Evita

Marcos Aguinis

ukázka z knihy

Copyright © 2013, Random House Mondadori S. A.Humberto I 531, Buenos Aires

Copyright © 2013, Marcos AguinisTranslation © Jana Suchánková. 2014

Czech edition © Metafora, 2014

All rights reserved

ISBN 978−80−7359−419-0

U Krbu 35100 00 Praha 10www.metafora.cz

Evita

4královsképřivítání

Jak letadlo zamířilo k zemi, přepadla mě nevolnost. Cá- ry mlhy lomily sluneční paprsky. Sklonila jsem hlavu a Lilian mi podala ručník. Snažila se mě přinutit, abych zhluboka dýchala. Letadlo při přistání poskakovalo jako kůň v klusu a já měla žaludek obrácený naruby. Koneč-ně jsme se dotkli země a rolovali po ranveji, což mě trochu uklidnilo, navzdory otřesům, které způsobovaly hrboly v asfaltu. Okénkem jsem zahlédla budovu s vlaj-kami, před níž čekalo velké množství lidí. Byla jsem na území Španělska. Obklopila mě posádka, která mi přišla pomoct. „To není třeba,“ ujistila jsem je vděčně. Markýz a hrabě, kteří cestovali na prostředních seda-dlech, mi poslali vzkaz. V davu na mě čeká španělský ministr zahraničí. Přiletěl z Madridu, aby mě přivítal! Nebylo to až příliš mnoho poklon pro někoho tak málo významného? Zaplavil mě pocit štěstí, což se mi stalo jen párkrát, když mi tleskali v divadle. Taky jsem se bála, že se mi to všechno jenom zdá. Že nic z toho není pravda. Určitě udělám nějakou chybu, která prozradí, jak jsem primitivní. Všimla jsem si, že hrabě Torres y Torres si dělá zla-tým perem poznámky do malého lesklého zápisníčku. Nenajal si jej Franco jako špiona? Nebo někdo z našich argentinských odpůrců?

Marcos Aguinis

Pomalu jsem vystupovala a přidržovala se zábradlí. Vysoké podpatky, které jsem začala nosit před několika lety, se mi smýkaly a snažily se mi připravit očekávaný kanadský žertík. Závan teplého vzduchu mi připomněl, že jsem poprvé vstoupila na africkou půdu, kterou zčásti vlastní Španělsko. Přivítali mě vestoje, s úsměvy a polibky na hřbet ruky. Vedle ministra zahraničí zabíral poměrně dost prostoru kulaťoučký vrchní velitel vojsk Kanárských ostrovů. Čestná stráž vytvořila špalír podél cesty. Byla složena z vojáků tmavé pleti s bílými turbany a červenými plášti, kteří v levé ruce třímali kopí, zatímco pravou rukou pozvednutou ke skráni mě s vojenskou vážností zdravili. Tohle že je ta legendární Maurská gar-da? Vypadali jako z cirkusu. Stmívalo se a nebe mělo ametystový nádech s rudými cákanci. Přiblížilo se velké auto a za ním se seřadilo dalších deset vozů. Zavezli nás do prostého hotýlku poblíž le-tiště. Pravděpodobně nejlepšího v širokém okolí. Ne-chala jsem si otevřené okno a vdechovala suchý pouštní vzduch. Cítila jsem sladkou vůni, která mohla být směsi-cí písku a datlí. Asistentky mi připravily báječnou koupel, pak jsem se oblékla, hřebínkem trochu srovnala vlasy, vybrala pár šperků a postříkala se parfémem. Musela jsem skrývat únavu, neboť jsem zastupovala svou zemi a byla jsem že-nou prezidenta. Cítila jsem bušení ve spáncích a bolest za krkem. Týmiž mohutnými auty nás zavezli do důstojnického klubu. Byla jsem si jistá, že tady už k očekávanému tra-pasu musí dojít. Už dlouho žádná nemilá situace nena-stala. Když mě přivítali, ministr oznámil, že se budou po-dávat langusty. U nás se tak ale říkalo sarančatům. „Sa-rančata?“ zeptala jsem se neslyšně, aniž bych pohnula rty. „Copak tady se jí tenhle hmyz, který je jako mor, přile- tí jako černý mrak a spořádá veškerou úrodu? Tenhle

43

Evita

odporný hmyz tu servírují jako lahůdku?“ Obracel se mi žaludek a nedokázala jsem ze sebe vypravit ani hlás-ku. Čalouněné židle obklopovaly stoly pokryté bílými ubrusy se světle modrými ubrousky – barvami argen-tinské vlajky. Kolem mě se usadily nejvýše postavené osobnosti, Lilian, Dodero a španělští šlechtici, kteří mě doprovázeli z Buenos Aires (hrabě Torres y Torres ze mě nespouštěl oči). Když před nás položili ty obrovské narůžovělé hmyzovité tvory, připadali mi jako zmenše-nina pravěké kobylky, která by dokázala spořádat třeba i krávu. Lilian, která si všimla mého úžasu, mi pošeptala, že je to z moře, že to nelétá ani nežije v zemi, a vysvětlila mi, že se to jí zvláštními kleštičkami. Cítila jsem, jak mě polévá pot při představě, že bude následovat první nevy-hnutelné klopýtnutí na cestě. Ona však situaci pohotově vyřešila. „Pokud vás to nebude obtěžovat, paní,“ pronesla na-hlas, „připravím vám ty nejlahodnější kousky, které bu-dete moci ochutnat vidličkou.“ Zatímco Lilian se zručně zhostila svého úkolu, jako zkušený mechanik v dílně, zahlédla jsem za oknem ka-mennou pevnost, která se tyčila proti jasné noční oblo-ze. Když se podával dezert, začal z pevnosti vyzdobené španělskými a argentinskými vlajkami sršet ohňostroj. Porušila jsem protokol, protože jsem odsunula židli dřív, než to za mě stihl udělat číšník, a přistoupila k oknu, abych si užila hru světel. „Překrásné!“ Ale během pár sekund se za mými zády strhl poprask, protože spolusto-lovníci se z úcty ke mně do jednoho zvedli. Kvůli mně vyskočili od jídla a usmívali se jako pitomečci! Vrchní-mu veliteli vojska se samou spokojeností ještě víc nafou-klo břicho. Pak přinesli podnosy plné šťavnatých datlí, z nichž crčela šťáva. Hrabě mě opět vyvedl z míry tím, že opět nenápadně vytáhl svůj notýsek a zase si něco psal. Lilian pošeptala ministrovi do ucha, že jsem už příliš

44

Marcos Aguinis

unavená a že bych si měla jít odpočinout. Okamžitě to pochopil. Ještě štěstí, protože jsme slyšela, že Španělé se nikdy nezvedají od stolu před půlnocí. Ale nemohla jsem usnout. Otáčela jsem se na měkké posteli jako holub na báni, převracela polštáře, nejprve vystrčila jednu nohu, pak druhou. Šla jsem na toaletu. Znovu do postele. Z přítmí pokoje se vynořovaly siluety těch, kteří mi ublížili, abych se mylně nedomnívala, že mám nějakou cenu nebo že bych mohla být sebejistá. Byly to přízraky ze špinavé minulosti. Poslala jsem pro Lilian, která okamžitě přiběhla, zahalená do županu. Ostatní pomocnice jsem odeslala pryč a polohlasem jsem se jí zeptala, zda bych neměla požádat osobního lékaře pana Dodera, aby mi dal něco na spaní. „Bojím se, Lilian!“ přiznala jsem jí hlasem, za nějž se stydím, kdykoli si na to vzpomenu. „Ale pročpak, paní? Starají se o nás jako o poklad.“ „Mám strach…“ Stočila jsem se pod dekou do klubíč-ka. „Zamknu dveře.“ „Zůstaňte tu se mnou,“ prosila jsem ji. „Požádejte je, aby sem přinesli ještě jednu postel.“ „Není třeba, je tu obrovské kanape, lepší než postel.“ A dobrák Lilian si lehla na pohovku, aby mi ukázala, jak je pohodlné. Zůstala tam se mnou. Její přítomnost mě uklidnila, ale ne hned. Nakonec jsem se však přece jen upokojila. Po ranní očistě a bohaté snídani, kterou nám přinesli do pokoje, jsem se znovu setkala s úchvatnou Maurskou gardou. Ale největším překvapením pro mě bylo, když se proti mně postavil batalion Maurů na opravdových vel-bloudech a já vykonala vojenskou přehlídku, jako bych byla hlavní hrdinkou nějakého exotického filmu – přede mnou se tyčila arabská pevnost, nekonečné písečné plá-ně, poddajní velbloudi a jejich jezdci vyzbrojení kopími. Ministr a vrchní velitel vojsk mě doprovodili až ke schůd

45

Evita

kům do letadla. Na rozloučenou mi políbili ruku, jako to dělají džentlmeni v Evropě. Než jsem zmizela ve dveřích letadla, otočila jsem se a z výšky všem zamávala na rozloučenou. Cítila jsem, že loučení davu je upřímné; někteří pánové také zamávali, někteří rukou, jiní kapesníčkem, a ta půvabná zvířata se radostně zavlnila, když Maurové zatáhli za otěže. Za několik hodin jsme přiletěli na Gran Canarii, kde bylo poslední mezipřistání. Z letadla jsem pozorovala blankytně modré moře, na němž nebyly téměř žádné chomáče pěny. Také přivítání na tomto ostrově bylo ne-zapomenutelné. Čekal na mě červený koberec, vyšňoření důstojníci a vojáci v uniformách různých barev. Zavezli mě do paláce. Ano, do paláce. Vysvětlili mi, že je slavný a že má dlouhé jméno: Palác hraběte de la Vega Grande de Guadalupe… Ufff! To byla ale dřina si na to vzpome-nout. V autě s otevřenou střechou jsme projeli část ostro-va, na němž každý kousek krajiny soupeřil s ostatními. Safírové moře a smaragdové hory, zlatavé pláže a husté lesy, malé bílé domy roztroušené po úbočích a čisté ces-ty – krajina jako z pohlednic. Byla jsem šťastná, že vidím něco takového, já, která se narodila v prašné vesnici Los Toldos. Toho večera mě pohostili ve zlatém salonku sídla míst-ní rady. Poznamenala jsem k Lilian: „Doufám, že z té spousty jídla nepřiberu.“ „Nebojte se, paní. Jste tak štíhlá, že můžete sníst, co je libo.“ Potom nás vzali na koncert do divadla Péreze Gal-dóse. „Pérez Galdós je jedním z nejznámějších španěl-ských spisovatelů,“ poučila mě Lilian. Hráli skladby špa-nělských skladatelů. Přestože to byla kultivovaná hudba, byla pro mě stravitelná. Musím přiznat, že z klasické hudby mě jímá hrůza. Hrabě Torres y Torres mě nepře-stal sledovat ani na koncertě a čas od času si udělal rych-lou poznámku do lesklého zápisníku. Co tam asi psal?

46

Marcos Aguinis

Ráno jsme navštívili starobylou katedrálu, kde mě če-kal biskup v honosném rouchu a členové rady v plném počtu. Před katedrálou mě přivítali kyticí. Cítila jsem se vyčerpaně. Tolik poct pro někoho, kdo celý život poly-kal jen urážky, vypadalo jako past. Přijde chvíle, kdy hla-vou narazím na skálu na dně propasti. Dokonce dali ke vchodu baldachýn, pod nímž jsem procházela dovnitř. Baldachýn, jako bych byla královna! Na chvíli se mi zato-čila hlava, zavrávorala jsem a málem si zničila podpatek. Šum hlasů kolem mé osoby mi připomínal bzučení včel. Mše mě uklidnila. Ale nestačila jsem si ani všim-nout nejvýznamnějších architektonických prvků kostela. Lilian seděla po mém boku a vždycky v pravý čas mě upo-zornila, že máme vstát. Za mnou šel, jako vždy, hrabě. Potom následoval oběd v salonku zdobeném květinami a vlajkami. To místo se mi nezapsalo do paměti, proto-že tolik projevů přízně ze mě udělalo zombii. Než jsme se usadili, zavedli mě ke stolu, na němž byly vystavené typické dárky z Kanárských ostrovů. Přáli si, abych si je vzala na památku. „Tohle všechno?“ Přikývli a já nebyla schopná ze sebe vypravit jedinou větu, protože všechna slova se mi zadrhla v krku. Byla jsem zmatená, tohle nemohla být pravda. Byla jsem pou-hou ženou prezidenta, žádnou císařovnou. Naštěstí mi nezačaly stékat po tvářích slzy. Snažila jsem se skrývat dojetí. Nikdy mi nikdo nedal tolik darů. Byla jsem spou-taná řetězem halucinací a nevěděla, jak se z toho dostat ven.

47

Evita

11horečka

lásky

Nikdy předtím jsem nebyla zamilovaná. Mé srdce vždyc-ky patřilo jen osobnostem, jejichž vítězný úsměv zářil z titulních stran časopisů. S nimi jsem prožívala vášnivá milostná dobrodružství, s nimi jsem cestovala luxusními automobily. Realita byla jiná, v té úsměvy i automobi-ly chyběly. Tělo mi osahávali pitomci, před nimiž jsem předstírala vášeň, zatímco jediné, co jsem cítila, byl od-por. Představili mi šéfredaktora časopisu Sintonía. Setkala jsem se s ním na konkursu mladých hereček, který uspořádal, když hledal obsazení do komedie Gru-ta de la fortuna. Byla to zvláštní náhoda, kterou musel nastražit sám prohnaný ďábel. Pocházel z Chile a žil v Buenos Aires. Zůstal mu typický zpěvavý chilský pří-zvuk. Jmenoval se Emilio. Jeho slovanské příjmení se nedalo vyslovit, a už vůbec ne napsat. Je zbytečné, abych se ho tu teď snažila slabikovat. Věděla jsem, že se Emilio účastní automobilových závodů a že výborně hraje tenis. Časopis Sintonía se specializoval na fotografie celebrit, které plnily kina a divadla, a prodával se i za hranicemi. Na jeho stránkách se objevil životopis Normy Sheare-rové, který jsem četla v době dospívání. Kdo chtěl něco znamenat, musel být v tomhle magazínu vidět. Bez nejmenší představy, co mě čeká, jsem se před od-chodem na konkurs vykoupala, pečlivě se načesala,

Marcos Aguinis

namalovala si rty, vzala si to nejlepší spodní prádlo (pro všechny případy), vybrala ty nejzářivější šaty z těch je-diných čtyř, které jsem měla, a stříkla si za krk, na prsa a na zápěstí kolínskou půjčenou od přítelkyně. Přesně, jak mi to radila máma. Musela jsem působit jako úspěš-ná mladá dáma, nikoli jako artefakt z vetešnictví. Když jsem se setkala s Emiliem, štíhlým mužem s pro-šedivělými skráněmi a hlubokýma očima, bylo to, jako by mnou projela dýka – láska na první pohled. Byl ele-gantní, klidný, měl laskavý hlas. Tak nějak možná vypa-dal můj otec, když se do něj máma zamilovala. Byl to přesně ten muž, kterého jsem potřebovala. Nepotřebo-vala jsem ani tak pohlazení a polibky, jako spíš smlouvy, podporu a prestiž. Podařilo se mi jej zaujmout, protože moje nadšení podtrhlo můj dětský půvab. Dělala jsem grimasy, využívala rukou a celého těla, až se mi podařilo dosáhnout toho, že mě přijal do souboru. S odvahou, která se rodí ze zoufalství, jsem se k němu vydala znovu. Nějakým zázrakem se mi podařilo být vtipná. Vymysle-la jsem si, jak se na venkově máme dobře, vychvalovala jsem rodiče a vynášela do nebes své sestry. Při třetí schůz-ce mě pozval na večeři. Šli jsme do restaurace Emiliana v ulici Corrientes, kde jsme ochutnali slavný dezert, kte-rý se podává k bohatému menu. Když jsme znovu seděli v autě, navrhl mi, že mě odveze k sobě domů a že si spolu dáme francouzský likér, který od někoho dostal. Odmítla jsem, protože rychlý začátek by mohl zname-nat rychlý konec. Namluvila jsem mu, že na mě čeká pří-telkyně, a poprosila jej, aby mě zavezl k domu na třídě Alvear, kde bydleli zámožní lidé. Letmo jsem jej políbila na tvář a vystoupila z auta. U zdobených dveří jsem chvíli předstírala, že zvoním, a zamávala mu na rozloučenou. Když auto zmizelo za rohem, utíkala jsem pryč a pak půl hodiny šla se sandály v rukou, dokud jsem nedorazila ke svému kamrlíku, který páchl močí. Na druhé setkání jsem se tak postříkala kolínskou, že

96

Evita

její vůni museli cítit i u vedlejšího stolu. Toho večera už jsem pozvání do jeho bytu přijala. Šla jsem pomalu, abych zvýšila jeho touhu, nechala jsem jej, aby mi vy-svlékl kabát, a pak se usadila do pohodlného křesla. Po-hledem jsem přejela nábytek a obrazy na stěnách, jako bych byla zvyklá na vybrané interiéry, a zároveň se živě zajímala o malby. Pili jsme likér, který vytáhl z lednice, a mně se znovu podařilo ho rozesmát vtipy, které se jako zázrakem linuly z mých úst a z nichž si dnes nevzpomí-nám ani na jediný. Uprostřed smíchu se mě začal do-týkat, nejdřív mě hladil po rukou, pak po ramenou a nakonec po stehnech. Vzala jsem šátek a udělala z něj závoj. Potom jsem mu zatančila jako otrokyně v harému, stejně jako jsem jako malá holka tančívala před starou paní z Los Toldos, která nemohla chodit. Emilio zamířil ke gramofonu a pustil tango. Požádal mě o tanec. S předstíraným ostychem jsem odhodila šá-tek a on mě popadl v pase. Dotýkali jsme se vlasy i těly. Vlnění při tanci nás vzrušilo. Tiskli jsme se tvářemi k sobě a já cítila jeho vzrušené mužství a slyšela jeho dech. Při jedné otočce klopýtl o konferenční stolek a oba jsme upadli na pohovku. Nesnažil se mě zvednout, jen mi uhladil rozcuchané vlasy, usmál se a přitom sledoval mé rty. Pomaličku, tak, jako se pije likér lahodnější než všech-ny ostatní, se ke mně přibližoval, až se naše ústa spojila v prvním, nejprve nesmělém, potom vášnivějším a nako-nec zuřivém polibku. Při neúnavném souboji rtů a jazyků jsme se začali svlékat. Nakonec do mě vstoupil. Bylo to poprvé, kdy jsem dychtila po tom, aby do mě někdo pro-nikl. Cítila jsem nepopsatelnou rozkoš. Usnuli jsme u něj v posteli a ráno se vzbudili součas-ně. Usmáli jsme se na sebe a znovu se začali líbat. Byla jsem zamilovaná a on taky (nebo to tak aspoň vypada-lo). Když mě objímal, cítila jsem se v bezpečí. Vzrušovala mě jeho nahá kůže, měl zlatavé chloupky a pod nimi se v plné síle napínaly svaly. Něžně se na mě díval. Hladil

97

Marcos Aguinis

mě po tvářích hřbetem ruky, jako bych byla dítě. Znovu mě začal líbat. Uměl to skvěle. Nepřiblížil ke mně rty, dokud neucítil, že po něm toužím. V županu jsem šla jeho služebnou požádat, aby nám přinesla snídani na terasu. Společně jsme se osprchova-li. Dělalo mi radost, že mě převyšuje o hlavu. Když jsme se oblékli, začal mě znovu hladit po šíji, vlasech a hrdle. Posadili jsme se naproti sobě, obklopeni květinami. Ni-kdy předtím jsem neviděla nic tak krásného, snad jen ve filmech a časopisech. Pili jsme pomerančový džus a kávu s mlékem. Na stole stála ošatka s ovocem, podnos plný toastů, kostka másla, tři druhy sýrů a sklenice se čtyřmi druhy marmelád. Požádala jsem ho, aby mě vzal s sebou do kanceláří časopisu Sintonía. Nechtěla jsem, aby se dozvěděl, kde bydlím. A kromě toho – jak jsem mu na rovinu povědě- la – jsem potřebovala, aby mi dal nějakou dobrou diva-delní roli. „Zasloužím si to,“ oznámila jsem mu (nejistě). „Dej mi trochu času, uvidíš.“ „Tak mě zavez na ulici Santa Fe. Musím si zkusit něja-ké šaty,“ lhala jsem. „Uvidíme se zase večer?“ „Ještě tě to neunavuje?“ zeptala jsem se v žertu. „Vyzvednu tě v devět.“ „Ne, radši si dáme znovu sraz v Emilianě.“ Následoval další skvělý večer. Pak jsme šli opět k němu do bytu. Znovu dokázal, že v sexu je nepřekonatelný. Několikrát jsme tančili tango, jednou milongu a dva-krát valčík. Pili jsme šampaňské. Jeho rty se přibližova- ly k mým jako rozpustilá zvířátka. Nejdříve se jen lehce dotkly, jako by zazněl jediný tón na housle. Potom další dotek. Tak to pokračovalo, dokud jsem se i já nezača-la přibližovat a nedala najevo, jak moc po něm toužím. Tehdy se jeho rty přivinuly k mým a jemně mi tiskly nejprve horní ret, potom dolní, oba dva, znovu horní, pak zase dolní. Vysvlékal mě. Byla v tom směsice spěchu

98

Evita

a lásky. Líbal a laskal každou část těla, kterou odhalil, byl jako anděl, který se prsty dokáže dotýkat všech míst v jednom okamžiku. Zmítala jsem se touhou, chtěla jsem, aby se jeho tělo spojilo s mým, aby do sebe na-vždycky zapadla jako zobáčky kleští. Nikdy jsem necítila takovou rozkoš a tak prudkou vášeň. Už jsem se viděla na stránkách časopisu, který se ob-jevoval ve většině mých snů. Byla jsem tak omámená, že jsem začala dělat chyby. Bože, jak jsem byla hloupá! Mís-to abych si před ním zachovala důstojnost a dokázala přijmout, co mi nabízel, podlehla jsem nahromaděné-mu dětinskému strachu. Emilio byl snem, který se pro-měnil ve skutečnost. Dopadlo to tak, že jsem chtěla být neustále s ním, pronásledovala ho v naprosto nevhod-nou dobu a telefonovala mu dvacetkrát denně. Tenhle galantní a milující sportovec ve mně zažehl oheň. Potře-bovala jsem, aby mi byl stále nablízku. Nevidět jej zna-menalo jej ztrácet. Nedokázala jsem si spočítat, jak zdr-cující následky bude moje ubíjející chování zanedlouho mít. Je pravda, že jsem získala pár nových rolí, ale ne-bylo to k ničemu. S každou novou rolí má žádostivost rostla a jeho vášeň slábla. Pokaždé, když Emilio odjel na dovolenou do Delty s přáteli, přítelkyněmi nebo úplně sám, nasedla jsem na první volnou jachtu a pronásledovala ho až na ostrov. Kapky vody mi dodávaly tolik energie, že se mi chtělo skočit do vody a plavat, abych u něj byla co nejrychleji. Příliš mnoho lepidla ve vztahu způsobilo, že mu došla trpělivost. Logické. Bylo to ode mě nezodpovědné. Jed-noho rána mi u něj v bytě, s šálkem kávy v ruce, pohřeb-ním hlasem oznámil: „Evito, náš vztah končí, teď a tady, definitivně.“ Pokoušela jsem se ho přemluvit, on však jen odložil šálek s kávou a odešel. Málokdy se choval takhle, ale když už se tak zachoval, znamenalo to konec. Posbírala jsem si věci a s pláčem odešla. Svět, osud nebo kdovíco

99

Marcos Aguinis

ještě si umínily, že po mně i nadále budou házet kame-ny. K mému překvapení mi ale v Sintoníi vyšla další foto-grafie. Snad to měla být útěcha. Emilio nebyl zlý člověk a já byla nezralá. Byla to lekce, která mi měla pomoci, až jednou potkám toho pravého.

100

Evita

Pokud vás kniha zaujala, můžete si jizakoupit v našem e-shopu

http://www.metafora.cz/zivotopisy/evita

V edici životopisy již vyšlo:

I tyto knihy si můžete zakoupit v našem e-shopuhttp://www.metafora.cz/zivotopisy