zÁklady ekonomie a podnikovÉ - mvso.cz¡klady-ekonomie-a... · a makroekonomii. obě tyto oblasti...

ZÁKLADY EKONOMIE

A PODNIKOVÉ

EKONOMIKY S T U D I J N Í O P O R A P R O K O M B I N O V A N É

S T U D I U M

Moravská vysoká škola Olomouc, o.p.s., 2018

ZÁKLADY EKONOMIE A PODNIKOVÉ

EKONOMIKY

Ing. Eva JÍLKOVÁ, Ph.D.,

Ing. Vlasta HUMLOVÁ, Ph.D.,

Ing. Zuzana STEFANOVOVÁ, Ph.D.

© Moravská vysoká škola Olomouc, o. p. s.

Autor: Ing. Eva JÍLKOVÁ, Ph.D.

Ing. Vlasta HUMLOVÁ, Ph.D.,

Ing. Zuzana STEFANOVOVÁ, Ph.D.

Olomouc 2018

Obsah

Úvod 8

Úvod do ekonomie a podnikové ekonomiky, trh a tržní mechanismus 9

1.1 Ekonomická teorie 10

1.1.1 Základní ekonomické pojmosloví 10

1.2 Roviny zkoumání ekonomické reality 11

1.3 Trh a tržní mechanismus 12

1.3.1 Typy trhů 12

1.3.2 Důležité elementy trhu 13

Rozhodování spotřebitele a utváření poptávky 16

2.1 Užitečnost a její měření 17

2.1.1 Rovnováha spotřebitele v případě kardinalistického přístupu 18

2.1.2 Rovnováha spotřebitele v případě ordinalistického přístupu 18

2.2 Poptávková křivka a její změny 19

Místo a úloha podniku (firmy) v tržní ekonomice 22

3.1 Základní východiska analýzy firmy 23

3.2 Definice (podniku) firmy 23

3.2.1 Typy firem v tržní ekonomice 25

3.2.2 Okolí podniku 25

3.2.3 Zájmové skupiny 26

3.3 Nabídka firmy a přebytek výrobce 27

Produkce (výnosy), náklady a zisk (hospodářský výsledek) v konkurenčním prostředí 29

4.1 Produkce (výnosy) 30

4.2 Hospodářský výsledek podniku 31

4.2.1 Výkaz zisku a ztráty (Výsledovka) 32

4.2.2 Role zisku v podnikání 33

4.2.3 Vztahy mezi ziskem, objemem výroby, cenou a náklady 34

4.2.4 Výběr optimální varianty 38

4.3 Konkurenční prostředí 39

Rozhodování firmy (podniku) na trhu výrobních faktorů 41

5.1 Základní odlišnosti trhu výrobních faktorů 42

5.1.1 Trh půdy 42

5.1.2 Trh práce 43

5.1.3 Trh kapitálu 44

5.1.3.1 Cena kapitálu a trh kapitálu 45

Kapitál, úrok a zisk 47

6.1 Kapitál podniku 48

6.1.1 Vlastní kapitál 49

6.1.2 Cizí kapitál 50

6.2 Úrok 51

6.3 Zisk 51

6.3.1 Hlediska členění zisku 52

6.3.2 Výhody a nevýhody financování z nerozděleného zisku 53

Financování podniku, pracovní kapitál, cash flow 56

7.1 Financování podniku a úkoly finančního řízení 57

7.2 Druhy financování podniku 59

7.3 Řízení pracovního kapitálu 60

7.4 Cash flow 63

Finanční analýza podniku 67

8.1 Definice a význam finanční analýzy 68

8.2 Kroky finanční analýzy 69

8.3 Horizontální a vertikální analýza 69

8.4 Poměrové ukazatele 71

8.4.1 Ukazatele likvidity 72

8.4.2 Ukazatele aktivity 72

8.4.3 Ukazatele zadluženosti 74

8.4.4 Ukazatele rentability (výnosnosti) 75

8.4.5 Ukazatele kapitálového trhu 76

8.4.6 Ukazatele přidané hodnoty – MVA, EVA 76

8.4.7 Rozklad ukazatele rentability vlastního kapitálu 77

Základní makroekonomické problémy 79

9.1 Národní produkt a důchod 80

9.1.1 Metody měření výkonnosti národního hospodářství 81

9.1.1.1 Produkční metoda vyjádření HDP 81

9.1.1.2 Výdajová metoda měření HDP 81

9.1.1.3 Důchodová metoda 82

9.1.2 Další makroekonomické ukazatele 82

Agregátní poptávka a agregátní nabídka 84

10.1 Makroekonomická rovnováha 85

10.1.1 Agregátní nabídka 85

10.1.2 Agregátní poptávka 87

Hlavní projevy makroekonomické nestability 89

11.1 Vymezení pojmu inflace a její míry 90

11.1.1 Další pojmy související s vývojem cenové hladiny 91

11.1.2 Stupně a důsledky inflace 92

11.1.2.1 Důsledky inflace 92

11.2 Nezaměstnanost a její měření 93

11.2.1 Typy nezaměstnanosti 94

11.2.2 Důsledky nezaměstnanosti 95

11.2.3 Politika zaměstnanosti 95

Stabilizační hospodářské politiky 98

12.1 Vymezení hospodářské politiky 99

12.1.1 Cíle a nástroje hospodářské politiky 99

12.1.2 Účinnost hospodářské politiky státu 100

12.2 Fiskální politika vlády a její funkce 101

12.2.1 Nástroje a cíle fiskální politiky 102

12.3 Monetární politika centrální banky 104

12.3.1 Cíle centrální banky 104

12.3.2 Nástroje monetární politiky 104

12.4 Omezení fiskální a monetární politiky 106

Úvod

Ekonomie jako vědní disciplína nemá oproti vývoji lidské společnosti dlouhou historii a tradici.

Seznámení se základními pojmy z ekonomie (makroekonomie, mikroekonomie a podnikové

ekonomiky) pomůže studentovi odhalit souvislosti a vlastnosti reálného ekonomického

prostoru, ve kterém funguje mnoho zákonitostí i nahodilých jevů, a který zároveň poměrně

dobře zná, protože se v jeho reálné podobě pohybuje, dokonce je jeho součástí. Poznání

základních ekonomických pojmů, jevů a vzájemných vztahů přispívá k formování

ekonomického myšlení studenta a k utváření vlastního názoru na projevy hospodářství a jeho

elementů.

Podniková ekonomika umožňuje studentům se teoreticky i prakticky orientovat v tržní ekono-

mice v souladu s legislativou. Absolvent získá přehled o širokém spektru ekonomických pojmů,

týkajících se podniku a podnikání, má možnost se seznámit s procesy, které v podnicích probí-

hají.

Kapitola 1

Úvod do ekonomie

a podnikové ekonomiky,

trh a tržní mechanismus

Po prostudování kapitoly budete umět:

definovat ekonomickou teorii; jmenovat a vysvětlit základní ekonomické pojmy; charakterizovat roviny zkoumání v ekonomii.

Klíčová slova:

Ekonomická teorie, ekonomika, mikroekonomie, makroekonomie, vzácnost, výrobní

zdroje, potřeba, trh, nabídka, poptávka, cena.

ZÁKLADY EKONOMIE A PODNIKOVÉ EKONOMIKY 10

1.1 Ekonomická teorie

Obecná ekonomická teorie jako společensko-vědní disciplína studuje a vysvětluje celou řadu

procesů a jevů, jako např. trh a jeho vlastnosti, organizační formy ekonomiky, problematiku zdrojů

a jejich vzácnosti, ale také třeba zákony ekonomického chování člověka. Rozmanitost jejího

předmětu zkoumání znamená také různorodost pojetí samotné vědy, tudíž existuje více definic

ekonomie, např. „Ekonomie zkoumá, jak různé společnosti využívají vzácné zdroje k výrobě

užitečných komodit a jak je rozdělují mezi spotřebitele“1. Jednou z nejznámějších formulací je

následující definice, kterou uvádí většina ekonomických slovníků: „Ekonomie je studium

organizačních forem, jejichž prostřednictvím lidstvo řeší fundamentální problém vzácnosti. Potřeby

každé společnosti přesahují možnosti disponibilních zdrojů (výrobních faktorů), proto musí existovat

mechanismus, který tyto zdroje alokuje mezi vzájemně si konkurující užití“2. V obou definicích se

objevuje studium subjektu, který řeší základní ekonomický problém, a to omezenost vzácných

zdrojů. Tím subjektem je míněno lidstvo společnost či člověk – jednotlivec a ekonomie pojednává

právě o ekonomickém chování tohoto subjektu a o tržním procesu, který se v ekonomické realitě

odehrává.

1.1.1 Základní ekonomické pojmosloví

Vymezení ekonomické teorie obsahuje celou řadu pojmů (zejm. vzácné zdroje - výrobní faktory,

vzácnost, potřeby, užitečnost, rozdělování a efektivnost, mechanismus trhu), které je nutno objasnit

pro studium dalších kapitol.

Za výrobní faktory jsou považovány přírodní, lidské, finanční a jiné zdroje, které vstupují do výroby

a napomáhají vytváření ekonomických statků. Označují se za vzácné, neboť jejich množství je

omezené. Řadí se sem půda, práce, kapitál a technologie. V úzké souvislosti se zdroji se vyskytuje

pojem vzácnosti, jež představuje skutečnost, že zdroje (výrobní faktory) jsou nedostatečné, a tudíž

i množství vyrobených statků není takové, aby došlo k uspokojení všech lidských potřeb.

Otázka lidských potřeb je velmi široká, ekonomie však neřeší jejich rozsah, strukturu a členění.

V rámci ekonomické teorie jsou relevantní potřeby ekonomické, které jsou uspokojovány

spotřebováváním vyrobených statků a poskytovaných služeb. Podstatou je uspokojování pocitu

nedostatku něčeho, co je pro daného spotřebitele žádoucí, a skutečnost, že nikdy nedojde

k celkovému uspokojení, neboť naplněním jedné potřeby vzniká další, mění se intenzita (naléhavost)

1 SAMUELSON, P. A.; NORDHAUS, W. D. Ekonomie. 2013, s. 4.

2 PEARCE, D. W. (1992), s. 84

11 ÚVOD DO EKONOMIE A PODNIKOVÉ EKONOMIKY, TRH A TRŽNÍ MECHANISMUS

potřeby apod. Na problematiku potřeb je nutné navázat pojem spotřeba ekonomických statků, která

vede k uspokojování lidských ekonomických potřeb, přičemž se logicky předpokládá užitečnost

těchto statků, tzn. schopnost statku uspokojit danou potřebu.

Takto vymezené skutečnosti jasně vypovídají o tom, že je nutné zvažovat rozdělování zdrojů

v ekonomice a efektivnost využití omezených zdrojů. Jde o to, nalézt nejvýhodnější možné využití

disponibilních zdrojů mezi různými alternativními možnostmi. Možností se ekonomickým subjektům

nabízí vždy několik, někdy dokonce mnoho. Pak je třeba vyřešit odpovědi na základní otázky

ekonomie: „Co?“, „Jak?“ a „Pro koho?“ vyrábět. Mechanismem, který na ně nalézá odpovědi, je

v tržní ekonomice trh, „…jehož prostřednictvím se kupující a prodávající střetávají, aby určili cenu

zboží a množství, jež se nakoupí a prodá“.

1.2 Roviny zkoumání ekonomické

reality

Obecnou ekonomickou teorii lze rozdělit z hlediska jejího zaměření na mikroekonomii

a makroekonomii. Obě tyto oblasti lze studovat a zabývat se jimi jednotlivě, avšak pro pochopení

ekonomické teorie je nutné si osvojit základní poznatky z obou rovin zkoumání a následně tyto

poznatky propojovat a docílit tak širších souvislostí. Mikroekonomie zkoumá chování jednotlivých

ekonomických subjektů (domácností a podniků) ve snaze pomoci porozumět procesu, při němž

dochází k alokaci vzácných zdrojů mezi různé formy jejich užití, a roli cen a trhů v tomto procesu.

Obsahem makroekonomie je zkoumání národního hospodářství jako celku, jeho chování, vývoje

a trendů. Makroekonomie zkoumá ekonomické veličiny státu jako celku, hospodářskou politiku

vlády, ekonomické pojmy globálního charakteru jako je např. inflace, ekonomický růst či stagnace,

daně a působení daňové soustavy na chování všech ekonomických subjektů, nezaměstnanost,

množství peněz v národním hospodářství, stav platební a obchodní bilance státu, strukturu

národního hospodářství apod.

Výše zmíněné členění se týká ekonomické teorie, kterou je navíc nutno odlišit od ekonomické praxe,

tzn. ekonomii od ekonomiky. Zatímco ekonomie je společenskou vědou, která zkoumá ekonomické

jevy, ekonomika představuje oblast ekonomické praxe neboli ekonomickou realitu.

V makroekonomickém měřítku pak odpovídá národnímu hospodářství.


Podniková ekonomika je vědní disciplína, která je zaměřená na subjekt tržního hospodářství - tedy

podnik. Zkoumá podnik jako celek, působící v určitém okolí, uspokojující určité potřeby a realizující

zisk. Také zkoumá jeho podnikatelské jednání a rozhodování v tržně ekonomické konkurenci a po-

skytuje doporučení manažerům a vlastníkům v oblasti hospodaření. Zabývá se rozhodováním o stra-

tegiích a cílech podniků. Předmětem podnikové ekonomiky je podnik a v něm probíhající proces

výroby produktů či poskytování služeb s následným prodejem.

1.3 Trh a tržní mechanismus

Vznik a vývoj trhu je dlouhodobý proces, který postupoval s vývojem společnosti, nutně souvisel

s vývojem výrobní činnosti a výrazným momentem jeho utváření byla dělba práce. Již její první

forma, přirozená dělba práce, znamenala krok k formování tržních principů a vztahů. S dělbou práce

se postupně objevoval problém výměny výrobků a činností mezi jednotlivými výrobci. K nutnosti

vzniku trhu dále přispěly specializace ve výrobě, tvorba přebytků produkce a jejich směna. S vývojem

trhu souvisí též vývoj peněz a těsnou spojitost spatřujeme v alokaci a užívání zdrojů.

Trh jako forma uspořádání, při kterém se setkávají a vzájemně se ovlivňují prodávající strana

a kupující strana, je různými autory definován různě, jako proces, prostor nebo mechanismus, např.

„…trh je mechanismus, jehož prostřednictvím se kupující a prodávající střetávají, aby určili cenu

zboží a množství, jež se nakoupí a prodá“. Lze se shodnout na tom, že trh je místo, kde se střetává

nabídka s poptávkou. Podstatou trhu je proces vzájemného působení a ovlivňování tržních

elementů, jimiž jsou kromě nabídky a poptávky také konkurence a cena, respektive její tvorba.

S ohledem na vyspělost a pokrok lidské společnosti je trh nezbytný, neboť představuje

nejdokonalejší dosud poznaný mechanismus, který může regulovat a stimulovat ekonomický

i společenský rozvoj.

1.3.1 Typy trhů

Existuje mnoho různých typů trhů, které se rozlišují podle různých hledisek třídění. Nejčastější

členění je na základě územního kritéria, které rozeznává místní, národní a světový trh.

Dalším hlediskem je počet zboží, které je na trhu prodáváno. Pak se jedná o trh dílčí a agregátní.

Podle předmětu koupě a prodeje se trhy člení na trhy finální produkce, jež obsahují trh výrobků a trh

služeb, a trhy výrobních faktorů, které zahrnují trh práce, trh půdy a trh kapitálu.


1.3.2 Důležité elementy trhu

Již bylo uvedeno, že se na trhu setkává nabídka s poptávkou. Nabídka (angl. supply, S) je rostoucí

funkce, která vyjadřuje přímou závislost ceny a množství zboží. Tržní nabídku je možné definovat

také jako souhrn všech zamýšlených prodejů, se kterými přicházejí výrobci na trh.

Poptávka (angl. demand, D) představuje rovněž vztah mezi cenou a množstvím zboží, avšak nepřímý

vztah, jde o klesající křivku, protože pro kupujícího je zboží lákavější, čím je jeho cena nižší. Této

skutečnosti se říká zákon klesající poptávky.

Na trhu je velice důležitým činitelem cena (angl. price, P), která plní řadu funkcí. Nejenže ceny

vyjadřují hodnotu zboží a výrobních zdrojů a jejich prostřednictvím dochází k ustalování tržní

rovnováhy, ale slouží také jako významné informace pro výrobce a spotřebitele. Ceny tudíž plní

informační funkci a tím koordinují chování a rozhodování ekonomických subjektů na trhu.

Významným elementem trhu je konkurence, která vzniká mezi jednotlivými tržními subjekty.

Konkurence existuje zejména na straně nabídky a je cenového charakteru, ale objevuje se také

konkurence necenová, dokonalá a nedokonalá nebo na poptávkové straně trhu.

Tržní rovnováha (angl. equilibrium, E) je vnímána jako vyrovnání nabídky a poptávky na trhu, jako

rovnováha mezi kupující a prodávající stranou trhu (viz obrázek 1.1). Na tržní rovnováhu a fungování

tržního mechanismu je však nutno nahlížet jako na schopnost vyřešit tři základní ekonomické

problémy (Co? Jak? Pro koho?) a jejichž prostřednictvím dochází k racionální alokaci vzácných

zdrojů. Rovnice tržní rovnováhy je rovnost nabídky a poptávky: S = D.

Na obrázku č. 1 je zobrazena rovnováha na trhu. Tuto rovnováhu v obrázku znázorňuje bod E, který

splňuje podmínku rovnosti nabídky a poptávky, tedy nabízeného a poptávaného množství. Druhou

souřadnicí bodu E je veličina na ose y, kterou je cena (P). Cena, která odpovídá tržní rovnováze, je

označována jako rovnovážná cena (PE), někdy také vyčišťující, trh čistící cena, neboť vyčišťuje trh od

přebytečných nabídek a poptávek.


Obrázek 1.1 Tržní rovnováha

Trh jako princip představuje mechanismus nabídky a poptávky, který je procesem neustálého

přizpůsobování se. Působení nabídky a poptávky ukazuje graf na obrázku 1.1. Toto znázornění je

však pouze momentálním vyjádřením stavu tržních sil, je časově omezen, mění se, pohybuje se

doprava, doleva, křivky se vlní atd. Graf tedy zachycuje vždy jen okamžitý stav k určitému datu.

Úvodní kapitola obsahuje vymezení předmětu ekonomie, seznámení se základními

pojmy z ekonomické teorie a objasnění podstaty ekonomie. Ekonomickou teorii lze

posuzovat dvěma základními vědeckými přístupy, podle nichž ekonomii dělíme na

normativní a pozitivní ekonomii. Základními dvěma rovinami zkoumání ekonomické

reality je mikroekonomie a makroekonomie. Výklad obsahuje stručný popis vzniku

trhu, členění trhů dle různých hledisek třídění a základní tržní elementy, kterými jsou

nabídka, poptávka, konkurence a cena.

1. Definujte ekonomii jako vědeckou disciplínu.

2. Co nazýváme v ekonomickém slova smyslu vzácností?

3. Jmenujte výrobní zdroje. Lze některý z nich považovat za nejdůležitější?

4. Jaký je rozdíl mezi ekonomií a ekonomikou?

5. Popište vznik trhu a objasněte souvislost se vznikem peněz.

6. Jmenujte, na kterých trzích sami vystupujete a objasněte, kdy se nacházíte na

straně poptávky a kdy na straně nabídky.

7. Co představuje pojem tržní rovnováha? Je v reálné ekonomice běžnou situací?


Literatura k tématu:

[1] FUCHS, K., TULEJA, P. Základy ekonomie. 2. rozš. vydání. Praha: Ekopress 2005.

[2] HOLMAN, R. Ekonomie. Praha: C. H. Beck, 2011. ISBN 978-80-7400-006-5.

[3] JÍLKOVÁ, E. Makroekonomie. Olomouc: MVŠO, 2012. ISBN 978-80-7455-039-3.

[4] JÍLKOVÁ, E. Mikroekonomie. Olomouc: MVŠO, 2012. ISBN 978-80-7455-038-6.

[5] SYNEK, M., KISLINGEROVÁ, E. a kol. Podniková ekonomika. Praha: C. H. Beck,

2010. ISBN 978-80-7400-336-3.

[6] VALENTOVÁ, I. Podniková ekonomika 1. Olomouc: MVŠO, 2012. ISBN 978-80-

7455-034-8.


7455-035-5.

Kapitola 2

Rozhodování spotřebitele

a utváření poptávky


definovat užitečnost; rozlišovat dva přístupy k užitečnosti a jejímu měření; charakterizovat podstatu rovnováhy spotřebitele; definovat poptávku a jmenovat faktory, které ji ovlivňují.

Klíčová slova:

Užitek, užitečnost, indiferenční křivka, linie rozpočtu, mezní míra substituce,

optimum spotřebitele, poptávka, faktory poptávky.

17 ROZHODOVÁNÍ SPOTŘEBITELE A UTVÁŘENÍ POPTÁVKY

2.1 Užitečnost a její měření

V teorii spotřebitele se jedná o zkoumání poptávkové strany trhu na trzích hotových výrobků

a poskytovaných služeb (neboli trzích finální produkce). Spotřebitel je takový ekonomický subjekt,

který na trh přichází s cílem uspokojit své potřeby prostřednictvím nákupu statků a služeb.

Východiskem teorie spotřebitele je užitečnost, která je však kategorií subjektivní, neboť každý

jedinec má potřeby různé, pociťuje jinou intenzitu uspokojení své potřeby, má jinak uspořádány

potřeby dle jejich naléhavosti apod. Užitečnost ovlivňuje rozhodování spotřebitele o tom, jak

vynaloží svůj důchod.

Racionální spotřebitel při rozhodování o nákupu zvažuje dvě základní skutečnosti:

užitek plynoucí ze spotřeby statku či služby a

vynaložené výdaje na pořízení požadovaného statku či služby.

Existují dva přístupy k užitečnosti, jejichž odlišnost spočívá v měřitelnosti užitku. V případě

kardinalistického přístupu, užitek a užitečnost lze měřit. Jednotkou tohoto měření je cena, kterou

spotřebitel za daný statek platí. Podle toho, zda jsou výdaje na statek celkové anebo zda se jedná

o přírůstek těchto výdajů, se rozlišuje užitek (užitečnost) celkový a mezní.

Celkový užitek (TU) je dán celkovým uspokojením potřeb, takže s rostoucím množstvím

spotřebovaných statků užitečnost roste.

Mezní užitek (MU) jako každá jiná přírůstková veličina představuje změnu (zpravidla zvýšení)

celkového užitku.

Druhá verze užitečnosti – ordianalistická - odmítá možnost jakkoli užitek a užitečnost měřit.

Spotřebitel není schopen přesně stanovit, jak velký užitek mu spotřeba přináší, ale dokáže určit, co

je pro něj užitečnější, tady pořadí spotřeby jednotlivých statků a tyto statky z hlediska užitku

porovnávat. Tento teoretický přístup k vyjádření užitku využívá tzv. indiferenčních křivek.

Indiferenční křivka (IC) znázorňuje všechny dostupné kombinace dvou statků, které přinášejí

spotřebiteli stejný užitek. Pro každou dvojici statků lze zakreslit celou řadu klesajících křivek, které

jsou seřazeny vzestupně od počátku (tzv. vrstevnice uspokojení) a jejich souboru se říká indiferenční

mapa.


2.1.1 Rovnováha spotřebitele v případě

kardinalistického přístupu

Spotřebitel je podle kardinalistů v rovnováze, jestliže vydává takovou část svého důchodu na nákup

statku, která je právě ve výši příslušného mezního užitku. Mezní užitek se tedy rovná ceně daného

statku: MU = P.

Spotřebitel však nespotřebovává pouze jeden statek, ale celou řadu statků v různé kombinaci, jinými

slovy nakupuje spotřební koš. V tomto spotřebním koši se nachází 1 - n statků, z nichž plynou

spotřebiteli mezní užitky (MU1 – MUn). Spotřebitel je v rovnováze tehdy, pokud pro spotřební koš

určitých výrobků platí, že se rovnají poměry mezních užitků k cenám jednotlivých statků. Pro

nalezení rovnováhy (optima) spotřebitele je nutné znát jeho rozpočtové omezení, tedy částku,

kterou chce na statky X a Y vynaložit, jakož i ceny jednotlivých statků. Pak je možné sestrojit tzv. linii

rozpočtu (BL), která zobrazuje maximálně dostupné kombinace rozdělení důchodu spotřebitele na

nákup dvou statků (X a Y). Sklon BL je dán převráceným poměrem cen statků X a Y.

Linie rozpočtu je přímka, respektive úsečka, která ukazuje, jak lze rozložit danou částku (rozpočet,

důchod) na nákup dvou statků. Její lineární rovnice pak má tento tvar:

I = P x * X + P y * Y

Spotřebitel vynakládá svůj rozpočet optimálně, jestliže se poměry mezních užitků statků a jejich cen

rovnají. Optimum se nachází tam, kde jsou shodné sklon linie rozpočtu a příslušné indiferenční křivky

(bod E na obrázku 2.1).

2.1.2 Rovnováha spotřebitele v případě ordinalistického

přístupu

Ordinalistický přístup využívá indiferenčních křivek a grafického vyjádření jejich sklonu. Sklon

indiferenční křivky určuje tzv. mezní míra substituce (MRS), která představuje poměr, v němž je

možno vzájemně nahrazovat statek X a statek Y, aniž se spotřebiteli mění jeho užitek.

Takto sestrojená rovnováha je optimální kombinací nákupu statků X a Y s vynaložením celého

rozpočtu a spotřebitel dosahuj maximálního užitku. Kombinace, které leží nad indiferenční křivkou

(IC2), jsou pro daného spotřebitele nedostupné, nemá na ně dostatek zdrojů. Všechny ostatní

kombinace, které se nacházejí pod linií rozpočtu či pod IC1 jsou cenově dostupné, avšak přinášejí

nižší míru užitku.


Obrázek 2.1 Rovnováha (optimum) spotřebitele

Rovnovážný stav je v reálném životě výjimečnou situací. Velmi často dochází z různých důvodů

k vychýlení z této rovnováhy. Faktory působícími na změnu rovnovážného stavu jsou např. výše

a změny důchodu (příjmu) domácnosti, změny cen statků X a Y, či samotná preference spotřebitele,

charakter statku apod.

2.2 Poptávková křivka a její změny

Spotřebitelé na trhu výrobků a služeb vytvářejí poptávku. Poptávka je definována jako funkční

nepřímo úměrný vztah mezi cenou a množstvím. Je třeba odlišovat poptávku jako vztah dvou

závislých a ovlivňujících se veličin a poptávané množství, jakožto jednu z těchto proměnných.

Odlišnost uvedených dvou v praxi často zaměňovaných kategorií lze snadněji pochopit v jejich

grafickém vyjádření. Zatímco poptávka představuje celou křivku a vyjadřuje vztah závislosti množství

na ceně, je poptávané množství pouze bodem na křivce poptávky, respektive bodem na ose x, tedy

určité množství poptávaného zboží za určitou cenu.

Na poptávku a poptávané množství působí celá řada faktorů. Jedná-li se o změnu ceny výrobku či

služby, za jinak nezměněných podmínek a předpokladu normálního statku reagují spotřebitelé tak,

že nakoupí menší či větší poptávané množství dané komodity. Taková změna se projevuje jako

posun po křivce poptávky doleva či doprava.


Obrázek 2.2 Poptávková křivka a její změny

Nákup spotřebitele je však ovlivněn i jinými faktory, než je cena. Zejména je to výše jeho důchodu

(příjmu) a ceny jiných druhů zboží. Kromě těchto základních faktorů to může být řada dalších, jako

např. spotřebitelský vkus, preference podle věku a pohlaví, móda, sezónní vlivy, klimatické

podmínky a další. Změnou uvedených faktorů může dojít ke změně v poptávce po daném druhu

zboží a to tak, že se celá křivka poptávky posune doleva či doprava. Posun vlevo, směrem k počátku

os souřadnic znamená pokles poptávky a je vyvolán např. snížením důchodu spotřebitele, snížením

cen substitutů (podobných výrobků se srovnatelným užitkem pro spotřebitele), či zhoršením kvality

dané produkce.

Při studiu poptávky se uvažuje vždy změna pouze jednoho z faktorů, aby bylo možné sledovat

dopady této změny. V praxi se však vyskytují všechny skutečnosti současně a může dojít k různým

kombinacím a souvislostem jednotlivých faktorů.

Spotřebitel je jedním z ústředních objektů zkoumání ekonomické teorie. Jeho chování

určuje charakter poptávky, která se odvozuje na základě jeho preferencí. K odvození

křivky poptávky napomáhá teorie užitečnosti plynoucí spotřebiteli ze spotřeby statků.

1. Odlište celkový a mezní užitek a vysvětlete na příkladu spotřebního zboží.

2. Popište tvar indiferenční křivky a pokuste se vysvětlit, v závislosti na čem se její

tvar mění.

3. Charakterizujte optimum spotřebitele.

4. Vymezte rozdíl mezi poptávkou a poptávaným množstvím.

5. Jmenujte faktory, které ovlivňují poptávku a její změny.







[5] SYNEK, M., KISLINGEROVÁ, E. A kol. Podniková ekonomika. Praha: C. H. Beck,

2010. ISBN 978-80-7400-336-3.


7455-034-8.


7455-035-5.

Kapitola 3

Místo a úloha podniku

(firmy) v tržní ekonomice


definovat podnik (firmu); vysvětlit základní východiska analýzy firmy; jmenovat cíle firmy v tržní ekonomice; charakterizovat nabídku firmy.

Klíčová slova:

Podnik (firma), krátké období, dlouhé období, maximalizace zisku, nabídka.

23 MÍSTO A ÚLOHA PODNIKU (FIRMY) V TRŽNÍ EKONOMICE

3.1 Základní východiska analýzy firmy

Na trhu výrobků a služeb nabídku produkce vytvářejí firmy (podniky), které vystupují v roli

prodávajících. Pro analýzu nákladů a příjmů firmy a zkoumání volby výrobní technologie je třeba

vymezit základní skutečnosti (omezení):

1) Časový horizont – faktor času má význam pro definování a vývoj některých veličin, zejména

nákladů. Tradičně rozlišujeme krátké a dlouhé období, objevuje se však i následující vnímání

času:

velmi krátké období – nelze měnit vstupy tj. žádné výrobní faktory,

krátké období – firma může měnit pouze jeden vstup, variabilním faktorem je zpravi-

dla práce,

dlouhé období – všechny vstupy jsou proměnlivé, firma může rozhodovat o objemu

všech výrobních faktorů,

velmi dlouhé období – v otázce výrobních zdrojů se projevuje vliv vědeckotechnického

pokroku, zavádějí se nové technologie a výrobní postupy, mění se struktura výroby.

2) Tržní omezení (na straně poptávky) – firma je ve svém rozhodování o objemu výroby

limitována spotřebitelem, respektive velikostí poptávky po produkovaném statku.

3) Ekonomické omezení (na straně nákladů) – je spjato s tvorbou produkce, kterou firma

realizuje s určitými náklady a v úvahu musí také brát svoje konkurenty.

4) Technologické omezení – firma má k dispozici dostupné výrobní postupy, které jsou dány

vyspělostí a technologickou úrovní v daném oboru.

3.2 Definice (podniku) firmy

Firmu v ekonomii můžeme definovat jako ekonomický subjekt, který se specializuje na určitou

výrobu, tj. na přeměnu zdrojů (výrobních vstupů) ve statky nebo na činnost vedoucí k poskytování

služeb. Firma v rámci své činnosti nakupuje výrobní zdroje, respektive výrobní faktory (VF)

a organizuje jejich přeměnu ve statky a služby (výstup, finální produkci). Pro svůj výstup pak hledá

uplatnění na trhu, kde realizuje jeho prodej zpravidla s cílem maximalizovat zisk.


Stejně tak v podnikové ekonomice definujeme podnik jako plánovaně organizovanou hospodářskou

jednotku, ve které jsou výrobní faktory (VF) kombinovány tak, aby byly vyrobeny a prodány výkony

(viz obrázek č. 3.1).

Vstupy (VF ) –› podnik (výroba) –› výstupy (výrobky a služby)

Obrázek 3.1

Vznik firmy je determinován několika skutečnostmi, jsou jimi:

úspory z rozsahu – firma realizuje úspory z rozsahu, neboť výrobní náklady většinou s rostou-

cím objemem výroby klesají,

nutnost fondů – zahájení výroby, vývoj výrobků či zavedení inovací a nových technologií vyža-

dují mnohdy obrovský objem finančních prostředků, které může nakumulovat pouze firma,

jednotlivec by toho nebyl schopen,

nutnost řízení – veškeré ve firmě probíhající činnosti je třeba organizovat, řídit a v neposlední

řadě kontrolovat.

Na trhu výrobků a služeb nabídku této produkce vytvářejí ekonomické subjekty nazývané firmy,

které vystupují v roli prodávajících. Firma vyrábí a prodává produkty či distribuuje služby, při čemž

využívá výrobní zdroje, které nakupuje na trzích výrobních faktorů. Vynaložené prostředky na nákup

výrobních zdrojů a jejich používání či zpracování jsou náklady firmy. Hotovou produkci pak firma

nabízí na trzích a očekává příjmy z realizovaného prodeje, které pokryjí vynaložené náklady

a přinesou firmě také další užitek v podobě zisku. Lze říci, že firmy přicházejí na trh s cílem

maximalizovat zisk, tedy dosáhnout co nejvyššího rozdílu mezi celkovými příjmy a celkovými náklady

firmy.

Výrobními faktory označujeme jednotlivé vstupy do výroby, kde jejich zpracováním a spojením

dochází k vytváření výkonů (výrobků či služeb). Podniková ekonomika mezi základní výrobní faktory

řadí:

Řídící práci – nejdůležitější výrobní faktor je řízení podniku neboli řídící práce, jejímž úkolem je

efektivně kombinovat ostatní výrobní faktory k zajištění výroby požadovaných výkonů.

Výkonnou práci – ta představuje lidskou fyzickou i duševní práci vynakládanou pro výrobu

statků. Cenou za práci je mzda.

Dlouhodobý hmotný majetek – tvoří věcné prostředky, které nejsou spotřebovány ve výrobě

jednorázově v jednom výrobním cyklu (jako např. materiál), nýbrž jsou postupně opotřebová-

vány. Jsou jimi např. pozemky, budovy, stroje a dopravní prostředky.


Materiál – jsou věcné prostředky, které se spotřebovávají, vzniká z nich finální výrobek. Lze je

dále členit na suroviny (původní přírodní látky – len), základní materiál (stává se základní slož-

kou výrobku - látka), pomocné materiály (nit) a provozní látky (olej na údržbu).

3.2.1 Typy firem v tržní ekonomice

Z hlediska vlastnických vztahů rozlišujeme:

1) Firmy v individuálním vlastnictví – podnikatel hospodaří sám na vlastní účet, ručí celým

svým majetkem za své závazky. Výhodou je pružnost, nevýhodou je omezenost zdrojů na

rozvoj (závisí na kapitálu majitele a úvěru).

2) Obchodní společnosti (partnerství) – jde o sdružení kapitálu dvou i více osob. Výhodou je

větší dostupnost kapitálu, nevýhodou větší právní složitosti vzniku firmy.

3) Akciová společnost – větší možnosti získání kapitálu vydáním akcií (akcie - CP přináší majiteli

právo spolurozhodovat, právo na dividendu, právo na likvidační zůstatek). Zisk a.s. se tedy

dělí na nerozdělený zisk určený na rozvoj firmy a na zisk rozdělený mezi akcionáře v podobě

dividend. Problémem u akciových společností je střed zájmů akcionářů s managementem

(akcionáři chtějí dividendu z investování, atd.).

3.2.2 Okolí podniku

Podnik je základní ekonomický subjekt a jako takový je součástí ekonomiky, dostává se do interakce

se svým okolím, jímž je ovlivňován, je nucen se svému okolí přizpůsobit a naopak svým chováním

své okolí ovlivňuje, i když jen v omezené míře.

Podnik musí na základě podmínek okolí volit své cíle a způsoby jejich dosažení. Pro podnikové

rozhodování je důležité znát okolí, umět je správně vymezit a posoudit, jaké důsledky z něj plynou

pro činnost podniku. Je důležité sledovat tendence vývoje okolí a snažit se předpovídat jeho změny.

Podnikové okolí lze vnímat jako omezující prvek či příležitost, kdo ji využije, získává konkurenční

výhodu.

Pro snadnější orientaci lze okolí rozdělit na dílčí prvky, které se však vzájemně prolínají a jsou více či

méně stabilní. Rozeznáváme následující prvky okolí:

Geografické – sídlo podniku či provozovny v návaznosti na dostupnost výrobních faktorů, lo-

gistiku, blízkost zákazníkovi.


Sociální – dopady chování podniku do společnosti, sociální odpovědnost podniku, filantropie3,

pracovní podmínky, bezpečnost práce, ale také dostupnost škol, obchodů, zdravotních a soci-

álních zařízení.

Politické a právní – právní normy (např. obchodní zákoník), činnosti politických stran, komu-

nální politika.

Ekonomické – ceny a dostupnost výrobních faktorů, daňové zatížení podniků, měnová a fis-

kální politika, hospodářský cyklus.

Ekologické – ekologické normy, jež musí být dodržovány, či činnost ekologických organizací,

kladou podnikům mnohá omezení s cílem zmírnit dopady jeho činnosti na životní prostředí.

Technologické – úroveň inovací a změny technologií umožňují podniku dosahovat lepších hos-

podářských výsledků.

Etické – podnik či jednotlivec by měl jednat v souladu s tím, co je obecně považováno za

správné. Etika se zabývá postoji lidí, tím, co je dobré a co není dobré.

Kulturně-historické – kulturní a vzdělanostní úroveň je podmínkou ekonomického rozvoje,

patří sem také národní zvyklosti, náboženství, kultura.

3.2.3 Zájmové skupiny

Zájmové skupiny jsou všichni ti, kteří vstupují do vzájemných vztahů s podnikem. Zájmové skupiny

(stakeholders) a jejich očekávání znázorňuje tabulka č. 3.1 Konečný cíl je kompromisem interakce

jednotlivých zájmových skupin.

Tabulka 3.1 Druhy zájmových skupin

Zájmové skupiny Očekávání zájmových skupin

Vlastníci Zvyšování hodnoty podniku, maximalizace zisku z dlouhodobého pohledu, zhodnocení

investovaného kapitálu

Manažeři Postavení, prestiž, pravomoci

Zaměstnanci Pracovní místa, růst podniku

Stát Zisk podniku a daně, dodržování právních norem

Odbory Sociální jistoty, mzdy, bezpečnost práce

Věřitelé Uspokojování závazků, úroky, včasné platby

3 Filantropie = dárcovství, dobročinnost.


Zákazníci Zboží dle svých představ, nákup, výhodné ceny a platební podmínky

Obec Pozvednutí regionu, pracovní místa, sponzorství

Zdroj: WOHE, G., KISLINGEROVÁ, E. Úvod do podnikového hospodářství. s. 65

3.3 Nabídka firmy a přebytek výrobce

V ekonomické teorii rozlišujeme agregátní nabídku (Aggrefate Supply - AS), což je souhrn všech

zamýšlených prodejů, se kterými přicházejí výrobci na trh. Celková nabídka je určena objemem

výroby všech výrobců a cenami, za které chtějí své výrobky prodat.

Nabídka jednoho výrobce se označuje jako individuální nabídka a je určena objemem výroby tohoto

výrobce a zamýšlenými cenami jeho výrobků.

Dílčí (tržní) nabídka (Market Supply - MS) je nabídka jediného výrobku od různých výrobců. Jde

o nabídku na trhu jednoho výrobku.

Nabídka představuje vztah mezi množstvím výrobků a jejich cenou, za níž jsou výrobci ochotni svou

produkci prodat. Platí zde tzv. zákon rostoucí nabídky, který vyjadřuje, že růst ceny vyvolává růst

nabídky, pokles ceny vyvolává pokles nabídky. Růst ceny vyvolává větší zájem ze strany výrobců.

Zvýšení cen také umožní nakoupit více výrobních faktorů a rozšířit výrobu.

Dále vlivem zákona klesajících výnosů, tzn. vyšší objem produkce budou výrobci schopni vyrobit jen

za cenu vyšších nákladů na jednotku produkce, musí tedy stoupnout i ceny.

Obrázek 3.2 Nabídka firmy a přebytek výrobce


Nabídku firmy znázorňuje obrázek 3.2. Je zřejmé, že jde o rostoucí funkci, jejíž závislou proměnnou

tvoří množství produkce Q a nezávislou proměnnou je cena P. Na obrázku také vidíme plochu

přibližně trojúhelníkového tvaru ohraničenou body R, E, N, která je označována jako přebytek

výrobce. Je to rozdíl mezi celkovými příjmy a variabilními náklady, respektive mezi cenou produkce

a výrobními náklady (tedy minimální cenou, za který je výrobce ochoten svou produkci prodat).

Faktory, které ovlivňují nabídku a její pružnost, jsou zejména:

ceny výrobních vstupů potřebných pro výrobu,

možnosti a náklady skladování,

charakter technologie a výrobního procesu,

délka časového horizontu.

Vznik firmy je dán zejména existencí úspor z rozsahu, nutností kapitálové

vybavenosti a požadavku řízení. Zpravidla je cílem firmy dosáhnout maximálního

zisku. Při výrobě firma přeměňuje výrobní faktory na hotové výrobky a služby, které

nabízí poptávajícím. Odlišně jsou vnímány délky období, rozlišujeme krátké a dlouhé,

popř. velmi krátké a velmi dlouhé období. Nabídka firmy je rostoucí křivka, která je

ovlivněna řadou faktorů, zejména cenou vstupů a dostupnou úrovní technologií.

V praxi existují různé formy uspořádání firem a aktéry se stávají různé druhy

zájmových skupin.

1. Jmenujte základní předpoklady existence firmy.

2. Definujte ekonomický subjekt – firmu.

3. Jmenujte a charakterizujte jednotlivé zájmové skupiny.

4. Popište zákon rostoucí nabídky.


[1] TULEJA, P. NEZVAL, P. MAJEROVÁ, I. Základy mikroekonomie. 1. vydání. Brno:

CP Books, 2005, 262 stran. ISBN 80-251-0603-9

[2] FUCHS, K., TULEJA, P. Základy ekonomie. Praha: Ekopress, 2005

Kapitola 4

Produkce (výnosy),

náklady a zisk

(hospodářský výsledek)

v konkurenčním prostředí


definovat produkci (výnosy); charakterizovat náklady a zisk (hospodářský výsledek); objasnit konkurenční prostředí; pochopit bod zvratu, tržby, variabilní náklady, objem produkce;

Klíčová slova:

Produkce, výnosy, náklady, hospodářský výsledek – zisk, ztráta, konkurenční pro-

středí, bod zvratu, tržby, variabilní náklady, objem produkce


4.1 Produkce (výnosy)

Produkcí rozumíme lidskou činnost mající za cíl vznik určitých výrobků (produktů) nebo služby.

Výnosy podniku jsou peněžní částky, které podnik získal z veškerých svých činností za určité období

bez ohledu na to, zda v tomto období došlo k jejich inkasu.

Výnosy představují peněžní ekvivalent prodaných výkonů podniku. Od výnosů je nutné odlišit pe-

něžní příjmy, které chápeme jako jakékoliv přírůstky peněžních prostředků v hotovosti nebo na ban-

kovních účtech.

Nejvýznamnější položkou výnosů jsou tržby realizované za výkony podniku (především za prodej

výrobků a služeb, prodej zboží, ale i DM).

Tržby za prodej vlastních výkonů – výrobků a služeb jsou ovlivněny:

cenami jednotlivých výkonů (určeny trhem v závislosti na typu trhu),

objemem výroby a služeb (v krátkodobém hledisku jsou limitované výrobní kapacitou

a poptávkou),

strukturou prodávaných výkonů (výrobním programem),

způsobem fakturace a úhrady,

dalšími faktory (např. kurzovými rozdíly).

Navýšení tržeb je možné prostřednictvím výše uvedených faktorů. Cenu určuje trh, kde se střetává

poptávka s nabídkou a definují tak cenu. Kupující a prodávající se chovají v závislosti na typu trhu.

Na dokonale konkurenčním trhu neovlivňuje cenu žádný z jednotlivých kupujících ani prodávajících,

podnik může dosáhnout navýšení tržeb pouze zvýšením objemu produkce. Čím více podnik prodá,

tím má vyšší tržby. Optimalizace objemu produkce je pak závislá na průběhu nákladů.

V případě nedokonalé konkurence (např. monopol, oligopol) může podnik částečně či zcela určovat

cenu na trhu množstvím nabízených výkonů, přičemž s růstem prodávaných výkonů klesá cena. Mo-

nopol (jediný výrobce na trhu) určuje množství a cenu tak, aby maximalizoval svůj zisk (mezní ná-

klady = mezní tržby).4

Velikost změny ceny při změně nabízeného (vyráběného) množství nazýváme cenová elasticita po-

ptávky. Měříme ji pomocí koeficientu elasticity poptávky (E):

4 Firma může na místním trhu dosáhnout postavení, které se blíží monopolnímu!

31 PRODUKCE (VÝNOSY), NÁKLADY A ZISK (HOSPODÁŘSKÝ VÝSLEDEK) V KONKURENČNÍM PROSTŘEDÍ

E (d) = % změna poptávaného množství zboží / % změna ceny

E(d) = %∆Q/%∆P

kde „∆“ značí přírůstek, resp. úbytek, „P“ představuje cenu, „Q“ množství.

Pokud je cenová elasticita menší než ( - 1) jedná se o pružnou poptávku, pak při růstu ceny klesají

tržby, a naopak při poklesu ceny tržby rostou. Jednotková cenová pružnost znamená neměnnost

tržeb při změně ceny.

Maximálního zisku podnik dosahuje při optimální ceně (P), za daných marginálních nákladů (MN)

a cenové elasticitě (E):

P= MN / (1 + 1 / E)

Plánování tržeb provádíme pro určité období (měsíc, rok), je třeba stanovit objem prodejů (v natu-

rálních jednotkách) a jim příslušné tržby dle cen. Plán tržeb se stanovuje k výrobku či odběrateli,

vychází z marketingového průzkumu trhu.

4.2 Hospodářský výsledek podniku

Hospodářský výsledek (HV) tvoří rozdíl mezi výnosy a náklady podniku, stanovuje se v absolutním

vyjádření za určité období.

Hospodářský výsledek je rozdílem mezi částkami, které podnik získal z veškerých svých činností

v průběhu účetního období, a peněžními částkami, které vynaložil na jejich získání.5

Hospodářským výsledkem může být zisk nebo ztráta. Pokud převažují výnosy nad náklady podniku,

jde o zisk, v opačném případě (převaha nákladů nad výnosy) vzniká podniku ztráta. Zisk navyšuje VK

podniku, ztráta jej naopak snižuje.

Hospodářský výsledek (zisk, ztráta) = Výnosy – Náklady

Výnosy ≥ Náklady = Zisk

Výnosy ≤ Náklady = Ztráta

5 Bez ohledu na pohyb peněžních prostředků, výnosy ani náklady nemusely být inkasovány či uhrazeny.


Z výše uvedeného vyplývá, že vyššího zisku můžeme dosáhnout, pokud dojde k navýšení výnosů

nebo snížení nákladů (zlepšení hospodárnosti).

Účetní zisk se stanovuje prostřednictvím výkazu zisku a ztráty.

4.2.1 Výkaz zisku a ztráty (Výsledovka)

Výkaz zisku a ztráty (VZZ, výsledovka) tvoří spolu s výkazem rozvaha, přílohou, a případně i s výka-

zem cash flow účetní závěrku podniku. VZZ je hlavním zdrojem informací o výkonnosti podniku,

o schopnosti podniku vytvářet zisk. Ministerstvo financí ČR (na základě 4. Direktivy EU) stanovuje

přesnou formu VZZ, ten může mít čtyři různé podoby, které principiálně člení náklady dle druhu či

dle účelu. Druhové třídění nákladů vertikálním způsobem je užíváno v základní podobě VZZ, hospo-

dářský výsledek se v něm zjišťuje na bázi třídění výnosů a nákladů do tří oblastí (viz tabulka č 4.1):

provozní činnost,

finanční činnost,

mimořádná činnost.

Tabulka 4.1

Č. řádku Struktura VZZ Vztah

1 Tržby z prodaného zboží

2 Náklady spojené s prodejem zboží

3 Obchodní marže (rozpětí) 1 - 2

4 Tržby z prodeje vlastních výrobků a služeb

5 Provozní náklady

6 Provozní HV 3 + 4 - 5

7 Finanční výnosy

8 Finanční náklady

9 Finanční HV 7 - 8

10 Mimořádné výnosy

11 Mimořádné náklady

12 Mimořádný HV 10 - 11

13 HV za účetní období 6 + 9 +12


Provozní činnost je chápána jako provozně - hospodářská činnost podniku, pro kterou byl podnik

založen. HV z provozní činnosti vzniká jako rozdíl mezi provozními náklady a výnosy v hlavní činnosti.

Provozní výnosy tak tvoří např. tržby za prodej podnikových výkonů. Mezi provozní náklady vynalo-

žené na tvorbu provozních výnosů patří např. spotřeba materiálů, energie, osobní náklady, odpisy.

HV z finanční činnosti podniku tvoří rozdíl mezi finančními výnosy z investic, cenných papírů, účastí

a vkladů (výnosové úroky) a finančními náklady (např. úroky) podniku.

HV z běžné činnosti = provozní HV + finanční HV

Mimořádná činnost podniku doplňuje běžnou podnikovou činnost o výnosy a náklady způsobené

mimořádnými událostmi (např. škody způsobené živelnou pohromou a následné plnění od pojiš-

ťovny).

4.2.2 Role zisku v podnikání

Zisk je hlavním (ne však jediným) motivem podnikání a kritériem rozhodování, podnik usiluje

o maximalizaci zisku. Pro vlastníky podniku je důležitá míra zhodnocení vloženého kapitálu, tedy

rentabilita VK.

ROE = čistý zisk / VK

Zisk v absolutní hodnotě nemá dostatečnou vypovídací schopnost, vždy je třeba posoudit, s jakými

prostředky jej bylo dosaženo. Významné je užití zisku také v dalších ukazatelích rentability (rentabi-

lita celkového kapitálu, rentabilita výnosů, rentabilita nákladů).

Nerozdělený zisk je důležitým zdrojem (vlastním zdrojem) financování podniku, v případě jeho vy-

placení vlastníkům formou dividend je naplňována rozdělovací funkce zisku, dále se část zisku roz-

děluje investorům ve formě úroků a státu prostřednictvím daní.

Zisk po zdanění může podnik rozdělit následujícím způsobem:

povinná tvorba rezervního fondu,

zvýšení základního kapitálu podniku,

tvorba či navýšení rezervních či dalších fondů,

výplata tantiém,

výplata dividend,

výplata podílů na zisku zaměstnancům,

zadržený zisk.


Zisk můžeme vnímat z pohledu účetního, ekonomického nebo daňového. Účetní zisk představuje

rozdíl mezi náklady a výnosy daného období v účetnictví podniku. Úpravou účetního zisku o záko-

nem stanovené položky dostaneme daňový zisk. Ekonomický zisk vzniká odečtením implicitních ná-

kladů (ve formě např. ušlé mzdy podnikatele) od účetního zisku.

Zisk může být v rozličné podobě užit také pro finanční analýzy, vždy je třeba zvážit vypovídající

schopnost daného ukazatele i jeho očištění od různých vlivů (např. daňových při mezinárodním srov-

návání).

Klasifikace zisku:

EAC znamená čistý zisk k rozdělení akcionářům kmenových akcií (Earning Available for

Common Stockholders) – jde o zdaněný čistý zisk již po rozdělení jeho části do RF a po vypla-

cení dividend prioritním akcionářům. EAC může být vyplacen kmenovým akcionářům ve formě

dividend nebo reinvestován do podniku.

EAT je čistý zisk, neboli hospodářský výsledek po zdanění (Earning after Taxes) - tento zisk je

určený k rozdělení akcionářům (prioritním nebo kmenovým) nebo pro podnik (zadržený zisk).

EBT představuje zisk před zdaněním (Earnings before Taxes), jedná se EAT navýšený

o daň z příjmů. Užíváno z důvodů srovnatelnosti podniků v různých státech s různým daňovým

zatížením a také v trendové analýze, kdy se v čase může měnit výše zdanění.

EBIT vystihuje zisk před úroky a zdaněním (Earnings before Interest and Taxes), jedná se o

čistý zisk, ke kterému je přičtena daň z příjmu a nákladové úroky. EBIT je očištěný od způsobu

zdanění a financování podniku.

EBITDA je zisk před zdaněním, úroky a odpisy (Earnings before Interest, Taxes, Depreciations

and Amortization Charges).

4.2.3 Vztahy mezi ziskem, objemem výroby, cenou

a náklady

Základní vztah mezi ziskem (Z), výnosy (V), neboli tržbami (T), náklady (N) a objemem produkce řeší

analýza bodu zvratu (bod zlomu, kritický bod rentability). Bod zvratu (BZ) představuje takový objem

produkce, ve kterém se výnosy (tržby) rovnají nákladům, podnik přestává být ztrátový, zisk je roven

nule.

Pro homogenní výrobu (výroba jednoho druhu výrobku) lze vyjádřit rovnici pro bod zvratu následu-

jícím způsobem:

V = N; V = T


Pokud tento vztah dále rozepíšeme a nahradíme tržby součinem ceny výkonů (p) a objemu produkce

v naturálních jednotkách (q) a náklady vyjádříme lineární nákladovou funkcí pomocí celkových fix-

ních (FN) a jednotkových variabilních (VNj) nákladů, pak dostaneme vztah zvaný analýza bodu zvratu

v následující podobě:

p x q = FN + VNj x q

Bod zvratu (výše objemu produkce, ve kterém je dosahován BZ) pro jeden druh výrobku:

q (BZ) = FN / (p – VNj)

Předpoklad pro provedení analýzy BZ v homogenní výrobě:

homogenní výroba tzn., že podnik vyrábí pouze jeden druh výrobku,

náklady podniku lze rozdělit na VN a FN,

lineární průběh VN,

neměnná cena v daném období.

Grafické vyjádření bodu zvratu je znázorněno na následujícím obrázku č. 13, kde osa x představuje

objem produkce (měrné jednotky) a na ose y jsou vyznačeny tržby, náklady a zisk (Kč).

tržby

Tržby, náklady a zisk v Kč celkové náklady

bod zvratu q

F zisk (ztráta)

fixní náklady

0

objem výroby

Obrázek 4.1 Analýza bodu zvratu6

6 SYNEK, M. a kol. Podniková ekonomika.


Z grafu je patrné několik základních skutečností:

Přímka tržeb začíná v bodě nula, při nulovém objemu produkce podnik nedosahuje žádných

tržeb.

Přímka FN je rovnoběžná s osou x, protože je nezávislá na objemu produkce, osu y protíná

v bodě představující výši FN, při nulovém objemu výroby vzniká ztráta ve výši FN. Zmenšuje se

s rostoucím objemem produkce a následně zaniká, až nakonec začne vznikat zisk.

Přímka VN začíná v bodě nula, neboť při nulovém objemu produkce nevznikají žádné VN.

Přímka celkových nákladů začíná v bodě F (v úrovni FN na ose y).

Přímka nákladů v ziskové výrobě má menší sklon než přímka tržeb, obě přímky se protínají

v bodě, jehož vynesení na osu x dostaneme objem produkce v bodě zvratu.

Přímka zisku protíná osu x ve stejné vzdálenosti od počátku jako je průsečík přímky nákladů a

tržeb.

Cílem podniku je dosahovat zisku, nejde tedy o pouhé dosažení bodu zvratu, ve kterém je zisk nu-

lový, ale podnik potřebuje realizovat takový objem produkce, při němž dosáhne požadovaného

zisku. Analýzu BZ lze použít i v případě podnikem požadované úrovně zisku.

Z = V – N = T – N, neboli T = Z + N

Z = p x q – (FN + VNj x q),

p x q = Z + FN + VNj x q

Bod zvratu zahrnující minimální (požadovaný) zisk (Z) má podobu:

q (BZ + Z) = (FN + Z) / (p – VNj)

Příklad:

Je dána nákladová funkce N = 50 000 + 6 x q.

a) Určete výši objemu produkce pro dosažení BZ, je – li prodejní cena výrobku 10 Kč/ks.

b) Určete objem produkce, při které by podnik za stejných podmínek dosáhl zisku 120 000

Kč.

Řešení

a) q (BZ) = FN / (p – VNj) = 50 000 / (10 – 6) = 12 500 ks

b) q (BZ + Z) = (FN + Z) / (p – VNj) = (50 000 + 120 000) / (10 – 6) = 42 500 ks


Využití analýzy BZ je možné jako nástroje pro získání odpovědí na otázky o objemu produkce zajiš-

ťující zisk, o limitu fixních a variabilních nákladů pro dosažení bodu zvratu či požadovaného zisku.

Z rovnice pro bod zvratu můžeme následně odvodit i rovnice pro další navázané veličiny.

Bod zvratu je dosažen, pokud se cena rovná průměrným nákladům (průměrným FN a jednotkovým

VNj).

p = FN/q + VNj; nebo p = (FN + Z)/q + VNj

p = (1 + RN) x (VNj + FN / q), kde RN je rentabilita nákladů

Příklad:

a) Jaká je dolní hranice ceny, aby podnik nebyl ve ztrátě, pokud může vyrobit maximálně

6 000 ks výrobků. Nákladová funkce má tvar N = 180 000 + 7 x q.

b) Jak by se změnila výše ceny z předešlého bodu a), pokud podnik požaduje zisk ve výši

60 000 Kč.

Řešení

a) p = FN/q + VNj = 180 000 / 6 000 + 7 = 37 Kč/ks

b) p = (FN + Z)/q + VNj = (180 000 + 60 000) / 6 000 + 7 = 47 Kč/ks

Pokud vezmeme v úvahu příspěvek na úhradu FN a zisku (PU) jako rozdíl mezi jednotkovou cenou a

jednotkovými variabilními náklady (p – VNj), pak BZ je dosaženo, pokud se průměrné FN (FN připa-

dající na jednotku produkce) rovnají PU.

PU = FN / q

Z rovnice pro BZ lze odvodit také limit FN (maximální úroveň) při neměnném objemu produkce, VN

a požadované úrovni zisku.

FN = q x (p – VNj), nebo FN = q x (p – VNj) – Z

Stejně tak lze odvodit (při neměnných FN, obejmu produkce a ceně) limit VNj.

VNj = p – FN/q, nebo VNj = p – (FN + Z) / q;


Příklad:

Podnik zvažuje výrobu nového výrobku Gama., jehož prodejní cena je 45 Kč/ks. Předpokládaný ob-

jem produkce činí 28 000 ks. Roční FN pro zabezpečení výroby činí 560 000 Kč.

a) Stanovte limit (horní hranici) pro jednotkové variabilní náklady, aby nebyla výroba ztrá-

tová.

b) Jaká by musela být cena výrobku, aby rentabilita N činila 10 %.

Řešení

a) VNj = p – FN/q = 45 – 560 000 / 28 000 = 45 – 20 = 25 Kč/ks

b) p = (1 + RN) x (VNj + FN / q) = (1 + 0,1) x (25 + 560 000 / 28 000)

= 55 Kč/ks.

4.2.4 Výběr optimální varianty

Členění nákladů na fixní a variabilní má význam také pro posuzování a srovnávání odlišných variant

technologických postupů. Hledáme takovou variantu, která dosahuje v daných podmínkách nejnižší

celkové náklady; případně hledáme hraniční objem produkce, při kterém je daná varianta výhod-

nější než všechny ostatní.

Příklad:

Podnik zvažuje koupi výrobního zařízení. Nabízí se dvě zařízení s různou pořizovací cenou a rozdíl-

nými provozními náklady. Údaje jsou zobrazeny v následující tabulce. Další náklady jsou pro obě

zařízení na stejné úrovni, uvažujeme lineární odpisy. Cena 1 kWh je 1,9 Kč.

Výrobní zařízení Pořizovací náklady (Kč) Životnost zařízení (roky) SPOTŘEBA EL. ENERGIE

(kW/hod.)

A 800 000 10 5

B 500 000 10 8

Řešení

Nákladová funkce pro zařízení A: N = 80 000 + 9,5q

Nákladová funkce pro zařízení B: N = 50 000 + 15,2q


Hranice výhodnosti:

80 000 + 9,5q = 50 000 + 15,2q

q = (80 000 - 50 000) / (15,2 – 9,5) = 5 263,16 hod.

Nákladnější výrobní zařízení bude výhodné jen v případě, že bude v provozu aspoň 5 263,16 hod.

4.3 Konkurenční prostředí

Konkurenční prostředí je nejdynamičtějším prostředím, ve kterém firma působí. Téměř všechny

podniky působí na trzích vyznačujících se silnou konkurencí a zákazník má proto vždy možnost volby,

kterým produktem uspokojí své potřeby. Je proto velmi důležité a nezbytné pochopit povahu kon-

kurence na trzích, na kterých podnik působí, chování a strategie konkrétních konkurentů, důkladně

analyzovat konkurenční produkty a usilovat o tvorbu konkurenční výhody.

Výnosy podniku jsou peněžní částky, které podnik získal z veškerých svých činností za

určité období bez ohledu na to, zda v tomto období došlo k jejich inkasu. Nejvýznam-

nější položkou výnosů jsou tržby realizované za výkony podniku. Hospodářský výsle-

dek (HV) tvoří rozdíl mezi výnosy a náklady podniku, stanovuje se v absolutním vyjád-

ření za určité období. HV může být zisk nebo ztráta. Účetní HV se zjišťuje ve Výkazu

zisku a ztráty, ten je součástí účetní závěrky podniku a zjišťuje na bázi třídění výnosů

a nákladů do tří oblastí: provozní činnost, finanční činnost, mimořádná činnost. Zisk

je hlavním motivem podnikání a kritériem rozhodování, podnik usiluje o maximalizaci

zisku. Pro vlastníky podniku je důležitá míra zhodnocení vloženého kapitálu, tedy ren-

tabilita VK. Základní vztah mezi ziskem, výnosy, neboli tržbami, a náklady řeší analýza

BZ. Bod zvratu představuje takový objem produkce, ve kterém se výnosy rovnají ná-

kladům, podnik přestává být ztrátový, zisk je roven nule.


1. Jak členíme náklady, výnosy a zisk ve VZZ?

2. Jakým způsobem můžeme dosáhnout navýšení tržeb v rámci dokonale konku-

renčního trhu?

3. S jakými podobami zisku se můžete setkat ve finančních analýzách?

4. Definujte bod zvratu podniku a popište možnosti využití analýzy bodu

zvratu.

5. Zakreslete grafické znázornění analýzy bodu zvratu.


[1] FIBÍROVÁ, J., ŠOLJAKOVÁ, L., WAGNER, J. Nákladové a manažerské účetnictví.

Praha: ASPI, 2007. 432 s. ISBN 978-80-7357-299-0.

[2] CHOBOTOVÁ, M. Podniková ekonomika v definicích a příkladech. 1. vydání. Kar-

viná: Slezská univerzita v Opavě, 2010. 154 s. ISBN 978-80-7248-610-6.

[3] KISLINGEROVÁ, E. Manažerské finance. 2. přepracované a rozšířené vydání.

Praha: C. H. Beck, 2007. 745 s. ISBN 978-80-7179-903-0.

[4] KONEČNÝ, M. Ekonomika firmy. 2. doplněné vydání. Brno: Akademie Sting, 2009.

149 s. ISBN 978-80-8634283-2.

[5] MIKOVCOVÁ, H., SCHOLLEOVÁ, H. Praktikum Podniková ekonomika pro bakalář-

ské studium. 1. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. 231

s. ISBN 80-86898-78-4.

[6] SYNEK, M. a kolektiv. Manažerská ekonomika. 5. aktualizované a doplněné vy-

dání. Praha: Grada, 2011. 480 s. ISBN 978-80-247-3494-1.

[7] SYNEK, M. a kol. Podniková ekonomika. 4. přeprac. a dopl. vyd. Praha: C. H. Beck,

2006. 473 s. ISBN 80-7179-892-4.

[8] VALENTOVÁ, I. Podniková ekonomika l. MVŠO: Olomouc. 2012. ISBN 978-80-

7455-034-8.

Kapitola 5

Rozhodování firmy

(podniku) na trhu

výrobních faktorů


charakterizovat specifika trhů výrobních faktorů; jmenovat formy cen jednotlivých faktorů; rozeznat základní zvláštnosti trhu práce; rozlišovat formy kapitálu.

Klíčová slova:

Výrobní faktory – půda, práce, kapitál a kapitálové statky, pozemková renta, úroková

míra, mzda.


5.1 Základní odlišnosti trhu výrobních

faktorů

Na trhu výrobních faktorů se odehrává samotná podstata ekonomie jako vědy – boj o vzácné

(omezené) zdroje (výrobní faktory), kterými jsou půda, práce, kapitál (technologie). Trhy těchto

zdrojů tedy sehrávají klíčovou roli v tržní ekonomice.

Důležitou vlastností trhů výrobních zdrojů, kterou je nutno v úvodu kapitoly vymezit, je skutečnost,

že nabídka a poptávka po výrobních faktorech jsou odvozené od nabídky a poptávky na trzích finální

produkce. Poptávka po výrobních faktorech totiž bezprostředně souvisí s poptávkou po produktech

či službách, k jejichž výkonu jsou výrobní faktory zapotřebí. Tržní mechanismus na trzích výrobních

faktorů funguje podobně jako na trzích výrobků a služeb.

Odlišné je postavení ekonomických subjektů. Domácnosti jakožto vlastníci výrobních zdrojů se

stávají nabízejícími a firmy, které poptávají (nakupují) výrobní zdroje pro svou výrobu, jsou na

poptávkové straně trhu výrobních zdrojů.

Další zvláštností trhů výrobních faktorů je charakter spotřeby výrobních zdrojů, protože jsou

spotřebovávány za účelem produkce nových statků či služeb v různých kombinacích, nikdy nestojí

samostatně. Jedná se o provázanost (závislost) jednotlivých výrobních faktorů. S použitím

výrobních faktorů souvisí také jejich produktivita a technologická dostupnost určitých kombinací.

Lze tedy říci, že veškeré procesy na trzích výrobních faktorů, zejména pak poptávka, jsou

technologicky podmíněné.

Cena výrobního faktoru je utvářena působením tržních sil jako výsledek střetu nabídky s poptávkou

odvozených od požadavků na trzích finální produkce. Specifické je, že se nejedná o cenu (hodnotu)

daného výrobního faktoru, ale o cenu jeho používání (nájmu). Ceny výrobních faktorů jsou tedy ceny

služeb těchto zdrojů.

Výrobní faktory se rozlišují podle toho, zda vstupují do produkčního procesu přímo anebo je nutná

jejich předchozí výroba na primární a sekundární zdroje.

5.1.1 Trh půdy

Půda (stejně tak práce) jsou primárními zdroji, neboť vstupují do výroby přímo a primárně se podílejí

na výrobě statků či poskytování služeb a nemají svůj původ v předchozí hospodářské činnosti.

43 ROZHODOVÁNÍ FIRMY (PODNIKU) NA TRHU VÝROBNÍCH FAKTORŮ

Zvláštností trhu půdy je základní vlastnost nabídky půdy a tvar její křivky. Množství tohoto výrobního

faktoru je dané, v krátkém období absolutně neměnné a i v dlouhém období se může změnit jen

velmi nepatrně. Křivka nabídky je tedy na úrovni fixního množství a je vertikální. Protože půda hraje

významnou roli v ekonomice i životě společnosti a přitom se její objem nemůže zvyšovat, projevuje

se tato skutečnost v její ceně. Z tohoto důvodu se změna v rozsahu poptávky po půdě projevuje

v cenových posunech.

Cenou půdy je pozemková renta, která představuje platbu za její pronájem od vlastníka, a která mu

náleží v pravidelných intervalech (nejčastěji jednou za rok). Úroveň pozemkové renty je závislá na

vztahu nabídky a poptávky na trhu. Cena půdy v případě jejího prodeje (dochází-li ke změně

vlastníka) vychází z pozemkové renty a řady dalších faktorů, zejména kvalita půdy (bonita, poloha),

podíl půdy na výrobním procesu, vztah mezi nabídkou a poptávkou a další.

Některé zvláštní kvality půdy a její polohy mohou znamenat vznik a existenci tzv. přírodního

monopolu, kdy jsou přírodní podmínky tak jedinečné, že produkt, který tam vzniká, je naprosto

nezastupitelný.

5.1.2 Trh práce

Na trhu práce fungují a platí stejné zákonitosti jako na jiných trzích, má však řadu specifických rysů,

které jsou projevem zvláštností výrobního faktoru práce. Práce patří do skupiny primárních

výrobních faktorů, přestože neexistuje sama o sobě, ale jejím nositelem je člověk a projevem

pracovní síla.

Cenou práce je mzdová sazba, která může být stanovena za určitou časovou jednotku nebo za

stanovený pracovní výkon.

Poptávka po práci je určena její mezní produktivitou. Firma je ochotna najímat práci, jestliže příjem

z mezního produktu bude větší než náklady na její získání. Dojde-li k vyrovnání obou ukazatelů,

přestane projevovat zájem o dodatečné jednotky práce. Poptávka po práci se utváří také v závislosti

na množství ostatních výrobních faktorů a jejich vzájemných poměrech.

Nabídku práce tvoří domácnosti, které budou svou pracovní sílu poskytovat pouze v případě, že

užitek (mzda), který plyne z výkonu určité práce, je větší než oběť spojená s jejím konáním. Na trzích

práce se zpravidla vyskytuje větší rozsah nabízené práce než poptávky po ní, což znamená převis

nabídky, který se projevuje jako nezaměstnanost.

Práce je velmi specifický nehomogenní faktor, což na trhu práce způsobuje četné nedokonalosti

a velké rozdíly ve výši nominálních mezd. Mzda navíc plní významnou reprodukční funkci, neboť si

za ni ekonomické subjekty nakupují statky a služby. Přitom je zajímá zejména koupěschopnost


pobírané mzdy, tedy její reálná výše. Proto také na trzích práce existují silné tlaky na minimálně

uchování výše reálných mezd.

Významnými aspekty trhu práce jsou:

výkon práce (pronájem pracovní síly) je prostředkem získání finanční sumy potřebné na nákup

statků k uspokojování potřeb,

nabídka práce je velice specifická a určuje ji řada mimoekonomických faktorů,

poptávka po práci je využívána v procesu výroby v kombinaci s ostatními výrobními faktory.

Tržní nedokonalosti navíc způsobuje omezená možnost volby nabízejících, kteří mnohdy musejí

ustoupit ze svých požadavků. Dále se vyskytují případy, kdy část ekonomických subjektů na straně

nabídky získává prostředky jinak než legální ekonomickou aktivitou anebo spoléhá na záchrannou

sociální síť, kterou poskytuje stát (k výkonu práce tudíž nejsou motivování).

5.1.3 Trh kapitálu

Sekundární výrobní zdroje jsou takové, které byly již vyrobeny a znovu vstupují do výrobního

procesu a zapojují se při tvorbě nové produkce. Za takový výrobní faktor je považován kapitál,

protože je výsledkem předchozí výroby.

Vymezení kapitálu

Výrobní faktor kapitál je v ekonomii definován různě a nabývá také rozličných podob.

Vyrobená produkce sloužící pro další výrobu je reálným výrobním faktorem a označuje se jako

kapitálové statky. Tato forma kapitálu má přímý vliv na efektivnost podnikání i celé ekonomiky

a jsou to především statky dlouhodobé spotřeby, které jsou používány k výrobě dalších statků.

Existují tři základní kategorie kapitálových statků:

stavby (výrobní a skladové haly, obytné budovy),

zařízení (výrobní stroje),

zásoby (uskladněné zboží, polotovary).

Kapitál lze chápat jako kapitál finanční (peněžní), jako úspory ekonomických subjektů, které se

přeměňují na investice. V tomto vymezení silně figuruje pojem zhodnocení, tj. schopnost zhodnotit

daný kapitál přírůstkem jeho hodnoty. Peněžní forma je výchozí a zároveň univerzální formou

kapitálu.

Dalším typem kapitálu je tzv. fiktivní (portfoliová) forma kapitálu v podobě cenných papírů.

45 ROZHODOVÁNÍ FIRMY (PODNIKU) NA TRHU VÝROBNÍCH FAKTORŮ

5.1.3.1 Cena kapitálu a trh kapitálu

Zvláštním znakem kapitálu je možnost alternativního užití (různé varianty investování). Každý

ekonomický subjekt pak hledá ten nejlepší (nejvýnosnější) způsob investování.

Cenou kapitálu a zároveň důležitým měřítkem úspěšnosti investic je výnosová míra z kapitálu, tj.

roční čistý výnos na peněžní jednotku investovaného kapitálu. Čistý výnos se vypočítá odečtením

nákladů od příjmu. Výnosová míra je vyjádřena v procentech.

Cenou finančního kapitálu je úroková míra vyjádřená v procentech a utvářená na peněžním trhu

jako výslednice střetu nabídky peněz s poptávkou po penězích.

Trh kapitálu je součástí finančního trhu, do kterého náleží i trh peněz. Právě na základě vztahu mezi

nabídkou peněz a poptávkou po penězích se na peněžním trhu utváří výše úrokové míry. Hledisko,

podle něhož se finanční trh dělí na trh kapitálu a trh peněz je délka časového období. Trh kapitálu

bývá označován jako trh dlouhodobých peněz, kde předmětem obchodování jsou především

bankovní úvěry, jejichž lhůta splatnosti je delší než jeden rok. Dále se obchoduje i s cennými papíry,

zejména akciemi a obligacemi. Cenné papíry představují především majetková práva, čímž potvrzují

podíl na kapitálu společnosti (akcie). Akcie patří mezi nejvýznamnější složky kapitálového trhu.

Tržní ceny (kursy) cenných papírů se utváří jako na ostatních trzích na základě vztahu nabídky

a poptávky.

Trhy výrobních faktorů jsou místem, kde se rozhoduje o alternativním užití vzácných

omezených zdrojů – půdy, práce a kapitálu. Trh výrobních faktorů má svá specifika,

kterými se odlišuje od trhu finální produkce. Poptávka na trhu výrobních faktorů je

poptávkou odvozenou od trhů finální produkce a ekonomické subjekty mají na

zdrojovém trhu obrácené postavení.

1. Jaká jsou základní specifika (odlišnosti) trhů výrobních faktorů?

2. Jmenujte podstatné aspekty nabídky práce.

3. Jak se člení finanční trhy a co je to výnosová míra z kapitálu?








2010. ISBN 978-80-7400-336-3.


7455-034-8.


7455-035-5.

Kapitola 6

Kapitál, úrok a zisk


definovat kapitál podniku, základní kapitál; charakterizovat podstatu kapitálových fondů a fondu ze zisku; rozlišit krátkodobý a dlouhodobý cizí kapitál; vysvětlit pojem rezervy;

Klíčová slova:

Kapitál podniku, základní kapitál, vlastní kapitál, cizí kapitál, kapitálové fondy, fondy

ze zisku, krátkodobý a dlouhodobý cizí kapitál, rezervy


6.1 Kapitál podniku

Kapitál podniku představuje zdroje, ze kterých byl pořízen podnikový majetek. Velikost kapitálu

a jeho struktura závisí na velikosti podniku, předmětu jeho podnikání a odvětví, v němž podnik pů-

sobí. Struktura kapitálu by se měla odvíjet od struktury majetku, který tento kapitál kryje.

Podnik by měl mít kapitálu právě tolik, kolik potřebuje. V případě, že jej má nadbytek, je překapita-

lizován a zachází se svými zdroji nehospodárně. V opačném případě může nedostatek kapitálu na-

rušit plynulý chod procesů v podniku, podnik je podkapitalizován.

Kapitál podniku členíme z hlediska jeho původu a času:

Vlastní kapitál (VK) jsou zdroje, které do podniku vložili jeho vlastníci; je dlouhodobým zdro-

jem financování.

Cizí kapitál (CK) tvoří prostředky, které si podnikatelský subjekt za-půjčil od jiných subjektů

(zápůjční kapitál, dluhy, závazky). CK dále členíme na dlouhodobý a krátkodobý.

Obrázek 6.1 Investovaný kapitál7

7 KISLINGEROVÁ, E. Manažerské finance.

Aktiva

Dlouhodobý majetek

Pasiva

Vlastní kapitál

Cizí kapitál

Oběžná aktiva

Krátkodobé závazky

vlastní

kapitál

investovaný

kapitál

Pasiva,

celkový kapitál

49 KAPITÁL, ÚROK A ZISK

6.1.1 Vlastní kapitál

Vlastní kapitál jsou zdroje, které do podniku vložili jeho vlastníci (společníci či samostatný podnika-

tel) nebo je podnik vydělal svoji podnikatelskou činností. VK je nositelem podnikatelského rizika8,

jeho výše je ukazatelem finanční nezávislosti. VK v podniku jednotlivce tvoří souhrn jeho peněžitých

i nepeněžitých vkladů.

Vlastní kapitál obchodní společnosti sestává z následujících položek:

základní kapitál (ZK),

kapitálové fondy,

fondy ze zisku,

hospodářský výsledek.

Základní kapitál je souhrn vkladů společníků v peněžním vyjádření. Kapitálové obchodní společnosti

vytváří ZK povinně, zapisuje se do OR. Výše VK v průběhu života podniku kolísá v návaznosti na výši

HV z běžného účetního období či z minulých let. Může docházet k navýšení i ponížení ZK, ten však

nikdy nesmí klesnout pod zákonem stanovenou minimální výši. Navýšení ZK se uskutečňuje doda-

tečnými peněžitými a nepeněžitými vklady společníků či vkladem společníka nového nebo přesuny

z fondů či z nerozděleného zisku. ZK se snižuje ztrátou z běžného účetního období nebo ztrátou z mi-

nulých let.

Kapitálové fondy sestávají z dotací, darů, oceňovacích rozdílů, aj. Nejčastější položkou kapitálových

fondů je emisní ážio9.

Fondy ze zisku vznikají k jištění rizik z podnikání, ke krytí nepříznivých výsledků hospodaření. Kapitá-

lové obchodní společnosti mají ze zákona povinnost vytvářet ze zisku RF, družstva vytváří tzv. nedě-

litelný fond. Podnikatelské subjekty mohou na základě svých vnitřních předpisů vytvářet fondy

ze zisku dobrovolně k různým účelům.

Výsledek hospodaření běžného účetního období je zisk/ztráta, o jehož přerozdělení společníci pro-

zatím nerozhodli. Nerozdělený zisk/ztráta z minulých let je část výsledku hospodaření po zdanění,

8 U podniku jednotlivce je nositelem podnikatelského rizika také jeho osobní majetek, protože samostatný podnikatel

ručí za své závazky neomezeně celým svým majetkem.

9 Emisní ážio = kladný rozdíl mezi tržní cenou akcie a její nominální hodnotou při emisi a upisování či navyšování základ-

ního kapitálu podniku.


která se nerozděluje mezi společníky (v případě ztráty není uhrazena společníky), ale je použita

k dalšímu podnikání. Rozděluje se do jednotlivých fondů (případně se fondy užijí k úhradě ztráty).

Skutečná hodnota VK je rozdíl mezi skutečnou hodnotou aktiv podniku a hodnotou jeho závazků.

Podnik, který vykazuje vysoký zisk, nemusí být platebně schopný, a tedy může vykazovat nedostatek

volných peněžních prostředků.

6.1.2 Cizí kapitál

Cizí kapitál tvoří prostředky, které podnik získal od svých věřitelů (jiných FO nebo PO), zapůjčil si je

na určitou dobu a zavázal se tyto prostředky postupně nebo najednou splatit. Cenou CK je úrok

a další poplatky v souvislosti s jeho získáním (náklady vzniklé v souvislosti s užíváním CK). Pro věři-

tele je úrok výnosem z kapitálu. Dle doby splatnosti rozdělujeme cizí kapitál na dlouhodobý a krát-

kodobý.

Dlouhodobý cizí kapitál je podniku zapůjčen na dobu delší než jeden rok a tvoří jej dlouhodobé zá-

vazky:

dlouhodobé bankovní úvěry,

termínované půjčky na krytí konkrétního druhu dlouhodobého majetku,

podnikové obligace a dlužní úpisy (směnky vydané),

leasingové dluhy aj.

Krátkodobý cizí kapitál má dobu splatnosti kratší než jeden rok a tvoří jej:

krátkodobé bankovní úvěry,

závazky vůči dodavatelům,

zálohy přijaté od odběratelů,

půjčky,

závazky vůči zaměstnancům,

závazky vůči finančnímu úřadu aj.

Do CK česká legislativa řadí také rezervy10. Podnik tvoří rezervy v případě, že očekává jednorázový

výdaj, který by mohl nepříznivě ovlivnit průběh jeho hospodaření v budoucnosti. Rezervy navyšují

náklady a jsou určeny ke krytí ztrát a k financování nepředvídatelných budoucích výdajů. Dle účelu

tvorby rozlišujeme rezervy účetní (daňově neuznatelné) a daňové (daňově uznatelné).

10 Rezervy jsou často zaměňovány s rezervními fondy. Ty jsou však součástí VK podniku a tvoří se ze zisku.


Rezervy se chovají jako náklady, daňové rezervy dokonce snižují základ daně z příjmů v běžném ob-

dobí. Do CK se řadí, protože nejsou vytvářeny ze zisku a podnik je v budoucnu „vrací“ (v případě

čerpání rezervy dochází k jejich rozpuštění do výnosů). Rezervu lze čerpat pouze ve vytvořené výši

a za účelem, na který byla vytvořena, např. na krytí ztrát z kurzovních rozdílů, na daň z příjmu,

na opravy DM.

6.2 Úrok

Úrok je obecně cena peněz, resp. cena za zapůjčení peněž z pohledu dlužníka a odměna za zapůjčení

peněž z pohledu věřitele. Výše úroku se udává v peněžních jednotkách a je závislá zejména na úro-

kové sazbě.

Úroková sazba je úrok vyjádřený v procentech z hodnoty kapitálu, vztahuje se vždy k určité délce

časového období.

p.a. (per annum) – roční úroková sazba

p.s. (per semestre) - pololetní úroková sazba

p.q. (per quartale) – čtvrtletní úroková sazba

p.m. (per mensem) – měsíční úroková sazba

p.d. (per diem) – denní úroková sazba

Úrokových sazeb existuje v ekonomice vysoký počet. Proto je nutno zvolit pro daný případ vždy ten

správný druh úrokové sazby. Každá úroková sazba je udávaná v procentech.

Úroková míra je veličina

6.3 Zisk

Zisk je klíčový zdroj samofinancování podniku. Je to ekonomická kategorie vyjadřující rozdíl mezi

výnosy a náklady a mezi příjmy a výdaji. Je rovněž kladným výsledkem hospodaření. Mezi základní

faktory, které ovlivňují velikost podnikového zisku patří:


velikost produkce,

struktura produkce,

zisková přirážka,

náklady na jednotku.

K navýšení ziskovosti podniku může dojít v případě, že:

zvýšíme velikost produkce,

můžeme změnit strukturu produkce

zvýšíme ziskovou přirážku (v praxi problém – pokud je trhem dána cena – nemůžeme zvýšit

ziskovou přirážku)

snížení nákladů (dnes dosti časté, zejména u zahraničních firem)

zvyšování obratovosti

6.3.1 Hlediska členění zisku

Z hlediska účetní kategorie

a) Zisk z provozní činnosti (zisk z mimořádné činnosti)

b) Zisk z finanční činnosti

c) Zisk před zdaněním

d) Zisk před úroky a zdaněním

e) Zisk před úroky, odpisy a zdaněním

Z hlediska procesu rozdělování zisku

a) Zisk před zdaněním (Earnings before Taxes – EBT), je finanční ukazatel hospodářského vý-

sledku firmy před odečtením daně z příjmů, někdy se označuje jako hrubý zisk. Ukazatel EBT

není nijak globálně jednotný. Nemusí být vždy jednoznačně vymezen, v anglosaských zemích

je jeho výpočet jiný než v zemích, které používají jiné účetní soustavy.

b) Zisk po zdanění (Earnings after taxes – EAT), je výsledek hospodaření ve schvalovacím řízení,

disponibilní zisk, zisk k rozdělení – příděl do rezervního fondu, podíl na zisku tichého společ-

níka, ztráta z minulých let, tantiémy, podíly na zisku, někdy se označuje jako čistý zisk.

c) Zisk před úroky a zdaněním (Earnings before interest and taxes - EBIT), ukazatel EBIT je

významná kategorie, která ukazuje tzv. produkční sílu podniku tzn. jaký zisk podnik vytvořil

před jeho dělením mezi jednotlivé účastníky – věřitelé, stát, majitelé, podnik.

https://managementmania.com/cs/sazba-dane-z-prijmu

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zisk_p%C5%99ed_%C3%BAroky_a_zdan%C4%9Bn%C3%ADm


d) Zisk před úroky, odpisy a zdaněním (Earnings before interest, taxes, depreciation and amor-

tization charges - EBITDA), je indikátor, který ukazuje provozní výkonnost společnosti, je fi-

nanční ukazatel rentability oblíbený pro svoji rozšířenost na mezinárodní úrovni, není zatížen

daněmi.

Zdroj: SYNEK, M. a kol. Podniková ekonomika.

Obrázek 6.2

6.3.2 Výhody a nevýhody financování z nerozděleného

zisku

Výhody

nerozšiřuje se počet nových vlastníků

nerozšiřuje se zadlužení

Nevýhody

jedná se nestabilní zdroj – proměnlivost (variabilita) zisku bývá veliká

relativně drahý zdroj

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zisk_p%C5%99ed_zapo%C4%8Dten%C3%ADm_%C3%BArok%C5%AF,_dan%C3%AD_a_odpis%C5%AF


Student má možnost seznámit se s kapitálem podniku, který se člení z hlediska pů-

vodu na vlastní a cizí, z hlediska času na krátkodobý a dlouhodobý. Také může pocho-

pit podstatu vlastního kapitálu, což jsou zdroje, které do podniku vložili jeho vlastníci,

sestává ze základního kapitálu, kapitálových fondů, fondů tvořených ze zisku a z hos-

podářského výsledku (zisk nebo ztráta) a cizího kapitálu, jež tvoří prostředky, které si

podnik zapůjčil od ostatních subjektů a platí odměnu za jeho zapůjčení (úrok). Patří

sem různé druhy úvěrů, závazků či půjček, ale i obligace, dluhopisy a rezervy.

1. Jaký je rozdíl mezi cizím a vlastním kapitálem podniku?

2. Co je podstatou kapitálových fondů?

3. Kdy podnik tvoří rezervy?

4. Čím je tvořen krátkodobý a dlouhodobý cizí kapitál?

5. Z kterých položek sestává vlastní kapitál?

6. Jak členíme zisk z účetního hlediska?


[1] FIBÍROVÁ, J., ŠOLJAKOVÁ, L., WAGNER, J. Nákladové a manažerské účetnictví.

Praha: ASPI, 2007. 432 s. ISBN 978-80-7357-299-0.

[2] KISLINGEROVÁ, E. Manažerské finance. 2. přepracované a rozšířené vydání.

Praha: C. H. Beck, 2007. 745 s. ISBN 978-80-7179-903-0.

[3] KOŽENÁ, M. Podniková ekonomika pro kombinovanou formu studia. 1. vydání.

Pardubice: Univerzita Pardubice, 2009. 115 s. ISBN 978-80-7395-159-7.

[4] STROUHAL, J., ŽIDLICKÁ, R. Účetnictví – Velká kniha příkladů. 1. vydání. Praha:

Computer Press, 2007. 452 s. ISBN 978-80-251-1515-2.

[5] SYNEK, M. a kol. Podniková ekonomika. 4. přeprac. a dopl. vyd. Praha:

C. H. Beck, 2006. 473 s. ISBN 80-7179-892-4.

[6] SYNEK, M. a kolektiv. Manažerská ekonomika. 5. aktualizované a doplněné vy-

dání. Praha: Grada, 2011. 480 s. ISBN 978-80-247-3494-1.

[7] ŠVARCOVÁ, J. a kol. Ekonomie – stručný přehled, 2007/2008. Zlín: CEED, 2007.

295 s. ISBN 80-903433-4-1.

[8] WOHE, G., KISLINGEROVÁ, E. Úvod do podnikového hospodářství. 2. přeprac. a

dopl. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007. 928 s. ISBN 978-80-7179-897-2.


[9] VALENTOVÁ, I. Podniková ekonomika l. MVŠO: Olomouc. 2012. ISBN 978-80-

7455-034-8.

[10] Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[11] Zákon č. 563/ 1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů.

[12] Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů

Kapitola 7

Financování podniku,

pracovní kapitál, cash flow


definovat cíle a úkoly finančního řízení podniku, vymezit pojem financování a omezující faktory, rozlišit základní druhy financování podniku, definovat pracovní kapitál a vymezit jeho význam, vysvětlit pojem cash flow.

Klíčová slova:

Financování, finanční řízení, úročení, diskontování, budoucí hodnota peněz, současná

hodnota očekávaných budoucích výnosů, pracovní kapitál, obratový cyklus peněz,

cash flow.

57 FINANCOVÁNÍ PODNIKU, PRACOVNÍ KAPITÁL, CASH FLOW

7.1 Financování podniku a úkoly

finančního řízení

Financování provází všechny fáze životního cyklu podniku. Finanční řízení je integrujícím článkem

řízení podniku bez ohledu na jeho velikost, právní formu podnikání nebo dobu existence podniku.

Mezi cíle finančního řízení patří zajištění:

růstu tržní hodnoty podniku (primární cíl podnikání),

průběžné platební schopnosti, tedy solventnosti a průběžné likvidity podniku.

Náplň finančního řízení tvoří následující činnosti:

zajišťování finančních zdrojů potřebných pro chod a rozvoj podniku,

volba optimální kapitálové struktury s ohledem na strukturu majetku podniku a cenu kapitálu

(získat úvěr, vydat akcie nebo obligace, restrukturalizovat zdroje),

řízení a financování oběžného majetku (zásob, pohledávek, peněžních prostředků),

investování do nákupu dlouhodobého majetku,

rozhodování o rozdělování zisku (reinvestovat nebo vyplatit ve formě dividend),

finanční plánování,

pravidelné posuzování finančního zdraví podniku.11

Financováním souhrnně nazýváme získávání a alokování (rozdělování) finančních zdrojů. Financo-

vání a finanční řízení je ovlivňováno dvěma faktory: časem a rizikem. Faktor času můžeme chápat

tak, že dnešní rozhodnutí ovlivní budoucí tok peněz (budoucí cash flow). Hodnota dnešní peněžní

jednotky je vyšší než hodnota peněžní jednotky, kterou podnik obdrží v budoucnu. Budoucí hodnotu

tedy přepočítáváme na hodnotu současnou. Na odlišnou časovou hodnotu peněz působí především

tyto faktory:

nejistota budoucích příjmů (každé časově vzdálenější příjmy jsou méně jisté než příjmy časově

bližší),

inflace (postupně znehodnocuje kupní sílu peněžní jednotky, a to úměrně s časem),

oportunitní náklady12 (náklady ušlé příležitosti, resp. náklady alternativní příležitosti)13.

11 VEBER, J., SRPOVÁ, J. a kol. Podnikání malé a střední firmy. 2012.

12 Oportunitní náklady určité investice jsou chápány jako výnos, o který investor přichází tím, že prostředky nepoužil na

druhou nejlepší investiční příležitost se stejným nebo přibližně stejným rizikem.

13 FOTR, J., SOUČEK, I. Investiční rozhodování a řízení projektů. 2011.


Úročení a diskontování patří ke dvěma základním operacím, ve kterých se projevuje časová hodnota

peněz. Úročení představuje odměnu banky střadateli za to, že se vzdal okamžité spotřeby svých

peněz a prostřednictvím banky je nabídl k užívání jiným subjektům. Úrok bude vyplácen v budoucnu,

celková hodnota depozita včetně úroků představuje pro střadatele budoucí hodnotu peněz. Úro-

ková sazba závisí na sazbách v ekonomice a na celkové výši depozita.

Úrok (úroková míra) představuje poměr výnosů (odměny za půjčení kapitálu) k celkové výši vlože-

ného (půjčeného) kapitálu v relativním nebo v procentním vyjádření. Rozlišujeme zejména následu-

jící tři druhy úrokové míry:

nominální úrokovou míru – jde o úrokovou míru neupravenou o inflaci, která je obvykle stano-

vena v úvěrové smlouvě vzájemnou dohodou stran,

reálnou úrokovou míru – jde o nominální úrokovou míru upravenou o vliv inflace,

efektivní úrokovou míru – vyjadřuje výši roční nominální úrokové míry skládané v kratší časové

frekvenci (měsíc, den, apod.).

U diskontování platí opačná logika. Podnik si u banky vypůjčí určitou částku peněz, které potřebuje

pro realizaci projektu, protože nedisponuje touto částkou, popř. ji nechce čerpat z vlastních zdrojů.

Tato částka představuje současnou hodnotu očekávaných budoucích výnosů projektu. Půjčka je dis-

kontovaná hodnota budoucích hotovostních toků, které bude muset podnik splatit. Aby takto pod-

nik postupoval, musí ovšem očekávat, že projekt vydělá více než jen půjčenou částku, tedy že po-

kryje nejen náklady financování projektu, ale přinese i zisk.

Faktor rizika ve finančním řízení spočívá v tom, že skutečný vývoj a dosažené výsledky směřující k na-

plnění základních cílů podnikání se budou lišit od očekávaných (plánovaných) cílových parametrů.

Faktory změny mohou působit na plnění cílů pozitivně a zlepšit očekávanou skutečnost, anebo ne-

gativně a mohou ji tedy zhoršit. Výsledek procesu rozhodování je tak vystaven riziku a nejistotě jako

důsledku působení objektivních (vnějších) a subjektivních (vnitřních) faktorů. Toto působení nedo-

voluje spolehlivě predikovat a řídit budoucí vývoj a zaručit jistý výsledek konkrétní aktivity. Riziko

představuje i možnost ztráty investovaných prostředků a zánik podnik.

Byla odvozena všeobecná pravidla pro finanční rozhodování:

1) preferuje se vždy větší výnos před výnosem menším,

2) preferuje se vždy menší riziko před rizikem větším,

3) za větší riziko se požaduje větší výnos,

4) preferují se peníze obdržené dříve před totožnou částkou obdrženou později,

5) motivací investování do konkrétního projektu je očekávání vyššího výnosu, než by přineslo

investování do jiného projektu,


6) motivací veškerého investování je zvětšení majetku; všeobecným kritériem finančního roz-

hodování je cash flow, resp. zisk.14

7.2 Druhy financování podniku

Existuje řada hledisek, podle kterých jsou druhy financování v literatuře klasifikovány. V praxi se

běžně využívá členění financování podle pravidelnosti, podle původu finančních prostředků a podle

doby, po kterou je kapitál podniku k dispozici.

Podle pravidelnosti financování můžeme rozdělit na:

financování běžné – jedná se o zajišťování a vynakládání peněžních prostředků na běžný pro-

voz podniku. Toto financování se týká převážně oběžných aktiv, jejichž souhrn je nazýván

hrubý pracovní kapitál,

financování mimořádné – jedná se o financování ve specifických situacích v rámci životního

cyklu podniku, konkrétně:

financování při zakládání podniku,

při rozšiřování podniku a jeho aktivit,

financování při likvidaci podniku,

financování projektů nezávislých na dosavadním podnikání.

Podle původu finančních prostředků rozlišujeme:

financování vlastním kapitálem (peněžní vklady vlastníků, věcné vklady vlastníků, emise akcií),

financování cizím kapitálem (bankovním úvěrem, nebankovním úvěrem, obligacemi, zálohami

odběratelů),

samofinancování (v užším pojetí jde jen o zisk).

Podle doby, po kterou je podniku kapitál k dispozici, můžeme rozlišit financování:

dlouhodobé – zdrojem je obvykle vlastní kapitál, cizí dlouhodobý kapitál,

krátkodobé – zdrojem jsou krátkodobé bankovní úvěry, dodavatelské úvěry, závazky vůči za-

městnancům, závazky vůči státu.

14 SYNEK, M. a kol. Manažerská ekonomika. 2011.


7.3 Řízení pracovního kapitálu

Krátkodobé financování, označované také jako běžné financování, má dva základní úkoly:

určit potřebnou (optimální) výši každé položky oběžných aktiv a jejich celkové sumy,

rozhodnout, jakým způsobem oběžný majetek financovat.

Tyto činnosti jsou v odborné literatuře nazývány řízením pracovního kapitálu. Pracovní kapitál,

(working capital), označovaný i jako provozní kapitál, je v ekonomických teoriích rozlišován na hrubý

pracovní kapitál (gross working capital) a čistý pracovní kapitál (net working capital). Hrubým pra-

covním kapitálem bývá označován souhrn veškerých oběžných aktiv používaných v podniku.

V tomto pojetí je potom čistým pracovním kapitálem rozdíl mezi hrubým pracovním kapitálem

a sumou krátkodobých závazků podniku. Platí tedy:

č𝑖𝑠𝑡ý 𝑝𝑟𝑎𝑐𝑜𝑣𝑛í 𝑘𝑎𝑝𝑖𝑡á𝑙 = ∑𝑜𝑏ěž𝑛ý𝑐ℎ 𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣 − ∑𝑘𝑟á𝑡𝑘𝑜𝑑𝑜𝑏ý𝑐ℎ 𝑝𝑎𝑠𝑖𝑣

Podnikoví manažeři zpravidla nerozlišují mezi hrubým a čistým pracovním kapitálem a uvedený roz-

díl mezi krátkodobými aktivy a krátkodobými závazky označují jako pracovní kapitál bez dalšího

označení. Výši pracovního kapitálu podniku k určitému časovému okamžiku je možno odvodit z po-

ložek účetního výkazu rozvaha. Jeho vymezení je však závislé na účelu, pro který je pracovní kapitál

zjišťován, neboť ve vymezení pracovního kapitálu se odráží rozdílné pohledy vlastníků firmy a jejich

manažerů.

Obrázek 7.1 Čistý pracovní kapitál z pohledu manažerů a vlastníků podniku

Pozn.: A – aktiva, P – pasiva, ČPK - čistý pracovní kapitál, SA - stálá aktiva, OA - oběžná aktiva, DK - dlouhodobý kapitál, KK - krátkodobý kapitál


Z pohledu manažerů firmy představuje pracovní kapitál tu část oběžných aktiv, která jsou kryta dlou-

hodobými finančními zdroji. Dlouhodobé zdroje nejsou okamžitě splatné, a proto ta část, která

slouží ke krytí oběžného majetku podniku, může být dočasně využita pro financování běžného pro-

vozu podniku. Pro čistý kapitál bývá užíváno i označení fond finančních prostředků, právě pro vyjád-

ření jeho přínosu pro zajištění hladkého průběhu podnikání. Manažeři tedy vidí v pracovním kapitálu

finanční polštář, o který lze teoreticky snížit hodnotu podniku, aniž by to ohrozilo podstatu podniku,

neboť pokud by byl celkový oběžný majetek snížen o hodnotu pracovního kapitálu, na financování

zbývajících krátkodobých aktiv by se nic nezměnilo. Dále by byla financována krátkodobými finanč-

ními zdroji.

Manažeři mají snahu udržovat pracovní kapitál co nejvyšší, neboť vysoký čistý pracovní kapitál sni-

žuje finanční rizika podniku. Vlastníci firmy však na pracovní kapitál pohlíží z pohledu ceny finančních

zdrojů. Vzhledem k tomu, že dlouhodobé finanční zdroje jsou obecně dražší než krátkodobé, mají

snahu využívat maximálně krátkodobých finančních zdrojů. Pracovní kapitál je tvořen dlouhodobými

zdroji a tak prodražuje podnikání a snižuje jejich bohatství. Z pohledu vlastníků firmy je čistý pra-

covní kapitál vypočten ze vztahu:

č𝑖𝑠𝑡ý 𝑝𝑟𝑎𝑐𝑜𝑣𝑛í 𝑘𝑎𝑝𝑖𝑡á𝑙 = ∑𝑑𝑙𝑜𝑢ℎ𝑜𝑑𝑜𝑏ý𝑐ℎ 𝑓𝑖𝑛𝑎𝑛č𝑛í𝑐ℎ 𝑧𝑑𝑟𝑜𝑗ů − ∑𝑠𝑡á𝑙ý𝑐ℎ 𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣

Kritickou mezí je stav, kdy čistý pracovní kapitál je nulový. Pokud by byl záporný, znamenalo by to,

že část stálých aktiv podniku je kryta finančními zdroji, které mají krátkou dobu splatnosti. Podniku

by hrozilo nebezpečí, že bude nucen prodávat svůj dlouhodobý majetek pro zaplacení krátkodobých

závazků. Vzhledem k tomu, že dlouhodobý majetek tvoří převážně budovy, stroje, zařízení a další

prostředky, které podnik nezbytně potřebuje pro své podnikání, mohl by se dostat do situace, kdy

bude ohrožena jeho existence.

Vyšší objemy pracovního kapitálu snižují sice pro podnik riziko platební neschopnosti, současně však

mohou být pro podnik neúměrně a zbytečně drahé. Obzvláště v situaci vysokých nákladů na kapitál

a nízkých ziskových marží je třeba pečlivě vážit a analyzovat pozitivní i negativní účinky spojené s ur-

čitou úrovní pracovního kapitálu. Je třeba si uvědomit, že nízké objemy pracovního kapitálu vedou

sice na jedné straně k úsporám, avšak na straně druhé zvyšují nároky na řízení pracovního kapitálu,

vedou k vyšší zranitelnosti a tím i nižší pružnosti podniku. Pokud je pracovní kapitál vymezen jako

část oběžného majetku, kterou je možno využít k financování běžného provozu podniku, je samo-

zřejmé, že tato část oběžného majetku musí být pokud možno v likvidní formě. Proto je velmi důle-

žité vyřešit v podniku problém určité optimální hladiny celkového oběžného majetku i jeho jednot-

livých složek.

Dříve uvedený globální postup stanoví potřebnou výši pracovního kapitálu podniku pomocí obrato-

vého cyklu peněz. Obratový cyklus peněz vyjadřuje v podstatě délku provozního cyklu podniku.


Udává dobu přeměny peněžních prostředků přes materiál, hotové výrobky, případně pohledávky až

po opětovnou přeměnu v hotové peníze. Od provozního cyklu podniku se liší pouze dobou, která

vyplývá z úhrady závazků podniku vůči jeho dodavatelům, neboť obdobně jako odběratelé zpravidla

uhrazují pohledávky podniku až po uplynutí určité sjednané doby, stejně postupuje podnik i vůči

svým dodavatelům.

Z hlediska finančního řízení podniku začíná obratový cyklus peněz pro podnik prvním výdajem hoto-

vosti. K tomu však dochází až po úhradě závazku. Tato fáze je časově zpožděna za fází nákupu. Pokud

nedochází k hotovému placení okamžitě při odběru materiálu, je fáze úhrady závazku v obratovém

cyklu peněz opožděna za fází nákupu, kterou začíná provozní cyklus podniku. Obratový cyklus peněz

se o tuto fázi oproti provoznímu cyklu prodlužuje.

Obratový cyklus peněz tvoří:

doba obratu zásob, což je průměrná doba, která uplyne od nákupu zásob materiálu až po je-

jich zpeněžení v tržbách,

doba obratu pohledávek, což je doba, která uplyne od fakturace výrobků až do doby inkasa

pohledávky,

doba obratu závazků, což je doba mezi nákupem zásob materiálu podnikem a úhradou plateb

za ně; tato doba celkovou dobu obratu peněz snižuje.

Doba obratu zásob i doba obratu pohledávek jsou běžně užívané ukazatele, např. ve finanční analýze

podniku při hodnocení efektivnosti využívání jednotlivých složek majetku, tedy ve skupině ukazatelů

aktivity, uvedených v kapitole 8.4.2. Doba odkladu plateb, označovaná i jako doba obratu závazků,

se vztahuje k nákupům materiálu podniku. Vychází z údajů o závazcích z obchodního styku a z údajů

o celkových ročních nákupech materiálu.

Potřebná výše pracovního kapitálu podniku je v uvedeném globálním postupu vypočtena z prů-

měrné jednodenní potřeby peněz a z obratového cyklu peněz:

𝑐𝑒𝑙𝑘𝑜𝑣á 𝑝𝑜𝑡ř𝑒𝑏𝑎 𝑝𝑟𝑎𝑐𝑜𝑣𝑛íℎ𝑜 𝑘𝑎𝑝𝑖𝑡á𝑙𝑢 = 𝑜𝑏𝑟𝑎𝑡𝑜𝑣ý 𝑐𝑦𝑘𝑙𝑢𝑠 𝑝𝑒𝑛ě𝑧 ∙ 𝑗𝑒𝑑𝑛𝑜𝑑𝑒𝑛𝑛í 𝑛á𝑘𝑙𝑎𝑑𝑦

𝑗𝑒𝑑𝑛𝑜𝑑𝑒𝑛𝑛í 𝑛á𝑘𝑙𝑎𝑑𝑦 =𝑐𝑒𝑙𝑘𝑜𝑣é 𝑛á𝑘𝑙𝑎𝑑𝑦

360

Z výše uvedeného vyplývá, že čím kratší je obratový cyklus peněz, tím méně pracovního kapitálu

podnik potřebuje. Cyklus lze zkrátit:

zkrácením doby obratu zásob, tj. zkrácením doby zásobování, výroby i expedice,

zkrácením doby obratu pohledávek, např. zainteresováním odběratelů na dřívější úhradě ode-

braného zboží,


prodloužením doby odkladu plateb, pokud nezvýší náklady podniku a nepoškodí vztahy s do-

davateli.

Přiměřenost výše pracovního kapitálu by měla být v podniku průběžně sledována a vyhodnocována.

Pro analýzu současného stavu v oblasti pracovního kapitálu obecně je možno stanovit následující

kritéria15:

Jaká je optimální úroveň pracovního kapitálu k udržení výkonů (tržeb)?

Jaká úroveň pracovního kapitálu zajistí nejvyšší tvorbu hodnoty pro vlastníky?

Jak snížit úroveň pracovního kapitálu při nezměněných výkonech (tržbách) a ziscích?

Zpravidla se tak děje v rámci vyhodnocení výsledků finanční analýzy podniku. Při rozhodováních je

však třeba vzít v úvahu i některé nedostatky pracovního kapitálu jako nástroje finančního řízení, na

které upozorňují někteří ekonomové. Patří k nim především:

některé ze složek pracovního kapitálu nelze přesně určit, např. obtížně prodejné zásoby, ne-

jisté pohledávky, rizikové krátkodobé cenné papíry apod.,

krátkodobé pohledávky jsou stanoveny formálně, postupem času se z dlouhodobých stávají

krátkodobé a mění tak význam pro hodnocení likvidity,

pracovní kapitál je určován z položek aktiv, která nemusí být všechna likvidní, což snižuje roli

pracovního kapitálu jako nástroje operativního řízení.

7.4 Cash flow

V každé učebnici podnikové ekonomiky je zdůrazňováno, že podnik musí vytvářet zejména z dlou-

hodobého hlediska kladný výsledek hospodaření, a to v takové výši, aby byl schopen pokrýt své ná-

klady a generovat požadovaný zisk. Kromě toho ale podnik musí mít k dispozici i dostatek finančních

prostředků, aby mohl zaplatit splatné faktury, vyplatit mzdy pracovníkům, splácet úvěry, zaplatit

daně apod. Tyto platby tvoří peněžní výdaje podniku. Aby mohly být zaplaceny, musí do podniku

plynout peněžní příjmy. Hlavním peněžním příjmem jsou tržby podniku (při prodeji za hotové), in-

kaso pohledávek, úvěry a hotovostní vklady vlastníka či vlastníků. Peněžní příjmy a výdaje tvoří trvalý

peněžní tok, cash flow.

Ukazatel cash flow je výsledkem snahy zvládnout časový a obsahový nesoulad mezi:

náklady a výdaji,

15 KEŘKOVSKÝ, M., NOVÁK, P. a kol. Finanční strategie – krok za krokem. 2015.


výnosy a příjmy,

ziskem a stavem dostupných peněžních prostředků.

Toto kritérium je zaměřeno na platební schopnost podniku (vedle majetkové a finanční struktury

a ukazatelů zisku). Je velmi důležité sledovat a generovat v podniku nejen zisk, ale i cash flow, pro-

tože podnik sice může vykazovat zisk, ale nemá v daném období dostatek peněžních prostředků na

úhradu splatných závazků a může se tak dostat do finančních problémů.

Cash flow může být definovano jako:

bilance pohybu peněžních prostředků za určité období,

změna stavu peněžních prostředků (přírůstek, úbytek) za určité období a jeho ekonomická

účinnost.16

Vzhledem k důležitosti cash flow se v podniku sestavuje samostatný výkaz – výkaz o cash flow (pře-

hled peněžních toků). Cash flow můžeme zjišťovat dvěma metodami, a to metodou přímou a meto-

dou nepřímou. Přímou metodou částky cash flow (CF) zjišťujeme jako rozdíl celkové sumy všech

výnosů, které jsou zároveň v daném období příjmy a celkové sumy nákladů, které jsou splatné v da-

ném období.

Pokud vyjdeme z provozního zisku, který upravíme o ty výnosy a náklady, které se netýkají pohybu

prostředků v průběhu období, jedná se o metodu nepřímou.

Obě metody rozlišují tři oblasti podnikové činnosti:

provoz,

investice,

finance.

Analýzu peněžních toků jako fondu finančních prostředků je možno provést sestavením bilance fi-

nančních zdrojů podniku (interních i externích) a jejich použití pro financování podnikových potřeb.

Způsob sestavení bilance a integrace jednotlivých položek majetku a kapitálu na zdroje a užití je

znázorněno v následující tabulce.

16 KALOUDA, F. Finanční řízení podniku. 2011.


Tabulka 7.1 Bilance peněžních toků jako fondu finančních prostředků 17

Užití v činnosti Zdroje

provozní

záporná hodnota čistého CF (zisk po zdanění + odpisy)

interní

kladná hodnota čistého CF (zisk po zdanění + odpisy)

úbytek krátkodobých závazků přírůstek základního kapitálu

přírůstek oběžných aktiv (zásob, pohledávek)

úbytek oběžných aktiv (zásob, pohledávek)

investiční záporný peněžní tok z investiční činnosti kladný peněžní tok z investiční činnosti

finanční

pokles základního kapitálu

externí

přírůstek dlouhodobého cizího kapitálu

úbytek dlouhodobého cizího kapitálu přírůstek krátkodobého cizího kapitálu

úbytek krátkodobého cizího kapitálu přírůstek krátkodobých závazků

výdaje z nerozděleného zisku18

CF se nejčastěji užívá pro:

hodnocení finanční stability podniku a příčin změn stavu peněžních prostředků,

krátkodobé plánování peněžních příjmů a výdajů podniku,

sestavování střednědobých a dlouhodobých finančních výhledů podniku,

hodnocení finanční efektivnosti investičních variant,

stanovení základu tržní ceny podniku.

Stěžejním úkolem finančního managementu je získávat peněžní prostředky na provoz

podniku a jeho rozvoj a tyto prostředky následně účelně a účinně alokovat. Musí při

tom počítat s vlivem dvou faktorů – času a rizika. Financování podniku můžeme z hle-

diska času rozdělit na krátkodobé (běžné) a strategické dlouhodobé (mimořádné).

Základ krátkodobého finančního řízení tvoří stanovení potřebné výše oběžného ma-

jetku a způsobu jeho financování, nazývané také řízením pracovního kapitálu. Úkolem

finančního managementu je rovněž neustále zabezpečovat takový stav hotovosti,

který umožní normální fungování podniku. To je předmětem řízení cash flow.

17 NÝVLTOVÁ, R., MARINIČ, P. Finanční řízení podniku. 2010, s. 138.

18 Výdaje z nerozděleného zisku = součet změn fondů ze zisku, výsledku hospodaření minulých let a běžného období,

snížený o výsledek hospodaření běžného období.


1. Vysvětlete úkol finančního řízení podniku.

2. Vysvětlete vliv faktoru času a rizika na finanční řízení.

3. Jaké znáte druhy financování?

4. Vysvětlete pojem pracovní kapitál.

5. Vysvětlete pojem cash flow.


[1] JINDŘICHOVSKÁ, I., BLAHA, Z. S. Podnikové finance. Praha: Management Press,

2001. ISBN 80-7261-025-2.

[2] KALOUDA, F. Finanční řízení podniku. 2. vyd. Plzeň: A. Čeněk, 2011. ISBN 978-80-

7380-315-5.

[3] KEŘKOVSKÝ, M., NOVÁK, P. a kol. Finanční strategie – krok za krokem. Praha: C.

H. Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-562-6.

[4] KISLINGEROVÁ, E. A kol. Manažerské finance. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010.

ISBN 978-80-7400-194-9.

[5] NÝVLTOVÁ, R., MARINIČ, P. Finanční řízení podniku. Praha: Grada Publishing,

2010. ISBN 978-80-247-3158-2.

[6] PAVELKOVÁ, D., KNÁPKOVÁ, A. Podnikové finance. Zlín: UTB, 2008. ISBN 978-80-

7318-732-3.

[7] SYNEK, M. a kol. Manažerská ekonomika. 5. aktual. a dopl. vyd. Praha: Grada Pu-

blishing, 2011. ISBN 978-80-247-3494-1.

[8] SYNEK, M., KISLINGEROVÁ, E. A kol. Podniková ekonomika. 6. přeprac. a dopl.

vyd. Praha: C. H. Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-274-8.

Kapitola 8

Finanční analýza podniku


definovat cíl, podstatu a postup finanční analýzy, charakterizovat principy základních metod finanční analýzy, popsat skupiny poměrových ukazatelů a vysvětlit jejich význam, popsat podstatu Du Pontova rozkladu rentability vlastního kapitálu.

Klíčová slova:

Finanční analýza, vertikální a horizontální analýza, kategorie zisku, poměrové ukaza-

tele, aktivita, likvidita, zadluženost, rentabilita, ukazatele kapitálového trhu, obratový

cyklus peněz, tržní přidaná hodnota, ekonomická přidaná hodnota, Du Pontův pyra-

midový rozklad.


8.1 Definice a význam finanční analýzy

Finanční analýza je významným metodickým nástrojem finančního řízení podniku. Na výsledcích fi-

nanční analýzy je postaveno řízení majetkové i finanční struktury podniku, investiční a cenová poli-

tika, řízení zásob a celá řada dalších rozhodovacích činností. Za hlavní úkol finanční analýzy je pova-

žováno poskytování informací o finančním zdraví podniku.

Finanční analýza je nástrojem, který umožňuje z informací běžně dostupných např. v účetních výka-

zech (rozvaha, výkaz zisku a ztráty) a další podnikové evidenci získat informace další, jinak nedo-

stupné. Jedná se o diagnostickou složku finančního řízení podniku. „Její význam spočívá v tom, že

s využitím definovaných (standardizovaných) i přísně specifických metod zpracování získaných vstup-

ních údajů rozšiřuje jejich vypovídací schopnost. Tak lze maximalizovat informační základnu procesu

finančního rozhodování.“19

Rozlišujeme dva základní přístupy k finanční analýze, a to na základě použitých metod a výchozích

dat. Jedná se o:

technickou finanční analýzu – podnik je chápán izolovaně, vstupní data jsou přesně specifiko-

vána, zastoupena tzv. tvrdými daty, čerpanými především z účetní evidence. Existuje řada al-

goritmů zpracování vstupních dat na vysokém stupni standardizace,

fundamentální finanční analýzu – tento přístup vyžaduje důkladnou znalost poměrů v analyzo-

vaném podniku a rovněž další široké znalosti na oborovém základu. Analytik pracuje kromě

tvrdých dat i s daty nespecifickými. Kromě standardizovaných postupů jsou využívány i me-

tody specifické, např. expertní soudy.

Uživatelů výstupů finanční analýzy existuje řada, odborná literatura obvykle uvádí dlouhé seznamy

(investoři, vlastníci, manažeři, atd.). Informace získané zpracováním finanční analýzy může využít

každá zájmová skupina, která o to má zájem a potřebnou kvalifikaci.

19 KALOUDA, F. Finanční řízení podniku. 2011, s. 152.

69 FINANČNÍ ANALÝZA PODNIKU

8.2 Kroky finanční analýzy

Postup finanční analýzy můžeme shrnout do jedenácti základních kroků20:

1) Stanovení účelu finanční analýzy a vymezení hodnoceného období.

2) Úprava a agregace hodnot ukazatelů rozvahy, výkazu zisku a ztráty a výkazu cash flow.

3) Analýza absolutních ukazatelů – v čase (pomocí indexů) a srovnání údajů z rozvahy a výsle-

dovky s plánovanými hodnotami.

4) Analýza výkazů sestavených v procentním vyjádření v čase i mezipodnikově.

5) Výpočet poměrových ukazatelů.

6) Srovnání poměrových ukazatelů s odvětvovými průměry, se standardními nebo prahovými

hodnotami, s konkurenčními podniky nebo s nejlepším podnikem v oboru.

7) Hodnocení poměrových ukazatelů v čase.

8) Hodnocení vzájemných vztahů mezi poměrovými ukazateli (systém Du Pont, pyramidová

soustava ukazatelů).

9) Výpočet a hodnocení dalších ukazatelů (např. tržní přidaná hodnota - MVA, ekonomická při-

daná hodnota - EVA).

10) Aplikace specifických postupů (modely predikce finanční tísně, bonitní modely, SWOT ana-

lýza a další).

11) Návrh na opatření jako podklad pro finanční řízení, plánování a prognózování.

Takto zpracovaná finanční analýza vyžaduje jednak dostatek podkladových dat (tvrdých i tzv. měk-

kých) a značnou erudici analytika.

8.3 Horizontální a vertikální analýza

Provedení vertikální a horizontální analýzy účetních výkazů je prvním a nezbytným krokem finanční

analýzy. Cílem vertikální analýzy je vyhodnotit:

strukturu majetku,

strukturu zdrojů krytí majetku,

tvorbu hospodářského výsledku.

20 SYNEK, M. a kol. Manažerská ekonomika. 2011.


Vertikální analýza umožňuje:

identifikovat významné změny ve struktuře rozvahy a výkazu zisku a ztráty,

identifikovat významné položky aktiv, pasiv a tvorby hospodářského výsledku, které budou

dále předmětem horizontální analýzy,

porovnat strukturu aktiv, pasiv a tvorbu hospodářského výsledku s jinými podniky,

identifikovat problémy ve struktuře účetních výkazů, signalizující problémy ve finančním řízení

podniku,

pomoci vysvětlit změny v rámci analýzy poměrových finančních ukazatelů.

Vertikální analýza je založena na tom, že se na jednotlivé položky finančních výkazů pohlíží v relaci

k nějaké veličině. Pokud hledaný vztah označíme Pi, pak formalizovaný výpočet je následující (Ui

značí velikost položky ve výkazu – např. oběžných aktiv v rozvaze, a ∑Ui pak sumu hodnot položek

v rámci určitého celku – např. aktiva celkem):

𝑃𝑖 =𝑈𝑖

∑ 𝑈𝑖

K hodnocení změn jednotlivých položek účetních výkazů v čase slouží horizontální analýza, využíva-

jící jako základní nástroj analýzu indexní. Je možno využít indexy řetězové a indexy bazické. V praxi

se častěji využívají indexy řetězové, protože se obvykle hodnotí meziroční změny. Bazický index se

využívá pro porovnání změny v účetních výkazech proti významné události v minulosti (fúze, akvi-

zice). Pro horizontální analýzu výkazu zisku a ztráty je doporučovaným specifickým postupem pří-

růstkový index.

Využitím horizontální analýzy zjišťujeme, o kolik procent se jednotlivé položky zkoumaných účetních

výkazů změnily oproti minulému, popř. výchozímu období.

ř𝑒𝑡ě𝑧𝑜𝑣ý 𝑖𝑛𝑑𝑒𝑥 𝐼𝑡/(𝑡−1) = 𝑈𝑡

𝑈𝑡−1

𝑏𝑎𝑧𝑖𝑐𝑘ý 𝑖𝑛𝑑𝑒𝑥 𝐼𝑡/𝑡0=

𝑈𝑡

𝑈𝑡0

kde Ut je hodnota ukazatele v běžném období, Ut – 1 hodnota v bezprostředně předcházejícím období

a Ut0 hodnota ve výchozím roce.

V úvahu je nutno brát jak změny absolutní, tak změny relativní.

𝑎𝑏𝑠𝑜𝑙𝑢𝑡𝑛í 𝑧𝑚ě𝑛𝑎 = 𝑈𝑡 − 𝑈𝑡−1 = ∆𝑈𝑡

𝑟𝑒𝑙𝑎𝑡𝑖𝑣𝑛í 𝑧𝑚ě𝑛𝑎 =𝑈𝑡 − 𝑈𝑡−1

𝑈𝑡−1=

∆𝑈𝑡

𝑈𝑡−1


kde Ut je hodnota ukazatele, t je běžný rok, t - 1 je předchozí rok.

8.4 Poměrové ukazatele

Finanční poměrové ukazatele tvoří základ finanční analýzy. Vznikají jako podíl dvou ukazatelů abso-

lutních. Tím, že poměrová analýza dává do poměru položky finančních výkazů vzájemně mezi sebou,

ukazuje nám finanční situaci podniku v souvislostech. Význam poměrových ukazatelů spočívá pře-

devším v tom, že umožňují v prvé řadě srovnání v časové řadě, dále srovnání mezipodnikové nebo

s odvětvovým průměrem, popř. s konkurenčními podniky.

Při výpočtu poměrových ukazatelů je velmi důležité přesně specifikovat cíl, resp. uživatele konkrétní

zpracované FA. Tomu je potřeba přizpůsobit ve vzorcích používaný stupeň hospodářského výsledku

(kategorii zisku). Využívají se následující stupně21:

EBITDAR (Earnings Before Interest, Taxes, Depreciation, Amortization, Rent) – hospodářský

výsledek před odpočtem úroků, daní, úpravy hodnoty dlouhodobého hmotného a nehmot-

ného majetku, nájemného,

EBITDA (Earnings Before Interest, Taxes, Depreciation and Amortization) – hospodářský výsle-

dek před odpočtem úroků, daní a úpravy hodnot dlouhodobého hmotného a nehmotného

majetku,

EBIT (Earnings Before Interest and Taxes) – hospodářský výsledek před odpočtem úroků

a daní,

EBT (Earnings Before Taxes) – hospodářský výsledek před odpočtem daní,

EAT (Earnings After Taxes) – hospodářský výsledek po zdanění,

NOPAT (Net Operating Profit After Tax) – čistý provozní zisk po zdanění,

NOI (Net Operating Income) – čistý provozní zisk.

Obvykle se poměrové ukazatele rozdělují do pěti skupin, a to na ukazatele likvidity, aktivity, zadlu-

ženosti, výnosnosti (rentability) a ukazatele tržní hodnoty podniku (ukazatele kapitálového trhu).

Kromě těchto pěti základních skupin poměrových ukazatelů bývá obvykle FA doplněna o ukazatele

produktivity práce a hodnotové ukazatele výkonnosti.

21 ŠPIČKA, J. Finanční analýza organizace z pohledu zájmových skupin. 2017.


8.4.1 Ukazatele likvidity

Ukazatele likvidity (platební schopnosti) obecně srovnávají objem toho, co má podnik platit s obje-

mem prostředků, kterými může zaplatit. Jde o důležité finančně analytické ukazatele, které pomá-

hají určit provozní riziko platební neschopnosti v případě, kdy zdrojem rizika jsou krátkodobé zá-

vazky. Používají se tři stupně likvidity, které se liší uvažovanými hodnotami čitatele a jmenovatele

a jejichž výsledná hodnota je standardizována. Při porovnávání zjištěné hodnoty s hodnotou dopo-

ručovanou je potřebné vědět, jakou strategii podnik zvolil (konzervativní, agresivní).

běžná likvidita definuje, kolikrát má být objem oběžných aktiv v hodnotovém vyjádření větší

než krátkodobé závazky. Doporučovaná hodnota tohoto ukazatele je v intervalu 1,5 - 2,5.

𝑏ěž𝑛á 𝑙𝑖𝑘𝑣𝑖𝑑𝑖𝑡𝑎 =𝑜𝑏ěž𝑛á (𝑘𝑟á𝑡𝑘𝑜𝑑𝑜𝑏á )𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣𝑎

𝑘𝑟á𝑡𝑘𝑜𝑑𝑜𝑏á 𝑝𝑎𝑠𝑖𝑣𝑎

pohotová likvidita vyjadřuje schopnost podniku dostát svým splatným závazkům bez nut-

nosti prodat zásoby (nejméně likvidní zdroj). Doporučovaná hodnota tohoto ukazatele je

v intervalu 1,0 – 1,5.

𝑝𝑜ℎ𝑜𝑡𝑜𝑣á 𝑙𝑖𝑘𝑣𝑖𝑑𝑖𝑡𝑎 = 𝑜𝑏ěž𝑛á 𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣𝑎 − 𝑧á𝑠𝑜𝑏𝑦

𝑘𝑟á𝑡𝑘𝑜𝑑𝑜𝑏á 𝑝𝑎𝑠𝑖𝑣𝑎

okamžitá likvidita je považována za konzervativní ukazatel likvidity, protože předpokládá

schopnost splacení krátkodobých závazků z disponibilních peněžních prostředků. Bývá uvá-

děna doporučená hodnota 0,2 – 0,4, minimálně však ve výši podílu mzdových nákladů na

krátkodobých závazcích (pro zajištění výplaty mezd).

𝑜𝑘𝑎𝑚ž𝑖𝑡á 𝑙𝑖𝑘𝑣𝑖𝑑𝑖𝑡𝑎 =𝑝𝑜ℎ𝑜𝑡𝑜𝑣é 𝑝𝑙𝑎𝑡𝑒𝑏𝑛í 𝑝𝑟𝑜𝑠𝑡ř𝑒𝑑𝑘𝑦

𝑠𝑝𝑙𝑎𝑡𝑛é 𝑘𝑟á𝑡𝑘𝑜𝑑𝑜𝑏é 𝑧á𝑣𝑎𝑧𝑘𝑦

Stupeň likvidity je dán stupněm likvidnosti aktiv. Ukazatele likvidity jsou koncipovány na základě

stavových veličin (podklady jsou čerpány z rozvahy), nepřímo ale stupeň likvidity krátkodobých aktiv

zahrnuje i faktor času.

8.4.2 Ukazatele aktivity

Ukazatele aktivity představují základní nástroj měření intenzity využití podnikového majetku. Aby

podnik naplnil základní vizi a cíle vlastníků, disponuje majetkem (struktura majetku viz rozvaha),

u kterého se předpokládá optimální využití. Ukazatel aktivity nejčastěji poměřuje tokovou veličinu

(tržby) k veličině stavové (aktiva). Tento ukazatel je možno vyjádřit ve dvou modelech:


obrátkovost (rychlost obratu) – vyjadřuje počet obrátek aktiv za období (obvykle rok), během

kterého bylo dosaženo daných tržeb použitých v ukazateli,

dobu obratu – vyjadřuje počet dnů, po které trvá jedna obrátka.22

Obvykle se využívají tyto základní ukazatele: doba obratu zásob, rychlost obratu zásob, doba obratu

pohledávek, rychlost obratu pohledávek, doba obratu závazků a rychlost obratu závazků.

Tabulka 8.1 Základní ukazatele aktivity

Doba obratu Vzorec Rychlost obratu Vzorec

- zásob 𝑧á𝑠𝑜𝑏𝑦

𝑡𝑟ž𝑏𝑦360

- zásob 𝑡𝑟ž𝑏𝑦

𝑧á𝑠𝑜𝑏𝑦

- pohledávek 𝑝𝑜ℎ𝑙𝑒𝑑á𝑣𝑘𝑦


- pohledávek 𝑡𝑟ž𝑏𝑦

𝑝𝑜ℎ𝑙𝑒𝑑á𝑣𝑘𝑦

- závazků 𝑧á𝑣𝑎𝑧𝑘𝑦


- závazků 𝑡𝑟ž𝑏𝑦

𝑧á𝑣𝑎𝑧𝑘𝑦

Obecně platí, že doba obratu pohledávek by měla být kratší než doba obratu závazků.

Výše uvedené ukazatele aktivity bývají doplňovány ukazatelem relativní vázanosti stálých aktiv:

𝑟𝑒𝑙𝑎𝑡𝑖𝑣𝑛í 𝑣á𝑧𝑎𝑛𝑜𝑠𝑡 𝑠𝑡á𝑙ý𝑐ℎ 𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣 = 𝑡𝑟ž𝑏𝑦

𝑠𝑡á𝑙á 𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣𝑎

Cílem managementu podniku je snižovat hodnotu doby obratu (zkracovat ji) a naopak zvyšovat hod-

notu ukazatelů rychlosti obratu.

Z ukazatelů doby obratu lze vypočítat obratový cyklus peněz, který vypovídá o tom, za jak dlouho se

z peněz vložených na začátku transformačního cyklu do podniku stanou zase peníze na výstupu

cyklu:

𝑜𝑏𝑟𝑎𝑡𝑜𝑣ý 𝑐𝑦𝑘𝑙𝑢𝑠 𝑝𝑒𝑛ě𝑧 = 𝐷𝑂 𝑧á𝑠𝑜𝑏 + 𝐷𝑂 𝑝𝑜ℎ𝑙𝑒𝑑á𝑣𝑒𝑘 − 𝐷𝑂 𝑧á𝑣𝑎𝑧𝑘ů

22 KISLINGEROVÁ, E., HNILICA, J. Finanční analýza- krok za krokem. 2008.


Obratový cyklus peněz je velmi důležité z pohledu managementu sledovat, aby nedocházelo např.

k nedostatku hotových peněz z důvodu prodlužujícího se cyklu.

8.4.3 Ukazatele zadluženosti

Zadluženost podniku je možno vyjádřit různými způsoby. Jde o vyjádření poměru vlastních a cizích

zdrojů, kdy neexistuje univerzálně platné doporučení. Financování podniku pouze vlastním kapitá-

lem je drahé, financování pouze cizím kapitálem je rizikové. Zadluženost měříme dvěma způsoby:

a) vycházíme z rozvahy a počítáme rozsah, ve kterém dluhy financují aktiva:

𝑧𝑎𝑑𝑙𝑢ž𝑒𝑛𝑜𝑠𝑡 (𝑑𝑒𝑏𝑡 𝑟𝑎𝑡𝑖𝑜) = 𝑐𝑒𝑙𝑘𝑜𝑣ý 𝑑𝑙𝑢ℎ

𝑐𝑒𝑙𝑘𝑜𝑣á 𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣𝑎

b) vycházíme z výkazu zisku a ztráty a počítáme krytí nákladů na cizí kapitál (úroků a dalších

poplatků) ziskem před úroky a zdaněním (EBIT):

ú𝑟𝑜𝑘𝑜𝑣é 𝑘𝑟𝑦𝑡í 𝐼 =𝐸𝐵𝐼𝑇

ú𝑟𝑜𝑘𝑦

ú𝑟𝑜𝑘𝑜𝑣é 𝑘𝑟𝑦𝑡í 𝐼𝐼 =𝐸𝐵𝐼𝑇𝐷𝐴

ú𝑟𝑜𝑘𝑦

Pro výpočty charakterizující zadluženost lze využít i ukazatele cash flow, které nám charakterizují

dobu splácení dluhu. Tím, že zachycují skutečný tok příjmů a výdajů často vypovídají o zdraví pod-

niku více, než ukazatele založené na zisku:

𝑑𝑜𝑏𝑎 𝑠𝑝𝑙á𝑐𝑒𝑛í 𝑘𝑟á𝑡𝑘. 𝑏𝑎𝑛𝑘𝑜𝑣𝑛í𝑐ℎ ú𝑣ě𝑟ů =𝑘𝑟á𝑡𝑘. 𝑏𝑎𝑛𝑘. ú𝑣ě𝑟𝑦

𝑐𝑎𝑠ℎ 𝑓𝑙𝑜𝑤

𝑑𝑜𝑏𝑎 𝑠𝑝𝑙á𝑐𝑒𝑛í 𝑐𝑒𝑙𝑘𝑜𝑣ý𝑐ℎ 𝑏𝑎𝑛𝑘. ú𝑣ě𝑟ů =𝑏𝑎𝑛𝑘. ú𝑣ě𝑟𝑦 𝑐𝑒𝑙𝑘𝑒𝑚


𝑑𝑜𝑏𝑎 𝑠𝑝𝑙á𝑐𝑒𝑛í 𝑐𝑖𝑧í𝑐ℎ 𝑧𝑑𝑟𝑜𝑗ů = 𝑐𝑖𝑧í 𝑧𝑑𝑟𝑜𝑗𝑒 𝑐𝑒𝑙𝑘𝑒𝑚


Výše uvedené ukazatele se doporučuje sledovat v časové řadě, z dlouhodobého pohledu by neměly

hodnoty stoupat.

Pro hodnocení finanční stability podniku bývají využívány i ukazatele překapitalizování, resp. podka-

pitalizování.

𝑢𝑘𝑎𝑧𝑎𝑡𝑒𝑙 𝑝ř𝑒𝑘𝑎𝑝𝑖𝑡𝑎𝑙𝑖𝑧𝑜𝑣á𝑛í =𝑣𝑙𝑎𝑠𝑡𝑛í 𝑘𝑎𝑝𝑖𝑡á𝑙

𝑠𝑡á𝑙á 𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣𝑎 > 1


𝑢𝑘𝑎𝑧𝑎𝑡𝑒𝑙 𝑝𝑜𝑑𝑘𝑎𝑝𝑖𝑡𝑎𝑙𝑖𝑧𝑜𝑣á𝑛í =𝑣𝑙𝑎𝑠𝑡𝑛í 𝑘𝑎𝑝𝑖𝑡á𝑙 + 𝑑𝑙. 𝑐𝑖𝑧í 𝑘𝑎𝑝𝑖𝑡á𝑙

𝑠𝑡á𝑙á 𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣𝑎 < 1

První ukazatel by měl vykazovat hodnotu nepatrně nižší než 1, druhý by měl být přibližně roven 1.

8.4.4 Ukazatele rentability (výnosnosti)

V praxi jde o nejsledovanější ukazatele, protože informují o efektu, jakého bylo dosaženo vloženým

kapitálem. Kombinují vliv likvidity, aktivity a zadluženosti na zisk podniku. Existuje opět celá řada

ukazatelů rentability, nejobecnější tvar je:

𝑟𝑒𝑛𝑡𝑎𝑏𝑖𝑙𝑖𝑡𝑎 =𝑣ý𝑛𝑜𝑠

𝑣𝑙𝑜ž𝑒𝑛ý 𝑘𝑎𝑝𝑖𝑡á𝑙

Jde o ukazatele, kdy podklady čerpáme z rozvahy (kapitál) a výkazu zisku a ztráty (zisk). Existuje celá

řada variant těchto ukazatelů. V tabulce jsou uvedeny pouze některé z nich.

Tabulka 8.2 Vybrané ukazatele rentability

Ukazatel Výpočet

Rentabilita aktiv ROA 𝐸𝐵𝐼𝑇

𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣𝑎

ROA23 𝐸𝐴𝑇 + ú𝑟𝑜𝑘𝑦 ∙ (1 − 𝑡)


Rentabilita dlouhodobých zdrojů ROCE 𝐸𝐵𝐼𝑇

𝑣𝑙. 𝑘𝑎𝑝𝑖𝑡á𝑙 + 𝑑𝑙𝑜𝑢ℎ𝑜𝑑𝑜𝑏é 𝑑𝑙𝑢ℎ𝑦

Rentabilita vlastního kapitálu ROE 𝐸𝐴𝑇

𝑣𝑙𝑎𝑠𝑡𝑛í 𝑘𝑎𝑝𝑖𝑡á𝑙

Rentabilita tržeb ROS č𝑖𝑠𝑡ý 𝑧𝑖𝑠𝑘

𝑡𝑟ž𝑏𝑦

Rentabilita nákladů 𝐸𝐴𝑇

𝑐𝑒𝑙𝑘𝑜𝑣é 𝑛á𝑘𝑙𝑎𝑑𝑦

23 t je sazba daně z příjmu


8.4.5 Ukazatele kapitálového trhu

Pokud se jedná o podnik, jehož akcie jsou obchodovány na kapitálovém trhu, lze pro hodnocení

podniku využít i tuto skupinu ukazatelů. Poskytují investorům informace o potenciálu podniku zhod-

notit jejich případné kapitálové investice a vlastníkům informace o práci managementu. Do hodnoty

ukazatelů kapitálového trhu se promítají výsledky dosažené v doposud uvedených skupinách pomě-

rových ukazatelů. Výsledky ukazatelů je účelné srovnávat v čase a s konkurenčními podniky. Výčet

nejčastěji využívaných ukazatelů je uveden v tabulce 8.3.

Tabulka 8.3 Vybrané ukazatele kapitálového trhu

Ukazatel Výpočet

Čistý zisk na akcii EPS 𝐸𝐴𝑇

𝑝𝑜č𝑒𝑡 𝑘𝑚𝑒𝑛𝑜𝑣ý𝑐ℎ 𝑎𝑘𝑐𝑖í

Price-Earnings Ratio (P/E) 𝑡𝑟ž𝑛í 𝑐𝑒𝑛𝑎 𝑎𝑘𝑐𝑖𝑒

č𝑖𝑠𝑡ý 𝑧𝑖𝑠𝑘 𝑛𝑎 1 𝑎𝑘𝑐𝑖𝑖

Dividendový výnos 𝑑𝑖𝑣𝑖𝑑𝑒𝑛𝑑𝑎 𝑛𝑎 𝑘𝑚𝑒𝑛𝑜𝑣𝑜𝑢 𝑎𝑘𝑐𝑖𝑖

𝑡𝑟ž𝑛í 𝑐𝑒𝑛𝑎 𝑎𝑘𝑐𝑖𝑒

Výplatní poměr 𝑑𝑖𝑣𝑖𝑑𝑒𝑛𝑑𝑎 𝑛𝑎 𝑘𝑚𝑒𝑛𝑜𝑣𝑜𝑢 𝑎𝑘𝑐𝑖𝑖

č𝑖𝑠𝑡ý 𝑧𝑖𝑠𝑘 𝑛𝑎 1 𝑎𝑘𝑐𝑖𝑖

Market-to-Book Ratio ∑ 𝑡𝑟ž𝑛í𝑐ℎ 𝑐𝑒𝑛 𝑣š𝑒𝑐ℎ 𝑎𝑘𝑐𝑖í

úč𝑒𝑡𝑛í ℎ𝑜𝑑𝑛𝑜𝑡𝑎 𝑎𝑘𝑐𝑖𝑒

Účetní hodnota akcie 𝑣𝑙𝑎𝑠𝑡𝑛í 𝑘𝑎𝑝𝑖𝑡á𝑙

𝑝𝑜č𝑒𝑡 𝑘𝑚𝑒𝑛𝑜𝑣ý𝑐ℎ 𝑎𝑘𝑐𝑖í

Výhodou ukazatelů kapitálového trhu je skutečnost, že data nejsou čerpána pouze z účetních vý-

kazů, ale jsou generována postavením podniku na trhu, jeho pověstí, podnikovou kulturou apod.

8.4.6 Ukazatele přidané hodnoty – MVA, EVA

Tržní přidaná hodnota (MVA) – představuje ukazatel využívaný pro měření výkonnosti podniku. Vy-

počítá se jako rozdíl tržní hodnoty akcií (tj. částky, kterou by nyní získali akcionáři prodejem svých

akcií) a investovaného kapitálu (tj. částky, kterou do podniku vložili od jeho založení).

Ekonomická přidaná hodnota (EVA) má uplatnění širší, než MVA. Vychází ze základní myšlenky, že

očekávaný výnos musí pokrýt náklady na cizí i vlastní kapitál. Tím se liší od běžně používané kon-

cepce účetního zisku. Vypočte se tak, že od NOPAT se odečtou veškeré náklady na použitý (investo-

vaný) kapitál.


8.4.7 Rozklad ukazatele rentability vlastního kapitálu

Ukazatel rentability vlastního kapitálu patří k nejsledovanějším ukazatelům výkonnosti podniku.

𝑅𝑂𝐸 =č𝑖𝑠𝑡ý 𝑧𝑖𝑠𝑘

𝑣𝑙𝑎𝑠𝑡𝑛í 𝑘𝑎𝑝𝑖𝑡á𝑙 =

č𝑖𝑠𝑡ý 𝑧𝑖𝑠𝑘

𝑡𝑟ž𝑏𝑦∙

𝑡𝑟ž𝑏𝑦

𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣𝑎∙


𝑣𝑙𝑎𝑠𝑡𝑛í 𝑘𝑎𝑝𝑖𝑡á𝑙 = 𝑅𝑂𝐴 ∙ 𝑓𝑖𝑛𝑎𝑛č𝑛í 𝑝á𝑘𝑎

Autoři zabývající se touto problematikou diskutují, zda do čitatele ukazatele rentability zařadit čistý

zisk nebo spíše zisk před zdaněním a úroky (EBIT). Pokud je v ukazateli ROA za výnos použit EBIT,

rozklad ukazatele ROE probíhá následujícím způsobem24:

𝑅𝑂𝐸 =č𝑖𝑠𝑡ý 𝑧𝑖𝑠𝑘

𝑣𝑙𝑎𝑠𝑡𝑛í 𝑘𝑎𝑝𝑖𝑡á𝑙

𝑅𝑂𝐸 = 𝑑𝑎ň𝑜𝑣é 𝑏ř𝑒𝑚𝑒𝑛𝑜 ∙ 𝑟𝑒𝑛𝑡𝑎𝑏𝑖𝑙𝑖𝑡𝑎 𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣 ∙ 𝑓𝑖𝑛𝑎𝑛č𝑛í 𝑝á𝑘𝑎

𝑅𝑂𝐸 = 𝑑𝑎ň𝑜𝑣é 𝑏ř𝑒𝑚𝑒𝑛𝑜 ∙ 𝑧𝑖𝑠𝑘𝑜𝑣á 𝑚𝑎𝑟ž𝑒 ∙ 𝑜𝑏𝑟𝑎𝑡 𝑎𝑘𝑡𝑖𝑣 ∙ ú𝑟𝑜𝑘𝑜𝑣é 𝑏ř𝑒𝑚𝑒𝑛𝑜 ∙ 𝑓𝑖𝑛𝑎𝑛č𝑛í 𝑝á𝑘𝑎

daňové břemeno = čistý zisk / zisk před zdaněním

rentabilita aktiv = zisková marže obrat aktiv

zisková marže = EBIT / tržby

obrat aktiv = tržby / aktiva

složená finanční páka = úrokové břemeno pákový ukazatel

úrokové břemeno = zisk před zdaněním / EBIT = (EBIT – nákladové úroky)/EBIT

pákový ukazatel – aktiva / vlastní kapitál

Tento rozklad, známý také jako tzv. Du Pontova analýza, lze znázornit i graficky (pyramidový roz-

klad).

Finanční analýza je základním nástrojem finančního řízení. Jde o ucelený soubor čin-

ností, jejichž cílem je zjistit a vyhodnotit finanční situaci podniku. Data čerpá finanční

analýza především z finančních výkazů (rozvaha, výsledovka, cash flow), ale důležitá

je i znalost podniku, oboru, ve kterém podnik funguje a celkové hospodářské situace.

Finanční analýza využívá především horizontální analýzu, vertikální analýzu a pomě-

rové ukazatele. Komplexní pohled na výkonnost podniku poskytují soustavy ukaza-

telů, např. Du Pontův pyramidový rozklad rentability vlastního kapitálu.

24 KISLINGEROVÁ, E., HNILICA, J. Finanční analýza: krok za krokem. 2008, s. 56.


1. Definujte cíl a význam finanční analýzy.

2. Vysvětlete základní metody využívané ve finanční analýze.

3. Popište jednotlivé skupiny poměrových ukazatelů a vysvětlete jejich vypovídací

schopnost.

4. Popište Du Pontův rozklad rentability vlastního kapitálu a vysvětlete jeho vý-

znam.


[1] KALOUDA, F. Finanční řízení podniku. 2. vyd. Plzeň: A. Čeněk, 2011. ISBN 978-80-

7380-315-5.

[2] KISLINGEROVÁ, E. A kol. Manažerské finance. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010.

ISBN 978-80-7400-194-9.

[3] KISLINGEROVÁ, E., HNILICA, J. Finanční analýza: krok za krokem. 2. vyd. Praha: C.

H. Beck, 2008. ISBN 978-80-7179-713-5.

[4] KUBÍČKOVÁ, D., JINDŘICHOVSKÁ, I. Finanční analýza a hodnocení výkonnosti

firmy. Praha: C. H. Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-538-1.

[5] MRKVIČKA, J., KOLÁŘ, P. Finanční analýza. 2. přeprac. vyd. Praha: ASPI, 2006.

ISBN 80-7357-219-2.

[6] NÝVLTOVÁ, R., MARINIČ, P. Finanční řízení podniku. Praha: Grada Publishing,

2010. ISBN 978-80-247-3158-2.

[7] PAVELKOVÁ, D., KNÁPKOVÁ, A. Podnikové finance. Zlín: UTB, 2008. ISBN 978-80-

7318-732-3.

[8] SYNEK, M. a kol. Manažerská ekonomika. 5. aktual. a dopl. vyd. Praha: Grada Pu-

blishing, 2011. ISBN 978-80-247-3494-1..

Kapitola 9

Základní

makroekonomické

problémy


charakterizovat typy makroekonomických ukazatelů; popsat metody měření národního produktu a důchodu.

Klíčová slova:

Národní produkt, domácí produkt, národní důchod, nominální produkt, reálný

produkt, čistý ekonomický blahobyt.


Každé národní hospodářství se vyvíjí jistým způsobem, vykazuje různé charakteristiky a realizuje

určitý výkon. Pro posouzení výkonnosti ekonomik a porovnání různých ekonomik navzájem slouží

makroekonomické veličiny, nazývané též národohospodářské agregáty. Tyto ukazatele plní

informační úlohu, poskytují obraz reálného ekonomického světa a jsou velmi důležité pro

ekonomický vývoj.

9.1 Národní produkt a důchod

Národohospodářských agregátů je mnoho, za nejvýznamnější však lze považovat takové, které měří

velikost celkového národního produktu vytvořeného v dané ekonomice za určité období (zpravidla

1 rok).

Tímto ukazatelem je hrubý národní produkt nebo hrubý domácí produkt, popřípadě národní

důchod. Pro vymezení hrubého národního produktu je podstatné národní hledisko, kdežto pro

vymezení hrubého domácího produktu je to hledisko územní. Obecně je produkt definován jako

„tržní hodnota finální produkce dosažené za jeden rok“ 25.

Hrubý národní produkt - HNP (gross national product, GNP) je celková peněžní hodnota finálních

statků a služeb vyrobených během určitého období příslušníky daného státu v tuzemsku

i v zahraničí. Jedná se o součet peněžní hodnoty spotřeby, investic, vládních nákupů statků a služeb,

a čistých vývozů.

Hrubý domácí produkt - HDP (gross domestic product, GDP) je celková peněžní hodnota finálních

statků a služeb vyrobených během určitého období na území daného státu, ať již tuzemskými

ekonomickými subjekty nebo zahraničními subjekty.

Třetím ukazatelem výkonu hospodářství za jedno kalendářní období je národní důchod (national

income, NI, Y). Opět se jde o celkové peněžní vyjádření, sčítají se však všechny příjmy, které

ekonomické subjekty za určité období na daném území získají.

Národní důchod plně neodpovídá hrubému národnímu produktu, protože v HNP jsou zahrnuty

hrubé investice, jejichž část tvoří obnovovací investice, a nepřímé daně, které se nikdy neostanou

k domácnostem. Z toho plyne, že:

HNP = NI + nepřímé daně + obnovovací investice

25 FUCHS, K., TULEJA, P. Základy ekonomie. 2005, s. 171

81 ZÁKLADNÍ MAKROEKONOMICKÉ PROBLÉMY

Při posuzování ekonomické výkonnosti je třeba brát v úvahu rozdíl nominální a reálné úrovně

produktu. Nominální (běžný) produkt je hrubý národní (domácí) produkt vyjádřený v tržních cenách

každého roku. Reálný produkt je vyjádřený v cenách výchozího roku, čímž se vytváří míra produktu

ve stálých cenách. Reálná úroveň produktu měří jeho celkové množství, zatímco nominální výše jeho

současnou peněžní hodnotu. Zjednodušeně řečeno, jedná se o nominální produkt očištěný o inflaci.

Poměr nominálního a reálného produktu se označuje jako deflátor produktu:

deflátor HDP = nominální HDP / reálný HDP

9.1.1 Metody měření výkonnosti národního

hospodářství

Hrubý domácí produkt může být měřen buď jako tok produktů, které byly vyrobeny za dané období

ekonomickými subjekty dané země, nebo jako tok výdajů, které vynaložily jednotlivé subjekty na

nákup těchto produktů. Kromě používání metody produkční a metody výdajové, kterými se měří

uvedené dvě varianty, slouží k měření celkové výkonnosti ekonomiky také metoda důchodová.

9.1.1.1 Produkční metoda vyjádření HDP

Pomocí produkční (výrobní) metody se stanovuje HDP jako součet všech finálních statků a služeb,

které byly použity ke spotřebě. Do HDP se nezahrnují meziprodukty, které slouží k dalšímu

dopracování nebo výrobě. HDP se dá tedy určit jako rozdíl součtu všech vyrobených statků a služeb

a součtu všech meziproduktů nebo jako součet všech hodnot přidaných zpracováním. Hodnota

přidaná zpracováním se získá, když se na každém stupni výroby odečte od hodnoty produkce

hodnota meziproduktu. Z tohoto důvodu také bývá tato metoda nazývána metodou přidané

hodnoty.

HDP = ( finálních statků a služeb) – ( meziproduktů)

neboli: HDP = hodnot přidaných zpracováním.

9.1.1.2 Výdajová metoda měření HDP

Ve výdajové metodě jde o stanovení HDP jako součtu výdajů domácností na spotřebu (C),

soukromých hrubých domácích investic (Ig), výdajů státu (vlády) na nákup výrobků a služeb (G)

a čistého exportu (Ex - Im). Za výdaje domácností se považují výdaje na nákup výrobků a služeb. Za


soukromé hrubé domácí investice se považují výdaje firem na nákupy na obnovu a rozšíření zásoby

kapitálu, surovin a hotových výrobků, také se do nich zahrnují výdaje spojené s výstavbou rodinných

domků. Do výdajů státních orgánů na nákup výrobků a služeb se nezahrnují transferové výdaje

občanům (ty zvyšují výdaje na spotřebu domácností). Čistý export se získá jako rozdíl mezi výší

exportu a výší importu.

HDP = C + I + G + (Ex – Im )

9.1.1.3 Důchodová metoda

Zjišťování celkového produktu důchodovou metodou se děje prostřednictvím všech realizovaných

příjmů, které získávají za dané sledované období domácnosti. Měření se vztahuje právě k těmto

ekonomickým subjektům, neboť domácnosti jsou vlastníky výrobních faktorů. Příjmy domácností

tvoří:

hrubé mzdy, tj. mzdy před zdaněním,

renty a další důchody z vlastnictví,

čisté úroky (rozdíl mezi obdrženými úroky a placenými úroky),

hrubé zisky korporací (dividendy akcionářů, nerozdělený zisk a daň ze zisku)

příjmy ze samozaměstnání.

Jak bylo uvedeno výše, sečtením těchto důchodů lze zjisti úroveň národního důchodu.

9.1.2 Další makroekonomické ukazatele

Dosud popsané ukazatele jsou vyjádřením hrubé hodnoty produktu. Pro posuzování ekonomické

reality slouží také jejich čistá hodnota. Např. veličina čistý příjem majetku ze zahraničí (nett

property income from abroad, NPI) je rozdíl mezi HNP a HDP. Platí tedy následující vztah:

HDP +/- NPI = HNP

Dalším užívaným ukazatelem je čistý domácí produkt (NDP, popř. čistý národní produkt, NNP), který

lze stanovit dvěma způsoby:

odečtením hodnoty amortizace (znehodnocení kapitálu) od ukazatele HDP,

pomocí výdajové metody měření HDP při výpočtu použít hodnotu čistých investic.

Z uvedeného vyplývá, že čisté investice se rovnají hrubým investicím minus znehodnocení kapitálu

(amortizace - odpisy z kapitálové spotřeby).

83 ZÁKLADNÍ MAKROEKONOMICKÉ PROBLÉMY

Celkový národní produkt lze upravit a získat tak čisté ekonomické bohatství neboli čistý ekonomický

blahobyt (net economic welfare, NEW). Jedná se o upravenou míru celkového národního produktu

o některá omezení metodiky měření HDP, o připočitatelné a odpočitatelné položky. Mezi

připočitatelné položky patří: hodnota volného času, výrobky a služby vyprodukované stínovou

ekonomikou, výrobky a služby vyrobené a poskytnuté sami sobě, kvalita výrobků a služeb apod.

Mezi odpočitatelné položky patří škody na životním prostředí, život ve městě apod. NEW roste

obvykle pomaleji než HDP, ale jeho růst je rovnoměrnější.

Mezi významné ukazatele výkonnosti a vývoje ekonomiky patří také inflace a nezaměstnanost, které

jsou popsány a vysvětleny v následující kapitole.

Výkonnost ekonomiky lze vyjádřit pomocí národohospodářských agregátů:

národního důchodu, hrubého domácího produktu či hrubého národního produktu.

K měření těchto veličin se využívá výdajové, důchodové či produkční metody výpočtu.

1. Jakým způsobem lze měřit celkovou výkonnost ekonomiky?

2. Jaké znáte makroekonomické ukazatele a kde zjistíte jejich konkrétní hodnoty?







2010. ISBN 978-80-7400-336-3.


7455-034-8.


7455-035-5.

Kapitola 10

Agregátní poptávka

a agregátní nabídka


makroekonomickou rovnováhu; definovat agregátní nabídku a poptávku; objasnit potenciální produkt.

Klíčová slova:

Makroekonomická rovnováha, agregátní nabídka, agregátní poptávka, potenciální

produkt.

85 AGREGÁTNÍ POPTÁVKA A AGREGÁTNÍ NABÍDKA

10.1 Makroekonomická rovnováha

V makroekonomickém měřítku lze celkovou tržní či ekonomickou rovnováhu zaznamenat

prostřednictvím agregovaných nabídek a poptávek. Rovnováha (nerovnováha) ekonomiky je

určena vzájemným působením agregátní nabídky a poptávky. Celková makroekonomická rovnováha

určující agregátní cenu i produkt je dosažena v bodě, kde se křivky agregátní nabídky a agregátní

poptávky protínají.

Rovnovážná situace tedy znamená, že výše produktu se nachází na rovnovážné úrovni, na velikosti

produktu nabízeného firmami při určité cenové hladině, při níž je tento produkt stejně velký jako

úroveň agregátní poptávky.

V bodě E na obrázku 9.1 leží makroekonomická rovnováha, která určuje celkovou cenovou hladinu

(P) a výši celkového produktu (Q), který firmy vyrábějí a prodávají a kupující je při dané ceně kupují.

Makroekonomické rovnováhy lze dosáhnout v krátkém období i s nevyužitými disponibilními zdroji

(bod E leží vlevo od potenciální úrovně, tedy maximálně dosažitelné úrovně ekonomiky s využitím

dostupných zdrojů znázorněné svislou tučnou přímkou). V dlouhém období se však rovnovážný

produkt ustaluje na své potenciální úrovni při plné zaměstnanosti a stabilitě cenové hladiny.

Obrázek 9.1 Makroekonomická rovnováha

10.1.1 Agregátní nabídka

V grafu jsou vyznačené agregátní nabídka a poptávka. Při jejich vymezení lze sledovat souvislost

s ukazateli celkové produkce a celkových výdajů. Agregátní nabídka (agregate suplly, AS)

představuje celkový národní produkt, které jsou podniky ochotny vyrobit a prodat v průběhu


určitého období. Křivka AS ukazuje výši reálného produktu, které bude dosaženo při kterékoli možné

cenové hladině.

Agregátní nabídka závisí na dvou odlišných skupinách faktorů a to na:

na potenciálním produktu – udržitelné kapacitě ekonomiky při vysoké zaměstnanosti (na ob-

rázku 9.1 jej představuje silně vyznačená svislá čára),

na chování mezd a cen – je-li ekonomika pod potenciálním produktem, je AS poměrně plochá,

protože ceny a mzdy jsou nepružné, v případě vyšší úrovně produktu začnou ceny a mzdy

rychle růst a křivka AS nad potenciálním produktem se stáčí prudce nahoru. Tento efekt je za-

příčiněn tím, že v krátkém období jsou některé nákladové položky strnulé a nepružné (např.

mzdy, nájem budov, pozemků apod.).

Pro stanovení agregátní nabídky je také velice důležitý časový horizont. Agregátní nabídka má

odlišný tvar v krátkém a dlouhém období, což je znázorněno na obrázku 9.2.

Obrázek 9.2 Agregátní nabídka v krátkém a dlouhém období

Agregátní nabídka v krátkém období má tradiční tvar stoupající křivky, do úrovně potenciálního

produktu roste AS mírně, nad tuto úroveň roste mnohem strměji. Stoupající je proto, že v krátkém

období jsou firmy ochotny zvýšit úroveň svého výstupu jako reakci na vyšší cenovou hladinu. Úroveň

agregátní nabídky se tedy zvyšuje, dokud jsou firmy ochotny nabízet stále více výstupů, jestliže

mohou s růstem výstupu zvyšovat také své ceny. Tento fakt je zapříčiněn tím, že v krátkém období

mají firmy náklady, které jsou nepružné (např. výše mezd je s odbory smluvena na určitou dobu

dopředu a tak firmy nemohou reagovat na situaci na trhu ihned, ale se zpožděním).

Agregátní nabídka v dlouhém období má tvar vertikály, neboť firmy nemají nepružné (strnulé)

náklady a mohou tak reagovat na situaci na trhu (díky dostatku času se všechny náklady přizpůsobí).

Proto je křivka agregátní nabídky v dlouhém období svislá a kopíruje křivku potenciálního produktu.

87 AGREGÁTNÍ POPTÁVKA A AGREGÁTNÍ NABÍDKA

10.1.2 Agregátní poptávka

Agregátní poptávka (agregate demand, AD) je celkové neboli agregátní množství produktu, které

bude při dané úrovni cen dobrovolně nakoupeno. AD jsou celkové výdaje ve všech výrobních

sektorech na spotřebu, na soukromé investice, na vládní nákupy statků a služeb a na čisté vývozy.

Křivku agregátní poptávky určují již známé veličiny:

spotřeba (consumption, C) – vynaložené výdaje na nákup statků a služeb, jsou primárně ur-

čeny osobním disponibilním důchodem (osobní důchod po zaplacení daní) a bohatstvím spo-

třebitelů,

investice (investment, I) - jsou určeny výší produktu, kapitálovými náklady (daňovou politikou,

úrokovými sazbami apod.) a budoucím očekávání investorů,

vládní výdaje na statky a služby (government, G) - jejich výše je určena rozhodnutími vlády o

výdajích,

čisté vývozy (exports, X) – jsou určeny rozdílem výše vývozů a dovozů.

Agregátní poptávka je znázorňovaná jako klesající křivka, jejíž sklon je dán tím, že pokles cenové

hladiny způsobuje růst kupní síly peněžních zůstatků ekonomických subjektů, které se takto stávají

bohatší. Se stejným množstvím nominálních peněz si mohou reálně nakoupit vyšší množství statků

a služeb.

Agregátní poptávku i nabídku ovlivňuje celá řada faktorů. Mezi nejpodstatnější z nich patří faktory

hospodářské politiky, zejména pak monetární a fiskální politika. Obě skupiny nástrojů jsou blíže

rozebrány v deváté kapitole.

Dalšími faktory jsou např. očekávání a podnikatelská důvěra, otázky ekonomického cyklu doma

i v zahraničí anebo demografické změny.

V národohospodářském měřítku používáme agregátní veličiny k vyjádření rovnováhy

nebo znázornění stavu národního hospodářství. Souhrnná agregátní poptávka

představuje souhrn všech realizovaných nákupů v jednom kalendářním období

v dané ekonomice. Národohospodářské agregáty se liší v závislosti na časovém

horizontu a dynamice společenského vývoje.

1. Jmenujte a popište jednotlivé komponenty, které jsou součástí agregátní

poptávky.

2. Definujte potenciální produkt.

3. Jak se liší agregátní nabídka v krátkém a v dlouhém období?







[5] SYNEK, M., KISLINGEROVÁ, E. A kol. Podniková ekonomika. Praha: C. H. Beck,

2010. ISBN 978-80-7400-336-3.


7455-034-8.


7455-035-5.

Kapitola 11

Hlavní projevy

makroekonomické

nestability


charakterizovat inflaci; popsat způsoby měření inflace; jmenovat a popsat stupně a důsledky inflace; charakterizovat nezaměstnanost a její míru; jmenovat typy nezaměstnanosti; rozlišovat aktivní a pasivní politiku nezaměstnanosti.

Klíčová slova:

Inflace, míra inflace, deflace, dezinflace, cenové indexy, deflátor HDP, míra

nezaměstnanosti, frikční, strukturální a cyklická nezaměstnanost.


Makroekonomická rovnováha bývá narušena mnohými vlivy, zejména dochází k poruchám na trhu

práce a ve všeobecné úrovni cen. K vysvětlení těchto poruch slouží významné makroekonomické

ukazatele, nezaměstnanost a inflace.

11.1 Vymezení pojmu inflace a její míry

Problematika inflace a cenové hladiny je makroekonomický jev, který zajímá nejen odborníky z řad

ekonomů, ale i soukromé podnikatelské nebo spotřebitelské subjekty.

Pro celkovou úroveň cen výrobků a služeb, které se v hospodářství prodávají a nakupují, se používá

označení cenová hladina a představuje průměrnou úroveň cen určitého souboru statků v běžném

období ve srovnání s cenami určitého vybraného základního období. Měřením cenové hladiny se

zjišťují její pohyby – vzrůst nebo pokles.

Pojem inflace je spojován s růstem cenové hladiny. Míra inflace je definována jako míra změny

cenové hladiny. K inflaci dochází, roste-li celková cenová hladina, a její míra udává intenzitu tohoto

růstu, respektive popisuje její vývoj či tempo růstu.

cenová hladina (rok t) – cenová hladina (rok t-1) Míra inflace (rok t) = x 100% cenová hladina (rok t-1)

Míra inflace je důležitou praktickou informací, neboť se využívá např. pro účely valorizace mezd,

důchodů a sociálních příjmů, v souvislosti s nájemními a dalšími smlouvami obsahujícími finanční

plnění v delším období.

K měření cenové hladiny se využívá tzv. cenových indexů. Cenové indexy jsou vážené průměry cen

vybraných druhů statků a služeb. To znamená, že je stanoven určitý spotřební koš statků a služeb,

u něhož se poměřuje úroveň cen.

K vyjádření všeobecné cenové hladiny se užívá:

index spotřebitelských cen,

index cen výrobců,

deflátor HDP (HNP).

Nejčastěji se vyskytuje index spotřebitelských cen (CPI), který se používá k zachycení dopadů změn

cenové hladiny na domácnosti a jejich životní náklady. Index spotřebitelských cen (CPI) představuje

91 HLAVNÍ PROJEVY MAKROEKONOMICKÉ NESTABILITY

vyjádření cenové hladiny jako průměrné úrovně cen souboru (koše) spotřebních výrobků a služeb,

spotřebovaných průměrnou domácností. Každý produkt má v uvedeném koši svou váhu, určenou

podílem výdajů na daný statek.

Index cen výrobců (PPI) bývá specifikován pro různá odvětví a obory, jako index cen průmyslových

výrobců. Koše obsahují příslušné výrobky a služby (suroviny, polotovary). Jako u indexu

spotřebitelských cen se využívá fixních vah, a to dle struktury tržeb. Všeobecně se uznává, že vývoj

PPI signalizuje nadcházející změny v CPI.

Deflátor HDP (HNP) je třetím způsobem určení míry inflace, přičemž košem jsou v tomto případě

všechny statky, obsažené v daném ukazateli produktu a vahami je podíl daného statku v produktu.

HDP v běžných cenách deflátor HDP = x 100% HDP v cenách základního období

Rozdíl mezi CPI a deflátorem HDP spočívá:

v deflátoru HDP je zahrnuta mnohem širší skupina statků,

koš statků v deflátoru HDP se každý rok mění, CPI zůstává stejný,

CPI zahrnuje i ceny importovaných statků, kdežto deflátor jen ceny statků vyráběných v dané

ekonomice.

11.1.1 Další pojmy související s vývojem cenové hladiny

Dochází-li ve zkoumaném období k poklesu cenové hladiny, jde o deflaci. Deflace je však vzácným

jevem. Častější je pokles (decelerace) míry inflace, klesající procentní přírůstky cenové hladiny.

Takový jev se nazývá dezinflace.

Jestliže ceny jednotlivých statků rostou rozdílným tempem (dochází ke změně cenových relací), pak

se jedná o inflaci nevyrovnanou. V opačném případě, kdy ceny produktů rostou stejně, je inflace

vyrovnaná, tedy růst cenové hladiny postihuje všechny cen ve stejném poměru. Podobně je tomu

u inflace anticipované, která znamená, že průběh inflace je rovnoměrný, ve vývoji nejsou náhlé

výkyvy a její výši lze předpokládat. Vyrovnaná i plně anticipovaná inflace slouží jako teoretický

model, kdy veškeré ceny rostou každý rok stejně. Nikdo není cenovými změnami překvapen.

Potraviny, mzdy, renty – všechno roste každý rok o stejné procento, úrokové sazby jsou takové, jako

by byly ceny stabilní.

Objevují se i další přívlastky, jako např. zjevná inflace, pokud je ekonomická nerovnováha spojena

s růstem cenové hladiny.


V situaci, kdy se státní orgány snaží brzdit inflaci, ale nejsou schopny odstranit příčiny, se hovoří

o potlačené (blokované) inflaci.

Skrytá inflace je v případě, když cenové indexy nevykazují skutečný růst cenové hladiny, nebo když

má na inflaci velký podíl stínová ekonomika.

11.1.2 Stupně a důsledky inflace

Inflace, respektive její míra, může nabývat různých proporcí, které znamenají stupeň závažnosti

inflace. Lze se setkat se třemi základními stupni:

mírná (plíživá) inflace (řádově jednociferná) znamená, že ceny rostou pomalu, jsou relativně

stabilní a lidé důvěřují penězům,

pádivá (cválající) inflace představuje dvou či trojciferný růst cen a přináší vážné hospodářské

poruchy, zejména na finančních trzích, lidé začínají hromadit statky,

hyperinflace je extrémní případ, kdy tempo růstu cen je tak obrovské, že peníze ztrácejí svůj

hlavní význam a lidé přecházejí na směnu zboží za zboží.

11.1.2.1 Důsledky inflace

Inflace jako jedna ze základních poruch ekonomické rovnováhy s sebou přináší v různých směrech

řadu důsledků, které lze vymezit následovně:

vliv inflace na reálné důchody a bohatství

K těmto důsledkům dochází za předpokladu, že cenová hladina a příslušný nominální důchod rostou

rozdílným tempem. Bude-li inflace nevyrovnaná, reálné mzdy a jejich podíl na reálném HDP

poklesnou. Inflace pak povede k přerozdělení reálných mezd ve prospěch jiných důchodů.

inflace zatěžuje ekonomické subjekty dodatečnými náklady

Náklady spojené s řízením struktury aktiv – každý subjekt se snaží minimalizovat držbu peněz

a vhodně investovat (náklady spojené se změnou ceníků, seřizování prodejních automatů, apod.).

vliv inflace na ekonomickou aktivitu

Inflace vytváří nejisté prostředí pro ekonomickou aktivitu. Ekonomické subjekty tím mohou ztrácet

motivaci realizovat své aktivity a vytvářet úspory. Inflace tak může vést k posílení spotřebních výdajů

na úkor úspor (jde spíše o dopady vysoké míry inflace, při nízké míře naopak se úspory mohou

zvyšovat).


Inflace vnáší nejistotu do investičních plánů, podněcuje spekulace a překupnictví oproti

dlouhodobým investičním plánům.

11.2 Nezaměstnanost a její měření

Trh práce a jeho projevy jsou ostře sledovanými skutečnostmi nejen z pohledu ekonomických od-

borníků, ale i laické veřejnosti. Nezaměstnanost je totiž jedním z klíčových problémů ve vývoji celé

ekonomiky. Nezaměstnanost představuje poruchu na trhu práce a vyjadřuje se pomocí tzv. míry

nezaměstnanosti.

Pro určení a výpočet míry nezaměstnanosti je třeba znát a rozlišovat dvě základní skupiny pracov-

ních sil, označované jako:

zaměstnaní – obyvatelstvo, které má placené zaměstnání, nebo sebezaměstnání (včetně osob

dočasně v práci nepřítomných, ale s formální vazbou k zaměstnání),

nezaměstnaní (N) – osoby schopné a ochotné pracovat, které však nemají placená zaměstnání

ani sebezaměstnání, přitom práci aktivně hledají a jsou ochotni během určité doby nastoupit.

Obě skupiny dohromady tvoří tzv. ekonomicky aktivní obyvatelstvo (EAO, L), tedy celkový počet

práceschopných, kteří pracují nebo se o pracovní místo ucházejí.

Kromě uvedených dvou skupin existuje ještě další, která zahrnuje ostatní obyvatele, kteří nesplňují

podmínky předchozích dvou skupin (studenti, penzisté, invalidé, ženy v domácnosti). Jedná se

o ekonomicky neaktivní obyvatelstvo.

Míra nezaměstnanosti (n) je vyjádřená v % a vyjadřuje se jako: N n = x 100% L

Některé teorie namítají, že toto měření nevystihuje určité skupiny, např.:

pracovníky s nuceným zkráceným pracovním úvazkem,

osoby vyloučené z pracovní síly (odrazené pracovníky), kteří přestali práci hledat, neboť ne-

věří, že ji ještě najdou,

pracovníky, kteří se rekvalifikují, popř. osoby, které práci našli, ale nastoupí z vůle zaměstnava-

tele až později.


V některých vyspělých zemích se počítají různé odvozené míry od míry nezaměstnanosti. Např.

v USA míry U1-U7, které se pokouší vystihnout vždy určitý problém nezaměstnanosti

(dlouhodobost, zkrácené úvazky atd.)

11.2.1 Typy nezaměstnanosti

Již bylo uvedeno, že za nezaměstnaného je považován ten, kdo práci nemá a přitom si ji hledá. Hle-

dání zaměstnání je nezbytným znakem nezaměstnaného, což znamená, že za nezaměstnané se po-

važují lidé, kteří se hlásí na úřadech práce. Takto zjištěná nezaměstnanost se nazývá registrovaná

nezaměstnanost. Někteří se však na úřadech nehlásí, např. jsou-li nezaměstnaní jen krátkodobě

(krátkodobá nezaměstnanost), anebo již nárok na podporu ztratili (dlouhodobá nezaměstnanost).

Proto skutečná nezaměstnanost bývá i o několik procent vyšší než je její registrovaná míra.

Podle příčin, které vyvolávají nezaměstnanost, lze rozlišit její tři druhy:

frikční nezaměstnanost

Tento typ nezaměstnanosti vzniká v důsledku neustálého pohybu lidí mezi oblastmi a pracovními

místy nebo v průběhu jednotlivých stádií životního cyklu. Dokonce, i kdyby se ekonomika nacházela

ve stavu plné zaměstnanosti, byla by zde vždy určitá fluktuace (absolventi škol, přistěhovaní z jiného

města, ženy po rodičovské dovolené). Protože frikčně nezaměstnaní pracovníci často přecházejí

z jedné práce do druhé, nebo shánějí lepší zaměstnání, má se obvykle za to, že jsou nezaměstnaní

"dobrovolně". Po nějakou dobu práci hledají, zdráhají se přijmout první nabídku, protože očekávají

lepší a chtějí si vybrat (dobrovolná nezaměstnanost).

strukturální nezaměstnanost

Strukturální nezaměstnanost se objevuje v případě nesouladu mezi nabídkou a poptávkou po pra-

covnících. Nerovnováha může nastat proto, že se poptávka po určitém druhu práce zvyšuje, zatímco

poptávka po jiném druhu se snižuje, a nabídka se ani v jednom případě nepřizpůsobuje dostatečně

rychle. Strukturální nezaměstnanost vzniká v důsledku strukturálních změn v ekonomice, kdy se ně-

která odvětví zmenšují a jiná naopak expandují. Znamená to, že jednotlivá povolání nebo oblasti se

stanou na trhu práce nepoužitelnými a tudíž vyvstává potřeba rekvalifikace.

cyklická nezaměstnanost

Nezaměstnanost cyklická se vyskytuje v souvislosti s vývojem ekonomiky, respektive s vývojem re-

álného ekonomického cyklu. Dochází k ní, je-li celková poptávka po práci nízká. Jestliže se celkové

výdaje a produkt snižují, nezaměstnanost se zvyšuje prakticky všude. Tento stav nastává zejména


v období hospodářské recese (část hospodářského cyklu směřující ke dnu), pracovníci jsou propouš-

těni bez nároku na návrat. Ekonomika tedy prožívá fázi celkového hospodářského poklesu, jehož

průvodním jevem je nezaměstnanost více méně ve všech odvětvích. Cyklická nezaměstnanost se

ztrácí, dojde-li k obnovení hospodářského růstu.

11.2.2 Důsledky nezaměstnanosti

Nezaměstnanost se uvádí jako jeden z ústředních sociálních problémů soudobého kapitalismu. Když

je nezaměstnanost vysoká, dochází k mrhání zdroji a důchody lidí jsou nízké, během takových období

rovněž ekonomické obtíže ovlivňují emoce lidí a rodinný život.

Nezaměstnanost je společností vnímána jako významná porucha trhu práce i celé ekonomiky a před-

stavuje dvě základní kategorie dopadu:

ekonomický dopad

Vysoká nezaměstnanost je projevem plýtvání výrobními zdroji, protože během ekonomických krizí,

kdy je nezaměstnanost vysoká, nevytváří ekonomika tolik, kolik je schopna. Ztráty, ke kterým do-

chází v obdobích vysoké nezaměstnanosti, jsou největším doloženým plýtváním výrobními zdroji

v soudobé ekonomice. Většinou jde hlavně o dopad cyklické nezaměstnanosti.

sociální dopad

Sociální důsledky lze sledovat zejména u dlouhodobé nedobrovolné nezaměstnanosti (delší než 1/2

roku), která přináší sociální a psychologické škody. Je dokázáno, že nezaměstnanost vede ke zhor-

šování fyzického i psychického zdraví, vede k vyššímu výskytu srdečních chorob, alkoholismu a se-

bevražd.

11.2.3 Politika zaměstnanosti

V dlouhodobém měřítku má míra nezaměstnanosti tendenci při plné zaměstnanosti ekonomicky

aktivního obyvatelstva růst. Příčinami tohoto růstu mohou být:

demografické změny, které souvisí s demografickou strukturou ekonomicky aktivního obyva-

telstva a s rostoucí ekonomickou aktivitou dospívající mládeže, příslušníků menšin a žen (tyto

skupiny mají větší tendenci k nezaměstnanosti),

vládní politika, která způsobuje vyšší nezaměstnanost vlivem větších sociálních jistot vytvoře-

ných vládou, a lidé tak mají menší snahu práci hledat, nižší zájem o hůře placenou práci,


strukturální změny, jejichž vlivem dochází k vzestupné tendenci strukturální nezaměstnanosti,

ekonomika se rychle mění, zatímco pracovníci reagují na tyto změny mnohem pomaleji.

Zejména z uvedených důvodů se hospodářská politika státu orientuje na cíle v oblasti

zaměstnanosti. Snahou je vytvářet předpoklady pro co nejnižší úroveň míry nezaměstnanosti.

Vláda svými zásahy řeší problém nezaměstnanosti dvojím způsobem:

pasivní politikou zaměstnanosti – vláda zmírňuje dopady nezaměstnanosti vyplácením dávek

v nezaměstnanosti (hmotné finanční podpory v nezaměstnanosti a další sociální platby jsou

tradičně označovány za transferové platby),

nástroji aktivní politiky zaměstnanosti - vládní zásahy zde působí ve snaze snížit nezaměst-

nanost udržením vysoké zaměstnanosti prostřednictvím přímého ovlivňování trhu práce.

Za efektivnější je považována aktivní politika zaměstnanosti, neboť jsou prostředky směřovány na

pomoc rizikovým skupinám nezaměstnaných, přednostně směřují do mikroregionů s vyšší mírou

nezaměstnanosti. Jedná se o konkrétní pomoc ve formě finanční podpory při vytváření nových

společensky účelných pracovních míst, zřizování veřejně prospěšných prací, rekvalifikačních

programů, podpory při vytváření pracovních míst pro osoby zdravotně znevýhodněné, vytváření

absolventských míst, realizace informační a poradenské činnosti nejen pracovních úřadů apod.

Ekonomická realita se vyvíjí nerovnoměrně, makroekonomická stabilita je velmi často

narušena nerovnovážnými projevy či poruchami, kterými jsou zejména růst cenové

hladiny nebo nerovnováha na trhu práce. Rozlišujeme různé stupně inflace a různé

typy nezaměstnanosti. Inflace představuje narušení cenové stability a měříme ji

pomocí cenových indexů. Nerovnováhu na trhu práce zachycuje míra

nezaměstnanosti.

1. Jakými způsoby lze měřit inflaci a co její míra vyjadřuje?

2. Jak inflace ovlivňuje podnikatelskou činnost?

3. Pocítili jste někdy důsledky inflace?

4. Jaké podmínky musí splňovat nepracující osoba, aby byla považovaná za

nezaměstnanou?

5. Uveďte příklady jednotlivých typů nezaměstnanosti.

6. Jaká opatření realizuje současná vláda pro zmírnění míry nezaměstnanosti?








2010. ISBN 978-80-7400-336-3.


7455-034-8.


7455-035-5.

Kapitola 12

Stabilizační hospodářské

politiky


vymezit fiskální politiku; jmenovat nástroje a cíle fiskální politiky; rozlišovat mezi expanzivní a restriktivní politikou; vymezit monetární politiku; jmenovat nástroje a cíle monetární politiky; rozlišovat mezi expanzivní a restriktivní politikou.

Klíčová slova:

Fiskální politika, státní rozpočet, daň, příjmy, výdaje, diskreční ladění ekonomiky,

automatické vestavěné stabilizátory, centrální banka, monetární politika, cenová

stabilita, diskontní sazba, povinné minimální rezervy, operace na volném trhu.

99 STABILIZAČNÍ HOSPODÁŘSKÉ POLITIKY

12.1 Vymezení hospodářské politiky

Hospodářská politika je samostatnou vědní disciplínou stojící na pomezí ekonomické teorie a praxe.

Hospodářská politika zahrnuje soubor cílů a nástrojů umožňující danému státu (představovaného

zpravidla vládou) zasahovat do makroekonomických procesů a tím korigovat výkyvy ve vývoji

ekonomiky.

Současná makroekonomická teorie vychází ze dvou základních pojetí hospodářské politiky:

keynesiánské pojetí - ekonomické procesy jsou ovlivňovány prostřednictvím stanovených fis-

kálních nástrojů a

monetaristické pojetí - dává přednost při zasahování do vývoje ekonomiky nástrojům peněž-

ním.

12.1.1 Cíle a nástroje hospodářské politiky

Hospodářská politika má celou řadu vytýčených cílů a jim odpovídajících nástrojů. Cíle hospodářské

politiky představují souhrn různých společenských hodnot a obecných cílů, jakož i konkrétních

ekonomických požadavků na vývoj ekonomiky. Mezi obecné cíle hospodářské politiky lze zahrnout

např. spravedlnost, svobodu, bezpečnost, prosperitu a blahobyt, konkrétními ekonomickými cíli

jsou požadavky na vývoj zaměstnanosti, HDP, inflace atd.

Tradiční cíle hospodářské politiky, zaměřené na nápravu poruch ve vývoji domácí ekonomiky, jsou

dva, a sice:

dosažení přiměřeného a trvalého ekonomického růstu a

ustálení makroekonomické rovnováhy.

Ekonomická rovnováha představuje požadavek cenové stability, přiměřeného vývoje na trhu práce

a vyrovnanost ve vnějších ekonomických vztazích.

Pro dosažení každého z uvedených cílů existuje odpovídající nástroj (prostředek), jehož použití

v praxi zpravidla znamená změnu v ekonomickém vývoji.

Ekonomická teorie uvádí 4 druhy hospodářských politik:

monetární,

fiskální,

důchodovou,

vnější měnovou a obchodní.


Jednotlivé druhy hospodářských politik jsou souhrnem specifických nástrojů a opatření, jejichž

použití zvažují představitelé vlády a další nositelé hospodářské politiky za účelem dosažení

vytýčených cílů.

Nástroje a řízení veřejného sektoru nelze spatřovat pouze v řízení příjmů a výdajů veřejného

sektoru, ale i v působení hospodářské politiky v oblasti mikroekonomických důvodů selhání trhu –

zejména v oblasti nedokonalé konkurence, externalit a veřejných statků.

Nástroje hospodářské politiky zabývající se mikroekonomickými selháními trhu pak spočívají:

ve vytvoření právních opatření (antimonopolního zákonodárství, vymezení majetkoprávních

vztahů, zákon o bankrotech, ochrana spotřebitele aj.),

v regulaci ekonomických procesů (zejména zásah do cenotvorby, regulace finančního sys-

tému),

v zabezpečení produkce veřejného zboží a služeb (školství, zdravotnictví, obrana státu, policie,

soudy, vězeňství atd.),

ve spotřebě strategického zboží a služeb (nákupy zboží a služeb, které stát rozděluje mezi ob-

čany, např. vojenská technika).

Další řízení veřejného sektoru a k tomu určené nástroje jsou spojeny zejména s realizací veřejných

výdajových programů, které umožňují realizaci základních fiskálních funkcí státu (měst a obcí).

Důležitým problémem se při realizaci veřejných výdajových programů (a tím vlastně i použití

nástroje veřejných výdajů) stává analýza efektivnosti, účelnosti a hospodárnosti veřejných výdajů

a projektů.

Tato snaha však nemusí být naplněna, neboť dosažení cílů je mnohdy konfliktní neboť dosažení

jednoho cíle eliminuje dosažení cíle jiného. Navíc, je jejich výběr a pořadí úzce svázán s příslušným

typem hospodářské politiky. S daným typem hospodářské politiky souvisí i využití příslušných

nástrojů.

12.1.2 Účinnost hospodářské politiky státu

Rozhodující pro posouzení účinnosti hospodářské politiky je však volba konkrétních nástrojů

jednotlivých politik v konkrétních ekonomických situacích.

Např. účinnost expanzivní nebo restriktivní monetární politiky se projeví na změně: nabídky peněz,

množství úvěrů, úrokových sazeb, investičních výdajů, agregátní poptávce a v konečné fázi i na

cenové stabilitě, změně reálného produktu a zaměstnanosti.


V případě fiskální politiky jsou její účinky různé v závislosti na jejich krátkodobém či dlouhodobém

působení. Účinkem může být ekonomický růst a snížení nezaměstnanosti, zmírnění dopadů

inflačních tendencí či utlumení výkyvů hospodářského cyklu.

Nástroje důchodové politiky mají vliv na cenovou stabilitu, tzn. vývoj cen ekonomických statků, na

ceny výrobních faktorů a také na výši zisků firem.

Prováděná obchodní a zahraniční politika ovlivňuje stav platební bilance, stabilizuje či destabilizuje

ekonomický vývoj v zemi, nabídku zboží v domácí ekonomice, ale také domácí poptávku, nabídku

peněz a úrokovou míru, jakož i změnu směnného kurzu, změně objemu vývozu a dovozu zboží atd.

Z uvedeného vyplývá, že účinnost hospodářské politiky je závislá především na typu a kombinaci

nástrojů, které jsou v praxi využívány.

Účinnost hospodářské politiky se spjata také s dosažením příslušných cílů, v konkrétním tradičním

pojetí s dosažením ekonomického růstu, nízké nezaměstnanosti (vysoké zaměstnanosti), nízké

a stabilní inflace a vnější ekonomické rovnováhy. Je zřejmé, že v praxi nelze anebo je velmi obtížné

zajistit tyto požadavky všechny současně. Dokonce se stává, že dosažení jednoho cíle znamená

ztrátu či omezení druhého.

12.2 Fiskální politika vlády a její funkce

Fiskální politika je součástí stabilizační hospodářské politiky státu, v jejímž rámci vláda

prostřednictvím státního, popř. ostatních veřejných rozpočtů eliminuje hospodářský cyklus.

Nositeli rozhodování v oblasti fiskální politiky je stát, respektive jeho orgány jako ústřední vládní

instituce (vláda, parlament, senát), místní vládní instituce a fondy sociálního zabezpečení. Tyto

orgány plní řadu funkcí, mezi nimi i základní ekonomické funkce:

alokační – je spojena s produkcí a následnou distribucí veřejných statků, jejichž výrobu a pro-

dej nejsou schopny zabezpečit soukromé ekonomické subjekty,

redistribuční – zahrnuje všechna opatření fiskální politiky, jež jsou zaměřena na přerozdělo-

vání důchodů a bohatství ve společnosti s cílem odstranit jejich původní, zpravidla nežádoucí

rozdělení,

stabilizační – znamená používání nástrojů za účelem omezování výkyvů agregátní ekonomické

aktivity a udržení její dostatečně vysoké úrovně.


Základním pojmem fiskální politiky je státní rozpočet, což je centralizovaný peněžní fond státu, který

má svou příjmovou a výdajovou stránku. Příjmy státního rozpočtu tvoří z největší části daně (asi

z 90%), výdaje státního rozpočtu představují vládní nákupy a transferové platby.

Daň je povinná platba ekonomických subjektů do státního rozpočtu vymezeného rozsahu

a splatnosti. Daně po odečtení transferových plateb tvoří tzv. čisté daně. Celková výše vybraných

daní mnohdy nestačí na pokrytí státních výdajů a vzniká deficit státního rozpočtu. Rozpočtový

deficit je financován výpůjčkami zpravidla v podobě dluhopisů vlád. Tyto dluhopisy jsou nakupovány

domácími subjekty (domácí dluh) nebo zahraničními (zahraniční dluh).

Státní rozpočet může být koncipován jako vyrovnaný, schodkový (deficitní) nebo přebytkový

(označuje se jako saldo rozpočtu). Opakovanými deficity státního rozpočtu vzniká státní dluh

(společně s dluhy dalších veřejných orgánů a institucí tvoří celkový dluh státu neboli veřejný dluh).

12.2.1 Nástroje a cíle fiskální politiky

Nástroje fiskální politiky

Stát a jeho orgány mohou prostřednictvím změny struktury příjmů a výdajů státního rozpočtu měnit

a ovlivňovat ekonomiku dané země. Tyto změny se odehrávají buď automaticky na základě předem

stanovených pravidel, anebo jednorázově, k čemuž je potřeba záměrných jednorázových opatření

státu (vlády a parlamentu). Toto hledisko je určující pro rozlišení dvou skupin nástrojů:

záměrná (diskreční) opatření – politika diskrečního ladění

Jednorázová rozhodnutí příslušných orgánů mají formu přímých intervencí do ekonomiky. Jedná se

o rozhodnutí např. o změně daňových sazeb, změně ve struktuře výdajů státního rozpočtu či ve výši

jednotlivých položek rozpočtových výdajů.

automatické (vestavěné) stabilizátory

Po svém zavedení působí v hospodářství automaticky a nevyžadují žádná další rozhodnutí státních

orgánů. Tyto mechanismy po svém zavedení do ekonomiky automaticky omezují výkyvy agregátní

hospodářské aktivity, tj. působí proti cyklickému vývoji ekonomiky. Jejich instalací se realizuje snaha

napomáhat trhu k zajištění efektivního využití výrobních zdrojů. Automatickým stabilizátorem může

být např. progresivní daň z příjmu, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvky na státní politiku

zaměstnanosti a další dávky sociální podpory s návazností na vývoj hospodářského cyklu aj.


Cíle fiskální politiky

Cílem fiskální politiky je ovlivňovat makroekonomické veličiny (zejména HDP, zaměstnanost

a cenovou hladinu) za účelem odstranit výrazné výkyvy agregátní ekonomické aktivity. Děje se tak

prostřednictvím stabilizace krátkodobého ekonomického růstu a udržením dlouhodobé rovnováhy

na trhu práce ovlivňováním agregátní nabídky a poptávky. Právě regulace agregátní poptávky

a nabídky slouží k naplnění konečného cíle stabilizační politiky – dosažení dostatečné zaměstnanosti

a cenové stability.

Vztah konečných a bezprostředních cílů fiskální politiky představuje schéma na obrázku 12.1.

NÁSTROJE BEZPROSTŘEDNÍ CÍLE KONEČNÉ CÍLE

Obrázek 12.1 Cíle fiskální politiky26

Fiskální politika prostřednictvím čistých daní a státních nákupů mění velikost agregátní poptávky.

Pokud dochází ke snižování čistých daní či zvyšování vládních nákupů, jedná se o expanzivní fiskální

politiku. V opačném případě, dojde-li k poklesu vládních výdajů nebo zvýšení čistých daní, se politika

nazývá restriktivní.

Expanzivní fiskální politika zpravidla vede z krátkodobého pohledu k růstu reálného produktu

a zaměstnanosti, pokud však v ekonomice existují nevyužité výrobní zdroje a vyskytuje se

nezaměstnanost. Je-li však ekonomika na svém potenciálu, tedy využívá-li plně všech disponibilních

zdrojů, lze očekávat zvyšování cenové hladiny. Z dlouhodobého hlediska expanze fiskální politiky

představuje především růst cen.

Restriktivní fiskální politika v krátkém období snižuje reálný produkt a zvyšuje nezaměstnanost, také

však snižuje cenovou hladinu. Zde však záleží na konkrétní situaci, ve které se ekonomika nachází.

V dlouhém období dochází prostřednictvím fiskální restrikce k poklesu cenové hladiny i nominálních

a reálných úrokových měr.

26 RUSMICHOVÁ,L., SOUKUP, J. Makroekonomie. 2002, s. 110

ČISTÉ DANĚ

VÝDAJE NA NÁKUP VÝ-

ROBKŮ A SLUŽEB

AGREGÁTNÍ POPTÁVKA

AGREGÁTNÍ NABÍDKA

ZAMĚSTNANOST

CENOVÁ STABILITA


12.3 Monetární politika centrální banky

Monetární politika centrální banky je vždy součástí hospodářské politiky státu s tržní ekonomikou.

Jde o hlavní funkci centrální banky, kterou se snaží naplnit svůj základní cíl, kterým je péče o zdravý

měnový vývoj a stabilizace peněžního trhu. Svou politiku provádí centrální banka pomocí různých

nástrojů. Dopady jejich použití se však může projevit za různě dlouhou dobu, a to v závislosti na

reakcích (rozhodnutích) jednotlivých ekonomických subjektů na nové (změněné) podmínky.

12.3.1 Cíle centrální banky

Základním cílem centrální banky je péče o zdravý měnový vývoj (stabilitu měny), kterou lze chápat

ve dvou rovinách:

vnitřní stabilita měny – stabilita cen v tuzemské měně a její úroveň (vyjadřována mírou in-

flace),

vnější stabilita měny – vývoj měnového kurzu dané měny k zahraničním měnám.

Kromě uvedeného se užívají jako zprostředkované cíle měnové politiky nabídka peněz (peněžní

zásoba) a výše úrokových sazeb.

12.3.2 Nástroje monetární politiky

Funguje-li dostatečně tržní mechanismus a v jeho rámci zejména peněžní oběh a trh peněz, úvěrový

systém a trh kapitálu, jsou splněny základní předpoklady pro fungování centrální banky a používání

monetárních nástrojů. Navíc je potřeba zajištění institucionálního předpokladu, a sice centrální

banka musí být ve státním vlastnictví.

Nástroje monetární politiky lze členit podle různých hledisek. Podle frekvence jejich používání je lze

rozdělit na:

běžné (permanentně používané),

občasné.

Podle rychlosti jejich zavádění do praxe (jejich implementace) lze rozlišovat:

okamžitě použitelné,

použitelné s určitým časovým zpožděním.


Nejčastější klasifikací nástrojů monetární politiky je jejich dělení na:

přímé (administrativní),

nepřímé (tržní, neadministrativní).

Zařazení konkrétního nástroje do určité skupiny nástrojů však může být někdy relativní

a nejednoznačné. Centrální banka české republiky, Česká národní banka využívá výhradně tržní,

neadministrativní nástroje, tzn., že ČNB nevykonává svoji politiku prostřednictvím zákazů a nařízení,

ale naopak prostřednictvím tržně formulovaného stanovení podmínek v souladu s cíli měnové

politiky.

Přímé nástroje

Přímé nástroje jsou v tržní ekonomice využívány v daleko menší míře než nástroje nepřímé. Projevují

se většinou jako určité omezení nebo naopak posílení zájmu o vybranou část ekonomických subjektů

(selekce podmínek) a použití těchto nástrojů je označováno jako selektivní měnová politika. Přímé

nástroje jsou tedy příkazy, zákazy, normy, regulace, limity nebo jiné prostředky, kterými adresně

a převážně selektivně CB ovlivňuje nabídku peněz, ale i likviditu, úrokové sazby, úvěrové podmínky

apod. u vybraných bank.

Přímými nástroji mohou být též různá doporučení, výzvy a dohody, které představují většinou

modifikace nepřímých a přímých nástrojů CB. Jejich účinnost bývá vysoká, a to i přestože nejsou pro

banky závazné. Komerční banky si ve většině případů nedovolí respektovat přání či výzvy CB. Mívají

spíše krátkodobý charakter nebo se vztahují dokonce jen k jednomu konkrétnímu případu.

Nepřímé nástroje

Nepřímé nástroje používané v současnosti ČNB jsou již zcela sladěny s měnově-politickým

instrumentariem centrálních bank Evropské unie a Evropské centrální banky. Působí plošně, mají

tedy tržní charakter a patří mezi ně především diskontní sazba (ale také dvoutýdenní repo sazba,

lombardní sazba), reeskont směnek, povinné minimální rezervy, kapitálová přiměřenost, operace

na volném trhu a další.

Základní úrokovou sazbou, kterou CB vyhlašuje a poměrně často ji mění, je diskontní sazba. Za tuto

sazbu CB půjčuje bankám některé úvěry (diskontní úvěr). Vysoké diskontní sazby zdražují úvěrové

peníze a oslabují poptávku po úvěrech ze strany obchodních bank a jejich klientů. Jejich vysoká výše

má restriktivní účinek, tj. snižuje poptávku po úvěrech a působí protiinflačně. Ekonomické subjekty

obvykle reagují na pohyb diskontní sazby velmi citlivě, někdy k jejich reakci stačí pouhé zveřejnění

CB o eventuální možné úpravě její výše (tzv. efekt oznámení).

Povinné minimální rezervy jsou finanční prostředky, které banky musí udržovat jako svůj neúročený

vklad u centrální banky. Jejich výše je bankám stanovena v relaci k objemu primárních vkladů.


V současnosti nejpoužívanějším nástrojem centrálních bank jsou tzv. operace na peněžním

(volném) trhu, které spočívají v obchodech s cennými papíry mezi centrální bankou a bankami.

Jejich hlavním cílem je usměrňovat vývoj úrokových sazeb v ekonomice. Peněžní zásobu lze

operacemi na volném trhu ovlivňovat i v minimálním rozsahu a jejich dopady lze dopředu poměrně

přesně kvantifikovat.

Praktická implementace i správného monetárního rozhodnutí bývá však často obtížná. Je třeba si

uvědomit, že pro svoje rozhodnutí má centrální banka k dispozici jen historické údaje, které

reflektují pouze minulý vývoj. Proto se stává, že zásah centrální banky přichází až ve chvíli, kdy už

svým způsobem jako nápravné opatření není aktuální, neboť se ekonomika v daný okamžik nachází

již v jiném stavu nerovnováhy.

12.4 Omezení fiskální a monetární

politiky

Fiskální i monetární politika realizovaná s určitým cílem a použitím určitých nástrojů s sebou však

přináší i řadu úskalí či omezení.

V praktickém výkonu obou politik je možné sledovat zejména problém časového zpoždění. Lze

rozlišit tři základní druhy zpoždění:

poznávací – doba, která uplyne od vlastního vzniku problému k jeho projevení se na nějakém

měřitelném nebo statistickém objektu,

rozhodovací – doba potřebná k nalezení jednotného a přijatelného názoru, jak situaci řešit a

která opatření monetární (fiskální) politiky provést,

prováděcí – doba, která uplyne od provedení změn po jejich nápravné působení v praxi.

Kromě časových zpoždění mohou omezovat realizaci obou politik další skutečnosti, jako např. zájmy

a schopnosti byrokracie, souvislosti politicko-ekonomického cyklu, nevyvážený vtah mezi

teoretickou základnou a praktickou realizací či zbytečné nevyužití všech možností a disponibilních

schopností.

Centrální banka i vláda je každodenně pod vlivem širokého spektra hospodářských, politických

a bankovních aktualit. Proto by se neměla politika realizovat příliš často prostřednictvím

jednorázových zásahů výrazně vychylujících ekonomiku ze stavu rovnováhy.


Hospodářská politika představuje přístup státu k ekonomice své země a obsahuje

souhrn nástrojů, kterými lze ovlivňovat zejména makroekonomické ukazatele.

Těmito nástroje jsou zejména fiskální, monetární, důchodová a zahraničně obchodní

politika. Cílem hospodářské politiky a jejích dílčích mikro- i makroekonomických

politik je podporovat ekonomický růst a zajišťovat hospodářskou stabilitu země.

1. Které nástroje jsou používány v rámci fiskální politiky?

2. Rozlište expanzivní a restriktivní typ fiskální politiky.

3. Jaký je hlavní cíl monetární politiky centrální banky?

4. Vysvětlete rozdíl mezi přímými a nepřímými nástroji centrální banky.

5. Jaká omezení se objevují při realizaci fiskální a monetární politiky?

Literatura:

[1] FRANK, R. H., BERNAKE, B. S. Ekonomie. Praha: Grada, 2003. ISBN 80- 247-0471-

4


[3] HELÍSEK, M. Makroekonomie. Základní kurs. 2. přepracované vyd. Slaný,

Melandrium 2002. 326 stran. ISBN 80-86175-25-1

[4] HOLMAN, R. Mikroekonomie (středně pokročilý kurz). Praha: C. H. Beck, 2005.

710 stran. ISBN 80-7179-891-6




[8] MACÁKOVÁ, L. a kol. Mikroekonomie (základní kurz). Praha: Melandrum, 2008.

288 stran. ISBN 978-80-86175-60-7

[9] PAVELKA, T. Makroekonomie. Základní kurz. Slaný, Melandrium 2006. 208

stran. ISBN 80-86175-41-3

[10] RUSMISCHOVÁ, L., SOUKUP, J. a kol. Makroekonomie, základní kurz. 5. vyd.

Praha: Melandrium, 2002, 168 s., ISBN 80-86175-24-3

[11] SAMUELSON, P. A., NORDHAUS, W. D. Ekonomie. 18. vyd. Praha: Svoboda,

2007. ISBN 80-205-0590-3

[12] SCHILLER, B. R. Mikroekonomie dnes. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2004. ISBN

80−251−0109−6


2010. ISBN 978-80-7400-336-3.


[14] TULEJA, P., MAJEROVÁ, I., NEZVAL, P., Základy makroekonomie. Brno:

Computer Press, 2008, 312s. ISBN 80-251-0952-6


7455-034-8.


7455-035-5

zÁklady ekonomie a podnikovÉ - mvso.cz¡klady-ekonomie-a... · a makroekonomii. obě tyto oblasti...

Documents