santiago_ _ _ gamboa

nekropolis

host

nekropolis

santiago_ _ _ gamboa

nekropolis

brno 2012

Santiago GamboaNecrópolis

Copyright © 2009 by Santiago GamboaPublished by arrangement with Prava i Prevodi and Guillermo Schavelzon Agencia LiterariaTranslation © Aleš Hurdálek, 2012Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2012

Kniha byla vydána s podporou Generálního ředitelství knih, archivů a knihoven Ministerstva kultury Španělského království.

Esta obra ha sido publicada con una subvención de la Dirección General del Libro, Archivos y Bibliotecas.

isbn 978-80-7294-523-8

Analíe a Alejandrovi, v Džangpuře

Koneckonců, přežít je čin stejně záslužný jako hledat pravdu až do vyčerpání.sándor márai

Není to historie zemí, ale lidských životů.charles bukowski

I KONGRES

I Kongres — — — 13

1 Pozvání

Pozvání na onen zvláštní kongres, Mezinárodní kongres ži-voto pisců a paměti (mkžp), přišlo uprostřed změti bezvý-znamných obálek. Proto jsem ho něco přes týden nechal ne-otevřené na stole, dokud se uklízečka, která si občas uloží povinnost srovnat mi věci, nezeptala: „A tenhle dopis? Do koše?“ V tom okamžiku jsem si všiml razítka, hebrejských písmen a zkratky mkžp. Dopis jsem otevřel. Domníval jsem se, že půjde o něco banálního, ale když jsem se začetl, zůstal jsem jako u vytržení:

Vážený pane spisovateli, na základě Vašich prací máme tu čest pozvat Vás na Mezinárodní kongres životopis-ců a paměti (mkžp), který se bude konat v Jeruzalémě osmnáctého až dvacátého pátého května tohoto roku. V případě, že pozvání přijmete, Vás žádáme o účast na kulatém stole k tématu, které ještě bude upřesněno, a o přednášku o proměnlivosti Vaší práce a o způsobu, jak této proměnlivosti čelit, nebo o Vašem životě či o ži-votě kohokoliv jiného, který si, dle Vašeho soudu, za-slouží být vyprávěn. Náklady na cestu a ubytování včet-ně výdajů v místě pobytu půjdou na účet mkžp. Budou Vám přiznány honoráře ve výši čtyř tisíc eur. Buďte tak laskav a odpovězte na tuto adresu, přiložte tak ucelený životopis, jak jen si budete přát, a foto grafi i. S uctivým pozdravem, hlavní sekretariát mkžp.

Byl jsem překvapený, a abych řekl pravdu, polichocený, šťast-ný. V hlavě se mi rozlilo moře otázek: Kdo jim poskytl mé jméno? Co to je za kongres? Co mám společného se světem životopisů? Vydal jsem rozličné romány, několik povídek, je-den cestopis a tisíce novinových stránek, ale nic z toho, po-kud je mi známo, se nepodobalo životopisnému žánru. Proč si na mě vzpomněli? Jak přišli na moji adresu? Soumrak mě

Nekropolis _ _ _ 14

překvapil se stejnými otázkami, které přicházely a odcházely, aniž bych na ně našel odpověď.Musím uvést, že to bylo značně pomalé období. Hodinové ručičky se otáčely a otáčely, ale pro mě to neznamenalo vů-bec nic. Trávil jsem hodiny pozorováním nějaké fotografi e v novinách nebo dokonce obalu knihy, aniž bych ji však ote-vřel, pozorný k prázdnotě a svým vlastním vnitřním zvu-kům, k bušení onoho „zrádného srdce“, o kterém mluvil Poe, či k toku krve a napětí jistých svalů. Právě jsem prodělal vlek-lou nemoc, která mě odloučila od života, jaký jsem vedl dří-ve, života aktivního spisovatele, více či méně přítomného ve svérázném světě písemnictví. Co se přihodilo? Plíce se mi zaplnily zhoubným virem, hantavirem, který naplnil tekuti-nou pohrudniční dutiny a poničil vlásečnice. Zrodil bažiny agresivní infekce, zamořené bílými krvinkami. Horečka mě proměnila ve stálého nemocničního hosta, dokud kdosi ne-rozhodl o mém přestěhování do lékařského střediska v ho-rách, sanatoria pro nemoci dýchacích cest a pohrudnice, kde jsem strávil o trochu víc než dva roky, vzdálen všemu, co bylo mé a co se, koneckonců, ukázalo jako něco, co nepatří ni-komu, neboť to zmizelo, jakmile jsem odešel nahoru na horu (jako Hans Castorp).Nemoc vytváří prázdnotu a časem se tato prázdnota promě-ní v jediné a nevysychající pouto se světem. Nemocný kráčí kráterem, kde předtím mohlo být jezero, nebo dokonce měs-to, a klade si otázky typu: Co se zde přihodilo? Proč je to tu tak opuštěné? Kam se všichni poděli? Později se nás zmoc-ní hluboký klid a minulost, tedy to, co jsme byli předtím, se rozpustí jako cukr v horké kávě. Je to velmi zvláštní jev, a je dokonce příjemný. To říkám zcela vážně. Když se baži-ny dutin vysušily a přestaly vylučovat hnis, pocítil jsem ne-smírnou únavu. Všechny síly jsem věnoval uzdravování. V té době jsem hodně četl, ale zanechal jsem psaní. Je ostatně snadnější zříci se toho, co ještě neexistuje, či toho, co ještě nemá tvar. To jsem se naučil v oněch letech klidu a tichého pozorování.

I Kongres — — — 15

Když už o tom mluvíme a podle přísných zákonů vyprávění by mohlo být užitečné říci něco o mé osobě. Pracoval jsem ve veřejnoprávním rozhlase, vytvářel noční programy a zprávy, byl jsem dopisovatelem několika novin, napsal jsem půl tuctu románů, které důstojně kolovaly v různých zemích, studo-val jsem literaturu, a především jsem četl bez ladu a skladu klasiky, ale také své současníky. A jen tak mimochodem, ně-kteří z mých současníků by měli být se vší přísností voláni k zodpovědnosti, ale koneckonců, je to známá věc: literatura je pustá krajina, kam může zabořit krumpáč kdokoli. Já sám jsem tak učinil.O mém soukromém životě není mnoho co říci. Již více než dvacet let žiji v Evropě, v současnosti v Římě, na ulici Ger-mánico, čtvrť Prati, kousek od Tibery a Vatikánu. Přívětivé místo, jen trochu hlučné, neboť pohlcuje zvuky z ulice a také z vlastního cortile neboli vnitřního dvora. Všemožné zvuky, od chrapotu starého alkoholika se šesti bypassy a rakovinou průdušnice po oddechování mladé sousedky shora, jež sou-loží se svým přítelem. Kapku k zbláznění, především když se člověk pokouší číst Epiktéta, velkého stoického fi lozofa.Ale vrátím se k dopisu.Následujícího dne kolem jedenácté ráno jsem zapnul počí-tač s myšlenkou, že odpovím mkžp a návrh přijmu. Předtím jsem však došel k oknu a pohlédl ven, opět jsem totiž pocítil staré přání odložit psaní, dát přednost drobným úkolům, znenadání naléhavým. Nakonec jsem si sedl a slavnostně pro-nesl: písmenko, které vyťukám, bude první po dvaceti sedmi měsících. Kterým začít? Zmáčkl jsem na zkoušku třikrát X a poté L. Natáhl jsem prsty a opět je sevřel, přejel si po před-loktí a vyskočil na křeslo, abych si přizpůsobil pružiny. Špič-kou nohy jsem odsunul pantofl e. Byl jsem připraven. Nemohl jsem již dělat nic jiného než psát.