trestné činy mládeže - otik.uk.zcu.cz prace.pdf · 2 jedná se o osoby, které nejsou pro...

of 98 /98
Západočeská univerzita v Plzni Právnická fakulta Diplomová práce Trestné činy mládeže Kateřina Kopecká Plzeň 2016

Author: others

Post on 10-Sep-2019

4 views

Category:

Documents


0 download

Embed Size (px)

TRANSCRIPT

  • Západočeská univerzita v Plzni

    Právnická fakulta

    Diplomová práce

    Trestné činy mládeže

    Kateřina Kopecká

    Plzeň 2016

  • „Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci zpracovala samostatně a že jsem

    vyznačila prameny, z nichž jsem svou práci čerpala, způsobem ve vědecké práci

    obvyklým.“

    V Děčíně dne 19. 3. 2016 ……………………….

    Kateřina Kopecká

  • Na tomto místě bych ráda poděkovala panu doc. JUDr. Janu Chmelíkovi. Ph.D. za

    cenné připomínky a podněty a za odborné vedení při zpracování této práce.

  • Obsah:

    Úvod ………………………………………………………………………............7

    1. Základní pojmy……………………………………………………………9

    2. Kriminalita obecně……………………………………………………….12

    3. Kriminalita mládeže……………………………………………………...14

    4. Příčiny vzniku kriminality………………………………………………..17

    4.1.Vliv rodiny………………………………………………………….. 18

    4.2.Vliv školy……………………………………………………………20

    4.3.Vliv vrstevníků………………………………………………………21

    4.4.Vliv závislostí………………………………………………………..22

    4.4.1. Alkoholismus………………………………………………... 22

    4.4.2. Toxikomanie………………………………………………… 22

    5. Struktura a statistiky kriminality mládeže………………………………..24

    5.1.Stav kriminality mládeže…………………………………………… 24

    5.2.Struktura kriminality mládeže……………………………………… 28

    5.2.1. Majetková kriminalita………………………………………..28

    5.2.2. Násilná kriminalita…………………………………………...30

    5.2.3. Mravnostní kriminalita……………………………………….32

    5.2.4. Hospodářská kriminalita…………………………………….. 32

    5.3.Nárůst nebo úbytek?.............................................................................33

    6. Trestní odpovědnost mládeže…………………………………………… 34

    6.1.Věk…………………………………………………………………...35

    6.2. Příčetnost…………………………………………………………… 37

    6.3. Rozumová a mravní vyspělost……………………………………… 38

    7. Právní úprava……………………………………………………………. 40

    7.1. Nedostatek předchozí úpravy………………………………………..41

    7.2.Základní zásady trestního řízení ve věcech mladistvých dle ZSM…..43

    8. Zánik trestnosti…………………………………………………………...45

    8.1. Účinná lítost………………………………………………………… 45

    8.2. Promlčení trestního stíhání…………………………………………..47

    9. Řízení ve věcech mládeže………………………………………………..48

    9.1. Příslušnost orgánů činných v trestním řízení mladistvého…………..49

    9.2. Provádění úkonů……………………………………………………..50

    9.3. Institut povinné obhajoby……………………………………………51

  • 9.3.1. Obhájce……………………………………………………… 52

    9.3.2. Zákonný zástupce…………………………………………… 52

    9.4.Vazba…………………………………………………………………53

    9.4.1. Trvání vazby………………………………………………….54

    9.5. Ochrana soukromí mladistvých……………………………………...56

    9.5.1. Zveřejňování informací………………………………………56

    9.6. Dokazování…………………………………………………………. 57

    9.6.1. Zjištění poměrů mladistvého…………………………………57

    9.6.2. Výslech mladistvého…………………………………………58

    9.6.3. Vyšetření duševního stavu…………………………………... 59

    10. Stádia trestního řízení ve věcech mladistvých…………………………... 60

    10.1. Přípravné řízení………………………………………………..60

    10.2. Předběžné projednání obžaloby……………………………….61

    10.3. Hlavní líčení a veřejné zasedání……………………………… 61

    10.4. Řízení o opravných prostředcích……………………………... 62

    10.5. Vykonávací řízení……………………………………………..63

    11. Sankce ukládané mládeži………………………………………………...64

    11.1. Výchovná opatření…………………………………………….65

    11.1.1. Dohled probačního úředníka…………………………………67

    11.1.2. Probační program…………………………………………….68

    11.1.3. Výchovné povinnosti………………………………………... 69

    11.1.4. Výchovná omezení…………………………………………...70

    11.1.5. Napomenutí s výstrahou……………………………………...71

    12. Ochranná opatření………………………………………………………..72

    12.1. Ochranné léčení………………………………………………. 72

    12.2. Zabezpečovací detence……………………………………….. 73

    12.3. Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty……………………74

    12.4. Ochranná výchova……………………………………………. 74

    13. Trestní opatření………………………………………………………….. 75

    13.1. Obecně prospěšné práce……………………………………….76

    13.2. Zákaz činnosti…………………………………………………78

    13.3. Vyhoštění……………………………………………………...78

    13.4. Peněžitá opatření………………………………………………78

    13.5. Domácí vězení………………………………………………... 79

    13.6. Zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce…79

    13.7. Podmíněný trest odnětí svobody………………………………80

  • 13.8. Podmíněný trest odnětí svobody s dohledem………………… 80

    13.9. Propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty……………….. 80

    13.10. Nepodmíněný trest odnětí svobody…………………………... 81

    14. Zvláštní způsoby řízení………………………………………………….. 82

    14.1. Podmíněné zastavení trestního stíhání………………………...84

    14.2. Narovnání……………………………………………………...85

    14.3. Odstoupení od trestního stíhání………………………………. 86

    Závěr…………………………………………………………………………….. 88

    Seznam použitých zkratek………………………………………………………. 91

    Seznam použité literatury..……………………………………………………….92

    Resumé…………………………………………………………………………...97

  • 7

    Úvod

    Téma kriminality mládeže je v posledních desetiletích tématem často

    diskutovaným. Můžeme totiž tvrdit, že kriminalita mladistvých je závažným

    celospolečenským problémem. O mladistvé delikventy se zajímá celá řada

    odborníků, kteří se snaží o co největší pokles kriminality mladistvých. Nutno

    podotknout, že o kriminalitu mládeže jeví zájem i široká veřejnost. Pozornost je

    zde zaměřena za brutalitu činů dětí a mládeže, která je ještě umocněna vlivem

    médií.

    Myslím si, že kriminalita mládeže je vysoce nebezpečným jevem, který se však

    dá vhodným působením a metodami korigovat. Vzhledem k odlišnostem

    mladistvých pachatelů a jejich nevyspělosti, je nutné zajistit jim citlivý přístup,

    díky kterému se resocializují a trestné činnosti zanechají. Tyto důvody mě vedly

    k tomu, abych se tématem trestných činů mládeže zabývala ve své diplomové

    práci.

    Cílem této práce je poskytnout určitý přehled o negativních vlivech, které působí

    na mladistvé a díky kterým se mohou dopouštět trestné činnosti, ale i o

    opatřeních, která vedou k nápravě trestnou činností již poznamenaných jedinců.

    V úvodní kapitole bych ráda objasnila základní pojmy týkající se tohoto tématu,

    aby již v průběhu dalších kapitol bylo zřejmé, o čem se pojednává. Dále

    v základech nastíním, co to vlastně kriminalita je a jaké přístupy se jí zabývají. Od

    obecné kriminality se dostanu již do specifického úseku tohoto problému, a tím je

    kriminalita mládeže. V této kapitole shrnu základní znaky, které jsou typické

    právě pro děti a mladistvé při páchání jejich trestných činů. Po úvodu se již budu

    zabývat příčinami trestné činnosti mladistvých, vlivy, které na mládež působí a

    které ovlivňují jejich pohled na kriminalitu, a začleněním mladistvých pachatelů

    do společnosti. Jedním z nejvýznamnějších kriminogenních faktorů, kterým se

    budu ve své práci zabývat, je rodina. Rodina a její vztahy mají zásadní vliv na

    smýšlení dítěte. Další vysoce vlivnou silou je škola a školní prostředí. Třetím a asi

    nejrizikovějším prostředím, které má vliv na mladistvé, bude prostředí vrstevníků,

    kteří jedince formují určitým směrem a ne vždy je tento směr ten správný.

    S problémem vrstevnických part úzce souvisí problém závislostí, na což poukáži

    v další kapitole, kde rozeberu problém alkoholismu a toxikomanie.

  • 8

    Důležité pro poznání kriminality je poznání její struktury a stavu. Pokusím se

    pomocí grafů přiblížit stav kriminality, který poukáže na to, kolik trestných činů

    bylo spácháno a kolik je u nás mladistvých pachatelů. Dále se zaměřím na

    strukturu trestných činů, které spáchali mladiství. Zda je páchána nejvíce

    kriminalita majetková, násilná, mravnostní či hospodářská. Důležitým jevem je i

    trestní odpovědnost mládeže, která bude obsáhnuta v šesté kapitole. Zaměřím se

    na věk mladistvých pachatelů a s tím spojený velice diskutovaný problém hranice

    trestní odpovědnosti, dále na příčetnost a rozumovou a mravní vyspělost.

    V České republice dlouho nebyla zavedena speciální úprava, která by se týkala

    trestněprávního postavení mladistvých, tudíž se zaměřím i na poměrně nový

    zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví

    ve věcech mládeže. Poukáži na nedostatky předchozí úpravy a nastíním základní

    zásady, kterými se zákon o soudnictví ve věcech mládeže řídí a je jimi provázán.

    V následující kapitole mé diplomové práce vysvětlím případy, ve kterých může

    dojít k zániku trestnosti trestného činu a mladiství tedy není za svůj čin

    odpovědný. K tomuto může dojít v případech účinné lítosti a promlčení trestního

    stíhání. Dále zahrnu krátký exkurz o řízení ve věcech mládeže. Uvedu určitá

    specifika tohoto řízení, která se týkají orgánů činných v tomto řízení, úkonů, které

    tyto orgány vykonávají, speciální podmínky vazby mladistvých, dokazování i

    zpřísněnou ochranu soukromí dětí a mladistvých. V rámci jednotlivých fází

    trestního řízení zařadím určité výjimky u každého z nich, tedy jak v přípravném

    řízení, v předběžném projednání obžaloby, hlavním líčení, v řízení o opravných

    prostředcích i v řízení vykonávacím.

    V mé diplomové práci budou obsaženy i sankce, které jsou mladistvým

    ukládány. Sankce rozdělím do tří základních kategorií, a to na výchovná opatření,

    ochranná opatření a opatření trestní. U každé z této kategorií krátce rozeberu

    konkrétní opatření, možnost jejich uložení, jejich výkon a účel. Největší důraz

    budu klást na opatření výchovná, jež hrají klíčovou roli. Na závěr uvedu zvláštní

    typy řízení, jež se odlišují od standardního řízení a je možno jich využít za splnění

    daných podmínek. Mezi tyto zvláštní typy řízení zařadím podmíněné zastavení

    trestního stíhání, narovnání a jako poslední odstoupení od trestního stíhání.

  • 9

    1. Základní pojmy:

    Kriminalita

    Kriminalita je jedním ze stěžejních pojmů kriminologie, který je ovšem využíván

    i v trestním právu k označení jednání, která jsou v rozporu s trestním zákoníkem.

    Lze ji považovat za zvláštní případ deviace. Jedná se o určitý souhrn sociálně

    škodlivých jevů, které jsou upraveny v trestních zákonech. Pojem kriminalita je

    odvozen z latinského slova crimem, což je zločin. Dle definice Jandourka je

    kriminalita chování porušující normy trestního práva.

    Delikvence

    Delikvence je v některých publikacích uváděna jako pojem širší než kriminalita,

    který ovšem kriminalitu zahrnuje. Na rozdíl od kriminality můžeme pod tento

    pojem zahrnout i skutky, které nejsou trestnými činy, například z důvodu

    vyloučení trestní odpovědnosti pachatele pro nedostatek věku. Jandourek zde

    hovoří o chování, které není v souladu s platnými právními normami.

    Prekriminalita

    Z výše uvedeného vyplývá, že delikvence zahrnuje i tzv. prekriminalitu.

    Prekriminalita označuje činy jinak trestné, kterých se dopouštějí děti před

    dosažením trestní odpovědnosti, čili před dosažením 15 let věku a které by byly,

    pokud by je spáchala osoba starší, považovány za provinění nebo trestné činy.

    Protiprávní čin

    Za protiprávní čin jsou považovány hned tři kategorie deliktů, a to provinění, čin

    jinak trestný a trestný čin.

    Provinění

    Provinění je název pro trestný čin, který je spáchán mladistvým (§ 6 ZSM). Na

    základně formálního pojetí trestného činu musí být i provinění protiprávní

    a vykazovat znaky uvedené v zákoně.

  • 10

    Čin jinak trestný

    Čin jinak trestný je čin, který je za daných okolností trestným, dle § 5 odst. 2

    ZSM, ale v jiném případě za jiných podmínek u daného pachatele se jedná o čin

    beztrestný. Relativní beztrestnost činu jinak trestného je dána nenaplněním

    některého z formálních znaků skutkové podstaty trestného činu (nedostatek věku

    pachatele, jeho nepříčetnost).

    Mládež

    Pojem mládež v sobě zahrnuje hned několik kategorií. Jde o kategorie dítě do 15

    let věku, mladiství a osoba blízká věku mladistvému.

    Dítě

    Za dítě je v trestním zákoníku (ustanovení § 126) v souladu s čl. 1 úmluvy o

    právech dítěte považována každá lidská bytost mladší 18 let, pokud trestní

    zákoník nestanoví jinak. 1 Trestní právo ovšem pracuje s větší diferenciací a ve

    speciální právní úpravě soudnictví ve věcech mládeže užívá pojem dítě mladší

    patnáct let. 2 Jedná se o osoby, které nejsou pro nedostatek svého věku trestně

    odpovědné a dopustí se spáchání tzv. činu jinak trestného. V § 11 TZ je přesně

    stanoveno, že kdo spáchal provinění před dovršením svého 15. roku života, není

    trestně odpovědný za své činy.

    Mladistvý

    Mladistvým je fyzická osoba ode dne, který následuje po dni patnáctých

    narozenin do dne, kdy dovršila osmnáct let věku. Plná trestní odpovědnost nastává

    den po osmnáctých narozeninách osoby. Při trestání mladistvých se dbá zvláštních

    ustanovení i zvláštního způsobu řízení. Věk blízký věku mladistvých je dle § 33

    písm. b) TZ polehčující okolnost. Při trestání mladistvých se dbá zvláštních

    ustanovení i zvláštního způsobu řízení. Věk blízký věku mladistvých je dle § 33

    písm. b) TZ polehčující okolnost.

    1 Firstová, Jana. Kriminalita mládeže v sociálních souvislostech. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2014. str. 10.

    2 Firstová, Jana. Kriminalita mládeže v sociálních souvislostech. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2014. str. 10.

  • 11

    Osoba blízká věku mladistvého

    Věkem blízkým k věku mladistvého je bráno období mezi 18. a 19. rokem

    života. Pokud by pachatel spáchal trestný čin v tomto věkovém období, použil by

    se při výměře trestu institut polehčující okolnosti a fakultativně by byl využit

    zvláštní způsob řízení proti mladistvému.

    Opatření

    Opatření je nový pojem, který je zaveden v ZSM. Je to jakási obdoba sankce dle

    TZ, tudíž se jedná o důsledek provinění. Opatření mají smíšenou povahu, obsahují

    prvky jak výchovné, tak léčebně-ochranné. Opatření zabezpečují ochranu

    společnosti formou dohledu, kontroly a v krajních případech i formou izolace.

    Tento typ trestu je aplikován pouze na mladistvé pachatele.

  • 12

    2. Kriminalita obecně:

    Kriminalita je veškeré páchání trestných činů, provinění i přestupků. Je to

    nežádoucí jev, kterým se zabývá multidisciplinární věda zvaná kriminologie, což

    je věda, která se zabývá pachateli, oběťmi, skutkovými podstatami TČ i kontrolou

    kriminality. Jandourek uvádí, že zločin jako produkt kriminality je vědomé a

    dobrovolné spáchání činu považovaného za společensky nebezpečný, zakázaný

    určitým pravidlem stanoveným oprávněnou osobou.

    Můžeme rozlišovat mezi juristickým (legálním) a sociologickým pojetím

    kriminality. Dle juristického pojetí je zločinem pouze to, co za zločin prohlásí

    zákonodárce. Pojem kriminality se potom překrývá s obsahem zvláštní části

    trestního zákoníku, neboť ji tvoří jen trestné činy, které jsou v tomto zákoníku

    uvedené. Výhodou tohoto pojetí je jeho určitost. Sociologické pojetí hledá vlastní

    pojem zločinu, zaměřuje se na sociálně patologické jevy, i když nejsou

    regulovány trestním právem. Zpravidla jsou však zkoumány sociálně patologické

    jevy, které s trestnou činností souvisí. Často mají charakter jedné z příčin trestné

    činnosti, jako je například alkoholismus, užívání omamných a psychotropních

    látek, prostituce, atd.

    Poznáváním kriminality se zabývají dva základní přístupy zkoumání:

    a) Fenomenologický přístup - popisuje kriminalitu, respektive jednotlivé

    druhy kriminality pomocí popisu stavu, struktury a dynamiky kriminality.

    Základem popisu kriminality je analýza statistických dat získaných

    především z kriminálních statistik.

    b) Etiologický přístup - zkoumá příčiny kriminality. Účelem je vysvětlení

    geneze kriminality, neboť jedině tak lze přikročit k efektivní kontrole.

    Kontrolou kriminality rozumíme úsilí státu a společnosti o udržení

    kriminality v přijatelných mezích nebo snahu o její omezování.

    Kriminalita je hromadným jevem, který se skládá z mnoha prvků. Chceme-li

    popsat stav kriminality, musíme hovořit hlavně o tzv. rozsahu kriminality, což

    je údaj o počtu trestných činů na určitém území za určité období. Rozsah

  • 13

    kriminality ale není dostačující, protože neodráží demografické vlivy, jako je

    např. počet obyvatel na daném území. Proto užíváme další ukazatel, kterým je

    úroveň kriminality, kterou rozumíme relativní četnost jejího výskytu. Ani

    úroveň kriminality však neposkytuje ucelený obraz o kriminalitě, proto se

    využívá další významný ukazatel, a to struktura kriminality. Struktura

    kriminality je určována řadou charakteristik, které se mohou týkat jednak

    povahy trestného činu, jednak vlastností osoby pachatele nebo oběti.

    Při popisu kriminality by bylo ideální, kdybychom věděli přesný počet

    spáchaných trestných činů, tedy kdybychom měli informace o tzv. skutečné

    kriminalitě. Realita je bohužel jiná, protože policejní orgány zjistí, ať již

    z vlastní činnosti či na základně oznámení osob, pouze část skutečné

    kriminality. Tu část, kterou zjistí, označujeme jako kriminalitu registrovanou

    (zjevnou). Rozdíl mezi touto registrovanou kriminalitou a kriminalitou

    skutečnou tvoří kriminalita latentní, neboli skrytá.

  • 14

    3. Kriminalita mládeže:

    Kriminalita mládeže je celospolečenským závažným problémem, kterému je

    věnována pozornost řady odborníků jak z oblasti kriminologie, tak z orgánů

    činných v trestním řízení, tak ale i ze široké veřejnosti. V naší společnosti existuje

    určitá míra tolerance s dětskými a mladistvými pachateli pro jejich nevyzrálost a

    rozumovou nevyspělost. Avšak nárůst kriminality mládeže, která postupně nabírá

    na intenzitě a brutalitě, vzbuzuje obavy.

    Mládež je nedílnou součástí společnosti a v jejím chování se odráží morální

    zásady a hodnotové žebříčky společnosti, působení společnosti, školy a rodičů.

    Jak se vyjádřil v roce 1892 Lacassagne: „Každá společnost má takové zločince,

    jaké si zaslouží.“ Je proto důležité si uvědomit, že vhodnost zvoleného řešení

    bude záviset na osobnosti daného pachatele a na konkrétním prostředí, ve kterém

    se nachází a které na něj mělo vliv.

    O definici mládeže se pokusil Neumann, který pravil, že „delikvence mládeže je

    multidimenzionální, vysoce dynamický, sociálně patologický jev zahrnující činy

    osob určitého věkového vymezení v daném čase i teritoriálním rámci, jež byly (tj.

    zjevná delikvence) nebo by mohly být (tj. latentní delikvence) procedurálně

    posouzeny speciálními státními orgány jako delikventní, tj. neslučitelné

    s kodifikovanými normami trestního práva. 3 Pro trestnou činnost mládeže je

    charakteristická vysoká míra latentní kriminality. To znamená, že se jedná o

    kriminalitu, která nebyla zjištěna nebo která nebyla nahlášena orgánům činným

    v trestním řízení. Zejména u méně závažných, bagatelních deliktů je zřejmá určitá

    tolerance společnosti k této trestné činnosti, pokud se jí dopustí právě děti.

    Kriminalita mládeže se vlastně vždy svými znaky odlišovala od kriminality

    dospělých pachatelů. Vyznačuje se určitými specifickými znaky, kterými je dána

    její osobitost. Jedním z aspektů kriminality mládeže je nedostatečná příprava a

    plánování, což se projevuje například náhodností místa a času činu, zanecháním

    většího počtu stop, nevhodností použitých nástrojů i nedokonalou konspirací.

    Často se pachatelé k delikventnímu jednání nechávají strhnout, aniž by předem

    domysleli důsledky svých činů. Objevuje se zde touha po dobrodružství

    3 Svatoš Roman. Kriminologie 1. Vydání. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2012. s. 217

  • 15

    a vzrušení. Se svými zážitky se děti a mladiství poté často svěřují, mají potřebu se

    svými činy pochlubit.

    Dalším charakteristickým rysem kriminality mládeže je skupinovost.

    K delikventnímu jednání dochází velmi často za asistence vrstevníků. Vrstevníci

    jsou v tomto období života mladého jedince velmi důležití a stávají se tzv.

    referenční skupinou, která má silný vliv na formování hodnotového systému

    mladého delikventa. Ve vrstevnické skupině mládež nachází zázemí, s ostatními

    sdílí zájmy, názory a postoje. Skupina též poskytuje jedinci určitou anonymitu.

    Fyzická osoba jako člen skupiny si dovolí daleko více, než kdyby vystupovala

    jako jedinec. Vrstevnická skupina pak plní roli určitého iniciátora deliktního

    chování, která má svá vlastní pravidla, za jejichž porušení může být jedinec i

    sankciován. Zajímavou skutečností je odhalení delikventní skupiny a její

    potrestání. Ve většině případů nejsou potrestáni všichni členi skupiny, všichni

    viníci, ale zpravidla tzv. obětní beránci, což jsou ti nejslabší v rámci hierarchie

    skupiny. Faktický vůdce, který deliktní činnost vymýšlí, organizuje, nakonec

    zůstává v pozadí zájmu orgánů činných v trestním řízení a často zůstává bez

    trestu. Tím se ještě více posiluje jeho vůdčí postavení ve skupině.

    Třetím typickým znakem kriminality mládeže je určitá neadekvátnost jejich

    jednání, neschopnost odložení uspokojení svých potřeb a nadměrná brutalita.

    Mladí lidé, pro které je dnes atraktivnost a modernost určujícím kritériem, se snaží

    dosáhnout svých cílů co možná nejrychleji bez vynaložení přílišného úsilí.

    Někteří v důsledku touhy po určitém předmětu způsobí dokonce i například

    těžkou újmu na zdraví, kdy hodnota odcizeného předmětu je v porovnání

    s důsledkem způsobení těžké újmy na zdraví nepatrná.

    Co se týká pohlaví delikventní mládeže, převažuje mužské pohlaví. Dívky se

    dopouští deliktů v mnohem menší míře než chlapci a se zvyšující se závažností

    trestného činu, je pak podíl dívek ještě menší. Dle dostupných statistik se muži

    dopouštějí TČ mnohem častěji než ženy ve všech společnostech, ve všech dobách,

    nezávisle na své příslušnosti k etnické skupině i nezávisle na druhu trestné

    činnosti. Nicméně v posledních desetiletích ve vyspělých společnostech je patrná

    tendence snižování strmých nepoměrů. Rozdíl v mírách mužské a ženské

    kriminality je připisován vrozeně vyšší agresivitě mužů, jež je ovlivňován

  • 16

    mužským pohlavním hormonem testosteronem. Bez vlivu na vyšší kriminalitu

    mužů není ani odlišný způsob výchovy dívek a chlapců. Dívky jsou většinou pod

    větší kontrolou ze strany rodičů a učitelů, vazby na vrstevnické party na ně nemají

    takový vliv a naopak vazby na rodinu jsou u nich daleko pevnější.

    Posledním znakem spojeným s kriminalitou je spáchání trestného činu

    v souvislosti s návykovými látkami. Zde můžeme trestnou činnost roztřídit do

    dvou kategorií. V první kategorii se jedná o trestnou činnost spáchanou pod

    vlivem návykové látky. Drogy a alkohol jsou v tomto případě užity jako

    prostředek k dodání sebedůvěry. V druhé kategorii najdeme trestnou činnost jako

    prostředek k přístupu k návykovým látkám.

  • 17

    4. Příčiny vzniku kriminality

    Příčinami vzniku kriminality se zabývá hned několik teorií zaměřených

    biologicky, psychologicky a sociálně. Biologické teorie zkoumají vliv dědičnosti,

    tělesné a psychické konstituce, etnické příslušnosti a pohlaví. Psychologické

    teorie se zabývají psychikou daného jedince. Důležitá je například nervozita

    jedince, emocionální labilita, sklon k depresím nebo agresivita. Poslední teorie, a

    to sociální se zaměřují na vliv rodiny a její výchovy, vliv školy, vzdělání,

    vrstevnických skupin, zaměstnání, ekonomické situace a celkově sociálního

    prostředí. Ani jedna z těchto teorií není dominantní a jednoznačně správná, je zde

    nutné prolínání všech teorií a všech těchto faktorů.

    Vývoj každého dítěte lze považovat za individuální proces zahrnující somatickou

    i psychickou stránku jedince. Jednotlivá vývojová období se velmi liší a je nutno

    je brát ve vzájemné kontinuitě. Závisí zde na individualitě každého jednotlivce.

    Zvýšeným faktorem pro vznik delikventního chování jsou specifika související

    s přirozeným psychickým vývojem, též mravním a sociálním vývojem během

    jeho dětství a dospívání. Období dospívání je někdy spojováno s tzv. krizí

    identity.

    Většina odborníků předpokládá, že osobnost je plně vyvinutá až počátkem rané

    dospělosti. 4 V průběhu dětství a dospívání se často mluví o poruchách chování.

    Za velmi závažnou poruchu můžeme brát poruchu chování s protispolečenskými

    rysy. Uvažuje se o ní, pokud děti nebo mladiství kradou, utíkají z domova, často

    lžou, jsou krutí ke zvířatům, vyvolávají rvačky atd. Tato porucha se může

    vyskytovat individuálně i ve skupinách. Porucha chování s protispolečenskými

    rysy je u mládeže poměrně častá.

    Dalšími faktory, které mohou mít vliv na deliktní chování jedince, jsou

    příslušnost k určité etnické skupině, způsob trávení volného času, vzdělání, vliv

    vrstevnických skupin, chudoba a vliv masmédií.

    4 Koukolík František, Drtilová Jana. Vzpoura deprivantů. Praha: Galén, 2014. ISBN 978-80-7492-

    120-9.s.111

  • 18

    4.1. Vliv rodiny

    Jedním z nejvýznamnějších kriminogenních faktorů je i v dnešní moderní a

    dynamické společnosti rodina. Rodina vznik a existenci deviantních projevů

    chování u mládeže velmi silně podmiňuje. Rodinné prostředí můžeme považovat

    za prioritní prostředí, tedy jako jedno z nejdůležitějších, a tudíž je zřejmé, že

    sehrává nejvýznamnější roli v procesu socializace dítěte. V tomto období je

    formována osobnost každého z nás, a to především v období raného dětství, kdy je

    dítě k vlivům působícím z vnějšku nejvnímavější a nejcitlivější. Dítě v rodině

    pozoruje chování a jednání rodinných příslušníků, které následně napodobuje.

    Rodinní příslušníci jsou tedy pro dítě velkým vzorem, dle kterého si vytváří a

    upravuje mravnostní a hodnotové žebříčky, vzorce chování. Problém nastává

    v případě výskytu protichůdných výchovných vlivů, které jsou komplikací při

    tvorbě jednotného žebříčku hodnot a dochází k tzv. nečitelnosti ve výchově.

    Dítě potřebuje, aby mělo nastaveno přesná pravidla, pokud tomu tak není, je

    možné, že bude docházet z jeho strany k nežádoucím jevům, jako je například

    lhaní, záškoláctví a v nejhorším případě samotná delikventní činnost.

    Nejobvyklejší podobou protichůdné výchovy je nekritický přístup matky k dítěti a

    velmi kritické či odmítavé chování otce.

    Kvalita vazby mezi matkou a dítětem, otcem a dítětem a ostatními členy rodiny,

    je klíčovým činitelem osobnostního vývoje. Studie delikventně jednajících

    mladistvých založené na jejich popisu rodinného prostředí ukazují rodinné

    prostředí přestupníků zákona jako chladné, s minimem rodičovského zájmu o

    děti.5 Rodiče jsou charakterizováni jako pasivní a odmítaví.

    Dalším rizikovým faktorem jsou rodiče jako anomální osobnosti. Jsou to rodiče,

    kteří nejsou schopni plnit svou rodičovskou úlohu. Jedná se například o jedince

    s různými typy závislostí, kteří trpí nějakou poruchou osobnosti, a v neposlední

    řadě se jedná o jedince, kteří se sami dopouští delikventní činnosti. Rodiče nejsou

    schopni kvůli těmto svým osobním problémům poskytnout dětem dostatečnou

    péči. Jak již bylo řečeno, děti se učí sociálnímu chování nápodobou chování

    v rodině, pokud jsou v rodině dítěti zprostředkovávány nevhodné vzory chování,

    5 Matoušek Oldřich, Kroftová Andrea. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-

    226-2.s.43.

  • 19

    stává se pro dítě toto prostředí velmi rizikovým. Dospívající, který nedokáže

    dodržovat společenské normy, byl pravděpodobně špatně veden rodiči k vnitřní

    disciplíně. Je dostatečně potvrzeno, že v rodinách delikventně se chovajících

    adolescentů se rodiče méně starají o vytvoření zábran v asociálním chování dětí.

    Také příliš tvrdá disciplína zahrnující agresivní tělesné tresty je častější

    v rodinách, v nichž se děti chovají delikventně. Dítě se v takovém prostředí učí

    agresivitě jako dovolenému způsobu chování.

    Mezi další riziková hlediska bývají odborníky řazeny neúplné rodiny, špatné

    soužití rodičů, kteří jsou v neustálém konfliktu, nízké postavení rodiny

    v komunitě, bytové podmínky rodiny či špatná ekonomická situace rodiny. Pokud

    je dítě vystaveno těmto faktorům dlouhodobě a intenzivně je zdě velké riziko

    vzniku nějaké poruchy.

    Jako nejpříznivější živná půda kriminálního chování mládeže se stále ukazují

    nejnižší vrstvy společnosti, vrstvy lidí bez kvalifikace, vrstvy, v nichž je největší

    chudoba nebo nezaměstnanost. V moderní době však dochází i k přelévání

    kriminality do společensky lépe situovaných rodin, což můžeme interpretovat jako

    klesající vliv rodiny na chování dospívajících dětí. I v dobře situovaných rodinách

    můžeme najít případy absolutního nezájmu rodičů vůči dítěti. Známý americký

    psychiatr Scott-Peck delikventní chování dospívajících jedinců interpretuje jako

    logickou reakci na skrytě nepřátelský postoj rodičů ve zdánlivě dobře fungujících

    a ekonomicky zajištěných rodinách.

    Dohled rodičů je další parametr, který má prokazatelnou souvislost

    s delikventním chováním mládeže. Míní se jím míra rodičovské informovanosti o

    tom, s kým se dítě stýká, jak tráví volný čas, kdy se vrací domů atd. Čím méně

    monitorují rodiče své dítě, tím je pravděpodobnější, že se dítě dopustí trestného

    činu. Rizikovým faktorem je nepochybně i nepřítomnost rodiče v rodině.

    Nejčastější jsou případy absence otce v rodině, kdy poté chlapec postrádá vzor,

    s nímž by se mohl identifikovat.

    Z výše uvedeného je zřejmé, že rodina má pro jedince z hlediska jeho formování

    nesmírně důležitý význam. Má vliv na utváření hodnotového systému, jeho

    názorů a postojů. Tyto hodnoty poté jedinci pomáhají v zaujímání určitých pozic.

  • 20

    4.2. Vliv školy

    V procesu socializace jedince nastupuje jako významný socializační činitel

    kolem šestého roku věku dítěte škola. 6 Školní prostřední významně zasahuje do

    výchovného procesu, formuje jeho osobnost a dohlíží na jeho rozumový rozvoj.

    Dochází zde k utvrzení základních sociálních norem, které mu do té doby byly

    zprostředkovávány převážně rodinou. Jedná se o tzv. uvědomění dovoleného a

    zakázaného. Zásadního významu nabývají sociální vztahy s vrstevníky a začlenění

    se do kolektivu. Škola ve skutečnosti nikdy nebyla institucí, kde by se děti jen

    učily dané předměty a kde by se učitelé nezajímali o jejich socializaci, osobnostní

    nebo morální vývoj.

    Nezastupitelnou úlohu zde sehrává vztah dítěte a učitele. Učitel se stává

    nejdůležitější osobou v rámci školního prostředí. V případě určitého disfunkčního

    prostředí v rodině je třeba, aby si učitel získal důvěru takového žáka, a mohl tak

    působit jako určitý korektiv směřující k jisté pomoci a nápravě. V případě slabého

    vlivu rodiny, mocného vlivu médií a neřízeného socializačního působení

    vrstevnických skupin, začíná být škola viděna jako málem jediné prostředí

    schopné garantovat optimální působení na děti a mladistvé v souladu se zájmy

    společnosti. V případě negativního vztahu ke škole se stává školní prostředí pro

    dítě frustrující, neradostné, nefungují vztahy se spolužáky, mohou nastat spory

    s dospělými autoritami. Děti si poté začnou vytvářet určitou svoji subkulturu

    vyznačující se zvláštním jazykem a zvyklostmi. V některých případech může toto

    tvoření subkultur, tedy určitých vrstevnických part, dojít až k asociálnímu

    chování. Všechno toto může vést až k záškoláctví, které lze z hlediska

    kriminogenních faktorů považovat za jeden z nejrizikovějších. Záškoláctví totiž

    vytváří prostor u mládeže k rozvoji dalšího sociálně deviantního jednání.

    V průběhu záškoláctví dochází velmi často k experimentům s návykovými

    látkami, s vandalismem apod.

    Škola může předcházet kriminalitě v případě, že důsledně postihuje zjištěné

    asociální chování žáků. Přehlížení zcela zjevných přestupků, nejasná pravidla

    týkající se žádoucího chování dětí, nekonzistentní uplatňování disciplíny,

    6 Firstová Jana. Kriminalita mládeže v sociálních souvislostech. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2014.

    ISBN 978-80-7380-521-0. s. 95

  • 21

    degradace žáků v procesu jejich trestání, nemožnost odčinit přestupek,

    neobjektivní rozhodování učitelů a ředitele, ba i obviňování rodičů za něco, co

    rodiče nezpůsobili - to všechno jsou postoje podkopávající představu dětí o tom,

    že jejich chování má za každých okolností jasné hranice. 7

    Na školu klade dnešní společnost ještě řadu dalších požadavků. Škola by měla

    děti nejen kvalifikovat pro budoucí práci, ale také vychovávat k občanské

    angažovanosti, a to ve spolupráci s rodinou. 8 Rodiny ale občas se školou

    spolupracovat nechtějí, mají-li jiné hodnotové preference než škola. Je ale

    zjištěné, že dobrá spolupráce školy s rodiči zlepšuje motivaci dětí k učení a

    k jejich výsledkům ve škole.

    Kriminalita mládeže je ve všech společnostech jev stále spojený

    s nezaměstnaností, s nemajetností, s nízkým vzděláním, často i s nedokončeným

    základním vzděláním. Všechny tyto faktory jsou navzájem propojeny.

    V současných západních zemích postihuje nezaměstnanost nejvíce lidi

    s nejmenším vzděláním.

    Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že školní prostředí je pro jedince plné jak

    pozitivně působících faktorů, tak i bohužel negativních.

    4.3. Vliv vrstevníků

    V průběhu dospívání se u jedinců čím dál tím víc projevuje potřeba komunikace,

    interakce s jedinci ze stejné věkové kategorie a slábne závislost na rodičích.

    Základní referenční skupinou se stává právě skupina vrstevníků. To s sebou

    ovšem nese riziko negativního vlivu těchto vrstevnických seskupení na jedince. V

    prostředí vrstevníků si dítě zvyšuje sebevědomí a utvrzuje si své postavení.

    Nároky na členy skupiny jsou ovšem velké, zahrnují způsob vyjadřování, úpravu

    zevnějšku, způsob chování k opačnému pohlaví, preferovanou hudbu, postoj ke

    škole, k rodičům, ke kouření, k alkoholu, k drogám atd. U dětí se špatným

    rodinným zázemím je potřeba kladného přijetí vrstevnickou partou silnější než u

    jedince s vysokou podporou rodiny. Tyto skupiny se ve většině případů vymknou

    7 Matoušek Oldřich, Kroftová Andrea. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-226-2. s. 79. 8 Matoušek Oldřich, Kroftová Andrea. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-226-2. s. 69

  • 22

    běžným mechanismům sociální kontroly a vytvoří si vlastní hodnotové systémy.

    Delikventní skupiny jsou často charakterizovány jako party, které jsou

    k delikventní činnosti často přivedeny nevhodným trávením volného času, jako je

    například chození do různých barů, heren, diskoték. Tato činnost je ovšem docela

    finančně náročná, což je vede až k delikventní činnosti, v podobě drobných

    krádeží, krádeží odložených věcí. Tato delikventní činnost postupně nabývá

    organizovanějších forem, stává se plánovanou a bohužel se stává hlavním

    finančním zdrojem na pokrytí nevhodných volnočasových aktivit. Jiné party jsou

    ke kriminalitě vedeny nudou. Dalším motivem kriminálního chování je snaha

    předvést se před ostatními členy party

    Svou příslušnost k určité skupině mládež demonstruje zejména způsobem úpravy

    zevnějšku (účesem, oděvem, druhem bot), zvláštním jazykem, uctíváním určitých

    symbolů i druhem preferované hudby. Členové skrz skupinu vyjadřují své sociální

    postoje, kdy se obvykle inspirují aktualizovanými ideologiemi z minulosti.

    4.4. Vliv závislostí:

    4.4.1. Alkoholismus

    Mezi skutečnostmi, které ovlivňují deliktní chování mládeže, patří alkoholismus.

    Je všeobecně známé, že v důsledku požití alkoholu je spácháno mnoho méně či

    více závažných trestných činů. Nadměrné požívání alkoholických nápojů se

    v dnešní době stalo celospolečenským problémem. Je nesporné, že požívání

    alkoholu mladistvými způsobuje negativní následky. Odborníci zejména

    poukazují na škodlivý vliv alkoholu na řádný průběh biologického, psychického a

    sociálního vývoje mládeže.

    Spojení mezi kriminalitou a požíváním alkoholu můžeme spatřovat hlavně

    v tom, že alkohol může mladistvé pachatele utvrzovat v jejich záměru a

    rozhodnutí spáchat TČ nebo k trestné činnosti dovést člověka, který by se jí za

    střízlivého stavu nedopustil.

  • 23

    4.4.2. Toxikomanie

    Drogová závislost představuje velmi závažný celospolečensky škodlivý problém.

    V poslední době se mezi mládeží zvyšuje výskyt případů nealkoholové závislosti.

    Jedná se o vysoce nebezpečný jev, který ohrožuje jak fyzický vývoj mládeže, tak

    psychický i mravní. Velmi často je toxikomanie kriminogenním faktorem, váže se

    k ní trestná činnost hlavně majetkového a mravnostního charakteru. Převážná část

    mládeže provozující některou formu nealkoholové toxikomanie se pohybuje ve

    věkovém rozmezí 14 až 20 let věku. Zájem o drogy u mládeže stoupá. Na přelomu

    tisíciletí měl zkušenost s drogou každý druhý sedmnáctiletý chlapec nebo dívka.

    Většina mládeže zkouší drogy ze zvědavosti a po několika pokusech přestává.

    Někteří však u požívání drog zůstávají a dostávají se k užívání drog tvrdších.

    Užívání drog a kriminalita jsou tedy množiny s velkým průnikem i u těch lidí,

    jejichž trestná činnost nespočívá v nedovoleném obchodování s drogami v či

    nedovoleném držení. 9 Mladí narkomani jsou výsledkem společenských tříd

    s nízkým příjmem, chudinských čtvrtí. Trestná činnost související s drogami nemá

    pouze majetkový charakter, ale jedná se i o loupeže, ublížení na zdraví či

    znásilnění. Česká republika v posledních letech zaujímá první místo v nejvyšší

    míře užívání návykových látek dětmi, kdy se jedná hlavně o alkohol a tabákové

    výrobky. Nepatrné bohužel však není ani užívání nealkoholových drog.

    9 Matoušek Oldřich, Kroftová Andrea. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-

    226-2. s. 88.

  • 24

    5. Struktura a statistiky kriminality mládeže

    Základním předpokladem poznání zkoumané problematiky je důkladné poznání

    struktury a dynamiky kriminality mládeže. Je potřeba zachytit určité jevové

    podoby kriminality, tj. formy výskytu trestní činnosti mládeže, její množství,

    kvalitu, dynamiku a i její úroveň. Konkrétním cílem je zjištění přesného počtu

    spáchaných trestných činů mladistvých a činů jinak trestných spáchaných dětmi

    na území České republiky za určitou časovou jednotku. Dalším předmětem tohoto

    zjišťování je struktura kriminality mládeže, tedy přiblížení podílu jednotlivých

    druhů kriminality k celkové kriminalitě. Kriminalitu mládeže nemůžeme

    považovat za jednoduchý problém. Na tento jev je třeba se dívat jako na

    dynamický jev měnící se s dobou.

    Údaje o stavu kriminality, o jejím vývoji a prognózách získáváme především ze

    statistik Policie ČR a ze státních zastupitelství soudů. Kriminalita mládeže je pro

    svou specifičnost vedena odděleně.

    5.1. Stav kriminality mládeže: Stav kriminality vyjadřuje početnost trestných činů, ale i osob, které tyto trestné

    činy spáchaly. Stav kriminality v určité době, její změny s porovnáním s minulou

    dobou nebo prognózy změn do budoucnosti jsou obvykle popisované a dokládané

    statistickými údaji. Stav kriminality zásadním způsobem ovlivňuje trestná

    legislativa. Základním bodem evidence kriminálních činů a pachatelů je

    především definice, co je trestný čin, určení výše škody, která kriminální činy

    rozděluje na přestupky a trestné činy nebo určení hranice trestní odpovědnosti

    pachatele. Na stav ročního ukazatele může mít vliv i hromadná amnestie udělená

    prezidentem. Při posuzování statistik kriminality je důležité pamatovat na to, že

    tzv. latentní kriminalita je častější než kriminalita oznámená orgánům činným

    v trestním řízení a že z kriminality oznámené orgánům činným v trestním řízení je

    opět jen určitá část objasněná do takové míry, aby se dal s jistotou určit pachatel

    a jeho věk. Vzhledem k výše uvedenému je možné konstatovat, že seriózní

    hodnocení stavu kriminality je velmi složitou úlohou, a proto je třeba mít na

    paměti uvedené vlivy působící na statistiky.

    Trestná činnost mládeže se velmi těžko zjišťuje, dokazuje i vyšetřuje, neboť

    latence v oblasti kriminality dětí a mladistvých se odhaduje větší v porovnání

  • 25

    s latencí kriminality dospělých pachatelů. Morální následky kriminality mládeže

    jsou považovány za společensky závažnější, než je tomu u kriminality dospělých.

    Kriminalita mládeže významně ovlivňuje stav celkové kriminality. Z dostupných

    statistik je zřejmé, že podíl mládeže na celkové kriminalitě se v letech 1989-2006

    pohyboval v rozmezí 15-28%.

    Graf č. 1 - Počet trestných činů

    Celkem 11205 10700 10695 10789 10511 9460 6945 7063 6176 5131 4717

    Mladiství 7886 7614 7605 8079 7728 7127 5339 5427 4713 3845 3367

    Děti 3319 3086 3090 2710 2783 2333 1606 1636 1463 1286 1350

    2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014

    Jak lze vyčíst z grafu č. 1, je zřejmé, že objasněná kriminalita mládeže

    každoročně klesá. V roce 2004 bylo spácháno celkem 11 205 trestných činů,

    naproti tomu v roce 2014, tedy o deset později bylo trestných činů spácháno 4717,

    což je o 6488 trestných činů méně. Klesající tendenci můžeme vidět jak u

    dětských pachatelů, tak u pachatelů z řad mladistvých.

    0

    2000

    4000

    6000

    8000

    10000

    12000

    2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014

    Počet trestných činů

    Děti Mladiství celkem

  • 26

    Graf č. 2 - Počet pachatelů

    Celkem 9931 8995 8835 8957 8737 7433 5594 5606 4857 4190 3962

    Mladiství 6197 5654 5808 6322 6014 5339 4010 4038 3486 2939 2593

    Děti 3734 3341 3027 2635 2723 2094 1584 1568 1371 1251 1369

    2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014

    Na grafu č. 2 je ukázán počet dětských a mladistvých pachatelů. I zde můžeme

    sledovat znatelný pokles. V roce 2004 bylo zaznamenáno celkem 9931 pachatelů

    kriminality mládeže a v roce 2014 jich bylo jen 3962.

    a) Věkové rozložení kriminality

    Již od prvních statistických analýz je známo, že kriminalita je převážně

    záležitostí mladých lidí. Německý kriminolog Kaiser uvádí, že obecně stoupá

    registrované kriminální zatížení jedince strmě až do věku 20 let a potom

    váhavě klesá. 10

    10 Zoubková Ivana. Kontrola kriminality mládeže. Dobrá Voda u Pelhřimova: Aleš Čeněk s.r.o.,

    2002. ISBN 80-86473-08-2. s. 14

    0

    2000

    4000

    6000

    8000

    10000

    12000

    2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014

    Počet pachatelů

    Děti Mladiství Celkem

  • 27

    Věkové rozložení kriminality

    Věk 0-15 15-18 18-24 24-30 30-40 40-60 60 a více

    Pachatelé 8 824 10 549 32 886 23 316 27 525 24 541 1630

    Procentuální podíl

    7% 8% 26% 18% 21% 19% 1%

    V tabulce můžeme vidět, že pachatelé ve věku do 24 let mají na celkové

    kriminalitě podíl 41 procent a 60 procent všech pachatelů jsou pachatelé ve

    věku do 30 let.

    Na skutečnost, že kriminalita je převážně záležitostí mladých pachatelů, se

    shodují policejní statistiky i jiných států. Například statistiky SRN rovněž

    říkají, že kriminalita mladých osob do věku 25 let vykazuje vyšší procentuální

    podíl na celkové kriminalitě než podíl na demografické struktuře

    obyvatelstva.11

    Pro věkovou kategorii mládeže je při páchání kriminální činnosti dlouhodobě

    potvrzováno spolupachatelství, brutalita, devastace, nedokonalá příprava,

    použití nevhodných nástrojů, využití somatických znaků pachatele, mezi něž

    se řadí například vyšší rychlost, ohebnost, síla, nad rozumovou motivací

    převládá motivace emotivní, impulsivnost a při opakování trestné činnosti

    dochází k vyskytování podobných znaků. Třetina trestné činnosti dětí a

    mladistvých je registrována jako opakovaná.

    11 Zoubková Ivana. Kontrola kriminality mládeže. Dobrá Voda u Pelhřimova: Aleš Čeněk s.r.o.,

    2002. ISBN 80-86473-08-2. s. 16.

  • 28

    Kriminalita mládeže je převážně záležitostí chlapců. Děvčata se kriminálního

    jednání dopouštějí daleko méně a v mnoha případech bez použití násilí.

    Páchají především podvody, krádeže a velký podíl nese kriminalita spojená

    s prostitucí a drogami.

    5.2. Struktura kriminality mládeže:

    Struktura vyjadřuje podíl jednotlivých druhů trestných činů na celkovém počtu

    všech trestných činů spáchaných na určitém území v konkrétním čase. Právě

    struktura kriminality zprostředkovává poznání kvality, z jakých druhů a forem se

    kriminalita skládá a též přibližuje jednotlivé skupiny pachatelů.

    Páchání trestné činnosti mládeží bylo zjištěno ve všech druzích kriminality, ať už

    se jedná o trestné činy majetkové, násilné, mravnostní i hospodářské.

    5.2.1. Majetková kriminalita

    Nejvíce děti a mladiství páchají kriminalitu majetkovou. Majetková kriminalita

    představuje trestnou činnost, při které pachatel bez ohledu na způsob spáchání,

    formu vlastnictví majetku, vůči kterému jeho útok směřuje, ohrožuje, anebo se ho

    zmocní s cílem trvalého nebo dočasného užívání, přičemž konečným cílem

    pachatele je získání neoprávněného prospěchu pro sebe nebo jinou osobu. 12

    V posledním desetiletí podíl mládeže na majetkové kriminalitě dosahoval

    v průměru 30 procent. Znamená to, že každý třetí až čtvrtý objasněný majetkový

    čin byl spáchán dětmi nebo mladistvými. Odborné publikace neuvádějí přesný

    důvod majetkové kriminality mládeže, ale přiklání se k obecným příčinám, jako

    jsou sociální rozdíly mezi mládeží, snaha o získání respektu v partě, prostředky

    pro obstarání alkoholu, drog, cigaret. Majetkové kriminality se velmi často

    dopouštějí patologičtí hráči. Mladí gambleři si peníze opatřují nejrůznějšími

    způsoby. Představa výhry je zvláště pro děti tak lákavá, že odmítají respektovat

    12 Vráblová Miroslava. Kriminologické a trestnoprávne aspekty trestnej činnosti mládeže. Plzeň:

    Aleš Čeněk s.r.o., 2012. ISBN 978-80-7380-371-1. s. 89

  • 29

    skutečnost, že peněžní vklad hráčů do hry musí několikanásobně převyšovat

    možný zisk provozovatelů automatů. 13

    Poškozování majetku sprejery a mladými vandaly ve dvojicích a skupinách má

    na celkové kriminalitě menší podíl, ale způsobuje vysoké majetkové škody a

    mnohdy poškozuje i umělecké hodnoty. 14

    Majetkovou trestnou činnost můžeme dělit do tří kategorií. První skupinou jsou

    trestní činy, které směřují k obohacení pachatele, jsou to tzv. obohacovací trestné

    činy. Řadíme sem zejména krádeže, podvody a zpronevěry. Druhou kategorií jsou

    takové trestné činy, pro něž je charakteristické jednání, které má za cíl poškození.

    Spadají sem trestné činy poškozování věřitele, poškozování cizí věci či zneužívání

    vlastnictví. Třetí a zároveň poslední kategorii představuje podílnictví. Pachatel

    zde využívá trestné činnosti páchané jinou osobou.

    Nejvíce páchanou majetkovou kriminalitou jsou krádeže. Ty jsou dokonce

    nejfrekventovanějším trestným činem páchaným dětmi do 15 let. Trestný čin

    krádeže upravuje § 205 TZ. Policejní statistiky dělí krádeže na dva typy, a to na

    krádež vloupáním a krádež prostou. Mezi krádeže vloupáním řadíme například

    krádež vloupáním do obchodů, restaurací, bytů, víkendových chat a další. Druhou

    skupinu, tedy krádeže prosté tvoří krádeže osobní, krádeže automobilů, krádeže

    věcí z automobilů atd. Dle statistik Ministerstva vnitra bylo v roce 2014 spácháno

    nejvíce právě majetkové kriminality, kdy bylo spácháno 1702 trestných činů.

    Z toho 353 činů byly krádeže vloupáním a 336 krádeže prosté.

    Druhým nejčastěji páchaným trestným činem je poškození cizí věci dle § 228

    TZ. V letech 2000 - 2009 bylo spácháno celkem 4462 skutků naplňujících

    skutkovou podstatu trestného činu poškození cizí věci. Oproti krádežím je výskyt

    tohoto trestného činu několikanásobně nižší.

    13 Zoubková Ivana. Kontrola kriminality mládeže. Dobrá Voda u Pelhřimova: Aleš Čeněk s.r.o., 2002. ISBN 80-86473-08-2. s. 27

    14 Zoubková Ivana. Kontrola kriminality mládeže. Dobrá Voda u Pelhřimova: Aleš Čeněk s.r.o., 2002. ISBN 80-86473-08-2. s. 29

  • 30

    Majetková kriminalita mládeže se vyznačuje vysokou neobjasněností. Za

    posledních deset let bylo každoročně objasněno asi 20 procent případů

    majetkových trestných činů. Vysoká latence je charakteristická hlavně pro kapesní

    krádeže a pro krádeže během jízdy v hromadném dopravním prostředku.

    Majetková trestná činnost se podílí přibližně na 80% z celkové kriminality

    mládeže. Z policejních statistik jsou konkrétní nejčetnější činy následující:

    krádeže věcí z aut, krádeže aut, podvody, krádeže kol, vloupání do víkendových

    chat, vloupání do bytů nebo zpronevěra.

    5.2.2. Násilná kriminalita

    Násilnou kriminalitu kvůli svým velmi těžkým společenským následkům řadíme

    mezi kriminalitu nejzávažnější. Rozumíme jí činnost, jejíž významnou

    charakteristikou je fyzické poškození či usmrcení konkrétní osoby, eventuálně

    přítomnost záměru takový následek způsobit. 15 Násilná kriminalita vychází ze

    způsobu spáchání trestného činu. Jedná se o pojem kriminologický. Násilím se

    rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený

    nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit, může směřovat proti člověku i věci. 16

    Tento kriminologický pojem zahrnuje rozsáhlé spektrum kriminálních jednání od

    domácího násilí přes pouliční kriminalitu až po brutální vraždy. Trestní zákon

    pojem násilí nedefinuje. Nejčastějšími činy násilné kriminality jsou loupež a

    ublížení na zdraví. Mezi další početné trestné činy řadíme vydírání. Nejčastěji jde

    o loupežné přepadení na ulici, v prodejnách, restauracích, barech nebo hernách.

    Násilná trestná činnost mládeže má své specifické rysy, kterými se liší od násilné

    trestné činnosti dospělých. Pro mládež je typické skupinové páchání trestných

    činů, kdy je pachatel k násilnému aktu podporován ostatními členy skupiny.

    Dalším charakteristickým rysem je spáchání takového činu za použití velkého

    množství brutality. Děti a mladiství ke svému činu často používají zbraň, kterou

    kompenzují nedostatek fyzické síly.

    15 Machanová Šárka. Trestná činnosti mládeže a páchaná na mládeži. [online]. 25. 11. 2011 [cit. 2015-11-28]. Dostupné z: http://docplayer.cz/191540-Sarka-machanova-trestna-cinnost-mladeze-a-pachana-na-mladezi.htm.s. 24

    16 Machanová Šárka. Trestná činnosti mládeže a páchaná na mládeži. [online]. 25. 11. 2011 [cit. 2015-11-28]. Dostupné z: http://docplayer.cz/191540-Sarka-machanova-trestna-cinnost-mladeze-a-pachana-na-mladezi.htm.s. 25.

  • 31

    Násilná kriminalita se u dětí a mladistvých často projevovala nejrůznějšími

    formami vydírání. Nejčastěji se tyto formy násilného chování vyskytovaly ve

    školním prostředí nebo na internátech. Šlo o tzv. případy šikanování s velkou

    mírou brutality. Nejméně početnou skupinou násilných trestných činů jsou

    vraždy.

    Základními příčinami násilného chování mládeže jsou dle odborníků dědičnost,

    poškození mozku, úraz. Ovlivňovat ho však mohou i jiné faktory, jako

    ekonomická nerovnost, drogová závislost, významný vliv má rodina nebo média.

    Řada poznatků prokazuje, že násilí páchané na dětech v rodinách přímo podněcuje

    násilné chování dítěte bez ohledu na další vlivy. 17 Rozložení násilné kriminality

    ve společnosti není rovnoměrné a záleží na charakteristických rysech pachatelů,

    jako je pohlaví, věk, bydliště, vzdělání, sociální status apod.

    Trestný čin loupeže má dle Hendrychova slovníku dva objekty, a to osobní

    svobodu a majetek, jehož se chce pachatel pohrůžkou bezprostředního násilí nebo

    násilím zmocnit. Loupeže se převážně dopouštějí chlapci, dívky se účastní pouze

    jako pozorovatelky aktu. Pachatelem je nejčastěji osoba, která nenavštěvuje žádný

    učební obor a není zaměstnaná.

    Druhou zásadní násilnou trestnou činností je úmyslné ublížení na zdraví. Ač je

    násilná kriminalita ve většině případů doménou mužů, u úmyslného ublížení na

    zdraví je počet pachatelů mužů a žen skoro vyrovnán. Pachatelé tohoto trestného

    činu většinou nemají dokončené vzdělání. Ublížení na zdraví je ve většině případů

    spácháno mladistvým. Dle statistik Ministerstva vnitra bylo v roce 2014 spácháno

    565 trestných činů spadajících pod násilnou kriminalitu. Nejčastějším trestným

    činem v tomto roce bylo úmyslné ublížení na zdraví, kdy bylo spácháno 225 činů.

    Na druhém místě se dle statistiky objevila loupež se 167 skutky, následovalo

    vydírání s 59 skutky. U mládeže pozorujeme čím dál větší stupeň brutality, a to

    někdy až nepochopitelné.

    17 Machanová Šárka. Trestná činnosti mládeže a páchaná na mládeži. [online]. 25. 11. 2011 [cit.

    2015-11-28]. Dostupné z: http://docplayer.cz/191540-Sarka-machanova-trestna-cinnost-mladeze-

    a-pachana-na-mladezi.html. s. 25.

  • 32

    5.2.3 Mravnostní kriminalita

    Jako hlavní znak mravnostní kriminality můžeme vidět určitou souvislost

    trestného činu s pohlavním pudem. Mravnostní trestné činy dělíme do dvou

    kategorií. První kategorií je sexuální kriminalita, která se specifikuje sexuální

    aktivitou a to ukájením pohlavního pudu formami, které jsou v naší společnosti

    nepřípustné (trestné činy proti lidské důstojnosti - znásilnění, pohlavní zneužívání,

    soulož mezi příbuznými, sexuální vydírání). Tyto trestné činy narušují nejen

    svobodu a důstojnost jedince, ale i zdravý mravní vývoj mládeže. Druhou

    kategorií je sexuální aktivita spojená s prostitucí. Zde se jedná o činy, které hrubě

    narušují občanské soužití. Jedná se například o kuplířství, obchodování se ženami

    a jiné. U této kategorie hraje hlavní roli zisk peněz cestou uspokojení sexuálních

    potřeb jiného jedince. 18

    Mravnostní kriminalita dosahovala v roce 2002 pouze 0,6% z celkového počtu

    registrované kriminality, ale právě tento druh kriminality se vyznačuje vysokou

    latencí. Největší podíl na mravnostní kriminalitě mají trestné činy pohlavního

    zneužívání a to ve 49,4% a trestné činy znásilnění v 31,9%. V posledních letech

    můžeme trend této kriminality označit za stagnující. 19

    5.2.4 Hospodářská kriminalita

    Hospodářská kriminalita směřuje proti hospodářskému řádu a jeho celkovému

    fungování. Objevuje se zde podobnost s kriminalitou majetkovou, kdy základním

    rozdílem mezi těmito druhy kriminalit je závažnost způsobených škod a

    charakteristika pachatele. U hospodářské kriminality se ve většině případů

    setkáváme s pachatelem s vyšším společenským statusem a vzděláním.

    Tento druh kriminality zásadním způsobem ovlivňuje kvalitu života společnosti,

    neboť jsou v její kompetenci základní příjmové složky státu, jejichž ohrožení

    zpochybňuje dlouhodobé a kvalitní fungování státního mechanismu. Pachatelé

    dopouštějící se hospodářských trestních činů jsou dvojího typu. Prvním typem

    18 Bouřa Václav. Vybraná témata z kriminologie. Ostrava: Vyd.1, 2007. ISBN 978-80-7368- 309 -2. s. 105.

    19 Novotný Oto, Zapletal Josef. Kriminologie 2. vyd.. Praha: Aspi, 2004. ISBN 80-735- 7026 -2. s. 451.

  • 33

    jsou ti pachatelé, kteří se dopouštějí trestného činu z nutnosti, např. snaha o

    udržení firmy. Druhým typem pachatelů jsou ti, kteří jsou motivováni pokušením

    a potřebou riskovat. Tuto kategorii můžeme také nazývat jako kriminalitu

    z blahobytu. Ze statistik však vyplývá, že tento typ kriminality se vyskytuje

    nejméně.

    Především se jedná o trestné činy: zneužívání pravomoci veřejného činitele,

    přijímání úplatku, podplácení, poškozování věřitele, neoprávněné podnikání a

    jiné.

    5.3 Nárůst nebo úbytek

    Je obecně známo, že kriminalita u nás po roce 1989 začala stoupat.

    V devadesátých letech došlo k dramatickému nárůstu kriminality a nárůst

    kriminality spáchané mládeží byl ještě větší. Kriminalita mládeže stoupla z 15

    procent podílu na objasněné kriminalitě na 20 procent. Každý pátý objasněný

    trestný čin byl spáchán mládeží do 18 let věku. Vzrůstající trend přetrvával až do

    roku 1995. Ročně v průměru stoupl počet spáchaných skutků o 10 000 skutků. I

    v počtu nejmladších pachatelů došlo v devadesátých letech k nárůstu

    procentuálního podílu. V roce 1997 kriminalita opět stoupla a přesáhla hranici

    400 000 evidovaných trestných činů, což je v České republice vůbec nejvyšší

    zaznamenaná hodnota. Tento jev můžeme chápat jako souvislost s uvolněním

    mocenské kontroly ve společnosti, kdy si příchod demokracie mnoho lidí vyložilo

    jako právo dělat si, co chtějí. Avšak od přelomu tisíciletí můžeme spatřovat

    určitou stagnující tendenci a v některých typech kriminality dokonce někdy až

    značný úbytek trestných činů.

  • 34

    6. Trestní odpovědnost mládeže:

    Dle současné právní úpravy České republiky můžeme trestní odpovědnost

    rozdělit do tří kategorií, dle tělesného a duševního vývoje člověka.

    1. Absolutní trestní neodpovědnost - zde se předpokládá nedostatek

    určovacích a rozpoznávacích schopností, jedná se o věk dítěte mladšího 15

    let. Hovoříme zde o nevyvratitelné právní domněnce nepříčetnosti.

    2. Relativní trestní odpovědnost - ta platí při posuzování trestní odpovědnosti

    mladistvých, podmínkou je zde jejich rozumová a mravní vyspělost.

    3. Plná trestní odpovědnost - ta nastává u dospělých osob překročením věku

    osmnácti let. Neodpovědnost zde může nastat v případě duševní poruchy.

    Některé osoby blízké věku mladistvých lze posuzovat podobně jako

    mladistvé, pokud je zde předpoklad, že jejich vývoj nebyl plně ukončen,

    věk blízký věku mladistvých je obecnou polehčující okolnosti. 20 Podle

    obecného trestního práva je základem trestní odpovědnosti trestný čin

    (protiprávní čin, jehož znaky stanoví zákon) a sankce (tresty a ochranná

    opatření). 21 Trestní odpovědnost mladistvých vychází z této koncepce,

    základními prvky jsou tudíž provinění a sankce nazývaná opatření.

    Provinění je protiprávní čin spáchaný mladistvým, protiprávní čin spáchaný

    osobou mladší 15 let je nazýván čin jinak trestný. Samotné znaky provinění, činu

    jinak trestného nenajdeme v Zákoně o soudnictví ve věcech mladistvých, ale jsou

    upraveny v TZ. Mezi formální znaky provinění patří znaky skutkové podstaty,

    jako jsou objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka a protiprávnost.

    Tedy dosažení určitého věku, příčetnost, rozumová a mravní vyspělost, jednání,

    jeho následek a zavinění.

    Právní úprava vychází z předpokladu, že trestní odpovědnost mladistvého je na

    místě, pokud je pachatel schopen rozlišit správné jednání od nesprávného,

    pochopit následky svého jednání, být schopen své jednání usměrnit a nést za

    spáchaný trestný čin odpovědnost. Jedná se o relativní trestní odpovědnost, kdy

    20 Jelínek J. a kol. Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010. s. 195-197.

    21 Ustanovení §12, §13, §36 zákona č. 40/2209 Sb., trestní zákoník, ve změnách pozdějších předpisů.

  • 35

    mladiství jsou trestně odpovědní za své jednání v závislosti na dosaženém stupni

    svého mravního a rozumového vývoje, nikoli pouze dovršením zákonem

    stanoveného věku, jako je tomu u absolutní trestní odpovědnosti. 22 Mladistvý,

    který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby

    mohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin

    odpovědný. 23

    6.1. Věk

    Počátek trestní odpovědnosti je absolutní a k jejímu naplnění stačí pouze

    dosažení stanoveného věku. Další podmínky, jako je duševní či mravní zralost,

    jako je tomu u podmíněné odpovědnosti, se nevyžadují. Trestní odpovědnost

    mladistvého začíná dnem, který následuje po dni, kdy dovršil patnáct let věku, a

    končí v den dovršení osmnáctého roku věku. To znamená, že pokud osoba spáchá

    trestný čin přesně v den svých patnáctých narozenin, ještě není trestně odpovědná.

    A obdobně, pokud osoba spáchá trestný čin v den svých osmnáctých narozenin, je

    trestně odpovědná ještě jako mladistvá. V případě, že se jedná o trestný čin, který

    trvá delší dobu, např. u pokračování v trestné činnosti nebo u hromadného TČ,

    nelze mladistvého činit trestně odpovědným za tu část, které se dopustil ještě před

    dosažením patnácti let věku. Pokud ovšem pachatel jednání, které se skládá z více

    skutků nebo spočívá v udržování protiprávního stavu, ukončil až po dosažení

    osmnáctého roku věku, je trestně odpovědný podle obecných zásad, nikoli jako

    mladistvý.

    Fiktivní nabytí zletilosti pro trestně právní odpovědnost z hlediska

    hmotněprávního nemá žádný význam. Pachatel se vždy posuzuje podle svého

    matrikového, skutečného věku, který je zapsán v matrice.

    Minimální věková hranice trestní odpovědnost je tedy v České republice

    stanovena na dovršení věku patnácti let. Ve většině zemí se tato hranice pohybuje

    mezi čtrnáctým a šestnáctým rokem věku. Jsou však i státy, kde je spodní hranice

    trestní odpovědnosti nižší.

    22 Zoubková Ivana. Kontrola kriminality mládeže. Dobrá Voda u Pelhřimova: Aleš Čeněk s.r.o., 2002. ISBN 80-86473-08-2. s. 111.

    23 Žatecká Eva, Hrušáková Milena. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. ISBN 978-80-7478-849-9. s. 7.

  • 36

    Počátek trestní odpovědnosti v mezinárodním srovnání

    Název státu Věk Severní Irsko 7

    Švýcarsko 7

    Velká Británie 8

    Turecko 11

    Kanada 12

    Nizozemí 12

    Francie 13

    Řecko 13

    Chorvatsko 14

    Itálie 14

    Rakousko 14

    Rusko 14

    Spolková republika Německo

    14

    Česká republika 15

    Dánsko 15

    Norsko 15

    Slovensko 15

    Polsko 16

    Španělsko 16

    Portugalsko 16

    Otázka snížení hranice trestní odpovědnosti byla během posledních let často

    diskutována. Opakovaně se jí zabýval Institut pro výzkum veřejného mínění, kdy

    ve výzkumech prováděných v roce 2000 by snížení věkové hranice trestní

    odpovědnosti podpořila nadpoloviční hranice všech respondentů. 24

    Marešová, která je zastánkyní snížení věkové hranice trestní odpovědnosti

    poukazuje na to, že ve většině evropských zemí je věková hranice nižší než 15 let.

    Obhájci snížení argumentují tím, že tělesná i duševní vyspělost mládeže je

    rychlejší. Úvahy o snížení hranice trestní odpovědnosti mládeže však vláda

    odmítla.

    24 Marešová Alena. Trestní právo. Praha: 1997. ISBN 1211- 2860. s. 12-17.

  • 37

    Skupina mladých dospělých by měla být, až na výjimky u závažných trestných

    činů, stejně trestně odpovědná jako mladiství. Tímto způsobem se sleduje snížení

    rizika další kriminalizace. U mladých dospělých se již použije označení trestného

    činu.

    6.2. Příčetnost

    Pro posuzování příčetnosti mladistvých platí ustanovení § 26 TZ. Trestní

    zákoník vymezuje příčetnost negativně, stanovuje výčet odchylek od pravidelného

    stavu. Hovoří tedy o tzv. nepříčetnosti. Kdo pro duševní poruchu v době spáchání

    činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento

    čin trestně odpovědný. 25 Trestat osobu, která tyto vlastnosti nemá, by bylo

    nesprávné a neúčelné. 26 Příčetnost se předpokládá, kdežto nepříčetnost se musí

    prokazovat. 27 Příčetností se rozumí způsobilost být pachatelem trestného činu,

    schopnost chápat význam svého jednání a své jednání ovládat. Můžeme ji rozdělit

    na dvě složky a to:

    1) schopnost rozumovou, rozpoznávací

    2) schopnost ovládací

    První podmínkou nepříčetnosti je tedy duševní porucha. Jedná se o jakousi

    odchylku od normy běžného stavu zdraví. Trestním zákoníku v § 123 je uvedeno,

    že se může jednat i o hlubokou poruchu vědomí, mentální retardaci, těžkou

    sociální poruchu osobnosti nebo jinou těžkou duševní nebo sexuální odchylku.

    Mezi duševní poruchy jsou řazeny i duševní nemoci.

    Druhou podmínkou nepříčetnosti je nedostatek schopnosti rozpoznávací nebo

    ovládací. Tyto podmínky jsou uplatňovány alternativně, stačí, když platí jedna

    z nich. Oba tyto nedostatky musí být způsobeny duševní poruchou a je zde mezi

    nimi nutná příčinná souvislost. To znamená, že samotná existence duševní

    poruchy v době spáchání trestného činu nestačí k vyslovení nepříčetnosti. Je nutné

    prokázat její vliv na rozpoznávací nebo ovládací schopnosti pachatele.

    25 Ustanovení § 26 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

    26 Kratochvíl V. a kol., Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 194-196.

    27 Jelínek J. a kol. Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010. s. 186-189.

  • 38

    Vedle nepříčetnosti ještě existuje zmenšená příčetnost. Podle ustanovení § 27 TZ

    je zmenšeně příčetný ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu měl

    podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své

    jednání. 28 Od úplné nepříčetnosti se liší tím, že rozpoznávací nebo ovládací

    schopnost je pouze podstatně snížena. Pachatel trpící zmenšenou příčetností není

    zbaven trestní odpovědnost, pouze je proti němu postupováno zvláštním

    způsobem.

    6.3. Rozumová a mravní vyspělost

    Rozumová a mravní vyspělost vychází z normálního nikoli patologicky

    opožděného duševního vývoje jedince. Tvoří určitý předěl mezi trestní

    odpovědností a trestní neodpovědností dítěte mladšího 15 let. Stupeň vývoje je u

    každého člověka odlišný a fyzický vývoj nemusí odpovídat vývoji psychickému.

    Každý mladistvý je ovlivněn prostředím, ve kterém vyrůstá, rodinou, genetickými

    dispozicemi, výchovou, vzděláním. Zanedbání výchovy může mít za následek

    opožděný vývoj jedince i v případě, že jedinec netrpí žádnou duševní chorobou či

    poruchou. V případě nedostatečné zralosti mladistvého, která vede, až ke spáchání

    deliktu, je možné nevyvodit trestní odpovědnost.

    Rozumová a mravní vyspělost zahrnuje dvě základní složky, které se navzájem

    prolínají a ovlivňují a tvoří z hlediska vývoje mladistvého jeden celek.

    Jedná se o:

    1) složku rozumového vývoje

    2) složku mravního vývoje

    Složka rozumového vývoje zahrnuje postupné individuální nabývání schopnosti

    pojmového myšlení, přičemž stupeň takového vývoje je určován dosaženou

    úrovní jeho myšlení. 29 Složka mravního vývoje zahrnuje proces, v němž si

    osobnost mladistvého osvojuje normy chování, které platí v daném období ve

    společnosti.

    28 Ustanovení § 27 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

    29 Žatecká Eva, Hrušáková Milena. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015 s. 28.

  • 39

    Rozumovou a mravní vyspělost je třeba vykládat ve vztahu k obvyklému vývoji

    dospívání. Dospívání je ale proces vysoce individuální a neprobíhá u každého

    jedince stejně. Lze stanovit hranici trestní odpovědnosti na 15 let, kdy je zpravidla

    jedinec natolik zralý, že disponuje dostatečnou rozumovou a mravní vyspělostí.

    Nelze ale vyloučit, že určitý specifický jedinec v důsledku vývojového opoždění,

    tuto vyspělost nemá. Mladistvý je zásadně trestně odpovědný, pokud však v době

    spáchání činu nedosáhl určitého stupně rozumové a mravní vyspělosti, může být

    po posouzení znalci trestní odpovědnost vyloučena. 30 V případě pochybností je

    potřeba dle § 58 odst. 1 ZSM přivolat dva znalce. Jednoho znalce z oboru

    zdravotnictví, odvětví psychiatrie se zaměřením na dětskou psychiatrii. Druhého

    z oboru zdravotnictví nebo pedagogiky. V případě, že znalec uzná, že mladistvý

    nedosáhl takovým způsobem tohoto vývoje a značně se odlišuje od ostatních

    stejně starých vrstevníků, je možné rozhodnout a nevyvodit trestněprávní

    důsledky.

    V této souvislosti je třeba zmínit usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9.

    2006, sp. zn. 1069/2006, které obsahuje právní větu: Úroveň rozumové a mravní

    vyspělosti, jež je požadovaná ustanovením § 5 odst. 1 ZSM jako předpoklad

    trestní odpovědnosti mladistvých má dvě složky, které se vzájemně ovlivňují a

    tvoří z hlediska vývoje mladistvého nedílný celek. Rozumovou a mravní

    vyspělost mladistvého je třeba posuzovat jednak ve vzájemných souvislostech

    obou složek (nikoli izolovaně), jednak ve vztahu k obvyklému vývoji

    mladistvých, přičemž ze zákonné úpravy nevyplývají odlišné podmínky pro

    stanovení rozumové vyspělosti a mravní vyspělosti; v obou případech platí, že

    pouze v odůvodněných pochybnostech podložených konkrétním zjištěním je na

    místě, aby tato otázka byla řešena na podkladě posudků znalců z oboru

    zdravotnictví, odvětví psychiatrie, popřípadě psychologie. 31 V praxi není přibírání

    znalců paušální, nýbrž znalci mají být přibíráni jen tehdy, když na základně

    výsledků dokazování jsou pochybnosti o duševní zralosti nebo plné vyspělosti

    pachatele.

    30 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 TDO 1069/2006.

    31 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 TDO 1069/2006

  • 40

    7. Právní úprava

    Kriminalita mládeže je momentálně upravována v zákoně č. 218/2003 Sb., o

    odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o

    změně některých zákonů (dále jen „ZSM“). První neoficiální úprava vznikla již

    v roce 2000. Návrh zákona byl poté schválen parlamentem v roce 2003, účinný je

    od 1. 1. 2004. Tento zákon vyplňuje mezeru, která vznikla v 50. letech, kdy bylo

    zcela odstraněno samostatné trestní soudnictví mládeže. Důvodem nové

    samostatné úpravy je také nutnost reagovat na vývoj kriminality mládeže

    související s měnícím se sociálním rozvrstvením a změnami hodnost ve

    společnosti, chybějícími morálními principy ve výchově a s rozvojem médií.

    Z historického pohledu nejde o první zákon, který se zabývá kriminalitou

    mládeže, první zákon o soudnictví nad mládeží byl přijat již v roce 1928 po

    rozpadu Rakouska-Uherska. V nově vzniklém Československu byla tato oblast

    trestního práva upravena zákonem č. 48/1931 Sb. z. a. n., o trestním soudnictví

    nad mládeží. Tento zákon vytvořil speciální trestní soudy mládeže jako součást

    obecné struktury soudů. Zákon o trestním soudnictví nad mládeží platil až do roku

    1950, kdy byl v podstatě bez náhrady zrušen, a ustanovení týkající se mládeže

    byla včleněna do nového trestního zákona. K zásadní změně došlo až po přijetí

    zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o

    soudnictví ve věcech mládeže.

    Předmětem úpravy tohoto zákona je úprava trestní odpovědnosti mládeže,

    ukládání opatření za protiprávní činy, řízení ve věcech mládeže a výkon těchto

    opatření. Jedná se o komplexní úpravu hmotněprávních a procesních aspektů

    trestání mládeže včetně vymezení sankcí, které je možné mládeži za protiprávní

    činy uložit. 32 Zákon vymezuje rozdíly speciální právní úpravy mládeže od úpravy

    v obecných předpisech, zejména v trestním zákoníku. Nově je vytvořen systém

    specializovaných soudů mládeže. Zákon soudnictví ve věcech mládeže se opírá o

    prvky restorativní justice, která nahlíží na spáchaný čin jako na konflikt mezi

    poškozeným a pachatelem. Díky tomuto prvku dochází k větší angažovanosti ze

    strany poškozených do celého trestního řízení. Objevují se systémy možných

    32 Ustanovení § 4 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže

  • 41

    opatření zahrnujících i odklony, které mají za úkol odklonit řízení mimo hlavní

    líčení. Obecně zde platí, že v řízení ve věcech mládeže mají přednost postupy

    přispívající k předcházení trestné činnosti před opatřeními represivní povahy.

    Dále se zákon opírá o respektování doporučení závazných mezinárodních

    dokumentů, diferenciaci dětí a mladistvých, neformálnost řízení a úzkou

    spolupráci justičních orgánů s institucemi probační služby a sociální péče.

    Klíčovou roli zde hraje snaha zacházet s mladistvými pachateli způsobem, který

    odpovídá jejich rozumové a mravní vyspělosti a zvláštnostem páchané trestné

    činnosti. Tomu odpovídá i pojetí tzv. relativní trestní odpovědnosti mládeže, kdy

    mladistvý, který dosáhne věku 15 let, který je příčetný, ale není dostatečně

    rozumově nebo mravně vyspělý, nebude za svou deliktní činnost trestně

    odpovědný.

    Významnou zvláštností tohoto zákona je zvýraznění ochrany osobních údajů,

    kdy je potřeba chránit osobní údaje a soukromí osoby, proti níž se řízení vede, aby

    každá taková osoba byla chráněna před škodlivými vlivy.

    Zákon vychází z řady obecných principů zakotvených v trestněprávních

    normách. 33 Ve vztahu k obecnému trestnímu právu je ale normou speciální.

    Jestliže zákon o soudnictví ve věcech mládeže neobsahuje speciální úpravu,

    použije se podle povahy věci některého ustanovení obecné normy. Subsidiární

    použití obecných předpisů je možné v různě velké míře.

    7.1. Nedostatky předchozí úpravy:

    Do přijetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže byla hmotněprávní i procesně

    právní úprava trestání mládeže upravena jen jako výjimka z obecné úpravy.

    Důvodová zpráva k návrhu zákona poukazovala především na tyto nedostatky. 34

    nedostatečná diferenciace trestní odpovědnosti mladistvých - nebyl

    zohledňován vývoj, povaha a projevy jimi páchané trestní činnosti,

    33 Žatecká Eva, Hrušáková Milena. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 45.

    34 Důvodová zpráva k návrhu zákona o soudnictví ve věcech mládeže, staženo 20. 12. 2015, ASPI

  • 42

    nebyly speciálně upraveny zákonné podmínky pro odlišení procesních

    postupů, včetně uplatňování odklonů,

    nedostatečné vymezení zvláštností postupů při výkonu trestů a ochranných

    opatřeních mladistvých,

    nedostatečná ochrana postavení mladistvého, jeho osobnosti a soukromí,

    nevyhovující úprava vazby,

    nedodržování ustanovení o výjimečnosti společného řízení proti

    mladistvému a osobě starší osmnáct let,

    nerespektování specializace orgánů činných v trestním řízení na trestné

    věci mladistvých,

    nebyla v dostatečné m