Oksana Zabužko

Jak si ochočit apokalypsu

01 Knihovna MAČ

UA

Oksana ZabužkoNarodila se roku 1960 v Lucku na Volyni. Studovala filozofii a es-tetiku v Kyjevě. Na začátku devadesátých let přednášela ukra-jinistiku na univerzitách v USA. Je jednou z nejvýznamnějších ukrajinských autorek současnosti, uznání se jí dostalo především jejím románům (Polní výzkum ukrajinského sexu, 1996, česky 2001; Muzeum opuštěných tajemství, 2009, česky 2013), které byly přeloženy do češtiny i mnoha jiných jazyků. Jejím tématem jsou především ženské osudy na pozadí tragické ukrajinské his-torie. Kromě románů píše poezii, krátké prózy (Sestro, sestro, 2003, česky 2006), věnuje se literární vědě (Ševčenkův mýtus Ukrajiny, 1997) a jako mnoho dalších ukrajinských spisovatelů píše a knižně vydává také publicistiku (Z mapy knih a lidí, 2012). N. Rudničenko napsala: „Lze bez přehánění říci, že Oksana Za-bužko svými knihami otevřela novou stránku v nejnovější ukra-jinské literatuře.“

Oksana Zabužko

Jak si ochočit apokalypsu

© Oksana Zabužko, 2015 Translation © Rita Kindlerová, 2015 © Větrné mlýny, 2015 ISBN 978-80-7443-134-0

Vychází u příležitosti literárního festivalu Měsíc autorského čtení 2015, čestný host Ukrajina Brno Ostrava Košice Львів Wrocławwww.autorskecteni.czwww.autorskecitanie.skwww.misyacavtorskykhchytan.com.uawww.msa.wroclaw.pl

Mediální partneři

The translation was kindly supported by the Fund for Central & East European Book Projects, Amsterdam. Publikace vznikla za finanční podpory International Visegrad Fund, Ministerstva kultury České republiky, Státního fondu kultury, Nadace Český literární fond.

9

PLANETA PELYNĚK: DOVŽENKO — TARKOVSKIJ — TRIER ANEB O DISKURZU NOVÉHO HORORU

Teprve až bude pokácen poslední strom, teprve až bude znečištěna poslední řeka,

teprve až bude ulovena poslední ryba, teprve tehdy zjistíte, že se peníze nedají jíst.

Thatháŋka Íyotake (Sedící býk)

Vadymovi Skurativskému

***

Dne 26. dubna 1986 začalo v Kyjevě, ve čtvrti Šuljavka sněžit.Trvalo to minutu nebo dvě. Den už byl téměř letní, slunečný,

stromy obsypané květy a kolem třešní a meruněk, které v tuto roční dobu šťastně zahalovaly bílými svatebními kyticemi zmršená so-větská obydlí, bzučely včely v teplých basových tónech na pozadí městského hluku… Vystupovala jsem z přecpaného trolejbusu a první, čeho jsem si všimla, sotva jsem došlápla na chodník, byla změna osvětlení: nad ulicí visel na severní polovině oblohy jak hor-ský hřbet bouřkový mrak neuvěřitelné, nevídané zářivosti — doba předdigitální — jako by byl rozsvícen zevnitř, a západ pod ním hořel studeným, jaksi kovovým leskem — jako v atmosféře jiné planety.

ˇˇ

10

„To je krása!“ vydechl mi někdo za zády.Vzpomínám si na fascinované kolemjdoucí, jejichž tváře zalé-

vala chimérická zář jako na diskotéce. Podobné snímky, jenom „modřeji“ nasvícené, lze vidět v Melancholii Larse von Triera, v epi-zodě, kde hrdinové vycházejí na verandu, aby pozorovali vražed-nou planetu: zakloněné hlavy, strnulé široké úsměvy… A náhle se spustil sníh.

Padal a okamžitě tál. Vzpomínám si, jak sněhové vločky do-padaly na výložky mého saka, sako bylo bílé a já jsem se překva-peně smála stejně jako všichni kolem (to je třeba: sníh uprostřed jara! „Sníh na zeleném listě“, v 60. letech byl takový ukrajinský hit, la lala lala!), ještě jsem zalitovala, že sněhové vločky na bí-lém podkladě nejsou vidět: bylo mi pětadvacet a o sněhu jsem věděla jen, že sníh mi sluší minulou zimu mě muž, do nějž jsem byla zamilovaná, políbil v padajícím sněhu a snažil se přitom ne-setřást sněhovou nadílku z mých vlasů. V tu chvíli jsem se viděla jeho očima. A cítila jsem se jako krasavice.

Ale hned v dalším okamžiku jsem si všimla, že sněhové vlo-čky na ramenou saka zmizely a nezanechaly po sobě kupodivu ani náznak vlhkosti…

Byla-li bych požádána, abych vyjmenovala všechny případy ab-solutní, „nadlidské“ krásy, které jsem kdy v životě viděla, té krásy, po níž toužili romantici a kterou Rilke tak přesně nazval „počátkem hrůzy, jejž právě že snesem“ 1, pak by se na prvním místě neob-jevila milánská katedrála, žádný Taj Mahal ani výhled z lanovky nad nějakým alpským údolím, ani západ slunce nad Atlantikem z okna letadla, ale těch pár minut radioaktivního sněhu na kyje-

1 Rainer Maria Rilke: Obrazy a elegie, Praha 2007, s. 76 (Duinské elegie, První elegie, přel. Pavel Eisner). Pozn. překl.

11

vském Vítězném náměstí dne 26. dubna 1986. Nikdy předtím ani potom jsem takové nebe neviděla — a dala bych hodně za to, abych ho už nikdy nespatřila. Zde se hodí citát z Evangelia:

„Je hrozné upadnout do ruky živého Boha.“ (Žd 10‚31) To nebe tak i vypadalo — jako by se na něm už už měl ukázat živý Bůh. Jen nikdo ještě nevěděl, že On v tu chvíli zvažuje, jaká část živé země dole má zemřít.

„Zatroubil třetí anděl, a zřítila se z nebe veliká hvězda hořící jako pochodeň, padla na třetinu řek a na prameny vod. Jméno té hvězdy je Pelyněk. Třetina vod se změnila v pelyněk a množ-ství lidí umřelo z těch vod, protože byly otráveny.“ (Zj 8‚10–11)

Pelyněk, „černobýl“, Artemisia vulgaris: první slovo ukrajin-ského jazyka, které se naučili na všech kontinentech — pět let před tím, než se na mapě Evropy objevilo slovo Ukrajina (obě události spolu přímo souvisejí, neboť i dnes lze směle tvrdit, že právě v ten den, 26. dubna 1986, byl sovětskému impériu vyne-sen konečný verdikt; jakoby se někde na počítači dějin zapnula neviditelná tabulka „do konce Sovětského svazu zbývá xx let yy měsíců zz dnů“). A za 25 let pod stejnou hvězdou přišly „vody“, jen na opačném konci euroasijského kontinentu, v Japonsku. Ko-lik těch vod bylo „otráveno“ a kolik lidí kvůli nim „poumíralo“, to v současné době nikdo živý neví, stejně jako jsme to tehdy ne-věděli ani my v Kyjevě.

Takže Rilke měl pravdu (básníci se vůbec zřídkakdy mýlí, jen jim málokdo naslouchá): byl to skutečně začátek. Hrůza přišla později.

Brzy se pak ukázalo, že s hrůzou — dokonce s tou „poslední“, apokalyptickou — je člověk schopen naučit se žít.

A to je podle mého názoru to nejdůležitější v celém tomto pří-běhu. Nebo možná i v celé historii 20. století. Staré knihy o tom nepsaly a až donedávna na to v kulturní výbavě lidstva vůbec

„nebyla slova“. My, celá naše současná civilizace, nakažená „me-

12

lancholickým“ očekáváním vlastního konce jako organismus ra-diací, je sotva začínáme nahmatávat — obsazovat zónu němoty.

Vypadá to, že bychom si měli pospíšit.

***

Za celých těch dvacet pět let jsem o tom nikdy nepsala. A nikdo z mých krajanů se mě nikdy nezeptal proč. Na takové věci se ptají (celkem pravidelně) pouze cizinci. Mí krajané moc dobře vědí, co to je „zóna mlčení“ a jak těžké je se z ní dostat. Když ruský režisér A. Mindadze v Kyjevě představil film V sobotu, natočený v koprodukci s Ukrajinou a Německem, k „25. výročí černobylské katastrofy“, jak bylo oznámeno, kino bylo narvané k prasknutí, ale diskuse se nekonala: po 20 minutách začali lidé masově odcházet. Ty „kriminální vášně v ruské provincii“, které zuřily na obrazovce, měly s událostmi našeho jara 1986 společného asi tolik, kolik nějaký hollywoodský Taras Bulba s Yulem Brynnerem s historií záporožských kozáků, a Kyjevané, převážně středního a staršího věku (ti, kteří si pamatují!), „hla-sovali mlčky nohama“. Když se rozsvítilo, v hledišti sedělo asi tucet duší. A já si vzpomněla na jednu televizní reportáž z konce 80. let: novináři se v třicetikilometrové zóně vyptávali rodiny, která se po roce putování vrátila „po partyzánsku“ do své rodné vesnice. Přísná, odměřená stařena ve vyšívané zástěře seděla před svým domkem bez pohnutí jako samuraj. K ní se tulil chla-pec asi šesti- nebo sedmiletý. Dialog, fatální pro nemožnost po-chopení se, vedly dvě civilizace, usedlá a nomádská: nomádská ústy novinářů ženě vysvětlovala, že jí přinesla smrt a že jediný způsob, jak té smrti uniknout, je stát se také nomádkou. Stařena

13

odpovídala krátce — místo ní jasně promlouvala její tvář: byla v ní vepsána nevyslovitelnost prožité zkušenosti a bezbřehé pohrdání lidskou tupostí, která vládne světu. Ve chvíli, kdy de-finitivně ztratila naději na to být vyslechnuta, mávla místo od-povědi rukou: „Tse!“ Zvedla se a vzala vnuka za ruku:

„Pojď, chlapče!“Zmizela v domku a zavřela za sebou dveře; také „odhlaso-

vala nohama“.Odmítnutí mluvit je v obou případech (jak je typické, ukrajinský

tisk film V sobotu zdvořile ignoroval) čistě morální akt. Jak režisér, který se schovává za „černobylské téma“, aby si řešil své vlastní umělecké problémy, tak novináři, kteří přijeli, aby natočili atraktivní reportáž o cizím neštěstí, v prvé řadě jasně porušují jisté morální normy. Zároveň však ještě vytvářejí a reprodukují svůj vlastní, bez ohledu na realitu lidského prožitku, „černobylský diskurz“: simula-krum, které hluše skrývá onu oblast nevyslovitelné zkušenosti jako pod betonovým sarkofágem a které každým rokem svým samot-ným nabýváním hmoty (knihy, filmy, básně, hry…) snižuje šance kultury vůbec kdy se dobýt té zkušenosti. Prorážet zeď mlčení je někdy jednodušší než kopec lží. Tak jak ta hora roste, morálně při-tažlivější volbou se stále více stává mlčení. Myslím si, že i proto se toho na samotné Ukrajině kromě dokumentaristiky řeklo o „čer-nobylském tématu“ poměrně málo. Ve srovnání se Západem roz-hodně méně. Ty, kteří mohli a měli by to udělat (včetně mě), zadržel čistě hygienický „strach konjunktury“: strach z nechtěného sply-nutí s falešným sborem vykradačů, kteří se vždy objeví na místě neštěstí. Mlčení bylo poctivější — tak nějak čestnější, řekla bych.

Chápu, že to všechno může znít jako pokus o sebeosprave-dlnění. Ale já jsem o tom opravdu nemohla psát. Tolikrát jsem se do toho pouštěla, a zas toho nechávala: nebylo to „ono“ a nic mi „nešlo“.