TREK ÚDOLÍM KHUMBU K MOUNT EVERESTU

Po návratu z NP Langtang zpět do Kathmandu jsem strávil celý den nicneděláním a poflakováním se po nepálské metropoli. Vlastně kromě polehávání a bloumání po Thamelu(turistická čtvrť plná hotelů, obchodů s trek.vybavením, cestovních agentur,prodejen suvenýrů atd.) jsem si vyřídil letenku do Lukly a nakoupil věci potřebné pro další trek, hlavně nové brýle. Při nákupu jsem si ze sportu zkusil smlouvání, ale u brýlí jsem nepochodil a musel nakonec zaplatit plnou cenu. V lékárně jsem se vybavil hojivou mastí na bolavou patu, nakoupil jsem i nějaké jídlo, prospal se a nastal večer. Protože neplánovaný nákup letenky trochu naboural můj rozpočet(118 dolarů za jednosměrný let), večer jsem si odpustil delší pobyt v baru a po jednom pivu jsem zamířil do hotelu. Anne-Katrin ve svém hotelu nebyla, pravděpodobně ji omrzelo na mě čekat a už vyrazila do Indie. Vůbec je na pováženou, že německá učitelka tělocviku si může vzít rok volna a cestovat po světě, český učitel si sice taky může vzít rok volna, ale cestovat může tak maximálně po Českém ráji.

23.10.

Vstával jsem velmi brzy, sehnal taxi na letiště(500R!), kde jsem měl být v 6.00, plánovaný odlet v 7.15. Realita ovšem byla jak jinak odlišná, na letišti vládl zmatek, pořád se na něco čekalo, lidé se překřikovali, slabší turistky kolabovaly, místní nosiči se neodbytně vnucovali, úřednice za přepážkami byly velmi laxní a tak mne ani nepřekvapilo, že k letadlu jsme dorazili až kolem deváté. Malinké letadélko pro šestnáct lidí bylo zaplněno do posledního místečka, všichni se těšili na odlet, ale pilot po vzrušené konverzaci s letovým centrem zničehonic vystoupil z letadla a zapálil si cigaretu. Po půlhodince čekání jsme konečně odletěli. Let byl nádherný, trval asi půl hodiny a výhled na celé panorama Himálaje se nedá popsat. Přistání na malinkatém letišti v Lukle proběhlo také v pohodě a dokonce jsem i mezi davem nosičů a průvodců urval svůj těžký batoh a vyrazil jsem vstříc nejvyšší hoře naší planety.

Cesta z Lukly (2840m) mírně klesala k řece Dudh Koshi, která se několikrát překračovala po visutých mostech. Potkával jsem spousty lidí, i dost českých skupinek, nosičů s jaky, prostě proti relativnímu klidu v NP Langtang zde bylo přeplněno, což mi trochu kazilo dojem z nádherné krajiny. Na jednom z mostů přes řeku se vytvořila jaččí zácpa, jaci tam i zpět, před mostem i za mostem, naložení chudáci až po hřbet. A jak jsem se jimi odvážně prodíral, abych nemusel čekat než přejdou most, jedna potvora po mě trhla hlavou a její rohy se mi zaryly do batohu, ještě že mám na svůj věk tak rychlé reflexy. No ale od té doby jsem k těm zvířatům pojal nedůvěru a vyhýbal jsem se jim velkým obloukem. Minul jsem vesničku Phakding (2800m) a konečně prošel vstupem do NP Sagarmatha. Při vstupu je nutné se prokázat průkazem

TIMS, vystavovaném v informačním centru v Kathmandu pro individuální cestovatele, dále je nutno předložit permit (povolení) ke vstupu do NP a zapsat se do knihy. Po docela výživném stoupání jsem po 4:30h dorazil do cíle dnešní etapy, hlavního šerpského městečka Namche Bazaru (3440m). Byl to docela dobrý výkon, možná mi pomohlo mírné odlehčení batohu v Kathmandu, možná tak o 2kg,ale i to bylo znát. Vesnice je položena ve svahu, obklopená horami a ve tvaru podkovy. Sehnal jsem si docela hezké ubytování v hotýlku, kde prý spal i americký prezident (200R), prohlédl si vesnici důkladněji, koupil podrobnější mapu oblasti, dal si čaj a sušenky a kolem páté jsem šel na kutě.

24. 10.

Vyrazil jsem už v 7h ráno, bez snídaně a jak jsem platil účet, viděl jsem na majiteli údiv a mírné rozčarování, že jsem u něj skoro nic neutratil. Asi byl zvyklý na bohaté turisty. Bylo

krásné, jasné jitro, i když docela zima. První stoupání nad Namche jsem šel velmi zvolna a kochal se krajinou i faktem, že nikde nebylo živáčka. Po mírném klesání kolem vesničky Khumjung (3753m) se konečně vyhouplo sluníčko,

bohužel s ním se i vyrojily davy lidí. Následoval docela dlouhý sestup k řece a od ní velmi prudké a dlouhé stoupání ke klášteru v Tenghoche (3860m). Celé stoupání jsem se p

roplétal mezi výpravami, nosiči a jaky. Ovšem na prostranství před klášterem záhadně zase nikdo nebyl. V nedaleké pekárně jsem si dal čaj

s mlékem, na cestu si koupil čerstvý chléb a po krátkém povinném focení té krásy okolo jsem vyrazil dál. Hlavně výhled na krásnou horu Ama Dablam (6814m) mne uchvátil. Opakované výstupy a sestupy spolu s vyšší nadmořskou výškou způsobily, že jsem začal cítit únavu, ramena i achilovku. Do Dingboche (4350m) jsem dorazil po 6h45min pochodu, ubytoval jsem se v první lodgii při cestě za překvapivě nízkou cenu(100R), dal jsem si čaj, palačinku a vyrazil jsem na procházku po vesnici.

25.10.

Noc neproběhla úplně hladce, občas jsem jakoby nemohl popadnout dech a budil jsem se. I proto jsem se rozhodl ráno pro volně aklimatizační den. V klidu jsem posnídal rýžový pudink(už nikdy!) a s lehoučkým batohem vyrazil do postranního údolí k Island peaku (6189m). Kdysi při plánování himálajského výletu jsem si myslel, že bych na něj mohl i vylézt, ale smířil jsem se s realitou a pouhou návštěvou base campu. Povolení k výstupu je docela

drahé, musel bych jít povinně s průvodcem, půjčit si vybavení..připadalo mi, že místní tahají z trekařů peníze jakýmkoli způsobem, i když byl tento vrchol zařazený mezi tzv. trekkingové vrcholy, samotného mě tam nechtěli pustit. Možná příště. Nebo spíš nikdy. Potkal jsem i skupinku Čechů, kteří se na Island peak chystali, ovšem ti si zaplatili zájezd v CK. I když jsem šel nalehko a pomalu, pořád jsem se cítil nějak malátný, občas jsem si sedl, fotil a zíral na velikány kolem, až mne napadlo, že vlastně jdu po cestě ve výšce vyšší než má Mont Blanc. Dosáhl jsem základního tábora již zmíněné hory a výšky asi 4970m podle mapy(hodinky s výškoměrem samozřejmě nemám). Nikam jsem nespěchal, bylo krásné počasí a tak jsem se kochal, hlavně jižní stěna Lhotse, jedné z osmitisícovek, která se zdvihala skoro na dosah

ruky, mě fascinovala. Také jsem kvitoval s potěšením fakt, že okolo bylo liduprázdno. Sice jsem občas potkal nějakého toho šerpu s nákladem, ale kolem poledne už nic nerušilo mou samotu. Stejnou cestou jsem se vracel pomalu údolím dolů do Dingboche. V malé osadičce Chukhungu (4734m) jsem se rozmazlil čajem s mlékem.Ceny v těchto výškách už jsou docela drahé, ale uvědomil jsem si,

že asi budu muset víc jíst a pít, byl jsem slabý jak moucha. Celý odpočinkový výlet trval 6h i když původně jsem chtěl vyrazit jen na hodinku dvě, no nepoučím se, chci totiž vidět co nejvíc, pořád mě to žene dál, na další vyhlídku, údolí. Ale kdy jindy zase budu na dosah osmitisícovek? Nikdy. Po návratu do lodgie jsem si musel na chvíli lehnout, vzbudil jsem se akorát k večeři a tentokrát jsem nešetřil a dal si špagety i polévku,no a už kolem sedmé jsem šel spát.

26. 10.

Noc byla na rozdíl od té předchozí skvělá. Spal jsem krásně, zdály se mi sny, super. Ráno jsem posnídal palačinku s džemem a před osmou vyrazil směr Lobuche. Po včerejší únavě ani památky, asi aklimatizace. Skoro nikoho jsem nepotkal a velmi rychle jsem dosáhl Thukly (4600m). Po

překonání prudké říčky cesta stoupala k průsmyku, připojila se trasa z Periche a tak úměrně tomu přibylo lidí i jaků. Většina ovšem v opačném směru. Stoupal jsem plný sil vesele dál a proti všem předpokladům jsem minul bez zastávky Lobuche (4930m) a před polednem jsem dosáhl překvapivě poslední civilizaci v Gorak Shepu (5180m). Bylo krásně, cítil jsem se dobře a tak jsem využil příležitosti, batoh jsem nechal v ubytovně, osvěžil se čajem a vyběhl na nejvyšší bod treku – vyhlídkový kopec Kala Patthar (5545m). Šel jsem ovšem po nepoužívané cestě a pak přímo po hřebenu. Výhledy byly překrásné na všechny strany, ale pod vrcholem kopce jsem už cítil, že dnešní den jsem asi zase přehnal. Utěšoval mne pohled na Mount Everest a fakt, že jsem vlastně splnil to, s čím jsem do Himaláje jel, totiž na vlastní oči si prohlédnout tuhle pověstnou horu. I výhledy na Pumori stály za to, takže jsem se zdržel docela dlouho a jenom příchod tlupy Francouzů mě donutil se vrátit do Gorak Shepu. Ihned jsem si dal tomatovou polévku a zalehl do spacáku. K večeru jsem se vzbudil a rohodl se osprchovat, přeci jenom nejsem zvyklý se tolik dní nemýt. Místnost s nápisem sprcha jsem snadno našel, s důvěrou ze sebe sňal oděv a…voda samozřejmě netekla. Prý si musím nějak obstarat a zaplatit vodu v lavoru a tou se polévat, takže jsem se nakonec rozhodl pár dní s mytím ještě počkat. Možná to bylo dobře, neboť prý špína izoluje a nad těch 5000m byla už opravdu docela zima a hlavně nepříjemně foukalo. Při večeři jsem potkal dva symaťáky z Plzně. Docela jsme si pokecali, oni původně byli tři, ale jeden z nich se musel vrátit a čekal na ně někde dole. Jinak ubytovna byla narvaná

k prasknutí a vůbec celé ty ohromné výpravy turistů s nosiči a průvodci mě začaly pěkně otravovat. A vůbec už nemluvím o tom, jak si užívali hojnosti jídla a pití, bujaře překřikovali jeden druhého, hrdinové. V duchu jsem si říkal, hodit jim na záda dvacetikilový batoh, tak se doploužej do ubytovny polomrtví a do zpěvu jim už asi nebude. Přijde mi prostě trapné nechat si nosit v horách batoh a nechat se obskakovat jako nějaké panstvo.

Takhle vypadal Everest(ta menší černá pyramida) z Kala Patharu.

27.10.

Noc nic moc, byla strašná zima a ráno jsem se cítil pod psa. A to jsem ještě večer těm plzeňákům tvrdil, jak jsem dobře aklimatizovaný. Dal jsem si jenom čaj a vyrazil asi v devět nalehko bez batohu na cestu do základního tábora pod Everestem. Cesta vedla po okraji ledovce Solo Khumbu.

Byla to docela krátká procházka a převýšení jen něco kolem 200m, přesto jsem se musel často zastavovat a ploužil jsem se jako důchodce. Potkal jsem pouze francouzský páreček a ti mi řekli, že v táboře nejsou žádné výpravy, že prý se většina expedic uskutečňuje z Nepálské strany na jaře. Konečně jsem došel k cíli označeném mohylou, cedulí i nezbytnými fábory(5364m). Bohužel se před mohylou fotila a natáčela skupinka ruských padesátníků, kteří se radovali, jako by právě na Everest vylezli. Vytahovali vlajky, sponzorské cedule a bůhví co ještě. Vydal jsem se tedy radši ještě kousek dál po ledovci, ale vypadalo to docela nebezpečně, takže jsem se radši pokorně vrátil. Rusáci zatím přestali dovádět, takže i já jako správný turista jsem se mohl na tom památném místě vyfotit. Bohužel jsem jaksi zapoměl na nápis HO HARCOV. Udělal jsem pár fotek nádherného okolí a vlekl se stejnou cestou zpět. Každý sebemenší kopeček mě zpomalil, srdce mi bušilo jako zvon a pořádně jsem nemohl popadnout dech. Proto jsem po návratu do Gorak Shepu

změnil operativně plán a rozhodl se sestoupit níž. Asi jsem včera vystoupal moc rychle do takové výšky. A tak jsem se vlekl dolů a proti mně postupovaly ty ohromné výpravy. No a v Thukle už jsem si řekl, že nemůžu a že už dál nejdu. Na mou omluvu byla strašná kosa a foukal docela vítr. Pokoj měli docela levný a tak jsem si dal i jídlo, aniž jsem měl vůbec chuť. A dokonce mi ani nevadil neustálý hluk řeky padající do hlubiny pod mým oknem.

28.10.

V noci jsem opět nemohl pořádně spát, byla opravdu velká zima a ani super spacák od Jeřába moc nepomohl. Ráno jsem se nasnídal, dal jsem si i čaj a vyrazil opět sestupovat. V noci jsem ještě promýšlel variantu, že poletím i z Lukly zpět do Kathmandu, protože trek z Lukly do Jiri bych asi nezvládl.

Byl jsem vážně groggy. Cesta sice pořád klesala, ale i sebemenší hrb mě donutil se zastavit, sundat batoh a odpočívat. Nešel jsem sice úplně stejnou cestou, a jakmile jsem se odchýlil od turistické trasy, lidé zmizeli, objevily se nové výhledy, přesto jsem se vlastně vracel pořád tím samým údolím. Od Tengboche už jsem ale sestupoval přesně tou stejnou cestou až k řece. Ovšem stoupání od řeky bylo martýrium. Odpočíval jsem opravdu každých pět minut a jako na potvoru nikde žádné ubytování a tak jsem se musel dovléct až nahoru do

Khumjungu,který už pro mě byl nový, protože cestou nahoru jsem ho minul po jiné cestě.

Hned v první ubytovně jsem se usalašil a udělal jsem dobře, bylo to asi nejlepší ubytování při mém putování. Dokonce fungovala i sprcha, takže jsem se po několika dnech konečně osprchoval (sice studenou vodou, ale pořád to bylo super), k jídlu si poručil špagety a k čaji dokonce i sladký zákusek. Byl jsem v tom domku jediný host a opravdu se o mě hezky starali. Dokonce jsem se večer s rodinou chvíli koukal na jejich televizi, kde běžely nějaké indické telenovely, ale únava se projevila a tak jsem zapadl do spacáku jako nemluvně. Tady už nebyla taková zima jako nahoře, z okna jsem měl skvělý výhled na Amu Dablam a vůbec se mi zlepšila nálada.

29.10.

Po dlouhé době jsem se prospal, víc jak 12hodin a báječně jsem si odpočinul. Proto jsem se rozhodl zase změnit své rozhodnutí a nakonec přeci jenom putovat z Lukly starou cestou prvních dobyvatelů Everestu do vesnice Jiri. Po opulentní snídani jsem asi o půl deváté vyrazil do Namche, ovšem jinou cestou než před několika dny. V Namche jsem nakoupil nějaké potraviny na cestu a valil se údolím směrem k Lukle. S každým metrem dolů se mi šlo lépe a lépe a nebýt zase přecpané cesty lidmi a jaky, užíval bych si to. V Choplungu (asi 2400m) jsem se odpojil od hlavní cesty k letišti v Lukle a vydal se na starý přístupový trek, evidentně již po pár metrech turisty zcela opomíjený. Zaplaťpánbůh. Sestoupil jsem až do

vesničky Surke (2300m), kde byl velmi hezký hotel, a tak jsem tam zůstal na noc. A opět jsem byl jediným zákazníkem. Ceny byly oproti oblasti Everestu poloviční a tak jsem se dosyta najedl, poseděl ještě chvíli na příjemné terásce,nechal se oblažovat pozdně odpoledním sluncem(jaký to rozdíl v teplotě proti Gorak Shepu) a brzy šel na kutě. Vůbec jsem si zvykl chodit velmi brzy spát,navíc sluníčko zapadalo velmi brzy, snad už kolem půl šesté a o večerech – pokud jsem zrovna nepotkal veselé turistky, nebylo moc co na práci a ke čtení jsem naneštěstí měl jenom průvodce. Jediným úskalím tohoto starého treku byl fakt, že se někdy těžko hledala cesta a ptát se místních moc nešlo, protože oni vám na dotaz : „je to cesta do Jiri?“ odpovídali vždy ano, ano, usmívali se a tak jsem pojal podezření a jednou se zeptal na cestu do Liberce – a výsledek mě nepřekvapil, opět úsměvy a několikanásobné ano.

30.10.

Po dobře strávené noci a ještě lepší snídani jsem vyrazil až v 7.40 s důvěrou, že brzy dorazím do Nuntaly. Podle mapy to měl být kousek a více méně z kopce. Nakonec to bylo pořád jenom z kopce a do kopce a vůbec ne takový kousek jak jsem čekal. V prvním počátečním stoupání jsem došel jednoho malého šerpu s lehkým batůžkem a on jako na potvoru zrychlil a držel se mě jako klíště. Tak jsem nasadil slušné tempo, ale on se pořád držel v dohledu a děsně mě tím štval a kazil mi den. Nechtěl jsem takhle letět, přeci jenom po zkušenostech z předchozích dní jsem byl už opatrnější. Na vrcholu prvního stoupání jsem se proto zastavil, posadil se na kámen a nechal ho projít. Ale opravdu jen nerad jsem si přiznával porážku a navíc to ten pacholek přiživil tím, že když mne míjel, něco zahuhlal, zasmál se a jeho očka říkala : „vidíš, vidíš bílej chytráku, u nás v horách musíš chodit s rozvahou, na mě nemáš!“ Po

náročném sestupu jsem pořád vyhlížel další vesnici na trase Bupsu (2360m). Ráno jsem si říkal, že tak do dvou hodin dorazím do Bupsy, ale nakonec jsem to šel i s tím vloženým závodem 4 hodiny! Což mě docela znechutilo. Dále měla cesta vést velkým sestupem až k mostu přes řeku Dudh Koshi ve výšce pouhých 1510m, což měl být nejnižší bod treku. Byla to pravda, ale to klesání bylo strašně únavné.

Ovšem po překonání mostu následovalo zase pro změnu stoupání až do cílové Nuntaly (2220m). Chvílemi se šlo pěkným lesem a poměrně mírnými serpentýnkami, ovšem konec stál za to. Pořád jsem vyhlížel tu pitomou vesnici, pořád se objevoval další a další hřebínek, další horizont a nic. A k dovršení všeho jsem se na konci stoupání ztratil. Prostě se najednou objevily čtyři vyšlapané cestičky, nikde nikdo a tak jsem si jednu nazdařbůh vybral. Po pár stovkách metrů cestička končila mezi hustými rododendrovými keři a tak jsem se rozhodl podle pocitu jít prostě pořád dál do kopce, že snad někam dojdu a něco uvidím. Naštěstí za posledním kopečkem se objevila konečně proklínana Nuntala. Možná za jiných okolností by se mi vesnička i líbila, takhle jsem se jenom zamračeně ubytoval v prvním hotelu na hlavní ulici. Tady už se objevilo i pár turistů, ovšem všichni šli opačným (a logičtějším) směrem než já. Ceny byly velmi příznivé a tak jsem se rozšoupl a navíc si dal dokonce i pivo s dvěma Jihoafričany, kteří dokonce věděli, že dřív jsme byli Československo!! Odpoledne přišla ohromná výprava, takže jsem na svou pizzu čekal dost dlouho, ale stejně jsem neměl nic lepšího na práci. Bylo zajímavé pozorovat majitele i jeho ženu, jak obratně vařili na otevřeném ohni jídlo pro tolik lidí. Opravdu klobouk dolů.

31.10.

I ráno jsem musel dlouho čekat na snídani díky té velké skupině, ale říkal jsem si, že to bude lehký den a že tedy nemusím zase až tak spěchat. Vyrazil jsem až v 8.20 a proti minulému dni jsem šel o mnoho rozvážněji a s nikým jsem nezávodil. A že ten první kopec byl pořádný.

Cesta z Nuntaly pořád stoupala až do sedla Tragsindo La(3071m). Za sedlem se objevila krásná krajina, cesta klesala naštěstí docela mírně přes hezkou vesničku Ringmo (2570m) trochu mi připomínající alpské vesničky, sluníčko pálilo. Po překonání další říčky následovalo jak jinak opět stoupání, sice ne moc prudké, ale táhlé a na tom sluníčku únavné. Proto jsem se na vrcholu stoupání zastavil v osamělé lodgii, dal si oběd, brambory se sýrem, kolu!!!(i když jsem se zařekl, že tyhle komerční šmejdy pít nebudu) a jako zlatý hřeb jsem neodolal a od mladé krásné Nepálky si koupil dva pomeranče. Moje první ovoce po odletu z Kathmandu. Cítil jsem, že musím cestou víc jíst, nějak mi chyběla síla. Navíc mě začalo trochu škrábat v krku. Po obědě jsem ještě notnou chvíli lelkoval na terásce, očumoval jednak v dálce zasněžené velikány, jednak zcela zblízka onu mladou domorodou kočku. A jen velmi nerad jsem ono bohem požehnané místo opouštěl a vydal se na poslední sestup dne do cílové vesnice Junbesi(2560m). Cestou jsem ještě potkal sympatický páreček ze Slovinska, jinak cizinců na trase bylo opět pomálu. V lodgii vybrané podle popisu v průvodci jsem byl opět jediný host. Na odpočívadle na chodbě jsem objevil jednu anglickou knížku,jmenovala se Daughter of fortune, a tak jsem ji s potěšením uzmul. Přestože to byla tlustá bichle, donesl jsem ji nakonec až do Kathmandu, tolik mi chyběla nějaká činnost po večerech. Číst jsem ovšem musel dost často s čelovkou, žárovky živené solární energií dost často pouze skomíraly.

1.11.

Spalo se mi opět dobře, jenom brzy ráno nade mnou dusaly nohy tří postarších Kanaďanek a jejich početných nosičů. Ještě večer hrály nějakou divnou hru na bázi člověče nezlob se, kdo ví, co všechno sebou táhly, tedy spíš jejich nosiči. Už v šest se ale chystaly na cestu a ne

zrovna slušně na sebe pokřikovaly, nebo možná komandovaly ty chudáky, co jim sloužili. A tak jsem radši vstal a šel na snídani. Objednal jsem si výjimečně müsli s ovocem a teplým mlékem, jenže se přihrnuly ty báby a naporoučely si modré z nebe, jejich nosiči kmitali a i majitel lodgie se mohl rozkrájet, takže jsem na to pitomý müsli čekal dost dlouho. V plánu jsem měl pouze vystoupit na nejvyšší sedlo treku a potom už jenom sestupovat dolů. Sedla Lamjura La(3530m) jsem dosáhl docela snadno, i když z Junbesi jsem musel překonat skoro 1000 výškových metrů. Už jsem si říkal, jaký to bude pohodový den, že už půjdu jenom dolů.

Jenže asi i jak prudce svítilo sluníčko, najednou jsem cítil, že nohy moc nedrží a musel jsem kontrolovat každý krok, cesta totiž byla ve změti kamenů a ty se různě hýbaly a klouzaly. Ve vesničce Sete (2520m) jsem si dal radši oběd – špagety, a čekal mě závěrečný pád až

do 1600m a nikde ani kousek stínu. Nakonec jsem do Kenji dorazil po 6,5h chůze, dalo by se říct pohoda, ale zas tak dobře jsem se necítil. Paradoxně čím víc jsem cestou jedl, tím unavenější jsem se cítil.

2.11

.

Po klidné noci jsem si dal k snídani oblíbenou palačinku s marmeládou, mimochodem asi nejlepší za celý pobyt v Nepálu, a v půl osmé jsem vyrazil směrem k Bhandaru. Cesta ubíhla poklidně podél řeky až k mostu a pak jako obvykle se začala prudce zvedat. Nikde nikdo a dokonce jsem měl chvíli pocit, že nejdu správně. Mapa, popis cesty v mém průvodci a realita se jaksi neshodovaly. Ale nakonec jsem i díky jednomu přátelskému mladému studentovi se snahou se procvičit v angličtine do Bhandaru (2250m) dorazil. Mimochodem jeho škola začínala až v 10.15, zvláštní. Bhandar je ošklivá díra s bazarem na hlavní ulici, ale zase levná, takže jsem nakoupil trochu jídla,dokonce i dvě jablka. Jaká to pro mě vzácnost. Protože jsem do Bhandaru dorazil docela rychle, řekl jsem si, že dorazím li do Deorali(sedlo a vesnice ve 2730m nad Bhandarem) do 12h, půjdu ještě dál oproti původnímu předpokladu v Deorali

přespat. Sedla jsem dosáhl v 11.25 a tak bylo rozhodnuto. Valil jsem se údolím až do vesničky Shivalayi(1850m), tento prudký sestup byl na prudkém sluníčku a po mých oblíbených kamenech. Na chvíli se ke mně připojil mladý Nepálec a snažil se konverzovat a doporučoval mi všechno možné, až se naštěstí kousek nad Shiavalou odpojil. Před druhou jsem dorazil do vesnice a ubytoval se v lodgii, před kterou se ládovala německá

dvojice. A jak jsme tak jedli a konverzovali, vypadlo z nich, že slečna( jméno jsem zapoměl) se zítra ráno vrací autobusem přímo ze Shivlayi do Kathmandů. A tak jsem si odpustil poslední etapu treku do Jiri(snad mi Jiří odpustí) a rozhodl se jet s Němkou. Bylo to pragmatické rozhodnutí, protože jsem už jednu dlouhou cestu místním autobusem absolvoval z Langtangu a ve dvou Evropanech se pocestuje přeci jenom lépe. Navíc krajina už zase nebyla v nižších výškách tak zajímavá. Navečer jsem se ještě rozhodl vykoupat v místní řece, sice byla studená, ale i tak to stálo za to. A tím symbolicky skončil můj trek v Nepálu.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Cesta byla hrozná, více než 12h v autobuse po boku 120kg živé německé váhy, ale přežil jsem a dorazil v pořádku do Kathmandu. Zbyly mi ještě dva volné dny a tak jsem se zase poflakoval po Kathmandu, jedl, spal, nakupoval suvenýry a tak. A velká náhoda byla, že jsem potkal ony plzeňáky z Gorak Shepu! Ještě poslední nepříjemné chvilky jsem zažil na letišti při odletu, protože mě nechtěli odbavit a dokonce jsem musel pod dohledem policisty do kanceláře za nějakým úředníkem, neměl jsem totiž v pase vízum. Sice jsem ho při příletu zaplatil, ale úředník mi asi zapoměl ten štempl do pasu dát. No chvilku jsem už dokonce panikařil, že letadlo nestihnu a že jsem v pytli, ale nakonec jsem to ukecával a i oni mě asi nechtěli mít na krku, takže v rychlosti mi vystavili náhradní vízum a já odletěl. Peripetie ale nekončily, neboť jsem na letišti v Londýně při převzetí svého batohu zjistil, že je kapsa polootevřená a že spousta věcí chybí(jako třeba čelovka a mobil). No ale musel jsem stihnout autobus do Prahy, takže jsem radši už nic nereklamoval, nastoupil do žluťáka, přežil pár hrozných hodin (ovšem proti nepálským autobusům luxusních pár hodin) a konečně dorazil domů.

Celkové náklady na celou akci včetně letenek, autobusových jízdenek, pojištění, víz a trekink permitů, jídla a ubytování byly zhruba 34 000 Kč.