Vatikánský holocaust

Senzační odhalení nejstrašnějšího náboženského masakru 20. století

Avro Manhattan

1986

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler

O autorovi

Avro Manhattan byl největší světovou autoritou na politiku římsko-katolické církve. Jako obyvatel Londýna řídil během Druhé světové války radiovou stanici „Rádio svoboda“ vysílající do okupované Evropy. Byl autorem více než 20. knih včetně bestselleru Vatikán ve světové politice, která se stala dvakrát knihou měsíce a vyšla v 57 vydáních. Byl Britem, který denně riskoval svůj život při odhalování některých z temných tajemství papeženství. Jeho knihy byly na prvních místech na Indexu zakázaných knih během posledních 50. let.

Vatikánský holocaust konečně odhalen

Senzační odhalení nejstrašnějšího náboženského masakru 20. století. Zarážející odkrytí nucených konverzí, masových vražd nekatolíků, katolických likvidačních táborů, odhalení katolických kněží jako velitelů koncentračních táborů; dokumentováno včetně jmen, dat, míst, obrázků a očitých svědectví.

OBSAH

Předmluva k pátému vydání

Předmluva k britským vydáním

Předmluva k americkým vydáním

Poznámky překladatele

Poděkování

Kapitola 1.

Vznik nového národa ze starých

Vatikán odsuzuje vznik Jugoslávie - Katolická politika pronikání a rozbíjení - Chorvátský separatismus a katolická církev - Katolická úderná vojska - Ustašovci.

Kapitola 2.

Rok politických atentátů

Vražda kancléře, ministra zahraničí a krále.

Kapitola 3.

Zrození stvůry: Nezávislého Chorvátského katolického státu

Katoličtí křižáci se změnili na úderné vojsko - Jak byl stvořen loutkový král - Fašistická delegace u papeže - Ante Pavelič a Pius XII plánují tajnou kampaň.

Kapitola 4.

Strašák národa

Arcibiskup a biskupové podporují katolického diktátora.

Kapitola 5.

Triumf terorismu

Kárné expedice - Vzor masových poprav - Františkánská loutka podřízla hrdlo 1360 vězňům - Položeni

zaživa do svých hrobů - Pravoslavní Srbové jsou křižováni - Oči vydloubávány z důlků.

Kapitola 6.

Kristus a ustašovci kráčejí spolu

Katoličtí kněží a mniši vůdci ustašovských band - Františkánští kaplani jako bandité - Katoličtí otci jako ustašovské úderné síly - Arcibiskup Stepinac vydává pastýřský list - Katoličtí kaplani jako ustašovští komisaři

Kapitola 7.

Katoličtí mniši, kněží, kati, biskupové a zabijáci

.Pravoslavní kněží jsou vražděni - Kanovník s býkovcem - Katolické vyznání a bajonety - Záruka cti za nový křest v katolickém kostele - Přestup nebo smrt - "Obrátil šest tisíc osob." - Františkánské monstrum: Otec Filipović.

Kapitola 8.

Skutečný inspirátor, navrhovatel a vykonavatel náboženského masakru: Vatikán

Katoličtí biskupové obhajují "nucené obracení" - Arcibiskup Stepinac, hlavní apoštolský vikář ustašovské armády - Vynucené obracení je legalizováno - Nucené obracení "ztracených duší" pravoslavných dětí - Pokyny katolické církve k nucenému obracení - Papež Pius XII blahořečí Paveliče a jeho ustašovce.

Kapitola 9.

Katolická kampaň popírání, zastírání a falšování

Jak se dostaly první zprávy do vnějšího světa - Dr. Sekulić a Gestapo - Katolický lhář v Bílém domě - Winston Churchill podává žalobu - "Píši, abych spasil svou duši" - Odpověď Arcibiskupa: "Hlásil jsem vše předem Vatikánu".

Kapitola 10.

Papež, Stepinac a Pavelić se pokoušejí zachránit Chorvátsko

Žádají od "skutečných spojenců" zbraně - Arcibiskup Stepinac je navržen hlavou ustašovské vlády - Ante Pavelić se skrývá uvnitř Vatikánu - Stepinac, kardinál Mindszenty a Pius XII připravují novou válku.

Kapitola 11.

Katolická církev si připravuje budoucnost

Papež odkládá do šuplíku biskupské memorandum a navrhuje falešnou náboženskou kampaň - Stepinac je zatčen a uvězněn - Světový tisk očišťuje ustašovský horor - Ustašovská armáda je znovu vytvořena v zahraničí - Pavelić vytváří novou ustašovskou vládu. Připravuje se na "Den D".

Kapitola 12.

Vatikán a USA jsou ochránci fašistických zločinců 2.světové války

Vatikán a USA jsou ochránci chorvátských válečných zločinců - Vatikán se stává jejich útočištěm - Falšování pasů - Padělky jsou identifikovány jako "Made in Rome" (Vyrobeno v Římě) - tajné instrukce Vatikánu a USA, aby byly "uznávány za pravé".

Kapitola 13.

Vatikán, Mafie a USA. Proč využívají válečné zločince. Stalin a třetina Evropy

Mafie naverbována Vatikánem a USA - Mafie pomáhá Vatikánu ukrýt tuny svatého stříbra - Proč Vatikán a USA využívají válečné zločince - Hrozba Sovětského Ruska -Stalin pohltil třetinu Evropy - Tajné spojenectví Vatikánu a USA k jeho zastavení.

Kapitola 14.

Tajný plán USA a Vatikánu k záchraně válečných zločinců

Reakce Američanů a světového Židovstva - Židé mobilizují proti vládě a papeži - Vláda a Vatikán jsou zděšení - Přijali politiku "maximální opatrnosti" - USA obcházejí židovskou bdělost pomocí vydatných obojakých zákonů - Úřední klasifikace důkazů - Odhadem 10 000 nacistických kolaborantů je v USA.

Kapitola 15.

Vatikán skrývá katolické válečné zločince z Chorvátska - Římské kláštery byly jejich útočišti - Chorvátský holocaust je zlehčován

Vatikán skrývá katolické válečné zločince z Chorvátska - Římské jeptišky, které byly u chorvátských ustašovců - Mužské a ženské kláštery narušeny - Velká konspirace amerických katolíků - Muž, který unikl z Jugoslávie s první dokumentací chorvátských zvěrstev.

Kapitola 16.

Chorvátský holocaust - výmysl nebo realita? Velvyslanec a kardinál - Arcibiskup z Cantenbury je vhodný k zastírání

Anglický kardinál, který zůstal potichu - Velvyslanectví kupuje 2000 výtisků knihy - Předávání do Horní a Dolní sněmovny - Uvedení knihy v Irsku - Canterburskému arcibiskupovi je neekumenicky uloženo zastírat - Londýňan, který mu vzdoruje.

Kapitola 17.

Velvyslanec a papežský nuncius na rudé ambasádě, vítězství Vatikánu

Velvyslanec mění svůj názor - Žádnou knihu o vatikánském holocaustu - Komunistická amnestie chorvátských zločinců - Komunistická Jugoslávie uzavírá mír s Vatikánem - Vatikánský velvyslanec na

rudé ambasádě; jeho politické názory - Ustašovské kolonie v zahraničí.

Kapitola 18.

Ustašovský teror po 2. světové válce

Umlčený účinek ustašovských vražd - Zkušenost Dr.Sekuliće - Srbská Chicagská dohoda a ustašovské stíny - Přednášející, který byl střelen a zavražděn - Projev obhajující vzájemnou toleranci mezi Srby a Chorváty, který zachránil autorovi život - Případný vrah žádá autogram.

Kapitola 19.

Čtyřicet let poté - zločin a trest

Účinnost ochranářských zákonů pro válečné zločince v USA - Třicet let snah o zatčení nejvyšších ustašovců - Artuković, bývalý ministr vnitra katolického Chorvátska je vypovězen - Je odsouzen k smrti - Plná nepřítomnost náboženské motivace u chorvátského holocaustu - Zkreslení skutečné podstaty jeho procesu - Americké a světové veřejné mínění oklamáno.

Kapitola 20.

Panna Marie a velitel námořnictva USA požadují 3. světovou válku

Zasvěcení světa Panně Marii - Kult Fatimy - Jeho protiruský význam - Katoličtí dobrovolníci byli z nacistickými armádami na ruské frontě - Atomové soutěžení Ruska a USA - Američtí theologové obhajují atomovou válku - Americká ministr obrany skáče z okna v 16. patře - Americký kardinál Spellman a papež Pius XII podporují "morálnost preventivní atomové války" - Ante Pavelić a ustašovci jsou připraveni na 3. světovou válku.

Kapitola 21.

Velké středoevropské spiknutí - papež, kardinál a CIA

CIA a vatikánská rozvědka se spojují ke spuštění „revoluce“ - Navrhují kardinála jako budoucího premiéra Maďarska - Chyba kardinála Mindszenty - Je zatčen - Je dopraven do Budapešti třemi maďarskými tanky - CIA a Vatikán jsou poraženi sovětskou invazí do Maďarska - Kardinál Mindszenty jako „12-letý host“ amerického zastoupení v Maďarsku - Smrt Pia XII. Tajemství Fatimy.

Kapitola 22.

Inkvizice na Maltě - volte katolíky nebo buďte prokleti

Katolická trestná výprava proti oponentům - Katolická mládež jako pískající političtí chuligáni - Kostelní zvony na umlčení protikatolických řečníků - Zvony vyzvánějí PLNÉ TŘI HODINY, aby umlčely socialisty - Otci zpovědníci jako političtí poradci - Budeš se smažit v pekelných plamenech, když budeš volit proti církvi - Odmítnutí rozhřešení jako uplatnění politického tlaku - Voliči jsou zastrašováni bdělými kaplany - „Volte katolíky nebo buďte prokleti“.

Kapitola 23.

Vietnam - Chorvátsko v Asii

Náboženský počátek vietnamského konfliktu - Buddhisté protestují proti katolickému diktátu - Katolické trio: President, Arcibiskup a náčelník bezpečnosti - Katolická diskriminace Buddhistů - Oslava Buddhova narození zakázána - Prvých 16 000 amerických poradců - President Kennedy ignoruje katolického Diema (Ngo Dinh Diem byl prvním presidentem Jižního Vietnamu 1955 - 1963) - Souhlas s „atentátem“ na Diema - Katolická církev „prohrává“ válku pro USA - Kolaps americké protikomunistické fronty způsobený katolickou nesmlouvavostí

Kapitola 24.

Kde nastoupí příští holocaust?

Pro informaci o Holocaustu viz - U.S. News and World Report.

Obrázky z archivu Vatikánského holocaustu

Chorvátští váleční zločinci uvěznění v Argentině

Papež blahoslavil arcibiskupa Stepinace

Kapitola 1.

Vznik nového národa ze starých

Během 1. světové války v roce 1917 papežský nuncius v Mnichově E. Pacell tajně jednal se Spojeneckými silami o uskutečnění papežského Míru bez vítězství, aby ochránil jak Německo tak Rakousko-Uhersko před porážkou, učinil tak svůj první pokus zadusit ještě nezrozený národ - Jugoslávii. Pokud byl pokus Vatikánu podřízen zachování svého nejužitečnějšího Habsburského světského partnera, měl jiný neméně důležitý úkol: zabránit rozmanitým národnostem vymanit se z trosek říše jako suverénní státy se svými vlastními právy. Vždyť v takových státech, s výjimkou Polska, by katolicismus poklesl na úroveň menšiny. A co je horší, byl by ovládnut heretickými církvemi a jejich politickými spojenci: tj. protestanty a liberály v Československu a pravoslavím v Jugoslávii. Tímto svým posledním pokusem o zachování Rakousko-Uherské říše uštědřil Vatikán poslední ránu dosud nezrozeným „husitským“ Čechám a katolickým Slovákům na jedné straně a pravoslavným Srbům a katolickým Chorvátům a Slovincům na druhé straně, naplnění jejichž snů záleželo na rozbití Rakousko-Uherského kolosu.

Císař Karel radil přeměnit Říši na federaci. Tato myšlenka, která vznikla ve Vatikánu, byla nepřijatelná pro obojí, protože znamenala kromě ztráty mocenské kontroly i katolickou kontrolu nad různými národy rozpadající se říše. Ale za těchto okolností byl alternativou úplný kolaps. V říjnu Karel oznámil přeměnu Habsburské říše na federální stát. Tento návrh — který byl navíc učiněn jen na poslední chvíli — i s podporou tajných papežských tahů, ponechal na Spojencích rozhodnutí o ukončení vlády dvojhlavého rakouského orla. Odpověď presidenta Wilsona Karlovi, a potom i papeži, byla rozhodně nepřátelská. USA, jak řekl Wilson, připustil „oprávněné národní úsilí Jižních Slovanů“. Bylo na těchto lidech, jak dodal,

rozhodnout se, co přijmou.

Tak, jak se USA vyjádřily, tak se i rozhodly, uznaly již Československo jako nezávislý válečný stát. Americká odpověď zpečetila osud Rakousko-Uherska. 28. října 1918 vyhlásilo Československo svou nezávislost. 29. vyhlásila Jugoslávie svou. 1. prosince Jugoslávská rada přivítala regenta Alexandra v Bělehradě, aby vyhlásil unii. Nové nezávislé království Srbů, Chorvátů a Slovinců — Jugoslávie — začalo existovat.

Jeho zrod byl přivítán některými stranami — např. Spojenci — a nebyl vítán jinými — např. Vatikánem — který novým národům, aniž by byly nepřirozenými výtvory politické slepoty Spojenců, jejich náboženské odchylky netoleroval. Pravoslaví, oddělené od Ruska, kde se zdálo nenapadnutelné, se zrodem Jugoslávie stalo nyní svrchovaným v zemi, jejíž obyvatelstvo bylo z jedné třetiny katolické. A ještě hůře, k tomu, že dovolili pravoslavným vládnout katolíkům, Jugoslávie jim bránila vytvořit zcela nezávislé katolické společenství. A k tomu navíc skutečnost, že Jugoslávie svou vlastní existencí, představovala největší překážku dlouhodobé katolické politice, vatikánskému cítění, nejen nepřátelství, ale i nesmiřitelná nenávist, jejíž duch nevěstil nic dobrého novému národu. A tato nenávist se stala hlavní inspirací protijugoslávské strategie Vatikánu, jejímž cílem bylo rozbití Jugoslávie. A přijmutím takového kursu zahájil Vatikán energickou kampaň, jejíž naplnění záviselo do jisté míry na dalším faktoru: zhroucení bolševického Ruska, jehož zmizení bylo v té době pokládáno za zaručené pro každého včetně Spojenců, který poslal nejrůznější armády, aby urychlily jeho rozpad. Vatikán tehdy počítal , že po rozpadu Ruska použije pro zajištění své politiky nuceného katolického ovládnutí Balkánského poloostrova prostřednictvím meče Pilsudského. Vytvoření Gdańsk-Oděské Polské říše by znamenalo jediné: konec Jugoslávie a dalších balkánských pravoslavných a protestantských zemí. Když ovšem Pilsudského krvavé dobrodružství skončilo a snaha Spojenců o zničení bolševického Ruska ochablo, Vatikán změnil svou taktiku a přistoupil na novou politiku:rozbití pravoslaví pronikáním, ne silou. Proto, když Pilsudského katolická říše zanikla, rozhodl se papež o konverzi Ruska, a stejná politika byla sledována vůči Jugoslávii. A ačkoliv základem této nové strategie proti pravoslaví bylo pronikání, její taktika se lišila v jednotlivých zemích. A tak, zatímco v Rusku zamýšleli pronikat dlouhodobě, aby ovládli její náboženský život, v Jugoslávii počítali s pronikáním do jejího politického života, aby, až jednou katolíci získají nad ní vládu, posílit moc katolicismu, a tak nakonec zesměšnit a tím paralyzovat pravoslavnou církev v Jugoslávii.

Taková politika, rázně prováděná zejména ambiciózními klerikálně orientovanými katolickými politiky v Chorvátsku, neměla ten nejmenší úspěch. Nikdy se katolický klerikalismus nestal mocí za scénou, což mělo za důsledek, že po několika letech církevní hierarchie začala ztrácet svou váhu v administrativě, a to nejen v chorvátských záležitostech, ale v Jugoslávii jako celku. To zneklidnilo několik vysoce postavených katolické Chorváty, jmenovitě Stjepana Radće, vůdce mocné Chorvátské rolnické strany, aby varovali před nebezpečím, že taková taktika vytváří jak pro Jugoslávii, tak pro Chorváty. Když se vzepřel církevní hierarchii — a tak nepřímo Vatikánu — začal boj proti katolické taktice trojského koně, když varoval Chorváty, že když připustí, aby jejich politici byli řízeni církevní hierarchií v politických otázkách, dovedou dříve nebo později všechnu Chorváty k záhubě. Radićův záměr byl plněn, a tak téměř po desetiletí byla katolická strategie, oslabovaná tam, kde by měla působit nejsilněji, méně úspěšná, než kdyby Radić jednal jinak.

Ale v roce 1928 byl na Radiće spáchán atentát. Atentát proběhl současně s obecnou změnou vatikánské evropské strategie vůči komunismu. V témž roce papežská kurie s konečnou platností ukončila svá jednání se Sovětským Ruskem. Papežský nuncius v Německu E. Pacelli, dovedl mocnou Katolickou ústřední stranu ostře do extrémní pravice, a tak jí spojila se silami, které vynesla Hitlera k moci. V Itálii Vatikán posílil fašismus podpisem smlouvy s Mussolinim (1929). Fašistické katolické hnutí vznikalo všude. Jedna éra katolické politiky skončila a druhá nová začala. Politika pronikání byla nahrazena politika aktivní agitace a urychlené mobilizace všech náboženských a politických sil Evropy proti Bolševickému Rusku. A tak, zatímco na západě spustil Vatikán globální nenávistnou kampaň proti komunismu, na Balkáně po Radićově smrti, se zaměřil na politiku namířenou na rozbití Jugoslávie.

Proužek fotografií z alba teroristů zpracovaného Jugoslávskou tajnou policií již v roce 1933. V dolní řadě je prvý zleva Ante Pavelić, budoucí vůdce Nezávislého katolického státu Chorvátsko. Než se uchopili vlády, všichni tito muži jako přísežní ustašovci byli angažováni v provádění politiky terorismu, ať už uvnitř nebo vně Jugoslávie. Prováděli to samostatně nebo kolektivně vražděním, ať už politických nepřátel nebo jinak nevinných lidí. Umísťovali výbušniny na veřejná místa, na lodě a do vlaků. Např. byla ustašovskou bombou vyhozena do povětří vlaková souprava v Zenumu, kde zabila rodinu profesora Brunetiho.

Před Druhou světovou válku byli tito muži aktivní po celé Evropě. Jejich nejokázalejším úspěchem byl současný atentát na jugoslávského krále a pana Barthou, francouzského ministra zahraničí v průběhu státní návštěvy ve Francii 9. října 1934. Tato dvojnásobná vražda byla předehrou série mnoha dalších, které přispěly ke zrození Nezávislého katolického státu Chorvátsko.

Ustašovci a Ante Pavelić byli „pod ochranou“ Mussoliniho a mlčky ale účinně Vatikánem. Obojí je podporovali finančně.

Radićův následník, Dr.Macek, přeorientoval Chorvátskou rolnickou stranu na fanatické nacionální hnutí, které se díky rostoucí troufalosti stalo aktivním faktorem pro rostoucí politické napětí uvnitř Jugoslávie. Od tohoto okamžiku se nadále stal separatismus klíčovým pro chorvátské nacionalisty, v důsledku toho začal v rostoucí míře být nástrojem v rukách katolické hierarchie a tím i nástrojem Vatikánu. Vatikánská politika v prvém desetiletí respektovala existenci Jugoslávie jako sjednoceného národa; v druhé dekádě — tj. od vzniku nebezpečí holého separatismu — zjevně směřovala k rozkladu Jugoslávie. Při propagaci nové hlavní strategie Vatikánu byla Jugoslávie chápána jako hlavní překážka v mnohem větší míře než v minulosti, nyní tlačil na rychlou fašizaci Evropy a případný fašistický útok na Sovětské Rusko spolu s pozdějším balkánským nepokojem, který, jak věřili, by sám způsobil vlastní očistu Jugoslávie. Ve spojení s dalším Vatikán prováděl trojí politiku:

(a)

Odtržení katolického Chorvatska od vlády pravoslavného Srbska,

(b)

ustavení katolického Chorvátska jako nezávislého katolického státu, a v neposlední řadě

(c)

možný vznik katolického království na Balkáně.

K dosažení tohoto cíle byla nutná jedna věc: částečné nebo úplné rozbití Jugoslávie.

Tvrdit, že Jugoslávie podlehla jen díky vatikánským machinacím by bylo falšováním historie. Na druhé straně zlehžévání jeho role by bylo krutým zkreslením historie. Faktory spojené s náboženstvím tomu hrály do rukou. Je možno je shrnout takto: napětí mezi Chorváty a Srby na domácím poli, politické ambice fašistické Itálie a nacistického Německa na poli mezinárodním. Chorvárský separatismus byl v rostoucí míře důležitým faktorem když rostly vnitžní a vnější tlaky. Jeho identifikace s katolicismem ho učinil téměř slepým nástrojem katolické hierarchie a tím i Vatikánu, který ho bez zaváhání dále využíval

nejen pro své lokální zájmy, ale i pro své rozsáhlejší balkánské plány na nábožensko-politické ovládnutí.

Typické portréty ustašovských vůdců. Muži jako jsou ti nahoře byli mozky v pozadí nesčetných aktů terorismu prováděných ustašovci v Jugoslávii, v Rakousku, v Maďarsku, v Německu, ve Francii a mnoha jiných zemích, především z jejich hlavního stanu ve fašistické Itálii.

(Vlevo) Mijo Bzik známý jako „Miko“ byl náčelníkem ustašovských táborů v Itálii a verbířem atentátníků pocházejících z Janka-Pusty. Jedním z jejich hlavních úkolů bylo ukládání pekelných strojů do veřejných budov a na frekventovaná místa.

(Uprostřed) Eugen Kvaternik, jeden z hlavních Pavelićových spoluviníků. Osobně doprovázel z Itálie do Francie atentátníky, kteří jeli zavraždit jugoslávského krále. Pavelić ho učinil ministrem policie, když se katolické Chorvátsko stalo nezávislým.

(Vpravo) Zvonimir Pospíšil, jeden z nejbrutálnějších teroristů. Patřil ke zvláštní skupině katolických ustašovců obviněných z atentátů význačných osob. On byl pověřen úkolem zabít krále Alexandra, když ho vyhodil do povětří v Paříži a vedl marseillské nezdařené spiknutí v roce 1934.

Chorvátský předák Radić neúnavně varoval Chorváty před následováním Vatikánu v politických záležitostech; v tom následoval hlasu jiného velkého katolického vlastence, vůdce polských nacionalistů Romana Dmovského, jehož heslo se stalo symbolem určitých polských katolických nacionalistů: „Nikdy se nespoléhejte na Vatikán v politických věcech“ [Jestem Polakiem - więc mam obowiązki polskie]

Nepřátelství k vatikánským politickým instrukcím se zakládalo na hořkých zkušenostech: např. během 1. světové války, kdy Roman Dmowski, když odešel do Říma požádat o pomoc při zakládání polské nezávislosti, byl přivítán s otevřenou nepřízní; toto nepřátelství Vatikánu bylo založeno na politických zájmech shodných se zájmy Rakouska a jiných evropských velmocí, které vystupovaly proti takovým polským snahám po staletí. To mělo zvláštní důsledek, že Poláci nikdy nezískali žádnou pomoc z Vatikánu, dokonce i když povstali proti carům — postoj, který je podráždil natolik, že jeden z jejich národních básníků, Julius Slowacki, vyslovil známé varování: „Polsko, tvá zkáza přichází z Říma“. Což, jak ukázaly pozdější události, bylo více než proroctví.

Radić přijal stejné heslo, i když s větším taktem. Když ovšem byla jeho strana převzata Mackem, původní ideál Ante Starčeviće byla záhy infikován novou dávkou koncentrovaného extremismu, která způsobila její obrat do extrémní pravice. Hlavním představitelem tohoto nového trendu byl jakýsi Ante Pavelić, osoba posednutá myšlenkou nezávislého Chorvátska, inspirované rasismem, vstřícné k fašismu, zcela nasycená katolicismem, vysoce kompaktní miniatura totalitarismu. Hnutí sklouzlo k této příšerné koncepci, jeho kostře a bezohledné skořápce teroristických band, vedených samotným Pavelićem, jehož politika spočívala ve vyděračství, vraždách, intrikách a atentátech. Stín vlivných zámořských ochránců se rychle přenesl na něho, a tak mu umožnil provádění jejich aktivit odporu k národním a mezinárodním postupům — např. z Itálie a Německa, jež obojí shledávali Pavelićovo Chorvátsko jako nástroj pro fašistickou a nacistickou expanzi na Balkán.

Expanzionistická politika těchto národů probíhala často souběžně s politikou Vatikánu, která jejich obratnou manipulací často hájila své vlastní zájmy. A prováděla to nejen jako nevšímavý divák různých fašistických a nacistických aktivit, ale i prováděním té vlastní nejmocnější protijugoslávské politiky.

Vatikán a fašismus si zpočátku navzájem pomáhali. Papež Pius XI (1922-1939) přikázal předákovi Katolické strany, aby jí rozpustil (1926) aby lépe upevnil režim Mussoliniho. Ten schválil Lateránskou dohodu a konkordát s církví (1926-1929).

V důsledku té prvé se Vatikán stal suverénním státem v rámci Říma. Zatímco ta druhá zaručila církvi ohromná privilegia a katolicismus byl prohlášen jediným náboženstvím ve fašistické Itálii, které bylo z celého srdce podporováno.

Biskupové přijali přísahu oddanosti fašistickému diktátorovi a kléru bylo přikázáno, aby se nikdy nestavěl proti němu, nepopouzelo proti němu své stádo nebo mu škodilo. Byly pronášeny modlitby za Mussolinihi a za fašismus. Kněží se stávali členy fašistické strany a dokonce se stávali jejími funkcionáři.

Jedním z hlavních podporovatelů fašisticko-vatikánského paktu byl Mgr. E. Pacelli (budoucí papež Pius XII), tehdy v Německu. Jeho bratr, právník, se stal jedním z hlavních vyjednavačů. Můžeme ho vidět na této fotografii, kde stojí vedle kardinála … později papežského nuncia pro Německo, Mgr. E. Pacelli dohlédl na to, aby se jeho bratr stal knížetem.

To vedlo k bohaté sklizni dříve, než se očekávalo. Zatímco fašističtí spojenci Vatikánu se zaměstnávali politickými nebo teroristickými aktivitami, katolická diplomacie — jako předtím ve Španělsku, v Rakousku, v Československu, v Belgii a ve Francii — se vyznačovala podporou mocných katolických pátých kolon. To, co nejdříve nahlodávalo vnitřní jednotu Jugoslávie, se skládalo ze všech Chorvátů nakažených národně-náboženským fanatismem, katolickou hierarchií v Chorvatsku, ilegální Nacionalistickou armádou vytvořenou z band katolických teroristů, nazývanou ustašovci; ty poslední vedl Ante Pavelić, s podporou Vladimíra Macka, předáka Chorvátské rolnické strany, která v roce 1939 zařídila u Mussoliniho, aby jí financoval 20 miliony dinárů pro Chorvátské separatistické hnutí, a podle [1] arcibiskupem A. Stepinacem, vedoucím katolické hierarchie v Chorvátsku.

Specifickou roli sehrál Vatikán podle známého vzoru: využil hierarchie k politickým a vojenským intrikám zaměřeným na podvracení a svržení legální vlády. Ale na rozdíl od praktik v jiných státech — např. Petainovy Francie nebo Francova Španělska — tady se katolická církev pokusila vybudovat, a opravdu vybudovat, stát v úplném souhlase s jejími principy. Výsledkem bylo monstrum založené na ozbrojené moci a dvojí totalitě: totalitě bezohledných fašistů a na totalitě katolicismu — nejkrvežíznivějším hybridu, jaké dosud vytvořila současná společnost. K čemu vede takový výtvor vatikánské diplomacie a jeho mimořádný význam je v tom, že máme uplatnění všech principů katolické církve, nerušené opozicí a beze strachu před světovým veřejným míněním. A unikátnost Nezávislého katolického státu Chorvátsko spočívá přesně v tom: poskytuje nám miniaturní model toho, co by katolická církev, když dostane moc, chtěla vidět na Západě, a ovšem vlastně všude. A jako takové to musí být řádně prozkoumáno. Vzhledem k jeho významu a s odhlédnutím od jeho lokálního významu, to má tu největší důležitost pro všechny lidi na světě milující svobodu.

Poznámky:

[1] Viz The Ciano Diaries [Cianův denník], 1946, pp. 46,48,50-60.

Kapitola 2.

Rok politických atentátů

Jednoho dne v roce 1933 rakouský železničář, který náhodou učinil zajímavý objev, se připravoval informovat své odbory, když ho navštívil úředník rakouské vlády. Jaká byla cena mlčení? Bylo mu navrženo, že pokud bude ochoten zapomenout na určité zboží v určitých vozech, bude mu dána k dispozici značná suma peněz. Železničář odmítl nabídku a předal informaci odborům, které to zveřejnily v tisku.

A tak se přes noc stala tato podivná událost mezinárodní senzací, a to, co katolická rakouská vláda přepravovala při nejvyšším utajení se rychle stalo známým po celém světě. A ministerstva zahraničí v Evropě začala bzučet neobvyklou aktivitou v důsledku toho, že ohromné mezinárodní spiknutí, do kterého byl zapleten půltucet zemí, se postupně dostávalo na světlo.

To co rakouský železničář objevil bylo, že Rakousko nestydatě zachází se zbraněmi za shovívavosti katolického diktátora Dollfusse. V té době Rakousko, stejně jako jiné poražené země, nesmělo ani kupovat ani prodávat zbraně ani nesměly mít nic společného se stranami spojenými s výrovou zbraní. Tento objev ukázal Evropě, že zbrojovka v Hinterbergu, Dolních Rakousech, je v plné výrobě. Navíc že rakouská továrna vyrábí pušky, a to ne pro rakouskou armádu, ale pro polofašistické Maďarsko. Vysoce postavení úředníci rakouské vlády, z nichž převážné procento byli vášniví katolíci, polofašisté nebo dokonce fanatičtí fašisté, se podíleli na spiknutí.

Aféra způsobila politický rozruch. Ale ještě mnohé mělo přijít. Ty náhodně objevené pušky nebyly pro Maďarsko ty byly odeslány výhradně pro dočasný sklad. Zbraně bylky ve skutečnosti určeny pro fašistickou Itálii. Ať už by byl konec té historie jakýkoliv, rakouský objev by způsobil dostatečně vážní mezinárodní sankce. Ale to nebylo v žádném případě všechno. Další vyšetřování prokázalo,že konečným určením zbraní byli jistí separatisté, kteří v souhlase s Mussolinim plánovali ozbrojené povstání, aby se odtrhli od své ústřední vlády. Separatisty byli určití katoličtí nacionalisté z Chorvátska. A ústřední vládou, proti které chtěli bojovat, byla vládou Jugoslávského království.

Propojení takových extrémistů s agresivní velmocí tak bylo převedeno z čistě regionální záležitosti na mezinárodní spiknutí. Způsobilo nepříjemné mezinárodní komplikace, a to nejen diplomatické a politické podstaty, ale rovněž rasového a náboženského charakteru, který po překročení mezinárodnách hranic ovlivnil vnitřní i zahraniční politiku různých zemí, mezi které patřila i Itálie. Mussolini již rozvinul rozsáhlý plán vlastních expansionistických spojení na Balkáně. Mezi prvními schůdky k jeho cíli bylo částečné, nebo, kdyby to bylo možné, úplné rozbití Jugoslávie. To by způsobilo nejen vymizení překážky fašistických balkánských ambicí, ale i připojení bývalých jugoslávských provincií,. ze kterých byla nejvíce žádoucí Dalmácie, k fašistické Itálii.

Italsko-Jugoslávské vztahy byly v té době tak napjaté, že si Mussolini začal hrát s myšlenkou urychlení politického rozkladu Jugoslávského království pomocí zbraní. To by vedlo k válce. Mussoliniho agresivní plány nebyly vítány nikým jiným než určitými separatisty (v Chorvátsku). A tak z obvyklých důvodů, totiž že Jugoslávie nebyla mezi fašistickými státy, jim dala jedinečnou příležitost snit o ustavení „nezávislého Chorvátska“. Mussolini, nejmocnější fašistický diktátor té doby, byl v postavení způsobit takové změny, a měl tedy největší naději ze všech těch, kteří provozovali svou protijugoslávskou politiku. A tak, když si uvědomil, že jeho zájmy jsou souběžné s těmi jeho, brzy počítal s jejich aktivní podporou. To pochopení mělo konkrétní povahu, zejména díky faktu, že Mussolini se stal ochráncem různých teroristických band operujících na Balkáně, jejichž hlavním cílem bylo rozbití Balkánského statu quo, což souhlasilo s expanzionistickými plány fašistické Itálie.

v Bulharsku provozovaly tyto bandy členové GRIM nebo VRMO (Revoluční organizace vnitřní Makedonie). Mimo jiné byli násilně antijugoslávské. Z toho důvodu byl jeden z jejich vůdců, Ivan Michailov zvaný Vanča subvencován Mussolinim miliony lir. V dubnu 1929 se Vanča setkal s Anre Pavelićem, vůdcem ustašovců, nedaleko Sofie. Pavelićnedávno uprchl z Jugoslávie do katolického Rakouska a král Alexander ustavil zvláštní tribunál (leden 1929) k ochraně státu před podvratnými akcemi separatistických aktivistů mezi ustašovskými extrémisty, jejichž šéfem byl Pavelić. Cílem tohoto setkání bylo spojení protijugoslávských sil a podřízení bulharských a Pavelićových teroristických organizací pod společnou ochranu fašistické Itálie. Ten rok dostal ORIM 44 milionůlir. Pavelić navštívil Mussoliniho a dostal 25 milionů lir s příslibem další finanční pomoci a politické ochrany v budoucnu.

Dne 17července 1929 odsoudila jugoslávská vláda Ante Paveliće k smrti v nepřítomnosti. Pavelić, povzbuzený penězi a požehníním Dučeho, odešel z Říma do Vídně, aby spolu s ORIM a agenty italských fašistů organizoval nic menšího, než arentát na jugoslávského krále Alexandra. Plán atentátu byl prostudován do všech detailů Mussolinim, kteří, aby napomohli Pavelićově činnosti, jim zaručil každou pomoc. Pavelić zorganizoval své teroristické bandy čili ustašovce. Nejprve jim byla dána k dispozici vila Pessario; poději, když bandy narostly, byly umístěny ve fašistickém táboře v Borgotaru nedaleko Boloně, kde byly posíleny brigádou fašistické tajné policie neboli OVRA. Pavelić byl později vybaven falešným pasem, zbraněmi zfalšovanými jugoslávskými penězi. To vše v naději očekávaného prvého činu spojení Mussolini-Vanča-Pavelič: atentát na krále Alexandra. Suma 500 000 lir byla přislíbena Mussolinim tomu ustašovci, který zavraždí krále. Pokus se uskutečnil v Zábřehu v roce 1933. Byl vykonán teroristou Peterem Orebem, ale zcela se nezdařil. Mussoliniho hněv byl bezmezný. Aby se přesvědčil, že příští pokus se podaří, zapřáhl svého synovce, hraběte Ciana, do úkolu organizovat druhý převrat. Senator Boccini, velitel OVRA, a Antonio Cortese, vedoucí politické sekce fašistického ministerstva zahraničí, byli dáni Cianovi k disposici.

Jugoslávský král Alexander, opřený o zadní sedadlo, kde se umíral po tom, kdy byl střelen ustašovskými atentátníky během své oficiální návštěvy ve Franci 9. října 1934.

Král Alexander odjel hledat ve Francii pomoc proti teroristickým aktivitám Mussoliniho a Ante Paveliće, jehož hlavní stan byl ve fašistické Itálii.

Spiklenci byli všichni katoličtí ustašovci. 6, října 1934 se setkali v Paříži. 9, října král Alexander přistál ve starém Marseillském přístavu. Ustašovci napadli královský kočár, a za kříku „Ať žije král“ vystřelili ze svého revolveru a zabili krále a francouzského ministra zahraničí Barthou. Atentátníci byli na místě zabiti policií. Jejich společníci byli uvězněni na doživotí. Ante Pavelić byl ve Francii odsouzen k smrti, ale by zařízen jeho útěk.

Jugoslávie a Francie mezi tím vzhledem ke zhoršování politické situace na Balkáně, plánovali posílit „Malou dohodu“ o Balkánskou dohodu. Navržena částečně samotným králem Alexandrem, byla zaměřena přímo proti plánům, a to nejen fašistické Itálie, ale i nacistického Německa, které začalo provádět pokračování císařskího Dranf nach Osten. A v neposlední řadě to byla obrana proti Pavelićovi a jeho následovníkům. Aby zlepšil koordinaci Dohody, plánoval král Alexander navštívit Bulharsko a Francii. Když dostal tyto zprávy, hrabě Ciano svolal Ante Paveliće a Vanču Michailova do Říma. Tam, na italském ministerstvu zahraničí, diskutovali způsoby a prostředky k zabití krále. Michailov to chtěl provést v Sofii. Ciano, Boccini a Cortese byli ovšem proti tomu v obavě, že současně bude zabit bulharský král Boris. Botis nebyl jen obyčejný král. Zájmy tří mocností závisely na jejich úspěchu zachovat mu hlavu na krku. Borisův atentát by vlastně znepřátelilo Mussoliniho, Vatikán a rod Savoyů. Ochrana Borisova života

vyplývala ze skutečnosti, že byl ženat s dcerou krále Viktora, a že s takovou svatbou počítal Mussolini při expanzi italského vlivu na Balkán, a Vatikánským plánem bylo vychovat z královských dětí katolíky, aby nastolili katolické království v pravoslavném Bulharsku, a tak tam zadusit pravoslavnou církev.[1]

Aby zabránili takovému riziku, byla proto příští schůzka uskutečněna v hotelu Continental v Římě, zde bylo s konečnou platností rozhodnuto zavraždit krále Alexandra ve Franci. Potom Pavelić roznítil problémy v Chorvátsku, zatímco Michailovovi následovníci rebelii v Makedoni. Mussolini intervenoval k zajištění jejich úspěchu, a tak vkročením na Balkán prováděl svou expanzivní politiku v tomto regionu. Jakmile byl plán schválen, Mussolini se setkal se spiklenci ve své vile Torlonia. Byli tam Vlada Georgiev Černozemski, Bulhar, který již zavraždil dva poslance bulharského Bulharského parlamentu v Sofii, Eugen Kvaternik, pozdější náčelník tajné policie Nezávislého chorvátského státu v Zábřehu, a tři další katoličtí ustašovci: Kralj, Pospíšil a Rajć.[2]

Tělo francouzského ministra zahraničí Barthou bezprostředně po atentátu.

Monsieur Bartou, který jel ve stejném kočáře jako král Alexander, byl též účelově zabit ustašovci za svoji podporu politice krále. Jeho smrt nevyhovovala jen Mussolinimu, ale i Hitlerovi.

Hitler se chtěl zbavit rakouského diktátora Dolfusse, který mu bránil připojení Rakouska k Německu. V červenci 1934, tři měsíce před vraždou krále Alexandra, skupina nacistů vstoupila do rakouského Kancléřství a spáchala atentát na Dolfusse. Trojí vražda byla provedena fašistickými, nacistickými a ustašovskými teroristy po celé Evropě ještě před spuštěním Druhé světové války v roce 1939.

Pavelić byl postupně podporován Mussolinim a Hitlerem. Ale vždy skrytě Vatikánem, který mezitím jednal se všemi třemi, aby zajistil zájmy církve.

Dne 6. října 1934 se spiklenci sešli v Paříži. 9. října král Alexander přistál ve Starém přístavu v Marseille. Jakmile průvod začal, Černozemski napadl¨královský kočár, ve kterém jeli král Alexander a Luis Barthu, francouzský ministr zahraničí, a za křiku „Ať žije král“ spustil svůj revolver a zabil oba. Černozemski byl okamžitě zabit policií. Jeho společníci byli zatčeni a odsouzeni k doživotí[3], ale Ante Pavelićovi se podařilo uniknout, a byl v nepřítomnosti odsouzen francouzským tribunálem k smrti.

Ale zatímco prvá část spiknutí Mussoliniho a Paveliće se podařila, ta druhá, Pavelićova revolta v Jugoslávii, byla zcela chybná: nic se nestalo. Pavelić a Kvaterník uprchli do Itálie. Francouzská vláda požádala o jejich vydání, ale Mussolini odmítl a šel tak daleko, že pokud by Jugoslávie tlašila na Pavelićovo vydání, pokládal by požadavek za casus belli. [Důvod k vyhlášení války] Jugoslávie se obrátila ns Společnost národů. Společnost, která byla stejně jako OSN, její pokračovatelka, pěšcem v rukách velmocí; ignorovala případ a neudělala nic. Atentát způsobil nepokoj v celé Evropě. V Berlíně byla reakce hrozivá: nacistické Německo urychlilo provádění politiky Drang nach Osten. Při náhlém prodloužení Hitlerova stínu ve Střední Evropě se Mussolini stal opatrným. Váhání a kromě toho rostoucí moc Hitlera oslabila jeho rozhodnost, a jakmile Duce-Pavelićovo dobrodružství, které bylo nezdravě riskantní, přešlo, čekal na lepší časy.

Hitler mezi tím nebyl nečinný. Spřádal své vlastní intriky a došel až tak daleko, že vymýšlel plány pro Střední Evropu na rozdíl od Mussoliniho, třeba připojení Rakouska k nacistickému Německu. To prováděl v té samé době, kdy Mussolini a Pavelić spřádali své spiknutí proti Jugoslávii. Hitler skutečně rozhodl o atentátu na katolického diktátora Dollfusse dříve, než Mussolini a Pavelić provedli své plány proti králi Alexandrovi. 25. července 1934 ve skutečnosti skupina nacistů vešla do rakouského

kancléřství ve Vídni, zavraždili Dollfusse a pokusili se sesadit vládu. Mussolini okamžitě poslal dvě divize k Brennerskému průsmyku, aby zabránil Hitlerovi v porušení rovnováhy na Balkáně a tak odvrhl plány italského imperialismu v tomto regionu. Hitler oplatil Mussolinimu, když mu chladně poklepal na ramena po zabití krále Alexandra. Ty dva atentáty ovšem probudily Evropu do reality.

Mussolini a Hitler se rozhodli zapomenout na svou pýchu a uzavřít tajnou dohodu. Mussolini ponechal Rakousko Hitlerovi a Hitler podporoval Nussoliniho při anexi Ethiopie. Od té doby fašistický a nacistický teror vyvolával stále silnější odezvy v politických kuloárech Evropy a dokonce Asie: atentát na rakouského kancléře Dollfusse a na jugoslávského krále Alexandra v roce 1934, fašistická válka v Ethiopii v roce 1935, japonský útok na Čínu v roce 1937, Hitlerovo připojení Rakouska v roce 1938, Mnichov na podzim téhož roku, Hitlerovo rozkouskování Československa na jaře 1939, Hitlerův útok na Polsko na podzim 1939.

Zatímco jedna osudová událost následovala za druhou, Pavelić v přímém kontaktu s katolickými a fašistickými autoritami, dohlížel na rozmanitá spiknutí a intriky a obracel se jednou na Mussoliniho, jednou na Hitlera, podle toho, ctižádost kterého z nich mu právě dávala větší naději na úspěch. Pavelićova strategie spočívala v tom, že předkládal jak Mussolinimu tak Hitlerovi k posouzení teroristické akce po celé Jugoslávii, aby donutil ústřední vládu poskytnout autonomii Chorvátsku. Ale s postupujícími útoku Druhé světové války ovšem Hitler, když zahrnul Jugoslávii do většího vlastního plánu, změnil svou politiku a podporoval jeden s cílem neutralizovat Jugoslávii — dokonce z ní učinit spojence. Aby zabránil nepřátelství jugoslávské vlády, Pavelićovy aktivity byly značně redukovány a oficiálně jim bylo bráněno.

Hitlerova politika mu přinášela slušné výsledky. Když se rozhořela Druhá světová válka, Jugoslávie zůstala neústupně neutrální. Ovšem v březnu 1941 přešla do nacistického tábora a podepsala pakt s Německem. Pavelićův sen se zdál odsunutý do daleké budoucnosti. Nepřestal však čekat v naději, že den, kdy ho osud zavolá, aby realizoval svůj životní úkol, snad není daleko.

Poznámky:

[1] Detaily vatikánských plánů jsou v autorově knize Catholic Imperialism and Word Freedom (Katolický imperialismus a světová svoboda).

[2] Náčelník OVRA jim všem dal falešné pasy a falešná jména. Černozemski dostal dva pasy, jeden Československý na jméno Suk, druhý maďarský se jménem Kelemen. Kralj se stal Silným a Mulným, Kvaterník se stal Kramerem, Pospíšil Nowackem, zatímco Rajć se stal Benešem, aby diskreditoval Beneše, presidenta Československé republiky.

[3] A byli nakonec osvobozeni nacisty v roce 1940.

Kapitola 3.

Zrození stvůry: Nezávislého Chorvátského katolického státu

Jugoslávci byli ohromeni. Ale ne nadlouho. Po dvou dnech, 27. března 1941, sesadil protinacistický státní převrat provedený generálem Mirkovićem pronacistickou jugoslávskou vládu. Yatímco Jugoslávie oslavovala tu událost v Záhřebu, objevily se oběžníky plné hrozeb u dveří Srbů. Pavelić, který byl jen několik dní před tím vykázán do pozadí, se náhle octnul ve středu horečných aktivit. Všem ustašovcům

uvnitř i vně Jugoslávie byl předán rozkaz, aby byli připraveni k akci. Ustašovští vůdci se z Německa a z Itálie rychle přesunuli k jugoslávské hranici. Německá armáda se přemístila s nimi. A 6. dubna 1941 Hitler zaútočil na Jugoslávské království.

Mnoho Pavelićových stoupenců se připojilo k nacistickým vetřelcům; jiní namířili své zbraně proti Jugoslávii; dokonce někteří se proměnili v zjevné zrádce — např. plukovník Kren, aktivní fanatik a tajný člen Pavelićovy armády, ustašovec, který odletěl z bělehradského letiště, aby předal nacistickému letectvu tajná umístění jugoslávských letců, což mělo za následek, že jugoslávská válečná letadla byla ještě na zemi zničena nacistickými bombardéry, které navedl Kren. Díky Krenově ustašovské akci bylo celé jugoslávské letectvo takto zničeno jedním úderem.

Zatímco Bělehrad ještě hořel po nacistických leteckých nájezdech, Ante Pavelić vzkázal Chorvátům radiem: „Chorvátští vojáci,“ byla jehi skova, „použijte všechny své zbraně proti všem srbským vojákům a důstojníkům. Válčíme již bok po boku s našimi novými spojenci, s Němci a Italy.“

Dne 7. dubna jugoslávská vláda opustila Bělehrad do Černé Hory. O dva dny později, 9. dubna, Vladko Macek, její vicepresident, navíc z ní desertoval. Macek byl Chorvát, katolík a vůdce Katolické strany chorvátských rolníků. Tato osoba dokonce, když působila jako vůdce této strany, a ovšem jako vicepresident jugoslávské vlády, současně intrikoval s fašistickou Itálií na rozbití své země. Již v roce 1939 Macek ve skutečnosti uzavřel smlouvu s Mussolinim, který schválil, že mu zaplatí 20 milionů dinárů, aby financoval své troufalé separatistické spiknutí — tj. rozbití Jugoslávie, aby ustavil Katolický fašistický stát Chorvátsko, jak bylo posléze odhaleno nikým jiným než fašistickým ministrem zahraničí, hrabětem Cianem. [1]

Ministr obchodu, jiný katolík, následoval Mackovu příkladu a záhy byl napodoben třetím ministrem, který zrádně a po dlouhý čas byl nejen tajným členem ustašovců, ale i nacistické výzvědné služby. Byl ve skutečnosti spojením s hlavním agentem nacistické rozvědky v Jugoslávii, D. Tomljenovićem, bývalým rakouským důstojníkem a katolík, kterému předal podrobnosti tajných úvah o obraně, které probíhaly v jugoslávské vládě, jejíž členem byl.

Záhy po tom, když Slavko Kvaterník, který přijel do Záhřebu z Itálie, vyhlásil vytvoření Nezávislého státu Chorvátsko, Macek vyzval své stoupence, aby uznali nový stát: „Vyzývám všechny členy Rolnické strany Chorvátska, aby uznali změnu, pomáhali novému Chorvátsku, a kromě toho byli loajální a dodržovali všechny jeho zákony.“ [2] Za několik dní všichni tajní členové Pavelićovy katolické teroristické organizace ve státní administrativě a v jugoslávské armádě vystoupili, působili zmatek všude, kde se objevili, a to v takovém rozsahu že rychle a úspěšně bránili obraně proti Hitlerovi.

Jako hrozivý předvoj mezi nimi, ustašovci zahájili energický boj v týlu jugoslávských jednotek; zatímco ti ostatní v jugoslávské armádě činnost páté kolony v takovém rozsahu, že nic nemohlo probíhat podle plánu. Ustašovští důstojníci jako plukovník Kren přešli k Němcům, kterým předali důležité vojenské informace. Jednotky Mackovy „Rolnické gardy“ se okamžitě proměnily v ustašovské jednotky a odzbrojovaly jednotky jugoslávské armády. Rozsáhlé nepořádky působené katolickými extrémisty byly takového rozsahu, že ze staly jedněmi z hlavních příčin rychlého nacistického obsazení Jugoslávie.

Bylo to potvrzeno ministrem zahraničí Nezávislého státu Chorvátsko Lorkovićem před celým parlamentem (únor 1942):

Bylo to díky podpoře Chorvátského lidu a Chorvátské revoluce, co zkrátilo trvání války v Jugoslávii, značně snížilo ztráty Němců a Italů, a dovolili na východní frontě se Srbskem zasadit smrtelnou ránu Jugoslávii. [3]

Provedení takové rozsáhlé vlastizrádné akce v celé zemi by nebylo možné bez aktivní spolupráce

katolické církve. Pavelićovy teroristické bandy, ustašovci, byly církví morálně i finančně povzbuzovány a podporovány. Ovšem jejich kostra sestávala z kněží, mnichů a dokonce biskupů. Kláštery byly využívány jako tajné hlavní stany ustašovců dávno před nacistickým útokem. Tajné separatistické a vojenské aktivity byly maskovány po mnoho let pod pláštíkem církve. Katoličtí kněží v Chorvátsku, Hercegovině a v Dalmácii byli opakovaně svoláváni na tzv. Eucharistické kongresy, které ve skutečnosti sloužily k extrémistickým politickým cílům (např. ten konaný v Pozega až do roku 1940 pod fiktivním názvem Mariina kongregace). Rozličné polovojenská ilegální teroristická hnutí se obvykle skrývala pod pláštíkem církve. Většina z nich byla přičleněna ke katolickým organizacím pod přímým dohledem Katolické akce, která byla pod přímým řízením katolické hierarchie — např. Bratrství křižáků, se zhruba 540 organizacemi a 30 000 členy, Sesterstvo křižáků s 452 organizacemi a 19 000 členy, Katolické studentské asociace, Domagoj apod.

Většina členů takových náboženských organizací bylo aktivních při sabotážích, teroristických akcích, a značné množství z nich se též podílelo na zrádném odzvrojování jugoslávské armády po Hitlerově útoku. Jakmile se projevily otevřeně, mnozí z nich se přeměnili v ustašovské veličiny, funkcionáře ustašovských komisí, vedoucí okresních rad nebo dokonce koncentračních táborů. Předseda Velkého bratrstva křižáků, Dr. Feliks Niedzelski, byl navržen na viceguvernéra Bosny a administrativního představitele ustašovské mládeže, zatímco Páter Grga Peinović, též ředitel Katolických křižáků, byl navržen za předsedu Ústředního ústředí propagandy. [4] Mnoho kněží z Křižáckého bratrstva a Katolické akce mělo nebo získalo vojenský výcvik nebo byli přísežnými členy ustašovských formací — např. páter Radoslav Cilavas, františkánský mnich, který 10. a 11. dubna 1941 ozbrojil místní četníky, obsadil poštovní úřad a prováděl oblastní plány, aby zabránil mobilizaci jugoslávské armády, nebo páter kaplan Ivan Miletić, který kolaboroval s nacisty, vedl guerilové bandy proti jugoslávské vládě. V Hercegovině bylo centrum ustašovského hnutí umístěno ve františkánském klášteře a na vysoké škole v Širokém Briegu.