaceutický průmysl. Mák je pro zemědělce a exportéry jednou z mála ziskových komodit. Významným odbytištěm našeho máku jsou slovanské země Polsko, Rusko, středoevropské státy ovlivněné slovanskou kuchyní (Rakousko, Maďarsko, Německo) a Holandsko.

Mák je v ČR (ale i v jiných zemích) označován jako „výchozí surovina – zdroj“ návykových (omamných) látek, proto při pěstování máku setého je nutné dodržovat ustanovení vyplývající ze zákona č. 167/1998 Sb.. Součástí tohoto zákona jsou i ustanovení týkající se ohlašovací povinnosti osob pěstujících mák na ploše větší než 100m2 a ohlašovací povinnost při vývozu a dovozu makoviny.

7.4.2 Požadavky na prostředí, tvorba výnosuMák nemá zvláštní požadavky na prostředí, u nás se dá s úspěchem pěstovat zejména v řepařském a bramborářském výrobním typu. Přesto však velmi citlivě reaguje na nevyrovnanost a odchylky v půdě, výživě a na povětrnostní podmínky. Nejlepší pěstitelské oblasti jsou mírně kopcovité až rovinaté polohy s nadmořskou výškou 300 – 600m. Naopak nevhodné jsou lehké půdy nížin, studené a mokré podmínky v horské oblasti, nebo aridní podmínky v kukuřičné oblasti. Naše odrůdy máku patří k dlouhodenním rostlinám a jsou náročné na světlo po celou dobu vegetace. Nedostatek světla se projevuje oslabením rostlin a tím i snížením výnosu semen. Nároky na teplo se během vegetačního období mění. Zpočátku, tj. do nástupu rychlého růstu, snáší mák nízké teploty. S nástupem rychlého prodlužování stonků se odolnost proti nízkým teplotám rapidně snižuje (asi na -6 až -3oC), nejnáchylnější je diferencující se vzrostný vrchol. V dalších fázích růstu a vývoje je již mák velmi náročný na vyšší teploty. Teplota je také rozhodujícím činitelem pro klíčení a energii klíčení semen.

Mezi hlavní výnosové prvky semene máku (a tím i makoviny) patří: počet rostlin na jednotku plochy (50 – 70 rostlin na m2), počet makovic na jednotku plochy (90 – 120ks na m2), hmotnost semen v makovici (2 – 2,4g) a HTS (0,55g). Teoretický výnos máku může být 1,8 – 2,9t.ha-1. Všechny tyto výnosové prvky se vzájemně ovlivňují a kompenzují. Na výnos má největší vliv počet rostlin na ploše.

7.4.3 Technologie pěstováníPříprava půdy, hnojení, výsev

Zpracování půdy, předseťová příprava a setí musí vytvořit optimální podmínky pro maximální vzcházivost máku jeho ochranu před zaplevelením, přičemž musí respektovat rezidua po předcházejících herbicidech. V současné době se používají tři způsoby zakládání porostu máku, které jsou založeny na: orbě, hlubším kypření půdy bez obracení ornice a minimalizaci (která vyúsťuje až přímým setím do nezpracované půdy). S jarní předseťovou přípravou půdy by se nemělo otálet, důležité je, aby povrch půdy byl dostatečně oschlý. Předseťová příprava půdy má být jednoduchá a měla by vytvořit mělké seťové lůžku. Půdu stačí připravit dvojím vláčením branami. Použití kombinátoru je vhodné pouze na těžších půdách. Pro jarní přípravu půdy je vhodné použít i radličkové nářadí a stroje s aktivním pohonem (vibrační brány, rotační brány aj.), a to buď samostatně nebo v kombinaci se secím strojem. Příprava půdy těmito stroji by neměla být příliš intenzivní, neboť hrozí nebezpečí následného vytvoření půdního škraloupu.

Mák se řadí k náročným plodinám na hnojení, protože má menší schopnost přijímat živiny než většina pěstovaných plodin. Hlavní živinou limitující výnos je fosfor (špatná osvojovací schopnost) a mnohdy také vápník, hořčík a dusík. Jejich nedostatek je častým případem omezeného využití ostatních přijatých živin a složek důležitých ve výživě této plodiny. Významným a často podceňovaným činitelem ve výživě máku je půdní reakce (opt. pH je 6,2 – 6,8). Zvýšené nároky máku na výživu dusíkem začínají záhy po vzejití a trvají do vytvoření květních základů. Dusíkem se hnojí nejčastěji jednorázově po zasetí. Často se aplikuje dusík v kapalné formě po zasetí, nejčastěji s preemergentním herbicidem. Pokud se hnojí pevnou formou dusíku, pak pro snížení příjmu kadmia upřednostňujeme ledek vápenatý (LV) před ledkem amono-vápenatým (LAV). Ledky hnojíme krátce po vzejití, aby se živiny dostaly do půdního roztoku v optimálním termínu. Dávka dusíku by neměla překročit 70kgN.ha-1. Ve výživě máku se významně uplatňují také stopové prvky. Mák je náročnou plodinou na bór (hlavně při vývinu květních základů), molybden a zinek. Hnojí se listovými hnojivy za vegetace, která vedle základních živin obsahují i stopové prvky (např. CAMPOFORT, WUXAL).

Výsev máku by měl ihned navazovat na přípravu seťového lůžka. Správně připravené seťové lůžko má umožnit secí botce uložit osivo na dno rýhy tak, aby bylo v kontaktu s kapilární vodou. Vzhledem k malé velikosti semínka máku je kvalitní příprava seťového lůžka základním předpokladem úspěšného vzejití porostu. Za optimální je považována meziřádková vzdálenost 75 až 150mm, někdy až 250mm při dodržení výsevku 0,8 – 1,2kg.ha-1, tj. dosažení 50 – 70 rostlin na m2. Hloubka setí je velmi významným faktorem, který ovlivňuje vzcházení máku, a měla by se pohybovat od 0,5 do 1cm. Mák vyžaduje ranou setbu, doporučuje se proto vysévat nejpozději do konce dubna (optimálně v únoru až březnu).

Ochrana a ošetřování za vegetace

Mezi významné plevele v máku patří merlíky a laskavce, jejichž semena se z máku špatně čistí a snižují tak technologickou kvalitu sklizeného semene máku, což se negativně projeví v konečném důsledku i na ceně. Herbicidy lze aplikovat před setím, preemergentmě nebo postemergentně (např. SYNCURAN, LENTAGRAN). Nejčastěji se aplikují herbicidy dvakrát za vegetaci (tj. preemergentně a pak postemergentně). Aplikace postemergentních herbicidů v porostech máku je možná jen za podmínky přítomnosti voskové vrstvičky na listech máku.

Fytotoxicita některých herbicidů omezuje jejich použití v porostech máku. Větší pozornost je proto potřeba věnovat správnému termínu aplikace, koncentraci a přesné aplikaci přípravků.

Choroby způsobují ztráty u máku zpravidla v letech, kdy mají optimální podmínky pro svůj vývoj. Původci chorob snižují výnos a kvalitu sklizeného semene i makoviny. Z chorob se vyskytují především: helmintosporióza, plíseň maková, plíseň šedá, padlí aj. K preventivním opatřením patří: správné střídání plodin, zapravení posklizňových zbytků máku do půdy a dostatečná ochrana proti plevelným druhům máku v předplodinách. Proti houbovým chorobám lze aplikovat fungicidy (např. ROVRAL, DISCUS).

Škodlivé výskyty škůdců na máku podporují: příznivé povětrnostní podmínky pro jejich vývoj, nedodržování zásad střídání plodin a málo účinná ochrana proti plevelným druhům máku v předplodinách. K nejzávažnějším škůdcům máku patří: krytonosec kořenový, krytonosec makovicový, mšice maková a nově ve větším rozsahu žlabatka stonková. V případě výskytu škůdcům se aplikují insekticidy (např. NURELLE, PIRIMOR).

 7.4.4 Sklizeň, kvalita produkce a zpeněženíPředpokladem plynulé a bezztrátové sklizně je nepolehlý, suchý, vyrovnaný a bezplevelný porost. Sklizeň máku zahájíme v době, kdy došlo k oddělení semen máku od lamel uvnitř makovice (tj. při zatřesení mák uvnitř šustí). Všechny tobolky máku musí být suché a hnědé. Semeno máku v tobolkách má mít světle modrou barvu, kterou po vysypání z makovice nemá měnit. Sklízíme při vlhkosti máku do 11% a makoviny do 17%. Ke sklizni se používají běžné sklízecí mlátičky, které řádně utěsníme, vyměníme síta a upravíme otáčky mlátícího bubnu a ventilátoru.

Způsoby sklizně máku:

Sklizeň směsi rozdrcených tobolek a semene máku Přímá sklizeň semene máku

Bezprostředně po sklizni následuje čištění a sušení makového semene. Zvláště při vysokém podílu zelených příměsí dochází k zapaření a žluknutí máku již po několika hodinách skladování. Při sklizni a manipulaci s mákem dbáme na to, aby se semeno máku nepoškodilo. Pokud dojde k mechanickému poškození obalů semen, mák rychle žlukne, hořkne a snižuje se jeho potravinářská jakost. Pro dopravu máku je nejvýhodnější používat pásové dopravníky.

Makovina se vykupuje podle: makroskopického hodnocení (tj. poměr zlomků makovicových tobolek a nečistot) a vlhkosti (max. 17%). Jen u dohodnutých dodávek se dělá identifikační zkouška na obsah morfinu, který se zpravidla pohybuje v rozmezí 0,2 – 0,6%. Semeno máku se hodnotí podle: vlhkosti, barvy (modrá, bílá nebo směsi), poškození semen, obsahu příměsí a nečistot. Asi 80% objemu sklizeného máku je vyváženo do všech zemí světa. Trend růstu exportu máku zdařile pokračuje i přes výrazné meziroční výkyvy cen u máku. Asi 18% objemu sklizeného máku je na domácí potravinářské využití a asi 2% na osivo.

ČR je v Evropě hlavním obchodníkem s makovým semenem a určuje evropské a tím i vnitřní ceny. Náklady na jeden hektar se u máku pohybují, v závislosti na intenzitě pěstování, od 12tis. do 16tis. Kč. V roce 2001 byl průměrný hektarový výnos makového semene 0,64t.ha-1 a průměrná cena zemědělských výrobců 33 778Kč za tunu makového semene. Makovina se podle kvality vykupuje v průměru za 7 – 14Kč.kg-1.

7.5. Hořčice bíláSemeno hořčice bílé (Sinapis alba L.) se využívá v konzervárenském průmyslu pro výrobu plnotučné, a společně s hořčicí sareptskou, i kremžské hořčice. Hořčice je zároveň nejrozšířenější strniskovou meziplodinou používanou na zelené hnojení. Semeno hořčice bílé je i významnou exportní komoditou. Domácí poptávka po hořčici bílé je asi 7 tisíc tun semene, z toho asi polovinu nakoupí hořčičárny pro výrobu stolní hořčice a druhá polovina se uplatní jako osivo meziplodiny.

Hořčice se hodí do poloh pěstování cukrovky, ideální je oblast krušnohorského dešťového stínu. Ve vyšších polohách (nad 450m n. m.) nelze stabilizovat kvalitu pro výskyt šedých tj. plísněmi napadených semen. Hořčice se pěstuje na hlinitých půdách, optimálně po cukrovce, nejčastěji po ozimé pšenici. Z hlediska výskytu nežádoucích nečistot a také z hlediska fytosanitárního se nehodí do osevních postupů, kde se pěstuje řepka. Hořčici řadíme do druhé trati po organickém hnojení.

Orá se na střední až hlubokou brázdu 20 – 27cm. Půda se nechá přes zimu promrznout v hrubé brázdě, na jaře co nejdříve smykujeme a vláčíme. Dávka dusíku by neměla překročit 80kgN.ha-1 (nebezpečí šedosemennosti), obvykle postačí 60kgN.ha-1. Dusík se aplikuje jednorázově před setím, nebo se 40kgN aplikuje předseťově a 20kgN se dá nejpozději do fáze 4 listů, resp. do výšky rostlin 20cm. Základem úspěšného výnosu a kvality sklizené produkce je včasný výsev, nejlépe do 10. dubna. Při pěstování na semeno vyséváme asi 8kg osiva na hektar, což při HTS cca 6 – 7g odpovídá asi 120 – 130 semenům na 1m2. Meziřádková vzdálenost by měla být 25 až 45cm, hloubka setí 2 – 3cm. Nejvýznamnějšími škůdci jsou dřepčíci, mšice, pilatka a blýskáček, z chorob pak sklerotiniová hniloba a plíseň šedá.

Desikace porostu ani speciální úpravy kombajnu nejsou nutné. Hořčice nevypadává, ale je nutno ji sklízet v optimální zralosti, tj. při vlhkosti semene 12 – 18%. Při vyšší vlhkosti a opožděné sklizni semena šednou - plesniví, což je nejhorší kvalitativní vada. Hořčice je velmi náročná na posklizňové ošetření, mimořádně snadno plesniví. Proto je nutné ji okamžitě po sklizni vysušit na 10% vlhkost. Při nákupu semene hořčice se hodnotí: vlhkost (max. 10%), příměsi a nečistoty (hlavně plesnivá semena) a olejnatost. V roce 2001 byl průměrný výnos 0,95t.ha-1 a průměrná měsíční realizační cena kolísala od 7tis. do 12tis. za tunu.

7.6. Len olejnýLen olejný (Linum usitatissimum L.) je v ČR okrajovou olejninou, jeho plochy za poslední roky nepřesáhly 3tis. ha. Olejný len je z celosvětového pohledu nejrozšířenější skupinou lnů. Z plochy lnů zaujímá asi 77%, zbytek je len přadný. V ČR je situace opačná, plochy přadného lnu jsou více jak dvojnásobné v porovnání s plochami lnu olejného. Do skupiny olejného lnu je možno zařadit i len potravinářský. Semeno lnu olejného se hlavně využívá pro výrobu technického (vysychavého) oleje, výlisky (pokrutiny) se používají do krmných směsí. Semeno potravinářského lnu se využívá jako potravina do pekařských výrobků a ve farmacii. Vedlejší produkt stonek je možné zpracovávat na koudel pro papírenský průmysl nebo využít jako palivo.

Len olejný má kratší a silnější stonky s rozvětveným květenstvím a větším počtem tobolek. Optimální pěstitelské podmínky pro len olejný jsou charakterizované nadmořskou výškou do 450m, lehkými písčitohlinitými půdami a celkově sušším klimatem.

Len zařazujeme jako doběrnou plodinu tj. na konec trati v osevním sledu. Dusíkem hnojíme podle obsahu minerálního dusíku, nejčastěji 20 – 30kgN.ha-1. Výsevek je 7 až 9 milionů klíčivých semen na hektar, tj. asi 40 – 80kg.ha-1. Vysévá se do řádků 10 – 12,5cm a hloubky 2 – 3cm. Termín setí je od konce března do konce dubna. V pěstitelsko-technologických postupech a ochraně se uplatňuje řada poznatků, které jsou shodné s přadným lnem. Sklizeň je však zcela odlišná, protože hlavním produktem není vlákno ale semeno.

Příprava porostů ke sklizni spočívá v desikaci (asi 90% porostů) ve fázi raně žluté zralosti až konce žluté zralosti. Za 7 – 10 dnů po desikaci se olejný len sklízí, semeno je plně vyzrálé, stonek hnědý. V současné době se olejný len sklízí přímou sklizní sečením tj. obilní sklízecí mlátičkou. Semeno se dosouší aktivní ventilací studeným vzduchem. V roce 2001 byl průměrný výnos semene 0,85t.ha-1 při průměrné roční ceně 8 524Kč.t-1.

7.7. Další olejninyVedle hořčice bílé se u nás pěstují v menší míře i hořčice sareptská, habešská a černá. Význam těchto hořčic je poměrně malý. V konzervárenském průmyslu se na výrobu hořčice kremžské používá především hořčice sareptská, jejíž dovoz je pro potřeby ČR asi 600t ročně. Pěstitelsky nejvýznamnější je hořčice sareptská, která je často využívaná jako strnisková meziplodina. Při výsevech od konce července do poloviny srpna překonává ve výnosech sušiny nadzemní biomasy hořčici bílou.

ŘEPICE se pěstuje ve formě ozimé i jarní jako jednoletá plodina na semeno nebo na zelenou píci. Bulevnatá forma řepice – vodnice se uplatňuje jako krmná okopanina. Pěstování řepice je obdobné jako u řepky, se kterou se tento druh také snadno zaměňuje. V současné době se u nás řepice pěstuje převážně pro sklizeň nadzemní hmoty na zelené hnojení nebo krmení. Využití ozimé řepice jako olejniny na semeno je omezeno její o 20 – 30% nižší produktivitou proti ozimé řepce.

ŘEDKEV OLEJNÁ patří k nejstarším kulturním plodinám. Ředkev pěstovali již Egypťané, Řekové a Římané. Větší význam než pěstování na semeno je pěstování ředkve olejné jako pícniny hlavně po vyšlechtění odrůd, které lze využít na biologickou ochranu proti háďátku řepnému. Velký význam má pěstování zahradní bulevnaté ředkve.

TYKEV OLEJNÁ je náročná teplomilná plodina s poměrně krátkou vegetační dobou asi 120 dnů. Sumou teplot ji můžeme přirovnat k vinné révě. Hlavní produktem jsou semena, která na rozdíl od běžné tykve nemají kožovité oplodí (tj. bezslupková jádra). Semena mají vysokou nutriční hodnotu a obsahují vedle 45 – 50% oleje a 32 – 38% bílkovin řadu vitamínů a stopových prvků, především zinek. Olej získaný lisováním tykvových semen za studena je využíván ve farmaceutickém průmyslu k výrobě léků.

Z dalších olejnin se u nás v malé míře pěstují: světlice barvířská – saflor, roketa setá, katrán habešský, lnička setá, pupalka dvouletá, měsíček lékařský aj.

PŘADNÉ ROSTLINY8.1 Postavení a využití přádných rostlin v ČR a ve světě

Přadné rostliny jsou takové, které v plodech - např. bavlník, na plodech - např. u kokosové palmy pod vodotěsnou pokožkou na peckovici, nebo v listech - např. Agave (sisal), či ve stoncích - např. len, konopí, jutovník, obsahují hospodářsky využitelné vlákno. To může být buď ve formě trichomů (bavlník) nebo ve formě svazků vláken (listy Agave sisalana, stonky lnu Linum usitatissimum).

Vláknodárných druhů je více než 2 tisíce. Hlavní přadnou rostlinou světa je bavlník a pak jutovník. V subtropech se pěstuje Agave - sisal a v tropech přadný banánovník. Třetí nejvýznamnější přadnou plodinou světa je len, typická plodina mírného pásma. Asi 50% jeho výměry je soustředěno na území bývalého SSSR (Rusko, Bělorusko, Ukrajina, Litva), dále v Číně a Egyptě. V Evropě je největším pěstitelem Francie, Rumunsko, Belgie, ČR, Holandsko. V EU (rok 2001) se přadný len pěstuje na asi 93tis. ha z toho ve Francii na 67tis. ha, v Belgii na 17tis. ha, v Nizozemí na 4 – 5tis. ha, nově i v Británii a Španělsku.

Z plochy cca 35mil. ha přadných rostlin přadný len zaujímá asi 1,3mil. ha, to je 3,7%. Daleko významnější plochy zabírá len olejný. Plocha cca 4,3mil. ha obnáší 77% ze lnu celkem. Pěstuje se hlavně v Asii (Indie), dále v Kanadě a Argentině, v Evropě především v Maďarsku, nově, díky dotacím na nepotravinářskou produkci, i v zemích EU, hlavně ve Španělsku, SRN a Francii.

8.2 Len setý (Linum usitatissimum L.)Pěstování přadných rostlin, zvláště lnu je spojeno s kulturní historií lidstva a zemědělství. Vznik zemědělství se datuje na konec poslední doby ledové - do neolitika, asi 10tis. let př.Kr. V Mezopotámii bylo pěstování lnu známo již 6tis. let př. Kr. Staří Egypťané dokázali vypěstovat a spřádat len s číslem metrickým (počet metrů, které měří lg příze) až 200. Dnes si klademe za cíl vypěstovat len hodnocený tex 84, tj. číslo metrické jen 119. Mumie faraonů byly zavinuty do asi 200m pruhu lněné tkaniny, která vydržela dodnes!

V Českých zemích je pěstování lnu starého data. To dokládají názvy obcí Lnáře, Lniště, Lensedly, občinové tírny lnu „pazderny“ , národní písně. Přeslice je odznak žen. Královny do hrobu provázelo vřeteno. Zhotovení příze na jeden oděv trvalo na vřetenu neuvěřitelných 500 hodin. Kolovrat zavedený v 16. a uzpůsobený na len v 18. století představoval značný pokrok. Poslední domácí tkalcovny zanikly až po roce 1950.

Pěstování přadného lnu vyžaduje specializaci, neboť většina mechanizace pro len je jednoúčelová: trhače, obraceče, upravené svinovače, sušárny výčesků. Hlavní plochy lnu jsou na okrese Havlíčkův Brod, Pelhřimov, Žďár n.S., Jindřichův Hradec, Svitavy, Prostějov, Tábor, Třebíč, obecně na ČM a Drahanské vysočině. Předpokládá se, že plochy přadného lnu se udrží v rozmezí 9 – 12tis. ha. Pěstujeme asi 5 – 7tis. ha přadného lnu  a 2 – 4tis. ha olejného lnu. Len jako plodina pěstitelsky i mechanizačně náročná, ustoupil z pohraničních oblastí jako např. Bruntálsko. Přesunul se do vnitrozemí hlavně na ČM vysočinu. Přehled o plochách a výnosech stonku přadného lnu podává graf.

8.2.1 Využití lnuVýnosy roseného stonku (neroseného je asi o 25% více) v posledních letech kolísá od 2,9 do 3,4t.ha-1 v průměru asi 3,2t.ha-1. Obsah vlákna celkem činí přibližně 23 – 26%, z toho vlákna dlouhého 10 – 12%, krátkého (tzv. koudel) 14 – 15%. Výnos vlákna celkem je asi 540 – 490kg.ha-1. Pro srovnání bavlník - surová bavlna 200 – 400kg.ha-1.

Výnos semene činí u přadného lnu 0,38 – 0,55t.ha-1, v průměru cca 0,50t.ha-1. Olejný len má v ČR výnosy semen 1,27 – 1,77t, v průměru asi 1,4t.ha-1. Krátké vlákno z přadného a olejného lnu lze výhodně užít pro textilní a papírenské účely (cigarety a bankovky).

Přadný len je rostlinou všestraně užitečnou. Je vynikající plodinou pro podhorské a horské oblasti, kde mimo řepku a brambory nejsou k dispozici tržní plodiny. Na len a další textilní suroviny bylo u nás vázáno v r. 1990 asi 18500 pracovních míst především pro ženy v textilkách na severu Čech a Moravy - Moravolen Šumperk, Texlen Trutnov a další. Textilní průmysl zažívá krizi v důsledku levných dovozů nekvalitních tkanin z Asie, včetně použitého šatstva z původních zemí EU. Důsledkem je nárůst nezaměstnanosti v severním pohraničí.

8.2.2 Využití sklizně přadného lnuZ 1ha se sklízí 3,5t roseného stonku a 500kg semen. Zpracováním tohoto množství stonku při obsahu 11% dlouhého vlákna a 14% koudele (tj. 25% vlákna celkem) vznikne 875kg dlouhého vlákna a koudele.

Z toho se vyrobí:

1180m tkanin 120 pytlů 110kg motouzu 18kg kotoninu (elementární vlákna) a z něj 13kg cigaretového papírku 60kg odpadního vlákna. Z něj 40kg cigaretového papírku II. jakosti 2450kg pazdeří. To je 3m3 pazderodesek, čili náhrada přírůstku z 1,2ha lesa 500kg semene

Z toho:

140kg osiva 140kg lněného oleje (z něj 140kg fermeže či 500kg barev) 220kg extrahovaných šrotů (nebo cca 100kg lisovaného  oleje a asi 260kg pokrutin) 150kg plev z tobolek spolu s pokrutinami zajistí produkci 1100 litrů mléka

Vlákno - tkaniny ze lnu mají řadu vynikajících vlastností. Hygroskopičnost - savost, chladivost, pevnost, stálost, bělost, odolnost proti slunci, zčásti ke kyselinám, zásadám, je málo srážlivé či tažné. Používá se na ložní prádlo od nejjemnějších damašků až po standardní plátno. Je vhodné na výrobu plachtoviny, stany, lehátka, ubrusy, ručníky, obuvnickou přízi, dekorační tkaniny ap. Od roku 1979 se ze lnu a syntetických vláken vyrábí luxusní šatovky. Krátké vlákno (koudel) se dává do hrubších tkanin, motouzů a ucpávek.

Semeno přadného lnu má 37 – 40% olejného, 38 – 44% vysychavého oleje. Cenný je velmi vysoký (sumárně asi 69 – 70%) obsah více nenasycených kyselin: linolové (14 – 15%) a linolenové (54 – 55%). Tím se lněný olej, respektive lněná fermež, hodí do ekologicky šetrných výrobků: barvy, laky, pravá linolea, imitací kůže, výrobu tiskařské černě ap. Nenasycené mastné kyseliny mají pozitivní účinky v lidské výživě, hlavně při tvorbě elastických membrán buněk jako součástí kůže, vlasů, cév a tepen. Jejich účinky antitrombogenní, antiaterosklerotické se stále více oceňují. Z oleje se připravují léčivé masti. Semeno se užívá jako laxativum, látka hlenotvorná, ve veterinárním porodnictví ap. Nyní se semeno s tenkým, zpravidla žlutým osemením, prosazuje v pekařských výrobcích. Semena obsahují glykosid linamarin.

Z pazdeří (dřevovina + pokožka), které získáme po vytření vlákna ze stonku lnu, se stala cenná surovina pro nábytkářský průmysl. Pazderodesky lze laminovat do libovolných dekorů. Plevy z tobolek spolu s odpadním semenem je možno zkrmovat.

8.2.3 Biologie lnuLen setý patří do čeledi lnovitých. Rod Linum obsahuje asi 200 druhů, většinou planě rostoucích. Některé lny jsou vytrvalé, nebo ozimé, mohou být i keříčkovité či plazivé.

Z tenkého kůlového kořene vyrůstá zpravidla jeden oblý, mírně směrem k okvětí zúžený (tzv. sbíhavost) stonek. Je pokrytý kutikulou, má tloušťku 0,5 – 3mm, optimálně 0,8 – 1,7mm. Má být u přadného na rozdíl od olejného lnu co nejméně větvený s celkovou délkou nad 800mm. Je členěn na hypokotyl dlouhý asi 25mm, kde je velmi málo a navíc nekvalitního vlákna. Část mezi jizvami po děložních listech a prvními větvemi se nazývá technická délka stonku. Ta má být 600 a více mm. Zde je soustředěna většina vlákna a všechno vlákno dlouhé - jakostní.

Tab. 8.2.3 - 1 : Charakteristika forem lnu (upr. z Schillinga 1941, Štauda 1996)

 Na stonku bývá asi 60 ve spirále umístěných kopinatých listů. V době sklizně z větší části opadají. Květenství tvoří 2 – 6 květů ve vijanu. Pětičetný květ je oboupohlavní, samosprašný, ráno rozkvétá a týž den večer odkvétá. Len kvete koncem června. Barva květu může být bílá, modrá, růžová, žlutá. Současné přadné lny jsou zpravidla modrokvěté, drobnokvěté, olejné lny obvykle kvetou tmavě modře a jsou velkokvěté.

Plod je pětipouzdrá tobolka, která může mít max. 10 semen, obvykle 7 – 8. HTS u našich drobnosemenných přadných lnů, olejných i potravinářských, je obvykle 4 – 7g. Při 9% vody obsahuje min. 36% (35 – 42) vysychavého oleje, 18 – 20% bílkovin, 22% bezdusíkatých látek extraktivních, 9% vlákniny, 3 – 6% slizu, 3 – 6% popelovin, 1,5 – 2,5% nežádoucího antinutričního glykosidu linamarinu.

Růstové fáze lnu  jsou na obrázku č.3. Len klíčí 3 - 8 dnů, vzejde epigeicky (děložní lístky vynáší nad povrch půdy) za 10 – 15 dnů. Dalších 10 – 14 dnů setrvá ve fázi stromečku. V této fázi má děložní listy, 2 - 8 párů pravých listů, délku 3 – 12cm.

Intenzivně rostou kořeny. Listy jsou kryty silnou kutikulou, která výrazně omezuje riziko fytotoxicity při aplikaci postemergentních herbicidů. Ve fázi rychlého růstu se vytvoří až 70% hmoty – asi 35. – 45. den po vzejití. Poupata se tvoří v červnu a len kvete v 2. a 3. dekádě června. Porost odkvete za 7 – 10 dnů. Pak se tvoří tobolky a len koncem července a v srpnu, za 90 – 105 dnů po vzejití, dosahuje sklizňové zralosti.

8.2.4 Požadavky na prostředí a osevní postupLen se pěstuje od 38o jižní do 67o severní šířky, v nadmořské výšce od holandských podmořských poldrů, do asi 3000m na etiopských náhorních plošinách.

Typickou oblastí přadného lnu u nás je bramborářská (85%) a horská oblast. Pěstuje se v oblastech s nadmořskou výškou 350 – 700m n.m., se svažitostí max. do 8o. Olejný len má nejvhodnější podmínky v kukuřičné a řepařské oblasti.

Nejvhodnější jsou půdy hlinité, až písčitohlinité, pH 5,5 – 6,5. Naopak se pro len nehodí půdy jílovité, slévavé či písčité a výsušné. Vysoká hladina spodní vody je nepřípustná.

O množství a kvalitě vlákna rozhodují především srážky (korel. koef. r = 0,57) a vzdušná vlhkost (r = 0,50). Méně odrůda (r = 0,17). Len po vzejití snáší asi po 2 hodiny mrazy kolem -7°C. Při specializaci by měla koncentrace pěstování lnu činit 5 – 8% z orné půdy. Len se řadí po 2 obilninách. Předchází ho ozimé žito (nefusariosní) či jarní ječmen. Na zvlášť chudých půdách může být i po bramborách. Ozimá pšenice je málo vhodná. Kukuřice, jetelotrávy, krmné směsky a řepka jsou nevhodnými předplodinami. Zásadně nesnáší pěstování po sobě - LNOVÁ ÚNAVA PŮDY. Lze ho znovu vyset na stejný pozemek až za 6 let. Po lnu obvykle následuje ozimá obilnina. Dává se do 4. – 5. tratě po organickém hnojení.

Tvorba výnosu

Len je rostlina dlouhodenní. Výnos tvoří počtem a průměrnou hmotností 1 stonku asi od poloviny května do poloviny června. Při pozdním setí jde velmi rychle do květu. Vytvoří krátký stonek, méně hmoty, především pak dlouhého vlákna. Vlákno je lehké, nepevné, elementární vlákna tzv. pravlákna mají velký lumen a oblý tvar

Tab. 8.2.4 - 1 : Vliv doby setí přadného lnu na výnosové znaky

8.2.5 Pěstitelská technologie u přádného lnuZásady u přadného lnu:

Pole s přadným lnem se ještě před setím lnu obseje jarní směskou – zpravidla oves s peluškou. Na úvratích 12m pruhem, po stranách 6m. Mezi směskou a lnem se nechá nezasetý 0,5 – 1m široký pás. Směska se sklízí 14 dnů před lnem. Na uvolněných pruzích jezdí bočně tažený trhač a odsemeňovač lnu - lenokombajn. Pokud je samojízdný trhač, prosevy nejsou nutné. Obsevy ale i zde velmi pomohou.

Pokud je pole se lnem větší než 10ha, rozdělí se prosevy – 6m pásy jarní směsky – na dílce po asi 1 – 5ha. Rozdělení na záhony musí zajistit dlouhé, pravidelné obdélníky. To usnadňuje práci trhačům a vytváří základ organizace - každý díl vytrhat a také obrátit v pravidelných časových odstupech.

Len se nyní rosí přímo na lništi. Proto, aby neležel na holé zemi a aby byl zajištěn dostatek rosy, podsévá se současně se setím do lnu tráva. Obvykle srha říznačka, kostřava červená, jílek vytrvalý (ne tetraploidní odrůdy) výsevkem 6 – 10mil. klíč. semen na 1ha, to je asi 9 – 18kg osiva. V řadě případů se len nepodsévá a rosí se na koberci herbicidy retardovaných plevelů.

Podzimní období

Podmítka na hloubku 5 – 8cm, uvláčet ji. Hnojení P, K (lze i před podmítkou). Obvykle 50 – 80kgK2O a 35 – 55kgP2O5 na 1ha.

Orba na hloubku cca 20cm s termínem nejlépe do 15.10. Případná aplikace herbicidů proti pýru.

Jarní období až sklizeň

Úprava rozorů a skladů talířovým nářadím do „roviny“. Dvakrát smykování „na koso“. Rozmetání N (pro přesnost aplikace lépe postřik DAMem SANem či Fostimem)

případně, když se nedaly vhodněji před orbou, také P a K hnojiv. Dusík se aplikuje podle rozborů půd v březnu na obsah nitrátového a amoniakálního N.

Tab. 8.2.5 - 1 : Stanovení předseťové dávky N podle obsahu N v půdě (dle Štauda)

Pozn.: *) listová aplikace se provádí od fáze stromečku až do butonizace. Dávka N je závislá na možné koncentraci roztoku aplikovaného při postřiku, která je u lnu 1,5%.

Kypření půdy na hloubku 5 – 6cm, na těžších půdách převláčet, na lehčích uválet rýhovanými válci. Na dobře připraveném pozemku má být max. 5 hrud větších než 4cm na 1m2.

Výsev do hloubky 2 – 3cm. Osivo mořit proti chorobám Vitavaxem 200FF a proti dřepčíkům Prometem 400 CS. Půda má mít teplotu 5 – 7oC (cca 5. – 25. 4.). Řádky co nejužší, to je 55 – 75 – 105mm. Často se užívá páskový výsev s roztečí 125mm, kdy semena jsou rozptýlena asi do 50mm pásků. Směska se seje před lnem, tráva současně se lnem. Výsevky se řídí směrem pěstování. V principu čím je porost hustší, tím má slabší stonek a kvalitnější vlákno, ale nižší výnos semene a snadněji poléhá. Proto jsou semenářské porosty a porosty olejného lnu výrazně řidší.

Tab. 8.2.5 - 2 : Doporučené výsevní normy pro přadný len

Válení na lehkých a středních půdách po zasetí rýhovanými válci. Ochrana proti dřepčíkům - okusují děložní listy, překousnou i klíčící rostlinku. Moření

osiva zajistí ochranu 3 – 4 týdny, tedy po celé rizikové období: vzcházení a počátek stromečku. Není li osivo mořeno a pokud je 50 brouků.m-2 aplikovat Decis, Vaztak, Karate ap.

Postemergentní postřik na plevele. Z jednoletých dvouděložních jsou to rdesno, merlík, konopice, ohnice, penízek, heřmánkovité, svízel, rozrazil. Z vytrvalých pcháč. Ochrana: Glean 75 DF (7 – 10g/ha) + Basagran 600 (1,2l/ha) při výšce lnu 4 – 15cm, nebo je-li i pcháč Glean + Lontrel 300. Z jednoděložních jednoletých oves hluchý, ježatky, béry. Postřik řadou přípravků, např. Pantera, Targa, Gallant když mají plevelné trávy 2 – 4 listy. Z vytrvalých pýr a medyněk měkký. Na ně, když mají 2 – 5

listů, ale nejdříve za 4 dny po postřiku na dvouděložné plevele, se užívá Gallant super, Targa super či Fusilade Super (Forte).

Postřik proti třásněnce - saje na vrcholech rostlin. Ty se kroutí a větví. Kontrolu provádět od 15. 5. do 20. 6. Při výskytu použít např. Vaztak 10 EC, Karate 2,5, Nerametrin 15 EK.

Sklizeň směsky na obsevech a prosevech 14 dnů před trháním lnu. Případná defoliace přípravkem Harvade 25 F - cca 15 dnů do trhání. Snižuje obsah

vody a výčesky je pak možno bez dosoušení mlátit. Sjednocuje dozrávání a zvyšuje výkonnost trhačů.

Trhání a výmlat výčesků pro získání semen - viz dále. Rosení a obracení - viz dále. Nakládání, odvoz, prodej - viz dále.

Zralosti, trhání, rosení, sklizeň

Asi 2 týdny před trháním se sklidí obsevy a prosevy. Nejkvalitnější přadný len se trhá v raně žluté zralosti. Pro kombinované užití (množení osiv přadného lnu) tj. středně kvalitní vlákno a kvalitní semeno se hodí zralost žlutá. Nejvyšší výnos a nejkvalitnější semeno získáme na konci žluté a na začátku plné zralosti. To je čas sklizně olejných lnů. Vlákno je však hrubé, nízké jakosti.

Zralosti:

zelená, všechny části rostliny zelené, nad 60% vody v rostlině, začínají žloutnout spodní listy, ve vláknu 0,5% ligninu, je jemné, ale nepevné,

raně žlutá, stonek i tobolky světle žluté, vody pod 60%, spodní listy opadávají, semeno na špičce hnědne, vlákno jemné, kvalitní, 1,5% ligninu,

žlutá, celá rostlina žlutá, 40% vody, listy zůstaly jen v horní části, semeno hnědé, vyzrálé, vlákno středně kvalitní, 1,6 – 2% ligninu,

plná, stonek žlutohnědý bez listů, tobolka hnědá a otevírá se ve špičce, semeno vybarvené, vlákno hrubé, drsné se 4% ligninu.

Tab. 8.2.5 - 3 : Vliv doby sklizně na výnos a jakost přadného lnu při přímé a dělené sklizni (Dipl. práce Marková, Šmídová 1995-1996 - upraveno)

Pozn.: *) 100% je výnos v raně žluté zralosti (opt. termín pro jakostní len) při přímé sklizni (nejčastější) a činí u stonku 5,49t, semene 0,86t.ha-1 a 18,7% u obsahu dlouhého vlákna ve stonku.

Sklizeň lnu

Přímá sklizeň - zatím nejčastější způsob. Stonek v raně žluté zralosti se lenokombajnem trhá, současně se vyčesávají výčesky (směs tobolek, semen, větví lnu a případných plevelů). Stonek se pokládá do řádků na rosení. Výčesky se dopravují do připojeného vleku a odváží

z pole. Podle vlhkosti bud  se nejdříve dosouší na roštové sušárně, nebo přímo mlátí. Stonek se v průběhu rosení 3 – 4 krát obrací.

Dělená sklizeň - len se trhá a s tobolkami se pokládá do řad na rosení (1. fáze). Za 5 dnů po vytrhání se len odsemeňuje a současně obrátí (2.fáze). V obracení se 2 – 3 krát pokračuje. Tak se získá kvalitní vlákno (raně žlutá zralost) i semeno, s hodnotami jako ve žluté zralosti. Odpadá defoliace. Druhá fáze sklizně - odsemeňování - je závislá na průběhu počasí, nebezpečí klíčení semen.

Rosení stonku

Vlákno lze ze stonku získat řadou způsobů. Bud  násilnou mechanickou (chemickou) cestou, kdy se „odře“ pazdeří z vlákna. Takový je např. pokusný sklizeč - oddřevňovač - ze SRN flaxprocessor. Výsledkem je hrubé, nekvalitní vlákno.

Nebo biologicky: máčením či rosením. Mikroorganismy rozkládají pektin A, který pojí svazky vláken s dřevovinou. Nemají poškozovat pektin B vnitřně pojící pravlákna do svazku vlákna. Vyjma Belgie, hlavní pěstitelé lnu (Francie, ČR, Rumunsko, ex SSSR) rosí. Rosení trvá 3 (optimálně) až 6 týdnů.

Při rosení len ztrácí na hmotnosti asi 25%. Živiny rozložené při rosení se však přes těla mikroorganismů vrací zpět do půdy.

Optimální podmínky pro rosení jsou shodné s růstem hub v lese:

slabší déšť po rozložení stonku na lniště, teploty 15 – 20oC a vzdušná vlhkost nad 80%, slabé oslunění a bez větru.

Lépe je stonek nedorosit, než jej znehodnotit přerosením!

Na rosení se podílí asi 150 druhů mikroorganismů ve 3 etapách:

Namnožení mikroorganismů. Rozruší se epidermis. Změní se barva stonku: zešednou - stříbrný lesk. To nastane podle počasí a defoliace za 3 – 10 dnů. Provést prvé obracení. Aby došlo ke stejnoměrnému rosení, je vhodné stonek (část rozmáčkly trhací pásy) rovnoměrně „promáčknout“ mezi dekortikačními válci lenokombajnu.

Pektinolytická etapa - rozklad pektinu A. Rozšíří se žádoucí houby z rodu Mucor, Rhizopus, Aureobasidium. Stonek hnědne. Provede se 2. obracení (v horní části vrstvy lnu lze již vlákno vytřít) a 3. obracení (i len na spodu vrstvy je z cca 80% urosen), jež lze nahradit čechráním vrstvy lnu. Poté, po proschnutí lnu často po 4. obracení na 15% vlhkosti (výjímečně v některé části max. 18%) se sbírá svinovacími lisy do obřích balíků.

Celulolytická etapa - rozklad pektinu B. Stonek přerosen, vlákno se trhá. Množí se patogenní houby, např. Trichothecium, Acremonium, Alternarium (čerň).

Sběr lnu a odvoz

Len se sbírá do obřích kruhových balíků upravenými svinovacími lisy. Nemá mít vlhkost vyšší než 15 %, vyjímečně menší části 15 – 18%. Jinak se v balíku přerosí - „zhnije“. Motouz musí být z přírodního materiálu. Balíky mají průměr do 1,8m a hmotnost 200 – 350kg. Nakládají se na manipulační vozy, které jsou schopny balíky ležící na poli nakládat pomoci nakládacích „vidlí“, přepravit na určené místo a tam komínovitě stohovat. Manipulačními vozy se balíky odváží z pole do vzdálenosti 5km. Pokud se vozí na větší vzdálenosti, používají se nakladače a auta s vlekem.

Len se dodává do tíren. Zde se zpracováním na oflakovacích turbínách získává třené dlouhé vlákno a třená koudel. To se po vochlování (urovnání – rozčesání) dále zpracovává v přádelnách (režná nit), tkalcovnách (režné plátno) a na bělidlech (bělené plátno). Zdobí se různými dekory. Vlákno se mísí i s umělými textiliemi do tkaných i netkaných textilií.

Ekonomika a nákup

Len je riziková plodina. Obvyklé hlavní intenzifikační vstupy do výroby (hnojení, fungicidy) u něj dobře nefungují. Pěstuje se v podhorských a horských oblastech. A právě nejrizikovější část technologie - rosení a sběr - probíhá v povětrnostně velmi proměnlivém období od konce srpna, do září až října.

Náklady (rok 2002) na 1ha činí asi 17tis. Kč, když se použijí odepsané stroje. Pokud se užívá nová technika, činí náklady na pěstování

asi 21tis.Kč/ha. Len přadný je podpořen dotací (v roce 2002 7tis.Kč/ha). Průměrné ceny roseného stonku jsou nejčastěji 3500 – 4500Kč/t. Spodní hranicí ceny, pod kterou již nemá smysl len pěstovat je 2250Kč/t.Cena je závislá na kvalitě roseného stonku lnu. Ekonomiku zlepšuje tržba za semeno (0,38 – 0,54t/ha) s cenou 8 až 9tis. za tunu. Hranici rentability ukazuje graf.

Nákup (viz cvičení z RV) se děje podle hmotnosti dodávky, vlhkosti a obsahu nečistot. Kvalita a obsah vlákna se určují podle výsledků výrobní zkoušky (zkušební zpracování 4 svinutých balíků), to je podle množství a jakosti dlouhého vlákna a koudele.

 

OKOPANINY9.1 Obecná charakteristika okopanin a jejich významOkopaniny jsou  polní plodiny poskytující produkty s nízkým obsahem sušiny (10 – 30%), což společně s jejich morfologickými a biologickými vlastnostmi ovlivňuje postupy pěstování, sklizně, posklizňové úpravy a skladování. Jsou to velmi produktivní plodiny, schopné poskytovat vyšší hospodářské výnosy než jiné plodiny. Většinou jsou producenty energeticky bohatých látek, které se jako zásobní látky ukládají ve zdužnatělých rostlinných orgánech (stoncích, oddencích, kořenech).

Význam je dán vysokými produkčními schopnostmi organických látek (cukry, škrob, inulín), které zabezpečují energetickou složku výživy lidí a krmení zvířat. Naproti tomu většina okopanin má nízký obsah bílkovin, avšak vysokou produkcí organické hmoty na hektar

poskytují značné množství stravitelných dusíkatých látek (např. cukrovka téměř tolik jako vojtěška, brambory více než ječmen atd.). Obsah vitamínů a minerálních látek je důležitý pro výživu lidí a krmení zvířat. Okopaniny se využívají pro přímou výživu (brambory) nebo se z nich průmyslově vyrábějí významné produkty (cukr, zušlechtěné výrobky z brambor, škrob, kávovinové náhražky, inulín aj.). V současné době jsou propracovávány postupy pro využití některých okopanin pro výrobu alternativních zdrojů energie (cukrovka - lihobenzinové směsi atd.). Dále se okopaniny používají ke krmení hospodářských zvířat; zkrmují se buď přímo, nebo se silážují, paří, popřípadě suší. V živočišné výrobě se zužitkovávají zbytky po jejich průmyslovém zpracování (zdrtky, řízky, melasa apod.). Okopaniny mají velký význam i v soustavě hospodaření na půdě.

9.2 Botanické zařazení a rozdělení okopaninOkopaniny patří do těchto čeledí :

merlíkovité řepa o (cukrovka, krmná a salátová) hvězdnicovité o topinambur čekankovité o čekanka mrkvovité o mrkev lilkovité o brambor brukvovité o tuřín, vodnice, krmná kapusta, krmný kedluben tykvovité o tykev velkoplodá, tykev obecná, meloun vodní a cukrový

Okopaniny můžeme dělit do skupin podle různých hledisek, například:

Podle způsobu rozmnožování na: o semenné - generativně množené (řepa, mrkev, krmná kapusta, krmný

kedluben, tykvovité atd.) o vegetativně množené (brambor, topinambur)

Podle užitkových částí pěstovaných druhů na: o bulevnaté (řepa, čekanka, mrkev, vodnice, krmná kapusta, krmný kedluben) o hlíznaté (brambor, topinambur) o tykvovité (tykev, meloun)

9.2.1 Pěstitelský význam a využití v ČRCukrovka je především pěstována jako technická plodina (surovina na výrobu cukru). V malé míře je využívána ke krmným účelům (bulvy, chrást a vedlejší produkty z cukrovaru - řízky a melasa). V poslední době jsou sledovány možnosti využít cukrovky také k výrobě lihu, respektive ETBE (etyl-terciál-butyl-eter) které jsou využitelné v možnosti využití cukrovky v malotonážní chemii, na výrobu krmných kvasnic atd. Produkce cukru v ČR je využívána především k přímé spotřebě a v potravinářském průmyslu. Celková spotřeba cukru v ČR je cca 400 – 450 tisíc tun, což představuje roční spotřebu na jednoho obyvatele kolem 39 – 40kg. Stávající potřebu cukru pro ČR lze zajistit na ploše 60 – 70tis. ha při cukernatosti 16% za předpokladu stabilizovaného hektarového výnosu na úrovni 42 až 45 tun z hektaru. Odbyt cukrovky vychází z dohody s cukrovarem. Vzájemné vztahy mezi pěstitelem a cukrovarem musí být jasně formulovány v uzavřené kupní smlouvě.

Cukr, ve většině zemí světa nejběžnější sladidlo, je v podstatě velmi čistá chemická sloučenina - sacharóza. Světová produkce cukru se pohybuje od 120 – 130mil. tun. Spotřeba je zpravidla o 2 až 3mil. tun nižší. Největšími producenty cukru jsou Indie, Brazílie, Kuba, Čína, USA, Německo, Francie atd. Poptávka po surovém i rafinovaném cukru je ve světě poměrně stabilní. Světová cena je ve své podstatě ale velmi variabilní a mimořádně závislá na světových zásobách obchodovatelného cukru. Světový trh s cukrem je trhem s přebytky. Výše zásob ve vztahu ke spotřebě je nejvýznamnějším faktorem ovlivňujícím světové tržní ceny. Zásoby cukru v poslední době stoupají, každoročně představují kolem 40 procent světové roční spotřeby. Zeměmi s nejvýraznějšími přebytky cukru jsou západoevropské státy, Čína a Indie. V Evropské unii je produkce cukru řízena výrobními kvótami.

Hlavním biologickým zdrojem na výrobu sacharózy je cukrová třtina a cukrovka. Obě tyto plodiny se střetávají v limitních oblastech jejich pěstování - subtropech. Chemicky není rozdíl mezi tzv. cukrem třtinovým a cukrem řepným, v obou případech jde o sacharózu.

Cukrová třtina poskytuje v průměru o 20 – 25% vyšší produkci cukru z jednotky plochy než cukrová řepa. Cukrová třtina roste za mnohem výhodnějších podmínek než naše řepa, dopadá na ni více slunečních paprsků a více vodních srážek, a proto se může v buňkách těchto obrovských, často i 3m převyšujících rostlin vytvořit mnohem více cukru než v řepě za normálních poměrů. U třtiny výnos cukru někdy převyšuje i 20 tun z hektaru. Podíl cukrovky na produkci cukru je v posledním desetiletí asi 35 až 37%. Největší plochy pěstování cukrovky jsou na Ukrajině, v Rusku, Číně, USA, Německu, Francii, Polsku, Turecku a v Itálii. Nejvyšší hektarové výnosy jsou především dosahovány v zemích, kde jsou největší plochy cukrovky pěstované pod závlahou. Výnosy bulev cukrovky kolem či přes 50 tun z jednoho hektaru dosahují v Řecku, Nizozemí, Švýcarsku, Francii, Libanonu, Chile, Japonsku, Rakousku, Belgii, Dánsku, Německu, Itálii atd.

9.3 Cukrovka (Beta vulgaris ssp. esculenta var. altissima)9.3.1 Biologie, růst a vývoj a požadavky na prostředíŘepa je rostlina hospodářsky dvouletá. V prvním roce vegetace tvoří bulvu a listovou růžici. V prvním roce vegetace řepy jsou listy sestaveny v listové růžici na hlavě bulvy. Po vzejití vyrostou vstřícně postavené děložní lístky, které později odpadnou. Listy cukrovky mají silné řapíky, velmi zvlněnou čepel.

Ve druhém roce vegetace z osy srdéčka vyrůstá hlavní lodyha a z pupenů v úžlabí vedlejší lodyhy a na nich generativní orgány. Květ vytváří ve druhém roce vegetace, je cizosprašná, s obojakými květy, po 2 – 5 kvítcích pohromadě a tak vytvářejí klubíčko. Klubíčko je souborem nepravých plodů (kulovitých nažek), uzavřených ve ztvrdlém zaschlém okvětí. U

odrůd s jednoklíčkovými klubíčky jsou květy oddělené a klubíčko má mírně zploštělý tvar, je čočkovitého tvaru. Semínko řepy je 1 až 2mm velké, hnědé barvy, ploché.

Bulva cukrovky je část rostliny bez listů (někdy se používá termín kořen) a tvoří ji:

 hlava bulvy (epikotyl) - horní část bulvy, ze které vyrůstá růžice listů, hranici tvoří nejnižší věnec listových pupenů;

 krk bulvy (hypokotyl) - část bulvy mezi hlavou a vlastním kořenem, která nenese listy ani kořeny;

 vlastní kořen (radix) - spodní a největší část bulvy, ze které vyrůstají postranní kořínky, zejména v tzv. kořenové rýze.

Bulva je utvářena podle variet a typů odrůd. Tvar bulvy je vřetenovitý, protáhlý, má podobu kužele, jehož vrchní část a boky jsou ztlustlé. Délka a tvar vlastního kořene rozhodují o kvalitě mechanizované sklizně.

Z technologického hlediska rozdělujeme látky obsažené ve sklizených bulvách cukrovky na dřeň a řepnou šťávu. Řepnou dření se rozumí souhrn ve vodě nerozpustných látek. Zbytek tvoří řepná šťáva, tj. voda a v ní rozpuštěné látky. Řepná bulva obsahuje asi 76% vody a 24% sušiny. Zpracováním cukrovky v cukrovaru získáme v průměru 12,5% bílého cukru, 5,5% sušených řízků a 4,5% melasy. Pro hodnocení

technologické jakosti cukrovky je nejdůležitější obsah sacharózy a melasotvorných látek. Sacharóza, běžně nazývaná cukr, dosahuje v cukrovce koncentrace v rozmezí 15 – 18%, maximálně 20 – 22%.

Požadavky na prostředí

Kvalitní řepařská půda má mít optimální strukturu a pórovitost, nízkou objemovou hmotnost (pod 1,45g.cm-3) a nízký penetrační odpor půdy (max. 3,5MPa), příznivý vzdušný a vodní režim, neutrální až slabě alkalickou reakci s hodnotami pH 6,8 až 7,3; obsah kvalitního humusu nejlépe nad 2,5%. Těmto požadavkům odpovídají podmínky řepařské výrobní oblasti. Z bonitačních produkčních parametrů pro cukrovku vyjádřených výnosem bulev a utříděných podle hlavních půdně klimatických jednotek (HPJ) vyplývá, že nejvyšších výnosů se dosahuje v klimaregionech T3 (teplý, mírně vlhký) a T2 (teplý, mírně suchý), na půdních typech hnědozem (HM), černozem (ČM), illimerizovaná půda (luvizem) (IP) a nivní půda (fluvizem) (NP).

Za novou verzi rajonizace můžeme považovat vhodné využití tzv. bonitovaných půdně ekologických jednotek (BPEJ), které poskytují mj. podrobnější informace o klimatických, půdních a reliéfových podmínkách území. Pro pěstování cukrovky vyhovuje v ČR 176 BPEJ. Podle nich si může každý pěstitel posoudit vhodnost jednotlivých pozemků pro pěstování cukrovky ve svém podniku (vysoké bodové ohodnocení představuje nejvhodnější půdy pro tuto plodinu). Pěstitel může na mapách BPEJ podle kódu příslušné parcely určit vhodnost podmínek k pěstování cukrovky.

Tab. 9.3.1 - 1 : Základní požadavky cukrovky na prostředí

 9.3.2 Základy tvorby výnosuVe srovnání s jinými plodinami se řepa nevyznačuje autoregulační, ale pouze kompenzační schopností, vlivem které průměrná hmotnost rostliny odpovídá v určitém rozsahu ploše půdy, jíž má rostlina v průběhu růstu k dispozici. Výnos cukru z jednoho hektaru je dán počtem bulev, jejich průměrnou hmotností a cukernatostí, nebo-li průměrným obsahem cukru v bulvě. Produkční proces - tvorbu výnosu cukrovky - omezuje především kvalita (organizace) porostu. Předně je to počet rostlin v porostu, jeho přehuštění a mezerovitost. Druhou limitující složkou je délka produkčního procesu (délka vegetace) a rychlost fotosyntézy. V neposlední řadě může výsledky ovlivňovat či limitovat distribuce biomasy a především ukládání cukru do bulvy. Výsledná struktura porostu je odvislá od zvolené vzdálenosti výsevu semen v řádku (18 – 21cm), dosažené vzešlosti porostu (70 – 85%) a zvolené šířky řádků (45cm).

Za mezery považujeme části neobsazených úseků řádku zpravidla více jak dvojnásobek výsevní vzdálenosti (jednoduše řečeno to co je přes 40cm). Mezerovitost je procentický podíl mezer na celkové délce řádku. Shluky představují příliš blízko rostoucí řepy, tj. ve vzdálenosti menší než 16cm - přehuštění porostu.

Za optimální lze považovat v době sklizně porost s 85 000 až 100 000 řepami, s mezerovitostí do 5% a shluky rostlin do 2 – 3%.

Tab. 9.3.2 - 1 : Vlastní výnosové prvky cukrovky lze charakterizovat takto:

Tab. 9.3.2 - 2 : Průměrné produkční ukazatele cukrovky v ČR:

9.3.3 Základy technologie pěstování, sklizně a posklizňové úpravy

Zařazení do osevního postupu, výživa, hnojení, výběr odrůdy a osivo

Nejvhodnější předplodinou pro cukrovku jsou ozimé obilniny, nejčastěji ozimá pšenice. Cukrovce se nedaří po kukuřici a vojtěšce. Běžně, bez výrazných fytosanitárních opatření, by se neměla cukrovka pěstovat po sobě dříve než za 4 až 5 let.

V sortimentu povolených odrůd jsou zastoupeny geneticky jednoklíčkové odrůdy výnosové, normální a cukernaté. Seznam povolených odrůd poskytuje pěstiteli poměrně rozsáhlý výběr odrůd. V sušších oblastech je vhodnější pěstovat cukernaté odrůdy, které jsou méně citlivé na přísušek, ve vlhčích normální až výnosové. Cukernaté odrůdy se také doporučují pro ranější sklizeň. Při volbě osiva vycházíme ze zvolené technologie pěstování cukrovky. V současné době se v praxi zvyšuje podíl odrůd cukernatých. Potřebné osivo vybrané odrůdy, kvality a výrobce, charakterizované zejména požadovanou klíčivostí, kalibrací, použitým mořením atd., si pěstitelé objednávají většinou u příslušných cukrovarů. Osivo je nejčastěji dodáváno obalované ve výsevních jednotkách (100 000 klubíček). Osivo je mořené proti chorobám a škůdcům vzcházející cukrovky přípravky podle přání zákazníka. O klíčivosti nad 75%, respektive 90%, čistotě přes 98%. V požadovaném velikostním třídění (kalibraci) 3,75 – 4,75mm, či 3,5 – 4,75mm.

Organické hnojení je nezbytnou součástí systému hnojení cukrovky. Nejvhodnější hnojiva jsou chlévský hnůj a kompost. Dávka chlévského hnoje je kolem 40 tun na hektar. Důležitější než dávka je vždy termín zaorání (optimální je v září). Kejda se slámou je vhodná, pokud je rovnoměrně aplikována ve stejných termínech jako hnůj. V poslední době je více využíváno i zeleného hnojení. Výše dávek živin k cukrovce má vycházet z  půdy (metodou EUF, KVK či KÚP), z operativního stanovení jarní zásoby dusíku v půdě a

z rozborů rostlin. Dávku dusíku na jaře lze stanovit paušálně dle tabulek (80 až 120kgN/ha) nebo podle zásoby nitrátového dusíku v půdě. Průměrná základní dávka fosforu (v P2O5) je asi 60kg na hektar a draslíku (v K2O) 100kg na hektar.

Cukrovka je velmi citlivá na přehnojení dusíkem, které vede k poklesu cukernatosti v některých případech i k poklesu výnosu. Nedostatek dusíku u cukrovky je provázen určitým zesvětlením listů, listy jsou malé, s tenkými řapíky, vnější listy rychle stárnou. Nadbytek dusíku charakterizuje temně zelená barva listů a velké zvlnění čepelí.

Tab. 9.3.3 - 1 : Rámcové stanovení základní dávky dusíku v kg.ha-1

Tab. 9.3.3 - 2 : Přehled hlavních hnojařských zásahů a jejich zajištění

Hnojení před setím je spojeno s možností poškození vzcházejících rostlin cukrovky amonným dusíkem a s hlubokými kolejemi komplikujícími předseťovou přípravu půdy a následně vzcházivost porostu a jeho kompletnost. Proto je vhodné omezit dávky amonného a amidického dusíku před setím. Vhodné je využít leteckého hnojení a ranních přímrazků pro pozemní aplikaci, při nižší prognózované dávce hnojit ledky až po zasetí nebo těsně po vzejití. V případě potřeby, cukrovku přihnojovat v co nejranějším termínu výhradně ledkovými hnojivy. Potřebu dohnojení dusíkem je možno prokázat rozbory rostlin. Celkový přehled hlavních hnojařských zásahů je uveden v tabulce. Z dlouhodobě působících zásahů je nutno zdůraznit vápnění a význam některých mikroelementů, zejména bóru.

Příprava půdy a založení porostu

Nejjistější výsledky u cukrovky poskytuje klasický systém „tří oreb“ (podmítka ihned po sklizni předplodiny, organické hnojení a střední orba v srpnu až září a hluboká orba v říjnu). Snížit počet oreb lze při dodržení termínu zaorávky organických hnojiv. Poslední orba má být ukončena do poloviny či konce října. Hloubka střední orby, kterou se doporučuje zaorat chlévský hnůj a část minerálních hnojiv, je 18 – 20cm. Hluboká orba má být 24 až 30cm. Dalším možným prvkem v podzimním zpracování půdy je na některých půdách kypření (podrývání či dlátování) do hloubky 40 – 45cm. Snížení počtu pracovních operací v jarní předseťové přípravě a zvýšení polní vzcházivosti zajišťuje hrubé urovnání povrchu brázd na podzim při nebo po poslední orbě. V současné době je nejběžnější zaorání slámy s hnojem či kejdou střední orbou ihned po sklizni předplodiny a s následnou říjnovou hlubokou orbu.

Rané jarní vláčení má za cíl otevřít povrch půdy, přispět k rychlejšímu proschnutí a prohřátí vrchní vrstvy půdy (v některých případech i dorovnat povrch půdy). Mezidobí mezi raným vláčením a vlastní předseťovou přípravou můžeme využít k nezbytné aplikaci herbicidů nebo ke hnojení průmyslovými hnojivy. Samotné kypření před setím by mělo být v jedné pracovní operaci a hloubka odpovídat hloubce setí. Za optimální považujeme hloubku 3 – 4cm. Za nejvhodnější stroj pro vlastní předseťové kypření je mělce pracující kombinátor (radličkových bran a prutových válců), kompaktory atd.

V poslední době se zkouší i jiné technologie pěstování cukrovky. Jednou z nich je jarní výsev cukrovky do koncem léta založeného porostu mulčovací rostliny. Ověřují se možnosti

pěstování cukrovky s vynecháním orby a založením porostu do na jaře mělce zpracované půdy.

Porosty cukrovky jsou zakládány přesným výsevem osiva na konečnou vzdálenost (technologie bez ruční práce). Tento způsob zakládání porostů vyžaduje kvalitní pozemky s velmi dobrou přípravou půdy. Organizace porostu cukrovky je dána především vzdáleností výsevu v řádku, meziřádkovou vzdáleností 45cm (50cm) a vzešlostí porostu. Volba výsevní vzdálenosti je jedním z nejnáročnějších rozhodnutí pěstitele cukrovky. Při jejím stanovení vycházíme z kvality osiva (klíčivosti přes 90%), připravenosti pozemku na výsev, z pravděpodobné vzešlosti porostu (75 – 85%) a předpokládaného rozsahu ruční práce (dojednocení – už se ve velkovýrobě neuplatňuje). V současné době se cukrovka vysévá na konečnou vzdálenost 18 až 21cm, což představuje výsevek na jeden hektar 1,24 až 1,06 výsevních jednotek (VJ = 100 000 semen).

Hlavním měřítkem pro začátek setí je dobrá zpracovatelnost půdy. Doba možného osevu v našich podmínkách je od 15. března do 10. dubna. Teplota půdy musí v době výsevu dosahovat v hloubce setí minimálně 5oC. Hloubka výsevu u cukrovky je 25 – 30mm. Pro setí cukrovky používáme přesné secí stroje (s principem výsevu mechanickým i pneumatickým). Nejvhodnější jsou pneumatické stroje pracující na principu podtlaku, neboť vysévají všechny kalibrace a úpravy osiva. Nejdůležitější podmínkou tvorby výnosu cukrovky je rovnoměrné obsazení řepného pole rostlinami bez mezer a shluků.

Zásahy během vegetace

V období vzcházení porostu cukrovky sledujeme výskyt škůdců a chorob (zejména dřepčíků, maločlence čárkovitého a spály řepné) a vybíráme vhodné mechanické ošetření porostu, kterým ničíme tvořící se půdní škraloup. Porost řepy plečkujeme (v posledních letech dost omezeně), když to stav porostu nebo půdy vyžaduje (zaplevelený meziřádek, vytvořený půdní škraloup atd.). Pečlivě sledujeme výskyt plevelů a volíme vhodné odplevelovací zásahy (agrotechnické a chemické).

V poslední době k významným škodlivým činitelům v cukrovce patří  jednoletá plevelná řepa. Pro likvidaci plevelné řepy musí být uplatňován celý systém opatření. Základem ochrany proti jednoleté plevelné řepě je systém preventivních kontrol osiva uváděného do oběhu. Pěstitel musí ve vlastním zájmu (proto, aby se dlouhodobě nepřipravil o možnost pěstovat cukrovku) plevelné řepy v porostu ničit včas, aby se nevysemenily.

Tab. 9.3.3 - 3 : Pokles výnosu cukru u cukrovky vlivem mezerovitosti a zpoždění výsevu (podle MINXE 1985)

Z agrotechnických opatření je to především mělké zpracování půdy, aby se semena po dozrání a vypadnutí na půdu nedostala do celého orničního profilu, ale zůstala při povrchu a byla kdykoli vyprovokována za příznivých podmínek ke vzcházení. Při osevu následných plodin je pak možno řepu likvidovat mechanicky nebo chemicky. V prostoru meziřádku ničíme vzcházející rostliny plevelné řepy plečkováním. Jediným relativně spolehlivým a dostatečně účinným způsobem boje proti plevelné řepě je ruční odstranění rostlin nebo spolehlivě pracující knotovou plečkou. Rozlišení plevelné řepy od vyběhlic a vykvetlic kulturních řep je obtížné, proto je nezbytné z porostu technické cukrovky odstranit i je. V poslední době se ověřují mechanické sežínače plevelných řep a vyběhlic. Novou perspektivu v likvidaci plevelných řep v porostu cukrovky pomocí herbicidu Roundup skýtají ověřovaná zařízení na bázi rotujících válců trvale smáčených roztokem herbicidu.

Základem v boji proti plevelům v cukrovce zůstává využití vhodných agrotechnických opatření (podmítka, časné vláčení, plečkování atd.). Chemické hubení plevelů je v poslední době nejsložitější problematikou v systému pěstování cukrovky. Některé plevele (pýr plazivý atd.) je třeba hubit již na podzim. Lze využít předseťového ošetření (preemergentní aplikace) půdními herbicidy, např. Burex, Pyramin a další kombinace. Těžiště chemické ochrany proti plevelům je v dělené postemergentní aplikaci herbicidů (především jejich směsí), nejčastěji opakovaně ve dvou až třech termínech podle růstové fáze plevelů (Betanal program). Pozdní zaplevelení omezujeme aplikací půdních herbicidů těsně před zapojením porostu po posledním plečkování (např. Burex).

Hlavní zásady aplikace herbicidů

Termín ošetření se řídí růstovou etapou plevelů, první postemergentní aplikaci herbicidů začínáme, když většina plevelů přerůstá z děložních lístků do pravých listů.

Maximální možná dávka herbicidů se řídí růstovou fází cukrovky a jejím fyziologickým stavem.

Dodržet výrobcem udávaný postup přípravy postřikové kapaliny. Aplikace musí být za takových teplot vzduchu, kdy nedojde k poškození cukrovky,

nejlépe po 17. hod. Druhá postemergentní aplikace herbicidů následuje za 7 – 15 dnů po prvním postřiku a

třetí za 4 až 15 dnů. Při aplikaci herbicidů porost neplečkovat 5 dnů před a 2 dny po postřiku. Při použití

graminicidů proti pýru neplečkovat 21 dnů. U poškozených či  jinak citlivých rostlin je vhodné ověřit snášenlivost rostlin cukrové

řepy k listovým herbicidům a jejich kombinacím.

Nejdůležitější choroby a škůdci

Vzcházející řepa je napadána maločlencem čárkovitým (vykusuje dírky na klíčcích a dělohách, na hypokotylu a kořínku vykusuje jamky, rostlinka se pak často zlomí a uhyne), larvami kovaříků (překusují kořínky a vyžírají tvořící se bulvy) a spálou řepy (zaškrcování kořene). Proti nim je vzcházející osivo částečně chráněno mořením. Mladou cukrovku napadají dřepčíci (vyžírají drobné otvory v listech, spodní pokožka přitom zůstává neporušena), květilka řepná (vyžírá parenchymatická pletiva v listech, čímž vznikají úzké chodbičky, později plošné miny). Během celé vegetace je řepa napadána mšicemi (sají na listech), následně jimi přenášenou žloutenkou řepy a mírným žloutnutím řepy, háďátkem řepným (napadené řepy mají celerovitou bulvu s velkým množstvím drobných kořínků), plísní řepnou (šedofialové mycelium na čepelích srdéčkových listů), skvrnatičkou řepnou (na vnějších listech tvoří 2 – 4mm velké šedohnědé skvrny červenofialově lemované), padlím řepným (bělavě moučnaté povlaky na obou stranách listů, především vnějších, listy žloutnou a odumírají). V poslední době je zvýšená pozornost řepařů věnována rizomanii. Projevuje se zmnožením vedlejších kořenů, hnědnutím cévních svazků, na listech se objevují žlutavé skvrny od žilek, listy vadnou.

V posledních letech se při pěstování cukrovky využívají fyziologicky aktivní látky. Hlavní pozornost je zaměřena na zlepšení biologické hodnoty osiva, regulace růstu a vývoje v průběhu vegetace s cílem zvýšit výnos a cukernatost. Snadněji lze těmito látkami ovlivnit ukazatele množství než jakosti sklizně. V současné době je registrován regulátor růstu Atonik a Rastim 30 DKV. Cukrovka se ošetřuje Atonikem v dávce 0,6l na hektar. Povolené přípravky se aplikují po vytvoření potřebné listové plochy, zpravidla od 3 – 6 listů do fáze zapojení rostlin v řádku. Lze je použít opakovaně, ve směsi s pesticidy i vybranými kapalnými hnojivy.

Sklizeň, sklizňová zralost, doba a způsob sklizně

Cukrovku začínáme zpravidla sklízet koncem září, resp. v první dekádě října, kdy je předpoklad vysoké technologické jakosti bulev, a ukončena by měla být do 15. listopadu. Za technologickou zralost považujeme takový stav, kdy cukrovka je vhodná ke zpracování a poměr cukrů k ecukrům je nejvýhodnější. Chrást řepy žloutne, rozklesává se.

Cukrovku sklízíme mechanizovaně, nejprve porost rozměříme na jednotlivé záhony. Bulvy jsou nejprve ořezány, následně vyorány z půdy, čištěny a ukládány do dopravního prostředku nebo do zásobníku. Sklízíme 1 až 6-řádkovými sklízeči jednofázově (ořezání a vyorání bulev včetně jejich naložení), dvoufázově (dva stroje - ořezání, vyorání a naložení) či třífázově (I. ořezání, II. vyorání a III. sbírání a nakládání bulev). Využíváme různých sklízečů firem Agrostroj Jičín, Kleine, Stoll, Tim. Juko, Moreau, Herriau, Holmer, Gilles, Barigelli, Ropa, Becker, Matrot atd. Současné sklízeče většinou vycházejí z předpokladu, že sklízený chrást bude určen k likvidaci rozmetáním po poli a jeho následným zaoráním. Sklizeň je u jednořádkových a dvouřádkových sklízečů výhradně založena na ukládání vyoraných a očištěných bulev do zásobníků, který je součástí sklízeče. V poslední době převládají šestiřádkové sklízeče se zásobníkem bulev. U některých je využívána tzv. dvoufázová posunutá sklizeň, založená na řádkování vyoraných bulev v jedné fázi a jejich následným sběrem. Z hlediska technologie sklizně lze očekávat, že se i nadále bude prosazovat jednofázová technologie s minimalizací přejezdů po poli. Bude proto převažovat zásobníkový systém.

Celkové sklizňové ztráty by neměly přesáhnout 5 – 10%. Ztráty při sklizni cukrovky vznikají špatným ořezáním, propadnutím bulev a jejich nevyoráním. Pro jejich omezení je nezbytné sklízeč seřídit, především správně nastavit výšku sřezu a dbát na minimální

poškození bulev.

Cukrovku přechodně skladujeme na přícestných skládkách (na okraji pole, vhodnější je zpevněné složiště) nebo ji odvážíme na přejímací místo cukrovaru. Řepu vršíme příjmovým složištěm (například čistícím zařízením) nebo hydraulickým nakladačem. Výška hromad bývá v rozmezí 3 až 4 metry podle možnosti vršících strojů. V poslední době se bulvy před odvozem do cukrovaru nebo dlouhodobějším skladováním čistí pomocí čistících nakladačů (překlepávače).

Skladovací ztráty po sklizni a před jejím zpracováním v cukrovaru můžeme snížit využitím fyzikálních i chemických prostředků. Nejčastěji se při skladování cukrovky uplatňuje přirozené a umělé větrání. Účinek větrání spočívá v ochlazování vnitřního prostředí hromad, čímž se snižuje intenzita dýchání. Zvláště důležité je v prvních 3 až 5 dnech po sklizni, kdy řepa vykazuje maximální intenzitu dýchání. Lze využít pasivní větrání pomocí větracích kanálů a komínů nebo aktivní s nuceným oběhem vzduchu (zabudovat ventilátory). Účinek větrání snižuje podíl příměsí a nečistot na bulvách. Přirozené větrání řepy snižuje ztráty cukru o 20 až 30%. Při aktivním větrání jsou sníženy ztráty cukru o 45 až 80%. Běžné skladovací ztráty cukrovky jsou asi: cukernatost se denně sníží o 0,035%, ztráty na hmotnosti bulev 0,083% a průměrná denní ztráta cukru 0,191%. Při skladování cukrovky můžeme používat i chemické prostředky. Nejvyšší účinek a pozitivní požadované vlastnosti mají při jemném a rovnoměrném postřiku Fundazol 50 WP, suspenzní fungicidní přípravek obsahující 50% benomylu, vápenné mléko, dezinfekční prostředek s antisolárními vlastnostmi nebo kombinace vápenného mléka a chlórového vápna.

K nakládání bulev při jejich odvozu do cukrovaru jsou nejvhodnější jednoúčelové samojízdné nakladače (např. Kleine RL 210), protože pracují velmi šetrně a nepoškozují bulvy. Navíc tyto nakladače bulvy během cesty na korbu dopravního prostředku čistí. Prakticky poslední možností pěstitele jak ovlivnit kvalitu bulev před dodávkou do cukrovarů v rámci posklizňové úpravy sklizených bulev se týká snížení obsahu zeminy a příměsí v bulvách skladovaných na hromadách za použití čistících nakladačů (překlepávače). Tato skutečnost nabývá na významu zvláště za nepříznivých podmínek, kdy obsah zeminy může činit 30 – 70%. Snížením obsahu zeminy ve sklizených bulvách se snižují náklady na přepravu a odvoz ornice z pole. Použití strojů pro dodatečné odloučení minerálních příměsí je opodstatněné v případech, kdy čištění provádíme v časovém odstupu nejméně 7 dní, nejlépe však 14 dní, od termínu sklizně (vyorání bulev). Po 14 dnech skladování na polní skládce lze použitím čistícího nakladače odloučit 50 – 75% zeminy.

9.3.4 Kvalita produkce, její odbyt a zpeněženíV užším slova smyslu je kvalita cukrovky dána technologickou jakostí bulev. Je vyjadřována zpravidla cukernatostí, výtěžností bílého cukru, zůstatkem cukru v melase a výrobností. Jde o komplex biologických, chemických, fyzikálně-chemických a mechanických vlastností řepné bulvy, které rozhodují o jejím rentabilním a vhodném skladování a továrním zpracování při dosažení vysoké výtěžnosti bílého rafinovaného cukru (rafinády).

Vysokou technologickou jakost má zpravidla bulva zdravá, nezavadlá, nenamrzlá, zbavená listové růžice hladkým, rovným nebo kuželovým řezem. Bulva s hladkým, čistý, nepoškozeným, nescvrklým povrchem, odolná proti alteraci, schopná udržovat turgor i při skladování, bez zbytků chrástu, zelených pupenů a příměsí působících hnití. Kořenová rýha má být mělká.

Nejznámějším a dominujícím kritériem technologické jakosti cukrovky je cukernatost - polarizace (P) je v procentech vyjádřený obsah sacharózy v bulvě cukrovky. Průměrné hodnoty dosahují 16 – 19%.

K dalším jakostním kritériím patří:

Rozpustný popel (Pp) - vyjadřuje obsah rozpustných popelovin v řepné bulvě, stanoví se konduktometricky. V některých laboratořích cukrovarů stanovují v současné době již obsah sodíku a draslíku. Obsah prvku se přepočítá na 100g řepné kaše a uvádí se v milimolech.

Alfa-aminodusík (škodlivý dusík - alfaN) - jedná se o dusík aminokyselin, ke kterému se přičítá polovina amidického dusíku obsaženého v cukrovce. Obsah alfa - aminodusíku se uvádí v milimolech na 100g vzorku.

Ze zjištěných hodnot se dopočítávají další ukazatelé jakosti bulev cukrovky a předpokládaná produkce cukru.

Výnos polarizačního cukru (PC v t.ha-1)

Výnos bílého cukru v t.ha-1 (B v t.ha-1 dle mezinárodního řepařského ústavu - IIRB či dle Reinefelda)

P cukernatost neboli polarizace v %c(Na) koncentrace sodíku v mmol/100g řepyc(K) koncentrace draslíku v mmol/100g řepyc( koncentrace alfa-aminodusíku v mmol/100g řepy

Cukrovka je tržní technickou plodinou, jejímž odběratelem je cukrovar, nejčastěji ten, v jehož rajónu je pěstována. Rozsah pěstování vychází ze smluvně zajištěného množství daného plochou či množstvím cukru nebo sklizených bulev. Smluvní ujednání vychází z nařízení vlády o regulaci trhu s cukrem. Státním intervenčním fondem je cukrovaru přidělena kvóta na každoroční produkci cukru, který si v dlouhodobé smlouvě s pěstitelem zajistí potřebné množství bulev cukrovky. Konkrétní podmínky při nákupu cukrovky sjednává cukrovar s pěstiteli v kupní smlouvě. Základem pro úpravu smluvních vztahů při nákupu cukrovky je

obchodní zákoník, rámcové podmínky pro pěstování a dodávku cukrovky dané dohodami svazu pěstitelů s cukrovarnickým spolkem či cukrovarem.

Orientačně je možno uvést že, dodávaná cukrovka má být zdravá, způsobilá k průmyslovému zpracování, s obsahem cukru nejméně 14%, bulvy mají být větší než 100 gramů, s očekávaným zůstatkem cukru v melase nejvýše 3% hmotnosti řepy. Řepa by měla být správně seříznutá podle dohody ve smlouvě. Normálně seříznutá řepa je bulva cukrovky zbavená listové růžice a části hlavy hladkým řezem na úrovni nejníže nasazeného řapíku.

Časově probíhá sklizeň a nákup cukrovky podle sjednaného harmonogramu dodávek. Cukrovka se vykupuje a proplácí podle čisté hmotnosti a cukernatosti. Čistá hmotnost a kvalita jednotlivých dodávek cukrovky se stanovuje na složišti cukrovaru, cukernatost a případně další technologické znaky v laboratoři cukrovaru. Čistá hmotnost dodávky a cukernatost bulev se stanovuje podle smluvně dohodnutého způsobu přejímky cukrovky cukrovarem.

Nákupní cena dodávané cukrovky je sjednávána v kupní smlouvě dohodou za 1 tunu čisté hmotnosti cukrovky při základní cukernatosti 16%. Odvozuje se z ceny prodávaného cukru výpočtem z předem dohodnutého vzorce (53% podíl pěstitele z ceny prodaného cukru obsaženého v bulvě). Při dodávce bulev s vyšší nebo nižší cukernatostí se zpravidla přepočítá čistá hmotnost dodávky (nebo je srážka či příplatek za každou 0,1 procenta cukernatosti). Dále je možno v souladu se smlouvou cenu upravit za některé další jakostní ukazatele (při překročení některých základních podmínek). Každoročně je MF ČR stanovena minimální cena cukrovky nakupované od pěstitelů (pro rok 2001/2002 byla 978Kč za tunu) a minimální cena jedné tuny volně ložené rafinády prodávané cukrovarem velkoodběratelům (pro rok 2001/2002 byla 16 500Kč).

Náklady na přepravu cukrovky do cukrovaru a související úkony (nakládání, vršení, někdy i předčištění) hradí zpravidla cukrovar. Pěstitelům cukrovky je poskytována záloha z nákupní ceny při dodávce cukrovky a později doplatky podle dosažené tržní ceny cukru. Součástí vyúčtování dodávky je i vyúčtování případné zpětné dodávky řízků, melasy, cukru a saturačních kalů za podmínek stanovených ve smlouvě o dodávce. Dále vyúčtování cukrovarem poskytnutých úvěrů a nákladů za další služby.

9.4 Ostatní bulevnaté okopaninyČEKANKA (Cichorium intybus L. ssp. radicosum Schicht)

Čekanka je využívána v průmyslu kávovin pro svou barvící schopnost, značný obsah inulínu a příjemnou nahořklou chuť. Polysacharid inulín se při pražení mění na karamel. Z obsažených tuků, pryskyřic a oleje vznikají látky, které podmiňují specifické chuťové

vlastnosti pražené čekanky. Pro tuzemskou roční spotřebu je třeba v ČR vyprodukovat asi 800 tun sušené čekanky, což představuje asi produkci 3200 tun kořenů. Čekanka je ve světě využívána k výrobě inulínu, který je vhodným sladidlem pro diabetiky. Vyrábí se i řada dalších nízkoenergetických výrobků pro potravinářství.

Čekanka je skromnější v nárocích na vláhu a snáší dobře sušší polohy a počasí. Nejlepší jsou oblasti s 500 – 600mm srážek ročně a průměrnou roční teplotou vzduchu 8 – 9oC. Půdy vyžaduje neutrální až mírně alkalické reakce. Pro pěstování, hnojení a zpracování půdy k čekance platí stejné zásady jako pro cukrovku. Obalované osivo se vysévá přesnými secími stroji na vzdálenost v řádku 100 – 200mm a meziřádkovou vzdáleností 45cm. Během vegetace se porost plečkuje, přihnojuje a ošetřuje proti plevelů, chorobám a škůdcům.

Čekanka se sklízí koncem října a začátkem listopadu. Zralost porostu se projevuje zbarvením starších listů do žluta s červeným okrajem. Sklízíme ji upravenými sklízeči cukrovky. Čekankové kořeny k průmyslovému zpracování mají být zdravé, vyzrálé, nezavadlé, nenamrzlé, zbavené nečistot, dobře seříznuté, tuhé, mechanicky nepoškozené s typickou vůní a mléčnou šťávou, která z kořenů prýští při jejich poranění. Dosahují výnosů okolo 30 tun bulev z 1ha. Kořeny musí obsahovat nejméně 14% inulínu. Technologickou hodnotu čekanky charakterizuje tzv. fruktózová hodnota a obsah inulínu.

KRMNÁ ŘEPA (Beta vulgaris, ssp. esculenta, var. crassa)

Krmná řepa je především využívána ke krmení hospodářských zvířat. Pěstitelské technologie dovolují pěstovat krmnou řepu jak u drobných pěstitelů s větším podílem ruční práce, tak u velkopěstitelů při využití dostupných mechanizačních prostředků a technologií "bez ruční práce", které při správném použití minimalizují náklady na produkci. Plocha pěstování krmné řepy se pohybuje mezi 4 až 6tis. ha.

Krmná řepa má široký areál pěstování. Její plasticita je především dána velmi širokou odrůdovou skladbou. Objemové odrůdy (Hako, Bučanský žlutý válec, Gaia, Lenka, Peramono aj.) vyžadují více srážek, nejlépe nad 600 mm ročně (i více), snášejí však mělčí, lehčí půdy, případně s kyselejší půdní reakcí (pH 5,5 - 6,5), převážně se pěstují v bramborářském či horském výrobním typu. Obsahovým odrůdám - polocukrovkám (Terka, Media, Simila atd.) vyhovují hlubší hlinité až jílovité půdy s neutrální reakcí. Odrůdy přechodného - kompromisního typu (Kostelecká Barres, Dorka atd.) jsou dosti universální, nelze je ovšem pěstovat na mělkých půdách nebo půdách extrémně těžkých. Při volbě odrůdy především vycházíme z půdních a klimatických podmínek, předpokládané technologie sklizně. K výsevu používáme kalibrované osivo obalované či neobalované, popřípadě inkrustované nebo jen mořené. Dále lze použít osivo víceklíčkové mechanicky upravené, s minimální klíčivostí 70%.

Technologie pěstování krmné řepy vychází z obdobných principů, pravidel a pěstitelských opatření využívaných při pěstování cukrovky. Správně ořezané bulvy při sklizni jsou nepoškozené, s hlavou bez řapíků nebo mají část řapíků o délce maximálně 6 – 8cm.

Při správném uložení a větrání nepůsobí tyto části řapíků ve skládce výrazné potíže, zatím co hrubě poškozené bulvy jsou napadány hnilobami. Na sklizeň využíváme sklízečů cukrovky s rotačním (cepovým) ústrojím kterému je nezbytné věnovat zvýšenou pozornost při nastavení

výšky osekání chrástu tak, aby rotační ústrojí odstranilo listy a nepoškodilo bulvu (s ponecháním části řapíků). Vlastní ořezávač hlav bulev je odstraněn (případně zvednut), protože sřez bulev není nutný. Vyorávací ústrojí pracuje u většiny sklízečů na vibračním principu, proto poškození bulev je menší. Výnosy bulev se pohybují v závislosti na podmínkách pěstování a odrůdě od 50 do 110 tun z 1ha. Uskladnění má přímou návaznost na sklizeň a na využití řepy v krmných dávkách. Nejvhodnější způsob skladování je takový, který umožňuje zkrmování během celého zimního období a řepa při manipulaci před zkrmováním nenamrzne. Maximální doba skladování je 8 měsíců, nejkratší skladovatelnost má krmná cukrovka, nejdelší objemové typy krmné řepy. Snížené nároky na ruční práci má uložení ve větraných krechtech, v zateplených kůlnách a specializovaných skladech.

KRMNÁ MRKEV

Je využívána jako doplňkové dietetické krmivo. Plochy pěstování v posledních letech poklesly, pěstuje se sporadicky, odhadem na 100 až 200ha. V prvním roce vegetace vytváří dužnatý kuželovitý nebo válcovitě kuželovitý kořen a přízemní listovou růžici. Barva kořene je bílá, žlutá nebo oranžová u většiny odrůd zůstává celý kořen pod zemí. Krmná mrkev lépe snáší sušší počasí než krmná řepa. Do osevního postupu zařazujeme krmnou mrkev jako hlavní plodinu, obvykle po obilnině. Nesnáší hnojení čerstvým chlévským hnojem, který podporuje praskání a hnití kořenů a jejich hořknutí. Mrkev sejeme do řádků 45cm i užších, v poslední době ji pěstujeme na lehčích půdách v hrůbcích, s výsevem do jejich středů. Kořeny se v říjnu vyorávají upravenými sklízeči cukrovky nebo sklízeči kořenové zeleniny. Mrkev uskladňujeme různými způsoby, v tradičních krechtech, sklepích, v silážních žlabech, termoskladech atd. Hektarové výnosy kořenů mrkve kolísají mezi 30 až 60 tunami.

VODNICE

Je dvouletá rostlina, která se v ČR pěstuje sporadicky spíše jako meziplodina, popřípadě jako náhradní plodina pro krmné účely. Bulvy jsou na povrchu nažloutlé, bílé, fialové až černé, kulovitě zploštělé až kulovité. Vodnice je vhodným zdrojem krmiva pro pozdní podzim. Speciální odrůdy se využívají i pro kuchyňské účely.

TUŘÍN

Patří mezi nejstarší kulturní plodiny, bulva je kulatá nebo podlouhlá, bílé, žluté nebo fialové barvy. Všeobecně je považován za nejskromnější okopaninu, daří se mu i na mělkých kamenitých, slabě kyselých půdách.

KRMNÁ BRUKEV

Byla vyšlechtěna z plané brukve zelné. Je méně rozšířenou plodinou vhodnou pro krmné účely i pro kuchyňské zpracování. Její předností je trvanlivost a dobrá zpracovatelnost. Pěstují se dva druhy krmné brukve rozlišované podle barvy, a to s bledožlutou bulvou a s fialovou až tmavomodrou bulvou. Bulva je kulatého nebo plochého tvaru s mělkým kořenem. Krmná brukev nesnáší příliš vysoké teploty, nevyhovuje ji suchý vzduch a vyžaduje vyšší dešťové srážky. U nás byla v roce 1965 povolena odrůda Gigant, která je pěstována i jako zelenina.

KRMNÁ KAPUSTA

Je dvouletá rostlina, která v prvním roce vegetace poskytuje vysoké výnosy kvalitní, dobře stravitelné píce a ve druhém roce sklizeň semen. Vysokým obsahem lehce stravitelných živin a vitamínů převyšuje krmná kapusta ostatní silážní plodiny. Je vhodným krmivem pro prasata, slepice i skot. Krmná kapusta je odolná proti chladu a mrazu, dospělá rostlina snáší mrazy až do -15oC. Nejlépe ji vyhovují oblasti s vyšší vzdušnou vlhkostí a s ročním úhrnem srážek nad 550 – 600mm. Dobře se ji daří i v bramborářských a podhorských oblastech. Nejvýnosnější je však v teplejších oblastech při dostatku srážek nebo při závlaze. K vytvoření optimálního výnosu potřebuje 110 – 120 až 130 dnů. Krmnou kapustu vyséváme od poloviny dubna do počátku června při vzdálenosti řádků 30 – 40 až 60 cm. Krmná kapusta se sklízí postupně podle potřeby zelené píce od září do konce listopadu i déle, ve většině případů jako poslední plodina v plynulém pásu zeleného krmení. Výnosy čerstvé píce činí 40 – 80t.ha-1.

9.5 Brambory9.5.1 Pěstitelský význam a využití v ČR a ve světěBrambory jsou považovány za důležitou potravinu, průmyslovou surovinu a významnou zemědělskou plodinu s vysokou výnosovou schopností a příznivým působením v osevním postupu. V řadě zemí jsou brambory stále využívány jako krmivo pro hospodářská zvířata. Podle údajů FAO je 52% celosvětové výroby brambor využíváno pro konzumní účely, 34,5% pro krmení zvířat, 11% pro sadbu, 2,8% na výrobu škrobu a 0,7% na výrobu lihu. K největším pěstitelům patří Rusko, Čína, Indie, Polsko a USA.

Tab. 9.5.1 - 1 : Plochy, výnosy a produkce brambor v ČR

V ČR brambory zaujímají asi 1,7% orné půdy. Úroveň našeho bramborářství se v posledních letech zvyšuje, ale stále zaostáváme ve výnosech a někdy i v kvalitě za vyspělými evropskými státy (např. SRN, Francie, Belgie,

Holandsko dosahují stabilně výnosů 30 – 40t.ha-1 i více). Přesto jsou brambory řazeny k plodinám s předpoklady pro dosažení konkurenceschopnosti zemím EU. K významným předpokladům pro zvýšení výnosů (na úroveň kolem 30t.ha-1) patří soustředění rozhodující plochy brambor u specializovaných pěstitelů. To umožní odpovídající vybavení (investice do strojů, skladů) a intenzifikaci výroby (využívání kvalitní sadby, nejlepších odrůd, optimalizace hnojení a aplikace pesticidů proti plevelům, chorobám a škůdcům). Úroveň kvality brambor, která byla v ČR dlouhodobě neuspokojivá, se v posledních letech značně zlepšila. Souvisí to hlavně s novými pěstitelskými postupy (pěstování v odkameněných hrůbcích), s využitím moderní techniky pro sklizeň a posklizňovou úpravu šetrnější k hlízám, s využitím moderní tržní úpravy (praní, kartáčování, drobné spotřebitelské balení) i s uplatněním prováděcích předpisů k "Zákonu o potravinách” (stanoví povinnost prodejce deklarovat zákazníkovi odrůdu, varný typ a uspokojit další kvalitativní požadavky).

Spotřeba konzumních brambor na obyvatele a rok se v ČR pohybuje kolem 80kg, z toho asi 15% se zpracovává na potravinářské výrobky. Ve vyspělých evropských zemích je spotřeba

konzumních brambor přibližně stejná, ovšem na potravinářské výrobky připadá 30 – 50% jejich produkce.

Ve výživě obyvatel plní brambory tři funkce:

Objemovou dostatečný objem stravy pro zátěž trávicího ústrojíSytící vhodný obsah sacharidické složkyOchrannou obsah vitamínů a minerálních látek

Brambory jsou vhodné pro dietní stravování. Proti výrobkům z obilovin je výhodou brambor nízký obsah sušiny a s ním spojená nízká energetická hodnota. Vysoký obsah draslíku a hořčíku činí z brambor potravinu zásaditého charakteru, čímž brambory eliminují kyselotvornou stravu bohatou na cukry, tuky a bílkoviny.

Na sadbu je nyní v ČR využívano asi 10% z celkové plochy brambor. Brambory jsou rovněž důležitou surovinou pro výrobu škrobu a lihu. V současné době se u nás nepěstují brambory speciálně pro krmení hospodářských zvířat. Pro tento účel jsou využívány odpady z konzumních, sadbových a průmyslových brambor, případně přebytky.

Tab. 9.5.1 - 2 : Užitkové směry brambor

9.5.2 Biologie brambor, růst a vývoj, požadavky na prostředíBrambor hlíznatý (lilek brambor) - Solanum tuberosum L. může být rozmnožován vegetativně i generativně. U nás a téměř ve všech zemích se brambory rozmnožují pouze vegetativně hlízami, i když to vyžaduje velké množství sadbových hlíz a větší náklady na skladování sadby. Generativní rozmnožování se užívá ve šlechtění.

Bramborové hlízy v průměru obsahují 23,7% sušiny. Hlavní zásobní látkou je škrob, jeho obsah se pohybuje přibližně mezi 13 a 24% s tím, že u konzumních odrůd brambor činí 13 – 16% a u průmyslových nad 17%.

Nejlépe jim vyhovuje přímořské klima (rovnoměrné vydatné srážky a mírné teploty umožňují lépe využít výnosové schopnosti) nebo vyšší polohy v přechodném a vnitrozemském klimatu. Teplota je rozhodujícím činitelem pro klíčení hlíz. Hlíza se probouzí při teplotě 5 – 6oC, optimum pro klíčení a další růst rostliny je 15 – 20oC, pro růst hlíz je optimální teplota ve dne 20oC, v noci 14  – 15oC. Odolnost brambor k nízkým teplotám je velmi malá, při déletrvajících teplotách -1,5 až -2oC mrznou. Z hlediska nároků na vláhu jsou brambory humifilní (vlhkomilnou) plodinou. Optimální poměr vodního a vzdušného režimu půdy je ovlivněn druhem půdy, obsahem humusu, srážkovou nebo závlahovou vodou, kultivací. Vyhovující vzdušný režim pro brambory je na lehkých půdách při 75%, na středních půdách 55 – 75% a na těžkých půdách při 40 – 50% maximální vodní kapacity.

Brambory lze pěstovat ve všech výrobních oblastech ČR; typickou oblastí pro jejich pěstování je bramborářská výrobní oblast s ročními srážkami 650 – 800mm, kde je dosahováno nejstabilnějších výnosů. Typicky bramborářské jsou lehčí až středně těžké půdy s dobře propustnou spodinou, slabě kyselou půdní reakcí pH 5,5 až 6,5, s dobrou úrovní staré půdní síly (pozemky pravidelně hnojené organickými hnojivy). Pro pěstování brambor se nehodí půdy zamokřené ani extrémně lehké půdy (nehumózní váté písky). Pro mechanizovanou sklizeň nejsou vhodné silně kamenité pozemky, kde dochází k poranění hlíz při sklizni a k poruchám strojů. Na svažitých pozemcích nad 8° nelze využívat výkonnou mechanizaci a hrozí zde eroze.

Tab. 9.5.2 - 1 : Obsah významných látek v hlíze

9.5.3 Základy tvorby výnosu, výnosové prvky a jejich regulace

V období maximálního růstu hlíz a za příznivých podmínek přirůstá denně u raných a poloraných odrůd 0,6 – 0,7t.ha-1 hmoty hlíz, u polopozdních a pozdních 0,3 – 0,5t.ha-1. Výnos je výsledkem souhrnného působení faktorů, které jej ovlivňují a účastní se na jeho struktuře jako výnosotvorné prvky. Je závislý na počtu trsů na ha (40 – 55 tisíc), počtu hlíz na trs a průměrné hmotnosti 1 hlízy. Počet hlíz na trs je v přímém vztahu k počtu stonků trsu. Počet stonků se pohybuje mezi 3 – 8, počet hlíz na trs 9 – 20, průměrná hmotnost hlízy 40 – 90g,

počet hlíz na 1 stonek 1,5 – 4. Dobrého výnosu hlíz různých odrůd za stejných podmínek je tedy možné dosáhnout různými způsoby, neboť mezi jednotlivými výnosovými prvky jsou různé - kladné i záporné - korelace. Negativní korelace existuje mezi počtem stonků a počtem hlíz na 1 stonek, dále mezi počtem hlíz na trs a hmotností 1 hlízy. Naopak kladný vztah je mezi počtem trsů na ha a výnosem hlíz.

Ideální rostlina - trs - by měla mít větší počet stonků (5 - 7), nižší počet hlíz (12 - 14) na trs, s vyšší průměrnou velikostí (hmotností) hlíz (cca 70g), poskytující výnosy 25 i více t.ha-1.

9.5.4 Základy technologie pěstování a sklizněZařazení do osevního postupu

Brambory nemají zvláštní požadavky na předplodiny, zejména jsou-li hnojeny statkovými hnojivy. Nejlepšími předplodinami jsou plodiny, které zanechávají v půdě velké množství organických zbytků, tj. jeteloviny a jetelotravní směsky (s výjimkou suchých oblastí, neboť jeteloviny svými mohutnými kořeny přesušují půdu). Dále jsou vhodné luskoviny a organicky hnojené plodiny, jako silážní kukuřice, cukrovka, krmná řepa. Tyto pro brambory nejlepší předplodiny však zpravidla využíváme pro jiné, náročnější plodiny (obilniny), zatímco brambory, které pěstujeme jako okopaninu hnojenou chlévským hnojem, zařazujeme nejčastěji po obilninách. Brambory jsou po sobě pěstitelsky snášenlivé, ale neměly by se zařazovat na stejný pozemek dříve než čtvrtým, lépe pátým rokem, protože hrozí zamoření půd chorobami a háďátkem bramborovým.

Zpracování půdy do založení porostu

Základní postup při zpracování půdy k bramborám je následující: podmítka, ošetření podmítky, podzimní orba se zaorávkou hnoje a P, K hnojiv, na jaře urovnání povrchu půdy, 2x kypření. Jsou však možné různé varianty přípravy půdy podle výrobní oblasti, půdních podmínek, předplodiny, zaplevelení vytrvalými pleveli, setí plodin na zelené hnojení i podle vybavení mechanizačními prostředky (aktivní brány, plošné kypřiče).

Podmítáme na hloubku 8 – 12cm, na hlubších půdách až 15cm. Podmítku ošetříme drobícím zařízením přímo za podmítačem nebo vláčením. Oráme na hloubku 20 – 30cm nebo na plnou hloubku ornice, je-li půda mělčí. V bramborářské oblasti oráme v říjnu, v nižších polohách případně i v listopadu. Při zaorávce zeleného hnojení předem porost uválíme ve směru orby a můžeme povézt hnojem nebo kejdou.

Na jaře po oschnutí hřebenů brázd se obvykle pozemek urovná a uvláčí soupravou smyků a bran. Po dobře provedené orbě otočnými pluhy, anebo, bude-li uplatněna technologie odkameňování, se smykování s vláčením vynechává (úspora nákladů, omezení přejezdů). Další operací je většinou rozmetání dusíkatých nebo všech minerálních hnojiv, která se zapraví následným kypřením. Dobré prokypření půdy je též nezbytným předpokladem pro kvalitní práci sazeče, nahrnutí vysokých hrůbků a pro dobré provzdušnění půdy, na něž jsou brambory náročné. Kypříme, když je půda dobře zpracovatelná a netvoří se hroudy. Na lehčích půdách stačí jediné kypření na hloubku 15 – 20cm. Těžší půdy vyžadují postupné prokypření. Nejdříve kypříme asi týden před sázením na hloubku 8 – 12cm. Podruhé kypříme těsně před sázením na hloubku 15 – 20cm. Ke kypření se používá kultivátor s připojenými hřebovými branami nebo prutovým válcem. Na těžších půdách lze výhodně uplatnit aktivní brány nebo rotavátor.

V poslední době se v technologii pěstování brambor uplatňuje záhonové odkamenění. Tento způsob zpracování půdy významně přispívá k omezení mechanického poškození hlíz při sklizni a posklizňové úpravě. I přes vysoké pořizovací náklady se jejich použití rozšiřuje. Vrstva půdy určená k odkamenění se nakypří (do hloubky 20 i více cm), nahrnou se velké hrůbky a separátorem se zemina prosévá. Drobné části propadnou a větší hroudy a kameny jsou soustředěny a ukládány na dno brázdy mezi budoucí řádky brambor.

Výživa a hnojení

Brambory mají vysoké požadavky na pohotové živiny ze staré půdní síly po celou dobu vegetace. Při nižší úrovni hnojení je třeba počítat s vyšším kolísáním výnosů podle průběhu počasí v jednotlivých letech. Nejefektivnějším způsobem výživy brambor je kombinace organických a minerálních hnojiv, tzv. organominerální hnojení. Organické hnojení přispívá ke zlepšení struktury půdy, upravuje půdní reakci, dodává živiny a půdní mikroorganismy, které příznivě ovlivňují půdní činnost. Nejvhodnějším organickým hnojivem je hnůj (případně kompost), který se zaorává v dávce 30 – 40t.ha-1 v období od žní do konce října: čím lehčí půda, tím později. Hnůj úspěšně nahradí kejda skotu (45 – 60t.ha-1), prasat (30 – 35t) nebo drůbeže (15 – 20t) - pokud je kvalitní, rovnoměrně rozmetaná a jako u hnoje bezprostředně zapravená do půdy. Močůvka se k přímému hnojení brambor nepoužívá (podporuje vodnaté, méně chutné hlízy, které snadno tmavnou), lze ji používat před meziplodiny na zelené hnojení. Sláma obilnin nebo řepky je vhodným organickým hnojivem v kombinaci s menší dávkou hnoje, s kejdou, zeleným hnojením nebo s minerálními hnojivy (nutná úprava - zúžení poměru C:N). Zelené hnojení je pro brambory velmi vhodné, je účelným doplňkem všech organických hnojiv a na půdách s dobrou starou půdní silou je může i nahradit. Brambory lze úspěšně pěstovat i při hospodaření bez živočišné výroby, kdy se půdní úrodnost udržuje zaoráváním vedlejších produktů pěstovaných rostlin (slámy, chrástu, natě), případně zeleným hnojením. Tomuto systému organického hnojení se musí přizpůsobit dávky minerálních hnojiv.

Na produkci 10 t hlíz brambory spotřebují 50kgN, 10kgP, 65kgK, 25kgCa, 15kgMg. Dusík podporuje růst natě, za dostatku K a P zvyšuje i velikost hlíz. Nejvíce ovlivňuje objem sklizně. Přebytek N prodlužuje zrání, snižuje škrobnatost i odolnost plísni bramborové. Fosfor zesiluje buněčná pletiva, urychluje zrání brambor, podporuje škrobnatost, zlepšuje sadbovou hodnotu. Draslík podporuje růst natě, aktivuje transport asimilátů do hlíz. Jeho nedostatek způsobuje nižší vzrůst, tmavnutí dužiny hlíz. Přebytek draslíku působí nadměrné zadržování vody v hlízách na úkor sušiny a škrobu.

Dávku dusíku poněkud zvyšujeme u raných odrůd (využijí méně N z hnoje), snižujeme po vikvovitých předplodinách, snižujeme u sadbových brambor (jednak pro lepší vyzrávání těchto porostů s předčasným ukončením vegetace, jednak N zakrývá příznaky virových chorob). Fosforečná a draselná hnojiva zpravidla zaoráme na podzim společně s organickými hnojivy. Jen na velmi lehkých půdách dáme přednost zapravení všech živin ve směsi před sázením. Dusíkatá hnojiva se zásadně používají na jaře. Zpravidla se celá dávka zapraví do půdy při kypření před sázením. Tato základní dávka dusíku se může zapravit i při výsadbě, při proorávce naslepo a nejpozději, jakmile vzešlé trsy začnou vyznačovat řádky. Náklady na aplikaci minerálních dusíkatých hnojiv šetří aplikační zařízení přímo na sázeči (úspora práce, energie, ale hlavně úspora asi 20% živin, protože hnojiva nejsou aplikována plošně, nýbrž do řádku se zapravením do půdy). Použít lze všechna N-hnojiva běžného sortimentu, rozhoduje cena. Za vegetace přihnojíme jen porosty ve špatném výživném stavu (LV, LAV nebo roztok močoviny, či jiných listových hnojiv). Náklady na aplikaci dusíkatých hnojiv sníží a kolem

20% živin uspoří aplikační zařízení přímo na sazeči, které aplikuje hnojivo do řádků (ne plošně) se zapravením do půdy. K bramborám nevápníme, neboť se zvyšuje nebezpečí strupovitosti. Na kyselých půdách vápníme k jiným plodinám, nejlépe k následné plodině po bramborách.

Tab. 9.5.4 - 1 : Orientační dávky živin v minerálních hnojivech u konzumních brambor při dávce hnoje 40 t.ha-1

Výběr odrůdy, příprava sadby

Odrůdy brambor se dělí podle délky vegetační doby od výsadby do fyziologické zralosti na

 velmi rané: do 110 dní (např. Adora, Impala)  rané: 111 - 120 dní (např. Karin)  polorané: 121 až 130 dní (např. Agria)  polopozdní: 131 - 145 dní (např. Ornella)  pozdní: nad 145 dní (např. průmyslová odrůda Kuras)

Výběr odrůdy přizpůsobíme předpokládanému užití brambor po sklizni. Některé odrůdy se hodí jen k letnímu a podzimnímu konzumu (většina velmi raných odrůd), jiné i k zimnímu konzumu a další i pro dlouhodobé skladování do pozdního jara. Specifické požadavky na odrůdy mají zpracovatelé k výrobě lupínků, hranolků, sušených výrobků apod. (viz kapitola “Požadavky na jakost”). Pro pěstitele s větší výměrou brambor je výhodné pěstovat několik odrůd s různou raností, aby se rozložila sklizeň a snížilo riziko pro případ neúspěchu některé odrůdy.

Vysoký ekonomický efekt má sázení zdravé sadby s bezvadným vzhledem hlíz na povrchu i na řezu, prověřené Elisa testem na virové choroby. Takové vlastnosti splňuje sadba certifikovaná, tj. úředně uznaná ÚKZÚZ. Ta je vypěstována předepsaným způsobem v tzv. uzavřených pěstebních oblastech (jsou vymezeny Zákonem č. 92/1996Sb. o odrůdách, osivu a sadbě a prováděcí vyhláškou MZe ČR), kde jsou vhodné podmínky k produkci zdravé sadby a kde se smí vysazovat pouze certifikovaná sadba (včetně zahrádkářů). Nakoupená uznaná sadba je již od množitele vytříděná na sadbovou velikost zbavená vadných a nemocných hlíz (mechanická příprava sadby). Optimální velikost je (ve vyhlášce) stanovena 28 – 60mm u odrůd s kulovitými hlízami a 25 – 55mm u odrůd s oválnými hlízami (třídění se provádí na “krátký průměr”, tj. podle šířky hlíz), ovšem rozdíl v šířce hlíz v rámci 1 dávky sadby nesmí překročit 20mm, což předpokládá třídění na 2 velikostní frakce. Takto vytříděná sadba je velikostně vyrovnaná, což je nezbytný předpoklad pro dobrou práci sázeče a přesnou výsadbu. Před výsadbou je vhodné sadbu probudit a narašit (délka klíčů do 5mm) nebo předklíčit (biologická příprava sadby). Narašení sadby je nejjistější způsob kontroly, že je

sadba životaschopná. Hlízy asi o 1 týden dříve vzcházejí, porosty z takové sadby jsou odolnější vůči infekci plísní bramborovou, dávají jistější výnos a lépe vyzrávají. Jedním z možných způsobů narašování je 3 týdny před výsadbou postupně zvyšovat teplotu asi na 8°C a více - např. vhodným větráním ve skladu nebo umístěním sadby ve stodole a otevíráním vrat v době s příznivými teplotami. Pro časné sklizně raných brambor je nezbytné sadbu předkličovat na délku klíčků 15 – 22mm. Předkličování ještě umocňuje všechny přednosti narašování a uspíší sklizeň až o 14 dní proti neprobuzené sadbě. Předkličujeme obvykle při teplotě 8 – 12°C (maximálně 18°C), relativní vlhkosti vzduchu 80 – 90% a při denním nebo umělém osvětlení. Hlízy musí být rozloženy v tenké vrstvě, obvykle na lískách nebo v přepravkách. Předkličování je tedy technicky náročné, poměrně nákladné a vyžaduje velmi šetrnou manipulaci s hlízami při výsadbě. To omezuje jeho využití na velmi rané brambory a množení nejkvalitnější sadby.

U odrůd náchylných ke kořenomorce bramborové se moří sadba (chemická příprava sadby). Velmi účinné je moření hlíz mlženým přípravkem Monceren 250 FS (0,61.t-1), buď do zásoby na stacionárním pracovišti (s okamžitým osušením aktivní ventilací) nebo při výsadbě na sázeči (přípravek je aplikován na hlízy i na půdu před dopadem hlíz).

Založení porostu

Organizace porostu brambor je dána sponem sázení, tj. meziřádkovou vzdáleností a vzdáleností hlíz v řádku. Používá se meziřádková vzdálenost 75 nebo 70cm. U pozdních konzumních brambor je vhodná hustota porostu 40 - 46 tisíc trsů na ha, tj. spon 75 x 29 – 33cm. Větší vzdálenost v řádku může být u kvalitní vitální sadby “velkého třídění”. Pro sklizeň raných odrůd v letním období je výhodná hustota vyšší, 45 – 50 tisíc trsů, pro nejranější sklizeň raných brambor 55 až 66 tisíc trsů a u množitelských porostů alespoň 50 tisíc trsů na ha. Potřeba sadby se zpravidla pohybuje v rozmezí 2,5 – 3,5t.ha-1.

Termín výsadby závisí především na vlhkosti půdy, neboť brambory se při sázení nesmí “zamazat”. Teplota půdy v hloubce výsadby má být při sázení neprobuzené sadby nad 8°C, u narašené sadby stačí 6 – 7°C. Nevyššího výnosu se dosahuje při včasné výsadbě do 14 dní po termínu setí jarního ječmene, tj. do 20. 4. v řepařské oblasti, do 30. 4. v bramborářské oblasti (ve vyšších polohách do 5.5.) a do 15. 5. v pícninářské oblasti. Rané zavlažované brambory pro časnou sklizeň vysazujeme co nejdříve (zpravidla předklíčené), obvykle v druhé nebo třetí dekádě března. Tyto termíny je nutné považovat za nejpozdnější, pozdější výsadba znamená již výrazné snížení výnosu. Hloubka sázení se doporučuje 6 – 8cm (měřeno od původního rovného povrchu pole po spodní část vysázené hlízy). Výška nahrnutí ornice nad hlízami po výsadbě má být aspoň 10cm. Neprobuzenou i narašenou sadbu sázíme automatickými sázeči, k výsadbě předklíčených hlíz pro časnou sklizeň se používají poloautomatické sázeče, někdy i ruční výsadba, pro další sklizně speciální automatické sázeče šetrné ke klíčkům.

Ošetřování během vegetace

V období od výsadby do zapojení porostů je nutné hubit plevele a pečovat o příznivý fyzikální stav půdy (kypření). V ČR používáme 2 základní technologické postupy: klasickou kultivaci nebo omezenou mechanickou kultivaci s herbicidy. Obě technologie jsou shodné v období od výsadby do vzejití trsů, kdy prováděné kultivační zásahy mají značný vliv na odplevelení (zničí 70 – 80% plevelů) a provzdušněním a proteplením hrůbků urychlují vzcházení. Na lehkých půdách do 10 – 14 dní  vláčíme nejlépe síťovými nebo plecími prutovými branami (po nízkém nahrnutí při výsadbě však nejdříve prooráme). Během 7 - 10

dní po vláčení pooráme naslepo hrobkovacími tělesy (hrůbky 22 – 25cm vysoké) a současně s proorávkou nebo při silném zaplevelení a sušším počasí za 1 - 2 dny po proorávce podruhé uvláčíme. Na těžších půdách provedeme v odstupu 7 - 10 dní 2 proorávky naslepo a 2 - 3 vláčení. Válení po výsadbě má význam jen za sucha na lehčích půdách. Po vzejití provádíme při klasické kultivaci zpravidla 3 kultivační zásahy. Při výšce trsů 5 – 10cm prvně plečkujeme. Místo plečkování lze provést mělkou proorávku hrobkovacími tělesy a při zaplevelení vrcholů hrůbků ji lze doplnit nebo spojit s vláčením síťovými branami s dlouhými hřeby. Při výšce porostu 15 – 20cm následuje proorávka hrobkovacími tělesy s mírným přihrnutím ornice k trsům. Posledním kultivačním zásahem je hrůbkování (nahrnování), při kterém vysoko nahrneme hrůbky. Hrůbkujeme v době, kdy porost kryje řádky v podélném směru, nejpozději do tvorby poupat. (Prostor mezi řádky je ještě volný a rostliny se poškodí jen minimálně.) Při omezené mechanické kultivaci aplikujeme preemergentní herbicidy na rozvláčené hrůbky zpravidla 3 - 5 dní před vzejitím trsů. Používá se např. přípravek Topogard 50 WP a další přípravky podle druhové skladby plevelů. Po vzejití se omezí kultivace na jediný zásah - nahrnování do začátku tvorby poupat. Při silném rozšíření odolných plevelů (svízel přítula, pýr atd.) lze použít tzv. postemergentní herbicidy za vegetace brambor.

V ČR se v poslední době rozšířila asi na 3/4 výměry brambor technologie omezené kultivace s herbicidy, která spolehlivěji reguluje plevele i za vlhčího počasí (kdy je snížena kypřící i plevelohubná účinnost kultivace), lépe brání zaplevelení porostů v pozdějším období, kdy již nelze kultivaci provádět a přes mnohdy vyšší náklady oproti plné kultivaci přináší finanční efekt (vyšší výnosy). Klasická kultivace je upřednostňována na lehčích půdách s dobrou zpracovatelností a nižší intenzitou zaplevelení.

Nejdůležitější choroby a škůdci

Výnosy brambor značně snižují virové choroby, které se na rostlinách projevují různě podle kmene viru, např. svinováním listů po délce hlavního nervu, zkadeřením listů nebo čárkovitostí na žilkách listů. Silně napadené trsy bývají zakrslé. V porostech konzumních ani průmyslových brambor se ochrana proti virózám neprovádí. Ochrana spočívá v prevenci - nákupu uznané sadby kontrolované na přítomnost virů. V sadbových porostech spočívá ochrana v důsledném a včasném odstraňování napadených trsů z porostů (negativní výběr, selekce), boji proti přenašečům, vysazování zdravých hlíz, předčasném ukončení vegetace porostů desikací.

Škody působí černání stonku (černá noha). Projevuje se černáním a přehníváním stonků, kdy celé rostliny nebo jednotlivé stonky zakrňují, vadnou, odumírají. Choroba se šíří kontaminovanou sadbou, proto ochrana před škodami v porostu spočívá především ve výsadbě zdravých hlíz.

Nejvážnější houbovou chorobou je plíseň bramborová, která působí značné ztráty na výnosu i při skladování hlíz. Při infekci se šíří od okrajů listů vodnaté skvrny, které hnědnou a pletiva odumírají. Hlízy jsou infikovány sporangiemi, které dešťová voda smývá z listů do půdy nebo se dostávají na hlízy při sklizni z napadené natě. Na hlízách se objevují šedohnědé, později propadlé skvrny. Na řezu hlíz se směrem od povrchu ke středu vytvářejí hnědé keříčkovitě rozvětvené skvrny. Hlíza je druhotně napadána baktériemi a hnije. Rozhodujícím opatřením

proti plísni jsou preventivní postřiky (podle prognózy) kontaktními či systémovými fungicidy - např. Novozir MN 50, Ridomil Gold 68 WP, Acrobat MZ, Altima 500 SC.

Kořenomorka bramborová se pozná podle hnědých až černých vloček nebo povlaků na hlízách. Napadá klíčky, které odumírají, později způsobuje hnědé rozprasky na podzemní části stonků, svinování vrcholových lístků, vadnutí a odumírání stonku. Prevence spočívá ve výsadbě probuzené sadby do mírně vlhké, přiměřeně vyhřáté půdy. U náchylných odrůd se moří sadba. (viz příprava sadby).

Při napadení strupovitostí obecnou (aktinomykóza) se na hlízách tvoří strupy ploché, vystouplé i propadlé. Choroba bývá označována jako vada krásy, ale hlízy jsou špatně prodejné a je z nich větší odpad při loupání. Choroba se nešíří sadbou. Nesmíme vápnit přímo k bramborům.

Velmi nebezpečnou karanténní chorobou je bakteriální kroužkovitost bramboru. V ČR nepůsobí přímé hospodářské škody; v posledních letech však u nás pravidelně zaznamenáváme její výskyt, který je příčinou zákazu vývozu brambor z ČR do zemí EU. Ochrana spočívá v prevenci - výsadbě certifikované sadby a dodržování karanténních opatření podle zákonných předpisů. Potenciálně velmi nebezpečnou karanténní chorobou (v ČR se v současné době nevyskytuje) je rakovina brambor, která vytváří na hlízách i v jiných částech rostlin nádory květákovitého tvaru. Výskyt rakoviny je nutno hlásit na obecním úřadě, v případě zamoření obce dodržovat příslušná karanténní opatření.

Škůdci

Z celé řady škůdců jsou nejzávažnější mšice, mandelinka bramborová a háďátko bramborové.

Mšice - jsou velmi nebezpečné jako přenašeči viróz. Ošetřujeme pouze množitelské porosty (pěstování sadby brambor) několikrát během vegetace insekticidy (např. Marshal 25 EC).Mandelinka bramborová - brouk a hlavně larvy působí při přemnožení úplné zničení porostů (holožír). V ochraně je velmi důležité zasáhnout účinnými přípravky (např. Nurelle D) v době výskytu nejmladších larev, když prvně zjištěné larvy jsou 7 - 10 dní staré. Pozdější zásahy jsou méně účinné.Háďátko bramborové je u nás řazeno mezi karanténní škůdce. Tento drobný hlíst s velikostí do 1mm napadá kořeny brambor, které při silném poškození odumírají. Nad místem napadení se tvoří nové kořeny, čímž vzniká tzv. mrcasatost. V létě jsou na napadených kořenech viditelné cysty 0,3 až 1mm velké, podle stáří bílé, žluté a nakonec hnědé. V podobě cyst může háďátko v půdě přežívat až 20 i více let. Silně napadené rostliny jsou zakrnělé, mají málo většinou drobných hlíz. Ochrana spočívá v zabránění zavlečení škůdcem na pozemek (hlavně nákup uznané sadby), dodržování osevního postupu, pěstování odolných odrůd a jejich střídání.

Příprava na sklizeň, sklizeň, posklizňové ošetření

Pro mechanizovanou sklizeň je nutné připravit porost tak, aby byly sklízeny dostatečně vyzrálé hlízy. Zdravé porosty konzumních brambor proto necháme přirozeně vyzrát a sklízíme je v plné zralosti, kdy zasychá nať, hlízy odpadávají od stolonů, slupka je pevná a neodlupuje se (výjimkou jsou rané odrůdy pro letní konzum). Při napadení natě plísní bramborovou z 5% u náchylných odrůd a z 20% u méně náchylných odrůd však zničíme předčasně nať rozbíječem nebo chemicky (např. přípravek Reglone), abychom zabránili přenosu infekce na hlízy. Po zničení natě necháme hlízy alespoň 10 dní v půdě, aby se slupka

zpevnila (nejdéle však 30 dní). Po chemickém zničení natě nelze sklízet před vypršením ochranné lhůty přípravku.

Sklízíme jendořádkovými nebo dvouřádkovými sklízeči, případně ručním sběrem za vyorávačem. Ruční sběr je vhodný pro malé plochy, svažité pozemky nad 8°. Dáváme mu přednost pro partie nedozrálé, u odrůd citlivých na poranění a na silně kamenitých půdách. Jednořádkové sklízeče mají výkonnost 0,5 - 3ha za 8 hodin (podle typu stroje) a jsou vhodné pro výměru 5 – 70ha. Dvouřádkové sklízeče mají výkonnost 3 – 6ha za 8hod.

Převládá přímá sklizeň, hrůbek se nabírá radlicí a přivádí na prosévací dopravník. Současně s proséváním zeminy nebo v návaznosti na něj se oddělují od hlíz příměsi natě a plevelů a dochází k separaci kamenů a hrud. Vyřazování nahnilých a matečných hlíz je ruční na přebíracím stole. Z přebíracího stolu se hlízy dopravují do neseného zásobníku nebo na vedle jedoucí dopravní prostředek.

Sklizené brambory se musí zbavit příměsí, vadných hlíz a musí se velikostně roztřídit. Při malých výměrách a ručním přebírání nejsou problémy s poškozením hlíz. V ČR se však převážná část produkce brambor odhliňuje, rozdružuje od hrud a kamenů a velikostně třídí na mechanizovaných linkách pevně zabudovaných do skladů (ručně se zde vybírají jen nemocné a poškozené hlízy). Na třídičkách a dopravníkových cestách těchto linek často dochází k poranění hlíz. Proto je zde vhodné po sklizni velikostně třídit jen partie k expedici a ostatní před uskladněním nejvýše zbavit hlíny a kamenů a třídit před vyskladněním. Šetrná k hlízám je sklizeň do palet, které se bez vytřídění ukládají do skladu vysokozdvižným vozíkem a třídí se až před expedicí (je zde problém příměsí). Partie napadené plísní na hlízách ponecháme po sklizni 10 - 14 dní na přechodné skládce (bramborárna, kolna, volné prostranství při zabezpečení proti namrznutí) ve vrstvě do 1,5m. Po této době se infekce plně projeví a rozhodneme, zda se partie uskladní nebo okamžitě spotřebuje.

Při mechanizované sklizni a posklizňovém ošetření často dochází k nadměrnému poranění hlíz a napadení chorobami. Proto je nutné využít preventivních opatření k omezení poškozování hlíz, tj. hlavně:

vybírat pro brambory pozemky s malou kamenitostí, využívat odkameňovacích linek při přípravě půdy a kultivaci předcházet tvorbě hrud sklízet vyzrálé hlízy s pevnou slupkou při sklizni a manipulacích s hlízami udržovat výšku pádu hlíz do 30cm zvolit vhodný typ sklízeče pro dané podmínky, co nejvíce hrud a kamenů oddělit již

na sklízeči neprovádět mechanizovanou sklizeň ani třídění při teplotě pod 8 – 10°C

Skladování

Ke skladování se využívají bramborárny, sklepy, krechty. Skladování ve sklepích a krechtech vyjde značně levněji než v bramborárnách, ale je velmi náročné na lidskou práci, v současné době se již nevyužívá. Největší uplatnění mají sklady vybavené moderní technikou na třídění a manipulaci s hlízami a s regulací podmínek skladování (teplota, vlhkost). Předpokladem pro úspěšné skladování je naskladnění zdravých, suchých, vyzrálých hlíz s minimálním poraněním a dodržení správného skladovacího režimu. Na začátku uložení hlízy vyžadují teplotu 15 – 18oC po dobu 10 – 14 dní a stálý přívod vzduchu pro “vydýchání (osušování) a hojení ran”. Nízká teplota zpomaluje hojení, které při 5oC ustává. Proto nelze brambory z pole naskladnit do nízké skladovací teploty. Naopak teploty nad 18oC podporují rozvoj

chorob. Ihned po období hojení následuje postupné zchlazování hlíz až na konečnou skladovací teplotu. Větrá se v době nízkých venkovních teplot (ne pod 0oC). Další fází je vlastní skladování. Sadbu skladujeme při teplotě 2 – 4oC. Konzumní brambory při teplotě 4 – 6oC, aby neklíčily a co nejméně hromadily cukry. Brambory na výrobu hranolků a lupínků se skladují při teplotách 7 – 10oC (jinak se nahromadí cukry a výrobky tmavnou) a ošetřují se proti klíčení retardačními přípravky. Oteplováním (asi 14 dní před vyskladněním brambor) se postupně zvýší teplota na 10oC, aby byly hlízy odolnější poškození při manipulaci. V průběhu celého skladování udržujeme optimální vzdušnou vlhkost (93 – 98%).

9.5.5 Kvalita produkce, její odbyt a zpeněženíPožadavky na jakost

Požadavky na jakost konzumních brambor jsou zakotveny v “Zákoně o potravinách” č.110/1997 Sb. a v návazných vyhláškách. Na základě uvedených předpisů musí být prodávané brambory označeny odrůdou a varným typem. Nejdůležitějším posuzovatelem jakosti brambor je však spotřebitel, který jistě v souladu s vyhláškami bude žádat konzumní brambory po všech stránkách kvalitní, vkusně zabalené a označené informací pro jaký druh stolní úpravy je odrůda vhodná a jaké má varné vlastnosti (viz dále varné typy). Spotřebitel požaduje hlízy velikostně vyrovnané, čisté a mechanicky nepoškozené, mají mít pravidelný tvar a mělká očka. Nežádoucí jsou hlízy znehodnocené silnou ztrátou vody, vnějšími otlaky, hnilobami či šedivostí dužiny apod. Žádány nemohou být sladké brambory po chladném skladování, hlízy, které zezelenaly na světle ani hlízy se strupovitým povrchem nebo cizím pachem. Varné vlastnosti (konzistence dužiny po uvaření) závisejí hlavně na odrůdě, ale i na podmínkách pěstování.

Tab. 9.5.5 - 1 : Konzumní odrůdy bramboy se dělí do varných typů A, B, C:

Z ukazatelů chemického složení namátkově kontroluje potravinářská inspekce (ČZPI) obsah dusičnanů a glykoalkaloidů (GA). Hygienické předpisy připouštějí na lkg čerstvých hlíz nejvýše 300mgNO3

- (u raných brambor do 15. 7. 500mgNO3-) a 200mg GA. Specifické

požadavky na kvalitu mají výrobci potravinářských výrobků.

V případě jakosti sadbových brambor stanoví Zákon o osivu a sadbě s prováděcí vyhláškou pro jednotlivé množitelské stupně konkrétní požadavky na zdravotní stav z hlediska viróz a dalších chorob, mechanického poškození a velikostního třídění. U průmyslových brambor je kladen důraz na co nejvyšší škrobnatost (nad 17%) a velikost škrobových zrn.

Tab. 9.5.5 - 2 : Požadavky na jakost u brambor na potravinářské výrobky

Odbyt a zpeněžení

Odbyt brambor je ovlivňován především situací na vnitřním trhu, neboť vývoz brambor zejména do zemí EU zatím nepřipadá v úvahu a též dovozy jsou relativně nízké. Pro náš trh s bramborami je charakteristické značné kolísání jejich produkce a nabídky na trhu, s čímž souvisejí výrazné cenové výkyvy.

Tab. 9.5.5 - 3 : Průměrné ceny zemědělských výrobců u pozdních konzumních brambor

Stabilita na trhu brambor by měla vycházet ze vztahu pěstitel - odběratel, vzájemně výhodných smluvních vztahů. Jistotě na trhu by pomohlo, kdyby si každý obchodník smluvně zajistil potřebné množství brambor nejpozději do výsadby (pěstitel by mohl snáze přizpůsobit plochu brambor) tak, jak to již velmi dobře funguje u zpracovatelů brambor na zušlechtěné výrobky a na škrob. Lze to uvést i obráceně, každý pěstitel by měl mít smluvně zajištěn odbyt na produkci.

Část produkce je dodávána na trh bezprostředně po sklizni, většina brambor zůstává uskladněna u pěstitelů a je dodávána postupně. Cenově nejvýhodnější způsob realizace představují pro pěstitele přímé dodávky obchodníkům (bez prodeje zprostředkovatelským organizacím). Lépe se prosadí na trhu pěstitelé schopní upravit brambory podle požadavků trhu (dodávky v drobném spotřebitelském balení, kartáčované, případně i prané nebo vakuově balené).

U raných konzumních brambor má cena časový průběh, nejvyšší je v časných sklizňových termínech a postupně se zpravidla snižuje. U pozdních konzumních brambor se v ceně promítá vedle poměru nabídky k poptávce hlavně jejich vnější jakost. S rozvíjejícím se prodejem podle odrůd a varných typů a s rostoucími nároky zákazníka se bude stále více prosazovat do ceny i vnitřní jakost. Průmyslové brambory se obvykle dodávají z pole přímo do škrobárny a jejich cenu výrazně ovlivňuje škrobnatost.

Rentabilita pěstování brambor velmi závisí na užitkovém směru; nejvyšší míry rentability bývá tradičně dosahováno u raných konzumních brambor, příznivá bývá i u sadbových brambor. U pozdních konzumních brambor se projevují větší výkyvy, v některých letech se řadí k nejrentabilnějším komoditám, zatímco v letech s nadprodukcí jsou pro část pěstitelů ztrátové. U průmyslových brambor byla situace nejméně příznivá, ale v posledních letech se jejich pěstování díky státní podpoře škrobárenského průmyslu (finanční podpora zpracování brambor na škrob a subvencování vývozu, stanovení minimální ceny průmyslových brambor pro pěstitele) stává velmi konsolidovaným odvětvím.

V případě vstupu ČR do EU skončí ochrana našeho trhu a pěstitelé budou vystaveni velmi tvrdé konkurenci, neboť naše farmářské ceny brambor jsou dnes zpravidla vyšší než v zemích západní Evropy.

CHMEL (Humulus lupulus L.)10.1 Význam a rozsah pěstování chmeleChmel je důležitou technickou plodinou pěstovanou pro sklizeň hlávek, které jsou nezbytnou surovinou pro výrobu piva. Hlávky dávají pivu charakteristickou nahořklou chuť a současně

působí jako konzervační prostředek, rozhodující měrou se podílí na celkové chuti piva. V celosvětovém měřítku se chmel pěstuje přibližně na ploše 58000ha (stav 2002). Mezi největší pěstitelské země patří SRN (18000ha), USA (12000ha) a Česká republika.

V České republice se chmel pěstuje přibližně na ploše 6100ha (stav 2002), pěstování je soustředěno do 3 vyhraněných chmelařských oblastí. Chmelařské oblasti jsou vymezeny Zákonem o ochraně chmele (č. 68/2000 Sb.) a Vyhláškou Ministerstva zemědělství ČR č. 318/2000.

Chmelařská oblast Žatecko je největší, plocha činí přibližně 4600ha. Zahrnuje zejména okresy Louny, Rakovník a Kladno. Poskytuje chmel výborné kvality. Výnosy hlávek jsou zde však nižší než v ostatních chmelařských oblastech, i přes relativně příznivé rozdělení srážek během vegetace se vyznačuje nízkým úhrnem srážek, neboť se nachází v tzv. dešťovém stínu Krušných hor a Doupovských vrchů. Roční úhrn srážek v Žatci činí 449mm, za vegetační období jen 261mm. V rámci této chmelařské oblasti jsou vymezeny 2 chmelařské polohy – Údolí Zlatého potoka a Podlesí, kde jsou obzvlášť příznivé půdní podmínky pro pěstování chmele.

Chmelařská oblast Úštěcko – představuje přibližně plochu 800 ha. Zahrnuje okresy Litoměřice, Mělník, Česká Lípa. Výnosy chmele jsou v této oblasti částečně vyšší (více srážek, vyšší průměrná teplota ve vegetaci, nižší nadmořská výška). V této oblasti je vymezena chmelařská poloha – Polepská Blata.

Chmelařská oblast Tršicko – představuje přibližně plochu 700ha, zahrnuje okresy Olomouc a Přerov.

10.2 Biologie a morfologie chmelové rostlinyChmel je rostlinou vytrvalou, na jednom pozemku vytrvává 20, 30 i více let. Plné plodnosti dosahují rostliny přibližně ve 4. – 5. roku po výsadbě. Přibližně od 15. roku stáří rostlin se však výnosy snižují, z pěstitelského a ekonomického hlediska je proto ve chmelnicích účelné ponechat porost přibližně 20 let, maximálně 25 let.

Chmel je rostlina dvoudomá, ve chmelnicích jsou pěstovány pouze samičí rostliny.

Podzemní část chmelové rostliny se skládá z babky a kořenového systému. Základem babky je „staré dřevo“ nacházející se v hloubce 10 – 25cm pod povrchem půdy, je dvou a víceleté. Na babce jsou založena očka, ta na jaře raší a vytváří nadzemní výhony a tvoří základ budoucí lodyhy. Část lodyhy mezi horní částí babky a povrchem půdy je „nové dřevo“, je jednoleté, každoročně jej při řezu chmele odstraňujeme. Z bočních oček babky vyrůstají podzemní oddenky (vlky), které mohou rovněž vytvářet nadzemní lodyhy, jejich přítomnost je však nežádoucí. Kořenový systém zahrnuje kořeny kůlové (zasahující až do hloubky 4m), postranní kořeny (v hloubce do 60cm) a letní kořeny (v hloubce do 20cm).

Nadzemní část zahrnuje révu, révové listy, pazochy, květenství a hlávky. Réva je pravotočivá, dorůstá výšky 7 – 8m, je členěna na internodia a nody (kolénka). Z každého nodu vyrůstají 2 révové listy. Pazochy jsou postranní větévky révy dorůstající délky od 30 do 100cm, na nich vyrůstají menší pazochové listy a květenství. Květenství samčích rostlin je rozvětvená lata, květenství samičích  rostlin je šišticovité a postupným vývojem vytváří chmelovou hlávku.

Chmelová hlávka

Chmelová hlávka (šištice) je tedy plodenství  samičí chmelové rostliny. Základní osu hlávky tvoří článkované vřeténko, které je ukončeno stopkou, spojující hlávku s plodonosnou větévkou. Z každého článku vřeténka vyrůstají 2 listeny krycí a 4 listeny pravé , na spodu hlávky je 5 kališních lístků. Na bázi pravých listenů se vyvíjí lupulinové žlázky (žlutý lupulinový prášek). Za každým pravým listenem se v době květu chmele (osýpka) vytvoří semeník se 2 nitkovitými bliznami, ten se však za normálních podmínek dále nevyvíjí. Hlávky dorůstají délky od 15 do 35mm, mají převážně kulovitooválně vejčitý tvar, popř. tvar kuželovitý nebo hranolovitý.

Kvalitní chmelové hlávky mají vykazovat tyto znaky a vlastnosti:

Dobrá vzrostlost a vyzrálost hlávek. Hlávky jsou uzavřené (listeny na sebe dokonale přisedají), velikostně vyrovnané. Vřeténko má pravidelnou a jemnou stavbu, je hustě článkované.

Bez příznaků poškození chorobami, škůdci, bez mechanického poškození, otluků a rozplevení.

Správně česány a sušeny podle příslušných zásad. Barva hlávek zlatozelená s výrazným leskem. Bohatý obsah lupulinu světle žluté (citrónově žluté) barvy. Pravá jemná vůně hlávek (bez ostré vůně nebo pavůně). Vysoký obsah pivovarsky důležitých chemických látek, zejména obsah α-hořkých

kyselin.

10.3 Chemické složení chmelových hlávekV chmelových hlávkách se nacházejí tyto skupiny látek:

Chmelové pryskyřice (označované též jako hořké látky) - jsou hlavní látkou v hlávkách, jsou zdrojem hořkosti piva. Je to směs velmi těžko rozpustných látek. Člení se na měkké pryskyřice a tvrdé pryskyřice. Na hořkosti piva se hlavní měrou podílejí měkké pryskyřice – z nich pak zejména alfa hořká kyselina (její obsah je závislý na pěstované odrůdě).

Chmelové třísloviny - směs látek polyfenolového typu. Přispívají k čeření piva, příznivě působí na varný proces, stabilitu hořkosti, charakteristickou chuť piva. Pivu dávají mírně natrpklou chuť. Obsah činí 2 – 6% dle odrůdy.

Chmelové silice - jsou látky těkavé povahy, chmelu dávají typickou vůni. Jsou prakticky nerozpustné ve vodě, více jak 90% vytěká během chmelovaru a pří vaření piva se prakticky neuplatňují. Obsah činí 0,4 – 2,0%.

Doprovodné látky - např. cukry, dusíkaté látky, lipidy, vosky, oxid siřičitý. Obsah dusičnanů v hlávkách se pohybuje v rozmezí 9000 – 11000mg v 1kg suchých hlávek.

Voda - u čerstvě sklizených hlávek se pohybuje její obsah v rozmezí 78 – 80%, u chmele ihned po usušení 5 – 7%. Po usušení se vlhkost hlávek upraví přirozeným

přijmutím vlhkosti z ovzduší nebo klimatizací chmele na 11 – 12%, aby byla možná další manipulace s hlávkami (při vlhkosti pod 10% se hlávky snadno drolí).

10.4 Požadavky chmele na stanovištní podmínkyChmel vyžaduje půdy s dostatečnou mocností orniční vrstvy, příznivými fyzikálními vlastnostmi a dobrou vodní jímavostí. Nejčastěji je pěstován na půdách hlinitých až jílovito-hlinitých. V Žatecké oblasti to jsou zejména tzv. červenky permského původu, převládajícím typem je hnědozem. Během vegetace vyžaduje chmel stejnoměrnou, postupně se zvyšující teplotu. Je citlivý na denní výkyvy teplot. Ideální je mírně teplé a sušší počasí v dubnu, stejnoměrně mírně stoupající teploty od května do července, teplé a slunné počasí v červenci a srpnu. V českých chmelařských oblastech činí průměrná roční teplota vzduchu 7,5 – 8,5oC, tepelná vegetační konstanta 2000 – 2800oC.

Červnové teploty rozhodují o průběhu růstu, červencové a srpnové teploty spolu s vláhou o množství a kvalitě hlávek. Negativně působí letní tropické dny (nad 30oC). Požadavky chmele na vláhu stoupají od zavedení rév, maxima dosahují v červenci až začátkem srpna, v době dozrávání hlávek potřeba vody klesá. Pro dosažení dobrého výnosu i kvality hlávek je žádoucí i dostatečná intenzita slunečního svitu, během vegetace činí průměrně 1300 hodin.

10.5 Odrůdová skladbaV České republice se v současné době pěstují 2 skupiny odrůd:

Odrůdy typu Žateckého poloraného červeňáku (do roku 1993 u nás výhradně pěstované) – z hospodářského hlediska se jedná o 9 pěstovaných klonů vzniklých klonovou selekcí (Blato, Blšanka, Lučan, Osvaldův klon č. 31, Osvaldův klon č. 72, Osvaldův klon č. 114, Podlešák, Siřem, Zlatan). Je to chmel velmi jemný aromatický. Hlávky se vyznačují vynikající kvalitou, především jemností stavby hlávky, typickou pravou jemnou vůní a vysokým obsahem lupulinu, malým podílem balastních složek, vynikajícím účinkem v chuti piva, příznivými technologickými vlivy při vaření piva. Pro tyto cenné vlastnosti je vhodný zejména pro vaření piv špičkové kvality. Hlávky však mají nižší obsah α-hořkých kyselin (3 – 5%) v porovnání s hybridními odrůdami. Výnos hlávek se pohyboval jen kolem 0,9 – 1,2t z hektaru. Výsadbou těchto klonů po roce 1990 pomocí meristémové sadby (sadby ozdravené od virů a viroidů) se podařilo zvýšit výnosy v relativním vyjádření přibližně o 30% a obsah α-hořkých kyselin přibližně o 50%, což umožní stabilizovat výnos na úroveň 1,3 – 1,5 t/ha a obsah α–hořkých kyselin na 5 – 6 %.

Hybridní odrůdy - vznikly hybridizací chmele, tj. křížením žateckého poloraného červeňáku s vysokoobsažným zahraničním chmelem. Pěstují se od roku 1994 a jejich plocha se postupně rozšiřuje. Jejich výnosový potenciál činí 2,0 – 2,5t suchých hlávek z 1ha, vykazují vyšší obsah hořkých látek.

Současnými představiteli (rok 2002) jsou následující 4 odrůdy:

Sládek – aromatický typ s průměrným obsahem α-hořkých kyselin 6 – 8%, Bor – obsažný typ s průměrným obsahem α-hořkých kyselin 8 – 11%, Premiant – obsažný typ s průměrným obsahem α-hořkých kyselin 10 – 12%, Agnus – vysokoobsažný typ s průměrným obsahem α-hořkých kyselin 11 – 15%.

 V příštím období se v ČR předpokládá pěstování obou skupin odrůd. Hybridní odrůdy jsou vhodné především pro 1. a 2. dávku chmelení piva v průběhu chmelovaru a zajišťují zejména dodání potřebného množství α-hořké kyseliny na požadovaný stupeň hořkosti piva. Odrůdy žateckého poloraného červeňáku se používají zejména pro 3. dávku chmelení piva (tj. pro závěrečnou dávku) a svými vlastnostmi pozitivně působí na dotváření chuti piva.

10.6 Založení porostu chmeleVzhledem k tomu, že se jedná o vytrvalou kulturu, je této činnosti věnována náležitá pozornost. Vlastnímu založení předchází výběr vhodného pozemku, zpracování projektového úkolu a územní řízení. Nejvhodnější jsou pozemky s rovným nebo nepatrně zvlněným reliéfem a svažitostí max. 6ş, polohy údolní a chráněné úvalové, s dostatečnou mocností půdního profilu, hladina spodní vody v hloubce 150 – 200cm, pozemky pravidelného tvaru, pokud možno v blízkosti zdrojů závlahové vody a sklizňového střediska.

Pozemek před výsadbou v jednoročním předstihu dokonale vyhnojíme vápenatými, organickými i průmyslovými hnojivy, dokonale prokypříme a promícháme jednotlivé vrstvy půdního profilu rigolovací orbou až na hloubku 60cm.

Před výsadbou pozemek dokonale urovnáme smykováním a vláčením. Do doby výsadby by měla být postavena chmelnicová konstrukce.

Výsadbu je možno realizovat na podzim nebo na jaře. Výhodnější je však podzimní výsadba, prováděná přibližně od poloviny října do konce listopadu. Předností podzimní výsadby je lepší vzešlost rostlin na jaře v důsledku využití zimní vláhy, lepší růst během vegetace, větší rozvoj kořenové soustavy, vyšší výnosy hlávek v prvních letech po výsadbě. Vysazujeme ve sponu 300 x 100 – 120cm. Vysazujeme ručně buď do předem vyvrtaných jamek nebo do předem připravených podélných brázd. Dodržujeme hloubku výsadby tak, aby horní okraj sadby byl 8 – 10cm pod úrovní povrchu půdy a překryt vrstvou 5cm ornice. K výsadbě používáme zásadně kořenáče, nejlépe meristémovou sadbu (kořenáče vypěstované z rostlin ozdravených od virů a viroidů). Takováto sadba zabezpečí vysokou vzcházivost porostu, vysoké výnosy již v počátečních letech po výsadbě, zvýšení úrovně obsahu α-hořkých kyselin.

Zvýšenou pozornost věnujeme založenému porostu v 1. roce po výsadbě. Veškerá opatření musí podpořit vzešlost, maximální rozvoj nadzemních částí chmelových rostlin a s tím spojený rozvoj kořenového systému, dosažení dřívější plné plodnosti porostu. Povrch půdy

udržujeme v kyprém a bezplevelném stavu. Zavěšujeme běžně 1 chmelovod (při výsadbě meristémové sadby i 2 chmelovody) a zavádíme všechny výhony. Po zavedení rév mělce přioráme. Zabezpečíme intenzivní minerální výživu, ochranu proti škůdcům a chorobám, dle možností i závlahu - jako u produkčních chmelnic.

V 1. roce po výsadbě získáme již určitou menší sklizeň, tzv. panenský chmel. Výše této sklizně závisí na mnoha činitelích (kvalita použité sadby, termín výsadby, počasí, atd.), ve velmi příznivých podmínkách může dosáhnout i kolem 40% sklizně produkčních chmelnic. Hlávky dozrávají opožděně a mají horší kvalitu, sklízíme je až po sklizni produkčních chmelnic. Další zásahy na chmelnici po úklidu chmelové révy v podzimním období jsou totožné se zásahy na produkčních chmelnicích.

10.7 Výživa a hnojení produkčních chmelnicChmel je rostlina velmi náročná na živiny a hnojení, neboť během krátké doby (květen až červenec) vytváří velkou produkci biomasy. V porovnání s ostatními plodinami intenzivně hnojíme organickými (hnůj, kejda, zelené hnojení) i minerálními hnojivy. Jedenkrát za 3 roky hnojíme chlévským hnojem v dávce 35 – 40t na 1ha, jedenkrát za 3 – 4 roky hnojíme vápenatými hnojivy. Průmyslová hnojiva dodáváme každoročně. Průměrná celková roční dávka dusíku činí přibližně 140 – 200kg na 1ha. Dusíkem hnojíme na jaře a celkovou dávku rozdělíme do 2 – 3 dílčích dávek (před řezem, před přiorávkou, před květem). Průměrné celkové roční dávky ostatních živin jsou následující: 60 – 80kgP, 130 – 150kgK, 40 – 60kgMg. Fosforečná, draselná a hořečnatá hnojiva aplikujeme na podzim. Větší celkové roční dávky aplikujeme ve 2 dílčích dávkách - část na podzim, zbytek na jaře před řezem. Dávky hnojiv jsou vyšší u hybridních odrůd chmele.

Během vegetace dodáváme též podle potřeby chybějící živiny i stimulátory růstu ve formě mimokořenové výživy použitím vícesložkových kapalných hnojiv nebo speciálních hnojiv (obsahují makroelementy, mikroelementy i stimulátory růstu). Vodítkem pro toto dohnojení jsou výsledky zjištěné metodou listové analýzy.

10.8 Technologie pěstování chmele na produkčních chmelnicích

10.8.1 Podzimní práceJedná se především o následující pracovní operace, prováděné postupně od konce září do poloviny listopadu:

Úklid chmelnice po předchozí sklizni – odstřiháváme ponechané zbytky rév přibližně 20cm nad povrchem půdy, odříznuté části odvážíme a likvidujeme mimo chmelnici. Následuje vláčení chmelnice s použitím speciálních bran, které umožní vyčištění chmelnice od zbytků rostlin a chmelových drátků, a jejich likvidace mimo chmelnici.

Hnojení chmelnice na podzim – 1krát za 3 roky hnojíme organickými hnojivy, 1krát za 3 – 4 roky vápníme, každoročně aplikujeme podzimní dávku fosforečných, draselných a hořečnatých hnojiv.

Podzimní zpracování půdy – základem je orba meziřadí způsobem odorávky půdy od rostlin do středu meziřadí speciálním oboustranným víceradličným neseným pluhem do hloubky 18 – 20cm. Dochází k prokypření utužené půdy v meziřadí, umožňuje zapravení hnoje a zeleného hnojení, je nezbytná při silnějším zaplevelení. Příznivě působí na provzdušnění půdy, rozvoj půdní mikroflóry, mineralizaci živin, rozvoj kořenového systému. V extrémních podmínkách (silné utužení a nerovnosti povrchu půdy po sklizni) může předcházet orbě mělké kypření půdy neseným kypřičem.

Hluboké kypření meziřadí – je výhodné provádět v intervalu 5 – 6 let do hloubky 50 – 60cm. Kypřič má 3 kypřící tělesa s dlátovitým ostřím, kolem rostlin zůstává z každé strany ochranný pás 60 – 70cm. Dochází k hlubšímu prokypření ornice a spodiny, k zlepšení vodního a vzdušného režimu půdy, ke kořenové regeneraci, pozitivně působí na výnos chmele. Kypření v kratších intervalech znamená časté narušování kořenového systému a způsobuje výnosovou depresi. Na lehčích půdách jej provádíme mělčeji a v delším časovém odstupu.

Dosazování chybějících (vyhynulých) rostlin ve chmelnici – provádíme na základě předchozí inventarizace chmelnic. Prázdná místa dosazujeme předpěstovanými jednoletými chmelovými rostlinami – tj. kořenáči nebo balíčkovanou sadbou, zpravidla v intervelu 6 – 7 let. Přednostně dosazujeme chmelnice s mezerovitostí nad 5%.

10.8.2 Jarní práceJarní práce probíhají v   následujícím pořadí:

Vláčení chmelnice v kombinaci s jarní aplikací minerálních hnojiv. Vláčení chmelnice provedeme ihned, jakmile to vlhkostní podmínky dovolí, bez ohledu na plánovaný termín řezu. Provedeme hrubé urovnání povrchu chmelnice, rozmetáme jarní dávku N, P, K, Mg hnojiv. Následným vláčením podelným a příčným směrem prokypříme a urovnáme povrch půdy do roviny, zároveň zapravíme do půdy hnojiva.

Mechanizovaný řez. Představuje základní pracovní operaci na jaře a kvalita jeho provedení úzce souvisí s výnosem hlávek. Řezem jsou od babky odstraňovány přírůstky nového dřeva a částečně postranní oddenky (vlky). Tím udržujeme babku v požadovaném tvaru a hloubce, omezujeme její rozrůstání do stran. Termínem provedení řezu pak regulujeme dobu rašení výhonů, optimalizujeme dobu zavádění výhonů, další růst a vývoj rostlin probíhá v optimálních časových obdobích. Agrotechnický termín jarního řezu  je přibližně v období od 1. do 20. dubna, konkrétní termín závisí na lokalitě, odrůdě, stáří chmelnice, a organizačních možnostech zvládnout řez a následné zavěšování chmelovodů v požadovaném termínu.

Je možný i podzimní řez, který spadá do období od druhé poloviny října do konce listopadu. Z biologického hlediska není podzimní řez vhodný. V ročnících s časným a teplým jarem nastává předčasné rašení výhonů, růst a vývoj rostliny probíhá v nevhodných časových

obdobích, zakládá se menší počet hlávek, rostliny předčasně stárnou, dosahuje se menšího výnosu. Používáme jej pouze na chmelnicích, které budou na podzim dosazovány.

Pomocí ořezávače neseného na traktoru řezný kotouč zajišťuje hladký řez, odřezává nové dřevo a vlky v nastavené hloubce těsně nad babkou (tj. v hloubce přibližně 5 – 10cm od urovnaného povrchu půdy). Řez je vodorovný, nadsazení nad babkou činí

přibližně 1 cm, aby nedocházelo k jejímu poškozování. Pro kvalitní provedení řezu je nutné zajistit dokonalé urovnání povrchu půdy, dodržet pojezdovou rychlost 2,5 – 4km za hod., používat správný typ řezných kotoučů. Výška nahrnuté zeminy na seřezané rostliny závisí na termínu řezu (2 – 8cm), čímž tak regulujeme (oddalujeme) termín rašení výhonů po řezu.

Zavěšování chmelovodů. Následuje po řezu chmele, chmelovod slouží jako opora pro chmelovou rostlinu. Používá se ocelový drátek, podle mohutnosti a hmotnosti nadzemní hmoty rostlin volíme odpovídající průměr (1; 1,06; 1,12; 1,25mm). Horní část drátku je upevňována na podélný drát chmelnicové konstrukce pomocí háčku, při bezháčkovém způsobu pomocí krátkého úvazku motouzu. Spodní část drátku se upevní do půdy vedle rostliny pomocí pícháku ve směru řadu. Zavěšování chmelovodů z pojízdných plošin výrazně zproduktivňuje tuto pracovní operaci. Ke každé rostlině zavěšujeme 2 chmelovody kolmým vedením ve tvaru písmene V otevřeného z řadu. Se zavěšováním chmelovodů je nutno začít ihned po jarním řezu a ukončit jej nejpozději v 1. dekádě května.

Zavádění chmele. Doposud se provádí ručně, jeho kvalita a termín provedení výrazně ovlivňují výnos a kvalitu hlávek. K zavádění přistupujeme v době, kdy výhony dosáhly délky 60 – 70cm, což připadá přibližně na začátek druhé dekády května.

Konkrétní termín je odvislý od termínu řezu a průběhu teplot začátkem května. Z jedné rostliny vybereme stejně dlouhé, středně velké, zdravé a nepoškozené výhony, rostoucí ze středu rostliny, které otočíme doprava kolem chmelovodu. Na každý chmelovod zavádíme 2 – 3 výhony, tj. běžně 5 – 6 výhonů z 1 rostliny. Chmelová rostlina je schopna uživit 6 výhonů. Zbývající výhony odstraníme. První zavádění musí být provedeno v poměrně krátké době (pokud možno do konce druhé dekády května), neboť později dochází snadno k přerůstání výhonů. Pozdější zavádění je pak pracovně náročnější, dochází k opoždění růstu a zeslábnutí rostlin. Druhé zavádění (opravné) provedeme při výšce 130 – 150cm, poškozené výhony nahradíme výhony rezervními nebo opožděně vyrašenými. Při třetím zavádění (kontrolním) při výšce rostlin zhruba 200cm zkontrolujeme správnost vinutí výhonů (první dekáda června). Při kvalitně provedeném zavedení by mělo chybět maximálně 3% výhonů na chmelovodičích.

 10.8.3 Letní práce (tj. zásady pro zavedení chmele až do doby sklizně)Kultivační práce ve chmelnici. Po zavedení chmelových výhonů a při výšce rostlin 170 – 200cm k rostlinám přioráváme vrstvu zeminy 13 – 15cm. Umožníme růst nového dřeva, podpoříme rozvoj letního kořání, omezíme výpar vody z půdy. Lze provést i druhou přiorávku při výšce rostlin 500 – 600 cm. Meziřadí kypříme podle potřeby 2 – 3krát pomocí kypřice. Provzdušňujeme tak půdu, podporujeme mikrobiální činnost, ničíme klíčící i vzrostlé plevele. První kypření na hloubku 10 – 12cm, další na hloubku do 8cm. Kultivační zásahy je možné kombinovat s použitím herbicidů.

Letní aplikace herbicidů. V červenci ničíme vzešlé a vzrostlé plevele v řadách rostlin, kde je není možné likvidovat kultivačními zásahy. Chemické dočištění chmele od opožděně vyrašených výhonů koncem června zajistíme v případě potřeby přípravkem Aldozef. Letní desikaci chmelnice (ničení spodních listových pater koncem července až začátkem srpna) zajistíme přípravky Reglone a Gramoxone.

Znovuzavádění odkloněných vrcholů rostlin, zavěšování spadlých rostlin. Při větších větrech a letních bouřkách dochází k odklonění vrcholů rostlin i k pádu rostlin na zem. Tyto práce provádíme podle potřeby i vícekrát během vegetace až do doby sklizně. Odkloněné výhony zavádíme při nižší výšce rostlin ze země pomocí krátké tyče, později pomocí pojízdných výškově stavitelných plošin. Spadlé rostliny zavěšujeme pomocí dlouhé tyče. Rostliny tak mohou urychleně pokračovat v růstu a dosáhnout výšky konstrukce, přičemž se nesnižuje výnos hlávek.

 Přihnojování během vegetace. Aplikujeme především dusíkatá hnojiva (před přiorávkou, před květem) a dále ostatní chybějící živiny zjištěné listovými analýzami, aplikujeme mimokořenovou výživu. Viz kapitola Výživa a hnojení.

Ochrana chmele proti chorobám a škůdcům. Jedná se o velmi důležitý zásah, který musí být zajišťován na vysoké úrovni, neboť výrazně ovlivňuje výnos a zejména kvalitu hlávek. Zásahy se řídí metodickou příručkou pro ochranu chmele.

Žír rašících výhonů po řezu chmele způsobuje lalokonosec libečkový. Při silnějším výskytu provedeme pásový postřik přípravkem Furadan.

V letním období je ochrana chmele soustředěna především proti peronospoře chmelové, mšici a svilušce chmelové. Peronospora chmelová jako hlavní houbová choroba napadá již vzcházející výhony, později listy a hlávky. Napadené hlávky mají červenohnědé skvrny. Ochranu zajišťujeme podle prognózy a signalizace systémem 3 – 4 – 5 ochranných postřiků. Mšice a sviluška způsobují škody sáním na listech, později napadají hlávky a výrazně zhoršují jejich kvalitu.

Závlaha chmele. Chmel velmi pozitivně reaguje na závlahu, správně řízenou závlahou bylo ve chmelařské praxi dosaženo zvýšení výnosu o 20 – 30%, v extrémně suchých letech i více. Zvýšené požadavky na vodu má chmel ve 2 obdobích - pazochování až začátek kvetení (první polovina července), období tvorby hlávek (konec července až polovina srpna). Při nedosatku srážek v těchto obdobích je pak výhodné zajistit doplňkovou závlahu. Velikost závlahové dávky se řídí vláhovou potřebou a pohybuje se v rozmezí 30 – 40mm. Závlahu lze zajistit jednotlivými postřikovači umístěnými na stropu chmelnicové konstrukce, pásovými

zavlažovači, kapkovou závlahou. Velmi dobrých výsledků je dosahováno s kapkovou závlahou - je maximální využití závlahové vody, úspora závlahové vody činí až 2/3, je příznivé mikroklima v porostu, kapkovou závlahu lze kombinovat s mimokořenovou výživou.

10.9 Sklizeň a posklizňová úprava chmele

10.9.1 Sklizeň chmeleSklizeň chmele nastává po dosažení technické zralosti – hlávky jsou uzavřené, při zmáčknutí pružné, žlutozelené barvy s přirozeným leskem, mají vysoký obsah lupulinu a typickou jemnou chmelovou vůni. Začátek sklizně spadá přibližně do období po 20. srpnu, optimální zralost se dostavuje přibližně mezi 25. – 28. srpnem, sklizeň by měla být ukončena během 14 – 16 dnů. Sklizeň je prováděna mechanizovaně a probíhá ve 2 fázích.

V 1. fázi jsou chmelové rostliny odstřihávány 100 – 130cm nad zemí, strhávány ručně nebo pomocí strhávače umístěného na traktoru a nakládány na chmelové návěsy, dopravovány k stacionárním česacím strojům. Dovážené rostliny musí být čerstvé a nezavadlé, interval mezi odstřihnutím a česáním co nejkratší, jinak dochází k poškozování hlávek při česání (rozplevení hlávek). Doprava rostlin a vlastní česání musí být organizačně sladěny, nelze rostliny odstřihávat do zásoby.

Ve 2. fázi se na stacionárním česacím stroji oddělují hlávky od ostatních částí rostliny, odpad listů a rév je odvážen ke kompostování. Správné seřízení česacího stroje omezuje poškození hlávek, zmenšuje podíl příměsí, snižuje ztráty při česání.

10.9.2 Sušení chmeleOčesané hlávky intenzivně dýchají, zvyšují teplotu, vykazují vysokou vlhkost (78 – 82%), hrozí nebezpečí zapaření až znehodnocení (ztráta lesku, změna základního odstínu barvy, negativní dopad na celkovou kvalitu hlávek), proto musí být urychleně dopraveny na sušárnu. Interval mezi česáním a sušením nemá překročit 2 hodiny, při delším intervalu nutno zajistit jejich provzdušňování. Z tohoto důvodu musí být sladěna výkonnost česání a sušení. Sušení probíhá na komorových nebo pásových sušárnách při teplotě 55 – 60oC po dobu 6 – 9 hodin. Hlávky sušíme „na vřeténko“ na konečnou vlhkost 5 – 7% (celé vřeténko je vysušené a láme se, listeny se dají dobře oddělit od vřeténka). V průběhu sušení nutno zajistit maximální cirkulaci sušícího vzduchu a dokonalý odvod uvolněné vlhkosti, aby nedošlo k zapaření hlávek.

10.9.3 Úprava usušených hlávek a žokováníUsušené hlávky jsou křehké, snadno se rozpadají a poškozují, nejsou schopné další manipulace. Proto musí dojít k úpravě vlhkosti na 10,5 – 12%. Toho dosáhneme buď samovolným přijmutím vlhkosti z okolního prostředí v průběhu 2 – 4 týdnů (rozložení hlávek do nízké vrstvy, opatrné přehazování a podle potřeby i kropení) nebo na speciálním zařízení – v klimatizační komoře. Při klimatizaci jsou hlávky zvlhčovány vzduchem o relativní vlhkosti 70 – 75% po dobu 70 – 90 minut na konečnou vlhkost 10,5 – 11%. Klimatizační komora zpravidla navazuje na pásovou sušárnu. Takto upravené hlávky se ihned lisují do transportních žoků o hmotnosti 60 – 70kg. Každý žok je samostatně zvážen, opatřen štítkem s potřebnými údaji, zaplombován v horní části a zapsán do výkazu dodávky

označeného chmele. Označování chmele (známkování) se řídí zákonem. Takto zabalené hlávky jsou odváženy do skladu odběratele zpravidla jako ucelené dávky (partie). Jednotlivé dávky se mezi sebou liší kvalitou.

V moderním sklizňovém středisku je zajištěna propojenost a kontinuita práce jednotlivých strojů a zařízení (česací stroj -> pásová sušárna -> klimatizační zařízení -> lis na žokování hlávek).

10.10 Hodnocení kvality a nákup chmeleNákup chmele od pěstitelů v ČR v současné době zabezpečuje několik obchodních firem.

Z každé dodávky chmele od pěstitele se odebere průměrný vzorek. Kvalita hlávek se posuzuje laboratorním rozborem a subjektivním posuzováním porovnáváním průměrného vzorku s typovými vzorky (typový vzorek – vzorek vykazující znaky příslušné jakostní třídy). Na základě obou dílčích hodnocení (bonitace) se provede zařazení průměrného vzorku do odpovídající jakostní třídy. Přehled hodnocených znaků s požadavky na jednotlivé jakosti třídy jsou uvedeny v připojené tabulce. Hodnocení jakosti a nákup probíhá ve skladech odběratelů v jednotlivých chmelařských oblastech. Podrobnější podmínky hodnocení kvality hlávek při nákupu (jakostní parametry, cenové příplatky a srážky, hmotnostní srážky) a dohodnutá nákupní cena za 1t čisté hmotnosti hlávek jsou součástí hospodářské smlouvy mezi pěstitelem a odběratelem pro daný ročník sklizně. Hlávky, které nesplňují požadavky pro tolerovanou jakost, jsou označeny za Nestandard.

Tab. 10.10 - 1 : Znaky jakosti chmele – Žatecký poloraný červeňák

ROSTLINY LÉČIVÉ, AROMATICKÉ A KOŘENINOVÉ

11.1 VýznamRostliny léčivé, aromatické a kořeninové nazývané často zkratkou LAKR jsou tvořeny početnou skupinou rostlin. Ve světě se uvádí okolo 40000 druhů. V našich podmínkách se jich vyskytuje kolem 120 druhů, z toho přibližně 30 druhů se dá pěstovat v kultuře. Potřeba LAKR je ovlivněna poptávkou ve využitelných oborech, kterými jsou lékařství, farmacie, potravinářství, kosmetika a parfumerie. Jsou to rostliny planě rostoucí ve volné přírodě (volný sběr), nebo z nich vyšlechtěné odrůdy pěstované v kultuře. Mezi léčivé rostliny, které obsahují výhradně terapeuticky účinné látky a užívají se proto pouze k léčení patří např. durman obecný (Datura stramonium L.), náprstník vlnatý (Digitalis lanata L.), paličkovice nachová (Claviceps purpurea Tul.), jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata L.), řepík lékařský (Agrimonia eupatoria L.). Další je skupina rostlin se širším uplatněním, kde vedle léčebných účinků mohou být využívány v potravinářství, likérnictví, kosmetice. Jako příklad lze uvést heřmánek lékařský (Chamomilla recutita L.), bez černý (Sambucus nigra L.), benedikt lékařský (Cnicus benedictus L.). Některé druhy mohou mít charakter zeleniny (cibule, česnek, petržel), nebo jsou okrasnými rostlinami (hořec, sléz, třapatka).

Léčivé rostliny byly až do začátku dvacátého století hlavním zdrojem léčivých přípravků. S rozvojem chemie se jejich význam začal snižovat, přesto jsou dnes důležitými surovinami farmaceutického průmyslu. Ve dvou třetinách obydleného světa jsou často jediným dosažitelným zdrojem při léčení člověka i hospodářských zvířat. Ve vyspělých státech světa se dnes velmi často využívají i jako zdroje alternativní medicíny. Značné využití nacházejí v kosmetice a v potravinářském průmyslu.

11.2 DrogaVelmi často se používá názvu droga. Léčivou drogou rozumíme všechny sušené upravené, nebo neupravené suroviny rostlinného (listy máty, květy heřmánku) a živočišného (žlázy, med, hadí jed) původu, které slouží na výrobu léčiv a technicky důležitých farmaceutických surovin, nebo se používají přímo k léčebným (čaje), technickým (dubová kůra) a potravinářským účelům (kmín, fenykl).

Pěstované drogy rozdělujeme z   několika hledisek:

Podle délky vegetace, po kterou zůstává rostlina na stanovišti - do doby, kdy je nejvýhodnější její zpracování (jednoleté, dvouleté, víceleté).

Organografické hledisko – podle sklizené části rostliny – kořenové, naťové, listové, květové, plodové drogy.

Farmakologické – podle přirozeného rostlinného systému, třídění podle čeledí (Miříkovité, Hluchavkovité, Hvězdnicovité).

Farmakochemické – podle hlavních účinných látek (alkaloidní, siličnaté, glykosidní, tříslovinné).

Farmakodynamické – podle převládajícího účinku (diuretika, karminativa, hypotonika, sedativa, atd.).

11.3 Účinné látkyÚčinné látky v rostlinách jsou produkty primárního a sekundárního metabolismu. Vyskytují se ve všech částech rostliny, ale ve vyšším množství jen v některých orgánech, např. kořenu (radix), oddenku (rhizom), listu (folium), nati (herba), květu (flos), plodu (fructus).

Produkty primárního metabolismu jsou chemické látky, které se aktivně zúčastňují nejdůležitějších biochemických reakcí a jsou nezbytné pro základní životní pochody v rostlinném organismu. Z těchto látek vznikají sekundární metabolity, které pravděpodobně pro život rostliny nemají tak zásadní význam. Jsou však nejzajímavějšími a nejužívanějšími produkty pro použití v lékařství. To však neznamená, že by produkty primárního metabolismu byly pro terapii bezvýznamné.

Mezi produkty primárního metabolismu patří cukry, slizy, klovatina, organické kyseliny, mastné kyseliny, oleje, tuky, aminokyseliny, peptidy, bílkoviny a enzymy.

Skupinu látek sekundárního metabolismu tvoří, alkaloidy, glykosidy, saponiny, silice, balzámy, pryskyřice, třísloviny, hořčiny.

Mezi nejúčinnější a terapeuticky nejvýznamnější látky se řadí alkaloidy. Ve větším množství jsou často jedovaté a rostliny si je pravděpodobně vytvářejí jako přirozenou ochranu příslušného druhu před spásáním a požerkem (durman, rulík, námel, mák).

Významnými účinnými látkami jsou glykosidy, složené ze dvou částí – cukerné a necukerné (aglykonu). Zúčastňují se např. aktivně pohybu organických látek při mobilizaci zásobních sacharidů a jejich transportu v rostlinách. Tvorbou glykosidů se rostlina zbavuje nežádoucích produktů, které váže fyziologicky na cukernou složku a podle potřeby je opět odbourává. Dělí se podle účinku na glykosidy fenolové, kumarinové, antrachinové, srdeční, v této skupině jsou důležitými látkami flavonoidy a saponiny. Glykosidy jako hlavní účinné látky se nacházejí např. v náprtníku vlnatém, vraním oku, prvosence jarní, divizně velkokvěté, lékořici.

Nejznámější z účinných látek jsou silice, které mají olejovitou konzistenci a některé vlastnosti podobné olejům. Nacházejí se ve žlaznatých trichomech, papilách, kanálcích, mezibuněčných prostorách. Rostliny si je vytvářejí jako lákadlo pro opylující hmyz, jako usměrňovače transpirace v suchých oblastech. Mají též funkci fytoncidní (protipatogenní). Význam silic pro člověka je značný. Využívají se v lékařství jako léčiva, často jako chuťová a čichová korigencia léků. Velké využití mají v kuchyni a potravinářství jako koření a posléze v kosmetice při výrobě krémů, mastí, kloktadel, parfémů. Silice jako hlavní účinné látky se nacházejí v  mátě, meduňce, fenyklu, kmínu, tymiánu, mateřídoušce aj. Podobné vlastnosti jako silice mají rostlinné výměšky balzámy (tekuté) a pryskyřice (tuhé). Rostliny je vytvářejí při poranění (borovice).

Třísloviny jsou přírodní bezdusíkaté látky se schopností tvořit s bílkovinami obsaženými v kůži nerozpustné sloučeniny (ochranná membrána). Této vlastnosti se využívá při léčbě popálenin, při zastavení drobného krvácení, při průjmových onemocněních, např. řepík, dubová kůra, borůvka, maliník, jahodník.

Hořčiny jsou přírodní látky rozmanitého chemického složení, které povzbuzují sekreci žaludečních šťáv, aniž by vyvolávaly jakékoliv vedlejší nepříznivé účinky, např. pelyňky, hořec, zeměžluč, chmel.

V rostlině není pouze jedna účinná látka, ale celý komplex. Za hlavní účinnou látku se považuje ta, které je nejvíce. Obsah vedlejších účinných látek se může projevit při dlouhodobé konzumaci jedné léčivé rostliny. Proto se doporučuje užívat danou léčivou drogu deset dnů, pokud se léčebný efekt nedostaví je nutné změnit léčbu.

11.4 Ovlivnění účinných látekÚčinné látky v rostlinách (drogách) jsou ovlivňovány celou řadou činitelů. V prvé řadě je to podnebí (teploty, srážky, sluneční záření, proudění vzduchu, nadmořská výška), půdou a její úrodností, t. j. fyzikálními, chemickými a biologickými vlastnostmi, půdní reakcí, výživou rostlin, zařazením v osevním postupu, ochranou proti chorobám, škůdcům a plevelům. Všemi výše uvedenými opatřeními lze ovlivnit účinné látky v rostlinách a proto u řady LAKR je třeba dát přednost pěstování před sběrem. Obsah účinných látek je ovlivněn dobou a způsobem sklizně, sušením a skladováním.

11.5 Úprava léčivých aromatických a kořeninových rostlinZa nejúčinnější se považuje čerstvá šťáva získaná z rostlin v původním stavu bez přísad. Způsob uchování čerstvé šťávy je problematický, proto se velmi často využívá nejstaršího způsobu konzervace, a tím je sušení.

Nejvíce užívanou formou zejména v domácnostech jsou čajové nápoje (výluh drog vodou).

Připravují se třemi způsoby:

Macerát – výluh drogy za studena. Droga se přelije studenou vodou a nechá se asi 30min., někdy 3 – 12hod. stát. Takto se připravují drogy obsahující slizy a škroby.

Nálev – výluh drogy vroucí vodou je nejčastější způsob přípravy. Účinnými látkami jsou většinou silice, proto se doporučuje používat porcelánové nádoby s víčky.

Odvar – droga se vaří ve vodě. Tímto způsobem se připravují drogy z kořenů, kůry, dřeva.

Jednoduché přípravky z léčivých rostlin jsou nazývány galenika.

Mezi ně se řadí:

tinktury - výluhy extrakcí nejčastěji lihem extrakty - zahuštěné výtažky z rostlin aromatické vody – vodní nebo lihové roztoky rostlinných silic lihy – lihové výtažky z rostlin bylinné octy – macerace drogy v octu bylinné oleje – macerace drogy v rostlinných olejích léčivá vína – rostlinné výtažky získané vyluhováním vínem

Tab. 11.5 - 1 : Zpracování a vyžití LAKR v ČR podle rostlinných částí ( v tunách)

Poznámka: Pramen: výsledky šetření MZLU Brno, *)vývoz jen od vybraných zpracovatelů, zpracování je uvedeno bez námelu a ostropestřce, kmín je do zpracování zahrnut jen částečně (cca 1/4)

Tab. 11.5 - 2 : Přehled kořeninových rostlin podle délky vegetace a využívané části rostliny

11.6 Hodnocení kvalityNákup LAKR je organizován přes nákupny, nebo přímo od pěstitelů ke zpracovatelům. V ČR existuje Sdružení pěstitelů a zpracovatelů léčivých rostlin – PELERO.

Hlavním kritériem kvality u zpracovatelů je obsah účinných látek a zdravotní stav drogy. Na čajové nápoje (čajovinu) se nezpracovávají rostliny napadené chorobami, škůdci, plísněmi. Pokud jsou rostliny během vegetace (nebo skladované drogy) ošetřeny chemickými přípravky musí být dodržena ochranná lhůta působení přípravku, popřípadě provedena zkouška na rezidua. Závazný právní předpis pro ČR je "Český lékopis 4", obsahující 55 monografií léčivých rostlin, jeho 5. vydání respektuje již evropský lékopis (Ph.Eur). Vedle lékopisu platí ještě české normy např. pro koření.

11.7 ProdukcePěstování LAKR v našich podmínkách má svoji tradici (heřmánek pravý, námel, ostropestřec mariánský, kmín kořenný). V posledních deseti letech prošlo pěstování změnou, která je dána poptávkou, hlavně na německém trhu.

Světová produkce LAKR je přísně určována poptávkou, na sklad se prakticky nevyrábí, neexistuje pěstování bez dohody. Sběrové LAKR se dostávají na trh z oblastí s lacinou pracovní silou. Jejich kvalita nebývá vždy dobrá, přesto ale v některých případech omezuje pěstování. Mezi tradiční producenty v Evropě patří Německo, Holandsko, Belgie, Francie a Anglie, dnes také Španělsko a Itálie. K velkým producentům se řadí Polsko a Maďarsko s relativně slušnou kvalitou. Státy dále na východ (Rumunsko, Rusko, Ukrajina) produkují drogy vesměs podřadnější kvality a jejich pěstitelské plochy mají extenzivní charakter. Výjimku tvoří Bulharsko, které má nemalou tradici v exportu např. růžového oleje, máty a rulíku. Dále Turecko, kterému se podařilo proniknou na západní trhy i s LAKR (anýz, koriandr, kmín, fenykl, tymián, šalvěj, lékořice, aj.). Naše pozice na evropském trhu navazují na exportní tradice s dobrou kvalitou heřmánku pravého.

Asijské centrum LAKR je ve světě nejbohatší, hlavními producenty jsou Indie a Čína, dále Japonsko, Korea, Vietnam a Thajsko. Převažuje sběr z přírodních zdrojů, ale i plantážní pěstování tradičních rostlin jako je např. žen-šen a další rostlinné harmonizátory.

Americké centrum produkce a využívání LAKR je soustředěno ponejvíce na jihoamerické území. Argentina a Brazílie jsou významnými pěstiteli pro německý farmaceutický průmysl (heřmánek, ostropestřec, blahovičník). V USA pěstují plantážně hlavně mátu pro potřeby potravinářského průmyslu, ostatní LAKR dovážejí přes německý trh.

Africké centrum představuje v produkci LAKR velmi specifické teritorium. Plantážně se pěstuje chinovník, kakaovník, kávovník a čajovník pro farmaceutické a částečně kosmetické účely. Bohatá je i produkce koření a aloe v Etiopii.

Oblast Austrálie, Nového Zélandu a Oceánie má v produkci LAKR setrvalý význam, nehraje však dosud žádnou významnou roli.

11.8 Příklady léčivých rostlin Náprstník vlnatý ( Digitalis lanata L.) –  je důležitou surovinou farmaceutického průmyslu – výroba léků na srdce. Jitrocel kopinatý ( Plantago lanceolata L.) – drogou je list, používá se při nachlazení, kašli, chrapotu. Řepík lékařský ( Agrimonia eupatoria L.) – nať se používá při léčbě chorob trávicího ústrojí. Heřmánek lékařský ( Matricaria chamomilla L.) – drogou je květ, působí desinfekčně, protizánětlivě, uvolňuje křeče hladkého svalstva, často je používán v dětském lékařství. Bez černý (Sambucus nigra L.) – drogou jsou květ a plod, má potopudné účinky, používá se při nachlazení, zánětech horních cest dýchacích. Topolovka růžová ( Alcea rosea L.) – drogou je květ, obsahuje slizy, které zklidňují sliznici, je v čajových směsích na kašel. Třapatka nachová ( Echinacea purpurea L.) – drogou jsou květ a kořen, zvyšují imunitu organismu. Fenykl obecný ( Foeniculumvulgare L.) – drogou je semeno, odstraňuje plynatost zažívacího ústrojí, podporuje sekreci mateřského mléka. Mák thebainový ( Papaver thebain ) – makovina je důležitou surovinou farmaceutického průmyslu pro výrobu léků proti bolestem. Divizna velkokvětá (Verbascum densiflorum Bertol.) – květ se používá při zánětech horních cest dýchacích, při úporném kašli. Máta peprná ( Menta x piperita L.) – nať podporuje trávení, působí proti nadýmání. Meduňka lékařská ( Melissa officinalis L.) –  nať má zklidňující účinky. Řepík lékařský ( Agrimonia eupatoria L.) – drogou je nakvétající nať, používá se při chorobách trávicího ústrojí. Jahodník obecný (Fragaria vesca L.) – drogou je list, používá se při střevních poruchách a průjmech. Pelyněk pravý ( Artemisia absithium L.) – nať podporuje sekreci žaludečních šťáv. Bazalka pravá ( Ocimum basilicum L.) – nať se používá jako koření, podporuje trávení. Levandule lékařská ( Lavandula augustifolia Mill.) – drogou je nakvétající nať, má zklidňující účinky, hlavní uplatnění má v průmyslu vonných látek. Šalvěj lékařská ( Salvia officinalis L.) – nať má desinfekční účinky, ústní vody. Dobromysl obecná ( Origanum vulgare L.) – nať podporuje trávení, koření. Saturejka horská ( Satureja montana L.) – nať působí proti nadýmání, koření. Yzop lékařský ( Hyssopus officinalis L.) – nať se používá při kašli. Ostropestřec mariánský ( Sylibum marianum L) – semeno je surovinou na výrobu léků na regeneraci jaterních buněk. Mochna husí ( Potentilla anserina L.) – drogou je nať, používá se při menstruačních potížích, křečích žaludku a střev. Brutnák lékařský ( Borago officinalis L.) – olej získaný ze semen snižuje hladinu cholesterolu v krvi, působí proti kardiovaskulárním onemocněním, proti atopickému ekzému. Pupalka dvouletá ( Oenothera biennis L.) – má stejné využití jako brutnák lékařský. Šanta kočičí ( Nepeta ) – drogou je nať, podporuje trávení. Routa vonná ( Ruta graveolens L.) – drogou je nať, v malém množství se dá použít jako koření, prokrvuje pánevní část a může způsobit potrat, při sklizni může způsobit kožní alergie. Reveň dlanitá ( Rheum palmatum L.) – drogou je kořen s projímavými účinky.

Oman pravý ( Inula Helenkam L.) – drogou je kořen, používá se při zánětech horních cest dýchacích. Srdečník lékařský ( Leonurus cardiaca L.) – nať se používá při srdečních obtížích nervového původu. Kozlík lékařský ( Valeriana officinalis L.) – drogou je kořen, má zklidňující účinky. Řebříček obecný ( Achillea millefolium L.) – nať se používá při nechutenství a poruchách trávení. Jestřabina lékařská ( Galega officinalis L.)  –  nať se využívá při podpůrné léčbě cukrovky. Lípa malolistá ( Tilia cordata Mill.) – květ se používá při nachlazení a proti horečce. Měsíček lékařský ( Calendula officinalis L.) – květ má hojivé a desinfekční účinky. Rmenec sličný ( Chamaemelum nobile L.) – květ se využívá při nechutenství, podporuje trávení. Podběl obecný ( Tussilago tartara L.) – drogou je květ a list, proti kašli. Jablečník obecný ( Marrubium Bulhare L.) – drogou je nať, podporuje trávení, též se používá při kašli. Parcha saflorová ( Leuza) – drogou jsou nať a kořen, mají povzbuzující účinky, afrodisiakum Růže šípková ( Rosa canina L.) – plod je zdrojem vit.C, má podpůrné účinky Třezalka tečkovaná ( Hypericum perforatum L.) – nať se používá při depresích, nervozitě. Tymián obecný (Thymus vulgaris L.) – nať působí proti chorobám horních cest dýchacích, kašli, desinfekčně, proti střev. parazitům.

OVOCNICTVÍ

Ovocnictví patří mezi aplikované biologické vědy. Na rozdíl od polních plodin se sklizně často dostavují až po několika letech. Další složitost spočívá v tom, že nejprve je třeba vypěstovat výsadbový materiál (stromky nebo keře) a teprve pak jej sázet na trvalé stanoviště. Ovocné rostliny mají také odlišné způsoby agrotechniky se specifickou přípravou půdy, pravidelným tvarováním a řezem koruny, zmlazováním atd. Reakce stromu na ošetření se obvykle neprojeví hned, ale až za delší dobu. Každé nevhodné opatření nebo chyba mají za následek snížení výnosu.

Cílem je sladit všechna agroopatření k vyšším, současně však pravidelným a jakostním sklizním.

Pěstování ovoce je součástí rostlinné výroby. Má velký význam zdravotní, národohospodářský i estetický. Ovocné rostliny pěstujeme hlavně pro jejich plody, které nazýváme ovocem.

Ovocnictví se při profesionálním přístupu, odborném vedení a důsledné péči významně podílí na rentabilitě podniku. Zabývá se složitou problematikou vytrvalých plodin nejrůznějších druhů (od bylin, polokeřů, keřů až po stromy).

Ovocnictví jako předmět má čtyři součásti:

Školkařství, zahrnující semenářství, jehož cílem je produkce zdravého osiva ovocných dřevin, dále podnožářství s výrobou podnoží jako mezičlánku k vypěstování ovocných stromků ušlechtilých odrůd ovoce, a konečně vlastní školkařství, které produkuje ovocné výpěstky (keře nebo stromky) pro zakládání sadů na trvalém stanovišti. Školkařství je obvykle samostatnou hospodářskou jednotkou. Požadavky na výsadbový materiál jsou dány Zákonem o odrůdách, osivu a sadbě pěstovaných rostlin.

Ovocnářství, kterým rozumíme vlastní pěstování ovocných rostlin na konečném (trvalém) stanovišti. Jde o víceletou kulturu. Životnost ovocných sadů se pohybuje od 6 do 30 let (podle druhu, použité podnože a sponu výsadby), u extenzivních vyšších kmenných tvarů (třešeň, ořešák) na semenných podnožích 40 až 50 let. Mezi ovocné rostliny počítáme i jahodník jako jedinou bylinu mezi ovocnými plodinami. Její produkční pěstování na daném stanovišti trvá obvykle 1 až 2 (3) roky. Ovocnářství soustřeďuje několik vědních disciplín (péče o půdu, systémy pěstování, tvarování a řez ovocných dřevin, výživa a hnojení, závlaha, ochrana před chorobami, škůdci a plevely, sklizeň, třídění a skladování ovoce, ekonomiku jednotlivých operací, marketing apod.).

Pomologie studuje jednotlivé odrůdy  ovocných rostlin především podle morfologických znaků a vlastností odrůd, z hlediska hospodářského významu odrůdy, rajonizace sortimentu do nejlepších podmínek atd. U mnoha odrůd ovoce (zejména jablek, hrušek, broskví a meruněk) probíhá pravidelné organoleptické hodnocení, zaměřené na chuťové vlastnosti, konzistenci dužniny, barvu slupky, atraktivnost plodů a další vlastnosti. Výsledky těchto degustací v různých místech a podle doby zrání usměrňují výběr odrůdy především z hlediska její předpokládané realizace na trhu. 

Šlechtění má za cíl buď zachovat a zdokonalovat vlastnosti stávající odrůdy nebo jejího klonu výběrem (selekcí) nejkvalitnější ho, výkonného množitelského materiálu (udržovací šlechtění), anebo získat zcela novou kvalitu vzájemným křížením (hybridizací) vytypovaných odrůd ovoce, u nichž je větší pravděpodobnost předávat dobré vlastnosti na potomstvo (novošlechtění). Tato činnost probíhá obvykle v úzce specializovaných pracovištích, jako jsou výzkumné ústavy, šlechtitelské stanice,

univerzity), existují však i úspěšní soukromí šlechtitelé původních odrůd (u nás hlavně jabloní, broskvoní a angreštu). Nová odrůda může vzniknout i jako nahodilý semenáč v přírodě a spontánními nebo záměrnými (cílenými) mutacemi. Autorství u vyšlechtěné odrůdy je nutné v plném rozsahu respektovat. Šlechtitel má právo rozhodovat o tom, komu svěří komerční množení sadby jím vyšlechtěné odrůdy na základě licenční smlouvy. Mnoho nových odrůd je takto právně chráněno.

Hlavním úkolem našeho ovocnářství je vypěstovat a realizovat na trhu kvalitní ovoce mírného pásma, aby byly uspokojeny potřeby zákazníků a zajištěna konkurenceschopnost a rentabilita odvětví. Předpokládá to důslednou rajonizaci podle ovocných druhů resp. odrůd do pokud možno nejvhodnějších lokalit s příznivými klimaticko-půdními podmínkami.

Produkce konzumního ovoce pochází u nás především z intenzivních ovocných sadů. Přesto se, na rozdíl od jiných zemí, nepodílí rozhodující měrou na spotřebě. Pro spotřebu ovoce v České republice je zatím typické samozásobení produkty z vlastních sadů a zahrad. Odhaduje se, že podíl samozásobení na spotřebě ovoce mírného pásma dosahuje téměř 60%, i když postupně klesá.

Spotřeba ovoce na jednoho obyvatele v ČR (okolo 75 kilogramů) se pohybuje pod evropským průměrem (v některých zemích přesahuje 100 kilogramů).

V mezinárodním obchodu je důležité respektování mezinárodních norem. Z dohody o přidružení ČR k Evropské unii vyplývá mimo jiné i povinnost sbližování a postupná harmonizace právních předpisů, technických pravidel a norem týkajících se čerstvého ovoce s předpisy a normami EU. Každá norma EU musí být respektována na všech stupních obchodu.

12.1 Význam ovoce ve výživě člověkaOvoce má v racionální výživě člověka nenahraditelnou úlohu, a to především jeho konzumace v čerstvém stavu. Až na ořechy, jedlé kaštany a mandle obsahují všechny druhy s dužnatými plody malé množství bílkovin a tuků a mají

tedy nízkou energetickou hodnotu. Naopak dodávají tělu důležité vitaminy (vitamin A, vitaminy skupiny B, vitamin C, E a další), dále enzymy, minerální látky (železo, vápník, draslík, hořčík, sodík aj.). Stále více si ceníme buničiny (vlákniny) a pektinů v ovoci, které jako balastní látky podporují trávicí činnost v organismu, odvádějí z těla některé zplodiny, radikály těžkých kovů apod. Ze základních živin obsahuje ovoce podle druhu rozdílný podíl cukrů (od 0,5 do 28%). Až 30% cukrů zjišťujeme v hroznech vybraných odrůd révy vinné. Vedle jednoduchých cukrů (glukóza, fruktóza) je častým cukrem v plodech sacharóza.

Organické kyseliny obsažené v ovoci vytvářejí v trávicím traktu prostředí nevhodné pro rozvoj mikroorganismů, škodlivých člověku. Kromě kyseliny jablečné a kyseliny citrónové se setkáváme i s kyselinou vinnou, kyselinou šťavelovou, kyselinou jantarovou a kyselinou salicylovou.

Dusíkaté látky jsou obsaženy především v semenech, naopak éterické oleje (silice) nejvíce ve slupce. I v nepatrném množství vyvolávají zájem o pojídání ovoce.

Za nejcennější z vitaminů je považován vitamin C (kyselina askorbová), jejíž obsah značně kolísá podle druhu ovoce. Obecně platí, že plané formy ovoce obsahují více tohoto vitaminu než kulturní odrůdy (například planá jablka 25 až 80mg%, kdežto kulturní odrůdy

přibližně čtvrtinu). V povrchových částech plodů bývá přibližně dvojnásobek více vitaminu C než uvnitř dužniny. Zráním plodů se obsah kyseliny askorbové zvyšuje až do konzumní zralosti, pak rychle ubývá. Mezi druhy s mimořádným obsahem vitaminu C patří aktinidie, rakytník a šípky (nad 1000 miligramů ve 100 gramech čerstvého ovoce, tj. přes 1%). Z častěji pěstovaných druhů ovoce jsou v tomto směru bohaté černý rybíz (90 – 250mg%) a jahody (30 – 95 mg%), což je více, než mají citrusové plody.

U ovoce je ze zdravotních hledisek velmi významný obsah dalších látek, především pektinů a minerálních solí. Pektiny působí mimo jiné preventivně proti kornatění tepen a infarktu srdečního svalu. Hodně pektinů obsahují především jablka, dále rybíz a angrešt. Ovoce působí v zažívacím traktu celkově velmi příznivě jako odkyselující složka potravy. Je to tím, že z minerálních látek v plodech převažují kationty, především draslík. Naproti tomu kyselost ovoce je způsobována organickými kyselinami, které se v procesu dýchání spalují. Výsledkem je, že v organismu během trávení z ovoce zůstávají pouze kationty, které mají odkyselující účinek.

Ovoce spolu se zeleninou má stále větší význam ve správné výživě člověka. S růstem podílu sedavých zaměstnání a se snižováním podílu manuální práce i s celkovou redukcí pohybu je nutno nahrazovat jím vysoce kalorické složky naší potravy, a to především tuky, cukry a bílkoviny. Důležitost ovoce spočívá také v tom, že obsahuje řadu důležitých látek, potřebných pro životní pochody v organismu a

pro jeho zdravý vývin. Dostatečný a pravidelný přísun těchto látek zvyšuje odolnost organismu proti onemocněním. Navíc jsou tyto látky v ovoci obsaženy v biologicky ideální formě, a nelze je proto zcela adekvátně nahradit uměle syntetizovanými produkty.

Dužnaté ovocné plody obsahují 79 – 87% vody (nejvíce jahody – 86 – 87% a nejméně černý rybíz). Naproti tomu ořechy v konzumní zralosti obsahují v průměru jen 5 – 16% vody. Z dalších látek jsou v plodech nejvíce zastoupeny sacharidy. Optimální průměrná spotřeba ovoce na jednoho člověka by se měla pohybovat v hranicích 80 – 100kg ročně.

12.2 Hospodářské členění ovoce a ovocných plodinZ hlediska využití plodů dělíme ovoce na stolní a průmyslové. Mezi oběma skupinami však není jednoznačné členění. Zvláštním druhem využití ovoce je jeho použití pro semenné účely. Z osiva se dopěstovávají generativní podnože, které slouží pro další rozmnožování ovocných rostlin.

Mezi ovocné plodiny zařazujeme víceleté rostlinné druhy, jejichž poživatelnou částí jsou plody nebo jejich části, popř. plodenství, které vznikly vývinem květních orgánů.

Ovocné druhy, které se pěstují v našich klimatických podmínkách, rozdělujeme z praktického hlediska na jádroviny, peckoviny, skořápkoviny, drobné ovoce a méně rozšířené ovocné druhy. 

Jádroviny (jabloň, hrušeň, kdouloň, mišpule, aronie a jeřáb). Plody jsou nepravé, zvané malvice. Semena jsou uložena v chrupavčitém nebo tvrdém jádřinci. Jeřáb, aronii a mišpuli, které sem správně z botanického hlediska také patří, řadíme často do drobného a netradičního ovoce.

Peckoviny (slivoň, třešeň, višeň, mahalebka, broskvoň a meruňka) mají jako plody jednosemenné peckovice s dužnatým oplodím.

Rozlišujeme tři základní druhy peckovin:

o Se slupkou neojíněnou, do kterých patří třešeň, višeň a mahalebka. Třešně se dále člení na pomologické skupiny podle pevnosti dužniny - srdcovky, polochrupky a chrupky. Višně se podle chuti, zbarvení dužniny a charakteru růstu člení na sladkovišně, skleňovky, amarelky a kyselky.

o Se slupkou ojíněnou, což jsou slivoně. Slivoně se dále člení podle pomologických vlastností plodu na švestky pravé, pološvestky, slívy, renklódy a mirabelky.

o Se slupkou plstnatou, do kterých zařazujeme meruňky a broskvoně. Broskvoně členíme podle typu plodů na pravé broskve, tvrdky a nektarinky.

  Skořápkoviny neboli ovoce skořápkaté (ořešák, líska, mandloň a kaštanovník) mají využitelnou částí výživná olejnatá semena. Jde o ovoce, jehož užitková část je kryta pevnou skořápkou. Plodem ořešáku je peckovice, plodem lísky oříšek různého tvaru, který sedí v zeleném obalu - punčošce. Plodem kaštanovníku jedlého jsou nažky.

Drobné ovoce (rybíz, angrešt, borůvka, brusinka, klikva a réva vinná jako pravé bobuloviny, dále maliník, ostružiník a malinoostružiník, jejichž plodenství je složeno z drobných peckoviček). Do této skupiny zařazujeme také jahodník a netradiční, méně rozšířené ovocné druhy (například bez černý, dřín, oskeruše, růže dužnolodá a rakytník). Rybíz členíme podle barvy plodů na červený, bílý a černý. Plodem angreštu je bobule, nejčastěji oválného tvaru, lysá nebo slabě ochmýřená, se sladkokyselou, aromatickou chutí. Jahodník se rozlišuje podle charakteru plodnosti a velikosti plodů na velkoplodý jednouplodící, remontatní a měsíční.

12.3 Rozmnožování ovocných rostlinProces výroby ovoce začíná rozmnožením rostlinného výsadbového materiálu. Jím se po jeho dopěstování ve školce založí výsadba. Metody rozmnožování u ovocných rostlin jsou rozmanité.

Generativní rozmnožování (semenem)

Při tomto množení vzniká nový jedinec ze semene. Je to přirozený způsob množení většiny dřevin. Vzhledem k tomu, že ovocné rostliny jsou heterozygotní, generativní potomstvo má obvykle vysokou genetickou variabilitu.

V ovocnictví se s generativním množením setkáme především při množení podnoží pro třešně, broskvoně a meruňky. Generativní podnože mají v porovnání s vegetativními typy intenzivnější růst, pevnější kořenový systém, větší odolnost vůči nepříznivým činitelům prostředí. Předností generativních podnoží (u jádrovin) je jejich bezvirózní stav. U peckovin

musí být matečné semenné stromy pravidelně testovány, aby byla zajištěna produkce bezvirózního množitelského materiálu.

Získávání osiva

Osivo generativních podnoží se produkuje ve speciálně založených sadech, ve kterých se pěstují matečné stromy. Výsadba musí být založena z registrovaných odrůd a musí splňovat řadu podmínek, které jsou dány Zákonem o odrůdách, osivu a sadbě pěstovaných rostlin. Matečné rostliny musí pravidelně přehlížet pracovníci rostlinolékařské služby. Po vyluštění se musí osivo vysušit na obsah vody 10 – 14%. Skladuje se v suchém prostředí při teplotě kolem 15 až 20oC.

Předseťová příprava osiva

Většina semen ovocných dřevin ihned po dozrání plodů není schopna klíčit, i když má pro to nejpříznivější podmínky. Aby vyklíčila, musí projít tzv. obdobím posklizňové přípravy (stratifikace), při níž v semeni proběhnou určité fyziologické pochody. Stratifikací se rozumí uchování semen ve vlhkém substrátu (např. písku, rašelině, pilinách) v chladném prostředí po určité období. Délka stratifikace je pro jednotlivé druhy rozdílná.

Stratifikace může probíhat v přirozených venkovních podmínkách nebo v kontrolovaných podmínkách chladírny.

V některých školkách se osvědčil výsev semen na podzim. V tomto případě stratifikace probíhá přes zimu přímo na pozemku. Určité riziko je v tom, že semena mohou poškodit hlodavci.

Výsev semen

Vlastní příprava pozemku před výsevem spočívá v urovnání plochy po podzimní hluboké orbě smykem a bránami. Důležité je s půdou co nejméně pohybovat, aby byla zachována půdní vláha. V případě, že je pozemek připravován rotavátorem, musí se před setím lehce uválet.

Výsevu semen u ovocných dřevin můžeme uskutečnit na podzim (nestratifikované osivo) nebo na jaře (stratifikované osivo).

Po vzejití semenáčků se plocha kultivuje s cílem zajistit bezplevelný stav. Je třeba dbát i na zabezpečení ochrany proti chorobám a škůdcům, přihnojování na list a v případě potřeby také zavlažovat. Pro zlepšení kvality kořenového systému lze provést podřezávání. Při něm jsou u semenáčků pomocí nože, který je veden pod povrchem půdy v hloubce asi 0,1m, přerušeny hlavní kořeny. Tento zásah se odrazí v lepším rozvětvení kořenového systému.

Na podzim se semenáčky ručně nebo pomocí odlisťovacích strojů odlistí a pak vyorají, vytřídí se podle příslušné normy, nasvazkují a expedují.

Vegetativní rozmnožování

Vegetativní množení je nejdůležitější způsob získávání nových jedinců u ovocných rostlin. Vzniká při něm nový jedinec (dceřiná rostlina) z části původní (mateřské) rostliny. Tento

postup množení umožňuje získat velké množství geneticky naprosto shodných jedinců, u kterých jsou zachovány všechny vlastnosti mateřské rostliny. Navenek se to projevuje vyrovnaností porostu ve školce i na trvalém stanovišti. Na druhé straně se vegetativním množením nekontrolovaného rostlinného materiálu velice snadno šíří virové choroby. Klasickým příkladem je šíření virové šarky u slivoní, k němuž přispělo množení odkopky.

Existuje mnoho způsobů vegetativního rozmnožování. Nový jedinec může vzniknout tak, že zakoření část mateřské rostliny a nová sazenice je tvořena jen jednou částí. Uvedený způsob se nazývá autovegetativní množení. Vedle toho známe xenovegetativní množení (štěpování), při kterém nový jedinec vzniká tak, že se část mateřské rostliny (roub, očko) přenese na jinou vhodnou rostlinu (podnož), která vytvoří jeho kořenový systém popř. kmen.

Autovegetativní (přímé) metody množení

Podle doby zakořenění nového jedince můžeme autovegetativní metody množení rozdělit na dvě skupiny. V první se dceřiná rostlina oddělí od mateřské až po zakořenění (sem patří dělení, hřížení, kopčení, odkopky, odnože). Druhá skupina zahrnuje způsoby množení, u kterých se dceřiná rostlina oddělí od mateřské před zakořeněním. Zahrnuje: dřevité, bylinné nebo kořenové řízky a meristémové kultury. Kromě posledního nebudeme tyto postupy blíže popisovat.

Množení meristémovými kulturami (in vitro) je moderní způsob produkce rostlinného materiálu. Těmito postupy lze namnožit prakticky všechny druhy a odrůdy ovocných rostlin. Vzhledem k tomu, že tato metoda vyžaduje laboratorní zázemí, speciální kultivační boxy, skleníky a je i vysoce odborně náročná, uplatňuje se zatím převážně jen u obtížně množitelných podnoží a při množení vyšších množitelských stupňů sadby jahodníku a maliníku. Výhodou je produkce zdravého, bezvirózního rostlinného materiálu.

Xenovegetativní (nepřímé) způsoby rozmnožování ovocných dřevin

Mezi nepřímé množení ovocných dřevin patří především štěpování a přeštěpování. Štěpování je způsob, jak vypěstovat stromky očkováním nebo roubováním na vhodné podnože ve školce. Přeštěpováním naproti tomu rozumíme postup, který mění původní odrůdu na trvalém stanovišti obvykle přeroubováním, výjimečně přeočkováním na jinou, vhodnější ušlechtilou odrůdu.

Očkování

Jde o nejčastější způsob štěpování používaný k vypěstování stromků ve školce. Postup očkování spočívá v tom, že ve výšce 0,1 až 0,2m nad zemí vsadíme seříznuté očko ušlechtilé odrůdy se štítkem na očištěnou podnož. Vyšší očkování má výhodu při pěstování stromků na slabě rostoucích podnožích, neboť zvyšuje brzdicí účinek podnože na vzrůst naštěpované odrůdy.

Podle způsobu (techniky) práce dělíme očkování na klasické (T-řez), kdy speciálním očkovacím nožem nařezáváme kůru podnože včetně lýka do tvaru písmene T a do vzniklé štěrbiny vsuneme očko se štítkem, a takzvané Forkertovo očkování neboli chip-budding, při němž uděláme na podnoži zářez až do dřeva a do něj vložíme seříznuté očko. První způsob předpokládá dostatečnou mízu, proto se dělá v hlavní očkovací sezóně (červenec až srpen), u druhého způsobu může již podnož mízu ztrácet (často se používá při přeočkování neujatých oček). Nepotřebujeme očkovací nůž, stačí roubovák.

Podle doby očkování rozeznáváme očkování na bdící očko a očkování na spící očko. V našich podmínkách se uplatňuje ve školkách téměř výhradně druhý postup, jehož princip spočívá v tom, že očko po naočkování v dané vegetaci pouze přiroste k podnoži, ale

rašit začíná až zjara po seříznutí podnože nad očkem (po naočkování do jara takzvaně „spí“, odtud název). Podstata očkování na bdící očko je v tom, že se očkuje koncem května až do poloviny června loňskými „očky“ (jde vlastně o pupeny na uchovaných zimních roubech). „Očko“ po srůstu s podnoží a následném seříznutí podnože ještě v dané

vegetaci proroste v letorost. V našem klimatu však mladý ušlechtilý výhon hůře vyzrává a může přes zimu namrzat, proto se s tímto postupem setkáváme výjimečně. Používá se doplňkově spíše v jižněji položených státech (Itálie, Francie).

Technologický postup při očkování na spící očko

Zjara (březen až duben) naškolkované podnože během června čistíme (sdrháváme, vylamujeme popř. odřezáváme obrost) do výše cca 0,3m nad zemí. S vlastním očkováním začínáme v takzvané druhé míze (obvykle červenec až srpen). Krátce předtím na severní či severozápadní straně (v místě převažujícího směru větru) očistíme měkkým hadříkem místo na podnoži, kde chceme očkovat, aby do řezných ran nevnikly nečistoty, netupili jsme nože a práce byla snazší.

Zdravé a jmenovkou označené letní rouby odebíráme těsně před očkováním z uznaných roubových matečnic. Dobře vyzrálé letorosty požadovaného druhu a odrůdy po odříznutí zbavíme nevyzrálých vrcholů a bazálních částí s hůře vyvinutými očky a zbylou část ihned odlistíme, aby listy neodpařovaly vodu. Řapíky po odlistění jsou dlouhé asi 5 milimetrů a mají význam jednak při manipulaci sejmutých oček (vkládání za kůru naříznuté podnože), jednak signalizují ujmutí (srůst) očka. U ujatého očka řapík po dvou až třech týdnech (povolíme-li úvazek) odpadne, přičemž štítek s očkem zůstává zelený, kdežto u neujatého je černý a drží u očka.

Ihned po naočkování očka pečlivě a pevně zavážeme, a to buď speciálními gumičkami, anebo páskou PVC, aby nevysychala. Úvazek musí být kompaktní, jednotlivé oviny pásky se překrývají, nevynecháváme ani očko. Neujaté podnože lze přeočkovat. Druhy citlivé k vymrzání oček (broskvoně, meruňky) můžeme na zimu během listopadu nahrnout tak, aby místo očkování na podnoži bylo ukryto v půdě. Také je možno nasypat k přirostlým očkům vhodný substrát (například rašelinu nebo piliny). Zjara odhrneme zeminu či substrát od podnoží a podnož seřízneme.

Nejobvyklejší je řez naostro (na pupen), tedy pouze asi 5 milimetrů nad přirostlým očkem. Tam, kde nemáme jistotu, že se rostoucí ušlechtilý letorost nevylomí nebo že poroste rovně, vyvazujeme rostoucí očkovance ke slabým bambusovým hůlkám anebo u naočkovaných podnoží uplatníme řez na čípek, což je seříznutí podnože 0,15 až 0,20m nad očkem. K ponechanému čípku postupně vyvážeme prorůstající očko, aby byl ušlechtilý letorost zpevněn.

Během srpna pak čípek odřezáváme ostrou žabkou nebo v praxi častěji nůžkami. Tímto postupem do podzimu vypěstujeme jednoletý očkovanec, u většiny ovocných druhů zpravidla bez předčasného obrostu (ten naroste z oček na letorostu ještě v téže vegetaci). U broskvoní, višní, event. dalších peckovin se přirozeně tvoří předčasný postranní obrost, který můžeme

využít pro zapěstování budoucích větví v koruně. Velmi žádoucí je to při intenzívních systémech tvarování v zahuštěných výsadbách. U jabloní tomu napomáháme použitím růstových látek a speciální technikou vyštipování lístků v apikální (koncové) části letorostu očkovance (nesmíme poškodit vrcholové očko). Takto dosáhneme tupého úhlu odklonu postranních výhonů od střední osy.

Roubování

Při očkování přenášíme na podnož jediné očko z letorostu, kdežto u roubování je to část dobře vyvinutého a vyzrálého výhonu se dvěma a více pupeny.

Podle doby rozlišujeme způsoby roubování:

během vegetačního klidu, v období vegetace.

a) roubování během vegetačního klidu

Základními způsoby jsou obyčejná nebo anglická kopulace, plátování, sedélkování a roubování na kozí nožku.

Obyčejná i anglická kopulace předpokládá stejnou tloušťku roubu i podnože. Kopulační řez je veden proti pupenu a má být alespoň trojnásobné délky proti průměru roubu či podnože. U anglické kopulace se kromě základních kopulačních řezů udělá na seříznuté ploše obou spojovaných komponentů zářez a vzniklými jazýčky zasunutím spojíme roub s podnoží. Ve srovnání s obyčejnou kopulací se zvětší srůstová plocha.

 

 

 

 

 

 Plátování a sedélkování se používají při nestejné tloušťce roubu a podnože, rozdíly v průměrech jsou však malé.

Roubování na kozí nožku představuje technicky nejnáročnější působ roubování a precizní práci. V tomto případě bývají rouby výrazně slabší proti podnoži. Častěji se tohoto způsobu využívá při přeroubování starších stromů. U všech postupů zavážeme rouby páskou PVC, řezné rány včetně konce roubů pečlivě zatřeme štěpařským voskem.

 

 

 

b) roubování v období vegetace

Nejčastějšími způsoby roubování v této době jsou obyčejný, vylepšený a Tittelův způsob roubování za kůru v době plné mízy, obvykle na začátku květu a během kvetení stromů.

Při obyčejném způsobu nařezáváme na podnoži (větvi) kůru jedním řezem kolmo na seříznutou podnož (větev), kůru odchlípneme na obou stranách a za ni vsuneme roub seříznutý klasickým kopulačním řezem. Při roubování podnoží ve školce používáme většinou krátký roub se 2 až 3 pupeny, při přeroubování starších stromů delší roub s 5 až 8 pupeny.

Vylepšený způsob roubování za kůru se liší od předchozího pouze v tom, že kromě kopulačního řezu roub tence seřízneme z boku a touto částí jej přiložíme k neodchlípnuté kůře. Předem odchlípnutá druhá část kůry na podnoži (větvi) překrývá zasunutý roub. Ve srovnání s prvním postupem zčásti zvětšíme srůstnou plochu.

 

Tittelův způsob roubování za kůru

Je prakticky nejpoužívanějším. Dosahujeme při něm největší srůstné plochy. Roub upravíme po kopulačním řezu tenkým seříznutím z obou stran i z vnější části pod pupenem, takže mohou snadno srůstat pletiva u všech řezem upravených stran. Podnož (větev) nařezáváme dvěma souběžnými řezy ve vzdálenosti odpovídající tloušťce seříznutého roubu, který po vsunutí pevně sedí. Odchlípnutý proužek kůry na podnoži seřízneme těsně pod pupenem roubu zavážeme páskou PVC a zatřeme řezné rány a konce seříznutých roubů.

 Mezištěpování

Jde o podvojné štěpování ve školce. Nejprve na podnož naočkujeme kmenotvornou odrůdu, z které vypěstujeme kmen, a v korunce roubujeme požadovanou odrůdou.

Tento postup volíme u polokmenů nebo vysokokmenů, při horší afinitě (snášenlivosti) ušlechtilé odrůdy s podnoží, dále chceme-li zlepšit mrazuodolnost kmene, zbrzdit růst, popř. roste-li odrůda křivě.

Vypěstovaný stromek sestává ze tří částí:

podnože (kořenů) upevňující rostlinu v půdě kmenotvorné odrůdy (mezikmenu) žádané odrůdy, která tvoří korunku.

Tyto tři organismy spolu srůstají a vzájemně se ovlivňují v růstu a plodnosti.

Vypěstování stromků mezištěpováním trvá o jeden až dva roky déle než bez mezištěpování.

První rok běžně naškolkováné podnože očkujeme v červenci až srpnu na spící očko kmenotvornou odrůdou.

Druhý rok seřízneme podnože s ujatými očky „naostro“. Cílem je vypěstovat jednoletý štěpovanec do potřebné výšky.

Třetí rok zjara roubujeme požadovanou odrůdu (pokud štěpovance dosáhly potřebné výšky kmene). Nejčastěji používáme kopulaci a rouby se 3 až 5 pupeny, k vázání pásku PVC. Řezné rány roubů zatíráme štěpařským voskem. Na kmeni během vegetace zkracujeme a do konce srpna odřezáváme obrost, aby byl kmen hladký. Úvazky odstraňujeme až po dokonalém srůstu roubu s kmenotvornou odrůdou (po 2 až 3 měsících).

Čtvrtý rok roubujeme ty štěpovance, jejichž kmen (pěstovaný z vrcholového pupenu) dosud nedosáhl požadované výšky. Obvykle jde o vyšší kmenné tvary (polokmeny).

Z jednotlivých ovocných druhů v praxi mezištěpujeme nejčastěji hrušně vyšších tvarů. U zákrsků štěpovaných na kdouloni použijeme mezištěpování u všech odrůd, které s ní špatně srůstají (Boscova, Clappova, Williamsova). Nejběžnější odrůdou pro mezištěpování je Hardyho máslovka.

Mezištěpování je vhodné i u nízkých tvarů třešní, pokud nemáme možnost použít zakrsle rostoucí podnože.

Postup je následující:

Na semennou podnož (ptáčnici nebo mahalebku) naočkujeme jako mezikmen vhodnou odrůdu višně (Morellenfeuer, Köröšská, Morela pozdní), která vytvoří jakousi růstovou brzdu (zpomaluje růst naštěpované odrůdy třešně). V požadované výši kmene (0,9 až 1,1m) naroubujeme zjara žádanou odrůdu. Volíme obyčejnou nebo anglickou kopulaci (jazýčky).

12.4 Zásady pěstování ovoceSoučasné intenzivní ovocnářství většiny ovocných druhů charakterizují nižší pěstitelské

tvary a větší počet stromů vysazovaných na jednotku plochy. Zahušťování výsadeb obecně podmiňuje snižování pracovních nákladů na tunu vyprodukovaného ovoce. U stromů malých rozměrů jsou podstatně nižší náklady na řez a sklizeň. Rovněž potřeba pesticidů je o 30 – 40% nižší, přičemž celková kvalita ochrany je lepší. V malých korunách je zajištěn dostatečný přístup světla ke všem plodům, což má příznivý vliv na jejich velikost a celkovou kvalitu (především vybarvení).

Hektarové výnosy v mladých výsadbách jsou přímo úměrné počtu rostlin na 1 ha. Tato závislost však platí jen do té doby, než rostliny dorostou do rozměrů, kdy mezi nimi nastává vzájemná konkurence. Prvním indikátorem vzniku konkurenčních podmínek ve výsadbě je pokles specifické plodnosti (výnos ovoce na jednotku objemu koruny). Jakmile nastane kritické zahuštění výsadby, dojde nejdříve ke stagnaci růstu hektarového výnosu a později k jeho poklesu. Jelikož se intenzita růstu i při vysokých hustotách rostlin snižuje velmi málo, dochází s mírou překročení kritické hustoty k nežádoucímu jevu, kdy nastává pokles produkce plodů na úkor tvorby „dřeva“. Tomuto trendu předchází snižování kvality plodů. Plody jsou menší, méně vybarvené a postupně se zvyšuje podíl plodů špatně vyvinutých a nevyzrálých.

Nová koncepce hustých výsadeb, které jsou investičně velmi náročné, počítá s jejich velmi rychlým nástupem do plodností a krátkodobou životností (maximálně 10-12 let). Tyto výsadby jsou zakládány z kvalitního výsadbového materiálu, který má již v případě jabloní založenu předčasnou korunku a diferencovány květní pupeny. Díky hnojivé závlaze (převážně kapkové) tyto výsadby již v roce

výsadby přinášejí určitou sklizeň, která je ve druhém roce významná. Časné a vysoké výnosy těchto výsadeb (plná plodnost ve třetím až čtvrtém roce po výsadbě) umožňují brzkou návratnost vložených investic. U jabloní se jako standardní používá podnož M9 a u hrušní podnož kdouloně typu MC. Tam, kde se vysazuje více než 3000 stromků na 1ha, používají se ještě slaběji rostoucí podnože, jako je M27, P16, P22 a B469. Stromy na těchto podnožích mají ve srovnání s podnoží M9 vyšší specifickou plodnost a také jejich plody jsou lépe vybarveny. Trend velmi hustých výsadeb se začíná v posledních letech uplatňovat i u peckovin.

Limitujícím faktorem dalšího zahušťování ovocných výsadeb je problematika pracovních uliček doposud nezbytných pro mechanizované ošetřování stromů. Ve snaze omezit plošný podíl pracovních uliček se začal od konce 70. let v Holandsku uplatňovat systém záhonových výsadeb. Na záhony bylo v trojúhelníkovém nebo obdélníkovém sponu vysazováno 3 - 7 řad ve vzájemném odstupu kolem 1,5m a teprve mezi těmito záhony byla pracovní ulička pro průjezd traktoru. Tyto záhonové výsadby umožnily vyšší výnosy v důsledku většího počtu stromů na jednotku plochy a snížení pracovních nákladů na mechanizovanou ochranu a sklizeň ovoce. V současné době jsou však víceřádkové systémy na ústupu. Nevyhovují totiž současným požadavkům na integrovanou produkci ovoce z hlediska nutnosti omezeného používání herbicidů a nasazení tunelových postřikovačů.

Z uvedených důvodů se v moderních výsadbách jednoznačně prosazují jednořádkové typy výsadeb. U jabloní jsou to spony od 3,0 x 1,0m do 2,75 x 0,80m (tj. 3300 – 4500 stromků na 1ha). Velmi úzké pracovní uličky umožňují použití malých úzkorozchodných traktorů. Každý stromek má opěrný kůl nebo se používá jednoduchá drátěnka (ve výšce 2m) s bambusovými nebo dřevěnými tyčkami spuštěnými ke každému stromku. Vysazují se dobře rozvětvené dvouleté stromky nebo jednoleté stromky s předčasným obrostem. V řadách se uplatňují herbicidní pásy 1 – 1,5m široké a výsadba je vybavena hnojivou kapkovou závlahou.

Stromky se vyznačují velmi úzkou vrcholovou částí a tvarují jako štíhlá vřetena tak, že šířka koruny v plné plodnosti není větší než 1m a výška 2m. U hrušní se používají spony od 3,2 x 1,25 do 3,0 x 0,8m. Z podnoží je to nejčastěji kdouloň MC, která však u odrůd se špatnou afinitou vyžaduje mezištěpování. Opěry jsou stejné jako u jabloní, avšak hnojivá zálivka není bezpodmínečně nutná. Stromy se tvarují jako štíhlá vřetena s obdobnými parametry jako u jabloní. Nepříliš odlišný typ výsadeb se začíná prosazovat také u peckovin s tím, že jejich spony jsou poněkud volnější. Vzdálenost řad od sebe se nejčastěji pohybuje od 3 do 4m a vzdálenosti v řadách od 1 do 2m. Pro slivoně se používají podnože Pixy (pouze pro velkoplodé odrůdy) nebo St. Julien A. U třešní se uplatňují slabě až zakrsle rostoucí podnože typu Colt, P-HL-A, P-HL-B nebo P-HL-C. Použití opory ke každému stromu je nutné i z hlediska nových přístupů ke tvarování korun. Důležitou zásadou je vyvazování postranních větví do podvodorovné polohy v prvních dvou letech po výsadbě a fixace střední osy (terminálu) k opoře. U silněji rostoucích odrůd je nutná pravidelná obměna terminálu slaběji rostoucím konkurenčním výhonem. Nadměrný růst se potlačuje letním řezem.

Husté výsadby předpokládají špičkovou technologii. Nezbytnou podmínkou jsou vysoké investiční náklady, kvalitní výsadbový materiál a dobré technické zázemí, pokud jde o strojní vybavení. Mají však četné výhody, především vyšší produkční potenciál z jednotky plochy, umožňují vyšší produktivitu práce, velmi raný nástup do plné plodnosti, a plody mají často vyšší vnitřní kvalitu.

12.5 Sklizeň, skladování a odbyt ovoceStanovení doby sklizně

Optimální sklizňové období je charakterizováno takovým stupněm zralosti, ve kterém sklizené plody nejlépe snášejí transport i skladování a současně dosahují nejlepší kvality během konzumní zralosti. Nejvhodnější období se u jednotlivých ovocných druhů podle odrůd a klimaticko-povětrnostních podmínek pohybuje od 5 do 20 dnů. Předčasná sklizeň způsobuje především ekonomické ztráty pěstiteli, protože v poslední fázi plody rychle zvyšují svou hmotnost. 

Z pohledu konzumenta mají předčasně sklizené plody horší chuťovou nebo nutriční hodnotu především následkem menšího obsahu cukrů, aromatických a dalších významných látek.

Naopak u opožděně sklizeného ovoce se může významně zkrátit jeho uchovatelnost.

Technika a organizace sklizně

Většina ovoce, určeného k přímému konzumu, se v současné době sklízí stále ručně. Proto je nutno věnovat větší pozornost racionalizaci ručního česání, především mechanizaci následných operací při posklizňové manipulaci a dopravě sklizeného ovoce.

Před sklizní by měla být provedena instruktáž česáčů. Všichni by měli být informováni o organizaci sklizně, správné technice česání podle jednotlivých ovocných druhů a o charakteristice sklízených odrůd. Musí být seznámeni nejen s úkolovými normami, ale i s prémiováním za kvalitní sklizeň a rovněž se způsoby postihu za nekvalitní práci.

Plody se musí sklízet pečlivě a šetrně ukládat do česacích nádob nebo obalů, aby nebyly poškozovány používaným nářadím nebo přímo česáčem. Při kvalitě česání by se měl posuzovat také rozsah poškození plodonosného obrostu. Během česání bývá velmi často zraněna

slupka plodů delšími nehty, a proto by měl mít každý česáč nehty vždy pečlivě ostříhány. Švestky, broskve a meruňky bývají při česání často poraněny okolními plodonoši a trny.

Při vlastní sklizni daného stromu se začíná od spodních větví a postupuje se směrem nahoru a od okraje koruny směrem ke středu. Tímto způsobem lze zabránit zbytečnému shazování plodů i možnosti poškození plodů v dolní části koruny žebříky nebo plody padajícími z horních částí.

Ze základních technologických postupů sklizně jmenujme: sklizeň do přepravek, do předem rozvezených velkoobjemových beden, proudovou metodu, dělenou sklizeň a systém česání na šikmé dopravníky v zahuštěných výsadbách.

Skladování ovoce

Potřeba uskladnění převážné části produkce vyplývá z výrazné sezónnosti sklizně ovoce. K tomu dále přistupuje koncentrace výroby do vybraných oblastí a podniků a zdravotní význam konzumu ovoce po celý rok, zejména pak v zimním a jarním období. Zajištění potřebné skladovací kapacity na odpovídající úrovni je tedy podmínkou jak plynulého zásobení trhu čerstvým ovocem v zimním období, tak i efektivního využití celé produkce ovoce a minimalizace ztrát.

Dlouhodobé skladování jádrového ovoce při teplotách těsně nad bodem mrazu by měly zajišťovat především velké chladírenské sklady s upravenou nebo speciální dusíkatou atmosférou, budované v centrech výroby. Toto řešení umožňuje zajistit velmi rychle po sklizni naskladnění a zchlazení ovoce, stabilizovat jeho nutriční hodnotu a dosáhnout maximální uchovatelnost. S ohledem na malou přepravní vzdálenost jsou menší nároky na dopravu v době dopravní špičky a navíc se méně poškozují plody během přepravy. Podstatně se sníží velikost ztrát, ke kterým dochází vlivem odbytových potíží, a nejlépe se řeší sezónnost sklizně ovoce, soustředěná u jednotlivých druhů do krátkého časového období.

Krátkodobé uskladnění produkce ovoce zajišťujeme v chladných prostorách, pod přístřešky, ve sklepích a nechlazených skladech, a to odděleně od brambor nebo zeleniny.

Odbyt ovoce

Forma uplatnění produkce ovoce na trhu může být různá v závislosti na výrobních podmínkách, použité technologii, organizační struktuře hospodářského subjektu, uplatnění kooperace s jinými subjekty a dalších okolnostech. Způsob finalizace produkce může významně ovlivnit ekonomické výsledky výroby.

Odbyt ovoce je charakteristický velkým počtem odběratelů jednak v důsledku plošného rozmístění výroby a jednak možností užití produkce pro více účelů.

Mezi hlavní možnosti odbytu patří:

a) přímý prodej od výrobce konečnému spotřebiteli

Tento způsob odbytu je vhodný zejména při menší produkci, pro pěstitele, kteří mají blízko ke spotřebitelským centrům nebo je-li ovoce citlivé na přepravu a špatně skladovatelné.

- nejčastěji se uskutečňuje:

o běžným prodejem u výrobce,o vlastní sklizní v sadech nebo plantážích,o prodejem na místních trzích, aukcích nebo ve vlastních prodejnách,o rozvozem objednaného ovoce zákazníkovi.

Výhodou přímého prodeje je bezprostřední styk pěstitele se spotřebitelem a možnost rychlého reagování na jeho požadavky z hlediska množství, sortimentu, kvality i ceny. Pěstitel získá zpravidla také vyšší cenu než při dodávkách velkoodběratelům a současně zákazník zaplatí za stejnou kvalitu obvykle méně než na běžném trhu. Nevýhodou tohoto způsobu odbytu pro pěstitele je značná časová náročnost s menší jistotou a pro spotřebitele převážně užší sortiment zboží.

b) přímý prodej produkce zpracovatelským organizacím

Odbyt tímto způsobem je žádoucí zajistit smluvně ještě před zahájením výrobního cyklu.

- k tomu účelu jsou využívány:

o smlouvy o přípravě dodávek, obvykle dlouhodobé, stanovující rámcově rozsah výroby,

o smlouvy o plnění dodávek, převážně roční, vymezující objem dodávek, časový postup jejich plnění, kvalitu produktu, rámec cenových a platebních podmínek,

o vzájemné informace o průběhu výroby a dispozice k vlastnímu uskutečnění dodávek podle aktuální odbytové situace.

c) prodej prostřednictvím obchodních organizací

Jde o hlavní způsob odbytu produkce ovoce, kterým se realizuje většina tržní produkce. Obchodní organizace tu jednak plní funkci distributora, jednak zajišťuje kompletaci partií ovoce z hlediska sortimentu, kvality a množství, vhodných pro další odběratele.

ZELINÁŘSTVÍZelinářství můžeme charakterizovat jako odvětví rostlinné výroby, jehož cílem je

vyprodukovat zeleninu pro přímý konzum s celoroční nabídkou, zeleninu pro zpracovatelské účely (mrazírny, konzervárny, sušárny) a pro skladování, které rozšiřuje nabídku zeleniny do mimosklizňového období.

Produkce zeleniny má specifické zvláštnosti v prvovýrobě, ale i zvláštnosti v realizaci produktů v obchodní síti. Ty spočívají např. v krátké trvanlivosti zeleniny na prodejním místě, snadném poškození a ztrátě nutriční hodnoty. Domácí pěstitel je vystaven konkurenčním vztahům vyvolaným dovozy ze zahraničí z hlediska cenového i tržní úpravy, a to i v období, kdy produkujeme vlastní zeleninu.

Pro prvovýrobu je charakteristická vysoká a navíc sezónní potřeba ruční práce a relativně malé možnosti použití mechanizace. Náklady na jednotkovou produkci se snižují v relaci k výši výnosu. Proto musí pěstitelé věnovat pozornost intenzifikaci výroby. Předpokladem intenzifikace je především výběr místa pro pěstování určitého druhu zeleniny z hlediska kvality a úrodnosti půdy i z hlediska vhodnosti klimatických podmínek. V dalším ohledu je pak tedy využít všech intenzifikačních opatření pro konkrétní zeleninu, jako je vysoká úroveň agrotechniky, optimalizace výživy, hnojení, integrované ochrany proti škodlivým činitelům a doplňkové závlahy pro dosažení vyšších a stabilních výnosů.

Ranost sklizně zvyšujeme předpěstováním sadby, což je ve srovnání s ostatními součástmi rostlinné výroby specifickou zvláštností. Rovnoměrnější zásobování trhu zabezpečujeme různými termíny zakládání porostů a volbou vhodných odrůd. Pro dodávky na trh je pak nezbytné zabezpečit kvalitní úpravu sklizeného produktu a co nejrychlejší a nejšetrnější dopravu do místa prodeje spotřebiteli.

Výrobní zvláštností zelinářství je pěstování zeleniny v  klimaticky nepříznivém období ve sklenících, pařeništích a krytech z plastických hmot s možností umělé regulace pěstebních podmínek. Tuto pěstební technologii označujeme jako rychlení zeleniny. S ohledem na vysoké energetické požadavky a další cenové vstupy je u nás většinou rychlení vysoce nerentabilní a je výhodnější potřebnou zeleninu dovážet z oblastí klimaticky příznivějších ( Španělsko, Řecko, Izrael, Alžír ) a států jižní polokoule (Jihoafrická rep., Chile ). Tyto stavby proto v zelinářství používáme především pro předpěstování sadby, případně v místech s možnostmi využití odpadního tepla pro rychlení salátu, okurek, rajčat a papriky. Nevytápěné stavby můžeme využít pro přirychlení v prvním sledu salátu, kedluben, ředkvičky a v druhém sledu pro úspěšnější pěstování teplomilných zelenin.

Zájmem spotřebitelů a tím i povinností pěstitelů je nabídka zeleniny zdravotně nezávadné. Nezávadnost je kontrolována orgány inspekce a v souvislosti s tím je požadováno označení výrobku z pěstebního nebo dovozního zdroje.

Pro realizaci produktů v obchodní sféře je typické široké, často nepředvídatelné, cenové rozpětí řízené nabídkou a poptávkou, případně ovlivňované dovozem ze zahraničí. Nadbytek produkce způsobený neúměrným zvětšením osevních ploch, nebo výjimečně příznivými povětrnostními podmínkami se často projeví výrazným snížením cen, ale často nezájmem obchodu a nerealizovatelností produktů u prvovýrobce.

V podnikatelských záměrech mají nezastupitelné místo důkladné znalosti biologie a optimální agrotechniky jednotlivých zelenin, ale také manažerské schopnosti podnikatelských subjektů v procesu produkce a rentabilní tržní realizace vypěstované zeleniny.

13.1 Význam a uplatnění zeleniny

13.1.1 Zdravotní významZelenina je významnou složkou lidské potravy především proto, že je rostlinného původu a zajišťuje přísun látek jak energetického charakteru (cukry, bílkoviny a v nepatrném množství i tuky), tak zvláště důležité látky dietetického charakteru jako jsou vitaminy, snadno dostupné minerální látky, aromatické látky a enzymy. To určuje zelenině nezastupitelnou úlohu v potravě pro lidský organismus. Můžeme vycházet z toho, že zelenina by měla krýt potřebu vitaminu C ze 30 – 40%, provitaminu A z 50% a vitaminů B skupiny ze 40%.

Proto odborníci na racionální výživu zdůrazňují, že by člověk měl denně konzumovat 350g zeleniny, což v celoročním úhrnu představuje 130kg. Toto množství je konzumováno v řadě států a v některých státech, jako je Itálie, Řecko, Španělsko, Turecko vysoce překračováno. V České republice došlo od roku 1989 rovněž k výraznému zvýšení konzumu ze 66kg na současných 83kg. Zásluhu na tom má rozšíření sortimentu a dostatek druhově pestré a čerstvé zeleniny i v zimním období. Zásobování trhu v tomto období je důsledkem zlepšujícího se skladování zeleniny našich producentů a zvláště dovozem ze států s podmínkami, které vyhovují polní produkci zeleniny s krátkou skladovací dobou.

Nemůžeme opomenout ani léčivé účinky některých zelenin, jako např. antiarteriosklerotické působení červené salátové řepy, česneku, artyčoku, baktericidní účinky česneku, křenu, cibule, diuretické účinky petržele, celeru, vodního melounu, účinky přítomné celulózy na střevní peristaltiku aj.

Hodnocení významu zeleniny by nebylo úplné, kdybychom neuvedli i látky, které zdravotnímu stavu organismu neprospívají. Ty bychom měli rozdělit na látky, které jsou zcela přirozené pro určitý druh zeleniny, jako je kyselina šťavelová a její sloučeniny u rebarbory a špenátu, sirné sloučeniny označované jako „Brassica faktor“ u košťálovin. Tyto zeleniny je nutno konzumovat ve vhodných kombinacích a v rozumné míře. Toto konstatování by nás nemělo příliš znepokojovat, protože např. Brassica faktor, který je v nejvyšším množství u zelí působí sice na hypertrofii štítné žlázy, ale bylo prokázáno, že k tomuto účinku dochází až při každodenním konzumu 0,5kg této zeleniny.

Významnější je druhá skupina zdraví ohrožujících látek, které se dostávají do zeleniny z vnějšího prostředí, často v důsledku neznalosti nebo nezodpovědnosti pěstitele. Jedná se především o známé nitráty a tzv. těžké kovy, kde na ochranu konzumenta byla stanovena závazná maximálně přípustná množství. Pro kadmium bylo stanoveno, že v kg čerstvé zeleniny může být maximálně 0,05mg tohoto prvku, pro rtuť maximálně 0,01mg, olovo 0,05mg, měď 0,1mg a pod. Obsahy nitrátů jsou diferencovány podle jednotlivých druhů zelenin a v některých případech i podle termínu pěstování. Nejvyšší přípustné množství je u listových zelenin jako je salát a špenát, kde norma připouští nejvýše 1000mg (NO3)– na 1kg, (vyhláška č. 298/1997 Sb.) s tím, že u polního rychleného salátu je přípustné množství až 2500mg. U košťálovin je přípustné množství 700mg.kg-1, u kořenových zelenin 700mg.kg-1.

Pěstitel v plné šíři zodpovídá, že zelenina dodávaná na trh vyhovuje normativním ukazatelům a pokud tyto ukazatele překračuje je její prodej nepřípustný.

Vedle uvedených látek nesmí také zelenina obsahovat rezidua pesticidů , ať už se jedná o rezidua fungicidů, insekticidů nebo herbicidů. Z tohoto hlediska je nutno připomenout dodržování stanovených ochranných lhůt a šetrné používání těchto látek na ochranu proti škodlivým činitelům. Upřednostňujeme v rámci možností biologickou ochranu a pokoušíme se zavádět alternativní biologické systémy pěstování. S ohledem na menší výnosy a větší riziko jsou tyto produkty cenově zvýhodněny.

13.1.2 Uplatnění zeleniny v produkciV ČR se nyní pěstuje zelenina na ploše kolem 30000ha. Do této výměry je podle statistiky započítána i plocha na zahrádkách a samozásobitelských pozemcích. Pokud sledujeme vývoj ploch, dochází v posledním desetiletí k určitému úbytku. K většímu na domácích zahrádkách, kde je zelenina více ohrožována škůdci a chorobami a celková náročnost neodpovídá, ve srovnání s dostupným nákupem tržně upravené zeleniny, očekávanému finančnímu efektu. K menšímu snížení dochází u objemu produkce. Ten se u nás pohybuje mezi 500 až 600tis.t. Pokud dochází k variabilitě sklizně je většinou způsobena výkyvy počasí, jako jsou nízké, nebo naopak vysoké teploty a nedostatečné a nerovnoměrné srážky.

Domácí produkce se podílí na celkové potřebě asi ze 60%. Přitom je u nás pěstováno ve větším rozsahu kolem 20 druhů zelenin a v menším rozsahu dalších 30 druhů ve více než 1000 odrůdách, což v podstatě představuje i hlavní světový sortiment. Z výčtu druhů, z rozsahu soběstačnosti a z tendence zvyšující se spotřeby zeleniny vyplývá, že ve výrobní sféře je reálné zvýšit odbytuschopnou produkci. Předpokladem zvyšování produkce je však také intenzifikace výroby a zlevnění jednotkové ceny. V takovém případě je také reálné zvýšení vývozu do sousedních států, jako je Německo, Rakousko aj., kde je produkce podstatně nižší, než je spotřeba.

Perspektivy rozvoje zelinářství jsou zřejmé i v celosvětovém trendu. Pokud srovnáváme statistické údaje, pak v r. 1994 došlo ve srovnání s r.1980 ke zvýšení produkce o 33% a v r. 1999 o 73% a tento trend neustále pokračuje. Příčinu můžeme spatřovat nejen v rostoucím počtu obyvatel, ale i v rostoucí uvědomělé spotřebě a v čilejších obchodních aktivitách.

13.2 Rozdělení zeleninyZ praktického hlediska rozdělujeme zeleniny na:

Košťáloviny - kam patří zelí bílé, zelí červené, kedlubny , kapusta hlávková, kapusta růžičková, kapusta kadeřavá, květák a brokolice , zaujímají z celkové plochy u nás pěstovaných zelenin asi 25% a z hlediska objemu tvoří téměř 32%. Jedná se tedy z pohledu ploch a objemu o nejvýznamnější skupinu zelenin. Obecně patří tyto zeleniny mezi velmi náročné na podmínky pěstování, agrotechniku a zeleniny náročné na ruční práci. Mezi spotřebiteli patří mezi tradičně oblíbené a požadované po celý rok. V domácí produkci trpí nejvíce sezónností květák , brokolice a kedlubny.

Kořenové zeleniny - mrkev (karotka), petržel, celer , ředkvičky, ředkev, černý kořen, červená salátová řepa a pastinák. Tato skupina zelenin má u nás rovněž tradiční zastoupení a

oblibu spotřebitelů. Z celkové plochy zaujímají tyto zeleniny asi 17% a v objemu 18%. Předností většiny těchto zelenin je vyřešení komplexní mechanizace, včetně sklizně, tedy menší potřeba lidské práce a u masově konzumovaných zelenin možnosti celoročního zásobování trhu z domácích zdrojů s využitím možností dlouhodobého skladování. Jejich největší spotřeba je v podzimním a zimním období.

Cibulové zeleniny - cibule , česnek, pór , pažitka a pro úplnost ještě cibule šalotka, cibule zimní a cibule perlovka. Z celkové plochy zelenin zaujímají 22% a v objemu 19%. Bez větších problémů mohou naši pěstitelé zajistit produkci a celoroční nabídku nejžádanější cibule, i když se v důsledku povětrnostních podmínek a určité spekulace výrobců zde nejčastěji setkáváme s velkými výkyvy nabídky. Mechanizace produkce je zajištěna na komplexní úrovni. Podobné výkyvy jsou v produkci česneku. Největší rozmach produkce v důsledku zvýšených požadavků spotřebitelů nastal u póru. I zde bychom mohli zabezpečit při úpravě termínů výsadby, pěstování a zlepšeném skladování celoroční nabídku. Ostatní cibulové zeleniny jsou pěstovány především pro samozásobitelské účely. V menším rozsahu, a to především od drobných pěstitelů se dostává do tržní sítě pažitka.

Listové zeleniny - salát hlávkový, salát ledový, pekingské zelí , čekanka salátová, špenát, mangold, řeřicha zahradní, polníček a špenát novozélandský. Z hlediska rozsahu pěstování dominuje pěstování salátu a špenátu a rozšiřuje se pěstování čekankových puků. Z toho špenát je pěstován především pro mrazírenské zpracování a v čerstvém stavu se dostává do obchodní sítě ojediněle, což také odpovídá zájmům spotřebitelů. Konzum salátu má stále sezónní charakter. V zájmu spotřebitelů, jako tomu je v řadě jiných států, by se měl konzum této typicky salátové zeleniny rozšířit. Naši výrobci by mohli nabídku v uvedeném směru bez větších problémů zajistit v celém období vegetace. V pozdně podzimním, zimním a předjarním období je zájem našich spotřebitelů o salát relativně vysoký, ale jsme ve většině případů odkázáni na dovoz. Produkce salátu vyžaduje větší potřebu lidské práce. Produkce špenátu je zajištěna komplexní mechanizací.

Plodové zeleniny - okurky salátové, okurky nakládačky, rajčata , paprika, meloun vodový , meloun cukrový, tykve, lilek. Patří mezi celoročně žádané zeleniny a v naší zelinářské produkci zaujímají 20% ploch a v objemu 21%. S přihlédnutím k našim podmínkám mohou naši pěstitelé zajistit produkci pouze v letním období. Časové rozšíření nabídky je možné pouze při pěstování v chráněných, případně vytápěných prostorech. Zde je však nutno pečlivě zvážit možnosti rentability. Jedná se vesměs o zeleniny náročné především na teplotu, což limituje rozsah a možnosti pěstování. Naději na rozšíření produkce mají především rajčata, která s ohledem na možnosti zpracování a zájem spotřebitelů o tyto výrobky (kečupy, šťávy) musí být ve větším rozsahu dovážena, nebo jsou dováženy hotové produkty. Z hlediska potřeby pracovních sil se jedná většinou o plodiny velmi náročné především na sklizeň. Mechanizace (kombajnová sklizeň) je vyřešena u průmyslových rajčat.

Vytrvalé zeleniny - chřest, reveň , křen. Jedná se o zeleniny, které jsou pěstovány mimo osevní postup na vyčleněných pozemcích. Výjimkou může být pouze křen, kde se rozšiřuje pěstitelsky vhodnější jednoletý způsob pěstování. I u nás dochází v současné době k většímu rozvoji pěstování stále více žádaného chřestu. Naději na větší úspěch však mají specializovaní pěstitelé, kteří jsou vybaveni náročnějšími mechanizačními prostředky.

Houby - žampión zahradní , hlíva ústřičná, límcovka obří, jsou tradičně zařazovány do produkce zeleniny, i když s její výrobou mají málo společných znaků. Dnes se produkce hub již zabezpečuje pouze ve specializovaných podnicích. Podobně jako v zahraničí zájem našich

spotřebitelů o celoroční dodávky stoupá, i když nemůžeme v dohledné době počítat, že by se spotřeba, jako např. v SRN zvýšila na 3,5kg na osobu a rok. U nás je zatím spotřeba odhadována na 0,2kg.

13.3 Stavby a zařízení pro produkci zeleninyV této kapitole se zmíníme pouze o speciálních stavbách pro pěstování sadby, případně rychlení zelenin.

Jedná se především o:

skleníky pařeniště kryty z plastických hmot

Pro celkové hodnocení je třeba uvést, že se jedná o stavby investičně značně nákladné a provozně velmi náročné na energii a ruční práci. Neobejdeme se však bez nich při předpěstování sadby a z hlediska rentability jsou vhodné i pro přirychlování některých raných zelenin a zelenin teplomilných.

Pařeniště jsou nejstarším typem staveb. V jejich sestavě jsou známa pařeniště jednoduchá o šířce 1,5m a pařeniště dvojitá o šířce 3,0m. Jejich předností je menší investiční náročnost (1m2

asi 600Kč), k vytápění se používá organický materiál cenově dostupný, nevýhodou je velká potřeba ruční práce. Používají se pro předpěstování sadby a následně pro rychlení zelenin s nižším vzrůstem.

Skleníky mají různou konstrukci a cena za 1m2 se podle vybavení a způsobu vytápění pohybuje mezi 1500 (nevytápěné) až do 5000Kč. Potřeba lidské práce je podstatně nižší a podle plodiny je třeba na 1ha 4 – 8 pracovních sil. Používají se pro pěstování sadby a pro celoroční rychlení zelenin.

V zimním období je vedle velké spotřeby paliva (na teplotní rozdíl 1oC ve vztahu k venkovní teplotě a na 1m2 zasklené plochy je potřeba za 1 hodinu 40 – 50kJ), problémem i nedostatek přirozeného světla, což má za následek výrazné zpomalení tvorby výnosu (salát od výsadby ke sklizni konzumních hlávek se pěstuje až 100 dnů, zatímco již v období dubna vytvoří hlávky stejné hmotnosti za 30 dnů).

Kryty z plastických hmot (u nás většinou PE fólií) se používají jednak jako nízké tunely (výška prostoru 0,6 – 0,8m) a dále jako vysoké tunely s výškou 2 – 3,5m. Většinou se jedná o nevytápěné stavby, kde urychlení růstu je ovlivněno skleníkovým efektem. Tak je reálná sklizeň salátu již koncem dubna a u plodových zelenin dochází ke zvýšení výnosu o 30 – 50%. Fóliové kryty nejsou výraznější ochranou proti mrazu. Pořizovací cena 1m2 vysokého krytu se pohybuje kolem 200Kč, fólie na zakrytí 1m2 pěstebního prostoru až 500Kč (trvanlivost 3 roky).

13.4 Hlavní zásady pro pěstování zeleninyVe srovnání s některými evropskými státy s podobnými ekologickými podmínkami je zelinářská výroba v ČR ve statisticky vyhodnoceném průměru na výrazně nižší úrovni. U řady našich pěstitelů jsou však dosahovány výnosy srovnatelné s výnosy v jiných státech, což

ukazuje možnosti i pro naše pěstitele. Celkově tedy je v našem zelinářství hlavním předpokladem zvýšení rentability a konkurence schopnosti intenzifikace výroby.

Požadavek intenzifikace výroby určuje hlavní zásady pro pěstování a ty můžeme shrnout do těchto okruhů: výběr vhodného stanoviště, zakládání a organizace porostu, ošetřování během vegetace.

13.4.1 Výběr vhodného stanovištěDruhová pestrost, odrůdové zvláštnosti, rozdílné termíny a účel pěstování určují požadavky

na vhodné stanoviště. Většině zelenin vyhovují středně těžké půdy. Lehčí půdy jsou vhodné pro rané zeleniny, mrkev s ohledem na snadnější mechanizovanou sklizeň, těžším půdám dáváme přednost u pozdních košťálovin, celeru, případně i cibule.

Pokud použijeme pro umístění zelenin rajonizaci podle výrobních typů a subtypů, pak kukuřičný výrobní typ nejlépe vyhovuje pěstování teplomilných zelenin, jako jsou rajčata, okurky, paprika, melouny, lilek a tykve, nebo pro pěstování raných zelenin, kde můžeme využít včasnější nástup vegetace a menší nebezpečí pozdní jarních mrazíků. Řepařský výrobní typ vyhovuje většině zelenin. Mikroklimaticky příznivější oblasti v řepařském výrobním typu můžeme využít pro pěstování raných zelenin a zelenin teplomilných. Bramborářský výrobní typ je pro pěstování zeleniny nejméně vhodný, avšak s úspěchem zde můžeme, s ohledem na specifické podmínky, pěstovat mezidobý květák, další košťáloviny s kratší vegetační dobou, kde však dochází k posunu termínu sklizně do pozdějšího období, nebo kruhárenské zelí a další zeleniny s menšími požadavky na teplotu a vyššími požadavky na relativní vzdušnou vlhkost. Víceleté hodnocení výnosů v rozdílných výrobních typech můžeme pro příklad uvést u celeru, kde v kukuřičném výrobním typu byl ve srovnání s výnosem v řepařském výrobním typu (var. koef. 19,7%) dosažen výnos v průměru nižší o 19% (var. koef. výnosu 12,7%) a v bramborářském výrobním typu nižší o 48% (var. koef.14,5%). Přesnější vztahy bychom mohli odvodit při použití bonitačních půdně ekologických jednotek, neměli bychom však zapomenout na další vlivy, jako jsou zdroje vody pro závlahu, kontaminace půd a prostředí těžkými kovy a škodlivými exhaláty, vzdálenost spotřebního a odbytového centra aj.

Další podmínky již nehrají rozhodující roli, i když se výrazně podílejí na tvorbě hospodářského výnosu. Tím máme na mysli především úrodnost (kvalitu) půdy a srážkové a vlhkostní podmínky.

Možnosti úpravy pěstebních podmínek má i pěstitel zeleniny poměrně malé. Určité a časově náročné možnosti má v procesu zlepšování půd různými melioračními zásahy, finančně náročné možnosti má pěstitel použitím různých vegetačních krytů, které zlepšují teplotní podmínky, avšak ve většině případů nejsou ochranou proti mrazu, pokud nepoužijeme umělých zdrojů tepla. Do této kategorie patří, v současné době nejpoužívanější, přikrývání vysazených rostlin netkanou textilií, mulčování půdy aj.

Nejpoužívanější opatření ke zlepšení podmínek jsou doplňkové závlahy (různě konstruovaná postřikovací zařízení, kapkové závlahy, klimatizační závlahy, brázdový podmok, podpovrchové závlahy aj.). Doplňkové závlahy vyžadují nezávadné a dostatečně velké zdroje vody, určení optimálních dávek a termínů jejich aplikace a vhodné závlahové zařízení. Doplňkovou závlahu bychom měli respektovat nejen jako opatření ke zvýšení výnosů, ale

především jako jejich významný stabilizační faktor. V některých případech se využívá jemná závlaha postřikem jako účinné opatření proti poškození rostlin mrazem

13.4.2 Zakládání a organizace porostuZakládání porostu začíná důkladnou přípravou půdy. Hloubka podzimní orby se řídí podle

plánované plodiny. Pro hluboko kořenící rostliny volíme orbu hlubší (mrkev, petržel, zelí, květák). Pro plodiny, které vyžadují organické hnojení zároveň zaoráváme hnůj se základní dávkou fosforu a draslíku. V jarním období pozemek urovnáme a hnojíme vyhodnocenou základní dávkou živin, případně aplikujeme preemergentní herbicidy.

Jako v celé rostlinné výrobě, tak i v zelinářství používáme pro pěstování konzumní zeleniny rozmnožování vegetativní a generativní.

Vegetativní rozmnožování požíváme u zelenin, které netvoří generativní orgány (semeno) a u rostlin, kde nemáme záruku udržení pravosti odrůdy, nebo u rostlin, kde by bylo rozmnožování semenem náročnější. Do první skupiny patří česnek (rozmnožuje se stroužky), křen (rozmnožuje se kořenovými řízky), cibule šalotka (rozmnožuje se dceřinnými cibulkami). Do druhé skupiny patří rebarbora, na malých plochách i pažitka a chřest.

Generativní rozmnožování (semenem) má v zelinářství určitou zvláštnost v tom, že se vedle přímých výsevů na trvalé stanoviště používá sadba předpěstovaná mimo trvalé stanoviště, často ve sklenících, fóliovnících nebo pařeništích ještě v předjarním období.

Důvody pro předpěstování sadby jsou:

zkrácení doby pěstování na trvalém stanovišti a tím dosažení ranějších sklizní (týká se to všech raných zelenin pěstovaných v řidším sponu)

u teplomilných zelenin ranější nástup sklizně a maximální tvorba výnosu v teplotně příznivějším období

u zelenin s dlouhou vegetační dobou (celer) možnost pěstování v našich podmínkách výsadba do optimálního sponu zajišťuje lepší vyrovnanost produktu

Předností výsadby sazenic je menší spotřeba semene, což se týká především druhů zelenin, kde je cena osiva velmi vysoká (květák), určité možnosti výběru rostlin, které jsou nejvhodnější, zajištění optimálního sponu výsadby a tím i vyrovnanosti výpěstků, předstih v konkurenčním vztahu s plevelnými rostlinami, preventivní aplikace ochranných prostředků na malém prostoru předpěstovávání sadby.

Nedostatkem je pracovní náročnost výsadby rostlin na trvalé stanoviště, cena sadby, která musí pokrýt náklady na její pěstování a větší náročnost na pěstební podmínky. Tím máme na mysli nezbytně nutnou zálivku rostlin po výsadbě na trvalé stanoviště a s ohledem na narušenou tvorbu kořenového systému větší náročnost na zálivku v kratších termínech a tudíž menšími dávkami a častější přihnojování rostlin pro zabezpečení optimální výživy.

Přímé výsevy se týkají především zelenin pěstovaných v hustém sponu (mrkev, petržel, pastinák, červená salátová řepa, ředkvička, cibule), dále zelenin, kde není rozhodující ranost a s ohledem na zvýšené nároky na pěstování po výsadbě předpěstovaných sazenic a s ohledem na cenu sadby (okurky nakládačky, pozdní a kruhárenské zelí) a u některých zelenin určených k přezimování (zimní salát, ozimá cibule). Pro přímé výsevy platí i v zelinářství optimální

úprava výsevního lůžka, výsev přesně secími stroji na požadovaný počet rostlin na jednotku plochy a spon. Na větších plochách s ohledem na pracovní nároky nepočítáme ve většině případů s úpravou sponu jednocením.

13.4.3 Ošetřování rostlin během vegetaceCílem ošetřování zeleninových rostlin během vegetace je zajistit optimální podmínky pro jejich růst a vývoj.

Proto do této oblasti patří:

ochrana proti plevelům a provzdušnění půdy ochrana proti chorobám a škůdcům a přihnojování rostlin doplňková závlaha

Ochrana proti plevelným rostlinám je ve většině případů i v zelinářství realizována pomocí herbicidů. Podle druhu plevelných rostlin se aplikují selektivní herbicidy, které nepoškozují pěstované rostliny. V tomto směru je třeba dodržovat zásady a přípravky podle schválené metodiky, a to jak při preemergentní tak postemergentní aplikaci. U výsadeb zelenin, kde není nebezpečí většího zaplevelení je možno, i když někdy s rizikem, upustit od aplikace herbicidů a to jak z důvodů finančních vstupů, tak i z důvodů zatížení životního prostředí. V takovém případě je však nutno počítat s větším počtem kultivačních zásahů.

Provzdušňování půdy kultivačními zásahy bývá někdy v praxi, zvláště u nezaplevelených pozemků, nedoceněným opatřením. Vhodnou kultivaci bychom měli zabezpečit především po vytvoření půdního škraloupu na přímých výsevech. Týká se to zvláště okurek nakládaček, cibule, ale účelné je to i u mrkve a petržele. Vzcházející semena potřebují značné množství kyslíku, jehož zdrojem je půdní vzduch. Nebezpečné to je zvláště v biologicky aktivních půdách, kde kyslík spotřebovávají i mikroorganismy. K rozrušení půdního škraloupu je možno použít vhodné válce, ne brány.

Po vzejití rostlin a u rostlin z výsadby má provzdušnění půdy vhodnými plečkami rovněž značný význam. Nejnáročnější na vzduch v půdě je petržel v době, kdy se prodlužuje a sílí konzumní kořen, méně mrkev, mezi velmi náročné patří i košťáloviny. Největší požadavky jsou u porostů, kde ještě nedošlo k zakrytí půdy listy a kde po vydatnějších deštích a závlahách se snadno vytváří půdní škraloup.

Ochrana proti chorobám a škůdcům je poměrně náročná, protože zelenina i s ohledem na široký sortiment, je vítaným hostitelem řady patogenů. Mezi nejvážnější choroby patří nádorovitost košťálovin, kde je nejúčinnějším způsobem ochrany správné střídání plodin, další velmi vážnou chorobou je plíseň okurková, ze škůdců je možno jmenovat květilku, pochmurnatku mrkvovou a řadu dalších. I když bychom měli především využívat různá možná a účinná agrotechnická opatření, musíme konstatovat, že pěstování kvalitní zeleniny je dnes bez používání chemických ochranných prostředků prakticky nemožné. Aplikaci těchto přípravků bychom však měli používat s dokonalou znalostí jejich reziduí, dodržovat termíny jejich aplikace a řídit se zásadami integrované ochrany, které stanoví prahy škodlivosti patogenů a řídí aplikaci podle různých signalizačních metod.

 Přihnojování zelenin během vegetace je osvědčený způsob na cestě šetření hnojivy a jejich lepšího využití. Jedná se především o aplikaci dusíku podle potřeby rostlin. Z hlediska využití

živin je nejvhodnější způsob přihnojování „špetkování“, avšak na větších plochách je rozšířenější způsob přihnojování hnojivou zálivkou, nebo přihnojování na „široko“ různými rozmetadly. Přihnojování je důležité především u zelenin s delší vegetační dobou a u zelenin s vysokými nároky na živiny. U těchto zelenin obvykle počítáme, že třetina potřeby dusíku bude kryta přihnojováním. Zvláštním a používaným způsobem je přihnojování na list. Tato aplikace vychází z poznatku, že rostlina je schopna přijmout živiny i přes listová pletiva. Přihnojování na list se může používat i jako součást aplikace chemických ochranných prostředků. Listová výživa má největší efekt při zjištění aktuálního nedostatku některého prvku, zvláště při zjištění nedostatku některého mikroelementu (např. Fe při chloróze rostlin).

Doplňková závlaha  vyžaduje zvláštní režim. Stanovení dávek vody a termínů závlahy je možno určovat podle hydropedologických metod, nebo v praxi častěji podle klimatických metod. V každém případě bychom však měli zavlažovat tak, aby nebyl na pozemku ani přebytek vody ani její nedostatek a aby se dostala voda do oblasti maximálního množství kořenů. Oba tyto výkyvy mají důsledky jak na rostliny, tak i na půdu, přístupnost a vyplavování živin. V denním rytmu závlahy, týká se to nejčastěji používané závlahy postřikem, je vhodné zavlažovat rostliny, které trpí houbovými chorobami listů (rajčata, paprika, okurky) v ranních hodinách a rostliny, které vyžadují zvýšenou relativní vzdušnou vlhkost raději v odpoledních a večerních hodinách.

13.4.4 Sklizeň a tržní úpravaPro sklizeň zeleniny je především důležité určit její správný termín. Zde rozhodují jednak biologické znaky, jako je stupeň zralosti, a jednak požadavky trhu, případně požadavky odběratele. V současné době neplatí žádné normy, které by určovaly velikost, nebo stupeň zralosti, a to ani ve smyslu třídění do jakostní skupiny.

Stupeň zralosti je zcela jednoznačný např. u rajčat, která trh vyžaduje plně vybarvená, ale ne měkká, melounů, květáku (plně vyvinutá a kompaktní růžice). U většiny zelenin je sklizeň určována trhem. Tak např. rané zelí je prodáváno na kusy, kde u nejranějších sklizní má být sice hlávka zavinutá, ale odřezává se již při hmotnosti 0,4 kg, zatímco postupem vegetace se dodává na trh o hmotnosti 1 a více kg. Potom se teprve přechází na obchodování podle hmotnosti. Raná mrkev se upravuje do svazků včetně natě, podobně i cibule, petržel, ředkvička, pažitka, petržel listová, kopr aj. Paprika se do obchodní sítě dostává v zeleném, nebo žlutém stavu podle odrůd (i u této papriky bychom dosáhli většinou červeného vybarvení), ale i v plně vyzrálém stavu vybarvená červeně nebo žlutě. Okurky salátové dosáhnou sklizňové zralosti v době, kdy se vyrovná jejich povrch (podtržení má za následek rychlé vadnutí). Okurky nakládačky se sklízejí v době, kdy dosáhnou požadované velikosti (délky, případně průměru).

Zralost zeleniny pro skladování je většinou určována obdobím ukončení vegetace. Např. mrkev v době k rozklesnutí natě, cibule, když dojde k zalomení krčku a nať začíná zasychat, zelí před příchodem trvalejších mrazů apod.

Zralost zelenin pro zpracovatelské účely je určována požadavky odběratelů.

Sklizeň zeleniny se provádí probírkou nebo jednorázově.

Sklizeň probírkou je nejnáročnější na pracovní čas a pečlivost pracovníků. Jak název sám napovídá sklízejí se pouze rostliny, které odpovídají požadavkům trhu. Další se nechávají dorůst. Tímto způsobem se sklízejí všechny rané zeleniny, květák, salát aj. Probírkou se sklízejí také rajčata pro konzumní účely, paprika, salátové okurky, okurky nakládačky, melouny a tykve. Nejnáročnější jsou na sklizeň okurky nakládačky, které je třeba sklízet v teplém období také každý druhý den. Jinak dochází k jejich přerůstání a výrazně se zhoršuje tvorba nových plodů. U těchto zelenin je nepoužitelná mechanizace, pouze je možné usnadnit odběr a svoz zeleniny od sklizňových pracovníků (sklízecí plošiny, pojízdné transportery).

Sklizeň jednorázová (např. zelenina pro skladování a zpracování) je v řadě případů mechanizovaná. I u nás se používají kombajny na sklizeň rajčat pro konzervárenské zpracování, sklízeče na mrkev, cibuli, zelí, celer, růžičkovou kapustu, zelený hrášek, fazolové lusky, špenát, česnek aj.

Tržní úprava se vyžaduje stále na vyšší úrovni. Do této úpravy patří především praní kořenové zeleniny, balení do fólií, a to jak kořenových zelenin, tak salátu, pekingského zelí, brokolice, třídění do vyrovnané velikosti a vyloučení mechanicky a patogeny poškozeného zboží. Podle průzkumu našeho trhu je zelenina menší velikosti méně prodejná, i když je nabízena za podstatně nižší ceny.

13.5 Skladování, zpeněžení a odbyt zeleninySkladováním, které je dnes především orientováno na skladování u výrobce, řešíme významným podílem rovnoměrné zásobování trhu. Zelenina, jako dužnatý produkt s vysokým obsahem vody, má vysoké nároky na skladovací podmínky. Některé zeleniny, jako jsou rajčata, okurky, paprika, melouny, ale i květák a brokolice nelze vůbec dlouhodobě skladovat. Nejmenší nároky na skladovací podmínky má cibule a česnek. U dalších zelenin, jako jsou kořenové, zelí, kapusta, pekingské zelí, je skladovatelnost, zvláště u vhodných odrůd, velmi dobrá. Skladovací ztráty, které rozhodují o rentabilitě celého procesu, jsou ovlivněny kvalitou uskladněné zeleniny a kvalitou skladu s možností co nejlépe regulovat skladovací podmínky. Nejmenší ztráty jsou ve skladech s řízenou atmosférou, kde podle stanoveného programu můžeme regulovat teplotu, relativní vzdušnou vlhkost a obsah kyslíku a oxidu uhličitého.

Současná skladovací kapacita, včetně skladů pouze větraných, je u nás asi 100tis.t, což nestačí pokrýt potřebu trhu a obyvatelstva. Proto značné množství skladované zeleniny dovážíme.

Zpeněžení zeleniny - Pokud sledujeme ceny zemědělských výrobců, pak se v posledních deseti letech vyznačují převážně vzrůstajícím cenovým trendem. K většímu navýšení došlo především u zelenin náročnějších na ruční práci. Tak např. u kedluben od r. 1995 došlo k navýšení o 67%, rajčat o 42%, salátu o 12% . Naproti tomu u některých zelenin došlo ve stejném období k výraznému snížení. Např. u cibule o 24%, póru o 17%, hlávkového zelí o 9%.

Ceny zemědělských výrobců (CZV) ovlivňují ceny dovozu, což se týká hlavně období, kdy bychom museli pěstovat zeleninu ve sklenících se značně vysokými náklady, ale i zeleniny velmi rané, kde naše povětrnostní podmínky neumožňují stejně rané sklizně.

CZV také ovlivňuje variabilita počasí, která vede k výrazným výkyvům hektarových výnosů a tím i objemu sklizně. Protože poptávka je více méně stabilizovaná, vede zvýšená nabídka

k výraznějším poklesům cen. Tak např. nadvýroba cibule v r. 1999 vedla ve srovnání s r.1998 ke snížení CZV téměř o 40%. Na této situaci se nepodílí jen počasí, ale i skutečnost, že výrobci po roce, kdy byla příznivá cena, zvyšují osevní plochy.

Pro zelinářství je rovněž charakteristický sezónní pohyb cen. Tak např. u květáku jsou nejvyšší ceny u raného sklízeného v květnu a červnu a nejnižší na konci léta a v prvních podzimních měsících. Konkrétně v r. 2000 byla průměrná CZV v srpnu ve srovnání s cenou v červnu nižší o 30%.

Se značnou variabilitou se setkáváme i u zeleniny skladované, což souvisí jednak s uskladněným množstvím, ale i s kvalitou skladování. Dlouhodobé skladování ve větraných skladech je časově omezeno a zeleninu, nemá-li dojít k neúnosným ztrátám, je nutno expedovat již v prosinci, případně v lednu. Tak se setkáváme i s případy, kdy má skladovaná zelenina v tomto období nižší cenu, než v období sklizně. Velmi časté je to u mrkve a cibule.

Odbyt zeleniny má rovněž svá specifika. Nejhorší situace je u zelenin, kde nemůžeme oddálit sklizeň a které nesnášejí ani krátkodobé skladování (rajčata, salátové okurky, salát, kedlubny, květák). Pokud se nekryje nabídka s poptávkou, doplácí na to pěstitel nejen nižší cenou, ale často i tím, že není schopen sklizenou zeleninu realizovat.

Určitým východiskem, jako obranou výrobců, je sdružování výrobců do obchodních organizací, které zajišťují odbyt zeleniny. Předností obchodních organizací je nabídka většího množství tržně upravené zeleniny a lepší vztahy s velkoobchodní i maloobchodní sítí. K lepšímu odbytu přispívá i možnost vlastní přepravy do spotřebitelských center, případně možnost krátkodobého skladování zeleniny v chlazených skladech podle odběratelem požadovaných termínů.

S odbytem zeleniny jsou na tom lépe pěstitelé, kteří dodávají na základě smluvního množství zeleninu do zpracovatelských podniků. Smlouvou jsou také obvykle stanoveny ceny, které však bývají nižší.

PÍCNINY14.1 Význam a uplatnění pícninPícninářství se zabývá výrobou kvalitních objemných krmiv z pícnin na orné půdě a  trvalých travních porostů. Především se jedná o dosažení vyšší koncentrace živin pro vysokoužitková zvířata. Musí odpovídat požadavkům zdravé výživy, především polygastrických zvířat a nutričně hodnotným živočišným produktům. Zahrnuje znalosti o pícninářské charakteristice, biologických vlastnostech, ekologických požadavcích, produkční schopnosti, kvalitě píce a pícninářském uplatnění hlavních pícnin, základech agrotechniky a pratotechniky, sklizně a využití píce, principy organizace pícninové základny pro plynulou a vyrovnanou výživu skotu, ekologické, ekonomické a energetické aspekty výroby objemných krmiv. Metody regulace tvorby výnosu píce a kvality rostlinné produkce v rozmanitých agroekologických podmínkách zohledňují takové technologické postupy, které jsou šetrné k životnímu prostředí a poskytují optimální energetický a ekonomický efekt. Z těchto hledisek se zabývá také pastevním využitím travních porostů, jejichž význam bude zejména v podhorských a horských oblastech postupně vzrůstat. Výčet by nebyl úplný bez tématiky semenářství pícnin včetně sestavování směsí, využití biopreparátů, využití kalů z čističek odpadních a průmyslových vod, řešení zájmových oblastí zdrojů pitné vody, produktivnosti pícních společenstev a fytocenologických vztahů.

Především však je pícninářství, jak bylo uvedeno, speciální úsek rostlinné výroby zabývající se pěstováním rostlin, které slouží k výživě hospodářských zvířat, zejména skotu. Je třeba si uvědomit, že pícniny nejsou finálním výrobkem, v rozhodující většině dojde k jejich zpeněžení až přes živočišné výrobky. Proto celková struktura ploch pícnin, jejich způsob pěstování, sklizeň a konzervace, musí být podřízena požadavkům zvířat, hlavně chovu skotu.  

Rozdělení pícnin

Víceleté pícniny na orné půdě představují jeteloviny, některé trávy, případně jejich směsky - jetelovinotrávy. Mnohé z nich se uplatňují v dočasných i trvalých travních porostech. Význam víceletých pícnin jako zdroje kvalitního krmiva i jako  zúrodňující složky osevních postupů se stále zvyšuje. Velmi cennou vlastností jetelovin, zejména vojtěšky v nížinných oblastech, je vysoká výnosová stabilita. Jetel luční poskytuje i na chudších půdách bramborářsko - ovesné výrobní oblasti s výnosově kratší vegetační dobou a nižšími teplotami prakticky stejné výnosy.

Z víceletých pícnin především jeteloviny mají nezastupitelný význam nejen pro zvyšování úrodnosti půdy a produktivnosti osevních postupů (zvyšují a stabilizují výnos následných plodin), ale i z hlediska celkové

bilance dusíku v zemědělské výrobě. Právě pro tyto vlastnosti bylo zavedení jetelovin do osevních postupů, jako významných obnovitelných zdrojů transformace slunečního záření, oprávněně považováno za jedno z nejblahodárnějších  počinů lidstva počátku 19. století. Z hlediska energetické efektivnosti je významné, že k vysoké produktivnosti nevyžadují dusíkaté hnojení, které u jiných nevikvovitých pícnin představuje až 70% celkových energetických vkladů. Hlízkové bakterie pracují mnohem efektivněji než nejefektivnější technologie výroby dusíkatých hnojiv. Oproti 80MJ na výrobu a využití 1kgN v průmyslových hnojivech je energetický vklad rostliny a bakterií na osvojení si  vzdušného dusíku zhruba poloviční.

V rámci víceletých pícnin na orné půdě je třeba podle půdně-klimatických podmínek maximálně uplatňovat monokultury jetelovin a v méně příznivých podmínkách především jetelotravní porosty, s vyšším podílem jetele lučního, vše s co možná nejdelším využitím bezplevelných hustých rovnoměrně zapojených porostů. Trávy, jako víceleté pícniny, mají na orné půdě v nížinných sušších polohách opodstatnění jen ve zvlášť zdůvodněných případech.

Pěstování některých víceletých pícnin na orné půdě může plnit i další významnou roli - prostředku k dočasné „konzervaci“ půdy, jako zálohy pro její budoucí intenzívní využití. V dohledné budoucnosti se počítá s jejich využitím k energetickým účelům v závislosti na řadě faktorů, mj. množství spalného tepla. Svůj velký význam mají v revitalizaci krajiny, ozeleňování výsypek, popílkovišť atd. Také použití pícních porostů na zelené hnojení s cílem alespoň udržet půdní úrodnost (mj. struktura, živiny v půdě) v době nedostatku organických hnojiv je na pořadu dne. V neposlední řadě mohou mít některé jeteloviny pěstované u nás význam také jako výchozí surovina pro výrobu přirozených pesticidů, biohnojiv, pro farmaceutický průmysl a podobně.

Jednoleté pícniny (obilniny, luskoviny, luskovinoobilní směsky, brukvovité, případně krmné okopaniny aj.) rozšiřují škálu a pestrost pícnin využitelných v krmných dávkách hospodářských zvířat. Společně s víceletými pícninami zajišťují plynulé zásobování hospodářských zvířat především konzervovanou, ale i čerstvou pící v průběhu celého vegetačního období od nejčasnějšího jara do nejpozdnějšího podzimu.

Travní porosty - louky a pastviny - mají celospolečensky významnou úlohu, která by měla spočívat v pravidelném využívání kvalitní píce. V našich podmínkách jde o sečné, pastevní či kombinované (lučně - pastevní) využití ploch. Na loukách a pastvinách se produkuje čerstvá zelená píce, která je směsí trav, jetelovin a ostatních dvouděložných bylin. Část této píce se konzervuje převážně pro zimní krmné období. V současné době se značný rozsah luk a pastvin nesklízí a nehnojí a výnosy silně poklesly.

Travní porosty mají vedle nesporného zemědělského významu i velmi důležité a nenahraditelné nevýrobní (mimoprodukční) funkce, které neustále nabývají na významu v souvislosti s nevhodnými hydrologickými poměry, s narušenými biologickými cykly v krajině apod.

14.2 Vojtěška setáVe výrobním typu kukuřičném a řepařském je vojtěška setá (Medicago sativa L.) pro produkci kvalitní píce vedle kukuřice rozhodující pícninou. Menší uplatnění má vojtěška v příznivých podmínkách bramborářského výrobního typu. Lze předpokládat, že plochy našich hlavních jetelovin - vojtěšky, jetele lučního a jetelovinotrav, které se vyznačují vysokou stravitelností píce (60 – 80%), budou v kukuřičném, řepařském a bramborářském výrobním typu činit v průměru do 10% orné půdy.

Biologické vlastnosti

Kůlový kořen dosahující při jarní setbě na podzim v roce výsevu hloubky 1,5m, dosahuje v ostatních letech hloubek 5 i více metrů, což jí umožňuje dobře si osvojovat živiny. Na půdní vláhu je nenáročná, dovede ji přijímat ze značných hloubek. Kořenová hmota se po zaorání pomalu rozkládá v celém půdním profilu, vojtěšku lze po sobě na témž pozemku na úrodných

půdách opětovně pěstovat za 2 - 3 roky. Ze spodních vrstev půdy "vynáší živiny" a po mineralizaci kořenů je zpřístupňuje ostatním rostlinám. U vojtěšky je s ohledem na její stepní původ vyvinutá tzv. kořenová kontrakce, kdy dochází k zatahování odnožovací zóny s pupeny - kořenového krčku - do půdy (ročně o 10mm).

Kořeny i kořenový krček bývají často napadeny chorobami houbového původu i bakteriálními, které snižují výnosnost, životnost rostliny a tím i vytrvalost porostů. Pro iniciaci růstu lodyh z pupenů potřebuje  vojtěška prokypřenou půdu. Vytrvalost rostlin vojtěšky je značná  a může činit 10 – 15 let. Při běžné agrotechnice na provozních plochách při horších podmínkách dosahuje pouze 3 - 4 roky. Ke klimatickým podmínkám je vojtěška značně přizpůsobivá, rozhodujícím ekologickým faktorem jsou půdní podmínky. Hladina spodní vody má být nejméně 1,5m pod povrchem. Reakce půdy nejlépe vyhovuje v rozmezí pH 6,5 – 7,2 i v hlubších půdních vrstvách. Nejlépe vyhovují půdy jílovitohlinité, hlinité až písčitohlinité.

Při běžné agrotechnice zařazujeme vojtěšku hlavně po obilninách, směskách a pod. Po vojtěšce zařazujeme ozimy i jařiny. V osevních postupech následuje vojtěška po sobě obyčejně za pět roků a déle. Na podzim před setím je doporučována hluboká podzimní orba, do hloubky 250 – 300mm. Je známo, že o využití biologického výnosového potenciálu vojtěšky rozhodují hlavní měrou vhodné půdní podmínky, tzv. "stará půdní síla", obsah přijatelných živin  nejen v ornici, ale i ve spodině a pH. Dusík si vojtěška osvojuje z 60 – 90% symbiózou s hlízkovými bakteriemi, přičemž minerální dusík dodávaný do půdy snižuje přednost jetelovin - využívání vzdušného dusíku, což je ovšem závislé na mnoha faktorech. Pravidelné hnojení vojtěšky dusíkem je v ČR neúčinné a neekonomické, a to i v méně příznivých podmínkách pro činnost hlízkových bakterií. Jeteloviny jsou odkázány na půdní dusík pouze v několika týdnech počátečního růstu, kdy je však jejich potřeba velmi malá a při současné hladině minerálního N v půdě většinou dobře zabezpečena. Na druhé straně je třeba věnovat více pozornosti očkování osiva současnými novými kmeny hlízkových bakterií těsně před setím. Zajistíme tak dostatek efektivních kmenů hlízkových bakterií v blízkosti vytvářejících se kořenů mladých rostlin. V otázkách hnojení fosforem je situace jednodušší z hlediska jeho pomalého postupu půdním profilem, který činí obyčejně jen několik centimetrů ročně. Obsah fosforu v sušině rostlin vojtěšky pod 0,23% bývá považován za nedostatečný. Na středně zásobených půdách je třeba dodat na tvorbu výnosu 8 – 10t sena vojtěšky 30 – 40kgP.ha-1 za rok zásobním hnojením k předplodině. Za dostatečný obsah draslíku v sušině na počátku květu z hlediska rostlin jsou považovány hodnoty 1,25 – 2,2%. Podle zásobení půd K může jeho obsah v sušině vojtěšky kolísat v širokém rozmezí 1,24 – 4,15%. Vojtěška na tvorbu 1 t sušiny odčerpává 17 – 30kgK, z nichž část zůstává v nesklizených zbytcích strniště a kořenech. Na hlinitých a jílovitohlinitých půdách s malým až středním obsahem přístupného draslíku je na místě podzimní zásobní hnojení k předplodině na celou dobu využívání porostu. Každoroční hnojení vojtěškových porostů v brzkém jarním období nemá na půdách s dobrým obsahem K i P vliv na výnos píce, je produkčně i ekonomicky neefektivní. Vápník dodáváme do půdy již k předplodinám, abychom dosáhli příznivé reakce pH i ve spodnějších vrstvách půdy. Na lehčích půdách je vhodný vápenec v dávkách 1 – 3t.ha-1, na těžších pálené vápno 0,5 – 2t.ha-1. Dolomitický vápenec současně doplňuje zásoby hořčíku.

Osivo by mělo odpovídat zákonu o odrůdách a souvisejícím předpisům. Vojtěšku vyséváme nejlépe v březnu až dubnu do hloubky 12 - 20 mm, na lehčích půdách 20 – 25mm na dobře urovnaných pozemcích s drobtovitou strukturou půdy. Vojtěšku lze vysévat i v letním období tak, aby vzešla  do poloviny srpna. Výsevek má velký význam pro dobré zapojení porostu, při kterém jsou předpoklady vysokých výnosů. Výnos píce je závislý na počtu rostlin na jednotku

plochy, počtu lodyh na rostlině a jejich hmotnosti. Podle podmínek a stáří porostu se optimální počet rostlin na 1m2 pohybuje po prvním přezimování v rozmezí 150 – 240, přičemž by se v 1. seči mělo vytvořit 1000 – 1500 lodyh na 1m2. Tam, kde se založení porostu ne zcela vydaří a jsou mezerovité, lze provést podle podmínek do 1 až 2 měsíců brzký dodatečný přísev vojtěšky či trav. Velmi  řídké porosty s hustotou pod 500 – 600 lodyh.m-2 doporučujeme  zaorávat. V minulosti nejrozšířenější způsob zakládání porostů vojtěšky do krycí plodiny - obilniny, hlavně ječmene na zrno, nevyhovoval z hlediska odlišných požadavků rostlin a odrůdové  agrotechniky, včetně sklizně. Zhoršený světelný, vláhový a výživný režim, vyšší dávky dusíku, herbicidů a výskyt chorob se celkově odrazil na slabším vývinu podsevů vojtěšky. Vhodné jsou takové pícní krycí plodiny, které zpočátku svého vývinu příliš nezastiňují podsev a včas opustí půdu při sklizni za suššího počasí na zelené krmení, senáž, seno. Proto nejjistějším způsobem založení porostu vojtěšky je výsev bez krycí plodiny. Nevýhodou je vyšší zaplevelení, které lze řešit odplevelovací sečí. Obvykle při silnějším zaplevelení je třeba aplikace herbicidů podle metodik na ochranu rostlin. Jako dobré krycí plodiny z hlediska podsevů se osvědčily oves, případně oves s peluškou, bob vysetý společně s peluškou do hloubky 60 – 80mm a řádků vzdálených 250mm od sebe. Vhodné jako krycí plodiny jsou také hrách, jarní ječmeny v řádcích 250 mm sklízené na silážovatelnou drť o sušině 35 – 45% (metoda GPS). Jarní pšenice s hrachem přináší vyšší koncentraci živin než oves, vysoký obsah bílkovin, je chutnější a dobře silážovatelná. Při zakládání porostu bez krycí plodiny stačí vysévat 6 – 7mil. klíčivých semen (12 – 14kg.ha-1), při použití pícní krycí plodiny 7,5 – 8mil. klíčivých semen (15 – 16kg.ha-1). Nevhodná je povrchová setba na široko i společná s krycí plodinou. Nejlépe vyhovuje setí vojtěšky napříč řádků krycí plodiny. Vojtěšku pro pícní účely nejčastěji sejeme do řádků o vzdálenosti 75 – 150mm.

Ošetřování porostů vojtěšky za vegetace spočívá v udržení bezplevelného porostu a šetrné sklizni krycí plodiny s ohledem na podsev. Mechanické ošetření u mladého porostu v 1. roce neprovádíme. Vláčením vojtěškových porostů, které je opodstatněné z hlediska kypření odnožovací zóny kořenového krčku, se odplevelováním porostu zvyšuje podíl rostlin napadených chorobami kořenů (1,3 – 2krát), počet lodyh se snižuje (o 3 – 18%) oproti nevláčeným pozemkům. Proto doporučujeme ke každodenní sklizni na zelené krmení přednostně využívat porosty vojtěšek v posledním roce vegetace, vyvarovat se zbytečnému obracení strojů v porostu a jízdě kolmo na řádky, nezkracovat  přepravní vzdálenosti vytvářením náhradních cest přes porosty vojtěšek. Dostatečně husté, rovnoměrně zapojené a nezaplevelené porosty vojtěšek doporučujeme zásadně nevláčet. Obrostlé jeteloviny v mimovegetačním období s sebou přinášejí pravidelně vyšší výskyt hrabošů, hlavně v letech přemnožení. Ochrana spočívá především v odstranění všech zbytků rostlin, v dokonalém vyčištění pozemku od posklizňových zbytků a po minulá léta podle Metodik doporučovaném účinném, ale drahém chemickém boji, který je odrazem porušení rovnovážného stavu v přírodě. Výborných výsledků je dosahováno biologickým  potlačováním gradací výskytu drobných hlodavců, a to umělým usazováním myšilovných dravců a sov.

Při sklizni vojtěšky na píci je třeba počítat obvykle se 3 - 4 sečemi, v bramborářské oblasti se dvěma, v závlahových podmínkách v kukuřičné oblasti při dostatečné výživě s 5 (6). Důležitý je odstup mezi předposlední a poslední sečí, který by měl činit z důvodů nahromadění zásobních látek v kořenech a kořenovém krčku nejméně 8 - 9 týdnů. První seč provádíme zpravidla v době, kdy první 2 - 3 listy ve spodu lodyh začínají žloutnout. Nejvyššího výnosu cenných stravitelných dusíkatých látek dosáhneme ve fázi zakládání květenství (butonizace), sušiny s nízkou kvalitou píce při sklizních v době plného květu. Pro

zimní období mají být porosty vojtěšek neobrostlé, případně jen zkrácenými přezimujícími výhonky.

Výroba semene vojtěšky v ČR byla vždy omezena na menší  část pěstitelského areálu (4 – 6%), než je tomu při pěstování na píci. Poskytuje jistější výnosy semene v kukuřičném výrobním typu, kdežto v řepařském na půdách bohatěji zásobených živinami často dochází k nadměrnému  vegetativnímu rozvoji a zpravidla k polehnutí porostu. To zhoršuje světelné podmínky v porostu, nasazení květenství, činnost opylovačů, tvorbu plodů a dozrávání semen. Vzhledem k výnosové nejistotě se doporučuje zakládat speciální semenářské porosty vojtěšky na semeno v kukuřičném výrobním typu. V okrajových oblastech pěstování vojtěšek na semeno se nejlépe v praxi osvědčují porosty semenářsko - pícninářské s roztečí řádků 250mm, které jsou vhodnější pro výrobu osiva vojtěšky než úzkořádkové, vyloženě pícninářské porosty, při téměř stejném výnosu píce. Způsoby zakládání porostů vojtěšky s cílem střídavého využití k pěstování na semeno a píci jsou různé podle místních podmínek a zkušeností. Předpokladem je udržení bezplevelného stavu porostu, což je zvláště aktuální u širších řádků a menších výsevků (6 – 10kg.ha-1). V žádném případě nelze počítat s každoroční sklizní na semeno jednoho a téhož porostu, protože vyšší akumulací zásobních látek, hlavně sacharidů, rozvojem chorob a škůdců dochází již ve 3. roce vegetace ke značnému poklesu výnosu semene. Vojtěšku ponecháváme na semeno zpravidla ze druhé seče. Semenářské porosty mají být mnohem řidší než pícní. V suchých a teplých podmínkách rostliny málo odnožují a méně podrůstají. Semenářsky jsou vyhovující porosty do 80 (90) rostlin.m-2  s maximálním počtem lodyh do 500 na m2. Jednou z dalších možností vývinu může být založení porostů vojtěšek bez krycí plodiny se semenářským využitím bezprostředně v 1. roce vegetace. Další z možností je získávání semene vojtěšky z 1. seče z porostů založených letním výsevem v předcházejícím roce. Pěstování vojtěšky mimohonově, kdy určitá část je vyřazena z rotace osevního postupu, vychází z předpokladu pěstování vojtěšky na témž pozemku 5 a více let, přičemž vysušuje spodinu, vytváří si "aridní podmínky". Doporučované střídání pásů vojtěšky, vysévané na píci s pásy porostů ponechanými na semeno, má důvod ve zlepšení mikroklimatu během kvetení, opylení a zrání, lepším provzdušněním porostu.

Při ochraně proti plevelům a škůdcům (třásněnky, kyjatka hrachová, klopuška světlá a chlupatá, bejlomorka a plodomorka vojtěšková) je nutno se při výběru chemických prostředků, stanovení jejich dávek a způsobů aplikace řídit podle Metodické příručky pro ochranu rostlin MZe ČR a metodickými pokyny ÚKZÚZ. Desikace porostů před přímou kombajnovou sklizní se provádí v době, když 60 – 70% lusků je černohnědých, 30 – 40% hnědých, jen ojediněle zelených. Ke sklizni semene přistoupíme okamžitě po zaschnutí porostu, tj. za 4 - 7 dnů. Výnosy semene vojtěšky jsou značně kolísavé a pohybují se v praxi od 20 do 300kg.ha-1. Po sklizni semene vojtěšky je třeba z pole urychleně odstranit všechny zbytky slámy, aby zbytečně nepotlačovala vývin porostu a neposkytovala podmínky pro rozšiřování škůdců a plevelů.

14.3 Jetel lučníVedle monokultur má jetel luční (Trifolium pratense L.) rozhodující uplatnění v

jetelotrávách. Pěstuje se především ve výrobním typu bramborářském a podhorském; v řepařském se osvědčuje na  těžších a vlhčích půdách. Do třetího roku vegetace ponecháváme monokultury jetele jen výjimečně na základě posouzení hustoty porostu. Jetel luční raný (dvousečný) má na rozdíl od vojtěšky řadu rozdílných znaků: slabší kořenový systém intenzivněji se větvící v ornici, zasahující do hloubky 1,5 – 2m. Kořen je méně dřevnatý a po zaorání se rychle rozkládá. Kořenový krček se oproti vojtěšce vytváří při povrchu půdy, trpí holomrazy. Pupeny horizontálně uložené jsou mechanicky poškozovány a jetel hůře přezimuje. Uspořádání kořenového krčku a jeho velká citlivost je jednou z hlavních příčin častého vyzimování jetele a tím i jeho menší výnosové  stability. Píce je kvalitnější než u vojtěšky.

Jetel v osevním postupu zařazujeme zpravidla mezi dvě obilniny. Zpravidla se po sobě pěstuje za 5-6 let. Nesnášenlivost pěstování bezprostředně po sobě je většinou vysvětlována intenzivní sekreční činností kořenového systému jetele, rychlým rozkladem kořenové hmoty a chorobami a škůdci. Požadavky na předseťovou přípravu půdy, výživu a hnojení jsou obdobné jako u vojtěšky. Z hlediska úspory práce doporučujeme hnojit fosforem do zásoby ve formě superfosfátu, který je nejlépe aplikovat v roce organického hnojení k okopaninám nebo k silážním plodinám. Na tzv. "jetelorodých půdách", kde jetel pěstujeme, bývá zásobenost K podstatně lepší než P. Jako hraniční hodnota, při které se ještě neprojevuje nedostatek K v rostlinách jetele, je považován obsah 1,5% v sušině.

Certifikované osivo vyséváme do hloubky 10 – 20mm. Výše výsevku, způsob zakládání i vzdálenost řádků jsou  obdobné jako u vojtěšky, nemají však na výnos tak pronikavý vliv. Většina našich raných diploidních odrůd je si ve svých vlastnostech velmi podobná. Tetraploidní odrůdy se vyznačují vyšším výnosem zelené píce o 12 – 20%, mohutnějším vzrůstem,  vyšším výnosem sena o 2 – 3% a N-látek o 4 – 5%, větší vytrvalostí. Obsahují více glycidů. Mají nižší obsah sušiny a obtížnější semenářství. Dlouhodobým požadavkem je zvýšit vytrvalost jetele, zlepšit zdravotní stav, zejména co se týče chorob kořenů a padlí. Zakládání porostů jetele se řídí stejnými zásadami a postupy jako u vojtěšky. Ke krycí plodině (zastínění) je však tolerantnější. Tytéž zásady jsou v podstatě shodné při ošetření porostů po zasetí, ochraně proti plevelům a škůdcům, vylepšení prořídlých porostů včetně agrobiologické kontroly. Odlišná je příprava porostů na přezimování. Dbáme, aby rostliny v roce výsevu nezakvetly. Rostliny jetele mají být před nástupem zimy jen kratičce obrostlé. Za příznivé vlhkosti půdy před příchodem zimy porosty jetele, obzvláště na kyprých půdách, důkladně uválíme. Dochází-li během zimy k častému kolísání teplot je nutno válet ještě brzy na jaře. Jetel reaguje na závlahu lépe než vojtěška, zvláště  tetraploidní odrůdy a to především v roce výsevu a ve 2. a 3. seči 2. vegetačního roku. Aplikujeme většinou dvě závlahové dávky ke každé seči (40 – 60mm).

Sklizeň na píci provádíme u jetele vždy před květem, pro přímé zelené krmení již od fáze zakládání květních poupat. Píce je stravitelnější, s vyšším obsahem N-látek, menším obsahem vlákniny. Obsah vodorozpustných cukrů v sušině píce je 2 - 3 krát větší než u vojtěšky. Jetel stárne pomaleji než vojtěška. Zakvétající porosty velmi špatně přezimují. Lépe než vojtěška se konzervuje senážováním, hůře se však suší na strništi (odrol lístků).

Semenářsví jetele má v ČR bohatou tradici. Výnosová jistota semene je u jetele lučního větší než  u vojtěšky. Výnosy semene jetele lučního v ČR nejvíce ovlivňuje počasí. Nejlépe mu

vyhovují až do počátku dozrávání častější, ale méně vydatné srážky, v době dozrávání  pak teplejší a sušší počasí. Proto vyšší a jistější výnosy semen získáváme  v teplejších a sušších letech. Množství srážek nemá na výnos takový vliv, jako jejich rozdělení v době kvetení a zrání semen. I z těchto důvodů ponecháváme jetel na semeno především ze 2. seče. Převážná většina osiva se získává z normálních pícninářských kultur. Semenářsky nadějné porosty mají být nezaplevelené, řidší a mají mít na 1m2 pod 100 rostlin, tj. 300 – 600 lodyh. Diploidní jetel luční se liší od tetraploidního (4n) z agrotechnického hlediska menší náročností na půdně-klimatické podmínky (méně úrodné, skeletovité půdy teplejších oblastí bramborářského výrobního typu, vhodná rozteč řádků 125mm), kdežto jetel luční 4n lze s úspěchem pěstovat v řepařském až řepařsko - bramborářském výrobním typu s dostatkem vláhy (600 – 700mm), průměrnou roční teplotou  7,5 – 8,5oC. Výsevek oproti diploidním jetelům volíme nižší o 10%. Můžeme počítat s 2 letým semenářským využitím při  rozteči řádků 250mm.

Kvetení a opylování jetele trvá podle počasí 4 - 6 týdnů. Nejúčinněji opylují květy jetele čmeláci. Za stejnou dobu opylují 3krát více květů než včela medonosná. Velké škody na semenářských porostech způsobuje přemnožený hraboš polní, hlavně v podzimním a zimním období okusem kořenů a listové růžice. Dalším škůdcem jsou larvy nosatčíka, které likvidují květy a způsobují tzv. "červitost  hlávek". Přímá sklizeň porostů nastupuje za 4 - 5 dnů po desikaci sklízecí mlátičkou, je-li 85 – 90% hlávek hnědých a vyzrálých, semena tvrdá, žlutá až žlutofialová podle odrůdové příslušnosti. Výnosy semen kolísají od 80 do 500kg.ha-1.

14.4 Ostatní jetelovinyJETEŮ PLAZIVÝ (Trifolium repens L.)

Je naší třetí nejvýznamnější jetelovinou. Uplatňuje se převážně jako komponent do směsí pro dočasné i trvalé luční a hlavně pastevní porosty. Jetel plazivý - forma lesní. Jeho odrůdy jsou vhodné pro trvalé pastviny neboť dobře vzdorují horským podmínkám. Je nižšího vzrůstu. Jetel plazivý - forma Ladino. Je vysokého vzrůstu, ale náročnější na půdní a klimatické podmínky. Odrůdy této formy se používají pro krátkodobé sečné využití (2 - 3 roky). Uplatňuje se při závlaze. Největší rozšíření má u nás jetel plazivý - forma holandský (holandicum). Jeho odrůdy jsou středního vzrůstu, dávají dobré výnosy, vytrvalost je střední (3 - 5 let). Hodí se pro intenzivní dočasné porosty pastevně i kombinovaně využívané. Dobře snáší sešlapávání a po spasení rychle obrůstá.

Jetel plazivý má rychlý vývin po zasetí, již v roce setí zakvétá. Má značné požadavky na světlo, takže ve vysokých porostech se neudrží. Snáší holomrazy i dlouho ležící sněhovou pokrývku. Plané formy rostou i na sušších chudších stanovištích. Kulturní formy vyžadují dobrou zásobu živin a humidnější klima, těžší, hlubší hlinité až jílovitohlinité  půdy. Na sušších stanovištích jsou jejich výnosy nepatrné. Výnosy píce jetele plazivého jsou nižší než u ostatních vzrůstnějších jetelovin. Porosty zahušťuje a zvyšuje výnosy, zejména v letních a podzimních pastevních cyklech. Píce jetele plazivého má vysokou stravitelnost (75%) a rovněž  vyšší obsah N-látek než jetel luční a vojtěška, neboť je tvořena především listy a částečně i květy, zatímco lodyhy se plazí při zemi a sklizní nejsou zasaženy. Pro sestavování směsí  dočasných i trvalých travních porostů podle jejich složení počítáme s výsevkem 1 – 3kg.ha-1. Semenářské porosty se zakládají na lehčích půdách do krycí plodiny, koncem března až začátkem dubna s výsevkem 4 – 6kg.ha-1 semene do řádků 125 – 250mm. Na semeno ponecháváme 1. seč, sklízíme za 6 - 8 dní po desikaci, výnosy semene kolísají od 50 – 150 (400)kg.ha1.

JETEL ZVRHLÝ (Trifolium hybridum L.)

Je známý také pod názvem švédský. Používá se převážně do směsí pro trvalé travní porosty jako podsevová meziplodina s jetelem plazivým nebo travami a do směsek s jetelem lučním (1 kg jetele zvrhlého na hektar) nebo s travami v polních osevních postupech. Pěstuje se v chladnější podhorské až horské výrobní oblasti na těžších, studenějších půdách s vyšší hladinou spodní vody. V porostu vytrvává 3 - 6 let, ale v čistém porostu se pěstuje jen na 2 roky. Poskytuje vysokou a jistou 1. seč. Druhá seč jetele zvrhlého bývá o 30% nižší než první. Sklízí se ve fázi kvetení. Může se po sobě pěstovat za 2 - 3 roky. V monokultuře má nadýmavé účinky. Semenářské porosty se zakládají na jaře do řádků 250mm s výsevkem 10kg.ha-1 do krycí plodiny. Výnosy se pohybují mezi 150 – 500kg.ha-1.

ŠTÍROVNÍK RŮŽKATÝ (Lotus corniculatus L.)

Uplatňuje se hlavně ve směskách s travami pro 3 - 5 leté porosty sečně i pastevně využívané nebo ve směsích pro trvalé travní porosty (cca 1kg.ha-1). Je to vytrvalá jetelovina (6 - 12 let). Vzhledem k hlubokému kořenovému systému (1,5 – 2m) dobře snáší i déletrvající sucho. V čistých porostech se nepěstuje, dává o 30 – 50% nižší výnosy než jetel luční nebo vojtěška setá, ale v horších podmínkách na málo úrodných, sušších, mělčích a svažitých půdách je překonává. Na takových stanovištích dává společně ve směsi např. s kostřavou luční, bojínkem lučním nebo ovsíkem vyvýšeným 6t.ha-1 sena při dávce 50kg.ha-1N. Dobře snáší pastevní využití a po pastvě i seči dobře obrůstá. Semenářství je obtížné. Semenářské porosty se zakládají na lehčích půdách s jižní expozicí. K desikaci přistupujeme, když je 80% lusků žlutohnědých. Výnosy kolísají od 40 do 100kg.ha-1.

VIČENEC LIGRUS (Onobrychis viciaefolia Scop.)

Používá se omezeně v monokultuře na chudších, někdy i svažitých skeletovitých půdách v teplejších oblastech místo vojtěšky nebo jetele, kterým se v takových podmínkách nedaří. Žádá kypré půdy s propustnou spodinou, i vysychavější a lehčí, dobře zásobené vápníkem. Tuto víceletou jetelovinu (4 - 6 let) lze po sobě pěstovat nejdříve za 5 - 6 let. Porosty se zakládají do krycí plodiny, výsevek činí 5 - 7mil. klíčivých semen (tj. 130 – 170kg nevyluštěného semene)  do řádků s roztečí 125 - 250 mm. Poskytuje 1 seč, která se sklízí na začátku květu, do 2. seče obrůstá slaběji. Kvalita a chutnost píce je výborná. Na semeno se ponechává 1. seč, sklízí se po desikaci přímou kombajnovou sklizní 400 – 1500kg nevyluštěného semene na hektar.

JETEL INKARNÁT (Trifolium incarnatum L.)

Jednoletá přezimující jetelovina pěstovaná v teplejších oblastech jako ozimá krmná meziplodina, buď v čisté kultuře (25kg.ha-1) nebo dříve častěji ve směsi s jílkem mnohokvětým  a ozimou vikví jako tzv. Landsberská směska. Sklízí se před květem počátkem května. Výnos čerstvé píce se pohybuje od 12 do 30t.ha-1, do další sklizně tato jetelovina již neobrůstá.  Při jarním výsevu jsou rostliny nízké, málo olistěné a brzy  kvetou. Na semeno se porosty zakládají v srpnu do řádků 250mm a sklízejí se kombajnem ve fázi 80% zhnědlých hlávek. Výnosy semene jsou 400 – 4000kg.ha-1.

KOMONICE BÍLÁ (Melilotus albus Des.)

Tato dvouletá nebo jednoletá přezimující jetelovina se používá převážně na zelené hnojení rekultivovaných pozemků nebo jako náhradní pícnina na výsušných chudých písčitých až kamenitých půdách. Výnosy zelené hmoty dosahují 20 – 35t.ha-1, ale krmná hmota je průměrná a zvířata komonici hůře přijímají pro hořkou chuť a pach v ní obsaženého

kumarinu. Na píci se sklízí před nasazením květenství, později její mohutné stonky silně dřevnatí. Na semeno se ponechává z 1. seče, její semenářství je poměrně snadné.

ČIČORKA PESTRÁ (Coronilla varia L.)

Je vhodná pro technické trávníky na silničních svazích výsypkách a podobných plochách ohrožených erozí nebo pro zkrášlení nezemědělských ploch v teplejších oblastech. Pro  pícninářské využití je méně vhodná po horší nutriční hodnotu píce. Je nenáročná na půdní a klimatické podmínky, snáší dobře i sušší stanoviště, nedaří se na pozemcích s vysokou hladinou podzemní vody. Po výsevu (20 –30kg osiva na hektar do řádků s roztečí 250 m vzchází velmi pomalu, za 20-30 dnů, v 1. roce vegetace poskytuje 1 seč začátkem září. Na semeno se  ponechává v dalších letech z 1. seče.

JETEL ZVRÁCENÝ (Trifolium resupinatum L.)

Jetel zvrácený je jednoletá jetelovina. Pěstuje se v monokultuře nebo ve směsce s ovsem nebo jílkem jednoletým. Je teplomilný, vyžaduje úrodnou dostatečně provzdušněnou půdu  a dostatek vláhy. Dobře reaguje na závlahu a poskytuje při ní stabilnější výnosy. Vysévá se ve 2. polovině dubna bez krycí plodiny (15 – 20kg.ha-1) nebo ve směsce s jílkem mnohokvětým (10 – 12kg + 5 – 7kg jílku mnohokvětého). Poskytuje 2 – 4 seče, tj. 40 – 80t.ha-1 zelené píce, která je velmi jemná s nízkým obsahem vlákniny a 10 – 15% sušiny. V teplých polohách bramborářského a řepařského výrobního typu jej lze vysévat i koncem léta jako jednoletou  přezimující jetelovinu. Sklízí se ve fázi květu. Je výbornou medonosnou rostlinou vyhledávanou včelaři. Poskytuje semeno jen v nejteplejších oblastech KVT.

JETEL EGYPTSKÝ (Trifolium alexandrinum L.)

Má ještě větší nároky na vláhu a teplo než jetel zvrácený. Lze ho pěstovat úspěšně jen při závlaze. Při podobné agrotechnice jako jetel zvrácený dává až 4 seče kvalitní píce, sklízí se před květem. Osivo se v ČR nevyrábí.

TOLICE DĚTELOVÁ (Medicago lupulina L.)

Může se uplatnit v dočasných lučních a pastevních porostech na sušších a chudších stanovištích. Dobře snáší pastvu a rychle obrůstá. Lze ji použít rovněž jako protierozní podsev do kukuřice nebo podsevovou meziplodinu do obilnin po jejichž sklizni poskytuje pastvu a jednu seč na zelené hnojení. Nesnáší zamokřená stanoviště. Semenářství je obtížné.

ÚROČNÍK BOLHOJ (Anthyllis vulneraria L)

Dříve se pěstoval na mělkých chudých kamenitých půdách v bramborářské, podhorské až horské výrobní oblasti, neboť je odolný proti vymrzání. Jeho píce má horší kvalitu, používá se místy pro technické účely. Porosty na semeno se zakládají na jaře do krycí plodiny, do řádků s roztečí 250mm.

JESTŘABINA VÝCHODNÍ (Galega orientalis L.)

Pěstuje se v monokultuře, pouze na horších pozemcích lze doporučit její pěstování ve směsi s travami (14 – 16kg jestřabiny + 5 – 6kg jílku + 8 – 10kg ovsíku). Samotná poskytuje až 17t sena na hektar. Je velmi vytrvalá (12 let), mrazuvzdorná, vyznačuje se časným jarním nárůstem píce, poskytuje 2 seče. Obsahuje galegin, stimulující sekreci mléka, který se však při vyšších teplotách (horkovzdušné sušení) rozkládá. Osivo je třeba skarifikovat a očkovat specifickými kmeny hlízkových bakterií, které se v našich půdách běžně  nevyskytují. Vysévá

se v květnu 10kg osiva do krycí plodiny do řádků 0,5 – 0,6m. Širokořádkové semenářské porosty dávají výnos 150 – 800kg semen.ha-1 z 1. nebo 2. seče.

14.5 Pícní trávyDalší nejvýznamnější skupinou víceletých pícnin pěstovaných na orné půdě jsou pícní trávy, které mimo ornou půdu jsou důležitou složkou trvalých travních porostů (luk, pastvin a trávníků). Vyznačují se řadou předností, pro které se staly ve vlhčích oblastech na mělčích půdách hlavním zdrojem píce. Jsou vytrvalejší, snadněji regenerují, lépe snáší pastvu, dobře reagují na hnojení, snadněji se konzervují a při sklizni píce jsou menší ztráty krmných hodnot. Kořenovým systémem působí příznivě na půdu, obohacují ornici o humus, zabraňují erozi a vyplavování živin (zejména nitrátů) do spodních vrstev.

Víceleté trávy jsou morfologicky různorodější, vytvářejí čtyři typy výhonků: zkrácené sterilní výhonky tvoří pouze svazky přízemních listů, vyplňující nejnižší porostovou vrstvu a jsou cennou složkou pastevních porostů, sterilní stébelné výhonky vytvářejí pouze některé druhy trav, zejména s vyšším vzrůstem a jejich tvorba je geneticky fixována - tyto výhonky jsou vítanou složkou v sečných porostech. Stolony (nadzemní výběžky) naše kulturní trávy nevytvářejí a vyskytují se u nekulturních trav. Plodná stébla jsou nejvyššími výhonky zvyšující výnosy sečných porostů, nutné k reprodukci, ale na úkor kvality píce. Podíl plodných stébel je nepřímo úměrný k vytrvalosti druhu. Kořenový systém víceletých trav se vyznačuje mimořádnou sítí jemných adventivních kořenů. V povrchové vrstvě půdy do hloubky 100mm bývá 70 – 90% všech kořenů trav a pouze některé kořeny pronikají hlouběji (1 – 2m).

Trávy podle habitu se dělí na:

Volně trsnaté trávy, které mají rychlý vývin, dobrou konkurenční schopnost, snadné semenářství, dobrou kvalitu a výnosovost, ale omezenou vytrvalost. Mezi volně trsnaté trávy patří z hospodářského hlediska trávy základní (5 kulturních druhů) a doplňkové (5 druhů).

Hustě trsnaté trávy mají píci silně inkrustovanou, tvrdou a proto patří mezi plevelné druhy.

Rhizomatické trávy (s podzemními oddenky) zahrnují kulturní druhy, ale i plevele. Mají pomalý vývin, obtížnější semenářství, jsou vytrvalé a používají se pro zakládání trvalých pastvin a luk.

Stoloniferní trávy (s nadzemními výběžky) pro nízkou produkční a silnou konkurenční schopnost nepatří mezi kulturní trávy.

Z biologických vlastností jsou pro produkci píce nejdůležitější: rychlost vývinu, vytrvalost, odnožování a konkurenční schopnost. Rychlost vývinu je nepřímo úměrná vytrvalosti. Nejrychlejší vývin má jílek mnohokvětý, jílek vytrvalý a ovsík vyvýšený. Nejpomalejší vývin mají trávy rhizomatické a hustě trsnaté. Odnožování trav je podmíněno genetickými a druhovými vlastnostmi a vnějšími faktory. Důležité faktory pro intenzitu odnožování jsou dostatek živin (zejména N), vláhy, frekvence využití a včasně provedená seč. U většiny trav jsou dvě periody intenzivního odnožování - časně jarní před fází sloupkování a  na podzim. K výrobě píce se musí dusíkatým hnojením podpořit především jarní odnožování, k produkci osiva naopak podzimní. Z odnoží založených na podzim vznikají převážně plodná stébla, z jarních odnoží sterilní výhonky.

Ekologické požadavky - většina druhů víceletých trav se vyznačuje širokou stanovištní amplitudou. Pro travní kultury jsou vhodné oblasti s ročním úhrnem srážek nad 600 – 700mm. Mezi výslovně xerofilní (suchomilné) druhy patří úzkolisté kostřavy, kavyly aj. Z kulturních trav nejlépe vzdorují suchu ovsík vyvýšený, sveřep bezbranný, srha říznačka aj. Mezi význačné hygrofilní (vlhkomilné) druhy patří např. rákos obecný, chrastice rákosovitá. Z kulturních trav dočasnou záplavu snáší psárka luční, lipnice luční, bojínek luční, kostřava luční i červená. Kulturní trávy mají minimální nároky na ostatní půdní vlastnosti, neboť jsou ekologicky plastické a při dostatku vláhy a živin dávají dobré výnosy.

Pícninářské vlastnosti a kvalitu trav na rozdíl od jetelovin lze daleko účinněji ovlivnit agrotechnikou, především hnojením. Jako nejproduktivnější trávy lze označit srhu říznačku, jílek mnohokvětý, kostřavu rákosovitou, kostřavu luční a její hybridy, ovsík vyvýšený a bojínek luční. Kvalitu píce trav lze nejvýrazněji ovlivnit intenzitou hnojení a fenofází v době sklizně, kdežto druhové a odrůdové rozdíly jsou u kulturních trav podstatně menší. Nejvíce živin obsahují trávy před metáním a v době metání. Ve fázi květu klesá obsah živin, nadzemní hmota inkrustuje a přibývá ligninu a vlákniny. Důležitou pícninářskou vlastností je též chutnost píce trav

14.5.1 Základní volně trsnaté trávyPatří mezi ně:

srha říznačka kostřava luční bojínek luční jílek vytrvalý jílek mnohokvětý

SRHA ŘÍZNAČKA (Dactylis glomerata L.)

Je druh nepostradatelný v intenzivním pícninářství. Při dostatku vláhy a živin se porosty dají udržet po dobu 6 - 10 let, po 5. roce jejich vitalita klesá. Patří mezi agresivní trávy, což je podmíněno její raností, vysokým vzrůstem, rychlým obrůstáním, ale i délkou vegetační doby. Využití srhy je všestranné, vyžaduje dobré organizační schopnosti k zajištění včasné sklizně, zvláště v čistých srhových porostech. Srha je vhodný komponent do jetelotravních směsek na 2 - 3 užitkové roky i do dočasných a trvalých luk. Pro pastevní  porosty se řadí pouze na menší části plochy (10 – 20%), které poskytují nejranější pastvu.

KOSTŘAVA LUČNÍ (Festuca pratensis Huds.)

Jako univerzální tráva je velice významná ve všech výrobních typech, přizpůsobivá různým stanovištním  podmínkám i různým způsobům využití. Využití kostřavy je všestrannější než u srhy. Může být predominantním druhem ve středně raných jetelotravních směskách na 2 - 3 roky, na dočasných loukách a pastvinách a doplňkovým druhem v trvalých travních porostech.

BOJÍNEK LUČNÍ (Phleum pratense L.)

Ve vlhčích podmínkách zaujímá v sortimentu trav význačné postavení, a to zejména pro snadné semenářství, vysoký množitelský koeficient, rychlý vývin a konkurenční schopnost. Využití bojínku je především do pozdních jetelotravních a sečných směsek a jako doplňkové komponenty do všech pastevních směsek.

JÍLEK VYTRVALÝ (Lolium perenne L.)

Má pro snadné semenářství a komprimofilní charakter široké uplatnění. Je to druh s rychlým vývinem. Je typickou trávou mírného přímořského klimatu. Využití jílku vytrvalého je dáno jeho charakterem a ekologickou náročností. Je predominantním druhem v dočasných pastvinách (15 – 20kg.ha-1). V méně příznivých podmínkách a pro trvalé pastviny se přidává v menším množství (2 – 4kg.ha -1). Nepostradatelný je též pro zakládání pastevních výběhů. Do směsek pro louky se nepoužívá a v jetelotravních směskách je pouze jako doplněk pro kombinované využití porostu.

JÍLEK MNOHOKVĚTÝ (Lolium multiflorum Lam.)

Patří mezi nejvýznamnější trávy intenzivního pícninářství, uplatňuje se především v krátkodobých porostech. Členíme jej na dva biologicky rozdílné typy s výlučným uplatněním v polním pícninářství: jílek jednoletý čili westerwoldský a dvou až tříletý jílek italský. Mají ze všech našich pícních trav nejrychlejší vývin a nejkratší vytrvalost. Tetraploidní  odrůdy jsou vytrvalejší, ale již ve 2. užitkovém roce se vyznačují výrazněji nižší vitalitou. Pro svou krátkodobost a mimořádnou ekologickou náročnost nerostou v přírodních travních fytocenózách. Nesnášejí sníženou aeraci půdy a sešlapávání. Trpí holomrazy a jsou napadány plísní sněžnou. Nejlépe se jim daří v bramborářské oblasti, ale lze je využít i v řepařském výrobním typu, v oblastech s dostatkem srážek. Pícninářská hodnota jílku mnohokvětého v polních podmínkách je vynikající. Je to druh konkurenčně zdatný, výnosný. Jílek jednoletý má uplatnění i jako kvalitní náhrada za předčasně zrušené, nevydařené podsevy jetelovin nebo při zvýšené potřebě výroby píce. Vhodné jsou monokultury, zvláště tetraploidních odrůd jílku jednoletého setého na jaře bez krycí plodiny. Základním předpokladem úspěšného pěstování jílku je dostatečná dusíkatá výživa. Velmi dobrých výsledků bylo dosaženo při hnojivé závlaze, kdy můžeme porost využít 4 - 5 sečemi, zvláště u tetraploidních odrůd.

14.5.2 Doplňkové volně trsnaté trávyMají speciální požadavky na klimatické a půdní podmínky a k pícním účelům jsou pěstovány ve směsích s dalšími druhy.

Patří k nim zejména:

kostřava rákosovitá ovsík vyvýšený trojštět žlutavý lipnice bahenní poháňka hřebenitá

KOSTŘAVA RÁKOSOVITÁ (Festuca arundinacea Schr.)

Tato tráva se vyznačuje mimořádnou ekologickou přizpůsobivostí, zejména z hlediska vodního režimu půdy. Hlavní její předností je odolnost vůči suchu, používá se jako doplňkový druh při zakládání pastvin tam, kde jsou pravidelné letní přísušky.

OVSÍK VYVÝŠENÝ (Arrhenatherum elatius M.K.)

Patří k travám s menším významem pro pícninářské kultury. Předností ovsíku je vynikající produkční schopnost a odolnost vůči suchu. Je vhodným komponentem pouze pro sečně využívané, 2 - 4 leté porosty, zejména na sušších stanovištích.

TROJŠTĚT ŽLUTAVÝ (Trisetum flavescens P.B.)

Je méně výnosná tráva, snášející lépe pastvu než ovsík, ale při vyšší frekvenci využití, nadměrném sešlapávání a zastínění z porostu ustupuje. Používá se jako doplňkový druh hlavně do vícesložkových lučních směsí dočasných i trvalých.

LIPNICE BAHENNÍ (Poa palustris L.)

Má obdobné vlastnosti jako trojštět s uplatněním pro trvalé vlhčí porosty lépe zásobené živinami, kde bývají druhy s podobnými požadavky na hloubku setí.

POHÁŇKA HŘEBENITÁ (Cynosurus cristatus L.)

Není doporučována do pícních směsek, vzhledem k minimální produkční schopnosti. Její využití je v extenzivních nezemědělských porostech – trávnících.

14.5.3 Doplňkové výběžkaté trávyMají dlouhé nebo krátké podzemní výběžky, jsou pícninářsky důležité, svými výběžky zaplňují místa po méně vytrvalých volně trsnatých travách. Jejich uplatnění je především pro trvalé travní porosty. Do skupiny rhizomatických trav patří však i řada plevelných druhů (pýr, medyněk měkký, rákos aj.).

PSÁRKA LUČNÍ (Alopecurus pratensis L.)

Je jednou z nejvýnosnějších i nejkvalitnějších lučních trav, s obtížným semenářstvím a vysokými nároky na vláhu a živiny. Vzhledem k pomalému vývinu se nedává do dočasných luk a přednostně se řadí do směsek pro obnovu vlhčích dlouhodobě využívaných třísečných luk.

LIPNICE LUČNÍ (Poa pratensis L.)

Vytváří pevný elastický hustý drn. Vyznačuje se pomalým vývinem, mimořádnou odnožovací, obrůstací a regenerační schopností, zejména na pastvinách. Je cenným komponentem speciálních trávníků.

KOSTŘAVA ČERVENÁ (Festuca rubra L.)

Z výběžkatých trav má nejrychlejší vývin, snadné semenářství. Dobře snáší pastvu, ale při nadměrném sešlapávání z porostu ustupuje. Zařazuje se do směsek pro trvalé travní porosty s nižší nebo střední úrovní výživy. Je významným druhem pro speciální trávníky.

PSINEČEK VÝBĚŽKATÝ (Agrostis stolonifera L.)

Je co do vývinu naše nejpozdnější kulturní tráva s omezeným uplatněním pro užší ekologickou amplitudu, obtížnou setbu i semenářství. Přidává se do pozdních směsek (1 kg.ha -1) pro louky s delší dobou využití.

SVEŘEP BEZBRANNÝ (Bromus inermis Leyss.)

Je nejrozšířenější vysoká kulturní tráva pocházející ze stepních oblastí, nehodící se pro pastvu. Je vhodným druhem – spolu s některými ostatními druhy – pro zakládání protierozních porostů v sušších oblastech.

CHRASTICE RÁKOSOVITÁ (Baldingera arundinacea L.)

Je nejvyšší kulturní tráva (2 m i více), která roste v přirozených porostech v okolí vodních toků s dostatkem živin. Pro nedostatek osiva a méně vhodná stanoviště se u nás zatím nepěstuje.

14.5.4 Travní semenářstvíPo mnohaleté snížené poptávce po travních semenech na přelomu 80 - 90tých let se jejich pěstování opět postupně stává podnikatelsky nadějným úsekem zemědělské výroby. Zvyšující se dovoz a poptávka po zahraničních, speciálních odrůdách, zvláště pro nepícní využití, vedly do poloviny 90-tých let, spolu s nízkou rentabilitou pěstování, k značnému útlumu domácího množení. Osiva trav jsou mnohdy do ČR dodávána za nízké, dumpingové ceny, stoupá však poptávka po travních a jetelotravních směsích pro nejrůznější škálu místních podmínek s ohledem na restrukturalizaci zemědělské výroby v ČR.

Trávy na semeno poskytují nejvyšší výnosy semene v těch oblastech, kde úhrn ročních srážek činí 650 až 750mm ročně a  průměrná roční teplota je 7 – 8oC. Vyhovují jim nejlépe půdy střední, hlinité, písčitohlinité a jílovitohlinité. Kromě půdně-klimatických podmínek musí pěstitel disponovat vhodnou sklízecí technikou, jejíž výkon v porovnání se sklizní obilnin činí 30 – 70% v závislosti na pěstovaném druhu, stavu porostu, hustotě, výšce, stupni polehnutí porostu, reliéfu terénu. Je nutno počítat s tím, že semenářsky zralý porost jednoho druhu nebo odrůdy musí být sklizen za jeden až dva dny. Dále musí mít pěstitel k dispozici účinné zařízení na posklizňovou úpravu sklizené hmoty.

Na přípravu půdy a způsob setí jsou trávy velice náročné. Je to způsobeno především malou velikostí osiva i malým množstvím zásobních látek v endospermu obilky. Semenné porosty zakládáme jako čisté výsevy do řádků 200 – 300mm většinou časně zjara. Jako krycí plodinu doporučujeme jarní pšenici se sníženým výsevním množstvím o 20 – 60% sklizenou ve voskově-mléčné zralosti, případně pícní odrůdy ovsa využívané k senážování.

Fosfor, draslík a 30 – 40% celkové dávky dusíku (40 – 60kg N.ha-1) je nutno dodat na podzim, a to v roce výsevu ihned po sklizni krycí plodiny, jinak vždy koncem srpna nebo počátkem září. Časné jarní hnojení dusíkatými hnojivy koncem března (50 – 80kg N.ha-1, u jílků 100 – 120kg) podpoří vývin silných stébel u generativních odnoží. Důležité je ošetření porostů před zimou. Nejdéle do poloviny října jej posekáme, vyhrabeme a veškerou hmotu odvezeme. Je to důležité fytosanitární opatření, bránící rozšíření chorob a škůdců, podpoří se vytváření plodných odnoží.

Pro přímou sklizeň se doporučuje používat novější, dobře seřízené a utěsněné žací mlátičky (denní výkon 1 - 5ha), dokonale před sklizní vyčištěné, abychom zabránili zbytečným příměsím. U některých druhů (lipnice luční, ovsík vyvýšený a bojínek luční aj.) se provádí druhý výmlat, který je však třeba zvažovat kvůli ekonomické náročnosti. Vlhkost sklizené hmoty se pohybuje od 30 do 50%, s 27 – 80% příměsí, proto musí po sklizni okamžitě následovat sušení s aktivním větráním, předčištění a čištění osiva.

14.6 Jetelovinotravní směsi na orné půděZ jetelovinotrav v současné době rozhodující plochu zaujímají směsky trav s jetelem lučním. Vojtěškotravní směsi  i v podmínkách, kde se pěstuje vojtěška, poskytují velmi dobré výnosy píce většinou pouze v prvním užitkovém roce. Vlivem větší konkurenční schopnosti trav bývá vojtěška více potlačena a brzy převládnou trávy. Štírovníkotravní směsi jsou vhodnější pro extenzivní podmínky hospodaření, dávají nižší výnosy a proto se uplatňují v extrémnějších podmínkách na pozemcích s mělčí půdou a na svažitějších pozemcích.

Jetelotravní směsky se pěstují tam, kde u jetele lučního nedosahujeme plných výnosů v důsledku vymrzání, napadení rakovinou, na půdách vlhkých, těžkých a tedy na horších stanovištích. Z těchto důvodů mají jetelotravní směsky své opodstatnění, převážně ve vyšších oblastech, kde čisté porosty jetele lučního dávají nestabilní výnosy vlivem méně příznivých ekologických podmínek. Pěstování jetelotrav má řadu výhod, které vyplývají ze vzájemného doplňování jetele a trav. Je zde lépe využito půdního prostoru, v důsledku hlubokého zakořenění jetele a mělce kořenících trav. Jetel čerpá z hlubších vrstev Ca, P i z méně přístupných forem a ty jsou po rozkladu kořenů k dispozici travám. Kořeny trav využívají i určitý podíl N poutaného hlízkovými bakteriemi a odčerpávají produkty intenzivního kořenového metabolismu jetele, a tím ozdravují půdní prostředí pro jetel. Jetelotrávy snáší lépe těžkou mechanizaci díky travní složce a umožňují kombinované využití sečí a pastvou. Lepší je i využití nadzemního  prostoru, kde travní složka přízemními listy vyplňuje nižší patro a jetel vyšší. Jetel ve směskách s travami je vytrvalejší než v monokultuře, lépe přezimuje, překonává i poškození hraboši a je méně napadán chorobami, především rakovinou. Jetelotrávy v pícninových osevních postupech dávají možnost efektivního zhodnocení tekutých statkových hnojiv, tj. močůvky a kejdy. Další cennou vlastností z hlediska organizačně - provozního je rozdílná doba sklizně v prvém a druhém užitkovém roce. Tuto dobu a rozložení pracovní špičky dále můžeme regulovat použitím různých raných druhů a odrůd jetele a trav a také  diferencovaným dusíkatým hnojením. Jetelotrávy se lépe konzervují, mají vyrovnanější úživný poměr a při jejich konzervaci sušením nebo silážováním vznikají menší ztráty. Mají význam i z hlediska ochrany půdy před erozí. Nevýhodou jetelotrav je zvýšená potřeba dusíkatého hnojení.

Při sestavování jetelotravních směsek jsou vhodné trávy vzrůstnější, základní volně trsnaté, s rychlým vývinem po zasetí a dostatečně odolné vůči drsným klimatickým podmínkám. Zvláště výhodný je pro polohy s dlouho ležící sněhovou pokrývkou bojínek luční. Zde se nemůže jako hlavní komponent pro směsi použít jílek mnohokvětý, který tu často trpí plísní  sněžnou a z toho důvodu je vhodným druhem do příznivějších  oblastí. Mimo těchto trav se dále pro kombinované využívání používají srha říznačka, kostřava luční a jílek vytrvalý.  Výhodné jsou i tetraploidní odrůdy jetele lučního s rodovými  hybridy trav. Do krátkodobějších jetelotravních směsek jsou vhodnější hybridy  jílku s kostřavou luční. Pro dlouhodobější využití na 4 - 5 let je lépe zařadit hybridy jílku mnohokvětého a kostřavy rákosovité, vyznačující se vyšší vytrvalostí. Dále mimo jetel luční se do směsí používají nově vyšlechtěné odrůdy jetele plazivého (forma holandicum). Mezi základní uvedené druhy je  možné podle podmínek přidat i další komponenty. Pro vlhčí stanoviště jetel zvrhlý, na sušších i ovsík vyvýšený.

Podle doby využívání dělíme jetelotravní směsky na krátkodobé, které se pěstují na 2 roky vegetace. Zastoupení jetele lučního je zde nejvyšší, obyčejně až 80% čistého výsevku jetele. Krátkodobé jetelotravní směsi na bázi tetraploidních odrůd jetele lučního s rodovými hybridy trav, vzhledem k dobrým produkčním schopnostem a vysoké nutriční hodnotě, by měly ve

vyšších oblastech zaujímat významné místo, a to nejen při konzervaci senážováním, ale i pro přímé krmení v plynulém pásu. Víceleté dlouhodobější směsky pěstované na 2 - 3 užitkové roky mají menší podíl jetele (40 – 60%) a umožňují rozložení doby sklizně a účelné zužitkování animálních hnojiv - močůvky a kejdy. Jetelotravní směsky se v osevním postupu zařazují podobně jako jetel luční mezi dvě obilniny. Zakládají se nejčastěji jako podsev do pícní krycí plodiny - obilniny (ovsa, ječmene).

Jetelotrávy podobně jako monokultury jetele lučního hnojíme do zásoby fosforečnými hnojivy. Dávky se řídí podle předpokládané doby trvání (využívání) a podle zásoby živin v půdě. Na jeden užitkový rok dodáváme 35 – 40kgP a 80 – 120kgK.ha-1. V oblastech s kyselými půdami (vyšší podhorské oblasti) je třeba 2 - 3 roky před zakládáním jetelotrav půdu vyvápnit a upravit půdní reakci na pH = 6, která v kombinaci s vyhnojením P a K zvyšuje konkurenční schopnost jetele lučního a jeho podíl ve směsce. Dusíkaté hnojení u jetelotrav se řídí procentickým zastoupením jetele. Porosty s vyšším zastoupením jetele (nad 70%), což bývá zpravidla v 1. užitkovém roce, hnojíme nižšími dávkami N.  Podle podílu jetele v porostu, půdní úrodnosti, aplikujeme 40 – 70kgN.ha-1. Dávky N vyšší než 50kg je nutné dělit. Prvou dávku dáváme na počátku obrůstání a druhou po první seči. Jetelotrávy s nižším zastoupením jetele a porosty ve 2. užitkovém roce, kdy dochází ke snížení podílu jetele, je nutno hnojit vyššími dávkami N hnojiv, které jsou důležité proto, aby trávy intenzivním odnožováním zaplnily uprázdněná místa po jeteli. Tyto převážně travní porosty využívají efektivně dělené dávky 120 i více kg N.ha-1, při kterých přírůstek sena na 1kg dodávaného N je 20 – 30kg. Vyšší dávky používáme na vlhčích stanovištích a v oblastech s delší vegetační dobou. K hnojení jetelotrav ve 2. užitkovém roce je účelné použití močůvky nebo tekutého hnoje. Při jejich aplikaci musíme vypustit zásobní hnojení  draselnými hnojivy.

Jetelotrávy s vyšším zastoupením jetele začínáme sklízet na počátku květu jetele a jsou využívány 2 - 3 sečně. Při jednoletém využívání sklízíme zpravidla dvojsečně. Jsou-li pěstovány na více užitkových let a při použití tetraploidních odrůd ve směsích a vyšších dávkách dusíkatých hnojiv dávají obvykle 3 seče. Jetelotrávy s převahou trav při vyšších dávkách N poskytují 1. seč v druhé polovině května. Seč je třeba provést nejpozději v době, kdy přízemní listy začínají žloutnout a odumírat. Opožděná seč by měla za  následek zhoršení kvality píce a snížení výnosu stravitelných  živin z 1.seče, ale i následné účinky na zpomalené obrůstání do dalších sečí a snížení celoročních výnosů. Druhá seč připadá na počátek července a vhodně zaplňuje období mezi 1. a 2. sečí monokultur jetelovin. Po včasné sklizni 1. seče je účinné dusíkaté přihnojení dávkou 50 – 80kgN.ha-1. Píce z jetelotrav můžeme využívat pro zelené krmení, hlavně ale ke konzervaci sušením a senážováním. Problémy při konzervaci se vyskytují pouze u prvé seče porostů s převahou trav intenzivně hnojených dusíkem, kterou nelze sušit přirozeným způsobem, v důsledku vyššího obsahu  dusíkatých látek a nižšího obsahu glycidů v píci.

14.7 Jednoleté a další pícninyKukuřice na siláž

V ČR se nejčastěji kukuřice pěstuje na siláž, dělenou sklizeň (LKS, CCM), a v posledních letech pro konzervaci zrna v silážních vacích nebo věžích. Kukuřice se pěstuje nejen jako objemná píce ke krmení, ale i do krmných směsí, na zrno i k potravinářským účelům. Využití kukuřice na siláž je dáno především obsahem živin v celkové hmotě. Kukuřice na siláž je

schopná při výnosu 10 – 14t.ha-1 vyprodukovat cca 70 – 80GJ NEL.ha-1 a 560kg.ha-1 dusíkatých látek (SNL).

Vzhledem k  vysoké produkci hmoty požaduje dostatek srážek, zejména v době mezi metáním a mléčnou zralostí. Nároky na půdu jsou tím vyšší, čím jsou méně příznivé podmínky. V bramborářské a chladnější řepařské výrobní oblasti je nutné vybírat hluboké, hlinité, výhřevné půdy s dostatkem humusu. Nejvhodnější expozice je jižní nebo k ní přilehlá. Nevhodné jsou pozemky erozně ohrožené. Nejvhodnější předplodinou pro kukuřici je jetelovina, víceletá pícnina nebo animálně hnojená okopanina. Toto zařazení však bývá možné jen zřídka, proto jsme zpravidla nuceni zařadit ji mezi dvě obilniny jako zlepšující plodinu. Kukuřici je možné s úspěchem pěstovat i několik let po sobě. Tento způsob je možné využít při odplevelování pozemků za použití herbicidů.

Osivo, volba hybridů. Osivo hybridů je na náš trh dodáváno ve formě výsevních jednotek (VJ) na ha. Výběr hybridu patří mezi nejdůležitější pěstitelská opatření. Číslo ranosti (FAO) určuje délku vegetační doby hybridu. Rozdíl o 10 č. FAO znamená rozdíl ve zralosti 1 - 2 dny případně 1 – 2% sušiny. Volbou hybridu ovlivňujeme termín sklizně, způsob využití (siláž, zrno), eventuálně i kvalitu. Na větších plochách kukuřice je vhodné používat 2, případně 3 různě rané hybridy. To umožňuje rozložení sklizňové špičky a dosažení  jistějších výnosů kvalitní silážní hmoty. Hustota porostu kukuřice je důležitým faktorem ovlivňujícím kvalitu silážní hmoty (70 – 110 tisíc rostlin na 1ha). Pro bramborářský výrobní typ doporučujeme nejranější hybridy do 200 FAO, resp. do 250 FAO, pro řepařský výrobní typ  hybridy do 250 FAO, resp. hybridy 280 - 300 FAO. Do nejteplejších lokalit ČR lze použít hybridy nad 300 FAO. Zrnovou kukuřici je vhodné pěstovat pouze v teplotně příznivějších lokalitách, kde je předpoklad vyšších výnosů. Platí zásada, že čím je hybrid ranější a podmínky příznivější, je vhodnější vyšší počet jedinců a opačně. Na provozních plochách se kukuřice pěstuje zpravidla v řádcích s roztečí 0,50 – 0,75m. Šířka řádku je určena mechanizací, kterou budeme používat při pěstování.

Výživa a hnojení. Pro dosažení výnosu sušiny 10 – 12t.ha-1 a při minimálním hmotnostním podílu palic ze sklizené hmoty 50% je nutné pozemek dobře zásobit všemi živinami. Na vyprodukování uvedeného množství hmoty je zapotřebí kukuřici dodat 120 – 180kg N, 30 – 45kgP a 80 – 160kgK.ha-1. Špatné zásobení rostlin fosforem se projevuje nejvýrazněji u mladých rostlin před metáním. Listy jsou užší, tmavě modrozeleně zbarvené a konce horních listů jsou červeno-purpurové. Palice jsou malé, zdeformované, často ohnuté (není-li to znak hybridu). Nejlépe se uplatní fosforečná hnojiva dodaná na podzim spolu se statkovými hnojivy. Dobrá výživa fosforem se příznivě projeví v nasazení palic, jejich velikosti i vývinu. Draslík podporuje tvorbu cukrů, snižuje poléhavost rostlin a zlepšuje jejich odolnost. Dusík v průmyslovém hnojivu je vhodné dodávat děleně a to 2/3 dávky před setím a 1/3 dávky ve fázi 5 - 6 listů. Touto dělenou dávkou snížíme ztráty dusíku do podzemních vod a dále vytvoříme příznivější podmínky pro příjem dusíku rostlinou. Jako nejideálnější aplikace tekutých statkových i průmyslových hnojiv je podlistová aplikace do meziřádků na povrch nebo do půdy. Kukuřice má největší požadavky na dusík v období intenzivního růstu a tvorby palic, to je přibližně po 60 dnech od zasetí. Nedostatek dusíku se projevuje žlutozeleným zbarvením rostlin, pomalým růstem a tenkým stéblem. Dále dochází k předčasnému žloutnutí spodních listů. Palice po odkvětu jsou malé, nevyvinuté, méně ozrněné. (V poslední době se při setí využívá i hnojení „pod patu“).

Na přípravu půdy je velmi náročná. Začínáme podmítkou a následnou orbou, odstup mezi těmito operacemi by měl být minimálně čtrnáct dní. Na jaře po oschnutí brázd půdu

usmykujeme a vláčením jí udržujeme v kyprém a bezplevelném stavu až do zasetí. Kromě snížení výparu z půdy se rovněž urychluje vzcházení plevelů a jejich následná likvidace. Tímto zásahem se zvyšuje prohřátí půdy a šetří se zimní vláhou. Kypříme do hloubky výsevu, to je 50 – 60mm těžkými nebo rotačními branami. Současné mechanizační prostředky umožňují minimalizaci zásahů pomocí kombinátorů, které při minimálním počtu operací jsou schopny vykonat potřebné zpracování půdy.

Kukuřici je nutné vysévat, jakmile půda dosáhne požadovanou teplotu, to je 5 – 8oC. Provádí se stroji na přesný výsev. Hloubka výsevu je 40 – 70mm podle použitého hybridu, HTS a půdy. Mělčeji vyséváme zejména na těžších, vlhčích a chladnějších půdách. Termín setí by měl být určen tak, aby doba mezi setím a vzejitím porostu nebyla delší než 12 dnů. V našich podmínkách by mělo být seto ve druhé polovině dubna s ukončením nejpozději do 10. května. Výsevové vzdálenosti volíme podle čísla FAO v rozmezí 15,0 – 17,5cm.

 Ošetření porostu v průběhu vegetace. Kultivační opatření v počátečních fázích růstu musí směřovat jednoznačně k potlačení plevelů. Děje se tak cestou mechanického nebo chemického ošetření. Prvním zásahem po zasetí kukuřice bývá válení. Na těžších půdách se však válením zvyšuje riziko vytváření půdního škraloupu. Vláčením ničíme vzcházející plevele. Používáme lehké brány a vláčíme kolmo na řádky. Porost je třeba vláčet za teplejšího a slunného počasí, kdy jsou rostliny částečně zavadlé a méně se poškozují. Při dodržení doporučených hustot je vláčení silně rizikové. Vzhledem k zapojení porostu se v období od vzejití do fáze 4 listů nedoporučuje provádět žádnou mechanickou kultivaci. Příznivě působí na růst rostlin plečkování, zejména na ulehlých a těžkých půdách. Musí být mělké, maximálně na hloubku výsevu. V případě druhého plečkování je nutné ponechat širší ochranné pásy okolo řádků. Ničíme vzcházející plevele a tím můžeme snížit dávku herbicidů. Chemická ochrana je komplexem opatření, která začínají již na podzim (např. proti pýru) a pokračují v jarním a letním období.

Sklizeň kukuřice na  siláž.  Z hlediska výnosu NEL, NEV se jeví jako nejvhodnější termín sklizně ve voskové zralosti. V této fázi jsou zrna značně tvrdá a při silážování se nerozloží. Skot tato zrna špatně rozkouše a značné množství jich prochází nepoškozeno zažívacím traktem. Lepší využití zrna je možné zajistit již při vlastní sklizni (použití sklízecích řezaček pro silážní drtě) a využitím takových typů vybíračů, které zrno narušují. Při sklizni musíme dodržovat zásadu, že čím je nižší sušina, délka řezanky  může být větší. Při sušině 27% (mléčně voskové zralosti) by délka řezanky měla být 20 – 25mm. Nejvhodnější termín sklizně kukuřice na siláž je v mléčně voskové zralosti (28 – 32%).Kukuřice poskytuje v této fázi vysoký výnos sušiny s podílem palic nad 50%. Při sušině pod 25% dochází k silnému odtoku silážních šťáv a k velkým ztrátám živin. Sklizeň silážní kukuřice má být ukončena do příchodu prvních mrazíků. Již při teplotě -1 až -2oC, trvá-li 3 - 4 hod., dochází ke spálení listů, rozkladu  karotenů a ztrátě vody. Zmrzlá kukuřice se musí sklidit nejpozději do 2 – 3 dnů. Jinak jsou odumřelé rostliny napadány plísněmi a hnilobnými bakteriemi. Při silážování zmrzlé kukuřice je nutné dbát na pečlivé a velmi krátké rozřezání hmoty a její důkladné udusání.

V některých podmínkách a v příznivém vegetačním roce je možné sklízet kukuřici metodou dělené sklizně. Dělená sklizeň je zaměřena na oddělenou konzervaci palic ve formě drtě (je nutné dodržet délku řezanky tak, aby zrno ve voskové zralosti bylo narušeno). Tento způsob konzervace má opodstatnění především na farmách, kde se předpokládá dojivost 6000 a více litrů mléka za laktaci. Možnost pěstování kukuřice tímto způsobem můžeme doporučit za předpokladu výběru vhodného hybridu.

Krmná kapusta

Umožňuje prodloužení období zkrmování zelené píce. Předností krmné kapusty je dobrá produkční schopnost a stravitelnost píce. Je dvouletou rostlinou, délka vegetační doby je 150 - 180 dnů. Pro její pěstování jsou nejvhodnější středně  hluboké hlinité až jílovité půdy s dobrou zásobou humusu a živin. Vhodná oblast pro pěstování krmné kapusty je  podhorská a horská. Při hluboké orbě zapravujeme do půdy 30t.ha-1 chlévského hnoje. Zbytek dusíku aplikujeme v průmyslových hnojivech před setím. Celková dávka hnojiv by měla dosahovat až 150kgN, 100 – 150kgK a 45kgP.ha-1. Přímý výsev provádíme na jaře do poloviny dubna, po sklizni meziplodiny do poloviny června. Při jarním výsevu se seje do řádků 500 – 600mm, hloubky 10 – 20mm při výsevku 2,5 – 3kg.ha-1. Po meziplodinách je doporučována šířka řádku 300 – 400mm a výsevek 4 – 5kg.ha-1. Po vzejití porost kapusty vláčíme napříč řádků, aby se omezil rozvoj plevelů. Vlivem vyšší hustoty má porost kapusty slabší lodyhy, což umožňuje mechanizovanou sklizeň. Sklízíme ji až do pozdního podzimu (snese teploty až  -15oC).

Ozimá řepka

Jako pícnina se využívá pro velmi časné přímé zkrmování. V našich podmínkách ji můžeme pěstovat v čisté kultuře, případně v různých typech směsí (s ozimým žitem, jílkem mnohokvětým). Řepka se může vysévat jednak v létě pro nejpozdnější podzimní sklizeň, dále ve druhé polovině srpna pro časnou jarní sklizeň zelené píce ve fázi před květem. Při výsevu řepky na zelené krmení do řádků 250 - 300 mm postačí výsevek 8 – 10kg a při pozdnějším výsevu se zvyšuje na 12kg.ha-1. Pro dosažení vysokého výnosu je doporučováno hnojení porostu v dávce 100kgN, 60kgP a 80kgK.ha-1.

Pro produkci zelené hmoty případně silážní drtě je možné využít následující obiloviny:

Oves setý - vhodný pro zelené krmení, jako krycí plodina, případně do jarních směsek. Pro oves na zeleno a siláž je doporučována dávka dusíku od 100 – 150kg.ha-1, fosforu 30kg.ha-1, draslíku 100kg.ha-1. Výsevek ovsa je dán způsobem pěstování, ve srovnání s ovsem  na zrno je vyšší o 20 – 30%. Oves na zelenou píci se sklízí dříve, ve fázi metání. Hlavním důvodem je zvyšující se obsah vlákniny v píci. Silážní (senážní) oves sklízíme v mléčné až mléčně-voskové zralosti. Dosahujeme tím optimálního poměru dusíkatých látek k rozpustným cukrům.

Žito seté ozimé - nejvhodnější je pro časné krmení zelenou pící, může být ve směsi s jílkem jednoletým.

Pšenice obecná - je vhodná pro jarní krmení  zelenou pící a je o dva týdny pozdnější než ozimé žito.

Tritikále ozimé - je vhodné pro jarní krmení s obsahem vlákniny na úrovni žita ozimého.

Ozimý ječmen – je vhodný především pro výrobu kvalitních silážních drtí.

Zásady agrotechniky pro uvedené obilniny jsou podobné jako u obilovin pěstovaných na zrno. Pro výrobu silážních drtí ponecháváme obilniny do fáze mléčně-voskové lépe voskové zralosti. Uvedené obilniny mají význam v těch oblastech, kde  nemůžeme úspěšně pěstovat kukuřici na siláž.

Podle doby pěstování a využití orné půdy se jednoleté pícní směsky rozdělují na:

ozimé jarní letní podsevové

Kritériem pro jejich pěstování je produkce živin z jednotky plochy, využití půdy v meziporostním období. U některých druhů, vzhledem k nežádoucím morfologickým a chuťovým vlastnostem, je vhodnější jejich využití ve směskách.

Ozimé žito s vikví - pěstuje se jen v omezeném rozsahu, vzhledem k delší vegetační době ozimých vikví a rychlé ztrátě kvality. Doporučujeme výsevní poměr 100 – 120kg.ha-1 ozimého žita a 80 – 90kg.ha-1 vikve panonské (45 – 60kg.ha-1 vikve huňaté).

Ozimá pšenice s vikví - je výnosnější než  předcházející (25t.ha-1 zelené píce) s dobře sladěným nárůstem hmoty a vývinem rostlin. Rozdílným zastoupením ozimé vikve a ozimé pšenice je možné prodlužovat období vhodné ke sklizni. Výsevek ozimé pšenice je 90 – 120kg.ha-1 a vikve panonské 80 – 90kg.ha-1 nebo 60 – 70kg.ha-1 vikve huňaté.

Základem raných jarních směsek je obilnina (nejčastěji oves) s podílem 60 – 70% a luskovina. U pozdních jarních směsek je základem kukuřice a doplněk opět luskovina, případně  slunečnice. Jarní směsky vyséváme časně na jaře nebo po ozimých meziplodinách.

Letní pícní směska - letní meziplodiny se pěstují po raně sklizených plodinách. Předpokladem pěstování jsou příznivé klimatické podmínky (srážky) a dostatečná délka vegetační doby.

Podsevové meziplodiny - zakládáme většinou do obilniny ve vlhčích oblastech s kratší vegetační dobou. V těchto podmínkách plně nahrazují letní pícní směsky.

Význam meziplodin z hlediska produkce píce má klesající tendenci. Důraz v krmivové základně by měl být kladen na hlavní plodinu a meziplodina by měla plnit pouze doplňkovou funkci. Meziplodiny mají svojí funkci především v ochraně půdního fondu před erozí, snížení proplavování živin do spodních vod a regulaci zaplevelení na orné půdě.

14.8 Louky a pastvinyTrvalé travní porosty (TTP) historicky představovaly jediný zdroj píce, avšak v průběhu rozvoje zemědělské výroby se jejich plochy až do konce 80-tých let snižovaly ve prospěch orné půdy. Výnosová variabilita je vzhledem k ekologickým podmínkám velmi široká (1 – 15t.ha-1). Při zvyšování podílu orné ze zemědělské půdy vzrůstala potřeba organického hnojení, avšak současně klesal přísun organické hmoty z TTP. Význam TTP bude perspektivně vzrůstat jak z hlediska produkční funkce, tak i z hlediska nezastupitelných funkcí v tvorbě a ochraně životního prostředí. Roste tlak na zefektivnění výroby nutričně hodnotné píce pro zdravou výživu skotu v ekologicky nezátěžovém prostředí při minimalizaci nákladů a energetických vstupů.

Ekologické faktory

 Dělí se z praktického a   ekonomického hlediska do skupin:

trvale působící (neovlivnitelné) faktory jsou klimatické (srážky, teploty aj.), stanovištní (orografické), tj. půdní druh, mateční hornina aj. Zapojený travní drn využívá dešťové srážky asi ze 67%. Nelze však opomenout nerovnoměrné rozložení srážek a jejich nedostatek např. při obrůstání otav nebo ve 3. pastevním cyklu. Plynulé obrůstání lučních a pastevních porostů je tedy odkázáno i na zásobu půdní vody. Nároky travních porostů nejlépe splňují půdy s vysokou schopností poutat a zadržovat vodu (půdy hlinité a jílovitohlinité). Závlaha TTP je velmi nákladná. Nejlepším způsobem je závlaha postřikem (možnost regulace dávky). Teploty ovliňují porost nepřetržitě v období vegetace, i v zimních měsících. Za oblast úspěšného hospodaření na travních porostech lze označit polohy s rozmezím teplot 5 – 7oC. Půdní poměry, především obsah živin a geologický podklad, ovlivňují kvalitu porostu.

proměnlivě působící (ovlivnitelné) faktory jsou obsah humusu, půdní reakce a biotické prvky ekosystému (zásahy člověka, činnost edafonu). Porostům s vysokým podílem kulturních druhů se nejvíce daří na půdách s mírně kyselou reakcí (pH = 5,5 - 6,5). Největší význam však má vodní a výživný režim půdy.

Vodní režim je kvantifikován pětistupňovou řadou (hygrosérií): Xerofytní stupeň (H1) na silně vysýchavých jižních svazích neumožňuje existenci kvalitní trav. Převládají zde porosty úzkolistých kostřav aj. Porosty lze využít pastevně příležitostně pouze v jarním nebo podzimním období. Mezoxerofytní stanoviště (H2) s hlubokou úrovní hladiny podzemní vody a srážkami pod 700mm také nezaručuje vznik kulturních porostů. Převládají zde porosty ovsíku vyvýšeného, pýru plazivého nebo kostřavy ovčí a červené (při nedostatku živin). Plochy lze využít převážně extenzivní pastvou nebo sečně. Mezofytní stupeň (H3) představuje optimální stav vodního režimu. Patří sem kulturní porosty s dobrými výnosy a kvalitou. Jsou to údolní lokality s hladinou podzemní vody 0,4 – 0,5m pod povrchem (louky) nebo i svahové polohy s ročními srážkami nad 700mm (převážně pastviny). Mezohygrofytní stupeň (H4) na půdách mírně nebo dočasně zamokřených charakterizují nízké ostřice, sítiny, metlice trsnatá, při dostatku živin psárka luční, chrastice rákosovitá aj. Využití komplikuje únosnost terénu. Hygrofytní stupeň (H5) s neúnosnou, celoročně rozbahněnou půdou představuje z pícninářského hlediska neplodné plochy. Indikátory jsou vysoké ostřice, suchopýr aj.

Výživný režim je rozhodujícím komplexním činitelem, který při dostatku vláhy  určuje konkurenční a produkční schopnost lučních a pastevních druhů. Ekologická řada (trofosérie) se dělí do 5 stupňů a vyjadřuje obsah dusíku v půdách (celkovou zásobu přijatelných živin): Oligotrofní půdy (N1) mají velmi nízkou zásobu přijatelných živin a nemohou se zde uplatnit kulturní trávy a jeteloviny. Převládájí nízké, nehodnotné druhy s krátkým vegetačním obdobím (smilka tuhá, kostřava ovčí aj.). Lze je využít pouze extenzivní pastvou. Minerální hnojení je zde neekonomické. Mezooligotrofní půdy (N2) s malou zásobou přijatelných živin již dovolují výskyt nižších, ale  kvalitnějších druhů, např. kostřavy červené, psinečku tenkého a některých jetelovin. Ostatní pícní trávy zde vykazují znaky snížené vitality. Porosty lze využívat pastvou či omezeně sečným způsobem. Efektivnost hnojení je zde vyšší se značnou variabilitou. Mezotrofní půdy (N3) se střední zásobou živin umožňují existenci největšího počtu nízkých a středně vysokých druhů trav a jetelovin. Vysoké kulturní druhy zde vykazují známky snížené vitality. Nejrozšířenějšími druhy  jsou lipnice luční, kostřava červená a luční, psineček výběžkatý, trojštět žlutavý. Mezoeutrofní  půdy (N4) zajišťují optimální podmínky

výživy pro vysoké kulturní trávy, jejichž barva je před metáním sytě zelená. Tyto druhy již utlačují nižší komponenty a proto dochází k ochuzení druhové diverzity. Převládající druhy, tj. psárka luční, srha říznačka, kostřava luční, ovsík vyvýšený (pýr plazivý) umožňují vysokou účinnost N-hnojení. Na pastvinách k nim přistupuje jílek vytrvalý, ale i močůvkové plevele. Eutrofní půdy (N5) s jednostranným nadbytkem draslíku (+N) jsou důsledkem nadměrného nevyrovnaného hnojení. Vedle vysokých kultruních trav se zde více rozšiřují močůvkové (ruderální) plevele.

Základní povrchovou úpravou čili rekultivačními zásahy (účelná likvidace nevhodných dřevin, úprava vodně-vzdušného režimu, urovnání terénu aj.) se musí zajistit vhodné obhospodařování a stabilita zemědělského ekosystému.

Kulturní travní porosty vyžadují většinou strukturní, utužený povrch půdy, méně hodnotné rostliny a plevele naopak kyprý. K zajištění tohoto ekologického požadavku by měly směřovat všechny zásahy běžné povrchové úpravy, jako je smykování, což je nejdůležitější mechanický zásah. Tím srovnáme povrch, v záplavových územích rozrušujeme nanesené kaly, krtince aj. Používáme nejlépe lučně-pastevní smyky. Válení travního porostu nelze považovat za zásah, který má vždy kladný vliv na výnos a kvalitu píce. Pozornost je však  třeba věnovat válení u nově založených travních porostů, případně i po zimě. Vláčení branami nelze doporučit. Prokypřený drn zvyšuje vitalitu a konkurenční schopnost především plevelných a méně hodnotných druhů. Na extenzivně využívaných plochách trvalých travních porostů je problémem nepokosený (nespasený) porost. Stařinu musíme odstranit nejpozději před začátkem vegetace. Přísev kulturních druhů trav a jetelovin do nezapojeného nehodnotného porostu je velmi složitý a často rizikový. Posečením nedopasků odstraňujeme nespasený porost, regulujeme výskyt plevelů a odstraňujeme možné zdroje nákazy. Roztírání výkalů má význam nejen pro rovnoměrnější rozdělení živin po porostu, ale i z veterinárních důvodů. Výkaly roztíráme lučně-pastevním smykem.

Způsoby likvidace nevhodných porostů. Radikální obnovu, t.j. rozorání starého drnu a založení nového porostu, volíme podle ekonomických, stanovištních a porostových podmínek, je možno provádět dvěma způsoby: buď v rámci pícninového osevního postupu (orba na podzim), nebo rychlým zatravněním - rychloobnovou, t.j. zrušením a založením během 4-6 týdnů. Používáme různé kombinace pluhu, disků, rotační techniky; totální herbicidy použijeme po 1.(2.) seči nebo odpovídajících pastevních cyklech. Způsob obnovy zvolíme podle místních podmínek. Na mělkých půdách a plochách ohrožených erozí zvolíme rychloobnovu.

Hnojení travních porostů. Na zemědělském podniku či zemědělci bude záležet, na kterých pozemcích vystačí s jednou sklizní za rok a kde se naopak rozhodneme pro vyšší intenzitu výroby, která ovšem bude klást důraz na větší přísun živin v hnojivech a na racionální využívání. Kvalita píce je rozhodujícím faktorem pro zabezpečení výživy zvířat. V sušině píce z TTP je průměrně 0,30% P (požadavek skotu je 0,35%), 2,00% K (0,50%), 0,70% Ca (0,50 – 0,70%), 0,20% Mg (0,20%), 0,08% Na (0,15%).

Vápněním lučních půd lze udržovat optimální rozmezí pH v úrovni 5,5 - 6,5. Udržovací vápnění provádíme zpravidla ve 4 - 6letých intervalech a dávky se pohybují ve výši 50 – 300kg.ha-1 Ca za rok. Lze doporučit aplikaci Ca nejlépe na jaře, aby uvolněné živiny byly využity v době jarního intenzivního růstu lučním porostem a během celého vegetačního období. V půdách s pH 6,5 - 7,0 je vápnění neúčelné a může způsobit nežádoucí prořídnutí

porostu  a nadměrné rozšíření dvouděložných druhů. Používáme uhličitan vápenatý (CaCO3), nebo pálené vápno (CaO) aj.

Fosforečné hnojení způsobuje změny druhového složení porostů, t.j. zvýšení podílu jetelovin na úkor ostatních dvouděložných druhů a změnu chemického složení píce. Dávky fosforu závisí na půdní zásobě a jeho odběru sklizněmi. Na půdách s dostatečnou zásobou P hnojíme dávkou podle odběru sklizněmi, t.j. nejméně 3kg P na výnos 1t suché píce. Protože fosfor je prvek v půdě málo pohyblivý a jeho vyplavování do podzemních vod je minimální, není každoroční hnojení nutné. Půdy lze hnojit zásobními dávkami fosforečných hnojiv (např. superfosfátem) na 2 - 3 roky dopředu, pokud nehrozí nebezpečí ztrát povrchovým smyvem.

Draselné hnojení ovlivňuje skladbu porostu celkem  málo. Při nadměrných dávkách K (i vlivem výkalů zvířat), zejména při dobré N-výživě, podporuje rozvoj nežádoucích ruderálních (močůvkových) plevelů. Obsah přístupného draslíku v půdě při agrochemickém zkoušení půd je pouze hrubou orientací pro stanovení dávek K-hnojiv při hnojení travních porostů. Koncentrace draslíku v píci je objektivnějším kritériem. Obsah draslíku v píci travních  porostů (1 – 2%) téměř vždy přesahuje požadavky skotu (do 1,0%). Část půdního draslíku se zvětráváním zpřístupňuje v půdě rostlinám i v mimovegetačním období. Tetanový poměr K:(Ca+Mg) by neměl překročit hodnotu 2,2 a koncentraci nitrátů. Hnojení draslíkem po 1. seči (po 2. pastevním cyklu) na vláhově typických lučních a pastevních stanovištích zajišťuje nejvyrovnanější výživu porostů. Používáme draselné soli.

Dusíkaté hnojení je odborně nejnáročnější. Rozhodujícími zdroji v N-výživě travních porostů jsou dusík rhizobiální a dusík hnojiv. Podle jejich podílu na výživě travních porostů se uplatňují dva základní systémy hnojení. První, vývojově starší, je založen na využití rhizobiálního dusíku. Hnojení je zaměřeno na udržování co největšího podílu leguminóz pomocí výraznějšího P a K hnojení, kde podle stanovištních podmínek dodáváme 30 – 40kgP a 80 – 120kgK.ha-1. Systém bez N-hnojení umožňuje dosáhnout výnosů kolem 3 - 5t sena.ha-1. Po omezení dávek N v prvních letech lze očekávat až 50% snížení výnosů. Uvedený systém hnojení je vhodný při dvousečném využívání porostu. Dávky druhého systému (100 – 200kgN.ha-1) umožňují udržení nízkého podílu  jetelovin v porostu (do 5 %) a velmi výrazně zvyšují procentické zastoupení trav. Při tomto vývojově mladším způsobu hnojení lze dosáhnout 6 - 10t.ha-1 sena při třísečném využití. Důležitým faktorem je doba aplikace N-hnojiv, neboť na ní závisí účinnost dusíku a dynamika nárůstu píce. Největší účinnost má dusík dodaný na počátku jarního obrůstání. Menší dávky (do 100kgN.ha-1) lze u sečných porostů dávat jednorázově. Vyšší dávky je účelnější dělit u dvousečných porostů nadvakrát, a to na jaře a po 1.seči v poměru 2(3):1, u trojsečných natřikrát (5:3:2).

Při pouze pastevním využití travních porostů dusík výkalů a moče zvířat představuje přibližně 85% N přijatého krmivem. Vzhledem k nestejnoměrnému rozdělení výkalů a k značným ztrátám dusíku vyprcháním je jeho využití porostem nižší. Kromě toho je nižší využití méně chutného porostu z míst přehnojených dusíkem (i draslíkem). Pro urychlení jarního obrůstání pastevního porostu a pro včasnější zahájení pastvy (o 7 - 10 dní) lze doporučit dávku kolem 100kgN.ha-1. Porost na pastvinách by se měl vypásat nejdříve za 3 - 4 týdny po hnojení průmyslovými N-hnojivy (ledkem amonným s vápencem, ledkem vápenatým, močovinou aj.). Osvědčená jsou tekutá statková hnojiva (močůvka, kejda).

Způsoby využívání travních porostů současně ovlivňují druhové složení a výnosnost. Význam správného využívání se dříve spojoval s obvykle vyšší intenzitou hnojení a s požadavky na kvalitu píce. Travní porosty je možno využívat sečením, spásáním nebo

kombinovaně. Různé způsoby využívání travních porostů vždy poškozují některé druhy více, jiné méně.

Sečení v optimální zralosti podporuje rozvoj a zvětšuje podíl vzrůstnějších druhů. Nižší druhy jsou v důsledku déletrvajícího zastínění potlačovány a hustota porostu se snižuje. Maximálního výnosu sušiny u nehnojených travních porostů na chudších půdách se dosáhne zpravidla při jednosečném využití, u polokulturních až kulturních porostů na stanovištích se střední zásobou živin nebo při dostatečném hnojení za dvousečného využití. Při trojsečném využití lze vysoké výnosy sušiny dosáhnout pouze na úrodných půdách s optimálním vodním režimem a při vysoké úrovni hnojení nejvýkonnějších porostů. Na 1. seč připadá 50 – 70% celkové sklizně. Optimální termín 1. seče, v době počátku až plného vymetání převládajích druhů trav v porostu, zajistí současně maximální výnos stravitelných živin, kvalitu píce a optimální podmínky pro obrůstání a výnosy následujících sečí. Ranější seč znamená zvýšení kvality a nižší výnos píce, pozdnější naopak. Optimální výška sečení trvalých travních porostů je 30 – 40mm, dočasných travních porostů s převahou volně trsnatých trav 40 – 50mm a jetelovinotrav přibližně 50 – 60mm.

Při pastvě působí řada jiných faktorů něž při sečném využití. Nejdůležitější jsou: spásání porostu v ranější růstové fázi (4 - 6krát za vegetační období), selektivní charakter (jak z hlediska druhů, tak i výšky a způsobu spásání), intenzivní sešlapávání a vliv exkrementů zvířat. Vlivem pasení bývá v průměru o 20 – 30% menší počet druhů než v porostu sečeném. Spásání v ranější růstové fázi podporuje rozvoj nízkých výběžkatých trav a jetele plazivého na úkor vzrůstných trav a ostatních bylin. Současně podporuje odnožování trav a tím se zvyšuje hustota porostu. U sečně využívaných porostů činí celková pokryvnost 70 – 95%, u pastevních porostů je vyšší. Nadměrným sešlapáváním (tlak na půdu 150 – 300kPa) jsou v porostu potlačeny především dvouděložné druhy bez podzemních výběžků.

Střídavé (kombinované) využití sečením a pastvou je z hlediska udržení kvalitního porostu nejvhodnější. Zařazením pastvy možno obohatit nižší porostové patro o nízké výběžkaté trávy, zlepšit zapojení porostu, zvýšit podíl leguminóz, snížit často nadměrný podíl méně hodnotných dvouděložných druhů a dosáhnout vhodného zhutnění půdy. Tento způsob využívání travních porostů lze doporučit tam, kde z organizačních, klimatických a jiných podmínek nelze sklízet 2. (3.) seče.

Význam a podmínky pastvy. Pastva je nejstarší, původní a přirozený způsob výživy hospodářských zvířat. Pro usměrnění a organizaci pastvy je nutné znát komplex faktorů, které jsou ve velmi úzkém vztahu s pasoucími se zvířaty. Přímé vztahy jsou takové, při kterých ovlivňují faktory přímo zvířata anebo naopak (např. povětrnostní podmínky ovlivňují užitkovost zvířat), případně se ovlivňují navzájem. Při nepřímých vztazích se vliv jednoho činitele na zvíře projevuje přes činitele jiného (např. půda ovlivňuje zvíře přes porost). Pastevní porost působí na zvířata přímo. O jeho vlivu rozhoduje nejvíce kvalita a řada dalších faktorů, např.  termín využití, návyk zvířat na pastvu a způsob pastvy, složení stáda a jeho zdravotní stav, povětrnostní  podmínky. Pastevní prostředí je činitelem, který upevňuje zdraví zvířat (konstituce, kondice). Sluneční záření, hlavně ultrafialová složka, omezuje vznik chorob, příznivě ovlivňuje metabolismus, zvyšuje kožní dýchání a tvorbu protikřivicového vitamínu D aj. Negativní vlivy pastvy se projevují prostřednictvím extrémních rozdílů teplot, přeháněním zvířat na velké vzdálenosti aj.

Systémy pastvy lze rozdělit do dvou základních skupin, a to na:

kontinuální (volná extenzivní, intenzivní - jednooplůtková a jejich modifikace)

rotační (honová, oplůtková, dávková a pásová)

Kontinuální pastva je nepřetržité pasení zvířat během roku nebo pastevní sezóny na jedné pastvině (oplůtku). Tento systém je uplatňován na rozsáhlých plochách přirozených travních porostů při nízkém zatížení (obsazení) pastviny nebo na menších, intenzivně obhospodařovaných pastvinách s vysokým zatížením zvířaty. Její extenzivní forma (volná) je zcela původním způsobem neregulovaného využití přírodních, málo výnosných porostů. Je obvykle uplatňován na horských pastvinách se zatížením 0,5 – 1,0DJ.ha-1. Intenzivní (jednooplůtková) kontinuální pastva je vysoce produktivní  využívání pastvin a je uplatňována na kvalitních, výnosných porostech. Porost se udržuje při pastvě skotu ve výšce 70 – 120mm, při pastvě ovcí 40 – 60mm. Na rozdíl od předchozího systému je zde výrazně vyšší zatížení pastviny a odpovídá 1,5 – 3,0DJ.ha-1, které se mění podle nárůstu píce změnou plochy pastviny nebo počtu zvířat. Modifikovaný systém kontinuální pastvy spočívá v tom, že na začátku pastevního období je spásána 1/3 plochy pastviny a zbývající 2/3 porostu jsou posečeny ke konzervaci (seno, siláž aj.). Po nárůstu posečeného porostu jsou sem  přesunuta zvířata a za 5 - 6 týdnů je sklizena plocha předtím spasená. Dále se celá plocha využívá pouze pro pastvu. Střídání pastvy a sečení podporuje vytrvalost pastevního porostu. Způsob je využíván převážně pro výkrm skotu, mladé  dojnice a pro ostatní hospodářská  zvířata. Rotační pastva je spásání dvou a více ploch (oplůtků), kde se střídá doba pasení s dobou obrůstání porostu. Doba spásání pastviny je závislá na době obrůstání porostu, na podmínkách prostředí a počtu zvířat, který může být stálý nebo variabilní. Maximální příjem píce a produkci lze dosáhnout u skotu při výšce porostu 100 mm, při pastvě ovcí do 60mm. Honová pastva – poloextenzivní, spočívá v rozdělení  pastevních ploch do několika (4 - 5) honů (velkých oplůtků), které se postupně spásají po 10 - 20 dnů. Po spasení mají porosty určité období klidu pro obrůstání. K vymezení honů se využívá utváření terénu, k ovládání stáda pasteveckých psů. Tento způsob pastvy je možno uplatnit v oblastech s nepříznivými klimatickými podmínkami, k využití porostů na hůře dostupných plochách. Způsob je vhodný pro  mladý skot (zatížení 1,0 – 2,0DJ.ha-1) a ovce. Oplůtková pastva má základ v rozdělení pastviny na určitý počet většinou stabilně oplocených dílců - oplůtků (zpravidla 6 - 24), které se během pastevního období postupně vypásají ve 4 - 5 (6) cyklech spásání při vyšší koncentraci zvířat. Hlavní předností tohoto systému jsou možnosti dávkování píce, její lepší využití, spásání v optimální spásací zralosti, vyrovnanější kvalita píce a užitkovost skotu. Hustota obsazení oplůtku je podle výnosu píce a doby spásání 10 – 50DJ na 1ha. Její modifikace - postupná pastva, je využívána při pastvě zvířat s vyššími nároky na kvalitu píce (dojnice, telata) a potom pro ostatní kategorie. Dávková pastva spočívá v přidělování dávek pastevní píce a plochy porostu, odpovídající denní nebo polodenní spotřebě stáda pomocí elektrického oplocení. Velikost plochy spásaného porostu se během pastevního období pohybuje od 30 do 100m2  na 1DJ a den. Pásová pastva spočívá v postupném přidělování dávky píce ve formě úzkých pásů o šířce cca 0,5 – 1m a délce, odpovídající 1,5m na 1DJ (tj.3m na 1t ž.h. stáda). Pomocí přenosného elektrického oplocení se tak vytváří přirozený pohyblivý "zelený žlab" pastevní píce. Elektrický plot se posunuje podle vypasení porostu.

Technická zařízení na pastvinách a uplatněná technologie chovu skotu mají co nejvíce usnadnit organizaci pastevního provozu. Oplocení musí zajistit pohyb zvířat na ohraničené ploše  pastvin bez jejich svévolného opuštění. Oplocení budujeme jako stabilní (trvalé výběhy a odpočivadla, náhonové cesty, obvod pastvin, nevhodná místa, oplůtky pro návyk zvířat na pastvu aj.), polostabilní (pro detailnější rozdělení oplůtků, pro dočasné pastviny) a přenosné (elektrické oplocení při dávkové, popř. pásové pastvě). Náhonové cesty a vchody se budují v minimální šířce 3m, u hlavních cest např. dvoukřídlé (6 – 8m). Většinou se oplocují stabilně

nebo polostabilně. Z náhonových cest vedou do oplůtků vchody ze zasouvacích žerdí (závor, vodičů s izolovanou rukojetí) a mají být označeny pro snadnou orientaci. Přejezdové rošty z ocelových trubek ("texaské brány") jsou v našich podmínkách méně vhodné. Přístup pro obsluhu do oplocených částí lze usnadit otvory (max. 300mm) nebo dřevěnými stupni. Stabilní výběhy a odpočívadla, manipulační ohrady a jejich zařízení slouží pro přípravu stáda k pastvě, k přikrmování, napájení, inseminaci, zdravotní kontrole, vážení, nakládání a odvozu zvířat. Různě konstrukčně řešená přikrmovací zařízení ("bufety") musí zajistit přístup zvířat (podle jejich věku aj.) k jadrnému krmivu, lizu a konzervovaným krmivům na pastvě nebo zimovišti. Napajedla je účelné budovat tak, aby zvířata měla k vodě volný přístup po celou dobu pasení. Denní potřeba vody je podle normy 50 – 60l na 1t živé hmotnosti stáda. Zpravidla postačuje na 100ks skotu 8m napájecích žlabů nebo baterie 10 - 12 automatických napáječek. Pro zimní období jsou vhodné nezamrzající napáječky s kulovými nebo klapkovými uzávěry. Prostor kolem napajedel je nutné zpevnit. Zimoviště slouží k ustájení zvířat přes zimní období, aby pobyt zvířat zbytečně neničil pastevní porost za mokra. Většina plemen masného a kombinovaného typu je schopna v našich podmínkách přežít zimu v pastevním areálu bez zvláštních zařízení. Hlavními problémy jsou doprava krmiva a jeho zakládání zvířatům. Proto zde zřizujeme alespoň zčásti zpevněné místo, které slouží ke krmení, napájení aj. Vhodné je využít pro zimoviště stavby a přístřešky s možností volného přístupu mladých zvířat.

14.9 Konzervace a skladování píceTechnologické postupy konzervace a skladování objemných krmiv jsou nedílnou součástí

výroby kvalitní píce, úspěšného chovu skotu. Konzervace velmi významně ovlivňuje produkční účinnost objemných krmiv (koncentraci energie, obsah hlavních živin a specificky účinných látek, dietetické vlastnosti, chutnost a stravitelnost píce). Zařazování nekvalitní konzervované píce do krmných dávek hospodářských zvířat výrazně snižuje užitkovost, vzrůstají nároky na jadrná krmiva a negativně je ovlivňován zdravotní stav. Vysoké ztráty živin při konzervaci píce vytvářejí potřebu rozšiřování pěstebních ploch pícnin, zvyšují nákladovost výroby.

Přirozené sušení píce pomocí slunce je jedním z nejstarších a za příznivých klimatických podmínek nejlevnějších způsobů její konzervace, i když organizačně nejnáročnější. Píci lze při výrobě sena sušit na pokose až do úplného usušení (skladovací vlhkost menší než 15% zajišťuje bezpečné skladování bez výraznějšího zhoršování krmné hodnoty sena), dosoušet a skladovat v halových mechanizovaných nebo věžových senících.

Tradiční výroba sena sušením na pokose až do konstantní sušiny, přežívá z dob zemědělské malovýroby. Probíhá ve dvou hlavních fázích. První z nich je tzv. zavadání, kdy dochází k výdeji tzv. volné vody v důsledku průduchové a kutikulární transpirace a k odpařování z porušeného povrchu rostlinných orgánů. Trvá až do odumření rostlin. V této fázi vznikají energetické ztráty dýcháním, které postihují hlavně lehce využitelné frakce sacharidového komplexu. Ve 2. až 3. dnu zavadání posečená píce postupně odumírá. U odumřelé píce mohou vznikat ztráty vyluhováním (vodorozpustné živiny a vitamíny). Dále dochází ke ztrátám, které jsou vyvolány mikrobiální činností. Druhá fáze – dosoušení, začíná po odumření rostlin. Obsah vody se snižuje pouze fyzikálním výparem. Ztráty vznikající odrolem jemnějších částí rostlin závisí na morfologické stavbě nadzemních orgánů. V senících se dosouší píce s obsahem 50 – 70% sušiny. Na rozdíl od procesu zavadání píce je třeba co nejrychleji odstranit pevněji vázanou vodu prouděním vzduchu, nižší relativní vlhkostí, průchodem v dosoušené vrstvě. Význam aktivní ventilace dosoušené píce nespočívá pouze v

odnímání vody, ale i ve snížení teploty sušeného materiálu. Kvůli možnému samovznícení hmoty je nezbytné sledovat teploty sušené píce na místech určených požárními předpisy. Při naskladňování se hmota určená k sušení ukládá po vrstvách (1 – 2m) vždy po úplném dosušení předchozí, nebo se překládá do jiné části. Výška naskladněných vrstev v halových senících (obvykle nepořezaná píce) činí u již postavených typů cca 6m podle konstrukce staveb, ve věžových senících 12 – 15m. Ventilátory jsou umístěny většinou na jižní nebo jihovýchodní straně staveb z důvodu nasávání suššího teplejšího vzduchu. Rychlá manipulace s pící (traktorový nakladač, stohař, portálový jeřáb) je jedním z předpokladů, že za příznivých podmínek proběhne dosušení během 4 - 6 dnů v závislosti na vlhkosti materiálu. Tak lze nejdéle za týden ukončit výrobu sena včetně 1. fáze zavadání na pokose. Zastřešené stavby kruhového půdorysu s perforovaným pláštěm (azbest, pletivo, příp. trámky) umožňují dosušit a skladovat až 300t suché píce. Tyto věžové seníky vybavené horním plněním za pomoci otáčecích se ramen a paprskových rozrovnavačů - vybíračů, se středovou šachtou a posuvným pístem, nelze naplnit řezankou píce s vlhkostí 45 – 50% najednou, ale po částech (5 – 6m). Středová šachta po vytažení pístu slouží pro vyskladnění sena. Věžové seníky vybavené automatikou umožňují chod v předem programovaném režimu včetně vybírání hmoty, představují technologii výroby sena s nejnižší spotřebou lidské práce a umožňují téměř plně mechanizovaný proces až po zkrmování. Výhody dosoušení sena v mechanizovaných senících jsou z biologického hlediska v rychlém dosoušení hmoty (nižší závislost na počasí), menších ztrátách na živinách v procesu sušení, minimálním odrolu lístků u jetelovin, bezpečném a vhodném skladování sena. Podstatou horkovzdušného sušení píce je působení horkých spalin topného média a vzduchu o teplotách do 1000oC na čerstvou píci a její rychlá dehydratace na obsah sušiny 10 – 12%. Předností této technologie jsou nejnižší ztráty na živinách a biologicky aktivních látkách (7 – 8%). Úsušek (moučka nebo granule) mají kvalitativně charakter koncentrovaného krmiva. K nevýhodám patří vysoké investiční a provozní náklady spojené se stavbou a chodem zařízení. Hlavním úkolem, který se intenzivně řeší, jsou cesty úspor energie. Je možné využít zavadání píce na pokose na 25 – 35% sušiny (nemělo by trvat déle než 24 hodin), přistoupit k předlisování píce - mechanická dehydratace s následným přídavkem šťáv do krmné dávky hospodářských zvířat. Lze také využít konstrukčních úprav stávajících zařízení (vyšší automatizace spalování včetně využití výpočetní techniky, recirkulace odpadního tepla, montáže homogenizátorů píce a pod.).

Silážování a senážování píce je konzervování čerstvé až silně zavadlé píce v anaerobním prostředí s pH 3,8 - 5,2. Správné zhutnění krátké řezanky píce v silážním prostoru  (silážní žlaby, věže) spolu s omezením výměny plynů mezi atmosférou a silážní hmotou musí vést spolu s produkcí CO2 (vyprodukován respirací píce a mikrobiální činností) k vytvoření anaerobního prostředí a kvalitativně zdařilým silážím. Konzervovaná píce je stabilizována kyselinou mléčnou - produktem mléčného kvašení sacharidové složky píce nebo dodaných přídavků, případně pomocí chemických přísad. Silážovatelnost píce (obtížná je u jetelovin a mladých travních porostů) je závislá na správně zvoleném a rychle provedeném technologickém postupu, druhovém zastoupení epifytní mikroflóry, botanickém složení a vegetačním stádiu druhů, koncentraci dusíkatých látek v konzervované píci, pufrační schopnosti, koncentraci alkalických popelovin a obsahu jednoduchých cukrů.

Podle obsahu sušiny silážované hmoty rozlišujeme tyto metody:

Silážování čerstvé píce s obsahem sušiny 18 – 25%, které je spojeno s vysokými ztrátami (20 – 35%). Ke stabilizaci siláže z čerstvé píce je nutné nižší pH 3,8 - 4,2. Vyrobená siláž je kyselejší a její příjem skotem je nižší. Bez konzervačních přídavků můžeme takto konzervovat pouze silážní kukuřici, siláž však bude mít nižší kvalitu.

Silážování zavadlé píce (předsušené na pokose) s vyšším obsahem sušiny (28 – 40%) má řadu předností. Ztráty jsou zde menší než v předchozím případě (obvykle 15 – 20%), nedochází k odtokům silážních šťáv a k dostatečné konzervaci postačuje pH 4,3 – 4,5. Siláž je chutnější a zvířata ji přijímají ve větším množství. Aplikace konzervačních prostředků se doporučuje především u bílkovinné píce. Silážování zavadlé píce je v současné době nejrozšířenější metoda.

Senážování píce je konzervace o nejvyšší sušině (40 – 50 %). Ztráty zde jsou nejnižší (12 – 15%) a pH u kvalitní hotové senáže dosahuje hodnot 4,9 – 5,2.

Všechny tyto ukazatele můžeme ovlivnit výběrem plodin a správně provedeným postupem konzervace včetně přídavků konzervačních látek podle metodik, uváděných na trh pod různými komerčními názvy.

O úspěchu silážování (senážování) rozhoduje mimo jiné i délka řezanky. Čím je vyšší sušina, tím musí být řezanka kratší, aby došlo k účinnému stlačení hmoty a vytěsnění vzduchu, narušení stébel, zejména v oblasti kolének a zrna. Maximální délku řezanky do 25mm je nutné dodržet při ukládání píce do věží, kde se vlastní tíží slehává. V optimálním termínu ke konzervaci v těstovité konzistenci zrna začínají mírně žloutnout stébla, kolénka jsou zelená. Nejlepších výsledků bylo dosaženo při délce řezanky do 5mm. Je bezpodmínečně nutné, aby sklizeň a naskladňování při metodě konzervace SD (silážovaná drť, dříve GPS), proběhlo rychle, bez prostojů, alespoň ve dvousměnném provozu do 3 – 4 dnů. To platí jak pro věžová sila, tak i silážní žlaby.

Hmotu silážujeme v silážních věžích, které je třeba první den naplnit do poloviny, zbytek nejdéle do 4 dnů a věž uzavřít. Siláž - senáž ve věžích (sušina 30 – 50%) si udržuje příznivou teplotu vlivem dobré izolace píce s vyšší sušinou i sekundární fermentací až do zkrmování (10 – 15oC). Pouze při venkovní teplotě pod -15oC na návětrné straně pláště věže zmrzá konzervovaná píce do 0,1 – 0,2m po obvodě, což však nečiní technologické potíže. K rozhrnování v silážních žlabech se používají pásové a těžké kolové traktory, ke zhutňování hmoty válce i speciálně zhotovená zařízení např. ze železničních kol. Zamezení přístupu vzduchu je nutné pro období fermentace i skladování siláže. Rychlé zakrytí žlabovými fóliemi z PVC, které přesahují okraje žlabů, zabraňuje zatékání dešťové vody do konzervované píce. Osvědčují se různé způsoby zatížení a tepelné izolace. Při zkrmování siláží-senáží je zapotřebí dbát na co nejkratší dobu mezi odběrem hmoty siláže a dopravou do žlabu. Maximální doba meziskladování by měla být u siláží (senáží) v letním období do 2 hodin, v přechodném do 5 a v zimním období do 12 hodin. Při silážování včetně meziskladování je nutné dbát, aby píce nebyla znečištěna zeminou. V současné době nabývají na významu pracovní postupy  senážování píce do fólie v balících většinou válcovitého typu. Výhoda tohoto způsobu vhodného především pro menší farmy je v tom, že nemusíme budovat senážní žlaby nebo věže, nejsou problémy s únikem šťáv do vodotečí a jiných vodárenských zdrojů. Tento pracovní postup sklizně je nutné doplnit obalováním balíků fólií. Sušina materiálu pro silážování - senážování je doporučována od 20 do 40%. Podmínkou kvalitního obalení i založení stohu je spolehlivá, kvalitní fólie, která znevýhodňuje ekonomiku konzervace. Pokud dojde v povrchových vrstvách vlivem přístupu vzduchu pod fólií k výskytu plísní, znamená to znehodnocení velkého množství hmoty, neboť zasaženou vrstvu nelze od zdánlivě dobrého materiálu bezpečně oddělit. Jiný postup při technologii  silážování do vaků je píce tlačena do rukávců o délce do 60m o průměru až 2,5m a kapacitě do 200 tun. Plastické rukávce se vyznačují většinou absolutní nepropustností světla a vzduchu, maximální odolností vůči ultrafialovým paprskům a jsou odolné proti organickým kyselinám. Silážování prováděné pomocí plastových vaků nevyžaduje povolení ani investice na vybudování stabilních staveb

určených k uskladnění konzervované píce. Velký klad je nutné vidět v tom, že píce je po zhutnění ihned hermeticky uzavřena.

14.10 Ostatní způsoby využití porostů, trávníkySe zvyšující se úrovní a produktivitou zemědělství se bude zvyšovat plocha půdy, která nebude mít využití pro produkci potravin. Ilustrativní odhad ukazuje na 500tis.ha „nadbytečné orné půdy“ za předpokladu dosažení intenzity výroby srovnatelné s EU. Jedním z postupů řešení může být částečný, řízený útlum (založením ploch, jejichž produkce neslouží lidské ani živočišné výživě), který vyhovuje i z hlediska údržby krajiny, ekologie apod. Nevhodný způsob obhospodařování nebo nevyužívání orných půd, případně travních porostů, vede k jejich degradaci - změnám půdní úrodnosti, mění se bilance živin, vláhový režim, kvalita vod, často dochází k erozi, šíření plevelů do okolí. V různém stupni je ovlivňováno životní prostředí, tj. půda, voda a vzduch. Požadavky péče o krajinu jednoznačně předepisují plochy travních porostů sklízet. Finanční prostředky však musí mít určitou ekonomickou návratnost, a to buď nepřímou, např. v rostoucím cizineckém, turistickém a rekreačním ruchu nebo přímou, tzn. v průmyslovém a energetickém využití narostlé biomasy. Sklizeň mimoprodukčních ploch pomůže udržet pěkný ráz krajiny a v neposlední řadě může přispět ke stabilizaci pracovních sil na venkově.

Z hlediska všech uvažovaných faktorů lze nyní podle místních podmínek na základě ekonomických možností doporučit tyto postupy v alternativním využití půdy, rostlinné hmoty a porostů:

Zapravení píce trvalých travních porostů do orné půdy. Mulčování krátkou řezankou u méně výnosných porostů alespoň 1 - 2krát v době

semenné zralosti převládajících neplevelných komponentů v období léto-podzim, případně pouze před koncem vegetace. Mulčování krátkou řezankou lze  provádět i u zaplevelených travních porostů, avšak vždy před dozráním generativních orgánů plevelných druhů.

Ponechání posekané píce na pokose u velmi málo výnosných porostů. Převážně pastevní využití píce zvířaty, která nejsou určena bezprostředně pro

potravinářský trh. Pravé komposty s přídavkem travní hmoty. Přímé spalování suché travní biomasy s vyšší sušinou (možný přídavek ostatní

nezávadné, lehce spalitelné hmoty - dřevní odpad apod.). Zakládání a pěstování speciálních rostlinných kultur ve vhodných podmínkách

k bioenergetickému využití, farmakologickému apod. Zakládání a pěstování trávníků pro různé účely.

Příkladem extenzivních nezemědělských porostů jsou trávníky přírodních rezervací, břehy vodních toků, protierozní pásy, porosty v pásmech hygienické ochrany vod a trávníky podél komunikací, ale i travnaté pokryvy uzavřených skládek a popílkovišť. Tyto plochy jsou sklízeny  maximálně 1 - 2krát ročně, často bez odklízení zelené hmoty (mulčovačem), obyčejně nebývají hnojeny (nebo jen minimálními dávkami) ani jinak ošetřovány. Jejich účelem je dotvářet krajinu, bránit půdní erozi, zaplevelení pozemků a proplavování živin do podzemních vod. Jejich druhové složení záleží především na ekologických podmínkách lokality. Základ směsi tvoří travní druhy, ale mohou se dodávat i jeteloviny, eventuálně semena jiných bylinných lučních druhů. Do kategorie polointenzívních trávníků patří běžné parkové trávníky obytných čtvrtí a návsí, továrních objektů, rekreační trávníky koupališť a

dětských hřišť, letišť apod. Tyto plochy bývají sečeny a ošetřovány intenzivněji v závislosti na jejich účelu a možnostech provozovatele. Mezi nejintenzivněji ošetřované travnaté plochy patří jemné okrasné trávníky historických parků, významných budov a památníků, ale zejména sportovní hřiště (fotbalová, golfová, tenisová, ragbyová aj.). Takové plochy jsou sečeny někdy i každodenně, hnojeny vysokými dávkami živin, pravidelně zavlažovány a ošetřovány proti chorobám a škůdcům. Často jsou takové intenzívní trávníky zakládány na uměle vrstvených půdních profilech a speciálně namíchaných půdních substrátech. Jejich pěstování je velmi drahé a pracovně náročné.

Všechny trávníky ve větší či menší míře plní funkci estetickou, rekreačně obytnou a hygienickou. Travní porost má schopnost plynulého obnovování své listové plochy a vytvoření hustého porostu v nadzemní i podzemní zóně, takže brání všem druhům eroze, ale zároveň umožňuje průsak vody, dále produkuje značné množství kyslíku, zvyšuje vlhkost prostředí, snižuje jeho hlučnost, poutá vzdušné exhalace (škodlivé látky jsou odstraňovány s posekanou hmotou), reguluje tepelný režim  prostředí.

Z výčtu trávníků je vidět, že jsou to různorodé plochy s velmi rozdílným využitím a požadavky, které na takové plochy a druhy v nich zastoupené klademe. Odrůdy trav pro okrasné trávníky musí splňovat kriteria estetická, tj. barevný odstín, jemnost listů, hustotu  porostu, rychlé obrůstání na jaře a po sečích a pěkný vzhled i v podzimním období. Intenzívní trávníky jsou složeny pouze z travních druhů, ostatní byliny v nich považujeme za plevel. Hřišťové trávníky kromě estetické funkce musí především splňovat požadavky příslušného sportu, musí být odolné intenzivnímu sešlapávání, což předpokládá určitou pevnost listů, kořenů, hloubku zakořenění, rychlost obrůstání. Odrůdy pro  intenzivní trávníky musí navíc snášet časté a nízké sesekávání podle účelu trávníku.

Pro intenzivní trávníky se nejčastěji používají speciální trávníkové odrůdy pícních, ale i jiných travních druhů. Pícní odrůdy jsou pro ně méně vhodné, protože byly vyšlechtěny k jiným účelům. Nesplňují zejména požadavky na nízké sečení. Pro extenzívní plochy lze použít jakékoli odrůdy všech druhů, pokud vyhovují konkrétnímu účelu, včetně jetelovin. Pro hřišťové zatěžované trávníky, rekreační plochy, městské parky aj. mají nejširší uplatnění odrůdy jílku vytrvalého, který rychle vzchází, intenzivně obrůstá a dobře snáší sešlapávání a výběžkatá lipnice luční. Kostřava červená a psineček tenký jsou základem zejména jemných okrasných a velmi nízko sečených (až 4 mm) hřišťových trávníků (golfové greeny). Další používané speciální druhy jsou bojínek cibulkatý, metlice trsnatá, poháňka hřebenitá, lipnice hajní, kostřava ovčí.

Velké a hůře přístupné plochy extenzívních trávníků, např. podél komunikací, se zakládají většinou tzv. hydroosevem (nástřikem směsi osiva, substrátu s živinami, emulze zajišťující přilepení osiva na povrch půdy a vody), eventuálně pokládáním travních rohoží (geotextilie se zalisovaným osivem) a bývají sklízeny mulčovači (rozdrcení hmoty bez jejího odvozu). Intenzivní trávníky se zakládají většinou výsevem naširoko a výsevky jsou několikanásobně vyšší (150 – 300kg.ha-1) než u pícních porostů. Musí být již od počátku ošetřovány jako intenzivní trávník, tj. sečeny jakmile dosáhnou výšky 80 – 100mm. Při seči by neměla být odstraněna více než čtvrtina, maximálně třetina délky listů. Dalšími agrotechnickými zásahy je hubení plevelů, zejména dvouděložných druhů, pravidelná závlaha podle počasí a propustnosti substrátu (na golfových, fotbalových nebo jiných hřištích vyšších soutěží musí být vybudovány závlahové systémy), hnojení (dávky živin dosahují úrovně 100 – 350kgN na hektar za rok, jsou používána hnojiva jednosložková nebo kombinovaná běžně používaná v zemědělství nebo speciální jemně granulovaná pomalu působící trávníkářská hnojiva). Při

ošetření proti chorobám a škůdcům (houbová onemocnění - např. plíseň sněžná) lze použít chemické přípravky, ale základ ochrany často tvoří agrotechnická opatření (přiměřená závlaha a výživa atd.). Sečení trávníků je jedním z nejdůležitějších opatření. Frekvence a výška sečí závisí na účelu trávníku, u hřišťových i na jeho zatížení a probíhajících soutěžích, dále na rychlosti nárůstu hmoty, tj. na počasí, výživě, závlaze a dalších ekologických faktorech. Používají se speciální rotační nebo vřetenové sekačky většinou se sběrem posečené hmoty. U zatěžovaných hřišťových trávníků je v případě prořídnutí prováděn přísev nebo drnování prázdných míst (pokládání předpěstovaného trávníku, které je i jedním ze způsobů zakládání trávníků). Dále se provádí tzv. vertikutace (prořezávání) pro odstranění odumřelých listů a výhonků, u silně zatěžovaných trávníků je třeba zajistit provzdušnění půdního profilu různými typy aerifikátorů. Pro zlepšení vegetačního substrátu, urovnání povrchu a podpoření růstu trav se provádí tzv. topdressing tj. potahování trávníku slabou vrstvou písku, vermikompostu, rašelinného substrátu, nebo jiného materiálu.

ENERGETICKÉ VYUŽITÍ ROSTLINEnergetické zdroje, jejichž energetický potenciál se obnovuje přírodními procesy, bývají označovány jako obnovitelné zdroje energie (OZE). Podmínky ČR umožňují jejich využití v podobě energie biomasy ( dřevo , sláma , biologické odpady), energie slunce (fotovoltaická nebo fototermická zařízení), vody (malé vodní elektrárny), prostředí (tepelná energie hornin, podzemních i povrchových vod a ovzduší, využitelná s pomocí tepelných čerpadel) a větru (limitovaná rychlostí větru > 5 m.s-1). Tyto technologie jsou v zahraničí hojně využívány a podporovány. Důvody rozvoje a šíření těchto zdrojů však nejsou pouze ekologické, ale do značné míry i ekonomické a strategické (tab. 1, graf 1). V ČR se obnovitelné zdroje podílejí na energetické produkci mnohem méně než ve státech EU, tj. přibližně 2,4%.

Při vhodném využití obnovitelné zdroje neprodukují energii za cenu poškození životního prostředí (nejsou zdrojem skleníkových plynů, neznečišťují složky ŽP, neprodukují odpady), jejich lokální dostupnost snižuje závislost na dovozech a přispívá k energetické nezávislosti. Obnovitelné zdroje jsou dostupnými zdroji energie s předpokladem trvalého využívání bez rizika vyčerpání.

Tab. 15 - 1 : Zdroje energie

Energie z obnovitelných zdrojů je dražší než jaderná energie a energie z fosilních paliv, protože do jejich cen se nepromítají náklady na těžbu, emise, zdravotní rizika obyvatelstva a poškození životního prostředí.

U obnovitelných zdrojů se jedná o nové technologie s vysokými investicemi a dlouhodobou návratností. Neexistuje mnoho zkušeností s jejich zaváděním, provozem a plánováním. Trh s těmito zdroji energie v ČR neexistuje. Vyšší ceny a vysoké pořizovací náklady vedou k nutnosti státní podpory výroby energie z obnovitelných zdrojů.

Tab. 15 - 2 : Spalování fosilních paliv zvyšuje obsah CO2 v ovzduší

15.1 Význam, současný stav a perspektivy

Trendy EU i ČR směřují k náhradě cca 5% fosilních paliv obnovitelnými surovinami. Nejen svým geografickým umístěním, ale i dalšími podmínkami, je Česká republika předurčena k tomu, aby se zařadila mezi teritoria s nejdražší energií, což vede k nutnosti:

šetrného a efektivního využití primárních energetických zdrojů, zvýšené ochrany životního prostředí (i v souvislosti s plněním mezinárodních

závazků snižováním zátěže životního prostředí), zvyšování energetické i surovinové nezávislosti, zajištění přechodu k trvale udržitelné energetice a spotřebě energie.

Z hlediska energetické politiky ČR se obnovitelné zdroje nemohou stát zásadním zdrojem energie, jejich využití však bude mít významný lokální a regionální přínos v oblasti uplatnění biomasy a rozvoje fytoenergetiky v místech s přiměřenými dopravními náklady. Cílem ČR je zvýšení podílu obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě primárních energetických zdrojů z dnešních cca 1,5% na cca 3 – 6% v roce 2010 a cca 4 – 8% v roce 2020. Podle České energetické agentury, na základě již realizovaných projektů, by si zvýšení podílu obnovitelných zdrojů energie na 6% (včetně podpory úspor energie) do roku 2010 vyžádalo cca 242mld. Kč investic a cca 42,5mld. Kč podpor.

Využití energie a obnovitelných zdrojů ve vybraných Evropských zemích

Na bilanci obnovitelných zdrojů energie ve světě se biomasa podílí přibližně 66 %. Biomasou rozumíme veškerou hmotu biologického původu (rostliny vodní i suchozemské, živočichové a organické odpady). V souvislosti s energetikou myslíme nejčastěji dřevo a dřevní odpad, slámu, jiné zemědělské zbytky a exkrementy užitkových zvířat. Biomasu lze využívat ve formě: pevné (tuhá biopaliva pro přímé spalování nebo zplyňování), kapalné (rostlinné oleje, bionafta a bioetanol jako motorová paliva) nebo plynné (bioplyn) a transformovat ji např. na teplo, elektrickou energii apod.

Energie ze spalování biomasy rostlin - fytomasy - je nejstarší energií využívanou člověkem. Jako palivo slouží především dřevo a jeho současné využití je odhadováno na 15 – 20% celkové energetické spotřeby lidstva (tab.15.1-1).

Tab. 15.1 - 1 : Výhled energetického potenciálu fytopaliv v ČR (mil. tun)

Perspektivní je cílené pěstování rostlin pro fytoenergetiku. Zvyšováním intenzity rostlinné i živočišné produkce vznikne nutnost omezení produkce pro lidskou spotřebu na části výměry zemědělské půdy. V marginálních oblastech dojde k redukci osevních ploch potravinářské pšenice a dalších obilovin. Na půdách uváděných do klidu („set-aside“ plochy) v zemědělských oblastech s méně příznivými podmínkami (LFA – „less favoured areas“) bude možno díky programu dotačních podpor pěstovat technické a energetické plodiny, stejně jako rychle rostoucí dřeviny. Podle vládní koncepce by mělo být zhruba 500tis.ha „volné půdy“ k dispozici pro pěstování alternativních a energetických plodin.

Naplnění těchto předpokladů záleží na společenské podpoře rozvoje využití obnovitelných zdrojů energie a zvlášť fytopaliv, omezení státních dotací do cen fosilních paliv a snížení daní, z nichž jsou ceny fosilních paliv reálně dotovány. Záležet bude i na podpoře programů šlechtění energetických plodin, vývoje technických prostředků a technologií pěstování a zpracování. Tato opatření by měla včas předejít problémům spojeným s vyčerpáním fosilních zdrojů ČR.

15.2 Rozdělení rostlin vhodných pro energetické využitíLiteratura uvádí přibližně sto rostlinných druhů z celého světa, vytipovaných jako potenciální energetické plodiny.Podle délky vegetační doby můžeme rostliny pro energetické využití třídit na jednoleté a víceleté.

Jednoleté plodiny jsou významné rychlou produkcí a nižšími nároky na mechanizaci:

čiroky hořčice sareptská hyso katrán habešský konopí seté

lnička setá ozimé žito sléz krmný súdánská tráva světlice barvířská

koriandr laskavec

tritikale

Lze sem zařadit i vedlejší produkty rostlinné výroby, např. slámu obilovin, řepky apod.

Velmi vhodné k pěstování na energetické využití jsou obiloviny, vyhovující bez vysokých nákladů na hnojení a ochranu zavedeným osevním postupům zemědělských podniků, z nichž většina je technicky vybavena pro jejich pěstování. Výhodou je i možnost jejich pěstování v marginálních oblastech, nevhodných pro potravinářskou produkci.

Z jednoletých je vhodné zmínit i konopí seté, dříve v českých zemích pěstované k technickým účelům. Byly vyšlechtěny jednodomé formy technického konopí s velmi nízkými obsahy účinných látek (JUSO - Ukrajina, BENIKO - Polsko, < 0,3% THC). Teplomilné konopí lze pěstovat ve výrobní oblasti (VO) kukuřičné, řepařské i bramborářské, do 450m n. m. V ČR jsou v současnosti plochy konopí zanedbatelné. Pro sklizeň jsou užívány upravené řezačky na kukuřici, protože neexistuje vhodná sklízecí technika.

Tab. 15.2 - 1 :

Z hlediska stability a výše produkce se zajímavěji jeví druhy vytrvalé, trvalé travní porosty a rychle rostoucí dřeviny. Po fázi narůstání poskytují vyšší produkci bez nutnosti každoročního zakládání porostu.

Pro zřizování plantáží rychle rostoucích dřevin se hodí eukalypty, platany, topoly, akáty, vrby a olše. Našim podmínkám však nejlépe vyhovují topoly (nejvýznamnější je topol černý – Populus nigra L., topol balzámový – Populus balsamifera L. a kříženci mezi topolem černým a bavlníkovým Populus x euroamerikana Dode Guinier).

K využití pro energetiku se dobře hodí trvalé porosty vysoko vzrůstných travin: ozdobnice čínská (Miscanthus, výnos až 30t suché hmoty.ha-1), chrastice rákosovitá či rákos obecný. Nevýhodou ozdobnice jsou vysoké ceny sazenic, vyžadující vysoké náklady na založení porostu. Zahraniční výkonné formy v našich podmínkách nevytváří semena a množí se podzemními oddenky (rhizomy). Rákos a chrastice vyžadují velmi vlhké půdy, proto se sklízejí v zimním období, kdy je možno vjet technikou na mrazem zpevněný pozemek. Výhodou zimní sklizně jsou i mrazem vysušené rostliny (např. čiroky).

Pro vysoké výnosy suché hmoty (12 – 27t.ha-1) si z vytrvalých bylin pozornost zaslouží křídlatka (Reynoutria) příbuzná rdesnu. Na pěstování nenáročná, vyžaduje pouze vlhčí stanoviště. Podzemní oddenky jí umožňují rychlé šíření a proto se na některých našich chráněných lokalitách stává obtížným plevelem (v určitých zemích EU karanténním).

Tab. 15.2 - 2 : Rozdělení vybraných plodin podle výnosů suché hmoty a energetické výtěžnosti na jednotku plochy.

K zakládání plantáží je možné využít volnou půdu, důlní výsypky, složiště popele či lokality s vyšší imisní zátěží. Na ruční práci, organizaci i techniku náročná sklizeň je však někdy problematická.

15.2.1 Přehled energetických plodinKvětenství čiroku metlového Různobarevná květenství amarantůŠešule katranuSvětlice barvířská (saflor)Lnička setá (Camelina sativa)Krmné slézyTopolovka růžová (Alcea rosea L.)Proskurník růžový, Topolovka růžová Komonice bíláPupalka dvouletáBoryt barvířský (Isatis tinctoria)

Křídlatka sachalinská (Reynoutria sachalinensis)Křídlatka japonská (Reynoutria japonica)Kříženec křídlatky sachalinské a japonskéKřídlatky - hojné a agresivní plevele vlhčích stanovišťMužák prorostlý (Silphium perfoliatum)Bělotrn kulatohlavý (Echinops spaerocephalus)Jestřabina lékařská (Galega officinalis)Ozdobnice čínská (miscanthus)Rákos obecný (Phragmites australis)Chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea)Kostřava rákosovitá (Festuca arundinacea)Sveřep stoklasa pravý (Bromus secalina)Topol černý (Populus nigra)Topoly (Populus)Vrba bílá (Salix alba)Vrba křehká (Salix fragilis)Líska obecná (Corylus avellana)Pajasan žláznatý (Ailanthus altissima)rod Jeřáb (Sorbus)Platan javorolistý (Platanus x hispanica)Olše lepkavá (Alnus glutinosa)Jilm vaz (Ulmus laevis)Růže plstnatá (Rosa tomentosa)

15.3 Možnosti energetického využití biomasyO způsobu energetického využití rozhodují vlastnosti biomasy rostlin: skladovatelnost, obsah vody a látkové složení. Přibližnou hranici mezi suchými a mokrými procesy (tab.15.3-1) představuje 50% obsahu sušiny v biomase.

 

Tab. 15.3 - 1 : Možnosti přeměny a využití energie biomasy

15.3.1 Spalování fytomasyPevná fytopaliva se vyskytují v několika formách, lišících se strukturou, obsahem vody, tvarem, stupněm znečistění, obsahem popele aj. Stupeň obtížnosti jejich zpracování, úprav i využívání je různý, stejně jako ceny a užitečné hodnoty. U dřevních paliv rozlišujeme polena a polínka, kůru, průmyslovou a energetickou štěpku, piliny, hobliny, lesní štěpku, štěpku z rychle rostoucích dřevin, dřevní šrot, pelety a brikety. U paliv ze slámy rozlišujeme malé a obří balíky (válcové a hranolové), řezanku, brikety a pelety. Existují kvalitativní rozdíly mezi slámou obilnin a olejnin (slabé stonky) a slámou konopí, miscantu, slunečnice, topinamburu, křídlatky aj. (silné stonky).

Na výhřevnost spalované biomasy má velký vliv vlhkost. Optimální vlhkost pro spalování činí u stébelnin asi 15 – 20%, u dřevin 20 – 30%. Popel ze spálené fytomasy obsahuje množství minerálních látek a stopových prvků, proto jej lze, na rozdíl od popele z uhlí, použít jako hnojivo.

Tab. 15.3.1 - 1 : Kolik ropy nahradí energetické rostliny?

Optimalizace využívání různých fytopaliv je zpravidla otázkou kompromisu mezi vlastnostmi paliv a topenišť. Pro jejich spalování se užívají kamna nebo kotle nejrůznějších velikostí, výkonu a systémů. Rozhodně však nelze použít zařízení konstruovaná pro spalování uhlí. Topeniště kotlů musí být přizpůsobena druhu a stavu paliva.

15.3.2 Lihobenzínový programAlternativou nepotravinářského využití rostlinné produkce je lihobenzínový program. Na území bývalého Československa bylo využití kvasného lihu jako paliva pro spalovací motory řešeno již od roku 1932 zákonem č. 85/32 Sb. o povinném mísení kvasného lihu s pohonnými látkami, umožňujícím výrobu směsí typu benzín-benzol-etanol o obsahu bezvodého lihu 20 – 25%. Obdobné programy v současnosti využívají např. Polsko, Brazílie, Kanada či USA.

Etanol vzniká alkoholovým kvašením (schéma 1). Výchozími surovinami jsou cukr, škrob i celulóza. Z jednoho kg cukru lze vyrobit přibližně 0,65l čistého lihu. Praktická výtěžnost je však 90 – 95% (vedlejší produkty – glycerin aj.). K výrobě bioetanolu se hodí především cukrovka, krmná řepa a brambory, ale i tykev, vodnice, tuřín, kedlubny, mrkev. Na rozdíl od výše zmíněných plodin lze obilniny, luskoviny a kukuřici zpracovávat po celý rok.

 

K výrobě etanolu se nejlépe hodí žito, velmi vhodná je pšenice a žitovec (tritikale). Destilační výpalky, vznikající při výrobě etanolu z obilovin, jsou cenným krmivem a zisk z jejich použití zlepšuje ekonomiku produkce.

V poslední době jsou zkoumány možnosti získávání alkoholu ze surovin obsahujících celulózu. Celulóza je chemicky hydrolyzována kyselinami nebo louhy za zvýšeného tlaku a teploty. Tato výroba je nákladná, proto jsou zkoumány nové možnosti využitím hub štěpících celulózu (Trichoderma viride), případně termofilní kmeny bakterií rodu Clostridium.

Tab. 15.3.2 - 1 : Výtěžnost etanolu u různých plodin

Etanol je hodnotným palivem pro spalovací motory s přibližně poloviční výhřevností než má benzín či nafta, lze jej však vyrobit prakticky z každé organické hmoty obsahující cukry, škroby, glukózu, ale i celulózu. Ve směsi s benzínem (5 – 10%) je možné etanol spalovat bez zvláštních úprav motoru. Bioteanol jako alternativa pro vznětové motory rozšiřuje možnost využití domácích, plně obnovitelných zdrojů. Hlavním předpokladem je však nezbytná restrukturalizace českého lihovarnictví.

V ČR bylo v roce 2001 evidováno 7 průmyslových lihovarů s celkovou produkcí 640tis.hl čistého lihu a 68 malých zemědělských lihovarů s roční produkční kapacitou 166tis.hl.

 15.3.3 BionaftaFiltrovaný řepkový olej se bez dalších úprav může stát pohonnou látkou (první Dieselův motor pracoval na prostý rostlinný olej). Pro sjednocení užitných vlastností s běžnou motorovou naftou se však esterifikuje na metylester řepkového oleje, tzv. MEŘO, plnohodnotnou náhradu fosilní motorové nafty. V praxi se uplatňuje směs metylesteru (MEŘO) s běžnou motorovou naftou, v současnosti nejrozšířenější nepotravinářské využití řepky.

Pěstování řepky určené pro výrobu metylesterů řepkového oleje (MEŘO) patří k častým způsobům ploch vyjmutých z potravinářské produkce. Tento druh zpracování řepky je podporován daňovými úlevami pro spotřebitele bionafty. V EU, ale také u nás, je uplatňován princip uvedení části půd (v EU nyní 10%) do klidu s tím, že na těchto půdách lze pěstovat nepotravinářské plodiny – především řepku.

V ČR dosáhla výroba metylesterů řepkového oleje za rok 2000 celkem 67tis. tun. Z tohoto množství bylo 93% vyrobeno s dotační podporou. Poprvé v historii „Oleoprogramu“ se podařilo překročit plánovanou výrobu 60tis. tun MEŘO. Bylo zpracováno přes 200tis. tun řepkového semene a veškerý MEŘO byl zpracován do směsného paliva (cca 30% podíl MEŘO), jehož podíl na dodávkách paliv do vznětových motorů se přiblížil 20%.

Metylester řepkového oleje i směsné palivo (32% MEŘO) má velmi dobrou biologickou rozložitelnost (98% , respektive 91% za 21 dní). Směsné palivo vykazuje proti motorové naftě nižší obsah síry a zhruba poloviční kouřivost. Ve spalinách motoru provozovaného na MEŘO je významně nižší obsah rakovinotvorných aromatických uhlovodíků a příznivější složení i dalších emisních složek. (tab.15.3.3-1)

Od října 2001 se v ČR začala uplatňovat (spolu s fiskální) i nepřímá podpora prostřednictvím nákupu od SZIF. V hospodářském roce plánuje SZIF prodej výrobcům MEŘO 230tis. tun řepky, což odpovídá výrobě cca 70tis. tun MEŘO. Stát hodlá podpořit konstantní objem výroby 70tis. tun. Produkci nad tento objem bude nutno uplatnit na volném trhu, se všemi z toho vyplývajícími důsledky (minimální rentabilita výroby).

 

Tab. 15.3.3 - 1 : Vlastnosti MEŘO v porovnání s motorovou naftou

15.3.4 BioplynBioplyn se tvoří všude, kde bez přístupu vzduchu nebo po vyčerpání kyslíku ve hmotě, dochází k rozkladu organické hmoty činností mikroorganismů (městské kaly, kejda, hnojiště, hlubší vrstvy půdy, vodní toky, skládky, rašeliniště apod.). Plyn obsahuje především metan, který je po vodíku a acetylenu nejvýhřevnějším palivem, ale také významným skleníkovým plynem (cca 40krát vyšší účinnost než CO2). Proto je nařízeno jeho jímání z velkých skládek odpadků a lze očekávat, že i ostatní organické odpady budou povinně zpracovávány v bioplynových stanicích.

Záměrná výroba bioplynu je uměle vyvolaný anaerobní rozklad (metanové kvašení). Současné technologie se od původních liší především homogenizací vstupního materiálu, umožňující příjem a využití jakékoliv biomasy, včetně zpětné cirkulace fermentační kapaliny, která se vrací ve velkém podílu zpět do nově jímané suroviny. Vyžilý substrát s vysokým obsahem sušiny (50%) se po odlisování a dozrání v kompostech zpracovává na tržní hnojivo či aplikuje na vhodné pozemky. Na rozdíl od ostatních organických hnojiv neobsahuje patogenní látky a klíčivá semena plevelů.

Zemědělství produkuje velké množství organických odpadů, které anaerobní fermentace umožňuje likvidovat a přitom energeticky využívat. Ze zemědělských odpadů jsou nejčastěji využívány: kejda, sláma a zbytky travin. Ze záměrně pěstované fytomasy se k výrobě bioplynu hodí především rostliny s nižším obsahem C:N (<33) (biomasa víceletých pícnin – jeteloviny z rekultivací, trvale zatravněných ploch apod.).

Existuje několik systémů výroby bioplynu: průtokový systém (standardní), zásobníkový (diskontinuální) a systém střídavých zásobníků.

Bioplyn obsahuje 55 – 80% metanu, 20 – 45% oxidu uhličitého, síru ve formě sirovodíku, dusík, vodu aj. Jde o nízkovýhřevný plyn (při 60% metanu 20 – 25tis.KJ.m3). Zbytky po vyhnití jsou využitelné jako hnojivo, po vysušení případně i ke krmení hospodářských zvířat.

Bioplyn má mnohostranné využití, přesto je však z celosvětového hlediska jeho využití poměrně nízké. Pouze v Indii a Číně nachází širší uplatnění. V Evropě, včetně ČR, nemá aktuálně produkce bioplynu z organických odpadních látek větší význam (kromě Dánska).

15.3.5 Dřevní plynyI prosté hoření dřeva je z 80% spalování teplem uvolněného dřevního plynu a teprve po jeho spálení shoří zbytek dřevního uhlí přímou oxidací. Lidé tohoto jevu využívají přibližně 400tis. let. Dřevní plyn byl ve starověku i středověku využíván sklárnami, hutěmi i při vytápění.

Dřevní plyn může být vyráběn buď klasicky za omezeného přístupu vzduchu nedokonalým spalováním – dřevoplyn. Obsahující CO, ale s převahou dusíku ze vzduchu (mobilní generátory užívané během války), nebo ve stacionárních zařízeních jako pyrolytický plyn bez přístupu vzduchu podobně jako svítiplyn z uhlí v plynárnách. Plyn získaný pyrolytickým rozkladem dřeva je možné přeměnit na plyn podobný plynu zemnímu, ale i zkapalnit.

15.3.6 Dřevní olejeVýrobny dřevního uhlí většinou bez užitku spalují vedlejší produkt výroby - dehtový plyn. Jeho ochlazením a kondenzací přitom můžeme získat cennou kapalnou surovinu (směs dehtů, organických kyselin, vody a dřevních olejů), odpovídající 75 – 80% hmotnosti vstupního materiálu, vhodnou i k výrobě paliv. Některé státy (Kanada, Brazílie) se možností využití dřevních olejů jako paliv vážně zabývají. Nové technologie (rychlá pyrolýza) zkracují proces zplynování na několik vteřin s výkonností několik tun za hodinu. Bez přístupu vzduchu lze při různých teplotách zplynovat a zkapalňovat nejen dřevo, ale prakticky veškerou fytomasu.

UKLÁDÁNÍ PŮDY DO KLIDUPro úspěšnou realizaci restrukturalizace zemědělské výroby je nezbytné najít vhodné metody

využití půdy. Útlumové programy, včetně ukládání půdy do klidu, se nejvíce uplatní zejména v podmínkách, kde se méně daří intenzivnímu pěstování zemědělských plodin a kde zemědělec, i přes vhodně vynaložené náklady, nedosáhne žádoucího a uspokojivého ekonomického efektu. Pro tyto oblasti (marginální) je cílem najít jiné, alternativní způsoby využívání zemědělského půdního fondu, které by zabezpečily socioekonomickou stabilitu oblasti, regionu. V marginálních a zvláště submarginálních oblastech musíme počítat spíše s extenzifikací zemědělské výroby, bez větších investic do dalšího rozvoje rostlinné výroby. Neúměrný útlum znamená vysoké riziko vylidnění krajiny a její devastace. Současný přebytek zemědělské půdy může být pouze dočasný, protože každoročně dochází k úbytku jejích ploch, ale i průměrné přirozené úrodnosti. Proto by půda uvedená do klidu měla představovat určitou, kdykoliv použitelnou rezervu zemědělské půdy, pro případné zajištění zemědělské produkce.

Při tomto postupu musí být brány na zřetel otázky:

minimalizace vodní a větrné eroze ochrany vodních zdrojů přiměřených nákladů na údržbu porostu podpory druhové pestrosti rostlin a živočichů (biodiverzita) zachování nebo zvyšování půdní úrodnosti ochrany před zaplevelením nezvyšovat infekční tlak chorob a výskyt škůdců.

Jednou z možností uložení orné půdy do klidu je založení nebo využívání víceletých porostů trav, jetelovin nebo jejich směsí s použitím běžných, ale i netradičních druhů a způsobů obhospodařování. V praxi je tento problém dosud často řešen živelně, bez teoretických znalostí a ohledů na rizika, která při minimálním využívání nebo ponechání orné půdy ladem může do budoucna přinést a obtížně půjde napravit.

V podmínkách naší republiky půjde pravděpodobně o čtyři způsoby obhospodařování půdy uváděné do klidu. Jeden ze způsobů, který se však uplatní jen na velmi obtížně zemědělsky využitelných neoratelných půdách, např. se sklonem nad 17 jezalesnění. Tento způsob vylučuje zpětné navrácení půdy k zemědělskému využití a vyžaduje vysoké finanční náklady. Dalším způsobem, jenž umožňuje navrácení půdy k původnímu účelu, je její využití pro pěstování průmyslových a energetických rostlin. V tomto smyslu zvýhodňuje současná dotační politika pěstování některých druhů trav, např. psinečku bílého, sveřepu bezbranného, sveřepu samužníkovitého, chrastice rákosovité, z jetelovin komonice bílé, jestřabiny východní, čičorky pestré. Na jejich pěstování k těmto účelům jsou poskytovány dotace.

Další metodou ukládání půdy do klidu půdy je tzv. úhorování. Jedná se buď o tzv. „černé“ úhory udržované pravidelnou kultivací několikrát v průběhu roku nebo obdobně chemicky totálními herbicidy v bezplevelném stavu. Chemické ošetřování úhoru stojí nyní ročně 1500 - 2500 Kč na hektar. Postřiky je nutno provádět v průběhu roku několikrát podle rozvoje zaplevelení a zejména podle vývinu a zrání jejich rozmnožovacích orgánů, aby nedošlo ke zvýšení jejich zásoby v půdě a rozšiřování na okolní plochy. Černý úhor navíc představuje zvýšené riziko eroze, znečištění podzemních i povrchových zdrojů vody a ani estetická stránka této metody není uspokojivá. Ponecháním takových ploch bez ošetření dojde postupně

k samozatravnění. Jedná se však o dlouhodobý proces (10 - 12 let), při kterém dojde přirozenou sukcesí druhů k vytvoření porostu podobného lučnímu v daných podmínkách, avšak jen za předpokladu, že budou takové porosty pravidelně minimálně jedenkrát ročně sklízeny. Dlouhodobost procesu, značná rizika, zejména z hlediska šíření plevelů, ale i neuspokojivý vzhled krajiny jsou důvody, proč tuto metodu nemůžeme jako běžný způsob ukládání půdy do klidu připustit.

Největší uplatnění pravděpodobně najde zásevem založený zelený úhor, při jehož zakládání se bude vycházet z předpokládané délky trvání úhoru, ze způsobu jeho obhospodařování, z případné možnosti využití biomasy rostlin a samozřejmě z jeho půdoochranné a krajinotvorné funkce. Může se jednat o krátkodobé úhory na 1 - 3 roky vegetace, které mohou být součástí osevního postupu nebo střednědobé na 4 - 6 let. Cílem při tomto způsobu uložení půdy do klidu je založení porostu trav, jejich směsí, jetelovin nebo jetelovinotrav, který by neprodukoval nadměrné množství hmoty, pro niž není využití. Brzy po založení však musí být dostatečně zapojený a hustý po celou dobu své existence tak, aby zamezil nadměrnému zaplevelení. Konkurenční schopnost porostů je však většinou přímo úměrná produkci hmoty. Rychlost vývinu po zasetí je naopak nepřímo úměrná vytrvalosti. Je nutné řešit výběr vhodných druhů a využití vyprodukované biomasy. Výběr druhů záleží na konkrétních půdněklimatických podmínkách (je možno se orientovat podle převládajících porostových typů v dané oblasti) a na předpokládané době uložení půdy do klidu. Základem by měly být volně trsnaté trávy s rychlejším vývinem a alespoň průměrnou produkcí hmoty. Pěstování jetelovin nebo jetelovinotrav se raději vyvarujeme v oblastech, kde hrozí znečištění vod nitráty zejména po jejich zaorání. Jinak mají významný zúrodňující efekt a často i dobrou konkurenční schopnost. Ze sortimentu u nás používaných druhů lze vysévat jak tradiční pícní druhy trav a jetelovin, tak i netradiční, které byly vyšlechtěny pro jiné účely (čičorka pestrá, sveřep samužníkovitý aj.). K založení tzv. „zeleného úhoru“ je třeba přistoupit plánovitě bezprostředně po ukončení pěstování běžných plodin pro potravinářské účely tak, aby nedošlo k zaplevelení pozemku. Pokud se na pozemku vyskytují vytrvalé plevele jako pcháč, pýr a pod., je třeba proti nim zasáhnout herbicidy před založením porostu, neboť by se v průběhu let neúměrně rozšířily.

Porosty víceletých pícnin pro účely ukládání půdy do klidu zakládáme obdobným způsobem, jako při pěstování na píci. Biomasu krycí plodiny je třeba po sklizni odklidit. Termíny a frekvenci sečí přizpůsobujeme stavu porostu – jeho výnosnosti, době zrání semen plevelů a pod. Podmínkou je alespoň jedna (případně dvě) sklizně ročně. Pokud nepočítáme s energetickým využitím sklizené biomasy, lze ji ponechat na pokose pokud možno rozdrcenou (mulč). V teplejších oblastech se hmota dobře rozkládá, k jejímu hromadění a následnému ovlivnění půdních podmínek může však dojít ve vyšších oblastech s nízkými průměrnými teplotami a kratší vegetační dobou. Mulč kromě toho, že umožňuje návrat živin do půdy navíc chrání její povrch před vodní a větrnou erozí, ovlivňuje také klíčení a vzcházení žádoucích (ale i plevelných) druhů v porostu. Proto je nutné způsob ošetřování resp. sklizní takových porostů uvážit dle konkrétní situace.

Období zrušení porostu a převedení půdy zpět do produkčního procesu je další důležitou etapou procesu uvádění půdy do klidu, kdy se rovněž rozhoduje o jeho úspěšnosti. Před zrušením porostu je třeba zvážit podmínky a míru zaplevelení pozemku. Porost lze buď zaorat, nebo chemicky zrušit totálním herbicidem a provést výsev následné plodiny s použitím některé minimalizační technologie. Bezprostřední výsev následné plodiny je důležitý pro využití živin uvolňujících se z odumřelé biomasy. Nesmí docházet k jejich proplavování do podzemních vod.

Z hlediska celospolečenské objednávky se ukládání půdy do klidu jakožto součást „údržby“ kulturního rázu krajiny a zachování přírodních zdrojů stává na trhu službou, která musí být zemědělcům hrazena. Uplatnění útlumových programů závisí v praxi na finanční podpoře zemědělců ze strany státu, tedy celé společnosti. V ČR řeší údržbu krajiny v tomto smyslu Nařízení vlády č. 505/2000 Sb., kterým se stanoví programy k podpoře mimoprodukčních funkcí zemědělství, aktivit podílejících se na udržování krajiny; programy pomoci méně příznivým oblastem a uvádění půdy do klidu ve znění nařízení vlády č. 505/2001 Sb. Tato nařízení a související vyhlášky vycházejí ze zákona č. 252/1997 Sb. o zemědělství.

Posledním ze způsobů je možnost zatravnění orné půdy a jejího převedení do trvalých travních porostů. Jejich význam bude perspektivně vzrůstat především z hlediska nezastupitelných funkcí v tvorbě a ochraně životního prostředí. Všude tam, kde se intenzita zemědělské výroby redukuje, nabízí se kromě extenzívního pěstování travních porostů i využití ploch pro trávníky s různými speciálními účely (golfová hřiště aj.).

EKOLOGICKÉ ZEMĚDĚLSTVÍ

17.1 Co je ekologické zemědělstvíEkologické zemědělství je souhrný název pro jednotlivé typy přírodě blízkých metod hospodaření v zemědělství, jako je zemědělství biologické, organické, biologicko-organické, organicko-biologické, setrvalé, biologicko-dynamické a další, které mají obdobná pravidla a jejich zastánci jsou většino organizováni u mezinárodní organizace IFOAM (International Federation of Organic Agriculture Movements)

Je tu však jeden rozdíl. Zatímco tyto jednotlivé metody jsou vytvořeny jako směrnice určitých svazů, nebo zájmových a náboženských skupin, název Ekologické zemědělství a jeho produkty – Bioprodukty jsou již podloženy legislativně.

V zemích Evropské unie je použití těchto termínů ošetřeno nařízením rady  EHS  č. 2092/91 ze dne 24. 6. 1991 „O ekologickém zemědělství a odpovídajícím způsobu označování zemědělských výrobků a potravin“. Toto nařízení bylo aktualizované  v roce 1995, 1997 a 1999 a je koncipováno jako rámcový zákon pro ekologické zemědělství.

Rozšíření EZ v Evropě je dnes na úrovni 0,5 až 9% (viz následující tabulka).

Tab. 17.1 - 1 : Přehled počtu ekologických farem, rozloha ekologicky obhospodařované půdy a podíl ekologického zemědělství na výměře zemědělské půdy v zemích EU za rok 1999

V České republice ekologické zemědělství (dále EZ) upravuje Zákon č. 242/200 Sb. O ekologickém zemědělství a o změně zákona č3368/1992 Sb. o správních poplatcích ve znění pozdějších předpisů a prováděcí vyhláška č. 53/2000.

Tímto zákonem je EZ definováno takto:

Ekologickým zemědělstvím se rozumí zvláštní druh zemědělského hospodaření, který dbá na životní prostředí a jeho jednotlivé složky stanovením omezení či zákazů používání látek a

postupů, které zatěžují, znečišťují nebo zamořují životní prostředí nebo zvyšují rizika kontaminace potravního řetězce, a který zvýšeně dbá na vnější životní projevy a chování a na pohodu chovaných hospodářských zvířat.

Codex Alimentarium definuje na základě vyjádření expertů z celého světa ekologické zemědělství takto:

je to komplexní systém zemědělské produkce (zahrnující rostliny i zvířata), který dává přednost vnitropodnikovému koloběhu před využíváním externích produkčních faktorů. K tomu jsou používány biologické a mechanické pěstitelské metody, zatímco chemicky-syntetické pomocné látky se nepoužívají.

Ekologický chov zvířat je založen na úzkém propojení mezi zvířaty a zemědělskou půdou. K tomu patří i skutečnost, že zvířata dostávají značnou možnost pohybu venku na velkých plochách a krmiva, která jsou vyprodukovaná nejen ekologicky, ale přednostně ve vlastním podniku. Ustanovení týkající se etického ustájení a přiměřené veterinární péče tvoří přísný rámec pro tuto oblast ekologického zemědělství.

V EZ platí pro pěstování rostlin a chov zvířat stejné cíle: produkční metody šetrné z hlediska ochrany životního prostředí, harmonické využívání krajiny, etický chov a výroba zemědělských produktů vysoké kvality.

17.2 Hlavní cíle ekologického zemědělství udržet a zlepšit dlouhodobou úrodnost půdy a její ekologickou funkci (zvyšovat obsah

organické hmoty a humusu v půdě, zlepšovat její fyzikální stav a umožnit bohatý rozvoj společenstva půdních organismů)

vyvarovat se všech forem znečištění pocházejících ze zemědělského podnikání (využití všech odpadů pro výrobu organických hnojiv)

pracovat v co nejvíce uzavřeném systému, využívat místní zdroje a minimalizovat ztráty

produkovat kvalitní potraviny a krmiva (kvalita není dána jen přítomností nutričně hodnotných látek, ale znamená také praktickou absenci cizorodých látek, dobrý vzhled, jakostní chuť a vůni a vhodnost pro skladování a další zpracování)

minimalizovat používání neobnovitelných zdrojů (odmítnutí syntetických hnojiv a přípravků na ochranu rostlin)

hospodářským zvířatům vytvořit podmínky odpovídající jejich fyziologickým a etologickým potřebám (způsob chovu musí zvířatům umožnit přirozené chování a jejich zdravý růst, vývoj a reprodukci)

umožnit zemědělcům a jejich rodinám ekonomický a sociální rozvoj a uspokojení z práce (ekologický způsob hospodaření vyžaduje hluboký zájem a odpovědnost)

udržet osídlení venkova a tradiční ráz kulturní zemědělské krajiny

17.3 Zásady pěstování rostlin v EZ osevní postup a technologie pěstování musí bránit erozi půdy v osevním postupu musí být zastoupeny jeteloviny a luskoviny druhová pestrost pěstovaných plodin musí skýtat dostatečné množství pro přežívání

organismů (predátoři, hmyz apod.), monokultury nejsou dovoleny struktura plodin musí umožnit střídání plodin s malou konkurenční schopností vůči

plevelům s plodinami s větší schopností konkurence

pěstování GMO (geneticky manipulovaných organismů) není dovoleno vegetační kryt půdy má být co nejdelší, pokud možno i přes zimu (strniskové

meziplodiny, zelené hnojení, podsevy, mulčování) plevele se regulují agrotechnickými metodami (cílem je potlačení plevelů pod hladinu

ekonomické škodlivosti, ne jejich hubení), používání herbicidů není dovoleno ochrana rostlin proti chorobám a škůdcům je založena na podpoře samoregulující

funkce agroekosystému, biologických a biotechnických metodách, používání syntetických fungicidů a insekticidů není dovoleno

hnojení a výživa rostlin je založena na vyváženém osevním postupu a řádném využívání statkových hnojiv, používání syntetických hnojiv není dovoleno

ekologicky stabilizující prvky v krajině (meze, remízky, břehové porosty apod.) musí být zachovány a musí o ně být řádně pečováno

17.4 Zásady chovu hospodářských zvířat v EZ ustájení musí odpovídat fyziologickým a etologickým potřebám zvířat, zakázány

jsou klecové chovy, trvalé vazné ustájení bez pastvy nebo výběh zvířata musí mít dostatek prostoru pro ležení, odpočinek, čištění těla a sociální

kontakty, lože musí být stlané přírodními materiály zvířata musí mít dostatek volného pohybu včetně pastvy a musí být přiměřeně

chráněna proti extrémům počasí krmná dávka musí odpovídat fyziologickým potřebám jednotlivých druhů a kategorií

zvířat a jejich užitkovosti stimulátory růstu a plodnosti, syntetické zchutňovače krmiv, konzervační látky a

močovina nejsou dovoleny principem péče o zdraví zvířat v ekologickém zemědělství je prevence (zdraví zvířat

neznamená jen absenci nemoci, ale také schopnost odolávat infekci, parazitům, metabolickým potížím a schopnost rychlého zahojení poranění)

v případě onemocnění musí být cílem léčby vyhledání a odstranění příčin, které způsobily snížení přirozené imunity organismu

při konvenční, allopatické léčbě se prodlužuje ochranná lhůta udávaná výrobcem léčiva na dvojnásobek

rutinní aplikace léčiv, stimulátorů, retardantů, hormonů, přenos embryí a používání GMO není dovolena

17.5 Skladování a přeprava bioproduktů a biopotravinBioprodukty a biopotraviny musí být skladovány a přepravovány odděleně v prostorách a za podmínek, které umožňují jejich jednoznačnou identifikaci a uchování kvality.

Skladovací prostory smí být ošetřovány pouze prostředky uvedenými ve vyhlášce č. 53/2001Sb. a musí být pravidelně čištěny a udržovány v čistotě.

17.6 Historie ekologického zemědělství v ČRJiž před listopadem 1989 hospodařily na území dnešní ČR tři zemědělské podniky podle zásad ekologického zemědělství. V roce 1990 začalo podniků přibývat, vzniklo několik svazů s vlastními produkčními směrnicemi a postupně vyvstala potřeba vytvořit jednotné směrnice, kontrolu, certifikaci a označování produkce. Dohodou svazů a MZe ČR byl od roku 1993 zaveden tzv. Metodický pokyn pro ekologické zemědělství – MZe ČR Praha č.j.: 655/93-340 ze dne 22. června 1993, který se stal jednotnou produkční směrnicí. Tehdejší svazy ekologického zemědělství se zřekly vlastních směrnic.

V letech 1990 a 1991 prosadil tehdejší náměstek ministra zemědělství dotace ekologickým zemědělcům, které vedly k nastartování tohoto systému hospodaření u nás. V letech 1993 až 1997, kdy se dotace nevyplácely, počet ekozemědělců stagnoval. (viz. tab. č.76). Díky aktivitě rolníků však byly v té době  nastartovány první odbytové bioprogramy. K novému oživení rozvoje EZ došlo až s novou podporou státu od r. 1998. Dnes, po 5 letech nové státní podpory EZ, se ukazuje, že je třeba upravit její strukturu. Stávající systém podpory vede k rozvoji EZ hlavně v horských a podhorských oblastech a vzniká tak nadprodukce hovězího biomasa, zatímco se nedostává biomléka i ostatní bioprodukce z nížin. (viz. tab č.77) Produkční zemědělci nejsou dostatečně stimulováni k přechodu na ekologický způsob hospodaření.

Od počátku roku 2001 je u nás ekologické zemědělství upraveno zákonnou normou: zákonem č. 242/2000. Zákon upravuje systém osvědčování bioproduktů a biopotravin, jejich označování a prodej, včetně dovozu a vývozu, jakož výkon kontroly a dozoru nad dodržováním tohoto zákona.

17.7 Jak se stát ekologickým zemědělcemDůvodů proč zemědělci přecházejí je několik. Mezi hlavní patří snaha získat dotace a ekologické cítění zemědělců. Zemědělec který se chce zaregistrovat musí zpracovat projekt – žádost. Žádost o registraci pro ekologické zemědělství na ekofarmě podává žadatel - zemědělec na Ministerstvo zemědělství ČR (MZe).

Žádost je možno podat v těchto variantách:

pro pěstování rostlin pro pěstování rostlin i chov hospodářských zvířat pro chov hospodářských zvířat, pokud již nabylo právní moci rozhodnutí o registraci

pro pěstování rostlin pro chov včel

Žádost musí být úplná a musí obsahovat všechny předepsané náležitosti, je možné požádat o pomoc některého z odborných poradců Spolku poradců v ekologickém zemědělství.

Tab. 17.7 - 1 : Vývoj výměry zemědělské půdy v ekologickém zemědělství ČR

Tab. 17.7 - 2 : Struktura půdního fondu v ekologickém zemědělství ČR