Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Středověké zlatnictví a šperkařství ve světle odborné terminologieAuthor(s): HELENA BUSINSKÁSource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 99, Čís. 4 (1976), pp. 206-210Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23459208 .

Accessed: 15/06/2014 01:02

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 194.29.185.251 on Sun, 15 Jun 2014 01:02:24 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Středověké zlatnictví a šperkařství ve světle odborné terminologie

HELENA BUSINSKÁ (PRAHA)

Není pochybnosti o tom, že drahocenné výrobky zlatnického a šperkař ského řemesla ilustrují skvělým způsobem období vrcholného středověku. V zemi, která byla tak bohatá nálezy zlata a stříbra, ať už máme na mysli především jihočeská rýžoviště (Otava, Blaníce, Volyňka) anebo pokročilejší dolování, bylo zlato a stříbro odedávna artiklem, kterým bylo možno výrazně dokázat bohatství českého státu. Ponechme stranou funkci stříbra jako platidla, nebudeme se zabývat ani dějinami dolování. O tomto problému nalezneme poučení ve starší výborné publikaci Josefa Hrabáka: Hornictví a hutnictví v království .českém, 1902, a v no vějším díle L. Nového: Dějiny techniky, Academia, 1974. Zaměřme se na odbornou terminologii těch řemesel, která pracovala s drahými kovy, která je měnila ve vzácné předměty a která svými výrobky po máhala stavět na odiv nadřazenost privilegovaných vrstev z řad šlechty, duchovenstva a zbohatlého městského patriciátu.

Vlastnímu uměleckému řemeslu předcházela dvě skromnější, řemeslo tavičské a zlatotepecké či stříbrotepecké. Nakopané a vyčištěné zlato a stříbro se musilo pro další použití zpracovat přepálením, což obstaral tavič auricremator (1346, Libri erectionum I., str. 115b), či jak se v pra menech častěji uvádí, aurifusor. Jeho činnost byla na počátku 14. století přísně vymezena statutem pražské obce (Regesta diplomatica etc. III., str. 94J. V něm se mimo jiné praví, že tavič nesmí kupovat ani prodávat surové nebo roztavené zlato, že si nesmí ponechat ani kapku roztavené hmoty a že kov musí opatřovat svou značkou: zlato lví hlavou, stříbro polovinou lví hlavy. Z tavičů zlata se nejčastěji uvádí aurifusor Vilém mezi lety 1382—1393 z Prahy. V Praze se v zápisech kupních smluv uchovala i zmínka o taviči stříbra — Iohannes silberbrunner ( = Silber brenner, 1398, V. V. Tomek: Základy starého místopisu Pražského II., str. 90b), ze stejného pramene pak známe i ženskou formu názvu tohoto řemesla manželky nebo vdovy Alžběty označené slovem silberprenerin (1416, tamtéž, str. 316a).

Dalším řemeslníkem a nikoli ještě tvůrcem uměleckých předmětů byl zlatotepec. Můžeme-li usuzovat podle hojnosti zápisů a počtu variant názvu tohoto řemesla v latině i v domácích jazycích, vyskytoval se mnohem častěji než tavič. Při zápisech v městských knihách je ovšem třeba mít na paměti také mohovitost jednotlivých kategorií řemeslníků. Pražský Němec Frenczlinus Placzinsgut shromáždil u svého jména vedle nejběžnější latinské formy auripercussor (1378, ArchPr 2069 f. 22v] na prostou většinu německé terminologie, vycházející ovšem z jediného základu. Uveďme několik ukázek: goltsslaher (= Goldschláger, 1381, ArchPr 2069 f. 77v), golczsslaher (1382, tamtéž, f. 97v), golczsloher (1386, ArchPr 2070 f. 102r) atd., zatím co Jan auripercussor, pravdě podobně ze Zamberka (1488—1489, Sborník příspěvků k dějinám hlav. města Prahy VI., str. 116) uchoval v zápisech městských knih další la tinskou formu percussor auri (1487, ArchPr 2004 f. M 3r) a auricusor (1492, ArchPr 94 f. 92v). U označení Čecha Pavla v městské pražské knize z r. 1453 (ArchPr 2084 f. G 38r) se vedle latinské formy auri

206

This content downloaded from 194.29.185.251 on Sun, 15 Jun 2014 01:02:24 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

STŘEDOVĚKÉ ZLATNICTVÍ A ŠPERKAŘSTVÍ VE SVĚTLE ODBORNÉ TERMINOLOGIE

percussor zachovalo české označení zlatotepecz. Zajímavý výraz, jinde nedoložený, lze najít v encyklopedickém díle Pavla Žídka, Liber XX artium f. 203r. Zlatotepci se na onom místě říká výstižně auridistentor a jeho práci charakterizuje autor takto: est artifex, qui percussionibus dilatât aurum et argentum ... in laminas foliatas, ut prestet pictoribus aurum et argentum tabulis et ymaginibus pro ornátu et illuminacionibus librorum ... pro decoracione. Podle Žídka se tento řemeslník uplatnil také v přípravě honosných textilií výrobou zlacených třásní (aurifri sium) apod. Jeho hlavním náčiním byla kladívka a kovadlinka. Méně

častý termín stříbrotepec známe pouze z německé varianty z Prahy. R. 1416 se uvádí Anna, manželka Michala označeného jako silberschla her ( = Silberschlager, ArchPr 2078 f. 230rj.

Výrobky zlatnického řemesla představovaly v třídní společnosti ja kousi „nadstavbu" nezbytným předmětům denní potřeby a důležitosti. A tak se zlatnictví s přidruženými specializovanými řemesly vymyká z ostatních kovodělných řemesel, protože vytváří předměty velké umě lecké i materiálové ceny, zachované v mnohých případech dodnes. I když výroba cenných předmětů ze zlata a stříbra sahá až k samým počátkům českého státu, vyskytují se jména a označení řemeslnické

příslušnosti v městských knihách a ostatních středověkých památkách až od poloviny 13. století. Od té doby je jmenována celá řada umělců zlatníků nejen v Praze, ale v každém větším venkovském městě. Zlat nické zboží se u bohatých kostelů a klášterů zejména v době pozdně přemyslovské a lucemburské stává projevem bohatství a okázalosti a také zámožní soukromníci z řad šlechty a měšťanstva ukazují svou

nádherymilovnost po vzoru královského dvora.

S původním starověkým označením zlatníka aurifex se setkáváme ù Prowoda z Michle (1185, Codex diplomaticus I., str. 279]. Později téměř jen ve slovníkové produkci (Velešínův Slovník f. 89va). V ob dobí vrcholného středověku byla obvyklá výstižnější forma aurifaber, a soudíme-li podle zápisů v městských knihách, šlo vždy o zámožné

měšťany, často členy městské rady. Nejčastěji jsou uváděni při koupi nebo prodeji nemovitostí. Hanuš z Prahy (1393, ArchPr 2252 f. 72v) s pýchou připojuje k svému jménu aurifaber domini imperatoris. Že by se některý zlatník musil zabývat ještě jiným řemeslem jako Kunc skle nářstvím (1380, V. V. Tomek: Základy atd. II., str. 32a), je ojedinělé. Dosti pestré jsou varianty ženské formy: tak v Brně (1348) se vyskytla aurifabra Enderlinna (B. Mendl: Libri rationum civitatis Brunae, str. 94), Markéta aurifabrissa z Prahy (1383, ArchPr 988 f. 4r) a po divně utvořené pojmenování blíže neurčené vdovy po zlatníkovi z Loun aurifabronissa (1463, Liber rationum f. 214rb). Z domácích jazyků se

ještě uchovola zlatinizovaná forma zlatnico, kterou byl v městské praž ské knize zapsán r. 1381 Ješek při koupi domu s pozemkem (ArchPr 2069 f. 68v), a německé označení goldner, které se vztahuje na praž ského zlatníka Matěje (1383, ArchPr 988 f. 2r; goldener 1385, tamtéž f. 368r).

Vedle předmětů, které se uchovaly dodnes na mnohých místech, za

chovaly kostelní inventáře zmínky o monstrancích, relikviářích, kali

chách a ostatním bohoslužebném náčiní. Nejproslulejší je ovšem svato

vítský inventář (A. Podlaha —E. Šittler Chrámový poklad u sv. Víta v Praze, Praha 1903). Soukromé bohatství světských osob

207

This content downloaded from 194.29.185.251 on Sun, 15 Jun 2014 01:02:24 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

HELENA BUSINSKÁ

známe vedle dochovaných památek (pás a stolní náčiní královny Elišky, Závišův kříž apod.) především z odkazů v městských knihách. Protože nelze vypočítávat všechny ty prsteny, náušnice, náramky, halže, pásy, číše, poháry, mísy, stolní náčiní a podobně, je vedle inventářů výbor ným soupisem Zídkův popis zlatníkovy práce (Liber*XX artium f. 202vb, 203ra). Ponechme označení předmětů v původní latinské formě dopro vázené leckde soudobou českou glosou. Je tedy u Zídka aurifaber arti fex, cuius operatio čudit principaliter supra materia auri et argenti puri, ex quibus conficit calices, picaria (cziessle), crateres (rzepicze), cifos, baltheos (rytierske pasy), anulos, monilia (zapony) et super cingulos ambirulas (pukly), pirula (zenkle), coclearia, scultellas argenteas, dis cos, dyademata regalia, sceptra, gladios, ciclos (kruzky), pectoralia, monstrancias, nodos, pendilia, inaures et omnia clenodia et omnem similitudinem, que videtur in rebus corporalibus, etiam formas (formy) aureas vel argenteas.

Mezi velkým množstvím předmětů, které vzešly ze zlatnické dílny, je možno také jmenovat růžence, páteře. Zde byla činnost přesně roz dělena: ze vzácných kovů náležela zlatníkovi, z jiného materiálu, totiž skla, jantaru, korálů, dřeva a polodrahokamů (srov. Zídková encyklo pedie, f. 206vb) náležela specialistovi, jemuž tento autor říká slovem paterula, jinde nepoužívaným; středověké památky zachovaly hojné zápisy názvu paternista, paternarius ( 1415, 1418, V. V. Tomek: Zá klady atd. II., str. 167a aj.), paternator, paternik (1411, 1412 ArchPr 989 f. 3rb, 8ra aj.), paterniko (1410, ArchPr 2078 f. 5r aj.) atd. Ve Znojmě je r. 1421 jmenován (znojemský Archiv II. 239 f. 4v) starosta města Znojma Iohannes paternoster. Toto označení pro výrobce růženců se vyskytlo i v jiných městech a ovšem také v Praze.

Zajímavé a nikde neopakované — jako obvykle u Zídka — je vyba vení zlatníkovy dílny. Mezi jeho nástroji nacházíme četná větší a menší kladívka, kovadlinky, pilníky, kleště, nožíky, formy, kadluby, prubířský kámen, nástroje na upevňování nýtů apod.

Za zmínku stojí, že se vedle předmětů přepychových a ryze ozdob nických žádala na zlatníkovi i výroba pečetí (attendentes labores, quos dilectus aurifaber noster Gotfridus pertulit ... in fabricacione sigillo rum nostrorum, Regesta diplomatica etc., II., str. 1028), ovšem v této formulářové listině ze 13. století jde o výrobu královské pečetě. Ostatně podle pozdějšího artikulu na listině z 30. října 1478 (V. V. Tomek: Artikule cechů pražských z 15. století, Archiv český XIV., str. 481—483) náleželo zhotovení pečetě vedle štítu, kalichu a zasazení drahokamů k mistrovské zlatnické práci.

I když zlatníkovi náležela především práce s čistým zlatem nebo stříbrem, musil se vyznat v kladení drahých kamenů do kovu. Středověk znal — ovšem pouze ze slovníkové produkce — termín pro řemeslníka specialistu v zasazování drahokamů — inclusores id sunt artifices, qui gemmas auro et argento includunt (Kapitulní knihovna 70 f. 34vb, do klad je převzat ze starších slovníků) a inclusor zlatnik (Kapitulní knihovna 273 f. 73ra). Obojí z 15. století. Řemeslníku, který do dílen dodával broušené drahé kameny, se říkalo politor lapidum, puléř a kon cem 14. století bývá nejčastěji jmenován pražský Jakub (V. V. Tomek: Základy atd. II., str. 23b atd.), na rozhraní 15. století pak Léonard (ArchPr 997 f. 6v, 998 f. 83v). Jeho činnost zpřesňuje Zídek: politor

208

This content downloaded from 194.29.185.251 on Sun, 15 Jun 2014 01:02:24 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

STŘEDOVĚKÉ ZLATNICTVÍ A ŠPERKAŘSTVÍ VE SVĚTLE ODBORNÉ TERMINOLOGIE

est gemmarum et lapidum preciosorum subtilis incisor cognoscens bene

gemmas et lapides [polire] (Liber XX artium f. 203va]. — Že se musil zlatník vyznat i v pozlacovačských pracích, je nabíledni (Niklaus auri fabro iussit dare II florenos ad deaurandum cingulum eius et zenkle

pro filia Ewiczka, 1430, J. Pelikán: Účty hradu Karlštejna z let

1423—1434, str. 134], Výraz aureator pozlatnyk v Klaretově Glosáři v. 2601 se v praxi nevyskytl. — Zlatníci v českých a moravských městech se zabývali samozřejmě i výrobou stříbrných předmětů, ačkoli se vyskytl i specialista stříbrník jako brněnský Petr argentarius (1365, B. Mendl: Libri rationum civitatis Brunae, str. 389]. Z Prahy známe

pouze německé označení sylber, vyskytující se u jména Petr (1380, ArchPr 988 f. 288r], nehledíme-li ovšem k slovníkovému termínu argen tator (Velešínův slovník f. 89ra) objasněnému překladem strziebrnyk.

Terminologie zlatnického řemesla by nebyla úplná, kdybychom se nezmínili o pomocném řemeslu, jehož nositel vyráběl a dodával zlatní kům důležitou součást výroby — email, smalt či starším názvem šmalc, šmelc. Označení smelczerius (1358, Libri erectionum I., str. 10b] je jen latinizující forma německého pojmenování smelczer, ssmelczer, smelcz macher, jakých se v Praze mezi lety 1359—1410 vyskytuje celá řada. Zčeštěnou formu uchoval u svého jména jen Tomášek ssmelczierz (1454, ArchPr 2141 f. 386v). Kromě existujících památek s ukázkami barev ného emailování, které ve vyspělé formě přetrvalo daleko do barokní

doby, známe několik zápisů, kde se mluví o této ozdobě zlatých a stří

brných předmětů: in crinali argenteo deficiunt très lectuli argentei de smelcz ( 1387, A. Podlaha — E. Šittler: Chrámový poklad u sv. Víta v Praze, str. XXXI ] ; in uno monili cervus albus de smelcz ..., mo nile ... continens equum album de smelcz, stans in rupe viridi de smelcz

(1396, tamtéž, str. LVIII); calix ... habens ... très ymagines in ssmalcz

(1465, tamtéž, str. LXX] apod. Při výrobě ozdobných pásů se stýkala zlatnická práce s pasířskou

v úzké spolupráci. Pasíř (cingulator] zhotovil základ — pokud ovšem

pás nebyl celokovový — z kůže nebo hedvábí a zlatník k němu dodal zlaté nebo stříbrné destičky či jiné ozdoby nejrozmanitějších tvarů a

provedení. Někdy ovšem nastaly spory o postříbření a pozlacení lev

nějšího materiálu, což bylo v zásadě pasířům dovoleno (srov. E. L e

minger: Umělecké řemeslo v Kutné Hoře, 1926, str. 53). Spotřeba mužských i ženských pásů byla veliká, zejména od doby rytířské módy a potrvala daleko do renesanční doby. Popatřme na několik ukázkových dokladů této umělecko-řemeslné činnosti: legavit cingulum cum rotulis

argenteis in nigra cinctura (jihlavská Soudní kniha III., f. 234r), cin

gulum varie contextum gemmis (UK VII C 20 f. 337v), percepii cingu lum argenteum deauratum (1448, ArchPr 992 f. 222v), unum cingulum ordinatum cum argento (1371—1374, Monumenta Vaticana IV., str. 533) atd.

Závěrem je třeba se zmínit o skromnějším doplňku zlatnického umě leckého řemesla. Je to věnečnictví. Věnečník (či věnečnice) vyráběl pro zámožné měšťanské zákaznice vínky na hlavy a zdobil je vedle

zlatých drobnůstek i vzácnými kameny (crinile de gemmis ArchPr 2141 f. 378v) anebo častěji perličkami (in crinilibus w perlowcziech, KNM I F 14 f. 333v; crinale cum margaritis et IIII pendilibus alias wienczek

perlowi se cztyrmi zenkliky, ArchPr 2141 f. 387v). Podle vínku-perlovce

14 — Listy filologické 209

This content downloaded from 194.29.185.251 on Sun, 15 Jun 2014 01:02:24 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

HELENA BUSINSKÁ

se říkalo výrobci věnečník (wienecznik, Matyáš 1386, V. V. Tomek: Základy atd. II., str. 311a; crinalista, Bušek 1400—1407, tamtéž, str. 108a nazývaný též r. 1399 crinalinator, tamtéž, str. 333b) anebo poněmčelým výrazem kranečník (srov. bezejmenný crenczmacher 1385, tamtéž, str. 332a), což je podle Velešínova Slovníku překlad latinského slova ser tarius (f. HOvb). Ostatně totožnost slova věnečník a kranečník dosvěd čuje vedle Zíbrtovy rovnice kranec — vínek (Č. Zíbrt: Dějiny kroje atd., str. 352) věnečník Matyáš, o němž se v Tomkových Základech atd. II., str. 103b říká, že byl r. 1407 označen jako sertifex. Z žen je v letech 1383—1418 nejčastěji uváděna Kateřina, jež vínky vyráběla i prodávala (quae crinalia facit, crinalia vendens, crinalista i crinaliatrix).

Tolik o tomto přepychovém zboží, které se rozvíjelo na prastarých základech, dosahovalo skvělé úrovně v období vrcholného středověku a bohaté zkušenosti a dovednost svých výrobců odevzdalo do dalšího věku renesance a baroka.

Die mittelalterliche Goldschmiedekunst im Lichte der Terminologie RÉSUMÉ

HELENA BUSINSKÁ

Ein charakteristischer Beweis fur die Macht und den Reichtum der privilegierten Klassen des hohen Mittelalters ist die entwickelte Goldschmiedekunst. Die reiche Entfaltung des Kunstgewerbes wird neben den Kunstgegenstânden auch durch die Fachterminologie bezeugt.

210

This content downloaded from 194.29.185.251 on Sun, 15 Jun 2014 01:02:24 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions