Západočeská univerzita v Plzni

Právnická fakulta

Diplomová práce

Trestné činy mládeže

Kateřina Kopecká

Plzeň 2016

„Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci zpracovala samostatně a že jsem

vyznačila prameny, z nichž jsem svou práci čerpala, způsobem ve vědecké práci

obvyklým.“

V Děčíně dne 19. 3. 2016 ……………………….

Kateřina Kopecká

Na tomto místě bych ráda poděkovala panu doc. JUDr. Janu Chmelíkovi. Ph.D. za

cenné připomínky a podněty a za odborné vedení při zpracování této práce.

Obsah:

Úvod ………………………………………………………………………............7

1. Základní pojmy……………………………………………………………9

2. Kriminalita obecně……………………………………………………….12

3. Kriminalita mládeže……………………………………………………...14

4. Příčiny vzniku kriminality………………………………………………..17

4.1.Vliv rodiny………………………………………………………….. 18

4.2.Vliv školy……………………………………………………………20

4.3.Vliv vrstevníků………………………………………………………21

4.4.Vliv závislostí………………………………………………………..22

4.4.1. Alkoholismus………………………………………………... 22

4.4.2. Toxikomanie………………………………………………… 22

5. Struktura a statistiky kriminality mládeže………………………………..24

5.1.Stav kriminality mládeže…………………………………………… 24

5.2.Struktura kriminality mládeže……………………………………… 28

5.2.1. Majetková kriminalita………………………………………..28

5.2.2. Násilná kriminalita…………………………………………...30

5.2.3. Mravnostní kriminalita……………………………………….32

5.2.4. Hospodářská kriminalita…………………………………….. 32

5.3.Nárůst nebo úbytek?.............................................................................33

6. Trestní odpovědnost mládeže…………………………………………… 34

6.1.Věk…………………………………………………………………...35

6.2. Příčetnost…………………………………………………………… 37

6.3. Rozumová a mravní vyspělost……………………………………… 38

7. Právní úprava……………………………………………………………. 40

7.1. Nedostatek předchozí úpravy………………………………………..41

7.2.Základní zásady trestního řízení ve věcech mladistvých dle ZSM…..43

8. Zánik trestnosti…………………………………………………………...45

8.1. Účinná lítost………………………………………………………… 45

8.2. Promlčení trestního stíhání…………………………………………..47

9. Řízení ve věcech mládeže………………………………………………..48

9.1. Příslušnost orgánů činných v trestním řízení mladistvého…………..49

9.2. Provádění úkonů……………………………………………………..50

9.3. Institut povinné obhajoby……………………………………………51

9.3.1. Obhájce……………………………………………………… 52

9.3.2. Zákonný zástupce…………………………………………… 52

9.4.Vazba…………………………………………………………………53

9.4.1. Trvání vazby………………………………………………….54

9.5. Ochrana soukromí mladistvých……………………………………...56

9.5.1. Zveřejňování informací………………………………………56

9.6. Dokazování…………………………………………………………. 57

9.6.1. Zjištění poměrů mladistvého…………………………………57

9.6.2. Výslech mladistvého…………………………………………58

9.6.3. Vyšetření duševního stavu…………………………………... 59

10. Stádia trestního řízení ve věcech mladistvých…………………………... 60

10.1. Přípravné řízení………………………………………………..60

10.2. Předběžné projednání obžaloby……………………………….61

10.3. Hlavní líčení a veřejné zasedání……………………………… 61

10.4. Řízení o opravných prostředcích……………………………... 62

10.5. Vykonávací řízení……………………………………………..63

11. Sankce ukládané mládeži………………………………………………...64

11.1. Výchovná opatření…………………………………………….65

11.1.1. Dohled probačního úředníka…………………………………67

11.1.2. Probační program…………………………………………….68

11.1.3. Výchovné povinnosti………………………………………... 69

11.1.4. Výchovná omezení…………………………………………...70

11.1.5. Napomenutí s výstrahou……………………………………...71

12. Ochranná opatření………………………………………………………..72

12.1. Ochranné léčení………………………………………………. 72

12.2. Zabezpečovací detence……………………………………….. 73

12.3. Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty……………………74

12.4. Ochranná výchova……………………………………………. 74

13. Trestní opatření………………………………………………………….. 75

13.1. Obecně prospěšné práce……………………………………….76

13.2. Zákaz činnosti…………………………………………………78

13.3. Vyhoštění……………………………………………………...78

13.4. Peněžitá opatření………………………………………………78

13.5. Domácí vězení………………………………………………... 79

13.6. Zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce…79

13.7. Podmíněný trest odnětí svobody………………………………80

13.8. Podmíněný trest odnětí svobody s dohledem………………… 80

13.9. Propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty……………….. 80

13.10. Nepodmíněný trest odnětí svobody…………………………... 81

14. Zvláštní způsoby řízení………………………………………………….. 82

14.1. Podmíněné zastavení trestního stíhání………………………...84

14.2. Narovnání……………………………………………………...85

14.3. Odstoupení od trestního stíhání………………………………. 86

Závěr…………………………………………………………………………….. 88

Seznam použitých zkratek………………………………………………………. 91

Seznam použité literatury..……………………………………………………….92

Resumé…………………………………………………………………………...97

7

Úvod

Téma kriminality mládeže je v posledních desetiletích tématem často

diskutovaným. Můžeme totiž tvrdit, že kriminalita mladistvých je závažným

celospolečenským problémem. O mladistvé delikventy se zajímá celá řada

odborníků, kteří se snaží o co největší pokles kriminality mladistvých. Nutno

podotknout, že o kriminalitu mládeže jeví zájem i široká veřejnost. Pozornost je

zde zaměřena za brutalitu činů dětí a mládeže, která je ještě umocněna vlivem

médií.

Myslím si, že kriminalita mládeže je vysoce nebezpečným jevem, který se však

dá vhodným působením a metodami korigovat. Vzhledem k odlišnostem

mladistvých pachatelů a jejich nevyspělosti, je nutné zajistit jim citlivý přístup,

díky kterému se resocializují a trestné činnosti zanechají. Tyto důvody mě vedly

k tomu, abych se tématem trestných činů mládeže zabývala ve své diplomové

práci.

Cílem této práce je poskytnout určitý přehled o negativních vlivech, které působí

na mladistvé a díky kterým se mohou dopouštět trestné činnosti, ale i o

opatřeních, která vedou k nápravě trestnou činností již poznamenaných jedinců.

V úvodní kapitole bych ráda objasnila základní pojmy týkající se tohoto tématu,

aby již v průběhu dalších kapitol bylo zřejmé, o čem se pojednává. Dále

v základech nastíním, co to vlastně kriminalita je a jaké přístupy se jí zabývají. Od

obecné kriminality se dostanu již do specifického úseku tohoto problému, a tím je

kriminalita mládeže. V této kapitole shrnu základní znaky, které jsou typické

právě pro děti a mladistvé při páchání jejich trestných činů. Po úvodu se již budu

zabývat příčinami trestné činnosti mladistvých, vlivy, které na mládež působí a

které ovlivňují jejich pohled na kriminalitu, a začleněním mladistvých pachatelů

do společnosti. Jedním z nejvýznamnějších kriminogenních faktorů, kterým se

budu ve své práci zabývat, je rodina. Rodina a její vztahy mají zásadní vliv na

smýšlení dítěte. Další vysoce vlivnou silou je škola a školní prostředí. Třetím a asi

nejrizikovějším prostředím, které má vliv na mladistvé, bude prostředí vrstevníků,

kteří jedince formují určitým směrem a ne vždy je tento směr ten správný.

S problémem vrstevnických part úzce souvisí problém závislostí, na což poukáži

v další kapitole, kde rozeberu problém alkoholismu a toxikomanie.

8

Důležité pro poznání kriminality je poznání její struktury a stavu. Pokusím se

pomocí grafů přiblížit stav kriminality, který poukáže na to, kolik trestných činů

bylo spácháno a kolik je u nás mladistvých pachatelů. Dále se zaměřím na

strukturu trestných činů, které spáchali mladiství. Zda je páchána nejvíce

kriminalita majetková, násilná, mravnostní či hospodářská. Důležitým jevem je i

trestní odpovědnost mládeže, která bude obsáhnuta v šesté kapitole. Zaměřím se

na věk mladistvých pachatelů a s tím spojený velice diskutovaný problém hranice

trestní odpovědnosti, dále na příčetnost a rozumovou a mravní vyspělost.

V České republice dlouho nebyla zavedena speciální úprava, která by se týkala

trestněprávního postavení mladistvých, tudíž se zaměřím i na poměrně nový

zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví

ve věcech mládeže. Poukáži na nedostatky předchozí úpravy a nastíním základní

zásady, kterými se zákon o soudnictví ve věcech mládeže řídí a je jimi provázán.

V následující kapitole mé diplomové práce vysvětlím případy, ve kterých může

dojít k zániku trestnosti trestného činu a mladiství tedy není za svůj čin

odpovědný. K tomuto může dojít v případech účinné lítosti a promlčení trestního

stíhání. Dále zahrnu krátký exkurz o řízení ve věcech mládeže. Uvedu určitá

specifika tohoto řízení, která se týkají orgánů činných v tomto řízení, úkonů, které

tyto orgány vykonávají, speciální podmínky vazby mladistvých, dokazování i

zpřísněnou ochranu soukromí dětí a mladistvých. V rámci jednotlivých fází

trestního řízení zařadím určité výjimky u každého z nich, tedy jak v přípravném

řízení, v předběžném projednání obžaloby, hlavním líčení, v řízení o opravných

prostředcích i v řízení vykonávacím.

V mé diplomové práci budou obsaženy i sankce, které jsou mladistvým

ukládány. Sankce rozdělím do tří základních kategorií, a to na výchovná opatření,

ochranná opatření a opatření trestní. U každé z této kategorií krátce rozeberu

konkrétní opatření, možnost jejich uložení, jejich výkon a účel. Největší důraz

budu klást na opatření výchovná, jež hrají klíčovou roli. Na závěr uvedu zvláštní

typy řízení, jež se odlišují od standardního řízení a je možno jich využít za splnění

daných podmínek. Mezi tyto zvláštní typy řízení zařadím podmíněné zastavení

trestního stíhání, narovnání a jako poslední odstoupení od trestního stíhání.

9

1. Základní pojmy:

Kriminalita

Kriminalita je jedním ze stěžejních pojmů kriminologie, který je ovšem využíván

i v trestním právu k označení jednání, která jsou v rozporu s trestním zákoníkem.

Lze ji považovat za zvláštní případ deviace. Jedná se o určitý souhrn sociálně

škodlivých jevů, které jsou upraveny v trestních zákonech. Pojem kriminalita je

odvozen z latinského slova crimem, což je zločin. Dle definice Jandourka je

kriminalita chování porušující normy trestního práva.

Delikvence

Delikvence je v některých publikacích uváděna jako pojem širší než kriminalita,

který ovšem kriminalitu zahrnuje. Na rozdíl od kriminality můžeme pod tento

pojem zahrnout i skutky, které nejsou trestnými činy, například z důvodu

vyloučení trestní odpovědnosti pachatele pro nedostatek věku. Jandourek zde

hovoří o chování, které není v souladu s platnými právními normami.

Prekriminalita

Z výše uvedeného vyplývá, že delikvence zahrnuje i tzv. prekriminalitu.

Prekriminalita označuje činy jinak trestné, kterých se dopouštějí děti před

dosažením trestní odpovědnosti, čili před dosažením 15 let věku a které by byly,

pokud by je spáchala osoba starší, považovány za provinění nebo trestné činy.

Protiprávní čin

Za protiprávní čin jsou považovány hned tři kategorie deliktů, a to provinění, čin

jinak trestný a trestný čin.

Provinění

Provinění je název pro trestný čin, který je spáchán mladistvým (§ 6 ZSM). Na

základně formálního pojetí trestného činu musí být i provinění protiprávní

a vykazovat znaky uvedené v zákoně.

10

Čin jinak trestný

Čin jinak trestný je čin, který je za daných okolností trestným, dle § 5 odst. 2

ZSM, ale v jiném případě za jiných podmínek u daného pachatele se jedná o čin

beztrestný. Relativní beztrestnost činu jinak trestného je dána nenaplněním

některého z formálních znaků skutkové podstaty trestného činu (nedostatek věku

pachatele, jeho nepříčetnost).

Mládež

Pojem mládež v sobě zahrnuje hned několik kategorií. Jde o kategorie dítě do 15

let věku, mladiství a osoba blízká věku mladistvému.

Dítě

Za dítě je v trestním zákoníku (ustanovení § 126) v souladu s čl. 1 úmluvy o

právech dítěte považována každá lidská bytost mladší 18 let, pokud trestní

zákoník nestanoví jinak. 1 Trestní právo ovšem pracuje s větší diferenciací a ve

speciální právní úpravě soudnictví ve věcech mládeže užívá pojem dítě mladší

patnáct let. 2 Jedná se o osoby, které nejsou pro nedostatek svého věku trestně

odpovědné a dopustí se spáchání tzv. činu jinak trestného. V § 11 TZ je přesně

stanoveno, že kdo spáchal provinění před dovršením svého 15. roku života, není

trestně odpovědný za své činy.

Mladistvý

Mladistvým je fyzická osoba ode dne, který následuje po dni patnáctých

narozenin do dne, kdy dovršila osmnáct let věku. Plná trestní odpovědnost nastává

den po osmnáctých narozeninách osoby. Při trestání mladistvých se dbá zvláštních

ustanovení i zvláštního způsobu řízení. Věk blízký věku mladistvých je dle § 33

písm. b) TZ polehčující okolnost. Při trestání mladistvých se dbá zvláštních

ustanovení i zvláštního způsobu řízení. Věk blízký věku mladistvých je dle § 33

písm. b) TZ polehčující okolnost.

1 Firstová, Jana. Kriminalita mládeže v sociálních souvislostech. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2014. str. 10.

2 Firstová, Jana. Kriminalita mládeže v sociálních souvislostech. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2014. str. 10.

11

Osoba blízká věku mladistvého

Věkem blízkým k věku mladistvého je bráno období mezi 18. a 19. rokem

života. Pokud by pachatel spáchal trestný čin v tomto věkovém období, použil by

se při výměře trestu institut polehčující okolnosti a fakultativně by byl využit

zvláštní způsob řízení proti mladistvému.

Opatření

Opatření je nový pojem, který je zaveden v ZSM. Je to jakási obdoba sankce dle

TZ, tudíž se jedná o důsledek provinění. Opatření mají smíšenou povahu, obsahují

prvky jak výchovné, tak léčebně-ochranné. Opatření zabezpečují ochranu

společnosti formou dohledu, kontroly a v krajních případech i formou izolace.

Tento typ trestu je aplikován pouze na mladistvé pachatele.

12

2. Kriminalita obecně:

Kriminalita je veškeré páchání trestných činů, provinění i přestupků. Je to

nežádoucí jev, kterým se zabývá multidisciplinární věda zvaná kriminologie, což

je věda, která se zabývá pachateli, oběťmi, skutkovými podstatami TČ i kontrolou

kriminality. Jandourek uvádí, že zločin jako produkt kriminality je vědomé a

dobrovolné spáchání činu považovaného za společensky nebezpečný, zakázaný

určitým pravidlem stanoveným oprávněnou osobou.

Můžeme rozlišovat mezi juristickým (legálním) a sociologickým pojetím

kriminality. Dle juristického pojetí je zločinem pouze to, co za zločin prohlásí

zákonodárce. Pojem kriminality se potom překrývá s obsahem zvláštní části

trestního zákoníku, neboť ji tvoří jen trestné činy, které jsou v tomto zákoníku

uvedené. Výhodou tohoto pojetí je jeho určitost. Sociologické pojetí hledá vlastní

pojem zločinu, zaměřuje se na sociálně patologické jevy, i když nejsou

regulovány trestním právem. Zpravidla jsou však zkoumány sociálně patologické

jevy, které s trestnou činností souvisí. Často mají charakter jedné z příčin trestné

činnosti, jako je například alkoholismus, užívání omamných a psychotropních

látek, prostituce, atd.

Poznáváním kriminality se zabývají dva základní přístupy zkoumání:

a) Fenomenologický přístup - popisuje kriminalitu, respektive jednotlivé

druhy kriminality pomocí popisu stavu, struktury a dynamiky kriminality.

Základem popisu kriminality je analýza statistických dat získaných

především z kriminálních statistik.

b) Etiologický přístup - zkoumá příčiny kriminality. Účelem je vysvětlení

geneze kriminality, neboť jedině tak lze přikročit k efektivní kontrole.

Kontrolou kriminality rozumíme úsilí státu a společnosti o udržení

kriminality v přijatelných mezích nebo snahu o její omezování.

Kriminalita je hromadným jevem, který se skládá z mnoha prvků. Chceme-li

popsat stav kriminality, musíme hovořit hlavně o tzv. rozsahu kriminality, což

je údaj o počtu trestných činů na určitém území za určité období. Rozsah

13

kriminality ale není dostačující, protože neodráží demografické vlivy, jako je

např. počet obyvatel na daném území. Proto užíváme další ukazatel, kterým je

úroveň kriminality, kterou rozumíme relativní četnost jejího výskytu. Ani

úroveň kriminality však neposkytuje ucelený obraz o kriminalitě, proto se

využívá další významný ukazatel, a to struktura kriminality. Struktura

kriminality je určována řadou charakteristik, které se mohou týkat jednak

povahy trestného činu, jednak vlastností osoby pachatele nebo oběti.

Při popisu kriminality by bylo ideální, kdybychom věděli přesný počet

spáchaných trestných činů, tedy kdybychom měli informace o tzv. skutečné

kriminalitě. Realita je bohužel jiná, protože policejní orgány zjistí, ať již

z vlastní činnosti či na základně oznámení osob, pouze část skutečné

kriminality. Tu část, kterou zjistí, označujeme jako kriminalitu registrovanou

(zjevnou). Rozdíl mezi touto registrovanou kriminalitou a kriminalitou

skutečnou tvoří kriminalita latentní, neboli skrytá.

14

3. Kriminalita mládeže:

Kriminalita mládeže je celospolečenským závažným problémem, kterému je

věnována pozornost řady odborníků jak z oblasti kriminologie, tak z orgánů

činných v trestním řízení, tak ale i ze široké veřejnosti. V naší společnosti existuje

určitá míra tolerance s dětskými a mladistvými pachateli pro jejich nevyzrálost a

rozumovou nevyspělost. Avšak nárůst kriminality mládeže, která postupně nabírá

na intenzitě a brutalitě, vzbuzuje obavy.

Mládež je nedílnou součástí společnosti a v jejím chování se odráží morální

zásady a hodnotové žebříčky společnosti, působení společnosti, školy a rodičů.

Jak se vyjádřil v roce 1892 Lacassagne: „Každá společnost má takové zločince,

jaké si zaslouží.“ Je proto důležité si uvědomit, že vhodnost zvoleného řešení

bude záviset na osobnosti daného pachatele a na konkrétním prostředí, ve kterém

se nachází a které na něj mělo vliv.

O definici mládeže se pokusil Neumann, který pravil, že „delikvence mládeže je

multidimenzionální, vysoce dynamický, sociálně patologický jev zahrnující činy

osob určitého věkového vymezení v daném čase i teritoriálním rámci, jež byly (tj.

zjevná delikvence) nebo by mohly být (tj. latentní delikvence) procedurálně

posouzeny speciálními státními orgány jako delikventní, tj. neslučitelné

s kodifikovanými normami trestního práva. 3 Pro trestnou činnost mládeže je

charakteristická vysoká míra latentní kriminality. To znamená, že se jedná o

kriminalitu, která nebyla zjištěna nebo která nebyla nahlášena orgánům činným

v trestním řízení. Zejména u méně závažných, bagatelních deliktů je zřejmá určitá

tolerance společnosti k této trestné činnosti, pokud se jí dopustí právě děti.

Kriminalita mládeže se vlastně vždy svými znaky odlišovala od kriminality

dospělých pachatelů. Vyznačuje se určitými specifickými znaky, kterými je dána

její osobitost. Jedním z aspektů kriminality mládeže je nedostatečná příprava a

plánování, což se projevuje například náhodností místa a času činu, zanecháním

většího počtu stop, nevhodností použitých nástrojů i nedokonalou konspirací.

Často se pachatelé k delikventnímu jednání nechávají strhnout, aniž by předem

domysleli důsledky svých činů. Objevuje se zde touha po dobrodružství

3 Svatoš Roman. Kriminologie 1. Vydání. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2012. s. 217

15

a vzrušení. Se svými zážitky se děti a mladiství poté často svěřují, mají potřebu se

svými činy pochlubit.

Dalším charakteristickým rysem kriminality mládeže je skupinovost.

K delikventnímu jednání dochází velmi často za asistence vrstevníků. Vrstevníci

jsou v tomto období života mladého jedince velmi důležití a stávají se tzv.

referenční skupinou, která má silný vliv na formování hodnotového systému

mladého delikventa. Ve vrstevnické skupině mládež nachází zázemí, s ostatními

sdílí zájmy, názory a postoje. Skupina též poskytuje jedinci určitou anonymitu.

Fyzická osoba jako člen skupiny si dovolí daleko více, než kdyby vystupovala

jako jedinec. Vrstevnická skupina pak plní roli určitého iniciátora deliktního

chování, která má svá vlastní pravidla, za jejichž porušení může být jedinec i

sankciován. Zajímavou skutečností je odhalení delikventní skupiny a její

potrestání. Ve většině případů nejsou potrestáni všichni členi skupiny, všichni

viníci, ale zpravidla tzv. obětní beránci, což jsou ti nejslabší v rámci hierarchie

skupiny. Faktický vůdce, který deliktní činnost vymýšlí, organizuje, nakonec

zůstává v pozadí zájmu orgánů činných v trestním řízení a často zůstává bez

trestu. Tím se ještě více posiluje jeho vůdčí postavení ve skupině.

Třetím typickým znakem kriminality mládeže je určitá neadekvátnost jejich

jednání, neschopnost odložení uspokojení svých potřeb a nadměrná brutalita.

Mladí lidé, pro které je dnes atraktivnost a modernost určujícím kritériem, se snaží

dosáhnout svých cílů co možná nejrychleji bez vynaložení přílišného úsilí.

Někteří v důsledku touhy po určitém předmětu způsobí dokonce i například

těžkou újmu na zdraví, kdy hodnota odcizeného předmětu je v porovnání

s důsledkem způsobení těžké újmy na zdraví nepatrná.

Co se týká pohlaví delikventní mládeže, převažuje mužské pohlaví. Dívky se

dopouští deliktů v mnohem menší míře než chlapci a se zvyšující se závažností

trestného činu, je pak podíl dívek ještě menší. Dle dostupných statistik se muži

dopouštějí TČ mnohem častěji než ženy ve všech společnostech, ve všech dobách,

nezávisle na své příslušnosti k etnické skupině i nezávisle na druhu trestné

činnosti. Nicméně v posledních desetiletích ve vyspělých společnostech je patrná

tendence snižování strmých nepoměrů. Rozdíl v mírách mužské a ženské

kriminality je připisován vrozeně vyšší agresivitě mužů, jež je ovlivňován

16

mužským pohlavním hormonem testosteronem. Bez vlivu na vyšší kriminalitu

mužů není ani odlišný způsob výchovy dívek a chlapců. Dívky jsou většinou pod

větší kontrolou ze strany rodičů a učitelů, vazby na vrstevnické party na ně nemají

takový vliv a naopak vazby na rodinu jsou u nich daleko pevnější.

Posledním znakem spojeným s kriminalitou je spáchání trestného činu

v souvislosti s návykovými látkami. Zde můžeme trestnou činnost roztřídit do

dvou kategorií. V první kategorii se jedná o trestnou činnost spáchanou pod

vlivem návykové látky. Drogy a alkohol jsou v tomto případě užity jako

prostředek k dodání sebedůvěry. V druhé kategorii najdeme trestnou činnost jako

prostředek k přístupu k návykovým látkám.

17

4. Příčiny vzniku kriminality

Příčinami vzniku kriminality se zabývá hned několik teorií zaměřených

biologicky, psychologicky a sociálně. Biologické teorie zkoumají vliv dědičnosti,

tělesné a psychické konstituce, etnické příslušnosti a pohlaví. Psychologické

teorie se zabývají psychikou daného jedince. Důležitá je například nervozita

jedince, emocionální labilita, sklon k depresím nebo agresivita. Poslední teorie, a

to sociální se zaměřují na vliv rodiny a její výchovy, vliv školy, vzdělání,

vrstevnických skupin, zaměstnání, ekonomické situace a celkově sociálního

prostředí. Ani jedna z těchto teorií není dominantní a jednoznačně správná, je zde

nutné prolínání všech teorií a všech těchto faktorů.

Vývoj každého dítěte lze považovat za individuální proces zahrnující somatickou

i psychickou stránku jedince. Jednotlivá vývojová období se velmi liší a je nutno

je brát ve vzájemné kontinuitě. Závisí zde na individualitě každého jednotlivce.

Zvýšeným faktorem pro vznik delikventního chování jsou specifika související

s přirozeným psychickým vývojem, též mravním a sociálním vývojem během

jeho dětství a dospívání. Období dospívání je někdy spojováno s tzv. krizí

identity.

Většina odborníků předpokládá, že osobnost je plně vyvinutá až počátkem rané

dospělosti. 4 V průběhu dětství a dospívání se často mluví o poruchách chování.

Za velmi závažnou poruchu můžeme brát poruchu chování s protispolečenskými

rysy. Uvažuje se o ní, pokud děti nebo mladiství kradou, utíkají z domova, často

lžou, jsou krutí ke zvířatům, vyvolávají rvačky atd. Tato porucha se může

vyskytovat individuálně i ve skupinách. Porucha chování s protispolečenskými

rysy je u mládeže poměrně častá.

Dalšími faktory, které mohou mít vliv na deliktní chování jedince, jsou

příslušnost k určité etnické skupině, způsob trávení volného času, vzdělání, vliv

vrstevnických skupin, chudoba a vliv masmédií.

4 Koukolík František, Drtilová Jana. Vzpoura deprivantů. Praha: Galén, 2014. ISBN 978-80-7492-

120-9.s.111

18

4.1. Vliv rodiny

Jedním z nejvýznamnějších kriminogenních faktorů je i v dnešní moderní a

dynamické společnosti rodina. Rodina vznik a existenci deviantních projevů

chování u mládeže velmi silně podmiňuje. Rodinné prostředí můžeme považovat

za prioritní prostředí, tedy jako jedno z nejdůležitějších, a tudíž je zřejmé, že

sehrává nejvýznamnější roli v procesu socializace dítěte. V tomto období je

formována osobnost každého z nás, a to především v období raného dětství, kdy je

dítě k vlivům působícím z vnějšku nejvnímavější a nejcitlivější. Dítě v rodině

pozoruje chování a jednání rodinných příslušníků, které následně napodobuje.

Rodinní příslušníci jsou tedy pro dítě velkým vzorem, dle kterého si vytváří a

upravuje mravnostní a hodnotové žebříčky, vzorce chování. Problém nastává

v případě výskytu protichůdných výchovných vlivů, které jsou komplikací při

tvorbě jednotného žebříčku hodnot a dochází k tzv. nečitelnosti ve výchově.

Dítě potřebuje, aby mělo nastaveno přesná pravidla, pokud tomu tak není, je

možné, že bude docházet z jeho strany k nežádoucím jevům, jako je například

lhaní, záškoláctví a v nejhorším případě samotná delikventní činnost.

Nejobvyklejší podobou protichůdné výchovy je nekritický přístup matky k dítěti a

velmi kritické či odmítavé chování otce.

Kvalita vazby mezi matkou a dítětem, otcem a dítětem a ostatními členy rodiny,

je klíčovým činitelem osobnostního vývoje. Studie delikventně jednajících

mladistvých založené na jejich popisu rodinného prostředí ukazují rodinné

prostředí přestupníků zákona jako chladné, s minimem rodičovského zájmu o

děti.5 Rodiče jsou charakterizováni jako pasivní a odmítaví.

Dalším rizikovým faktorem jsou rodiče jako anomální osobnosti. Jsou to rodiče,

kteří nejsou schopni plnit svou rodičovskou úlohu. Jedná se například o jedince

s různými typy závislostí, kteří trpí nějakou poruchou osobnosti, a v neposlední

řadě se jedná o jedince, kteří se sami dopouští delikventní činnosti. Rodiče nejsou

schopni kvůli těmto svým osobním problémům poskytnout dětem dostatečnou

péči. Jak již bylo řečeno, děti se učí sociálnímu chování nápodobou chování

v rodině, pokud jsou v rodině dítěti zprostředkovávány nevhodné vzory chování,

5 Matoušek Oldřich, Kroftová Andrea. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-

226-2.s.43.

19

stává se pro dítě toto prostředí velmi rizikovým. Dospívající, který nedokáže

dodržovat společenské normy, byl pravděpodobně špatně veden rodiči k vnitřní

disciplíně. Je dostatečně potvrzeno, že v rodinách delikventně se chovajících

adolescentů se rodiče méně starají o vytvoření zábran v asociálním chování dětí.

Také příliš tvrdá disciplína zahrnující agresivní tělesné tresty je častější

v rodinách, v nichž se děti chovají delikventně. Dítě se v takovém prostředí učí

agresivitě jako dovolenému způsobu chování.

Mezi další riziková hlediska bývají odborníky řazeny neúplné rodiny, špatné

soužití rodičů, kteří jsou v neustálém konfliktu, nízké postavení rodiny

v komunitě, bytové podmínky rodiny či špatná ekonomická situace rodiny. Pokud

je dítě vystaveno těmto faktorům dlouhodobě a intenzivně je zdě velké riziko

vzniku nějaké poruchy.

Jako nejpříznivější živná půda kriminálního chování mládeže se stále ukazují

nejnižší vrstvy společnosti, vrstvy lidí bez kvalifikace, vrstvy, v nichž je největší

chudoba nebo nezaměstnanost. V moderní době však dochází i k přelévání

kriminality do společensky lépe situovaných rodin, což můžeme interpretovat jako

klesající vliv rodiny na chování dospívajících dětí. I v dobře situovaných rodinách

můžeme najít případy absolutního nezájmu rodičů vůči dítěti. Známý americký

psychiatr Scott-Peck delikventní chování dospívajících jedinců interpretuje jako

logickou reakci na skrytě nepřátelský postoj rodičů ve zdánlivě dobře fungujících

a ekonomicky zajištěných rodinách.

Dohled rodičů je další parametr, který má prokazatelnou souvislost

s delikventním chováním mládeže. Míní se jím míra rodičovské informovanosti o

tom, s kým se dítě stýká, jak tráví volný čas, kdy se vrací domů atd. Čím méně

monitorují rodiče své dítě, tím je pravděpodobnější, že se dítě dopustí trestného

činu. Rizikovým faktorem je nepochybně i nepřítomnost rodiče v rodině.

Nejčastější jsou případy absence otce v rodině, kdy poté chlapec postrádá vzor,

s nímž by se mohl identifikovat.

Z výše uvedeného je zřejmé, že rodina má pro jedince z hlediska jeho formování

nesmírně důležitý význam. Má vliv na utváření hodnotového systému, jeho

názorů a postojů. Tyto hodnoty poté jedinci pomáhají v zaujímání určitých pozic.

20

4.2. Vliv školy

V procesu socializace jedince nastupuje jako významný socializační činitel

kolem šestého roku věku dítěte škola. 6 Školní prostřední významně zasahuje do

výchovného procesu, formuje jeho osobnost a dohlíží na jeho rozumový rozvoj.

Dochází zde k utvrzení základních sociálních norem, které mu do té doby byly

zprostředkovávány převážně rodinou. Jedná se o tzv. uvědomění dovoleného a

zakázaného. Zásadního významu nabývají sociální vztahy s vrstevníky a začlenění

se do kolektivu. Škola ve skutečnosti nikdy nebyla institucí, kde by se děti jen

učily dané předměty a kde by se učitelé nezajímali o jejich socializaci, osobnostní

nebo morální vývoj.

Nezastupitelnou úlohu zde sehrává vztah dítěte a učitele. Učitel se stává

nejdůležitější osobou v rámci školního prostředí. V případě určitého disfunkčního

prostředí v rodině je třeba, aby si učitel získal důvěru takového žáka, a mohl tak

působit jako určitý korektiv směřující k jisté pomoci a nápravě. V případě slabého

vlivu rodiny, mocného vlivu médií a neřízeného socializačního působení

vrstevnických skupin, začíná být škola viděna jako málem jediné prostředí

schopné garantovat optimální působení na děti a mladistvé v souladu se zájmy

společnosti. V případě negativního vztahu ke škole se stává školní prostředí pro

dítě frustrující, neradostné, nefungují vztahy se spolužáky, mohou nastat spory

s dospělými autoritami. Děti si poté začnou vytvářet určitou svoji subkulturu

vyznačující se zvláštním jazykem a zvyklostmi. V některých případech může toto

tvoření subkultur, tedy určitých vrstevnických part, dojít až k asociálnímu

chování. Všechno toto může vést až k záškoláctví, které lze z hlediska

kriminogenních faktorů považovat za jeden z nejrizikovějších. Záškoláctví totiž

vytváří prostor u mládeže k rozvoji dalšího sociálně deviantního jednání.

V průběhu záškoláctví dochází velmi často k experimentům s návykovými

látkami, s vandalismem apod.

Škola může předcházet kriminalitě v případě, že důsledně postihuje zjištěné

asociální chování žáků. Přehlížení zcela zjevných přestupků, nejasná pravidla

týkající se žádoucího chování dětí, nekonzistentní uplatňování disciplíny,

6 Firstová Jana. Kriminalita mládeže v sociálních souvislostech. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2014.

ISBN 978-80-7380-521-0. s. 95

21

degradace žáků v procesu jejich trestání, nemožnost odčinit přestupek,

neobjektivní rozhodování učitelů a ředitele, ba i obviňování rodičů za něco, co

rodiče nezpůsobili - to všechno jsou postoje podkopávající představu dětí o tom,

že jejich chování má za každých okolností jasné hranice. 7

Na školu klade dnešní společnost ještě řadu dalších požadavků. Škola by měla

děti nejen kvalifikovat pro budoucí práci, ale také vychovávat k občanské

angažovanosti, a to ve spolupráci s rodinou. 8 Rodiny ale občas se školou

spolupracovat nechtějí, mají-li jiné hodnotové preference než škola. Je ale

zjištěné, že dobrá spolupráce školy s rodiči zlepšuje motivaci dětí k učení a

k jejich výsledkům ve škole.

Kriminalita mládeže je ve všech společnostech jev stále spojený

s nezaměstnaností, s nemajetností, s nízkým vzděláním, často i s nedokončeným

základním vzděláním. Všechny tyto faktory jsou navzájem propojeny.

V současných západních zemích postihuje nezaměstnanost nejvíce lidi

s nejmenším vzděláním.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že školní prostředí je pro jedince plné jak

pozitivně působících faktorů, tak i bohužel negativních.

4.3. Vliv vrstevníků

V průběhu dospívání se u jedinců čím dál tím víc projevuje potřeba komunikace,

interakce s jedinci ze stejné věkové kategorie a slábne závislost na rodičích.

Základní referenční skupinou se stává právě skupina vrstevníků. To s sebou

ovšem nese riziko negativního vlivu těchto vrstevnických seskupení na jedince. V

prostředí vrstevníků si dítě zvyšuje sebevědomí a utvrzuje si své postavení.

Nároky na členy skupiny jsou ovšem velké, zahrnují způsob vyjadřování, úpravu

zevnějšku, způsob chování k opačnému pohlaví, preferovanou hudbu, postoj ke

škole, k rodičům, ke kouření, k alkoholu, k drogám atd. U dětí se špatným

rodinným zázemím je potřeba kladného přijetí vrstevnickou partou silnější než u

jedince s vysokou podporou rodiny. Tyto skupiny se ve většině případů vymknou

7 Matoušek Oldřich, Kroftová Andrea. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-226-2. s. 79. 8 Matoušek Oldřich, Kroftová Andrea. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-226-2. s. 69

22

běžným mechanismům sociální kontroly a vytvoří si vlastní hodnotové systémy.

Delikventní skupiny jsou často charakterizovány jako party, které jsou

k delikventní činnosti často přivedeny nevhodným trávením volného času, jako je

například chození do různých barů, heren, diskoték. Tato činnost je ovšem docela

finančně náročná, což je vede až k delikventní činnosti, v podobě drobných

krádeží, krádeží odložených věcí. Tato delikventní činnost postupně nabývá

organizovanějších forem, stává se plánovanou a bohužel se stává hlavním

finančním zdrojem na pokrytí nevhodných volnočasových aktivit. Jiné party jsou

ke kriminalitě vedeny nudou. Dalším motivem kriminálního chování je snaha

předvést se před ostatními členy party

Svou příslušnost k určité skupině mládež demonstruje zejména způsobem úpravy

zevnějšku (účesem, oděvem, druhem bot), zvláštním jazykem, uctíváním určitých

symbolů i druhem preferované hudby. Členové skrz skupinu vyjadřují své sociální

postoje, kdy se obvykle inspirují aktualizovanými ideologiemi z minulosti.

4.4. Vliv závislostí:

4.4.1. Alkoholismus

Mezi skutečnostmi, které ovlivňují deliktní chování mládeže, patří alkoholismus.

Je všeobecně známé, že v důsledku požití alkoholu je spácháno mnoho méně či

více závažných trestných činů. Nadměrné požívání alkoholických nápojů se

v dnešní době stalo celospolečenským problémem. Je nesporné, že požívání

alkoholu mladistvými způsobuje negativní následky. Odborníci zejména

poukazují na škodlivý vliv alkoholu na řádný průběh biologického, psychického a

sociálního vývoje mládeže.

Spojení mezi kriminalitou a požíváním alkoholu můžeme spatřovat hlavně

v tom, že alkohol může mladistvé pachatele utvrzovat v jejich záměru a

rozhodnutí spáchat TČ nebo k trestné činnosti dovést člověka, který by se jí za

střízlivého stavu nedopustil.

23

4.4.2. Toxikomanie

Drogová závislost představuje velmi závažný celospolečensky škodlivý problém.

V poslední době se mezi mládeží zvyšuje výskyt případů nealkoholové závislosti.

Jedná se o vysoce nebezpečný jev, který ohrožuje jak fyzický vývoj mládeže, tak

psychický i mravní. Velmi často je toxikomanie kriminogenním faktorem, váže se

k ní trestná činnost hlavně majetkového a mravnostního charakteru. Převážná část

mládeže provozující některou formu nealkoholové toxikomanie se pohybuje ve

věkovém rozmezí 14 až 20 let věku. Zájem o drogy u mládeže stoupá. Na přelomu

tisíciletí měl zkušenost s drogou každý druhý sedmnáctiletý chlapec nebo dívka.

Většina mládeže zkouší drogy ze zvědavosti a po několika pokusech přestává.

Někteří však u požívání drog zůstávají a dostávají se k užívání drog tvrdších.

Užívání drog a kriminalita jsou tedy množiny s velkým průnikem i u těch lidí,

jejichž trestná činnost nespočívá v nedovoleném obchodování s drogami v či

nedovoleném držení. 9 Mladí narkomani jsou výsledkem společenských tříd

s nízkým příjmem, chudinských čtvrtí. Trestná činnost související s drogami nemá

pouze majetkový charakter, ale jedná se i o loupeže, ublížení na zdraví či

znásilnění. Česká republika v posledních letech zaujímá první místo v nejvyšší

míře užívání návykových látek dětmi, kdy se jedná hlavně o alkohol a tabákové

výrobky. Nepatrné bohužel však není ani užívání nealkoholových drog.

9 Matoušek Oldřich, Kroftová Andrea. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-

226-2. s. 88.

24

5. Struktura a statistiky kriminality mládeže

Základním předpokladem poznání zkoumané problematiky je důkladné poznání

struktury a dynamiky kriminality mládeže. Je potřeba zachytit určité jevové

podoby kriminality, tj. formy výskytu trestní činnosti mládeže, její množství,

kvalitu, dynamiku a i její úroveň. Konkrétním cílem je zjištění přesného počtu

spáchaných trestných činů mladistvých a činů jinak trestných spáchaných dětmi

na území České republiky za určitou časovou jednotku. Dalším předmětem tohoto

zjišťování je struktura kriminality mládeže, tedy přiblížení podílu jednotlivých

druhů kriminality k celkové kriminalitě. Kriminalitu mládeže nemůžeme

považovat za jednoduchý problém. Na tento jev je třeba se dívat jako na

dynamický jev měnící se s dobou.

Údaje o stavu kriminality, o jejím vývoji a prognózách získáváme především ze

statistik Policie ČR a ze státních zastupitelství soudů. Kriminalita mládeže je pro

svou specifičnost vedena odděleně.

5.1. Stav kriminality mládeže: Stav kriminality vyjadřuje početnost trestných činů, ale i osob, které tyto trestné

činy spáchaly. Stav kriminality v určité době, její změny s porovnáním s minulou

dobou nebo prognózy změn do budoucnosti jsou obvykle popisované a dokládané

statistickými údaji. Stav kriminality zásadním způsobem ovlivňuje trestná

legislativa. Základním bodem evidence kriminálních činů a pachatelů je

především definice, co je trestný čin, určení výše škody, která kriminální činy

rozděluje na přestupky a trestné činy nebo určení hranice trestní odpovědnosti

pachatele. Na stav ročního ukazatele může mít vliv i hromadná amnestie udělená

prezidentem. Při posuzování statistik kriminality je důležité pamatovat na to, že

tzv. latentní kriminalita je častější než kriminalita oznámená orgánům činným

v trestním řízení a že z kriminality oznámené orgánům činným v trestním řízení je

opět jen určitá část objasněná do takové míry, aby se dal s jistotou určit pachatel

a jeho věk. Vzhledem k výše uvedenému je možné konstatovat, že seriózní

hodnocení stavu kriminality je velmi složitou úlohou, a proto je třeba mít na

paměti uvedené vlivy působící na statistiky.

Trestná činnost mládeže se velmi těžko zjišťuje, dokazuje i vyšetřuje, neboť

latence v oblasti kriminality dětí a mladistvých se odhaduje větší v porovnání

25

s latencí kriminality dospělých pachatelů. Morální následky kriminality mládeže

jsou považovány za společensky závažnější, než je tomu u kriminality dospělých.

Kriminalita mládeže významně ovlivňuje stav celkové kriminality. Z dostupných

statistik je zřejmé, že podíl mládeže na celkové kriminalitě se v letech 1989-2006

pohyboval v rozmezí 15-28%.

Graf č. 1 - Počet trestných činů

Celkem 11205 10700 10695 10789 10511 9460 6945 7063 6176 5131 4717

Mladiství 7886 7614 7605 8079 7728 7127 5339 5427 4713 3845 3367

Děti 3319 3086 3090 2710 2783 2333 1606 1636 1463 1286 1350

2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014

Jak lze vyčíst z grafu č. 1, je zřejmé, že objasněná kriminalita mládeže

každoročně klesá. V roce 2004 bylo spácháno celkem 11 205 trestných činů,

naproti tomu v roce 2014, tedy o deset později bylo trestných činů spácháno 4717,

což je o 6488 trestných činů méně. Klesající tendenci můžeme vidět jak u

dětských pachatelů, tak u pachatelů z řad mladistvých.

0

2000

4000

6000

8000

10000

12000

2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014

Počet trestných činů

Děti Mladiství celkem

26

Graf č. 2 - Počet pachatelů

Celkem 9931 8995 8835 8957 8737 7433 5594 5606 4857 4190 3962

Mladiství 6197 5654 5808 6322 6014 5339 4010 4038 3486 2939 2593

Děti 3734 3341 3027 2635 2723 2094 1584 1568 1371 1251 1369

2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014

Na grafu č. 2 je ukázán počet dětských a mladistvých pachatelů. I zde můžeme

sledovat znatelný pokles. V roce 2004 bylo zaznamenáno celkem 9931 pachatelů

kriminality mládeže a v roce 2014 jich bylo jen 3962.

a) Věkové rozložení kriminality

Již od prvních statistických analýz je známo, že kriminalita je převážně

záležitostí mladých lidí. Německý kriminolog Kaiser uvádí, že obecně stoupá

registrované kriminální zatížení jedince strmě až do věku 20 let a potom

váhavě klesá. 10

10 Zoubková Ivana. Kontrola kriminality mládeže. Dobrá Voda u Pelhřimova: Aleš Čeněk s.r.o.,

2002. ISBN 80-86473-08-2. s. 14

0

2000

4000

6000

8000

10000

12000

2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014

Počet pachatelů

Děti Mladiství Celkem

27

Věkové rozložení kriminality

Věk 0-15 15-18 18-24 24-30 30-40 40-60 60 a více

Pachatelé 8 824 10 549 32 886 23 316 27 525 24 541 1630

Procentuální podíl

7% 8% 26% 18% 21% 19% 1%

V tabulce můžeme vidět, že pachatelé ve věku do 24 let mají na celkové

kriminalitě podíl 41 procent a 60 procent všech pachatelů jsou pachatelé ve

věku do 30 let.

Na skutečnost, že kriminalita je převážně záležitostí mladých pachatelů, se

shodují policejní statistiky i jiných států. Například statistiky SRN rovněž

říkají, že kriminalita mladých osob do věku 25 let vykazuje vyšší procentuální

podíl na celkové kriminalitě než podíl na demografické struktuře

obyvatelstva.11

Pro věkovou kategorii mládeže je při páchání kriminální činnosti dlouhodobě

potvrzováno spolupachatelství, brutalita, devastace, nedokonalá příprava,

použití nevhodných nástrojů, využití somatických znaků pachatele, mezi něž

se řadí například vyšší rychlost, ohebnost, síla, nad rozumovou motivací

převládá motivace emotivní, impulsivnost a při opakování trestné činnosti

dochází k vyskytování podobných znaků. Třetina trestné činnosti dětí a

mladistvých je registrována jako opakovaná.

11 Zoubková Ivana. Kontrola kriminality mládeže. Dobrá Voda u Pelhřimova: Aleš Čeněk s.r.o.,

2002. ISBN 80-86473-08-2. s. 16.

28

Kriminalita mládeže je převážně záležitostí chlapců. Děvčata se kriminálního

jednání dopouštějí daleko méně a v mnoha případech bez použití násilí.

Páchají především podvody, krádeže a velký podíl nese kriminalita spojená

s prostitucí a drogami.

5.2. Struktura kriminality mládeže:

Struktura vyjadřuje podíl jednotlivých druhů trestných činů na celkovém počtu

všech trestných činů spáchaných na určitém území v konkrétním čase. Právě

struktura kriminality zprostředkovává poznání kvality, z jakých druhů a forem se

kriminalita skládá a též přibližuje jednotlivé skupiny pachatelů.

Páchání trestné činnosti mládeží bylo zjištěno ve všech druzích kriminality, ať už

se jedná o trestné činy majetkové, násilné, mravnostní i hospodářské.

5.2.1. Majetková kriminalita

Nejvíce děti a mladiství páchají kriminalitu majetkovou. Majetková kriminalita

představuje trestnou činnost, při které pachatel bez ohledu na způsob spáchání,

formu vlastnictví majetku, vůči kterému jeho útok směřuje, ohrožuje, anebo se ho

zmocní s cílem trvalého nebo dočasného užívání, přičemž konečným cílem

pachatele je získání neoprávněného prospěchu pro sebe nebo jinou osobu. 12

V posledním desetiletí podíl mládeže na majetkové kriminalitě dosahoval

v průměru 30 procent. Znamená to, že každý třetí až čtvrtý objasněný majetkový

čin byl spáchán dětmi nebo mladistvými. Odborné publikace neuvádějí přesný

důvod majetkové kriminality mládeže, ale přiklání se k obecným příčinám, jako

jsou sociální rozdíly mezi mládeží, snaha o získání respektu v partě, prostředky

pro obstarání alkoholu, drog, cigaret. Majetkové kriminality se velmi často

dopouštějí patologičtí hráči. Mladí gambleři si peníze opatřují nejrůznějšími

způsoby. Představa výhry je zvláště pro děti tak lákavá, že odmítají respektovat

12 Vráblová Miroslava. Kriminologické a trestnoprávne aspekty trestnej činnosti mládeže. Plzeň:

Aleš Čeněk s.r.o., 2012. ISBN 978-80-7380-371-1. s. 89

29

skutečnost, že peněžní vklad hráčů do hry musí několikanásobně převyšovat

možný zisk provozovatelů automatů. 13

Poškozování majetku sprejery a mladými vandaly ve dvojicích a skupinách má

na celkové kriminalitě menší podíl, ale způsobuje vysoké majetkové škody a

mnohdy poškozuje i umělecké hodnoty. 14

Majetkovou trestnou činnost můžeme dělit do tří kategorií. První skupinou jsou

trestní činy, které směřují k obohacení pachatele, jsou to tzv. obohacovací trestné

činy. Řadíme sem zejména krádeže, podvody a zpronevěry. Druhou kategorií jsou

takové trestné činy, pro něž je charakteristické jednání, které má za cíl poškození.

Spadají sem trestné činy poškozování věřitele, poškozování cizí věci či zneužívání

vlastnictví. Třetí a zároveň poslední kategorii představuje podílnictví. Pachatel

zde využívá trestné činnosti páchané jinou osobou.

Nejvíce páchanou majetkovou kriminalitou jsou krádeže. Ty jsou dokonce

nejfrekventovanějším trestným činem páchaným dětmi do 15 let. Trestný čin

krádeže upravuje § 205 TZ. Policejní statistiky dělí krádeže na dva typy, a to na

krádež vloupáním a krádež prostou. Mezi krádeže vloupáním řadíme například

krádež vloupáním do obchodů, restaurací, bytů, víkendových chat a další. Druhou

skupinu, tedy krádeže prosté tvoří krádeže osobní, krádeže automobilů, krádeže

věcí z automobilů atd. Dle statistik Ministerstva vnitra bylo v roce 2014 spácháno

nejvíce právě majetkové kriminality, kdy bylo spácháno 1702 trestných činů.

Z toho 353 činů byly krádeže vloupáním a 336 krádeže prosté.

Druhým nejčastěji páchaným trestným činem je poškození cizí věci dle § 228

TZ. V letech 2000 - 2009 bylo spácháno celkem 4462 skutků naplňujících

skutkovou podstatu trestného činu poškození cizí věci. Oproti krádežím je výskyt

tohoto trestného činu několikanásobně nižší.

13 Zoubková Ivana. Kontrola kriminality mládeže. Dobrá Voda u Pelhřimova: Aleš Čeněk s.r.o., 2002. ISBN 80-86473-08-2. s. 27

14 Zoubková Ivana. Kontrola kriminality mládeže. Dobrá Voda u Pelhřimova: Aleš Čeněk s.r.o., 2002. ISBN 80-86473-08-2. s. 29

30

Majetková kriminalita mládeže se vyznačuje vysokou neobjasněností. Za

posledních deset let bylo každoročně objasněno asi 20 procent případů

majetkových trestných činů. Vysoká latence je charakteristická hlavně pro kapesní

krádeže a pro krádeže během jízdy v hromadném dopravním prostředku.

Majetková trestná činnost se podílí přibližně na 80% z celkové kriminality

mládeže. Z policejních statistik jsou konkrétní nejčetnější činy následující:

krádeže věcí z aut, krádeže aut, podvody, krádeže kol, vloupání do víkendových

chat, vloupání do bytů nebo zpronevěra.

5.2.2. Násilná kriminalita

Násilnou kriminalitu kvůli svým velmi těžkým společenským následkům řadíme

mezi kriminalitu nejzávažnější. Rozumíme jí činnost, jejíž významnou

charakteristikou je fyzické poškození či usmrcení konkrétní osoby, eventuálně

přítomnost záměru takový následek způsobit. 15 Násilná kriminalita vychází ze

způsobu spáchání trestného činu. Jedná se o pojem kriminologický. Násilím se

rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený

nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit, může směřovat proti člověku i věci. 16

Tento kriminologický pojem zahrnuje rozsáhlé spektrum kriminálních jednání od

domácího násilí přes pouliční kriminalitu až po brutální vraždy. Trestní zákon

pojem násilí nedefinuje. Nejčastějšími činy násilné kriminality jsou loupež a

ublížení na zdraví. Mezi další početné trestné činy řadíme vydírání. Nejčastěji jde

o loupežné přepadení na ulici, v prodejnách, restauracích, barech nebo hernách.

Násilná trestná činnost mládeže má své specifické rysy, kterými se liší od násilné

trestné činnosti dospělých. Pro mládež je typické skupinové páchání trestných

činů, kdy je pachatel k násilnému aktu podporován ostatními členy skupiny.

Dalším charakteristickým rysem je spáchání takového činu za použití velkého

množství brutality. Děti a mladiství ke svému činu často používají zbraň, kterou

kompenzují nedostatek fyzické síly.

15 Machanová Šárka. Trestná činnosti mládeže a páchaná na mládeži. [online]. 25. 11. 2011 [cit. 2015-11-28]. Dostupné z: http://docplayer.cz/191540-Sarka-machanova-trestna-cinnost-mladeze-a-pachana-na-mladezi.htm.s. 24

16 Machanová Šárka. Trestná činnosti mládeže a páchaná na mládeži. [online]. 25. 11. 2011 [cit. 2015-11-28]. Dostupné z: http://docplayer.cz/191540-Sarka-machanova-trestna-cinnost-mladeze-a-pachana-na-mladezi.htm.s. 25.

31

Násilná kriminalita se u dětí a mladistvých často projevovala nejrůznějšími

formami vydírání. Nejčastěji se tyto formy násilného chování vyskytovaly ve

školním prostředí nebo na internátech. Šlo o tzv. případy šikanování s velkou

mírou brutality. Nejméně početnou skupinou násilných trestných činů jsou

vraždy.

Základními příčinami násilného chování mládeže jsou dle odborníků dědičnost,

poškození mozku, úraz. Ovlivňovat ho však mohou i jiné faktory, jako

ekonomická nerovnost, drogová závislost, významný vliv má rodina nebo média.

Řada poznatků prokazuje, že násilí páchané na dětech v rodinách přímo podněcuje

násilné chování dítěte bez ohledu na další vlivy. 17 Rozložení násilné kriminality

ve společnosti není rovnoměrné a záleží na charakteristických rysech pachatelů,

jako je pohlaví, věk, bydliště, vzdělání, sociální status apod.

Trestný čin loupeže má dle Hendrychova slovníku dva objekty, a to osobní

svobodu a majetek, jehož se chce pachatel pohrůžkou bezprostředního násilí nebo

násilím zmocnit. Loupeže se převážně dopouštějí chlapci, dívky se účastní pouze

jako pozorovatelky aktu. Pachatelem je nejčastěji osoba, která nenavštěvuje žádný

učební obor a není zaměstnaná.

Druhou zásadní násilnou trestnou činností je úmyslné ublížení na zdraví. Ač je

násilná kriminalita ve většině případů doménou mužů, u úmyslného ublížení na

zdraví je počet pachatelů mužů a žen skoro vyrovnán. Pachatelé tohoto trestného

činu většinou nemají dokončené vzdělání. Ublížení na zdraví je ve většině případů

spácháno mladistvým. Dle statistik Ministerstva vnitra bylo v roce 2014 spácháno

565 trestných činů spadajících pod násilnou kriminalitu. Nejčastějším trestným

činem v tomto roce bylo úmyslné ublížení na zdraví, kdy bylo spácháno 225 činů.

Na druhém místě se dle statistiky objevila loupež se 167 skutky, následovalo

vydírání s 59 skutky. U mládeže pozorujeme čím dál větší stupeň brutality, a to

někdy až nepochopitelné.

17 Machanová Šárka. Trestná činnosti mládeže a páchaná na mládeži. [online]. 25. 11. 2011 [cit.

2015-11-28]. Dostupné z: http://docplayer.cz/191540-Sarka-machanova-trestna-cinnost-mladeze-

a-pachana-na-mladezi.html. s. 25.

32

5.2.3 Mravnostní kriminalita

Jako hlavní znak mravnostní kriminality můžeme vidět určitou souvislost

trestného činu s pohlavním pudem. Mravnostní trestné činy dělíme do dvou

kategorií. První kategorií je sexuální kriminalita, která se specifikuje sexuální

aktivitou a to ukájením pohlavního pudu formami, které jsou v naší společnosti

nepřípustné (trestné činy proti lidské důstojnosti - znásilnění, pohlavní zneužívání,

soulož mezi příbuznými, sexuální vydírání). Tyto trestné činy narušují nejen

svobodu a důstojnost jedince, ale i zdravý mravní vývoj mládeže. Druhou

kategorií je sexuální aktivita spojená s prostitucí. Zde se jedná o činy, které hrubě

narušují občanské soužití. Jedná se například o kuplířství, obchodování se ženami

a jiné. U této kategorie hraje hlavní roli zisk peněz cestou uspokojení sexuálních

potřeb jiného jedince. 18

Mravnostní kriminalita dosahovala v roce 2002 pouze 0,6% z celkového počtu

registrované kriminality, ale právě tento druh kriminality se vyznačuje vysokou

latencí. Největší podíl na mravnostní kriminalitě mají trestné činy pohlavního

zneužívání a to ve 49,4% a trestné činy znásilnění v 31,9%. V posledních letech

můžeme trend této kriminality označit za stagnující. 19

5.2.4 Hospodářská kriminalita

Hospodářská kriminalita směřuje proti hospodářskému řádu a jeho celkovému

fungování. Objevuje se zde podobnost s kriminalitou majetkovou, kdy základním

rozdílem mezi těmito druhy kriminalit je závažnost způsobených škod a

charakteristika pachatele. U hospodářské kriminality se ve většině případů

setkáváme s pachatelem s vyšším společenským statusem a vzděláním.

Tento druh kriminality zásadním způsobem ovlivňuje kvalitu života společnosti,

neboť jsou v její kompetenci základní příjmové složky státu, jejichž ohrožení

zpochybňuje dlouhodobé a kvalitní fungování státního mechanismu. Pachatelé

dopouštějící se hospodářských trestních činů jsou dvojího typu. Prvním typem

18 Bouřa Václav. Vybraná témata z kriminologie. Ostrava: Vyd.1, 2007. ISBN 978-80-7368- 309 -2. s. 105.

19 Novotný Oto, Zapletal Josef. Kriminologie 2. vyd.. Praha: Aspi, 2004. ISBN 80-735- 7026 -2. s. 451.

33

jsou ti pachatelé, kteří se dopouštějí trestného činu z nutnosti, např. snaha o

udržení firmy. Druhým typem pachatelů jsou ti, kteří jsou motivováni pokušením

a potřebou riskovat. Tuto kategorii můžeme také nazývat jako kriminalitu

z blahobytu. Ze statistik však vyplývá, že tento typ kriminality se vyskytuje

nejméně.

Především se jedná o trestné činy: zneužívání pravomoci veřejného činitele,

přijímání úplatku, podplácení, poškozování věřitele, neoprávněné podnikání a

jiné.

5.3 Nárůst nebo úbytek

Je obecně známo, že kriminalita u nás po roce 1989 začala stoupat.

V devadesátých letech došlo k dramatickému nárůstu kriminality a nárůst

kriminality spáchané mládeží byl ještě větší. Kriminalita mládeže stoupla z 15

procent podílu na objasněné kriminalitě na 20 procent. Každý pátý objasněný

trestný čin byl spáchán mládeží do 18 let věku. Vzrůstající trend přetrvával až do

roku 1995. Ročně v průměru stoupl počet spáchaných skutků o 10 000 skutků. I

v počtu nejmladších pachatelů došlo v devadesátých letech k nárůstu

procentuálního podílu. V roce 1997 kriminalita opět stoupla a přesáhla hranici

400 000 evidovaných trestných činů, což je v České republice vůbec nejvyšší

zaznamenaná hodnota. Tento jev můžeme chápat jako souvislost s uvolněním

mocenské kontroly ve společnosti, kdy si příchod demokracie mnoho lidí vyložilo

jako právo dělat si, co chtějí. Avšak od přelomu tisíciletí můžeme spatřovat

určitou stagnující tendenci a v některých typech kriminality dokonce někdy až

značný úbytek trestných činů.

34

6. Trestní odpovědnost mládeže:

Dle současné právní úpravy České republiky můžeme trestní odpovědnost

rozdělit do tří kategorií, dle tělesného a duševního vývoje člověka.

1. Absolutní trestní neodpovědnost - zde se předpokládá nedostatek

určovacích a rozpoznávacích schopností, jedná se o věk dítěte mladšího 15

let. Hovoříme zde o nevyvratitelné právní domněnce nepříčetnosti.

2. Relativní trestní odpovědnost - ta platí při posuzování trestní odpovědnosti

mladistvých, podmínkou je zde jejich rozumová a mravní vyspělost.

3. Plná trestní odpovědnost - ta nastává u dospělých osob překročením věku

osmnácti let. Neodpovědnost zde může nastat v případě duševní poruchy.

Některé osoby blízké věku mladistvých lze posuzovat podobně jako

mladistvé, pokud je zde předpoklad, že jejich vývoj nebyl plně ukončen,

věk blízký věku mladistvých je obecnou polehčující okolnosti. 20 Podle

obecného trestního práva je základem trestní odpovědnosti trestný čin

(protiprávní čin, jehož znaky stanoví zákon) a sankce (tresty a ochranná

opatření). 21 Trestní odpovědnost mladistvých vychází z této koncepce,

základními prvky jsou tudíž provinění a sankce nazývaná opatření.

Provinění je protiprávní čin spáchaný mladistvým, protiprávní čin spáchaný

osobou mladší 15 let je nazýván čin jinak trestný. Samotné znaky provinění, činu

jinak trestného nenajdeme v Zákoně o soudnictví ve věcech mladistvých, ale jsou

upraveny v TZ. Mezi formální znaky provinění patří znaky skutkové podstaty,

jako jsou objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka a protiprávnost.

Tedy dosažení určitého věku, příčetnost, rozumová a mravní vyspělost, jednání,

jeho následek a zavinění.

Právní úprava vychází z předpokladu, že trestní odpovědnost mladistvého je na

místě, pokud je pachatel schopen rozlišit správné jednání od nesprávného,

pochopit následky svého jednání, být schopen své jednání usměrnit a nést za

spáchaný trestný čin odpovědnost. Jedná se o relativní trestní odpovědnost, kdy

20 Jelínek J. a kol. Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010. s. 195-197.

21 Ustanovení §12, §13, §36 zákona č. 40/2209 Sb., trestní zákoník, ve změnách pozdějších předpisů.

35

mladiství jsou trestně odpovědní za své jednání v závislosti na dosaženém stupni

svého mravního a rozumového vývoje, nikoli pouze dovršením zákonem

stanoveného věku, jako je tomu u absolutní trestní odpovědnosti. 22 Mladistvý,

který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby

mohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin

odpovědný. 23

6.1. Věk

Počátek trestní odpovědnosti je absolutní a k jejímu naplnění stačí pouze

dosažení stanoveného věku. Další podmínky, jako je duševní či mravní zralost,

jako je tomu u podmíněné odpovědnosti, se nevyžadují. Trestní odpovědnost

mladistvého začíná dnem, který následuje po dni, kdy dovršil patnáct let věku, a

končí v den dovršení osmnáctého roku věku. To znamená, že pokud osoba spáchá

trestný čin přesně v den svých patnáctých narozenin, ještě není trestně odpovědná.

A obdobně, pokud osoba spáchá trestný čin v den svých osmnáctých narozenin, je

trestně odpovědná ještě jako mladistvá. V případě, že se jedná o trestný čin, který

trvá delší dobu, např. u pokračování v trestné činnosti nebo u hromadného TČ,

nelze mladistvého činit trestně odpovědným za tu část, které se dopustil ještě před

dosažením patnácti let věku. Pokud ovšem pachatel jednání, které se skládá z více

skutků nebo spočívá v udržování protiprávního stavu, ukončil až po dosažení

osmnáctého roku věku, je trestně odpovědný podle obecných zásad, nikoli jako

mladistvý.

Fiktivní nabytí zletilosti pro trestně právní odpovědnost z hlediska

hmotněprávního nemá žádný význam. Pachatel se vždy posuzuje podle svého

matrikového, skutečného věku, který je zapsán v matrice.

Minimální věková hranice trestní odpovědnost je tedy v České republice

stanovena na dovršení věku patnácti let. Ve většině zemí se tato hranice pohybuje

mezi čtrnáctým a šestnáctým rokem věku. Jsou však i státy, kde je spodní hranice

trestní odpovědnosti nižší.

22 Zoubková Ivana. Kontrola kriminality mládeže. Dobrá Voda u Pelhřimova: Aleš Čeněk s.r.o., 2002. ISBN 80-86473-08-2. s. 111.

23 Žatecká Eva, Hrušáková Milena. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. ISBN 978-80-7478-849-9. s. 7.

36

Počátek trestní odpovědnosti v mezinárodním srovnání

Název státu Věk Severní Irsko 7

Švýcarsko 7

Velká Británie 8

Turecko 11

Kanada 12

Nizozemí 12

Francie 13

Řecko 13

Chorvatsko 14

Itálie 14

Rakousko 14

Rusko 14

Spolková republika Německo

14

Česká republika 15

Dánsko 15

Norsko 15

Slovensko 15

Polsko 16

Španělsko 16

Portugalsko 16

Otázka snížení hranice trestní odpovědnosti byla během posledních let často

diskutována. Opakovaně se jí zabýval Institut pro výzkum veřejného mínění, kdy

ve výzkumech prováděných v roce 2000 by snížení věkové hranice trestní

odpovědnosti podpořila nadpoloviční hranice všech respondentů. 24

Marešová, která je zastánkyní snížení věkové hranice trestní odpovědnosti

poukazuje na to, že ve většině evropských zemí je věková hranice nižší než 15 let.

Obhájci snížení argumentují tím, že tělesná i duševní vyspělost mládeže je

rychlejší. Úvahy o snížení hranice trestní odpovědnosti mládeže však vláda

odmítla.

24 Marešová Alena. Trestní právo. Praha: 1997. ISBN 1211- 2860. s. 12-17.

37

Skupina mladých dospělých by měla být, až na výjimky u závažných trestných

činů, stejně trestně odpovědná jako mladiství. Tímto způsobem se sleduje snížení

rizika další kriminalizace. U mladých dospělých se již použije označení trestného

činu.

6.2. Příčetnost

Pro posuzování příčetnosti mladistvých platí ustanovení § 26 TZ. Trestní

zákoník vymezuje příčetnost negativně, stanovuje výčet odchylek od pravidelného

stavu. Hovoří tedy o tzv. nepříčetnosti. Kdo pro duševní poruchu v době spáchání

činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento

čin trestně odpovědný. 25 Trestat osobu, která tyto vlastnosti nemá, by bylo

nesprávné a neúčelné. 26 Příčetnost se předpokládá, kdežto nepříčetnost se musí

prokazovat. 27 Příčetností se rozumí způsobilost být pachatelem trestného činu,

schopnost chápat význam svého jednání a své jednání ovládat. Můžeme ji rozdělit

na dvě složky a to:

1) schopnost rozumovou, rozpoznávací

2) schopnost ovládací

První podmínkou nepříčetnosti je tedy duševní porucha. Jedná se o jakousi

odchylku od normy běžného stavu zdraví. Trestním zákoníku v § 123 je uvedeno,

že se může jednat i o hlubokou poruchu vědomí, mentální retardaci, těžkou

sociální poruchu osobnosti nebo jinou těžkou duševní nebo sexuální odchylku.

Mezi duševní poruchy jsou řazeny i duševní nemoci.

Druhou podmínkou nepříčetnosti je nedostatek schopnosti rozpoznávací nebo

ovládací. Tyto podmínky jsou uplatňovány alternativně, stačí, když platí jedna

z nich. Oba tyto nedostatky musí být způsobeny duševní poruchou a je zde mezi

nimi nutná příčinná souvislost. To znamená, že samotná existence duševní

poruchy v době spáchání trestného činu nestačí k vyslovení nepříčetnosti. Je nutné

prokázat její vliv na rozpoznávací nebo ovládací schopnosti pachatele.

25 Ustanovení § 26 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

26 Kratochvíl V. a kol., Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 194-196.

27 Jelínek J. a kol. Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010. s. 186-189.

38

Vedle nepříčetnosti ještě existuje zmenšená příčetnost. Podle ustanovení § 27 TZ

je zmenšeně příčetný ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu měl

podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své

jednání. 28 Od úplné nepříčetnosti se liší tím, že rozpoznávací nebo ovládací

schopnost je pouze podstatně snížena. Pachatel trpící zmenšenou příčetností není

zbaven trestní odpovědnost, pouze je proti němu postupováno zvláštním

způsobem.

6.3. Rozumová a mravní vyspělost

Rozumová a mravní vyspělost vychází z normálního nikoli patologicky

opožděného duševního vývoje jedince. Tvoří určitý předěl mezi trestní

odpovědností a trestní neodpovědností dítěte mladšího 15 let. Stupeň vývoje je u

každého člověka odlišný a fyzický vývoj nemusí odpovídat vývoji psychickému.

Každý mladistvý je ovlivněn prostředím, ve kterém vyrůstá, rodinou, genetickými

dispozicemi, výchovou, vzděláním. Zanedbání výchovy může mít za následek

opožděný vývoj jedince i v případě, že jedinec netrpí žádnou duševní chorobou či

poruchou. V případě nedostatečné zralosti mladistvého, která vede, až ke spáchání

deliktu, je možné nevyvodit trestní odpovědnost.

Rozumová a mravní vyspělost zahrnuje dvě základní složky, které se navzájem

prolínají a ovlivňují a tvoří z hlediska vývoje mladistvého jeden celek.

Jedná se o:

1) složku rozumového vývoje

2) složku mravního vývoje

Složka rozumového vývoje zahrnuje postupné individuální nabývání schopnosti

pojmového myšlení, přičemž stupeň takového vývoje je určován dosaženou

úrovní jeho myšlení. 29 Složka mravního vývoje zahrnuje proces, v němž si

osobnost mladistvého osvojuje normy chování, které platí v daném období ve

společnosti.

28 Ustanovení § 27 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

29 Žatecká Eva, Hrušáková Milena. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015 s. 28.

39

Rozumovou a mravní vyspělost je třeba vykládat ve vztahu k obvyklému vývoji

dospívání. Dospívání je ale proces vysoce individuální a neprobíhá u každého

jedince stejně. Lze stanovit hranici trestní odpovědnosti na 15 let, kdy je zpravidla

jedinec natolik zralý, že disponuje dostatečnou rozumovou a mravní vyspělostí.

Nelze ale vyloučit, že určitý specifický jedinec v důsledku vývojového opoždění,

tuto vyspělost nemá. Mladistvý je zásadně trestně odpovědný, pokud však v době

spáchání činu nedosáhl určitého stupně rozumové a mravní vyspělosti, může být

po posouzení znalci trestní odpovědnost vyloučena. 30 V případě pochybností je

potřeba dle § 58 odst. 1 ZSM přivolat dva znalce. Jednoho znalce z oboru

zdravotnictví, odvětví psychiatrie se zaměřením na dětskou psychiatrii. Druhého

z oboru zdravotnictví nebo pedagogiky. V případě, že znalec uzná, že mladistvý

nedosáhl takovým způsobem tohoto vývoje a značně se odlišuje od ostatních

stejně starých vrstevníků, je možné rozhodnout a nevyvodit trestněprávní

důsledky.

V této souvislosti je třeba zmínit usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9.

2006, sp. zn. 1069/2006, které obsahuje právní větu: Úroveň rozumové a mravní

vyspělosti, jež je požadovaná ustanovením § 5 odst. 1 ZSM jako předpoklad

trestní odpovědnosti mladistvých má dvě složky, které se vzájemně ovlivňují a

tvoří z hlediska vývoje mladistvého nedílný celek. Rozumovou a mravní

vyspělost mladistvého je třeba posuzovat jednak ve vzájemných souvislostech

obou složek (nikoli izolovaně), jednak ve vztahu k obvyklému vývoji

mladistvých, přičemž ze zákonné úpravy nevyplývají odlišné podmínky pro

stanovení rozumové vyspělosti a mravní vyspělosti; v obou případech platí, že

pouze v odůvodněných pochybnostech podložených konkrétním zjištěním je na

místě, aby tato otázka byla řešena na podkladě posudků znalců z oboru

zdravotnictví, odvětví psychiatrie, popřípadě psychologie. 31 V praxi není přibírání

znalců paušální, nýbrž znalci mají být přibíráni jen tehdy, když na základně

výsledků dokazování jsou pochybnosti o duševní zralosti nebo plné vyspělosti

pachatele.

30 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 TDO 1069/2006.

31 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 TDO 1069/2006

40

7. Právní úprava

Kriminalita mládeže je momentálně upravována v zákoně č. 218/2003 Sb., o

odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o

změně některých zákonů (dále jen „ZSM“). První neoficiální úprava vznikla již

v roce 2000. Návrh zákona byl poté schválen parlamentem v roce 2003, účinný je

od 1. 1. 2004. Tento zákon vyplňuje mezeru, která vznikla v 50. letech, kdy bylo

zcela odstraněno samostatné trestní soudnictví mládeže. Důvodem nové

samostatné úpravy je také nutnost reagovat na vývoj kriminality mládeže

související s měnícím se sociálním rozvrstvením a změnami hodnost ve

společnosti, chybějícími morálními principy ve výchově a s rozvojem médií.

Z historického pohledu nejde o první zákon, který se zabývá kriminalitou

mládeže, první zákon o soudnictví nad mládeží byl přijat již v roce 1928 po

rozpadu Rakouska-Uherska. V nově vzniklém Československu byla tato oblast

trestního práva upravena zákonem č. 48/1931 Sb. z. a. n., o trestním soudnictví

nad mládeží. Tento zákon vytvořil speciální trestní soudy mládeže jako součást

obecné struktury soudů. Zákon o trestním soudnictví nad mládeží platil až do roku

1950, kdy byl v podstatě bez náhrady zrušen, a ustanovení týkající se mládeže

byla včleněna do nového trestního zákona. K zásadní změně došlo až po přijetí

zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o

soudnictví ve věcech mládeže.

Předmětem úpravy tohoto zákona je úprava trestní odpovědnosti mládeže,

ukládání opatření za protiprávní činy, řízení ve věcech mládeže a výkon těchto

opatření. Jedná se o komplexní úpravu hmotněprávních a procesních aspektů

trestání mládeže včetně vymezení sankcí, které je možné mládeži za protiprávní

činy uložit. 32 Zákon vymezuje rozdíly speciální právní úpravy mládeže od úpravy

v obecných předpisech, zejména v trestním zákoníku. Nově je vytvořen systém

specializovaných soudů mládeže. Zákon soudnictví ve věcech mládeže se opírá o

prvky restorativní justice, která nahlíží na spáchaný čin jako na konflikt mezi

poškozeným a pachatelem. Díky tomuto prvku dochází k větší angažovanosti ze

strany poškozených do celého trestního řízení. Objevují se systémy možných

32 Ustanovení § 4 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže

41

opatření zahrnujících i odklony, které mají za úkol odklonit řízení mimo hlavní

líčení. Obecně zde platí, že v řízení ve věcech mládeže mají přednost postupy

přispívající k předcházení trestné činnosti před opatřeními represivní povahy.

Dále se zákon opírá o respektování doporučení závazných mezinárodních

dokumentů, diferenciaci dětí a mladistvých, neformálnost řízení a úzkou

spolupráci justičních orgánů s institucemi probační služby a sociální péče.

Klíčovou roli zde hraje snaha zacházet s mladistvými pachateli způsobem, který

odpovídá jejich rozumové a mravní vyspělosti a zvláštnostem páchané trestné

činnosti. Tomu odpovídá i pojetí tzv. relativní trestní odpovědnosti mládeže, kdy

mladistvý, který dosáhne věku 15 let, který je příčetný, ale není dostatečně

rozumově nebo mravně vyspělý, nebude za svou deliktní činnost trestně

odpovědný.

Významnou zvláštností tohoto zákona je zvýraznění ochrany osobních údajů,

kdy je potřeba chránit osobní údaje a soukromí osoby, proti níž se řízení vede, aby

každá taková osoba byla chráněna před škodlivými vlivy.

Zákon vychází z řady obecných principů zakotvených v trestněprávních

normách. 33 Ve vztahu k obecnému trestnímu právu je ale normou speciální.

Jestliže zákon o soudnictví ve věcech mládeže neobsahuje speciální úpravu,

použije se podle povahy věci některého ustanovení obecné normy. Subsidiární

použití obecných předpisů je možné v různě velké míře.

7.1. Nedostatky předchozí úpravy:

Do přijetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže byla hmotněprávní i procesně

právní úprava trestání mládeže upravena jen jako výjimka z obecné úpravy.

Důvodová zpráva k návrhu zákona poukazovala především na tyto nedostatky. 34

nedostatečná diferenciace trestní odpovědnosti mladistvých - nebyl

zohledňován vývoj, povaha a projevy jimi páchané trestní činnosti,

33 Žatecká Eva, Hrušáková Milena. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 45.

34 Důvodová zpráva k návrhu zákona o soudnictví ve věcech mládeže, staženo 20. 12. 2015, ASPI

42

nebyly speciálně upraveny zákonné podmínky pro odlišení procesních

postupů, včetně uplatňování odklonů,

nedostatečné vymezení zvláštností postupů při výkonu trestů a ochranných

opatřeních mladistvých,

nedostatečná ochrana postavení mladistvého, jeho osobnosti a soukromí,

nevyhovující úprava vazby,

nedodržování ustanovení o výjimečnosti společného řízení proti

mladistvému a osobě starší osmnáct let,

nerespektování specializace orgánů činných v trestním řízení na trestné

věci mladistvých,

nebyla v dostatečné m